při projektovém dni

1
Obsah
Úvod ....................................................................................................................................................... 3
Autorský tým aneb S kým můžete v otázkách genderu počítat..................................... 4
K terminologii pohlaví a genderu................................................................................................ 5
Gender ve společnosti................................................................................................................... 10
Biologický esencialismus .......................................................................................................... 11
Genderová polarizace................................................................................................................ 13
Androcentrismus ......................................................................................................................... 19
Příklady cvičení a úloh pro projektový den........................................................................... 31
Závěr ................................................................................................................................................... 34
Příloha ................................................................................................................................................. 35
2
Úvod
Projektový den je z definice založen na tvůrčích procesech, které podněcují
otevřené myšlení, volné asociace a přehodnocování zaběhlých postupů. Pro tento
účel se Vám téma genderu hodí přímo bezvadně. Jestli totiž nějaká otázka
vyžaduje zamyšlení a přehodnocování zavedených významů, je to právě
problematika genderu.
Pracovat na projektovém dni s pomocí naší metodické opory můžete
v zásadě dvojím způsobem – deduktivně, nebo induktivně. Je možné dětem
nejprve představit teoretický rámec problému a na základě toho jim zadat
kreativní úlohu (tvorbu koláže, posteru, skupinový workshop apod.). Je také
možné studující nejprve konfrontovat vizuálním materiálem, který na stránkách
této opory naleznete. Na tomto podkladu teprve společně formulovat teoretický
rámec problému a následně zakomponovat vlastní kreativní iniciativu dětí. Obě
metody mají svá pozitiva. Postupujte podle potřeb Vaší třídy, věku dětí, jejich
rozumové vyspělosti a úrovně orientace ve společenských problémech.
Odborná textová část tohoto výukového materiálu nepodává vyčerpávající
přehled o problematice genderových vztahů. Přináší však poměrně zevrubnou
terminologickou základnu, opřenou o konkrétní příklady a zkušenosti z praxe.
Nenahrazuje běžně dostupné učebnice s tematikou genderu. (V tomto ohledu
doporučujeme např. skripta Jany Valdrové Gender a společnost, 20061).
Přejeme Vám mnoho sil a trpělivosti při prosazování kritického přístupu
k výchovně-vzdělávacímu procesu na Vaší škole.
Tým Centra Kašpar
1
VALDROVÁ, Jana. Gender a společnost: [vysokoškolská učebnice pro nesociologické
směry magisterských a bakalářských studií]. 1. vyd. Ústí nad Labem: Univerzita
J. E. Purkyně, 2006. ISBN 80-7044-808-3.
3
Autorský tým aneb S kým můžete v otázkách genderu
počítat

Jana Benešová
Jana Benešová vystudovala obor genderová studia na katedře Genderových
studií FHS UK. V roce 2015 zakončila doktorské studium v oboru sociální
antropologie. Působí jako lektorka a vyučující předmětů s genderovým
zaměřením. Je autorkou studijních textů Problematika gender v sociální práci a
Problematika gender ve speciální pedagogice (oba 2011), publikuje odborné
články na téma genderu ve školství a metodické brožury na téma genderu a
konceptu work-life balance ve firemním prostředí. Zajímá se o propojení genderu
s různými formáty mediální výchovy. V roce 2011 se stala součástí týmu Centra
Kašpar coby genderová metodička a auditorka. Od roku 2015 je členkou
Genderové expertní komory ČR.

Jana Matyášová
Jana Matyášová vystudovala češtinu, angličtinu a hudební výchovu. Působila jako
učitelka na základní i střední škole. Od roku 2012 pracuje v Centru Kašpar, kde
se věnuje problematice genderu a rovných příležitostí ve firmách a na trhu práce.
Připravuje zde nejrůznější kampaně, jejichž cílem je oslovit širokou veřejnost a
přiblížit jí téma genderu.

Jan Myšák
Jan Myšák vystudoval mediální studia na FSV UK. Věnuje se především práci
s kamerou, natáčí všechno možné – od videoklipů a reklamních spotů přes
záznamy kulturních akcí až po dokumenty či krátké hrané filmy – a již několik let
vypomáhá s chodem Dětské televize v Liberci. S Centrem Kašpar spolupracuje od
roku 2011 jako publicitní specialista se zaměřením na audiovizuální výstupy.
Podílí se na realizaci genderových firemních teambuildingů, genderových
diskusních besed a na přípravě interaktivních metodických textů.
4
K terminologii pohlaví a genderu
Obvykle se termín „gender“ vysvětluje jako protiklad k pojmu pohlaví –
pohlaví je to „biologické“ z našeho ženství a mužství, gender je to
„kulturní“. Méně často se pohlaví a gender považují za synonyma. Druhá
varianta je zcela nepřijatelná, ale ani ta první není úplně nejpřesnější.
Jedno je však jisté: jedno díky druhému může definovat svůj význam.
Když se člověk narodí, má jednak určité vnější pohlavní znaky (např. penis) a
také určitou vnitřní pohlavně-hormonální výbavu (vnitřní pohlavní orgány,
hladiny pohlavních hormonů, chromozomální kód v genech atd.). Co při
prenatálním screeningu a také bezprostředně po porodu pozorujeme, je vnější
pohlavní orgán. A ten je také ve valné většině případu tím jediným kritériem,
které rozhoduje o zařazení jedince do jedné ze dvou (společensky) přijatelných
„škatulek“, neboť jiné akceptovány nejsou – pohlaví mužské, pohlaví ženské.
Prostor pro „genderování“ naší identity je tímto krokem otevřen – začínáme
s domnělým chlapcem mluvit určitým způsobem, domnělé holčičky vybavíme
růžovými dupačkami, na vítání občánků stuhami do vlasů, klukům vymalujeme
modře pokojíček a od sousedky konečně vypůjčíme ten tmavý fusak. Tím na
základě pohlaví přisuzujeme a dále formujeme genderovou (společenskou,
kulturní) úroveň identity jedince.
Vypadá to, že všechno se děje tak, jak má. Ale co když:
1) Dítě má jiné vnitřní pohlavní orgány, hormony či chromozomy, než jak se
nám jevily pohlavní orgány vnější. Nemusely být ani striktně ženské, ani
jednoznačně mužské. Mohly být nezařaditelné. Mohli jsme tak v dobré víře
začít pěstovat protichůdnou či zkrátka jen jinou genderovou identitu u
člověka, který není tím, za co ho máme.
Když se vnější pohlavní orgány dítěte nejeví být jednoznačně mužské, ani
jednoznačně ženské (tzv. intersexualita), tak se zpravidla chirurgicky
upraví dle odborného úsudku lékařského týmu (v konzultaci s rodiči).
Pohlaví tak vůbec nemusí být nezpochybnitelná věc, se kterou se
jednoduše narodíme. Bývá přisouzené společností, která jiné
varianty nepodporuje.
2) Psychicky se dítě od dětství či o něco později začne profilovat jinak, než
bychom očekávali ať už od vnější, nebo od vnitřní pohlavně-genetické
výbavy. Bude prostě smýšlet tak, jak je nepřijatelné pro mužský gender i
pro ženský gender, tak jak je definuje naše kultura. Jaké má možnosti?
Je-li gender něco, co je společenské, a tudíž by to mělo být něco tvárného
a variabilního, tak by neměl nastat problém. Ať si dítě genderuje dle
vlastní preference. Jenže nastává. V praxi máme představu, že gender
má být jen volným pokračováním a upevněním identity biologické.
Tudíž je buď ženský, nebo mužský. Nic mezi tím. Stručně: Když se jako
žena narodím, mám se tak taky chovat – například rodit děti a starat se o
ně jako správná matka. Pokud se někdo od tohoto společenského diktátu
vychyluje, čekají ho odsudky, společenské sankce, přezíravost, nebo
dokonce potírání jeho lidských práv. Například když se žena rozhodne, že
5
bez ohledu na to, že jí byla dána funkční děloha, mít děti nebude.
Tím se poněkud zpochybňuje důvod, proč vlastně mezi pohlavím a
genderem rozlišovat. Stejně všichni podléháme tzv. genderovému
dualismu.
Co potom? Odborná terminologie nám umožňuje uvedené skutečnosti náležitě
pojmenovávat:
Cisgender je označení pro případ, že Vaše genderová zkušenost je v souladu
s Vaší pohlavní identitou, přisouzenou při porodu. Máte „štěstí“. I když jste se
narodil/a jako intersexuál, chirurgický tým se strefil v úsudku a Vám to
nezkomplikovalo život. Jelikož naše společnost uznává jen mužské a ženské
pohlaví, je tím řečeno, že cisgender lidé se cítí být jednoduše muži, nebo ženami.
Genderqueer je termín, který zahrnuje široké spektrum identit, které nejsou
výlučně maskulinní, ani výlučně femininní. Jsou tedy mimo genderovou binaritu.
Tím je současně řečeno, že genderqueer lidé nikdy nejsou cisgender.
Připadá Vám to jako nuda? Nebo jako zbytečné komplikování odjakživa jasných
věcí? Nemělo by nám z toho vyplývat ani jedno, ani druhé. Žít v téhle společnosti
jako genderqueer totiž vážně není nic jednoduchého.
Přečtěte si názor amerického queer studenta na vztah
pohlaví a genderu. Jeho blog nese název „Gender Offender“,
čímž se snaží poukázat na stigmatizaci těch, kteří „páchají“
jiné genderové identity.
http://thegenderoffender.blogspot.cz/2013/11/sex-and-gender-notsame-thing.html
Odchylky od pohlavní či genderové binarity jsou tu odjakživa, v některých
současných kulturách jsou ceněny a respektovány (tradiční obyvatelstvo
Austrálie, Nové Guiney, indiánské kmeny apod.). Je důležité připustit si tuto
perspektivu: Tak jako je „potřeba“, aby někteří lidé v populaci dosahovali hodnot
IQ kolem 40 a někteří kolem 160, aby bylo možné říci, že ti, co mají IQ 90 -110
jsou ti „normální“ a zbytek ti „nenormální“, je stejným způsobem „potřeba“ si
přiznat, že aby bylo možné a vůbec společensky „potřebné“ definovat
heterosexualitu za normální, musí existovat lidé, kteří heterosexuální nejsou.
Jinak takový normativní apel není k ničemu. Podobně se intuitivně ví, že kromě
ženského a mužského pohlaví je řada dalších modalit (které se v součtu blíží
spíše jakémusi spektru možností, než dvěma výlučným variantám), ale říká se,
že takoví lidé se mají přizpůsobit, neupozorňovat na sebe, nechovat se divně atd.
Tedy nenarušovat pracně budovaný řád o dvou pohlavích a dvou genderech.
Zdůrazňujeme, že takový řád by neměl logiku a moc, kdyby právě odchylky od
něj tuto logiku a legitimitu nepotvrzovaly. A chtít po lidech, aby se neprojevovali,
ale jinak ať si dělají, co chtějí, představuje jednak protimluv a jednak poněkud
pokrytecký postoj.
6
Zjistěte, jak protichůdné pozice znějí z našich elektronických
médií. Uvědomte si, jak právě média vytvářejí společenskou
realitu, její normy a určují, co je správné, co je nepřijatelné.
Za povšimnutí stojí také slovník, jakým články hovoří. Pro
zajímavost je porovnejte.
http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/15787-teti-pohlavi-vnmecku
http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/10669-uchylny-genderslavi-v-australii-uz-maji-muze-zeny-a-neurcene-pohlavi.aspx
http://www.metro.cz/rozhovor-zadne-treti-pohlavi-neni-bud-jstezena-nebo-muz-rika-sexuolog-weiss-1wj-/metroextra.aspx?c=A140407_110804_co-se-deje_rab
Doveďme ještě dále naši terminologickou gramotnost a objasněme si další
veřejně běžně používané výrazy, o jejichž významech nemají zdaleka všichni
jasno.
Transgender je člověk, který pociťuje nesoulad mezi genderovou identitou a
identitou pohlavní, která mu byla přisouzena. Pokud touží po změně pohlaví, aby
souladu dosáhli, používá se termín transsexuál. (Po operacích se pak hovoří o
alternativách MtF2 a FtM3 transsexuálech.) Jak je zřejmé, tento termín může
zahrnovat také genderqueer jedince. Někdy jsou transgenderové označováni jako
„třetí gender“. Což samo o sobě není úplně šťastné, neboť vyvolává představu,
že kromě mužů a žen existují už jen ti divní „třetí“. Ve skutečnosti je varieta
nesmírně široká, genderových identit může být nepočítaně. Tzv. Crossdresseři
se oblékají genderově tak, jak by odpovídalo opačnému pohlaví, než které jim
bylo po narození přisouzeno. Někdy tím současně karikují konvenční genderové
šablony - tzn. oblékají se přetaženě mužsky, nebo přetaženě žensky.
Rozeznáváme několik variant crossdresserismu – nejznámější jsou drag kings a
drag queens.
V praxi
se
„příznaky“
transgenderismu
často
bagatelizují,
zaměňují
s homosexualitou, nebo jsou přičítány duševní poruše. Z pohledu těchto lidí ale
není porucha v nich, ale ve společenském dogmatu. Pokud bychom se spokojili
s vysvětlením zahrnujícím homosexualitu těchto lidí, pak nutně vyvstávají
provokativní otázky. Je například homosexuál ten, kdo se cítí být ženou, bylo mu
přiřazeno mužské pohlaví, obléká se jako žena a přitahují ho muži? Odpověď je
nesnadná. Možná proto, že vlastně neexistuje. Málokdo si namísto bagatelizace
nebo výrazů vyjadřujících pohoršení hned na začátku položí otázku, proč je tak
nezbytné udržovat zjevně nedostačující binární systém v chodu, přestože se mu
životní zkušenost tisíců, možná milionů lidí vymyká.
2
3
Male to Female.
Female to Male.
7
http://zpravy.idnes.cz/americka-holcicka-muze-bytchlapecek-zmena-pohlavi-deti-rozdeluje-lekare-14o/zahranicni.aspx?c=A120220_175915_zahranicni_ts
Možná to zdůrazňujeme nadbytečně, ale bylo by chybou začít nabývat dojmu, že
tento text je teoretickou úvahou na téma „pohlaví“ a „gender“ ve společnosti.
Právě naopak – toto je nanejvýš aktuální obraz naší lidské životní zkušenosti.
Všechny lidi, o kterých tu dosud byla řeč, v praxi běžně potkáváte, jen to obvykle
ani nevíte. Možná mezi ně patříte i vy sami, vaši spolužáci, příbuzní. A jestli
shodou okolností náležíte mezi cisgender, neznamená to automaticky, že
problém s „genderem“ ve společnosti neexistuje, nýbrž pouze to, že náhodou
patříte do systémem zvýhodňované skupiny. Vaše zkušenost nemusí být sdílena
ostatními členy společnosti. Jinými slovy, rovná práva u nás nejsou zajištěna
všem. A s tímto principiálním zjištěním by možná stálo za to vyjadřovat
nespokojenost i všem zvýhodněným - cisgenderům a heterosexuálům.
Abychom vyvrátili možnou domněnku, že píšeme o něčem
marginálním a nepodstatném, nabízíme Vám autobiografický
příběh libereckého studenta Jana Syrovátky, který svou
životní zkušenost zachytil v námětu do soutěže „Natoč
vlastní film a dej (si) příležitost“. „Můj život“ byl odbornou
porotou zařazen mezi 10 nejlepších semifinálových námětů.
„Začalo to již na základní škole, kde jsem byl v kolektivu
velmi oblíbený. Všichni věděli, kdo jsem a co dělám, byl jsem
na naší škole taková „celebrita“. I když známou „osobností"
jsem byl spíš v kolektivu dívčím než chlapeckém, protože
jsem si s holkami více rozuměl a měl jsem si s nimi co říct.
Nepřišlo mi nijak divné, že jako kluk trávím svůj čas spíše
s holkami než s kluky, a ani mé mamce nevadilo, že nejsem
takový ten typický chlapec, který by měl od brzkých let
chodit do skautu nebo na fotbal anebo se zajímat o jiné
kolektivní hry. …“
Celý námět naleznete v příloze tohoto textu.
Když už jsme se k heterosexuálům dostali, prozraďme ještě něco o vztahu
genderu a sexuality. Často je totiž kdokoli, kdo genderově vybočuje,
označován termínem vyjadřujícím sexuální orientaci (a zpravidla navíc poněkud
hanlivě – např. jako „teplouš“). Tím se nejen říká, že autor takového označení je
homofobně smýšlející jedinec, ale také to, že termínům, které používá, vůbec
nerozumí. Sexualita (ve smyslu sexuálního chování a sexuální orientace, což
navíc mohou být dvě dosti různé věci) totiž s genderem zdaleka nemusí souviset.
Můžu být transgender heterosexuál, stejně jako můžu být cisgender homosexuál.
Jistě, je otázka, zda konvenční „žena“, která se ale hlásí k homosexualitě, může
8
být považována za konvenční ženu, když součástí její předepisované role by měl
být porod, péče o děti a o manžela – tomuto obrazu homosexuální žena
pravděpodobně nedostojí. Když se budu chovat jako heterosexuální konvenční
žena, ale budu vědět, že jsem homosexuální transgender, co potom se mnou?
Kam patřím? Názorně vidíme, že „škatulky“, byť jsou jakkoli precizní a snaží se
překonávat zavedené hierarchie, vedou opět do pastí, ačkoli do pastí jiného
charakteru. Ideální by jistě bylo nemuset tuto společenskou agendu vůbec
tematizovat, jenže to bychom museli žít ve světě svobodných identit.
Aktivisté a aktivistky z řad neheterosexuálů, kteří se zasazují o mediální nápravu
obrazu o své identitě a o rovná práva (např. na adopci dětí), se někdy zastřešují
terminologickou zkratkou LGBT(I), která zahrnuje lesby, gaye, bisexuály,
transgendery a někdy intersexuály. Pro některé lidi je ale i tento výčet svazující a
omezující a rádi by překročili jakékoli klasifikace. Např. tím, že si přisvojí
označení, kterým je častuje netolerantní část většinové společnosti. „Queer“.
V překladu „buzík“ nebo „teplouš“. Podobně si v začátcích hnutí za práva
zdravotně postižených tito lidé přisvojili termín „cripple“, neboli „mrzáci“.
Provokace pomocí konfrontace s významy jsou účinné. Otázka je, zda to stačí
k tomu, aby si homofobní jedinci uvědomili krátkozrakost svých předsudků.
Opět, homosexualita tu byla odjakživa a v některých kulturách je dodnes ceněna.
Je součástí různých iniciačních praktik. Rovněž je vyhledávaným porno artiklem
(i pro heterosexuály homofobních západních společností), čímž se opět nepřímo
říká, že je všem zřejmé, že tito lidé existovali a existují. Není jistě cílem tohoto
textu pouštět se na rovinu sexuálního moralizování, ale spořádaně žijící lesbický
pár vychovávající adoptované dítě by spíš než kontroverze měl vyvolávat obdiv.
(Poukažme přitom na to, že v ČR dosud homosexuálům adopce nejsou umožněny
ani právně.) Naopak heterosexuální celebrity oslavované v bulvárních plátcích za
to, že měli v posteli již 1000 žen, se paradoxně nedopouštějí ničeho zavržení
hodného v očích většinové veřejnosti. Naopak, zdá se, že je to nanejvýš cool!
Hodně bylo dosud řečeno o tom, co spadá mimo rámec konvenčního.
Neobejdeme se ale bez toho, abychom tematizovali také okruh konvenčního.
Neboli, co znamená, když se bavíme o preferovaném ženském genderu? Co
znamená, když jsme prototyp současného maskulinního muže? Jaká očekávání a
role s sebou normativní genderové kategorie – mužská a ženská – nesou?
9
Gender ve společnosti
Na konci předchozího oddílu jsme možná pro někoho trochu záhadně zúžili
otázku genderových kategorií na „mužskou“ a „ženskou“. Po předešlém výkladu
by však mělo být více než jasné, proč v laickém povědomí přetrvává názor, že
když se bavíme o genderu, tak se bavíme o mužích a ženách. Kam se ztratili lidé,
kteří se s kulturním konceptem ženy a muže neztotožňují, ani nemají pocit
vyhraněnosti svého pohlaví? Inu, jsou přesto zahrnuti v těchto dvou „škatulích“.
Nejsme zvyklí přemýšlet jinak než duálně – uvažujeme o lidech buď jako o
mužích, nebo jako o ženách. Když nemáme jasno, vyvádí nás to z míry, vyvolává
neklid, zmatení, někdy dokonce pobouření.
Tomuto způsobu uvažování se říká genderový dualismus. Je potřeba si
uvědomit, že v jeho základu stojí dualismus pohlaví. Neboli: Přesvědčení, že se
rodíme výhradně jako muži a ženy (v biologickém smyslu), návazně slouží jako
legitimizace názorového přesvědčení, že se logicky vyvíjíme jako muži a ženy
(v kulturním smyslu). V duchu genderově rigidního smýšlení by bylo možné říci,
že kdo to tak nemá, je nemocný, má poruchu, prostě je to jeho individuální
problém.
Na podporu tohoto mýtu obíhají ve společnosti velmi sveřepé a urputné
představy. Většina z těchto představ má společné atributy, které si postupně
představíme.
10
Biologický esencialismus
Domněnka, která spočívá v tom, že všechny ženy a všichni muži mají jakési
společné niterní jádro (esenci), které je všem sdílené, přirozené, od přírody
dané.
Všimněte si například, jak známé osobnosti v rozhovorech
v časopisech odpovídají na zcela banální otázky tak, že
neuvědomovaně posilují právě biologický esencialismus.
Například na otázku „Co Vás v životě nejvíce naplňuje?“,
může libovolná známá herečka či zpěvačka, která jako své
životní požehnání vnímá děti, odpovědět těmito způsoby:
„Jsem ženská, takže je to jasné – největší vášeň jsou pro mě
mé děti.“
„My ženy to máme jednoduché. Když máme uvést tu největší
zálibu, vždycky řekneme děti.“
„Nejsem žádná krkavčí matka, takže i když mám svou
kariéru, stejně jsou pro mě na prvním místě děti.“
„Nejvíc mě naplňují moje děti.“
V každé variantě kromě poslední jmenované je řečeno ještě
něco navíc o „řádné“ podobě ženské pohlavní role. Pojďme si
je postupně zpochybnit:
Ad. 1): Tím, že je někdo „ženská“, ještě není jasné vůbec nic
o jejích zájmech a zálibách. Lidé mají různé potřeby,
zkušenosti, preference, hodnotové žebříčky, nacházejí se
v různých sociálních podmínkách, jsou různých věkových
kategorií. To, že jsou mimo jiné „ženy“, je spíše jednou
z mnoha dalších charakteristik, kterými se lidé mohou
definovat. Žádné normativní kritérium. Ač neuvědomovaně,
tato odpověď staví normy pro ostatní ženy – sděluje: Pokud
to tak nemáte, nejspíš je s vámi něco v nepořádku.
Ad. 2): Druhá verze odpovědi je ještě o něco silnějším
argumentem v tom samém gardu. Sděluje: My ženy
vytváříme jednotnou skupinu s jednotnými zájmy. Nutně
takové tvrzení vzbuzuje zvídavé otázky: Muži to tedy takto
jednoduché nemají? Proč? A pokud jsem žena a nemám to
tak, jsem divná?
Ad. 3): Tato verze se navíc ještě vymezuje vůči
společenskému mýtu o „krkavčích matkách“. Zatímco pro
muže v naší společnosti je zcela běžné, že vedle rodiny má
svou kariéru, přičemž kariéra je obvykle to, na co se ho lidé
ptají, pro ženy, které mají kariéru a rodinu, je nastaven
poněkud jiný metr. Ad hoc je to bráno jako něco, z čeho by se
měla zpovídat, co by měla vysvětlovat, za co by se téměř
měla omlouvat, protože je automaticky v podezření, že díky
své práci šidí děti. Mimochodem, na její pracovní úspěchy se
jí zeptá málokdo. Pokud se s mýtem o „krkavčích matkách“
ztotožňuji, mohu odpovědět tak jako naše imaginární známá
osobnost. Posiluje se tím přesvědčení, že pokud to má někdo
z různých důvodů aktuálně v životě jinak, je nejen divný, ale
11
vysoce nemorální, sobecký a individualisticky zaměřený.
Existuje pro to také negativní označení „kariéristka“.
Ad. 4): Pouze čtvrtá varianta neobsahuje biologickoesencialistickou proklamaci. Imaginární žena zde odpovídá
čistě sama za sebe.
Zdá se Vám rozbor uvedený výše jako zbytečné pitvání banalit? Chce se Vám
říci, že z toho, co říká nějaká rádoby známá herečka, si přece nikdo nebere
příklad? Že to nemá takovou sílu, aby si lidé kvůli tomu nemohli své životy žít
svobodně? Souhlasili bychom s Vámi, pokud bychom se s uvedenou „masáží“
nesetkávali na každém kroku. Dnes a denně. V neuvěřitelné míře a intenzitě. Ve
škole, v práci, v televizi, v novinách, doma, na ulici, při cestě autobusem, pořád
dokola. Věřte, je to všudypřítomné. Důkazy Vám hned předložíme.
12
Genderová polarizace
Tento fenomén značí snahu vytvářet za každou cenu rozdíly mezi muži a ženami,
a to i tam, kde nikdy nebyly, nejsou a vlastně ani být nemohou. Vzniká
představa, že se v podstatě bytostně lišíme. Jako bychom ani nepatřili pod stejný
živočišný druh. Již ukázka výše dokládá společensky urputný mýtus, že muži a
ženy se jednoznačně liší v tom, co je jejich největší radost – pro ženy zřejmě
děti, pro muže těžko říci, snad práce? Fotbal? Každopádně není s radostí viděno,
když muži (chlapci) dělají něco, co je ženskou (holčičí) věcí, tak jak je většinová
společnost chápe, a naopak. Povšimněte si, jaké popularity a obliby nabývají
populárně-naučné publikace postavené na premise, že jsou ženy z Venuše a muži
z Marsu, jak nás zajímá rozdíl mezi „ženským myšlením“ a „mužským myšlením“
nebo jaký marketingový úspěch slaví nápojový a jídelní sortiment s nápisem na
obale ve znění „pouze pro holky!“ nebo „holkám vstup zakázán“.
Když jsme říkali, že podsouvání genderových kategorií je
všudypřítomné, možná jste nás podezírali z přehánění.
Genderovaných podnětů kolem nás je ale tolik, že je možná
spíš už ani nevnímáme, než abychom mohli prohlásit, že se
nevyskytují. Příkladem nechť jsou ilustrace na zdi liberecké
teplárny. Jasně nám sdělují, v jakých aktivitách a rolích je
typické vídat muže a v jakých ženy - muže spojujeme
s aktivitou, časovou vytížeností, sportem, případně seriózním
placeným zaměstnáním. Ženy s péčí o děti. Za poznámku
stojí, že když jsme fotografie pořizovali, po přilehlém
chodníku se právě pohyboval muž s kočárkem a vyčkat jsme
museli rovněž na průjezd několika sportovně oděných
cyklistek.4
4
Pokud není uvedeno jinak, pochází ilustrační fotografické materiály z archivu Centra
Kašpar či soukromých archivů autorského týmu tohoto studijního textu.
13
Všimněte si, že když je dělba práce v rodině vychýlená
v neprospěch žen (tedy že ženy dělají většinu úkolů
spojených s péčí o domácnost, děti, event. další starší či
nemocné členy rodiny), je vše v pořádku. Jakmile by ve
veřejném prostoru přiznal muž, že doma vaří, pere, žehlí
atd., začne na něj být pomalu, ale jistě nahlíženo
s podezřením na „podpantoflismus“. O to více s tzv.
představami o tradiční dělbě práce na základě genderu
kontrastuje zjištění, že máme-li jmenovat slavné kuchaře a
šéfkuchaře, napadají nás vlastně jen mužská jména.
Všimněte si, kolik TV show na téma vaření je s mužským
obsazením. Jak si to vysvětlujete?
Jedno z možných vysvětlení je genderová nerovnost. Ta se projevuje už
v rámci vzdělávacího systému, následně v rámci profesního života. Ženy často
narážejí na tzv. skleněné stropy. Muži se zase často vezou tzv. skleněnými
výtahy. Stručně, přestože je daleko více žen, které vaří (ať už doma, nebo na
pracovních pozicích řadových bezejmenných kuchařek), vedoucí a mediálně
známé pozice v tomto oboru přesto zastávají muži. Ve veřejné správě je daleko
více úřednic než úředníků, na pozicích vedoucích odborů je však více mužů než
žen. Podobně je to ve školství – ačkoli jde o oblast výrazně feminizovanou,
ředitelské posty spojené s rozhodovacími pravomocemi a mocí obsazují ve
většině muži.
K genderové polarizaci směřuje od počátku lidského života tzv. genderová
socializace.
14
Zdroj: Reklamní leták Kik, platný od 2. 12. 2015
Rodiče vychovávají své děti jinak v závislosti na tom, zda jsou chlapci, nebo
holčičky. Existují rodiče, kteří zakazují svým malým synům hrát si s panenkami a
dívkám naopak s autíčky. Možná i Vaše dcera, když svému staršímu bratrovi
oplácí drobné postrkování, slýchá výchovné: „Jsi přece holčička, buď rozumná a
neper se s ním.“ Což jinými slovy znamená: Klidně se nech dál provokovat a
tlouci, Tvým kulturním úkolem je to vydržet. On je přece kluk, kluci jsou tady od
toho, aby mlátili druhé. (Odrazem a důkazem toho jsou následně statistiky o
pachatelích násilí – loupežného, domácího i sexuálního.)
Začíná být asi zřejmé, jaké jsou tradiční stereotypní představy o tom, co mají být
holčičí a chlapecké vlastnosti a co mají být mužské a ženské role. Podotýkáme,
že takové nejsou od narození – kdyby byly, nač by byl celý tento výchovný
aparát? Kdyby si chlapci opravdu nechtěli hrát s panenkami, proč by se jim to
mělo zakazovat? Proč by se klukům mělo říkat, že „kluci přece nebrečí“, kdyby
skutečně nebrečeli? Proč se holčičkám říká, aby se nepraly, když přece jsou od
přírody mírumilovné a klidné? Toto jsou důkazy, že genderové role jsou naučené,
nikoli přirozené. Předkládané výzkumy o odlišnostech mužského a ženského
mozku, které mají legitimizovat jak genderovou polarizaci, tak potažmo
genderovou nerovnost (poznamenávám, že jde o dvě různé věci), stojí na vodě. I
pokud přistoupíme na fakt, že se naše mozky fyziologicky liší, ještě to nemůže
podat žádný důkaz o tom, jak se genderové role profilují a jak se posilují během
našich životů.
„Výchova dívek se musí vztahovat k mužům – jim se líbit,
být užitečná, vůči nim laskavá a pozorná, v mládí je
vychovávat a ve stáří o ně pečovat, radit jim, těšit je, činit
jim život příjemný a sladký. To jsou ve všech dobách
povinnosti žen, to se musejí učit od dětství.“
(Jean-Jacques Rousseau)
Genderová role je soubor naučených praktik, způsobů chování a preferovaných
vlastností, které si jedinec osvojuje během genderové socializace. Při vytváření
genderových rolí vychází společnost (a jí infiltrovaný jedinec) z informace o
přisouzeném biologickém pohlaví.
15
Mezi tzv. „mužské“ vlastnosti tak typicky patří: aktivita, rozhodnost,
autoritativnost, racionálnost, vytrvalost, schopnost analytického úsudku aj.
Mezi tzv. „ženské“ vlastnosti náleží: nerozhodnost, podřídivost, mírnost,
emocionálnost, submisivita, pečlivost, pasivita, empatie aj.
Usuzuje se, že ženy se hodí na péči o domácnost, o děti, na manuální
práce vyžadující jemnou motoriku a trpělivost, na profese spojené s péčí
o druhé aj.
Usuzuje se, že muži se hodí na politiku, sport, na práce vyžadující
hrubou sílu, na pozice spojené s rozhodováním a uplatňováním moci, na
technické profese a úkoly spojené s opravami v domácnosti.
V předvánočním čase jsme coby dvě ženské zástupkyně
Centra Kašpar absolvovaly pracovní schůzku v nejmenované
regionální organizaci. Cílem bylo spolu s přítomnými zástupci
a zástupkyní této společnosti připravit společný pracovní
projekt s genderovou tématikou. Po skončení schůzky se
s námi jeden ze zaměstnanců firmy loučil společenským
bonmotem: „Tak dámy, hlavně ať nespálíte cukroví.“
Co z toho výsledně máme? Pracně budovaný systém, který od začátku stojí na
vratké ideji o pohlavním dualismu. Ale budiž. Kompatibilita rolí v domácnosti,
jakož i v pracovním týmu, je jistě žádoucí. Lidé se pak doplňují, nevzniká
zdvojování činností, složitá koordinace, nehospodárné vícepráce apod. Ale to
ještě pořád nevysvětluje, proč má být kompatibility dosahováno pomocí kritéria
genderu. Jinými slovy, pokud nebudu šikovná na žehlení a můj partner na
štukování, možná by předtím, než budeme najímat paní na žehlení a povoláme
placeného pána štukatéra, stálo za to položit si otázku, zda tyto činnosti
nezvládne náš protějšek, tedy zda si role nedokážeme jednoduše prohodit. Často
zjistíme, že bohužel nikoli. (I když zdaleka ne vždy.)
Ono „bohužel“ jde nicméně na vrub právě genderové socializaci – kdyby mého
partnera v dětství a dospívání neodháněli od domácích prací a mě od technických
úkolů, třeba bychom dokázali být v dospělosti zástupní. Takhle máme smůlu.
Podobně slýcháme láteření známých a kamarádek, že jejich partneři jsou
necitliví, neumí vyjadřovat své emoce ani k nim, ani k dětem. Bodejť by ano,
když slýchávali od dětství, že slzy ke klukům nepatří. Kamarádky však bez
prozření reprodukují tento nefunkční model dál – napomínáním a znecitlivováním
svých vlastních synů.
Pozor, pokud v tomto textu uvádíme konkrétní příklady, nekritizujeme tím
vybrané jednotlivce za to, že systém vypadá tak, jak vypadá. Podílíme se na něm
ve skutečnosti úplně všichni bez výjimky – jen možná ve větší či menší míře.
Genderové socializaci totiž jde těžko uniknout. Než se vůbec v životě dozvíte
něco o genderovém řádu, uplyne tolik let, že už jste se mezitím stali
plnohodnotnými „zgenderovanými“ součástmi tohoto systému. A máte šanci jej
teprve postupně začít „rozleptávat“ – od konce. Začít zpochybňovat závěry, ke
kterým jste teprve nedávno konečně začali docházet. Daleko šťastnější by bylo,
16
kdybychom již od raného dětství měli šanci zakoušet zdravou genderově citlivou
výchovu. Jak znovu opakujeme, šanci ovlivnit tyto skutečnosti máme v různé
míře všichni. Záleží, jak s informacemi, které se k nám díky neprostupnému
výchovnému procesu dostávají s relativním zpožděním, naložíme.
To třeba čekáte na poště, než na Vás přijde řada, a najednou
Vás udeří do očí letáček, kterým se jedna z největších
tuzemských bank snaží přilákat nové klienty/klientky. Podaří
se to tímhle způsobem? Má její kampaň znamenat, že
škaredé holky už u ČSOB penzijní spoření mají, takže s nimi
nadále banka komunikovat nepotřebuje? A proč si asi i pěkné
holky zakládají penzijní pojištění? Ve stáří už se optikou
banky nejspíš nebudou moci živit tváří či tělem – například
jako modelky pro ČSOB. Nad uvedené poselství dává banka
vědět všem, kdo by snad pochybovali, jaká jsou vizuální
kritéria „pěkné holky“. Kdo z žen nevypadá tak jako
prezentovaná modelka, měl by si rozmyslet, s jakým
požadavkem pobočku banky navštíví. (Mužům v tomto
případě kompletně „vstup zakázán“.)
Mimochodem, při opakovaných návštěvách pobočky dceřiné společnosti ERA
jsme objevili rovněž letáčky s titulkem „I pěkní kluci si zakládají penzijko“ (i když
byly o poznání lépe schované před zraky veřejnosti). Poselství letáku je
v každém případě podobně obskurní až trapné. Nicméně reklamy tohoto ražení
s mužskými protagonisty nejsou až tak obvyklé - muži totiž v bankovních
reklamách platí převážně za ty seriózní, vážené. Směle sledujte obrazový
materiál níže v textu. Takto vítá své klienty (a klientky) web Raiffeisen Bank:
17
Pro tuto kampaň už není důležitá ani podoba ženy. Je pouze
prázdným stínem vedle pracovního stolu úspěšného muže.
18
Androcentrismus
Jako první použilo pojem „gender“ feministické hnutí. Tím je také z většiny
vysvětleno, proč se odpůrci genderově uvědomělého smýšlení zděsí, kdykoli o
feminismu slyší. Málokdo má tolik negativních mediálních nálepek, k málokomu
se vztahuje tolik stereotypů a hanlivostí jako právě k feministkám. Jsou
vykreslovány jako karikatury šeredných zamindrákovaných žen, někdy i starých
panen. Už jsme slyšeli názory, že jsou chlupaté (programově se neholí), smrdí
(programově nepoužívají parfémy), jsou ošklivé (nemalují se ze zásady). Kromě
toho, že jde o výrazy používané jedinci, jejichž mindráky velikostně
mnohonásobně předčí velikost domnělých nosů těchto „žen“, je potřeba si právě
na mediální „konstrukci“ toho, kdo je feministka a jak vypadá, uvědomit
konstruovanost našich genderových identit.
Jak se někteří vzdělaní lidé vyjadřují o feministicky
orientovaných vědkyních, se dozvíte v příspěvku zde:
http://g.cz/proc-nemuze-byt-feministka-katerina-cidlinskasexualnim-objektem
Dovolíme si opět jednu z praxe. Nejvyššímu představiteli
regionální organizace jsme na oficiální schůzce coby dvě
ženy prezentovaly nabídku sociálního auditu, zaměřeného
mimo jiné na zmapování genderových vztahů organizace. Pro
zmíněného
zaměstnavatele
byly
všechny
náležitosti
prezentace srozumitelné, v průběhu souhlasně přikyvoval. Po
našem vstupu shrnul diskusi v této doslovné citaci: „To zní
zajímavě. Ale, holky, ten ,gender‘ si v těch Vašich
materiálech škrtněte.“ Nato propiskou zaškrtal zmíněný
termín v prezentovaných nabídkových listech. (Pro úplnost
vyznění podotýkáme, že naše vzájemné vztahy se
nezakládaly na žádné úrovni neformálnosti.)
Foto umístěné bezprostředně níže pochází z tradiční
feministické kampaně s mezinárodním potenciálem „One
Billion Rising“. Jejím tématem je upozornění na problém
násilí na ženách a dětech. Akce, která se konala v polské
Poznani v termínu 14. 2. 2016, jsme měli možnost se osobně
zúčastnit. Fotografii zde neumisťujeme proto, abychom
podali důkaz o tom, že feministky nejsou ošklivé, ale proto,
abychom naznačili, že feministická témata stojí za podporu
nejen ženám.
19
Když se zeptáte malých holčiček, jaké jsou princezny, pravděpodobně odpoví, že
krásné. Později tytéž děti uslyší, že „pro krásu se musí trpět“. Tudíž nejspíš krásy
není dosahováno přirozeně, pouhou ženskou existencí. Krása je jakýsi
management úprav typicky ženského těla v soudobé společnosti. Těmito
úpravami myslíme barvu a střih vlasů, make-up, používání deodorantů a
parfémů, laku na nehty, používání krémů proti vráskám, depilaci povrchu těla na
konkrétních společensky definovaných místech, nošení oblečení dle aktuálních
trendů, ale také držení diet, eventuálně podstupování různých estetickochirurgických zákroků typu zvětšování či formování prsou, vyplňování rtů a
vrásek apod. Ženský gender tedy s sebou nese toto všechno. Pokud z nějakého
důvodu odmítnete na sebe požadavky tohoto diktátu brát, znamenáte ohrožení
pro celý systém – je tudíž bezpečné Vás zařadit do kategorie „mužatky“,
„babochlapi“, případně již zmíněné „feministky“. Všechno uvedené výrazivo je
kulturně definováno jako „ne-ženské“. Pokud nahlédneme do mužského
společenství, podobné ohrožení pro dominantní ideál maskulinity představují
např. homosexuálové (Ve slovenském překladu stojí za přečtení úvaha sociologa
Michaela Kimmlea nad tímto tématem5.). Obavy z demaskování skutečnosti, tedy
toho, že s třiceticentimetrovými bicepsy ani s antigravitačními ňadry se
nerodíme, ale spíše si na ně hrajeme, jsou tedy přítomné jak v mužských, tak
ženských kolektivech. Dokonce se v jejich rámci předává sofistikované „knowhow“ – například prostřednictvím specializovaných mužských a ženských
časopisů.
Krása je tedy něco, čeho mají dívky a ženy v naší společnosti dosahovat. Je to
vlastně jejich genderové životní poselství. Jeden slavný francouzský filosof a
sociolog prohlásil, že „žena je bytí viděné“6. Tím je řečeno vše. Žena, jejíž životní
zkušenost se neustále definuje skrze pohled druhých, má ve společnosti velmi
tíživé postavení. Sami si při listování bulvárními novinami či online magazíny
povšimněte, co ze života slavných či známých žen tyto zdroje tematizují. Mezi
nejčastější patří: omylem odhalený rozkrok, celulitida, nevhodný účes, příliš
laciné šaty (nebo šaty oblékané vícekrát), unavený vzhled apod. Jako kdyby
činnost žen vůbec nebyla to podstatné. Nejen bulvár je však nositelem těchto
5
KIMMEL, Michael. Mali by/možu/budú muži podporovať feminizmus? In: Aspekt 2/1999,
s. 57 – 63.
6
BOURDIEU, Pierre. Nadvláda mužů. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2000. ISBN 80-7184775-5.
20
genderových klišé. Výmluvné příklady naleznete i v odborně se tvářící literatuře
či seriózních TV debatách. Stačí se dívat pozorněji.
Namátkou zjistěte, jaký je aktuální obsah rubrik Super.cz a
Prozeny.cz na portálu Seznam.cz.
Nás k dnešnímu datu zaujaly například tyto titulky:
„Dvě mladé hvězdy filmu Decibely lásky se předvedly
v rajcovním prádélku: Které to sekne víc?“
„Romantika po boku Brzobohatého: Zamilovaná Kuchařová
vystavila sexy tělíčko v plavkách na exotickém Mauriciu.“
„Hitparáda nejlepších hubnoucích triků: Těchhle šest musíte
znát!“
„Plavky na dovolenou v zimě? Tyhle skryjí i případné
nedostatky!“
Ale zpět k feminismu. Jeho myšlenkou bylo upozornit na to, že ve společnosti
všichni nemají rovné šance. Že jsou jinak hodnoceny výsledky práce mužů a žen.
Že mužským sférám zájmu a činnostem je přičítána větší prestiž než ženským.
To, že mezitím ženy získaly volební právo a začaly mít šanci se vzdělávat na
univerzitách, na tomto společenském problému nic neumenšuje. Stále je spousta
oblastí, oborů, činností, kde ženský gender váží méně než mužský. To je taky
celá podstata problému. Ani feministky se totiž nerozčilují, že (některé) ženy
dělají jiné věci než (někteří) muži. Rozdíly nevadí. Ani genderové, ani jiné. Co
vadí, jsou nerovnosti. Ty jsou vždy spojeny s nespravedlivou distribucí
společenské moci (statků, zdrojů, prestiže).
Jako androcentrismus se označuje společenská preference mužského genderu.
Pro západní soudobé společnosti je zcela typický. Kdo v naší společnosti žije,
těžko tomuto ideologickému vlivu unikne. Už ve škole jsou výstřelky v chování
chlapců tolerovány více než ty dívčí, chlapci jsou vedeni k dravosti, soutěživosti.
Co myslíte, koho shánějí v libereckém EKOPARKU? Muže, nebo
ženu?
21
Za vzor je jim předkládán mýtus mužského živitelství, což v pozdějším věku
slouží jako ospravedlňující mechanismus pro nerovné mzdy mužů a žen. Jsme
opět u příčin a následků – kdyby nebyl jeden z genderů označován jako
živitelský, mohly by být platy spravedlivější (tedy muži i ženy by měli obdobné
výdělky), což by zpětně nepotvrzovalo myšlenku o mužském živitelství. Kdo chce
vidět fakta, nechť nahlédne do statistik týkajících se počtu žen – samoživitelek,
úspěšnosti vymáhání alimentů na mužích – otcích a do vývoje tzv. gender pay
gap neboli rozdílu v platech mužů a žen. Je-li muž živitel (od pravěku, od Boha,
od přírody – záleží, k jaké argumentační linii se bude autor/ka teze takové
hlásit), jak to že vůbec samoživitelky existují a jak to že se alimenty musejí
„vymáhat“?
Jak gender ve společnosti funguje, lze demonstrovat třístupňově ještě z jiného
úhlu pohledu: na úrovni genderových stereotypů, předsudků a diskriminace.
Nejlépe budou vysvětlitelné na něčem, kde se již částečnou osvětu v potřebě
vyrovnávání šancí provést podařilo. Když si například budu myslet, že všichni
černoši jsou hloupí, dopouštím se nepřijatelného rasového stereotypu.
Zjednodušeně házím všechny černochy do jednoho pytle. Na poli genderu je
oproti tomu tolerance takových stereotypů nesmírně vysoká – všude se potkáme
se vtipy o blondýnách, které IQ žen srážejí podobně účinně jako rčení o „ženské
logice“ atd. Když přitvrdím ve svých argumentech a budu tvrdit, že černoši
nemají předpoklady naučit se číst, protože jsou bližší opicím než lidem,
pravděpodobně mi společnost lidí kolem bude sprostě nadávat, možná mě i
někdo inzultuje. To, co jsem vypustila z úst, je totiž velmi vážný rasový
předsudek. Nejen že házím všechny černochy do jednoho pytle, ale ještě jim
přičítám nějakou neschopnost, která se navíc opírá o nedoložitelný
evolucionistický argument. Na poli genderu jsme ale opět v bažinách závratné
tolerance. „Holky na matematiku prostě nemají buňky“. „Ženy nemohou pořádně
řídit firmu, protože buď menstruují, nebo kojí (mají děti).“ Slyšeli jste někdy
něco podobného? V případě prvního výroku se dávají dívky do jednoho pytle a
22
jejich neschopnost se opírá o ničím nedoloženou hypotézu o absenci mozkových
buněk disponovaných pro zvládnutí matematického učiva. Druhý výrok
neschopnost opírá o biologickou „povinnost“ žen směrem k plození potomstva,
což je má údajně oslabovat v rovinách ostatních. Přitvrdíme ještě o něco více.
Začnu prohlašovat, že černoši prostě nemají nárok jezdit veřejnou dopravou,
protože tím narušují obraz o krásné bílé společnosti. To je již vrcholně absurdní
příklad rasové diskriminace – rasismu. Co genderová diskriminace? Sexismus.
Ženy jsou diskriminovány například při vstupu do zaměstnání, při ucházení se o
vedoucí pozice, muži při žádostech o svěření dětí do péče po rozchodu partnerů.
Zde nás všechny genderový řád opět nachytává na vlastních švestkách.
http://zpravy.idnes.cz/pribehy-kazdodenniho-sexismu-d2y/domaci.aspx?c=A150713_164315_domaci_zt
Z anonymizovaného dotazníkového šetření Centra Kašpar,
kterého se zúčastnilo přes 200 rodičů, pocházejí citace na
téma „možností“ profesního uplatnění žen, které jsou
současně matkami. Komentář asi netřeba. Snad jen jediný –
otázky na rodinný stav či počet dětí u přijímacích pohovorů
jsou
českou
legislativou
oficiálně
zakázány
jako
diskriminační. V průměru se s nimi setkává 30 % žen.
„Byla jsem před lety ještě bez dětí, ale vdaná, na pohovoru,
který probíhal ve třech lidech. Hledala jsem si lepší pracovní
místo.
Pohovor probíhal kladně téměř hodinu, místo mi
téměř přislíbili, avšak do momentu, kdy jsme došli na
poslední otázku v dotazníku: Jste vdaná? Po mé kladné
odpovědi následovalo: Chcete mít děti? Odpověděla jsem:
Samozřejmě jednou ano, ale v rozmezí tří let určitě ne. Poté
se vše změnilo a bylo mi okamžitě jasné, že místo
nedostanu. Místo jsem opravdu nedostala.“
(Dotazník Práce a rodina, 2011)
„Naprosto běžné jsou otázky typu: Kolik mám dětí, kdo je
bude vyzvedávat ze školky a co s nimi bude, když budou
nemocné? U jednoho zaměstnavatele po zjištění, že mám
dítě, mi sdělil, že se mu vlastně nehodí, že jsem z 6 km
vzdáleného města.“
(Dotazník Práce a rodina, 2011)
„Zaměstnavatelé nechtějí zaměstnávat matky od malých dětí
z důvodu, že se jim musejí přizpůsobovat v případě, je-li
matka
samoživitelka, je-li dítě nemocné apod. Dále
zaměstnavatelé
vědí,
že
pokud
zaměstnají
matku
samoživitelku, mohou jí dát nízkou mzdu a ona nemá na
vybranou, protože je ráda, že vůbec nějaké pracovní místo
sehnala. Což je konkrétně bohužel můj případ.“
(Dotazník Práce a rodina, 2011)
23
„Často se mi stává, že když řeknu při pohovoru, že mám
doma roční dítě, dívají se na mě s údivem a nepochopením.
Takže ani není šance si najít místo.“
(Dotazník Práce a rodina, 2011)
„Snažila jsem si přivydělat doučováním, ale dokud byly děti
velmi malé ( 1 - 2 roky), bylo to buď na úkor péče o ně nebo
na úkor mého odpočinku nebo času na úklid domácnosti a
nebylo to moc dobré.“
(Dotazník Práce a rodina, 2012)
„Zaměstnavatelé upřednostňují uchazeče bez dětí. Mně
osobně po MD dovolené nedrželi místo, takže jsem byla
odejita. Takových případů znám docela hodně. Je těžké najít
potom práci, a to i s vysokou kvalifikací.“
(Dotazník Práce a rodina, 2012)
Představte si, že byste jeli kolem billboardu, na kterém by
byl zarostlý černoch a pod ním reklamní slogan: „Dejte svým
dětem pod stromeček opičku!“ Váš Rodinný Zverimex Franta
a Béďa. Vtipné? Pro nějaké procento populace zcela určitě.
Každopádně
naprosto
nepřijatelné.
Znevažující.
Diskriminační.
S pravděpodobností
hraničící
s jistotou
takovou reklamu nikde nenajdete – nikdo by si totiž dnes
netroufl něco takového vyvěsit. Zato sexistických reklam,
které znevažují ženy a využívají jejich nahá těla či jen části
nahých těl k prodeji často zcela nesouvisejících služeb nebo
produktů,
najdete
nepočítaně.
Jedna
z neziskových
organizací na toto téma pořádá dokonce „antisoutěž“
Sexistické prasátečko:
http://prasatecko.cz/
http://ekonomika.idnes.cz/seste-sexisticke-prasatecko-sivyslouzily-politicke-reklamy-p6q/ekonomika.aspx?c=A141120_125217_ekonomika_nio
Je zřejmé, že zatímco na poli rasové diskriminace již díky
bohu byl učiněn značný pokrok v osvětě, v otázkách genderu
je před námi notný kus práce.
Nemusíte chodit vůbec daleko. Stačí se rozhlédnout po Liberecku. Dost možná i
po bezprostředním okolí Vaší školy.
V zimě 2015/2016 bylo na cestě ze stanice Fügnerova do
Centra Kašpar, tj. na zastávku Vesec – Samoobsluha, možné
oknem autobusu zhlédnout minimálně 6 sexistických
reklamních výjevů. Pokud některé z nich poznáváte, pak jste
také každodenními svědky všeobecné samozřejmosti výskytu
sexismu v našich ulicích.
24
25
26
27
Všimněte si, jak prodejce kuchyní (foto č. 1) cíleně
komunikuje
pouze
s mužskou
(navíc
heterosexuálně
zaměřenou) populací. Jakoby ženy vůbec nepatřily mezi ty,
které v obchodě nakupují. Přitom prodejní firma podceňuje
soudobá výzkumná zjištění – o většině velkých výdajů
souvisejících s nákupy v domácnostech rozhodují ženy.
Nehledě na to, že v kuchyních daleko častěji svým mužům
vaří.
28
Jestli už Vám na těchto reklamách ani nepřijde nic nepatřičného, je to jen další
doklad toho, jak dokonale nás všechny genderový řád opracovává a manipuluje.
Pokud nechcete být neteční vůči diskriminaci, urážkám a netoleranci, dejte
najevo, co je pro Vás pobuřující a nepřijatelné. Ani obchodníci nebudou používat
reklamy, které jim namísto očekávaného zisku přinesou akorát špatnou pověst.
Genderové
stereotypy
často
fungují
naprosto
nepředvídatelně. Co Vám přijde zvláštní na uvedeném
náborovém inzerátu vyvěšeném ve výloze nejmenovaného
obchodu? Také se domníváte, že ženy mají lepší dispozice
pro zapínání pece na koblihy?
Některé plakátové kampaně s reklamními sděleními jsou již
v otázkách
genderu
pokročilejší.
Například
použitými
ilustračními fotografiemi se snaží korigovat, ke komu v rámci
genderované společnosti promlouvají. I provozovatelé
hokejových utkání tak již vědí, že v publiku nesedí pouze
chlapci a muži, nýbrž další podstatná část platící klientely –
ženy a dívky. Proto na plakátu v družném objetí stojí zástupci
obou skupin. Čím si ale uvedený plakát z Liberecka přesto
zbytečně ubírá body z hlediska genderové komunikace? Co
Vám přijde zvláštní?
29
30
Příklady cvičení a úloh pro projektový den
Dosud jsme Vás v textu nechávali nahlížet do ukázek, příkladů a materiálů, na
kterých lze působení genderového řádu sledovat. Tím jste měli možnost vytvořit
si jakýsi prvotní stupeň genderového povědomí. Druhým stupněm k genderové
citlivosti je schopnost samostatně genderově korektní či nekorektní materiály
nacházet, všímat si jich, vnímat jejich funkci a mocenský rozměr. K oběma
stupňům by Vás a Vaše studující chtěla tato studijní opora dovést. Proto si na
závěr dovolujeme zařadit seznam možných praktických úloh a cvičení pro Vaše
žáky/žákyně, na nichž lze schopnost aktivního přístupu k genderovanému světu
trénovat a rozvíjet.
1) Vytvoř koláž na téma své sexuální/genderové identity.
Promysli, co všechno Tvá sexuální/genderová identita zahrnuje, do čeho se
promítá. Můžeš ji vnímat jako velmi úzký okruh svých vlastností a zájmů,
nebo Ti naopak může připadat, že infiltruje vlastně do všeho, co děláš
a čemu se věnuješ. Podle toho zvol formu, jakou budeš chtít svou identitu
ztvárnit. Technicky můžeš využít kreslicí pomůcky, výstřižky z novin,
časopisů či letáků, přírodní materiály aj.
2) Zpracuj koláž na téma
„nediskriminující Liberec“.
„sexistický
Liberec“,
nebo
naopak
Vždy jde o úhel pohledu. Zaměřit pozornost můžeš na to, co se ve Tvém
městě děje nebo je k vidění neradostného (např. sexistické reklamy,
stereotypy na plakátech), ale také na to, co lze považovat za příklady
dobré praxe. K oběma perspektivám jistě nalezneš dostatek „důkazního“
materiálu. Je jen na Tobě, kterou z nich si vybereš pro ztvárnění. Následně
si vytipuj vhodné a dostupné dokumentační materiály - foť, skenuj,
kopíruj, zaznamenávej, zapisuj, kdykoli jdeš po městě, do školy, jedeš
MHD, koukáš na nástěnky apod.
3) Vytvoř plakát nabádající veřejnost
neheterosexuálnímu obyvatelstvu.
k větší
toleranci
vůči
Nejtěžší bude nápad. Ten poté rozpracuj do konkrétní podoby. Dbej přitom
na obrazový materiál a použité texty. Neměly by stát v rozporu s tím, co
má plakát sdělovat. Např. pokud byste chtěli použít slogan typu Buďte
k nim tolerantnější, vedlejším produktem takového prohlášení je, že
stavíte homosexuály do role „těch druhých“, ve které jsou ale celý svůj
život a ze které by ses spíše měl/a snažit je dostat.
4) Zhotov pozvánku na promítání filmu s tématikou
rovných příležitostí.
genderu
a
Nejprve vymysli název filmu. Měj na paměti, že už ten může rozhodnout o
tom, jestli na něj do kina lidé přijdou. Je potřeba vzít v úvahu, že lidé
dosud tomuto tématu vesměs nakloněni nejsou. Přijímají ho s obavami,
rozpaky, s předsudky, ale i zřetelnou averzí. Nebude tedy jednoduché
upoutat pozornost v kladném slova smyslu. Mysli na to i při dotváření
31
zbytku údajů na pozvánce. Při technickém provedení máš opět zelenou –
využij fixy, výstřižky, akvarelové barvy, novinové písmo, fotky aj.
5) Vytvoř teaser/trailer k filmu „Gender v naší škole“
Zamysli se nad tím, jaké fotografie by nejlépe vystihovaly přístup
obyvatelstva Tvé školy (žáků/žákyň, vyučujících, dalších zaměstnanců a
zaměstnankyň) k otázce genderu. Máte smíšené kolektivy? Jsou u Vás
sportovní dny o týmovém duchu, nebo o dvou družstvech „chlapců“ a
„dívek“? Jak vypadá personální složení učitelského sboru? Účastní se dívky
a ženy technických aktivit? Dosahují chlapci a muži zajímavých úspěchů či
ocenění v humanitních oborech a oblastech? Co lze na téma genderu vyčíst
z výroční zprávy, školního řádu, školního časopisu apod.? Jakmile
shromáždíš co nejvíce dokumentačního materiálu, využij program vhodný
k vytváření prezentací/slideshow a fotografie v kombinaci s vhodnými
texty sestav do krátkého „traileru“. Neměl by být delší než 60 vteřin.
Pokud máš k dispozici pokročilejší software nástroj, můžeš vzniklý výtvor
podložit hudbou. Nezapomeň na autorská práva – pokud používáš cizí
výtvory, je vždy potřeba uvést, odkud/ od koho čerpáš.
6) Navrhni genderově korektní reklamu
Třeba takovou, ve které nebudou holky vystupovat jako figurky s hezkou
tvářičkou na koukání a kluci nebudou za ty nejvíce hrdinské „objevitele“
vnějšího světa. Nebo takovou, ve které nebudou ženy jásat, že se jim
krásně vypralo prádlo (a to dokonce ani jejich vlastní, ale manželovo či
dětí) a ve kterých nebudou muži kupovat ta nejdražší a nejvíce snobská
auta. Nebo takovou, která nebude vytvářet z domácích prací ženskou
povinnost a z placené práce mužskou výsadu (viz fota níže). Konkrétní
nápad je ale zase jen na Tobě. Má-li Tvoje třída možnost využít
audiovizuální záznamovou techniku, můžeš rozpracovaný nápad obrázek
po obrázku převést do skutečné „živé“ reklamy. Promítání všech
nekonvenčních reklam může proběhnout v rámci vybrané školní akce či
přímo v rámci vyučování vhodného předmětu.
32
33
Závěr
Projektový den by měl představovat zábavné učení pro všechny zúčastněné
strany. Proto, pokud se Vám zatím nepodařilo názorově ztotožnit se všemi
nekonvenčními myšlenkami, které genderově citlivý přístup vyžaduje, nenuťte
se. Zvolte v genderové problematice tu oblast, ve které bude Vám coby
pedagogům/pedagožkám dobře a kterou budete schopni poutavě předávat a
sdílet se svými žáky, žákyněmi či kolegy a kolegyněmi. Gender by měl otevírat
dialog, nikoli uzavírat komunikační kanály.
Přejeme Vám, ať máte radost z tvůrčího edukativního procesu na Vaší škole.
Budeme potěšeni, pokud se s Vašimi zajímavými výstupy podělíte s naším
autorským týmem.
Vaše Centrum Kašpar
34
Příloha
Autorský námět do soutěže „Natoč vlastní film a dej (si) příležitost“ (Jan
Syrovátka – Můj život)
Na začátek abych se představil. Jmenuji se Honza a je mi 17 let. Bydlím ve
městě Hořice, ale město, ve kterém studuji a ve kterém přebývám raději, je
Liberec.
V tomto povídání bych chtěl popsat můj život v dnešní společnosti, která je krutá
a zlá ke svému okolí. A rozděluje svět na mužský a ženský.
Začalo to již na základní škole, kde jsem byl v kolektivu velmi oblíbený. Všichni
věděli, kdo jsem a co dělám, byl jsem na naší škole taková „celebrita“. I když
známou „osobností" jsem byl spíš v kolektivu dívčím než chlapeckém, protože
jsem si s holkami více rozuměl a měl jsem si s nimi co říct. Nepřišlo mi nijak
divné, že jako kluk trávím svůj čas spíše s holkami než s kluky, a ani mé mamce
nevadilo, že nejsem takový ten typický chlapec, který by měl od brzkých let
chodit do skautu nebo na fotbal anebo se zajímat o jiné kolektivní hry.
Je pravda, že někdy kvůli tomuto tématu vznikaly doma hádky. Jelikož můj otec
nebyl kvůli své práci často doma, zanedbával svoji roli mužského vzoru (on mě
měl naučit ty „typické mužské činnosti“, jako je montování, zatloukání hřebíků,
umět se umazat a udělat si mozoly na rukou..), což mi ale vůbec nevadilo. Já
jsem spíše založený opačně, baví mě vaření, uklízení bytu, žehlení. Byl jsem rád,
že můžu své mamce s těmito pracemi doma pomoct. Ale když jsem slyšel svého
tátu, jak říká, proč žehlím, že je to v domácnosti role ženy, napadlo mě, že se
mnou není něco v pořádku. A hlavně se společností, v které jsem vychováván, a
nemyslím tím jenom svoji rodinu. Proč by se měly práce rozdělovat na mužské a
ženské? Není to snad jedno, kdo co dělá? Podle všeho není. Tato
postkomunistická společnost má jasně vryta nějaká pravidla, jak se má chovat
správný chlap a správná žena. Našel jsem si velmi blízkého kamaráda a
kamarádku, se kterými jsem rád trávil spoustu volného času. Později jsem jim
řekl, že se necítím jako typický heterosexuální muž, ale že jsem gay, který je
zženštilý. Oba to brali skvěle, s oběma se přátelím dodnes (ten kamarád je také
gay, takže chápe, jak se cítím).
Ukončil jsem docházku na základní škole a začaly prázdniny. Pro někoho úžasné
dva měsíce nicnedělání, jenže já jsem měl nastoupit na letní kurz tanečních. Ani
si nedokážete představit, jak bylo pro mě ponižující vybírat si oblek s košilí a
kravatou, když mě spíš táhly dámské věci, kosmetika, vysoké podpatky a
kabelky. Nejhorší byl začátek. Vstoupit mezi vrstevníky, kteří si dělají legraci
z gayů jen proto, že jsou odlišní. Nevím, jestli si tím posilovali své ego nebo
sebevědomí, ale myslím, že to byla neznalost, to, co z nich mluvilo. Bál jsem se i
kluků z mé bývalé třídy: Jak mě přijmou jako gaye, co když mě budou
šikanovat? Nebo mi budou nadávat?? Samozřejmě, že měli narážky, ale jakmile
mě znají delší dobu, berou mě úplně jako normálního člověka, který mezi ně
zapadá.
Taneční a prázdniny skončily a měl přijít důležitý okamžik v mém žití – čekal mě
přesun do Liberce na novou školu. Jelikož mě zajímala móda a vše kolem ní,
vybral jsem si Střední průmyslovou školu textilní. Je to úžasná škola, ale totéž se
o Liberci bohužel příliš říct nedá. Ze začátku, jak jsem byl nadšený, že jsem
v novém velkém městě, jsem si ani neuvědomoval lidi ve svém okolí. Ale když si
zvyknete na ten okolní ruch, tak si začnete všímat lidí kolem sebe a toho, jak na
vás reagují. Když jsem poznal, že jsem v Liberci ve větší anonymitě než
35
v Hořicích, začal jsem se projevovat tak, jak jsem to cítil uvnitř sebe. Začal jsem
nosit kabelku, používat make-up a víc se chovat jako dívka. Ve škole je drtivá
většina holek, takže pro mě to byl ráj chodit do takové školy, všichni mě poznali
a začali mě brát takového, jaký jsem, aniž by mě zavrhovali. Myslím, že kdyby
mě neznali a potkali mě někde na ulici, nejspíš by si řekli, co jsem to za
individuum.
Mým oblíbeným předmětem je estetika, na kterou máme úžasnou paní
profesorku Renčínovou. Paní profesorka mě okouzlila již při první hodině, protože
to je dáma, která má glanc a úroveň jak v chování, tak i vyjadřování. Povídala
nám o jedné žačce, která je punkerkou, a že se jí na ní líbí to, že se nenechá od
společnosti kolem sebe zastrašit a vydrží nápor negativních pohledu nebo
nadávek. Řekla, že to samé se jí líbí i na mně, a já jsem jí odpověděl, že mě to
těší a že mě to problém nedělá šokovat lidí tím, jaký jsem, ... ale lhal jsem. Bylo
pro mě tak těžké jít mezi lidi ve městě nebo nastoupit do MHD. Kdyby pohledy
lidí zabíjely, tak já jsem už nespočetněkrát mrtvý. Myslel jsem si, že ve větším
městě budou lidé mou odlišnost brát úplně v pohodě, ale byla to jen iluze. I tady
jsem se přesvědčil o tom, že společnost se pořád rozděluje na muže a ženy, a
když je někdo homosexuál, tak by se prostě pořád měl chovat jako chlap anebo
žena. Většinová společnost nepřemýšlí o tom, jak se takový člověk cítí uvnitř,
usuzuje jen na základě toho, co vidí. A to, že jsou i muži, kteří mají rádi dámské
věci nebo kosmetiku apod., nebo ženy, které inklinují k mužským zálibám, už
berou jako divné, protože společnost přece diktuje, že chlap musí být chlap a
žena musí být žena.
Když jsem se začal více projevovat tak, jak jsem se cítil uvnitř, začal jsem si
uvědomovat, že ani nechci být kluk, ale že bych chtěl být žena. Ze začátku mi to
přišlo jako divné, že mám jen nějaké špatné období nebo že mám zase deprese
z lidí venku, ale tak to nebylo. Pocit, že toto mužské tělo je nechutné a brání mi
být takový, jaký jsem uvnitř, začal být silnější a silnější.
Skončil první školní rok na střední škole a nastaly prázdniny. Konečně jsem mohl
začít řešit „problém" se svým tělem. Moje maminka na to zareagovala krásně a
udělalo mi to obrovskou radost. Řekla, že vždy budu její dítě a ve všem mě
podpoří. I mí přátelé na to reagovali skvěle, za což jsem jim vděčný! Začal jsem
chodit i k sexuologovi, abych zjistil, jestli jsem opravdu žena, tak jak to cítím,
nebo jestli jsem pouze transvestita. O prázdninách jsem spoustu času trávil
s přáteli, které jsem celý školní rok neviděl, a léčil jsem si své velmi poškozené
sebevědomí, které hodně utrpělo prvním rokem v Liberci. Samozřejmě, že jsem
se těšil zpátky do školy, až zase budu mezi kamarády, kteří mi poskytují
útočiště, takže můžu být vždy svůj. Ale bál jsem se lidí na ulici, jak budou
reagovat, a toho, jak to budu zvládat já. Jelikož mi kamarádka pozvedla nízké
sebevědomí, koupil jsem si novou kabelku a řekl jsem si, že se nebudu omezovat
kvůli společnosti, která posuzuje život kluka podle šablony, jak má „správný
kluk“ vypadat.
V tomto školním roce mi jsou takoví lidé už většinou ukradení, ale někdy mám
strach, když vidím ty chlapy, kteří vypadají, že by mě klidně zmlátili jen za to,
jak vypadám, tudíž by mě zmlátili za to, jak já se cítím uvnitř. Někdy si
vzpomenu na to, jak mého homosexuálního kamaráda zmlátili cikáni bezdůvodně
a já tomu přihlížel a bál jsem se, aby mi také nic neudělali. Vím, že to bylo ode
mě zbabělé, že jsem mu nepomohl. Když jsem jim nakonec řekl, ať ho nechají,
vyhrožovali mi, že mě zmlátí také, ale nakonec odešli a můj kamarád z toho
vyvázl pouze s otřeseným sebevědomím a menší bouli na hlavě.
Někdy mám chuť být neviditelný, protože společnost lidí je zlá a nekompromisní.
Pochopil jsem, že nepřátelské chování svědčí o neznalosti, protože mí přátele
36
v Liberci prý také „nemuseli moc gaye“, ale když mě poznali jako nového
spolužáka nebo kamaráda, říkají, že jsem v pohodě jako kdokoli jiný. Začal jsem
ve škole nosit vysoké podpatky, dlouhé nehty a začal se více projevovat. A tak
jsem si někdy připadal jako holka, ale když jsem se pak viděl v zrcadle, přišlo
zklamání, protože navenek jsem pořád vypadal jako kluk.
Teď se chci srovnat celou situaci sám v sobě a poté jednat. Chtěl bych změnit
pohled společnosti na lidi, jako jsem já, a ukázat jim, že jejich neznalost může
být někdy zraňující. Jsem rád, že můžu být na textilce, kde je mé útočiště před
okolním světem. A jak říká Karl Lagerfeld: „Neznám definici slova normální."
Takže kdo je ve společnosti normální? Jde jen o člověka a o to, co je pro něho
normální . Mně se také něco na lidech nelíbí, ale abych je kvůli tomu hned soudil,
to není můj styl. Žij a nech žít, podle toho by měli lidé přemýšlet a také jednat.
Můžou být muži, kteří dělají ženskou práci nebo naopak, ale nikdo by je neměl
soudit za to, jací jsou uvnitř!
Jan Syrovátka získal v soutěži Natoč vlastní film celkem 131 bodů ze 150
možných. Šlo o třetí nejlépe hodnocený námět v dané věkové kategorii.
37
V Liberci vydalo Centrum Kašpar.
2016 – 38 s. – 29, 7 x 21 cm
Proč Centrum Kašpar
Centrum Kašpar se ve své nabídce služeb specializuje na propojování
genderových otázek s mediálními formáty. Pracujeme přitom nejen se
vzdělávacími institucemi a dětmi, ale také se zaměstnavateli a těmi, kdo práci
z důvodu genderových nerovností na trhu práce obtížně nacházejí. Kromě
výukových materiálů, které nyní pročítáte, se v našem portfoliu můžete setkat
například s firemním teambuildingem s názvem „Filmový štáb“, nebo s tzv.
audiovizuálním profilem.
Pokud Vás podobné otázky zajímají a chcete s námi spolupracovat, neváhejte se
na nás obrátit. Naším cílem i radostí je propojovat v regionu síly a zdroje při
sledování společného zájmu.
Kontakty:
Centrum Kašpar, z. s.
Kašparova 73
463 12 Liberec 25 - Vesec
Jana Benešová, PhD.
Genderová metodička
Email: [email protected]
Mgr. Jana Matyášová
Genderová auditorka
Email: [email protected]
Bc. Jan Myšák
Mediální specialista
Tel.: [email protected]
ISBN: 978-80-906059-4-7
38