10/2008 ročník 17 (11)

Transkript

10/2008 ROČNÍK 17 (11)
Foto: archiv
CO VÁS ZAJÍMÁ...
OBSAH
Zvítězit nad leností 2/
Olympiáda
jako znamení doby? 3/
Zanechal stopu
v srdcích mnohých 4/
Opravdový život 6/
Evangelium vitae
– radostná zvěst o životě 8/
Účinky slova 10/
Dar i osobní výzva 12/
Škola Abba 13/
Slovo života na říjen 15/
Boty 16/
Generální shromáždění
Hnutí fokoláre 17/
„Naše“ Chiara 19/
Spánek 21/
Sestry, které spojila
láska k Ježíši na kříži 22/
Zlatá nit Boží lásky 24/
Komix 25/
Malý chvalozpěv 26/
Křížovka 27/
Indiánský tábor
a nejúžasnější
zářivé slunce 28/
P
rvní věcí je vzpomenout si, že lenost (tak jako jiné
sklony, které nás
mohou blokovat
nebo uzavřít) neníneovladatelnou
silou, která je naším pánem.
I když si to neuvědomujeme,
ona už je plodem nějakého
našeho rozhodnutí. Nechat
nad sebou zvítězit lenost je
již určitá volba: Rozhodnu se
nesměřovat k nějakému cíli,
rozhodnu se „nerozhodnout
se“, rozhodnu se nechat se
vést jen svými pocity…
Když se vrátím k dobám,
kdy jsem studoval, vzpomínám si na některé dny, v nichž
jsem seděl nad knihami, aniž
by se mi podařilo vůbec se na
smysl slov soustředit. V hlavě se mi honily nejrůznější
myšlenky, které mě od učení
odváděly. Pohled na hodin-
2
| Nové Město | 10/2008
Zvítězit nad leností
„Existuje nějaký trik, jak zvítězit nad leností a překonat
pocit znechucení z toho, co mám dělat? V tomto období
je například pro mne těžké studovat, a tak to pořád odkládám. Když neobstojím u zkoušky, cítím, že jsem selhal, a nacházím si výmluvy, které však nemají sílu přesvědčit ani mne samotného (jako nedostatek času, má
angažovanost, potřeba odpočinku…).“
G. F.
ky byl pak pro mne zjištěním,
že odpoledne je už nenávratně pryč. Když se mi podařilo se včas vyburcovat a zaměřit se na to, proč nad knihami
sedím, uvědomil jsem si, co
může můj způsob využívání
času znamenat. Tehdy jsem
pochopil, že pozorně studovat je pro mě opravdová mož-
nost, jak dobře žít svůj život,
jak realizovat to, co je nejlepší. Potom jsem hledal něco,
co by napomohlo koncentraci mé pozornosti (například
krátká procházka, šálek kávy
nebo krátký rozhovor s někým, kdo byl doma), a znovu
jsem se pustil do učení.
Nestačí tedy si tisíckrát
opakovat, že musím studovat:
Je třeba se přesvědčit, motivovat, proč je to dobré, proč
to chci, a pak pro to udělat
první konkrétní krok.
Velkou pomocí může být
studovat spolu s někým, třeba i ve studovně univerzitní knihovny. Už jenom to, že
jsme si nablízku s někým, kdo
je ve stejné situaci, může být
povzbuzením, i když se třeba učíme každý něco jiného.
Užitečné je také si udělat studijní plán, rozdělit si učební látku do časových úseků,
a střídat studium s pravidelnými krátkými přestávkami,
které umožňují znovu nabýt
energii a upevnit si to, co jsme
se naučili.
Takto se i hodina studia,
prožijeme-li ji s opravdovostí, může stát rozhodující pro
náš život.
Francesco Châtel
Foto: A. Wong/AP
O
lympijské hry jsou nejen nejvýznamnější sportovní, ale
i společenskou událostí na
celém světě. Deset a půl tisíce
účastníků, 205 zemí, 4,7 miliardy televizních diváků – to
jsou čísla, která mluví za vše.
Žádná jiná událost na světě není tolik sledovaná a neúčastní se jí tolik zemí. Je tedy
zřejmé, že sport na té nejvyšší úrovni má
obrovský vliv a moc.
Možná překvapí fakt, že církev si roli sportu vždy uvědomovala. Vždyť kdo
zakládal první sportovní spolky u nás
i v okolních zemích? Byli to kněží. Prvním
starostou Orla se stal kněz a významný
politik Jan Šrámek. Sport se ale od té doby
významně změnil. Postupem času vznikly dva na sobě nezávislé světy, které se jenom částečně ovlivňují – sport vrcholový
a sport pro všechny. Špičkový sport, jehož
vrcholem je právě olympiáda, je spíše blíže
byznysu nebo marketingu. Přesto si bez jeho fungování lze těžko představit sport pro
všechny. I ti špičkoví sportovci totiž někdy
začínali v obyčejném klubu, a tak jsou pro
mnoho amatérských sportovců hrdinové
jejich disciplín motivací pro vlastní sportovní činnost.
Papež Jan Pavel II. pochopil důležitost sportu pro dnešní společnost a v roce 2000 označil sport za jedno ze znamení doby, na které by měla církev reagovat.
Není náhodou, že také na začátku 21. století vznikla ve Vatikánu sekce pro sport.
To všechno potvrzuje, že sport je dnes více
než pouhou zábavou.
Olympijské hry vždy přinášejí mnoho otázek. Jaký je jejich smysl a jaké jsou
hodnoty, které sport přináší? Takové otázky se objevovaly o to více, že letošní hry se
uskutečnily v Číně, která je oprávněně kritizována za nedodržování lidských práv.
V médiích se často střetávaly dva názory.
První kritizoval pořádání her v Číně a byl
skeptický k tomu, že by v této asijské zemi mohlo díky hrám dojít k nějakému posunu. Druhý názor naopak viděl v čínské
olympiádě šanci pro určité otevření země.
Už tato obrovská očekávání od jedné
sportovní akce svědčí o tom, že není vše
úplně v pořádku. Ano, olympiáda je důležitá a významná událost. Proč by ale sport
a Mezinárodní olympijský výbor měly
nahrazovat a dělat to, co je spíše úkolem
politiků a OSN? Není zvláštní, že mnozí
očekávají od sportovců to, co by měli požadovat spíše po svých politicích či představitelích ekonomiky?
U pekingského olympijského stadionu: trénink na závod v chůzi na 50 km.
Olympiáda
jako znamení doby?
Přesto se zdá, že olympiáda v Pekingu – na rozdíl od srovnávaných olympiád
v Berlíně či Moskvě – vyvolala diskusi
o dodržování lidských práv v Číně a přes
veškerou snahu pořadatelů se asi nestala impulzem pro obdiv Číny ze zahraničí.
Média představovala nejen vlastní sportovní zápolení, ale i slabé stránky režimu,
a daleko více než u jiných olympiád se věnovala životu místních lidí. Myslím, že by
bylo nespravedlivé od sportovní akce očekávat více. Nemyslím si tedy, že by konání olympiády nějakým způsobem legitimizovalo a podpořilo komunistický režim
v Číně. Na druhou stranu je však jasné, že
olympiáda také nepomohla k dodržování
lidských práv.
Čína byla několik týdnů v centru pozornosti světových médií i politiků. Jak už to
ale bývá, zájem rychle upadá a soustředí
se na jiné problémy. Ještě před oficiálním
zakončením her zveřejnila média informaci o pronásledování biskupa Jia Zhigua
a o jeho opětovném zatčení. „Podzemní“
katolická církev má stále velké problémy
s komunistickým režimem. A takto by se
dalo pokračovat.
Jaký je tedy význam olympijských hodnot v dnešním světě? Svatý otec Benedikt
XVI. před zahájením her zdůraznil, že
bude tuto událost sledovat a že doufá, že
se olympiáda stane příkladem spolupráce mezi národy, s respektem k lidské důstojnosti. Domnívám se, že sport na té
základní úrovni (a doufám, že i u nás
v Orlu) je skutečně symbolem přátelství
a prostředkem výchovy k mnoha dnes důležitým hodnotám. Učí děti a mládež prohrávat i vyhrávat, úctě k pravidlům, nutí
překonávat sebe sama a respektovat soupeře. S mnoha takovými příběhy se určitě setkáváme i na olympiádě, nicméně se
stále častěji stává, že se tento „olympijský
duch“ vytrácí. Jsme svědky dopingových
skandálů, nefér jednání a dokonce toho,
že země během olympiády už dnes nerespektují ani klid zbraní.
Ano, olympiáda je dnes velkou sportovní, politickou i obchodní akcí s určitým poselstvím a hodnotami, které spojují
mnoho lidí na celé zemi. Měnit svět ale nedokáže, to je spíše úkol pro každého z nás.
Ladislav Kotík,
generální sekretář Orla
10/2008 | Nové Město |
3
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
ní ho však na teologii nepřijali.
Najednou se ocitl ve vzduchoprázdnu. Kvůli duchovnímu
povolání se zřekl aktivit, které
ho naplňovaly a dávaly vizi do
budoucna – studia i vrcholového sportu.
Odstěhoval se do Prahy,
kde během ročního pobytu
s mladými z Hnutí fokoláre
– gen – pochopil, že mít duchovní povolání nemusí znamenat stát se knězem. Své
místo a odpověď na hledání
našel ve fokoláre.
Zanechal stopu
v srdcích mnohých
Fota: archiv
„Z toho jsme poznali Lásku: že Kristus za nás položil svůj
život. Také my jsme povinni položit život za své bratry.“
(1 Jan 3,16) Takové bylo Slovo života slovenského fokolarína Jožky Petreka, kterého Pán v sobotu 9. srpna 2008
povolal do svého náručí.
„Žít s Jožkou byla velká milost,“
říká J. Bambas. Bratislava,
poslední týdny Jožkova života.
N
arodil se v roce
1951 v hluboce věřící rodině
zemědělce jako
nejstarší ze čtyř
dětí. Když rodinu totalitní režim připravil o majetek, přestěhovala se do Spišské Nové
Vsi. Odmalička byl pohybově nadaný a začínala se v něm
probouzet„fotbalová hvězda“.
DRÁHA NEJEN
FOTBALOVÁ
Jako aktivní sportovec narukoval na vojnu do Kroměříže, kde mohl hrát za fotbalový oddíl Dukla Kroměříž.
Zde dostal nabídku, aby přešel
do Pardubic, kde začal hrát za
místní fotbalový klub druhou
ligu. Zároveň se stal studentem Vysoké školy chemickotechnologické.
Jeden místní bohoslovec si
všiml,že talentovaný hráč pravidelně chodívá na mši. Oslovil ho a seznámil se skupinou
4
křesťanské mládeže, která se
tam v té době scházela. Zde
Jožko začal poznávat i myšlenky Hnutí fokoláre nejen
na samizdatově tištěných listech, ale především v atmosféře a vztazích mezi mladými.
Mezníkem pro něj bylo setkání s Karlem Otčenáškem,
dnešním emeritním královéhradeckým biskupem. Jožko
se mu svěřil, že má touhu plně se darovat Bohu. Podle něj
to znamenalo stát se knězem.
Otec Otčenášek ho v tomto
úmyslu povzbudil a poradil
mu konkrétní kroky, protože
dostat se do semináře nebylo
v té době vůbec jednoduché.
FOKOLÁRE V BRATISLAVĚ
Fokoláre v Bratislavě bylo jediným mužským fokoláre v tehdejším Československu, proto se tam Jožko v roce
1978 přestěhoval a za třináct
let svého života zde zanechal
stopu v srdcích mnoha lidí.
Jeho spolubratr Jirka vypráví: „Oba jsme přišli do fokoláre téměř současně. Dům
nebyl dostatečně prostorný, ale ani z bezpečnostních
důvodů nebylo možné, abychom všichni bydleli spolu.
Bylo nás tehdy pět. Jožko a já
jsme se ocitli ve společném
podnájmu na předměstí Bratislavy, obývaném především
maďarským obyvatelstvem.
Náš typický den byl takový: vstát ráno před půl šestou,
v šest maďarská mše, při které
jsme ničemu nerozuměli, pak
práce v zaměstnání (Jožko
pracoval ve výpočetním středisku Slovenské spořitelny)
a po práci jsme spolu s ostat-
nímipracovalinarekonstrukci domku fokoláre. Končívali
jsme pozdě večer. Pak následovala cesta autobusem do
podnájmu. Další den znovu.
Souběžně se stavbou ´vnějšího domu´ jsme budovali především ´vnitřní dům´ našich
vzájemných vztahů. Byli jsme
všichni začátečníci a fyzicky
i psychicky to bylo nesmírně
náročné období. Ale přesto
mezi námi dvěma v té době,
ani nikdy později, nedocházelo k žádnému ani nejmenšímu konfliktu nebo napětí.“
„Jožka jsem poznala v prvních dobách, když vstoupil v Bratislavě do fokoláre,“
vzpomíná fokolarínka Marienka. „Byl vždycky áutentický´, opravdový. A takový
zůstal až do poslední chvíle.“
NA ZKUŠENÉ V SRDCI DÍLA
Po politických změnách
v roce 1989 nastala možnost
přijet tam, kde se cítí být doma všichni fokolaríni – do
centra Hnutí v Itálii. Jožko
zde mohl konečně absolvovat několikaměsíční formační školu, což byla pro něj velmi cenná zkušenost.
V Bratislavě inicioval vznik
a rozvoj nakladelství Hnutí –
Nového města – a dál se věnoval všem bez rozdílu. Zuzka se
svěřuje: „Šly jsme s kamarádkou jako gen na návštěvu do
fokoláre a cestou jsme potkaly
Jožka. Když slyšel, kam jdeme,
řekl nám: ´Děvčata, pamatujte
si,že do fokoláre se chodí milo-
ZKLAMÁNÍ PROMĚNĚNÉ
V RADOST
Jožko si podal přihlášku na
teologickou fakultu do Litoměřic. To ale zároveň znamenalo splnit podmínky stanovené režimem a po třech letech studia opustit vysokou
školu. K jeho velkému zklamáSetkávání s Jožkou bylo radostí a balzámem pro duši.
ČLOVĚK V DNEŠNÍ DOBĚ
NA CESTÁCH
Po změně režimu ve střední a východní Evropě se mohla začít otevírat místní fokoláre a dostávat více mezinárodní
charakter. Jožko dostal nabídku žít ve fokoláre v Moskvě.
Zde pak strávil od roku 1995
šest velmi plodných a požehnaných let. Snad největší plody
přinesla jeho práce s dospívajícími chlapci, pro mnohé z nich
se stal životním vzorem. Neměl
tam stálé zaměstnání a přijímal
i podřadné práce jako uklízení
sněhu z dvorů činžáků. Jedna
z volontárek Hnutí říká: „Jsem
v Hnutí, protože jsem viděla
Jožka, jak umí trpět.“
To ještě nikdo netušil, jakou zkoušku má před sebou.
NÁVRAT NA SLOVENSKO
Když v roce 2001 odjížděl
z Moskvy, aby pomohl fokoláre na Slovensku v těžkostech,
netušil, že za rok mu bude diagnostikována vážná choroba. Absolvoval tři operace,
z nichž každá byla náročnější
než ta předchozí. 1. října 2006
si do svého deníku poznamenal: „Je neděle ráno. Ještě včera jsem pochyboval, co to má
všechno za význam. Operace,
momentální pooperační utrpení, dlouhá rekonvalescence, když i tak přijde konec. Ale
dnes je to jasnější. Já jsem pro
tento svět už prakticky mrtvý,
můj život už je jen v Bohu, jen
tak jsem živý. Že jsem se na to
nedal tak radikálně už dřív!“
TERAPIE DUŠE I TĚLA
Z terapeutických důvodů
se počátkem roku 2007 přestěhoval z Bratislavy do Brna. Ale zatímco si Jožko léčil tělo, setkávání s ním bylo
pro mnohé lidi terapií a balzámem na duši.
Pepík z brněnského fokoláre vypráví: „Žít s Jožkou byla jedna velká milost. Zrovna
val se stále pokojnější. V květnu 2008 už byl hodně slabý
a nemohl vyjít schody do bytu
v brněnském fokoláre. Proto se
ukázalo, že bude lepší, když se
vrátí do Bratislavy. Ještě předtím jel s Pepíkem na Vranov
k Panně Marii. Tehdy se mu
Jožko svěřil: „Už jsem neprosil
za své uzdravení, ale abych dokázal být věrný až do konce.“
„Učili jsme se od Jožky, že jediné, co má
hodnotu, je Bůh.“ V brněnském fokoláre.
jsme prožívali malou krizi ve
vztazích. Jožko svou upřímností a konkrétní láskou pomohl úplně změnit atmosféru. Často dokázal svým typickým humorem říci i to, co
nebylo v pořádku.
Velmi mi pomohl, když
jsem měl problémy s ranním
vstáváním, abych si udělal
dobrou ranní meditaci. Začal
kvůli mně vstávat už v šest hodin, abychom ji dělali společně, a to i v období, kdy už ho
nemoc velmi vysilovala. Po
meditaci si šel pak ještě odpočinout.
Byl velký sportovec. Nikdy
jsem ho třeba neporazil v tenise. Jednou jsme jeli asi 40
km do kopců na kole poděkovat Panně Marii na Vranov za
Jožkovo zdraví. Jožko jel jako
drak. Týden nato se dověděl,
že nemoc se vrátila…“
NEJTĚŽŠÍ ZKOUŠKA
V listopadu 2007 Jožko
podstoupil další těžkou operaci. Když se probíral na JIPu
z narkózy, měl pocit, že umírá. Nejhorší byla pro něj představa, že už nikdy nebude moci milovat. Všiml si vedle sebe ležícího pacienta, který
na tom byl podobně jako on
a začal se za něj modlit, ale šlo
to velmi těžko. „Modlil jsem
se růženec a zdálo se mi, že
s každým Zdrávasem před sebou tlačím obrovskou horu,
celou zeměkouli. Byla to velká
námaha, potil jsem se. Nikdy
v životě jsem nezakusil nic
podobného.“ „Pak jsme přišli my z fokoláre,“ vzpomíná
Pepík, „a obnovili jsme s ním
to, čemu říkáme pakt jednoty. Jožko se uklidnil, ale přesto změnil. Nezajímaly ho už
světské, i když třeba dobré věci. Učili jsme se od něho, že jediné, co má hodnotu, je Bůh.“
V lednu 2008 se nádor zase
vrátil. Jožko se rozhodl pro náročnou léčebnou kůru: dvaačtyřicetidenní půst v postní době. Nejedl, jen pil čaje a ovocné šťávy. Během celého období
byl velmi radostný. Jeho spolubratři vzpomínají: „Zatímco
jsme si ve fokoláre mysleli, že
ho to zničí a že bude potřebovat naši péči, tak naopak on se
staral o nás: vařil, myl nádobí,
očekával nás se zájmem, až se
vrátíme z práce…“
OPUŠTĚNOST
Kůra ale nezabrala. Jožko se
cítil opuštěný od Boha. Bojoval. Pak postupně dokázal přijmout Boží plán se sebou a stáFoto: Karel Diblík
vat, ne brát. Nebrat, ale dávat.´
Tato slova mne v mém životě
fokolarínky provázejí stále.“
V Tatrách s D. Slavíčkem.
Velikonoce 2007.
POSLEDNÍ NÁVRAT
DO BRATISLAVY
„Pak jsme za ním z Brna často jezdili do Bratislavy,
kde se o něj ve fokoláre velmi dobře starali,“ vzpomíná
Pepík. „Bylo to jako jezdit na
slavnost. Jožko se vždycky zajímal o novinky a za všechny
lidi a problémy se modlil. Pokaždé, když jsem odtud odjížděl, měl jsem v srdci stejnou
radost, jako zažívám po přijetí Eucharistie.“
Jožko poslední týdny svého života obětoval i za jednotu na právě probíhajícím Generálním shromáždění Hnutí
fokoláre v Itálii, kde byla mimo jiné zvolena i nová prezidentka Hnutí – Maria Voce.
Jí pak napsal: „Svým životem bych dnes chtěl potvrdit,
že naším Bohem je Ježíš mezi
námi a On je tím, co od nás
ostatní očekávají. Nyní víc
než dřív vidím, že neexistuje nic jiného. Cítím, že jsem
zdravou buňkou v těle Díla,
které je zdravé.“
Ona mu hned následující
den odpověděla: „Jsem s tebou, Jožko, Ježíš je přítomný mezi námi, aby byl tvým
´společníkem na cestě´. Děkuji ti za každou kapku obětované bolesti. Čerpám z těchto
vzácných mincí, abych prosila Boha o všechny milosti pro
Dílo, které tolik milujeme…“
Jožko odešel pokojně k Pánu pár dní před svými 57. narozeninami, sobotní ráno 9.
srpna 2008. Všichni však věříme, že naše spolupráce pokračuje.
Zpracovala
Irena Kyliánová
5
LIDÉ A UDÁLOSTI
Opravdový život
Mladí lidé, žité křesťanství, ekumenismus, svěžest, nasazení, kreativita, kultura, smysluplné trávení volného času… Výběr z toho, co charakterizuje
sdružení YMCA v České republice, které se 3. – 9. srpna 2008 podílelo na významné události: „YMCA Europe Festival 2008“. O festivalu (a nejen o něm)
hovoříme s Kristinou Ambrožovou, sekretářkou pro zahraničí Ymky v České
republice.
Kristina Ambrožová
při závěrečném
hodnocení festivalu.
K
ristino, mohla byste nejprve stručně vystihnout poslání Ymky?
„YMCA je zkratkou anglického označení „Young
Men‘s Christian Association“, což v překladu znamená „Křesťanské sdružení mladých lidí“.
Zaměřujeme se na volnočasové aktivity, hlavně pro děti a mládež, i když máme spoustu programů třeba pro rodiny
s dětmi. Postupně, jak lidé dorůstají, zůstávají u nás například i ymkařští senioři. Chceme být mostem mezi křesťanským světem a světem lidí mimo církve.
Snažíme se, aby naše aktivity něčím zaujaly, jako třeba sporty nebo jiný volnočasový program, a zároveň, aby v nich
vždycky zůstávalo křesťanství.“
Kdy YMCA vznikla?
„Vznikla v Anglii v roce 1844. Založil
ji George Williams. Tehdy to byla organizace spíš pro mladé muže. Cíl byl od
začátku stejný: pomoci mladým lidem
v jejich životě a zároveň jim zprostřed-
6
kovat křesťanskou víru, křesťanské myšlenky v praxi. Pak se velmi rychle rozrostla, rozšířila se po celé Evropě až do
Ameriky. Teď funguje vlastně po celém
světě.“
V jaké církvi se zrodila?
„YMCA od začátku funguje jako naddenominační organizace, to chceme zachovat, a také v tom vidíme smysl. Není
spojená s jednou církví. Je otevřená lidem nejen z křesťanských církví, nýbrž
všem lidem bez ohledu na vyznání.“
Jak se YMCA dostala do naší země,
kdy u nás začala působit?
„K nám se YMCA dostala během první světové války, kdy tady fungovala ve
formě vojenské Ymky. V roce 1921 proběhla ustavující schůze Československé
Ymky, v tomtéž roce jsme také byli přijati
jako plnohodnotní členové světové aliance YMCA. Vznikla za podpory americké
Ymky, která nás podporovala finančně.
Fungovala do roku 1948. Během komunismu musela být zrušena; znovu jsme
Ymku obnovili v roce 1990. Hned po revoluci to šlo rychle, protože se sešli lidé,
kteří Ymku znali buď ze zahraničí, nebo
k ní měli nějaký vztah třeba i z doby před
komunismem.“
Vaše osobní začátky v Ymce jsou spojené s aktivitou „TenSing“, mohla byste
nám ji přiblížit?
„´TenSing´ je aktivita, která vznikla v Ymce v Norsku, v roce 1968, když se
jeden protestantský pastor zamýšlel nad
tím, jak zprostředkovat křesťanství mladým lidem a jak naplnit jejich volný čas,
aby je to bavilo a zároveň to mělo smysl a vedlo k zodpovědnosti. „TenSing“ je
zkratka pro „Teenager Singing“, neboli
´zpívání náctiletých´. Mladí lidé zpívají,
společně hrají divadlo, tancují, mohou se
zapojit do kapely. Celý smysl je v tom, že
mladí lidé vedou sami sebe, to znamená,
že z aktivních účastníků se postupně formují vedoucí, kteří připravují program
a dohromady ho předkládají ostatním
účastníkům. Připraví nějaký koncertní program, se kterým se pak vystupuje.
Takto se lidé postupně až do dospělosti
vychovávají k zodpovědnosti. Podstatná není obrovská kvalita, důležitější než
produkt je proces. Samotný proces tvorby programu a vytváření vztahů hraje tedy obrovskou roli.“
Co pro vás znamená pracovat v Ymce?
„Cítím se v Ymce jako doma. Je s ní
spojená spousta mých dobrých kamarádů a přátelství a zároveň v tom vidím naplnění svého života. Myslím si, že děláme
dobrou věc, že to má smysl.“
YMCA je křesťanská organizace otevřená pro všechny. Jakým způsobem
se křesťanství promítá do jednotlivých
aktivit?
„Začnu u ´TenSingu´, který je mi nejbližší. ´TenSing´ stojí na třech ´K´: Kristus, kreativita a kultura. To znamená,
že křesťanství je jednou ze složek. A tak
je tomu v každé aktivitě. Ať už to jsou
sporty nebo letní tábory, jejich součástí je třeba zamyšlení nad Biblí, biblické
programy. Též hry mohou mít biblickou tematiku. Vedoucí jsou lidé věřící,
kteří zprostředkovávají svou víru ostatním.“
Evropský festival Ymky se letos nekonal poprvé…
LIDÉ A UDÁLOSTI
Jaké bylo téma toho týdne?
„´Real live´, což můžeme přeložit třeba jako ópravdový život´. Letošní festival měl být otevřený vůči ostatnímu světu. To znamená, že jsme se společně zamýšleli třeba i nad tématy třetího světa,
chudoby, AIDS a podobně. Přijeli i zástupci z těchto zemí, aby podali svoje
svědectví o tom, jak se v jejich zemi žije,
co tam aktuálně řeší za problémy a podobně.“
Mohla byste stručně vystihnout program nebo průběh festivalu?
„Asi to popíšu na jednom typickém
dni, protože program byl vždycky stejný. Začínalo se dopoledne v 11 hodin
takzvanou ´morning show´, která byla spojena třeba s ranním rozcvičením
a s myšlenkou dne na téma Ópravdový
život´. Co znamená opravdový život se
probíralo v nejrůznějších souvislostech.
Po obědě si lidé mohli vybrat z koncertů, které probíhaly na různých pódiích,
nebo z kreativních či diskusních workshopů. Pak jsme měli stan, v němž bylo možné se setkat s mladými lidmi ze
zemí třetího světa a vyslechnout jejich
zajímavé zkušenosti. Vždy večer od osmi hodin se konalo na hlavím pódiu shrnutí dne, během něhož vystupovaly ještě
jiné kapely i tanečníci a také se odehrávaly další aktivity. Zde se vždy společně
shromáždilo všech šest a půl tisíce účastníků.“
Jak se utvářel programu festivalu?
„Celý festival byl připravovaný evropskou platformou Ymky. Takže v nejvyšším přípravném týmu byli lidé z různých
koutů Evropy. Ti potom delegovali úkoly
pro jednotlivé programové sekce, takže
do přípravy bylo zapojeno opravdu okolo sta lidí z různých evropských zemí. My
jsme byli jedno odpoledne zodpovědní
za aktivity na náměstích. Na samotném
si mohli vyzkoušet to, co YMCA nabízí.
Když jsme uvažovali o výběru místa, tak jsme vyloženě chtěli vybrat frekventovaná náměstí, aby tam lidé proudili a někdo z kolemjdoucích se i zastavil
a něco z aktivit vyzkoušel.
Zdálo se nám, že lidé byli uvolnění, relaxovaní, že se dobře bavili, takže si myslíme, že to splnilo svůj účel. I když to bylo
uprostřed léta, spousta lidí uvítala možnost si zpestřit odpoledne.
Maminky z našeho mateřského centra
například připravovaly program pro děti. Hodně se obávaly toho, že uprostřed
prázdnin děti nepřijdou a nakonec jich
přišlo víc než šedesát.
Moc nás potěšilo, že jsme měli tým asi
osmnácti českých dobrovolníků z celé
republiky, kteří na jednotlivých náměstích ten program připravili.
Pak se přenesl na náměstí festivalový
program, takže se kontaktovali konkrétní lidé z evropského týmu…“
Příležitost k poznávání kulturního bohatství jiných zemí.
festivalu jsme měli osmdesát českých
dobrovolníků a ještě stánek české Ymky,
který připravovali další naši dobrovolníci. To byl náš podíl na festivalu.“
A organizační zajištění?
„To byla naštěstí práce evropské Ymky,
kde pracují také Češi, ale je to evropská
platforma.“
Jak probíhaly aktivity, které jste měli
na starosti přímo vy?
„My, jako česká YMCA, jsme ve čtvrtek odpoledne připravovali program
pro veřejnost. Přesunuli jsme festivalové aktivity na tři náměstí v Praze (Staroměstské, náměstí Míru, Karlovo náměstí), a Pražané a další návštěvníci Prahy
Program pro veřejnost na náměstí Míru.
Při večerním shrnutí dne se všichni účastníci shromáždili kolem hlavního pódia.
Fota: archiv YMCA v České republice
„Letos jsme v Praze hostili Evropský
festival Ymky podruhé. Poprvé to bylo
v roce 2003, mohli jsme tedy čerpat již
z předcházející zkušenosti. Opakuje se
jednou za pět let. Na týden se tady sjelo
šest a půl tisíce účastníků z různých zemí z celé Evropy, dokonce i z Ameriky,
z Kanady, z Hongkongu. Zastoupení bylo celosvětové. Přijeli celkem z 54 zemí,
aby společně prožili týden v rámci Ymky
a jejích aktivit, v rámci křesťanského společenství.“
Na náměstích se zpívalo a hrálo?
„Ano, přesně tak. A měli jsme obrovskou radost z toho, jak se zapojily evropské Ymky. Vzaly to za své jako součást festivalu. Vytvořily asi pět průvodů,
které chodily Prahou a rozdávaly letáčky
o Ymce a o Ćity Action´, hrály na nástroje a měly takové legrační kostýmy,
takže si myslím, že to určitě zaujalo.“
Jak byste festival hodnotila?
„Kdybych to měla shrnout, tak pro
nás, jako pro českou Ymku, festival dopadl určitě úspěšně. Jsme moc rádi, že
jsme dostali takovou část, která nám nejvíc vyhovovala, a v níž jsme mohli zprostředkovat české veřejnosti naše aktivity.
Musím přiznat, že jsme měli před festivalem obavy a v hlavě různé katastrofické scénáře, co všechno se může pokazit.
Teď máme ze všeho dobrý pocit; festival
se vydařil snad i lépe, než minule. Závěrem mohu říct, že to bylo skutečně přínosné, takže pociťujeme rozhodně spokojenost.“
Kde by se měl konat příští festival?
„Vypadá to, že i v roce 2013 bude festival pravděpodobně zase v Praze, a to
proto, že jsme středoevropská země a je
jednoduché se sem dostat. Také už tady
máme spoustu zkušeností a kontaktů.“
Za rozhovor děkuje
Ludmila Šturmová
7
RODINA
8
Evangelium vitae
– radostná
zvěst o životě
Přestože život na zemi není pro člověka záležitostí poslední a definitivní, je něčím nesmírně posvátným. Jan
Pavel II. výstižně charakterizoval Boží slovo jako poselství o životě.
konalosti lásky a jednoty se
Stvořitelem.
Encyklika se zabývá novými hrozbami, vyplývajícími ze soustavného oslabování smyslu života, které se staví
proti lidskému životu.
Na počátku života je to
praxe potratu. Stále se hledají další účinné látky, jež
by v matčině lůně umožnily
usmrtit plod. Hledají se nové
prostředky, které by i za cenu
usmrcení již počatého života
zabránily početí. Do nepřehlednosti se šíří různé způsoby umělého oplodnění, které
zdánlivě slouží životu, ale jež
nelze přijmout z morálních
důvodů,protože oddělují plození od manželského spojení.
Vedou ke vzniku „přebytečných“ zárodků, jež jsou pak
usmrceny nebo slouží jako
„biologický materiál“. Prenatální diagnostika často slouží nikoli podpoře života, ale
selekci a vyřazování nevhodných zárodků.
Stále více také dochází
k manipulaci se životem na
konci pozemské životní cesty. Eutanazie, která ve svém
názvu slibuje „dobrou“ smrt,
ji ve skutečnosti – jako plod
kultury smrti – působí před-
časně. Eutanazie stejně jako
potrat je těžkým porušením
Božího zákona.
Je třeba využívat důsledně
všech možností moderní medicíny, která v drtivé většině
dokáže účinně tlumit bolest.
Ukazuje se, že přání eutanazie bývá ve skutečnosti důsledkem samoty a opuštěnosti. Důvěrnou lidskou blízkost
potřebujeme v každém období života – na jeho začátku, v době krizí i v jeho závěru. Člověk je ve své podstatě
bytostí vztahovou, a nejhlubší a opravdu nosný je osobní vztah k Bohu. Ten je počátkem i koncem našeho pozemského života a naplněním
našich věčných tužeb, přesahujících osobní čas a prostor.
„Žádný z nás nežije ani neumírá sám sobě. Žijeme-li,
žijeme pro Pána, umíráme-li,
umíráme pro Pána. Ať tedy
žijeme nebo umíráme, patříme Pánu.“ (Řím 14, 7–8)
Jaroslav Šturma
Učí nás
milovat
K
Foto: archiv
C
írkev nás úskalími
času citlivě a mateřsky vede, abychomnebloudilive
zmatcích doby. Je
úlevné a povzbuzující otevřít se
a naslouchat jejímu hlasu.
Před patnácti lety zveřejnil
papež Jan Pavel II. encykliku
Veritatis splendor (Nádhera
pravdy), v níž v nás probouzí obdiv a lásku k pravdě jako
k životnímu principu.
Papež, sám aktivní horolezec, nás postupně vedl výš:
O dva roky později vydal encykliku Evangelium vitae.
Obsahem navázala na encykliku Humanae vitae Pavla
VI., o jejímž čtyřicátém výročí jsme psali v minulém čísle.
Boží slovo tu výstižně
charakterizoval jako poselství o životě. Postmoderní
styl myšlení rozmělnil pravdu na relativní a dílčí výroky, v nichž není nic pevného. Stejně tak nahlodal kořeny pradávného vědění, že
pozemský život člověka je od
prvopočátku ve chvíli početí
až po přirozený konec v okamžiku smrti velký a nedělitelný dar. Duha, která se klene
nad celým životem, se začala drolit samým zpochybněním počátku, upíráním hodnoty životu nechtěnému,
nepřinášejícímu zisk, oslabenému postižením, nemocí či pokročilým věkem. Přirozený řád stvořeného světa, na jehož vrcholu je člověk
jako tvor obdařený nejvyšší svobodou a odpovědností,
byl zpřeházen k nepoznání.
A do toho nepřestává znít papežovo jasné slovo, jež chce
posílit a oživit civilizaci lásky a kulturu života. Přestože
život na zemi není pro člověka záležitostí poslední a definitivní – tou je život v jeho
věčné plnosti – je něčím nesmírně posvátným. Jsme jeho
dočasnými nositeli, a naším
úkolem je střežit jej za všech
okolností a přivádět jej k do-
Jan Pavel II. charakterizoval Boží slovo jako poselství o životě.
dyž nám do nebeského
domova odešel i druhý mentálně retardovaný syn, cítila jsem,
že nemohu jít po mateřské
dovolené do zaměstnání.
V situaci, kdy manžel podnikal jako živnostník, mi připadalo, že by to byla pro naši
rodinu „duchovní smrt“.
Měli jsme další dva zdravé syny – dvouletého a sedmnáctiletého. Představa, že by
ten malý vyrůstal jako jedináček, byla pro mě nepřijatelná,
a velký, skoro dospělý bratr
nebyl pro něj věkově přiměřeným kamarádem.
Hledali jsme Boží vůli, a byli jsme připraveni přijmout dítě i do pěstounské
péče. Její vyřizování se ale nekonečně protahovalo, až se
nám v mých pětačtyřiceti letech narodil další, pátý syn.
I přes radost z narozeného
synka jsem na základě jeho
projevů pociťovala úzkost, že
asi nebude vše v pořádku. Bolest se zvětšila, když mi lékaři sdělili, že dítě má jen jednu
ledvinu. S obavou jsem sledovala jeho vývoj a mé tušení se
stále více potvrzovalo.
Myslela jsem, že nemám
vůbec sílu, abych potřetí vychovávala mentálně handicapované dítě.
Velkou oporou i povzbuzením ale pro mne byl a stále je
můj manžel, který nejmladšího synka celou svou bytostí
přijal, obdivuje jej a miluje.
Říká, že je pro něj velkou
výzvou a dodává mu novou
energii.
První dva postižené syny
nebyl schopen přijmout, ale
u tohoto si mnohé uvědomil,
a tak aspoň trochu „napravuje“, co ve vztahu dříve zanedbal. Synek nás svou bezmeznou důvěrou, bezprostřednostíabezelstnostíobohacuje
a učí nás milovat.
Jen v důvěře v Boží prozřetelnost, v přijímání života jako daru roste náš vzájemný
vztah, láska.
K. a F. Š.
Maminka
K
dyž si moje maminka v devadesáti letech
zlomila při pádu krček kyčelního kloubu, uprázdnili jsme s manželem po dohodě s dětmi jeden
pokoj v našem bytě a vzali
si ji po operaci z nemocnice
k nám domů.
Z počátku to nebylo lehké,
protože z nemocnice přišla ve
špatném stavu.Ale díky Bohu
se zlepšila a poctivým cvičením opět rozchodila tak, že jí
stačila k chůzi jen hůl.
S každým jejím dalším rokem si však Pán od ní bral
zpět další schopnosti. Zpočátku jsme spolu chodily na
Foto: Markéta Jírů
RODINA
procházky a mohla jsem ji nechat doma pár hodin samotnou s knížkou na čtení a s nějakou prací (loupání jablek
či brambor, skládání prádla,
opsání modlitby, nakreslení
obrázku). Její nejmilejší knížkou se stala dětská Bible a příběhy Káji Maříka.
Situace se zhoršovala. Už
nemohla zůstávat doma sama, a tak jsme vymýšleli rozvrh „hlídání“, když budu muset odejít.
Pomáhali synové, manžel i bratr. Hlavně o víkendech ji místo mne brávali do
parku nebo do lesa. Maminka byla na mne hodně fixovaná. Vždy jsem jí vysvětlila,
kam jdu a kdy se vrátím. Měla jsem celý archiv napsaných
lístků, které jsem jí při odchodu dala do ruky.
Každý den jsem chodila na
mši svatou, mohla jsem tam
vše odevzdat a jít domů s Ježíšem. Mamince jsem řekla, že
tam jdu i za ni a budu tam na
ni myslet. To byla vždy ráda.
Dříve také chodila denně na
mši. Když už nemohla skoro
chodit, vozili jsme ji v neděli
na vozíku do blízké kaple. Byl
to pro ni vždy svátek. V kapli
ještě zvládla jako bývalá učitelka okomentovat chování
malých dětí nebo opožděný
začátek mše svaté.
Bylo pěkné, že malí kluci
(její pravnuci) ji brali takovou, jaká byla. Protože špatně
slyšela, vždy na ni hodně nahlas volali „Ahoj babi!“, zkoušeli chodit s její holí, vozili se
na jejím vozíku. Ráda si pochovala nejmenší pravnučku,
nebo ji aspoň pozorovala.
Když v noci nemohla spát
a měla z toho úzkost, střídali
jsme se ve vstávání k ní, abychom ji uklidnili.
Velkou pomocí pro mne
bylo, že jsem mohla o těžkostech mluvit s lidmi ze společenství a radit se o konkrétních věcech.
Poslední měsíce už mamin-
ka skoro nemluvila a i jednoduché pohyby pro ni byly obtížné, proto jsme se domluvili, že budou každé ráno na
pomoc docházet pečovatelky
z Charity.
Protože maminka byla statná žena, museli přes den a večer začít svou fyzickou silou
pomáhat synové.
Stále jsme se snažili, aby cítila, že jsme s ní, a aby měla
nějakou činnost a cítila se být
něčím platná. Prosila jsem
ji o spolupráci při oblékání
a jídle. Ráno a večer jsme se
spolu modlily. Přestože přes
den řekla už jen pár krátkých
slov, večer se vždy dokázala
skoro do konce modlit Otčenáš a Zdrávas Maria. Na Štědrý den při koledách najednou
začala zpívat Narodil se Kristus Pán a zvládla dvě sloky.
Týden nato se její stav
zhoršil a lékařka nám doporučila převoz do nemocnice.
Chodili jsme tam za ní každý
den, skoro pořád už jen spala.
Když za ní přišel kaplan z farnosti a nepodařilo se ji vzbudit, posloužil povzbuzením
a požehnáním i dalším pacientkám na pokoji. Chodili
za ní i naši synové a vnoučata.
Protože ale stále spala, povídali si s dalšími pacientkami.
Já jsem se u maminky vždy
modlila, a pak také povídala
s dalšími na pokoji. Později
jsem při jedné návštěvě viděla, že se blíží odchod. Prosila
jsem sestřičku, kdyby se konec přiblížil, aby nám zavolala, i kdyby to mělo být v noci.
Další den jsem přišla na
návštěvu a maminka během
ní klidně zemřela – jakoby na
mne čekala.
To, že jsem mohla být v tu
chvíli s ní, byl pro mne Boží
dar. Když přijel manžel, ještě
nás nechali v klidu s ní – pomodlit se a rozloučit.
Těch tři a půl roku společného života s maminkou bylo pro celou naši rodinu velkou školou a jsem za ni Bohu
vděčná.
J. F.
9
SPIRITUALITA JEDNOTY
Účinky slova
Foto: Anna Paula Meier
V této části tématu o Slově života z roku 1975 Chiara Lubichová hovoří o účincích, které žití slova přináší.
Chiara Lubichová.
SLOVO PŮSOBÍ
KONVERZE
idé, kteří poznají Hnutí, se často
obracejí a začínají nový život. Tak
se stáváme svědky podivuhodných
skutečností.
Jsou lidé, kteří lpěli na světě, na svém já, na svém postavení, a pak hledají poslední místo. Někdo jiný zase není schopen říci pár slov před
malým hloučkem lidí a pak je
s to svěřit se se svým objevem
zástupům. Zkušenost nám
též říká, že ti, kdo trpí pokušeními proti čistotě a začnou
žít tento ideál, cítí se povzneseni a proměněni, zvláště
v prvních měsících. Všechna
jejich pokušení jako by zmizela. Peníze darované chudým nebo pro potřeby Hnutí
bývají nezřídka plodem proměny šetrného člověka, který je nahromadil s velikou námahou. Setkáváš se s lidmi,
kteří s horlivostí slouží Boží
věci po létech skleslosti, protože, jak říkají, „teď už nalezli“. A láska, která je základem
L
10
spirituality, způsobí mírnost
zlostného člověka tak, že se
často během celého jeho života nepozná, že právě zlost
mohla být jeho hlavním nedostatkem.
Bylo by možno vyprávět
o mnoha dalších účincích
slova, působících konverze.
Znal je již Řehoř Veliký jako
plody slova: „Silou Božího
slova je dána pyšnému pokora, bázlivému odvaha. Člověk
nečistého života se očistí úsilím o čistotu, člověk vypočítavý je zachráněn před palčivou ctižádostí, člověk skleslý
pozvedá hlavu k pravé horlivosti, hněvivý se zdrží nepředložených výbuchů: a tak
Bůh všechno zavlažuje svými vodami. On přizpůsobuje každému sílu svého slova
podle toho, jak se kdo chová,
aby každý nalezl v jeho slově
to, čeho je mu třeba, aby měl
zárodek v té ctnosti, kterou
naléhavě potřebuje.“
SLOVO OČIŠŤUJE
Když odevzdáme celou minulost Božímu milosrdenství
a začneme žít slovo Boží, máme dojem, a to je i skutečnost,
že slovo v nás všechno očistilo: „Kdo slyší slovo,“ (a pak je
uskutečňuje), „je už očištěn,“
(jak praví evangelium).
I svatý Ambrož napsal:
„Ano, jsou to slova, ale očišťují.“
ZE SLOVA SE TAKÉ RODÍ
NEJRŮZNĚJŠÍ POVOLÁNÍ
Žité slovo je uprostřed
křesťanského společenství
zdrojem nejrůznějších povolání: povolání k panenství,
ke kněžství, k řeholnímu životu, k manželství a k laickému stavu. Manželství pak
vytváří malou církev, proto-
že je pro celou církev otevřené. Ten, kdo je povolán k laickému stavu, zůstává ponořen
do světa se všemi jeho komplikacemi a snaží se o to, aby
postavil Boha nade všechny
ostatní ideály.
si Ježíšův výrok: „Dal jsem
jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou
ze světa, jako ani já nejsem ze
světa. (…) Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda.“ (Jan
17;14,17)
SLOVO PŮSOBÍ
NENÁVIST SVĚTA
A SVATOST UČEDNÍKA
Slovo, které žijí učedníci Ježíšovi, nenechává vnější pozorovatele lhostejnými. Tento zcela nový život vyvolává
nesmiřitelnou kritiku. Řekla
bych to takto: nesmiřitelnost
světa je pro Ježíšovy učedníky zárukou, že „nejsou ze světa“. A kritika přejde někdy až
v nenávist. Zde se pak rodí
velcí i malí mučedníci církve.
Vidíme je občas i uvnitř našeho Hnutí. Jsou zkoušeni a někdy i ničeni nepochopením
od těch, kteří by je měli chápat nejvíce.
Život podle evangelia vyvolává nepochopení a nenávist, je však současně cestou,
která vede ke svatosti.
Nemůžeme takto hovořit
o nikom, kdo ještě žije, ale můžeme říci s jistotou, že nemálo příslušníků našeho Hnutí,
kteří už přešli do druhého života, je považováno za malé
světce. Svědčí o tom způsob,
jakým se vyrovnávali s nejtěžšími situacemi, s bolestnými
nemocemi, k jakým konverzím došlo kolem jejich lůžka,
když se připravovali k odchodu na věčnost. Dokazuje to
sama jejich smrt i jejich pohřeb, který je často zahalen
atmosférou ráje. Lidé, kteří se
pak vracejí domů, často řeknou: „Zdá se mi, jako bych byl
na nějaké svatební slavnosti.“
Opakujeme se svatým farářem arským: „Na mém
hřbitově odpočívají světci,“
(a ten náš má dimenzi světa).
Tedy nenávist a svatost. To
jsou dva klasické účinky, které se dostaví u toho, kdo žije slovo. Ale poslechněme
SLOVO UKAZUJE
PRAVDU
Když někdy mluvíme s dětmi nebo mladými lidmi, kteří žijí slovo, máme touhu říci:
„Z vás mluví Duch.“ Protože
máme dojem, že vidí.
Jak pravdivá jsou slova Augustinova: „Nyní jste věřící,
vytrváte-li ve víře, stanete se
vidoucími… a poznáte pravdu.“
SLOVO PŘINÁŠÍ ÚTĚCHU
Světci, a i my křesťané vezmeme častokrát do ruky kni-
SPIRITUALITA JEDNOTY
hu Boží a otevřeme ji, abychom našli posilu pro okamžiky tísnivých pochybností,
když nevíme, jak se rozhodnout nebo když na nás dolehne nějaká nejistota. Opakujeme to, co je psáno v knize Makabejských:„Čerpámeútěchu
z bohatství posvátných knih.“
(1 Mak 12,9)
nezkalenou radost z dobrého
svědomí.“
SLOVO PRODUKUJE DÍLA
Slova Boží pak přinášejí
hojné plody a jednotlivá díla
rychle rostou. Už po léta hledíme s údivem spíš jako diváci než jako aktéři na nejrůznější aktivity, které vytvářejí příslušníci naší rodiny ve
světě. Množství aktivit je tak
spontánní a různorodé, že samo o sobě dosvědčuje, že jde
o dílo Boží.
„Jako strom zasazený podél vodního toku,“ praví Jan
z Damašku, „tak duše, zavlažována Božským Písmem
prospívá…, je stále ozdobena
zeleným listím, skutky, které
jsou před Bohem krásné.“
Foto: Alžběta Jantová
SLOVO DÁVÁ
ZAKOUŠET RADOST
Slovo Boží přináší především radost. Tu zakoušíme na
všech našich setkáních.
„Člověk,“ praví svatý Ambrož, „dobře formovaný (slovem Božím), pozorný na
slovo Boží, neučiní nic nerozumného, z čeho by byl zármutek, naopak, bude vždy
pánem všech svých skutků
a bude schopen mít neustále
SLOVO OBDAROVÁVÁ
MOUDROSTÍ
Slovo Boží je moudrost.
A moudrost je světlem pro
všechny situace. Když je třeba
vyjasnit pochybnosti, zastat
se spravedlnosti, umět dobře vládnout, anebo mít jasno
o záměrech Božích s jednotlivci i se světem.
Poslyšme, co píše Pavel Timotejovi: „Ty se však drž toho, čemu ses naučil a co jsi
přijal jako jisté. Víš přece, od
koho ses tomu naučil! Od
dětství znáš svatá Písma; ta
tě mohou naučit moudrosti… Všechno, co je v nich
napsáno, je vdechnuto Bohem a hodí se k poučování,
k usvědčování, k napravování
a k výchově ve spravedlnosti.
Tak je potom Boží člověk dokonalý, důkladně vyzbrojený
pro každé dobré dílo.“ (2 Tim
3,14–16)
SLOVO CHRÁNÍ
PŘED LIDSKOU
USTARANOSTÍ
Pozorujeme, že zatímco
mnozí jsou v zajetí záležitostí tohoto světa, ten kdo žije
slovo, je klidný, nebojí se ničeho.
Potvrzuje to Jan Zlatoústý:
„Moře zuří a ty pluješ klidně: tvým lodivodem je četba
Písma. Pokušení přicházející
z tvých záležitostí nebude s to
zlomit kormidlo tvé lodi.“
SLOVO DOSTANE
VŠECHNO
Žijeme-li slovo, dostaneme
všechno.
Nemohu přehánět, ale
jsem si jista, že ve světě, kde
se žije slovo, přicházejí denně nesčetné milosti. Říkám to
k slávě Boží, protože nejsem
s to vypočítat, kolikrát se to
přihodilo i mně.
Je to však logické. Ježíš říká:
„Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“ (Jan 15,7)
SLOVO PODNĚCUJE
KE SPOJENÍ S BOHEM
Jakmile lidé začnou žít slovo Boží jen trochu prakticky,
povšimnou si ve své duši jednoho plodu: společenství s Ježíšem. To se projeví tak, že
s ním hovoří s velkou snadností, vzývají ho ve chvílích
potřeb, zakoušejí jeho přítomnost v hloubi duše, krátce řečeno, cítí, že se jim v srdci zrodil„strom“ vnitřního života naroubovaný na vinný
kmen, jímž je Kristus.
Slovo Boží, které si osvojíme, zniterňuje, staví duši do
proudu působení Ducha Svatého, do životního spojení
s Ježíšem. Nejde o styk nebo
o setkání vnější, ale o hluboké
společenství života.
SLOVO DÁVÁ NADĚJI
NA VĚČNÝ ŽIVOT
Slovo života přináší a přinášelo celému Hnutí přesvědčení, že tak, jako se denně stávají skutečností všechny přísliby evangelia, může se skrze
slovo jednoho dne otevřít
brána nebe.
Vždyť Ježíš praví: „Amen,
amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí
smrt navěky!“ (Jan 8,51)
SLOVO NÁS SJEDNOCUJE
Slovo Boží je poutem, které nás spojovalo už od prvních dob, kdy jsme si byli
blízko. Je pojítkem mezi námi i dnes, když jsme daleko
od sebe, třeba až za oceány.
Je to světlo nezachytitelné
smysly a neznámé světu, ale
o to dražší Bohu nade všechno ostatní. Každý můžeme
být druhým Ježíšem, druhým živým slovem Božím.
V roce 1948 jsem si poznamenala: „Buďme spojeni
v Ježíšově jménu skrze Slovo
života, které působí, že žijeme- li ho, jsme jedno.
Přemýšlela jsem o roubování rostlin, při kterém se dvě
větve zbavené kůry stávají po
styku dvou živých částí jednou jedinou věcí.
Kdy mohou dvě duše dospět k plné jednotě? Když budou živé, to znamená, když
budou zbavené kůry všeho
lidského a skrze žité Slovo života, skrze slovo, které se stává tělem, budou živými slovy.
Dvě živá slova mohou dosáhnout dokonalé jednoty. Neníli jedno z nich živé, druhé se
s ním nemůže spojit.
Čím jdu dále, tím více vidím krásu Slova života, jeho
bohatství! Je to pilulka, jež
v sobě soustřeďuje celé evangelní poselství, které Ježíš přinesl na zem.“
KDO NEŽIJE SLOVO,
VYVOLÁVÁ ROZDĚLENÍ
Kdo nežije slovo Boží, přináší všude, kam přijde, lidskou, pozemskou rovinu. Je
to logické: bere všechny věci
jen lidsky, neprokvašuje těsto,
ale stává se příčinou rozepří
a rozdělení.
Toho se obával sv. Cyprián, který se ve svém spise „De unitate“ („O jednotě“)
zabývá především jednotou
církve. Neustále nabádá, aby
se žilo evangelium, protože,
jak praví, nedostatek tohoto
života působí v církvi schizmata.
(pokračování)
11
CITADELA
Dar i osobní výzva
Trochta vysvětil na kněze. To je moje
cesta ke kněžství. Volal mě Bůh, ale použil k tomu pěkné společenství, dobré kněze, dobrého kamaráda, který měl
stejnou touhu.“
Na svém v pořadí již šestnáctém kněžském působišti se P. Pavel Jančík cítí
jako doma, protože – jak to zakusil již na Mostecku a na různých místech Severních Čech – bere-li člověk Boží vůli za svou, tento pocit se dostaví. Jeho
novým domovem se od 1. června 2008 stala farnost Povýšení svatého kříže
v Praze 9 – Vinoři.
Byl jsem informován, že za svou olomouckou diecézi bych nebyl do semináře přijat, ale že mám naději za diecézi litoměřickou. Tak jsem se hned v roce
1966 přihlásil a vzali mě. To období bylo
velmi radostné. V roce 1971 jsem ukončil studium, ale bylo nutné jít na vojnu.
Byl jsem dva roky u letectva jako letecký technik.
8. prosince 1973 mě kardinál Štěpán
Foto: Ilona Špaňhelová
P
řišel jste do Vinoře z Ústí
nad Labem. Jaké to pro vás
bylo?
„V Ústí jsem byl opravdu
rád. Rozloučili jsme se jako
v rodině. Udělali jsme i společný zájezd do Vinoře. Farníkům se to tu líbilo a říkali, že mi to přejí. Koncem září se tu staví cestou na Svatou Horu.
A tady jsem byl pěkně přivítán, takže
to pro mě nebylo vůbec těžké.
Když se mě lidé ptají, kde je to lepší, říkám, že když jsem poslán od představených, tak to chci přijmout od Pána Boha
a pak se dostaví pocit domova tam, kde
jsem.“
Jak jste poznal svoje povolání ke
kněžství?
„Jsem čtvrtý z pěti dětí. Nejdřív jsem
studoval oděvní průmyslovku v Prostějově. Jinam jsem se nemohl dostat, protože jsme veřejně chodili do kostela a do
náboženství. Pak se ukázala možnost
studia na Vysoké škole strojní a textilní v Liberci. Tehdy jsem byl již zasnouben, moji sourozenci měli rodiny a myslel jsem si, že to bude i moje cesta. Moje
snoubenka se nedostala na školu do Liberce, tak jsem tam měl dost času. Znovu jsem se přiblížil církvi a Pánu Ježíši.
Vytvořilo se tam pěkné křesťanské společenství. Vrátil jsem se k ministrování,
ale ještě jsem nemyslel, že se stanu knězem. V tom společenství mi bylo velmi
dobře. Až později jsem pochopil, že to
byla zkušenost s Ježíšovou přítomností
ve společenství: ´Kde jsou dva nebo tři
shromážděni ve jménu mém, tam jsem
já uprostřed nich.´ Postupně – tento proces trval dva roky – ve mně rostla touha
stát se knězem. Sám jsem tím byl překvapen, protože jsem se dříve těšil spíše na
manželství.
Napsal jsem to snoubence. Pro ni
to byla bolest. Intenzivně jsem se za ni
modlil. Ona si pak našla chlapce a dnes
je už babičkou.
12
Co vám ve vašem povolání pomáhá?
„Už jako bohoslovec jsem poznal bratrské společenství a toužil jsem po něm.
Přes patera Jana Kutáče – to byl můj spolužák – jsem byl v roce 1968 pozván na
jedno setkání Hnutí fokoláre do Lipska (bývalá NDR). Velmi mě to oslovilo,
takže jsem se připojil. Toto společenství
a zkušenější bratři, kteří prošli i vězením,
mi velmi pomohli. Další veliký dar, za
který jsem vděčný, je poznání, že v každé
bolesti, v každém nezdaru, nepochopení, je setkání s Ježíšem.“
Máte speciální lásku k hudbě. Mohl
byste o tom něco říct? A máte ještě další záliby?
„Se svým bratrem Josefem jsme od
dětství hodně zpívali. Jako samouk jsem
se učil na kytaru, hlavně doprovodnou
hru. V šedesátých letech k nám začaly přicházet písničky s kytarovým doprovodem. Cítil jsem touhu tyto písničky nejen zpívat, ale také skládat. Modlil
jsem se za to a asi deset jsem jich složil.
Teď už tolik nezpívám, ale když je příležitost, rád posloužím.
Mám také dost knížek, jako spirituál Teologického konviktu v Litoměřicích jsem se hodně zabýval spiritualitou
a biblistikou. Těším se, až si je ve Vinoři
uspořádám a budu se lépe připravovat na
biblické hodiny nebo na promluvy. Když
je to možné, jdu rád do přírody.
Občas rád vařím. Tatínek mě chtěl dát
na kuchaře, a když jsem byl v kněžské
škole v Incise u Loppiana (Itálie), dělal
jsem tam asi dva měsíce kuchaře přibližně pro padesát lidí. Vařili jsme s jedním
Libanoncem a celkem nám to šlo.“
Co pro vás znamená být ve farnosti,
kde se rodí citadela Hnutí fokoláre?
„Když pater Kutáč odešel, uvažovalo se, kdo by sem mohl jít. Cítil jsem, že
kdybych se nenabídl, cosi bych prohrál.
Už dávno jsem totiž vyslovil, že když bude Dílo Mariino potřebovat a biskup mě
propustí, tak půjdu. Se souhlasem biskupa se to mohlo k 1. červnu uskutečnit.
Být tady je pro mě dar i osobní výzva
a nabídka od Pána Boha.“
Za rozhovor děkuje Ilona Špaňhelová
Bere-li člověk Boží vůli za svou, cítí se doma tam, kde je, jak říká P. Pavel Jančík.
I V.
7. Jeho kniha O mystické teologii začíná modlitbou: „Nadpodstatná Trojice (…),
veď nás přímo k nadnepoznatelnému vrcholu. (…), tam, kde jsou odhalena prostá a absolutní a neměnná tajemství teologie v nejzářivějším temnu mlčení (…) Ty,
drahý Timothei, (…) opusť tedy smyslovou, ale i rozumovou činnost, a vůbec vše
smyslové a spekulativní, (…) naprosto oproštěn od sebe sama a od všech věcí, odstraň všechno a osvobozen ode všeho budeš moci být vyzdvižen k nadpodstatnému paprsku božské temnoty (…)“ (I,1, Tutte le opere /Sebraná díla/, Rusconi, Milano 1981, ss. 405–406; v češtině Dionýsos Aeropagita, O mystické teologii, O božských jménech, s komentáři sv. Maxima Vyznavače, Dybbuk, 2003, pozn. překl.).
Poté eliminuje i ideu temnoty, jak čteme v V. kapitole: „Ten, který je par excellence
příčinou všech poznatelných věcí (…) není světlem (…) není tmou a není světlem,
není klamem ani pravdou, a neexistuje v něm ani v absolutním smyslu tvrzení nebo popření.“ (str. 414, tamtéž)
8. Pozn. red.: Clifton Wolters: Oblak nevědění, spirituální dílko anglického autora
14. století, česky Pragma, 2000.
9. Viz č. 55 (2007/1) časopisu „Parola Spirito e Vita“ (Slovo Duch a Život), věnované „Zkoušce“.
10. Byl přinucen k útěku a „ztratil tři opěrné body, které od samého začátku Bible jsou pro člověka zásadní: Boha, rodinu a přátele, zemi a práci. Cítí se v jistém
smyslu zlořečený jako Kain, a není náhoda, že nám ho Písmo předkládá v temnotě,
osamělého, bezútěšného a s palčivou otázkou na srdci: Kde jsem? Jaká bude moje
budoucnost?“ (C. M. Martini, Il sogno di Giacobbe (Jákobův sen), Piemme, Casale
Monferrato 2000, str. 16). V této noci se mu ukazuje Bůh a slibuje mu nečekanou
a bohatou budoucnost nade všechno lidské očekávání: získává stonásobek toho, o
čem se už domníval, že to ztratil. (viz Gen 28,13–15). Je to noc, v níž objevuje Boha,
který je blízko a stará se, Boha, který otevírá nové cesty a novou budoucnost.
11. Viz S.J.Báez, Le notti di Giacobbe alla luce di san Giovanni della Croce (Jákobovy noci ve světle svatého Jana od Kříže), in Rivista di vita spirituale 61 (2007), str.
11–25.
12. Jeho postava se proměňuje v prototyp Krista a člověka, kterého Bůh nechává
projít zkouškou naprosté ztráty všeho a pokušení od ďábla, a jemuž se pak zjevuje
uprostřed bolesti a utrpení (viz Řehoř Veliký).
13. Notte oscura (Temná noc), II, 3, 3 in Opere, Postulazione generale dei carmelitani scalzi, Roma 1979, str. 404–405.
14. Srov. I. Hausherr, Les orientaux connaissent-ils les „nuits“ de saint Jean de la
Croix?, v «Orientalia Christiana Periodica» 12 (1946), str. 5–46.
15. Pseudo-Nilo, De octo vitiosis cogitationibus, v italském článku citováno z P. Miquel, Lessico del deserto. Le parole della spiritualità, Qiqajon, Magnano 1998, str. 17;
srov. G. Bunge. Akedia, il male oscuro, Qiqajon, Magnano 1999.
kdy se nesetkával s ničím jiným než s tmou, s neschopností očekávat návrat pokoje, s obdobím beznaděje a děsu, odstraňujícím
z duše naději v Boha.14 Zvláštní pokušení je acedia, neboli sklíčenost a smutek, které rodí neklid, omrzelost, nevděčnost. „Démon
acedie“, nazývaný též „poledním démonem“, „plodí chvění nechuti
a ochablosti, nenávist vůči místu společného života a vůči bratřím.
Podsouvá myšlenku k přestěhování, ke změně místa a způsobu života, přičemž jiný život vykresluje jako vhodnější k dosažení spásy,
a přesvědčuje, že ten, kdo neodejde, bude ztracen.“15
(pokračování)
Fabio Ciardi
I.
írkevní otcové a následná křesťanská duchovní tradice,
která si osvojuje tuto dvojí pozitivní i negativní hodnotu
noci, přináší další rozlišení temnoty a noci, i když tato
terminologie není vždy přísně závazná.
Temnota se týká spíše teologie, a tedy i gnozeologie,
poznání Božího tajemství. On, jenž je světlo, je tak zářící, že se smyslům zdá být zahalen temnotou. Úvahy nad
tímto aspektem obvykle vycházejí z Mojžíšovy zkušenosti na Sinaji, kdy se Bůh skryl v mlze oblaku. Hovoří se nejčastěji o temnotě,
symbolu, který pochází od Platóna, a který se do křesťanství dostal
prostřednictvím Filóna, aby se poukázalo na nevyslovitelnost a nepoznatelnost tajemství Boha. V křesťanské oblasti je velkým propagátorem apofatické teologie (teologie nevyslovitelnosti) Řehoř
z Nyssy, především ve svém díle Život Mojžíše, a následně nepřekonatelný Pseudo-Dionýsios Aeropagita7. Takzvaná rýnská mystika
se bude touto gnozeologickou vizí znovu zabývat, stejně jako další
její soudobé myšlenkové proudy, například ten, který je vyjádřen
v Oblaku nevědění8. O tomto druhu temnoty ale hovoří i Jan od
Kříže a Terezie z Avily.
Noc se týká spíše antropologického světa, duše, která na své
cestě k Bohu zakouší vlastní nedostatečnost a tedy potřebu očištění, aby mohla dosáhnout společenství s Ženichem. Zatímco
temnota zahaluje Boha a je to její charakteristický rys, noc zahaluje duši a označuje stav, v němž se může nacházet ten, kdo hledá Boha. Východiskem úvah je často hledání ženicha nevěstou
v Písni písní. Také nastává v noci, je namáhavé a obtížné. Stejně
tak k dosažení Boha je třeba očistit smysly ducha v takovém utr-
C
TEMNO TA MYSLI A NOC DUŠE
2. ČÁST
Noc jako čas zkoušky
Škola Abba
TEOLOGIE JEDNOTY
13
TEOLOGIE JEDNOTY
pení, které je přirovnáváno k noci, jako by tma brala Boha ze života.
Toto učení vypracoval Origenes a ti, kdo jako on komentovali
Píseň písní. Zvláštní význam noci, kterým se chceme zabývat, je
synonymem zkoušky, krize, očištění, bolestného přechodu. Je to
zkušenost, kterou prožilo mnoho svatých.
POUŠTNÍ MNIŠSTVÍ
Staré mnišství, především to pouštní, nabízí úžasně jasný popis
očišťování, kterému byli mniši vystaveni. Jsou známá ďábelská pokušení, která podstoupil Antonín poustevník, iniciátor poustevnické zkušenosti.
Diadoco mluví o opuštěnosti od Boha. Origenes, jehož učením
bylo mnišství z velké části inspirováno, zas o střídání vnějších a
vnitřních útěch a utrpení. Izák z Ninive popisuje období temnoty,
Nový zákon nabízí křesťanské tradici ještě pevnější základ. Textů, které dosvědčují potřebu očisty a nutnosti projít údolím zkoušky je mnoho. Ztratit život, aby mohl být znovu nalezen (viz Mk
8,35), smrt „starého“ člověka, aby se mohl narodit „nový“ (viz Řím
6,6–11), zrno, které musí odumřít, aby dalo plody (viz Jan 12,24),
Ježíšova řeč na rozloučenou a jeho příslib: „zanedlouho mě již nespatříte a zanedlouho mě opět uzříte“ (Jan 16,16). Mohli bychom
pokračovat, tak bohaté je v tomto směru učení Nového zákona.
BIBLICKÉ ZMÍNKY
O NOCI JAKO DOBĚ ZKOUŠKY
Tedy zkušenosti svatých. Ale kterých svatých? Měli bychom začít
od „svatého Božího“, Ježíše Krista, Boha, jemuž se zatemnila Boží přítomnost. Jeho noc se projevila temnotou, která od dvanácti
do tří hodin odpoledne pokryla celou zemi (viz Mk 15,33). Měli
bychom také začít od „celé svaté“, Panny Marie, která u paty kříže
cítila, jak její duši probodává meč a sdílela temnotu opuštěnosti
svého syna. Od tohoto ústředního bodu dějin odvíjejí svůj význam
všechny další noci, které svatí zakusili.
Především svatí Starého zákona, počínaje velkou kolektivní
zkouškou, jíž byl exil, nocí, kterou zakoušel celý národ, který se cítil opuštěn Bohem, zbaven chrámu, místa setkání s Bohem na zemi, jeho daru. Ve světle této zkušenosti pak byly chápány noci proroků a patriarchů téměř jako personifikace velké kolektivní noci9.
Mohli bychom připomenout Abrahamovy noci. Tu, která předcházela smlouvě, kdy „nastala tma tmoucí“ a na něj „padl přístrach
a veliká temnota“ (Gen 15,17.12), nebo noc, kdy měl obětovat syna
Izáka, když ho Hospodin zkoušel (viz Gen 22,1).
I Jákob poznal dvě noci, jednu v Bét-elu, při útěku do Cháranu,
na místo, které popisuje jako strašné a které v něm vzbudilo bázeň
(viz Gen 28,17)10, a druhou v údolí Jabok, když bojoval „až do úsvitu“ s mužem (viz Gen 32,25)11. Mohli bychom pokračovat Mojžíšovými zkouškami a zkouškami celého národa během čtyřiceti let na
poušti. „Abych tě pokořil“, praví text a odhaluje tak důvod zkoušky, „a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho přikázání, či nikoli“ (Dt 8,2). A dále pokračovat Jeremiášovými nocemi, pak se pustit do teologie opuštěnosti v mudroslovných
knihách, zvláště u Joba12 a v Písni písní.
V těchto a podobných textech nacházíme stejné skutečnosti, které pak znovu zpracovává spirituální teologie: Bůh se zpřítomňuje
v životě národa a jednotlivců, pak se vzdálí, přichází zkouška, pokušení, noc, a znovu se objevuje a rodí se hlubší vzájemné poznání
a intenzivnější vztah lásky.
III.
NOC JAKO ZKOUŠKA
V KŘESŤANSKÉ TRADICI
Na základě tohoto náročného biblického učení dostalo to, co Jan
od Kříže popisuje jako „noc“, nebo lépe „noci“, v křesťanské tradici
mnoho různých jmen: zkouška, krize, pokušení, vyprahlost, očistec, peklo.
Mistr Eckhart hovoří o zkáze, nicotě, prázdnu. Kateřina Janovská o nahotě, samotě, chudobě… Ignác z Loyoly o neútěše, Matka
Tereza z Kalkaty o temnotě, samotě, strašné osamělosti. Zvláštní
význam má slovo opuštěnost, které mistři ducha odvozují sémanticky od Ježíšovy otázky na kříži: „Ut quid dereliquisti me?“ („Proč
jsi mne opustil?“) (viz Mt 27,46)
I způsobů prožívání této zkoušky je mnoho. Jan od Kříže je vhodně shrnuje takto: „Pán jim svléká jejich schopnosti (…) rozum nechává ve tmě, vůli ve vyprahlosti, paměť v prázdnotě, afekty duše
ve velkém soužení, hořkosti a úzkostech, zbavuje je smyslu a zalíbení, které předtím nacházeli v duchovních dobrech…“13
Pokusme se tedy o krátkou úvahu o působení Boha v duši. Začneme u mnišství prvního tisíciletí, abychom ke druhému tisíciletí
přešli se svědectvím z každého století. Omezíme se jen na popis fenomenologie „noci“, a to ve všech jejích podobách. V následujícím
příspěvku uvidíme, jak si svatí počínali, jaká byla jejich odpověď
na působení Boha a jaké to přineslo plody.
II.
14
SLOVO ŽIVOTA
Kresba: Petr Ettler
Slovo života na říjen 2008
„DÁVEJTE, A DOSTANETE:
MÍRU DOBROU, NATLAČENOU,
NATŘESENOU A VRCHOVATOU
VÁM DAJÍ DO KLÍNA.“ (LK 6,38)1
ž se ti někdy stalo, že jsi
přijal dar od přítele a cítil potřebu mu to oplatit?
A udělat to ne tak proto,
abys splatil dluh, ale spíše
z opravdové lásky a vděčnosti? Určitě ano.
Jestliže se to přihodilo tobě, dovedeš
si představit, že se to stává Bohu, Bohu,
který je Láska.
On vždy odplácí každý dar, který dáváme našim bližním jeho jménem. Je to zkušenost, kterou opravdoví křesťané dělají
velice často. A pokaždé je to překvapení.
Nikdy si nezvykneme na Boží vynalézavost. Mohla bych ti uvést tisíce, desetitisíce příkladů, mohla bych o tom napsat knihu. Viděl bys, jak je pravdivý tento obraz:
„míru dobrou, natlačenou, natřesenou
a vrchovatou vám dají do klína“.Vyjadřuje
hojnost a velkodušnost, s níž Bůh odplácí.
„Nad Římem se již rozprostřela noc.
V jednom suterénním bytě si malá skupinka dívek, které chtěly žít evangelium,
přála dobrou noc. Vtom někdo zazvo-
U
nil. Kdo to může v tuto dobu být? U dveří stál zmatený, zoufalý muž. Druhý den
měl být s rodinou vystěhován z domu,
protože neplatil nájemné. Dívky se na
sebe podívaly, a v němém souhlasu otevřely zásuvku, kde měly v různých obálkách uložený zbytek svých peněz a částku na zaplacení plynu, telefonu a elektřiny. Bez váhání daly všechno tomu muži.
Tu noc spaly šťastně. Na ně bude pamatovat někdo jiný. Ještě se ani nerozednělo, když zazvonil telefon. ´Přijedu hned
taxíkem,´ slyšely hlas toho muže. Dívky,
trochu udivené výběrem takového dopravního prostředku, čekaly, až přijede.
Tvář jejich návštěvníka jim prozradila,
že se něco změnilo: ´Když jsem se včera večer vrátil domů, obdržel jsem dědictví, o kterém bych si nikdy nemyslel, že
je dostanu. Srdce mi řeklo, abych se s vámi rozdělil napůl.´ Suma obnášela přesně dvojnásobek toho, co mu velkodušně
darovaly.“
„DÁVEJTE, A DOSTANETE:
MÍRU DOBROU, NATLAČENOU,
NATŘESENOU A VRCHOVATOU
VÁM DAJÍ DO KLÍNA.“
Udělal jsi i ty podobnou zkušenost?
Jestli ne, zapamatuj si, že dar se má dávat
nezištně, bez naděje na vrácení, komukoliv, kdo o něj žádá.
Zkus to! Ale udělej to ne proto, abys
viděl výsledek, ale proto, že miluješ Boha.
Řekneš mi třeba: „Ale já nic nemám.“
To není pravda. Jestliže chceme, máme nevyčerpatelné poklady: svůj volný
čas, své srdce, úsměv, radu, vnitřní pokoj, svou kulturu, svědectví, které může
přesvědčit toho, kdo má, aby dal tomu,
kdo nemá.
Můžeš ještě namítnout: „Ale nevím,
komu dávat.“
Rozhlédni se kolem sebe. Vzpomínáš si na známého, který je v nemocnici nebo na tu ovdovělou paní, která je
stále sama, na spolužáka, který neudělal
zkoušku a je z toho skleslý, na smutného mladíka, který ztratil práci, na malého bratříčka, který potřebuje pomoc, na
toho kamaráda, který je ve vězení, na začátečníka, který neví kudy kam? Právě
v nich tě očekává Kristus.
Zaujmi jako křesťan nový postoj, jímž
je celé evangelium prodchnuto: Neuzavírej se do sebe a nebuď ustaraný. Přestaň
vkládat svoji jistotu do pozemských dober a opírej se o Boha. Tak se ukáže tvoje víra v něho a Bůh ji brzy stvrdí darem,
který se ti vrátí.
A je logické, že se tak Bůh nechová
proto, aby tebe nebo nás obohatil. Činí tak proto, aby jiní, mnozí další, viděli
malé zázraky, kterými je provázeno naše
dávání, a rozhodli se jednat stejně.
Činí tak proto, abychom mohli tím více dávat, čím více máme. Proto, abychom
jako opravdoví správci Božích dober nechávali kolovat každou věc ve společenství, které nás obklopuje, aby se o nás
mohlo říkat jako o první křesťanské komunitě v Jeruzalémě: „Nikdo u nich nežil v nouzi.“2
Nemyslíš, že právě tím můžeš přispět
k tomu, aby sociální revoluce, kterou svět
očekává, dostala pevný základ?
„Dávejte a dostanete.“ Určitě Ježíš
myslel především na odměnu, kterou
budeme mít v ráji. Ale to, co se odehrává
zde na zemi, je již její předehrou a zárukou.
Chiara Lubichová
1. Slovo života z června 1978. Vyšlo
v knize Essere la tua Parola. Chiara Lubich e cristiani di tutto il mondo, Řím 1980,
str. 49 – 51.
2. Srov. Sk 4,34.
15
ŽIVOT ZE SLOVA
Boty
V
naší ro dině
se čtyřmi dětmi jsme museli
vždycky počítat.
Jednou ráno jsme
jeli za přítelkyní.
Cestou jsem se
zastavila v obchodě, abych se
podívala po botách pro našeho nejmladšího. Učil se právě chodit a naléhavě potřeboval dobré boty. Nebylo to však
jednoduché, protože má poměrně široká chodidla. Nějakou dobu jsme hledali a zkoušeli mnoho párů bot. Jeden
prodavač nám s velkou trpělivostí pomáhal. Konečně jsme
našli boty, které mu dobře
padly. Když jsem přišla k pokladně a zjistila jejich cenu,
viděla jsem, že si to nemůžeme dovolit. S těžkým srdcem
jsem tedy šla boty vrátit zpět
do regálu. Prodavač nevěřícně pokyvoval hlavou. Při odchodu se ve mně mísily různé
pocity: zklamání, zlost a lítost
nad tím, že si nemůžeme dovolit to, co potřebujeme.
Cestou k přítelkyni to sice trochu vymizelo, ale zůstala ve mně určitá bezmocnost. Začala jsem se modlit a přitom mě napadla věta
z evangelia: „Zůstanete-li ve
mně a zůstanou-li ve vás moje
slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to.“ Postupně
jsem se uklidnila a současně
ve mně rostla jistota, že Bůh,
který je láska, na nás nezapomene ani v těchto malých
každodenních věcech.
Když jsme přišli k přítelkyni, dala mi hned do rukou
krabici s vysvětlením: „Byla
jsem v jednom second handu
a chtěla jsem najít něco pro
vašeho nejmladšího. Tady,
podívej.“ V krabici byl přesně
ten pár bot, který jsem předtím postavila do regálu. Stejná velikost, barva, šířka. Byly
sice použité, ale dobře zacho-
valé. I mé přítelkyni, která není věřící, chyběla slova, když
jsem jí celý příběh vyprávěla.
P. R.
Nikdo mu
neuvolnil
místo
Z
rovna jsem prala prádlo ve veřejné prádelně. Byla dost přeplněná.
Svítilo slunce, a proto
tam přišlo mnoho žen. Živě
jsme spolu rozmlouvaly, když
přišel jeden starý, téměř slepý člověk. Potřeboval vyprat
dvě prostěradla, jednu košili
a turban. Prosil nás, jestli bychom mu mohly uvolnit trochu místa, ale žádná z žen nechtěla ustoupit.
Pomyslela jsem si:„Ale Ježíš
bere všechno, co uděláme pro
druhé, jako bychom to udělali
jemu.“ A tak jsem tomu pánovi řekla:„Dejte mi své věci, vy-
peru vám je.“ Ostatní ženy se
chichotaly a říkaly mi: „S tak
velkou rodinou a horou prádla, co máš, to snad nemyslíš vážně?“ Já jsem však tomu
starému pánovi zopakovala svou nabídku a začala prát
jeho věci. Muž byl velmi rád,
dal mi své otcovské požehnání a při odchodu mi chtěl dokonce stůj co stůj darovat kousek cenného mýdla.
Žádná z žen se již nesmála.
Naopak: Během krátké doby
se v této prádelně něco změnilo. Jedna půjčila druhé svoje umyvadlo nebo jiná přinesla plný džbán vody té, která
byla nejdále od vody… Láska
se začala šířit. F. V., Pákistán
Atmosféra
vřela
P
racuji jako odborný znalec v otázkách
čistoty ovzduší. Tato práce obnáší měře-
Foto: Bernadette Neissl
16
ní, propočty, analýzy. Často
se přitom musí hledat konsensus protichůdných zájmů.
Nedávno se jednalo o rozšíření jednoho kamenolomu.
Již půl roku předtím jsme
vyhotovili znalecký posudek, v němž byla vyhodnocena míra zatížení prostředí prašností. Teď si mne zavolal projektant a prosil mě,
abych přišel na schvalovací
řízení pro případ, že by se ještě vyskytly nějaké nejasnosti.
Toto jednání probíhalo v obecním sále, nikoli jako obvykle v zasedací síni.
Dostavilo se asi 300 odpůrců
projektu a hned předhazovali ostré námitky. Vedoucímu
jednání vytýkali nekompetenci, starostovi a obecní radě
korupci a mně zaujatost, protože jsem projekt ohodnotil jako za určitých okolností
přijatelný.
Zatímco atmosféra v sále kypěla, vědomě jsem se
vnitřně usebral a předsevzal
si, že se nenaladím na cynismus a nevraživost. Ačkoliv mě napadalo několik originálních argumentů, chtěl
jsem žít Ježíšova slova: „Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí.“
S tímto postojem se mi
pak podařilo zachovat klid
a věcný přístup. Naskytla se
dokonce příležitost osobně
oslovit ty lidi, kteří předhazovali nejbouřlivější výčitky.
Projektanta, který byl zpočátku hodně nervózní a podrážděný, se podařilo dovést k naslouchání a respektující věcnosti.
Nakonec i provozovatel
lomu přešel od konfrontace
k dialogu a ukázal, že je připraven přistoupit ke zlepšovacím a kompenzačním opatřením. V závěru odpoledne
se všichni zúčastnění rozcházeli docela usmířeni.
A. A.
Fota: archiv
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
Generální
shromáždění
Hnutí
fokoláre
Po boku Marie Emmaus Voce, nové
prezidentky Hnutí, bude stát 18 žen
a 18 mužů, nově zvolených generálních poradců Hnutí fokoláre.
U
ž od prvních let se ve společenství, které je pevně
spojeno s dobrodružstvím
jednoty, projevovala jedna zvláštní vlastnost, totiž
pestrá národnostní skladba. Již v padesátých letech
byly komunity fokoláre na mnoha místech Evropy. V šedesátých letech a na začátku sedmdesátých let se pak rozšířily
do všech pěti světadílů. Všechno podle
slibu: „Požádej, a národy ti předám do
dědictví, v trvalé vlastnictví i dálavy země.“ Slova tohoto žalmu se totiž Chiaře a jejím prvním družkám nezdála být
jen proroctvím, ale přímo slibem.
Vzpomínka na podivuhodné působení Ducha v začátcích Hnutí se silně připomněla ve chvíli, kdy do čela sálu Centra Mariapoli v Castelgandolfu přišlo třicet šest nově zvolených poradců Centra
Hnutí – osmnáct žen a stejně tolik mužů.
Úkolem těchto poradců bude pomáhat prezidentce při vedení Hnutí a koordinaci jeho světových aktivit. Dva z nich
budou mít roli koordinátorů poradců,
dalších čtrnáct bude pověřeno zvláštními úkoly, které bychom mohli vyjádřit přirovnáním k barvám duhy: Tak jako má duha sedm barev, tak i život Hnutí je uspořádán do sedmi aspektů, které
se vždy chápou jako výraz lásky k Bohu
a bližním. Zbylých dvacet pak bude zajišťovat vazbu mezi centrem a zónami Hnutí, přítomného již ve 182 zemích světa.
O zodpovědnost se bude dělit vždy
jedna žena a jeden muž. Podle výslovného Chiařina přání má Hnutí vždy předsedat žena. Tak to schválil i papež Woj-
Darci Rodriguez, Brazilka, a Arnaldo Diana, Ital, koordinátoři poradců Díla.
tyla. Má tím být zajištěn laický charakter
Díla – a především jeho mariánský profil
(druhý oficiální název je též Dílo Mariino). Prezidentce bude v její činnosti pomáhat spoluprezident fokolarín, kněz.
Všechny další zodpovědnosti v Hnutí
jsou – a vždy budou – současně sdíleny
mužem a ženou: Jde o významné svědectví i předpověď do budoucna, překračující jakékoliv feminismy a maskulinismy. Zvolení poradců je charakteristické
i tím, že jsou mezi nimi zastoupeny různé generace a že tvoří i pestrou profesní
a národnostní skladbu. I toto vše jakoby
dosvědčovalo naplnění žalmu.
Michele Zanzucchi
Vedení Hnutí
– různorodý
a kreativní tým
A
RGENTINA: Carlos Clarià
(Opus), vzděláním advokát.
Doposud byl poradcem zaměřeným na komunikaci a sdělovací prostředky. Nyní je poradcem pro
Itálii. Jorge Esteban (Lionello), kněz, původně inženýr chemie, pracoval v oboru
letectví a přednášel na univerzitě v Cordobě. Nyní bude poradcem pro apoštolát
(aspekt lásky, která má schopnost se šířit
a vyzařovat). Marylin Esther Bario, psycholožka a pedagožka. Již tři roky je poradkyní Díla pro země Latinské Ameriky. V této úloze bude pokračovat.
BRAZÍLIE: Joao Manoel Motta, filosof a teolog, byl třicet dva let redaktorem,
a posléze ředitelem brazilského vydavatelství Nové město. V posledních letech
byl zodpovědný za citadelu „Ginetta“
v Brazílii, nyní je poradcem pro Brazílii. Margarida Nobre, učitelka a teoložka, byla zodpovědná za Hnutí na různých
místech Brazílie. Nyní se stala poradkyní pro aspekt lásky, která shromažďuje
do společenství a vytváří domov. Darci
Rodriguez studovala historii, teorii komunikace a teologii. Byla poradkyní pro
Brazílii, nyní je koordinátorkou poradců.
A konečně Lourdes Soares Araujo, původně učitelka, stala se poradkyní pro země střední Evropy. Doposud byla zodpovědná za komunitu v Porto Alegre.
KANADA: Mario Ciabattini, je poradcem pro Severní Ameriku a Oceánii.
Původně pracoval jako účetní. Má dvojí
národnost – italskou a kanadskou.
FILIPÍNY: Anne Mary Tan Fedul
(Costanza), Filipínka, která vystudovala
historii a teologii. Dosud byla zodpovědná za Hnutí na ostrově Cebu. Nyní je poradkyní pro apoštolát.
FRANCIE: Jean-Pierre Prodan (Omnia), inženýr. Zajímavostí v jeho životopise je, že byl tři roky zvukařem hudební skupiny Gen Rosso. Nyní je poradcem
pro západní Evropu.
NĚMECKO: Gisela Lauber pracovala
ve státní správě a posléze v církvi. V posledních šesti letech prožila dramatický válečný konflikt na Pobřeží Slonovi10/2008 | Nové Město |
17
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
PORTUGALSKO: Antonio de Sousa
Borges, zemědělský inženýr, vedl portugalské vydavatelství Nové město, pak byl
zodpovědný za Hnutí fokoláre v Portugalsku a poté odešel do Hongkongu. Je
knězem a poradcem pro Střední východ
a severní Afriku.
Někteří z nových poradců shromáždění kolem Marie Emmaus Voce ve chvíli, kdy vyjadřují souhlas se svým zvolením.
ny, kde byla zodpovědná za Hnutí. Nyní je poradkyní pro Afriku. Marianne
Schneppe, pedagožka, byla zodpovědná za Ekumenické centrum v bavorské
citadele Ottmaring. Už od počátku stála
u zrodu ekumenických setkání „Společně pro Evropu“, konaných ve Stuttgartu.
Nyní je poradkyní pro Severní Ameriku
a Oceánii.
ITÁLIE: Marco Aquini, poradce pro
ekonomii (aspekt lásky, která znamená
duchovní a hmotné společenství).Vystudoval právo a společenské vědy a vyučuje
na několika univerzitách obor týkající se
společenských vztahů a spolupráce. Byl
zodpovědný za hnutí Mladí za sjednocený svět. Dionisio Cossar, kněz a odborník na velká náboženství, žil dlouho na
Filipínách, v Koreji a v Japonsku, kde byl
zodpovědný za Hnutí. Je poradcem pro
Asii. Arnaldo Diana, nový koordinátor
poradců, je ze Sardinie. Dlouho pobýval
v Německu, kde řídil německé vydavatelství Nové město. Giuseppe di Giacomo (Peppino), lékař, působil ve východní Evropě za doby reálného socialismu.
Je poradcem pro východní Evropu (tedy i pro Českou republiku). Anna Fratta (Doni), lékařka, která působila též ve
východním bloku – v NDR a pak v Polsku (kde se seznámila s kardinálem Wojtylou).V posledních letech žila ve fokoláre s Chiarou, byla její osobní lékařkou. Je
poradkyní pro spiritualitu (aspekt lásky
zakořeněné v Bohu,která se k němu obrací v modlitbě a rozhovoru). Luisa Gennaro je poradkyně pro Itálii. Původně
pracovala jako učitelka na základní škole.
V posledních osmnácti letech byla zodpovědná za citadelu v Loppianu, matku
všech citadel. Diego Goller (Iride) z Tri-
18
dentu, filosof, působí jako docent na univerzitách v Rakousku a Německu. V posledních dvanácti letech byl zodpovědný za hnutí gen. Nyní je poradcem pro
střední Evropu. Antonella Liguori se
stala poradkyní pro oblast komunikace
a sdělovacích prostředků (aspekt lásky,
která buduje jednotu). Původně vystudovala farmacii, šestnáct let pracovala ve
výzkumu na univerzitě. Byla zodpovědná za Hnutí v Boloni a Miláně. Corrado
Martino bude působit jako poradce pro
aspekt zdraví (aspekt lásky, která uzdravuje a pečuje o zdraví ducha i těla). Pracoval jako geometr, stal se knězem, zodpovídal za komunity Hnutí v Portugalsku
a Brazílii. Maria Palombo se stala poradkyní pro západní Evropu. Původním povoláním je učitelka. Od roku 1977 pracovala v ústředním sekretariátě Hnutí, kde
byla od roku 1979 i Marinella Pigoni,
která má zkušenosti s Hnutím ve Francii, USA a ve Vatikánu a je novou poradkyní pro Brazílii. Alba Sgariglia, vzděláním filosofka a teoložka, nyní se stala
poradkyní pro studium (aspekt lásky, jejíž rozum a moudrost vše poznává a prostupuje jako světlo). Benedetto Teresano pracoval jako účetní na Sicílii. Od roku 2003 je a bude i nadále poradcem pro
Latinskou Ameriku. A konečně Walter
Kostner, sochař, autor slavných postaviček Pipo a Tipo, se od roku 1986 věnoval nejmladším generacím Hnutí. Nyní
je také poradcem, a to pro aspekt lásky,
která shromažďuje do společenství a vytváří domov.
LIBANON: Josiane Nasr (Pace) je
poradkyní pro Asii. Studovala francouzštinu a teologii. Dlouho byla zodpovědná za Hnutí v Libanonu.
ŠPANĚLSKO: Jesus Moran, poradce pro studium. Je filosof, teolog a učitel a byl zodpovědný za Hnutí v Chile a v Mexiku. Je kněz. Augusto Parody
Reyes, poradce pro Afriku, je lékař, který vždy působil na různých místech Afriky; při ozbrojeném konfliktu též ve městě Man, na Pobřeží Slonoviny, kde byla
dlouho obléhána citadela „Vittoria“.
SLOVINSKO: Dimitri Bregant (Mario), dlouholetý úspěšný anesteziolog
v New Yorku, Chicagu a v Anglii. Jako kněz
se specializoval na ekumenismus a pracoval v Centro Uno (centrum ekumenického dialogu Hnutí).Zodpovídal za citadelu
ve Velké Británii, nyní bude mít na starosti
komunikaci a sdělovací prostředky.
ŠVÝCARSKO: Antonia Mantovani
(Fonte), zdravotní sestra a vystudovaná
teoložka, později pracovala v oblasti cestovního ruchu. Pracovala v turistickém
centru Incontri Romani v Římě, které
posléze řídila. Je poradkyní pro východní Evropu. Elisabeth Emma Zimmermann (Mariba), původně také zdravotnice a později teoložka, byla v posledním
roce zdravotní asistentkou Chiary Lubichové. Je poradkyní pro Střední východ
a severní Afriku.
UGANDA: Deogratias Kasujja Ssebunnya se narodil v ugandské rodině
s deseti dětmi, patřící k jednomu z místních etnik. Než začal studovat teologii,
pracoval jako mechanik. Je poradcem
pro spiritualitu.
URUGUAY: Cristina Negro je poradkyně pro aspekt zdraví. Původním povoláním je zubní technička. Své profesi se
věnovala v Argentině.Po návratu do Uruguaje pracovala na nunciatuře. Zodpovídala za Hnutí v Uruguaji a Chile a zabývala se inkulturací do různých jihoamerických tradic. Olga Maria Rodrigues,
ekonomka. Dvacet let vyučovala ve Španělsku, Ekvádoru a Kolumbii, kde byla
zodpovědná za komunitu Hnutí. Nyní se
stala poradkyní pro ekonomii.
M. Z.
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
„Naše“
Chiara
Svědectví několika rodinných příslušníků.
SESTRA CARLA
„D
oma mě
měli za veselou kopu, byla
jsem hrozně živá
a p ořád
jsem měla chuť si hrát.
Chiara mi říkala ´beruško´, protože jsem byla nejmladší. Když jsem něco provedla, vždycky mě zachránila od tatínkova výprasku. On
byl totiž velmi přísný.
Neměla jsem ráda katechismus. Když mi bylo asi
dvanáct, začala mě ho proto
učit Chiara sama. Naučila mě
i modlitbu, kterou se modlím
dodnes, i ve svých dvaaosmdesáti letech: ´Ježíši, dnes ti
nabízím celý svůj den. Dej, ať
je to neustálý dar lásky. Dej, ať
nejsem od tebe vzdálena ani
na okamžik, ve kterém bych
dělala něco, co není pro tebe.´
Vzpomínám si, že se jí jednou maminka zeptala: Ćo
plánuješ, Silvie, do budoucna? Půjdeš do kláštera?´ Podle toho, jak se chovala, jak byla stále milá, klidná, oddaná
církvi, nabyla maminka přesvědčení, že vstoupí do kláštera. Ale odpověď byla: ´Maminko, já nebudu sestrou ani
ničím, asi se spíš vdám.´ Tak
měla v lásce rodinu!
Myslím si však, že už něco měla v hlavě, jen nevěděla co. Chiara tehdy dostala
na zkoušku malou místnost
u siónských sester, které měly svůj klášter nedaleko nemocnice pro souchotináře,
zrovna vedle bratří kapucínů.
Primářem byl tatínkův bratranec. Jeli jsme z našeho domu na Via Goccia s vozíkem,
abychom tam dopravili trochu nábytku. Pamatuji se na
to, protože jsem ho také tlačila. Nedlouho poté se k ní přidala Natalia. Ona byla úplně
první. Zůstaly tam sotva týden a pak se musely vystěhovat, protože sestry odešly.
Krátce poté proběhlo bombardování 13. května 1944
a my jsme utekli do lesíka na
Goccia d‘Oro do jedné jeskyně, která tam je dodnes. Byl
tam tatínek, maminka, já a Liliana. Čekali jsme, až budeme
moci utéci do Centy ve Valsuganě. Chiara za námi přišla
na jednu noc a přinesla nám
z polorozbořeného domu dvě
matrace a ještě další věci, které bomby nezničily. Tehdy mi
svěřila: Ćarlo, nebuď smutná, až řeknu mamince, že odcházím. Musím zůstat v Tridentu se svými družkami.´
Já jsem se dala do pláče. Nechápala jsem, proč chce odejít z domu. Pak to řekla tatínkovi, který ji úžasně podpořil. Mamince to podala takto:
´Jdu do nemocnice Svaté Kláry pomáhat Ginovi vytahovat
mrtvé a pak do jednoho domku…´ Byl to domek na Kapucínském náměstí, kde vzniklo
první fokoláre.“
BRATR GINO:
JSME JEDEN DRUHÉMU
ZRCADLEM
Prvorozený Lubich byl takénezapomenutelnýmspolupracovníkem a souputníkem
několika z nás z Città nuova.
Než nás v roce 1993 opustil, vyprávěl několikrát Benniemu Callebautovi a mně
známé i méně známé příhody týkající se jeho vztahu ke
Chiaře. Nabízíme zde několik úryvků těchto nezveřejněných rozhovorů.
V dětství jste byli vy a
Chiara velmi pevně semknutí. Pak jste ale každý
šel jinou cestou…
„Ano. Zatímco ona vlastně
ještě dřív než na Kapucínském
náměstí chystala s ostatními družkami první fokoláre,
mne chytla ne ani tak politika, jako spíše touha po svobodě (byl jsem komunistickým
vůdcem). Už jsem nemohl:
nejdřív fašismus, pak nadvláda Němců! Měl jsem utkvělou myšlenku, že musím brá-
Chiara se svým bratrem Ginem v redakci „Città nuova“ v 60. letech.
nit svoji vlast a osvobodit ji,
jak jen mohu. S Chiarou jsem
ale o těchto věcech nikdy nemluvil, protože mi připadala
hrozně vzdálená. Ani ona se
mnou nemluvila o svých věcech, protože to pravděpodobně cítila stejně.
Já jsem procházel hlubokou náboženskou krizí, do níž
mne uvrhlo špatné chování
jednoho kněze, a jak se často
stává, obvinil jsem celou církev. Od té chvíle jsem žil ve
vzduchoprázdnu. Mou záchranou bylo, že jsem se pustil
s vervou do boje o osvobození a našel víru, která nahradila
ztrátu té první. Ona však svoji
víru našla jinde. Došlo tedy ke
dvěma úplně rozdílným, ale
současným konverzím.“
Přeskočíme následující
události: chytili vás Němci, byl jste v tvrdém vězení u Bolzana, mučili vás…
A když skončila válka, mohl
jste se znovu svobodně vrátit do Tridentu. Chiara tehdy žila na Kapucínském náměstí. Jaký byl váš první dojem?
„Pamatuji se na neuvěřitelný shon! Na lidi, kteří přinášeli brambory, sáčky mouky, boty, oblečení, na chudáky, kteří přicházeli prosit o to,
co potřebovali, a na ´pope´1,
které jim to rozdávaly. Bylo
to opravdové distribuční centrum. Chiara byla celá šťastná, že mne znovu vidí, a vyprávěla mi, jak společně četly v protileteckých krytech
evangelium, to evangelium,
které chtěly doslova žít, a jak
se o to snaží zde, v této hrozné bídě.
Vrátil jsem se několikrát.
A stále lidé odcházeli a přicházeli. To, co mi děvčata vyprávěla, se mi velmi líbilo, ale
říkal jsem: Ćo chcete touhle
trochou věcí vyřešit? To si žádá něco jiného!´
Dokonce ukrývaly i známé kriminálníky, jako třeba
´Černou Panterku´, židovku,
19
Z HNUTÍ FOKOLÁRE
LELLA:
NEJVĚTŠÍ DĚDICTVÍ
Agnese Piastrella, zvaná
Lella, je dcerou Carly a Fabia
Graziadei a má sestry Fabiolu a Luigiu. Této matky šesti
dětí jsme se zeptali, co pro ni
znamenalo mít tetu, jako byla Chiara.
„Vždycky jsme v rodině cítili, že nás má ráda. Že nás miluje velkou láskou, ne všechny dohromady, ale každého
zvlášť. Mou zkušeností je, že
na sebe brala i naše problémy
a naslouchala nám, nikdy se
nešetřila.
Já jsem potkala Boha jako
20
A ohlédla jsem se: na zdi byl
jiný obrázek Madony s Ježíškem. ´Teto, mluví k tobě?´
pokračovala jsem. Přikývla.
Byla to chvíle tak hluboké intimity, až se mi zdálo, že tam
překážím.“
V roce 1995 se sestrou Lilianou (vlevo) a Carlou a jejím manželem Fabiem (vpravo).
Fota: archiv
která zradila své lidi a kolaborovala s Němci. I pro ni mne
Chiara prosila o pomoc.
Tohle jsem nedokázal pochopit. Válka skončila, všichni si oddechli a ony se staraly o nešťastníky, kteří byli původci mnoha masakrů,
ale nyní se změnili na oběti.
Přesto mne tato jejich vášeň
okouzlovala.
Připomínaly ´stroj´, jehož mazným olejem je láska,
blázny pro Krista, protože se
ze všech úhlů pohledu chovaly anomálně. Ale snažily
se o úžasnou věc. Já jsem hledal řešení v marxismu, ne jako náboženství, ale jako praktickém návodu. Cítil jsem, že
s tímto přesvědčením mohu
čelit i smrti. Dokonce jsem
byl k smrti odsouzen a bylo
mi to jedno. Pravděpodobně
jsem byl co do čistoty úmyslů ve stejném stavu jako první
křesťané.
Chiara ale našla jinou cestu. Na ideji bratrství jsme se
já a ona hodně shodovali. Pamatuji se, že když mi na toto téma napsala a pokusila se
jít víc do hloubky, odpověděl jsem jí: ´Vždyť jsme vlastně stejní, jeden se zrcadlíme
v druhém: ty jednáš hlavně
z popudu Ducha, já z lidského popudu a z humanitárních důvodů. Ale cíl máme
stejný.´“
Setkání s příbuznými. Byla s nimi v pravidelném kontaktu.
Otce a jako nezištnou lásku
díky tomu, že jsem byla svědkem jejího života. A to je největší dědictví, které jsem od
ní dostala.
Pak jsme šly po odlišných
cestách: Já jsem se zasnoubila s mým nynějším manželem
a stala jsem se neokatechumenkou. To nás s Chiarou ale
sblížilo ještě více, protože náš
vztah překročil pouhé rodinné pouto.“
Co nám můžete říci o posledních týdnech Chiařiny
nemoci?
„Viděla jsem, jak se v ní
naplňují slova svatého Pavla: Ńa svém těle doplňuji to,
co zbývá vytrpět do plné míry Kristových útrap.´ Vím, že
jsem byla svědkem smrti svě-
tice, ženy, která dokázala vždy
říci Pánu ano a naplnit záměr,
jehož dosah jsme asi ani my
příbuzní nechápali.“
Vím, že jste ještě v nemocnici Gemelli prožila s Chiarou zvláštní okamžik.
„Když jsem ji přišla naposledy navštívit, byla to středa,
přinesla jsem jí ikonu Narození Páně, kterou maloval Kiko.2 Postavila jsem ji na noční stolek u její postele, vzala
jsem ji za ruku a začala jsem
k ní mluvit. Tehdy již jen pohybem hlavy vyjadřovala
áno´ nebo ńe´.
Najednou jsem si všimla, že upřela pohled vzhůru
před sebe. Měla tak krásnou
a klidnou tvář, že jsem se jí zeptala: ´Teto, na co se díváš?´
JACOPO:
BLÍZKÁ I NA DRUHÉM
KONCI SVĚTA
A nyní svědectví Chiařina prasynovce Jacopa Lubicha. Jeho otec Sergio je Ginův
syn.
„Chiara měla mnohem větší rodinu, než jsem si dokázal
představit: celý svět. Vždycky jsme si byli vědomi toho, že tento její vztah k nám
a k ostatním vychází z moci jejího ideálu a je jejím posláním. Nečekali jsme jako
bližší rodina více pozornosti.
Chápali jsme, že ona prožívá
něco, co překračuje pokrevní pouta. Kvůli svým četným
cestám to mohla být taková trochu vzdálená tetička,
ale upřímně řečeno nám byla
vždycky blízko, i když byla na
druhém konci světa.
S dojetím si vzpomínám
na poslední den, kdy jsem se
s ní setkal ještě za jejího života u ní doma. Bylo mi hrozně
líto, že ji vidím tak tichou, tak
´vyhaslou´. Nedokázal jsem
si představit právě ji tak nehybnou a zranitelnou. Ale byla to nejšťastnější smrt, jakou
jsem kdy viděl. Díval jsem se
na ni a věděl jsem, že je to naposledy. A přece když jsem se
dotknul její ruky, měl jsem
dojem, že nic neumírá. Že se
jen něco mění.A zaplavil mne
úžasný pocit hrdosti, že jsem
Lubich.“
Oreste Paliotti
1. V tridentském nářečí
´děvčata´; výraz zůstal dodnes pro označení fokolarínek a ´popi´ – ćhlapci´, pro
označení fokolarínů (pozn.
red.).
2. Kiko Argüello, zakladatel
Neokatechumenátní cesty
(pozn. red.).
ZDRAVÍ
Všichni vědí, že spánek ovlivňuje
mozek, ale už ne to, že přímo ovlivňuje i zbytek těla.
B
ylo dokázáno, že pokud spíme málo, oslabujeme svůj
imunitní systém, který pak
produkuje méně obranných
látek. Spíme-li v noci pouze
čtyři hodiny, mění se některé naše hormonální i metabolické procesy. Chronická ztráta spánku může uspíšit nebo zhoršit vznik cukrovky, hypertenze a obezity. Nedávné
výzkumy také objasnily, jaký vliv může mít spánek na paměť a učení. V rámci jedné studie byly použity jednoduché
paměťové testy spolu s počítačovými
hrami, aby se zjistilo, o jakou míru ovlivnění půjde. Zkušenosti z tohoto výzkumu prokázaly, že pokud lidé následující
noc po prvním předložení paměťového
testu hluboce alespoň šest hodin spali, pak jim další den za stejných podmínek v některých typech paměťových testů body přibývaly. Naopak ti, kteří byli
připraveni o větší část spánku poté, co se
naučili nějakou hru, měli výsledek horší
a už si ho nezlepšili, ani když další noci
spali lépe.
Každý náš okamžik bdění je naplněn
dojmy, myšlenkami a pocity. Kdyby se
mozek pokoušel všechno si zapamatovat,
něco by mu mohlo uniknout. Určité události se proto uloží do paměti hned, jak se
stanou, ale jiné se ukládají až ve spánku.
Zajímavé je, že pokud náš mozek za dne
ovlivní nějaká nepříjemná příhoda, následná nespavost zabrání uložit tyto dojmy do integrovanějších a méně emotivních paměťových systémů. Výsledkem
pak může být, že se nám všechny dojmy
a pocity z traumatizující události budou
stále vracet.
Kolik spánku potřebujeme? Z historie
víme, že před sto lety spala většina lidstva v noci zhruba devět hodin. Dnes je
průměr asi sedm hodin, ale třetina z nás
se snaží vystačit si se šesti nebo i méně
hodinami. Vědci se domnívají, že většina z nás má vnitřní hodiny nastavené
tak, že se naše potřeba spánku pohybuje v rozmezí šesti až osmi hodin. Bohužel je mnoho věcí, které nám brání nastavení našich hodin využívat. Půlnoc
je v polovině noci. Dnes mnohdy o půlnoci teprve vypínáme televizi. I žárovka
se stala vlastně problémem. Lidský druh
se vyvíjel v závislosti na střídání jasné-
Spánek
ho denního světla a noční temnoty. Naše rytmy spánku a bdění se vyvinuly tak,
že noční tma vyvolává stoupající hladinu
hormonu melatoninu, který způsobuje
spánek, kdežto svítání vyvolává probouzení. Uměle osvětlená obydlí mohou náš
spánek rušit a u některých z nás dokonce
způsobit jeho poruchy.
O nespavosti hovoříme tehdy, jestliže
jde o problematické usínání nebo předčasné probouzení. První se objevuje při
úzkostných stavech, strachu, bolesti, obtížích s dechem, při užívání některých
typů léků nebo díky nepravidelné době
uléhání. Nespavost se většinou projevuje nebo se i zhoršuje v letním období. Je
dobré ale vědět, že nespavost může být
také druhotným projevem některých
nemocí. Dobu a kvalitu spánku rovněž
ovlivňuje věk a emoční stav. Předčasné
probouzení a noční buzení je téměř typické pro staré lidi. Ti častokrát usínají
dříve, než je obvyklé, ale pak se probouzejí i několikrát za noc a nemohou znovu
uspokojivě usnout.
Deprese, která může postihnout každého v jakémkoliv věku, je dalším důvodem předčasného probouzení. Jejím
projevem mohou být výčitky, pocity viny a úzkosti, které často ráno zesilují. Ve
všech těchto případech pomůže jen delší
rozhovor s ošetřujícím lékařem, který by
měl zjistit skutečné příčiny nespavosti
Nespavost mohou negativně ovlivňovat i naše stravovací návyky, míra stresu, kterému jsme vystaveni, nebo úroveň
naší tělesné a pracovní aktivity. Nakonec
je třeba také odlišit skutečnou nespavost
od potřeby kratšího spánku, kdy několik
hodin spánku dokáže obnovit naši psychofyzickou energii.
Těm, kdo trpí nespavostí, je nejlepší
doporučit těchto několik pravidel: Neužívat alkohol místo prášků na spaní. Může sice z počátku uklidňovat, ale později naopak spánek ruší. Při problémech
se spánkem je nejlepší používat lůžko
pouze ke spánku. Pokud jsme vzhůru,
je lepší vstát. Kofein se může v těle udržet i přes 12 hodin. Je tedy lépe se odpoledne a večer vyhnout kávě, čaji, kofeinovým limonádám a čokoládě. Tělesné
cvičení spánku pomáhá, ale pouze tehdy, pokud cvičíme dopoledne nebo odpoledne.
V případě, že tyto rady nestačí k znovuzískání pravidelného spánku, je vhodné se obrátit na lékaře, který nám může
pomoci.
Andrea F. Luciani
Foto: archiv
21
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
2. ČÁST
Cesta Matky Terezy z Kalkaty a Chiary Lubichové.
V
třiceti sedmi letech napsala Matka Tereza arcibiskupovi Perierovi
z Kalkaty, že nový život jí z velké části přináší
jen utrpení. Ve čtyřiceti pěti se mu svěřila: „Nevím, ale
v mém srdci je tak hluboká
samota, že ji ani nemohu vyjádřit… Jak dlouho ještě náš
Pán zůstane daleko?“6 V roce
1962 napsala otci Picachymu,
jezuitovi, budoucímu kalkatskému arcibiskupovi a kardinálovi: „Často se sama sebe
ptám, co může Bůh ode mne
v tomto stavu dostat. Žádnou
víru, žádnou lásku ani žádné
city… Temnota je tak hluboká a bolest tak trýznivá. Ale
přijímám, cokoliv On dává,
22
22
Sestry, které
spojila láska
k Ježíši na kříži
a dávám, cokoliv si vezme. Lidé říkají, že jsou k Bohu přitahováni, když vidí moji pevnou víru. Není to klamání lidí?“7 A jinému řeholníkovi
v roce 1976: „Je dobře, že kříž
nás vede na Kalvárii a ne do
nějakého salónku. Kříž a Kalvárie byly v určité době velmi
skutečné. Nyní už mi urážky
neubližují… Prosím, abyste řekl Ježíši…, aby proměnil
mé srdce a dal mi srdce své,
abych ho mohla milovat tak,
jak On miluje mě.“8
Jsou to slova psaná tehdy, kdy už si její pověst získala svět a kdy byla zvána, aby
hovořila na nejprestižnějších
mezinárodních fórech. Samota ji však nechávala ponořenou do temnoty a jen touha hasit žízeň Krista na kříži
jí dávala sílu pokračovat v nesmírném díle až do úplného
zdravotního vyčerpání, nemoci a smrti.
Podobná byla též zkušenost Chiary Lubichové. V za-
čátcích se setkávala s velkou
nepřízní i ze strany církevních činitelů, a proto se pro
ni prožitek Ježíše opuštěného proměnil ve stálou touhu trpět pro něj a pro církev.
V prvním ze čtyř svazků Duchovních spisů9 napsala tuto myšlenku: „Chtěla bych
svědčit o tom, že Ježíš opuštěný naplnil každou prázdnotu, osvítil každou temnotu,
doprovázel každou samotu,
uzdravil každou bolest, smazal každý hřích.“10
Ve dvaceti třech letech učinila úžasný objev, že „Bůh je
láska“, a ten jí pomohl vstoupit do nejhlubší intimity s Bohem. „Protože Bůh je Láska,
je Trojicí,“ řekla skupině biskupů v roce 1989. Deset let
předtím se jiným biskupům
svěřila: „To působí jako blesk.
Bůh mne nesmírně miluje,
Bůh mne nesmírně miluje.
(…) Od toho okamžiku objevuji Boha přítomného všude
Matka Tereza z Kalkaty a Chiara Lubichová na stadionu ve Florencii, kde promluvily na setkání Hnutí pro život. Květen 1986.
Fota: archiv
INSPIRACE A SOUVISLOSTI
s jeho láskou: Každý den, každou noc, ve svém rozletu, ve
svých předsevzetích, v událostech radostných a povzbudivých, v situacích smutných,
drsných a těžkých.“11
Ale toto světlo bylo spojeno s její stále hlubší účastí na
opuštěnosti Ježíše na kříži,
na jeho nevyslyšeném„výkřiku“ umírajícího. O této stále rozsáhlejší zkušenosti pak
vydává svědectví v knize nazvané Výkřik12, věnované Ježíši ukřižovanému a opuštěnému v dějinách života Hnutí
fokoláre, od jeho zrodu v roce
1943 až ke vstupu do třetího
tisíciletí. Napsala zde: „Jako
úplně otevřený a úplně rozvinutý květ, poté co dal svou
vlastní krev a svou přirozenou smrt (…), dává Ježíš také svou duchovní a božskou
smrt, dává Boha. Odevzdává i to, že je Bůh. Děje se tak
v okamžiku jeho opuštěnosti, když vykřikne ´Bože můj,
Bože můj, proč jsi mě opustil?´ Svého času někdo tento Ježíšův výkřik interpretoval jako opakování žalmu 22
(21). My jsme si ale vždy mysleli, že není Ježíš pro žalm, ale
žalm pro Ježíše.“
Svatý otec Jan Pavel II. to
potvrzuje: „… Toto vyjádření opuštěnosti má původ
v základu nerozdílné jednoty Syna s Otcem a je také důsledkem toho, že Otec ńa něho uvalil vinu nás všech´(Iz
53,6).“13 Tato kniha nám podává široký přehled o tom, jaký význam má skutečnost Ježíše opuštěného v Hnutí, ale
i v různých jiných spiritualitách církve, v ekumenickém
hnutí, v životě ateistů a nekřesťanů.
Zakladatelka Hnutí fokoláre se nezastavuje nad svými osobními zkouškami. Pokud se přece jen o nich zmiňuje, tak s velikou jemností,
slovy, která dávají pochopit
Chiara Lubichová.
její utrpení: „A přišla noc.
Tak strašná, jak to může vědět jen ten, kdo ji zakusil. Odňala mi všechno: Boha Lásku, jak jsem ho poznala za
ta léta, zdraví i duchovní život. Nedostávalo se mi zdraví
tím nejdrsnějším způsobem
a chyběl mi pokoj… V těch
dnech jsem pochopila, že láska je všechno, že život je láska. Když mi chyběla láska,
chyběl mi život. Jak to ví jen
Bůh, přijala jsem uprostřed
nevyslovitelných bolestí tuto
temnotu, kde už nic nemělo
cenu…“14
Ale právě v této strašlivé
noci se zrodil jeden z nejkrásnějších textů Chiary Lubichové, napsaný 20. září 1949,
který se díky zveřejnění stal
velmi známý: „Mám jediného Snoubence na zemi: Ježíše
ukřižovaného a opuštěného.
Nemám jiného Boha mimo
něj. V něm je celý ráj s Trojicí
a celá země s lidstvem. Proto
co je jeho, je mé, a nic jiného.
A jeho je bolest všech, a tedy
i má. Půjdu světem a budu ho
hledat v každém okamžiku
svého života.“15
VZRUŠUJÍCÍ
ZKUŠENOST DVOU
VELKÝCH ŽEN
Toto je jen několik myšlenek, vybraných z některých
jejích spisů, tak jako jsem vybíral ty z dopisů Matky Terezy. Přál bych si, aby nějaký teolog, podobně jako von
Balthazar, podrobně a komplexně prozkoumal vzrušující zkušenost těchto dvou velkých žen se samotou umírajícího, žíznícího a opuštěného
Ježíše.
Ony pro naši dobu prorocky pochopily hlubokou
pravdu, že ukřižovaný Ježíš
spojuje se svým utrpením ty,
kteří přijímají šokující a náročnou skutečnost, protože chce pokračovat v naší zá-
chraně od hříchu, v lásce, která nás smiřuje s Otcem. To
je skutečnost, která podpírá svět a která je též duchovním dědictvím, neustále prohlubovaným vírou všech staletí. Stačí, když se podíváme
na jednu myšlenku sv. Ambrože v jeho Výkladu evangelia podle Lukáše: „Matouš
ostatně píše: A vydal ducha,
ne že by musel, ale protože
chtěl. Proto dodal: mocným
hlasem. V tom je obsaženo
slavné vyznání, že on šel až
do krajnosti smrti kvůli našim hříchům… Matouš a Marek, kteří nejvíce prohloubili
aspekty jeho lidského postoje, dodávají: Bože, Bože můj,
pohleď na mě! Proč jsi mě
opustil? Abychom uvěřili, že
vzít na sebe lidství znamenalo pro Krista dojít až k smrti
na kříži.“16
Matka Tereza a Chiara Lubichová tuto lásku pochopily do hloubky a nechaly se jí
strávit až k nepochopitelně
hořké temnotě, k opuštěnosti, k tichu, aby Kristus mohl
být milován moderním člověkem, zděšeným – třeba
i skrze hrůzy Osvětimi – bolestí světa.
kardinál Giovanni Coppa
6. Matka Tereza, Ať je mým
světlem, Rizzoli, 2008, str.
165.
7. Tamtéž, str. 244.
9. Scritti spirituali, Città Nuova 1978.
11. Srov. M. Cerini, Bůh –
Láska ve zkušenosti a pojetí Chiary Lubichové, Nové
město 1993, str. 14.
12. Chiara Lubichová, Výkřik,
Nové město 2001, str. 23.
15. Chiara Lubichová, Cesty
světla, Nové město 1996.
16. SAEMO, IX/II, MilanoRoma 1978.
23
U ŠÁLKU ČAJE S LENOU GERZENOVOU....
Zlatá nit Boží lásky
Foto: Jaroslava Malíková
Už více než deset let mě váže vzácné přátelství s Lenou, která žije v Korolevu
nedaleko od Moskvy. Její život nebyl a není jednoduchý, ale přesto je naplněn mnoha skutky lásky.
Lena Gerzenová.
L
eno, vaši rodiče nejsou z Moskvy, odkud pocházejí?
„Maminka se narodila v Bělorusku, otec v Tambovské oblasti nedaleko Moskvy. Rodiče se přestěhovali do Koroleva
kvůli práci. Matka byla dělnice, otec soustružník.“
Jak jste prožila dětství?
„Velmi radostně, i když u nás nebylo
mnoho blahobytu. Maminka byla katolička, otec pravoslavný křesťan. Oba se
naučili respektovat víru toho druhého.
Maminka nás vychovávala v katolické víře, ale vždy jsme slavili i pravoslavné Vánoce a Velikonoce.
Nejlépe jsem se cítila v chrámě. Jediný
katolický kostel byl v Moskvě na Lubjance, což pro nás představovalo dvě hodiny jízdy vlakem, metrem a ještě kus pěšky. Tam jsme se po mši vídávali s dalšími
dětmi a jejich rodiči. To nás upevňovalo v našem způsobu života. Bylo pro nás
samozřejmostí vzít do rodiny i opuštěné
děti, a tak s námi vyrůstala naše ńová
sestra´ Bronislava.“
To jste se tenkrát nebáli?
„Matka byla prostá žena, pravidelně
24
chodila na mše, nebyla v komunistické
straně. Nebála se.“
Když jste měla už svou rodinu, také
jste přijala cizí dítě na vychování.
„S Voloďou jsme se vzali v roce 1975
a po dvou letech se nám narodil syn Pavel. Brzy se ukázalo, že syn manželova
bratra, Andrej, nemůže vyrůstat ve své
rodině. Potřeboval nutně pomoc, a tak
jsme mu ji poskytli my.
Po šestnácti letech manželství nás potkalo pro mne doposud nepochopitelné neštěstí. Manžel se stal ve vlaku obětí
přepadení a na následky zranění zemřel.
Tehdy mi Andrej řekl, že od nás nikdy
neodejde. Nazýval mne tetou, ale do
dneška má ke mně vztah jako můj vlastní syn, a vždy, když je třeba, mi pomůže,
přestože má už svou vlastní rodinu.“
Mohu si představit, jak těžké životní
období jste tehdy prožívali.
„Museli jsme všichni mnoho pracovat, abychom se uživili, ale děti mi hodně
pomáhaly, ve dne se učily a večer chodily
vykládat zboží z vagónů. Naučily se i jednoduché tesařské práce a postavily dřevěnou chatku na zahrádce, kde dodnes
pěstujeme ovoce a zeleninu, abychom
si mohli udělat zásoby na zimu. Brzy po
smrti manžela jsem poznala Hnutí fokoláre, za to jsem Bohu nesmírně vděčná.
Myslím, že jinak bych to těžké období
ani nepřežila. V Hnutí jsem čerpala posilu a vždy jsem se v něm setkávala s pozitivní zkušeností. Lidé z Hnutí mi pomohli správně vychovávat děti, naučili
mne překonávat těžkosti a řešit problémy. Z charismatu Hnutí vyzařoval stále
pozitivní stimul, a to mne naučilo dívat
se do budoucnosti optimisticky.“
Maminku jste měla doma dlouhou
dobu nemocnou, jak jste to vše zvládla?
„S pomocí Boží. Maminka si jednou
poranila nohu, a potom dlouhá léta chodila jen s obtížemi. Deset let ležela doma,
v posledních třech letech již ani sama nevstala. Pro mne bylo normální ji po práci ošetřovat, starala jsem se o ni, kdy bylo
třeba. Ke konci mi s péčí o ni pomáhala rovněž moje sestra. Také k nám domů
přicházel kněz. V závěru života jí už vynechávala paměť, ale modlitby nezapomněla. Zemřela spokojená doma ve věku 93 let.“
Jak jste se v pravoslavné zemi cítila
jako katolička?
„Nebylo jednoduché žít nejen v pravoslavném, ale především také velmi ateistickém prostředí. Je zajímavé, že i dobré
skutky a dodržování pracovních povinností, třeba dochvilnost, pracovitost, pomoc druhým, může lidi dráždit. Přesto
se podařilo, že se mé vztahy s kolegyněmi upevňovaly.
To platí i o vztazích mezi nájemníky
v našem domě, který se už dlouhý čas neopravoval. Lidé mi nevěřili, že se může
něco změnit k lepšímu. Jen nečinně přihlíželi a kritizovali. Dodala jsem si odvahy a zároveň si nedala pokoj, dokud
po mých písemných žádostech a osobním jednání na městském úřadě například neopravili zábradlí,plynové potrubí
a další drobné závady. Jindy jsem prosila
zastupitele města o vyasfaltování chodníků, o které se čtyřicet let nikdo nestaral. Nebylo to hned, ale vše se nakonec
podařilo zrealizovat. Tím jsme navázali
dobré vztahy i se sousedy.
Když se dívám zpět, vidím, že můj život nebyl a není jednoduchý, a přesto je
v něm viditelná zlatá nit Boží lásky, kterou jsou protkány mnohé okamžiky.“
Za rozhovor děkuje
Jaroslava Malíková
DÁVEJTE A DOSTANETE
Na Mániných dětech jakoby oblečení jen hořelo.
Koupila
jsem si
malé
číslo...
Občas jí někdo podaroval šatstvem. Někdy nepoužitelným... někdy úžasným.
Bylo jí líto, že pomoc přátelům
nemůže nijak oplatit.
Po letech nastoupila do práce
v „second handu“,
kam jednoho dne nečekaně
poslala módní firma
ohromné množství
úplně nového oblečení.
Máňa pozvala všechny kamarádky, aby si vybraly šaty podle vlastního vkusu.
Dodnes potkává spoustu známých v modelech z „druhé ruky“.
Podle skutečných příběhů připravuje Helena Filcíková.
25
26
se chovat v různých situacích, co má větší a co menší cenu.
Před časem jsme vdávali prvorozenou
dceru. V určité chvíli, na počátku svatebního dne, jsme zůstali, my rodiče, se
snoubenci sami, abychom jim dali své
požehnání. Byl jsem ve stresu, nevěděl
co říct. Nakonec jsem něco vymyslel, ale
bylo to zasaženo nervozitou a momen-
Malý
chvalozpěv
Kresba: Petr Štěpán
P
oslední roky jezdíme s manželkou koncem léta na týdenní dovolenou. Sami, bez dětí,
je to pro nás nové. Syn Pavel
se mě před letošním odjezdem zeptal, zda nás to ještě baví po dvaceti sedmi letech manželství, jestli si máme ještě co
říci. Zareagoval jsem podrážděně, neboť
jsem zaslechl stín ironie, ale hned jsem
pochopil, že jde o skutečné tázání. Je rok
ženatý a novomanželské hovory se točí
kolem společné budoucnosti. O čem si
však můžeme povídat my, kteří již máme
vše důležité – děti, dům, kariéru – za sebou. Odpověděl jsem něco v tom smyslu,
že moje žena, jeho maminka, je pro mě
stále nepochopitelnější, takže nějaké vyčerpání společných témat a následné zevšednění nepřichází v úvahu. Jsme příliš
odlišní, než abychom se spolu mohli nudit. Nedorozumění, srážka, pláč a skřípění zubů, to ano – ale nikdy lhostejnost.
Spíše než zahánět nudu se učíme lásce,
a to je opravdové umění se vším všudy.
Chtěl jsem ale psát o církvi, takovou
malou osobní chválu. Podněcuje mě k tomu rozšířený názor – Bůh ano, církev ne.
Slyším ho též od lidí vzdělaných a přemýšlivých. Chtěl bych proto dát svoje
laické svědectví k tomuto tématu. Vrací
mě to k úvodu textu. Jestliže mé manželství žije po dvaceti sedmi letech jako nevšední dobrodružství, vděčím za to právě církvi. Tedy, pár vět na vysvětlenou.
Život je krásný a vzrušující, ale je třeba o něm něco vědět, abychom ho dokázali žít. Řeka potřebuje koryto s pevnými břehy, jinak škodí a ničí. Každá krása
nás ohromuje, protože je svázána pevnou a neměnnou strukturou řádu, jež je
zárukou její jedinečné formy. Miloská
Venuše se třemi prsy by byla obludná,
přestože, logicky vzato, byly její půvaby
zmnoženy. Podobně obludné jsou nekonečné televizní seriály, bezbřehé výtvory
sprejerů,pestrá představení transvestitů,
homosexuální páry dožadující se dítěte, otevřené milenecké svazky, nezávazná manželství… Bylo by mnoho příkladů lidské činnosti, která usiluje o novou
krásu, nové štěstí, nový ráj. Podobají se
sochaři snažícímu se vylepšit Venuši. Je
těžké překonat Pána Boha, být lepší než
on. Není co závidět těmto novátorům.
Život je krásný a opojný. Lze se v něm
úplně ztratit, vykolejit a zničit. Lze se jím
opít a pobořit vše cenné a hodnotné. Je
třeba znát některé zákonitosti. Vědět jak
tální indispozicí. Jak rád a ochotně bych
se svěřil nějaké tradici, jež v sobě shrnuje
to, co je důležité říci v takové chvíli, a jež
je souhrnem poznání a životní zkušenosti předků. Uvědomil jsem si, jak vzácné jsou liturgické texty a modlitby, jakou
pomocí jsou církevní přikázání a ustanovení provázející mě daleko závažnějšími situacemi, než byla tato.
V počátcích našeho manželství byla
docela čerstvá encyklika papeže Pavla VI.
Humanae vitae (vyšla před 40 lety). Pojednávala o správném řádu předávání
lidského života a vyvolala odpor i mezi
věřícími. Jak mohou otcové církve v čele
s papežem, sami žijící v celibátu, mluvit
do takto intimních věcí. Text nás opravdu překvapil svojí konkrétností. Nebylo
snadné podle něho žít, ale cítili jsme, že
hájí pravdu o smyslu sexuality. Tato součást manželského života byla vytrhávána ze svého přirozeného kontextu. Byla
stále více chápána jako předmět konzumu, bylo z ní strháváno tajemství, čímž se
z něčeho vzácného, posvátného, stávala
něčím běžným. Církev se stala v našem
prostředí osamocenou baštou hájící přirozenou zákonitost. Nenastavila vysoké
požadavky, to společnost a kultura po-
klesly ve své pohodlnosti. Generace našich vrstevníků, kteří vzali sex do své režie – s přispěním bohatnoucích farmaceutických firem – teď pláče a vzdychá po
vnoučatech. Nepředali svým dětem onu
pravdu o smyslu a ceně sexuality, protože jim samým toto světlo chybělo. Je jich
kolem nás nápadně mnoho. Církev střežící, uchovávající, nově vyjadřující životní moudrost však není většinou přijímána. Potíž je možná v její zprostředkující
roli. Člověk by chtěl komunikovat s Bohem přímo, i když to neumí. Současně ve
všech jiných oblastech poznání bere prostřednictví lidí či institucí zcela samozřejmě. Jen málo z toho, co ví, získal vlastní
zkušeností. Dokonce, v případě některých medií, se nechá formovat prostředníky chabé mravní i profesionální úrovně.
Prostředníka prověřeného staletími však
odmítá. Možná odrazuje nesympatická
slupka. Výstižně to vyjadřuje G. K. Chesterton: „… vnější kruh tvoří přísná stráž
mravního sebezáporu a profesionálních
kněží,ale uvnitř této nelidské ochrany najdete normální život, který tančí jako děti
a pije víno jako dospělí, neboť křesťanství
je jediným rámcem pro lidskou svobodu. V současné filosofii je tomu naopak:
vnější kruh je zjevně umělecký a emancipovaný, zoufalství je uvnitř.“
Církev je tvořena přepestrým společenstvím – od výjimečných duchů po ty,
kteří by se jinde nikdy neuplatnili. Je to,
myslím, dopuštění umožňující lépe chápat nadpřirozený původ milostí a všech
dober, která toto společenství zprostředkuje. Tvář církve může být vrásčitá, zatuchlá, nevzhledná, a je to důvod k radosti. I z nervózních rukou nevěrného kněze
lze dostat největší posilu. Já se však častěji
potkávám s její krásou a tím chci skončit.
Závěrem dovolené jsme prožili křtiny
dítěte našich blízkých v malebném koutě
jižních Čech. Venkovský kostelík byl naplněn lidmi všech generací. Liturgie doprovázená mládežnickou kapelou a dětskými výkřiky, usměvavý kněz modlící
se Otče náš s novopečeným křesťanem
v náručí. Boží přítomnost mezi lidmi.
Nevím jak jinak než biblicky vyjádřit
soulad, který opanoval tuto různorodou
společnost a zahalil ji radostí.
Opouštěli jsme neradi slavnost, která se plynule přesunula z kostela do domu hostitelů. Jistě se protáhla do pozdního večera, neboť radost byla nadpřirozené povahy. Církev se rozrostla o nového
křesťana, a nás opět nadchla. Petr Štěpán
KŘÍŽOVKA
Naše křížovka
Dnes si připomeneme Božího služebníka, který nebyl ani biskup, ani kněz a dokonce nebyl ani
řeholník, přestože byl vychován v domově mládeže kongregace pallotinů. Byl to vlastně voják. Narodil se v Prossite (Polsko) a ve čtrnácti letech přišel do studentského domova pallotinů v Schönstattu, kde projevoval velkou horlivost v apoštolátu. V osmnácti letech, v době 1.
světové války, byl povolán na vojnu. Na frontě neustal v horlivé práci pro Boha. Koncem války si napsal do svého deníku: „Matko třikrát obdivuhodná… Jsem tvůj… Disponuj mnou, jak
se ti líbí. Kdyby se to však dalo spojit s tvými plány, dej, ať jsem obětí pro úkoly, které jsi dala
naší kongregaci…“ Zanedlouho padl v dělostřelecké palbě. Narodil se před 110 lety (5. ledna
1898) a zemřel ve Francii před 90 lety (4. října 1918). Proces blahořečení probíhá od roku 1952
a jeho jméno naleznete v TAJENCE naší křížovky.
1
2
3
4
5
7
8
9
10
11
A
B
C
D
E
F
G
H
VODOROVNĚ
A podávám nepravdivě informace;
patřící biblickému mořeplavci
B ozdobné kuličky navlečené na niti; hoří
C řeka pramenící v Krkonoších; 1. ČÁST
TAJENKY; ovocné stromořadí
D opak pod; hořké žaludeční léky; králové zvířat
E posuň; informačně technologické centrum (zkr.);
Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (zkr.)
F zn. pascalu; 2. ČÁST TAJENKY; slov. plošná míra
G území s mnoha stromy; spojený
litím; druh papouška
H velký kus ledu; medvídek z knížky
Alana Alexandra Milneho; najeden;
rozkaz k ručnímu transportu
PIPO
6
A
TIPO
SVISLE
1 iniciály spisovatele Klostermanna; Ústav
nerostných surovin (zkr.); žvást
2 nástroj pro ruční přemisťování sypkého
materiálu; název značky poloměru
3 10x10 metrů; údaj pro místo určení
4 květen; i když; Národní strategický plán (zkr.)
5 násilím odděl; obydlí eskymáků
6 nevycucávat; pres
7 mnutím ve vodě vyčisti; emoce (mn. č.)
8 starogermánský skřítek; zkratka pro
audiovizuální; kovový spojovací materiál
9 italsky ale; krátký úderný (reklamní) text
10 působící únavu; druhá solmizační slabika
11 předložka (uvnitř); enharmonicky es; pohodný
Líbí se mi listy,
které dokážou tančit,
když umírají!
Časopis Hnutí fokoláre
Říjen 2008, ročník 17 (11)
Roční příspěvek 330,- Kč
Půlroční příspěvek 165,- Kč
Příspěvek na jedno číslo 30,- Kč
Bankovní spojení:
UniCredit Bank,
Czech Republik, a. s. Praha
č. ú. 6043141003, kód banky: 2700
Zodpovědný redaktor:
Mgr. Marie Koukolová
Výkonný redaktor:
Mgr. Ludmila Šturmová
Technický redaktor:
Veronika Němečková
Redakční rada:
RNDr. Irena Sargánková, CSc.
PhDr. Ilona Špaňhelová
Štěpán Filcík
Administrace:
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
Reg. číslo: MK ČR E 7868
Novinová zásilka – Povolila ČP, s.p.,
OZ Praha, č.j. NP 1362/1994
Ze dne 27. 6. 1994
Grafická úprava a zlom:
Pavel Vodička
Lucie Vodičková
Tisk: OMIKRON
ISSN 1212 – 0782
Překlady a redakční spolupráce:
PhDr. Jarmila Synková
Mgr. Irena Kyliánová
Mgr. Anna Černá
P. Bohumil Kolář
Mgr. Veronika Matiášková
PhDr. Drahomíra Syrůčková
Mgr.Jarmila Vachová
Jan Ouška
NOVÉ MĚSTO VE SVĚTĚ
Argentina Ciudad Nueva
Austrálie New City
Belgie Nieuwe Stad
Brazílie Cidade Nova
Dánsko Ny Stad
Filipíny New City
Francie Nouvelle Citè
Holandsko Nieuwe Stad
Hongkong San Sing Seung Yuet Hong
Chorvatsko Novi svijet
Itálie Città Nuova
Kanada Nouvelle Citè
Kolumbie Ciudad Nueva
Korea Cumul
Maďarsko Új Város
Německo Neue Stadt
Polsko Nowe Miasto
Portugalsko Cidade Nova
Rumunsko Oras Nou
Slovensko Nové mesto
Slovinsko Novi svet
Španělsko Ciudad Nueva
a Ciutat Nova
Švýcarsko Città Nuova
Švédsko Enad Värld
Uruguay Ciudad Nueva
USA Living City
Velká Británie New City
Objednávky časopisu
Nové město zasílejte na adresu:
Nové město
Administrace
Modletínská 2, 101 00 Praha 101
Tel./Fax: 00420 / 222 518 569
e-mail: [email protected]
Objednávky slovenského časopisu
Nové mesto zasílejte na adresu:
Nové mesto
Redakcia
Bjornsonova 6
811 05 Bratislava, Slovensko
Fax: 00421 252 492 183
e-mail: [email protected]
Walter Kostner
Titulní strana: Foto: archiv YMCA
v České republice
Evropský festival YMCA,
Praha, srpen 2008.
27
Hrají si malí i velcí.
K pohádkové
hře patří
i zpívání.
Jihočeské společenství rodin začíná prázdniny netradičním táborem, který
se již stal tradicí. Svým duchem přitahuje mezi sebe
další rodiny.
J
iž sedmé prázdniny začínáme společně indiánským táborem rodin. Všichni
se svorně snažíme být
jednou rodinou. Naše
klany mají svá jména
jako v indiánských dobách:
Kozí noha, Nejúžasnější, Zářivé slunce… Spíme v teepee
i ve stanech. Každý den má jeden rodinný klan na starosti žaludky ostatních indiánů
a jiný klan zase zábavu (denní program). Divili byste se,
jak dokáží rodiče, puberťáci
a děti společně hrát různé hry
a účastnit se soutěží.
Letošní tábor byl prodchnut humorem, hudbou
a scénkami z Limonádového
Joe.Nechybělo ani stylové oblečení všech účastníků a i hry
byly tímto filmem ovlivněny.
Dokonce u závěrečného ohně byl orchestr z Trigerwhis-
Skládání teepee
– práce pro
odvážné.
Fota: Veronika Demlová
Indiánský tábor
a nejúžasnější zářivé slunce
ky Saloonu a barové tanečnice…
Každý rok se před táborem koná rada náčelníků,
kde probíráme program a domlouváme se, jestli máme kapacitu mezi sebe někoho nového přijmout. Ne vždy je to
jednoduché a ne vždy je možno všem zájemcům říci „ano“.
Vždyť letos nás například bylo téměř devadesát. Přesto se
snažíme společně hledat cestu.
Před každým táborem je
brigáda, při níž se tábor připraví. I tam je nutná účast
všech. Nikdo z nás se nechce
bavit na úkor druhého, aniž
by sám přiložil ruku k dílu.
Tábor vyžaduje od všech
účastníků dostatek sil jak fyzických, tak duševních, a samozřejmě i dostatek tolerance a snahy sjednotit se. Každý
se snaží zapojit tím, co umí,
a dát to těm druhým. Dělajíli to tak všichni, pak je nám
dobře, a těšíme se na další
prázdniny, které budou zase
začínat indiánským táborem.
P. a L. Ouškovi,
M. Vrhelová

10/2008 ročník 17 (11)

Transkript

Podobné dokumenty

Oskary a Maliny II. Dnes začneme odjinud, ale nemějte obavu, že

Repertoár 2016 - 3 a půl promile

Alain CAROn

* Investire in pozioni americane | Reviews: 32615 | #18033

Repertoár 3 a půl promile