Ksi^žka po dezynfekcji
Transkript
Ksi^žka po dezynfekcji
Ksi^žka po dezynfekcji v s Životopisná studie, již napsal V. V. Z e l e n ý . (V yňato z „Časopisu musea království česk éh o " na rok 1884.) S ešit 1. V PRAZE. Tiskem a nákladem ie e 4 = . J. O t t y . Tomáš PÉ 31Č é é . 2 bi ^7- o t o p i s n . á i s t udi již napsal V . V . Zelený. (V yňato z „časopisu musea království Č eského11 na rok 1884.) V PRAZE. Tiskem a nákladem 18 8 4 . J. Otty. B ib lio té k a Ja g ie llo ň s k a 1002148288 1002148288 ?! I * '\ : > plELlOt ■' 'i SSoUfl Úvod. P rvní životopis T. J. Pěšiny z Č echorodu n ap sán je s t hn ed po sm rti jeh o do ú m rtn í knihy k ap ito ly Svatovítské, T u m b a riu s řečené, kanovníkem K ristián em P h altzem a ta k é jeh o činnosti h isto rick é brzo dostalo se vřelého ocenění staršim přítelem , B ohuslavem B albínem , ve spise Bohem ia D octa, tehdy a rc i netištěném . P rv n í, co nám znám o, tištěn á biografie P ešinova čte se u Beckovského, p a m ě tn ík a jeho působení, p řed prvním dílem Poselkyně, vydaným r. 1 7 0 0 ; p o d ru h é a to poněkud obšírněji m luví se o Pešinovi ve spisech J. J. Středovského, z nichž jed en , M ercurius M oraviae M em orabilium , vyšel ro k u 1705, jin ý , S a c ra M oraviae h isto ria sive v ita ss. Cyrilli e t M ethudii, vydán ro k u 1710. V první knize Středovský dotý k á se Pěšiny ja k o spisovatele historickéh o , v d ru h é však o něm m luví je n ja k o o ctiteli m oravských p a tro n ů , a čím dále do osm náctého století, tím více upom ín k a n a histo rick o u činnost Pešinovu h a sla i p ři pom ínáno ho pouze ja k o vynikajícího kněze. T ak zvláště ve spisech k anovníka vyšehradského J a n a B erg h a u ra , k te rý P ěšinu bez důvodů příliš p o d sta tn ý c h jm e n u je ja k o zvlášt ního ctitele sv. J a n a Nepom. v knize P ro to m a rty r poenite n tia e eiusque sigilli custos sem per fidelis divus Jo an n es Nep., vytištěné r. 1735. Mluví se ta m o životě P ešinově šíře než u předešlých spisovatelů, ale hlavní váha k lad e se n a jeh o nábožná založení. N ejd ů k lad n ější z těch to sto p o v atelů č in nosti Pešinovy byl d ěk an Svatovítské k apitoly, F ra n tiše k B artoň, dotýkající se opět s větším d ů razem jeh o sp iso vatelství. B a rto ň prodloužil spis Pešinův Phospliorus Septico rn is a ukončil p ráci svou r. 1 7 7 0 ; ale ja k k o li pozorné prozkoum al, cokoli psaného zbylo po Pešinovi, životopisu je h o nenap sal, p ře sta v n a zprávách, k te ré do předm luvy spisu svého p řija l z k nihy B erghaurovy. Té doby však již ožívala nová škola h isto rická, k te rá počala oceňovati historické snahy Pešinovy, a G elasius D ohne * 4 Y. V. n a p sa l nejobšírn ější posu d životopis m noze původních. M ěltě zejm éna z pav P ěšinou v O bořišti založeného, n ěk teré védo čátek, ro d iště Pešinova, tak též oznám eno m u, co t m enitém k ra ja n u teh d y je ště zachováno bylo tra d ic í a pi N ad to p a k D obner, ja k se zdá, mimo spisy výše jm e n o v a t vážil ještě z n ěk terý ch p ram en ů psaných, p ohříchu n e n a z n a čených. Spis D obnerův povstal p řed r. 1779, neboť spis je h o v zem ském archivě m oravském *) chovaný p ři druhém díle M arsa M oravského m á t i t u l : V ita T hom ae Jo an n is P essin ae de Cžechorod a u th o re R. P. Gelasio D ohnero a S. C a th a rin a e Scholis Piis, ex au th o g rap h o d e sc rip ta 1779, a vyjiti m ěl tisk em zároveň s d ruhým dílem M arsa M oravského. U pisování za tím účelem zavedené však nem ělo úspěchu a životopis ani d ru h ý díl M arsa podnes není tištěn. Za to do s ta la se n a světlo B albínova B ohem ia D octa, ukazující k Pešinově d ů ležito sti a v A bbildungen b ohm ischer G elehrten o tištěn s výtahem z D obnerovy práce (I, 1773 a IV , 1782), ta k é obraz Pešinův. Posléze i v našem sto letí vyšly Pešinovy životopisy, p sané dle nových původních p ram en ů . F ra n tiše k Jelínek, spisuje H istorii m ě sta Litom yšle, ve tře tím díle jejím , vydaném r. 1845, vypsal zvláště působení Pešinovo v m ěstě tom ; brzo potom pak užito práce D obnerovy K ristián em E lvertem ve spise H isto risch e L ite ra tu rg e seh ic h te von M áhren u n d O sterreich-Schlesien (r. 1850), kde Pešinovi jak o otci m oravského dějepisectví d o p řán o životopisu z tištěn ý ch posud .nejobšír nějšího. H lavní zprávy D obnerovy sestaveny jso u rovněž p ři vypsání sb írek C erronských v D udíkových M áhrens Geschichtsqu ellen . Cím více p ak p robouzel se duch n árodní, tím výše krom h isto rick é píle ceněn i vlastenecký duch P e šinův, jeh o lá sk a k hynoucí rod n é řeči a k potlačeném u n á ro du. U znání to h o poprvé se m u d ostalo J. L. Zieglerem , jen ž v prvním svazku d ru h éh o dílu svého D obroslava (roku 1821) vydal životopis Pešinův d le D o b n era a P elcla, p ři tom však o tiskl i pozoruhodná m ísta z vlastenecké p ře d m luvy k P řed ch ů d ci M oravopisu, kdežto hlavní zásluhu o n á ležité ocenění n áro d n íh o d u ch a Pešinova zjed n al si nadšený b io g ra f A ntonín R ybička životopisem jeho, uloženým do Slovníka N aučného. Od té doby P ěšin a vždy bývá jm enován ja k o jed en z n e jp řed n ějších Cechů doby pobělohorské. Psali o něm potom je ště E m an u el T o n n er p ři vydání B albínovy O b ran y ja z y k a českého, Pešinovi věnované, a ve Světozoru r. 1868, kde vyšel i o braz Pešinův, a Jos. Jireček v R uko’) Nikoli v Museum F rantiškově, ja k praví ď E lv ert v Hist. Liteturgeschichte. Tomáš Pešiná z Gechorodu. 5 věti k dějinám lite ra tu ry české, kdežto p o d statn ě nové zprávy podali o Pešinavi je ště prof. A nt. G indely ve zprávách k r. č. společnosti n a u k r. 1877, F ra n tiše k D vorský v C . C . M. r. 187$. a 1880 a prof. Dr. A nt. Rezek v C. č . M. r. 1878. R odánům Pešinovým vypsal p a k činnost jeh o p isatel p ř í tom ného životopisu v b ro š u rc e : Ja n Tom áš P ěšin a z Cechoro du, vydané r. 1880 (stran 26), když v P o čátk ách Pešinovi p ři dvěstěleté p am átce ú m rtí jeho p am ětn í d esk a zasazo vána, a ta to slavnost byla též podnětem p říto m n é práce. Z ab rav se p ři skládání slavnostního spisku do p o z ů sta losti Pešinovy v archivě Svatovítské kapito ly , k něm už o b rá tila zřetel můj p u b lik ace p ro f G indely ho, brzo jsem poznal, že by bylo m ožno jm en o v ité z hojných dopisů ta m zach o vaných vypsati život Pešinův m nohem podrobněji, než se dělo posud. Počal jsem tedy sb íra ti zprávy o Pešinovi v archivě tom i jin d e a to lik se jic h naskytlo, že podávaly zcela nové, pevné základy k obšírnějším u životopisu. I pokusil jsem se o něj, užívaje všeho, co se mi vyskytlo, k vylíčení života Pešinova co nejobšírnějším u, m aje za to je d n a k , že v.ýborný vlastenec te n hoden je s t p a m átk y co nej vděčnější, je d n a k že m ožno zevrubným obrazem význačné postavy té rozm nožiti znám ost duševního a veřejn éh o života v C echách po bitvě bělohorské, k te rý p řes všechnu svou p o ch m u rn o st a nico tu ta k é je s t kusem n aší m inulosti. O devzdávaje veřejnosti pokus svůj, povinen jsem , poděkovati se všem, kdo m i prospěli p ři sdělání jeho. Sluší p ak nejprv e za volné užívání arch iv u k ap ito ly S vatovítské uctivé díky lask av ém u správci jeho, veledůst. p. gen. vikáři J a n u Kůffrovi z A sm annsvilly, za m nohou ra d u a pom oc p řito m kusto d u m usejn í knihovny p. Ad. P áterovi, dále m o ravském u a rch iv áři zem ském u p. Vine. B randlovi, arch iv á ři h r. Č ernína v Jin d ř. H ra d c i p. F r. Tišrovi za lask av o sti v archivech je jic h m ně prokázané, p. F r. D vorském u, a d ju n k tu zemsk. archivu v P raze, p. F. Menčíkovi, am anuensisovi dvorní knihovny vídeňské, p. F r. P aiskrovi, am anuensisovi pražské universitn í b ibliotheky, a správě c. k. archivu m ístodržitelského. Zvláštním i díky p a k jsem zavázán velectěném u panu A ntonínu Rybičkovi, radovi c. k. vrch. zem sk. sou d u ve Vídni, za velmi užitečné ra d y a p. řed. K arlu T ieftru n k ovi za la skavou podporu p ráce mé. I. Vychování Pešinovo. První h isto rio g ra f m oravský v Cechách se n arodil, ale v nej těsnějším sousedství s M oravou. Jeho ro d iště, m ěsto P o čátky, n a východě i n a jih u je s t objato h ran icem i m oravským i, se stra n y jižní ta k blízko, že je n z m ěsta vykročiv již stojíš 6 V. V. Z e le n ý : v polích m alého m oravského Vesce, o d k u d chodí do školy i do k o stela do Počátek, m ajíce sem blíže než kteříkoli z vesnických o sadníků českých. I slově jihovýchodní díl m ěsta, oddělený potokem a rybníkem , od p ra d á v n a po způsol^jr ryze náro d n ím „n a M oravě“. Ja k o vysočina českom oravská vůbec dělí vody, splývající tu k čern ém u , tam k Severním u m oři, ta k i u P o čátek pom ezí zem ské spojeno je s t s ro zh ran ím vod; m álo nad m ěstem vznikají p ram eny Jihlavky, stékající s Dyjí do D u n a je , zcela blízko p o to k a Žirovnického, k te rý ve vodách L u žnických spěje ku P raze. Jeh ličn até lesy tá h n o u se odsud až k T elči, u něhož obm ykají m aleb n ě strm ící zříceninu Roštejn sk o u , kdežto u sam ých P o čátek oživeny jso u starým i lázněm i K ateřinským i. L ázně ty zároveň s dávným prům yslem soukennickým , soustřed ěn ý m nyní v čilých to v árn ách, nejvíce šíří znám o st odlehlého m ěsta, k te ré v letech šedesátých vy nikalo nade všechno své okolí neobyčejně ja rý m životem společenským a jm enovitě n árodním . T ře b a v dějinách českých jm éno Pešinova ro diště n e bylo spojeno s velikým i příběhy, p řece nem ívalo vždy klidu, s jak ý m se obrážejí ú h led n é dom ky P o čáteck é v h ladině ry b n ík ů , m ěsto do p ola obtékajících. O původe P očátek nej zn am en itější ro d á k je jic h vypravuje dle staréh o podání, -) že ro d iště jeh o , „m ěstečko sice m alé, ale p ra s ta ré " , zalo ženo bylo, prý, Cechem a L echem , když z C harv atska Pann o nií a M oravou vstup u jíce do Čech, n a tom to m ístě n a lezli počátek nové v la s ti; ale v sk u tk u již v patn áctém sto le tí P o čátk y sluly „m ěstem sta ro ž itn ý m ". Velmi citelně dotýkaly se bouře h u sitsk é ta k é obyvatelstva zdejšího, pod s ta to u vždy vesm ěs katolického. N a podzim ro k u 1425, když u n ed alek é K am enice M en h art z H ra d c e S irotky a T á b o ry p o ražen a h ra d obořen je st, i Počátky zakusily tuhého obležení lidem táborským , jem už se m ěsto, h ra z e n é pouze dřevěným i ploty, brán ilo vytrvale, až je vyprostil příchod Menh a rtů v . R. 1439 potom M e n h a rt ja k o v lad ař zem ský Počáteckým za statečn ý o d p o r p ro ti H u sitů m dovolil o h rad iti se zdm i a příkopy. I nevym izela podnes p a m á tk a husitských válek v lid u zdejším , k te rý zaru d lo u b a rv u vody ry b n ík a K rvavce, pocházející od rašelinovité půdy, vykládá za následek n esm írn éh o k rv ep ro lití p ři porážce T áb o rů n a tom to m ístě po m a rn é m dobývání Telče dvě lé ta p ře d obležením Počátek. L eč ro d áci k ra jin y té i m im o domov ú častn ili se velkých d ějů tehdejších . Leskovec, h ra d od P očátek sotva n a hodinu cesty vzdálený, jeh o ž m ísto ve vesnici stejného jm é n a od ně kolika d esetiletí označuje již je n název ch alu p „na h ra d ě ", byl sídlem ro d u ry tířsk éh o , jehož členové p om áhali v p am átné 2) V Marsu Moravském na str. 79. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 7 té době rozhodovati o osudech vlasti. A rnošt z Leskovce u L ipan bojoval a A lb rech t z Leskovce byl svou dobou z n e j důležitějších osob ry tířsk éh o stavu, js a podkom ořím a zem ským h ejtm a n em království českého, ta k že se jm en u je p ři všech té m ě ř znam enitých příb ězích n a ro z h ra n í p atn áctéh o a šest n áctého století. Je ště blíže byli Počáteckým p áni ze Žirovnice, sousedi p am átn é Š títn é, z nichž P u r k a r t K a m a ré t byl stálým d ruhem Jiřík o v i z P o d ě b ra d a provázel ho zvláště p ři dobytí P ra h y a n a výpravě do Chebu. V náboženských sporech oněch dob P očátk y zastu p o v al pozoruhodný ro d ák , m istr M artin, k te rý n a u n iv ersitě p ra ž sk é z astáv al nejpřednější ú řa d y a k a dem ické a v písem nictví theologickém si zjednal p am átku po lem ickým spisem „ o b lu d íc h p ik h a rts k ý c h “, kdežto v šestnáctém sto letí ze sam ých P očátek vycházely hojné nábožné spisy m ěšťana J a n a S tráněnského. M ocněji než války h u sitsk é arci též okolím Počáteckým o třá sl strašliv ý p ře v ra t po bitvě bělohorské. Sam ém u k a to lickém u m ěstu nebylo se sice b á ti k ru tý c h vítězů,3) ano Počáte č tí n ak lo n ili si m ocného V ilém a S lav atu nem álo, odepřevše n a ra d u p rim a s a svého J a n a E lb a Jind řich o v u H rad ci ú č a sten stv í v odp o ru p ro ti S lavatům a v je d n á n í s B edřichem F alck ý m o p řije tí H ra d c e za m ěsto k rá lo v sk é ; ale okolí, ob ydlené hojně nekatolíky, h ro zn ě zpustošeno je s t a n tirefo rm ací. O osudech sousedního p an stv í Plornocerekvického vy dává sm u tn é svědectví pozem ková k n ih a p an stv í toho, založená r. 1611. 4) č te n á ři ro zk lád á se tu zevrubný obraz celé zpousty, k te ro u tu způsobilo vypuzování n ekatolíků. Seznam pozem ků pod ro b n ě ukazuje, kolik h o sp o d ářů p rchlo od půdy otců svých a co sta tk ů zůstávalo p rázd n ý ch a p u stlo je ště dlouho p řes celou polovici sedm náctého věku. N a u k ázk u žalostného toho čten í stůj zde za m nohé je d e n p řík la d : „G ru n t M atěje P ro kopa. N achází se v starý ch re g istrá c h , že te n M atěj P rokopů n a zaplaceným g ru n tu po otci svém zůstal. Sousedi v té vsi dávají správu, že po tom M atějovi Prokopovi zů stal syn Jíra , 3) Po třicetileté válce P o čátk y i s přifařeným i vesnicemi vedle 936 katolíků měli již je n osm desát tři osoby veřejně nekatolické. Viz „P říspěvky k dějinám P o č á te k 11, tišt. bez roku v Jin d ř. H radci, od archiváře Jindřichohradeckého p. F r. T išra na str. 19. *) K niha tato, chovaná nyní p ři c. k. okresním soudě v Počátkách, m á n á p is : „K nihy tyto p u rk re c h tn í. panstvi Cerekvice Horní Leskovcové, totižto všech vesnic k tém už panství přináležejících, sepsány jsou z poručení Jeho Milosti Urozeného Pána, P ana A lbrechta Šebestyána L eskovce z Leskovce na Cerekvici H orní Lekovcové, H ornohradě a starém hradě Božejově. L eta od narození Syna Božího, P ána a Spa sitele našeho Ježíše K rista 1611.11 Na prvních třech listech ozdobena je s t znaky říšským , zemským a Leskoveckým . Bukové d esk y jso u v á zány v kůži ozdobené čistou p rací tlačenou, v níž na p řední straně vid ěti obraz Spravedlnosti s n áp isem : Suum cuique tribuo. 8 V. V. Zelený: u m řel n a gru n té, po něm zů stal sj M atěj, někde v M oravě zůstává." A r. 1659 p řip sá n o : „Peníze za ten g ru n t b u dou náležeti vrchnosti, pokud se n á p a d n ík n e p ř i h l á s í (F. 47. v.) N a M oravu u tík ali dle těch to svědectví nejčastěji. N ápadníci ovšem se nehlásili a ta k zůstávaly sta tk y vrchnosti, k te rá z nich těžila co m ohla za přebídného stav u hospodářství. Nejživější ponětí o této b ídě vzbuzují tu však zprávy, že se vždy an i nepovedlo, sta tk y opuštěné zase o s a d iti; n em alá část jich byla p u stá je ště po r. 1660 následkem obecné chudoby, za k teré an i úlevy panstvem poskytované nestačily, aby p o d daní seh n ati m ohli pop latk y za pozem ky a p ro přílišnou zp u stlo st statk ů , jež n u tila nové m ajetn ík y stav ětí n a m noze od základů, tře b a s n ějak o u p anskou podporou. Dle toho m ožná si pom ysliti, ja k ý tu byl stav živnosti selské přím o pod ran am i prvního pronásledování an tirefo rm ačn íh o . P očátky sam y, ušetřen é císařským i, vydrancovány a vypáleny jsou vojskem švédským , a ta k byly i ony pravým obrazem doby v české m inulosti nejsm u tn ější, když se ta m n aro d il vlastenec, jeh o ž činností hodlám e se o b írati. P ráv ě toho roku, kdy vítězná a n tirefo rm ace dostoupila vrcholu re stitu č n ím ediktem F e rd in a n d a II., zvaným u k a tolíků in stru m en tu m sacrum , ro k u 1629 d n e devatenáctého prosince n a ro d il se T om áš J u n Pěšina. Byl d ruhým dítětem M a rtin a Pěšiny, ře z n ík a a ra d n íh o Počáteckého a jeho m a n želky Anny, dcery p rim a sa Počáteckého, J a n a E lba, h o rli vého kato lík a, k terý , ja k zřejm o z p říb ěh u výše vypravova ného, v m ěstě m ěl největší váhu a zem řel 4 srp n a r. 1639 sedm desátiadvouletý. R odiče Pešinovy p o čítati lze k zám ož nějším obyvatelům chudé teh d y obce; otec r. 1642 byl ta k é „ry ch tářem ložním m ěsta P o čátek ". M atka tře tíh o dne po narození Tom ášové zem řela, a M artin Pěšina p o jal druhou ženu D orotu, s n i ž m ěl je ště čtvero d ě tí: Sim ona, Ja k u b a , V íta a L u d m ilu .5) Více o rodičích nevím e, ani D obnerovo vylíčení povah je jic h doloženo není původním i zprávam i. 6) Pěšina o narození svém sám poznamenal v Předchůdci Moravopisu při r. 1629: „Toho roku dne 19 decem bris na svět jsem přišel, m ateř pak má třetího dne po porodu usnula v Pánu." Rodného domu Pešinova dosti bezpečně nelze urěiti. Z Počátecké knihy, dolního p ře d městí, založené roku 1690, dovídám e se, že b ra tru jeh o Šimonu náležel dům, mající nyní č. 178 a přešlý roku 1761 z rodu Pešinova k rodině Hejtm anův. Poněvadž starší b ra tr se stal soukenuíkem a teprve Šimon po otci následoval v živnosti, není nemožno, že byl i dědicem otcov ského domu, tak že by nynější ě. 178 bylo rodným m ístem Tomáše Pěšiny. M atriky Počátecké následkem mnohých požárů — je n za života Pešinova po třicetileté válce v deseti letech p ětk rá t shořela veliká část m ěsta — nesáhají leč právě po dobu sm rti Pešinovy, ta k že již roku 1768 starší kaplan Ferdinand Grotz listem psaným 28 května Dobnerovi, při jehož spise list se zachoval, je n z domyslu a všeobecně určoval Tomáš Pěšina z Čechorodu. 9 V ypravovalo se v P o čátk ách je ště v osm náctém století, že novorozeném u Tom áši n a čele viděti bylo žilky vysoko naběhlé v podobě písm en, což, prý, rodiče m ěli za šta stn é znam ení budoucích schopností d ítěte, k te ré , prý, se i velm i časné osvědčily. V sk u tk u p ak Tom áš poslán je s t n a stu d ie , kdežto o sta tn í b r a tř í všichni o b rátili se k řem eslům . fi) Vychování je h o jis tě h ned dom a bylo ryze katolické O otci, který m ohl býti rad n ím tou dobou a to v m ěstě skoro v ý h rad n ě katolickém , snadno dom ysliti si, že sm ýšlel horlivě po k ato ličk u , m a tk a byla dcerou p rim a sa E lba, k te rý byl rozhodným n ep řítelem k rá tk é p ro te sta n tsk é vlády v CePešinovo narození. Dobnerovo správné datum pochází asi z P ro d ro m u . M atku Grotz jm enuje Dorotu, což potom z D obnerova životopisu přešlo do všech pozdějších. Jed in á m ěstská kniha P očátecká zbylá po po žárech, založená 24 A ugusti 1651 písařem radním J . (Janem ?) Pěšinou s titu le m : „K nihy purkrechtní rychterní, do nichž se všelijaké pam ěti pokládati a znamenati mají, koupené a založené za času pana p rim á tora Ja n a B aptisty G regorio a pana rychtáře pana P e tra F a b še “, z p ra vuje nás o tom, že žena D orota přečkala Martina Pěšinu, ta k že neb y la m atkou Tomášovou, nýbrž druhou m anželkou Martinovou. Jm éna matčina, jehož dějepisec náš nezachoval pam ěti naši, dovídám e se z listu, v y daného purkm istrem a radou m. P o čátek 16 říjn a r. 1651 Tom áši Ja n u Pešinovi, tehdy literního svobodného umění m agistru na svědectví manželského rodu. Otec M artin připom íná se ja k o „někdy spoluradní“, m atka jm enuje se Annou. L ist tento, opatřený m ěstskou pečetí s rflži pětilistou a nápisem Sigillum^ civitatis Poczatek 1551, zachoval se v archivě kapitoly Svatovítské. Že byl otec M artin řezníkem , známo je n z G rotzova listu. V archivě Jindřichohradeckém chová se od něho list obsahem nedůležitý, jejž 31 říjn a 1642 poslal ja k o ry ch tář ložní m ěsta P očátek hejtm anu panství Pacovského M artinu Škvoreckém u. O ry c h tá řích ložních v Jindř. H radci viz J . Ortha N ástin historicko-kulturního obrazu Jindřichova H radce od r. 1618 atd., na str. 29. Že otcem m atči ným byl prim as Počátecký Ja n Elb, Pěšina zaznam enal v M arsu Mor. na str. 80. Cituje taktéž tam i na jin ý ch místech MS Joannis Elbi, ale nevíme, sluší-li proto děda jeho pokládati za spisovatele n ě ja k ý c h p a mětí Počáteckých, čili choval jen u sebe n ějak ý rukopis starší, jehož se potom dostalo vnukovi, dějepiscckou činností proslulému. '!) P ověst o dítěti zachoval P. Grotz. Dle Počátecké knihy p u rk rechtní Šimon Pěšina po smrti otcově zůstával s m atkou při živnosti jeho, nejstarší Ja n byl soukenníkem a měl u sebe v díle b ratra Ja k u b a a nejm ladší Vít žil s m atkou a byl přijat za vlastního jejím druhým mužem, jehož jm éna neznáme zcela bezpečně. R odokm en Pešinův, v y vedený z neznámých pram enů děkanem Počáteckým dr. A ugustinem Svobodou, zem řelým r. 1880, je j jm enuje Matějem Volfem a klade sňatek k r o k u 1651; že však odvozuje mylně všechnu rodinu M artina P ěšin y z m anželství jeho s D orotou, nelze mu s jisto to u věřiti. T ento rodokm en tvrdí, že byl Martin Pěšina narozen r. 1598, že^se oženil r. 1625 a děti jeho že se narodily Ja n r. 1627. Tomáš 1629, Šimon 1631, Ja k u b 1633, l ít 1635 a Ludmila 1637. Z dotčené knihy m ěstské víme, že 3 ledna r. 1651 Martin Pěšina v skutku byl již m rtev a 19 prosince ro k u 1655 vdova již opět provdána, P. Grotz pak potvrzuje, že se Šimon Pěšina narodil 19 října r. 1631 a Ja k u b 17 července r. 1633, poněvadž tato část m atrik jem u je ště byla po ruce, i zdají se data rodokm enu pravdě podobnými, ač nepovědom ý pram en jeho nebyl docela věrohodný. 10 y . V. Zelený: chách, a krom toho chlapec d o jista v ro d in ě i m imo dům vychováván byl po sm yslu řá d u jesu itsk éh o , jehož Jin d řic h o hrad eck ý konvent byl p atro n em Počáteckého k o stela d ě k a n ského sv. J a n a K řtite le od r. 1594 až do zru šen í řád u . Bezpečné vědom osti o m ladém Pešinovi m ám e již z doby jeh o gym nasijních stu d ií v Jin d řich o v ě H radci, n a k te rá se dostal tuším asi r. 1643. V p o zůstalosti Pešinové šťastnou náhodou se nalézá ta k é něco jeh o p a p írů z toho času, ob sah u z nem alé části pozoru hodného p ro poznání n ejen jeho vlastního m ládí, nýb rž i obecného rá z u teh d ejšíh o vzdělá vání a vedení m ládeže. Je d n a sb írk a jic h ovšem m á je n tu zajím avost, že v ní mezi různým i g ratu la c e m i sp atřu jem e na a rc h u popsaném p ravidly m luvnickým i n e jsta rší podpis P e šin ů v ; n a p sa ltě n a ň n á h o d o u : Y erus possessor h u iu s charta e est Thom as P esch in a Poczatensis Bohem us. A. Dom ini M D C X L V .7) Z a to je s t o p rav d u p o zoruhodná, ano p am átn a psací knížka je h o z r. 1647 a 1648. 8) Jso u to čty ři nese šité arch y silného p a p íru , složené do m alého k v a rtu . Písm o n a nich, nesm írně d ro b n é a hu sté, m á již ráz pozdějšího písm a Pešinova neobyčejně pevného, ú hledného a zvláštního. Psáno je s t n ask rze do dvou sloupců, zn am enaných vesm ěs n ah o ře JH S. S hledávám e tu rů z n á sepsání, n ě k te rá vyvedená p a trn ě pro cvičení a snad za úkol, jin á zřejm ě p ro zábavu p rac o vaná. P o u h o u zábavou bylo jm en o v itě vypsání obyčejných rvaček H rad eck é g ym nasijní m ládeže s řem eslnickou, k teré je st n ejstarším znám ým spisovatelským pokusem Pešinovým a u jím á nej větší č ást svazečku. N ápis je s t „de bellis intestinis iu ven tu tis novodom ensis in te r studiosos et m echanicos“ a počátek dato v án r. 1647, prvního července. Báseň psána je s t hexam etrem a m á 1800 veršů. Poznávám e z ní, k te ra k h lu boko pohřížen byl osm náctiletý m ladík do epiky Virgilovy, jejíž ozvěnou je s t každý jeh o verš. N apodobena je s t úplně kom posice i způsob i m luva Virgilova. Úvodem je s t veliký výjev z podsvětí, ve k terém p ře d n í úkol m á D iscordia, po hánějící všechen děj až do k o n c e ; ale i do skutečného děje zasah u jí p a k bohové a osoby allegorické. Všecko je s t po détsku až n a stupeň d ějů heroických zveličováno, tak že není m ožno ani se d o h á d a ti skutečného příběhu. Ani o tehdejších 7) V archivu kapitoly S vatovítské L X X IX , 29: G ratulationes et alia minoris indaginis ex reliquiis Pešinae. D ospěv P ěšina nepsal již nikdy jm éna svého něm eckým pravopisem ; i na německém překladě předm luvy k Prodrom u podepsal se Pessina, po česku psávaje také Pessyna. 8) V arcliivě Svatovítském L X X IX 26: D e bellis studiosorum novodomensiuin. Poema. E x reliquiis Thom ae Pešinae. Tomáš-Fešina z Čechorodu. 11 p o m ěrech ve m ěstě nedovídám e se tu bohužel ničeho n á sledkem ú p ln é m lh av o sti u vypsání m ísta a n e u rč ito sti způ sobené allegoriem i, p řek lád án ím jm en do latin y a užíváním jm e n sym bolických a term inologie Virgilovské, jm enovitě v p ří čině zbraní, h u d eb n ích n á stro jů a všeho, z čeho bychom jin a k m ohli poučiti se zev ru b n ěji o tehdejším životě. A ta k se tu pouze dovídám e, že S lav ata, jm en o v an ý zde ochráncem Cechů, choval u sebe v H ra d c i m a líř e ,9) a že m ládež tehdy v H rad ci stu d u jíc í b y la z části tak é n ěm eck á; neboť se p ři pom íná zvláště, že je jí vůdcové byli vesměs C eši: „Omneš m agnificum (s.) fu e ra n t de sanguine B ojům hi studiosorum re g e s .“ (V. 512.) C ena vší té veliké p ráce, vykonané vedle stu d ií a jin ý c h zde zachovaných p rací v několika nedělích, 10) te d y je s t pouze v tom , že poznávám e, k te ra k zdom ácněl P ě šin a v poesii Y irgilově, m oha ta k o řk a h račkou im provisovati d o sti o b ra tn é a sp rávné verše jeh o způsobu, což arci m u bylo velice u sn ad n ěn o zásobou slov, o b ra tů , povědění ano i celých polouveršů, z V irg ila osvojenou. V šak dosti n a tom , že z hříčky té seznávám e h n ed z veliké části, co tou dobou zam ěstnáv alo čilou m ysl jin o ch a, v p o d sta tě a rc i již rozhodně o b rácenéh o k věcem náboženským a církevním . Pouze katolického rá z u jso u skoro všechny o sta tn í práce Pešinovy zde obsažené, a p ráv ě to u to s trá n k o u stáv ají se důležitým p říspěvkem k poznání d u ch a jesu itsk ý ch kollejí a duševního vývoje Pešinova. M ám e tu živý doklad, jak ý m způ sobem české m ládeži vštěpována nesnášelivost n áboženská a ošklivost i opovržení jin ý ch vyznání a jic h h lasatelů . To vše se zvláštní vým luvností u k azu je jm enovitě m alá strán ečk a, d a to v an á 5 Ju lii a n a d e p s a n á : „Prosopopoeia ex p rim a Catilin a ria , ubi fin g ilu r respnblica alloqui C a tilin a m , p e r im itationem tr a d u d a ad ecclesiam orthodoxam , L u th eru m alloquentem .u N ad těm ito řád k y u žasn e nynější č ten ář, odchovaný prav d o u o volnosti sm ýšlení a snášelivosti ve věcech svědomí, p la tíc í od sta le t za p ře d n í znám ku o sv ě ty ; a oprav d u trnem e, pom yslím e-li, že ta to n ezřízen á p řík ro st, p ro ti k te ré vzpírá se všechen lidský cit, svou dobou plynouti m ohla tak é z u p ří m ného nadšení, pouze v je d n o stra n n o sti pobloudilého. Neníť tuším pochybnosti o tom , že náboženský fan atism u s, k te rý ničil to lik n ejd ražších sta tk ů našich, jakkoli často byl tře b a jen p ře d stírá n za nejnižším i účely sobeckým i a stran n ý m i, přece 9) generosus Apelles, H ostibus non tergo, sed fořti pcctore notus . . . P arrhasia sed in arte potens, quem Slavata princeps H radeeiae lux clara plagae tutorque Bohémům D iligit et miro causa artis sem per amore P rosequitur m erito praestantique m unere donat. 10) Konec datován je s t 1647, 12 A ugusti. 12 V. V. Zelený ^ i tehdy je ště nam noze ta k é se p rý štil ze skutečného p ře svědčení. Kdo co nejvíce bližních oprav d u církvi získal, ať se to stalo za k tero u k o li cenu časnou, byl je jic h největším dobrodincem , a právem platil dle toho názoru za nejhoršího škůdce lidstva, kdo spásu je h o přiváděl v nebezpečí, sváděje z je d in é cesty k ní. Povážím e-li, s jak ý m úsilím se pěstovalo to to přesvědčení, pochopím e, k terak dospéti mohli též d u chové nejlidum ilnější k nelidském u pronásledování jin o v ě rc ů — z pouhé lásky k lidstvu. O hrom ná pro tirefo rm ace v Čechách m ěla ovšem rů zn ý ch p říčin celou sm ě sic i: p o h n utky poli tické a n áro d n í a lichá panovačnost h ierarch ie řím ské stejně jak o divoké vášně osobní zbrojily tlupy, jejich ž pomocí z je d n á n a je s t katolické víře sam ovláda u n á s ; ale m ám e dosti důkazů, že p ři prom ěně, jejíž násilnost p řip rav ila naši řeč a v last n a p o k raj záhuby, působila aspoň jisto u m ěrou ta k é u p řím n á horlivost náboženská. N echcem e tedy p o p írati aspoň m ožnosti dobrého úm yslu vychovatelů Pešinových, k teří m u v du ši vštípili nesnášelivé přesvědčení náboženské na celý život. Jisto zůstává, že on sám ta k sm ýšlel s n e jč ist ším svědomím, js a své doby vzácným p řík lad em vlastene ctví a lid sk o sti a zároveň úhlavním n ep řítelem všeho, co se ja k k o li příčilo k ato lick é církvi. M alá u k ázk a zam ěstnání jeho z doby stu d ií g ym nasijních o d h alu je nám tíži duševního n átlak u , který m byl již teh d y ukován k obecném u p řed su d k u . L hostejno je s t, zda jeh o srovnání L u th ra s C atilinou vzniklo n a přím é p o n u k n u tí učitelů ja k o školní úkol či z vlastního popudu rozohněné m ladé m ysli; v obou p říp a d e c h ste jn ě platným svědectvím jeho vychování zů stáv ají řád k y , jež tu to klad em e: „N unc te fides o rth o d o x a, q u ae com m unis est nostra e san c tita tis p aren s, odit ac m e tu it; etiam diu de te nihil iu d ic a t nisi de co n tem p tu tu o cogitans. H u iu s tu n eque aucto rita te m verebere, neque p ra e c e p ta sequere, neque potentiam , quam Dei g ra tia ín universum possidet, pertim esces ?“ a t. d. T e x t řeči Ciceronovy n ap sán je s t n a levém sloupci až do závěrečné otázky úvodu: „Idaec si tecum , u t dixi, p a tria lo q u a tu r, nonne im p e tra re d eb eat etiam si vim a d h ib ere non p o ssit? “ ; vedle toho n a p ravém sloupci čte se p a k věrné, nam noze doslovné převedení Pešinovo, skoro ste jn ě dlouhé, nejvýznam nější to p a m á tk a vychování vlastence na šeho, k te ré m usím e m íti vždy n a pam ěti, sledujíce život a jm enovitě spisy jeho. Pouhým doplňkem takových obrazů je s t o sta tn í obsah svazečku toho. N alézá se tu je š tě „C olloquium M unduli et M ariani su p e r V isitationem B eatae V irg in is11, d atované Anno 1647, 3 Ju lii a nav ržené po levé stra u ě prosou, po pravé p ak vyvedené h ex am etry , k terý ch je s t n a dvě stě, p ak Tomáš Pěšina z Cechorodu. 13 „Ode a d M agum iuvenem , u t daem onem ex in te rn o revocare d e s is ta ť 1 (2 S eptem b ris, č trn á c t alk ajsk ý ch s tro f dle prosy vedle stojící) „Affectus M atris, p ra e fam e com esurae lilium “, (začátek, záležející z více než p a d e sá ti elegických dvojverší) a konečně s d atu m „1648 18 A p rilis“ slavnostní báseň z rů z ných forem složená a n a d e p sa n á pouze „ S a lu ta tio “, ve k teré mluví A m or, B landulus, Chryseus a H elenus. T eprve konec p ro zrazuje p o d n ět a p o někud i p ře d m ě t g ra tu la c e té. A m or praví p ro s o u : A t tu , vir clarissim e, p a tro n e n o ste r colendissime, P hilip p e, cuius inco lu m itatem cernim us, tu m re d itu g ra tu la m u r felicibus auspiciis, tu m denique festa m em oranda n a ta lis diei tu a e recolim us, tu inquam stu d io so ru m a m a to r . . . P hilippus Joan n es M aecenas n o ste r felix fa u stu s vivat am ore, vivat am ori aetern o in aeternum . P ostačí sn ad p ouhé jm e n o vání nedůležitých těch to pokusů, aby se objasnilo Pešinovo te h dejší vzdělání a n áklonnost jeh o k napodobení řím ské poesie, ovšem s obsahem a vkusem s je h o dobou se srovnávajícím . Je d in ý ze všeho toho způsob básnický, k te rý m se P ěšin a obíral, pokud znám o, tak é později ja k o dospělý muž a spi sovatel, je s t básn ěn í g ratu lačn í, k něm už a rc i m ěl dosti často příčiny vnější. Zajím avé ty to p ap íry obsah u jí je š tě je d n u pozoruhodnou m a ličk o st; vedle te x tů v ý h rad n ě latin sk ý ch p řip sáno je s t po k ra ji n a m noha m ístech slovo P an e, P an e, n a doklad, že m ladý P ěšin a p ři latin sk ém stu d o v án í n e p ře sta l ovšem mysliti po česku. J e s t to n ejstarší zachované české slovo z p éra, k te ré později pom áhalo prod lu žo v ati hynoucí život českého písem nictví. Mimo ty to v originále zachované p am átk y znám e z opisu, poslaného D obnerovi z k lá šte ra O bořištského, ta b u lk u ctností, psanou p atn á c tile tý m Pěšinou r. 1644. N a k aždý den v tém dni určil si v je d n é zvláště se cvičiti a dolo žil: Q uod si vero nonnum quam p ra e p o sita die u n am h a ru m neg lig eret, tu n c d e t sibi ipsi aliq u am poenam , non ta m e n levem, u t satisfa c ia t proposito suo. T ento důkaz je h o křesťanských cvičení z m ládí chován byl dle listu P. M ichaela S ieb ra, psaného D obnerovi 25. d u b n a 1768 v k lášteře O bořištském , Pěšinou založeném , n a p řevorství za sklem . — V arch iv ě Svatovítské k ap itoly ta k é svazeček allegorických h e r náboženských, p sa ných Pěšinou, se nám vyskytl, ale bez d atu m a všech po znám ek, z nichž by se dalo souditi o tom , zdali se v sem i n á ři v sk u tk u h rály a ja k é ú časten stv í to h o m ěl Pěšina. O vlastn ích g ym nasijních stu d iíc h Pešinových nedostává se dokonce zpráv p ů v o d n ích ; novější životopisy o jeh o te h dejší výtečnosti a o vyznam enání, s ja k ý m stu d o v al v J in d ř i chově H rad ci, v y pravují tuším je n podle P elcla, u něhož to však m ůže b ý ti pouze pravdě podobná o k ra sa , za je h o doby 14 V. V. Zelený: pochopitelná. Om ylem zdá se býti p o d o tk n u tí že byl P ěšin a pro ten to prospěch v P raze p ř ija t do sem ináře je s u itsk é k o lle je ; aspo ň D o b n e r11) ve shodě s přítelem Pešinovým K ru g rem výslovně praví, že vstoupil P ěšina do konviktu b isk u p ského teprve, když se po filosofii sta l boboslovcem . Do P ra h y přišel P ěšin a bezpochyby n a podzim r. 1648, k terého p ráv ě stu d en tstv o za švédského obležení ukázalo, ja k již duch k a tolický, n a u n iv ersitě teh d y nejvyšší m ěrou vládnoucí, jím úplné p ro n ik l; bohužel nem ám e aspoň z filosofských le t v ě dom osti o jeh o životě. Rovněž o sam ých u n iv ersitních s tu diích jeh o n e d o p á tra l se již a n i D obner původních zpráv. C itovaný již list, vydaný Pešinovi m ěstskou ra d o u P o čáteckou 16 říjn a 1651, nazývá je j svobodného litern íh o um ění m a g istrem ; m ěl tedy toho času filosofická stu d ia již o dbyta. Ze se stal po dvouletém stu d iu m b a k a lá ře m theologie, to h o nenalezl D obner v seznam ech un iv ersitn ích , nýbrž d o kazuje to je n slovy K rugrovým i, vyňatým i z věnovací básně v p rv ním díle spisu jeho „Sacri p u lv e re s11. Theologii zároveň s Pěšinou studovali tř i členové řá d u sv. P a v la poustevníka, z U her pocházející, k terý m jeh o vědom osti a povahy ta k se zalíbily, že se pro m ěn il stálý jeh o styk s nim i v konviktě záhy v důvěrné p řátelstv í. Jed en z těchto p řá tel jeho, k te rý z b o h até ro d in y pocházeje m íval s d o sta te k peněz, pom áhal jim i Pešinovi a jak m ile je n u hodl nějaké je h o p řání, n ešetřil n ák lad u , aby chudší p řítel o p atřen byl vším, čeho potřeb o v al, a zvláště kniham i, k terý ch byl nesm írně dychtiv. Veliká vděčnost, kterou P ěšin a za to k něm u p řiln u l, přenášela se p ak nejen n a všechny tři soudruhy, nýbrž přím o i n a řád, jehož byli č le n y .' “) Od té doby p o jal obzvláštní úctu k řá d u pavlánském u, s jehož zřízením se p ři tom zevrubně seznám il, i bylo je h o vroucím přáním , ab y řá d ten usadil se ta k é v Cechách, ta k že posléze n a sklonku života k účelu tom u věnoval všechen svůj m ajetek. M ěla tedy p říjem n á episoda posledních stu d ijn ích le t následky v životě Pešinově velmi důležité. II. Pěšina v K ostelci nad O. a v Litomyšli. R oku 1653 dne 4 k větna P ěšin a d v acetičty řletý vysvěcen je s t n a kněžství, 13) čímž vkročil přím o do života. Máme o této " ) A podle něho Pešinův životopis v „Osterreichische N ationalE ncyklopaedie". W ien, 1836. 12) Z řečeného listu P. Mich. Siebra D obnerovi 25 dubna r. 1768. 13) Je lín ek v historii L itom všlské dle tam ní d ěk an sk é knihy pa mětní. D obner a životopisy z něho vážené kladou vysvěcení k r. 1650, což se neshoduje ani s dobou studií Pešinových ani s jeho úřadováním v Kostelci. B ýltě Pěšina je š tě r. 1648 v Jindřichově H radci a nemohl Tomáš Pěšina z Cechorodu. 15 ro zhodné době m ládí jeh o je ště m éně zpráv než z jeho gym nasijních let, ale je d n a vědom ost bezpečně nás došla, ta totiž, že p řek ro čil p rá h dospělosti již vedením a o chranou p řítele, s ním ž jej d o konalá jedn o m y sln o st a vroucí p řích y ln o st pojila až do sm rti, B ohuslava B albína, jen ž v jím av o u a h o rli vou duši jeho vnesl již nyní své n áro d n í nadšení. B ohuslav B albín, o osm le t starší, stu d ia filosofická ukončil již r. 1642, n a to však po stálém zvyku jesu itsk éh o řá d u m usil osvědčiti n a venkově učitelské povolání, ta k že se d o sta l n a theologii teprve když P ěšin a již ta k é studoval 11 a vysokých školách pražských. T é doby již srd ce B albínovo p ro n ik n u to bylo horouci láskou k svém u n á ro d u , zářící z jeh o pozdějších spisův a listů k p řátelů m . Y šecka m ysl jeh o lp ěla od m ládí n a slavné m inulosti české — vědomo, k te ra k p ro n ikl duši jeho pohled n a k o ru n u Svatováclavskou p ři k o ru nování F e rd in a n d a I I I ; i byl již odho d lán vénovati se dějinám své vlasti. B ad án í h isto rick á již od toho času konal, kdy s jesu ito u A rriag o u cestoval po Cechách, n a této cestě seb ral hojně zápisek a již n e p ře sta l ch y stati se n a úkoly historické. N elze pověděti, zdali P ěšin a již dřív e krom ě z áp alu n á boženského v sobě ucítil živé vědomí n áro d n í a dospěl-li sám k poznání, že m u p ře d očim a hyne m a te řsk á řeč a ro d n á země, čili tep rv e ohnivý B albín v něm p ro b u d il soucit s n e šťastným osudem v la s ti; jis tě však B albín přim ěl Pěšinu k tom u, aby následoval jeho p řík la d u a vzdělával dom ácí dějiny. H isto rie m ěla p řip o m ín ati vrstev n ík ů m český původ je jic h — a n eb aspoň budoucím pokolením zachovati čestnou p a m á tk u vym řelého náro d u . „V id etu r m ihi, quod nos pauculi, qui supersum us, exCechi, v eterib u s posteris epitaphium vete ri B ohem iae n o stris an n alib u s scrib am u s." S takovým zou fáním díval se právem B albín n a úkol, k něm už povzbuzoval i m ladšího s o u d r u h a .]4) K dy se začal p řátelsk ý styk jejich , není jisto , ale zcela u rč itě znám o je st, že rozhodného povzbuzeni, ab y se o b rátil k českém u dějepisectví, d o stalo se Pešinovi teprve, když p řátelé již nežili spolu v Praze. B albín vysvěcen byl n a kněžství r. 1650, i poslán je st do Rychnova, p a k do K rum lova a posléze do K ostelce n a d Orlicí za k a p la n a ; když p ak P ěšina te d y do r. 1650 odbyti universitních s tu d ií; naopak zm íněný již list rady m ěstské z Počátek dne 16 říjn a 1651 dosvědčuje m anželský původ P ešinův patrně k tom u účelu, aby byl p řija t na studia theologická. R oku 1650 nemohl b ý ti vůbec vysvěcen pro nedostatek let kanoni ckých, o jehož prom inutí nezmiňuje se ani D obner ani kdo z jeh o následovatelfi. Den vysvěcení známě ze spisu Pešinova Phosphorus Septicornis, v němž na str. 611 praví, že byl zvolen děkanem Svatovítské kapitoly 4^ května r. 1670, v den výroční svého vysvěcení. 14) L ist Balbínův k Pešinovi dne 26 dubna r. 1664. 16 V. V. Zelený: v čas vysvěcení svého učinil mu p řátelsk o u návštěvu — snad při nahodilém pobytu B albínově v P raze — B albín horlivě mu přim louval, aby se pohřížil do dějin n árodních i dal m u h istorii P avla S tránského k tom u ú č e lu .,5) Pešinovi bylo po tře b í více povzbuzení k velkém u předsevzetí než přesvědčování o jeh o p ro sp ě šn o sti; byltě rovněž od le t chlapeckých nakloněn dějepisu a čím více dospíval, tím výše jej cenil. ,G) Nyní tedy Pěšina zcela js a podoben Balbínovi láskou k vlasti a k jejím dějinám , vedle povolání kněžského m ěl je ště jin ý úkol života. S tím vědom ím odcházel ja k o kněz právě vysvěcený do duchovní správy, ja k se zdá, i p ři tom js a podporován přítelem B a lb ín em ; nebyloť asi pouhou náhodou, že se s ta l Pěšina k aplanem p rávě v K o stelci nad O rlicí, kde p ře d tím byl Balbín. P anství K ostelecké náleželo tehdy P ražsk é je su itsk é kolleji u sv. K lim enta, a p řátelstv í B albínovo stalo se tam Pešinovi za nedlouho velmi prospěšným , ta k že snadno je s t dom nívati se, že je j ta k é přivedlo n a m ísto, n a kterém brzo začalo Pešinoví štěstí rozkvétati. P ěšin a ve všech p o staveních až do konce života jevil takovou píli a svědom itost ve službě církevní, že možná p řed stav iti si, s ja k o u h o rlivostí asi se jí oddal ja k o m ladý kněz, plný jinošského zápalu, a nem ám e-li toho d o k ladů z doby je h o kaplanování, je s t důkazem nepo p irateln ý m neobyčejně rychlé povýšení jeh o . Ve dvou letech, r. 1655 u p rázdnilo se děkanství v K ostelci, ú řa d dosti výnosný 17) a velm i vážný, a Pěšina, dvacetišestiletý k ap lan , dosazen je s t n a ně K lim entskou kolleji působením B albínovým , jen ž m u tím to vzácným úspěchem o p rav d u p rok lestil cestu k pozdějším u skvělém u postupováni v hodnostech. 1S) 15) V ypravování Balbínovo v „Bohemia D octa“ II, 95: Gaudeo me nonnihil ad eum laborem (míněna je s t historická práce Pešinova) contulisse: nam cum studiis philosophicis absolutis et theologia biennio audita sacerdos initiatus pro am icitia me inviseret, multis ei persuasi, u t se historiae patriae cognoseendae trad eret in eamque rem Pauli Strán ský librum obtuleram. 16) P raví sám v úvodě k Marsu M oravskému: „Quia m ulta sunt, quibus alii post alios utilitates publicas prom overe contendunt mihi non nisi eorum exemplum proponendum putavi, qui praeterita et praesentia simul et magnorum virorum praeclara facinora litteris posteritati comm endare conantur, me suapte n atura historicis studiis dedito ita ut affirmare ausim a teneris et statím a přim is litteris mecum crevisse amorem historiarum , qui sicuti earum voluptatem a puero coepi, ita simul utilitatem quoque aestim are cum crescentibus annis addidici, imo etiam num inter liberales et ineundas animi oblectationes in iis potiorem partem repono“ atd. n ) Ovšem byla krajina K ostelecká po válce třicetileté ta k zchudlá ja k o všechna ostatní země. Balbín vypravuje v Miscellanéích I, str. 145, že mu po celý pobyt v Kostelci obyvatelé tam ější nemohli přinášeti jin é potravy krom ě ryb. IS) Balbín pokračuje na dotčeném m ístě: „Quinimo et fortunae eius prope author fui im petrato beneficio decanatus Costelecii ad Albim (sic), quod tum Collegium Societatis Jesu pragense ditione ten eb a t.“ Tomáš Pěšina z Čechorodu. 17 B yla tím zároveň Pešinovi zjednána již ta k é m ožnost, po přání svém i B albínové o b írati se d ějinam i českými, nač za svého kaplanování v ustavičné p ráci povolání dojista je n málo m ohl mysliti. Nyní, m aje sám k a p la n a ku pomoci v duchovní správě, nabyl m nohé p rázd n é chvíle, a ta k počíná se té doby dvojité zam ěstn án í jeho, duchovní a déjepisecké. Dle vlastní své zprávy v K ostelci sepsal pojed n án í o vzniku, rozvoji a p ro m ěnách křesťanství v Cechách, lfl) k te ré však zdá se b ý ti z tr a ceno ; aspoň nenalezl ho již D obner nikde n a stopě Pešinově, ani se nám neobjevilo mezi jeho p ap íry v arch iv u kapitoly Svatovítské. N a větší předsevzetí dějepisecká ovšem pouhá prázdeů nestačila, a P ěšina brzo se přesvědčil, že by jich nem ohl prováděti bez lite rá rn íc h pom ůcek, jichž se v K ostelci nedo-. stávalo n a p ro s to ; ale tu již u ch y stán mu byl osudem nový o b ra t zvláště prospěšný právě historickým snahám jeho. P ěšina nezdržel se déle dvou le t a n i v nové hodnosti koste lecké, jejíž dosažení sam o již bylo m u výhodou n ad m íru vzácnou, nýb rž dom ohl se v k ra tič k é té době postavení ještě m nohem příznivějšího. M ěsto Litom yšl již od té doby, co P ěšin a byl děkanem v Kostelci, bylo bez duchovního správce, poskytujíc věrný a vým luvný o b raz tehd ejších pom ěrů církevních v Cechách. Dě k an tam ější, Ja n L udvík de Jiro v e, F rancouz rodem , člověk d o b ro družn ý a k ú řa d u svému již tím neschopný, že mimo svou ro dn o u řeč mluvil pouze latin sk y a m álo něm ecky, ja k s kolejí p iaristsk o u , m ající v m ěstě gym nasium , ta k se správou m ěstskou i panskou, byl se dostal do sporů a odešed p ře své vést nejprve do P rah y , a pak do Ř ím a již se nevrátil. O siřelý ú řa d jeho z počátku spravovali p ia risté a potom ujal se ad m in istrace jeh o děk an oustecký Ja k u b K ousalius. T ak n eu ro v n an é pom ěry ovšem nem ohly n a m ístě ta k důležitém dlouho se n echati, a po n áv rh u p a tro n a , h ra b ě te J a n a Be d řic h a z T ra u tm a n n sd o rfu , p án a na Litom yšli, tehdy nejvyššího kom oří zem ského a královského m ístodržícího, pražský arcib isk u p A rnošt V ojtěch h ra b ě H a rra c h jm enoval děkanem litom yšlským Pěšinu dne 1 srp n a r. 1 6 5 7 .,J") Nový děkan p řestěhov al se tam již 18 říjn a a byl 11 listo p a d u v chrám ě IB) E pištola dedicatoria v Marsu Moravském: „Agcns Costelecii ad Aquilam decanum, tractatum de ortu et progressu réligionis christianae in Bohemia deque m utationibus eius composui.“ 2°) P atrně jenom nedopatřením ď E lv ert podotýká, že Pěšina tohoto m ísta dostal dvacetišestiletý. Pěšina sám v Marsu Mor. (Epist. Dědic.) jm enováni to s jaký m si důrazem přičítá přižni lir. Traut.mannsdorfa. 2 18 Y. Y. Zelený: litom yšlském slavnostně installován arciděkanem c h ru d im ským Janem Š v a n d o u .-') Pověst, k te ré P ěšin a nabyl zásluham i na d ěkanství kosteleckém , nám ovšem podrobně nepovědom ým i, již k tom u stačila, že si bez jakéhokoliv odporučování pouhou vahou v lastního svého jm é n a zjed n ati mohl to to postavení v d u c h o venstvu venkovském nem álo vynikající. 'i2) V eliké beneficium nebylo spojeno pouze s důchody zvláště vydatným i, nýbrž tak é s velmi vážným postavením veřejným ; bývalať L itom yšl sídlem biskupským a posud náležela k m ěstům n a venkově nejvzdělanějším . V šestnáctém stoletá oživovala m ěsto horlivá činnost B ra tří českých, pány K ostky z Postupic tu c h rá n ě ných ; n áh rad o u za to, srovnávající se s prom ěnam i všeobec nými, dodával m u nyní vážnosti řá d otců pobožných škol svou kolejí. Ani čilé tisk ařstv í zdejší zcela nezaniklo n á boženským i p ře v ra ty ; P ěšina nalezl v L itom yšli horlivého tiskaře, J a n a A rn o lta , při r. 1665 ry ch tářem nazývaného, s nímž arci brzo vešel ve styk, ano časem i v užší pom ěr přátelský, do sm rti trvající. Pešinovým úm yslům déjepiseckým nem ohlo se tedy na ten čas ani d o stati příznivějšího m ís ta ; nejprve však byl vážný a obtížný ú řa d m ladistvém u ještě knězi tuh o u zkouškou vytrvalé horlivosti a d ů raz n éh o i pevného si počínání. V sku tk u p ak P ěšin a hned na počátku svého pobytu v L itom yšli osvědčil, s ja k o u rozhodností um í prováděti přísné náboženské zásady. Již r. 1658 stalo se, že na velikonoční úterý, připadající ke dni 23 dubna, na svátek sv. V ojtěcha, ra d a m ěstská v čas odpoledních služeb božích ro v n ala spory nějaké mezi lidem . Neobešlo se to bez hluku, takže lid, jd o u cí mimo do kostela, zastavoval se p řed dom em rad n ím a zam eškal služby boží. Tu P ěšina n edbal svého m ladého věku ani nedlouhého je ště pobytu v L itom yšli a listem s otcovskou p řísn o stí p o k áral ra d y m ěstské za p řestu p ek , vážnosti církve škodlivý, dovolávaje se zákazu m ístodržících pražských vyřizovati ve dnech svátečních cokoli v ú ř a dech, jenž vydán byl 22 říjn a roku 1 6 5 4 .23) A utority t a kovém u vystupování potřebné nabýval ovšem jm enovité p ř í sným plněním povinností, k terý ch přibývalo stejn ě s váž ností Pešinovou. H ned roku 1658 po sm rti vikáře ousteckého Pěšina jm enován je s t biskupským vikářem východní 21) Z pam ětní knihy děkanské v Litom yšli dle Jelín k o vy H istorie m ěsta L. ’22) Svědectví Balbínovo na m ístě citovaném : Postea ille suo cortice nare coepit et suis m eritis suisque auspiciis Litomysslium p ri mům, deinde Pragam promotus, omnibus honoribus parein se esse facile dem onstravit. -3) V ypravování Jelínkovo, jen ž praví v historii m. L., že originál listu tam je s t zachován. Tomáš Pěšina z Oechorodu. 19 polovice k ra je chrudim ského, z čeho znovu poznati možno, k te ra k vynikal vlastní činností p a stý řsk o u již dříve než jm éno jeho stalo se znám ým plody literárn ím i. V edle v la st ního zam ěstn án í s rozsáhlým a obtížným ú řa d e m tím spo jeného n astaly m u však nyní je ště jin é p rá c e ; skoro n e ustále bylo m u spravovati tu neb onu osiřelou faru , někdy několik n ajednou, ježto n ed o statek katolického kněžstva té doby po řád je š tě byl velmi citelný a m nohé fary zchudlé kněze a n i nem ohly slušně uživiti. T ak víme, že spravoval fa rn í kostely v D olním Oujezdě, S ebranicích a Cerekvici, v Sloupnici ano až i v Jab lo n n ém n a p an stv í L an šk ro u n sk ém ; a d m in istráto rem sloupenským a cerekvickým byl současně r. 1660. Asi v čas vyznam enání ú řad em vikářským dostalo se Pešinovi povýšení erbem a přídom kem , -4) k te ré toho času nebylo arc i vzácné, ano shledává se z p ra v id la p ři osobách postavených ve vyšších ú řad ech vůbec, ale u Pěšiny zajím avo je s t jak o počátek budoucích světských důstojenství a přím o p am átn é titu lem , je jž si zvolil. P ěšina vzal si jm éuo z čechorodu. Je d n a k bylo sam o sebou zvolení p říd o m k u českého výjim kou Byly teh d y přirozeným způsobem nejoblíbenější něm ecké, ta k é již proto, že nejčastěji Němci byli, kdož erb a titu l sm ěli u d élo v ati; vedle toho kněží rá d i užívali též titu lů latinských. České najd o u se z té doby pořídku, úplnou vzácností pak jso u přídom ky, jim iž by se povýšený ta k oká zale a ja d rn é hlásil k svém u národu, jak o P ě š in a ,25) jen ž po tom celým životem svou n á ro d n o st h rd ě nosil v štítě. T edy nyní, na p ra h u dospělého věku m užného, všechna povaha Pešinova b yla již ta k rozvita, ja k o u ji znám e z d a l 2,1 K dy Pěšina nabyl erbu a titulu, neni určitě zn ám o ; ale p o d pisy jeho z r. 1660 již mají vesměs přídom ek.v 25) Ovšem se strán k y m luvnické slovo Cecliorod, složením svým nečeské, je s t pravým plodem své doby; tím však je n je ště tklivěji v y svítá z něho protiva mezi obecným úpadkem národnosti české a uvědomělostí jeho původce. V erbu Pešiuově spatřuje se zlatá kotvice v m o drém poli. a není snad náhodou, že se barvy ty shodují s barvam i znaku m ěsta P o čátek ; nad přílbou, k te rá zdobí štít svrchu, vznáší se hvězda, k čemuž Pěšina připojoval své zbožné heslo: Stella Maria mea est, meus est meus anchora Christus. T ak spatřuje se jeho znak na o b ra zech Pešinových p ři Phosphoru a Marsu, ozdoben js a té doby ovšem již tak é iufulí a berlou. Pečeť má nad znakem drobné inicialky: T. P. K do Pěšinu přídom kem a erbem obdařil, není známo. Od císaře ne pocházelo asi povýšení, poněvadž Pěšina tehdy je ště docela nebyl znám u dvora; tak é není dle laskavého vyšetření veleváženým badatelem p. A. R ybičkou v archivě m inisterstva vnitřních záležitostí po tom ani pam átky. P ravdivé však asi je s t domnění, vyslovené D obnerem, jen ž má za to, že původcem Pešinova titulu byl, ja k o obyčejně, n ěk terý comes palatinus a právem ukazuje A. R ybička k Slavatum a Marti n k ům , kteří majíce tuto hodnost byli s Pěšinou ve styku. P. Grotz piše v listě svém, že dostal Pěšina přídom ku od císaře Leopolda za jelio přítom nosti v Praze. Snad počátecká tradice zbájila omyl ten. 20 V. V. Zelený: šího života j e h o ; vedle vlastn o stí již dříve vytčených osvěd čil nyní n áro d n í uvědom ělost, k te rá jej napotom úplně roze znávala tém ěř ode všech současníků a říd ila skutky jeho, zasluhující trv alé pam átky v národě našem . Ja k o jsm e výše nem ohli rozhodovati, zdali v Pešinovi cit vlastenecký pro buzen byl již v časnějším m ládí čili tep rv e B albínem , tak ani zde nem ám e d o k lad ů duševní prom ěny, k tero u vzbuzené národní vědomí v něm nabylo takové síly, že je sám po kládal v b y to sti své za hlavní znám ku, podle níž vzal si jm éno. Ale n a d ů kaz, že p řija té nové jm éno nebylo pouhou okázalostí bez p o d staty , hned z této doby m ám e první p ří klady m ocného úsilí, s nímž P ěšin a o d tu d až do sm rti u jím a l se českého ja z y k a a rodného lid u svého. P řip ad ám e zde n a strá n k u povahy Pešinovy, lišící se p o d statn ě od rázu všech ostatn ích ušlechtilých vrstevníků, k te ří s ním stejně m ilovali svůj jazy k a želeli sm utného osudu své vlasti, jm enovitě ta k é od vzoru Pešinova, B ohuslava Bal bína. N ad e všecky soudruhy B albín vyniká horoucností citu vlasteneckého a vzletem m yšlének i nevyváženým proudem vým luvnosti ve chvále i v hájení vlasti a rodné ř e č i ; ale Pěšina n a d něj a tím více n a d o sta tn í s nim i stejn ě sm ýšle jící předčí duchem přes všechnu id ealn o st zároveň velice prak tick ý m a p o dnikavostí ve veřejném vystupování, slovem n ep o p irateln ý m i schopnostm i politickým i. Rozhodné výroky Balbínovy v listech jm enovité Pešinovi psaných a zvláště neohrožené útoky jeho n a mocné n e p řá te le našeho n áro d a v O braně ja z y k a českého arci B albína rozhodně u k azu jí ja k o muže sm ělého č in u ; ale samo postavení jeh o v absolutistickém řá d ě jesu itsk ém nedopouštělo tom u, aby se pokouše) jak k o li pro v ád ěti politické názory nesouvisící s účely řeholním i, ano přím o i odporující obvyklým v řá d ě trad icím . N ap roti tom u Pěšinu vychovala sa m o sta tn á postavení v K ostelci a v L ito myšli, kde ja k o děkan za tehdejších pom ěrů byl jed n o u z nej přednějších osob a měl nem álo váhy též u věcech svět ských. T u m ěl hojně příležito sti, n au čiti se ohcovati s lidmi všeho d ru h u a n abývati p rak tick ý ch zk u šen o stí; důležité veřejné postavení a jm enovitě z m ocného teh d y ú řa d u vikářského pošlá uvyklost, m íti m noho lidí sobě podřízených, to t asi jso u příčiny silné sebedůvěry, k te rá m u od té doby až do sm rti dodáv ala odvahy k závažným činům , jakých té doby zvláště ve prospěch věcí českých neodvážil se tuším nikdo jiný. Mužem ryze p raktickým shledám e Pěšinu ve všech podnicích ja k v lastn ích ta k veřejných, a tudíž není divu, že vlastenecké názory své nej p ra k tič tě ji prováděl a vydatně se u jím al českého lidu, js a potom ja k o katolický kněz, své víře odd an ý až do důsledností, ve kterých dnes vidíme fan atism u s je h o doby, a ja k o muž z lid u svým roz- Tomáš Pěšina z Cechorodu. 21 bodným zastupováním českého n áro d a n a m ístech nejzávažnéjších jediným přík ladem tohoto způsobu v dějinách našeho nejtěžšího potlačení. N ejvětší protivenství tehdy jazy k u českém u přicházelo od církve, i potom, když p ře stá l zd rcující a n tirefo rm aci. Začalať se nyní positivní germ anisace způsobem dosti p o d o b ným tom u, v ja k é m se jí v století osm náctém u ja la správa státní. Poném čování církevní dělo se arci bez určitého úm yslu a jm enovité bez systém u, ale plynulo přirozeně z okolností. Po náhlém o b ra tu an tirefo rm ačn ím nem ohli čeští kněží, vy cházející jen z m alé, dříve k atolické části n áro d a, stačiti pro celé Cechy, nyní na víru katolick o u obracené, i n a s ta l českých kněží veliký n e d o s ta te k .26) P osavadní život Pešinův toho již podává dosti d o k lad ů v ; celé řa d y beneficií n a p o řád zůstávaly prázdny. P ro p a g a n d a katolická ovšem věděla, že se m ůže dodélati trv alý ch úspěchů výh rad n ě kazateli českými, k te ří m luví jazykem lidu srozum itelným a neodpuzují ho mimo novotu víry ta k é je ště cizotou řeči, pročež tak é snažili se jm enovitě jesu ité vychovati si co nejvíce kněží č e sk ý c h ; ale po třeb ě ta k zm nohonásobené v několika letech nem ohlo býti pomoženo a bylo potřebí aspoň věku lidského, ab y z m ládeže po an tirefo rm aci do stu d ií vzaté aspoň n ejn u tn ější počet m íst kněžských mohl obsazen býti lidm i m luvícím i po česku. N ed o statek do té doby trv ající vyplňován je s t kněžstvem cizím, kterém u an tirefo rm ace dokořán o tevřela vchod do země. Nemohlo li trv ale získávati duší církvi katolické, aspoň bylo houževnatým plenitelem k acířstv a a tedy pom ocníkem rovněž vítaným ja k o tlupy žoldnéřské. V niknuvše p ak cizí kněží do Cech, tím snáze zm ocnili se hlavně výnosnějších b en e ficií, čím m éně dom ácích se mohlo o né ucházeti, a církevní správa, dbající p řed e vším toho, aby co n ejm éně m íst z ů stávalo prázdných, tím ochotněji usazovala je n a beneficia, čím větší měli u ní vážnost a čím pochybnější byla je jí še trn o st k ja z y k u kacířského n áro d a. Že církev, d b ající vý h ra d n ě je n strá n k y náboženské, úplně netečná byla vůbec k národnostem a řečem sam ým , toho dokladem je s t usazení předchůdce Pešinova na děkanství v Litom yšli. Cizinci tom u byla čeština úplně neznám a, ale an i něm ecky vlastně neum ěl a nem ohl se tedy krom ě latin y n ik te ra k dohodnouti se svými sousedy; a přece mohl po celý věk seděti v důležitém ú řa d ě , 26) O nedostatku kněžstva a zpustlosti duchovní správy v Ce chách po antireform aci vypravuje zpráva k ardinala H arracha císaři roku 1641, že v Čechách sotva třicet far slušně uživí faráře, tak že každý k úživě potřebuje několik far a na každou pak může zřídka dojiti. O Chrudim sku praví se tu, že tam je s t p ři 165 kostelích dvacet a jed e n farář. Viz články F. T adry v listě ' P olitik r. 1883; B ildcr aus Bčihmcn zur Zeit des dreissigjáhrigen K rieges. 22 V. y . Zelený: k němuž p rý byl odporučen z Éezna, kdyby se ho nebyl zbavil sv év o ln ě.27) Povážím e-li nyní, že kněží něm eckých pochopitel ným způsobem bylo nejvíce po r u c e — daloť se jich tu a tam opravdově u žiti — a že_ p ře d n í p a tro n i katolictví a původ cové jeh o n á v ra tu do Cech byli Něm ci, diviti se nemůžeme, že, tře b a sn ad církev b y la k n áro d n o stem dosti lhostejná, Čechy zaplaveny jso u kněžstvem něm eckým jm enovitě i na m ístech úplně nebo přev ah o u českých, o sm íšenějších ani nem luvě. To p ak nebylo češtině m éně nebezpečno než o sto le t později germ an isace škol a ú řa d ů světských. K ázání v ko stele bylo již teh d y jed in ý m povznesením lidu n a d nízkou všednost a jm enovitě jediným slovem vzdělanějším , které k něm u p ro n ik a lo ; náboženství m ělo býti jediným předm ě tem jeho m yšlení a k n ih a m odlící jediným čtením jeho. To vše když se m u poněm čovalo, k te ra k m ěl zachovati n a dále vědom í u šlech tilejší mluvy české, dokonce když v něm pak an i nepěstována p a m á tk a lepší m inulosti ro d n é řeči jeh o ? K onečně n esluší zapom enouti, ja k o u váhu mělo tehdy kněž stvo, jso u c vlastně nejm ocnějším ú řa d n ic tv e m ; jeh o styk s lidem i krom ě věcí ryze církevních byl velmi účinný a zejm éna školy b u d m ělo ú p ln ě v ru k o u nebo na ně mocně působilo, a kde škol za obecné zpousty nebylo vůbec, tam je nahrazovalo v lastn í činností. K de tedy kněží byli pouzí N ěm ci, tam česká řeč byla v největším nebezpečí a každým způsobem pozbývala p la tn o sti a váhy zároveň s úpadkem v zdělanosti a sebevědom í lidu. P ěšin a ovšem blahoslavil a n tire fo rm a ci a je jí účinkům ; ale n árod n í vědomí jeho umělo u rč itě rozděliti je jí působení náboženské od poněm čujícího, jem už počal se mocně o p írati, jak m ile nab y l váženého veřejného postavení. B yla m u v tom nem alou podporou ta okolnost, že prospěch ja z y k a če ského byl tu zajedno se skutečným prospěchem katolického náboženství, k teré v bohoslužbě lidu nesrozum itelné mělo v rátkou oporu. I n a četných m ístech Pešinova v ikářství bylo české osadnictvo podřízeno duchovním něm eckým , češtiny n ap ro sto neznalým , a Pěšina ujal se věci té se vší svou rá z ností. Roku 1662 vlastní ru k o u pilně vyvedl m apu panství L anšperského, nazn aču jící řeč, ja k o u se mluví ve k te ré osadě, a 10 června t. r. d ů k lad n o u p ráci tu to poslal k a n c e lá ři a rc i biskupské s listem , v němž u kazuje n a počet osadnictva českého a na křivdu, k terá se mu děje hlásáním slova bo 27) U prázdněné ú řad y církevní zastávali nejvíce cizí mniši, j e suité, dom inikáni a m inorité. Již r. 1638 císař psal Harrachovi, že mi noritě češti a němečtí v Cechách stěžují si na odstrkování, je ž to prý m íst výnosných dostává se nejhojněji kněžím vlaským. Císař žádá, aby se dbalo co možná kněží domácích (náťionales), znalých totiž češtiny a němčiny. (Viz řečené pojednání Tadrovo.) Tomáš Pešimi z Cechorodu. 23 žího pouze v jazyce je m u nesrozum itelném , i žádá u rč itě , aby se Cechům všude dostávalo kázání českého, v obcích sm íšených aspoň každé druhé neděle. P ů l lé ta P ěšin a m arn ě očekával odpovědi i o b rátil se 5 prosince téhož ro k u znova n a konsistoř arcibiskupskou, rozhodně žádaje přím o, aby do sm íšených obcí dosazováni byli výhradně kněží znalí obou jazy k ů zemských. Byl to ovšem důkaz p astý řsk é péče Pešinovy, zároveň však první jeho skutek, podniknutý ve prospěch ja zy k a č e ského, Pěšinou tehdy již ta k é litei’árn é vzdělávaného, o čem nám bu d e níže m luviti. Ale P ěšin a mimo cit n áro d n í tak é z pouhé lidskosti ln u l k ujařm ěn ém u lid u a rozum ěl i hm otné bídě, k te rá jej obkli čovala, ježto po dlouholetých stra ste c h válečných a za v še obecné stísněnosti je ště byl obtížen novými poplatky. Ani v této po třeb ě P ěšin a neváhal dle své sily pom áh ati rozhodným činem . Téhož ro k u 1G62, kdy se dom áhal jazykové rovno p rávnosti ve věcech církevních, dne 1. prosince o b rátil se rovněž ke konsisto ři pražsk é se žádostí za slevení přílišných poplatků, k terý m i od r. 1G21 přitíženo bylo poddaným šp itálu C h ru dim ského. U k azu je p a k Pěšina význam ně k té okolnosti, že to jsou poplatky nové, před tím nebývalé, a vykládá vým luvně, že lid zvláštních břem en snášeti nem ůže js a spoustam i války třic e tile té ochuzen ta k , že spíše podpory potřebuje, aby se z o ta v il.2S) B ohužel není docela po vědomo, ja k é odpovědi se Pešinovi dostalo k těm to listům . Ale tře b a te n k rá te je ště h las jeh o zaznívaje z odlehlého zákoutí země, úplně zanikl, n ejsa s to pohnouti netečným i m yslem i, přece jeho počínání, u jím ající se českého ja z y k a a bídy lid u po třic e tile té již porobě n á rodní, není věru nepodobno km itu osam ělé hvězdy za černé noci. Nyní je s t nám přičin iti k povaze Pešinově posud vylíčené rys pod stato u nový, osvětlený ja sn ě skutkem jeho, jen ž p ř i padá do času o něco málo staršího. Poznali jsm e Pěšinu ja k o kněze v duchovní správě neobyčejné horlivého a nadšeně oddaného víře, ve k te ré byl vychován. S tím však Pěšina spojoval tak é je ště v lastnost jinou, jížto se ta k é jeho postava kněžská ja sn ě odráží od barev, jakým i si celkem m yslíváme k a tolické duchovenstvo doby pobělohorské. T outo jeh o zvláštní 28L Viz o těchto listech Pešinových zprávy F ra n t. Dvorského v ča s. Čes. Museum roku 1878 a 1880. Ostatně je s t důkazem toho, že stížnosti tentokráte Pěšinou pronášené časem konečně přece proklestily si cestu k sluchu nejvyšších úřadů, pojednání z roku 1684, zachované v archivě kapitoly Svatovítské, s titulem : Joannis F riderici archiepiscopi informatio ad Caesarem de státu rcligionis, im prim is de oppressionibus per contributiones. (XCI1, 38.) 24 V. V. Zelený: znám kou je s t neobyčejně ušlechtilé, čisté ideální sm ýšlení o d ů chodech kněžských, P ěšina p o k lád al je za věc posvátnou, jíž nesluší užívati k užitku hm otném u, nýbrž pouze k účelům šle chetným a zbožným. Jakm ile sám v L itom yšli nabyl značných příjm ův, obracel toto sm ýšlení ve skutky, z nichž jm enovitě jeden měl opravdovou cenu a souvisel s nejšlechetnějším i snaham i jeho. Umínil si to tiž P ěšina h ned po p říchodu do Litom yšle, založiti ro d išti svému stu d en tsk é nadání. Zároveň s p říchylností k rodném u m ěstu jeví se ve sk u tk u tom h u m an n o st i láska k duševním u pokroku, ale poslední p ohnutkou byla tu asi Pešinovi je ště m yšlénka zvláštní, k tero u měl na srdci po celý život a již posléze n ejd ů razn ěji provedl svou závětí. Šlo mu nejvíce o rozm nožení vskutku českého katolického kněžstva. Zbožnosti a vlastenectví je s t v m yšlénce té zcela rovná m íra. P ěšina se svého stanoviska p okládal kněžstvo za nej větší p o třeb u národní, ale v kněžstvu cizím právem sp atřo v al zjevné nebezpečí víře i jazy k u svého n áro d a, kdežto od českých kněží očekával, že m u b u dou nejlépe moci p řisp ěti v potřebách duševních, n a d to pak že n edají lidu zapom enouti českého původu jeh o a že budou sam i sebou již upevňovati p la tn o st m ateřsk é řeči své. Tyto důvody, docela zjevné p ři pozděj ších skutcích Pešinových, vedly jej, ja k se podobá, tak é když zak lád al Počátecké nadáuí. Úmysl po dosti dlouhém je d n á n í, jehož m ám e hojné stopy v archivě kap ito ly Svatovítské, sta l se skutkem r. 1661. P ěšin a uložil u m ěsta Stráže pět set zlatých, ab y šestiprocentový ú ro k z nich vycházel do Svato vítského sem in áře v Jindřichově H rad ci, kde měl za to cho ván b ý ti vždy jed en studující, rodilý z Počátek. 29) Z akladaeí listin a fun d ace této, d an á 1 listopadu 1661, vyslovuje ryzí sm ýšlení Pešinovo o pravém nesobeckém užívání důchodů kněžských n ejzřeteln ěji a slovy ta k pěkným i, že nebude p ro ti m ysli čtenářům , p řečisti aspoň její úvod: „C onsiderans et anim o serio id perpen d en s, q u a m o destia et in te g rita te nos curato s beneficiatos re d itib u s ecclesiasticis frui deceat, vidilicet cum sin t res Dei, p atrim onium C hristi et vota íidelium , quem adm odum sacri canones, concilia et p a tre s loq u u n tu r, non esse in usus proíános convertendos et prostitu en d o s, sed d a ta decente eaque pro debito s tá tu honesta sustentatio n e, si quid dem um su p ersit, illud in pias causas e la rg ie n d u m “ atd . Slova ta m ají velikou cenu tím , že nejsou 29) Město Stráž obrátilo tyto peníze do svého „solného handle11, přijavši je s řečeným závazkem o sv. Havle r. 1660 s povolením F e rd i nanda Viléma Slavaty, oznámeným Pešinovi téhož dne Z listu rek to ra semináře, P Martina Rolla, psaného kapitule Svatovítské po smrti Pešinově 18 prosince r. 1680, dovídáme se, že chovanec nadání Pešinova požíval lepšího ze dvou tam obvyklých způsobů stravování. Tomáš Pěšina z čechorodu. 25 jenom ozdobou dokum entu Pešinova, nýbrž zásadou přísně a horlivě provozovanou po celý život jeho. F u n d a c e ihned po založení p la tn ě p ů s o b ila ; vystudovali na ni gym nasium v Jindřichově H rad ci za života Pešinova, pokud víme, tři rodáci P očátečtí. H ned po sm rti je h o však nastaly o fundaci spory, ve který ch , ja k se zdá, i zanikla, ačkoli jí P o čátečtí statečn ě h á jili.3ň) T aké v Litom yšli sam é Pěšina podporoval stu d ující m lá dež hm otně i duševně. V ypravuje D obner z pram ene sice nejm enovaného, že P ěšina v Litom yšli vybral si vždy sedm chudých studujících, z nichž míval každého dne v tém dni po jednom u obéda i u večeře, d ávaje si od nich při jíd le před čítati, načež po jídle zaznam enával, co se mu při čtení zdálo pozoruhodným . D obner nalezl v p o zůstalosti Pešinové je š tě několik svazečků takovýchto poznám ek. Po čtení o b sah u asketického následovaly obyčejně knihy h istorické, a Pěšina prý obyčeje toho šetřil o dtud až do sm rti. I jin a k stý k al se P ěšin a se školam i v Litom yšli dle vy pravováni D ohnerova. P rav í se, že býval p řítom en cviče ním gym n asialn i m lá d e ž e ,31) ale je ště pochopitelnější a dů ležitější je s t poznám ka D ohnerova, že P ěšina zvláště rá d obcoval otcům p iaristů m na škole vyučujícím . N eznám e sice jm énem ani jednoho z tehdejších členů tam ější kolleje, ale 3n) T aké těchto jednán í o fundaci zachovala se hojná pam átka v archivě kapitoly Svatovítské. Dočítám e se tu o jejím přetržení při sm rti ^Pešinově z tohoto listu, psaného v Počátkách 22 Marti i 1681 jm é nem Šimona Pěšiny, b ratra fundatorova, a L ukáše Pavlína: „Niže podepsaní vyznávám e podle dobrého svědomí našeho, že je s t syn vlastní Šimona P ěšiny jm énem K ašpar za živobytí Jeh o Milosti P ana Tomáše P ěšiny z čechorodu, biskupa Sam andryanského etc. (titul) jak o žto pana b ratra mého na fundaci v Městě Hradci Jindřichově (kterouž on za ložil v sem inarium sv. V íta na časy budoucí) až do vacací ai. 1680 vyštudiroval dvě školy, od toho času pak chtic dále študirovati, zemrouc J . M. P. bratr, jeho pan páter rector Seminarii přijití nechtěl “ Poně vadž téhož dne 22 března 1681 vydána jso u i svědectví o těch, kteří na fundaci vystudovali, zdá se, že byly všecky tyto listy společně v y dány ve p ři o fundaci na důkaz, že fundace skutečně trvala. Jm en o vaný synovec Pešinův K ašpar, celým jménem K ašpar Vojtěch, dostu dovav potom stal se farářem v Želenicích, kde zemřel r. 1710. V a r chivě svatovítské kapituly vyskytují se velmi obšírná ak ta pře, vedené o jeho pozůstalost, ježto v nedostatku závěti přibuzni na faře samovolně se rozdělili o jeho movitosti. Z dotčených svědectví dočítáme se ještě, že na Pešinovn fundaci vystudovali v Hradci Jindřichově synové sestry fundatorovy, P. Matěj Koukal, jen ž potom vstoupil do řádu je s u it ského, a b ra tr jeho Tomáš K oukal, kterém u Pěšina krátce před sm rti napsal list velmi zajímavý, a posléze Mikuláš Václav F ran tišek Putrm on, syn Jiříh o A ugusta Putrm ona, v čas vydání oněch listů již le n řádu křižovnického s červenou hvězdou a farář v Dobřichovicich. 3I) V ypravují o tom A bbildungen bohm. u. máhr. G-elehrten und K ůnstler. 1, 1773, str 25, ač se to zdá býti jen podrobnějším výkladem neurčité a z neznámého pram ene vážené zm ínky Dobnerovy. 26 V. Y. Zelený: sn ad n o pom ysliti sobě, že byli p ia risté Pešinovi nejpříhodnější společností a ú častn ík y náboženských a učených, třeb a snad nikoli n áro d n ích jeho snah a po jisto u m íru důvěrníky jeh o historických prací. P řip ad áť do pobytu Pešinova v L i tom yšli počátek jeh o činnosti literárn í. Neměl sice P ěšin a v L itom yšli zam ěstnání ú ředního jisté o m noho m éně než v K ostelci, plně, ja k jsm e viděli, vedle duchovní správy ve v lastní osadě ta k é povinnosti vikářského ú řa d u s takovou horlivostí, že p o d n ik al inem alé p ráce pouze jeho vlastním přesvědčením přikazované, a k ru ce m aje (podle h isto rie m ěsta Litom yšli) jed in éh o k a p la n a ; ale okol nosti historickém u jeho předsevzetí o m noho příznivější měly je j nyní k tom u, že každé p rázd n é chvíle užíval k badání a spisování, ta k že již této doby velikým počtem prací n ap sa ných i vydaných osvědčil neobyčejnou pilnost plynoucí z lá sky jeho ke studiím historickým . 32) M yšlénka, o b rátiti dějepisná stu d ia svá k věcem m o ravským , zajisté časně vznikla v Pešinovi, neboť za nedlouho po příchodu do Litom yšle, asi r. 1660, ,)3) již začal pracovati o M oravopise. U rčitějších zpráv o ro zh o d n u tí tom však nelze podati. Snad vzniklo v něm již v K ostelci, ja k se za to má, :i4) ano snad povstalo z ú řa d y s přítelem B albínem , s ním ž by se byl P ěšin a tím to způsobem z úm yslu rozdělil o práci ta k , aby B albín pracoval o českých, P ěšina o m o ravských dějinách: 35) každým způsobem však přestěhováním do Litom yšle vímysl te n byl posilněn a přiblížen k rychlém u odhodlání. S am a poloha m ěsta zvala Pěšinu, aby o b rátil zraky k zem i sesterské, n a jejím ž pomezí žil, a k tom u p ř i spěly brzo též jeh o styky s M oravany, zam ěstnávající mysl Pěšinovu čím dále tím úplněji m inulostí m oravskou. 36) I jsa Vypravuje o sobě Pěšina sám je d n a k v předm luvě k P ře d chůdci Moravopisu, jed n ak v Marsu Moravském, kde prav í: . . . . ,,imo etiam nunc in ter liberales et iucundas animi oblectationes in iis (t. j. historiis) potiorem partem repono ac quotiescunque me vacare contigit agravioribus curis, tem pus illud ut plurim um iis seu Iegendis sou seribendis im pendo.“ To je s t arci míněno o době pražské, ale platí je ště větší měrou o pobytu v Litomyšli, kde Pěšina měl mnohem méně prázdně než při kanovnictví svatovítském a úřadech s ním spojených. 33) Dle předm luvy k Předchůdci Moravopisu, dané r. 1063, v níž p rav í: „K ráčeje v této práci již tém ěř od tří le t.“ 3I) Viz jeho životopis v N. Slovníku od A. R ybičky. 35) T ak smýšlejí Em. T onner (ve Světozoru r. 1868) a Jo se f Jire ček (v R ukověti k dějinám literatu ry české). 30) Pěšina sám při prvním svém díle o m oravských dějinách, Předchůdci Moravopisu, připom íná nahodilou shodu okolností těm ito slovy: „Já tehdy, maje časem chvíli a uprázdněni od povinností mých duchovních, maje také v historiích svou obzvláštní rozkoš, vzal jsem před sebe tu práci, abych starožitnosti vlasti Vaší ja k o i věci jin é pamětihodné, jichžto by mi se doptati bylo lze, vypsal a co porůznu je s t u historikův jiných, to spolu v obzvláštní jed en spis, pod titulem Tomáš Pěšina z Cechorodu. 27 nad to tak é rodem M oravě blízký, Pěšina títu snáze odhodlal se zkusiti, ja k é h o z d a ru mohl by očekávati při takovém díle, v čem se m u z M oravy dostalo tolika sou h lasu a p o v zb u zeni, že se počal opravdově p řip rav o v at n a budoucí m oravský úkol. Je s t pak svědectvím vážnosti, s ja k o u Pěšina pojím al svůj úm ysl, a skutečného předsevzetí jeh o , podniknouti dílo velké a novým obsahem užitečné, ta okolnost, že se vydal, než začal pracovati, n a cestu do M oravy a Slezska, aby se b ra l co nejvíce látky. P ři tom již jej podporoval stálý příznivec jeho F ra n tišek K a rel lirahě z K olovrat, p re sid en t nad appellacem i a později zem ský h ejtm an m oravský, jenž si potom s Pěšinou dopisoval a zvláště při je d n á n í s m orav ským i stavy o náklad na M arse M oravského. Nevíme, ja k se P ěšina s nim seznám il, ale již p řed cestou m oravskou a slez skou d o stal od něho list bez d atu m , zachovaný posud, s o d poručením k Vilému z Roupova. Z listu toho víme o dotčené cestě Pešinově i o tom , že doufal s pomocí K olovratovou nabyti p řístu p u i do m ěstského archivu v B rně, kam chtěl zajeti p ři n á v ra tu ze Slezska. 37) V ýprava Pešinova celkem velmi se v ydařila. O sam é cestě není sice zpráv, za to však so u d iti lze o jejím úspěchu ze seznam u pram en ů , z nichž P ěšin a vážil, a jm enovitě archivů, k teré sám prohlédl. U žilté jm enovitě archivu ro d u P ernšteinského se zvláště cenným i zápisky A lb rech ta z P ern štein a o válkách husitských a d ě jin ác h až po šestn ácté století, pak archivů k lá šte rů T řebického a V elehradského a m ěst Jihlavy, B rn a a H radiště i sebral dosti k ro n ik a l i s t i n ; ale hlavním ziskem z celé cesty bylo p řátelstv í muže, jehož povzbuzení Pěšinu přivedlo ke konečném u rozhodnutí a k terý jej potom ustavičně co n ejvydatn ěji podporoval v úkolu jeho. Byl to o p a t prem onMoravopis, uvedl. A to tím ochotněji a mileji, čím poznávám, že od vlasti Vaší zrozen jsem blížeji. T ak zajisté vlast má P očátk y (město jest v království českém , v kraji Bechynským, na panství Jindřichohra deckém) Moravy se týká, že i jednoho předm ěstí dle Moravy za díl svůj jm enuje a nazývá Přistupuje k tomu, že, jak o ž jsem zrozen blízko Moravy, tak i posavád zůstávám z povinnosti mé duchovní nedaleko jí, ja k o by mi hned sami osudové z jistého zřízení P áně ta k schválně vyměřili, abych od Moravy dáleji vzdálen nebyl, než ja k jsem se zrodil.“ 35) Píšeť F r. K. K olovrat: „Quantum vero sedulum laborem et zelum in conscribendis libris R everendissim ae D ominationis V estrae attinet, intellexi, nec non praesentes recom mandatias ad D. W ilhelm um de R aupova feci, ut non solum ipsius scripta accipere, verum et accessum in bibliothecam bonae memoriae Domini Caroli de Žerotín habere et optatos libros persolvere poterit. An p raeterea in archivium bnm ense R everendissim ae Dominationi V estrae d aretu r áócessus, debebo prius Supremum Dominům Scribam et ceteros T abulae officiales in parte in terro g a re;“ a dále: „Precor íeliciter in Silesiam et ut omnia felieiter cedant exopto, nec non in reditu g ra tw n adventům B runam expectabo.“ 28 Y. V. Zelený: stráckého k lá šte ra zabrdovského u B rna G-odfrýd Olenius, jenž Pešinovi otevřel archiv k láštera svého a půjčil mu jeh o letopisův i potom vždy zů stal důvěrníkem jeho díla a měl vřelé účastenství s osudy jeho, dopisuje s nim pilně. S ním zároveň P ěšin a jm en u je svým příznivcem ry tíře J a n a J a k a rtovského ze Sudic n a P ačlavicícb, Kobylím a N ám ěstí, o němž víme dle Pešinova vlastního svědectví v předm luvě k P řed chůdci, že mu propůjčil n ěkterých pam ětí „psaných i tla čených" a n a žádost jeho slíbil mu pom áhati, aby se mu dostalo zpráv z m ěst královských, podobně ja k o mu Olenius pom áhal stejným způsobem při klášteřích. 38) U žitečným účinkem cesty Pešinovy bylo i to, že n ěk terá m ěsta, k terým oznám il úm ysl svůj, pracovat! o h isto rii m oravské, sam a mu po skytla svých p a m ě tí; jm enovitě m ěsto Brno, p a trn ě pů sobením Jak arto v sk éh o , poslalo mu pam ěti své řád n ě sepsané a o p atřen é m ěstskou pečetí. 39) V té příčině byl Pešinovi platným podporovatelem tak é olom oucký p robošt E liá š F ra n tišek Castelle, jen ž ja k o ad m in istrá to r sta tk ů biskupských povolil m u, požádati listem neb ú stn ě biskupských m ěst za pam ěti jejich , což sice z počátku nem ělo velkého účinku. J0) Pěšina v rátil se z cesty nap ln ěn js a důvěrou ve zd ar svého počínání a nyní učinil sepsání dějin m oravských předním úkolem svého života, o jehož naplnění od té chvíle pracovati počal ze všech sil. Těžil pak hned na počátku historického badání tak é z výhod n ěkolikera lite rá rn íh o přátelství. N ej sta rší a nej bližší jem u so u d ru h na této roli, B ohuslav B albín, měl ovšem velikou zásluhu o p ráci Pešinovu; jm enovité víme z předm luvy k P ro d ro m u , že Pešinovi „knihy jedné, plné rozdílných listův aneb epištol v ja z y k u latin ském i če ském písm em starým sepsaných a to nejvíce za příčinou Jiříh o krále českého, v k terý se nacházejí mezi jiným i i l i stové daní od stolice apoštolské k stavům m a rk rab stv í M o ravského j a t o i k biskupu olom oucskému tehdáž Thasovi z Boskovic, též i k m ěstům královským , Olomouci, Brnu, Znojm u, Jihlavě a Unčovu i zase odpovědi jich d ané stolici apoštolské". Ale mimo B alb ín a hned od počátk u práce byli Pešinovým i pom ocníky ta k é dru zí dva jesu ité, pracu jící tehdy o dom ácích dějinách, J i ř í K ru g er 4') a J a n Tanner, k teří odtud ■l8) Nelze vlastně ani říci, k d y Pěšina cestu m oravskou a slezskou před se vzal, ale jest podobno k víře, že to bylo před početím Moravopisu, tedy asi hned r. 1660. M) Viz předm luvu k Předchůdci Moravopisu. 4“) Tamtéž. 'M K rugrovi Balbín mezi vrstevníky dával první místo. Ve své Bohemia docta, mluvě o Pešinovi, d o týká se K ru g ra těm ito slo v y : Hoc loco subicere oportet consummatissimum aevo nostro historicum, beneque de patria meritum Georgium Crugerium Societatis nostrae, quem Tomáš Pěšina z Čechorodu. 29 náleželi k jeh o bližším přátelů m , ta k že si zejm éna s K rugrem velmi pilné dopisoval, m ívaje s ním ro zm an itá jednání. Po tř i lé ta P ěšin a pracoval o vypsání d éjin m oravských, k teré nazval M oravopisem . Bylo to po spise B artolom ěje Paprockého, Z rcad le m a rk rab stv í m oravského, první dílo, je d n a jíc í o M oravě zvláště O jeho rozm ěru a celém způsobu pohříchu nem ám e nyní dosti určitého ponětí, poněvadž ta to původní podoba jeho nezachovala se; víme jen , že byly spisu hotovy tři díly, jichž obsah u k azuje stru čn ě P rodrom us, a k nimiž P ěšina hod lal v díle čtvrtém p řip o jiti topografii m oravskou. Z n ed o statk u p ram en ů m ístopisných upustil však od p ráce již počaté a úplné dokončení a vydání díla uvázlo ro k u 1663. 42) Za to P ěšin a té doby měl již pohotově dílo jin é , které velmi rychle vydal tiskem . P salté vedle M oravopisu již r. 1662 stru čn ý v ý tah z něho se zvláštním úm yslem . Ja k o totiž látky m ístopisné teh d y skoro vůbec nem ěl, byly též sebrané jím pram eny histo rick é nam noze kusé. Věděl zajisté je ště o d ů ležitých archivech m oravských, z nichž posud nem ohl čerp ati, a dom níval se právem , že se na M oravě skrývá ještě m nožství pam ětností, jem u vůbec neznám ých. Mimo to přál si, aby m u co m ožná od všech m ěst a větších m íst, h ra d ů a k lášterů zaslány byly vedle vypsání topografických tak é pam ěti, a soudil, že toho dosáhne snáze a větší m ěrou, ja k m ile bude jm én o jeho znám o prací historickou již vydanou i na M oravě n abudou u rčitého ponětí o způsobu díla jeho. T ak m ěl n a p ře d vydaný výtah zje d n á v a ti spisovateli další po třeb n o u lá tk u a vůbec u sn ad ň o v ati práci rozm noženou vážností jm én a jeho. Ale je ště jiný, nem éně důležitý účel mělo toto podniknutí. Pěšina p ři spisování M oravopisu již měl o to péči, k te ra k spis obšírný a n ákladný vyjde n a světlo za časů ta k těžkých a všemi snaham i v ýhradně k věcem náboženským se obracejících, i pohlížel již tehdy k m orav ským stavům s n adějí, že b u d n a sněm ě povolí n ák lad na M oravopis, ne-li celý, aspoň z části, nebo že n ě k te ří je d n o tliví z nich, poznávajíce čest, k te rá z takového podniknutí [dyne ja k zemi ta k jed n o tliv ý m rodům a m ístům , přispějí mu pomocí při vydání vlastním nákladem . K tom u měl je nyní též přiv ab iti předcházející výtah, dávaje znáti, k terak dílo bude hodno podpory. Z těch příčin vyšlo nej menší sice ryze historické dílo Pešinovo, ale, ja k viděti, jeh o snahám ego sine controversia primům in p eritia et scientia rerum patriarum fuisse existimo, licet stylům et eius cultum neglexerit, quo nno minor est aliis. Ceterum rerum notitia neminem ex nobis esse existimo, qui paria adferre potuerit. 'Ů Viz předm luvu k Předchůdci Moravopisu. 30 V. V. Zelený: důležité a nám nejpam átnějši. P ěšin a d al mu jm éno, n azn a čující u rčitě ráz i účel jeho, nazvav je Předchůdcem M oravo pisu. Je ště r. 1662 rukopis k tisku schválen T annerem se stránky víry, m ravův i historické pravdy, načež ohdržel Im p rim a tu r od kanovníka J a n a F ra n tišk a z Aschenfeldu, tehdejšího officiala a rc ib isk u p sk é h o ; 24 d u b n a r. 1662 schválen je s t biskupskou konsistoří v Olomouci. N ásledujícího ro k u n a den svátých Crhy a S trach o ty (9 března) d án a je s t předm luva Pešinova a, ja k se zdá, velmi rychle potom spis vytištěn. 43) Čím se stalo, že uplynulo více než rok od schválení ru k o pisu, než odevzdán je s t do tisku, z části aspoň vysvětlují strán k y , dělící předm luvu od sam ého počátku knihy. P ě šina poslal rukopis k tisk u úřad y schválený vynikajícím příznivcům a přátelů m , aby přečtouce jej odporučili ho č te nářstvu, což za jejich ro zptýlenosti po Cechách a M oravě snadno způsobilo takový odklad. N alézám e! za předm luvou taková odporučení šesti osob. Jsou vesměs veršovaná. Na prvním m ístě čtem e čty ři elegické dystichy osoby z odporučujících nejdůležitéjší, Pešinova příznivce, o p a ta zabrdovského G odefrida Olenia. k terý Pěšinu se svého stanoviska velmi lichotivě srovnává s H ájk em ; potom n ásledují dva d ystichy chrudim ského d ěk an a a vikáře P av la Ž áka u k a z u jící s důrazem k tom u, že je s t P ro d ro m u s prvním podobným dílem o Moravě, a d ru h é dva s ap ostrofou k obyvatelstvu m oravském u. D ěkan kolínský, M J a n Sedlecký, b a k a lá ř theo logie, v tém že m etrum spisovatele přirovnává k u včele s b í rající m ed a odkazuje k p říštím u M oravopisu těch, jim ž P ředchůdce nestačí. M etafor m éně k rotkých užil pražský fa rá ř od sv. M artina, M. J iří V ictora, v jehož očích Pěšina p řek o n a l A pellesa i P a rrh a s ia obrazem orlice m oravské. Největším nadšením rozohnil se však m oravský ry tíř M ikuláš Žalkovský z Žalkovic, jen ž věnoval Pešinovi báseň o sedm i alkajských strofách, opěvuje zvláště jeh o nesm rteln é zá-luhy, načež ještě oslovuje čten áře dystichy elegickým i, vykládaje sm ělým i obrazy cenu Pešinova díla. Po těch to ctitelích, k teré P ěšina vy b ral zřejm ě pro veřejnou vážnost jm en a úřadů, jejich , n a konci hlásí se k něm u je ště Jiří Pěšina, syn s ta r šího b ra tr a jeho Jan a, o něm ž nevíme, ja k é m ěl toho času postavení, dvěm a nápisy elegického rozm ěru, z nichž jeden oslovuje čten áře a n aznačuje mu obsah knihy, a druhý sli buje spisovateli, že čest jím M oravě p ro k ázan á k něm u se 43) „Prodromus M oravographiae. To je s t: Předchůdce Moravopisu, obsahující summovní vejtah všelio toho, co v tým ž Moravopisu, kterýž na světlo se hotoví, obšírně položeno bude. Zatím napřed vyslaný od svého authora M. Thomáše Ja n a P ěšiny z Čechorodu, děkana Litomyšlského. V Litomyšli. V ytištěno v im pressi Ja n a A rnolta Léta Páně 1663.“ 8". Tomáš Pěšina z Cechorodu. 31 n av rátí, a těší se chvalným svědectvím , k terých se knize již dostalo. P ozo ru hodné je s t, že si tu Jiří Pěšina p řik lád á titu l „z C echorodu"; což snadně není možno jin a k , než že Pěšina js a obd ařen přídom kem , vyžádal ho i synovi b ratro v u , jenž s potom stvem svým ho užíval jed in ý z p říbuzných, pokud nám povědomo. D otčená odporučení spisu m ají jen tu zajím avost, že z nich vidíme, k te ra k znám byl Pěšina tehdy již hlavně v duchovenstvu a ja k toho um ěl užiti ve prospěch svůj a svých ú č e lů ; v sk u tk u však d ůležitá je s t vlastní Pešinova předm luva k P řed ch ů d ci. 44) Je st to Pešinovo poslání k oby vatelstvu m oravském u, k terý m oznam uje úm ysl vydati Moravopis a žádá k tom u pom oci poskytováním p ram enův i pod porou vydání jeho. P ředm luva obsahuje vedle nejednoho příspěvku k životopisu jeho zvláště ja d rn é a rázné osvědčení v lastenecké uvědom ělosti Pešinovy a ja sn é d ůkazy je h o p ra vého ponětí o národních potřeb ách tehdejšího lidu. Poněvadž poslání to a jm enovitě žádost v něm vyslo vená sm ěřuje ke všem obyvatelům Moravy, položena je s t p ředm luva ve spise krom ě vrchního titu lu a úvodních veršů n ask rz e českém tak é v něm eckém překladé. Její nadpis je s t: „P řed m lu v a důstojně velebným pánům p relátů m , vysoce osví ceným knížatům , vysoce urozeným h ra b a tů m , urozeným pánům pánům , urozeným a statečným ry tířů m , m oudrým a opatrným rad ám m ést, všem čtyreni stavům a obyvatelům vznešeného m a rk ra b stv í M oravského, Jich M ilostem pánům mým m ilostivým a dobrotivě příznivým ." P ěšin a z předu vykládá posavadní úplný n e d o sta te k historie m oravské, vzpo m ínaje P ap ro ck éh o a C tib o ra Tovačovského z C im burka, sp i sovatele knihy o svobodách a volnostech m a rk ra b stv í Mo ravského, vysvětluje, že v k ro n ik ách českých zm ínka o věcech m oravských děla se je n po rů zn u dle příležitosti, načež p ři stu p u je k úm yslu svému, n ed o statk u tom u odpomoci, dotýkaje se své blízkosti k M oravě rodištěm i úřadem , 4r>) i vypravuje o povzbuzení a podpoře od o p a ta O lenia a ry tíře J a n a J a k a rtovského ze Sudic a o pomoci p o skytnuté T annerem , K rugrem a jm enovitě B albínem , 4<i) a posléze o přerušení tří" ) Předm luva následuje hned po titulním listě, ozdobeném na zadní straně m oravskou orlicí, pod níž historii zemského znaku mo ravského vykládají tyto verše, patrně Pěšinou p s a n é : Quod Moravi attuleran t huc prim i insigme, clatrata Caeruleo in campo rubra tabella fuit. Antiquum , prout, fert, generosa C roatia tale De facto, patrii nobile stemma Laris. Huic. aquila alba dein superaddita, cincta corona R egin: et hoc Moravi nunc, vide, utrum que term it. Js) Viz tuto část předm luvy výše na str. 26. J'j Viz ukázku z předm luvy výše na str. 27. 32 V. V. Zelený: lete p ráce své při čtvrtém díle M oravopisu pro n ed o statek látk y m ístopisné, i p o k ra č u je : „A já nepocliybuju, než že m nohá m ěsta m a rk ra b stv í M oravského pěkné pam ěti a s ta ro žitnosti o sobě vynajiti m ohou, k teréž kdyby jim nebylo za těžké ze starý ch skřín í a koutův vyzdvihnouti, pospolu seb ra ti a mým ru k o u (sic) podati, příjem ně by velmi p ředse vzetí mému posloužili, ano ta k é účinlivostí svou by sobě p am átk u a pověst dalekou způsobili. Pročež aby tato má u p řím n á a hotová k Vašim M ilostem a Vám o chotnost byla všem povědom á, uznal jsem za nejlepší, dříve toho veřejnou znám ost skrze tohoto p ředchůdce, učiniti s ohlášením i s prosbou, aby pokudž co takového pam ěti hodného o sobě a vlasti své m ají (jakož nepochybně m nozí m íti budou) s tím se se m nou zdělili a ta k jakžby sam i nejlépeji uznali, do M oravopisu uvésti mi d o p u stiti sobě oblíbili. A v tom obzvláštně m ěsta královská sobě a mně posloužiti m o h o u .“ I vyslovuje Pěšinu naději, že se m u nyní v skutku dostan e pam ětí h lavně m ést královských a b isk u p sk ý ch ; p ři tom dotýká se p am ětí b rn ě n ských, poslaných m u úředním způsobem, a listu , kterým se toho dožadoval u m ěst biskupských s povolením a d m in istrá to ra biskupských sta tk ů , olom ouckého p robošta E. F. Castelle. Jm en u je p ak jin á m ěsta vedle královských a biskupských, pozoruhodná, 47) jichž příb ěh ů mu p o třeb í v M oravopise, poněvadž hodny jso u býti zaznam enány, ř k a : „V čemž jim posloužiti hot"V jsem z srd ce r á d : nechť toliko mi pam ětí takových, sepsaných pořádně, p ro p ů jčiti sobě nestíží Sice, pokudž o k terém z nich málo co d o tk n u to bude, to nestan e se mou vinou aneb mým schválným opom en u tím : m nou z a jisté v pilném vyhledávání věcí pam ěti hodných nic scházeti nem á, nýbrž chuť a vůle je s t m á všechno, cožby se koliv takového v prav d ě vynašlo a m ně doneslo, šetrn ě p o lo ž ití: a v té příčině n e litu ji n ák lad u ani práce, j s a p ř i tom naděje té, že budoucně p á n bůh některé dobrodince i z prostředku Vašich m ilostí a Vás m i ku pom oci v n ákladu budoucího M oravopisu vzb u d iti ráčí. “ H ned n a to pak čtem e tyto věty, z nichž m luví n árodní uvčdom ělost a lásk a k jazy k u českém u, ja k é té doby vůbec nevyrovná se krom ě B albína nikdo v C echách: „Z e p a k v ja z y k u českém tuto mou p rá c i na světlo v y dávám i potom, vyd a ti v ú m yslu jsem ,, to činím ku poctivosti národu a ja z y k a svého českého ja k o i moravského, je n ž se od našeho nemnoho dělí, abych ukázal, že jse m u p řím n ý ctitel ” ) Prostějov, Třebíč, Mezeříč nad Oslavou, Telč, Slavonice, Evančice, Litovel, Třebová, Šternberk, Nový Jičin, Mezeříč pod Rožnovem, Fulnek, Hranice, L ipnik, Přerov, Holešov, U herský Brod, llustopeč, Slavkov, N yklšpurk etc. Tomáš Pěšina z Cechorodu. 33 své vlasti a p r a v ý Čech a za svou vlasteneckou řeč že se nestydím . Pohnulo m ne k tomu ještě, že od dávních let nevyšla žá dná věc historická v našem ja zy k u , v čemž m nozí z k ra ja n ů v , nejsouce jin ý c h řečí povědom í, nedostatek snášeti m u se jí.“ 4S) Po tom to pam átném vyjádření již pouze podotýká, ja k užitečný bv byl p řek lad P řed ch ů d ce do něm činy, kdyby je j někdo předsevzal, a poroučí se je ště p řižni obyvatelstva m o ravského. Pověděli jsm e již, že m á ta to předm luva datu m apoštolův a arcib isk u p ů m oravských, svátých Crhy a S tra choty. P řip o je n a je s t potom je š tě k rá tk á p ředm luva k čtenáři, om louvající úplný ned ostatek d okladů v knize okolností tou, že je s t P řed ch ů d ce pouhým výtahem , k terý měl z ů stati k rá tk ý a neobjem ný, kdežto citáty by byl velice vzrostl, jak o ž i v sk u tk u „bez toho v knize d ru h é až příliš obšírný je st. čem u ž jsem p o n ě k u d ," praví P ěšina, „sám chtěl p ro to , abych i tu d y tím srozum itelněji n ěk terý ch věcí ponavrhl zatím , dokudžby jich obšírněji budoucí M oravopis nevyložil." Na konec p a k žádá se skrom ností docela nelíčenou, aby jej každý o poznaných n ed o statcích spisu zpravil listem neb ú stn ě, do k lád aje však m užné: „N a ty pak, k te ří jin ých práce b u d to stenčovati anebo h a n ě ti a hyzditi bez hodné příčiny obyčej m ají. avšak nic ze svého, cožby vlasti ku poctivosti sloužiti mohlo, nevydávají, nic n e d b á m : pakli co lepšího a užitečnějšího n a světlo vydají, rá d jim v tom u stoupiti a práci jich n a d jin o u i n ad mou schváliti chci." Stejný smysl m á závěreční heslo celé k n ih y : „Si m inus ista placent, Zoile, fac m e liu s.“ Sám spis dělí se na p ě t knih. Prv n í podává pěti ka pitolam i p řeh led m oravských dějin od počátk u n áro d ů slo vanských až po vznik m a rk ra b stv í M oravského, jehož dějiny vypravuje k n ih a d ru h á, zaujím ající přirozeným způsobem celé já d ro knihy. R ozdělena je s t v kapitoly, z nichž první sáhá po P řem ysla O ta k a ra I, d ru h á po vym ření Přem yslovců, tře tí po sm rt Zikm undovu, č tv rtá po bitvu u Moháče a p átá odtud až k Leopoldu I. Poslední k a p ito la pro velikou délku ještě sestává z p ěti d í l ů ; první je d n á o F e rd in a n d u I a M axm i liánovi, d ru h ý o Rudolfovi, tř e tí o M atiáši, čtv rtý o F e rd i n an d u II a p átý o F e rd in a n d u III, jehož sm rtí končí se vlastně vypravování po úm yslu spisovatelově; je n aby v y pra vování nezůstalo kusé, p řid án je s t k rá tk ý appendix, k terý je '*) T aké toto místo je s t doslovné přeloženo v následující p řed mluvě německé, kde v ěta „a za svou vlastenskou řeč že sc nestydím " rozšířena je s t parenthesí: „wie solcher, leidor, nicht w enig zu íinden." 3 34 V. V. Zelený: zakončuje a jm enovité vypravuje o zvolení a korunování L eo polda I. K niha tře tí je s t pojednání o náboženství M oravanův. P rv n í k ap ito la vypisuje náboženství pohanské, d ru h á p řije tí víry křesťanské, tř e tí mluví „o prom ěně v náboženství a o po čátk u , vzrostu i zase vyplenění k acířstv a v m a rk rab stv í Mo ravském č tv rtá zavírá posloupnost arcibiskupův a biskupů m oravských a p á tá podává zprávu „o církvích kollegiatních, opatstvích, kollejích a k lášteřích v m a rk rab stv í M oravském ". N ení nesnadno, tu šiti souvislost velmi c h a ra k te ris tick é knihy té s Pešinovým starším pojednáním z doby kostelecké o vzniku, rozvoji a prom ěnách křesťanství v Cechách. K niha č tv rtá je s t velmi stru čn ý n ástin topografie m o ravské, k te ro u právě P ěšin a i pro M oravopis tehdy teprve h o dlal vzdělati, i náleží sem poněkud ta k é poslední k ap ito la předešlé knihy. Z ávěrek výslovně dodává, že bude M oravopis obsahovati topografii docela zevrubnou. Poslední kniha, pátá, není leč pouhým prospektem b u doucího pátého dílu M oravopisu, jen ž u stanoven byl k vy p sán í politické správy m a rk ra b stv í; n a jed in é strán ce obsa ženy jsou tu nápisy k ap ito l budoucího dílu toho. Pěšina n a p ře d vypravuje, že P řed ch ů d ce měl již vyjiti z tisk árn y , když m u n ap ad lo , M oravopis ro zšířiti pátým dílem. O dhodlaltě se, vypsati politickou správu m oravskou, ačkoli znal nesnáze takového vyšetřování, s n adějí v pom oc m oravského obyva telstv a a zejm éna zem ského úřad n ictv a. Obm ýšlený pátý díl měl m íti tyto k ap ito ly : I. O stavích a sněm ích v m a rk ra b ství M oravském . II. O o u řad ech a povinnostech zem ských. III. O soudech zem ských a trib u n álu . IV. O m anstvich b i skupských a soudech m anských. V. P osloupnost h ejtm anů zem ských. P ři tom ohlášen je ště A ppendix o knížetství O pav ském, dokazující Pešinovo vědomí souvislosti zemí koruny české. N a posledním listě k rátk ý m připom enutím spisovatel ještě se vrací k hlavním u účelu knihy vyloženém u již v předm luvě. Je ště n a rozchodu se čtenářstvem hledí si p o jistiti jeho pod po ru při sb írán í pram en ů pro M oravopis. D otýkaje se ž á dosti v předm luvě vyslovené, o dkazuje všech, kdož by mu z M oravy něčeho chtěli poskytnouti, do Z ábrdovic k opatu O leniovi; tom u že m ohou vše pro své pohodlí i pro jisto tu dopravy odevzdati, od něho že Pěšina vše již dostane. V ypsané složení P řed ch ů d ce v obecných rysech poučuje nás o podobě, v ja k é Pěšina M oravopis psal a z části je ště hodlal psáti. Jen o podrobném vyvedení nesnadno souditi z výtahu velmi těsného. P řed ch ů d ce složen je s t po způsobu pouhých kronik. Souvislé vypravování m ají jen n ě k te ré části, jak o úvodní pojednání o původu Slovanstva a do jisté míry Tomáš Pěšina z Čechorodu. 35 vůbec první k n ih a ; ale čím více v pokračujících dějinách přibývá látky, ta k že je jí m nožství nesnadno p řehlednouti a srovnati, tím rozhodněji spisovatel vzdává se zápasu s tě m ito obtížem i a p řestáv á na pořádku docela chronologickém . P rag m atick é líčení potom záleží je n ve spojujícím odvolávání n a příběh y souvislé, ale n a rů zných m ístech poznam enané. P ro to však je ště není nemožno, že v M oravopise sestavení chronologické bylo podřízeno skladbě prag m atick é, ale jisto ty není. 49) Za to může obsah P řed ch ů d ce svědčiti o stanovisku M oravopisu a zároveň arci o sm ýšlení Pešinově vůbec. N ikdo Pešinovy doby a osoby znalý nem ůže divili se tom u, že celou knihou pron ik á d uch církevní, uvažující d ě jin y české nask rze dle toho, ja k se v každé době m ěly vůbec k náboženství a zejm éna k víře a h ierarch ii katolické. T ak vidím e zde, že ani v sedm náctém století neochabla v Čechách vděčná p am á tk a K a rla I V ; ale předním důvodem , nazývati jej pravým otcem vlasti, jen ž hliněné království přijal a zlatého po sobě nechal, Pešinovi jso u duchovní jeho nadání a jm enovitě je h o ště d ro st v zakládání kostelův a k lá šterů. K arel IV je s t jem u a vrstevníkům je h o ideálem p a novníka českého, J iř í P o d ěb rad sk ý n aopak v řa d ě králův českých příkladem nejhroznějším . K ladeť P ěšina nem alou váhu n a veřejn é postavení duchovenstva v zem ích českých a vytištění jeho z m ísta nejpřednějšího odvozuje z doby J i řího, k te rá tedy po jeho zdání zplodila jed n o z největších neštěstí národních. Úchylky od učení řím ského vzbuzují v něm živý odpor, jejž možno sn ad n ě rněřiti podrážděností ironie, objektivním u dějepisci ovšem neslušící, s ja k o u P ěšina mluví o vzniku p řijím án í u tra q u is tic k é h o : „Ještě pak tehdáž, když J a n H us z P ra h y do K onstancie vyjížděl, b lu d o svátosti o ltá řn í pod obojí způsobou se nevyjevil, ale v neb y tnosti jeho nějak ý školom eta P e tr D ráždanský, m istr školní u sv. M ichala v Starém m ěstě P ražském , spolu s farářem svým Jakobellem takové nové učení zk lep al11 atd. I nem ůžem e pozastavovati se nad je d n o stran n ý m jeh o soudem o válkách husitských, kterýž nemohl an i nesměl býti jin ý , a co vysvětliti nepostačí doba a vlastní sm ýšlení jeho, tom u porozum ím e, připom enouce sobě vychování Pešinovo. K takovým přím o zarážejícím výstřednostem takového zá palu náleží Pešinovo líčení J a n a Žižky. N ejvětší válečník český je s t jen podnětem je h o potupě, k te rá na tom místě, kde se jeho vypravování konečně Žižky zbavuje sm rtí jeho, l9) Viz níže v korrespondencích Balbínův list, psaný Pešinovi v Jičině 1668 na důkaz, k terak již tehdejší škola historická cenila pragm atické skládání historických spisů. 36 Y. V. Zelený: vypuká v slova ta k urážlivá, že se tom u nic nepodobá v celém o statním spise, ježto Pešinovo vyjadřování přes všechnu ja d rnost a rázn o st nikde jin d e takovým způsobem n ep řekračuje mezi ušlechtilé um írněnosti. Není divu, že všeobecné,^ přím o pověrečné hrůzy Cechů sedm náctého století z e jm é n a Žižkova nem ohl zů stati docela p ro st an i P ěšina, jenž bo přirozeným způsobem se svého stanoviska nazývá slepým vůdcem slepého l i d u ; ale že náboženský názor, z něhož Pešinovi nebylo m ožná se vyzouti, m ohl jej právě v této věci s trh n o u ti v roz čilení ta k o řk a horečné, to neplyne z vlastních názorů, které si vybudovala dospělá mysl jeho, to je s t nevyhladitelný účinek vychování, kterého se m u dostalo v koleji jesu itsk é v J in d ři chově H radci. T am naučili ho viděti v L uth ro v i C atilinu — což divu, že se m u jevil Žižka jako „potvora ohyzdná, kteréž poněvadž ru k a lidská zah lad iti nem ohla, p rs t boží ji se třel" ! N escházela ovšem an i víra v zázraky, konané tu svátým obrazem , tu K apistránem , ani jis tá m íra pověrčivosti, čehož arci nejm éně kněz doby Pešinovy m ohl býti prázden. r>0) A přece všechny ty to strán k y slab é a tem né vyváženy jso u ta k vzácným i vlastnostm i spisu Pešinova, že původci jeh o za něj a za jeh o působení tehdejší dobou m usím e býti upřím né vděčni. Cit vlastenecký a náro d n í mluví z něho na každé stra n ě aspoň ta k srozum itelně, a to slovy v knize po třicetileté válce v C echách tištěné d o jista neslýchaným i. S určitostí, odporující d ů razn ě tehdejším u obecném u m íšení pojm ů, kterým vše oprav d u české vydávalo se za k a cířské, Pěšina liší hned od počátku ro ztržek církevních o tázk u náro d n í od náboženské a přes všechen odpor ke všemu n e katolickém u až do konce věrně stojí p ři jaz y k u a n áro d u českém. Nelze toho lehce vážiti, že Pěšina, když z a tra c u je učení W iklefovo, do Cech vnesené, ihned zároveň z av rh u je současné u tisk n u tí Cechů Němci v Praze, o němž dobře roz um í, že „potom Cechům příčiny k následujícím bouřím p o dalo ", a není je n všední jeh o náro d n í h rd o st, s ja k o u o p a kuje uznání, vynucené Cechy od Zikm unda, jenž pravil, že mohli býti Cechové jen Cechy přem oženi. T ak tedy přem ohla ú c ta k bojovném u lid u českém u náboženskou nenávist jeh o , svádějící jej sice i k souh lasu s M enhartovou u k ru tn o stí, u L ipan spáchanou, v čemž arci Pěšina je s t p a trn ě doslovným následovatelem E neáše Silvia. 50) Zdá se nám vedle tolio pozoruhodným malý, ale křik lav ý důkaz, že ani tehdejší určitost u víře nečinila nemožnými zm atky v mysieeh věřících: Ve tře tí knize Předchůdce při vypisováni nábo ženství Moravanův mluví se (na listě V 5) s úplnou vírou o divech, které, prý, se někdy dály původem zlého ducha při obětech pohan ských ! Tomáš Pěšina z Cechorodu 37 Podobně p ak sm ýšlel P ěšin a i o posledních velikých p rom ěnách dom ácích. Arci vykládá vznik osudné války tř ic e ti leté pouze se strán k y náboženské tak , že „nedlouho b ů h spravedlivý díval se n ad takovým potlačením církve své a svých m ilých", a ra d u je se účinku bitvy bělohorské, po k teré „hned pokleslo kacířstvo v b u jn o sti své", konče v y p ra vování o dějinách náboženství těm ito slovy: „A ta k se ten zlý koukol z Cech a M oravy vyplel, sam a toliko pšenice pravého k atolického učení v svém výborném duchovním z a setí pozůstává, k teráž se v ušlechtilém svém vzrostu až dosavad síliti, rozšiřovati a rozm nožovati nepřestává. Z čehož bud Bohu chvála." Z írá o d tu d jeho upřím né přesvědčení o štěstí, které se lidstvu p řip rav u je jakým koliv obrácením na víru katolickou. Ale proto Pěšina nezapom íná, k te ra k s protivnou vírou potlačen a je s t i vlastní jeho řeč a zvláště důtklivé je s t jeh o přiznání, že na M oravě řeč „něm ecká již těchto le t v p řed n ějších m ěstech jako i v k rajích S lezska a R akous se tejk ajících h ru b ě m oravskou p řem áh á". A nejen české, ale i slovanské vědom í Pešinovo vzácným n a te n čas způsobem se o hlašuje hned prvním i řá d k y celé knihy, k te rá začíná těm ito slovy výklad o původu C echů : „My Cechové, M oravané, Poláci, C harváti, Rusové, hin d o v é a jiní téhož jazy k a příbuzní jednom yslné všichni k tom u se znám e, že od slavného n áro d u slovanského jestiť počátek náš". Poněvadž pak n a d to m nohé z dotčených vad byly n e zbytnou vým inkou, bez k teré by P ředchůdce teh d y ani neb y l mohl vyjiti, sluší tím výše ceniti jeho snahu, u d ržo v ati ve skleslém lidu českém vědomí jeho původu, lásku a ú c tu k m ateřsk é řeči a znalo st vlastních dějin. N áleží tedy P eši novi všechen dík za to, že vydal hned P ro d ro m u s český, na rad u p řátel, ačkoli původně chtěl, ja k vidno z předm luvy, sep sati výtah z českého M oravopisu po latin sk u , p a trn ě s tím úm yslem , aby m u spis latin sk ý zjednal je ště rozsáhlejší pod poru a přízeň Pěšina sám, jem už zvelebování českého písem nictví ta k leželo na srdci, a rc i nem ěl ani tušení o tom , že tento pouhý výtah je s t je d in á kniha, k tero u m u souzeno vyd a ti jazyk em českým. V příčině historické k ritik y vytkl P řed ch ů dci p říte l Pešinův, J iř í Iíru g e r, v listě Pešinovi psaném (23 M artii 1664?) že příliš důvěřuje H ájkovi, jm enovité v chronologii, prý, n esp o le h liv é m u .51) Nikoli kritický, nýbrž je šitn ě nedůtklivý duch byl p ří činou nelibosti, k terou již tehdy dějepisectví Pešinovo vzbuM) Prodrom um legi illa die, qua accepi, totuin et occurrerunt, quae ínoneam. Hagecum videtur sequi, cuins auctoritatem ne, quaeso, in omnibus, potissimum chronologia, veneretur. 38 V. V. Zelený: zovalo u některý ch . Pěšina sám o sobě praví na závěrku druhého dílu M arsa M o rav sk éh o : Qui, quod in praetacto Prodrom o aliquos belli duces m uneri suo m íním e satisfecisse ac florentissim os C aesaris e t Im p erii exercitu s sua culpa, ne dicam ignavia, m iserab iliter perdidisse, paucis perstrin xerim , plu rib u s idcirco displicui, imo a p u d aliquos in odium vehem ens ac grave me incidisse dolui. P ři tom dovídám e se, že poslal Pěšina p rostřednictvím K rugrovým exem plář P ro d ro m u do L ito m ěřic tak é biskupovi Schleinitzovi, s nímž tedy již toho času jej spojovalo p řá te l ství aspoň lite rá rn í, prom ěněné později ve svazek velmi důvěrný a Pešinovi důležitý. M axm ilián R udolf b aron Schleinitz, &,i) kanovník kap itu ly svatovítské, sta l se r. 1655 prvním biskupem litom ěřickým , ale i v tom to ú řa d ě zůstal příznivcem a jisto u m ěrou i pěstitelem historie a byl sm ýšlením podoben Balbínovi, Pešinovi, K rugrovi a T annerovi, uloživ do listů, psaných velmi hojně Pešinovi, živý obraz duševního stavu celé této společnosti, ta k že jeho listy budou vydatným p r a menem pozdějšího vypravování našeho. Z účinků, k terý ch Pěšina očekával od vydání P ředchůdce, n ěk teré sice nastaly skrovnější m ěrou než se nadál, za to však jin é převýšily je h o přání, aspoň ta, k te rá mohl veřejné vysloviti. Bylté ještě ro k u 1663 stavy m oravským i, nepo chybně přičiněním svých b rn ěnských příznivců, jm enován historiografem m oravským , js a prvním dějepiscem , jem už na M oravě vážný lento titu l byl udělen. Stalo se to zřejm é v d ru h é polovici r. 1663, neboí je ště toho ro k u p řik lá d a l si Pěšina nový ten titu l, jehož při vydávání P řed ch ů dce ještě nem ěl. I není příčiny pochybovati, že právě P ředchůdce Pešinův, snad zvláště svou předm luvou, přim ěl stavy m oravské k řečeném u sk u tk u , když viděli první sam o statn o u h isto rii 5i) 0 Schleinitzovi Balbin piše v druhém díle knihy Bohemia docta v části Nobilitas d o c ta : „vir scientiis omnibus, quae in academ iis docentur, excultissimus, poeta inprim is suavis nec minus eruditus, ob quas amabilis ingenii et profundissim ae doctrinae dotes venerationem m eruit atd. . . . Conatus est etiam historiam Bohemiae illustrare duobus libris scriptis Vandalo-Bohemiae, sed hic libri nondum editi sunt, et si ederentur, satis ostenderent, authorem in historia p atria peregrinum fuisse neque ullum veterem scriptorem contulisse, sed suis tantum auspieiis (quod infelix scribendae historiae genus est) et suspicionibus scripsisse, et plus coniecturis suis quam testiinoniis veterum tribuisse. Primům librum Vandalo-Bohemiae invictis rationibus lib. 2. Miscellaneorum toto refelli at. librum eius secundum in Stem m atographia reieci potentissim is argum entis, quod ipsetnet Maximilianus agnovit, cum moriens vetuit, historicos duos libros a sc scriptos vulgari, nisi ego, quem novissimis vijibis salutabat, aliud censerem. Ob eam causatn Maxirailiani nomen in ter historicos Bohemiae apponere noluiá. Tomáš Pěšina z čechorodu. 39 m oravskou, sepsanou m užem , k te rý vzal p řed se, vyvěsti ze vrubné dílo o M oravě. 5;)) V příčině náklad u n a vydání M oravopisu, za jehož po sk y tn u tí P ěšina stavů m oravských žádal v předm luvě k P ře d chůdci nepřím o a snad zároveň u rč itě ji v dopisech, jm enování toto nebylo n ap ro sto závazkem , nýbrž nejvýše mohlo rozm nožiti posavadní n aděje Pešinovy, že mu vydání díla bude usnadněno. Mnohem platn ěji mohl nový titu l pom áhati P e šinovi, aby dosáhl druh éh o , naléhavějšího účelu. P ram eny M oravopisu p o tře b n é mohl zajisté ja k o h isto rio g raf shledáv ati o m noho snáze, n ep o třeb u je takovou m ěrou již zvlášt ních povolení, chtěl-li se tá z a ti m ěst a k lášterů n a pam ěti jejich a m aje ja k o b ad a te l ú řadem ustanovený do m nohých archivů vstup poněkud otevřený, kdežto do jiných, so ukro m ých, m ohl se ho nyní dožád ati sn ad n ěji vlastní váhou no vého důstojenství svého. Ja k o u m ěrou se vyplnila oprávněná ta očekávání, uvidím e, sledujíce další Pešinovo vzdělávání M oravopisu, k te ré však po vydání P řed ch ů d ce přerušeno je s t jin o u prací způsobu m nohem méně klidného. J e st nám tu m luviti o jednom z nejpodnikavějších sk u tk ů , jim iž P ěšin a osvědčil odhodlanou, sam očinnou iniciativu, v jeh o povaze význačnou. J e s t to sku tek politický, k terý m se nad to litom yšlský děkan činně vmísil do bouřlivých u d á lo stí politiky zahraniční. Úspěchy tu re c k é v U hrách po dobytí V a ra d ín a 22 srp n a r. 1660 počaly se již nebezpečně dotý k ati též okolních zemí, ve kterých potom skutečný vpád T u rk ů do M oravy a do R akous nem alé zděšení způsobil, poněvadž se očekávalo, že takové vše hubící výpravy budou se opakovati a zasahovati dál a dále. V sk u tk u hned po vpádě prvním , kterým se d i vocí plenitelé přiblížili tém ěř až k B rnu, v zápětí následoval druhý, sáhající až k Holešovu. N a č ty řicet tisíc lidí z M o ravy, Slezska a z U her odvlečeno je s t do otroctví. r’4) O byvatelstvo českom oravského pomezí dostávalo rozči lující zprávy o vpádech tureckých za čerstv a a mělo proč přem ýšleti o nebezpečí, k te ré by hrozilo i Čechám, kdyby M orava n ebyla o b rán ěn a p ro ti T urkům . To viděl ja sn ě i P ě šina a viděl je ště dále, k te ra k by po úplném opanování U her a po dobytí Mvoravy T urkům čím dále tím m éně překážek stavilo cestu Čecham i n a říši Německou a sn ad útok na všechen evropský po řád ek , na všechno křesťanství a na jeh o veškeru v zd ělan o st; zároveň nedaly mu veřejné pom ěry kla53) Po Dobnerovi opakuji též pozdější životopisy Pešinovy do m něnku, že byl jm enován historio^rafem , když Ucalegon učinil jm éno jeh o velmi znám ým ; ale již první vydání U calegona jm enuje Pěšinu historiografem moravským', jsouc datováno je ště r. 1663. 54) Majláth, Gesch. der M agyaren, III díl, str. 277. 40 V. V. Zelený: m ati se nad ějí, že by kterákoli z mocí postavených v nebez pečí chopila se o své újm ě rázn ě vedení společného odporu, je jž poklád al za nezbytný. P ronikavá mysl Pešinova pojala tu smělý zám ěr. O dho d laltě se sám netečným vládám živé p řed oči postaviti budoucnost, ja k o u si p řip rav u jí, necháva jíce T urkům dobývati země po zemi, a ta k to z ospalosti probuzeným u k ázati čin, který m zbaviti se m ohou stálých tureckých válek, připravujících všem ustavičnou n ejisto tu a obtíž, ano i snadno zhostiti se nem ilého sousedství vý chodních v etřelců v E vropě. U činil to ja d rn ý m spiskem , k terý byl s to, působiti veliké pohnutí a o b raceti k sobě po zo rn o st ja k sám sebou ta k hned obratn ý m a důrazným titulem „ Ucalegon Germ aniae, Ita lia e et Poloniae H ungaria, flam m á betli Turcici a r d e n s .55) Po našem nynějším sm yslu to je s t velká politická b ro žu ra, větší část knížky však je s t h istorická, tře b a i zde ten d en ce byla zřejm á. I je s t Ucalegon v p o d statě plodem historických studií Pešinových a novým dokladem blízké souvislosti dějepisu s politikou. P rvní a větší ze dvou oddílů spisku je s t zevrubný výklad historický „de origine gentis T urcaru m e t progressu eius“. V ypravuje o T urcích a jejic h válkách v E vropě a jm enovitě v U hrách až po sin rt Kem enyho a ustanovení Apaffýho, po čemž učinili T urci útok na země U hrům sousedící. To je s t okam žik nezbytného odporu okolních národů, k něm už nyní P ěšin a zve v oddíle d r u h é m ,56) v y k lád aje tu důvody společné války: Motiva ad succurrend u m H u n g ariae e t capessendum universale c o n tra T u rc a s bellům . N ejobšírnější je s t odůvodnění první, a necessario, m nohem k ra tč e ji mluví spisovatel pro válku ab aequo et iusto, ab utili a posléze a facili. T yto části, do nichž ovšem tak é je ště p ro n ikají vzpo m ínky histo rick é, nejsou odděleny s přesnou důsledností, ný b rž jen hlavním i obrysy zachovávány; skoro neu stále jedny důvody zasahují do dru h ý ch a jm enovitě opakuje se důvod nezbytí přirozeným způsobem tém ěř bez ustání. H lavní rá z všeho vedení důvodů těch je s t ovšem řečnický a v té příčině bez odporu velmi zdařilý, tře b a spisovatel ze vzorů, k te ré čten áři nejspíše ta n o u n a mysli, spíše blížil se k Ciceronovi než K apistranovi. Nemáť zde převahy ohnivost a vzlet, lidské city rozněcující, nýbrž vým luvnost ta k o řk a nevyvažitelná, k te rá obkličuje čten áře všestranným vykoři- bh) „Ucalegon Germaniae, Italiae et Poloniae H ungaria, flaminá bclli turcici ardens. Productus á M. Thoma Joanne Pcssina de Czechorod, Decano Litomisslensi et M archionatus Moraviae H istoriographo. Pragae, T ypis U niversitatis in Coll Soc. Jesu ad S. Clementem. Anno 1663.“ 12“. 56) Oddíl první naplňuje část od str. 4 —117, druhý od str. 118— 197 v prvním vydání. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 41 stěním důvodů věcných, šťastným užitím všelikých ob ratů řečnických, neobyčejným m nožstvím m yšlének a pozorování drobných, a zejm éna dobývá si souhlasu plynnou, hladkou a ušlechtilou form ou řeči, jejíž je m n o st v odstiňování spo je n á s bohatou zásobou p říp ad n ý ch o b ra tů v sedm náctém století za obecného m dlého přežívání zby tk ů bývalého h u m a nism u m ohla sam a m íti znam enitý účinek. 57) Jádrem všech úvah je s t důkaz nezbytí společné války, jejž P ěšin a začíná tím to usilovným vyzváním : „Si aliq u an d o co n tra cum m unem hostem unanim i consensu et totis viribus arm a sum enda e ra n t, iam s u n t; iam into n an d u m u niversale sacri belli classicum , in stitu e n d i quam validissim i arm orum a p p a ra tu s, habendi quam fortissim orum delectus, exciendi sub signa bicipitis A quilae om neš im perii sta tu s, co n trah en d i ex ercitus, in stru e n d a e acies ac dirigendae pleno passu adversus im m anem orientis b arb ariem , ex trem a quaeque ipsam que ser vitu tem Christiani s in E u ro p a gentibus m in ita n te m .“ Po těchto apostrofách náš kazatel války proti T u rk ů m s celou silou svého slovanskéko vědomí obrací se k n áro d u polském u. M írné sm louvání T u rk ů s Poláky je s t k la m e m ; T urci z dobré vůle nezastaví svých pokroků a nebude-li jim zabráněno, budou harco v ati za nedlouho po rovinách u k ra jinských. Sm íření s Rusy M oskvany a spojení s nim i proti T urkům , toť je d in á zá ru k a dalšího bezpečí obou národů. A kdyby nebylo vlastního prospěchu, vzájem nost bratří slo vanských káže tu obětavě p o m á h a ti: „E tsi n u lla sit consilii huius ratio, nonne vos satis movere vestrosque anim os sollicitare d e b e a t m iserabilis aspectus vicinorum populorum , u t óiioyhnTův fra tru m ac gentilium nostrorum , Slavorum , C roatorum , M oravorum , Silesiorum , B ohem orum etc., an pudorem vobis non ex citent to t in dies caedes, to t vincula et fu m a n tia la te incendia villarum ultorem eo ipso p o scen tia? C rudeles estis, si non succurritis istis, im pii, si nos veluti p iacu la quaedam hosti dila57) Tento úsudek o řečnické formě a latinské řeči Pešinově arci je s t úplně relativní, vyplývaje ze snadného přirovnání s tehdejším slo hem ; jak k o li však latina Pešinova přes všechnu obratnost především není zcela správná, přece dovolujeme si pochybovati o tom, co praví A. Gindely, že mohla kdy latina n Pěšiny b ý ti příčinou neuhlazené formy a překážkou vyjadřování a brániti nejen vzletu m yšlének ale i rhetorickým okrasám. Vzletu arci mohl míti Pěšina více, když psal česky, poněvadž nejraději psal svému lid u ; ale „rhetorických o k ras11, o nichž nad to pochybujem e, že by dodávaly literárním pracím vlastní „trvalé ceny“, nemohl míti více v češtině, kterou psal bez zvláštního studium řeči, uče se jí dojista jen z lidu a ze skrovného počtu knih starších, než v latině, ve které sloh svůj tříbil od mládí prosou i veršem dle hojných vzorův, a které mu bylo hojně užívati v ú řadě i mimo něj. 4 42 Y. V. Zelený cerandos sinitis aliu d q u e nihil anim us om inari poterit, qu-iin quod iam certo im m ineat illud inevitabile fátum , u t iu x ta serm onem Dom ini ap u d E /e c h ie l: Magog sit princeps capitis Mosoch, princeps scilicet (o dii m elio ra!) univ ersae V enetae seu Slavonicae gentis, de qua iam an te q u a d ra g iu ta circiter populos sub iugum m ísit." („A kdyby nebylo jin éh o důvodu ro zh o d n u tí tom u, zdaž by nem ěl vámi dosti h ý b ati a myslí vašich podněcovati p ře sm utný pohled n a národy sousední, vaše b ra try stejnojazyčné, Slováky, C harvaty, M oravany, Slezany, Cechy a td ., zdaž by vám nebyly k hanbě to lik eré každodenní porážky jejich, to lik e rá p o u ta a daleko široko d o u tn ající spáleniště m ěst, volající sam a po m stiteli? J ste u k ru tn íci, nepřispéjete-li, bez božní, necháte li nás ja k oběti nepříteli ro zsáp at a nebylo by pak jiného očekávati, než neodvratného osudu, hrozícího již nyní, že dle slov P áně u Ezechiele Magog ovládne Mozochem, totiž ovládne (čeho nás, bozi, c h ra ň te !) vším slo vanským národem , jehož sobě již p řed tím byl podrobil n a čty řicet km enův.“) Mocnějších pohnutek nikdo nem ůže míti, i klade spiso vatel již naposledy všem knížatů m křesťanským na srdce, že nyní možno vše získati nebo vše z tra titi, a končí vzpo m ínkou na osudné proroctví, že bez včasné pomoci Německo bude tu reck o u kořistí, d o k lád aje: Q uod longe superi avertant. Nejživější je s t Pešinova řeč, k te rá n a druhém m ístě do kazuje spravedlivost zam ýšlené války. J e s t bojovati za slávu boží, na o ch ran u víry a k o b ran ě vlasti, jak o bojovali vůd cové lidu židovského, ja k o Rekové u M arath o n u a Salam iny, H oratiové, Deciové a Fabiové, ry tíři něm ečtí a naši V ra ti slavové, Přem yslové, K arlové, F erd in an d o v é, jak o polští B ole slavové, K azim íři, Vladislavové a Zikm undové. 5S) J e st to boj spravedlivý pro těžké křivdy, T urky n ad křesťany a církví páchané, k teré Pěšina líčí s nem alým vzrušením , dovolávaje se posléze křesťanské lásky, aby chopila se meče za K rista, jenž sám um řel za křesťany. Žádáť boje čest lid ská i čest boží a, slovem, boj b ude spravedlivý, neboť spravedlivě b o ju je , kde se brání násilí. Třetím důvodem je st užitečnost války, zřejm á z p ro spěchů, k te ré z ní kynou nep řátelů m T u rk ů . Spisovatel užívá tu p atrnéh o stupňování. Zmíniv se dosti m dle o válečné k o řisti polní, již m ožná očekávati, rozhovoří se o výhodách r,s) Měří sc tu cena boje za náboženství subjektivním přesvědče ním bojujícího, i nepřikládá se boji za víru křesťanskou cena vetší než obraně náboženství židovského, řeckého nebo řím ského, ja k b y chom očekávali se stanoviska církevního. Tomáš Pěšina z Cechorodu. 43 politických. N ejprve říše N ěm ecká m á prý tu příležitost, rozšířením svého územ í u tv rd iti dávnou svou slávu v á le č n o u ; spisovatel N ěm ců povzbuzuje lichotivým i vzpom ínkam i a vy nášením jejich válečné síly, k te rá se m u zdá taková, že není n a světě d ru h éh o n á ro d a ta k velikého a m ocného, jenž by lépe mohl silou svou vypuditi společného n epřítele. Krom toho, prý , T u rci m ají zvláštní h rů zu z císaře něm eckého a konečně, prý, by bylo slušno, aby si západní císařství do bylo tím to způsobem i východního s C ařih rad em . H ledaje potom u Poláků strá n k u nejcitlivější, jejíž dotčení by je n ajisto ro zjařilo k boji, spisovatel vybírá si k tom u M ultany, V alašsko a B esarabii, země kdysi králům polským podřízené a nyní T urkům poddané a hodné, aby si jic h Poláci dobyli opět. Polákům a B usům nejprve sp iso vatel nabízí čest zbaviti východní evropské k ra je T urků, n e zapom ínaje R usům připom enouti, k te ra k jim posud T urci překážejí na Černém m oři. Benátky, prý, by si zjednaly ostrov Rhodský a M alta Cyprský. a ta k by ze všech s tra n T u rci byli v úzkých. Aie to vše je s t h lasateli tu reck é války pouze vnadou duší 11 a světské slávě u lpělých; jeho zápal pro válku roznícen je s t nadějem i vyššími. N ad slávu boje pro vlast je s t nadšeném u knězi vědomí, že m á meč tasen býti za boha, náboženství a církev,- pro věčnou slávu a odm ěnu. T a m y šlénka je j přivádí u vytržení, ta k že končí pravým b lah o sla vením bojovníků, kterých, ať zvítězí či podlehnou, nekonečný triu m f očekává n a věčnosti. Posledním důvodem , k terý m ěl docela za.plašiti zbytky rozpakův a pochybností, je s t ú p ln á sn ad n o st a jis to ta zd a ru celého předsevzetí. P rv n í zárukou je s t p řev ah a síly a u d a t nosti N ěm ecké říše, Italů v a P oláků nad T urky ochablým i, („non p o s s u n t.sim ul sta ré fortia pecto ra et se rv itu s“, m eobsto jíí, prý, zároveň sta te č n á h ru d a o tro ctv í11), k te ří pouze lstí dobývají vítězství;" ) oč jich je st počtem více, to vyváží nesnáze, způsobené hlavně rů znorodou povahou vojska tu r e ckého. V šak, prý, nelze m ysliti, že by se boje n eú č astn ili Švédové a Dánové, a že by národové T urkům již poddaní v E vropě i n ep řátelé jejich v Asii nevzchopili se zároveň pro ti nim, ta k že vlastně jd e je n o to, aby se válka začala i bude veta po nepříteli. Ani pak nem ůže býti nejistoty o konec války, ve k teré pom ocníkem a útočištěm je s t bůh sám. P o slední p řík lad boží pomoci v nebezpečném , posvátném boji béře P ěšin a je ště z dějin českých, dokládaje se Jaroslavem ze Š tern b erk a, jem už bůh zjednal vítězství n ad T atary , a již 59) Touto poznámkou vyrovnává Pěšina odpor svého tvrzení o sla bosti T urků s nesm írným nebezpečím, k teré po jeho slovech v prvním odůvodněni válku činí nezbytnou. 44 V. V. Zelený: vroucí m odlitbou, aby bůh i te n k rá te potřel své protivníky, zavírá poslední důvod a celou knihu. Pouhým souhrnem obsahu a účelu knihy je s t m alý úvod, ohlašující nebezpečí, v jak ém ta n e Německo, Itá lie i Polsko, a k válce vyzývající. Heslem úvodu je s t p říp ad n ý úryvek z E neidy „Tunc tu a res ag itu r, paries dum proxim us a r d e t“, souvisící s heslem celé knihy „Jam proxim us a rd e t U calegon“, k teré okřídleným slovem Virgilovým, z něhož i titu l knihy sám byl vzat, co n ejrázněji označovalo potřeb u neodkladné pomoci v hrozícím nebezpečí. Výjev z E neidy, který přiro v náním U h er k U calegonovu hořícím u dom u dal p o d n ět k účin ném u názvu knihy, vypodoben je s t n a obrázku, pocházejícím od J. K. Sm íška, k titu ln ím u listu přidaném . Vůbec všecka ú p rav a knížky činí velmi zajím avým srovnání s P ředchůdcem M oravopisu vydaným o málo měsíců dříve. Poněvadž P ře d chůdce nebyl je ště dotištěn, když Ucalegon již byl uchystán k tisku, litom yšlská tisk á rn a A rnoltova nem ohla vzíti na se vydání dru h é knihy Pešinovy, 60) a U calegon dán je s t do tisk u pražské universitní tisk árn ě jesu itsk é koleje klim entské. Přirovnávajíce nyní ú p rav u obou těchto spisů vydaných skoro současně, nem ůžem e p řeh led n o u ti velikých rozdílů mezi nimi. U calegon ja k pěkným pap írem ta k jem ným písm em a čistým tiskem činí dojem knihy nejm éně o lidský věk m ladší než Předchůdce. Nebylo by snad p říhodné souditi z toho, že s knihou českém u lidu psanou z úm yslu zacházeno prostěji než se spisem určeným tak é pro cizinu a snažícím se proniknouti co m ožná též do vyšší společnosti; n en it nemožno, že se U calegonu, hlásajícím u válku ta k bohulibou, dostalo nějaké podpory sn ad v sam é jesuitské koleji, v jejím ž domě byl tištěn, neb od někoho, kom u jin a k záleželo n a tom, aby veřejné m ínění co n eju rčitěji bylo získáno pro okam žitou válku, kdežto P ředchůdce M oravopisu zajisté Pěšina vydával pouze vlastním nákladem . Ale podstatným zdá se rozdíl, ja k se tehdy tisklo latin sk y a česky. Poznávám eť odtud, k te ra k následkem říd k o sti českého tisku a užívání jeh o k výhradní po třeb ě vrstev čím dále tím chudších tisk árn y v Čechách zásobam i písm a českého zůstávaly již tehdy daleko za svým opatřením pro tisk latinský, jehož úhlednosti právě Ucalegon vydává svědectví nep o p irateln é, vynikaje arci v té příčině nem álo mezi dom ácím i tisky sedm náctého věku vůbec. Poněvadž U calegon nem á vlastní předm luvy, neznám e u rč itě doby, kdy* byl asi vydán; ale poněvadž titu l nazývá spisovatele historiografem , čeho u P ředchůdce M oravopisu není, p atrn o jest, že vyšel r. 1663 teprve po Předchůdci. 81) “") D obnerův důvod. 6i) Mylně tedy Ucalegon jest vydáván za první tištěné dílo P e šinovo v některých životopisech jeho, jm enovitě tak é v Zieglerově Dobroslavu. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 45 Nový spis Pešinův došel neobyčejného ro zšířen í; mámeť d ru h é vydání jeho již z následujícího roku (1664), a praví se, že byl pak je ště d v a k rá t otištěn a d v a k rá t i v českém p ře k lad u vydán. 62) T aké měl spisovatel jeho již teh d y tolik vzácných znám ostí, že mohl knize pomoci, aby se d o stala do společnosti věcí politických zkušené, k te rá m ohla k ní obrátiti zřetel osob rozhodujících. A přece nelze pověděti s u rč i tostí, zdali výstražný hlas ozývající se z odlehlého zákoutí země České pronikl k nějakém u sluchu opravdu povolanému. Politické ideály celý spis n ap lň u jící arci nem ohly se vypln iti dílem n a te n čas, dílem nikdy. N evídané spojení tém ěř všech evropských mocí, k jak ém u P ěšina vyzývá země r a kouské a něm ecké, Polsko a Rus, Švédsko a D ánsko, F ran cii a italsk é moci proti T urkům , a rc i sotva by se bylo zdařilo i za jejich nejlepší vzájem né shody a úplné volnosti a hoto vosti k válce; v době ta k ochablé a ro zh áran é zároveň ne bylo arci možno ani se o ně pokusiti. V tom způsobu m y šlénka U calegona je s t plodem ryzího politického idealism u. N aproti tom u nelze upříti pravdivosti vlastn ím u já d ru jejím u, k teré v tom záleželo, že nebezpečí hrozí všem států m s T urky sousedícím , a že ty to státy jed n o tliv é odporem vždy osam ělým nedovedou útoků n ep řátelsk ý ch odraziti, dokud aspoň mezi sebou se nespojí. Té doby, když neznám ý český kněz k tom u napom ínal, nestalo se ničeho k organisaci společného odporu p ro ti Turkům , a vážné proroctví Pešinovo začalo se naplňovati úžasným způsobem , arci teprve když původce jeho nebylo již n a živě. T urci opravdu p ronikli do R akous, a obležení Vídně, kdyby se bylo skončilo dobytím m ěsta, mohlo se snadně stá ti po čátkem nedohledných p řev ratů , jež by tu reck é hospodářství bylo provádělo v střed n í E vropě. Ale ta k é z jed n é světlejší strán k y dějiny daly za p rav d u Pešinovi, neboť P olska právě ve chvíli největšího nebezpečenství v sk u tk u nej p o d statn ěji přispěla k šťastném u o b ratu . Z dali rozšíření a působení U ca legona bylo ta k vydatné, že by, nehledě k navrhované jím evrop ské alliance, právě tím to hlasem bylo n ě ja k osvěženo bývalo sam o vedení války, o tom aspoň pochybovati m usím e, n em a jíce toho posud nejm enších s to p ; každým způsobem však je s t velmi prostom yslným nadsazováním tvrzení H istorie m ěsta Litom yšle, že porážk a T urkův u vesnice a k láštera sv. G otth a rd a v U hrách r. 1664, po k te ré jim nezbylo než m ír učiniti, byla přím ým účinkem Pešinovy knihy. 62ý Třetího a čtvrtého vydání původního nedostali jsm e do ru kou, o českém překlade pak posavadní bibliografie česká neví ničeho. Zpráva o něm pochází pouze z díla Dobnerova, jen ž pohříchu p ře stává na zcela stručné poznámce o tom. Není ted y se diviti, že vážní znalci literatury a bibliografie, jak o A. R ybička, vůbec nedůvěřují zprávě Dobnerově. 46 V. V. Zelený: Mnohem snáze d ají se stopovati účinky, k teré měl Uéalegon při sam ém spisovateli. N em ůžet býti o tom pochyb nosti, že pouhý lite rá rn í, ta k o řk a th eo retick ý úspěch knihy tře b a bez účinků p rak tick ý ch opět velice rozm nožil vážnost Pešinovu. K niha šla z ru k y do ru k y a jm éno spisovatelovo od ú st k ústům a jm enovitě v kněžstvě českém a , v kollejích řá d ů zdejších nabylo přím o slavného zvuku. Máme toho živý doklad v listě, jejž mu psal 26 dubna r. 1664 B albin z K latov: „Accepi am antissim as R dae Dom inationis Vae litte ra s u n a cum B artosskone e t m unere Ucalegontis, m iki et to ti Collegio nostro aestim ato et p robato ; quem scio in p lu rib u s iam collegiis n o stris ad m ensám (ut aliquando pro d istractio n e, ne sem per m ateria sp iritu ali fátig en tu r, solet íieri) lectum esse m agna cum com m endatione nom inis, diligentiae, ingenii e t iudicii Vae R dae D om inatio n is“ a td .6:i) („D ostal jsem přelaskavý list Vaší D ůstojnosti zároveň s B a r toškem a s d arem U calegona, m nou i celou naší kollejí váže ného i schvalovaného. Vím o něm, že jej četli již v m nohých kollejích našich u stolu (jako se někdy děje pro rozm anitost, aby stálé čtení duchovní nebylo unavující) a to s velkou pochvalou jm én a, píle, duch a i soudu Vaší D ů sto jn o sti.“) J e st tedy zcela p řiro zen á shoda okolností, že právě té doby všeobecná úcta, k teré P ěšina pro svou činnost duchovní a dějepisnou požíval arci z nem alé části již p řed tím , p ro jevila se zvolením jeho za čestného kanovníka dvou kapitol. K ollegiatní k ap ito la vyšehradská Pěšinu kanovníkem zvolila již 12 června r. 1663, načež 28 června o sv. P e tru a Pavlu n a V yšehradě byl installován ; ,!i) a následujícího ro k u dne 15 prosince m u oznám ila listejn zvláště lichotivým k a th e d ra ln í k ap ito la litom ěřická u sv. Štěpána, že zvolen je s t členem jejím , do jista asi podnětem Pešinova přítele, jm enovaného již biskupa litom ěřického Schleinitze. P raví se tu , že bylo důstojenství to jednohlasným usnesením kapitoly na Pěšinu s ra d o stí vzneseno ze zvláštní přízně, ja k á po něm aspoň na ten čas tak snadno nikom u jin ém u nebude p ro k á z á n a .65) 63) Ostýcháme se, v nynější střízlivě k ritické době opakovali po Dobnerovi, že zjednal Ucalegon Pešinovi jm éno evropské. Bránit’ nám i úplné mlčení zevrubných biografů Leopolda I o U calegonu přecenov ati yeřejné účinky jeho a pověst, kterou získal Pešinovi mimo vlast. O míněni Dobnerově, že právě Ucalegon utvrdil důvěru stavů m orav ských v historické práce Pešinovy, tak že ho jm enovali historikem zem ským, již jsm e pověděli, že se nesrovnává se skutečností. bl) Za zjištění těchto dat děkujem e vlídné ochotě vyšehradského kanovníka p. Dr. A nt. Lenze. Podivno jest, že Parochianus Obediens vydaný r. 1665, Pěšinu jm enuje pouze kanovníkem litoměřickým. **) Tímto listem, zachovaným v archivu svatovítské kapitoly, u k a zuji se posavadní data jm enování toho mylnými. Osobních podpisů není na něm. Tomáš Pěšina z čechorodu. 47 Obojím tím to jm enováním byl sice získán ponze nový titu l, ale vyznam enání takové mělo očividnou váhu v tehdejším veřejném životě, krom ě toho p ak Pešinovi, jak m ile již měl hodnost kanovnickou, tře b a je n -č e stn o u , další povýšení byla ja k si usn adněna. V čas tohoto druhého jm enování U calegon rozšiřoval se již ve druhém vydání, tištěném v L itom yšli u A rnolta v úpravě, k te rá n ezad á mnoho vydání p ra ž sk é m u .S6) Vydání to jm enovalo se „editio secunda e m e n d a tio r" ; celkem liší se od prvního je n docela n e p a trn ý m i slohovými obm ě nam i, tu a tam p řid an ý m citátem a rozšířením některých vět. Velm i vítaným příspěvkem k Pešinovu životopisu však je s t připom enutí jeho, d atované 10 května 1664 a p řid a n é n a konci k tom uto vydání. Spisovatel oznam uje čten ářstv u , že jej svízele, k teré M orava u trp ě la tu reck ý m vpádem , k tom u přim ěly, aby vzal před se větší dílo, ve kterém vypsati hodlá všechny pohrom y, jež bylo zemi m o ra v sk é vůbec kdy snášeti od n ep řátel. P roto slouti bude nová k n ih a „Krvavý M ars M oravský", M a rs C ruentus M oraviae a bude h ru b šího objem u.. Spisovatel teprve začínal s dobou „posledního krále m oravského Svatoboje" i zdálo se m u, že b ude m íti s prací tou celé léto č in iti; zatím p ak podal čten ářstv u n a ukázku, jak ý m způsobem celé dílo m á býti vyvedeno, stručný obsah a náv rh rozdělení jeho, 67) podobný p ro sp ekt, jak ý obsahuje p á tá k n ih a P ředchůdce M oravopisu v příčině vy psání politické správy m oravské. To je s t první sto p a o knize „M ars M oravský". Ze spisu, který měl b ý ti pouze příležitým , časovým a n a jehož dokonání 60) D ruhé vydání Ucalegona ozdobeno je s t na dvou místech obra zem kotvice a na konci hvězdou; jso u to patrné narážky na spiso vatelův znak. S7) „Mars C ruentus Moraviae sive series plagarum tam veteram quam recentium Moraviae ab hostili Martě inflictarum" záležeti měl dle tohoto plánu ze dvou knih. První kniha má tyto nápisy: Caput I . : Moravia quando et a quibus primo habitari coepta. C. I I . : D e Marcomanis Moraviae incolis. C. I I I .: De Slavis Moraviae incolis. C. IV .: De státu et regimine politico Moraviae, postquam dcsiisset esse regnum. C. V .: De situ et qualitatibus Moraviae. C. V I.: De Moraviae districtibus, urbibus, oppidis et locis potioribus. K niha druhá pak má býti vlastní Syllabus plagarum veterum et recentium a Martě hostili Mora viae inflictarum o těchto h lav ách : C. I . : D eductio cladium veterum, quas sustinuere primi Moraviae incolae, 0 si Pannones. C. I I . : Continuatio cladium a Martě hostili Moraviae inflictarum sub Marcomanis. C. I I I .: Plagarum a Marto hostili Moraviae inflictarum subsecutio translato ad Sarm atas sen Slavos regno. C. IV .: L erna plagarum a Martě hostili Moraviae inflictarum cum post cladem Svatobogi regis ultimi in Provinciam regni Boliemiae redacta esset ad usque Venceslaum lil. Bohemiae regem et ex Przaem yslo-Libussaea stirpe ultimum. C. V .: Plagarum Moraviae a Martě hostili inflictarum repullulatio a tempore Rudolphi 1. Bohemiae regis usque ad Ferdinandům I. C. V I : Protelum plagarum a Martě hostili Moraviae inflictarum a Ferdinando I. ad usque tem pus praesens. 48 V. V. Zelený: vyměřena byla lhůta, jednoho léta, prodlením času a práce stala se je d n a z nejobjemnějších starších historií českých i zabral Pešinovi zám ěr původně mimotní potom tolik času, že hlavní úkol života jeho, česky psaný Moravopis, nikdy nebyl úplné dokonán, aniž která jeho část kdy sp a tře n a byla u veřejnosti. Náhlý ten o b ra t vybízí k pohledu na tehdejší moravopisné studie Pešinovy. Vydav Předchůdce Pěšina nepřestal sbírati látky na Moravopis. V samém Předchůdci opravoval omyly, vytčené asi přátely, jmenovitě Krugrem, jenž mu to slíbil v dotčeném již listě 23 března 1 6 6 3 ; 6S) zcela nového materiálu dostá valo se mu však tehdy velmi po skrovnu přes posilu, k te ro u jeho prosby měly v titu lu historiografském. Již mezi tiskem Prod ro m u poslal mu 13 června r. 1663 probošt olom úckého kláštera augustinského u všech svátých B a lta sa r Arnošt B er v obšírném listě paměti klášterní a zvláštní n á hodou odesílala mu městská ra d a Prostějovská paměti města svého 6 července téhož roku, tedy den po tom, kdy Pěšina podepsal předm luvu k P ředchůdci jm enující Prostějov na prvním místě mezi městy, z nichž by si Pěšina přál dostati zpráv. °9) Ale potom když Pěšina očekával účinků Předchůdce a titu lu svého historiografského, velice byl sklamán. Pokud na jisto víme, dostal ještě do Litomyšle pouze zprávy z Nového Jičín a (datované 9 prosince r. 1665), z Moravské T ř e b o v é 70) a z Uherského B r o d u . 71) Snad jím netečnost obyvatelstva moravskéhov pohnula k tomu, že se chtěl odchýlit! na čas k dějinám C e c h ; píšeť mu Balbin v listě, ve kterém mluví o Ucalegonu, 26 dub na 1664: „Děkuji, že jsem byl jm e n o ván a neopominu ani budoucně prospívati, seč budu, jm e novitě pak, uchopíte-li se kdy historie čech. ač prosím, aby se to nedělo, dokud není dokončena M orava11 atd. (Ego gratias ago pro m em oria mei et quidquid in posterům prodesse potěro, non om mittam ac praecipue, si quando historiam Bohemiae (quod unice absoluta Moravia opto, u t fiat) sumpserit in manus atd.) Balbin často vyslovoval naději, že Pě šina po moravských dospěje také k dějinám Českého královes) Dle Abbildungen bohm. und máhr. Gelehrten und Kiinstler D obrovský měl exemplář Předchůdce, ve kterém vlastní rukou Pešinovou mnoho bylo měněno a opravováno, nejvíce v chronologii, právě K rugrem za nej slabší stránku Předchůdce dosti srozum itelně vyhlášené. 6S) 0 listě rady m ěsta Prostějova viz Máhrische und schlesische Chroniken. herausgegeben von Christian ď E lvert. 1. T. Briinn, 1861. Na str. 327—416 mluví se o Chaosu Pešinově. ,0) Chronik der Stadt M ahrisch-Triibau vom Stadtschreiber Martin Weidlich. Viz právě jm enovaný spis ď Elvertův. 7i) Dobnerova Monumenta II, 283, kde jest otištěno „Breve Chronicon H im nobrodense“ z miscellaneí Pešinových nyní ve V aldštýnském archivě duchcovském. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 49 s t v í ; ale zde dává tušiti podmínka zřejmě odkládavá, že to snad Pěšina již tehdy bral před se, js a ještě uprostřed Moravopisu. Dalších stop není, z nichž by se dalo souditi, že Pěšina ještě dále té doby pomýšlel na jiné historické práce kromě m oravské; ale ovšem proměnil úmysl svůj v příčině dila, ja k é nyní chtěl psáti o Moravě. Poznaltě, že za velikého nedostatku pram enů nebude moci zatím vyplniti celého plánu Moravopisu, poněvadž by s vydáním dila musil příliš dlouho od kládati; n a d to však ucítil, j a k se zdá, také hm otné nesnáze původního předsevzetí svého. N a děje, že by m oravští stavové, jmenovavše Pěšinu zemským historiografem, pomohli mu nésti náklad Moravopisu, n a ten čas byla docela zmařena, odjinud pak očekávati podpory n e bylo l z e ; 72) i není nepodobno k víře, že byla česká řeč Moravopisu důležitou překážkou, pro k tero u se mu nedo stávalo podpory. Pešinovi šlo však o to, aby práce jeho neležela dlouho ladem, i umínil si, užiti jí zatím z části k sepsání latinskému, a nemoha je ště vystoupiti na veřejnost s Moravopisem, o jehož některých částech, zejména to po gra fické, nevěděl, kdy b udou moci býti ukončeny, odhodlal se, napsati nejprve válečné dějiny moravské po latinsku. Tak vznikla po vpádě tureckém na Moravu myšlénka, aby sepsán byl Mars Moravský, k terou Pěšina potom stále rozšiřoval, p ři brav do něho proti původnímu plánu i předslovanskou m in u lost Moravy a dávaje práci za rostoucího zalíbení svého v ní rozměry čím dále tím větší. Tímto podniknutím však Pěšina nik tera k neustupoval od českého Moravopisu. Ten byl pouze pro dotčené nesnáze poodložen, ale nezrušen tak, ab y Mars byl postaven na jeho místo. Neboť nejen že se zachoval ne dokončený rukopis Moravopisu až na naši d o b u ,73) ale Pěšina po celý věk svůj i doufal, že jej dokončí a vydá. J edn altě s hr. Fr. K. Kolovratem krom o dílo Mars M. též o vydání Moravog r a p h i e 74) a vydávaje r. 1677 prvý díl onoho určitě připověděl brzké vydání Moravopisu, 75j které tedy je n smrtí Pešinovou bylo zmařeno. Tom u svědčí taktéž hojné citování Moravographie v Pešinově spise Phosphorus Septicornis, vydaném r. 1673 a v prvním díle knihy Mars zvané. Spisovatel nebyl by se snad dovolával ta k snadno díla. které hodlal nechati 7a) Balbin, Bohemia Docta. 73) D ’E lvert podotýká, že měl hrabě M itrovský exemplář Moravo pisu. 74) Kolovrat žádá Pěšinu 9 ledna r. 1671, by mu oznámil, ja k veliký bude Mars i Moravopis. 73i Na str. 4 prvniho dílu knihy Mars Mor. Pěšina p rav i: Sed de eo hic longius disserere nolim, cum id M oravographia mea, quam adhuc sub manu premo et quam Superis faventibus brevi in publicum iusto volumine edere in animo habeo, plenius contineat. 50 V. V. Zelený: ladem nedokončené. Že nebyl Moravopis prací opuštěnou, nýbrž jen odloženou, to jest ostatně pravděpodobno již dle nadšení, s kterým v P ře d c h ů d c i vyslovil úmysl hlavní dílo své napsati po česku a podle vzájemného pom ěru obou spisů. Úmyslně nebyl by snad Pěšina učinil hlavním dílem svým válečných dějin moravských, jichž základní m yšlénka hodí se za dílo speciální, kdežto v úplných dějinách nedotýká se čtenáře zvláště mile základní názor, jakoby všecka minulost země Moravské byla takovým pásmem porážek a pohrom, že mohou býti osnovou celé její historie, nemluvě o tom, že je d no stran né stanovisko dějin válečných dokonce n e pro spívá soustavnému provedení historie pragmatické. 76j Ohlásiv r. 1664 v druhém vydání Ucalegona novou práci svou, Pěšina ja l se co nejhorlivěji sbírati další pram eny moravské a nedostávaje jich dostatek, sám se dal 11 a nové cesty za nimi následujícího roku. Vímeí na jisto, že 1665 užil dovolení ex ulanta č e ň k a Hovory z Lipé, syna Bohabudova, s nímž byl vešel v důvěrnou z n á m o st,77) aby prohledl znamenitý rodinný archiv pánů z Lipé, tehdy chovaný ve Slezsku. Archiv ten však byl ta k bohatý, že Pešinovi d o cela nestačil čas, aby se je n přesvědčil, co tu vše je s t ulo ženo ; osm dní a osm nocí strávil tam a dle vlastního vy znání spatřil za ten čas sotva dvacátou část archivu, z něhož si však některé věci vypůjčil. T aké ve Vyšším Brodě byl Pěšina a nalezl ta m listiny Jiřího z Poděbrad, z nichž regesta zachoval ve svém Chaosu na str. 157 — 1 6 7 ,TS) ale n e známo, kdy tu to cestu podnikl. V samé Litomyšli měl arci Pěšina též hojný zdroj vědomostí historických v pozoru hodném archivě biskupském a klášterním a v archivě m ě st ském, mimo nějž ta k é čerpal z kroniky litomyšlského měšťana Bohuslava. To je st lá tk a historická, které se Pešinovi bezpečně dostalo ještě v Litomyšli. Pěšina pracoval, jak se později ukázalo, velmi horlivě o svém díle Mars Mor. hned od ohlášení jeho r. 1664, ale za podzimem, kterého dle přípovědi tehdy uči něné měl býti hotov a vydán, m inula je ště celá léta, než dílo vzrostlé daleko nad původní úmysl přiblížilo se ku konci aspoň do první polovice, k te rá teprve po dalších letech 76) O m ylem 'v N. Sl. m á se Moravopis a Mars za jedno a Moravographií jm enuje zam ýšlený místopis moravský. ■ 77) „Subinde contracta cum Czencone de Lippa notitia intim a et fam iliaritate11 praví o tom Balbin ve své Boh. JJocta. — Ja n A lbert z lionova a B iberštejna psal 26 srpna r. 1684 Balbinovi do P rah y : D ixit mihi aliqnando Dominus Czenko Hovora de Leippe, se multa arcana ex regis G eorgii Podiebradii m anuscriptis canonico cuidam nomine Czechorod communicasse, quae scriptis tuis forsan etiam inservire potuissent. 78) D udíkův popis Chaosu. Tomáš Pěšina, z čechorodu. vydána je st tiskem, ta k že plody Pěšino vých studií těchto let náležejí do vypravování o době mnohem pozdější. Kdežto lite rá rn í snahy Pešinovy toho času přinesly právě po čestném úspěchu jeho Ucalegona rozpaky spisovateli dosti kormutlivé, docházel za svou činnost úřední s veřejným uznáním zároveň mnohonásobné odměny. Máme sice mnohem méně původních dokladů jeho d u chovní horlivosti té doby než chvalných zmínek, kterými jm enovitě historie města Litomyšle hojně Pěšiny vzpomíná; za to však trv á její pam átka také v tehdejší lite ra tu ře p a stýřské. Vedlať péče o řádn ou duchovní správu v Cechách Pěšinu k té oběti, že vydal svým nák lad em r. 1665 v Arnoltově tiskárně spis pastýřský „ P arochianus obediens sive de duplici debito p ar o chianoruni “, za zvláště způsobilý jej p o kládaje, aby ukázal duchovenstvu, k te r a k příměti osadníky k svědomitému plnění povinností církevních. 79) Pěšina knihu, o jejíž oblíbenosti svědčí tři vydání předešlá, rozšířil a věnoval duchovenstvu všech tří tehdejších diecesí českých předmluvou, psanou 31 července r. 1665. Také zveleboval Pěšina již v Litomyšli služby boží rozmanitými skutky n á božnými, které svědčí vesměs o tom, ja k upřím ná byla zásad a jeho, vyslovená v zakladací listině studentského nadání po čáteckého o pravém užívání důchodů církevních. R. 1660 obnoviti a m albam i okrášliti dal kapli sv. Markéty, spojenou s děkanským domem v Litomyšli, roku následujícího 30 čer vence postavili dal n a oblouk u stropu kostela děkanského nákladem asi sedmdesáti zlatých tři sochy, Krista, Marii a J a n a Křtitele představující, od řezbáře K ristiána, měšťana ch ru d im sk é h o .80) Zvláště pam ětihodným však je st jiný takový skutek Pešinův, poněvadž jím byl podporován český zpěv chrám ový; r. 1665 10 července daroval „ k a n to rů m 11 šedesát zlatých, které měl u Daniele Wolfingra n a domě pojištěny, aby si vybírali ročně po čtyřech kopách a za to každého pátk u při ra n n í mši v děkanském chrámě zpívali píseň „Otce ■") Parochianus obediens sive de duplici debito Parochianorum , audiendi scilicet Missam et Verbum dei in sua Parochia saltem diebus dominicis et festis maioribus staňte commoditate. P er li. P. B. B. C. P. Primům Dnaci, postea Rothom agi, deinde Posnaniae, nunc Litomisslii. Editio auctior, opera et sum ptibus M. Thomae Joannis Pessinae a Czechorod, cathedralis ecclesiae Litomericensis canonici et Litom isslii decani. T ypis Joánnis Arnolti. Anno 1665. Stran 329, 12°. O spise tom dosud byly dva om yly; jed n a k působil nedorozumění o jelio obsahu mylný titul „Parochus obediens" v některých životopisech, krom toho pak zdá se, že byla kniha pokládána za původní práci Pešiuovu. 8") Jelínek v historii m ěsta Litomyšle. P odotýká se tu, že v kapli sv. M arkéty posud (1845) viděti Pešinův znak s je h o jm énem a rokem a v archive děkanském že se chová list původně do jed n é ze soch vložený a svědčící o jejím vzniku. 52 V. V. Zelený: věčného m o u d ro s t* .81) Viděti také z toho, že Pěšina i tím časem přes všechna jin á zaměstnání neustále pečoval o svou církevní osadu. Před ní výtečností Pešinovou v duchovní správě však bylo jeho neobyčejné umění kazatelské, o němž praví Dobner, že mimo zvláštní o bratno st a ušlechtilost v řeči české mělo jakousi neučenou lah odu a že se zdálo, k te r a k nejen ústa, nýbrž celé ústrojí tělesné nutilo Pěšinu, mluviti živě a dojemně. Ěeč jeho bývala, prý, vždy vážná a plna m y šlének, beze všeho mluvení planého. Kázával, prý, velmi často, dávaje se v tom zastupovati pouze v nemoci, a mluvil vždy prostě, srozumitelně a jadrně, dokládaje se zhusta p í smem svátým. T ak spojoval s literárním jménem, hlavně od U calegona závažným, čím dále tím vzácnější pověst vzor ného duchovního správce a proto nemohla zůstati bez úspěchu snah a jeho, aby nabyl postavení, ve kterém by mohl ještě vydatněji než v Litomyšli působiti, pracovati o domácích dějinách, brániti. jazyka českého před další zkázou a ovšem sloužiti církvi. Omeziti se posavadním kruhem děkanské a vikářské působnosti n a venkově n edal Pešinovi jeh o roz hled ve světě, duch ctižádostivý a bažící po činnosti co nej usilovnější a sebedůvěra, upevňovaná také stále se množícími přátelskými styky s osobami vysokých veřejných postavení. Zraky Pešinovy nejprve obráceny byly k tajem ným s k a lám vyšehradským, když se dom áhal opravdového přesídlení z Litomyšle; měltě jakousi naději k děkanství při ta m n í kapitole, které byl členem. Při tomto kroku, od získání kosteleckého děkanství nejrozhodnějším, zdá se, že nepřímo prospívalo Pešinovi ještě Balbinovo přátelství. Aspoň byl Balbinovým spolužákem a přítelem od mládí muž, jehož přízeň té m ě ř sama té doby rozhodla o příznivém osudu Pešinově. Byl to biskup královéhradecký, Matouš F e rd in a n d Sobek z Bilenberka, M oravan z R a jh ra d u rodilý, o jehož tehdejším velmi blízkém styku soukromém s Pěšinou svědčí listy jeho v Pešinově pozůstalosti. Poněvadž je st podobno k pravdě, že muže tyto s Pěšinou svedl společný přítel jich obou, Balbin, možno jem u přičítati do jisté míry ta k é ne přímou zásluhu o prospěch, k*erý Pešinovi nyní vzešel z t o hoto přátelství. Biskup Sobek tehdy ta k vřele se ujímal Pěšiny, že konečná prom ěna přátelství tohoto v náruživou nenávist, když se s ním Pěšina po letech octl v příkrém sporu, bezděčně pozorovateli připomíná, j a k náhle sbíhají se protivy v životě lidském. Roku 1665 uprázdnilo se místo kanovnické při kapitole svatovítské v P raze ú m rtím budišínského děkan a Krištofa 81) Jelínek. K dyž peníze došly r. 1682, opatřil tento zpěv nadáním vždy trvajícím měšťan Panovský. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 53 Reinholda, brzo potom pak zemřel děkan při kapitole vyše hradské. Pěšina ucházel se rozhodně o vyšehradské d ě k a n ství a je n pro jistotu žádal zároveň za kanovníka k sv. Yítu. Učinil to n a velmi důtklivou r a d u biskupa Sobka, jenž mu psal 28 května (r. 1665) po několika slovech o všed ních záležitostech obchodního rázu ta k to : „Confidenter scribo Suae Dominationi, Decanus W ischehradensis est desperatus de reconvalescentia; scribat statim Eminentissimo Cardínali, ut in terced at a p ud Caesarem. Item scrib at Supremo Burggravio. Ego cras discedo Pragam p ro p te r suffraganeum consecrandum, sed non m orabor nisi per dies duos. L oquar ipse E m in en tissim o et si potěro, Suprem o B urg g ra vio . E tiam est vacantia in m etropolitana, quia decanus Budissinensis, Christophořus Reinhold, est m ortuus, qui fuit P ra g a e decanus. A d d a t in litteris, cum unum non esset, u t sát alterum . Ego Ubenter haberem P ragae Suam D om inationem . In Aula a pu d Dominům Pa c htam operabo etiam. Vivat, Yaleat. Maneo addictissimus Matth. Fcl. E p s .“ 82) Své vlastní věci nemohl se Bílenberk ujím ati horlivěji, než se staral o P ě šinu, váže si, j a k z listu patrn o , jmenovitě jeho osobní od danosti k sobě. Co tuto psal Pešinovi, naprosto nebyly pouhé s lib y ; daltě se i s řečeným svatovítským děkanem Z braslav ským do dopisování v záležitosti Pešinové, jemuž pak posílal listy Zbraslavského, ta k že se u Pěšiny zachovaly. V nich se dovídáme, že v říjnu Pešinovy naděje vyšehradské velmi se zk a lily ,83) načež teprv počal se s důrazem ucházeti o přízeň kapitoly m e tro p o litn í.84) Odtud mluví se již pouze o beneficium svatovítském, k němuž měl Pěšina opravdovou n a ději, 85) a Bilenberk byl ta k nedočkavý rozhodnutí, že ho Zbraslavský listem 29 říjn a zvláště žádá za strpení. Nebylo totiž Zbraslavskému z příčin důležitých již nepovědomých možná, dosti brzo kapitole přednésti žádost P e šin ov u; ale 82) Pěšina dlel tehdy v Hradci Králové a Sobek snad trávil jaro na biskupském statku v C h rasti; vysvítá to z důtklivé poznám ky na nadpise listu: „Si non est Kegino-Hradecii, m ittantur statim post ipsum per proprium tabellarium , solvet ille Iibenter.“ 8:t) Píšeť Z braslavský B ilenberkovi 12 října r. 1665: „Dominus Pessina non male fecisset, si se venerabili capitulo (tím míní kapitolu svou u sv. Víta) insinuasset et si hoc ipsum adhuc faceret, maior spes esset quam in acquirendo decanatu V issegradensis ecclesiae. Sunt aliqui nec pauci praetendentes, timeo, ne armatae preces perveniant.11 **) F r. J. Bartoň fa po něm Berghauer) podotýká, že v kapitole svatovit ké lidé, závidící Pešinovi učenosti jeho, několikráte zmařili přijetí jeho za kanovníka. Jestli něco pravdy na pověsti té, nemohl jsem se v hojných zprávách z kapitoly dopátrati. 85) Capitulum cupit videre personam et a u d ire ; alias non erit difficile eum suscipiendi tanquam subiectum aptum et idoneum, napsal o něm ihned pozdější probošt N ebeský v pamětech svých, o nichž nám bude níže mluviti. 54 V. V. Zelený: jakmile se to stalo (31 října), hned věci ukazovaly se p ří znivě. 8B) Nemohloť mezi četnými kandidáty býti jm é n a vá ženějšího,87) a přím luvu soky Pešinovy provázející vyvažo vala mimo úsilí Bilenberkovo dojista též přízeň, kterou měl k Pešinovi biskup litoměřický, člen kapitoly. Byl tedy P ě šina, již 5 listopadu kapitolou vyzván, aby se jí co nejrychleji představil a den si určil, kdy chce před ní n a zkoušku káz a t i ; a vyzvání to bylo rázu ta k povzbuzujícího, že děkan Zbraslavský, k terý je psal z povinnosti úřední, soukromé Pešinovi činil největší naději ze všech k a n d id á t ů .8S) Po no vém naléhavém vyzvání Zbraslavského (v listě 13 listopadu) Pěšina 19 listopadu přijel do Prahy a druhého dne kapitole se představiv shledal ji sobě naskrze nakloněnu. V neděli 22 listopadu Pěšina kázal v kapli svatováclavské a jeho v ý mluvnost ještě více naklonila kapitoly k Pešinovi, poněvadž právě potřebovala českého k a z a t e l e .S9) Byl by tedy odchá zel z P rah y zcela dobré mysli, kdyby ho nebylo znepokojo valo nedorozumění, kterým n a se byl popudil nejvyššího p u r k r a b í B e rn a rd a h ra b ě te z M a rtin ic .9U) Tento mráček rozplynul se, ale Pěšina sám nevěděl, že zvolení jeho posud není docela j i s t é , 9I) takže nepadlo bez potřeby na váhu jeh o ještě jedno slovo velmi mocné. Daniel P a c h ta z Rájová, o kterém zmiňuje se Bilenberk v citovaném listě 28 května, se kre tář dvorské kanceláře če ské ve V íd n i,92) dobrý Čech a přítel Pešinův, jem už zhusta 8<i) Zbraslavský Pešinovi 3 listopadu 1665: „Quo tardius ob urgentes causas, eo etiam felicius spero traditas litteras Adm. R dae Dominationis V rae fnisse a me V enerabili Capitulo capitulariter eongregato. E t quidem felicius, si quidem Ven. Capitulum nostrum, tam etsi habeat non paucos vacántiam canonicatus nostrae sanctae ecclesiae non sine singulari recommendatione praetendentes, videtur tam en prae ceteris non parum affici Adm R dae Dominationi V rae.“ Připom íná pak, že každý kandidát se představí kapitole a, káže na zkoušku. 8I) Pěšina ukazoval v žádosti asi také k literární činnosti; aspoň Zbraslavském u přiložil exem plář spisu Parochianus obediens, za nějž tento děkuje 13 listopadu. P rávě spisovatelství Pešinovo bylo však zároveň příčinou, že se pro nějakou knížku některým v kapitolo líbil, jiným nelíbil, ja k podotýká ve svých -pamětech Nebeský. Ucalegon ani Parochianus nemohli kanovníkům b ý ti proti mysli a tak nezbývá než tušiti, že kapitulárům češtině nepřejícím , o nichž N ebeský jinde zajímavě hovoří, Předchůdce Moravopisu nebyl asi po chuti. ss) „Sunt plures praetendentes, sed nulli tam gratioSum responsum datum est uti Dominationi Yestrae. Ilaec tam en sub rosa." 89) Fr. J. B artoň vydává tuto stránku za rozhodnou. Píše o tom Bilenberk Pešinovi z Chrasti na den sv. Jan a E vangelisty roku 1665: De felici Pragae expeditione gratulor, ut non šequatur certitudo, nil ambigo. Supremus B urgravius facilc irritatur, sed ubi inform atur et invenit iustam causam, facile placatur. 9I) N ebeský p íše: 22 (Nov.) die dominica fecit concionem, non tam en adhuc eertus est canonicatu, sunt multi praetendentes. 95) „Pachta z R ájová pro' své služby platné povýšen byl do staro žitného stavu rytířského, anotarž napotom i do panského a byl pra- Tomáš Pěšina z Cechorodu. 55 a velmi srdečně dopisoval, ujal se věci jeho, o které mu Pěšina psal 20 listopadu z Prahy, líče příznivé přijetí své a žádaje, aby zaň promluvil u probošta neb d ěkana k a p i toly, kteří mu nejvíce p ř e jí.93) Pa ch ta poslal list jeho 23 pro since kapitole, připojiv doporučení, n a d něž upřímnější ne snadno si mysliti: „Měly by Jich Milosti Páni Capitulares (quibus mea obsequia corditus defero) tohoto pána koupiti i k sobě vyprositi ano i jeho p řija ti se téšiti i c h lu b i ti: m ira re r et dolerem, nisi fecerint. Prosím za přím luvu co nejhorlivější, ať se pro P ána Boha nepropouští; p e c c a b u n t! “ 94) Po vánocích již bylo rozhodnuto pro P ě š in u : 28 prosince B ium enberg poznam enává: „Jam d a tu r tandem D. Tkom ae Pessinae čerta spes de canonicatu pragensi" a 2 ledna roku 1666 Zbraslavský velmi spěšným lis te m 95) slavnostního rázu oznam uje Pešinovi jm énem kapitoly, že se má rozlouéiti s děkanstvím a k svátku sv. Vojtěcha býti již v Praze, kde b ud e uveden v hodnost i v residenci kanovnickou, „kde mu b ud e pro modlitby a zásluhy svátých p a tro nů očekávati od pá n a boha štědré odměny časné i věčné11. Tato poznámka, učiněná pro consolatione ex intimo cordis am ore má p ř í činy zcela praktické. Pěšina k ra d ě Bilenberkově měl úmysl v prvnim roce kanovnictví nechati si ještě litomyšlské dě kanství až do H avla příštího r o k u . 99) Tomu vzpírala se k a pitola a nastalo o to nové dopisování mezi Pěšinou a Z b ra slavským, jenž listy psanými 14 a 27 ledna (toho dne ú ř e d ním a zvláště ještě soukromým psaním) vykládal mu nezbytí, přestěhovati se na stálo hned po installaci do Prahy, „quia similia sunt incom patibilia11. Kapitola však asi nezastávala k a nonického nařízení o nespojitelnosti obou těch ú řa d ů všeobecně, nýbrž naléhala p a trn ě pouze na to, aby Pěšina dostál povinnosti residenční při kapitole a zůstal po installaci v Praze, dopouštějíc, aby si zároveň ponechal děkanství v Litomyšli. Proti takové odotcem kvetoucí dosavade liraběcí rodiny Pachtův z R ájová,“ píše nám ochotou svou nevyrovnaný učenec Ant. Rybička.. Pachta, ja k yidno z archivu jindřichohradeckého, dopisoval velmi čile hr. Herm. Černí novi; hlavně z r. 1649 zachováno mnoho českých listů. V pozdějších letech něm ecky dopisoval hraběti H eřmanu Ja k u b u Černínovi. 93j Přes všechnu přílišnou zdvořilost dobj7 tehdejší svědčí přec o tom, že již tehdy Pachta mu byl nakloněn, slova P ešinova: Quapropter rem hanc Perillustri Dominationi V rae tanquam speciálissimo patrono meo insinuandam duxi etc. 9') Protocollum actorum capituli ab a. 1658 usque ad a. 1674. 95) Na adresse: Cito, cito, citissime. 90) Radil mu to B ilenberk již v onom listě, psaném na sv. Jan a Ev. 1665, řk a : Haud dubie minimum uno anno retinebit decanatum, quia pro primo anno canonicali párům vel nihil dant. Solení, quidem conferre duo praedia et decanatum S. A pollinaris, sed nescio, an Suae Dominationi id facient. Interim pro securiori decanatum pro anno sibi im petret. 56 V. V. Zelený: chylce od církevních ustanovení nemohlo se arci tehdy mnoho nam ítati, ježto zejména za citelnějšího nedostatku kněžstva výjimky takové bývaly pravidlem a v samé kapitole se- vy skytovaly až po tu dobu Zůstal tedy Pěšina ještě v Praze děkanem litomyšlským až do 18 říjn a r. 1666., spravuje ú ř a d ten kaplanem J. Veselým a kněžstvem řá d u piaristského v Litom yšli.97) Ještě před odjezdem do P rahy snažil se, zjednati si co nejpříhodnějšího opatření všemi potřebam i v novém domové, ja k zřejmo z upokojujíeích odpovědí, d a ných mu Zbraslavským 22 ú nora o bytě a 8 du bn a o k o ních a voze, a již se loučil s Litomyšlí. Nechal tam darem n a pam átku n a plátně malovaný obraz svůj v domě d ě k a n ském a pozlacený kříž, znakem svým ozdobený, jehož až na naši dobu užíváno k slavným pohřbům, v srdcích spoluobčanů pák pověst zůstavil, že byl „kněz povolání svému věrný, k a zatel výborný a u vykonávání služeb božích vroucný, v k á rání nepravostí přísný a chudým n aklon ěn ý11. 9S) Dne 19 d u b n a r. 1666 odjížděl do Prahy. P řání jeho bylo vyplněno, jeho silám a šlechetným snahám dostalo se většího p r o s t o r u ; ale devět let strávených soukromou prací a rozšafným působ ebením v tichém městě na hranicích moravských zůstalo nejšfastnější dobou jeho ž iv o ta .99) III. Pěšina v kapitole svatovítské do zvolení za děkana. Na den sv. Vojtěcha, 23 du bn a r. 1666 Pěšina děkanem Šebestiánem Zbraslavským slavné uveden je st v důstojenství kanovnické při metropolitní kapitole pražské, ve které toho času mnoho se sběhlo proměn. Již předešlého roku téhož dne. kdy Pěšina v Praze kázal na zkoušku, zemřel kanovník Daniel Vít Nastoupil ze Schiffenberga, jmenovaný krátce před tím suffragánem pražským, a 12 ledna r. 1666 probošt Jan František Rasck z Aschenfeldu, jenž odhodlanost a s ta te č nost v ú řa d ě osvědčil ještě v bouřích, kterými třicetiletá S7) Jelínek. Ponechati si děkanství litom yšlské do H avla r. 1666 bylo úmyslem Pešinovým hned z počátku. Ilned 21 ledna psal konsistornim u kancléři Jindřichu Meckenburgrovi, podávaje se odporu k a pitoly, že se svolením konsistoře do té doby zůstane i v P raze lito myšlským děkanem . L ist tento chovaný v archivě arcibiskupském uvedl nám laskavě v známost p. Fr. Dvorský. 98) Jelínek. " ) Ještě r. 1675 dne 1 února psal radě m ěsta Litom yšle na důkaz milých upomínek svých list, v němž p ra v il: „Ačkoliv od Litomyšle vzdálený jsem podle těla, v duchu však a na mysli začasté ji přítomnou sobě mám, ano říci a psáti musím, že ji v svém srdci nosím .“ Také kněžím litom yšlským z P rah y psával na důkaz bývalé přátelské shody. (Jelínek.) Tomáš Pěšina z Cechorodu. 57 válka na samém sklonku otřásla Prahou. Neboť když Švé dové dobyvše Prahy zmocnili se též kostela svatovítského, Rasch s děkanem Reinholdem zjednali si slyšení u Konigsm a rk a i docílili toho, že na říd il vojsku od chrám u upustiti, načež odešli Švédové do kostela u Všech svátých a mívali tam pobožnosti své. Ú m rtím Raschovým Pěšina, který jej velebil ja k o světlo a hlavu všeho duchovenstva v Cechách, 10°) ztrácel velikého příznivce v kapitole. P ok ládaltě Rasclie mezi členy kapitoly za předního původce vyvolení svého za k a novníka, začež mu vřele děkoval listem psaným 24 ledn a r. 1666, divnou náhodou ještě nevěda o jeho úmrtí, tak že zvláštní ironií osudu v listě tom již zemřelému přeje dlouhého zdraví a života, doufaje od něho rady a pomoci ta k é v h isto rických pracích, jimž arci bohaté Raschovy upomínky z p o hnuté minulosti mohly býti velmi na prospěch. R Po sm rti proboštově hned v ú n o ru zvolen je s t kanovníkem fridlanský děkan Kristián Augustin Pfalz z Ostřic, náruživý polemik, z jehož sedm nácti vydaných rozm anitých spisů větší část čelila proti jinověrcům a jenž sám se honosil obrácením a pokřtěním osmnácti židů. 2) Ja kkoli se jm enuje mezi český mi spisovateli theologickými, byl tento Lužičan rozhodně německého smýšlení a také kazatelem německým u sv. Víta vedle českého kazatele Pěšiny, s nímž byl téhož dne installován, ta k že s Pěšinou zároveň do kapitoly vkročil pozdější jeho náruživý protivník. Nejzajímavější osobou v kapitole byl tehdy Václav F r a n tišek Nebeský (Coelestinus) z Blum enberka, před Pešinovým příchodem, 17 března r. 1666 proboštem zvolený. Zdá se, že byl muž povahy tiché a skromné, aspoň Pěšina jak o vyni kající vlastnosti při něm chválí kromě zkušeností mysl d o bročinnou a zvláště hostinnost a povahy skrom né a mírné, kdežto pam ěti k a p it o ln í 3) vřele oceňují jeho skvělou výmluv nost v řeči české; ale nemalé zajímavosti jméno jeho nabývá pozoruhodnými pamětmi, k teré se po něm chovají v archivu svatovítské kapitoly. Ačkoli se jm enují Wenceslai Francisci a Blumenberg S. M. P. Ecclesiae Praepositi acta c a p itu la ria ab anno 1640 usque 1674, přece vlastně obsahují dosti zevrubnou autobiografii, hned s mládím počínající. Nebeský byl P ra ž a n , narodiv se r. 1606 n a Novém městě, a měl J0°) Phosphorus aepticornis, str. 593. ') „ut habeam, a quo consilia, documenta, traditiones et siinilia, quae mihi olim servire et prodesse possent, accipiam ac veluti ex fonte ipso hauriam “. ri Canon seu catalogus aut album capituli ete. conscr. a Joanne Michaele W arlich de Bubna, s. m. e. canonico, r. s. f. capituli cancellario et archivario 1789. 3) Canon právě citovaný. 5 58 Y. V. Zelený: v mládí osudy namnoze přímo romantické, ovšem skoro vesměs sm utné a dobu třicetileté války živě charakterisující, t a k že pam ěti jeho pokládati sluší za pěkný pram en z n á mosti tehdejšího života v Čechách, a jm enovité ovšem te h d e j šího stavu kněžstva, kdežto jednotlivé kusy jejich byl} by dojista čtením vůbec poutavým, kdyby vnikly do veřejnosti. Zvláště důtklivé a tuším také vzácné je st vypsání švédského obsazení H rad č a n a bídy, které při tom zakusil. Přes p a trn ý odpor k činnému zasahování do vnitřních a vnějších sporů kapitolních, které často vyžadovaly rozhodnějšího, ano bez ohledného vedení,4) tento n a svůj ú řa d poněkud příliš ústupný a je n klidu vyhledávající muž přece měl bystrý úsudek 0 svých současnících, jejž vyslovil v pamětech vždy s ro z u mitelně a jadrn é, ba druh dy dosti perné, čech byl naskrze a o potlačování Čechů Němci v kapitole mluví s nemalým důrazem. O životě Pěšinové v kapitole paměti jeho poskytují nejednou světla mnohem zřetelnějšího a zvláště pam ětem Pešinovým jsou doplňkem velmi vítaným, dodávajíce jim shodou věrohodnosti, odporem pak usnadňujíce n estran ný úsudek. Ještě starší byl asi kanovník Michal Vojtěch Crusius, chválený Pěšinou pro zvláštní o bratnost v řízení věcí, k te ré m u však věk a churavost nedala příliš hojně se stýkati s ostatním i kapitulary. Pěšina, ja k sevzdá, v přátelském poměru žil s ním 1 s děkanem kapitolním Šebestiánem Zbraslavským ; ale ne víme o tom, že by byl s kterým koli členem kapitoly, na hrad ě sídlícím, zacházel ta k důvěrně jako s biskupy Schleinitzem a Sobkem, kteří jsouce členy kapitoly žili mimo P rahu. Ducha, který kapitolou hýbal, označuje zřetelně jméno muže, který tehdy stál v čele církve p r a ž s k é : arcibiskupem pražským posud byl kardinál Arnošt h ra b ě H arrach , v němž arm ády kněží a mnichů, obracející po bitvě bělohorské ná ro d český na víru katolickou, spatřovaly svého nej vyššího veli tele a vůdce ozářeného vítěznou slávou Ani úplné potlačení jinověrců nezastavilo polemické rozvášnénosti, kterou je ště nyní prodchnuty byly jásavé hymny, oslavující katolické ví 4) Y příčině tehdejších poměrů v kapitole zajím avý jsou dvě p o znám ky v jeho pamětech. O sm rti kanovníka J. J . B ečka r. 1668 v y pravuje, dokládá: Intellexi, quod litteras ante mortem suam ad capitulares plenas maledictionibus miserit, non mirum, ex dolore cordis, quas perlectis (sic) D. Decanus (Zbraslavský) laceravit et com bussit: luserunt enim cum eo quasi pila. Mei recordatus tamen legavit mihi srajptis sed vacuum. A téhož roku 19 říjn a poznam enává: Percepi, ex uno Prim ario, cur Gadanensis decanus, invitatus ad primam concionem faciendam pro canonicatu pragensi, tam cito m utatus, relictis omnibus et insalutatis a b iv e rit: Quia ab uno distractus et persuasus, ne acceptet, quid enim hic vellet agere inter t-urbulentos et idiotas! Tomáš Pěšina z čechorodu. 59 tězství. Arcibiskup, zdobený římskou kurií nej skvělejšími po ctami církevními, byl živým pomníkem triumfu, za nějž bez unavení hlasně děkováno z duší upřím ných i úst licoměrných, a ta k je ště r. 1665, když H a rr a c h jm enován je s t také bi skupem tridentským , jesuitská kollej pražská velebila ho zpěvy, rozčilenými bojovnou horečkou polemickou. Poetica de nova p u rp u ra gratulatio, qu a Illm ac Rdssimum Principem S. R. E. Cardinalem ab H a rrac h Dm Dm E rn estům , Dei et apostolicae sedis g r a tia Archiepiscopum pragensem . . . saluta b a t Collegium S. J. P r a g e n s e 5) jm e n u je se p am ětiho dn á knížka, která nám uchovala obraz smýšlení a citů tehdej ších horlitelů katolických. Otcové jesuité arcibiskupa oslovují lichotivým o brazem : „Commodum evenit, Princeps Illustrissime, u t evanescente iam haeresis in Bohemia nocte in T u a venerem ur p u rp u ra a u r o r a m “, a hned v první z následující řady básní, s nápisem „Virtutis H arra ch ian a e in haeresis a m p h ith e a tro v icto ria“ čteme tyto verše: O heu superbae scéna p o te n tia e ! Formidolosos iam video greges Plutonio mergi r e c e s s u ! Iam nocuo cineri superstes R ursu m impiato conditur alveo F atalis A nser et celeri fuga R a p ta tu s e m u n d a t Bohemas Augurio recidente terras. Oernin lacunis m onstra Gehennicis U t n a ta quondam faxque A cheruntica Calvique L utherique et omnis Colluvies graveolentis orci H a rra c h ian o te r r ita spiculo P a r s gallicanis sistat in orbitis E t proxime pars nubilosis Saxoniae la te b re tu r a n tris ? T ak pěla mocná jesuitská kollej a s ní všechna okázalá hierarchie. A tře b a právě neúnavný řá d jesuitský v horlení svém vždy byl o některý záslužný krok napřed, zvláště před světským kněžstvem a též před kapitolou, těše se také o to větší moci a oblibě, přece všecko ovzduší, ve kterém nyní bylo žiti Pešinovi, naplněno bylo p aram i polemické vášně, kterým i zahalili jasný zrak jeho již z mládí v jesuitské kolleji hradecké. K apitola sam a té doby zotavovala se po nesnázích, které měly předtím po dvě století všechny ústavy katolické ze zápasu o svobodu náboženskou a volnost duševní a z p ře 5) Praga, Typis Pauli Sessii, typographi Cardinalis. R ok není nijak označen, ale „nova purpura" tý k á se patrně r. 1665. 60 V. V. Zelený: h m atů , které bývají nezbytným průvodem všech velikých nových myšlének. J e s t ovšem její historie až do polovice sedmnáctého věku obrázkem rozervanosti tehdejšího stavu církve v Čechách; ale při Pešinově vstupu do kapitoly věci již se obracely k obyčejnému běhu. Vzpomínky na stře do věkou velikolepost kapitoly a bývalé bohatství její zůstávaly arci pouhým snem. F e rd in and I I hned na počátku antireform ace projevil úmysl, sny takové učiniti skutkem a k a pitolu během času velice zmenšenou rozmnožiti a n a d ati opět statky k tomu náležitými, načež mu kapitola r. 1622 podala zprávu co nejobšírnější o bývalém počtu svých členů a služebníků, užívajíc k tomu cíli všeho, co se dalo shle dali v archivu jejím, rozhovořila se ihned též o statcích a důchodech, které mívala před hnutím husitským, a ko nečně i nav rh la u rčitý způsob, v ja k é m by jí císař mohl pomoci k bývalé slávě a síle; ale přese všechnu pobožnost Ferdinandovu s myšlénky té sešlo i s úmyslu jeho, navrátiti kapitole všechny statky, které jí kdy vůbec byly odňaty. Naději na ta k úplnou n áh rad u pak zm ařila kapitole docela smlouva císařova s papežem 8 b ře zn a r. 1630 učiněná, n a zvaná C ontractus salis. Zástupci jejich, papežský legát a late re J a n P a lo ttus s kardinálem H a rra c h em a Maxmilián h ra b ě T rauttm an nsd orff s nejvyšším kancléřem českým Vilé mem Slavatou a m ístokancléřem Otou z Nostic smluvili se, aby císař jak o král český platil k užitku stavu kněžského na vždy po patnácti krejcařích z každé bečky soli do Cech přivážené nebo snad v zemi dobyté, začež ustoupila církev od všech požadavků na statky ztracené před časem Rudolfa II. M arně kapitola protestovala listem psaným Slavatovi již 6 ledna t. r. odvolávajíc se na přípovědi císařovy, že jí bude nahrazeno vše, co z tra tila ; jakm ile smlouva nabyla platnosti, všecka možnost dalšího nastupování na takové n áh rad y byla jí odňata. Kapitoly ničeho nedostaly z poplatku solního, n a skrze klášterům přikázaného, a teprve r. 1640 sam a kurie římská dorozuměla se s arcibiskupem H a rra c h em o to, aby z něho kapitole metropolitní vyplaceno bylo dvacet pět tisíc zlatých. 6) Však ještě potom kapitola poskytovala tak málo svým členům, že se do ní ani nehlásili kandidáti, aby byla o pa třen a kazateli, i musila si členy povolávati, nemajíc někdy vůbec kanovníků kromě čtyř prelátů. II. 1646 bez svého p ři činění zvoleni jso u za členy Nebeský jako český a Reinhold ja k o německý kazatel; Nebeský, jsa tehdy farářem v Týně, kam ta k é byl povolán nežádav toho, přijal kanovnictví dosti nerad, véda, že právě před ním Zbraslavský, zakusiv huiot6) a násl. Viz Pešinův Phosphorus septicornis na str. 102 a násl. a 679 Tomáš Pěšina z Čechorodu. 61 ných nesnází v kapitole, již za rok odešel na arciděkanství p lz eň sk é .7) N ap roti tom u s Pěšinou hlásilo se již mnoho pretendentův o místo v kapitole, takže v ten čas, kdy se stal jejím členem, poměry ta k m imořádné p a trn ě byly již p ř e staly, tř e b a na místě někdejších třiceti šesti kanovníků nyní všech skutečných členů kapitoly nebylo více než osm. O hmotném postavení kanovníků svatovítských své doby sám Pěšina r. 1673 se vyslovil ve svém Fosforu, 8) že mají příjm y sice menší než u jiných kostelů metropolitních a kathedralních, ale postačující zvláště proto, že zde spíše než jinde možno se obejiti bez velkého nákladu. Pěšina však, než se stal účastným obyčejných důchodů kanovnických, přečkati musil v kapitole první rok, a nn us gratiae nazývaný, v němž k aždý nový kanovník odkázán j e s t pouze na denní podíly, distributiones quotidianae, jiných příjm ů zatím nemaje. Asi půl léta měl ovšem ještě děkanství litomyšlské, jehož však z ne známých příčin déle nemohl si udržeti, takže dle pamětí Ne beského v druhé polovici prvního roku výminečné postavení toto dosti těžce nesl. Déle než na úplné důchody kanovnické Pešinovi bylo čekati na výhody, které z pobytu v Praze a při kapitole kynuly jeho historické p r á c i ; byltě n a počátku velmi zaneprázdněn novým ú řa d e m a jmenovitě časté visi tace zdržovaly jej mnoho po venkově. Již 30 září r. 1666 zvolen je s t kom m issařem k revisitacím v Kouřimsku, Chrudimsku, K rálovéhradecku a Boleslavsku a 11 říjn a již odjel z P ra h y a pobyl na Kouřimsku celé léto krom ě srpn a a podzim až do konce listopadu, a ještě celé ja ro r. 1668 byl n a cestách po severních Cechách, až v Liberci onemocněv zimnicí vrátil se domů, načež za něj poslán jest na cesty probošt boleslavský Aster. Není však potřebí čas visitacemi strávený v životě Pešinově za zmařený p o k lá d ati; viděli jsme, k te ra k již v Litomyšli n a visitačních cestách všímal si národního i hmotného u tla čování lidu, nem aje tehdy ovšem ještě potřebné moci úřední, aby jeho horlivost mohla míti platn é účinky. Nyní byl sám v úřa d ě , u něhož se z Litomyšli m arně dovolával sluchu, a není pochybnosti, že hned od počátku přihlížel k tomu, aby se jazy ku českému všude délo po p r á v u ; zde bylo jeho p r a k tické vlastenectví ve svém živlu a projevilo se později pře') N ebeský vypravuje o prvních třech letech svého kanovnictví s humorem: E go pro certo difficiles annos habui 1646, 47 e t 48. Nihil prorsus accepi his duobus annis, quamvis alter (Reinhold) hic inde acceperat,, favebant Germano magis quam Boemo, nec decanus (Ondřej K okr, f 1650), cum tam en fuerat B oem us; m onebat me quidem ante, u t habeam patronos Bonifacium et S ervatium : debui valde misere illum annum gratiae, quem ita vocant, transigere: necessarium erat invocare sanctum Servatium et Bonifacium . 8) Phosphorus septicornis, str. 713. 62 V. V. Zelený: kvapujícími účinky, když Pěšina mokl o věcech rozhodovati sa m o s ta tn ě .9) Zároveň však visitační cesty byly zdrojem n epříjem ností a nesnází v příčině hmotné, jež trvaly i potom, když Pěšina přestál první rok v kapitole. K apitola chtěla m u totiž na čas nepřítom nosti jeho, když byl n a visitacích, odníti porci kapitolní, čím by důchody jeho byly citelně skráceny bývaly; Pěšina bránil se tom u řka, že koná visitace jako povinnost úřední, zastupuje při tom kapitolu, ta k že mu v čas jejich i nepřítomnému náleží porce jin a k jen přítom ným p ř ip a d a jící. I spojil se hned na počátku s kanovníkem Pfalcem, jenž také nesnáze prvního roku kanovnického snášel dosti n e t r pělivě, a vzali si za úkol provésti v kapitole, aby officia k a novníků byla rozdělena a postoupením některých m ladším kanovníkům větší příjmy se zjednaly, kdežto, prý, posud všechno děkan si nechával, a Pešinovi aby nechána byla porce i v čas visitací. N a p ře d požádali probošta v soukromí za pomoc a on slíbil, podporovati jich v kapitole, v níž měl sice ta k málo moci, že dle vlastních slov sám po třeboval přispění jiných, maje jmenovitě v děkanovi Zbraslavském p ro tivníka dosti umíněného. Když před odjezdem Pešiuovým na visitaci 7 října r. 1666 v kapitole jedn áno o požadavcích nových kanovníků, dáno Pešinovi za pravdu a je n žádost o rozdělení officií je st odložena k havelské kapitole, a za n e dlouho povoliti musil odporující děkan i tom uto požadavku, neboť Pěšina již 1667 byl scholastikem. Ale již následujícího roku 27 s rp n a povstali starší k a p itu lá ři proti tomu, že P ě šina jsa na cestách dostával porci, a když opět hájil, co za své právo uznával, spor nabyl takové prudkosti, že nem ohla bouřlivá schůze přivedena býti ku konci. Přes všechnu nejistotu poměrův a přík ro st některých těchto sporů hned první léta pražského pobytu přinesla Pešinovi nové úspěchy. V útěchu za nepříjemnosti, které mu bylo snášeti v nejbližším okolí, poctěn jest tehdy od v z d á leného dvora císařského dvojím povýšením rychle po sobě. Nebyltě ještě mnoho přes rok v Praze, když byl jm enován císařským rad ou beze vší pochybnosti pomocí svých mocných příznivců. O způsobu, podnětu a čase tohoto jm enování p ra ničeho není známo; dosud kladeno bývalo do r. 1670, kdežto se titul Suae Caesareae Maiestatis Consiliarius Pešinovi přikládá již r. 1667. Tím důkladněji známe za to historii druhého, mnohem vzácnějšího vyznamenání, které povzneslo Pěšinu vysoko nad jeho posavadní postavení jm enovitě v očích 9) Kevisitační činnosti Pešinovy týče se toto místo v K rugrovu listě, psaném 7 února (1668): Ad ver venietne visitatum Ziampach? Gemunt rustici aggravati tot o n erib u s: iam sunt quidam iudicati in altera vita. Sed quid iuvent haec iudicia vivos? Tomáš Pěšina z Cechorodu. 63 tehdejší společnosti většinou nesam ostatné a dvorním byzantinismem prosáklé. S talí se Pěšina brzo potom císařským falckrabětem. Asi v první polovici r. 1667 Pěšina podal žádost o to císaři Leopoldovi 1 , 10) opíraje ji připomenutím svých děje pisných prací a svého účastenství v revisitační kommissi. P ř á telé jeho u dvora, jmenovitě asi sekretář dvorní kanceláře české Pachta, dovedli toho, že císař již rozhodl, aby Pěšina dostal palatinát, když tu náhle vyskytla se nová překážka. Někdo ze vzácné šlechty, dověděv se o tom, císaři důtklivě zrazoval, aby duchovním vysoké této hodnosti nepropůjčoval, ježto, prý, ho příliš zneužívají Poukazováno i k příkladu, že některý p ra e la t mocí falckraběcí legitimoval své vlastní děti. O tomto stavu věcí důvěrně psal do P ra h y vídeňský Pešinův přítel Loth v září r. 1667. Pěšina tehdy dlel na vi sitací v Chrudimsku i zpravil jej o tom synovec jeho Jiří Pěšina, u něho v Praze žijící n ) a psal zároveň do Vídně Mikuláši Zalkovskému, dotčenému výše ctiteli Pešinova P ř e d chůdce, jenž s P a c h to u dříve ve Vídni nepřítomným Pěšinu ra d ů m císařským znova doporučil jako muže povahy vážné a vzorného života. Jiří Pěšina sta ra l se také v P raze o to, aby p o třeb né zdání místodržících a konsistoře bylo co nejúčinlivější. Císařská ta jn á ra d a , ve které byl ne snad bez prospěchu Pešinova též ochránce Balbinův hra b ě L am berg, 30 ledna r. 1668 jm enovala Pěšinu falckrabětem. T ře b a již od šestnáctého věku název tento ztratil mnoho své bývalé veřejné váhy, přece i té doby ještě platil za velké vyznamenání a požívaje veliké vážnosti též v nejvyšších vrstvách tehdejší společnosti dával nad to posud některou moc v občanském životě platnou. Comes palatinus měl právo, udělovati přídom ky a znaky, tedy povyšovati na nejnižší stu peň šlechtický, promíjeti věk potřebný k zletilosti a legitimovati nemanželské děti. Z kapitulárů svatovítských^ nikdo tuším hodnosti této neměl již od času probošta Simona Brosiusa z H orštejna, zemřelého r. 1642, takže Pěšina přičítati mohl jen své osobní váze a spisovatelské pověsti, že 10) Archiv v Jindřichově Hradci zachoval žádost tuto, německy psanou. V yřízení císařské tajné rady je s t k ní připsáno. ^ ") J iří Pěšina, jm enovaný již ja k o původce dvou z doporoučecích básní při Předchůdci, byl syn nejstaršího b ratra Pešinova, Jana, který již r. 1661 byl mrtev. D cera jeho A nna žila potom dle poěát.ecké „knihy p u rkreehtní“ u strýce v Praze, ja k se zdá, zároveň s bratrem Jiříkem Hynkem, jenž r. 1673 byl registrátorem desk zemských. Tento psal 17 záři (roku 1667) strýci na venkov obšírný list, z něhož v yňaty jsou všechny tyto zprávy. Šlechticem, je n ž nepřál Pešinovu jm enování palatinem, jm enuje se tu dřívější sudí zemský hrabě Nostic. Tento dopis Jiřík a Pěšiny je s t nejstarší zachovaná listina, jm enující Pěšinu císař ským radou. 64 V. V. Zelený: dospěl společenské výše, na ja k é se tehdy již octl sotva který jiný upřím ný Čech občanského původu. Práv s titulem falckraběcím spojených Pěšina užil ve dvou nám známých případech a v obou dosvědčil tím přátelství bývalým spoluobčanům na pomezí moravském. Ještě r. 1668 la) obdařil znakem a přídomkem „z D obroslavína11 přítele svého, tiskaře J a n a A rnolta v Litomyšli, s nímž jej pojilo stejné smýšlení vlastenecké i náboženské, a mimo to legitimoval dva tam ní rodáky nemanželského původu „železnými" listy, které si dali vtěliti do pamětní knihy v Litomyšli. 13) Tyto úspěchy vyvážily nezd ar jiné žádosti, podané císaři Pěšinou asi stejnou dobou s prosbou o palatinat. Žádali P ě šina dne 23 srp n a r. 1667, aby mu proboštství staroboleslavské, tehdy sm rtí probošta Kemlicha uprázdněné „cum appertinentiis" bylo uděleno. V listě prosebném, po česku psaném, uvádějí se podobné důvody jako v žádosti o p ala tin a t: „Před V. C. a K. M. ve všelijaké poníženosti bez po chvaly své to oznámiti mohu, že již ode čtrnácti let v po volání svém duchovním ja k o skrze slova božího kázání, slyšání zpovědi i tolikéž knih spisování, ja k ž vědomé jest, netoliko spasení duší lidských všelijak sem fedroval a dobrého obec ného V. C. a K. M. zemí dědičných takovým spisováním vyhledával, ale i při této revisitationis kommissí v království Českém historii celou moravskou s ted jm enovaného království kronikou hrub ě spojenou již skůro k tlačení a vydání na světlo pohotově sepsanou mám." Od českých místodržících, kterým dvorská k ancelář česká žádost poslala, věc za ne přítomnosti k a rd in á la H a rra c h a, jenž sám měl vysloviti své zdání, dostala se do konsistoře a tam žádost uvázla po dnešní den. I4J Proboštem staroboleslavským jm enován Jiří Vojtěch Aster. Zatím nastal důležitý ob ra t i v Pešinově úředním po stavení při kapitole. Kardinál H arrach , byv po čtyřicet čtyři léta pražským arcibiskupem , 25 ř íjn a r. 1667 byl zemřel a Pěšina mohl z proměny tím sběhlé s důvěrou očekávati po silu svého postavení, poněvadž tř i kandidáti, kteří měli nej více naděje k uprázdněném u arcibiskupství, vesměs byli roz hodní příznivci jeho. V biskupech Schleinitzovi a Sobkovi měl Pěšina přátele, z nichž jeden co nejvýše cenil jeho spisy a národní horlivost a d ruhý nedávno před tím usilovnou 12) Zpráva A ntonína R ybičky v Jirečkově R ukověti k dějinám literatury české. A rnolt po latinsku užíval vždy nesprávně skloněné formy svého přídom ku: de D obroslavína po způsobu, který se později v latině i němčině rozmáhal tím více, čím hloub v zapomenutí klesal původní smysl českých titulů. n) Z Jelínkovy H istorie m ěsta Litomyšle. M) Fr. D vorský v Č. Č. M. r. lt>78, str. 432. Tomáš Pěšina z čechorodu. 65 podporou jeho úmyslů dokázal, ja k mu záleží n a samé osobě Pešinové; třetím kandidátem -pak byl hrabě J a n Vilém Kolo vrat Liebsteinský, tehdy scholastik olomúcké kapitoly, s nímž měl Pěšina přátelský styk prostřednictvím b r a t r a jeho F r a n tiška Karla, nejvyššího h e jtm a n a moravského, Pešinovi u p ř í mné nakloněného. Bylté tento horlivý ctitel minulosti mo ravské v ú řa d ě svém později je dn ou z předních podpor snahy Pešinovy o vydání M arsa Moravského, i byl s Pěšinou v čilé korrespondenci o tu věc. V áha sklonila se n a s tra n u nej urozenějšího a císař jm enoval H arrachovým nástupcem Kolovrata. Pěšina spěchal poroučeti se přízni jeho nějakou pozorností a věnoval jm e novanému arcibiskupovi kázání, které měl u sv. Víta na zelený čtvrtek r. 1668, s titulem Sacrosanctum Suprem i Amoris Convivium idem que testa m e n tů m morientis Dei latinsk y vy tištěné v universitní tiskárně klementinské kolleje. Po z o ru hodná je s t v n ě m pouze hrdost, s j a k o u věnování mluví o „ka tolickém království českém ". Zároveň uchystal Pěšina s la v nostní spisek na poctu Kolovratovu, p azv auý Medulla C ed ri e Libano B ohem iae Pragensi ablata. Ěeč, kterou chtěl jako děkan slavné uvítati nového arcipastýře, je s t úvodem, po kterém následuje celá ř a d a básní, Kolovrata oslavujících, spojených prosou. Každá vztahuje se k je d n o m u titulu p ra ž ských arcibiskupů a Pěšina k titulům vůbec obvyklým p ř i pojil zapom enutý název „vůdce", daný Rudolfem II a rc i biskupu Zbyňku Berkovi 15 června r. 1603, dle listin archivu kapitolního, jež Pěšina cituje, zakládaje si zřejmé n a tom, že navrátil pražské metropoli něco slávy neprávem- odňaté. Ještě více než ta to historická m alichernůstka dobu Pešinovu vyznačuje okolnost, že ani ta k rozhodný vlastenec neuměl si mysliti ra d ostn é církevní slavnosti, jejíž český ráz sebe vědomě vynášel, bez vášnivých upomínek polem ický ch; i je st je d n a z básní těch, alkajskou strofou psaná, tak výmluvná v této příčině, že nebude snad od m ísta ukázka z dospělé poesie P e šin o v y : Tempestuosis foeta aquilonibus Ditis profundo concita T a r ta r o Calvique L u th e riq u e B ru n n a Pestiferas vomuit pruinas, Quando nefandas Hussius in solum F u d it procellas, haeresis Anseris Ubique iam passim sacratos Dum Czechiae p o pu lata campos Desaevit atrox, tum viridantibus I n ta c ta cedrus p e rs titit in comis Quin hisce, dum pressit pro fundis H aereticas feriit medullas. 66 V. y . Zelený: T a k přeměnilo se mínění po celých Cechách i v srdcích minulosti české n ejo d d a n ě jšíc h ! Celý spisek pln je s t narážek n a orla ve z n a k u Kolovratském, m aje za hlavní heslo verš Ezechielův: Aquila g randis, longo m em b ro ru m duetu, plena plumis et varietate, venit ad Libanum et tu llit m edullam cedri, i končí se z v olán ím : Vivat aquila patriae nobisque! Ale poslední toto zbožné přání brzo bylo z m a ř e n o : již 31 května r. 1668 Kolovrat um řel v Brně, ani nového sídla svého neuzřev. Pěšina potom vítací spisek již hotový přece dal bez ja k é ko li změny vytisknouti roku 1669 a věnoval jej F ra ntišku K arlu Kolovratovi n a p a m á tk u zesnulého b r a t r a s n á p is e m : Aquila exanimis viventi aquilae transserip ta. Věnovací list svědčí právě o tom, že byl zemský h e jtm a n moravský již před tím v přátelském styku s Pěšinou. Na arcibiskupství mimo nad án í opět up rázd něné určen je s t nyní muž, jenž byl Pešinovi až do sm rti u přím ně oddán, vina se k něm u přátelstvím čím dále tím důvěrnějším, M ax milián R udolf b aro n Schleinitz, kte rý byl členem svatovítské kapitoly teh dy již po čtyřicet tři léta. Tento polozapomenutý historik zasluhuje vděčné pam ěti naší pro vřelou lásku k m i nulosti české, kterou zejména jeho listy Pešinovi psané vy ja d ř u j í ovšem ve spojení s názory čistě církevním i; ale vrstevníkům byl znam enitý hlavně vlastnostmi v ýhradně kněžskými, a nejvíce obětivostí, s ja k o u nové k a tk e d rá le litoměřické, jíž byl prvním biskupem, po dstatně pomohl k rozkvětu v Vystavějte i vyzdobil svým nákladem biskupský chrám sv. Stepána, založil nové p raeben dy kanovnické i z b u doval kanovníkům nový dům, takže jej mohl Pěšina, spa třující v každém rozmnožení kněžstva větší slávu země české, právem nazvati d ruh ým zakladatelem biskupství litom ěři ckého, a světlem církve, ozdobou duchovenstva i klenotem v kněžstvu. ,5) Není pochybnosti, že taková pověst nemálo vážila při rozhodování o arcibiskupství a jmenování Schlei nitze, který sice nedávno před tím byl n a čas v nemilosti císařové po jakési denunciaci tří kanovníků litoměřických, 16j bylo již ta k jisto, že kapitole již napřed mu gratulující odepsal 6 června z Litom ěřic děkujícím listem s úplnou d ů věrou v p o dsta tno st takového blahopřání. A přece zmařil sám bezpečnou naději svou činem podivně nerozvážným. V m etropolitní kapitole po sm rti Kolovratové připomněli si minulých dob, za kterých kapitola sam a volila pražské a rc i biskupy, bezpochyby podnětem Pešiuovým, jejž příběhy ne mnoho pozdější ukázaly ta k nadšeným zkoumatelem, obnovo,5) Phosphorus septicornis str. 594. J“) Schleinitz píše o tom Pešinovi 26 dubna r. 1668. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 67 vatelem a obhájcem sebe nepodstatnějších starých práv kapitoly, že m ožná s velkou podobností k u pravdě je m u při čisti tuto myšlénku, k terou arci obrácena je s t pozornost na z asta ra lé právo velmi důležité. Ačkoli kapitola ani u p ř e dešlých císařů F erd in a n d a II a F. III, jichž přízeň získala vel kou m ěrou za jejich pobytu v Praze, nepochodila se žádostmi o n á h r a d u ztracených statků, o rozmnožení praebend a do stavění ch rám u svatovítského, přece pokusila se, vymoci u L eopolda I, aby se přímo vzdal jm enování arcibiskupa pražského a ponechal jí volbu. Žádost k císaři nap sán a jest 6 června, načež se k ap itola dom áhala u dvora podpory úm yslu svého. O brátila se o to do Vídně k nejvyššímu k a n cléři království českéh o a zvláštním listem i k s e k re tá ři jeho Danieli P a c h to v i,,7) a když se dověděla, že nejvyšší p u rk ra b í M artinic odjíždí do Vídně, poslala k něm u 3 července dě k a n a Šebestiána Zbraslavského a Kr. Pfalze, aby mu přáli šía stn o u cestu i prosili ho za přímluvu u císaře v záležitosti té. P u rk ra b í odepřel, že t u jd e o právo císařovo a že byli ta k é jindy znamenití lidé v kapitole a nežádali ničeho t a kového. *') Předsevzetí kapitoly bylo dosti dobrodružné, poněvadž nebylo lze očekávati, že by zanícení horlitelé způsobem tak akademickým vyřídili věc neobyčejné veřejné d ů le ž ito sti; ale přím o nepochopitelno jest, k te ra k mohla sebe větší odd an ost k právům kapitolním svésti Schleinitze, aby, js a již úplně jis t jmenováním svým, k projevům těm to se připojil a ta k císaři upíral právo, jm enovati jej a r c ib is k u p e m .19) Zajisté přes všechnu úctu, slušící statečné obétovnosti jeho za to, že v nadšení pro svobodu kapitoly nehleděl ani nej většího p ro spěchu vlastního, zbývá otázka, zdali taková oběť byla roz u m n á a účelu sam ém u prospěšná, či nemohl-li jako arcibiskup spíše pomoci kapitole k právu než skutkem vedle vší šlechet nosti překvapeným. Účinek nastal s velikou ry c h lo s tí: kdežto je ště 6 června pokládal se bezpečně za nastávajícího p raž ského arcibiskupa, již o deset dní později věděl, že je s t jím jm enován Sobek, i oznamoval to téhož dne 16 června ka pitole, vzkazuje šťastnějšímu soku služby své. Kapitola však již dříve věděla o náhlé změně, neboť téhož dne i sám So bek, prodlévaje v Praze, kam byl pozván k biřmování, k a pitole posílal s oznámením, že nazítří hodlá biřm ovati, též 1T) Viz tyto listy v archive kapitolním , LXX XV , 12. ls) Viz tam též LX X X V , 17. 19) Víme o tom z listu Sobkova, jejž psal 29 července 1668 k a pitole, řka, že nechce m isiti se do sporu o adm inistraci arcibiskupství, o němž nám bude brzo vypravovati, aby si nepopudil císaře, sicut coneitavit Litom ericensis disputando ius nominandi pro libitu arehiepiBcopum. 68 V. V. Zelený: díky za přání, vyslovené tnu jako arcibiskupu již jm e n o v a nému. Za nedlouho potom došla kapitoly z české k anceláře vídeňské zpráva úředn í, vydaná 22 června 1 6 6 8 ,20) že na pražské arcibiskupství dosazen j e s t biskup královéhradecký Sobek a n a jeho místo hra b ě J a n Bedřich z Valdštejna. Tak řa d o u příznivých sobě náhod nejvyšší církevní d ů stojenství v Čechách posléze přece zaujal právě ten ze tří Pešinových příznivců, jehož přátelství bylo Pešinovi nejuži tečnější, osvědčujíc se přímo b ra trsk o u péčí o jeho p ro spěch, právě ten, jehož neobyčejně živý duch p řátelství své vyjadřovati uměl nejvřelejšími slovy, a právě ten, jenž určen byl osudem zavázati si Pěšinu k nej větší vděčnosti a pak svou náklonnost proměniti co nej příkřejším způsobem v ne návist do sm rti nesmířenou. Nový poměr hned od počátku vymáhal vší Pešinovy o bratnosti v je d n á n í a ja snosti a určitosti smýšlení: aby d o vedl užiti výhod, plynoucích mu z přátelství arcibiskupova, bez úhony své přímé povahy a jm enovitě bez újm y svého horlení pro sam ostatnost kapitoly. Zdát se, že upřím no st jeh o ke kapitole i k arcibiskupovi zároveň již před Sobko vým příchodem do P rahy přestála zkoušku dosti nesnadnou. Vedle dotčeného odporu proti jmenování arcibiskupů císařem k apitola totiž hájila tehdy také svého p ráv a k adm inistraci sta tk ů arcibiskupských za uprázdnění stolce m etropolitního, které jí te n k rá te poprvé upíráno bylo. A dm inistrace h ned po sm rti H arrachově přikázána je st .hejtm anům , čímž měla kapitola z ní býti vyloučena. S kutek tento způsobil odpor velmi dů razný a ovšem oprávněný, o němž máme povšimnutí hodný doklad v Sohlenitzově listě psaném Pešinovi 12 le d n a r. 1 6 6 8 .2I) Schleinitzovi zdálo se, že kapitole ano katolické 20) K apitolní archiv LXXXV, 17. '“ ) P íš c ť o to m : Quantum a ttin et adm inistrationem bonomm archiepiscopalium sublatam Capitulo ct Capitaneis districtus commissam, vere compatior et condoleo. E t vereor čerte ego ipse, ne initia sint ea tantum dolorum. Timeo enim praeter illa, quae D ominatio V estra insinuat, ne vel et in ipsum consistorium irrepant cum tem pore consistorialcs quidam novi ac et archiepiscopale sem inárním subdetur novis rectoribus et illis, qui ad ea dudum iam insinuabant et ne tali modo devolvantur in manus eorum, qui plus sua curant, quam ecclesiae et quae nostri šunt, ordinis. Vyzvav pak přítele, aby se s ním upřím ně sděloval o všechny své strasti, dodává je ště ve dvou d o u šk á ch : P. S. Video redire Bohemiae Podiebradiana paene illa tem pora, quibus Ecclesiae Orthodoxae iiira tantopere afflicta fuerunt, au t tem pora illa, quibus sub Valente Caesare A rrianorum ope Oriens paene totus concussus fuit. Sed Deus invabit. P. S. Episcopus Poznaniensis habet modo cum Jesuitis propter iura sua parochialia terribiles trilas et devenit res ad Pontincem. V iděti z toho, jaké pobouření působil spor o adm inistraci arci biskupských statků, a n a d to jsou tyto v ěty velmi cennou pomůckou k poznání tehdejšího smýšleni vůbec. Tomáš Pěšina z čechorodu. 69 církvi v C echách nastávají znova útisky rovné těm, ja k ý c h , prý, zakoušela za Jiřího P o d ě b ra d sk é h o ! Nám dnes bylo by nesnadno hledati podivnějšího vý roku o kterékoli stránce dějin českých než j e s t rovnání vlády Leopolda I, o němž otec jeho, F e rd in a n d III, s hrdostí říkával, že bude vzorem dokonalého p r a e l a t a , 22) s dobou J i řího Poděbradského. A k te r a k rozuměti zvláště tomu, že katolikům ta k nadšeným správa země vítězi bělohorskými nebyla ideálem, ano že se jim mohla zdáti přímo takovým zlem, za j a k é považovali panování vytrvalého zastance kom p a k tá t ? K atoličtí vlastenci tehdejší činili rozdíly mnohem u rč i tější, než se nyní obyčejně zdá nám, z d a le k a o nich sou dícím. J a k o jejich národ ní horlivost plynula z rozdělování podstaty n á ro d a od nenáviděného jim kacířství, tak i city jejich k převratům , způsobeným n a Bílé Hoře, byly dosti různé. Děkovaliť vítězům za obnovení katolické víry v Ce chách a přece, j a k vidno, za neštěstí pokládali mnoho, co p řija ti musili zároveň se změnou, k terou sobě měli za d obro diní. Tím způsobem je d in é je s t možno, že antireform ace a germ anisace, jakkoli hluboko pojmy tyto se křižují, přece nebyly všem katolíkům heslem obě zároveň, a ja k o katolíci u přím n ě čeští zavrhovali germ anisaci, ta k možno si mysliti u katolíkův i vnitřní nespokojenost s pro m ěnam i politickými a s jiným i tehdejšími převraty. Císařové té doby za největší oporu katolictví užívali několika mnišských řádů, číjnž u s tu povala do stínu historická postavení bývalých ústavů k a to lických ; na těch právě zakládali si však naši vlastenci a vidouce sta r é tyto ústavy v právech jejich zkracovány, za stejný úto k to pokládali, ja k o když se po jejich ponětí za Jiřího křivdilo katolické církvi vůbec. Domácí, česká církevní zřízení m ěla v očích jejich cenu takovou, že bych se odvážil nazývati je ja k si církevními autonomisty. Samospráva za jisté církevních ústavů českých, j a k á bývala dříve, jim byla nedo tknutelná, jí hájili ze všech sil a každého, kdo ji z k r a coval, pokládali za svého protivníka, tř e b a v názorech n á boženských s ním byli za jedno, čím více času potom zbý valo ke sporům kněžským, tím častěji vznikaly arci z pod nětů m a l cherných a jmenovitě z lichého p eceňování pouhých formalit, jakož i nám bude o tom za nedlouho m lu v iti; ale 51) „Unser Leopold folgt denen wegen, worzu w ir ihn destiniret, ínit freiw illiger disposition und wird mit d er zeit das modell eines vollkommenen p ra ek ten s ab geben11 je s t oblíbený výrok F erdinanda III dle zprávy y Leopolďs des Gr., rom. kaisers, w underw iirdigen leben und thaten aus geheim en nachrichten eroffnet und in vier theile getheilet, aufs neue g edruck t und um vieles verm ehret. Colln, g ed ru ck t im J. 1713. Str. 41. 70 V. V. Zelený: nejeden z takových zápasů týkal se i práv podstatný ch a věcí, které mohly hluboko zasahovati také do běhů politi ckých. K podobným oprávněným sporům poněkud přičítati m ů žeme právě otázku o adm inistrací sta tk ů arcibiskupských. N aproti pokusu o obnoveni voleb arcibiskupů, v němž arci šlo o věc ještě vážnější, ale ber. rozum né naděje n a úspěch, ob rana této moci kapitolní byla zřejmě spravedlivá i také dosti s n a d n a ; v s k u t k u pak Nebeský zaznam enává v pa m ě tech, že 27 března r. 1668 císař dal kapitole příznivou odpověcl, zakazující brá n iti kapitole ve správě statk ů, jež m ěla pokojné držeti. Ale neshody o tuto věc protáhly se až za jm enování Sobkovo arcibiskupem , po němž teprve nastaly nové nesnáze, jmenovitě Pešiuovi nemilé. Císař totiž jm enovaném u arcibiskupu svěřil ihned správu statků, což tehdy nebylo ničím nevídaným, ale odporovalo nařízením kanonickým. K apitola opět velmi rozhodně o d porovala, odkazujíc k zákonům církve, jež nedopouštějí, aby biskup vládl jm ěním kathedralním , dokud není potvrzen papežem. I žádala ka pito la přímo od Sobka, nejen aby se adm in istrace neujímal, nýbrž aby dokonce i hájil práva k a pitoly proti císaři. K tomu Sobek odpo ěděl z C hrasti listem velmi laskavým, psaným 29 července r. 1668, v němž u ji šťuje kapitolu, k te ra k mu n a srdci leží, aby v novém úřadě byl všemi milován a aby příchod je h o byl pokojný ku pro spěchu služby boží. O žádosti kapitoly ovšem praví, že jí nemůže vyhovéti úplně. „Budu-li císaři něco psáti n a obranu vaši, snadno dostanu za odpověd. že nejsa potvrzen nemám ještě s věcí ničeho činiti a že příliš časné počínám v pochyb nost b r á ti právo císařovo. Tím by byl císař jen podrážděn, ja k o je j podráždil biskup litoměřický, pochybuje, má-li císař právo volně jm enovati arcib isk u p a .“ Po této více o d ra t -é než upřím né omluvě, k terá zastírá rozdíl věci této a Schleinitzovy, aby neurazila kapitoly prostou výtkou nemírnosti jejího přání. Sobek podává praktický návrh, k te r a k by se nesnáz dala odstraniti. Uznávat, že kapitola dle kanónů je st v právu, i chce sám, aby jí nezkrátil, zákonů církevních šetřiti a p ře c e vyhnouti se urážce, kterou by z toho vzal císař, kdyby jeho nařízení nebylo uposlechnuto. Nabízí tedy Sobek úmluvu v ten smysl, že se n e u jm e držení s ta tk ů ani sám na né nevkročí, aby zákonům církevním vyhověl, nýbrž že pošle na statky inspektora, jmenovitě aby pořídil in ventář a do hledí n a hospodářství, poněvadž, prý, bude po tře b a mnoho oprav. Sobek totiž přiznává, že má o statcích již zevrubnou známost. Když by kapitola inspektorovi jeho dala otevřený list, aby ho he jtm a né byli poslušní, bylo by její účastenství Tomáš Pěšina z Čechorodu. 71 správy statků zachráněno, poněvadž by inspektor byl u s t a noven oběm a stranam i. Bohužel pověděti nelze, j a k se zachoval Pěšina v tom to případě. Byltě sám jedn ím ze dvou ad m in istrá torů, k správě sta tk ů hned po sm rti H arrachově určených, a nyní psal mu Sobek zároveň s listem, kapitole poslaným, psaní důvěrné, kterým se přátelství jeho dovolával velmi důtklivě. V od povědi k listu obsahu pohříchu neznámého ujišíuje ho upřím n ou láskou a budoucí přízní a vyslovuje zřejmě, k te ra k m u jd e 0 to, aby m ěl v kapitole přítele dů věrného; přeje si toho 1 ve prospěch kapitoly, ježto, prý, takový přítel může často býti prostředníkem mezi kapitolou a arcibiskupem, a p ř i pomenuv ještě se skromností, kterou již té doby skutky jeho ukazovaly líčenou, že nepřichází si dávat sloužiti, nýbrž sloužit sám, horuje pro slávu kostela svatovítského, o niž se chce snažiti slovy Pešinovi právě ze srdce m luvenými. Na to však obraceje se k samé věci vykládá odpor kapitoly j a k o účinek podněcování nepřátel svých a tvrdí, že by vlastně měl úplné právo na adm inistraci statků, s velkým rozdílem od listu, psaného téhož dne kapitole, v němž pouze dle pra x e tvrdil, že může císař svěřiti jm enovaném u a d m in i straci, uznávaje ostatně kanonické právo kapitoly. V listě soukromém sestavil věci docela j in a k ; že se neuváže v držení statků, to zde vyp adá jako pouhá ochota. Na konci ovšem staví se Sobek n a s tra n u kapitoly, vyslovuje všeobecně n a ději, že později takových práv jejích b ud e možno uhájiti, když věc hlavní, totiž volba arcibiskupů, j e s t ztracena. Form y tohoto listu jso u je ště důvěrnější než jindy b ý v a ly ; oslo vuj et zde Sobek Pěšinu pouze Mi am antissim e Domine a končí slov y: H aec meo coníidentissimo Pessinae u tp o te cui maneo sincere addictissimus atd. Pěšina nemohl nepoznávati, že chování nového arcibisk up a přes všechna pěkná připovídání není zúplna přím é i souhlasil s kapitolou, která prostředkující návrh přijala, zásadou n a svém právu přece stojíc. Vydalať kapitola již 2 srp n a žádaný list h e jtm a n ů m a správcům panství, 23) ale odpověděla zároveň arcibiskupovi listem, dávajícím n a srozuměnou, že se i to děje pouze z nutnosti, poněvadž, prý, nelze plouti proti proudu. Že se Pěšina nečinil v kapitole prostředníkem Sobkovým n ikterak n a ú ko r svému přesvědčení, poznáváme z doplňku, jejž sám přičinil v k onceptu této odpovědi. Zostřiltě větu, vyjadřující bolest kapitoly ze zkrácení práv jejích, poznám kou, že se to děje mimo očekávání. K apitola pak na závěrku prosila Form ulář jeho, česky psaný, v archivu kapitolním sub LXXXV, 2tí. K apitola háji zároveň i zde svého práva, připom ínajíc, že adm ini strace Sobkovi jest svěřena provisorio modo pro jeh o dobrou zná most statků. 72 Y. V. Zelený: arcibiskupa, aby svého toužebné očekávaného příchodu do P ra h y již co nejvíce hleděl uspíšiti. Ale právě příchod Sob kův nebyl již vítán s city tak všeobecně nezkalenými, jako si sám přál v dotčeném listě, psaném k a p ito le .24) Nový arcibiskup totiž hned od svého jmenování jevil vlastnost, která podřízeným jeho nem ohla býti než proti mysli, totiž zvláštní chuť k novotám, odporujícím naskrze konservativnímu duchu kapitoly. První roztržka, Sobkovým novotařením způsobená, ovšem měla podnět dosti n e p a trn ý , ale činila dojem tím nepříznivější, čím více se tu arcib iskup podával jenom své marnivosti a čím trpčeji byl právě jeho ješitností porušen souzvuk citů při jeho samém vstu p u n a pražské sídlo. O podstatě sporu toho poučuje nás fascikul archivu kapitolního s n á p i s e m : Acta in te r c apitulum et M atthaeum F e rd in a n d ů m archiepiscopum p etentem in iu troductione sua com itatum ex residentia et admissionem p raelatoru m re g u la r iu m .25) K apitola chtěla po zvyku uvítati arcibiskupa v kostele, on však chtěl dle ritu álu římského býti uvítán v domě svém, mimo to žádal, ab y k zvýšení lesku při uvítání s kapitolou šli také praelati mnišských řádů, kdežto kapitola v listě, psaném je m u 29 d u b n a roku 1669 ukazovala k přednosti, k te rá jí náležela před nimi, ta k že nem ěla s nimi býti míšena. Ohlas nářků, vedených asi k a pitolou na tyto požadavky Sobkovy, opět m ám e v dopisech Schleinitzových. Vyjádřiltě 2 května t. roku listem velmi obšírným Pešinovi so u stra st pro nařizované účastenství praela tů klášterních, stavě se rozhodně n a s tra n u kapitoly. I byl účinek arcibiskupovy ješitnosti v s k u tk u zvláště tím trap ný , že Sobek te n to kráte již neskrýval nešetrnosti, s ja k o u vždy prováděl, co si byl umínil, nýbrž zastával úmysly své již i velmi příkrým i slovy, ani se ještě nesetkav s kapitolou v novém ú řad ě tváří v t v á ř . 28) 2<) Y příčině adm inistrace statk ů v arcibiskupských sede vacante stalo se kapitole konečně po právu, je ž to r. 1675 Leopold I nařídil, aby v nebytí arcibiskupa jm ění spravovali probošt a děkan s ostatní kapitolou. “ ) Archiv kapitoluí sub LXXXV, 49. 26) K seznání povahy arcibiskupovy nemálo přispívá velká korre spondence jeho s lir. H umbertem Černínem, chovaná v Jindřichově Hradci. Docíliv uvítání co nejokázalejšího při vstupu do P rah y 4 května psal Černínovi 9 k větna list plný liché osobní ješitn o sti: Jam tandem , Deo sint laudes, perácta sunt omnia praeter spem et multorum opinionem felicissime et ordinatissim e, sed cum maxima multorum invidia, quod m irentur haec perm itti fieri, cum Im perator non possit honorificentius excipi, excepto quod torm enta non sint explosa. Sed est meurn vetus adagium : nil nocet invidia. F ateo r non potuisse dari maiorem accursum hominum et meliorem ordinem, praelati fere totius regni aderant duobus solum exceptis et vix visi fuerunt in processione, to t infulati erant illorum 20 cum canonicis. Inter praelatos ipsos compo- Tomáš Pěšina z Cecliorodu. 73 Snadněji, ja k se zdá, vyřízena byla záležitost mnohem podstatnější, ve k teré však a rcibiskup nem obl slušně příliš dolébati n a kapitolu. Vynalézavá šetrnost ho spo dářská zro dila totiž v Sobkovi myšlénku, že by se mohl o břímě po platků, p ři jm enoyání povinných, rozděliti s duchovenstvem nové diecese své, vzpomínaje p a tr n ě n a inthronisticum nebo subsidium cbaritativum , v církvi jind y obvyklé n a podporu chudých biskupů kněžstvem diecesním. Kapitola nedopustila sobě a ostatním u duchovenstvu diecese pražské takového zvláště 11 a budoucí časy nebezpečného závazku, nýbrž ode přela arcibiskupovi zdvořilým listem, jehož nedatovaný kon cept je s t z a c h o v á n .27) K apitola lituje v něm, že nemůže arcibiskupovi pomoci v nesnázi, kterou mu působí nem írná t a x a římská, krom ě příčin již dříve, prý, vyložených jm e n o vitě z toho důvodu, že by požadování příspěvků od ducho venstva v diecesi bylo novotou nevídanou, a že by pro chu dobu kněžstva, i kdyby splnilo se přání arcibiskupovo, pomoc je m u poskytnu tá byla příliš n e p a trn á a tedy nedůstojná. Ja k o ž pak arcibiskup celou věc prý podal n a rozhodnutí kapitoly, vyslovuje se n a konci mínění, že by s tím mohl arcibiskup sečkati do svého příchodu do P rahy , načež, prý, bůh sám zajisté b ude pečovati o hojnější o patření jeho. Pěšina v těchto diplomatických jednáních, k te rá byla, ja k jsm e viděli, uěkdy dosti málo vzorným rubem a rcibi skupova okázalého ujišťování o křesťanské pokoře a lásce, zůstal sam ostatný a někdy-li se činil prostředníkem mezi stranam i, mohlo se to díti je n se zachováním věrnosti k a pitole, které byl z duše oddán, a z vlastního přesvědčení, ja k o když se jednalo o správě statků. Sobkova snaha, co nejvíce získali s ú jm ou kapitoly, nem ohla mu býti po chuti a jistě nepom áhala upevňovati posavadního přátelství, které nyní trvalo nejvíce z vděčnosti a z naděje, že arcibiskup ne bude nezměnitelný, j s a u věci jiné, a to velmi blízké, přímo ideálem Pešinovým. Znaltě Pěšina již teh dy Sobkovo horlení pro čest a lesk svatovítského chrámu, které nebylo líčeno, nýbrž za nedlouho se osvědčovalo obětavými skutky a které se úplně shodovalo s je dnou z nejvroucnějších snah Pešinosita sunt de praecedentia dissidia. Capitulum etiam habuit. suam satisfactionem. Dále pak vypravuje: Die illa, id est 5 Maii duos Locumtenentes tractavi et capitulu m : nunquam visum, ut haec duo corpora mistica, ecelesiasticum et politieum, simul fuissent. Die Lunae habui praelatos 14. H eri habui 22 barones et oomites, omnibus saltem ut existimo, satis factum ^ it (s.) atd. Nejméně po roce pak v listě n e datovaném je ště píše Č ernínovi: Optimo Caesari placuit mea introductio et scripsit Supremo B urgrabio fere haec: Complacuimus nobis in illa introductione, vere digitus dei hic est, quod p ost to t antecessores huic soli talis trim nphus reservntus fuit. Haec Caesar, 27) K apitolní archiv sub LX X X V , 37. V. Y. Zelený: 74 v ý c h ; dokud tedy Sobkova péče o hlavní chrám v očích Pešinových vyvažovala vady jeho, přátelství jejich přes je d n o tlivé neshody nevzalo trvalé pohromy, ano Pěšina mohl u p ří mně Sobkovo nastoupení na stolec arcibiskupský velebiti jako skutek šťastný. Vydal totiž na oslavu Sobkovu, když 4 května r. 1669 okázale byl uveden, v ú řa d svůj, podobný spisek ja k ý byl chystal Kolovratovi, gratulující arcibiskupovi básněmi a n ti ckých rozměrů, jm énem A nchora In stito ris, fundans navim in saxo vivo P e tra Christo, Rdissimo e t Celůssimo Principi ac Domino, Do M atthaeo F erd in a n d o a Bilenberg, archiepiscopo Pragensi etc. ipsa, die felici, qu a Pragensis ecclesiae clavum et g ub e rn a c u la capiebat, o blata a Thoma Jo a n u e Pessina de Czechorod etc. Veřejně, ano slavnostně zná se zde Pěšina k vděčnosti, ja k o u je s t arcibiskupovi zavázán, p ra v ě: Accipis igitur, confido, hasce anchoras, qu as T u ae Celsitudini submisse pronus offero: et vero, G ra tia e T u ae gratus, etiam d e b e o ; cum uniu s Tuae anchorae id esse recognoscam, quod in p o rtu P ragensis M etropolitanae ecclesiae quiesco. Možná, že naděje Pešinovy v prospěšné působení arci biskupovo množila ta k é přízeň Sobkova k historickým s tu diím, Pešinovi d ů ležitá; vypravuje se v s k u tk u , že byl a rc i biskup podporovatelem a podněcovatelem činnosti jeho i v této příčině. 28) Zároveň s obsazením arcibiskupského stolce i v samé k a pitole děly se proměny volbami nových kanovníků. Sobek již 23 října r. 1668 byl žádal kapitoly, aby přijala za k a novníka synovce jeho Václava Bílka z Bilenberka, člena k a pitoly královéhradecké, což se však stalo teprve po pěti letech; ale sotva se arcibiskup usadil, již měl nového k a n didáta dó kapitoly. Byl to J a n Bedřich baron T alm berg, probošt kollegiatní kapitoly u Všech Svatých. V kapitole asi jediný Pěšina p řá l si, aby se i te n to k rá te uposlechlo Sob kova doporučení, ale ujím al se věci ta k horlivě, že zjednal mínění svému konečně převahu. Z astávaltě Pěšina s velikým úsilím myšlénku, že bude účastenství kanovníků šlechtických kapitole velmi n a prospěch. Zdál se mu kapitole na škodu býti veřejný p ředsudek, jak ob y šlechty vůbec mezi sebe n e připouštěla, m ajíc o tom nějaké ta jn é pravidlo, neboť doufal, že kanovníci ze šlechty kapitole zjednají více potřebné přízně v rozhodující společnosti a že vysocí úředníci, jm e no vitě zemští, majíce takto v kapitole příbuzné, budou jí p řá ti a pomáhati k právu. Slovem, spatřoval v kanovnících šlechtických nezbytnou posilu k boji o dřívější postavení '“ ) Dobner. Tomáš Pěšina z čechorodu. 75 kapitoly, z něhož nyní byla vytlačena do pozadí převahou šlechty a řádův u dvora mocných. 29) Není nám možno povědéti, dospěl-li k přesvědčení tomu je n vlastním přemýšlením čili vnuknutím arcibiskupovým, ale rozhodná povaha jeho nedává pochybovati o tom, že v s ku tk u z u přím ného přesvědčení hájil mínění Sobkova, snaže se o prospěch kapitoly samé. Je st to případ, ve k terém Pěšina opravdu měl důvěrný úkol prostřednicí mezi k api tolou a arcibiskupem , ja k ý n a ň Sobek skládal již před svým příchodem do Prahy. Dne 4 s r p n a r. 1669 přednesl totiž kapitole přá n í arcibiskupovo, aby Talm b erk byl zvolen za k a n o v n í k a .3") Celá ostatní kapitola protivila se návrhu tom u a jm enovitě probošt i děkan Zbraslavský opírali se zvolení T a lm b e rk o v u ; ale P ěšin a v domnění, že nerozumějí d obře prospěchu kapitoly, prostředkováním a účinkováním n a jednotlivé kanovníky posléze přece docílil, že byl zvo len T alm berk a přivedl podobným způsobem, b u d je n ze své vůle, b u d v dorozumění s arcibiskupem, do kapitoly je ště jiného člena staré šlechty, J a n a Ignáce Dlouhoveského z Dlouhé vsi, spisovatele církevního. Také o tomto, p a tr n ě z nechuti k jeho šlechtickému původu, veliká část kapitoly ani slyšeti nechtěla, a Pěšina způsobil zvolení jeho jen tím, že o něm hlasováno v n e přítom nosti kanovníků Pfaltze a Meinera. Tito si mohli právem stéžovati, že jich bylo vůbec p o m in u to ; ale čilým vyjednáváním Pešinovým věc je s t u ro vn ána a zvolení Dlouhoveského zůstalo platným . T a k vypravuje o skutku později Pěšina sám, přiznávaje se, že T a lm b e rk a i Dlouhoveského dostal do kapitoly per fas et nefas. Porušení kanonických nařízení, jež m u vždy byla posvátna a kte rý c h sice vytrvale bránil proti všemu zleh čení, tížilo potom svědomí Pešinovo, když T a lm b e rk mimo n ad á n í je h o se osvědčoval protivníkem práv kapitoly, a Pě šina byl za ně krůtě potrestán, když se stal T a lm b e rk jeho zavilým nepřítelem. Za hlavní vinu však, k teré se dopustil Pěšina v přílišné horlivosti pro domnělý zisk kapitoly, po k lád a ti sluší krátko zrako st, ve které muž jindy ta k o p a trn ý a lidské úmysly ja sn ě prohlédající nerozváženým tím i9) Viz o tom v pam ětech Pešinových p ři roce ltí74. K anovníku Pfaltzovi tak se příčilo přijím ání šlechticů do kapitoly, že sepsal ob šírnou rozpravu Circa novitatem in capitulum metropolitanům de electione canonicorum introducendam , an expediat posthabita virtute, scientia, m eritis přobatorum sacerdotum eligi in eanonicos novitios clericos, quia nobiles sanguine sunt? iKapitolní archiv sub LXX XV , 58.) Bál se nejvíce, že se bude p ak diti ja k o v jiných kapitolách, kde se, prý, volí kanovníky hoši školáci s nemalou škodou služby boží, a pokládal za nejjistější ochranu v takových nesnázích v y tknouti určitě v la st nosti, kterých je s t potřebí ke kanovnictvi u sv. Víta. 30) Z pam ětí Nebeského. 76 V. V. Zelený: úsilím zaclal mnoho volnosti kapitoly při volbách, takže arcibiskupovi mimo vůli svou ukázal cestu, po které by čím dál tím samovolnéji působiti mohl jmenovitě n a volby kapitolní, čehož potom Pěšina k a pitolu uhájil jenom napjetím všech sil a velikou obětí. A Pěšina byl si toho vě dom, že nej větší protivenství, které jej stihlo v životě, bylo čirým následkem i trestem viny této. Za takové shody Pešinovy s arcibiskupem u věcech oběma důležitých naplňovala se přípověd Sobkova, že P ě šina sezná i na dále přátelství j e h o ; byltě jm enován od a rcibisku pa 20 d ub n a r. 1670 officialem a generálním vi kářem, js a té doby již přísedícím konsistoře, ta k že váha, kterou Pěšina p atrně nyní již měl v kapitole, rozm nožena je s t novým důležitým úřadem , jehož moci užíval se vším důrazem povahy své na o b ra n u ja z y k a českého způsobem, j a k brzo ukážeme, toho času sotva u jiných vídaným, če k a lo však Pěšiny za této přízně osudu ještě jiné povýšení, s k t e rým spojeny byly výhody neméně důležité. Když totiž dne 25 března r. 1670 zemřel d ěkan kapitolní Šebestián Zbraslavský a ú ř a d jeho, s nímž spojeno bylo z největší části vykonávání moci kapitoly a čestné i hm otné postavení značně povýšené nad ostatní kanovníky, po poradě u p ro bošta konané j e s t n a Pěšinu vznesen. Volba d ěk a n a konána je s t dne 4 května. O 7 hodině ran n í shrom áždila se kapitola s císařskými komm issaři v kapli sv. Vojtěcha, kde sloužena mše, načež kommissaři přečetli svou instrukci a dali sek retářem kapitolním přečisti statuty kapitoly. Potom vloženy lístky všech sedmi přítom ných ka p itu lá řů do kalicha. Když p a k probošt se sekretářem vykonali skrutinium , byl Pěšina pěti hlasy zvolen ; dva lístky byly p r á z d n y . ai) Na otázku proboštovu kommissaři odpověděli, že jsou s volbou spokojeni, poněvadž b la řádně vykonána a zvolený jim i celé zemi dobrým i vlastnostm i j e s t znám. N a to prohlásil probošt Pěšinu kapitolním děkanem. Pěšina nyní vvkonal p řísah u u hlavního oltáře u sv. Víta a na konec zazpíváno Te Deum. Plnomocenstvím hlasovati chtěl pro Pěšinu ta k é probošt vyšehradský h ra b ě Benno z Martinic, toho času a rcijahen kapitoly, pozvaný k volbě k naléhání T a lm b e rk o v u ; ale kapitola nyní shrom ážděná po zvání odvolala, poněvadž jen pra ela ti a kanovníci residující měli hlas v k a p ito le .32) Kapitola žádala císaře za potvrzení volby 7 května, úřední zpráva císařských kom m issařů psána je st 16 května a expedována 21 t, m., a císař podepsal 3I) Pěšina praví ve Fosforu, že byl zvolen consentientibus vocis, úřední zpráva kommissařů pak, že m e l pět hlasů; nezbytně ted y ostatní dva lístky byly prázdny. 3'2) Pešinovy pam ěti; Protocollum actorum capituli úřední zpráva komm issařů císařských v archivě m ístodržitelském. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 77 vlastní ru ko u potvrzení v Laxenburku' 3 června 1670. :i3) Povinný slib u místodržitelství učinil 26 června. 34j Dle vlastního jeho zaznam enání stály Pěšinu poplatky s tím spojené ve Vídni a v Praze v kancelářích a u desk celkem 204 zlaté 33 gr. Tak stal se Pěšina zemským praelatem , náležeje nyní k stavům zemským. Jakkoli skleslý tehdy byl veškereu život veřejný, Pešinova odhodlanost a zběhlost v je d n á n í s lidmi měla nyní dosti velké působiště, n a k terém vedle oddanosti ke kapitole a k chrámu svatovítskému vedla jej nejvíce ú c ta a láska k m ateřské řeči a k české minulosti. V7 té příčině j e s t mezi stavy zemskými a mezi vyšším d u chovenstvem času toho prvním i bránil v postaveních těch ja z y k a českého skutky, k te ré by i našem u probudilém u sto letí byly ke cti. J a k mohl Pěšina v ú řa d ě děkanském ja z yk u českému po m áhati z rostoucích útisků, vysvítá již ze znam enité po známky, učiněné vídenským přítelem jeho, Pachtou, v listě Pešinovi k děkanství g ratulujícím a psaném ve Vídni 25 května r. 1670. Mluvě o žádosti kapitoly za císařské po tvrzení volby Pešinovy, dodává tento uvědomělý Cech: „Což n e ra č te jm íti žádného Čecha při kapitule, že vše němčinou se supliciruje? O te m p o ra S. V enceslai!“ V příčině docela jiné pozoruhodná je s t g ratulace arci biskupova, jenž asi měl nem alou část zásluhy o zvolení P e šinovo 3S) a 6 května ra d o st svou z něho vyslovil listem plným nejlichotnějšího p ř á te ls tv í.36) 33) Potvrzení zachováno je s t v archivě m ístodržitelském . S e k retář kanceláře české, Pachta, vysvětloval Pešinovi odklad tento válečným zaneprázdněním , pro k teré se teh d y zřídka konaly tajné rad y císa ř ské v příčinách soukromých. 3*) Verm og der im J. 1670 den 7. Julii an die Landtafel ergangenen S tatthalterei-R elation h at der Thomas Johann Peschina. D echant bei S. V eit zu P rag zufolge der ddto L axenburg vom 3. Junii d. J. eingelangten B ew illigung die E rbschuldigkeitspflicht am 26. Ju n i bei der Statthalterei abgelegt. Inst. Buch des stánd. A rchivs Nro. 56, k. 9. 35) Jin a k aspoň nesnadno bychom si vykládali nejasná slova, jež o volbě v pam ětech svých napsal probošt N ebeský, teh d y Pešinovi již nehrubě p ře jíc í: Ex necessitate hac electio facta et gratia. 36) R everendissim e ac Cordialissime D om ine! Quantum gaudium et consolationem habui singulárem , dum intellexerim sortem cecidisse super T hom am ; vere Deus m irabilitér disposuit et sicut providit ad Canonicatum, ita nunc ad Decanatum, et quidem in anniversario meae introductionis (a zároveň u výroční den Pešinova vysvěcení na kněž ství, Phosphorus, str. 611) ad urbem m etropolitanam. Deus sit in omni bus benedictus. Nunc optim a quaeque spero et confido in Deum et in vestrum zelum et sineeritátem , quod secundabuntur salutares cogitatiotfes, ita ut, quod sem per opto, fiat sub me indigno gloriosae Eccle siae. (Berghauer, str. 155 a 156.) 78 V. Y. Zelený: Zvučné jeho blahořečení osudu je s t již tém ěř labutím zpěvem přátelství Sobkova k Pešinovi, jejž nyní povinnosti sam ostatného ú ř a d u brzo přivedly v takový odpor s úmysly arcibiskupovými, že zvolení za děk a n a zůstalo posledním úspěchem, jehož Sobek Pešinovi p řá l a při němž Pěšina bez úhony m ohl užiti podpory nejhorlivějšího přítele. IV. Pešinova činnost úřední do smrti arcibiskupa Sobka. Ú řa d kapitolního d ěk a n a přinášel Pešinovi kromě p o výšení n a d ostatní kanovníky, kteří nyní poddáni byli do hled u jeho v příčině m ravů a plněni povinností duchovních, také p ro m ěnu v zaměstnání. Kdežto dosud nejdůležitéjší povinností jeho bylo kázati u sv. Víta, čímž nabyl, prý, po věsti předního kazatele pražského, takže se na jeho česká kázání hrnulo posluchačstvo měšťanské i vznešené,37) dě kanství obrátilo vedle četných o břad ů kostelních ú řední čin nost je h o nejvíce k věcem rázu správního. Bylo mu nyní n ejen řídili služby boží v hlavním chrám ě nýbrž i vésti všechna jed nání kapitoly, kterou svolával, a vykonávat! její usnesení, zejména také sta tk ů kapitolních se tý k a jíc í .;|S) Stav se ta k osou všelikého hnutí v kapitole spisovati začal příběhy svého děkanství a tím podal nám pam ěti většinou podnes velmi zajímavé a v nejedné příčině historikovi té doby důležité, u vypisování života jeho v posledním desetiletí p a k n eo c e n ite ln é.39) Máme t u ta k é zprávy o Pešinově činnosti v úřadech, svěřených mu arcibiskupem , k te r á nebyla méně důležitá než jeho působení děkanské, ano hned v prvních letech zastkvéla se činem zasluhujícím, aby vděčná p a m á tk a jeho žila v n á rodě našem ještě tenkráte, až ze slavených kdysi Pěšinových spisů v pam ěti lidské zbudou pouhá jm éna. 37) Zpráva D obnerova, jen ž proto Pěšinu srovnává s Orfeem sk a lami hýbajícím. 3S) Jedním z dokladů kancelářské a správní činnosti Pešinovy v úřadě děkanském je s t česky psaný list propouštěcí, kapitolou v y daný 12 prosince r. 1672 a podepsaný jeh o vlastní ru k o u : „Thomas Pessina, z Cžechorodu, děk an “, ve dvorní knihovně vídenské mezi autografy chovaný (XXX, 1051. K apitola jím propouští D orotu V ítkovu ve vsi D voždově z poddanství svého na panství točnické. Zcela podobný list český vyskytuje se v archive Černínském v H radci Jindřichově. Pěšina oznamuje jim 18 ledna r. 1673 Ferd. Vil. Slavatovi, že na jeh o žádost kapitola propouští z poddanosti Václava Cvaka ze vsi Mirotína. 3S) A cta quaedam tem pore Thomae Pessinae a Cžechorod Docani, notari hic caepta Anno 167 L 1. Febr. Předesláno je s t k rátk é v ypravo vání, začínající zvolením jeh o do kapitoly. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 79 Jako generální vikář in spiritualibus a official Pěšina měl dohled na duchovní správu v celé dioecesi a ja k o za vi kářství svého v Litomyšli ta k i v tomto ú řa d ě byl ochráucem jazy ka českého, utlačovaného v posledním útulku, v chrámě. R. 1672 na podzim byl na vikářské visitaci v Plzni, kde 18 října, na den sv. Lukáše, svolal schůzi okolních d ě ka n ů a farářů, aby poznal stav církevních osad jejich. Schůze m ěla okázalý ráz, Pěšina před ní sloužil slavnou mši v pontifikaliích. Podávané zde zprávy ukázaly m u obraz, ja k ý se tehdy vyskytoval asi po celých Cechách, obraz germ anisace bez překážky tiše a s úžasnou rychlostí se šířící za vydatné pomoci církevní. Poznaltě, že nejeden z přítom ných fa rá řů je s t Němec, maje osadníky ryze české, k te rý m tedy nemůže kázati jazykem srozumitelným a bez nebezpečí jejich rodné řeči. Byli to farářové v Lišťanech, Malešicích, Liticích a Do břanech. I užil Pěšina své moci úřední k rázn ém u činu, j a kého dojista se n en ad ál nikdo z p ř íto m n ý c h : n a říd il prostě a určité, aby farářové lištanský a malešický, umějíce p o někud česky, ta k se cvičili v češtině, aby mohli kázati po česku; sice že jim bude beneficium odňato. Mohl a r c i j e d n a t i tak kategoricky pouze proto, že utlačováním jazyk a českého v takových případech zároveň pustlo náboženské vzdělání osad, kterým se nedostávalo srozumitelného k á z á n í; ale skutek Pešinův neprýštil se méně z čiré lásky k řeči české a z odporu proti její záhubě než z duchovní péče. To dokázal později je ště v témže případě F a rá ři litickému uložil, aby js a blízko Plzně každé d ru h é neděle české kázání opatřoval členy františkánského kláštera plzeňského, a d obřan ském u, který uměl česky, naříd il kázati střídavě jed no u česky a je d n o u německy. Zároveň rozkázal arciděkanu v Horšově Týně, aby napom enul probošta chotěšovského neb op ata tepelského, sta r a ti se o česká kázání n a farách v Chotěšově a Touškově; byliť ta m rovněž faráři Němci a osadníci v Chotěšově v ě t šinou, v Touškově naskrz češi. Prob ošt chotěšovský dostal napom enutí toho způsobu, neboť o tom psal Pešinovi, jenž mu odpověděl 18 prosince listem velmi přátelským a zdvořilým, ale přes to v samé věci velmi důtklivým. Přáv mu obšírnými slovy vánočních svátků a nového roku, ihned přistoupil k samé věci, ř k a : „Co pak se týče příkazu, vydaného z ú ř a d u našeho arcidékanům plzeňskému a horšovotýnskému, aby v některých kostelích na panství chotěšovském od nynějška každého druhého dne nedělního nebo svátečního kázání dělo se po česku, Vaše Velebnost nem á příčiny, horšiti se z něho, jako jsem doslechl. Neboť nedávno na objíždce ze zpráv bezpečných .jsem seznal, ano i sám viděl, že něk teré vesnice české posud nejsou zcela dobře a dokonale o patřeny v příčině správy 80 Y. V. Zelený: duchovní, zvláště proto, že mají faráře, jejichž řeči neroz umějí (a jak ýž to pastýř, jehož hlasu ovečky neslyší nebo nechápou?), kdežto jinde, kde již většina osadníků německého jazy ka m á p řevahu n a d těmi, k te ří se ještě drží českého, kázáni česká v chrám ě zanedbávají se n a p r o s t o : nemohl jsem . než nésti to co nejtíže a snahy takové, jim iž se ja z y k otcovský na statcích chotěšovských hubí a vytlačuje, z duše si oškliviti a z povinnosti úřa d u svého v čas pečovali o pomoc, poněvadž tu je st v nebezpečí blaho duší, zbavených duševní potravy, kterou je st slovo boží, cvičení a kázání. T a k jsem i učinil a navrátiv se domů, o všem, co jse m viděl a slyšel, pořádkem podcd jse m zprá vu nejdůstojnějším u arcibiskupovi našemu. Na to pak nařízeno, j a k jse m pravil, aby arciděk an ům plzeňskému a horšovotýnskému povinnost jejich v té věci byla připom enuta. Onen za nedlouho oznámil, že Vaše Ve lebnost ovšem chce na litické faře pomoci, ano již pomohla, aby v neděle a svátky střídavě kázalo se česky, ale v D o b řa nech že nelze povoliti s dobrým svědomím, aby fa r á ř kázal česky. Tomu rozum ěti nemohu, ja k é pochybnosti by zde mohlo svědomí b u d i t i : j á spíše bych m y slil, že by naopak šlo tom u o svědomí, z čí m oci česká k á zá n í p o su d zanedbávána, aůkoliv j e s t známo, že p a tří ke kostelu tom u nemálo pouhých Cechů. Víme také, že v D obřanech i jind e největší část lidí zná obě řeči, ta k že nic nebrání, aby kázání nemohla pohodlně a s prospěchem každé d ru h é neděle býti česká, “ Následující odstavec listu bohužel tak je s t porušen h ni lobou. že ho nelze opsati, b a ani řádného smyslu jeho opakovati. Ostatek znam enitého listu pak obsahuje ta to nadšená slova: „Mámtě za zločin veliký a nevděčný, nenáviděti řeči, k tero u za tolik století mluvila vlast naše a její nejvybornější zak ladatelé a dobrodinci, a chtíti ji vypleniti, řeč, ktero u velebili a chválili kdysi Boha n a zemi, kdož nyní s ním vládnou a veselí 11 a nebesích.“ Po této ja d r n é a nadšené apologii Pěšina dotýká se nešetrné odpovědi d ěk ana horšovotýnského a pak obrací se znova k proboštu chotéšovskému. Přiznává ochotně, že je s t mu díky povinen zvláště za p ř á telské pohostinství i mnohé jiné laskavosti, 4") i praví dále, že jej je n za to žádá co nejsnažněji, aby více přál jazyku českému, „který bez velké křivdy z dědictví sv. H r o z n a t ý 1') nemůže být vyhlazen, a aby Touškovští a Holejšovští, jsouce nam noze češi, slyšeli kázání česká a taktéž aspoň někdy <0) Pěšina býval na cestách u probošta Michala hostem a probošt ukázal mu při takové příležitosti privilegium k láštera svého, z něhož si Pěšina vypisoval, čeho se nedostalo ani Balbinovi ani Krugrovi, ač se toho nejednou domáhali. u) T ak jm enuje Pěšina klášter chotěšovský, založený, prý, H roz natou jeptiškám praem onstráckým . Tomáš Pěšina z Čechorodu. 81 Stodští a Chotěšovští, aby ustanovoval učitele znalé obou jazyků, aby oběma v kostele zpívali a ve škole učili. Dále že učiní zajisté věc Bobu, který chce býti chválen všemi jazyky, milou, duším prospěšnou a Pešinovi i všemu n á ro d u českému velice vítanou a sobě že zaslouží velikou chválu, bude-li na statcích chotěšovskýcb oba jazyky podporovati a clirániti, aby jako posud, rodáci tam ní znali obě řeči a ne: poněmčili se za jeho vlády úplně." Tento koncept, jejž Pěšina diktoval, poněvadž je s t psán cizí rukou, není p o d e p s á n ; ale list došel do Chotěšova, neboti se zachovala odpov.ěd proboštova mezi dopisy Pešinovými. *'1) Odpověd tato, k terou se probošt úsilně brání výčitce, že zanedbává duševní potřeby obyvatelů panství klášterních a že nepřeje jazyku českému, podává tak zevrubný obraz národních pom ěrů a proměn, jež té chvíle se vyskytovaly na Plzeňsku, že je s t neocenitelnou pom ůckou k podrobnějším dějinám národnosti české v sedmnáctém století. I podáváme tu to pozoruhodný list celý bez z k rá c e n í: Reverendissime, Praenobilis e t Amplissime Domine D ecane et Officialis! Domine ac P a tro ne O b se rv a n d issim e ! A d m itta t gratiosissime Rdissima et Amplissima Dominatio V estra, u t ob eximiae h um anitatis officium, quo me n u p e rrimis diebus praevenit, et multiplicia benevoli animi vota, quae tum pro N ati Salvatoris nostri gaudiis, tum novi anni exordiis mihi inscribere d ig nata fuit, obsequiosissimas g ra tia s agere et vicissim afíěctu germ ano et candido p raesentis anni decursum cum subsecuturis quam plurimis a d desideria cordis devotissime a p p re c a ri audeam . Dein benignissime inte rpre te tur, obsecro, quod tam sero a d tum simul mihi exhibita in favorem linguae bohemicae p u n c ta se q u a tu r re sp o n sio ; tanto enim tem pore opus erat, quo diligenter de singulorum dominiis Chotieschowiensibus subditorum nec non aliorum a d parochiales eiusdem ecclesias pertinentium linguis disquiri ac suis tandem scrupulis Rdssim a Dominatio V estra eximi m aiorique cum veritate et fundam ento, quam illi veritatis sanctae inimici n uper lamentabili, ut scribeb a tu r, sua relatione fecerunt, inform ari posset. Ac imprimis quidem nolit R d m a et A m plm a D om inatio V ra me aestim a re tam proiectae conscientiae hominem, qui p ra e la tu s sim et ta n tu m lac a tq u e lanam sibi subiectorum q uaeram , sed vere aeque ipsorum anim as (utpote strictam apud suprem um iudicem pro omnibus aliquando rationem red ditu ru s) servare cupiam, a deoque sollicite de mediis prospiciam necessariis et perniciosos, si qui forent, etiam non monitus, defectus sedulo emendem. 4'2) K apitolní archiv sub LXX XV II, 5tí. 7 82 V. V. Zelený: Talis defeetus non em endatus, inquit R dm a et Amplma D natio Vra, fuit hactenus neglectus concionum boheiniearum, dum exoso quodam abusu ad exstirpand am et elim in an dam penitus linguam pa tria m verbum Dei idiomate au dito ribu s ignoto p ropo nitu r a tq u e ita p ro p te r eiusmodi m alam consuetudinem, imo confusionem babylonicam nil ťructuosi in anim ab u s aedificatur. Scivi quidem, quod R d m a U natio V ra ita dictura e ra t, quia eiusmodi verba ex litteris a d Dl), archidiaconos Pilsnensem et Tynensem n up e r datis in terminis ita legi, (quae sane cum d u ra e adm odum concoctionis fuerint, h a u d d eb e b a t |p ace nostra dixerim] m ira ri a u t conqueri gravius, quod aíiqualem alterationem pepererint, q uatenus dictos bonos viros sinistro nonnihil intu itu s fuerim oculo et commissionem ipsorum non aequo omnino exceperim animo) sed subsequens et locorum et perso n a ru m enum eratio mendaces ostendet, qui ad sibi persuadendum talia R d m ae Dnationis V rae ind u x e ru n t animum, et efficiat, u t im posterum aliter credat, aliter se n tia t et dicat. Quinque igitur su n t parocbiales ecclesiae ad dominium Cbotiescbowiense pertinentes, sc ilic e t: Chotieschowiensis, Dobrzanensis, Sekerzanensis Lidicensis, Tuskowiensis. Filiales duo, videlicet: Stodensis et Holejscbowiensis. Quibus quiuq ue p ra e su n t ex monasterio Teplensi P raem o nstratenses canonici, viri exem plares et dočti, pu re G erm ani pra e te r D obrzanensem utraquistam . P aro ch us Chotieschowiensis et u n a Stodensis te n e t 12 loca, nim irum Stodam oppidum, pagos Chotieschau, M antau, Losyn, Stiech, Horsesikowiz, Kottowiz, Teiuzl, Auhersen, /u u c li, R othen au jest et Steinen-Aujest. In quibus paschalis communionis capaces n u m e ra n tu r 1600 animae. E x nomina tis pagis quinque postremi su n t p ure germani. In reliquis locis mixti sunt, p a rtim scilicet pure germ ani, p a rtim utriusque linguae gnari, ita u t purorum Boemoruin non nisi in oppido Stodensi sex, in Chotieschau unus, in Stiech q u in que, in M an tau octo, in Losyn tres, in Horschiscowiz tres et in Kottowiz quinque re p e ria n tu r, iuventus autem universa prope pure g e rm a n a sit, imo ii quoque iam nominati Boemi germ anicum intelligant et aliqu aliter loq uan tu r. Parochus Dobrzanensis loca h a b e t sex (nimirum D obrschanam civitatem, pagos Neudorff, Wasser-Augezd, U nterlukawiz, medietatem pagi Stiech et m edietatem pagi Clumschan), in quibus paschaliter contitentes recen sentur 1200. E x dictis locis duo pagi, scilicet Neudorff et W asser Aujest pure germani sunt, duo, videlicet Stiech un d (s.) U nder-Lukawiz mixti ex puris germ anis et utraq uistis, in quibus persona pure boema nulla, iuventus similiter ubique paene p ure Tomáš Pěšina z Čechorodu. 83 germ aua. Dobrsehanenses suum requisiti dare iudieiuin eurialiter congregati r e sp o n d e ru n t: post to t annos, quibus solum germ anicae conciones u ltr a m em oriam omnem contin u a serie b a b ita e fuerunt, nec necessarium nec utile a u t eonsuetum videri, u t conciones boemicae iteru m in tro d u c a n tu r, cum plurique civium, familia et iuventus to ta p u re germani silit, caeteri vero omneš, p ra e te r duas personas senes, utriu sque linguae periti. Quod m edietatem pagi Clum schan ad lllm. D. baronem W ratislaw pertin en tis attinet, in hoc unico loco sed perexiguo m aio r pars m axim ě a d u lto ru m solum boemicum idioma callet et quamvis stylo quotidiano ac rudiori g e rm a n um loquentem intelligant, a d capiendum tarnen concionatorem crediderim non ita esse experitos. Sed bi, si verbi Dei am an tes sint, h a b e n t Lukawicium, ad quam ecclesiam a lte ra dicti pagi spectat medietas, h a b e n t vicinum Breschnicium, ubi, quoties lubet, conciones boemicas a u d ire possunt. P aro cbu s Tuskowiensis et simul Holyscbowiensis octo pagos babet, qu oru m quinque, nimirum Tuskau, Saluschan, Loekuzen, Mirschowiz et medietas pagi Kottowiz a d eccle siam S. M a rg a re tta e in Tuskau, reliqui tres vero, scilicet Ilolieschen, Neitnierschan et Quitschowiz a d s anctu m P e trů m Holyschowiensem pertinent. In prioribus q u a tu o r pagis p ra e terq u am quod pleraqu e iuventus pure germ a n a sit, a dultiores quoque caetero utriusque quidem linguae gnari ob plurimos tam en pure germanos adm ixtos teutonicam linguam sibi quotidianam fecere. Kottowicenses etiam, et si in loquendo boemica sit ipsis familiarior, am barum tam en aeq ualiter periti sunt, u t ita ex omnibus praefato ru m quinque pagorum incolis non nisi quinque p u re Boemi deprehendendi sint. In reliquis vero tribu s pagis ecclesiae sancti P e tři assignatis, q uam quam rustici boěmicam sibi magis h a b e a n t communem, neque ta m en istic etiam plures quam novem parocbianos reperire est pastoris vocem non intelligentes, qui nibilominus, sicut et reliqui ecclesiae filialis Holyscbowiensis parocbiani omneš quandoquidem a pu d ipsos nonnisi te rtia q u a q u e s e ptim ana parocbus divina perag at, H radecensem ecclesiam, quae illis magis vicina q u am ipsa Tuskowiensis est, commodissime a d ire et ibidem a P. Jo a n n e divini verbi pabulum iure petere possunt, q uia vicissim e t ex H radecensi paroch ia sine com paratione plures, videlicet tres pagi potiori ex p a rte pure germani, Tuskowiensem ecclesiam, propria neglecta, accedere et ibi verbum dei em endicare coguntur. U t tam en duo adliuc alia loca amplissima pagum N ierscban scilicet et pagum L yten, in quibus p ra e te r to tam germanicam iuventutem q ua d rin genti circiter inveniuntur adulti, omneš (praeter octo per* 84 Y. V. Zelený: sonas) fere pu re germani, parochiae W ylpernieensi incorporati, quórum nullus per totam vitam suam a dh uc in prop ria ecclesia concionem germanicam audivit, sed vel Doberscbanae vel Chotieschowici, quae loca utique longe šunt distantia, sese verbi dei participem facere debuit. Paro ch us Lidicensis tan d e m (ex eo, quod post nunc ad libitum sedulam inquisitionem, etiam pra e te r meam opiuionem) deprehensum sit q u a tu o r pagos dominii Chotieschowiensis, quod iuventutem totos, quoad adultos vero potissima ex p a r te pu re Germanos, exteros autem in u tra q u e lingua bene versatos, nec non dom inorum Pilsnensium duos pagos, eos etiam, qui Dno H oniger subsunt, optimos u traquistas esse) p ro p te r unici pagi Budlowiz incolas Boemos, (jui vicinissimi civitati Pilsnensi sunt, et absque hoe diebus ťestivis ad t r a c ta n d a sua negotia sese eo semper conferunt sim ulque divinis interesse possunt, in cho atas cum m u rm u re t o t G erm a n o ru m per R. P. Franciscanos Pilsnenses boěmicas conciones sine ullo scrupulo iterum om m ittere et germanicas utilius continuare va le re t: a tta m e n u t videat R d m a et A mplma Dnatio V estra, quod boemicae linguae plus opinione sua affectus sim, et eidem pro bac lingua potentisime militanti. quantum conscientia perm ittit, libenter deferre cupiam, faciam, u t parochus Lidicensis te rtia quaq ue septim ana vel per dictos p a tre s vel per alium stabilem vicarium e monasterio Teplensi assum endum prop ter Pilsnenses subditos boěmicas conciones p rosequatur. D oberzanensis etiam (quo in loco octogenarius cives superest, qui aliquando parochum boěmice concionatum fuisse solus reco rdetur) p ro p te r paucos illos Chlumschanenses W ratislaw ianos in ecclesia alias rarissimos, singulis dominicis et festis penes germanicum boěmicum quoque evangelium legat, proles eorum a u te evangelium boěmice exorcisset et in minori oppidi illius ecclesia aliquando per an n u m (dum in maiori templo aliquis ex submittendis capellanis meis interim vices p aro d ii supplebit) boěmice verbum Dei praědicet. Tuskowiensis vero cu ratu s gratis iu b e b itu r boěmice concionari u t olim, quia m oderni auditores etiam linguam intellig u n t e t alia lo quuntur, quam illi olim, et vere dici potest olim, dum iam a q u a d ra g in ta sex annis neque Tuskowi neque Holyschowii concio boemica fuit. Is ergo tum p ro p te r proprios plerosque tum quam plurimos vicinae ecclesiae hradecensis puros G ermanos aeque in Tuskowiensi atqu e Holyscliowiensi ecclesia, cum G erm anus est et aliter non possit, germ anicas conciones continuabit, ita tam en, u t Holyschowii, antequam ex residentia sua Tuskowiensi illuc adveniat,, ludi m agister interq uam parochianis illis per tempestiviorem cam- Tomáš Pěšina z Čechorodu. 85 p an ae pulsum convocatis et evangelium et super illud homiliam aliquam sive expositionem boemicam legat. Omneš a u te m ludim oderatores utriu squ e ling uae periti sunt, utram que etiam in scliolis docent, quod D oberzan ae sub B. Antecessoribus meis observatum non fuit, et ex speciali m andato meo, eo quod vel soli b o e m ic a r u m ' c a n tilenaru m melodiae afficiar, plurim um u tra q u e in ecclesiis cantent. Caeterum in cancellaria m ea et in curiis etiam potissimum lingua germ anica in usu est, non a me ex odio et a d e x stirp an d a m alteram , quam ego in hodiernam diem a d h u c conor addiscere, in troducta, sed ita p ro u t per quinque p ra e la to ru m sexagenarium regimen et u ltr a p r a c tic a b a tu r inventa. Atque ita vidět clare R d m a et Am plma Dnatio V ra, quod illa lamentabilis relatio R dm ae Di Vrae facta minus fuerit ver ita ti consona mihique graviter in i u r io s a ; et si eo modo in illis locis, quo et in quibus R d m a Dnatio V ra vult, d eberet catbolicae fidei et evangelii doctiúna bominibus lingua boemica proponi a u t alia tra c ta ri negotia, quod foret necessarium prius illis tr a d e r e linguae illius rudim enta. Nec m ire tu r Rssima Dnatio V ra ap ud nos, qui sumus in ex tre m ita te patriae et Bavariae vicini, linguam boemicam adeo extinctam esse, cum in ipsa metropoli regni a u t s a l tem ea rum urbium u n a p a rv a ad huc scintilla illius supersit. Sed finio tandem prolixam et m olestam hoiniliam hanc et ad prom ovenda desideria Rssimae et A m p lm a e ' Dnationis V rae vires possibiles consecro nec non a d alia quaeque g ra ta obsequia obligatissimam meam promptitudinern offero, rogans, u t dispositioni et distributioni buic m eae interim acquiescere e t pro supranom inatis duobus pagis pure germ anis parochiae W ylpernensi in tr a tra c tu m Domini archidecani Pilsnensis p ure boemae incorporatis rem edium invenire, denique gratiosus in aliis omnibus meus p a tro n u s perm au ere dignetu r, sicut ego sem per esse desidero Rssimae et Amplissimae Dnationi V rae paratissim u s servus Micbaelus Praep. monasterio Chotieschowiensi 21 Jan. 1673 S takovým chvatem tedy šířila se g e r m a n is a c e ! H ned v prvních letech antireform ace začalo se zaváděti kázání ně mecké, ja k o v Touškově a Holejšově r. 1626, ta k že již r. 1673 vymírali na nejednom místě i pamětníci českých služeb božích; s lidem, který německy jen rozuměl, tř e b a neuměl mluviti, zacházeno jako s německým, poněvadž, prý, mu j i ného nebylo potřebí, kdežto v obcích smíšených lid český působením méně ústup ný ch sousedů počínal naskrze mluviti německy a platil tedy za Němce, a jin a k nedělo se ani tam , kde lid rozhodně český a česky mluvící mimo to německy je n uměl, V takových místech kázalo a učilo se je n německy, a tak mládež v d ru h é polovici sedmnáctého věku v mnohých 86 V. y . Zelený: místech dříve smíšeného ne-li je n českého jaz y k a byla již ryze německá česky ani neumějíc. Prvním, druhým pokolením zapomínal p a k lid poněmčený českého původu svého zúplna i byl se svou proměnou dříve spokojen, než v něm vymi zely poslední stopy původní řeči jeho, nej starší lidé, mluvící ještě česky v místech odcizených, podobní mluvícím křížům na rostoucím hřbitově české národnosti. A ta k mohla býti tehdy zastancům ja z y k a českého se vší zdvořilostí ukazována m a rn o st jejich počínání; n á ro d u českému věštěna již n e d a leká, jistá záhuba. Listem tímto, pam átným přes všechnu pochybnost p o drobných zpráv jeho, končí se bohužel zachovaná a k ta důležité záležitosti té a zároveň mizí veškera stopa Pešinova d ů ra z ného národního působení vnějšího. Ačkoli však známe z doby pozdější již pouze soukromé, tř e b a velmi pozoruhodné důkazy prakticky pronikavého vlastenectví Pešinova, n e m ů žeme přece pochybovati o tom, že veřejné, ú ředn í snahy jeho o zachování jazyka českého, které jej vedly k činům ta k smě lým a rázným r. 1662 a r. 1672, řídily jej po celý čas jeho života, a ja k o při proboštu chotěšovském přes houževnatou sofistiku jeho měly některý účinek, nebyly zajisté m arn ý ani po všechen ostatní věk Pešiuův. V užším působišti při kapitole byl dojista Pěšina rovněž neúnavným hajitelem české řeči, k te r á i tu měla protivníky. V instrukci, kterou vydal z usnešení kapitoly 30 dubn a rok u 1672 sakristianovi chrám u svatovítského, op atřujícím u duchovní správu na H rad č a n ech a některých vinicích, klade se zvláštní důraz na znalost obou řečí sotva bez přičinění Pešinova: Necesse proinde est, u t linguam u tra m q u e bohemicam et germanicam calleat. S národním i snaham i spojovala se i v nových úřadech oddanost Pešinova církvi a povolání svému. Heslo, kterým označili sm ěr svůj katoličtí vlastenci naší doby, církvi a vlasti srdce své rozdělujíce, vedlo již v sedmnáctém století společnost našich šlechetných Balbinů s tím pouze přirozeným rozdílem, že v našem století národního rozvoje vlastenecký sm ěr i sebe horlivějších katolíků, pokud národní vyznání jejich bylo u přím né a podstatné, měl činnou pla tn o st a vy d atné působil, kdežto církevní strá n k a pochopitelným ú čin kem doby zůstávala více theoretickou, v sedmnáctém století pak mimo skrovné výminky, za něž pokládati sluší rozhodné činy Pešinovy, všechno vlastenectví přestávalo n a slovech, ať sebe jad rn ějších a vzletnějších, zúplna ustu pu jíc horlivosti náboženské, tehdy všechnu veřejnou činnost kněžstva vý h ra d n ě zaujímající. Pešinovu nadšení náboženskému nejbližším předm ětem byl ú řa d jeho při kapitole a chrám ě svatovítském. Byl i v tom, jako jsm e výše již podotekli, kus Tomáš Pěšina z Čechorodu. 87 vlastenectví je h o ; chrám svatovítský a kapitola jem u slou žící byly očím jeho nejdražšími klenoty národními. Je n se subjektivního stanoviska jeho doby a jeho náboženského p ř e svědčení sluší posuzovati všechno jeho myšlení a konání toho s m ě r u ; ale kdo umí živé se vmysliti v unášející proud názorů náboženských, nám nyní ovšem cizích, vřele ocení vzlet lásky jeho k těmto ideálům, zanícení, s nímž pečoval 0 hm otný a čestný prospěch svého chrám u a jeho kapitoly a u d a tn o u neústupnost, s níž bránil každém u jejich zkrácení, a pochopí, proč nyní vážný a rázný Pěšina učinil jedním z předních úkolů života a první povinností ú řa d u svého, hájiti práv c h rá m u a kapitoly, vyhledávati zapom enutých privilejí starých a obnovovati je a stříci s ostražitou řevni vostí a ocelovou vytrvalostí každé přednosti jejich, i takové, k te rá by nebyla záležela než v n e p a trn é stužce nebo v p o u hém slově. První důrazné vystoupení Pešinovo v té příčině p řip a d á do jeho zasedání mezi zemskými stavy, kde přednosti kapitoly obhájil s velikou energií proti dávnému, m ocnému nepříteli. H ra b ě F e rd in a n d Leopold Benno B ořita z Martinic, syn Ja ro sla v a z Martinic, vysoko povzneseného potlačením če ského povstání, probošt vyšehradský, brojil proti přednosti, ktero u měla před ním kapitola metropolitní na sněmě zemském. Sedaliť dle obnoveného zřízení zemského, po němž stav kněžský ja k o první usedl ve sněmě, za arcibiskupem, biskupy a m altan ský m velkopřevorem ihned probošt a dě kan svatovítský a po nich teprve probošt vyšehradský. M a r tinic hned po jmenování svém ze všech sil snažil se zjednati si n a sněm u místo před svatovítskými, užívaje k tom u celé váhy otce svého, nejvyššího p u r k ra b í J a r o ú a v a z Martinic, s kterým proto kapitola svatovítská měla n em alé t ř e n i c e : ale dlouhý spor byl proti něm u rozhodnut, protože se k a r dinál H a r ra c h tehdy rozhodně zastával své kapitoly. Jaroslav Martinic však do sm rti zůstal kapitole svatovítské nepřítelem a probošt vyšehradský Benno jen čekal n a příležitost, k te ra k by přece dosáhl cíle svého. Nyní po letech zdálo se mu vhodným, užiti lístupnosti probošta Nebeského, aby sn ad provedl ve skutečnosti, čeho se nemohl domoci sporem právním. Sněm zemský r. 1672 začal se 24 října. V první schůzi P ě šina poslán je s t s jinými, zejména s proboštem starobole slavským, pro císařské komisaře. V jeho nepřítom nosti přišel do sněm u vyšehradský probošt a usedl před proboštem Ne beským, jenž posedl dále, aby M artinic měl dosti m í s t a ; 1 hovořili spolu přátelsky. Mnozí z přítom ných, jmenovitě duchovní, divili se, že probošt svatovítský nechává v y še h ra d skému předního místa, které náleželo svatovítské kapitole, a soudili mnozí z povahy pro bo šta vyšehradského, že nesedl 88 V. V. Zelený: na místo Nebeského n á h o d o u .43) Asi za půl hodiny přišli komisaři s těmi, kdo byli pro né posláni, a když uvedeni jsou n a svá místa, Pěšina spatřil h ra b ě te Martinice na místě Nebeského. Nic neváhaje přikročil upřím o k němu a pověděl mu, že sedí na místě prelátů svatovítských, za nimiž je s t jeho místo, i žádal ho, aby si neobtěžoval, pře sednouti na místo sobě náležité, pravě, že nemůže dopustiti, aby se kapitole jakékoli právo ujímalo. Když však probošt vyšehradský zůstával seděti, Pěšina požádal arcibiskupa, se dícího nedaleko, aby chránil p ráv a kapitoly, a prohlásil, že preláti svatovítští nebudou sedéti za proboštem kostela ko legiátního, spíše že odejdou. Sobek nemohl pomoci odepříti i žádal M artinice co nejvlídněji, aby ustoupil, ježto preláti metropolitní mají přednost před všemi preláty světskými ja k o řádovými. Leč ani to nestačilo, až b r a t r proboštův B ernard Ignác, nej vyšší purk rab í, pozoruje nemilý výjev, jem u k sobě pokynul a po tichu s ním promluvil, načež on ze středu shrom áždění se vytrhl a odešel, nikoho nepozdraviv ani neodporovav. I byla pozornost všech obrácena za ním a po celé Praze, prý, se toho dne jen o něm mluvilo. Mnozí divili se Nebeskému, že se svého m ísta ustoupil, on však Tešinovi, tázajícímu se na to, docela ze své povahy odpověděl, že Martinicovi ustoupil ja k o hosti. Odpor Pešinův pak došel nejedné chvály a n ěkteří již napřed, vidouce Martinice na místě svatovítských, tázali se, ja k se věc asi skončí, až přijde Pěšina, o němž věděli, že toho nestrpí. 44) Pěšina byl přesvědčen, že Martinu; hodlal tím způsobem opravdu dosíci přednosti nenáležité; podkládaltě oběm a synům Jaroslava Bořity Martinice úmysly kapitole nepřátelské a rozhorlil **) O Martinicovi známo bylo, že velmi často se pokoušel, domoci se i v kapitole svatovítské práv, jem u nenáležitých. Viděli jsm e již při volbě Pešinově za děkana, že byl hlas jeho odm ítnut, poněvadž k a novníci čestní neměli činného práva hlasovacího; a přece chtěl po zději opět hlasovati p ii volbě kanovníka Proky. ja k zřéjmo z a k t sporu arcibiskupova o volbu tuto s kapitolou v archivu sub LXXXVIIT, 42. Sám Nebeský, člověk v úsudcích mnohem pevnější než v jednání, p ro nesl se o něm v pam ětech: Mirabilis dominus, obinrgat, increpat omneš. “ ) I ten k ráte Schleinitz byl s Pěšinou úplně za jedno. Píšeť mu 18 listopadu r.1 6 7 2 : Intellegeram iam pridem etiam ab aliis comitis Bennonis pnblicis in comitiis ostentatum illud insolens Dnationein Vcstram Rdniam generoso illo zelo praécipue fuisse discussum et gavisus sum čerte ex animo, venerabile illud capitulm n praelatos tan ti adhnc cordis haberé, qui hoc tam violento tem pore arrogantiis eiusmodi sese velint audeantque opponere. Spory o přednost na sněmu trvaly však d ále; nalezliť jsm e v kapitolním archivě sub XC, .45 A rbitram entm u archiepiscopi ad im peratorem Leopoldům, ut ad differentias in ter p rae latos et abbates circa praecedentiam in comitiis tollendas per sanctionem regiam cuilibet suus locus designetur, z r. 1679. Tomáš Pěšina z Čechorodu. se takovýmito úklady do té míry, že u vypravování příb ěh u toho v pamětech volá d v a k rá te : Non sic, i m p ii! ta) Již v tomto výkladu Pešinově prosvítá dosti ja sn é n e spokojenost jeho s arcibiskupem , k terý nebyl kapitole tak pevným štítem proti útokům jako zemřelý H a rra c h . Bylo to, ja k se zdá, první sklamání Pešinovo v nadějích, k teré míval do Sobka v této příčině. Pokud šlo jen o chrám svatovítský a zvláště o jeho krášlení a zvelebování, nezůstával Sobek jisté za Pešinovými ideály. Vyslovovalté od počátku úmysl, pokračovat! ve stavbě chrám u svatovítského, k čemu pak přistoupil r. 1673, a již r. 1671 daroval do kaple sv. Vá clava mramorový hrob, šest velikých stříb rn ý c h svícnů a stříb rn é sochy dvou andělů a sv. Václava, ta k že vyhověl dojista i Pešinovi, jenž sochu sv. Václava ozdobil nadšeným n á p ise m .4 ) Ale kapitola Sobkovi ta k na srdci neležela a nadto vůbec neměl té šetrnosti k starým zřízením jak o Pě šina, hájící s důslednou konservativností dávných řádů. Tím byli by se již r. 1671 dostali do sporu, když arcibiskup z ponuknutí nějakých mnichů zamýšlel odstraniti breviář pražský a na jeho místě zavésti římský, neboť Pěšina s k a novníkem Phaltzem odporovali tomu, poukazujíce k jiným kapitolám, užívajícím starých svých breviářů. Ale te n to k rá te Sobek ustoupil a zanechal svého úmyslu i nastal opět klid, ja k se zdá, docela přátelský, ač ovšem již netrvalý. Pěšina těžce pohřešoval vydatnou pomoc arcibiskupskou v obnovování obřadových privilejí kapitoly a jejích prelátů, na nichž si tolik zakládal. Nemůžeme po něm zevrubné vypravovati o jeho čilosti a neunavnosti v této příčině; neboť <rj N etřeba tu zvláště připom ínati, že mohli stavové té doby otáz kám podobně malicherným Věnovati tím více pozornosti, čím méně důle žitosti mělo často samo jejich jednání. Že však hlas kapitoly svatovítské měl té doby jakousi váhu mezi stavy, zřejmo z českého listu Leopolda I, jím samým a krom ě něho Pachton podepsanóho a daného 1 února 1668, kterým žádá Nebeského, aby jeho proposice, učiněné sněmu, podporoval svým hlasem i účinkováním na ostatní stavy. :Archiv svatovítské k a pitoly sub LX X X IY , 1, 2.) Pěšina sám hned po vstoupení svém mezi stavy, v zasedání r. 1670, zvolen je s t na m ístě předchůdce svého v dě kanství Zbraslavského zároveň s vyšehradským děkanem Janem Vácslavem Klimšem k přehlednutí a justifikaci účtů zemských za r. 1665 a 1666. (A rtykulové na sněmu obecním, k terýž držán byl na hradě Pražském 16 dne měsíce ledna a zavřin 1!> dne měsíce srpna léta 1670 etc., str. LII1.) 4<i) D obner a Tum barius. Sobkova horlení pro kultus sv. Vácslava dokladem je st i toto místo v nedatovaném listě jeho k hr. Hum bertovi Černínovi: Mitto Y rae Excae iinum libellum Suae Sanctitati offerendtun. Sollicito enim, ut S. W enceslaus patronus noster glorificetur et eius festům sub ritu duplici aut semiduplici per totum orbem celebretnr. Augustissimo Im peratori intentio haec mea šumme placuit et man da vit, ut ad ipsam m et Suam Sanctitatem fiant urgentes litterae, im o'etiam salutetur nuntius, ut et ille fortiter cooperetur. 90 V. V. Zelený: sebe větší sympatliie s jebo zápalem není s to, dnes ještě doaati zajímavosti obsahu těchto snah namnoze i s obecněj šího církevního stanoviska příliš málo důležitých. C h a r a k te ristické jest, k terak Pěšina zvláště vysoko cenil užívání infulí členy k a p ito ly .47) H ned v prvních letech kanovnických zá roven s Phaltzem vymáhal obnovení starého privileje, který dovoloval, aby kanovníci celebrovali pod infulí; ja k o děkan pak shledával stále rů z n á ustanovení ceremoniálu kapitoly a privileje o věci t é . 4S) I měl za nemalý útisk kapitoly svatovítské, že roku 1673 Talmberkovi ja k o proboštu ka pitoly u Všech svátých i jeho nástupcům povoleny jsou pontifikalie. Celá kapitola svatovítská nemálo byla rozčilena tímto sáhnutím na své privileje a měla to Talmberkovi, který byl ta k é jejím kanovníkem, za přím ou zradu, i byla by, prý, protestovala v Římě proti tomu, kdyby věci nebyl účasten býval arcibiskup. Sobek totiž, místo co měl po mínění Pešinově hájiti zvláštního práva svého hlavního ko stela a překaziti úmysl T ahnberkův, podporoval jej u římské kurie, maje slib od něho, že za to z proboštství u Všech svá tých učiní větší praebendu, hodlaje na to věnovati dvacet tisíc zlatých, tře tin u svého jmění. Arcibiskup asi v tom viděl větší prospěch církve než v privileji své vlastní kapitoly a proto svolil, kdežto Pěšina slibu Talm berkovu naprosto nevěřil a přim ěl Sobka k tomu, aby bully o pontiíikaliích Talm berkovi nevydával, dokud slibu nenaplní. Když měl T alm berk infulaci u Všech svátých, soudruhové jeho z kapi toly svatovítské okázale vyhnuli se slavnosti té, a odešli prohošt s Dlouhoveským na Prosík n a ja kousi pobožnost, a Pěšina s ostatními kanovníky do kláštera sv. Anežky, kde téhož dne Pešinova neť D orota 4!'j oblečena byla řeholním šatem, při čemž jí Pěšina vystrojil kvas ja k o při svatbě. Ačkoliv arcibiskup aspoň tím se snažil zmírniti nevoli k a novníků svatovítských, že jich nenutil, jako T alm b erk žádal, aby se súčastnili nesnesitelné jim slavnosti, srozumění jeho l7) Svědectvím jeho nadšeni pro lesk domácí církve, ale zároveň nejadrného pojímání věcí, k teré té doby bylo všeobecné, je s t věta ve Phosphom Pešinově na str. 108, kde se mluví o pontifikalních privi1ojích k ap ito ly : Hinc iam ab antiquo habetur istud: „Quid P ragae esse canonicum p u tatis? sunt pedo arcliiepiscopi infulaque," ita u t de iis dici possit, quod ille de Eom anis: „quot senatores, to t reges, quot eanonici, to t episcopi.11 4S) E. 1672, konaje pontifikalně mši, první počal požehnání po Ite missa est dávati s infulí na hlavě, poněvadž je n arcibiskup měl je dávati bez infule pro kříž, k te rý před ním držán b ý v á; po nešporách pak opět žehnal pod infulí i zaznam enal to ve svých pam ětech s p a trným uspokojením . 4!l) Byla snad dcera nejstaršího bratra Pešinova, Jana, jehož žena jm enovala sc taktéž Dorota. Tomáš Pěšina z Čechorodu. 91 s kapitolou bylo nyní docela porušeno; jm enovitě pak počalo se kaliti udržované posud přátelství jeho s Pěšinou, jenž po tomto příběhu v pam ětech svých arcibiskupovi vytkl, že ta k horlivě podporuje sluhy jiných kostelů, aby dosáhli infulí a jiný ch pontifikálu, ale vlastní kapitole vší mocí překáží u vykonávání podobných privilejí- A v sk u tk u arcibiskup hned po tom odporem proti privilejím kapitolním octl se s Pěšinou ve zjevném a krutém nepřátelství. Pěšina již jak o kanovník tvrdíval, že preláti u sv. P ita mají dle bully U r b a n a V z r. 1365 právo, dáti si assistovat kanovníky infulovanými. Nyní ja k o děkan uminil si zapomenutý privilej tento vzkřísiti, a při installaci nových kanovníků Václava Ondřeje M acaria a jmenovaného již arcibiskupova synovce Václava B ílk a z B ile n b e r k a 50) na den sv. V ojtěcha r. 1673 sloužil probošt Nebeský slavnou mši a večer Pěšina nešpory za assistence nových kanovníků sinfulemi. Probošt namítal před lety dle svých vlastních slov Pešinovi, budou-li mu kanovníci assistovati sinfulem i, co že prý více budou moci činiti a rc i biskupovi, ale nyní, bezpochyby za dojmu infulace T alm berkovy, odhodlal se privileje užiti. H ned 27 d u b n a psáno a r c i biskupovi do Teplice, že privilej vešel v zapomenutí jen malým počtem kanovníků za let minulých, pro který nebylo možná ho užívati. Sobek zakazoval infulovanou assistenci, táže se, ja k ý by potom byl rozdíl mezi arcibiskupem a děkanem ; ale když mu n a to Pěšina zevrubně věc vyložil dotýkaje zvláště toho rozdílu, že oni, preláti, smějí assistence infulované užívati je n ve svém kostel.e, a jin de jen před králem , on pak v celé diecesi, zdá se, že by se byl spokojil, neboť n a den na nebe vstoupení Páně Pěšina za churavosti p ro boštovy dal si assistovati kanovníky inťulovanými bez nového odporu arcibiskupova. Sobek vrátil se v sobotu potom zdráv z lázní a nazejtří Pěšina mu přál uzdraveni a o infulích ani se nepromluvilo. Tu \š a k roznítil spor n a novo člověk, který z něho chtěl těžiti, snaže se zejména arcibisk upa popuditi proti Pešinovi, který mu překážel, ja k se brzo ukázalo. Byl to Talmberk, jem už prokázaného dobrodiní nemohl si Pěšina, od pustiti od té chvíle, kdy jeho někdejší chráněnec z je d n á ním pontifikálu svému proboštství zrušil přísahu o dd anosti a věrnosti, kapitole svatovítské učiněnou. T a lm b erk již po své infulaci osočoval u arcibisk upa Pěšinu, že svedl k ap itolu od infulace a nad to že se dotekl neuctivé i bully papežské, Talm berkovi vydané. V sku tk u však Pěšina dostav opisu bully shledal, že T a lm b e rk jí dosáhl klamem, informovav zcela nesprávně kurii římskou o vzniku a postavení své kar''’) Keč, kterou měl Pěšina jako děkan k installovaným k anovní kům, chová se v kapitolním archivě sub LXXXVII1, 41. 92 V. V. Zelený: pitoly. Ustavičným popouzením podařilo se opravdu T a lm berkovi, roznítiti Spor o bullu U rb a n a V znova a uvésti p ř i vdej infulované assistence arcibiskupovi v pochybnost. Té chvíle Pěšina, v pam ětech svých vyřkl n a d ním soud plný hořkosti, lituje, že kdy ja k ý šlechtic byl p řija t do kapitoly, a s nemalým rozechvěním uznal svou vinu a varoval nástupců v kapitole, aby. se šlechty chránili. 5,j Tak odvolával s těžkým srdcem přesvědčení, kterým kdysi sveden byl k činu, o su d ném u později kapitole i jem u samému. Kapitola hájíc au to rity své houževnaté se držela privi leje skutkem již vzkříšeného, arcibiskup zatvrzoval se podle své umínivé povahy čím dále tím více v odporu proti němu a p roti obnoviteli jeho, Pešinovi. Na místo bývalé dův ěr nosti mezi nimi nastoupilo nyní nejprudší napjetí. Arcibiskup n a konec uznal se přemoženým a vydal kapitole zvláštní deklaraci, kterou prelátům kapitulním povolil infulovanou a ssiste n c i; ale ještě dříve prom ěnila se roztržka rázu posud veřejného v přímé osobní nepřátelství k Pešinovi. Podnětem vypuklé bouře byla událost, souvisící úzce s povahou arcibiskupovou. Sobkova ješitnost, k te rá jej p ř i měla hned před dosednutím na stolec arcibiskupský k žá dosti slavnějšího než jindy bývalo uvítání a ta k hned před jeho příchodem mu způsobila nepřátelství kapitoly, po celý jeho život měla za následek nesnáze a mrzutosti. Sotva přišel ja k o arcibiskup do Prahy, již o něm tichý pozorovatel Ne beský pravil ve svých pamětech : „Nový arcibiskup podivné věci začíná." (Novus archiepiscopus m ira incipit.) Novoty, k te rými Sobek hned od začátku dráždil kapitolu, na starých zvycích s celou duší lpící, nejvíce k tomu byly určeny, aby lahodily marnivosti arcibiskupové. Jmenovitě dal si k ne m além u podivení proboštovu zvoniti vždy velikým hlavním zvonem, kdykoli vcházel do kostela svatovítského. I je s t zvláštním svědectvím nemužné povahy a mělkého d ucha Sobkova, že právě příčina ta k malicherná a neslavná mu stačila, aby co nejvétší nešetrností učinil se nepřítelem muži, kterém u po léta byl prospíval, čině se jeho nej vroucnějším důvěrníkem. Nedůstojný způsob této proměny dává dosti °J) E t hic quidem agnosco culpam ineam, qui in prom ovendo hoc hornině fallaeigsimo pan* m agna fui. P rom ittebat ille plm im a ac apparebat nobis futurus utilis, sed a p p arct iam, qualis sít, ita u t fere pro deferrim a peste capituli censeri dobeat. Ju ra v it iile in susceptione sui, quod velit esse ecclesiae íidelis, honorem ipsius, eommodum et utilitatem quod velit promovere, pericula vero ipsius et damna pro posse aiiiovero. Jam ápparet, quam ecclesiae iidelis sit, quam etiam honorem ipsius prom oveat, qui potius honoře ac decore, qucm liactenus illa gessit, a tot seculis, ipsam exuere contendit. O hominem periurum ! Vitate posteri, talem, nec facile ullwm nobilem in grémium vest m m a ccipite! Tomáš Pěšina z Čechorodu. 93 určité znáti, že Sobek vším, co Pešinovi byl činil, chtěl si z něho v kapitole učiniti donašeče a zbraň, která by p om áhala jeho ctižádosti a panovačnosti proti kapitole, a že nyní, sklum án js a Pešinovou oddaností ke kapitole a poctivou p ovahou jeho, pojal nezřízený hněv proti vážnému odpůrci, k te ré m u sám byl valně pomohl k moci sobě nyní tak nepohodlné. Stalo se na den sv. Víta, 15 června roku 1673, že arcibiskup vcházeje s kapitolou do hlavního chrámu, pohřešil slavné své uvítání velikým zvonem. Není možná diviti se tomu, že vida té doby proti sobě mnohonásobný odpor, tře b a vlastní svou vinou způsobený, podrážděn byl tímto p řesto u pením svého r o z k a z u ; ale větší nerozvážnost a slabost dal na jevo vášnivostí, s ja k o u se té chvíle choval k Pešinovi a kterou všichni přítomní vykládati mohli jen za mstivou nenávist člověka velmi citelně dotčeného. Obořil té se na děk a n a zcela proti zdvořilým zvykům u vysokého duchovenstva jmenovitě tehdy kvetoucím, tázaje se, proč se mu dnes n e zvoní. Pěšina sice klidně odpověděl, že neví o příčině, že zvoník má rozkaz, zvoniti při každém arcibiskupově vstupu do chrám u a že mu bude pro dnešní opominutí odečtena p okuta z platu, jejž m á za toto zvláštní zam ě stná n í; ale uvnitř jej Sobkův náhlý útok rozčilil tou měrou, že po nové otázce arcibiskupově, co zvoník dostává za toto zvonění, nepřemohl již odporu svého proti nešetrnosti Sobkově. O d pověděl, že se platí zvoníku za to dvanáct zlatých na rok, a dodal, že arcibiskupova novota bez potřeby chrám svato vítský obtěžuje vydáním nebývalým a nesnadno snesitelným. S touže bezohledností, s kterou byl Pěšina uražen, byla nyní vystavena na odiv arcibiskupova marnivost, a Sobek z h lu b o k á cítil, ja k ostří pru dk osti jeho veřejné proti němu Samému je s t obráceno. Pěšina byl vítězem, ač n e tře b a si tajiti, že mohlo vítězství jeho býti trvalejší a prospěšnější kapitole jím zastávané, kdyby se nebyl arcibiskupově vyzývavosti dal strhnouti, nýbrž hledal obran u méně náh lo u; ale muž sebevědomý, sam ostatný a zvyklý úctě velmi vzácné společnosti, ve které žil, nemolil v podobné chvíli teprve chladné rozvažovat!, js a sobě i vědom mravní převahy své. Účinek této srážky přišel v zápětí. Hned druhého dne povoláni jso u k arcibiskupovi preláti kapitolní, probošt Ne beský, děkan Pěšina, Phaltz, scholastik, a Martinic, arcijahen. Arcibiskup žaloval n a Pěšinu, že směle překročil meze p o stavení svého k němu, odváživ se přímo veřejných výčitek proti němu, i nadál se, že Pěšina, zaražen jsa neobvyklým výjevem, poddá se a prošiti bude za odpuštění. T ento však mužně se obhájil a o odpuštění nepromluviv odešel. Vida Sobek, že ještě nedosáhl žádaného pokoření Pešinova, chopil se docela m im ořádného p ro stře d k u : pohrozil mu kancléřem 94 V. V. Zelený: svým, Jindř. Meckenburgrem, že jej sesadí s offieialství. Takové nebezpečí Pešinovi, jenž důležitého ú ř a d u toho užíval k provádění svých nejušlechtilejších ideí národních a n á boženských, bylo ra no u příliš n e n a d á lo u ; i uznav, že by další osobní odpor ztrá to u hodnosti té oslabil jenom sílu jeho k hájení kapitoly, ustoupil a odňal arcibiskupovi zbraň, k terá mohla ochromiti jeho síly, tím, že druhého dne k Sob kovi přišel a zcela důstojným způsobem jej utišil. Pravil, že slova jeho neměla za účel arcibiskupa uraziti, takže prosí za odpuštění, domnívá-li se tento, že j e s t uražen. Tu n e zbývalo Sobkovi, než spokojiti se, i pozval Pěšinu 11 a zítří k obědu, ja k o činíval za časů nejlepší shody s ním. Pěšina nemohl odm ítnouti pozvání z duše protivného, ale po celý oběd mlčel vytrvale. Osvědčil, že nezná takového smíření a podrobení, kterým by se spustil přísné sp ra v e d ln o sti; i se trv a l ve vážném odporu, když arcibiskup čím dál tím větším nepřítelem se stával kapitole. Rozdvojiltě stran y počátkem následujícího roku znova, a to sporem velmi podstatným, nový skutek arcibiskupův, o jehož pohnutkách a povaze dnes není snadno souditi objektivně. Dávaje sestavovati nový d ire ktá ř, Sobek nemálo p rom ě nil řá d slavností církevních, platící od pra dá vn a dle p ražského breviáře. Ať to bylo působení mnichů, jimž Pěšina p řič íta l prvější úmysl arcibiskupův, samotný breviář domácí zrušiti, či vlastní jeho myšlénka, zám ěr je h o není dnes dosti srozumitelný. Změna p o d sta tn ě záležela v umenšení obřadů a slavností kostelních. Pěšina ji ta k to vypisuje: Etenim 17 festa duplicia m utavit in semiduplicia et 21 semiduplicia in simplicia; octavas au te m quinque penitus obolevit. Stejně nesnadno jest, vykládati čin Sobkův z čiré nepřízně k d o m á címu k ultu nebo z pouhého novotaření, ja k o liledati při něm reform atorské nějaké snahy moderní, plynoucí z osvíceného poznání nemírného rozvoje církevních svátkův a o b ř a d ů v ; nen ít podobný názor u kněze ve století sedm náctém tém ěř ani možný. Mnohem pochopitelnější je s t ustrn u tí, k te ré no vota posavadní zbožné tra d ic e rázem ničící způsobila v k a pitole, i mnohem méně po dstatných obyčejů houževnatě h á jící. Kapitola ústně i písemně ze vší síly protivila se změně, k te r á právem potřebí měla jejího souhlasu, i byl předním bojovníkem za právo její, v takové věci vysloviti mínění a rc i b isku pa zavazující, Pěšina, jenž sepsal obšírné pojednání polemické proti a rc ib isk u p o v i.5'2) Tento však nic se neohlédaje 52) Pojednání toto nevyskytlo se nám a ta k víme o věci mnohem méně než o jiných sporech malichernějších, k teré Pěšina zevrubně v y psal v pam ětech, kdežto zde je n p rav í: Volnissem hic omnia ista deferre, sed quia alibi fusius p er modům apologiae vel potius dialogi ea deseripsi, repetere amplius hic nolo. Tomáš Pěšina z čechorodu. 95 n a o$po- kapitoly konečně nový řád zavedl o své újmě. Uměn šel t služby boží, v něm obsažené, bylo v očícli kapitoly ta k rout hvou urážkou svátých, jichž pocty ta k to byly sní ženy, J;e Pěšin a volá : Q ua nta strages festorum ! Heu pietas! TIeu piůsca fiáes! a původce smělého činu pohání přímo před soud boží, ř k a : Id solum dico, archiepiscopum non evasurum gravem poenam dei, nisi pristinum sanctis r e stitu a t cultum. P ře s všechnu opravdovost zbožného přesvědčení svého Pěšina sotva tušil ja k brzo n á h lá záh u b a Sobkova naplní je h o proroctví. Ale dříve, než se mu dostalo tohoto dostiučiněni, bylo Pešinovi neohrožené zastávání práv kapitolníeh ještě dovršiti největší obětí. Již 18 d u b n a 167-1 probošt Nebeský zemřel. V kapitole na sta la otázka, kdo bude zvolen jeho nástupcem v úřadě přinášejícím vedle skvělého postavení vnějšího ta k é velikou vážnost v tehdejším životě veřejném, a nikoho nebylo, kdo by byl mohl míti větší naději do volby než Pěšina. Jed n a k bylo volení d ě k a n ů /.a probošty dosti často zachovávaným zvykem, n a d to p a k Pešinovy osobní vlastnosti a poměry činily jeh o zvolení ku pravdě nejpodobnějším. Ukázalo se zajisté v letech minulých, j a k pevné ruk y a statečné mysli potřebí člověku, řídícímu kapitolu u v n itř i vně, i ja k o u m ě rou vyniká vlastnostmi těmi P ěšina; a měl-li postaven býti v čelo kapitoly muž, který již osvědčil věrnost k ní a o d d a nost k jejím právům, opět nikdo jiný nemohl býti zvolen takovým právem. Byltě nad to mimo skutky již vypravované nadšení své pro chrám svatovítský dokázal je d n a k z n a m e nitou obětí hm otnou, je d n a k činem literárním , tehdy neoby čejně proslulým. P řim ě la t jej vyložená již to u h a po rozhoj nění služby boží v hlavním chrám ě k tomu, že již před r. 1673 ch rám u přik ázal tisíc pět set zlatých, aby na poctu zemských p a tro n ů a za něj samého každou sobotu sloužena byla mše u oltáře sv. Cyrilla a Methodéje, u něhož ze zvláštní úcty k národním světcům již tehdy si chystal hrob. 53) Mno hem větší váhu než tento skutek, náležející ke zbožným projevům Pešinovým, o kterých nám ještě bude aspoň stručně se zmíniti, mělo podniknutí literární, kterým v očích vrstev níků nemálo povznesl chrám svatovítský a kapitolu. O lite rá rn í činnosti Pešinově za doby pražské pojednáme zvláště, abychom nyní n etrhali od sebe p říb ě hů těsně souvis lých ; můžeme tedy zde zatím je n obecně dotknouti se díla, které Pěšina věnoval svatovítskému chrámu. R. 1673 vydal spis nazvaný P hosphorus Septicornis, kromě M arsa Moravského r’3) Viz Phosphorus Septicornis na str. 704. K apitál dávati měl ročního úroku 90 zl., a byla tím opatřena již ta k é mše. smuteční pro budoucí výroční den sm rti Pešinovy. V. V. Zelený. 96 nej větší svou práci. V sedmi oddílech tu vypisoval slavií-svato vítského chrám u a jeho kapitoly ta k výmluvné, že mohl l í c i Balbin : 54) E d id it Phósphorum septicornem ecclesiae Pfagensisj quo quidquid illustre et gloriosum de rancta illa eeclěsÁa dici a u t scribi potuit, complexus est. K niha množsW.ru z p rá v , liké části nových, měla vzezření ta k učené, že i kromě tendence zjednávala spisovateli nemalou vážnost, zvláště dokud se ne poznávalo stanovisko její nábožensky jedn ostrann é a n e k r i tické. N ad to pak směr její lahodil cíobě, kd vznikla, církev nímu vlastenectví lokálním u a blednoucím upomínkám kate licky národním zároveň způsobem tehdy neodolatelným. Nemohla tedy m inouti se s účinkem, jenž byl neobyčejný, ač ovšem ta k é charakteristický. Ještě téhož roku 1673 kanovník Dlouhoveský vydal český přek lad zevrubného seznamu relikvií svatovítských z třetího oddílu Phosphoru, kterážto knížečka nesm írného rozšíření došla mezi věřícími, z jejichž rukou ani za naší doby ještě nezmizela úplně, ta k é po němečku vy tištěna byvši za n e d lo u h o .5a) Naše nynější smýšlení právě o této části Pešinovy knihy ničeho neujímá pověsti, které spis právě pro podobné stránky požíval, když vyšel, ano ještě když dávno již nebyl novým. R. 1673 byl celý Phospliorus dílem ve svém způsobé dokonce nepřekonatelným ; spiso vatelovy zásluhy o církev a m etropoli pražskou jím vyrostly do výše, k níž upřím ní kněží sedmnáctého věku nemohli pohlížeti jin a k než s úctou a obdivem O bratným těžením z příznivých okolností dovedl Pěšina ještě jin a k zvětšiti účinnost a závažnost nové knihy své. Phospliorus právě se dotiskoval v Praze, když za příprav k výpravě proti T urkům očekáván příjezd císaře Leopolda 1 do Cech k přehlídce vojska u Chebu. Pěšina věnoval Phospliorus Leopoldovi, opatřil knihu obrazem císařovým a napsal nadše nou předmluvu, velebící Leopolda ovšem po známém způsobu sedmnáctého století, ale s tendencí u přím no u a chvalitebnou, aby Leopolda naklonil Praze a Čechám, což arci u p a n o vníka, který byl již vyrůstal za vzorného preláta k n e m a lému zalíbení šatného F e rd in a n d a III, nejsnáze mohlo se po dařili velebením církevní slávy české. Zvláštním pak účelem Pešinovi bylo, co nejdůtklivěji císaři uvésti n a mysl stavbu svatovítského chrám u, v níž předchůdcové jeho chtěli pokračovati. O prava a dokončení chrám u bylo arci jedním z n e j krásnějších snů Pešinových i neopominul za tou příležitostí ze všech sil se přičinili o jeho vyplnění velmi slastným obratem , připom ínaje císaři na Turky se chystajícímu p ro roctví, že ten panovník dobude C ařihrad u, k terý obnoví 5I) Bohemia docta f,s) Dobner. Nákladem knihtiskárny J. Otty v Praze vyšly .mimo jiné též tyto historické spisy: JA N O sepsání Ž IŽ K A . životopisu j e Ke W ácslaw W lad iw o j pokusil se ornek, (Se světlotiskovým vyobrazením.) C e.:t 2 zh Též v sešitech 1. po 40 kr. * 5. JO H A N N Ž IŽ K A . Versuch einer Biographie desseiben von W . W . Tome,:< Ů bersetzt von Dr. V. P rochaska Preis 2 ti. 50 kr. Příběhy kláštera a města Police nad Medhyj!,, Sepsal W. W. Tomek. S litogr. mapkou. — Cena 3 zl. Místopisné paměti města Hradce Krábwé. Sepsal T c m e k , Prof. Dr. če stn ý m ěšťan H rad eck ý . — « S m a p k o u . — Cena 60 kr., poštou 65 kr. — Zvolení a korunování Ferdinanda I. za krále Českého (1526— 1527.) Sepsal prof. dr. A n t o n í n R e z e k . Cena 1 zl. 20 kr. Geschichte der Regierung Ferdinands I, in Bohmen. Von Prof. Dr. Ant. Rezek. I. Band. F e rd in a n d s 1. W a h l u n d R egierungsantritt. Preis 2 ti. Objednávky na tyto spisy přijím á každé knihkupectví, zejména nakladatelství J. O tty v P raze, na Karlově náměstí ě. 34.
Podobné dokumenty
festivalové noviny 3 - Smetanova Litomyšl, o.p.s.
ve čtyřech letech, ano, skutečně mu bylo tolik, a může se chlubit i tím, že zpíval po boku Luciana Pavarottiho. Tyto skutečnosti se nijak nevylučují s faktem, že šest let hrál profesionálně fotbal,...
Víceformátu pdf - Liga otevřených mužů
a udělá se z toho celá identita,“ říká psycholog Martin Jára, jeden ze zakladatelů organizace Liga otevřených mužů. Podle něj jsou všechny tyto kategorie a snahy o popis trendů mezi muži projevem b...
VíceOzveny 78-2012.
hlavního závodu. Od 15 hodin zahraje polická kapela ADEPT BLUES BAND. Slavnostní vyhlášení výsledků závodu je plánováno na 17. hodinu a jeho součástí bude vyhlášení výsledků českého poháru. Rádi by...
Více