Čtyřicáté páté číslo

Tradiční měsíčník 46. skautského střediska „SFINX“
EDITORIAL
Drazí čtenáři,
v minulém Čísle jsem na tomto místě nastínil
možnou budoucnost našeho střediskového
časopisu, který se v této podobě nachází na
začátku nové historické etapy. Noví redaktoři
opravdu vzali za kliku a nakročili do
redakčních dveří (viz. Čertíkův článek o
Voskovcovi a Werichovi, Blahoňův návrat
k postavám Terryho Pratchetta).
Mám pocit, že na začátku nové etapy je dobré
se poohlédnout a vyptat se na leccos svých
čtenářů. Někteří z vás si možná pamatují na
T.P.Č. (Test Pro Číslo), který jsme uspořádali
přesně před čtyřmi roky.
Rád bych na něj dnes navázal trochu
modernější formou a po čase opět oživil
komunikaci mezi časopisem a jeho čtenáři. U
té příležitosti byl také založen nový redakční
e-mail: [email protected], na který můžete
zasílat všechny své ohlasy, připomínky,
nápady a tipy pro redakci Čísla.
Především bych však byl rád, kdybyste na
tuto adresu odeslali odpovědi na následující
otázky:
1.) Jaké články tě v roce 2004 v Čísle
nejvíce zaujaly?
2.) Čeho je podle tebe v Čísle málo?
3.) Čeho je podle tebe v Čísle moc?
4.) Co bys chtěl v Čísle změnit?
5.) Oznámkujte články v tomto Čísle
známkou jako ve škole a přidejte k nim
důvody vašeho rozhodnutí.
Svoje odpovědi zašlete na nový redakční email [email protected]. Čím víc vás bude, tím
líp. Před novou epochou dějin je třeba zamést
před vlastním prahem. Těšíme se na nové
zítřky spojené s mnohem větší interaktivitou
s vámi čtenáři.
Za redakci Čísla
Šík
OBSAH
Editorial
Šík…….........………………Strana 2
VWD: Bomber tiskovým mluvčím
čajového gigantu
Mighty Duck………………Strana 3
Dole v dole
Tomáš….……………………Strana 4
Jižní pól
Kája…........………………..Strana 5
Vechtrovna
Zdeněk……..……………….Strana 5
Agentky 2004/2005
agentka Anaid.…………..Strana 6
6. Historická výprava
Šík…….................……..…Strana 7
Terezín: Místo utrpení a hrdinství
Pan Kolega......……………Strana 8
Orbis Pictus
Jirka, Kája, Šík..............Strana 9
Ploskostrana
Zdeněk, Jirka….....……Strana 12
Postavy Terryho Pratchetta
Blahoň……...……..……..Strana 13
Století klauni V+W
Čertík….............………..Strana 14
Společenský katechismus (6. část)
vybral Šík….…………….Strana 16
Hrdinové naší doby
Králík…….....……………Strana 17
R.E.M. – Dvojrecenze
Praha/Stockholm
Šík, Česlo..…..…………..Strana 18
Cestopisy
Můj indický deníček
David……..…………….…Strana 22
Poezie na okraji
Michael Stipe............…Strana 24
Foto na titulní straně:
foto : Bomber s Janičkou v zamyšlení
/Autor: Kája/
2
Bomber tiskovým mluvčím čajového gigantu
Další ze členů střediska Sfinx se dostal na velmi prestižní post
Ani v tomto roce reportéři VWD nezahálejí a dnem i nocí pracují na tom, aby vám
mohli přinášet ty nejexkluzivnější zprávy o členech našeho střediska. Dnešní
zpráva je velmi aktuální a tak jako vždy velmi překvapivá. Bomber se stal tiskovým
mluvčím.
Ačkoli tomu mnoho z vás nebude chtít
věřit, je tomu opravdu tak. Skaut a člen
družiny Medvědů, Bomber, začal od
1.února působit v roli tiskového mluvčího
čajového gigantu – světoznámé firmy
Ahmad Tea. Pro tuto práci si Bombera
objevil sám generální ředitel firmy Paul
Toshack, který svůj výběr našim reportérům zdůvodnil takto: „Ten muž má zcela
jedinečné charisma, bez pohnutí brvou
dokáže s klidem ve tváři odpovídat i na ty
nejostřejší dotazy. Byla to jasná volba.“
Sehnat Bombera v těchto dnech není jednoduché. Po několika dnech se nám podařilo dát si s ním schůzku, na které nám
popsal, jak se na svůj post dostal. „Byli
jsme se školou na exkurzi v balírně čaje.
Ředitel Toshack se nás všech pořád na
něco ptal, já mu toho moc neřek, ale snad
právě to se mu líbilo.“ Dále jsme se tázali,
jak Bombera nová práce baví. „Moc toho po
mě nechtějí, takže zatím jo. První tiskovky
prý dopadly dobře, novináři odcházeli dost
rozezlení, ale šéf mě chválil. Tak snad to
firmě neškodí,“ odpovídá Bomber.
Bomberův oddílový vůdce Šík na tuto
zprávu reagoval klidně: „Věděl jsem, že se
mu něco takového podaří. Spousta lidí mu
moc nevěřila, ale já vždycky věděl, že
v něm něco je.“ S velkým ohlasem se
Bomberovo jmenování tiskovým mluvčím
Ahmad Tea setkala na střediskovém chatu
„Pod křídly Sfingy“. Svědčí o tom například
tyto příspěvky:
02-02-2005 22:31
nejmenovaná skautka
Bombereee, to je supeer! At se ti na novem
miste moc libi!
Bomber na své první tiskové konferenci
03-02-2005 18:37 (::)
VELmistr pera na VELmi prestiznim postu,
to je fakt dobry. Bombere i ja ti u
cajovniku preju vsechno nej. Jsi hvezda! :))
03-02-2005 19:58 (ta) Kája
Bombere, nechtel bys delat jeste tiskovyho
mluvciho Kudlanek? Mohl bys chodit na
nase schuzky a jezdit s nama na vypravy.
I VWD se připojuje ke všem gratulacím a
těšíme na další podobné zprávy, ve kterých
budeme moci čtenářům Čísla ukázat, že
z pod křídel Sfingy se dá dostat až do
hvězdných
výšin.
Zůstaňte
s námi.
Mighty Duck
3
Dole v dole
Zimní výšlap vlčat na Vinařickou horu – 18.12.2004
Sraz byl v 7:10 u klubovny. Potom jsme šli
na autobus a odjeli do Kladna-Švermova.
Pak jsme šli po kolejích staré vlečky do
dolu Mayrau. Viděli jsme parní stroj a
výtahy. Potom jsme šli do Vinařic, kde
jsme si zahráli. Cestou na Vinařickou horu
jsme hráli hru Vietnam. To se hraje tak, že
se strhávají kódy. Na vrcholu jsme si
Hornický skanzen důl Mayrau
uvařili jídlo z konzerv. Potom jsme sešli do
Třebichovic. Odtud jsme šli a běželi do
Libušína. Odtamtud jsme jeli do Kladna,
kde jsme asi 100 m běželi na druhý
autobus. V něm jsem se stal šestníkem. Ke
klubovně jsme přišli po 18:00. Bylo to
vyčerpávající.
Tomáš
Protože návštěva dolu, která byla hlavním cílem výpravy, byla velmi zajímavá, pokusíme se ji
čtenářům Čísla přiblížit následujícím krátkým textem a fotografií. Pokud vás tato expozice zaujala,
neváhejte a vypravte se do dolu Mayrau s rodiči. Důl se nachází na západním okraji obce Vinařice
u Kladna. Všechny potřebné informace naleznete na www.mayrau.wz.cz.
S hloubením dolu Mayrau ve Vinařicích u
Kladna započala uhelná společnost Pražská
železářská v roce 1874. Tehdy už byl
kladenský revír největším dodavatelem uhlí
v českých zemích.
Šachta, hluboká 527 m a pojmenovaná po
tehdejším předsedovi správní rady společnosti
JUDr. Kajetánu Mayerovi, se brzy stala mezi
kladenskými doly pojmem. O 10 let později
byla o padesát metrů dál vyhloubena sdružená
jáma nazvaná Robert. O významu šachty
nejlépe vypovídá jedno číslo: za 120 let života
dolu vytěžili na dole Mayrau 34 milionů tun
uhlí.
Nejzajímavější
část
expozice
představuje
mimořádně kvalitní kolekce těžních strojů
zachovaných v místě svého provozu. Dále
návštěvníci mohou projít 130 metry důlních
chodeb ve štole v kopci Homole. Zde je k vidění
expozice komplexně mechanizovaného stěnového porubu, důlní dopravy, přetlakové
komory i ukázky ražby v různých dobách.
Ještě před ukončením provozu byl na dole
Mayrau zřízen skanzen, který byl otevřen
veřejnosti 19. srpna 1994. Při budování
expozice je uplatňován princip tzv. posledního
dne. To znamená, že je zde vše zachováno
v takovém stavu, jako by lidé, kteří zde
pracovali, právě včera odešli a zanechali vše na
svém místě.
4
Schůzka s cílem...
Jižní pól – 4.1. 2005
První lednová schůzka se odehrávala
v pustinách Jižního pólu. Jak se to stalo?
Badatelé z celého světa byli vysláni do
země věčného sněhu a ledu za účelem
výzkumu ledních medvědů.
Při jedné z našich výprav do okolí nás
přepadla silná sněhová vánice s vichřicí.
Nalezli jsme své věci rozházené vichřicí
kolem našeho tábora. Vždy jeden z nás, ten
který měl oči zakryté, vyrazil do vánice pro
jednu z našich věcí.
Když jsme posbírali to, co zůstalo
z vybavení, uschovali jsme se do posledního stanu. Zatímco venku stále řádila
vichřice, vytáhl někdo fotky z poslední
expedice. Vysílačka stále nefungovala, a
tak jsme si krátily dlouhou chvíli a zároveň
rozmrazovali prsty hrou se sirkami. Martin
vyhrál a měl právo vola vysílačkou na
základnu. Ze základny nám sdělili, že
bouře neustává. Proto pro nás stále
nemohou poslat helikoptéru a musíme si
prozatím poradit sami.
Hlad, který sužoval každého z nás, si
vynutil akci. Svázali jsme se provazem
jeden k druhému, abychom se neztratili a
vyrazili jsme na lov. Medvěd, který nebyl
daleko, byl pro nás snadnou kořistí.
Po návratu z lovu už vysílačka fungovala.
Dozvěděli jsme se, že ze základny již vyslali
helikoptéru. Nad našimi hlavami se objevil
koš, ve kterém nám z vrtulníku posílali
záchranné vybavení. Byli jsme zachráněni!
Když jsme vstoupili zpět na půdu naší
základny (klubovny) byli jsme velmi unavení, ale šťastní, že už jsme zpátky doma.
Expedice se účastnili: Štěpán, Zdeněk,
Martin, Kuba, Šustík, Blahoň i má
maličkost Kája.
Vechtrovna
Kája
Výprava vlčat, Srbsko, 21.-23.1. 2005
Když jsme nastoupili do vlaku, ujeli jsme
kousek a Blahoň nám začal vysvětlovat
hru na celou výpravu. Jednalo se o hru,
která se odehrávala nejdřív v době kamenné, pak v době železné a končila v přítomnosti. Všichni účastníci výpravy (Kája,
Blahoň, Peta-kuta, Tomáš, Kuba, Bomber,
Štěpán, Petr a já) měli za úkol dělat
v různých dobách nějaké úkoly a tím se
dostat do doby další.
Prvním úkolem v době kamenné bylo
obstarání potravy. Blahoň byl strážce a my
jsme měli získat co nejvíce potravy
(lístečků) bez toho, aby nás strážce
(Blahoň) uviděl a řekl naše jméno.
Pak jsme šli do jeskyně (Vechtrovna). Ještě
před tím, než jsme šli spát, jsme si dělali
kopí. Pak, když už ostatní spali, já a Petr
jsme tajně poslouchali hudbu z mp3
přehrávače a když už nás to nebavilo,
spustili jsme po provázku mp3 přehrávač
dolů z půdy (místa, kde jsme spali) a
nahrávali jsme to, co si Kája, Blahoň a
Bomber říkají.
Vechtrovna uvnitř
5
Druhý den jsme dodělali oštěpy (tak kopí
nebo oštěpy? –sik-). S nimi jsme pak šli
lovit jeleny. Já jsem ulovil dva (kolíky na
různých místech) a Štěpán ulovil jednoho.
Byl to opravdu těžký úkol. Jako náhodou
jsme si všimli takových katakomb s vápnem a tavicí pecí na vápno. Pak jsme dělali
val z kamenů do kruhu, a tak jsme se
přemístili do doby bronzové. Pak už to šlo
rychle. Hned jsme byli v době železné, pak
v době antiky a pak v době 2. světové
války. V antice jsme šli dolů roklí, což bylo
moc dobrodružné – všude samé bláto,
popadané stromy, bažiny, kluzké kameny,
kterým podlehl Petr a dost brutálně upadl.
Za zmínku stojí ještě úkol z doby železné,
kdy jsme kutali rudu ze skály (pomocí
kolíků jsme rvali rudu ze skály – člena
družiny). Pak jsme se bořili blátem v polích
a občas (dost často) jsme čekali na Petra a
Kubu, kteří nejsou ještě moc vytrénovaní.
Ale moje nej vzpomínka z téhle výpravy byl
slibový oheň. Doma zůstali jenom Bomber,
Petr, Kuba a krysy, kterých bylo na půdě
hodně a kterých se Petr bál. Pak jsme já a
Štěpán šli ke slibovému ohni a odslibovali
jsme. Taky jsme hráli válku se zavařovacíma gumičkama a taky rvačku (vlčata
proti skautům).
Byla to skvělá výprava!!!
Zdeněk
Agentky 2004/2005
Další kroky ve vyšetřování případu
unesených příslušnic americké vlády Dony
Shalalaové a Alice Rovlinové moc nepokročily! Náš informátor nám za dosud neobjasněných
okolností
záhadně
zmizel.
Nemáme ponětí, zdali je ještě naživu.
Jediné, co víme jistě je, že bez něj jsme
ztraceny!
Našim agentkám se i přes tyto nepříznivé
okolnosti podařilo vypátrat místo, na
kterém teroristé údajně měli dvě unesené
schovávat. Když jsme však dorazily na
místo, našly jsme jen dvě mrtvá těla. Ta
byla později identifikována jako Alice R. a
Dona S! Svou neschopností agentky
přispěly k tomu, že teroristé za sebou
nechali první oběti (zatím pouze dvě).
Agentky tak musely projít novým výcvikem.
Ty agentky, které se ho účastnily, byly
povýšeny na agentky třetího stupně. Byly
to: Kíle, Aják, Anitram, Kešav, Akret,
Aknuš, Nižoj, Aknara.
Agentky momentálně řeší, kam zmizel
jejich informátor. Doufejme, že je ještě
naživu a že počet obětí řádění teroristické
bandy už neporoste. Také je možné, že by
mezi agentkami byla zrádkyně???
agentka
Anaid
Zajímá tě, co se právě děje u oddílů?
Hledej na oddílových blozích!
PLOSKOCHODCI:
www.blog.lide.cz/iploska
KUDLANKY & OREGON:
www.blog.lide.cz/iduha
DINGO:
www.blog.lide.cz/idingo
AND SPECIAL MONDAY´S TEA BLOG:
www.blog.lide.cz/icaj
6
6. Historická výprava
Po stopách hrůz 2. světové války, Terezín, 6.1.2005
Po pěti předešlých Historických výpravách, při kterých jsme se pokaždé vraceli o
několik set roků do minulosti, byla letošní Historická obratem o pouhých šedesát
let. Vypravili jsme se po stopách hrůz 2. světové války na místo, kde se během
války odehrály ty největší z nich – do pevnosti Terezín.
S odstupem
času
mám
na
letošní
Historickou výpravu vzpomínky skládající
se především z obrazů a s nimi spojených
pocitů. Pokusím se několik z nich popsat
v ne zcela tradičním zápise z jinak tradiční
výpravy:
Probuzení – Sluneční paprsky zalévají
řady náhrobních kamenů v okolí Židovského krematoria. Je lednová sobota
dopoledne, takže slunce je jen kousek nad
obzorem a vrhá neobvykle dlouhé stíny.
Skoro na všech z náhrobků stojících
v dlouhých řadách leží několik kamenů,
které na ně Židé pokládají místo květin.
Kromě nás tu nikdo není a kraj se
probouzí do nového dne.
Úzkost – Blížíme se k pevnosti, i před ní
jsou řady hrobů, už dálky je vidět černobílá
brána, která vypadá jako vyhladovělá
tlama. Představa lidí vyházených z vagónů
a mířících k pevnosti, ze které se už možná
nevrátí, mrazí.
Opovržení, hnus – Převažující pocity
prakticky po celou dobu prohlídky. Od
dvora, na kterém lidé v mrazu čekali na
zaregistrování a odevzdání všech svých
věcí, přes první místnosti pro vězně až po
marodku, umývárny nebo popraviště.
Postele bez matrací, které rozežral hmyz,
jeden záchod pro dvě stě lidí, dva krajíce
chleba a trocha polívky – té samé každý
den po dobu několika let – to všechno byl
Terezín.
Ploskochodci na samotce
Stísněnost – Zkoušíme si, jaké to asi bylo
na samotce. V místnosti dva na dva metry
bylo na konci války, kdy už v pevnosti
nebyla volná místa, zavřených až patnáct
vězňů. Nás je dvanáct – vejdeme se tam jen
tak tak, všichni stojíme. Jak vyřešit spaní,
na to jsme nepřišli.
Naděje – Odcházíme od pevnosti. Je
podvečer a pomalu se stmívá. Skrz mraky
se prodírají poslední paprsky světla. Světlo
a tma. Hrůzy, po jejichž stopách jsme se
ten den vydali, a naděje, že už se nikdy
nebudou opakovat. Alespoň ne v tak
hrozné podobě, jakou jsme poznali my
v Terezíně.
Šík
7
Terezín
Místo utrpení a hrdinství
Druhý největší pevnostní znalec na našem středisku, Pan Kolega, píše speciálně
pro Číslo o historii Pevnosti Terezín, kterou jsme navštívili při 6.Historické
výpravě.
Historie pevnosti se začala psát koncem
18.století, kdy na základě zkušeností
z několika prusko-rakouských válek rozhodl císař Josef II. o výstavbě pevnosti na
soutoku Labe a Ohře. Jejím úkolem bylo
zabránit průniku nepřátelských vojsk do
vnitrozemí Čech a střežit vodní cestu po
Labi.
Pevnost byla vybudována v deseti letech a
stávala se z Hlavní a Malé pevnosti.
Pevnost však nikdy nebyla využita v průběhu válečných akcí a její opevnění začalo
chátrat, proto brzy přestala sloužit svému
původnímu účelu.
Již v 19.stol. zde však byla umístěna
trestnice, ve které byl například vězněn i
sarajevský atentátník Gabrielo Princip. Po
vzniku československého státu byla Pevnost Terezín dalších 20 let vojenskou
věznicí.
V červnu roku 1940 se stala policejní
věznicí pražského gestapa. V bývalé Hlavní
pevnosti vzniklo v roce 1941 Ghetto,
sběrný a průchozí tábor pro Židy. Na jaře
roku 1944 v nedalekých Litoměřicích
vznikla pobočka koncentračního tábora
Flosenbűrg. Úkolem vězňů tohoto tábora
byla výstavba podzemních továren a poté
otrocká práce při výrobě železa.
V letech 1940-1945 bylo v uvedených
represivních zařízeních vězněno více než
200 tisíc lidí ze tří desítek zemí. Každý pátý
vězněný zemřel již v tomto zařízení, 90tisíc
vězňů po transportu do koncentračních
táborů.
Evakuační transporty, které na sklonku
války přivezli tisíce vězňů z koncentračních
táborů vyklizovaných před blížící se
frontou, s sebou přivezli také nákazu skvrnitého tyfu a dalších chorob. Ještě týdny
po válce proto umírali nejen osvobo-zení
vězni ale také personál zdravotnické péče.
Přesto se zdravotníkům podařilo zachránit
před nákazou 25tisíc lidí.
Z iniciativy vlády obnoveného Československa byl v místech utrpení desetitisíců
lidí zřízen roku 1947 Památník národního
utrpení,
později
přejmenovaný
na
památník Terezín.
Pan Kolega
8
Orbis Pictus
Fotogalerie z akcí
6. Historická výprava - Terezín
foto: Jirka
9
Zimní táboření 2004/2005
Tak jako každý rok jsme i letos
trávili příchod Nového roku na
naší táborové louce v Údolí
Moravské Sázavy.
Letošní Zimní táboření bylo
spíš na vodě a na blátě, ale i
toho sněhu se trochu našlo,
jak je vidět na horním fotu.
O pohodu a zábavu nebyla i
přes trable s počasím nouze.
Hitem letošního zimního
táboření bylo čtení
Mikulášových patálií v Česlově
nepřekonatelném podání.
/foto: Kája/
10
Středisková supervizní 2005
Ve dnech 28.-30. ledna
proběhla další ze střediskových
Supervizních výprav, na které
se každoročně bavíme o
budoucnosti střediska.
Letos se jí poprvé zúčastnila i
nastupující generace rádců,
rádkyň, roverů a rangers.
Kromě debatění jsme stihli
ještě dva populárně naučné
programy připravené
družinami, do kterých jsme
byli rozděleni. Nahoře je
fotografie z programu
„Populární hudba“ a dole bratři
Montgolfierové vyrábí
montgolfiéru v reality show
„Největší aviatik“.
Kdo nezažil, nepochopí.
/foto: samospoušť, Šík/
11
aneb
Co je u nás nového?
a) Z družinových schůzek:
V lednu jsme se zabývali především historií Karlína. Nejdřív jsme si povídali o
nejznámějších budovách (Invalidovna, kostel sv. Cyrila a Metoděje. Jednu z lednových
schůzek jsme pak skoro celou strávili hrou, při které jsme hledali vybrané karlínské
ulice a v nich papírky s údaji o těch osobnostech, po kterých se ulice jmenují.
Poslední lednovou schůzku jsme byli plavat.
První únorovou schůzku jsme začali se zdravovědou. Zkoušeli jsme si různé způsoby,
jak zastavit krváceni. Když jsme zjistili, jak mizerně je na tom několik z nás
s morseovkou, vrhli jsme se hned na její procvičování.
b) Citátky:
Chytnul mě mámus a musel sem domu.
/Kolegova textovka Zdeňkovi, když ho máma „stáhla“ ze hry po Karlíně/
Ještě nějaký sloveso, třeba mrtvý.
/Zdeněk při hře papírky/
Ježiš, já nemám boty.
/Dan, když se po deseti vteřinách od toho, kdy odešel z klubovny, vrátil bosý zpátky./
c) Drby & klepy:
• Nedočkavý Tesák. Tesák už netrpělivě čeká na svého soupeře do finále 4.ročníku NHSL.
V semifinále porazil Blahoně, teď nemá co dělat a může jen trénovat. Zdeněk se, poté
co porazil Káju, úpěnlivě snaží porazit i jednoho z kandidátů na titul Davida.
• Jirka se poté, co údajně zranil Zdeňka, aby nemohl chodit na schůzky, sám zranil při
školním fotbale. Ale naštěstí pro něj se urychleně uzdravil, má zkrátka kliku.
sepsali
Zdeněk a Jirka
RÁMEČKOVNÍK
Goscinny – Sempé: Mikulášovy patálie
„Co si přejete, hošánkové?“ „Zápalky,“ odpověděl jsem. „Pro naše tatínky,“ dodal Vendelín,
ale to od něho nebylo právě chytré, jelikož trafikantka hned začala větřit a řekla, že si
nesmíme hrát se zápalkami, že nám je neprodá a že jsme malí chuligáni. Líbilo se mi víc,
když jsme pro ni s Vendelínem ještě byli hošánkové. Vyšli jsme z trafiky ven a byli jsme
hrozně otrávení. Je těžké kouřit doutníky, když je člověk malý. „Mám jednoho bratrance a
ten je skaut,“ řekl Vendelín. „Prý je učili rozdělávat oheň tak, že se o sebe třou dva kousky
dřeva. Kdybychom byli skauti, věděli bychom, jak na to, když si chce člověk zakouřit
doutník.“
12
Postavy Terryho Pratchetta
Před několika Čísly jsem vám nabídl seznámení s postavami z knížek, které velmi
často čtu. Dnes bych v tom rád pokračoval a na pomoc jsem si vzal jednu chytrou
knihu Portfolio Terryho Pratchetta, protože mé znalosti o Zeměploše jsou
prozatím skoro poloviční = přečetl jsem asi 16 knížek z 36, které vyšly v edici
"Úžasná zeměplocha".
Dnes vám, jak jsem minule
představím zeměplošné Mágy.
A tady jsou:
slíbil,
Mrakoplaš
Jeden
z
nejproslulejších
absolventů
Neviditelné univerzity, pokud ji ovšem
vůbec někdy absolvoval. Nosí sice mágovský klobouk, na němž má vyšité slovo
MÁK, jeho status je však mírně nejasný. V
duši se cítí být mágem, fyzicky byl ovšem
předurčen spíše k tomu být běžcem na
dlouhé trati.
Je zbabělý. Na onom popisu téměř lpí. Je
mnohem raději, když lidé říkají "Mrakoplaš
je zbabělec", než kdyby říkali "mrakoplaš
byl výjimečně odvážný až do chvíle, kdy ho
přesekli v půli."
Během své podivuhodné kariéry byl
přítomen stvoření vesmíru, prošel Peklem,
několikrát se dotkl Smrtě, spadl ze Zeměplochy, porazil nejmocnějšího mága Zeměplochy polovinou cihly zabalenou v ponožce, stejně jako zneškodnil množství další
příšer, některé z nich v podobě lidí.
Typické rčení: "Už tady nejsem"
Mágové
Starší mágové neviditelné univerzity jsou
mistry v dynamickém nicnedělání. Když
však hrozí nějaké nebezpečí, můžeme se
spolehnout, že se vzchopí a potáhnou za
jeden provaz. Bohužel je třeba dodat, že ne
stejný směrem.
Poukazuje se na to, že i když pochopili, že
první krok, na cestě k moudrosti je třeba
udělat v dětské věku, nepochopili to, že
pak je třeba udělat ještě kroky další.
Hlavní smysl jejich existence spočívá v
tom, že mají rozsáhlé znalosti magie, ale
neužívají jí,
pokud se tomu mohou
vyhnout. Jsou vlastně jakousi okultní
atomovou bombou.
Rumpál Žička
Velmi starý mág, který zemřel v úvodní
scénce Sekáče. Jenže každý ví, že na
Zeměploše smrt ještě neznamená, že byste
museli vypadnou ze hry, a Rumpál - po
dlouhém a osamělém životě, který vedl ve
zdech univerzity - zjistil, že být živým
nemrtvým mu umožňuje užít si mnohem
víc života, něž když ho, jaksi, žil. Akt
umírání ho také osvobodil, ze závislosti na
kolečkovém křesle, obávaném těžkém vozidle, v němž se proháněl po chodbách NU.
Pro Rumpála znamenala smrt první den
života.
Výsměšek (Arcikancléř Vzoromil Výsměšek)
Současný pán Neviditelné univerzity,
onoho vrcholného ústavu pro mágy sídlící
v Ankh-Morporku. Rázný a nekompromisní
muž, který o co méně času prožije ve své
pracovně, o to více ho stráví někde po
otevřeným nebem.
Byl zvolen pouhou náhodou. Když se
vysokoškolská rada doslechla, jak miluje
přírodu a venkovský život, došla k názoru,
že kancléře, který objímá stromy, bude v
případě potřeby snadné se zbavit. Výsměšek skutečně miluje venkov, ale pouze jako
prostředí, v němž může zabíjet, cokoli se
pohne
Jedním z nejvýznačnějších rysů jeho
působení bylo to, že téměř ustála dříve
13
tradiční otázka služebního postupu, kdy
mágové běžně povyšovali tak, že zabili
kolegu služebně staršího. Těsně po
Výsměškově příchodu na NU se o něco
podobného pokusilo několik starších
mágů, a ten jediný, který přežil, ošklivě
kulhá.
A to je pro dnešek vše příště se zmíním o
knihovníkovi NU a o Noční Hlídce.
sepsal a z části opsal
Blahoň
Století klauni V+W
V letošním roce uplynulo sto let od narození dvou mužů - klaunů tělem i duší,
jejichž působení se zapsalo do historie českého divadelnictví i filmu zlatým
písmem. Jiří Voskovec i Jan Werich se narodili do století, ve kterém se odehrály
dvě světové války, nástup komunistů k moci v Československu pro ně znamenal
třicetileté odloučení. Pádu komunistického režimu a svobodných devadesátých let
se nedožil ani jeden z nich. Čertík přistoupila na mou nabídku a připravila pro
čtenáře Čísla portréty obou dvou protagonistů legendární dvojice V+W.
-sik-
Jan Werich
Jiří Voskovec
(6.2.1905 - 31.10.1980)
(19.6.1905 - 4.7.1981)
Jan Werich, jedna z největších postav
české kultury, přichází na svět 6. února
roku 1905 v Praze-Dejvicích v rodině
úředníka pojišťovny, zatímco Jiří Voskovec
(vlastním jménem Jiří Wachsmann) se
narodil 19. června roku 1905 v SázavěBudech.
Jan Werich studoval na gymnáziu v
pražské Křemencově ulici. Jeho spolužákem tu nebyl nikdo jiný než Jiří Voskovec,
od té doby také trvá jejich přátelství. Od
roku 1924 studoval Jan Werich práva na
Univerzitě Karlově, kam se za ním po
skončení studií na lyceu ve francouzském
Dijonu, zapsal i Jiří Voskovec.
Zlatá éra Osvobozeného divadla
Werich s Voskovcem poprvé autorsky
spolupracují v redakci časopisu Přerod,
v této době také vzniká jejich první
úspěšný divadelní kus, slavná "Vest Pocket
Revue". Premiéra tohoto pásma, ovlivněného dadaistickou hravostí a poetikou, se
odehrála na scéně Osvobozeného divadla v
pražské Umělecké besedě 19. dubna roku
1927. Voskovec s Werichem tu slavili
obrovský úspěch.
Oba dva pak společně působí na scéně
Osvobozeného divadla až do jeho uzavření
v roce 1938. Za tu dobu vytvořili mnoho
nezapomenutelných divadelních her, stejně
tak nezapomenutelný hudební doprovod a
14
písně k většině her složil klavírista a
skladatel Jaroslav Ježek. Ve třicátých
letech
dvacátého
století
vznikly
ty
nejznámější hry jako "Golem" (1931),
"Sever proti Jihu" (1931), "Caesar" (1932),
nebo "Osel a stín" (1933) a "Kat a blázen"
(1934).
V roce 1935 Voskovec s Werichem
Osvobozené divadlo načas opouštějí a začínají působit pod hlavičkou tzv. Spoutaného
divadla. Do roku 1938, kdy je Osvobozené
divadlo, opět již s Werichem a Voskovcem,
uzavřeno, pak ještě dvojice V+W uvedla
několik dalších her: "Nebe na zemi" (1936),
"Rub a líc" (1936), nebo "Těžká Barbora"
(1937).
V emigraci za oceánem
Krátce po vzniku protektorátu Böhmen
und Mähren a s ním spojenou fašistickou
nadvládou nad českými a moravskými
zeměmi bylo Osvobozené divadlo v listopadu 1938 uzavřeno. Politicky angažované
texty her, ve kterých si Voskovec s Werichem utahovali z Hitlerových diktátorských praktik, ale zároveň varovali před
jeho rostoucí silou, byly důvodem k tomu,
aby oba dva společně s Jaroslavem Ježkem
odešli do emigrace do Spojených států
amerických. Tady Werich s Voskovcem
vystupovali s anglickými verzemi svých
her, od roku 1942 pracovali pro Americký
úřad pro válečné informace, v lednu roku
1945 pak debutovali na slavné Broadwayi
v adaptaci hry W. Shakespeara "Bouře".
Po skončení druhé světové války zůstal Jiří
Voskovec ještě nějaký čas v USA, kde se
věnoval režijní a rozhlasové práci. Do
Československa se za Werichem vrátil až v
roce 1946 a společně obnovili Osvobozené
divadlo pod názvem Divadlo V+W.
Po válce: Werich doma, Voskovec jen na
čas
Po komunistickém puči v roce 1948, kdy je
jasné, že v nových podmínkách nebude
možné navázat na tvorbu Osvobozeného
divadla z let mezi dvěma světovými
válkami, odešel Jiří Voskovec do Paříže
jako kulturní zástupce UNESCO. V roce
1950 pak odtud zamířil do emigrace do
Spojených států. Posledním divadelním
kusem, na němž Jan Werich s Voskovcem
spolupracovali, byla adaptace broadwayského muzikálu "Divotvorný hrnec".
Po Voskovcově odchodu do emigrace působil Jan Werich v mnoha pražských
divadelních scénách, v letech 1956-61 pak
byl ředitelem pražského Divadla ABC. Jeho
"spoluhráčem" se po Jiřím Voskovcovi stal
Miroslav Horníček, se kterým Werich uvedl
na jeviště mnoho obnovených her Osvobozeného divadla.
Ve filmu
Werich s Voskovcem jsou také významnými postavami českého filmu. V době
mezi dvěma světovými válkami společně
natočili filmy "Pudr a benzin", "Svět patří
nám", "Hej rup!" nebo "Peníze nebo život".
Jan Werich se pak po druhé světové válce
objevil ve filmech "Císařův pekař“ a
„Pekařův císař", "Byl jednou jeden král" (v
tomto snímku hrál na Werichovu žádost i
Vlasta Burian, kterému jinak byl komunistickými funkcionáři uložen zákaz veřejného vystupování) a "Až přijde kocour".
Jiří Voskovec se mezitím ve Spojených
státech uplatnil jako divadelní a filmový
herec Jednou z jeho nejznámějších rolí je
ta ve filmu "Dvanáct rozhněvaných mužů"
Jan Werich je také autorem několika knih,
nejznámější jsou patrně jeho pohádkové
příběhy z knihy "Fimfárum".
Mimo hlavní proud
V roce 1968 se Jan Werich v období tzv.
Pražského jara postavil za demokratické
síly, které se snažily o nastolení změn ve
společnosti. Naděje na změny však zhatily
příjezdy „spřátelených“ vojsk v srpnu 1968
a za husákovské normalizace byl Jan
Werich spolu s mnoha dalšími umělci
postaven mimo hlavní proud tehdejší
československé kultury. Werichovi bylo
povoleno pouze několik filmových rolí, ve
kterých mohlo být jeho vystupování pod
kontrolou. Jeho další aktivity pak byly
komunistickým režimem víceméně záměrně opomíjeny. Kontroverzním momentem
na sklonku Werichova života se udál v roce
1978, kdy byl těžce nemocný Werich
nabádán k podepsání tzv. Anticharty, která
odsuzovala protirežimní výzvy disidentů
15
v čele s Václavem Havlem, kteří požadovali
demokratické změny ve společnosti.
Jan Werich zemřel 31. října roku 1980 v
Praze.
Jiří Voskovec zemřel 4. července roku 1981
v New Yorku.
Čertík
Jiří Guth-Jarkovský
Společenský katechismus (6. část)
Seznamte se základní knihou o společenském chování, kterou napsal před více než
šedesáti lety obřadník kanceláře prezidenta Masaryka, Jiří Guth-Jarkovský. Reálie
se od té doby značně změnily, proto pro nás kniha nemůže být doslovným
vodítkem. Přesto není v našich časech nikdy na škodu připomínat si, že slušnost,
galantnost a ohleduplnost nejsou přežitky doby dávno minulé.
V kostele
Nechť je jakékoli naše náboženské
přesvědčení, chováme se v kostele a
v chráme vůbec co nejtišeji a nejuctivěji;
nezapomínáme, že kostel jest místo
modlitby, i kdybychom se tam sami
nechtěli modliti.
(...) v katolickém kostele obnaží jinověrec
hlavu, v mešitě zuje boty nebo obuje
babuče tam připravené. Zachovává všude
ticho a vstane, když vstanou jiní. Ale
nedopustí se neslušnosti, když (v katolickém kostele) nepoklekne, neboť to je akt
poníženosti, který sluší jenom těm, kdož
věří v přítomnost božství. Tato zdrženlivost
však nebuď nijak okázalá a ostatním
věřícím nápadná.
(...)
Neobracejme pozornost svých sousedů na
sebe, neusmívejme se na příchozí a
zejména se zdržme všech poznámek nebo
posunků, mluví-li kněz. Nekritizujme
v kostele vůbec; nejsme-li tu s čímkoli
spokojeni, raději odejděme.
Na hřbitově
Smutná je společnost na hřbitově a
smutnou společenskou místností je místo
mrtvých. Je to však jediná společnost, kde
se druh s druhem bratrsky snáší ve vzorné
harmonii, nikdo nad nikým tady neohrnuje
nos. Není tu nenávisti ani osobní, ani
třídní, jen láska tu dýše z okrášlených
hrobů a z nápisů. Nikdy se sem nechodí
pro zábavu, leda pro potěchu odlehčiti
pláčem bolu a zármutku. Proto je zde třeba
míti ohledy větší nežli kde jinde, ohledy
k tiché společnosti mrtvých.(...)
Hřbitov nesnese chování bujného a hlučného, nesnese veselí a smíchu. Žádá tak
úcta k mrtvým a k jejich památce – památce všech těch známých i neznámých,
věhlasných i drobných lidí, kteří tady
dřímou svůj „věčný sen“, jejž rušiti by bylo
hříchem.(...)
Hřbitov
není
místem,
kde
by
se
projednávaly věci běžného života. Vzpomínáme tu jen mrtvých, vzpomínáme
v dobrém, chválíme a velebíme jejich dobrý
život. Starořímští džentlmeni dobře říkali,
že o mrtvých nic nežli dobré. Alespoň
shovívaví k nim buďme a nesuďme,
abychom sami nebyli souzeni.(...)
Hřbitov jest jediné místo, kde pláč a kvílení
není na úkor dobrých mravů, ačkoli ani
zde tyto oprávněné výbuchy emocí nesmějí
překročiti jistou míru. Plačte, ale tak, aby
vás slyšeti nebylo.
/pokračování příště/
vybral
Šík
16
soutěž Čísla
Hrdinové naší doby
Máte před sebou již třetí část nové soutěže Čísla, ve které si představujeme Hrdiny
naší doby a ve které budeme již brzy společně vybírat nejvýznamnějšího z nich.
Dnes vám představujeme pátou a šestou osobnost, zbývají tedy ještě čtyři. O tom,
kdo bude mezi posledními čtyřmi, můžete rozhodnout i vy, pokud se soutěže
zúčastníte jako autoři textu o osobnosti, kterou pokládáte za hrdinu. Na ostatní
pak zbývá možnost zúčastnit se druhé části soutěže a v ní rozhodnout o tom, koho
čtenáři Čísla ocení titulem „Hrdina naší doby“.
Pravidla hry: V pěti po sobě jdoucích Číslech bude v krátkých medailonech, jejichž autory
budou čtenáři nebo čtenářky Čísla, představeno pět dvojic osobností, které autoři pokládají za
hrdiny. Mělo by se tedy jednat o lidi, kteří se zachovali hrdinsky, kteří se dokázali vzepřít nemoci,
nespravedlnosti nebo těžkým podmínkám – lidi, kteří vystoupili proti tlaku nebo kteří překonali
své možnosti. Představa hrdinského činu může být u každého z nás různá, přesto se nebojte
představit ostatním své hrdiny. Představením deseti hrdinů skončí první část soutěže.
Po ní bude následovat část druhá, ve které dojde na hlasování. Každý čtenář Čísla bude mít tři
hlasy, které bude moci dát třem z deseti představených hrdinů. Konečné výsledky soutěže i
Hrdinu či Hrdinku naší doby podle volby čtenářů Čísla se dozvíte v nejbližším Čísle po skončení
druhého kola. Na závěr připomínám, že za „naší dobu“ budeme pro účely této soutěže považovat
20. a 21. století. Vybírejte tedy osobnosti žijící od roku 1900 do současnosti. Krátké medailony o
vašich hrdinech posílejte na redakční e-mail nebo dávejte jednomu z redaktorů Čísla. Každý
autor textu bude sladce odměněn!
Jan Pavel II.
Narodil se 18. května 1920, vlastním
jménem se jmenuje Karol Józef Wojtyla.
Tento Polák je od roku 1978 nejvýše
postaveným římskokatolickým duchovním
- papežem.
V letech 1941–1945 pracoval nuceně
nejdříve jako dělník v lomu, poté v
chemickém průmyslu, od roku 1942
studoval tajně teologii. V letech 1943–1944
byl členem ilegální katolické organizace.
Rok po skončení druhé světové války byl
vysvěcen na kněze. Studoval dále v Římě,
Belgii a ve Francii a poté působil jako
profesor teologie na univerzitě v Krakově.
Postupně stoupal v hierarchii římskokatolické církve od vikáře (1960), kapitulního
vikáře krakovského arcibiskupství (1962),
přes polského kardinála (1967) až po
papeže (1978). Jan Pavel II. se stal vůbec
prvním papežem slovanského původu.
I přes svůj stále vážnější zdravotní stav se
Jan Pavel II. stále vydává na četné
zahraniční cesty, pravidelně se účastní
modliteb i vydává prohlášení vyzývající k
mírovému řešení řady konfliktů a řešení
nejpalčivějších
problémů
současného
světa. Současný papež během svého
působení usiluje o změnu katolické církve
v církev otevřenou světu, přesto však je
přísně proti interrupci, antikoncepci i
požehnání homosexuálnímu svazku.
17
Diana Spencerová
* 1.7.1961 (Norfolk) † 31.8.1997 (Paříž)
Princezna z Walesu,
bývalá
manželka
následníka
trůnu
Charlese prince z
Walesu. Jako devítiletá začala navštěvovat internátní školu
West
Heat,
studia však nedokončila a ze školy
odešla s tím, že se
bude věnovat sociální práci s dětmi. Poté ještě krátce
studovala na švýcarské soukromé škole
Institut Alpin Videmanette, ale i odtud po
dvou měsících odešla.
Přestěhovala se do Londýna, kde pracovala
jako barmanka a uklízečka, později získala
práci v mateřské škole a vypomáhala také
s hlídáním dětí.
Roku 1977 se prostřednictvím své sestry
Sarah seznámila s princem Charlesem. V
roce 1980 přerostlo jejich přátelství ve
vážnější známost. 29.7.1981 se v londýn-
ské katedrále sv. Pavla provdala a měla s
ním dva syny - Williama Arthura Philipa
Louise a Henryho Charlese Alberta Davida.
Její manželství s následníkem trůnu ovšem
nebylo šťastné. Východisko našla v charitě,
které se začala velmi usilovně věnovat.
Svým přístupem k potřebným si získala
srdce mnoha lidí, kteří ji začali vnímat jako
lidský prvek v konzervativní královské
rodině. Angažovala se v boji proti AIDS,
byla přítelkyní Matky Terezy.
Manželství s Charlesem bylo rozvedeno
28.8.1996, ale Diana zůstala středem
pozornosti hlavně bulvárních novinářů,
kteří se snažili vytěžit co nejvíce z její nové
známosti s egyptským multimilionářem
Dodim al-Fayedem. V srpnu 1997 jejich
vůz havaroval v pařížském tunelu při
rychlé jízdě před paparazzi a Diana i s
Dodim na následky zranění zemřeli.
Oficiální vyšetřování potvrdilo, že šlo o
nehodu, při níž se podnapilý řidič snažil
ujet dotěrným fotografům.
Králík
R.E.M. - Dvojrecenze Praha/Stockholm
Shodou náhod jsme s Česlem v rozmezí několika týdnů navštívili koncert té samé
kapely, jediný rozdíl byl v tom, že já ji viděl v Praze a Česlo ve Stockholmu.
Rozhodli jsme se pro čtenáře Čísla vytvořit jedinečnou dvojrecenzi, kterou se
nemůže chlubit ani leckterý ze známých hudebních magazínů. Jací byli R.E.M. ve
zbrusu nové Sazka Areně a jací ve stařičké hale Globen?
R.E.M. – Praha, Sazka Arena, 23.1.2005
R.E.M., jednu z mých dlouhodobě oblíbených kapel, jsem na vlastní oči ještě
nikdy neviděl, protože před devíti lety, kdy
poprvé přijeli do Prahy, mi bylo dvanáct a
to se člověk na velké koncerty nedostane
ještě tak snadno. Když jsem se někdy
v listopadu vv novinách dočetl, že R.E.M.
přijedou v lednu do Sazka Areny, netrvalo
to dlouho a už jsem mířil k terminálu
Sazky pro lupen.
Poprvé v Sazka Areně
Ten večer pro mě nebyl jen premiérou
oblíbené kapely naživo, ale i první
návštěvou v nově zbudované Sazka Areně.
18
Je lednový nedělní večer, stojím se
spolužákem Martinem a jeho kamarádem
ve frontě a k branám „chrámu zasvěceného
hrám“, jak Sazka Arenu označovali její
majitelé, chybí už jen pár metrů.
Procházíme kontrolou jako na letišti nebo
v parlamentu, Martin nás zdržuje, protože
má s sebou batoh a ten musí na pás a k
prosvícení. Když se ho pak ptáme, co v
něm má, s úsměvem odpovídá: „No přeci
lístek, ne.“
Arena je fakt moderna sama. Na každém
rohu stánek s popcornem a hamburgery,
do jednotlivých poschodí se přesouvá buď
výtahem nebo po jezdících schodech. Na
obhlídku seshora nás pořadatel nechce
pustit, takže sjíždíme dolů na plac.
Do začátku koncertu zbývá asi dvacet
minut, je tedy ještě čas na prohlížení
stropní konstrukce, konverzaci se známými tvářemi a výběr místa (v Praze je oproti
Stockholmu plocha vyhrazená na stání,
tedy spíš na tančení a poskakování).
Blikající trubky
Brzy po dvacáté hodině přichází na pódium
frontman
R.E.M.
Michael
Stipe
a
představuje předkapelu. Chvíli po něm
spustila lotyšská kapela Brainstorm.
V Česku už hráli několikrát, třeba jako
předkapela Rolling Stones, nebo na
společném turné s tuzemským Kryštofem.
Brainstorm nenudili, neurazili, ale ani
nijak zvlášť nepřekvapili. Závěrečná hitovka "A Day Before Tomorrow", mně
nápadně připomínající The Levellers, sice
odstartuje první vlnu pohybu, ale po ní se
Brainstorm loučí a čekáme na hlavní chod.
A to pěkně dlouho. Holt i to je součástí
show, nechat publikum pěkně napružit.
Teď bych mohl trochu popsat scénu,
s jakou se R.E.M. vydali na turné
k aktuálnímu albu Around The Sun. Je
celkem strohá, nic přehnaného a i proto
svůj účel naplňuje beze zbytku a tvoří
vhodný doprovod tomu hlavnímu - výborné
hudbě kapely. Za muzikanty na pódiu visí
na různých místech asi čtyřicet jakýchsi
tyčí. O těch jsme si původně mysleli, že
jsou železné, zřejmě dar od lotyšských
železáren pro Brainstorm, pak se ale
ukázalo, že to jsou neony. Ty během
vystoupení R.E.M. problikávaly do různých
barev, vždy jednotně, a barevnosti
dotvářely atmosféru právě probíhající
písně. Nad pódiem pak je úzký pruh
obrazovky, na níž jsou promítány různé
záběry z toho, co se odehrává na pódiu i
pod ním. Při dvou písních byl na obrazovce
promítán i jejich text, vypadalo to tak
trochu jako karaoke. Ale to už předbíhám.
Scéna s blikajícími neony
Dvě hodiny v zajetí hudby
Všechno začíná ve čtvrt na deset. Na
pódium vtrhli zpěvák Michel Stipe,
kytarista Peter Buck a basák a klávesista
Mike Mills spolu s dalšími doprovodnými
muzikanty a začínají pěkně od podlahy.
Koncert startuje starou vypalovačkou
„Finest Worksong“ (ta nejpěknější pracovní
píseň) z alba Document vydaném v roce,
kdy mi byly čtyři roky, následují dvě
novější „Departure“ a „The Wake-up Bomb“
z alba New Adventures Of Hi-fi. Odezva
publika
je
okamžitá,
bouřlivá
a
samozřejmě kladná. Michael Stipe s pruhovým líčením přes oči vypadá jako šaman a
díky síle svého charisma i kouzlu svého
hlasu vládne nad celou Sazka Arenou.
Ti, kdo se těšili především na rádiově
provařené hity, se dočkávají v druhé části
koncertu, R.E.M. je hrají skoro všechny.
Mě zajímá spíš to jak, vyzní v koncertním
provedení songy z posledního alba, které je
podstatně komornější, než jsme u R.E.M.
19
byli zvyklí. Rockovější kabát jim skoro
všem sluší a obzvlášť duo „I Wanted To Be
Wrong“ a
„The Final Straw“ s nezbytným politickým
projevem („Přijeli jsme z USA. Nesouhlasíme však s názorem většiny voličů, kdo by
měl být prezidentem země.“) zní nadmíru
dobře.
Po několika dalších skladbách mizí celá
kapela v zákulisí, ale je jasné, že ne na
dlouho.
Vrací se s peckou „What´s The Frequency,
Kenneth?“ a během přídavků zazní ještě
výborná „The Great Beyond“ z filmu Miloše
Formana Muž na Měsíci. Úplně nakonec
pak kapela předvádí novou píseň „I´m
Gonna DJ“ a loučí se jednou ze svých
nejznámějších a zároveň nejpovedenějších
písní „Man On The Moon“. Závěr koncertu
je opravdu strhující. Hala sborově zpívá
refrén a do rytmu skáčou i leckteří sedící.
Dlouhotrvající potlesk už muzikanty ze
šatny nevytáhl, a tak je po všem.
Jo, zážitek to byl výborný. Často se bráním
používat slovo legenda u lidí, kteří jsou
stále naživu, ale jak nazvat kapelu, která
už přes dvacet let má co sdělovat a
předávat a jejíž hudba dokáže plnit haly,
bavit publikum několika generací i její
tvůrce.
Šík
R.E.M. – Stockholm, Globen Arena,
Asi nebudu moc přehánět, když řeknu, že
jít na koncert světoznámé kapely je přáním
většiny z nás. Důvody můžou být různé a
konečné pocity ještě různější. Já jsem se
dočkal docela nedávno při návštěvě
koncertu R.E.M. ve stockholmské hale
Globen. Tu halu jsem znal už z Čech ve
spojení s ledním hokejem a tak jsem se
těšil i na to, jaké to vlastně bude uvnitř.
Poprvé v hale Globen
Globen je docela dominantní stavba
s překvapujícím efektem - čím je jí člověk
blíže, tím víc se hala ztrácí mezi baráky.
Což je jistě prima pro lidi, kteří u ní musejí
bydlet, ne tak pro toho, kdo se přibližuje
na kole experimentální cestou – častěji
nazývanou zkratka.
Stockholmská hala Globen
Dalším „překvapením“ pak je prohledávání
u vstupu. Žádná láhev s pitím, žádné velké
fotoaparáty. Je to asi normální, přesto se
úschovna tašek slušně plní a krabice
s vyhozenými lahvemi přetékají.
Při prvním pohledu do haly jsem spíše
zklamaný, hala pro 15 tisíc lidí a je to
takový mrňousek. Na ploše (ledové) jsou
umě vyrovnané židle, takže žádné mačkání
se pod pódiem a tančení do bezvědomí, ale
sezení jako na koncertě filharmonie.
Protože má každý svou židli dopředu
jasnou, odpadá i boj o přední pozice
(předehra k pozdějšímu ušlapání). Trochu
si začínám upravovat své přehnané
představy o mase těl, nedostatku vzduchu
a podobně, jak jsem to znal třeba
z Lucerna baru.
Na začátek koncertu čekáme prohlížením
haly. Vlastně docela normální stavba se
zastaralým vybavením…. no jsem zvědavý,
jaká je ta naše Sazka Aréna. Panuje klídek
a nikde to nevypadá na to, že by se tu
večer mělo dít něco mimořádného.
Na stejný buben nebubnuju
Na pódium přichází Michael Stipe a uvádí
předkapelu. Je jí irská „popová“ kapela The
Thrills. Spouští to s docela prima muzikou
20
a zprvu poloprázdná hala se pomalu plní.
Úloha předkapel na velkých koncertech je
však dost nevděčná. Ne že by The Trills
hráli špatně, ale celkově mi pasovali spíš
do klubu někde v Dublinu než do
takovéhle haly.
Čas pokročil, The Trills končí a začíná
přestavba nástrojů. R.E.M. přece nebudou
bubnovat na stejný buben nebo hrát na
stejné piáno! Dokonce dva chlapíci s horolezeckým vybavením mizí kamsi nahoru
nad pódium a já dodnes přesně nevím
proč. Možná ovládali reflektory nebo
kamery, co já vím.
Koncert – Live - Show
No a pak už vše začíná. Koncert live. Show.
Michael Stipe s ucpávkami v uších a
namalovaným černým pruhem přes oči,
pobíhá po pódiu za ním občas blikají různá
světla a nad ním na obrazovce tak 5 x 1
metr se zobrazují detaily, nebo části klipů.
Muzikanti se střídají a přebíhají mezi
nástroji (v základní sestavě jsou R.E.M. jen
tři muzikanti a tak jim vypomáhá mnoho
hostů). K show přispívá i to, že Michael
prožívá texty písní tělem a postupně mění
svou image odkládáním oblečení.
Peter Buck, Michael Stipe & Mike Mills
Hlavní však je muzika. Já nepatřím ke
znalcům R.E.M. a tak ode mne nemůžete
čekat názvy písní a jejich pořadí. Jenom
tolik: kapela existuje už 25 let a tak má
velký repertoár. Toto její světové turné
následovalo po vydání zatím poslední
desky „Around The Sun“, ale hráli průřez
svojí celkovou tvorbou.
První tři písničky jsem vlastně ani neznal,
protože vznikly před rokem 1991, kdy jsem
R.E.M poprvé uslyšel s písní „Losing My
Religion“. Pak už hráli i písně, co jsem
znal, a to bylo príma. Příjemný mix starého
a nového. Kupodivu zazněly i takové
„odrhovačky“, o kterých Michael sám řekl,
že už nepatří jim ale všem – jako již
zmiňovaná „Losing My Religion“ , známá
protiválečná (protivietnamská) „Orange
Crush“ nebo „Everybody hurts“. Z nového
alba to pak byla „Leaving New York“, „High
Speed Train“ nebo právě „Around The
Sun“.
Když R.E.M. zahajovali toto turné v USA,
vedli ho jako kampaň proti prezidentu
Bushovi. I jejich poslední album je tak
trochu zaměřené proti politice prezidenta
Bushe. Dnes už je po prezidentských
volbách, které George W. Bush vyhrál, a
tak Michaelu Stipeovi nezbývá nic jiného,
než se omluvit světu za to, jak tyto volby
dopadly. Poté R.E.M. hrají své „politické“
písně. Na závěr zazní ještě pár písní jako
přídavek a je konec.
Celkově to pro mě byl velmi slušný zážitek,
i když hala ruší lehkou ozvěnou, nebo to
sezení, u kterého mi přijde těžké koncert
vstřebávat. Avšak atmosféra, muzika,
efekty a blízkost hvězd...
Tedy resumé: mám z návštěvy koncertu
R.E.M. dobrý pocit, což neznamená, že
bych už stál frontu na lístky na další
koncerty, ale do Globen jsem běžel hned o
dva týdny později na hokej Česko-Švédsko.
Česlo, Stockholm
21
Cestopisy
Můj indický deníček
Celý květen i červen loňského roku jsem strávil v Indii. Dva měsíce už jsou dobou,
za kterou se dá zemi nahlédnout pod kůži. Chtěl bych se teď s vámi podělit o
střípky z této výpravy - rád bych vám poodkryl roušku tajemství, dal přivonět té
nádherné vůně dálek a snad i poodkryl část svého já, které se s každou cestou
mění. Takže tady je MŮJ INDICKÝ DENÍČEK.
4.5.2004, Praha
Z Prahy se odlet vysloveně vydařil. Letadlo
jsme stihli. Trochu jsme koukali, že náš
éroplán je vrtulový, ale bylo to super!!!
Přesedali jsme ve Vídni. To se také povedlo
na první pokus. Letadlo bylo o poznání
větší, Airbus A 340-320. V letadle jsme
dostali najíst a napít, atd. Přistáli jsme
v 00:07 místního času. Aleš měl ocheckovaný oba dva výlezy, takže jsme se našli
v poho. Indie je super. Voní tu tyčin-ky
nebo santálové dřevo a hraje indický popík.
Aleš má okoučovaný i busík. Po chvilce
čekání, rozhovoru s Indem (bavil se Aleš) a
pozorování zatmění měsíce jsme se rozjeli
do New Delhi. Cesta byla trochu crazy ale
jinak v poho.
5.5.2004
Spali jsme ve státním plaveckém centru.
Protože Aleš má známého a ten taky
známého, atd. Indie je jedna velká vesnice.
Ráno - tj. v 9:00 – jsme se vydali koupit
lístky na vlak do Uttaranchalu. Ty jsme
nakonec po klasickém chození od čerta
k ďáblu v pohodě koupili. Na bazaru jsme
vyměnili doláče a nakoupili ešusy, co jsme
zapomněli doma. Já jsem si ještě koupil
kraťasy za 65 rupií (cca 40 Kč). Zašli jsme
si taky na internet a pak si dali jídlo
v místní jídelně. Bylo to: 4x placka pečená
v peci s ostrou luštěninovou omáčkou. Aleš
nám koupil sladký zákusek ze sušeného
mléka. Good.
Teď jsme zpět na stadionu, máme sbaleno
a těžce zevlujeme v pokoji pod větrákem.
Milý deníčku, Viktor mi drká do ruky, když
do tě vpisuji své pocity!
Vlak do Kathgodamu nám jel až ve 22:40,
takže jsme vyrazili asi v osm. Cestou jsme
nechali balíček přebytečných věcí u přítele
sestry jiného přítele, u kterého Aleš
předtím bydlel. Na nádraží jsme jeli busem
– docela plně obsazeném, ale my i naše
krysy jsme se do něj ještě vešli. Vystoupili
jsme až na druhý pokus, dali jsme gáblík a
sledovali zátiší s tentokráte opravdovými
krysami.
Nádraží v Old Dehli je dost hustý. Moře lidí
a chaos. Na vlak jsme se dostali hned a
volná místa našli taktéž brzy. Ve vlaku
jsme dali kostky, za chvilku se přidal ještě
jeden Ind. Vyhrál Aleš, a to nehorázně,
prohrál Viki.
6.5. 2004
Ráno jsem se probudil až v naší cílové a
konečné stanici. Oproti Delhi tu bylo vše
poklidné. Došli jsme za Kathgodam a po
chvíli stopli náklaďák se štěrkem, který
vezl ještě zmrzlináře. Cesta do Nainithalu
byla dlouhá, ale v poho. Jedinou vadou
bylo, že nás řidič i se zmrzlinářem vysadil
tři kilometry před Nainithalem a ještě chtěl
90 rupií. To bylo docela dost, za 100 rupií
jsme mohli jet busem až do města. Řidič
začal hrát divadlo, ale na nás si nepřišel –
teda na Aleše, ten prozatím hraje při
smlouvání prim. Řidičovi jsme tedy dali 40
rupií a dál jsme se s ním nebavili.
Vydali jsme se na pochod a po chvilce
viděli z dáli přijíždět autobus. Zamávali
jsme na něj. Moc se mu brzdit nechtělo, a
tak jsme mu vlezli do cesty. Zastavil.
Batohy jsme dali na střechu a vmáčkli se
dovnitř. Lupen stál tři rupie.
V Nainithalu se Aleš zeptal v kostele na
ubytování. Vyšlo to. Za 30 rupií pro
všechny tři.
Zašli jsme na indický horolezecký svaz.
Tam jsme se bavili o našem treku. Vracíme
se tam ještě po obědě. Po třech hodinách
vyptávání
a
dohadování
odcházíme
22
s popisem dvou treků a seznamem jídla na
šest až sedm dnů.
Po návratu od horolezců jsme si dali večeři.
Vybrali jsme nudle se zeleninou a
smaženou placku s čatný. Nudle byly
trochu ostřejší, ale moc dobré. Aleš zase
usmlouval cenu. Inu, baví ho to. Já jsem si
na to ještě moc nezvykl. Na faře jsme se
vykoupali, načež nám byli jedním chlapíkem ze svazů horolezců doručeny mapy.
Ráno chceme vstávat v pět a jít na busík
do Bhovaly a pak do Bageshwaru, možná
až do Saungu. Ale teď jdu spinkat.
7.5.2004
Vstali jsme skutečně v pět. Vše proběhlo
v poklidu , i pan farář byl už vzhůru.
(...)
V Bageshwaru jsme chtěli koupit jídlo na
trek, hlavně dehydrovanou stravu. Měli
jsme doporučení na jeden krám, a tak jsme
ho šli hledat. Cestou jsme viděli, několik
věcí, které bychom potřebovali, ale v doporučeném krámu toho budou mít určitě víc.
Neměli. Takže jsme zase zpátky do kopce
pro to málo, co jsme prve objevili. Vlezli
jsme do krámku a Aleš se začal vyptávat
na dehydrovanou stravu. Po chvíli šmejdění jsme našli věci, o kterých nám majitel
tvrdil, že je vůbec nemá. Nakoupili jsme za
370 rupií.
(...)
Šli jsme na taxík. U něj bylo velké
dohadování. První nabídka byla 1600 rupií
za ti hodiny jízdy do Songu. Aleš s Vikim
smlouvali a já hlídal batohy. Nakonec
sehnali jeep za 300 rupií.
Do Songu jsme dorazili těsně před
setměním. Po krátké debatě s domorodci
jsme se vydali na třičtvrtěhodinový pochod
do Loharketu. Po zpoceném nočním
pochodu stále do kopce jsme zastavili u
prvního hotelu. Tady nám nabídli hodně
přemrštěnou cenu, a tak jsem šel s Alešem
dál do vesnice na průzkum. Objevili jsme
další hotel, kde byl jeden trochu opilý
průvodce a jeden host. Ten host se
jmenoval Mark a byl z Irska. Po chvilce
konverzování na nás promluvil česky a
přiznal se, že rok a půl učil v Česku. Mark
kecal s Alešem o průvodci a cenách a já
s místním průvodcem o politice ve světě. O
dvaceti minutách hovoru jsem se od něj
dozvěděl, že Usáma bin Ládin je super,
protože je to silný muž. Ubytování se nám i
tady zdálo dost drahý. Nakonec nám
průvodce nabídl, že můžeme přespat u něj
doma, kde dostaneme i najíst a zaplatit
můžeme kolik budeme chtít. Došli jsme
tedy pro Vikiho a batohy a šli za průvodcem. Když jsme tam přišli, zjistili jsme, že
průvodce nebyl jen přiopilej,ale i zhulenej a
kecal. Nejdřív tvrdil, že bydlí 200 m od
hotelu. K jeho domu jsme ale došli po asi
dvoukilometrové chůzi do kopce. Cestou
jsme od něho dostávali rozkazy typu: „Ty
rozsviť čelovku, ať si moje světlo může
odpočinout!“ Bylo „veselo“.
Ve skromně zařízeném domku jsme dostali
najíst. Po večeři jsme se bavili o plánované
cestě. Bez průvodce je to velice těžké, ale je
to prý naše rozhodnutí, říkal nám
průvodce. Spali jsme pod širákem. Nad
námi byly tisíce krásných hvězd, a když
jsme uléhali, vyšel měsíc.
David
Které články vás v dnešním Čísle nejvíce zaujaly?
Napište na NOVÝ redakční e-mail [email protected]
23
Poezie na okraji
trocha veršů na poslední straně Čísla
Opouštím New York
R.E.M.
/text: Michael Stipe/
Leaving New York
Teď je již ticho,
a co s sebou přináší, je, že vše
mě volá zpátky, je nádherná noc
a já jsem ještě vzhůru
it's quiet now
and what it brings is everything
comes calling back a brilliant night
I'm still awake
Podíval jsem se dopředu
a jsem si jistý, že jsem tam zahlédl tebe
Nepotřebuješ, abych ti řekl,
že se ti nic nevyrovná
I looked ahead
I'm sure I saw you there
you don't need me to tell you now
that nothing can compare
Ref.:
Možná
Možná
Možná
Možná
Ref.:
you might have laughed if I told you
you might have hidden a frown.
you might have succeeded in changing me
I might have been turned around.
by ses smála, kdybych ti to řekl
bys skryla své zamračení
by se ti podařilo mě změnit
bych se obrátil zpět
Je snazší odjíždět než tu zůstat sám
Odchody mi nikdy nešly
Odjíždění z New Yorku není nikdy snadné
Viděl jsem, jak světlo uhasíná
it's easier to leave than to be left behind
leaving was never my proud.
leaving new york, never easy.
I saw the light fading out
Teď je život sladký, a co přináší,
to jsem se pokusil přijmout
Samota, ta mne ubíjí, stojí mi v cestě
V mých očích ještě není všechno ztraceno,
Jen stín náhrdelníku kolem tvého stehna
Možná jsem žil svůj život ve snu,
ale přísahám,
tohle je opravdové
Paměť splyne a roztříští se jak sklo
Budoucnost jak ze rtuti, zapomeň na minulost
Ale jsi to ty, co teď cítím
now life is sweet and what it brings
I try to take
but loneliness it wears me out it lies in wait
and all not lost still in my eye,
the shadow of necklace across your thigh,
I might've lived my life in a dream
but I swear it.
this is real.
memory fuses and shatters like glass,
mercurial future, forget the past
it's you it's what I feel
Ref.:
Ref.:
Najdeš to ve svém srdci, rve mě to na kusy
Najdeš to v srdci, změnu
you find it in your heart, it's pulling me apart,
you find it in your heart, change
Řekl jsem ti "navždy",
miluju tě navždy
Řekl jsem ti "miluju tě",
miluju tě navždy
I
I
I
I
Ref.:
Ref.:
přeložil i přebásnil Marek Vít
zdroj: http://www.zelrem.wz.cz
told you, forever
love you forever.
told you i love you
love you forever
ČTYŘICÁTÉ PÁTÉ ČÍSLO
Redakce: Václav Zeman – Šík, Jan Kličman - Blahoň
Vrchní webmaster: Michal Zikán - Manuál
Zahraniční zpravodaj: Pavel Šochman – Česlo
Do tohoto Čísla přispěli: Tomáš Veselý, Zdeněk Fišer, Michal Novák – Kája, agentka
Anaid, Zdeněk Šindelář, Jiří Novák, Michal Tekáč – Pan Kolega, Tereza Helanová –
Králík, Eliška Kubicová – Čertík, David Procházka, Michael Stipe
Číslo na internetu: www.cislo.webzdarma.cz
Redakční e-mail: [email protected]
Náklad: 45 výtisků
Vychází: 7.3.2005
24