Náboženství - PONTIS Šumperk ops

Náboženství – různé pohledy, různé světy
PONTIS Šumperk o.p.s.
2010
www.pontis.cz
[email protected]
1
Obsah
Úvod
Náboženská identita, pojmy
Náboženský prožitek
Literatura
3
4
7
10
2
Úvod:
- představení se lektorů
- základní informace o organizaci Pontis Šumperk o.p.s., krátké seznámení s profesí lektora
- seznámení s průběhem semináře - čas (2x 45min), přestávky
Stanovení si pravidel:
cíl: stanovení pravidel, která budou všichni během semináře dodržovat
pomůcky: na papírech napsaná jednotlivá pravidla
- Každý má právo říct svůj názor!
- Na každého se dostane řada!
- Pokud mluví jen jeden, ostatní poslouchají!
- Nebuď vulgární!
- Neuzavírej se do sebe, nemlč jako ryba, právě tvůj názor může být pro skupinu důležitý!
- O čem mluvíš v kruhu, to se nevynáší ven!
Někdo přečte pravidlo, jiný ho vysvětlí, jak mu rozumí. Po přečtení všech pravidel se domluvíme, zda
všichni souhlasí s tím, že se podle těchto pravidel budeme po celou dobu semináře všichni chovat.
Seznámení s tématem, obsahem semináře
Náboženská identita, pojmy
Stejně jako kulturní identita – je vnímána různými lidmi různě. Někdo potřebuje být zakotven jen v jednom
společenství, které mu dává pevnou životní orientaci, někdo žije v situaci, kdy vnímá svoji příslušnost k
různým skupinám.. Takový člověk je pak konfrontován s tím, do jaké míry jsou tyto jednotlivé skupiny
schopné tolerovat sebe navzájem a do jaké míry naopak chrání jedinečnost své identity. Konfrontace s
takovým exkluzivismem může být zraňující, zvlášť, pokud se odehrává v tak intimní oblasti, jakou bezesporu
oblast víry a náboženství vůbec je.
Ekumenické hnutí: Hnutí, které se snaží o větší jednotu všech křesťanů. Klade důraz na společné základy
křesťanské víry, čímž se snaží překlenovat existující rozdílnosti. Výsledkem těchto snah je mimo jiné dnes už
běžné konání ekumenických bohoslužeb, kterých se účastní příslušníci více církví najednou.
Exkluzivismus: Předpoklad vlastní výlučnosti. Přesvědčení, že vlastní víra je ostatním náboženským
směrům nadřazená, případně že je jediná správná, např. tvrzení: „pouze křesťanství nabízí cestu ke spáse“.
Etnocentrismus: Nadřazování hodnot a měřítek vlastní společnosti nad hodnoty a měřítka ostatních
společností a posuzování cizích kultur podle parametrů kultury vlastní, např. tvrzení: „tichomořské národy
jsou zaostalé, protože nepoužívají auta a počítače“.
Konzervatismus: Snaha upřednostňovat vše staré, časem ověřené, či dávno společensky etablované
(způsob života, hodnoty, přístup k řešení problémů, společenské role). Někdy může mít podobu ulpívání na
minulosti a s ní spojeného odporu vůči jakýmkoliv novotám.
Tradicionalismus: Výrazně pozitivní postoj k tradicím (např. náboženským rituálům, tradiční liturgii atp.),
snaha o jejich zachování či šíření. Někdy bývá mylně zaměňován s konzervatismem. Tradicionalismus
nemusí být nutně autoritářský a ne vždy se vztahuje na společenské role a etické normy.
Obavy ze ztráty vlastních tradic a hodnot vedou někdy k pohrdání jakoukoliv cizí náboženskou skupinou
(příp. jiným myšlenkovým směrem uvnitř vlastního kulturního okruhu). Cizí náboženské systémy jsou pak
označeny jako podřadné nebo dokonce zcela špatné.
Náboženská identita. Lidská identita (ať už v případě věřícího či nevěřícího) není pouhým souhrnem
vlastností. Každý jedinec má mnoho charakteristických vlastností, ale jen některé z nich jsou z hlediska
identity konstitutivní (tj. spoluvytvářejí identitu). Totéž se týká společenských rolí. Některé z nich mohou být
pouze nevyhnutelnou součástí společenské komunikace (např. účastník konference se chová jako vědec, ať
už se za něj považuje, či ne, protože to vyžaduje společenská konvence), jiné jsou pro jejich nositele
bytostně důležité. Jeden a týž věřící může být zároveň otec, manžel, technik, fotbalový fanoušek, vášnivý
kuchař, šachista, občan určitého státu, něčí bratr, praktikující katolík, zdravotně postižený člověk etc. Jen
některé z těchto rolí či vlastností však mají pro daného jedince takovou důležitost, že dotvářejí jeho identitu.
Podobně jako se český občan může považovat za Evropana, příslušníka národnostní menšiny či třeba
„světoobčana“, může se například protestant považovat za křesťana, lutherána či prostě jen věřícího.
3
Náboženská identita bývá často spjata s celkovým způsobem života. V mnohých kulturách (včetně evropské)
jsou náboženské rituály zároveň společenskou událostí. Rozdělení lidských zájmů (případně kulturního
dědictví) na náboženské a světské je do značné míry umělé – některé jazyky dokonce nemají pro slovo
náboženství žádný přesný ekvivalent a používají dodatečně vynalezené opisy (např. čínština a pův. indické
jazyky).
Zatímco je pro euroamerickou oblast typický důraz na jedinečnost každého člověka, z čehož plyne
individuální chápání identity, mnohé jiné kulturní oblasti chápou jedince především jako součást
společenství. Oba koncepty mají své výhody a nevýhody – není třeba označovat jeden z nich za vyspělejší.
Identitu křesťanů komplikuje skutečnost, že mezi jednotlivými křesťanskými proudy existují dlouhodobé (v
některých případech mnohasetleté) spory. Stále ještě platí, že část křesťanů byla od útlého věku vedena k
nedůvěře vůči lidem jiného vyznání. Spory a rozdílnosti se snaží překlenovat ekumenické hnutí. Proces
vzájemného sbližování však často naráží na bariéry letitých konfliktů. Mezináboženské spory a konfesní
předsudky si žijí svým vlastním životem – podobně jako například rasová nenávist. Pohybuje-li se někdo od
dětství v ekumenickém prostředí, bývá nucen osvojit si dospělejší roli než ostatní. Takový člověk naráží ve
svém okolí na neschopnost porozumět odlišnému názoru, neschopnost projevit pochopení pro jiný životní
styl či jinou víru. Sám přitom pociťuje vysoké očekávání věřících ze dvou či více znesvářených táborů, že
právě jim bude nakloněn. Může se pak stát, že dospělí jedinci přetěžují dospívajícího člověka odmítnutím
své vlastní zodpovědnosti. Úmyslně pěstovaná nechápavost vůči jinak smýšlejícím je totiž příznakem
nepřiznané infantilní touhy po návratu k dětské roli. Takový postoj by se dal vyjádřit větou: Jestliže já
nechápu ty druhé, musí se oni snažit pochopit mne, abychom se domluvili. Někdy bývá tento postoj
formulován dotčenou otázkou: „Proč mám ustupovat já, když mohou ustoupit oni?“ Věřící, kteří nejsou od
dětství zakotveni v jediné tradici (konvertité nebo například děti z nábožensky smíšených manželství),
nemají tuto možnost úniku před složitostí soužití s jinými lidmi. Naopak jsou vrženi do pozice „těch
moudřejších“, kteří jaksi z povinnosti rozumějí všem ostatním. Kromě toho se musejí potýkat s absencí
jednoznačného vzoru na rovině světonázoru a nedostatkem kontaktů na vrstevníky ze srovnatelného
prostředí.
Aktivita
Mehmet žije v Německu a patří k druhé generaci Turků v této zemi. Ví, že jeho rodiče byli za svého
pobytu doma v Turecku obdivovateli Mestafy Kemala Atatürka, prezidenta – zakladatele sekulárního
tureckého státu. Nepatřili mezi obzvlášť zbožné, ani nebyli nacionalisty. Až v Německu maminka
začala nosit šátek, jako by se bála, že v cizině ztratí vztah k tradicím svého národa. Jeho sestra je
ještě radikálnější. Kritizuje nemravné evropské oblečení a hledá kořeny své islámem ovlivněné
kultury. Mehmet sám má německý (resp. západoevropský) životní styl rád, ale chápe i svou sestru.
Někdy ho napadá, že se v Německu mluví o islámu jen negativně (pouze v souvislosti s terorismem).
To pak má tendence islám bránit proti předsudkům. Jindy ho sestra dráždí svými jednostrannými
postoji a pak zase před ní obhajuje sekulární způsob života a jeho výhody. Hodně mu vadí, když po
něm zastánci obou názorových táborů chtějí, aby s nimi odsuzoval ty druhé. Rád by si zachoval svou
pozici západního Evropana, který však má porozumění i pro hodnoty a tradice zbožných muslimů.
Výstupy: s žáky přečíst článek a diskutovat o něm, co žáci ví z médií, jak se např. u nás či jinde
v Evropě omezují projevy islámské víry (zákazy nosit na veřejnosti zahalenou tvář apod.). Je to
správně?
Náboženský prožitek9.
Mandala: Symetrický kruhový obrazec, který se odvíjí od jednoho středu v
podobě komplikovaného diagramu. Často schématicky zobrazuje kosmos
(rozpoložení kosmických sil) a zároveň lidskou duševní strukturu
(rozpoložení duševních sil). Vesmír i lidský mikrokosmos mají v mandale
hierarchické uspořádání (jednotlivé nadsvětní a podsvětní oblasti, resp.
úrovně vědomí, podvědomí a nadvědomí se hierarchicky člení). Běžně se v
mandalách objevují také božstva a další bytosti, které vládnou daným
dimenzím. Mandaly bývají tradičně pestrobarevné. Vyrábějí se z písku,
rýže, mouky či jiného materiálu. Tento typ mandaly se po provedení
potřebných rituálů zase zničí. Např. v tibetském buddhismu se setkáme s
vysypáváním použitého materiálu do vody. Omezená doba existence
mandaly pak v sobě odráží pomíjivost jevového světa (tj. všeho, co má
konkrétní formu, tvar a barvy). Existují však i trvanlivější mandaly z kovu či kamene (ryté, tesané, kreslené
atp.). Také četné buddhistické stúpy či hinduistické chrámy představují gigantické mandaly.
Mandaly se používají jako pomůcka k individuální meditaci i jako součást kolektivních obřadů. Samotná
jejich tvorba je upravena množstvím rituálních předpisů. Analytická psychologie (hlubinně psychologický
4
směr C. G. Junga a jeho pokračovatelů) používá mandaly jako prostředek sebezkoumání v rámci
psychoterapie.
Meditace: Meditace je určitým druhem duchovní práce na sobě. Má krátkodobé a dlouhodobé cíle, může
tedy fungovat jako metoda regulace aktuálního duchovního a psychofyziologického stavu i jako prostředek
sebevýchovy. Velká část meditačních technik vede k celkovému zklidnění mysli a může sloužit i jako trénink
emoční sebekontroly. Hlavní cíle meditace však bývají duchovní, např. hlubší náhled do skutečnosti, že celý
svět jevů (dějů, věcí, osob a vztahů) je pomíjivý. Obvykle se při meditaci zaostřuje pozornost na jeden
předmět tak, aby z mysli meditujícího bylo vyloučeno vše ostatní. Známé je např. koncentrované pozorování
vlastního dechu bez snahy měnit jeho frekvenci. U jiných typů meditace se středem pozornosti stává nějaký
obraz, který si meditující vytváří ve své imaginaci, příp. má jeho fyzickou předlohu (mandala, různé
diagramy, barevné kruhy – tzv. „kasina“ atp.). Jindy je součástí meditace recitace určitých slov či vět (tzv.
manter), odpočítávaných pomocí buddhistického růžence zvaného „mála“. Existuje také meditace o vlastní
smrtelnosti (v buddhismu „marana-sati“ v křesťanství „ars moriendi“) při které si meditující zpřítomňuje
nevyhnutelnost vlastní smrti pomocí jednoduchých vět a vizualizace. Meditace se vyskytuje v řadě
náboženství po celém světě a má stovky podob. Nelze proto podat její vyčerpávající a přesnou definici.
Náboženské paralely a náboženské odlišnosti: Ačkoliv se různé náboženské systémy v mnoha aspektech
odlišují, najdou se i četné paralely. Jejich existence je jednou z možností, jak blíže porozumět i takové
náboženské tradici, která je naší původní kultuře cizí nebo se zdá na první pohled dosti exotická. Např. v
dialogu zmiňovaná mandala nachází určitou obdobu v ikonách východního křesťanství, které rovněž
pomáhají při koncentraci a představují tak – stejně jako mandaly – vstupní bránu do duchovního světa. Dále
růženec (náhrdelníku podobná modlitební pomůcka, šňůrka s řadou kuliček na odpočítávání jednotlivých
modliteb), který známe z katolického i pravoslavného křesťanství, existuje rovněž v buddhismu a hinduismu (
říká se mu „mála“, má 108 kuliček a používá se při meditativní recitaci). V různých náboženských systémech
se v té či oné formě vyskytuje modlitba, meditace, zpěv a náboženská hudba, chrámy, kněží či duchovní
učitelé, posvátné spisy apod.
Setkání s cizí náboženskou tradicí přináší řadu potíží, které mají společného jmenovatele: není snadné jim
porozumět. Vedle buddhismu (jehož se týká v dialogu zmiňovaná mandala) mohou v českém prostředí na
nepochopení okolí narážet také islám, hinduismus či např. méně známé křesťanské směry. Pokud se prvky
těchto tradic objeví ve školním prostředí, mohou se stát předmětem údivu, posměchu či dokonce opovržení.
Důvodem však není jejich neužitečnost či domnělá nelogičnost. V cizím prostředí se tyto prvky ocitají mimo
svůj původní kontext, v jehož rámci mají svůj smysl. Vzhledem k rozšířené tendenci mnoha lidí posuzovat i
vše cizí podle měřítek vlastního kulturního prostředí se pak zdají zbytečné, nesmyslné či nedůvěryhodné.
Jednou z mála možností, jak jim porozumět, je hledání podobností s prvky vlastní kultury (kulturních či přímo
náboženských paralel).
Prvky religiozity ve školním prostředí: Tak jako řada jiných oblastí života, zasahuje i do oblasti
náboženské fakt, že žádná z kultur už dnes nemá možnost existovat jen sama pro sebe - izolovaně od
ostatních. Právě školství je s touto skutečností konfrontováno všude v Evropě. Situaci ztěžuje nedostatek
zkušeností a z nich plynoucích návyků, vzorců chování, rolí. Multikulturní prostředí je pro mnohé něčím
novým, něčím, co ještě není součástí po mnoho let tradovaných společenských struktur. Schází vzor rodičů
a prarodičů (lidově řečeno: „moudra našich babiček“), jak žít spolu s muslimy, buddhisty a zástupci dalších
kulturních okruhů. Paradoxně právě náboženský život bývá tradičně určován hodnotami a zvyky, které se
předávají po generace. A tak se různé náboženské systémy, pro něž bývá zachování tradic důležité, ocitají
ve zcela novém ( ne vždy přátelském) prostředí.
Za těchto okolností může pocit dezorientace svádět k ulpívání na všem starém a ověřeném. A to jak ze
strany náboženské minority, tak i ze strany většinové společnosti. Psychologicky viděno jde o jakýsi pokus
přivolat zpět takové podmínky, ve kterých se můžeme snáze orientovat a které nám poskytnou větší pocit
bezpečí. Každá nepřehledná situace, jejíž řešení se musí teprve najít, představuje významný stresor. Přitom
platí: čím komplikovanější daná situace je, tím radikálnější budou pokusy o její popření. V případě
multikulturního prostředí tak hrozí eskalace xenofobie a oživování všech předsudků s ní spojených. Jiným
pokusem o překonání ztráty jistot, které plynou z přehledného, monokulturního světonázoru, je snaha o
neutralitu. Známým příkladem jsou spory o zákaz nošení šátku nebo kříže žáky či učiteli na německých a
francouzských školách. Absolutní nestrannost však není možná. Její zastánci obvykle zaměňují vlastní
kulturní vzorce za neutrální půdu. Důvodem je přirozená tendence vnímat vše známé jako normální, obvyklé
či nenápadné. Jeden a ten samý prvek okolního světa (např. kus oblečení) však může být považován za
neutrální či nenápadný v jedné kultuře a zároveň budit pohoršení či údiv v kultuře jiné. Tak jako šátky na
hlavách muslimek napovídají příslušnost k islámu, napovídá také zdánlivě neutrální oblek s kravatou
příslušnost k euroamerickému kulturnímu okruhu. Rovněž volba vyučovaných předmětů odráží zcela
5
konkrétní způsob myšlení a vidění světa. Navíc neexistuje autorita, která by z pozice kulturního a
světonázorového vakua určovala, co je nestranné. Příslušníci náboženských menšin mohou podobné
pokusy o „neutralitu“ vnímat jako demonstraci síly ze strany kulturní majority, což výrazně ztěžuje vzájemné
porozumění. Se stejnou opatrností je třeba přistupovat k různým koncepcím integrace cizinců. Není-li jejich
základním stavebním kamenem ochota připustit náboženskou a kulturní různorodost, povede nutně takto
pojímaná integrace k pouhému vnucení jednotného životního stylu (jakémusi počeštění či např. poněmčení
nebo popolštění u našich sousedů). Z těchto důvodů je třeba pečlivě zvažovat veškeré školní zákazy a
příkazy, které se dotýkají nábožensky motivovaného chování. Sporná nařízení a postihy za jejich
nedodržování mohou v případě žáků v prepubertálním věku narážet na odpor rodičů a u žáků či studentů v
pubertě a adolescenci mohou vést k odmítnutí autority vyučujícího. Žák, který je v projevech svého
náboženského přesvědčení omezován, prožívá danou situaci jako dvojí nátlak: ze strany svého svědomí či
náboženské autority a ze strany školy – oběma instancím přitom vyhovět nelze. Navíc je pro svou odlišnost
vystaven zvýšenému riziku šikany od spolužáků.
Náboženská zkušenost: Nejobtížnějším úkolem a zároveň pilířem přístupu k nábožensky založenému
člověku je však porozumění jeho světu (myšlení, cítění, zájmům, motivaciT). Z tohoto porozumění vyplývá
vše ostatní: komunikace s daným člověkem, řešení případných konfliktů nalezením rozumného kompromisu i
možnost pedagogického působení či psychologické pomoci v přiměřené formě.
Duchovní prožitek: Člověk je vícedimenzionální bytostí – má svou rovinu fyzickou, duševní a duchovní. A
na každé z těchto úrovní (dimenzí své vlastní existence) může něco zažívat. Na rovině fyzické jsou to
tělesné procesy (bolest, nemoc, pohyb, únavaT), na rovině duševní se jedná o dění v lidské mysli (emoce,
myšlenky, představy, vzpomínky). Na duchovní rovině se člověk setkává s něčím, co ho překračuje, co mění
jeho pohled na svět a na sebe sama. Může jít o poznání hlubšího smyslu zdánlivě náhodných události, o
objevení smyslu prodělaného utrpení apod. Zpravidla jde o skutečnosti, kterým daný jedinec přikládá
mimořádný význam, které jsou pro něj osobně velmi důležité. Příkladem takového duchovního prožitku jsou
okamžiky, kdy si věřící uvědomuje konkrétní aspekty své víry v boha. Může zažívat radost nebo útěchu při
představě, že bohu na něm záleží, že se o něj bůh zajímá bez ohledu na to, má-li v životě úspěch nebo ne.
Všednodenní starosti se v takový okamžik mohou jevit jako méně tíživé nebo dokonce nicotné. Jiným
příkladem je poznání, že dosud vnímaná materiální existence není jedinou skutečností nebo o všem
rozhodující instancí a že vedle ní je možné objevovat jinou, vyšší skutečnost (určité hodnoty, ideály, vztah k
vyšší bytosti, naděje na vykoupení) která jí propůjčuje nový smysl.
Duchovní prožitek však není výsadou křesťanství či teistických kultur. Setkáme se s ním také v buddhismu,
taoismu nebo dokonce i ve filosofickém ateismu. Duchovní charakter má rovněž prožitek prázdnoty v
některých typech buddhistické a zen-buddhistické meditace. Rozhodující není víra v konkrétní dogma.
Podstatný je duchovní rozměr dané zkušenosti. Ten se odráží v sebepojetí člověka, který tuto zkušenost
zažívá, a na jeho vztahu k okolnímu světu. Celkový ráz duchovního prožitku je spoluurčován okolím (např.
ostatními věřícími) i vlastními zkušenostmi. V určitých zlomových okamžicích (a zároveň pozvolna v průběhu
delšího úseku svého života) jedinec přijímá víru sdílenou větším počtem lidí (rodina, sbor, přátelé, církev) za
svou vlastní. Víra přitom není pouze přesvědčením o pravdivosti konkrétního tvrzení. Zahrnuje také celkový
postoj k vlastnímu životu (jakési celoživotní naladění či nasměrování) a vztah k tomu, co nebo kdo
představuje nejvyšší skutečnost v rámci daného způsobu vidění světa (bůh, tao, pravda). V teistikých
systémech (judaismus, křesťanství, islám) se tento vztah do určité míry podobá vtahu dvou blízkých lidí. Bůh
je např. v Bibli přirovnáván k rodiči a je oslovován jako „nebeský otec“, „otec na nebesích“ či „náš otec“ (srv.
název nejznámější křesťanské modlitby). V souladu s tím lze modlitbu považovat za komunikaci svého druhu
– modlící se člověk má k bohu určitý vztah, klade na něj určitá očekávání (např. že naslouchá), pociťuje k
němu důvěru atd. Tento vztah se v jiné podobě objevuje i v náboženstvích, která nejsou explicitně teistická.
Např. vůči Buddhovi lze také pociťovat vděčnost, obdiv či hluboké sympatie. Zde však nebývá v popředí
samotná důvěra v zakladatele buddhismu. Ta je jen opěrným bodem na stezce duchovního růstu, který musí
jít každý buddhista sám za sebe. Tradičními texty je vybízen, aby si veškerá tvrzení nauky ověřoval svou
vlastní zkušeností. K tomu slouží meditace. Je prostředkem, jak nahlédnout (zažít, ověřit si), že svět jevů je
skutečně pomíjivý, že touha (po věcech, po úspěchu, po štěstí zaručujících životních podmínkách, po
dlouhém životě) skutečně přináší utrpení atd.
Rovněž v teistických náboženstvích se setkáme s aktivitami, které představují duchovní práci na sobě:
společná recitace vyznání víry, zpěv žalmů, pravidelné čtení posvátných textů (Tóry, Koránu, křesťanské
Bible), modlitby, exercicie (tj. duchovní cvičení, ne nepodobné meditaci v buddhismu). Pokud k takovým
činnostem dochází pravidelně rozšiřuje se jejich působení o rytmizaci času. Věřící pak čerpá duchovní
útěchu a posilu např. z modlitby samotné a zároveň vnímá průběh dne jako strukturovaný podle času
pravidelných modliteb. Jeho den získává zvláštní rytmus. Kromě duchovního významu tohoto rytmu se
obvykle objevuje také příznivý duševně – hygienický efekt.
Zvláštní kategorii představuje účast na společných obřadech. Podobně jako individuální náboženské úkony
(duchovní cvičení, modlitba, meditace) poskytuje příležitost k vnitřnímu ztišení, přerušení všednodenní
6
činnosti, odpoutání se od profánních starostí a koncentraci na to, co je v rámci daného náboženství
považováno za posvátné. Může přinášet také útěchu a určitou posilu, která plyne z přítomnosti ostatních
(vědomí, že jsou tu i jiní, kdo sdílejí stejnou víru).
Během duchovně zaměřené aktivity se může objevit změna v celkovém emočním naladění, myšlení,
imaginaci a vnímání. Svět a vlastní působení v něm (cíle, touhy, starosti) se mohou jevit jako proměněné.
Např. některé obavy ustupují do pozadí – jakoby ve stínu neporovnatelně vyšší skutečnosti.
Tento fenomén souvisí se zvláštním rysem duchovních zájmů člověka, z dnešní perspektivy velmi důležitým.
V nejrůznějších kulturách jsou duchovní záležitosti do značné míry v opozici vůči záležitostem
všednodenním, profánním. Čas bohoslužeb či meditací nabízí zcela jinou atmosféru než např. čas nákupů
nebo pracovních schůzek. Pravidelná účast na aktivitách duchovního charakteru tak může poskytovat větší
imunitu vůči tlakům výkonnostně a soutěživě orientované společnosti.
Veškeré niterné zkušenosti tohoto typu jsou velmi těžko slovy uchopitelné. Čím vyšší je jejich intenzita nebo
význam, tím obtížnější bývá hledání slov k jejich popisu. S tímto problémem se často potýkali mystici
různých tradic. Jazyk se vytváří a obohacuje spíše prožitky všedního dne, takže trefné výrazy pro jednotlivé
nuance náboženské zkušenosti postrádá.
Aktivita
Martin před rokem objevil svět buddhismu. Je mu třináct a denně medituje. Už v tom má určitou
praxi. Ve škole se svými duchovními zájmy problémy nemá. Je vegetarián, ale školní jídelna má
vždycky na výběr něco bezmasého. Spolužáci nevědí, že je buddhista. Neví to ani většina učitelů.
Martinovi rodiče totiž pro jeho světonázor moc pochopení neprojevili. Jeho buddhismus považují za
pubertální výstřelek a doufají, že „to zase brzy přejde“. Martin se proto bojí dalších odmítavých
reakcí, takže o svém přesvědčení raději s nikým nemluví.
Výstupy: přečíst s žáky článek a rozebrat v diskuzi, jaké problémy můžou Martina potkat ve škole,
doma popř. jinde. (možno rozdělit žáky na skupiny). Dále, pokud to vývoj diskuze dovolí, probrat
vlastní zkušenosti žáků s vírou.
Náboženské tradice a současnost
Tradice: Tradice (traditio, lat. – předávání) v obecném slova smyslu znamená předávání kulturního dědictví z
generace na generaci. Jedná se tedy o zachovávání kulturní a náboženské identity v čase. Děje se tak
prostřednictvím dynamického dějinného procesu předávání vzorců chování, myšlení, projevů umění,
náboženství a víry, ať už jsou zakotveny v institucích, nebo zůstávají v neformální rovině. Tradice tedy
dodává kulturnímu či náboženskému společenství stabilitu, působí jako společenský tmel, jako symbolické
vyjádření sociální sounáležitosti jako zakotvení kolektivní i individuální identity.
Tradice a společnost: Z hlediska sociologie náboženství je náboženská tradice principem sociální
soudržnosti, brání lidská společenství před rozpadem a chaosem, legitimuje (a místy konzervuje) stávající
uspořádání společnosti a funguje jako záruka společenských hodnot a ideálů. Autorita náboženské tradice je
vesměs odvozována od svého posvátného původu. Nejedná se o výmysl „sociálních inženýrů“, původ
tradice bývá spatřován v Božím zjevení, to jí dodává nezpochybnitelnou a posvátně garantovanou autoritu
nad lidskými životy.
Blahodárná stabilizující funkce tradice bývá upevňována a symbolicky potvrzována prostřednictvím
pravidelných bohoslužeb a výročních náboženských svátků, které zpřítomňují věřícím zakládající posvátné
události, které stály u zrodu jejich náboženské kultury, a zároveň tyto slavnosti fungují jako přehlídka a
připomínka sociálních ideálů (solidarity, lásky k bližnímu, společenských a občanských ctností atd.).
Tradice a jednotlivec: Z hlediska psychologie náboženství splňují náboženské tradice blahodárnou funkci
stabilizace duševního života ve vztahu k nevědomým složkám lidského nitra. Náboženské symboly,
posvátné příběhy, legendy atd., zpřítomňované v náboženských obřadech, působí jako důležitý
harmonizující faktor duševního zdraví člověka, mají preventivní funkci ve vztahu k neurotickým a úzkostným
stavům a psychickým problémům spojeným s krizí identity. Rytmický řád pravidelně se opakujících obřadů či
bohoslužeb (v týdenním i ročním cyklu) působí jako důležitý stabilizační faktor v průběhu individuálního
vývoje stejně jako obřady a slavnosti konané v kruhu rodiny (vedle náboženských aktivit konaných v širším
rámci společenství věřících). Tyto rodinné či komunitní obřady se ukládají do „hlubinné paměti“ a působí jako
nesmírně silný faktor utváření osobní identity, zejména v období dětství a dospívání.
Tradicionalismus: Tradice má tedy jak ve vztahu ke společenství, tak ve vztahu k jednotlivci především
stabilizující funkci. To je její největší síla a také její úskalí. Nadměrné zdůraznění této stabilizující funkce totiž
může vést k absolutní vládě minulosti nad přítomností, k nábožensky legitimované regresi a autoritářství ve
jménu zkostnatělé představy o „nadčasovém“ posvátném řádu lidského života. Z podobně přebujelé
7
nostalgie po „zlatém věku minulosti“ čerpají své argumenty fundamentalistická „hnutí návratu“ k prvotní
čistotě a ryzosti (tedy k době počátků té které náboženské tradice). Tato hnutí ovšem často zcela
nehistoricky usilují o uplatnění a prosazení řádů a pravidel, jež byla formována pro dobu před mnoha
staletími, a jsou proto dnes i z praktického hlediska neuskutečnitelná.
Tradice a současnost: Pokusy o bezpodmínečný a jednostranný návrat do svaté minulosti jsou ovšem
spíše ojedinělé. Většina věřících chápe stabilizující úlohu tradice diferencovaně: tradice spojuje věřícího s
minulostí, zprostředkuje mu dědictví jeho náboženské komunity, otvírá mu přístup ke kulturní paměti a určuje
jeho „místo v dějinách“, zakládá jeho kulturní a náboženské kořeny. Ale tradice není jenom záležitostí
minulosti, nejde v ní o ošetřování muzeálních sbírek. Živá náboženská tradice je dynamická, otvírá se
výzvám přítomnosti i budoucnosti. Má spíše charakter štafety, každá generace přispívá k „pokladu tradice“
svým nezaměnitelným přínosem. Každá generace má tedy dědictví tradice „poponést“ o uložený díl dopředu
a tím jej obohatit. Prakticky to znamená, že tradiční nauky, pravidla a zvyky se nemají jen stále dokola
pasivně opakovat, že je třeba tuto moudrost předků vždy nově a tvořivě interpretovat, že je třeba odkaz
minulosti vždy nově a vždy jinak adaptovat tváří v tvář proměnlivým výzvám současnosti a budoucnosti.
Živá tradice tedy vždy znamená tvořivý dialog mezi minulostí a přítomností (a budoucností), nejedná se o
skanzen minulosti, který by na věřící působil jako tísnivé vězení, jako nábožensky vynucovaná poslušnost
„středověkým“ zákazům a příkazům.
Tradice a menšiny: Úloha tradice v menšinových společenstvích je specifická: situace (náboženských a
etnických) menšinových komunit je silně ovlivněná skutečností, že jsou obklopeny více či méně přátelskou
většinovou společností. Identita (kolektivní i individuální) je touto skutečností automaticky problematizována.
Každý příslušník menšinové komunity je konfrontován se skutečností, že většinová společnost je „jiná“ a
tento fakt bude nutně spolupůsobit v jeho vlastním utváření identity.
Tato situace je obzvláště patrná ve společenstvích imigrantů, kde k faktoru menšinovosti přistupuje faktor
„přesazení“ z domácího prostředí původní vlasti do kultury hostitelské země. Postupné utváření identity v
přistěhovaleckých komunitách bývá samozřejmě silně (negativně či pozitivně) ovlivněno prozíravostí politiky
hostitelských zemí vůči imigrantům a týká se to jak známo nejen přistěhovalců první generace (tj. těch, kteří
se přestěhovali), ale i jejich dětí a vnoučat, narozených v hostitelské zemi. Vzhledem k tomu, že menšinové
skupiny trpí nejen rychlým tempem společenských změn (tím trpíme všichni), ale také skutečností, že jejich
identita je nesamozřejmá (vzhledem k většinové společnosti) a navíc (zejména skupiny migrantů) ztratily
stabilizující zázemí tradičních sociálních vazeb, dochází k pochopitelnému posílení úlohy tradice
(náboženské, národní, kulturní) jakožto zakotvení ohrožené identity. Imigranti se proto často silně přimknou
ke kulturnímu a náboženskému dědictví své domoviny, nezřídka i ti, kteří ve své vlasti nepatřili mezi
praktikující či horlivé věřící. To je pochopitelně naprosto v pořádku a je to koneckonců čítankový příklad
blahodárné stabilizační úlohy kulturních a náboženských tradic (velmi podobně působily národní a
náboženské tradice v židovských komunitách v rámci křesťanské Evropy).
Tradice a náboženská radikalizace: Pod tlakem většinové společnosti (zvláště v případě xenofobiích nálad
v hostitelských zemích, špatné imigrační politiky, diskriminace na trhu práce, omezení sociální mobility atd.)
může místy dojít i k radikalizaci náboženských postojů ve více či méně otevřené nepřátelství vůči kultuře
hostitelské země a v afirmativní a ostentativní deklaraci vlastní náboženské a kulturní odlišnosti (úprava
zevnějšku, okázalé a provokativní nošení náboženských symbolů atd.).
Aktivita – omezuje nás víra?
Rozdělit žáky na dvě skupiny a nechat je přečíst dialog. Ve skupinkách si pak rozeberou v čem nás
víra může omezovat a naopak obohacovat9 Poté diskuze s celou třídou, vlastní zkušenosti9.
Dialog 1:
Jami: Já už se těším, zítra mi končí Ramadán. A těším se jak si zakalím.
Jožo: Ale Jami, ty přece nekalíš.
Jami: Budu jíst bonbony, KFC a pít kolu, to bude nářez!
Jožo: A tomu ty říkáš náboženství, jo? Proč se tedy postíš, když už se těšíš, že to budeš mít za
sebou. Proč to tedy děláš?
Jami: Protože je to správné, přeci.
8
Jožo: A to ti jako stačí k tomu, abys měsíc nejedl, jo?
Jami: To bys stejně nepochopil.
Jožo: Sorry. Nechtěl jsem se tě dotknout, ale fakt mi to přijde divný.
Jami: Je to symbol pokání. Dokazuje to moji víru a je to pro mě důležité.
Jožo: A ty to chceš dělat, nebo to děláš, protože musíš?
Jami: Chci a taky je to součástí naší tradice.
Jožo: To by mi asi nestačilo.
Jami: To by ti teda asi stačilo, kdybys žil v cizině, kam pořád tak trochu nepatříš.
Jožo: Mně to připadá stejně divné, postit se pouze kvůli tradici.
Dialog „Po ramadánu si pěkně zakalím“: Jami spolu se svou rodinou dodržuje půst v měsíci ramadán
(půst platí jen ve dne, po západu slunce se smí jíst a pít do sytosti a také se tak činí). Smyslem postu
není „přizabít se hladem“, ale připomenout sobě i druhým poslušnost Božímu řádu. Je to posvátná
tradice, jejíž původ je spatřován v Božím zjevení (viz k tomu výše). V muslimských rodinách je to
symbolické připomenutí a potvrzení společné náboženské a kulturní identity. Jami moudře spojuje
svůj kladný vztah k tradici s tím, že žije jakoby „v cizině, kam pořád tak trochu nepatří“ (viz výše o
vztahu menšinových a přistěhovaleckých skupin k tradici).
Zároveň je z rozhovoru zřejmé, že Jami „kalí“ (KFC, Cola cola atd.). Jeho vztah k tradici neznamená,
že žije ve středověku. Rodina či komunita, která se hlásí k živé (nikoli mrtvé) tradici, nežije v kleci z
pravidel či v nostalgickém zahledění do minulosti. Naopak jí nic nebrání stavět se čelem k otázkám,
vymoženostem i problémům současnosti, ovšem ne bezhlavě, spotřebitelsky a nekriticky, ale ve
tvořivém a neustávajícím rozhovoru s moudrostí předků (viz výše o vztahu tradice a současnosti).
Dialog 2:
Daniel: Hele, Time, zajdeš v neděli na fotbal?
Tim: Záleží v kolik9
Daniel: V deset výkop u Jamiho.
Tim: Tak to asi nepůjde9
Jami: Co blbneš, vždyť je neděle.
Tim: No právě
Daniel: A to jako co?
Tim: Já hraju9
Daniel: Co hraješ?
Tim: Varhany.
Jami: To je přezdívka pro co?
Tim: Jak přezdívka9 Já na ně hraju v kostele.
Daniel: Jami, to je takový kostelní piáno s píšťalama.
Jami: Tak se vykašli na píšťaly a pojď si čutnout.
Tim: To není tak jednoduchý. Já hraju každou neděli, takže to fakt nejde.
9
Daniel: To si děláš srandu, že jo?
Tim: Proč bych si měl dělat srandu. Godverrrrdomme, tak v neděli dopoledne nemůžu, protože
chodim hrát do kostela. Co řešíte?
Daniel: Jó, klid9 Snad jsem zas tak moc neřekl, ne?
Jami: Jo ahá.. sory, ty to máš vlastně stejně jako já s RAMADÁNEM, viď?
Dialog „V neděli na fotbal nemůžu“ Tim chodí pravidelně v neděli do kostela, dokonce hraje na
varhany. Jami nakonec konstatuje, že je to podobné jako s tím jeho ramadánem. A má pravdu.
Timovi, který jako křesťan patří v ČR k náboženské menšině, přináší jeho víra problémy a někdy
rozpaky, ale zároveň má to štěstí, že smí „někam patřit“, že má tradicí zprostředkované zakotvení v
prostoru a čase. Má-li navíc moudrého faráře a laskavé a shovívavé (tedy ne bigotní a „odstrašující“)
rodiče, je celkem pravděpodobné, že sám najde cestu k víře, že si tedy tradici své rodiny přivlastní a
zniterní. Pokud se to podaří, nebude pro něj pravidelná cesta do kostela znamenat nepříjemnou
povinnost (viz výše o významu pravidelných rytmů (bohoslužby, svátky atd.) ve vztahu k utváření
identity v dětství a dospívání). Zakotvení v tradici se mu stane zdrojem hodnotové orientace a
životního nasměrování. Cestu k hledání vlastní identity bude mít o něco snazší než Jami, protože se
přece jen tolik neliší od většinové společnosti (viz výše o úloze tradice v menšinových a
přistěhovaleckých komunitách).
Seznam použité literatury:
Tatjana Šišková, ed., Výchova k toleranci a proti rasismu, Portál, s.r.o., Praha 2008, ISBN 978-80-7367-1822
Czechkid, Metodické náměty pro pedagogy, Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy, Praha 2009, ISBN
978-80-87398-01-2
Další použité zdroje:
http://www.czechkid.cz/
10