Tvůrčí psaní 2014

Tvůrčí psaní 2014
Už jste se někdy zamýšleli nad historií názvů některých vesnic? Byl název zvolen náhodně,
podle jména významného člověka, nebo je to výsledek nějaké události?
Téma slohu:
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Jak Pětikozly přišly ke jménu
Jak Mrsklesy přišly ke jménu
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Kateřina Patrovská, 6.A
Byla jedna vesnička, ve které nejedl nikdo mrkev. Jen jeden člověk - zahrádkář
Tomáš. Nikdo nechtěl jíst mrkev, protože neměli rádi oranžovou barvu. Ale Tomáš věděl, že
mrkev je zdravá (a měl rád oranžovou). Ostatní z Mrkvojed mrkev ani neochutnali. Jedli
cokoliv, jen mrkev ne. A byli moc líní na to, aby si pěstovali vlastní potravu. Proto si
objednávali jídlo přes internet, a to jim pak dovezli kamionem.
Jednou se ale stalo, že na dálnici D1 se stala hromadná nehoda. Jídlo se nemohlo
dostat do vesnice. Tam brzy nebylo nic jiného než Tomášovi mrkve. Ve vesnici zavládla
panika. Nikdo nevěděl, co má dělat. Tomáš jim nabídl mrkev, ale oni odmítli.
Druhý den kamion s potravinami přijel a lidé byli spokojení. Týden bylo vše, jak má
být. Pak ale občanům Mrkvojed přišel email, že firma, od které kupovali potraviny,
zkrachovala. Někteří lidé začali na internetu hledat podobnou firmu a někteří už mysleli na
nejhorší – že budou muset ochutnat mrkev.
Po dvou dnech měli všichni obrovský hlad. Jen Tomáš ne.
Ve 12:30 se všichni z vesnice sešli před Tomášovým domem.
Když otevřel, řekl: „Tipnu si. Máte hlad.“
Některým se to moc nelíbilo, ale nakonec souhlasili. Když měli dost mrkve pro
všechny, Tomáš dal každému jednu mrkev. Když ale lidé mrkev ochutnali, moc jim
zachutnala. Chtěli další mrkve, ale Tomáš už žádné neměl. Tak všichni Tomášovi poděkovali
a běželi domů. Tam zapnuli počítače a hledali stránky, kde jsou nejlevnější mrkve.
Každý si udělal vlastní záhonek a začali sázet (sklízení mrkve u Tomáše se jim docela
líbilo). Když ale mrkev vyrostla, vzpomněli si na to, že je oranžová. A to se jim pořád
nelíbilo. Tak koupili sto pytlíků modrého barviva a mrkve obarvili.
Od té doby se neutrácelo k jídlu za nic jiného než za semínka mrkve a za barviva a
nejedlo se nic jiného než modré mrkve. A Tomášovi dali přezdívku Mrkvový král. Takže
z bezejmenné vesničky se staly Mrkvojedy.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Barbora Havelková, 6.A
Obec Mrkvojedy leží nedaleko Prahy. Dříve se ale nejmenovala Mrkvojedy.
Jmenovala se Ovocňákov. A tady je příběh, jak se k ní dostalo úplně jiné jméno.
Byla to úplně obyčejná obec. Ovocňákov se jmenovala, protože se v ní pěstovalo
jenom ovoce. Svým ovocem byla velmi vyhlášená. Lidé rádi pomáhali pěstovat ovoce a tím
také přispět celé obci. Jen jedna rodina nechtěla pomoci. Protože měla radši zeleninu než
ovoce. Vždycky, když se každý rok hlasovalo, co se bude sázet, hlasovala vždy pro zeleninu.
Ale nikdy nevyhrála.
Jednou, když už jí to velmi naštvalo, začala vymýšlet plán, jak se jim pomstí.
Vymyslela, že když se letos bude hlasovat, vymění ovoce za mrkev. Zítra se začalo sázet.
Všichni si mysleli, že sází ovocná semínka, jen jedna rodina věděla, že se mýlí. Další týden
začala vyrůstat úroda ze země. Všichni se nejednou podivili a začali křičet:
„Vždyť to není ovoce, to je mkrev. Kdo to mohl vyměnit?“
Začala panika.
Každý se těšil na pěknou úrodu ovoce, ale místo toho jim vyrostla jenom mrkev.
Starosta obce se je snažil uklidnit, ale věděl, že těchto semínek mají objednáno tolik, že jim to
vystačí na dalších šest let. Nahlásili to na policii. Policisté hned začali případ vyšetřovat.
Žádné stopy nikde nenacházeli. Až za další dny našli rozsypaná mrkvová semínka. Stopa byla
velmi dlouhá. Vedla nejdříve ke květinářství, pak k bance, dále k fontáně a nakonec k polím.
Kde našli vykopané mrkve. Tam je to konečně napadlo. V jejich obci je jen jediná rodina,
která nemá ráda ovoce a má velmi ráda zeleninu. Ta rodina bydlí až na konci obce.
Cesta k nim byla dlouhá a hlavně vedla přes velmi špatnou cestu. Když k nim dorazili,
rodina se překvapila, jako kdyby byla nevinná.
Policisté začali říkat, co zjistili: „Byl to velmi mazaný plán. Ale bohužel se vám to
nepodařilo. Anebo vlastně tak trochu. Zásobu mrkve máme ještě na šest let. Budeme ji muset
jíst každý den k snídani, k obědu i k večeři, dokonce i k svačinám Ale teď k věci, zatýkáme
vás za vyměnění mrkve za ovoce.“
Cesta k soudu byla dlouhá. Když k soudu dorazili, začal hned soudní proces. Rodina
se ke svému činu nechtěla přiznat. Ale nikdo jim nevěřil. A tak je soudce odsoudil na deset let
do vězení. Protože kvůli nim museli obec přejmenovat.
A tak se z Ovocňákova kvůli jedné rodině, která neměla ráda ovoce, staly Mrkvojedy.
Jak Mrsklesy přišly ke jménu
Anna Půlpánová, 6.A
Jednoho jasného dne na jaře přišel Toník domů a už se nemohl dočkat, až bude moct
jít za dědou do jeho skromného domu, který byl v malé vesnici jménem Havířov. Domeček to
byl sice malý, ale děda s Toníkovou babičkou se ho nechtěli nikdy vzdát. Protože kdyby měl
Toník spočítat kolik radosti a zábavy tam s dědou zažili, nikdy by to Toník asi nespočítal,
zkrátka Toník měl dědu moc rád a děda zase jeho, také mu děda tolikrát pomohl, když měl
Tonda trápení. No a zrovna dneska měl Tonda problémů, kterými se trápil, snad na rozdávání.
Když si doma Tonda odložil tašku, rychle se napil a vzal si peníze na lístky do
autobusu a pak rychle spěchal na zastávku, která byla blízko Tondova domu, zato ale vesnice
Havířov nebyla moc blízko od vesnice Listov, kde bydlel Tonda, ale Tondovi to vůbec
nevadilo, dal by cokoliv, aby byl jen na chvilku s dědou.
Když Toník vystoupil z autobusu na zastávce Havířov, tak šel jako téměř každý den
cestou k dědečkovi a babičce. Tonda by tuto cestu zvládl možná že i poslepu, to byla jeho
obvyklá myšlenka, když šel touto cestou, a jak jsem říkala, chodil ji každý den, když Tonda
tak zapeklitě přemýšlel, narazil do nějaké značky, která byla obrostlá větvemi a zasypaná
listím.
Tonda se podivil a také samozřejmě vylekal, ale to, co ho právě teď zajímalo, nebyla
jeho boule na hlavě, a dokonce zatím ani co je na značce napsáno, ale kde se tu vzala. Chodil
tu každý den a nikdy si žádné značky nevšiml! Cesta byla sice po asfaltu, ale lesní cestou
takže úplně nepředpokládal, že by tu nějaké značky byly.
Konečně odkryl ze značky větve a listí a spatřil zcela prostý název Lesy.
Celá ta záležitost o neznámém názvu místa, o němž Toník nikdy neslyšel, mu vrtala
hlavou celý zbytek cesty. Když dorazil za dědou, vše mu řekl a zeptal se dědy, jestli o tom
něco neví. Děda smutně přikývl a začal mu vyprávět:
„Víš, Toníku, Mrsklesy bývala moc hezká vesnice, ve které jsem bydlel dokonce i já.“
Děda se zhoupnul na starém dřevěném křesle a povídal dál:
„Ale tato malá hezká vesnice neměla moc velké štěstí. Jednoho dne přijel do Lesů
neznámý cizinec, který přijel s cílem se nějak zviditelnit mezi lidmi a bylo mu jedno jak –
jestli jako hudebník, poetik nebo třeba jako kouzelník. Jenomže od té doby, co tento neznámý
cizinec přijel, začaly se dít v Mrsklesích zajímavé věci, které někdy pro mě a i pro jiné byly
záhadou.“
„Jak to?“ zeptal se Toník
„No, to ti asi moc nedokážu vysvětlit. Tak například když nás cizinec pozval k sobě
domů, jako zázrakem, když jsme byli v místnosti, se na stole objevilo občerstvení. No a další
mnohem divnější věci, na které si Toníku popravdě už ani nepamatuju. Ale také se děly i
hezké věci, jako třeba že v lesích vše krásně kvetlo a také se tam objevovalo spoustu
neznámých zvířat. No, a tím dostala tato vesnice jméno Lesy. Všichni lidi měli cizince moc
rádi, často ho lidi zvali i na svatby a různá zajímavá setkání. Bohužel cizinec dostal vážnou
nemoc, na kterou v naší době nebyly žádné prášky a zemřel.“
Tondovi se na tváři objevila slza, ale děda povídal s lítostí dál.
„Celé Lesy se sešly na jeho pohřbu a bylo to nejsmutnější záležitost vesničky Lesů, ale
život musel jít dál. Lesy už ale neměly tak krásné rostliny a lidi už ani nevídali ta krásná
zvířata, která se tam při přítomnosti cizince objevovala. Ovšem nejhorší bylo, že jsem vlastně
ani nevěděl, jak se cizinec jmenoval!“
„ Jakto,“ zeptal se Toník, „to jste s ním nemluvili?“
„Ne, to ne,“ řekl děda, „ale říkávali jsme mu spíš cizinče. Naštěstí jsme to nakonec
zjistili, měl totiž doma schovaná stará vysvědčení.“
„No a jak se jmenoval?“ zeptal se nedočkavě Tonda.
„Jmenoval se Mrsk Mrskočský.“ Toník se tiše zasmál.
„Ale protože už v Lesích nebyla úroda a lesy nebyly tak krásné jako dřív, všichni lidi
se postupně odstěhovali. Tak to už je všechno, co jsi chtěl vědět?“ Tonda sebou nejednou
cuknul a řekl:
„Dědo, já mám nápad!“ Děda se na Tondu překvapivě podíval.
„A jaký?“ zeptal se děda.
„No jak jsi říkal cizinec se něčím přeci chtěl proslavit, ne?“
„No ano“ řekl děda.
„A taky jsi říkal,že když tam přijel, tak lesy krásně rostly a byla velká úroda. No
nemám pravdu?“ zeptal se opět nedočkavě Tonda.
„No ano“ zopakoval děda znovu.
„Tak já jsem dostal výborný nápad.“ řekl Tonda přesvědčivě.
„Přejmenujeme Lesy na Mrsklesy a tím splníme Mrsku Mrskočskému sen, s kterým
do lesů přijel!“
„To není ale vůbec špatný nápad!“ řekl nadšeně děda.
„Dobře, Toníku, jdeme za starostou na radnici a předložíme mu náš nápad!“
Když děda s Tondou řekli starostovi o vesnici jménem Lesy, tak pan starosta nevěděl,
o čem to mluví, ale nápad schválil a to bylo hlavní! Mrsklesy měly ale dobrý pocit, že splnily
sen neznámému cizinci jménem Mrsk Mrskočský a věděly, že kdyby žil, tak by jim určitě
poděkoval.
Když se Tonda rozloučil s dědou a i s babičkou, odjížděl nejen se zajímavým
zážitkem, ale i s dobrým pocitem domů a těšil se, až dědu a babičkou opět navštíví.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Tereza Andrlová, 6.B
Chtěla bych vám vyprávět o vesničce Mrkvojedy, jak přišla ke svému jménu. Je to velmi
zajímavý příběh, asi si všichni myslíte, že tam žili lidé, kteří byli silnější a jedli jen mrkve. To
máte trochu pravdu, ale ne zas moc, tak poslouchejte.
Byla jedna vesnička v údolí mezi horami a nikdo ji ještě neobjevil. Ta vesnička
neměla jméno, i když každý dával různé nápady na jméno. Vždy nebylo tak originální pro
pana starostu.
V té vesničce žil osmiletý chlapec jménem Arvin. Chlapec rád pomáhal matce sázet
mrkve a také je vozil do středu vesnice na trh.
Pokaždé prodal deset mrkví z třiceti, ale tentokrát je prodal všechny. Řekl si:„To je
nějaké zajímavé, nikdy jsem jich neprodal tolik.“
Když přišel domů, matka byla ráda, že se vrátil. Syn ji vše řekl. Matka byla šťastná a
odpověděla: „Tentokrát jsme měli štěstí, asi lidem začaly chutnat mrkve.“ Políbila syna na
čelo.
Za dvacet let měli hodně vyděláno, neboť se mrkve prodávaly čím dál víc. Arvil byl
dospělý a tak se rozhodl, že se vydá do světa, aby se naučil nějakému řemeslu.
„Ale, synu, tady odtud se nedostaneš, jinudy se nedá než přes nebezpečnou lávku.“
„Já to zvládnu, matko“
Arvil si zabalil do tašky mrkve na cestu, kdyby měl hlad a semena od mrkve.
Rozloučil se s matkou a odešel. Cestičkou došel k lávce. Na lávce nebylo moc prken,
takže se muselo jít opatrně. Stoupl na jedno prkno a nic se nestalo. Popošel o dalších šest
prken a jedno lano se začalo povolovat. Tak opatrně došel až do půlky, až se najednou lano
přetrhlo, lekl se. Přešel druhou polovinu až skoro celou, když v tom PRASK a lano se
přetrhlo. Lávka naštěstí nespadla, a tak šel dál.
Dorazil do vesničky jménem Mrsklesy. Arvil se tam zabydlel a měl za zaměstnání
prodávání mrkví, neboť tam mrkve neznali. Také zjistil, jak se dávají jména městům,
vesnicím, královstvím atd. Jméno Mrsklesy vznikly tak, že lidé si hodně povídali pohádky o
tom, jak se lesy hýbají. A tak se to proto tak jmenuje.
Když Arvil zbohatl a měl rodinu, rozhodl se, že se vrátí do své rodné vesnice. Když se
vrátil, hned zašel za starostou a řekl mu návrh na jméno vesnice Mrkvojedy. Starosta to přijal.
Mrkvojedy ještě nikdo neobjevil, neboť ta lávka už není, protože se přetrhly provazy.
Možná ještě teď existuje vesnička Mrkvojedy, pokud je ještě nenašli a nepřejmenovali.
Jak Pětikozly přišly ke jménu
Vendula Špronglová, 6.B
V jednom velkém údolí plném hor, řek a lesů leží malá vesnička jménem Pětikozly. Proč se
tak vlastně jmenují? To vám moc ráda povím.
Vlastně ještě nedávno ležela ve velkém údolí stejná vesnička se stejnými domy, se
stejnými cestami i se stejným náměstím. Žil tam líný mladý sedlák, který vlastnil pět líných
špinavých kozlů. On i kozlové, jak bylo již řečeno, byli líní, nedělali nic jiného, než chodili po
zahradě, jedli a spali. Takový byl bohužel i zbytek vesnice, proto se jí tehdy říkalo Lenošice.
Když jednoho dne stáli kozli klidně na zahradě a nechali se ohřívat na sluníčku, jeden
z nich zaznamenal podivný pach, který se linul z okna malé chatrče.
„Kozli, kozli! Pojďte sem!“ zamlaskal kozel a ostatní přiběhli.
„Něco se pálí,“ zamečel vyděšeně druhý.
Třetí odvážně skočil do nízkého okna, zatímco líný sedlák spal. Za oknem byl malý
plamínek ohně. Kozel nevěděl, odkud se plamínek vzal, proto do něj jen plival, dokud se mu
nepodařilo ho uhasil. Poté vyskočil z okna a ohlásil, že je vše v pořádku.
Druhý den toho samého času přiběhla ke kozlům na zahradu žíhaná kočka většího
vzrůstu, která křičela kozlům do uší:
„Kozli, kozli. Musíte mi pomoct! Viděla jsem váš včerejší výkon a potřebuji vaši
pomoc. V domě mé paničky hoří. Celá kuchyň už je spálená, pomozte mi, prosím vás,
zachraňte alespoň zbytek domu.“ Kozli se bez připomínek rozběhli k domu, a to i za volání
rozčíleného sedláka.
Doběhli k domu majitelky, která se jmenovala Olga Miciáková. Stála venku s deseti
vyděšenými kočkami, které stihly utéct. Kozli začali plivat do okna kuchyně a ložnice, kde
byl požár nejrozšířenější. Ještě před příjezdem hasičů stihli dům uhasit sami. Olga Miciáková
jim společně s jejími kočkami dala jídlo, které kozli hned u domu paní Miciákové snědli.
Potom se s pocitem dobře odvedené práce vrátili domů.
„Kde jste byli? Přece mě nenecháte lenošit samotného,“ křičel naštvaně na kozly
sedlák.
Ti ho jen ignorovali a chodili po zahradě.
„Kozli, kozli. Vždyť jsme vlastně nelíní hrdinové. Musíme si vymyslet hrdinská
jména,“ zasmál se jeden z nich.
„Já budu plivoun,“ poznamenal první.
„A já plivokrál,“ přidal se druhý.
„A já zase slinomet,“ vyprskl třetí a další dva se postupně přidali s jinými vtipnými a
vystihujícími přezdívkami.
Starosta vesnice se od vážené paní Olgy dozvěděl o statečných činech pěti čtyřnohých
zvířat. Rozhodl se, že si je ještě před setměním, které ve vesnici nastávalo vcelku brzy, zavolá
na svůj pozemek.
„Kozli, kozli. Slyšel jsem o vašich neuvěřitelných činech a rozhodl jsem se, že vás
musím pořádně odměnit. Musíme vás odměnit něčím mnohem cennějším, než je třeba jen
hloupé jídlo, co za pár dní zmizí v něčím žaludku. Za vaše rozšířené hrdinství si toho
zasloužíte mnohem více. Něco tak cenného, že na to budou místní vesničané ještě dlouho
vzpomínat,“ vyprsknul starosta hned po jejich příchodu. Kozli se na sebe usmáli a kývli
hlavami směrem k starostovi. Toho jejich úsměvy doslova nakazily a začal se usmívat také.
Stále nechápete, jak vesnice získala své jméno? No, zkrátka, tím darem pro kozly bylo
přejmenování vesnice na Pětikozly.
Mladý líný sedlák se od kozlů poučil a začal pracovat, paní Micková si pořídila novou
kuchyň a kozlové dostali medaile za statečnost. Vše nakonec dopadlo dobře a kozlové na
zahrádce mlaskají možná dodnes.
Jak Mrsklesy přišly ke jménu
Viktorie Ličartovská, 6. B
Na kraji Španělska bylo království jménem Astérnya. Království se jmenovalo
Astérnya, protože na královské zahradě rostlo Aster jako stromů v lese. V království žil král
Piére spolu se svou ženou Francescou a dětmi Andresem a Maxem. Žili spokojeně bez
starostí.
Jednoho dne sluha donesl králi pozvánku. V ní stálo:
Drahý králi Piére,
srdečně vás zvu na oběd k nám do Grónska.
Budeme se na vás velmi těšit.
Na viděnou a krásný zbytek dnešního dne.
Král Leon s Camilou
Příští den na královskou zahradu přijel kočár, který rodinu odvezl do Grónska.
Král Leon rodinu přivítal a společně šli do jídelny na oběd. K obědu se podávaly
smažené houby. Rodině houby chutnaly, proto se král zeptal na recept. Odpoledne se
s rodinou vrátili domů do Španělska.
Když se vrátili zpátky domů, zjistili, že žádné houby nemají. Král řekl sluhům, aby šli
hledat houby do lesa. Sluhové se vrátili bez hub, protože žádné lesy neměli.
Královna poprosila čaroděje Braka o pomoc. Čaroději se říkalo podivný. Byl chytrý a
šikovný, ale trochu divný.
Čaroděj přišel s radostí. Jel si ještě domů do lesa pro kouzelná semínka. Byl moc rád,
že si zavolali zrovna toho „podivného“. Semena mrskl na holé místo. Během pěti minut bylo
v království více lesů než květin na královské zahradě. Celé království se radovalo. Mohli si
pochutnat na smažených houbách.
Druhý den král Piére svolal své nejlepší kuchaře a kuchařky, aby šli do lesa pro
výborné houby. Tentokrát přinesli plné koše hub, které se měly smažit. Král byl velmi
šťastný, že má dost hub na smažení. Zorganizoval hostinu a pozval všechny,kteří mají rádi
smažené houby nebo mají hlad. Přišlo mnoho žen, dětí, mužů i zvířat. Všichni si pochutnávali
na smažených houbách.
Ke králi přišla holčička a řekla:
„Pane králi, jak se to zde jmenuje?“
Král odpověděl: „Jmenovalo se to tady Astérnia, ale jelikož čaroděj Brako mrskl
semena a na holém místě vyrostlo mnoho, mnoho stromů a teď tu jsou lesy, tak ode dneška se
to díky tvé otázce zde jmenuje Mrsklesy.“
A takhle se království dostalo ke svému jménu a toto jméno mu zůstalo dodnes –
království Mrsklesy.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Jitka Semeráková, 8.B
Jednoho dne ve středověku nebo možná později, kdo ví, vznikla vesnice, která existuje
do dnešních dob. Leží mezi poli na území České republiky. V těchto dobách je to již obvyklá
vesnice, jakou každý zná. Baráčky se zahradami a štěkajícími psy u boudy, ale dříve to
bývávalo místo, kde se děly podivné věci. Vesnice vesnicí nebyla. Byla to pouze změť domků
ze slámy.
V jednom z těchto domků žila rodina. Tato rodina na tomto místě bydlela už od
nepaměti, ale před pár lety ji postihla morová epidemie a pár dcer zemřelo. Zarmoucení
rodiče se o svou jedinou pozůstalou dceru strachovali a hledali ji ženicha. Po dlouhém hledání
našli muže, který by si ji vzal za manželku, protože byla zohyzděná z neštovic.
Byla svatba a nastala veselka. Všichni se radovali.
V té době bylo zvykem mít hned po svatbě děti, bohužel nikdo nevěděl, jestli je tato
dívka vůbec po neštovicích plodná. Po vesnici se po nějaké době začaly šířit drby.
„Chudák holka, má zkažený život,“ říkávaly babky.
Muž s dívkou to však nezdávali a dál se snažili o dítě. Jednoho dne opravdu dívka
začala nabývat kyprých tvarů a po devíti měsících se narodil chlapeček. Šťastná rodina
oslavovala. Babky se přišly podívat a nevěřícně zíraly.
Chlapec jménem Jaroslav rostl jako z vody. Už ve třech letech chodil za otcem na pole
a učil se, jak hospodařit. Lezl na stromy a skákal dolů. Byl to velmi neposedný hoch. Jeho
matka byla z jeho neposednosti celé dny ve stresu a strachovala se o své jediné dítě. Jaroslav
však trápení své matky neviděl a pokračoval dál. Když se s tím matka svěřila svému muži, tak
ji odbyl tím, že je to normální.
Tak se stalo, že matka začala být paranoidní a svého synka začala zavírat doma.
Jaroslav doma po rok zůstával, ale poté se mu to začalo zajídat. Začal přesvědčovat matku, ať
ho pustí ven, ale matka nepovolila. Jaroslav, který tuto odpověď očekával, měl již vymyšlený
plán na útěk.
Jednoho studeného večera vzal svojí vlastní malou kosu a začal sekat do stěn
slaměného domku. Po chvíli stál na čerstvém vzduchu. Uvědomil si, že nemá teplé oblečení,
ale pouze slabé pyžamo. Vracet se už nebudu, řekl si a začal pobíhat po vesnici. Domů se
vrátil až nad ránem. Otec byl už na poli, ale matka zjistila, že byl pryč a udělala mu hroznou
scénu. Chlapec následky chladu onemocněl a jeho nebohá matka si to dávala za vinu. Jaroslav
se k tomu brzy dostal, ale matka v trápení pokračovala a zanedlouho zemřela. Jaroslav byl
zarmoucen a stín toho, že kvůli němu matka zemřela, mu zatemnil duši. S otcem pracoval
denně na poli, ale jeho elán zmizel jako mávnutí kouzelného proutku.
Dospělý Jaroslav se starým otcem den za dnem obdělávali pole, ale po večerech
Jaroslav přemítal nad svou matkou. Jednoho dne tak procházel staré knihy, co měli
v příbytku, a našel tam recept na jed z mrkví. Prý stačilo pouze vylouhovat mrkve a nechat je
někoho vypít. Smrt byla postupná. Po přečetní se v jeho mysli zrodil hrozivý plán.
Hned běžel na pole pro mrkve a začal je louhovat. V noci nadšením nemohl spát a
hned ráno se běžel podívat na vodu, v níž máčel mrkve. Byla oranžová. Účinnost se rozhodl
vyzkoušet na jedné staré babce, která neměla ke smrti daleko. Přátelsky za ní přišel a jako
dárek nabídl tuto oranžovou tekutinu. Babka za den zemřela. Považoval to za úspěch, ale
nebyl si jistý, jestli zemřela stářím, nebo po vypití jedu. Proto se rozhodl dát napít své
vrstevnici. Byla ošklivá jako popel, ale přesto se jeho matce posmívala. Další člověk zemřel.
Takto pokračoval. Nechtěl si přiznat chybu na smrti matky, a proto dal napít každému, kdo se
na jeho matku špatně podíval. Za oběť mu padlo dalších osm lidí.
Takovýto počet úmrtí vzbudil zájem obyvatel, a to zjistilo, co se děje. Byl svolán
sněm, tam byl pozván i lékař z nejbližšího města. Jaroslav přišel na náměstí a začal
poslouchat výklad doktora.
„Vidím to na infekční nemoc zvanou austrostromus. Nevidím také jinou možnost, než
přeléčit celou vesnici. Nařizuji dvacetidenní karantenu a pití čaje.“ Po tomto výroku všichni
šli domů a po 20 dní nikdo nezemřel.
Jaroslavovo řádění začalo nanovo, když se všichni vrátili do práce. Na otravu zemřelo
několik dalších lidí. Lidem to začalo být podezřelé a usnesli se, že to jsou pro změnu vraždy.
Samozřejmě měli pravdu. Do vesnice po pár dnech z města přijel vyšetřovatel. Zjišťoval
vazby k zavražděným, a tak se dostal na správnou cestu – smrt Jaroslavovy matky.
Jednou Jaroslav zaslechl, jak si vyšetřovatel povídá s jeho otcem o jeho aktivitě
v posledních dnech.
„Jaroslav tu před vraždami nikdy nebyl, to je pravda a ty lidi taky neměl rád, ale
nemyslím si, že to udělal.“
Zanedlouho poté vyšetřovatel odešel a Jaroslav se zatetelil.
Jaroslav ze strachu dal louhovat poslední dávku jedu a zavřel jí do sklenice.
Vyšetřovatel za pár dní zabušil na dveře a Jaroslav věděl, co přijde. Rychle skočil po sklenici
a bez váhání ji vypil. Když vyšetřovatel vyrazil dveře, věděl, co se stalo. Jaroslav spáchal
sebevraždu. Vyšetřovateli se stihl vysmát do tváře. Vyšetřovatel ho ani nezatýkal a nechal ho
umřít.
Od té doby se této vesnici neříká jinak než Mrkvojedy, podle šíleného Jaroslava, který
býval laskavý a veselý hnědovlasý chlapec, ale stala se z něj necitelná zrůda, která mohla za
smrt matky a hromady dalších lidí.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Jiří Weiss, 8.B
„Je 1. června roku 2059 a já Karel Voříšek jedu společně s mým štábem do vesnice se
jménem Mrkvojedy. A proč jsem se vypravil zrovna do této vesnice? To je jednoduché.
Vesnice dnes vyhrála 1 milion korun českých v celostátní soutěži sponzorované televizí Nova
– Nejvtipnější název pro vesnici.“ (Vesnice s jedním tisícem obyvatel, která leží v jižních
Čechách se touto soutěží dost proslavila) „Proto jsem dostal (já) za úkol zjistit, jak vesnice
k tomuto jménu přišla. Dlouho, celý den jsem hledal někoho, kdo zná pravdu o vzniku jména
pro vesnici. Někoho jsem našel až večer.“
Jednalo se o pána s úctyhodným věkem 500 let. Ten svolil, že nám řekne příběh, který vedl
k uložení jména této vesnici. Posadili jsme se k ohni a on začal vypravovat (samozřejmě
nechybělo pivo a buřty).
Píše se rok 1559 a místní správce se rozhodl, že v jeho kraji je velmi málo vesnic, a
proto se rozhodl, že dá vybudovat zhruba 80 vesnic s přibližnou vzdáleností od sebe rovnající
se sedmi kilometrům. V každé vesnici mělo být zhruba tisíc lidí. To znamená, že chtěl do
kraje přilákat kolem 80 000 nových obyvatel.
S výstavbou vesnic se začalo v roce 1561. Po dokončení všech vesnic správce kraje
povolil možnost nastěhovat se do nových objektů. Ale co to? Nikdo se do vesnic nezačal
stěhovat. Z tohoto důvodu zavedl ctihodný pan správce daňové úlevy. Jakmile tato vyhláška
vstoupila v platnost, vesnice byly za pouho pouhý týden na plné kapacitě obyvatel.
Jednou takhle na podzim se ve vesnicích chystaly mrkvové žně. Jednalo se o sbírání
mrkví po úrodě. Farmáři přišli na svá pole a všichni zůstali zkoprnělí. Na jeden metr čtvereční
se choulilo rovných sto mrkví. Za týden, kdy sklízela celá vesnice, bylo vše sklizeno. Mrkví
měli vesničané ve stodolách v naší vesnici dohromady sto tisíc tun. Nedlouho po sklizni
mrkví rozkázal král Země české, že každá vesnice musí mít vlastní název a vlajku.
Král byl mladý, odvážný, ale marnotratný. Nosil oblečení z nejdražších látek. K tomu
nosil klenoty z 24 karátového zlata. Žil si ve věčných radovánkách. A tak se stalo, že mu brzy
došly peníze. Tudíž musel zvýšit daně. Jenže systém výběru daní byl špatný, často se stávalo,
že vesnice buď za jeden měsíc neplatila, nebo naopak platila vícekrát. Proto král nařidil, aby
si každá vesnice dala jméno.
Toho využil krajský správce a uspořádal mrkvovou olympiádu. Sloužila především
k tomu, aby se vesnice zbavily většiny nepotřebných zásob mrkví.
Disciplínami bylo jezení mrkví (na čas i na výdrž), kdo udělá nejlepší jídlo z mrkví, o
největší mrkev a soutěž v hodu mrkví do dálky. A je to den zahájení olympiády. Všude je
skvělá atmosféra, soutěžící jsou připraveni a rozhodčí jsou na svých stanovištích. Zbývá jen,
aby na „posvátný“ gong olympiády bylo udeřeno palicí, kterou bude držet samotný pan
správce. Přesně v poledne je olympiáda zahájena.
První den konání her je ve znamení kvalifikací. Takhle to pokračuje až do čtvrtého
den, kdy naše vesnice získala první místo v hodu mrkví do dálky. Touto bilancí se naše
vesnice postupně dostala suverénně do čela olympijských her a s přehledem vybojovala 1.
místo ze všech osmdesáti nově postavených a přihlášených vesnic.
Odměna byla sladká. Vesnice získala cenný věhlas, roční zásoby mouky, štědré
přispění krajem ve výši deset tisíc stříbrných grošů. A to nejlepší, co získala vesnice, bylo
název Mrkvojedy a vlajku. Na vlajce byla vyobrazená zlatá mrkev v bílém poli. Správce poté
ukončil 1. mrkvovou olympiádu.
„Tímto skončilo vypravování starce a tak jsem mohl společně se štábem jet konečně
domů.“
O měsíc později byl tento příběh zfilmován a o další dva měsíce uveden do kina jako hit
letošního roku.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Ondřej Malát, 8.B
Příběh, který vám budu vyprávět, se odehrává v začínající vesnici, která stále ještě
nemá jméno. Vesnice se nachází u nejznámější hory Souvenir T-shirt v Německu. Ve vesnici
je zatím jen pět milionů obyvatel, ale očekáváme, že jejich skromný počet naroste, a to už
z toho důvodu, že jsou u nejznámější hory Souvenir T-shirt.
Starostou vesnice je pan Chocholoušek, který přímo miluje mrkve, hlavně když jsou
čerstvě po sklizni. Dále tu máme pana a paní Colorpepsovi, ti se starají o různé akce a zábavu.
Pan Colorpeps je starý, veselý, nápaduplný a velice vtipný. Paní Colorpepsová je pečlivá
cituplná dáma, která miluje pořádání oslav a slavností. Potom tady máme šerifa Fujitsu, ten
udělá všechnu práci tak, jak má, ale není s ním žádná zábava, protože sotva mu poděkujete,
spustí to svoje „hukonatomofošimikasujokota“ a další sáhodlouhá slova, kterým nikdo
nerozumí. Jo, a nesmím zapomenout na Vendu, Verunku, Vencu, Jendu, starého vojáka
Billyho, pana Nerudu a dalších 4 999 989 lidí. A nakonec jsem tu já, Ondra, to nejmíň
zajímavé dítě, které se pořád vymlouvá. Lidi mi říkají, že jsem ostuda své rodiny, když nejím
mrkve a že jsem líný, pomalý a vyžle.
Můj otec je starosta vesnice, kdybyste náhodou nevěděli, to on se za mě nejvíc stydí,
když nejím například mrkvovou polévku nebo mrkvovou zabíjačku, jím palačinky nebo řízek.
Den první.
Pan a paní Colorpepsovi měli nápad jménem mrkvová olympiáda. Mělo se házet
mrkví nebo skok o mrkvi a nakonec pojídání mrkví. Můj otec mě i přes mé výslovné ne
přihlásil.
První kolo soutěže se mělo konat už za tři dny a já jsem ještě nikdy nesportoval, což
byl problém, když jsem stále vychrtlé nic, které nic neví, nic neumí.
Den druhý.
Něco mě vzbudilo nevěděl jsem co, až do té doby, kdy jsem dostal další facku. Vstal
jsem a rozzlobeně jsem se rozhlédl, ale nic nebylo vidět, otočil jsem se a najednou plesk,
plesk a já byl na zemi zfackován a přede mnou stál muž.
„Jmenuju se Nitro a jsem tvůj osobní trenér,“ řekl muži a od té doby jsem se
nezastavil. Musel jsem běhat, skákat, posilovat a ještě k tomu jsem nedostával najíst. Bylo to
strašné, ale vypracoval jsem se a další den jsem měl soutěžit a pokud možno se neztrapnit.
Den třetí.
Byl jsem hladový, šel jsem do lednice, ale v ní nic nebylo. Po chvíli, kdy jsem
prošmejdil celý barák, přišel Nitro a řekl: „Dostaneš najíst až po soutěži.“ a odvezl mě na
soutěž.
Dorazili jsme zrovna, když začínalo první kolo – hod mrkví. Připravil jsem se na start,
do ruky jsem dostal špičatou mrkev se zelenou stuhou a hodil jsem ji. Mrkev letěla daleko a
daleko, až spadla na zem a porotci řekli číslo 120 m. Najednou zavládlo ticho a potom
ohlušující jásot. O hodinu potom mělo být druhé kolo – skok o mrkvi. Dostal jsem teď ještě
delší a špičatější mrkev. Rozběhl jsem se, zapíchl jsem mrkev do země a vyletěl jsem do
vzduchu, letěl jsem asi tak vysoko jako pták a dopadnul jsem asi jako meteorit, ale naštěstí
jsem překonal tu nejmenší výšku.
O další hodinu později mělo následovat poslední kolo soutěže – pojídání mkrve. Sedli
jsme si ke stolu, kde byly naskládané mrkve. Rozhodčí odstartoval, závodníci začali pojídat
mrkve, jen já ne. Začínali mít závodníci náskok, když jsem dostal nápad. Představil jsem si,
že mrkev není mrkev, ale palačinky a začal jsem hltat jednu mrkev za druhou, až jsem
překonal všechny soutěžící a vyhrál jsem.
Takový jekot, taková sláva - najednou jsem nebyl to nejhorší dítě, ale to nejlepší dítě
vesnice. Moje cena byla, že jsem mohl vymyslet jméno vesnice a já vymyslel Mrkvojedy.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Matouš Ettleer, 7.A
Chtěli byste jet do Mrkvojed? Klidně, řeknu vám kudy. Stačí v Praze na Černém
Mostě najet na dálnici D11, potom stále rovně, až uvidíte Exit 15 směr Jičín. Tam odbočíte a
pojedete tmavým lesem plným vysokých stromů, z nichž některé jsou označeny značkou
k pokácení. Takových lesů projedete asi dvacet, než se v údolí před vámi rozprostře krásná
vesnička jménem Mrkvojedy. Ptáte se, odkud takové zvláštní jméno? Abychom to zjistili,
musíme se vrátit o dvě stovky let zpátky.
Mrkvojedy bývaly (a koneckonců i jsou) úplně normální vesnička. Žili tu spořádaní
občané, mezi domy se nacházela prostorná náves, na které několik měsíců v roce bývala
májka – to je takový vysoký dřevěný sloup, na jehož vrcholku je zavěřen věnec ověšený
pentlemi. A vůbec tu bývalo náramně. Vlastně se ani nejmenovaly Mrkvojedy. Ani nevím,
jaké měly jméno.
Byla to sice krásná vesnička, měla však své trable a potíže. Jedna z nich jí dala i její
současné jméno. Začalo to asi takto.
Malé černé auto ( v té době byla auta novinkou) si jelo po prašné silnici kousek od
Mrkvojed. Vezlo náklad hnojiva do sousední vesnice, bylo totiž zrovna jaro, a to je čas setí.
Kousek před Mrkvojedy přibrzdilo a naneštěstí najelo na hřebík, který tady asi muselo ztratit
jiné auto. Převrátilo se a svůj náklad vysypalo na pole hned vedle silnice, kde byla zrovna
čerstvě zasázená mrkev.
V noci fičelo. Hodně foukalo. Když přišlo ráno, hnědé asi dva hektary velké pole bylo
celé pohnojené. Možná si myslíte, že to ušetřilo zemědělcům práci. Právě naopak…
Po týdnu totiž začaly růst mrkve. Nejen, že je to poměrně brzy. Mrkev totiž rostla
doslova zázračnou rychlostí! Po osmi dnech od „pohnojení“ už měřila alespoň jeden metr.
Lidé si nevěděli rady.
Mrkev rostla dál a dál. Po dalším týdnu už ani nešla změřit. Starosta na mimořádném
zasedání prohlásil: „Růst mrkve musíme co nejdříve zastavit, než spadne a zničí celé naše
město!“
Lidé se tedy pokoušeli mrkev zničit. Káceli ji jako stromy, podkopávali ji,
jako když přesazujete květinu, avšak všechno bezúspěšně.
„To je k vzteku,“ říkali si.
Další den se na ten div světa přijel podívat samotný císař z Vídně. Divil se ještě víc,
než samotní obyvatelé vesničky. Dokonce sám zkoušel mrkve pokácet. Když se mu to
nepodařilo, rozohnil se a kopl do jedné z mrkví. Zlomil si nohu a musel odjet na léčení do
Vídně.
Když přišel čas sklizně, mrkev jako by sama povolila. Rozviklala se a spadla. Bohužel
rozdrtila několik domů, naštěstí ale nikomu neublížila. Lidé jásali:
„Hurá!“ – „Sláva!“
Ani si neuvědomovali, že nastal jiný problém.
Mrkev, která byla jasně oranžová, nejméně kilometr dlouhá, s několikametrovou natí a
ohromnou dužinou, se totiž nevešla do žádné stodoly ani stavení. Venku zůstat nemohla,
protože by zplesnivěla a město by ji na vlastní náklady muselo likvidovat. Starosta proto opět
svolal mimořádné zasedání a řekl: „Našel jsem jediný způsob, jak mrkve zlikvidovat. Musíme
je sníst.“
Všichni obyvatelé tedy dostali příděl mrkve a pustili se do jídla. A od té doby se tato
vesnice jmenuje Mrkvojedy.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Michal Handt, 7.A
Kdysi dávno byla malá podivuhodná vesnička. V ní žili zvláštní tvorové, říkali si
Mrkvíci a Mrkvičky. Byli tuze přátelští, kamarádili se se spoustou dalších vesniček. Mrkvíci
byli vysocí asi tak jako smrková šiška, hubení jako čápí zobák. Měli veliké černé oči a
krásnou šťavnatou zelenou nať. Mrkvičky nebyly o moc rozdílné , akorát byly menší trochu
tlustší a měly menší nať. Všem vládl král Mrkvák. Byl velký, měl vousy bílé barvy a nosil
kulaté brýle.
Všichni žili v klidu a míru, měli krásné domečky, vždy jeden pro každou rodinu. I
přesto, že vše bylo tak, jak má být, starý král se pořád něčeho bál. Starý král by velice moudrý
a starostlivý, vždy byl ve střehu. Jednou k němu přijel král z vedlejší vesničky na oběd,
jmenoval se Kořenová Petržel. Kamarádili se už jako malí a oba to dotáhli hodně daleko.
Když dojedli, král Petržel povídá: „Slyšel jsem, že v naší blízkosti pohybuje nějaký obrovský
tvor, který prý ničí vše, co mu přijde do cesty.“
Starý král na to povídá:
„Nevíš, co je zač?“ řekl vyděšeně.
„Prý se mu říká Zajíc.“
Král se polekal, bylo jasné, že se s ním už někdy setkal. Spousty Mrkvíkum a
Mrkvičkám došlo, že to je to čeho se starý král pořád bál.
Král svolal celou vesnici na náměstí a začal s výkladem:
„Milí Mrkvíci i Mrkvičky, doslechl jsem se nemilou zprávu, prý se v našem okolí
pohybuje hrozně zlý tvor. Pojídá všechnu zeleninu, prý vymýtil naše přátele Zelňáky, neměli
žádnou šanci. A teď míří na nás, já jsem se s nimi jako malý setkal, bylo to hrozné.
Nedovolím znovu zničit naši vesnici, proto zajedeme pro posily.“
Hned od rána se král začal připravovat. Sehnal vůz a poprosil dva Mrkváky, ať jedou
s ním. Ještě dopoledne vyrazil. Jako první jel k bratrancům Zelí, tedy k Salátům. Král Salát ho
radostně přivítal a slíbil mu, že rozhodně pomůže v boji. Dále jel k Rajčatům. Úplně stejně to
dopadlo i tam. Domů se vrátil až pozdě večer a měl spousty vesnic, které mu slíbily posily.
Další den se sešly všechny vesnice u Mrkvíků. Tam začali všichni vyrábět zbraně.
Začínali stříbrnými zbraněmi, které vyráběli z bambusu. Bambusová děla plnili semínky
z melounů. Když měli dostatek děl, začali vyrábět meče z ostré trávy. A mezi tím Saláti
stavěli hradby. Petrželci vozili děla na hradby. Vše šlo jako po másle, ještě večer bylo vše
připraveno na obranu.
Když se všichni vyspali, začali se protahovat. O chvíli později přiběhl zvěd Rajče a
povídá:
„Zajíc už je skoro u nás.“
Král vyhlásil poplach nejvyšší nouze. Za chvíli byli všichni na svém místě odhodláni
bojovat. Vtom se z křoví vynořil Zajíc. Král hlasitě zakřičel:
„Páááál!!!“
Všechna bambusová děla vypálila. Bylo to jako když padají kroupy melounových
semínek, zasáhl Zajíce, až ho povalil. Zajíc hbitě vyskočil a zahájil útok. Rozběhl se přeskočil
hradbu, zbořil dům, ve kterém byl král. A zase rychle vyskočil z opevněného města. Král tam
byl úplně zasypaný, že nebyl vidět.
Bylo jenom slyšet, jak slabounce řekl: „Vyhrajte tento boj, nenechte ho zničit naši
vesnici.“
Poté hlas ztichl a bylo jasné, že král zemřel. Ale jeden z Mrkvíků povstal a řekl: „Král
už sice není mezi námi, ale i přesto nenecháme toho Zajíce zničit to, co náš král budoval.“
Všichni vojáci povstali a řekli jednohlasně:
„Za krále.“
A rozběhli se proti zajíci. Bodali a stříleli na něj tak, že pískal bolestí. Nakonec si
kousl do jednoho mrkvového barvičku a pelášil tak, že nikdo nevěděl, kdy zastaví.
Všichni jásali a zvedali Mrkvíka do vzduchu a volali, že jejich přátelství je nejsilnější
proto na zemi. O tři dny později korunovali nového krále Mrkvíků. Ten si nechal opravit
baráček, ale tak, aby vypadal stejně jako ostatní. Všichni ho měli za hodného krále a tím i byl.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
Karel Klusáček, 7.A
Jednou přijel do malé vesnice kolem Jičína traktor, který obdělával mrkvový sad. Byl
Celý oranžový, byl velký asi 3x5x2 metrů (šířky x délky x výšky), měl šest kol a postřikoval
mrkve chemickým postřikem na mrkve , který mrkvím neuškodil, ale naopak je postřikoval
proto, aby mrkve rychleji rostly. Mrkve traktorista postřikoval jednou až dvakrát týdně.
Nakonec tyto mrkve přivezl traktorista do vesnice (dříve jménem Hrušky) a začal svolávat
všechny lidi na náměstí.
„ Pojďte si koupit mrkve za pět korun!“
Přišel starosta a říkal: „Můžete, prosím, nám dát semínka?“ Traktorista odpověděl
velmi
pohotově: „Ale zajisté, ale budete tyto mrkve šířit do okolních vesnic!“ Starosta souhlasil a
semínka si vzal. Pak koupili ještě traktor, který si koupili v Jičíně a začali obdělávat pole.
Nekoupili si ale chemický postřik a mrkve jim rostly pomaleji. Takto tato vesnice přišla
k mrkvím.
Ve vesnici se dříve pěstovaly jablka, hrušky, rybíz, brambory, cibule a nakonec se
začaly pěstovat mrkve. Podle toho, co pěstovali, také se měnily i názvy této vesnice. Jako
poslední byl název vesnice Hrušky. Vždy pěstovali něco jiného a nikdy nepěstovali dvě ovoce
nebo dvě zeleniny najednou. Tato vesnice vyhrála i hodně zemědělských soutěží. Vyhrála
například soutěž Zelenina roku, Nejpodivnější tvar roku a mnoho dalších. Tato vesnice byla a
je klidná a hlavně spolupracuje s těmi, kteří pracují v zemědělském družstvu Mrkev (název se
mění dle názvu vesnice). Tato vesnice ale má jedno velké plus, to plus je, že mají velmi
úrodnou půdu. Dokonce v minulosti vyváželi ovoce i zeleninu do celého světa, včetně Afriky.
Tam měli opravdu velikou radost. Ale radost této vesnice překazil jed, který byl v mrkvích
(semínkách).
Špatný obchod tato vesnice udělala, když si starosta vzal tyto semínka s jedem. Do
vesnice přijel nejlepší chemik v České republice, protože si ho zavolali, a spustil: „Pane
starosto, je mi líto, ale v mrkvích je jed.“ Starosta okamžitě řekl, že toto není pravda, že lže,
ale chemik ho náhle zastavil. Řekl: „ Tak si ty mrkve dejte na oběd a uvidíte. Pokud budou
nakažené jedem, poznáte, až když vám bude špatně.“ Ovšem, starosta si je doopravdy dal
k obědu. Špatně mu bylo a poté zavolal manželku. „ Po-o-o-okud jsssssou šppattttné, jjjá
zzzzemřu. Z-z-z-zavolej mi dok-ééé.“ Nedokončil větu a opravdu zemřel. Manželka si
pomyslila: „ Já ty mrkve dám natrhat a zlikviduji je.“
Jed se tedy dostal do vesnice kvůli semínkům.
Manželka si zavolala traktoristu opět do vesnice a řekla mu: „Dobrý den, už tu
zůstanete navždy. Popravím vás!“ Traktorista v tu chvíli chtěl odjet pryč, ale nemohl.
Byl popraven a následně v rozhlase hlásila manželka mrtvého starosty: "Hlášení,
pozor, hlášení! Dnes zemřel náš starosta. Prosím Vás, mrkve, které máte, přineste zpět na
radnici. Pokud mě neuposlechnete, dopadnete stejně jako starosta. Děkuji vám! Pohřeb pana
starosty se koná v 13:00 před ulicí Nové sady. Vstupné je zdarma. Kdo chce přijít, tak prosím,
přijďte. Konec hlášení!"
Byla velmi klidná, ale jen do té doby, než přišel pohřeb.
Po pohřbu začal ve vesnici hladomor. Nikdo neměl mrkve. Všichni mrkve dávali do
polévek a najednou neměli ochucovadlo. Nejběžnější jídlo - polévka a najednou ji nemůžou
dělat.
Obyvatelé začínají trpět hladem. Po celé vesnici vypukl hladomor. Je více krádeží v
obchodech, více lupičů a vznikají gangy, které loupí mezi sebou potraviny pro svou potřebu.
Chybí mrkev, chybí polévky. Nepříjemné období hladomoru vyhubilo čtvrtinu obyvatel této
vesnice a další čtvrtina obyvatel odjela pryč. Vůbec se dnes neví, proč byly traktoristovy
mrkve výborné a jak to, že se do mrkví dostal jed. Nikdo nevěděl a i teď neví, proč se tam
dostal jed. Ani se neví, jaký jed to způsobil. Jestli to byl jed na myši, to nikdo neví.
Manželka (vdova) zemřelého starosty jela s nákladem mrkví až do Prahy. Tam řekla, že tyto
mrkve chce zlikvidovat. Ptali se proč, když jsou tak hezké a dokonce se i zeptali, zda si je
můžou dát! Vdova odpověděla: " Zda chcete dopadnout jako můj manžel a starosta vesnice
Mrkev, tak si ji dejte." A začal kolotoč otázek: "A proč?" , "Proč?" atd. Vdovu to nebavilo a
kolotoč otázek konečně zastavila. Nakonec řekla: "Tak zlikvidujete tu mrkev, nebo mám jet
jinam?"
Mrkve nakonec zlikvidovali a proplatili škodu ve výši 100 000 Kč. Tato vesnice
Mrkev dostala příponu "jedy" a vznikl název vesnice Mrkvojedy.
Jak Mrkvojedy a Pětikozly přišly ke jménu
Karolína Hedlová, 7.B
V krásné krajině na jihu Evropy se rozkládají dvě vesnice – Pětikozly a Mrkvojedy.
To není nic zvláštního, ale vesnice jsou hned vedle sebe. Přirozenou hranici tvoří pouze řeka
Jehlička. Dříve zde byla pouze jedna vesnice. Jmenovala se Kozlojedy. Vesnice byla stejná
jako všechny ostatní. Ale jedna zvláštnost tu přec jenom byla. Vesnice měla nádherné domy,
ale na každém byl obrázek kozla. Ale pouze na levé straně vesnice. Na pravé straně byly
normální domky a dokonce také kostelík. Na levé straně bývala kaplička. Tu ale nějaký
blázen jednou v noci podpálil. To nebylo nic divného, to se občas stane. Zvláštní bylo, že
vesničané nikdy nepostavili novou.
Jednoho dne lidé ve vesnici pracovali jako obvykle, když brzy ráno přišel nějaký muž.
Byl vysoký a až nezdravě hubený. Měl krátké světlé vlasy a hnědé oči. Na levé ruce mu
chyběl malíček a kulhal. Zeptal se mladé ženy, která zrovna prala prádlo, kde je ve vesnici
nějaký hostinec. Žena mu odpověděla, že jsou ve vesnici dva, jeden na levé straně a druhý na
pravé straně. Muž byl zrovna na levé straně, takže se rozhodl pro první možnost. Vešel
dovnitř a usedl se ke stolu. Přišel k němu hostinský. Byl tlustý, podsaditý a zpocený. Na hlavě
měl pouze pár chomáčů vlasů. Prsty měl tlusté a nehty okousané až k masu. Vypadal hodně
nesympaticky. Muž mu ukázal několik zlaťáků a objednal si jídlo a pokoj. Najedl se a šel si
lehnout. Probudil se až o půlnoci.
Nevěděl, co ho vzbudilo, ale šel se raději podívat dolů. Co uviděl, to ho velmi
překvapilo. Na zemi ležel živý kozel a kolem něj seděli v kruhu lidé. Seděli v tureckém sedu,
drželi se za ruce a měli zavřené oči. Muž se sice polekal, ale zůstal. Po chvíli se zvedl
nejstarší muž. Byl oblečený do kozí srsti a na hlavě měl čelenku, na kterou byly připevněné
kozlí rohy. Stařec zatím míchal nějaký nápoj a neustále do něj něco přisypával. Nápoj voněl
po celé místnosti. Muž, který se schovával po stolem, cítil bylinky a ještě něco, co nedokázal
popsat. Pára stoupající z nádoby byla tak silná, že se muži až zatočila hlava, i když byl tak
daleko. Lidé v kruhu začali pít. Nejprve se napil ten nejstarší, potom podle stáří muži,
následovaly podle stejného pravidla ženy a nakonec děti. Kozel uprostřed kruhu začala mečet.
Stařešina k němu přistoupil a dal mu silnou ránu do hlavy. Poté ho napíchl na rožeň, odnesl
k ohništi v rohu místnosti a opekl ho. Ve stejném pořadí jako při pití všichni ochutnali maso.
Pak začali divoce tančit a zpívat. Muž si řekl, že už viděl dost a pomalu se zvedal. Ztratil ale
rovnováhu a převrhl stůl. Na nic nečekal a vyběhl ven. Celá levá strana vesnice byla
osvětlená, po ulicích se pohybovali lidé s nepřítomným pohledem a všude volně chodili
kozlové. Muž rychle přeběhl mosta a ocitl se na pravé straně vesnice.
Pravá strana vesnice se nořila do tmy, ale vypadala o poznání příjemněji. Jediné světlo
vycházelo z hostince na této straně. Muž vešel dovnitř. Nejprve si myslel, že je hostinec
prázdný, ale po chvílil si všiml, že v koutku sedí u stolu několik lidí a tiše spolu mluví. Po
chvílil odhodlávání se k nim přidal. Dozvěděl se, že levá část vesnice tyto rituály provádí prý
každou noc a nechtějí s tím přestat. Pravé části vesnice se to nelíbí. Najednou do hostince
vešel neznámý muž. Měl černé oblečení a velký pytel. Představil se jako Leonardo a vyprávěl
obyvatelům prvé části vesnice o tom, jak procestoval Asii a Afriku a o plavbách po
nekonečném moři. A ukázal jim také velmi zvláštní zeleninu. Říkal jí mrkev a měl jí celý
pytel. Všem dal ochutnat a obyvatelé pravé části vesnice si mrkev nemohli vynachválit.
Vyprávěli cizinci o tom, jak se obě části vesnice hádají, mimochodem i kvůli jídlu. A muž, na
kterého zatím zapomněli, dostal nápad.
Ráno Leonardo odešel a muž obyvatelům pravé části vesnice navrhl, aby se vesnice
rozdělily. Lidé z pravé části šli za těmi z pravé části, kteří s návrhem souhlasili. Začali se ale
hádat, kdo si nechá název Kozojedy.
A opět zasáhl náš chytrý muž. V levé části bylo pouze pět domů a lidé zbožňovali
kozlí maso, takže navrhl, aby se vesnice jmenovala Pětikozly - A v pravé části si lidé
zamilovali mrkve, takže aby svou vesnici pojmenovali Mrkvojedy. Jak řekl, tak se i stalo.
Takže tím nám končí příběh o dvou vesnicích a všichni tedy víme, kde se jejich jména vzala.
Jak Mrkvojedy přišly ke jménu
David Šindelář, 7.B
Jak to všechno začalo? NO, tak to vám budu vyprávět asi déle. Začalo to u pana
Vykoukala, byl to muž, který vyráběl jedy. A potom tam byl pan Zakoukal, který měl rád
mrkve, dá se říci, že se jimi přejídal. Ti dva muži neměli nic společného, až na to podobné
příjmení. Až se jednou ti dva pánové setkali v jedné vesnici.
Nebylo to nic zvláštního, až na to, co se z toho semlelo. To jejich setkání vzniklo
vlastně tak, že panu Zakoukalovi došla energie a zastavil se v nejbližší vesnici na mrkvovou
svačinku. Vtom najednou tam malinkou rychlostí dojelo auto, které vypadalo, že nemá benzín
a opravdu tomu tak bylo. Byl to pan Vykoukal, který zastavil hned vedle pana Zakoukala.
Hned jak to bylo možné, tak se seznámili
„Dobrý den, já jsem pan Vykoukal,“ řekl a podal mu ruku.
„Dobrej, já jsem Zakoukal.“
„Jé, to je ale náhoda,“ vykřikl pan Vykoukal, zatímco si pan Zakoukal jedl svoje
mrkve.
„Vy asi máte rád mrkve?“
„Ano, mám,“ odvětil pan Zakoukal.
„A co rád vy?“
„Já vyrábím jedy!“ řekl zlověstně pan Vykoukal a pan Zakoukal si rychle schoval
mrkve a nastartoval.
„Počkejte, moje jedy nezabíjí.“
„A co teda jiného, když nezabíjí?“ zabouchl dveře a odjel.
Jel si, jel, vtom najednou zahnul za barák a uviděl to, co může za název vesnice. Viděl
veliký, opravdu nepřeháním, možná by se dalo říci gigantický mrkvový sad. Zapsal si jméno
vesnice a odjel domů.
Zatímco se panu Zakoukalovi stalo tohle, pan Vykoukal na tom byl jinak. Pan
Vykoukal se porozhlédl po vesnici a uviděl nápis: Dům s velkým pozemkem na prodej.
„To je něco pro mě,“ řekl si pan Vykoukal, protože ten dům byl o hodně větší než
jeho, který měl ještě k tomu laboratoř.
„Tady si udělám laborku a budu tady bydlet,“ pomyslel si pan Vykoukal.
V autě přespal do rána, došel si na oběd a potom se vydal k tomu domu, ale mezi tím,
co pan Vykoukal spal a obědval, se pan Zakoukal vrátil do vesnice a s panem Vykoukalem se
potkali přímo před tím barákem na prodej.
„To jste zase vy?“ řekl pan Zakoukal.
„Ano, to jsem a mimochodem, co tu děláte vy?“
„Já si chci koupit tenhle dům, no tak to jsme si nedomluvili, ten dům je můj.“
A tak mezi panem Vykoukalem a panem Zakoukalem vznikla hádka.
Hádka nějaké ty minuty trvala až nakonec pan Vykoukal navrhl, jít se domluvit do
hospody. Ti dva muži se pořád hádali, ale taky ten alkohol pili, opili se a neodešli po svých.
Na druhý den ráno zemřel starosta a na volby dalšího starosty přišli tři muži. Dva
z nich nám byli docela známí – byl to pan Vykoukal a pan Zakoukal a ten třetí byl pan
Mrkvojed, byl to dlouhodobý občan a byl zvolen.
Jako své prohlášení řekl:
„Mí dva protikandidáti jsou pozoruhodní, jeden má rád mrkve a druhý vyrábí jedy.
Když to dáme dohromady, vznikne mrkvojed a já se jmenuju Mrkvojed. Tato vesnice se bude
jmenovat Mrkvojedy.“
Jak Pětikozly přišly ke jménu
Hana Phanová, 7.B
Po rozsáhlém Atlantiku se plavila loď. Už na první pohled bylo vidět, že to není
typická evropská loď. Měla obrovské bílé plachty připevněné k vysoké stěžni. Celá loď byla
značně široká. Na boku bylo výrazným písmem napsáno Dhálí. Kdejaký laický pozorovatel
by určitě poznal, že jde o slavnou indickou loď, která převáží orientální koření spolu se
zvířaty. Mezi nimi byli i tři kamarádi: Milouš, Tonyáš a Leo a byli to…kozlové. Jeden
chytřejší než druhý, až na Tonyáše. Byli od sebe k nerozeznání. Bílou srst občas přerušovaly
hnědé skvrny od bláta. Rohy, jako praví čerti, měli rýhované a zakroucené dozadu.
Jednoho dne k nim přišel člen posádky dát jim najíst. Byl silně opilý a jen tak tak je
neušlapal. Donesl jim podivnou rostlinu modré barvy společně s vodou, která kvůli jeho
opilecké chůzi byla z poloviny rozlitá. Vztekle na něj zamečeli a pustili se do neznámého
jídla. Měli na toho muže příšerný vztek, protože hned po pozření té rostliny jim začaly bolet
krky. A jako by to nestačilo, začala se celá loď houpat a naklánět se. Zeshora byly slyšet
zmatené výkřiky posádky.
Najednou se ozvalo hlasité praskání dřeva. Příď se zvedla a kousek od kozlů se objevil
kousek útesu. Dobrý zvířecí instinkt je varoval, že z téhle krabice musí hned utéct. Vyběhli
nahoru po schodech a všichni tři naskákali na plující kus dřeva.
Nikdo nevěděl, jak dlouho se vlastně plavili. Za celou tu dobu nikdo z nich nezamečel,
protože jim stále bolelo v krku a k tomu se přidala příšerná bolest uší. Po pár překrásných
západech slunce a mrazivých nocí, vykřikl Leo: „Vidím zéééémi!“
Nevím, jestli je překvapilo víc to, že vidí zemi nebo že mluví lidskou řečí a oni mu
rozumí. Tak nebo tak, byla to dobrá zpráva. Po pár dnech namáhavého pádlování studenou
vodou narazili na písčitou pláž nedaleko malého mola. Kolem byli lidé, ale naštěstí si jich
nevšímali. Po pár minutách si Milouš a Tonyáš uvědomili, že umí mluvit a tak nadšeně
pokřikovali nadávky, které slyšeli od námořníků, aniž by věděli, že jsou sprostí.
Brzy ráno, kdy leželi na trávě, si povídali, co budou asi dělat. Leo jim navrhl.
„Co takhle jít do práce?“
Oběma dvěma to připadalo jako rozumný nápad, a tak na to přistoupili. Šli do
nedaleké vesnice. První obchod do kterého vešli byla koželužna. Z nějakého důvodu od něj
rychle utekli. Potloukali se tak městem, když dorazili k ševci. Byl to milý postarší pán pán
s nahrbenými zády od těžké práce. Měl na sobě špinavou vestu a pod ní košili. Velice se
podivil, když je uslyšel promluvit. Chtěli, aby je přijal do učení. I když švec Jack Douglas
viděl jaký nepořádek ztropili, jen když si sedali, přijal je. A tak u něho přes měsíc pracovali.
Celá vesnička už o šikovných avšak podivných pomocnících vědělo a věděl to i zdejší
držgrešle a podrazák Mike Bimbas. Když viděl, jak jsou ti kozlové statní, řekl si, že za ně
dostane na trhu majlant. A proč to neudělat.
Hned den na to přijel ke starýmu Jackovi a když ještě spal, tiše mu kozly ukradl.
Rychle je naložil na náklaďák a už ujížděl na trh. Leo, Milouš a Tonyáš v nákladáku potkali
ještě dva Bimbasovy kozly. Všech pět dobře vědělo, kam jedou.
Museli utéct. Leo přes škvíry zakřičel na Bimbase:
„Hele chlape, kam si myslíš, že nás vezeš, ty mořská kryso!“
Mike prudce zabrzdil, otevřel náklaďák, aby se ujistil, že v něm není nikdo, kdo by mu
mohl nadávat. Ale to neměl dělat. Než se rozhlédl, do obličeje ho kopalo pět párů kopýtek,
která uháněla zpátky do vesnice. Podle paměti se vrátili k ševci, který byl zklamaný, že ztratil
tak dobré pomocníky. Starý Jack se málem rozbrečel štěstím, že je vidí. Tonyáš mu vyprávěl,
co se stalo, i když dost přikrášleně.
Starý Jack měl velikou zlost, že mu Mike takhle neomaleně ukradne kozly. Milouš jim
Navrhnul:
„Co takhle se mu pomstít za to, že nás unesl a za tyhle dva.“ Poukázal na nové
kamarády,
kteří se nadšeně vrhali na jídlo.
Dlouho promýšleli plán pomsty. Švec jim udělal speciální boty a sehnat jim kabáty a
myslivecký čepec. V noci vyrazili k Bambasovu domu. Stáli vzpřímeně, na sobě dlouhý kabát
a
čepec a na jedné noze jedna bota. Z dálky vypadali jako praví čerti. V Bimbasově domě se už
zhaslo a
Bimbasův obrys se rýsoval v měsíčním svitu. Tonyáš silně zabouchal na dveře. Bimbas se
došoural ke
dveřím a v bílé noční košili otevřel. Naskytnul se mu hrůzný obraz tří čertů. Milouš a Tonyáš
na něj
skočili a podařilo se jim toho obtloustlého páprdu dostat na záda. Běhali a skákali s ním po
předsíni. Leo stál vzadu a hlubokým hlasem mu vyhrožoval, že pokud se do rána
neodstěhuje, bude
takhle navěky mučen. Bimbas odpřísahal a když spadl z Tonyáše, rychle se zvedl a začal si
balit
jen to nejdůležitější. Do čtvrt hodiny už pelášil pryč.
Kozlové se při té podívané v duchu smáli. A smáli se i při cestě domů. A tak vyhnali
příšerného
Mike Bimbase. A vesnice na počest toho srandovního činu se přejmenovala na Pětikozly.
Jste už trochu moudřejší? My ano 