Zpravodaj III/2012 - Kulturní zařízení

Transkript

zpravodaj
III / 2012
48. Mezinárodního
festivalu poezie
sobota 27.10.
Mária Kotorová-Jenčová
LetoŠNÍ VÍTĚZKA ii. KATEGORIE A LAUREÁTKA CENY
JIŘÍHO DEMLA
Festival pořádá Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí, příspěvková organizace. Finanční podporu poskytlo Ministersvo
kultury ČR, město Valašské Meziříčí a CS CABOT, ve spolupráci s NIPOS ARTAMA Praha a Národným osvetovým centrom
Bratislava.
48. Mezinárodní festival poezie
Slováci naše recitátory obohacují a přináší nové
trendy, říká Hana Kofránková
Rozhlasová režisérka Hana Kofránková byla
na festivalu v Meziříčí tolikrát, že už si ani nevzpomíná, kdy to bylo poprvé. Snad v roce 1974.
Mrzí ji jen to, že už tady nikdy nepotká některé
ze svých přátel, ať to byl Jiří Demel nebo Josef
Fabián.
Kromě role předsedkyně poroty se letos
představila jako vedoucí projektu Kadiš, což je
pásmo textů a písní ruského autora Alexandra
Galiče v podání studentů pražské DAMU. Hana
Kofránková zdůrazňuje, že Galič a ruští literáti
jsou jí velmi blízcí.
„K ruským autorům mám silný vztah a vážím
si jich. Ale nejen umělců, také současných ruských disidentů. Moje velká hrdinka je paní Anna
Politkovská, kterou v roce 2006 zavraždili v den
Putinových narozenin. Potěšilo mě, že po ní teď
pojmenovali park v Karlových Varech,“.
K Rusům vždy patřila silná a tragická
témata…
Ale nejen ta. Jsou tam i rozmarní autoři,
třeba Jerofejev a jeho knížka o opilcích cestujících vlakem Moskva – Petušky, kterou také přeložil Milan Dvořák a letos ji vydalo Argo. Ale je
pravda, že vedle nevázané psiny se i tady na pozadí objevuje vážnější sdělení. Obdobně působí i Charms, v něm je kromě srandy cítit tíseň.
Jaký je váš vztah k meziříčskému festivalu?
Nedovedu si ho bez vás představit.
Jezdím sem strašně ráda a už strašně dlouho. Myslím si, že jsem tu byla poprvé tak v roce
1974. Ještě jsem zažila zakladatele festivalu pana
inženýra Brolla a díky tomu vím, proč se tu zvedají čísla nad hlavu. On měl inženýrský mozek
a ta čísla mu připadala jako totálně spravedlivá.
Tuto metodu hodnocení ale občas někdo
kritizuje…
Jistě, někomu to dnes připadá naprosto neurvalé a neskutečné. Jenže kdybychom po odrecitování odešli do zákulisí jako skupina sedmi
svobodných jedinců, kteří se nenechají ovlivňo-
Hana Kofránková s přáteli
vat jeden druhým, a dali se do diskuze, dopadne to stejně jako ta okamžitě tasená čísla se seškrtanými extrémy. Skutečně. Myslím si, že by
to dalo v podstatě stejný výsledek. Je tam jeden
rozdíl, který je nemilosrdný ne vůči recitujícím,
ale vůči porotcům. Celý sál vás sleduje a kontroluje. Jestli si někdo myslí, že od sebe stihneme hodnocení opisovat, tak to prostě nestihneme. Takový drobnohled, taková lupa na porotce není nikde jinde.
Je podle vás dobré, když je porotce zároveň
excelentním recitátorem?
Porotce nemusí být excelentním prezentátorem textu, ale pochopitelně je dobré, když má
nějakou zkušenost za sebou. Nemusí ovšem rozhodně být excelentní, to by tam seděli samí herci.
Je dobré, když jsou v porotě prostřídány všechny možné pohledy, které nějak souvisejí s textem. Svého času tam býval i básník.
Osobně si myslím, že herec a básník by v porotě měli být a chybí mi tam.
Aleš Vrzák i já jsme letití a zkušení interpreti poezie – i když už to skoro neděláme, jak je to
dávno. Možná ale máte pravdu a měli bychom
přizvat básníka.
Jak se za dobu, co přehlídku sledujete, proměňuje pojetí přednesu?
Mám pocit, že je to kyvadlo mezi několika
póly. Je hrozně dobře, že se tady potkáváme se
Slováky. Velice často se stávalo, že oni přinesli jinou vlnu, jiné chápání. Ono je to nakažlivé. Sice to chvíli trvá, ale když díky tomu sbírají ceny, tak i Češi nad tím začnou přemýšlet
a ta móda je doběhne. Ale pak se to zase posune
někam jinam. Záleží to na době a společenském
milieu. Osobně rozlišuju recitátory na dvě velké
party. Obou part si vážím, ale – to bych neměla říkat jedna z nich je mi milejší.
O jaké party jde? Nemusíte říkat, která je vám
bližší…
Jedni, kteří přinášejí text, o kterém jsou
přesvědčeni, že by měl zaznít a že je to důležité
sdělení světu. A že se tím, když se to jaksepatří řekne, ve světě něco stane. A pak jsou druzí,
kteří mají texty, ve kterých cítí, že mohou předvést sami sebe. Svoje nitro. To jim sedí a dovedou na tom dobře ukázat své niterné problémy.
To jsou dva docela odlišné přístupy jednou je ten
text cílem a jednou je prostředkem. Sami si tipněte, co mám radši.
Děkuji za rozhovor.
Pavel Stojar
Hana Kofránková v porotě s Jaroslavou
Čajkovou.
2
festivalový zpravodaj III/2012
Galič a Kadiš – silná témata, která se vryla do duše
studenti DAMU v pátečním programu s názvem Kadiš
Doprovodný program Mezinárodního festivalu poezie hezky koresponduje s filozofií přehlídky. To, co tu letos vidíme, prostě dává smysl.
Byli to Radošinci, kteří nám zahráli na slovenskou notu a připomněli, že i komediální výpověď
může mít hluboké sdělení. A byl to také skvělý
program, který sem přivezla Hana Kofánková se
svými studenty a Milanem Dvořákem. Je pěkné,
když se tady porotci, nebo lidé jinak spjatí s festivalem, představují takovým způsobem.
Tak se tedy trochu blíž podívejme na páteční pásmo a na Alexandra Galiče. Podle Hany
Kofránkové se toho o Alexandru Galičovi
v Čechách moc neví. „Patří do trojhvězdí s Okudžavou a Vysockým. Je z nich nejméně
známý, ale možná je to ten největší básník z nich.
A jeho osud je navíc obestřený tajemstvím,“ podotýká Hana Kofránková.
Program, který včera účastníci a návštěvníci festivalu viděli, byl složený ze dvou bloků. To
byl dramaturgicky velice chytrý nápad. Silné
studentské pásmo by bylo samo o sobě na jednu
stranu krátké, na druhou stranu příliš skličující. A navíc před tak vnímavým a citlivým publikem prostě stálo za to něco o Alexandru Galičovi
říct. A kdo jiný je k tomu povolanější než Milan
Dvořák – překladatel ruských autorů, znalec jejich tvorby i životních osudů? Ten navíc závažnému programu v některých místech dodal rozvernou notu.
„Milana Dvořáka jistě všichni znají, i když
o tom ani neví jako autora skvostných překladů
Volodi Vysockého. Například písní Dialog u televize a Pravda a lež, které zpívá Jarek Nohavica,“
upozorňuje Hana Kofránková.
A pak druhý blok Kadiš. Je to program, se
kterým nynější třeťáci oboru činoherní herectví
na DAMU nejen absolvovali předchozí ročník,
ale také uspěli na Poděbradských dnech poezie, kde získali Cenu diváka. „Dnes už je sice neučím, ale hrozně ráda na ně vzpomínám,“ říká
Hana Kofránková.
Jak toto studentské pásmo vzniklo? Impuls
přišel přímo od mladých herců. „Jednou jsem jim
to přečetla, a když jsem zvedla oči od textu, viděla
jsem jejich zvlhlé pohledy. Strašně moc chtěli toto
pásmo realizovat. Přiznávám – myslela jsem si,
že na to nemají. Ale oni to nevzdali a šli do toho.
Jeden student se kvůli tomu dokonce naučil hrát
na kytaru, tak moc to chtěli dělat. Text je strašně
silný a to je neslo dopředu,“ říká Hana Kofránková.
Pásmo dali dohromady Izabela Firlová, Iva
Holubová, Tereza Krippnerová, Marie Radová,
Josefína Voverková, Vojtěch Bartoš, Marek
Mikulášek, Michal Necpál a Ondřej Vacke.
A proč Kadiš, co to znamená? V židovské tradici je to modlitba za mrtvé. Modlitba, kterou
se modlí syn za zemřelého otce. V našem případě jde o smuteční zpěv za Janusze Korczaka,
který za války vedl sirotčinec ve varšavském ghettu. Ačkoliv mu bylo nabídnuto, že může vyváznout, tak šel s dětmi do Treblinky do plynu.
Silný příběh…
Hana Kofránková byla před začátkem večerního programu notně nervózní. Ještě těsně před
začátkem pásma ho se studenty v M-klubu zkoušela, aby všechno klapalo, jak má. „Program uváděli jen při absolutoriu a pak v dubnu na přehlídce v Poděbradech. A to už je hodně dlouho, takže
se trochu bojím, jak to dopadne,“ vysvětluje Hana
Kofránková. Byl to úplně zbytečný strach. Její bývalí svěřenci předvedli strhující výkon.
Pavel Stojar
Milan Dvořák
3
Jiříkovo vidění
Óda na Žalobej
První letošní Vidění jsem věnoval poezii života – a učebnicovým příkladem právě takového
propojení literatury s realitou je fenomén mystifikace, schopnosti vydávat výmysl či polopravdu
za pravdu tak, aby klamaný nebyl schopen obé
rozlišit. V české literatuře má dlouhou a barvitou tradici, která vrcholí v drobných motivech
hrabalovským pábením a ve velkolepém rozmachu zneuznaným géniem českého národa Járou
da Cimrmanem.
Jak píše literární historik Radko Pytlík, za
vynálezce mystifikace bývá označován „vídeňský satirik Karl Kraus, jenž uveřejnil v roce 1913
senzační, hodnověrně se tvářící lokálku o tzv.
Grubenhundovi, důlním psovi, jenž prý štěkáním
zvěstuje očekávaný sesun půdy“. Zároveň však upozorňuje, že ještě před ním použil klasickou mystifikaci Jaroslav Hašek, když v časopise Svět zvířat
publikoval senzační zprávy o nových druzích zvířat, která byla většinou (ale ne vždy) vymyšlená.
Jeho následovníkem a jedním z nejnápaditějších mystifikátorů byl podivínský básník T. R.
Field (1891-1969), o němž se pohříchu donedávna příliš nevědělo. Patří ale mezi mistry jazykového vtipu a některé jeho básnické kreace jsou
vskutku gerojské. Považuje se například za autora patrně nejdelšího českého absolutního rýmu
– pětislabičného: Tam v Ústí nad Labem / stál
u stínadla Bém.
Ostatně už jeho jméno zaslouží delší povídání. Narodil se jako Theodor Adalbert Rosenfeld
v rodině pražského židovského lékaře venerických chorob. Za II. sv. války se nechal překřtít na
Bohdana Vojtěcha Šumavanského (podle svého
rodiště – Domažlic). Publikoval ale pod jménem T. R. Field (ta písmena samozřejmě znamenají Theodor Rosenfeld). Jak už jsme naznačil, patřil mezi tvůrce, kteří byli natolik svérázní,
že je jejich současníci prostě nedokázali docenit
a byli „objeveni“ až dlouho po své smrti – jako
byl třeba Jaroslav Hašek nebo dnes kultovní Josef
Váchal. Nutno ovšem podotknout, že sám Field
Váchala neměl příliš v lásce (podobně jako většinu svých kolegů), a věnoval mu jeden z mnoha
svých nactiutrhačných pamfletů směřovaných
na literátské kolegy:
sáhlejších mystifikací české literatury, která
došla vyvrcholení ve sbírce Lomikel na dlásnech
aneb Rumplování v kumbále (1937). Podrobně
popsal a vlastní mytologií opatřil imaginární
národ Krhútů, který vyznává víru v Prakršno
a jeho transcendentním středobodem je bůh kanálů Lomikel (Není dobr ani zel /bůh kanálů
Lomikel). V budování tohoto umělého mýtu naplno využil svůj jazykový talent – vytváření bizarních novotvarů, prolínání současných a historických jazykových vrstev, přesmykování hlásek,
využívání fonetického základu slov atd... Svůj
národ obdaroval nejen historií, ale také řadou
básní a písní, které údajně byly součástí krhútské
liturgie a zvykosloví (např. Lomikel na dlásnech).
Jedinečnou a takřka iniciační písní tohoto národa je Žalobej, znamenitá mystifikační báseň, vysoká škola hry s jazykem:
Žalobej
Pajú kuhy žalobej,
mřezom žguty padú,
Baha ruk vod suda čol,
kaži duša kadú!
Kaži jej put z kimorín,
z tratora son zbryjdi,
da huhlavy mhlivý dvar
zdaraváša dyjdi!
Neoslyš ny Lomikel,
daji žor i litva – –
Bjadoch! Achú! Úvy! Žel!
Nastáše – ponikva.
Už napohled je to bizarní a zvukomalebný
text, který ještě daleko více ocení znalec historické mluvnice a starých křesťanských písní.
Josef Váchal, skřet vršovický a koruna bludařství olšanského
Malíř čmertů Josef Váchal
nekřesťanskou knihu spáchal.
Text a stvůry satanské
načisto jsou křesťanské
a tak nekřesťanská je na
knize té jen její cena!
Ale abychom se vrátili k jádru věci: už ve
Fieldově rané rukopisné sbírce Prakršno (1914)
se objevuje základ jedné z nejlepších a nejroz4
T. R. Field
ještě někde v teple poseděl, popil nebo něco prodal,
třeba obraz, knihy atp. Ponikva je i ztráta nohy,
ruky, zubů, vlasů, zdraví, mladosti a vůbec všeho,
po čem zbývá v duši beznadějná prázdnota.“
Mystifikace T. R. Fielda má tedy nejen svůj
vlastní propracovaný mýtus, ale i vlastní jazykovou podobu, jejíž původ nachází Radko Pytlík
jazykového novotaření profesora Jakuba Hrona
Metánovského i v poetice „nonsensu“ Christiana
Morgensterna, což přiznává v jedné z básní sám
Field:
Karikatura básníkova
od Václava Teichmanna
Nebudeme ale ztrácet čas rozborem, když sám
básník napsal k Žalobeji „vysvětlivky“:
„Žalobej, to slovo jsem vytvořil podle hláskového symbolismu, však také z každé slabiky se ozývá
hlas velkého, hlubokého žalu ze zániku toho, co už
na věky minulo, je to první moje žalnička.
Pajú kuhy = pějí žalobej.
Kuhy jsou stařeny v černých salupech, ploužící se
v pohřebním průvodu, mřez je mé slovo pro mřížový rošt, žgut je ještě žhavý oharek kosti, padú
je padají. Baha ruk vod suda čol znamená: Boha
(Boží) ruko, vodveď (od voditi) suda, tj, osud, čol,
tj. člověka, kaži duša, tj. ukaž duši, z kimorín, tj.
z kimorína. Kimorín, je jakýsi kenotaf, na jehož
dně je posvátná voda z řeky Mejknína, má tu
vlastnost, že žgut se promění v páru, ta se vznese
do chladu stratosféry, tam se srazí ve vodu, která
sprchne k zemi v krůpějích, to pláčí oči boží nad
smrtí člověka. Trator je voda, do níž tekou a tak se
tratí všechny řeky světa, tedy i voda Mejknína, son
– slunce, zbryjdi je vzplaň, to je mnou utvořeno od
šumavského neb chodského slunce bryjdí, tj. pálí,
praží. Do huhlavy mhlivy dvar zdaraváša dyjdi!
Huhlava je místo, velká dvorana, tj. dvar, kde
stíny mrtvých huhlají v podsvětí, zdaraváša dyjdi,
tj. ve zdraví, celičká duše, dyjdi čili dojdi! Neoslyš
ny LOMIKEL, neoslyš nás LOMIKEL, daji, tj.
dar, žor, tj. žír, jídlo, i litva – –, litva je, co se leje
do hrdla, tedy nápoj, pití proti žízni – – Bjadoch!
Achú! Úvy! Žel!, tj. Běda! Ach! Ouvej! Žel(bohu)!
Výkřiky bědování. Nastáše, tj. nastala ponikva!
Ponikva je konec, zánik, poniknutí toho, po čem
člověk k svému hlubokému žalu žije dál. Např.
ztráta zraku, trvalé oslepnutí, osiření, ztráta zbožňované bytosti, lásky atp. Ponikva je po policejní
hodině, když všechny hospody a podobné podniky
se zavřou a piják nebo flamendr nemá kam jít, aby
Sžíravých vtipů lesk,
kouzelných hříček říš,
náhlých nápadů blesk –
kampak s tím na Dobříš!
Jasné jitřenky svit –
toť z Morgensterna zář,
růžových polí třpyt –
totiž Rosenfeldů tvář…
Celou krhútskou mytologii už bohužel T.
R. Field nestačil rozpracovat, velký část zůstala
v rukopisech. Ty později objevil a využil Ervín
Hrych, jenž je rozšířil v obsáhlou Krhútskou kroniku (podle kritiků bez jasného označení, že se
jedná o původní práci Fielda). Zlomky originálního mytického Prakršna můžete najít třeba
v později vydaných výborech Lomikel a jiné zádrhele (1990), Mým domovem tichá je putyka
(2003) nebo v souborném vydání Kosočtverce na
ohradách (1998). Hledejte a čtěte, ale neopomeňte slova Mistra: každé ajta má své alebrž a kdo
se směje naposledy, ten se směje – naposled!
Jiří Jurečka
Ohlédnutí za 48. ročníkem MFP očima porotců
Bezprostředně po skončení posledního přednesu jsem zamířila do zákulisí, abych si vyslechla názory poroty na letošní ročník MFP. Přestože
jsem je vyrušila od porady, kávy a zákusků,
ochotně se se mnou podělili o své postřehy.
Chtěla jsem se vás zeptat, jak hodnotíte tento
ročník festivalu. Jste spokojeni?
Hana Kofránková: Budu trošku přehánět, ale
myslím si, že se musíme odrazit ode dna. Tím
samozřejmě nemyslím výkony poslední skupiny,
kde byla taková ta smetánka. Ale jinak to vidím
na horší ročník.
Libor Vacek: Vypadá to, jako by se zde zase
vyměňovaly generace, což je dobře. Stává se to
ve víceméně pravidelném rytmu, takže letos tu
máme ročník jisté výměny. Pokud se nepletu, je
tady spousta lidí prvně, což se na tom samozřejmě podepisuje. Sice je úroveň ve srovnání s minulými roky mnohem nižší, ale zase na druhou
stranu je tu naděje, že se to příště zvedne, protože je to vyhecuje.
Spousta lidí, kteří byli v předchozích letech
hlavními osobnostmi v první kategorii, by
letos už věkově spadala do druhé kategorie.
Možná je to jeden z důvodů, proč tady nejsou.
Libor Vacek: Hodně jich nepřijelo.
Pravděpodobně tady poměrně dost lidí, kteří by
letos mohli zvednout laťku, z neznámých důvodů
není. Uvidíme příště. Ještě nepropadáme panice.
Marcel Šustek: To se stává. Je dost smutné konstatovat, že navzdory skutečnosti, že tohle je jediný festival svého druhu na území bývalého
Československa, neobsahuje v sobě to nejlepší
z českého a slovenského přednesu, co momentálně tato scéna nabízí. To je vážná otázka směrem k organizátorům, proč tomu tak je. Jsem
přesvědčený, že na tomto poli, hlavně pro první
kategorii, je mnoho interpretů, kteří jsou poučenější, orientovanější než mnozí z těch, kteří
zde byli tento rok. Určitě někde jsou, tak proč
se sem nedostali?
Libor Vacek: To není mířeno jako výzva ke zdejším organizátorům, spíše vůči celému zázemí
a systému, ke kterému patří i NIPOS ARTAMA
na české straně a pravděpodobně i NOC na slovenské. Já o tom nechci moc mluvit, protože do
toho nevidím, ale v České republice jsme prošli určitými problémy. Ovšem i tam svítá určitá
naděje na zlepšení. Zřejmě se tady nezávisle na
sobě sešlo několik vlivů, které se potkaly v jeden
okamžik. Bohužel, spíše negativně…
Jaroslava Čajková: Ale zase druhou kategorii tak
katastroficky nevidím. Opravdu, některé přednesy zazněly celkem zajímavě, jako by přinesly
takovou lidskou tématiku.
Hana Kofránková: Ale to byli ti dříve narození. To bylo velmi obšťastňující. (úsměv)
Jaroslava Čajková: I v první kategorii bylo pár
dobrých výkonů, ale ta druhá byla pro mě více
vyvážená. Řekla bych, že oproti předchozím ročníkům byla o třídu nebo dvě výše.
Libor Vacek: Třeba to bude pro ty mladší inspirací. To je taky pozitivní, vždycky se stávalo, že ti, kteří sem přijeli s menší dávnou zkušeností, měli šanci se zde natěsno potkat s lidmi,
kteří už přednášejí s profesionální kvalitou. Na
mnoho účastníků to působilo motivačně a vyhecovalo je, aby na sobě více pracovali. Tak třeba
se dočkáme…
Nika R.
5
Na pár slov s porotcem
Petrem Zemaníkem
Dobrý den, po kolikáté jste na MFP?
Ja to nemám už ani spočítané, po koľký raz
tade som, ale takých dobrých pätnásť, dvadsať
ročníkov.
vojnovým korešpondentom československej televízie, pretože som bol korešpondentom v tej nešťastnej vojne, ktorá sa rozpútala vo Slovinsku,
Chorvátsku, a potom v Bosne a Hercegovine
Mohl byste porovnat letošní festival například s loňským?
Každý festival je iný a ja veľmi nerád prirovnávam festivaly, pretože na každom mám iné
zážitky a ja si ich vždy chcem pamätať v kontexte toho ročníka, takže naozaj si ani netrúfnem a ani nechcem hodnotiť, či tento festival bol
lepší ako tento, či tohoročný než ten predchádzajúci. Ja som vďačný za každý festival, ktorý
môžem zažiť, a veľmi sa teším z každého jedného prednesu, ktorý na festivale počujem, či
už v úlohe porotcov, či v úlohe diváka, lektora.
Veľmi si vážim odvahy a výkonu každého recitátora, ktorý sa postaví na javisko s tým, že nám
chce niečo povedať.
A to jste natáčel přímo válečné reportáže?
Vzhľadom k tomu, že už vtedy mala československá televízia veľmi špecifický postoj k svojmu financovaniu a k peniazom, tak nie vždy som
si mohol dovoliť buď zobrať vlastný štáb, alebo
si prenajať takýto štáb v Chorvátsku, Slovinsku
či kdekoľvek. Áno, robil som aj obrazové reportáže, ale väčšinou som sa spoliehal na tie telefonáty, ktoré som posielal z navštívených miest do
Účastnil jste někdy se tohoto festivalu i jako
soutěžící?
Bohu žiaľ, nikdy som na Valmeze nerecitoval, aj keď som recitoval na Slovensku, pretože
v časoch, kedy som súťažil, sa vo Valmezu ešte
neprednášala próza. Prózu sem doniesli organizátori tesne po tom, čo ja som prestal recitovať
aktívne, čo im do dnes zazlievam, pretože som
tým pádom nikdy vo Valmezu súťažne nerecitoval. Nelámem však nad sebou palicu, pretože už
niekoľko desiatok rokov sa odhodlávam k tomu,
že pôjdem znovu do súťaže na Slovensko a potom
možná i na Valmez.
Slyšela jsem, že recitaci i vyučujete. Co člověk musí udělat pro to, aby se stal vaším
studentem?
Ale ja ju nevyučujem, ja som iba lektor, lektor
amatér, ja sa tým neživím. Na Slovensku sa snažím pomáhať mladým recitátorom. Jediná vec,
ktorú musí urobiť, prísť za mnou a spýtať sa, či
chcem s nimi robiť na nejakej poézii či próze.
Nemám žiadne prijímačky.
Máte velmi bohaté pracovní zkušenosti. Vy
jste pracoval i v médiích?
Bol som vo slovenskej televízii a teraz ešte
trošku koketujem so slovenským rozhlasom, a to
sú také moje mediálne úlety, ktoré dodnes ešte
praktizujem a myslím, že mi pomáhajú sa trošku dostať do takej inej než tej reálnej roviny.
Liečim si tam svoje absťáky a úlety, ale v tej intelektuálnej rovine.
Dočetla jsem se, že jste byl zpravodajem pro
bývalou Jugoslávii a velmi mne to zaujalo.
Mohl byste mi o tom něco říct?
Áno, v rokoch 1990-95 som bol spravodajcom československej a potom slovenskej televízie v Budapešti a bol som akreditovaný aj pre
bývalú Juhosláviu. A s nemalou dávkou možno
pýchy a možno hrdosti hovorím o sebe, že som
bol od skončenia druhej svetovej vojny prvým
6
Peter Zemaník v porotě 48. MFP
vysielania a ktoré sme ilustrovali takými všeobecnými zábermi. Niektoré posielali vo výmenných sieťach medzinárodne agentúry.
Když jsem četla nějakou literaturu o této
válce, zdálo se mi, že je ve většině případů
buď proti Srbům, či proti Chorvatům velmi
zaujatá. Bylo těžké zůstat nestranným?
Ja som sa práve musel snažiť, respektíve som
musel dodržovať pravidla nestrannosti. Stretol
som sa tam samozrejme po čas toho môjho pobytu aj so srbskými kolegami, chorvátskymi kolegami, ktorí chtiac-nechtiac zaujímali isté stanoviska v prospech tej, nebo onej strany, myslím teraz bojujúcej strany, nie v politickom slova
zmysle strany.
Ale čo je veľmi ťažké nielen v pozícii bojového spravodajcu, ale vôbec v pozícii novinára, zostať nad vecou a nebyť zaujatý pre niekoho, nebo proti niekomu. Ťažko sa to vysvetľu-
je, to je určite téma skôr na nejaký dlhý seminár
lebo prednášku. Ale mal som niekoľko zážitkov,
ktoré ma utvrdili v tom, že to spravodajstvo nie
vždy bolo objektívne, a veľmi ma to mrzelo samozrejme, lebo to do istej miery zasiahlo moju
novinársku česť a potom sa ťažko vysvetľovalo
kolegom či doma lebo niekomu, čo tam nebol, že
ono to nie je celkom tak, ako to niektoré média
podávajú (teraz nechcem menovať, lebo by som
možno nechtiac ukrivdil), ale to sa delo nie len
v Juhoslávii, to sa deje v rôznych krajinách, kde
sú konflikty. Človek chtiac-nechtiac je konštruovaný tak, že je ochotný a schopný sa skôr postaviť na ochranu toho slabšieho. A bohu žiaľ v každom konflikte je niekto slabší, takže tá tendencia ochraňovať, postaviť sa na jeho stranu lebo
na obranu na kvázinespravodlivo obvineného či
napadaného, tá dá potom za príčinu práve to, že
objektivita, nestrannosť a základná informácia
bývajú často skreslené.
Na druhej strane, ešte musím povedať jeden
môj zážitok z minulého týždňa, ktorý sa takisto
týka vojny v Juhoslávii. Zažil som jeden mladý
divadelný súbor mladých absolventov divadelnej fakulty z Nového Sadu, ktorí boli na festivalu v Banskej Bystrici – mladé deti od 22 do 23,
24 rokov. Predstavili jednu nádhernú generačnú výpoveď o Srbsku a o minulosti, súčasnosti
a budúcnosti ich generácie. Hovorili o veciach,
ako je napríklad vojna, ktorú oni zažili, a mňa
hlboko zasiahli tou svojou generačnou výpoveďou – práve preto, lebo ja som mal podobný zážitok z tej vojny, ako mali oni, takže aj dnešní
mladí ľudia dokážu o takýchto veciach rozprávať, a to si myslím, že je dôležité.
Děkuji za velmi zajímavou a vyčerpávající odpověď. Teď bych se vrátila zpátky k poezii.
V dnešní době mezi mladými zájem o poezii
upadá. Jak byste je k ní opět přitáhl?
To nie len problém, že záujem o poéziu upadá.
Dnešní mladí ľudia majú dnes toľko podnetov,
ktorým môžu a musí čeliť a musí si medzi nimi
vybrať. Ak niektorý z tých mladých ľudí náhodou alebo cílene medzi tými podnetmi natrafí
na poéziu a zostane pri nej, tak je to obrovské
šťastie, nie len pre tú poéziu, ale i pre toho mladého človeka. Ja som hlboko presvedčený o tom,
že do poézie je treba i čiastočne dospieť, a keď to
človek dokáže, tak tá poézia mu sprostredkuje
nádherné zážitky z obrazov, metafor, z čítania,
zo súvislostí, proste poéziu sa vyplatí objavovať,
to by som podal mladým ľuďom.
Ještě mám na vás poslední otázku, s jakým
básníkem, žijícím, či už mrtvým, byste rád
poseděl u kávy?
Fíha, ja mám to šťastie, že poznám aj dosť
veľa súčasných básnikov, tak zostanem radšej pri
tých, ktoré poznám a so ktorými ešte na kávu
chodiť môžem, ale tých je toľko, že ich mená nechcem spomínať.
Petra Zemaníka zpovídala Tereza Volfová.
Bohemian Rhapsodies Paula Wilsona
– neformální učebnice nedávné historie
Publicista a překladatel Paul Wilson
Pro milovníky publicistických dokumentů, literatury faktu a zájemce o československou historii, kulturu i společenské události zasazené do politických souvislostí letos vyšla kniha Bohemian
Rhapsodies kanadského autora Paula Wilsona.
Bývalý zpěvák rockové kapely The Plastic People
of the Universe, učitel angličtiny na českých školách a jeden z nejvýznamnějších překladatelů
české literatury do angličtiny, je znamenitým
pozorovatelem. Jeho soudy vycházejí ze znalosti českého prostředí a zároveň jsou hodnotné
schopností vidět drobné i dějinné události s jistým odstupem.
Paul Wilson, jako mladý levicový intelektuál, přišel koncem léta roku 1967 do tehdejšího Československa rovnou ze studijního pobytu v Londýně, inspirován Orwellovou vizí 1984
a zároveň motivován představou, že teoreticky neexistuje důvod, aby socialismus nefungoval. Tu jistotu však zviklalo náhodné setkání se
dvěma českými inženýry, kteří byli na návštěvě
Londýna. Oba zvídavému studentovi tvrdili, že
v praxi je naopak naprosto nemožné, aby takový
systém fungoval. Že všechny předpoklady jsou
špatně nastavené a reálný vývoj se ubírá jiným
směrem, než se očekávalo. Nicméně, oba inženýři dokázali v té době z totalitních poměrů vycestovat na Západ a oba se také hodlali domů
vrátit. Na otázku „proč?“ dostal kanadský student jednoduchou odpověď: „Jestli to fakt chceš
vědět, proč nepřijedeš do Československa a nefestivalový zpravodaj III/2012
podíváš se sám?“
V roce 1967 tedy začalo Wilsonovo desetileté dobrodružství, které dokonale změnilo jeho
život a určilo směr jeho dalších osudů. Naučil se
tu česky, oženil se, našel zde nekonformní přátele, pronikl do českého undergroundu, seznámil
se s disentem a v létě chartovního roku 1977 byl
jako antisocialistický element vyhoštěn z ČSSR.
Paul Wilson od té doby soustavně a intenzivně píše v kanadském a americkém tisku o české
kultuře a politických událostech. Pětisetstránkový
svazek Bohemian Rhapsodies je autorským výběrem jeho textů v překladu Martina Machovce,
Aleny Přibáňové, Jaroslava Riedela a Kateřiny
Sidonové, takto vůbec poprvé sestavených (víceméně chronologicky) do knižního celku. Soubor
jeho esejů a článků s českou tematikou je pro
zdejší čtenáře cenný nad jiné tím, že nahlíží český
underground, disent, literaturu a politiku nezaujatě a přitom zasvěceně, že umožňuje spatřit
mnohé z toho, co „tak dobře známe“, z neobvyklého úhlu, bez předsudků a sentimentu. Pohled
kultivovaného intelektuála formovaného otevřenou společností je skutečně jedinečný, například
v sérii reportáží pro americký tisk, mapujících
československé události z let 1990–1992. Z dnešního pohledu je v nich řada přesných a nadčasových postřehů. Autor tu nemá potřebu aktéry
společenských a politických změn obhajovat ani
glorifikovat. Například Wilsonův „portrét“ komunistického politika Alexandra Dubčeka nebo
komentář rozdělení Československa tady představují elementární materiál k pochopení klíčových událostí z let 1968 a 1992.
Wilsonovy texty u nás zatím vycházely jen
příležitostně. Ale i z toho mála, co bylo v češtině zveřejněno, zřetelně vyplývá, že Wilson je
vynikajícím publicistou. Pětisetstránková kniha
Bohemian Rhapsodies v souhrnu přináší to podstatné, co Paul Wilson napsal o české kultuře
a politice, a lze ji směle doporučit jako neformální učebnici nedávné historie. Na texty zachycující období politického uvolňování na konci
šedesátých let, přes nadějné Pražské jaro a následnou okupaci, až po začátek Husákovy normalizace, zde navazují autorovy ilustrace listopadových událostí roku 1989 a politického vývoje
po Sametové revoluci. Známé jevy a významné osobnosti zde často defilují v novém světle.
Leccos pak dovysvětlí i rozsáhlý životopisný rozhovor, v němž autor vzpomíná poznanou nutnost
umění zvládat život v nepřátelském režimu, střízlivě rekapituluje svou rockovou minulost, vysvětluje, jak později vydával českou hudbu ve svém
kanadském vydavatelství, a hovoří o anglických
překladech Václava Havla, Josefa Škvoreckého,
Bohumila Hrabala či Ladislava Klímy.
PAUL WILSON
Bohemian Rhapsodies
Vydalo nakladatelství TORST
Karel Prokeš
7
Čas je jen „Kuře v hodinkách“
Zhudebněná poezie je krásný fenomén české
rockové muziky. K těm nejkvalitnějším činům
v historii rockové hudby podle mě patří nezapomenutelné album Kuře v hodinkách od skupiny Flamengo (1972) s texty geniálního básníka
Josefa Kainara. Pro mnohé hudební kritiky je
Kuře v hodinkách vůbec nejlepší rockovou nahrávkou československé bigbítové scény. S tím
nelze než souhlasit. Nepíšu o tom náhodou.
Tohle geniální dílo letos oslaví 40 let od svého
vzniku a já si nenechám ujít turné Vladimíra
Mišíka a pro tuto příležitost znovu sestavené skupiny Flamengo. Velká sláva zazní příští týden
dva dny za sebou v ostravském hudebním klubu
Parník.
Když byl Josef Kainar téměř na smrt nemocen a zdálo se, že jeho tvůrčí dny jsou sečteny, přišli za ním mladí muzikanti z Flamenga.
Spolupráce s režimem a životem utrápeným básníkem se jim tehdy nejdřív moc nezdála. Když
si ale Kainar poslechl jejich hudbu, napsal texty
pro Kuře v hodinkách v posledním velkém básnickém vzepětí údajně za pouhé dva dny. Byla to
poslední věc, co napsal, a mnozí tvrdí, že ta nejlepší. Texty, jejichž ústředním motivem je plynutí času, hledání, láska a taky touha zachytit
smysl existence, znějí daleko přesvědčivěji než
tyto mé řádky. Ve spojení s ohromnou energií
kapely, která hraje jako o život, jde o nenahraditelný prožitek. Ostatně vydání alba se skupina
Flamengo již nedočkala. Josef Kainar před jeho
vydáním zemřel. Komunisté album brzy zakázali.
Album Kuře v hodinkách je skvělým propojením bigbítu s novátorskými trendy včetně jazz
rocku, nezestárlo dodnes. Naopak zraje jako víno
a i po čtyřiceti letech působí jako živá voda. Co
na tom, že se skupina Flamengo rozpadla, a že
Vladimír Mišík pokračoval ve zhudebňování
Flamengo s Vladimírem Mišíkem v době největší slávy
Kainara již s formací Etc. Zůstalo dílo, které
dává také poezii nový rozměr. Písňové texty jsou
jiné než klasická poezie, rytmus jim diktuje muzika. Klasik by řekl, že poezii schází svobodný
rozmach, že texty hudbě jen slouží. To ale není
případ Kuřete v hodinkách, v tomto díle je to
geniální propojení poetiky hudební s tou textovou. Zřejmě není album, které bych poslouchal
tolikrát jako právě tohle od Flamenga. Znovu
a znovu v něm objevuji něco nové, inspirující
a neumím si již představit, že by nebylo součástí mé životní poetiky. A to jsem jej pro sebe objevil až téměř po čtvrtstoletí mého pozemského
bytí. Pozdě, ale přece. Díky za to.
Pokud se rozhodnete Kuře v hodinkách také
poznat a nejste ani bigbíťáci ani jazzrockoví fanoušci, nenechte se odradit. Je to jako poznávat
operu moderní muziky. Stojí za to vydržet a zamilovat si ji. Přeji vám, abyste se ke Kuřeti proposlouchali, věřím, že mé chvále dáte za pravdu. A ti, kteří dobře vědí, mi jistě prominou můj
patos a souhlasně přikývnou. Fakt, že už čtyřicet
let nic tak geniálního na poli muziky a zhudeb-
něné poezie nevyrostlo, je trochu melancholický. Ovšem čas je relativní, čas je jen „Kuře v hodinkách“ a já věřím tomu, že Flamengo jednou
někdo napodobí. Věřím tomu tak pevně, jako
věřím poezii. Aleš Linduška
Kuře v hodinkách
Mám pro svou cestu krásný koráb – bílý,
v mém lanoví tam vítr zuří a pílí,
kýl řeže brázdu dávných moří,
pán lodě jsem a žádných bouří – se nelekám.
Život je bílý koráb s cukrem a vínem,
lásky se nedožijem na moři líném,
kdo má strach v podpalubí pod plachtou prasklou,
jakživ se nedoplaví za snem a láskou.
Ten nikdy nežil, jenom spal,
ten ať je mrtvý klidně dál. (…)
(Text písně Kuře v hodinkách ze stejnojmenného alba skupiny Flamengo)
Vysokoškoláci se k poezii moc nedostanou
Občas si říkám jako stará babka: Kde jsou ty
časy, kdy… jsem vzala do ruky normální tištěnou
knížku, jsem naposledy četla beletrii, jsem byla naprosto uchvácena Prévertovými veršíky ve francouzštině? Odpověď je smutná: pryč. Co se stalo s mým
časem? Pohltila ho vysoká škola, práce a dospělost.
Přestože se snažím ubránit nátlaku modernizace, seč můžu, a vážně neupřednostňuji elektronické knížky před klasickými, i já se občas
musím přizpůsobit. A i když si v duchu říkám,
že malé ústupky nejsou zase tak zlé, ony se sčítají, až najednou zjistím, že jsem úplně jinde, než
jsem chtěla být.
Vysoká škola se všemy svými harmonogramy,
zkouškovými a průběžnými pracemi je prý nejkrásnější období života. Naprosto souhlasím, ale
také je to období, kdy byste se měli postavit nohama na zem a začít přemýšlet o tom, jak se uživíte.
Máte tolik možností, tak hlavně žádnou nepro8
marnit! A přesto, že žijete ze dne na den, v tom
všem spěchu, akcích, učení, sezení u počítače
a podobných aktivitách, které vás mají připravit
na budoucnost, nemáte čas. Na dobrý příběh si
čas vždycky najdu, možná si říkáte. Nebo si vybavíte vaše ukradené momenty se sbírkou básní.
Ale popravdě, většinou se vám stane, že kromě
učebnic a jiné, jistě hodnotné, odborné literatury si na nějakou tu knížku, kterou máte už měsíce rozečtenou pod postelí, ani nevzpomenete.
A když už se konečně na hodinu zastavíte
s jasným plánem v hlavě, že si budete číst, neumíte to. Vaše myšlenky jsou stále na řádcích výzkumu, který jste dávali dohromady celý semestr,
nebo v hlavě přepočítáváte inventury a vymýšlíte
nový článek do novin na aktuální téma. Po nějakých dvaceti minutách si zapamatujete obsah
prvních pár stran, které jste v důsledku malého
soustředění museli číst pětkrát, a zjistíte, že vás
veškerá nálada na čtení přešla. Pokud se něco takového stává právě někomu z vás, gratuluji, vítejte v dospělosti.
Přesto i nám, vysokoškolákům (budoucím
i minulým), svítá naděje. Naše lidská, poetická
touha po kráse a vlastních snech se občas projeví, prorazí na povrch většinou o zkouškovém.
Ve chvílích mezi zoufalým hysterickým smíchem
nad 1284 stránkovým Goodwinem, rozebírajícím
metodologické postupy, a noční žravkou, která
vás vyžene ve tři ráno z postele, jenom abyste se
setkali u ledničky se spolubydlícími, kteří trpí
podobným problémem… přesně tehdy to přijde,
mávnete rukou nad roztrhanými náčrtky z nepovedené anatomie, nalijete si sklenku červeného
a posadíte se zabaleni do deky na židli v kuchyni spolu s něcím, co vás dokáže unést nespočet
kilometrů daleko, s knížkou… Nika R.
Jedna hodina vytržená z kontextu dne
Nejsem žádný kvalifikovaný hodnotitel recitátorských výkonů. Jsem laik, prostý pozorovatel skutečnosti kolem sebe, a tak i tuto črtu berte
s rezervou, jako popis mých pocitů. Také tady
nemám prostor na to, abych popsal celé druhé
kolo. Omezím se proto na jeden ucelený blok,
který velmi zajímavě gradoval. Každý z recitátorů byl jiný, každý svůj.
Začnu v deset dopoledne, kdy na pódium
vyšla Jana Machalíková. Wislawa Szymborska
Malá holčička stahuje ubrus - to byla pěkná
volba. Velice osvěžující hravý textík. Dětský
svět, do kterého pan Newton ještě nemá co mluvit… Nový pohled na banální věci kolem nás, co
všechno se dá dělat s prostřeným stolem. Projev
recitátorky byl sympaticky civilní, ale myslím,
že si zasloužil větší výraznost.
Úplně jinou polohu ukázala Tereza Svěráková
s anonymem Žár a peklo lásky. „Ať smrt si ho
najde, ať vzteklinou zajde.“ Text o nenaplněné
lásce, která se proměnila ve vztek. Velice sympatické mi bylo, jak mladá recitátorka pracovala s hlasem a snažila se o dramatičnost. Na druhou stranu možná až příliš. Chce to ještě trochu vyzrát. Ano, mám pocit, že dobří recitátoři
tady lety zrají jako dobré víno.
Protipólem dramatického přednesu Terezy
Svěrákové byl civilní přístup Pavola Náthera.
Angažovaný aktuální text Robinsona Jefferse
o stavu současného světa přednesený klidně
a s přehledem. S ironickým ostnem, který byl
textu cítit přesně tam, kde má být. Civilní poloha, která ale přesto dokáže vyburcovat.
A do třetice něco zase úplně jiného. Jarek
Jurečka, to byl underground. Ivan Wernisch mu
sedl. Recitátor se snažil o civilní, snad až ležérní
a záměrně ledabylý projev. Nepopírám, šlo mu to.
Ale ubralo to na výraznosti, místy byl příliš tichý.
A teď přijde zlatý hřeb, Mária KotorováJenčová – vítězka druhé kategorie letošního festivalu – a text Lýdie Gavorníkové. Proto jsem si
vybral právě tento blok přehlídky. Popravdě řečeno, nejdřív mi její projev připadal pomalý a nevýrazný. Ale to byl evidentně záměr. Díky tomu
vznikl prostor k tomu, aby přednes mohl vygradovat. A když naprosto přesně načasovány přišly zpívané vsuvky, dramatická stavba příběhu
vrcholila. Pak přišlo závěrečné ztišení. A konec.
Tichý, ale silný konec. Dostalo to snad každého.
Evidentně i porotce, když rozhodli, jak rozhodli.
Pavel Stojar
Tereza Svěráková skončila v celkovém
hodnocení na 6. místě.
Martin Řehák: „S diskvalifikací jsem počítal“
Jaká byla tvá očekávání a pocity před soutěží?
Byl jsem trochu nervózní. Byla tam ta tréma
a taky štěstí, že jsem tady.
Takže nejsi zklamaný?
Ne, protože to byl vtipný text. Lidi se smáli
a pro mě byla hlavně důležitá ta odezva.
Znáš tady někoho, nebo jsi tu sám?
Jsem tady sám, znám lidi jenom od vidění
z krajského kola a z Prostějova.
Máš nějaký dobrý tip na divadelní hru?
Můžu doporučit brněnské divadlo, které režíruje Jana Burešová, jmenuje se Škola základ života. Je to výborná komedie.
Jak dlouho už se přednášení věnuješ?
Recituju už 8 let v ZUŠ, přivedl mě k tomu
kamarád ze základky ve 3. Třídě.
Byl to šok, když tě diskvalifikovali? Měl jsi
docela vysoké hodnocení.
Věděl jsem, že je to trochu na hraně. Počítal
jsem s tím, že můžu i přetáhnout, takže mě to
ani nepřekvapilo. Byla to sice škoda, ale šok ne,
byl jsem s tím docela smířený.
Kdyby sis mohl zajít na kafe s nějakým básníkem či spisovatelem, kdo by to byl?
Rád bych se setkal s Karlem Čapkem, protože to byl ohromný spisovatel. Jeho texty jsou
skvělé, hodně filosofické. Text, který jsem recitoval, byl třetí, který jsem od něho měl.
Nika R. a Tereza V.
Martin Řehák
Angažovaná poezie
Co se skrývá pod názvem „angažovaná poezie“? Je to poezie, která se věnuje aktuálním světovým problémům – hlad, chudoba, válka. Zabývá
se politikou, snaží se ovlivnit čtenáře a často jim
doslova vnucuje svůj subjektivní názor na konkrétní politickou situaci. Mohlo by se zdát, že
se jedná o nový druh poezie, který je doménou
21. století. Vzpomeňme si ale, že o špatných životních podmínkách však psal už i „bard slezského lidu“ Petr Bezruč či Svatopluk Machar,
který se zaměřoval na nevyrovnané postavení
žen ve společnosti. A když se podíváme dále do
minulosti, zjistíme, že si básníci vlastně politicky „stěžují“ odedávna.
O angažovanosti se v poslední době mluví
zejména v souvislosti s kontroverzním básníkem
Janem Těsnohlídkem ml. a jeho poetickými sbírkami Násilí bez předsudků a Rakovina. Obě vyvolaly v literárním prostředí bouřlivé debaty, především báseň Rasistická poezie zvedla ze židle
nejednoho kritika. Někteří literáti proto označili Těsnohlídka za nacistu a xenofoba. Je pravda, že báseň na první pohled působí jako nenávistný a rasistický text namířený proti nepřizpů-
sobivým občanům. Básník se však snaží o pravý
opak. Jde mu hlavně o to, přitáhnout pozornost
k problémům s menšinou. A to se mu povedlo.
Sbírka a především tato báseň přilákala široký
okruh čtenářů a rozvířila vody v jinak klidném
literárním světě.
Ne vždy pochopíme smysl básně po letmém
přečtení. Stejně jako u Rasistické poezie, i u celé
angažované poezie je proto důležité pozorně sledovat hlubší význam básní.
Jana Bajanová
9
Listina oceněných 48. ročníku MFP
I. kategorie
1. Alžbeta Kovaničová - SR Jelenec
2. Sidónia Féderová - SR Vištuk
3. Jarek Jurečka - ČR Plzeň
2. Soňa Pariláková - SR Humenné
2. Annamarie Jerigová - SR Kapušany
Cena Jiřího Demla
Mária Kotorová-Jenčová
Cena Starosty města Valašské Meziříčí
Lenora Nátherová
II. kategorie
1. Mária Kotorová Jenčová - SR Miňovce
Speciální ocenění
Cena Jiřího Brolla
Juraj Bako
10
7
6
6
5
4
Samuel Beckett
Tak povediac
J. H. Krchovský
Básně
Aztécká poezie
Motýl z Obsidiánu
Ján Botto
Práčka na Rimave
Jozef Mokoš
Praskanie krvi
2 BAKO
3 RUSKOVÁ
4 PELIKÁN
5 SCHUMEROVÁ
6 ILAVSKÁ
Annamarie
KOTOROVÁJENČOVÁ
Mária
A. Dobrovodský
Prvá montáž Bety K.
16 KOVANIČOVÁ
Alžbeta
Úplne prázdny byt
D. Daubnerová-Hornáčková
7
6
7
Milan Rúfus
Či jesto pravda na svete
6
6
9
L‘udmila Podjavorinská
Utopená
Václav Renč
Popelka nazaretská
Lýdia V. Gavorníková
Odobierka s vinohradom
15 MIHÁLOVÁ
Lucia
14 PARILÁKOVÁ
Soňa
13 NÁTHEROVÁ
Lenora
12 JERIGOVÁ
11
8
Ivan Wernish
Pelyněk
10 JUREČKA
Jarek
7
5
Zázraky a obrazy světa
R.J. Lawrence Ferlinghetti
anonym
Žár a peklo lásky
9 NÁTHER
Pavol
8 SVĚRÁKOVÁ
Tereza
Jana
W. Szymborska
7 MACHALÍKOVÁ Malá
holčička stahuje ubrus
Adriana
Mária
Martin
Kateřina
Juraj
5
7
Bohuslav Tablic
Babylonská Zuzana
1 FÉDEROVÁ
Sidónia
Peter
Zemaník
Autor
Název textu
Jméno
Příjmení
7,5
7
8,5
7,5
8
9
6,5
6,5
4,5
7
5
6
6
6
5
7
David
Kroča
7,5
8
9,5
8
9,5
10
7
7,5
6
6,5
6,5
5,5
6
5,5
7,5
8
Jaroslava
Čajková
6,5
7
8
7,5
8,5
10
6,5
7
5
8,5
5,5
6
5
4
6
7
Hana
Kofránková
6,5
7
7,5
7,5
8,5
8
7
5,5
6,5
6
5
6
5,5
4,5
6,5
7,5
Marcel
Šustek
Tabulka hodnocení druhého kola
7,5
7
8
7,5
8,5
9
5
7
5
8
5
5
5
6,5
6
8
Libor
Vacek
6
6,5
9
7,5
8
8
5
6
5
7,5
6
6
5
5
6
5
Aleš
Vrzák
35
34,5
41
37
41,5
45
32
33,5
26
35
26,5
28,5
27,5
27
31,5
36,5
Body
II. kolo
34,5
38,5
38,5
36
36
40
34,5
35
33
31
30
34
31,5
31,5
30,5
33
Body
I. kolo
69,5
73
79,5
73
77,5
85
66,5
68,5
59
66
56,5
62,5
59
58,5
62
69,5
Body
celkem
2.
6.
3.
4.
2.
1.
3.
7.
8.
5.
7.
5.
8.
6.
4.
1.
2.
5.
II.kat.
2.-3.
II.kat.
2.-3.
1.
4.
II.kat.
4.-5.
I.kat.
1.-2.
3.
1.
II.kat.
4.-5.
II.kat.
1.
3.
6.
II.kat.
6.
I.kat.
1.-2.
6.
7.
II.kat.
8.
I.kat.
4.-5.
8.
4.
8.
7.
5
2
I.kat.
8.
I.kat.
3.
II.kat.
7.
I.kat.
6.
I.kat.
7.
I.kat.
4.-5.
Umístění Umístění Umístění
II. kolo
I. kolo
celkem
3:51
9:38
8:29
9:03
8:45
9:43
5:58
5:18
2:57
1:55
5:06
4:44
4:05
3:37
4:53
8:56
čas
11
Co čtete vy?
Během včerejšího dne jsme na chvíli vykoukli z redakce, abychom prováděli průzkum ve vašich řadách. Ptali jsme se na oblíbeného autora
a postavu. Můžete tento malý seznam využít jako
doporučení, pokud byste nevěděli, co si zrovna
přečíst, nebo si alespoň ověřit, nakolik jste sečtělí, a co všechno už znáte.
V. Bartoš: T. Pratchatt; Gaspard Deburau
(Racek)
M. Necpál: W. Disney; Hamlet
N. Reiler: G. R. R. Martin, M. Kundera;
A. Berčíková: O. Wilde; Sherlock Holmes
Markétka (Mistr a Markétka)
T. Vacek: W. Shakespeare; Othello
T. Volfová: M. Kundera; Midori (Norské dřevo)
T. Svěráková: Z. Müller; Krteček
A. Kovaničová: A. Ginsberg, P. Šabach; Dievča
J. Jurečka: Boris Vian; Jago (Othello)
T. Jelínková: J. Austen; pan Darcy (Pýcha
O. Vacke: Ondřej Sekora; Evžen Oněgin
a předsudek)
O. Smolka: Oproti loňsku jsem si nepolepšil.
Stále zůstávám kulturním barbarem.
I. Firlová: Juliusz Stowacki; Balladyna
A. Hartingerová: B. Stoker; Drákula
M. Mikulášek: V. Nabokov; Hercule Poirot
H. Trázníková: P. Gripari; Čarodějnice
M. Radová: R. Rolland; Petr a Lucie
u kumbálu
I. Holubová: V. Havel; šašek (Král Lear)
E. Hadravová: A. P. Čechov; Medvěděnko
K. Prokeš: Mám desítky oblíbených autorů zpravidla čtu 5-6 knih najednou., kardinál Richelieu
Nika R.
Malá glosa o češtině
a slovenštině v tomto zpravodaji
V redakci festivalového zpravodaje jsme vedli
debatu, co dělat, když píšeme rozhovor s někým,
kdo mluví Slovensky. Nebo můžeme mít plynulý
text, do kterého přímou řečí vstupuje někdo slovensky hovořící. Co s tím? Napsat otázky česky
a odpovědi Slovensky? Nechat přímou řeč v původní podobě nebo přeložit všechno do češtiny?
Neshodli jsme se.
Jsem odchovaný roky práce pro české noviny
a tam nás vždycky vedli k tomu všechno a důsledně překládat. A tak to dělám dodnes. Neberte
to jako neúctu ke slovenskému jazyku. Naopak.
Já ho miluju a vážím si ho. Ale zároveň vím, že
bych text nikdy nedokázal přepsat zcela správně a bez chyb. Dopadlo by to hloupě a bylo by
to vůči Slovenštině nefér.
Úplně jiná věc je, když dotazovaný odpovídá na otázky písemně. V takovém případě ať odpovědi zůstanou ve Slovenštině. Zvlášť na tomto
skvělém česko-slovenském fóru.
Takže. Odpusťte nám, když k vám v některých textech budou Slováci promlouvat v Češtině.
Pavel Stojar
Organizaci soutěže měly na starosti:
Magda Siekliková, Dana Půstová a Hana Marková
Festivalové menu
Nakládaný hermelín, chléb
45 Kč
Párek v rohlíku15 Kč
Utopenec, chléb39 Kč
Kuřecí hamburger
35 Kč
Kyselice, chléb29 Kč
Kotlíkový guláš, chléb
69 Kč
Davelská klobása, chléb, hořčice
35 Kč
Kuřecí steak na grilu
65 Kč
Vepřový steak na grilu
65 Kč
Zeleninový salát55 Kč
Hranolky25 Kč
Chléb 5 Kč
Tatarka, kečup10 Kč
partneři
12
Místo pro vaši reklamu
Volejte 571 684 470
Zpravodaj 48. Mezinárodního festivalu poezie pro účastníky festivalu vydává Kulturní zařízení města Valašského Meziříčí. Redakce: Karel Prokeš – šéfredaktor, Ondřej Smolka, Pavel
Stojar, Nika Reiler, Tereza Volfová, Jakub Feranec, Aleš Linduška, Jiří Jurečka, Jana Bajanová.

Zpravodaj III/2012 - Kulturní zařízení

Transkript

Podobné dokumenty

HO Vertical - Zinalrothorn, Obergabelhorn, Täschhorn a Alphubel

Stáhnout celé číslo - Lifelong Learning – celoživotní vzdělávání

Krhutska-kronika

neon 9 - Martin Reiner