Muž bolesti

Muž bolesti
(kapitola z knihy Msgr. Marcela Lefebvra: Tajemství našeho Pána
Ježíše Krista)
Jestliže v evangelních textech existuje zdánlivá obtíž ohledně obou vůlí
našeho Pána, potom je zde obtíž ještě jedna, mnohem tajemnější: je to
možnost našeho Pána trpět ve své vůli, ve své lidské duši, zatímco on přece
žije ve spojení, v podstatné jednotě s Bohem. Jak to máme vysvětlit?
„Toto rozhodnutí pro láskyplnou, nezničitelnou a neměnnou poslušnost,
zakotvené v jeho bytosti, zajišťuje sice v Ježíši Kristu podstatnou svatost a
těsné morální sjednocení jeho vůlí, avšak nezbavuje jeho lidství vnitřního
utrpení a zkoušek.“1
Spasitelovo utrpení je hlubokým tajemstvím. Jak mohl náš Pán trpět – a
všichni autoři duchovních spisů, jakož i všichni theologové říkají, že nikdo
nemohl trpět v takovém rozsahu jako náš Pán Ježíš Kristus – a současně být
ten nejšťastnější, protože se přece ve své lidské duši těšil blaženému patření
na Boha? Sv. Tomáš odpovídá na tuto otázku v quaestiones 46-49 třetí části
Theologické sumy (Summa theologica) a rovněž ve svém Theologickém
kompendiu (Compendium theologiae):
„Jako se v Kristu nacházel smutek, tak také ostatní vášně, které povstávají
ze smutku, jako strach, hněv a podobně. Totiž to, co svou přítomností vlévá
smutek, v nás vyvolává strach, jestliže se to považuje za budoucí zlo; a
pokud jsme zarmouceni někým, kdo nám ubližuje, hněváme se na něho.
Nicméně u Krista jsou tyto vášně přítomny jiným způsobem než u nás.
U nás totiž většinou předcházejí úsudek rozumu (…), naproti tomu u Krista
(…) nikdy nepřekračují rozumem stanovenou míru; ale nižší žádostivost,
jíž je vášeň podřízená, se dostává do pohybu pouze v té míře, v níž jí to
rozum přikázal. Mohlo se tedy stát, že Kristova duše ve své nižší sféře
odmítala to, po čem ve své vyšší sféře toužila.“2
Sv. Tomáš rozlišuje mezi nižším rozumem, jenž ovládá smysly, jenž řídí
tělo, a rozumem vyšším, který dosahuje k Bohu, který žije s Bohem a žije
v Bohu.
„Avšak nebyl v něm žádný odpor žádostivosti ani vzpoura těla proti duchu,
jaká vyvstává u nás proto, že nižší žádostivost překračuje úsudek a míru
rozumu. Ale v Kristu se vzbuzovala podle úsudku rozumu, pokud
dovoloval každé jednotlivé nižší síle, aby vykonávala jí vlastní hnutí, jak to
pro něho bylo vhodné. Když to tedy člověk zváží, je zřejmé, že vyšší rozum
Kristův v poměru ke svému předmětu [tj. blažené patření na Boha] jako
celku byl blažený a radoval se – z této strany jej nemohlo potkat nic, co by
bylo příčinou zármutku –, ale současně také trpěl ze strany nositele jako
celku. (…) A ono potěšení nijak nezmenšovalo utrpení ani utrpení
nebránilo potěšení, poněvadž nedocházelo k přesahům z jedné mohutnosti
do druhé, ale každé mohutnosti bylo dovoleno činit to, co jí bylo vlastní.“
Náš Pán tudíž trpěl ve své nižší žádostivosti a to vysvětluje tato slova, jež
vyslovil: „Ať odejde kalich tento ode mne“, a pater Synave to objasňuje
následovně:
„U tohoto pojetí sv. Tomáše o současné přítomnosti utrpení a blaženého
patření na Boha v Kristově duši bychom mohli poukázat na dva
problematické body, které jsou vzaty z Písma svatého. První se týká
modlitby ve smrtelné úzkosti v Olivové zahradě (Mt 26,39): ‚Otče můj, je-li
možno, ať odejde kalich tento ode mne; ale ne jak já chci, nýbrž jak ty.‘ A
druhý se vztahuje k opuštěnosti, kterou Kristus, jak se zdá, trpěl na kříži
(Mt 27,46): ‚Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?‘“
Je velice zajímavé sledovat, jak sv. Tomáš odpovídá. K prvnímu problému
ohledně modlitby našeho Pána, v níž prosí, aby jej tento kalich minul, ale
přesto tak, aby se stala vůle Boží, vysvětluje:
„Protože modlitba je výrazem touhy, můžeme z rozdílnosti žádostivosti
vysledovat důvod modlitby, kterou Kristus konal, když bylo utrpení blízko,
přičemž pravil: ‚Otče můj, je-li možno, ať odejde kalich tento ode mne; ale
ne jak já chci, nýbrž jak ty.‘ Totiž tím, že řekl: ,Ať odejde kalich tento ode
mne‘, označuje hnutí nižší žádostivosti a přirozené touhy, v souladu s níž se
každý člověk bojí smrti a touží po životě.“3
V důsledku je to tato přirozená touha, kterou náš Pán v sobě nosil, totiž
touha nezemřít, netrpět, aby nám nebyl uloupen život. To byla tedy nižší
žádostivost. Pokud jí dovolil se bez překážet projevit, potom dobrovolně,
aby ukázal, že je dokonalým člověkem, a dále proto, aby nám dal příklad
panství, které má mít vyšší žádostivost (rozumná vůle) nad nižší a
smyslovou žádostivostí:
„A když říká: ‚ Ale ne jak já chci, nýbrž jak ty‘, pak vyjadřuje hnutí vyššího
rozumu, který vše pojímá pod zorným úhlem božské moudrosti a s jejím
zaměřením.“
Vyšší touha následně utrpení přijímá, protože je pobízena božskou
moudrostí.
Co se týče Spasitelových slov na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne
opustil?“, objasňuje sv. Tomáš ve svém komentáři ke sv. Matoušovi, že
jsou vzata z 21. žalmu, jenž je ve svém celku zaměřen na utrpení Kristovo:
nicméně však není 21. žalm žalmem zoufalství, ale vyjadřuje rovněž postoj
neotřesitelné naděje (verš 25); není pochyb, že si zde Pán přisvojil také
žalmistovy pocity. A sv. Tomáš dodává:
„Když Kristus volá: ‚Proč jsi mne opustil?‘, pak se to děje z důvodu určité
analogie: všechno, co máme, dostáváme od Boha; je-li někdo vydán
napospas nějakému neštěstí, potom říká, že je opuštěn; proto když Bůh
nechá člověka upadnout do zla pochybení nebo trestu, hovoříme pak o
opuštěnosti Bohem; proto říká Kristus, že je opuštěn, ne z hlediska
hypostatické unie nebo milosti, ale z hlediska utrpení.“4
Tuto opuštěnost Krista na kříži velmi dobře vysvětluje v návaznosti na sv.
Tomáše5 pater Garrigou-Lagrange:
„Během utrpení byl pouze vrchol Ježíšova lidského rozumu a jeho vůle
ozářen patřením na božské bytí, zatímco méně vznešené části těchto
vyšších schopností a všechny smyslové schopnosti byly ponořené v bolesti
z důvodu pohledu na hříchy lidí a trýzně utrpení. (…) Spasitelovo lidství
bylo něco jako hora, jejíž vrchol je ozářen sluncem a zvedá v hluboké
modři zcela klidného nebe, zatímco v níže položených částech zuří bouře a
zdá se, že vše zpustoší.“6
Učme se tedy ve Spasitelově škole vytrvat ve smyslových či duchovních
zkouškách tím, že budeme vrcholem své duše pevně připoutáni k Bohu
skrze víru, naději a lásku.
__________________
1
Bonsirven, Joseph, S. J.: Les enseignements de Jésus-Christ [Poučení od Ježíše Krista].
Paříž, Beauchesne, 1946 , s. 425. Naopak platí, jak učí P. Reginald Garrigou-Lagrange:
„Plnost milostí zrodila v našem Pánu žhavou touhu po Kříži k dokonalému naplnění jeho
poslání jakožto Vykupitele“ (L’amour de Dieu et la croix de Jésus [Láska k Bohu a Ježíšův
kříž], s. 208n.).
2
Compendium theologiae, kap. 232.
3
Compendium theologiae, kap. 233.
4
Srov. P. Synave, tamtéž.
5
Summa theologica, III, q. 46, a. 7 a 8.
6
L’amour de Dieu et la croix de Jésus [Láska k Bohu a Ježíšův kříž]. Cerf 1929, sv. 1, s.
244-245