přehojná spravedlnost

Blahoslavův dům, 15. 7. 2012, sh
„PŘEHOJNÁ SPRAVEDLNOST“
čtení Písma sv.: Ex 20, 1-17
písně: 182, 209, 688, 631, 550
text kázání: Mt 5, 20-26
Neboť vám pravím: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a
farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ!
Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra,
bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje,
propadne ohnivému peklu. Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr
má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom
teprve přijď a přines svůj dar. Dohodni se se svým protivníkem včas, dokud jsi s ním na cestě k
soudu, aby tě neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi, a byl bys uvržen do vězení. Amen,
pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře.
Sestry a bratří, milí přátelé, Ježíš svým posluchačům i nám dnes klade pořádně těžký úkol: naše
spravedlnost má dozajista přesáhnout spravedlnost farizeů a zákoníků, jinak prý u nebeské brány
bude pro nás zavřeno. A to tak, že docela jistě! Na první poslech by se mohlo zdát, že to nic až zase
tak těžkého není, vždyť sám Ježíš se do farizeů a jim podobných zákoníků neustále strefoval a pořád
je za něco kritizoval. Však oni to taky byli asi pěkní pokrytci, jak si můžeme domyslet podle příběhu
o farizeovi a celníkovi v Chrámě. Tak to bychom to s tou spravedlností mohli dotáhnout dál, co
říkáte?!
Jenže ono to zase až tak snadné není! Farizeje a zákoníky jsme si zvykli vnímat jako označení
pejorativní. Když se řekne „farizeus“, představíme si snadno někoho, kdo káže vodu a pije víno, kdo
se na veřejnosti tváří spravedlivě, ale je to vlastně jen maska, jen pozlátko a předstírání. Ráda bych
se farizeů zastala: byli to dozajista slušní lidé, kteří si na své slušnosti zakládali – ale právem. Byli to
lidé, kteří o svou spravedlnost před Zákonem upřímně a nepokrytecky dbali. Kdyby měli do
království Božího přijít jen lidé podle Zákona spravedlivější než farizeové, bylo by tam asi dost
volných židlí...
Pokrytectví, které farizeům šokujícím způsobem vytýkal Ježíš, spočívalo v něčem jiném než v
přetvářce, v divadélku pro okolí. Ježíš jim vyčítal, že si ve své obětavosti a dodržování všech
možných předpisů do roztrhání těla myslí vlastně jen na sebe. Že právě pro tu úzkostlivou snahu o
vlastní spravedlnost mají klapky na očích a uniká jim to podstatné. Z takového pokrytectví by Ježíš
asi dovedl obvinit nejen své současníky, ale i řadu pozdějších křesťanských i různě humanistických
moralistů. Má-li tedy být naše spravedlnost větší než spravedlnost farizeů a zákoníků, musíme to
nejspíš vzít za jiný konec a ne se jen prostě snažit více, než oni.
Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům... ale já vám pravím...! Výroky o hněvu a sporech, které tvoří větší
část dnešního čtení, jsou z kázání na hoře, jak je dal dohromady evangelista Matouš. A jsou
součástí delší řady, v níž Ježíš komentuje různá nařízení židovského Zákona. V češtině jsme zvyklí je
číst se spojkou ALE a vnímat je tak jako Ježíšovy protiklady ke starozákonní zvěsti, jako jakési
překonání Starého zákona. To však nejspíš není tak docela oprávněné. Ačkoliv Ježíš často a rád ve
svých promluvách provokoval, přece jen měl k Zákonu velikou a nepopiratelnou úctu. Sám
prohlásil, že Zákon nepřišel v žádném případě zrušit. Jeho rádoby odporující slova jsou na svou
dobu docela běžná formulka, kterou rabíni dávali najevo, že přechází od citování starozákonní
zvěsti k jejímu vlastnímu výkladu. Spíš než ALE já vám pravím, by se dalo říci: tolik svědectví Písma
a já k tomu mám tohle...
V čem tedy spočívá smysl Ježíšova provokativního komentáře k přikázání Desatera o vraždě? V čem
spočívá ta jiná spravedlnost, hojnější než spravedlnost tehdejších elit mezi věřícími?
Mám dojem, že v posunu od litery Zákona k samotnému Bohu a ke konkrétnímu bližnímu.
Farizeové a zákoníci se úzkostlivě snažili dodržovat každičký, byť sebeméně významný předpis
židovského Zákona. A byli v tom místy až nelidsky striktní, jen si vzpomeňme, do jakých sporů se s
nimi Ježíš dostal kvůli uzdravování v sobotu nebo kvůli předpisům o čistotě a o potravinách. Zákon
se farizeům stal jakýmsi prostředkem, jak osvědčit vlastní zbožnost. Díky spletitým předpisům,
upravujícím životní i náboženskou praxi každého žida do nejmenších podrobností bylo možné
dosáhnout (domněle) před Bohem odpuštění, bylo možné dostát Boží vůli papírově a vyhnout se
setkání s Bohem samým. A právě někam sem míří Ježíšova trochu absurdní provokace. Jeho slova o
stupňovaném soudu, od běžného přes soud před synedriem, židovskou radou až po ohnivé peklo,
které si zaslouží ten, kdo hněvivě smýšlí o svém bratru, kdo jej nazývá hlupákem a povyšuje se nad
něj, kdo jej soudí a zatracuje a upírá mu tak naději na spásu. Ono totiž nejde jen o to nezabíjet.
Nejde jen o to nesáhnout někomu na život. Jde o to nezabíjet ani duši, neubíjet někoho hněvem,
výsměchem nebo zbožnou povýšeností, která kdekomu zabouchne dveře do nebe před nosem.
Ježíš svým nadneseným, trochu ironickým a trochu směšným popisem soudu boří představu
vybarvených políček v tabulce ctností a dojmu, že tohle přece stačí.
Ježíš obrací pozornost svých posluchačů a učedníků ke konkrétním lidem, proto mluví o bratru, na
kterého se člověk jednou hněvá, jednou se mu vysmívá pro prázdnotu jeho slov i duševního života
a jednou jej hází do jednoho pytle s bezbožníky a rouhači. Nejde zkrátka jen o to nenechat se
nenávistí dohnat až k vraždě nebo mít lidi tak nějak neurčitě rád. Jde o konkrétní vztahy v našich
životech, o konkrétní lidi, se kterými se setkáváme a v duchu o nich smýšlíme třeba všelijak,
protože jsou nám vzdálení názorově, sociálně, svým způsobem života nebo svým druhem víry či
nevíry. A právě v těchto vztazích nemáme dodržovat jen nějaké papírové příkazy a limity, právě v
těch máme být mnohem hojněji spravedliví, něž jak to učí Zákon. V mnohém přesáhnout
spravedlnost zákoníků a farizeů... Jenže pořád není tak docela jasné, jak?
Ta Ježíšova provokace často vede k nepochopení. Jeho slova jsou zhusta chápána doslovně, jako
absolutní zákaz hněvu, jako uzda, kterou máme nasadit i svým myšlenkám, jako ostřejší měřítko a
tvrdší hůl pro sudiče a odsuzovače. A tak se někdy z výzvy opustit farizejský způsob uvažování a
posuzování sebe sama i okolí, stává jakési farizejství na druhou, farizejství radikální a vystupňované
do extrému, které požaduje křesťany milující všechno a všechny za všech okolností. To je nárok,
který je nad lidské síly. To je nárok, který podle mě Ježíš na lidi neměl, vždyť on sám se za některých
okolností uměl na lidi namíchnout docela dost.
Ježíš svými několika výroky o hněvu, v nichž jsou adresáti jednou nahněvanými, podruhé zase těmi,
ke kterým hněv směřuje, znovu ukazuje, jak jiná je logika Božího království oproti logice lidské. Ta
první totiž nevyžaduje do puntíku dodržovat nesplnitelný předpis, nechce po člověku, aby překročil
vlastní stín a stal se napůl světcem, napůl andělem. Ukazuje však, že tam, kde je místo hněvu
nečekaně odpuštění, místo uražené ješitnosti ochota ke smíření, místo zloby vůle k narovnání, tam
se do našeho světa vlamuje Boží království, tam se nabízí azyl před zlem a jeho důsledky, tam je
spravedlnost v mnohém přesahující spravedlnost zákoníků a farizeů.