kultura 2/2014 - Syndikát novinářů
Transkript
kultura 2/2014 - Syndikát novinářů
č.2 Ročník XXI. Kultura 2014 Bulletin Klubu kultury SN ČR Točenice s ledňáčkem (symbol Václava IV.) ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Točenice s ledňáčkem (symbol Václava IV.) Staroměstská mostecká věž, Praha 1 – Staré Město Významy vtělené do kusu látky, šátku nebo ručníku s uzlem – točenice znovu dokazují podivuhodnou schopnost hry ve středověké kultuře. Obtočena kolem hlav tří králů s cípy volně vlajícími bývala chápána jako ustálený orientální vladařský odznak moudrosti. Rytíř jí podkládal přilbu a král korunu. Erbovní umělci ji svázali do téměř ideálního kruhu, který vždy znamenal sepětí, společenský svazek nebo příjemné pouto, hlavně pouto lásky (podobně i prsten nebo věnec). V tomhle významu ji přijali v kurtoazních hrách panovnických dvorů členové tajných bratrstev. Také ve dvorní společnosti Václava IV. ovíjela točenice z jemné roušky nejintimnější tajemství krále a královny, svazovala jejich údy pomyslnými uzly lásky. Prolínala iniciály jmen dokonce v přenádherně vymalované královské bibli, kde si s ní pohrávala štíhlá lazebnice, a ledňáček vysedával nad králem, uvězněným v kládě milostné touhy. Točenice s králem a lazebnicí mezitím sestoupila do příbytků měšťanů na kachle zdobných kamen a časem zbylo matné povědomí, že král, lazebnice, ledňáček a točenice či věník k sobě nějak náleží. Tak po více než stu letech vznikla pověst o sličné lazebnici Zuzaně, která zachránila lehkomyslnému vládci život. V časech krále Václava býval svinutý ručník v podobě točenice již poutačem lazebnických živností a staroměstští lazebníci ho měli na korouhvi. Domy se znamením točenice slibovaly příjemné tělesné rozkoše, protože středověký obřad koupele si nelze představit bez občerstvení a dalších požitků, před nimiž moralisté rozhodně varovali. Snad právě proto naši předkové nacházeli velkou zálibu v péči o vlastní tělo a hygienu, což nelze říci o pobělohorském století, kdy epidemie a protireformace zcela podkopaly kdysi výnosnou lazebnickou živnost. Z někdejších pěti staroměstských točenic na domech přežila do poloviny 17. století ve znamení pouze jediná. Až půjdete starou Prahou, zvedněte oči od každodenního shonu a ruchu dnešních ulic a podívejte se na portály starobylých domů. Najdete nad nimi kouzla lidské fantazie a tvořivosti. Z nepřeberného množství ještě zachovaných domovních znamení nebo i z těch, která jsou už jen v Muzeu hlavního města Prahy, jsme pro čtenáře bulletinu KULTURA 2014 vybrali pět, která budou zdobit titulní strany všech letošních čísel našeho časopisu a čtyři, která najdete na jeho zadní straně. Autorem kreseb je akademický malíř Zdeněk Světlík. Texty k obrázkům připravuje Jaroslava Světlíková. -sv- ZPRÁVY Z VÝBORU ZPRÁVA VÝBORU KLUBU KULTURY SYNDIKÁTU NOVINÁŘŮ ČESKÉ REPUBLIKY ZA OBDOBÍ DUBEN 2012 AŽ DUBEN 2014 Nevědomky jsme předběhli dobu, když jsme připravovali Stanovy našeho klubu a zakotvili v nich povinnost každé dva roky mít volební členskou schůzi a mezi nimi alespoň jednu členskou schůzi. Po pár letech vydali úředníci nový Občanský zákoník a v něm všem organizacím stanovili povinnost mít každoročně členskou schůzi. No vida, jak jsme byli pro ně inspirativní. Uplynulo něco málo přes rok a scházíme se na další členské schůzi a tato je po dvou letech opět volební. Bohužel, žádná z posledních volebních schůzí volený výbor neobměnila. Složení výboru se nemění, jen k naší škodě z něj někteří členové odcházejí. V roce 2012 byl zvolen výbor Klubu kultury ve složení: PhDr. Vojtech Čelko, PhDr. Aleš Holub, PhDr. Milena Nyklová, Mgr. Jaroslava Smolová, Jaroslava Světlíková a Ing. Romana Velčovská. Dlouhodobými spolupracovnicemi výboru jsou Jiřina Mgr. Jana Hubáčková, Ing. Maria Vašáková a Růžena Veverková. Dnes vám odstupující výbor předkládá Zprávu o své dvouleté činnosti a o hospodaření. ****** Již tradičně míváme na jaře členské schůze. Na nich výbor představuje svoji činnost i hospodaření s klubovými prostředky. Nyní je na vás, abyste v diskusi a v usnesení vyjádřili svůj názor na současný stav klubu a na činnost odstupujícího výboru za poslední dva roky. Jeho práci jste měli možnost průběžně sledovat v rubrice Zprávy z výboru v našem časopise KULTURA, který výbor vydává pětkrát do roka. Zatím bulletin KULTURA je jediným vzájemným spojením mezi výborem a členskou základnou, protože doposud naše klubové webové stránky, vázané na syndikátní, neplnily své poslání. Od začátku roku však Syndikát připravuje změnu vlastních webových stránek, které umožní regionům i klubům aktivněji webové stránky sestavovat a využívat. Nyní bude záležet na nás, na výboru a na členech klubu, jaké ty naše stránky budou, a především na vás, jak je budete využívat. V letošním roce můžeme mluvit o opravdové tradici ve vydávání vlastního klubového časopisu, vždyť KULTURA vychází již dvacet let. A letošní ročník je už jednadvacátý. Za ta léta se vystřídali jen tři jeho šéfredaktoři. Přitom obsah byl vždy a je stále zaměřen na kulturu v její plné šíři. Jeho redakční rada vítá spolupráci s mnoha členy klubu. Je si vědoma, že tím je zajišťována pestrost obsahu časopisu i různorodost pohledů na kulturní dění a to z celé naší země. Určitě k obohacení časopisu přispěla také spolupráce s několika akademickými malíři. Stačí připomenout Alenu Hoblovou, Josefa Velčovského nebo Zdeňka Světlíka. Je dobře, že se do časopisu dostávají vedle „oznamovacích“ článků i ty, které nám nabízejí autorův názor na probíhající kulturní událost. Dokonce k jedné události se objevují i odlišné názory. Díky grantům Syndikátu v posledních dvou letech vydáváme opět pravidelně pět čísel za rok. Výbor doporučuje nezvyšovat členské příspěvky k zajištění všech potřebných finančních prostředků k vyrovnanému rozpočtu, ale hledat jiné cesty. Jednou z nich je zvýšení počtu členů klubu, především získat další členyhosty nebo najít vhodného sponzora. Redakce časopisu KULTURA 2013 přišla s novou barevnou úpravou desek u několika čísel v loňském roce, ale nakonec po diskusi s výtvarníky se shodla na vrácení se k původním jednobarevným obálkám. Zatím neuvažujeme o překlopení našeho časopisu KULTURA na webové stránky. Domníváme se, že by nový výbor měl vytvořit také obdobnou redakční radu pro web pod vedením Ing. Marii Vašákové jako má klubový časopis. ****** K naší členské základně Necelou stovku členů Klubu kultury v současné době tvoří přibližně jedna třetina řádných členů – tedy současně i členů Syndikátu. Většinu klubu tak tvoří naši hosté. Tento poměr skoro zajišťuje financování vydávaného klubového bulletinu. Po loňské členské schůzi jsme aktualizovali seznam členské základny a totéž provedeme i po této schůzi. Nejen zjistíme aktuální stav členů, ale poopravíme změny telefonů a adres, abychom zasílali informace bez obav, že se ztratí nebo vrátí. Stále máme zájem o nové členy jak z řad novinářů, tak i hostů. Výbor klubu mrzí, když některý člen či členka z klubu odchází z vlastního rozhodnutí, a o to víc, když odchází dlouholetá, zakládající členka, a dokonce bývalá předsedkyně, s vý-čitkou pasivity práce současného výboru a celého klubu. V diskusi se k tomu můžeme vrátit. Naopak potěšily nás gratulace a novoročenky nebo obdržené pohlednice od členů našeho klubu. Potěšil nás např. dopis od členky, která se nemůže ze zdravotních důvodů osobně zúčastňovat dění v klubu, ale děkuje za zasílání časopisu i za připomenutí jejího životního jubilea. ****** Akce výboru Výbor klubu několikrát do roka připravuje společné akce pro členy. Akce jsou tematicky různorodé. Bohužel, účast na nich většinou nepřesahuje deset zájemců. Jsme si vědomi toho, že informace o dané výborové akci je základní, ale s předstihem dvou až dvou a půl měsíce, jak vychází KULTURA, nelze akce zajišťovat. Pokud nebudou zcela funkční naše webové stránky, tak se to zatím nezlepší. O akcích se dozvídají vlastně ti členové, kteří občas navštíví výborovou schůzi. Termíny schůzí jsou pro všechny uváděny v našem časopise. Společně jsme navštívili v uplynulém období např. výstavy, ateliéry, besedy, Národní galerii, Národní technické muzeum atd. Z návštěv jsou pak připraveny do našeho časopisu informace s fotografiemi. K jiné aktivitě výboru patřily návštěvy úřadujících ministrů kultury. V minulých letech se setkávání s ministry dařilo, ale v poslední době, kdy se střídali ministři po krátké době, se našemu klubu, ale ani Syndikátu, nezdařilo navštívit žádného z ministrů. Jak víte, ministryně Alena Hanáková svůj post předčasně opustila a další ministři se v křeslech ani neohřáli. Se Syndikátem jsme připraveni nového ministra kultury Mgr. Daniela Hermana navštívit. Ministra, který v nedávné době žádá na další roky ze státního rozpočtu jedno procento. To by byl malý zázrak. Dosud ministerstvo dostávalo jen kolem poloviny procenta. Panu ministrovi bychom rádi představili nejen Syndikát a náš Klub kultury, ale řekli mu o novinářském podílu na propagaci kulturních a technických památek a to jak v tuzemsku, tak v zahraničí. Vždyť to byli novináři, kteří se aktivně spolupodíleli na prezentaci a prosazování památek, které se dostaly do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Zanedlouho proběhne každoroční slavnostní vyhlašování cen novinářské soutěže Média na pomoc památkám, kterou organizuje Nadace Pro Bohemia za podpory Syndikátu. S panem ministrem bychom rádi mluvili např. i o návrhu nového zákona o kulturních památkách. Protože současný zákon památky dostatečné nechrání, neumožňuje postihovat ty, kteří památky nechávají chátrat nebo ničí jejich autentičnost. Bude v novém zákonu nějaký rozdíl mezi památkami ve vlastnictví státu, soukromníků a církví? Samozřejmě nás především zajímá stanovisko ministerstva k neuznávání novinářských průkazů státními kulturními institucemi. Když všude v zahraničí je to samozřejmost alespoň u státem dotovaných kulturních institucí, kde platí nejen místní, ale i naše průkazy. Nevíme, jestli má ministerstvo dostatečný přehled o školách s kulturním zaměřením, nebo o školách vyučujících výjimečná řemesla. Mluvilo se o školách, které by měly tvořit „české stříbro“. Takovou školou by měla být např. nejstarší sklářská škola na světě v Kamenickém Šenově. Tu klidně likviduje nějaký úředník krajského úřadu v Liberci, Také nás zajímá, jestli má ministerstvo nějaký fond na podporu neobyčejných nákupů kulturních hodnot. Před časem se uskutečnil nákup několika listů bible vytištěné u nás. Nebo proč naopak byla nabídka 400 fotografií fotografa Josefa Koudelky za cca 70 milionů korun na ministerstvu neúspěšná. Jednání probíhala pět let. ****** Dění v Syndikátu Na loňské červnové Valné hromadě byl zvolen nový Řídící výbor, v něm je Klub kultury zastoupen jeho předsedou. Řídící výbor ze svého středu zvolil předsedu Syndikátu - Adama Černého a místopředsedy: Ivanu Šulákovou z Ostravy, Janu Holoubkovou za Jihočechy a Jaroslava Bobka z Brna. Valná hromada pověřila Řídící výbor připravit návrh nových stanov, aby odpovídal schválenému Občanskému zákoníku, který platí od začátku letošního roku. Nové stanovy schválila většina řádných členů Syndikátu korespondenčním hlasováním. Česko-Moravský novinář ukončil svou činnost. Ke konci se chýlí také jednání se státem o náhradu dvou domů, o které Syndikát před lety přišel. Syndikát se prostřednictvím svého předsedy nebo místopředsedů vyjadřuje k aktuálnímu děni v naší společnosti. V komisi, která měla prošetřit cenzuru ve zpravodajství České televize, byl Syndikát zastoupen docentkou Osvaldovou, předsedkyní Etické komise. Dále se Syndikát zúčastnil jednání o sestavování televizní a rozhlasové rady. Podílí se na novinářských soutěžích, jakými jsou soutěž studentských časopisů a Média na pomoc památkám, dále Syndikát podporuje v regionech příhraniční spolupráci novinářů. Vznikají nové rádoby novinářské organizace vně Syndikátu, které se snaží tvářit seriózně. Jednou z nich je Odborový svaz novinářů, vedený Václavem Brůžkem, členem i našeho Syndikátu. Jde o samostatnou odborovou organizaci, která ovšem využívá a zneužívá nejen adresu Senovážné náměstí 23, ale dokonce odkazovala na naší syndikátní kancelář. Za Syndikát tento problém řešila smluvní právní kancelář. Z rozhodnutí Řídícího výboru byl zrušen Klub volných novinářů. V současné době se připravuje jeho obnovení s novým vedením a s novými platnými stanovami. ****** Odstupující výbor děkuje všem, kteří výbor v jeho volebním období podporovali, pomáhali mu, jmenovitě Mgr. Jiřině Janě Hubáčkové, Ing. Marii Vašákové a Růženě Veverkové, které nebyly členkami výboru. Bez jejich pomoci by výbor jen těžko plnil své poslání. Výbor také děkuje všem přispěvatelům do klubového časopisu KULTURA. Věříme, že poděkování příště bude i na adresu přispěvatelů webových stránek Klubu kultury. ****** Děkujeme za pozornost. *************************************** *************************************** USNESENÍ Členské volební schůze Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR, konané dne 14. dubna 2014 Členská schůze schvaluje: * Přednesenou zprávu odstupujícího výboru za jeho volební období 2012-2013 * Zprávu o hospodaření v tomto období * Výsledky volby nového výboru KK SN ČR Do výboru byli zvoleni: PhDr. Vojtech Čelko, PhDr. Aleš Holub, Eva Kubátová, PhDr. Milena Nyklová, Mgr. Jaroslava Smolová, Jaroslava Světlíková a Ing. Romana Velčovská * Za výši členského příspěvku odpovídá výbor KK - - Členská schůze ukládá zvolenému výboru KK: * Případně upravit výši členského příspěvku klubu pro léta 2015 a 2016 na základě hospodářské a finanční situace * Dodržovat vyrovnaný rozpočet klubu * Poskytovat dostatečné množství informací o činnosti klubu a kulturním dění u nás prostřednictvím klubového časopisu KULTURA a klubových webových stránek * Aktualizovat stávající webové stránky klubu a vytvořit jejich redakční radu vedenou Ing. Marií Vašákovou * Připravit členskou schůzi v roce 2015 a členskou volební schůzi v roce 2016 - Členská schůze doporučuje výboru KK: * Nadále udržovat kontakt s členskou základnou prostřednictvím klubového časopisu KULTURA a průběžně aktualizovaných webových stránek klubu, a informacemi v Mediažurnálu * Pořádat kulturní akce, kterých by se mohl zúčastnit větší počet členů klubu – tyto informace uvádět v klubovém bulletinu a na webových stránkách * Uvážit a zařadit do své činnosti i návrhy z diskuse *************************************** *************************************** ZÁPIS z Členské volební schůze Klubu kultury SN ČR, konané dne 14. dubna 2014 Přítomní: dle prezenční listiny Program schůze výboru: 1) Kontrola přípravy členské volební schůze – úkoly členů výboru byly splněny 2) Návrh na mandátovou a volební komisi (Vojtech Čelko + 1 člen KK) 3) Návrh na komisi návrhovou (Aleš Holub a Jaroslava Světlíková) 4) Členové odstupujícího výboru souhlasili s možnou kandidaturou do nově voleného výboru Členská volební schůze mohla v 15 hodin začít. Program členské volební schůze: 1) Přivítání členů KK a hostů 2) Zpráva o činnosti výboru KK za uplynulé dvouleté volení období 3) Zpráva o hospodaření za stejné období – obě zprávy přečte Josef Velčovský 4) Volba mandátové a volební komise a volba návrhové komise 5) Volba nového výboru KK 6) Výsledek volby nového výboru KK 7) Vystoupení hosta a diskuse 8) Návrh usnesení a jeho schválení Průběh schůze: 1) – 3) Předseda výboru Klubu kultury Aleš Holub přivítal členy i hosty, kteří zaplnili místnost Presscentra Syndikátu. Poté Josef Velčovský přečetl obě zprávy: Zprávu o činnosti výboru KK za uplynulé dvouleté volební období a Zprávu o hospodaření za stejné období. 4) Byla zvolena mandátová a volební komise ve složení Vojtech Čelko a Miroslav Kostka, návrhová komise ve složení Aleš Holub a Jaroslava Světlíková. 5) Mandátová komise zjistila dle prezenční listiny nadpoloviční přítomnost řádných členů KK, ti obdrželi volební lístky a byli vyzváni k podávání návrhů. Navržení kandidáti do nového výboru KK (na období 2014 – 2016) s návrhem souhlasili. Z 26 přítomných bylo 9 hostů, volby se účastnilo 17 řádných členů KK (novináři Syndikátu). 6) Mandátová a volební komise oznámila výsledek voleb. Do výboru byli zvoleni následující členové KK s tímto počet hlasů: PhDr. Vojtech Čelko – 15, PhDr Aleš Holub – 17, Eva Kubátová – 17, PhDr. Milena Nyklová – 17, Mgr. Jaroslava Smolová – 16, Jaroslava Světlíková – 16, Ing. Romana Velčovská – 16 Ke staronovému výboru KK přibyla nová členka Eva Kubátová. S výborem i nadále budou spolupracovat: Mgr. Jiřina Jana Hubáčková, Ing. Marie Vašáková a Růžena Veverková. 7) Jako host vystoupil v diskusi Jindřich Beránek za Klub novinářů Pražského jara, je i členem Řídícího výboru SN ČR. Členem našeho klubu je již několik let. Potvrdil informace o současném dění v Syndikátu, které byly uveřejněny ve zprávě o činnosti KK za uplynulé období. Dále podrobněji informoval o ekonomické situaci Syndikátu, který přestože nedostává žádnou státní podporu, jako spolumajitel objektu na Senovážném náměstí, se pro něj snížily finanční náklady na režijní výdaje a to výrazně oproti podmínkám v Pařížské ul. Současná ekonomická situace novinářské organizace umožňuje vyhlašovat granty. Kolega Beránek je přesvědčený, že čerpání grantů má být zaměřeno na konkrétní činnost regionálních sdružení a klubů. Zmínil se i o tom, že bývalý Klub volných novinářů založil odborovou organizaci. Zároveň upozornil na to, že po jednání květnového Řídícího výboru by už měly fungovat webové stránky Syndikátu, na které budou navazovat webové stránky regionů i klubů. Ve svém příspěvku se zmínil i o situaci v Ústí nad Labem – byl jedním ze zakládajících členů Kladivadla - Činoherního studia. Ideové důvody, s nimiž se soubor léta před revolucí potýkal, vystřídalo nyní tržní hospodářství a absurdní důvody zastupitelstva města, které vedly ke zrušení tohoto souboru. Peníze se ovšem v pokladně města našly, ovšem na jiný divadelní soubor. V diskusi vystoupil Vojtech Čelko a vyzval přítomné, aby upřesnili své e-mailové adresy, pokud je členové mají, aby bylo možné informovat členy o konání akcí výboru KK. Za pozornost stojí např. akce související s udělením titulu Hlavní město kultury Plzeň 2015, nová galerie v Liberci atd Navrhoval rovněž uspořádání besedy s poslancem nebo senátorem pro členy KK, zastupující příslušné kulturní výbory. Jarmila Houšková vystoupila v diskusi a poděkovala výboru KK za bulletin KULTURA. Uvedla, že právě náš časopis zprostředkovává dostatek in-formací některým členům, kteří už nemají např. ze zdravotních důvodů možnosti zúčastňovat se kulturních akcí. Pro ně časopis poskytuje přímý kontakt s kulturou. Přínosem je i změna v obsahu, dlouhé seznamy pořádaných akcí kulturními středisky nahradily články, recenze a komentáře, a zajímavé osobní pohledy autorů jednotlivých příspěvků. Ve svém vystoupení uvedla, že pamatuje Klub kultury ještě na Vinohradské třídě. Výboru KK nabídla k uveřejnění malou sbírku básní pana Straky, československého letce z roku 1940. Členka našeho klubu MgA. Květoslava Šamajová oznámila, že organizuje zájezd do Míšně a vyzvala přítomné, kdo má zájem se zájezdu zúčastnit, aby se ozval na její e-mailovou adresu: [email protected]. Zajistí jízdenky za zvýhodněné jízdné. O programu informovala detailně. Stejným způsobem by se dal připravit v budoucnu i zájezd Anglie – Skotsko – Irsko. 8) Po diskusi přítomní schválili návrh usnesení. Zápis: Jaroslava Světlíková Členská volební schůze Klubu kultury Syndikátu novinářů ČR, konaná dne 14. dubna 2014. P.S. Takto snad ne! Adam Černý se z pracovních důvodů zdržel, proto se začátek vyhlašování cen novinářské soutěže Média na pomoc památkám posunul o půl hodiny. Organizátoři program mohli pozměnit, šlo by to jednoduše. Stačilo koncert rozdělit na dvě části. Poznámku nepíši kvůli tomu, ale „zkrzeva trest“, který následoval. Po prvním odevzdávání diplomu, za potlesku pro oceněného, jsem se nenápadně ptal konferenciéra pana Žmolíka – proč negratuluje také Adam?– Takhle bylo rozhodnuto. – Zněla odpověď. Ať se stalo cokoliv – je to neodpustitelné! Novinářská soutěž, kterou dokonce spolufinancuje Syndikát, bez jeho zástupce při předávání cen?! KNIHY LIDI, ČTĚTE! Málokdy v této rubrice připomínám nějakou slovenskou knihu, tentokrát to činím, protože vzpomínková kniha slovenského kritika a překladatele Jána Roznera Sedm dní do pohřbu vyšla česky (v překladu Milana Schulze ji vydalo nakladatelství Prostor). A je to opravdu dílo mimořádné, a kdyby to neznělo tak pateticky, řekla bych, že je to literární skvost. I když kritikové píší, že je to román, je to vlastně zpověď muže svého věku. Ján Rozner (1922-2006) se kriticky zabýval literaturou, divadlem i filmem a jeho próza Sedm dní do pohřbu rámuje smrt a pohřeb jeho ženy Zory Jesenské (1909-1972). Kouzlo toho textu je v přesném detailním popisu co protagonista, tedy autor, dělal, co všechno musel zařizovat, aby Zora Jesenská mohla být pohřbena o Vánocích v roce 1972, kdy oba byli v nemilosti, oba byli vrženi do zapomnění, takže se dokonce vyskytla absurdní otázka, jestli pohřeb, který se měl odehrát v Martině, rodném městě Zory Jesenské, bude vůbec povolen. To spojení věcného popisu jednotlivých všedních úkonů se vzpomínkami na minulost působí velmi sugestivně, snad právě proto, že autor vůbec nehodnotí události, ani nepoužívá silná slova odsouzení, jen je předkládá jako obraz života a doby. Vzhledem k tomu, že rámec knihy tvoří rok 1972, nedozvíme se vlastně o jeho emigraci do Mnichova v roce 1977, i když na několika místech odmítá možnost odjet do ciziny, přestože museli se ženou pracovat na jména jiných překladatelů. Že taková praxe existovala v Čechách, kde se vyráběly i samizdaty, toho jsme se účastnili, ale že to platilo i pro Slovensko v takové šíři, to jsme nevěděli. A tak těch sedm dní do pohřbu obsahuje i všechna příkoří té kruté doby, kdy cenzuře podléhaly i pohřební řeči a výběr hudby při pohřebním obřadu. A co nejvíc člověka překvapuje, že o Husákovi se nesmělo psát špatně, a to platilo pro celou slovenskou společnost, protože Husák byl na nejvyšším vrcholu a vládl i nad Čechy a nad Čechami. A na to byli Slováci zřejmě hrdí. Knihu historických fejetonů Nic nového pod sluncem napsala Jitka Neradová, „píšící učitelka“, jak čteme na záložce (vydalo nakladatelství Jalna). Jako by to odpovídalo rčení, že historie je učitelka života. Přitom víme ze zkušenosti, že učitelé obvykle neoplývají smyslem pro humor. A vida, tady se najednou historické události traktují s humor. Autorka totiž na všech historických příbězích, které si z našich dějin vybrala, od Cyrila a Metoděje až po Emila Kolbena, chce také dokázat, že všechno bylo jinak než jak jsme se to učili ve škole. Její metoda by byla rozhodně zábavnější i v hodinách dějepisu a možná by mnohé dítky inspirovala k důkladnějšímu čtení o tom, co se vskutku stalo. KNIHY A takovou zábavnou cestu k tomuto cíli propagovali i někteří naši historikové, například Zdeněk Kalista, který ve svých příbězích z historie (hlavně z baroka) chtěl vyvolat takovou sugesci, abychom se při čtení historických příběhů stali jejich účastníky. Je ovšem pravda, že ani lidský život ani historická událost nejsou ve své podstatě legrační, ale záleží na úhlu pohledu, jak autorka v úvodu zdůrazňuje. A ona sama využívá právě toho úhlu, z něhož lidé, kteří museli být výjimeční, když je historie zachovala v paměti, vypadají směšně. Většinou však žijeme v tragikomedii, Jitka Neradová píše mimo jiné také o posledním českém korunovaném král a nazývá ho trotlem. Není to trochu silné slovo, nakonec si ho člověk začne vážit, když dobrovolně podepsal svou abdikaci, aby se na trůn mohl dostat jeho synovec František Josef I.? A tohle mínění zastával i Karel Sabina, který o něm napsal tlustý, teprve nedávno vydaný román Král Ferdinand V. Dobrotivý a jeho doba. Víme hlavně z Nerudových fejetonů, jak ho Pražané zdravili, když se projížděl v kočáře Prahou. Historické fejetony Jitky Neradové psané nejen humorně, ale svižně a lehce, si čtenáři určitě s chutí přečtou, a je jich na stránkách dějin jistě mnoho. Měla by v nich pokračovat. Je samozřejmě známo, že o zločiny v dějinách není žádná nouze, a navíc když čteme historické knihy zločiny nás nejvíce přitahují, protože jsou dramatické a zároveň často záhadné. A tak není divu, že některé historiky zajímá zločin; patří k nim archivář a historik Jindřich Francek, který sebral do knihy Mordy a jiné zločiny s podtitulem 100 kriminálních příběhů (vydala Paseka) příběhy středověké, raněnovověké i novověké kriminality. V úvodu zdůrazňuje, že se tak čtenářům dostávají informace o spodních vrstvách společnosti, o nichž toho moc nevíme. Také poukazuje na to, jak často je historiografie nespravedlivá, a jako důkaz přináší osud Emila Háchy. Byl to právník a prezident Nejvyššího právního soudu, psal verše a překládal knihy z angličtiny, např. slavnou knihu Tři muži ve člunu od Jeroma Klapky Jeroma, a když abdikoval prezident Beneš, byl zvolen 30.11.1938 on prezidentem a pod Hitlerovým nátlakem musel podepsat souhlas s tzv. ochranou českých zemí Velkoněmeckou říší. To je historie poměrně nedávná, a pro Emila Háchu tragická, nakonec po druhé světové válce zemřel ve vězeňské nemocnici. Je zvláštní, že v historii ženy, které měly moc, začaly uplatňovat sadistické metody nad poddanými. Když se v roce 1529 ujal funkce purkrabího hradu Karlštejn Jan Bechyně, KNIHY přenechal vládu nad tvrzí Pičín u Příbrami své ženě Kateřině z Komárova. A nebýt toho, že český kronikář Václav Hájek z Libočan se dostal s purkrabím do sporu a doporučil mu, aby se víc staral o svou ženu než mu vyvraždí všechny poddané, nedošlo by k soudu a nic bychom o tom nevěděli. Až pražský kožešník vypověděl, že paní z Komárova zabíjela jeho sestru Kateřinu – pověsila ji přes bidlo a moždíř k hlavě ji přivázala. Nakonec se pod tlakem důkazů přiznala k nejméně čtrnácti mrtvým a byla odsouzena k smrti. Jenže pověsit urozenou dámu bylo na pováženou, a tak ji uvrhli do věže Mihulka na Pražském hradě, kde ji nechali umřít hlady, a to umírání bylo dlouhé, od 27. února do poloviny března. Teprve na mučení přiznala Judita, že své novorozené dítě zabila, a v roce 1698 ji odsoudili k smrti „tradičním způsobem“ – vložili ji do hrobu, probili srdce kůlem a zahrabali ji. Je zajímavé, že se dochovala i částka peněz, které stálo její věznění. Sám autor uvádí, že veřejnost seznamuje s pestrou škálou soudních procesů na pozadí českých národních dějin. Poslední se konal po Chartě 77. U žen je vždycky problém, že v průběhu několika let změní třeba i několikrát své příjmení. Tak se stalo i Ivance Lefeuvre, která byla rozená Šimková, posléze Šabatová a Hyblerová. Pod svým současným francouzským jménem vydala své deníky, které si začala psát od ledna do poloviny června 1982 v Praze a pak ještě do konce toho roku už ve Francii. Vyšly až teď pod názvem Migrace 1982 v edici Paměť nakladatelství Academia. V té době se připravovala na nucený odjezd do ciziny, neboť jako signatářka Charty 77 byla vystěhovaná v rámci akce ‚asanace‘ z Československa. Nebylo to jistě snadné, protože rodina měla tři malé děti, z nichž nejmladší Elišce bylo několik měsíců. Tehdy si poznámky a deníkové zápisy psala na všechno možné, ale že by dát je dohromady trvalo celých třicet let? Zřejmě zpočátku na vydání nemyslela, konečně měla jiné starosti, jak se nejdříve v Německu a později ve Francii uživit. Dostali se do sběrného tábora v Herblay nedaleko Paříže, později byli na ubytovně v Limoges. Martin Hybler i jeho žena Ivanka, tehdy Hyblerová, pracovali ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, překládali do francouzštiny různé dokumenty, například Pravdivý příběh Plastic People, jak ho sepsal Ivan Martin Jirous. Ivanka měla štěstí, už po čtyřech měsících začala pracovat ve svém oboru, získala místo odborné vychovatelky. Když jsem se jí na křtu knihy jejích deníků ptala, jestli v roce 1989 nepomýšleli na návrat, řekla že ne, protože všichni už měli své místo v nové společnosti. Jak se ukázalo, ze všech dětí se stali Francouzi, umějí prý česky, ale mluví francouzsky. Vracejí se do Česka jen na krátké návštěvy, jejich domov je ve Francii. Kniha je doplněna mnoha dokumenty a fotografiemi a je to tedy především dokument o životě lidí v totalitním systému a pak na svobodě. O tom, jak je svoboda nutná pro rozvoj osobnosti. Milena Nyklová ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE AUTOPORTRÉTY PLZEŇÁKŮ V plzeňské Galerii Jiřího Trnky, patřící Unii výtvarných umělců plzeňské oblasti, mohli až do počátku března návštěvníci vidět ojedinělou výstavu kurátorů Marie Kasalické a Jaroslava Hausnera nazvanou Autoportréty. Kurátor uvedl: Šlo o opravdu dobrý nápad zajímavý zejména pro veřejnost. Zúčastnilo se padesát osm autorů a vystaveno bylo devadesát prací. Byla dána možnost vystavit dva portréty včetně portrétu kolegy výtvarníka. Jeden autoportrét většinou pocházel ještě z dob studií a druhý již představoval současný výtvarný rukopis, což dávalo možnost sledovat i autorův vývoj. Součástí zdařilé živé expozice byly i autoportréty již nežijících výtvarníků. Nejstarší autoportrét Jana Weniga pocházel z roku 1943. Vystavovali i více než osmdesátiletí umělci Marie Lacigová, Zdeněk Světlík a Jaroslav Pleskal. V galerii jsme mohli najít malby, kresby, grafiky, keramiku, fotografie i plastiky. Autoportrétem překvapili výtvarníci, kteří se dnes věnují zcela jinému výtvarnému oboru. Marie Kasalická dodávala: Myslím, že je také důležité, že jsme se při instalaci mohli všichni lépe poznat, protože výtvarníci jsou většinou individualisté a pracují sami. A cením si děl pojatých humorem, protože toho není nikdy dost. Humorných invencí autoportrétů potěšilo diváky mnoho. Usmívali se nad ironizujícími trojportréty například Miloslava Čelakovského a Jindřicha Bílka, nad nadsázkou malby na prkénku od WC Bronislava Losenického, nad erbovním veselým zajíčkem ve vlasech Marie Zajíčkové i nad drobnými kresbami Milana Vendi Hůrky, vždy doplněnými jeho říkankami. Známým osobitým vtipem zaujal „autoakt“ Jany Vackové. Humorem se nesla i fotomontáž Jaroslava Hausnera, který se viděl jako buran v modračkách obdivován krásnými dívkami z Muchových plakátů. Originálním pojetím byl vytvořen dějový autoportrét Pavla Žiláka a ve zvláštním efektu překrývajících se tváří autoportrét Jana Jelínka. Vážněji se vyjadřoval skvělým autoportrétem Miloslav Čech, půvabný vzhled svých studentských let připomněla malbou Marie Lacigová. Také se objevil portrét Jana Havlice od spolužáka Milana Knížáka. Nejmladší generaci prezentovali svými díly Anna Arnetová, Bedřich Kocman a Jan Dolejš, který vytvořil i posmrtný portrét výtvarníka experimentátora Ivana Hostaši. Odvážně nekompromisními byly věk nepopírající drobné grafické autoportréty Miroslavy Nové. Svůj portrét v malbě tajila Květa Monhartová a stejně tak se vytrácela srozumitelnost tváře grafického autoportrétu Josefa Haringa. ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Oživením výstavy se staly zmiňované plastiky Miroslavy Nové, Karla Němce, Zdeňka Jílka, Břetislava Holakovského a Jaroslava Veseláka i keramická díla Dagmar Fily, Jiřího Špinky, Miloše Franče a Jana Rybáka. Téměř divadelním zážitkem mohl být trojrozměrný objekt malé jevištní scény od Zdeňka Světlíka, kam věrnou výtvarníkovu loutku před Čížková. Slavěny Janzaznamenala Marie Ně- malířským stojanem vytvořila Hanka Portrétem byl i námět aradekoru dové a formu užitého umění v drátkovém autoportrétu šperkařka mečková. Méně výtvarné se zdály být fotografické autoportréty, které mohly být možná jen portréty. Společné dílo kurátorů v podobě objektu auta (auto – portrétu) Marie Kasalické polepené počítačově upravenými fotografiemi všech vystavujících od Jaroslava Hausnera uhánělo vstříc dalším ak-cím Unie výtvarných umělců plzeňské oblasti. I když nebylo možné uvést díla všech padesáti osmi autorů, je zcela bez pochyb, že diváci z galerie vždy odcházeli s milým pocitem téměř osobního setkání s výtvarníky. Bedřiška Terezie Brůhová Fota z archivu ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Převzatý materiál ZEMŘEL SOCHAŘ VRATISLAV KAREL NOVÁK, AUTOR LETENSKÉHO METRONOMU Ve středu 12. února 2014 zemřel sochař, šperkař a vysokoškolský pedagog Vratislav Karel Novák (*1942), který svými kinetickými objekty obohatil českou krajinu i prostor lidského těla. Z technicistních prvků konstruoval téměř nehmotná díla plná poezie a křivolakého pohybu, která nabízejí nečekané pohledy do lidské duše. K prvním výrazným vystoupením V. K. Nováka patřila účast na projektu Socha a město, realizovaném v roce 1969 v Liberci, jenž přinesl interakci současných objektů s geniem loci rozmanitých částí města. Dlouhou řadu Novákových samostatných výstav zahájily Cykloty, představené v pražském Divadle v Nerudovce na sklonku 70. let. Energie, velkoryse zachycená autorovými rozměrnými exteriérovými plastikami, se v komorních „cyklotech“ soustředila do mechanismů, uváděných do chodu pohybem ruky. Akce lidského těla propojuje v Novákově díle svět konceptuálního umění s oblastí šperku. Na samou hranici tvorby šperku V. K. Novák dospěl v sériích dotýkání těla světlem, jejichž hmotným dokladem zůstávají fotografie, realizované samotným autorem i ve spolupráci s fotografy Pavlem Baňkou, Tono Stanem, Lubošem Dvořákem či Josefem H. Honzíkem. Intenzita propojení výtvarného díla s lidským tělem vrcholí v sérii šperků z kovových strun a skleněných střepů, které vzrušují nositele i diváky připomínkou lidské zranitelnosti. V povědomí kulturní veřejnosti ovšem zůstávají zejména Novákovy monumentální realizace v Jablonci nad Nisou, Liberci či americkém Cincinnati. Nejvíce bývá diskutován mechanický objekt Metronom. Usazený na soklu někdejšího pomníku J. V. Stalina na hraně Letenské pláně v Praze jako součást Všeobecné československé výstavy v roce 1991, odměřuje svým kyvadlem náš pozemský čas a příklon k pravici či levici. Nekončící výzva k objevování sebe samých charakterizuje nejen Novákova umělecká díla, ale též jeho pedagogické působení. Během více než dvou desetiletí probouzel nespoutané hledačství v atmosféře plné svobody a otevřenosti ve studentech oboru kov a šperk Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze a Fakulty umění a designu Západočeské univerzity v Plzni. Díky tomu jsou již dnes v českých i zahraničních muzejních sbírkách zastoupeny nejen práce V. K. Nováka, ale též řady jeho žáků. prof. Vratislav Karel Novák (13. 12. 1942 – 12. 2. 2014) 1961 – dokončil studia na Střední průmyslové škole bižuterní v Jablonci nad Nisou (obor rytí kovů) 1967 – dokončil studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (v ateliéru uměleckého zpracování kovů) 1969 - kolektivní výstava Socha a město, Liberec 1984 - realizace kinetické plastiky nad rychlostní silnicí v Chomutově - Jirkově 1985 - realizace světelné plastiky pro areál elektrárny v Prunéřově 1986 - společná výstava českých šperkařů (Cepka – Novák – Prášil), Galerie Am Graben, Vídeň 1990-2007 - vedl ateliér Kov a šperk na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze 1993 - samostatná výstava Zveřejnění, Moravská galerie v Brně 1994 - jmenován profesorem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze 1996 - získal zlatou medaili na Internationale Handwerkmesse v Mnichově 2008-2014 - vedl ateliér META/LL/UM – Design kovu a šperku na Fakultě umění a designu Západočeské univerzity v Plzni zdroj zprávy: Uměleckoprůmyslové museum v Praze; [email protected] ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE SPOMIENKA MIESTO NEKROLÓGU. Ladislav Ballek (2.4.1941 – 15.4. 2014 V utorok 15. apríla zomrel v Bratislave, krátko po svojich 73. narodeninách slovenský spisovateľ, redaktor, tajomník Zväzu slovenských spisovateľov, poslanec a veľvyslanec v Prahe Ladislav Ballek. Chorľavel už dlhší čas, ale vždy sa zo svojich chorôb vystrábil a jeho smrť ma úprimne dojala. Dozvedel som sa to tak, že mi o jeho úmrtí niekoľko mojich priateľov či známych nezávisle jeden na druhom poslalo esemesku. Potvrdilo mi to, akej úcte a obľube sa Ladislav Ballek tešil v Prahe. Hneď sa mi v hlave mi ako kaleidoskop premietli rôzne chvíle, ktoré som mal možnosť v jeho spoločnosti zažiť. Aspoň niektoré z nich spomeniem. Prvý krát som ho osobne stretol na jeseň roku 1986 vďaka básnikovi Ľubovi Feldekovi. Pozval ma na oslavu svojich päťdesiatin, ktorá prebiehala v Charlie Centre v Bratislave. Bola to „opravná repríza“ pôvodne oslavy storočnice, ktorú spoločne s rovnako starým spisovateľom Vincom Šikulom pri príležitosti svojich päťdesiatin oslavovali v Záhrade Červený rak, kde sa v lete konali programy organizované mestskou knižnicou v Bratislave. Převzaté foto: http://cs.wikipedia.org/wiki/ Na túto oslavu som bol pozvaný preto, lebo sa predpokladala nejaká podobná repríza v Prahe, v Dome slovenskej kultúry, ktorý bol na to najvhodnejším miestom a kde som vtedy pracoval. Preto píšem „opravná“, lebo obaja protagonisti – Ľubo Feldek aj Vinco Šikula prišli na vypredaný program už veľmi spoločensky unavení. Niet divu, bolo horúce leto a vtedy k tomu, ak si človek vypije zopár pohárikov, netreba veľa. Problém nastal ani nie v tom, že tam boli prítomní zahraniční študenti letného kurzu slovenčiny Academica slovaca, čo by nakoniec ani tak nevadilo, lebo si mohli myslieť, že „ na Slovensku je to tak“, ďalej veľa priateľov a známych oslávencov by sa tiež tomu nečudovalo, ale prítomný bol aj vtedajší dlhoročný slovenský minister kultúry Miroslav Válek, ktorého k obom oslávencom viazali priateľské vzťahy. Priebeh programu „ storočnice“, ktorý bol pripravený obomi protagonistami osláv prekročil hranicu tolerancie ministra. Myslím si, že skôr než ministrova intolerancia zavážili vtedajšie spory, ktoré mal s tajomníkom pre ideológiu ÚV KSS Ľudovítom Pezlárom. Pre Pezlára taký škandál bol voda na mlyn. Spory medzi obidvomi vysokými funkcionármi v kultúre boli všeobecne známe a jeden vždy čakal na chybu toho druhého. Asi si to Válek uvedomil a rozhodol sa, že to len tak a nenechá a obidvoch básnikov exemplárne potrestá. Nepoznám všetky podrobnosti, do konca programu som ani nezostal, lebo ma sprevádzala moja priateľka Terka Ursínyová, ktorá mi povedala, že nemôžem od nej očakávať, že by tam zostala do konca. Oddaná Feldekova manželka, pani Oľga mala veľa práce, aby celú záležitosť pri prijatí u ministra „vyžehlila“. Napísala o tom črtu „Žila som s Poliakom“, ktorá mala byť kvázi súčasťou jej budúcich memoárov. Keď už všetko dobre dopadlo, Feldekovci tento výtvor rozosielali ako novoročenku na rok 1987. Ale to predbieham udalosti. Vzhľadom na trapas, ktorý bol U červeného raka, Feldek nesmel ísť do Prahy. Na vystúpení v Prahe mu veľmi záležalo. Nielen preto, že tam študoval jeho syn Martin, ale mal tam veľa priateľov a tiež pri vzniku Domu slovenskej kultúry prisľúbil, že bude častejšie chodiť do Prahy, aby pomohol s naplnením jeho programov. Svoju úlohu som v tom mal zohrať aj ja, ktorý som vtedy bol vedúcim kultúrnovýchovného oddelenia Domu slovenskej kultúry a preto som bol opätovne pozvaný do Bratislavy. ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Pri vstupe do sálu, kde prebiehala už oslava, mňa okrem jubilanta nikto nepoznal, podobne to bolo aj so mnou. Keď ma Ľubo Feldek úprimne privítal, spýtal sa ma s kým by som chcel sedieť, vyslovil som želanie, že ak tu je, rád by som osobne poznal Ladislava Balleka. Toto želanie mi bolo splnené a celý čas oslavy som mal možnosť sedieť pri jednom stole s ním. Ballek ma zaujal svojimi knihami, ktoré mi objavili do tej doby pre mňa neznámy slovenský Juh. Sám rodák zo Šiah opísal v troch knihách aj s autobiografickými prvkami tento kraj. Po „Južnej pošte“, ktorá bola autobiografická, prišli dve knihy o Palánku, ktoré som miloval „Pomocník“ a „Agáty“. „Južná pošta“ bola podobne ako „Pomocník“ úspešne sfilmovaná a Pomocník zdramatizovaný. Filmy sa premietali aj v Prahe, televízne inscenácie na federálnom kanáli a dramatizácia Pomocníka bola niekoľko sezón v repertoári Divadla komedie. Odchádzal som šťastný z príjemného večera a plný dojmov som cestoval naspäť do Prahy. Veď Štefan Riečan a jeho „pomocník“ Valent Lančarič boli mojimi obľúbenými postavami z „Pomocníka“ a živo som s nimi prežíval svet slovenského Juhu. A ako mi bola blízka veta, ktorou končil denník lekárnika Eugena Filadelfiho z „Agátov“: „Väčšinu z toho, čo som tu prežil, som nechcel!“ Ladislav Ballek mi pri tomto stretnutí sľúbil, že príde na besedu do Domu slovenskej kultúry. Svoj sľub aj splnil a podľa dedikácií jeho knihách z mojej knižnice viem, že sme s ním mali viacero stretnutí. Navštívil ma aj pri iných príležitostiach, v čase svojich ciest do Prahy. Jedno z najzaujímavejších stretnutí som s ním prežil keď som zorganizoval „haluškovú večeru“ v Dome slovenskej kultúry. Zúčastnil sa jej vtedy čerstvo menovaný premiér Marián Čalfa. Bolo to tesne po vytvorení jeho prvej vlády, v čase keď po abdikácii prezidenta Husáka, Marián sa stal podľa ústavy ako predseda vlády aj úradujúcou hlavou štátu. Vtedy som videl všade kvitnúť kvety. Keď sme sa bavili, čo nás v najbližšom období čaká a ako mu môžem pomôcť, (o tom pri inej príležitosti), Nahlas uvažoval, že nebude hovoriť v televízii na Nový rok, ale svoj prejav vo funkcii hlavy štátu prednesie na Štedrý deň, aby v takejto slávnostnej chvíli aj upokojil spoluobčanov, lebo mnoho sa nevedelo, čo prinesú ďalšie dni. Marián chcel, aby jeho prejav až bude pripravený si vopred prečítal aj Ladislav Ballek, ktorý by premiérovi pomohol ho dať do literárne príťažlivej formy. Ale udalosti dostali iný priebeh, behom pár dní sa Marián Čalfa dohovoril s Václavom Havlom na spôsobe prevedenia voľby prezidenta a plán s prezidentským prejavom na Štedrý večer padol do vody. Ešte tesne pred Štedrým dňom, keď som cestoval k mamičke na Vianoce do Trenčína, som sa s Ladislavom Ballekom náhodne stretol pred Štefánkou v Bratislave a potvrdili si, že zo štedrovečerného prejavu nič nebude. Pri tejto príležitosti si hovorím, že veru aj Marián Čalfa je nedocenený za to, čo za dva a pol roka vo funkcii predsedu vlády vykonal pre obnovenie demokracie v Československu. Nedávno som si na to spomenul pri úmrtí španielskeho premiéra Adolfa Suaréza, lebo takú úlohu, ako Suaréz zohral v Španielsku na prechode od frankizmu k demokracii, takú zohral pri transformácii politického života v Československu aj Marián Čalfa. Ale o tom je škoda hovoriť. Sledoval som aj ďalšie kroky Ladislava Balleka. Spomínam si , akú som mal radosť, keď som sa dozvedel, že bol menovaný do Prahy za veľvyslanca. Vtedy som si povedal to je človek, ktorý dokáže znova získať pre Slovensko sympatie tunajšej verejnosti. Jeho noblesné chovanie, vnímavosť, ochota a schopnosť načúvať iným, boli predpokladom k tomu. Začiatkom deväťdesiatych rokov, keď začala nová éra v susedských vzťahoch a Maďari vyslali do Prahy Györgya Vargu a Poliaci Jana Balucha som si hovoril, to je skvelé! Takýto pocit som mal, keď som čítal o Ballekovom menovaní. Od tej doby som sa s ním počas jeho funkcie viackrát stretol a mnohé veci sme spoločne premysleli a vykonali. Spomínam si, aký „trapas“ som urobil, keď som ho raz pozval na návštevu ku mne a som mu do telefónu vysvetľoval, ako sa k nám dostane mestskou dopravou. Vôbec som si neuvedomil, že má svojho šoféra a že existuje určitý protokol. Keď z Prahy odišiel bolo mi veľmi ľúto, ako sa k nemu chovali iní. Keď bola otvorená nová budova slovenského veľvyslanectva v Pellého ulici v Prahe 6, (kuriózne na tom bolo, že otvorenie sa konalo za účasti premiéra v demisii Miroslava Topolánka ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE i dezignovaného premiéra Jana Fischera, manželky prezidenta Lívie Klausovej . slovenského premiéra a iných prominentov. Spievala pritom aj Helenka Vondráčková, ale iba minister zahraničných vecí Karel Scharzenberg spomenul Ballekov podiel na poste veľvyslanca pri vybavení priestorov pre novú budovu zastupiteľského úradu a jej pre-stavbu. Ballek ale nebol pozvaný. Podobne ma trápilo, že keď sa konal v Prahe festival filmov nakrútený podľa jeho literárnych predlôh, nikto zo slovenských prominentov a nemyslím tým len diplomatov sa toho nezúčastnil. V kine Na Ořechovke nás bolo len niekoľko a snažili sme sa ospravedlniť rôznymi inými akciami neprítomnosť tých, o ktorých sme si mysleli, že by na úvodnom premietaní mali byť prítomní. Ladislav Ballek ale vedel svoje , ako to je s ľuďmi, keď odídu z funkcie... Viem, že mal pripravené spomienky, alebo skôr súbor prejavov z doby svojho pražského pôsobenia. Myslím, že v redakcii Slovenských dotykoch sa uvažovalo o ich vydaní. Veľmi som obdivoval jeho kultúru prejavu, vždy keď hovoril o svojej manželke, hovoril o „ pani môjho srdca“. Jeho galantnosť bola prirodzená a svojou bezprostrednosťou vedel získať pre Slovensko veľa priaznivcov. Veru nebol pohodlný ísť do Hornej či Dolnej, keď bol požiadaný o prejav a vedel, že to pomôže Slovensku či slovensko-českým vzťahom.. Viackrát navštívil aj vysokoškolské mesto, keď sa konalo zasadanie česko-slovenskej komisie historikov. Popri stretnutí s akademickými funkcionármi vždy prehovoril k študentom a účastníkom seminára, ktorý sa konal pri príležitosti zasadania komisie. Jeho vystupovanie bolo jedinečné. Aj keď odišiel, jeho dielo zostáva a tí, ktorí ho poznali z jeho diplomatického pôsobenia na neho tiež nezabudnú. Ak by existoval rad Rytier česko-slovenskej vzájomnosti , bol by sa stal jeho komandérom a prvým nositeľom! Jeho pamiatka ostane natrvalo v mysli tých, ktorí ho poznali.. Vojtech Čelko Životopis - Ladislav Ballek Převzatý materiál http://cs.wikipedia.org/wiki/ Dětství prožil v Dudincích a Šahách. V letech 1959-1963 studoval na Pedagogické fakultě v Banské Bystrici slovenský jazyk, dějepis a výtvarnou výchovu. Po absolvování základní vojenské služby rok učil na základní škole v Habovce. V roce 1966 sa stal redaktorem Československého rozhlasu v Banské Bystrici (stál např. při zrodu relace Rádiovíkend) a v letech 1968-1972 byl redaktorem kulturní rubriky krajského deníku Smer. Od roku 1972 působil v Bratislavě. Nejprve v redakci původní tvorby vedoucí literárního oddělení ve vydavatelství Slovenský na Ministerstvu spisovateľ a kultury Slovenské od socialistické roku 1977 jako republiky. Od roku1980 byl náměstkem ředitele Slovenského literárního fondu a v letech 1984-1989 vedoucím tajemníkem Svazu slovenských spisovatelů. V letech 1992-1994 byl poslancem Národní rady Slovenské republiky za slovenskou Stranu demokratické levice. Vyučoval na Pedagogické fakultě v Nitře a kandidoval Pedagogické fakultě Univerzity na prezidenta Slovenské Komenského v Bratislavě. republiky. Od roku 2001 do V roce 1998 neúspěšně roku 2008 působil ve funkci velvyslance Slovenské republiky v České republice. Jedná se o typického představitele slovenské románové tvorby /nejen, ale zejména/ 70. let 20. století. V roce 1980 obdržel národní cenu SSR a v roce 1982 byl jmenován zasloužilým umělcem. IDIOT NENÍ BLB Soudím, že premiéra divadelní hry Idioti podle původního textu a také filmu dánského „provokatéra“ Larse von Triera vyvolala asi největší očekávání stran letošních premiér ve všech našich divadlech. Uvedený dánský dramatik není na českých jevištích neznámý, mj. se jeho hra Prolomit vlny hraje i v Městských divadlech pražských. Nicméně, Idioti ve Švandově divadle se vymykají jakýkoli běžným diváckým představám o tom, co je (resp. co by mělo být) na jevišti tabu a jak hluboce by mělo to či ono představení člověka oslovit. Představení Idioti bych označil jako dramaticky provedenou „esej o sociální deviaci“, která je přece jenom určena pro silnější povahy vyznačující se určitou mírou neochoty bezmezně se přizpůsobovat běžně vyžadovaným normám konzumní společnosti (do níž jsme bohužel všichni více či méně zataženi). Z inscenace je patrné, že tzv. normální „lidské“ vidění světa je sice typické pro většinu společnosti, nicméně není jediné (a tomu se víceméně bráníme uvěřit). Jistě, týká se snad a především osamělých outsajdrů, z nichž každý je znechucen sám sebou, mnohdy se zcela odlišnými příznaky. Ve hře Idioti jde především o lidi, kteří se sejdou ve svérázném podivném složení, přesto je spojuje to, že postrádají jakékoli racionální či emocionální jádro při hledání smyslu života. Přitom nejsou naprosto podstatné vztahy maskulinity a feminity, nýbrž pocity spole-čenské a rodinné exkomunikace. Výsledkem je jakákoli absence citu, neboť ten se mění až v totální citovou destrukci. „Hrdinové“ dramatu založí jakousi podivnou komunitu a v ní se pokouší vmyslit se do mentality lidí, kteří jsou na různém stupni duševního postižení v linii od těch, kteří se pouze považují za psychicky zdeptané, až po skutečné nositele Downova syndromu. Všichni ale soudobý svět vnímají jako řetězy spoutanou společenskou morálku, z níž existuje jediné vykoupení: rituál, kdy se každý musí kát za své „provinění“. Provokativní a záměrně destrukční „hru“ na idioty ovlivňují i složité vztahy uprostřed komunity, v nichž jednotlivci ztrácejí a nalézají svoji identitu. Takže se dostávají až na samotnou hranici utopie, utopie založené na odporu k řádu, vlastnictví, hygieně. V takové společnosti představuje nahota zcela samozřejmý způsob komunikace mezi nimi, protože ta není vnímána ve svém vlastním sexuálním podtextu. Oni vlastně vyvolávají vnitřní pocit hledání toho původního divošského, co v nás zbylo jako dědictví složitého přírodního antropologického vývoje. Jde o hledání pravdy, ale ta je přece relativní, ta je vždy ve vztahu k něčemu, především snad k pokusu vymanit se z vlastní lhostejnosti. Závěr je však velmi a velmi deprimující, neboť životní filozofie, která jim má pomoci nalézt „idiota v sobě“, který se bude vymykat všem ostatním běžným představám o idiotech (pohříchu vnímaných jako blbové), se jim vlastní vinou vytratí, ztrácejí kontrolu sami nad sebou a jedinou cestou je útěk zpět do nejisté snobské reality „normálního“ života. Režisérkou představení je Anna Petržilková, která herce ponořila do děsivé kontroverznosti, prezentující se především hlubokým morálním cynismem a depresivní manipulárností. V tomto duchu vymezila i hloubku citové shnilosti u jednotlivých postav: Luboš Veselý (vnímaný jako hlavní manipu-látora), Filip Čapka, Patrik Děrgel, Marek Pospíchal, Petra Hřebíčková, Zuzana Onufrá-ková, Martina Krátká. Nejpodstatnější postavou, která celým procesem prochází, je Karin Kláry Cibulkové, která do vily přichází jako „něžný“ pozorovatel, ale postupně se stává nejhorším idiotem, kdy její „čistota“ se mění v teror, která jediná podlehne skutečnému idiotství. (Tady bych si dovolil jednu malou poznámku týkající se toho, že by ji tvůrce kostýmů Lenka Odvárková neměla nechat běhat bosou, ale přece jenom by jí slušely nějaké „trepky“.) Hraje se na mobilní scéně Lucie Labajové. Provokující představení nepochybně najde jak své zastánce tak odpůrce, možná i totální odpůrce. A divadlo musí přece jenom alespoň někdy provokovat… Jiří Sommer ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE KOUKÁM KOUKÁM PO OBLOZE CO TO LETÍ ZA PTÁKA – A ON KAŠPAR V EROPLÁNU HONÍ EVŽU ČIHÁKA… … zpívalo se v kabaretní písničce v dobách slávy obou pánů. A kdy že to bylo? 1 9 0 9 – Šestadvacetiletý Ing. Jan Kašpar a jeho bratranec, čtyřiadvacetiletý Eugen Čihák (do té doby zaměstnaný v mladoboleslavské továrně Laurin a Klement), začínají vyvíjet a vyrábět své první letadlo – samozřejmě v Pardubicích 1 6. 7. 1 9 1 1 – Eugen Čihák poprvé vzlétá (kvůli technickým problémům musí předčasně přistát) 1 9 1 3 – Ing. Jan Kašpar, první český letec, zanechává letecké kariéry (nemá mezinárodní pilotní diplom a vlastně ani fungující letadlo) 7. 5. 1 9 1 3 – Eugen Čihák získává mezinárodní pilotní diplom FAI s pořadovým číslem 51 1 9 1 1 - 1 9 1 4 – Eugen Čihák absolvuje 33 letů (údajně) Po první světové válce Čihák už nelétá, s bratrem Hugem provozuje nákladní autodopravu, letadla však neopouští: stává se leteckým mechanikem, později i správcem letišť ve Kbelích a v Ruzyni – umírá 8. května 1958. Eugen Čihák zkonstruoval celkem 16 letadel. Příležitostná poštovní známka z emise Historické dopravní prostředky výtvarníka Pavla Sivka a rytce Jaroslava Tvrdoně představuje nejzdařilejší model RAPID 1912 (dosahoval tehdy pozoruhodné rychlosti až 130 km/hod.!) – a obálka prvního dne vydání připomíná jeho technický výkres. Jiřina J. Hubáčková ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE GLOBÁLNÍ (PROTENTOKRÁT PRÝ) SLAVNOST Jako by to byla symbolická symbióza: první dubnovou neděli, kdy se ještě jaro jen ztěžka prokousávalo k vládě nad svými třemi měsíci roku 2014, hrálo na jevišti Divadla Semafor studentské divadlo. Jeho název Comica Economica napovídá, že šlo o studenty Vysoké školy ekonomické, kteří uvedli dvě jednoaktovky svého učitele, RNDr. Bohumíra Štědroně. První byla parodie na známou aféru z Bílého domu Prezidentka Hillary – Stážistka Monik a prokurátor Ringo Star, a ve druhé, vGlobální slavnosti, způsobí krizi jakási soudobá „bílá nemoc“, kterou tu představuje nákaza rybí angínou. Tím symbolem je fakt, že na scéně souboru, který s Ypsilonkou, brněnskými Provázkem a Hadivadlem nese štafetu, jejíž sémě tvořily v 60. letech obdobné soubory, se představila dnešní mladá generace. Pro mnohé autory oné éry „malých jevištních forem“ byla podnětem k tvorbě ideologická cenzura, které je již čtvrt století odzvoněno; a mluvené slovo se nedalo tak lehce cenzurovat jako vytištěné. Ale zřejmě ani ono lidské právo sdělovat svůj názor není zajištěno tím, že se likviduje příslušná instituce státní moci. A tak se studenti roku 2014 vracejí k tomu, čím oslovovala společnost generace před půlstoletím – k jevišti, kde nejde o to ztvárnit psychologickou drobnokresbu jiných lidí, ale svůj názor na skutky a jednání druhých. Pro malá divadla byl důležitý názor herce na roli, kterou hrál. Mladí ekonomové k nim přidali i názor na to, jak vše komentují média v té nejrozšířenější soudobé formě. Nešel jsem proto do hlediště abych poměřoval, co se podařilo, a případně vyčítal, že ne všechny výkony odpovídaly zvolenému stylu. Že dívčí část souboru na tom byla lépe než jejich partneři (to ostatně dnes bývá i v leckterém profesionálním souboru). Hlavní byla celková atmosféra – a tu pomáhá studentům probouzet především smysl pro recesi a parodii. Tu naznačuje nejen titul první hříčky, ale i zvolený styl pohledu na svět, který tu je zobrazován. Už třeba jen genderová záměna v aféře rodiny Clintonových, kterou vyšetřuje člen legendární skupiny Beatles, napovídá, že se tu soubor vrací až do časů před 90 roky, kdy revue, co by se vešla do kapsičky od vesty, provedená studenty z lycea ve francouzském Dijonu v dnešní Janáčkově síni poblíž Kampy, volila stejnou parodii a stala se tak vzorem pro další a další generace. ZAJÍMAVOSTI A INFORMACE Oba tituly jsou dílem principála této společnosti, jenž si vedle témat, která svým studentům přednáší (a webové stránky souboru informují, že jde o komerční i politický marketing a prognostika), uchoval svěžího ducha svých vlastních studentských let. Ba, jako příslušník rodiny brněnských Štědroňů, obohatil svou životní zkušenost spřízněností s touto skutečně věčně mladou historií, na míle vzdálenou politikářským frázím minulých schémat. A tuto spřízněnost s časem našich „malých forem“ jsem v hledišti prožíval. Nebyl jsem ostatně jediný, kdo z pamětníků „malých jevištních forem“ zasedl v hledišti. O dvě řady za mnou seděl Petr Poledňák, který provedl listopadovými dny roku 1989 třetí proměnu ústeckého Kladivadla po nástupu normalizace. Tehdy se zdálo, že zákaz jeho inscenace Z Košic do Aše a zpět na jaře toho roku byl poslední administrativní počin státní moci vůči souboru mladých herců. Bohužel divadlo, které v městě nad Labem navazovalo na tuto tradici, v této chvíli už není. Ani normalizační mocipáni si v obavě, že by mohli být označeni za nekulturní barbary, nedovolili takový soubor zrušit. Když už nemohou existovat instituce, které vyslovují ideologické zákazy, je tu volná ruka trhu. I proto v tom výčtu na počátku chybí Činoherní studio z Ústí nad Labem – ještě vloni by tam bylo. Pro dědictví z éry „divadel malých forem“ hovoří i fakt, že se diváci a herci nerozcházeli hned po děkovačce. Pamatuji, že jsme se vždy scházeli v prostorách těchto klubů (neboť obvykle se tento žánr nehrál v klasickém divadle, kde je prostor jeviště a hlediště oddělen, ale v klubu, kde se dalo hovořit o jevech, které tu byly nahlíženy kriticky a s vtipem). V prostorách dejvického Semaforu se sešli na partii šachů, neboť k nim má principál a zřejmě i jeho spřízněné duše blízko. Jindřich Beránek Děkovačkou souboru představení nekončí… Fota převzata z archivu divadla