skauting v bludově

SK AUTING
V BLUDOVĚ
S�������� B���� – J����
SKAUTING V BLUDOVĚ
S�������� B���� – J����
STUDIO ARX
Připsáno památce bratra Bručouna,
velkého a opravdového skauta,
a všech věrných bludovských skautek a skautů,
kteří již sedí u věčného táborového ohně
Děkujeme obci Bludov za trvalou přízeň a podporu,
díky níž mohla být vydána i tato kniha
© Stanislav Balík, 2010
ISBN 978-80-86665-07-8
NA ÚVOD
... rád vzpomínám na dobu, kdy jsme se s ostatními bludovskými junáky
scházeli v klubovně na zámku, v lesích nad koupalištěm či jsme prožívali na
skautském táboře ve Švagrově podobná dobrodružství jako vy dnes. Moji generaci zastihl skauting v nejcitlivějším věku. Jenže sotva jsme začali pořádně
chodit do oddílu, přišli Rusové. Komunisti nám potom skaut vzali, což jsme
docela těžce nesli...
Svoboda, jejíž dvacáté výročí mimo jiné tento almanach oslavuje, znamenala, bohudík, také návrat skautingu do našich zemí. Vím, co vše pro vás
skauting znamená, a raduji se z toho, že jeho myšlenky jsou stále aktuální
a oslovují mladé lidi.
Jako starosta obce bych chtěl bludovskému Junáku popřát, aby vyšel
čestně z boje s počítačovými hrami, hodinami vysezenými u televizních
seriálů a vším současným balastem a naplnil mladé životy svými ideály. Přátelstvím, čestností a láskou k přírodě…
Ing. Pavel Ston
starosta obce Bludov
Zapisování účastníků tábora do legendárního táborového lejstra, Cotkytle 2001
5
Přikládání obřadních polínek za ty, kteří už sedí u věčného táborového ohně
6
SKAUTING
Historie světového skautingu
Málokteré hnutí či myšlenka pozitivně ovlivnily ve 20. století životy mladých lidí tak jako
skauting. Nemyslíme přitom pouze činnost
větších či menších skautských organizací.
Mnoho prvků skautské výchovné metody,
v době počátku 20. století naprosto unikátních
a převratných, se postupem času staly samozřejmou součástí pedagogického instrumentaria, uplatňovaného jak ve škole, tak téměř
ve všech volnočasových organizacích mládeže:
pobyt a činnost v přírodě, její poznávání Setonovo jméno znají dnešní skauti
např. ze „Setonova hrnce“, tradičního
a ochrana, využívání symboliky, týmová práce způsobu přípravy masa v zemi
v malých skupinách, učení se prostřednictvím
praktických činností a her apod.
Skauting však neovlivnil pouze životy mládeže. Svými náročnými morálními požadavky zformoval jejich životy takovým způsobem, že výrazně
zasáhl i do životů dospělých. A bylo smutnou shodou náhod, že první početnější generace českých skautek a skautů dospěla krátce před tím, než si české
země podrobilo nacistické Německo. Konfrontace morálního skautského
základu s totalitním režimem, jenž měl mj. za cíl zničit český národ, totiž
často končila újmami na zdraví i na životě. Nejinak tomu bylo po roce 1948,
kdy se ze skautské výchovy stalo
spolehlivé rozpoznávací znamení
třídního nepřítele.
Ačkoli skauting deklaruje, že
navazuje na celou řadu pokusů
o nalezení nejvhodnějšího výchovného stylu mládeže, a to už
od dob antiky, jeho historie se začíná psát až se začátkem 20. století.
Nejprve v roce 1902 činí americký
Pečení chlebových placek v polní peci, Ramzová
2009
spisovatel a dobrodruh Ernest
7
Thompson Seton (1860–1946) pokusy
s četami mladých lidí Woodcraft Indians.
Seton pro ně vypracoval ucelený výchovný
systém vhodný jak pro děti a adolescenty,
tak pro dospělé obou pohlaví. Jeho základem byla péče o harmonický rozvoj těla,
mozku, ducha a služby. Jak později napsal Rudolf Plajner, Seton „své zálesáctví
definoval jako světový názor, jako způsob
nazírání na věci, jenž vede k všestrannému
vývoji a povznáší život oceněním věcí kolem nás. Zálesáctví mu nebylo organizací,
ale hnutím, ovlivňujícím stávající organizace, i badenpowellovský skauting.“
V pozoruhodné časové shodě s tím po- Mezi jedinečné symboly skautingu
kládá základy skautingu anglický padesá- patří skautský kroj nebo obřadní oheň,
Cotkytle 2001
tiletý generál-poručík Robert Stephenson
Smyth Baden-Powell (1857–1941). Tento syn anglikánského pastora strávil
velkou část svého vojenského života v britských koloniích v Indii a Africe.
Jako dobrý zvěd cvičil ve své službě i jiné. Pověstnou se stala bitva u Mafekingu, součást búrských válek z přelomu 19. a 20. století. Právě tam byl
pro nedostatek mužů schopných obrany zorganizován z hochů oddíl, který
převzal řadu úkolů – především doručování rozkazů a zpráv, vyzvídání apod.
Po krátkém výcviku dokázali chlapci dospělé muže plně zastat. Zde si Baden-Powell uvědomil sílu, jakou může mít usměrňovaná výchova. Byl autorem
několika příruček pro zvědy, známou se stala především Aids to Scouting,
vydaná v roce 1899. Tu později přepracoval, doplnil dalšími nápady a vydal
v lednu 1908 pod názvem Scouting for Boys. Mládež z ní byla
nadšená, protože jim dávala návod k zajímavým činnostem: jak
zapalovat ohně, vařit ve volné
přírodě, hrát si na detektiva
rozpoznáváním významu stop
a značek, účastnit se skautských
her, které slučují obratnost indiána se silou bojovníka.
Dodnes se dbá na tradiční zálesácké dovednosti,
Nezůstalo u slov – výchovné
které se prověřují např. při Drsném Kanadském
Dřevorubeckém Závodě, Ramzová 2009
metody, které v knize popsal, R.
8
Baden-Powell vyzkoušel v praxi,
když na ostrově Brownsea vedl
od 15. července do 9. srpna 1907
tábor. Toho se účastnilo 20 hochů.
V lednu 1908 pak byla v Anglii
oficiálně založena skautská organizace, která se během několika
málo měsíců a let rozšířila (spolu
s přeloženou příručkou Scouting
for Boys) do řady dalších zemí, mj.
do Německa, Belgie, Holandska, Hanes u voskových figurín Roberta a Olave
Ruska, Itálie, Haliče, Francie, Baden-Powell, Anglie 2007
Srbska, Švédska, Argentiny, Chile, Číny, Siamu a samozřejmě do Spojených
států amerických.
V roce 1910 byla založena organizace anglických skautek Girl Guides
Association, jejich vedení přijala Agnes Baden-Powell, sestra zakladatele.
Později se hlavní postavou dívčího skautingu (první světovou náčelní) stala
zakladatelova manželka Olave Baden-Powell.
V červenci 1920 se uskutečnilo první světové skautské jamboree (mezinárodní sjezd) – v Londýně. Od té doby se koná (s výjimkou druhé světové
války) ve čtyřletých intervalech na nejrůznějších místech. Dosud poslední
se konalo v roce stoletého výročí založení světového skautingu v roce 2007
v Anglii.
Zakladatel Baden-Powell se stal ve své vlasti (a po celém světě) respektovanou osobností. Byl nositelem nejvyššího čs. vyznamenání Bílého lva. V roce
1929 byl povýšen do šlechtického stavu – Lord Baden-Powell of Gilwell.
Zemřel 8. ledna 1941 na své farmě v Keni v Nyeri ve věku 84 let.
Nastupující totalitní režimy začaly likvidovat národní skautské organizace. Tak
byl již v roce 1927 zlikvidován skauting v Itálii a nahrazen jednotnou fašistickou organizací mládeže Balilla, v roce
1935 rozpuštěni němečtí skauti
„pfadfindeři“ a vytvořena státní
organizace mládeže „HitlerjuDodnes si bludovští skauti připomínají památku
gend“;
po nacistickém anšlusu
skautů činných v protinacistickém odboji výpravou
k mohyle na Ivančeně
Rakouska v roce 1938 byli za9
kázání i skauti rakouští. Podobně na tom byly skautské organizace v dalších
zemích okupovaných nacisty.
Za druhé světové války prokázali skauti svou věrnost slibu, v němž se
zavazovali milovat svou vlast a sloužit jí věrně v každé době. Za činnost
v protinacistickém odboji byli zatýkáni, internováni v koncentračních táborech, mučeni a popravováni. Řada uprchla do Velké Británie, jako poslední
evropské svobodné země, kde vstoupili do její armády a zapojili se do vojenských akcí.
Konec války přinesl svobodu skautingu a jeho rychlý rozvoj – první
z obnovených skautských organizací byla v Itálii. S postupně přibývajícím
počtem nově samostatných států (především z bývalých kolonií) se skauting
rychle šířil. Zároveň ale přišla druhá vlna zániku – s tím, jak se k moci dostávali komunisté. Tak byl již v roce 1946 skauting zakázán v Polsku, 1948
v Maďarsku, 1950 v Československu a v Číně, 1961 na Kubě. Ke krátkému
období obnovy v roce 1968 nedošlo jen v Československu, ale v souvislosti
s uvolněním v celém východním bloku i v Polsku či Jugoslávii. Brzy však
vlivem událostí zanikly.
Rok 1969 se pro lidstvo nesl ve znamení dobytí Měsíce. Pro skauty
byla tato událost významná tím, že první člověk na Měsíci, astronaut Neil
Armstrong, který byl aktivním členem skautské organizace (byl to tzv. orlí
skaut), poslal z paluby Apolla 11 pozdrav všem skautům a skautkám.
Konec osmdesátých let se nese ve znamení obnovy skautingu v zemích,
kde se hroutily komunistické režimy. Tak došlo k obnově v roce 1988 v Polsku a Jugoslávii, v roce 1989 v Maďarsku a Československu. V současné době
podle údajů světové skautské organizace WOSM je na celém světě pouze šest
zemí, v nichž neexistuje skauting (v pěti z nich je přímo zakázán): Andorra,
Barma, Čína, Korejská lidově demokratická republika, Kuba, Laos.
Celosvětově je skauting strukturován do tří největších mezinárodních
organizací (a do řady menších). Junák, tedy česká skautská organizace, je
souběžně členem všech tří největších: WOSM (World Organization of
Scout Movement) – chlapecká organizace, WAGGGS (World Association
of Girl Guides and Girl Scouts) – dívčí organizace, a ISGF (International
Scout and Guide Fellowship) – organizace dospělých.
V současné době má skautské hnutí hodně přes padesát milionů členů
a nikdo nedokáže spočítat, koho všechno svými myšlenkami života ve službách Bohu, bližním i sobě ovlivnilo.
10
Historie českého skautingu
České země patřily mezi první oblasti, kde se skauting začal šířit. Pedagogové o Baden-Powellově příručce
věděli, a tak pro úspěšné uchycení
skautské myšlenky v českém prostředí stačil malý impuls. Přinesl jej
profesor žižkovské reálky Antonín Rozvoj fyzické zdatnosti je dodnes pevně
Benjamin Svojsík (1876–1938) zakořeněnou součástí skautské metodiky; Klid
na táborové olympiádě, Dlouhomilov 1999
(Benjamin bylo jméno umělecké,
které si dal jakožto nejmladší člen Českého pěveckého kvarteta). Ten reagoval na výzvu tehdejšího inspektora tělocviku v Čechách Josefa Klenky,
aby se tělocvikáři pokusili uvést skauting do výuky – v souvislosti s reformou
tělocviku. Narozdíl od ostatních se Svojsík vydal do země původu skautingu
osobně, aby se seznámil s tímto experimentem na místě. V létě 1911 proto
podnikl studijní cestu po Anglii a severských evropských státech.
Touto cestou, z níž se vrátil nadšen, se začaly psát dějiny českého skautingu. A. B. Svojsík s dalšími spolupracovníky vypracoval koncept národní
varianty skautingu, jemuž bylo vybráno jméno „junáctví“. Zkombinoval
vybrané prvky anglického skautingu a amerického Setonova woodcraftu.
K tomu přidal vybrané specificky české, příp. slovanské prvky – vzory. Když
významná postava českého skautingu, dlouholetý náčelník Rudolf Plajner,
hodnotil vliv obou konceptů, potvrdil, že na rozvoj našeho junáctví – zejména v poválečném období – měl větší vliv Seton. „Jím zdůrazněná výchova
přírodou a v přírodě, jeho zidealizovaný Indián typu Vinnetoua, jeho cesta
‚stoupání na horu‘ byly české povaze mnohem bližší než Baden-Powellova výchova k dobrému
občanství.“ Skutečně, prvorepublikový a poválečný skauting
např. nepříliš významně reflektoval první princip Baden-Powellova skautingu – povinnost vůči
Bohu a měl mnohem blíže k Setonově implicitnímu panteismu.
Příběh o stoupání na horu tvořil symbolický
Skauting podle programového
rámec programu smečky Černých vlků; Kartáč
prohlášení Svazu z roku 1926
a Pavel stoupají na vrchol Baníkov během roverské
expedice do Roháčů
„uznává, že náboženství je pro
11
většinu lidí mravní silou a hlásí se
k zásadě E. Thompson Setonově,
který dí: ‚Měj v úctě každé uctívání Velkého Ducha‘.“ Výrazem
toho byla např. prvorepubliková
organizační samostatnost těch
skautů, kteří s „odsunutím“ povinnosti vůči Bohu do hájemství
tzv. povinností vlastních nesouhlasili.
Bludovští vůdcové vždy usilovali o vyvážení
duchovního rozměru skautingu, aby děti
Nicméně jak později potvrdil
z křesťanských rodin měly prostor dostát svým
R. Plajner, odborné veřejnosti
náboženským povinnostem (Mírov 1996)...
bylo již od počátků českého
junáctví zřejmé, že nejde o pouhé táboření či neužitečný pobyt v lese, ale
že jde především o složku mravní, „která byla opravdu specifikou junáctví
a získávala v něm postupně dominantní postavení. Na otázku ‚Kdo je skaut?‘
bývala dávána odpověď: ‚Kdo žije pod junáckým zákonem‘, čímž se vyjadřovala skutečnost, že to, co nás v junáctví spojuje a tvoří z něho bratrstvo, není
jeho technická, nýbrž etická složka... Socializace dítěte byla tedy pokládána
za hlavní vklad junáctví jak do pokladnice českého národa, tak celé lidské
společnosti.“ Mottem Svojsíkova díla z roku 1912 – základní „bible“ československého skautingu – Základů junáctví byla věta: „Zdravá, ušlechtilá
a snaživá mládež je nejdůležitější problém českého národa“. První podoba junáckého zákona (dnes mírně upravená) měla tuto podobu: 1. Skautovo slovo
jest svaté. 2. Skaut je v pravém smyslu loajální. 3. Skaut zná povinnost svou,
býti užitečným a pomáhati bližnímu. 4. Skaut je přítelem každého člověka
dobré vůle a bratrem každého skauta. 5. Skaut je ochotný a úslužný. 6. Skaut
je přítel zvířat. 7. Skaut je poslušný. 8.
Skaut je vlídný a usměvavý. 9. Skaut je
hospodárný a šetrný. 10. Skaut je čistý
v myšlení, ve slovech, ve skutcích.
Skauting byl převratný celou
řadou svých metod – jejich invenci
je nutné vnímat v kontextu počátku
20. století. Vždyť i v Základech junáctví musely lékařské autority potvrzovat, že spaní v lese není zdraví ... ale program byl přitom duchovně bohatý
škodlivé (ba naopak) a že lesní noční pro všechny (sledování východu Slunce, Obří
skály 2009)
vzduch není otrávený.
12
Skauting měl být původně výchovnou metodou v Sokole, jehož
aktivním činovníkem Svojsík byl.
Sokol však skauting odmítl jako cizáckou myšlenku. První organizační
záštitu proto rodící se skautské hnutí
nalezlo v roce 1912 v Junáckém odboru Svazu českých spolků a přátel
tělesné výchovy mládeže. První
samostatný skautský spolek pak byl
Roznášení Betlémského světla, jako výrazu
ustaven 15. června 1914. Nesl název
soucitu se starými a nemocnými, patří už dvě
Junák – český skaut a existoval do
desetiletí k bludovským skautským tradicím
roku 1919.
První světová válka počínající rozmach skautingu přibrzdila – mnoho
skautských vůdců narukovalo. Během ní také došlo ke vzniku dalších
skautských organizací (i politicky profilovaných), byť vůdčí složkou zůstal
Junák. K pokusu o sjednocení došlo na jaře 1919, kdy 7. června 1919 proběhl
ustavující sněm Svazu junáků skautů Republiky československé. Starostou
Svazu se stal Josef Rössler-Ořovský, místostarostou Jiří Guth-Jarkovský, náčelníkem A. B. Svojsík. Funkce starosty byla spíše čestná, i proto nepřekvapí
reprezentativní sbírka jmen, která se v ní až do roku 1970 (od roku 1939 šlo
o starostu Junáka) vystřídala: Josef Rössler-Ořovský (1919–1920), Josef Svatopluk Machar (1920–1922), Vavro Šrobár
(1922–1928), Milan Hodža (1928–1930),
Edvard Beneš (1930–1935), Josef Charvát (1935–1939) – první odchovanec
skautingu v této pozici, Velen Fanderlik
(1946–1948), Antonín Sum (1968–1970),
Dagmar Burešová (1990–1992), Jiří
Navrátil (1992–1998, 2000–2002), Iva
Macková (1998–2000), František Šmajcl
(2002–2007), Josef Výprachtický (od
2007).
Po celé období první republiky byl
Svaz hlavní silou československého skautingu, který k sobě postupem let, zvláště
V. Fanderlik je i autorem knihy Listy
v období těsně před rokem 1938, formou Jurovi. 2. oddíl z ní převzal např. tradici
kolektivního členství přitahoval různé do Tří nesmrtelných, která přispívá ke
té doby samostatné skautské organizace. kontinuitě vedení
13
Těch v letech 1918–1938 působilo
v Československu více než šedesát – za
zmínku jistě stojí Československá obec
junáků volnosti, Skautské sbory DTJ,
Spartakovi skauti práce, Obec československých Baden-Powellových skautů,
Ústředí katolických skautů, Svaz Švehlových junáků, Děti svobody, Skauti
besídkoví, skauti-ministranti Legio
Angelica, židovské organizace Hašomer Práce vždy byla a je součástí i dívčích
Hacair a Hašomer Kadimah apod.
táborů – Perlička a Máňa při stavbě tábora
Nicméně hlavním reprezentantem,
k jehož nástupnictví se hlásí i dnešní největší skautská organizace Junák – svaz skautů a skautek ČR, byl Svaz. Ten v roce 1934 rozšířil své jméno
na Svaz junáků skautů a skautek Republiky československé. Náčelník A. B.
Svojsík k této změně poznamenal: „Dívka v lese, se sekyrou v ruce, porážející
stromy, stavící své chaty, radící se za večera u táborového ohně a konající
noční hlídky byla hotovou revolucí i v moderním názoru na ženu...“
Změny způsobené ostudnou Mnichovskou konferencí v roce 1938 se
dotkly i skautského hnutí, které bylo tlakem státních orgánů přinuceno
k organizačnímu sjednocení. Dne 22. ledna 1939 tak probíhá ustavující valný
sněm jednotné organizace Junák. V pozoruhodné časové shodě s Mnichovskou konferencí dochází k úmrtí zakladatele a největší osobnosti skautingu
A. B. Svojsíka, který zemřel 17. září 1938 po návštěvě Sovětského svazu,
kde mj. přednášel o skautské výchovné metodě. Pár týdnů po něm – 11.
prosince – umírá jeho nástupce a nejbližší spolupracovník při budování
skautingu od jeho počátků Jan Novák.
Do čela sjednoceného Junáka se jako tzv. velitel postavil pplk. gen. štábu
Václav Vlček (někdejší člen náčelnictva Svazu), náčelníkem byl zvolen Bohuslav Řehák. V. Vlček však již v březnu 1939 na svou funkci z politických
důvodů rezignoval, ministerstvo vnitra poté jmenovalo velitelem Bohuslava
Řeháka, náčelníkem Rudolfa Plajnera a náčelní Vlastu Koseovou. Po Řehákově zatčení v září 1939 se hlavním reprezentantem organizace stal R.
Plajner. Postupem let se stal nejvýraznějším symbolem československého
skautingu, a tím zůstal až do své smrti v roce 1987. Nicméně poprvé se širší
skautská veřejnost o tehdy osmnáctiletém R. Plajnerovi dozvěděla už v roce
1920, kdy mu jako vůbec prvnímu skautovi v českých dějinách byl udělen odznak Za čin junácký, a to za záchranu tří dětí z rozvodněné Svratky v Brně.
Dne 28. října 1940 vydal K. H. Frank výnos o likvidaci Junáka. Mnoho
14
skautských oddílů přežilo období okupace pod hlavičkou Klubu českých turistů. Za druhé světové války se zapojilo velké množství skautů do odbojové
činnosti – při výzkumu skautských obětí druhé světové války, který proběhl
v roce 1985, bylo zjištěno a ověřeno 565 obětí z řad Junáka v českých zemích.
Z tohoto počtu bylo 140 skautů popraveno, 257 umučeno v koncentračních
táborech a věznicích, 14 bylo padlých partyzánů, 43 padlých příslušníků československé zahraniční armády a armád spojenců protihitlerovské koalice
a 111 padlých při Pražském povstání, SNP a při povstání a osvobozovacích
bojích na celém území ČSR. Mnoho skautů dobrovolně odešlo do zahraničních legií a plnili svůj skautský slib „milovat vlast svou a sloužit jí věrně
v každé době“ nasazením a mnohdy i položením života v bitvách v Evropě
i severní Africe.
K obnově Junáka dochází okamžitě s osvobozením republiky. Celé
období 1945–1948/50 se ovšem nese i ve znamení vnitřních sporů o další
(politickou) orientaci Junáka. Zatímco nelze říci, že by mezi jeho (významnějšími) členy byli přívrženci nacistické ideologie, o ideologii komunistické
to neplatí. Komunistická strana nevynechala Junák ze svých snah o ovládnutí
společnosti a poměrně důsledně se jej snažila infiltrovat. Významnými „rudými“ skauty byli např. Gustav Riedel, Ferdinand Stopka, Jaromír Preininger,
Antonín Žák, Josef Cyvín, Jiří Haškovec ad. Náčelník slovenských skautů
Ivan Janček byl dokonce přezdíván „Rudý maršál“. Nicméně proti nim stálo
množství řadových členů a činovníků, kteří svůj zásadový odpor potvrdili
v padesátých letech vězněním či obětí života. Snad nejvýznamnějším střetem
byla příprava tzv. Junáckého manifestu, který byl výrazem bolševizujících
tendencí ve skautingu. Jeho návrh byl ale přesto, že jej připravila Moravská
zemská junácká rada, účastníky Moravského zemského sněmu v lednu
1948 po bouřlivé debatě jednoznačně odmítnut, vedení zemské
rady bylo zcela vyměněno, autorům
manifestu dokonce hrozilo i vyloučení z Junáka.
To už však byla spíše labutí píseň antikomunistických skautů. Při
únorových událostech je i v Junáku
ustaven Ústřední akční výbor Junáka,
který převzal jeho řízení. Formálně
Junák ještě existoval dál, i když jen Skautský slib je začátkem života v Pravdě
jako dětská organizace Českosloven- a Lásce; slib na sněhu u Jezírka v prosinci 2009
15
ského svazu mládeže (od 29. března 1948). Lze ale říci, že tímto okamžikem
přestal existovat „de facto“.
Zanikala organizace, nikoli skautské hnutí. Jeho sílu ukázala např. skupina
kolem Karla Skály – Číla, která chystala a téměř provedla protikomunistický
převrat, který se měl uskutečnit ze 16. na 17. května 1949. Plán vypracoval
štáb skupiny JUDr. Jaroslava Borkovce „Svobodné Československo“. Na pomoc povstání mělo přijít několik vojenských jednotek. Politicky celou akci
řídil a koordinoval významný skautský činovník Dr. Karel Skála – Číl – do
února 1948 velitel pražské oblasti. Prostřednictvím jeho manželky Dagmar
Skálové – Rakšy bylo do akce zapojeno více než sto pražských starších
skautů. Plán byl ale prozrazen. Dva dny před plánovaným začátkem bylo
zatčeno 120 armádních důstojníků a 54 civilistů. Mnoho skautů a skautek
bylo propuštěno s tím, že při výslechu společně tvrdili předem dohodnutou
verzi, a sice že byli přesvědčeni, že se jedná o noční skautskou hru. Následovala řada procesů, v nichž bylo uděleno šest trestů smrti, z nichž všechny byly
5. listopadu 1949 vykonány. Karla Skálu zachránila od nejvyššího trestu jeho
žena Dagmar, skautská vůdkyně, která vzala většinu viny na sebe, protože
předpokládala, že si komunistický režim nedovolí popravit ženu. V roce 1949
to komunisté skutečně neudělali, Rakša dostala „pouze“ doživotí. Rozdány
byly další vysoké tresty – viz např. pozdější starosta Junáka Jiří Navrátil. Plán
převratu tedy nevyšel, byť jak jej hodnotil Václav Černý, akce Borkovce a jeho
skupiny byla reálná a byla vůbec nejodhodlaněji a nejradikálněji pojatým výkonem branné demokratické resistence...
V měsících po Únoru dochází jen k postupnému zániku i těch zbytků
kdysi velké junácké organizace, jež byly ještě trpěny. Oznámení ČSM o zániku Junáka ze 17. 7. 1950 bylo uveřejněno v Úředním listě díl II, ze dne
13. 9. 1950. V té době již některé oddíly pracovaly v ilegalitě a první oddíly
skautů se formují i v komunistických kriminálech. Tak symbolicky končí
první polovina 20. století.
Mnoho skautů se zapojilo do třetího odboje, stovky jich byly zavřeny,
několik i popraveno či v bolševických kriminálech umučeno. Z Klášterce
pocházel dvacetiletý skaut Alois Valenta, který byl komunistickou státní
mocí zastřelen.
Po dlouhých osmnácti až dvaceti letech vynucené nečinnosti, příp. činnosti v ilegalitě přišla doba tzv. pražského jara, kdy skautská organizace vstala
po druhé „z mrtvých“. Symbolický začátek se přitom odehrál na pohřbu
Bohuslava Řeháka, předválečného náčelníka Junáka. Zemřel v prosinci 1967
a jeho pohřeb 3. ledna 1968 se stal první příležitostí pro vyjití skautingu
z osmnáctileté ilegality. Před rakví zahalenou státní vlajkou byla vystavena
16
jeho skautská vyznamenání. Pohřbu se zúčastnily stovky junáckých činovníků a činovnic. Řada z nich přišla, poprvé od likvidace Junáka v roce 1950,
zase ve skautském kroji. Ve strašnickém krematoriu po mnoha letech znovu
zazněla skautská hymna a večerka a stovky paží se zvedly ke skautskému
pozdravu.
Již od poloviny šedesátých let vznikaly oddíly, které se více či méně skrytě
hlásily ke skautské výchovné metodě. Oficiálně pak Junák obnovil svoji
činnost 29. března 1968 na shromáždění v Praze. Již o prázdninách 1968,
přestože na přípravu bylo velmi málo času, proběhly první tábory. Pamětníci
vzpomínají na nesmírnou vstřícnost a otevřenost, s níž se skauti setkávali
v továrnách, na úřadech, mezi prostými lidmi. Vše se brzdí a fakticky zastavuje srpnovou sovětskou okupací Československa. Přestože skauting po celé
dva roky povolené činnosti početně rostl, nešlo o plnohodnotný skauting.
Nesměl být členem světových skautských organizací, povinně musel být členem nadřazeného Sdružení organizací dětí a mládeže, musel se hlásit k budování socialismu a potlačovat náboženský prvek své výchovy. Ani to však
nestačilo, a tak s nástupem Husákova normalizačního režimu došlo k třetí
likvidaci Junáka. Již koncem roku 1969 byly vytvořeny podmínky k opětovnému nedobrovolnému sloučení dětských a mládežnických organizací do
Socialistického svazu mládeže. V ústředí Junáka převzala velící pravomoc
tzv. stranická skupina. Poslední jednání Ústřední rady Českého Junáka se
konalo 1. září 1970. Dopis Ústřední rady z 15. září adresovaný ministerstvu
vnitra ohlašoval ukončení činnosti Junáka a 2. října 1970 byl Český Junák
oficiálně zrušen.
Následovalo třetí období ilegality – tentokrát s nejsilnější činností. Vždyť
i politické podmínky, přes existenci nedemokratického režimu, se lišily. Sedmdesátá léta co do krutosti postihů nelze srovnávat s lety padesátými či čtyřicátými. Část oddílů (především ve městech, na vesnicích to bylo mnohem
obtížnější, či dokonce nemožné) tak plynule pokračovala v činnosti pod různými hlavičkami – Československého červeného kříže, v TISu jako ochránci
přírody, ve Svazarmu, někteří dokonce v Pionýru, ale hlavně v Turistických
oddílech mládeže. Některé z nich se pak dočkaly po dalších dvaceti letech
opět svobodného skautování. Některé oddíly fungovaly dokonce i bez jakéhokoli organizačního zaštítění, tedy skutečně ilegálně.
Nicméně všeho jenom dočasu – přichází listopadové události roku 1989
a s nimi vytoužená svoboda pro vlast, národ i skauting. Myšlenky, na kterých
skautské hnutí stojí, jsou zřejmě tak životaschopné, že je ani trojí zašlapání
do země nedokáže zničit. Už koncem listopadu 1989 začala v Praze působit Skautská informační kancelář, 2. prosince 1989 proběhlo v Městské
17
knihovně v Praze první setkání několika tisíc skautských činovníků. 28. prosince 1989 byly schváleny stanovy Českého Junáka, za krátkou dobu se stal
čestným protektorem (ochráncem) skautingu nově zvolený prezident Václav
Havel. V dubnu 1990 se konal IV. (obnovující) sněm Junáka. Do roku 2010
se uskutečnilo dalších sedm valných sněmů.
Po zániku československé federace ztratili čeští skauti a skautky plnohodnotné členství v mezinárodních skautských organizacích, ačkoli patřili
k jejich zakládajícím členům. O členství tak museli žádat znovu. Žádostem
bylo znovu vyhověno v roce 1996. Další léta se nesou ve znamení debat
o směřování skautské organizace – o věrnosti skautským principům a metodám, jejich nutnému (?) přizpůsobení moderní době a oslovování dalších
generací dětí.
V současné době tak skauting v českých zemích působí bez přetržení již
přes dvacet let – tedy déle než za první republiky. V současné době je největší
dětskou a mládežnickou organizací v republice.
Jak se vyvíjely početní stavy českého junáctva? Zdaleka největší jeho
složka – Svaz – měl v roce 1920 cca 10 000 členů, v roce 1930 30 000, v roce
1935 48 000 (počtem členů byl tehdy třetí největší skautskou organizací
v Evropě, hned za Anglií a Polskem) a v roce 1937, kdy již integroval celou
řadu dalších organizací, 61 500. Během poválečných let doznává skautská
organizace největšího početního stavu v celých svých dějinách, kdy má až
240 000 členů. V roce 1947 to již ale bylo „jen“ 180 000 a v dubnu 1949,
před poslední ranou z milosti, 37 000. V roce 1968 měl Junák kolem 50 000
členů, v roce 1970 asi 77 000. Po obnovení v roce 1990 vystoupaly počty na
cca 90 000, aby v roce 1994 klesl na 65 000 a v souvislosti s poklesem počtu
dětí v jednotlivých populačních ročnících klesal dál. Pokles se nicméně v posledních dvou letech zastavil a počet členů nově roste – v roce 2010 má Junák
přes 45 000 členů.
Počet členů vždy zásadně
závisel na počtu a schopnostech
skautských vůdkyň a vůdců. Zatímco v pozdějších letech se jich
drtivá většina rekrutovala z vlastních řad, z těch, kdo skautskou
výchovou sami prošli, v prvních
letech a desetiletích se vůdci stávali lidé skautingem nedotčení. R.
Bludovští skauti dbají na vzdělání rádců a vůdců;
Plajner později prohlásil: „Měli
Samo (zcela vpravo) na Jesenickém čekatelském
lesním kurzu 2008
jsme celkem jasnou představu, že
18
by to měli být mladí muži či ženy, sportovního typu, abstinenti a nekuřáci,
bezvadného charakteru, úspěšní ve svém povolání, společensky angažovaní,
povahou optimisté, že by měli mít vlastní děti, aby docenili, čím jsou děti
rodičům, zkrátka osobnosti, přirozené autority a vzory hodné následování.
Bylo jasné, že tak vysoké požadavky splní jen tenká vrstva dospělých spoluobčanů a že jen někteří z nich – budou-li mít k dětem blízko – mohli by
se státi junáckými vůdci, kdyby je to časově příliš nezatěžovalo.“ Za první
republiky provedený průzkum ukázal, že někteří vůdcové (nejčastěji vysokoškoláci či staří mládenci) věnovali ročně oddílové práci 600–800 hodin
(jednou týdně oddílová schůzka, každou neděli, často již od soboty, výprava,
v létě několikatýdenní tábor). Netýkalo se to všech, vedení Svazu takové výkony nedoporučovalo a přiklánělo se k dělbě práce ve vedení oddílu.
Vedení oddílů do značné míry leželo na vysokoškolských či středoškolských studentech a na dělnících a řemeslnících. Zanedbatelný nebyl ani podíl učitelské profese, koneckonců vždyť samotný zakladatel byl středoškolský
učitel.
Dějiny skautského hnutí jsou věrným obrazem dějin české společnosti. Junáci byli jednou respektovaná
organizace, podruhé přisluhovači imperialistických sil
a jedni z nejzatracovanějších, jednou ministři vlády,
zakrátko MUKLové (Muži Určení K Likvidaci)
v těch nejhorších uranových dolech.
Ke skautingu se hlásí (hlásila) celá řada českých
osobností – ať to již byl poválečný ministr Prokop
Drtina, básník Jiří Wolker, několik našich současných
i minulých biskupů – Štěpán kardinál Trochta, Miloslav kardinál Vlk, František Radkovský, František Pletení košíků
Václav Lobkowicz, všichni polistopadoví prezidenti Akademie věd, bývalý
prezident Václav Havel, několik současných poslanců atd.
Skautská idea
Skauting je velká hra, jejímž cílem je výchova budoucího hrdého, fyzicky
zdatného, charakterově vyhraněného občana s vysokou mravní a kulturní
úrovní. Správná skautská výchova tak rozvíjí člověka ve všech jeho dimenzích – fyzické, duševní a duchovní. Děje se tak prostřednictvím tzv. skautské
výchovné metody, kterou tvoří systém vzájemně provázaných prvků, jimiž
jsou:
19
§ skautský slib a zákon jako vyjádření životního stylu a hodnotového systému;
§ učení se prostřednictvím praktických
činností a her;
§ týmová práce v malých skupinách (obvykle družinách) rozvíjející spolupráci,
vůdčí schopnosti a odpovědnost za
druhé;
§ zájem a spoluúčast každého mladého
člověka na jeho osobním rozvoji;
§ symbolický rámec nabízející pro určitou
věkovou skupinu výchovnou motivaci
a inspiraci;
§ pobyt a činnost v přírodě, její poznávání
a ochrana;
§ podpora mladých lidí dospělými a vzájemná spolupráce;
§ služba společnosti;
§ postupné stimulující programy;
§ využívání skautské symboliky a výchovného prostředí.
Unikátnost skautingu nespočívá v použití
jednoho z těchto prvků – to koneckonců dělá
celá řada jiných organizací (byť skauting byl
první, kdo s nimi přišel), ale v celém komplexu,
v tom, že se ve skautském programu mají projevovat všechny.
Pravidly velké hry (zakladatel Robert
Baden-Powell řekl, že skauting je hra, hra
o velkou sázku) jsou skautský slib a skautský
zákon.
Všestrannosti osobního rozvoje
dosahuje skauting např. prací na
táboře; Cotkytle 2000
Rádcové se často musejí pro svoji
družinu doslova obětovat
Skautský slib:
Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe:
§ sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době,
§ plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské,
§ duší i tělem být připraven pomáhat vlasti i bližnímu.
Věřící skauti mohou připojit prosbu: K tomu mi pomáhej Bůh.
20
Skautský zákon:
1. Skaut je pravdomluvný.
2. Skaut je věrný a oddaný.
3. Skaut je prospěšný a pomáhá jiným.
4. Skaut je přítelem všech
lidí dobré vůle a bratrem
každého skauta.
5. Skaut je zdvořilý.
6. Skaut je ochráncem příDívčí oddíl vyrábí découpage; Koruna 2006
rody a cenných výtvorů
lidských.
7. Skaut je poslušný rodičů, představených a vůdců.
8. Skaut je veselé mysli.
9. Skaut je hospodárný.
10. Skaut je čistý ve slovech, myšlení i skutcích.
(Skautky mají samozřejmě znění zákona v ženském rodě. Vlčata a světlušky,
nejmladší výchovné kategorie mají zákon a slib v jednodušší podobě.)
Osvojení tohoto kodexu a ztotožnění se s ním pomáhá mladým lidem při
získávání kladných sociálních vlastností, a tím k budování hodnotového
žebříčku důležitého pro celý další život. Heslem skautů a skautek je „Buď
připraven/a“. Heslem vlčat je „Naší snahou nejlepší buď čin!“, heslem
světlušek „Pamatuj!“ Skupina dospívajících dívek a hochů – rangers a roverů – se řídí heslem „Sloužím!“ Sir Baden
Powell k tomuto období dospívání říká: „Uč
se života člun řídit sobě sám, tak abys neztroskotal v peřejích“. Dospělí, kteří nepracují
ve výchově a mají vůli i nadále spolupracovat
se skautingem, se sdružují v klubech tzv.
oldskautů. Náplní jejich činnosti je tvořit zázemí skautským střediskům, pomáhat radou
a pomocí při různých akcích, kde na to mladí
nestačí.
Posláním skautského hnutí není v žádném případě nahrazovat rodinu, či jakýmkoli
způsobem suplovat její nezastupitelnou roli.
Skauting se snaží být rodičům oporou a poDěti na táboře; Koruna 2006
mocí v jejich odpovědné úloze.
21
HISTORIE SKAUTINGU V BLUDOVĚ 19191970
Počátky skautingu v Bludově
Zakladatelem prvního skautského oddílu v Bludově byl student litovelského
gymnázia Josef Cyril Kotrlý (v dubnu a květnu 1945 místopředseda České
národní rady, který dojednával kapitulaci německého velení Prahy a který byl
až do roku 1948 generálním konzulem v Kanadě, kde také po komunistickém převratu zůstal v trvalém exilu). Na skutečné počátky vzpomínal jeho
bratr Alois Kotrlý, kterému tehdy bylo 6 let: „Skauting v Bludově byl založen
v roce 1919 z iniciativy mého nejstaršího bratra Josefa, studenta gymnasia
v Litovli a funkcionáře tehdy již početného skautského oddílu tamtéž.
O skautském hnutí se můj bratr dozvěděl, jak uváděl později, přímo od zakladatele hnutí ‚Junák – Český skaut‘ prof. A. B. Svojsíka na přednášce v Litovli ještě za monarchie R-U 16. 6. 1918. Brzy po tomto vystoupení založil
prof. K. Urban z gymnasia oddíl skautů. ... Pokud si ještě dnes vzpomínám,
bludovský oddíl čítal cca 12–16 členů, většinou studentů, např. Kozák Ladislav, Rýznar Jan, Langr Karel, Kotrlý Karel, Kotrlý František, Kotrlý Alois,
Bauer Ervin, Valenta Jan, Ščudla V. a ještě dvě osoby z dolního konce – snad
Barvínek a Směšný. Vedoucím byl bratr Josef. Schůzky se konaly na různých
místech kolem Bludova např. Brusná, u Rozárky, Gryngle, na Zámečku aj.
Pokud šlo o stejnokroje, každý člen to řešil dle svých možností a postupně,
a to obarvením košile na zelenou, stejně tak se šátkem, kalhoty krácením.
Jen hole se daly sehnat snadně, ale
jejich kování musel provést některý
z mistrů kovářů ( Jorda či Bezděk).
Určité součástky stejnokroje se daly
sehnat z odprodeje po americké
armádě, což zařizoval jeden člen
z oddílu. ... Mimo pochůzky kolem
Bludova organizovaly se vycházky
pěší do vzdálenějších míst: Nový
zámek u Hanušovic, Bradlo, Drozdovská pila aj. Tam došlo k setkání
Drozdovská pila je dodnes místem výprav
se skauty zábřežskými. ... Největším
a táborů bludovských skautek a skautů;
Březná 2005
zážitkem byl během krátké činnosti
22
skautů v Bludově zájezd na první setkání skautů z celé ČSR do Olomouce ve
dnech 27.–29. srpna 1921. ... Krásné vzpomínky prožité na 1. sjezdu skautů
v roce 1921 v Olomouci zůstávají trvalé. ... Josef odešel v roce 1922 do Prahy
na studium a Karel odešel po dvou letech také. Nikdo z těch bludovských
již nepokračoval. Byla to škoda. Vím, že ti všichni byli také v Sokole včetně
i mých všech bratrů.“
Po roce 1924 opravdu v Bludově nikdo nepokračoval. Alois Kotrlý se
ke skautské myšlence hlásil až do svých posledních dnů (velkou část života
prožil v Praze), kdy v roce 2003 v 90 letech zemřel. Krátce před svou smrtí
ještě významně finančně podpořil bludovské skautské středisko.
Skautská pochodeň v Bludově znovu vzplála až po třinácti letech roku
1937.
Bludovský skauting v době těsně předválečné
Roku 1937 vzniká v Bludově skautské středisko, hlavně z iniciativy Františka
Diviše a Karla Jäckela. K němu se asi po čtrnácti dnech přidává chlapecký
spolek „Černá ruka“. Junáci vyvíjejí svou činnost bez zázemí klubovny, které
se jim dostane až po válce. Konají se schůzky v okolí Bludova. Do činnosti
je zapojena v souladu s požadavky
doby i výchova branná – nácvik
úkrytu při náletu atd. Svou samostatnou činnost vyvíjejí i družiny.
Oddílové schůzky se konaly v hostinci pana Šimka. Obsahem těchto
schůzek byly podle kroniky téměř
jen organizační záležitosti – vybírání příspěvků, registrace atd. Počet
členů kolísal kolem 30. V této době
byli skauty i bratři Pavlů – František a Oldřich, pozdější dlouholetí
skautští činovníci.
Tábory se nekonaly, o prázdninách 1938 se konala cyklistická
čtyřdenní výprava ke hrobu prezidenta Osvoboditele – do Lán.
Z této doby se také zachovala
cenná památka-relikvie. Je to středis- Poválečný slavnostní průvod
23
ková vlajka, která nese nápis „Skaut RČS Bludov“, kterou dodnes středisko
při slavnostních příležitostech nosí v průvodu a na niž skládají činovnický
slib nově zvolení činovníci střediskové rady.
Zápisy zmíněné kroniky se končí koncem roku 1938, činnost byla vyvíjena ještě nějakou dobu poté. V červenci 1940 byl Junák rozehnán, v Bludově
činnost dále nepokračovala a nastala několikaletá vynucená prodleva.
Po druhé světové válce
Vše znovu začalo na podzim 1944, tedy ještě za nacistické okupace. Tehdy
se pod vedením prvorepublikového skauta Karla Jäckela začala scházet skupina dalších šesti chlapců: Stanislav Čejka, Milan Heděnec, Miroslav Pavlů,
Alois Straka, František Špička a Jaroslav Špička. Přirozeně že to nebylo
v nějaké klubovně, vždyť vše muselo být tajné. Scházeli se na tzv. Starém
místě před Vlčím dolem (u dnešní Žouželkovy chaty) a chystali se na nejrůznější chlapecká dobrodružství. Z této družiny se po válce stala družina
Rysů, jíž rádcoval František Špička – Rys, pozdější známý bludovský malíř
pokojů, který v závěru života nádherně obnovil výmalbu v bludovském kostele. Družina byla základem 1. oddílu, jehož vedení po K. Jäckelovi převzal
František Pavlů.
Bludovské středisko vedl Antonín Štolc, nicméně dvěma hlavními postavami chlapeckého skautingu byli dva Františci – Pavlů a Pecháček. Oba
dva, byť každý představoval poněkud jiné pojetí skautingu, byli skutečnými
prototypy skautského vůdcovství – mladí, nadšení, obětaví, pracovití, schopni
zapálit skautskou myšlenkou mladší bratry. Po celé poválečné období existovaly dva chlapecké oddíly, nicméně někteří členové přecházeli z jednoho do
druhého. Na počátku byl fakticky první oddíl „Pavlův“ a druhý „Pecháčkův“.
Nicméně podle kroniky vedl
před prázdninami 1945 první
oddíl Josef Matějček (pozdější
manžel učitelky mateřské
školy Marie Matějčkové),
druhý Rudolf Krejčí. Poté se
prvního oddílu ujal František
Pavlů, druhého František
Pecháček. Poté, co po prázdninách 1946 odešel František
Titulní list chlapecké kroniky z roku 1945
Pavlů (který dostal na táboře
24
1946 přezdívku Rikitan) na
vojnu, převzal jeho první oddíl
Lesáků nejprve na pár měsíců
Sláva Straka, poté od ledna 1947
František Pecháček, kterého ve
vedení druhého oddílu Tuláků
(později Severáků) vystřídal Josef
Kohout – Jestřáb.
Dívčí oddíl byl spojen se jmény
Věry Souralové, provd. Vurstové
Bludovské poválečné skautky
(v roce 1947 velitelka Jesenické
oblasti) a Jindřišky Frankové, jež se později provdala za bludovského skauta Jana Stona – Šípa.
Ve vedení oddílů a střediska se angažovali bratři
Stonové – František (ten byl skautem už za první
republiky) a Zdeněk, Zdeňkova pozdější manželka
Jarka (Stará myš), bratři Strakové – Bohuslav
a Adolf, Rudolf Krejčí, Vladimír Juránek, František
Matějček, Josef Matějček a další.
Nepřehlédnutelnými postavami mladší gene- Poválečná skautka Marie
race skautů byli bratři Špičkové – František (Rys) Nimrichtrová
a Jaroslav (Sláva, Lišák), Oldřich Pavlů, Josef Matějček (Šerif ), Josef Krmela ( John Bull), pozdější mlékař František Březina
(Cary Grynt), Stanislav Čejka, Zdeněk
Elgner – Dan, Oldřich Koutný, Miroslav
Hošek – Míťa a další.
Jak to bylo s poválečnými klubovnami?
Písemné prameny jsou kusé, vzpomínky
pamětníků děravé, nicméně shodují se
na následujícím: krátce po obnovení byla
klubovna v hostinci Na Nové, poté, někdy
od konce roku 1945 na četnické stanici
čp. 493, tedy u Kulhajova statku čp. 38.
Chlapecký 2. oddíl a dívčí oddíl měly
klubovnu na zámku – v tzv. Daliborce.
Šlo o místnost v přízemí jižní věže žerotínského zámku. V únoru 1947 získal 1.
oddíl pod vedením F. Pecháčka klubovnu
Členové prvního oddílu před svou
klubovnou v Krušinského chalupě
v tzv. Krušinského chalupě v Potokách
25
(dnes je již zbouraná a na
jejím místě stojí domek čp.
170 pana Fazora).
Od osvobození v roce
1945 se rozběhla řádná
skautská činnost – každotýdenní schůzky, nedělní
výpravy, v jarních a letních
měsících i táboření přes
noc. Na schůzky se zpočátku
svolávalo tím způsobem,
že po vesnici jezdil na kole
skaut, který při jízdě troubil
na trubku a zval všechny na
schůzku.
Konala se řada výprav, oblíbené byly cyklistické – ať to
bylo z těch bližších lokalit na
Lázek, Bradlo, Rešovské vodopády, či vzdálenější. Proběhla také výprava do Prahy.
Zápis o první výpravě přes noc
Už po ukončení činnosti
podnikla parta starších skautů výpravu na kolech na Slovensko do Tater – S.
Čejka, S. Špička a další. Obdivuhodnost takového podniku vynikne ve
chvíli, kdy si uvědomíme technickou podobu
tehdejších kol – bez přehazovaček apod., kdy
podle kronik i na krátkých cyklistických výpravách do okolí pravidelně někomu praskal
řetěz u kola.
Výrazné zastoupení ve skautské činnosti měla kultura. Již v roce 1945 vznikla
Junácká hudba (později HM – Hudba
mladých) – kapela hrající na nejrůznější (především dechové) nástroje. Její základ tvořili
Alois Straka – Oďa, Sláva Špička, Stanislav
Čejka, Rudolf Kulhaj, Olda Pavlů, Valouch
z Klášterce, Miroslav Hošek – Míťa, Ladi- Sláva Špička vařil na mnoha
slav Plhák, Josef Matějček – Šerif. Skauti táborech poválečných, 1968 i po
si tenkrát do společného majetku dokonce roce 1989
26
pořídili saxofon. Po ukončení skautské činnosti ještě
dále pokračovala činnost
této Hudby mládeže, když
zkoušeli v prostorách pod
Sokolovnou. Na jejich
zkoušky se stahovali i ti,
kdo nehráli, ale tíhli ke
skautu. Šlo o jakési doznívání skautské činnosti.
Pravděpodobně úplně
první tábor, na který
někteří bludovští skauti
jeli, se uskutečnil ještě
v roce 1945 ve Vízmberku (Loučné), v zámeckém
parku (na zámku bydleli
tehdy ještě neodsunutí
Kleinové). Pravděpodobně
byl pro skauty z šumperského okrsku, vedl jej K.
Jäckel, vařil tehdy čtrnáctiletý Sláva Špička. Po pětašedesáti letech už zůstaly
pouze vzpomínky na to, že
noční hlídky konaly svou
službu s pistolí s ostrými
náboji.
Slavný tábor se konal
o rok později – v roce
1946 v Opatově u velkého
rybníka. Ten již vedl F.
Pavlů, zúčastnilo se jej
22 skautů (např. Stanislav
Čejka, Sláva Špička, který
opět vařil, Josef Matějček – Šerif, Miroslav Hošek – Míťa, Oldřich Pavlů,
Miroslav Pavlů, Rudolf
Zápis o táboře v Opatově 1946
27
Zápis o táboře v Opatově 1946
28
Kulhaj, Alois Straka – Oďa).
Vzpomínka na závěr tohoto
tábora je uvedena v závěru
tohoto almanachu.
Poslední tábory proběhly
v roce 1947. První chlapecký
oddíl pod vedením Františka
Pecháčka tábořil u Cukmantlu, a to jako technická
družina Jesenické lesní školy.
I tomuto táboru je věnována
vzpomínka v závěru almanachu. Dodnes se vzpomíná
na podsadový stan, který
si postavili bratři Špičkové
nad potokem a který br.
Bručoun ve svém deníku
označil za „cirkus bratří
Špičků“. Druhý chlapecký
oddíl tábořil pod vedením
Josefa Kohouta u Stříbrnic.
Těm několika málo vzpomínkám uchovaným po
desetiletích v paměti vévodí
jeleni, kteří přicházívali nad
ránem až k táboru. Dívčí
oddíl pravděpodobně v této
době netábořil.
Z roku 1945 se zachovalo skautské razítko, podobně jako státní vlajka, na
kterou nyní již pětašedesát
let slibují bludovští skauti
svoji věrnost vlasti. Oblíbeným místem táborových
ohňů a skautských slibů byl
přírodní amfiteátr pod Jezírkem, dnes již plný vzrostlých
stromů.
Doba
poválečná
byla
obecně dobou národních
slavností a průvodů. Tento
trend se projevil i ve skautské
organizaci. Zachovaly se fotky
z velkého skautského průvodu
konaného při příležitosti
svěcení střediskové vlajky
v místním kostele P. Oldřichem Koutným, který byl du- Průvod Bludovem po svěcení střediskové vlajky, 1946
chovním rádcem bludovského
skautského střediska.
Koncem ani ne pětiletého období činnosti Junáka byl početní stav
stále velmi silný, i když ne takový, jaký byl na počátku. Likvidace v letech
1949–1950 se ho proto silně dotkla, neboť bludovské středisko mělo již
i docela značný majetek. Konec činnosti po roce 1948 byl pozvolný, nikoli
náhlý, ze dne na den. Rozhodně neproběhlo žádné velké, oficiální ukončení
či loučení.
Podle vzpomínek pamětníků úplně poslední akcí, kterou skauti uskutečnili, byly dvě kabaretní představení v Národním domě (dnes Kulturní dům).
Uskutečnily se pravděpodobně v roce 1949, na obou představeních byl zcela
vyprodaný sál. Skautům s tím pomáhal i neskaut, zato významná postava
bludovského kulturního života několika desetiletí – Jiří Klimeš. Ve vzpomínkách zůstala i forma propagace – koně táhli vůz, který kočíroval Jan Janíček
z horního konce, na voze byli hudebníci, kteří hráli a zvali na kabaret. Vůz
projížděl celou vesnicí. Tím se uzavřela činnost na dalších téměř dvacet let.
Jedinou povolenou
dětskou organizací se
stal Pionýr. V Bludově
byla pionýrská organizace založena na škole
už v roce 1949/50, kdy
podle školní kroniky
učitelka Květoslava
Kubíčková
založila
oddíl, „do něhož se
přihlásilo přes 20 žáků,
kteří se s nadšením zaČlenové prvního oddílu na zámeckém nádvoří před rokem 1948 svěcovali do pionýrské
29
morálky“. Hlavní impuls dostal
Pionýr s nástupem Břetislava
Březiny na post ředitele školy,
který si od Pionýra sliboval
hodně: „S těmito pionýry jistě
převrátíme reakční Bludov, že
se stane obcí pokrokovou.“
Nicméně až do roku 1970 si
opakovaně stěžoval na malou
aktivitu pionýrů, nedostatečnou pozornost učitelů, malou
ochotu
Československého
svazu mládeže (ČSM) dodávat
vedoucí, nevelké schopnosti
skupinových vedoucích či jejich nedostatek času (to když
byl vedoucím samotný B.
Březina) apod. O tom, čemu
se věnovala pionýrská dětská
organizace, svědčí prý krásný
čin z roku 1951, jímž završili
Dokument z roku 1949
pionýři celoroční práci – totiž že
získali posledního bludovského občana Aloise Stona z čp. 17, „aby podepsal
mírovou rezoluci, což nechtěl před tím za nic udělat“.
Osmašedesátý
Pražské jaro přineslo s sebou obnovení činnosti Junáka nejen celorepublikového, ale i bludovského. Zdaleka však nedosáhl takového početního stavu,
jako v roce 1945. Hybným motorem obnovení se stala parta starých poválečných skautů z podniku ÚMEZ (dnešní Agrega) – Alois Macek, Oldřich
Pavlů, Jaroslav Špička, Ladislav Úlehla, František Kašpar.
Pracovaly dva chlapecké oddíly, vůdcem prvního byl František Pavlů,
vůdcem druhého Ladislav Úlehla, kterému významně pomáhal Alois Macek.
Vedoucí dívčího oddílu byla Danuška Hojgrová – Malá. Středisko vedl zahradník Bohuslav Straka, jemuž ve vedení (snad jako hospodář či tajemník)
pomáhal Zdeněk Ston. V činnosti se výrazně angažovali také Jaroslav Špička,
Oldřich Pavlů, Bohuslav Ospálek, Adolf Straka. Klubovna všech oddílů byla
30
umístěna na zámku, v bývalém bytě poštmistra Q.
Pavlíka – v prvním patře
západního křídla.
V roce 1968 se konal třítýdenní skautský
tábor „Pod Petrovicó“
u Bludova. Účastnili se
jej členové obou chlapeckých oddílů pod vedením
střediskového vůdce Bohuslava Straky, vařil tra- Vlevo Danuška Hojgrová – Malá, vedoucí dívčího oddílu
diční bludovský skautský 1968, vpravo František Pecháček – Bručoun; slavnostní
otevírání klubovny 1999
kuchař Jaroslav Špička
(později vařil ještě na chlapeckých táborech 1991, 1992, 1994, 1996 a na
dívčím táboře 1998). Ve vzpomínkách zůstalo i jakési torzo tábora na chatě
na Ostružné, který však skončil po dvou, třech dnech okupací Československa armádami pěti států Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Dívčí oddíl ani
v tomto období netábořil.
Mezi tehdejšími členy najdeme řadu zajímavých jmen – podle abecedy
namátkou Milan Hojgr, Roman Kotrlý, Pavel Ston (dnešní starosta), Leoš
Straka, Slávek Straka ml., Oldřich Švéda, z dívčího oddílu Zlata Balatková
(provd. Franková), Zdeňka Mikulášová (provd. Stonová), Jana Riedlová
(provd. Kotrlá), Marie Snášelová (provd. Holinková) ad.
Početní stavy Junáka jsou zaznamenány pouze ve školní kronice, která
uvádí, že mezi žáky bludovské školy měl 110 členů; oproti tomu Pionýr
měl v září 1968 50 členů, vesměs z nižších tříd, v červnu 1970 dokonce jen
41 členů.
Po sovětské okupaci skautská činnost ještě nějakou dobu pokračovala
(zkušení skauti, kteří prožili už dva zákazy, v srpnu 1968, prorokovali, že to
bude trvat ještě dva roky, než přijde zákaz – stejně jako v letech 1938–1940
a 1948–1950). V září 1970 byl Junák proti vůli svých členů zrušen v celé
republice a sloučen s Pionýrem, skautský majetek se předal pionýrské organizaci. V Bludově odmítli skautští vedoucí přestoupit se svými oddíly do
Pionýra, ačkoli jim po roce 1970 chodily opakované výzvy od komunistických funkcionářů, aby se zapojili do činnosti. Dětské mládežnické hnutí tak
bylo po dvou a půl letech opět jednotné. V roce 1972 již měla pionýrská
organizace v Bludově 206 členů, v roce 1986 dokonce 545 členů, tedy drtivou
většinu všech žáků.
31
DVACET LET SVOBODY  19902010
Vývoj střediska
Na začátku roku 1990 se
začíná psát pátá kapitola
historie Junáka v Bludově.
8. ledna 1990 se ve sklepních prostorách Kulturního
domu
(dnešní
vinárna
Domino) sešli staří skauti,
kteří měli zájem o pomoc
při „rozjezdu“ střediska. Byli
to František Pavlů, FrantiChvíle odpoledního zklidnění – táborový kuchař
šek Pecháček, Jaroslav Frič, Ťung-ťong, Sudkov 1998
Lubomír Znoj st., František
Špička, Jaroslav Špička a Oldřich Pavlů. Jednání se zúčastnil i Stanislav
Balík st., tehdejší člen Rady MNV Bludov, který sehnal klubovnu – bývalá
svazácká v přízemí severní věže zámku, která byla měsíc čištěna a opravována, aby do ní vůbec mohly být vpuštěny děti. Vymaloval ji poválečný skaut
František Špička.
První oddílová schůzka – chlapecká – se konala v úterý 20. února 1990.
Přítomno bylo třináct hochů. 23. března proběhla registrace – 57 členů
střediska. Od počátku pracoval první chlapecký oddíl, od nějž se v září
1990 administrativně oddělila smečka vlčat (již od 3. schůzky v březnu však
pracovala samostatně), první dívčí oddíl, od kterého se roku 1991 na dva
roky oddělily světlušky, a od začátku působil také 469. klub oldskautů (starých skautů). V letech 2007–2008 fungoval také samostatný roverský kmen
Střepy, který se poté sloučil s klubem oldskautů.
První chlapecký oddíl fungoval do roku 1995, kdy byl zrušen (blíže
viz níže), od té doby je v Bludově pouze jeden chlapecký oddíl, který nese
historickou číslovku „2“. Samostatný světluškovský oddíl fungoval pouze
dva roky, do konce roku 1992, poté se opětovně sloučil s prvním dívčím.
Od listopadu 1990 do počátku roku 1993 byli pod bludovským střediskem
registrováni sudkovští skauti, kteří poté vytvořili samostatné středisko pod
vedením Anny Fornůskové – Aťky, pozdější sudkovské starostky. Od roku
32
1996 do roku 1998 byl v bludovském
středisku registrován 3. oddíl Šedí vlci
Šumperk.
V současné době pracují v Bludově
tři oddíly: 1. dívčí, 2. chlapecký a klub
oldskautů.
Prvním vůdcem střediska se stal
František Pavlů, jeden ze symbolů
bludovského skautingu minulých
desetiletí. Nicméně po dvou letech
práce již znovu nekandidoval a vůdcem střediska byl zvolen Jaroslav
Frič – Norek. Jedná se o roky, kdy
dochází k vystřízlivění z počátečního
nadšení, řeší se první spory o další
Vůdce střediska Norek, Sudkov 1992
Pozdější vůdcové dívčího a chlapeckého oddílu – Sokol
a Ježek, Horní Studénky 1993
a novým vůdcem střediska
je na VIII. sněmu střediska
23. ledna 1998 zvolen Stanislav Balík – Ježek. Spolu
s ním je vyměněna téměř
celá středisková rada, v níž
zasedají především mladí,
podporovaní Františkem
Pecháčkem. Stanislav Balík byl vůdcem střediska
orientaci skautingu. Po velkých sporech Norek znovu
nekandiduje a vedoucím
střediska (bez vůdcovské
zkoušky) je 20. září 1995
zvolen Lubomír Znoj st.,
Norek se stává tajemníkem střediska. Na konci
roku 1997 je středisko na
pokraji zániku, především
kvůli malému počtu členů.
Uvažuje se o opětovném
spojení se Sudkovem, nakonec podává Luboš demisi
Místo táborových ohňů – ve Šrotě, 1994
33
opakovaně zvolen i v roce 2001, 2002, 2004 a 2007. Celkem zatím od roku
1990 proběhlo 12 střediskových sněmů.
Po roce 1998 se situace střediska stabilizovala, počty členů se přes deset
let pohybují kolem 50. Je si zapotřebí nicméně uvědomit, že počty dětí, jimž
se skauting nabízí, jsou radikálně menší, než na začátku devadesátých let.
Zatímco ve školním roce 1989/90 navštěvovalo bludovskou základní školu
584 dětí (škola byla navíc jen osmitřídní), v roce 2009/10 to je při devíti
ročnících 265, tedy při přepočtu na osm tříd pouhé dvě pětiny počtu z roku
1990. Udržování stabilního počtu členů střediska, při jejich přirozené obměně, tak je vlastně malým zázrakem.
Následující tabulka uvádí počty registrovaných členů – bez sudkovských
oddílů (1991–1993) i bez oddílu šumperského (1996–1998); udává tedy výhradně počty členů v těch skautských oddílech, které působily v Bludově.
Počty registrovaných bludovských skautek a skautů
1990
1991
1992
1993
1994
1995
1996
1997
1998
1999
2000
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
celkem
57
72
68
70
53
39
32
38
56
46
49
61
48
47
54
56
50
53
49
48
50
2. oddíl Bludovit na vrcholu rozmachu, Cotkytle 2001
34
Vůdcové střediska
František Pavlů (1990–1992)
Jaroslav Frič – Norek (1992–1995)
Lubomír Znoj st. (1995–1998)
Stanislav Balík – Ježek (od 1998)
Oddíly
Jak již bylo uvedeno, skautské schůzky, a tím i činnost oddílů, se rozběhly
v únoru 1990. Z prvního chlapeckého oddílu se během tří týdnů vydělila
vlčácká smečka a na dalších pět let se psala historie dvou samostatných
chlapeckých oddílů.
Nejprve k 1. oddílu. Ten zpočátku, do roku 1991 vedl Lubomír Znoj
st. Po prvním táboře 1991 oddíl po svém návratu z vojny přebírá Antonín
Kubíček – Tony. Oddíl chlapců starších 11 let měl dvě až tři družiny (Lišáci,
Tygři). Postupně (v průběhu roku 1993) z něj pro neshody odcházejí někteří
starší členové, přecházejí do 2. oddílu vlčat, kde založili skautskou družinu.
V lednu 1994 se sešlo pět zástupců 1. chlapeckého a 1. dívčího oddílu, aby
diskutovali o budoucnosti bludovského skautingu. V tu dobu už začíná sílit
Tonyho inspirace zábřežským skautským oddílem Šavani, který praktikuje
indiánské prvky (woodcraft) ve výchově. Je to také období, kdy vůdce Šavanů
Druhý zprava Antonín Kubíček – Tony, vůdce 1. oddílu, Horní Studénky 1993
35
Mičkinikwa vyvíjí zvýšenou aktivitu v šumperském okrese a snaží se pro své
pojetí skautingu získat co nejvíce spřátelených oddílů. Účastníci schůzky se
shodli na založení společného oddílu – šlo vesměs o patnácti- až šestnáctileté skautky a skauty, tedy o jakýsi možný zárodek spíše roverského kmene.
1. chlapecký a část dívčího oddílu začínají jezdit na společné výpravy, činnost
se rozvíjí. Během pěti měsíců do tábora u Horních Studének 1994 podnikli
12 výprav. Na kmenové výpravě přijali nový název oddílu – Delaware.
S koedukací a odklonem od skautských ideálů a metod směrem k větší
zábavě ale nesouhlasilo vedení střediska. K tomu se přidaly nejasnosti v hospodaření oddílu. Vztahy mezi vedením oddílu a střediska se vyhrotily, přes
různé smiřovací pokusy ze strany šumperské okresní rady ke smíru nedošlo.
V listopadu roku 1994 ze všech výše zmíněných důvodů bylo Tonymu odebráno pověření k vedení oddílu. 1. oddíl se přesto ještě zaregistroval. A. Kubíček na podzim 1995 odešel ze střediska, čímž oddíl zanikl. Tímto dochází
i k závažné krizi a dočasnému přerušení činnosti i dívčího oddílu, v tuto
chvíli rezignuje na post střediskového vůdce z důvodu nezvládnutí situace
Jaroslav Frič – Norek.
A. Kubíček přešel s oddílem (a částí majetku) do České tábornické unie,
kde pracovali dlouhá léta (až do nedávné doby) pod názvem Tábornický
oddíl Delaware. Ačkoli od roku 1995 neměli se skautskou organizací nic
společného, veřejnost je občas jako skauty vnímala.
2. chlapecký oddíl byl založen v březnu 1990, kdy se začaly vlčácké
schůzky konat odděleně od skautských. Jako samostatný byl tento oddíl
zaregistrován v září 1990. Od počátku jej vedl Jaroslav Frič – Norek; ten
ostatně vedl také dvě tři ještě společné schůzky hned od února. Až poté vedl
schůzky skautů Lubomír Znoj st., Norek vedl vlčata.
2. oddíl byl pojmenován jako Černí vlci. Zřejmě to
Norek chápal jako návaznost na šumperský 3. oddíl
Šedí vlci, v němž v roce 1968 mj. spolu s Lubošem
pod vedením Pavla Krajíčka – Akely skautoval.
Pod Norkovým vedením (krátkou dobu mu pomáhal Jiří Hampl – Baghýra) pracovala vlčata dlouhou dobu – ovšem nejúspěšnější byla první generace
vlčat z roku 1990 – Jaroslav Petřík – Australan,
Lubomír Znoj – Sokol, Pavel Znoj – Soptík, Václav
Řežucha – Dědek. Ze všech dalších, které do oddílu
k Norkovi po roce 1990 přišli, vydržel delší dobu
Klasik na výpravě na
jenom Miroslav Směšný – Klasik. Nějakou dobu
Ivančenu v nepříznivém
počasí
v oddíle působili bratři Ondřej a Petr Tomanovi,
36
Roverská družina u táborového ohně na
Bručounově sadu; zleva Ježek, Čenda,
Tomáš, Šerif, Kobra; 1994
Kobra a Šerif v tzv. cikánské boudě, Sudkov
1992
Jiří Minář – Tygr, Lukáš Kotrlý – Bobr a další. Oddíl se ale stále zmenšoval
a zmenšoval, už dávno neměl tři plné šestky jako na začátku (modrá, bílá,
červená), až tam zůstalo asi šest vlčat. Těm dominoval Aleš Špička – Fakír.
Od ledna 1993 byli v oddíle zaregistrováni Petr Skokan – Šerif a Karel
Kubíček – Kobra, které pro osobní neshody vyloučil A. Kubíček z 1. oddílu.
Na začátku podzimu 1993 byla ustavena roverská skupina (Čeněk Peichl,
Tomáš Kubíček, Karel Kubíček – Kobra, Petr Skokan – Šerif, Stanislav
Balík – Ježek) pod vedením br. Bručouna. Na začátku října 1993 se s 1. oddílem rozešel Stanislav Balík, také pro neshody s A. Kubíčkem. Právě tehdy
(na táborovém ohni 28.10.1993) S. Balíkovi a P. Skokanovi dal J. Frič návrh, zda by nechtěli založit skautskou družinu při 2. oddílu vlčat. Přikývli
a 30. 10. se konala ustavující družinová schůzka Jelenů, kam přešli někteří
skauti z 1. oddílu, resp. ti, kteří již
nějakou dobu stáli mimo. Jejími rádci
se stali S. Balík a P. Skokan dílem
rovným. Do vánoc vyrobil Jaroslav
Petřík – Australan družinovou vlajku
(první skautská vlajka po roce 1990).
Do činnosti družiny vůdce oddílu J.
Frič vůbec nezasahoval (o činnosti
nevěděl dopředu nikdy nic), zásadním
konzultantem a skutečným vůdcem
byl F. Pecháček.
Dodnes se bludovští skauti aktivně podílejí
Rozhodnutí o pojmenování od- na životě obce, např. zajišťováním šatnové
dílu „Bludovit“ padlo v září 1994. služby na obecních plesích, 2010
37
Tehdy byl také přijat stávající
oddílový pokřik. Od září 1994
pracovaly dvě družiny: Jeleni
a nově založení Lišáci. V zimě
1994/95 byla také definitivně
zrušena vlčácká smečka, její
dva, tři zbývající členové byli
přičleněni ke skautské družině. Dne 23. dubna 1995
zaplál v Bručounově sadu na
Zámečku svatojiřský táborový
oheň, na němž J. Frič symTři vůdcové 2. oddílu v roce 1999 při stavbě klubovny.
bolicky předal oddílu novou
Zprava Ježek, Australan, Hanes, doplňuje je Peťulka
oddílovou vlajku. Její návrh
připravil S. Balík, vyrobit ji nechala obec Bludov, za to pak členové oddílu
roznášeli asi půl roku Bludovan zdarma po celé obci. Tento den také fakticky
S. Balík přebral vedení oddílu.
Skautský rok 1995/1996
pak byl ve znamení zrodu celé
řady tradičních akcí, které se
pravidelně opakovaly dlouhou
dobu, případně dodnes. Byl
to také tok znovuobnovení
činnosti vlčácké smečky.
V září 1995 přišel do oddílu
jeho dnešní vůdce Jan Juránek – Hanes. V září 1995
začal vycházet Bludovit (ten
se inspiroval časopisem štěpánovských skautů Nazdárek);
v říjnu 1995 se uskutečnil I.
ročník Drakiády; na jaře 1996
proběhl I. ročník Memoriálu
br. Straky.
V únoru 1996 (s novou
registrací) se i formálně stává
vedoucím oddílu S. Balík. Od
února 1995 do února 1996 jím
Historicky první Sokolův komiks vydaný v Bludovitu,
6. číslo, 1996
byl Lubomír Znoj st., kdy byl
38
J. Frič střediskovou radou přinucen se vedení oddílu vzdát a dále dělat pouze
vůdce střediska. Lubošovo vedení však bylo pouze formální, stejně jako minimálně od roku 1994 Norkovo. Vlčata vedl Stanislav Balík – Ježek, skauty
Lubomír Znoj ml. – Sokol.
V letech 1996–1997 vedl vlčata Jaroslav Petřík – Australan, skauty Sokol.
V letech 1997–1999 opět vlčata vede Ježek, skauty přebírá Australan. Od
roku 1999 do roku 2002 vede vlčata opět Australan, skautům rádcuje v roce
1999–2000 Pavel Znoj – Soptík, od
září 2000 působí po dobu dvou let
dvě skautské družiny – Jeleni (Miroslav Směšný – Klasik), Lišáci (Soptík,
David Březina – Kartáč, Jan Juránek – Hanes).
V červenci 2001, na závěrečném
táborovém ohni tábora v Cotkytli předal Ježek po šesti letech vedení oddílu
Australanovi, který jej vedl dalších
šest let, aby jej na závěrečném táborovém ohni tábora na Skelné louce
u Ramzové v červenci 2007 předal
Hanesovi.
Ježek předává Australanovi oddílovou vlajku
Vlčáckou smečku vedl v letech a vůdcovskou šňůru a s nimi i vedení 2.
2002–2003 Klasik, po něm v letech oddílu, Cotkytle 2001
Nejoblíbenější způsob táborové hygieny před
pořízením polních sprch; Klasik v Sudkově 1998
2003–2006 Hanes, 2006–2008 Jiří
Znoj – Cvrček, od září 2008 Filip
Horký – Samo. Skauti se v roce
2002 spojili opět do jedné družiny,
které rádcoval v letech 2002–2003
Hanes, poté v letech 2003–2004
Radomír Straka – Tichošlápek,
v letech 2004–2005 Jakub Straka –
Špalek, v letech 2005–2006 také
Cvrček a Petr Juránek – Peťulka,
2006–2008 Peťulka, od září 2008
Ondřej Daniel – Rys.
Fakticky byl vývoj chlapeckého
oddílu od roku 1993 výrazně kontinuální, bez přetržek, kdy si vůdce
39
vychovává
nástupce,
kterému ve vedení
pomáhají
dlouholetí
členové, kteří před tím
prošli mnoha stupni
skautské
výchovy.
I díky tomu se daří
udržovat tradice a rituály, tradiční akce, živou
paměť oddílu.
Vývoj dívčího oddílu byl oproti tomu
Část dívčího oddílu na návštěvě chlapeckého tábora v Sudkově
značně
komplikova1992
nější, s mnoha pauzami,
přetržkami, odchody a návraty. Jedinou skautkou, která prožívala celé období
a všechny jeho fáze, byla a je Marie Znojová, prov. Johnová – Máňa.
Dívčí oddíl začal pracovat také v únoru 1990, a to pod vedením Jiřiny
Kubíčkové – Šárky. Je zajímavé a o lecčems vypovídající, že vedoucími oddílů
se po roce 1990 nestal nikdo z těch, kdo v Bludově skautovali v roce 1968;
všichni tři vedoucí tehdy skautovali jinde – v Šumperku (Norek, Luboš) či
Postřelmově (Šárka). Konaly se oddělené schůzky světlušek a skautek, přičemž světlušky zpočátku vedl Norek, tedy člověk, který vedl i vlčata. Později
světlušky vedly Vladimíra Žváčková ze Šumperka a Hana Ignačáková; oddíl
byl v letech 1991–1992 registrován jako samostatný 2. dívčí oddíl.
V prvních čtyřech, pěti letech byl dívčí skauting výrazně silnější než
chlapecký. Samostatně pracovaly i tři dívčí družiny, z nichž nejznámější
byly Večernice (to byly
nejstarší skautky, pod
rádcováním Jany Hájkové) a Mustangové
(pod rádcováním sester
Vařekových). Postupem
doby si družiny vesměs
žily vlastním životem. To
se ukázalo být problémem
ve chvíli krize. Ta přišla
spolu se „zestárnutím“
Večernic, které fakticky
v roce 1994 založily spolu Vedoucí dívčího oddílu Riki (1998-2000), Cotkytle 2000
40
s chlapeckým oddílem roverský
kmen a nějakou dobu poté činnost ukončily. Vedoucí oddílu
Šárka pak už neměla další sílu na
vedení oddílu, byť ještě několik
let pomáhala s činností střediska,
především jako pokladní.
V letech 1994/95 přichází
první krize oddílu, od začátku
pojmenovaného jako Strážkyně
přátelství, která se na krátkou Vedoucí dívčího oddílu Majka (1996-1998),
dobu řeší tím, že se vedení oddílu, Bručounův pohřeb 2002
v té době fakticky pouze světlušek, ujímá Ivana Novotná st. Ta
je v roce 1996 vystřídána Marií
Znojovou st., která oddíl vede
do začátku roku 1998. Poté, co
s vedením končí, přichází druhé
přetržení, které jako zázrakem
na jaře 1998 zachraňují někdejší
členky oddílu Martina a Michaela Vařekovy, které se vracejí Dívčí tábor, Cotkytle 2001
k činnosti a ujímají se vedení.
Vedoucí se stala Martina – Riki.
Celou dobu je spojující osobou,
která zajišťovala vedení schůzek,
Marie Znojová ml. – Máňa.
Tato situace trvá asi dva roky,
kdy na začátku roku 2000 přichází
oddílu pomoci muž – Lubomír
Znoj ml., který se ujal vedení,
ovšem za pomoci sester Vařekových a své rodné sestry Máni. Na Nástup na táboře, Cotkytle 2001
podzim roku 2000 složil vůdcovské zkoušky, díky čemuž byl vedoucí dívčího oddílu v Bludově vůbec poprvé
od roku 1990 plně a podle řádů kvalifikován a skutečně oprávněn vést oddíl.
Za Sokolova vedení si dívčí oddíl pořídil svou oddílovou vlajku.
Jeho vedení ovšem vydrželo pouze do konce roku 2001, kdy dochází
k dalšímu přetržení ve vedení. Oddílu se na začátku roku 2002 ujala Lucie
41
Vpravo Máňa – skautka propojující celých dvacet let
od roku 1990
S šátkem Šejla, vedoucí dívčího oddílu
(2002-2003), Cotkytle 2001
Novotná – Šejla ze Šumperka, která krátce skautovala ve 3. oddíle Šumperk
a od roku 2001 byla v kontaktu s dívčím oddílem bludovským. Oddíl vedla
do roku 2003, kdy ji vystřídala Ivana Novotná ml. – Iva, někdejší světluška
z roku 1996, která se spolu se svými třemi sestrami vrátila k činnosti v roce
2001. Jejím nástupem do funkce nastává další etapa, doba zklidnění a růstu
oddílu, která trvá čtyři–pět let. Oddíl zvládl i další výměnu vůdkyně, kterou
se v roce 2005 stala Petra Novotná. Nicméně nastal problém generační, resp.
zopakoval se problém z roku 1994/95 – někdejší světlušky vyrostly v rangers
a po táboře 2007 fakticky zanikla dívčí skautská družina a zůstal pouze roj
světlušek. V roce 2009 vedení oddílu převzala nová vůdkyně Lucie Gronychová – Kometa.
Vůdkyně dívčího oddílu Petra Novotná (vpravo) přijímá Okáče
do roverského kmene, Koruna 2006
42
V letech 2003–2006 vedla světlušky Petra, v roce 2006 Perlička a Michaela Daňková, od roku 2007 Kometa, které od roku 2009 pomáhá s vedením
Kuli. Družiny skautek vedly do roku 2005 Kateřina Stonová – Perlička, Zuzana Novotná – Okáč a Kateřina Ösziová – Kuře, poté do roku 2007 Lucie
Gronychová – Kometa a Anna Znojová – Klíček.
Po celé dvacetiletí se konala řada pokusů o ustavení roverského kmene.
Do stadia samostatného oddílu dospěl jeden pokus na podzim 2007, kdy pod
vedením Marie Johnové – Máni vzniká roverský kmen Střepy. Ten vyvíjel
různorodou činnost – sportovní, turistickou, uměleckou. V roce 2008 pořádal svůj „tábor pokusu“ na Skelné louce u Ramzové, souběžně s chlapeckým
táborem. V roce 2009 se sloučil s oldskautským klubem, který od roku 2010
vede Jaroslav Petřík – Australan.
Jak je patrné z předchozího textu, po roce 1990 se ve vedení oddílů vystřídala řada činovníků. Pro přehled uvádíme posloupnost vůdců (vedoucích)
jednotlivých oddílů:
1. chlapecký oddíl
Lubomír Znoj st. (1990–1991)
Antonín Kubíček – Tony (1991–1995)
2. chlapecký oddíl Bludovit
Jaroslav Frič – Norek (1990–1995)
Lubomír Znoj st. (1995–1996)
Stanislav Balík – Ježek (1996–2001)
Jaroslav Petřík – Australan (2001–2007)
Jan Juránek – Hanes (od 2007)
1. dívčí oddíl Strážkyně přátelství
Jiřina Kubíčková – Šárka (1990–1995)
Ivana Novotná st. (1995–1996)
Marie Znojová st. (1996–1998)
Martina Vařeková – Riki (1998–2000)
Lubomír Znoj ml. – Sokol (2000–2002)
Lucie Novotná – Šejla (2002–2003)
Ivana Novotná ml. – Iva (2003–2005)
Petra Novotná (2005–2009)
Lucie Gronychová – Kometa (od 2009)
Klid se připravuje na hygienu,
Sudkov 1998
43
2. dívčí oddíl – světlušky
Jaroslav Frič – Norek (1991)
Vladimíra Žváčková (1992)
4. roverský kmen Střepy
Marie Johnová – Máňa (2007–2008)
469. klub oldskautů
Oldřich Pavlů (1990–1998)
Lubomír Znoj st. (1998–1999)
Jaroslav Frič – Norek (1999–2010)
Jaroslav Petřík – Australan (od 2010)
Pokřik 1. chlapeckého oddílu
Náš cíl je správným junákem se stát,
boje se zlem nebudem‘ se bát,
každý z nás se čestně zachová,
jsme junáci – první oddíl z Bludova.
(autor br. Bručoun, 1991)
Pokřik 2. chlapeckého oddílu
Jsme druhý oddíl Bludovit,
špatné lidi napravit,
na život se připravit,
to je náš cíl.
Tak do toho!
Pokřik 1. dívčího oddílu
My Strážkyně přátelství,
máme svoje tajemství.
Všechny lidi rádi máme,
ochotně jim pomáháme.
Buďme všichni přáteli,
ať je krásně na Zemi.
Pokřik světlušek
Jsme mrštné jak ještěrky,
práce nám jde od ruky.
44
Na paměti heslo měj,
všechno s úsměvem dělej.
Pokřik vlčat
My vlčata řveme,
vlky se stát chceme.
Za světla i potmě
jít po správné stopě.
(zpočátku byl pokřik: Ta naše smečka vždycky všechno přečká.)
Rozloučení u táborových ohňů
(jistý čas používáno i při zakončení každé chlapecké schůzky):
Dobrou noc přeji vám,
vždyť nikdo z nás nezůstává sám.
Spojme svoje ruce, ať utvoří se kruh,
ve světovém bratrství vedle druha druh
plujme po řece svých snů
za dobrem a krásou příštích dnů.
Ať nic vás nevyruší v spánku
a sen vydrží až do červánků.
Duchu dobrý, vždy při nás stůj,
ó, velký Manitou, nás ochraňuj!
(autor br. Bručoun, 1991)
Klubovny
První klubovna – středisková – byla umístěna, jak již bylo zmíněno, na žerotínském zámku, v přízemí severní věže. Tu skauti (skautky) obývali do konce
roku 1999. Klubovna na zámku byla velká, pohodlná, nicméně od raných
devadesátých let byli skauti pod tlakem, aby se z ní vystěhovali a obec tak
mohla prostory pronajmout jinak.
Zásadní přelom, snad i v historii bludovského skautingu, přišel s vánocemi 1994. Tehdy se 2. chlapecký oddíl přestěhoval do klubovničky (bývalé
prádelny) v dřevníku za Penzionem, kterou jeho členové za přispění oldskautů vyklidili, zvýšili komín, maltou vyspravili strop a vybílili. Na nápad
s bývalým dřevníkem za Penzionem přišel Stanislav Balík st., od začátku se
plánovalo, že ke stávající prádelně bude přistavěna další místnost. Vánoční
besídka 1994 tak už byla konána v nové klubovničce, která měla šest metrů
45
čtverečních, kde se topilo v kamnech a svítilo se petrolejkou, protože elektrika nebyla zavedena. Při petrolejce a kamnech vydrželi skauti až do jara.
Druhá polovina devadesátých let se pak nesla ve znamení velkých stavebních akcí – staveb kluboven. Nejprve v roce 1995 skauti vybudovali menší
klubovnu, kterou dnes užívá dívčí oddíl. S úpravami se započalo 24. července
1995 a po třech měsících úporné dřiny byla klubovna 28. října po slavnostním aktu u pomníku padlých otevřena. Hlavním řečníkem a tím, kdo klubovnu slavnostně otevřel, byl starosta obce JUDr. Josef Sedláček. Klubovnu
si skauti za pomoci obce (která dodala materiál, a to proto, že klubovna je
i nadále v jejím majetku) vybudovali svépomocí. „Motorem“ celé akce byl
František Pecháček – Bručoun, který této akce využil mj. k tomu, že část
členů oddílu – většinou chlapců ve věku okolo 15ti let – učil postupně všem
řemeslným pracem, které se zde prováděly. Na stavbě této klubovny bylo
29 členy odpracováno 1 429 hodin.
Přiložená tabulka uvádí ty, kdo odpracovali alespoň 10 hodin na stavbě
klubovny v roce 1995.
Odpracované hodiny na stavbě klubovny v roce 1995
František Pecháček
Stanislav Balík ml.
Lubomír Znoj ml.
Lubomír Znoj st.
Pavel Znoj
Tomáš Jurka
Karel Kubíček
Milan Jendrišák
Miroslav Směšný
Vít Kašecký
Jaroslav Petřík
Oldřich Pavlů
Alois Macek
Michal Kubíček
Čeněk Peichl
Josef Turek
Jaroslav Frič
Petr Skokan
Stanislav Balík st.
Aleš Špička
46
Počet hodin
256,5
233
179,5
171,5
135,5
104
44,5
40
34,5
22
21
19
17
17
15
11
10,5
11
10
10
Objekt dnešního Skautského domu před započetím úprav v roce 1994
Stavba dnešní dívčí klubovny, Soptík a Ježek, 1995
V červenci 1999 se začíná ve stejném
objektu stavět klubovna další. O klubovně
s krbem na druhé straně dřevníku se poprvé
zmínil v roce 1995 br. Bručoun, že by byla
pro rovery. Projekt připravil Alois Straka –
Oďa. Stavbu již prováděli ti, které čtyři roky
dříve „vyučil“ br. Bručoun. Ten, přestože už
byl nemocný, se stavby také účastnil. Hlavním tahounem této stavby byl Stanislav Balík – Ježek. Na stavbě 31 členů odpracovalo
1 529 hodin. Práce začaly 26. července 1999,
skončily 11. října téhož roku. Klubovnu 27.
října 1999 slavnostně otevírala celostátní
starostka Junáka Ing. Iva Macková.
Stavba střediskové klubovny, Ježek,
1999
47
Přiložená tabulka uvádí ty, kdo odpracovali alespoň 10 hodin na stavbě
klubovny v roce 1999.
Odpracované hodiny na stavbě klubovny v roce 1999
Stanislav Balík ml.
Lubomír Znoj ml.
Milan Jendrišák
Jaroslav Petřík
Stanislav Balík st.
Jan Juránek
Petr Juránek
Jakub Straka–Medvěd
Radomír Straka
František Pecháček
Lucie Hrbáčková
Jakub Straka–Špalek
Pavel Znoj
Jiří Znoj
David Březina
Miroslav Směšný
Marie Znojová
Anna Znojová
Zuzana Novotná
Michaela Vařeková
Zdeňka Ocetková
Martina Vařeková
Kateřina Gerlichová
Počet hodin
323
141,5
135,5
128
121,5
90,5
69,5
49,5
49
48,5
45,5
44,5
39,5
34,5
28
26
26
21,5
14,5
12,5
12
10,5
10,5
Vůdce střediska při slavnostním otevření klubovny pronesl tento projev:
„Milá sestro starostko, vážený pane starosto, sestry a bratři, vážení spoluobčané, v neděli to bylo půl roku, co v Bludově probíhaly oslavy osmdesáti let
od založení prvního skautského oddílu, které vyvrcholily odhalením pamětní
desky našemu zakladateli JUDr. Josefu Cyrilu Kotrlému. Myslím, že jsme
tím ukázali, že nezapomínáme na svoji minulosti, na ty, kdo tu byli před
námi.
Dnešního dne vám všem chceme ukázat, že myslíme také na přítomnost
a na budoucnost. Vždyť z nově vybudovaného Skautského domu máme
48
užitek jak my dnes, tak jej budou mít
ti příští. Velmi dobře víme, jak pravdivá
jsou slova jedné staré skautské písně:
‚Po nás přijdou jiní, junáci zas sniví...‘
A právě na ně jsme mysleli, když jsme
klubovnu stavěli a když jsme uzavírali
smlouvu o jejím pronájmu na dobu 99
let. Chtěl bych tímto poděkovat obecní
radě za maximální vstřícnost, kterou
nám projevila.
Přátelé, to, co vidíte před sebou, je
plodem naší usilovné práce. Jsem pře- Stavba komínu na střediskové klubovně,
svědčen o tom, že nebyla samoúčelná. syn a otec Balíkovi, 1999
Vždyť všichni, kdo se na ní podíleli,
viděli, jak snadné je něco zbořit. Viděli
také, jak náročné je něco vybudovat.
Vím, že nikdo z těch všech vlčat, skautů,
roverů, světlušek, skautek a rangers, kteří
se dozvěděli, co znamenají slova ‚šára‘ či
‚šprycovat‘, kterým několikrát prošly rukama ty stovky cihel, kteří každodenně
umývali použité nářadí, vím, že nikdo
z nich nebude zbytečně a schválně ničit
jiné hodnoty a cizí či obecní majetek.
Při této příležitosti nemohu nepoděkovat všem, kdo se jakýmkoli způsobem zasloužili o zdar celé stavby: br.
Bručounovi za vynikající nápad, který
stál na počátku; br. Oďovi za projekt; br.
Sokolovi, Ťung-ťongovi, Australanovi, Práce se našla i pro mladší pomocníky,
Hanýskovi, Peťulkovi a všem dalším Tichošlápek, 1999
za poctivě odváděnou práci; svému tatínkovi za obrovskou podporu, bez
níž, jsem o tom přesvědčen, by klubovna nestála. Děkuji všem těm, kteří
nám podali byť jen jednu jedinou sklenici studené vody. Na vás na všechny,
jmenované i nejmenované, se vztahují Kristova slova: ‚Cokoli jste učinili
nejmenšímu z těchto mých bratří, mně jste učinili.‘
Mám tu velkou čest uvítat mezi námi starostku Junáka – Ing. Ivu Mackovou. Nejsem si jist, ale mám ten pocit, že je to ne-li vůbec první, tak určitě
jedna z prvních oficiálních návštěv nejvyššího představitele Junáka na šum49
Slavnostní otevírání střediskové klubovny, 27.10.1999
perském okrese. Děkuji ses. Ivě za vynaložený čas, který pro nás obětovala.
Sestry a bratři, vím, že teď vše záleží jen na nás. Podle toho, jak se budeme chovat, zda budeme opravdově skautsky žít, podle toho bude naše
okolí posuzovat celé skautské hnutí. Máme vybudovaný dobrý základ a jen
na nás je, jak bude ona úžasná stavba skautingu vypadat. Dokážeme-li oblít
její základy vírou, nadějí a láskou, budovat její zdi povinností, odpovědností
a kázní, bude její klenba nádherným svorníkem, důstojným završením úsilí
celých generací. A potom? Potom se skauti-junáci opět stanou oporou a elitou své obce a společnosti.“
Klubovnu otevírala starostka Junáka Iva Macková (druhá zleva), vedle ní vpravo skaut Václav
Keprt ze Skaličky, pozdější ředitel Arcidiecézní charity Olomouc
50
Do nové klubovny, která zároveň
slouží jako klubovna středisková, se
přesunul chlapecký oddíl, do klubovny
z roku 1995 se přesunul ze zámku oddíl dívčí. Do vybudování obou kluboven tedy skauti vložili 2 958 hodin své
práce. V říjnu 1999 uzavřelo středisko
s obcí Bludov, jíž objekt stále patří,
smlouvu o nájmu nebytových prostor,
a to na období 99 let, od 27. 10. 1999
do 26. 10. 2098 za symbolickou jednu
korunu. Snad je to definitivní bludovský skautský domov...
Sokol a Ťung-ťong odcházejí na legendární
výpravu do Hradce Králové, kdy za 21 hodin
ušli 111 km, říjen 1998
Tábory
Stavba tee-pee není jednoduchá
hají vařit, řežou dříví na topení, nosí
vodu... Při nejrůznějších hrách, které
jsou taktéž velmi přirozeným výchovným prostředkem, se velmi důsledně
dbá na dodržování skautského slibu
a zákona, které učí děti žít svůj život
v duchu „fair play“. Všichni vedoucí na
táboře přítomní vykonávají svoji práci
zadarmo.
Bludovských táborů po roce 1991
se pravidelně zúčastňují téměř všechny
děti registrované ve středisku, které se
zúčastňují celoroční práce – tzn. tábor
Letní skautské tábory jsou především díky délce svého trvání
nejúčinnějším výchovným nástrojem v průběhu celého roku. Základním výchovným prostředkem
opravdových skautských táborů je
práce – děti přijíždějí obvykle na
zelenou louku, vše si musí sami
postavit, v průběhu tábora pomá-
I v přetechnizované době je někdy třeba
louku při příjezdu na tábor vysekat kosou
– Ondra, Ramzová 2009
51
je opravdovým vrcholem skautského roku, kdy si děti v praxi
ověřují to, co se přes rok naučily.
Tábor také prověřuje jejich sociální vlastnosti – jejich vztahy
vybudované v předchozím roce
procházejí nejvážnější zkouškou.
První tábory po roce 1990 se
uskutečnily až roku 1991: chlapecký pod stany v Sudkově U Korýtka, dívčí na chatě Návrší. Roku
1992 opět dva: chlapecký v Sudkově U Korýtka, dívčí navazující
Havran, Horní Studénky 1993
tamtéž. V roce 1993 se uskutečnil
tábor v Horních Studénkách, jehož se zúčastnil chlapecký a část dívčího oddílu a tábor vlčat na Olšanských horách (v chatě). Rok 1994 viděl opět dva
bludovské tábory, na stejných místech jako roku 1993 (tábor 2. oddílu byl sice
pod stany, ale kuchyň a celé zázemí bylo v chatě). Roku 1995 proběhl pouze
tábor 2. oddílu na Olšanských horách (opět s kuchyní a jídelnou v chatě).
V šestém roce činnosti se uskutečnil tábor pod hradem Mírov – účastnily se
jej oba oddíly společně; konal se na tábořišti kompletně postaveném a půjčeném šumperským skautským střediskem. Na rok 1997 byl naplánován tábor
ve Velkých Karlovicích, ale ten se kvůli povodním neuskutečnil, místo něho
Pohled na nepříliš slunné a spíše vlhké tábořiště, Horní Studénky 1993
52
se uskutečnil chlapecký
tábor bez stanů v chatě
na Smrčině nad Sobotínem.
V roce 1998 se začala šňůra táborů, které
trvají dodnes – tábory
pod stany, které si staví
sami děti, s klasickým
skautským programem,
které trvají mezi dvěma
až téměř třemi týdny.
V roce 1998 proběhl
Norek s vlčaty na táboře na Olšanských horách 1993
chlapecký tábor v Sudkově, dívčí v chatě na Olšanských horách, v roce 1999 chlapecký v Dlouhomilově a dívčí v Hosticích. V letech 2000–2002 proběhly v každém roce dva
na sebe navazující tábory – chlapecký a dívčí – u Cotkytle. Další tři roky –
2003–2005 – u řeky Březná na
Drozdovské Pile a v roce 2006
u Koruny poblíž Krasíkova.
V letech 2004–2007 probíhaly
chlapecký a dívčí tábor souběžně – stály poblíž sebe, mají
společnou kuchyň a jídelnu,
ale zcela oddělený program.
V roce 2008 a 2009 tábořil
pod stany pouze chlapecký
oddíl – a to na Skelné louce
v CHKO Jeseníky u Vražedného potoka poblíž Ramzové
(tamtéž proběhly chlapecký
a dívčí tábor i v roce 2007).
Poté, co z dívčího oddílu odešla na podzim 2007 velká část
starších, odrůstajících skautek,
zůstala pouze družina světlušek. Ta měla v roce 2008 tábor v chatě u Nýznerovských
Slavnostní otevírání latríny, Sudkov 1998
vodopádů.
53
Chlapecké tábory
1991 – u Korýtka v Sudkově, vůdce Norek, 9 dnů (oba chlapecké oddíly
a sudkovští skauti)
1992 – u Korýtka, vůdce Tony, etapová hra Sibiřskou tajgou, 19 dnů (oba
chlapecké oddíly a sudkovští skauti)
1993 – tábor Mont Sychrov na Olšanských horách, vůdce Norek, etapová
hra Výstup na Mont Sychrov, 7 dnů (2. oddíl vlčat)
1993 – tábor v Horních Studénkách, vůdce Tony, etapová hra jednotlivců,
17 dnů (1. oddíl skautů)
1994 – tábor pevnosti Orbis na Olšanských horách, vůdce Norek, etapová
hra Klíče od pevnosti Orbis, 16 dnů (2. oddíl skautů a vlčat)
1994 – tábor Vosího hnízda v Horních Studénkách, vůdce Tony, 16 dnů
(1. oddíl skautů)
1995 – tábor Alvareze na Olšanských horách, vedoucí Luboš, program
Ježek, etapová hra Alvarez, 9 dnů
1996 – tábor Nočních hlídek na Mírově, vůdce Ježek, etapová hra Kara ben
Nemsí Effendi, 14 dnů
1997 – tábor Bez stanů na Smrčině, vůdce Ježek, bez etapové hry, 7 dnů
1998 – tábor Frajerů v Sudkově, vůdce Ježek, etapová hra Znovu do říše
Montezumovy, 19 dnů
Špalek je vyplácen vařečkou od Sokola při udělení napomenutí,
zcela vlevo táborová kuchařka Liduška, Dlouhomilov 1999
54
1999 – tábor Padajících vodopádů
v Dlouhomilově, vůdce Ježek,
etapová hra Cesta do Říše Pána
temnot, 18 dnů
2000 – tábor Hráčů pod věží
v Cotkytli, vůdce Ježek, etapová
hra Po stopách Mauglího, 14 dnů
2001 – tábor Nevyzpytatelného
počasí v Cotkytli, vůdce
Ježek, etapová hra Zatykač na
Neviditelného, 14 dnů
2002 – tábor Neopatrných
v Cotkytli, vůdce Australan,
etapová hra Bitva o herefordy,
14 dnů
2003 – tábor Nedochvilných
u Březné, vůdce Australan,
Likvidování vosího hnízda, Cotkytle 2000
etapová hra Aboriginals, 14 dnů
2004 – tábor Žravých myší u Březné, vůdce Australan, etapová hra Hobit,
16 dnů
Medvěd dostává narozeninového hobla, Cotkytle 2000
55
2005 – tábor Plcha zloděje
u Březné, vůdce Australan,
etapová hra Stavba kanadské
pacifické železnice, 15 dnů
2006 – tábor Krvežíznivých hovad
na Koruně, vůdce Australan,
etapová hra Jassie James kontra
Buffalo Bill, 14 dnů
2007 – tábor Vražedně ledového
potoka na Skelné louce, vůdce
Australan, etapová hra Brána
světů, 16 dnů
2008 – Mrazivý tábor na Skelné
louce, vůdce Hanes, etapová hra
Po stopách Alvareze, 14 dnů
2009 – tábor V mlze na Skelné
louce, vůdce Hanes, etapová hra
Cesta kolem světa za 80 dní, 15
dnů
Soptík zdraví ze své hlídkové věže, která dala
jméno táboru, Cotkytle 2000
Soptíkova družina s legendární megaloučí, která úspěšně osvětlila celou cestu
závěrečnou etapou, Dlouhomilov 1999
56
Dívčí tábory
1991 – chata na Návrší, vedoucí Šárka, 7 dnů
1992 – U Korýtka, vedoucí Šárka, 10 dnů
1993 – v Horních Studénkách, vůdce Tony, etapová hra jednotlivců, 17 dnů
(s 1. oddílem skautů)
1998 – Olšanské hory, vedoucí Riki, etapová hra Minehava, 8 dnů
1999 – Hostice, vedoucí Riki, etapová hra Alvarez – honba za pokladem
Aztéků, 10 dnů
2000 – Ekšn tábor v Cotkytli, vedoucí Sokol, etapová hra Alvarez, 15 dnů
2001 – Cotkytle, vůdce Sokol, etapová hra Cesta kolem světa, 15 dnů
2002 – Cotkytle (s postřelmovskými skautkami, vůdkyně Hanýžka), etapová
hra Lovci mamutů, 14 dnů
2003 – u Březné, vedoucí Iva, etapová hra Pouští a pralesem, 14 dnů
2004 – u Březné (souběžně s chlapeckým táborem), vůdkyně Iva, etapová
hra Tajemný mnich, 16 dnů
2005 – tábor Plcha zloděje u Březné (souběžně s chlapeckým táborem),
vůdkyně Iva, etapová hra Středověk, 15 dnů
2006 – tábor Indiánky Spókané na Koruně (souběžně s chlapeckým táborem), vůdkyně Petra, etapová hra Indiánka Spókané, 14 dnů
Sušení promočeného oblečení po návratu z výpravy,
na které Australanovou vinou všichni zbytečně promokli na kost, Cotkytle 2000
57
Hlídková věž s kyvadlem dobrého skutku, Cotkytle 2001
58
Od roku 2000 odváží díky vstřícnosti Ing. Radka Březiny věci na tábor auta firmy Fortex,
první odvoz s řidičem J. Krokou, 2000
2007 – tábor Extrémů na Skelné louce (souběžně s chlapeckým táborem),
vůdkyně Petra, etapová hra Historie člověka, 16 dnů
2008 – chata u Nýznerovských vodopádů, vůdkyně Petra, etapová hra Napříč
světadíly, 7 dnů
Orlí skauti a skautky po roce 1990
Tři orlí pera jsou snad nejtěžší skautskou zkouškou před osmnáctým rokem
věku. Neověřují znalosti, ale sebeovládání, vnitřní ukázněnost a schopnost
poradit si v předem nepředvídatelných situacích.
Aby se mohli skaut či skautka i složení zkoušky pokusit, musí mít více
než 15 let a složený první stupeň skautské zdatnosti. V bludovském středisku
skládají skauti zkoušku podle starých, tvrdších podmínek.
První pero – 24 hodin hladovění a současné mlčení, pít se může pouze
voda. Začíná se po večerním nástupu, končí se druhý den opět s koncem
večerního nástupu.
Druhé pero – prožít 12 hodin (od 6.00 do 18.00) mimo tábor. Adept nesmí být nikým spatřen a přitom alespoň chvíli pozorovat tábor. Z pozorování
u táborového ohně podá zprávu.
Třetí pero – strávit noc v lese o samotě (bez stanu) na doslech píšťalky
59
vedoucího. Když je adept starší (kolem
osmnácti let), je vhodné, aby celou noc
udržoval oheň.
Všechny části na sebe bezprostředně navazují: např. první pero
začne v pondělí večer, pokud jej splní,
odchází ve středu na samotu a přes
noc spí mimo tábor ze středy na čtvrtek. Skautky z pochopitelných důvodů
netráví noc samy v lese, mají rozdělené
hladovění a mlčení.
Za každé pero si uchazeč ozdobně
vyřeže prut. O zkoušku se na jednom
táboře může pokusit maximálně třikrát. Když přitom nesplní druhé či
třetí pero, začíná zcela od začátku.
Stejně tak, samozřejmě, pokud poruší
Titulní list kroniky dívčího tábora 2001
mlčení či hlad byť půl hodiny před
koncem lhůty, začíná se od začátku.
Velmi působivý je závěrečný rituál, který korunuje celou zkoušku. K táborovému ohni, který si budoucí orlí skaut v podobě pyramidy staví sám,
mohou pouze ti členové hnutí, kteří mají složenou nováčkovskou (vlčáckou,
světluškovskou či skautskou) zkoušku. Poté, co ve vnějším kruhu táborového
ohně přečte uchazeč své dojmy z plnění druhého pera a z pozorování tábora,
vyzve jej vůdce k začátku rituálu. Uchazeč zlomí první prut a řekne: „Tento
první prut lámu na znamení
toho, že jsem překonal
úskalí zkoušky tří orlích per“
a vhodí jej do ohně. Druhý
prut vhodí do ohně a řekne:
„Tento druhý prut obětuji
Tobě ohni, abys mi nikdy
neškodil“. Třetí prut vezme
a říká: „Tento třetí prut předávám Tobě, bratře/i (sestry)
abys vykonal(a) obřad“. Ceremoniáři mohou být pouze
orlí skauti, může být buď
Soptík při závěrečném obřadu Třech orlích per, obřadník
jeden nebo tři ceremoniáři,
Ťung-ťong, Cotkytle 2000
60
vůdce oddílu vždy dává poslední
ránu. Vůdce prohlásí: „Dobře, bratře,
přistup k vykonání obřadu“. Uchazeč
se vysvleče do půli těla (skautky do
trička), oblečení složí na vůdcovo
křeslo, poklekne před něj zády k ohni
a pronáší následující věty. Při každé
z nich dostane ránu prutem. „Jsme
jedné krve, Ty i já.“ „Modli se a pracuj.“ „Měj odvahu začít vždy znova.“
Teprve ve chvíli, kdy snese všechny
tři rány, aniž pohne hlasem, stává
se z něj orlí skaut(ka). Staré regule
říkají, že pohne-li při tomto obřadu
hlasem, zkřiví tvář nebo dá jinak
najevo bolest, musí celou zkoušku
podstoupit znovu. V Bludově se tak
dosud nikdy nestalo.
Zkouška pro vlčata Tři bílé tesáky je také
Málokdy proběhne zkouška bez náročná, Špalek v Cotkytli 2000
pamětihodných událostí. Když skládal tři orlí pera br. Tony, bylo mu devatenáct – zkoušku měl ztíženou o to, že
musel v průběhu pera samoty zarazit u táborového kruhu kolík. Při tom byl
chycen. Na Mírově slyšel br. Sokol při peru samoty bít bludovské zvony –
psychika dělala své. Při Australanově ohni tří orlích per vypukl takový liják,
že než doběhli táborníci do stanů, promokli na kůži. Při následném sušení
krojových košil u táborových kamen jich několik chytlo. Obrovský déšť zastihl u jeho pera samoty i br. Soptíka a další. Velké úskalí vždy představuje
hned první pero mlčení a hladu. Své by mohl povídat br. Samo. Do konce
tábora 2009 složilo zkoušku 18 bludovských skautů a 10 skautek.
Seznam bludovských orlích skautů po roce 1989
1. Antonín Kubíček – Tony, U Korýtka, Sudkov, 1991
2. Stanislav Balík – Ježek, U Horních Studének, 1993
3. Petr Skokan – Šerif, Olšanské hory, 1993
4. Karel Kubíček – Kobra, Olšanské hory, 1994
5. Lubomír Znoj – Sokol, Mírov, 1996
6. Jaroslav Petřík – Australan, Sudkov, 1998
7. Milan Jendřišák – Ťung-ťong, Dlouhomilov, 1999
8. Pavel Znoj – Soptík, Cotkytle, 2000
61
Překrásný pohled na tábor v Dlouhomilově 1999
9. Miroslav Směšný – Klasik, Cotkytle, 2001
10. Libor Březina – Klid, Cotkytle, 2002
11. Jan Juránek – Hanes, Drozdovská pila, 2003
12. Radomír Straka – Tichošlápek, Drozdovská pila, 2003
13. Jakub Straka – Špalek, Drozdovská pila, 2004
14. Petr Juránek – Peťulka, Drozdovská pila, 2005
15. Jiří Znoj – Cvrček, Drozdovská pila, 2005
16. Filip Horký – Samo, Ramzová, 2008
17. Ondřej Daniel – Rys, Ramzová, 2008
18. Ondřej Kövér – Ondra, Ramzová, 2009
Seznam bludovských orlích skautek po roce 1989
1. Marie Znojová – Máňa, Cotkytle, 2000
2. Martina Vařeková – Riki, Cotkytle, 2000
3. Michaela Vařeková – Míša, Cotkytle, 2000
4. Ivana Novotná – Iva, Cotkytle, 2002
5. Marie Novotná – Judy, Drozdovská Pila, 2003
6. Petra Novotná – Peťa, Drozdovská Pila, 2004
7. Kateřina Stonová – Perlička, Drozdovská Pila, 2004
8. Lucie Gronychová – Kometa, Drozdovská Pila, 2005
9. Kateřina Ösziová – Kuře, Drozdovská Pila, 2005
10. Zuzana Novotná – Okáč, Koruna, 2006
62
Skautská činnost v průběhu roku
Jak vypadá a v uplynulých
dvaceti letech vypadala činnost bludovských skautek
a skautů? Základem činnosti
jsou pravidelné každotýdenní
schůzky – zvlášť podle kmenů
(chlapecký a dívčí) a podle
výchovných kategorií. Zhruba
jednou měsíčně (či za dva
měsíce) se schází středisková
rada, která plánuje a řídí život Vícedenní výprava na běžkách, Prameny Olešnice
2005
střediska. Jednou měsíčně se
scházejí oddílové rady, které plánují a řídí život oddílů. Jejich prostřednictvím jsou děti vtahovány do řídící činnosti a učí se přebírat zodpovědnost za
život jim svěřených úseků oddílové činnosti.
Zhruba dvakrát za měsíc koná také každý oddíl akci o víkendu. Oblíbené jsou výpravy na Nový hrad nad Raškovem, na zříceninu Brníčko apod.
Na řadě těchto hradů proběhly populární hry „Dobývání hradu“, za účasti
několika okolních oddílů. V roce 1997 se toto dobývání pořádalo na Starém
hradě v Bludově. Výpravy do bludovského okolí tvoří náplň družinových
výprav – ke kosteléčku, do Stráně, k Moravě, k Desné, k Jezírku, na Háj...
Významným prvkem skautské výchovy, jak již bylo zmíněno, je skautský
slib. Jde o okamžik, v němž se mladý člověk zavazuje žít ušlechtilým životem.
Atmosféra bývá slavnostní a romantická, vždy se koná u táborového ohně.
Skautské sliby po roce 1990 probíhaly na nejrůznějších místech. Jako první
složil skautský slib tehdy
dvanáctiletý
Stanislav
Balík – Ježek 31. srpna
1990 na úbočí Brusné.
Na Brusné probíhaly
sliby v první polovině devadesátých let, stejně jako
u Kosteléčka, v Bručounově sadu na Zámečku,
u Jezírka. Zdaleka nejvíc
slibů ale probíhá na táVěrný účastník drakiád Zbyněk Poisl
borech.
63
Někdejší rádci Lišáků Sokol a Ježek, první
drakiáda na Brusné 1997
Ne a ne vzlétnout...
Část z těchto akcí je tradiční, koná se každoročně v pravidelném termínu. Nejviditelnější tradiční akcí pro veřejnost je drakiáda. První ročník se
konal v říjnu 1995 na Trianglu – Učitelově vrchu. Nevzlétl ale jediný drak,
drakiáda byla v důsledku stavby klubovny značně nepřipravena. Na stejném
místě se konal i další ročník. Od roku 1997 se pravidelně koná na Brusné, od
roku 2000 se tradičně koná v den státního
svátku sv. Václava a je nazývána Svatováclavská. V září 2009 se konal XIV. ročník
(pouze v roce 1999 se pro nepřízeň počasí
nekonala vůbec). Často se na ní sejde přes
sto diváků, v některých ročnících bývá ve
vzduchu více než třicet draků.
Středisko se od začátku nového století
výrazně zapojuje do různých charitativních
akcí. Sociálně nejvýznamnější z nich je
Tříkrálová sbírka, kterou celostátně organizuje Charita ČR, v Bludově se do ní od
začátku zapojovali skauti, během prvních
let už dodávali většinu koledníků, od roku
2006 středisko sbírku zajišťuje kompletně.
Vždy v prvních lednových dnech vyrazí
do bludovských ulic několik (až deset)
Dosud nejúspěšnější tříkrálová sbírka,
2010
skupin tří králů, kteří vybírají peníze na
64
dobročinné účely. Na oplátku píší na dveře písmena K+M+B+patřičný rok
(Christus Mansionem Benedicat – Ať Kristus žehná tomuto domu). Do
začátku roku 2010 proběhlo v Bludově deset ročníků sbírky, v roce 2010 se
poprvé vybralo přes 50 000 Kč.
Následující tabulka uvádí, kolik peněz se v jednotlivých letech vybralo.
Celkově se za deset ročníků sbírky vybralo 370 482,80 Kč.
2001
2002
2003
2004
2005
2006
2007
2008
2009
2010
Kč 14 220,40 28 905,40 37 918 32 042 43 611 40 377,50 39 738 40 073 42 686,50 50 911
Na Velikonoce 2005 a 2006 se světlušky (a vlčata) pod vedením Petry
Novotné zapojily do celostátní sbírky „Pomozte dětem!“ – Skautské velikonoční kuře. Nejprve z vaty a skořápek několik týdnů vyráběly modely
kuřátek, které pak spolu se staršími skautkami a skauty nabízely po Bludově.
V roce 2005 se vybralo 3 686 Kč, v roce 2006 pak 4 293 Kč.
Několikrát (naposledy v roce 2009) se roveři zapojili do celostátní charitativní akce Kapka naděje, která se zaměřuje na pomoc při léčbě leukémie.
Bez nároku na odměnu umývají na benzinkách (v Šumperku či Zábřehu)
okna autům, řidiči mají možnost přispět do sbírky.
Každoročně na Vánoce (od roku 1990) přinášejí členové střediska do
kostela Betlémské světlo, od roku 1997 jej také několik dní před Štědrým
dnem roznáší také starým či nemocným spoluobčanům domů (v posledních
letech do 30–40 domů).
Petra při Kapce naděje
Roznos Betlémského světla
65
Čestná stráž bludovských skautů stála u pomníku
už v roce 1946...
Od května 1995 stojí
skauti a skautky vždy 8.
května a 28. října čestnou
stráž u pomníku padlých
při obecní slavnosti kladení věnců, čímž vyjadřují
svou úctu k těm, kteří za
naši svobodu obětovali
svůj život. Po skončení
říjnové slavnosti odcházejí na hřbitov uctít v čase
Dušiček památku zemřelých skautek a skautů.
... stejně tak od roku 1995 dodnes
Součástí skautského programu jsou také závody. Nějakou dobu organizovalo středisko branný závod pro své členy, zájemce z Bludova a skauty z blízkého okolí – Memoriál br. Straky. Pojmenován byl na počest dlouholetého
činovníka střediska a jeho vůdce z roku 1968 – zahradníka Bohuslava Straky.
První ročník se konal na jaře 1996, poslední, pátý ročník se uskutečnil v roce
2001. Nekonal se v roce 2000, namísto něj pořádalo středisko okresní kolo
Závodu vlčat a světlušek.
66
Vlčata a skauti (světlušky
a skautky méně) se účastní
okresních kol svých závodů,
ale až od roku 1995. Velkých
úspěchů dosáhli skauti ve
Svojsíkově závodu v roce 2001,
kdy se v okresním kole v Lošticích umístili na druhém místě
a postoupili do krajského kola
v Bystřici, kde skončili čtvrtí.
V roce 2005 skončili skauti
ve Skaličce na třetím místě.
V roce 2007 se v Hraběšicích Nejúspěšnější bludovský závod historie, Ostrava 2000
umístili na druhém až třetím
místě, postoupili do krajského
kola v Týně nad Bečvou, kde
skončili na šestém místě.
Dosud nejúspěšnější v Závodu vlčat o putovní totem náčelníka byla šestka vlčat v roce
2000, kteří nejprve skončili
druzí v okresním kole v Bludově (závod se konal v Gryngleti; světlušky skončily třetí)
a postoupili do krajského kola
v Ostravě – jednalo se tehdy
ještě o velký Severomoravský
Třetí v Severomoravském kraji, Ostrava 2000
kraj. Vlčata tehdy skončila na
třetím místě z dvaceti hlídek a jen těsně jim unikl postup do celostátního
kola. Složení hlídky: Jakub Straka – Špalek, Petr Juránek – Peťulka, Jakub
Jáně – Tesák, Marek Jáně – Uhlík, Jakub Barvíř – Kubab, Jiří Znoj – Cvrček.
Šlo o nejlepší výsledek bludovského skautingu celého dvacetiletí.
V roce 1997 zvítězili skauti na turnaji ve fotbale v Postřelmově, skautky
ve vybíjené.
Od zahájení tradice obecních plesů v roce 2005 pravidelně zajišťují
službu v šatně.
Od roku 2004 pořádá středisko každoročně při příležitosti smutného
výročí komunistického Vítězného února přednášky pro veřejnost na téma
spojené se zvěrstvy komunismu. Přednášejí většinou odborníci z Úřadu
67
František Bártík při přednášce 2006
Politický vězeň padesátých let Jan Janků
– Šerif při přednášce 2007
Posluchači přednášky v roce 2007
68
dokumentace a vyšetřování zločinů
komunismu či z Ústavu pro studium
totalitních režimů. Témata dosavadních
sedmi přednášek: Církevní politika KSČ
v padesátých letech ( Jan Kalous, 2004),
Struktura Státní bezpečnosti a ostraha
hranic za komunismu (Martin Pulec,
2005), Koncentrační tábory – uranové
doly (František Bartík, 2006), Věznice
Mírov – škola života ( Jan Janků, Vlastimil Maier, 2007), Únor 1948 (Adolf
Rázek, 2008), Ostraha státních hranic
komunistického Československa (Martin Pulec, 2009), Kolektivizace venkova
za komunismu ( Jaroslav Pinkas, 2010).
Od roku 2008 je přednáška určena
přednostně pro žáky devátých tříd, kteří
se jí účastní v rámci školního vyučování.
Prostřednictvím podobných přednášek
skauti pomáhají udržovat ve společnosti
historickou paměť, a to zvláště u mladé
generace.
V květnu 2004 uspořádalo středisko
v kulturním domě vzpomínkové odpoledne na významného bludovského
rodáka, zakladatele prvního skautského
oddílu v Bludově Josefa Cyrila Kotrlého,
a to u příležitosti 100. výročí jeho narození a 30. výročí úmrtí (tato výročí byla
v roce 2003). Vzpomínky, která byla završena položením kytice k pamětní desce
na jeho rodném domě, se zúčastnila i poslední žijící sestra J. C. Kotrlého a jeho
potomci žijící v Kanadě.
Postupem doby se staly velmi oblíbenými vícedenní výpravy. V prvních letech
se nekonaly žádné. Až někdy kolem roku
1993/1994 je začal pořádat chlapecký
první oddíl, po jeho zániku zase dlouho
nic. Znovu se začalo v roce 1996.
Dlouhou dobu byly populární
skautské silvestry – společná
třídenní výprava a přelomu roku
na chatu, společné slavení konce
starého a příchodu nového roku.
Cíle těchto silvestrovských výprav
(první se konala na konci roku
1996) byly různé – chata Diana
u Temenice, chata na Zámečku,
v Cotkytli... Ovšem nejoblíbenější chatou až do současnosti je
myslivecká chatka pod Hájem,
skautským názvem „u Katovny“.
Chlapecký oddíl na ní často
tráví podzimní či jarní prázdniny.
Dalšími místy konání vícedenních výprav byly Olšanské hory,
Rajnochovice, Prameny Olešnice
na Rejvízu, Rešovské vodopády,
Vojtíškov...
V posledních letech se vždy
alespoň jedenkrát jede společně na
sjezdovky, dříve bývaly oblíbené
běžkařské výpravy – jak do okolí
Bludova, tak do Jeseníků (Skřítek, Vozka apod.). Od roku 2006
pořádá chlapecký oddíl tradiční
zimní akci Vaření na sněhu.
Oblíbená, zvlášť v posledních
letech, bývá výprava na Ivančenu,
která bývá spojena s výstupem na
Lysou horu. Poprvé tam bludovští
skauti jeli v roce 1995. Mohyla
byla založena v roce 1945 na
památku slezských roverů – protinacistických odbojářů, kteří
byli zavražděni nacisty. Průběžně
je budována skauty a trampy
Bludovští skauti u sochy svého patrona sv. Jiří na
Pražském hradě, 2007
Jarní středisková vícedenní výprava na Nové
Domky
Oblíbený tradiční podnik Vaření na sněhu, 2010
69
Obrovský kámen bludovit vyžadoval zvláštní
nosítka, výstup na Ivančenu 2009
Romantická fotka z výpravy do rumunských
hor, 2004
od roku 1946, a to tak, že každý
poutník nese nahoru kámen, který
přikládá na mohylu. Po celé období
komunistické nadvlády probíhaly
dubnové výstupy pod neustálou
hrozbou existenčních postihů.
Památným se stal pro bludovské
skauty především výstup z roku
2009, kdy členové chlapeckého
oddílu s sebou nesli obrovský kámen bludovit – tak velký, že se do
batohu nikomu nevešel a museli jej
nést v připravených nosítkách. Velikost kamene vzbuzovala oprávněný
obdiv ostatních účastníků.
V roce 2004 po letním táboře
uspořádala část roverského kmene
náročnou čtrnáctidenní výpravu do
rumunských hor Trascau a Hihot.
Organizačně nejnáročnější akcí,
k jaké se bludovští skauti minimálně od roku 1990 odhodlali, byly
Alois Kotrlý odhaluje pamětní desku svému bratrovi, 1999
70
oslavy osmdesáti let od založení prvního skautského oddílu
v Bludově. Jejich ústředním
bodem bylo odhalení pamětní
desky zakladateli prvního oddílu v Bludově JUDr. Josefu
Cyrilu Kotrlému. Byla pořízena ze skautské iniciativy, její
výrobu zaplatila obec Bludov.
Na čestném místě byla umístěna skautská lilie a je zmíněno
založení skautského oddílu. Bludovský kněz ThDr. Hynek Wiesner žehná skautské
vlajky, 1999
Hlavním dnem oslav byl 24.
duben 1999. Oslavy začaly Memoriálem br. Straky v parku a Gryngleti pro
členy okolních oddílů, pokračovaly odpolednem plným her a soutěží tamtéž.
Před odhalením desky prošli skauti středem obce v početném průvodu za
hudebního doprovodu Bludověnky, v němž šlo přes dvě stě skautů a skautek z celého okresu. Po odhalení desky (odhaloval ji za účasti starosty obce
JUDr. Josefa Sedláčka nejmladší bratr J. Kotrlého Alois Kotrlý) následovala
bohoslužba v místním kostele, při níž ThDr. Hynek Wiesner požehnal
přítomné střediskové, oddílové a družinové vlajky. Při příležitosti oslav
byla v Kulturním domě třídenní skautská výstava – poprvé takovou výstavu
skauti pořádali sami a poprvé se podařilo zaplnit sál pouze výrobky a věcmi
svých členů (v devadesátých letech několikrát vystavovali skauti své výrobky
na zahrádkářské výstavě). Vprostřed sálu stálo velké tee-pee, zapůjčené od
postřelmovských skautů.
Od obnovení činnosti se konávalo v průběhu roku několik
táborových ohňů – zahajující
v září, k 28. říjnu, svatojiřský
v dubnu a závěrečný v červnu.
Tyto ohně se v prvních letech
konaly v jednom z hájků na
úbočí Brusné, vlčata zde měla
svoji Poradní skálu. Někdy
od roku 1994 se přesunuly do
„Šrotu“, prostoru dnes zastavěného provozovnou F. Zatlou- Soptíkův skautský slib skládaný na prastarou státní
kala. Tento prostor si skauti vlajku na Bručounově sadu, 1994
71
pod vedením br. Bručouna upravili, v jednu chvíli dokonce plánovali zde
vybudovat i malé hřiště. Nicméně koncem devadesátých let obec pozemky
prodala a středisko si hledalo nový prostor. Mezitím se ještě některé ohně
konaly v Bručounově sadu. Od začátku nového století jsou ohně zapalovány
pod Jezírkem, na místě, kde plály skautské táborové ohně již v roce 1945.
Od stejné doby také ale polevila četnost ohňů – dnes se konává zahajovací
a na podzimní výpravě oheň k 28. říjnu; na svatojiřský se pozapomnělo,
oheň k závěru skautského roku ztratil smysl, neboť pravidelně se začátkem
prázdnin začíná tábor.
Dívčí oddíl oslavuje v klubovně každoročně svůj největší svátek – Den
sesterství 22. února, v den narozenin manželů Baden-Powellových.
V polovině devadesátých let se několikrát konaly besídky k svátku matek,
dodnes živé a oblíbené jsou střediskové besidky mikulášské (několik let se
speciálním programem pro starší spoluobčany z Penzionu) a oddílové besídky vánoční. Tradicí jsou také již plavecké výcviky, turnaje v ping-pongu,
lezení na umělých horolezeckých stěnách v Šumperku, trénování ve zručnosti v tzv. kutílnách apod. Proběhlo několik
ročníků kuličkiády. Skautky
a skauti se učili plést košíky,
ti starší strávili dva víkendy
jako tzv. English weekend, kdy
spolu na chatě komunikovali
pouze anglicky.
Dvakrát za dvacet let byli
Noc ve sněhovém záhrabu, Prameny Olešnice 2005
skauti v Praze – poprvé v roce
1997 u příležitosti oslav 90
let skautingu a mezinárodních
táborů Fénix, podruhé přesně
o deset let později při velkolepých oslavách 100 let světového
skautingu na akci Praha – šátková metropole. Dívčí oddíl rád
jezdívá v posledních letech do
ZOO na Svatý Kopeček. Několikrát také skauti a skautky
navštívili lanové centrum
Uctění památky náčelníka Zakladatele A. B. Svojsíka
v Olomouci.
u jeho hrobu na pražském Slavíně, 2007
72
Činnost ale není svázaná pouze
tradičními akcemi, sympatická je
snaha začleňovat do programu stále
něco nového, nevyzkoušeného. Tak
proběhla celá řada akcí jednorázových. V roce 2004 se dívčí oddíl
pravidelně scházel každý pátek, kdy
se členky připravovaly na skládání
různých odborek. V březnu 2004
hráli členové střediska na Den Čestná stráž při žehnání nových bludovských
nevidomých v klubovně hru „He- zvonů; skauti byli po jejich instalaci první, kdo
je rozhoupali; 1999
lena Kellerová“. Akce proběhla ve
spolupráci se šumperským SONS –
Sdružení občanů nevidomých a slabozrakých. Děti tak poznávají život
hendikepovaných spoluobčanů.
V únoru 2007 uspořádal dívčí
oddíl písničkové divadlo pro Ústav
sociální péče v Olšanech. Jeho
smyslem bylo přinést radost klientům ÚSP, setkat se s lidmi s postižením a společně prožít hezké chvíle.
Skautky sehrály divadlo Červená Úspěšné světlušky na soutěži Zažíháme
Karkulka a spolu s klienty poté spo- světýlko, 2005
lečně zpívaly písničky.
V roce 2005 poprvé se zúčastnily bludovské světlušky (a jedno vlče)
celostátní výtvarné soutěže Zažíháme světýlko.
Světlušky poslaly do okresního kola hned několik prací a jednu společnou koláž. Společná koláž
světlušek, loutka Báry Horké a kresba Martina
Březiny postoupily přes krajské kolo až do kola
celostátního. To se uskutečnilo v říjnu 2005
v Kostelci nad Orlicí a zúčastnilo se jí pět členů
bludovského střediska. Martin Březina – Brouk
se umístil ve své kategorii v celostátní konkurenci
na třetím místě!
V prosinci 2005 se konal Memoriál br. Bručouna. Jelikož bludovská základní škola nemá
žádnou dílnu se svěráky apod., musel se konat
Memoriál br. Bručouna, 2005
73
na III. ZŠ v Šumperku. Sešlo se téměř
třicet lidí. Úkolem každého účastníka
bylo během pěti hodin vyrobit předmět
z jakéhokoli z povolených materiálů.
V květnu 2009 se bludovští skauti zúčastnili zájezdu pod názvem „Jáchymovské
peklo“, organizovaného Konfederací politických vězňů. Zúčastnili se pietního aktu
u věže smrti, uctili památku obětí a vězňů
nelidského komunistického režimu, pro- Australanovy rukodělné výrobky
hlédli si muzeum v Jáchymově a štolu.
Rovněž tradiční jsou podzimní náborové akce. Úplně první nábor se
uskutečnil v roce 1998 – soutěž na jízdních kolech na Farském hřišti, od roku
2004 se nábory konávají (téměř každý rok) díky vstřícnosti Karla Mornstein-Zierotina v parku a Gryngleti.
Skautská výchovná metoda je založena mj. na vytváření pracovních návyků
mládeže. Kromě toho, že
děti získají k práci pozitivní
vztah, naučí se také vážit vytvořených hodnot. I proto
se skautky a skauti zapojují do řady pracovních činností – ať to již bylo vyráMemoriál br. Straky jako součást oslav v roce 1999
bění podsad v letech 1993,
1998, 2001 a 2007, v roce
2005 kácení a odkorňování
tyčoviny potřebné na stavění tee-pee, či nejčastěji příprava dřeva na zimu (v obou
klubovnách si při schůzkách
v zimě děti topí v kamnech).
V roce 2007 vyklízeli členové
střediska obecní prostory na
zámku a v kočárovně, odměnou jim byl zisk z prodaného
Každoročně pořádané zářijové odpoledne pro děti
železného šrotu, v roce 2008
v parku a Gryngleti spojené s náborem nových členů,
natírali členové chlapeckého
2009
74
Brigáda při uklízení prostoru u Penzionu, 2010
skautského oddílu plot u Nové, čímž si vydělávali na nákup nových skautských stezek, v říjnu 2009 členky dívčího oddílu rekonstruovaly vlastní klubovnu.
Zajímavá je historie bludovských skautských časopisů. První, psané ještě
rukou, vycházely jako družinové v roce 1991–1992. Chlapecká družina Lišáků vydávala časopis Z liščí nory, dívčí družina Mustangů časopis Mustang.
Poté nastala pomlka až do roku 1995. Tehdy, v září 1995 začal vycházet
chlapecký oddílový časopis Bludovit. Od počátku byl plánován
jako měsíčník, zpočátku se pravidelné vydávání nedařilo, od třetího
ročníku ano. Až do června 2003 se
jednalo o časopis chlapeckého oddílu (dívčí oddíl vydával obnovený
občasník Mustang), od září 2003
to je časopis střediskový, jehož
redakční radu tvoří členové obou
dětských oddílů. Součástí časopisu, který vychází ve formátu A5
a mívá 12–16 stran, jsou úvodníky
obou vůdců dětských oddílů, kteří
informují o chystaném programu
na další měsíc. Časopis tak plní
důležitou informační úlohu pro
rodiče i členy. Autory dalších částí
časopisu jsou často mladší členové, Slavný díl komiksu z Bludovitu
75
Jedno z prvních čísel Bludovitu a jeho 100. výtisk z roku 2007
V tvorbě komiksů se snažili pokračovat i někteří
po Sokolovi...
76
kteří píší zprávy z jednotlivých
akcí, seznamují své bratry a sestry
se zajímavostmi ze skautské praxe
a teorie apod. Časopis dostávají
všichni členové zdarma. Původně
se kopíroval zadarmo na obecním
úřadě, později z obecní dotace,
ještě později (od roku 2006) na
střediskové kopírce v klubovně.
Prvním šéfredaktorem Bludovitu
(a hlavně autorem oblíbených
komiksů) byl v letech 1995–2000
Sokol, v letech 2000–2005 Klasik,
v letech 2005–2007 Tichošlápek,
od roku 2007 Špalek.
Od podzimu 2005 fungují
střediskové webové stránky
(http://junak.bludov.cz), jejichž
autorem a správcem je Cvrček.
K prvním mezinárodním
kontaktům bludovského skautingu došlo již v první polovině
devadesátých let (snad v roce
1993), kdy s námi spolupracoval Gerard Waardijk, význačný
holandský skaut, který zprostředkovával pomoc obnoveným skautským organizacím ve
střední Evropě. Kromě návštěv
v Bludově navštívil také dva naše
tábory (1994 a 1996).
Hanes, Peťulka spolu se zahraničním skautem na
V srpnu 1998 se čtyři čle- jamboree, 2007
nové chlapeckého oddílu zúčastnili internacionálního tábora, který probíhal
týden v Rapotíně a týden v Kienitz v Německu. V mezinárodním prostředí
skautek a skautů z Německa, ČR, Francie a Polska pomáhali odstraňovat
poslední následky záplav z roku 1997.
V roce 2007 slavil světový skauting 100 let své existence. V srpnu 2007 se
uskutečnilo světové jamboree (celosvětové skautské setkání), které se koná
jednou za čtyři roky. Po letech se konalo v Anglii, kde skautské hnutí vzniklo.
Mezi 42 000 skautů ze 150 zemí celého světa byli tři skauti bludovští – dva
v servistýmu ( Jan Juránek – Hanes, Jaroslav Petřík – Australan), jeden jako
mladší účastník (Petr Juránek – Peťulka) – ten měl pobyt díky grantu od
Tomáše Bati pobyt zcela zdarma.
Za uplynulých dvacet let vyprovodili skauti a skautky na poslední cestě
několik oldskautů – Františka Špičku, Bohuslava Straku a v roce 2002 Františka Pecháčka – Bručouna, jehož pohřbu se zúčastnilo celé středisko, včetně
dětí. Zemřela i řada někdejších aktivních členů z předchozích období – Vladimír Juránek, Zdeněk Ston, Jindřiška a Jan Stonovi, Magdalena Šajová...
Skautské vzdělávání
Důležitou součástí skautské výchovy je vzdělávání. Začíná už v nejútlejším
skautském věku, kdy všichni plní svou skautskou stezku. Pro ty, kteří se
mají jakýmkoli způsobem podílet na vedení, jsou určeny speciální kurzy
a zkoušky.
Pro ty, kdo vedou družiny – rádce – jsou určeny rádcovské kurzy. První,
jehož se zúčastnili bludovští skauti, proběhl v Šumperku na Vyhlídce již na
77
jaře 1990 (mezi účastníky byl i Stanislav Balík – Ježek). Celý skautský rok
1995/96 dojížděli každou první sobotu v měsíci Lubomír Znoj – Sokol,
Pavel Znoj – Soptík, Václav Řežucha – Dědek a Marie Znojová – Máňa do
Rádcovské školy Olomouc. V roce 1998/99 se této školy zúčastnil Miroslav
Směšný – Klasik. Na jaře 1999 (14. a 28. března) uspořádalo bludovské
středisko přípravný kurz pro čekatelské zkoušky pro skauty z Bludova, Postřelmova a Sudkova. Přednášeli František Pecháček – Bručoun, Stanislav
Balík – Ježek, Anna Fornůsková – Aťka, Marie Znojová – Máňa a Ludmila
Balíková ml. (ta také vařila na osmi chlapeckých táborech).
Na jaře 2002 (24. března, 7. dubna, 13.–14. dubna) uspořádalo středisko
poprvé vlastní rádcovský kurz, pro 8 účastníků. Druhý ročník rádcovského
kurzu, tentokrát pro 11 členů, proběhl v listopadu 2006. Tématem kurzů bylo
uvedení do problematiky vedení družiny, bezpečnost, zdravověda, vedení her,
skautská dramatika apod.
Systému skautského vzdělávání vděčí bludovské středisko za impuls
k obnově, který přišel v polovině devadesátých let, kdy došlo k těsnému
napojení na Jesenickou lesní školu (došlo tedy k něčemu obdobnému, jako
v letech 1946–1947, viz níže). Už v roce 1991 se první obnovení Jesenické
lesní školy zúčastnil Jaroslav Frič; v roce 1994 se Stanislav Balík zúčastnil
jejího prvního lesního kurzu, v roce 1995 na něm dělal pomocného instruktora. V roce 1996 se zúčastnil Jesenické lesní školy, Lubomír Znoj ml. jejího
lesního kurzu. V roce 1997 Jaroslav Petřík a Milan Jendrišák lesního kurzu,
na němž a na lesní škole působil Stanislav Balík jako pomocný instruktor.
V roce 2000 se Stanislav Balík stal vůdcem Jesenické lesní školy a napojení
Družina Skal na JeLŠ 1996, vpravo Ježek
78
je od té doby ještě těsnější. Od
roku 2004 je stálým instruktorem Jaroslav Petřík. Nebyl rok,
kdy by se některý z členů bludovského střediska nezúčastnil
některé její akce jako účastník či
alespoň člen technické družiny.
Základní systém skautského
vzdělání má dva stupně – čekatelskou zkoušku, která opravňuje spolupůsobit při vedení
Účastníci zdravotnického kurzu pořádaného
oddílu, a vůdcovskou zkoušku, v Šumperku
která opravňuje vést oddíl.
Nadstavbou pak je lesní škola, jakási skautská univerzita; pro ty, kdo chtějí
působit ve skautském vzdělávání, pak je určena instruktorská lesní škola.
Vedle toho pak existuje řada specializovaných kurzů – na prvním místě kurzy
zdravotnické (každý vůdce musí
mít složenou certifikovanou
zdravotnickou zkoušku), dále
pak hospodářské, organizační
apod.
Čekatelskou zkoušku z bludovských skautek a skautů mezi
lety 1990 a 2010 složili: Jaroslav
Frič – Norek (1990), Antonín
Kubíček – Tony (1991), Jiřina
Kubíčková – Šárka (1991),
Stanislav Balík – Ježek (1995), Petra Novotná na JeLŠ 2008
Lubomír Znoj – Sokol (1999),
Jaroslav Petřík – Australan
(1999), Milan Jendrišák –
Ťung-ťong (1999), Martina
Vařeková – Riki (1999), Michaela Vařeková (1999), Marie
Znojová – Máňa (1999), Ivana
Novotná (2002), Jan Juránek – Hanes (2004), Radomír
Straka – Tichošlápek (2004),
Petr Juránek – Peťulka (2005), Samo a Hanes při rozcvičce na JeLŠ a JeČLK 2008
79
Jakub Straka – Špalek (2005), Petra Novotná (2005), Zuzana Novotná –
Okáč (2005), Jiří Znoj – Cvrček (2005), Lucie Gronychová – Kometa
(2007), Filip Horký – Samo (2008), Ondřej Daniel – Rys (2008). Celkem
tedy čekatelskou kvalifikaci prokázalo 21 členů.
Vůdcovskou zkoušku složili: Jaroslav Frič – Norek (1991), Antonín Kubíček – Tony (1992), Stanislav Balík – Ježek (1996), Lubomír Znoj – Sokol
(2000), Jaroslav Petřík – Australan (2001), Ivana Novotná (2003), Petra
Novotná (2006), Jan Juránek – Hanes (2007), Lucie Gronychová – Kometa
(2009), celkem tedy 9 členů.
Lesní školu absolvovali: Jaroslav Frič – Norek (1991), Stanislav Balík –
Ježek (1996), Jaroslav Petřík – Australan (2002), Jan Juránek – Hanes (2008)
a Petra Novotná (2008), celkem tedy 5 členů.
Instruktorskou lesní školu absolvoval Stanislav Balík – Ježek (1999) a Jaroslav Petřík – Australan (2004).
Ostatní
Vůdce střediska je z titulu své funkce členem okresní rady – Bludov spadá
pod okresní radu Šumperk. Mimo to byl v letech 2004–2007 voleným členem okresní rady Jaroslav Petřík – Australan.
Jak již bylo zmíněno, od roku 2000 je Stanislav Balík – Ježek vůdcem
Jesenické lesní školy, kde je od roku 2004 Jaroslav Petřík – Australan stálým
instruktorem. Jaroslav Frič – Norek zastává od roku 2004 funkci krajského
zpravodaje kmene dospělých, z titulu této funkce je členem celostátního
náčelnictva kmene dospělých.
Členové bludovského střediska se účastní i valných sněmů Junáka. Jaroslav Frič – Norek se účastnil valných sněmů v roce 1992 (Praha) a 1995
(Brno), Stanislav Balík – Ježek v roce 1998 (Plzeň), 2001 (Vsetín) a 2005
(Třebíč, působil jako předseda návrhové komise; sněmu se účastnil i Jaroslav
Petřík – Australan). V roce 2008 se Jan Juránek – Hanes a Petra Novotná
zúčastnili valného sněmu v Havířově.
Středisko je ve své činnosti významně podporováno obcí Bludov. Ta např.
po celých dvacet let poskytuje prostor pro klubovny zdarma, což není zdaleka ve všech okolních obcích samozřejmé. Zvláště od roku 1998 podporuje
obec skautskou činnost i finančně. Právě díky této podpoře (částečně, ale
výrazně méně i díky podpoře skrze státní dotace) má středisko vybudováno
výborné materiální zázemí, s nímž nemůže být srovnáváno s čímkoli, co bylo
před tím. Kompletní táborové vybavení, průběžně obnovované, počítačová
80
stanice s kopírkou, sportovní vybavení, vše v nezanedbatelných hodnotách.
Obci Bludov tedy musí být vzdán dík. Volení reprezentanti a úředníci obce
v uplynulých letech poznali, že se skauty je možno počítat a umí je požádat
o pomoc – ať již šlo o pomoc při stěhování knihovny, vyklizení obecních prostor na zámku, úklid obce od železného šrotu apod. Kéž by tato oboustranně
prospěšná spolupráce pokračovala a vydržela co nejdéle. A ať má i skrytější
rozměr – největším cílem skautské výchovy směrem k obci je výchova nových
hrdých a platných občanů obce, zodpovědných otců a matek nových rodin.
81
VZPOMÍNKY
Bručounův táborový deník z roku 1947
V roce 1947 konaly bludovské chlapecké oddíly dva tábory. 2. oddíl tábořil
u Stříbrnic, 1. oddíl pod vedením Františka Pecháčka – Bručouna tábořil
u Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory), kde současně plnil roli technické družiny
Jesenické oblastní lesní škole.
Lesní škola je místo,kde
se vzdělávají skautští vůdcové; její program tvoří jak
přednášky z řady oblastí
(psychologie, metodika
skautské výchovy, právo,
hospodaření, myšlenkové
základy skautingu, příroda apod.), tak praktické
činnosti, rukodělné práce
apod. Aby její účastníci
co nejlépe využili čas (po
2. světové válce trvaly lesní
školy dva týdny, dnes deset
Tábořiště JeLŠ u Cukmantlu 1946
dnů), bývá k dispozici tzv.
technická družina, vesměs
z mladších skautek či
skautů, která obstarává
běžný chod tábora – pomáhá v kuchyni, zajišťuje
nákupy apod.
V roce 1947 se konal
druhý běh Jesenické lesní
školy ( JeLŠ), stejně jako
v roce 1946 u Cukmantlu.
Obě poválečné JeLŠ
vedla tehdejší i pozdější
velká postava moravského
Bludovští skauti jako technická družina na JeLŠ 1947, třetí
zprava br. Bručoun
skautingu Břetislav Ška82
roupka – Šrám, tehdy z Mohelnice. Instruktorský sbor dále tvořili Dr. František Bárta z Olomouce, František Čermák – Mak z Prostějova, Stanislav
Houb – Cvok z Drahanovic, Miroslav Kadlčík – Morgan z Těšetic u Olomouce, ThDr. Radko Kadlec – Radko z Olomouce (pozdější slavný katolický misionář na ostrově Grenada v Pacifiku, který zemřel v 93 letech v roce
2003), Dr. Ing. Karel Kostroň – Západní vítr z Brna (s bludovskými předky
a příbuznými), Jan Kovařík – Briač z Prostějova, Jiří Novotný – Moko
z Mšena nad Nisou, Stanislav Paseka – Pásek z Prostějova, Vincenc Šmehlík – Čenda ze Šumperka, Ing. Alois Štefka – Dan z Olomouce, Bohumil
Šula – Bob z Olomouce a Jaroslav Tannert – Stryk ze Zábřeha.
Prvního běhu v roce 1946 se kromě 79 dalších skautů zúčastnil i František
Pecháček. V roce 1947 pak zřejmě nabídl (nebo se na něj vedení lesní školy
obrátilo?) služby svého oddílu jako technické družiny. Vzhledem k tomu, že
nešlo o pět, šest lidí, ale cca o 15, mohli se chlapci obden střídat ve službě
a užívat si tak zároveň táborový život. O tom, že být při běhu lesní školy byl
opravdu silný zážitek, svědčí vzpomínání Františka Špičky, který se ještě po
dlouhých desetiletích za komunistického režimu, kdy byl skauting zakázán,
chlubíval v hospodě tím, že byl na lesní škole. Lesní školy v roce 1947 se
zúčastnilo 47 skautských vůdců, mezi nimi i Jan Ston – Šíp z Bludova.
Vůdce tábora (a tedy i technické družiny) br. Bručoun si vedl první tři
dny tábora deník. Po třech dnech ale deník končí, zřejmě už neměl dostatek
síly (ten, kdo vedl někdy tábor, tuto situaci zcela jistě chápe). Máme tak
k dispozici unikátní svědectví nikoli kroniky, ale skutečně osobního deníku,
kam si vůdce zapisoval i své postřehy ohledně malých i velkých členů oddílu.
Někteří jsou již dnes na věčnosti, jiným nechybí mnoho k osmdesátce. O to
zajímavější takový pohled je.
Tábor začal 28. června
1947, nevíme, jak dlouho
trval – ale zřejmě něco mezi
17–21 dny. Zúčastnilo se jej 15
skautů i s vedením – (František Pecháček, Straka, Miroslav
Hošek, Josef Matějček, Plhák,
Štolc, Alois Macek, František
Kašpar, Karel Matura, Snášel,
Krmela, Josef Konečný, Pavlů,
František Špička, Jaroslav
Špička).
Br. Bručoun ve svém stanu s polním telefonem, 1947
83
1. den, sobota 28. června
1947
Přijel jsem v pátek večer do Cukmantlu, kam
jsem byl poslán Čendou
(Šmehlíkem – hospodářem
Jesenické lesní školy, pozn.
S.B.), abych převzal baráky
pro lesní školu. Spal jsem
v sanatoriu u pana Dítěte.
V sobotu ráno jsem vyřídil dodávku chleba a masa
pro lesní školu. Na lesním
úřadě jsem vyjednával
ohledně přebrání našeho
tábořiště. Potom jsem otevřel baráky a čekal, až přijedou hoši. V 10 hod. přijeli
bratři Jožka (Šerif ), Snášel,
Macek, Kašpar a Matura.
Hned, jak si odložili
věci, začali jsme dělat v kanceláři, v ubikacích pro bratry instruktory a v kuchyni.
Auto, které vezlo inventář,
přijelo až napoledne. Tímto
autem byl dovezen i náš
inventář, se kterým přijeli
bratři: Štolc, Konečný
a Krmela.
Odpoledne jsme dali do
pořádku kuchyni a rozdělili
inventář. Večer jsme se vykoupali.
Ti čtyři špunti nedělali
dobrotu, proto se s námi
koupat nebyli. Spali jsme
všichni ještě v baráku.
84
Pohled do stanu, 1947
Tábor bludovských skautů u Cukmantlu, 1947
Tábořiště JeLŠ u Cukmantlu, 1947
2. den, neděle 29. června 1947
Ráno se připravilo na snídani a šli jsme do kostela. Přišli jsme trochu pozdě.
Ve městě jsme ještě obstarali nějaké věci. Po snídani jsme umyli nádobí a šli
pracovat na naše tábořiště, které jsme našel mezi táborem lesní školy a táborem barákovým u potoka.
Za neděli jsme si tábořiště vyčistili a postavili podsady. Kázeň oddílu se
poněkud zlepšila. Spali jsme zase v barákovém táboře.
3. den, pondělí 30. června 1947
Ráno budíček v 5 hod., potom jsme si udělali krátkou půlhodinku, po které
část oddílu pracovala v kuchyni, druhá část vyhazovala desky z baráku připravené pro stavbu tábora lesní školy.
Kázeň značně poklesla příchodem bří. Špičkových, kteří jsou značně
nároční a začínají zasévat nespokojenost v oddíle.
V poledne jsme se začali stěhovat do svého tábora. Postavily se postele
a hodili jsme si to pod stan. Ukázalo se, že většina oddílu má v sobě ještě
mnoho sobeckosti. Jeden druhému by neudělal ani krok zadarmo. Spíme už
pod stany.
Tento večer jsem zase pracoval
do půlnoci.
Hlídky jsou rozdělené takto:
od 12 do 2 hod. Špička Sláva, od
2 do 4 hod. Konečný Jos., od 4 do
půl šesté Matura Karlík.
Ráno se máme rozdělit do
družin. Jedna družina bude mít
práci v táboře, druhá bude mít povinnost v kuchyni lesní školy. Až
přijedou zbylí hoši, tak se hned
zahájí normální táborový život.
1. družina (Hošek M., Matějček, Kašpar, Macek, Krmela,
Konečný, Špička Sláva) 1. VII. 47
povinnost v kuchyni.
2. družina (Straka, Špička,
Štolc, Plhák, Pavlů, Snášel, Matura) 1. VII. 47 hlídka v táboře,
výstavba tábora, latrína, stožár na Bručounova mapka tábora – u potoka „cirkus bří.
Špičků“, 1947
vlajku, umývárna.
85
Sirka
Po nekonečně dlouhých válečných letech konečně přišel v květnu 1945 mír
a ukončil tak nesmírné strádání milionů lidí nejen v Evropě, ale i v celém
světě. Svoboda. Zakázané organizace
opět ožily a s nimi i skautské organizace v České republice. Posháněly
se kroje, mnohdy šité ze starých
přebarvených košil a kalhot a také
prapory mohly opustit své skrýše.
Skautské středisko opět začalo žít
jako za starých časů. Z počátku bylo
málo peněz a prostředků, zato však
bylo mnoho elánu a chuti do práce.
Připravoval se první velký chlapecký Zápis z kroniky, 1946
tábor v Opatově, kterého se účastnili
i někteří zakládající členové organizace Junák. První činnost již začala ilegálně, ke konci války. Po těchto několika úvodních slovech nechám vyprávět
účastníka příběhu:
„Nastal poslední den táborové činnosti, zítra se už bude tábor bourat
a zase se vrátíme domů. Po běžné práci nastal poslední večer. Družina Vlků
dostala za úkol připravit táborák. Nadešel večer, sedíme tiše
kolem ohniště, čekáme, až přijde bratr vůdce. Sedíme všichni
tiše a hlavou nám probíhají
události minulých dnů. Je nám
tak trochu smutno, něco krásného končí. Byl to nádherný
tábor, jakoby vypadl z pera br.
Jestřába-Foglara. Bratr vůdce
přišel, usadil se a chvíli jsme tiše
rozjímali. Potom vstal, podal mi
krabičku sirek a kousek papíru,
abych zapálil táborový oheň. Je
to vždy tak trochu pocta a cítil
jsem to také jako odpuštění za
Zápis o přípravě 2. oddílu na tábor u Stříbrnic, 1947
86
to, že jsem zaspal noční hlídku. Celou noc byl
tábor bez řádného zabezpečení. Klekl jsem,
otevřel krabičku – byla tam však jediná sirka.
S hrůzou jsem se obrátil na vůdce tábora – co
když nezapálím? Jeho odpověď byla pro mne
hrůzná: „Tak táborák nebude, půjde se spát,
je to na Tobě“. Rozechvěle jsem se díval
po všech ostatních bratrech. V jejich očích
jsem viděl pouze překvapení a příkaz pro
mne – MUSÍŠ! Soustředil jsem se, znovu
jsem přiklekl a škrtnul. Sirka nechytla. Cítil
jsem, jak mne zalévá horko a pot. Cítil jsem
atmosféru strachu, který zachvátil i ostatní
účastníky. Vždyť jsme se tolik těšili na dnešní
večer. Nedovedl jsem si vůbec představit, co Titulní list kroniky 1. oddílu Lesáků,
1945
se mnou bude, kdybych selhal. Připravoval
jsem se k druhému pokusu škrtnutí sirkou a poprvé v životě se mi třásly ruce.
Druhý pokus se zdařil, zapálil jsem kousek papíru a poté i perfektně připravenou vatru. Napětí polevilo a já jsem pomalu vstal. Díval jsem se po všech
bratrech, kolem ohniště a byl jsem znovu překvapený. Seděli tiše, bez hnutí,
dívali se do ohně bez jediného mrknutí – jako kamenné sochy. Najednou
jsem ucítil, jak se přešlé napětí mění v něco jiného, něco úžasně krásného.
Myšlenky všech se zastavily, jakoby se zastavil čas, a ve všech těch, kteří seděli
kol ohně, včetně mě (který jediný stál), narůstala potřeba vzájemné důvěry,
vzájemného vztahu být pospolu. To, s čím jsme na tábor do Opatova přijeli –
kamarádství, se v této úžasné chvíli přeměnilo v něco daleko krásnějšího.
V přátelství, přátelství na celý život. Tento okamžik poznamenal nejen zbytek večera, ale i dny následné
a další léta v životě. Dnes po
65 letech rád vzpomínám na
tento okamžik a můžu Vám
říct, že nám, účastníkům tábora
v Opatově, tento nejkrásnější
lidský vztah zůstal až doposud.
I když nás pamětníků zůstalo
jen devět, tak rádi vzpomínáme
na těch třináct bratrů, kteří už
nás opustili, ale jejich přátelství
nám zůstalo.
Dívčí oddíl u Březné, 2005
87
Vyprávím vám, mladé skautky a skauti, tento krásný příběh nejen proto,
abych se s Vámi o tuto vzpomínku podělil, ale abych vám řekl, že ten úžasný
okamžik s jednou sirkou nebyl zadarmo. My jsme skautské zákony nejen
ctili, ale i s největší vůlí zařazovali do našeho života. V tomto světě není nic
zadarmo. Přeji vám za sebe i za všechny účastníky dávného tábora v Opatově
aby se vám práce dařila, a snad si potom zasloužíte i vy takový prožitek jako
my „Příběh jedené sirky“, i když bude v jiné podobě.
Jeden z těch nejmoudřejších lidí řekl, že člověk, který za svůj život neměl
jediného přátele, že nežil, jen existoval. Máte celý život před sebou, tak s tím
životem něco udělejte.“
podle vyprávění Stanislava Čejky sepsal Jaroslav Frič – Norek
Vzpomínky na skauting
Mé dětství poznamenané četnými schůzemi a aktivitami hlavně ve školních
třídách (1959–68) (aby tak i mládež byla pod kontrolou státní „kurately“)
dostalo jiný směr po nálezu skautské literatury ukryté za jedním z trámů
na půdě. Ukryté tam před novodobými Koniáši. Tajně jsem hltal vědomosti
o skautingu a toužil se stát takovým chlapcem jako hoši ve foglarovkách. Leč
doba skautingu nepřála, jakákoli zmínka o něm doháněla mocipány k zuřivosti. Skauting se po r. 1948 znovu ocitl v podzemí. Proto v Bludově nebyl
žádný skautský oddíl, jehož bych se mohl stát členem. Až na jaře v roce 1968
svitla naděje a já se poté mohl 1. září stát členem 3. skautského chlapeckého
oddílu – „Šedí vlci“ v Šumperku, kde jsem studoval na průmyslovce. Na celé
tři roky se mi splnilo to o, čem jsem snil. Chlapecká parta, dobrodružství,
už ne chlapecký skauting, ale jinošský rovering, který ovšem v té době už
pomalu odcházel. Prostě všechno to,
čím takový skautský oddíl žije. Jenže
opět zadupal svou okovanou botou
Koniáš, znovu se vše schovávalo za
trámy po půdách, zakopávalo na
tajných místech. Či mizelo neznámo
kde. A chlapci ze 3. oddílu? Ti se rozprchli doslova po celém světě. Na jak
dlouho musel skauting zmizet z očí
veřejnosti? Nikdo nevěděl.
Legendární obřadní táborová sekera 2. oddílu
Až po dlouhých téměř dvaceti
pořízená Norkem, používaná od roku 1993,
dosud na sedmnácti táborech
letech se koncem podzimu roku
88
Mezi jedinečné symboly skautingu patří skautský kroj nebo obřadní oheň, Cotkytle 2001
89
1989 rozhořel oheň divuplný, do té doby živený jen našimi vzpomínkami
a myšlenka skautská opět povstala jak bájný Fénix z popela. Skauti ve svých
krojích a se svými prapory opět vyšli do ulic měst a vesnic. A tak nějak tomu
bylo i v Bludově.
Listopadové události a zmínka o obnově skautingu v tehdejším „Svobodném slově“. Hned jsem telefonoval do obnovené Skautské kanceláře v Praze,
abych zjistil další informace. A jak se má postupovat při obnově střediska,
oddílů. Spojil jsem se také se svým bývalým šumperským oddílovým vůdcem, abych i tam načerpal nějaké kusé informace. Takto chatrně vybaven
jsem začal po Bludově sondovat, kdo by se úkolu znovuobnovení skautského
střediska Bludov ujal. Já zatím neměl patřičné skautské vzdělání. Postupně
jsem se dostal k br. Františku Pecháčkovi – Bručounovi a br. Františku Pavlů.
A mezi jejich bydlišti jsem přenášel různé informace, dotazy, no a tak všelijak
podobně. Pak přišel leden 1990 a s ním i schůzka bývalých i nových skautů ve
sklepení Kulturního domu, kde jsme středisko ustanovili dle platných regulí.
A aby vůbec mohlo středisko začít skautsky pracovat, bylo potřeba obnovit
činnost 469. klubu oldskautů, který byl garantem skautingu ve středisku.
Postupně jsme oslovili všech dvanáct stařešinů, dvanáct členů 469. klubu OS.
Pamatuji si, že jsem byl v MEZu Postřelmov za br. Standou Čejkou, který se
také stal členem tohoto klubu OS. Též jsme se zúčastnili zakládajícího sněmu
ORJ Šumperk, kde předsedou ORJ byl zvolen právě můj bývalý vůdce oddílu
br. Pavel Krajíček – Akéla, který opět vedl „šumperskou chlapeckou trojku“.
Byla to tak hektická doba, že na nějaké papírování prakticky nebyl čas.
Proto také z těch let neexistuje nějaká kronika. Klubovnu jsme získali v severní věži zámku (hned vedle pošty) a ta se nám na několik dalších let stala
našim skautským domovem. V počátku bylo potřeba ji „odmořit“ po původních obyvatelích, kterými
byla „mládež nová–mládež
Gottwaldova“, abychom tam
vůbec mohli přivítat první
zájemce o skauting. A těch
se nám tam nahrnulo hodně
a moc. Jako prvního, kterého
si pamatuji, že se objevil ve
dveřích, byl br. Australan.
A nebyli vedoucí a vše se
muselo řešit za pochodu.
Dosti špatná situace byla
Oddílová vlajka a obřadní sekera
s vedením dívčího oddílu,
90
kde prostě i když vedoucí byla, tak
nebyla. Takže jsem se ujal vedení dvou
oddílů: vlčat a světlušek. Do toho čekatelské a vůdcovské zkoušky a lesní
škola. Pak tu byla starost o inventář,
naučit se základům hospodaření. Měl
jsem u smečky vlčat (měla tři šestky:
červenou, modrou a bílou) zástupce,
br. Hampla, který se občas postaral
o vlčata, když já pracoval se světluškami. A pak nastal zázrak v podobě
ses. Jiřiny Kubíčkové – Šárky, která se
ujala vedení dívčího oddílu. Tuto sestru jsem poznal v MEZu Postřelmov,
K táborům neodmyslitelně patří práce,
kde jsem tehdy pracoval. Přes ni jsem Cvrček, Ramzová
se zase setkal se ses. Aťkou Fornuskovou ze Sudkova. A právě sudkovské oddíly se načas staly součástí našeho
střediska a všichni společně jsme jeli na tábory (v roce 1991 a 1992) na jejich
„plac“ v lesích za Sudkovem. A abych byl přesný, tak se dokonce na kratší
dobu stal součástí střediska již zmiňovaný 3. oddíl šumperský „Šedí vlci“.
Ke skautingu patří táboráky, jako neodmyslitelná součást výchovy. A tak se
hledalo, kde by se a jak by se. Nakonec pomohl br. Hampl a tak se na čas
stalo „Poradní skalou“ místo pod vrcholem kopce Brusná (na jeho západní
straně), kde celá řada vlčat i skautů složila své sliby. Prvním ze skautů, který
slíbil plnit povinnosti své vlastní byl současný vůdce střediska, br. Stanislav
Balík – Ježek. Vzpomínky na moje skautské mládí vyprávěné na schůzkách
i u ohňů daly podnět k názvu našeho dívčího oddílu: „Strážkyně přátelství“,
který byl kdysi názvem (a stále je) 3. dívčího oddílu Šumperk. V roce 1969
naše dva oddíly s číslem tři uzavřely přátelství a na důkaz toho byla sepsaná
„Listina úmluvy“, která byla zakopaná ve skleněné láhvi někde za Šumperkem u Šéntálu. Tak takhle to kdysi bylo před těmi dvaceti roky, kdy 20. 2.
1990 začal znovu skautsky žít druhý oddíl bludovský a já snad splatil ten
tehdejší dluh a svými vzpomínkami zaplnil onu mezeru v kronikách.
Jaroslav Frič – Norek
91
ŽIVOTOPISY
JUDr. Josef Cyril Kotrlý (4. 7. 1903 – 26. 10. 1973)
Prvním, kdo přinesl do Bludova skautské myšlenky, byl
Josef Cyril Kotrlý, který také v roce 1919 založil v Bludově první skautský oddíl. Narodil se 4. července 1903
v Bludově na čp. 202. Školní docházku zahájil v Bludově, kde na něj významně zapůsobil sokolský nadšenec
učitel Rudolf Kordas. Spolu se svými rodiči a bratry
byl členem Sokola. Od roku 1914 navštěvoval reálné
gymnázium v Litovli. Mezi jeho spolužáky patřil poz- Zakladatel prvního
dější významný spisovatel Jan Čep, který po roce 1948 bludovského
skautského oddílu
emigroval do Francie. Právě v Litovli, při přednášce Josef Cyril Kotrlý
zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina
Svojsíka v roce 1918, se skautingem seznámil. V roce 1919 založil se svými
sourozenci a kamarády skautský oddíl v Bludově, se kterým pak podnikal
výpravy do Jeseníků, na Drozdovskou Pilu, zúčastnil se s nimi prvního srazu
skautů v Olomouci. Zřejmě pod vlivem svého litovelského profesora Eugena
Stoklase, proslulého loutkaře založil v Bludově spolu se svou tetou Františkou Kotrlou, učitelkou mateřské školky a s bludovskými skauty úspěšné
loutkové divadlo. Oddíl vedl do doby, než odešel do Prahy na právnickou
fakultu; nikdo ze členů ve skautování dále nepokračoval.
Po absolvenci právnické fakulty byl krátce zaměstnán u okresního úřadu
v Šumperku, později přijal místo advokátního koncipienta tamtéž. Byl klasickým příkladem tehdejšího příslušníka mladé inteligence: levicově orientovaný intelektuál, sympatizant sociální demokracie i tehdejší komunistické
strany. Po V. sjezdu KSČ v roce 1929, kdy se do jejího vedení dostal Klement
Gottwald a kdy započal trend bolševizace KSČ, přerušil dr. Kotrlý s komunisty veškeré své politické kontakty.
Na začátku třicátých let přesídlil do východočeského Náchoda, kde si
brzy otevřel vlastní advokátní kancelář. V Náchodě pracoval v organizaci
sociálně demokratické strany, za niž byl i členem městské rady. V době
ohrožení republiky před Mnichovem se aktivně angažoval v boji proti nastupujícímu nacismu. S příchodem okupace se zastavila Kotrlého advokátní
a kulturně osvětová veřejná činnost v Náchodě. Po nuceném opuštění své
92
advokátní praxe byl nasazen jako pomocný dělník do pekárny, kde se zapojil
do ilegálního odbojového hnutí. Pod krycím jménem Kocour navázal prostřednictvím tajné vysílačky přímé spojení s Londýnem i Moskvou. V únoru
1944 byl gestapem zatčen, měsíc vězněn a po propuštění postaven pod policejní dohled. Přesto v odbojové práci pokračoval.
Koncem dubna 1945 odešel Josef Kotrlý natrvalo do Prahy, aby se účastnil formování České národní rady (ČNR) a příprav povstání. Tehdy se stal
spolu s Josefem Smrkovským a dalšími místopředsedou ČNR, on za sociální
demokracii. Po vypuknutí pražského květnového povstání 5. května 1945,
v jehož čele ČNR jakožto prozatímní vláda stála, byla rada postavena i před
nejnáročnější politická rozhodnutí, a totiž, jak reagovat na nabídky k jednání
ze strany některých členů protektorátní vlády i státního tajemníka K. H.
Franka a jak odpovědět na návrhy německých generálů na příměří a zastavení bojů. Dr. Kotrlý se projevil jako uvážlivý, ale rozhodný vyjednávač, byl
pověřen také správou ministerstva spravedlnosti.
Do historie se JUDr. Josef Kotrlý nejvýrazněji zapsal právě svou účastí na
jednání o kapitulaci Němců v Praze. Zachoval se vpravdě jako hrdina: i přes
zprávy o tom, že Němci parlamentáře (vyjednávače) střílejí, sám se k tomuto
úkolu spolu s generálem Kutlvašrem přihlásil. Při jednáních s K. H. Frankem
si vedl dr. Kotrlý neobyčejně sebevědomě. Odmítl se s ním bavit o oficiálním
předání moci, neboť zdůrazňoval, že naše reprezentace trvá na kontinuitě
meziválečné republiky. S německým velitelem Prahy, gen. Touissantem, probíhala jednání serioznější a věcnější. Povedlo se a 8. května 1945 v 16 hodin
byl podepsán text kapitulace, vypracovaný na základě jednání dr. Kotrlého
a gen. Kutlvašra, čímž skončila v Praze – a fakticky v celé Evropě – válka.
Josef Kotrlý ve svých pamětech vzpomíná na to, jak později konal audienci
u prezidenta Beneše, aby se ho zeptal, zda jednal správně: „Moje audience
byla časně ráno, stáli jsme
u okna a dívali se na Prahu
v ranním oparu mlhy… Jsem
z moravské vesnice a moje
máma mi jako chlapci vyprávěla o kráse zlaté Prahy, kde
byla na sokolském sletě na
přelomu století, o Národním
divadle, které národ postavil,
o muzeu království českého,
o královském hradě. Stále Pamětní deska umístěná z iniciativy bludovských skautů
v duchu vidím to zamlžené na rodném domě J. C. Kotrlého
93
město z pracovny presidenta Beneše a hřeje mne to, že jsem trochu pomohl,
aby jeho starobylost, architektura a památky byly zachovány pro budoucí
generace.“
Na nátlak sovětské vlády, která adresovala československé vládě dokonce
několik diplomatických nót týkajících se Kotrlého, mu bylo doporučeno,
aby rychle odjel do ciziny a sešel tak Rusům z očí. Byl proto jmenován
generálním konzulem pro Kanadu a Nový Foundland. Ve funkci konzula
setrval dr. Kotrlý pouze do roku 1948, kdy hned po Únoru na protest proti
uchopení moci komunisty v ČSR rezignoval a zůstal v kanadském exilu.
Věnoval se obchodu a pojišťovnictví a na své farmě v Suttonu také lesnímu
hospodářství. Za tuto činnost byl vládou provincie Quebec jmenován rytířem Řádu zásluh o zalesňování. V Kanadě byl aktivně činný v krajanském
hnutí, byl předsedou místní skupiny Čs. národního sdružení v Montrealu.
Dne 26. října 1973 v Montrealu zemřel. Na motivy jeho života napsala Helena Šmahelová román Soumrak.
Dne 24. dubna 1999 mu byla z iniciativy místních skautů odhalena na
rodném domě pamětní deska. Při té příležitosti pronesl vůdce střediska
projev, v němž mj. řekl: „Bratr Kotrlý nám je vzorem skauta, který vrchovatě naplnil svůj skautský slib a zákon. Sloužil své vlasti věrně v každé době,
v době války se zapojil do odboje. A když bylo potřeba, projevil ve vrchovaté
míře svoji osobní statečnost. ... Vážená obci, buď hrdá na své rodáky. Neza-
Slavnostní průvod obcí při oslavách 80. výročí založení prvního bludovského oddílu
94
pomínej na své děti, které byly pokřtěny ve Tvém chrámu, které chodily do
Tvé školy, které na Tebe, drahá obci, a na Tvoje krásné okolí po celý život
vzpomínali. A nezapomínej pro jedny na druhé. Vždyť Tvým slavným rodákem není jen Adolf Kašpar, malíř, ale i P. Rudolf Kašpar, přírodovědec.
Také Dr. Jan Březina, historik, také JUDr. Josef Cyril Kotrlý, kterého si dnes
připomínáme, také ThDr. Jarolím Adámek, překladatel Nového zákona, také
plk. Karel Hlásný, který učil americké agenty CIA česky. A další. Nezapomínej a vzpomínku na ně předávej dalším generacím. Vždyť i tím zapříčiníš, že
jednou budeš svým dětem odhalovat další a další pamětní desky, neboť oni
Tě proslaví. Vážené shromáždění, Vám všem vyřizuji pozdravy od generálního konzula České republiky v Montrealu v Kanadě, od nástupce Dr. Kotrlého. Pan konzul píše: ‚Chtěl bych touto cestou zaslat upřímné pozdravy
jménem Generálního konzulátu České republiky v Montrealu všem, kteří se
zasloužili o umístění pamětní desky na rodný dům JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého v Bludově. Pan dr. Kotrlý byl prvním poválečným generálním konzulem
a zůstal nesmazatelně zapsán v srdcích nejen všech Čechů v Kanadě, ale vždy
důstojně reprezentoval celou naši zemi daleko za jejími hranicemi. Rádi bychom v dnešní době navázali na jeho odkaz. Děkuji Vám a přeji hodně zdraví
všem občanům Bludova i účastníkům skautských slavností. S pozdravem
PhDr. Petr Dokládal, generální konzul.‘ Vážený bratře Josefe, i když je tomu
téměř dvacet šest dlouhých let, kdy jsi odešel k věčnému táborovému ohni,
přesto Ti chci něco vzkázat. Snad Ti můj vzkaz donese šumění bludovských
lesů, po kterých se Ti v daleké Kanadě tolik stýskalo. Rodná obec na Tebe
nezapomněla! Dnes si Tě poprvé veřejně připomíná. A alespoň za skauty
Ti mohu slíbit: Tvému odkazu věrnosti a lásky k vlasti, Tvému odkazu plně
a plnohodnotně prožitého života, Tvému odkazu hrdého a neskloněného
muže věrni zůstaneme.“
Dne 25. dubna 2005, při oslavách šedesátého výročí konce druhé
světové války, byl dr. Kotrlý jmenován čestným občanem obce Bludov in
memoriam. Učinilo tak přijetím následujícího usnesení: „Zastupitelstvo
obce se hlásí k odkazu bludovského rodáka JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého
(4. 7. 1903 – 26. 10. 1973), jenž byl v květnu 1945 místopředsedou České
národní rady a v letech 1945–1948 československým generálním konzulem
pro Kanadu a Nový Foundland. Jeho životní příběh si zastupitelstvo připomíná zvláště u příležitosti šedesátého výročí konce druhé světové války,
k němuž JUDr. Kotrlý svou statečností při vyjednávání o ukončení okupace
Prahy výraznou měrou přispěl. S ohledem na jeho veřejnou činnost jej jmenuje čestným občanem obce Bludov in memoriam.“
95
František Pecháček – Bručoun (20. 9. 1925 – 28. 3. 2002)
František Pecháček byl jednou z nejvýznačnějších osobností bludovského
skautingu – již po roce 1945, především pak po roce 1990.
Narodil se 20. září 1925 v Bludově Františkovi a Josefě Pecháčkovým na
čp. 93. Co se osobního života týče, v červnu 1952 se oženil s Jaroslavou Plodovou. Spolu vychovali tři děti – Jaroslavu, Františka a Libuši. Valnou část
svého pracovního života spojil s podnikem MEZ Postřelmov. Svépomocí
postavil rodinný dům čp. 669, kde prožil druhou polovinu života.
Do skautského oddílu vstoupil po skončení druhé světové války ve svých
dvaceti letech. Již na podzim 1945 se postavil do čela druhého bludovského
skautského oddílu, v němž také získal své skautské jméno Bručoun (podle
medvěda, který bručí – byl na své svěřence náročný, leccos se mu nelíbilo
a uměl to dát najevo; a to až do posledních dnů). Poté, co odešel v roce 1946
na vojnu František Pavlů, ujal se br. Bručoun vedení 1. oddílu. V této době
byl taktéž okrskovým velitelem. V létě 1946 se zúčastnil památné první Jesenické lesní školy v Cukmantlu (dnešní Zlaté Hory), v závěru téhož roku
složil vůdcovské zkoušky. V létě 1947 tábořil se svým oddílem s Jesenickou
lesní školou, jíž pomáhali jako cvičný oddíl. Oddíl vedl až do likvidace skautingu na konci čtyřicátých let.
Ani poté nezůstal nečinný, řadu let vedl radistický kroužek. Byl činný ve
veřejném životě, především jako člen zahrádkářského svazu, kde významně
pomáhal s instalací pravidelných výstav. Na přelomu padesátých a šedesátých let patřil k těm, kdo se ve svém volném čase zdarma podíleli na stavbě
bludovského koupaliště – historické záznamy jej uvádějí mezi 17 muži, kteří
koupališti věnovali nejvíce úsilí.
Při obnovení činnosti skautingu v letech 1968–1970 se nezapojil do vedení oddílu, působil
ve střediskové radě. Rok 1970
však opět na dvacet let činnost
Junáka zastavil.
V roce 1990 patřil mezi
první z těch, kteří činnost
znovu obnovovali. V průběhu
let 1990–2002 pak působil jako
výchovný zpravodaj chlapeckého kmene či jako zástupce
vůdce oddílu. Především ale Bručounův tábor v roce 1947
96
byl jakýmsi mužem v pozadí, který inspiroval
ostatní k činnosti, který se všemožně snažil
podporovat skauting nikoli pouze v tábornické, technické, ale především spirituální
podobě. A hlavně – vytvářel materiální zázemí pro činnost. Ať už se jednalo o podsady
pro stany, vybavení kluboven a dílny a mnoha
drobných užitečných věcí. Této činnosti obětoval stovky, možná i tisíce hodin práce. Při
hoblování prken pro podsady přišel o část
prstu. Při veškeré činnosti byl nesmírně šetrný – uměl vyjít s málem, materiál téměř
zásadně nekupoval nový, ale předělával již
někde použitý; a to včetně starých hřebíků.
Vyznačoval se nesmírnou precizností práce
i myšlení. Jeho postoj dokonale vystihuje věta,
kterou řekl svým skautským žákům při stavbě
střediskové klubovny v roce 1999: „Hlavně
Zákoutí pro meditaci, 1947
se nenaučit fušovat“. Podle ní celý život žil
a nefušoval. Nikdy nelitoval toho, co udělal pro mládež, byť to bylo za cenu
velkých obětí.
Jestli jej něco dokonale charakterizovalo,
byly to rukodělné práce. Byl mimořádně
zručný a pracovitý. Plody těchto jeho vlastností a schopností v podobě krásných rukodělných výrobků mohla veřejnost obdivovat
na mnoha zahrádkářských a skautských výstavách.
Jeho dílna se po roce 1990 pro mnohé
bludovské skauty stala jakousi zpovědní
místností, místem, kde hledali nejen odpověď na otázky a problémy skautské či osobní,
ale i místem, kde v nezbytném a neodmyslitelném dýmu Bručounových cigaret nahlíželi
do světa křesťanské spirituální filosofie, tak
bytostně propojené se skautingem. Dílna ale
tehdy nebyla pouze místem řečí a rozhovorů – naopak. Na ty byl čas až po vykonané
Br. Bručoun v roce 1999
práci.
97
Předání děkovného listu při oslavách 1999, br. Bručoun se svým žákem Ježkem
V roce 1995 to byl on, který započal stavbu nové skautské klubovny za
Penzionem, kterou doslova vydupal ze země. Právě tehdy, ale nejen tehdy,
byl pro své žáky mistrem, který je učil řemeslům zednickému, truhlářskému
a jiným. O čtyři roky později, když právě tito jeho žáci stavěli druhou klubovnu, se už začala projevovat jeho nemoc, která jej na poslední dva roky
života postupně stále víc a více omezovala především v pohybu. Jeho myšlení
však zůstalo až do posledních chvil průzračně čisté.
Dlouhou dobu se zúčastňoval různých oddílových akcí, zvláště drakiád,
na které vyráběl hlavní ceny. Táborový kruh v jeho sadu pod Zámečkem byl
svědkem řady táborových ohňů. Ještě v roce 1998 pomáhal stavět tábor v Sudkově U korýtka, kam
jej dovezl jeho trabant,
auto, které k němu
neodmyslitelně patřilo.
Uměl mluvit a jednat
i s nejmenšími vlčaty,
jimž mohl být i pradědečkem. Trval na tom,
aby mu i ti nejmenší
tykali – vždyť to byli
jeho bratři a sestry.
Nikdo mu ale nemohl
říkat pouze „Bručoune“, vždy jen „braPoslední rozloučení s br. Bručounem v bludovském kostele,
tře Bručoune“.
2002
98
Svým
působením
přesáhl skromné bludovské poměry – několik let byl zkoušejícím
komisařem u vůdcovských zkoušek šumperského okresu. Všichni,
které br. Bručoun zkoušel ze svého nejmilejšího
oboru – filosofických
základů skautingu, na
něj dodnes vzpomínají.
V roce 1993 přednášel
na Jesenické lesní škole Bludovští roveři odnášejí svého patrona k poslednímu
na Smrčině. Nepatřil odpočinku na bludovském hřbitově, 2002
ke sběračům nejrůznějších funkcí a vyznamenání, ba dokonce je odmítal. Co však neodmítal, byla
zodpovědnost za stav skautingu v Bludově a poctivá práce. V roce 1997 mu
byla náčelnictvem kmene oldskautů udělena Medaile díků za celoživotní
přínos skautingu, a to byla také jediná pocta, kterou připustil. Několikrát
odmítl nabízené vysoké vyznamenání – členství ve Svojsíkově oddílu. Až
posmrtně mu bylo v listopadu 2002 za celoživotní práci pro skauting uděleno
jedno z tehdejších nejvyšších skautských vyznamenání – Medaile skautské
vděčnosti.
Oproti jiným starým bludovským skautům si uměl po roce 1990 vychovat pokračovatele, kterým dokázal předat zářící pochodeň skautingu. Bez
přehánění lze říci, že dnešní stav bludovského skautingu, jeho myšlenková
orientace, je Bručounovým odkazem.
Zemřel po delší nemoci 28. března 2002, je pochován na bludovském
hřbitově. Splnilo se mu velké přání – chtěl si vychovat alespoň šest roverů,
alespoň tolik, aby mohli jeho tělo odnést na hřbitov. Jen několik dní po jeho
smrti se konal X. sněm střediska Bludov, který přijal následující usnesení:
„Hlásíme se k odkazu, který nám zanechal před několika dny zesnulý bratr
František Pecháček – Bručoun. Při vědomí jeho příkladného skautského
života, jeho bezmezné lásky, bratrství a obětavosti chápeme jako výraz
nejvyšší pocty našemu středisku nést jeho jméno. S okamžitou platností po
br. Františku Pecháčkovi – Bručounovi pojmenováváme středisko. Od nynějška ponese středisko název: „Junák – svaz skautů a skautek ČR, středisko
Františka Pecháčka Bludov“.
99
NA ZÁVĚR
Od roku 1990 prošlo bludovskými skautskými oddíly přes tři sta členů.
Skautská organizace je v Bludově jediným spolkem, který ačkoli byl po roce
1948 zakázán, obnovil po roce 1989 svou činnost. Těžko říct, čím se tak lišil
od spolků jiných, ne tak šťastných (Orel, Svatopluk, sv. Rozálie, Hospodářský
spolek, Národní jednota apod.). Snad i proto, že hlavní poslání skautingu –
výchova mladých lidí k čestnosti, pravdomluvnosti, spravedlnosti a pomoci
jiným – zůstává stále aktuální.
Sokolovy kresby v kronice 1998-1999
100
Vlče Uhlík, Cotkytle 2001
Sokol u táborových kamen, Sudkov 1992
Ťung-ťongova táborová specialita – kynuté knedle, Cotkytle 2001
101
Koupání v Hrabišíně, 1999
Vaření na sněhu, 2010
Táborová hygiena, Cotkytle 2001
102
Příroda kolem tábora v Dlouhomilově 1999
Širokej s Uhlíkem
103
Skauting je cesta sice náročná, zato překrásná...
104
LITERATURA A PRAMENY
Břečka, Bruno: Kronika československého skautského hnutí. Brno 1999.
Filip, Z.: Životní cesta Josefa Kotrlého, Severní Morava, č. 67/1994, s. 23–36.
Historie Českého Junáka (http://dakota.skautkostelec.cz/skautska_stezka/junak/
historie_junaka.htm).
Kopt, Miroslav: Český skauting v dokumentech KSČ 1945–1948. Praha 2004.
Lešanovský, Karel: Se štítem a na štítě: nezradili skautský slib. Praha 2000.
Plajner, Rudolf: Cestou k dospělosti. Rukopis. (CD ROM Rudolf Plajner a přátelé,
Praha 2001).
Plajner, Rudolf: Úsvit českého junáctví. Rukopis. (CD ROM Rudolf Plajner a přátelé,
Praha 2001).
Stanovy Junáka – svazu skautů a skautek ČR, schválené X. Valným sněmem Junáka ve
Vsetíně dne 21. 10. 2001.
Svojsík, Antonín Benjamin: Základy junáctví. Praha 1912.
Kroniky 1945–1948
Kroniky chlapeckého oddílu 1993–2010
Kroniky dívčího oddílu 2000–2010
Střediskový archiv Bludov
Osobní archiv Stanislava Balíka – Ježka
105
O AUTOROVI
doc. PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. (*1978), skautským jménem Ježek. Členem skautského hnutí je od první bludovské oddílové schůzky po obnovení
20. 2. 1990, skautský slib složil 31. 8. 1990 na Brusné. Družinový rádce
Lišáků a Jelenů (1990–1994), zástupce vůdce 2. oddílu (1994–1996), vůdce
2. oddílu (1996–2001), vůdce střediska Bludov (od 1998), vůdce Jesenické
lesní školy (od 2000). Vystudoval politologii a historii na Masarykově univerzitě v Brně. Působí jako vedoucí Katedry politologie Fakulty sociálních
studií Masarykovy univerzity (od 2008) a jako výkonný ředitel Centra pro
studium demokracie a kultury (od 2003). Autor a spoluautor osmi knih, řady
článků a dalších textů. Z nejvýznamnějších knih: Katolická církev v Československu 1945–1989 (s Jiřím Hanušem, 2007); Komunální politika. Obce, aktéři
a cíle místní politiky (2009); Postkomunistické nedemokratické režimy (s Janem
Holzerem, 2008); Miloval jsem okrasu domu Tvého. Bludovský monstrproces
v letech 1950–1952 (2000).
106
OBSAH
Na úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Skauting . . . . . . . . . . . . . .
Historie světového skautingu .
Historie českého skautingu . .
Skautská idea . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. . . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. . . . . . 7
. . . . . 7
. . . . 11
. . . . 19
Historie skautingu v Bludově 1919–1970 . . . . . . .
Počátky skautingu v Bludově . . . . . . . . . . . .
Bludovský skauting v době těsně předválečné . . . .
Po druhé světové válce . . . . . . . . . . . . . . . .
Osmašedesátý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. . . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
22
22
23
24
30
Dvacet let svobody – 1990–2010 . .
Vývoj střediska . . . . . . . . . .
Oddíly . . . . . . . . . . . . . . .
Klubovny . . . . . . . . . . . . .
Tábory . . . . . . . . . . . . . . .
Orlí skauti a skautky po roce 1990
Skautská činnost v průběhu roku .
Skautské vzdělávání . . . . . . . .
Ostatní . . . . . . . . . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. . . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. . . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
. . . .
32
32
35
45
51
59
63
77
80
Vzpomínky . . . . . . . . . . . . . . . . .
Bručounův táborový deník z roku 1947
Sirka . . . . . . . . . . . . . . . . . .
Vzpomínky na skauting . . . . . . . .
. . . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
. . . . . . .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
. . . . .
. . . .
. . . .
. . . .
82
82
86
88
Životopisy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
JUDr. Josef Cyril Kotrlý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92
František Pecháček – Bručoun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 96
Na závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 100
Literatura a prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105
O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106
S�������� B���� – J����
SKAUTING V BLUDOVĚ
Obrazový doprovod vybral Jaroslav Petřík – Australan
Grafická úprava Zdeněk Granát
V roce 2010 vydalo Studio Arx s.r.o.,
Venhudova 17, 614 00 Brno
Tisk Kartotisk s.r.o., Šumperk
1. vydání
ISBN 978-80-86665-07-8