1. Doba královská Stručné dějiny starověká Itálie je

1. Doba královská Stručné dějiny starověká Itálie je

1. Doba královská
Stručné dějiny
ƒ
ƒ
ƒ
•
•
•
•
starověká Itálie je obývána na severu Italiky a Gály, ve středu Etrusky (Toskánsko) a
Římany (Latium), na jihu Řeky.
v době královské jsou Římané pod nadvládou Etrusků (7.–6.st. př. n. l..), vyspělého
národa neznámého původu
vojenská moc Římanů vzrůstá, vymaňují se z etruského vlivu (podmanění si etruských
městských států – Veje, Cortona, Clusium, Tarquinie, Volsinie atd.), uskutečňují se tzv.
serviovské reformy (timokracie nahrazuje rodový princip)
Politický systém a právo
Příbuzné rody seskupeny v kurie, deset kurií v kmen (tribus) a tři latinské kmeny
v populus romanus
Státní zřízení: comitia curiata – nejvyšší orgán; senát – poradní orgán; král (rex) –
nikoliv monarcha, ale reprezentant rodové společnosti; magistráti – úředníci; kněží –
pontifikové;
Leges regiae – královské zákony
Přechod k republice: vyhnání krále, ztráta významu comitia curiata, boj patricijů s plebeji
(ti mimo rodovou organizaci; časem mají vlastní)
2. Republika (510-31 př.n.l.)
Stručné dějiny
ƒ
ƒ
ƒ
ƒ
ƒ
ƒ
•
510 př.n.l. vyhnání posledního římského krále, o moc se dělí senát, magistráti a comitia
Počátek je ve znamení bojů vrstvy patricijů a plebejců o politickou moc (494 př.n.l. vznik
tribunátu)
Římané po vítězství nad řeckým Tarentem (272) a Galy sjednocují celou Itálii, po porážce
Karthága se stávají středomořskou velmocí (202)
V 1. století př.n.l. republika se ocitá v krizi a Řím směřuje k vojenské diktatuře - po
střetnutí optimátů a populárů následuje diktatura Sullova; východiskem je až vláda
prvního triumvirátu (Pompeius, Caesar, Crassus), která je zakončena diktaturou Caesara
po zavraždění Caesara (44 př. n. l.) vzniká druhý triumvirát (Lepidus, Octavianus,
Antonius)
Octavianus poráží Antonia u Aktia (31 př. Kr.) – formálně zachovává republiku (zdánlivě
i posiluje senát), avšak ve skutečnosti buduje základy autokracie (stává se „primus inter
pares“, vrchním konsulem, tribunem apod.)
Politický systém
Prosazení majetkového a územního principu (reformy Servia Tullia) se vytvářejí nové
typy lidových shromáždění=comitií: comitia centuriata (rozhodující otázky, organizována
v šesti majetkových třídách plus třída equites), comitia tributa (méně významná
rozhodnutí, organizována dle městských a venkovských okresů), concilia plebis
(shromáždění pouze plebejců, výsledkem plebiscita, na základě Lex Hortensia získala
obecnou závaznost); později s rozrůstáním Říma ztrácejí comitia význam, neboť
přestávají být reprezentantem celé civitas („res publica“)
•
•
•
•
•
•
Státní úředníci=magistráti jsou voleni comitiem; princip anuity, kolegiality, bezplatnosti,
ius intercessionis – právo rušit rozhodnutí; nejvyšší nařizovací moc=cum imperio, nižší
nařizovací moc=cum potestas, censoři:
cum imperio: dva konsulové (nejvyšší moc, místo královské moci), diktátor (v případě
nebezpečí, volen konsulem po dohodě se senátem na 6 měsíců; Sulla a Caesar jsou
diktaturou jiného typu), praetor urbanus a peregrinus (výkon soudnictví, postupně jich je
až 16), dva tribunové, nepravidelné magistratury – Decemviri legibus scribundus, tresviri
rei publica restituende
censoři (dva) – i když bez imperia je to vrchol politické kariéry, evidence občanů a
zařazování do majetkových tříd, seznam členů senátu včetně možnosti vyškrtnout ze
seznamu (senatu movere)
Cum potestas: quaestores (dva spravovali aerarium, dva spravovali vojenskou pokladnu
při válce), kurulští aedilové (a plebejští aedilové) vykonávají policejní činnost
Plebejské magistratury: plebejští aedilové (policie), tribunové (všeobecné ius
intercessionis, ius coercendi – právo trestat, ius agendi – právo svolávat senát a ius
referendi – právo navrhovat zákony resp. plebiscita), koncilia plebis (vrcholný orgán,
výsledkem usnesení plebiscita); od poloviny 3.st.př.n.l. plebiscita nejvýznamnější
zákonodárnou aktivitou; plebejci postupně splývají s patriciji (vyrůstá z nich třída jezdců)
Oprávnění magistrátů: ius auspiciorum (výklad znamení; dodržování pax deorum), ius
coercendi (disciplinární zákrok),, ius agendi (svolávat senát; pouze cum imperio) a ius
referendi (předkládat senátu návrhy)
•
Senát: doživotně zapsaní, bývalí magistráti; kontrola státních financí a dispozice se
státním majetkem, vedení zahraničně-politických jednání, organizace armády, výsledkem
jejich usnesení jsou senatusconsulta (ne zákon ale autoritativní)
•
Ústavní moc: výkonná – magistráti; zákonodárná – magistráti (edicta), senát
(senatusconsulta), lex (comitia) a plebiscita (plebiscitum); soudní – v zásadě neexistuje
(comitia řeší právo provokace, později vznikají trestní poroty, praetor určuje podmínky
řízení), kontrolní – senát (magistráti mu předkládaj rozhodnutí); náboženská –
pontifikové, auguři (vykladači), fetiálové (vyhlášení války, uzavírání míru)
Systém práva
• Obyčej: zvyk (consuetudo), vycházející z mravu (mos) je na stejné úrovni jako zákon
(znaky - usus longaevus a opinio necessitatis); fixace obyčejových norem v Lex duodecim
tabularum (provedena desetičlennou komisí decemvirů, kodifikace sporných otázek,
nedochovala se v originální verzi); tvoří ius civile
• Pontifikální interpretace – původně zákon vykládají a částečně tvoří pouze kněží
• Ius honorarium: praetorské právo, které se vytváří z praetorských ediktů a soudní praxe;
soudní řízení – „in iure“ (praetor zkoumá podmínky žaloby) zakončené litiskontestací, pak
„iudicium" (rozhoduje soukromý soudce); soudce postupně mění zavedené možnosti
žaloby dle zásady aequitas a voluntas (a vychází z bona fide) – tj. mění ius civile
• Ius gentium (právo národů; blízko pojmu ius naturale): právo mezi cizinci a Římany anebo
mezi cizinci; vytváří praetor peregrinus a praesides provinciarum; princip personality
práva; uplatňuje se především v obligačním právu (mezinárodní obchod – je třeba
neformální a snadné úpravy)
• Zákonodárný proces: zákonodárnou iniciativu praetoři, konsulové a tribunové – tj.
úředníci s ius agendi (výjimečně censoři); zákony schvalují comitia – c. centuriata
především veřejné právo, c. tributa a concilia plebis soukromé (název zákona dle
gentilního jména rogátora), zásada „lex posteriori derogat priori“
• Republikánská jurisprudence: agere (rady jak žalovat), cavere (rady jak se vyhnout
právním konfliktům), respondere (výklad sporných právních otázek); nejvýznamnějším
dílem práce Quinta Maria Scaevoly o civilním právu
3. Císařství (31 př.n.l. – 476 n.l.)
Stručné dějiny principátu (31 př. n. l.–284 n. l.)
• je slavnou dobou římského císařství, především za vlády julsko-klaudijské (Tiberius,
Neron) a flaviovské dynastie (Vespasianus, Titus); zánik comitií, ztráta významu senátu,
budování byrokratického císařského aparátu
• největší územní rozsah je dosažen za prvního neitalského císaře Traiana (98–117), jeho
nástupce Hadrianus buduje pohraniční opevnění (limes, Hadrianův val)
• M. Aurelius („filozof na trůnu“) vede ve 2. století tzv. markomanské války (římské tábory
na Mušově a v Trenčíně)
• ve 3. století dochází k vojenské anarchii, fluktuace císařů
Principát – politický systém a právo
• Ztroskotal systém správy provincií vybudovaný senátem (prokonsulové, propraetorové);
zánik svobodného rolnictva=konec lidové armády; republikánské instituce nedostačují
rozšířené říši
• Octavianus: rozsah moci dle dohody se senátem – konsul, imperátor, princeps, Augustus,
generální odvolací orgán, imperium nad nepacifikovanými provinciemi→imperium
proconsulare bez časového a místního omezení a tribuncia potestas na doživotí, které byly
odloučeny od samotného úřadu (= bez možnosti intercese)→“cura morum“ (vrchní dozor
nad mravností)
• Principovi úředníci: jim dosazováni a jemu odpovědni; správcové provincií
(nejvýznamnější praefectus Aegypti; v čele senátních provincií prokonsulové), praefectus
urbi (policejní prezident), praefectus praetorio (v čele císařské gardy; předsedá císařské
radě)
• comitia vyřazena z politického života (zákonodárná kompetence fakticky zanikla); senát volí magistráty, je soudním dvorem, senatusconsulta se stala zákonem, bez námitek dává
souhlas ke každému návrhu císaře (oratio principis); magistratury se částečně zachovaly,
ale bez politického významu; princeps má zákonodárnou iniciativu
• Císařská nařízení (constitutiones principum): edicta principis (jako magistrát neomezené
ius edicendi; Edictum perpetuum Hadriani zastavilo vývoj honorárního práva), decreta
(rozsudky císařského soudu, jsou precedentem), rescripta (odpovědi císaře, časem staly
obecně závazné)
Klasická římská jurisprudence
• Shodné stanovisko autorizovaných právníků je závazné a má sílu zákona; právníci
zpracovávali a vykládali ius civile, ius honorarium, ius gentium i císařské právo
• Nejvýznamnější právníci: Marcus A. Labeo (právní definice, komentáře k ediktům), Gaius
A. Capito (příznivec Octaviana), Massurius Sabinus (škola sabiánů) kontra Proculus (škola
prokuliánů), Salvius Iulianus (redakce věčného ediktu), Iuventius Celsus (přesné a břitké
definice), vynikající respondenti a vysocí úředníci Ulpius Marcellus a Cervidius Scaevola,
eklektikové a pedagogové Sextus Pomponius a Gaius, nejproslulejší a exponovaní úředníci
Aemilius Papinianus (zhuštěný proto neoblíbený styl), Iulius Paulus a Domitius Ulpianus
(třetina Digest je z jeho děl), Hermogenianus (ztracená sbírka Diocleciánových císařských
konstitucí)
• Kolem poloviny 3.st. úpadek jurisprudence (už jen anonymní autoři)
Stručné dějiny dominátu (284–476)
•
•
•
•
•
•
•
•
•
je obdobím pozdního císařství, kdy říše se ukázala natolik rozsáhlá, že musela být správně
rozdělena; císař vládne jednoznačně absolutisticky (jako „dominus“)
Diocletianus zavádí rozdělení říše do 4 částí, od r. 293 existují 2 celky
Constantinus ediktem milánským povoluje křesťanství (313), sjednocuje říši s hlavním
městem Konstantinopol
po smrti Theodosia (395) definitivní rozdělení na dvě části: říše Západořímská a
Východořímská.
v 5. století Západořímská říše sice odráží Huny v bitvě na Kataulanských polích (451),
avšak je dobyta Germány (476 Odoakarem)
Dominát – politický systém a právo
Decentralizace a naturalizace hospodářství, rozpad vnitřních trhů, latifundie a villy
nahrazeny malovýrobou polozávislých kolonů a otroků usazených na půdě (servus casatus)
Císař absolutistickým samovládcem („dominus et deus“)
centralizovaná byrokratická hierarchie (vybudována Diocletiánem): vojenská a civilní
správa oddělena, samospráva likvidována) – 4 prefektury (praefectus praetorio), 14 diecézí
(vicarii), provincie (preasides provinciarum); reorganizovány císařské úřady –
zredukovány na čtyři, koordinuje magister officiorum
380 křesťanství výlučným státním náboženstvím; přeložením centra za Constantina se
senát římský stává pouhou městskou radou
• vulgarizace práva, jediným pramenem císařské konstituce (šroubované, mnohomluvné),
zákony si odporují, jurisprudence v úpadku, císaři vydávají „citační zákony“ (jak citovat
klasiky)
• nejvýznamnější právní díla: sborníky císařských konstitucí od Gregoria a od
Hermogeniana (staly se základem Codex Theodosianus), Fragmenta Vaticana (rozsáhlá
sbírka citátů klasiků), Codex Theodosianus (císařské konstituce až po Theodosia II.) –
historický význam (i když nevalná úroveň), národní právo Římanů do 11.st (od Zákona 12
desek plnily roli kodifikace magistrátské edikty); po zániku Západořímské říše vznikají
Leges Romanae Barbarorum (právo Římanů v germánských státech)
4. Byzantská říše (395-1453)
Stručné dějiny
•
•
•
•
•
•
•
•
•
vznik Východořímské říše v roce 395, od 12. století zvána říši Byzantskou; dědicem
Římské říše
centrem Konstantinopol (Cařihrad), jež byla založena v roce 330 na místě Byzantia
charakteristická propracovaným finančním systémem a velkými pozemkovými
vlastnictvími (proprie)
největší (územní) rozmach za Justiniána I. (527-565) – vnitřní konsolidace a centralizace
(césaropapismus)
v 8.–9. století obrazoborecké hnutí (ikonoklasmus), 1054 rozchod s latinskou církví
(schizma)
Basileos II. (976–1025) připojuje Bulharsko a církevně Kyjevskou Rus
v bitvě se seldžuckými Turky roku 1071 u Mantzinkertu ztracena Malá Asie = počátek
úpadku
1204 obsazena Byzanc křižáky a vznik latinských států, 1261 znovuobnovení Byzantské
říše z Nikajského císařství dynastií Palailogovců (avšak již není velmocí)
zánik říše v roce 1453 po dobytí Cařihradu osmanskými Turky (Mehmed II. Dobyvatel)
Kodifikace Justiniána
• Tria volumina (tři svazky zákonů; od středověku zváno Corpus Iuris Civilis): Digesta vůdčí postavou Tribonianus, měla být srozumitelná, pro praxi zpřístupnit ius
prostřednictvím děl klasiků, součástí „inscriptio“ (citace klasika), Institutiones – učebnice
práva, Codex Iustinianus (verze roku 529, upravená 534)
• Novellae leges – po vydání Kodexu, převážně otázky veřejného práva (ze soukromého cosi
k právu rodinnému a dědickému; mají derogační účinky k dřívějším Digestům a Codexu
• Tria volumina a Novellae výlučnými zákoníky, jurisprudence pouze služkou zákona