květen 2009 - Knihovnice.cz

online
9. číslo
11. Května 2009
www.knihovnice.cz/klicek/0905.pdf
Klíček ke knihám
2
Klíček ke knihám
Milí čtenáři,
SLABIKLHÁŘ
recenze,
4
PÁNBŮH VÁM
POŽEHNEJ, PANE
ROSEWATERE ANEB
PERLY SVINÍM recenze, 5
VLADIMÍR
PISTORIUS
rozhovor s osobností, 6
SANDITON
recenze,
10
CESTA PRAŽSKÝM
KRUHEM
recenze, 11
DIVOKÁ PLANETA
recenze, 10
květen je nejen časem lásky, ale
i knižního veletrhu. Každý rok
přibližně v tuto dobu v Praze
vrcholí přípravy na jednu z největších událostí literárního kalendáře. Letos připadl tento knižní
svátek na termín 14.-17.5., půjdete
„na čumendu“? Možná se tam
setkáme. Ale teď už dost řečí
a pusťte se do čtení. Kromě obvyklých několika recenzí se můžete
začíst také do rozhovoru s osobností, která je pro knižní veletrh
přímo životně důležitá.
A pro ty, kterým se do Prahy
nechce, nebo mají jiný program,
chystáme do příštího čísla krátkou reportáž ze Světa knihy Praha
2009.
Vaše redakce
3
Klíček ke knihám
4
SLABIKLHÁŘ
aneb
První slabikář humoru pro dospělé
Václav Upír Krejčí & Brutální Míla Barták
Sháníte vtipný a neotřelý dárek
pro svého kamaráda? Sáhněte po
Slabiklháři, knize vtipů, ilustrované kreslířem Petrem Urbanem,
vydané v roce 2009 nakladatelstvím Fragment.
Autoři Václav Upír Krejčí a Brutální
Míla Barták si dali nesnadný ba
nadlidský úkol: naučit čtenáře rozpoznávat rozdíl mezi lží a pravdou. „Pokud lžete, používejte výhradně lež
a pokud snad někdy
chcete mluvit pravdu,
pak pravdu nikdy
nezaměňujte, neslučujte ani nezneužívejte! Byli byste jako
uniformovaní falešní
policisté…“
Autoři
jsou zajedno, fandí
pravdě, moc dobře
totiž vědí, že „Pravda
vítězí…“, ale zároveň
upozorňují, že jen do
té doby„… dokud
nepřijde lež!“
Všeumělec Václav
Upír Krejčí je
nejen komikem,
ale i hercem, zpěvákem, spíkrem,
s pi s ova t ele m ,
scénáristou,
textařem a dramaturgem. Upír Krejčí je zároveň
autorem mnoha mott a parafrází
(například „Dvakrát měř a jednou
umřeš.“ ) a zakladatelem spolku
Něžná brutální poezie. Společně
s Mílou Bartákem připravili pro
fanoušky svého svérázného upírov-
ského humoru knihu plnou „hlubokých filozofických úvah“.
Upír Václav Krejčí, který do
Slabiklháře ušil boudu ze lží
a Míla Barták, který vzal pravdě
míry, toužili podle vlastních slov
po spravedlivém používání písmen
abecedy. Slabiklhář stejně jako
abeceda začíná písmenkem A.
A jako ANTI. Stejně jako ve slabikáři postupují autoři formou aso-
něné, lehce erotické až sprosté, ale
rozhodně ne vulgární. Někdy si
pomohli autoři opravdu nezvyklou asociací, tak třeba význam písmenka Č dokládají na slově Čéče
a vtipu „Co Čech, to muzikant, co
chat, to deviant.“, písmenko U je
jako Ukousnutej jazyk, X jako fixy.
Jen při listování Slabiklhářem vám
budou cukat koutky a což teprve
ke smíchu náchylní jedinci! Ti se
budou přímo za břicho popadat.
Některé vtipy a průpovídky jsou
všeobecně známé, třeba: „Všichni
jsme každý jiný: Co člověk, to jiný
nádor…“ nebo „Každý je tak
starej, jak je cítit.“, ale většinu
vtípků uslyšíte poprvé a nebo
alespoň s pozměněnou fazonou,
třeba ty o manželství. Určitě je
pravda, že „…některá manželství se podobají, ale u některých
je porodnost čistě náhodná!“
„Na zakázku knihu obarvil“ kreslíř vtipů a vtipálek Petr Urban
Pivrnec. Ve svém oboru je absolutní špičkou, jeho pupkaté postavičky s náklonností k pivu nebo
prsaté a culíkaté hospodské rozesmějí snad každého. Petr Urban
Pivrnec se tak říkajíc „vyřádil“ i ve
Slabiklháři a boj pravdy se lží doplnil o komické ilustrace.
ciací,
hledají
slova, která by čtenáři pomohla
pochopit význam písmenka (tak
jako malým dětem, které se učí
číst). Ve Slabiklháři nejsou ale obyčejné básničky s variací na určité
písmenko, ale vtipy, často koře-
Autoři knihu vybavili nejen čtenáře varujícím úvodem, ale i závěrem a poděkováním. Slabiklhář má
výchovnou a moralizující funkci,
ono totiž „ …nelhat neznamená mít
vždycky pravdu!“
„Tak hodně úspěchů a překvapení
s pravdou…“
Jana Spálenková
Klíček ke knihám
5
Kurt Vonnegut jr.
PÁNBŮH VÁM POŽEHNEJ, PANE
ROSEWATERE ANEB PERLY SVINÍM
Českým čtenářům se dostává do
ruky český překlad populární americké satiry Kurta Vonneguta jr.
s názvem Pánbůh Vám požehnej,
pane Rosevatere aneb Perly sviním.
Groteskní příběh o štedrém podivínovi, rozdávajícím své miliony,
zaujme nejen lehkostí s jakou je
podáván, ale i svou hloubkou.
Kurt Vonnegut jr. (1922-2007)
patří k nejoceňovanějším a nejoblíbenějším spisovatelům druhé poloviny 20. století. Největší popularity
se mu dostalo v šedesátých letech,
kdy si ho jako svého kultovního
autora přisvojili studenti amerických univerzit. Své romány označoval Vonnegut jako společenské
prόzy. Z tohoto žánru se však už
od šedesátých let vymaňují do sfér
literatury humorné, groteskní, protiválečné, antiutopistické a vědeckofantastické.
Eliot Rosewater, hlavní postava
románu Kurta Vonneguta jr., je
podivín. A navíc bohatý podivín
(ne náhodou je příjmení Rosewater
tak podobné jménu amerického ropného magnáta Johna
D. Rockefellera). Navíc je čtyřicátník Eliot filantropem, který
chce pomáhat druhým a nic za to
od nich neočekává. Filantropem
posedlým touhou konat dobro
a vyhovět každému, kdo o to
požádá. V dnešní době, kdy peníze
jsou hnacím motorem společnosti,
kdy si každý člověk hledí jen sebe,
není divu, že Eliot vzbudí u svého
okolí ne slova díků, ale spíše soucit
a podezření. Vždyť Eliot s představou, že je hasič, dobrovolník se
srdcem na pravém místě (tato představa má základ v době války, kdy
Eliot nedopatřením zastřelil tři
dobrovolné hasiče, které si spletl
s nacisty) a častými výlety po amerických hasičských zbrojnicích je
případem pro blázinec „jako vyšitým“. Myslí si to nejen jeho rodina,
příbuzní a spousta lidí, ale všimne
si toho i jeden ambiciόzní právník,
který ví, jak „odpočinek“ v jednom
nepříliš známém sanatoriu příliš
štědrým mecenášům zařídit.
Jedinou životní náplní Eliota
Rosewatera je zvedání telefonů zvonících ve dne v noci
v Rosewaterově nadaci – v místnosti, kde Eliot jí, spí, čte, vyplňuje
šeky, prostě žije. Kontakt se světem
mu zajišťuje právě jen černý telefon.
Veškeré jmění Rosewaterů spravují právníci, kteří dobře vědí, jak
s majetkem nakládat. Jeden z nich,
mladý a ziskuchtivý Libanonec
s pocitem méněcennosti ví,
že zbavit Eliota svéprávnosti
nebude velkým oříškem, stejně
jako následné převzetí a utrácení
Eliotova obrovského jmění.
Vedle podivínského Eliota vystu-
puje v románu jeho exmanželka
Sylvie, psychicky zdeptaná manželovými excesy, ale přesto věrně
milující. Eliot i ona vědí, že jejich
soužití by je zahubilo, nemohou žít
zcela bez sebe, ani spolu, vzájemné
kontakty je vyčerpávají, ale zcela
vzdát se jich nemohou. Zajímavě
pojal Vonnegut vztah Eliota k otci,
snažícímu se svého syna pochopit. Pánbůh Vám požehnej, pane
Rosewatere aneb Perly sviním je
groteskou, ale příliš smutnou na
to, aby se při ní čtenář mohl smát.
Mezi řádky čteme autorovu obžalobu společenských poměrů, nespokojenost s vývojem mezilidských
vztahů a snahu ukázat mnohostrannost lidské povahy, devastované
nepochopením nejen svých nejbližších, ale i širokého okolí. Přímo
k lišce je přirovnáván libanonský
právník, snažící se lstí a vytáčkami
získat Eliotovo jmění. Jemu podobných, se stejnýma liščíma očima
však „běhá“ po světě tisíce a také
se stejným cílem: využít dobráčkyprosťáčky Eliotovi podobné.
Román Kurta Vonneguta jr. je
smutnou parodií na současnou společnost a i přes to, že byl napsán už
v roce 1965, společenské neřesti,
které přibližuje, najdeme v naší
společnosti i dnes.
Jana Spálenková
Klíček ke knihám
6
Vladimír Pistorius
rozhovor s osobností
Znáte-li občanské sdružení Svaz
českých knihkupců a nakladatelů,
je vám pravděpodobně známo i
jméno jeho současného předsedy.
Vladimír Pistorius mimo jiné také
vedl nakladatelství Mladá fronta.
Na Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy předává své zkušenosti
v předmětu Nakladatelská praxe.
Nějakou dobu pracoval i v nakladatelství Paseka, v tomto období
vznikla jeho příručka pro nakladatele „Jak se dělá kniha“.
Náš literární server Knihovnice.
cz se stal sponzorem letošního
vyhlášení Ceny Jiřího Ortena.
Vy osobně jste byl u vzniku
této prestižní ceny v roce 1987.
Můžete našim čtenářům prozradit za jakých okolností a proč
Ortenova cena vznikla?
Vznik této ceny byl trochu
náhodný. Bylo to v době, kdy
Zuzana Brabcová napsala a v samizdatových edicích publikovala
svou výbornou prvotinu Daleko
od stromu. Na nějaké schůzce
s dr. Jindřichem Pokorným jsme
si řekli, že by takové dílo mělo
být alespoň trochu odměněno.
A dr. Pokorný k tomu vymyslel
Cenu Jiřího Ortena. Pak jsme si
řekli, že by ta cena měla být udělována mladým autorům každý rok,
ustavili malou porotu a do listopadu 1989 ji udělili ještě, myslím,
dvakrát. V dubnu 1990 jsem se
stal šéfredaktorem nakladatelství
Mladá fronta a zařídil jsem, že
se o ní toto nakladatelství nadále
staralo. Tehdy také vznikl její
první statut a formálně ji udělovalo nakladatelství Mladá fronta
a Kolegium pro podporu nezávislého umění, vědy a kultury – sdružení, které mělo své kořeny v samizdatových strukturách kolem dr.
Pokorného. Asi o tři roky později
jsme se pak s dr. Janem Koukalem
dohodli, že k finančnímu zajištění ceny přistoupí rovněž pražský
magistrát a že ji pro zvýšení jejího
lesku bude předávat pražský primátor osobně. Statut ceny se pak,
po mém odchodu z Mladé fronty
v roce 2000, znovu měnil. Konečně
vloni Mladá fronta oslovila Svaz
českých knihkupců a nakladatelů
s návrhem na předání organizace
Ceny Jiřího Ortena našemu Svazu.
Tento návrh jsme rádi akceptovali a
v listopadu 2008 jej rovněž schválila naše valná hromada.
Cenu Jiřího Ortena letos poprvé
uděluje Svaz českých knihkupců
a nakladatelů, kterému předsedáte. Svaz také vlastní firmu Svět
knihy, která pořádá knižní veletrh v Praze. Jaké jsou další aktivity tohoto sdružení?
Zde se nechci příliš rozepisovat,
je to otázka, na niž jsem už mockrát odpovídal. Proto jen rámcově: SČKN se stará o kultivaci
knižního trhu. Organizuje internetové bibliografické databáze, navrhuje v několika oblastech standar-
Klíček ke knihám
dizaci, sleduje legislativní rámec
nakladatelského a knihkupeckého
podnikání, stará se o informovanost svých členů, vydává časopis Knižní novinky s bibliografickou přílohou, která zjednodušuje ohlašovací povinnost, organizuje knižní žebříček, nově se hodlá
angažovat ve všeobecné podpoře
čtení. V jeho rámci pracuje rovněž
skupina nakladatelů vydávajících
učebnice.
Kolik máte v současné době
členů?
Počet členů se mění. Ale pro orientaci: v SČKN je dnes zhruba 220
nakladatelů a 40 knihkupců.
Počet vydaných neperiodických
publikací se u nás za posledních 15 let více jak zdvojnásobil.
V loňském roce jich bylo vydáno
18 520. Vše z toho samozřejmě
nejsou knihy, které můžeme najít
v knihkupectvích, ale i jejich
počet je obrovský. Co si o takových číslech myslíte? Není náš
knižní trh přehlcený?
Čím více titulů vychází, tím se
samozřejmě zvyšuje konkurence
a naopak klesá průměrný náklad.
To opravdu není moc příjemné pro
nakladatele. Nicméně, myslím si,
větší počet titulů je dobrý pro čtenáře i pro kulturní život společnosti. Nikdy jsem proto moc nerozuměl těm, kteří si stěžují, že
vychází moc knih.
Mohou se v takovém prostředí
prosadit noví nakladatelé? A co
byste doporučil nově vznikajícím
nakladatelstvím?
Žánrové spektrum je už hodně
obsazené a pro nového nakladatele
je problém najít si v něm své místo
a uspět v konkurenci. Je přirozeným vývojem, že některá nakladatelství nabývají na síle, rostou a
získávají stále větší podíl na knižním trhu. Dnes na knižním trhu
operují nakladatelé mnohem silnější, než před patnácti, deseti lety.
Pro nové nakladatele, pokud chtějí
být nakladateli profesionálními, je
proto stále těžší se v takové konkurenci prosadit. A co takovým
novým nakladatelům doporučit?
Nevím. Mají-li jasnou představu,
co chtějí vydávat a jak se svou produkcí uspět, pokud mají pevnou
vůli i odhodlání a pokud se ve
svém odhadu nemýlí, je možné i to,
že se jim to povede.
A podporuje nějakým způsobem
Svaz českých knihkupců nová
nakladatelství, pokud se stanou
členy sdružení? Nebo se zaměřujete na „nové“ autory?
SČKN nemá žádnou zvláštní politiku vůči novým nakladatelům.
Vycházíme z toho, že všichni naši
členové jsou si rovni. A co se týká
autorů, SČKN je svazem knihkupců a nakladatelů – nikoliv
autorů.
To už jsme se dostali k tématu
Vaší knihy. Chystáte její aktualizaci? Přeci jen od posledního vydání uběhly čtyři roky a
mnoho věcí se již určitě změnilo...
Knížka Jak se dělá kniha vyšla už
ve dvou vydáních. Již to druhé bylo
oproti prvnímu aktualizováno.
Jeho náklad se pomalu doprodává a já opravdu chystám nové,
třetí vydání. A protože si jsem
dobře vědom, že se některé věci
za poslední čtyři roky změnily
(systém ISBN, hladina DPH, počítačové programy, internetové databáze a portály, rozšíření technologie CTP, která změnila způsob
komunikace s tiskárnou, rozšíření
digitálního tisku, změny v autorském zákoně), chystám i docela
podstatné úpravy.
Tato kniha je také „biblí“ pro studenty knihkupeckých škol. Jaký
máte postoj k tomu, že se z vaší
knihy učí budoucí knihkupci?
Jaký bych k tomu měl mít postoj?
Jsem rád, že je kniha užitečná.
7
Specializované školy i dnes vychovávají nové knihkupce, myslíte si,
že tento obor má nadále budoucnost? V knihkupectví v této době
může pracovat každý a potřebné
vzdělání k tomu nepotřebuje...
Jistě tušíte mou odpověď, že tomu
tak není. Samozřejmě, že internet
a digitální média výrazně změní
podobu knihkupectví a celého prodeje knih. Ale řekl bych, že to spíš
přinese vyšší nároky na knihkupecký personál. Myslím si nicméně, že většina absolventů knihkupeckých škol nakonec v knihkupectvích nekončí, a obávám se, že
i nadále budou v obchodech s knihami pracovat neškolení a nekvalifikovaní prodavači. Je to škoda, ale
v systému volných cen knih si musí
knihkupectví konkurovat snižováním cen a vnitřních nákladů, místo
aby si konkurovala lepšími službami, jak je přirozenější v systémech s pevnými cenami knih.
Myslíte si, že má současná krize
dopad na český knižní trh? Nebo
již vnímáte její vliv i ve Svazu
českých knihkupců a nakladatelů?
Těžko se to hodnotí takhle brzy.
Vloni se, alespoň podle kusých a
útržkových informací, jež mám
k dispozici, ekonomická krize
v knižním obchodu moc neprojevila. První dva měsíce letoš-
Klíček ke knihám
ního roku ale přinesly nářky knihkupců i nakladatelů nad malými
tržbami. Je-li to pokles dočasně
vyvolaný panikou z katastrofických zpráv a předpovědí, který se
nakonec vyrovná ve zbytku roku,
především pak během podzimního
a předvánočního prodeje, nebo zda
se jedná o trvalejší trend, se teď
ještě nedá říci.
Vystudoval jste obor teoretická
fyzika, kosmologie a astrofyzika. Jak jste se vlastně dostal ke
knihám a jejich vydávání?
Já jsem po absolutoriu vlastně
nemohl pracovat ve svém oboru.
Zkoušel jsem to v šesti ústavech
Akademie věd, kde o mne měli
zájem, ale vždycky z toho z politických důvodů sešlo. Tak jsem
se živil jako programátor. A začal
jsem, někdy v roce 1978, vydávat samizdat. Tím jsem se dostal
ke knížkám. Po listopadu mne
pak Karel Šiktanc, jehož básnické
sbírky jsem v samizdatu vydával, vyzval, abych se přihlásil do
konkursu na místo šéfredaktora
Mladé fronty. On sám na tomto
místě působil před srpnem 1968
a vykonal tam spoustu úžasné
práce. Konkurz jsem ke svému překvapení vyhrál a tak jsem se stal
profesionálním nakladatelem.
Velmi mě potěšilo, když jsem se
dozvěděl, že jste se určitou část
života živil jako programátor.
To je i můj úděl... Odnesl jste si
z té doby něco do současné praxe?
Ano. Když jsem nastoupil
v Mladé frontě, vlastně jsem toho
moc o technologii nakladatelské
práce nevěděl, vše jsem se učil
za pochodu. Ale měl jsem velkou
výhodu ve znalosti počítačů. Tehdy
– v prvé polovině 90. let – proběhla
ve vydávání knih naprostá technologická revoluce, kterou přinesly
osobní počítače (málokdo si možná
uvědomuje, jak hluboká a zásadní
to byla změna). Během dvou, tří
let ofset úplně vytlačil knihtisk
(ještě na začátku 80. let se 55 %
knižní produkce tisklo knihtiskem, o dvanáct let později už knihtiskové stroje zmizely ze všech tiskáren), v nakladatelstvích se objevily počítače a technologická příprava knih se přesunula z tiskáren
nejprve na typografická studia a
pak i přímo do redakcí. A tady byla
má programátorská výhoda: počítače jsem měl a mám rád, docela
si s nimi rozumím a snažil jsem se
je co nejdříve uplatnit i v technologii redakčního procesu v Mladé
frontě.
Za normalizace jste provozoval
samizdatové nakladatelství. Jak
na tu dobu vzpomínáte? A jaké
byly podmínky?
Vzpomínky
jsou
ošidné.
Normalizace byla hnusná, odporná
doba. Ale já jsem ji prožíval, když
jsem byl mladý člověk a mladý
člověk je přirozeně optimistický.
Prizma mládí vám nakonec spoustu
věcí zpětně ukazuje v lepším světle.
Dělat knížky mne vždycky bavilo,
bavily mne i ty počítače a měl jsem
spoustu výborných kamarádů.
A na rozdíl od Jiřího Gruntoráda,
Ivana M. Jirouse a dalších zavřených na dlouhé roky, jsem měl to
štěstí, že jsem se nikdy nedostal do
přímé konfrontace s StB.
Jak se Vám pracuje se studenty?
Všiml jsem si, že s nimi i vydáváte knihy ve Vašem nakladatelství...
Vydávat knihy se studenty mne
baví a myslím si, že to baví i je.
Je to samozřejmě docela dřina,
a stojí mne to hodně času a úsilí.
Odhaduji, že musím vynaložit obého čtyřikrát či pětkrát víc,
než kdybych pracoval na stejných
knížkách se zkušenými redaktory.
Nicméně stojí to za to, zejména
pak když vidím, jak si během práce
tito mladí lidé osvojují nakladatelské návyky, jak se rychle učí, jak
v nich roste zaujetí, jak se z nich
stávají pedanti, bazírující již pro-
8
fesionálně na formálních detailech.
A když knížky vyjdou, máme
z toho – já i oni – velkou radost.
Kolik knih ročně vydáte ve svém
nakladatelství? Plánujete nárůst,
nebo se budete držet stejných
počtů?
V posledních dvou letech jsem
vydal vždy čtrnáct titulů. Změnu
v tomto ohledu neplánuji, to ale
neznamená, že nemůže nastat.
O svých zkušenostech s nakladatelskou činností přednášíte na
Filozofické fakultě Univerzity
Karlovy studentům. Již jsme
zde zmínili zajímavé propojení s praxí a s reálným vydáváním knih ve Vašem nakladatelství. Můžete stručně popsat, co se
dále studenti ve Vašem předmětu
naučí?
Co se studenti naučí, to záleží na
nich. Já nejprve jeden semestr přednáším tři hodiny v týdnu o vydávání knížek (základní pojmy knihoznalectví a výroby knih, typografické minimum, redakční práce,
nakladatelský provoz, ekonomika
knihy, ekonomika nakladatelského
podniku, právní minum, užití počítačů v nakladatelské praxi, přehled
knižního trhu). A pak v následujícím semestru se studenty vydáme
několik opravdových knih. Při
tom studenti musí tyto knihy všestranně nakladatelsky připravit:
musí spočítat délku textu i počet
tiskových stran, rozhodnout, jak
kniha bude vypadat, vytvořit ekonomický model knihy, připravit
licenční smlouvy, provést domácí
i stránkovou korekturu, připravit
popis knihy pro typografa, tlumočit mu své požadavky a spolupracovat s ním, napsat texty pro propagaci knihy a na záložky, připravit
a zajistit propagaci knihy, postarat
se o povinné, autorské a recenzní
výtisky. Obálky těchto knih i jejich
veškerou vnitřní typografii navrhují v rámci svého studia zase jiní
studenti – studenti některé grafické
Klíček ke knihám
9
školy. A tak by se všichni měli také
naučit, že příprava knihy je kolektivní proces, v němž spolupracuje
(často s trochu jinými představami)
celá řada subjektů – autor, nakladatel, typograf.
Neplánujete i nějakou veřejnou
přednášku či kurz?
Ne.
Myslíte si, že se v ČR více prosadí
elektronická kniha?
Elektronická média se budou bezesporu prosazovat čím dál více. Ale
jak rychlý to bude proces a kdy
a které segmenty knižního trhu
zásadně změní, to dnes myslím,
nejde vůbec odhadnout. Může to
být, pokud se objeví nějaké dostatečně kvalitní zobrazovací zařízení, které se vyrovná papíru
(zatím o takovém zařízení ale
nevím), hodně rychlý proces, ale
zrovna tak to může trvat dlouho.
Předvídat technologický pokrok
nejde, on se totiž vždycky vydá
nějakým směrem, který před pěti
lety nikdo nečekal.
Je podle Vás Internet konkurencí knize? Nebo naopak může
knihám pomáhat?
Internet je obrovským zdrojem
informací. To je bezesporu konkurence, která se prosadí. Internetový
prodej knih v budoucnosti (patrně
nepříliš vzdálené) jistě zásadně
změní prodej knih. Nemyslím si,
ale, že nakladatelství se budou
nějak překotně měnit na internetová (jejich význam je dnes zanedbatelný, a nejspíš takový i dlouho
zůstane). A vůbec si myslím, že
nakladatelé po zkušenosti, co digitalizace udělala s trhem hudebních cédéček, budou při přechodu
na digitální média mnohem opatrnější, než byli jejich hudební
kolegové.
Dlužno říci, že internet je také
obrovským žroutem času a zdrojem nenáročné zábavy. Tato jeho
stránka je samozřejmě knihám
nepřátelská, protože zmenšuje
dobu, kterou lidé hodlají věnovat
čtení.
V ČR je několik velmi populárních amatérský literárních serverů. Sledujete je? Nehledáte zde
třeba skryté talenty? Co si o nich
myslíte?
K tomu jsem si již vyjádřil.
Stránky, na něž se ptáte, nesleduji.
Nicméně několikrát jsem nějaký
takový server navštívil a vždy jsem
měl pocit, že jsem se ocitl v říši grafomanie. Nikdy jsem tam neobjevil
nic, co by stálo za řeč. Že se tam
někdy objeví nějaký talent samozřejmě nelze vyloučit. Ale moc
pravděpodobné to není. Myslím
si, že opravdový talent si nakonec
cestu k nějakému „papírovému“
nakladateli najde.
Stíháte, při Vašem pracovním
vytížení, sledovat všechny knižní
novinky?
Každý den, když vstanu, zapnu
počítač a odejdu do koupeny. Než
si vyčistím zuby, nastartuje se a
mohu si k němu sednout. Okamžitě
si pak stáhnu a prohlédnu soubor
s knižními novinkami, které vyšly
minulý den a které mi posílá databáze Ceskeknihy.cz. Tato databáze
zachycuje okamžitě přes polovinu
všech titulů, které u nás vycházejí,
zejména pak tituly z nejvýznamnějších nakladatelství. Je jich každý
den většinou tak dvacet až osmdesát. Takže ano, skutečně se mi daří
dost komplexně sledovat novou
knižní produkci. Samozřejmě ale
nejsem schopen všechny novinky
přečíst, jakkoliv čtu rád.
Jaká kniha se Vám v poslední
době líbila?
Tak třeba Salman Rushdie Klaun
Šalimar,
poezie
Zbigniewa
Herberta v knížce Ze země pana
Nikoho, rukopisný román Tichý
zpěv ve výši Jaroslava Kříže,
O bílých slonech Hany Douskové,
Jít krást koně Petra Pettersona,
Rok kohouta Terezy Boučkové.
A také Milenec od A. B. Jehošui
a Puškinův knoflík Sereny Vitale
a Příběhy matematiky Milana
Mareše, Chyba Marka Šindelky
(abych si přihrál polívčičku knih,
které jsem nedávno sám vydal). Je
toho zkrátka hodně.
A jaký je Váš oblíbený autor?
Tady nebudu jmenovat nikoho – je
jich opravdu hrozně moc.
Racer, Tereza
Klíček ke knihám
Sanditon
Jane Austenová a Marie Dobbsová
V britské literatuře je jen několik autorek, které se dostaly do
podvědomí celého světa. Jednou
z nich by byla Agatha Christie, další
Jane Austenová (a dneska asi ještě
J. K. Rowlingová). Jedna pro svoji
literární nesmrtelnost musela
napsat desítky detektivek, druhé
stačilo šest románů, a dosáhla stejného efektu. Austenová svůj relativně krátký život (1775-1817)
prožila na anglickém venkově,
kam také situovala své romány.
Pocházela z panské rodiny, a tak
ve svých knihách popisovala osudy
lidí ze střední i vyšší třídy tehdejší britské společnosti. Jak napsal
Z. Stříbrný v „Dějinách anglické
literatury“: „… svým vzácným
uměním jemné a složité charakterizace a ironického podbarvování
významně ovlivnila vývoj románu
v 19. a 20. století.“
Popularita jejich knih už trvá přes
dvě stě let, a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to v následujících letech mělo být jinak. Náměty
románů se už několikrát převedly
na filmové plátno a další zpracování
se ještě chystají. Román „Sanditon“
se z řady jejích tzv. domestic novel
(příběhů z rodinného prostředí)
vymyká tím, že se jedná o nedokončené dílo. Austenová ho začala
psát necelý rok před svojí smrtí a
podařilo se ji dokončit pouze jedenáct kapitol. O jeho dokončení se
pokusilo mnoho autorů, ze kterých nakl. Daranus vybralo verzi
autorky Marie Dobbsové. Kniha
poprvé vyšla v češtině v roce 1999
pod názvem „Romance u moře“.
„Hrdinou“ příběhu by se dalo
nazvat malé lázeňské městečko
Sanditon na jihu anglického
pobřeží. Malé, celkem neznámé
letovisko v ústraní, ve kterém tráví
své letní měsíce různorodá společnost, od jedinců nesmělých, stydlivých, přes vdavek chtivé slečny,
nabubřelé gentlemany, prostořeké světáky, až po tragikomické
postavy hypochondrů. Celý tento
kolorit charakterů a tužeb je nám
předkládán slečnou Charlottou,
která se tam dostala shodou
náhod. Nesmělá, velké společnosti
nezvyklá dívka z panského venkovské domu, je poprvé ve společnosti. Je to čistá duše, nenavyklá
intrikám
a
přetvářce,
a tak její
pohled na
dění kole
je
dosti
kritický a
přesný.
Nemůžu říci,
že by kniha
měla nějaký
dějový spád.
Příběh je spíše
popisem a rozborem jednotlivých
postav
a
postaviček,
jejich skrytých
cílů a záměrů.
Vzniká
tak
obraz anglické
společnosti,
která měla snad
více kast než
indičtí hinduisté.
Společnosti, kde
termín „majetek a bohat-
10
ství“ může mít mnoho a mnoho
významů.
Často narazíte na otázku, jak
by kniha vypadala, kdy by ji
Austenová dopsala. Jak moc je
to kniha Dobbsové, jak moc je to
námětově odlišné. Přiznám, že
kniha se četla stále dobře, příběh
mne pohltil a nějaké větší rozpory jsem nepocítil. Je fakt, že až
tak dramatický závěr by nejspíše
Austenová nevytvořila, a možná
výraz ve stylu „změnit ho zmáčknutím tlačítka“ je terminus pro tuto
dobu nepoužitelný.
Jako svoji třetí knihu od
J. Austenové vydalo nakl. Daranus
v překladu Stanislavy Pošusutové.
BoboKing
Klíček ke knihám
11
CESTA PRAŽSKÝM KRUHEM
Dan Hrubý
Bavíte se při odpolední cestě z práce
při pohledu na skupinu Japonců,
která v úžasu hledí na vámi každodenně takřka bez povšimnutí
míjenou ošuntělou pamětní desku,
umístěnou na snad ještě ošuntělejším domě s opadající fasádou?
Zkuste se na chvíli zastavit a uvědomit si minulost kolem vás. Pokud
nemáte na zastavení čas, otevřete
knihu Cesta pražským kruhem
pražského rodáka Dana Hrubého
od nakladatelství XYZ a začněte
číst. Nudit se rozhodně nebudete a
nad informacemi a detaily, v knize
obsaženými, budete žasnout stejně
tak jako cizinci, kteří právě poprvé
prošli Staroměstským náměstím.
„Jsme jako turisté ve vlastním
městě, žijeme v přesvědčení, že
jeho historii utvářejí domy, kostely
nebo paláce, a tak donekonečna
popisujeme jejich nádherné klenby,
fresky, které zdobí pozoruhodné
interiéry, štíty střech a každý záhyb
na stářím zvětralé omítce... “, píše
Dan Hrubý. „Jenže skutečnou historií města jsou lidé – příběhy a
osudy, které se v domech a palácích odehrály.“
Je zvláštní, jak rychle se vytrácí
historická paměť. To, že v Praze
před první světovou válkou žili
vedle sebe Němci a Češi, je fakt
poměrně známý. Kdo ale dokáže
dnes vysvětlit pojem „pražského kruhu“? Ten použil v polo-
vině šedesátých let dvacátého století poprvé Max Brod. Označil
tak společenství německy píšících
autorů žijících před druhou světovou válkou v Praze. Paradoxem je,
že pražský kruh začal ve vzpomínkách lidí, v zájmu badatelů a na
stranách literárněvědních příruček
existovat až čtvrtstoletí po svém
zániku.
Dan Hrubý vypráví příběh Franze
Kafky a jeho přátel – německy píšících literátů, německého básníka
Huga Saluse, básníka a dramatika
Fridricha Adlera, prozaika Gustava
Meyrinka a jiných Němců či Židů
žijících na přelomu století v Praze.
Ve druhé části knihy začíná opravdová cesta pražským (o)kruhem.
Autor se zaměřil na Staré město.
Není se čemu divit, jeho zájem je
pochopitelný, vždyť střed Prahy se
svými temnými zákoutími, úzkými
uličkami a šerými schodišti skýtá
možnost k nejednomu zajímavému vyprávění, vylíčení dramatického příběhu či dokonce celého
lidského osudu. Dan Hrubý vybírá
mezi pražskými domy a paláci a
v krátkosti představuje jejich majitele či nájemníky. Ty, kteří sice
zemřeli, ale ve vzpomínkách žijí
dál. Tak třeba ve Wiehlovském
domě Skořepka (527/1) žil se svými
rodiči Max Brod, nejbližší přítel
Franze Kafky, zachránce jeho
rukopisů, muž, který objevil pro
svět Jaroslava Haška a zejména pak
Leoše Janáčka. Další cesta směřuje po Hradčanech Malou Stranou
a Smíchovem. Věděli jste, že
v Opletalově číslo 930/28 měl otec
Franze Werfela továrnu na rukavice? Právě ta zajišťovala rodině
více než solidní existenci. Dan
Hrubý neopomenul přiblížit domy
a vilky Nového města a jejich majitele, stejně tak některé „slavnější“
a historií neopomenutelné obyvatele Žižkova, Vinohrad a Strašnic.
Pouť pražským okruhem zakončíme v uličkách Dejvic, Letné
a Bubenče.
Abychom si domy a jejich majitele
dokázali lépe představit, zařadil
autor do knihy poutavé fotografie
domů i jejich obyvatel. Díky tomu,
že použil dnešní číslování, čtenář
lehce najde ve velkoměstě dům,
který ho v knize zaujal.
Kniha
by
neměla
chybět
v knihovně každého „pořádného
pražáka“. Protože Prahu, tu si
člověk musí zamilovat.
Jana Spálenková
12
Klíček ke knihám
DIVOKÁ PLANETA
Petr Slavík, Václav Šilha
Petr Slavík a Václav Šilha, dva
muži, které spojil společný
zájem - fotografování zvířat ve
volné přírodě a jejichž výsledky
mnohaleté práce si nyní můžeme
prohlédnout v publikaci Divoká
planeta, kterou vydalo nakladatelství Fragment.
Divoká planeta voní dálkami, a
když v ní člověk zalistuje, snadno
nabude dojmu, že není krásnějšího
a romantičtějšího povolání, než se
stát fotografem divokých zvířat a
skrz hledáček objektivu
objevovat
svět. Že opak
je občas pravdou a že i tato
práce dokáže
být
někdy
úmorná, se
dočteme
v povídání,
které si pro
nás autoři připravili.
Za
každou fotografií je schovaný příběh;
někdy je to
příběh o tom
jak fotograf
čeká hodiny na břehu řeky Mara,
aby zachytil přechod stáda pakoňů
- pakoně se houfují na břehu a do
řeky plné krokodýlů se jim nechce,
a když už to vypadá, že se stádo
pohne, přijede auto plné turistů,
zvířata se splaší, rozutečou a několik hodin čekání přichází vniveč.
Jindy je to příběh o tom, jak se fotograf, navzdory mrazu a dešti, toulá
Bělověžským národním parkem a
doufá, že se mu podaří narazit na
zubra.
Dočteme se také, že kromě nepřízně
počasí, rušivých elementů, které
fotografované objekty vyplaší,
a špatných světelných podmínek
komplikují práci fotografa zvířata
samotná - někdy je jich příliš, jindy
se neobjeví ani jedno, někdy jsou
příliš daleko, jindy příliš blízko…
málokdy jsou podmínky ideální a
fotograf má většinou pocit, že to
mohl nafotit lépe, kdyby… a právě
toto ´kdyby´ je výzvou, která ho
žene na další a další cesty, na kterých by mohl ulovit lepší záběr.
Oba autoři se nám
krátce
představí
na začátku knihy.
Dozvíme se, jak
a kdy se dostali
k
fotografování,
co je na práci v
terénu tolik láká
a jakou jinou činností se zabývají.
Petr Slavík spolupracuje se Zoo Ústí
nad Labem, je autorem knihy Divoká
srdce a pravidelně
pořádá
aukce,
jejichž výtěžek je
věnován na chov
vzácných a ohrožených druhů. Václav
Šilha publikuje v řadě cestopisných
a fotografických magazínů, pořádá
různé přednášky a fotografické
presentace a organizuje fotografická safari v Keni, Botswaně a na
Aljašce, kde si fotografové - amatéři mohou vyzkoušet na vlastní
kůži, co tato práce obnáší.
Fotografie jsou rozdělené do tří
částí - Lovci a kořist, Tlupa, stádo,
smečka a Křídla. Tímto netradičním rozdělením kapitol se autorům
podařilo zajistit, že se do knihy dá
zařadit prakticky jakýkoliv obrázek divoké zvěře. Na fotografiích
najdeme zachycena malá osobní
dramata, ale i klidná lenivá odpoledne, přechod stáda pakoňů přes
řeku Mara plnou krokodýlů, ale i
spokojená lvíčata spící po dobrém
obědě, zoufalou snahu plameňáka
uniknout smrtícímu zobáku čápa
Marabu, či páření Thomsonových
gazel, …
Na konci knihy v rejstříku najdeme
ještě krátké shrnutí všech fotografií- obrázek, jméno zvířete, jméno
fotografa a krátký popisek situace.
Divoká planeta je skutečně publikací, která stojí za pozornost. Má pevnou vazbu, kvalitní
papír a na přebalu trochu tajuplnou fotku slona afrického za soumraku, který je takovou malou
ochutnávkou toho, co čeká uvnitř.
Pokud byste potřebovali trochu
větší ochutnávku, která by Vás přiměla si Divokou planetou pořídit,
podívejte se na webové stránky
autorů
www.petrslavik.cz
a www.photosilha.cz
Napište
nám
Radana Maslowská
Napište nám
Máte nějaký nápad na to, o
čem byste si v našem časopise rádi přečetli? Chcete
nám sdělit, že jsme úplně
vedle nebo snad máte
v úmyslu utrousit několik
pochvalných slov? Napište
nám a podělte se s námi o
své názory, budou-li zajímavé, otiskneme je v příštím čísle. Na sdílné čtenáře
stále čekají zajímavé knižní
odměny.
Adresa pro Vaše e-maily je
[email protected].
Redakce