zde

Transkript

zde
Slovník chemických
pojmů
Autoři:
Editor:
Elektronická verze:
Kolektiv VŠCHT Praha
prof. RNDr. Milan Kodíček, CSc.
Karel Matas
Evropský sociální fond
Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Použití slovníku:
• V záhlaví každé stránky je zobrazena abeceda. Písmena v ní
fungují jako odkazy na seznam příslušných hesel. Diakritika se
nerozlišuje (tzn. Č je zařazeno pod C ).
• Hesla začínající řeckým písmenem jsou zařazena podle svého
českého čtení (tzn. heslo π-vazba je zařazeno pod P ).
Následující hesla nejsou v textu odkazována; doporučujeme
uživateli slovníku, aby si je prostudoval předem.
anion, atom, buňka, částice, elektron, elektronový pár, energie,
hmotnost, hustota, chemická vazba, chemie, interakce, ion, kation,
koncentrace, látka, mol, molekula, neutron, objem, plyn, proton, rovnováha, rozpouštědlo, roztok, sloučenina, směs, soli, tání, teplo, teplota, tlak, tuhnutí, var, vodiče, vzorec.
Vysvětlivky ke kódům pod hesly:
F
O
A
B
1
2
fyzikální a obecná chemie
organická chemie
analytická chemie
biochemie
pro maturanty a studenty prvního ročníku VŠCHT
pro studenty třetího ročníku VŠCHT
(právě končící bakalářské studium)
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
absorbance – absorpce – acidita – acyl – acylace – acylhalogenidy
adice – adice konjugovaná – ADP – adsorpce – akceptor elektronů
akceptor protonu – aktivita enzymu – aktivita enzymu katalytická
aktivita iontu – aktivita optická – aldehydy – alkany – alkeny
alkoholy – alkyl – alkylace – alkyny – allotropie – amfionty
amfolyty – amidy – aminocukry – aminokyseliny – aminoskupina
aminy – anabolismus – anhydridy karboxylových kyselin – anion
anisotropie – anoda a katoda – anomery – apoenzym – apoprotein
areny – aromaticita – aryl – atom – ATP – autokatalýza
autotrofie a heterotrofie
absorbance – bezrozměrná veličina, kvantifikující podíl absorbovaného elektromagnetického záření při průchodu vzorkem. Pokud do
vzorku vstupuje záření o intensitě I0 a vystupuje z něj záření o intensitě I, pak absorbance vzorku A = log II0 . Je-li tedy intensita
záření (o určité vlnové délce) vzorkem snížena desetkrát, je absorbance vzorku rovna 1. Ve starší literatuře se používá místo pojmu
absorbance pojem extinkce (viz Lambertův-Beerův zákon). [FA1]
absorpce – pohlcení nebo vstřebání, pojem, užívaný v různých souvislostech, např: a) pohlcení záření látkou, jejíž molekuly tak přecházejí do excitovaného stavu (srov. absorbance); b) vstřebání látky
z trávicího traktu do organizmu; c) rozpuštění plynu v kapalině,
apod.
[F1]
acidita – schopnost látky chovat se jako kyselina, tj. poskytovat
proton (vodíkový kation, H+ ) (Brønstedova kyselina) nebo obecněji
přijímat elektronový pár (Lewisova kyselina).
[FO1]
1
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
acyl – skupina vzniklá formálním odtržením hydroxylové skupiny z karboxylové funkce příslušné
karboxylové kyseliny.
[O1]
acylace – zavedení acylu (skupiny –COR) do molekuly. Např. acylací alkoholů vznikají estery, acylací aromatických sloučenin vznikají
arylketony. Nejpoužívanějšími acylačními činidly jsou acylchloridy
(chloridy karboxylových kyselin) nebo anhydridy kyselin. Acylace
aromátů je známa jako Friedelova–Craftsova acylace a probíhá v přítomnosti Lewisových kyselin (např. AlCl3 ).
[O2]
O
O
CH3CH2OH
+
H3C
H3 C
C
O
H3C
C
+
HCl
+
HCl
OCH2CH3
O
Cl
+
C
AlCl3
CH3
Cl
acylhalogenidy – viz halogenidy karboxylových kyselin.
[O2]
adice – reakce, při které do- H
H H
H
H C C H
chází ke spojení dvou reaktantů H C C H + Br2
Br Br
za vzniku jediného produktu.
H H
+
H
H
H
Typickým příkladem je reakce
C C
H C C H
+ H2O
H
činidla s násobnou vazbou dru- H
H OH
hého reaktantu, přičemž násobná vazba zanikne. Například adicí halogenu na dvojnou vazbou
vznikají dihalogenderiváty, kysele katalyzovanou adicí vody vznikají
alkoholy.
[FO1]
2
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
adice konjugovaná – adice
Br
probíhající na konjugovaný sys+ Br2
tém dvojných vazeb. V případě,
Br
Br
že v molekule jsou dvě dvojné
+ Br2
vazby v konjugaci, může nastat
situace, kdy se činidlo naváže na
Br
jednu dvojnou vazbu a druhá
Nahoře: 1,2-adice, dole: 1,4-adice
zůstane nedotčena (1,2-adice),
nebo se činidlo naváže na oba konce násobných vazeb a dvojná vazba
vznikne uprostřed, kde předtím nebyla (1,4-adice).
[O2]
ADP – adenosindifosfát, viz ATP.
[B1]
adsorpce – zachycení plynu nebo kapaliny na povrch pevné fáze.
Nejčastěji k tomuto jevu dochází v důsledku nekovalentních interakcí
mezi pevným adsorbentem a adsorbovanou látkou; jedná se o rovnovážný jev a hovoříme též o fyzikální adsorpci. Adsorpce prostřednictvím chemických (kovalentních) vazeb bývá nevratná. Adsorpce
se využívá při dělení plynných látek, zejména v některých chromatografických technikách (viz chromatografie).
[F1]
akceptor elektronů – viz Lewisova kyselina. Při vzniku donorakceptorové vazby to bývá atom (často přechodného kovu), který má
volné valenční orbitaly, do nichž může přijmout volný elektronový
pár donoru.
[F1]
akceptor protonu – viz donor protonu.
[F1]
aktivita enzymu – schopnost enzymu katalyzovat určitou reakci,
t.j. přeměňovat substrát(y) na produkt(y); klíčový, byť nepříliš přesně
definovaný pojem enzymologie.
[B1]
3
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
aktivita enzymu katalytická – veličina, která je mírou množství
aktivního enzymu v určitém preparátu. Měří se tak, že se za standardních podmínek zjišťuje, kolik substrátu enzym schopen přeměnit
za jednotku času.
[B2]
aktivita iontu – bezrozměrná veličina, charakterizující chování iontu v reálném roztoku, kde se ionty v důsledku vzájemných elektrostatických interakcí chovají, jako by měly jinou koncentraci než
je analytická. Aktivitu iontu i lze vyjádřit jako ai = γi · ci , kde ci
je koncentrace iontu a γi tzv. aktivitní koeficient, jehož hodnoty se
obvykle pohybují v intervalu 0 – 1; při nekonečném zředění roztoku
nabývá hodnotu 1. Aktivitu není experimentálně snadné stanovit,
měly bychom ji však používat (místo koncentrací) např. při přesnějších výpočtech rovnovážného složení podle Guldbergova-Waagova
zákona, v kinetických rovnicích či při popisu elektrolytické disociace
(rovnice Hasselbalchova-Hendersonova).
[F2]
aktivita optická – stáčení roviny lineárně polarizovaného záření;
jde o základní vlastnost roztoků chirálních molekul (viz optická rotace).
[F1]
aldehydy – karbonylové sloučeniny, které
obsahují funkční skupinu –CHO (karbonylovou skupinu, na kterou je navázán alkyl
či aryl a atom vodíku).
[O1]
4
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
alkany – uhlovodíky, ve kterých jsou
všechny atomy vázány pouze jednoduchými vazbami.
[O1]
alkeny – uhlovodíky, které obsahují alespoň jednu dvojnou
vazbu mezi atomy uhlíku (C=C).
Neobsahují však vazbu trojnou.
[O1]
alkoholy – sloučeniny s funkční skupinou
–OH vázanou k atomu uhlíku, který je součástí nasyceného řetězce. Formálně vznikají
náhradou atomu vodíku ve vodě alkylem.
[O1]
alkyl – zbytek odvozený
formálním odtržením atomu
vodíku z příslušného uhlovodíku.
[O1]
alkylace – reakce, při níž se zavádí alkylový řetězec do molekuly.
Nejčastěji používanými alkylačními činidly jsou halogenalkany (chloralkany, bromalkany nebo jodalkany), případně reaktivní estery sulfonových kyselin (např. p-toluensulfonáty, zvané tosyláty). Podle
atomu, na jaký se alkylový řetězec zavádí, můžeme tyto reakce rozdělit na alkylace heteroatomů (O, S, N, aj.) a C-alkylace. Například
reakcí alkoholátu sodného s alkylhalogenidem dochází k alkylaci kyslíku v alkoholátu – vznikají ethery.
[O1]
5
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
alkyny – uhlovodíky, které obsahují trojnou
vazbu mezi atomy uhlíku (C≡C).
[O1]
allotropie – schopnost prvku vytvářet různé krystalové formy. Nejznámějšími příklady jsou allotropické formy uhlíku (diamant a grafit) či fosforu (červený, bílý a černý).
[F2]
amfionty – amfoterní ionty, též amfolyty, zwitterionty nebo vnitřní
soli, částice, obsahující jak kyselé, tak bazické skupiny. Typickými
představiteli amfiontů jsou aminokyseliny; v neutrálním roztoku jejich karboxylová skupina ztrácí proton a vzniká z ní záporně nabitá
skupina –COO− , aminoskupina zde proton přijímá a vzniká kladně
nabitá skupina –NH+
[FAOB1]
3.
amfolyty – viz amfionty.
[FAOB1]
amidy – funkční deriváty karboxylových
kyselin, obsahující v molekule skupinu –
CONR2 (R = vodík, alkyl, aryl).
[O1]
N -fenylacetamid
(N -fenylethanamid)
aminocukry – monosacharidy, jejichž jedna hydroxylová skupina
je nahrazena skupinou aminovou. Významné jsou zejména 2-deoxy2-aminoaldosy a jejich N-acetylované deriváty; jsou běžnou součástí
glykoproteinů, ale i mnohých oligo– a polysacharidů.
[OB2]
6
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
aminokyseliny – substituční deriváty karboxylových kyselin, obsahující aminoskupinu;
biologicky nejvýznamnější aminokyseliny obsahují aminoskupinu v poloze 2 (tzv. αaminokyseliny). Volně aminokyseliny existují
ve formě amfiontů. Aminokyseliny jsou základními stavebními jednotkami peptidů a
bílkovin, v nichž jsou jejich sousedící zbytky
spojeny peptidovou vazbou. V biochemii dělíme aminokyseliny
zejména na: a) proteinogenní, které jsou zabudovávány do bílkovin
při translaci, a neproteinogenní; pro každou proteinogenní aminokyselinu existuje genetický kód, a proto se někdy nazývají kódované;
b) esenciální, které heterotrofní organizmus (většinou v této souvislosti uvažujeme o organizmu lidském) nedokáže sám syntetizovat a
musí je tedy přijímat potravou, a neesenciální.
[OB1]
aminoskupina – funkční skupina obH
R1
R1
sahující atom dusíku (nesoucí volný
N
N
N
H
H
R2
elektronový pár), ke kterému jsou jed1
2
R , R = alkyl nebo aryl
noduchou vazbou připojeny atomy vodíku, alkyly, aryly nebo jejich kombinace. Aminoskupina je funkční
skupinou aminů.
[O1]
aminy – sloučeniny, které mají jeden, dva nebo tři uhlíkaté řetězce
připojené k atomu dusíku (RNH2 – primární aminy, R2 NH – sekundární aminy, R3 N – terciární aminy). Formálně vznikají náhradou
atomů vodíku v amoniaku alkylem či arylem.
[O1]
7
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
anabolismus – část metabolismu, při níž dochází k syntéze látek
(stavebních, zásobních a regulačních, malých i polymerních molekul). Pro tyto procesy organizmus potřebuje energii a výchozí látky,
které dodává katabolismus.
[B1]
anhydridy karboxylových kyselin – funkční
deriváty, v nichž jsou dva (stejné nebo různé)
zbytky kyselin propojeny prostřednictvím atomu
kyslíku (RCOOCOR’). Formálně vznikají odtržením molekuly vody ze dvou molekul kyselin
(proto anhydridy).
anion – ion nesoucí záporný náboj.
O
H3C
C
O
O
C
CH 3
acetanhydrid
(ethananhydrid)
[O2]
[F1]
anisotropie – vlastnost pevných látek, kdy jejich charakteristiky
(zejména optické) závisejí na postavení krystalu vůči vnějšímu činiteli (dopadajícímu paprsku záření, tlaku apod.).
[F2]
anoda a katoda – v elektrochemii názvy elektrod. Na anodě probíhá oxidace zatímco na katodě redukce. Při elektrolýze je anoda
nabitá kladně a katoda záporně, v galvanickém článku je tomu naopak.
[F2]
anomery – diastereoisomery cyklických forem monosacharidů, které
se liší konfigurací na poloacetalovém uhlíku (C1 u aldos, C2 u běžných ketos, např. fruktosy). Pokud není poloacetalový hydroxyl zablokován (viz glykosidová vazba), jsou oba anomery a necyklická
forma monosacharidu v rovnováze (viz též mutarotace).
[O2]
8
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
apoenzym – peptidová část složeného enzymu (srov. holoenzym).
[B1]
apoprotein – bílkovina zbavená svých přirozených prosthetických
skupin (sacharidů, vázaných kovů, fosfátových skupin atd.). Neobsahuje tedy žádné nepeptidové složky.
[B2]
areny – aromatické uhlovodíky; tj. monocyklické i polycyklické uhlovodíky splňující pravidla aromaticity (viz aromatické sloučeniny).
Jako areny jsou rovněž označovány i jejich deriváty s alkylovými substituenty.
[O1]
aromaticita – soubor charakteristických vlastností cyklických konjugovaných π-elektronových systémů, mezi něž patří například neobvyklá stabilita nebo tendence k substitučním místo adičním reakcím
s elektrofilními činidly (více viz aromatické sloučeniny).
[O1]
aryl – zbytek odvozený formálním odtržením jednoho atomu vodíku od příslušného aromátu.
[O1]
atom – nejmenší částice hmoty, kterou již chemickými prostředky
dále nelze dělit a která rozhoduje o vlastnostech daného chemického
prvku. Z řeckého átomos – nedělitelný.
[F1]
9
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
ATP – adenosintrifosfát, nejdůležitější energetický metabolit buněk. Energetický zisk, spojený s rozštěpením ATP, je dán poklesem energie produktů reakce (ADP+Pi resp. AMP+PPi ). Ve vodném neutrálním prostředí je ATP stabilní, protože jeho (silně exergonické) hydrolytické štěpení má vysokou aktivační energii. ATP
vzniká z ADP připojením třetí fosfátové skupiny.
[B1]
autokatalýza – proces, při němž reakční rychlost exponenciálně
vzrůstá, protože se v důsledku probíhajících dějů zvyšuje účinnost
katalýzy. Jinými slovy, jde o katalýzu chemické reakce jedním z reakčních produktů. Typickým příkladem je působení některých proteolytických enzymů, které, kromě štěpení substrátu, také aktivují
„samy sebe“ - převádějí neaktivní proenzym na aktivní enzym. Jiným příkladem je zrychlování z počátku pomalé oxidace látek manganistanem draselným, kdy reakce je urychlována vznikajícími manganatými ionty.
[F2]
autotrofie a heterotrofie – rozlišení organizmů z hlediska schopnosti syntetizovat organické látky. Zatímco autotrofní organizmy
mohou vytvářet organické složky svého těla z anorganických látek,
10
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
především z oxidu uhličitého jako zdroje uhlíku, heterotrofní tuto
schopnost nemají a musejí přijímat organické látky v potravě z vnějšího prostředí.
[B1]
báze – báze nukleových kyselin – bazicita – bílkoviny – biochemie
biopolymery – bod isoelektrický – bod trojný – bromace – buňka
báze – sloučenina schopná přijmout proton H+ (Brønstedova báze)
či poskytnout volný elektronový pár (Lewisova báze). Viz podrobněji
u hesla kyseliny a zásady.
[FO1]
báze nukleových kyselin – též nukleové nebo dusíkaté báze, základní součásti nukleosidů, nukleotidů i nukleových kyselin. Dělí se
podle heterocyklických sloučenin, které tvoří základ jejich struktury,
na báze purinové (adenin, guanin) a báze pyrimidinové (cytosin, uracil, thymin). Vytvářejí doplňkové dvojice (tzv. komplementární páry,
viz komplementarita bází), v nichž se vždy jedna purinová a jedna
pyrimidinová báze vzájemně váží vodíkovými vazbami.
[B1]
11
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
bazicita – schopnost látky chovat se jako báze, tj. přijímat proton
(vodíkový kation, H+ ) (Brønstedova báze) nebo obecněji poskytovat
elektronový pár (Lewisova báze).
[FO2]
bílkoviny – též proteiny, biopolymery, jejichž kostru tvoří polypeptidový řetězec, obsahující obvykle 100 – 2 000 aminokyselinových
zbytků; menší konjugáty aminokyselin řadíme mezi peptidy. Peptidové řetězce bílkovin jsou syntetizovány na ribosomech procesem
zvaným translace; téměř všechny pak podléhají dalším, tzv. posttranslačním modifikacím. V buňce se vyskytuje několik set až tisíc
různých bílkovin; pořadí aminokyselin v polypeptidovém řetězci je
pro každou bílkovinu jedinečné a geneticky dané. Podle složení lze
bílkoviny dělit na bílkoviny jednoduché, tvořené pouze polypeptidovým řetězcem, a složené, které obsahují kromě aminokyselinových
zbytků ještě další struktury (sacharidové zbytky – glykoproteiny,
hem – hemové bílkoviny, kovový ion – metalloproteiny, zbytek kyseliny fosforečné - fosfoproteiny atd.). Podle funkce obvykle dělíme
bílkoviny na enzymy, membránové receptory, kanály a přenašeče, bílkoviny transportní a skladovací, bílkoviny obranného systému a bílkoviny strukturní.
[B1]
biochemie – vědní obor snažící se vysvětlit biologické děje pomocí
chemických prostředků a pojmů; nejprudčeji se rozvíjející obor chemie, který zásadním způsobem ovlivňuje všechny oblasti biologie,
lékařství, zemědělství apod.
[B1]
biopolymery – souhrnný název pro bílkoviny, nukleové kyseliny a
polysacharidy (viz hesla struktura biopolymerů . . . ).
[B1]
bod isoelektrický – hodnota pH roztoku, v němž se amfion nepohybuje v elektrickém poli; to znamená, že jeho volný náboj je zde
nulový . Isoelektrický bod lze určit pro každý amfion, tedy např. pro
aminokyseliny, peptidy a bílkoviny.
[FAB2]
12
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
bod trojný – teplota a tlak, při nichž jsou v rovnováze tři fáze,
obvykle pevná, kapalná a plynná fáze dané látky. Pro vodu tato
rovnováha nastává při tlaku 610,6 Pa a teplotě 0,01 ◦ C; tato teplota
odpovídá hodnotě 273,16 kelvinů a její pomocí je kelvin definován
v mezinárodní soustavě jednotek SI.
[F2]
bromace – zavedení atomu bromu do molekuly; analogie chlorace
(viz tamtéž).
[O1]
buňka – základní organizační jednotka živé hmoty. Strukturně se
buňky navzájem velmi liší, jsou však všechny ohraničeny buněčnou
(tzv. plasmatickou) membránou, základ jejich obsahu tvoří vysoce
koncentrovaný roztok bílkovin, tzv. cytosol a obsahují genetickou
informaci uloženou v molekule DNA. Živou buňku lze z chemického
hlediska považovat otevřenou soustavu ve stacionárním stavu, neboť
z vnějšího prostředí přijímá živiny a vylučuje do něj odpadní látky;
s okolím vyměňuje i energii.
[B1]
13
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
centrum aktivní – centrum chirality – centrum stereogenní
C-kyselina – coulometrie – cukry – cytoplasma – cytoskelet
cytosol – částice – částice amfoterní – činidlo oxidační a redukční
čísla kvantová – čísla převodová iontů – číslo atomové – číslo
hmotnostní – číslo koordinační – číslo magnetické spinové – číslo
neutronové – číslo nukleonové – číslo oxidační – číslo protonové
článek elektrochemický – článek potenciometrický
centrum aktivní – též reakční centrum nebo aktivní místo, oblast
ve struktuře enzymu, kam se váží substráty a kde jsou přeměňovány
na produkty. Obsahuje vždy skupiny, které zajišťují vazbu substrátů,
a skupiny katalytické, které jsou zodpovědné za jejich přeměnu. Součástí aktivního centra mohou být též prosthetické skupiny enzymu
nebo ionty kovů. Aktivní místo musí být přístupné pro přistupující
substrát(y); mívá tvar mělké prohlubně, štěrbiny nebo jamky. [B1]
centrum chirality – viz stereogenní centrum.
[FO1]
centrum stereogenní – též centrum chirality, atom, na který jsou
navázány čtyři různé substituenty či ligandy. Substituentem může
být i volný elektronový pár. Konfiguraci na stereogenním centru
označujeme pomocí stereodeskriptorů R/S. Přítomnost stereogenního centra v molekule způsobuje obvykle její chiralitu (srov. mesosloučenina).
[OB1]
14
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
C-kyselina – sloučenina schopná poskytnout proton odtržením
z vazby C–H. Mezi C-kyseliny patří například alkyny a karbonylové
sloučeniny.
[O2]
coulometrie – elektrochemická analytická metoda, při níž se stanovuje množství látky v roztoku na základě náboje (proto coulometrie
podle Coulombova zákona), který se musí dodat, aby se při elektrolýze kvantitativně vyloučil (nebo jinak přeměnil) stanovovaný ion.
Množství náboje je úměrné prošlému proudu a času, potřebnému ke
stanovení.
[FA2]
cukry – společný název pro monosacharidy a oligosacharidy (nikoli
pro polysacharidy). Jsou to bílé, krystalické, ve vodě rozpustné látky
vesměs sladké chuti. Viz sacharidy.
[B1]
cytoplasma – obsah buňky, ohraničený buněčnou membránou (srov.
cytosol).
[B1]
cytoskelet – dynamický systém vláknitých bílkovinných struktur
v cytosolu eukaryotních buněk. Tvoří jakousi kostru buňky a určuje
její tvar; současně zajišťuje všechny druhy buněčného pohybu včetně
pohybu organel a makromolekul.
[B2]
15
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
cytosol – koncentrovaný koloidní roztok makromolekul a nízkomolekulárních látek tvořící tekutý obsah buňky; jeho součástí nejsou
buněčné organely.
[B1]
částice – a) v chemii (a tím také v tomto slovníku) základní strukturní jednotky látek (atomy, molekuly, klastry nebo ionty včetně
jádra vodíku H+ ), samostatně vstupující do chemických procesů (reakcí); b) ve fyzice také elementární částice (elektrony, jaderné protony, neutrony, fotony atd.).
[F1]
částice amfoterní – částice (molekula), obsahují kyselé i bazické
skupiny, viz též amfionty.
[F2]
činidlo oxidační a redukční – látka, která se při oxidačně-redukční
reakci redukuje a svého reakčního partnera oxiduje, je činidlo oxidační, a naopak. To znamená, že při reakci 2 H2 + O2 → 2 H2 O je O2
činidlem oxidačním (redukuje se), zatímco H2 je činidlem redukčním
(oxiduje se).
[F1]
čísla kvantová – čísla, jimiž jsou v kvantové mechanice charakterizovány určité částice ve studovaném systému. V chemii kvantovými
čísly popisujeme především stav elektronů a jejich orbitalů v atomu
nebo molekule. Každý stav elektronu v izolovaném atomu lze jednoznačně popsat čtyřmi kvantovými čísly: hlavním (obvykle značeným
n), vedlejším (l ), magnetickým (m) a spinovým (s).
[F1]
čísla převodová iontů – podíl náboje, který je při vedení proudu
elektrolytem přenesen kationy (tk ) a aniony (ta ), přičemž tk +ta = 1.
[FA2]
16
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
číslo atomové – viz protonové číslo.
[F1]
číslo hmotnostní – průměrná relativní atomová hmotnost daného
prvku. Jeho hodnota závisí na nukleonovém čísle a zastoupení jednotlivých isotopů.
[F1]
číslo koordinační – počet atomů (jednovazných molekul nebo iontů)
vázaných koordinačně-kovalentní vazbou na centrální atom (ion)
v koordinační sloučenině. Např. v diamminstříbrném iontu [Ag(NH3 )2 ]+
má stříbro kordinační číslo 2, v tetraaquaměďnatém iontu [Cu(H2 O)4 ]2+
měd koordinační číslo 4 a v hexakyanidoželezitém iontu [Fe(CN)6 ]3+
železo koordinační číslo 6.
[F1]
číslo magnetické spinové – viz spin.
[F2]
číslo neutronové – počet neutronů v jádře atomu; obvykle se značí
N . Lze ho snadno vypočítat při znalosti nukleonového (A) a protonového čísla (Z), neboť N = A − Z.
[F1]
číslo nukleonové – počet nukleonů (protonů a neutronů) v jádře
daného atomu; obvykle se značí A.
[F1]
číslo oxidační – též oxidační stupeň, poněkud formální vyjádření
stupně oxidace atomu ve sloučenině; čím je oxidační číslo atomu ve
sloučenině vyšší, tím je vyšší i jeho stupeň oxidace. Oxidační číslo
je definováno jako náboj, který by atom měl, pokud bychom mu
přisoudili počty elektronů podle následujících pravidel: 1) oxidační
17
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
stav volných (nevázaných) prvků je roven nule; 2) jednoduché (jednoatomové) ionty mají oxidační číslo rovno náboji; 3) ve sloučenině
přejdou valenční elektrony k atomu s nejvyšší elektronegativitou;
4) v běžných sloučeninách má vodík oxidační číslo +I a kyslík -II,
pouze v hydridech kovů má vodík oxidační číslo -I, kyslík v peroxidech -I a v difluoridu kyslíku OF2 +II; 5) algebraický součet
oxidačních čísel atomů v neutrální molekule je roven nule, v případě
iontu se jejich součet rovná jeho náboji. U organických sloučenin je
oxidační číslo počítáno na základě úvahy, že elektrony vazby patří
elektronegativnějšímu atomu ze dvou vazebných partnerů (viz pravidlo 3) a elektrony z vazby mezi stejnými atomy se dělí stejným
dílem. Tak například v molekule ethanolu se uhlík methylové skupiny váže na 3 méně elektronegativní atomy vodíku a jeden atom
uhlíku. Formálně mu tedy náleží 3 · 2 + 1 = 7 elektronů. Neutrální
atom uhlíku má 4 elektrony, formální oxidační číslo tohoto uhlíku je
tedy 4 − 7 = −3. Znalost oxidačního čísla se uplatňuje zejména při
vyčíslování rovnic oxidačně-redukčního typu.
[F1]
číslo protonové – též atomové, číslo, udávající, kolik obsahuje jádro daného atomu protonů, a tím také kladných nábojů; samozřejmě
také odpovídá počtu elektronů v neutrálním atomu. Obvykle se značí
Z. Udává také pořadí prvku v přirozené řadě, patrné z periodické
tabulky.
[F1]
článek elektrochemický – též galvanický, systém tvořený dvěma
elektrodami, ponořenými v roztoku elektrodově aktivních látek. Klasickým příkladem je Danielův galvanický článek, v němž je do roztoku CuSO4 ponořena měděná elektroda a do roztoku ZnSO4 elektroda zinková; oba roztoky jsou vodivě propojeny. Anodu, která se
nabíjí záporně, tvoří zinek, který se oxiduje na Zn2+ , zatímco na
kladně nabité měděné katodě dochází k redukci Cu2+ na měď. Takovýto článek může sloužit jako zdroj elektrického proudu (baterie).
V případě, že vložením vnějšího napětí je možno původní stav systému obnovit, hovoříme o akumulátorech.
[FA2]
18
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
článek potenciometrický – systém tvořený dvěma elektrodami,
ponořenými do roztoku, a zařízením, měřícím potenciál mezi nimi.
Jedna elektroda bývá I. druhu (měrná), druhá II. druhu (indikační).
Hodnota měřeného potenciálu pak závisí na koncentraci stanovované
látky v roztoku. Analytickou metodu, využívající tento typ článku,
nazýváme potenciometrií.
[FA2]
dehalogenace – dehydratace – dehydrogenace – dehydrohalogenace
děje adiabatické – děje isobarické, isochorické a isotermické – děje
samovolné – děje vratné a nevratné – děj fotochemický – děj fyzikální
děj chemický – délka vlnová záření – denaturace – deoxycukry
deriváty karboxylových kyselin funkční – deriváty karboxylových
kyselin substituční – deriváty uhlovodíků – destilace – diagram
fázový – diagram stavový – diastereoisomery – dihelix DNA – dipól
disacharidy – disociace elektrolytická – disproporcionace – DNA
donor elektronu – donor protonu – dualizmus korpuskulárně – vlnový
dynamika konformační – dynamika molekulová
dehalogenace – eliminace molekuly halogenu X2 za vzniku násobné
vazby nejčastěji účinkem zinku nebo hořčíku.
[O2]
dehydratace – a) v organické chemii
odstranění molekuly vody z molekuly
reaktantu, obvykle za vzniku dvojné
vazby; jde o opačný děj než je adice vody na dvojnou vazbu; dehydratačními činidly jsou například silné kyseliny nebo oxid fosforečný
(srov. kondenzace za odstranění vody); b) v anorganické chemii odstranění krystalové vody, vedoucí k rozpadu krystalové struktury;
c) v běžné terminologii pokles množství vody v libovolném tělese:
v medicíně pokles množství vody v organizmu, v potravinářství vysušení potravin za účelem jejich konzervace apod.
[OFB2]
19
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
dehydrogenace – forma oxidace látky odtržením dvou atomů vodíku. V katabolismu velmi běžná reakce, kdy se např. hydroxylová
skupina přeměňuje na aldehydovou nebo ketonovou či kdy se jednoduchá vazba mění na dvojnou; akceptorem atomů vodíku (oxidačním
činidlem) bývá některý z kofaktorů příslušného enzymu , kterým zde
říkáme dehydrogenasy.
[OB2]
dehydrohalogenace – eliminace molekuly halogenvodíku z molekuly halogenderivátu za vzniku násobné vazby. Reakce probíhá nejčastěji účinkem silné báze.
[O2]
Br
+
KOH
+
KBr
+
H2O
děje adiabatické – termodynamické procesy, při nichž nedochází
k tepelné výměně mezi soustavou a okolím. Soustava je tedy dokonale tepelně isolována (např. v termosce). Za adiabatický lze pokládat i děj (např. výbuch), který proběhne tak rychle, že se výměna
tepla s okolím nestačí uskutečnit.
[F2]
děje isobarické, isochorické a isotermické – termodynamické
procesy probíhající za konstantního tlaku, objemu nebo teploty.
[F2]
děje samovolné – viz vratné a nevratné děje.
[F2]
děje vratné a nevratné – a) definice termodynamická: Při vratném ději prochází soustava velkým počtem malých změn a je trvale
v rovnováze - tento proces lze kdykoliv malou změnou podmínek
20
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
obrátit; jakýkoliv jiný způsob přechodu je nevratný. Všechny samovolně probíhající děje jsou nevratné, neboť systém, v němž probíhají,
je mimo rovnováhu. b) definice biochemická: Děje, které za fysiologických podmínek mohou vést k obnovení původního stavu (často
ve vztahu k jedné molekule), považujeme za vratné. Patří se např.
vazba kyslíku na molekulu hemoglobinu, vratná denaturace, ale též
fosforylace proteinu, kdy jeden enzym katalyzuje přenos fosfátového
zbytku z ATP na protein a druhý enzym jeho hydrolytické odštěpení
při obnově struktury daného proteinu.
[FB1]
děj fotochemický – viz fotochemické reakce.
[F1]
děj fyzikální – proces, při němž základní struktura látky (stavba
molekul) zůstává nedotčena (srov. chemický děj).
[F1]
děj chemický – proces, při němž se mění struktura stavebních částic obsažených ve studovaném systému, a tím i základní vlastnosti
látky. Dochází k přerušení některých chemických vazeb a ke vzniku
vazeb nových.
[F1]
délka vlnová záření – charakteristický parametr elektromagnetického záření (viz elektronová, vibrační a rotační spektra); značí se obvykle λ. Vlnová délka souvisí s frekvencí záření (ν) vztahem ν = c/λ,
kde konstanta c je rychlost světla ve vakuu.
[F1]
denaturace – podstatná změna prostorového uspořádání molekuly
bílkoviny nebo nukleové kyseliny, při níž dochází ke ztrátě biologické aktivity. Denaturačně působí např. kyseliny, zásady, organická
rozpouštědla, tenzidy, specifická denaturační činidla (např. močovina nebo guanidinhydrochlorid pro bílkoviny), ale i vyšší teplota
(tzv. tepelná či teplotní denaturace). Za určitých podmínek může
být denaturace vratná (viz renaturace).
[B2]
21
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
deoxycukry – sacharidy, které obsahují oproti běžným cukrům o jeden kyslíkový atom méně. Nejdůležitější deoxypentosou je 2-deoxyribosa, součást
DNA.
[B2]
HO CH2
H H
HO
O
HO
HH
H
β-D-2deriváty karboxylových kyselin funkční – sloudeoxyribofuranosa
čeniny vznikající formální náhradou hydroxylové
skupiny (–OH) v karboxylové skupině. Hlavními představiteli jsou
acylhalogenidy, anhydridy, estery a amidy karboxylových kyselin.
[O1]
deriváty karboxylových kyselin substituční – sloučeniny vznikající náhradou atomu vodíku ve struktuře karboxylové kyseliny
mimo karboxylovou skupinu (např. aminokyseliny, halogenkyseliny,
hydroxykyseliny či ketokyseliny).
[O1]
deriváty uhlovodíků – organické sloučeniny, které obsahují kromě
atomů vodíku a uhlíku i další prvky, například kyslík, dusík či halogen (tzv. heteroatomy). Deriváty uhlovodíků se formálně odvozují od
uhlovodíku náhradou jednoho či více atomů vodíku heteroatomem
nebo skupinou atomů obsahujících heteroatom (tzv. charakteristickou skupinou).
[O1]
22
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
destilace – laboratorní a technologická metoda, umožňují rozdělit směs kapalin na základě rozdílů teploty varu (t.v.) jejích složek.
Vychází ze skutečnosti, že při varu směsi kapalin je plynná fáze obohacena o složky s nižší t.v., zatímco v kapalné fázi se shromažďují
složky s vyšší t.v. Po kondensaci plynné fáze v chladiči získáme kapalinu obohacenou o složky s nižší t.v.
[FO1]
diagram fázový – zvláštní typ stavového diagramu, v němž je zachyceno rozdělení látky nebo směsi látek mezi jednotlivé fáze. [F2]
diagram stavový – grafické znázornění vzájemné závislosti stavových veličin, zejména tlaku, teploty a objemu.
[F2]
diastereoisomery – stereoisomery, které mají dvě a více stereogenních center, přičemž se liší konfigurací na jednom nebo několika
centrech, ne však na všech (pak by se jednalo o enantiomery). Diastereoisomery se liší svými chemickými a fyzikálními vlastnostmi –
teplota tání, varu, reaktivita, apod.
[BO1]
dihelix DNA – též dvojitý helix nebo dvoušroubovice, struktura,
v níž jsou dva polydeoxyribonukleotidové řetězce svinuty do tvaru
šroubovice kolem společné osy. Toto prostorové uspořádání je stabilizováno vzájemnými interakcemi sousedních pater bází jakož i vodíkovými můstky, které propojují doplňkové báze obou řetězců.
[B1]
23
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
dipól – útvar (chemii obvykle molekula), u něhož těžiště kladného
a záporného náboje není lokalisováno ve stejném bodě. Kvantitativním vyjádřením velikosti dipólu je tzv. elektrický dipólový moment
(též dipólmoment) (d), jehož velikost je dána vztahem d = q · r, kde
q je velikost jednoho z nábojů, tvořících dipól, a r jejich vzdálenost.
Např. nelineární molekula vody má výrazný permanentní dipólmoment, jehož kladný pól je na straně vodíkových atomů a záporný
poblíž atomu kyslíku. Molekuly, tvořící permanentní dipól, nazýváme polární (HCl, H2 O); nepolární molekuly jsou např. H2 , CH4
či benzen.
[FO1]
disacharidy – oligosacharidy tvořené dvěma monosacharidovými
jednotkami, spojenými O-glykosidovou vazbou.
[BO1]
disociace elektrolytická – proces, popisující rozpad molekul elektrolytů na ionty při tavení nebo rozpouštění. Tak kyseliny při disociaci odštěpují H+ a zásady OH− ; soli se rozpadají na kationy a
aniony, které je tvoří.
[F1]
disproporcionace – též dismutace, reakce, při níž se některé molekuly téhož reaktantu oxidují a jiné redukují; dochází tedy k současné
oxidaci a redukci jednoho reaktantu. Snad nejznámějšími příklady
jsou rozklad peroxidu vodíku na kyslík a vodu (2 H2 O2 → O2 + 2
H2 O) nebo reakce chloru s hydroxidem sodným za zvýšené teploty
(3 Cl2 + 6 NaOH → 5 NaCl + NaClO3 + 3 H2 O).
[F1]
DNA – deoxyribonukleová kyselina, polymer deoxyribonukleotidů
(dA, dG, dC, dT) spojených fosfodiesterovými vazbami. Nachází
se ve všech živých buňkách a v některých virech. V eukaryotních
24
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
buňkách je uložena v jádře; svou vlastní DNA mají také mitochondrie a chloroplasty. Je nositelkou dědičné informace; v pořadí bází
(resp. deoxyribonukleotidů) je zakódována informace o složení ribonukleových kyselin a bílkovin daného organizmu. DNA je složena
ze dvou komplementárních vláken. Základní prostorovou strukturou
DNA je dihelix. DNA se syntetizuje v procesu, zvaném replikace. Při
transkripci slouží DNA jako templát pro syntézu RNA. Základními
funkčními úseky DNA jsou geny, v nichž je uložena informace o primární struktuře jednotlivých molekul RNA a tím i bílkovin; funkce
mnohých úseků DNA není dosud plně pochopena.
[B1]
donor elektronu – a) v oxidačně-redukčních reakcích redukční
činidlo; b) při vzniku koordinačně-kovalentní vazby donor elektronového páru.
[F1]
donor protonu – v Brønstedově definici kyselina; molekula (nebo
ion), která odštěpuje proton (H+ ) a předává ho jiné částici – akceptoru, který zde vystupuje v roli zásady.
[F1]
dualizmus korpuskulárně – vlnový – též dualizmus vlna – částice, skutečnost, že každý hmotný objekt se za jistých okolností může
projevovat jako vlna (má tedy časově proměnné vlastnosti) a jindy
jako nedělitelná částice. Tato vlastnost se projevuje u elementárních částic (elektrony se za určitých podmínek chovají jako elektromagnetické vlnění velmi krátké vlnové délky) stejně tak jako u
elektromagnetického záření (světlo je tvořeno tokem elementárních
nedělitelných částic – fotonů).
[F2]
dynamika konformační – viz molekulová dynamika.
[FOB2]
25
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
dynamika molekulová – též konformační dynamika, pojem, používaný k vysvětlení skutečnosti, že molekuly nemají v roztoku jedinou konformaci, ale že existují jako směs několika (mnoha) konformačních isomerů. Velký význam má tato skutečnost při vysvětlování
vlastností biopolymerů. Molekulová dynamika je též název metody
počítačových simulací pohybu atomů a molekul, která se v současnosti uplatňuje zejména v materiálovém inženýrství a při modelování
biomolekul.
[FBO1]
efekt allosterický – efekt induktivní – efekt mezomerní – efektory
efekt rezonanční – elektroda – elektroda skleněná – elektroda
vodíková standardní – elektrody I. druhu – elektrody II. druhu
elektrody oxidačně-redukční – elektrofil – elektroforéza – elektrolyty
elektrolýza – elektron – elektronegativita atomu – elektrony
delokalizované – elektrony valenční – eliminace – emulze
enantiomery – energie – energie aktivační – energie Gibbsova
energie vazby – energie vnitřní – enol – entalpie – entropie
enzymy – epimery – esterifikace – estery – ethery – eukaryota
extrakce
efekt allosterický – konformační změna v určité části molekuly biopolymeru, vyvolaná jistým zásahem v jiné části molekuly. Tímto zásahem může být kovalentní modifikace (např. fosforylace enzymu) či
nekovalentní vazba nízkomolekulárního či makromolekulárního efektoru. (Z řeckého allós = jiný, stereós = prostor).
[B2]
efekt induktivní – též indukční efekt, přitahování nebo odpuzování elektronů podél
σ-vazby způsobené přítomností heteroatomů.
Elektronegativní prvky přitahují elektrony,
což se projevuje záporným induktivním efektem (–I-efekt), elektropozitivní prvky elektrony poskytují, což se
projevuje kladným induktivním efektem (+I-efekt).
[O1]
26
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
efekt mezomerní
O
H
H3C
C
O
– přitahování nebo odpuzování elektronů v molekule, v níž je k πelektronovému systému
O
připojena π-vazba, atom
δ+
δ−
H3C C C CH2
H3C O C CH2
s volným elektronovým
H
H
párem nebo s elektro-M
+M
novým deficitem. Napří- kladný mezomerní efekt
záporný mezomerní efekt
klad kyslík nebo dusík
poskytují elektrony aromatickému kruhu překryvem svých volných
elektronových párů s π-orbitalem aromatického kruhu. Elektrondonorní skupiny mají kladný mezomerní efekt (+M -efekt), elektronakceptorní skupiny způsobují záporný mezomerní efekt (–M -efekt).
V anglosaské literatuře je často označován jako rezonanční efekt.
[O1]
efektory – též modulátory, sloučeniny, jejichž nekovalentní vazba
na biopolymery (především na bílkoviny a DNA) ovlivňuje zásadním způsobem jejich biologickou aktivitu. Efektory rozdělujeme na
aktivátory, které zvyšují aktivitu biopolymeru, a inhibitory, které ji
snižují. Nejdůležitější skupiny efektorů tvoří reversibilní inhibitory
a aktivátory enzymů, hormony a neurotransmitery.
[B2]
efekt rezonanční – viz mezomerní efekt.
[O1]
elektroda – elektrický vodič v kontaktu s nekovovou částí obvodu,
v elektrochemii nejčastěji s roztokem iontů.
[FA1]
27
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
elektroda skleněná – zařízení, obsahující dvě elektrody II. druhu
(argentchloridové nebo kalomelové) oddělené skleněnou membránou
tlouštky přibližně 0,005 mm. Je to dnes nejběžnější zařízení pro měření pH vodných roztoků, neboť potenciální rozdíl (napětí), generovaný tímto galvanickým článkem, je mu přímo úměrný.
[FA1]
elektroda vodíková standardní – platinový drátek, pokrytý platinovou černí a sycený plynným vodíkem za atmosférického tlaku;
drátek je ponořen do vodného roztoku pH = 0. Elektrodový potenciál této elektrody je definičně stanoven jako nulový; vůči tomuto
standardu se pak měří elektrodové potenciály ostatních elektrod.
[FA2]
elektrody I. druhu – dělíme na a) kationtové tvořené kovovým
vodičem (např. Ag) ponořeným do roztoku obsahujícím kationy téhož kovu (Ag+ ); patří sem však i elektroda vodíková; b) aniontové,
tvořené prvkem (např. Cl2 ), který je v rovnováze se svými aniony
v roztoku (Cl− ); c) amalgamové, tvořené roztokem kovu ve rtuti
(amalgamem) a jeho kationy v roztoku. Elektrický potenciál těchto
elektrod závisí na koncentraci partnera v roztoku (viz Nernstova rovnice), a užívají se proto k jejich elektrochemickému stanovení (tzv.
měrné elektrody). V případě ad a) a ad c) platí, že čím je větší koncentrace kationu v roztoku, tím vyšší je potenciál elektrody; v případě ad b) je tomu naopak.
[FA2]
elektrody II. druhu – elektrody, tvořené kovem, pokrytým jeho
málo rozpustnou solí (resp. hydroxidem). Nejznámější jsou elektroda
argentchloridová, tvořená systémem Ag/AgCl, a kalomelová
(Hg/Hg2 Cl2 ). Jejich potenciál sice závisí na koncentraci aniontu
v roztoku (zde Cl− ), používají se však hlavně jako tzv. referenční
elektrody, tvořící pár s měrnou elektrodou I. druhu, neboť jejich
28
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
potenciál nezávisí na procházejícím proudu a relativně stálé koncentrace aniontu lze experimentálně obvykle snadno dosáhnout (viz
skleněná elektroda).
[FA2]
elektrody oxidačně-redukční – platinová nebo jiná inertní kovová elektroda, ponořená do roztoku, který obsahuje oxidovanou
i redukovanou formu dané látky (např. ferri-ferro elektroda obsahuje Fe3+ i Fe2+ ionty). Čím větší je poměr koncentrací oxidované a
redukované formy, tím je vyšší potenciál takovéto měrné elektrody.
[FA2]
elektrofil – částice, která během reakce přijímá elektronový pár.
Jedná se o částice (kationty nebo molekuly) s deficitem elektronů
(s neúplným elektronovým oktetem), např. H+ , Br+ , CH3 –Br, CO2 .
Všechny elektrofily jsou z definice Lewisovy kyseliny.
[O1]
Nu
nukleofil
+
E
Nu
E
elektrofil
nová vazba
elektroforéza – soubor separačních metod, které využívají (zejména v biochemii) k dělení látek jejich odlišnou pohyblivost ve stejnosměrném elektrickém poli. V současné době je nejrozšířenější elektroforetickou metodou tzv. gelová elektroforéza, při níž pohyblivost
bílkovin a nukleových kyselin závisí téměř výhradně na jejich molekulové hmotnosti.
[FB2]
elektrolyty – látky, které se při tavení nebo rozpouštění v polárním rozpouštědle rozpadají na ionty (viz elektrolytická disociace).
Elektrolyty, které se rozpadají úplně na ionty (soli, silné kyseliny a
zásady), označujeme jako silné; naopak v roztocích slabých elektrolytů jsou v rovnováze jejich disociované a nedisociované formy.
[FA1]
29
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
elektrolýza – elektrochemický proces, kdy jsou do roztoku nebo
do taveniny silného elektrolytu zavedeny dvě elektrody, na něž je
vloženo stejnosměrné napětí. Kationy jsou přitahovány k záporně
nabité katodě, kde se redukují, zatímco aniony se oxidují na anodě.
[FA1]
elektron – obvyklé označení e− ; elementární částice s velmi malou (ve srovnání s nukleony) hmotností, nesoucí však záporný náboj v absolutní hodnotě stejný jako proton (viz elementární náboj).
Elektrony tvoří tzv. elektronový obal atomu a mají rozhodující význam při vzniku kovalentních vazeb i při mnohých nekovalentních
interakcích molekul a atomů.
[F1]
elektronegativita atomu – kvantitativně vyjádřená tendence neutrálního atomu přitáhnout elektron. Existuje několik způsobů tohoto vyjádření. V periodické tabulce vzrůstá od levého spodního
okraje pravému hornímu; největší elektronegativitu má fluor. Z velikosti rozdílu elektronegativit dvou k sobě vázaných atomů lze odhadnout polaritu vazby. Jistým obrazem elektronegativity je tzv.
elektronová afinita; je to energie uvolněná při vzniku anionu z neutrálního atomu (atom + e− → anion− ).
[F1]
elektrony delokalizované – elektrony, které nejsou v struktuře
látky přísně lokalizovány mezi dvěma navázanými atomy nebo na
jednotlivých atomech. Známým příkladem delokalizace je uspořádání π-elektronů v molekule benzenu, kde jsou díky ní všechny vazby
stejné; delokalizace je obecně typická pro rozsáhlejší systémy konjugovaných dvojných vazeb. K delokalizaci valenčních elektronů dochází i v krystalických strukturách kovů (viz kovová vazba). [FO1]
30
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
elektrony valenční – elektrony podílející se na vzniku vazeb. Jsou
to elektrony z nejvyšší slupky (vrstvy) atomu, tedy elektrony s nejvyšším hlavním kvantovým číslem; podílejí se vazbách a určují chemické vlastnosti atomu. U přechodných prvků do této kategorie patří
i elektrony z předposlední obsazené slupky.
[F1]
eliminace – reakce, při které se jeden reaktant štěpí na dva produkty. Při této reakci vzniká v molekule násobná (dvojná nebo
trojná) vazba. Mezi eliminační reakce patří dehydratace, dehydrohalogenace či dehalogenace.
[FO2]
emulze – koloidní soustava tvořená dvěma kapalinami; dispergovanými částicemi jsou tedy „kuličky“ kapaliny. Rozlišujeme emulze
typu „olej ve vodě“ , tedy hydrofobní kapalina v kapalině polární, a
naopak typu „voda v oleji“ , kde je tomu naopak.
[F1]
enantiomery – stereoisomery, které se k sobě mají jako zrcadlové
obrazy. Enantiomery mají konfiguraci na všech stereogenních centrech opačnou; mají stejné „běžné“ fyzikální a chemické vlastnosti,
mají však rozdílnou optickou aktivitu a při reakcích s chirálními
látkami podléhají různým stereoselektivním přeměnám.
[BO1]
31
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
energie – schopnost hmotného tělesa konat práci, tj. samovolně měnit stav svůj i svého okolí. Mírou této vlastnosti je stejnojmenná veličina, jejíž jednotkou v SI soustavě je joule (J). Rozlišujeme několik
základních druhů energie: mechanickou (kinetickou a potenciální),
chemickou (měnící se při chemických přeměnách látek), elektrickou,
zářivou (též světelnou), jadernou (zodpovědnou za stabilitu atomových jader) atd.
[F1]
energie aktivační – základní veličina chemické kinetiky, která vychází z představy, že reagující částice musí nejdříve přejít do stavu
o vyšší energii (vytvořit tzv. aktivovaný komplex), z něhož následně
vzniknou reakční produkty. Aktivační energie je rozdíl mezi energií aktivovaného komplexu a výchozích molekul; čím je vyšší, tím
pomaleji reakce probíhá.
[F1]
energie Gibbsova – též volná energie, Gibbsova volná energie nebo
Gibbsova funkce, jedna z energetických stavových veličin, definovaná
vztahem G = H −T S, kde G je Gibbsova energie soustavy, H její entalpie, T teplota a S entropie. Význam této veličiny tkví především
v tom, že při dějích, kdy se nemění tlak soustavy (např. při běžných
chemických reakcích v roztocích za atmosférického tlaku), její hodnota klesá; jinými slovy, hodnota ∆G roztoků při samovolně probíhajících isobarických chemických reakcích je vždy záporná a pro systém v rovnováze ∆G = 0. Při reakci tedy buď musí klesat entalpie,
což je charakteristické pro exotermní děje, nebo musí růst entropie
nebo, samozřejmě, mohou být splněny obě tyto podmínky. Hodnota
∆G závisí na koncentracích (resp. aktivitách) reaktantů ([A], [B] ..)
α
[B]β ...
a produktů ([R], [S] ..) vztahem ∆G = ∆G◦ + RT ln [A]
[R]γ [S]σ ... kde
∆G◦ je standardní změna Gibbsovy energie, R universální plynová
konstanta, T teplota a řecká písmena příslušné stechiometrické faktory; tato rovnice vysvětluje možnost obrátit směr chemické reakce
změnou koncentrací reaktantů a produktů; vyplývá z ní také vztah
mezi ∆G◦ a rovnovážnou konstantou reakce.
[F2]
32
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
energie vazby – též vazebná energie nebo, poněkud nepřesně, síla
vazby, energie, kterou je nutno dodat, aby se určitá chemická vazba
(nebo obecněji interakce) přerušila. Udává se v jednotkách J · mol−1 .
[F1]
energie vnitřní – celková energie soustavy, zmenšená o mechanickou (kinetickou a potenciální) energii soustavy jako celku.
[F1]
enol – tautomerní forma karbonylové sloučeniny. Enol obsahuje dvojnou vazbu, ke které je
připojena hydroxylová skupina.
Až na výjimky není enolforma
karbonylových sloučenin stabilní; rovnováha je výrazně posunuta směrem ke keto-formě.
Deprotonovaný enol je enolát.
[O2]
Keto-enol tautomerie acetonu
entalpie – jedna z energetických stavových veličin, označení H. Je
definována vztahem H = U − pV , kde U je vnitřní energie systému,
p tlak a V jeho objem. Změna entalpie systému ∆H je rovna teplu,
dodanému do systému za konstantního tlaku; proto je správné používat pojmů slučovací entalpie místo slučovací teplo, entalpie tání
místo skupenské teplo tání apod. Při exotermických reakcích entalpie soustavy klesá (∆H < 0) zatímco při endotermických roste.
[F2]
33
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
entropie – stavová veličina, charakterizující pravděpodobnost určitého stavu systému nebo též jeho uspořádanost. Je tím vyšší, čím je
uspořádanost systému nižší a čím je tedy vyšší i pravděpodobnost
jeho existence. V rovnovážném stavu izolovaného systému nabývá
entropie maxima. Srov. II. termodynamický zákon.
[F1]
enzymy – biokatalyzátory se strukturou biopolymeru (většinou bílkoviny); z řeckého en = v a zymé = kvas. Téměř všechny metabolicky významné reakce jsou katalyzovány enzymy; tvoří až 90 %
počtu buněčných bílkovin. Enzymy, stejně jako chemické katalyzátory, neovlivňují energetiku reakce; z toho vyplývá, že urychlují průběh reakcí oběma směry a že v rovnovážných systémech neovlivňují
výtěžek reakce. Katalytický cyklus enzymu můžeme rozdělit na tři
fáze: vazbu substrátu do aktivního místa enzymu, jeho přeměnu na
produkt a desorpci produktu. Názvy enzymů mohou být triviální
(např. pepsin, trypsin, thrombin, elastasa), tzv. doporučené, končící
vždy příponou -asa (např. alkoholdehydrogenasa, glukosaoxidasa,
alaninaminotransferasa) nebo systémové (též systematické), které
vychází z rozdělení enzymů do šesti tříd na oxidoreduktasy, transferasy, hydrolasy, lyasy, isomerasy a ligasy. Kromě mimořádné katalytické účinnosti je pro enzymy charakteristická tzv. specifita; enzymy
katalyzují jen určitý typ chemické přeměny (tzv. účinková neboli
reakční specifita) a navíc velmi přesně rozlišují mezi jednotlivými
chemicky podobnými reaktanty (tzv. substrátová specifita).
[B1]
epimery – diastereoisomery monosacharidů, které se liší konfigurací
na atomu uhlíku sousedícím s karbonylovou skupinou. (V anglickém
názvosloví jsou to jakékoli diastereoisomery monosacharidů lišící se
konfigurací na jednom uhlíku kromě uhlíku poloacetalového.)
[BO2]
34
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
esterifikace – reakce alkoholu (R-OH) s karboxylovou kyselinou
(R‘–COOH) za vzniku vody a esteru (R‘–COOR). Formálně se jedná
o nahrazení OH skupiny kyseliny za skupinu alkoxylovou (RCH2 O–
). Reakce je vratná a volbou reakčních podmínek je možné ji vést
oběma směry. Zpětná reakce je hydrolýza esterů.
[O1]
estery – funkční deriváty karboxylových kyselin, obsahující v molekule skupinu –COOR (R = alkyl, aryl).
[O1]
ethery – sloučeniny, které mají dva alkyly nebo aryly nebo kombinaci obou navázané na jeden atom kyslíku. Formálně odpovídají
této definici i cyklické ethery typu oxiranu. Sirnými analogy etherů
jsou thioethery, zvané též sulfidy.
[O1]
eukaryota – organizmy s morfologicky diferencovaným buněčným
jádrem (eu = pravý, karyos = jádro). Mezi eukaryota patří živočichové, rostliny, vyšší i nižší houby (včetně kvasinek) a protozoa
(prvoci). Srov. prokaryota.
[B1]
extrakce – též vyluhování, proces oddělování složky (složek) ze
směsi pevných nebo kapalných látek na základě jejich rozdílné rozpustnosti v určité kapalině (rozpouštědle). Extrahovat z kapalné
směsi lze pouze rozpouštědlem, které se s ní nemísí (např. extrakce
ze směsi obsahující vodu diethyletherem).
[FO2]
35
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
faktor frekvenční – faktory stechiometrické – fáze – fenoly
fosfolipidy – foton – fotosyntéza – fototrofie a chemotrofie
frekvence – funkce stavové – funkce vlnová
faktor frekvenční – též předexponenciální faktor nebo člen, parametr Arrheniovy rovnice.
[F2]
faktory stechiometrické – obvykle celočíselné parametry, zajišťující, aby počet atomů na obou stranách chemické rovnice byl stejný
a aby tedy nebyl popírán zákon zachování hmoty.
[F1]
fáze – homogenní, fyzikálně odlišitelná oblast v soustavě, oddělená
od ostatních částí tzv. fázovým rozhraním. Podle počtu fází dělíme
soustavy na jedno–, dvou– a vícefázové. Podle charakteristických
vlastností dělíme fáze na plynné, kapalné a pevné. Viz skupenství.
[F1]
fenoly – sloučeniny s funkční skupinou –OH vázanou k atomu uhlíku, který je součástí aromatického
kruhu.
[O1]
fosfolipidy – biologicky velmi významná skupina složených amfifilních lipidů, tvořících základní složku biologických membrán. Obsahují zbytek kyseliny fosforečné, na němž jsou obvykle vázány dva
zbytky alkoholu fosfodiesterovou vazbou.
[B2]
36
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
foton – element (nejmenší částečka) elektromagnetického záření.
Jeho energie E je dána Planckovou-Einsteinovou rovnicí E = hν,
kde ν je frekvence záření a h Planckova konstanta.
[F1]
fotosyntéza – zachycování energie světelného záření fototrofními
organizmy, její ukládání ve formě energie chemických vazeb a následné využití pro přeměnu anorganických látek (zejména CO2 ) na
látky organické. Fotosyntéza je nejdůležitější biochemický proces na
Zemi. Probíhá v zelených rostlinách, fotosyntetizujících bakteriích a
řasách. U eukaryot je lokalizována v chloroplastech, tj. organelách
obsahujících chlorofyl, který absorbuje světelnou energii. Takto získaná energie je v tzv. světlé fázi fotosyntézy využita k syntéze ATP a
redukčního činidla; tyto látky jsou nezbytné v následující, tzv. temné
fázi k zabudování (asimilaci) CO2 do organických sloučenin stejně
tak jako k asimilaci anorganického dusíku, fosforu a síry.
[F1]
fototrofie a chemotrofie – rozlišení organizmů z hlediska příjmu
energie. Zatímco fototrofní organizmy jsou schopny absorbovat světelnou energii a pomocí fotosyntézy ji ukládat do struktury organických látek, zdrojem energie pro chemotrofní organizmy jsou enzymově řízené chemické reakce látek, dostupných z vnějšího prostředí.
[B1]
frekvence – číslo, které udává, kolikrát za vteřinu proběhne cyklický proces periodicky se měnící veličiny; v případě elektromagnetického záření obvykle uvažujeme intenzitu jeho elektrického pole
(viz též vlnová délka).
[F1]
funkce stavové – viz stavové veličiny.
[F1]
37
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
funkce vlnová – v kvantové mechanice matematická funkce, která
plně popisuje určitý stav daného systému; je-li známa, lze pomocí
ní určit všechny vlastnosti systému. Pokud např. známe vlnovou
funkci elektronu v určitém energetickém stavu, lze vypočítat rozložení pravděpodobnosti jeho výskytu v dané oblasti a jeho energii.
Vlnovou funkci označujeme obvykle ψ; jednoelektronovou vlnovou
funkci nazýváme orbital.
[F1]
gen – genetika – genom – gravimetrie
gen – v klasické genetice vloha, základní jednotka genetické informace. Hmotnou podstatou genu je DNA, pouze u některých virů jí je
RNA. V molekulové genetice se genem rozumí úsek molekuly DNA,
který určuje pořadí nukleotidů v některém z typů RNA; prostřednictvím mRNA určuje i pořadí aminokyselin v molekule bílkoviny,
která se činností daného genu v organizmu vytváří.
[B1]
genetika – biologická věda zabývající se dědičností, tj. přenosem
informací mezi generacemi, jakož i proměnlivostí organizmů v rámci
vývoje. Rozlišujeme tzv. klasickou (Mendelovskou) genetiku, sledující dědičnost a proměnlivost různých charakteristických znaků jednotlivých biologických druhů, a molekulovou genetiku, která se snaží
tyto jevy vysvětlit na molekulové úrovni a je obvykle považována za
součást biochemie.
[B1]
genom – úplná genetická informace organizmu, tedy soubor všech
jeho genů.
[B1]
gravimetrie – též vážková analýza, kvantitativní analytická metoda, při níž se množství stanovované látky určí buď přímo jejím
zvážením, nebo (častěji) jejím převedením na dobře izolovatelný stabilní produkt, který se následně zváží a obsah stanovované látky se
vypočte.
[A2]
38
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
halogenace – halogenalkany – halogenidy karboxylových kyselin
helix – heterotrofie – hladina energetická – hmota – hmotnost
hmotnost atomová nebo molekulová – hmotnost atomová relativní
hmotnost atomová střední – hmotnost molární – holoenzym
hormony – hustota – hybridizace – hydratace – hydrofilita
hydrofobicita – hydrolýza – hydrolýza solí – hydroxidy
hyperkonjugace
halogenace – reakce, při níž se zavádí
halogen do molekuly. Nejvýznamnější
jsou chlorace a bromace, méně časté
jsou fluorace a jodace.
[O1]
halogenalkany – deriváty uhlovodíků, které vznikají náhradou jednoho nebo více atomů vodíku v alkanech jedním nebo více atomy
halogenu.
[O1]
halogenidy karboxylových kyselin – funkční
deriváty karboxylových kyselin, obsahující v molekule skupinu –COX (X = atom halogenu).
[O2]
O
H3C
C
Cl
acetylchlorid
(ethanoylchlorid)
helix – šroubovice, často se vyskytující periodická prostorová struktura řetězců biopolymerů. V různém rozsahu se vyskytuje u bílkovin (nejčastěji tzv. α-helix), u (deoxy)ribonukleových kyselin (viz
dihelix DNA) nebo u některých polysacharidů. Šroubovicové (helikální) uspořádání je stabilizováno různým typem intramolekulárních
i intermolekulárních nekovalentních interakcí; často se zde uplatňují
vodíkové můstky.
[B1]
39
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
heterotrofie – viz autotrofie a heterotrofie.
[B1]
hladina energetická – energie určité částice. Pojem vychází ze
skutečnosti, že elementární částice mohou nabývat pouze určitých
energií (srov. základní a excitovaný stav).
[F1]
hmota – filosofická kategorie, používaná k označení objektivní reality. V přírodních vědách odlišujeme dvě hlavní, navzájem však
související formy hmoty: látku a pole.
[F1]
hmotnost – fyzikální veličina charakterizující setrvačnost hmotného tělesa. Její jednotkou je kilogram (kg).
[F1]
hmotnost atomová nebo molekulová – veličina, charakterizující
klidovou hmotnost atomu nebo molekuly. Je ji možno vyjádřit různým způsobem: a) v základních hmotnostních jednotkách kg nebo
g (pak vychází pro atomy v řádech 10−27 – 10−25 ), b) v relativních
jednotkách (viz relativní atomová hmotnost), c) jako molární hmotnost, d) jako atomovou nebo molekulovou hmotnost v jednotkách
Dalton (Da, způsob běžný v biochemii a hmotnostní spektrometrii).
Pro způsoby ad b – d je číselná hodnota stejná, např. pro uhlík 12 C
je tato hodnota 12.
[F1]
hmotnost atomová relativní – bezrozměrné číslo, udávající, kolikrát má atom (resp. molekula, pak relativní molekulová hmotnost)
větší hmotnost než 1/12 atomové hmotnosti uhlíku 12 C.
[F1]
hmotnost atomová střední – průměrná relativní atomová hmotnost všech přírodních isotopů daného atomu. Tyto hodnoty jsou uvedeny u každého atomu v periodické tabulce.
[F1]
40
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
hmotnost molární – hmotnost jednoho molu dané látky (M ), obvykle udávaná v jednotkách g · mol−1 .
[F1]
holoenzym – enzym povahy složené bílkoviny, tvořený peptidovou
částí a prosthetickou skupinou nebo kovovým iontem.
[B2]
hormony – signální molekuly, zajišťující u mnohobuněčných organizmů komunikaci mezi buňkami, tkáněmi a orgány. Slouží k přenosu
informací při koordinovaném řízení růstu, vývoje a rozmnožování
jakož i všech procesů, usilujících o zachování stálého vnitřního prostředí. Podle chemické struktury dělíme hormony zejména na látky:
a) peptidové a bílkovinné; b) odvozené od aminokyselin, především
od tyrosinu; c) steroidní, syntetizované v těle živočichů z cholesterolu; d) odvozené od mastných kyselin; e) povahy nízkomolekulárních látek (např. oxid dusnatý či ethylen). Z řeckého horman =
pohánět, vyvolávat činnost.
[B1]
hustota – hmotnost objemové jednotky dané látky, udávaná např.
v jednotkách kg · m−3 či g · cm−3 .
[F1]
hybridizace – a) v obecné chemii sjednocení energeticky různých
orbitalů daného atomu, přičemž vznikají nové, tzv. hybridní orbitaly, které pak mají stejnou energii; b) v biochemii vznik dvouřetězcové ribonukleové kyseliny z jednořetězcových DNA nebo RNA,
které pocházejí z různých organizmů.
[F2]
hydratace – zavodnění, a) v organické chemii adice molekuly vody
na násobnou vazbu; reakce probíhá za kyselé katalýzy (kyselinou sírovou či fosforečnou); b) obecněji doplnění vody, např. v lékařství
doplnění objemu krevního systému, ve stavebnictví příprava cementových materiálů či sádry apod.
[FO1]
41
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
hydrofilita – vlastnost molekul nebo jejich částí, která charakterizuje energetickou výhodnost jejich interakce s vodou. Vzhledem
k tomu, že molekuly vody mohou být donory i akceptory vodíkových můstků a tvoří permanentní dipóly, mohou s nimi další molekuly interagovat prostřednictvím vodíkových můstků, jakož i interakcí ion-dipól a dipól-dipól. Hydrofilitou molekul se vysvětluje
dobrá rozpustnost některých molekul (např. oligosacharidů a polárních aminokyselin) ve vodě. Srov. hydrofobicita.
[BO2]
hydrofobicita – též hydrofobita, vlastnost molekul nebo jejich částí,
která se projevuje neochotou interagovat s vodou ( „strachem z vody“ ).
Hydrofobní molekuly se jen nesnadno rozpouštějí ve vodě. Hydrofobicitu molekul lze kvantifikovat měřením rozdělovacích koeficientů
látek mezi vodu a s ní nemísitelné rozpouštědlo, nejčastěji 1-oktanol.
Srov. hydrofilita, viz též hydrofobní interakce a amfipatické molekuly.
[BO2]
hydrolýza – štěpení molekul (esterů, amidů, anhydridů, glykosidů,
molekulárních halogenidů atd.) reakcí s vodou. Vzhledem k tomu,
že aktivační energie mnohých těchto reakcí jsou vysoké, hydrolýza
většinou za běžných teplot a pH probíhá jen velmi pomalu; existuje
mnoho významných enzymů (tvoří samostatnou třídu „hydrolasy“ ),
které aktivační energii snižují a hydrolýzu tak mohou kineticky řídit.
[FOB1]
hydrolýza solí – hydrolytický rozklad solí a) slabé kyseliny a silné
zásady nebo b) silné kyseliny a slabé zásady. V prvním případě
je v důsledku neúplné disociace slabé kyseliny roztok soli alkalický
zatímco v druhém případě kyselý.
[F1]
42
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
O
H3C
+
O
O
H+
C
H2O
H3C
C
CH3
+
CH3CH2OH
+
HCl
OH
CH2CH3
CH3
H3C
C
CH3
Cl
+
H2O
H3C
C
OH
CH3
hydroxidy – zásady podle Arrheniovy definice, tedy látky, které
v roztoku uvolňují hydroxidové anionty OH− .
[F1]
hyperkonjugace
– interakce σ-vazby
(obvykle C–H nebo
C–C) se sousedním
neobsazeným či polozaplněným orbitalem
p, dvojnou vazbou, aromatickým jádrem. Příkladem je interakce jednoduchých vazeb s neobsazeným p orbitalem v karbokationtu, která
vede k jeho stabilizaci.
[O2]
43
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
chelát – chemie – chiralita – chlorace – chromatografie – chromofor
chromosom
chelát – též chelátový komplex (z řeckého
„klepeto“ ), cyklická koordinační sloučenina, v níž
se na tvorbě cyklu podílí atom kovu a alespoň
jedna molekula nebo ion se dvěma nebo více vazebnými skupinami. Titrace kovových iontů chelátotvornými činidly se využívají v analytické chemii. Na obrázku je zachycen chelát
tvořený stříbrným iontem (koordinační číslo 2) a ethylendiaminem
v alkalickém prostředí.
[FA2]
chemie – přírodní věda zabývající se složením a strukturou látek ve
vztahu k jejich vlastnostem jakož i vzájemnými přeměnami látek.
[F1]
chiralita – prostorově-geometrická vlastnost molekuly nebo jiného
objektu; chirální objekt není totožný se svým zrcadlovým obrazem nemá střed ani rovinu symetrie, může však mít osu symetrie. Vztah
objektu a jeho obrazu je stejný jako vztah pravé a levé ruky (z
řeckého cheir = ruka). Chirální molekuly jsou opticky aktivní.
[FOB1]
chlorace – zavedení atomu chloru do molekuly. Typickým příkladem je substituce vodíku chlorem v molekule alkanu nebo aromátu.
U alkanů probíhá chlorace radikálovým mechanizmem (SR ), zatímco
u aromatických sloučenin mechanizmem elektrofilní substituce (SE ).
Chlorací označujeme i vznik chloridů působením chloru na různé
látky.
[O2]
44
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
CH3CH3
+
Cl2
+
Cl2
UV záření
FeCl3
CH3CH2Cl
+
HCl
+
HCl
Cl
chromatografie – velká skupina separačních metod, založených na
rozdílné afinitě dělených látek ke stacionární (nepohyblivé) a mobilní (pohyblivé) fázi. Chromatografické metody patří k nejdůležitějším metodám, které umožňují analyzovat složité směsi molekul
(analytické provedení pokusů) nebo vybrané složky směsi isolovat
(preparativní provedení).
[AB2]
chromofor – látka, molekula nebo (častěji) část molekuly, která
může absorbovat elektromagnetické záření určité vlnové délky. Z řeckého chromos, barva, neboť chromofory, absorbující určitou složku
viditelného světla, jsou barevné.
[AB2]
chromosom – útvar tvořený DNA a bazickými proteiny. U eukaryot jsou chromosomy v průběhu dělení buněk viditelné optickým
mikroskopem; biologický druh obsahuje pro něj typickou sadu chromosomů, změna jejich tvaru nebo počtu pak indikuje genetickou
odchylku.
[B1]
45
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
index lomu – indikátory acidobazické – individuum chemické
indukce magnetická – informace genetická – inhibice – interakce
interakce elektrostatické – interakce hydrofobní – interakce iontové
interakce nekovalentní – interakce van der Waalsovy – intermediát
in vitro – pK A , pK B – ion – ionty komplexní – isobara
isomerace – isomery – isomery konfigurační – isomery konformační
isomery konstituční – isomorfie – isoprenoidy – isoterma – isoterma
adsorpční – isotopy
index lomu – poměr rychlosti pohybu záření dané vlnové délky
ve vakuu (c) vůči jeho rychlosti v daném prostředí (ca ): n = cca .
Jde o základní parametr, popisující šíření záření. Lze ho měřit na
základě lomu paprsku na rozhraní mezi studovaným prostředím a
vzduchem (resp. vakuem, viz Snellův zákon). U roztoků závisí jeho
hodnota na koncentraci rozpuštěných látek; jeho měřením se zabývá
refraktometrie.
[AF1]
indikátory acidobazické – slabé kyseliny nebo baze, jejichž různé
ionizační stavy mají různou barvu. Po přidání do roztoku se tedy
charakteristicky zbarví v závislosti na pH. Užívaly se dříve k určení
bodu ekvivalence při acidobazických titracích.
[AF1]
individuum chemické – též chemicky čistá látka, látka, která obsahuje stejné částice ve specifickém uspořádání a má tedy definované charakteristické vlastnosti (teplotu varu a tání, hustotu, spektrální vlastnosti aj.). Řadíme sem však i látky, v nichž jsou molekuly
„jednoho typu“ v rovnováze (např. plyn tvořený směsí monomeru
(NO2 ) a jeho dimeru (N2 O4 )), či sloučeniny, obsahující molekuly
v různých konformacích nebo v různých ionizačních stavech. Jiná
definice: Chemické individuum je taková látka, která se dalším čistěním již nemění. V obvyklé chemické terminologii považujeme různé
isotopy jednoho prvku za stejný atom; voda tedy je chemické individuum, i když obsahuje isotopy 1 H a 2 H i 16 O, 17 O a 18 O.
[F1]
46
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
indukce magnetická – fyzikální veličina popisující silové účinky
magnetického pole na pohybující se nabitou částici. Je mírou intenzity magnetického pole v daném bodě prostoru. Její jednotkou je
tesla (značka T ).
[FA2]
informace genetická – komplexní informace, jež determinuje vznik
všech znaků a vlastností, které charakterizují daný organizmus. Jednotkami genetické informace jsou geny. Genetická informace je uložena v pořadí nukleových bází v DNA. Při dělení buněk se musí
každé dceřiné buňce předat úplná genetická informace; proto se při
něm replikuje DNA. Genetická informace, uložená v DNA, se realizuje procesem transkripce.
[B1]
inhibice – útlum, potlačení, zpomalení sledovaného děje nebo reakce působením určité látky, inhibitoru. Pro regulaci buněčného metabolismu je zejména významná inhibice klíčových enzymů, ale také
transportu látek přes biologickou membránu či inhibice signálu v regulačních drahách.
[FB1]
interakce – v chemii vzájemné působení částic. Do této kategorie
nezahrnujeme kovalentní vazby, patří sem však různé typy iontových, vodíkových, hydrofobních a dalších (tzv. van der Waalsových)
slabých vazeb.
[F1]
interakce elektrostatické – též iontové interakce, přitažlivé či odpudivé síly, vyvolané elektrostatickým působením nábojů v molekulách. Tyto náboje mohou být typu iontů či trvalých (permanentních)
dipólů. Iontové interakce nábojů působí na relativně velkou vzdálenost; jejich energie je dána Coulombovým zákonem.
[FB2]
47
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
interakce hydrofobní – vzájemné nekovalentní interakce nepolárních povrchů, nepolárních částic či nepolárních částí molekul, které
s vodou nemají výhodné interakce typu vodíkových můstků nebo
elektrostatických interakcí. Hydrofobní interakce jsou rozhodujícím
prvkem stabilizace trojrozměrné struktury globulárních bílkovin, ale
i dihelixu DNA a biologických membrán. Vysvětlují také nerozpustnost nepolárních organických sloučenin ve vodě.
[FB2]
interakce iontové – viz elektrostatické interakce.
[F1]
interakce nekovalentní – též nevazebné interakce nebo slabé vazby,
všechny meziatomové interakce jiné povahy než je kovalentní vazba,
tedy zejména elektrostatické interakce, vodíkové vazby, van der Waalsovy interakce a hydrofobní interakce. Mimořádnou roli hrají v biochemii v dějích jako stabilizace prostorové struktury biopolymerů,
interakce nejrůznějších molekul (enzym-substrát, enzym-efektor, receptor-hormon, antigen-protilátka apod.) nebo při vzniku a stabilizaci nadmolekulových struktur (bílkoviny s kvarterní strukturou,
nukleoproteiny, lipoproteiny, biologické membrány, cytoskelet, viry
aj.). Nekovalentní interakce mají nízké aktivační energie, proto jejich
vznik a rozpad je za fysiologických podmínek vratný a nevyžaduje
katalyzátory.
[FB1]
interakce van der Waalsovy – též van der Waalsovy síly, všechny
typy přímých nekovalentních interakcí, které nespadají do kategorie
vodíkových můstků a elektrostatických interakcí (a samozřejmě ani
hydrofobních, tedy nepřímých interakcí). Přitažlivé interakce tohoto
typu jsou vyvolány vzájemným působením elektronů atomů, které se
přiblížily na dostatečně malou vzdálenost. Van der Waalsovy interakce jsou též odpovědny za to, že se atomy nemohou přiblížit více,
než odpovídá jejich atomovému (tzv. van der Waalsovu) poloměru.
[FB2]
48
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
intermediát – též meziprodukt, částice, která vzniká ve vícestupňových reakcích a dále reaguje až na konečný produkt. V některých
reakcích je možné intermediát izolovat z reakční směsi.
[FO1]
in vitro – označení experimentálních metod, při nichž biochemické
resp. biologické děje probíhají mimo organizmus ve zkumavce, baňce
apod. (z latinského „ve skle“ ). Typickými postupy in vitro jsou studie enzymové kinetiky, organická syntéza peptidů apod.
[B2]
pK A , pK B – označení dějů, které probíhají v celých organizmech,
orgánech nebo buňkách (srov. in vitro).
[B2]
ion – částice atomární velikosti (atom, molekula nebo jejich asociáty), nesoucí kladný (kation) nebo záporný (anion) náboj. Viz též
amfionty.
[F1]
ionty komplexní – viz komplexní sloučeniny.
[FA2]
isobara – závislost stavové veličiny (např. objemu) určitého množství plynu na teplotě při konstantním tlaku.
[F2]
isomerace – též isomerační reakce, reakce, při které se mění uspořádání atomů v molekule; jeden isomer se tedy mění na druhý. Řadu
biologicky důležitých isomerací katalyzují enzymy ze třídy isomeras.
[FO1]
49
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
isomery – sloučeniny, které mají stejný sumární (souhrnný) vzorec, ale rozdílný strukturní vzorec. Isomery dělíme na konstituční a
konfigurační (stereoisomery).
[FO1]
isomery konfigurační – viz stereoisomery.
[FA1]
isomery konformační – viz konformery.
[FA1]
isomery konstituční – isomery
s různou konektivitou (způsobem
propojení) atomů v molekule.
[FA1]
isomorfie – schopnost látek vytvářet směsné krystaly. Podmínkou
isomorfie je, aby jednotlivé látky krystalovaly ve stejných soustavách
a částice, tvořící krystal, měly podobné rozměry. Nejznámějším příkladem jsou sírany hořečnatý, zinečnatý a nikelnatý, které isomorfně
krystalují v podobě heptahydrátů.
[F2]
isoprenoidy – též terpeny nebo terpenoidy, rozsáhlá skupina biomolekul, strukturně odvozená od isoprenu (2-methyl-buta-1,3-dienu).
Isoprenoidní struktury jsou někdy součástí větších biologicky aktivních molekul (např. chlorofyl, vitaminy E a K). Z přírody je známo
více než 5 000 isoprenoidů; vyskytují se ve všech typech buněk.
[B2]
50
isoterma – závislost stavové
veličiny (např. tlaku) určitého
množství plynu na objemu při
konstantní teplotě.
[F2]
p (kPa)
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
1400
1200
1000
800
600
400
200
0
273 K (0 °C)
373 K (100 °C)
isoterma adsorpční – závis0 10 20 30 40 50 60
3
lost množství rovnovážně adV (dm )
sorbované látky (při určitém
Isotermní závislost tlaku jednoho
množství adsorbentu) na konmolu ideálního plynu na objemu.
centraci látky v roztoku (resp.
parciálním tlaku adsorbované
složky v plynné fázi) za konstantní teploty. Adsorpční isotermy mívají tvar rovnoosé hyperboly s posunutým počátkem (Langmuirova
rovnice); závislost pak limituje k hodnotě, kdy je adsorbent nasycen.
[F2]
isotopy – správněji isotopické nuklidy, atomy stejného prvku (se
stejným protonovým číslem), které se liší počtem neutronů (neutronovým číslem). Isotop je užší pojem než nuklid a měl by se používat
v případech, kdy se srovnávají nuklidy téhož prvku (např. isotopy
16
O a 18 O).
[F1]
51
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
jádro atomu – jádro buněčné – jev fotoelektrický
jádro atomu – centrální kladně nabitá oblast atomu, tvořící přibližně 99 % jeho hmotnosti. Jeho poloměr je 10 000 – 100 000 krát
menší než poloměr celého atomu. Nese kladný náboj odpovídající
protonovému číslu. Poněkud formálně lze říci, že je tvořeno protony
a neutrony (viz též jaderné síly a stabilita jádra atomu).
[F1]
jádro buněčné – organela eukaryotní buňky, v níž je umístěna
DNA a kde probíhá replikace a transkripce. Je obaleno jadernou
membránou s póry, které zajišťují, aby do jádra mohly vstupovat
bílkoviny, podílející se na výše zmíněných dějích, a aby z něj naopak
mohly vystupovat produkty jaderné aktivity, tedy zejména všechny
druhy RNA.
[B1]
jev fotoelektrický – v klasickém experimentálním provedení úkaz,
kdy v důsledku dopadu (absorpce) elektromagnetického záření určité
vlnové délky jsou z povrchu kovového materiálu uvolňovány elektrony. K tomuto jevu nedochází při vlnových délkách vyšších, než je
kritická hodnota, a to bez ohledu na intenzitu záření. Toto zjištění
vedlo k obecnému přijetí představy o korpuskulárně – vlnovému dualizmu elementárních částic a elektromagnetického záření a následně
k rozvoji kvantové teorie.
[FA2]
52
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
kalibrace – kalorimetr – kapacita tepelná měrná – karbanion
karbokation – katabolismus – katalyzátor – kation – ketony
kinetika reakční – klastr – kód genetický – kodon – koeficient
absorpční – koeficient aktivitní – koeficient rozdělovací – koenzymy
kofaktory enzymů – komplementarita bází – komplex aktivovaný
koncentrace – koncentrace analytická – koncentrace hmotnostní
koncentrace látková – koncentrace molární – koncentrace objemová
kondenzace – konduktometrie – konfigurace – konfigurace absolutní
konfigurace relativní – konformace – konformery – konjugace
konstanta Avogadrova – konstanta disociační – konstanta Faradayova
konstanta Planckova – konstanta rovnovážná – konstanta rozpadová
konstanta rychlostní – konstanta stability komplexu – konstanta
univerzální plynová – kooperativita – kovy – kovy přechodné
krystal – krystal ideální – krystalizace – krystaly směsné – křivka
titrační – kyseliny a zásady – kyseliny karboxylové – kyseliny mastné
kyseliny nukleové – kyseliny silné a slabé
kalibrace – soubor úkonů, kterými se stanoví vztah mezi hodnotami
veličin, které jsou indikovány měřicím zařízením, a odpovídajícími
hodnotami, které jsou spolehlivě stanoveny jiným způsobem. Například kalibraci teploměru lze provést tak, že se jím změří teplota tání
a varu destilované vody (0 a 100 ◦ C), kalibraci odměrné nádoby tak,
že se zváží příslušný objem destilované vody, a kalibraci pH-metru
tak, že se změří pH standardních pufrů, jejichž hodnota pH je definována Mezinárodní společností pro čistou a aplikovanou chemii
(IUPAC).
[A2]
kalorimetr – zařízení umožňující měření množství tepla, uvolněného nebo spotřebovaného při určitém chemickém nebo fyzikálním
procesu. Název je odvozen od starší jednotky tepla, zvané kalorie
(cal); z definice platí 1 cal = 4,184 J.
[FA2]
53
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
kapacita tepelná měrná – podle nejjednodušší definice množství
tepla, které je zapotřebí, aby se jednotkové množství určité látky
(1 kg nebo 1 mol) ohřálo o 1 K. Tepelná kapacita kromě jiných
parametrů závisí také na teplotě; proto se uvádí teplota, při které
byla její hodnota stanovena. Tepelná kapacita homogenního tělesa je
násobkem jeho měrné tepelné kapacity a hmotnosti nebo látkového
množství.
[F1]
karbanion – anion obsahující trojvazný, negativně nabitý atom uhlíku (R3 C− ). Alkylové karbanionty jsou sp3 -hybridizované, ve vnější slupce
záporně nabitého atomu uhlíku mají osm elektronů.
[O2]
methylový anion
(methylid)
karbokation – částice obsahující kladně nabitý
atom uhlíku, který má ve vnější slupce šest valenčních elektronů (R3 C+ ). V karbokationtech je
uhlík trojvazný, prostorové uspořádání atomů vázaných na kladně nabitý atom uhlíku karbokatiterc-butylový
ontu je planární.Tento stav je pro uhlík z hlekation
diska energie nevýhodný. Čím je kladný náboj
více rozprostřen po molekule, tím je snížen deficit elektronů na jediném atomu uhlíku a tím je karbokation stabilnější. Čím více alkylových skupin je vázáno na uhlík nesoucí kladný náboj (kladný induktivní efekt), tím více skupin poskytuje elektrony. Proto stoupá sta+
+
+
bilita karbokationtů v řadě CH+
3 < RCH2 < R2 CH <R3 C . Ještě
účinnějším stabilizačním prvkem je hyperkonjugace neobsazeného
orbitalu p (vyskytuje se na uhlíku s kladným nábojem) s vazbou
C=C, aromatickým systémem nebo volným elektronovým párem.
Z tohoto důvodu se mezi nejstabilnější karbokationty řadí allylový
+
(CH2 =CH–CH+
[O2]
2 ) a benzylový (PhCH2 ) karbokation.
54
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
katabolismus – část metabolismu, při níž dochází k rozkladu látek
(zásobních látek nebo přijatých živin), jejichž přeměnami získává
organizmus energii (ve formě ATP) a substráty potřebné pro biosyntézu látek organizmu vlastních.
[B1]
katalyzátor – látka, která urychluje průběh chemických reakcí, přičemž však do celkové látkové bilance nevstupuje ( „vystupuje z reakce
nezměněna“ ). Katalyzátory snižují aktivační energii reakce, neovlivňují však její rovnovážnou konstantu a tím ani rovnovážný výtěžek.
Rozlišujeme katalýzu homogenní (např. H+ ionty při katalýze kyselinou ve vodném prostředí) a heterogenní (např. katalýza reakcí
vodíku platinou). Významnými katalyzátory jsou enzymy.
[FB1]
kation – ion nesoucí kladný náboj.
[F1]
ketony – karbonylové sloučeniny, které
mají na funkční skupinu >C=O navázány dvě uhlíkaté skupiny (např.
ethyl(methyl)keton) nebo je tato skupina součástí cyklu (např. cyklohexanon).
[O1]
kinetika reakční – obor fyzikální chemie, zabývající se studiem
rychlosti chemických reakcí. Snaží se také popsat vlivy, které reakční
rychlost ovlivňují, a odvodit mechanizmy, jimiž reakce probíhají.
[F1]
55
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
klastr – soubor atomů, molekul či iontů, vázaných nekovalentními
interakcemi. Klastry mohou být dvojice molekul (dimery) i konglomeráty tisíců a více částic.
[F2]
kód genetický – souhrn biologicky podmíněných pravidel pro realizaci genetické informace; vztah mezi uspořádáním nukleotidů v nukleových kyselinách (DNA, RNA) a pořadím aminokyselin v bílkovinách, které jsou podle dané genetické informace v buňkách syntetizovány.
[B1]
kodon – trojice po sobě následujících ribonukleotidů v řetězci molekuly mRNA, která při syntéze bílkovin (translaci) určuje (kóduje)
zabudování určitého druhu aminokyseliny do polypeptidového řetězce. Trojice (deoxy)nukleotidů v mRNA však může plnit i další
funkce, zejména signalizovat zahájení syntézy peptidového řetězce
(kodon iniciační) a její ukončení (terminační neboli STOP-kodon).
[B1]
koeficient absorpční – konstanta úměrnosti mezi koncentrací a
absorbancí. Slovně vyjádřeno, je to absorbance roztoku o jednotkové
koncentraci v kyvetě o jednotkové délce (obvykle 1 cm). Jak vyplývá
z Lambertova-Beerova zákona, má rozměr koncentrace−1 · délka−1 .
Molární absorpční koeficient má tedy rozměr mol−1 · dm3 · cm−1 ,
nebo, po úpravě, mmol−1 · cm2 .
[FA2]
koeficient aktivitní – viz aktivita iontu.
[F2]
koeficient rozdělovací – konstanta popisující rovnovážné rozdělení látky mezi dvě nemísitelné kapaliny: KD = CA /CB , kde CA
resp. CB jsou rovnovážné koncentrace studované látky v rozpouštědlech A a B. Rozdělení látek mezi dvě nemísitelné kapaliny se využívá
v různých separačních technikách (viz např. chromatografie). [F2]
56
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
koenzymy – jedna skupina kofaktorů enzymů; nízkomolekulární
látky podílející se na enzymové reakci tím, že přenáší chemické skupiny, elektrony nebo atomy vodíku. Koenzym tedy propojuje dvě
nezávislé reakce katalyzované odlišnými enzymy a může být považován za transportní metabolit; v intracelulárním prostředí se vyskytuje volný ve dvou formách. (Termínu koenzym se v některých
učebnicích, nepříliš šťastně, používá též pro prosthetické skupiny enzymů.)
[B1]
kofaktory enzymů – esenciální nízkomolekulární struktury, uplatňující se při enzymových reakcích. Do této skupiny látek patří: a)
koenzymy; b) prosthetické skupiny; c) ionty kovů vázané trvale v aktivním místě enzymu; d) ionty kovů účastnící se enzymové reakce,
aniž by byly na enzym trvale vázány (např. vápenaté ionty jako aktivátory extracelulárních enzymů); e) další složky, které jsou pro
reakci nezbytné (např. kyselina askorbová při modifikaci kolagenu).
[B1]
komplementarita bází – schopnost bází nukleových kyselin vytvářet pomocí vodíkových můstků dvojice (A-T, A-U a G-C). Tato
vlastnost je základem jejich funkce při uchovávání, předávání a realizaci genetické informace v procesech replikace, transkripce a translace
jakož i při stabilizaci dihelixu DNA.
[B1]
komplex aktivovaný – viz transitní stav.
[F1]
57
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
koncentrace – číselné vyjádření složení směsi (nejčastěji roztoku);
jiná definice: vyjádření obsahu dané látky v jednotkovém množství
směsi.
[F1]
koncentrace analytická – celková koncentrace všech forem určité
látky. Je-li např. v roztoku přítomna nedisociovaná forma kyseliny a
její anion (v poměru závislém na pH), pak za analytickou koncentraci
této kyseliny považujeme součet koncentrací obou forem. Podobně
můžeme stanovit koncentraci látky, která existuje v podobě monomeru a dimeru atd.
[F1]
koncentrace hmotnostní – hmotnost určité látky v daném objemu (obvykle v jednom dm3 ). Udává se nejčastěji v jednotkách
kg · dm−3 (= g · cm−3 = kg · l−1 ). Setkáváme se však i s jednotkami g · dm−3 . Hmotnostní koncentraci lze také vyjádřit v jednot−1
kách g · (100 ml) (g látky ve 100 ml roztoku); pak hovoříme o %,
které pak pro jednoznačnost vyjádření označujeme symbolem w/v,
tedy hmotnost na objem (weight/volume).
[F1]
koncentrace látková – též molární koncentrace nebo molarita, počet molů dané látky v daném objemu roztoku. Nejpoužívanější jednotkou je mol · dm−3 (= mol · l−3 ). Říkáme, že roztok o molární koncentraci např. 3 mol · dm−3 je třímolární a v textu ho označujeme
jako 3 M roztok. Jedná se o nejběžnější vyjádření koncentrace v chemii. Látkovou koncentraci látky A označujeme nejčastěji cA , někdy
však také [A].
[F1]
koncentrace molární – viz látková koncentrace.
[F1]
58
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
koncentrace objemová – podíl objemu
P dané látky a vůči objemům všech složek roztoku, tedy Va / Va,i . V případě (ne zcela
běžném a v žádném případě samozřejmém), že změna objemu
při
P
smísení složek roztoku je zanedbatelná, můžeme za sumu
Va,i dosadit celkový objem roztoku (V ).
[F1]
kondenzace – a) v organické chemii reakce, při níž se spojují
menší celky ve větší, přičemž se často odštěpuje malá molekula
(voda, amoniak, methanol apod.); b) v obecné chemii přechod látky
z plynné do kapalné fáze (opak vypařování, viz též zkapalňování).
[FO1]
konduktometrie – metoda zabývající se měřením vodivosti, pomocí níž lze často stanovit koncentraci iontů v roztoku. K měření
se využívá tzv. vodivostních nádobek, jejichž schopnost vést elektrický proud je předem určena pomocí standardních roztoků (viz
kalibrace).
[A2]
konfigurace – a) ve stereochemii typ prostorového uspořádání molekuly, které může být změněno pouze tak, že se přeruší a znovu
vytvoří kovalentní vazby, čímž vzniknou odlišné stereoisomery; b)
v kvantové chemii distribuce elektronů v jednotlivých orbitalech
atomu, iontu či molekuly.
[FOB1]
konfigurace absolutní – prostorová struktura chirální molekuly. Pro popis konfigurace se
využívá stereodeskriptorů R a
S.
[O2]
59
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
konfigurace relativní – relativní poloha atomů či skupin atomů
vůči rovině společné oběma stereoisomerům (např. rovině definované dvojnou vazbou či cyklohexanovým kruhem). Pro vyjádření
relativní konfigurace substituentů na dvojné vazbě používáme stereodeskriptory E/Z, pro relativní konfiguraci substituentů v cyklických sloučeninách stereodeskriptory cis/trans a pro relativní konfiguraci diastereoisomerů se dvěma stereogenními centry se používají
stereodeskriptory erythro/threo. Viz též Fischerova projekce. [O2]
Konfigurace relativní.
konformace – prostorové uspořádání, které vychází z natočení jednoduchých vazeb (z torsních úhlů). Jedna konformace může tedy
přecházet na druhou, aniž by došlo k přerušení kovalentních vazeb
(srov. konfigurace) volnou rotací kolem jednoduchých vazeb. Mezi
typické konformační přechody patří změna židličkové konformace na
60
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
vaničkovou u derivátů cyklohexanu, denaturace bílkovin, indukované
přizpůsobení u enzymů apod. Tento pojem se někdy užívá jako synonymum prostorového uspořádání biopolymerů. Viz též Newmanova
projekce.
[FOB1]
CH3
C
H
H
C
C
H
H
H
H
C
CH3
CH3
CH3
H3C
C
H3C
H
H
H
H
H
C
H
Vybrané konformace butanu.
konformery – též konformační isomery, isomery lišící se prostorovým uspořádáním atomů v důsledku volné rotace kolem jednoduché
vazby. Většinou se tak označují mezní uspořádání, která představují lokální energetická minima při přechodu mezi jednotlivými konformacemi. Konformery nepředstavují chemická individua a mohou
přecházet jeden na druhý.
[OB2]
konjugace – vzájemná interakce následujících prvků: dvojné vazby,
nevazebného elektronového páru, neobsazeného orbitalu p či aromatického kruhu. Mezi dvěma uvedenými prvky v konjugaci musí být
jednoduchá vazba.
[O1]
61
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
konstanta Avogadrova – počet částic obsažených v jednom molu
látky (NA = 6, 022 · 1023 mol−1 ).
[F1]
konstanta disociační – rovnovážná konstanta popisující rozpad
neutrální molekuly na ionty. Kyselá disociační konstanta kyseliny
HA popisuje reakci HA + H2 O *
) H3 O+ + A− a má tvar KA =
[H3 O + ][A− ]
, kde koncentrace vody je zahrnuta do konstanty a sym[HA]
boly v hranatých závorkách jsou látkové koncentrace jednotlivých
částic. Podobně pro reakci báze ve vodě (B + H2 O *
) BH+ +
−
OH ) lze definovat zásaditou (též bazickou) disociační konstantu
+
][OH − ]
KB = [BH [B]
. Hodnoty disociačních konstant se často udávají v podobě záporných dekadických logaritmů (srov. pH), tedy
jako pKA nebo pKB . (Místo koncentrací by bylo správnější užívat
v těchto vztazích aktivity.)
[F1]
konstanta Faradayova – konstanta, udávající absolutní hodnotu
náboje jednoho molu elektronů nebo protonů. Je tedy násobkem
elementárního náboje (1, 602 · 10−19 C) a Avogadrovy konstanty
(6, 022 · 1023 mol−1 ). Její číselná hodnota je 96 485 C · mol−1 . [F1]
konstanta Planckova – jedna ze základních konstant kvantové mechaniky, h = 6, 625 · 10−34 J · s.
[F1]
konstanta rovnovážná – konstanta, charakterizující „polohu rovnováhy“ dané chemické reakce, např. αA + βB *
) γC + δD:
[C]γ [D]δ
Kr = [A]
;
kde
hodnoty
v
hranatých
závorkách
jsou
rovnovážné
α [B]β
koncentrace reaktantů a produktů. Čím je tedy hodnota rovnovážné
konstanty vyšší, tím je rovnováha chemické reakce více „posunuta
doprava“ . Z hodnoty rovnovážné konstanty lze vypočítat některé
62
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
energetické parametry studované rekce (zejména standardní změnu
Gibbsovy energie); čím je hodnota Kr větší, tím je reakce energeticky
výhodnější. (Místo koncentrací by bylo správnější užívat v těchto
vztazích aktivity.)
[F1]
konstanta rozpadová – rychlostní konstanta charakterizující rozpad radioaktivního nuklidu, pro nějž platí vztah − dN
dt = k · N , kde
N je počet radioaktivních jader ve vzorku, − dN
rychlost
rozpadu a
dt
k rozpadová konstanta.
[F2]
konstanta rychlostní – základní parametr, označovaný v reakční
kinetice k; určuje vztah mezi koncentracemi reaktantů ci a reakční
rychlostí v, pro níž platí v = k · f (ci ). Rychlostní konstanta tedy
nezávisí na koncentracích reaktantů; její hodnota je určena strukturními parametry reaktantů a závisí také na teplotě a aktivační energii
(viz Arrheniova rovnice).
[F1]
konstanta stability komplexu – rovnovážná konstanta tvorby
komplexní sloučeniny. Čím je tedy její hodnota větší, tím je komplex
stabilnější.
[F2]
konstanta univerzální plynová – R, konstanta vyskytující se
v mnoha vztazích obecné a fyzikální chemie (stavová rovnice ideálního plynu – odtud název, Arrheniova rovnice atd.). Její hodnota
činí 8,314 J · K−1 · mol−1 .
[F1]
kooperativita – vlastnost molekul některých biopolymerů (zejména
bílkovin, DNA a tRNA), která je odlišuje od syntetických, prostorově
neuspořádaných polymerů. Díky mnohočetným intramolekulárním
nekovalentním interakcím reaguje molekula biopolymeru na vnější
podněty jako celek (její části spolupracují, odtud název). K známým
projevům kooperativity bílkovin patří např. allosterický efekt. [B2]
63
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
kovy – v chemii elektropozitivní prvky; mají tedy snahu předávat
valenční elektrony a tvořit jednoatomové kationty.
[F1]
kovy přechodné – též přechodové kovy, tranzitivní kovy nebo tranzitivní prvky, všechny prvky d-bloku periodické tabulky prvků, tedy
skupin 3-12; novější definice zahrnují do této skupiny i lanthanoidy a
aktinoidy. Název „přechodné“ či „přechodové“ vyjadřuje postavení
těchto prvků v periodické tabulce prvků mezi skupinou kovů alkalických zemin (Ca, Sr, Ba, Ra) a skupinou bóru (Ga, In, Tl) tím, že
v nich postupně přibývá počet elektronů v atomových orbitalech d.
Jejich sloučeniny jsou často barevné, mohou mít několik oxidačních
čísel, tvoří komplexní sloučeniny a bývají paramagnetické.
[F1]
krystal – pevné hmotné těleso, vytvořené z dané látky, jehož částice
jsou rozmístěny tak, že vytvářejí pravidelnou prostorovou strukturu,
tzv. mřížku. Je ohraničen rovinami (stěnami) s danými geometrickými vztahy.
[F1]
krystal ideální – teoreticky důležitý hypothetický útvar, jehož struktura je zcela pravidelná, bez poruch, a rozprostírá se všech směrech
nekonečně daleko. Reálné krystaly se od ideálních liší především konečnými rozměry a přítomností poruch, které se v reálném systému
nevyhnutelně vyskytují.
[F1]
krystalizace – děj, při němž látka přechází do krystalického stavu;
v chemii čistící operace založená na rozdílné rozpustnosti látek v daném rozpouštědle při různých teplotách. Využívá se skutečnosti, že
rozpustnost většiny látek se s rostoucí teplotou zvyšuje. Postup spočívá v rozpuštění látky ve vhodném rozpouštědle za vyšší teploty
a opětovné vyloučení látky v krystalické formě, ke kterému dojde
ochlazením. Množství vyloučené látky odpovídá rozdílu její rozpustnosti při vyšší a nižší teplotě.
[O1]
64
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
krystaly směsné – viz isomorfie.
[F1]
křivka titrační – závislost jisté vlastnosti (měřitelné veličiny) roztoku na množství přidávaného titračního činidla. Tak alkalimetrická
titrační křivka je závislost pH roztoku kyseliny na množství hydroxidu, acidimetrická titrační křivka závislost pH na množství kyseliny,
redoxní titrační křivka závislost elektrodového potenciálu na množství přidaného oxidačního nebo redukčního činidla atd.
[A2]
kyseliny a zásady – a) podle klasické (Arrheniovy) definice je
kyselinou látka, která je schopna odštěpit proton (H+ ), a zásadou
látka, která může odštěpit hydroxidový anion (OH− ); b) podle Brønstedovy definice je kyselinou donor protonu (látka, schopná předat
proton jiné látce) a zásadou akceptor protonu; vždy tedy existuje pár
donor – akceptor, přičemž některé látky mohou být někdy donorem
a jindy akceptorem; c) podle Lewisovy definice je kyselinou látka
s prázdným orbitalem, který se může zaplnit sdílením volného elektronového páru z jiné látky (zásady); kyselinami v tomto smyslu mohou být např. H+ , BCl3 či AlCl3 , zatímco zásadami např. NH3 nebo
H2 O. Synonymem zásady je báze; tento pojem je užíván zejména
v Brønstedově a Lewisově pojetí.
[FO1]
kyseliny karboxylové – sloučeniny,
které obsahují funkční karboxylovou
skupinu –COOH.
[O1]
kyseliny mastné – velká skupina alifatických monokarboxylových
kyselin, které byly získány hydrolýzou přírodních lipidů. Mastné kyseliny, obsahující více než 10 uhlíkových atomů, se označují jako
vyšší. Jejich alkylové řetězce mohou být nasycené nebo nenasycené
s jednou nebo více dvojnými vazbami v konfiguraci Z(cis).
[B1]
65
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
kyseliny nukleové – společný název pro deoxyribonukleové kyseliny (DNA) a ribonukleové kyseliny (RNA); polymery (deoxy)ribonukleotidů spojených fosfodiesterovými vazbami.
[B1]
kyseliny silné a slabé – rozdělení kyselin (resp. zásad) podle schopnosti odštěpovat v daném prostředí proton (resp. hydroxidový ion).
Zředěné silné kyseliny (resp. zásady) jsou ve vodném roztoku téměř
plně disociovány. Mírou síly kyseliny nebo zásady je disociační konstanta: pro silné kyseliny (resp. zásady) je KA (resp. KB ) > 10−2 ,
pro středně silné je rozmezí 10−4 – 10−2 a pro slabé < 10−4 . [FA1]
laktony – látka – látky amorfní – ligand – lipidy – lipidy polární
lipidy zmýdelnitelné – lom světla
laktony – vnitřní estery, cyklické molekuly obsahující
esterové uspořádání.
[OB2]
O
O
C
látka – jedna ze dvou základních forem hmoty (druhou
základní formou je pole). Jde o objektivně existující re- pentano-5lakton
alitu s nenulovou klidovou hmotností. Může být tvořena
atomy (viz prvek), molekulami nebo ionty s navzájem se vyrovnávajícími náboji (látka je navenek elektroneutrální). Látky rozdělujeme
na látky čisté (chemická individua) a směsi (homogenní a heterogenní).
[F1]
látky amorfní – pevné látky, které nemají krystalovou strukturu.
Jejich struktura připomíná ztuhlé kapaliny: částice jsou v nich uspořádány náhodně. Nejznámější skupinou amorfních látek jsou skla.
Některé látky lze připravit jak ve formě amorfní, tak i krystalové.
[F1]
66
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
ligand – a) v chemii koordinačních látek částice, která se koordinačně-kovalentní vazbou váže na centrální atom; b) v biochemii
látka, která se specificky, nekovalentně a tedy vratně váže na biopolymer: hormon, vážící se na receptor, inhibitor, vážící se na enzym, či
kyslík, vážící se na hemoglobin; ligandem však nenazýváme substrát
enzymové reakce, který se sice váže do aktivního centra, je zde však
přeměněňován na produkt.
[FB1]
lipidy – velmi heterogenní skupina biologicky významných organických látek, které jsou omezeně rozpustné ve vodě a naopak dobře
rozpustné v organických rozpouštědlech (definice podle vlastností).
Mezi tzv. jednoduché lipidy se řadí triacylglyceroly, vosky (estery
mastných kyselin s jednosytnými vyššími alkoholy) a isoprenoidy.
Složené lipidy, např. fosfolipidy, glykolipidy a lipoproteiny se někdy
nazývají lipoidy. Lipidy mají v organizmech funkci strukturní (jsou
součástí biologických membrán), ochrannou (např. tepelně a mechanicky izolující tuková tkáň) a regulační (steroidní hormony, vitaminy
A, D, E a K aj.). Jsou jednou z hlavních zásobáren chemické energie
živočichů (podkožní tuk) a mnohých rostlinných semen.
[B1]
lipidy polární – heterogenní skupina lipidů, jejichž amfipatické
molekuly obsahují polární skupinu (tzv. polární hlavici) a nepolární
část (obvykle acyly odvozené od vyšších mastných kyselin). Tvoří
základ struktury biologických membrán.
[B1]
lipidy zmýdelnitelné – skupina lipidů, z nichž lze alkalickou hydrolýzou uvolnit soli mastných kyselin. Obsahují acylové zbytky, vázané esterovou nebo amidovou vazbou. Do této skupiny patří především neutrální lipidy (triacylglyceroly) a polární lipidy na bázi
glycerolu. Mezi nezmýdelnitelné lipidy se řadí zejména isoprenoidy.
[OB1]
67
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
lom světla – jev pozorovatelný při průchodu elektromagnetického
záření rozhraním dvou prostředí s různými indexy lomu. Světelný
paprsek zde mění směr (viz Snellův zákon).
[FA1]
makromolekula – mechanika kvantová – mechanizmus reakce
membrána biologická – membrána semipermeabilní – meso-sloučenina
metabolismus – mezifází – meziprodukt – mitochondrie – množství
látkové – model atomu Bohrův – mol – molalita – molarita
molekula – molekularita reakce – molekuly amfifilní – molekuly
amfipatické – moment dipólový – monomer – mřížka krystalová
mutarotace
makromolekula – molekula, jejíž relativní hmotnost přesahuje definitorickou hranici 10 000. Obvykle se jedná o polymery, v nichž se
mnohokrát opakuje základní stavební (tzv. monomerní) jednotka.
[FO1]
mechanika kvantová – též vlnová, matematický popis mikročástic. Vychází z několika postulátů, pomocí nichž je možno přiřadit studované struktuře určité matematické parametry (viz kvantová čísla a
vlnová funkce), jež mohou být korelovány s fyzikálními a chemickými
vlastnostmi příslušných látek.
[F1]
mechanizmus reakce – sled událostí, jimiž molekuly reaktantů
přejdou do podoby produktů. Jde o soustavu jednoduchých (elementárních) kroků, které vysvětlují přechod z výchozího do koncového
stavu reakce. Některé meziprodukty reakce mohou být experimentálně zachytitelné, jiné bývají více-méně hypotetické. Pro znázornění reakčního mechanizmu používáme zahnutých šipek, zobrazujících posuny elektronů.
[FO1]
68
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
membrána biologická – též biomembrána, 6 – 10 nm tlustá struktura tvořená dvojvrstvou polárních lipidů, do níž jsou začleněny
membránové bílkoviny. Polární lipidy jsou orientovány tak, že jejich hydrofobní řetězce směřují dovnitř membrány a hydrofilní polární hlavice ven, kde interagují s vodou. Bílkoviny tvoří 20 – 80 %
hmotnosti membrány a zajišťují její specifické funkce. Hlavní funkcí
membrán je oddělit dva prostory, které se navzájem liší chemickým
složením; buněčná (tzv. plasmatická) membrána odděluje intracelulární a extracelulární prostor, zatímco membrány jednotlivých organel oddělují tyto kompartmenty od cytosolu. Na druhé straně musí
tyto semipermeabilní membrány umožňovat řízený transport částic.
[B1]
membrána semipermeabilní – membrána oddělující dva roztoky
obvykle různého složení a vykazující různou propustnost pro jednotlivé složky těchto roztoků. Těchto membrán se hojně využívá
v laboratořích i v chemickém průmyslu. Patří mezi ně i biologické
membrány, které patří k základním strukturám buněk.
[F1]
meso-sloučenina – sloučenina obsahující stereogenní centra, ale v důsledku přítomné roviny nebo středu symetrie není chirální; není tedy ani opticky aktivní (nestáčí rovinu polarizovaného světla).
[O2]
metabolismus – soubor všech chemických reakcí, které souvisejí
s aktivními projevy života daného organizmu. Tento soubor reakcí
lze rozdělit na dva základní podsoubory, katabolismus a anabolismus, které jsou z mnoha aspektů protichůdné a vzájemně se doplňují.
[B1]
69
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
mezifází – prostor mezi dvěma fázemi. Vzhledem k odlišnosti obou
fází nabývají tyto kontaktní plochy často nečekaných vlastností.
[F1]
meziprodukt – viz intermediát.
[FO1]
mitochondrie – organela eukaryotní buňky, v níž jsou lokalisovány
některé důležité katabolické procesy. Je obklopena dvěma membránami; vnější určuje celkový tvar organely a je v ní mnoho pórů,
zatímco pro ionty nepropustná vnitřní membrána obsahuje řadu
transportních bílkovin a má zásadní význam pro syntézu ATP. Mitochondrie je semiautonomní organela, protože má vlastní DNA a
proteosyntetický aparát (ribosomy atd.), připomínající prokaryota.
[B1]
množství látkové – množství látky vyjádřené v molech.
[F1]
model atomu Bohrův – zásadní, dnes však již v některých aspektech překonaná představa (z roku 1913), že elektrony se kolem jádra
pohybují po stacionárních kruhových drahách, aniž by při tom vyzařovaly energii. Přechod z jedné dráhy na druhou se děje skokově,
při čemž elektron přijme nebo vyzáří určité kvantum energie. [F1]
mol – množství látky, které obsahuje stejný počet částic (atomů,
molekul či iontů) jako obsahuje 12 g uhlíku 12 C atomů (srov. Avogadrova konstanta). Pro mol fotonů se užívá zvláštní jednotka einstein.
[F1]
70
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
molalita – koncentrace látky vyjádřená jako počet molů rozpuštěný
v jednom kg rozpouštědla; má tedy rozměr mol · kg−1 . Hodnota molality roztoku se nemění s teplotou, což je pro určité aplikace výhodou ve srovnání s molaritou.
[F2]
molarita – viz látková koncentrace.
[F1]
molekula – elektricky neutrální částice vzniklá sloučením dvou nebo
více atomů či iontů; základní stavební jednotka sloučenin, ale i mnohých prvků (např. O2 či S8 ).
[F1]
molekularita reakce – počet částic, které se musejí setkat (srazit)
v jednom okamžiku, aby proběhl rozhodující dílčí krok chemické
reakce. Je nejčastěji rovna dvěma; isolované monomolekulární děje
jsou jen radioaktivní rozpady a některé vzácné rozpady či isomerace
molekul. Pravděpodobnost současné srážky tří částic je velmi malá;
molekularita tři tak přichází v úvahu jen u reakcí v plynné fázi (např.
2NO + O2 → 2NO2 ).
[F1]
molekuly amfifilní – viz molekuly amfipatické.
[OB1]
molekuly amfipatické – též amfifilní, molekuly, obsahující ve své
struktuře polární (hydrofilní) a nepolární (hydrofobní) část. Bývají
ve vodě omezeně rozpustné a mají tendenci vytvářet micely. Snižují povrchové napětí vody (mají vlastnosti tenzidů). Biochemicky
nejvýznamnější jsou mastné kyseliny , žlučové kyseliny (podílející
se na trávení) a zejména polární lipidy (hlavní složky biologických
membrán).
[OB2]
71
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
moment dipólový – viz dipól.
[F2]
monomer – jednoduchá sloučenina, ze které se připravují polymery. Například ethen (ethylen) je monomerem pro přípravu polyethylenu.
[O1]
mřížka krystalová – abstraktní pojem, pomáhající popsat strukturu krystalu (nejčastěji ideálního). Je to množina určitých význačných bodů, od nichž se odvozuje poloha konkrétních částic (iontů u
iontových krystalů, molekul u krystalů molekulových) v krystalové
struktuře. Krystalové mřížky se od sebe odlišují základním tvarem,
rozměry, polohami částic a velikostmi úhlů; podle tvaru krystalových
mřížek rozlišujeme jednotlivé krystalové soustavy.
[F1]
mutarotace – změna optické rotace redukujícího sacharidu ve vodném prostředí, vyvolaná změnou absolutní konfigurace na poloacetalovém uhlíku (C1 u aldos, C2 u ketos). V roztoku sacharidů
k ní dochází samovolně, dosažení rovnováhy mezi anomery (α- a βformou) může být urychleno enzymem. Tohoto termínu se užívá jak
pro změnu optické rotace (důsledek) tak i pro popsanou isomeraci
(příčina).
[OB2]
72
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
náboj elektrický – náboj elementární – náboj formální – náboj
parciální – nádobka vodivostní – napětí článku rovnovážné
násobnost vazby – neutralizace – neutron – nitrace – nitroskupina
normalita – nukleofil – nukleofug – nukleosidy – nukleotidy
nuklidy – nuklidy radioaktivní
náboj elektrický – jedna ze základních elektrických veličin. Dvě
hmotná tělesa s nenulovým nábojem (tzv. nabitá tělesa) se buď přitahují (mají-li opačný náboj) nebo odpuzují (mají-li náboj stejný);
velikost tohoto silového působení (síly) je dána Coulombovým zákonem. Jednotkou náboje je Coulomb (C). V chemii se náboj částice
(obvykle značený z) udává jako násobek elementárního náboje; tak
náboj síranového aniontu je −2 a náboj kationtu hlinitého +3. [F1]
náboj elementární – náboj, který nese proton (+) nebo elektron
(–); označuje se e a má hodnotu 1, 602 · 10−19 C.
[F1]
náboj formální – rozdíl počtu valenčních
elektronů určitého atomu v molekule (dle skupiny v periodické tabulce) a počtu elektronů
stejného atomu vázaného v molekule za předpokladu rovnoměrného sdílení elektronových párů tvořících vazby.
Např. izolovaný atom dusíku má 5 elektronů, ale v molekule nitromethanu má elektrony 4; formální náboj je tedy 5 – 4 = +1. Jinými
slovy, formální náboj udává počet elektronů, o něž má atom v molekule více (záporný) nebo míně (kladný) v porovnání s elektronovou
konfigurací podle periodické tabulky. Součet formálních nábojů musí
být roven nule u neutrální molekuly nebo celkovému náboji v případě
iontu (srov. oxidační číslo).
[OF2]
73
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
náboj parciální – skutečný náboj na jednotlivých atomech v molekule vznikající vlivem přitahování či odpuzování elektronů jednotlivými
atomy či skupinami atomů. K posunům elektronů
a tím i vzniku parciálních nábojů dochází zejména vlivem rozdílných
elektronegativit vazebných partnerů. Vyjadřuje se relativně pomocí
symbolů δ + a δ − .
[O1]
nádobka vodivostní – viz konduktometrie.
[A2]
napětí článku rovnovážné – elektrické napětí mezi dvěma elektrodami v situaci, kdy článkem neprochází proud (srov. článek elektrochemický a potenciometrický). Podmínku „nulového proudu“ lze
obvykle splnit pomocí voltmetru s velmi vysokým vnitřním odporem.
[FA2]
násobnost vazby – též řád vazby, počet elektronů, podílejících se
na vazbě mezi dvěma atomy, dělený dvěma. Ve strukturních vzorcích je vyjadřována „počtem čárek“ . Energie vazby roste od vazby
jednoduché k trojné. Násobnost vazby nemusí být vždy celé číslo;
např. v benzenovém kruhu je násobnost vazby mezi dvěma uhlíky
1,5.
[FO1]
neutralizace – reakce kyseliny (HA) a zásady (BOH), při níž vzniká
voda. Pokud jsou oba reaktanty i vznikající sůl rozpustné ve vodě
a plně disociované na ionty, můžeme reakci zapsat: H+ + A− +
B+ + OH− → H2 O + A− + B+ . Po úpravě zjišťujeme, že jedinou
reakcí je sloučení H+ a OH− za vzniku vody. Tento závěr potvrzuje
i skutečnost, že takto popsané neutralizace vykazují stejné reakční
teplo.
[F1]
74
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
neutron – nenabitá elementární částice podílející se na stavbě atomového jádra. Má téměř stejnou hmotnost jako proton. Počet neutronů v jádře udává neutronové číslo. Tvoří prakticky veškerou
hmotu neutronových hvězd. Proudy neutronů tzv. neutronové záření, vzniká v jaderných reaktorech nebo (nedej Bože) při jaderných
výbuších; rozptylu neutronů se využívá ke studiu krystalových struktur.
[F1]
NO2
nitrace – zavedení nitroskuH2SO4
piny do molekuly. Nejčastěji
+ HNO3
se nitrují elektrofilní substitucí (SE ) aromatické sloučeniny; elektrofilní částice NO+
2 je generována z nitrační směsi (směsi
kyseliny dusičné a kyseliny sírové). Alifatické sloučeniny se nitrují
radikálovým mechanizmem.
[O1]
nitroskupina – funkční skupina obsahující kladně nabitý atom dusíku, ke kterému jsou připojeny dva atomy kyslíku sdílející záporný
náboj.
[O1]
Rezonanční struktury nitroskupiny.
normalita – starší, dnes již nedoporučovaný způsob vyjadřování
koncentrace, používaný zejména v analytické chemii. Molární koncentrace roztoku se násobila a) u kyselin počtem uvolňovaných protonů; b) u hydroxidů počtem uvolňovaných hydroxidových iontů; c)
u oxidačních nebo redukčních činidel počtem vyměňovaných elektronů při reakci. Tak 1 M roztok HCl (viz látková koncentrace) je
1 N (čteme jednonormální), 1 M H2 SO4 je 2 N, 0,1 M H3 PO4 je
75
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
0,3 N. Při titraci manganistanem v silně kyselém prostředí se MnVII
redukuje na MnII ; proto 0,1 M KMnO4 je 0,5 N.
[FA2]
nukleofil – částice, která poskytuje elektronový pár při reakci, při
níž vzniká nová vazba. Jedná se o neutrální částice s volným elektronovým párem nebo částice se záporným nábojem (např. Cl− , OH− ,
NH3 , H2 O, CH3 MgBr). Všechny nukleofily jsou z definice Lewisovy
báze.
[O2]
nukleofug – odstupující skupina, která si ponechává elektronový
pár zanikající vazby.
[O2]
nukleosidy – glykosidy,
jejichž cukernou složkou
je D-ribosa nebo 2-deoxyD-ribosa v cyklické formě,
na níž je β-N-glykosidovou
vazbou připojena nukleová báze. Nukleosidy
obsahující pyrimidinové
báze mají koncovku –
idin (cytidin, uridin, thimidin), pokud obsahují purinovou bázi, mají
koncovku –osin (adenosin, guanosin).
[B1]
nukleotidy – nukleosidfosfáty. Fosfátová skupina může být připojena ke kterékoliv volné OH skupině sacharidu, volné nukleotidy
však jsou obvykle esterifikovány na uhlíku C5. Mezi nukleotidy řadíme i nukleosidové estery kyseliny difosforečné a trifosforečné (např.
76
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
ATP, GDP). Nukleotidy plní v buňkách několik významných funkcí;
jsou zejména: a) monomerními jednotkami nukleových kyselin; b)
klíčovými molekulami energetického metabolismu (viz makroergické
sloučeniny); c) součástmi celé řady kofaktorů enzymů.
[B1]
nuklidy – prvky, jejichž všechna jádra obsahují stejný počet protonů i neutronů. Mají tedy stejné protonové i nukleonové číslo (např.
13
16
[F1]
6 C, 8 O apod.).
nuklidy radioaktivní – nuklidy, podléhající samovolné radioaktivní přeměně.
[F1]
77
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
obal elektronový – objem – objem molární – odpor elektrický
ohyb X-paprsků – oligosacharidy – orbital – orbital molekulový
orbitaly degenerované – orbitaly hybridizované – orbitaly valenční
organely – oxidace
obal elektronový – soustava elektronů, obklopující atomové jádro.
[F1]
objem – stavová veličina, charakterizující rozprostraněnost soustavy.
Základní jednotkou je m3 , odvozené jednotky jsou dm3 (= litr, l),
cm3 (= mililitr, ml) nebo mm3 (= mikrolitr, µl).
[F1]
objem molární – objem jednoho molu látky; základní jednotkou
je m3 · mol−1 . Pro plyny, řídící se stavovou rovnicí ideálního plynu,
je molární objem za „normálních podmínek“ (při teplotě 273,15 K a
tlaku 101 325 Pa) roven 22,414 dm3 · mol−1 .
[F1]
odpor elektrický – základní vlastnost elektrického obvodu nebo
jeho části, charakterizující schopnost vést elektrický proud. Jeho převrácenou hodnotou je vodivost. Jeho základní jednotkou je ohm (Ω).
[FA1]
ohyb X-paprsků – jev, k němuž dochází při průchodu Röntgenova záření krystalem, který zde působí jako optická mřížka. Metoda X-paprskové krystalografie umožňuje studovat strukturu látek,
tvořících krystal, a v posledních desetiletích se stala nejdůležitější
metodou určování prostorového uspořádání biopolymerů.
[FA2]
78
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
oligosacharidy – oligomery tvořené dvěma až deseti monosacharidovými jednotkami spojenými O-glykosidovými vazbami. V organizmech se vyskytují volné (sacharosa, laktosa a maltosa) i vázané
jako složky glykoproteinů a glykolipidů.
[OB1]
orbital – jednoelektronová vlnová funkce; v chemii též (ne zcela
přesně) prostor, v němž se s velkou pravděpodobností nachází elektron, jehož stav je popsán určitou sadou kvantových čísel.
[F1]
orbital molekulový – vlnová funkce, popisující chování jednotlivých elektronů v molekule. Rozlišujeme molekulové orbitaly typu σ,
které jsou typické pro jednoduché vazby, π, charakteristické pro násobné vazby, a n, tzv. nevazebné orbitaly, jimiž popsané elektrony
se nepodílejí na vazbách a jsou lokalizovány v okolí jednotlivých
atomů. Molekulové orbitaly, podílející se na vazbách, dělíme na tzv.
vazebné (σ a π), jejichž energie je nižší než energie atomových orbitalů, z nichž vznikly, a antivazebné (označované σ* a π*), které
mají energii vyšší; ve valenční slupce nejsou antivazebné orbitaly
plně obsazeny.
[F1]
orbitaly degenerované – atomové nebo molekulové orbitaly se
stejnou energií. Nejznámějším příkladem jsou sp3 hybridizované orbitaly uhlíku v nasycených uhlovodících. Degenerované jsou i pětice
orbitalů d v izolovaných atomech přechodných kovů či dvojice molekulových orbitalů typu π v molekulách O2 nebo N2 .
[F1]
orbitaly hybridizované – též hybridní, orbitaly, které vznikly smíšením (hybridizací) atomových orbitalů; z matematického hlediska
jde o lineární kombinaci. Např. vlastnosti atomu uhlíku, z něhož
vycházejí pouze jednoduché vazby, se vysvětlují existencí čtyř degenerovaných hybridních sp3 orbitalů, vzniklých z jednoho atomového
s orbitalu a tří atomových p orbitalů.
[F1]
79
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
orbitaly valenční – orbitaly podílející se na vazbách atomů. Jsou
to σ a π orbitaly energeticky nejvyšší (poslední) obsazené (byť jen
částečně) elektronové vrstvy (též valenční slupka) a, u atomů přechodných kovů, též vrstvy předposlední.
[F1]
organely – útvary v cytosolu eukaryotní buňky, ohraničené jednou nebo několika membránami a zajišťující specifické biochemické
funkce (např. mitochondrie, chloroplasty, lysosomy, endoplasmatické
retikulum, Golgiho komplex nebo vakuoly). Někdy jsou za organely
považovány i nadmolekulové útvary jako ribosomy nebo biologická
membrána.
[B1]
oxidace – reakce, při níž částice (atom, molekula nebo ion) ztrácí
elektron a zvyšuje tak svůj oxidační stupeň; opak redukce. Může tak
činit předáním elektronu jiné částici (viz redukční činidlo) nebo při
elektrochemických procesech na příslušné elektrodě – anodě.
[FAO1]
80
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
pára – pár elektronový – párování bází – peptidy – pH – pK A ,
pK B – plyn – plyn ideální – plyn reálný – pohyblivost iontová
pohyb translační, rotační a vibrační – polarita molekuly
polarizovatelnost molekuly – pole – poločas přeměny – poločas
rozpadu – poloměr van der Waalsův – polymerace – polymery
polymorfizmus – polynukleotidy – polypeptidy – polysacharidy
potenciál elektrodový – potenciometrie – pozitron
pravděpodobnost výskytu elektronu – pravidlo maximální multiplicity
spinu – princip LeChatelierův – princip neurčitosti – princip Pauliho
princip výlučnosti – princip výstavbový – produkt – projekce
Fischerova – projekce Newmanova – prokaryota – proteiny
proteosyntéza – proton – prvek chemický – přehánění vodní párou
přechod skupenský – překryv orbitalů – přeměna radioaktivní
přesmyk – pufr – π−vazba
pára – plynná fáze, která je v rovnováze s příslušnou kapalinou; jiná
definice: plyn, který lze zkapalnit isotermickou kompresí.
[F1]
pár elektronový – dvojice elektronů obsazující jeden orbital.
[F1]
párování bází – viz komplementarita bází
[B1]
peptidy – kondensační produkty aminokyselin, které jsou spojeny
peptidovou vazbou. Dělíme je podle řady kriterií: a) podle počtu
spojených aminokyselin na oligopeptidy (obvykle méně než 10 aminokyselin) a polypeptidy, přičemž látky obsahující více něž 100 aminokyselinových zbytků nazýváme bílkovinami; b) podle struktury
řetězce na lineární a cyklické; c) na přirozené, vyskytující se v organizmech, a syntetické, které jsou in vitro připravovány cestou organické syntézy.
[B1]
81
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
pH – záporný dekadický logaritmus koncentrace iontů H+ (resp.
hydroxoniových iontů H3 O+ ) v roztoku. (Přesnější definice užívá
místo koncentrace aktivitu.) Pro neutrální vodné roztoky při teplotě
25 ◦ C je [H3 O+ ] = 10−7 a pH = 7, pro kyselé vodné roztoky ([H3 O+ ]
> 10−7 ) je pH obvykle 0 – 7 a pro alkalické ([H3 O+ ] < 10−7 ) 7 – 14.
pH vodných roztoků se dnes nejčastěji měří potenciometricky skleněnou elektrodou; pro méně přesná měření, zejména pak v nevodných
rozpouštědlech, se používají acidobazické indikátory.
[F1]
pK A , pK B – viz disociační konstanta.
plyn – látka plynného skupenství.
[FA1]
[F1]
plyn ideální – plynná látka, u níž jsou zanedbatelné jak přitažlivé
síly mezi molekulami, tak jejich velikosti ve srovnání s průměrnou
vzdáleností mezi nimi. Jeho chování popisuje stavová rovnice ideálního plynu. Za atmosférického tlaku se mnohé plyny svým chováním
blíží plynu ideálnímu.
[F1]
plyn reálný – plyn, který nesplňuje, většinou z důvodu vzájemného
(přitažlivého) působení molekul, definici ideálního plynu.
[F2]
pohyblivost iontová – rychlost pohybu iontů ve stejnosměrném
elektrickém poli, základní parametr při analýze vodivosti roztoků
nebo při aplikaci elektroforetických metod.
[F2]
82
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
pohyb translační, rotační a vibrační – základní typy pohybu
částic: a) translační pohyb částic jako celku se uplatňuje zejména
v plynných a kapalných soustavách, jeho obrazem je např. tlak plynu
či difuse v kapalinách; b) rotační pohyb částic jako celku nebo (v chemii častěji) pohyb jednotlivých částí molekul „proti sobě“ ;
c) vibrační pohyb částí molekul, spojených s prodlužováním a zkracováním kovalentní vazby, která zde působí jako „pružina“ .
[F2]
polarita molekuly – velikost dipólového momentu molekuly. Podle
této vlastnosti dělíme molekuly na polární a nepolární, přičemž polární bývají dobře rozpustné v tzv. polárních rozpouštědlech, zejména
ve vodě, a naopak nepolární v nepolárních, zejména organických rozpouštědlech (diethylether, cyklohexan apod.). Polární však mohou
být i jednotlivé funkční skupiny; pak molekula jako celek může být
nepolární, ale ve vodě může být rozpustná.
[F1]
polarizovatelnost molekuly – schopnost nepolární molekuly (nebo
její části) získat nenulový dipólový moment tím, že se vlivem poblíž
umístěného náboje nebo permanentního dipólu posunou její elektrony.
[F2]
pole – vedle látky druhá forma hmoty (např. gravitační, elektrické
či magnetické pole nebo pole jaderných sil).
[F1]
poločas přeměny – čas, za který se přemění polovina látky, vstupující do reakce. U reakcí prvního řádu tento parametr nezávisí
na množství reaktantu (srov. poločas rozpadu) a je v jednoduchém
vztahu k rychlostní konstantě reakce.
[F2]
83
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
poločas rozpadu – čas, za který se přemění právě polovina přirozeně radioaktivního nuklidu. Poločas rozpadu (τ ) souvisí s rozpadovou konstantou vztahem k = lnτ 2 . Hodnoty poločasu rozpadu se
pohybují v rozmezí milisekund až tisíců let.
[F1]
poloměr van der Waalsův – efektivní poloměr atomu, který udává,
na jakou nejmenší vzdálenost se k němu může přiblížit jiný atom.
Tento parametr je rozhodující pro stěsnání atomů v krystalech nebo
pro studium těsného sbalení biopolymerů do nativních struktur.
[OB1]
polymerace – reakce malých
molekul (monomerů), při které
vznikají vysokomolekulární látky
Polymerace ethylenu.
tvořené opakováním stejného strukturního motivu (polymery).
[OB1]
polymery – makromolekulární
látky tvořené opakujícími se
strukturními jednotkami. Vznikají z monomerů různými polymeračními reakcemi. Monomerní jednotka může být jediná, u mnohých polymerů však je jich
více; mohou se zde pravidelně střídat nebo být řazeny náhodně.
Zvláštním typem polymerů jsou biopolymery, vznikající řízenou polymerací několika (u bílkovin dvaceti, u nukleových kyselin čtyř) monomerních jednotek. Známými polymery jsou např. polyethylen či
celulosa.
[FO1]
polymorfizmus – schopnost sloučenin vytvářet různé krystalové
struktury (srov. allotropie u prvků).
[F2]
84
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
polynukleotidy – lineární sekvence více než 10 nukleotidů spojených 3’→5’ fosfodiesterovými vazbami, obvykle synonymum pro
nukleové kyseliny. Ve výzkumu se uplatňují různé syntetické polynukleotidy, např. polyA nebo poly(AT).
[B1]
polypeptidy – lineární polymery tvořené zbytky aminokyselin,
které jsou spojeny peptidovou vazbou (viz peptidy). Obvykle do této
skupiny řadíme peptidy s větším počtem aminokyselinových zbytků
než 10 (oligopeptidy) a menším než 100 (viz bílkoviny), ale i homopolymery aminokyselin (např. poly-L-lysin), které mohou vysoce
převyšovat horní hranici tohoto rozmezí. Nejdůležitější skupinou polypeptidů jsou polypeptidové hormony (např. insulin, glukagon, hormony adenohypofysy).
[B1]
polysacharidy – sacharidy tvořené více než 10 (obvykle však stovkami až tisíci) monosacharidových jednotek, které jsou spojeny glykosidovými vazbami. Řetězce mohou být větvené nebo nevětvené,
tvořené jedním nebo více druhy monosacharidových jednotek. Nejběžnějšími polysacharidy jsou tvořeny zbytky D-glukosy (celulosa,
škroby a glykogen). Polysacharidy mají především funkci zásobní
(škroby, glykogen) a strukturní (např. celulosa).
[B1]
potenciál elektrodový – elektrický potenciál elektrody vůči roztoku, do něhož je ponořena. Tato veličina, udávaná ve voltech nebo
milivoltech, není experimentálně měřitelná; zjišťuje se proto elektrický potenciál vůči vodíkové elektrodě, jejíž potenciál je definitoricky stanoven jako nulový, nebo vůči elektrodě II. druhu, jejíž
potenciál vůči roztoku je známý a konstantní. Měření elektrodového
potenciálu se zabývá potenciometre, která umožňuje stanovit koncentraci elektrodově aktivních látek v roztoku (viz Nernstova rovnice).
[FA2]
85
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
potenciometrie – viz elektrodový potenciál.
[A2]
pozitron – částice, podobná elektronu, nesoucí však kladný náboj.
Je součástí kosmického záření, vzniká také při některých typech radioaktivního rozpadu (proton → neutron + pozitron) či přeměnou
fotonů (2 γ-fotony → elektron + pozitron). Reakcí s elektronem zaniká; vznikají zde dva γ-fotony.
[F2]
pravděpodobnost výskytu elektronu – bezrozměrná veličina
charakterizující rozložení elektronů v určité oblasti atomu či molekuly; její grafickou reprezentací jsou vyobrazení jednotlivých orbitalů. Lze ji vypočítat integrací kvadrátu vlnové funkce.
[F1]
pravidlo maximální multiplicity spinu – též Hundovo pravidlo,
postulát, konstatující, že při obsazování degenerovaných elektronových orbitalů jsou preferovány konfigurace, při nichž je každý orbital
obsazen jedním elektronem, a to tak, že elektrony mají stejný spin.
Jsou-li např. dva orbitaly stejné energie obsazovány dvěma elektrony,
pak je v každém orbitalu jeden elektron (oba se stejným spinem) a
ne v jednom orbitalu dva elektrony s opačným spinem (druhý orbital
by v tomto případě zůstával prázdný).
[F1]
princip LeChatelierův – obecné vyjádření zákona akce a reakce,
postulující, že porušení rovnováhy vnějším zásahem vyvolá děj, směřující ke snížení účinku tohoto zásahu. Např. v rovnovážné směsi
A+B*
) C + D vyvolá přidání látky D zpětnou reakci (zprava doleva) a koncentrace D se sníží; v plynné směsi, kde probíhá reakce
A+B*
) C vyvolá zvýšení tlaku posun rovnováhy doprava, čímž se
tlak v soustavě sníží; zahřátí rovnovážné směsi vyvolá takové děje,
aby se teplota snížila – probíhají tedy procesy povahy endotermní.
[F1]
86
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
princip neurčitosti – postulát kvantové fyziky, konstatující, že
není možné současně přesně změřit polohu mikročástice a její hybnost. Pro elektrony v atomu nebo molekule není proto možné vypočítat ani experimentálně určit polohu a dráhu; ze znalosti vlnové funkce lze pouze získat představu o pravděpodobnosti výskytu
v dané prostorové oblasti.
[F1]
princip Pauliho – též princip výlučnosti, základní postulát kvantové fyziky, stanovující, že v každém orbitalu mohou existovat maximálně dva elektrony, a to opačného spinu.
[F1]
princip výlučnosti – viz Pauliho princip.
[F1]
princip výstavbový – též princip minimální energie, základní postulát kvantové fyziky, stanovující, že v základním stavu atomu nebo
molekuly se nejdříve zaplňují orbitaly s nejnižší energií. V atomech
se tedy vždy obsazují orbitaly vnitřních slupek a teprve pak orbitaly
slupky valenční. V molekulách se obsazují nejdříve orbitaly vazebné,
pak nevazebné a teprve nakonec antivazebné (viz molekulové orbitaly).
[F1]
produkt – látka vystupující z chemické reakce.
[F1]
projekce Fischerova – způsob zobrazení absolutní konfigurace chirálních molekul v rovině. Ve Fischerově projekci
se stereogenní centrum znázorňuje zkříženými čarami; vodorovné čáry představují vazby vystupující před nákresnu, svislé čáry reprezentují vazby směřující za nákresnu. Uhlíkový atom s nejvyšším oxidačním číslem se zapisuje nahoru a hlavní
řetězec pak shora dolů.
[O1]
87
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
projekce Newmanova – způsob znázornění vzájemného prostorového uspořádání (konformace) na sousedních atomech uhlíku. V této
projekci se orientuje vazba uhlík–uhlík směrem od pozorovatele a
atomy uhlíku se vyznačí jako jedna kružnice. Vazby vycházející ze
středu kružnice jsou připojeny k přednímu uhlíku, zatímco vazby
vycházející z obvodu kružnice se vztahují k vzdálenějšímu atomu
uhlíku.
[O2]
prokaryota – organizmy, které nemají morfologicky diferencované
buněčné jádro ani jiné organely (mitochondrie atd.). Genetický materiál (DNA) je u nich umístěn přímo v cytosolu. Mezi prokaryota
patří především bakterie. Srov. eukaryota.
[B1]
proteiny – viz bílkoviny.
[B1]
proteosyntéza – biosyntéza bílkovin, též exprese genu, komplexní
proces sestávající z několika kroků: a) transkripce (syntéza mRNA);
b) posttranskripční úpravy mRNA (pouze u eukaryot); c) translace
(syntéza polypeptidového řetězce); d) svinutí polypeptidového řetězce (zaujetí funkční prostorové struktury); e) posttranslační modifikace polypeptidového řetězce a připojení prosthetických skupin
(chemické úpravy, které nejsou přímo kódovány v genu).
[B1]
proton – elementární částice, nesoucí kladný náboj a podílející se
spolu s neutrony na výstavbě atomového jádra. Počet protonů v jádře (protonové číslo) je rozhodující pro chemické zařazení atomu.
88
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
Hmotnost protonu je přibližně stejná jako hmotnost neutronu. V chemii se často užívá pojem proton jako synonymum pro kation vodíku
H+ .
[F1]
prvek chemický – chemické individuum, tvořené atomy se stejným
protonovým číslem. Atomy mohou být nesloučené (He), tvořit víceatomové molekuly (N2 ) nebo látky s různým typem meziatomových
interakcí (kovové vazby atd.).
[F1]
přehánění vodní párou – též destilace s vodní párou, speciální
typ destilace látek nemísících se s vodou, a to při teplotě nižší než
je jejich teplota varu.
[FO2]
přechod skupenský – změna skupenství látky. Typickými protisměrnými skupenskými přechody jsou vypařování a kondenzace
nebo tání a tuhnutí; skupenským přechodem je i sublimace. Pro čistou látku je tento pojem synonymem pro fázový přechod.
[F1]
překryv orbitalů – základní představa kvantové chemie, předpokládající, že ke vzniku kovalentní vazby může dojít pouze v případě,
kdy se příslušné atomové orbitaly dostatečně překrývají.
[F1]
přeměna radioaktivní – přeměna atomu na jiný (s odlišným protonovým číslem) tím, že se v jeho jádře změní počet protonů (kladných nábojů). S těmito přechody je obvykle spojeno vyzáření vysokoenergetického radioaktivního záření.
[F1]
89
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
přesmyk – reakce v rámci
jedné molekuly, kdy se mění
pouze poloha vazeb mezi jednotlivými atomy. Sumární vzorec výchozí látky a produktu se neliší;
jedná se tedy o isomerační reakci.
[O1]
pufr – roztok (obvykle vodný), jehož pH se po přidání malého množství silné kyseliny nebo zásady mění jen velmi málo. Je obvykle tvořen slabou kyselinou a její solí (např. acetátový pufr tvořený kyselinou octovou a octanem sodným). Největší pufrační schopnost (tzv.
pufrační kapacitu) má pufr v při pH odpovídající pKA příslušné
slabé kyseliny. Pufry jsou velmi důležité zejména pro biologické a
biochemické procesy; v biochemické laboratoři se prakticky všechny
pokusy realizují v pufrovaných roztocích.
[F2]
π−vazba – viz násobná vazba.
[FO1]
90
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
racemát – radikál – radioaktivita – reakce bočné – reakce
cykloadiční – reakce elementární – reakce endotermická – reakce
exergonické a endergonické – reakce exotermická – reakce fotochemické
reakce izolovaná – reakce jaderné – reakce jaderné štěpné – reakce
následné – reakce řetězové – reakce simultánní – reakce zvratné
reaktant – redukce – refraktometrie – regioselektivita – rektifikace
renaturace – replikace DNA – rezonance nukleární magnetická
ribosomy – RNA – rotace optická – rovnice Arrheniova – rovnice de
Broglieova – rovnice Hasselbalchova-Hendersonova – rovnice kinetická
rovnice Nernstova – rovnice Planckova-Einsteinova – rovnice
Schrödingerova – rovnice stavová ideálního plynu – rovnice van der
Waalsova – rovnice vlnová – rovnováha – rovnováha adsorpční
rovnováha disociační – rovnováha fázová – rovnováha chemická
rovnováha tepelná – rozpouštědlo – rozpustnost – rozsah reakce
roztok – roztok ideální – roztok nasycený – roztok pravý – roztoky
koloidní – rychlost reakční – rychlost reakční počáteční – rychlost
světla ve vakuu – řada homologická – řád reakce – řád vazby – řady
radioaktivní – řetězec peptidový
racemát – ekvimolární směs (poměr látkových koncentrací 1:1) obou
enantiomerů chirální látky. Není opticky aktivní, tj. nestáčí rovinu
polarizovaného světla. Označuje se předponou rac-, DL– nebo (±)–.
Proces, při němž z jednoho enantiomeru vzniká racemát, nazýváme
racemizací.
[BO2]
radikál – částice, která má jeden nebo více nepárových elektronů;
biradikálem je molekula O2 se dvěma nepárovými elektrony. Radikály jsou obvykle velmi reaktivní. Alkylové radikály mohou být
stabilizovány kladným induktivním efektem alkylových skupin nebo
hyperkonjugací podobně jako karbokationty. Naopak velmi málo stabilní jsou vinylový (CH2 =CH·) či fenylový (Ph·) radikál.
[FO1]
91
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
radioaktivita – viz radioaktivní přeměna a radioaktivní záření.
[F1]
reakce bočné – reakce, kdy výchozí látky reagují za
současného vzniku několika produktů.
[F1]
reakce cykloadiční – reakce,
při níž v jediném kroku dochází
k vzájemné adici dvou reaktantů za vzniku cyklického produktu. Nejznámějším příkladem cykloadice je reakce mezi dienem
a dienofilem, při které vzniká derivát cyklohexenu (tzv. DielsovaAlderova reakce).
[O2]
reakce elementární – jednotlivé dílčí kroky, popisující mechanizmus chemické reakce.
[F2]
reakce endotermická – též endotermní, děj, při němž se soustava
pohlcuje teplo z okolí, neboť její entalpie roste; v tepelně isolované soustavě pak klesá teplota, např. rozpouštění některých látek
(NH4 Cl, močovina) nebo reakce (NH4 )2 CO3 s kyselinou octovou.
Aby endotermická reakce probíhala spontánně, musí entropie systému růst.
[F1]
92
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
reakce exergonické a endergonické – pro biochemii zásadní rozlišení procesů na ty, které nepotřebují dodávat energii (exergonické),
a na ty, které naopak energii potřebují (endergonické). Exergonické
procesy za fysiologických podmínek probíhají samovolně. V buňkách
se však vyskytují děje, které se „na první pohled“ jeví jako endergonické. Každý chemický či fyzikálně-chemický děj musí však být jako
celek exergonický; pokud se tedy nějaký děj jeví jako endergonický,
znamená to, že musí být velmi těsně spojen s exergonickým dějem
tak, aby Gibbsova energie systému v důsledku děje klesala. Typickými příklady endergonických dějů jsou energeticky náročné syntetické reakce, které by nemohly probíhat, kdyby nebyly spřaženy se
štěpením makroergické sloučeniny (obvykle ATP). Endergonickým
dějem je též např. aktivní transport.
[B2]
reakce exotermická – též exotermní, děj, při němž soustava uvolňuje teplo do okolí, neboť její entalpie klesá; v tepelně isolované
soustavě pak teplota roste. Typickým exotermním dějem je hoření
nebo rozpouštění NaOH či H2 SO4 ve vodě. Srov. endotermické reakce.
[F1]
reakce fotochemické – chemické reakce, podmíněné absorpcí světla
příslušnými reaktanty nebo katalyzátory reakce. Molekula v excitovaném stavu mívá totiž ve srovnání s základním stavem odlišnou
reaktivitu, a proto může po absorpci světla podlehnout zcela odlišným chemickým přeměnám. Typickými představiteli těchto reakcí
jsou procesy světlé fáze fotosyntézy, kde absorbující molekulou je
katalyticky působící chlorofyl, nebo redukce Ag+ na kovové stříbro,
využívaná v klasické černobíle fotografii.
[F1]
reakce izolovaná – modelová představa chemické reakce, probíhající jednosměrně (nevratně) bez bočných a následných reakcí; např.
pro reakci dvou reaktantů, kde vznikají dva produkty, ji můžeme
vyjádřit schématem A + B → C + D.
[F1]
93
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
reakce jaderné – souhrnné označení procesů, při nichž se mění
jádro atomu. Patří sem štěpné reakce, jaderná fúze (syntéza hmotnějšího jádra z menších součástí) jakož i všechny reakce, související
s přirozenou radioaktivitou nestabilních nuklidů.
[F1]
reakce jaderné štěpné – typ radioaktivní přeměny, kdy se těžké
radioaktivní jádro rozpadá na dvě jádra přibližně stejné hmotnosti.
Obvykle se při tomto procesu uvolňuje několik neutronů, které mohou způsobit štěpení dalších jader; proto bývají štěpné reakce často
řetězové. Typickým příkladem řízené štěpné reakce je štěpení uranu
či plutonia v jaderných reaktorech.
[F2]
reakce následné – též konsekutivní, chemické reakce, v nichž produkt reakce (B) je následně, bez změn reakčních podmínek přeměňován další reakcí: A → B → C; látku B považujeme za meziprodukt
reakce. Dokonalou ukázkou následných reakcí jsou složité metabolické dráhy. Téměř nekonečnou řadu následných reakcí tvoří i řetězová radikálová reakce.
[F1]
reakce řetězové – následné reakce, v nichž jeden z produktů iniciuje další molekulovou přeměnu stejného typu. Patří sem např. reakce autokatalytické, kdy produktem reakce je katalyticky účinná
částice, štěpné jaderné reakce, při nichž vzniká několik neutronů vyvolávajících přeměnu dalších jader, či radikálové reakce, kdy výchozím reaktantem je radikál, který reaguje s další molekulou (se sudým
počtem elektronů) za vzniku dalšího reaktivního radikálu.
[FO2]
reakce simultánní – souhrnné označení všech reakcí, které nejsou
izolované. Patří sem tedy reakce zvratné, bočné, následné a řetězové.
[F1]
94
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
reakce zvratné – též rovnovážné nebo vratné, reakce typu
A+B*
) C + D, u nichž rovnovážná konstanta má hodnotu, neblížící se nule ani nekonečnu. Obecně vzato, všechny chemické reakce
jsou tohoto typu, nicméně u některých z nich je rovnováha posunuta
na jednu nebo druhou stranu do té míry, že se jeví jako nezvratné.
[F1]
reaktant – látka vstupující do chemické reakce.
[F1]
redukce – reakce, při níž částice přijímá elektron a snižuje tak svůj
oxidační stupeň (opak oxidace). Může tak činit přijetím elektronu
od jiné částice (viz oxidační činidlo) nebo při elektrochemických procesech na příslušné elektrodě – katodě.
[FA1]
refraktometrie – metoda analytické chemie, využívající měření
změn indexu lomu roztoku ke sledování změn koncentrací látek.
[A2]
regioselektivita – přednostní
Cl H
HCl
H3C C CH2
tvorba jednoho isomeru při reH
akci nesymetrické funkční sku- H3C CH=CH2
H Cl
HCl
piny. Například při adici na
H3C C CH2
dvojnou vazbu nesymetrických
H
alkenů vzniká přednostně jeden
isomer. Význačnou regioselektivitu vykazují enzymy, jejichž katalytickým působením z mnoha možných produktů často vzniká jen
jediný.
[OB2]
95
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
rektifikace – mnohonásobná destilace pomocí tzv. rektifikační kolony, v níž plynná fáze postupuje vzhůru proti kapalné fázi, stékající
po kondenzaci v chladiči zpět; obě jsou však v rovnováze. Tímto
způsoben lze velmi účinně rozdělit směs kapalných látek, lišících se
teplotou varu.
[F2]
renaturace – proces, při němž je roztok denaturovaného biopolymeru převeden do nativních podmínek (z vysoké teploty na teplotu
pokojovou, z extremního pH do pH neutrálního apod.). Přitom může
biopolymer opět zaujmout svou nativní strukturu (tzv. vratná denaturace), mnohdy se mu však nativní strukturu „nepodaří“ nalézt
(denaturace nevratná).
[B2]
replikace DNA – proces, při němž se v souvislosti s dělením buňky
syntetizuje další chemicky totožná molekula DNA tak, aby obě dceřiné buňky mohly dostat úplnou genetickou informaci. Proces probíhá semikonzervativně; to znamená, že v nově syntetizované molekule je vždy jedno vlákno z původní (dvouřetězcové) molekuly a
druhé je nově vytvořené.
[B1]
rezonance nukleární magnetická – zkr. NMR, metoda vycházející ze sledování interakce atomových jader molekul s elektromagnetickým zářením v silném homogenním magnetickém poli. Lze pomocí
ní identifikovat strukturu malých molekul, ale také u menších bílkovin studovat prostorové uspořádání. V medicíně má tato metoda,
zde nazývaná magnetická rezonance, nezastupitelnou roli při zobrazování měkkých tkání.
[OBA2]
ribosomy – nejsložitější nukleoproteinové komplexy buňky; na jejich povrchu dochází k translaci. Obsahují několik různých molekul
RNA a několik desítek specifických bílkovin. V buňce je jich přítomno velké množství, u bakterií mohou tvořit až 30 % sušiny.
[B1]
96
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
RNA – ribonukleová kyselina, lineární polymer ribonukleotidů (A,
G, C, U), spojených fosfodiesterovými vazbami. Na rozdíl od DNA
bývá jednořetězcová. Je syntetizována procesem transkripce podle
DNA; molekula RNA většinou podléhá dalším úpravám, tzv. posttranskripčním modifikacím. Rozlišujeme několik základní typů RNA;
k nejdůležitějším patří: a) ribosomální RNA (rRNA), podílející se
na výstavbě a katalytické funkci ribosomů; b) transferová RNA
(tRNA), na kterou se v procesu proteosyntézy dočasně kovalentně
váží aminokyseliny; c) messenger RNA (někdy též mediátorová RNA,
mRNA, nebo též informační RNA, iRNA), jejíž funkcí je přenášet informaci o primární struktuře určité bílkoviny z místa uložení (DNA,
gen) na místo syntézy polypeptidového řetězce (ribosom).
[B1]
rotace optická – též optická otáčivost, otočení roviny lineárně polarizovaného světla, k němuž dochází při jeho průchodu opticky aktivními materiály, zejména pak roztoky chirálních látek.
[FA2]
rovnice Arrheniova – též Arrheniův zákon, vztah mezi rychlostní
konstantou k a absolutní teplotou T : k = A e−EA /RT , kde A
je frekvenční faktor, EA aktivační energie a R univerzální plynová
konstanta. Jde o zásadní vztah, popisující vliv teploty na rychlost
reakce a umožňující (ze stanovení závislosti k na T ) určit hodnotu
EA .
[F1]
rovnice de Broglieova – vztah, jímž byla přiřazena hmotné čásh
tici, pohybující se rychlostí v, vlnová délka λ : λ = mv
, kde h je
Planckova konstanta a m klidová hmotnost částice. Jedná se o základní postulát kvantové fyziky. Srov. dualizmus korpuskulárně –
vlnový.
[F2]
97
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
rovnice Hasselbalchova-Hendersonova – vztah mezi disociační
konstantou a hodnotou pH roztoku disociujících kyselin a bází. Pro
rovnovážnou reakci HA + H2 O *
) H3 O+ + A− , kde HA je kon−
jugovaná kyselina a A je konjugovaná báze, má tvar pH = pKa +
−
]
log [A
[HA] , kde pKA je záporný dekadický logaritmus disociační konstanty příslušné kyseliny. Rovnice zároveň popisuje titrační křivku
slabé kyseliny, neboť zde [A− ] představuje koncentraci přidaného
jednosytného hydroxidu a [HA] „zbytkovou“ koncentraci slabé kyseliny. Z rovnice také vyplývá, proč má pufr, tvořený slabou kyselinou
a její solí, největší pufrační schopnost při hodnotě pH, odpovídající
pKA .
[F2]
rovnice kinetická – též rychlostní rovnice, závislost reakční rychlosti v obecné přeměny reaktantů A, B, C. . . na produkty:
β γ
v = k cα
A cB cC , kde k je rychlostní konstanta reakce, ci jsou koncentrace jednotlivých reaktantů a exponenty α, β, γ tzv. dílčí řády
reakce.
[F1]
rovnice Nernstova – vztah, popisující potenciál elektrody I. druhu,
ponořené do roztoku, v němž probíhá oxidačně-redukční děj typu Sox
+ νe− *
) Sred , kde Sox a Sred je látka v oxidované a redukované podobě a ν počet vyměňovaných elektronů. Nernstova rovnice má tvar:
cSox
◦
E = E ◦ + RT
νF ln cSred , kde E je hodnota potenciálu elektrody, E
tzv. standardní elektrodový potenciál elektrody (hodnota potenciálu
při cSox = cSred nebo v situaci, kdy aktivita elektrodově aktivních
látek je jednotková), R univerzální plynová konstanta, T absolutní
teplota a F Faradayova konstanta. Z Nernstovy rovnice vycházejí
všechny potenciometrické metody, umožňující stanovovat koncentrace elektrodově aktivních látek v roztoku pomocí měření elektrodových potenciálů.
[FA2]
rovnice Planckova-Einsteinova – viz foton.
[F1]
98
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
rovnice Schrödingerova – základní postulát kvantové fyziky, uvádějící do vztahu vlnovou funkci jisté částice a její energii.
[F2]
rovnice stavová ideálního plynu – základní vztah popisující chování ideálního plynu: pV = nRT , kde p je tlak, V objem, n látkové
množství plynu, R univerzální plynová konstanta a T absolutní teplota. Tento vztah v sobě zahrnuje několik starších empirických zákonů, konstatujících, že: a) stejný objem ideálního plynu obsahuje
za stejných podmínek vždy stejný počet částic (Avogadrův zákon);
b) součin pV jistého množství plynu je za stálé teploty konstantní
(Boylův-Mariotův zákon); c) při isobarickém ději je objem ideálního plynu za konstantního tlaku přímo úměrný jeho termodynamické teplotě (Gay-Lussacův zákon); d) tlak ideálního plynu je za
konstantního objemu přímo úměrný absolutní teplotě.
[F1]
rovnice van der
Waalsova – vztah, popisující chování reálného
n2 a
plynu: p + V 2 (V − nb) = nRT , kde význam symbolů p, V , R,
n a T je stejný jako v rovnici ideálního plynu a konstanty a a b
2
charakterizují neideální chování daného plynu. Parametr nV 2a vystihuje přitažlivé mezimolekulové síly a nb efektivní objem molekul;
oba tyto parametry definuje model ideálního plynu jako nulové. Van
der Waalsova rovnice představuje jeden z několika modelů, popisujících chování reálného plynu; je o model pedagogicky velmi vděčný,
reálně však málo používaný.
[F2]
rovnice vlnová – diferenciální rovnice popisující dynamiku vlnícího se tělesa (struny, vln na vodě apod.). Tento přístup byl využit i k popisu chování elektromagnetického vlnění jakož i chování
elementárních částic, zejména elektronu; tímto krokem začal vývoj
kvantové mechaniky.
[F2]
99
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
rovnováha – též rovnovážný stav, stav systému, kdy pro každý děj,
probíhající jedním směrem, lze nalézt děj, probíhající opačným směrem stejnou rychlostí; mohlo by se tedy zdát, že v systému žádné děje
neprobíhají. Systém v rovnováze neuvolňuje ani nepřijímá energii.
Složení rovnovážné směsi popisuje rovnovážná konstanta.
[F1]
rovnováha adsorpční – rovnováha ustavující se mezi volnými částicemi a částicemi zachycenými pomocí nekovalentních interakcí na
povrchu adsorbentu (viz adsorpce). Tuto rovnováhu popisují různé
modely, v nichž vystupují parametry podobného významu jako rovnovážná konstanta.
[F2]
rovnováha disociační – též protolytická, rovnováha popisující elektrolytickou disociaci kyseliny nebo zásady. Je popsána disociační
konstantou.
[F1]
rovnováha fázová – stav, při němž v rovnováze koexistuje několik
různých fází. Například pevná látka je v rovnováze s kapalinou při
tání, kapalina s plynnou fází při varu; tyto rovnováhy jsou charakterizovány teplotami tání nebo varu při daném tlaku.
[F1]
rovnováha chemická – rovnováha v systému, kde probíhají chemické reakce. V chemických kruzích je často tento pojem, ne zcela
oprávněně, zaměňován za pojem rovnováha (bez přívlastku). Rovnovážné koncentrace (resp. aktivity) reaktantů a produktů odpovídají
rovnovážné konstantě.
[F1]
rovnováha tepelná – též teplotní, stav, kdy se teploty dvou soustav, které jsou spolu v přímém kontaktu, vyrovnají.
[F1]
100
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
rozpouštědlo – disperzní prostředí kapalných roztoků. Nejobvyklejší, ale zdaleka ne jediným rozpouštědlem je voda (vodné roztoky).
Poněkud problematické je určení rozpouštědla v koncentrovaných
roztocích kapalin: je 50% slivovice roztokem ethanolu ve vodě nebo
roztokem vody v ethanolu?
[F1]
rozpustnost – pojem užívaný ve dvojím smyslu: a) schopnost látky
rozpouštět se v určitém rozpouštědle, tedy vytvářet v něm roztok;
látka je nebo není v daném rozpouštědle rozpustná; b) kvantitativní
parametr, udávající koncentraci látky v nasyceném roztoku; udává
se nejčastěji jako hmotnostní zlomek nebo v gramech na 100 ml
rozpouštědla, vždy s udáním příslušné teploty.
[F1]
rozsah reakce – podíl látkového množství spotřebovaného reaktantu nebo vzniklého produktu a příslušného stechiometrického faktoru. V průběhu reakce je tento parametr pro všechny reaktanty a
produkty stejný. Různé molární energetické reakční veličiny (molární
reakční teplo atd.) jsou vztahovány na jednotkový rozsah reakce.
[F2]
roztok – homogenní disperzní soustava dvou nebo více chemicky
čistých látek, jejichž vzájemné zastoupení lze v určitých mezích plynule měnit. Roztoky mohou být plynné (např. vzduch), kapalné a
pevné (např. sklo nebo slitiny kovů). Pro chemii jsou nejdůležitější
roztoky kapalné.
[F1]
roztok ideální – roztok, v němž nepůsobí síly mezi molekulami
rozpouštědla a rozpuštěné látky; jedná se jistou analogii ideálního
plynu. Při jeho vzniku nedochází k uvolňování ani pohlcování tepla
101
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
(proces není endotermní ani exotermní) a nemění se objem. V ideálním roztoku např. platí přesně Raoultův zákon. Za ideální roztok
dvou kapalin se považuje např. směs toluenu a benzenu. Za ideální
vodný roztok solí se považuje nekonečně zředěný roztok, kde existují
pouze interakce mezi jednotlivými ionty a molekulami vody. [F1]
roztok nasycený – roztok, v němž je v rovnováze rozpuštěná a
nerozpuštěná látka. Koncentrace rozpuštěné látky v rozpouštědle je
dána její rozpustností.
[F1]
roztok pravý – kapalný roztok, v němž se molekuly nebo ionty,
tvořící rozpuštěnou látku, pohybují samostatně. Mohou tvořit oligomery, propojené nekovalentními vazbami (tato oligomerizace je
řízena rovnovážnou konstantou), netvoří však shluky typické pro koloidní disperze nízkomolekulárních látek. Pravé vodné roztoky tak
tvoří např. anorganické soli (rozpadají se v roztoku na jednotlivé
ionty), monosacharidy i bílkoviny.
[F1]
roztoky koloidní – roztoky, v nichž dispergované částice jsou větší
než definitoricky stanovená hodnota 1 nm (= 10−9 m). Do této skupiny patří jak pravé roztoky makromolekul (vodné roztoky bílkovin,
některých polysacharidů a rozpustných syntetických polymerů), tak
i koloidy, tvořené většími shluky anorganických nebo organických
molekul.
[F2]
rychlost reakční – základní veličina reakční kinetiky. Pro reakci
typu a A +b B → c C +d D je reakční rychlost v definována vztahem
i
v = j∆m
V ∆t , kde ∆mi je změna látkového množství zreagované látky i,
j stechiometrický faktor (definovaný jako záporné číslo pro reaktanty
a kladné pro produkty reakce), V reakční objem a ∆t čas, po který
102
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
reakce probíhá. Pokud je změna objemu při reakci zanedbatelná,
i
lze poměr ∆m
nahradit změnou koncentrace ∆ci . Pro okamžitou
V
rychlost reakce pak konečnou změnu ∆ nahrazujeme diferenciálem
a pro definici reakční rychlosti za konstantního objemu získáváme
i
vztah v = dc
[F1]
jdt .
rychlost reakční počáteční – pojem užívaný v enzymové kinetice
pro rychlost reakce v čase t = 0, tedy pro rychlost, kterou lze změřit in vitro po přidání enzymu do roztoku substrátů. Koncentrace
produktů je v tomto okamžiku nulová a reakce tedy probíhá pouze
jedním směrem.
[B1]
rychlost světla ve vakuu – označení c, jedna ze základních fyzikálních konstant, nejvyšší dosažitelná rychlost. Je definována jako
c = 299 792 458 m · s−1 . Viz též index lomu a zákon ekvivalence
hmoty a energie.
[FA1]
řada homologická – skupiny strukturně podobných organických
sloučenin, lišících se o skupinu CH2 . Každé homologické řadě přísluší tzv. homologický vzorec, např. pro alkany Cn H2n+2 , kde n je
přirozené číslo; některé homologické řady mají stejný vzorec, tak
např. alkeny a cykloalkany Cn H2n .
[FO2]
β γ
řád reakce – exponenty v kinetické rovnici v = k · cα
A cB cC . Jednotlivé exponenty jsou dílčími řády, které u elementárních reakcí
nabývají hodnot stechiometrických koeficientů. Součet dílčích řádů
se nazývá celkový řád reakce.
[F1]
řád vazby – viz násobnost vazby.
[FO1]
103
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
řady radioaktivní – též rozpadové řady, sekvence radioaktivních
přeměn (α- nebo β-rozpady), kdy radioaktivní jádro postupně přechází na stabilní koncový produkt. Známe čtyři takovéto řady: uranovou (238 U→206 Pb), aktiniovou (235 U→207 Pb), thoriovou
(232 Th→208 Pb) a umělou neptuniovou (237 Np→209 Bi); šipky zde
symbolizují řadu postupných přeměn.
[F2]
řetězec peptidový – sekvence aminokyselinových zbytků spojených peptidovými vazbami. První aminokyselina má v bílkovině obvykle volnou primární aminoskupinu a poslední volnou karboxylovou
skupinu; tyto konce označujeme jako N-konec a C-konec a aminokyselinu na N-konci považujeme za první a aminokyselinu na C-konci
za poslední (n-tou). V tomto směru probíha i biosyntéza peptidového řetězce při translaci.
[B1]
104
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
sacharidy – setrvačnost – síla iontová – síly elektrostatické – síly
jaderné – síly mezimolekulové – síly van der Waalsovy – skupenství
skupina alkoxylová – skupina funkční – skupina hydroxylová
skupina karbonylová – skupina karboxylová – skupina odstupující
skupiny prosthetické – sloučenina – sloučeniny alifatické – sloučeniny
aromatické – sloučeniny karbonylové – sloučeniny komplexní
sloučeniny makroergické – sloučeniny organokovové – směs – směs
azeotropická – směs eutektická – směs ideální dvou kapalin – soli
soli hydrolyzující – solvatace – sóly – součin iontový vody – součin
rozpustnosti – soustava – soustava disperzní – soustava homogenní a
heterogenní – soustava izolovaná, otevřená a uzavřená – soustava
jednosložková – soustava jednotek SI – soustavy koloidní – soustavy
krystalové – spektra elektronová, vibrační a rotační
spektrofotometrie – spektrometrie hmotnostní – spektrum
spektrum absorpční – spektrum emisní – spin – srážky účinné
stabilita jádra atomu – stav elektronově excitovaný – stav přechodový
stav rovnovážný – stav stacionární – stav standardní – stav transitní
stav ustálený – stav základní – stereoisomery – stereoselektivita
stroj tepelný – struktura biopolymeru kovalentní – struktura
biopolymeru kvarterní – struktura biopolymeru nativní – struktura
biopolymeru neuspořádaná – struktura biopolymeru primární
struktura biopolymeru prostorová – struktura nadmolekulová
struktury rezonanční – stupeň disociace – stupeň oxidační – stupeň
přeměny rovnovážný – stupeň teplotní – sublimace – substituce
substrát – sulfidy – sulfonace – suspenze – svinování bílkovin
symetrie – štěpení heterolytické – štěpení homolytické – σ-vazba
sacharidy – polyhydroxysloučeniny, obsahující v molekule karbonylovou (aldehydovou nebo ketoskupinu), a jejich deriváty (např.
aminocukry, deoxycukry, glykosidy). Jsou přítomny ve všech organizmech, kde plní několik významných funkcí: a) Tvoří některé
strukturní molekuly (celulosa, chitin atd.); jsou nezastupitelnou součástí glykoproteinů. b) Jakožto součásti (deoxy)ribonukleosidů se
podílejí na struktuře informačních molekul (DNA, RNA) a dalších
látek (ATP, některé kofaktory enzymů). c) Tvoří pohotovou (ve
srovnání s lipidy) energetickou zásobu organizmů (škroby, glykogen,
105
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
sacharosa, glukosa). d) Jsou jednou ze základních živin heterotrofních organizmů.
[OB1]
setrvačnost – tendence hmotných těles setrvávat v okamžitém stavu.
Její fyzikální veličinou je hmotnost.
[F1]
síla iontová – veličina charakterizující
celkovou „koncentraci náP
boje“ v roztoku, I = 1/2 ci zi2 , kde ci je koncentrace jednotlivých
iontů a zi jejich náboj. Iontová síla roztoku ovlivňuje aktivitní koeficienty jednotlivých iontů, a tím i všechny veličiny, které závisejí na
aktivitě (např. pH roztoku, rovnovážnou konstantu, rozpustnost solí
apod.). Protože iontová síla biologicky významných roztoků je relativně vysoká, je ji zde nutno brát v úvahu při všech výpočtech, kde se
vyskytuje aktivita iontů a nespoléhat se na oblíbené konstatování, že
„koncentrace látek v roztoku je nízká a místo aktivit můžeme použít
koncentrace“ .
[F1]
síly elektrostatické – viz interakce elektrostatické.
[F1]
síly jaderné – zvláštní typ interakcí, které udržují atomové jádro
pohromadě. Jde o obrovské přitažlivé síly, které jsou schopny překonat repulzi velkého kladného náboje, soustředěného v nepatrném
prostoru.
[F1]
síly mezimolekulové – soubor sil umožňující vznik molekulových
krystalů i různých molekulových aduktů v roztoku. Tento pojem
se často užívá jako synonymum pro van der Waalsovy interakce,
nicméně i ostatní druhy nekovalentních interakcí se na stabilizaci
nadmolekulových útvarů podílejí.
[F2]
106
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
síly van der Waalsovy – viz van der Waalsovy interakce.
[F2]
skupenství – též skupenský stav, charakteristický stav látky, daný
vzájemnými vztahy molekul (vzájemná poloha, pohyblivost a silové
působení). Rozlišujeme skupenství plynné, kapalné a pevné. Pro skupenství plynné je charakteristická nízká hustota a volná pohyblivost
molekul a tím i snadná změna tvaru i objemu látky. U kapaliny
je pohyblivost molekul omezená a mezimolekulové síly mnohem silnější; kapaliny si sice zachovávají proměnlivost tvaru, ale jejich proměnlivost objemu je nepatrná a hustota mnohem větší než u plynů.
V pevných látkách molekuly nebo ionty zachovávají své vzájemné
polohy, tvoříce často krystaly; tyto látky zachovávají tvar i objem a
jsou značně mechanicky odolné.
[F1]
skupina alkoxylová – skupina RCH2 O–, která vzniká formálním
odtržením atomu vodíku z hydroxylové skupiny alkoholu. Přítomnost alkoxylové skupiny je typická pro ethery (diethylether = ethoxyethan).
[O2]
skupina funkční – v organické chemii určitá skupina atomů, která
dává molekule charakteristické vlastnosti; zejména jí umožňuje podstupovat stejné nebo podobné reakce nezávisle na délce uhlíkového
řetězce. Podle funkční skupiny se organické sloučeniny dělí do charakteristických kategorií (alkoholy, aminy, karboxylové kyseliny atd.).
[O1]
skupina hydroxylová – funkční skupina –OH, typická pro alkoholy a fenoly.
[O1]
107
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
skupina karbonylová – funkční skupina >C=O, ve které je atom
kyslíku vázán dvojnou vazbou k atomu uhlíku. Je typická pro aldehydy, ketony a jejich deriváty.
[O1]
skupina karboxylová – funkční skupina
karboxylových kyselin (–COOH), obsahující
funkčně propojenou skupinu karbonylovou a
hydroxylovou. Její deprotonovaná forma se
nazývá karboxylát.
[O1]
skupina odstupující – skupina, která je nahrazena během substituce nebo která odstupuje během eliminace.
[O1]
skupiny prosthetické – nepeptidové součásti molekul složených
bílkovin. Jsou relativně pevně (kovalentně nebo nekovalentně) připojeny k peptidové části molekuly. Typickými představiteli prosthetických skupin jsou sacharidové části glykoproteinů či zbytek kyseliny fosforečné ve fosfoproteinech. V enzymologii se tento termín
užívá pro kofaktor, který během katalytického cyklu neopouští aktivní místo. Podle některých definic jsou mezi prosthetické skupiny
počítány pouze struktury povahy organických molekul, tedy ne samostatné kovové ionty.
[B2]
sloučenina – chemické individuum, tvořené molekulami, které, na
rozdíl od chemického prvku, obsahují dva nebo více druhů atomů ve
specifickém vzájemném uspořádání.
[F1]
sloučeniny alifatické – organické sloučeniny, neobsahující aromatickou strukturu.
[O1]
108
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
sloučeniny aromatické – též
aromáty; planární, cyklické, konjugované sloučeniny, které obsahují 4n + 2 delokalizovaných π
elektronů, kde n je nezáporné
celé číslo. Mezi jejich typické
vlastnosti patří neobvyklá stabilita a odlišná reaktivita v porovnání s příslušnými nearomatickými sloučeninami. Mezi aromatické sloučeniny řadíme i jejich deriváty (toluen, fenol, benzaldehyd apod.).
[O1]
sloučeniny karbonylové – sloučeniny, které obsahují funkční skupinu >C=O. Mezi karbonylové sloučeniny patří aldehydy a ketony.
[O1]
sloučeniny komplexní – též koordinační sloučeniny, látky obsahující tzv. komplexní částice. Ty jsou tvořeny centrální částicí, na níž
jsou koordinačně-kovalentními vazbami připojeny ligandy. Centrální
částicí bývá nejčastěji atom nebo ion přechodného kovu, který pak
v komplexu působí jako akceptor elektronů, zatímco ligandy obsahují atom s volným elektronovým párem a působí jako donory. Za typické představitele komplexních sloučenin mohou posloužit hexakyanidoželezitan draselný (K3 [Fe(CN)6 ]) či síran tetraamminměďňatý
([Cu(NH3 )4 ]SO4 ). Specifickými komplexními sloučeninami jsou cheláty.
[FA1]
sloučeniny makroergické – molekuly s vysokým obsahem chemické energie, které podléhají exergonickému enzymově řízenému
109
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
štěpení, přičemž takto uvolněná energie může být využita pro energeticky náročné procesy v organizmu (chemické syntézy, pohyb, aktivní transport atd.). Makroergické sloučeniny slouží jako pohotovostní zásoba energie pro buňku. Nejdůležitější z nich je ATP (v
lidském organizmu je ho denně syntetizováno a rozloženo množství,
které odpovídá tělesné hmotnosti jedince).
[B1]
sloučeniny organokovové
– sloučeniny, ve kterých se vyskytuje vazba uhlík–kov. Mezi
organokovové sloučeniny však
nejsou řazeny jednoduché sloučeniny uhlíku – karbidy či kyanidy.
[O1]
směs – látka, obsahující více druhů molekul či atomů, nespojených
do molekul. Směs může tvořit homogenní nebo heterogenní soustavu.
Srov. chemické individuum.
[F1]
směs azeotropická – směs dvou nebo více kapalin rozdílné teploty varu, kterou však nelze rozdělit destilací, neboť složení kapalné
i plynné fáze je stejné. Známým příkladem je 96% roztok ethanolu
ve vodě, který má teplota varu nižší než čistý ethanol i voda. [F2]
směs eutektická – též eutektikum, tuhá směs dvou látek, které
v určitém poměru při tuhnutí krystalizují společně. Teplota tání eutektika je nižší než teplota tání jednotlivých složek. Např. eutektická
směs olova a cínu (hmotnostní poměr 37 : 63), používaná v elektrotechnice jako pájka, má teplotu tání 182 ◦ C, zatímco čisté olovo taje
při 327,5 ◦ C a cín při 231,9 ◦ C. Při tání eutektické směsi je složení
pevné a kapalné fáze stejné.
[F2]
110
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
směs ideální dvou kapalin – viz ideální roztok.
[F1]
soli – sloučeniny skládající se z kationu (nejčastěji kovu, ne však
H+ ) a aniontu kyseliny.
[F1]
soli hydrolyzující – soli slabých kyselin nebo zásad. Sůl slabé kyseliny a silné zásady tvoří z důvodu neúplné disociace kyseliny alkalický roztok zatímco sůl silné kyseliny a slabé zásady tvoří roztok
kyselý.
[F1]
solvatace – nekovalentní propojení molekul rozpouštědla a dispergované částice, kolem níž tak vzniká tzv. solvatační obal; ve vodném
prostředí hovoříme o hydratačním obalu.
[F1]
sóly – koloidní roztoky, tvořené pevnými látkami v kapalině. Rozpouští-li se dispergovaná (pevná) fáze v disperzním prostředí, jde
o sól lyofilní, např. pravý roztok některých proteinů ve vodě. Lyofobní sól je koloidní suspenze, připravená z látek, v dané kapalině
nerozpustných, např. vznik fosfolipidových micel ve vodě pomocí ultrazvuku.
[F2]
součin iontový vody – postaru též iontový produkt vody, Kv , důležitý parametr, odvozený z hodnoty rovnovážné konstanty disociace
vody (2 H2 O *
) H3 O+ + OH− ): Kv = [H3 O+ ][OH− ]. Pro 25 ◦ C se
používá hodnota Kv = 1 · 10−14 . Odtud vyplývá pro neutrální vodný
roztok, kde [H3 O+ ] =[OH− ], při této teplotě hodnota pH = 7. [F1]
111
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
součin rozpustnosti – rovnovážná konstanta (Ks ), charakterizující rozpustnost iontové sloučeniny, u níž rozpouštění lze popsat reakcí Am Bn *
) m An+ + n Bm− : Ks = [An+ ]m [Bm− ]n , kde [An+ ]
m−
resp. [B ] jsou koncentrace (přesněji aktivity) iontů v nasyceném
roztoku.
[F2]
soustava – též systém, část prostoru, který je objektem studia, a
všechny formy hmoty v něm obsažené; základní pojem fyzikální chemie. Prostor mimo soustavu (za její definovanou hranicí) nazýváme
okolím.
[F1]
soustava disperzní – homogenní směs látek, v níž jedna látka obvykle vytváří základní prostředí (disperzní nebo dispergující prostředí); ostatní látky jsou v ní rozptýleny (disperzní nebo dispergovaný podíl), tvoříce částice různé velikosti (srov. pravé a koloidní
roztoky).
[F2]
soustava homogenní a heterogenní – homogenní (též stejnorodá) soustava je tvořena jedinou fází, jejíž vlastnosti jsou všude
stejné nebo spojitě proměnné. Naopak heterogenní (různorodá) soustava je tvořena několika homogenními fázemi, na jejichž rozhraní se
vlastnosti prudce mění.
[F1]
soustava izolovaná, otevřená a uzavřená – rozdělení soustav
podle způsobu interakcí s okolím: a) izolovaná soustava nevyměňuje
s okolím látky ani energii, b) uzavřená soustava nevyměňuje látky,
ale může vyměňovat energii, c) otevřená soustava může vyměňovat
s okolím látky i energii. Pro analýzu chování soustav je toto rozdělení
naprosto zásadní. Podle této definice je každý živý systém ze své
podstaty otevřený, neboť přijímá z okolí látky (živiny organické či
anorganické povahy) a vylučuje do něj odpadní látky.
[FB1]
112
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
soustava jednosložková – soustava, obsahující jednu látku. Pokud
obsahuje jen jednu fázi, mohou teplota a tlak nabývat nejrůznějších
hodnot (soustava je bivariantní), pokud obsahuje dvě fáze v rovnováze (např. kapalnou a plynnou), pak lze volit buď teplotu nebo
tlak a druhá veličina je tím dána (univariantní soustava); pro soustavu, v níž jsou v rovnováze tři fáze (plynná, kapalná a pevná), jsou
teplota a tlak dány (teplota a tlak trojného bodu).
[F1]
soustava jednotek SI – mezinárodní systém jednotek, zkratka
z francouzského Le Système International d’Unités. Základní jednotky jsou metr (m), kilogram (kg), sekunda (s), kelvin (K), mol,
ampér (A) a kandela (jednotka svítivosti, cd). Od nich odvozené jednotky jsou např. newton (N), joule (J), stupeň Celsiův (◦ C) atd.
[F1]
soustavy koloidní – disperzní soustavy, v nichž jsou velikosti rozptýlených částic v rozmezí 10−9 – 10−7 m. Typickými představiteli
koloidních soustav jsou aerosoly (disperzním prostředím je plyn),
koloidní roztoky, sóly a emulze.
[F1]
soustavy krystalové – též krystalové formy, typy základního geometrického uspořádání krystalu. Podle souměrnosti rozlišujeme sedm
krystalových soustav: trojklonnou, jednoklonnou, kosočtverečnou,
klencovou, šesterečnou, čtvercovou a krychlovou.
[F1]
spektra elektronová, vibrační a rotační – rozlišení absorpčních
spekter podle oblastí použitých vlnových délek a tím i podle jevů,
které absorpci záření způsobují. Elektronová spektra vznikají v důsledku přechodů elektronů valenčních slupek do excitovaných stavů;
jsou pro ně typické vlnové délky v oblasti ultrafialového (185 – 400
113
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
nm) a viditelného světla (400 – 700 nm). Absorpce záření v infračervené oblasti vyvolává změny vnitřních vibrací v molekule (vibrační
spektra, 1 – 100 µm) a jejích rotačních stavů (rotační spektra, 0,1
mm – 1 cm).
[FA2]
spektrofotometrie – metoda, zabývající se měřením absorpce záření látkami. Pomocí absorpčních spekter lze činit závěry o struktuře
molekul, daleko nejčastější aplikací této metody je však určování
koncentrace látky na základě množství absorbovaného záření určité
vlnové délky pomocí Lambertova-Beerova zákona.
[FA1]
spektrometrie hmotnostní – prudce se rozvíjející metoda, umožňující změřit s velkou přesností hmotnosti částic. Je využívána zejména k identifikaci a dnes již i ke kvantifikaci nízkomolekulárních
látek, ale i proteinů.
[F2]
spektrum – obecně rozdělení četnosti jevu v závislosti na měřitelném parametru. V přírodních vědách se tento pojem užívá především v souvislosti s elektromagnetickým zářením, kde zkoumáme
závislosti intenzity absorpce nebo emise záření na jeho vlnové délce,
a při měření hmotností molekul, kde se měří zastoupení jednotlivých
molekulových druhů s různou hmotností ve směsích.
[FA1]
spektrum absorpční – závislost absorpce elektromagnetického záření na jeho vlnové délce (resp. frekvenci). Jako míry absorpce roztokem se nejčastěji užívá absorbance. Při absorpci záření přechází
studovaná částice (atomové jádro, elektrony atomového obalu nebo
molekulových orbitalů, molekuly jako celek) ze základního do excitovaného stavu.
[FA1]
114
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
spektrum emisní – závislost vlastností záření, vyzařovaného (emitovaného) studovanou látkou, na vlnové délce. Molekuly látky mohou
emitovat záření, pokud byly předtím uvedeny do excitovaného stavu;
emise záření pak doprovází návrat do stavu základního. Pokud byly
molekuly převedeny do excitovaného stavu absorpcí záření příslušné
vlnové délky, nazýváme metodu studia emitovaného záření fluorimetrie (jev je pak fluorescence nebo fosforescence); pokud vznikly
molekuly v excitované stavu jako produkt chemické reakce, je vyzáření světla, spojené s následujícím přechodem do základního stavu,
nazýváno chemiluminiscencí.
[FA1]
spin – správněji spinové kvantové číslo (s). Souvisí s vnitřním momentem hybnosti částice a určuje jeho velikost zatímco směr je určen
magnetickým spinovým číslem (ms ). Elektrony, protony i neutrony
mají spin s = 1/2 a dvě možné hodnoty magnetického spinového
čísla ms = ±1/2, fotony pak 0 a jádra atomů mohou nabývat vyšších
spinů.
[F1]
srážky účinné – srážky molekul reaktantů, vedoucí k jejich přeměně na produkty. Teorie reakční kinetiky vychází z představy, že
k této přeměně může dojít pouze tehdy, srazí-li se molekuly navzájem, a to s dostatečnou energií a v náležitém vzájemném postavení.
[F1]
stabilita jádra atomu – odolnost jádra vůči jaderným přeměnám.
Vzhledem k velikosti jaderných sil ji lze charakterizovat tzv. relativ−B
ním úbytkem hmotnosti f = MA
, kde M je hmotnost všech nukleonů, vypočtená ze známé hmotnosti volných nukleonů, B hmotnost
příslušného jádra a A nukleonové číslo; z poklesu hmotnosti, doprovázejícího hypotetický vznik jádra z volných nukleonů, lze pomocí
zákona ekvivalence hmoty a energie vypočítat vazebnou energii nukleonů v jádře.
[F2]
115
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
stav elektronově excitovaný – též vzbuzený, stav atomu nebo
molekuly, kdy alespoň jeden elektron je v orbitalu, který je v základním stavu volný. To také znamená, že v některém z nižších orbitalů,
který je v základním stavu obsazen, je „prázdné“ místo.
[F1]
stav přechodový – viz transitní stav .
[FO1]
stav rovnovážný – viz rovnováha.
[FB1]
stav stacionární – viz ustálený stav.
[BF1]
stav standardní – stavy systému i látek v něm obsažených, které
byly definitoricky stanoveny jako vztažné (standardní). Standardní
teplota bývá stanovena na 25 ◦ C nebo 0 ◦ C a tlak na 101 325 Pa
(atmosférický). Standardním stavem pevných látek je jejich nejstabilnější forma (viz allotropie a polymorfismus), kapalin čistá látka a
plynů čistý plyn.
[F1]
stav transitní – též přechodový stav nebo aktivovaný komplex,
hypotetické uspořádání atomů při jednostupňové reakci, jež se může
přímo přeměnit na výchozí látky či produkty reakce. Má vyšší energii než výchozí látka i než produkt. Teorie transitního stavu vychází z představy, že v průběhu chemické přeměny vzniká z reaktantů nejdříve nestálá struktura, která se následně buď přemění na
produkt(y), nebo se rozpadne zpět na původní reaktanty. Tato představa zásadním způsobem ovlivnila zejména reakční kinetiku. (Pozn.
Transitní stav nelze zachytit a není to tedy reaktivní intermediát.)
[O2]
116
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
stav ustálený – též dynamická rovnováha nebo stacionární stav,
stav, kdy jsou v otevřeném systému určité parametry (teplota, látkové složení, rychlost chemických reakcí) konstantní, ale systém sám
koná práci ve smyslu trvale probíhající transformace energie. Typickými příklady systémů ve stacionárním stavu jsou plamen svíčky či
fermentor (reakční nádoba obsahující metabolicky aktivní mikroorganizmy), do něhož jsou konstantní rychlostí přiváděny živiny a odváděny produkty, vznikající biomasa a produkované teplo; i spícího
savce lze v prvním přiblížení považovat za systém ve stacionárním
stavu. Živé systémy se aktivně „snaží“ stacionární stav udržet.
[BF1]
stav základní – viz stav excitovaný.
[F1]
stereoisomery – isomery, lišící se navzájem pouze prostorovým
uspořádáním. Mezi stereoisomery se řadí enantiomery, diastereoisomery, cis/trans a E/Z isomery (viz relativní konfigurace). Zvláštní
skupinu tvoří stereoisomerů tvoří konformery.
[OB1]
stereoselektivita – přednostní tvorba jednoho stereoisomeru před
druhým při chemické reakci. Enzymy, kromě vysoké stereoselektivity
v tomto smyslu, vykazují také schopnost přeměňovat jeden stereoisomer a nepřeměňovat druhý.
[OB2]
117
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
stroj tepelný – zařízení, které, ve smyslu zákona zachování energie,
využívá převodu tepla na mechanickou práci nebo naopak. Klasickým příkladem prvního typu je parní stroj, kde se část tepla, uvolněného z tepelného zásobníku, využívá k pohonu mechanického zařízení. Naopak, v ledničce či tepelném čerpadle se mechanická energie,
získávaná transformací energie elektrické, využívá pro přenos tepla
z chladnějšího zásobníku na teplejší.
[F2]
struktura biopolymeru kovalentní – úplný popis všech kovalentních vazeb v molekule, tedy pořadí monomerních jednotek (tzv.
primární struktura) a všech dalších vazeb, zejména těch, které vznikly
až po ukončení syntézy základního řetězce.
[B1]
struktura biopolymeru kvarterní – oligomerní struktura vytvořená ze samostatně sbalených podjednotek, spojených obvykle nekovalentními vazbami. Podjednotky se navzájem mohou ovlivňovat
díky allosterickému efektu.
[B1]
struktura biopolymeru nativní – prostorové uspořádání, jež umožňuje biopolymeru vykonávat příslušnou biologickou aktivitu. Opakem nativní struktury je denaturovaný stav (viz denaturace).
[B1]
118
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
struktura biopolymeru neuspořádaná – struktura, v níž byly
rozrušeny stabilizující intramolekulární interakce a řetězec biopolymeru zaujímá náhodné uspořádání, synonymum pro plně denaturovanou strukturu. Některé biopolymery vykazují neuspořádanou
strukturu (např. mRNA), protože jejich funkce uspořádanou strukturu nevyžaduje.
[B1]
struktura biopolymeru primární – pořadí monomerních jednotek v polymerním řetězci. Je zakódována v genu.
[B1]
struktura biopolymeru prostorová – souhrnný pojem pro prostorové uspořádání molekuly, dané konfigurací všech stereogenních
center a konformací všech jednoduchých vazeb. Jedná se o základní
strukturní charakteristiku biologicky funkčního biopolymeru. Prostorové uspořádání je stabilizováno nejrůznějšími typy nekovalentních interakcí, někdy však též kovalentními příčnými vazbami (např.
disulfidové vazby v bílkovinách).
[B1]
struktura nadmolekulová – organizovaná komplexní biologická
struktura vytvořená několika (často mnoha) podjednotkami. Typickými představiteli nadmolekulových struktur jsou biologické membrány (polární lipidy+membránové bílkoviny), ribosomy (rRNA+
ribosomální bílkoviny), chromosomy eukaryot (DNA+bazické bílkoviny) či virové částice (nukleová kyselina+bílkoviny+polární lipidy).
[FB1]
struktury rezonanční – zakreslení mezních struktur molekuly pomocí jejích Lewisových elektronových vzorců. Rezonanční struktury
se liší pouze rozložením π-elektronů v rámci konjugovaného systému.
[FO1]
119
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
Struktury rezonanční
stupeň disociace – frakce molekul, která je (z celkového množství disociovatelných molekul) za daných podmínek v disociovaném
stavu. Jeho hodnoty se pohybují v rozmezí 0 (molekula vůbec nedisociuje) a 1 (molekuly je plně disociována). Závisí na pH prostředí,
v němž disociace probíhá a na disociační konstantě disociující sloučeniny (viz Hasselbalchova-Hendersonova rovnice).
[F1]
stupeň oxidační – viz oxidační číslo.
[FO1]
stupeň přeměny rovnovážný – též stupeň konverze, αA , část výchozí látky A (vyjádřená v molech), která se při reakci přeměnila na
produkt(y). Dobrým příkladem stupně přeměny je stupeň disociace.
[F1]
stupeň teplotní – též Celsiův stupeň, viz teplota.
[F1]
sublimace – fázový přechod, při němž látka přímo přechází ze skupenství pevného do skupenství plynného.
[F1]
120
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
substituce – reakce, při
které si dva reaktanty
vymění své části za vzniku
dvou nových molekul.
Může dojít k výměně
atomu nebo skupiny atomů. Z hlediska mechanizmu rozlišujeme podle
typu reagující částice substituce elektrofilní (SE ),
nukleofilní (SN ) a radikálové (SR ). Elektrofilní
substituce (SE ) je obvyklá u aromátů; reaktivní částicí je elektrofil,
+
např. NO+
2 (nitrace) či Br (bromace). Při nukleofilních substitucích
(SN ), které jsou typické pro halogenalkany, je reaktivní částicí nukleofil, např. CN− či I− . Radikálové substituce jsou obvyklé u alkanů,
například chlorace či bromace; jedná se o řetězovou reakci, kterou je
nutno iniciovat UV zářením nebo vysokou teplotou.
[FO1]
substrát – pojem, užívaný v mnoha souvislostech: a) v enzymologii
pro látku, vstupující do reakce (chemicky vyjádřeno reaktant); např.
substráty reakce, katalyzované enzymem sacharasou (sacharosa +
H2 O → glukosa + fruktosa), jsou sacharosa a voda; b) v chemii
částice nebo látka podléhající reakci s určitým činidlem, které je
předmětem zájmu či studia; např. při chloraci benzenu je substrátem benzen, který podléhá reakci s elektrofilem (Cl+ ) generovaným
z chloru účinkem chloridu železitého; c) v laboratorní praxi podložka pro depozici vrstvy krystalického nebo amorfního materiálu;
d) v zahradnictví půda, v níž jsou pěstovány rostliny.
[FAB1]
sulfidy – a) v anorganické chemii soli odvozené od sulfanu (H2 S)
náhradou jednoho (hydrogensulfidy) nebo obou protonů iontem kovu;
b) v organické chemii sirné analogy etherů, proto též thioethery.
[FO2]
121
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
sulfonace – reakce, při které se zavádí
SO3
sulfoskupina(–SO3 H) do molekuly (obH2SO4
vykle aromátu). Nejčastějšími činidly
pro tuto reakci jsou koncentrovaná kyselina sírová (96%) nebo oleum (30% SO3 v H2 SO4 ).
[O2]
suspenze – viz sóly.
[F2]
SO3H
svinování bílkovin – též sbalování nebo folding, proces, jímž molekuly bílkovin při renaturaci nebo po biosyntéze zaujímají nativní
strukturu.
[B2]
symetrie – jeden z ústředních pojmů vědy. Daný objekt je symetrický, jestliže po určité operaci symetrie se stane v jistém smyslu
totožný sám sebou. Základními geometrickými prvky symetrie jsou
osa, střed a rovina. O symetrii v chemii uvažujeme zejména v souvislosti s chiralitou a krystalovými soustavami.
[F1]
štěpení heterolytické – štěpení vazby, při kterém se elektrony
σ-vazby přesunou k elektronegativnějšímu atomu za vzniku příslušného aniontu. Druhý z dvojice vytvoří kation: A–B → A+ + B−
[O2]
štěpení homolytické – štěpení vazby, při kterém si každá ze vznikajících částic ponechá jeden elektron σ-vazby. Vznikají tak dva radikály: A–B → A · + B·
[O2]
σ-vazba – viz jednoduchá vazba.
[FO1]
122
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
tání – tautomerie – těkavost kapalin – templát – tenzidy – teorie
Arrheniova, Brønstedova a Lewisova – teorie kvantová – teorie
srážková – teplo – teplota – teplota rozkladná – teplota tání
teplota tuhnutí – teplota varu – termochemie – titrace – tlak
tlak nasycených par – tlak osmotický – tlak parciální – transkripce
translace – transmitance – transport aktivní a pasivní – transport
membránový – trávení – triacylglyceroly – trofika – tuhnutí – tuky
tání – fázový přechod látky ze skupenství pevného do skupenství
kapalného; opak tuhnutí.
[F1]
tautomerie – existence sloučeniny ve dvou isomerních formách,
které jsou v rovnováze a liší se polohou dvojné vazby a příslušného
vodíku (protonu). Vzhledem k rychlému přechodu jednoho isomeru
na druhý se tautomery obecně považují za totožnou sloučeninu. Nejběžnější formou této rovnováhy je keto-enol tautomerie.
[O2]
těkavost kapalin – tendence vypařovat se (přecházet z kapalné fáze
do fáze plynné). Kriteriem těkavosti je tlak nasycených par při dané
teplotě; čím je tento tlak (zvaný též tenze) vyšší, tím se kapalina
intenzivněji vypařuje a je tedy těkavější.
[F2]
templát – jednořetězcový poly(deoxy)ribonukleotid, sloužící jako
zdroj informace; při replikaci a transkripci je templátem jeden z řetězců DNA, při translaci mRNA.
[B2]
123
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
tenzidy – též surfaktanty, povrchově aktivní látky; snižují povrchové napětí vodných roztoků, samy se koncentrujíce na fázovém
rozhraní. Jejich molekuly obsahují polární a nepolární části (jsou
amfifilní); zatímco polární části dobře reagují s vodou, nepolární
(hydrofobní) části se shlukují za vzniku micel nebo se váží na nepolární části jiných látek a zlepšují tak jejich dispergovatelnost. Klasickými představiteli tenzidů jsou aniony mastných kyselin (mýdla)
nebo polární lipidy.
[FO1]
teorie Arrheniova, Brønstedova a Lewisova – viz kyseliny a
zásady.
[F1]
teorie kvantová – způsob popisu mikrosvěta, vycházející z představy, že mnohé jevy nelze popsat spojitě se měnícími veličinami.
Začátkem 20. století se totiž ukázalo, že mikročástice mohou nabývat pouze určitých hodnot energií, jejichž rozdíly pak byly nazvány
kvanty. (Kvantem elektromagnetické energie je foton.) Pomocí této
teorie se také podařilo vysvětlit přechody molekul a atomů ze základního do excitovaného stavu; obrazem těchto přechodů jsou elektronová spektra ve viditelné nebo ultrafialové oblasti.
[F1]
teorie srážková – výklad kinetiky chemických reakcí pomocí představy o účinných srážkách molekul reaktantů.
[F1]
teplo – množství energie, přenesené mezi systémem a okolím (jinou
formou vyměňované energie je mechanická práce). Teplo není stavovou veličinou. Nesprávně se někdy užívá termín tepelná energie;
jednotkou tepla stejně jako energie je však joule. Často se setkáváme
se specifikací tepla ve spojení s určitým dějem, např.: teplo adsorpční
(uvolněné v důsledku adsorpce), teplo fázové přeměny (např. teplo
124
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
tání či teplo výparné), teplo reakční (viz reakce exotermické a endotermické), teplo slučovací (uvolněné při slučování dvou látek) či
teplo spalné (uvolněné při oxidaci látky molekulovým kyslíkem na
stabilní oxidační produkty); ve všech těchto případech by bylo vhodnější užít k popisu děje odpovídající stavovou veličinu – entalpii.
[F1]
teplota – základní stavová veličina, charakterizující intenzitu pohybu částic v soustavě. Její měření vychází ze skutečnosti, že v důsledku rostoucí teploty látky (plyny nebo kapaliny) zvětšují svůj
objem. Starší způsob vyjadřování vychází z tzv. Celsiovy stupnice
(označení teploty t), kdy teplotě tání vody byla přisouzena teplota
0 ◦ C a teplotě varu vody 100 ◦ C. Modernější absolutní (též termodynamická nebo Kelvinova) stupnice (označení T ) používá stejného
teplotního stupně (zde zvaného kelvin, označení K) a definuje teplotu
trojného bodu vody hodnotou 273,16 K. Platí vztah: t = T −237, 15.
[F1]
teplota rozkladná – teplota, při níž se látka rozkládá; nad touto
teplotou je již chemicky nestabilní.
[F1]
teplota tání – teplota, kdy se pevná látka za daného tlaku mění na
kapalnou. Pro chemicky čisté látky je tato teplota charakteristickou
konstantou, směsi pak mohou tát v určitém teplotním intervalu.
[F1]
teplota tuhnutí – teplota, kdy kapalina přejde do skupenství pevného (srov. teplota tání). Měřením snížení teploty tuhnutí roztoků
vůči teplotě tuhnutí čistého rozpouštědla se zabývá metoda kryoskopie; tento parametr je totiž přímo úměrný molární koncentraci
rozpuštěné látky (resp. z ní vzniklých iontů) a umožňuje tak zjistit
její molární hmotnost.
[FA1]
125
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
teplota varu – teplota, při níž kapalina vře. Teplota varu roste
s rostoucím tlakem, za daného tlaku je však pro danou kapalinu
konstantní. Při vyšší teplotě již může daná látka existovat pouze
v plynné fázi. Měřením zvýšení teploty varu roztoků vůči teplotě
varu rozpouštědla se zabývá metoda ebulioskopie, neboť toto zvýšení
je, podobně jako u kryoskopie (jedná se o koligativní vlastnosti),
úměrné molární koncentraci rozpuštěné látky a umožňuje stanovit
její molární hmotnost.
[F1]
termochemie – obor fyzikální chemie, zabývající se tepelnými jevy
probíhajícími při chemických reakcích. Soustřeďuje se na porovnávání reakčních tepel, na rozlišení exotermních a endotermních reakcí
apod. Její hlavní experimentální metodou je kalorimetrie.
[F1]
titrace – soubor analytických postupů, při nichž stanovovaná látka
reaguje s tzv. titračním činidlem. Tak kyseliny se stanovují reakcí
s hydroxidem (a naopak), oxidovatelné látky reakcí s oxidačním činidlem, látky, tvořící sraženinu, se srážecím činidlem a látky, tvořící
komplexy, s komplexotvorným činidlem. Titrační činidlo musí obsahovat účinnou látku o známé koncentraci. Rozhodujícím úkolem při
titracích je stanovit tzv. bod ekvivalence, tedy objem činidla, které
musí být přidáno, aby stanovovaná látka s tímto činidlem stechiometricky zreagovala.
[FA2]
tlak – základní stavová veličina, vyjadřovaná jako síla, působící na
jednotkovou plochu. Její jednotkou je pascal (Pa). U plynné fáze
charakterizuje snahu plynu zaujmout co největší objem.
[F1]
tlak nasycených par – též tenze, tlak par látky, které jsou v rovnováze s příslušnou kapalinou. Tento tlak roste s rostoucí teplotou.
V případě, že se tento tlak vyrovná s atmosférickým tlakem, začne
kapalina vřít.
[F2]
126
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
tlak osmotický – tlak vyvolaný tokem rozpouštědla přes polopropustnou membránu do toho prostoru, v němž roztok obsahuje vyšší
koncentraci rozpuštěných molekul nebo iontů. Fysiologicky se tato
vlastnost vodných roztoků uplatňuje především při filtraci a resorpci
vody v ledvinách a při transportu roztoků v rostlinách (viz van’t Hoffův zákon).
[FB2]
tlak parciální – tlak určitého plynu ve směsi plynů. Ve směsi ideálních plynů je součet parciálních tlaků jednotlivých složek roven
celkovému tlaku.
[F1]
transkripce – biosyntéza řetězce RNA podle templátového řetězce
DNA, přičemž jednotlivé nukleotidy jsou připojovány na základě
komplementarity. Řízení transkripce jednotlivých genů patří k nejdůležitějším regulačním buněčným mechanizmům.
[B1]
translace – překlad genetické informace „z řeči nukleotidů do řeči
aminokyselin“ ; syntéza peptidového řetězce podle informace, obsažené v mRNA (součást komplexnějšího procesu proteosyntézy).
Probíhá na ribosomu za spoluúčasti dalších bílkovinných faktorů.
Aminokyseliny jsou již předem aktivovány vazbou na jim příslušnou
tRNA, která je schopna rozpoznat příslušný kodon v mRNA. [B1]
transmitance – ve spektrometrii poměr intenzit záření, které vystupuje z roztoku (I) a které do ní vstupuje (I0 ): T = II0 . Tato
veličina, značená T , je mírou množství světla, které bylo pohlceno
nebo rozptýleno vzorkem (srov. absorbance).
[FA2]
127
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
transport aktivní a pasivní – rozlišení membránového transportu
podle energetického zabarvení. Při pasivním transportu částic (molekul nebo iontů) energetický potenciál částice klesá; nevyžaduje tedy
dodávání energie. Naopak při aktivním transportu je částice přenášena přes biologickou membránu tak, že její energie roste, a to proto,
že v kompartmentu, kam se částice transportuje, má vyšší koncentraci a/nebo proto, že transportovaný ion tam má vyšší elektrostatickou energii. Aktivní transport je vždy zajišťován membránovými
bílkovinami. Energie je mu poskytována štěpením ATP, nebo jinými
dalšími exergonickými procesy.
[B1]
transport membránový – v biochemii soubor procesů umožňujících látkám překonat barieru biologické membrány. Z hlediska mechanizmu přenosu částic rozlišujeme transport a) volnou difusí (částice se v membráně dočasně rozpouští), b) trvalými nebo dočasnými
uzavíratelnými póry, c) pomocí nízkomolekulárních nebo bílkovinných přenašečů nebo d) mechanizmem endocytosy nebo exocytosy.
Z hlediska energetického rozeznáváme transport pasivní a aktivní.
[B1]
trávení – příjem potravy, její rozklad a následné vstřebávání nízkomolekulárních látek v trávicím traktu živočichů; v biochemii zejména
hydrolytický enzymový rozklad komplexních, často nerozpustných
látek (živin) v trávicím traktu živočichů nebo v lysosomech (specializovaných buněčných organelách).
[B1]
triacylglyceroly – zkr. TAG, estery glycerolu s vyššími mastnými
kyselinami (mono– a di-acylglyceroly se vyskytují pouze jako meziprodukty metabolismu). Směsi TAG se nazývají tuky. U živočichů
jsou obsaženy v buňkách tukové tkáně a tvoří významnou zásobárnu
energie. Mnoho rostlin (řepka, slunečnice, len, olivy aj.) vytváří zásoby TAG ve formě tzv. rostlinných olejů v semenech.
[BO2]
128
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
trofika – výživa, též způsoby výživy organizmů, resp. způsoby přijímání uhlíku a získávání energie, viz hesla autotrofie a heterotrofie
resp. fototrofie a chemotrofie.
[B1]
tuhnutí – skupenský přechod, kdy se kapalina mění na pevnou
látku; opak tání.
[F1]
tuky – triviální označení triacylglycerolů, v technologii se někdy
rozlišují tuky (za pokojové teploty pevné) a oleje (kapalné).
[B1]
úbytek hmotnosti relativní – úhel dihedrální – úhel mezný
uhlovodíky
úbytek hmotnosti relativní – též zlomek stěsnání, viz stabilita
jádra atomu.
[F2]
úhel dihedrální – též torsní
úhel, úhel umožňující kvantitativně popsat konformaci jednoduché vazby. Dihedrální úhly
nabývají hodnot (−180)−(+180)
úhlových stupňů. Srov. Newmanova projekce.
[BO2]
úhel mezný – při lomu světla největší úhel dopadu, při němž se
ještě paprsek, procházející z opticky hustšího prostředí (větší index
lomu) do prostředí opticky řidšího (menšího index lomu), láme. Při
vyšším úhlu dopadu již dochází k úplnému (též totálnímu) odrazu
zpět do prostředí opticky hustšího. Měření mezného úhlu je hlavní
experimentální metodou refraktometrie.
[FA2]
129
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
uhlovodíky – sloučeniny obsahující pouze atomy uhlíku a vodíku.
[O1]
var – vazba anhydridová – vazba disulfidová – vazba
donor-akceptorová – vazba dvojná – vazba elektrostatická – vazba
fosfodiesterová – vazba glykosidová – vazba chemická – vazba iontová
vazba jednoduchá – vazba koordinačně-kovalentní – vazba kovalentní
vazba kovová – vazba násobná – vazba nekovalentní – vazba
peptidová – vazba polarizovaná – vazba trojná – vazba
„makroergická“ – vazba vodíková – vaznost atomu – vedení
elektrického proudu – veličiny stavové – viry – viskozita kapalin
vitamíny – vlastnosti roztoků koligativní – vlnočet – vodiče
vodivost elektrická – vodivost elektrolytu – vrstva elektronová
vypařování – výtěžek reakce rovnovážný – vzorec – vzorek
laboratorní
var – stav kapaliny, která se odpařuje celým objemem ( „bublá“ ) a
nejen hladinou; viz tlak nasycených par.
[F1]
vazba anhydridová – vazba mezi dvěma zbytky molekul kyselin.
Anhydridová vazba mezi dvěma karboxylovými kyselinami se uplatňuje v organických anhydridech. Podobně však mohou být spojeny
zbytky anorganických kyselin v dikyselinách (kyselina disírová aj.).
V biochemii jsou zejména významné anhydridové vazby mezi zbytky
kyseliny fosforečné např. v ATP.
[B2]
vazba disulfidová – vazba umožňující
v bílkovinách kovalentní propojení dvou
zbytků cysteinu, a to uvnitř jednoho polypeptidového řetězce nebo mezi dvěma
řetězci; významný prvek stabilizace prostorové struktury bílkovin. Vzniká oxidací
(dehydrogenací) dvou thiolových skupin
(skupina –SH, sirný analog hydroxylové skupiny), rozštěpena může
být redukcí nebo oxidací.
[B2]
130
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
vazba donor-akceptorová – viz vazba koordinačně-kovalentní.
[F1]
vazba dvojná – chemická vazba mezi
dvěma atomy, na níž se podílejí čtyři elektrony; dva tvoří vazbu σ a dva vazbu π.
Je-li v molekule přítomno více dvojných
vazeb, rozlišujeme podle vzájemné polohy
vazby kumulované (dvě dvojné vazby vycházejí z jediného atomu), vazby konjugované (dvojné vazby jsou odděleny vždy
jednou vazbou jednoduchou) a vazby izolované (mezi dvojnými
vazbami jsou dvě nebo více vazeb jednoduchých).
[FO1]
vazba elektrostatická – též iontová vazba, positivní (přitažlivá)
elektrostatická interakce mezi různě nabitými ionty nebo částmi jedné molekuly.
[F1]
vazba fosfodiesterová – spojení dvou molekul,
obsahujících alkoholové skupiny, prostřednictvím
zbytku kyseliny fosforečné, která s nimi vytváří dvě
esterové vazby. Tímto způsobem jsou např. propojeny (deoxy)ribonukleosidy v nukleových kyselinách.
vazba glykosidová – propojení monosacharidu s další skupinou (na obr. R) prostřednictvím poloacetalového uhlíku. Existují vazby Oglykosidové (vazba zprostředkována atomem kyslíku, typické pro oligo– a polysacharidy), Nglykosidové (např. vazba bází na ribosu v nukleosidech, podle organicko-chemického názvosloví
[B2]
HO
CH2
R
O
H
H
OH
O
H
HO
H
H
HO
β-O-glykosidová
vazba
131
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
bychom však N-glykosidy měli řadit mezi glykosylaminy) a Sglykosidové. Podle konfigurace na poloacetalovém uhlíku rozlišujeme
α- a β-glykosidové vazby.
[BO1]
vazba chemická – pojem, užívaný jako synonymum kovalentní vazby; v tomto kontextu bývají pak přitažlivé nekovalentní vazby (interakce) označovány jako vazby fyzikální.
[F1]
vazba iontová – viz elektrostatická vazba.
[F1]
vazba jednoduchá – též σ-vazba, vazba tvořená sdílením jednoho páru elektronů dvěma atomy. Největší
elektronová hustota leží na spojnici jader těchto atomů. Typická
délka jednoduché vazby C–C je 154 pm, délka vazby C–H je 109
pm. Jednoduchá vazba vzniká čelním překryvem hybridizovaných
atomových orbitalů případně jejich překryvem s s-orbitalem vodíkového atomu.
[FO1]
vazba koordinačně-kovalentní – též vazba donor-akceptorová nebo koordinační, typ kovalentní vazby, vzniklé tak, že elektrony poskytl jeden z interagujících atomů (donor) zatímco druhý atom (akceptor) je přijal do svého neobsazeného orbitalu. Viz též koordinační
číslo a koordinační sloučeniny.
[F1]
vazba kovalentní – vazba mezi dvěma atomy, zprostředkovaná valenčními elektrony, které obsazují vazebné molekulové orbitaly.
[F1]
132
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
vazba kovová – typ nekovalentní interakce, uplatňující se mezi
atomy v kovových materiálech. Při jejím popisu vycházíme z představy, že atomy kovu poskytují své valenční elektrony do delokalizovaných molekulových orbitalů, tvoříce tak částečně nabité kationy;
tento model dobře vysvětluje elektrickou vodivost kovů.
[F2]
vazba násobná – společné označení vazeb
s vyšší násobností než 1. V organických molekulách se vyskytuje dvojná a trojná vazba,
které jsou tvořeny vždy jednou vazbou σ a
jednou či dvěma π-vazbami. Typická délka
vazby C=C je 134 pm, C≡C pak 120 pm.
[FO1]
vazba nekovalentní – viz interakce nekovalentní.
[FB1]
vazba peptidová – vazba mezi dvěma
molekulami aminokyselin, zvláštní typ
sekundární amidové vazby. Vzhledem
k velké elektronegativitě atomu kyslíku se volný elektronový pár na dusíkovém atomu přesunuje a vazba CO–
NH získává částečně dvojný charaktrans-peptidová vazba
ter; v bílkovinách a přirozených peptidech převažuje trans-uspořádání (přesněji (E)-konfigurace). Peptidová vazba je i ve vodném prostředí stálá; hydrolyzuje při zvýšené
teplotě v prostředí silné kyseliny nebo zásady; in vivo její hydrolýzu
katalyzují enzymy ze skupiny peptidas.
[B1]
133
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
vazba polarizovaná – též vazba polární, vazba, v níž elektrony,
které ji zprostředkují, jsou do určité míry posunuty k jednomu z atomů, které se na ní podílejí. Obvyklou příčinou polarity vazby je
rozdílná elektronegativita obou atomů; v extrémních případech, kdy
elektrony jsou výrazně posunuty, nabývá vazba charakteru iontového.
[F1]
vazba trojná – chemická vazba mezi dvěma atomy, na níž se podílí
šest elektronů; dva tvoří vazbu σ a čtyři vytvářejí dvě vazby π.
[FO1]
vazba „makroergická“ – nešťastné a nepřesné označení vazeb,
které se v makroergických sloučeninách štěpí, při čemž se uvolňuje
energie. Termín vznikl v době, kdy panoval názor, že veškerá energie, která se při štěpení takovéto sloučeniny uvolní, je lokalisována
výhradně určité vazbě; později se ukázalo, že zejména u nukleosidtrifosfátů (viz ATP) tomu tak není.
[B2]
vazba vodíková – též vodíkový můstek, nekovalentní spojení dvou elektronegativních
atomů sdílením atomu vodíku
(resp. protonu). Jeden z atomů
působí jako donor ( „původně“
nesl vodíkový atom) a druhý
jako akceptor. V biochemii
hrají vodíkové vazby mimoPříklad propojení peptidových
řádně důležitou roli při přenosu
řetězců vodíkovými můstky.
genetické informace (viz komplementarita bází), při stabilizaci prostorové struktury bílkovin a při
rozpoznávání partnerů v interakcích jako enzym-substrát či enzyminhibitor. Podmiňují též hydrofilní vlastnosti skupin, které vytvářejí
vodíkové vazby s molekulami vody.
[FB1]
134
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
vaznost atomu – počet kovalentních vazeb, které vycházejí z daného atomu. U koordinačních sloučenin se vaznost centrálního atomu
rovná jeho koordinačnímu číslu.
[F1]
vedení elektrického proudu – viz vodiče elektrického proudu.
[FA]
veličiny stavové – též stavové funkce, termodynamické veličiny, jejichž změny závisejí pouze na výchozím a konečném stavu systému
a nikoliv tedy na cestě, kterou bylo změny dosaženo. Stavové veličiny dělíme na extenzivní, které závisejí na velikosti soustavy (např.
objem, počet částic v systému resp. látkové množství, vnitřní energie, entropie, Gibbsova energie či entalpie), a intenzivní, které na
velikosti systému nezávisejí (např. teplota a tlak).
[F1]
viry – nebuněčně organisované formy živé hmoty. Virová partikule
vždy obsahuje nukleové kyseliny (DNA nebo RNA), které jsou chráněny bílkovinným obalem. Nemají vlastní metabolismus. Rozmnožují se v hostitelské buňce, využívajíce z velké části její metabolický
aparát.
[B1]
viskozita kapalin – veličina charakterizující vnitřní tření v kapalině; závisí především na přitažlivých silách mezi částicemi. Kapaliny
s vyšší viskozitou se označují jako viskozní (vazké).
[F2]
vitamíny – organické látky přítomné v malých množstvích v potravě živočichů (obvykle chápáno ve vztahu k člověku), bezpodmínečně nutné pro růst a zachování životních funkcí; většinou jsou
součástí kofaktorů enzymů.
[B1]
135
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
vlastnosti roztoků koligativní – vlastnosti, které nezávisejí na
velikosti rozpuštěných částic, ale pouze na jejich počtu (na látkové
koncentraci). Patří sem zejména snížení teploty tuhnutí, zvýšení teploty varu, snížení rovnovážného tlaku páry nad roztokem (viz Raoultův zákon) a osmotický tlak.
[FA2]
vlnočet – převrácená hodnota vlnové délky elektromagnetického
záření. Je přímo úměrný energii fotonu.
[FA2]
vodiče – materiály, schopné přenášet elektrický náboj, resp. vést
elektrický proud. Rozlišujeme vodiče I. třídy (kovové materiály, náboj je přenášen elektrony) a vodiče II. třídy (roztoky iontů a taveniny, náboj je přenášen volnými ionty, putujícími v elektrickém
poli).
[FA2]
vodivost elektrická – veličina, charakterizující schopnost vodiče
přenášet elektrický náboj. Jednotkou vodivosti je siemens (S); vodič
má vodivost 1 S, jestliže jím při vloženém napětí 1 V protéká proud
1 A.
[F1]
vodivost elektrolytu – schopnost roztoku, obsahujícího ionty, přenášet elektrický náboj. U zředěných roztoků silných (plně disociovaných) elektrolytů je vodivost přímo úměrná jejich koncentraci;
konstantou úměrnosti je molární nebo specifická vodivost. Specifická vodivost slabých elektrolytů se snižující se koncentrací roste,
neboť s ředěním roste jejich stupeň disociace; ze závislosti specifické
vodivosti na koncentraci lze tedy určit stupeň disociace při dané
koncentraci (tzv. Arrheniův vztah).
[FA2]
136
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
vrstva elektronová – též slupka, skupina orbitalů (nebo též elektronů) které mají v atomu stejné hlavní kvantové číslo n. Označujeme je buď hodnotami n (1,2,3,4,5,6,7) nebo velkými tiskacími
písmeny (K,L,M,N,O,P,Q).
[F1]
vypařování – přechod látky ze skupenství kapalného do skupenství
plynného; viz též var a tlak nasycených par.
[F1]
výtěžek reakce rovnovážný – maximální výtěžek reakce, která
probíhá v uzavření soustavě a může tedy dospět do rovnováhy. Tento
výtěžek je dán rovnovážnou konstantou reakce. Výtěžek reakce může
být vyšší než by odpovídalo výtěžku reálnému, pokud je některý
z produktů z reakční směsi odstraňován (tzv. „posunování rovnováhy“ ).
[F2]
vzorec – formální vyjádření chemického složení a/nebo struktury
dané látky. Rozlišujeme mnoho
typů těchto zobrazení; k základním
patří vzorce: a) stechiometrické,
užívané hojně v anorganické chemii
a zobrazující vzájemné poměry počtu jednotlivých atomů dané látky
bez ohledu na jejich skutečný počet v molekule (např. P2 O5 nebo
CH2 O – glukosa, srov. sumární vzorec); b) sumární (též souhrnné),
vyjadřující zastoupení jednotlivých
atomů v reálné molekule (např.
P4 O10 nebo C6 H12 O6 – glukosa);
c) konstituční, zobrazující způsob,
137
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
jakým jsou atomy a skupiny v molekule propojeny (včetně násobných vazeb); d) konfigurační, zobrazující konfiguraci dané molekuly;
e) konformační, zobrazující konformaci molekuly; f ) elektronové, též
Lewisovy, v nichž jsou kromě konstituce (ad c) zobrazeny i volné
elektronové páry, eventuelní částečné náboje na jednotlivých atomech a u radikálů nepárové elektrony (zobrazené tečkou); g) čárové,
používané v organické chemii, v nichž se každý průsečík čar, zlom či
nepopsaný konec čáry považuje za atom uhlíku a zbývající valence
příslušejí atomům vodíku.
[FO1]
vzorek laboratorní – část primárního vzorku, odebraného ze studovaného systému, která je určena ke zpracování v analytické laboratoři. Soubor činností, která souvisí s odebráním a přípravou vzorku,
se nazývá vzorkování.
[A2]
zákon Arrheniův – zákon Coulombův – zákon Daltonův – zákon
ekvivalence hmoty a energie – zákon Guldbergův-Waageův – zákon
Henryho – zákon Lambertův-Beerův – zákon nezávislého putování
iontů – zákon periodický – zákon Raoultův – zákon Snellův – zákon
van’t Hoffův – zákony elektrolýzy – zákony termodynamické – zákon
zachování energie – zákon zachování hmoty – záření elektromagnetické
záření radioaktivní – zásady – zásady silné a slabé – zkapalňování
zlomek molární, hmotnostní a objemový – změna standardní Gibbsovy
energie
zákon Arrheniův – viz Arrheniova rovnice.
[F1]
zákon Coulombův – vztah mezi velikostni elektrických nábojů a
silou, která mezi nimi působí. Velikost elektrické síly, kterou na sebe
působí dvě tělesa s elektrickým nábojem, je přímo úměrná velikosti
nábojů Q1 , Q2 a nepřímo úměrná druhé mocnině jejich vzdálenosti
2|
r: Fe = 4π10 r |Q1r|·|Q
, kde 0 je permitivita vakua (univerzální kon2
stanta) a r je relativní permitivita, která závisí na prostředí. [F1]
138
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
zákon Daltonův – zákon konstatující, že parciální tlaky ideálních
plynů jsou aditivní. Vychází ze základní definice ideálního plynu,
která postuluje, že mezimolekulové interakce jsou v něm zanedbatelné. Z Daltonova zákona také vyplývá, že součet parciálních tlaků
všech složek ideální plynné směsi je roven celkovému tlaku v soustavě.
[F2]
zákon ekvivalence hmoty a energie – též Einsteinova rovnice,
konstatující, že při vzrůstu hmotnosti soustavy o hodnotu ∆m vzroste
její energie o ∆E : ∆E = ∆mc2 , kde c je rychlost světla ve vakuu.
Odtud vyplývá, že z tzv. klidové hmotnosti elementárních částic lze
vypočítat jejich energii a naopak, z energie fotonu jeho hypotetickou
hmotnost.
[F1]
zákon Guldbergův-Waageův – zákon aktivních hmot nebo zákon
působení hmoty, základní zákon reakční kinetiky, podle kterého je
rychlost chemické reakce úměrná koncentraci reagujících látek (viz
též kinetická rovnice).
[F1]
zákon Henryho – zákon stanovující, že rozpustnost plynu v kapalině je přímo úměrná jeho parciálnímu tlaku v plynné fázi nad
kapalinou.
[F2]
zákon Lambertův-Beerův – vztah konstatující, že absorbance
roztoku A je přímo úměrná koncentraci absorbující látky c a délce
měrné kyvety l : A = c l, kde ε je absorpční koeficient. Na lineární závislosti absorbance a koncentrace je postaveno mnoho metod
chemické analýzy.
[FA1]
139
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
zákon nezávislého putování iontů – též Kohlrauschův zákon,
stanovující, že při velkém (ve fyzikálně-chemické terminologii nekonečném) zředění ionty v roztoku přenášejí náboj nezávisle. Jinými
slovy, při vloženém elektrickém napětí putují ionty v roztoku nezávisle na iontech opačné polarity.
[FA2]
zákon periodický – též Mendělejevův zákon, konstatující, že vlastnosti prvků jsou periodickou funkcí jejich protonového čísla (současná formulace). Idea periodicity vlastností vedla k vytvoření periodické tabulky prvků.
[F1]
zákon Raoultův – vztah, konstatující, že v ideálním
roztoku
je
P0 −P
relativní snížení rovnovážného tlaku par rozpouštědla
, kde
P0
P0 je rovnovážný tlak par čistého rozpouštědla a P rovnovážný tlak
par roztoku, rovno molárnímu zlomku netěkavé látky, rozpuštěné
v tomto rozpouštědle. Relativní snížení tlaku par je tedy koligativní vlastností a umožňuje určit např. molární hmotnost rozpuštěné
látky.
[F2]
zákon Snellův – vztah popisující lom paprsku na rovinném rozhraní dvou prostředí s různými indexy lomu (n1 a n2 ). Směr šíření
paprsků je popsán pomocí úhlů, který paprsky svírají s kolmicí k rovinnému rozhraní (α1 a α2 ). Pak platí vztah n1 sin α1 = n2 sin α2 .
Slovně kvalitativně vyjádřeno, při šíření záření z prostředí opticky
řidšího do opticky hustšího (n1 < n2 ) se paprsek láme směrem ke
kolmici (a naopak). Srov. mezný úhel.
[F2]
zákon van’t
X Hoffův – vyjádření velikosti osmotického tlaku
π = RT
ci , kde R je univerzální plynová konstanta, T absoi
X
lutní (termodynamická) teplota a
ci součet látkových koncentrací
i
140
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
všech osmoticky aktivních částic, tedy molekul a iontů přítomných
v roztoku. Odtud např. plyne, že osmotický tlak je koligativní vlastností roztoku; také je zřejmé, že roztok sacharosy vyvolává poloviční
osmotický tlak než roztok NaCl o stejné koncentraci.
[F2]
zákony elektrolýzy – dva Faradayovy zákony elektrolýzy, které lze
M
shrnout do jediné rovnice: m = Q νF
, kde m je množství látky, přeměněné při elektrolýze (obvykle vyloučené na elektrodě), M molární
hmotnost látky, ν počet elektronů, vyměňovaných při elektrolytické
oxidaci nebo redukci, F Faradayova konstanta a Q náboj prošlý obvodem, obvykle vyjadřovaný jako součin proudu a času (I · t).
[FA2]
zákony termodynamické – tři základní postuláty, konstatující,
že 1) teplo a práce, dodané soustavě, zvyšují její vnitřní energii;
2) při samovolně probíhajících procesech entropie systému roste;
3) konečným počtem kroků nelze dosáhnout teploty absolutní nuly.
Zatímco první zákon je jistým vyjádřením zákona zachování energie,
druhý zákon stanovuje, kterým směrem probíhají fyzikálně-chemické
procesy, o jejichž směru nelze na základě prvního zákona rozhodnout.
Třetí zákon postuluje existenci limitní teploty (0 K = – 273,15 ◦ C),
při jejímž dosažení by se zastavil veškerý tepelný pohyb částic. [F1]
zákon zachování energie – v obecné formulaci „Energie se neztrácí ani nevzniká z ničeho, pouze se přeměňuje z jednoho druhu na
druhý“ , pro chemické děje pak „Celková energie izolované soustavy
je v průběhu chemické reakce konstantní“ .
[F1]
zákon zachování hmoty – „Hmotnost všech látek, vstupujících do
reakce, se rovná hmotnosti všech reakčních produktů“ .
[F1]
141
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
záření elektromagnetické – též elektromagnetické vlnění, jedna
z forem hmoty, charakterizovaná kombinací postupného příčného
elektrického a magnetického vlnění. Jeho elementárním kvantem je
foton. Podle vzrůstající energie (resp. klesající vlnové délky) rozdělujeme elektromagnetické záření na oblast radiových vln, infračerveného záření, viditelného světla, ultrafialového, rentgenového a
gama záření. Studium interakce látek s elektromagnetickým zářením poskytuje chemikům neocenitelné informace o struktuře látek
(viz např. nukleární magnetická rezonance, absorpční a emisní spektrum, optická rotace, spektra elektronová, vibrační a rotační); slouží
též často k určování jejich koncentrací (viz např. Lambertův-Beerův
zákon).
[F1]
záření radioaktivní – též jaderné záření, záření vyzařované atomy
v souvislosti s jadernými přeměnami. Nejčastěji se setkáváme s zářením α (tvořeným jádry helia 24 He), β − (elektrony), β + (pozitrony), γ
(vysokoenergetické elektromagnetické záření) a neutronovým zářením. Hlavní jednotkou, užívanou při kvantifikaci radioaktivního záření, je becquerel (Bq, jedna radioaktivní částice za sekundu). Účinek
radioaktivního záření na látky je především ionizující, neboť srážky
energeticky bohatých částic záření s atomy uvolňují elektrony z jejich
obalů; toho se využívá při detekci záření některými typy detektorů.
Vznik iontů a radikálů v buňkách v důsledku ozáření je také podstatou zhoubného působení radioaktivity na organizmy.
[F2]
zásady – též báze, viz kyseliny a zásady.
[F1]
zásady silné a slabé – viz kyseliny silné a slabé.
[F1]
142
A B C D E F G H CH I J K L M N O P R S T U V Z
zkapalňování – pojem, používaný pro kondenzaci látek, které existují za běžných teplot v plynné fázi (jejich teplota varu je hluboko
pod 0 ◦ C). Při dostatečně vysokém tlaku a nízké teplotě lze v důsledku existence přitažlivých meziatomových sil zkapalnit všechny
plyny; toto pozorování je v rozporu s modelem ideálního plynu.
[F2]
zlomek molární, hmotnostní a objemový – poměr mezi počtem molů (xi ), hmotnostní (mi ) nebo X
objemem (Vi ) určité látky
a počtem molů všech látek v soustavě (
xi ), hmotností soustavy
i
X
X
(
mi ) nebo součtem objemů všech jejích složek (
Vi ). Jde o jisi
i
tou formu vyjádření koncentrace dané látky. Po vynásobení těchto
parametrů 100 získáváme vyjádření této koncentrace v molárních,
hmotnostních nebo objemových procentech.
[F1]
změna standardní Gibbsovy energie – ∆G◦ , změna Gibbsovy
energie pro případ, kdy koncentrace (resp. aktivity) všech reaktantů
i produktů reakce jsou jednotkové. Ze vztahu mezi Gibbsovou energií
∆G a koncentracemi látek, vstupujícími do reakce, vyplývá důležitý
vztah: ∆G◦ = −RT ln Kr , kde R je universální plynová konstanta,
T teplota a Kr rovnovážná konstanta reakce; čím je tedy Kr větší
(rovnováha studované reakce je více posunuta ve směru produktů,
tzv. „doprava“ ), tím je záporná hodnota ∆G◦ větší. Tato hodnota je
mírou energetické výhodnosti děje bez ohledu na momentální koncentrační poměry.
[F2]
143

Podobné dokumenty

Jména významná v organické chemii

Jména významná v organické chemii Hückelovo pravidlo – jedna z podmínek aromaticity, sloučenina musí obsahovat (4n+2) π elektronů, kde N=0 nebo celé kladné číslo Friedel-Craftsova reakce – elektrofilní substituční reakce, při které...

Více

1. přednáška

1. přednáška ► Semikrystalická stav. Ve většině případů se vyskytují vedle sebe oba stavy: krystalický i amorfní. Makromolekuly mohou čistě krystalický stav vytvořit jen teoreticky a již z postaty vzniku krysta...

Více

BULLETIN BIOTECHNOLOGICKÉ SPOLEČNOSTI zakládajícího

BULLETIN BIOTECHNOLOGICKÉ SPOLEČNOSTI zakládajícího významnými absolventy katedry biochemie, profesorem Václavem Hořejším, současným ředitelem Ústavu molekulární genetiky AVČR, a  profesorem Václavem Pačesem, ředitelem tohoto ústavu v  letech 1999 –...

Více

Chemie - Přírodovědecká fakulta UK

Chemie - Přírodovědecká fakulta UK Soubor obsahuje 1016 testových položek se čtyřmi alternativami odpovědí, z nichž vždy pouze jedna je správná. Publikace je rozdělena na tři části. Do první části jsou zařazeny úlohy z obecné a anor...

Více

bi opr spect - Biotechnologická společnost

bi opr spect - Biotechnologická společnost MOLEKULÁRNÍ ZÁKLADY TRANSKRIPCE U EUKARYOT VE SVĚTLE UDĚLENÍ NOBELOVY CENY R. D. KORNBERGOVI V ROCE 2006 Jan Prchal Ústav biochemie a mikrobiologie, VŠCHT Praha Úvod Nobelova cena za chemii za rok ...

Více

Minerální výživa koní - vybrané stopové prvky

Minerální výživa koní - vybrané stopové prvky Výživa byla vždy v dějinách chovu koní jedním z klíčových faktorů ovlivňujících jejich zdraví, sportovní výkony a reprodukci. Do pojmu výživa zahrnujeme celý soubor dějů živení zvířete, a to nejen ...

Více

Skripta Fyziologie rostlin pro lesníky

Skripta Fyziologie rostlin pro lesníky obor zabývající se tím, jak rostliny a tedy i výše uvedené důležité životní projevy reagují na své vlastní vnější prostředí. Tato část fyziologie rostlin se v poslední době definuje jako ekofyziolo...

Více

pdf (3,1 MiB) - Informační stránky GVM

pdf (3,1 MiB) - Informační stránky GVM Gymnázium dlouhodobě spolupracuje se školami v zahraničí. Nejdelší je spolupráce s partnerským Gymnasiem ve Weilheimu, která spočívá hlavně v desetidenních výměnných pobytech 30 ţáků za doprovodu u...

Více

Vzdělávacím portálu Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně

Vzdělávacím portálu Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně mléčné je (C3H6O3), molekulový vzorec glukosy je (C6H12O6) a všechny tyto sloučeniny mají stejný stechiometrický vzorec {CH2O}. Mnohé tuhé látky, jako například různé soli, diamant, oxid křemičitý ...

Více