K fenoménu „autorita“ Hogenová Anna
Transkript
1 K fenoménu „autorita“ Hogenová Anna Motto: „Wer das Tiefste gedacht, liebt das Lebendigste!“ Hölderlin, F., Sokrates und Alkibiades in: Sämtliche Werke III, vyd. N.v. Hellingrath, F. Seebas, L., v Pigenot: Berlin 1943, s. 56. Největší štěstí je osobnost – to je slavná věta Goethova, kterou známe z Hegelovy „Logiky.“ 1 Ale autorita nemůže být založena na moci, kterou produkuje nějakým algoritmem z metodiky na výrobu síly čili moci. To je omyl! Autorita je jen tam, kde je původ, počátek, idea. A to se nedá založit nějakým metodickým postupem, proto jsou velké osobnosti vždy dílem milosti. Takovou osobností byl i Sókratés, a toto o něm tvrdí Jan Patočka: „Sokrates nemá žádných dogmat, která by lidem doporučoval, a žádných pozitivních morálních nauk, jež by předkládal jako životní recepty, jeho úkolem je budit lidi k jejich vlastní bytosti, k vlastní podstatě. Sokrates není tudíž žádným suchým intelektualistou, jakého chtěl z něho učinit Nietzsche: jeho intelektualistická, logická metoda slouží jen úloze životního mravního uvědomění, je metodou demonstrace mravní nicotnosti bezprostředního života.“ 2 Pravá autorita nepotřebuje tedy vykonávat moc nad ostatními, jak si mnozí stále myslí. Být si věren a žít z posledního pramene – to je základ autority. Pokud člověk objeví v sobě tento pramen, z něhož denně znovu a znovu pramení, pak je něčím, co většina z nás nemá. Je člověkem, který patří sám sobě, člověkem, který dokáže být v distanci vůči všemu, co se mu staví do cesty jako to, co pretenduje na bezpodmínečné uznání. Vše, co musí být uznáno těmi druhými, je jen výrazem závislosti na těch druhých, je výrazem nesvobody, je výrazem knechtství, byť by šlo třeba jen o narcistní potřebu být uznávám, viděn, atd. Umět být sám sebou a se sebou ve věrnosti, jež je výdobytkem hlubokých a těžko sdělitelných vnitřních bojů – to je základ autority ve smyslu goethovské definice, že největší štěstí je osobnost. Proč je tento pramen tak významný? Protože je setkáním s Dobrem, ale toto Dobro není předmětem vědění, kterým se ovládají věci tohoto světa. „Vykutáním vlastního pramene“ se dostává člověk k tomuto Dobru a tímto činem se, řečeno s Patočkou, „dociluje přístup k pravému světu, k jsoucnu základnějšímu, který nade vším smyslem, tj. nad vším kladením cílů, vládne.“ 3 Cílem autority je soběstačnost, distance od všech věcí a cílů, distance od všeho. Teprve v tomto „chórismu“ je nalezena svoboda, totiž svoboda k tomu, co nás zakládá. Jde o svobodu k počátku, který musíme v jeho „počátkování“ prožít celou bytostí. Náš život musí o tomto počátku svědčit. Tímto počátkem je moc ideje, ale tato moc nepotřebuje žádnou armádu, žádnou policii, žádné zákony, nařízení, verifikaci a falzifikaci! Proto není možné nahlížet na lidský morální problém jako na otázku určité techniky vzájemného lidského zacházení. Ctnosti nelze učit tak, jak učíme např. matematice. Ctnost je založena na něčem hlubším, než je používání rozumu, v tom je celá bída a složitost. Patočka to precizuje takto: „I když nakrásně připustíme, že rozum sám sebou nemůže vytvořit přátelství ani spravedlnost, že smlouva již předpokládá mravní odpovědnost, že zvyk nic neřeší, zvlášť ne otázky vzniku, že žádná osobnost nám nedá, co sami necítíme a 1 Hegel, G. W. F., Logika. Bratislava: SAV 1961, s. 190. Patočka, J., Péče o duši I. Praha: Oikumene 1996, s. 146. 3 Tamtéž, s. 152. 2 2 neprožíváme, přece jen zůstává základní možnost, že mravní život je založen v samotné historické podstatě lidskosti jako požadavek starosti o sebe, sokratovského γνωθι σεαυτον, který není pouhým instinktem, nýbrž musí být pod bezprostředním povrchem života teprve vykřesán, aby mohl vědomě určovat a nikoli zavádět lidský život.“ 4 Pramen, z něhož člověk žije a denně se znovu a znovu rodí, je idea. Idea není předmětem, nedostaneme se k ní popisem, není co popisovat, nic není „vmeteno před nás.“ Idea je původem, počátkem. A ten je nutno prožít v jeho počátkování. Pokud si z tohoto počátku uděláme předmět, tj. pojem, a chceme-li apofanticky dojít k jeho základu, pak se nám počátek promění, a to velmi nenápadně, na intelektuální výkon. Ale to už není počátek, je to podobné proměně všeho na zlato. Zlato je cenné, ale nedá se např. jíst! Logika v tomto případě nestačí, pokulhává, proto není možné počátek předávat jako hotovou věc těm druhým. Je možné jen jedno, a to je probuzení počátku v prožívání jeho „počátkování“. Každá pravá autorita pomáhá těm druhým v jejich vlastním sebenalezení, a to je možné jen v jejich vlastní pravdě, tj. z jejich vlastního pramene. Jen zde je možná naprostá evidence, tj. jistota o nich samých. Žádná garance nám nepomůže. K sobě samým se musíme dostat jen vlastními noezemi, vlastními cestami. Pak je ve hře apodiktická evidence, která nepřipouští „více a méně.“ Není totiž „steigerungsfähig,“ jak říká na mnohých místech sám Edmund Husserl. Ztratili jsme se sami sobě v houštině poznatků, které amplifikuje každá věda závratnou rychlostí . Sebenalézání je největší problém člověka v postmoderní době. Kdo je autoritou? Jen ten, který je schopen žít z vlastního pramene. Co nalézá v tomto posledním prameni? Ideu – nepředmětné bytí, a toto bytí nepotřebuje nějaké „uznávače a tleskače“. Kde se bere autorita Sókratova? Nic nenapsal. Jen chodil po agoře a rozmlouval. Neměl žádnou moc, byl chudý a zdá se, že nebyl ani krásný. Přesto jeho nárok a výzva se stále obnovuje. Sokrates přišel s nárokem na život z posledního pramene. Sokrates ani není člověk odříkavý a vůbec ne asketický. Ale k tomuto poslednímu prameni se můžeme dostat jen skrz elenchos, skrz vyvrácení našich jistot. Bytostnými otázkami, které necháváme na sebe dojít v plné obsažnosti, ztrácíme moc, kterou máme nad lidmi a sebou samými. Elenchos je ztráta moci, která je ukryta v sebejistotě. I nejvyšší kněz Eutyfrón je uveden do takového elencha. Ale zdánlivé autority, jejichž podstata je jen v síle, se urážejí. Nesnesou pochybnost a ztrátu své jistoty. Vždyť oni sami jsou tou nejvyšší jistotou. Jde o dobu, v níž „moc byla právem a msta spravedlností.“ 5 Proč zabili Sókrata? Protože on zasáhl jejich autoritu postavenou jen na autoritativnosti moci. Tito lidé, vlivní a patřičně sebestřední, nepochybující o kvalitě vlastních životů, nikdy nepochopili, že pravá autorita nepotřebuje znaky vnější moci. Je založena v něčem jiném. Tito lidé nikdy neměli v sobě pravou odvahu, kterou potřebujeme v péči o duši, tj. neměli v sobě thymos. Tato odvaha je odvahou k elelnchu, k vyprázdnění sama sebe ze všech jistot. Tuto odvahu má málokdo. Patří sem i podobenství o druhé míli z Nového Zákona (5,41 z Matoušova evangelia). Žid měl zákonem uloženou službu nést zbroj Římana jednu míli za město. Co se stane, když Žid nese tuto zbroj ještě druhou míli. Co se děje v duši Římanově, jehož autorita je postavena jen a jen moci? Římský voják není schopen si ani na chvíli připustit, že by tento Žid udělal něco navíc z dobré vůle. A proto po celou dobu druhé míle v sobě ukrývá vnitřní napětí, založené na nepochopení činu toho druhého. Podezřívá jej, že Žid chce ukrást jeho zbroj, staví se do pozoru, připravuje se k útoku. Ale Žid jen táhne jeho zbroj po celou další 4 5 Tamtéž, s. 165. Patočka, J., Sokrates. Praha: SPN 1991, s. 88. 3 míli, bez zjevného či nezjevného úmyslu něco špatného udělat Římanovi. Říman nevěří vlastním očím, když Žid mu na konci druhé míle poctivě odevzdá jeho zbroj. Říman stojí a nachází se v elenchu. Jeho celoživotní jistota byla zlikvidována. Vždyť nikdo nikdy neudělal více než musel. Proč tento Žid? Říman prožívá údiv, založený na ztrátě jistoty, na vyčištění z dosavadních tzv. jistot, na katarzi duše. Toto „thaumadzein“ je mimochodem i údiv, kterým se počíná filosofie. A přesně do tohoto údivu a elencha byli přizváni ti, kteří se dostávali do dialogu na athénské agoře se samotným Sókratem. Na čem je postavena autorita Sókrata? Ta není postavena na jeho vlastní síle, ale na síle něčeho, co nás všechny má v hrsti, na síle pravdy, která je neskrytostí (aletheia). Sokrates ji pouze vyvolal, proto se jeho dialogu říká umění porodnické. Pravá autorita není z člověka, ale z něčeho vyššího než je on sám! Fascinace silou začíná až s Nietzschem. Pak se najednou stane samozřejmé, že autorita je podložena silou,vždyť to ani nijak jinak nemůže být. I sama Hannah Arendtová je nakloněna tímto směrem. Podstata bytí se stává silou. U Leibnize je monáda jakousi silou, je ohniskem absolutního rozdílu tryskajícího z monády monád, tj. z Boha samého. Tato monáda je nadána appetitem, tj. od Boha darovaným sklonem k „čtení“ vlastního zrcadla, v němž se obráží celý vesmír, a jenž je inherentní každé monádě. Síla atraktivní a repulzívní je základem pro ontologické a dokonce i gnozeologické konspekty filosofů osmnáctého, devatenáctého a vlastně i dvacátého století. Newtonova teorie síly, fyzikální reflexe této síly pronikají naprosto všude. Francouzští materialisté dokonce tvrdí, že láska je atrakce síly přitažlivé a nenávist je repulze síly odpudivé. Společnost není nic jiného než zvláštní jednota těchto dvou sil. Fichte a jeho koncept jáství potřebuje nejá jako to, co jako odporující síla dává jáství jeho vlastní hranice. Všude kolem je síla a moc. Řada negací vycházející z absolutního ducha je projevem síly, Marxova teorie společnosti je výsledkem sil společenských. Kantovská čistá vůle je síla. Starověká „dynamis“ (možnost mohutnost) se proměnila na sílu a toto slovo si přisvojila fyzika. Stejně tak řecké „energeia“ znamenalo původně uskutečňování, dnes se pod slovem energie rozumí jen nějaká forma síly. Novověk je silou fascinován, a tak je tomu dodnes. Starověk nebyl silou tak prostoupen. Co je dnes důležité? Jen síla, které se říká moc. Tato síla se ukazuje ve své působení. Proto člověk má bytí, jen pokud působí. Co je to působení? Causa efficientes je příčina působící, jedna ze čtyř aristotelských příčin, vedle účelové, formální a materiální. S růstem síly roste i příčina působící. Celý západní svět chce být působící, zatímco celý Východ chce být „wu wej,“ v klidu v nic nedělání. Dokonce i dělání má vypadat jako nic nedělání. Latinská actualitas se proměnila na potřebu neustálého působení. Podstata bytí v našich končinách je touto silou, touto mocí. A my máme jen vůli k tomuto druhu působení. Zde je nutno hledat kořeny potřeby „růstu růstu.“ Proč musíme stále vyrábět víc, prodávat víc, prodávat toto vyrábění a prodávat toto kupování, proč musí tento zběsilý kolotoč hlídat světová banka a mezinárodní měnový fond? Proč nám nestačí být tak jako je např. tráva, apod.? Co to do nás vjelo, že se musíme stále honit, proč mladí jsou tak draví a válcují všechny, kteří nejsou „in,“ atd.? Proč musí každý umět PC a anglicky? Odpovídám, ano, je dobré rozumět počítačům a umět anglicky, ale ptám se, proč je zde to slovíčko „musí“? Opravdu jen toto je pokrok? Dnes bychom už nemohli mít Sókrata či Ježíše. Proč? Protože bychom je v tom fofru prostě přehlédli. Kdoví, jestli nejsou mezi námi, ale mají smůlu, narodili se v době obrovských 4 závodů s časem o to, kam až dojdeme v ukazování naší moci, tj. síly. Proto autorita je dnes tak poplatná síle. Co by k tomu dodal Nietzsche? „Eine herrschaftliche Rasse kann nur aus furchtbaren und gewaltsamen Anfängen emporwachen.“ 6 V této větě je obsaženo to, co je podle Nietzscheho autoritou. Nezapomeňme, že Nietzsche je obecně označován za otce postmoderny. Násilí je projev síly. Všimněme si vět, že spravedlnost bez síly není nic, právo bez síly není nic. Jaký to zlom v myšlení! K tomu je dobré napsat tuto myšlenku Platónovu: „Kdyby existoval stát ze samých dobrých mužů, vedl by se boj o nevládnutí právě tak, jako teď o vládnutí.“ 7 Nebo tato myšlenka Platónova: „Ten, kdo pozná lepší život, než je život státníka, se má stát vládcem.“ 8 V podstatě se jedná o to, že Nietzsche nevěří na nejvyšší Dobro, ale Platón je otcem této víry. A k tomu ještě jedna myšlenka Nietzscheho: „Neboť bratří moji: co jest nejlepší, panovati má, co jest nejlepší, chce také panovat. A kde učení zní jinak, tam není nejlepšího.“ 9 Dnes se „autorita“ potácí mezi Platónem a Nietzschem. Většina lidí bude naprosto určitě spojovat „autoritu“ s mocí ve smyslu síly. Problém je jen v tom, že síla je zde něco, co je vždy spotřebováno, a tím již taková autorita avizuje svůj konec. Jaká je to autorita, když se musí vyčerpat ze své podstaty, kterou je prostá síla. Fascinace silou se ukazuje v počítačových hrách, Übermensch (superman, nadčlověk) je ústřední postavou většiny tzv. akčních filmů. Dokonce se zde používá i termínu samotného Nietzscheho, i když velmi často si tuto souvislost ani neuvědomujeme. Rychlá auta, hlučné motorky, snaha po působnosti – to jsou projevy síly. Ekonomická moc je silou, která ovládá vlastně planetu, i když to na první pohled není vidět. Politická moc je síla, která je alfou a omegou dnešních rozhodovacích struktur na všech stupních společnosti. Ale krize autorit se týká především autority založené platónsky, autorita síly je naprosto v převaze. Podstata bytí se proměnila na vůli k moci, říká Nietzsche. Heidegger to stvrzuje a dodává, že tato podstata se přetaví ve vůli kvůli. Co si máme pod tím představit? Jen jediné. Machinální a machiální zdroje moci jsou ve svých nejvyšších postech nepodmíněnými zdroji moci, síly. A to není nic jiného než to, že tyto rozhodovací struktury se nemusejí opírat o žádný kodex, o žádné normy a o žádné zákony. Jedná se o absolutní zdroj vůle k moci. Média jsou tu jen proto, aby tato rozhodnutí překládala do řeči, která je stravitelná pro masy. Vytratila se pravda, stala se „druhem omylu.“ 10 Proto má každý pravdu – pluralismus postmoderní doby. V takové situaci se autorita může zakládat jen na moci, kterou vykazuje proti odporu. Ale my jsme přesvědčeni, že pravda je neskrytostí, kterou je nutno vyrvat ze zakrytosti. Tato pravda, která „má nás,“ nikoli obráceně, je tím, co tvoří podstatu autority. 6 Nietzsche, F., Der Wille zur Macht. Leipzig: Alfred Kröner Verlag 1939, s. 592. Platón, Ústava. Bratislava: Pravda 1980, s. 58. 8 Tamtéž, s. 289. 9 Nietzsche, F., Tak pravil Zarathustra. Praha.: Odeon 1967, s. 195. 10 Nietzsche, F., Der Wille zur Macht. Leipzig: Alfred Kröner Verlag 1939, s. 343. 7
Podobné dokumenty
Infekční agens a imunitní systém
Znamená průlom do oné obrany, kterou se normálně každá živá struktura brání vpádu jiných živých jednotek.“ Hans Zinsser, 1935
Více+ E
atomových jader a el. obalů vznikají časově proměnné elektrické multipóly a vzájemně interaguji – atraktívní EREP je energie repulzívní interakce, která působí při přiblížení atomů na vzdálenosti k...
Více3_OSNOVA_PREDN.METAFYZIKA__0809
jedni říkají, že trvá dále jako jakési vyšší jsoucno, možná až podobné platónské ideji (realisté) × druzí říkají, že netrvá, že je jen pouhým jménem (nomen), chvěním našeho hlasu (nominalisté). V k...
VíceUntitled
že působením ledovce k nám musely být transportovány nejen souvky skandinávského původu, nýbrž i souvky z bližších území, tudíž i silicity z Krakovsko-čenstochovské oblasti. Silicitovými souvky blí...
VíceVýukový materiál zpracován v rámci projektu EU peníze školám
Soudě podle jeho spisů měl Platón k Sókratovi velice blízko a téměř všechno, co o Sókratovi víme, víme od Platóna. Ironické líčení Aristofanovo k tomu mnoho nepřidává. Ve svých dialozích se Platón ...
VíceLadislav Benyovszky: Cesty k neskrytosti
Čteme-li Benyovszkého knihu jako topologický výklad součtveří a smrtelnosti jako svorného vztahu k němu, může nás v poslední kapitole Myslivé básnění však v pravdě jest topologií bytí zarazit důraz...
VíceProf. PhDr. Anna Hogenová: K porozumění
Hermes má caduceus - to je hůl se dvěma hady, kteří ji obtáčejí. Tato slavná hůl má jednu funkci - probouzí člověka, anebo jej uspává. I psychiatr, psycholog se dotýkají pacienta a ten se ukazuje s...
VíceMuzsky_sovinismus_pro_pokrocile
seriálech, pavlačových drbech, uklízení... Sex se pro ni stane tím, čím je tělesná výchova ve škole - kdejaký jiný předmět je důležitější, kdeco má přednost - zavařování, účtování, zahrádka, úklid....
Více