o čistotě srdce

14. neděle po Trojici, 21. 9. 2014, Blahoslavův dům, sh
„O ČISTOTĚ SRDCE“
čtení Písma sv.: Ex 33,7-23
písně: ž 24, 635, 379, 700, 452
text kázání: Mt 5,8
Kristus praví: Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
To je konečně zaslíbení! Šťastlivci jsou ti, kdo mají čisté srdce, protože na ně čeká setkání s Bohem! To je
tedy pořádná odměna! Sestry a bratři, tomu snad rozumíme i my dnes, docela sami od sebe a bez nějakého
vysvětlování, ne?! Kdo bude mít čisté srdce, uvidí Boha! To je veliký příslib. Setkat se s Bohem tváří v tvář, to
byla, je a doufejme i bude touha mnoha a mnoha věřících či hledajících. Samozřejmě, někdy je člověk ve
stavu, kdy by asi Hospodina raději NEpotkal. Kdy by mu raději zkrátka nechodil na oči. Protože se cítí
provinile a stydí se. Nebo proto, že kdesi hluboko ví, že jeho jednání nebylo správné, ale nechce té
nesprávnosti čelit a nést za ni odpovědnost. A kdo ví, proč ještě. Ale v řadě chvil, snad je jich většina,
kdekdo po setkání s Bohem upřímně touží. Rozhodně ne jen děti. Toužili mystikové, toužili i bibličtí
svědkové. Včetně Mojžíše. Toužili vidět Boha. A přece je z mnoha biblických příběhů zřejmé, že se to
nikomu nepoštěstilo.
Ve všech setkáních, včetně těch u božiště Mamre, u hořícího keře, na hoře nebo u potoka Jaboku zbyl ještě
kus tajemství. Vždy to bylo jaksi zvláštní, a právě podle té zvláštnosti se ukázalo, že je tu Bůh. Bible o zření
Boha mluví jako o čemsi, co souvisí s nejzazší budoucností světa.
Jak to?! Že by nikdo z biblických svědků víry neměl ryzí srdce? Ani Abraham? Dokonce ani Mojžíš?! Jistě, i
oni měli své mouchy a svá másla na hlavách, ale že by to s nimi bylo až tak zlé? Žalmista vyhlašoval: „Kdo
vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě? Ten, kdo má čisté ruce a srdce ryzí,
ten, kdo nezneužije mou duši, ten, kdo nepřísahá lstivě.“
Ten, kdo nemá ruce pošpiněné krví, ten, kdo je prost hříchu, ten, kdo jedná přímo s Bohem i s lidmi. A když
pak Ježíš prohlašuje za podmínku setkání s Bohem čistotu srdce, co tím tedy vlastně myslí? Od čeho je
vlastně potřeba srdéčko vyčistit? Co je potřeba vymést pryč?
Na prvním místě faleš, neupřímnost, vedlejší záměry a postranní úmysly. A kdejakou lidskou špínu. Pak to
prý přijde. V duchu váhám, jestli není potřeba odstranit i pochybnosti všeho druhu a nedověru vůbec. Ježíš
sám si je bral občas docela na paškál a Hospodin za ně Mojžíše taky zrovna nechválil. A Abraham je nám
vzorem právě pro jistotu své víry. Tak že by byl příslovečný pes zakopán právě tady? Mám za to, že přece jen
ne. Že jde skutečně o to mít čisté úmysly, protože z úmyslů se, jak známo často rodí i činy. Tedy nejen
nehřešit, ale mít to i uvnitř hezky srovnané, vyčištěné a ryzí. To je poněkud svízelný úkol, ale dobrá, dejme
tomu…
Jenže kdo tu čistotu srdce kontroluje? Já přece můžu mít sama za sebe pocit, že tady uvnitř je to všechno v
pořádku, můžu nahlížet do svého srdce a spokojeně si říkat, dobré, dobré, a ono nic. Tak kde je ten
slibovaný pohled na Boha? Co jsem (ještě) udělala špatně? Ale vždyť já to tu mám úplně čisté, Pane Bože…
S Bohem to ale není jako u zubaře. Za hezky vyčištěné zoubky obrázek. Za hezky vyčištěné srdíčko ne
obrázek, ale rovnou Pán Bůh sám, koukej! A na jak dlouho ho uvidím? Aby to nebylo jen takové mrknutí!
Jenomže takhle to u Boha a s Bohem právě NECHODÍ. Setkání s ním není odměna pro ty, kdo si nejvíc a
nejlíp čistili srdce, alespoň 2x denně.
Evangelista Jan píše: „Boha nikdy nikdo neviděl.“ A asi se tím nemyslí to, že by to doposavad s tou čistotou
nikdo nezvládl… Je tedy třeba domýšlet, co znamená druhá polovina Janova výroku: „…jednorozený Syn,
který je v náručí Otcově, nám o něm řekl.“ Od Ježíše jsme cosi slyšeli. Popravdě řečeno, bylo toho dost. O
Božím království i o Bohu samém. A když Ježíš říká: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“,
asi tím nemyslí eschatologickou odměnu pro ty, kdo se svým srdcem dosáhli na skautům dobře známou
vlajku čistoty.
Šťastní a blažení jsou ti, kdo mají čisté srdce. V Ježíšových blahoslavenstvích jsou za šťastné označováni ti,
které by za takové člověk zrovna neoznačil. Co je za problém v tomto případě? Čemu vadí, když má člověk
čisté srdce? Ježíš sám to čisté srdce měl. A docela dobře na něj seděly verše z jedné písně Karla Plíhala:
„...nejhůř na tom budou právě lidé čistí, kdekdo je pošpiní, a pak si ruce meje, a špína v duši, ta se snadno
skreje.“ Pomlouvali ho a plivali na něj leckteří, co se za „čisté“ docela jistě považovali. Skutečná čistota srdce
může taky znamenat, že si člověk nějaké té lidské špíny u druhých nevšimne a nedá si na ni pozor, že o ni
zakopne. To proto jsou takoví čistí blahoslavení. Že se čistota srdce může v našem světě docela snadno stát i
nevýhodou.
„Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ Jde o čistotu srdce. Ježíš tedy docela určitě nemyslí
na ty, kdo jsou rituálně čistí. Na ty, kdo dodrželi všechny předpisy Zákona o čistotě, byť ani to není málo.
Nemyslí ani na ty, kdo si povýšenecky připadají čistí ve svém prostředí a ze všech sil se chrání styku s
kýmkoliv „špinavým“. Tenhle směr výkladu Ježíšových slov mi přijde obzvlášť nebezpečný. Kdysi jsem slyšela
výrok: když se stýkáš s lidmi, co jsou „ze světa“, tak se prostě ušpiníš. Dodnes mi to v kontextu se
zamýšleným následováním Krista, na kterém si dotyčný tak zakládal, ježí vlasy na hlavě hrůzou. Ne, nejde o
to se hezky izolovat ve skelné čistotě srdce, jen aby se mě ta nečistota druhých nějak nedotkla. Ježíš se
stýkal s kdejakou „špínou“, nebál se, že se umaže o hříchy okolí. Kdyby se bál, kdo ví, kde bychom byli…
Ti jeho čistí srdcem jsou docela nejspíš upřímní, nezáludní, bezelstní. Ti, kdo nechtějí ublížit, ti, kdo
nepomlouvají, ti, kdo jsou schopni, ochotni vidět druhé bez myšlenkových stereotypů, předsudků. Ti mají
šanci vidět Boha. Ne až někdy v budoucnu, u trůnu Beránkova, spolu se starci a lidmi v bílých šatech. Teď.
Dnes. Tito bezelstní a z lidského pohledu snad i trochu naivní lidé Boha uvidí. Nejspíš překvapivě blízko. V
druhých, v malých věcech, ve světě. Ten, kdo nemá čisté srdce je zaslepen svou neupřímností, svými
postranními úmysly a kdo ví, čím vším ještě, takže Boha snadno přehlédne, i kdyby stál nakrásně vedle něj.
Blahoslavení bezelstní. Možná neprohlédnou lecjakou lidskou lest a křivárnu, ale zato mají šanci uvidět v
našem světě Boží jednání. Zahlédnout kousek Boží vlády. Zřít Boha.
Je to dobré slovo pro prosté a rovné lidi. A snad je to taky útěcha pro špinavce, nad kterými svět ohrnuje
nos a nevidí jim do srdce. Vnímáme-li Ježíšova slova jako výzvu, k jednání, k vnitřní proměně, k
přehodnocování vlastního postoje, pak je to nejspíš další z jeho výroků, které nebudeme umět ani při dobré
vůli na 100% splnit. Ale když se to chvílemi podaří, spatříme Boha. Alespoň na okamžik. Ne jako Mojžíš v
rozsedlině se zvědavostí doširoka otevřenýma očima, ale jako Ježíš, který jej oslovoval „Otče“. Amen
modlitba ke kázání
Pane a Bože, neumíme se změnit. Dovedeme snad uklidit kousek vlastní špíny, ale nedovedeme svá srdce
očistit celá. Ty jsi proměnil Saula i jeho srdce, když se měl stát králem. Proměňuj i nás. Dělej z nás prosťáčky
Boží. Amen