celý text - Aleš Briscein

Aleš Briscein bude Jeníkem v Paříži
Harmonie 12, 2007
Tenoristu Aleše Brisceina zná naše publikum z operních scén v Praze i Brně. V posledních třech
letech však čteme jeho jméno i na hracích plánech pařížské Národní opery. Rodák z Liberce už na
této světové scéně ztvárnil různé úlohy v operách Ariadna na Naxu, Elektra, Tristan a Isolda, Růžový
kavalír a La traviata. Zpíval i Janka ve Věci Makropulos pod taktovkou dalšího českého talentovaného
umělce Tomáše Hanuse.
Jak se mladý český tenorista dostane do pařížské Národní opery?
Zasáhla náhoda, tak jako ostatně mnohokrát v mém životě. Roku 2004 jsem v pražském Národním
divadle zaskakoval v roli Jeníka. Vůbec mne nenapadlo, že v publiku sedí blízká spolupracovnice
Gérarda Mortiera, který se zrovna v té době ujímal funkce ředitele Národní opery. Netuším, proč tam
byla, co tam dělala. Ale hned druhý den mi volala, že by se se mnou ráda sešla. Zpočátku jsem byl
nedůvěřivý, protože už jsem se setkal s všelijakými nabídkami, ale ona přišla velmi připravená, měla
seznam konkrétních rolí, které by pro mne byly vhodné, a to mne mile překvapilo. První nabídka zněla
na úlohu Brighella v obnovené produkci Straussovy Ariadny na Naxu. Prostě se potvrdilo, že člověk
nikdy neví, kdo sedí v hledišti, a nesmí podcenit jediné představení.
Jaké byly vaše první dojmy, když jste vstoupil na světovou scénu a ocitl jste se mezi renomovanými
dirigenty, režiséry a pěvci?
Profesionalita v takovémto divadle neznamená jen to, že zvládnete konkrétní part. Sleduje se i vaše
pracovní disciplína, kooperace s kolegy, hudební spolehlivost, schopnost akceptovat pokyny dirigenta,
ale i režiséra, což je dnes obzvlášť důležité. Asi byli se mnou spokojení, takže spolupráce pokračuje.
V Paříži jste zatím dostával spíše malé role. Jaká je to zkušenost pro mladého pěvce?
Podle mne existuje zásadní rozdíl v přístupu k mladým zpěvákům u nás a třeba zrovna v Paříži. Tam
funguje operní studio, takže mladí zpěváci jsou připraveni kdykoli naskočit do profesionální provozu.
Nikdo se vás nesnaží takzvaně utavit, mají tam dokonale zmapovány vaše možnosti, znají váš
repertoár, nesnaží se váš zatěžovat velkými úkoly. Malé role neznamenají krok zpátky, protože máte
stále kam směřovat, ale neriskujete. U nás je to spíš naopak. Už jsem dostal nabídky na Pinkertona
nebo Dona Josého, ale odolal jsem. Doufám, že zásadní chybu jsem dosud neudělal. V Paříži jsem se
ujistil, že cesta, po které jdu, je správná, a jestli mne velké role mají potkat, tak mne potkají.
Jedna taková úloha už na vás čeká. V Paříži chystají napřesrok Prodanou nevěstu a vám nabídli roli
Jeníka...
Zcela náhodou jsem potkal Gérarda Mortiera na jednom představení. Mezi řečí poznamenal, že
plánuje Prodanou nevěstu. Dodal, že velmi přemýšlí o představiteli Jeníka, a že si myslí, že bych ho
měl zpívat já. Pak se nic nedělo, ale za čtvrt roku zničehonic přišla z agentury hotová smlouva. Je mi
jasné, že o Jeníka měla zájem spousta jiných tenoristů, a tak si musím jen pokorně říkat, jak je to
příjemné i zavazující, že vybrali zrovna mne.
Víte už, kdo budou vaši kolegové a kdo produkci nastuduje?
Dirigentem bude Jiří Bělohlávek, Kecala má zpívat Franz Hawlata. Další jména zatím bohužel nevím.
Původně jste na pražské konzervatoři studoval hru na klarinet. Jak vám při zpěvu pomohla zkušenost
s dechovým nástrojem?
Je to velká pomůcka, kterou si člověk uvědomí až později. Instrumentální cítění je velmi důležité,
s jeho pomocí se například rychleji učíte party, protože jako instrumentalista vnímáte part snadněji.
Kromě toho při hře na dechové nástroje trénujete dech, a to se také vyplatí, protože podobně funguje
dech i při zpěvu.
Jak jste se vlastně od klarinetu dostal ke zpěvu?
Vyrůstal jsem v hudební rodině, otec byl tenoristou v Liberci. Zpívání bylo u nás na denním pořádku, a
bylo dokonce tak intenzivní, že jsem se rozhodl zvolit jinou cestu. Ale opět zasáhl osud. Přes jednu
známou jsem se dostal na konzultace k panu doktorovi Miloslavu Pospíšilovi, který mne přibližně po
roce lekcí přemluvil, abych ještě zkusil zpěv na konzervatoři. Zpočátku jsem o to nestál, spíše jsem
pomýšlel na nějakou vysokou školu a jiný druh vzdělání, ale teď jsem rád.
Na vysokou školu uměleckého směru jste však už nešel...
Měl jsem před sebou dilema, které souvisí se situací v našem pěveckém školství a které řeší spousta
zpěváků. Pakliže mají štěstí a přežijí konzervatoř, tak si kladou otázku, zda na vysokou školu vůbec jít.
Myslím, že statistiky potvrzují, jaká je „úspěšnost“ absolventů AMU, kolik lidí třeba muselo přestat
v důsledku přetěžování. Chtěl jsem na sobě nicméně nějakým způsobem dál pracovat a vzdělávat se,
takže jsem nakonec zvolil kombinaci sólového zpěvu s dějinami hudební kultury na pedagogické
fakultě Plzeňské univerzity.
Jak byste sám charakterizoval svůj pěvecký obor a kam chcete dál směřovat?
Jsem lyrický tenor, který se, jak doufám, bude dál vyvíjet. Věřím, že mne potkají role z oper, které se
na českých jevištích běžně neobjevují, jako je Des Grieux z Massenetovy Manon Lescaut, nebo
některé postavy z oper Donizettiho a Belliniho. Především ale hodlám ctít pravidlo slavné pedagožky
Elisabeth Schwarzkopf, že základem všeho je Mozart. Neustále se k němu vracím a chci se vracet,
beru ho jako hlasovou hygienu. Mozart vám totiž ukáže všechny nuance, spolehlivě vám naznačí, co
musíte na hlasivkách „opravit“.
Jak se udržujete v kondici?
Ideálním způsobem, jak dobít energii a vyčistit si hlavu, je pro mne sport. Chodím běhat, jezdím na
kole. Dokonce i když mám večer představení, jdu si klidně zasportovat. Ne snad přímo hrát fotbal, to
je příliš nebezpečné, ale zaběhat si, to ano. Nejsem typem operního zpěváka, který v den představení
nevychází ven a nemluví. Chci tělo zocelit.
Stará se o vás švýcarská agentura Caecilia. Jste u ní spokojen?
Původně jsem dostal nabídku na zastupování od IMG, ale velikost a anonymita této agentury nebyly
to, co jsem hledal. Nakonec jsem zvolil Caecilii, což je zavedená a renomovaná firma. Spolupráce mi
naprosto vyhovuje.
VĚRA DRÁPELOVÁ