Předčasné volby

Únor 2010
Pro potřebu základních organizací KSČM
Obsah
Vyškov
Jaké volební programy?.........................................................................................................................1
Seznamy, seznamy….............................................................................................................................2
Vysvětleme mladým…..........................................................................................................................3
Vrána k vráně sedá …............................................................................................................................4
Historický kalendář - březen .................................................................................................................4
Když hořely stohy..................................................................................................................................6
Z internetu 5. 2. 2010:............................................................................................................................7
Jaké volební programy?
Ať se na volební mumraj díváme z kterékoli stránky, vždy se jedná o boj za
občanskou podporu toho, co… Čeho?
Dosud máme zkušenosti, že volební programy řady stran nemají mnoho
společného se skutečnými záměry těchto uskupení. Typickým příkladem byly
parlamentní volby 2006, kdy ODS dokonce „podepsala smlouvu s občany“ o tom,
jak bude vládnout, aby pak tuto smlouvu bezostyšně porušovala. Jen třeba ódesácký
slib, že nebude zdražovat zdravotnictví, a pak bezohledné prosazení tzv. regulačních
poplatků, tedy dalších přímých plateb pacientů.
Jak by měly vypadat volební programy, aby se volební kampaň nezúžila jen na
reklamu k získání hlasů a tím korýtek čili postů?
Domnívám se, že by měly zahrnovat především srozumitelné a kontrolovatelné
návrhy na řešení hlavních aktuálních problémů společnosti. Protože tomu tak dosud
není a politické strany často sestavují líbivý volební program, který se vyhýbá
významným choulostivým tématům, volby nerozhodují o konkrétním zaměření
budoucí vlády, ale spíše jen o tom, kdo bude tuto vládu sestavovat. Vláda si pak –
bez ohledu na předvolební sliby – bude dělat to, co od ní sponzoři hradící její
volební kampaň požadují.
Jen několik známých příkladů. Volby 1992 neobsahovaly ani zmínku o rozdělení
Československa. Volby v dalších letech neobsahovaly ani zmínku o začlenění
republiky do NATO. Volby 2006 neobsahovaly ani zmínku o americké radarové (či
jiné vojenské) základně u nás. Tytéž volby se naprosto vyhnuly otázkám spojeným
s úpravou EU (Lisabonskou smlouvou) a podobně.
Snad jedinou významnější výjimkou byl volební program KSČM, ovšem to jsme
se od médií dozvídali taková moudra, jako že KSČM zneužívá té či oné (významné)
otázky ve volbách. Dokonce jsme vyslechli i odmítavý postoj někdejší hlavy státu,
2
že „nemůžeme připustit, aby občané rozhodovali přímo o otázkách, jako je členství
v NATO, protože by mohli rozhodnout chybně“. V žádných volbách nebyla jako
volební program zahrnuta účast našich vojáků, placená našimi penězi, v amerických
válkách. Co asi bude chybět ve volební kampani hlavních politických stran letos?
Seznamy, seznamy…
Nikdy bych se nenadál, jaký smysl nabude jednou slovo „seznam“.
Z někdejšího nevinného výrazu, vyjadřujícího na příklad seznam spolužáků,
členů Junáka či Sokola či ze seznamu „co mám nakoupit“ se stal díky
vítězství pravdy a lásky strašák. Nejprve se objevily Cibulkovy seznamy
spolupracovníků (agentů) Státní bezpečnosti. Netrvalo dlouho a do vědomí
veřejnosti pronikly takové informace, jako třeba že ty seznamy nebyly úplné,
protože řada tisícovek složek agentů – po převratu zainteresovaných osob –
byla včas odstraněna.
Pak se u soudů prokázalo, že mnozí v seznamech agentů uvedení agenty
nebyli. Ještě později – ale to už média nerozhlašovala – se zjistilo, že
spolupracovníkem Státní bezpečnosti se stali i lidé, kteří svou pomocí
přispěli k ochraně významných objektů, včetně jaderné elektrárny, tedy
prospěli veřejné bezpečnosti občanů.
Pak následoval seznam spolupracovníků Vojenské kontrarozvědky.
Pochopitelně bez jakéhokoliv věcného upřesnění, zato na internetu. Kdo se
na takový seznam dostal, byl – alespoň podle záměru publikujícího –
darebák nebo při nejmenším podezřelý z darebáctví. Opět bez ohledu na
konkrétní příčinu, proč byl do seznamu zařazen.
Pak už se zdálo, že další seznamy nebudou (to už by snad museli
publikovat i seznam bývalých ministrantů, tedy osob přisluhujících při
náboženských obřadech, pochopitelně jen těm kněžím, kteří spolupracovali
třeba s mírovým hnutím předchozího režimu). A tu se objevil seznam
československých zpravodajců působících v zahraničí.
Tu a tam se mezi lidi přece jen dostala zpráva, že to s těmi seznamy, ba
ani s těmi agenty, nebylo tak jednoduché. Znám příklad, kdy v seznamu
agentů StB byl zařazen aktivní funkcionář Konfederace politických vězňů
(čtyřleté vězení za aktivní protistátní činnost), dosud pobírající odškodné za
šikanu od komunistického režimu.
Tak proč vlastně ta seznamománie?
Inu, je to výborný prostředek, jak někoho očernit a zabránit mu tak, aby
získal třeba ve volbách podporu občanů nebo na trhu práce přednost pro
svou odbornost před méně schopným, leč všehoschopným.
Zkrátka seznamománie umožňuje, jako jiné podobné aktivity, odvádět
pozornost od opravdu závažných problémů současnosti. Měla ve vědomí
veřejnosti vytvářet představu, že být spolupracovníkem StB je horší přečin
než třeba okrást spoluobčany šikovnou spekulací či politickým podtrhem. Asi
ve stylu: „Podívejte se na toho lumpa, pomáhal v boji proti teroristickým
3
banderovcům!“ Nebo: „Chtěl by dál pracovat ve státním správním aparátu,
darebák. Vždyť ho kdysi zapsal do nějakého seznamu jakýsi kontrarozvědčík, lempla jednoho.“
Jak se ty absurdní pohledy, vyvolávající až absurdní lidská dramata, mohly
vůbec objevit? Jsme mnohem lepší než USA. Ty měly jediného McCarthyho,
my máme McŽáčka, McCibulku, McBendu staršího. A vysoko nad nimi ční
velikán, senátor zvolený za zelené, oblíbenec šéfů sovětských pohraničníků
Jaromír McŠtětina. Demokracie a svoboda chtějí své. Jistě, ale proč Mc
Carthy?
Vysvětleme mladým…
Mimo jiná témata jsou dnes rozebírány otázky důchodového zabezpečení.
Vysvětlujme mladým, jak chápeme zajištění důstojného života staré
generaci my. Jak to chápou pravicoví šíbři, slyšíme dnes a denně:
„Soukromé pojištění. Kolik si našetříš, tolik dostaneš.“ Jenže
z kapitalistických zemí známe případy, kdy si pracující horko těžko našetřil a
soukromá pojišťovna „zkrachovala“ (firma Enron a další). Lidé pak nedostali
nic. Také je třeba upozornit, že „důchodový účet“ je v řadě zemí
obchodovatelný. To sice může být výhodné, když si jej někdo předčasně
vybírá třeba na založení firmy (pak ovšem žádný důchod nebude pobírat), je
v tom ale hrozné riziko. O exekutorech už něco víme i u nás. Zabavení
celoživotních důchodových úspor k pokrytí nějakého dluhu? V některých
zemích žádná novinka.
Komunisté zastávají následující názor:
Generace v aktivním věku vynaloží prostřednictvím odvodů státu
prostředky, aby děti a dorůstající měli potřebnou péči a mohli získat
odpovídající kvalifikaci.
Generace v aktivním věku ukládá jistou část svých příjmů na státní
samostatné důchodové konto, ze kterého jsou vypláceny důchody
současným důchodcům. Peníze z tohoto konta neslouží k soukromému
podnikání nějakých finančních firem, ale jsou vypláceny důchodcům.
Až současná generace aktivních pracujících dospěje k vlastnímu důchodovému věku, budou jí ti mladší (jejichž výchovu hradila celá generace jejich
rodičů) svým odvodem na důchody moci přispět vyšší částkou, protože i
mzdy se postupně zvyšují (růstem ekonomiky, ale třeba i inflací). Tato
mezigenerační solidarita je prospěšná jak pro současné důchodce, tak pro
tu aktivní část občanů, ale i pro přípravu dorůstajících pro jejich životní
povolání.
Dále se má uplatňovat i nadále solidaritní princip různých příjmových
skupin. I tento úkol dosud u nás úspěšně plnil stát a měl by jej plnit –
prostřednictvím samostatného důchodového fondu – i nadále.
Jakýkoliv jiný pravicí prosazovaný způsob by vedl k poklesu řady
důchodců pod hranici bídy a bohatým by umožnil ještě blahobytnější plýtvání
prostředky, které ta nejchudší část občanů vytvořila, ale nedostala.
4
Stát v této variantě garantuje pracujícím zajištěné stáří. Ve variantě
soukromého důchodového pojištění vydělávají (a opravdu dobře) soukromí
finančníci, ale riziko nakonec nese stejně stát. Nechce-li nechat lidi (jako
v tom Enronu) hladovět, musí sáhnout do peněz vybraných na daních, tedy
do peněz určených k zajištění jiných služeb státu.
Vrána k vráně sedá …
Ještě před pádem své vlády a ztrátou premiérského postu se Mirek
Topolánek vyznamenal. Bratrům Mašínovým, kteří normálně a soudně
uvažujícími lidmi jsou považováni za sprosté vrahy, což dokázali vraždami
nevinných lidí, udělil soukromou „premiérskou“ medaili. Jejich surové a
bezohledné činy hodnotí jako hrdinství v boji proti komunistickému režimu.
Přesto, že návrh na jejich vyznamenání již několikrát odmítl prezident
republiky Václav Klaus. Jeho názory sdílí široká veřejnost.
To ukrajinský prezident Juščenko je jiný kabrňák. Zatím, co Topolánek
vyznamenal ve světě téměř neznámé dva teroristy, dnes již bývalý prezident
Ukrajinské republiky vyznamenal zločince evropského formátu, Štefana
Banderu, který má na svědomí ve druhé světové válce více než 150 00
volyňských Čechů, Židů, Poláků i Ukrajinců. Neváhal mu udělit čestný titul
Hrdina Ukrajiny. Tímto činem nejen zkomplikoval vztahy se sousedy
Ukrajiny, ale znevážil všechny, kteří bojovali proti fašismu, a falšoval
historickou pravdu.
Korunu všemu do třetice nasadila předsedkyně Konfederace politických
vězňů České republiky Naděžda Kavalírová, která vyznamenání Bandery
přijala se slovy: „Zaplať pánbůh, že Juščenko učinil tento krok.“ Dokonce prý
by byla šťastná, kdyby si řada českých politiků z toho vzala ponaučení. Inu
vrána k vráně sedá.
- jom
Historický kalendář - březen
1920
90. výročí
13. března 1920 byla v Německu vyhlášena generální stávka proti
ozbrojenému pokusu pravicových sil vedených junkerem Kappem o převzetí
moci. Stávkovalo 17 milionů lidí. V bojích proti Kappovu puči se vytvořila
v Porúří Rudá armáda a v Durynsku Rudé gardy. Dělnické oddíly dobyly
Essen a celou průmyslovou oblast. Během 17. března se povstalci vzdali, a
tak byla 23. března úspěšná generální stávka ukončena.
V průběhu března 1920 docházelo na východním Slovensku a
Podkarpatské Rusi k prudkým sociálním bouřím proti stoupající drahotě,
hladu, za parcelaci velkostatkářské půdy a socializaci bank a průmyslu.
V Rumanové se uskutečnila stávka zemědělských dělníků, při které střelbou
zasahujících četníků byli dva dělníci zabiti a několik zatčeno.
1925
85. výročí
30. března 1925 byla na Ostravsku zahájena stávka 50.000 horníků,
dělníků kovoprůmyslu a chemických závodů. Při demonstraci stávkujících
5
dělníků 4. dubna zasahující četníci zastřelili čtyři demonstranty. Stávka byla
potlačena a řada účastníků trestně stíhána.
1930
80. výročí
6.března 1930 se konal v řadě západoevropských zemí Mezinárodní den
boje proti nezaměstnanosti jako reakce na světovou hospodářskou krizi,
která zachvátila celý svět. V mnoha státech se konaly masové demonstrace,
shromáždění a schůze nezaměstnaných. Přes zákaz a perzekuci se podařilo
KSČ uspořádat řadu demonstrací, jichž se zúčastnilo na 100.000
demonstrantů.
1935
75. výročí
Od 11. do 14. března 1935 došlo na východním Slovensku a
Podkarpatské Rusi k různým protestním akcím. V rachovském okrese při
stávce zemědělských dělníků proti snížení hladových mezd četníci těžce
zranili pět stávkujících a patnáct bylo zraněno lehce. V Čertižné a Habuře na
východním Slovensku probíhala na protest proti exekucím rolnická vzpoura.
K jejímu potlačení použila vláda četníky, kteří desítky rolníků pozatýkali a
mnohé surově ztýrali.
16. března 1935 vyhlásila nacistická německá vláda všeobecnou brannou
povinnost, čímž překročila ustanovení mírové smlouvy povolující Německu
stotisícovou mírovou armádu, a přikročila k budování milionových ozbrojených sil. Rada Společnosti národů v Ženevě kvalifikovala toto rozhodnutí
jako jednostranné porušení závazků Versailleské mírové smlouvy, jako
ohrožení míru. Velmoci se nezmohly ani na diplomatický protest.
1940
70. výročí
14. března 1940 zaslalo zahraniční vedení KSČ do Prahy depeši
s informací o nesouhlasu s návrhem, který anglická vláda předložila
prezidentu Benešovi, aby se totiž po skončení války Československo spojilo
s Polskem v jediný federativní stát. Anglická diplomacie zatím odpovídala
vyhýbavě na požadavky československých politiků, aby byla ze strany VB
zaručena po válce obnova Československé republiky v předmnichovských
hranicích.
15. března 1940 Dr. Beneš v rozhlase k prvnímu výročí okupace českých
zemí prohlásil: „Souhlasně celý nezaujatý svět pokládá 15. březen za den,
v němž německý nacismus, tak zvaná Třetí říše a její zodpovědní vůdci
vyřkli nad sebou ortel smrti.“
1945
65. výročí
V průběhu března 1945 Rudá armáda rychlým postupem ničila
protistojící síly wehrmachtu. Počátkem března odrazila protiúder 11
nepřátelských tankových divizí u Balatonu. V dalších dnech dobyla
pevnostní město Kostřín a rozdělila východopruské nepřátelské uskupení.
Na jižním úseku fronty zahájila vídeňskou operaci a vstoupila na území
Rakouska.
6
Na Slovensku 1. čs. armádní sbor v SSSR za součinnosti s Rudou
armádou zahájil 3. března útok na Liptovský Mikuláš, kde se rozpoutaly
těžké boje, které trvaly až do 4. dubna.
Západní spojenci pokračovali v úspěšném postupu na německém území,
překročili Rýn u Remagenu a ze získaného předmostí zahájili další útok.
Dobyli Bonn, Koblenz, Brandenburg, Mohuč, Darmstadt s cílem v brzké
době se spojit s postupující Rudou armádou a ukončit válku.
22. - 29. března 1945 se na československém velvyslanectví v Moskvě
uskutečnilo historické jednání o složení první československé vlády Národní
fronty Čechů a Slováků a jejím programu. Návrh programu, předložený
komunistickou stranou Československa, byl po dílčích formulačních
změnách, upřesněních a doplňcích schválen. Poté se jednalo o nové
struktuře a složení vlády, jejímž předsedou se stal levicový sociální
demokrat Zdeněk Fierlinger. Dohodu o programu a vládě slavnostně
podepsali představitelé Národní fronty Čechů a Slováků na své závěrečné
schůzi 29. března 1945.
31. března 1945 odcestovali z Moskvy na osvobozené československé
území prezident Edvard Beneš, designovaná vláda Národní fronty Čechů a
Slováků a další členové československé emigrace.
Když hořely stohy
K diskuzi o třetím odboji malou životní zkušenost.
V počátku neslavných padesátých let u nás besedoval můj strýc. V ohni
dost bouřlivé diskuze prohlásil: „Však uvidíte, že budou před volbami hořet
stohy!“ A hořely. Tím se podle něj potvrdily jeho názory, že „lidé bojují proti
komunistům“. Proti komu bojovali opravdu?
Naši stařečci měli pár měřic pole, které chtěli na stará kolena propachtovat jako přilepšení ke stařečkovu nevelkému důchodu. Dopadlo to jinak.
V obci vzniklo JZD a o pacht pěti měřic pole neměl nikdo zájem. Pole tedy
svěřili družstvu. To mělo ve svých začátcích hodně hluboko do kapsy, a tak
stařečkovi dostali z pachtu jen trochu obilí a brambor, což posloužilo pro
malé hospodářství (jedno prasátko, jedna kozena, několik slepic). Pak hořely
stohy a shořely i stohy daného zemědělského družstva. Důsledek se
dostavil. Družstvo nemělo už ani na to malé pachtovné. Také díky těm
hořícím stohům přišla prosperita družstva později. Ovšem zdrženlivost řady
zemědělců vůči družstvu se nezvýšila, sedláci spíše odsuzovali ty žhářské
škůdce. Kdo vlastní dřinou vytváří hodnoty, ten si jich dokáže vážit.
Komu způsobili „odbojáři“ škodu? Komunistům? Režimu? Ne. Pokud se
strýc podílel na přípravě uvedené akce, tak ublížil svým rodičům.
Nakonec se družstvo nejen zotavilo ze ztráty, ale stalo se výborně
prosperujícím zemědělským podnikem. Z toho však už naši stařečci nic
neměli.
7
Z internetu 5. 2. 2010:
„Ruský prezident Dmitrij Medvěděv podepsal v pátek novou vojenskou
doktrínu země do roku 2020. Ukazuje, že Moskva drží tvrdý kurs. Důraz
klade na jaderné odstrašování, dokonce si vyhrazuje použít jaderné zbraně
jako první – v případě, že bude napadeno konvenčními zbraněmi, a byla by
ohrožena exis-tence země. Hrozbu vidí i v globalizaci NATO a jeho
přibližování k hranicím Ruska.“
Ne, není to dobrá zpráva. Pro poctivost by však bylo třeba současně
uvést, že ustanovení o preventivním použití jaderných zbraní i proti
nejaderné zemi obsahuje vojenská doktrína USA již dlouhou dobu a doktrína
NATO se jí již stačila přizpůsobit. Cesta k bezjadernému a bezpečnějšímu
světu není především v návrzích na snižování jaderných zbraní (i když i to je
správný směr), ale v respektování mezinárodního práva a v závazku
jaderných zemí tyto zbraně nepoužít proti nejaderné mocnosti. Nelze
pominout ani rozvoj válečných robotů a vzdušných metod boje se slabším
protivníkem, což chudší a technologicky méně zdatné země natolik
znevýhodňuje, že v jaderném vyzbrojení vidí jedinou možnost odstrašení
případného agresora.
Nelze pominout ani skutečnost, že USA opustily zásadu vzájemné
bezpečnosti, jejímž jedním pilířem bylo omezení budovaných antiraketových
systémů.
Protiraketový štít je totiž zcela zřejmou přípravou nejen na ochranu před
raketovým útokem nepřátel, ale především prostředkem umožňujícím zahájit
válku bez rizika odvety. USA si to vyzkoušely v Iráku, kde soustavně – i
v míru – bombardovaly libovolné prostředky protivzdušné obrany, aby pak
jejich letectvo mohlo nerušeně „zpracovávat“ Iráčany v roce 2003.
Nikdy k míru nesměřovala modernizace a nadměrné vyzbrojování těch
silných a mocných, ale naopak. Kdo se cítí neporazitelným, ten si troufá –
jako svého času Hitler.
Doporučujeme nahlédnout do: http://www.juniorproject.cz/