Gal 1,1-9 „Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale

Gal 1,1-9
„Pavel, apoštol povolaný a pověřený nikoliv lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých, i všichni bratří, kteří jsou zde se mnou, církvím v Galacii: Milost vám a pokoj
od Boha Otce našeho i Pána Ježíše Krista, který sám sebe vydal za naše hříchy, aby nás vysvobodil z
nynějšího zlého věku podle vůle našeho Boha a Otce. Jemu buď sláva na věky věků. Amen.
Divím se, že se od toho, který vás povolal milostí Kristovou, tak rychle odvracíte k jinému evangeliu. Jiné evangelium ovšem není; jsou jen někteří lidé, kteří vás zneklidňují a chtějí evangelium Kristovo obrátit v pravý opak. Ale i kdybychom my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než
to, které jsme vám zvěstovali, budiž proklet! Jak jsem právě řekl, a znovu to opakuji: Jestliže vám někdo hlásá jiné evangelium než to, které jste přijali, budiž proklet!“
Otevíráme poprvé list Galatským, abychom ho v následujících týdnech společně četli a společně
se nad ním zamýšleli. Mám-li tento dopis apoštola Pavla nějak charakterizovat, řeknu, že je to list
velice bojovný. Což je vidět hned na úvodních slovech. Pavel v nich velice vehementně obhajuje svou
apoštolskou autoritu; aby posléze stejně vehementně formuloval své názory a důrazy, které ve víře
v Krista považuje za stěžejní. List Gal proto obsahuje všechna důležitá témata Pavlovy teologie. Zatím
v nijak zvlášť propracované formě, list Gal totiž patří k nejstarším Pavlovým dopisům. Vznikl pravděpodobně už v 60. letech prvního století. Všechna důležitá témata Pavlovy teologie tu ale už jsou obsažena, Pavel na nich v pozdějších dopisech už nic nezměnil, jen je víc rozpracoval. Nejvíc v listu Římanům, to je velký teologický spis. Základ má ale v tom listu Gal, ten proto bývá nazýván „malý list
Římanům“.
Jistě nás proto nijak nepřekvapí, že Martin Luther, který našel u apoštola Pavla velkou inspiraci a
pomoc pro svůj vlastní život, si tohoto listu hodně cenil. Napsal: „Epištola Gal je moje epištola,
epištola, které jsem se zasnoubil.“ Není se co divit, že se k tomuto dopisu tak upnul. To hlavní motto
listu, totiž důraz na spasení z pouhé milosti, důraz, že dřív než jsme se narodili, už Kristus zemřel za
naše hříchy, mu přinesl obrovskou úlevu. Měl pocit, že se mu tou zvěstí otevřely dveře žaláře! Konečně mohl volně dýchat, konečně se mohl přestat točit kolem svého hříchu; a konečně se zbavil úzkostných stavů, které ho provázely po mnoho let.
Možná si teď ale říkáte, že ten list Gal se svou zvěstí o spáse pouhou milostí, mohl snad zaujmout
Luthera, ale dnešnímu člověku je tím tématem zcela vzdálený. Koho dnes trápí hřích, kdo z něj má
úzkost? „Na hřích dneska kašlou lidé z panelů“, zpíval Sváťa Karásek. Ano, vypadá to, že téma hříchu
a záchrany z něj je dávno pasé. A přece tomu tak není. I dnes jsou v křesťanské církvi – jako v době
Pavlově - skupiny, které člověka až tyranizují učením o hříchu, či přesněji učením o zdaru. „Nedaří se
ti dobře? Jsi nemocný? Máš problémy? Nejsi šťastný a úspěšný? To bude tím, že ses dost neodevzdal
Bohu, proto nemůže dost konat ve tvém životě, brání mu v tom tvůj hřích! Bůh přece chce, aby všichni byli zdraví a úspěšní. Jsi-li opravdu Boží dítě, stačí o něco poprosit a věřit, a Bůh ti to dá! Jestliže
tomu u tebe tak není, pak věříš málo, pak se špatně modlíš, neusiluješ dost o dary Ducha... Je to prostě
tvoje vina, že si ti nedaří!?!“ Kolik lidí tyhle názory přivedly ke zhroucení, se můžeme jen domýšlet.
„Co je ve víře důležité a co je vedlejší? Co všechno musím udělat a dodržovat, jak musím žít a
čím, abych se Bohu líbila, abych se s ním neminula, abych došla do jeho budoucnosti?“ To jsou stěžejní otázky křesťanova života, a Pavel na ně v tomto dopise dává odpověď.
Je určen křesťanům, kteří žili v oblasti Galácie; dnes je to jižní Turecko. Pavel tam působil během
své první misijní cesty, a pravděpodobně tam založil sbory v okolí městeček Derbe, Lystry a Ikonie. O
jeho působení v této oblasti čteme ve Sk 14. Pavel ovšem, jak víme, v založených sborech nezůstával,
většinou ani nemohl. Vždycky vznikl nějaký problém, kvůli kterému musel odejít. Křesťané tak byli
v těch založených sborech po celkem krátkém vyučování ponecháni více méně sami sobě. Nechápejme to ovšem tak, že by se Pavel o tyto sbory už vůbec nestaral. Byl s nimi i po svém odchodu v kontaktu, posílal do nich své spolupracovníky, ale především jim psal. A právě prostřednictvím dopisů
řešil problémy tohoto kterého sboru, vysvětloval nejasné, vedl, napomínal a učil.
Tak vznikl i dopis Galatským sborům. Pavel se doslechl, že tyto sbory po něm navštívili ještě jiní
misionáři. Bohužel se teologie, se kterou přišli, nesla v úplně jiném duchu nežli teologie Pavlova.
Čímž vznikl ve sborech a v hlavách tamějších křesťanů zmatek. Najednou nevědí, čeho se držet, co je
pravda, čemu věřit? A to Pavla rozčílilo. Naštvalo ho, že někdo ničí jeho práci a cpe lidem do hlavy
věci, které on považuje za vyloženě škodlivé.
Mám tu situaci úplně před očima: Najednou se objeví na bohoslužbách návštěva, přijdou zcela cizí
lidé. Chvíli poslouchají, o čem se mluví, ale dlouho to nevydrží. Za chvíli do mluveného vstoupí: „To
snad ne! Co to tu říkáte?, tak to vůbec není. Milí zlatí, kdo vás to učil? Pavel? No to je pěkný nedouk!
Apoštol, říkáte? To těžko. S Ježíšem určitě nechodil a pokud víme, nebyl ani Petrem ani nikým jiným
z Ježíšových učedníků k misii pověřen. Od Pavla proto raději dál, ano? Podívejte, vy za to nemůžete,
že učíte to, co učíte. Ale teď to uvedeme do pořádku. My se toho vyučování ujmeme a všechno pěkně
napravíme... Apropó, jste vůbec obřezáni?“ „Ne“, zní odpověď. A návštěva je zděšena takovým nedostatkem. „Bez obřízky se přece nikdo nemůže Bohu líbit? Obřízka je důležitý krok ke spáse! Teprve jí
se člověk stává členem Božího lidu!“, tvrdí.
Návštěva se proto hned pustí do výkladů, mluví o důležitosti obřízky, o různých předpisech ohledně jídla, soboty a svátků, které je třeba dodržovat; a citují přitom hojně Písmo. Galatští křesťané nevědí, co na to říct. Jsou masírováni učeností návštěvy. To, co jim vykládala, znělo tak fundovaně. Kdo
jsou oni, aby se jí vzepřeli? Oni přece Krista teprve poznávají, jsou ve víře začátečníci. Možná něco
popletli, možná Pavlovi dost nerozuměli? Nebo skutečně naletěli nějakému nedoukovi...
A tohle se ten Pavel, jak už jsem řekla, doslechl. A je rozčilený. Jak to, že si někdo troufá ho obvinit, že učil Galatské špatně?! Jak to, že není apoštol?! Je, ale „ne povolaný a pověřený lidmi, nýbrž
přímo samotným Ježíšem Kristem a Bohem Otcem, který Ježíše vzkřísil z mrtvých!“ A proto evangelium, které jim přinesl není žádný výmysl, není falešné!!
Pavel je znechucen: jak oněmi cizími misionáři, tak i galatskými křesťany. Mrzí ho, ano přímo
zlobí, že se tak rychle nechali odvést od toho, co jim zvěstoval. O tomto obratu galatských se vyjadřuje jako o „zběhnutí“, a to je tvrdé slovo. Zběh je ten, kdo je nevěrný, kdo opouští své místo, na koho se
nedá spolehnout. Proč to Galatští udělali?, zlobí se Pavel. Jak to, že se nechali zmást prvním, kdo přišel? Okouzlit jeho slovy? Proč nepřemýšlejí, proč se ho nezeptají?
Řekla bych, že nic nového pod sluncem, vždyť i dnes se mnozí nechají okouzlit slovy; vždycky se
totiž najdou lidé, kteří dokáží skvěle podanou řečí prodat své nápady. Často žasneme, čemu všemu
lidé dovedou uvěřit, jakými hloupostmi se nechají oblafnout, svázat! Na jaké sliby dovedou naletět.
V dobré víře... Ano, v dobré víře.
A jsme u základní otázky toho dnešního oddílu, totiž u otázky, komu můžeme a komu nemůžeme
dát ve víře svou důvěru? Kdo je ten opravdu Bohem povolaný apoštol, tedy vyslanec, ano přímo zástupce Boží, jeho hlas? Proč mají Galatští věřit Pavlovi a ne těm cizím misionářům? Na setkání se
vzkříšeným Kristem se může přece odvolat kdekdo a také to dělá!
Ano: kterému kazateli dopřát sluchu, a proč? To je otázka dodnes velice aktuální a osobní. Proč
věříte mně? Protože jsem vystudovala teologii? To ale přece není žádná záruka ničeho. Ani to, že mě
znáte není důvod k tomu, abyste mi věřili. Komu tedy důvěřovat, a proč? Je zárukou to, že někdo hojně cituje Písmo? Z Písma si ale mohu vytáhnout, co budu chtít? Ano, komu důvěřovat, a proč?
Důvěřujeme autoritám: učitelům, vědcům, lékařům, také vojákům, policistům, soudcům a to pro
jejich postavení, které je často navenek viditelné v uniformě, kterou tito lidé nosí: ať je to bílý plášť
nebo talár či uniforma. Právě ta uniforma nám sděluje: tomuto člověku byla dána autorita. Stát ho
pověřil vykonáváním jeho funkce, dal mu svou důvěru. Samozřejmě se jí ten člověk může zpronevěřit,
a taky se to stává, ale důvěru a pověření státu má.
I apoštol a kazatel, je-li jako Pavel povolán Bohem a Kristem, dostává takovou uniformu, je jí
Duch svatý. „Ježíš zavolal svých dvanáct učedníků“, čteme u Mt 10, „a dal jim moc“, doslova „pravomoc“ konat činy, které konal on sám. A s pravomocí způsobilost ho zastupovat v tomto světě, jak
stojí ve Sk 1,8: „Dostanete sílu Ducha svatého a budete mi svědky až na sám konec země.“ Ano, Duch
svatý je „uniforma“, která dosvědčuje, že tomu kterému člověku byla propůjčena autorita Boží.
Jak ale poznám přítomnost Ducha svatého?, zeptá se někdo. Duch svatý přece není vidět?! Není?
Sám o sobě samozřejmě ne, jako vítr, ten taky nevidíme, jeho účinky ale vidět jsou. A s Duchem svatým je to stejně: je to Duch Kristův, to jest, člověk, který ho má, by měl být ve svém myšlení a jednání
v souladu s Kristem, s tím, co učil, co dělal, jak se choval, jak jednal, na co kladl důraz. Galatští se
tedy měli ptát: „Trval Ježíš na přesném dodržování předpisů o jídle či sobotě? A jak se choval
k hříšníkům, co po nich požadoval, jakými činy se měli vykoupit z hříchu?“ Tohle všechno jim jistě
Pavel pověděl.
Oni se tak ale neptali, nechali se ovlivnit výmluvností oněch misionářů, kteří přišli po Pavlovi.
Nezkoumali „duchy“, jak vybízí apoštol Jan své čtenáře. Píše jim: „Milovaní, nepřijímejte lehkověrně
všechno, co zní zbožně, ale napřed si ověřte, zda to pochází od Boha; vždyť kolem nás je mnoho fa-
lešných učitelů...“ (1 J 4,1, parafr.) A to si myslím, že si máme z toho dnešního textu odnést, radu:
naslouchej kriticky tomu, co je ti dáno k věření. Přemýšlej, srovnávej. Naslouchání a poslouchání totiž
není pasivní přejímání, je to naopak aktivní přemýšlení. S vyprošovanou Boží pomocí.
Dávej nám proto Bůh moudrost, abychom dovedli rozpoznat správné od falešného!
Modlitba
Pane Bože, kéž bychom opravdu uměli rozpoznat pravé od falešného, kéž bychom se dokázali orientovat v názorech, které kolem sebe slyšíme. Je jich příliš mnoho, dorážejí na nás ze všech stran a my
si někdy opravdu nevíme rady. Utíkáme se proto k tobě, snažíme se ti naslouchat. Odpusť prosíme,
jestli ne dost dobře.
Odpusť i to, jestli se necháme zlákat na falešnou cestu jen proto, že nás někdo obalamutil krásnými slovy. Dnes chce každý slyšet jen krásná slova, slova potěšení, slova, která dávají zapravdu našemu
chtění, našim sobeckým touhám. Odpusť, Pane, jestli se bráníme slovům napomenutí, slovům usvědčujícím z hříchu, slovům o tvém kříži a našem následování ho.
Jak těžko se jde úzkou cestou plnou těžkostí! Každý se raději dá cestou pohodlnou. Dávej nám,
Pane, prosíme odvahu se dívat pravdě do tváře, dávej nám odvahu k snášení těžkostí. Blahoslavení
přece nejsou ti, kteří všechno mají a žijí si v pohodlí, ale ti, kteří umí vytrvat i vzdor překážkám, posměchu, bolesti.
Dávej nám, Pane, schopnost a ochotu nechat se vést tvým Duchem. Kéž u nás nachází otevřené
srdce, kéž nás uvádí do tvé moudrosti. Tolik ji v dnešní době potřebujeme, a nejen kvůli sobě, nýbrž i
kvůli druhým kolem nás. Učiň si z nás, Pane, nástroje své moudrosti a lásky. Přijmi naše volání, prosíme, i toto společné: Otče náš ...
Čtení: Př 2,1-15