Gal 4,1-7 „Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od

Gal 4,1-7
„Chci říci: Pokud je dědic nezletilý, ničím se neliší od otroka, ač je pánem všeho. Je podřízen poručníkům a správcům až do doby, kterou otec předem stanovil. Tak i my, když jsme byli nedospělí, byli
jsme otroky vesmírných mocí. Když se však naplnil stanovený čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného
z ženy, podrobeného zákonu, aby vykoupil ty, kteří jsou zákonu podrobeni, tak abychom byli přijati za
syny. Protože jste synové, poslal Bůh do našich srdcí Ducha svého Syna, Ducha volajícího Abba, Otče.
A tak už nejsi otrok, nýbrž syn, a když syn, tedy z moci Boží i dědic.“
Tento oddíl, stejně jako ten předešlý, se točí kolem otázky: Jakou roli hraje Zákon – tedy soubor
Božích ustanovení – v životě křesťana? Musím se jich držet a přísně je dodržovat, jak tvrdil židovský
směr v církvi, nebo stačí, že věřím v Krista, jak tvrdil Pavel? Za jakých podmínek se stanu dědicem
Abrahamových zaslíbení, podílníkem na Bohem mu slíbené budoucnosti, na Božím království? Tyto
otázky, před které nás list Gal staví, se nám možná zdají odtažité, máme pocit, že se nás nijak zvlášť
netýkají. Možná byly důležité v prvotní církvi, říkáme si, ale dnes? Nás nijak nepálí? Zdá se nám, že v
otázce Zákona máme naprosto jasno.
Což nechci nijak zpochybňovat. Na druhé straně se ale i my občas setkáme s názory, které jako by
z oka vypadly názorům Pavlových protivníků. I dnes jsou tací, kteří tvrdí, že ta nejrůznější starozákonní ustanovení o sobotě, o krvi a desátcích jsou závazná i pro křesťana. Jiní jsou sice rezervovanější
k ustanovením starozákonním, ta nevidí pro křesťana jako závazná, ta závazná ale zato nacházejí v
Zákoně novém. A kladou důraz na přesný způsob křtu – jen ponořením je ten správný; na přesné slavení večeře Páně - pít víno nebo ne, jíst chleba kvašený nebo nekvašený -; na správné chválení Boha
apod. Protože, jak jsou tito lidé přesvědčeni, když se člověk neřídí přesně těmito v Písmu napsanými
ustanoveními, je neposlušný! A tím pádem má k Bohu daleko.
Což je stejný argument, s jakým vyrukovali na Pavla stoupenci židovského směru v prvotní církvi:
„Když je to v Bibli, je to závazné! Jinak by to přece Bůh neřekl!?“ To je samozřejmě velice silný argument, na který v rozhovoru se zastánci výše zmíněných názorů nedokážeme vždy odpovědět. Trváme sice na své svobodě vůči všem těm předpisům a ustanovením, ale většinou nedovedeme svůj názor
a postoj dost dobře zdůvodnit a obhájit.
Mohlo by nám proto pomoci, když uslyšíme, jak svou svobodu vůči Zákonu zdůvodňuje Pavel,
což právě sledujeme v tom listu Gal. Víme už, že říká: „Lpění na ustanoveních Zákona nás nespasí,
protože je stejně nedokážeme všechna dodržet, vždycky někde klopýtneme, selžeme. Takže jsme přes
veškerou svou snahu před Bohem stále hříšníky. Naší jedinou nadějí je Kristus, on jediný má moc nás
zbavit našich hříchů. Tím, že je vezme na sebe. Jen víra v něj je s to nás zachránit před Božím odsouzením, jen víra v něj před námi otevírá budoucnost Boží.“ Což je nádherná zpráva, osvobozující.
Přináší úlevu špatnému svědomí, úzkostí sevřenému srdci dává naději, probouzí radost a vděčnost. Se
zvěstí o spáse pouhou vírou je nám dobře.
Tím ovšem není zodpovězena otázka, co s Božím zákonem, s těmi různými ustanoveními, která
v Bibli máme. Zastánci židovského směru v církvi měli naprostou pravdu, když zdůrazňovali, že je to
slovo Boží. A že se slovem Božím nemůžeme zacházet, jak se nám zachce. To i Pavel uznává, i on
bere Boží slovo naprosto vážně. Ostatně on osobně ta různá ustanovení Zákona dodržoval. Byl Žid a
byla mu samozřejmostí. Ale neviděl důvod, aby jejich dodržování nutil i bývalým pohanům, pro které
to samozřejmost nebyla, jen těžké břemeno. Těm Pavel proto říká: „Stačí hledět na Krista, dát v srdci
prostor jeho Duchu, a budeme vědět, co dělat a jak žít. Nepotřebujeme, aby nám někdo přesně diktoval: to a ono musíš, jinak tě stihne trest, jak to dělá Zákon. Ve víře v Krista pro nás už Zákon není
rozhodující.“
„Jak si můžeš, Pavle, dovolit, takto Boží Zákon snížit?“, zní ale námitka ze strany stoupenců Zákona. „Říct, že už není rozhodující? Vždyť Zákon je svatý! Je to Boží slovo!“ „To sice je“, řekne Pavel, „ale Bůh mu určil jen služebnou roli, víte. Úkolem Zákona je nám ukázat, co je a co není správné,
nic víc. Bůh nám ten Zákon dal jen proto, aby nám pomáhal nacházet správný směr k němu, aby byl
naším vychovatelem. To bylo jeho poslání, proto nám ho Bůh dal: „aby nás vzdělával a vedl ke Kristu, abychom v něj mohli uvěřit, přijmout ho za svého Spasitele, a tak byli před Bohem ospravedlněni.
„Po příchodu Kristově tomu vychovateli ale již svěřeni nejsme“, řekne Pavel. „Protože jsme se stali
Božími dětmi.“ Možná by ale bylo lepší říci: „Protože v Kristu jsme se stali dospělými“, neboli schopnými sami rozhodovat o svém životě i o zaslíbeném dědictví; o tom, jak s ním naložíme, zda si ho
udržíme nebo ho rozházíme a promarníme svým nezodpovědným jednáním.
To, že jsme se v Kristu stali dospělými, že už nejsme dětmi, na které musí dohlížet vychovatel, ale
jsme pány svého dědictví, Abrahamových zaslíbení, to je hlavní myšlenka toho dnešního oddílku;
myšlenka docela pozoruhodná, a řekla bych, že i dost neobvyklá. Nejsme zvyklí se vůči Bohu považovat za dospělé, vůči němu jsme zvyklí se vidět a vnímat jako děti.
A těmi samozřejmě také jsme, každý člověk je Božím dítětem; ale záleží na tom, jestli dítětem nedospělým nebo dospělým. A to je velký rozdíl, jak víme i z naší běžné zkušenosti. Co má Pavel tímto
rozlišením na mysli, co jím sleduje, objasňuje na příkladu z běžného života. „Každý syn“, říká, „je
potenciálním dědicem majetku svého otce. Jak ale víte, dokud dědic nedosáhne zletilosti, neliší se jeho
postavení od postavení sluhy. Ač mu náleží celý otcův majetek, nemůže s ním nakládat podle svého.
Dokud nedospěje, musí poslouchat svého poručníka. A v takovém postavení jsme se nacházeli před
Kristovým příchodem“, říká Pavel. To znamená, že dokud Kristus nepřišel, bylo nutno Zákon poslouchat do slova a do písmene, bezpodmínečně.
„Protože“, dovolává se Pavel běžné zkušenosti, „dítě musí mít dozor, musí mít učitele, aby se s tím
dědictvím, které mu jednou plně padne do klína, naučilo zacházet. Potřebuje někoho, kdo mu pomůže
rozpoznat dobré a špatné nabídky trhu a investování; ale také ho bude učit rozpoznávat dobré a špatné
ve vztazích, jak jednat, aby neublížilo sobě ani druhým.“ Ano, nedospělé dítě potřebuje vychovatele.
„A Zákon byl právě tím dobrým vychovatelem a učitelem“, řekne Pavel. „Byl, protože jeho moc je
omezena“, dodá jasně. Hranicí je dospělost. Pak jsme z moci vychovatele – Zákona - vyvázáni.
Dospělost, tedy duchovní dospělost je v Novém zákoně důležitý pojem. „Nikdo by neměl, pokud
je zdravý, zůstat navěky v myšlení dítětem“, čteme např. v listu Žd (6,1, parafr.). I ve víře prostě musíme jednou dospět, nemůžeme čekat, že nás pořád někdo povede za ručičku, bude nad námi bdít a
dávat nám přesné návody, co kdy dělat, míní Pavel. Dospělý nad sebou přece nepotřebuje žádnou knutu jako dítě, sám ví, co má a co nemá dělat, co je a co není správné. Během své výchovy v dětství se to
naučil. Nanejvýš si může u svého učitele osvěžovat paměť – k tomu je Zákon i dospělému v Kristu
dobrý. Ale opravdu jen jako služebník, který tutam něco připomene slábnoucí paměti nebo k němuž
se člověk uchýlí na poradu.
Větší roli Zákon ale nemá. „Kdo chce, ať se drží jeho přesných ustanovení, nemůže jimi ale mrskat
ty druhé“, řekne Pavel. „Dospělý umí sám žít v duchu Zákona.“ V duchu Zákona! To je to, k čemu
nás Bůh chce svou výchovou dovést: k samostatnému odpovědnému životu v duchu Božím. Nakonec
k tomu vede i Kristus. Nediktuje učedníkům žádné předpisy, řekne jen: „Celý Zákon a proroci jsou
obsaženi v těchto dvou přikázáních: Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou
duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního
jako sám sebe.“ (Mt 22,37-40) To je všecko, víc toho svým učedníkům nepřikázal.
Jak Pavel smýšlí o Zákonu, jak vnímá jeho úlohu, a k čemu nás svými slovy o něm vede, je tedy
myslím si, jasné. Zákon měl za úkol nás vést k duchovní dospělosti. Otázka, která teď před námi stojí,
je, jestli jsme ve víře už opravdu dospělí nebo pořád ještě duchovními dětmi? Jak známo, věk v tom
nehraje roli. Jistě znáte věkem dospělé, kteří se chovají a myslí jako děti. V oblasti víry Pavel takovéto
nedospělé dospělé charakterizuje v listu Ef jako ty, „kdo podléhají kdejakému módnímu názoru svého
okolí, jeho falši a prohnaným svodům“. Neboli nemají ve víře jasno. Nechají se hned strhnout tím
názorem, hned oním, stejně jako ti Galatští. Jdou v podstatě za každým, kdo jim přesvědčivě podá svůj
názor. Takže vlají dnes tam, zítra onam, nezakotveni, s neujasněnými postoji, neustále hledající pevnou půdu pod nohama. Ke škodě své i všech, kteří jsou kolem nich. Protože i je svou nezakotveností
matou.
A to vše jen proto, že neumějí dobře naslouchat Kristovu hlasu, nenaučili se dobře naslouchat
Kristovu hlasu, který díky Duchu svatém neustále zní v našich srdcích. Aby nám neustále připomínal,
kým jsme – dědici zaslíbení, nositeli Božího požehnání a smíření; ale také, že Bůh je – i když jsme už
dospělí -, stále náš Otec, o kterého se můžeme vždy opřít, a v dobách nejistoty u něj nacházet ochranu,
pomoc a radu. Díky za ty připomínky!
Modlitba
Radujeme se, Pane Bože, že jsi nás přijal za své děti, že i my máme podíl na požehnání, které jsi
kdysi dal Abrahamovi, že i před námi jsou dveře tvého království otevřené dokořán. A to díky milosti
tvého Syna. Na něj se upínáme, v něm skládáme svou naději. Víme, že nebýt jeho, neměli bychom
před sebou žádnou budoucnost. Vždyť se nemáme čím před tebou pochlubit. Ty to samozřejmě víš,
znáš nás lépe nežli se známe my sami. A tak víš, jací jsme. Děkujeme, že jsi nám ve svém Synu nabídl
pomoc a záchranu. Jsi laskavý a milosrdný, Bože. Radujeme se, že tě známe!
Pane Ježíši Kriste, i tebe chválíme, i tobě děkujeme. Vždyť není samozřejmé, co jsi pro nás udělal.
Vzdal ses své slávy a přišel mezi nás, vydal ses nám lidem do rukou. A my jsme ti to neusnadnili.
Poznal jsi bolest, zlobu, nepochopení, odmítnutí. A přesto jsi necouvnul, vydržel jsi až do hořkého
konce. Kvůli nám, kvůli mně! Buď pochválen a veleben, Pane Ježíši, za svou nekonečnou lásku!
Buď pochválen a veleben i ty, Duchu svatý. Při křtu jsi vstoupil do našich srdcí a nedal ses vyhnat
ani naší neposlušností ani netrpělivostí. Vyznáváme, že tě zatlačujeme do pozadí, že přehlušujeme tvůj
hlas, nedbáme na tvá napomenutí, na tvé rady. Odpusť, že se raději držíme svých nápadů a víc dáme
na lidská slova. Děkujeme, že ses nenechal odradit a stále znovu nám připomínáš, kdo jsme: děti Boží.
Vedeš nás k Bohu a připojuješ se ke každé naší modlitbě. Zejména pak k této, kdy voláme: Otče
náš ...
Čtení: Žd 5,12-6,3