II. Řešení sporů vznikajících ze spotřebitelských transakcí v EU MGr

II. Řešení sporů vznikajících ze spotřebitelských transakcí v EU MGr

International and Comparative Law Review
No. 11/2004
II. Řešení sporů vznikajících ze spotřebitelských transakcí
v EU
MGr. Miluše Gonsorčíková
Rozšířením EU o 10 členských států několikanásobně vzrostl i obchodní
potenciál vnitřního trhu, a posílil tak svoji pozici jednoho z největších trhů bez cel
a jiných omezení na světě. Ačkoliv je většina formálních a ekonomických překážek
obchodu odstraněna (a v budoucnu bude odstraněna i měnová), překážky spojené
s právními řády jednotlivých členských států zůstávají. Jak naznačuje současný
trend více než s harmonizací práva hmotného se počítá s harmonizací kolizních
norem1. Což na jednu stranu vede k zachování větší státní suverenity jednotlivých
států a udržení vnitrostátních právních úprav, ale na stranu druhou posiluje větší
nejistotu subjektů. Nejvíce se tato nejistota projevuje v tzv. spotřebitelských
obchodech s cizím prvkem. Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy uzavírané
mezi spotřebitelem a dodavatelem, kdy za dodavatele se považuje podnikatel či
jiná osoba jednající v rámci své obchodní činnosti.2 Cizí prvek v těchto smlouvách
spočívá především v jiném domicilu smluvních stran. V současné době objem
těchto obchodů není příliš velký, nicméně v budoucnu se počítá s jeho zvýšením.
Z tohoto důvody Evropská komise uvažuje o různých možnostech odstraňování
překážek bránících bezproblémovému vzniku těchto obchodů3 a následně o řešení
jedné z nejcitlivějších otázek, které v souvislosti s tím vznikají, tj. o způsobech
řešení sporů z přeshraničních spotřebitelských obchodů.
Teoretickými možnostmi řešení těchto sporů, které přichází v úvahu, je řešení
sporů soudní cestou, řešení sporů v rozhodčím řízení či prostřednictvím tzv.
alternativních způsobů řešení sporů4.
6
Např. stále pokračující snahy o přetvoření Římské úmluvy o právu rozhodném pro závazkové vztahy
do podoby jednoho z komunitárních pramenů.
7
§ 51 odst. 1 a 2 OZ
8
V květnu letošního roku byla uveřejněna studie, kterou pro Eurobarometr vypracoval OPTEM
S.A.R.L. Studie se zabývá zkoumáním přeshraničního obchodování v 10 původních členských
státech, 15 nově přistupvšimi státy a 3 členskými státy ESVO.
9
Nejedná se o termín, který má ustálenou definici. Můžeme si pod ním představit jednak pouze
rozhodčí řízení, které je skutečně alternativní k soudnímu řízení, či rozhodčí řízení s ostatními
způsoby řešení sporů, nebo pouze ostatní způsoby řešení sporu, které poskytují řešení daného sporu,
nikoliv však pravomocné rozhodnutí. V tomto příspěvku se pod termínem alternativní způsoby řešení
sporů bude rozumět posledně zmíněná varianta.
23
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
Soudnímu řízení
Soudní řízení je považováno za způsob řešení sporu, který ve státě představuje
demokratické minimum. Je totiž odrazem soudní moci a jednou ze základních
ústavních práv5. Nicméně z hlediska řešení sporů vznikajících z přeshraničních
spotřebitelských smluv se jedná o způsob řešení, který není ve své obecné rovině
příliš vhodný. Jak vyplývá z již zmiňované studie, i občané EU se k tomuto řešení
nestaví příliš pozitivně6. Jediným právním předpisem zabývajícím se soudním
řízení týkajícím se sporů ze spotřebitelských smluv je tzv. nařízení Brusel I7. Toto
nařízení obsahuje zvláštní úpravu určení soudní pravomoci (příslušnosti) ve
sporech vznikajících ze spotřebitelských smluv. Oproti základnímu kriteriu domicilu žalovaného, totiž stanoví kriterium domicilu spotřebitele (dle uvážení
spotřebitele)8 a další omezení pro případ, že součástí smlouvy bude tzv. prorogační
dohoda9.
Rozhodčí řízení
Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná o způsob řešení sporů,
který v současné době zažívá velký boom v rámci obchodně právních sporů, a
proto i v případě spotřebitelských smluv by se mohlo jednat o příznačný způsob
řešení sporů, spíše opak je pravdou10.
Rozhodčí řízení je totiž vhodné, pokud proti sobě stojí stany, které mají
vysoké právní vědomí, a proto se většinou i obchodníci nechávají zastupovat
zkušenými právníky či přímo specialisty na rozhodčí řízení. Velmi diskutovanou
otázkou také je, zda je rozhodčí řízení stále možno považovat za finančně příznivé.
Tato výhoda totiž proti sobě staví jednak časové a jednak ekonomické hledisko.
Ačkoliv je tak rozhodnutí dosaženo velmi rychle, finanční náklady řízení mohou
přesáhnout i náklady spojené s řízením soudním. Další relativní (ne)výhodou
rozhodčího řízení je jeho neveřejnost, když je vedle obchodního tajemství a know10
Čl. 81 a násl. Ústavy a čl. 36 a násl. Listiny.
11
Courts deemed to be inefficient, slow and ponderous in one´s own´s country, would be, a fortiori,
just as ineffective and unhelpful abroad. Cross-border shopping is very unlikely to lead do these
kind of steps, which are seen as anxiety-provoking, stressful, time consuming and expensive, and
offering no certainty at all as to the outcome (it would be „a nightmare“ according to the British
group). Nobody wants to imagine himself in this situation atd. str. 65
12
Nařzení č. 44/2001 EC o pravomoci a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských
a obchodních.
13
Čl. 16 odst. 1 Brusel I.
14
Čl. 17 Brusel I.
15
Komparativní vhled do této problematiky uvádí studie Donny M. Batesové, která se zabývá právní
úpravou rozhodčího řízení v Evropské unii a Spojených státech amerických. Donna M. Bates: A
Consumer´s DRAM of Pandora´s Box: Is Arbitration a Viable Option for Cross-Border Consumer
Disputes? Fordham Intenational Law Journal, č. 27, 2004, str. 823 a násl.
24
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
how, chráněno také dobré jméno společnosti. U spotřebitelských sporů se však
vědomost veřejnosti a především medií o probíhajícím sporu může stát jednou
z devizí zajišťující slabší straně, zde spotřebiteli, lepší postavení.
Evropská unie vědoma si nutnosti poskytnutí větší ochrany spotřebitelům,
přijala několik právních předpisů zabývající se touto oblastí. Jedním z nich je
směrnici č. 93/13 EEC (dále jen Směrnice)11, která upravuje přípustnost některých
smluvních ujednání ve spotřebitelských smlouvách12, jež mohou být z hlediska
spotřebitele nevýhodné či nejsou uzavírány v dobré víře nebo narušují rovnovážné
postavení mezi stranami13. Vyskytnou-li se ve spotřebitelských smlouvách taková
ujednání jsou považována za neplatná14. Součástí směrnice jsou i dvě přílohy
obsahující demonstrativní výčet těchto „unfair“ smluvních ujednání. Nutno však
poznamenat, že směrnice je sekundární kumunitární pramen práva, který na rozdíl
od nařízení nemá primárně tzv. přímý účinek. Musí být tedy nejprve členskými
státy implementována do vnitrostátního práva. Nicméně při splnění určitých
předpokladů může i směrnice vyvolávat stejné účinky jako nařízení.15 Ve vztahu
k námi zkoumané Směrnici Evropský soudní dvůr svými rozhodnutími potvrdil, že
v případě, že Směrnice nebude včas či v dostatečné míře implementována do
vnitrostátního práva, získá přímý účinek.16 Zde je také nutno zdůraznit, že
Směrnice představuje pouze minimální standard, který musí být implementován do
vnitrostátního práva, a proto jednotlivé právní řády mohou na ujednání ve
spotřebitelských smlouvách klást přísnější kriteria17.
Vzhledem ke zkoumané problematice je především zajímavé ustanovení čl. 1
písm. q) Přílohy I Směrnice. Dle uvedeného ustanovení je totiž neplatné takové
ujednání, které by vylučovalo či snižovalo spotřebitelovo právo na soudní ochranu,
zejména pak požadavek, aby spory byly, bez ohledu na zákonná ustanovení, řešeny
výlučně v rozhodčím řízení. Je tedy zřejmé, že u rozhodčích smluv uzavíraných
mezi spotřebitelem a podnikatelem bude často namítána jejich neplatnost. Tuto
16
Oficiální název směrnice je „Council Directive 93/73/EEC of 5 April 1993 on unfair terms in
consumer contracts“, v době vypracování tohoto příspěvku ještě nebylo přístupné oficiální české
znění této směrnice.
17
Dle čl. 1 odst. 1 Směrnice je za spotřebitelskou smlouvu považována smlouva uzavřená mezi
prodávajícím či dodavatelem na jedná straně, a zákazníkem na straně druhé. Přičemž za zákazníka
je považována fyzická osoba, která uzavírá smlouvu z jiného důvodu než za účelem dalšího
obchodování, podnikání či činností spojenou s výkonem jeho povolání (čl. 2 písm. b) Směrnice), a za
prodávajícího či dodavatele je považována fyzická či právnická osoba, která uzavírá smlouvu za
účelem dalšího obchodování, podnikání či činností spojenou s výkonem jeho povolání (čl. 2 písm. c)
Směrnice)
18
Viz čl. 3 a násl. Směrnice
19
Viz čl. 6 Směrnice
20
Viz např. Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Linde, Praha, 2002, str. 92 a násl.
21
Viz rozhodnutí v případech C-240/98, C-244/98 a C-144/99.
22
Viz čl. 8 Směrnice.
25
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
skutečnost potvrzuje i internetová databáze CLAB, která shromažďuje rozhodnutí
vydávaná v jednotlivých členských státech týkajících se spotřebitelských smluv a
především námi sledované Směrnice18. Pouze pro názornost uvádíme několik
případů, kdy soudy či jiné instituce členských států rozhodly o tom, že rozhodčí
smlouva je neplatná. Tak např. švédský soud judikoval, že rozhodčí doložky ve
spotřebitelských smlouvách budou často neplatné především z toho důvodu, že
náklady na rozhodčí řízení mohou přespříliš zatěžovat spotřebitele, který je obecně
považován za ekonomicky slabší stranu.19 Dle rakouského soudu je pak neplatné
takové ujednání, kdy rozhodčí řízení by mělo probíhat na jiném místě, než kde má
spotřebitel sídlo či na místě, kde provádí výkon své práce.20 Španělský soud označil
za neplatnou rozhodčí doložku obsaženou ve formulářové smlouvě z toho důvodu,
že tato rozhodčí doložka nebyla individuálně konzultována se spotřebitelem, čímž
byla jednak porušena dobrá víra spotřebitele a dále rovnováha mezi oběma
smluvními stranami.21 Dle anglického práva pak byla prohlášena za neplatnou
rozhodčí doložka stanovící, že veškeré spory musí být rozhodnuty v rozhodčím
řízení, neboť tato je schopna být spotřebitelem vnímána jako povinnost řešit spory
pouze v rozhodčím řízení.22
Je tedy zřejmé, že dle judikatur evropských soudů pouze omezené množství
rozhodčích doložek ve spotřebitelských smlouvách je platných. Některé právní
úpravy obsahují i výslovnou úpravu této problematiky. Např. dle English
Arbitration Act je neplatná rozhodčí doložka uzavřená před vznikem sporu, jestliže
hodnota sporu nepřesáhne pět tisíc Liber.23
Alternativní způsoby řešení (ADR)
Jedná se o způsoby řešení sporů, které jak je zřejmé z činnosti institucí EU,
budou v budoucnu hrát při řešení sporů vznikajících ze spotřebitelských smluv
hlavní roli.
Jedním z prvních dokumentů, který prozrazuje záměr Evropské komise
podpořit tento způsob řešení spotřebitelských sporů a zároveň již doceňuje jeho
výhody je její Doporučení č. 98/257/EEC, které uvádí základní zásady, které by
mělo splňovat řízení při alternativním způsobu řešení sporů. Mezi tyto zásady patří
zásada nezávislosti, transparentnosti řízení, efektivity, legality, závaznosti řešení
pouze pokud s tím strany souhlasí, v průběhu řízení má být též respektováno právo
23
http://europa.eu.int/clab/
24
SE000077 https://adns.cec.eu.int/CLAB/SilverStream/Pages/pgCardFrame.html
25
AT001059 https://adns.cec.eu.int/CLAB/SilverStream/Pages/pgCardFrame.html
26
ES000643 https://adns.cec.eu.int/CLAB/SilverStream/Pages/pgCardFrame.html
27
GR000157 https://adns.cec.eu.int/CLAB/SilverStream/Pages/pgCardFrame.html
28
Viz pozn. 9, str. 842.
26
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
na zastoupení a právo být slyšen. Dané doporučení Komise má svou působnost
omezenu pouze na řízení, v nichž třetí strana vystupuje jako autoritativní subjekt a
na konci řízení stranám předkládala návrh řešení sporu. Roku 2001 proto Komise
vydala další Doporučení č. 310/2001 EC, které obsahuje zásady mimosoudního
řešení sporu, v němž však třetí subjekt vystupuje jako smírce, tedy vede strany ke
kompromisu, ale sám žádné řešení nepředkládá. Doporučení obsahuje 4 zásady:
zásadu nezávislosti, transparentnosti, efektivity a spravedlnosti řízení. Následně
byla vytvořena i databáze všech organizací nacházejících se na území členských
států, které se zabývají alternativními způsoby řešení sporů a splňují zásady
uvedené v obou Doporučeních24.
Při podrobnějším zkoumání alternativních způsobů řešení sporu zjistíme, že
uvedených způsobů existuje několik různých druhů, a proto pro běžného
spotřebitele není jednoduché se v nich orientovat. Výsledkem snahy vyřešení této
otázky bylo vytvoření návrhu na zprovoznění elektronické sítě propojující všechny
organizace zabývající se ADR. Nedílnou součástí této sítě jsou i tzv. clearing
houses, které v jednotlivých členských státech představují kontaktní centra, na něž
se mohou jak spotřebitelé tak společnosti obracet s žádostmi o poskytnutí rady při
výběru organizace zabývající se ADR. 16. 10. 2001 v rámci EU začala tedy
fungovat tzv. European Extra-Judicial Network (EEJ-Net)25, která v současné době
zahrnuje 15 členských států (všechny členské státy před rozšířením), Norsko a
Island. Na obdobném základě byla o rok později vytvořena tzv. Consumer
Complaints Network for Financial Services (FIN-Net 26), zahrnující organizace
poskytující ADR v oblaci finančních služeb.
Mediace
Jak bylo již poznamenáno existuje velké množství typů alternativních způsobů
řešení sporů, které lze jen velmi těžko rozdělit do alespoň základních kategorií,
avšak až na jednu výjimku - mediaci. Pod tímto internacionalizovaný pojmem si
většina právníků a dnes již i obchodníků představí smírčí řízení, které probíhá za
účasti třetího nezávislého subjektu, který vede strany k urovnání sporu. Vedle
soudního a rozhodčího řízení se jedná o nejrozšířenější způsob řešení sporu. Ve
srovnání se soudním řízením, které je možno považovat ze odraz státní suverenity,
a proto je zcela výhradně upraveno vnitrostátními předpisy, do nichž státy připouští
zasáhnout jen ve velmi omezené míře, a rozhodčím řízením, jehož právní úprava se
již dříve stala předmětem zájmu světových institucí27, jsou ADR a především
29
http://europa.eu.int/comm/consumers/redress/out_of_court/commu/database.htm
30
www.eejnet.org
31
http://finnet.jrc.it
32
Mezi nejznámější a nejúspěšnější harmonizační dokument upravující rozhodčí řízení patří tzv.
vzorový zákon o mezinárodní obchodní arbitráži, který byl přijat v roce 1985 Komisí UNCITRAL.
Znění přístupné na http://www.uncitral.org/en-index.htm
27
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
mediace, upraveny na vnitrostátní úrovni28, nebo stojí zcela mimo zájem
zákonodárce29. Zde se tedy otevírá prostor i pro komunitární úpravu.
Této možnosti využila Evropská komise, když v roce 2002 vytvořila Green
Paper zabývající se alternativními způsoby řešení sporu30, který s přiloženými
otázkami zaslala členským státům. Dokument vzbudil velký zájem nejen u
právníků, ale i u různých organizací a společností zabývajících se řešením sporů.
Nicméně na základě došlých odpovědí bylo zjištěno, že v současné době není
možno vytvořit jeden právní dokument, který by se mohl obecně zabývat všemi
typy ADR. Bylo tedy přistoupeno k oddělení mediace od ostatních ADR a
Evropský parlament byl vyzván k zodpovědné přípravě směrnice týkající se
mediačního řízení31. Tento návrh směrnice byl Evropskou komisí přijat 24. října
2004. Během přípravy návrhu směrnice proběhlo z iniciativy Evropské komise
několik „workshopů“ týkajících se mediace. Jejich výsledkem bylo vydání
„European Code of Conduct on Mediation“32, který byl uveřejněn 2. července
2004. Mediátor či strany se tak mohou rozhodnout, že v mediačním řízení se bude
postupovat dle tohoto dokumentu.
Závěr
Jelikož je v zájmu celé EU, aby vzrostla důvěra spotřebitelů k přeshraničnímu
obchodování a tedy i důvěra v cizí spotřebitelské právo, je ochrana spotřebitele
oblast, která se v rámci EU rychle rozvíjí a mění. Jedním z prostředků, který má
této důvěře napomoci je i nařízení č. 2007/2004 EC o spolupráci při ochraně
spotřebitele. Toto nařízení ukládá členským státům povinnost, aby do konce roku
2005 zřídily státní instituce odpovědné za vynucování a prosazování
spotřebitelského práva v jednotlivých členských státech. Věříme, že všechna tato
opatření institucí EU pomohou k zprůhlednění a zjednodušení řešení sporů
z přeshraničních spotřebitelských smluv spotřebitelů a tím k růstu těchto obchodů.
33
Např. Zákon č. 420/2004 Z.z., který je od 1. 9. 2004 účinný na území Slovenské republiky.
34
Např. K dnešnímu dni neexistuje žádný právní předpis, který by v České republice upravoval řešení
občasko právního sporu prostřednictvím mediace. Nelze tedy mediaci jako ADR zaměňovat s úpravu
mediace dle zákona č. o probační a mediační službě.
35
Green Paper on alternative dispute resolution in civil and commercial law, COM(2002) 196 Final.
36
Proposal for a directive of the European parliament and of the Council on certain aspects of
mediation in civil and commercial matters, SEC(2004) 1314.
37
http://europa.eu.int/comm/justice_home/ejn/adr/adr_ec_code_conduct_en.pdf
28
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
II. The Regulation of Consumer Disputes in the EU
Mgr. Miluše Gonsorčíková
The enlargement of the European Union up to 25 Member States contributed
to the increase of the business potential of the internal market and thus
strengthened its position of the world’s largest market without taxes and other
limitation. Although most economic restrictions have been eliminated (with the
prospect of the single currency), the persisting difficulties seem to be connected
with legal orders in individual Member States. The current tendency of the EU
legislation seems to prefer harmonization of conflict rules to unification of
substantive law1. This leads to preservation of higher sovereignty of the Member
States, but on the other undermines legal certainty of individual subjects. The
uncertainty is most significant in consumer contracts with foreign element
(hereinafter referred to as transnational consumer contracts). A Consumer contract
is understood as s contract concluded between the consumer and the supplier, who
is an entrepreneur or another person acting within his commercial activity2. The
foreign element in the contracts usually lies in different domicile of the contracting
parties. Even though the current volume of transnational consumer contracts is not
very high, the European Commission intends to obviate legal obstacles3 to support
its growth. One of these legal bulks we are going to deal with consists in the
procedure of solving disputes arising out of transnational consumer contracts.
We can consider tree ways of consumer dispute settlement: litigation,
arbitration and alternative dispute resolution (ADR).
Court litigation
Court litigation is considered a minimum standard of democracy in the state.
It is viewed as a part of the judicial power and one of the fundamental rights4,
though not the proper type for settlement disputes arising out of transnational
1
For example, persisting effort of reformation of the Rome Convention on the law applicable to
contractual obligation to the form of a regulation or a directive.
2
§ 51 (1) and (2) Civil Code
3
A survey made by OPTEM S. A. R.L. for Eurobaromet was published in May 2004. This survey
examines the amount and frequency of transnational consumer contracts in the former 10 Member
States, in the 15 new Member States and in the 3 EFTA Member States.
4
Art. 81 The Convention and Art. 36 The Charter of Fundamental Rights and Basic Freedoms.
29
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
consumer contracts. As the EU survey shows, also the EU citizens are not quite
satisfied with it5.
The only EU regulation on court litigations dealing with consumer contracts is
the Brussels I Regulation6. The Regulation envisages a special procedure for
determination of court jurisdiction in disputes arising out of consumer contracts.
As opposed to the basic criterion for the determination of court jurisdiction - the
domicile of the defendant, the Regulation introduces the criterion of the
consumer’s domicile or domicile of the other party (by the choice of the
consumer)7 and also other limitations for the case that the contracts contains
specific provisions of prorogation agreements8.
Arbitration
Since arbitration is currently very popular in business disputes, it may seem
that it is the right type of resolution for consumer disputes. However, true is the
opposite.9
Arbitration is appropriate as far as both the parties have high legal awareness;
therefore in most cases businessmen hire experienced lawyers or experts in
arbitration proceedings. The point at issue is if arbitration can still be considered
financially favourable. There are two aspects in contrast - time and finance. Even if
the decision is reached in a short time, arbitration costs may often exceed expenses
for court litigation, so the “time is money” principle applies.
Another relative (dis)advantage of the arbitration proceeding is its privacy
where both trade secret or know-how and goodwill are protected. On the other
hand, public knowledge of consumer disputes is an advantage ensuring the weaker
party - the consumer - a better position in the proceeding.
The European Union, being aware of the necessity to provide higher
protection to the consumers, adopted several legal texts. One of them is Directive
5
Courts deemed to be inefficient, slow and ponderous in one’s own country, would be, a fortiori, just
as ineffective and unhelpful abroad. Cross-border shopping is very unlikely to lead do these kind of
steps, which are seen as anxiety-provoking, stressful, time consuming and expensive, and offering no
certainty at all as to the outcome (it would be “a nightmare“ according to the British group).
Nobody wants to imagine himself in this situation etc. page 65.
6
Regulation 44/2001 EC on jurisdiction and the recognition and enforcement of judgements in civil
and commercial matters (Brussels regulation I.).
7
Art. 16 (1) of the Brussels regulation I.
8
Art. 17 of the Brussels regulation I.
9
Donna M. Bates: A Consumer’s DRAM of Pandora’s Box: Is Arbitration a Viable Option for CrossBorder Consumer Disputes? Fordham International Law Journal, no. 27, 2004, p. 823.
30
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
No. 93/12 EEC10, dealing with unfair terms11 in the consumer contracts12. This
Directive provides the definition of the unfair terms and provides that unfair terms
used in a contract concluded with a consumer by a seller or supplier shall not be
binding for the consumer13. The Directive also contains two Annexes assigning an
indicative and non-exhaustive list of terms that may be regarded as unfair. It should
be noted that unlike regulations, directives are secondary source of the Community
law and generally do not have direct effect. The obligations of the directives are
binding upon the citizens only after the implementation into national laws.
Nevertheless, if the directive satisfies certain demands, it can reach the same affect
as regulation14. The European Court of Justice has affirmed this in its judgments
also for the examined Directive, e.g. the directive obtains direct affect assuming
that has not been fully transposed into national law within the prescribed time15.
Moreover, the Member States may adopt more stringent provision in the area
covered by this Directive, to ensure a maximum degree of protection for the
consumer16.
For the purpose of this article, interesting is the provision of Art. 1 q) of the
Annex 1 of the Directive. It states that invalid are such agreements which exclude
or hinder the consumer’s right to take legal action or exercise any other legal
remedy, particularly by requiring the consumer to take disputes exclusively to
arbitration not covered by legal provisions, unduly restricting the evidence
available to him or imposing on him a burden of proof which, according to the
applicable law, should lie with another party to the contract – are not binding upon
the consumer. It is obvious that many arbitration agreements concluded between
consumer and seller or supplier should be invalid.
This fact is confirmed also by the net database CLAB which collects decisions
delivered in the Member States, connected with consumer contracts and the
Directive17. We can give some examples of cases when judicial bodies ruled that
the arbitration agreement is invalid due to the conflict with the Directive. Swedish
Court stated that arbitration clauses in contracts between entrepreneurs and
consumers often appear to be unfair, primarily because the costs of the proceedings
may be a heavy burden on the consumer, who is generally the weaker party
10
The official title of the Directive is „Council Directive 93/73/EEC of 5 April 1993 on unfair terms in
consumer contracts“, but in the time of elaborating this article there was no official Czech
translation.
11
Art. 3 of the Directive.
12
Art. 1 (1) of the Directive.
13
Art. 6 of the Directive.
14
Týč, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy. Linde, Praha, 2002, p. 92.
15
The European Court decisions C-240/98, C-244/98 and C-144/99.
16
Art. of the 8 Directive.
17
http://europa.eu.int/clab/
31
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
economically.18 According to the Austrian jurisdiction, the arbitration clause is
invalid because contravenes Section 14 of the consumer protection law (KSchG),
stipulating that for law suits against a consumer the court of jurisdiction can only
be fixed in the district in which the consumer's usual place of residence or work is
located.19 The Spain Court of Appeal of Vizcaya ruled that an arbitration clause
stated at the reverse of a standardised contract is an unfair and null term, because it
had not been individually negotiated with the consumer, and thus it seriously
limited breached good faith of the consumer and caused misbalance between the
contracting parties. In accordance with article 10 of the General Law for the
Defence of Consumers and Users, this term is null because it is contrary to good
faith and right balance of the mutual obligations prejudicing to the consumer.20 It is
therefore obvious that the European courts case laws recognise only a small
number of arbitration clauses in consumer contracts. Some legal orders of the
Member States provide exact regulations if the issue, e.g. the English Arbitration
Act states that arbitration clause stipulated before any dispute has arose, is
ineffective against the consumer, if the amount of a potential claim is less than
£5000.21
Alternative Dispute Resolution
According to the EU law, alternative dispute resolution (ADR) is likely to
play the future key role in settlements of transnational consumer disputes.
One of the first documents to reveal the intention of the European
Commission to support the Alternative dispute resolution is the Recommendation
98/257 EEC. The Recommendation formulates basic standards for this kind of
proceedings and formulates the basic principles that all existing bodies and bodies
to be created with responsibility for the out-of-court settlement of consumer
disputes should respect; it is the principle of independence, principle of
transparency, adversarial principle, principle of effectiveness, principle of legality,
principle of liberty, principle of representation. However, the Recommendation is
applicable to only those proceedings where the dispute is settled through an active
intervention of the third party, who proposes the solution for the parties. Therefore
in 2001 the European Commission rendered Recommendation 310/2001 EC
containing principles for proceedings where the third party acts as a conciliator, i.e.
guides the parties to a compromise, though does not submit any solution. The
second Recommendation formulates four principles: impartiality, transparency,
18
SE000077 https://adns.cec.eu.int/CLAB/SilverStream/Pages/pgCardFrame.html
19
AT001059 https://adns.cec.eu.int/CLAB/SilverStream/Pages/pgCardFrame.html
20
ES000643 https://adns.cec.eu.int/CLAB/SilverStream/Pages/pgCardFrame.html
21
Donna M. Bates: A Consumer’s DRAM of Pandora’s Box: Is Arbitration a Viable Option for CrossBorder Consumer Disputes? Fordham International Law Journal, no. 27, 2004, p. 842.
32
International and Comparative Law Review
No. 11/2004
effectiveness and fairness. Consequently the Recommendation initiated the
establishment of a database containing all organisations settled in the Member
States that deal with the alternative dispute resolution procedures and meet the
criteria provided by the Recommendations.22 On the other hand, it is still difficult
for the consumer to find an ADR procedure that would fit for the specific dispute.
The European Commission is aware of this problem and so it initiates the creation
of a network interconnecting all the institutions providing the out-of-court
settlement. On 16 October 2001 was launched the European Extra-Judicial
Network (EEJ-Net)23 which currently connects 15 Member States (all Member
states before the enlargement) plus Norway and Island. One year later was created
the Consumer Complaints Network for Financial Services (Fin-Net)24 that includes
all institutions providing ADR procedures for financial services.
Mediation
As already mentioned, the existing various types of alternative dispute
resolution can hardly be divided into al least basic categories, with one exception –
mediation. Mediation has become well-known for most lawyers as well as for
businessmen as an informal procedure led by an independent person trying to lead
the parties to settle their disputes. Unlike court litigation and arbitration, alternative
dispute resolutions and especially mediations are either regulated by national
statutes25 or this area of dispute resolution is purely beyond the interest of
legislators26. Contrary to arbitration, largely regulated by the international
conventions or model laws27, court litigations are regulated by nation laws and
other states are usually not willing to accept international adjustments.
The European Commission took advantage of this “legislative loophole” and
drew up the Green Paper on alternative dispute resolutions28. This draft supplied
with relevant questions was sent to the Member States to make remarks. The Green
Paper was of a great interest among lawyers as well as in non-governmental
organisations and institutions concerning with dispute settlement. However, the
survey of the received responses led to the conclusion that currently it is
impossible to elaborate a single legal document to comprise all types of ADR. It
22
http://europa.eu.int/comm/consumers/redress/out_of_court/commu/database.htm
23
www.eejnet.org
24
http://finnet.jrc.it
25
Act no. 420/2004 Z.z., effective for the Slovak Republic territory from 1. 9. 2004.
26
At present there is no legal act regulating mediation as an alternative dispute resolution for civil
matters in the Czech Republic.
27
The most successful act regulating arbitration on the international field is UNCITRAL Model Law
on International Commercial Arbitration, adopted in 1985. http://www.uncitral.org/en-index.htm
28
Green Paper on alternative dispute resolution in civil and commercial law, COM (2002) 196 Final.
33
Mezinárodní a srovnávací právní revue
číslo 11/2004
was decided to separate mediation from other types of ADR and the European
Parliament was invited to prepare a directive on mediation29. The Proposal on the
directive was adopted by the European Commission on 24 October 2004. During
the preparation works on the Directive many workshops dealing with the mediation
were held by the European Commission. This activity also brought into being the
European Code of Conduct on Mediation that was disclosed on July 2, 2004.
Consequently the mediator or the parties can decide to conduct the mediation
proceeding on the base of the Code.
Conclusion
Since one of the EU’s priorities is to increase confidence in transnational
consumer contracts and in foreign consumer law, respectively, the consumer
protection is a legal branch that has been is rapidly developing and changing. One
of the means to support such confidence is Regulation 2007/2004 EC. Pursuant to
this Regulation the Member States should create national institutions responsible
for pursuing and enforcement of the consumer law. We firmly believe that all
those EU measures will lead to simplification and transparency in settlements of
consumer disputes and thus to increased volume in trading.
29
34
Proposal for a directive of the European parliament and of the Council on certain aspects of
mediation in civil and commercial matters, SEC (2004) 1314.