Caritas 2003/2 - Charita Česká republika

Sdružení Česká katolická charita
CENA 10 Kč
Chráněné dílny (6)
Jindřiška Krpálková:
Zabraňme
obchodu s lidmi
Větrné mlýny
pro Angolu (11)
(8)
Sestra MARIE
GORETTI
(14)
obdržela cenu
Téma:
Osobní
Asistence
(3)
Kalendář
CENA UTRPENÍ
Před lety jsem viděl obraz naší planety. Byla namalována zlatem a dokola ji obepínal velký trnový
věnec. Trny byly dlouhé a ostré. Zlatem chtěl umělec
vyjádřit, že naše planeta je nesmírně cenná, protože ji
obohacuje život a je na ní mnoho krásy. A život by byl
úžasně krásný, kdyby nebyla tak pevně sevřena trním,
které naznačuje utrpení, bolest a smrt. Dá se říci, že
na naší zemi jsou světy dva. Svět zdravých, kteří ještě
velkou bolest nepoznali, a svět nemocných, kteří trpí
bez naděje na uzdravení.
V tyto dny se mi znovu ten obraz vybavil. Proč? Je
vyhlášen mezinárodní rok zdravotně postižených. A já
si znovu uvědomují i ty dva světy, ve kterých žijeme.
Svět zdravých a svět nemocných. Svět zdravých ví
pramálo o tom druhém světě. Snad také proto, že
o něm ani vědět nechce. Proto vítám iniciativu světového společenství a vyhlášení mezinárodního roku
zdravotně postižených.
Jistě to bude pro nás příležitostí dívat se také do
světa nemocných, přijímat je do svých srdcí, projevovat účastenství a snažit se jim pomáhat a také se
od nich učit. Jsem rád, že po změně společenského
systému u nás se i v tomto ohledu mnohé změnilo. Tělesně postižení se stávají součástí celého lidského společenství, budují se pro ně bezbariérové komunikace,
byty, sociální zařízení, chráněné dílny apod. Nejsou už
jen uzavřeni do svého ghetta jako v minulosti. Jsou to
lidské i Boží děti a jsou našimi bratřími a sestrami.
„Já pak jsem červ a ne člověk.“ Tato prorocká slova se
vyplnila na Pánu Ježíši. Ke kalvarské tragédii nedošlo
proto, že Pán Ježíš ztratil svou božskou moc. On se
vydal dobrovolně, aby přinesl oběť smíření za hříšnost
světa. Ježíšova bolestná smrt má proto tak velkou cenu,
že se svobodně rozhodl projít každou lidskou bolestí,
křivdou, ponížením, opuštěností i bolestí těla. Zásluhou
kříže Kristova se dostává zvláštní ceny i našim křížům.
Svým utrpením se stáváme spolupracovníky na díle
vykoupení. Ovšem i od nás čeká Bůh, že poneseme svůj
kříž dobrovolně a bez reptání. Svobodné rozhodnutí
pro oběti dodává i našim křížům vysokou cenu. Proto
Sv. Otec řekl ve Vídni nemocným a těžce postiženým:
„Máte takovou cenu, jakou má vaše srdce.“
Na postižené se díváme se soucitem a litujeme je
pro jejich ubohost. Ale napadlo nás někdy, jak se asi
na ně dívá Bůh, který zná cenu jejich srdcí? Často se
vzpíráme drobným protivenstvím, nechceme se smířit
s tím, co není podle nás. Uvědomili jsme si někdy, s čím
se museli smířit všichni těžce postižení?
Světu mohou tito lidé připadat zbyteční. Ale jen
proto, že svět nezná cenu utrpení a nic neví o ceně lidského srdce, které celý život
poslušně tepe pod křížem
bolesti a ponížení. Zná je
však Bůh a v této jistotě je
jejich útěcha i velká naděje.
P. Josef Zouhar
Prezident Diecézní
charity Brno
2
Stalo se...
• Diecézní charita Brno ve spolupráci s Oblastní charitou Břeclav od začátku roku
provozují sociálně právní poradenství v Zařízení pro zajištění cizinců v Poštorné.
• Oblastní charita Jihlava se v březnu přestěhovala na Jakubské náměstí.
• Jarní karneval s hrami pro děti uspořádali 19. března v Poradně pro děti a mládež
ve Žďáře nad Sázavou.
• Diecézní charita Brno se podílela na organizaci 5. Regionální konference nevládních neziskových organizací Jihomoravského kraje, které proběhly 25. března.
• Farní charita Žatec otevřela 1. dubna Občanskou poradnu. Největší zájem je zatím
o pomoc právníka.
• Oblastní charita Ústí nad Labem uspořádala 3. dubna v Městském divadle benefiční koncert na podporu sociálně slabých rodin postižených loňskými povodněmi.
• Mezinárodní den Romů si Oblastní charita Most připomněla 8. dubna Dnem otevřených dveří ve svém předškolním a odpoledním klubu pro děti.
• V brněnské Effetě – denním pobytu pro lidi s mentálním postižením a autismem
12. dubna předváděli pedagogové rodičům, jak zdobit květináče.
• Oblastní charita Most spolu s Diakonií Annaberg uspořádala počátkem dubna
v Mostě třídenní setkání na téma Rodina pilířem prosperity regionu.
• Sourozenci Ulrychovi se skupinou Javory zpívali 13. dubna v Mahenově divadle pro
znovuotevření hospice v konventu sester sv. Alžběty v Kamenné ulici v Brně, který
byl předloni zrušen.
• Rytířem Velkokříže Řádu sv. Silvestra papeže se stali bývalý politický vězeň Luboš
Hruška a Anton Hart, který přispívá ke smiřování českého a německého národa na
Chebsku. V Hruškově meditační zahradě s Památníkem obětem zla v Plzni se mj.
odehrávají duchovní akce Charity.
• Výtěžek benefičního koncertu Symfonického orchestru ZUŠ města Brna v Židenicích
putoval na podporu charitního Domova pokojného staří v Kamenné ulici v Brně.
• Charita se podílela na organizaci regionálních festivalů Jeden svět v Jihlavě a Ostravě, spolupráce trvala i v Českých Budějovicích.
• Při oslavách desátého výročí Oblastní charity Znojmo vystoupily pěvecké sbory
Libohlásek, Carmina Clara a Dyjánek.
• Kavárna s galerií Chráněné pracoviště Charity Zlín vystavovala v květnu a v červnu Obrázky z podzámčí malířky, zpěvačky a herečky Vlasty Kahovcové.
• Fotografie Petra Filo, dokumentující činnost Diecézní charity Brno, zdobily od
poloviny května prostor nové knihovny Filozofické fakulty Masarykovy uníverzity.
• Milovníci pěší turistiky vyrazili 17. května na první jarní pochod pro Hospic na
Svatém Kopečku u Olomouce.
• Koncem května navštívili zástupci Oblastní charity Jihlava centra Prevence pro
děti, mládež a mladé lidi družebního města Purmerend. Výpravy do Holandska se
zúčastnila i mládež z řad klientů.
• Farní charita Karlovy Vary uspořádala 28. května odbornou konferenci Alzheimerova demence.
• V klubu Mariánek Domova pro matky s dětmi v Hradci Králové 29. května přednášela lékařka Eva Čápová o psychickém vývoji pacholat.
• Děti z Komunitního centra Světluška v Ústí nad Labem-Střekově prožily poslední
květnový víkend v Ostrově. Pro mnohé z dětí byl víkendový pobyt prvním v životě.
• Oblastní charita Ústí nad Labem ve spolupráci s občanským sdružením La Chipen, Mateřskou školou Předlice, Městskou policií a o. p. s. Člověk v tísni připravila
1. června v Předlicích Den dětí.
• Denní stacionář pro děti a mládež s kombinovanými vadami v Poličce pořádal 6. června již 5. ročník hudební zahrady s vystoupením písničkářů a divadelních skupin.
• Jablonné v Podještědí přivítalo 7. června charitní poutníky z litoměřické diecéze.
• V rámci projektu „S občany ČR o EU“ informovala Diecézní charita Brno své klienty před blížícím se referendem.
• Na benefičním koncertu na pomoc lidem s roztroušenou mozkomíšní sklerózou
v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové zahrál 18. června Lukáš
Smolej na trubku a Lída Hanušová na varhany.
• Hudební skupina Lavina vystupovala 24. června na benefičním koncertu Oblastní
charity Žďár nad Sázavou. Výtěžek putoval na preventivní programy charitní
Poradny pro děti a mládež.
Osobní asistence
ASISTENTI,
... to jsou naše
prodloužené ruce
Setkání vozíčkářů
a osobních asistentů
na faře v Touškově.
Foto: archiv
ZASE JSME LIDMI
Večerní koncert pod širým nebem: Na
kraji hlediště sedí mladík a hlavou
pokyvuje do rytmu. Náhle mu z kolenou sjede přikrývka a odhalí invalidní vozík. Mladý muž vedle něj deku
zvedá a zakrývá chlapcovy nohy, aby
je chránil před nočním chladem.
Městský park: Mladá žena veze staršího muže. Plavovláska cosi vypráví
a muž na vozíku se usmívá. Dívka
drží zmrzlinu a každou chvíli dává
ochutnat svému společníkovi, který
má ruce bezmocně složené v klíně.
Ačkoliv ani v jedné z popsaných situací
se nejedná o příbuzné, vztahy mezi „partnery“ jsou blízké. Možná bližší než mezi
leckterými sourozenci či rodiči a dětmi. Ve
všech případech se jedná o osobní asistenty
a jejich klienty.
Plzeň je po Praze druhé město v republice, které – za finanční pomoci programu
Phare EU – před pěti lety zavedlo projekt
osobní asistence pro těžce zdravotně postižené. Zkušební provoz prokázal takovou životaschopnost, že v něm Plzeňští pokračují
dodnes. Projekt osobní asistence se rozšířil
i do dalších měst v Čechách, na Moravě a ve
Slezsku.
V okrasné Meditační zahradě Luboše
Hrušky v Plzni se koná jedna z četných společenských akcí. Mezi návštěvníky, kteří se
kochají působivou kompozicí dřevin, květin
a kamenné křížové cesty, projíždí na vozíku
i několik zdravotně postižených. Doprovázejí je většinou mladí lidé.
„Těžce handicapovaným lidem poskytujeme asistenční služby pohotovostní, nebo
terénní,“ vysvětluje zástupkyně ředitele
Městské charity v Plzni a vedoucí projektu
osobní asistence Anna Srbová. Pohotovostní služba pracuje v bezbariérovém domě
Vítr místo ponorky
Romek na výletě na zámku Kozel.
Foto: archiv
v Kaznějovské ulici. Všech šestatřicet bytů
pro imobilní občany je připojeno na dispečink. Kromě obyvatel domu v Kaznějovské
pomáhá asistenční služba dalším čtyřem
desítkám postižených.
Asistenční pohotovostní pomoc nyní zajišťují po sedm dní v týdnu civilkáři. „Kluci
jsou po celý den na telefonu. Pomáhají
s osobní hygienou, s manipulací postiženého, ale třeba i při úklidu a nákupech,“
říká Anna Srbová. Díky „klukům“ se tu
prý zcela změnila atmosféra. Zatímco dříve
hrozila postiženým, odkázaným jen na sebe
a své příbuzné, ponorková nemoc, mladí asistenti s sebou přinesli svěží vítr. „Nevím, co
si bez nich počneme, až bude civilní služba
zrušena,“ povzdychne si Anna Srbová.
Terénní služba znamená, že zdravotně postižený má svého osobního asistenta, který
za ním pravidelně přichází. Handicapovaný
tak může zůstat v domácím prostředí.
Spolu pak vykonávají činnosti, jimž by se
postižený věnoval, kdyby byl soběstačný.
3
Osobní asistence
Osobní asistentka Marcela Poláčková se svým klientem panem Josefem.
Chodí nakupovat, na procházky, k lékaři,
píší dopisy, čtou si. Asistenti však také pomáhají při osobní hygieně a úklidu.
„Já tuto službu vysvětluji tak, že když
postižený dostane chuť na kynutý knedlík,
pečovatelka mu jej koupí, ale asistentka
jej spolu s ním uvaří podle receptu jeho
babičky,“ říká Anna Srbová. „Asistenti – to
jsou prodloužené ruce a nohy postiženého.“
Spolehlivost, nejvyšší ctnost
Plzeňská městská Charita zaměstnává více
než 20 osobních asistentů, převážně z řad
studentů. Dva asistenti pracují na plný
úvazek. Jednou z nich je Marcela Poláčková.
Zdravotně postiženým pomáhá od svých 16
let. Dnes pečuje o osm klientů a doma o svou
sedmiletou dceru. „Po maturitě jsem pracovala jako účetní, ale nebavilo mě to,“ vzpomíná drobná blondýnka. „Tahle práce mě velice
těší. Každý máme jiné obdarování - já bych
třeba nedokázala být učitelkou. A když navíc
vidím tu vřelou zpětnou reakci!“ Za příklad
dává svojí klientku Jarku, kterou postihla
po druhém těhotenství roztroušená skleróza.
Dnes už neovládá žádný sval v těle kromě
hlavy a krku. „A ona přesto žije naplno,
více než kdekterý zdravý člověk. Má tolik
optimismu a vzácného černého humoru, že
pomohla i mně v době, kdy jsem prožívala životní krizi. Určitě se nedá říct, že pomáháme
- spolu s dalšími asistentkami - jen my jí! Ty
vztahy jsou obohacující vzájemně.“
A na čem podle Marcely Poláčkové při
osobní asistenci záleží nejvíce? „Myslím,
že na důvěře, toleranci a spolehlivosti. Spolehlivost je nezbytná. Jestli je na vás člověk
4
Foto: archiv
závislý, nemůžete si nepřijít a nechat ho bez
pomoci,“ upozorňuje tato přívětivá žena.
Paní Marcela právě sedí s dalším klientem na balkoně panelového domu. Čtou si
společně v učebnici ruštiny, kterou kdysi
mladý muž ovládal. Krutý osud zasáhl
Romka ve třiadvaceti letech. Jako student
4. ročníku vysoké školy se tehdy vrátil
z brigády domů a usnul. Netušil, že tatínek
ve vedlejším pokoji už nedokáže čelit těžké
nervové nemoci a rozhodl se spáchat sebevraždu svítiplynem. Romka, i když s těžkými
následky, ještě zachránili. Otce už ne. „Bez
Marcelky a civilkářů bych syna nemohla mít
doma. Vždyť já ho ani neuzvednu,“ posteskne
si Romanova maminka. Mladý muž má rád
procházky, ale dostat se z pátého patra ven,
bývá náročné. „Invalidní vozík se do výtahu
nevejde, proto ho musíme částečně složit
a Romka přidržovat,“ vysvětluje Marcela.
Jedním z častých a nezbytných úkolů
osobních asistentů je vyřizování úředních
věcí klientů. „Na mnoha úřadech jsou sice
výtahy, ale ovládat je většinou dokáže jen
doprovod. A přesto jsme na tom lépe než
jiná města a obce. Jejich obyvatelé nám
často závidí množství bezbariérových
dopravních prostředků a pochopení magistrátu. To není všude samozřejmé.“
Plzeňska. Ačkoliv je sama zdravá, více než
deset let věnuje všechny své síly invalidním
občanům. „Je to právě klient, který určuje,
v čem by mu asistent mohl pomoci. Spolupracovat mohou jen lidé, kteří si vzájemně
důvěřují. Vždyť klienti jsou svým způsobem
vydáni asistentům napospas.“
Některé zkušenosti, získané během existence projektu, jsou až dojemné. Třeba právě
Romka vytrhl jeden z asistentů z dlouhodobé
pasivity a dokonce ho přiměl ke komunikaci.
Odešel pak na studia, ale ještě dnes ho jezdí
navštěvovat. Jiný muž, nešťastný po úmrtí
své invalidní maminky, o kterou pečoval,
našel nakonec svůj nový smysl života právě
při práci osobního asistenta.
Evu Fikrlovou, předsedkyni Vozíčkářů
Plzeňska, zaskočil nemilosrdný osud před 20
lety. Řidič služebního vozu, ve kterém jela,
přehlédl přijíždějící vlak. Když se vrátila po
dvou letech z nemocnic a rehabilitací domů,
zemřel jí manžel. „Každý se musí se svým
postižením vyrovnat sám,“ konstatuje paní
Eva dnes už s životním nadhledem. „Mně to
trvalo pět let, než jsem se naučila dělat věci
jinak, než jsem byla zvyklá. Osobní asistence
je podle mne služba, která nám dává pocit,
že jsme zase normálními lidmi. Zřejmě proto
jsou osobní asistenti mezi našimi členy tak
oblíbení. Kéž by jich bylo víc.“
A konečně - tato služba je velmi prospěšná i pro asistenty samotné. „Člověk získává úplně nový pohled na svět,“ přiznává
studentka Klára. „A také zjišťuje, že tito
lidé mají žebříček hodnot mnohem srovnanější, než my takzvaně zdraví.“
Irena Kastnerová
OBĚD PRO PŘÍTELKYNI
Důvěra je nezbytná
V prosluněném bytě sedí za stolem stařenka. Hrbí se nad vkusně
naservírovaným obědem a těší se
návštěvě. Mluví trochu stěží, ale
ráda. „Ráno čekám na holky, aby mi
sundaly nohy z postele a posadily
mě na ten - já tomu říkám gramofon.
V poledne mi přinášejí jídlo. Nemůžu
chodit a Charita mi moc pomáhá. Ta
obsluha je jedinečná,“ říká a snaží se
příliš nezadýchat.
Asistentem nemůže být každý. „Takovou
službu může vykonávat jen člověk, který se
dokáže vcítit do situace druhého a který ho
zároveň dokáže respektovat,“ doplňuje informace Jaroslava Mossóczyová, dispečerka
osobní asistence a členka výboru Vozíčkáři
Monika, osobní asistentka, pracuje pro znojemskou Charitu teprve tři měsíce. Avšak jak
to chodí u paní Antonie, zná dokonale. Pracuje rychle, ale nikdy se nezapomene zeptat
na potřeby své svěřenkyně. Před odchodem
Osobní asistence
přesně ví, jak ji pohodlně usadit, jak jí přes
ramena i navzdory teplému počasí přehodit
svetr, jak moc přivřít dveře, aby měla paní
přehled o chodbě, a připomíná jí svůj opětovný příchod ve večerných hodinách. Po chvilce
již spěchá autobusem k dalšímu klientovi.
„Poprvé jsem měla šílený strach ze setkání,
ale předčilo to všechna mé očekávání. Moje
představa o osobní asistenci byla úplně jiná.
Říkala jsem si, že bych tuhle práci nemohla
nikdy dělat. Přesto jsem to zkusila jako dobrovolnice, začalo mě to bavit, a nakonec jsem
změnila i zaměstnání prodavačky,“ líčí své
začátky Monika. „Klienti jsou teď spíše moji
přátelé. Povídáme si, navzájem se povzbuzujeme. Nejvíc mne baví kontakt s lidmi. Ráda
se o ně starám,“ dodává.
Každodenní doprovázení
Jirka má od dětství nepohyblivou dolní část
těla. Přesná diagnóza však pro nikoho z nás
není důležitá, ani pro Moniku. Osobní asistence se nesoustřeďuje na handicap člověka,
ale rozvíjí kvalitu života v oblastech, které
nejsou postižením úplně omezeny. U Jirky
je Monika teprve po druhé. Učí se zacházet
s podpůrným elektrickým zařízením na lůžku. I přesto, že Jirka nedokáže mluvit nahlas
a často je nutné odečítat ze rtů, Monika mu
rozumí poměrně dobře. S jeho maminkou
chystají jídlo a za chvíli možná vyrazí na
projížďku s vozíčkem. Návštěvou, která trvala přes hodinu, však práce nekončí. Monika
pracuje od pondělí do neděle, volný víkend
má jen jednou za 14 dnů. Unavená prý občas
je, ale zároveň říká, že v každém zaměstnání
se s tím musí člověk poprat.
„Projekt vznikl díky charitnímu dobrovolnickému centru. Ze začátku osobní asistenci
poskytovali pouze dobrovolníci. Nyní máme
3 zaměstnankyně, 5 stálých dobrovolníků a asi
20 na občasnou výpomoc. Ve znojemském regionu je tato služba nesmírně důležitá. Zejména
pro lidi na venkově,“ vysvětluje Markéta
Bílková, která projekt vede. Osobní asistence
je sociální službou. Asistenti nemusejí být
odborně kvalifikováni, jejich školitelem je
samotný klient. Ten si řekne, co je pro něho
důležité a co má asistent dělat, aby mu byl
užitečný. Nemusí se vždy jednat o pomoc při
sebeobsluze. Lidé s postižením často potřebují
„jen“ doprovod na vycházce nebo kamaráda
do kina. „Nevidím důvod, proč by například
lidé po autonehodě nemohli i nadále chodit do
přírody, do divadla, sportovat. Jediný rozdíl je
v tom, že tuto činnost již nemohou dělat bez
pomoci druhého. Staří nebo handicapovaní
lidé mají stejné právo na plnohodnotný život
jako my ostatní,“ dodává Markéta Bílková.
Ačkoliv je osobní asistence placenou službou, částka za hodinu je nízká, aby si ji mohla
dovolit většina potřebných. Avšak celkové
náklady projektu výnos nepokryje. Finanční
podpora Charity tedy nemusí spočívat jen
v zakoupení potřebních zařízení nebo pomůcek, ale také v uhrazení mezd pracovníků.
To se ve Znojmě podařilo. „Lidí potřebujících
pomoc osobní asistence je v našem regionu
mnoho. Jediné dilema, které nás tíží, je volba
mezi tím, jestli pomoci opravdu všem, ale jen
v něčem, nebo pouze několika lidem, ale komplexně. Obojí je pro nás zatím nedosažitelné,“
uzavírá Markéta Bílková.
Monika pomáhá od pondělí do neděle, volný víkend má dvakrát do měsíce.
Diana Thuyet-Lan Kosinová
Foto: autorka
TŘI
OTÁZKY
PRO
Mgr. Janu Vážanovou
ředitelku Hospice na Svatém
Kopečku u Olomouce
Jak se liší vaše představy, s nimiž jste
téměř před rokem nastupovala na místo
ředitelky hospice, od skutečnosti, kterou
jste za půl roku provozu prožila?
Když jsem nastupovala na místo ředitelky
hospice, zbývalo pár měsíců do jeho otevření. Tu dobu jsem využila nejen k praktickému zajišťování všeho potřebného pro hospic
včetně konkursů na personál. Prošla jsem
také několika stážemi v hospicích. Věděla
jsem tedy zhruba, do čeho jdu, ale překvapilo mne neuvěřitelné množství zákonů
a předpisů, které musíme znát a dodržovat.
Máte celkem 45 zaměstnanců, z toho
25 zdravotních sester a pečovatelů, tři
lékaře, sociální pracovnici a ostatní
personál. Do hospice chodí pomáhat také dobrovolníci, kteří se věnují klientům
– povídají si s nimi, čtou jim, vozí je na
vycházky. S jakými problémy se potýkáte?
Hospic sídlí ve staré budově, která se musela přizpůsobit požadavkům provozu hospice
a zároveň se musely vzít v úvahu další věci
– třeba požadavky památkářů. Výsledkem
byla řada kompromisů, a tak se dnes například potýkáme s nedostatkem personálního
zázemí. Trochu jsem zklamaná z toho, že se
nám nedaří přesvědčit rodiny klientů, aby
s nimi trávily více času. Myslím že společnost zatím není příliš připravená prožívat se
svými blízkými poslední chvíle jejich života.
Cítíte podporu veřejnosti a úřadů? Co
hodnotíte jako zdařilé?
Myslím, že po složitých začátcích se daří provoz stabilizovat. I když je stále co zlepšovat,
chod hospice už nabývá stálý řád, vytříbil
a ustálil se také odborný personál, stmelil
pracovní kolektiv. Je třeba neustále shánět
peníze, těch není nikdy dost. Ze strany úřadů sice podporu máme, ale často jen slovní.
Ale máme radost, že se nám daří naplňovat
duchovní poslání hospice. Klienti, jimiž jsou
lidé bez rozdílu vyznání a tedy i nevěřící,
-ivmají zájem o duchovní službu.
5
• V rámci projektu „S občany ČR o EU“informovala Diecéz
Chráněné dílny
Kam s tou starou televizí?
Postižení pomáhají při separaci odpadu
Nesedět jen doma před blikající televizní obrazovkou a vytáhnout paty
mezi lidi – to je základní potřebou
každého, kdo se ocitl bez práce. Jenže v době, kdy na úřadech práce stojí
fronty zdravých a mladých lidí zůstává zaměstnání pro mnoho handicapovaných jenom vytouženým snem.
Pro několik z nich se však
díky charitním chráněným dílnám stala
touha po uplatnění
skutečností. Jednou
z možností, jak zaměstnat postižené,
je vytváření nových
pracovních míst při
separaci technického odpadu v rámci
projektu Equal. Tento
projekt je financován
především z Evropského sociálního fondu a ze
zdrojů Ministerstva práce
a sociálních věcí.
Tomáš nakonec
zakotvil v ostravské
chráněné dílně.
Foto: autor
„Kreslení je jediná
práce, kterou bych
mohl dělat déle,“
říká Pavel Hikl
Foto: autor
6
Evropa už recykluje
Ve Finsku, Itálii nebo Rakousku se při boji
s nezaměstnaností pustili zároveň i do boje
s rostoucími horami odpadu. Také u nás
začínají podle zahraničních zkušeností vznikat chráněné dílny na zpracování starých
elektropřístrojů a jiných opotřebených věcí.
Separaci a zpracování odpadu začali provádět v chráněných dílnách Charity Opava
ve Velkých Hošticích a následně i v Charitě
svatého Alexandra v Ostravě.
„Před devíti měsíci jsme ve Velkých Hošticích otevřeli zkušební pracoviště. V loňském
roce se zpracovalo šedesát tun starých koberců na palivo pro pece v cementárnách,“
říká vedoucí chráněných dílen Charity Opava
Leon Jurášek. Kromě koberců zpracovává
deset mužů staré televizory a jiné elektrospotřebiče, které svým majitelům dosloužily.
Náplní práce je pro muže předdůchodového
věku také rozebírání kabelů. „Za den očistím
tak dvě kila drátů,“ říká pětačtyřicetiletý
Josef Kubný, který ještě nedávno podnikal
jako soukromý autodopravce. Neustálé
sezení za volantem, únava, stres a poničená
záda z otřesů v náklaďáku jej přivedly do
zní charita Brno své klienty před blížícím se referendem.
Chráněné dílny
Zlomek z původní hmotnosti pak skončí na
skládce. „Během měsíce po otevření zkušebního provozu společné chráněné dílny
Charity sv. Alexandra a OZO Ostrava jsme
zpracovali tisíc starých televizorů, což je
24 tun nebezpečného odpadu,“ vypočítává
ředitel firmy OZO Karel Belda. „Za rok se
tak rozebere na druhotné suroviny 144 tun
odpadu. Tato činnost má bezesporu také
nemalý ekologický význam,“ dodal ředitel,
který plánuje činnost rozšířit také na zpracování starých praček a ledniček. V dílně
by pak místo současných pěti pracovníků
mohlo najít uplatnění až deset lidí.
Repasované z Repanetu
Zaměstnanci dílny ve Velkých Hošticích: „Chlapi, pro dnešek padla, zítra pojedem dál.“
denně. Uživit se tím nedá, ale když jsem se
na to dal, tak s tím musím bojovat,“ dodává
odhodlaně zaměstnanec chráněné dílny.
Zkrácená pracovní doba je v případě zaměstnání zdravotně postižených nutností.
„Chráněná dílna je tu proto, aby ochránila
zbytky zdraví lidem, které nám posílá úřad
práce. Proto se musí vytvořit jiný pracovní
režim než v běžném zaměstnání,“ vysvětluje
Leon Jurášek. Čtyřhodinová pracovní doba
vyhovuje čtyřiadvacetiletému Pavlu Hiklovi.
„Osm hodin nevydržím dělat. Po osmi hodinách jsem mimo,“ říká vyučený kuchař-číšník, který předtím pracoval v konzervárně
Seliko a roznášel noviny pro PNS. „Jediná
práce, kterou bych mohl dělat déle, je kreslení,“ říká mladý umělec, který vytahuje ze
starých elektromotorků měděné dráty a plní
jimi krabici. Dílnu, kde s ostatními kolegy
pracuje, vyzdobil svými kresbami afrických
slonů. „Bavilo by mě malovat na hrnky nebo
ilustrovat knížky, ale problém je, že nerad
čtu a kreslím pomalu,“ dodává Pavel Hikl.
Jsi-li nemocný, tak jdi!
Kvůli epilepsii si pětadvacetiletý Tomáš
z Ostravy nemohl sehnat práci řadu měsíců. „Vyučil jsem se prodavačem a pracoval
v obchodě u tety. Byl to menší obchod a neuživil nás, proto jsem musel skončit. Hledal
jsem zaměstnání v hypermarketu, mluvil
se třemi vedoucími, ale když se dozvěděli,
že mám ZPS, nechtěl se se mnou šéf hypermarketu vůbec bavit. Skončil jsem tedy na
úřadu práce,“ vypráví Tomáš, který dnes již
dva měsíce rozebírá televizory, rádia a další
vyhozené elektrospotřebiče. Práci získal
Foto: autor
díky spolupráci Charity svatého Alexandra a podniku OZO Ostrava s.r.o. V nové
chráněné dílně na zpracování odpadu v Ostravě získalo práci pět mužů, které v jiných
profesích znevýhodňují tři písmena – ZPS.
Být spoluobčanem se změněnou pracovní
schopností není žádný med. Tisíce mužů
a žen, které nemoc, úraz nebo vrozená vada
znevýhodňuje na trhu práce, o tom ví své.
Pokud práci nemůže najít zdravý člověk, je
mnohem větším problémem hledání práce
pro handicapované. Zmírnit trvalý nedostatek pracovních příležitostí mají právě
chráněné dílny a chráněná pracoviště.
Co ukrývá spotřebič
Žijeme v době, kdy lidé stále kupují nové
a nové věci a staré jen tak vyhazují. Vysloužilé televizory, pračky, videa, rádia,
gramofony, ale i první typy počítačů končí
v kontejneru na odpad. Podle pracovníků
firmy OZO vzniká odložením staré černobílé nebo barevné televize vzniká přibližně
24 kg nebezpečného odpadu, který donedávna končil na skládce zahrabaný mezi ostatními odpadky. Díky chráněné dílně, která
televizi rozebere do posledního drátku,
zůstává ušetřeno asi 5 kg tištěných spojů,
z nichž se další cestou získávají barevné kovy. Dřevěná nebo plastová krabice televizoru váží asi 8 kg. Dřevo se použije jako palivo
do pece a plast se dále zpracuje. Skleněnou
obrazovku ve firmě DAKOL složitým procesem rozřežou a vyčistí a tím zůstane zhruba
18 kg skla pro recyklaci ve sklárnách. Kabely z jednoho přístroje váží asi 0,2 kg a z jedné televize tak nakonec zbude jen desetina.
Ve Finsku funguje na podobném principu
již řadu let projekt Elware, který dává práci
lidem z řad dlouhodobě nezaměstnaných,
včetně imigrantů či uprchlíků. „Dnes v našich deseti sociálních dílnách, které zpracovávají elektronický odpad, pracuje tři sta
obtížně zaměstnatelných lidí,“ uvedla Eeva
Loukola zastupující finský projekt Elware.
Za rok tato severská země vychrlí sto tisíc
tun nepotřebných počítačů, televizorů
a rádií, které je možné v dílnách recyklovat.
Podle analýzy, kterou Finové vypracovali,
by se v Evropské unii na zpracovávání šesti
milionů tun elektronického odpadu, které
jednotlivé země za rok vyprodukují, uživilo
celé jedno město - až dvacet tisíc lidí.
V sousedním Rakousku fungují „Centra
pro opravy a životní prostředí“, zaměřená na
opravy domácích spotřebičů. „Kromě postižených u nás najdou uplatnění také lidé, kteří
jsou ve věkové kategorii nad padesát let a jen
těžko hledají místo,“ uvedla Andrea Grabher
z projektu Repanet. „Ze sběren získáváme
nefunkční televizory, počítače, vařiče nebo
ledničky, které v našich dílnách opravujeme
a pak prodáváme,“ vysvětlila činnost v sociálních dílnách Andrea Grabher a dodala,
že filozofie Repanetu je nejen zaměstnávat
zdravotně nebo věkově znevýhodněné občany,
ale také díky jejich práci vytvářet zisk, který
znovu investují do sociální sféry.
Ve všech západoevropských zemích je zaměstnávání občanů se změněnou pracovní
schopností zvýhodněno dotacemi z úřadů
práce a zákony, které vznik nových pracovních míst podporují. Ve Finsku je za sociální
pracoviště považován podnik, který zaměstnává třicet procent postižených pracovníků.
Podle české legislativy je označováno jako
chráněná dílna pracoviště, kde je handicapovaných více než polovina zaměstnanců.
Pavel Siuda
7
Rozhovor
To hlavní, co potřebují,
je přijetí od ostatních lidí
S Jindřiškou Krpálkovou o pomoci
obětem obchodu s lidmi
Jednou z oblastí, poměrně novou,
kde se Charita snaží lidem pomáhat,
je pomoc obětem obchodování s lidmi a nucené prostituce. V dubnu se
konalo v Brně mezinárodní setkání
organizací, které se zabývají právě
touto problematikou. Českou katolickou charitu na něm zastupovala
Jindřiška Krpálková, koordinátorka
projektů s touto tematikou.
Které organizace se brněnského workshopu zúčastnily a jaký byl jeho cíl?
Bylo to pracovní setkání, které pořádala
Konference evropských církví (CEC). Workshopu se účastnilo na 40 delegátů a delegátek, zástupců evropských církví, Charit nebo Diakonií. Cílem bylo spojit síly v pomoci
obětem obchodování s lidmi v zápase s tímto
ničivým jevem, který se v posledních letech
velmi rozmáhá. Statistiky jsou neúplné, ale
podle údajů Spojených národů se ročně půl
milionů lidí na světě stává obětí obchodování. Možná je to dokonce osm set tisíc - strašně vysoké číslo.
Jaký byl hlavní výstup?
Konferenci předcházely aktivity v rámci
CEC. Na její půdě působí teoložka Rev. Eva
Vogel- Mfato, která připravila informační
publikaci, nad jejímž textem jsme společně
rokovali a připravili její konečnou podobu.
Publikace je k dispozici církvím, sborům,
společenstvím, tomu, kdo má o tuto problematiku zájem. Snaží se rychle seznámit
převážně církevní veřejnost s tím, co se děje,
jak se pole obchodování s lidmi rozrůstá.
Snaží se přispět k tomu, aby křesťané vzali
část odpovědnosti za tento jev a aby pomohli
zmírňovat jeho bolestné následky. Publikace
obsahuje také liturgickou část, která má
usnadnit sborům a farnostem přenést tuto
problematiku do církevního života. V Brně
8
jsme se dohodli, že publikace bude přeložena do češtiny. Ekumenická rada církví
v ČR si vezme na starost její distribuci do
sborů, farností a společenství. Cíle jsou informovat, že tento jev existuje, informovat
o tom i klienty erotických klubů a prostitutek na ulici. Možná se nám to nebude
líbit, ale mezi nimi jsou také křesťané, a to
v nemalém počtu. Dalším cílem je zapůsobit na muže, aby si byli vědomi své spoluzodpovědnosti za stávající situaci. Aby
hledali příčiny, které je mohou vést k tomu,
že se stali uživateli sex bussinessu .
V Brně jsme byli nejen za Sdružení Česká
katolická charita, ale také za skupinu CAT
(Christian Action and Networking against
Trafficking in Human Beeings). Tento projekt původně vznikl na katolické půdě a jmenoval se COATNET (Catholic Organizations
against Trafficking), později se přidaly další
křesťanské organizace. Projekt CAT je
koordinován Církevní komisí pro migranty
v Evropě a je financován v rámci programu
STOP Evropskou komisí.
Náplní jsou návštěvy jednotlivých organizací v jejich zemích, přednášky, diskuse,
vypracovávání informativních i odborných
materiálů, příprava kurzů pro další pracovníky, případně dobrovolníky. Jde o to, aby
se pracovnice (většinou tento typ sociální
služby vykonávají ženy, muži jsou spíše
výjimkou) osobně znaly a věděly, komu předávají své klientky, které jsou často ve velmi
špatném fyzickém i psychické stavu a často
mají s sebou své malé děti. Aby pracovnice
věděly, jaká péče může být klientkám v té
které zemi poskytnuta, jaké je společenské
a politické klima v té které zemi a učily
se jedny od druhých přenášet pozitivní
vzory a lobovat za lepší legislativu, lepší
podmínky pro ty, kdo se stali obětmi a touží
začít nový a svůj život.
Klientkami našich organizací jsou často
velmi mladé ženy i nezletilé dívky, kterým se
podařilo z hrůzy zotročení uniknout. Často
přijdou těhotné nebo s dítětem. Lepší život
pro vlastní dítě bývá silnou motivací. Kromě
nasycení, ubytování, získání platných dokumentů, nalezení smysluplné práce, potřebují
přijetí od ostatních. Když se dívka či žena
vyváže z celého procesu sex bussinessu,
potřebuje se vrátit do společnosti. V této
oblasti se snažíme hodně pomáhat, dávat
najevo lidské přijetí. Několik klientek s naší
pomocí navázalo nové lidské vztahy, našlo
si zdravé a dobré prostředí k životu. Někdy
najdou své místo ve farních skupinách či
sborech, jejich děti jsou pokřtěny... Je radostné vidět, že se to daří.
Jak dlouho se této práci věnujete?
Touto problematikou se na půdě Charity
zabývám od loňského října. Paní Helena
Faberová, která s námi dodnes spolupracuje, shání a získává pro pomoc klientkám
finanční prostředky, pro tuto problematiku
před lety získala Unii katolických žen a také způsobila svým vlivem, že tuto práci
podpořila Česká biskupská konference.
Potom se této problematice ve Sdružení
Česká katolická charita věnovala dva roky
kolegyně Helena Kavanová, která již začala s přípravou budování charitní sítě.
Jaké jsou podle Vás nejčastější příčiny prostituce a prodávání žen pasáky?
O příčinách prostituce můžeme hovořit
hodiny. Často se uvádějí důvody ekonomické. Ženy, které jsou z prostředí, kde je
bída a hlad, se buď dobrovolně rozhodnou
vydělávat peníze tímto způsobem, nebo se
někdy stává, že je prodá rodina, která se
rozhodne, že jedno dítě tímto způsobem
obětuje. A je to pro ni pak zdroj obživy.
Těchto těžkých rozhodnutí a podmínek pak
využijí kuplíři pro svůj bussiness. Jindy se
stane, že mladá dívka si přeje poznat svět,
naučit se cizí řeči, vydělat si peníze, má sny
o dobrodružství, o princi na bílém koni...
A stane se docela lehce a rychle snadnou
kořistí obchodníků s lidmi.
Myslím, že je velmi málo případů a že
jsou to spíš mýty, že prostituce je prostě
lehký způsob obživy. Mezi prostitutkami
Rozhovor
a ženami, které jsou prodávány, jsou často
ženy, které byly v mládí znásilněné nebo
zneužívané blízkou osobou. Jejich náhled
na vlastní tělo se změní, sebeúcta k sobě
jako k lidské bytosti se úplně ztratí. Často,
když se pátrá po příčinách, tak tyto skutečnosti jsou někde za tím: že žena, která
byla v dětství zneužívána nebo znásilněna,
se stává prostitutkou. Ekonomické důvody
samozřejmě existují také. Příčinou je
vlastně zoufalství, beznaděj, chudoba, bezradnost, neznalost, že si dívka, žena myslí,
že nemá jinou šanci. Ale je také dobré
vědět, že i když si možná někdy na začátku
zvolila svou cestu „dobrovolně“ (z nějakých
důvodů), rozhodně si nezvolila, že bude prodávána z místa na místo, zbavena osobní
svobody, dokumentů, že bude hladová,
zbitá, znásilňovaná, vykořisťovaná….
Někdy se mluví o tomto obchodu jako
o moderním otroctví, kdy se dívky nebo
ženy dostanou do područí a takové moci obchodníků, že se stávají otrokyněmi. Myslím
ale, že je to spíš účelová věc, že ty ženy jsou
týrány, jsou vyhladověny, jsou znásilněny
proto, aby byly lehce manipulovatelné, aby
moc nad nimi byla větší. „Obchodníci-majitelé“ jim zabaví dokumenty, znemožní jim
s kýmkoliv se stýkat. Je to propracovaná
technika obchodu s lidmi. Hlavní příčinou
je, že existuje poptávka, že jsou klienti,
kteří chtějí využívat těchto služeb, a proto
samozřejmě rychle roste nabídka.
V našem prostoru po roce 1989 obchod se
ženami a prostituce velmi vzrostly. Otevřely
se hranice liberálních zemí i zemí na východ
od nás, kde je veliká chudoba. V Moldávii
nebo na Ukrajině existují vesnice, kde už
téměř vůbec nejsou ženy. Buď byly odvezeny,
nebo samy odjely.
Občas slyšíme, že studentky provozují tzv.
příležitostnou prostituci. Tímto způsobem si
vydělávají peníze, a nepřijde jim to škodlivé.
Ovšem často se stává, že se takto snadno
stanou oběťmi násilí. Chtějí se naučit řeč,
pracovat na západě jako au-pair, nebo tančit
v baru. Tyto dívky se stanou snadnou kořistí
agentur, které jim slíbí, že jim vše zařídí.
Vezmou jim pasy, vzbudí v nich dojem, že zařizování stálo spoustu peněz a že tedy mají
u nich velký dluh. Dívky přejedou hranice
a zjistí, že se staly obětí obchodování a budou prostitutkami. A už se od toho nedokáží
osvobodit, protože to je někdy hodně těžké
a vlastně i život ohrožující. Jsou vyhladovělé, někde zavřené, jsou znásilněny, nevědí,
kde jsou. A přitom jejich motivy byly jiné:
naučit se řeči, cestovat, podívat se do jiných
zemí, potkat dobrodružství. Taky měly své
sny, že někde potkají prince – bohatého,
krásného a hodného ženicha.
S kým Charita spolupracuje?
S neziskovým organizacemi i státní správou. U nás fungují Rozkoš bez rizika, La
Strada. Odbor prevence kriminality ministerstva vnitra ve spolupráci s La Stradou
a Charitou připravuje projekt spolupráce,
který je financován ze Spojených národů.
Cílem ministerstva vnitra je získat svědectví žen-obětí, aby mohli být obchodníci a jejich sítě odhaleny. Charita se zase zaměřuje
na pomoc obětem obchodování. V poslední
době se snažíme také vypracovat programy pro klienty prostitutek, ale především
se zabýváme obětmi.
Jak dlouho to trvá – od prvního setkání, když klientku odvezete do chráněného bytu a ona se začne adaptovat,
a když to dobře dopadne, než odejde do
normálního světa?
Krizové období může trvat 14 dní až 3 měsíce. Ale pobyt u nás je někdy docela dlouhý,
třeba 2 roky. I potom se snažíme mít
kontakt s klientkou, pokud ona o to stojí.
Pochopitelně je naším cílem tzv. zplnomocňování klientky, kdy jsme si vědomi toho,
že naše pomoc je určitá forma podpory,
která přichází tam, kde si klientka zatím
neporadí sama. Ale stále je to vyjednávání
s ní, jaká ta pomoc bude, co potřebuje. Asi
po půl roce začíná snaha, aby měla svůj
byt. Pracovnice Charity klientku navštěvuje, snaží se ji podpořit v jejích aktivitách,
a potom (což může být i třeba až za dva tři
roky), když se oboustranně zdá, že už je
samostatná, žije samostatně. Je jen na ní,
jak se dál zapojí, jak bude žít....
Co považujete za úspěch?
Léta pracuji s ženami, které mají problémy, které se třeba musely uchýlit někam
do azylu. Dříve sociální pracovnice zastávaly názor, že nejlepším řešením je, když
se takovým ženám děti odeberou a jsou
umístěny do kojeneckých ústavů nebo státních domovů, protože žena se o ně nebude
schopna postarat. Pro mne je úspěch, když
dítě může jakoukoli dobu zažít, ochutnat,
jak vypadá rodina. U obětí obchodování,
stejně jako obětí domácího násilí nebo nucené prostituce, to platí stejně. Jestli někdy
pozná aspoň na chvíli obyčejný život, že na
ní někomu záleží, na chvíli zažije normální
stravování, normální spánek, zájem druhých lidí, jestli její dítě na chvíli ochutná
kousek obyčejného života, kde není bití,
hlad, alkohol, kde není mnoho podivných
krutých věcí, kterým nerozumí, tak to považuji za úspěch. Máme klientky, které už
několik let žijí pěkným způsobem. Ale také
se stane, že se některé vrátí k prostituci, ke
svému pasákovi, do erotických klubů.
Obchodníci někdy mají víc žen na prodej,
ale někdy má žena svého pasáka, který
je na ní přisátý. Ona žije jakoby sen, že
má muže. Ve skutečnosti ji muž naprosto
využívá a má veškeré peníze, která ona
prostitucí vydělá. Utratí si je za své účely
a ona je pro něj zdroj výdělku. Takový
člověk udělá vše proto, aby jí znovu našel
a zmanipuloval ji, třeba přes děti. Někdo
ji prozradí, ona nevydrží ten tlak a vrátí se
ke svému trýzniteli, k nesvobodě, do bídy,
k nedůstojnému životu. Udělá to ze strachu, z mnohých důvodů, z bezradnosti ...
To se všechno stává, přesto to ale není
důvod přestat těmto ženám-obětem pomáhat. Spíše musíme přemýšlet, jak jim
pomáhat účinněji.
Marta Fišerová
9
Aktualita
BOLÍVIE
Tančníci na fiestě v okresním městě San Ignacio de
Moxos.
Foto: autor
Domy v San Fransisco de Moxos.
Foto: autor
Bolivijský chlapec.
Foto: autor
život a smrt
stále vedle sebe
Pamatuji si první porod, u kterého jsem byl.
Mladá maminka čekala druhé dítě. Protože
je ještě „před termínem“, chce padre udělat
ultrazvuk. Během vyšetření však porod
začíná, a než bys řekl švec, je na světě kluk
Juan. Zabalit do alobalu, zvážit, změřit,
ošetřit pupeční šňůru. Nemohu najít svorky
a padre křičí, abych už se naučil, kde co leží.
Je to první vážný spor v afektu, padre se potom omlouvá. Nikdo mi totiž nestačil před
tím ukázat, kde jsou svorky uložené. To bylo
před měsícem, od té doby byly porody už čtyři, podstatně obtížnější. Asistovali jsme také
u porodu v chatrči v hrůzných hygienických
podmínkách. Vedle palandy, na které leželo
v hadrech dítě ještě spojené pupeční šňůrou
s rodičkou, byla v hliněné podlaze vykopaná díra. Bolívijci mají takový zvyk zakopat
placentu na místě, kde se dítě narodí. Pak
říkají hrdě: tady jsem se narodil - a ukazují
na ono místo v podlaze. Kontrasty, s nimiž
se v Bolívii setkáváte na každém kroku.
Jednou porod vedený nejmodernější technikou a vzápětí takový, jaký jsem popsal.
V bolivijské misijní stanici San Francisco
de Moxos jsem před lety působil jako dobrovolník u českého jezuity, lékaře otce Jana
Palackého. Na okraji Amazonské nížiny,
v místech, kde žije převážně původní indi-
10
ánské obyvatelstvo. Během pobytu se také
„přetavily“ moje původní představy o humanitární pomoci do zahraničí. Pohled na
frontu lidí čekajících na příděl rýže (mouky,
šatstva) je smutný. Tento způsob pomoci
nestimuluje lidi k aktivnímu přístupu
ke změně svého osudu. Samozřejmě jsou
situace, kdy je tato pomoc namístě – války,
přírodní katastrofy, hladomor. Ale důležitější je „vtáhnout“ lidi do aktivity a přitom
jim nevnucovat svůj pohled.
Příjemným zážitkem bylo naopak vyučování v obyčejné vesnické škole. Děti si
večer přicházely napsat úkoly do místního
internátu, kde večer svítí elektrické světlo
a kde se mohou poradit s vychovateli-středoškoláky. Ti pomáhají jako dobrovolníci
po ukončení střední školy s výchovou dětí,
které nemohou denně docházet do školy
kvůli velkým vzdálenostem.
A další případy - ve čtyři ráno nás budí
zvonek - přišel muž, že mu zemřel děda. Je
tma, tak jdeme padremu svítit při obhlídce
mrtvého. Při odchodu z jeho domu se srazíme se skupinou lidí, kteří k nám vedou
k porodu maminku. Stačíme se jen umýt
a porod začíná. Během hodiny je na světě
kluk. Rozednilo se a my se vracíme do domu
mrtvého provést konzervaci těla. Ve zdejších
podmínkách je to téměř nutnost. Padre
svěřuje tu práci mně a jen mě naviguje. Je
to poprvé, co se dotýkám mrtvého člověka.
Po injektáži formaldehydem odcházíme.
Další den se náhodou dostanu k tomu, když
vnuk zemřelého vyrábí svému dědovi rakev.
Pomáhám mu a zase cítím to, co se u nás
vytratilo. Život a smrt jdou stále vedle sebe.
V jednom okamžiku smrt a vzápětí se rodí
nový život. Nebo naopak. A lidé tady to vnímají jako normální koloběh života.
Po návratu z Bolívie jsem hledal mezi
neziskovými organizacemi takovou, která
se nejvíce blížila mým „přetaveným“ představám. Zaujal mne projekt známý pod
názvem Adopce na dálku, jehož podstatou
je finanční podpora vzdělání konkrétního
dítěte v cizí zemi. Tak posléze vznikl projekt
Padrinazgo sin Fronteras – Kmotrovství bez
hranic pod Diecézní charitou Plzeň. Projekt
Adopce na dálku – Bolívie byl oficiálně zahájen letos v březnu. Dosud nám bolívijští
partneři zaslali data 41 dětí vybraných
v 8 internátech departamentu Beni. Partnerskou organizací je Carita Beni – obdoba
naší diecézní Charity, patronát nad projektem na bolívijské straně převzal Manuel
Eguiguren, pomocný biskup Apoštolského
vikariátu v Beni, na straně české plzeňský
biskup František Radkovský, a primátor
Luděk Kaluža
města Plzně Jiří Šneberger.
koordinátor projektu
Středisko Adopce na dálku Bolívie Diecézní charity Plzeň sídlí v Hlavanově ulici 16. Více na adrese www.charita.cz/dchplzen, telefon 777 167 010.
Co se děje v Charitě
V polovině května odletěl Martin Váně, pracovník humanitárního oddělení
Sdružení Česká katolická charita, s Markem Jarauschem z plzeňské neziskové organizace Todero do Angoly na pozvání kanadské vlády, která organizuje
krátkodobé studijní pobyty pro humanitární pracovníky ze zemí bývalé východní Evropy. Jejich cílem je seznámení účastníků s místními nevládními organizacemi a projekty, základní monitoring a možnost následné implementace
rozvojových projektů v předem vybraných afrických státech.
„Jedním z důvodů, proč jsem zvolil Angolu,
byla zkušenost kolegyně Kateřiny Stejskalové, která Angolu navštívila loni na jaře po
ukončení vleklé občanské války. V té době
tam hrozil hladomor. Hlavním cílem její návštěvy bylo zpracovat střednědobý program
pomoci angolské Charitě a poté místním
městským a venkovským komunitám. Na
základě jejich zprávy byly osloveny Charity
v jednotlivých zemích, které podle možností
věnovaly finanční prostředky na realizaci
tohoto projektu,“ říká Martin Váně.
První dny strávili čeští účastníci v hlavním
městě Luandě především rozhovory s představiteli místních nevládních organizací,
které by v budoucnu byly ochotny spolupracovat na charitním projektu malých vodních či
větrných mlýnů, jež by ulehčily život a práci
venkovských komunit, které se pozvolna
vracejí k normálnímu životu. V průběhu válečných střetů (po dobu 25 let) totiž většina
z nich opustila své vesnice a uchýlila se do
příměstských oblastí. V zemi s rozlohou třikrát větší než Francie a s přibližně 12 miliony
obyvatel tak dnes jen na Luandu připadá 4-5
milionů lidí. Většina z nich žije v okrajových
čtvrtích a slumech. Jejich životní podmínky
jsou často katastrofální. Humanitární organizace sice organizují různé programy, ovšem
účinnou změnu by mohla vyvolat programová
a cílená intervence státu. Stejně jako v jiných
afrických státech i v Angole vytváří nerostné
bohatství či půdní zdroje obrovský potenciál,
z něhož profituje jen úzká vládnoucí vrstva.
Větrné
a vodní mlýny
pro ANGOLU
Nevládní organizace se pak dostávají do
obtížné situace, kdy v podstatě suplují práci
státu. Jednou z nutností pro obnovu válkou
zničené země jsou především podpůrné a motivační programy pro obyvatele příměstských
oblastí. Ti mají totiž kořeny na venkově.
Násilný odchod kvůli válce jejich situaci ještě
zhoršil. Podpora a motivace k návratu a obnovení života a práce venkovských komunit se
tedy jeví jako jeden z nejdůležitějších úkolů.
V oblasti Huambo, kam se dnes hromadně
navracejí uprchlíci a která patří mezi válkou
nejvíce postižené, strávili Váně a Jarausch
druhou polovinu pobytu. Provincie Huambo
leží na náhorní plošině asi 1500 metrů nad
Potká je šťastnější osud? To záleží také na nevládních organizacích.
mořem. Hlavní město Huambo bylo léta centrem prudkých bojů mezi jednotkami UNITA
a MPLA, ale na mnoha místech je stále
patrná vznešenost portugalské koloniální
architektury a urbanismu. Kromě agentur
OSN (UNHCR, UNESCO) jsou zde přítomny
organizace specifické pro místní region či
Angolu vůbec. Obrněné vozy organizací,
které se věnují odminování minových polí,
se dají potkat na každém kroku. Podobně
i hlavní nástěnka v kanceláři jedné z nich
je smutným seznamem, který eviduje stále
nové oběti těchto zákeřných zbraní. Většinou jsou to malé děti z venkovských oblastí.
Přestože organizace mají podrobné mapy zaminovaných oblastí a jejich pracovníci jsou
stále v terénu, je před nimi práce na několik
desítek let.
Hlavním partnerem českých humanitárních pracovníků v Huambu se stal Development Workshop, místní nevládní organizace,
která se soustřeďuje na vesnické komunity
a chudinské čtvrti na okrajích Luandy.
Zabývá se především hloubením studní, rozvodem vody, stavbou jednoduchých domků
pro vesničany z tzv. adobe cihel, u nás známých jako vepřovice. Hlavní cílem je obnovit
tradiční dovednosti místních obyvatel.
„Doufám, že aspoň částečný návrat venkovských komunit k jejich přirozenému způsobu
života a důraz na vzdělávání a šíření svobodných informací budou znamenat naději pro
vymanění země ze současného marasmu,“
-avshrnul své postřehy Martin Váně.
Foto Martin Váně
11
Z domova
Nové prostory Farní charity sv. Ludmily v Praze
2-Vinohradech požehnal 11.
dubna světící biskup Karel
Herbst. Pracoviště se nachází v přízemí farní budovy
v Jugoslávské ulici. „Naším
nejpřednějším úkolem je
práce v domácnostech seniorů. Snažíme se, aby mohli
žít co nejdéle v domácím
prostředí,“ uvedla ředitelka
Farní charity Miroslava HoCharita sv. Ludmily kynářová. Náplní asistenčních služeb je zejména doprovod
klientů k lékaři, na úřady, na vycházky, za kulturou i pomoc
při chůzi do kostela. „Útulné prostředí chceme nabídnout
nejen v domácím prostředí, ale i v prostorách naší Charity,“ uzavřela Hokynářová. Součástí
nabídky služeb je také klub seniorů, který se schází každý čtvrtek. Cílem klubu je připravovat
seniory na zdravé a aktivní stárnutí.
-mř-, foto: Jaroslav Hodík
v novém
Multikulturní centrum
Diecézní charita v Českých Budějovicích
v květnu zahájila provoz Multikulturního
centra, které bude sloužit jako místo setkávání azylantů z různých zemí a českých občanů. Kromě pomoci cizincům při integraci
do společnosti a zvládání českého jazyka je
hlavním cílem jeho činnosti vytvářet prostor
pro komunikaci a poznávání jako základ
vzájemné tolerance a pochopení. Plánují se
nejen různé kulturní a sportovní akce, ale
také například setkání nad specialitami
-pirnárodních kuchyní.
Domov
v Žirči
centrem
kultury
Otevřeme dveře dokořán a sejměme roušku
neznáma ze života zdravotně postižených! Tímto
heslem se řídí v Domově
sv. Josefa v Žirči a výsledkem je řada kulturních akcí pro klienty
a veřejnost. V květnu sehrál představení
na místním nádvoří pražský divadelní
soubor S věží a zahájili první výstavní sezónu fotografiemi Jany Bauerové s názvem
Zrcadlení. V magickém trojúhelníku Kuks
- Žireč - Betlém proběhl minifestival minihudby „Hudba ticha“. Po fotografiích Petra
Šilhánka z Afghánistánu bude následovat
výstava snímků ze života zdravotně postižených známého fotografa Jindřicha Štreita
s názvem „Mezi námi“. Vernisáž se uskuteční 26. července v rámci Svatoanenských
zahradních slavností. Tehdy se v celém
areálu Domova sv. Josefa včetně zámeckého
parku konají koncerty, divadla, poutní mše,
jarmark chráněných dílen a řemesel. -kro-
12
Litoměřičtí otevřeli
Domov sv. Zdislava
Třem desítkám seniorů a lidí s postižením,
především z oblastí postižených povodněmi,
slouží Charitní domov sv. Zdislava. První
obyvatele přijal před loňskými Vánocemi.
Slavnostní otevření se konalo 13. května za
účasti litoměřického biskupa Josefa Koukla, sponzorů a dodavatelských firem. „Díky
pomoci sponzorů se nám podařilo v krátké
době zprovoznit zařízení, a tak lidem
z oblastí postižených povodněmi zajistit
zázemí a náhradní domov s komplexní
celoroční péčí,“ uvedla Vlasta Červinková,
ředitelka litoměřické Farní charity, která
domov provozuje. Charitní domov sídlí
v prostorách nejstaršího kláštera ve městě.
Česká dominikánská provincie jej pronajala Charitě loni v srpnu. Díky vynikající
spolupráci mezi dodavatelskými firmami
byly všechny práce dokončeny v rekordním
čase. Nyní probíhají práce na zprovoznění
kaple a drobné stavební úpravy. Domov je
vybaven atypickým a speciálním zdravotnickým nábytkem včetně komunikačního
systému pro spojení klienta se zdravotním
-litpersonálem i rodinou.
První dáma navštívila
Vesničku soužití
„Přijde mi to jako velmi dobrý projekt. Ti
lidé měli šanci dostat se na startovní čáru,
ale to, co přináší život, už záleží na nich,“
řekla novinářům prezidentova manželka
Livie Klausová, která při návštěvě Ostravy
koncem dubna zavítala do Vesničky soužití.
Děti z mateřské školky jí zazpívaly písničky
a zatančily. „Jak se jmenuješ?“, ptala se
každého dítěte paní Klausová, která si také
pochovala nejmladšího občánka vesničky
– dvouměsíční Anetku. Kromě zastávky
v komunitním centru poctila návštěvou
také dva byty místních obyvatel. „Zajímala
jsem se, zda mají práci a jak se jim daří
platit nájem,“ řekla Livie Klausová. Líbila
se jí především filosofie Vesničky soužití,
kde nové bydlení nespadlo lidem do klína
bez práce, ale museli na stavbě odpracovat
dvě stě brigádnických hodin. „Líbí se mi, že
to není pasivní projekt,“ pochválila aktivitu
pracovníků Diecézní charity ostravsko-opavské a sdružení Vzájemné soužití, kteří
se do náročného projektu po povodni v roce
-siu1997 pustili.
Ze života
Afghánistánu
Fotografie Petra Šilhánka, které
pořídil během své mise v Afghánistánu, sklízejí obdiv v různých
koutech republiky. Premiéru měla
výstava v dubnu v Ostravě, kde
se představila v rámci festivalu
Jeden svět. V první polovině května se mohly fotografiemi potěšit
v Litoměřicích, kde autor zavítal na besedu do středních škol, koncem května už visely na
výstavě Cesta za domovem v pražské malostranské galerii Ecce terra. Od června jsou snímky k vidění v Domově sv. Josefa v Žirči. „Fotografie vznikaly brzo po ránu nebo pozdě večer,
tedy před tím, než jsme začali pracovat, nebo až potom,“ říká o vzniku černobílých snímků
zachycujících život v ulicích Kábulu a na afghánském venkově jejich autor. Petr Šilhánek
doprovázel spolu s Kateřinou Stejskalovou letos v březnu charitní humanitární zásilku léků
-jou-, foto: Petr Šilhánek
do afghánských nemocnic.
Z domova
Biskup Cikrle požehnal
chráněnému bydlení
Po třech letech příprav se dvanáct lidí s mentálním postižením dočkalo slavnostního otevření nového domova.
Chráněnému bydlení sv. Michaela v Brně 30. května
požehnal biskup Vojtěch Cikrle. „Náš projekt dosáhl již
třetí formy bydlení pro lidi s mentálním postižením a autismem. Po zprovoznění bytu v panelovém domě v Brně-Lesné a rodinné vily v Pisárkách můžeme otevřít také
čtyřpodlažní dům v Gorkého ulici,“ uvedl vedoucí chráněného bydlení Karel Kosina. Tento památkově chráněný
objekt byl postaven v roce 1855 a až do znárodnění patřil
Charitě. Nyní projekt poskytuje služby dvěma desítkám
klientů. Kapacita se však v průběhu roku rozššíří na plánovaných 30-35 klientů. Mezi ně budou patřit také lidé
trpící autismem, kteří v nejbližší době v domě v Gorkého
ulici naleznou za podpory osobních asistentů chráněné
-dtkbydlení vyhovující jejich specifickým potřebám.
Svitavy mají Světlanku
Charita Svitavy slavnostně otevřela 23. května nové Centrum denních služeb Světlanka v Jungmanově ulici. Jeho
součástí je stacionář pro dospělé s mentálním postižením
(15 klientů), stacionář pro osoby s tělesným postižením
Domovinka (10 osob) a respitní péče. Tato část centra je
vybavena pěti lůžky pro úlevovou péči pro rodiny, které
se starají o těžce nemocného pacienta. Na činnost Centra Světlanka navazuje také Klub seniorů ve Svitavách.
„Projekt Centra denních služeb jsme uskutečnili díky
spoluúčasti Městského úřadu Svitavy, který nám bezplatně poskytl budovu pro centrum,“ řekla ředitelka svitavské Charity Božena Hrušková. Městský úřad se spolu
s Charitou bude podílet na financování provozu. Projekt
Centra denních služeb Světlanka podpořilo také Ministerstvo práce a sociálních věcí. „O účast chceme požádat
také úřad práce, v centru chceme vytvořit osm nových
-chspracovních míst,“ dodala Božena Hrušková.
Týden pro bezdomovce
Charita Olomouc připravila na počátek května Týden
o bezdomovectví. Součástí bohatého programu byl
turnaj v malé kopané Samaritán Open pro klienty
azylových domů a jejich příznivce na hřišti v Hněvotíně, mše na Svatém Kopečku s výletem do místní ZOO
a benefiční koncert souboru Adash z Ostravy. Následovala panelová diskuse se zástupci veřejného života na
téma Sociálně patologické jevy a jejich řešení a seminář
o bezdomovectví v Olomouckém kraji. V Café Betánie
proběhla výstava prací klientů Azylového domu Samaritán. Akci uzavřel Den otevřených dveří Azylového
domu Samaritán. „Týden o bezdomovectví pořádáme
již podruhé, fotbalový turnaj podvanácté,“ řekl vedoucí
domu Petr Prinz. „Programem Azylového domu je integrace lidí bez domova do společnosti a tato akce přispívá
k jejich povzbuzení,“ uzavřel Prinz. -iv-
102 let
Když nemohu spát, mluvím
Recept na německy
dlouhověkost
paní Matyldy
„Jaro mám ze všech období nejraději. Přináší naději a probuzení
k životu,“ svěřuje se paní Matylda
Jabůrková. Letos v dubnu se dožila
požehnaných 102 let. Jejím domovem je již devátým rokem Městský
penzion v Blansku, jehož provoz
zabezpečuje blanenská Charita.
foto: Petra Musilová
Z rohu pokoje paní Jabůrkové se line
vůně nepřeberného množství květin
a na stolečku leží výstřižek z regionálního deníku, na kterém je fotografie paní Matyldy s dortem. Stařenka se sice
opírá o hůlku, ale v jejích očích září jiskřička děvčátka. „Nejraději vzpomínám
na mládí za doby starého Rakouska.
Když mi bylo osm, seděla jsem na lavici,
kde domlouvali mír tři císaři.“ Při této
myšlence viditelně pookřeje. „Chcete
vědět, jak se to stalo? Nuže, můj strýc
měl statek u Slavkova. Tehdy se to tam
jmenovalo Johanneshof. Víte, kde to je,
že? Jednoho dne mě maminka vzala na
návštěvu k tetičce. Strýc mě přivedl do
zahrady. V polích stál dub a pod ním lavice se stolem. Ukázal na ni a řekl – na
této lavici seděli car, Napoleon a císař
rakouský. A teď tam budeš sedět ty.
Jsem na to skutečně hrdá.“
Tatínek paní Matyldy byl rakousko-uherským důstojníkem a bojoval na
ruské a na italské frontě. Snad právě
po něm zdědila tolik odvahy a houževnatosti. Duševní vitalitu s noblesou má
paní Matylda na rozdávání. Jen se občas
spálí o plotýnku, když ji zapomene vypnout. Ale to se prý stává, když už zrak
neslouží, jak má. Rozum ani paměť jí nezlobí a chuť k životu nepostrádá. Humor
ji také neopustil. „Když však nemohu
spát, mluvím sama pro sebe německy.
Abych to nezapomněla, překládám si
nahlas v posteli,“ směje se.
Pomáhala jsem lidem
„Na první republiku vzpomínám také
často. Pan Masaryk byl hodný pán. Ale
moc ráda mám rovněž pana Havla. Je
to veliký člověk, jen díky němu nás ve
světě znají,“ přemítá paní Matylda. Na
svůj věk je patřičně pyšná a nad otázkou, jaký má recept na tak dlouhý život,
krčí rameny. „Myslím, že to mám od
Boha. Když mi je těžko, jsem nemocná,
nebo mě něco trápí, opakuji si dokola
- musíš, musíš, ty musíš. To mi zatím
vždycky pomohlo. A abyste rozuměla,
pro mne je i rýma nemoc.“ Toto zdánlivě
jednoduché „zaklínadlo“ však umožnilo
paní Matyldě až do devadesáti let bydlet
samostatně v domě s velkým hospodářstvím v Dolní Lhotě.
Poprvé se vdala ve dvaceti, ale brzy
ovdověla. Svého druhého muže potkala
v pětasedmdesáti. Vzali se po pěti letech
známosti a užili patnáct let života. Poté
znovu ovdověla. Vychovala dva syny, ale
i ty přežila. Ztrátu nejbližších jí vynahrazují vnučky. „Nikdy jsem se necítila
sama. Měla jsem také pejsky,“ dodává.
I přesto, že návod na dlouhý život
paní Matylda nemá, objevila snad něco
mnohem účinnějšího. „Když jsem za
mlada ještě bydlela v Krasensku, byl
to moc chudý kraj. Lidé tam scházeli
pěšky z hor do města, aby si něco
vydělali podomním prodejem. K nám
chodívala i jedna paní. Měla mnoho dětí
a já jí vždy něco dala - košilku, kabátek
pro děti. S mým prvním mužem jsme si
brávali na obědy také chudobné děti
z okolí. V Pozořicích jsem léta pracovala
jako dobrovolná sestra Červeného kříže.
Vždy jsem chtěla pomáhat lidem a to mi
dodávalo chuť žít.“
K životu však patří i drobné neřesti.
K jedné se paní Matylda spiklenecky
přiznává - ráda mlsá indiánky. V místní
cukrárně prý mají mimořádně chutné.
Diana Tuyet-Lan Kosinová
13
Ze zahraničí
Sestra Marie Goretti převzala cenu
Cenu za šíření dobrého jména Gratias Agit převzala mezi jinými na
slavnosti v Černínském paláci v Praze 19. června sestra Marie Goretti.
Sestra Goretti před 10 roky iniciovala vznik a rozvoj projektu Adopce
na dálku v Indii. Partnerem tohoto projektu na české straně je Arcidiecézní charita Praha, která sestru Goretti na tuto cenu nominovala.
V současné době je českými rodiči „adoptováno“ na 6 tisíc indických
dětí. Sestra Goretti se také zasloužila o vybudování školícího střediska
a internátu pro děti osvobozené od otrocké práce. Sestra Goretti již několikrát navštívila Českou republiku, aby se zde setkala s adoptivními
rodiči a informovala je o životě „jejich“ dětí. Po udílení cen se Marie
Goretti také tentokrát setkala nejen s adoptivními rodiči na besedách
v Praze, Brně a Českých Budějovicích.
-mikCenu Gratias Agit předal sestře Goretti ministr zahraničních věcí ČR Cyril Svoboda.
Foto: Jaroslav Hodík
Pomoc na Srí Lanku
Jeden tisíc dolarů uvolnilo Sdružení Česká
katolická charita na pomoc obětem katastrofálních záplav, které postihly letos v polovině
května Srí Lanku. Povodeň a sesuvy půdy si
vyžádaly na dvě stě obětí na životech a statisíce lidí připravily o střechu nad hlavou.
Podle meteorologů tak prudké deště zažila
Srí Lanka naposledy v roce 1847.
„Posíláme na Srí Lanku zatím tisíc
dolarů tamní vládě na pomoc postiženým.
Jsou to peníze z rezervy humanitárního
fondu Tříkrálové sbírky. Jsme rádi, že tímto
způsobem můžeme poděkovat za dar, který
jsme ze Srí Lanky obdrželi loni v létě na
pomoc zaplaveným regionům Blanenska,
Znojemska a Litoměřicka,“ řekl generální
sekretář SČKCH Jaroslav Kopřiva. Lidé,
kteří by se chtěli podílet na další pomoci
Srí Lance, mohou zasílat příspěvky na sbírkový účet: 369-369369369/0800, variabilní
symbol 171, u České spořitelny, a. s.
-mik-
Léky pro Irák
Jeden a půl tuny léků získalo Sdružení Česká katolická charita jako sponzorský dar farmaceutické firmy. V polovině července odletí
s touto pomocí do irácké Basry humanitární
pracovník Martin Váně. Dopravu zásilky
zajistí české ministerstvo obrany. Na distribuci léků do několika vytipovaných míst se
bude podílet česká polní nemocnice v Basře.
Charita vyhlásila letos v březnu sbírku
na pomoc obětem válečného konfliktu
v Iráku. Dodnes se na tomto sbírkovém
-mikúčtu sešlo sto tisíc korun.
Oblečení pro
gruzínské děti
Humanitární zásilku, která obsahovala dvě
a půl tuny dětského oblečení, předal na
začátku dubna velvyslanec České republiky
v Gruzii Jiří Nekvasil zástupcům gruzínského města Poti a tamní Charity. Náklad
vypravilo humanitární oddělení SČKCH.
„Za výborné spolupráce našich humanitárních skladů v Dublovicích u Sedlčan
a v Olomouci se nám podařilo shromáždit
kvalitní dětské oblečení,“ uvedla vedoucí humanitárního oddělení Květa Princová. „Zajistili jsme také přepravu nákladu do Gruzie.
O distribuci se postarali kolegové z místní
Charity,“ dodala Princová. Pomoc obdržely
děti abcházských uprchlíků, 450 sirotků
-mikv dětském domově a děti ulice.
Tipy z Karmelitánského nakladatelství
Joachim Meisner
Renzo Allegri
Dana Němcová
ZE SMRTI
DO ŽIVOTA
MATKA CHUDÝCH
Život Matky Terezy
z Kalkaty
MATKA TEREZA
s Danou Němcovou
Živým jazykem a v živých obrazech, jež svědčí o živém, intimním
vztahu k Bohu, se snaží
kardinál Meisner přiblížit tajemství víry:
smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Nechce však tuto pravdu „pouze“ hlásat, chce
nám ji zprostředkovat – aby se stala pochopenou a přijatou Pravdou života každého
z nás.
Brož., 136 str., 129 Kč
obj. č.: 10 890
Jedním z nejryzejších,
nejvíce otcovských a nejlaskavějších „vtělených
Božích slov v naší době“ je nepochybně
Matka Tereza z Kalkaty. Jakoby stála vedle
nás, má tolik ráda naše duše a chápe, jak
je potřebné a dobré pomáhat, být nám nablízku...
Brož., 151 str., 119 Kč
obj. č.: 10 645
Knížka přináší čtyřicet
úvah známé osobnosti
českého disentu 70. a 80.
let, psycholožky Dany
Němcové, nad vybranými myšlenkami
Matky Terezy. Jaký je smysl našeho života?
Matka Tereza se svými sestrami si svobodně zvolila: vidět Krista a sloužit mu v jeho
chudých.
Váz., 88 str., 95 Kč
obj. č.: 10 674
Knihy žádejte u svých knihkupců nebo na adrese: Karmelitánské nakladatelství – zásilková služba
Kostelní Vydří č.58, 380 01 Dačice, tel./fax: 384 420 295, e-mail: [email protected], www.kna.cz
14
Linka pomoci je tu pro vás
Povodňová linka při Oblastní charitě Blansko vznikla po záplavách, které postihly
Moravu v červenci loňského roku. S nápadem přišly moje kolegyně, které měly zkušenost s povodňovou linkou v roce 1997. Po povodni, která v srpnu zasáhla Čechy, nabídla
Oblastní charita Blansko své služby všem postiženým oblastem. Díky finanční podpoře
Evropské unie jsme schopni zabezpečit služby 24 hodin denně a také zaměstnat čtyři
povodňové asistenty v terénu: v Českých Budějovicích, Litoměřicích, Plzni a v Praze.
Linka je k dispozici všem, které nějakým způsobem zasáhly povodně. Je určena lidem
v akutní psychické krizi, kterou nejsou schopni zvládnout vlastními silami. Pokud si to
klient přeje a sdělí své osobní údaje, zajistíme také návštěvy našich povodňových asistentů v jeho domácnosti. Zde asistenti poskytnou nebo zajistí psychosociální podporu,
popřípadě pomohou s vyplňováním podkladů pro zajištění materiální pomoci.
Aby pomoc byla koordinovaná a účinná, jsme s asistenty v pravidelném kontaktu.
Pravidelně se scházíme na koordinačních schůzkách v terénu a svoje poznatky následně hodnotíme na setkáních se supervizorkou dr. Bašteckou. Spolupracujeme
s dalšími organizacemi, jako jsou ADRA a Diakonie, které se zabývají pomocí v terénu.
Koordinace činností je důležitá. Stává se totiž, že stejnou oblast a stejné rodiny navštíví
více organizací, a naopak do jiných míst ještě nikdo nezavítal.
Počet telefonátů povodňové linky se vyvíjel následujícím způsobem: červenec - 23 hovorů,
srpen - 62, září - 38, říjen - 36, listopad - 30 , prosinec - 47, leden - 120, únor - 129, březen
- 111 hovorů. Šlo o kontakty bezprostředně se týkající situace po povodni. K dořešení
přímo v terénu bylo našim asistentkám předáno v lednu 48, v únoru 45 a v březnu 62
požadavků. Pokud však do statistiky zahrneme i další kontakty jako podání informace,
vzájemné profesní kontakty, mlčení, kdy klient ztratí odvahu hovořit, ale také zneužití,
pak jsou počty kontaktů výrazně vyšší (například leden - 735 kontaktů, únor - 775,
březen - 519 kontaktů). Služeb linky nejvíce využívají klienti z Mělnicka a Litoměřicka.
Zpočátku převládaly šokové reakce z toho, co se stalo, ale byly také hovory plné
elánu, kdy lidé měli chuť rychle něco udělat, odstraňovat následky. Postupně se začaly
například výrazně zhoršovat vztahy mezi lidmi - je jistě velmi zatěžující bydlet u příbuzných nebo v náhradním ubytování bez prostředků. Po lednové oblevě, kdy se znovu
objevila voda ve sklepech, se začaly projevovat depresivní stavy spojené s nespavostí,
zažívacími potížemi, lidé chodili v noci kontrolovat stav vody v řece... Když se na jaře
oteplilo, objevily se nové trhliny ve zdech, opadávají obnovené omítky. V lidech sílí
pocity marnosti, mají tendenci upadat do pasivity.
Naše zkušenosti z roku 1997 i zkušenosti ze světa ukazují, že tzv. posttraumatický
syndrom po katastrofách se může velmi intenzívně projevit až čtrnáct měsíců po události.
Proto je provoz linky zajištěn do konce roku 2003.
A co znamená linka pro mne osobně? Než jsem zde začal pracovat, navštívil jsem
České Kopisty, Píšťany a Počáply na Litoměřicku. Když stojíte na návsi pod čarou
ponoru (voda dosahovala místy do výše čtyř a půl metru), uvědomíte si, jak je člověk
malý a zranitelný. Došlo mi, že my, kteří se ráno probudíme v teple vlastního domova,
máme co jíst a můžeme jít do práce, jsme materiálně velmi bohatí a často se trápíme
malichernostmi, pro které zapomínáme poděkovat za každý den, který je nám dán,
a udělat něco hezkého pro své blízké. Chybí nám pokora, zapomínáme pečovat o svoji
duši. Chtěl bych proto vyzvat všechny, kteří budou číst tyto řádky, aby nezapomínali
při svých běžných starostech na ty, které povodně tolik zasáhly. Budou to ještě dlouho
a hodně potřebovat.
Miroslav Šamalík, koordinátor Povodňové linky, OCH Blansko
Generální partner
Sdružení Česká katolická charita
Adresy Sdružení
Česká katolická charita
generální sekretář Ing. Jaroslav Kopřiva
prezident P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem.
Vladislavova 12, 110 00 Praha 1
tel.: 296 243 344, fax: 296 243 333
e-mail: [email protected], internet: www.charita.cz
Diecézní charita Brno
ředitel Ing. Bc. Oldřich Haičman, prezident P. Josef Zouhar
Kpt. Jaroše 9, P. O. Box 635, 661 35 Brno
tel.: 545 426 611, fax: 545 426 613
e-mail: [email protected], internet: www.dchbrno.caritas.cz
č. konta 1583741-621/0100 KB Brno-město
Diecézní charita České Budějovice
ředitelka Mgr. Michaela Čermáková
prezident P. Hugo Pitel, OPraem.
Kanovnická 16, 370 01 České Budějovice
tel.: 386 353 120, fax: 386 360 284
e-mail: [email protected], internet: www.charitacb.cz
č. konta 1000039938/5500 Raiffeisenbank ČB
Diecézní charita Hradec Králové
ředitel RNDr. Jiří Stejskal, prezident Mons. Josef Suchár
Velké nám. 32, 500 01 Hradec Králové
tel.: 495 063 135, fax: 495 063 134
e-mail: [email protected], internet: www.hk.caritas.cz
č. konta 1006016622/5500 u Raiffeisenbank Hradec Králové
Diecézní charita Litoměřice
ředitelka Růžena Kavková, prezident Mons. Milan Bezděk
viceprezident P. Josef Szeliga
Dómské nám. 10, 412 01 Litoměřice
tel./fax: 416 731 452, tel.: 416 735 606
e-mail: [email protected], internet: www.dchltm.cz
č. konta: 174441-471/0100 KB Litoměřice
Arcidiecézní charita Olomouc
ředitel Václav Keprt
prezident Mons. Josef Šich
Křížkovského 6, P. O. Box 27, 771 11 Olomouc
tel.: 585 229 380, 585 229 390
fax: 585 229 254 (humanitární sklad)
e-mail: [email protected], internet: www.acho.caritas.cz
č. konta 681448-811/0100 KB Olomouc
Diecézní charita ostravsko–opavská
ředitel Ing. Jiří Hořínek, prezident P. Pavel Forgač
Kratochvílova 3, 702 00 Moravská Ostrava
tel./fax: 596 127 262-4
e-mail: [email protected], internet: www.dchoo.caritas.cz
č. konta 196366370257/0100 KB Ostrava
Diecézní charita Plzeň
ředitel Ing. Jiří Lodr
prezident P. Ludolf Josef Kazda, OPraem.
Sady 5. května 8, 301 12 Plzeň
tel.: 377 221 540, tel./fax: 377 223 861
e-mail: [email protected], www.charita.cz/plzen
č. konta 2648062/0300 ČSOB Plzeň
Arcidiecézní charita Praha
časopis Sdružení Česká katolická charita
číslo 2/2003
cena 10 Kč
Redakce: Marta Fišerová (vedoucí redaktorka) • Adresa: Časopis Caritas, Vladislavova 12, 110 00 Praha 1,
tel./fax: 296 243 341, e-mail [email protected] • Vydává: Sdružení Česká katolická charita, Vladislavova
12, 110 00 Praha 1 • Redakční rada: Miloslav Fiala, Irena Kastnerová, Diana Tuyet-Lan Kosinová (místopředseda), Ivana Jeništová, Jana Karasová, Jan Oulík (předseda), Blanka Pirnosová, Pavel Siuda, Jarmila Sýkorová, Ludmila Tahotná • Typografická úprava, sazba a osvit: Inverze, Podvinný mlýn 669, Praha 9 • Tisk:
Zlínské tiskárny a. s. • Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p. OZJM ředitelství v Brně, č.j.
P/2-870/97 ze dne 21. 2. 1997 • Registrace: MK ČR E 7670 • Vychází čtyřikrát ročně • Uzávěrka: 3. 6. 2003, vyšlo
3. 7. 2003 • Uzávěrka příštího čísla: 15. 9. 2003, vyjde 6. 10. 2003
Na první straně obálky: Sestra Marie Goretti, iniciátorka projektu Adopce na dálku – foto: Jaroslav Hodík
ředitel Ing. Jaroslav Němec
prezident P. Ing. Miloslav Fiala, OPraem.
Londýnská 44, 120 00 Praha 2
tel.: 224 246 519, 224 246 573, fax: 222 522 352
e-mail: [email protected], internet: www.charita-adopce.cz
č. konta 749-011/0100 KB Praha 2
Domovy duchovních a řeholnic
ředitel Ing. Jaroslav Dufek
Vladislavova 12, 110 00 Praha 1
tel.: 296 243 330, fax: 296 243 339
e-mail: [email protected]
15
© foto: Jindřich Štreit
Generální
partner
Sdružení
Česká katolická
charita
„ŽijíPomoc
mezi
námi“
lidem s postižením
Vladislavova 12, 110 00 Praha 1, www.charita.cz, číslo účtu: 369-369369369/0800
(při platbě složenkou: 3690369369369/0800), Česká spořitelna, a. s., Praha 1
Charitní centrum sv. Kláry v Hrabyni
– variabilní symbol 9081
Centrum pečuje o duchovní, kulturní a sociální potřeby osob
v Rehabilitačním areálu v Hrabyni. V sociální části centra je
k dispozici pečovatelská a poradenská služba.
Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna,
a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita,
budou použity na vybavení internetového a reprografického
střediska pro klienty i veřejnost.
Kontaktní adresa: Charitní centrum sv. Kláry,
747 67 Hrabyně 212, telefon: 553 775 370.
Osobní asistence těžce tělesně postiženým
Plzeň – variabilní symbol 9083
Posláním této služby je napomáhat plnohodnotnému způsobu života lidí s těžkým tělesným handicapem. Asistent
nahrazuje klientovi nemohoucí ruce či nohy, doprovází
klienta na nákupy a vycházky. Osobními asistenty jsou
především vysokoškolští studenti, muži vykonávající civilní
vojenskou službu a další dobrovolníci.
Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna,
a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita,
budou použity na vybudování dispečinku pro signalizační
non-stop službu pro klienty.
Kontaktní adresa: Osobní asistence Městské charity Plzeň,
Kaznějovská 43, 323 26 Plzeň,telefon: 377 537 700.
Denní stacionář pro děti s těžkým
mentálním postižením Emanuel Boskovice
– variabilní symbol 9082
Zařízení pomáhá rodinám s handicapovanými dětmi a mládeží. Denní stacionář zajišťuje klientům pracovní, sociální
a především speciálně pedagogickou pomoc podle druhu
a stupně postižení a individuálních potřeb. Stacionář zajišťuje pomoc pedagogickou, logopedickou, psychologickou,
rehabilitační i duchovní.
Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna,
a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita,
budou použity na rekonstrukci nového objektu stacionáře.
Kontaktní adresa: U lázní 1734, 680 01 Boskovice,
telefon: 516 454 604.
Chráněná dílna sv. Josefa pro zdravotně
postižené Uherský Brod – var. symbol 9084
Bezbariérové pracoviště poskytuje pracovní místa a společenské uplatnění formou podporovaného zaměstnávání
lidem s tělesným, mentálním či kombinovaným postižením.
Sebeuplatnění na trhu práce bez této pomoci je pro ně těžké,
až nemožné. Chráněná dílna je metodicky rozdělena na pletařskou a terapeutickou dílnu.
Prostředky, kterými na tento projekt přispěla Česká spořitelna, a.s., generální partner Sdružení Česká katolická charita, budou použity na nákup pletacích strojů.
Kontaktní adresa: U Olšavy 428, 688 01 Uherský Brod,
telefon: 572 636 036.