nové číslo - Základní škola a mateřská škola Ostrava

nové číslo - Základní škola a mateřská škola Ostrava

Šk. rok 2011/12
3.číslo
Bacha!!!
Ve škole
řádí
1
Časopis vychází s podporou Magistrátu města Ostravy
–
vysávači
našich
vědomostí!
TOP 6 ZPRÁV O ŠKOLE
Draví ptáci žákům předvedli svou krásu i schopnosti
Společnost Zayferus, která se zabývá ochranou ptáků,
předvedla na našem školním hřišti vzácné dravce. Akce, které
se zúčastnil 1. i 2. stupeň, byla nejen velmi krásná, ale díky
výkladu i poučná.
Žáci prožili projektový týden Jeden svět
Hlavně sociálním a ekologickým problémům planety byl
věnován projekt Jeden svět, který se konal třetí dubnový
týden. Žáci zhlédli dokumentární filmy, o daných
problémech diskutovali, společně ztvárnili plakáty. Těmi si
vyzdobili dveře tříd.
Školní koncert se opět povedl
Dnes již tradiční žákovský koncert byl opět velmi pěkným
zážitkem. Početné publikum si mohlo užít zpěv, tanec i hru na
hudební nástroje, vystoupily taky děti z mateřské školy. Přišli
se podívat i někteří rodiče či bývalí žáci školy.
O jarní dílny byl mezi dětmi zájem
Krásné velikonoční ozdoby si mohli zakoupit nebo i vyrobit
návštěvníci Jarních tvořivých dílen, které ve spolupráci s SOŠ
zahradnickou Klimkovice pořádala školní družina. Vystaveny
byly také keramické výrobky našich dětí, květinové vazby a
další.
Chaos teenagerů vyšel poprvé jako literární speciál
Náš školní časopis vyšel v dubnu jako čistě literární speciál. Čtenáři v něm
našli básně, povídky či originální úvahy žáků doplněné výtvarnými pracemi.
Časopis vyšel jako výstup projektu Celá škola může psát, který jsme vyhlásili
na začátku školního roku.
Naše škola spolupořádala basketbalový Pohár
ministra školství
Stovky basketbalistů ze všech krajů východní části republiky
hostila naše škola od 9. do 11. května, kdy se hrálo semifinále
Top 12 celého obrovského turnaje. Obtížný úkol naše
moderně vybavená škola zvládla.
2
ŽIVOT VE ŠKOLE
Výtečnou chuť hranolek dokazuje
výraz obličeje strávníka
Vaření v povinně volitelném předmětu Domácnost
Dnes děláme reportáž o vaření. Právě
vcházíme do kuchyněk. Cítíme vůni
hranolek, které se pečou v troubě. Dívky
na druhé straně kuchyněk dělají špagety
s kuřecím masem a zeleninou. Další
skupina peče závin se slaninou a
sýrem a poslední skupina dělá zapékané
brambory.
Oh ne, že by dělání špaget bylo tak
smutné? Vždyť dívka, která krájí cibuli,
pláče!
Některé dívky se v kuchyňce moc
nevyznají, když pořád něco hledají. Na
další straně kuchyněk se strouhá sýr.
Dívka strouhá, strouhá, až si málem
hranolky vytáhněte z trouby, ozdobíte
kečupem, osolíte a samozřejmě sníte.
„Chuť hranolek je výtečná, to dokazuje
výraz obličeje,“ říká Filip.
Zapékané brambory se pečou a paní
učitelka poprosila Elišku, ať jde s ní do
kabinetu a vezme tác. Jelikož na ten tác
Eliška zapomněla, musela se vrátit zpátky,
ale vrátila se se smíchem.
Dopekl se štrúdl. „Zatím jsme zkusily jen
trochu, ale je vynikající,“ řekla děvčata.
A ve stejnou dobu se udělaly i špagety.
Děvčata ochutnávají… „Jsou skvělé,
myslím, že se povedly,“ řekly.
Před hodinou se nám začaly péct
brambory a teď je dívky vyndávají
z trouby. Vypadají výtečně, a jelikož Terka
s Eliškou mají velký hlad, pustily se do
toho. A jak Terka s Eliškou dojedly, řekly,
že byly výborné a chutnaly jim.
A na konci hodiny paní učitelka zkouší
štrúdl. Chvíli je ticho a po chvilce paní
učitelka říká, že jí chutnal, až se jí dělají
boule za ušima.
Domácnost právě skončila a všem velmi
chutnalo.
ostrouhala prst. „Au, málem jsem se
pořezala o strouhadlo,“ řekla.
A vůně jídel je čím dál větší… Zapékané
brambory se sýrem a slaninou dávají do
rozehřáté trouby. Hranolky voní. „A jejda,
šel na mě dým s trouby,“ říká Filip Hrček.
Právě teď se dávají do trouby záviny.
Hranolky servírují a Filip je začíná jíst, ale
ještě než je sní, tak nám řekne recept:
Koupíte hranolky (asi 20Kč), zapnete
troubu na 200° a asi 40 minut pečete. Poté
Markéta Tesařová, Renáta Petríková a Lenka Vápeníková, všechny 7.C
3
Svět je plný starostí
Projektový den Jeden svět
Otec chodil do práce ráno už před pátou
hodinou ranní a to akorát Punam vstávala.
Ráno navařila, poklidila, vyprala a pak se
ona a její sourozenci vychystali do školy,
která začínala v 10 hodin. Její přání bylo,
aby se ona a její sourozenci dobře učili. To
by pak měli dobrou práci. Po škole šla
nakoupit a pak domů. Tento příběh byl
smutný i proto, že tam pracovaly i děti,
které sotva chodily.
Druhý film se jmenoval Po čem dívky
touží. V tom filmu byla spoustu odlišných
názorů a odpovědí na otázky týkající se
životního stylu dnešních mladých dívek.
Byly tam i názory kluků.
Tento den hodnotím velice pozitivně.
Nejlepší byl film o Punam. Byla i legrace i
čokoláda.
Monika Tešnarová, 7.C
Projektový den Jeden Svět byl jiný než
obvyklý školní den. Dívali jsme se na dva
filmy, tedy jestli se tomu jednomu dá říct
film. Tento film se jmenoval PUNAM,
dívka z Nepálu a byl o chudé rodině.
Punam měla pouhých devět let a už
zastupovala matku, která jim umřela, když
jí bylo pět let. Měla taky ještě dva
sourozence.
Hudba je květ v poušti
Co si žáci myslí o kulturních akcích, na které chodí se školou
Musorgskij byl velmi plodný skladatel, a
kdyby se dožil vyššího věku, určitě by složil
díla nevídaná.
Pokud by se mě někdo zeptal, zda je dobré
chodit se školou na kulturní akce, říkám
rozhodně ANO. Proč? Kultura a hlavně
hudba rozvíjí fantazii a dodávají životu
hlubší obsah. Hudba je jako květ v poušti
plné trní. Dobré je to, že školní kulturní
akce jsou dobrovolné.
Michal Raška, 7.B
Kultura dává životu hlubší obsah
Dne 29. března se dobrovolníci z řad žáků
7.B a 7.C vydali jako tradičně do Domu
kultury města Ostravy na koncert Obrázky
z výstavy
Modesta
Petroviče
Musorgského.
Líbilo se mi orchestrální zpracování
Janáčkovy filharmonie. Také mě zaujaly
obrazy Viktora Hartmanna. Obdivuhodná
byla čeština zahraničního dirigenta.
rozmazlené generaci (kam se holt řadím i
já) to určitě jen prospěje. Je úžasné
upustit od každodenních stereotypů a
zajít si na kulturu.
Nejvíc se mi líbí vážná hudba
Kulturní akce pro školy? Zdá se mi to jako
výborný nápad - dnešní technologií
4
Mně osobně se z té škály akcí, na které
chodíme, nejvíce líbí vážná hudba.
Vždycky si ty koncerty užívám. Fascinuje
mě, jak každý člověk v orchestru svým
hraním doplňuje ten skvěle sehraný celek.
Na konci března jsme byli na koncertě
Janáčkovy filharmonie, hráli skladby
ruského skladatele, který se jmenoval
Musorgskij. Při ukázce „Bydlo“ byla hudba
tak melancholická, že mi až před očima šel
ten vůl s vozem naloženým mrtvými těly.
Já jsem určitě pro kulturní akce na
školách.
Eva Pavlíková, 7.B
Když se obecenstvo směje,
máte pocit, na který nezapomenete
Moderátor žákovského koncertu Lukáš Murka píše o tom,
jak se koncert připravoval a jak ho on sám prožíval
Byl to jeden z největších zážitků, které
jsem ve škole zažil. A vlastně za to, že jsem
mohl být součástí této akce, můžu
poděkovat Aleně Chalupové, která si mě
vybrala jako spolumoderátora, a taky paní
učitelce Franiokové, která dovolila moji
účast.
Vlastně celá akce byla napěchovaná
emocemi, hlavně když byla zkouška, na
které jsme všechno nacvičovali a bavili se
jako velký tým. Největší srandu jsme měli
z přebreptů, které jsme my moderátoři
často „vyrobili“. Něco jsme zamumlali a
slovo překroutili k nepoznání, jak já, tak
Alena. Ale často jsme se smáli jenom tak,
protože dobrá nálada panovala jak na
zkoušce, tak později na koncertu.
Když se blížil čas, kdy měl koncert začít, a
viděli jsme, kolik lidí přišlo a ještě přichází,
tak na každého padla určitá nervozita.
Když jsem říkal hlavní slovo, tak se na mě
dívalo tolik očí a já si říkal, jak to asi
dopadne. Ale potom jak jsem viděl malé
mažoretky, jak si to užívají, tak jsem s tím
začal i já. Lukáš a Eda se starali o muziku a
já a Alena o uvádění vystoupení, která byla
povedená, tak se člověku ani nechtělo dát
mikrofon z ruky.
A ještě když se lidi smáli, tak jste cítili
takový dobrý pocit, který se slovy popsat
nedá a nikdy se nezapomene.
Hodně jsem se nasmál, když jsem zabavil
lidi
beatboxem,
když
se
Alena
připravovala na výstup a taky když jsem si
dělal srandu, že mluvím s Rihanou v
telefonu. A když to všechno došlo do cíle a
rozloučili jsme se s diváky, tak každý
odcházel s dobrým pocitem, na který bude
každý vzpomínat s úsměvem na rtech.
Nevěříte? Jestli ne, tak si to vyzkoušejte a
uvidíte sami...
Lukáš Murka, 9.B
5
Četli jsme, smáli jsme se a za to nám tleskali
Projekt Čteme dětem
Kristýna a jsou to dvě obtížné křížovky. Je
vidět, že mají snahu doplnit prázdná
okénka. Využívají při tom tabule, na
kterou se snaží psát, avšak moc jim to
nejde.
Dále dětem spouštíme pexeso, kde jsou
obrázky z pohádky Lotrando a Zubejda,
která byla natočena na motivy pohádky
z Devatera pohádek od Karla Čapka. Na
pexeso se žáci dělí do dvojic a navzájem si
radí. Jde jim to jak po másle, a tak jsme se
všichni i zasmáli.
Příprava na projekt „Čteme dětem“ je
zdlouhavá, ale i přesto se pokoušíme
vymýšlet další nápady pro zdokonalení.
Snažíme se, aby se nám projekt podařil
jako lidem, kteří ho dělali pro nás, když
jsme byli na prvním stupni.
Z prvního stupně jsme si odnesli, že
projekt nesmí být jen o učení a o
poslouchání hodně nových informací.
Proto jsme se rozhodli projekt oživit
zábavou, aby nám tam děti neumřely
nudou. Takže jsme začali dělat projekt jako
zábavu, a ne jako povinnost.
Po ukončení přípravy, která trvala asi půl
měsíce, to vypuklo. Ráno v pondělí 23.
března si po příchodu do školy
uvědomujeme nervozitu, která nás
pomalu pohlcuje. První hodina učení a pak
hurá na to! Jdeme si pro žáky 3.A a pro
jejich paní učitelku Miluši Šelleovou.
Jdeme do multimediální učebny na druhý
stupeň.
„Usadíme se a na začátek si povíme něco o
našem připraveném tématu, tedy o Karlu
Čapkovi,“ praví Kristýna. Žáci sice trochu
vyrušují, ale zdá se, že je toto téma zajímá
a chtějí se dozvědět víc. V úvodní řeči jsme
zmínili něco ze života Karla Čapka a jeho
známá díla. Informace nám ještě doplnila
paní učitelka. „A teď si ověříme, jestli jste
bystří žáci,“ říká Kateřina. Žáci s jiskrami
v očích se těší na zábavnou hru, kterou
právě na interaktivní tabuli spouští
Po ukončení zábavné hry pouštíme
pohádku, kterou jsme již zmínili, tedy
Lotrando a Zubejda. Zdá se, že se dobře
baví a u některých písniček si také
zazpívali. Na konci, po třech hodinách, se s
žáky fotíme a loučíme se. A co nás
udivuje? Žáci tleskají a opravdu si
myslíme, že se nám projekt zdařil.
Kristýna Opatřilová a Kateřina Marková,
obě 8.A
6
V kroužku keramiky
si můžu vyrobit i
dárky pro rodinu
Chodím do kroužku keramiky. Scházíme se
v keramické dílně v naší školy, vždycky ve
čtvrtky ve dvě hodiny odpoledne. Chodí
nás tam asi 13, nejvíc dětí je z páté třídy.
Kroužek vede paní učitelka Marcela
Hrušková.
Do kroužku chodím tři roky. Zpočátku
jsme dělali, co nám řekly paní učitelky,
protože jsme byli menší a teprve jsme se
to učili. Dneska si můžeme sami zvolit, co
budeme tvořit.
Tučňáka jsem si vybrala, protože je to
moje oblíbené zvíře.
Kromě téhle figurky jsem ještě vytvořila
třeba perníkovou chaloupku, věšák na
klíče nebo „zapíchávátka“ do květináče.
Popíšu vám ve stručnosti, jak taková
výroba probíhá. Nejdřív se výrobek vytvoří
z hlíny. Pak se nechá uschnout, potom se
dá do pece. Po vypálení se nabarví. Barva
je nejdříve matná, po opětovném vypálení
se leskne, jak vidíte na obrázku.
Kroužek mě baví, navíc některé výrobky
můžeme darovat třeba příbuzným. Já jsem
věnovala babičce obrázek kuchaře, na
Vánoce jsem oběma babičkám dala svícny,
na Den matek jsem mamce darovala kytici
růží.
Petra Friedrichová, 6.C
Kde pan školník chodí
s puškou? Po lese!
Povídání s panem školníkem ve školním
parlamentu
Dne 12. dubna probíhal v přírodopisné
učebně žákovský parlament. Náš host byl
pan školník, dozvěděli jsme se o něm
hodně zajímavých věcí. Nejen že se zabývá
prací školníka, ale také má své záliby.
Pověděl nám, že se ve volném čase zabývá
myslivectvím, také nám donesl ukázky ze
svého lovu.
7
Ukázky byly zvířecí lebky, které si všichni
mohli prohlídnout. Také nám ukázal svoji
výzbroj,
například
pásek
s náboji,
myslivecký klobouk, dalekohled a dva
malé náboje. Řekl nám, že jeho nejčastější
místo, kde loví, je Stará Bělá. Naši žáci
měli plno zajímavých otázek, co se týká
myslivectví. Třeba Mandy Karna z 9.A se
zeptala, kolik stojí takový dalekohled. Pan
školník odpověděl, že částka se pohybuje
okolo šesti tisíc korun. Mandy měla
vylekaný výraz…
Také jsme se v parlamentu hodně zasmáli.
Pan školník nám vyprávěl jednu historku
ze svého života. „Hodně dávno, jak jsem
byl doma, mi zazvonil telefon. Zvedl jsem
ho a kamarád, co šel kolem školy, mi říká:
Hej, Vašku, na škole po střeše se pohybuje
parta mladých kluků.“ Pan školník
odpověděl: „OK, zajdu se tam podívat.“
Jak je viděl, tak zapískal a ukázal: pojďte
sem. Když ho kluci viděli, tak všichni
zalehli. Pan školník zase zapískal. Jak kluci
leželi, tak postupně vykukovaly hlavičky.
Pan školník tam zůstal a kluci se rozutekli.
Skákali ze střechy na střechu, fakt
nebezpečné!!!
Pak pan školník viděl, jak se kluci spouštějí
jeden za druhým po hromosvodu. Nechtěl
tam jít, protože by se kluci lekli a spadli by
všichni.
Ale nakonec kluci za půl hodiny zazvonili
na pana školníka a přišli se omluvit. Pan
školník jim mírně vynadal, ale byl rád, že
se přišli omluvit a měl dobrý pocit.
Jeho příběh nás velmi zaujal, a proto jsme
se rozhodly ho napsat do školního
časopisu. Byl to velmi zajímavý parlament.
Mandy Karna a Tereza Čmelíková, obě 9.A
Robotičtí učitelé a eskalátory
Je rok 2012 a naše škole je pěkná, moderní a je v ní hodně dětí. Jak asi bude
vypadat škola v budoucnu? Jak bude vypadat za třicet, padesát let? Na to
jsem se zeptal pár lidí ve škole.
Paní uklízečka Michaela
Já si myslím, že školy budou čím dál tím
hezčí a plné hodných, pořádných žáků.
Budou tu robotická košťat, která za nás
budou uklízet, a my se tu budeme jen tak
promenádovat.
Paní učitelka Tomášová
Žáci budou studovat jen po internetu a do
školy budou chodit jen na přezkoušení.
Budou si více vážit vzdělání.
Tereza Vašková, 7.B
Žiju přítomností, ne budoucností. Nezajímá
mě to.
8
Radka Wasiková, 6.C
Robotičtí učitelé nás budou učit tak, že nám do ruky zapojí kabel. Budou tu eskalátory.
Martina Ondrušková, 6.C
Doufám, že škola nebude. Ale pokud jo, tak bude rozdělená na holky a kluky, učitelé budou
roboti a děti budou mít svoje vlastní zákony a vlastní práva. Nebude tělák.
Nicole Kujelová, 6.C
Všude samé compy ,učitelé se nebudou namáhat mluvením, všechno nahrají a pak nám to
přehrají.
Tereza Wildnerová, 6.C
Školní docházka od devíti hodin, doufám. V každé učebně interaktivní tabule a škola bude
mít jen jedno patro.
Dominik Kalocsai (6.C), Michal Raška(7.B) a Adéla Kvassayová (7.C)
Žáci oslavili s paní učitelkou její narozeniny
Žáci 3.A oslavili se svou paní učitelkou Miluší
Šelleovou narozeniny. Nechyběla spousta
dobrot včetně
narozeninového
dortu. Red.
9
ŽÁCI
Hodiny čekání a pak podat plný výkon
Casting soutěže Československo má talent
Zúčastnily jsme se castingu soutěže
Československo má talent. Konalo se to
dne 5. května v hotelu Imperial.
Popíšeme, jak to tam vypadalo. Nejdřív
jsme museli počkat, až nám otevřou
dveře hotelu. Spousta lidí se pak cpala
nahoru, aby byli co nejrychleji na místě.
Vyplnili jsme formulář (osobní informace
jako jméno, datum narození a tak dále) a
potom jsme asi dvě a půl hodiny čekali
v řadě, nebo spíš chumlu lidí, až nám
přidělí registrační číslo. Bylo to velmi
vyčerpávající.
Po obdržení čísla jsme se šli vyfotit. Na cédéčku jsme měli muziku, ta se musela vyzkoušet,
což trvalo další půl hodinu.
Na chodbě, dokonce i na záchodě jsme si zkoušeli svá čísla, s holkama jsme se malovaly.
Organizátor vyvolával čísla soutěžících. Na řadu jsme přišli až k večeru. Pak jsme každá
prožívala své vystoupení:
Terka:
Když nás vyvolali, tak jsme s kámoškou, se
kterou jsme tančily jako duo, chytly strašnou
trému. Musely jsme si sestavu opakovat
pořád dokola, abychom to nezapomněly.
Podporovali mě kamarádi, zpívali jsme spolu.
V sále stál mikrofon a kamera naproti a
porota. Vzaly jsme si mikrofon, představily se
a řekly, co budeme dělat. Pak jsme tančily.
Myslím, že se nám to povedlo. Dala jsem i
stojku na hlavě. Porota řekla, že se pobavili a
že máme šanci postoupit dále a že se ozvou.
Dále mě pochválili, že bych za tu choreografii mohla být trenérkou.
Mandy:
Šla jsme do jiného sálu než Terka. Vypadalo to tam stejně. Porotce chtěl, abych mu o sobě
něco řekla, tak jsem vyprávěla, že jsem z Holandska a tak. Zarepovala jsem Eminema, to se
jim moc nelíbilo, ale další skladby už je zaujaly víc. Loučili se se mnou s tím, že se ozvou.
Moje pocity byly takové smíšené, chtěla jsem podat ještě lepší výkon.
Na konci jsme byly strašně unavené, doma jsme šly hned spát.
Tereza Čmelíková a Mandy Karna, obě 9.A
10
Vášeň jménem počítačové hry
Máme je rádi, někteří je milují a někteří je
nesnáší, někteří si na ně stěžují a některým je
to úplně jedno. Byly tady, jsou tady a budou
tady. POČITACOVÉ HRY. Asi to všichni známe.
Přijdeme domů, odhodíme batoh a namíříme si
to rovnou k počítači na Facebook a hry.
Většina lidí z naší školy hrají
onlinovky,
například The west, Bite fight, Grepolis a
Shakes and fidget. Řekl bych, že Shakes jsou
v naší třídě velice oblíbení, hrají to asi dvě
třetiny lidí.
Já osobně to nehraju, je to pro mě blbost, jsem
spíš na akční střílečky, například GTA nebo
MAFIA II.
Můj spolužák to jednou hrál a něco se mu tam
povedlo, začal radostně řvát na celou PC
učebnu, jako kdyby vyhrál sportku.
Moje oblíbená hra je převážně MAFIA II. Je to
střílečka. Příběh začíná tím, že hlavní postava
Vito se vrátí z války a potřebuje si vydělat
prachy a spolu s kamarádem Joem si vydělávají
prací pro místní gangstery.
Vito vyšplhá až na poslední patro mafiánského
žebříčku a vytvoří si respekt v celém městě.
Tato hra je výhradně až od 18 let a v některých
zemích je zakázaná, aby děti nebyly zkaženy a
aby hra nekazila dobré mravy.
Jiří Žandovský, 8.C
Hasičský kroužek mě baví
Hasičský kroužek, do kterého chodím, mě
naučil nejen všechny dovednosti hasičů,
jako například slaňování nebo motání
hadic, ale i úctě k této těžké dřině. Kdo to
nezkusí, tak neví, co to je.
Náš sbor dobrovolných hasičů se nachází
ve Staré Bělé. Právě tam se odehrávají
všechna dobrodružství, kterých je v tomto
kroužku mnoho.
A co že tam vlastně děláme? Naši vedoucí
nás učí různým dovednostem. Patří mezi
ně i činnosti, kdy se nesmíte bát a musíte
mít odvahu. Také činnosti, které zvládají i
ti nejmladší, ale především se soustředíme
na trénink na požární útok.
Požární útok je vlastně závod s jinými
sbory. Podstata tohoto sportu je, že
musíme v co nejkratším čase sestřelit dva
terče. K tomuto sportu je potřeba sedmi
lidí a různých hasičských pomůcek, jako
jsou hadice, savice, stroj a podobně.
Závody v požárním útoku.
11
Jak jsem řekl, v požárním útoku se
pořádají i závody, kde soupeříme o ceny.
Mě osobně závod z celého kroužku baví
nejvíce.
Nákres požárního útoku
Milan Čermák, 6.C
Na táboře jsem myl nádobí, ale taky se učil zachránit člověka
Před dvěma lety jsem často chodil domů
později, než jsem měl ze školy. A proto mě
mamka dala o prázdninách na „vojenský
převýcvik“.
Ze začátku se tam nic nedělo. Až po pár
dnech tam začalo být hůř. Začaly zkoušky
vytrvalosti. Dělaly se tam různé zkoušky.
Protože jsme tam byli rozděleni do skupin,
měli jsme rozdělené i úlohy. Například
jsem myl nádobí. A tak to pokračovalo dál.
Pak náš vychovatel řekl, že se máme
připravit na výcvik, jak zachránit člověka,
když se něco stane. Já a naše skupina
skončila třetí nejrychlejší. Tak nám dali
titul za nejrychlejší časy. No a pak byl
konec měsíce a rodiče si pro nás přijeli. Ale
chtěl bych tam znovu.
Daniel Vašíček, 7.C
Na flétnu hraju kvůli astmatu
S Terkou Tokarčíkovou, která hrála na školním koncertu,
si povídáme nejen o flétně, ale také o houslích
Teri, jak dlouho už hraješ na housle.
Na housle hraju už 6let.
Proč vlastně hraješ na tenhle hudební
nástroj?
No… Ani nevím, moc mě to nebaví.
Kam chodíš a kolikrát týdně chodíš
trénovat?
Trénovat chodím na Základní uměleckou
školu Leoše Janáčka a jinak moc necvičím.
Jak ses k tomu dostala?
Hodně mě v tom podporovali rodiče.
A taky jsme se nechala inspirovat
kamarády z minulé školy.
12
Hraješ ještě na nějaký další hudební
nástroj, že ano?
Ano, hraji ještě na flétnu.
Jak dlouho?
Na flétnu hraji už od školky, ke flétně mě
dostali rodiče.
Proč hraješ zrovna na flétnu?
Flétna mě nebaví, ale hraju na ní kvůli
astmatu, pomáhá mi lépe dýchat. Na
flétnu chodím trénovat také na uměleckou
školu.
Nikola Zbořilová a Sabina Oudjehani, obě
7.C
Někdy mám trému…
Rozhovor s Markem Macejem a Lukášem Rudohradským
Dne 2. dubna ve 14:00 se konal žákovský
koncert. Dva zpěváci, Marek Macej a Lukáš
Rudohradský, nám zodpověděli pár
otázek.
Na kolika koncertech jsi už vystupoval?
Marek: Na osmi koncertech jsem
vystupoval.
Lukáš: Na třech až pěti koncertech.
Máš trému před koncertem?
Marek: Někdy mám.
Lukáš: Taky někdy jo.
Klavír je poměrně těžký nástroj, jak často
musíš cvičit?
Marek: Jednu hodinu denně.
Lukáš: Já cvičím stejně dlouho.
Získal jsi už nějaké ocenění?
Marek: Dostal jsem diplom.
Lukáš: Diplom stejně jako Marek.
Kdo z rodiny tě nejvíc podporuje (či
vede)?
Marek: Podporuje mě celá rodina.
Lukáš: Já nevím.
Zpíváš písně od různých interpretů, nebo
si zkoušíš skládat sám?
Marek: Jo, zkoušel jsem i skládat, ale
většinou zpívám od různých interpretů.
Lukáš: Párkrát jsem zkoušel skládat.
Jaký je tvůj oblíbený zpěvák či zpěvačka?
Marek: Můj oblíbený zpěvák je Michal
David.
Lukáš: Mám rád písničky od anglických
interpretů. Petra Friedrichová, 6.C
Od kolika let hraješ na klavír?
Marek: Od šesti let.
Lukáš: Od šesti let sám a pak s paní
učitelkou.
13
Píšu články pro kulturní časopis
soutěže. Začala jsem pro tento časopis
pracovat jako novinářka.
Byla jsem například v Opavě na krajské
soutěži Czech Dance, kde bylo asi tisíc
dětských tanečníků. Tančily se styly street
dance, disco dance, house a další. Na
soutěži bylo mým úkolem udělat rozhovor
s trenérkou hiphoperské taneční skupiny
LIMIT. D.C. z Havířova.
Teď budu psát o soutěži článek a taky
zpracuju rozhovor s trenérkou.
Peníze za tuto práci nedostávám, ale teta
mi slíbila různé odměny jako oblečení.
Kristýna Potempová, 7.C
Moje teta je šéfredaktorkou časopisu
CDOčko, který se zaměřuje na taneční
Jak děti z pátých tříd prožily jarní prázdniny?
Všichni zbožňujeme prázdniny. K nim patří i ty jarní. Můžete si přečíst,
jak si je užily děti z 5.B.
rokem. Všechno si člověk může osahat a
vyzkoušet. Také jsme si zastříleli na různé
terče na laserové střelnici a šli jsme se
podívat na 4D filmy. Nejvíc se mi tam líbila
horská dráha. Navíc v cukrárně měli moc
dobré zákusky. Z Krkonoš jsme domů
odjížděli v neděli odpoledne. Byl jsem rád,
že jsme se s babičkou viděli.
Michal Pernička
U krkonošské babičky
První polovinu týdne jsem strávil doma,
protože rodiče neměli v práci volno.
Navíc pršelo, tak jsem si hodně četl a hrál
si se svými domácími mazlíčky. Ve čtvrtek
odpoledne jsem se sestrou, mamkou a
taťkou jel za babičkou do Krkonoš.
V sobotu ráno jsme si od babičky vyjeli do
Liberce do Babylonu, kde jsme navštívili IQ
PARK, ve kterém jsme byli přesně před
V úterý k nám přijel očekávaný host fenka
Gita. Chodily jsme spolu na procházky. A
spala u mě kamarádka Laura.
Ve středu jsem byla na bazéně na
Čapkárně s mým bráchou Danem a
s Anetou Lindovskou a jejím bráchou
Adamem.
Ve čtvrtek jsem šla ven na brusle.
Odpoledne jsem se šla proběhnout
s Gitou.
V pátek si pro mě přijela teta a vzaly jsme
si brusle. Jely jsme spolu na zámek Raduň.
S tetou na bruslích
V sobotu u mě spala kamarádka Pavla, ale
nic jsme nedělaly, protože jsme byly
unavené z basketbalového zápasu.
V neděli jsem pomáhala mamce vařit a
uklízet a odpoledne jsem šla se svou
sestrou Denčou na bowling, ale měli
křivou dráhu.
V pondělí jsem nic moc zajímavého
nedělala, jen jsem uklízela na posteli a
pod postelí a šla jsem ven.
14
Jezdily jsme spolu asi hodinu i se psem
Gregorym. Bylo ještě brzo, a tak jsme se
šly projít k zamrzlému rybníku. Večer jsme
šly na bowling do Studénky.
Další neděli jsem jela domů a teta mi
pomáhala naučit se komiks do angličtiny.
Šlo nám to rychle, tak jsme si vyjely ještě
na brusle do Vratimova.
Iveta Haviarová
DUEL
Jaro, to je pro mě pocení, řev z venku a
hmyz!
Jaro je pro většinu lidí nejkrásnější období.
Protože začínají kvést květiny, stromy, no,
vlastně všechny rostliny. Začíná být teplé počasí
a děti chodí ven hrát fotbal, na schovávanou a
tak dále.
Tohle všechno je krásná představa, ale já mám
o jaru jiné mínění. Pro mne to jsou čtyři měsíce
pocení, otravného křičení na hřišti a těžkého
dýchání. V tomto období se snažím co nejméně
hýbat a mít non-stop otevřené okno. Ale když
mám otevřené okno, tak tam slyším už jednou
zmiňovaný křik dětí. Ten křik samotný není tak
strašný, ale v dnešní době to je samé sprosté
slovo. Je to smutné, jak malé dětí zařvou přes
celé sídliště něco sprostého a jejich rodiče to
absolutně nezajímá.
Všechno tohle ale můžu trochu eliminovat.
Proti horku si dávám vodu s ledem a proti křiku
si nasadím svá sluchátka a pustím si hudbu tak
nahlas, abych přehlušil ten sprostý řev
nevychovaných dětí.
A teď jsem si vzpomněl na ten otravný hmyz,
ach ten hmyz. Mravenci, pavouci, berušky,
mušky, mouchy a to nejhorší…komáři. Tohle
všechno začíná lézt do bytu a otravovat. Jsou
proti tomu sice různé prostředky, ale hodně
z nich nefunguje. A to mám kvůli hmyzu zkusit
padesát různých prostředků, než zjistím, že
fungují? NE! Musím vzít plácačku a nahánět to
po celém bytě. A úplně nejlepší je, když ti to
začne v noci lítat kolem ucha.
Tak bych to shrnul, jaro má nějaká pozitiva, ale
je jich velmi málo oproti negativům. Svůj názor
nehodlám měnit a nikdo mě o jiném názoru
nepřesvědčí.
Adam Csabi, 9.A
Jaro: Ani zima, ani horko,
plno barev!
Jaro mám ráda tak jako podzim,
není ani moc velké horko jako
v létě a ani moc velká zima jako
v zimě. Nemusíme na sebe
navlíkat bundy a různé hrubé a
teplé oblečení. Je to období,
kdy se začíná oteplovat, začínají
se
objevovat
barvy
rozkvétajících květin a stromů.
Venku si prozpěvují ptáci a
mláďátka volají z hladu. Když
někomu vadí hmyz a chtějí mít
otevřená okna, tak ať si koupí
sítě do oken. Já mám třeba
ráda hmyz, ráda pozoruju jejich
krátký život.
Na jaře začíná plno prázdnin a
z toho
velice
oblíbené
Velikonoce.
Většina malých dětí se dostává
k sprostým
slovům
od
puberťáků, kteří se s nimi
hádají kvůli blbostem, takže
bych neházela vinu jen na ně.
Dnes se nenajde skoro nikdo,
kdo by nemluvil sprostě. Je
spousta názorů na jaro, ale ten
náš je nejlepší.
Lucie Bortlová a Michala
Soldánová, obě 9.B
15
ZE ŽIVOTA…
Přečtěte si poněkud drsné příběhy ze života. Jsou pravdivé,
a protože se v nich vypráví o závažných osobních problémech rodinných
příslušníků našich žáků, necháváme je bez podpisu.
Příběhy pro nás mohou být poučením o tom,
čemu se v životě raději vyhnout…
Na zemi před diskotékou
Kam dovedou člověka drogy
Před 18 lety se moje teta odstěhovala do
Německa se svou dcerou Verčou.
Neuměla ani slovo německy, a tak
nevěděla, co dělá a co říká. Odvedla Verču
do školy, když šla do první třídy. Když se
vracela domů, potkala sympatického
muže jménem Bolkarda. Asi po roce se
vzali.
Měli se strašně rádi, teda alespoň teta
jeho jo. Ale po nějaké době se začali hádat
a někdy padla i nějaká facka. Usmířili se,
ale po nějaké době to začalo znova.
Po pěti letech soužití Bolkard chodil
z práce pozdě, choval se jinak, bylo to
ještě horší než před tím. Teta se s ním
začala hádat, ptala se, co se děje. Po půl
hodině se Bolkard přiznal, že si našel
někoho jiného, a taky jí oznámil, že se
chce nechat rozvést. Teta se z toho
psychicky zhroutila.
Když byla na Verču sama, tak to nezvládala
a každou noc odcházela pryč. Šla na
diskotéku, kde potkala super lidi, se
kterými byla jako v sedmém nebi. Dali jí
prášky a teta si je vzala. Po deseti
minutách viděla růžové slony, jak paří na
diskotéce.
Druhý den ráno když se probrala, ležela
s partou lidí na zemi před diskotékou.
Zvedla se a šla domů. Verča nebyla doma.
Teta odešla do ložnice a usnula hned, co si
lehla do postele. Vzbudila se něco kolem
třetí hodiny odpoledne a to se zrovna
vracela Verča ze školy.
Další večer šla teta znova na diskotéku a
potkala svou partu. Okamžitě se jich
zeptala, co jí to včera dali. Byl to tak zvaný
trip. Chtěla znovu. Vzala si další dávku a
k tomu i extázi. Viděla nejen růžové slony,
ale cítila vzrušení jako nikdy. Vzbudila se
v cizím bytě a v cizí posteli. Vedle ní ležel
polonahý chlap, který se právě probouzel.
Teta si uvědomila, že má doma dceru.
Rychle se oblékla a běžela domů. Když
doběhla domů, Verča tam nebyla. Myslela
si, že je ve škole, ale pak jí došlo, že je
víkend. Volala ji asi stokrát, ale Verča byla
nedostupná. Potom to teta nevydržela a
zavolala policii.
Přivezli ji na druhý den odpoledne, řekli
tetě, že byla u své kamarádky, kde pili
alkohol. Teta se z Verčou strašně
pohádala, nemluvily spolu asi týden.
16
Teta se potřebovala odreagovat, a tak šla
na diskotéku. Potkala svou partu, nabídli jí
heroin. Po dlouhém rozmýšlení se teta
odhodlala vzít si první dávku heroinu .
Nejdříve jí bylo strašně špatně, ale potom
jí bylo čím dál lépe. Ráno se neobvykle
probudila doma. Verča jí řekla, že jsou
dnes třídní schůzky. Odpoledne došla teta
do školy a Verčina třídní učitelka řekla, že
je často nemocná a bude mít spoustu
neklasifikovaných předmětů. Teta Verču
seřvala. V tom vzteku se rozhodla, že
nechá drog. Odvykání bylo pro ni to
nejhorší na celém světě. Podařilo se jí to. I
Verča se nakonec zlepšila ve škole.
Ve vězení
Můj strejda jménem Ruda byl odsouzen k odnětí svobody na dva roky.
Kvůli čemu? Budu vám vyprávět jeho příběh tak, jak ho znám přímo od něj.
Když Ruda začal s drogami, bylo to pro
něho něco nového. Jako první začal kouřit
trávu. Byl na ní závislý. Když trávu neměl,
tak někomu musel ukrást peníze nebo si
půjčit.
pánské záchody, které byly uprostřed
města. Všichni si píchli, ale Ruda pořád
přemýšlel. Nakonec si půjčil stříkačku a
lžičku, heroin si nahřál na lžičce, nabral to
do stříkačky. Pak si kolem ruky uvázal
tričko, aby viděl žíly. Dělal to poprvé, takže
v tom byl začátečník. Pomohl mu jeho
kamarád.
Po první dávce heroinu měl zorničky jak
hlavička od špendlíku. A tak to
pokračovalo celý týden dokolečka.
Jednou byl doma a z ničeho nic se začal
potit. Bral heroin teprve týden, tak si
myslel, že na tom není ještě závislý, ale
byl. Potřeboval okamžitě dávku, jinak by
to nevydržel. Rychle se vzpamatoval a
utíkal do centra města. Tam potkal
kamarády, kteří mu nabídli drogu. Utíkal
na záchody a hned si píchnul. Už mu bylo
samozřejmě líp, pak ale slyšel, jak houká
policie. Všichni utekli a jeho tam nechali.
A jak policisté vešli na toalety, viděli tam
mého strejdu.
Hned ho zatkli a šel do „lochu“. Měl soud,
tam vypovídal, že si nikdy nepíchal. Ale
testy z laboratoře ukázaly, že si píchal.
Dostal dva roky a šel do vězení.
Měsíce a měsíce to pořád „hulil“, ale pak
se setkal s jinými lidmi, kteří brali něco
mnohem horšího. Zapadl do bandy feťáků,
kteří nejen kouřili trávu, ale taky šňupali a
píchali si heroin, pervitin a dávali si pod
jazyk „trip“.
Strejda začal s feťáky chodit častěji, zatím
kouřil jen hašiš a bral trip. S partou se
jednou domluvili, že dneska někoho
okradou, aby si mohli koupit u dýlera
heroin. A tím to všechno začalo. Ruda
okradl jednu starou babičku, vzal jí celou
kabelku. Pak se rozdělili a koupili si každý
heroin, dokonce i můj strejda. Šli na
17
Zdraví nám nikdo nevrátí
Tak teď to dáš! Nezastavuj se. Rychle,
zbývá málo času. Musíš ho nějak obelhat.
Zvládl jsi to, jenom už skoč!
A v ten moment jsem cítil bolest a pomalu
jsem padal na zem, jako kdyby někdo
zpomalil čas. A já už jenom viděl, jak utíkal
čas na časomíře a cítil jsem, že něco
můžu sám. V minulosti se mi to totiž už
stalo a já jsem měl pravidelně cvičit, aby
se koleno zpevnilo. Cvičení jsem ale
neprováděl dostatečně dlouho a pořádně.
Bolest neustávala, tak mi kluci dali do pusy
tenisák, abych mohl nějak dýchat. Po
nějaké době dojela záchranka a věděl
jsem, že si zažiju bolest, o které se mi ani
nezdálo.
Aby mě odvezli do nemocnice, museli mi
to koleno zpevnit obvazem, který museli
stáhnout. Bolestí jsem skoro omdléval, a
to byl teprve začátek.
Dali mě na nosítka, donesli k sanitce, dali
mě do ní a jeli jsme do nemocnice po
výborných českých cestách, kdy při jízdě se
vyhnete jedné díře a do druhé vjedete.
Hned jsem jel na rentgen a pak jsem čekal
na doktora, který mi nahodí čéšku zpátky.
Po chvilce doktor přišel, zavolal dva
chlapy, aby mě drželi a nahodil mi čéšku
zpátky se slovy: „Příště si to udělej sám.“
Za celý ten den jsem se těšil do postele.
Nemohl jsem spát kvůli bolesti. A
Měl jsem se o své zdraví starat lépe. L. Murka
ztratím na dobu neurčitou.
Dopadl jsem a ta bolest se zvětšila do
neúnosných mezí a jediné, co jsem mohl
udělat, bylo zařvat o pomoc! V ten
moment ke mně všichni doběhli a před
očima se mi zatmělo a já slyšel jenom hlas
trenéra, jak volá záchranku a říká, že mi
vypadla čéška kolena.
Když jsem to slyšel, uvědomil jsem si, že
můj basketbalový sen skončil dřív, než
pořádně začal. Byl jsem na zemi, v ruce
jsem si držel čéšku a ovládla mě zlost,
panika a nenávist vůči mně samému,
protože jsem moc dobře věděl, že si za to
Takhle vypadá ortéza.
18
přemýšlel jsem, co budu dělat dál a jak
dlouho to potrvá, než zas budu moc hrát
basket. Po době přemýšlení jsem došel
k tomu, že si za to můžu sám.
Byl jsem frustrovaný z celé té události,
která mi změnila život. Měl jsem ortézu a
berle, bez kterých jsem si nedošel ani k
oknu podívat se, jak to venku vypadá. Celý
den jsem ležel, spal a bral prášky proti
bolesti, které jsem jedl jak lentilky. Noha
mi natékala a ochabovala každým dnem
víc a víc.
Po dlouhé době přišel pátek a já šel
k doktorovi, který mi měl říct, co bude dál.
Přišel jsem do čekárny a viděl jsem lidi,
kteří odcházeli s pláčem a zklamáním,
které jsem zažíval taky. Sedl jsem si a čekal
jsem, až mě zavolají a všímal jsem si, jak
lidi odchází a čekárna za chvilku byla
vylidněna. A já seděl mezi bílými stěnami
a všímal jsem si, jak čas pomalu utíká. Z
ničeho nic slyším, jak mě sestra volá.
Vešel jsem do ordinace a doktor přistoupil.
Prohmatal mi koleno, odsál mi z něj krev a
po chvilce mi řekl to, z čeho jsem měl
největší strach. „Už nikdy nebudete moc
sportovat.“
Odcházel jsem nemocničními ulicemi a
docházelo mi, že kdybych se o sebe staral,
jak mám a nekašlal na svoje zdraví s
heslem „nějak to dopadne“, mohl bych ty
schody seběhnout a nejezdit výtahem.
Došlo mi, že nic nám nenahradí zdraví a
že každý je strůjcem svého štěstí.
Mně to došlo hodně pozdě, že zdraví je
k nezaplacení. A co tobě?
Lukáš Murka, 9.B
Naše úvahy
Co si představujeme pod pojmem dospělost
Když jsme se letošních deváťáků ptali, co to podle nich znamená být dospělý,
z jejich textů jsme zjistili, že představy těchto mladých lidí o dospělosti jsou
dosti svérázné, někdy až poněkud úsměvné, na druhé straně v některých
detailech překvapivě přesné. Snad vás budou tyto krátké úvahy inspirovat
k vlastnímu přemýšlení o daném tématu. Red.
už ani chodit za kamarády, pobavit se
s nimi atd. Vlastně to znamená být pořád
v jednom kole na nohou a nic jiného. Pak
už je to každodenní stereotyp.
Kateřina Benková
Pořád v jednom kole
Dospělý člověk je ten, který se na to cítí.
Způsobuje to mnoho hrozných následků,
chození do práce, živení rodiny, placení
bytu a dalších různých poplatků. Nemá čas
abychom tím neobtěžovali lidi kolem sebe.
Umět vařit, uklízet a nepřehánět to
s alkoholem. Dodržovat hygienu a najít si
práci. Umět se vyjadřovat a prezentovat.
Lucie Kačenová
Umět se prezentovat, najít si práci
Pod pojmem dospělost si představuji, že
by člověk měl umět vystupovat na
veřejnosti, umět pracovat s počítačem a
vyřídit za sebe úřední věci. Chovat se tak,
19
Mám vlastní názor a jsem sama
Zodpovídám sama za sebe. Mohu pít alkohol, kouřit, pařit do
rána. Můžu být těhotná. Jsem osamocená. Někdo už v 18 bydlí
s přítelem/přítelkyní. Pečuje o sebe sám. Chodí do práce a
vydělává peníze. Je zaměstnaný a stravuje se sám. Měl by mít
svůj vlastní názor.
Kateřina Kotalová
Mít to v hlavě srovnané…
Co vlastně je ta dospělost? Člověk je dospělý v 18 letech.
Nemyslím si, že každý tak rychle dospěje, někdo snad nikdy.
Člověk, který je dospělý, podle mého názoru myslí správně, má
zdravou psychiku a umí vykonávat věci správně, plnit je
zodpovědně a s rozmyšlením. Většinou moudří lidé bývají
dospělí a nemyslím si, že záleží na věku, ale na vyspělosti
psychiky. Já třeba vím, že dospělý ještě nejsem.
Adam
Oudjehani
Zamyšlená zodpovědnost
Představuju si, že se budu v dospělosti o sebe starat sama. Budu
mít vlastní rodinu, svůj dům. Budu se starat o to, abych měla
svou vlastní práci a uživila se. Měla svůj klid, kde si uvědomím
hodně věcí. Chovat se tak, abychom neuškodili lidem ve svém
okolí.
Tereza Mlčáková
Více práv, více povinností
Dospělý - co si pod tím představím? Člověka, který už dosáhl 18
let, nebo určité inteligence. Někdy spíše 18 let, než inteligence.
Je to člověk, který má více povoleno, než když dospíval, ale taky
více povinností. Dospělí mohou věci, které většinou my mladí
nemůžeme. Mají také mnohem více povinností vůči ostatním
lidem.
Eda Luzar
Zodpovědnost, vzdělání
Představuju si zodpovědného člověka, který vydělává peníze a
chodí do práce. Někteří lidé si například ještě dodělávají školu,
aby byli vzdělaní.
Sabina Hlinková
Svobodný život se starostmi
Představuju si dospělost tak, že si můžu dělat, co chci, a
vydělávat si hodně peněz, koupit si všechno, sama podle sebe. A
můžu si chodit, kam chci, a také přijít v kolik chci. Už nejsem jako
Definice
štěstí (?)
Co je to štěstí? Těžko říct,
protože pro každého z nás
štěstí
představuje
něco
jiného. Když se zeptáte
stovky lidí na to, co je to
štěstí, osmdesát procent vám
odpoví být zdravý, mít
skvělou rodinu, mít peníze…
Zamyslete se. Podle mého
názoru mám štěstí každý
den, protože žiju. V tomhle
světě nedělá lidem problém
pobodat vás za váš názor,
srazit vás autem a ujet a jiné
věci neodpovídající morálce
člověka 21. století.
Šťastnými nás můžou dělat
maličkosti. Jen si vzpomeňte
na něco, co se vám podařilo.
Někdy pociťujeme štěstí
z cizího neštěstí. Ikdyž jsou
dny, kdy si myslíme, že víc se
den
pokazit
nemůže,
vzpomeňte si na svou rodinu,
přátelé, mazlíčky.
Svět není špatný, to my si ho
děláme těžký. A že se štěstí
nedá koupit? Kupte si třeba
štěně a odpovězte si znova.
Myslím si, že kdyby se
pořádně lidi zamysleli, co
vlastně znamená být šťastný,
snížil by se počet sebevrahů.
Velká skupina sebevrahů
jsou mladí lidé s nešťastnou
láskou.
Na světě je sedm miliard lidí
a pro jedno kvítí slunce
nesvítí. Vždycky tu pro nás
někdo bude.
Martina Škovronová, 9.A
20
dítě, kdy si hraju, ale už je to takový svobodný život. Můžu mít děti, až vyrostou, tak budu
mít starosti a taky starosti o přítele. V dospělosti se můžeme konečně vzít a udělat si vlastní
svatbu s rodinou. A ten život v dospělosti by byl takhle super. Já bych si to ale představila
lépe. Nemůžu se dočkat, až budu dospělá. Mandy Karna
ZA DVEŘMI ŠKOLY
Život pod hladinou
Kde se momentálně potápíte? A kdy je
potápění nejlepší?
Leo: Potápím se pod ledem, v jeskyních i
ve vracích lodí. Na potápění v jeskyních a
pod ledem potřebujete až 15 letou praxi.
Lepší to je v noci, protože je vidět víc
živočichů.
Karel: Potápím se různě, ale můj sen je
Mexiko. Kdy? Tak to záleží na místě
ponoru.
Redakce Chaosu teenagerů se
vydala na tiskovou konferenci do
Střediska volného času Ostrčilova,
kde byl tentokrát připravený
„Podmořský svět“. Hosty byli dva
potápěči: Leo Šebesta (důchodce) a
Karel Pavlas (podnikatel).
Jak jste se k potápění dostali? A jak
dlouho se tomu věnujete?
Leo: Jednou u televize jsem dostal nápad,
že bych si rád skočil do vody, a tak jsem si
udělal výsadkářský kurz a věnuji se tomu
už asi 20 let.
Karel: Býval jsem policista u zásahové
jednotky a tam jsem se k tomu dostal, u
Jaký je váš nejhlubší ponor?
Leo: Bylo to v Polsku a bylo to takových 70
metrů. Nejhorší potom byl výstup
posledních 10 metrů na hladinu.
Karel: Potápění není o dosahování co
největších hloubek. Nejhlouběji jsem byl
v 66 metrech.
výsadkářského výcviku, tehdy jsem
absolvoval asi 480 seskoků. Věnuji se tomu
12 let.
Jakou používáte výbavu a kolik asi váží? A
jak se dorozumíváte pod vodou?
Leo: Jsou tři druhy obleků: mokrý,
polosuchý a suchý. Nejlepší maska je
21
silikonová, protože drží sama. Jsou dva
druhy ploutví: s botičkou a bez botičky s
páskem. Váží to celkem asi 100 kilo i s
kamerou.
Karel: Dorozumíváme se rukama. Každý
národ má jiný dorozumívací systém, ale
pár znaků je celosvětových. Při potížích
vypustíme na hladinu buď červenou bójku
- loď vás zaznamená, když máte VY
problém - a nebo žlutou bójku - to je, když
VÁŠ kamarád má problém.
POTÁPĚČSKÉ DESATERO
1. Kvalifikace
2. Výbava
3. Respekt z vody
4. Trénink
5. Mít s sebou dobrého a spolehlivého
kamaráda (nezmatkář)
6. Nikdy se nepotápět sám!
7. Zkušenosti – každý ponor navíc = zkušenost
8. Nepodceňovat situaci
9. Nepřeceňovat své síly (jsme jenom lidi)
10. Dělat si kvalifikace, kurzy a certifikáty
Co byste nám poradil, když se chceme
začít potápět?
Karel: V první řadě bych si zašel do kurzu,
potom bych si koupil šnorchl, brýle a
ploutve (potápěčské ABC) a zašel bych si
na bazén. Jestli by mě to bavilo, tak bych
se tomu začal věnovat.
Alena Muchová, Petra Čermáková a Denisa Štefková, všechny 9.B
Divadelní představení Sofiin svět
Příběh se odehrával v malém prostoru pod
divadlem. Jak by někteří řekli: „Byli jsme
ve sklepě.“ Z počátku to bylo hodně
nepříjemné. Plno dobře viditelných světel
na stropě, sloup se zásuvkami, taktéž
dobře viditelný, ale při hře to si s tím herci
plně vyhráli.
Pokojíček hned za sloupem patřil Sofii.
Z počátku obyčejné holce. Obyčejné, až do
chvíle, kdy jí přišel dopis. V dopise byla
napsána jen jedna věta: „KDO JSI?“ Sofii to
přišlo hloupé, aby jí přišel adresovaný
dopis a s touto tak hloupou otázkou.
Posléze za ní do pokoje přišla její mamka
s obrovskou bednou, taktéž adresovanou
Sofii Amunzenové.
Když Sofie otevřela bednu, byl v ní i dopis,
ve kterém stálo, aby umístila divadýlko
z krabice na dobře viditelné místo.
Postavy samy ožily a Sofie si mohla hrát
s jejich osudy. Dále v dopise stálo, že jestli
souhlasí, tak ji pro ni tehdy neznámý muž
provede kurzem filosofie. Navštíví ji různí
filosofové z různých dob, aby ji poučili o
jejich myšlenkách existence. Samozřejmě,
že se Sofie chtěla poučit, tak neznámému
pisateli napsala svůj zpětný dopis se
souhlasem a otázkou, kdo vlastně pisatel
je.
Odpověď byla skoro okamžitá. V jejím
pokoji se objevil muž. Jmenoval se Platón.
Poučil Sofii o tom, jak vnímáme svět, co
vidíme, jestli to, co vnímáme, je skutečně
pravda. Věříme snad svému vlastnímu
zraku, nebo to jsou jen iluze světa?
Za pár dnů jí mamka v kuchyni předala
další dopisy. Avšak ne všechny byly
skutečně pro ni. Jeden dopis byl poslán na
stejnou adresu pro Hildu u Sofie
Amunzenové. Byl to dopis od jejího otce
Majora, ve kterém jí píše o svém novém
dárku pro ni k narozeninám a o tom, jak
ztratila svůj oblíbený řetízek. Druhý dopis,
tentokrát už skutečně pro Sofii, uváděl, že
ji navštíví ještě další filosofové a jeden
z nich byl Ježíš. Ten řekl své rčení, že svět
je barevný a že není vše jen šedé a bez
života. Však i věci mají život…
Michaela Hejlková, 9.A
22
Tito koníci se jmenují Kristián,
ten je Teplokrevník, a Ladna, ta
je Norický kůň. Obyčejně je
krmíme senem, ovsem a
ovocnými saláty, ale nedávno
jsem zjistila, že Kristián miluje
polévku s čínskými nudlemi,
což je u koní velice neobvyklé. Když vidí, že
mu ji nechci dát, tak do mě žduchne a
samozřejmě mi ji vylije. Jinak na nich
jezdíme na vyjížďky do přírody, skáčeme
s nimi a hrajeme si spolu.
Nikola Čapková, 9.B
Odstartoval jsem kariéru Pavola Habery
Tisková konference Jak se tvoří film
Na této tiskové konferenci jsme měli možnost
setkat se s režiséry, kteří pracují v České televizi
Ostrava. Dověděli jsme se, jak se tvoří filmy,
pořady a animované filmy. Měli jsme také možnost
zhlédnout kousek z animovaného filmu „Báječná
show“. Tento film vznikl v roce 2002, režisérem a
scénáristou byl jeden z hostů - Vladimír Mráz.
Dalším hostem byl Jindřich Procházka, který
režíruje známé pořady jako například Pod
pokličkou, Sama doma, bydlení je hra, Hodina
pravdy, Šikulové a nejznámější pořad Bludiště, ve
kterém soutěžila i naše škola. Jindřich Procházka má
už také 30 ocenění z festivalů a největší cenu za
dokument
„Ve
stínu
bohyně
matky“.
Režisér Jindřich Procházka
23
Otázky a odpovědi
Habera, Jágr a spousta dalších. Ze
známých zpěváků není snad nikdo,
Jak začínal pořad Bludiště?
J. Procházka: Začalo to před asi 15, 16 lety,
zpočátku jen PC hrou. Rozšířilo se to díky
velké sledovanosti. Natáčíme ve studiu
v Radvanicích.
Jak jste se k režírování dostal?
J. Procházka: Vystudoval jsem filmovou
akademii v Praze (FAMU). Bavilo mě velmi
fotit a psát povídky.
S kým slavným jste se potkal?
J. Procházka: Karel Gott, Špinarová,
s kým bych se profesně nepotkal. Nejblíže
mám k Haberovi, se kterým jsem natáčel
jeho první videoklip, mimochodem
v Ostravě. Určitě jsem mu pomohl tam,
kde teď je.
Vladimír Mráz tvoří především
animované filmy.
Jak dlouho trvalo napsat scénář Báječné
show?
V. Mráz: Napsal jsem to a pak jsem to
schoval a přečetl jsem si to znovu, až za
rok, abych se přesvědčil, že je to dobré a
že se mi to líbí.
Jak se točí přepadení?
J. Procházka: Používáme odborníky
(karatisty, judisty). Když má přijít facka, tak
prostě padne, tolikrát, dokud se to
nepovede správně natočit. Nakonec se to
celé dodělává přes efekty na počítači.
Proč jste si vybral animovaný film?
V. Mráz: Animace jsou velmi zajímavé,
musíte si všechno vymyslet sám. Vymýšlíte
si svůj celý vlastní svět.
Jak se natáčí animovaný film (konkrétně
Báječná show)?
V. Mráz: Výtvarník nakreslí komiks,
navrhne plastelínové loutky, které se pak
natočí v různých polohách. Nakonec se
přidá pozadí. Celý film se natáčel rok a dva
měsíce.
Připravujete nový animovaný film?
V. Mráz: Chci film s ptakopyskem, který
mám už napsaný, ale čekám na tu
správnou chvíli. (směje se)
Denisa Štefková a Petra Čermáková, obě
9.B
Profesoři si nejspíš myslí,
že máme jen jejich předmět…
Naši bývalí žáci na nás nezapomínají. Jessica Sprušanská a Sabina
Maršová poslaly do Chaosu teenagerů text o své střední škole.
Ze začátku to pro nás bylo na střední škole
divné, takový nezvyk - bez našich učitelů a
spolužáků ze „základky“, ale po pár
měsících, co tady, tedy na Střední škole
profesora Zdeňka Matějčka, jsme, tak jsme
pár věcí zjistily.
24
Samozřejmě, že tu všichni učitelé pro nás
dělají jen to nejlepší, tak jako na základní
škole. Všichni učitelé tu jsou svým
způsobem přísní, dost z nich po nás chce
příliš. Domnívají se asi, že máme jenom
jejich předmět. Jednoduše není to tu tak
lehké jako u vás. Tady když něco chcete,
musíte zabrat a makat.
Ale abychom nemluvily jen o učitelích.
Naše škola je jedna z mála, která má
hlavně prostory pro handicapované, což je
super. Protože tu jich je dost a někteří to
mají hodně těžké, tak je na nich úžasné to,
že se považují za normální, což někteří
nedělají. Lidi jsou tu moc prima. Naši
spolužáci jsou dosti odlišní, než ti na
„základce“, ale užíváme si mnohem víc
zábavy. Za ten půlrok, co jsme na střední,
jsme měli už mnoho akcí. I naše praxe
není k zahození. Jezdíme do různých
sociálních institucí, tak jsme pořád mezi
lidmi. Ať jsou to malé děti, nebo senioři.
Sabina Maršová a Jesika Sprušanská
Anketa
Můj milý deníčku…
Pro někoho to je možná staromódní, přesto si spousta holek z naší školy píše deník.
Zajímalo nás, co si do něj píší, jak deník vypadá a další věci.
Otázky:
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Jak dlouho si píšeš deník?
Jak vypadá tvůj deník?(jakou má barvu, tloušťku, jestli je tam obrázek)
Kolik ti bylo, jak sis ho začala psát?
Kreslíš si do něho nebo ho nějak zdobíš?
Píšeš si tam každý den, nebo jenom ty dny, co se ti líbily?
Prozradíš nám, jestli si tam píšeš básně, povídky nebo příběhy ze života?
Kam si ho schováváš?
Odpovědi:
25
Nicole Kujelová
1. Bylo mi šest let.
2. Mám ho růžový z kůže a je středně tlustý.
3. Píšu si šest roků.
4. Zdobím si ho smajlíky.
5. Píšu si tam zážitky, které se mi hodně
líbily.
6. Příběhy ze života si tam píšu.
7. Neprozradím.
Eliška Veselá
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
Jeden a půl roku.
Je modrý a tlustý.
Bylo mi deset let.
Kreslím si do něho.
Píšu si jen ty dny, které se mi líbily.
Píšu si básně.
Schovávám si ho do skříně.
Petra Friedrichová, 6.C
CO JSME PLÁCLI
Úkol zněl: Jmenuj nějaké postavy nebo
zvířata ze Starých pověstí českých.
Někdo napsal: Dinosaurus.
Stalo se to ještě na prvním stupni. Byli
jsme po obědě a čekala nás odpolední
výuka. Paní učitelka přišla do třídy a řekla:
„Rozmnožujte se, děti.“ Měla asi na
mysli, abychom si v klidu hráli.
7. pád podle jednoho žáka zní: „čím
čím“.
Žák učiteli: Pane učiteli, ten program mají
na svém počítači nainstalovaný jenom
Otázka žákyně 7. třídy: „Paní učitelko, jak
se jmenuje takový ten druh kleští…?
Koncetračky?“ (myslela kombinačky).
učitelé, nebo i lidi?
Oblíbená fráze jednoho z žáků: „To jsem
nezachápal, paní učitelko.“
26
ŠKOLA KNIHOMOLŮ
ANEB DOPORUČUJEME SI KNÍŽKY
Lauren Oliverová:
koncem
Chvíle
mobil a zjistí, že je pátek 12. února.
Chvilku je zmatená, ale pak uvěří tomu, že
to byl jenom sen. Jenomže přesně to, co
se ji „zdálo ve snu“, se stává teď a Sam má
strach, že opravdu umře. Místo toho se
dostane do časové smyčky.
Tato knížka je skvělá tím, že je napínavá, a
taky má zvláštní zápletku – hlavní hrdinka
prožije pokaždé něco jiného, a přitom
prožívá pořád ten samý den - pátek 12.
února.
Martina Ondrůšková, 6.C
před
Samantha Kingstonová si žije svůj úžasný
život. Pátek 12. února by měl být jen další
z jejich perfektních dnů. Jenže není.
Sam se jako každý den připravuje do
školy. Po škole jede ona a její tři nejlepší
kamarádky Lindsay, Elody a Ally na
večírek. Když tam dorazí, v pohodě se baví
a užívají si večírek. Když odjíždějí, bohužel
mají autonehodu.
Najednou se Sam probudí, na chvilku si
myslí, že je sobota, ale pak se koukne na
že jediný lék na tuto nemoc pochází
z lemura hedvábného sifaky, kterého
shodou okolností před dvěma lety vyhubil.
V kouzelném světě se dá cestovat časem,
a tak se s Myrtou společně vypraví na
zdlouhavou cestu plnou nástrah a má
NEJHORŠÍHO soka: SÁM SEBE.
Vřele tuto knihu doporučuji.
Michal Raška, 7.B
Eoin Colfera: Artemis Fowl a časový
paradox
Tato kniha pojednává o 14letém irském
chlapci-géniovi Artemisovi Fowlovi, který
se „přítelíčkuje“ s elfy a jinými magickými
bytostmi technicky mnohem vyspělejšími,
než jsme my. Mezi jeho „kamarády“ patří
také elfka Myrta Krátká a kentaur Klusák.
Artemisova matka náhle onemocní
zákeřnou magickou nemocí a Arty zjistil,
to dostává Martinu ještě více na dno.
Babička Martiny nadává a promlouvá do
duše matce.
Martina se po několika měsících úplně
poddá bulimii. Nakonec pojede do
Bezděkovské léčebny, kde pozná, že i
holku, jako je ona sama, dokáže milovat
chytrý, slušný a krásný kluk.
Další Knihy z edice:
Jmenuji se Alice, jsem narkomanka.
Jmenuji se Ester, jsem gamblerka.
Nikola Zbořilová, 7.C
Ivona Březinová: Holky na vodítku Jmenuji se Martina. Jsem bulimička
Martina žije pouze s mámou. Matka
vkládá Martině do hlavy, že nikdy nesmí
dopadnout jako ona sama. Tlustá,
osamělá, nešťastná, boubelka. Martina
tedy kopíruje matčiny různé diety, ze
kterých se dostane do zhrouceného života
bulimičky.
Projevuje se to strašnými chutěmi na
jakékoliv jídlo, své cennosti prodává
spolužákům, aby si mohla nakoupit jídlo.
Matka střídá muže jednoho za druhým a
27
jako Peter rozumí zvířatům a umí je
přimět poslechnout na slovo, Gašo naopak
chápe lidi a dokáže jim jaksi podstrčit své
myšlenky prostřednictvím vnitřního hlasu,
jakéhosi našeptávání.
Během pobytu v nemocnici se Peter
s Gašparem skamarádí a oba se
rozhodnout zjistit, co jsou zač. Proč se jim
zdají stejné sny? Jak to, že oba trpí stejnou
bolestí zad? Je lidí, jako jsou oni, víc?
Během zkoumání svého původu zažijí
spousty zajímavostí, občas vypomůžou
Petrově sestře a vyslechnou si pár
poznámek a přednášek, které jim Gašo
s radostí přednáší v každé volné chvíli.
Nakonec však poznají, že nejdůležitější je
právě to přátelství, které našli.
Eva Pavlíková, 7.B
Betka Palacková: Priatelia
Aragonitu
Kniha, netradičně ve slovenštině, vypráví
o průměrném osmákovi jménem Peter,
který pokojně žije se svými rodiči a sestrou
Terou. Jeho život má jen jeden malý háček
– nemá žádné kamarády a ve škole ho mají
za totálního outsidera. Navíc mívá zvláštní
sny o létání, stále cítí bodavou bolest na
zádech mezi lopatkami a rozumí zvířatům
víc než kdo jiný.
To všechno by samo o sobě nebylo tak
překvapující.
Když
ale
omdlí
v přírodopisném kabinetě a pak také na
výletě do jeskyně v Ochtinej, odvezou ho
do nemocnice. Tam se pozná se zvláštním
klukem, Gašparem Novomestským, který
je mu v mnoha ohledech podobný – tak
VĚŘTE -NEVĚŘTE
V naší škole se
rozšířila epidemie
nasávačů
vědomostí!
Naši školu napadli tvorové, kteří vysávají
naše vědomosti! Chcete vědět, proč vám
před testem vypadávají informace
z hlavy? Tak si určitě přečtěte tenhle
článek!
Stává se vám, že se šprtáte na písemku a
těsně před tím, než dostanete papír, vám
všechno z hlavy vypadne? Stává a to dost
často, že? Naše škola zjistila, proč to tak
je!
28
Řádí tu totiž skupinka zvláštních tvorečků,
které téměř nelze spatřit. Někdy si jich
můžete všimnout, jak se krčí v rohu na
záchodech a špehují vás. I tak je ale
obtížné je uvidět – ovládají schopnost
splynout s prostředím díky své speciálně
vyvinuté kůži. Ti s ostřejším zrakem, kteří
si jich všimli, se rozhodli nazývat je
Gumoušky.
A jak to souvisí s písemkami? Gumoušci
vás totiž tajně sledují všude, kam se
vrtnete a nikdy vás nenechají o samotě. To
by samo o sobě nebylo tak hrozné, jenže
Gumoušci se živí našimi vědomostmi! Plíží
se kolem nás a sají všechny užitečné
informace, vědomosti a někdy i nepatrné
vzpomínky. Nemůžete se tedy divit, že jste
před testem jako vygumovaní (od toho
Gumoušci). Gumoušky zastaví jen příval
neuvěřitelně dobré paměti. Lidé, kteří
mají úžasnou paměť, jako by oplývali
zvláštní aurou, které se Gumoušci bojí.
Jejich existenci potvrdili žáci při sledování
videa v multimediální učebně. „Viděli jsme
jednoho… jak jim to říkáte… Gumouška,
jak poskakuje pod multimediální tabulí.
Asi nějak zapomněl na kamufláž, protože
tam hopkal, šklebil se na nás a vůbec si
neuvědomoval, že ho vidíme. Měl takovou
jasně žlutou kůži, dlouhé prsty a vykulené,
lesklé oči. Když si všiml, že ho vyděšeně
pozorujeme, rychle se zamaskoval a utekl
bůhvíkam. Jsou velcí asi jako pěst, ale ty
oči jsou vážně děsivé,“ říkají žáci, kteří si
z důvodu utajení před Gumoušky přejí
zůstat v anonymitě.
„Já osobně nosím na hlavě takový igelit.
Předpokládám, že když něco takového
budu mít na kebuli, nic se mi nemůže stát
– určitě pak nejsou schopni vysávat
myšlenky, když proud vědomostí přeruší
igelit,“ ujišťuje mě Eliška Benová ze 7.B.
„To já proti Gumouškům nijak nezakročím.
Dokud jsem o nich nevěděla, byli mi
ukradení. Moje inteligence by se asi
nezvedla,
ani
kdyby
Gumoušci
neexistovali,“ tvrdí naopak Kristýna
Potempová ze 7. C.
Dávejte si na Gumoušky pozor, protože oni
si vás vyčíhnou. Nejvíc se jich schovává
v učebnách, kde sají naše vědomosti, když
se učíme.
Zařiďte se, jak chcete: Nasaďte si na hlavu
igelit a doufejte, že vás Gumoušci nevysají,
nebo to neřešte a těšte na bezpečí
domova. Jakmile totiž opustíte školu,
Gumoušci se rozutečou a schovají se na
nechvalně známých záchodech.
Eva Pavlíková, 7.B
Pamatujete si na články o školním strašidle z minulého čísla Chaosu? Něco na
tom strašidle asi bude, protože tady je nové vyprávění, které podle výpovědi
dávného žáka naší školy sepsal Lukáš Rudohradský –
a zase v něm nechybí strašidlo!
Divné je to, že přízrak se tady jmenuje i vypadá jinak než v minulých článcích.
Že by jich, tedy těch strašidel, bylo nakonec víc…!!!
Strašidlo Flostík
Toto je příběh z roku 1996 o 12letém
klukovi.
Žil jednou jeden kluk jménem Péťa. Ve
škole se učil velice dobře, proto dostával
samé jedničky. Byl to takový Einstein
dnešní doby. Byl hodný, ukázněný, ale i
přes to ho nikdo neměl rád a vymysleli mu
přezdívku, která ho strašně urážela. Říkali
mu „šprte“.
Jednou, když se vrátil do školy pro
zapomenuté přezůvky, zamkli školu a
nikdo si nevšiml, že tam zůstal. Byl chytrý,
29
takže hned nezpanikařil. Snažil se najít
způsob, jak se dostat ven. Najednou mu
začala být zima, blikala světla a i přesto,
že byla zavřená všechna okna a dveře,
začal foukat silný vítr. Začal se bát.
Z ničeho nic uviděl stín, který se k němu
pomalu přibližoval. Byla mu zima a sílila
tím, že se stín stále přibližoval. Najednou
uviděl velkou hlavu s ještě větší bradou.
Z čela mu vyčníval velký roh a i přes
rozmazaný obličej si Péťa všiml rudě
červených očí. Na hlavě měl podivnou,
přesto zábavnou čepičku. Když Péťa uviděl
zbytek těla, zařval zděšením. Celý byl
černobílý.
„Proboha, to je strašidlo,“ řekl Péťa a
utíkal pryč. Strašidlo řeklo: „Neboj se,
neublížím ti.“ „Opravdu?“ ozvalo se zpoza
skříně. Péťovi drkotaly zuby. „Opravdu,“
řeklo strašidlo. „Bez urážky, ale vypadáš
tak odporně, že se tě bojím,“ odvětil Péťa.
„Nemáš se čeho bát, vznikl jsem pomocí
kuchařek, které dělaly želé, a v tom jim
tam spadla rolička od toaletního papíru.“
Péťa už se nebál, tak se k němu přiblížil.
Sedli si spolu a za hodinu přijeli policisté,
protože Péťa omylem spustil alarm.
Naštěstí strašidlo už zmizelo.
Některé historky říkají, že strašidlo ve
škole pořád bloudí. Zamčením školy se
aktivují jeho brány. Přijde a zmizí vždy
v 5:00 hodin přesně na sekundu.
Lukáš Rudohradský, 6.C
LITERÁRNÍ PŘÍLOHA
Ležím na zádech na jarní louce…
Jak vidím jarní přírodu
Kolem sebe slyším orchestr lučního hmyzu. Zelený,
travnatý polštář mě pohlcuje do sebe. Na modrém
nebi není jediný načechraný obláček. Jarní slunce
mě lechtá na tváři svými paprsky. Nad hlavou se mi
kolébají žluté, bíle a růžové luční kvítky. Mají
usměvavé obličeje po zimě. Tráva mě už pohlcuje a
já usínám.
Po výletu v říši snů se vracím. Probouzím se.
Orchestr ztichl. Nebe už není pomněnkové modré,
nýbrž se na něm honí šedo-fialové mraky. Slunce se
snaží se všech sil svítit přes bouřkové mraky. Mezi
puklinami mraků vycházejí bledé paprsky světla.
Vypadá to božsky nepřirozeně.
Kvítí se prohýbá silným větrem ze strany na stranu.
Vstávám a mé bosé nohy drží tráva. Mraky už jsou
nade mnou, jarní louka se proměňuje v černé,
travnaté peklo. Do kůže mi začnou bubnovat kapky
deště. Čím déle padají nazlobený déšť, tím méně
vypadají mraky rozčileně.
Po té nebezpečné přeháňce, kterou beztak seslal
30
bůh, se mi mokré vlasy lepí k tělu. Na stéblech trávy se pohupují průzračné kapičky deště.
Celá louka vypadá čerstvě, znovuzrozená jakoby z jiného světa. Zelené pláně se táhnou
donekonečna, kvítí začíná otvírat své květy. Na nebi se stále táhnou tmavá oblaka, ale už
nevypadají nebezpečně. Sluníčko se pomalu probojovává přes šedou oblohu.
Nadechnu jsem se čerstvého, studené vzduchu. Louka ve mně vyvolává klid, mír, duchovní
pouto. Pomalu si zase lehám a nedbám na to, že země je studená a rozmočená.
Kristýna Potempová, 7.C
Zázraky se dějí
Je rok 2012, den 19. dubna, právě teď
kolem nás proletěla lednička a sporák…
První den:
Venku je tornádo a my píšeme tento deník.
„Moment… letí dům, k zemi, Kubo!“ Měli
jsme štěstí, vyhnuli jsme se. Když jsme
dopsali první větu deníku, tak kolem nás
proletěla spolužačka Petra a řvala na nás:
„Pomozte mi, pomozte, ať jste kdokoliv!“
My jsme ji neslyšeli, protože byla bouřka,
takže jsme jí nemohli pomoct. Měli jsme
dost práce se zachraňováním vlastních
životů.
Když jsme to dořekli, spadla škola. „Kubo,
letí kráva, k zemi!“ Uf, bylo to tak tak.
Zrovna teď stojíme před školou a vidíme
naši spolužačku pod troskami. Běžíme jí
pomoct. Ta spolužačka se jmenuje Tereza.
Najednou jako kdyby se stal zázrak. Vysvitlo
slunce, mraky se rozplynuly, přestala bouřka, tornádo zmizelo, bohužel i s naší spolužačkou
Petrou. Stihli jsme zachránit jen Terezu.
Petru jsme nalezli v příkopu v Příčné ulici se zlomenou nohou. Když jsme ji viděli, vylekali
jsme se. To je konec prvního dne.
Druhý den
Hned ráno jsme šli za Petrou, protože nemohla chodit. A když jsme přišli, viděli jsme, jak
Petra chodí a řve: „Zázrak, stal se zázrak!“ My jsme tomu nemohli uvěřit. Bylo to totiž divné,
jeden den se nemohla postavit a druhý den chodila, jako by měla nové nohy. A ke všemu
měla červené boty s podpatky velkými asi deset centimetrů.
O tři hodiny později
Jsou tři hodiny odpoledne a my píšeme asi 333 slovo deníku (nepočítali jsme to). Jdeme dál a
vidíme nějakou paní s kočárkem na schodech. A ten kočárek jí ujíždí a my běžíme zachránit
dítě. Stihli jsme to a ta paní nám dala milion korun českých, takže z nás jsou boháči.
Právě teď to jdeme oslavit do Oria, na pizzu a salát, jmenuje se „FUTURA“. Když odcházíme
z Oria, máme ještě 999 899 korun a za to kupujeme dvě luxusní vily u moře. Máme je hned
vedle sebe. Na pláž je to asi deset metrů. Obě vily jsou stejné a vypadají asi takhle…
Radka Wasiková a Jakub Riedel, oba 6.C
31
Knihy, knihy a k tomu něco navíc
Fantasy povídka tak trochu o nás
„Co dneska podnikneme?“ zeptala se Chiria. „No, mohly bychom zajít vrátit knihy Soonovi.
Už je máme půjčené dlouho. A navíc, třeba si tam zase půjčíme další,“ navrhla Lessa. „Dobrý
nápad. Tak o půl třetí odpoledne si dáme sraz na návsi v Jayangu,“přikývla Chiria a nasedla
na svého jezdeckého lva.
Ano, lva. Všichni bojovníci měli na výběr ze zvířat, na kterých mohli jezdit – nejběžnější byli
koně, z těch vzácnějších pak démoničtí vlci, bojoví kanci a již zmínění lvi. Chiria pokynula své
šelmě a odjela do Věže démonů zabíjet čas. Lessa se vydala do Červeného lesa sbírat nové
zkušenosti v boji a, jakožto ninja, zkoumat nové smrtící techniky.
V určený čas se obě dvě setkaly v Jayangu na návsi, přesně jak si naplánovaly. Chiria tam
dorazila dřív, takže chvíli musela počkat, než Lessa přijde. „No to je dost, že jsi taky tady!
Trvá ti to!“ štěkla Chiria na svou kamarádku, když se vedle ní objevila. Lessa převrátila oči v
sloup. „Naděláš, jak kdyby mi to trvalo hodinu. Pět minut na mě nevydržíš čekat?“ namítla.
Chiria arogantně pohodila hlavou, charakteristické chování šamanky. „Pět minut?! Trvalo ti
to dlouho! Kde jsi byla?“ vyzvídala. „Ále, byla jsem pomoct jednomu surovi (sura – bojovník
ovládající temnou magii). Syn jeho kamaráda se pomátl, ukradl nějakému válečníkovi meč a
málem zabil několik lidí na návsi v Yonganu. Zpacifikovali jsme ho. A,“ dodala, když viděla, že
Chiria čeká na omluvu, „moc mě mrzí, že jsem se zpozdila. Spokojená?“ „Jo. Jdeme teda?“
„Jasně. Jdeme. A pohneme kostrou, protože začíná pršet.“
Samozřejmě že z nevinného mrholení se stal otravný déšť. Lessu napadlo dát si knihy do
brašny, kterou si přehodila přes rameno. Chiria si knihy dala do obyčejné tašky – a po chvíli
toho začala litovat. Dala si tedy tašku pod volný plát svého brnění, který jí visel na břiše. „No
podívej se na mě! Vypadám jako těhotná!“ zuřila šamanka. Lessa se na ni udiveně podívala a
řekla: „Nevím, jestli to šamanky mají jiné, ale vy snad máte hranaté děti?“ Lessa jí poklepala
na čtverec, který taška s knihami udělala pod plátem Chiriina brnění. „Hele, ty jedna
dobíravá ninjo! Neklepej moc na moje hranaté břicho a,“ Chiria se na chvíli odmlčela, když
spatřila Soona, kterému šly vrátit knihy, „jdu rodit! Muaha! Dvouvteřinový porod!“ Lessa se
plácla do čela a vrtěla hlavou, když si Chiria vytahovala tašku zpod brnění. „U vás se rodí děti
v tašce?“ dodala ninja s podiveným úsměvem.
Když se vracely, déšť nahradilo poprchávání. „Víš co? Když jsem se toho sury ptala, kolik
tomu klukovi je, tipovala jsem, že sedm. A on na to: Osm!“ Lesse se jakýmsi záhadným
způsobem podařilo to ,osm‘ vyslovit tak, že to znělo spíš jako ,ošmh‘. Chiria se začala hlasitě
smát a Lesse chvíli trvalo, než jí došel důvod jejího záchvatu smíchu. Obě se chvíli řehtaly a
pak probíraly ten zvuk, který ninja vydala.
Když šly zpátky, zabraly se do řeči. Cestou kolem Airyoungn, dívky z města, která vítala nové
bojovníky a návštěvníky říše, šli proti nim ninja a válečník. Chiria s Lessou si jich nevšimly a
pokračovaly v debatě. „Čau,“ pozdravili je sborově proti jdoucí bojovníci. „Neotáčej se,
Chiri!“ zamumlala Lessa. „Ty nezdravíš?“ zeptali se uraženě Chirie, skoro už je obešli. „My se
známe?“ opáčila šamanka. Když ninju s válečníkem nechaly daleko za zády, Lessa vybuchla
smíchem. Chiria se ušklíbla a pokračovala v cestě domů.
Před Lessiiným domem se rozloučily, protože Chiria bydlela o kousek dál. „Super odpoledne.
Zas někdy budeme muset k Soonovi pro knihy!“ švitořila Lessa. „To se ví. Jsem zvědavá, co se
stane příště,“ řekla Chiria, otočila se na podpatku a kráčela domů.
Eva Pavlíková, 7.B
32
Krajina klidu
To místo, které se teď v podobě textu objeví na tomto papíře, je nádherné a klidné. Když
k němu kráčíme jarem, létem, podzimem i zimou, tak se cítím volný, jako pták a zároveň
bezstarostně, jako včelka, když se chystá opylovat něžnou a voňavou růži.
Ano, přesně tak na mě toto místo působí. Byť sem nemohu chodit tak často, jak bych si byl
býval přál, do mého trpkého života přináší povznesení a klid. To místo vypadá tak prostě, a
přece mi přináší tolik radosti. Nejednou jsem zde viděl poletovat sýkorky, vlaštovky a
dokonce i dravého orla.
Ne, ono místo není v mých představách ani v mých fantaziích, ale kdesi v lese, na člověkem
zapomenutém místě. Je to cestička, vyšlapaná mnou samým, která vede divokým lesem. Je
to tam všude prorostlé bujnými duby a buky i topoly. Divoké lesní jahody tam chutnají jako
med a o borůvkách ani nemluvím.
Neprozradím, kde to místo je ani jak se tam dá dostat. Ba ani blíže nepopíšu, jak to tam
vypadá. To místo si chci uchovat v paměti nedotčené člověkem.
Ondřej Krolák, 8.B
Když se řekne tohle jméno
Škádlicí rap
Máťa. Když se řekne tohle jméno, když se řekne Máťa,
představím si duté seno, které jenom plaká. Zároveň je
to supr holka, která miluje Bolka a Lolka. Jednou přišla
za mnou, řekla: Proč já spadla z toho pekla. Já jí na to
odpovím: Holka, já nic nevím. Tak to je mi líto, nemám
zájem, piš si rap o někom jiném. Tak já řeknu taky, sbal
si saky paky. Já jdu psát rap o Míše, ať se mi lépe píše.
Míša. Když se řekne tohle jméno, když se řekne Míša,
představím si duté seno, které jenom zkúšá. Tak to je
mi líto, nemám zájem, piš si o někom jiném. Tak já
řeknu taky, sbal si saky paky. Jdu psát o Milanovi…
Dominik Kalocsai, 6.C
Moli píše do deníku
Jednou šla dívka jménem Moli do školy. Byla oblíbená, ale starala se jen o svůj vzhled a nic
jiného ji nezajímalo. Moc dobře se neučila.
Když šla Moli domů, tak ji srazilo auto. Další den matka a všichni její blízcí brečeli a po čase
se konal pohřeb. Moli se tak rozhodla, že se pokusí s matkou promluvit, aby si všimla, že je
s ní a že vždy bude s ní. Pokusila se s ní promluvit, ale mamka ji neslyšela. Tak vzala svůj
33
deník a napsala do něho, že je tu s ní a že se k ní nechovala
pěkně a že je jí to moc líto. Prostě co měla na srdci.
Dala ten deník někam, kde byl hodně vidět. Dva dny si
mamka deníku nevšimla, až třetí den si uvědomila, že
deník není tam, kde má být. Našla ho, přečetla si vzkaz a
rozbrečela se. Věděla, že Moli je tu s ní, ale nedávalo jí
smysl, jak tam mohla psát, když je duch. Tak jí tam Moli
napsala, že může pohybovat věcmi, jak chce. Matka byla
ráda, že se s ní aspoň takhle domluví a aspoň takto můžou
být už napořád spolu.
Michaela Bolková, 6.C
Barbora Schaffelhoferová
Samota
Teď jsem v koutě sama,
holka malovaná.
Odtrhnutá od světa jsem,
proč, proč je svět nemocen?
Tereza Wildnerová
O koních
Vždy, když slza teče mi,
smutek, láska nejde mi.
Koníci moji milí,
byl tam jeden bílý.
Bílý kůň tam jenom stál
a strašně se bál.
Sama v koutě jsem
a slza teče jen.
Bylo tam i hříbátko,
vypadalo jako kůzlátko.
Hříbátko se snažilo vstát
a začalo se bát.
Byla tam i maminka,
vypadala jako květinka.
A byl tam i tatínek,
všechny dal do peřinek.
34
Chtěli bychom odstartovat novou rubriku a tímto vás žádáme,
abyste do této rubriky napsali své vlastní recepty na svá zvláštní
jídla! Kdo ví, třeba si zrovna tvůj recept oblíbí celá škola. Tak se
nestyď a napiš ho. Liba Jemelková, 6.C
Tady jsou první recepty:
Sladká tečka aneb Burizony v karamelu
Moje mamka dělá zajímavou sladkost. Základem jsou burizony a karamel, který se získá
rozpuštěním krowek.
Nejdřív se ve vodní lázni rozpustí bonbóny a do vzniklé karamelové hmoty se přidají
burizony. Zamíchá se to. Do nádoby na přípravu rolády se dá alobal a tato směs se tam nalije.
Alobalem se to uzavře a dá do lednice.
Monika Tešnarová, 7.C
Zamilované párky
Uvaříme párky a podélně je rozkrojíme,
konec necháme v celku. Na plech si
položíme
větší
kus šunky,
párek
vytvarujeme do srdíčka (konec přichytíme
párátkem) a položíme na šunku. Do středu
rozklepneme vajíčko, krátce zapečeme.
Monika Tešnarová, 7.C
Štrůdl s pistáciemi
Vyválí se těsto a naplní se místo tradičními
jablky pistáciemi s medem. Přidají se
rozemleté ořechy. Je to strašně tvrdé a
sladké. Moje teta se to naučila v Holandsku.
Andrea Řeháčková, 9.B
Tortilla s hrozny
Kuřecí maso nakrájíme na malinké kousíčky, ty pak hodíme na pánev. Posypeme trochou
grilovacího koření, zprudka orestujeme. Dáme uležet. V druhém hrnci si připravíme eidam,
trochu mléka a čerstvé bylinky. Vytvoříme nebo koupíme tortillové placky, naplníme je
kuřecím masem, polijeme omáčkou. Přidáme bobule hroznového vína. Toto jídlo připravuje
moje mamka.
Michal Raška, 7.B
35
Nikola
Nyklová, 5.B
36
37
1
Tak to
jsem
zvědavá,
jací budou
v té nové
škole žáci.
Fotoseriál
Třída vypadá
celkem
pěkně…
Nemyslíš?
2
Jo, akorát ty
židle jsou
docela těžké.
Děkuju, že jsi
mi pomohl…
3
4
Jééé,
s tebou
jsem chodila
do školky.
Vůbec ses
nezměnila.
5
38
To je
dobrý.
Tak
promiň.
Příště se
polepším.
Sice to
není
pravda, ale
proč
bysme se
nepobavili.
Ahoj,
já
jsem
Petra.
Ahoj, já
jsem
Radka a
říkají mi
Mandy
Moor.
6
Konečně
někdo
normální…
Tak si
hezky
povídejte
…
39
7
8
To je ale
hezký kluk…
Pokračování příště
Jé, noví
spolužáci!
9
Naše škola, foceno 16. května 2012
Autor: Daniel Vašíček, 7.B
Školní časopis Chaos teenagerů
Vydává: Základní škola a mateřská škola Ostrava - Bělský Les, B. Dvorského 1, příspěvková organizace
Redakci vede: Jan Goj
Redakční rada: žáci PVP žurnalistika a mediální výchova
Obrázky vznikly pod vedením paní učitelky Gabriely Bezručové, keramické výrobky v kroužku keramiky
Tech. podpora: Martin Ošmera
Náklad: 40 výtisků
Časopis vyšel s podporou Magistrátu města Ostravy.
40