Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVII. (XXXIX.) • č. 3 • 2013
Nově otevřená technická naučná stezka ukazuje návštěvníkům nejvýznamnější části bývalého zlatodolu
Roudný (foto: P. Jakubův; k článku na straně 2).
Kresba Rudolfa Pešiny zhotovená rytcem Rybičkou, která zachycuje město Sázava po požáru v roce 1848
(archiv autora; k článku na straně 13).
OBSAH ČÍSLA
Naučná stezka Roudný (P. Jakubův) ...................................................................................................................... 2
Svatojánští broučci (L. Hanel) ................................................................................................................................ 4
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (3) – Krvavky a Červený válec (P. Jakubův) ....................................... 7
Třetí procházka Vlašimí počátku 20. století (I. Preislerová) ................................................................................ 8
Areál bývalého hřbitova a kostela sv. Martina v Sázavě (M. Štědra) ............................................................... 13
K zaniklým auerspergským pomníkům v kostele sv. Jiljí ve Vlašimi (J. Nusek) ............................................. 16
Medaile vydaná s tematikou města Vlašimi (J. Moudrý) ................................................................................... 18
„Kus života těžkého“ občana Jiřího Škvora a básníka Pavla Javora (E. Renner) .......................................... 19
Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (2) (M. Filip) .............................................................. 22
Příloha
Ze starších čísel
Výr obecný „král noci“, v lesích posázavských (V. Barchánek) ...................................................................... I
Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
Na zabraném (4) (J. Košťák) ........................................................................................................................... III
Regionální literatura
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 50/2 (R. Cáder) ........................................................................ V
Sedlecko a Prčicko (V. Kovařík) ..................................................................................................................... VI
Průvodce naučnou stezkou Roudný (P. Pešout) ........................................................................................... VII
Zprávy a sdělení
V Podblanickém ekocentru se lidé mohou učit „staronovým“ dovednostem (L. Suchanová) ................. VII
Na letní tábor s ekocentrem (J. Pavelka) ........................................................................................................ X
Posázaví jako zdroj a podklad pro odborné práce studentů (B. Obstová) ................................................ XII
Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (S. Němec, L. Bohatá) .................................. XV
Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ............................................................................................................... XVII
Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ...................................................................... XVIII
Vážení čtenáři,
Ročník XVII. (XXXIX.), číslo 3, 2013
Vlastivědný čtvrtletník Benešovska,
Vlašimska, Voticka, Českého Meránu
a Dolního Posázaví.
První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce
1921. Po padesátileté odmlce bylo
roku 1997 jeho vydávání obnoveno.
Vydává Český svaz ochránců přírody
Vlašim a Muzeum Podblanicka
ve spolupráci s AOPK ČR, Správou
Chráněné krajinné oblasti Blaník.
Adresa redakce: Podblanické
ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264,
258 01 Vlašim
Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965
E-mail: [email protected]
Internet: www.csopvlasim.cz
Administrace: Dagmar Tlustošová
Redaktor: Jiří Pavelka
Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.
Mgr. Václav Kovařík
PhDr. Jindřich Nusek
Ing. Pavel Pešout (předseda)
PhDr. Ivana Preislerová
Slávka Rýdlová
Milan Štědra
Mgr. Jan Urban
PhDr. Libuše Váňová
Ing. Jana Zmeškalová
Tiskne: VAMB s. r. o. Štěchovice
Uzávěrka tohoto čísla: 31. 7. 2013
Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97
Evidenční číslo MK ČR E 10738
ISSN 1213-1040
Cena: 20 Kč vč. DPH,
pro členy ČSOP Vlašim zdarma
Předplatné časopisu a inzerci lze
objednat na adrese redakce.
Název a logo Pod Blaníkem je národní
ochranná známka zapsaná v rejstříku
Úřadu průmyslového vlastnictví.
Časopis Pod Blaníkem a další
regionální publikace lze zakoupit
na následujících prodejních místech:
Benešov: Knihkupectví Daniela,
Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé
nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice
p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené
zboží; Načeradec: Potraviny
Hergeselová; Sázava: Infocentrum;
Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP
Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek
Vlašim; Knihkupectví Žížalová,
Komenského ul.; Podblanické
infocentrum, zámek Vlašim;
Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
v třetím letošním čísle vlastivědného časopisu Pod Blaníkem najdete opět množství zajímavých příspěvku z kraje pod
Blaníkem.
Tentokrát využiji možnost upoutat Vaši pozornost k jednomu
z článků z poněkud netradičního důvodu. V každém čísle časopisu ve všité příloze v rubrice „Ze starších čísel“ přetiskujeme
vybraný příspěvek z čísel otištěných ve starých ročnících Pod
Blaníkem z první poloviny dvacátého století. Tentokrát jsme
zařadili více než osmdesát let starý článek lesníka Václava
Barchánka. Bezesporu šlo o velkého milovníka přírody, který
v časopisu Pod Blaníkem i jinde uveřejňoval svá pojednání
věnovaná lesům a přírodě v širším okolí Českého Šternberka. Přetištěný článek se věnuje výru velkému a jeho využití
v myslivosti. Byť v úvodu i závěru Václav Barchánek naznačuje vzácnost, ohroženost a potřebu ochrany této sovy, přesto
článek popisuje tehdy běžnou praxi, která je dnes již veskrze
nezákonná. V dnešní době nepřipadá v úvahu legálně mládě
výra vybrat z hnízda, je v rozporu se zákonem (dokonce hned
několika včetně zákona o myslivosti) využívat výra na výrovce,
stejně jako střílet některé ze jmenovaných druhů v článku, které
dnes patří mezi zvláště chráněné druhy. Mnozí se jistě pozastaví nad některými konstatováními v článku typu „Na výrovce
pomocí výra odstřeluje se všechna škodná havěť, jako vrány
šedivky, straky, krahujci, ostříži aj. dravci…“. Je však dobré
si připomenout jednu z tradičních mysliveckých činností tak,
jak se tehdy provozovala.
Populace výrů byly drasticky sníženy na celém území ČR
v důsledku jeho odstřelů (a vybírání hnízd) běžně prováděného až do počátku dvacátého století. To se samozřejmě týká
i Podblanicka. Dnes zde každoročně hnízdí 20 – 30 párů výrů.
Přesto i dnes mláďat vyvedou velmi málo, ať již z důvodu jejich
rušení na hnízdě, či dokonce v důsledku aktivní likvidace snůšky (např. propichování vajec). Výr si proto přísnou ochranu
zaslouží.
Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (4. číslo XVII.
ročníku) bude 31. října 2013. Uvítáme kratší i delší příspěvky
o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku – v Kraji blanických rytířů. Podělte
se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska,
Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře.
Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě, nebo e-mailem. Příspěvky pokud
možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.
Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení.
Pavel Pešout
Naučná stezka Roudný
Asi pět kilometrů na jihozápad od Louňovic
po Blaníkem se nachází malá dnes již poněkud zapomenutá osada Roudný. Tak tomu ale nebylo vždy.
V nedávné minulosti patřil Roudný s jeho rozsáhlým zlatodolem k významným místům Podblanicka.
Zlatodůl patřil k nejvýznamnějším zaměstnavatelům
tohoto regionu a jeho sláva sahala daleko za hranice
Podblanicka. Od definitivního uzavření zlatodolu
okolo roku 1950 neuplynulo zase tolik času, i přes
to o této technické památce slyšel málokdo. Již v minulosti byla snaha tuto lokalitu zatraktivnit pomocí
naučné stezky, která by lidem připomenula již dávno
zašlou slávu dolování zlata na Podblanicku. Bohužel
zub času se na této původní naučné stezce podepsal podobně jako na areálu zlatodolu a ze stezky
zbylo postupem času jen několik zašlých značek
na stromech.
Snahu o znovuzpřístupnění celé lokality měl
Český svaz ochránců přírody Vlašim již několik let
a tato snaha vyvrcholila v sobotu 13. 7. 2013, kdy
byla oficiálně otevřena nová naučná stezka, která
návštěvníkům přibližuje historii tohoto svého času
velmi významného zlatodolu. Na místě bývalého
zlatodolu Roudný vznikla první technická naučná
stezka na Podblanicku. Její trasa o celkové délce
cca 4,5 km prochází nejvýznamnějšími částmi této
unikátní památky. Celkem na šestnácti informačních
tabulích, které jsou umístěny na stojanech ve tvaru
štolní výdřevy, takže imitují vstup do štoly, se mohou návštěvníci seznámit s historií a fungováním
zlatodolu od dob středověku až po 50. léta 20. století, kdy proběhly poslední průzkumné práce na tomto
ložisku. Na každém zastavení se mohou návštěvníci setkat s permoníkem Rudou z Roudného, který
přibližuje činnost v dole nejmenším návštěvníkům.
Všechna hlavní zastavení jsou doplněna dalšími deseti panely s historickými fotografiemi umístěnými
na místech, odkud byly před lety vyfotografovány.
Návštěvník tak může porovnat současný stav s fotografií starou i přes 100 let. Aby byla stezka ještě
o něco atraktivnější, bylo na trase stezky vybudováno pět „hravých“ zastavení, na kterých se mohou
návštěvníci například sami přesvědčit, jak velká je
krychle zlata vážící jednu tunu nebo si mohou vyko-
Instalace informačních tabulí na stojany.
2
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Usazování důlního vozíku u úvodního zastavení.
Ukázka informačních tabulí.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
3
Zastavení s porovnáním hustoty vody a zlata.
pat a odnést střepy z tavicích nádob používaných při
získávání zlata. Protože stezka prochází velmi členitým terénem, bylo na trase vybudováno necelých
80 m zemních schodišť a ručně urovnáno několik
desítek metrů cest. Celý terén znemožňuje projetí
trasy na kole, a proto je stezka vhodná především
pro pěší. Tyto úpravy značně zpříjemnily návštěvu lokality a zvýšily celkový komfort. Doplňkové
informace k naučné stezce jsou uvedeny v nově
vydaném průvodci, kterého je možné získat na informačních bodech Kraje blanických rytířů nebo
v Podblanickém ekocentru ČSOP.
Celý proces budování stezky začal již zhruba před
rokem a půl, kdy byla ČSOP Vlašim přidělena dotace
z Programu rozvoje venkova. Po zpracování administrativní části dotace byly zahájeny práce na shroma-
žďování historických dat o zlatodolu včetně opravdu velkého množství fotografií, které se z činnosti
na Roudném zachovaly. Historické fotografie jsou
stěžejní částí celé naučné stezky a pomáhají návštěvníkům vytvořit si představu o tom, jak se na Roudném
žilo v době, kdy se tu těžilo cenné zlato. Na podzim
roku 2012 byly zahájeny terénní práce na lokalitě
a bylo nutné vyřešit mnoho technických nesnází,
které nebylo při tvoření projektu možné předpovídat. Naštěstí se vše povedlo vyřešit a na Roudném je
dnes velmi atraktivní naučná stezka, která, jak všichni
doufáme, nedovolí, zapomenout na část naší historie,
která je s tímto jedinečným místem spojena.
Pavel Jakubův
foto: autor
Svatojánští broučci
Zoologové již popsali přes 600 živočišných druhů, které dokážou světélkovat. Chceme-li namátkou
uvést nějaký příklad, napadne nás patrně světluška.
Lidově se jí říká svatojánský brouček, svatojánská muška nebo také svatojánek. Název je odvozen od toho, že se ve větší míře objevují obvykle
4
v době letního slunovratu, v červnu kolem dne, kdy
má svátek svatý Jan (24. června). Pozorovat svítící
světlušky lze pak v době od června do srpna, někdy
až do září. Jistě snad všichni z nás za teplých nocí
někdy spatřili něžná mihotavá světélka v porostu
nebo přímo létající i několik metrů nad zemí. SilPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Sameček světlušky menší.
Na pátém a šestém článku na spodní straně zadečku je u samečka světlušky menší dobře patrný
jeho světélkující orgán.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
5
Samička světlušky menší.
něji zářící místa, která se nepohybují a probleskují
na listech keřů a v trávě, jsou samičky. Poletující
zářivé body jsou samečci, kteří po samičkách pátrají.
Světlušky svítí od setmění až asi do jedné hodiny
ranní, někdy i déle. Všechny světlušky dávají přednost vlhčím místům s bujnou vegetací. Vyhýbají se
silnému umělému osvětlení.
Kdybychom si světlušky podrobněji prohlédli,
zjistili bychom, že to jsou nenápadní hnědaví brouci
s krovkami jemně rýhovanými a ochmýřeným tělíčkem. Hlava je skrytá pod hrudním štítkem. Samičky
světlušek nemají křídla ani krovky. I shora je tak
vidět jejich mléčné až žlutavé článkované tělo.
Na Podblanicku byly potvrzeny všechny tři druhy známé v České republice. Méně častými druhy
jsou světluška krátkokřídlá (je nejvzácnější a samečci tohoto druhu nelétají) a světluška větší. Naším
nejhojnějším druhem je světluška menší, která je
zachycena na fotografiích. Sameček světlušky menší měří kolem 6 – 8 mm, samička dorůstá až 1 cm.
Tento druh vydává jemně nazelenalé světlo.
Samičky musí svítit silně, aby je nápadníci spatřili
již z dálky a přilétli za nimi. Snaží se proto vylézt
na vyvýšený bod na rostlinách, aby svítily do dálky jako majáček. Když sameček samičku nalezne
a přistane u ní, přestane samička plýtvat světelnou
energií a zhasne. Páření tak probíhá již za tmy.
6
Světlušky světélkují díky speciální chemické
reakci v těle, jde o tzv. chemoluminiscenci (bioluminiscenci). Ve zvláštních buňkách pod průsvitnou
pokožkou je látka zvaná luciferin, která je štěpena
enzymem luciferázou a uvolněná energie je vyzářena jako světlo, které lze označit za studené, neboť
na teplo se přemění jen nepatrný zlomek energie.
Zatímco samečci svítí pouze spodní částí konce zadečku, samičky svítivý dojem umocňují postranními
svítivými políčky na několika tělních článcích. Když
se cítí světluška ohrožena, dovede svůj svítící aparát
ihned zhasnout. Zastaví jednoduše přívod kyslíku
do svítivých buněk a zde probíhající reakce ustane.
Je známo, že i larvy světlušek mají vyvinutý svítivý orgán a mohou jemně světélkovat, slabé světlo
mohou dokonce vyzařovat i vajíčka, která samičky
kladou do půdy.
Po vylíhnutí mají dospělé světlušky před sebou
již jediný a poslední úkol. Najít druhé pohlaví,
spářit se a naklást vajíčka. Ani potravu již zřejmě
nepřijímají. Poté, co tento úkol splní, brzo uhynou.
Zato jejich larvy žijí poměrně dlouho a přezimují
až do následujícího roku. Jsou dravé a živí se, což
jistě ocení každý zahrádkář, i malými plži. Naleznou
je tak, že sledují jejich slizovou stopu. Kořist larvy
usmrcují působením sekretu, který vstřikují do oběti
kanálkem v kusadlech. Sekret rozkládá i bílkoviny,
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
takže larva pak nasává zkapalněné tkáně své kořisti.
Během svého života larvy několikrát svlékají tuhou
pokožku, aby mohly povyrůst, a nakonec se zakuklí.
Z kukly se pak vylíhne dospělá světluška.
„Svatojánské mušky“ se dostaly do mnoha pověstí, legend i pohádek jako stvoření někdy dobrá,
která člověku dokázala pomoci, jindy zlá, aby jej
svedla na scestí a on bídně zahynul kdesi v bažinách. Každopádně lidé dlouho nemohli pochopit,
jak je možné, že tyto „mušky“ svítí, a proto jim
často připisovali nadpřirozenou moc. Světlušky jsou
známé také díky pozoruhodné knížce Jana Karafiáta
„Broučci“, který ji napsal již v roce 1876. Kniha
se dočkala mnoha vydání (nezapomenutelné je to
s půvabnými obrázky Jiřího Trnky) a byla přeložena
do několika světových jazyků, byla i námětem pro
televizní zpracování do Večerníčků.
Až zase někdy za vlahých nocí spatříte v temnotě
drobná mihotavá světélka, již budete vědět, co se
za nimi skrývá.
Lubomír Hanel
Foto: autor
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (3)
Krvavky a Červený válec
Velmi zajímavou skupinou hrušek jsou takzvané
Krvavky (Krvavničky). Jedná se o hrušky, které jsou
v naprosté většině případů malé velikosti (plody málokdy přesahují hmotnost 60 g) s výrazně červenou
dužninou. Tvar plodů bývá většinou kulovitý či
baňatý se širokým krátkým hrdlem. Slupka může
mít různou barvu, od zelené až po hnědočervenou.
U některých typů se zelenou nebo žlutě zelenou barvou slupky se vyskytují oranžově červené až hnědo
červené skvrny v okolí lenticel1. Dužina bývá růžová
až červená, většinou intenzivnější od slupky a od jádřince. Hrušky jsou velice sladké a kořenité chuti.
Plody dozrávají koncem srpna. Dužnina poměrně
brzy hniličí a obsahuje velké množství sklereidů2.
Pro přímý konzum je vhodná jen velmi krátkou dobu
a je konzumována spíše pro zajímavost. Jinak se
používá na sušení, povidla i k pálení. Celkově jsou
tyto hrušně mrazuvzdorné a dlouhověké.
Starou odrůdu jabloně Červený válec se podařilo
objevit při mapování v roce 2012 nedaleko obce
Líšenec na Voticku. Jedná se o starou německou
podzimní odrůdu, která se v Čechách sporadicky
vyskytovala v domácích zahradách. Plody jsou tvarově nevyrovnané a velice variabilní, středně velké
většinou válcovitého tvaru. Povrch plodů je hrbolatý
i žebernatý, na stranu sražený v horní i spodní části.
Plody se vyznačují pevnou až nepříjemně mastnou
slupkou. Základní barva je žlutá, po celém plodu
překryta krvavě červenou barvou. Charakteristické
pro tuto odrůdu jsou velké, řídce rozmístěné lenticely1 světlé barvy. Dužnina je jemná a velmi šťavnatá,
Bradavičnatý útvar na povrchu některých částí rostlin,
který je funkcí podobný průduchům.
2
Jedná se o speciální druh pletiva se ztloustlými buněčnými stěnami. Toto pletivo je velmi tvrdé a je typické
pro hrušky, kde se většinou vyskytuje v oblasti kalichu.
1
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
krémově bílé barvy, která se u starších plodů mění
v hnědou. Jablko je dobré chuti vzdáleně připomínající chuť rozmarýnu. Ke konzumní zralosti dozrává v říjnu a vydrží až do konce Vánoc. Červený
válec lze snadno zaměnit za červený soudek, který
je na první pohled velmi podobný.
Věděli jste, že mnoho starých odrůd vzniklo
náhodným křížením? Jedním příkladem může
být odrůda Golden Delicious, kterou jistě všichni
znají z pultů supermarketů. Tato odrůda byla ob-
Zanedbaný strom odrůdy Červený válec nalezen
ve stromořadí podél silnice. QR kód odkazující
na webovou stránku krajové odrůdy
ovocných dřevin.
7
jevena jako náhodný semenáč v USA okolo roku
1890. Dnes představuje nejvýznamnější tržní odrůdu jablek a těžko by někdo hádal, že se vlastně
jedná o starou odrůdu. Golden Delicious je velmi
náchylný na strupovitost, a proto je třeba na vyprodukování krásných plodů aplikovat opravdu velké
množství chemických přípravků. Tuto informaci si
ovšem u krásně vypadajících plodů v obchodě nikde
nepřečtete.
Více se o programu záchrany starých odrůd jádrovin můžete dočíst na webu www.csopvlasim.cz.
Pavel Jakubův
Foto: autor
Třetí procházka Vlašimí počátku 20. století
Dnes mají pan Vondráček a pan C sraz před budovou radnice, k níž mířil při poslední vycházce náš
sečtělý průvodce. Z budovy radnice vychází starosta
Jan Němeček a zdraví se s našimi příchozími. Pan C
potřebuje vyřídit několik úředních záležitostí a při
této příležitosti mu Jan Vondráček vypráví o budově
radnice:
„Pohlédněte na sílu hlavních zdí. Jsou tak mohutné, že zajisté přetrvaly veliký požár a pocházejí
z původní stavby, tedy z poslední čtvrti XVII. věku.
K původní stavbě bylo po zakoupení čísla 120 přistavěno ve dvoře křídlo s hlavním stavením souběžné. Při přestavbě v r. 1810 nebyla již na stavbě
zřízena věž a zvon zvaný „Na pokoj“ je nyní uchován uvnitř budovy. Původní budova radnice se na-
cházela na Velkém náměstí, asi tam, kde nyní stojí
kašna, jak o tom svědčí listina z roku 1578, v níž
se píše, že obec má radnici nad masnými krámy
na Velkém náměstí.“1
Po chvilce Jan Vondráček dodal:
„Jsou takoví, kteří pomýšlejí na přeložení radnice
v jiná místa, ale starosti takové by bylo dobré obrátit k starým potřebám naléhavějším, které moderní
obec vyžaduje, neboť nepřihlížeje ani k bodu historickému, je zde poloha i pro budovu monumentální
překrásná a důvod odlehlosti padá, neboť místo není
středu města a vzájemným styků občanstva nikterak
Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904,
rukopis, nestránkováno. 1
Velké náměstí, západní část, počátek 20. století, kolorovaná
pohlednice (archiv I. Preislerové).
8
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Plánek Velkého náměstí, Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904,
rukopis, nestránkováno. Plánek doplnila o čísla popisná I. Preislerová.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
9
Velké náměstí, pohlednice z r. 1899 (Moudrý J., Svoboda J., Vlašim nejen na starých pohlednicích,
Vyšehrad 2003, s. 69).
vzdáleno. V domě nalézá se úřadovna, poradní síň,
spisovna a čtyři byty, z nichž jeden obývá městský tajemník. Umístěna je zde i okresní stravovna a obecní
nemocnice.“
„Jakou funkci má okresní stravovna?“ ptá se svého průvodce pan C.
„V těchto stravovnách nacházejí přístřeší pocestní. Do vlašimské stanice docházejí cestující z Benešova, Mladé Vožice, Votic, Pacova, Pelhřimova,
Kácova a Dolních Kralovic. Cestující zde dostávají od radnice zelené poukázky na vydávání večeří
a snídaní. Jídlo vaří hostinský Ferdinand Biskup
z Malého náměstí, tedy z domku čp. 58. Bývá to
někdy veselý život, když přicházejí v létě cestující
sluncem opálení, jindy umoklí či zasněžení, ale baví
se mezi sebou jako dobří přátelé, vandráci, nebo jak
si také říkají – zeměměřiči.2 No, ale pokud máte své
věci vyřízeny, projděme se nyní Podskalím.“
Naši přátelé se tedy vydávají od radnice cestou
podle řeky směrem k Březině. Pan Vondráček se
opět ujímá slova:
2
MÚ Vlašim, Pamětní kniha města Vlašimi, s. 208. Srovnej též Preislerová Ivana, Vlašim nejen ve 20. století, Vlašim 2010, s. 180 – 181. 10
„Číslo 122 je, jako i všechna ostatní stavení v této
ulici, prostým venkovským příbytkem. Vzniklo v roce
1778 na dvoře čp. 123 přestavbou z chléva a kůlničky.
Před sedmi lety stavení koupil Jan Selinger.“3
Pánové přecházejí k přízemnímu domku čp. 123.
Toto stavení leží ve snížené poloze u řeky, má polovalbovou střechu a za ním se stojí kůlna a stodola.
Původní stavení vyhořelo v roce 1808 a na jeho místě
byl postaven tento domek o dvou oknech směrem
k radnici.4 Další obydlí v řadě měla šindelovou a doškovou střechu. Řada usedlostí byla ukončena čp. 128,
stojícím u samé řeky. Říkalo se zde kdysi Na Ostrově. Pánové se zvolna vracejí k budově radnice
a odtud se vydávají směrem k Velkému náměstí.5
Pan Vondráček podotýká: „Prohlédneme si zde
jen ty nejzajímavější budovy.“
3
Moudrý J., Svoboda J., Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 45.
Dodnes se jedná o tzv. roubenku „v kožichu“. Roubená
stavba se z vnější stavby omítla. Byla tak odolnější vůči
požárům. 4
5
Jak jsme již podotkli při naší první vycházce, název Žižkovo náměstí neslo náměstí od roku 1924. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Pan C souhlasí, musí stihnout večerní vlak domů.
Začínají tedy u budov čp. 131 a 132, kterými začíná
samotné Velké náměstí. Domy vystupují o jeden sáh
do popředí a oba jsou jednopatrové. První nese lomenou
šindelovou střechu a druhý je zdoben štítem. Nachází se
zde kupecký krám. Domy jsou už od roku 1694 v držení rodiny Šavrdovy.6 Velmi pozoruhodný je i sousední
dům čp. 133. Dům tento ustupuje oproti předešlému
o jeden metr, od něj je už stavební čára rovná. Byla zde
zřízena první lékárna ve městě, a to v roce 1815. V roce
1812 se zde narodil kněz a vlastivědec Norbert Vlasák.
Jeho osobnost připomíná pamětní deska.7
„Dobrý den, pane Vondráčku“, ozvalo se těsně
za oběma přáteli, až úlekem nadskočili. To se s nimi
zdraví Kristián Kittl, místní lékárník, svérázná
to postava, ve Vlašimi všeobecně známá. Pan C si
prohlíží jeho malou postavu s rudým nosem
a obdivuje se jeho čiperným pohybům. A to již pan
lékárník mizí za dveřmi domu.
Pan Vondráček vysvětluje panu C: „Pan Kittl patří mezi velké dobrodince města, rodina je bezdětná,
a tak často myslí na vlašimské chudé. Je příbuzný
světoznámé zpěvačky Emy Destinnové Kittlové.
Chceme navrhnout, aby se stal čestným občanem
města. Snad návrh příští rok projde.“8
6
Antonín Šavrda byl městským tajemníkem v období starostování MUDr. Morice Schidlofa. Srovnej Preislerová
Ivana, c. d., s. 16 a další.Osudy rodiny Šavrdovy jsou
vylíčeny v publikaci A. Šavrdy, Kronika rodu Šavrdova z
Vlašimi a rodů s ním příbuzných, Baňov 1926. V čp. 132
se nyní nachází restaurace Plzeňská krčma.
V domě bydlel i pozdější vlašimský starosta Ladislav
Bureš. Jeho dcera Anna, provdaná Procházková, vystudovala farmaceutickou fakultu a v lékárně pracovala. Od
roku 1936 byla majitelkou lékárny. V pozůstalosti této
rodiny byl nalezen i spis Jana Vondráčka, jak jsme již
vícekrát
připomínali.
8
Otcem Emy Destinnové byl majitel pivovaru a nemovitosti v Praze Emanuel Jan Kittl. Srovnej http://rodopisna-revue-online.tode.cz/regiony/emma-de.pdf.
Kristián Kittl (1826 – 1904) dosáhl farmaceutického
diplomu a v roce 1852 koupil dům čp. 133, a to bez rolí.
Na tento dům bylo vtěleno jeho právo lékárnické. Nad
vchod do domu umístil nápis Lékárna a pod něj menší
Apotheka. V roce 1901 se stal čestným měšťanem Vlašimi. Vlašimským chudým odkázal 4000 korun, z tohoto odkazu byla zřízena Kittlova nadace. Městu Vlašim
odkázal jako dar 3000 K na stavbu radnice. Na město
tedy nezanevřel, a to i přes to, že na městu musel často
vymáhat peníze za léky za léčbu chudých, například při
ohrožení města cholerou. V roce 1902 věnovali Kittlovi
200 K na opatření vyučovacích pomůcek pro mateřskou
školu. Srovnej SOkA Benešov, AM Vlašim, č. k., Zdravotnictví a veterinářství 1851 – 1913.
7
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Ale to již pánové stojí před čp. 135. Bydlí zde vlašimský rodák MUDr. Karel Hellmuth, známý praktický lékař a autor odborných spisů.9 Pánové dále procházejí kolem čp. 137, moderní jednopatrové budovy
s pěkným novým kupeckým krámem, míjí dva malé
staré domky se štítem čp. 138 a 139, které již volají
po přestavbě a jdou k čp. 140, který se honosí moderním kupeckým krámem. Krám se nalézá i v sousedním jednopatrovém domě čp. 141. V sousedství
stojí malý domek čp. 142, ale hned vedle se rozkládá
už pouhé staveniště, oddělené od náměstí plotem.
„Pouze barák v pozadí slouží majiteli za obydlí.
Smutný to obraz nepodnikavosti, neboť nejdelší prostora v této reprezentační řadě leží zde, co lidé pamatují, ladem,“ nevesele podotýká Jan Vondráček.
Z náměstí je možné pokračovat do Pavlovské ulice
a od ulice Na Potoce, ale naši pánové neopouštějí náměstí a pokračují k čp. 226, k Nové hospodě. Jednopatrové průčelí hospody tvoří východní stranu náměstí.
Jeden bok stavení vede do ulice Pavlovské, zadní
strana čelí potoku a čtvrtá stěna tvoří vlastní uličku.
Pan Vondráček vysvětluje: „Název Nová hospoda
pochází z roku 1668, kdy ji na spáleništi vystavěla vrchnost, která dům později prodala, avšak s předkupním
právem. V roce 1892 ji získává soukromník za 10.000
zlatých od kněžny Arnoštky z Auerspergu. Veřejnost
vytýkala tehdy správě města, že si dala ujít příležitost
k nabytí tak vzácného pozemku, který by získala levněji
než kdokoli jiný. První patro budovy bylo postaveno teprve ve 30. letech minulého věku. Roku 1817 při stavbě
nynější erární silnice bydleli zde inženýři a povídá se,
že nemoudré s nimi nakládání zavinilo, že směr silnice svedli mimo město, kdežto by jinak byla vedla přes
náměstí a Římovskou ulicí dále k Pelhřimovu. V roce
1840 zde byla otevřena první pošta ve Vlašimi. O pohodlí, jakým byl tento dům svého času zařízen, svědčí
široké dveře na straně poboční, přímé, pohodlné schody zrovna z ulice a nahoře při nich velká síň – mazhaus, jaké se již jen ve starých domech nejvzácnějších rodin velkých měst nalézají. V minulosti byly zde
také střídavě umístěny školy, úřady, továrny i byty. Za domem je zřízeno čerpadlo, do něhož se táhne voda z řeky.“
MUDr. Karel Hellmuth (1845 – 1909) vystudoval německou univerzitu, docenturu složil na univerzitě české.
V roce 1875 koupili Hellmuthovi dům čp. 135, v přízemí
domu byla zřízena čekárna s ordinací. Karel Helmuth byl
řadu let jediným lékařem ve městě i dalekém okolí. Držel
si pár koní, kočár a kočího. Oženil se s M. Lingart (narozena 1859). Byl aktivním členem městské rady a patřil
mezi zakládající členy dobrovolných hasičů. Do praxe
uvedl svého nástupce MUDr. Karla Jelínka. Bratr Karla
Hellmutha MUDr. Bedřich Hellmuth byl známým chirurgem a porodníkem, lékařem knížete Františka Lobkovice. 9
11
Velké náměstí, severní spodní část, pohlednice z r. 1903 (Moudrý J., Svoboda J., Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 55).
„Tak teď nás čeká prohlídka horní části náměstí
a pak abych běžel, musím se dnes dostat domů dříve,“ podotkl smutně pan C.
„Tak tedy neztrácejme čas,“ odpověděl pan Vondráček a hned se pustil do výkladu: „Tato horní
strana náměstí, která přece nejspíše bývá obhlédnuta, je jedna z nejméně pěkných a vkusných partií
ve městě. Velkou závadou je ovšem nerovná poloha
a té se po věky vyhovovalo, místo aby byla se přemáhala, ale vedle toho má ještě každý sousední dům
jinou výši, šíři, sloh, přední čáru a mezi nimi jsou
ještě vrata, dvorky, okapy a vyčnívající schody. Teď
stojíme u čp. 244, které činí v tupém a lomeném úhlu
přechod z ulice Zákostelní na náměstí. V novějším
čase bylo úhledně přestavěno, vznikl zde hostinec,
krám a v podkroví byly zbudovány světnice. Sousední malý domek čp. 245 s krámem vystupuje i s následujícím domem do popředí, čímž se nepravidelnost
náměstí ještě zvětšuje.“
Pánové dále procházejí kolem čp. 246, malé
šindelové chaloupky s krámem. Šindelem je krytý i sousední širší dům s dvojitou střechou. Je to
na pohled stará stavba, ale majitelé tu nedávno
také zřídili krámek. Sousední čp. 249 se smutně
zapsalo do dějin města, neboť právě zde vypukl
v roce 1808 požár, který strávil 127 stavení, tedy
celou polovinu tehdy stojících domů po obou stranách řeky.
12
„Na upamatování této katastrofy chodívalo potom až do osmdesátých let 19. století tohoto dne
procesí z kostela na náměstí“, připomíná ještě pan
Vondráček.
Další čp. 250 označuje Jan Vondráček jako nejvkusnější stavení v horní řadě staveb na náměstí.
Jedná se o staré jednopatrové stavení s lomenou
šindelovou střechou a s plochými štukovými ozdobami. Zato další domek čp. 251 míjí bez povšimnutí
a upozorňuje na skutečnost, že následující stavení
čp. 252 a 253 jsou vlastníkem a vnitřním zařízením
spojené, ale zvenčí posud tak rozdílné, že druhý,
jednopatrový, s krámem vedle svého staršího bratra
vypadá jako věž. Čp. 254 je nové, ale malé jednopatrové stavení s dvorkem otevřeným do náměstí.
V přízemí se nachází obchod a nad ním v patře byt.
Čp. 255 se panu Vondráčkovi jeví jako „nevelký,
však slušný, jednopatrový městský dům.“
„Čp. 267 je nyní užívané jen jako skladiště, jedná
se o malé zděné stavení. Za povšimnutí stojí ještě čp.
256, jednopatrový nárožní dům, kterým přechází náměstí v tupém úhlu do Záloženské ulice. Dům obsahuje kupecký krám a velké skladiště koloniálního zboží.“
„Tak se blížíme k závěru dnešní procházky,“ podotkl pan C.
„Ano, přejdeme k západní části náměstí. Tvoří je
domy čp. 52, 53, 54 a 55. Tyto domy se musely náročPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
ně vyrovnat se sklonem náměstí. Nejpatrněji se tato
skutečnost projevila u čp. 53. Náhlý sklon půdy neuměli v době jeho stavby překonati jinak než dvěma
schody, do náměstí nepěkně vystrčenými. Za zmínku
stojí ještě stavení čp. 54. Jde o zánovní, jednopatrový
dům, do něhož je vchod toliko krámem. Na přední
dolní straně je sklon náměstí řešen zděným výstupkem se zábradlím. Poslední dům v této řadě, a tudíž
dům nárožní, je čp. 55. Ustupuje o celou hloubku
vedlejšího stavení nazad. Tady je nerovnost půdy
upravena tím, že vjezd do domu nalézá se na straně náměstí a sestup na silnici je po schodech podle
domu. V průčelí se rozprostírá zahrádka a před ní
se tyčí kříž. Vozní váha před domem naznačuje, že
je zde obchodní dům s velkými sklady.“
„Pane Vondráčku, děkuji vám za váš vyčerpávající výklad. Čas pokročil a já se budu muset odebrat
na vlak, i když bych vás rád poslouchal i nadále,“
s vděčností v hlase prohodil pan C.
„Ale vždyť není snad ještě všem dnům konec. Budete-li chtít, můžeme se domluvit na další schůzce.
Ale ještě vás doprovodím Záloženskou ulicí, tuto
cestu máme přeci společnou,“ s úsměvem připomíná Jan Vondráček.
„Svatá pravda, byl bych zapomněl,“ klepl se do
čela pan C. „Stojí některá ze záloženských budov
za větší pozornost?“ ptá se již za chůze pan C.
„Většina domků nemá velký význam, majitelé se
věnují obchodu, proto ve valné části z nich je také
umístěn krám, stejně jako ve staveních na náměstí.
Pohleďte, čp. 261 je sice malý a vetchý domek, ale
podle polohy se zde říkávalo druhdy „Na Skalce“
a z ulice vede k domku zvláštní pěšinka. Až k němu
ale nepůjdeme, když už musíte spěchat na vlak.“
„Ano, máte pravdu, ještě jednou děkuji za váš čas,
pane Vondráčku,“ podává již ve spěchu pan C ruku
panu Vondráčkovi a ještě jednou se vděčně ohlédne.
Ivana Preislerová
Areál bývalého hřbitova a kostela
sv. Martina v Sázavě
Město Sázava letos splnilo sen několika generací
sázavských občanů, když úpravou bývalého hřbitova kolem kostela sv. Martina a opravou barokní
márnice uzavřelo smutnou etapu nejstarší památky
městečka Sázavy.
Jeho hlavní dominantou je bývalý farní kostel
zasvěcený sv. Martinovi. Jednolodní gotický kostel vznikl ve 14. století, v polovině 18. století byl
barokně přestavěn, gotická věž však zůstala z větší
části zachována, ale byla otočena orientace kostela
presbytářem k západu, aby její průčelí směřovalo
do centra městečka. Při přestavbě vznikla též barokní hřbitovní kaple, jedna z mála budov, které přežily
požár 6. srpna 1848, při kterém vyhořel celý kostel
sv. Martina a dvaašedesát stavení v městečku. Kronikář Stanislav Kuna píše: „Dle výpovědí přítomných lítaly hořící došky až do Radvanic a Čekánova.“ Kostnice stávala až do roku 1867 u hřbitovní
zdi, ale po řádění cholery v těch letech byl hřbitov
rozšířen o část školní zahrady a kostnice se ocitla
uprostřed hřbitova, tak jak ji známe dnes. Před druhou světovou válkou vznikla sbírka na opravu střechy, avšak peníze se rozkutálely a přes dvě stovky
let stará střecha nakonec spadla.
Původně byla kostnice uvnitř i z venku ozdobena
malbami. Ty maloval nebo opravoval počátkem 19.
století Filip Sedláček, syn prvního učitele sázavské
školy Josefa Sedláčka. Měl handicap, byl hrbatý,
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Kresba původní podoby hřbitovní kaple
od sázavského kronikáře Stanislava Kuny
asi z roku 1918 (archiv autora).
13
ale byl to prý nadaný malíř. Kuna píše: „Také chodil vyučovat po vesnicích děti do domu, kde nebyla
škola, například v Čeřenicích. Vyučoval psaní, čtení, počtům a různým předmětům. Byl i velice vážen
vzdor tomu, že nebyl učitelem. Pan dr. František Kavalier, bratr majitele sklárny Josefa, jej žádal, aby
ho vymaloval na plátně ku zvěčnění. Když byl obraz
vymalován, donesl jej malíř Sedláček panu Kavalierovi a ten mu obraz vrátil s podotknutím, že prý není
k němu podobný. Malíř Sedláček si z toho nic nedělal, vzal onen obraz zase zpět domů a na obraze,
který měl představovat pana Františka Kavaliera,
přimaloval ratolest do rukou a pak jej o pouti svatoprokopské prodal jedné panímámě do Třemošnice
za obraz svatého Františka Serafínského.“ Maloval
i opravoval kostelní malby. Například vytvořil nápis
do štítu kaple sv. Prokopa V Lázních nebo vymaloval kostel ve Stříbrné Skalici.
Barokní kostnice, ze které zbyly pouze rozpadlé
obvodové zdi, byla celá opravena, včetně barokní
šindelové střechy, která je přesnou kopií té původní.
Nyní tvoří druhou dominantu staré Sázavy.
Na hřbitově u sv. Martina bylo pochováno mnoho občanů sázavských, ale i z širšího okolí. Mezi
nimi je mnoho zasloužilých a zajímavých osobností.
Například:
14
Jan Chmela byl obrozenecký spisovatel. Narodil
se v roce 1740 v Netolicích a zemřel v roce 1817
v Sázavě. V roce 1757 vstoupil do tovaryšstva Ježíšova a po jeho zrušení se stal světským knězem.
Od roku 1792 až do své smrti byl farářem v Sázavě.
Po opravách chrámu sv. Prokopa a jeho oltářů obrátil svoji pozornost na sázavskou školu. Zasloužil
se o přeložení školy z malých a vlhkých místností
do konventní budovy zrušeného kláštera. Vyjednal
zřízení druhé školy v osadě pro vsi na levém břehu
řeky – Bělokozly, Přívlaky, Poříčko, Vraník, Čeřenice, Choratice a Xaverov. Veškeré jmění poručil
na dotaci školního pomocníka v Sázavě. Pochován
je před prahem kostela sv. Martina.
Další zajímavou osobností z jiného oboru byl Alfréd Karbus, herec Národního divadla. Narodil se
v roce 1861. Od roku 1876 působil v Prozatímním
divadle a přešel pak s celým činoherním souborem
k ND, jehož členem byl do roku 1894, kdy pro těžkou chorobu odešel na odpočinek. Zemřel v roce
1895, pochován je na hřbitově u sv. Martina.
Nejzajímavější osobností je však malíř Soběslav
Hippolit Pinkas. Narodil se v roce 1827. Studoval
na pražské malířské akademii. Nebyl tam však spokojen. Proto po dvou letech podle rady přítele Josefa Mánesa odešel na malířská studia do Mnichova.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Areál bývalého hřbitova u sv. Martina v Sázavě po revitalizaci (foto: B. Vtípil).
V polovině 19. století se v malířské tvorbě začínal
prosazovat nový styl, který kladl důraz na zobrazení
skutečné přírody, na zvýraznění světla a vzduchu.
Centrem nového pojetí malby se stala Paříž. Soběslav Pinkas tedy odjel do Francie, aby se mohl stát
žákem barbizonské školy. Tam se také zamiloval
do francouzské dívky Adrieny Denoncinové, která se stala jeho ženou. Tento náš malíř vystavoval
v pařížském Salónu a kolem roku 1857 se jeho obrazy objevily také v Praze. Asi roku 1885 si nechal
v Černých Budech u Čertovy brázdy postavit chalupu ve slohu českých lidových staveb. Zde se mu
narodil vnuk Jiří Voskovec. Soběslav Pinkas zemřel
30. prosince 1901 na Kampě v Praze. Je pochován
na hřbitově v Sázavě vedle své manželky Adrieny.
Na hrobě má desku od sochaře Bohumila Kavky.
Posledním pohřbeným na tomto hřbitově byl syn
Soběslava Hyppolita Pinkase JUDr. Ladislav Pinkas,
president ústřední správy Odkolkových mlýnů v Praze. Kronikář Kuna o tom píše: „Na svou vlastní žádost
byl pohřben na sázavský starý hřbitov vedle hrobu
svých drahých rodičů. Vzdor tomu, že se již na sázavském hřbitově u sv. Martina nepohřbívalo, vyžádal
si dotyčný před třemi lety u Zemské správy politické
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
v Praze povolení, což mu bylo dovoleno, ovšem jen
pro jeho osobu. Pohřeb se konal dne 3. března 1936
ve 4 hodiny odpoledne v tichosti za účasti vynikajících jeho přátel a spolupracovníků i nepřehledného
množství lidu, kteří se přišli rozloučiti s tím, který
tolik miloval to sázavské údolí. Přes 50 nádherných
věnců bylo darováno od jeho milých přátel. Z květinářského závodu v Praze byly na zvláštním voze
přivezeny do Sázavy. Na 46 automobilech přijely se
rozloučit vynikající zástupci různých úřadů civilních
tak i vojenských se zástupci milého národa francouzského s generálem Fochem v čele.“ Od roku 1925
byl zřízen nový sázavský hřbitov u kaple sv. Anny
v Černých Budech, který slouží dodnes. Na hřbitov
u sv. Martina se od té doby přestalo pohřbívat.
Samostatným příběhem hřbitova u sv. Martina je
zaniklá hrobka „rytíře“ u východní strany kostela.
Řada sázavských občanů si pamatuje na dominantní hrobku s masivní deskou opatřenou kovovými
kruhy jakéhosi rytíře, která byla v sedmdesátých
letech minulého století bez dokumentace zlikvidována. Šťastnou náhodou si však pan František
Václavík kdysi nápis z náhrobku opsal. Byl zde
pochován: „Jindřich Tiegel, rytíř z Lindenkronu,
15
Kostel sv. Martina se zbytky hřbitovní kaple
v 80. letech minulého století (archiv autora).
CK rytmistr, který zemřel 16. 3. 1881 ve stáří 57
roků, dále dcera Olga zemřelá 16. 12. 1886 ve stáří 24 roků a syn Maxmilián zemřelý 19. 12. 1876
ve stáří 8 roků.“
Jejich předek Vilém Tiegel, rytíř z Lindenkronu
koupil v roce 1808 panství a bývalý klášter, který
přestavěl na zámek. Jeho hrobka z dílny Prachnerů je
však před kostelem sv. Prokopa v bývalém klášteře.
Po zrušení hřbitova a po rozpuštění benediktínů
v roce 1941 přestal sloužit církevním účelům i kostel sv. Martina a chátral. V šedesátých letech minulého století bylo odvezeno zařízení kostela a církevní
správa nabídla kostel ke světským účelům na zřízení obřadní nebo rozlučkové síně. Po roce 1970
byl objekt darován Národnímu výboru k občanskému využití. Byla získána dotace na opravu kostela
a v roce 1984 zde byla otevřena Kulturní a výstavní
síň. Chybělo jí však hygienické zařízení a zázemí.
To bylo postaveno vedle kostela na zpustlém bývalém hřbitově a slavnostně otevřeno v červenci 2000.
V přízemí se šatnami účinkujících, sociálním zařízením a archivem MÚ. V patře sídlila nadace Světový
étos. V současnosti je v přízemí pobočka Základní
umělecké školy J. L. Dusíka v Čáslavi.
V dubnu 2013 poskytl Středočeský kraj – Fond
rozvoje obcí a měst dotaci na projekt Revitalizace
bývalého hřbitova u kostela sv. Martina v Sázavě, dokončený v červenci 2013. Z vlastních zdrojů investovalo město 164.050 Kč, z dotace kraje
3.116.940 Kč včetně DPH.
Při té příležitosti byl iniciativou faráře Martina
Duchoslava nabídnut zpět ke sv. Martinu oltářní obraz sv. Martina od malíře Josefa Vojtěcha Hellicha,
který byl vytvořen do obnoveného kostela po požáru
v r. 1848. Obraz bude postupně zrestaurován a pověšen do čela výstavního prostoru.
Prostor areálu, proměněný v park, je přístupný
veřejnosti.
Milan Štědra
K zaniklým auerspergským pomníkům
v kostele sv. Jiljí ve Vlašimi
S trochou otazníků zůstává odstranění auerspergských pomníků – náhrobníků z kostela sv.
Jiljí ve Vlašimi. Vlevo od mariánského oltáře stál
od roku 1848 novogotický pískovcový pomník
o výšce 400, šířce 150 a hloubce 70 cm. Nesl auerspergský a valdštejnský erb. Mramorová deska česky připomínala Viléma I. Auersperga a jeho ženu
Leopoldinu Waldstein-Wartenberg. Zároveň také,
že byl pomník postaven „od jejich vnuka Karla Viléma.“ Druhý pomník nechal Karel Vilém zřídit se
svou ženou, bratrem a švagrovou roku 1870 vpravo
od oltáře sv. Jana Nepomuckého. A to Johanně Fes-
16
tetics, rozené Kotz von Dobrsch, která byla tchýní
obou bratrů. Pomník o výšce 3 m byl litinový v podobě novogotických božích muk. Podle A. Podlahy
ho tvořila „kaplice na oblém sloupci s lupenovitou
hlavicí.“ Německý nápis připomínal věnování
„od truchlících dětí.“ Nápisy obou pomníků cituje
v „Dějinách města Vlašimě“ i F. A. Slavík.
Pomníky stály na svých místech ještě roku 1956.
Na žádost administrátora ThDr. Josefa Babky je 20.
dubna „prohlédl“ konzervátor památkové péče Karel Jiroušek. J. Babka totiž „projevil přání, zda by
tyto pomníky mohly být odstraněny z kostela, neboť
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
ruší jeho prostor“. Podle K. Jirouška nesl pískovcový pomník nátěr „tmavošedou emailovou barvou.“
V dobovém duchu vnímal jeho styl jako „gotický
sloh bezcenný“, s dodatkem „umělecká a historická
hodnota žádná.“ U litinového se zdržel poznámek
zcela. Po debatě s Babkou se Jiroušek domníval, že
jediné místo, kde by „pomníky mohly být umístěny, jest vnější část kostela, a to v části nepřístupné
obyvatelstvu.“ V případě demontáže pískovce pak
„není záruka, že nedojde k poškození.“
Odlišně ale auerspergské pomníky hodnotil
Dr. Ing. Josef Šebek ze Státní památkové správy
v Praze. Kostel navštívil společně s J. Babkou a K.
Jirouškem 18. září 1956 během inspekce ve Vlašimi.
Pískovcový pomník z roku 1848 doporučil „zachovati a očistiti od emailové barvy.“ Litinový označil
za „vzácnou hutnickou práci“ s poznámkou, že „rovněž je třeba jej chránit.“ Doporučení byla respektována, stejně jako v případě vedlejších oltářů. Ty dostaly ještě v září barevný nátěr blízký hlavnímu oltáři
a obnovena byla i elektroinstalace. Pomníky zanikly
zřejmě při úpravách presbytáře a lodi na jaře 1966.
Tehdy byla odstraněna panská oratoř, jejíž „prohnilé
dřevo hrozilo sesutím.“ Zrušeny byly i „mřížky před
oltářem“ a „stupeň presbytáře byl prodloužen a vyrovnán se stupni bočních oltářů.“ Na úpravách se
významně osobně podílel Ing. Zdeněk Čížek.
Torzo pomníku baronky Johanny Festetics,
otočeno podle původní pozice
(foto: V. Hanusová, srpen 2012).
Z pískovcového pomníku zůstala pouze soklová
část, dnes uložená v Českém Krumlově. U litinových „božích muk“ z roku 1870 nebyl pozůstatek
předpokládán. Až v srpnu 2012 zdokumentovali
pracovníci Muzea Podblanicka jeho torzo na zahradě vlašimského děkanství. Jde o sloupkovou část
s hlavicí z probraných listů vinné révy. Dřík je reliéfní a nasedá na čtvercový postament. Sloupek byl
při ohradní zdi zahrady stranově otočen a druhotně
využit. Torzo litinového pomníku baronky Johanny
Festetics bude v blízké době ošetřeno a zapůjčeno
pro expozici v Muzeu Podblanicka.
Jindřich Nusek
Torzo pomníku baronky Johanny Festetics, detail hlavice (foto: V. Hanusová, srpen 2012).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Z použitých zdrojů:
Děkanská kronika Vlašim II. SOkA Benešov.
F. A. Slavík, Dějiny města Vlašimě a jeho statku. Vlašim
1889.
A. Podlaha, Posvátná místa Království českého, Arcidiecese pražská III. Praha 1909.
Další zdroje viz archiv autora.
17
Medaile vydaná s tematikou města Vlašimi
O vlašimském prvenství, spočívajícím v založení
svépomocné Občanské záložny v roce 1858, se již
v minulosti hodně napsalo. Ani jméno vlašimského
rodáka Jana Pláteníka (1819 – 1894), spoluzakladatele této první záložny v zemích Koruny české,
není pro většinu občanů, zvláště pak obyvatel města
Vlašimi, pojmem neznámým. Připomeňme si, co
založení tohoto peněžního ústavu s největší pravděpodobností předcházelo.
V útlém časopisu (osmerkové velikosti) Františka
Šimáčka s názvem „Posel z Prahy“ z května roku
1857 vyšla mimo jiné stať „Záložní kasy“. Tento
Avers a revers pamětní medaile
(foto: J. Pavelka).
18
časopis si vypůjčil vlašimský krupař Vojtěch Červ
od duchovního P. Josefa Kolruse a zašel s ním k Janu
Pláteníkovi, který mu mnoho vyprávěl o spořících
spolcích v cizině, jak je poznal při svých cestách. Jan
Pláteník poté obešel další podobně smýšlející občany
ve Vlašimi a vzniku zdejší Občanské záložny již nic
nestálo v cestě. Ač mohl s myšlenkou založení jakési
peněžní instituce přijít i vzpomínaný P. Josef Kolrus,
prvenství bylo přiznáno Janu Pláteníkovi, a ten se
stal dne 14. března 1858 prvním ředitelem záložny.
V letošním roce tak od této chvíle uplynulo již 155 let.
Před pěti lety, v roce 2008, při výročí 150 let spořitelnictví ve Vlašimi (1858 – 2008), které bylo poměrně
komorně oslaveno, byla vydána zřejmě první pamětní
medaile s tematikou města Vlašimi. Vydala ji Česká
spořitelna a.s., která někdy bývá pokládána za pokračovatelku někdejší svépomocné Občanské záložny
ve Vlašimi. Současně také vydáním medaile oslavila
Přiložený text k vydané medaili s názvem
„150 let spořitelnictví ve Vlašimi (1858 – 2008)“
(archiv autora).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Rodný dům Jana Pláteníka, čp. 313 ve Vlašimi stával proti budově dnešní Střední průmyslové školy
v Komenského ulici (kresba odborného učitele Richarda Duška z roku 1948).
15. výročí působení své vlašimské pobočky v nové
budově v Lidické ulici, v níž sídlí od roku 1993.
Jelikož tato medaile je málo známá, uveďme zde
její základní popis:
materiál: patinovaný bronz, průměr 30 mm, tloušťka
3 mm, avers: hlava s částí poprsí Jana Pláteníka s tex-
tem: „Jan Pláteník spoluzakladatel 150. let spořitelnictví ve Vlašimi (1858 – 2008)“, revers: vyobrazení nové budovy České spořitelny ve Vlašimi,
Lidická ul., čp. 1697 s textem: „15. výročí v nové budově (1993 – 2008) Česká spořitelna, a.s. Vlašim“
Josef Moudrý
„Kus života těžkého“ občana
Jiřího Škvora a básníka Pavla Javora
Jiří Škvor se narodil roku 1916 v Martinicích
u Votic v selské rodině agrárního poslance. Dětsví
prožil v Myslíči u Benešova a v letech 1928 – 1935
studoval na benešovském gymnáziu. Nepatřil zpočátku mezi dobré žáky, na jeho vysvědčení převládaly známky dostatečné, a to i z tělocviku, v kvintě
skládal opravnou zkoušku z matematiky. Od sexty se
však zlepšoval, maturoval z většiny předmětů známkou velmi dobře, jen z té matematiky dostatečně.
Z češtiny byl hodnocen jakousi jedničkou s hvězdičkou, známka byla doprovozena poznámkou, že
prokázal neobyčejný přehled o současné literatuře
a samostatný názor. Po maturitě se zapsal na právnickou fakultu, ale studium přerušilo uzavření vysokých škol roku 1939. Práva dokončil po roce 1945.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Škvor se od mládí účastnil veřejného života. Byl
členem České kulturní rady, předsedou Svobodného
učení selského, jednatelem Masarykova lidovýchovného ústavu. V letech 1943 – 1945 byl internován
v německém pracovním táboře. Po válce vstoupil
do národně socialistické strany a byl redaktorem
Svobodného slova. Po únoru 1948 uprchl před zatykačem do západního Německa. V nepřítomnosti byl
odsouzen na doživotí a jeho otec k patnácti letům
vězení.
V Německu prošel uprchlickým táborem, pak pracoval jako dělník a později jako poradce Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Roku 1950 odešel
do Kanady, zde se živil jako kovboj nebo tovární
dělník. Pak získal místo redaktora v kanadském
19
Jiří Škvor (TYWONIAKOVÁ, Jana.
Podblanická čítanka: Benešovský okres
v beletrii. Benešov Muzeum okresu Benešov,
1990, 62 s.)
rozhlasovém zahraničním vysílání, dosáhl doktorátu
na univerzitě v Montrealu (disertační prací ve francouzštině) a stal se na této škole profesorem. Stále se
angažoval pro českou věc, redigoval čtvrtletník Proměny a ve Slovanském nakladatelství řídil knižnici
Dobrá kniha. Po jeho smrti bylo zjištěno, že od roku
1956 byl agentem StB. Byl vycvičen v tajném písmu
a řízen vysílačkou. Škvor za své služby požadoval,
aby jeho žena a malý syn mohli vycestovat do Kanady, aby jeho otec a vězněný švagr byli propuštěni
na svobodu a jeho rodiče dostávali od státu měsíčně
2 000 Kčs. Všechny tyto požadavky byly splněny.
Postupně však česká strana došla k poznání, že Škvor
je pod dohledem kanadské výzvědné služby a pracuje
pro ni. Od roku 1970 s ním StB přerušila spojení.
Český stát přišel „špion“ Škvor na 17.200 kanadských dolarů.
V lednu 1981 se Škvor v montrealské nemocnici podrobil banální operaci a nečekaně zemřel udušením.
Jeho smrt byla podezřelá i kanadské policii a ta v této
souvislosti vyšetřovala Škvorovu vdovu a syna Pavla.
Jiří Škvor byl plodným básníkem a jeho poezie
měla dobrou úroveň. Z jeho více než desítky sbírek
je namístě uvést Modré studánky (1944) s dominantní melodií selství, českého venkova. Sbírka
20
Kalendář (1946) vyslovila tísnivé pocity člověka
v okupované vlasti a Daleký hlas (Toronto 1953)
zněl ještě nadějí na návrat do Čech.
Jeho jediná delší próza Kus života těžkého vyšla
v Torontu roku 1967. Pětisetstránkové dílo autor výstižně charakterizoval podtitulem Námět k románu.
Jde opravdu o faktograficky bohatou přípravu materiálu k možnému uměleckému dílu. Škvorův text stojí
na rozmezí mezi autobiografií a fikcí. Autor zapisuje
doslovně svůj vlastní příběh, ale zároveň ho dotváří literárním výmyslem. Do textu včleňuje skutečné
osoby i s jejich občanskými jmény (prof. Růžička,
JUDr. Klouda, JUDr. Schenk, spolužák Skopec) a konkrétní místa (Skalice, Pecínov, Struhařov, Budkov,
Podhájí). Osoby však nejsou umělecky zobrazenými
postavami, také jejich promluvy jsou často jen schematickými, většinou politicko propagačními úvahami
Příběh románu je zhruba tento. Petr Radvan z Mysletic (Myslíč) okusil po studentských demostracích
v listopadu 1939 v koncentráku teror nacistů. Po propuštění má možnost pracovat v Lidovýchovném
ústavu, který pomáhá udržet českou kulturu pořádáním koncertů a výstav. Radvan váhá, má oprávněné
obavy, že by svou veřejnou činností mohl vyvolat
podezření z kolaborace. Jeho gymnaziální profesor
Růžička ho však přesvědčí, aby místo přijal, že mu
vždy přátelé dosvědčí jeho vlasteneckou bezúhonnost. Kolaboruje prý vlastně každý, kdo něco dělá,
a na hrdiny si hrají jen ti, o které okupanti nestojí.
V ústavu se Radvan brzy ocitá v nebezpečí. Je zatčen
a gestapem mučen, aby udal spolupracovníky, že poskytovaly ústavní peníze na ilegální činnost. Z gestapácké mučírny ho vysvobodí intervence rodinného
přítele protektorátního ministra zemědělství Adolfa
Hrubého. Brutální nátlak však pokračuje. Radvana
zasáhne poprava milovaného strýce pecínovského
statkáře V. Škvora (skutečná postava a příběh). Hrubý chce využít Radvanovy popularity mezi zemědělskou mládeží k tomu, aby stal se jejím vůdcem. To
by však vyžadovalo veřejné vystupování i spolupráci
s kolaborantským Kuratoriem pro výchovu mládeže, v jehož čele stojí spolužák s gymnázia Teuner.
Radvan se zoufale brání, předstírá nemoc, sabotuje nařízené projevy. Jeho svědomí je tišeno tím, že
je členem ilegální organizace Terra. Její odbojová
činnost je v románě nereálně zveličena. Podporuje
ho také jeho otec, spolu plánují, jak se vyhnout spolupráci s okupanty a kolaboranty, přemýšlí, jak by
na německou agresi reagoval Masaryk, jak Beneš,
kriticky si uvědomují rozdíly mezi nimi, chápou, že
„svět jde doleva,“ ale mají obavy, aby neuhnul až
příliš. Druhou oporou je Radvanovi vroucně miloPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
vaná maminka, jeho komplikovaný milostný vztah
ke Květě ho spíše zatěžuje. Jistotou nezranitelnou
je mu láska k rodnému kraji. Lány obilí, skřivánci
na obloze, plující lodě mraků jsou mu erbovními
klenoty rodného kraje a vyvolávají nesplnitelnou
touhu zůstat navždy v Mysleticích a sedlačit.
Když už nebylo možno tlaku ke kolaboraci dál odolávat, odešel Radvan do ilegality. Skrývá se v zapadlé
hájovně a pak odchází na slovenské pomezí vyhledat
partyzány. Chce, aby účast v přímém boji znemožnila
obvinění, že byl kolaborantem. Partyzánské skupiny
se však utápěly v sebevražedném chaosu nebo byly
manipulovány sovětskými komisaři. Radvan si odnesl jen prostřelenou paži a obavy z poválečného vývoje
Ty byly oprávněné. V osvobozené Praze je svědkem
bestiálního řádění Revolučních gard. V ústavu, kde
pracoval, vládnou všehoschopní kariéristé, programoví zbabělci a s Radvanem jednají povýšeně jako s kolaborantem. Projde třemi očistnými komisemi, ovšem
žádné obvinění mu nelze prokázat. Nejhoší je jednání
očistné komise v Benešově. V čele okresu stojí Franta
Podzimek, dříve zlodějíček, tulák a ochlasta a jemu
podobní sedí i v očistné komisi. Radvan je obviněn,
že s Teunerem naháněli mladé lidi na práci do Německa, že jako kulturní funkcionář okrádal výtvarné
umělce. Skupina výtržníků v sále měla vyjadřovat
vůli lidu a nenávistnými výkřiky provázela obžalobu.
Statečné vystoupení MUDr. Macha a perfektní právní výklad JUDr. Kloudy rozbily obžalobu na padrť.
Kromě zadostiučinění se však Radvan dočkal také
zklamání. Profesor Růžička, který ho přemluvil k práci v Lidovýchovném ústavu a stále ho ujišťoval, že
obvinění z kolaborace všichni radikálně odmítnou, se
ho slovem nezastal. „To víte, mám malou penzičku,
a kdyby na mě soudruzi zanevřeli…“. Typ ustrašeného českého intelektuála, který celý život přísahal
na masarykovské ideály, a pak ještě před vítězstvím
komunistické totality přejde na její stranu.
Pavel boj za demokracii nevzdal. Vstoupil do národně socialistické strany, byl zvolen poslancem
a v novinách odhaloval záměry komunistické strany.
Už zde zažil mnohá zklamání. Šokuje ho ohromující
volební výsledek komunistů, přiznává si, že získali
i četné hlasy bývalých agrárníků. Povzbudí ho zpráva, že by Beneš přivítal vznik nové politické strany.
V únorové krizi Radvan očekával, že prezident rozpustí Národní shromáždění, vyhlásí výjimečný stav
a povolá na obranu demokracie sokoly, skauty, orly.
Po porážce demokracie uprchl před zatykačem
do západního Německa. Doma musel nechat manželku, malého syna a rodiče. Vstup do Německa je
drsný. Vysídlený sudeťák ztropil Radvanovi na ulici
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Obálka knihy „Kus života těžkého“ Pavla Javora
(archiv autora).
nenávistnou scénu. Radvan nejdřív dře u hamižného
sedláka, pak pracuje jako dělník v továrně, později
ho krajan z Benešova JUDr. Schenk vyzve k práci
v mezinárodní organizaci pro uprchlíky. Pak Radvan
odchází do Kanady do stejně těžké existenční situace.
Pracuje jako kovboj v podhůří Skalistých hor v úplné
odloučenosti od civilizace, kde je například sodomie pastevců běžně tolerována. V této odloučenosti
od vlasti, rodiny, přátel poznává dno vyhnanství.
Nekapituluje však a vypracuje se až na místo
profesora na montrealské univerzitě. Hmotně je
zabezpečen, ale dál strádá odloučením od rodiny,
otec je ve vězení, matka skomírá, žena a synek se
pochopitelně odcizují. Ale také boj emigrantů proti
komunistické totalitě naráží na nepochopení místních obyvatel. Nechápou vůbec situaci za železnou
oponou, protikomunistická agitace vyvolává u kanadské vlády nevraživost, protože by mohla škodit
obchodním stykům s Východem, politika mírové
koexistence socialistického a demokratického světa
vylučuje boj za osvobození porobených zemí od sovětské nadvlády. Porážka maďarské revoluce 1956
definitivně potvrdila, že Západ se s rozdělením světa
21
smířil. Emigranti si navíc uvědomují, že lidé doma
si na komunistický režim zvykli, že ho přijali.
Radvan poznává, že jeho boj je zbytečný, že jeho
životní cesta byla mylná. Navíc je zatažen do špionážního příběhu. Aby zachránil otce, vydá StB důležitý dokument, tím vlastní zradí celý svůj život.
V zoufalství zvolí dobrovolně smrt.
Román Pavla Javora není dovršeným uměleckým
dílem, ale má značnou vypovídající hodnotu. Hodně
řekl o problému kolaborace v době německé okupace,
o charakteru části české inteligence a Čechů vůbec, o osudech poúnorové politické emigrace, o jejím boji za
svobodu, který se nakonec ukázal marný, zbytečný.
V této výpovědi je cena Javorova románu, pro ni by se
měl stát součástí naší literatury, naší historické paměti.
Erich Renner
Prameny a literatura:
Pavel Javor: Kus života těžkého Toronto 1967.
Slovník české literatury po roce 1945.Třídní výkazy benešovského gymnázia.
OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVI.
Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (2)
Období První republiky
– vrchol spolkové činnosti
V nové situaci samostatné Československé republiky se spolek brzy velmi dobře zorientoval a aktivně se zúčastňoval všech akcí spjatých s novou
republikou. Už 4. května 1919 se ochotníci účastní
sázení lípy svobody na miličínském náměstí. Když
je potom 18. září 1919 v Miličíně založen komitét
Československé péče o dítě, přispívá spolková pokladna 32,50 korun a navíc ve prospěch komitétu
organizuje loutkové představení s výnosem 567,54
korun. V roce 1920 sehráli ochotníci dvě hry – Noční šichta a Smír. Na valné hromadě 7. ledna 1923 byl
na návrh místoředitele spolku, obuvníka Antonína
Petráně, spolkový výbor pověřen postarat se o nové
jeviště. Na výborové schůzi, která se konala o čtyři
dny později, bylo rozhodnuto prodat staré jeviště
– to bylo inzerováno v Lidovém deníku a prodáno
do Jivan u Jičína za 1500 korun. Dále bylo obecní
zastupitelstvo požádáno o zapůjčení 3000 korun,
které spolek věnoval do fondu na stavbu spolkového
domu. Později byly převedeny do fondu pro stavbu
měšťanské školy. Ředitel spolku Mikuláš Ohnesorg
a choť jednatele spolku Karla Hauptová provedli
podomní sbírku, která vynesla 415 korun.
Když pak 11. dubna dorazilo jeviště od firmy Petránek z Prahy, zapůjčil Mikuláš Ohnesorg spolku
500 korun. Celkové výdaje se nakonec vyšplhaly
na 8490,20 korun (7200 korun stálo samotné jeviště,
685,70 prkna a dříví na spodek, 754,50 řemeslné
práce a 150 korun doprava). Zahajovací představení
bylo na novém jevišti, umístěném v sále hospody
u Burianů, kde měli ochotníci zázemí, sehráno 29.
dubna a opakováno 1. května. V Psohlavcích od Antonína Fencla tehdy účinkovalo 38 krojovaných
herců a představení vyneslo 477,60 korun. Ještě
22
téhož roku se spolkový výbor na schůzi dne 11. října usnesl na členství v Ústřední matici divadelního
ochotnictva československého. Spolek byl zařazen
do okrsku číslo 2 se sídlem ve Voticích.
Výbor spolku, který byl zvolen na valné hromadě
na počátku roku 1923, pracoval ve složení: „ředitel
– Mikuláš Ohnesorg, řezník; místoředitel – Petráň
Antonín, obuvník; jednatel – Haupt František, odb.
učitel; pokladník – Havlíček Josef, holič; režisér –
Švelbr Vilém, krejčí; archivář – Hrachovec Bohumil, I. dekoratér – Vojtěch Král; II. dekoratér – Josef
Šmelc; správce domu – František Jára, bednář; revisoři účtů – Chytra Jan, rolník; Jenšík Frant., rolník;
nápověda – Čáp Josef 1“. Celkem měl spolek v té
době 67 členů a přispívajících a za rok 1923 sehrál
čtyři představení s celkovým čistým výnosem přes
1400 korun. V roce 1924 sehrál spolek sedm představení, o rok později už devět. Ochotníci pravidelně
připravovali program k oslavám narozenin prezidenta Masaryka, každoročně se účastnili Husových
oslav a oslav výročí vzniku republiky (například
28. října 1924 se hrála hra o Janu Žižkovi Otec
božího lidu). Za pozornost stojí představení z roku
1924 Staročeská svatba, které se hrálo od sobotního
večera 14. září i po celou neděli, až do zakončení večerní muzikou. Spolek často organizoval maškarní,
mikulášské i silvestrovské zábavy. V roce 1924 se
předsedou stal František Jenšík a František Haupt
se kromě funkce jednatele ještě věnoval režii. Představení se hrála v hostinci U Burianů, jehož majiteli
Josefu Burianovi bylo odváděno 15 % z hrubého
příjmu každého představení. Vstupné bylo odstupňováno: I. – III. kategorie míst stály 5 – 3 Kč, vstupenka k stání byla za 2 koruny.
Kuliš, J. – Traxler, L. – Kraupner, V.: První pamětní
kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 107.
1
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Stanovy miličínských ochotníků (xerox, archiv Muzea Podblanicka).
V době největšího rozvoje miličínského divadla se
pak 18. dubna 1925 schází slavnostní valná hromada, na které spolek slaví 50. výročí zahájení činnosti.
Přítomen je starosta města Jan Chytra, zástupci Sokola, Sboru dobrovolných hasičů, Osvětové komise,
Okrašlovacího spolku, Společenstva živností, Spořitelního a záložního spolku, Divadelních ochotníků
v Chotovinách a Šmahova okrsku z Tábora. Na valné hromadě byl pak čestným členstvím a diplomem
oceněn Čeněk Kraupner – po čtyřicet let činný člen
spolku, zakladatel Okrašlovacího spolku, nadšený
sokol a bývalý starosta města. Ten také sehrál hlavní
úlohu ve hře F. X. Svobody Poslední muž, kterou
byly 13. a 14. srpna zahájeny spolkové oslavy.
Činnost spolku vyvrcholila v roce 1926. Na počátku roku se na valné hromadě stal místopředsedou
spolku Vít Kraupner a jednatelkou Karla Hauptová,
spolek měl 49 členů, uskutečnilo se 17 výborových
schůzí. Mimořádná valná hromada se konala 29.
června – čestným členem na ní byl jmenován učitel František Štefl, který ve spolku působil dvacet
dva let. Toho roku odcházel do Skýchova, kde byl
ustanoven řídícím učitelem. Společně se Sokoly
uspořádal divadelní spolek na rozloučenou s ním
„přátelský večírek”, na kterém byly sehrány jednoaktovky a odevzdán čestný diplom spolku. V rámci
Tylových slavností uspořádal spolek „Večer písní”
(5. dubna) za účasti Jihočeského učitelského pěveckého kvarteta a „Tylův večer” (23. května), při
kterém byly sehrány dvě Tylovy aktovky. Při obou
večerech byla pronesena přednáška o Tylovi jako
průkopníku českého divadelnictví. Dne 8. prosince organizoval spolek pro své členy kurz o mimice
a maskování vedený Václavem Štíkovcem, členem
divadelní společnosti ředitelky Zdeňky BenátovéPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
-Heidlerové, která na ochotnickém jevišti u Burianů
sehrála v listopadu několik přestavení.
Celkem se v roce 1926 ochotníci představili v 11
jednoaktovkách a 6 celovečerních představeních.
Počet představení se nesnižoval, většinou se hrálo
6x – 8x ročně. Ze zisků bylo pořízeno například
rampové elektrické osvětlení jeviště za 1350 Kč
(v roce 1927), 54 nových židlí za 2565 Kč (1930)
nebo divadelní rekvizity za 560 Kč. Od roku 1929
pořádal ochotnický spolek společně se Sokolem každoročně šibřinky. Rozrůstala se i členská základna:
jen v samotném roce 1931 přistoupilo devět členů.
Téhož roku se stal předsedou Karel Šťastný, o rok
později ho vystřídal Vilém Švelbr. V repertoáru
převažovaly hry českých autorů. V roce 1928 byli
dokonce dva členové vysláni k účasti na režisérském
kurzu v Táboře.
Rozložení jednotlivých představení v průběhu
roku se na malém městě muselo přizpůsobit rytmu
života, který určovalo převážně rolnické zaměstnání
obyvatelstva. Termíny premiér byly téměř každý rok
stejné – kolem narozenin prezidenta Masaryka (7.
března) a kolem Velikonoc. Téměř vždy se hrálo
28. října, často kolem svátku Všech svatých a „dušiček” (1. a 2. listopadu), činnost uzavíralo představení na Boží hod vánoční a někdy až o Silvestru
(pokud se nekonala zábava). Na valné hromadě 7.
ledna 1934 převzal Čeněk Kraupner čestné uznání
za 43 let ochotnické činnosti udělené Šmahovým
okrskem v Táboře. Na „tučný čtvrtek” – 8. února
– pořádal spolek přátelský večírek, na kterém byly
předány diplomy zasloužilým ochotníkům. Po uvítací řeči předsedy spolku Karla Šťastného a po sehrání
aktovky Nový Herodes je obdrželi: František Jenšík,
Vilém Švelbr, František a Karla Hauptovi. K naro23
zeninám T. G. Masaryka se 4. března hrál kus Věrni panu presidentovi, 24. června se ochotníci loučí
s Františkem a Karlou Hauptovými, kteří se stěhují
do Tábora; k oslavám vzniku republiky je předveden
„obraz ze života” s názvem To za Rakouska nebylo.
O Vánocích – 25. prosince – pak ochotníci oslavili
stoleté výročí hymny Kde domov můj. „V proslovu
promluveném učit. Janem Přibylem vylíčeny poměry
vlastenecké před 100 lety, v době, která byla kolébkou naší milé hymny. Pak po živém obrazu Hold
hymně sehrány 2 dobové obrázky ze života tvůrců
naší hymny Jos. Kajetána Tyla a Františka Škroupa
Země česká domov můj…“2
V roce 1935 se rozhodl Čeněk Kraupner věnovat
Sokolu část své zahrady a množství stavebního materiálu, aby mohla být vystavěna sokolovna, ve které
by cvičenci, putující po sálech miličínských hospod,
našli své zázemí. Nová sokolovna by přirozeně sloužila i jako divadelní sál s moderním vybavením.
Čeněk Kraupner stanovil v dopise Bratrské tělocvičné jednotě Sokol z 3. září 1935 přesné podmínky,
za kterých jeho nabídka nabere platnosti: zastřešená
hrubá stavba musela být na nabídnuté zahradě o výměře 640 m2 postavena do 30. června 1936, množství zdarma poskytnutého stavebního materiálu muselo začít být využíváno do 1. listopadu 1935. Kus
sousední zahrady o výměře 218 m2 nabídli sokolské
jednotě i manželé Vojtěch a Ludmila Královi. Zároveň se množí nabídky na finanční i pracovní pomoc
od soukromých osob (včetně poslance Národního
shromáždění Adolfa Křemena) i od městské rady.3
Za této situace se 12. října 1935 schází mimořádná valná hromada Sokola, na které je „povstáním
jednohlasně rozhodnuto nabízený dar přijmouti.“4
Aby byly splněny mecenášovi podmínky, je stavba sokolovny dne 7. října 1935 zahájena. Miličínští
ochotníci se 14. června 1936 zúčastnili slavnostního položení základního kamene. Za spolek pronesl
projev Vilém Švelbr. Po prohlídce staveniště sehráli
ochotníci na zámeckém nádvoří představení Naši furianti. Po necelých dvou letech od položení základního kamene se sokolovna 17. července 1938 konečně slavnostně otevírala.5 Patronát nad slavnostním
aktem přijal poslanec Národního shromáždění Adolf
Křemen, pocházející ze Záhoří u Miličína. ModerTamtéž, s. 250.
Město věnovalo 300 m3 nalámaného kamene a 10 m3
stavebního dřeva.
4
Sokolovna v Miličíně, In: Votické noviny, 1936.
5
Původně se slavnostní otevření mělo konat 25. května,
ale bylo odloženo, aby se zabránilo šíření epidemie slintavky a kulhavky.
2
3
24
ní budova byla velmi dobře zařízena, kromě cvičebního sálu v přízemí a galerie byl v suterénu byt
pro správce budovy (sokolníka). Nechyběla šatna
v předsálí, sociální zařízení a sklady. K velkému sálu
přiléhala menší místnost, která sloužila jako šatna
pro herce. V budově také byla promítací kabina pro
filmové projekce s vlastním vchodem. Zavedeno
bylo horkovzdušné vytápění. Stavitel a architekt
Vojtěch Kraupner (syn Čeňka Kraupnera) nejenže
vypracoval bez nároku na odměnu projekt budovy
a sám řídil její stavbu, ale navíc ještě vyzdobil sál
a galerii do omítky malovanými (a dodnes unikátními) obrazy Miličína a jeho okolí a rozměrnou malbou „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému
lidu“ nad jevištěm. V roce 1939 se sokolovna konečně stala domovem také pro ochotnický spolek.
Sokol do ní totiž pořídil nové moderní rozkládací
jeviště s kruhovým horizontem od firmy Drobný
z Místku. K slavnostnímu předání jeviště došlo
14. května 1939 a bylo spojeno s oslavou svátku
matek. Šedesát sokolských dětí při této příležitosti
sehrálo před zaplněným sálem pohádku Lípa.
Slavná éra miličínského ochotnického divadla však
se soumrakem První republiky také pomalu končila. Za vrchol tohoto období můžeme považovat dvě
představení sehraná v přírodním divadle na hoře Kalvárii v letech 1934 a 1937. K 20. výročí bitvy u Zborova připravili režiséři Ladislav Šabatka a Mikuláš
Ohnesorg na 11. července 1937 výpravnou inscenaci
hry o pěti dějstvích od J. Zemana Zborov. V té účinkovalo přes 100 osob, selská jízda i četa československého vojska (včetně účastníků zborovské bitvy).
První představení přerušila po prvním jednání silná
bouřka, a proto musela být hra opakována 25. července. Na obrovskou účast obecenstva můžeme soudit
podle příjmu z představení – při cenách vstupného
3 a 5 Kč činil neobvyklých 6620 korun. Je možné, že
se návštěva přiblížila té z roku 1934, kdy ochotníci
sehráli v přírodním amfiteátru podobnou hru Zborováci – pořadatelé tehdy napočítali 3 000 diváků.
Předání jeviště v Sokolovně však znamenalo
na dlouhou dobu poslední radostnou událost v životě
spolku, který v roce 1939 sehrál pouze tři představení. V Miličíně byly toho roku zakázány tradiční
maškary, které k městečku neodmyslitelně patřily již
od 1. poloviny 19. století, ve kterých často účinkovali i ochotníci. Činnost Spolku divadelních ochotníků
ve městě Miličíně však přes nejrůznější problémy
neustala ani v letech válečných.
Martin Filip
(redakčně upravil Jindřich Nusek)
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Ze starších čísel
Výr obecný „král noci“,
v lesích posázavských
Málo kdo z vás, milí čtenáři, ví, že odedávna
hnízdí v Posázavských lesích, a to zvláště v lesích velkostatku šternberského, výr obecný, jemuž se říká „král noci“. Tento král jest vskutku
řídký zjev a také brzy po převratu z toho důvodu, aby výr nebyl vyhuben, byl prohlášen polit.
úřady za přírodní památku a požívá ochrany.
Často i v dalekém okolí za noci je slyšeti jeho
mocný hlas, uhu-uhu! Loví i na místech tři hodiny vzdálených od svého hnízda. Jelikož je výr
opravdu zajímavý přírodní zjev, bude poučné,
povíme-li si něco o něm, o tomto záhadném
a tajemném „kubovi“, jak mu přezdívají myslivci.
Výr je noční dravec, patřící mezi sovy, jichž
všech jest generálem. Dorostlý kuba měří 60
– 70 cm výšky v rozpjatých křídlech až 180 cm.
Na hřbetě má peří barvy temně hnědožluté
a černé, vlnité, na prsou má peří o něco světlejší, na hrdle skorem bílé. Zobák mohutně
zakřivený jest černý, oči (myslivci říkají „světla“) jsou pomerančové a kolem nich se vine
Skály nad Sázavou u Českého Šternberka, v kterých hnízdí výr obecný.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
I
Výr.
kruhový „závoj“. Nad otvory ušními má výr
chvostek z několika per se skládající. Nohy
(po myslivecku „stojáky“) jsou až po drápy porostlé hustým žlutavým chmýřím, drápy jsou
silné a velmi zakřivené. Samice je statnějšího
těla než samec a její peří jest též více do temna. Zevnější prst může výr dopředu i dozadu
otáčeti, a nazýváme proto také tento prst „vratiprstem“.
Zvláštní je vnitřní ústrojí výra. Nemá totiž volete a ze spolknuté potravy odloučí se
mu v žaludku stravitelné látky od nestravitelných (od srsti, kostí, peří) a ty pak po částech
v chuchvalcích vyvrhuje. Má velmi vyvinuty
sluch a sebemenší a vzdálený šustot jej z klímání vyruší, jak lze pozorovati na výrovce. Výr
hnízdí u nás ve skalách koberských u Čes.
Šternberka, jindy zase ve skalách nad řekou
Blanicí, zv. „Ve výrovce“ nebo i na Vrábově.
Párek výří opanuje vždy určitou krajinou, v níž
jiného druha nestrpí. V těchto skalách volívá
II
si za skrýš skalní rozpukliny, dost nepřístupné, kdež si také upraví ze silných větví hnízdo,
v průměru měřící až 1 m. Do toho klade v dubnu výřice dvě bílá, drsná vejce, ze kterých se
ve třech týdnech líhnou mláďata, neustále se
po potravě shánějící. A proto není divu, že staří „lupiči“ mají se svými dětmi velkou starost,
neboť je musí zásobovati neustále čerstvou
a chutnou masitou stravou.
Když mláďata počnou létati, hned je staří
opouštějí a více si jich nevšímají. Právě v té
době dají se dobře v hnízdě i mimo hnízdo chytit.
Za noci vylétá výr ze své skrýše a poletuje
po svém království tak tiše a obratně, že se
nelze tvoru, na nějž zamíří, spasiti. Vrhá se
na všechna pernatá i srstnatá zvířata. Pohubí
též hodně myší a v tom ohledu je užitečný.
Je zvláštním ctitelem zajíců a mladého srnčí.
Z hladu žere i žáby, hady a ještěrky. Má-li hojnost potravy, vybírá si z kořisti jen plíce a játra,
ostatek pak nechává. Je-li hladov, polkne celou kořist jako jahodu. Nadmíru je zajímavé, že
v zajetí nejraději požívá lasičku, kdež to ve volnosti si jí nejméně povšimne.
Mladého výra hledí myslivec získati hlavně pro výrovku. Na výrovce pomocí výra odstřeluje se všechna škodná havěť, jako vrány šedivky, straky, krahujci, ostříži aj. dravci.
Vůči tomuto „králi noci“ projevují velkou nenávist hlavně vrány. K odstřelu škodné udělá
se na příhodném místě bouda, aby se mohl
do ní střelec ukrýti. Výr se uváže před boudou na kůl, na němž je napříč přibitá krátká
lať. Uváže se tak, že se mu na každý stoják
připne kožené pouto, které se skládá z pásku,
jejž možno přezkou libovolně stáhnouti nebo
uvolniti. V každém pásku je upevněn kroužek,
oba jsou spojeny mezi sebou jinými koženými
pásy, na nichž se kroužek houpá a do něho
se zaklesne tzv. karabinka od řetízku 2 – 3 m
dl., již výra poutáme ke kůlu čili k berle. Místo na výrovku vyhlédneme v blízkosti nějakého stromu. Na výra dorážející škodná usedá
na tento strom a myslivec z boudy ji střílí.
Také se říká, že se prý výři dají rozmnožovati
v zajetí. Ale není tomu tak.
Pro odstřel škodného ptactva pomocí výra
jest nejlepší podzim a jaro. Rovněž před východem slunce se lépe daří lovci na výrovce
než v jinou denní dobu. Dříve, než slunce vyjde,
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
vylétá na výrovku káně a za ní ostatní ptactvo,
a k 9. hodině dopoledne vracíme se již s bohatou kořistí domů. K večeru na výra ptactvo netluče, zvláště vrány, tak ohnivě, jako časně zrána.
Bohužel, málo se projevuje odstřel škodné
na výrovce. Příčina je v tom, že není výra,
kterého v poslední době úžasně ubývá. Jinde
zase namítají, že pro něj neseženou dostatek
potravy. A pak to časné vstávání! Kdož by se
týral – zvláště když nemusí.
Dík všem okolnostem zachoval se nám tento tajemný „král noci“ v Posázaví dosud ještě ve volné přírodě, třeba už jen v míře velmi
skrovné.
Václav Barchánek
Správce šternberského polesí,
okres. lesní technik
Pod Blaníkem, ročník X., 1930 – 31, číslo 8
regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
NA ZABRANÉM (4)
Rádio
Každý radiopřijímač v Říši musel mít vedle
ovládacích knoflíků upevněno papírové výstražné upozornění, že poslouchání Říši nepřátelských stanic se trestá smrtí. Ti šťastní,
kteří unikli odbornému „vykuchání“ především
krátkých vln zvaných lidově „čurčilek“ (podle
anglického ministerského předsedy W. Churchilla), mohli se sice odvážit v pravidelných
večerních hodinách naslouchat, ale jen s velikou opatrností a za permanentního strachu
z odhalení. Po vsi se velice tiše pohybovaly
hlídky, které měly ilegální poslech odhalovat.
Poslechu propadli Mickovi v uličce, kde byl
nedávno zastřelen strýček Doležal. Pantáta
Václav se zeťákem Šimákem však dříve, než
přitiskli uši k bedýnce, vyslali ženské hlídat.
Panímáma s pometlem čistila předzahrádku
s brankou a v případě, že by se někdo blížil,
měla zaklepat na okno nebo násadou přejet
po dřevěném plotě. Mladá chodila po dvoře
a hlasitým podrážděným hubováním na slepičí „holotu“, která opět nedá pokoj a nezalezla
do kurníku, varovala před slídivou návštěvou.
Oba posluchačské spiklence občas navštívil
pan řídící. Důvod měl promyšlený a byl připraven ho přednést i německy. Se svolením oberlandrathu směl obdělávat zahradu, to znamená sít trochu obilí, zasadit brambory, pár řádků
řepy a máku. K tomu však potřeboval potah
a s pantátou Mickou, se kterým si rozuměli, šel
dojednat kdy. Navíc starý pan Micka nebyl drahý a vždy se dohodli i na čase. Říkával: „Máte
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
těch dětí …“ a panímáma pokaždé při placení
přibalila hrudku másla a pytlík s tvarohem.
Anekdoty ve vlaku
Dlouho asi vrtalo mému papovi hlavou, kde
berou spolucestující v raňasu tak trefné vtipy.
Ty si vyslechl až po hezkých pár týdnech, když
mu začali věřit.
„To víte“, začal vysvětlovat nedůvěru mladý
Kučera, k jehož otci chodili pro vodu. „Vaše
povolení k dokončení stavby nám bylo divné.
Vždyť tady se vystěhovávalo, všechny domy
i nuzné baráky po pravé straně za mostem
přes potok sebrali, ale vám naopak pomohli!
Pak nás napadlo, že jim sloužíte. Nic ve zlém,
pane učiteli, ale my jsme si vás proklepli.
Vona fabrika má různé možnosti. No a kromě
tý němčiny a německých novin, které musíte
odebírat a pro které vaše paní chodí v neděli
na poštu a uniformovaní ji zdraví – Heil! – jste
čistej. A toho si vážíme.“
Tento vlastně monolog se odehrál v kupé
za tmy, takže můj papa nevěděl, kdo tam
ještě sedí a sleduje. Aby to bylo zakončeno převedením na jiné myšlenky, optal se
nevinně pan Kučera, jak se německy řekne utíkat, tedy ve smyslu ustupovat v boji.
„Laufen?“ To zavrhl a vzápětí dodal „Rommeln. Dobrej vtip, ne?“ Měl na mysli spojení se jménem jednoho německého už ustupujícího vojenského velitele.
A hned pokračoval, jestlipak ví pan učitel, co
dostane Hitler od Anglánů a Taliánů k naroIII
zeninám? Sám si také odpověděl: „No přece
štafle a štětku, co mu doma sebrali. A od těch
druhých ponorku, aby mohl udělat přehlídku
potopeného námořnictva.“
A z druhého rohu se ozval neznámý hlas,
jestli vědí o malérech v pražských divadlech?
Že ne?
„Tak tedy Goebbels – nemusím snad dál
představovat – byl hrozně naštvanej z Prodaný nevěsty. Zjistil, že tam vystupuje ještě větší
Kecal, než je sám! A proto ji sofort zakázal.“
A protože už minuli Bukovany, musel si anonymní vypravěč pospíšit ještě s jedním vtipem.
„Vlasta Burian prý přivedl na jeviště tři malá
prasátka se sviní. Tu označil jako jejich vůdce.
Obecenstvo ho odměnilo ohromným potleskem, ale Buriana zavřeli. Po návratu se scéna
opakovala. Herec ukazoval, diváci křičeli – Jejich vůdce – Ale kdepak! To je ta mizerná svině,
za kterou jsem byl zavřenej.“
Mapa a nezavřená ústa
Také Poříčím směrem k bývalému okresnímu městu směřoval stále větší počet hlavně
nákladních aut, jejichž armádní espézetka začínala písmeny WH. Čeští vtipálkové ji četli –
věnoval Hácha, vrátí Hitler. Tihle dva představitelé se stali trvalým terčem humoru. Dokonce
se na jedné pražské zdi objevil nápis, že vůdce
je vůl. Konfrontovali samotného prezidenta E.
Háchu, cože tomu říká. Díky svým diplomatickým schopnostem odpověděl: „Stále jim říkám,
aby to psali nejdříve německy.“
Poněkud stranou benešovské silnice, hned
pod sokolovnou, se rozkládala spíše povoznická než selská usedlost rodiny Doležalovy.
Zbyl už vlastně jen syn Josef, kterému ti, kteří
mohli, říkali Pepa. S Pepou žila matka. Oba
srostli s kostelem nejen kvůli sousedství. Rodina obdělávala farská pole a z Pepy se stal pan
kostelník. Monsignor Tichý, jak se pan vikář
nechával titulovat, se všestranně staral o své
věřící. Měl složitou pozici, protože noví vládci
doma katolickou církev v nejlepším případě
neuznávali, ale v protektorátě ji zatím tolerovali. Naštěstí neměli tušení, co se odehrává
za zdmi fary nebo v překrásné bílé vile, která se stala soukromou rezidencí monsignora.
Protože v ní bydlela ještě početná rodina spřízněná nejen s církví, čtvereční metry nebyly
IV
natolik nadbytečné, aby se řešil nucený nájem.
Asi první zatěžkávací zkouškou se stal pohřeb zastřeleného F. Doležala. Brzy poté zase
německý tank přejel na železničním přejezdu
školou povinného žáka, když se ze zvědavosti a klukovského zájmu o vše vojenské usadil
na patníku co nejblíže projíždějících. Zda to
byl pohyb pákou nezkušeného řidiče nebo jistá
dávka frajeřiny, to nikdo nikdy nezjistil. Monstrum sebou nečekaně smýklo, silné přidání
plynu přivedlo stroj do obrovského řevu i vybočení a chlapec skončil pod pravým pásem.
A pohřbu z kostela se zúčastnilo až provokativně moc lidí.
Na faře se tajně scházela špička věřících
v konečné vítězství nikoliv Němců. Už samotná tato myšlenka byla trestná. A což kdyby někdo vyzradil poslech rádia naladěného
na Kroměříž, jak se v hantýrce nazývalo vysílání z Londýna nebo z Moskvy. Nasloucháním
to však nekončilo. Přítomní se věnovali vývoji
situace na frontě, v této době už německému
postupu do předem připravených pozic, jak se
dobově nazýval jejich ústup. Ten navíc pečlivě
zanášeli do obrovské mapy Evropy a špendlíky s barevnými hlavičkami zachycovali situaci na bojištích. Kvůli objektivitě však sledovali také hlášení Hlavního vojenského stanu,
tedy německého. Vznikaly i vtipy. Třeba o tom,
že Německo má dostatečné zásoby benzinu
na pět let. Do zapalovačů. Nebo že Angličané
jsou chudáci. Nemají ani na šaty, a proto je šijí
z vlny. Oni vůbec ti od „Churchilla“ prý dělali
jednu volovinu za druhou. Teď prý brali míru –
Hitlerovi na rakev.
Posluchači zaručených zpráv i vtipů se naučili smát potichu, jakoby vnitřně, beze svědků
hlasitého projevu. Obávali se totiž „krojclerů“.
Tak lidově nazývali v civilu chodící příslušníky
gestapa. Ti se poznali podle dobře padnoucího
saka s hákovým křížem, umístěného viditelně
nebo tajně na druhé straně levé klopy v oválném rámečku. A právě jeden z nich občas natahoval uši ve vlakovém kupé. Zrovna minulý
týden zaslechl kritiku na toho lotra a zloděje,
který celý svět uvedl do takového neštěstí…
To kreujclerovi stačilo. Výhružně se vztyčil, otočil klopu s hákovým „šperhákem“ a jedovatě
se optal, koho tím myslel, a prstem ukazoval
na šiřitele podvratné šeptandy.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
„No přece toho …,“ ostatní strnuli, neboť nebylo úniku, „toho … Čurčila,“ dořekl bezelstně.
Gestapákovi se překvapením zapomněla
zavřít ústa.
Ještě však musel vyslechnout pohotovou
otázku: „A koho vy?“
Košťata a granát
Občas se připomínaly některé kontrasty –
německá žena nekouří. O české se mlčelo,
ale každá dostávala příděl kuřiva, samozřejmě
na lístky. Těm se říkalo tabačenky a mnohdy
to byl základ k výměnnému kšeftování, což
Němci pronásledovali, ale i hrdelně trestali jako
ohrožení zásobování.
Také z vystěhovaného území vycházely informace, že v uzavřeném prostoru, kam běžný
Čech neměl přístup, existují obchody výhradně
pro vyšší šarže, kde jsou k dostání pomeranče,
citrony, francouzská paštika i čokoláda. Vstup
na toto exteritorium hlídala stráž a závora. A ty
jen v samotném Poříčí měly post nejméně
na třech místech.
„Paní, jde jeden hlas, že to Říše do roka prohraje.“
A odvážnější dokazovali tvrzení tím, že Rusové ustupují před mrazem na západ.
Ne všichni a ne všechno se dalo řešit šprýmem, který vtipálkové označovali jako zavírací
ve smyslu následků. Ale nikomu tenhle humor
neulehčoval živobytí, a proto se hledaly jiné
cesty k přežití. Hlavně prací navíc.
V naší rodině vyřešil papa problém přivýdělku dohodou se správcem v nedalekých Pomněnicích s tím, že jim bude vyrábět březová
košťata pro úklid snad dokonce konopišťského
parku. Padla suma za balík zametadel po deseti s tím, že odpad může ztopit v kamnech.
První fůru tvořily skutečně jen vytříděné haluze, ale s další si už tolik práce nedali, a proto
se tam objevily už slušně silné větve, i když
bříza sama o sobě hoří sice syrová, ale tepla
vydá jen o něco víc než roští. Jenomže i tohle
palivo bylo vítáno. A tak po večerech a nedělích se v kuchyni odšoupl stůl k oknu, pan řídící
pod sebe rozložil kus plachty, k nohám položil
silnější ohoblovanou pletku s provazem na utahování vytříděného březového proutí, vpravo
kolo vázacího drátu, kleště a nůž. Pak vypukl
praskavý koncert pro dvě ruce a nohy. Málokdy
vůně oběda trumfla březový ozón.
Hotové výrobky si nechával správce odvážet, ale podle dohody si pro výdělek si musel
Herr Oberfachlehler persönlich, tedy osobně.
Z Týnce to bylo kousek pěšky a zhruba stejný
úsek na vlak do Benešova s tím, že byl obtěžkán nějakou potravinovou drobností do kuchyně.
Poslední taková cesta se uskutečnila někdy
na přelomu už posledního rozbláceného válečného jara. Kupodivu vlak jel načas, přestup
v Čerčanech byl trochu komplikován na čtvrté
průjezdní koleji vojenským transportem. Ten
nebylo možno obejít ani podlézt, a proto dost
dlouho hledal papa vagon s pomocnou brzdou
v kryté budce a se schůdky. Když se to podařilo
a měl už jen pár kroků k lokálce domů, „zahaltoval“ ho německý strážný se samopalem
skloněným k zemi. Na poslední stupínek položil granát a štěkl: „Nimm!“ – „Ber.“
„Das brauche ich nicht, ich bin doch kein Soldat!“ – „To nepotřebuju, nejsem přece voják!“
štěkl stejným tónem. Voják pochopil, že tady
s provokací nepochodí. Otočil se, sebral granát a zmizel v budce s brzdou. Jenomže až
do Poříčí se papa klepal strachem. Tentokráte
ho vlastně zachránila němčina.
Jaromír Košťák
(Pokračování příště.)
regionální literatura
Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka 50/2
V červnu letošního roku vyšlo druhé číslo 50.
ročníku Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, který vydávají Muzeum Podblanicka,
p. o. a Státní okresní archiv Benešov. Oddíl
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
věnovaný přírodním vědám uvozuje článek
věnovaný nálezu tzv. benešovských meteoritů, který se významně zapsal do dějin světové
astronomie. Dále jsou zde publikovány články
V
věnované střevlíkovitým broukům na Velkém
a Malém Blaníku a výzkumu ledňáčka říčního
na Podblanicku a ve středním Povltaví. Společenskovědný oddíl sborníku je z velké části
věnován příspěvkům, které zazněly na semináři Lidová kultura Podblanicka. Ten byl v roce
2010 uspořádán při příležitosti 100. výročí
narození Marie Kovářové. Tři příspěvky jsou
proto věnovány přímo působení této vynikající regionální národopisné pracovnice, dalších
pět příspěvků se pak zaobírá obecnějšími etnografickými otázkami souvisejícími s Podblanickem. Na tematický blok věnovaný semináři
Lidová kultura Podblanicka navazují příspěvky, které mapují problematiku církevních poutí
na Svatou horu u Příbrami a historii včelařství
na Ouběnicku. Číslo uzavírají dvě stati věnované vystěhování Neveklovska a retribučnímu
soudnictví v poválečném Československu. Jak
je patrno, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 50/2 opět přináší mnoho zajímavých
příspěvků a podnětného čtení pro všechny zájemce o přírodu a historii Podblanicka.
Radovan Cáder
Sedlecko a Prčicko
Vlastivědný sborník 17/2013 navazující
na sborníky Český Merán
S tímto pojmenováním vydala Marie Kovalová svým nákladem sborník, který navazuje
na předchozích 16 svazků vydaných Městem
Sedlec-Prčice a nazvaných Český Merán. Zaměření i úprava tohoto periodika zůstalo zachováno.
Z významných osobností je na prvním místě
pojednáno o sedleckém rodákovi Jiřím Načeradeckém (nar. 1939), absolventovi a později profesorovi na Akademii výtvarných umění
v Praze. Dále je zde připomínán Ing. arch.
Vladimír Grégr (1902 – 1943). Proslavil se zejména jako projektant vil v Praze na Barandově
a v Českém Meránu byly podle jeho projektů
postaveny občanská záložna v Sedlci, Háskova chata na Kubátově vrchu v Prčici a vila
jeho bratra Eduarda na Grošíčku. Za druhé
světové války byl Němci popraven za odbojovou činnost. Třetí vzpomínanou osobností je
doc. JUDr. Zdeněk Kratochvíl (1922 – 2012),
který se věnoval i literární činnosti a svůj důVI
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
chodový věk nejraději prožíval na své chalupě
v „Zahrádkách“ u Jetřichovic. Tři články se vztahují k výstavbě města Sedlec-Prčice. Obsáhlý
příspěvek popisuje podrobně výstavbu nové
základní školy v Sedlci, která byla otevřená 60
lety. Důkladně je též zpracován stavební vývoj
Zahradní ulice v Prčici. Kratší sdělení připomíná výstavbu mostu přes Sedlecký potok v Jetřichovické ulici, od níž uplynulo 50 let. Jediný
přírodovědný článek popisuje byliny listnatých
lesů. Zajímavé sdělení o úspěšném vystoupení
sedleckých a prčických žen na druhé celostátní
spartakiádě v Praze potvrzuje tradičně dobrou
činnost místní sokolské organizace. Ve sborníku si též přečteme o neprokázání návštěvy K.
H. Máchy na hradě Borotíně v roce 1829, co
psaly „Vltavské Proudy“ v roce 1940 o Českém
Meránu, jak se zvalo na plesy v první polovině
20. století a také pověst o starém dubu v Bolechovicích.
Václav Kovařík
Průvodce naučnou stezkou Roudný
Pod tímto názvem vydal v roce 2013 Český
svaz ochránců přírody brožurku k nově vybudované originální geologické naučné stezce
věnované zlatodolu Roudný a přírodním hodnotám vázaným na opuštěné hornické dílo.
Publikaci sestavil a fotografiemi vybavil Pavel
Jakubův.
Průvodce je zpracován tradiční formou –
obsahuje mapku s vyznačením trasy naučné
stezky a základní informace o zlatodolu Roudný a naučné stezce. Originální je však otištěním několika srovnávacích fotografií. Na panelech naučné stezky je velké množství fotografií,
technických výkresů a dalších ilustrací, které
nám přibližují dnes již zaniklé unikátní technické dílo, na které v terénu zůstalo velké množství památek. Můžeme si tak porovnat současný stav se stavem budov a zařízení zlatodolu
v období jeho rozkvětu. Fotografie míst – původního stavu a současného pro srovnání –
která nelze na naučné stezce navštívit, přináší
právě tištěný průvodce k naučné stezce. Průvodce je také originální svou grafikou, ostatně
osobitá je i vlastní naučná stezka.
Průvodce lze zdarma získat v Podblanickém
ekocentru ČSOP Vlašim (adresa viz tiráž).
Pavel Pešout
zprávy a sdělení
V Podblanickém ekocentru se lidé mohou
učit „staronovým“ dovednostem
Od července 2012 probíhá za spolupráce
Podblanického ekocentra a Spolkového domu
sourozenců Roškotových projekt Čtyři blaničtí
rytíři, v rámci kterého se mohli obyvatelé Podblanicka zúčastnit mnoha zajímavých aktivit
a kurzů zdarma. Cílem projektu je umožnit lidem získat dovednosti a zkušenosti, které jim
pomohou k větší spotřebitelské samostatnosti
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
či hodnotnému trávení volného času. Některým z kurzů, které v rámci projektu proběhly,
by se naši předci možná upřímně zasmáli. Jde
často o dovednosti pro naše babičky a dědy
samozřejmé, jako je kosení kosou, pletení
košíků, háčkování, drátkování či zpracování
mléka. V naší době snadných nákupů v supermarketech a času, který se draze cenní, jde ale
VII
Návštěva u včelaře Petra Samka z Řimovic v rámci exkurze po místních zemědělských farmách
(foto: M. Andresová).
Stavba hliněné pece na chleba a pizzu (foto: L. Suchanová).
VIII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Účastníci kurzu kosení kosili jinošovské louky (foto: L. Suchanová).
o dovednosti často již zapomenuté. Přesto, jak
vidno z velkého zájmu o kurzy, v nás někde
doutná touha nezapomenout zcela a uchovat
si schopnost vyrobit z proutí košík, z mléka tvaroh, z vlny oděv, z mouky chléb, z hlíny pec, …
Další zajímavou akcí projektu byla exkurze po místních zemědělských farmách. Na ní
jsme s více než třiceti účastníky navštívili drobné zemědělce z okolí a zjistili, jaké produkty
od nich můžeme kupovat a jak tyto produkty
vznikají. Byli jsme na návštěvě u pana včelaře Samka v Římovicích, na statku manželů
Pešoutových v Želichově či na statku rodiny
Šmakalů v Okrouhlici. Na terénním kurzu pro
rodiče s dětmi v Chotěticích jsme si zase na týden vyzkoušeli, jak se asi žilo našim předkům
a zahráli jsme si na mlynáře, provazníky, bylinkáře, kováře i statkáře, navštívili jsme skanzen
a strávili celý týden v bezprostředním kontaktu
s hospodářskými zvířaty.
V mediálních kurzech, které budou probíhat
ještě i na podzim tohoto roku, mají zájemci
možnost nakouknout pod pokličku médiím
a zjistit, na jakých principech fungují novinové
redakce, časopisy, televizní zprávy či internePod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
tové sociální sítě, jak nás ovlivňují a jak s nimi
pracovat, aby nám nebyli ke škodě, ale k užitku. Pravděpodobně celostátní novinkou byl
kurz Na média společně. S pěti rodinami jsme
si ozkoušeli v zahraničí používaný model kurzu, který je společný pro rodiče i jejich děti. Je
na něm tak možné za doprovodu zkušeného
lektora otevřít i otázky jinak v rodinách často
citlivé týkající se času tráveného s médii, možných hrozících nebezpečí, způsobů, jak se jim
vyhnout, či otázce reklam a jejich vlivu na naše
spotřebitelské rozhodování.
Projekt se tak snaží propojit staré a nové, lidi,
kteří něco umí, s těmi, kdo se to chtějí naučit,
ty, kdo něco dobrého nabízejí s těmi, kdo to
potřebují. Doufáme, že se nám to bude dařit
ještě i v nadcházejícím podzimu 2013.
Kurzy, které máme ještě před sebou, najdete v rubrice „Přehled plánovaných akcí Muzea
Podblanicka a ČSOP Vlašim“. Na kurzy je
možné se přihlásit u Lenky Suchanové na telefonu 317 845 169 nebo na adrese lenka.
[email protected] . Více informací najdete
na stránkách www.csopvlasim.cz.
Lenka Suchanová
IX
Na letní tábor s ekocentrem
Podblanické ekocentrum uskutečnilo
o prázdninách pro děti se zájmem o přírodu
dva tábory. První proběhl od 1. do 14. července
2013 v přírodní památce Na Ostrově u Nemíže
a jednalo se o klasický stanový tábor na zelené
louce. Téma pobytového tábora bylo inspirováno oblíbenou karetní hrou „Bang!“ a tábořiště
se tak proměnilo v Divoký západ plný kovbojů.
Celkem 26 dětí se mezi sebou denně utkávalo v různých soutěžích, hrách i vědomostních
disciplínách.
Na táboře mladých ochránců přírody nemohl
chybět také program zaměřený na ochranu přírody, proto jsme ve spolupráci se Záchrannou
stanicí pro živočichy ČSOP Vlašim vypouštěli vyléčenou káni lesní. Protože děti za svou
snahu v celotáborové hře získávaly také dolary, mohla proběhnout nefalšovaná dražba
o to, kdo bude moci káni vypustit na svobodu.
„Vyvolávací cena byla 200 dolarů. Tato částka rychle vzrůstala. 500 $, 600 $, 1000 $,…
až jeden z táborníků vyřkl cenu 3000 $. A tak
bylo rozhodnuto…“ uvádí ošetřovatel Stanislav
Němec. „Chlapce jsme seznámili s tím, jak má
káni držet a jak vypouštět, aby to bylo jak pro
něj, tak pro káni bezpečné. Pak si ji převzal
a káně vzlétla směrem k lesu. Teď se děti těší
z toho, že jim káně bude dělat během jejich
pobytu Na Ostrově u Nemíže společnost,“ dodal pan Němec.
Botanickou část programu zajistil Martin
Klaudys ze Správy CHKO Blaník, který děti
seznámil s rostlinami v okolí, připravil seznam
rostlin k poznávání a také s nimi pohovořil
o pro lokalitu Na Ostrově významném jalovci obecném. Táborníci se také aktivně zapojili
do výsadby stromů v blízkém lese, kam zasadili 18 stromů a v průběhu tábora je chodili
zalévat. Díky zaměření souřadnic vysazených
stromů můžeme v budoucnu pozorovat, jak se
jim daří a jak rostou.
Na letním táboře nemohly chybět ani noční
hry a dvoudenní výlet. V rámci výletu děti navštívily zámek ve Zruči nad Sázavou a pivovar
Na letním táboře mladých ochránců přírody nečeká účastníky jen zábava,
ale také smysluplná práce (foto: J. Kulíček).
X
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Podojit kozu, to byl jeden z úkolů, který čekal na děti na příměstském táboře (foto: J. Matějovský).
v Kácově. Během výletu absolvovaly noc pod
širákem, vaření na kotlíku a putování krajinou.
To vše zůstane již jen ve vzpomínkách účastníků, z nichž někteří se snad sejdou opět za rok
v „Tichém údolí“ Petřínského potoka na letním
táboře mladých ochránců přírody.
Druhý tábor byl příměstský, děti nocovaly doma, a uskutečnil se od 12. do 16. srpna
2013. Protože Podblanické ekocentrum provozuje paraZOO, unikátní expozici zástupců
volně žijících živočichů České republiky, byl
příměstský tábor zaměřen právě na paraZOO.
Na třicet přihlášených zájemců čekal bohatý
program, který dovolil účastníkům nahlédnout
do zázemí paraZOO, přímý kontakt s některými živočichy (včetně jejich krmení) a exkurze
do zajímavých míst v okolí Vlašimi.
První den byl tematicky zaměřený na paraZOO a děti si vyzkoušely, co všechno taková práce obnáší. Pro mnohé to byl jedinečný
zážitek zakončený divadelním představením
Živá zahrada, které ukazuje nástrahy čekající
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
na volně žijící zvířata a možnosti podpory výskytu živých zvířat na našich zahradách. V úterý se program přesunul do vlašimské obory,
kde čekal na děti poutavý program nejen s jeleny, ale také s myslivostí a testem našich vědomostí. Na nejlepší čekala zasloužená odměna.
Odpoledne jsme se schovali do maskovacích
barev zvířat a vyzkoušeli jsme si nabatikovat
vlastní tričko. Ve středu byla hlavním bodem
dne exkurze do domácího muzea v Milovanicích, kde čekalo na odvážlivce dojení a krmení
koz. Čtvrteční den vrátil děti do práce zachránců zvířat, protože celý den probíhal v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim. Zde
jsme navštívili i veterinární ordinaci a zhlédli
ukázku psího výcviku. Pátek jsme zakončili
geocachingovou hrou a pohledem ke hvězdám na vlašimské hvězdárně. Všem, kteří se
podíleli na realizaci nejen příměstského tábora, děkujeme a těšíme se za rok na viděnou
v paraZOO.
Jiří Pavelka
XI
Posázaví jako zdroj a podklad
pro odborné práce studentů
Propagace Posázaví jako atraktivního místa pro rekreaci a odpočinek by měla být zároveň spojena s osvětou, jak se mají obyvatelé
a návštěvníci daného regionu chovat. Nárůst
sportovně-rekreačních aktivit totiž negativně
ovlivňuje životní prostředí, a je proto třeba ho
regulovat. Vyplývá to z výsledků bakalářské
práce studentky Fakulty životního prostředí
České zemědělské univerzity v Praze Barbory
Obstové.
Barbora Obstová se ve své bakalářské práci zabývala problematikou cestovního ruchu,
tedy aktivity lidí, versus životní prostředí. Tento
vztah porovnávala na dvou vybraných úsecích
řeky Sázavy, a to na základě předem stanovených ukazatelů.
Stanovené ukazatele:
}
Ukazatel dopravní dostupnosti
}
Ukazatel zastoupení ubytovacích kapacit
}
Ukazatel návštěvnosti
}
Ukazatel sportovně rekreačních aktivit
}
Ukazatel rekreační funkce lesa
}
Ukazatel ochrany přírody a krajiny
}
Ukazatel zastoupení pobytové rekreace
}
Ukazatel vybavenosti infrastruktury cestovního ruchu
Závěrečné zhodnocení analyzovaných ukazatelů přináší následující tabulka. Ta potvrzuje diametrální odlišnost mezi jednotlivými
úseky.
Tabulka 1: Bodové zhodnocení jednotlivých úseků.
Ohodnocení z hlediska dopadů
na životní prostředí
ÚSEK
Č. 1
ÚSEK
Č. 2
Ukazatel návštěvnosti
3
2
Ukazatel sportovně rekreačních aktivit
2
1
Ukazatel rekreační funkce lesa
3
1
Ukazatel ochrany přírody a krajiny
1
1
Ukazatel zastoupení pobytové rekreace
4
2
Ohodnocení z hlediska komfortu
poskytovaných služeb
ÚSEK
Č. 1
ÚSEK
Č. 2
Ukazatel dopravní dostupnosti
3
3
Ukazatel zastoupení ubytov. kapacit
1
2
Ukazatel vybavenosti infrastruktury CR
2
1
Stanovení klasifikace
0 – žádný dopad
1 – mírný dopad
2 – střední dopad
3 – vysoký dopad
4 – extrémně vysoký dopad
0 – žádný komfort
1 – minimální komfort
2 – střední komfort
3 – vysoký komfort
4 – maximální komfort
norodost sportovního vyžití v podstatně větší
míře.
Ukazatel návštěvnosti
[Ú1] se jednoznačně prokázal s problémem
velkého zatížení a tlaku rekreace. Limit únosnosti nejvíce frekventovaného vodáckého úseku č. 1 v letním období je nejenom dosažen,
ale dokonce v některých místech překročen.
Naopak v [Ú2] je zvýšená návštěvnost pouze
v okolí kulturních památkách, v ostatních částech působí klidným dojmem.
Ukazatel rekreační funkce lesa
[Ú1] oproti [Ú2] ukázal četnější případy střetů zájmů na lesních pozemcích (např. porušování zákazu vjezdu motorových vozidel,
porušování zákazu rozdělávání ohňů v lese,
odhazování odpadků a tvorba černých skládek, vandalismus).
Ukazatel
sportovně rekreačních aktivit
[Ú1] oproti [Ú2] se potýká s většími dopady
na složky životního prostředí, neboť nabízí růz-
Ukazatel ochrany přírody a krajiny
U obou úseků lze souhrnně konstatovat malý
vliv turistů na modelová chráněná území, jakými byly NPP Medník a PP Na Stříbrné.
XII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Vymezené úseky v povodí Sázavy, měřítko 1:500 000
(zdroj: autorské zpracování na základě Linhartová a kol., 2006).
Ukazatel
zastoupení pobytové rekreace
[Ú1] disponuje enormním množstvím souvislých chatových objektů individuální rekreace.
Zastoupení rekreačních objektů v [Ú2] je mnohem menší a mezernaté.
Ukazatel dopravní dostupnosti
Dopravní dostupnost obou úseků je vyřešena na odpovídající úrovni.
Ukazatel
zastoupení ubytov. kapacit
[Ú1] poskytuje menší zastoupení ubytovacích kapacit. Slabinou se jeví i nízká úroveň
kvality zázemí.
[Ú2] má zastoupení dostačující a poskytuje
kvalitnější a originálnější služby.
Ukazatel
vybavenosti infrastruktury CR
[Ú1] má rozmístění terénní rekreační infrastruktury pro pěší a cyklisty celkem rovnoměrné.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
[Ú2] obsahuje pouze základní terénně rekreační infrastrukturu pro pěší a cyklisty.
Výsledkem jsou i mimo jiné návrhy a řešení
opatření pozitivního vlivu turismu na ochranu
přírody a krajiny. Bára Obstová doporučuje například zvýšit dopravní kapacitu pro přepravu
jízdních kol, rozšířit nabídku ubytovacích služeb v trampském duchu či zlepšit vybavenost
kempů a vodáckých tábořišť. V obecném zájmu je nutné usměrnit a začít regulovat vodní
turistiku, aby nedošlo do budoucna k devastaci
řeky. Je potřeba více zajistit dodržování lesního zákona. V NPP Medník je žádoucí v době
květu kandíku zachovat pravidelné kontroly zaměstnanci správy CHKO Blaník. V chatových
lokalitách je důležité zabezpečit nevyhovující
stav likvidace odpadních vod a zamezit tak přímému vypouštění nečištěných odpadních vod
do vodního toku.
Z celé bakalářské práce vyplývá, že je nutné věnovat pozornost především [Ú1], kde je
hlavně v létě enormní množství turistů a toto
zatížení je nutné začít nějak regulovat. HlavXIII
Vodní turistika na řece Sázavě.
Rekreační chaty v údolí řeky Sázavy.
XIV
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
ním cílem by měla být optimalizace poměru
návštěvníků a poškozování životního prostředí
tak, aby návštěvníci při příjezdu do lokality měli
stále kvalitní životní prostředí a mnoho důvodů se tam opět vracet. Současně sportovně
rekreační aktivity by měly být nejen objektivně
limitovány na základě únosné kapacity zájmového území, jako i s předpokladem ekologického smýšlení nejen návštěvníků, ale i místních
obyvatel.
Barbora Obstová
Foto: autorka
Zprávy ze záchranné stanice
pro živočichy ČSOP Vlašim
Léto je v plném proudu a Záchranná stanice
pro živočichy ČSOP Vlašim má spoustu práce
s přijatými živočichy a to hlavně s mláďaty. Letos je to ve znamení ptáčat, která nám lidé vozili především po přívalových deštích a silných
větrech, jež zasáhly Středočeský kraj a Vysočinu. Takovíto ptáci byli často shozeni z hnízda
anebo celé hnízdo bylo úplně zničeno. Řadu
pěvců se nám podařilo zachránit a vypustit
zpět do přírody. Některé máme ještě v léčení
či je jenom dokrmujeme.
Kromě pěvců jsme přijali také desítky dravců a to především poštolek, které byly zraněny
elektrickým proudem. Bohužel tato zranění jsou
ve většině případů smrtelná. Naopak se nám
spoustu dravců podařilo vypustit. V červnu jsme
přijali do záchranné stanice tři malé kalouse
ušaté, kteří měli ještě prachové peří. Tito kalousi k nám přišli jako osiřelá, prochladlá a vyčerpaná mláďata, která jsme po ošetření dokrmovali. Během července a srpna jsme všechny
úspěšně vypustili do volné přírody. Společně
s kalousi se nám také podařilo vypustit káně,
poštolku, holuby hřivnáče, kavku obecnou
nebo také žlunu zelenou. Momentálně máme
v léčebné části záchranné stanice v rozletové
voliéře tři poštolky, dvě káně, jednoho puštíka
a výra velkého, kteří čekají na vypuštění.
Osiřelá vydra říční ve stanici (foto: S. Němec).
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
XV
Vypouštění poštolky obecné s letním táborem pořádaným SEV Mravenec Pelhřimov
(foto: S. Němec).
XVI
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
V letním období oslovujeme především dětské tábory, kde se snažíme jak u dětí tak dospělých vzbudit zájem o ochranu přírody. Děti
seznamujeme s úkolem záchranných stanic
a jak se zachovat v případě nalezeného zvířete, které potřebuje odbornou péči. Činíme
tak nenásilnou formou, kdy děti seznámíme
s konkrétním uzdraveným jedincem, kterého
společně vypustíme do volné přírody.
Další nedílnou součástí naší záchranné stanice jsou savci české fauny. Od začátku léta se
k nám dostávají především čerstvě narozená
mláďata, která vyžadují nepřetržitou péči. Jsou
slepá, s nedostatečně vyvinutou termoregulací
a závislá na mateřském mléku. V záchranné
stanici se takovým mláďatům poskytuje intenzivní péče, při které se mláďata krmí po třech hodinách a to i během noci. Letošní léto jsme měli
v péči mláďata ježků, zajíců, kun, lišek, srnčat
a momentálně se staráme o osiřelé mládě vydry.
Čas od času nám zavolají lidé, že je na jejich
zahradě ohrožuje zmije. Pokud jsou přesvědčeni, že je potřeba provést odchyt, rádi pomůžeme. Když nejde o zvíře v nouzi, tak takový
výjezd je zpoplatněn. Ve většině případů se
však jedná o neškodnou užovku obojkovou,
hladkou či podplamatou. Se zmijí si je nejvíce
podobná užovka hladká, která má na zádech
tmavé vzory. Tyto vzory nejsou jednotně spojené, jak je tomu u zmije. Dalším poznávacím
znakem jsou zornice. Oční zornice zmije jsou
svislé, naopak zornice užovek jsou kulaté.
Pokud i Vy naleznete zvíře v nesnázi nebo
jenom budete chtít poradit, jak naložit s opuštěným mládětem nebo zraněným živočichem, neváhejte volat naší pohotovostní linku
777 800 460. Více informací o naší záchranné
stanici naleznete na www.pomoczviratum.cz.
Stanislav Němec a Lucie Bohatá
do tohoto čísla přispěli
Bc. Lucie Bohatá, Michelská 89, 141 00 Praha 4 – Michle
Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim (muzeum-vlasim@iol.
cz)
Bc. Martin Filip ([email protected])
Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06
Louňovice pod Blaníkem ([email protected])
Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.
[email protected])
Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected])
Mgr. Václav Kovařík, Bezručova 1254, 256 01 Benešov
Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected])
Ing. Stanislav Němec, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected])
PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim (muzeum-vlasim@
iol.cz)
Bc. Barbora Obstová, DiS. ([email protected])
Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (jiri.pavelka@
csop.cz)
Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.
[email protected])
PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968 Vlašim ([email protected])
PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov ([email protected])
Mgr. Lenka Suchanová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (lenka.
[email protected])
Milan Štědra, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou ([email protected])
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
XVII
přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim
http://www.muzeumpodblanicka.cz
Otevřeno úterý – neděle 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
Výstavy
Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno).
12. 9. – 20. 10. 2013: Malířka Anna Roškotová. Výstava připomene tvůrčí etapy a životní příběh Anny Roškotové. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 12. 9. 2013 v 17.00 h., na
klavír zahraje Jiří Straka, student konzervatoře. Slovo k výstavě PhDr. Jindřich Nusek.
24. 10. – 17. 11. 2013: Návraty – Viktorie Chaloupková. Výstava obrazů. Vernisáž
se uskuteční 24. 10. 2013 v 17.00 h.
PŘEDNÁŠKY
Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h.
Úterý 8. 10. 2013: Podblanické parky v proměnách. Ohlédnutí za dlouholetými
výzkumy připomene ve své přednášce Mgr. Václav Kovařík.
VÝZNAMNÉ DNY
Pondělí 28. 10. 2013: Den Středočeského kraje.
KONCERTY
Zámek Vlašim.
Čtvrtek 17. 10. 2013: Korngold Quartet. Kristina Hrubá Czajkowská, Václav Zajíc –
housle, Klára Hegnerová – viola, David Hrubý – violoncello. Začátek v 19.00 h.
Pondělí 28. 10. 2013: Vojtěch Vrtiška – kytara. Kytarový recitál mimořádně talentovaného studenta, letošního absolventa HAMU ve třídě Prof. Štěpána Raka.
Otevřené expozice: Zámecké parky a historie zámku ve Vlašimi; Příroda Podblanicka; Zrcadlo minulosti – dlouhodobá výstava; S přesnou muškou – Tradice lovectví
a zbrojařství, Tajemství sklepení, Město pod věží aneb Vlašim na dlani.
Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301
Otevřeno úterý – sobota 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.
19. 9. – 2. 11. 2013: Hrachov u Sedlčan – centrum ochrany fauny ČR. Výstava.
Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk
Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927
Otevřeno úterý – neděle, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h., na objednání.
Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka
Exteriér: Procházka krásnou zahradou
XVIII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Český svaz ochránců přírody Vlašim
http://www.csopvlasim.cz
Farmářské trhy
Pátek 18. 10. 2013: Podblanické farmářské trhy ve Vlašimi. Na trhu budete moci
nakoupit zemědělské produkty a potraviny přímo od farmářů. K mání budou též řemeslné produkty se značkou KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®. Žižkovo
náměstí, 10.00 – 17.00 h.
pejskařské povídání
Setkání pro ty, kdo pořízení pejska plánují nebo ho už mají a chtějí se dozvědět něco
nového nebo jen tak si popovídat o pejscích. Začátek v 18.00 h.
Středa 2. 10. 2013: Vyrábíme přetahovadla.
Středa 6. 11. 2013: Zdravá výživa psa.
Další akce
12. – 13. 10. 2013: Permakultura a budoucnost. V kurzu s podtitulem „OSIVO
jako důležitý zdroj kulturního dědictví“ se s lektorkou Kateřinou Horáčkovou budeme
věnovat pěstování a uchovávání vlastního osiva coby základního prvku trvale udržitelného pěstování.
2. a 16. 10. 2013: Fotografování pro nefotografy. Jak fotografovat, aby výsledkem nebyla jen náhoda a nemilé překvapení? Workshop pro ty, co se nechtějí příliš
zabývat fotoaparáty ani technikou focení, ale chtějí si uchovat pomíjivé okamžiky
v obrazech.
7. 10. 2013: Stvoření pro tvoření. Co všechno lze s dětmi (pro děti) vyrobit a nekupovat, aby z toho měly radost, zabavily se, získaly dovednosti a vztah k věcem
okolo sebe? Proč ustupovat návalu věcí „na chvilku“? Přijďte si to s dětmi vyzkoušet
a inspirovat se.
19. 10. 2013: Děti v síti. Kurz určený všem rodičům, kterým záleží na tom, aby se
jejich děti nezapletly v síti. Cílem kurzu je seznámit rodiče s hlavními tématy, na něž
by měli být připraveni a která se týkají vztahu dětí a internetu.
25. – 27. 10. 2013: Kurz „Jaké je mé poslání?“. Intenzívní třídenní kurz určený
všem, kdo jsou právě na rozcestí nejen své profesní životní dráhy, ale hledají, kterým
směrem zamířit dál a do čeho se pustit. Seminář je interaktivní a vede ho vyškolený
psycholog Mgr. František Zimmel.
Změna programu vyhrazena.
Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska
environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty
– podporuje
Středočeský kraj.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
XIX
Stálá výstava
podblanických umělců
ve Vlašimské bráně
V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli
v období od 1. června do 31. srpna
denně od pondělí do neděle,
po předchozí dohodě i mimo sezónu.
Provozní doba:
10.00 – 12.00 h. a 13.00 – 16.00 h.
www.csopvlasim.cz
Aukční, prodejní a výstavní síň
založená na více než stoleté rodinné sběratelské tradici
Zaměřuje se na nákup a prodej obrazů, kreseb, grafik
a plastik českého výtvarného umění 19. a 20. století.
Galerie Kodl s.r.o.,
Vítězná
11,– příloha
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.),
čís. 3
[email protected] | www.galeriekodl.cz
XX
Praha 5 – Malá Strana
Ekoobchůdek a E-shop
Ekoobchůdek – Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP,
Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
OTEVŘENO
EKOPORADNA
a EKOOBCHŮDEK (přízemí)
duben až září: úterý až neděle 10.00 – 18.00 h. říjen, listopad, březen: úterý až neděle 10.00 – 16.00 h.
úterý, čtvrtek, pátek 10.00 – 16.00 h.
NABÍZÍME
– vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty
– biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladkosti,
třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, biovíno z Moravy a další)
– potraviny z konopí (pochoutky, konopný olej lisovaný za studena),
konopnou kosmetiku Cannaderm a další textilní výrobky z konopí
– ekologické čisticí prostředky
Qalt Excel (středočeský výrobce Qalt Rakovník, s. r. o.) a Ecover
– keramiku: hrnečky, svícny, aromalampy (ruční práce, vyrábí I. Syslová, Chotýšany)
– šperky: originální ruční práce – náušnice, náramky, soupravy
– řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky
a další k přírodě i člověku šetrné výrobky
– Kraj blanických rytířů regionální produkt® (med, mléčné produkty,
keramika, regionální literatura, patchwork, zahradnický substrát)
– řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky
a další k přírodě i člověku šetrné výrobky
E-SHOP: http://www.csopvlasim.cz/eshop/
Jsme největším firemním
dárcem v oblasti ochrany
přírody v České republice.
Pojďte s námi na výlet!
Navštivte přírodně cenné lokality
po celé České republice.
Vydejte se s námi pěšky, na kole či s kočárky
na naučné stezky.
Sledujte rostliny a živočichy z vyhlídek
a pozorovatelen.
Objevte s námi orchidejové louky,
pralesy a památné stromy.
Podívejte se do nitra obnovených rašelinišť
a mokřadních luk.
www.net4gas.cz
Vyberte si výlet na www.blizprirode.cz
a vyrazte s NET4GAS a ČSOP do přírody!