Hořká hniloba je všeobecně rozšířené onemocnění skladovaného

Hořká hniloba je všeobecně rozšířené onemocnění skladovaného

Pezicula alba Guthrie (anamorfní stadium Phlyctaena vagabunda Desm,
syn. Gloeosporium album Osterw.) – popis patogena, metody kultivace a
umělé infekce plodů jablek
Kloutvorová Jana, Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský Holovousy,s.r.o.
Kruhová hnědá hniloba, dříve označovaná jako gloeosporiová (hořká) hniloba je
všeobecně rozšířené onemocnění skladovaného ovoce vyskytující se na plodech jablek
prakticky ve všech zemích, kde je toto ovoce pěstováno.Chorobu způsobují zástupci rodu
Pezicula, nejčastěji Pezicula alba (příp. Pezicula malicortitis).
Posklizňové ztráty na ovoci mohou v závislosti na citlivosti kultivaru, délce skladování
a průběhu počasí během vegetace dosáhnout i 20% (Tonini 1996). Lattanzio et al. (2001)
a Puia C.E. et al. (2003) uvádějí dokonce více neţ 30% ztráty na skladovaném ovoci.
Onemocnění se projevuje na plodech většinou aţ v druhé polovině skladovacího
období. Vyvolává ostře ohraničené okrouhlé hnědé skvrny o průměru 0,5 – 3 i více cm,
jejichţ povrch se miskovitě prohýbá. Duţnina v místě napadení rovněţ hnědne, kašovatí a je
poměrně výrazně ohraničena od zdravé části. Na povrchu skvrn se postupně tvoří acervuli,
v nichţ se vytvářejí konidie. (Lánský 2002, Hluchý et al. 1997, Benada a Špaček 1962).
Patogen Pezicula alba Guthrie (anamorfní stadium Phlyctaena vagabunda Desm, syn.
Gloeosporium album Osterw.) patří do rodu Pezicula, čeleďi Dermateacea, řádu Helotiales
a třídy Ascomycetes. (Kůdela a Kocourek 2002). Ţivotní cyklus patogena popisuje řada
autorů. Houba přezimovává jako mycelium a konidie v rakovinných útvarech větví, na
mumifikovaných zbytcích plodů zůstávajících přes zimu viset na stromech, ale také na
opadaném ovoci na zemi, či na jizvách po opadlém listí. (Pfeifferová 2001, Lattanzio et al.
2001, Archer 2002, Fliege 1974, Corke 1956). Výzkumy v Baden – Würtembergu dokázaly,
ţe prakticky celé nadzemní koruny jabloní jsou osídleny houbami rodu Pezicula (Kennel
1970). V průběhu vegetace se pak konidie, tvořící se v malých infekčních lézích na dřevě, šíří
s deštěm a rosou na plody. Infekce můţe nastávat během celé pěstitelské sezóny (Lattanzio
et al. 2001) Sledování odhalilo, ţe vývoj a šíření spor patogena začíná jiţ brzy po opadu
květních plátků, ovoce tak můţe být infikováno jiţ od počátku června. Významně zvýšená
četnost infekcí pak byla pozorována od poloviny července, tedy v čase vývoje lenticel, které
jsou vstupní branou pro patogena, a pokračuje dále aţ do období sklizně. Patogen zůstává
v plodech v latenci a aţ v pozdním období skladování, kdy ovoce dosáhne určitého stadia
zralosti, způsobí viditelné symptomy napadení ovoce. (Katschinski a Ramson 1975, Archer
2002, Pfeifferová 2002).
Fyziologické a morfologické vlastnosti houby v čisté kultuře a na přírodním substrátu
důkladně studovala Senulová (1984) v rámci výzkumu diagnostiky, patogeneze a
epidemiologie gloeosporiové hniloby. Izoláty Pezicula alba získala z nemocné kůry dřevin,
houbu dále kultivovala na bramborovo dextrózovém agaru (PDA) a pak sledovala tvorbu
fruktifikačních orgánů a měřila velikost konidií. Pezicula alba vytvářela na PDA vzdušné bílé
mycelium, keré se postupně měnilo do ţlutohněda. Kolonie vytvářely silně zvlněný okraj.
Pozorovala tvorbu konidií, jejichţ velikost se pohybovala v rozmezí 14 – 25µm x 2,5 – 5,5
µm. Konidie jsou jednobuněčné, rohlíčkovitě zahnuté a na koncích zakulacené, hyalinní.
Senulová dále zkoušela vliv sloţení a acidity ţivné půdy a teploty na rychlost růstu kultury,
její morfologii a na fruktifikaci. Rychlost růstu patogena na různých ţivných půdách byla
sloţením půdy jen málo ovlivněna na rozdíl od morfologie kolonie. Autorka ve své práci
uvádí asi 10 typů medií vhodných ke kultivaci houby, mimo jiné např. PDA, sladový agar,
droţďový agar a Czapek-Doxův agar. Aciditu je pro kultivaci Pezicula alba nutno upravit na
hodnotu kolem 6 pH. Teplota naopak rychlost růstu kolonií a jejich fruktifikaci ovlivňovala
velmi výrazně. Při nízkých teplotách (5 – 10 °C ) byl růst mycelia velmi zbrţděn, ale naopak
byla příznivě ovlivněna tvorba fruktifikačních orgánů. Ke fruktifikaci nejlépe docházelo při
teplotách 10 – 15 °C, proto pro tvorbu fruktifikačních orgánů doporučuje kultivaci spíše za
niţších teplot.
Intenzitu růstu Pezicula alba na různých médiích, barvu kultur na agaru a patogenitu
různých kmenů houby sledovaly Borecká a Bryková (1982). Houbu kultivovaly na CzapekDoxově agaru, na PDA a na jablečném a sladinkovém agaru. Pozorovaly, ţe v rámci druhu
Pezicula alba existuje široká variabilita mezi kmeny, co se týče barvy kultur na agaru,
intenzity pigmentace agaru, ale i rychlosti růstu a schopnosti sporulace. Velké rozdíly mezi
kmeny pozorovaly také v testech patogenity. Zjistily, ţe některé sledované kmeny jsou
schopné napadat pouze plody a ne větve, jiné naopak pouze větve, jenom jeden z testovaných
kmenů byl patogenní jak pro plody, tak i pro větve. Některé kmeny naopak nevykázaly vůbec
ţádnou patogenitu. Rychlost růstu kultur, schopnost sporulace a velikost konidií nebyly
v korelaci s patogenitou.
Někteří autoři studující vlastnosti houby Pezicula alba, její patogenitu, ţivotní cyklus,
citlivost k fungicidům apod. vyuţívali ve svých pracích metody umělé infekce. Borecká a
Bryková (1997, 1982) zkoumající patogenitu různých kmenů pouţily při umělých infekcích
mycelium houby napěstované na Czapek-Doxově agaru. Jablka odrůdy Golden Delicious a
McIntosh nejprve opláchly pitnou vodou a desinfikovaly etanolem. Pak je infikovaly
kouskem mycelia o velikosti asi 5 mm, které vypíchly z dvoutýdenní kultury a tento kousek
mycelia vloţily do stejně velkého otvoru vypíchnutého v duţnině plodu. Jablka dále
uchovávaly při teplotě asi 15°C a při vysoké vlhkosti vzduchu. Viditelné symptomy
onemocnění se objevily po 2 měsících skladování. Celkem provedly 80 infekcí od kaţdého
zkoumaného kmene. Mnoţství úspěšných infekcí však nebylo příliš vysoké, pohybovalo se od
9 úspěšných infekcí do 0, v závislosti na kmeni patogena a infikované odrůdě.
Alston (1967), zkoumající citlivost 235 kultivarů jablek k patogenu, namáčel vzorky plodů
(5 plodů od kultivaru) do suspenze konídí obsahující 50 tis.spor/ml. Patogena kultivoval na
2% sladinkovém agaru. Plody pak skladoval v papírových sáčcích při 5 °C po dobu 5 měsíců ,
neţ vyhodnotil viditelné symptomy onemocnění.
Metodami umělé infekce se velmi podrobně zabýval Edney (1964, 1976). Nejprve
sledoval klíčení spór na povrchu jablek. Zjistil, ţe inokulace jednotlivých lenticel suspenzí
konidií v jablečné šťávě byla účinnější neţ inokulace vodní suspenzí. Inokulace však byla
úspěšná jen málo nad 50%. Snadnější infekce nebylo dosaţeno ani s postupujícím dozráváním
plodů. V dalších pracích sledoval vývoj kruhové hnědé hniloby v závislosti na obashu
minerálních prvků v duţnině. Vzorky jablek kultivaru Cox´s Orange Pippin uměle infikoval
suspenzí spor (20 tis. spor/ml) , kterou nanesl na povrch plodů pomocí bavlněné vaty. Plody
pak skladoval při 4,4 °C v částečně uzavřených kontejnerech a výskyt hniloby hodnotil ve 14
denních intervalech. Úspěšnost infekcí se pohybovala od 12 do 84 %. Edney a kol. ve své
práci z r. 1977 uvádí, ţe navzdory běţně se vyskytující přirozené infekci jablek houbou
Pezicula alba, pokusy infikovat plody uţitím metody aplikace konidií na povrch plodů
nebývají vţdy zcela úspěšné. Vnímavost jablek k infekci se pokoušel zvýšit vystavením plodů
simulovaným dešťovým sráţkám. Vycházel při tom z pokusů prováděných Periesem (1967),
který prokázal, ţe omývání listů kaučukovníku brazilského zvyšuje citlivost k infekci
Gloeosporium albo-rubrum. To podnítilo představu, ţe omytí plodů jablek by rovněţ mohlo
zvýšit jejich citlivost vůči infekci Pezicula alba. Vzorky jablek kultivaru Cox´s Orange
Pippin proto omýval různým mnoţstvím destilované vody odpovidajícím 10 – 50 mm sráţek.
Vyuţil při tom k tomuto účelu sestrojený simulátor dešťvých sráţek. Jablka nechal různou
dobu osychat, pak na povrch plodů aplikoval konidie patogena a ovoce uchovával v 10 °C.
Infekce prováděl v únoru, po 10 týdnech hodnotil výskyt hnilob, ale pouze jeden plod vykázal
viditelné symptomy onemocnění. Experiment proto zopakoval stejným způsobem v říjnu po
sklizni plodů. Získané výsledky ukázaly markantní rozdíly v počtu infekcí mezi omývanými a
neomývanými plody, např. varianta omytá mnoţstvím vody odpvídajícím 12 mm sráţek
vykázala 40 % napadeného ovoce, zatímco neomytá varianta pouze 8%. Procento hnilob se
zvyšovalo úměrně se zvýšením doby ovlhčování, naopak se sniţovalo s prodluţováním doby
osychání před aplikací konidií.
Ţivné substráty vyuţívané pro kultivaci Pezicula alba:
označení
sloţení / 1000 ml dest. vody
Bramborovo-dextrózový
agar1
400 g brambor, 30 g dextrózy, 25 g agaru
Sladový agar1
30 g sladového extraktu, 25 g agaru
Sladový agar 2%3
20 g sladového extraktu, agar neuveden
Czapek-Doxův agar1
30 g sacharózy, 2 g NaNO3, 1 g KH2PO4, 0,5 g MgSO4 x 7 H2O,
0,5 g KCL, 0,01 g FeSO4 x 7 H2O, 15 g agaru
sladový agar1
40 g sladového extraktu, 5 g kaseinové bílkoviny,
1 g (NH4)2HPO4 , 18 g agaru
V-8 Juice agar2
200 ml V-8 Juice, 3 g CaCO3, 15 g agaru
glukoso-nitrátový agar1
25 g glukózy, 5 g KNO3, 2,5 g KH2PO4; 1,25 g MgSO4; 15 g
agaru
1
20 g glukosy, 5 g kvasničného extraktu Difco, 1 g Ca(NO 3)2; 0,25
g KCl, 0,01 g FeCl3 ; 18 g agaru
1
5 g glukosy; 1,36 g KH2PO4; 0,5 g MgSO4 x 7 H2O;
1 g asparaginu, 18 g agaru
syntetický agar 1
syntetický agar 2
1) Senulová 1985, 2)Archer 2002, 3)Borecká, Bryková 1982
LITERATURA:
ALSTON, F. H.: Varietal response to Gloeosporium perennans in the apple., 1967, Rep. E.
Malling Res. Sta. 1966, 132-134.
ARCHER, CH.: The Use of Honeybees as a Transfer Vector for Core Rot in Apples., RIRDC
Publication, No 02/ 046, 2002, 1-40.
BENADA, J., ŠPAČEK, J., a kol.: Zemědělská fytopatologie, díl IV, Československá
akademie zemědělských věd a Státní zemědělské nakladatelství, Praha, 1962, 685686.
BORECKA, H., BRYK, H.: Porównanie patogeniczności, wzrostu, zarodnikowania i cech
morfologicznych róznzch iyolatów gryzba Pezicula alba Guthrie < Gloeosporium
album Osterw.>, Acta Agrobotanica, vol. 35, z. 2, 1982, 225-234.
BRYK, H.: Appearance and stability of Pezicula alba Guth. resistant to benzimidazole
fungicides. J. Fruit Ornam. Plant Res., vol. 5, 2, 1997, 77-87.
CORKE, A. T. K.: Bitter rot of apples variations in the development and sporulation of
cankers of Gloeosporium spp. inoculated into apple branches., J. Hort. Sci., 1956, sv.
31, č. 4, 272-283.
EDNEY, K. L.: An investigation of persistent infection of stored apples by Gloeosporium
spp., Ann.appl. Biol., 1976, 82, 355-360.
EDNEY, K. l.: Some factors affecting the ratting of stored apples by Gloeosporium spp.,
1964, Ann. appl. Biol., 53, č.1, 119-127.
EDNEY, K.L., TAN, A. M., BURCHILL, R. T.: Susceptibility of apples to infection by
Gloeosporium album, Ann. appl. Biol., 1977, 86, 129-132.
FLIEGE, H. F.: Gloeosporium – Erreger – Verbreitung – Ausbreitung – Bekämpfung., Der
Erwerbsobstbau, 16, 1974, 85-88.
HLUCHÝ, M., ACKERMANN, P., ZACHARDA, M., BAGAR, M., JETMAROVÁ, E.,
VANEK, G.: Obrazový atlas chorob a škůdců ovocných dřevin a révy vinné., © Biocont
Laboratory s.r.o., Brno, 1997, 36.
KATSCHINSKI, K.-H., RAMSON, A.: Beitrag zur Biologie und Bekämpfung von
Gloeosporium-Fäulen an Äpfeln, Nachrichtenblatt für den Pflanzenschutz in der DDR,
1975, 29, č. 8, 168-172.
KENNEL, W.: Die Infektionsquellen der Gloeosporium – Fruchtfäule beim Apfel.,
Erwerbsobstbau, 12, 1970, č. 1, 6-10.
KŮDELA, V., KOCOUREK, F.: Seznam škodlivých organizmů rostlin., Agrospoj s.r.o.,
Praha, 2002, 18-21.
LÁNSKÝ, M.: Choroby a poruchy při skladování jablek., Agro, roč. VII, 1, 16-18.
LATTANZIO, V., Di VENERE, D., LINSALATA, V., BERTOLINI, P., IPPOLITO, A.,
SALERNO, M.: Low Temperature Metabolism of Apple Phenolics Quiesence of
Phlyctaena vagabunda., J. Agric. Food Chem., 2001, 49, 5817-5821.
PERIES, O. S.: Review of the Plant Pathology Department. Quarterly Journal of the Rubber
Research Institute, Ceylon, 1967, 43, 12.
PUIA, C. E., POPOVICI, E. J., VIOREL, F.: The evolution of the fitosanitary status of the
stored apples in natural conditions. Journal of Central European Agriculture (online),
Vol. 4, 2003, No.4, 319-325.
SENULA, A.: Untersuchungen zur Morphologie und Physiologie von Cryptosporiopsis
malicorticis (Cordl.). Nannf. und Phlyctaena vagabunda Desm., Arch. Phytopathol.
Pflanzenschutz, Berlin 21, 1985,4,273-286.
TONINI, G.: Atlante delle alterazioni microrganiche post – raccolta., Bayer S.p.A., 1996,
Milano- Divisione Agraria, Italy.