Kafe 1 - Dusot

Transkript

Kafe 1 - Dusot
2
3
editoriál
slovo šéfa
Z
ačali jsme prostě. Chtěli jsme
dát dohromady pár článků, několik děl,
fotek, kreseb a to všechno zalomit do ucházejícího celku, kterému by se dalo říkat
časopis. To by se mi ale nesměli ozývat
různí nadšenci. Rovnou se přiznávám, že
jsem nečekal takový zájem o nevýdělečnou
práci, za kterou vás možná ani nikdo nepochválí, ba naopak. Asi na tom umění něco
bude a člověk v sobě nezapře touhu tvořit
a realizovat se.
Na počátku projektu jsem měl vlastně
jen jednu podmínku: „Osobitě!“
Umělci jsou zvláštní zaměstnanci.
Vlastně se ani nedá říct, že by to byli zaměstnanci. Zkuste na pracáku říct, že jste
vyučený básník... Stejně tak vedení umělecky založených jedinců není stejné, jako
vedení střediska výroby nýtů. Nemíním
umělci nařizovat, vyhrožovat, přemlouvat
ho a slibovat mu výhody. Umělci většinou
stačí jen prostor, inspirace, motivace
a taky tlak. Tlak je hezká věc. Třeba takový
komunismus hezky tlačil na umělce a udělal z nich mnohdy vynikající autory. Naše
komunita však může nabídnout pouze pomlouvání za zády, provokace, nepochopení
génia, přebírání partnerů, opilecké řeči
apod.
Proto jako majitel kafe motivuji, jak
nejvíc to jde a nabízím co nejlepší příležitosti a možnosti. Už nyní spolupracujeme
s FAMU, DAMU, Českou asociací pro
psychické zdraví, Písmákem, divadlem
4
kafe 1/09
silný
kulturní
časopis
Komedie, byli jsme na Nově ve Víkendu
a hodláme točit Chvilku poesie (ne, nebudeme recitovat u stolečku s květinou ve
váze, i když...). A chceme víc. Vydávat knihy, sborníky, dvd, audioknihy..., ale hlavně
sdružovat i jiné umělecké skupiny a nabídnout jim příležitosti a prostory.
Umělci ve skupině jsou vlastně ideální.
Navzájem se motivují, inspirují, hádají.
Jakýkoliv jejich konflikt lze využít tvůrčím
způsobem. Když se v práci pohádáte se
svým šéfem, tak vám to příliš nepomůže,
ale konflikt na poli umění vytváří skvělé
podmínky pro vznik těch nejlepších děl.
Co si budeme povídat, nebýt konfliktů, tak
noviny nemají, o čem psát, spisovatelé by
vydávali jen kuchařky a malíři by se živili
malováním ovoce.
Dá se říci, že autor, který by mě k smrti
nenáviděl, je ideální redaktor pro KAFE.
Tím ale neříkám, že nestojím o redaktory,
kteří by mě bezmezně milovali (např. dívky). I láska patří k umění...
Lukáš Hrdý
vedoucí projektu
(Na písmáku pod
nickem pozorovatel)
www.ekafe.eu
V
ždycky mne fascinovala ta nenucená lehkost, s jakou muži ve filmech
dokázali zvát neznámé dámy na kafe, což
já jsem nikdy nedokázal, ani nezkusil. Podobné scény jsem byl snad možná několikrát svědkem, pocit vlastní bezmoci mnou
ale vždy natolik otřásl, že jsem vše ihned
vytěsnil z paměti a tedy mi v ní nezbylo nic,
z čeho bych se mohl do budoucna priučit.
S důležitými životními zkušenostmi je to
jako s vtipy: když slyšíte nějaký opravdu
dobrý, způsobí vám takový šok, že jej takřka ihned založíte hluboko do podvědomí.
Zbyla mi tedy jen možnost poučit se z filmových scén, což je ale zhola nemožné. Ve
filmu se nikdo nechová reálně, dokonce ani
ono obávané odmítnutí kafe nebývá nikdy
zahráno se vší tou jemnou, průměrnou
trapností. Když nad tím přemýšlím, ani
onu jemnou trapnost při odmítnutí jsem
vlastně nikdy nepozoroval, i ta je pro mne
dosud vábivým tajemnstvím.
Ahoj. Můžu tě pozvat na kafe?
Ano, děkuji.
Jedno kafe prosím! Dvě, vlastně...
Dost už ale s těmi kudrlinkami, jistě
dávno tušíte, že se chci při této příležitosti
konečně odhodlat a pozvat na kafe vás
všechny. Tento časopis vznikl na troskách
literárního časopisu Bezvedení, na kterém
se rovněž podíleli lidé z okruhu literárního
serveru písmák.cz Naší ambicí je monitorovat literární tvorbu napříč internetem
a především ji na stránkách tohoto časopisu reflektovat, poměřovat, hodnotit
a v neposlední řadě publikovat. Nabízíme
však mnohem více, ať už přímo zde nebo
v prostorách našeho domácího serveru
ekafe.eu. Tam bych Vás chtěl po dopití kávy
nenuceně pozvat – tak jako ve filmech zvou
vysvalení hrdinové silným kafem opojené
dámy do útrob svých nočních, uklizených
bytů.
Tomáš Gabriel
šéfredaktor
(Na písmáku pod
nickem Jinovata)
5
obsah
kafe 1/2009
Slovo šéfa.. ..................................................................... 4
Ze z a sl aných sbírek................................................ 50
Recenze.. ........................................................................ 96
Lukáš pozorovatel Hrdý
Jinovata
Editorial.. ........................................................................ 5
Rozbor........................................................................... 54
Elias Canetti: Zaslepení
Winter
Tomáš Jinovata Gabriel
Ivan Martin Jirous: Rok krysy
Arthur Chyba
KULTURA
Jinovata
E xkluzivně................................................................... 60
Bl á znivé umění....................................................... 102
Z a myšlení..................................................................... 16
Jinovata: Loučení se svobodou
ilustrace: sampo 1
Franz Xaver Messerschmidt:
sochař, který zápasil s duchy
Josef Gabriel st.
PRÓZA
C arpe Diem................................................................ 106
Ak tualit y......................................................................... 8
Od veřejných šuplíků k opravdové publikaci
Jinovata
Anke ta............................................................................ 19
Považujete za nutné psát sbírky?
Jinovata
Povídk a......................................................................... 70
Fe je ton.......................................................................... 20
Kritik a.. .......................................................................... 86
Koupelnový vlk
Vaud
Dům jako „tvůrčí projekt“
Winter
Dům jako idea
Tragicus
Postavit si dům podle svých představ
pozorovatel
POEZIE
Rozhovor..................................................................... 24
Karel Rada: Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost
Jinovata
Kolekce poe zie........................................................... 32
Karel Rada: Kniha veršů nemravných
ilustrace: Emil Sláma
Dvě strany jedné mince
Markéta
Marek Jančík: Dům
Lógr............................................................................. 110
Bulvární potěšení
Raja, ilustrace: Jožka Gabriel
Recenze hudby........................................................ 110
Elbow, Burning Babylon
Dresden Dolls
Sydian
Miniatury.. .................................................................... 90
Studený k afe........................................................... 116
Půlměsíc
Winter
Jeden den
Kandelábr
Výzva ke spolupráci
Pozvánka na web
Tiráž
Kritik a.. .......................................................................... 46
Karel Rada: Naši otcové a My
Zdeněk Lyryk Horner
6
7
ak tualit y
kafe 1/2009
Strhující
diskuse
o nové
sbírce a2a2a
Podrobný
pohled
na Dona
Quijota
Camilla Engman
obrazy malované akrylem na lepenku
Zdroj: www.camillaengman.com
8
Známý písmácký autor a2a2a nedávno dokončil svou sbírku Některá okna, která rozhodně
stojí za čtení. Také reakce na ni jsou na písmácké poměry nebývale bouřlivé a početné.
Vznikly hned tři sólo kritiky, první od
akredita, druhá od jinovaty a poslední od
autora bílá místa v akvarelu. Za čtení stojí
i obsáhlé diskuse pod všemi těmito díly.
Ojedinělou práci odvedl lag-n.lol ve svém textu zevrubně
popisujícím slavný román Miguela de Cervantese Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha. Nejedná se o pouhý
„čtenářský dojem“, autor textu se dívá na toto slavné dílo
z mnoha stran, zvlášť rozebírá historické pozadí díla,
vypravěče, postavy, práci s prostředím, dějem atd. Nejde
přitom přímo o vědeckou studii, ale spíše o popularizaci
poučenějšího způsobu čtení románu. Vše je navíc podáno
poměrně čtivou formou.
Poprask
kolem
Pioreckého
Kdo by snad chtěl z dlouhé chvíle dohledávat písmácké diskuse, ve kterých se řešil dialog pana Pioreckého
s několika předními zástupci „internetového psaní“ na
stránkách čtrnáctideníku Tvar, nechť se podívá na egilovu diskusi, ve které je obsažen také delší citát Pioreckého
článku. Dále je možné se podívat na diskusi od Jinovaty,
kde se kromě Pioreckého řeší také nedávno vzniklý
almanach písmácké poezie Pavučina slov. Na Pioreckého
články také průběžně ve svých diskusích upozorňoval
akredit. Poměrně obsáhlá diskuse probíhala na serveru
Totem. Ke způsobu, jakým byla diskuse v Tvaru vedena,
se rozhodl vyjádřit Obludný Neználek. Jednu reakci Jonáše Hájka, která byla otištěna v Tvaru, je možno najít na
stránkách vydavatelství fra.
9
ak tualit y
kafe 1/2009
Písmácké
povídky
podle
Marvina
Milovník internetové povídkové scény VT Marvin již druhým
měsícem pokračuje v ambiciózním projektu měsíčního monitorování publikovaných děl tohoto žánru. Kromě toho, že se
krátce vyjádří ke všem povídkám, nominovaným na povídku
měsíce, doplňuje také texty, které jej zaujaly a nebyly do soutěže nominovány, dále texty zajímavé, ale pokulhávající a nakonec povídky slovenské. Komentáře k jednotlivým dílům jsou
velice stručné, většinou doplněně charakteristickým citátem.
Víc ale od takto rozsáhlého přehledu ani není možné očekávat.
Přejeme VT Marvinovi, aby mu nadšení vydrželo i v budoucnu
a aby se usmířil s organizártorem soutěže Povídka měsíce.
Lakrov:
Dívej se
opatrně
Růžena Nováková, publikující pod nickem
Lakrov vydala v roce 2008 sbírku čtyř povídek
s názvem Dívej se opatrně. O této sbírce napsala
mylenka recenzi, ve které krom stručné chrakteristiky sbírky najdeme také odkazy na příslušné
povídky na písmáku a ještě jeden odkaz na krátkou externí recenzi knihy. Jedná se o první knižní publikaci této oblíbené autorky a my jí tímto
gratulujeme.
Nejen na
cestě Jacka
Kerouaca
Dasslerovy
plány na
zvelebení
serveru
Autorka vysupující pod přiléhavým pseudonymem Bj. Začátkem roku publikovala svou
(zřejmě školní) práci pokoušející se shrnout
literární tvorbu Jacka Kerouaca. Ačkoli je Bj.
zjevně spíše Kerouacovou fanynkou, nežli
přísně analyzující a srovnávající kritičkou, stojí její velice obsáhlá a kultivovaně psaná práce
za přečtení – hodí se přinejmenším jako pomyslný rozcestník pro případné Kerouacovy
čtenáře. K tomuto účelu dobře poslouží také
poměrně rozsáhlý poznámkový aparát.
Současný majitel serveru pismak.cz vydal na začátku února
prohlášení, ve kterém představuje své plány na podporu tvorby na písmáku. Jedná se především o splolupráci se slavným
rádiovým kmetem Miroslavem Kovaříkem, v jehož pořadu
Zelené peří se již zakoktal nejeden písmák. Další zásadní věcí
je pořádání dlouhodobých soutěží Koule, Povídka měsíce,
Slovo má a Romantik. Na tyto změny a vše kolem nich průběžně ostře reaguje akredit například zde, z čehož si můžete
udělat obrázek, kolik legrace si tady někdy užijeme.
Nina Buesing: Theory of Pink, série fotografií, Zdroj: www.ninabuesing.net
10
11
ak tualit y
kafe 1/2009
V Praze se
rodí literární
kroužek
V klubu
ZoOm bylo
rozebráno
sedm autorů
Před Velikonocemi zveřejnil autor olaf.vii
výzvu pro autory z Prahy, kteří by se chtěli jednou týdně scházet a debatovat při kafi a pivu
o svém psaní. Jádro tohoto kroužku sestává
z bývalých absolventů semináře tvůrčího psaní
u Jana Vodňanského na Fakultě humanitních
studií University Karlovy. Na výzvu zareagovalo nemálo písmáků. Jen více skupin s takto
jasně vymezeným (utopickým?) programem,
a hlavně více takovýchto skupin i mimo Prahu.
Jedna se možná rýsuje v Brně. V neposlední
řadě se rýsuje také naše vlastní, kávová skupina.
Kdo se na písmáku pohybuje déle, jistě o teď již minulých aktivitách klubu ZoOm ví. Kdo o tomto klubu
neslyšel a má přitom zájem podívat se hlouběji do
díry poezie, ihned by tam měl zavítat. Jedná se zřejmě
o dosud nejrozsáhlejší amatérský kritický projekt na
populárních literárních serverech, jehož soukolími se
za dva roky působení prohnalo sedm kolekcí básní zajímavých autorů poezie a vzniklo zde o nich třicet dva
„kritických textů“. Některé jsou jen stručné a tak říkajíc pocitové, jiné obsáhlejší s ambicemi o něco vyššími.
Spořádaný
a nespořádaný
klub překladatelů
12
Julian Wolkenstein, fotografie, Zdroj: www.julianwolkenstein.com
Armin Tamzarian se svou aktivitou zasloužil o vznik
nového klubu, jehož členové se pokoušejí o překlady
vybraných děl z různých jazyků. Zatím byly překládány básně z ruského, francouzského, německého
a anglického jazyka. Tomuto počinu naše redakce
sborově tleská. Klub se nachází na této adrese. Správa tohoto klubu bohužel nedovedla vytvořit přehledný systém zadávání a archivování překladů, o nápravu se tedy nově snaží konkurenční klub, který založil
Edvin1. Jmenuje se Spořádaný klub překladatelů
a klade si za cíl pokračovat v Arminově projektu,
tentokrát ovšem přehledně.
Jan
Těsnohlídek
brzy
publikuje
sbírku
poezie
Autor jt, dříve známý pod nickem
Peter_Pan, pokřtí ve spolupráci
s literárním časopisem Psí víno
16. 6. 2009 v baru Krásné ztráty
v Praze svou první sbírku s názvem „není tohomoc“. Jedná se
sice o texty již dříve čtené i oceňované nejen na internetu, autor
však na celé sbírce zapracoval,
aby ji připravil k tištěné publikaci.
Autorovi gratulujeme a přejeme
mu i do budoucna lehkou ruku.
13
kafe 1/2009
ak tualit y
Kyoko Okubo
figurky vytvořené z papírů washi
Zdroj: www.mobilia-gallery.com/
artists/kokubo/
Audioknihy
řádek po
řádku
Ministerstvo
kultury snížilo
dotace na
literaturu
14
O skandálním přístupu Ministerstva kultury, které snížilo částku
na kulturní grantové aktivity daleko více, než-li by odpovídalo
poklesu rozpočtu, referuje akredit. Pokud chcete vědět více o reakcích kulturního světa, například o průběhu demonstrace, která
proběhla, můžete vedle akreditova příspěvku navštívit také stránku www.itvar.cz, kde je celá záležitost náležitě medializována.
Dobrou zprávou je, že ačkoli tato situace bude možná smrtící pro
valnou většinu literárních časopisů, pro nás se, dle exkluzivního
vyjádření Ministerstva kultury, z finančního hlediska nic nemění
– nadále nebudeme dostávat nic. Vzhledem k nedávnému pádu
vlády ale věci mohou dopadnout ještě úplně jinak.
Poslouchání knih na audiozáznamech
nemusí být pouze kratochvílí nevidomých,
krátkozrakých či prostě líných čtenářů.
V profesionálním přednesu českých herců
může lecjaká kniha nabýt nových rozměrů.
Písmácký autor řádek se zjevně o tuto problematiku zajímá a od posledních Vánoc
publikoval již šest stručných, ale věcných
recenzí na audioknihy, vždy doplněných
krátkou audio ukázkou. Autor zatím tyto
recenze neseřadil do samostatné sbírky,
musíte si je proto najít přímo mezi jeho díly.
Nominační
přestřelky
v Povídce
měsíce
Anorekticky štíhlá prozaická sekce
písmáka paradoxně ve svých útrobách
skýtá spoustu potravy pro diskuse
chtivé čtenáře. U nominací na povídku
měsíce se pravidelně hromadí a střetávají názory na nejlepší povídky publikované v posledním měsíci. Zdejší
diskutující jsou velice disciplinovaní
a píší většinou k věci a často i ze široka.
Rozhodně proto doporučuji přečíst
si diskuse a také příslušné povídky
u nominací za Leden, Únor, Březen,
Duben a případné budoucí měsíce.
15
kafe 1/2009
Od veřejných
šuplíků
k opravdové
publikaci
(bez K. Pioreckého)
z amyšlení
Na stránkách známého literárního čtrnáctideníku Tvar probíhala na přelomu
roku diskuse o literárních serverech s literárním vědcem PhDr. Karlem Pioreckým, Ph.D. I vzhledem k tomu, že emoce tímto článkem zjitřené již byly
nejednou ventilovány v několika internetových diskusích napříč literárními
servery, pokusím se jen o zběžné shrnutí podstaty této diskuse, se kterou bych
chtěl neznalého čtenáře spíše informativně seznámit, než ji samotnou nějak
dále řešit – tato diskuse se totiž bohužel zvrhla a nemá proto smysl dále ji
bráti za slovo. Z vrcholků jejích trosek se ale můžeme pokusit vyhlédnout novým směrem.
Text: Jinovata
N
a počátku stál článek pojednávající o současné
české poezii, který obsahuje poměrně obsáhlou
pasáž kritizující internetové autorství jako takové.
Jsou zde pranýřováni tři konkrétní autoři, kteří byli
vydáni také knižně. Jedná se v první řadě o Ladislava (egila)
Zedníka a jeho sbírku Zahrada s jabloněmi a dvěma křesly,
která byla nominována na cenu Magnesia litera 2007, dále
o Jonáše Hájka a jeho sbírku Suť ověnčenou Ortenovou cenou
a nakonec o Jakuba (Citizena) Řeháka a jeho Sbírku světla
mezi prkny.
Ocenění bez zastání
Piorecký ve svém obsáhlém článku o současné české poezii
mimo jiné naznačoval, že kdokoli publikuje na internetu, je
s Jonášem řečeno „nakažený“ jakousi nevyléčitelnou literární
slabomyslností a diletantským sebevědomím. Přitom je podle
něj zjevné (zejména na sbírkách zmíněných tří autorů, což se
ale Piorecký neobtěžuje nijak specifikovat, natož dokazovat),
že autor na internetu tvořící bezmocně podléhá jeho profanujícím a zlehčujícím vlivům, že takovýto autor uniká vlivu
studia literatury neinternetové – jak teoretické, tak krásné.
Přinejmenším Piorecký nepřipouští, že by na takovéhoto autora mohlo mít rozhodující vliv cokoli jiného než právě internet. Jonáš Hájek a Lyryk se velice kultivovaně a trefně snažili
usvědčit Pioreckého z manipulace textem, aby ten nakonec →
16
Andreas Nicolas Fischer: All Days are Numbered,
procesuální kresba vytvořená pomocí inkoustové tiskárny, Zdroj: www.anfischer.com
17
anke ta : pova žuje te z a smysluplné pož adovat po bá snících vě tší
celk y ne ž je jediná bá seň?
kafe 1/2009
→ dezinterpretoval a zmanipuloval i samotné
tyto reakce.
Je smutné, že ačkoli Piorecký zjevně
v diskusi argumentoval nekorektně a chybně, nikomu z „vyšších kruhů“ nestálo za
to zpozornět, jeho od pasu střílené argumenty poměřit s realitou Jonášových, Lyrykových a Řehákových básnických textů
„Věřím v cvičené
mozky těch předpojatých literárních vědců.“
a za tyto autory se svou autoritou, ale třeba
také s pozitivní vizí internetového psaní,
postavit. Někdo přeci egilově sbírce věřit
musí, když byla konkrétními lidmi postavena do boje o ocenění Magnesia litera.
Někdo z porotců Ortenovy ceny přeci musí
stát za sbírkou Jonáše Hájka.
Věřím, že cvičené mozky i těch předpojatých literárních vědců, kteří Tvar
čtou, musely argumentační nekorektnosti
zachytit, leč kdo by se namáhal obhajovat
internet – to se zkostnatělým bardům
může zdát stejně absurdní, jako zastávat
se telenovely, počítačové hry nebo soutěže
Superstar. Do internetu se zřejmě kopat
smí a nemusí se při tom ani dodržovat pravidla férového zápasu.
Opravdu publikovat
Přesto je myslím tato již ukončená diskuse
velice důležitá jakožto historicky nejvýraznější střet představitelů obou údajně oddě18
lených světů – internetového a tištěného.
Pan Piorecký ukázal prstem, jako zplnomocněný vyslanec (nikdo z „vlastních“ se
proti jeho postupu neohradil) domýšlivě
formuloval a shrnul výhrady tištěného
světa „opravdové literatury“ vůči světu
internetovému a dal tak prostor k veřejné
diskusi. Je třeba napsat pozitivní manifest
nejen právoplatnosti naší tvorby, ta je myslím samozřejmá, ale také rozvést diskusi
na téma využití potenciálu internetu, na
téma možností autorské kultivace s využitím internetu.
Přirovnal bych současnou internetovou
možnost nevázané „publikace“ k tradičnímu psaní si do šuplíku, který je ovšem každému přistupný k nahlédnutí. Není žádná
tragédie ve srovnání s minulostí, že většina
těchto děl je nevalné kvality, šuplíky běžných lidí vždy byly plněny takovýmito bláboly. Co ale internetovému prostředí chybí,
je opravdová publikace. Možnost zveřejnit
na internetu celistvé dílo, které by prošlo
přes nakladatele, editora, redaktora, přes
nějaký evaluační systém. Že takový systém
na internetových serverech není k dispozici a autoři jsou odkázáni na publikaci
v klasických, tištěných nakladatelstvích,
je přitom problém pouze finanční a organizační, nikoli „internetový“. Tento rodící
se časopis je naším pokusem zde takovýto
systém alespoň v amatérské podobě začít
vytvářet. 
Extra vagan C
Radka Dolíhalová
písmák
učitelka češtiny na gymnáziu
Já to upe považuju za nesmyslu plný, páč
jako nevidm důvod, proč by se jako upe někdo měl dřít s něčim delšim. Vono totiž čim
kratší dílo, tak tim jako i víc voblíbený je, páč
lidi nemusej tolik číst a přemejšlet. Třebas
já nikdy nečetl nic delšího jak půl stránky,
a když jo, tak sem si to musel upe rozdělit na
několik dní, aby to mohl muj složitej mozek
zprasovat. Podle mě by se básničky měly psát
ve zkratkách, aby to bylo ještě kratší, třebas,
skkl ps prs ovs, prs zln lk, šl z ňm mslvc pr n
klbk, takhle je to mnohem lepčí, no ne? 
Podle mne je smysluplné to, v čem smysl
spatřuje sám autor. Pokud je schopen vyjádřit svoje pocity v jediné básni, ať je vyjádří
– konec konců Mácha se také v podstatě
proslavil jenom jednou básní. Pokud ale
autor cítí příliš velký přetlak a myslí, že jej
v jednom kusu nedokáže zachytit, ať tedy
vytvoří celou sbírku. Já se jako učítelka
literatury nestavím ani na jednu stranu, ale
co si budeme nalhávat, kdyby každý básník
stvořil jen jednu pořádnou báseň, studentům by se jistě ulehčila práce. 
Kamila Heinzová
Ladislav Zedník – egil
absolventka FF UP,
obor Česká filologie pro editory
básník, geolog
Ano, samozřejmě. Básník musí systematicky a dlouhodobě pracovat na vzniku
určité sbírky, sledovat nějaké téma, tvar,
motivy, zvuk. Nedokážu si ani dost dobře
představit, že by někdo tvořil básně jak
ho napadne, bez nějaké koncepce. Každý
básník přece musí vyvíjet svůj specifický
styl, který se v čase proměňuje, a to nejde
bez systematické práce. Měli bychom se
současných začínajícíh básníků ptát: co
pro vás znamená básnická sbírka? Pokud
odpoví, že nic, pak si troufám tvrdit, že tím
„nic“ je pro ně i jejich vlastní tvorba. Teprve práce na sbírce donutí básníka vážně se
zamyslet nad tím, proč píše a také co chce
vlastně říct. 
To je těžké. Je to případ od případu. Vezměme třeba Holanovu Bolest – to je v podstatě
básnický deník. Texty jsou zde autonomní,
každý reprezentuje nějaké básníkovo „tady
a teď“. Pokud na nějaký narazíme v čítance, může nás – jeden o sobě – tak říkajíc
praštit přes páteř. V jiných sbírkách básně
vyzní pouze z celku, z kontextu – a jsou tak
i psané – přímo s tím záměrem. Poezie není
například metaforické psaní, ale myšlení
v metaforách; podobně k vytváření větších
celků nespěje ani tak koncepční psaní, jako
koncepční mysl. Takže ne – nemyslím si, že
je smysluplné po básnících požadovat větší
celky. Vlastně – myslím si, že jediné požadavky, o nichž může být řeč, jsou ty, které
na sebe autoři kladou sami. 
19
fe je ton
kafe 1/2009
Koupelnový vlk
D
ohromady jsem strávil na
mořském pobřeží asi šest nebo
sedm let svého života. V Africe,
na Kubě, ve Španělsku, v Dánsku, v Anglii, na dovolených a vůbec při
cestách k moři nebo po moři. To je pomalu
čas, kdy se z mořského štěněte stáváte
vlkem. A vlkovi chybí loď nebo jiné důstojnější plavidlo. Zatím jsem vlastníkem nafukovacího kajaku, ale při troše snahy by se
dalo brázdit vlny moří a oceánů i na mé nafukovací posteli. What else? Zatoužil jsem
Text: Vaud
po jachtě! Z mého barcelonského bytu to
bylo k moři asi 120 metrů a jen o kousek
dál do Olympijského přístavu. Ale ty ceny!!
Rozhodl jsem se, že se vybavím postupně.
To kdyby mi náhodou někdo odkázal dost
peněz. Díky nákupu kajaku mám již záchrannou vestu a neopren. Kousek od Casa
Batllo jsem si v zimě koupil námořnický
svetr a pak jsem narazil v krámku hned
vedle mé práce na námořnické boty. Speciální námořnické boty na jachtu! Vypadají
úplně stejně jako normální boty, jen jsem
Josh Poehlein: Unstill lives, cyklus dokreslovaných fotografií, Zdroj: www.joshpoehlein.com
20
k nim dostal asi půlhodinovou instruktáž,
kterak botky udržovat v dobré kondici.
Prodavač tvrdil, že trik nespočívá
v drahých impregnačních postřicích, ale že
je třeba boty mazat tělovým krémem. Boty
se svému majiteli pak odvděčí vláčnou kůží
a skvělým vzhledem. Jsem důvěřivý a pro
podobné věci se velmi rychle nadchnu.
Hned jsem se vydal studovat kosmetické
výrobky. Vyžadují moje boty krém na cit-
„K čemu to těm škarpalům ksakru bude?!
A co noční krém,
který by jim vyhladil
vrásky?“
livou pokožku nebo abrazivní s výtažkem
z mořských řas? Jsou to přeci námořní
boty! Mám je natírat hydratačním krémem
na suchou kůži? Mají mi vonět boty burbonskou vanilkou, nebo bych je měl raději
patlat zvláčňujícím tělovým krémem s olivovým olejem a vitaminem E? Vitamin E je
přeci na potenci! K čemu to těm škarpalům
ksakru bude?! A co noční krém, který by
jim vyhladil vrásky? Už jsem se smiřoval
s tím, že jachtaření je drahá zábava. V práci
mě ale čekalo příjemné překvapení.
Naše společnost koupila známou německou kosmetickou firmu specializující
se na výrobky pro alergiky. Každý zaměstnanec dostal jeden krém od spřáteleného
závodu. Já taky. Německy psanému příbalovému letáku jsem nerozuměl. Snad jen
to, že krém je hypoalergenní. To se bude
botám líbit! A docela slušně smrděl. No jo,
Němci, ale darovanému koni... Začal jsem
botky natírat „darovaným koněm“ a smířil
jsem se s divnou německou vůní. Po měsíci
pravidelné péče o kůži svých bot, jaké by
se jim nedostalo ani v nejlepších kosmetických salonech, se stalo něco nečekaného.
V Barceloně začalo pršet. Vyrazil jsem ven
ve svých jachtařských botách... a nestačil
se divit. Šmejdy jedny! Nejenže impregnace nebyla moc přesvědčivá, ale hlavně...
boty začaly pěnit! Jakoby měly vzteklinu!
Takhle přeci nemůžu na loď ani do města!
A pěnění neustávalo. Spíš to bylo jako v pohádce Hrnečku vař. Měl jsem místo bot na
nohách bubliny. Tohle si s tím prodavačem
vyřídím! Vrátil jsem se domů pro lístek od
bot. Pěnící boty musím reklamovat! Cestou mě ale napadlo, že zakopaný pes může
být v družebním německém krému. A taky
byl. Přátelé, jsem zřejmě jediný mořsky vlk
v širokém okolí, který si své boty pravidelně natírá hypoalergenním šamponem proti
lupům... Konečně jsem si přeložil příbalový
leták a dozvěděl se, že moje boty zažívají
skvělý pocit bez svědivé kůže a šampon
jim dodává sílu a energii. A pokud by jim
náhodou narostly vlasy, o čemž trochu
pochybuji, tak budou pravděpodobně bez
lupů. Ale v tom případě je půjdu reklamovat! Nikdy jsem netušil, že se díky koupi
jachtařských bot stanu takovým machrem
přes koupelnovou kosmetiku. Však už bylo
na čase. U koupelny bydlím podstatně déle
než u moře. Když ze mě nebude mořský
vlk, mám pořád ještě šanci stát se vlkem
koupelnovým. 
21
POEZIE
Rozhovor..................................................................... 24
Karel Rada: Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost
Jinovata
Kolekce poe zie........................................................... 32
Karel Rada: Kniha veršů nemravných
ilustrace: Emil Sláma
Kritik a.. .......................................................................... 46
Karel Rada: Naši otcové a My
Zdeněk Lyryk Horner
Ze z a sl aných sbírek................................................ 50
Jinovata
poezie
Rozbor........................................................................... 54
Ivan Martin Jirous: Rok krysy
Arthur Chyba
E xkluzivně................................................................... 60
Jinovata: Loučení se svobodou
ilustrace: sampo 1
22
23
kafe 1/2009
Nejde mi o autenticitu,
ale o pravdivost.
Text: Jinovata
rozhovor
s karlem
radou
rozhovor
Nejste Písmák, přesto jste našel
cestu k naší výzvě a zaslal nám
svou sbírku básní. Jak se to mohlo stát? Jste snad jeden z oněch
pověstných anonymních čtenářů
písmáka?
Bohužel, nejsem ani anonymní ani veřejný
čtenář písmáka – nedokážu totiž přečíst
z monitoru kompjútru nějaký delší text,
aniž by mě u toho nerozbolela hlava – patřím k těm, kteří si text musí nejprve vytisknout. A jelikož nemám doma tiskárnu, a co
je hlavní, nemám ani připojený internet,
musím s politováním (?) konstatovat, že
písmáka nečtu vůbec. Zabloudil jsem na
něj prostě proto, že pod jednu z mých povídek na webovkách Šestadvacítky (xxvi.
layne.cz) kdosi pověsil jednu písmáckou
báseň – Hraní si na Oblomova od Černé
lovkyně (cerna_lovkyne) s odkazem na
www.pismak.cz – a mě akorát zajímalo,
kdo je to ta Černá lovkyně a proč mě „loví“
zrovínka odkazem na mého oblíbeného
románového hrdinu. Ovšem nic takového
jsem se tam nedozvěděl, jenom jsem zmíněnou báseň našel mezi záplavou jiných,
podobných kousků. A taky jsem zjistil, že
Lovkyni je 19 let (nebo aspoň bylo v okamžiku, kdy se na písmáku zaregistrovala).
A našel jsem tam tu vaši výzvu.
Jste členem literární skupiny
XXVI. Co takové členství obnáší,
jak se promítá do způsobu Vaší
tvorby?
Skupina XXVI je volné sdružení spřízněných mužů a žen, kteří spolu od počátku
90. let 20. století absolvovali nespočet tzv.
24
srazů – v oné době se tak dělo snad až šestkrát do roka. Což z dnešního pohledu vypadá neuvěřitelně. Jediným pojítkem mezi
těmito lidmi je pak jejich vzájemná tolerance – čímž mám na mysli to, že oni tolerují
mě, zastydlého anarchistu, a já je, zastydlé
katolíky, mystiky, folkaře, lesby – zkrátka
„básníky usoplené“. Členství jako takové
se mezi námi nepěstuje – vždyť já některé
z nich neviděl třeba i 5–10 let! A čím se
pobyt mezi nimi promítl do mého způsobu
psaní? Snad nejvíc tím, že jsme se v první
půli těch „zlatých devadesátých“ skutečně
často scházeli a cosi jsme spolu vzájemně
utvářeli. Co, to snad jednou ukáže (nejen
literární) historie.
V časopisu Tvar na přelomu roku
probíhala poměrně bouřlivá
diskuse, dotýkající se možností
literární tvorby na internetu. Jedna strana tuto tvorbu zatracovala
jako nutně nekvalitní, druhá ji hájila. Jak Vy se díváte na budoucnost literárních serverů a jejich
roli ve výchově nových autorů?
Internet je pro mě prostorem, na kterém
můžu bezplatně provádět své public relations, dále náhražkou pošty, a v neposlední
řadě též médiem s co nejmenším počtem
(auto)cenzorských zásahů, za nímž se tak
3–4krát týdně vypravím, abych se v jeho
spleti dozvěděl, co je v té které oblasti
mého zájmu nového. Co se týče internetové literární tvorby, tak já s ní problém
nemám – akorát ji většinou nečtu. Párkrát
jsem se na některém ze serverů zapojil do
nějakých debat, abych si tím vším nakonec
25
→
rozhovor
kafe 1/2009
→ jen potvrdil, že urážet jeden druhého je
lepší radši někde na ulici nebo u piva – hezky z očí do očí, případně pěstí proti pěsti.
Takže taky nebrat. Čímž se dostávám ke
kvalitě internetových textů: mně jako
češtinářskému hnidopichovi vadí nejvíc
asi všechny ty hrubky, překlepy… a samozřejmě hlavně ona povrchnost, ke které
tohle „nejdemokratičtější“ ze všech médií
přímo svou vlastní podstatou samo vybízí.
Naštěstí pro mou osobu – jelikož jsem dal
přednost chození na internet do knihoven
„Ono seřadit pís-
ničky pro koncert,
to je taky skoro
jako vybírat
kousky do básnické sbírky.“
a kaváren a někdy i ke kamarádům (domů
bych připojení určitě nechtěl, už jen pro
mou obecnou nechuť být někde registrován a evidován – např. u VZP, abych vás
pobavil i něčím mimoliterárním) – já přímo pro internetové médium netvořím (tento rozhovor je pro mě premiérou), já tvořím
primárně sám pro sebe a dávám přednost
médiím tištěným. A nebo autorským čtením. Mám-li pak poctivě odpovědět na váš
dotaz ohledně „budoucnosti literárních
serverů a jejich roli při výchově nových
autorů“, musím vás varovat: hlavně nikoho
nevychovávejte! Nechte ty kluky a holky,
26
ať se vyblbnou, a ti, u kterých jde o víc než
jenom o blbnutí, se stejně nakonec prosadí
v některém z tištěných médií. Já sám mám
zkušenost z let 1993–94, kdy jsem jako
poslední zbylý redaktor sešitů nezavedené
literatury Iniciály dělal něco podobného,
jako dnes děláte vy, a můžu vám říct, že
nám tam stovky grafomanů a rádoby básníků posílalo podobné kousky, na jaké je
dnes možno namátkou kliknout na písmáku. Takže v kvalitě tvorby se za těch 15 let
určitě nic nezměnilo. Jen je tu dnes navíc
právě ona možnost dát ty svoje výplody
v plen – pověsit je do písmáckého průvanu
a tam o nich diskutovat se sobě podobnými. Proč ne? My ostatně v Šestadvacítce
dělali totéž. Akorát, jak řečeno výše, hezky
z očí do očí a zalito pivem nebo zašluknuto
gandžou.
Na Vaší sbírce je znát koncepční
přístup, vytváříte tematicky oddělené skupiny básní, které v určitém sledu řadíte do sbírky. Sám
jste se vyjádřil, že za to může
vaše specializace dramaturga.
Schválně se Vás proto zeptám tou
samou otázkou, jakou máme v anketě: Považujete za smysluplné
po básnících požadovat větší celky než je jediná báseň?
Takzvaná potřeba básnění jako takového
mě přešla kolem dvaadvacátého roku
mého života a od té doby píšu většinou
prózu. Celé roky jsem pak piloval různé
povídky a následně je přeskupoval do
různých souborů, z nichž některé jsem
následně vydal jako samizdat v počtu ně-
kolika kopií strojopisu. Tohle sestavování
a přeskupování je pak asi zárodkem mé
budoucí dramaturgické úchylky. Dělám
to koneckonců i v punk-rockové kapele
Haj hou, kterou jsem kdysi založil se svým
bratrem a ve které jsem hlavním tvůrcem
textové složky. A ono seřadit písničky
pro koncert, to je taky skoro jako vybírat
kousky do básnické sbírky. Potom, jak už
jsem zmínil, následovala moje redaktorská etapa v Iniciálách, a tam jsme zase
sestavovali všelijaké tematické bloky. No
a když mě v mých třiceti letech vzali na
scenáristiku a dramaturgii na FAMU, tak
tam se tohle přímo vyučuje. Viz Aristotelova Poetika. Jestli si tedy myslím, že
má nějaký smysl „požadovat po básnících
větší celky“? Tak na to už jsem vám vlastně odpověděl v předchozí otázce: nic po
nich, prosím vás nepožadujte. Koneckonců – na sestavení básnické sbírky mívali
(mívají?) v nakladatelských domech fundované redaktory…
Vaše básně jsou stavěny na rétorice, stylizované mluvě, která
téměř nevyužívá metafor, jen
trpělivě buduje a pointuje scénu. Spíše než fantastické obrazy
vytvářejí atmosféru Vašich básní
samy myšlenkové struktury, vyznívající často ironicky, sarkastic27
→
rozhovor
kafe 1/2009
→
ky, absurdně... Nelákal Vás někdy
lyričtější způsob psaní?
Finální podoba sbírky Kniha veršů nemravných (parafráze Knihy veršů výpravných
Jana Nerudy), kterou jsem vám nabídl, je
výsledkem tří různých „výtrysků zoufalství“, které jsem vychrlil ve třech různých
časech (počátek léta 2001, přelom léta
a podzimu 2003 a advent 2007), většinou
na jeden zátah. Dopředu jsem snad věděl
jen u té poslední, že završí onu nerudovskou
trilogii a že bude mít podtitul Zpěvy zpáteční (Sprosté motivy u té první vznikly až
ex-post, na Písně komické jsem přišel v průběhu vzniku té druhé). Jak už jsem zmínil
výše, básnění jsem zabalil ve 22 letech, takže tuto trilogii, inspirován svým punkovým
životním postojem k žité realitě, považuji
spíš za rytmizované vyznání lásky k životu
– asi jako když ve své době anarchista Fráňa
Šrámek svou básnickou prvotinu pojmenoval Života bído, přec tě mám rád. U mě je
vždy důležitější obsah, a teprve ten si pak
určí formu, jakou bude napsán – zda jako
povídka, román, písňový text nebo filmový
scénář – nebo jako tento můj způsob básnění. Lyriku, na níž se ptáte, si nechávám spíš
do prózy (zkuste si přečíst mé povídky na
webovkách Šestadvacítky).
Když jsem si pročítal část sbírky nazvanou Básníci usoplení,
zarazilo mne neobyčejně časté
užívání sprostých slov, většinou
na konci textu. Váhám, zda za tím
hledat snahu o jakési brutální
pointování básní expresivitou
vulgarismů, nebo jde prostě jen
o snahu být autentický. Jak důležité místo má podle Vás v poezii
autenticita?
Mimo jiné, jak už jsem zmínil, píšu i punkové texty. A když chci vyjádřit nějaký názor,
neváhám proto použít jeho trefné označení.
Občas si neberu servítky. Nejde mi o autenticitu, ale o pravdivost. Však si vezměte
Bondyho nebo Magora Jirouse – vedle
Nerudy, Šrámka a Gellnera se hlásím právě
k nim. Vyšel jsem z undergroundu a vědomě
v něm zůstávám. V popině není o co stát.
Ačkoli se zabýváme vaší básnickou tvorbou, jste hlavně prozaik.
Povězte nám, co teď píšete? A co
byste chtěl napsat?
Píšu teď filmové povídky. Dvě z nich
zabodovaly v soutěži Nadace RWE &
Barrandov Studia. Jednu už jsem přepsal
do podoby scénáře (Stará vlna – generační příběh členů jedné novovlnné kapely
v rozmezí let 1964–2008), druhou ještě
musím přepsat. Do dalšího kola soutěže
jsem poslal teď třetí (příběh lásky dvou
feťáků z poloviny 90. let, nazval jsem ho
Děti ráje) a budu čekat, jak dopadne. Tohle mě teď živí. Zbude-li čas, zkusím onen
první oceněný scénář přepsat do podoby
románu. A v hlavě už mám další námět
na další filmovou povídku do dalšího kola
té barrandovské soutěže. Ptáte-li se konkrétně na prózu – teď na jaře mi v nakladatelství poezie (!) Protis konečně vyjde
novela Flashback, napsaná v roce 2004.
Brutálně lyrická, ironicky sarkastická,
absurdně pravdivá. Jak je mým zvykem.
Haj hou. 
medailonek
K
arel Rada se narodil 13. 9. 1964
v Chomutově. Vystudoval tamní
gymnázium a následně za komunismu pracoval jako strojník,
výhybkář, inventurník, prodavač potravin,
požárník, operátor počítače T-200 a pracovník Mezinárodní poštovní přepravy,
odkud byl ve zkušební lhůtě vyhozen pro
šíření petice Několik vět. Napsal kvanta
básní a nespočet kratších próz, které koncipoval a následně také přeskupoval do
mnoha různých souborů. Samizdatovou
formou vydal básnickou sbírku Najíždějte
zvláště opatrně, sbírku povídek Promiskuitní večírek, akratší prózu Břitva. Po
28
roce 1989 publikoval z větší části prózu:
časopisecky v Tvorbě, Iniciálách, Okruhu
a Psím víně, a též ve sbornících Sám přes
Atlantik (1993), Žleby 97 (1998), Pět let
(1999), Almanach Máj 2000 (1999) a Od
břehů k horám – severočeská literární
a umělecká scéna (2000); poezie vyšla
v samizdatovém Almanachu 89 literární
skupiny XXVI a v Severočeském literárním
almanachu (1990). Knižně dosud vyšlo:
Připravte se na nejhorší (povídka, Krásné
nakladatelství Praha 1994) a Oblomovka
(román, Votobia Olomouc 2005); v příloze
obtýdeníku Tvar – Edice TVARy 20/2001 –
sbírka básní Ač nejsem básník… Sprosté
motivy. K vydání na jaře 2009 se v nakladatelství poezie Protis chystá próza Flashback
(dokončena na konci r. 2004), v rukopise
nadále zůstává průběžně doplňovaný soubor povídek Promiskuitní večírek a sbírka
poezie s výmluvným názvem Kniha veršů
nemravných, ze které Vám přinášíme
ukázku. Vedle činnosti literární a publicistické (působil jako redaktor a šéfredaktor
v pražském časopise Iniciály) se věnuje též
alternativní rockové hudbě (punk-rocková
kapela Haj hou, založena 1987). V rozmezí
let 1995-2001 vystudoval scenáristiku
a dramaturgii na pražské FAMU; v průběhu
studia natočil tři krátké videofilmy – por-
trét Zklidnění básníka Szpuka (1997),
hrané cvičení Čekání na kojota (1998)
a dokument do cyklu ČT Světozor Cesta do
Nižného Novgorodu (2000) – a později, na
podzim r. 2008, několik krátkých reportážních dokumentů do multikulturního magazínu ČT Kosmopolis; k vystudované profesi
se vážou i dodnes nerealizované filmové
scénáře Uprostřed září zpěv (1998), Pepa
z depa aneb Říje v železniční zemi (1998),
a konečně i výborem Filmové nadace RWE
& Barrandov studia oceněný scénář Stará
vlna a půl roku nato stejnou nadací oceněná
filmová povídka s názvem Homo Ilusion.
Zdroj: www.xxvi.layne.cz
29
Karel Rada
Kniha veršů nemravných
(Konfese z počátku třetího milénia)
30
31
kafe 1/2009
Kolekce: K . R ada
Naši otcové
1
Z temnoty tenat předků našich
vynořilo se otců nesčíslně
nasvícených bodovými reflektory aby
odrazem od zrcadel ochranných štítů
brnění svědění mučení podvádění a
vraždění neviňátek veškerenstvo nemyté
zbavilo je tíží všelijakých vin a
odpadů – důsledků jejich nerozvážných her
kalendářových historek ramenatých
přes celá záda
aleluja pánové tvorstva
amen
32
2
Vy jenž jste povýšili rozum na
zlatou žílu lidstva
na klíčníka ke štěstí nepromokavého při dešti
ale zpívajícího v zajetí konstrukcí a
pravidel všelikých
splakali jste nad výdělkem neboť
barvy vedou jinudy
čmouhavým údolím plným zebravých stínů a
neuchopitelných splínů
nálad neukonejšitelných pražádnou exhibicí
expozicí ani extrakcí ani
voláním žíznivého na poušti za rachotu
samopalů značky kalašnikov
3
Otče náš který jsi selhal ač ses snažil
posvěť se jméno tvé neboť
jak jinak si tě mám ctít
pro jaký příklad hlavní mravní?
Pro matčino pobízení ke
krkavčímu živo blití?
Nebo pro veškeré tvé slabosti
ať už se proflákly jakkoli hlasitě a
nevhod?
Pro směřování k pointě jejímž
čitelným jsi pandrholem
33
34
35
Kolekce: K . R ada
kafe 1/2009
4
Pravoúhlý svět plný
pokřivených běd
řídí akademie věd
5
Léto tiše dozrávalo
v poli zlatý odlesk sklizně letošní
a zpoza vzrostlého hraničního lesa
pozvolný virbl rozechvíval zem
Stál tam jeden z našich otců připraven a
s ním dalších v plné zbroji na tisíc
čekali dokud virbl nedočeše zlaté klásky
aby je pak dobře mířeným zásahem
sami jako jeden muž-otec
naráz pokosili
A chléb který vítěz bitvy o tuto nenápadnou
píď země upeče
rudě bude skřípat mezi zuby aneb
co si pán napekl
sám si bude muset se vším všudy sníst
6
Od otců odcházíme na druhý konec světa
proti jejich zúženým pravdám brojíme
rádi bychom jejich dioptrickým vizím
vytřeli zrak
Přesto dál nosíme jejich jména
hlásíme se k pivu tím hořčímu čím
poznání je méně sladké a
k vynálezům jejichž důsledky nedohlédneme ani
skrze naše zakalené dioptrie
7
Papežové za neprůstřelnými skly
žehnají světu
fotobuňky a mikročipy kontrolují jestli
nakupujeme správné zboží
vše je jak nemá být
ku všeobecné spokojenosti
náprava věcí světských nepřichází
Je léto a slunce svítí
a skřivan v koruně stromu zpívá
a vichřice kdesi mezi nebem a zemí
se k úklidu chystá
8
Ve výhni letního odpoledne
jak na hranici kdybych hořel
bráním se světlu hledám stín
chci se poklonit otcům za to že mi
milenku upálili
9
Kočka leze dírou
pes oknem
žena nese tíhu
muž vztekle kope do dveří
matka nevěří
otec se spuštěnýma kalhotama
přistižen láteří
Tatínek si vyšel s dětmi
na výlet do přírody...
36
37
38
39
kafe 1/2009
Kolekce: K . R ada
My
1
Ač narozeni v éře květinové čili
born in the sixties
máváme odposlechnutýma názorama před
monitory computerů papouškujeme
blikáme klikáme plníme svěřené
úkoly těmi šikovnějšími uložené
my existence provařené
huby plné svobody avšak zkompromitované
pionýrskou minulostí
tím více všem z takzvaného západu
sluncí idejí nadějí lezeme do prdele
ještě že nám zůstal náš oblíbený
rock´n´roll
40
2
Utěšováni rčením že
poezie nikoho nezabije
dali jsme se do míchání barev
pustili jsme se po duze-skluzavce
na dřeň vycíděné
Jedny to dovedlo k virtuálním technikám
druhé k virtuálním prožitkům
jedni se stali námezdníky cosmopolitními
druhým nepřiznali ani sociální podporu
Szpuk hledí z vysoka do dáli a
počítá hvězdy
vaněk se stal úvalským a
počítá prachy
strachy
ouvej achich
3
Zvířata čili
marginálové opuštění
bez platebních karet hledají
nový prostor
petrovští čili
sekta impotentních pisálků
rozšafně vytvářejí
realitu virtuální
jedni bez druhých jsou jako
máslo bez chleba
na hlavě žluklé rozteklé
napadrť
4
Ač nejsem básník
hraju vabank o svou křivou hubu
proti zrcadlu zpívám si
od cesty po všech palubách titaniku a
učím se odpouštět matkám jejich
opičí lásky a otcům krátkozrakost
kam až dohlédnu odpustím i sobě
ač nejsem básník
41
42
43
Kolekce: K . R ada
kafe 1/2009
5
Seděli jsme na zídce před
bufetem luna a chlemtali jsme pivo jako
koně zchvácení svou blaženou nevědomostí
o území komančů
Vyli jsme k úplňkům jako
psi z řetězu utržení a
hráli všem na nervy
navzdory punk-rock který nám
světa znalejší spolužáci ukázali
v obrázkovém časopise z divokého západu
bravo
7
V tišině lesa
umlklo vědomí hluku
a táta si promnul uši
máma též mlčela jak na ni
dolehl třpytivý klid
já tam stál jako zařezaný
s hubou dokořán a
brácha se beze slov
počural úžasem
6
Jako mladí kluci plní
hrdinských ideálů indiánské dovednosti a
zbabělostí hodných bratrstva kočičí pracky
jsme se bez váhání vrhali do boje o
každou plesnivou hrušku
8
Chceme se přece dostat ven
vystoupit z ozubeného stroje chaplinovy
moderní doby
v níž nad přírodou vítězí klon
v níž nad prostou touhou žít
vítězí blahobyt
o něm snít
Jako mladí mužové plní
strachu z ostré střelby hodin ruštiny a
jednoznačných rozkazů majora zbytka
jsme se bez váhání vrhali z oken vedoucích
na buzerplac
a volali jsme o pomoc
44
Sestra se teprve měla narodit...
9
Kam mě zavedlo letošní léto?
Místo abych ponořen v příběh – problém cizí
až po uši se máchal a těžkl
směrem k nejisté budoucnosti
zlehka panoramuju ranní opar nad
kadaní vimperkem ústím a plzní
kam nohy mě nesou on the road
a zpívám občas zívám
džunglí traumat odpuštění a vin se
prodírám k sobě samému dovnitř
tady a teď
A teprve večer po celodenním shonu
na západní frontě klid...
Karel Rada:
Kniha veršů nemravných
Sbírka byla vybrána jako
nejlepší z Vámi zaslaných básní.
Celou sbírku si můžete stáhnout
zde.
Ilustrace
k Radovým básním vytvořil
exkluzivně pro Kafe
Emil Sláma.
45
kritik a
kafe 1/2009
Karel Rada
Naši otcové a My
Text: Zdeněk Lyryk Horner
M
ísty groteskně ironizující verše Karla Rady ztrácejí občas
významovou jasnost v ponorných řekách soukromých aluzí k osobám a dějům relativně neznámým.
Měli bychom odněkud vědět kdo je Szpuk,
Vaněk Úvalský; kdo jsou zvířata a petrovští
a co se mezi nimi ve zdejším literárním
prostoru děje. I bez těchto znalostí se však
lze lehkými Radovými verši prodírat snadno, nenápadným tanečním rytmem, místy
omšelými vtípky typu: „kalendářových
historek přes celá záda“; místy oblažujícími obrazy léta: „tiše dozrávajícího“ nebo
letní „tišinou lesa“ až k „zlehka panorámovaným ranním oparům nad kadaní vimperkem a ústím“, a hnedle se zkrátka „rock
n rollem … on the road“ nostalgií vracet až
k „pionýrským“ počátkům jedné generační
existence „born in the sixties“. Čtyřicátnické „My“ se domáhá
sebeironické bilance,
která je bohužel jenom
neobraznou enumerací dobových kulis.
Dalo by se s tím tak
snadno identifikovat
a nepochybuji, že se to
leckomu při nekriticky
slabém čtení podaří.
46
Bohužel se Karel Rada pouští také do
ironií ontologických. Materializací otcovského principu, jenž počíná od Božského
„stvoření k obrazu svému“ prostupujeme
vinami „pánů tvorstva“, jež „otec náš,
který selhal“ ne a ne napravit. Bůh je zde
intronizován jako povinná osoba, která
by měla učinit nápravu věcí veřejných za
nás; takový příruční bůh, jehož posledním
reprezentantem „stvořeným k obrazu
jeho“ je nakonec „otec se spuštěnými kalhotami“. Nabízí se otázka, v čem jsou takto
útočné ironizace náboženství přínosné.
Domnívám se, že poctivou ironii je nutné
opřít o nějakou mez, o smysl, o nález nového východiska, které umožní opět přitakat
pravdě života. Jinak se z ironie stává pouhé
staré zlomyslně české pochechtávání, které vedle ateistických velikánů Holbacha,
Feuerbacha nebo Nietzscheho nedohlédá
dnes na skutečný problém víry a působí
často směšně nebo jen škodolibě.
V intencích terminologie Karla Pioreckého se v současném hejnu básníků,
kteří pojímají poezii jako útok, nacházejí
angažovaní kritici náboženství, jako např.
Radek Malý, básník evropského kalibru,
jenž víru (sic marně) rozmetává na každém
svém řádku nebo Lubor Kasal, jenž neváhá
parodovat postavu Ježíše Krista proměnou
v „orangutana v továrně“. Současně je příznačné, že těmto kritikům víry je společný
pocit jakési „nové vlny ztracené generace“.
Radek Malý ve své poslední sbírce Malá tma
neváhá hodnotit evropský národ jako celek:
„Opilí Dáni bloudí po Kodani … a všichni
k zešílení poctiví…“, aby pak v závěru téže
sbírky obnažil vlastní bezradnost nad sebou
samým: „Ale co, stihli jsme, na co jsme
stačili / A co jsme nestihli, ať stihnou synové
/ Adie vzpomínky… poslal jsem pro nové“.
Podobně Lubor Kasal po útěku „do Strašnic
pozpátku“ od problémů z továrny si odváží
na zadním sedadle orangutana alias Ježíše
Krista, aby pak svou „společenskou kritiku“
ironicky ukončil veršem: „Všechno se děje,
jak dít se má.“ Ani Karel Rada nenachází
východisko ze situace, kdy: „Od otců odcházíme na druhý konec světa / proti jejich
zúženým pravdám brojíme … přesto dál
nosíme jejich jména…“ Je sice chvályhodné,
že si uvědomuje význam „zúžení“ v bojích
o pravdy, nicméně jeho „barvy vedou jinudy
/ čmouhavým údolím plným zebravých
stínů a / neuchopitelných splínů / nálad neukonejšitelných pražádnou exhibicí / expozicí ani extrakcí ani / voláním žíznivého na
poušti za rachotu / samopalů značky kalašnikov“. Tato definice nápadně připomíná
útočiště, které je ovšem zúženo vyloučením
exhibice, expozice a extrakce na pouhou
nicotu neuchopitelných splínů, s nimiž se
zřejmě dá těžko vykonat náprava „věcí světských“. Tedy útočiště vlastně ani nemůže
existovat v souvislosti s radostí. A to má být
kritika společenských neřádů?
Osobně se domnívám, že Karel Piorecký, a s ním řada soudobých autorů poezie,
se mýlí, že uskutečňují prostřednictvím
ironie, neprokazatelné pseudo-insitnosti
a velmi ‚neviditelných jazykových inovací‘
nějakou angažovanou společenskou kritiku,
již vidí společně v protikladu vůči mediálnímu diskurzu. Jazyk médií je prý vyprázdněn
a manipulován ekonomickými zájmy. Zřejmý omyl tkví v tom, že se zde mediální dis-
„víra v nevyčerpatelné
a obnovitelné
dává zjevně najevo nepřijetí pravidel
stroje.“
slovo
kurs zužuje de fakto jen na oblast agresivní
reklamy a zábavy, což vůbec neodpovídá
skutečnosti, neboť je zde zcela zanedbána
existence vzdělávacího a seriózně informačního obsahu. Navíc v projekci Karla Pioreckého, kdy poezie útočiště dělá s jazykem
něco zcela jiného než mediální diskurs, současně tvrdí, že poezie jako útok, takto činí
navíc s kritickou intencí. Kritickou intenci
je nemožné prokázat, lze ji totiž přisuzovat
čemukoliv, podobně jako různá pseuda – insitnost prostě zůstává nadále jen insitností.
Přitom je nasnadě, že právě poezie jako útok
přijala naopak nemilosrdné asertivní techniky reklamního jazyka a dělá s jazykem totéž, co ekonomikou převážně (nikoliv však
zcela) manipulovaná média, totiž recykluje
47
→
kritik a
kafe 1/2009
→ dokola nicotu předmětné věcnosti, již nelze
opřít o východisko nutného útočiště v jazyce. Jedině útočiště vlastního neoktrojovaného jazyka je kritikou stávajících poměrů
a autentickou platformou pro jazykovou
inovaci, tj. konstituci nové metaforiky.
Právě víra v nevyčerpatelné a obnovitelné
slovo dává zjevně najevo nepřijetí pravidel
stroje anonymně a kolektivně normalizujícího globalizovaného světa. Víra ve slovo je
základnou metafory, která jediná je schopna
zachovat externímu vyjádření důstojnost
subjektivity.
Zjevně se tedy nabízí zcela jiné vysvětlení Pioreckého východisek pro zavádění
dichotomie útočiště versus útok: jde o plíživou restauraci tzv. „nové věcnosti“. Tento
pojem stál v pozadí vzestupu generace
básníků neblahých 80. let minulého století, reprezentovaných mj. Karlem Sýsem,
ale též Jiřím Žáčkem. Příbuznost těchto
původně marxistických představ s nynější
pozitivistickou tendencí kritiky (Piorecký,
Štolba) proponovat věcnou, odsubjektivizovanou poezii, oproti údajně přezdobené
a metaforicky bohaté (rozuměj: kauzálně
čili mocensky nekontrolovatelné) poezii, je
více než zjevná.
Zbývá jedině doufat, že pro budoucí
básně najde Karel Rada obraznější a barevnější cestu z „čmouhavého údolí plného
zebravých stínů“ a postaví se z nalezeného
útočiště stínům ubližujících otců, třeba
tak, že si vezme jméno po manželce a svým
dětem jednoduše neudělá to, co naši otcové
případně udělali nám. 
Noah Kalina, fotografie
Zdroj: www.noahkalina.com
48
49
ze z a sl aných sbírek
kafe 1/2009
Princip
Keddethoru
(Tangens_Omega32)
Davide
Davide!,
co tahle soška způsobila ti,
že jsi ji roztříštil?
Proč furt mlčíš? Jdi pryč!
Davide, osm večer postel,
v knížce číst jen do devíti,
půl sedmé ráno budíček.
Davide, ten spolužák
tě stále zneužívá,
asi jeho mámu navštívím…
Kde jsi tak dlouho pobýval,
vždyť venku je již tma,
báli jsme se,
zda Ti někdo neublížil,
dva týdny domácí vězení!
50
T
ento autor zaslal dvě sbírky básní (jednu nepojmenovanou, ze
které pochází ukázka), což je příznačné i pro jeho tvorbu. V jeho
básních je vždy „něco navíc“ a to jak v pozitivním, tak v negativním slova smyslu. Talent se v Davidovi Laskafeldovi nezapře, což je pěkně doloženo například básní níže. Jen pozorujte ten (relativně) úžasný
balanc na hraně ironie: při čtení každého dalšího „Davide“ roste napětí,
vědomí toho, co autor nikde neříká přímo, ale přesto je to hmatatelné
takřka od prvních řádků. Čtenář má doslova chuť udeřit Davidovy rodiče něčím těžkým, zvláště pak matku, která je v pozadí nezaměnitelně
Davide, opět jsi
obtahoval ta písmenka,
bez večeře spát!
Jen se dvěma kamarády
v pátek se vydat na výlet?
Zbláznil jsi se? Ani náhodou.
Davide, tu holku NE!!!
Jsi ještě příliš mladý
(a ona taky)…
Davide, na vysokou nepůjdeš,
to vážně pusť z hlavy,
můžeš zkusit nanejvýš
zdejší vyšší odbornou.
Davide, statistiku neovládáš - propadneš!
Nezbývá ti, než studovat
současně půdoznalství
s vodními breberkami,
měl by sis
cítit. Nebudu tuto báseň dál komentovat, mluví sama za sebe. Tangens
má ale bohužel ve svých sbírkách také „navíc“ mnoho slov, vět a snad
i celých básní. Jeho sbírka Princip Kaddethoru, kterou si můžete stáhnout pomocí níže uvedeného odkazu, je tvořena spíše než oddělenými
básněmi změtí textů, prologů a básní. Ačkoli je zde co nacházet, je zde
také co hledat. Stylizovaně chaotická formální koncepce může být sice
v poezii docela dobře funkční, Tangens ale prostě neumí škrtat, celé pasáže působí blábolivým dojmem a čtenář je jen slepě přechází očekávaje
hutnější pasáž. Tangensi, máš na-víc! 
do konce června pospíšit.
Davi, zakoupila jsem ti
tato tři krásná trička,
za cenu jen sta korun,
jsi rád, že?
***
„Davide, co to píšeš?“
„Dopis pro kamarádku.“
„Ále, to je jakási pičovina!“
***
Davídku, jsme nemocní,
starej se o nás, prosím!
Davide, již bylo jedenáct,
vstaň a dělej
konečně NĚCO pořádnýho!!!
Davide, opět jsi to nestihl,
to prostě musíš stíhat!
Tohle teď neřeš,
ono to nějak dopadne...
Davo, to jsi moc hodný,
že nám o domeček
i zahrádku pečuješ,
když odcestujeme oba pryč...
Davide, tobě tu nic nepatří,
všechno je vlastně naše,
my jsme si
na to totiž vydělali.
Davide, ty tedy
odmítáš tuto práci?
Vykopneme tě z baráku!
Davide, ne já, tys nechtěl
to starý harampádí vyhodit!!!
DAVIDE!!!!!!!!!
51
Celou sbírku si můžete stáhnout zde.
ze z a sl aných sbírek
kafe 1/2009
Nedoručená
pošta
(Dali Stano)
dôvera
J
ako asi většina českých písmáků mám i já problém
s plynulým vnímáním slovensky psané poezie,
musím se daleko více soustředit a číst každou báseň pomalu a několikrát, než se přestanu zakuckávat
a naskočí mi obraz. U tohoto autora mi to ale stálo za to.
Jeho sbírka přišla v době, kdy už jsme bohužel měli vybráno, publikaci by si ale jistě zasloužila. Níže uvedenou
báseň dôvera berte jako malou návnadu a také dárek
slovenským čtenářům, neboť v příštím čísle se seznámíme s celou sbírkou. 
Bože môj ver mi
ono to človeka vystraší
keď každý pohyb zrazu
dá toľko námahy
a myseľ
zvyknutá pred tým lietať
si sadne na riť
(Delahaye)
S
bírka tohoto autora vyniká mezi ostatními především precizně provedenou grafickou úpravou, což není zanedbatelné. Se samotnými
verši už to tak slavné není, ačkoli jistá vypsanost se Delahayemu
nedá upřít. Níže citovaná báseň je první básní sbírky a spojuje typická pro
i proti autorovy poetiky. Verše jsou sázeny jistou rukou, pravidelně a přirozeně. Ačkoli se jedná o báseň z kategorie melancholicky něžných, čtenář
si nepřipadá jakoby se procházel po růžové orosené louce, a to přesto, že
došlo i na „polštář s tvou vůní“. Autor klade do básně vedle těchto rozněžněných veršů také o něco hlubší roviny. Bohužel tyto hlubší roviny jsou
skutečně poměrně rovné, nezřídka jde jen o lehce inovované, ale omšelé
fráze, obalené autentizující výpovědí. Přestože nejsem přítelem autentické
poezie, je tato asi tím hlavním, co může Delahaye nabídnout. Celou sbírku
si můžete opět stáhnout z našich stránek. 
DŮLEK V POLŠTÁŘI
Rozednívalo se
obzor šednul do světla a pod oknem zacinkala ranní tramvaj
už jsi byla pryč.
Po špičkách se kradu do tvého pokoje a znesvěcuji tvé stopy.
Ustlaná peřina
a já jsem hrozně vděčný důlku v polštáři s tvojí vůní
téměř nedýchám
a prodlužuji tuto chvíli vzpomínkami do nekonečna.
Otče môj
ktorý si
ktorýsi
Bože môj ver mi
plne ti dôverujem
keďže sa spolieham
na vlastné sily
52
Zatmívání
Sam Falls, Zdroj: www.samfalls.com
53
Celou sbírku si můžete stáhnout zde.
roZbor
kafe 1/2009
Ivan Martin Jirous
Rok krysy
TORST 2008
Jirousova básnická sbírka Rok krysy bezesporu patří k nejlepším
dílům české literatury za posledních několik let. Prosta undergroundové provokativnosti, potřeby revoltovat a především okleštěna
od básnických klišé, kterých se Jirous dopouštěl v některých svých
předchozích sbírkách, rozevírá před námi nový obzor autorovy tvorby. Jirous se ve své poslední sbírce projevuje jako vyzrálý, ale stále
hravý autor, mistr slova a imaginace.
Text: Arthur Chyba
P
roč vlastně sbírka nese název Rok
krysy? Jako první se přirozeně nabízí poukaz k čínským znamením,
jelikož kniha vyšla v roce 2008, kdy
se k vládě dostala právě krysa. Jinou symboliku bychom dosazovali už zcela nahodile.
Z českého hlediska bychom přesto mohli
uznat ještě jednu interpretaci krysy, jakožto
hlodavce, který se dostane všude tam, kam
potřebuje. Jirous se jako ona prodírá všemi
zákoutími života, napříč časem i prostorem,
nahlíží přitom do sebe i dovnitř druhých,
anebo se jen potýká se slovy, jako by jimi
chtěl zachytit vše, co se kolem něj kdy dělo, co
jej zasáhlo a co určilo jeho současný směr.
Zvláštnosti jazyka a poetiky
Podívejme se, vedle obsahové roviny, nejprve na zvláštnosti jazyka a poetiky Roku
54
krysy, které některým básním doslova
dominují.
Velmi typické a na první pohled také
snadno odhalitelné jsou inverze, jejichž
podoba je takřka neměnná: Když / čekal
jsem na tebe / do vázy vložil jsem / hluchavky bílé tři. Zaměřme se především na
inverzi v posledním uvedeném verši, kde je
rozvíjející přídavné jméno postaveno až za
podstatné jméno. Konkrétně v tomto verši
má inverze rytmotvornou funkci; báseň
tím dostává daktylský spád, což jí dodává
vznešenost a atmosfericky působící antiklimax, jenž svým klesáním kopíruje a zvýrazňuje záměr básně.
Dalším výrazným jazykovým prvkem
je častá aliterace: ...Kavky krákaly / kdesi
vysoko / krom jeptišek nikoho nebylo /...
Vzhledem k tomu, že se jedná o sbírku psa-
nou převážně volným veršem, lze i aliteraci
přikládat rytmotvornou funkci.
Co je však pro Jirousovy verše zvláště
typické, jsou ona patetická zvolání typu
ó, och a ech: ...Pojedu k Berounce / snad
najdu kočičky na jívách / nechci už ve verši
dalším / zašeptat ach / Tomáš Kulka mi
řekl / že je nadužívám... V této sbírce se
podobná zvolání vyskytla pouze dvakrát,
což odpovídá mým slovům ze začátku
o odbourávání básnických klišé.
Sbírka je plná slovních hříček, anafor:
...Je to anděl? / Je to anděl apokalypsy?
/ Co myslíš? / Co chceš mysli si.; epifor:
U mušle záchodové / mi říkal // Já mám
lidi rád/ já je mám rád / nechtějte mě
nasrat.; epanastrof: A opět v této noci
/ v noci po sv. Štěpánu / v klidu noci;
a mnohých dalších figur založených na
hromadění a opakování slov, což svědčí
o uzavřené kompozici. Na znásobená slova je kladen důraz, čímž se básnické obrazy zpřesňují. Dalo by se říci, že opakování
je základním kompozičním činitelem celé
sbírky.
Velice zvláštní postavení mají v rámci
sbírky vulgarismy, jichž je na Jirousovy poměry poskrovnu – celkově jich užil dvakrát.
Jejich účelem není prvoplánový šok ani
znechucení, ale opět velmi hravé vyostření
pointy, zobrazení nahoty a přirozenosti člověka, jeho intimity: Ta dívka měla piercing
/ všude / co záhlednout jsem moh / možná
i v kundě / což záhlednout jsem nemoh. //
Nebo: A ona tak krásně / drbala si nadkundí
/ tak krásně třela si / Mons Veneris. Tyto
básně pak vhodně doplňují Magorovy sentimentálněji laděné kousky.
55
→
rozbor
kafe 1/2009
→
Za pozornost stojí také užívaná zájmena, tzv. limitativa vymezující celek jako
nulový (nikdo, žádný, nic, ničí, nikde, nikdy,...). Jirous jich užívá vskutku nadmíru,
čímž vymezuje jasné a zřetelné mantinely
ústící mnohdy až k axiomu: ...nikdy si
nebuď / ničím / jistý; nebo gnómickému
výroku: Ale máš to v hlavě / zaplať Pán Bůh
že to máš v hlavě / ty nikdo jinej / zaplať
Pán Bůh / ty nikdo/ zaplať / Pán / nikdo
jinej.“
Než se podíváme poněkud blíže k obsahovým komponentům sbírky, všimněme
„Jako hlavní rozlišení vidím sentimentální a intelektuální rovinu v Jirousových básních.“
si ještě Jirousovy práce s rýmem. Ačkoli je
sbírka psaná především volným veršem,
můžeme v ní nalézt momenty, kde dochází k výrazné vázanosti a dodání rýmu.
Nejspíše není náhodou, a chtěl-li bych
provádět interpretaci, jistě mi to bude velmi přínosné, že se s rýmovanými verši setkáváme nejčastěji tam, kde Jirous klouže
opět po vzdušných vlnkách sentimentality:
...vím / chtělo to víc sil / chtělo to víc sil /
ale snad tahle stačí // Vždyť z vajíček / opět
/ klubou se ptáčci. Rým je také součástí
Magorovy hry se slovy: Což jste si nevšimly
/ jak nenápadně hynem? // Nikdo už dívce
panenské / neprotrhne hymen /...
56
Sbírka obsahuje nejen širokou škálu
figur a tropů, ale i různé vrstvy jazyka.
Přes hovorovou češtinu ke knižním
výrazům a odtud zase zpět k frázím
vypůjčeným z francouzštiny či latiny.
Bohatost výrazů přispívá k celkovému
dojmu úsporně vyjádřené, precisně odpozorované, ale takřka nezpozorovatelné
všeobsáhlosti.
Obsahové rozvrstvení
Nekladu si za cíl sbírku interpretovat, ani
všeobsažně pojmenovat veškeré motivy
objevující se v této sbírce. Proto se některé
básně, jež vybočují, nebo naopak ty, jež
příliš zapadají, stanou outsidery mé recenze. Co si však kladu za cíl, je rozvrstvení
této sbírky dle určitých kritérií. Jako hlavní
rozlišení vidím sentimentální a intelektuální rovinu v Jirousových básních.
Přestože jsem se zmiňoval o umírněnosti sentimentu a básnických klišé
v této sbírce, přece jen se zde objevují.
Což však nijak nesnižuje kvalitu díla. Naopak. Jirous drží svůj sentiment na uzdě,
takže pokud hovořím o sentimentu, mám
na mysli především jeho pozitivní stránku, tedy apel a expresivitu. Není to však
jediné kritérium. I sentimentálně laděné
básně se mohou dále rozvrstvit dle tématu, jež zpracovávají. Mezi sentimentální
bychom tedy mohli zařadit básně týkající
se stáří: A opět v této noci / v noci po
sv. Štěpánu / v klidu noci // Chcete ode
mne víc? / vždyť ani já nechci od vás nic
/ v této klidné noci / po sv.Štěpánu //
Vždyť přece vděčen jsem / za každý den
kdy vstanu / nejen po sv. Štěpánu / i jin-
dy // I vy buďte rádi / že vstáváte // Ave,
respektive / Amen. //; lásky: Má milá /
vrať se / je jedno zda z Jindřichova Hradce //...; či přírody, kde básně častěji obsahují sentiment, avšak svým smyslem ho
retušují: Zraněná srdce trním / už nikdy
se nezacelí / havraní hnízda skácená /
už havrani na strom nepostaví // V záhonu konopí / broučci a kočky / v kamení
skrývá se had //.
Oproti tomu intelektuální poloha nám
nabízí nejvíce her, ať slovních či významových, které často vycházejí z krátkého
příběhu či vzpomínky a gradují k ostré
pointě, mnohdy s přesahem. Příkladem
budiž báseň Ničema či Větrná růžice, jež je
parafrází Egona Bondyho: Východ / Západ
/ čí to byl nápad?
Oba tyto póly sbírky objímající obrovské množství jednotlivých motivů jsou
→
Slovníček použit ých pojmů
Anafora – opakování
shodných slov na začátku za sebou jdoucích veršů
Tropos – úmyslné
užití jazykového
prvku ve vedlejším,
odvozeném, obrazném významu, obvykle v džungli.
jsoucno, kterému
ve svém bytí jde
o toto bytí (Heidegger). Takovým
jsoucnem je člověk:
Epifora – opakování
má schopnost se
shodných slov na konna své bytí dívat
ci za sebou jdoucích
Figura – stylistický, jakožto na bytí,
veršů
jazykový prostředek s kteroužto činnosodchylující se od
tí kupříkladu zvíře
Epanastrofa – opako- norem běžného sdě- neztrácí čas.
vání závěrečného ver- lovacího jazyka.
še strofy na začátku
Reflektor – přístroj
následujícího verše
Aliterace – opakosloužící ke zvýšení
vání počátečních
relativní vizuální náDaktyl – je v metrice hlásek u několika
padnosti hmotných
stopa, skládající se
blízko sebe se napředmětů za pomoci
z jedné přízvučné
cházejících slov
ozářování těchto
slabiky a dvou nepředmětů proudem
přízvučných (UmPobyt – ve fenofotonů, které z příca-ca)
menologii: takové stroje tryskají zá-
roveň ve formě částic
i elektromagnetického
vlnění.
Inverze – změna
slovosledu oproti normální mluvě, většinou
ve prospěch rytmu
Vulgarismus – slovo
nehodné gentlemana,
které dáma nezná
a za které dítě bývá,
k častému překvapení
ženy, mužem krutě
bito.
Antiklimax – řada po
sobě jdoucích výrazů,
které postupně zužují
základní význam
57
kafe 1/2009
→ spojeny jediným společným jmenovatelem,
kterým je pozorování. Pokud bych mluvil
o lyrickém subjektu sbírky, nebál bych se
vypůjčit Stanzelovu terminologii k narativnímu vypravěči – reflektor. Básník je vřelým pozorovatelem, mířícím svým reflektorem okolo sebe. Vybírá si jednotliviny,
aby z nich udělal nadsubjektivní zkušenosti. Pak otočí reflektor na sebe, pojmenuje
svůj pobyt zde (v heiddegrovském smyslu),
a ten se dále vztahuje k minulosti a budoucnosti – ke vzpomínkám a ke smrti.
Tuto domněnku potvrzuje i fakt, že mnoho
básní je věnováno určitým osobám, mnohdy nežijícím, určitým městům, určitému
prostoru evokujícímu řadu vzpomínek.
Až neuvěřitelné je, nakolik si Jirous
svoji poezii vymezil sám ve svých básních.
O všem vypovídá jedna z nich, věnovaná
Pavlu Zajíčkovi, kterou sem na závěr celou
přepíšu. Snad jsem vás motivoval k tomu si
knihu zakoupit a hledat v ní to, co jsem se
pokoušel sdělit a co jsem zamlčel, přehlédl
či dezinterpretoval. Je to sbírka mocná
a působivá, vždyť poslední báseň: Já si
dolezu k své smrti / a nebudu potřebovat
ani / úmrtní list / tím jsem si jist / a nebude
mě už zajímat / zda nad mou rakví / sněží
/ či padá podzimní listí / ani mě zajímat
nebude / zda nad mou rakví / kecají kněží
// Nicméně doufám / že bude sněžit; nás
bere s sebou, na konec, za konec, kam míří
mnoho z veršů Roku krysy. 
58
rozbor
Pavlu Zajíčkovi
Osudy lidí
jsou důležitější než
osudy naše
Osudy lidí
jsou sdělitelnější než
osudy naše
o nichž nejsme schopni nic říct
a ani o našich osudech
nejsme schopni nic říct
V srdcích
otevírají se chlopně
V srdcích
otevírají se chlopně
Prosím tě
pochop mne
59
kafe 1/2009
E xkluzivně
Jinovata
Poslední svobodná vyjížďka
osobákem
60
61
E xkluzivně
kafe 1/2009
Odvážné verše nepřichází odvážně,
hrdě, z hloubi ani pokorně,
prostě nebo samozřejmě,
ale nějakým jiným, zajímavým způsobem...
Potopím se na dno
a náhodou najdu vrak lodi...
Překvapí mne to. Ale ostatně,
co čekat od náhodného místa v moři?
Kouř z komína za oknem
měl náhodou barvu okolních mraků
a tys dlouho přemýšlel, jestli toho nezneužít
při pozorování nedotčené přírody...
•
Za branami je kus rovné země,
potom pole, lesy, skály, lesy, pole,
kus rovné země, brána a další město
s jinou charakteristickou stavbou
Stáváš se stále víc abstraktním,
kupodivu i veršuješ a bavíš se už jinak než ty,
a když jedeš k sobě domů na návštěvu,
cítíš se nostalgicky – už od poprvé
•
•
Zastoupím tě, uteč
dokud je brána otevřená
a statkář ještě nevstal,
aby tě připočítal k čeledi!
Puklo by ti srdce, jak se říká, kdyby tví rodiče,
kteří se jenom kdysi přistěhovali,
prodali tvůj rodný dům
a vrátili se, sami, do svého
Možná, že aspoň ten nejmladší ze sourozenců
bude chtít v tom přemrštěném stavení
zapustit kořeny, udělat si tam řezbářskou dílnu,
ale je to také muž a ženy se stěhování bojí
Snad kdyby brácha byl na kluky
byla by šance o kousek větší...
Možná by stačilo jen neuživit rodinu
a dostat skvělou práci zde
Potkala slepice vrabce
kohouta vrabce
Na druhou stranu, byl to jenom sen
o pěkně tvrdé práci a ztrátě možnosti
počítat s jakoukoli seberealizací,
tedy o jaksi platoničtější svobodě...
•
Chlastáme, pořád nejsme opilí a to už je ráno
Nevíme, co je na tom nočním životě tak krásného,
oslavujeme skoncování s mou svobodou
a ta prostě skončí
Znovu si vyber domov – neuděláš to,
ledaže bys tam měl milované děvče,
které tě miluje také, ale
bojí se víc než ty odstěhovat
62
63
E xkluzivně
kafe 1/2009
Svoboda ale bejvala dycky moje
měl jsme ji rád a hýčkal si ji
u počítačových her a nicnedělání
ačkoli filosofie tvrdila, že svoboda je něco dělat
Budu makat, uživí mne to,
mou ženu, děti, hypotéku,
odolám znásilnění sekretářky
a vnoučata mne budou milovat
•
Zámostí nad Vltavou?
Jak to, co je za mostem
může být zároveň
nad Vltavou?
•
Projděme si to ještě jednou:
hrad, unikátní průčelí, skály, řeka
a vlak jede až večer, takže dojedeme ráno
a ráno vstávat
Opouštíme kraj, který jsme pomilovali,
čarokrásné kopce připomínající
prsíčka našich dívek,
brzy jim o tom povíme
Ani Sparta nikdy, důrazně nikdy neporazila
v Lize mistrů nikoho opravdu dobrého
a to odehrála desítky zápasů,
protože si neumíme přesně přihrávat
Je zcela zásadní rozdíl
mezi stanicí a zastávkou
Zastávka je stanice bez výpravy
je tam jen cedule a pak nic
Ale památky nás oslovily... Kluci totiž
nejsou beze smyslu pro prvotřídní historii,
ačkoli fotbal člověka obhroubne – jinak se neprosadíš
možná proto se neprosadili
64
•
Zajeď si do jižních Čech
na památky, rovinu a tu příležitost,
pro kterou jsi se to rozhodnul udělat
a vrať se pak osobním vlakem do Prahy
Nebude tě to bolet ani těšit,
lesy a cyklostezky uvidíš jen zkraje,
jako bys nahlížel do dívky:
když foukneš, dohlédneš o milimetr dál...
Ale inspirace! Ta zas přijde jako na volání
připotácí se opilý jelen, když jej
také opilý nářkem voláš –
a v nočním vláčku se s ním pomiluješ
65
kafe 1/2009
E xkluzivně
Sampo 1: Jeleni
nakresleno během vyjížďky.
66
67
próza
PRÓZA
Povídk a......................................................................... 70
Marek Jančík: Dům
Kritik a.. .......................................................................... 86
Dům jako „tvůrčí projekt“
Winter
Dům jako idea
Tragicus
Postavit si dům podle svých představ
pozorovatel
Miniatury.. .................................................................... 90
Půlměsíc
Winter
Jeden den
Kandelábr
Recenze.. ........................................................................ 96
Elias Canetti: Zaslepení
Winter
68
69
kafe 1/2009
povídk a
Dům
Marek jančík
I. Legenda o Domě
Konečně jsem se odhodlal a postavil si Dům. Je to můj vlastní Dům. Doposud jsem
nikde na světě neměl žádné místo, o kterém bych mohl něco takového říct. Ani
kousíček vlastního prostoru. Všechno bylo cizí. Něčí. Možná mě nevyháněli, ale
mohli, protože to nebylo moje.
Ze začátku jsem nevěděl, jak bude velký. Ani teď to ještě nevím. Neustále přistavuji nové části, různé alkovny a menší dostavby. Dokonce přemýšlím o tom,
že začnu se stavbou nového patra, ale to budu muset přeci jen nechat na později.
Teď na to ještě nemám dostatek sil. Ještě jsem se úplně nezabydlel. Doposud jsem
plně nedocenil prostý fakt, že Dům je jen můj. Původně jsem dokonce pomýšlel,
že si vytvořím i zahradu – vlastní zahradu, jen si představte, co by to bylo: trávník a stromy; možná malé přírodní jezírko zpevněné kameny, aby se nesesouvala
půda; na záhonech bych pěstoval rajčata, jahody a rybíz a okolo domu netřesky.
Ale zahradu raději ne. Někdo by pak na ni mohl vniknout, přelézt plot – žádný plot
není dostatečně vysoký – a já bych pak neměl šanci zahradu ubránit. Mohl bych ho
70
71
kafe 1/2009
povídk a
sice pozorovat z okna horního patra a plivat na něj, ale není jisté, že bych se zaručeně trefil, a on by byl na mé zahradě a mohl by se mi smát.
Když jsem začal kopat sklepení – neboť každý dům musí mít nutně sklep – lidé
chodili každý den okolo a nahlíželi přes výstražné drátěné pletivo, aby viděli Mě,
nořícího se do hlubin země. Pravidelným pohybem jsem odkopával a vyhazoval
obrovské kusy zeminy a hromady kolem mě se den co den vršily. Lidé byli na Mě
zvědaví, na toho člověka, co se sám rozhodl, že si postaví Dům a teď si pod Něj
staví takový mohutný sklep.
Byl jsem téměř nahý, neboť tehdy nastala nesnesitelná vedra a znoj mi neustále
pokrýval celý povrch těla, na kterém se pak vrstvil prach země. Někdy se shromáždily celé davy a ukazovaly si na Mě. V té chvíli jsem se často pozastavil v práci
a odháněl je: „Běžte pryč, Dům ještě není hotový. Kopu teprve sklep. Až budu mít
svůj Dům, můžete přijít a prohlédnout si jednotlivé místnosti, rád vám je ukážu.“
Ale oni to nechápali. Někteří vůbec nerozuměli a nevěřícně kroutili hlavami. Někteří pak dostali strach, když viděli, jak obrovské bude mít Dům sklepení a plni
nervózních myšlenek se rychlým krokem vzdalovali.
Potáhl jsem drátěné pletivo neprůhlednou plachtovinou a natáhl až do výšky
dvou metrů a celou vypnul mezi dvanáct rozestavěných kůlů do pravidelného
obrazce, aby lidé nemohli vidět, jak stavím Dům. Přesto se stávalo, že se v plachtě
trhaly díry a mnozí jimi protahovali ruce, aby dosáhli na to, co je za plotem, zjistili,
jak pokračuje moje práce, nebo jimi jen koukali do prázdna a jejich vypoulené oči
sledovaly skrytý prostor. Někteří si dokonce přinesli žebřík, aby mě mohli pozorovat při práci.
Jedenkrát, během strašlivé bouře, se celá plachtovina zhroutila k zemi a veškerý dav se seběhl, aby Mě spatřil - nahého, jak stojím v kalu naplavené zeminy a čekám až opadne voda, mokrý a šílený myšlenkou na Dům. Nikdo z nich se tehdy
neodvážil překročit hranici plotu, tak velký měli strach z mého Domu, který měl
teprve stát.
Stavba samotného Domu se uskutečnila až o mnoho let později, neboť práce na sklepení se nezměrně protáhla. Lidé postupně zapomněli a během stavby
samotného domu zájem najednou jakoby opadl. Odstranil jsem tedy ochrannou
celtu, ale žádné velké hloučky se neobjevovaly. Nebyly již slyšet výkřiky plné hrůzy
a nadšení. Jen málokdy se našel někdo, kdo se na chvíli zastavil a pohlédl na můj
Dům. Nikdo Mu však už nevěnoval tak velkou pozornost. Mezi lidmi se začaly
72
73
kafe 1/2009
povídk a
obecně rozšiřovat názory, že Dům není zase tak strašný, jak se čekalo. Říkal jsem
jim, že to ještě zdaleka není konec, že ještě vůbec nemohli můj Dům pochopit. Dříve mi můj Dům záviděli, pak si mysleli, že je stejný jako ostatní.
II. Já
Teď tedy mám svůj Dům. Ve dne Jej nikdy neopouštím, jen když je to naprosto
nezbytně nutné. Měli pravdu, není zase tak velký a strašný, jak jsem původně
čekal. Teď už to dokážu uznat. Ale vím – jsem si zcela jist – že v žádném případě
není obyčejný. Je jiný. Nikdo nedokáže určit proč, ani Já. Často o tom přemýšlím
a sním o Něm. Mé sny o domě jsou naprosto živé. Dokonce se někdy probudím
a nevím, zda jsem právě neusnul, jelikož mi okolní prostředí připadá oproti snu
náhle rozmazané, neurčité a nejasné. Ležím na posteli a mé myšlenky putují samy
po Domě. Otevírají jednotlivé místnosti a zkoumají je. Některé z místností nemohu ve snu otevřít ani si vzpomenout na jejich obsah. Potom ráno, plný rozechvění,
hledám ony místnosti, pokoje a komůrky a nemohu je doopravdy nalézt. Někdy je
objevím, když je nehledám, ale nemám k nim správný klíč, neboť některé pokoje
zamykám a některé ne. Možná, že některé pokoje zamyká sám Dům a klíče někam
ukrývá. V Domě jsou prostory, do kterých jsem ještě nikdy nevkročil. Nevedou
do nich žádná okna a pokud ano, jsou na nich těžké červené závěsy. Někdy tyto
místnosti z Domu na čas zmizí, někdy zmizí úplně a sám nikdy nevím, zda se ještě
nečekaně neobjeví.
Za nocí občas vycházím potajmu z Domu, skrytý do tmavého pláště tmy a pozoruji Jej. Samotnému se mi zdá jaksi neuvěřitelný. Má naprosto pravidelné proporce, ale jako by v jeho logické souměrnosti bylo něco bizarního, co proniká prostorem skrze zdi, aniž by to ovlivnilo jejich rovinnost. Svou nejvlastnější podstatou
Dům sám deformuje vlastní rozměry. Snažím se proniknout do Jeho paradigmat.
Vpít se do Jeho zdí a proplouvat skrze stěny mezi místnostmi, neboť některé zdi
jsou v jistou dobu téměř propustné.
Vím, že Dům má dva vchody – přední a zadní. Zadní vchod je zcela identický
s předním. Dokonce i exteriér je na vlas stejný u obou vchodů – stejné cestičky od
stejného schodu lemované stejnými keři a stromky (mám u dveří akáty a břízky).
Jestliže dobře neznáte můj Dům, může se vám klidně stát, že vstoupíte předním
a ven omylem vyjdete zadním vchodem a aniž by jste si toho všimli, že jdete vlastně jinou cestou, zdánlivě zamíříte chůzi vaším obvyklým směrem. Jdete třeba
74
75
kafe 1/2009
povídk a
domů a vůbec si nevšimnete, že je to jiný domov – ne ten váš, a že jsou v něm jiní
lidé, kteří jsou jen zcela podobní těm, které znáte. Takto pak žijete celý zbytek
života v úplně jiném identickém světě, aniž byste si všimli něčeho podezřelého.
Vaše rodina a známí po vás marně pátrají a rozvěšují všude vaše jméno a fotografii.
Nikdy vás už nenajdou. Občas vám snad bude připadat, že je některá cesta trochu
delší, že mají některé předměty jiné odstíny barev, že se lidé kolem vás chovají
trochu jinak – dělají nečekaná gesta a odkazují se na určité události, na které si
nemůžete vzpomenout, nebo máte pocit, že jsou některá místa pro vás zcela nová,
že jste tu ještě nikdy nebyli, přesto, že jsou kolem vás už takovou dobu. Občas budete mít pocit, že čas běží jakoby rychleji. Minutová ručička se stále zrychluje a vy
cítíte, že úkoly vám zaplňují více času než dříve. Lidé vám snad budou říkat, že asi
pomalu stárnete, nebo že jste přepracován a že si už přesně nevzpomínáte. Bude
to tím, že ten druhý svět není zcela identický. V okamžiku, kdy do něj vstoupíte,
se jeho časová osa začne pomalu odpoutávat od vaší původní, ve které už nejste
a s uplynulými léty se objeví drobné chyby nebo nesrovnalosti. To, že v jednom
světě jste a ve druhém ne, způsobí jejich postupný rozvrat. Koneckonců ten druhý
svět je vlastně jen iluzorní, neboť si ho vymyslí Dům sám. Je pošetilé si myslet, že
ve skutečnosti někdy vyváznete z Domu, neboť ve chvíli, kdy do něj vstoupíte, stáváte se jeho nedílnou součástí – stáváte se majetkem Domu. Kromě toho – přední
vchod se naprosto kdykoliv může stát vchodem zadním a naopak. Vlastně lze říci,
že přední a zadní vchod jsou na stejném místě, ale zda vstupujete předním nebo
vystupujete jiným, záleží zcela na Domě. Oba vchody lze od sebe poznat podle
jistých neklamných indicií – např. iluzornost zadního vchodu dokáže vyvolat
přesvědčivý obraz pro váš rozum a smysly, ale nemůže vás oklamat zcela, jestliže
opravdu nechcete.
Já se naštěstí orientuji po domě zcela neomylně a dokážu od sebe oba vchody
zcela bezpečně rozeznat.
Často myslím na to, jaké to je pro cizího člověka, pozorovat můj Dům. Představuji si, jak upřeně sleduje mohutné okované neprostupné vchodové dveře, jak
sklouzává pohledem po vnějších stěnách a nakonec vždy zachytí horní okno, umístěné v arkýři nad příkrou cihlovou stěnou a pocítí zvláštní slabou závrať. Veškeré
pohledy na Dům směřují k tomuto oknu – Dům sám k němu směřuje svou vůlí.
Dlouhá záclona za oknem se při delším pozorování sama jemně zavlní. Je to okno
do jedné z těch místností, do kterých jsem sám ještě nikdy nevstoupil. Tato míst76
77
kafe 1/2009
povídk a
nost nemizí, vím, že je tam stále. Vycházím za nocí a dlouze do ní nahlížím oknem,
až potom sám dostanu strach a běžím zase rychle zpět do vnitřních prostor Domu.
Zamknu dveře a opájím se slastným pocitem, ze svého dokonalého bezpečí.
Slastná závrať se mě pak drží až do rána. Tisknu se za břicho a svíjím se na posteli
radostí bez sebe z bezpečí svého Domu. Dům mě chrání. Zdá se to neuvěřitelné,
ale mám pocit, že jsem Domem dokonale prostoupen. Nebo je Dům dokonale prostoupen mnou. Dům jsem Já.
Lidé kolem Něj v noci neradi chodí. Ve dne Jej pak za spěšné chůze kradmě pozorují a pak rychle uhýbají pohledem, jako by si náhle všimli, že jsou pozorováni.
Budí v lidech podivnou úctu a lehkou bázeň. Matky okřikují své děti, když je jejich
hra zavede blízko k mým stěnám. Já je pozoruji z dolního okna za záclonou. Někdy
i odhrnuji záclonu a zdravím je ťukáním na sklo. Mávají na mě a já se usmívám
a kývu jim na pozdrav. Oni zdvořile odpoví a zamyšleně odcházejí.
Někdy usednu na zápraží svého Domu a zapálím si starobylou dýmku. Před
tím se vždy svátečně upravím a vezmu si svůj nejlepší oblek. Mám jeden hezký oblek, který působí seriózně a zároveň jaksi nedbale elegantně. Občas si vezmu i knihu a celý den v ní listuji. Kolemjdoucí mě nenápadně pozorují, někdy přijdou blíž
a ptají se, o čem čtu a nad čím celý den přemýšlím, a já s nimi přátelsky rozprávím
a zvu je dál.
III. Dům
Dům má mnoho částí s mnoha místnostmi. Jejich konečný výčet dalece převyšuje
rozumné odhady. Je značně členitý, ale přesto úplně souměrný. Jeho celkové vnější
rozměry na první pohled neodpovídají velikosti prostor vnitřních. Rozmístění
a tvary jednotlivých místností se po důkladném přeměření zdají být odpovídající
jeho rozlehlosti, ale přece jen se jakoby zvláštně deformují a vytváří jakousi ilusi,
že v místech, kde by měl být zcela jistě velký rohový sál je místnost bez oken, ze
které dále vedou další dveře do jiných pokojů. Pozorovatel, přesvědčený o své poloze ve zdánlivém středu stavení, udiveně zjišťuje na základě pohledu z okna, že se
nachází na samém okraji západní části apod.
Rovněž výška pokojů je různá. Mezi přízemím a prvním patrem je situován
zvláštní mezzanin, jehož hranice se rovnoběžně sbíhají a vytváří velkou klínovitou místnost, ze které v její nejužší části ústí stropní průchody s těžkým tmavým
příklopem do jiných místností, které ovšem neleží, jak by se dalo předpokládat,
78
79
kafe 1/2009
povídk a
v úrovni patra, ale jedna se rozkládá nad ním, v úrovni půdy, která do ní z jedné
strany částečně zasahuje, a druhá se naopak postupně svažuje až na úroveň suterénu. Takových architektonických hříček lze v prostorách Domu nalézt nezměrné
množství.
Horní a dolní chodba jsou umístěny přesně nad sebou, ale jedna má téměř dvojnásobnou délku co druhá. V místě, kde se nachází vchod do rozsáhlého sklepení,
je v horní chodbě umístěn vchod na půdu, která je nezvykle prázdná a pustá, až na
opuštěné vosí hnízdo, vysící na jednom z trámů.
Většina místností působí dosti upraveně a zabydleně, ale po delší zde strávené
době se jejich tvář podivuhodně mění na nesourodé a stísňující prostory, vyvolávající klaustrofobii nebo alespoň lehkou závrať. Jejich charakter je zvláštně provisorní a eklektický.
Jednou ze zvláštností Domu je prostorový klam jeho nekonečnosti. Místnosti
jsou umístěny za sebou a nad sebou v nepatrných pootočeních, jenž jsou těžko
okem postřehnutelné. Při postupném procházení místnostmi stále rovnoběžným
směrem (většina místností je rovnoběžně průchozí) se návštěvník dostává do
stále nových prostor, přičemž neustále mění směr chůze. Po několikahodinovém
bloudění, kdy si myslí, že jde stále rovně, se dostává do horních pater, odkud se
propadlovým průchodem dostává do sklepení, do jedné z předchozích místností,
nebo do úplně nového pokoje, kde jsou dveře umístěné v podlaze místo ve stěnách
a vše je v něm pootočené o 90 stupňů. Tyto dveře pak vedou do těch pokojů, které
se objevují a mizí zcela dle zákona pravděpodobnosti, jenž zdánlivě řídí veškeré
dění v Domě.
Ti, jež vstupují hlavními vchodovými dveřmi z pevného dubového dřeva
a zpevněné pěti ocelovými svorkami, popatří nejprve na menší vstupní síň. Zde
jsou vítáni a různě tázáni. Zde je lze spatřiti bílé stěny s drobným strukturním
decórem nahoře a dole černé barvy. Vpravo se pak nachází dvě pohodlná a vkusně
potažená křesla s možností nastavení vhodné sedací polohy. Dále je zde střídmě
elegantní věšák a lesklé eliptické zrcadlo prostřední velikosti.
Ti, kdož si odloží své svršky, jsou zdvořile pozváni do větší předsíně, z níž lze
vejít do místnosti s několikerými dveřmi různých velikostí a rozmanitých výplní
a barev. Stropy jsou zde vysoké a stěny oplývají bělostným odstínem s drobným
černým decórem. Podlahu pak pokrývá monochromatický koberec teplého odstínu příjemný na dotek. Na stěnách lze zahlédnout několik tapisérií provedených
80
81
kafe 1/2009
povídk a
technikou art-protis a kopií výtvarných děl. Zde se vstoupivší podivují a různě
dotazují. Je s nimi zdvořile pohovořeno a je jim podán příslušný výklad. Jsou pak
lehce okouzleni a příjemně naladěni. Rovněž zde začínají pociťovat přiměřenou
zvědavost na další prostory Domu a na majitele.
Ti, kdož procházejí síní, vstupují jedněmi ze tří tvarově shodných dveří do
obývacího pokoje, kde jsou usazeni na vkusný a esteticky střízlivý otoman. Je jim
servírována kvalitní káva s mlékem a cukrem nebo pravý indický čaj střední kvality – dle okolností. Během přípravy a konzumace nápoje se zde mohou rozhlížet
a komunikovat s majitelem přes servírovací okno. Jejich pohled pak spočine na
kopiích klasických obrazů, nepravidelně rozvěšených po stěnách. Dále si všímají
menší knihovny s ledabyle uspořádanými svazky starších knih rozdílného obsahu
a kvality; stropu, jenž je obtížen velikým lustrem červené barvy. Vzduch v místnosti je velmi suchý a těžký, jelikož okna jsou stále zavřená a úplná absence rostlin
a domácích zvířat činí pokoj neurčitě melancholickým a stísněným.
Návštěvník si po chvíli všimne drobného černého decóru na zdech, který mohl
vidět již dříve, a poté si hlouběji uvědomuje přítomnost nesourodých kusů nábytku, jež dodávají pokoji dojem provizornosti. Návštěvník pak začne pociťovat lehké
zneklidnění. Posléze vchází majitel a naservíruje návštěvníkovi nápoj. Ten jej pak
s chutí usrkává.
Návštěvník si následně všimne celkové zanedbanosti, kterou předtím nevnímal
(zašlé špinavé fleky na parketách, vrstvy prachu na nábytku, nepříjemný zápach
dlouho nevětraného pokoje atp.). Podivuje se náhlému pocitu jisté stísněnosti
a s podivem pozoruje svůj mírný odpor k Domu i majiteli. Zároveň na něj doléhá
jistá asertivní imperativnost celého Domu a jeho sklíčenost a rozčarování nabývá
postupně výraznějších kvalit.
Všímá si neurčitě vybledlých a zašlých červených závěsů, které předtím nezpozoroval. Pokoj a celý Dům na něj působí neurčitě surreálným dojmem, jako by se
zplošťoval a opět nabýval rozměru. Zpozorní, aby lépe zaslechl zvláštní pískavý
zvuk, téměř kvality infrazvuku, těsně nad spodní hranici slyšitelnosti. Nejprve si
pomyslí, že mu píská v uších, což uvažuje jako počáteční příznaky migrény, ale
zvuk postupně zesiluje a stává se reálnějším a stále hůře snesitelným.
Návštěvník pozoruje majitele, zda rozpoznal příčinu hluku a všimne si, že ten
je lehce nervózní a uhýbá pohledem. Mezi pískavé crescendo se náhle mísí bzučivé
vosí poletování. Návštěvník přemýšlí o tom, jak se dostala vosa do domu, když
82
83
povídk a
kafe 1/2009
jsou všechny dveře a okna uzavřená. Návštěvník upadá do částečné otupělosti
a hypnotického snění. Jeho vůle vplouvá do osidel letargie.
Majitel se pokouší opět probudit hovor a vyptává se návštěvníka na nejrůznější
záležitosti. Návštěvníka napadne, že na něj celý dům padá a on zůstává naprosto
nehybný. Nasazuje neurčitý kovově chladný tón hlasu a zdvořile odpovídá majiteli
na všechny jeho otázky. Po chvíli se zdá, že majitel návštěvníka přestává vnímat
a útržky jeho myšlenek odplouvají do hlubin Domu.
Náhle sem dolehne neurčitý tupý zvuk z jiného pokoje a návštěvníka napadá,
že v Domě je ještě někdo další.
Návštěvník je zván, aby si prohlédl ještě jiné pokoje, ten ovšem projevuje vůli
opustit Dům. Majitel se nejistě a rozpačitě usmívá a s nešikovnými gesty doprovází návštěvníka do některé z místností, přičemž se neustále nervózně otáčí po dveřích na chodbě, snad v očekávání, že se některé z nich každou chvíli otevřou.
Při delším pohledu se zdá, jakoby opačný konec chodby uhýbal někam za roh.
U prostřed chodby se majitel rázně zastavuje a nejistě ukazuje na jedny z dveří.
Návštěvníkův pohled klouže na kliku a na chvíli se mu zdá, jakoby se klika pohnula. Návštěvník se táže, jaké prostory se nachází za dveřmi a je mu stručně povězeno o sklepních prostorách Domu.
Návštěvníkovi začne být na obtíž neuvěřitelně těžký a suchý vzduch v místnosti. Srdce mu začne prudce tlouci a posedne ho myšlenka na to, že musí okamžitě
opustit Dům. Rychlým krokem prochází chodbou a sám od sebe otevírá jedny
z dveří. Majitel ho zvědavě doprovází až na konec chodby, dávaje najevo nejistotu,
zda návštěvník skutečně hodlá projít dveřmi.
Za dveřmi je ona vstupní místnost, ale její rozměry jsou jakoby mírně zakřivené. Stěny se v periferním zorném úhlu konvexně vzdouvají, ovšem při přímém
pohledu zůstávají zcela rovné.
Pozoruji návštěvníka přes arkýřové okno, jak rychle opouští dům, provázen rozpačitým pohledem jeho majitele.
Amy Casey: Some of the work done during 7 months
of being artist in residence at zygote press, march-sept.
With a lot of help from Susan Vincent.
Zdroj: www.amycaseypainting.com
84
85
kafe 1/2009
kritik a povídk y
Dům jako „tvůrčí projekt“
návštěvník „pocítí jistou asertivní imperativnost celého dojmu a jeho pocit stísněnosti
a rozčarování nabude postupně výraznějších kvalit,“ načež z domu, pozorován zlostnýma očima majitele, kvapem zmizí.
Včasné navrácení se ke společnosti, které následuje po naplnění „tvůrčího poslání“,
odděluje kvalitního autora – spisovatele –
od autora kýče – sebelyrizátora. Kotoslav,
jakožto autor, ze svého textu vystoupil s grácií. Prostředkem čiré opisnosti, připomínající strohý jazyk technické zprávy, oddělil
tvůrce Domu od sebe samého, tvůrce jakožto obecnější definici spisovatele. Pro autora
zde povídka končí, zdánlivě dochází k uzavření a zakončení textu, kdy návštěva Dům
opouští společně s jeho „čtenářem“. Jedná
se však o jeden z nejkouzelnějších optických
klamů této povídky-Domu, protože nic ne-
vylučuje, že konec jednoho příběhu nemůže
znamenat pokračování druhého, případně
začátek třetího. Příběhy jsou „překrývavé“.
Tento dojem umocňuje i závěrečná kurzíva
explicitně naznačující trvání.
Ostatně, jedno ze silných hesel postmoderny zní: příběhy jsou mraky, které se
jeden schovávají za druhým, občas splynou.
Druhým je „různorovinnost čtení“. Ovšem
bráno tímto metrem, dochází textu dech
kolem již zmiňovaného okamžiku „vzdálení
se“, tj. ve chvíli, kdy je zahozena literární
forma, která pro čtenáře první roviny nenalézá protiváhu své neexistence – a namísto
ní je substituována ryze „neliterární“ popisnost. Dochází tak k vyloučení určité skupiny
čtenářů. I přesto před sebou máme dokonale funkční podobenství o zrodě jednoho
Díla; díla, jímž je i tato povídka. 
Dům jako idea Text: Tragicus
J
ednou z největších výzev dílčích kulturních diskursů je „filozofické“ překlenutí vztahu umělce a díla. Příkladně
postmoderna, z jejíhož interpretačního
hlediska bych chtěl Kotoslavův text „odemknout“, zavádí pojem „tvůrčího projektu“,
plánu, v němž je zahrnuto jednak autorovo
estetické východisko, jednak jeho projekce
do díla a konečně (pomineme-li spousto
dalších věcí) i modulový čtenář, který
nakonec otáčí stranami. Uvážíme-li navíc
název Kotoslavovy povídky, bez zajímavosti
jistě není, že slova „projekt“ a „modulový“
dominují také ve stavebnictví. Když tedy
čteme Dům, měli bychom myslet Dílo.
Pohlédneme-li na „Dům“ očima jeho
tvůrce (zde je reprezentován samotným
vypravěčem), uvědomíme si, že zrod díla se
odehrává ještě před nabytím formy, kdesi
hluboko v myšlení, odkud je abstrahováno
z jemného korelátu Já a Světa. V této fázi
je také proces nejkřehčí, umírá v ní nejvíce
příběhů a ještě častěji se stává, že ani nezačnou, protože člověk je již natolik otupělý,
že nedokáže postřehnout ono jemné bujení
příbě­­hů/děl, které přes
všechny snahy zůstává jaksi samovolné.
Ale ten, kdo tomuto
příběhovému kvasu
dokáže přiřknout formu, stává se tvůrcem,
prostředníkem mezi
mýtem a šedivým kvádrem reality. Zároveň
86
Text: Winter
je však sveden zcela mimo svět netvůrčího
okolí. V kontextu povídky to znamená, že
hlavní hrdina ze všeho nejdříve pojme samu
myšlenku Domu, aby ji však dokázal uskutečnit (povšimněme si hutné skladby na
sebe navazujících souvětí a myšlenek), musí
se oddělit od normativního rámce společnosti a stát se pomyslným esoterikem sebe
sama, „uskutečnit se“ svým dílem na úkor
sebe i druhých. „Žádný plot není sdostatek
vysoký.“
Legenda o domě volně přechází do Já,
které se shledává v různých částech Domu.
Střídavě podléhá mámení alkoven a temných koutů, naráží do stěn, rozvažuje, kudy
do Domu vůbec vstoupit: „Přední vchod
se naprosto kdykoliv může stát vchodem
zadním a naopak,“ a nebylo-li by lepší jej
nikdy neopustit. Posléze nabývá jistoty:
„Já se naštěstí orientuji po domě zcela
neomylně a dokážu od sebe oba vchody
zcela bezpečně rozeznat,“ což v důsledku
implikuje syntézu: „Dům jsem Já.“ Zde se
otevírá cesta do pasti, která čeká v určité
části každého tvůrčího procesu: nalezením
se skrze své dílo dochází k uzamčení Já mezi
jeho stěnami, ke spojení dvou rozdílných
existencí do jedné jediné – „Lidé se mého
domu bojí,“ můžeme přeložit jako: „lidé se
bojí mě“ – a ke konečnému potlačení sebe
na úkor Díla, kdy autor sám sebe odsoudí
k doživotnímu příjímání návštěv (zde se
rovnající sebeinterpretaci, jejíž motiv je
rozveden ve třetí kapitole). Ovšem ošidnost
takové existence se stává zjevnou, jakmile
P
opisnost, místy až přílišná, je
pravděpodobně jedním z nejcharakterističtějších znaků stylu celé
povídky Dům Kotoslava Zdymadla. Čtenář
se jen velmi málo po
prvním přečtení textu, ba i jednotlivých
odstavců, orientuje
v obrazech, jež autor
předkládá. Ale autor,
jak vidno, se orientuje
velmi dobře, s každým
dalším čtením obrysy
Domu nabývají na
ostrosti a zhmotňují se před našimi zraky.
Už jenom proto si povídka zaslouží víceré
přečtení. A je toho více. Styl celkově je na
vysoké úrovni, těžko se čtenáři stane, že by
se pozastavil nad větou a nemohl ji přenést
přes jazyk, jak tomu tak často bývá u začínajících autorů. Všemu velmi pomáhá
rozmanitá skladba slov a jejich rozsáhlá
zásoba, kterou autor využívá; osobně jsem
se „zadrhl“ jen jednou: „Svou nejvlastnější
podstatou Dům sám deformuje vlastní
rozměry. Snažím se proniknout do jeho
paradigma. Vpít se do Jeho zdí a...“ Na slově „paradigma“ jsem se pozastavil, zprvu →
87
kritik a povídk y
kafe 1/2009
→ si myslel, že se tam prostě nehodí, ale ona
celá věta „dře“.
Při čtení téměř celé povídky (až na
posledních pár odstavců) jsem byl přesvědčený, že Dům je ve skutečnosti symbolem
ideje. Byl jsem přesvědčený, že když hlavní
postava říká: „Je to můj vlastní dům. Doposud jsem nikde na světě neměl žádné
místo, o kterém bych něco takového mohl
říct.“, poukazuje na absenci ideálu, v který
by věřil a v rámci takřka celé povídky se
tato teze dala uplatňovat - neustálé dostavování a proměnlivost je typickým znakem
víry v nějaký ideál, také člověka jistě dokáže poznamenat natolik, že už nikdy nic
není stejné („Občas vám snad bude připadat, že je některá cesta trochu delší, že mají
některé předměty jiné odstíny barev...“),
a kdokoliv jí porozumí, je jí formován („...
stáváte se majetkem Domu.“), i když ji
odmítne (odejde „předním“ vchodem),
protože jsme formování vším, čemu poro-
zumíme, co poznáme, bez ohledu na náš
postoj k tomuto, spletitost Domu je pak již
v tomto ohledu dosti zřejmá. Ale pak přišel
majitel domu a celou interpretaci zničil.
Nemyslím si, že by tato povídka měla jedinou možnou interpretaci (je psána velmi
obecně), ale nemá jich samozřejmě neomezené množství a právě interpretace symbolu Domu jakožto ideje se nakonec ukázala
jako právě jedna z těch nemožných.
Mistrně zvládnutá je také atmosféra,
zvláště v posledních odstavcích, až mne
nutí ke srovnání s brilancí E.A.Popa - Pohřben zaživa, ke konci je již čtenář vydán
napospas autorově sugesci, aby jej pak závěrečná věta ponechala v oněmění.
Nejsem přílišný příznivec takto otevřených textů, ale v tomto případě musím
udělat výjimku, povídka Dům je jedním
z nejlépe zvládnutých textů tohoto druhu
a celkově je to vysoce nadprůměrná povídka mezi písmáckými povídkami. 
Postavit si dům
podle svých představ M
ám nutkání nepsat o Domě jako
o povídce, ale jako o stavbě. O nákresu domu se všemi náležitostmi.
Jen s tím rozdílem, že kóty, tolerance, čáry, to
vše je nahrazeno textem. Pokusím se přistoupit k Domu spíše jako k literárnímu dílu.
Nemá cenu rozebírat autorův styl
a prostředky, které používá, když povídka
funguje. A funguje natolik dobře, že nutí
88
Text: Pozorovatel
čtenáře vše si představovat a přemýšlet, co
ten dům sakra symbolizuje. Občas se zdá,
že symbolizuje duši stavitele. Jindy zas,
že dům je paralelním světem či zákoutím
našeho vědomí a nebo jen prostou stavbou.
V šílených a posedlých očích stavitele má
však vyšší, mystický význam. To vše vypovídá o jediném: povídka je dobře napsaná.
A když píšu „dobře“, myslím tím, že autor
postupoval postupně, od základů. Nikam
nespěchal a užíval si. Dům pohltil samotného autora. Pohlcení – to je slovo, které
velmi rád použiji, protože text působí střízlivě a přesto je z něj cítit pohlcení. Lze říci,
že hlavní postava, vypravěč, je šílený, ale
zároveň si tím nemůžeme být jisti. Ovšem
platí jedno rčení, které říká, že tam, kde si
kritik neví rady, čtenář se baví. A jako čtenář jsem se bavil výsostně.
Postavit si dům podle svých představ.
To je věta, která mi několikrát vytanula
v mysli při čtení povídky. Přijde mi fascinující postavit dům tak, jak chci já a zároveň mi to přijde i šílené, téměř nereálné
a hlavně neskutečně obtížné. Sám hloubit
základy, stavět cihlu k cihle a přitom si
zachovat zdravý rozum? Vypravěč se tváří,
že to dokázal.
A kdo je vlastně vypravěč? Stvořitel?
Zní to směšně, ale opravdu, vypravěč
mluví o lidech jako o těch ostatních, pouhých divácích, zatímco on vytváří své dílo,
velkolepé dílo. A tím dílem je dům, domov,
ve kterém člověk tráví nejvíce času. Vypravěč svůj dům vytvořil tak, že ho vždy
překvapí, že s ním bude v neustálé interakci. Nestaví účelový dům. Jako by jeho
dům splňoval veškeré
parametry, které očekává od života.
V závěru se změní
způsob vyprávění – budoucí čas.
Autor předvídá, jak
se návštěvník bude
chovat, čeho si bude
všímat a jaké pocity
bude mít. Zajímavý proto, že nevíme, jestli
tomu tak skutečně bude. Vypravěč je stále
v útrobách domu a hosty zatím přijal pouze
ve svých představách.
Dům je povídka plná otázek, přestože
si o otázky neříká. Předloží vám jasné věty
a vy stejně hledáte, jestli za nimi něco není.
Povídka se dá brát jako jakási hra, ale spíše
hra s představivostí. Já osobně jsem se rád
nechal provázet po domě. Jaký měl autor
záměr není tak podstatné... 
Keith Shore: Bearded Portraits I, II, III
akrylový ikoust a akvarel
Zdroj: www.keithshore.com
89
miniatury
kafe 1/2009
Půlměsíc
Text: Winter
Sulejman I. – Překrásný
(6. 11 . 1495–6. 9. 1566)
Janbirdi al-Ghazali
(? – 1521)
Mukassadí El-Ma’ni
(?)
Pierre Lyotard
(?. 7. 1489–1. 3. 1557)
Friedrich Schattenlos
(3. 5. 1682–6. 7. 1756)
Antoine Galland
(4. 4. 1646–17. 2. 1715)
L
yotard ve svém spise Pod svitem
půlměsíce – konkrétně pak v části, kde popisuje svou cestu do
Damašku (1519) – „Města, jehož
vyprahlé ulice žehrají Antilibanonskému pohoří za to, že jako lakomec, který
schraň uje svůj poklad, aniž by jej kdy
použil, i ono nepřejícně zadržuje vláhu
nad vlnami Středozemního moře.“ –
mluví o setkání s mužem, který se živil
vyprávěním příběhů. Ačkoliv má vypravěčství v arabských zemích dlouhou
tradici, Mukassadí el-Ma’ni, jak se tento
90
muž jmenoval, jako jeden z mála své
„řemeslo“ pozvedl z prachu ulice do hájemství polštářů, perských koberců a koček. Nejbohatší kupci Damašku se zadlužovali na dlouhá léta dopředu, aby si
vyslechli jeden z jeho příběhů. Těch znal
údajně tolik, že kdyby za každý dostal
jednoho velblouda, brzy by se všichni velbloudi pouště ocitli v jeho stáji. Ovšem
el-Ma´ni, tvrdí Lyotard, posluchače
nevybíral na základě majetku, nýbrž
na schopnosti naslouchat. „Příběhy se
vypráví teprve v uších“. I tak záhy přišel
k paláci s pětatřiceti pokoji a osmnácti
velbloudům, kteří hlasitě funěli pod střechou, od níž se táhl nejmilosrdnější stín.
A přestože mu v harému štěbetal stejný
počet žen, el-Ma’ni zřídkakdy opouštěl
svůj pokoj. Jedni tvrdili, že tím důvodem,
proč nevychází, je noha, kterou si zlomil
v dětství, druzí uštěpačně prohlašovali,
že je svými příběhy obtížen natolik, až se
nedokáže pohnout. Proti takový klevetivým hlasům ale stojí historka, kterou
Lyotard uvádí na straně 136 svého spisu:
Jednoho dne za el-Ma’nim přišel první
písař tehdejšího damašského správce Janbora al-Ghaziliho a pokynuv na karavanu
velbloudů, která se táhla z jedné strany
ulice na druhou, a na dvoře, kam si nechal
vypravěče zavolat, řekl:
„Já a tito velbloudi, jejichž nákladem je
všechen al-Ghazaliho papyrus, jsme zde,
abychom ti od tvých příběhů ulehčili.“
El-Ma’ni se na ta slova ostře ohradil:
„Kraje vladařských papyrů jsou příliš
ostré a mým příběhům nesvědčí,“ načež
se vrátil do pokoje, který prvně opustil
spíše ze zvědavosti než pod hrozbou trestu,
jehož vidina se stala reálnou teprve v okamžiku písařova odmítnutí.
Kdo ví, jak dlouhá by byla šavle, která
by setnula El-Ma’niho hlavu, kdyby al-Ghazali jako už město Damašek zradil jednou
(ve prospěch Turků), jej (v prospěch svůj)
nezradil podruhé. Avšak dvakrát do stejné
řeky nevstoupíš: na čem al-Ghazali jednou
vydělal, na tom podruhé tratil – zrada je jako
šavle, píše Lyotard (s. 140), a má dvě ostří.
Jiná legenda praví (Lyotard, strana
146), že přesně čtyři roky po této události
navštívil el-Ma’niho záhadný poutník, za
nímž se táhl ještě tajuplnější stín; nepatřil
totiž muži, ale výhradně jeho šavli. Návštěvník sám žádný stín neměl. Stál v hale,
zahalen v kápi, a v očích všech, dokonce
i toho nejposlednějšího otroka, byl obklopen
polovičatostí. „Co jest muž bez stínu, kočka
bez ocasu, žebrák bez dlaně?“ Když byl
poutník dotázán, co jej k el-Ma’nimu, největšímu vypravěči, jehož příběhy zastiňují
i Slunce, přivádí, aniž by zvedl hlavu odpověděl, že el-Ma’nimu nese důležitou správu
od Sultána Sulejmana. Protože už tehdy
Sulejmanovo jméno tehdy otevíralo všechny
zámky spolehlivěji, než klíče k nim náležející, poutník byl záhy skutečně uveden před
pána domu. A aniž by ti dva vyměnili slova,
El Ma’ni ve svém návštěvníkovi mžiku shledal nejlepšího posluchače, kterého mu kdy
Bůh, jediný odpouštějící, seslal. Okamžitě
z pokoje vyhnal služebnictvo, usadil hosta
na polštář, nabídl mu vlastní čaj a sám od
sebe se jal vypravovat.
Prvně začal bajkou o psu, kterého – v jedné odlehlé oáze – jeho pán držel na řetězu
tak krátkém, až pes nabyl dojmu, že celý svět
je jediná oáza. Když jeho pán zemřel, psa
odvázali a ten, se opojen svobodou rozběhl
kupředu. Jakmile se však ocitl u okraje oázy,
kde začínala poušť a smilovnost Boha, jediného odpouštějícího, oslepilo jej slunce. Od
tohoto příběhu přešel el-Ma’ni k bludné karavaně, jejíž pán umřel žízní, pročež velbloudi,
jimž voda neznamená život, naloženi zlatem,
drahokamy a látkami, bezcílně křižují poutí.
Následoval příběh muže, který tuto karavanu hledal a přestože svému snu obětoval vše,
nakonec i život, nikdy ji nenašel. Dále pak
legenda o bojovníkovi vzývajícím démony
tak dlouho, až se sám stal démonem a vyhrál
všechny války, které si zamanul. Příběh
slepce, kterému ďábel vrátil zrak, ale obral jej
o nohy.
Tajemný muž beze stínu naslouchal.
El-Ma’ni mu vyjevil obrazy měst, jejichž
zdi vyrůstají z písku, jiných, které stojí na
vodě nebo takových, které se vznášejí v prostoru a podpírají je jenom hvězdy a bezmezná slitovnost Boha. Mluvil o lidech, kteří ve
svých vozech cestují pouští tak rychle, že
by je nedostihl ani ten nejrychlejší velbloud. →
91
miniatury
kafe 1/2009
→ O jiných, co nepotřebují pít, protože vodu
dýchají, dalších, kteří mají tři oči, z nichž
jedním vidí do minulosti.
Před návštěvníkem povstávaly světy,
které se okamžitě po svém ustanovení rozplývaly. Občas jeden příběh prostupoval
druhý natolik mocně, až je nebylo možné
oddělit, neměli-li by oba zaniknout. Jiný
příběh se zase vedral do několika dalších,
aby je záhy opustil přesně takové, do jakých vstoupil. Atakdále atakdále.
Čtyřikrát Slunce vzešlo, pětkrát zapadlo,
jednadvacetkrát muezín vyvolal k modlitbě.
Stíny několikrát opsaly své každodenní kružnice. Tedy až na ten jeden, který nebyl. Ovoce
v míse, jež od sebe muže oddělovala, uvadlo.
Když el-Ma’ni dovyprávěl poslední z příběhů,
který znal – krátkou anekdotu o kočce, které
myši usekly ocas, zatímco kočka sama šátrala nosem v myší díře – oba muži beze slova
vstali a prázdným domem, neboť služebnictvo se mezitím rozprchlo, přešli do kuchyně,
kde pojedli fíky a datle.
Právě tehdy neznámý, jehož byla pouhá
polovina, pravil:
„Přišel jsem, abych svou šavli napojil
tvou krví, ale nyní vidím, že kdybych tě
zabil, nesprovodím ze světa jen jednoho
člověka, ale jejich nesčetné zástupy. Roztříštím tisíce zemí, statisíce armád, miliony
oáz. Stal bych se Bohem, jediným, který je
slitovný, i ďáblem, který slitování nezná,
načež bych musel zešílet.“
El-Ma’ni mu odpověděl:
„Je jen málo lidí, kteří v sobě nosí nespočet světů, bohužel je jenom jeden svět,
který musí pojmout veškeré lidstvo.“
Načež muž beze stínu odešel.
Loytard se v předmluvě svého spisu doznává, že právě tento příběh je mu nejmilejší. Kdyby však měl za každý, který v Damašku vyslechl, dostat jednoho velblouda,
brzy všichni velbloudi pouště funí pod jeho
střechou. Avšak Friedrich Schattenlos,
Lyotardův dlouholetý kritik, tvrdí, že celý
příběh vypravěče el-Ma’niho je jen lacinou
nápodobou Tisíce a jedné noci, knihy, s níž
měl Lyotard strávit přesně ty roky, kdy sám
sebe popisuje jako velvyslance ve službách
francouzského krále. Jak se ale Lyotard ke
knize dostal, Schattenlos nezmiňuje.
(Připomeňme jen tolik, že první francouzský překlad knihy Tisíc a jedna noc
pochází z roku 1704 a je založen na záhadném spisu, který orientalista Antoine Galland objevil v Pařížské královské knihovně,
kam se zřejmě dostal od dnes již neznámého francouzského diplomata.) 
Dan Funderburgh: My Name Is A Killing Word
listy do cirkulárky ve stylu Tisíc a jedna noc
Zdroj: www.danfunderburgh.com
92
Jeden den
Text: Kandelabr
K
dyž jsem se probudil, nebyl jsem
si jist, jestli budu schopen vstát.
Cítil jsem obrovskou únavu, přestože jsem v noci spal poměrně
klidně. Pouze posadit se na posteli mi trvalo
třicet minut, během kterých jsem zjistil, že
mne kupodivu vůbec nebolí hlava.
Další půlhodinu jsem věnoval důsledné ranní hygieně. Při čištění zubů jsem si
poranil dáseň. Vymýval jsem ústa teplou
vodou, kterou jsem pak vyplivoval do umyvadla. Pozoroval jsem, jak se voda mění
z temně rudé přes růžovou až po čirou
s pouze nepatrným nádechem červeni.
Dvanáct minut mi zabrala snídaně sestávající se z krajíce chleba s pomazánkou
a velkého hrnku čaje. Larva již byla dávno
vzhůru, seděla proti mně. Snídali jsme
mlčky.
Do práce jezdím tramvají. Cesta trvá
většinou třicet sedm až čtyřicet čtyři minut. Vše pochopitelně závisí na hustotě
dopravy. Měl jsem drobný konflikt se
štěnicí. Dožadovala se, abych ji pustil sednout, přestože vedle mne bylo volné místo.
Patrně chtěla vidět ven. Pustil jsem ji beze
slova.
Má práce vyžaduje plné soustředění.
Je třeba postupovat metodicky a pečlivě,
s krajní zodpovědností. Preciznost je základem spokojenosti na všech stranách.
Pracovní doba trvá osm a půl hodiny,
včetně přestávky na oběd, kterou většinou
využívám k psaní. Píši divadelní hru. Půl
hodiny denně. Dva pavouci, s nimiž sdílím
kancelář si mě kvůli tomu dobírají. I když
v jejich očích vidím zvědavost. Nikomu
jsem svou hru nedal ještě přečíst. Vím, že
je to dětinské, ale bojím se toho, že by mi
někdo řekl, že je špatná. To už bych ji nikdy
nedopsal. A člověk by měl mít nějakého
koníčka. Larva mi to schvaluje, i když to
nemyslí upřímně. Myslí si, že ze sebe dělám tajemného. Larva nemá ráda tajemství
a překvapení. Zvykl jsem si ničím ji nepřekvapovat.
Poslední hodinu v práci mám nejraději.
Sleduji pavouky, jak jednou za pět minut
kontrolují velké hodiny na stěně. Sleduji je
ovšem opatrně, aby si toho nevšimli.Přesně v celou se zvednou od stolů a odejdou.
Já odcházím vždy poslední. Zmáčknu vypínač a pozoruji jak zářivky na stropu blikají,
až úplně zhasnou.
Rozhlídnul jsem se před budovou
a usoudil, že bych se mohl chvíli projít. Ve
městě je touto dobou plno a tak se musím
většinou prodírat zástupy vší, klíšťat, ponrav, pavouků a štírů. Tělesný kontakt se
snažím omezit na minimum. Anonymita
davu je příjemná a poskytuje mi určité
potěšení, přestože musím být neustále na
pozoru, abych do někoho nevrazil, stále
musím někoho obcházet, či přizpůsobovat
rychlost chůze těm přede mnou.
Když jsem procházel kolem drogerie,
napadlo mne, že bych mohl zajít dovnitř.
Do košíku jsem uložil pečlivě vybranou
→
93
miniatury
kafe 1/2009
→ sadu žiletek a zaplatil za ně štírovi u po-
kladny. Za jedenáct minut jsem stál na ostrůvku tramvaje. Cesta domů trvala čtyřicet
dvě minuty a proběhla zcela bez konfliktu.
Celou dobu jsem stál.
Doma jsem prohodil pár bezvýznamných slov s larvou a snědl talíř těstovin,
které mi uvařila. Pak jsem se posadil do
křesla a poslouchal hudbu. Larva hudbě
příliš neholduje. Ne že by ji nesnášela, ale
v žádném případě ji nevyhledává. Je ovšem
tolerantní. Když sedím v obývacím pokoji
a poslouchám, ona sedí v kuchyni. Někdy
přemýšlím o tom, že vůbec nespí. Vlastně
ani nevím, co dělá, když jsem v práci. Ne,
že by na tom záleželo.
V devatenáct hodin a sedm minut přišla
larva do pokoje, zapnula televizi a stoupnula si vedle křesla. Vypnul jsem tedy hudbu, vstal a šel do koupelny. Napustil jsem
vanu plnou horké vody a pozoroval, jak se
velké zrcadlo na stěně zamlžuje. Z kapsy
kalhot jsem vytáhl krabičku s žiletkami
a položil ji na vanu. Svlékl jsem se a ponořil se do kouřící lázně. Neubránil jsem se
tichému zasyčení, neboť voda byla vskutku
vřelá. Kůže mi zčervenala a v nohách jsem
pocítil mravenčení. Chvíli jsem jen tak
ležel a absorboval teplo. Po šesti minutách
jsem z krabičky vytáhl jednu žiletku zabalenou v papíru. Papír jsem položil na krabičku. Žiletku jsem držel mezi prsty. Přál
jsem si, aby se blyštila, jenže v koupelně
svítila jen mdlá žárovka. Přemýšlel jsem,
zda se říznout do levého či pravého zápěstí.
Poté jsem usoudil, že nejlépe bude říznout
se do obou. Nejprve pravé zápěstí, to bude
složitější. A potom levé, to půjde pravou
rukou zcela bez problémů. Doufal jsem, že
hned neomdlím, protože jsem chtěl vidět,
jak krev postupně zbarvuje vodu. Nejprve
čirá s nepatrným nádechem červeni, přes
růžovou až po temně rudou.
Za dvacet dva minut jsem žiletku opatrně zabalil do papíru a vložil do krabičky.
Vydrhl jsem si celé tělo a vylezl ven z pomalu chladnoucí vody. Důkladně jsem se osušil drsným ručníkem a převlékl se do pyžama. Prošel jsem kolem křesla s larvou do
ložnice. Položil jsem se do postele. Za čtyři
hodiny a třicet dvě minuty jsem usnul.
Někdy se mi zdá o lidech. 
Miranda Lehman: Bodies
Zdroj: www.ghostinthewoods.com
94
95
recenZe
kafe 1/2009
Zaslepení
ELiAS CANETTi
B
yl to, myslím, Berthold Brecht,
Canettiho přítel, kdo v tyglíku
meziválečné avantgardy razil
dnes již banální heslo „o světě
a pro svět“ s největším zanícením. A také
s největším úspěchem, protože právě
v této větě se ustanovila nová metafyzika
literatury, metafyzika člověka, kterážto je
pro uměleckou modernu naprosto klíčová.
Když roku 1981 světoobčan Elias Canetti
(nar. v Bulharsku v rodině španělského
židovského přistěhovalce) přebíral Nobelovu cenu (za Británii), možná se cítil jako
pozůstalý přijímací kondolence, poslední
modernista v boomu postmoderny. Bez
zajímavosti určitě není, že se tomu stalo
přesně padesát let po vydání jeho prvního
románu Zaslepení. Románu, který také
zůstal jeho posledním a to i navzdory Caneetiho původnímu záměru, který jej sta96
Text: Winter
věl na počátek desetimístné řady obdobně
laděných románů.
Zaslepení, ač to na první pohled nevypadá, tak zůstává především jakýmsi
prologem dvousvazkové eseje Masa a moc,
v níž Canetti dovršuje svůj pohled na fenomén masy (kterou vnímá jako stav mysli)
a její náchylnosti k „šílenství“. S příhlednutím k dobovému kontextu se můžeme
bavit o fašistickém hnutí, ale souvislost je
zde podstatně hlubší, dalekosáhlejší a trvalejší – nebudu se mýlit, když řeknu, že
současná.
Profesor Kien, pravděpodobně největší žijící sinolog (jak sám sebe nazývá),
je extrémní samotář, jemuž dědictví po
otci umožnilo esoterické uzavření se do
soukromé knihovny, kde mu veškerou
společnost dělají jen velcí mudrci východu
a o něco hloupější hospodyně Tereza. Co
ji chybí na inteligenci, to nahrazuje chamtivostí a lačností, jež však není záměrná,
nýbrž „odposlechnutá“ a „přejmutá“. Brutální domovník Pfaff, pensiovaný policista,
pak na základě úmluvy, jejíž konsensus je
vyjádřen stem šilinků měsíčně, chrání Kienův klid před chátrou z ulice. Tento křehký
status quo přežívá do chvíle, než se Kien
s Terezou, která mu představuje jediný
obraz „ženství“, ožení. Tereza vidí Kienovy
peníze, které on ale nemá, Kien touží Terezu ještě více připoutat ke své knihovně,
o níž by se musela starat. Najednou, jak
si oba uvědomí své „pochybení“, události
naberou až pekelný spád. Pfaff, jehož pěsti
léta čekaly na „smysl bití“ se přiklání tu
k jedné, tu k druhé straně, Kien je (ne)vyhozen na ulici, startuje záchrana všech
knih světa, a na scénu vstupuje šachový
prýgénius Fisherle – trpaslík megaloman,
jakýsi „prototyp“ Oskara Matzeratha,
jen toho fištrónu se mu dostalo o poznání
méně.
Před očima každého z hrdinů povstává
eldorádo, pro jehož pouhou vidinu jsou
schopni udělat cokoliv. Filolog Kien bojuje za lidstvo prosté všech nekulturních
jedinců (a ještě více za knihy prosty všeho
nekulturního lidstva), Tereza touží poposkočit o pár příčlí v buržoazním žebříčku,
domovníka ovládne dlouho potlačovaná
brutalita, zatímco Fischerleho tíží hrb
a lidská lhostejnost ke hře v šach, obé údajné důvody, proč se mu lidé vysmívají. Přijíždí Kienův bratr. Jakkoliv se tyto motivace zdají rozdílné, spojuje je jeden společný
jmenovatel: vůle k moci (případně vidina
participace na ní). Kien, Tereza, Pfaff
i Fisherle věří ve svou vlastní jedinečnost,
jakkoliv se právě díky tomu stávají částí
→
97
recenze
kafe 1/2009
→ masy v negativním slova smyslu, a z nadřazené pozice touží odklidit všechno jinaké,
všechno, co jejich jedinečnost ukazuje
v tom nejkomičtějším světle. V tomto bodě
se také uzavírá začarovaný kruh jejich
existence. Čím silněji se jeden druhému
touží vzdálit, tím více se sobě přibližují,
tím těsněji se tisknou jeden k druhém.
Tento tlak, jejž sám vyvinuli, také zapříčiní
jejich konečné splynutí v masovosti. Vždyť
jsou si přeci tak podobní. Nahraditelní?
V poslední části – Svět v hlavě – Kien
„Šílená moc, která
cloumá jeho postavami, dříme v každém z nás.“
zabydlí domovníkův kabinet, Tereza se
jmenuje paní domu, Pfaff obsadí Kienovu
knihovnu.
Tahle rošáda představuje konečnou
syntézu všeho, co v expozici bylo rozděleno. „Svět se rozpadl, napadlo mě,“ píše
Canetti v jedné eseji. Čtyři plus jeden
hrdina se nakonec stávají částmi jediného
člověka-čtenáře. Canetti konstatuje, že
masa, šílená moc, která cloumá jeho postavami, dříme v každém z nás a jakékoliv její
vykázání je v podstatě nemožné. Zmínit
můžeme i závěrečný požár knihovny, který
vyznívá do ztracena, tak Kienova bratra,
psychiatra, jakési literární ztělesnění celé
Freudo-Jungovské psychoanalýzy, jež
svým příchodem „za pět minut dvanáct“
sice zmírní bratrovo utrpení, ale hodiny
98
zkázy nezastaví. Neusiluje o vykořenění
zla, nanejvýš jej zakrývá. S pocitem závisti
nechává bláznům jejich šílenství, věří, že
v něm nalezli své štěstí, on sám se však cítí
normální a je na to pyšný. Ovšem zlo, tvrdí
naopak Canetti, nepřichází zvenčí, zlo je
právě toto milé a neškodné šílenství, kterému stačí jediný impuls, aby v něm vyklíčila
jeho brutalita. A jednou z tváří šílenství je
i pýcha psychoanalýzy.
Izolace hlavních hrdinů se násobí pro
ně klíčovými formálními průvodiči. Ty
ještě více podtrhují jejich zvnějšku i vnitřně deformovanou osobnost, která nabývá
skutečně explicitního vyjádření. Kienův
svět je obalen chladnou, nezaujatou, občas
temně humornou formou Franze Kafky,
Tereza se schovává za všechny společenské
fráze a úsloví, které kdy odposlechla – autor, na stará kolena i interpret svého díla,
mluví o „akustické masce“ (bez zajímavosti jistě není uvážit vliv Karla Krause, který
byl pro Canettiho vidění světa směrodatný) – kdežto Fisherle se potácí na hraně
grotesky, které nicméně schází vypointovanost, protože i ta se v konečném důsledku musí vytratit do zatracena. A z těchto
světů se ozývá volání jejich obyvatel. Vzájemná komunikace připomíná boj.
U Cannetiho dialogy ztrácí klasický
význam. Nejsou určeny k předání informace, představují jinou formu násilí, jímž si
podmaňujeme okolí (uvažme toto, prosím,
z postmoderního hlediska). Blíží se k monologům, které lidé rozhořčeně pronášejí
nad četbou novin, k hádkám, pracovním
mítinkům, zasedáním, konferencím… Jakožto odposlechnuté fráze jsou dysfunkcí
lidské komunikace, zmnožením odpadu,
který by měl být vyklizen, dokavad ještě
dokážeme vytřídit zbytečnosti, postihnout
navazování vět a jejich podstatnost, dokud
ještě nejsme otroky slova, dokud se samo
slovo nezmění do masy.
Zaslepení jako jedna z prvních knih
naplno rozvíjí motiv masovosti, která jest,
ať již chceme či nikoliv, hnacím motorem
moderní společnosti, slavné téma kafkovské „vyprázdněnosti“ (abych použil taky
nějakou frázi) překlenuje z „lyrického“
znepokojení jednotlivce na komplexní
celek moderní společnosti, v jejímž důkladném zachycení, analýze, a poťouchlém
„vrácení zpět“ skrze konvexní zrcadlo
literatury spočívá její síla a velikost. A také,
jak již bylo zmíněno na začátku, stále nepřehlédnutelná aktuálnost. 
autor:
Elias Canetti
Přeložil:
Jiří Stromšík
Naposled vydáno:
1998
nakladatelství:
Hynek
verdikt:
Poslední skutečně
aktuální kniha
západní civilizace
99
kultura
KULTURA
Bl á znivé umění ...................................................... 102
Franz Xaver Messerschmidt:
sochař, který zápasil s duchy
Josef Gabriel st.
c arPe dieM................................................................ 106
Dvě strany jedné mince
Markéta
lógr ............................................................................ 110
Bulvární potěšení
ilustrace: Jožka Gabriel
recenZe hudby ....................................................... 110
Elbow, Burning Babylon
Dresden Dolls
Sydian
studený k afe .......................................................... 116
Výzva ke spolupráci
Pozvánka na web
Tiráž
100
101
bl á znivé umění
kafe 1/2009
Franz Xaver Messerschmidt – sochař, který zápasil s duchy
Messerschmidt byl člověk nesmírně tvůrčí a v době kdy se těšil plnému zdraví také velmi úspěšný: byl představitelem významné vídeňské barokní akademie a stal se dokonce portrétistou císařovny
Marie Terezie. Světovou proslulost mu však přineslo něco jiného. Ve
svých 33 letech najednou úplně změnil styl a začal vytvářet zvláštní
podivně se šklebící hlavy. Text: Josef Gabriel, Převzato z časopisu Esprit 2/09.
Publikováno s laskavým svolením redakce.
P
odle dnešních měřítek u Franze
Xavera Messerschmidta propukla duševní choroba – patrně
schizofrenie. MUDr. Michal
Maršálek, CSc., primář jednoho z akutních
oddělení Psychiatrické léčebny Bohnice
se už řadu let zabývá studiem výtvarných
projevů duševně nemocných lidí, například malbami slavného norského malíře
Edwarda Muncha. Rakouský sochař Franz
Xaver Messerschmidt (1736–1783) přilákal jeho pozornost právě souborem zvláštně se šklebících hlav (z 56 vytvořených
autoportrétů se zachovalo 49 exemplářů).
Doktor Maršálek nabízí čtenářům Espritu
dosud nepublikovanou teorii, která přináší
velmi pravděpodobné vysvětlení záhady,
nad níž si kunsthistorici lámou hlavy už
dvěstě let.
Jak Messerschmidt žil a bláznil
Matka Franze Xavera Messerschmidta
měla dvacet sourozenců, z nichž pět bylo
102
velice dobrých sochařů, její otec byl malíř.
„Messerschmidt pocházel z rodiny, která
byla ve výtvarném světě něco jako rodina
Bachů v hudbě. Celkem asi patnáct lidí
v jeho rodině byli sochaři nebo malíři.
Otec Franze Xavera byl koželuh, oženil se
podruhé, když mu bylo 66 let. Měl sedm
dětí, Franz Xaver byl jedno z nich. Jeho
matka se dožila v době baroka 97 let.
Franz po svých předcích zdědil beethovenovskou urputnost, plebejství a nesmírnou životaschopnost,“ tvrdí Michal Maršálek. Messerschmidt podle něj musel být
nesmírně silná osobnost, kterou však zasáhla psychická nemoc. „Propadl u dvora,
byl odříznut od zakázek pro aristokracii
a odešel ke svému bratrovi Adamu Messerschmidtovi, který byl uznávaným
sochařem v tehdejším Prešpurku, dnešní
Bratislavě. Tam Franz Xaver vytvořil dílo,
které ho proslavilo. Žil na Cukrmandlu,
což je vrch na okraji Bratislavy poblíž
židovského ghetta, tam ho navštěvovali
různí lidé, podobně jako Bezruče v Beskydech,“ říká Michal Maršálek. Franz
Xaver se podle jeho hypotézy pokoušel za
pomoci svého sochařského umění bojovat
proti psychóze, která se u něj projevovala. „Díky tomuto zápasu byl schopen
celkem normálně fungovat. Stal se místní
kuriozitou, avšak zároveň uznávaným
sochařem. Působil sice jako podivín, ale
zakázkami, které měl, se úspěšně uživil,“
konstatuje doktor Maršálek.
Šklebící se hlavy
nahánějí strach
Když Messerschmidt zemřel, zůstaly po
něm podivné sochy, kterým nikdo nerozuměl. Hlavy vyplazují jazyky, šklebí se, dělají křečovité obličeje. Historici umění na
celém světě se dodnes přou, co svým dílem
chtěl vyjádřit. „První z teorií mluví o tom,
že Messerschmidt byl satirik, něco jako
Goya, který tepal nešvary své doby. Problém byl v tom, že Franz Xaver si nechával
sochy pro sebe, takže jaký smysl by mělo
tepat nešvary v soukromí? Neshodli se ani
na tom, co vlastně kterou sochou autor zesměšňoval, protože výrazy těch soch jsou
velmi neobvyklé. Teprve v první třetině 20.
století jeden slavný německý psychoanalytik došel k tomu, že Messerschmidt vlastně
trpěl psychózou, že měl halucinace, což je
typický psychotický příznak,“ říká doktor
Maršálek. Odhalení příznaků schizofrenie
však podle něj nevysvětluje, proč Messerschmidt takové sochy vytvářel. „Když se
na ty sochy podíváte, zjistíte, že nápadně
připomínají sešklebené obličeje některých
psychotických pacientů, u nichž tato porucha vznikla jako vedlejší příznak léčby
antipsychotiky. Je to neurologická závada
tak zvaného extrapyramidového systému,
který dolaďuje jemné pohyby v těle. Když
ten selže, tak se lidé třesou, šklebí, mají
záškuby v obličeji a podobně. Je to mimovolný pohyb, asi jako když se člověku třese
ruka,“ vysvětluje doktor Maršálek. Podle
103
→
kafe 1/2009
bl á znivé umění
→ jeho názoru Messerschmidt sám těmito
extrapyramidovými pohybovými poruchami trpěl. Ty totiž nevznikají jenom jako
vedlejší účinek léčby antipsychotiky, která
byla objevena až v polovině dvacátého
století, ale také u chronických, dlouhodobě
neléčených psychóz. „Je tedy možné, že
Messerschmidt tyto poruchy měl, ale to
pořád nevysvětluje, proč je znázorňoval,“
říká Michal Maršálek.
Když znám jméno ďábla,
můžu ho ovládat
Klíč k vyřešení této záhady našel Michal
Maršálek v dopise německého spisovatele
Friedri­cha Nikolaje, který Messerschmidta navštívil několik let před jeho smrtí.
Píše v něm, jak Franz Xaver bojoval s duchy, kteří ho chtěli zničit. „Ze záznamu
Nikolaje vyplývá, že Messerschmidt halucinoval. Viděl duchy, kteří k němu přicházeli, mluvili na něj, štípali ho, působili
na něj na dálku, snažili se ho ovládnout.
Hlavní byl duch Proporcis, se kterým se
Messerschmidt vypořádal zvláštním způsobem. Řekl, že jej zpodobnil a tím nad
ním zvítězil. A že duch zaklel, zasmrděl
a zmizel. Tuhle zprávu Nikolai zveřejnil
ve své knize o cestě po Německu, Švýcarsku a Rakousku. Všichni ho považovali
za hlupáka, který skočil na drsný žertík
Messerschmidta; Franz Xaver byl známý
svým černým humorem,“ říká Michal
Maršálek. Messerschmidt si však z Nikolaje legraci nedělal. Kvůli nemoci se jeho
obličej mimovolně stahoval do křečovitých grimas a Messerschmidt věřil, že to
způsobují duchové.
104
„Podle mého názoru Messerschmidt
znázorňoval domnělé tváře duchů, kteří na
něm zkoušeli své škleby, aby vypadal jako
oni a tím nad ním získali moc. Jak se tomu
mohl bránit? Tím, že obličej ducha znova
znázorní a tak ho získá do své moci. To je
starý manévr známý z čarodějnictví, když
„Kvůli nemoci se
mu obličej mimo-
volně stahoval
do podivných křečovitých grimas. Messerschmidt věřil,
že to způsobují
duchové.“
znám jméno ďábla, můžu ho ovládat. Stačí
znát jeho jméno nebo odhalit jeho podobu.
Domnívám se, že vytvářením těch
zvláštních bust Messerschmidt vlastně
sváděl magický boj s duchy. Dnes bychom
tento proces mohli označit za psychoterapii,“ uvádí doktor Maršálek. Podle něj byl
Franz Xaver hluboce přesvědčen o svém
zápase s duchy, a proto také tato „terapie“
účinkovala. Díky tomu se sochaři podařilo
udržet psychózu na uzdě. 
105
c arpe diem
kafe 1/2009
Pokrok vzad
Dvě strany
jedné mince
Text: Markéta
C
arpe diem, název této rubriky, je latinské rčení, které poprvé použil římský
básník Horatius v první knize sbírky Ódy (Carmina), část XI. Do češtiny jej
lze přeložit jako „využij dne“. Český egyptolog Zbyněk Žába se domníval, že
rčení může mít staroegyptský původ: podle jeho názoru vychází z významnově blízkého literárního žánru dnes označovaného jako Písně harfeníků, hojně rozšířeného v řecko-římské době. Jedna ze sémantických interpretací tohoto rčení jej vysvětluje
jako varování s existenciálním podtextem, které vyzývá k maximálnímu využití aktuálních příležitostí, protože náš čas zde v projeveném světě je omezený a je zakončený
smrtí. Carpe diem je tedy jakousi druhou stranou mince obdobného latinského rčení
Memento mori („pamatuj na smrt“). Jedná se o úhelné kameny každého lidského života,
ať již si tuto skutečnost připustíme, či nikoliv.
„Intelektuální vývoj znamená v historii lidstva jeden z velkolepých triumfů. Pronikáme do
tajemství jaderné energie, jsme schopni vysílat kosmické lodě na Měsíc a prostřednictvím
vesmírných sond zkoumat všechny planety sluneční soustavy,“ … „Ale současně je nutno
konstatovat, že tyto supertechnologické zázraky slouží primitivním emocím a instinktivním
impulzům, jež se příliš neliší od popudů, které motivovaly lidi z doby kamenné.“
(Grof,2004)
106
Žijeme v moderní industriální společnosti, v době
rozkvětu vědy a převratných
vynálezů, které nám umožňují všestranné pohodlí
a hmotné zabezpečení.
Za poslední století jsme
v těchto oblastech učinili
tak ohromující kroky vpřed,
že předešlá staletí jsou
z tohoto hlediska zanedbatelná. Ovšem tento pokrok,
vycházející z karteziánsko-newtonského paradigmatu, který má příčinu ve
všeobecné racionalizaci
a rozvoji lidského intelektu,
má i své stinné stránky.
Předindustriální a starověké společnosti chápaly
člověka jako bytost nadanou
duchem a existenci, jako
cosi posvátného se skrytými
duchovními rozměry a hlubokým smyslem. Tyto kultury žily bohatým rituálním
a duchovním životem, který
měl umožnit hlubší vhled do
skutečnosti a zprostředkovat kontakt s tímto skrytým
duchovním poselstvím.
Současné akademické
vědní kruhy (nemluvím
o těch oblastech vědy, které se vědomě pohybují na
samém okraji poznaného,
jako je např. kvantová fy-
zika) se ve svém názoru na život a ve svém chování od
starověkých předindustriálních společností diametrálně
liší. Jejich východiskem je objektivní a měřitelná skutečnost, determinismus a kauzalita všech dějů ve vesmíru.
Rituály a život starověkých kultur považují za důsledek
primitivismu a nižšího stádia vývoje. Vědomí je podle
neurologie produktem fyziologických procesů probíhajících v mozku, život a inteligenci chápe jako víceméně
náhodné a bezvýznamné vedlejší produkty vývoje hmoty. Člověk je v tomto pojetí chápán jako zvíře nadané
schopností myslet, nebo jako vysoce strukturovaný stroj.
S holistickým pojetím lidského zdraví se setkáme snad →
107
c arpe diem
kafe 1/2009
→ pouze v lékařství národů východu, kde se
tradice ještě udržely. V současné západní
společnosti převládá vliv této mechanizující teorie a ostatní prokazatelné rozměry
lidského vědomí jsou důsledně přehlíženy,
což nám mnoho nadějí na hlubší a vážnější
zacházení s našimi životy nedává. Pobídky
Carpe diem, či Memento mori jsou pro většinu z nás pouhými prázdnými frázemi.
Před upotřebením
odšpuntovat
Uhaduji, co si většina lidí pod výše uvedenými rčeními představí: pobídka „užij dne“
je pro tuto většinu lidí pobídkou k jakémusi
„odšpuntování se“, které realizují rozličnými dosti nenápaditými způsoby, jež jim naše
industriální, technicky a ekonomicky zaměřená společnost v hojném množství nepokrytě nabízí, ba přímo sugestivně vnucuje,
ať již vezmu v potaz všeobecné bombardování reklamami, nebo obecný přístup společenských institucí k jedincům, které zbavuje zodpovědnosti za jejich vlastní život,
počínaje zdravotnictvím a politikou konče.
Naším krédem je osobní zisk a takzvaná
nezávislost, jejíž skutečnou podstatu jsme
nepochopili. Protože skutečná nezávislost
a svoboda tkví v respektování určitého řádu
věcí, nikoli v jeho opomíjení. V důsledku
naší ignorace či neznalosti zákonů, jimiž se
existence jako celek řídí, je nemyslitelné,
abychom byli skutečně schopni „užít dne“,
v těch pravých intencích.
Hrozící ekologická katastrofa, úpadek
rodinných vztahů, zánik duchovních hodnot, vysoké procento hladovějících a zbytečně umírajících, ztráta spojení s přírodou
108
a celkové odcizení jsou dokladem toho,
že žijeme v krajním neporozumění tohoto
řádu a takřka na okraji bytí, které ještě lze
nazývat lidským. Příčiny problémů, které
nám stojí v cestě, nespočívají ani v technologii, ani v ekonomice. Jejich zdrojem je neuvědomělá lidská mysl. „Je totiž nemožné
docílit zmírnění krize uplatňováním strategií, které vycházejí ze stejných ideologických
zdrojů, jako ty, jež danou krizi způsobily“
(Grof, 2004)
Stisknout minci pevně v ruce
Carpe diem a Memento mori nás vyzývá
k vědomému přístupu k životu ve světě
a k naplnění našeho bytí. Dosud málokdo
okusil tohoto „naplněného bytí“ a přeci,
přiznejme si, každý se občas ocitne v okamžiku, kdy cítí, že jeho život se odehrává
spíše na periferii, že není pánem svého
života, že není svoboden, že je stále čímsi
determinován a žije pod tlakem ať již světa vnějšího, nebo vnitřního. Jsme ochotni
a odhodláni to změnit? V pravdě svobodní
jsme. Máme zde sobodu volby. Alternativu vydat se buďto vpravo, nebo vlevo.
Stále máme před sebou možnost uchopit
do svých prstů onu minci, neutratit ji
lehkomyslně v obchodě za první barevný
střep, který po nás hodí svým laciným leskem, ale stisknout ji pevně v ruce a vkročit
do otevřeného prostoru – pod nohama
paměť Země, nad hlavou bezmeznost
Nebes... 
Luke Ramsey
Zdroj: www.lukeramsey.blogspot.com
109
lógr
kafe 1/2009
Vaud utekl
do Basileje:
zapírá dítě!
O
blíbený fejetonista, autor
a písmácký funkcionář
Vaud, si v posledních měsících prošel doslova peklem! Pronásledován šílenou fanynkou sparkie,
také známou jako MD nebo Mdu,
která oblíbeného doktora nejen na
písmáku vytrvale obtěžovala, byl
nakonec nucen změnit své bydliště.
Sparkie jej totiž navštívila až v Barceloně a chtěla po něm uznání otcovstí
jejího dítěte!!! Celá kauza vyvrcho-
Fam fatal, nebo
mužena kanál?
V
pondělí, ve večerních hodinách, naše redakce obdržela velice zajímavý telefonát! Oakbark, který si z pochopitelných
důvodů nepřál být jmenován, nám předal velmi zajímavou
zprávu. Podle něj je kontraverzní umělkyně a básnířka, publikující
dříve pod nickem dívka s mušlí či Disidentka poesie a konečně nejnověji wesen, muž!!! Této „ženě“ prý podlehla již více než desítka
písmáckých autorů (uveďme za všechny například nick TheEvilOne
nebo Miroslawek). Pokusili jsem se je s danou skutečností konfrontovat ale pánové se za svůj omyl stydí a odmítli se, všichni do jednoho, k intimním chvílím s Patrickem, alias Wessen, vyjádřit! Panové,
nedivíme se Vám. Musel to být pro Vás jistě šok!!! 
lila v době, kdy tento všemi
oblíbený autor konečně našel
své štěstí, rodačku z Hradce
Králové, Pohádkářku z pomerančových květů. To už ale
psychycky labilní sparkie neunesla a oběma autorům, nepokrytě vyhrožovala! Ze strachu
o holý život, opustil Vaud svoji
milovanou Barcelonu a odstěhoval se do Švýcarské Basileje, kde si jen těžko, v době
krize, hledá novou práci.
Přesto se vše obrací k lepšímu. Podle našich čerstvých
informací se Pohádkářka brzy
chystá za svým doktorem
a podle důvěryhodného zdroje
dokonce chystají svatbu! Takže nezbývá než popřát oběma
těmto vynikajicím autorům,
hodně štěstí a gratulujeme! 
Tajný Gigolo přímo
v redakci kafe!
O
serveru písmák se traduje, že je jakousi lepší seznamkou.
A tak není divu, že začal přitahovat i profesionály, bohužel
nejen z literárního odvětví. Jeden z takových skrytých „literátů“ se dokonce dostal až do redakce časopisu kafe! Příznačné je,
že mu připadla právě seznamka, v kuloárech se traduje, že na post
redaktora seznamky se dostal právě díky své profesi... Ano, řeč je
o Arminovi Tamzarrianovi alias deckartovi alias Alexandru Sovinském.
Zjistili jsme totiž, že pracuje v Chebu jako profesionální gigolo! Jeho
noční směny, které nenápadně vnucuje básnířkám jsou již všeobecně
známé. Z důvěrného zdroje máme i jeho šokující vyjádření, cituji
„Nebýt mé práce, byla by v kraji mnohem větší rozvodovost!“
Zeptali jsem se tedy Armina jestli jej jeho současná „profese“
naplňuje: „Ne, bohužel i tuto profesi postihla krize a výdělky jsou
mizerné, navíc jsem pernamentně nevyspalý a to se nehezky podepisuje na mé psychice... Hledám si novou práci!“ Armin se nám také
svěřil s tím, že Ženy, se kterými pracuje, se mu nelíbí: jsou prý příliš
konfliktní! Evidentně má své práce plné zuby. Jedno je ale jasné, pro
seznamku bude jistě přínosem! 
hudba
Elbow – The Seldom
Seen Kid
The Seldom Seen Kid, v pořadí čtvrté a zatím poslední studiové album anglické alternativní skupiny Elbow, vyšlo 17.
března loňského roku. A nezklamalo. Deska obsahuje
dvanáct kusů velmi inteligentní a příjemné kytarové hudby
s atmosférou skupině Elbow
vlastní. Vysoko posazený hlas
zpěváka a vůdčí osobnosti Elbow Guy Garveye a uměřené
hráčské výkony ostatních členů skupiny dávají dohromady
harmonický celek, ve kterém
nic neschází ani nepřebývá.
Typickou atmosféru podtrhují
neostré, zasněné, ale velmi
líbivé melodie v kombinaci
s většinou pomalejším tempem písní. Sečteno a podtrženo, skupina předvedla velmi
kvalitní a na poslech příjemné
album plné skvělých písní
a krásných melodií, přitom ale
vůbec nezavání podbízivostí
středního proudu. Elbow opět
ukázali, zač je toho loket.
Hodnocení: 85%
110
111
kafe 1/2009
Podepište!
Petice za vydání
katugira do
vlasti
V
šemi oblíbený písmácký kritik Katugiro nás kontaktoval s prosbou o pomoc!
Podle jeho slov je již čtvrtým měsícem
zadržován ve vazbě, v zemi vycházejícího
slunce, Japonsku! Po zkontaktování tamního
policejního úředníka jsme se dozvěděli, že
se zmíněný kritik pokusil o nezákoný převoz
dvou klokanů z Austrálie. Párek klokanů schovaný na záchůdcích objevila na palubě Airbusu
A324 cestující z Bhůtánu, šedesátiletá Aurora
Zoltánová. V domění, že jde o halucinaci, na
tuto skutečnost upozornila blonďatou letušku.
Ta sice uvěřila tvrzení Zoltánové, že jde o halucinaci, rozhodla se však, že nebude sedět
s rukama v klíně a vychutná si ten újezd až do
konce! Po dosednutí letounu na pevnou zem
Neuvěřitelné: dero nic
nechápe!
J
istě se Vám již stalo, že vaše pracně stvořené dílo, prošlo arénou, ba i dílnou, naprosto bez povšimnutí. Ani nám tato skutečnost neunikla a tak
jsme se tedy za Vás zeptali administrátora serveru písmák dera, jak je to
možné? Zaskočený a evidentně rozrušený admin nejdříve nechtěl o celé situaci
ani slyšet, prý má celou věc držet v tajnosti na výslovné přání majitele serveru
písmák, dasslera. Až po příslibu celého balení rumových pralinek nakonec promluvil.
„Nevím jak se to mohlo stát a kde je chyba... Prostě všechna díla která
mají v id číslu číslice 21, 13 nebo 4, se prostě nezobrazují nikomu jinému než
lógr
proto s úsměvem předala oba klokany zaměstnancům celní
správy. Poté již případ nabral rychlý spád: brzy ráno, na Nový
rok 1. 1. 2009 zazvonila u Katugirových dveří policie se dvěma
letenkama, napsanýma na dotyčného kritika a jeho manželku.
S jejich pomocí se údajně měli oba klokani dostat na palubu
letadla. Katugiro byl neprodleně zatčen.
Zadržovaného kritika jsem se písemně zeptali: „K čemu
Vám sakra měl být párek klokanů?“ A zanedlouho přišla
odpověď: „Vím, vypadá to divně, ale měl to být dárek k Vánocům,“ odepsal zdrcený Katu. Jelikož má prý alergii na psy
a bydlí ve velice nebezpečné japonské čínské čtvrti, potřeboval
oba vačnatce na ochranu svého pozemku. A hlavně měl klokany vždycky rád. Nyní čelí obvinění z pašeráctví! Australské
úřady již jednají s Japonskem o jeho vydání. Do případu se již
zapletla také česká vláda a česká frakce hnutí Greenpeace.
Jestliže se situace co nejdřív nevyřeší, je dost dobře možné,
že kauza Katugiro přeroste v mezinárodní konflikt. Dokud
se celá situace nezklidní a všechny zúčastněné státy si budou
Katugira přehazovat jako horkou bramboru, nemůže pochopitelně proběhnout ani soudní přelíčení. Petici za vydání tohoto
oblíbeného kritika zpět do vlasti a zároveň také za jeho návrat
na písmák, můžete podepsat na této adrese www.zaklokanakatugira.cz. 
jejich autorovi! Takže ostatní potencionální tipující a čtenáři, je prostě a jednoduše nevidí, zatímco zklamaný autor čeká na odezvu někdy
i celé týdny! Celá ta záležitost je politováníhodná, bohužel nemohu
přijít na to jak chybu systému odstranit. Jde o jakýsi bermudský
trojuhelník, ve kterém díla mizí. Jsem z toho úplně zoufalý! Chci
všechny uživatele písmáka ujistit, že dělám vše, co je v mých silách.
Dokonce jsem již kontaktoval sekretářku Billa Gatese, která mi přislíbila pomoc. Připádá mi, že jde o sabotáž,“ doplnil dero svou teorii,
vyděšeně se rozhlížeje po okolí. Po té, co jsme částečně v šoku předali
Derovi slíbenou krabičku s pralinkami, pobledlý admin zmizel, jako
by mu za patami hořel firewall. Slibujeme, že budeme celou kauzu
nadále sledovat. 
hudba
Burning Babylon –
Beat Beat Beat
Jednočlenné seskupení Burning Babylon, které tvoří skladatel a multiinstrumentalista
Slade Anderson, přišlo s poslední deskou v létě 2008. Anderson, který předtím dlouho
působil jako kytarista v různých metalových a punkových
kapelách v Bostonu, vytvořil
tento projekt roku 1998, aby
prozkoumal i jiné hudební
styly. Hudba Burning Babylon
vychází z klasického jamajského reggae a je silně ovlivněna
moderním elektronickým dubem. V obou těchto stylech se
Anderson cítí nejspíše velice
dobře, protože výsledkem je
poměrně zdařilá kombinace
těchto stylů, kterou si mohou
oblíbit jak příznivci moderní
taneční hudby, tak ortodoxní
rastamani a vyznavači reggae.
Podle mého názoru – to nejlepší, co v daném žánru v současnosti vzniká.
Hodnocení: 80%
112
113
Dojčenie pivom!
Extrémisté opět
v ulicích
N
epokoje na písmáku přerostly v otevřený konflikt!
Ve středu 15. 4. se střetli neopísmáci pod vedením
Chrousta a Norska s gangem Pišty Hufnágla, kterému se odnepaměti říká Hovada kolem Pišty. Neohlášenou akci jistila policie české republiky, která dostala hlášku od nejmenovaného ptačího zdroje. Celý konflikt vyvrcholil před budovou Art Klinika Orchestra v Jindřišské
ulici po deváté hodině večer. Přestože vzduchem létalo
pár facek a nadávky toho nejhoršího druhu, policii se srocený a kopající dav povedlo velmi rychle rozehnat. Podle
Petrucha se
svlékla, manžel zuří!
P
hudba
lógr
kafe 1/2009
mluvčího policie, Siggiho, byl Pišta Hufnágl zadržen přímo na místě a po té odveden
na policejní stanici. Norska vyčmuchal
policejní pes schovaného s pozorovatelem
v blízkém kontejneru. Na celý případ uvalila policie informační embargo, další informace podá až po řádném prošetření celého
případu. Pokoušeli jsme se zmocněného
policistu uplatit redakčním kapitálem, ale
ři náhodném listovaní erotickým časopisem Playdoy utrpěl čerstvě ženatý redaktor našeho časopisu Jinovata doslova šok! V odhalené modelce pózující na slonu africkém
poznal slovenskou autorku, publikující svou prudérní poesii na
serveru písmák, Petruchu! Aby nedošlo k omylu, okamžitě jsme
zavolali Petrusche domů, ale telefon nám vzal její velmi rozčilený
manžel: „Ako ste sa to dohmátli, hovniaci?! Radodajka jedna!
Chcel som, aby to ti parchanti sťahli, lenže majú podpísanú
zmluvu ... já ju snad zábijem, ta ostůda! A co tomu povie mamička??“ Po té se pan manžel rozvzlykal a do telefonu se nám zhroutil: „požiadam o rozvod“ šeptl zničeně, než nám položil telefon.
Pro jistotu jsme zkontaktovali přímo Petruchu mailem, jestli
se nám může k fotografiím vyjádřit. Odpověděla nám ještě ten
den: „A čo ako? Mladá som len raz a ta dovolenka v Zimbabwe,
bohužel nás ihned poté uplatil také. Zřejmě
má strach z dalšího nedovoleného srocování písmácké komunity.
Celá situace je o to smutnější, že zadrženému kritikovi, Pištovi Hufnáglovi, se
teprve před pár měsíci narodila dcerka. Jak
ta se vyrovná s kriminální minulostí svého
tatínka?! zeptali jsme se psychologa Johanna Volfganga Amadoviče. „Následky svojho
nezodpovedného správania si ponesie
nielen recidivista Hufnágel, ale pochopiteľne aj celá jeho rodina, hej, vrátane malé
dcerky, však viete ako znajú byť deti zlé.
Už v škôlke sa môže s týmto stretnúť a pod
vplyvom ústrků a drbu z malej Valerie vyroste pravdepodobne rovnaký výtržník ako
je jej otec, hej? Bez ohľadu na nepodložené
správy, že jej nezodpovědný tatínek dokrmuje po dojčenie pivom ... „
čo mi ten časák zacvakal za to stála,
starajte sa radšej o svoje seschlé zadky!“ Podotýkáme, že fotografie v časopisu jsou sice velmi odvážné (na
ženu jejího věku), ale musíme uznat,
že vkusné. Podle Plydoye si na jejich
kvalitu dohlédla Petrucha sama,
ten nápad s chobotem byl údajně
také její. Playdoy nám rovněž sdělil,
že pokud by se pro nafocení, třeba
i méně odvážných snímků, rozhodla
třeba černá lovkyně, raja nebo Markéta, byl by honorář mnohem vyšší!
Dotyčné dámy již údajně byly osloveny. Nechme se tedy překvapit! 
The Dresden Dolls –
No, Virginia…
Další hudební kus původem
z Bostonu. Duo The Dresden
Dolls tvoří zpěvačka a klavíristka Amanda Palmer
a bubeník a kytarista Brian
Viglione, styl kapely bývá
označován jako „kabaretní punk“. No, Virginia…
není obvyklým studiovým
albem, ale kompilací demo
nahrávek a skladeb, které se
nevešly na předchozí alba.
I když se v rámci diskografie
Dresden Dolls jedná spíše
o druhořadý kus a studiovým albům může konkurovat jen stěží, obsahuje několik vynikajících písní (např.
The Kill, Ultima Esperanza
nebo skvělou demoverzi
písně The Mouse and the
Model), díky kterým desku
určitě stojí za to slyšet.
Hodnocení: 70%
114
115
studený k afe
kafe 1/2009
Publikujte u nás
Kolekci básní
Povídku
Exkluzivně
V každém čísle bude publikována jedna
vybraná kolekce, či celistvá ukázka ze
sbírky jednoho vybraného autora,
který nám své dílo zaslal na mail
[email protected]. K vybrané kolekci básní budou vytvořeny exkluzivní ilustrace,
dále bude publikována kritika a rozhovor
s autorem. Z těch nejlepších zaslaných,
ale nepublikovaných příspěvků otiskneme v samostatné rubrice několik ukázek
s krátkým komentářem.
V každém čísle bude publikována
jedna vybraná povídka jednoho vybraného autora, který nám své dílo
zaslal na mail [email protected].
K vybrané próze budou vytvořeny
exkluzivní ilustrace, dále bude
publikována kritika a rozhovor
s autorem. V současnosti se pokoušíme zajistit, aby pro nás
kritiku sepsal jeden velmi známý
spisovatel.
Časopisu kafe bude ctí publikovat exkluzivně
kolekci básní či povídku od zkušeného autora,
který se zaváže tento svůj text poprvé publikovat právě v našem časopise. Pokud máte zájem
takto u nás publikovat, zašlete nám své dílo na
mail [email protected] a do těla mailu napište,
že je text určen k exkluzivní publikaci.
kafe 1/09
silný kulturní časopis
www.ekafe.eu
e-mail: [email protected]
a gr afik a:
Šéf projektu:
Jožka Gabriel
Lukáš pozorovatel Hrdý
Titulk a:
Šéfredaktor a editor:
Nikkarin
Tomáš Jinovata Gabriel
Ilustr ace:
Obr azová redakce
Emil Grafik Sláma
Jinovata, Zdeněk Lyryk Horner Karel sampo 1 Zahradník
Arthur Chyba
Korektoři:
Próza:
malinka_hvezdinka
Winter, pozorovatel
Zámotek, Jinovata
Tragicus
Marketing:
Kultur a:
pyšná princezna
Markéta, raja, Sydian
Spř átelené weby:
web:
písmák
M. V. Jung
Esprit
Poezie:
116
Pokud máte jakékoli postřehy k časopisu, ke konkrétním článkům nebo nám chcete cokoli říci,
neváhejte a napište na mail [email protected]
Přijďte se
podívat
na náš web
N
aše internetové stránky
www.ekafe.eu jsou mnohem více, než-li jen domovskou stránkou časopisu
Kafe. Recenze knih, filmů, hudby,
aktuality ze světa literatury, upoutávky na kulturní akce, videozáznamy
autorských recitací, audiozáznamy
zhudebněných textů, to vše a mnoho
dalšího můžete na našem webu nalézt.
V budoucnu se plánujeme dynamicky
rozpínat do všech stran a zákoutí nejen
internetové kultury. Těšíme se na Vaši
návštěvu. 
6. 6.
2009
bílá místa v akvarelu zve do divadla Komedie
na kulturní akci časopisu Kafe
117

Podobné dokumenty

Thesis

Thesis přízvukem víceslabičného slova (taktu) zde byla chápána jako nesystémová odchylka a tyto pozice tak představovaly základní kritérium pro odlišení jednotlivých rozměrů, resp. pro odlišení realizací ...

Více

kniha Postavy a svety

kniha Postavy a svety Z jistého – byť jistě pochybeného – hlediska je Scobieho závěr jedině možný. Živí pro mrtvé většinou netruchlí dlouho. Je třeba jisté odvahy, abychom si přiznali, že pro milujícího – myslím tím ovš...

Více

11/2005

11/2005 Win2000/XP 77.72 WHQL 2000/XP nVIDIA ForceWare Drivers Win2000/XP 77.72 WHQL 64bit nVIDIA ForceWare Drivers Win2000/XP 77.72 WHQL 9x/Me nVIDIA ForceWare Drivers Win2000/XP 78.01 WHQL 2000/XP Sound ...

Více

48/2009 - Psí víno

48/2009 - Psí víno Špecián, který je pozoruhodným poetickým prozaikem. Paní Lenka Daňhelová spolu s Peterem Kuharem pro vás připravili rozhovor s významnou chorvatskou básnířkou a prozaičkou Tatjanou Gromačou, který ...

Více

52/2010 - Psí víno

52/2010 - Psí víno pleonasmus“ nebo „4. Zpěv – zamyšlení nad tragikou lidského osudu“ a papouškovat tyto fráze u pololetního zkoušení. Bohužel mám pocit, že z výkladu oné „lyrickoepické básně“ jsem si opravdu odnesl ...

Více

Zbraně 06 (formát pdf)

Zbraně 06 (formát pdf) přírody a vyblbnou se tam. Hodně si sem chodí pro výbavu lidi ze skautských oddílů, takže naše prodejna nemá jen militantní zaměření. To v žádném případě.“

Více