docstáhnout - Slovanský výbor ČR
download 
Stížnost Transkript
stáhnout - Slovanský výbor ČR
Svût si dÛstojnû pfiipomnûl Den vítûzství nad fa‰ismem SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Zakladatel profesor Ing. Břetislav Chvála, doktor technických věd (DrSc.) MĚSÍČNÍK SLOVANSKÉHO VÝBORU ČR ROČNÍK XVIII ČÍSLO 188, ČERVEN 2015 CENA 10 Kč Zeman a Fico uctili v Moskvû památku rudoarmûjcÛ padl˘ch pfii osvobozování âSR Po Rudém námûstí pochodovali vojáci deseti zemí, poprvé i oddíl ãínské armády, Indie a Srbska ● Putin vysoce ocenil váleãné zásluhy v‰ech zemí protihitlerovské koalice ● Pfiítomen generální tajemník OSN Pan Ki-mun ● Pietní shromáÏdûní na mnoha místech âeska ● Na Ol‰anech i Sobotka PRAHA (redakce Slovanské vzájemnosti) – ByÈ rÛzn˘mi formami, ale dÛstojnû si Evropa v kvûtnov˘ch dnech pfiipomnûla 70. v˘roãí Dne vítûzství protihitlerovské koalice nad nûmeck˘m fa‰ismem. Grandióznû to uãinila pfiedev‰ím Moskva obfií vojenskou pfiehlídkou na Rudém námûstí za úãasti armád deseti zemí, poprvé i s oddíly âínské lidové osvobozenecké armády a také armád Indie, Srbské republiky a Mongolska a za pfiítomnosti generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna i dal‰ích zástupcÛ tfií desítek zemí. Památce rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa se poklonil v Moskvě prezident ČR Miloš Zeman a premiér SR Robert Fico. S oběma se setkal i prezident Ruské federace Vladimir Putin. Putin se Zemanovi věnoval asi hodinu. Rozhovoru byl přítomen kancléř Vratislav Mynář, prezidentův poradce pro otázky energetiky Martin Nejedlý, z ruské strany ministr zahraničí Sergej Lavrov a Putinův poradce pro zahraniční politiku Jurij Ušakov. Zeman využil této příležitosti, aby upozornil na „zamrzlou“ českou pohledávku, která vznikla při stavbě paroplynové elektrárny v Salechardu na Sibiři a činí několik miliard korun. Pomoc s rozmrazením pohledávky Putin přislíbil. Putin vyjádřil potěšení ze Zemanovy účasti. Řekl mj.: „V Evropě jsou ještě politici schopní otevřeně vyslovit svůj názor a hájit své postoje.“ Zeman často kritizuje západní sankce a zopakoval to i v Kremlu. Putin mu předestřel ruský pohled na situaci, a to, že je pro dohody Minsk II „do posledního písmene“. Vyjádřil naději, že dojde k decentralizaci Ukrajiny tak, aby každý region měl určitou míru relativní samostatnosti. Vyslovil se také pro ukrajinskou neutralitu. Přece jen přehlídka u televizoru Zeman navštívil Moskvu, nehledě na mocný tlak české pravice a využil moskevské návštěvy také k osobním setkáním se šéfem OSN i hlavami mnoha států, mj. Čínské lidové republiky. Samotnou přehlídku na Rudém náměstí pak Zeman a Fico se zájmem zhlédli u televizoru. Většina členů Evropské unie pozváni do Moskvy nepřijala vzhledem k angažovanosti Ruska v ukrajinském konfliktu. Oheň a síru dštila proti Zemanově cestě zejména Česká televize, byly však i výjimky. Jednou z nich je český historik doc. Jan Němeček, který v Právu 9. května napsal: „Cestu prezidenta, který chce vzdát poctu sovětským vojákům padlým v druhé světové válce, považuji za akt elementární slušnosti a za výraz díků za osvobození naší vlasti, za kterou padlo na 140 000 vojáků Rudé armády a přes 400 000 jich bylo raněno.“ Moskevská vojenská přehlídka ukázala mnohé nové zbraně ruské armády, dokonce i mezikontinentální balistické rakety označené jako JARS. Pocta protihitlerovské koalici Novinkou moskevských oslav Dne vítězství byla jejich občanská část s pochodem tzv. Pluku nesmrtelných – v tomto zástupu šlo asi 300 000 lidí s portréty svých příbuzných, kteří bojovali či dokonce padli. V jejich řadách se objevil i Putin s fotografií svého otce v námořnické uniformě, těžce raněného ve válce. Spolu s Plukem nesmrtelných vznikla na Rudém náměstí a v jeho okolí téměř Prezidenta Zemana pfiijal v Kremlu 9. kvûtna prezident Putin půlmilionová manifestace. Z diváckých ochozů na Rudém náměstí pronesl před přehlídkou Putin krátký projev, v němž poděkoval vojákům, kteří nesli hlavní tíži války proti německému agresorovi, poděkoval jim za válečné úsilí, jež vyvrcholilo dobytím Berlína. Poděkoval také lidu USA, Velké Br itánie a Francie za jejich př íspěvek k vítězství. Děkoval i lidu dalších zemí, které se podílely na boji s fašismem. Připomněl, že principy poválečného uspořádání jsou stále více narušovány. Žádal proto globální bezpečnost bez vojenských bloků. Řekl dále: „Naším společným úkolem se musí stát vypracování systému rovnoprávné bezpečnosti odpovídající soudobým hrozbám, jenž bude vybudován na regionálním a globálním základě mimo vojenské bloky.“ Německé demokraty zastupovala – byť o den později – kancléřka Merkelová, Moskvou pro‰el 9. kvûtna i „pluk nesmrteln˘ch“ – ru‰tí obãané s portréty sv˘ch blízkterá se s Putinem přišla poklonit k hro- k˘ch padl˘ch nebo ranûn˘ch ve válce bu neznámého vojína. Pietní shromáždění ke Dni vítězství se konala na mnoha místech Česka. Na pohřebišti na Olšanech položili věnec premiér Sobotka i další ústavní činitelé. Sedmdesát let V čer vnu, až vyjdou tyto ř ádky, a snad už utichnou emoce poplatných politiků a médií spojených se 70. výr očím Dne vítězství nad fašismem. J e potěšitelné, dle sdělení našich členů, že se ony prosté vzpomínky u památníčků a hrobů v českých městech a obcích bez nich obešly. Nechyběli členové Českého svazu bojovníků za svobodu. Ti již 4. května uspořádali ve spolupráci s Ministerstvem obrany ČR a Generálním štábem AČR slavnostní setkání účastníků Květnového povstání českého lidu. Nošením dříví do lesa by zde bylo opakovat vystoupení zástupců Senátu, Poslanecké sněmovny, Magistrátu hl. města Prahy a dalších. Mnohem zajímavější byly vzpomínky a myšlenky, jež zazněly v následných besedách u stolů. Třeba, zda se někdo dnes zamyslí, kde a jak chyběly ty miliony obětí při obnově zpustošených zemí. Starý veterán vyprávěl, jak v Moskvě vyčinil chlapíkovi u kompresoru, sledujícímu povýšeně starší ženu se sbíječkou. „Já mašinist,“ sdělil mu prý hrdě. „Tak si mohli po válce ‚maršálové‘ za louží nabízet své plány“, hořce konstatoval další. Naše ohlédnutí za první letošní květnovou polovinou věnujeme prostým faktům s vírou, že poctivě uvažující těch tří generací, proživší tři čtvrtiny století bez válečné vřavy, si z toho, co viděli, slyšeli a četli, vyberou realitu. Tou jsou bezesporu tradiční vojenské přehlídky, které se konají v Moskvě 9. května na počest porážky nacistických vojsk a jejich spojenců, které se staly za dlouhé roky každoroční pietou. Rudá armáda během Velké vlastenecké války uspořádala pouze jednu vojenskou přehlídku dne 7. listopadu 1941 tradičně na počest výročí Říjnové revoluce. Šlo o manifest, neboť nedaleko od sovětského hlavního města právě probíhala bitva o Moskvu, většina vojáků a tanků odcházela či odjížděla z této přehlídky přímo na frontu. Příprava této vojenské přehlídky probíhala ve velmi přísném utajení. Přehlídka vítězství ve Velké vlastenecké válce se na Rudém náměstí konala dne 24. června 1945, kdy skončila druhá světová válka v Evropě. Její součástí bylo odhazování ukořistěných válečných praporů a bojových zástav německého wehrmachtu. Symbolicky prošlo těmito místy po 70 letech 16 000 synů, vnuků a pravnuků tehdejších vítězů. Přes bojkot západních státníků tam přijelo 27 prezidentů a premiérů Číny, Indie, Jihoafrické republiky, Venezuely, Vietnamu, Kuby, Zimbabwe, Mongolska, Bosny a Hercegoviny, Srbska, Makedonie, Kypru, Ázerbájdžánu, Arménie, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, Tádžikistánu, Běloruska. Mezi hosty byl generální tajemník OSN Pan Ki-mun. (Pokračování na str. 4) Pfiíteli Ka‰pare, máte pravdu! Čtenář Václav Kašpar upozornil redakci, že v květnovém čísle jsme pochybili, když jsme v textu Na garmošku zahráli na 1. straně uvedli jako autora F. Hrubína, zatímco jde o úryvek písně, na níž se podíleli Vilém Závada a Václav Dobiáš. Pisateli děkujeme, čtenářům se omlouváme. (zh) V‰em, v‰em, v‰em! Na den 4. července v 9.30 hodin svoláváme CELOSTÁTNÍ SHROMÁŽDĚNÍ do Politických vězňů 9, Praha 1, místnost 76 / 1. patro. Ostrava uspofiádala vítání rudoarmûjcÛ na Sokolské tfiídû (Foto âTK – Adolf Horsinka) KniÏní novinky ke Dni vítûzství Vydavatelství Futura vydalo 1. května v českém překladu knihu Banderovci, kterou před časem napsal na Slovensku spisovatel a později ministr zahraničních věcí ČSSR Bohuš Chňoupek. Jde o svrchovaně poutavé svědectví o konci druhé světové války na Ukrajině, v Polsku a na Slovensku – o vojenských akcích teroristických band stoupenců válečného zločince Stěpana Bandery. Kniha vyšla původně na Slovensku, ale její české vydání bylo po převratu v jednom českém nakladatelství ostudně rozmetáno. Díky autorově rodině, zejména dceři Bohunce BojanovskéChňoupkové – se dnes toto významné dílo bohudíky vrátilo na český knižní trh. Ottovo nakladatelství vydalo v květnu téměř souběžně v českém překladu knihu Stalin, krev a sláva, která měla v Rusku už osm vydání. Jejím autorem je ruský historik prof. Svjatoslav Jurjevič Rybas, kterého při představení knihy v Praze ředitel Ottova nakladatelství Vlastimil Svoboda představil jako jednoho z nejobjektivnějších současných ruských historiků. Poměrně objemnou knihu přeložil ing. Miloš Hodač, CSc. Knižní novinka obohacuje český knižní trh velice otevřeným životopisem J. V. Stalina a analýzou jeho významného podílu v historii slavné Velké trojky vítězných velmocí ve válce s fašismem. Prezentace této novinky se v Praze zúčastnil i předseda SV ČR Jan Minář. (zh) 2 SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST 188/2015 U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA ● U NÁS DOMA Poklona padl˘m rudoarmûjcÛm na Ol‰anech Devátého května se konalo pietní shromáždění na pražských Olšanských hřbitovech u pomníku sovětských vojáků na Čestném pohřebišti, které svolala KSČM. Zahájila je poslankyně Marta Semelová recitací básně Jevgenije Jevtušenka Chtějí Rusové válku? Pražané tímto aktem důrazně demonstrovali také odmítnutí účelové změny státního svátku – Dne osvobození – z devátého na 8. květen. Místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Vojtěch Filip na tomto posvátném místě vyzdvihl nehynoucí zásluhy padlých sovětských vojáků na osvobození Československa, jež nelze zpochybnit. Filip přitom kriticky poukázal, že „i dnes jsou lidé, kteří nejsou ochotni se poučit z války. Bylo by vhodné připomenout si slova vnuka Winstona Churchilla, který prohlásil v britské televizi, že právě Rudá armáda nesla na svých bedrech největší tíži boje proti fašismu. Téměř 25 milionů mrtvých sovětských lidí dokazuje, kdo rozhodl druhou světovou válku.“ Kromě u Památníku sovětských vojáků položili Pražané květiny rovněž u Památníku obětem Pražského povstání, bulharských vojsk, 1. čs. armádního sboru v SSSR a u pomníku padlých vojáků spojeneckých vojsk. Věnce u památníku rudoarmějců na Olšanech položili 11. května také vládní a ústavní činitelé ČR. Uctili památku lidí, kteří padli v bojích o hlavní město před 70 lety. Věnec vděčnosti hrdinům tady spočinul i od Slovanského výboru ČR, který sem položili jeho předseda Jan Minář a vedoucí sekretariátu SV Eva Holečková. Premiér Bohuslav Sobotka zde řekl, že největší podíl na osvobozování Československa v letech 1944 a 1945 měla Rudá armáda, kdy přitom zahynulo více než sto tisíc jejích vojáků. Jejich památce i dalších bojovníků za osvobozování Prahy se poklonili též zástupci Ruska, Běloruska, Kazachstánu, Arménie a Ázerbajdžánu. Na Velvyslanectví Ruské federace v Praze se týž den uskutečnila recepce ke Dni vítězství, kterou prolnuly výzvy proti přepisování dějin. To shodně zaznělo ve slovech jak ruského velvyslance Sergeje Kiseljova, tak i předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Jana Hamáčka. JAN JELÍNEK Také zástupci SV âR Eva Holeãková a Jan Mináfi se poklonili památce sovûtsk˘ch osvoboditelÛ na Ol‰anech (Foto – autor) Pocta hrdinÛm války na praÏském Vítkovû Den vítězství spojenců ve druhé světové válce, nejstrašlivější pohromě lidských dějin, v níž krvavá jatka byla ukončena před 70 roky, a osvobození Československa od nacistického zotročení, vzpomněli její občané na mnoha místech České republiky. Osmého května před Národním památníkem na pražském Vítkově tak učinili váleční veteráni, pamětníci, političtí a vojenští představitelé v čele s prezidentem Milošem Zemanem. Položením věnců a minutou ticha uctili oběti války. Tradiční pietní akt doprovodila státní hymna. Vojáci Armády ČR pak na Čestný dvůr památníku za zvuku husitského chorálu Ktož sú boží bojovníci přinesli historické armádní prapory. Zaburácely i salvy čestné stráže. Nad hlavami lidí přeletěly vrtulníky, zanechávající za sebou chvost v barvách naší národní trikolory, jež následovaly další letouny. Prezident republiky také při příležitosti státního svátku povýšil tři veterány druhé světové války – Alexandra Beera, Mikuláše Končického a Jaroslava Klemeše – do hodnosti generálporučíků. Bojovníky za svobodné Československo uctili týž den i poslanci KSČM Miloslava Vostrá, Stanislav Grospič a Jan Klán s obča- ny u Památníku Vojna u obcí Slivice a Milín na Příbramsku, kde padly poslední výstřely války na evropském kontinentě. Odkaz prezidenta ČSSR a armádního generála Ludvíka Svobody v roce nedožitých 120. narozenin tohoto velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR, uctili občané u jeho hrobu na hřbitově v Kroměříži. Ještě předtím proběhly pietní a vzpomínkové akty u Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech, na kobyliské střelnici, kde hitlerovci popravovali české vlastence, na pohřebišti padlých sovětských vojáků a pražských barikádníků ve Vokovicích. JAN JELÍNEK Budeme bojovat za sochu mar‰ála Konûva Maršál Sovětského svazu Ivan Stěpanovič Koněv, který velel 1. ukrajinskému frontu, se podílel na osvobozování Prahy, když tanková vojska generálů Leljušenka a Rybalka ji zachránila před zničením. Prohlásil to místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR Vojtěch Filip 7-. května na vzpomínkovém aktu v pražských Dejvicích na náměstí Interbrigády u Koněvovy sochy, který uspořádal Krajský výbor KSČM Praha za účasti jeho předsedkyně, pražské zastupitelky a poslankyně Marty Semelové, předsedy Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslava Vodičky a jeho místopředsedy Emila Kulfánka, předsedy Slovanského výboru ČR Jana Mináře a dalších hostů, kteří položili k maršálově pomníku kytice. V době 70. výročí osvobození si připomínáme nejen 50 milionů obětí války, ale i jednotlivých vojáků Rudé armády a 1. československého armádního sboru, vojáků polské a rumunské armády, připomínáme si naše partyzány, vězně v koncentračních táborech a všechny ty, kteří prošli hrůzami války, zdůraznil Filip. Vyslovil přitom úvahu o tom, jak těžké rozhodování měl Koněv, který nakonec s vojáky nelámal odpor nacistů bombardováním Prahy, aby nezničil její cenné historické památky. I když jeho rozhodnutí stálo mnoho životů jak rudoarmějců, tak i Pražanů, bojujících na barikádách, tak přesto v dané velmi složité situaci bylo nejšetrnější. Filip rázně odmítl hanění a zpochybňování Koněvových historických zásluh. Podtrhl, že Koněv byl nositelem řady nejvyšších vyznamenání spojenců – například Řádu Čestné legie od francouzské vlády nebo řádů, udělených mu Spojenými státy americkými a Velkou Británií. Místopředseda vyzval přítomné, aby mládež seznamovali s pravdou historie, aby se naplnila slova, napsaná na Piskarevském hřbitově v někdejším Leningradě, kde lidé za kruté blokády prokázali obrovské hrdinství: Nic nesmí být zapomenuto, nikdo nesmí být zapomenut. Předseda ČSBS J. Vodička tvrdě pranýřoval ty zlovolníky, kteří se snaží, aby maršál Koněv zmizel z dejvického prostranství. My budeme bojovat za to, aby maršál shlížel z tohoto místa na další generace. Odklizení Koněvovy sochy by bylo vůči němu jako čestnému občanu Prahy, jímž se stal 6. června 1945, neuctivé! Vodička uvedl, že při osvobozování Prahy zemřelo kolem tisícovky rudoarmějců za náš život. A varoval: Národ, který se nestará o své hrdiny a který si nepamatuje svoji historii, tak si ji musí zopakovat. A to bychom nechtěli! JAN JELÍNEK Trapná cenzura Komentujeme Čas od času nás ČT 24 verbálně ujišťuje o své aktuálnosti, vyváženosti. objektivnosti. Názorným příkladem pravého opaku nám předvedli vedoucí pracovníci České televize a figuranti dvouhodinového bloku při příležitosti vojenské přehlídky v Moskvě na počest 70. výročí porážky fašismu. V nervózní atmosféře čišící z obrazovky, moderátorem počínaje, přes prověřené historiky. Místo přehlídky diváci za své koncesionářské peníze poslouchali povídání zpravodaje M. Karase, které mohlo být klidně zařazeno v průběhu dnů oslav. Stejně tak i sentence hostů. Občas jsme v malém formátu vpravo na obrazovce cosi z přehlídky zahlédli, dolní část trvale kryla tlustá modrá lišta. Do debaty historiků nám občas objevně sdělil moderátor, že v centru Moskvy probíhá vojenská přehlídka. „Obávaný“ projev prezidenta Putina byl po uvítání ustřižen. Moderátor nám sdělil, že se k projevu ještě vrátíme. Slib splnil – na liště se objevila z projevu jedna věta. Správně však připomněl, že občas na obrazovce je „trochu vizuální doprovod“. Občas totiž svítilo ŽIVĚ. Jinak mrtvo. Při analýze by bylo zajímavé zjistit poměr mezi „Živě“ a mrtvě. Byly i světlé okamžiky. To, když histor ik Emil Vor áček př i téměř odebr aném slovu vyslovil to nejpodstatnější – že bez bojujících zaprášených vojáčků bychom tu dnes nebyli. Asi jako jeden z mála dnešních vědátorů, jakobybadatelů i komentátorů ví, co bylo jednání fašistů Heydricha, Eichmanna a dalších ve vile ve Wannsee o konečném řešení židovské, ale i slovanské otázky, tedy fyzické likvidaci. Nějak jsem nepochopil, proč předtočený rozhovor s příslušníkem 1. československého armádního sboru v SSSR plk. Mikulášem Vondráčkem musel být zařazen do přehlídky. Určitě by pro svou závažnost mohl být prezentován jindy. Potěšilo mě, že se na obrazovce objevil známý a velice erudovaný komentátor Jan Petránek. Jeho objektivní vidění současného dění ostře kontrastovalo s předchozím děním ve studiu. To on nás také informoval, které zahraniční jednotky pochodovaly na Rudém náměstí. Jeho protějškem byl Tomáš Klvaňa, dlouhodobě zastupující americké zájmy v ČR (radar, americké školení, v pořadu Máte slovo bez důkazů vykřikoval cosi o zvěrstvech sovětské armády, a teď je i komentátorem!). Lidem v západních Čechách po válce neuniklo někde okupační chování amerických velitelů i značný nárůst malých černoušků. Dvouhodinový blok splnil svůj účel: vlk se nažral a koza zůstala celá. A zklamaný divák? Ve večerním zpravodajství na Nově viděl na c e l é obrazovce více než dopoledne na ČT 24. PAVEL NOVÁK Miliony sovûtsk˘ch vojákÛ zachránily svût pfied katastrofou VĚČNÁ SLÁVA HRDINŮM KVĚTNOVÉHO POVSTÁNÍ ČESKÉHO LIDU. JIŽ NIKDY LIDICE, LEŽÁKY, PLOŠTINA! ZA LIDSKÁ PRÁVA NA CELÉM SVĚTĚ. NEPŘEPISUJTE DĚJINY, BRAŇME PRAVDU. BENEŠOVY DEKRETY – TRVALÁ PLATNOST. JEN ZŮSTANE-LI NAŠE POHRANIČÍ ČESKÉ, ZŮSTANE ČESKOU I CELÁ NAŠE VLAST. Tyto nápisy na transparentech promlouvaly nad hlavami stovek občanů v hlavním městě České republiky na náměstí Jana Palacha (dříve Krasnoarmějců) 9. května v poledních hodinách, kteří se tady sešli na mírové manifestaci proti násilí, fašismu a válce. Uspořádaly ji Národní a Pražská rada Klubu českého pohraničí (KČP), Krajský výbor KSČM Praha a vlastenecké organizace při příležitosti 70. výročí osvobození Prahy sovětskou Rudou armádou. Milan Richter, předseda Národní rady KČP, v projevu připomněl, že na tomto náměstí byli krátce po osvobození pochováni rudoarmějci, kteří položili životy za naši svobodu v posledních hodinách války. A že kousek odtud v zatáčce na Klárově zvěstuje pamětní deska oběť gardového poručíka Rudé armády Gončarenka, jehož tank číslo 23 přijel do Prahy jako první a byl zasažen smrtící fašistickou střelou. A přitom tak toužebně ho čekali doma. Stejně tak čekali blízcí i dalších devět milionů sovětských vojáků, kteří zachránili svět před katastrofou. Richter kriticky poukázal, že se najde u nás dost těch, kteří památku osvoboditelů hanobí – ať již to jsou novodobí pseudohistorici či politici, ukazující svůj podlý charakter. „Říkají si elita českého národa. PráPrvní stránku rubriky U nás doma rediguje Zdeněk Hoření, druhou Jan Jelínek. vem byli označeni za pražskou kavárnu.“ Odsoudil „pokřivenectví těch, kteří přenášejí veškeré uznání do Plzně jen americké armádě, ačkoliv se dobře ví, že Rudá armáda osvobodila více než 80 procent našeho území. Právě ona to byla, která do posledních vteřin války sváděla tvrdé boje. A jestliže dneska vyzdvihujeme roli Rudé armády a generalissima Josifa Vissarionoviče Stalina, tak si toto ocenění více než zaslouží,“ zdůraznil Richter. „Současně říkáme, že si vážíme boje spojeneckých armád antihitlerovské koalice, že navždy zůstanou v našich srdcích jména bojovníků 1. československého armádního sboru pod velením generála Ludvíka Svobody i těch vojáků, kteří přišli ze Západu. Naši lidé žijící v pohraničí, pokládají kytice a věnce také na místa, kde padli spojenečtí vojáci. Toho jsme se ale nedočkali od elit českého národa! My, prostí lidé, chápeme, že elita je člověk, který bojoval a pokládal život za vlast, člověk, který ve své zemi čtyřicet let poctivě pracoval a budoval spravedlivé společenství. Elity jsou pro nás ti, kteří chránili na hranicích a ve vnitrozemí bezpečnost našeho národa.“ Přímý účastník Pražského povstání Jan Turek, předseda Vlasteneckého sdružení antifašistů, uvedl, že signálem k vzplanutí Povstání českého lidu byl 1. květen 1945 odpor proti hitlerovcům v Přerově, krvavě potlačený. Zapojilo se do něho na 250 měst a obcí a 95 partyzánských oddílů a skupin. Jen v Praze vyrostlo z 5. na 6. května 1600 barikád a na přístupech k ní dalších 200. O krutosti boje ve městě na březích Vltavy svědčí 8000 padlých a zavražděných českých vlastenců, včetně mnoha žen a dětí. Jan Turek také doplnil, že v Čechách bylo zajato 860 tisíc německých vojáků a zničeno 122 divizí. Senátor Jan Veleba vyslovil hold osvoboditelské roli Sovětského svazu a 9. květen 1945 dle něho znamenal záchranu českého národa před záhubou. „To je třeba si navždy zapamatovat a postavit se těm, kteří by na to chtěli zapomenout a přepsat dějiny. derou se na scénu a jsou ve státní správě, v politice, v médiích,“ poukázal senátor. V této spojitosti se zmínil o bývalé ministryni současné české vlády Válkové, která prohlásila, že se za protektorátu toho tolik nedělo a též o výroku vysokého vládního úředníka Bartušky, schvalujícího upalování a zabíjení lidí v Oděse. „Fašismus má mnoho tváří a podob, není spojen jen s národem německým, ale i s jinými národy,“ uvedl poslanec Stanislav Grospič. Otázal se, „proč některé vítězné mocnosti ve druhé světové válce tolerovaly fašistické režimy nadále v jiných porobených zemích? Nechávaly si tím otevřená vrátka pro rozpoutání budoucího poválečné- ho konfliktu, namířeného opět na východ Evropy, opět ve snaze přerozdělit svět a nespokojit se s poválečným uspořádáním,“ dodal poslanec. „A je tomu tak i dnes, kdy se rozhořívá jeden za druhým válečný konflikt v pevném železném okruhu Evropy a nyní doutná i u našeho jednoho z bratrských slovanských národů na Ukrajině. Právě tady se po 70 letech od konce druhé světové války rozhořívá se znaky fašismu!“ Na náměstí J. Palacha také promluvil host z Německa Hans Bauer ze Společnosti právní a humanitární pomoci. Odsoudil, že vláda jeho země si „pokládá za čest, že se mohla vojensky připojit do NATO. A bundeswehr přitom oslavuje 60. výročí vstupu Německa do nejagresivnější vojenské aliance na světě.. Přitom Německo, zodpovědné za rozpoutání války a masové vraždy, by se mělo poklonit památce 27 milionů sovětských občanů, kteří ve válce zahynuli. Právě Němci by měli varovat svět před hrůzným opakováním historie! Ale opak je pravda,“ dodal Bauer. „Německo opět zbrojí a jeho vojáci jsou opět za hranicemi své země. Německé zbraně zabíjejí na celém světě.“ Bauer přitom vzpomněl existenci bývalé NDR, která si z války vzala ponaučení. „Oproti ní Spolková republika Německo zahájila studenou válku společně s NATO, USA a Evropskou unií. Namísto spojenectví s Ruskem v zájmu míru v Evropě přidalo se Německo na stranu těch, kdož usilují o blokádu Ruska a jeho vojenské obklíčení. Nelze jít proti Rusku, ale s Ruskem!“ řekl Bauer. Další německý host Stanislav Ketsch, z organizace Svobodná německá mládež, zdůraznil v proslovu na manifestaci, že „i v Německu jsou lidé, kteří slaví konec války, kdy Rudá armáda zahubila fašistickou bestii v jejím berlínském doupěti. Mladí Němci se účastní protestů proti vzlínajícímu fašismu v jejich zemi v aktivitě nazvané Třídní boj místo války. Postavme spolu spravedlivější svět bez vykořisťování, trápení a barbarství,“ vyzval mladý Němec. V projevu Ondřeje Kazíka, z Komunistického svazu mládeže, zazněla smutná a drsná skutečnost: „i dnes, 70 let po světové válce, dokonce v českých sdělovacích prostředcích se objevuje válečná a protirusky orientovaná propaganda, pokoušející se zatajit, že drtivou většinu ČSR a většinu českých zemí osvobodila Rudá armáda.“ Emotivně rovněž hovořila Suzan Exnerová, předsedkyně republikové rady Levicových klubů žen. Na závěr manifestace pak defilovaly prapory KČP, které předseda jeho Národní rady Milan Richter dekoroval pamětními stuhami jako výraz poděkování za šíření historické pravdy. Richter také oznámil rozhodnutí KČP udělit medaile KČP 3. stupně našim veteránům války, kteří byli v Moskvě s prezidentem Milošem Zemanem na vojenské přehlídce ke Dni vítězství. Shromáždění rovněž přijalo Prohlášení k českému národu, jehož znění přineseme v příštím čísle našeho listu. Odpoledne se jeho účastníci vydali na palubách lodí Praha a Cecílie na Plavbu vítězství po Vltavě. Z nábřeží u mostů přes řeku je zdravily skupinky lidí. JAN JELÍNEK 188/2015 SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST 3 SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS ● SVùT KOLEM NÁS Obohatili na‰i i svûtovou vûdu Nevšedním přínosem nejen pro českou vědu byla rodina Heyrovských. Leopold Herovský st. (1852-1924) byl významným českým právníkem, zakladatelem české romanistické právní vědy a od roku 1912 předsedou České akademie věd a umění a České společnosti nauk. Od roku 1883 působil jako profesor Univerzity Karlovy a starším generacím našich právníků je známo jeho dílo Dějiny a systém soukromého práva římského, z něhož čerpala své vědomosti ještě generace studentů práv po roce 1945. Jeho mladší syn Leopold (1892-1976) působil také jako právník, ale předmětem jeho zájmu bylo i studium brouků, zvl. tesaříků a v letech 1955-60 byl dokonce externím spolupracovníkem Entomologického ústavu ČSAV a podílel se na faunistickém výzkumu hmyzu. Podnikl řadu studijních cest až do Afriky a byl autorem četných vědeckých publikací (např. Tesaříko- vití ve sbírce Fauna ČSR (1955), jak zaznamenává i Československý biografický slovník (Academia, 1992). Mimořádnou vědeckou osobností se však stal další člen rodiny Heyrovských Jaroslav Heyrovský (1890-1967). Jeho životní dráha byla pozoruhodná. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1909) nešel „právnickou cestou“, ale převážil jeho zájem o fyzikální chemii. Zprvu začal studovat na Univerzitě Karlově, ale Na‰i krajané nejsou cizinci! V naší činnosti ve slovanském hnutí se občas setkáváme i s našimi krajany, kteří v různých vlnách a životních situacích odcházeli z naší vlasti a žijí dnes už mnohdy dlouhou řadu let v zahraničí. Mnozí z těchto krajanů neztratili svůj vztah k mateřské zemi a vedou k němu i další generace svých potomků. Emigraci z České republiky a návratové politice věnují pozornost i příslušné orgány našeho státu. Uvedenou problematikou se mj. před časem – na přelomu září a října 2013 zabývala i konference, o které podrobněji informuje publikace Etnologického ústavu AVČR ve spolupráci se Senátem Parlamentu ČR a Mezinárodní organizací pro migraci (Praha 2014), která by neměla zůstat stranou pozornosti, i když byla vydána v počtu pouhých 400 výtisků. O významu témat obsažených ve zmíněné publikaci svědčí i samotné názvy jednotlivých kapitol. Tak se lze seznámit s názory autorů, a to nejen našich, týkajících se podmínek návratového režimu a evropských zkušeností (Return program), seznámit se s pohledem orgánů státní správy České republiky, s postoji emigrantů k prospěšnosti jejich návratů, včetně zkušeností navrátilců a zahraničních Čechů a s problematikou návratu z perspektivy historického srovnávání. V knize je zařazen i výběr z diskuse na shora uvedené konferenci. Naše čtenáře budou patrně zajímat i některé statistické údaje. Jak uvedeno (s. 130 a násl. publikace), aktuální počet Čechů ve světě je 2,5 milionu, i když tento údaj je nadnesený, skutečný stav je o 0,3 milionu nižší a po odečtení Američanů českého a československého původu se dostaneme k několikanásobně nižšímu číslu. Odhadované počty Čechů ve světě jsou udávány k roku 2010. Tehdy také mělo být např. v Rakousku 55 000 Čechů, ve Velké Británii, stejně jako v Německu 50 000 a např. ve vzdálené Austrálii 27 000, na Novém Zélandu 7500 a v JAR 3000. Číselné údaje jsou uvedeny u 40 zemí, a tak si lze doplnit úsloví, že Čech všude slovanské bratry má, i tak, že všude v širém světě s krajany se setká! Jak známo, nedávno byl umožněn návrat do původní vlasti i skupině našich krajanů ohrožených občanskou válkou, přinášející nezměrná utrpení na Ukrajině. Pocit vzájemné sounáležitosti našich občanů a našich krajanů v zahraničí je předpokladem vzájemného porozumění a dobrých vztahů včetně potřebné tolerance a respektování. MIRKO SVOBODA Za Miroslavem Císafiem Je to smutné sdělení: 11. května zemřel v Praze ve svých nedožitých 91 letech člen předsednictva SV ČR přítel RNDr. Miroslav Císař. 18. května jsme se s ním rozloučili naposledy. Když prof. Chvála svolával v letech 1989-1990 své slovanské šiky, patřil Mirek mezi první pomocníky, kteří se přihlásili do onoho zakládajícího houfu cílevědomě a uvědoměle. Spolu s prof. Chválou jsme tehdy týden co týden řešili základní problém, kde všeslovanský sjezd, jehož uspořádání bylo naším ctižádostivým programem, konat. Naráželi jsme mezi vytipovanými adresami na tisíc a jednu neochotu, až se mezi prvními nadšenci objevil on - Miroslav. Jako cílevědomý organizátor, který nemínil propadnout skepsi, přišel jednoho dne s optimistickou nabídkou: co se takhle zeptat na možnosti břevnovské Pyramidy, hotelu, který svými rozměry, ubytovací i stravovací kapacitou podle našeho názoru odpovídal představám všech nás. Slovo dalo slovo, do týdne Mirek hlásil, že si s nájemcem tohoto moderního hotelu plácl. Už si žel nepamatuji na jeho jméno, ale domluva s ním řešila každý další pro- blém. Za tímto úspěchem nestál žádný zázrak, ale organizační cílevědomost jednoho z nás – Miroslava Císaře. Sjelo se tehdy do Prahy na tři sta osob, které ve dvanácti slovanských zemích hledaly, stejně jako my – po padesáti letech od bělehradského všeslovanského sjezdu (v roce 1946) uspořádat jeho pokračování v nových mezinárodních (žel složitějších) podmínkách. Zahraniční hosty doplnilo dvě stě domácích nadšenců. Bylo nás tak celkem pět set delegátů a zeměpisná struktura všech zájemců dala nám právo označit sjezd za vpravdě všeslovanský. V roce, kdy jsme vzpomínali 150. výročí od prvního slovanského sjezdu z roku 1848, to byl nesporně velký úspěch českých slovanských nadšenců. V jejichž řadách sehrál svou vpravdě strategickou úlohu právě přítel Miroslav Císař. Milí potomci, nezapomínejme to. ZDENĚK HOŘENÍ O slovanství zpoza hranic S dostupností slovenských časopisů v našich novinových stáncích je to všelijaké, ale hlavně neuspokojivé. Ve Slovanské vzájemnosti jsme se o tom několikrát zmiňovali. Tentokrát k nám doputovalo jedno z čísel slovenského měsíčníku nesoucího název Zem a vek. Zajímavý je už podtitulek tohoto časopisu, který zní „mesačník utajovaných informácii bez cenzúry“. Pozoruhodné je, že obsahuje články věnované slovanské problematice. Jako téma měsíce je např. stať nazvaná Vzkriesenie slovanskej duše, poukazující na skutečnost, že: „Slovania predstavujú najväčšie etnikum Európy, najnovšie poznatky svedčia o tom, že tu žili omnoho skôr a európské dejiny ovplyvnili omnoho viac, ako tvrdí oficiálna história, znižovanie významu slovanských národov a podporovanie ich vzájomnej nevraživosti vyhovuje mocenským kruhom, ktorým by zjednotenie Slovanov ohrozilo snahy o ovládnutie sveta, kruhy, ktoré bombardovali Srbsko, pričlenili mnohé slovanské štáty do svojej vojensko-útočnej aliancie, dnes rozdelujú Ukrajinu a snažia sa dostať Rusko do medzinárodnej izolácie. Je v tejto situácii vôbec možné, aby Slovania našli spoločnú reč a naplnili poslanie, ktoré podľa viacerých majú pred sebou?“ I když od vydání lednového čísla časopisu uplynulo již několik měsíců, je zapotřebí ocenit, že byla slovanské tematice věnována pozornost a závěrem ocitovat z článku Jozefa Liptáka: „Sme potomkami najstaršej európskej civilizácie“, alespoň následující výstižný názor: „V súčasnom globalizovanom svete sú vplyvom ekonomického a liberalizačného spoločenského tlaku slovanské národy prinútené k ochrane svojej identity. I keď stav súčasnej civilizácie navodzuje pocit bezmocnosti, mnohí neveria, že obroda ľudstva je v rukách Slovanov.“ (ms) Nezapomínejme! Neměli bychom zapomínat na velké historické osobnosti, které v době svého života zasáhly do života nejen generací vlastní země, ale lidstva vůbec. Takovou osobností byl i americký státník, politik, prezident a především představitel svobodného světa v době druhé světové války Franklin Delano Roosevelt, který zemřel téměř na samotném prahu vítězství nad hitlerovským Německem (12. dubna 1945). Jako prezident Spojených států byl zvolen několikrát (1932, 1936, 1940 a 1944), Zasadil se po svém zvolení o zmírnění důsledku hospodářské krize řadou státně kapitalistických opatření, vystupoval proti izolacionismu a byl spoluautorem tzv. Atlantické charty. Po přepadení Spojených států tehdejším Japonskem a vstupu Spojených států do druhé světové války prováděl politiku protifašistické koalice a zúčastnil se mezinárodních konferencí v Casablance, Quebecu, Káhiře, Teheránu a na Jaltě. Aktivně přispěl i ke vzniku Organizace spojených národů, která zahájila činnost v podstatě až po jeho smrti a sehrává důležitou úlohu dosud. Od smrti F. D. Roosevelta uplynulo rovných 70 let. K zamyšlení vedou dodnes jeho slova z 9. prosince 1941, kdy v Kongresu Spojených států prohlásil celému světu: „Cíl, který sledujeme, je daleko od všech hrozných polí, na kterých jsou sváděny boje. Když jsme se rozhodli užít síly, jsme nyní rozhodnuti, že tato síla bude směřovat k vymýcení zla a bude podporovat dobro. My, Američané, nejsme ničitelé – jsme stavitelé... Vyhrajeme válku a vyhrajeme mír, který bude následovat.“ Je příznačné, že Hitler a další jeho souputníci se v dubnu před 70 roky radovali ze smrti F. D. Roosevelta a činili si plané naděje na rozbroje mezi spojenci. Vítězství nad tzv. třetí říší i na Dálném východě nad Japonskem tehdy spojenci dovršili. Odkaz F. D. Roosevelta byl alespoň v tomto směru splněn. MIRKO SVOBODA už v roce 1910 odchází studovat na University College do Londýna. Zde měl možnost čerpat vědomosti i z přednášek předního britského vědce chemika a nositele Nobelovy ceny, jímž byl sir William Ramsay (1852-1916). Jaroslav Heyrovský získal v roce 1913 titul bakaláře přírodních věd a poté pokračoval v postgraduálním studiu a spolupráci u profesora Fredericka G. Donnana. Již tehdy se začal zajímat o elektrochemii. První světová válka však mu již zabránila po jeho návratu do Prahy pokračovat v tehdy navázaných vědeckých kontaktech. Jaroslav Heyrovský se ani v dalších letech svému hlubokému vědeckému zaměření nezpronevěřil. Působil po válce, za které pro svůj zdravotní stav sloužil jako zdravotník, na Univerzitě Karlově, jejímž profesorem se stal v roce 1926. Již dříve však objevil polarografii, tj. metodu používající měření elektrického proudu, který prochází rtuťovou kapkou a roztokem, do něhož rtuť odkapává. Tímto způsobem se dají získat cenné informace o druhu a množství látek, které roztok obsahuje. Výsledky se využívají při chemické analýze i při základním fyzikálně-chemickém výzkumu. Jaroslav Heyrovský zkonstruoval s japonským vědcem polarograf; za tento objev a rozpracování analytické polarografické metody získal v roce 1959 Nobelovu cenu za chemii. Jaroslav Heyrovský doslova propadl kouzlu a také řeholi vědeckého bádání. Když mu byla v květnu 1945 a následně vytýkána jeho činnost v době okupace a vysvětloval své působení v době protektorátu, snažil se vše uvést do objektivnějšího světla a v dopise adresovaném České akademii věd a umění uváděl na omluvu „Když jsem setrval za německé okupace Jaroslav Heyrovsk˘ ve svém ústavu, činil jsem tak v zájmu české vědy a neuvědomoval jsem si, že by toto jednání mohlo být závadné z hlediska národního a stavovského. Nyní však, když většina mých kolegů a přátel toto moje jednání neschvaluje, uznávám sám, že nebylo zcela správné a mrzí mne, že jsem tak jednal.“ Jaroslav Heyrovský i v poválečných letech působil vědecky. V letech 1951-1957 byl místopředsedou Mezinárodní unie pro fyziku, byl rovněž prezidentem a prvním čestným členem Polarografické společnosti v Londýně a až do roku 1963 stál v čele Polarografického ústavu, který od roku 1972 nese jméno Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského. Doprovázely ho zdravotní problémy, které nakonec vedly i k jeho smrti 27. března 1967. Jaroslav Heyrovský patří nesporně mezi naše nejvýznamnější vědecké osobnosti a také vědce „slovanského světa“. (ms) Neu‰lo nám ■ Názor kardinála Duky, tentokráte k osobnosti mistra Jana Husa, byl vysloven v Právu 16. května t. r. Vysoký představitel římskokatolické církve mj. soudí: „My ho nepovažujeme za reformátora církve. Protože mistr Jan Hus nezakládal žádnou novou církev. Není sporu, že se podílel na reformním úsilí. Nebyl jediný. Byly dvě generace. První generace za Karla IV. byla stejně radikální, ale neříkala, že je potřeba k tomu lidi nutit. Mladá generace, ke které patřil mistr Jan Hus, byla pod velikým tlakem morové rány, kvůli které Evropa ztratila čtvrtinu obyvatel – to byla horší rána než druhá světová válka. A tato rána vyvolala pocit, že se musí lidé změnit a polepšit, jinak to bude konec a přijde Mesiáš, který to dá do pořádku. Ale vyvstala otázka co dělat s těmi, kteří se změnit nechtějí. Reformátoři, mezi nimi i mistr Jan Hus, proto přišli s tím, že je nutné k tomu lidi donutit. A šli ještě dál, když říkali, že pokud se farář nepolepší, jsou jeho skutky neplatné, stejně tak panovník, když je ve hříchu, jsou jeho rozhodnutí neplatná. To chudáka Jana Husa přivedlo na hranici. Ale musíme být upřímní, že absolutní většina účastníků koncilu nechtěla, aby na hranici šel, hledali kompromis.“ Co dodat, Snad jen to, že objevný názor kardinála Duky v roce, kdy si připomínáme mučednickou smrt mistra Jana Husa, slouží zaznamenat. ■ Máme primát ve změnách názvů? Zmínil se o nich i novinář Petr Uhl (Právo, 4. 5, t. r.). „V Plzni se říká jedné ulici třída Politických omylů. Postupně nesla názvy Stodolní, Jungmannova, pak císaře Františka Josefa, po první válce Wilsonova. Za nacistické okupace to byla Nádražní (Bahnhofstrasse), pak Karla IV. a její část byla od roku 1942 kdy už wehrmachtu teklo do bot, dokonce třída Vítězství. Po válce to byla Stalinova, pak Moskevská, po srpnu 1968 krátce Ludvíka Svobody a pak zase Moskevská. Naposledy měnila jméno v roce 1991 na současnou Americkou.“ Petr Uhl však nemusel chodit až do Plzně. I z Prahy by bylo možno uvést nejeden příklad. Neměli bychom raději volit názvy jako „Faraonova“ nebo „Adama a Evy“, když jsme na změny názvů ba i odstraňování historických monumentů, soch, plastik apod. nezřízeně činorodí? ■ Budeme mít kolonie? V Lidových novinách z 5. 5. t. r. k této otázce dává podnět Roman Joch v souvislosti s problémem imigrantů. Zjistil, že řešením je kolonizovat část severní Afriky (na území dnešní Libye) a říká: „Já vím, že kolonialismus je pro mnohé (především na levici) ošklivým slovem, ale nikoliv pro mě; měl své záporné i kladné stránky. poučili jsme se, takže je nasnadě kolonialismus nového typu: „evropská“ zóna v severní Africe, v níž usídlíme všechny migranty do Evropy, jež přijmout nemůžeme či nechceme, ale zajistíme jim tam vše, co oni v Evropě hledají: bezpečí, právo příležitosti, sociální dávky...“ Roman Joch zapomněl jen na jedno: na misionáře: Budou domorodci v evropských zónách dostatečně vděčni? ■ Rumunští vojáci bojovali za osvobození naší vlasti, dosvědčují to i vojenské noviny rumunské armády, které ve válečné době vycházely s názvem „Avantul“ jako noviny pro vojáky z předních linií. O nich a o rumunské polní poště na našem území v letech 1944-1945 přinesl zajímavé informace časopis českých a slovenských filatelistů (Filatelie č. 5/2015). Zaslouží si naší úcty. ■ Kam s ní - takovou otázku si lze položit při hledání vhodného umístění Muchovy Slovanské epopeje v Praze, které by se stalo důstojným místem pro toto významné umělecké dílo. Pro vzácný cyklus je prý nutné vybudovat přiměřené prostory. Jak uvedl radní pro kulturu Jan Wolf, jedná se o možnosti postavit halu v centru Prahy. Dočkáme se bez průtahů? Tady snad nehrozí komplikace jako s tunelem Blanka! -da Stránku připravil a redigoval Mirko Svoboda. Stránka je převážně věnována problematice západních slovanských národů. 4 SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Neu‰lo nám ■ V Moskvě šlo 9. května o mnoho víc než jen přehlídku. „Je to jen zjevný důkaz, že rozšíření NATO až k ruským hranicím přimělo i Čínu ke sblížení s Ruskem. Kdosi to oglosoval, že už je málo šancí na to, že bychom mohli mít Evropu od Lisabonu k Vladivostoku. Zato se rodí asijský gigant od Šanghaje po Petrohrad. A to si pořád u nás málo všímáme,“ konstatoval pro ParlamentníListy.cz zkušený komentátor J. Petránek. ■ Strategie Washington – NATO je vytvořit pádivý – nekonečný chaos. To je způsob jak kontrolovat lidi a národy s jejich zdroji. To Západu zajišťuje neustálou zbrojní potřebu vojáků a techniky, vždyť více než 50 % HDP ve Spojených státech závisí na vojenskoprůmyslovém komplexu a s ním spojených průmyslech a službách. Výsledkem nakonec je v chaosu podlomená rozvrácená země, která potřebuje peníze. Ty obdrží za drsných podmínek, jimiž jsou tak neblaze proslulí MMF, Světová banka a další s tím spojené podlé „rozvojové instituce“. (P. Koenig, bývalý ekonom Světové banky). 188/2015 S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S Sedmdesát let (Dokončení ze strany 1) „Význam 70. výročí vítězství a konce druhé světové války v Evropě je dnes pro všechny zcela jednoznačný: Žijeme v míru díky milionům životů Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Čechů, Slováků, zástupců mnoha jiných národností, všech těch, kteří neustoupili hrubé síle a povstali k odporu a se zbraní v ruce porazili nacismus. Padlí hrdinové nejenže obětovali své životy za naši svobodu, oni svou obětí odvrátili likvidaci mnoha národů,“ sdělil novinářům ruský velvyslanec S. B. Kyseljov. A platí to zejména pro všechny slovanské národy, a bylo neodmyslitelnou tradicí vyjádřit v Moskvě osvoboditelům Prahy náš vděk. Provedl to za všechny poctivé vlastence Miloš Zeman s devíti československými válečnými veterány. Nechyběl tam ani slovenský premiér Robert Fico. Spolu s ruskými vojáky pochodovala i srbská jednotka. Ani v Bělehradě nezapomínají, že Jugoslávie ztratila za druhé světové války 1,5 milionu lidí, více než USA, Velká Británie a Francie dohromady. Bělorusové měli vlastní přehlídku v Minsku, kde společně pochodovali američtí vojáci s Rusy, což označil prezident Lukašenko za „hluboce symbolické“. Poláci o den dříve slavili na Westerplatte a ukrajinský premiér lál v parlamentě Rusům za jejich politiku na Ukrajině. Vzpomínkové slavnosti se konaly i na nespočetných dalších místech v desítkách zemí světa. Jenom v Rusku proběhly ve ví- ce než 1100 městech. Volgograd, Paříž, Sevastopol, Berlín, Doněck, Bratislava, Čečna, Hrabyně (zajeli tam ruští hokejisté). Asi v každém z nás zůstanou při vzpomínce na začátek května letošního roku hrdé pocity na důstojné připomenutí událostí před sedmdesáti lety, promísené oněmi štěky na ruské „noční vlky“ a moudry hlasatelů „pravdy a lásky“. Z mnoha hodnocení vybíráme nadčasové zamyšlení prof. O. Krejčího: „Byla to přehlídka geopolitické proměny. Bývalí spojenci Sovětského svazu ji ignorovali, ovšem země Asie, Afriky a Latinské Ameriky měly velmi důstojné zastoupení. Vojáci čínského útvaru, kteří pochodovali po Rudém náměstí, měli připnuty georgijevské stužky.“ KAREL DOSTÁL Noãní vlci v Praze na Ol‰anech ■ Na Ukrajině obě strany zřejmě porušují příměří, ale žádná nechce rozpoutat válku naplno. Může to znamenat, že jedna nebo obě strany, jen podobně jako při prvním příměří, využívají čas k doplnění stavů, zásob i munice a k dovyzbrojení. Může se, ale i když to pokládám za daleko méně pravděpodobné, to příměří stabilizovat a znamenat něco víc. Ale tady bych spekuloval. A nemyslím, že Kyjev dokáže kontrolovat dobrovolnické útvary, které už dlouho tvrdí, že žádnou dohodu nepřijmou a považují ji za zradu. Proto jsem pesimista. (Analytik Tomáš Haas.) Dodáváme aktuálnû Protiruský charakter polské zahraniční politiky neztratil na intenzitě. Mezi přívrženci opozice je rozšířeno přesvědčení o rusko-polském smolenském spiknutí, které připravilo prezidenta Kaczynského o život. Polské úřady se rozhodly obvinit z podílu na katastrofě polského vládního letounu v dubnu 2010 u Smolenska dva ruské letecké dispečery. Prokuratura nato představila dvousetstránkovou expertní zprávu o katastrofě jako výsledek dosavadního pětiletého vyšetřování. Zveřejnění vysvětlila tím, že chce ukončit „spekulace a výmysly“ po úniku části dokumentů do médií. Za příčinu katastrofy experti označili nesprávné počínání posádky, která s letounem nejprve klesla příliš nízko za obtížných povětrnostních podmínek – letiště bylo zahaleno mlhou, a přes signál varující před nebezpečným přiblížením k terénu se včas nerozhodla pro přerušení přistávacího manévru a nový oblet letiště. Navíc posádka, s výjimkou palubního technika, neměla platné oprávnění k letu s daným typem letadla, jímž byl Tupolev Tu-154M. Přepis posledních 40 minut letu ukazuje, že v pilotní kabině kromě kapitána a druhého pilota byly další osoby, včetně velitele polského letectva generála Blasika. Kapitán je označen písmenem K, druhý pilot 2P, velitel letectva V, navigátor N, ředitel protokolu Ř; další osoby, jejich identifikace je nejasná, jsou označeny jako DO. ■ Číňané chtějí rozšířit úvěrování ruské ekonomiky prostřednictvím fon- Přinášíme několik ukázek: du pro rozvoj podnikání. Během tří let tak může být investováno asi 20 miliard dolarů převážně na rozvoj agro-průmyslového komplexu a zemědělství. Bude se jednat i o možnosti kooperace Číny s Eurasijskou ekonomickou unií v rámci koncepce ekonomického pásu Hedvábné stezky, jsou schvalovány dokumenty o projektu rusko-čínského těžkého vrtulníku. Dohoda mezi Ruskem a Čínou o leasingu 100 letadel SSJ-100 v Asii má přesáhnout hodnotu tří miliard dolarů. 08:14:12 ruský dispečer v rádiu anglicky oznamuje špatnou viditelnost a mlhu na letišti: Smolensk eee visibility fourzerozero meters.fog. N: Kurva! 2P: Coo? (zaskočení, údiv, reakce na informace o mlze – pozn. polského znalce). V: Naše meteo je fakt zkurvený. ■ Běloruští partyzáni Velké vlastenecké války dostali při příležitosti 70. výročí jednorázovou finanční pomoc ve výši osmi milionů běloruských rublů, přičemž hrdinové SSSR, držitelé Řádu slávy všech tří stupňů dostali až 10 000 běloruských rublů a finanční odměnu 3,5 milionu běloruských rublů získali i vojáci a pracovníci, kteří odpovědně plnili úkoly služby v týlu. ■ „Rusko je nadále jediným strategickým partnerem Indie, a všechny tři státy – Rusko, Indie a Čína – si zvolily jako prioritní směr své politiky utváření multipolárního světa... V dlouhodobé perspektivě proto nemůžeme protiamerickou koalici, kterou tvoří tyto tři země, opomíjet,“ je přesvědčen australský expert C. Rovere. ■ Prezident Lukašenko je přesvědčen, že mezi Běloruskem a Západem nyní dochází k oteplování vztahů. Západ by se měl blíž podívat na Bělorusko a přijmout řadu kroků správným směrem, řekl při setkání s rakouským ministrem pro evropskou integraci a zahraniční vztahy S. Kurzem. Ve svém Poselství běloruskému lidu a Národnímu shromáždění koncem dubna však jasně prohlásil: „Evropská unie a USA mi rozumějí, když jim říkám: musíte vědět, že kdyby se, nedej Bože, něco stalo, Bělorusko půjde vždy bok po boku s Ruskem. Je to náš spojenec.“ ■ Francie navrhla Rusku, že mu vrátí za nedodané vrtulníkové lodě asi 785 milionů eur. Moskva s takovým přístupem nesouhlasí, protože „výdaje a ztráty“ Ruska kvůli zrušené smlouvě se odhadují na úrovni 1,163 miliardy eur. ■ Společnost OOO VAGONMAŠ, člen skupiny Škoda Transportation, vyrobí osm nových moderních souprav pro petrohradské metro o celkové hodnotě 3,8 miliardy rublů (asi 1,5 mld. koruny). Co je Nesmrteln˘ pluk Všechna světová média podrobně popisovala vojenskou přehlídku 9. května v Moskvě, ale téměř žádné (kromě ruských) si nevšiml masové akce, která se konala jen pár hodin po přehlídce. Byl to pochod Nesmrtelný pluk, kterého se zúčastnilo půl milionu lidí. Nesmrtelný pluk je společenská vzpomínková akce, jejíž účastníci pochodují s fotografiemi svých příbuzných, kteří bojovali v době druhé světové války – zahynuli anebo se dožili vítězství. Připomínají tak jejich památku a doufají, že se podobná katastrofa už nikdy nebude opakovat. Poprvé se tato akce konala 9. května 2012 v městě Tomsk na Sibiři. Tato iniciativa velmi rychle získala obrovskou popularitu a podobné akce se začaly konat každý rok 9. května v mnoha ruských městech a v zahraničí. Pochod symbolicky startoval od Běloruského nádraží, které se nachází čtyři kilometry od Kremlu. Právě z tohoto nádraží v době druhé světové války odjížděly přeplněné vlaky s vojáky a technikou na frontu. Lidí z celého Ruska a ze zahraničí přišlo tolik, že se nestačili shromáždit vedle Běloruského nádraží, ale pomalu začal pochod startovat od další zastávky metra – Dynamo, která se nachází ještě o jeden kilometr dále od středu města. Ruská televize za téměř tříhodinového přímého přenosu uspořádala rozhovory s desítky účastníků pochodu, kteří vyprávěli příběhy svých dědů a pradědů. Připojil se i prezident Vladimir Putin, který se též zúčastnil tohoto pochodu a vyprávěl o tom, jak bojoval jeho otec, který jako námořník byl za války těžce zraněn. Slavnosti ukončení druhé světové války ve večerních hodinách korunovalo velkolepé divadelní představení, jehož pódiem bylo celé Rudé náměstí. V průběhu 1,5 hodiny herci, tanečníci a zpěváci připomenuli celou historii druhé světové války. Zazněly písničky a hudba z období války. Toto neobyčejné představení vyvrcholilo salvami slavnostního ohňostroje. (Ze slovenského tisku – kráceno) Velmocenské ambice Polska Ve Varšavě se začínají ozývat hlasy, že by Polsko mělo převzít vedoucí postavení mezi slovanskými státy, protože Rusko – v důsledku své agrese na Ukrajině – ztratilo svou autoritu a sjednocující roli mezi Slovany. Vedoucí postavení by se mělo projevit v realizaci nikým neakceptovaných velmocenských ambicí Polska, které by chtělo ovládnout prostor od Baltu k Černému moři. Velmocenské choutky Polska se projevily již těsně po první světové válce a vyvolaly zahraničněpolitické konflikty se sousedy, s Ukrajinou to byl spor o Lvov, Východní Halič a Západní Volyň, s Litvou o Vilnius a s Československém o Těšínskou oblast. Výrazně protiruský, ale i protičeskoslovenský charakter polské zahraniční politiky s orientací na Německo se projevil po nástupu Hitlera k moci. Polsko zastupovalo zájmy Německa po jeho odchodu z Ligy národů v roce 1933. Dne 26. ledna 1934 pak byla podepsána Deklarace o mírovém řešení sporů a nepoužití síly mezi Polskem a Německem. V duchu uvedené Deklarace začal Berlín podporovat Varšavu v jejím sporu s Československem o Těšínsko. V této souvislosti není od věci při- pomenout citát Józefa Pilsudského, že „Československo je ohavným uměle vytvořeným státem“, ve stejném duchu hovořil i Adolf Hitler, který polského maršála obdivoval. Blízkost politiky Polska a nacistického Německa ve vztahu k Sovětskému svazu nedlouho před zahájením druhé světové války dokládá i záznam z jednání polského maršála Edwarda Śmigly-Rydze s Hermannem Göringem, který navštívil Varšavu v únoru 1937. Oba maršálové se tehdy shodli, že hrozbou pro Německo i Polsko je Rusko jako takové. O půl roku později, 1. srpna 1937, polský generální štáb v direktivě č. 2304/2/37 zdůraznil, že konečným cílem polské politiky je zničení Ruska. V září 1938 v době vrcholících příprav mnichovské konference dělal Józef Bek všechno pro to, aby představitel Polska zasedl v Mnichově za jednací stůl spolu s představiteli Velké Británie, Francie, Německa a Itálie. Avšak jak Adolf Hitler, tak britský premiér Neville Chamberlain neviděli důvod k tomu, aby byli Poláci pozváni do Mnichova. Velmoci v Bekovi neviděly rovnocenného partnera. Počátkem roku 1938 Berlín a Varšava zahájily přípravu okleštění našeho území. Polsko se připojilo k hyenám, které rvaly Československo. 2. října 1938 začala polská vojska zabírat československé území, které mělo pro Polsko ohromný hospodářský význam: záběrem pohraničí se síla jeho těžkého průmyslu zdvojnásobila. Ve zprávě 2. (výzvědného) oddělení hlavního štábu Vojska Polského z prosince 1938 se uvádí, že základem polské politiky na Východě je rozdělení a zničení Ruska. Józef Bek, 26. ledna 1939, v besedě s ministrem zahraničních věcí Německa Joachimem von Ribbentropem informoval, že Polsko pretenduje na Ukrajinu a východ k Černému moři. Tehdy vyšlo najevo, že Hitler nemá zájem podporovat velmocenské ambice Polska a přisoudil mu roli satelita a ne spojence. Führer na Varšavě požadoval souhlas s tím, aby se Gdaňsk stal součástí třetí říše a exteritorialitu železnice a dálnice mezi Německem a Východním Pruskem, jdoucí přes polské území, což Polsko odmítlo. Další vývoj pak nezadržitelně spěl k vypuknutí druhé světové války. Poláci se však nepoučili z historie a zapomínají na jeden důležitý fakt: Ani Anglosasové, ani Němci je nikdy nepovažovali za rovnocenné partnery. Zpracoval JIŘÍ KOTLÍK 08:15:32 ťukání na dveře. DO: Co je? DO: Pivo, ty nepiješ? 08:26:15 K: Pane řediteli, máme nyní mlhu. Při momentálních podmínkách nedokážeme přistát. Zkusíme se přiblížit, uděláme jedno přiblížení na přistání, ale pravděpodobně z toho nic nebude. Čili prosím popřemýšlet nad rozhodnutím, co budeme dělat. Ř: Budeme to zkoušet, až se to povede. K: Nemáme tolik paliva, aby na to stačilo. Ř: Tak to máme problém. K: Můžeme tu zůstat půl hodiny a pak odletět na náhradní letiště. 08:30:30 Ř: Prezident ještě nerozhodl, co uděláme. 2P: Jsou tu mraky. K: A mlha. 08:32:15 DO: Proč cestující nesedí na svých místech? (třetí osoba reaguje na přítomnost dalších lidí v pilotní kabině – pozn. polského znalce). 08:40:06 v kabině zní výstraha před přiblížením k zemi: TERRAIN AHEAD! 2P: Říkáš nashlééé! K: Nééé, někdo si to zodpoví! V: U-va-žuj! TERRAIN AHEAD – zazní ještě 5x. 08:40:41 zaznívá automatická výzva ke stoupání: PULL UP! – je slyšet ještě 11x. 08:41:00 PU..... Také 70. výročí porážky nacismu posloužilo k prohlubování napětí. Vedle každodenní masáže veřejnosti se zákazem přejezdu ruských motocyklistů do Berlína (na amerických Harleyích) bylo rozhodnuto uspořádat masové slavnostní akce 7.-8. května ve Westerplatte. „Oslavy Dne vítězství v Moskvě nejsou přirozené, protože výročí ukončení války se slaví tam, kde válka začala,“ vyhlásil ministr zahraničních věcí Schetyna. Pozadu nezůstal prezident Komorowski vyhlášením zákona o formování společné polsko-ukrajinsko-litevské brigády, tzv. LitPolUkrBrig. Tuto stránku věnovanou informacím ze života východoslovanských zemí řídí a rediguje Karel Dostál. 188/2015 SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST 5 S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ● S V ùT KO L E M N Á S ■ PrezidentÛv postoj Díky Olomouci za vytrvalost Jak redakce již v minulosti informovala o problému Jihoslovanského mauzolea v Olomouci, jednalo se o složitý a letitý problém. Díky důslednému úsilí a pozornosti se objekt v letošním roce stává majetkem města. Stavba mauzolea navrženého architektem Hubertem Austern byla zahájena v roce 1926. Tím byla realizována myšlenka důstojného shromáždění ostatků jihoslovanských vojáků pohřbených na Moravě v průběhu první světové války. Mauzoleum bylo vybudováno na umělém pahorku v Bezručových sadech a jeho vlastníkem se stalo Království Jugoslávie (až do svého zániku v roce 1945). V posledních desetiletích se z památníku stal chátrající objekt plný projevů vandalismu. Rovněž události na Balkáně, kdy se rozpadla Jugoslávie, přispěly k jeho neutěšené situaci. Památník neměl majitele a o jeho vlastnictví a zejména potřebnou údržbu nestál žádný nástupnický stát bývalé Jugoslávie. Důležitým aktem ale bylo, že zástupci jednotlivých států souhlasili s převodem vlastnictví na město Olomouc. Po dalších více než dvou letech, kdy byla záležitost řešena soudně, došlo ke zprávoplatnění převodu vlastnictví na město. Dokud památka městu nepatřila, nebylo možno do jejích oprav a údržby investovat žádné městské prostředky či dotace. A tak slavila úspěch vytrvalost městských orgánů, přátel jižních Slovanů a mimořádně vstřícný přístup velvyslankyně Slovinska, která pomohla s vyjednáním dohody mezi městem a nástupnickými státy bývalé Jugoslávie. Podle slov náměstka primátora Ladislava Šnevajse, radní bezprostředně po vyřešení vlastnických vztahů souhlasili s žádostí o dotaci k rekonstrukci památníku. „Naším cílem je vrátit důstojnost místu, kde jsou uloženy ostatky jihoslovanských vojáků, kteří padli na území Moravy a Slezska během první světové války. Zároveň tím chceme připomenout myšlenku slovanské vzájemnosti, jež sehrála důležitou roli v době vzniku Československé republiky,“ vysvětluje náměstek primátora. Závěrem to nejradostnější. Oprava kulturní památky je naplánována ve třech ne- Veterán americké politiky, člen někdejší Reaganovy vlády ve funkci ministra financí a tvůrce její hospodářské politiky Paul Craig Roberts, pochválil na svém serveru postoj českého prezidenta Zemana k pokusu amerického velvyslance učinit z něj svou loutku. Citujeme: „Prezident Zeman sděluje Washingtonu, že Česká republika není americkým protektorátem!“ ■ Byli to Albánci, tvrdí Skopje Odlehlou služebnu makedonské policie při hranicích s Kosovem obsadilo na několik hodin asi 40 maskovaných ozbrojenců. Podle makedonské policie měli muži na sobě označení Kosovské osvobozenecké armády (UCK). Část Albánců, kteří tvoří v Makedonii početnou menšinu, ale viní vládu ve Skopji ze lži. Rádio Svobodná Evropa informovalo o tom, že makedonské úřady neprodleně kvůli incidentu kontaktovaly kosovské orgány a je naplánovaná schůzka na nejvyšší úrovni. Jihoslovanské mauzoleum v Olomouci závislých etapách a mohla by začít již v příštím roce. Klíčovou otázkou tak zůstává přístup ministerstva obrany, kam žádost o dotaci směřuje. Získání dotace z programu na zabezpečení péče o válečné hroby je proto rozhodující. „Přejme radním v Olomouci a všem zainteresovaným, aby se podařilo dobré úmysly realizovat. A hlavně pak vyjádřit upřímné poděkování za dosavadní urputný přístup.“ (sh) (Podle Radničních listů č. 2/2015) Dûjiny jednoho mûsta Osvûdãen˘ vzor, cesta k úspûchu? V rakouském nakladatelství Böhlau vyšla odborná kniha Holma Sundhaussena Sarajevo – dějiny jednoho města (Sarajevo – Die Geschichte einer Stadt, Wien, 2014, 409 s.). Autor je univerzitním emeritním profesorem v Berlíně a zabývá se dějinami jihovýchodní Evropy. Údajně připravuje druhý díl, v němž pojedná o dějinách Bosny a Hercegoviny. Začátky dějin Sarajeva klade do roku 1462, kdy Osmani nově založili město. Autor obšírně po- Dobov˘ dfievoryt Ládi Ehrlicha – Sarajevo jednává o období turecké nadvlády. Výstřely na následníka v letech 1992-1995. Recenzenti sice autotrůnu v roce 1914, jejich výročí jsme si rovi vytýkají, že v knize věnuje malou povloni připomněli, nevyděluje, pojímá je zornost zimní olympiádě 1984, ovšem jako jednu z událostí, které otřásly Saraje- knihu vřele doporučují. A my ji rovněž vem. K nim řadí např. rozdělení Bosny doporučujeme těm, kteří ovládají němčiv roce 1939 okupací v době druhé světo- nu. (Slovanský jih) vé války nebo srbské obklíčení města Tisková zpr áva: „SKOPJ E – Př i dvoudenní př estř elce v severomakedonském městě Kumanovo, kde policie zasahovala proti ozbrojené skupině, př išlo o život osm str ážců zákona a 14 ozbr ojenců, oznámilo v neděli minister stvo vnitr a.“ V dnešním rozeštvaném světě banální zpráva, na podobné jsme si již zvykli, ale ona jen zapadá do časového kontextu dění na Balkáně. Ale ejhle, „hodní“ velvyslanci kárají makedonskou vládu a vyjadřují znepokojení nad tím, jak je vyšetřován skandál s odposlechy a mají vážné pochybnosti o dodržování demokratických zásad a „hodnot euroatlantického společenství“. Balkánem hřmí bubny volající po svazku Albánie a kosovského rádoby státu, potažmo po Velké Albánii. Z popela vstává rozpuštěná UCK makedonských Albánců (Národněosvobozenecká armáda), která se nejen přihlásila k odpovědnosti, ale i teroristickou akci podporuje obsáhlou deklarací. A světe, div se, ono to tak vypadá, že si makedonská vláda „snad“ sama objednala inci- Zeman srbskému listu „Uznání nezávislosti Kosova otevřelo Pandořinu skříňku a zahájilo nebezpečný proces překreslování hranic na celém světě.“ V rozhovoru, který zveřejnil srbský deník Večernje novosti, to uvedl český prezident Miloš Zeman. Zopakoval, že on sám nezávislost Kosova neuznal, a současného kosovského vicepremiéra Hashima Thaciho nazval válečným zločincem. Bývalá jihosrbská provincie Kosovo vyhlásila v roce 2008 nezávislost, kterou Srbsko nadále odmítá uznat. Zeman kritizoval kosovské představitele již v minulosti, loni během své návštěvy Srbska uvedl, že vybudování samostatných ozbrojených sil Kosova by znamenalo znovu vyzbrojit členy někdejší Kosovské osvobozenecké armády (UCK), jež páchala teroristické činy . Kosovo pak označil za velmi podivný stát se silným vlivem narkomafií. (Haló noviny – kráceno) Velká Albánie je pr˘ „nevyhnutelnost“ Je to „nevyhnutelné“, řekl o sjednocení Albánie a Kosova albánský premiér Edi Rama. Mělo by k tomu dojít buď členstvím v Evropské unii, „nebo jinak“. Bělehrad zareagoval na toto vyjádření kriticky a považuje ho za podněcování konfliktu o Kosovo. Tato provincie Srbska byla od Bělehradu amputována v důsledku agrese členských států NATO proti Jugoslávii před šestnácti lety. Západ tehdy ovšem vylučoval sjednocení obou území do jednoho státu. Rama ovšem v televizi Klan Kosova uvedl, že sjednocení Albánců z Kosova a Albánie je nevyhnutelné a nezpochybnitelné. „Otázka je, jak k tomu dojde. Dojde k tomu v kontextu EU a bude to přirozený proces, který budou všichni chápat, nebo k tomu dojde jako reakce na slepotu nebo lenost Evropské unie,“ řekl albánský premiér. Idea Velké Albánie se objevila na konci 19. století a do jisté míry byla naplněna za druhé světové války. kdy Italové k Albánii připojili části Srbska, Makedonie či Černé Hory. Po válce se ovšem hranice vrátily do předválečného stavu. Připomeňme, že za války na straně Německa bojovalo také asi 6,5 tisíce albánských dobrovolníků v 21. horské divizi zbraní SS „Skanderbeg“ (albánské č. 1). Snahy o vznik Velké Albánie jsou negativně vnímány v okolních zemích s albánskou menšinou. Vedle Srbska jde o Makedonii, Černou Horu a Řecko. (Z internetu) Neu‰lo nám dent, aby odvedla pozornost od vnitřních problémů. Pokud má někdo delší paměť, pak vývoj připomíná scénář frontálního útoku na integritu Srbska, který vyvrcholil až jeho bombardováním a pokořením silou. A hráči jsou takměř shodní, jen bomby nepadají a porcování země je zatím v druhém plánu. Napadená oblast Kumanova je centrem etnického napětí a v roce 2001 byla centrem hlavních bojů během ozbrojeného vzbouření albánských separatistů, které ukončilo až úsilí mezinárodních zprostředkovatelů dohodami zaručujícími posílení práv albánské menšiny. A aby nebylo všeho málo, tak řeší současná Makedonie vleklou vládní krizi, kdy davy z celé země protestují za odstoupení premiéra Nikoly Gruevského. Mnozí protestující se snaží protestům dát až permanentní charakter formou „mejdanu“. Makedonie se zmítá v problémech největších od roku 2001. Je otázka, kam až v této krizi země zajde a jakou budou mít tyto problémy v konečné fázi vliv na integritu regionu. (sh) Nahlédnutí do historie Bulharsko Ve starověku – Osídlení indoevropskými thráckými kmeny. Od 8. st. př. n. l. – Na pobřeží vznikaly řecké osady, kupř. Apollónia (dnešní Sozopol), Mesambria (Nesebar) a další. V roce 395 - Po rozdělení římské říše je země součástí východořímské říše. Od 7. st. - Území Bulharska počali osídlovat Slované. Po polovině 7. st. - V zemi se usídlili turkičtí Bolgaři (ti splynuli s usedlými Slovany, převzali jejich jazyk a po nich byla země pojmenována). 681-1018 - 1. bulharský stát. Východořímská říše uznává samostatný bulharský stát, jehož hlavním městem se stává Pliska. 855 - Cyril a Metoděj zakládají slovanské písemnictví. 865 - Přijetí křesťanství v Bulharsku. 885 – Metodějovi žáci, vyhnaní z Velké Moravy, odcházejí do Bulharska, a to se stává centrem církevní slovanské (staroslověnské) literatury. 893- 927 – Vládne chán Simeon (užívá později titul car); jeho období je označováno za zlatý věk starobulharského písemnictví. 1018-1185 - Nad Bulharskem vládne východořímská (byzantská) říše . 1185-1396 - Po povstání v roce 1185 byla uznána nezávislost Bulharska a došlo k založení 2. bulharského státu s hlavním městem Trnovem. 1197-1207 – Car Kalojan rozšířil stát o Thrákii, Makedonii, Albánii a většinu Srbska. Do roku 1878 – Pod tureckou nadvládou. Ta byla v době národněosvobozovacího hnutí ukončena rusko-tureckou válkou. 1885 – Země osvobozena, za dva roky na trůn povolána koburská dynastie. 1908 - Vyhlášena plná suverenita a carství. 1913 - 2. balkánská válka, po ní Bulharsko ztratilo území získané v 1. balkánské válce v roce 1912. 1915 – Bulharsko vstupuje do 1. světové války po boku centrálních mocností v čele s Německem a Rakousko-Uherskem. 1919 - Mírovou smlouvou v Neuilly Bulharsko ztratilo Dobrudžu. 1935 – Počíná vláda Borise III., jenž nastolil fašistický autoritativní režim. 1941 – V době války se postavil Boris III. na stranu Německa, získal tímto činem řeckou a jugoslávskou část Makedonie. Září 1944 – Ozbrojené povstání Vlastenecké fronty za pomoci Rudé armády svrhlo fašistickou diktaturu. 15. 9. 1946 – Celostátním referendem zrušena monarchie a vyhlášena Bulharská lidová republika, do čela vlády jmenován Goergi Dimitrov. 1948 – První smlouva s Československem o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci na 20 let. 1990 – Tento rok nepřinesl v Bulharsku přehnané očerňování období socialistického zřízení. To je chápané jako status quo ante se snahou po objektivním pochopení a hodnocení. ZBYNĚK KUCHYŇKA ■ Spor pomohl vztahÛm Nedávný spor mezi polostátní energetickou firmou ČEZ a Albánií napomohl budoucí ekonomické spolupráci mezi Českem a balkánskou zemí. Na tiskové konferenci po jednání s albánským protějškem Ditmirem Bushatim to uvedl ministr zahraničí Lubomír Zaorálek (ČSSD). ■ âarnogursk˘ zcela otevfienû Američané si v polovině 90. let koupili některé politiky ve východní Evropě, aby ve svých zemích prosazovali jejich vstup do Severoatlantické aliance. V diskusním pořadu internetové televize Extra plus to uvedl bývalý slovenský premiér, křesťanský demokrat Ján Čarnogurský. Kritizoval NATO kvůli tomu, že v době členství Slovenska v této Alianci ztratila slovenská armáda schopnost ubránit hranice. ■ Slovinec pátrá po mûstech MayÛ I v moderní době existují dobrodruzi jako vystřižení z hollywoodských filmů. Jedním z nich je Slovinec Ivan Šprajc, který pátrá po ztracených městech bájné mayské civilizace. Na kontě má celou řadu unikátních objevů, které v budoucnu mohou přepsat učebnice historie. ■ Srbové na pfiehlídce Dne vítûzství Jednotka srbské armády se zúčastnila vojenské přehlídky Dne vítězství dne 9. května na Rudém náměstí v Moskvě. Rozhodl o tom prezident Srbska Tomislav Nikolič s odvoláním na pravomoc vyplývající z Ústavy, zákona o obraně a zákona o srbské armádě. ■ Slovinsko a váleãné reparace Slovinští váleční veteráni se připojili k požadavkům, aby vláda v Lublani požadovala na Německu zaplacení válečných reparací. Očekávají, že „bezodkladně“ bude přijata příslušná právní norma. Podle bývalých bojovníků proti nacistické okupaci je pro vyplacení reparací nejvyšší čas. ■ Rehabilitace idolu Nejvyšší soud v Bělehradě pravomocně rehabilitoval generála Mihajloviče, velitele „četniků“ v období druhé světové války. Generál byl popraven v roce 1946 za zradu a kolaboraci s nacisty. Rehabilitace vyvolala negativní reakci v dalších postjugoslávských republikách. Srbská aliance sdružení veteránů národněosvobozenecké války prohlásila, že rehabilitace Mihajloviče je přepisování historie druhé světové války. (Vzhledem k závažnosti problému se k tomu vrátíme v příštím čísle SV.) ■ Boufiící Makedonie Více než dvacet tisíc demonstrantů v centru Skopje, podle agentury AFP, požadovalo odstoupení vlády premiéra Nikoly Gruevského, dodáváme k tomu, co je uvedeno výše. Makedonie prožívá nejhorší politickou krizi od roku 2001, kdy stála na pokraji občanské války. Makedonskou krizi vyvolal incident, který se odehrál ve městě Kumanovo na severu země. Při rozsáhlém zásahu proti teroristům tam zahynulo osm policistů. Tuto stránku věnovanou zemím jižních Slovanů řídí a rediguje Stanislav Hrzina. 6 SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST Neu‰lo nám ■ MyslbekÛv pokraãovatel Myslbekův žák, později asistent Jan Štursa (1880-1925) vyšel z myšlenkového realismu, usiloval o nové objevy od secese přes impresionismus ke kubismu. Dosáhl světové úrovně. Jeho Raněný a další díla patří k našim nejvýraznějším národním projevům. Po smrti J. V. Myslbeka se stal rektorem AVU. Patří ke generaci zakladatelů klasického realismu, stejně jako K. Pokorný a Vincenc Makovský. Zemřel vlastní rukou. ■ Spojení pfies Vltavu V r. 1850 byl slavnostně otevřen Karlínský viadukt, nazývaný podle jeho architekta Negrelliho viadukt. Tento první železniční most přes Vltavu spojil Masarykovo nádraží přes ostrov Štvanici a Bubny. V současnosti zde probíhají rekonstrukční práce a odstraňování někdejších přílepků. ■ Autor sochy Komenského Profesor Vysoké školy technické v Brně, AVU, Vincenc Makovský (1900-1966) je autorem monumentálních soch. Nejznámější je pomník učitele národů J. A. Komenského. Je umístěn v Uherském Brodě a také v místě posledního odpočinku velkého vlastence v holandském Naardenu. ■ Slavík pootavsk˘ Adolf Heyduk (1835-1923) se spolu s dalšími vlasteneckými spisovateli podílel na přípravě 1. ročníku almanachu Máj (1858). Převážnou část tvorby více než 60 sbírek napsal v Písku. Převažovala v nich lyrika. Slovensko Heyduka inspirovalo k napsání sbírky Cimbál a husle. ■ Vynikající scenárista seriálÛ Jaroslav Dietl (1929-1985) byl dramatikem, scenáristou a televizním režisérem. Jeho vynikající hluboce lidské seriály běží v současnosti především v komerčních televizích. Vyrojila se série pomlouvačů, ale divák ví své. Ony ty dnešní rychlokvašené výtvory sice splňují dnešní politická kritéria, ale vesměs chybí kvalitní scénář a často i režisér \a herci. K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A ● K U LT U R A Antifa‰ista v Národní galerii Oskar Kokoschka a ti druzí Významný rakouský malíř, ilustrátor, spisovatel a dramatik Oskar Kokoschka (1886-1980) měl předky z otcovy strany. Malíř Quido Mánes, který v r. 1861 namaloval portrét Oskarova děda s názvem Zlatník. Jeho syn Gustav pokračoval v rodinné tradici. Byli to lidé pokrokoví se zájmem o kulturní dění. Po krachu záložny přišli o všechny peníze. Gustav odešel do Vídně, kde se oženil. Následně ze čtyř dětí byl Oskar nejmladší. Ten se po maturitě nechal zapsat na Uměleckoprůmyslovou školu ve Vídni. Už tehdy na sebe upozornil básní Snící chlapci ilustrovanou vlastními barevnými litografiemi. Vídeň tehdy žila duchem Hanse Makarta a jeho pompézními kulisovými výjevy. Oskar Kokoschka (O.K.) v r. 1911 vystavil 25 obrazů a kreseb a způsobil skandál. Historický odsudek pronesl následník trůnu Ferdinand d’Este: „Tomu chlapci by měli kosti zpřerážet.“ O.K., jak mu říkali přátelé, v té době maloval převážně portréty, intenzivní a expresivní, v nichž se snaží vystihnout psychiku portrétovaného a jeho emoce. Maluje též krajinu. Jeho tvorbu ovlivnila vídeňská secese a jeho učitel Gustav Klimt i vliv Van Gogha. Za svého učitele považoval malíře Rudolfa Kalvacha. Kokoschku objevil brněnský rodák architekt a teoretik moderního stylu Adolf Loos, který byl jeho zprostředkovatelem a rádcem. Ve svých krajinách Jednou z mnoha obětí heydrichiády byl také významný český spisovatel a dramatik Vladislav Vančura (nar. 1891), Původním povoláním byl lékař, Na snímku Tibora Hontyho Vladislav Vanãura Obecní dům, tato chlouba Prahy a svědek významných událostí, je dílem vynikajících architektů Antonína Balšánka (1865-1921), a O. Polívky. Profesor ČVUT A. Balšánek samostatně projektoval plzeňské divadlo a Muzeum hlavního města Prahy. ■ Bodr˘ malomû‰Èák ■ Jak ‰el Ïivot V divadle i ve filmu vytvářela Růžena Nasková (1884-1960) především role aristokratických a měšťanských žen. Vlastním jménem Nosková. Hrála od r. 1907 do r. 1948, byla členkou ND, působila v rozhlase. Pro diváka se stala nezapomenutelnou Tetičkou i dalšími rolemi. Své paměti vydala pod názvem Jak šel život. ■ Autor monumentÛ Vedle Františka Bílka se stal vedoucím činitelem Umělecké besedy Karel Lidický (1900-1976) a propracoval se na prof. ČVUT a AVU. Zvláště pro sochaře nebyla za okupace žádná možnost se věnovat monumentálnímu umění, a tak chystané pomníky zůstaly v ateliérových koncepcích. Moderní umění bylo podle nacistů „zvrhlé“ a mnozí výtvarníci skončili v koncentračních táborech a jejich díla zničena. K. Lidický vytvořil pomník M. J. Husa (UK, Husinec), Lidickou ženu pro pietní areál a další. Rubriku Kultura řídí a rediguje Pavel Novák. usiloval O.K. o podání obrazu prostorovostí. Jako dobrovolník odejel v první světové válce bojovat do Haliče, kde byl těžce raněn do hlavy. Za rekonvalescence napsal hru Orfeus a Euridika, později uvedenou jako operu. Po válce působil malíř na drážďanské Akademii výtvarných umění. Po pěti letech začal cestovat po světě, kde vydatně maloval. V Rakousku se však politické poměry přiostřily a v Německu se dostali k moci nacisté. Jeho obrazy byly označeny za „zvrhlé“. V létě 1934 se přestěhoval do Prahy, kde měl staré přátele. Mezi ně patřil právník a znalec umění Karel B. Palkovský. Jejich dcera Olda malíře seznamovala s našimi představiteli kultury a společenského života. Později se stala jeho manželkou. Před cestou do Ruska a východní Asie chtěl Kokoschka portrétovat prezidenta TGM, ale pro jeho zhoršený zdravotní stav se malíř zdržel déle. Získal také čs. státní občanství. Po Mnichovu uprchl do Británie. Občanství zde získal v r. 1946, krátce pobyl v USA a následně přesídlil do Švýcarska, kde také dožil. Rakouské státní občanství přijal zpět až v r. 1975. Za pobytu u nás došlo k významným kontaktům se zdejší avantgardou Osvobozené divadlo V+W, Déčko E. F. Buriana a další. Osobnost učitele národů J. A. Komenského si malíř nesmírně vážil a napsal o něm drama (v galerii se promítá). ObûÈ heydrichiády ■ âesk˘ architekt Bal‰ánek Na plátnech kin se v dobách němého a později zvukového filmu objevovala postava bodrého maloměšťáka, ale i charakterního herce. Byl jím a stále pro naši potěchu zůstává Theodor Pištěk (1895-1960). Nezapomenutelný je jeho Kondelík a další hlavní role. 188/2015 ale jeho schopnosti ho táhly k literatuře. Byl prvním předsedou Devětsilu, organizoval vydávání původní české tvorby. Za okupace pracoval v ilegálním Národním revolučním výboru. Psal krátké prózy, úspěšný byl román Pekař Jan Marhoul (1924). Už zde se projevil nejnápadnější rys Vančurových prací – originalita v používání jazykových prostředků. Jeho tvorba je značně rozsáhlá – především v historické oblasti. Markéta Lazarová (1931), Útěk do Budína (1932), Obrazy z dějin národu českého (tři díly) a další. Připomeňme Rozmarné léto (1926), Konec starých časů (1934). Pro děti napsal pohádku Kubula a Kuba Kubikula (1931). Některá díla byla později zfilmována. Vladislav Vančura byl 1. června 1942 zastřelen na kobyliské střelnici. Jeho smrt byla citelnou ranou pro naši zemi. V roce 1946 byl in memoriam jmenován národním umělcem. (pn) Viola Ïije – stánek poezie Jako mladí jsme se věnovali četbě a recitaci poezie, ctili básníky, kteří k nám výrazně a ze srdce promlouvali. Vycházel Klub přátel poezie s malými gramofonovými deskami s hlasy básníků. Žel, poezie a její vydávání zmírá – ne každý, byť dobrý básník, sežene sponzora či vydavatele a na samizdat většinou autoři nemají. Stát podporuje jen některé vybrané. Naší Mekkou byla pražská Viola, kde skvělí herci a herečky přetavovali do skvělé dikce slova básníků v nezapomenutelné zážitky. Divadlo Viola je stále na stejném místě a je vesměs vyprodané. Díky přátelům jsem měl možnost zhlédnout Sváteční Shakespearovu poštu – výběr ze Sonetů ve skvělém překladu Martina Hilského. Ten také s režisérem Milošem Horanským poodhalili tajemství tohoto básnického díla. Verše skvěle interpretovala Hana Maciuchová. Po skončení následovala beseda s diváky a autogramiáda. (pn) Jan Hanu‰ – Ïák O. Jeremiá‰e Jan Hanuš se narodil 2. 5. 1915 v Praze. Již od raného mládí tíhl k muzice, naučil se aktivně hrát na různé hudební nástroje, především na klavír. Studoval na Státní konzervatoři v Praze, za jeden a půl roku absolvoval tři ročníky dirigentské školy, byl žákem Otakara Jeremiáše v oboru hudební skladba. Poznal poměrně záhy osobnosti, které znamenaly pro český hudební život velice mnoho, ať už to byl Vít Nejedlý, Jan Panenka či Jarmil Burghauser. Jeho hudební tvorba je značně rozsáhlá, čítá na 130 opusových čísel. Složil kantátu Země mluví pro sopránové sólo, smíšený sbor a orchestr na paměť studentů povražděných v listopadu 1939 (podle bás- ně Viktora Dyka). Znamenité jsou opery Plameny, Sluha dvou pánů, Pohádka jedné noci, dále symfonické skladby, oratoria, písňové cykly atd. Velmi známa je Hanušova publikace Labyrint svět, jež je knihou pamětí našeho předního hudebního skladatele, který mnohé zažil, neboť se narodil ještě za „císaře pána“. Jan Hanuš spoluzaložil hudební nakladatelství PANTON, byl místopředsedou České hudební společnosti, místopředsedou Unie českých pěveckých sborů a členem festivalového výboru pražské jaro. Skladatel zemřel v červenci roku 2004. MILOSLAV SAMEK KokoschkÛv olej má rozmûry 97x131 cm. Zleva pfiedstavuje J. A. Komenského, vedle TGM, vpravo Hradãany. Mezi hlavami plá hranice s Husem, níÏe pak lze objevit Adama a Evu, Kaina a Abela a dal‰í. Významným počinem Národní galerie je to, že byla opuštěna myšlenka monotematických výstav. Právě kontext s ostatními vrstevníky je jakousi konfrontací mezi umělci. Kromě dalších zde najdeme díla Willi Nowaka, Karla Vogela, Vincence Makovského, Emila Filly, Josefa Čapka, Vladimíra Sychry. Výstava potrvá ve Veletržním paláci do 28. června. PAVEL NOVÁK Zrodil se Slovan Karel Havlíček (1821-1856) se podle rodiště Borová podepisoval Borovský. Po vyloučení z kněžského semináře se orientoval na studium slovanských jazyků a českou literaturu. Postupně se prosadil i jako kritik. pracoval jako novinář v Pražských novinách, v bouřlivém revolučním roce 1848 si založil vlastní Národní noviny. Po jejich zákazu odešel do Kutné Hory, kde začal vydávat týdeník S l o v a n, jehož první číslo se poprvé objevilo 8. května 1850. Vycházel do 14. 8. 1851. Havlíček ve Slovanu zaujímá stanoviska k politickým událostem, komentuje je. Zároveň učí čtenáře politicky přemýšlet. Slovan byl vlastně poslední demokr atický časopis v době nastupujícího Bachova absolutismu. Tato činnost dráždila vládní kruhy natolik, že v r. 1851 byl Havlíček zatčen a internován v Brixenu. Do Prahy se vrátil krátce před svou smrtí. Stal se mučedníkem Bachova absolutismu. (zr) Zakladatel ãeské poezie pro dûti Básní Slovanská lípa si připomínáme letošního jubilanta Josefa Václava Sládka (1845-1912), spisovatele, básníka, novináře a překladatele a známého lumírovce. Byl členem Akademie českých věd, jedním ze zakladatelů české poezie pro děti. Překládal ze slovanských jazyků a z angličtiny přeložil Shakespearovy Sonety a 33 jeho divadelních her. Slovanská lípa Na slovanské lípě roste mnoho snětí a my jedné matky slovanské jsme děti. Mnohá větev suchá, mnohá nalomená... Ale lípa stojí vzdorná, neskloněná. I ať vítr duje, blesk se do ní pustí, ona bude státi, ona bude růsti. Vzdor na vzdory světu, na radost svým dětem, krásná, silná, velká, obalená květem. J. V. Sládek se narodil ve Zbirohu. Vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu. Přáním rodičů bylo, aby se stal knězem, což odmítl. Rodiče ho přestali podporovat a rozešli se s ním. Živil se všelijak, hlavně kondicemi. Pak začal psát básně, pracoval v nakladatelstvích. Roku 1868 odjel do Ameriky, kde dva roky vedl dobrodružný život. Pracoval jako dělník v mnoha profesích. Pracoval spolu s černochy a živě se zajímal o jejich osudy. Zážitky z Ameriky Sládka silně ovlivnily včetně jeho orientace na anglo-americkou literaturu. Po návratu domů využíval své jazykové znalosti jako učitel a lektor. Byl také pět let redaktorem Národních listů. S časopisem Lumír spojil své další působení. Ve svém díle hledá lidské hodnoty, opěvuje domov a rodný kraj. Český sedlák pro něho symbolizuje mravní hodnoty našeho národa a jeho odolnost. Proto většina tvorby je zaměřena na Čechy. Po návratu z Ameriky publikuje, v r. 1875 vychází básně Na hrobech indiánských, kde na jedné straně je okouzlen zdejší přírodou, ale nechápe, jak v demokratické zemi pro zisky různých společností likvidují zdejší původní obyvatelstvo. (el) Zemfiela baletní hvûzda V Mnichově ve věku 89 let zemřela na infarkt slavná ruská primabalerína Maja Plisecká. Narodila se 20. listopadu 1925. Její rodiče byli perzekvováni. Aby nemusela do dětského domova, ujala se jí teta S. Messerrevová, povoláním baletka. S baletem spojila Plisecká celý svůj život. V r. 1943 absolvovala Moskevskou choreografickou konzervatoř a přešla do moskevského Velkého divadla. Zde působila až do r. 1990. V r. 1959 se stala národní umělkyní SSSR. O rok později získala status primabaleríny. Provdala se za hudebního skladatele Rodiona Ščedrina, který pro Maju napsal několik baletů, kde se také uplatnila jako choreografka. K 50. výročí své taneční kariéry excelovala v baletu Ave Maya. Tančila na mnoha světových scénách a také u nás. Působila Maja Plisecká v roce 2011 v pěti filmech a svou uměleckou dráhu popsala v knihách Ja Maja Plisecká a Po třiceti letech. (jk) 188/2015 SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST 7 H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E ● H I STO R I E Kat ãeského národa Prvního nûmeckého váleãného zloãince popravili âe‰i V červnu 1941 nacistické Německo napadlo Sovětský svaz, a tím otevřelo novou válečnou frontu. Zvýšila se hospodářská, dopravní i vojenská role protektorátu. Hospodářské vykořisťování začalo po obsazení našich zemí. Plná skladiště potravin a jiných potřeb, přichystaných jako rezerva před Mnichovem, byly nacisty vypleněny a odváženy do Německa, stejně jako část úrody. Bylo zavedeno vázané hospodářství. Našim lidem byly přiznány jen minimální příděly. Němci, kteří se sem houfně stěhovali, byli podstatně zvýhodňováni. Přistěhovalci zde zakupovali i velkostatky. Obcím byly předepsány nucené dávky. Dělníci byli vábeni na práci v Německu za výhodných podmínek, ale zhoršující se zdejší podmínky a nálety tento zdroj uzavřely. Potřeba pracovníků byla pokrývána zavedením všeobecné pracovní povinnosti. Pracovní úřady zařazovaly do pracovního procesu všechny postradatelné síly (totální Po atentátu nasazení), které postihlo hlavně ročník 1924. Továrny přecházely do německých rukou, peněžní ústavy byly postaveny do služby financování války. I školní děti musely spořit, sbírat odpadové hmoty. Dosavadnímu zastupujícímu říšskému protektorovi von Neurathovi byla vyčítána Hitlerem přílišná shovívavost, byl odvolán a na jeho místo nastoupil 27. září 1941 Reinhard Heydrich, proslulý nelidským vražděním Norů. To už měli Němci na svém kontě popravy komunistů. Koncem léta bylo zatčeno pět tisíc důstojníků a vojáků. Mnozí byli popraveni bez soudu, další skončili v koncentračních táborech. V Praze se Heydrich uvedl vyhlášením civilního stanného práva. 28. září nechal zatknout odpoledne protektorátního ministerského předsedu gen. Aloise Eliáše. (měsíc předtím se ho Němci snažili podplatit.) Byl 1. 10. odsouzen k trestu smrti a popraven. Byl to začátek likvidace vrcholných představitelů domácího odboje. Popraveni byli gen. Josef Bílý a gen. Hugo Vojta (oba v protifašistické organizaci Obrana národa) pro „velezradu“, další civilisté pro „sabotáž“. Náčelník České obce sokolské Antonín Pechlát byl zastřelen v ruzyňských kasárnách. Skončené stanné právo 20. l. 1942 mělo na svém kontě 486 rozsudků smrti, 2242 deportovaných do koncentračních táborů a bezpočet umučených bez soudu. Měl udělat v Praze pořádek Svého nejschopnějšího nacistu (a všeho schopného) Reinharda Heydricha, „muže se srdcem ze železa“, poslal Hitler řídit protektorát. V té době měl už za sebou slušnou kariéru. Byl blízkým spolupracovníkem Henricha Himmlera a druhý nejvýznamnější představitel SS generál policie. To mu nebránilo ve vedení informací o nejvyšších nacistech i ostatních a jeho soukmenovci si nikdy před ním nemohli být jisti. Po straně mu vyčítali babiččin židovský rasový poklesek, velkoryse mu prominutý za jeho zásluhy. Kdysi sloužil u válečného loďstva, ale skončil prý pro milostný románek. Byl mjr. Luftwaffe v záloze, věnoval se i akrobacii, prováděl průzkum Velké Británie, Skotska a přes vůdcův zákaz i na východní frontě. Zde však musel nouzově přistát – o návratu do Německa jsou rozporuplné fámy. Reprezentačně šermoval. Podle manželky Liny krásně hrál na housle, byl vzorný otec a manžel. To poslední moc neplatí. Pro své okolí byl „Nebezpečný Jindřich“, věděl, že hodnostáři SS jsou nazýváni „krvavými psy“. Jeho pohled poněkud mongoloidní očí v asymetrické tváři děsil kontaktované. Pražské působení bylo velkým vyznamenáním a vysněným úkolem Heydrichovy kariéry. Patřil totiž k několika vyvoleným, kteří se sešli 20. ledna 1942 v BerlíněWannsee na konferenci, která jednala o konečném řešení židovské otázky. Zde také za účasti Adolfa Eichmanna sdělil, že ho říšský maršál pověřil přípravou dokumentů se zřetelem na otázku konečného řešení židovské otázky. Za hlavní úkoly byly považovány: Vytlačení (likvidace) Židů z jednotlivých oblastí německého národa a vytlačení z německého životního prostoru. Po právní stránce vydláždil cestu holocaustu ambiciózní právník H. Globke, který se osobně zasadil o likvidaci 20 tisíc makedonských Židů. Po válce se stal válečný zločinec tolero- tografií, prý jich prohlédl mnoho! Nic nepředvedl v době technických zázraků. Verbálně vsugerovával, nám pamětníkům, jak mohutně Plzeňáci vítali Američany květinami atd. V tom mu věřím. Když ale dodal, že Pražané i další vítali sovětské vojáky – řekněme nic moc. Už jednou jsem slyšel od jakéhosi holobrádka podobnou falzifikaci. Škoda je, že dokument je tak starý. Autoři i onen expert, by si zasloužili slepeckou hůl. (pn) Otec na‰tûstí nezemfiel Byla sobota 5. května, krásný slunný den. V naší čtvrti v České Třebové byly tři veliké školní budovy plně obsazené německým vojskem. Pátého května na komunikaci stála kolona tanků, která naštěstí brzy město opustila. Na budově montovny železničních dílen zavlála československá státní vlajka. Maminka se rozplakala a dodnes slyším její slova: „Oldříšku, dobře se dívej a nikdy na tuto chvíli nezapomeň!“ To už bylo poznat, že se něco děje. Po poledni jsme již opět spolu poslouchali volání pražského rozhlasu o pomoc. Mně bylo šest let. Otec řídil onoho sobotního rána do Pardubic osobní vlak, ale cesta skončila v Brandýse nad Orlicí, kde již naplno vypuklo povstání a byl odzbrojován německý transport stojící ve stanici. Jeho velitel povolal z Vysokého Mýta jednotku SS, která povstání potlačila a zavraždila patnáct místních občanů. Ohofielá tûla Hitlera a jeho Ïeny Evy – konec tfietí fií‰e vděk a nejen za to, že je nezatěžuje břemenem války!!! Řada úvah v knize je účelová a psaná pro německé občany. Vyvracejí je zdejší pamětníci, sloužící kdysi na zámku. Manžel ovšem netrpěl. žádné vměšování do služebních záležitostí. Ona sama by nikdy žádnému Židovi neublížila – manžel je chtěl jenom vysídlit!“ ... Svatá prostoto! Odpočítávání času Popravení lidiãtí muÏi né projevy, ukazovat se. Polovinu týdne trávil v Berlíně. Rodině blízký Němec při návštěvě v Břežanech vyprávěl paní domu, jak jeho jednotka narazila za frontou na popravčí komanda, provádějící masovou likvidaci Židů – „říkají tomu Akce Reinhard.“ Podle knihy byl prý Heydrich přesvědčen, že české obyvatelstvo k němu pociťuje Blížil se Den D. Německé orgány věděly, že z britských letadel byli nad protektorátem vysazeni „zvlášť vycvičení emigranti z někdejší české armády“ a pátralo se po nich. „Zavraždění mého muže se však považovalo za něco zcela vyloučeného“ (z knihy Liny Heydrichové). A přece se to stalo. Dva českoslovenští parašutisté Jan Kubiš a Jozef Gabčík čekají v kobyliské zatáčce, aby uskutečnili dlouho v Londýně připravovaný atentát na kata našeho národa – Heydricha. V asi 10.32 přijíždí auto. Gabčík chce vypálit – samopal nespustil. Heydrich se chystá střílet z pistole. Připravený Kubiš háže bombu. Výbuch vyrazí dveře auta... Utočníci prchají, zraněný Heydrich je převezen do Nemocnice Na Bulovce. Co kromě signálu dělal další aktér Valčík? Po osmi dnech na následky zranění – 4. června 942 Heydrich umírá. Byla to za války první poprava německého válečného zločince. Popravu provedl český protifašistický odboj. Hitler požadoval za pomoc pachatelům vystřílení celých rodin a deset tisíc rukojmí. Státní tajemník říšského protektora K. H. Frank se však obával všeobecného povstání. Po diskusích bylo rozhodnuto vyhladit Lidice. Rozkaz, vykonaný 10. června 1942, zněl „Všichni dospělí muži budou zastřeleni, ženy odvezeny do koncentračních táborů. Děti shromáždit a v případě zjištění možnosti jejich poněmčení, předat německým rodinám do Říše na výchovu. Na splnění rozkazu se přijel podívat K. H. Frank i na to, jak vypadá vesnice srovnaná se zemí. Po represích „za schvalování atentátu“ a zastrašování i tomu, že za zradu kamarádů Karel Čurda přijal vypsanou odměnu, došlo na závěrečný akt. Pravoslavný kostel v pražské Resslově ulici, kde se sedm parašutistů ukrývalo, byl obležen a krypta zaplavována vodou. Stateční obránci v těchto chvílích obrátili zbraně proti sobě. Patriarcha Gorazd II. a další byli popraveni. Do konce války ještě zbývalo mnoho času. Připravil (pn) Stalo se 13. dubna 1945 ve Vsetínû O slepeckou hÛl Události Pražského povstání prezentovala ČT 2 pořadem Bitva o rozhlas. Dokument z r. 2005 – tedy d e s e t let starý, tenkrát připravili D. Bonaventura, V. Žmolík a A. Pícha. Rekonstrukce průběhu bojů o rozhlas jako významného elementu poskytujícímu nám i světu informace o situaci i potřebách bojovníků. Poněkud mi vadila přílišná střílečka na úkor tématu. Pak se na obrazovce objevil nedůvěryhodný člověk – říkejme mu Prohlížeč fo- vaný Američany vlivným ředitelem úřadu kancléře K. Adenauera a působil zde až do r. 1963. Nešlo však jen o Židy. Krvavý pes Heydrich měl v protektorátu další důležitý úkol: Zlikvidovat českou inteligenci, zničit český národ, zgermanizovat ho a rasově změnit. Mělo to být konečné řešení národa, státu a území. Popravy a represe vedly k aktivizaci podzemní sítě protinacistického odboje. Ve své knize Můj život s Reinhardem Lina Heydrichová píše: „Jsem ještě dnes toho mínění, že úloha, kterou měl tenkrát můj muž, byla čistě pozitivní.“ Život na zámku v Panenských Břežanech byl pro ni velkolepý. „Až doposud se Reinhard snažil vyhovět rozkazům svých nadřízených (Hitler, Himmler, Göring). Nyní se snažil rozhodovat sám. Byl přesvědčen, že v Praze musí plnit poslání. Po r. 1919 pohlížel na Československo jako na stát, který vzhledem ke své poloze, musí být závislý na některém sousedním. Vadilo mu řešení sociálních otázek, nemocenské pojištění, důchodové zabezpečení, systém dovolených.“ Proto zavedl systém zvýhodňující Němce, dostal pod kontrolu černý trh, slíbil beztrestnost za dodatečné splnění dodávkové povinnosti. „Heydřišce“, jak ji personál potajmu říkal, se pobyt na Hradě nelíbil. Proto se usídlili na zámku v Panenských Břežanech. Až dosud nebyl její muž nucen pronášet veřej- Vlak již nemohl pokračovat a vracel se tedy zpět do České Třebové. V Ústí nad Orlicí – Kerhartici měli Němci opravnu leteckých motorů a malou posádku. Ta o střetnutí v Brandýse věděla a na vlak spustila palbu. Otec měl prostřílené nohy a vypadl z lokomotivy a zranil se na hlavě, stroj následně najel na nálož. Němci okamžitě po zjištění, že se jedná o osobní vlak, zastavili palbu. Otec odmítl nabízenou pomoc a chtěl domů. Měl naštěstí jen hladké průstřely svalstva. Na lokomotivě jel i mladý železničář Rudolf Paštika, který padl. Na staré výpravní budově v Ústí nad Orlicí má pamětní desku. Otce převezli do České Třebové, kde byl ošetřen železničním lékařem MUDr. Otokarem Štěpánkem. Ve městě se zpráva o střetnutí v Ústí bleskem rozšířila s tím, že otec přišel o život. V podvečer však otce přinesli na zádech domů v obvazech. OLDŘICH GREGAR, Česká Třebová Alois Vidlář pracoval jako zřízenec a údržbář městské elektrárny a spínací stanice ve Vsetíně. Při své práci cítil stále nad sebou ostříží zraky svého šéfa, dosazeného fašisty. Ani jednou se mu však nezachvěly ruce bázní a ani okamžik se nerozmýšlel zapojit se do ilegální odbojové organizace, když za ním přišli. Na podzim r. 1944 se ze Slovenska po těžkých bojích přesunula na Valašsko do Beskyd 1. čsl. partyzánská brigáda Jana Žižky. Zde měla provádět partyzánský boj a akce proti fašistům. S ní přešel také zpravodajský důstojník této brigády krycím jménem „Štěpán“. On měl také mj. navazovat spolupráci s civilním obyvatelstvem, zejména s těmi vlastenci, kteří pracovali na klíčových místech pro fašistickou vojenskou mašinerii. Od „pasekářů“ v beskydských horách se dozvěděl i o Aloisu Vidlářovi. S ním v listopadu 1944 navázal snadno Štěpán spojení. Koncem března 1945 dostal Štěpán důvěrnou zprávu od svého spolupracovníka Viktora Spurného, obuvníka z Jasenky, že gestapo v důsledku škod na elektrickém vedení začíná slídit kolem vsetínské elektrárny. Štěpán záhy vyhledává Vidláře, vysvětluje mu situaci a přemlouvá ho, aby s ním odešel do hor k partyzánskému oddílu, že jinak přijde řada i na něho. Lojzík však odmítá. Byl pátek 13. dubna. Pracovní den v elektrárně začínal jako každý jiný před tím. V hukotu strojů chodí montéři, sledují přístroje na rozvodových deskách, pohvizdují si písničky... najednou však zmlkli. Ve dveřích se objevil neoblíbený správce a jde rovnou k Lojzíkovi a křičí: „Půjdeme dnes, pa- ne Vidlář, k jezu a podíváme se, co nám tam natropily ty jarní vody. Zařiďte si náhradu, za chvíli vás zavolám!“ Ručička na hodinkách oběhla právě půl kruhu a znovu vstupuje správce. „Je tu ještě Vidlář? Pojďte nahoru!“ Kývá na Lojzíka. „Tondo, já jdu. Kdyby mě někdo hledal, jsem u jezu,“ klidně předává Lojzík svoji práci pomocníkovi a odchází k šatnám pro kabát. Za dveřmi div že nevrazí do správce, který mu odměřeně sděluje: „Jděte nahoru do kanceláře. Máme tam návštěvu!“ Lojzíkovi předtucha zbystřila smysly, srdce zrychlilo tep. Pomalu vstupuje do první místnosti. Dveře se za ním prudce zavřely a on cítí podvědomě, ale přesně: je to gestapo! „Na also, komm herr – ukázal nám, kdo dnes arbeiten!“ Lojzík zatíná zuby, aby se nerozechvěl rozčílením a snaží se působit klidně. Opírá se lokty o stůl, naklání se nad listinou – je to seznam zaměstnanců elektrárny. „Máte označit, kdo je dnes ve službě a kdo vás může zastupovat.“ „Víte sám dobře, pane správce, že mě už nemá kdo zastoupit, protože všichni schopní jsou už pod ochranou těchto pánů!“ ...sám ani neví, kde se v něm vzala ta síla přesvědčivého tónu. „Ruhe, du idiot...“ a další nadávky, jimž stejně nerozuměl. Ani ten křik nevnímal. Jen zatínal pěsti, dýchal zhluboka... „Vy budete jít s námi!“ slabikoval lámanou češtinou ten za stolem. To bylo Lojzíkovi zřejmé od první chvíle. „Ne, nedostanete mě na poslední chvíli! Slíbil jsem to bratřím v horách, manželce, dcerušce. Ne!“ Myšlenky mu letí hlavou znásobené nebezpečím. Vyšli. Teď zas mlžný opar zastíral ulice, mraky se spouště- ly níž a níž. Půjdou pěšky. Gestapo je nedaleko. Už přešli most a zahýbají doprava k Hornímu městu. Lojzík náhle spatřil úzkou pěšinku, jíž si často jako malý chlapec krátí cestu do školy. Jako by na něho zavolala. Ani neví, co dělá, rozmáchne paže, oba prudce uchopí za límce, vší silou je sráží hlavami k sobě a na zem. Jeden padá do vozovky, druhý zůstává ležet na chodníku. Lojzík běží a slyší za sebou výstřel a výkřiky. Když již volným tempem běží k lesu za Sychrovem, v dálce znovu třeskla rána z pušky a za ní několik dalších. Zapotácel se, ale neupadl. Před sebou vnímá omšelý pařez. Sesul se na něj – srdce buší jako perlíky, pot stéká v potůčcích. Ten krátký čas však stačil na to, aby si konečně uvědomil, co vše se s ním dělo, co by ho čekalo, kdyby nezariskoval. Myslí na ženu, na čtyřletou Jiřinku, uvědomuje si realitu: co započal v pudu sebezáchovy, musí v tom pokračovat do konce. Musí honem do partyzánského oddílu. Po několika dnech se Lojza setkává se Štěpánem a odchází s ním k partyzánům, kde působí až do konce války. Teprve poslední den byl zraněn do nohy. Palba z děl, rachot kulometů a hromové „Hurrá!“ se rozléhá ze všech strání směrem ke Vsetínu 4. května celé odpoledne. Po cestě ke Vsetínu spěchá mladý asi třicetiletý muž. Opírá se o hůl a za ním v lesích zůstává dvacet dní nejtěžších bojů, usmívá se a říká: „Vlast potřebuje každého člověka tam, kde pro ni může nejvíce vykonat...“ KAREL ŽĎÁRSKÝ – alias ŠTĚPÁN Stránku připravil Pavel Novák 8 SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST 188/2015 L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A ● L I STÁ R N A Sláva Rudé armádû! Při příjezdu na náměstí Svobody v Brně v pátek 24. dubna, kde probíhaly oslavy 70. výročí osvobození Brna Rudou armádou, byli jsme mile překvapeni. Nikdo se nestyděl za sovětskou vlajku, která spolu s naší zdobila pódium s nápisem: „SLÁVA RUDÉ ARMÁDĚ, OSVOBODITELCE BRNA“. Díky vyznavačům vojenské historie jsme si mohli zblízka prohlédnout a pohovořit s děvčaty a chlapci v dobových sovětských uniformách a prohlédnout si historické zbraně a dát si guláš uvařený v polní kuchyni. Při té příležitosti mj. vystoupil i folklorní soubor Kozáci Vltavy. V sobotu pak pokračovaly oslavy v Ořechově u Brna, ke kterým patřila i ukázka bit(nw) vy. Bûlorusk˘ velvyslanec Markoviã: Evropané by nemûli zapomínat na obûti z fiad Rudé armády Dohody z Minsku jsou fakticky jediným účinným mechanismem, kter ý je schopný vytvoř it tr valý mír. Nicméně události na Ukr ajině a koncentr ace vojsk NATO u našich hr anic nás nutí př ijímat dílčí r ozhodnutí, abychom posílili bezpečnost, řekl velvyslanec Bělor uské r epubliky v České republice Vasilij Mar kovič v rozhovor u pro Par lamentníListy.cz. ManÏelé Michail a Irena Dzjubovi ze souboru „Kozáci Vltavy“ s lékafikou Rudé armády Vystoupení folklorního souboru „Kozáci Vltavy“ dne 24. 4. 2015 pfii 70. v˘roãí osvobození Brna âeského prezidenta doprovodilo devût veteránÛ Na Den vítězství nad fašismem 9. května do Moskvy doprovodilo prezidenta Miloše Zemana devět veteránů druhé světové války. Byli mezi nimi místopředseda ústředního výbor u Čes- Ocenûní plk. Václava Pfiibyla kého svazu bojovníků za svobodu plukovník Pavel Vr anský a plukovník v. v. Ing. Václav Př ibyl. Vojenský speciál s prezidentem a doprovodem odletěl 8. května ve 14 hodin z vojenského letiště Kbely. Př i příletu do Moskvy je př ivítal velvyslanec České republiky v Ruské federaci Vladimír Remek. Ubytováni byli v Českém domě, kde též viděli vojenskou přehlídku na obří obrazovce. Po přehlídce byli přítomni odjezdu vojenské techniky. V Českém domě se veteránům Miloš Zeman maximálně věnoval. Přisedl si ke každému stolu a s veterány pobesedoval. Každý z válečných veteránů, kteří našeho prezidenta do Moskvy provázeli, (nw) dostal Pamětní list. Den vítûzství ve Volgogradu Česko-r uská společnost v Ostr avě uskutečnila pod vedením př edsedy městské r ady RSDr. Kar la Šestáka na oslavu Dne vítězství zájezd do Volgogr adu, Sm olenska, Mosk vy a Minsku. Zájezdu se mj. zúčastnila skupina členů Čs.-bělor uského př átelství a za Všekozácký svaz českých zemí a Slovenska Nataša Weberová. Byly to pr o nás nezapomenutelné zážitky. Účastnili jsme se několika koncertů, plavby na lodi po řece Volze s veterány. Výstup na Mamajevovu mohylu byl též krásný zážitek. Atmosféra byla úžasná. Ruský i běloruský lid si váží svých veteránů, jsou k tomu vedeny i děti, které podávají na ulici veteránům květy a děkují slovy: Vaše vítězství je náš život. Volgogradská oblastní dětská filharmonie nastudovala hru, kterou hrály děti za okupace v Terezíně Brundibár . Byla to premiéra, která se představila na scéně Caricinské opery. Výkony dětí nám vháněly slzy do očí. Podotýkám, že všechny děti z Terezína, které za války Brundibára hrály, poslali nacisté do Osvětimi, nikdo nepřežil. Podařilo se mi zkontaktovat paní Ninu Vladimirovnu Petrenko, která se zajímala o osud Volodi Wintra, o kterém jsme psali již dříve. Jedno z největších překvapení jsme zažili již při prvním koncertě 7. května, ve kterém pod názvem Hudba míru proti válce spolu s Volgogradským akademickým orchestrem vystupoval i Německý symfonický orchestr. Avšak největší překvapení pro všechny byl příjezd ministra zahraničních věcí Ruské federace Sergeje Lavrova s jeho německým protějškem Steinmaierem, a gubernátorem Volgogradské oblasti Andrejem Vočarovem. To všechno zanechalo v nás jistotu, že ruský národ nikdo neporazí. Všem pořadatelům tohoto zájezdu patří velké díky RSDr. Karlu Šestákovi, předsedovi Městské rady Česko-ruské společnosti v Ostravě, jeho manželce Tamaře a Vítězslavu Vilímkovi. V příštím čísle se k zájezdu ještě vráNATAŠA WEBEROVÁ tím. Stránku Listárna řídí a rediguje Nataša Weberová. ● Jak vnímáte relikt car ského Ruska, kter ý na jeho znaku př etrval až dodnes. J sou tam tř i kor uny: za Velkou Rus, Malou Rus a Bílou Rus. Nemyslíte si, že anexí Kr ymu Rusko zčásti získalo kor unku Malé Rusi, tedy Ukr ajiny, zpět? Nechtělo by se mi posuzovat dění v suverénním státě. Nicméně všimněte si, že se Běloruská republika snaží, aby se situace na Ukrajině normalizovala, a aby se tam díky dialogu všech stran nastolil trvalý mír. ● Bělor usko leží na hr anicích s Ukr ajinou, NATO a EU. Je v př ímé unii s Ruskem. Nad vaším územím létají r uské stíhačky, oper uje tam r uská ar máda. Čeho se v těchto souvislostech nejvíce obáváte? Běloruská republika je suverénní stát se svou nezávislou vnější i vnitřní politikou. Rusko je naším hlavním ekonomickým partnerem, hlavním strategickým spojencem. Stavíme státní spojenectví, které přináší blaho občanům tohoto dvoustátí. V rámci integrace různých sdružení, jak jsme se usnesli, plníme naše závazky stejně, jako to dělají země Evropské unie anebo státy, které jsou v NATO. Nehledě na to, jsme si vědomi, že musíme mít i normální vztahy s EU. Vždyť EU je po Rusku naším druhým nejdůležitějším tržně-ekonomickým partnerem. Všichni vědí, že normální vztahy s EU a s Ruskou federací přináší konkrétní Blahopfiejeme! ● V Ostravě se dožívá 1. června 90 let náš dlouholetý člen, velký znalec Srbska, prof. Rajko Doleček. ● Jar oslav Kadeř ábek z Loun oslaví 81. narozeniny 1. června. ● Mar ie Špůr ková ve Valašském Meziříčí se dožívá 78 let dne 4. června. ● Také ve Valašském Meziříčí bude slavit 8. června své 74. narozeniny Vladana Kozáková, členka Celostátní rady SV ČR. ● V Jirkově oslaví 80. narozeniny 9. června Ilona Šulcová. ● Jar oslava Komoňová z Prahy, dopisovatelka na kulturní stránku Slovanské vzájemnosti, oslaví 82. narozeniny 11. června. ● Zdeňka Chaloupková ve Valašském Meziříčí bude slavit 12. června 71. narozeniny. ● V Praze oslaví 83. narozeniny 13. června Eva Havelková. ● J iř í Kupilík v Plzni bude slavit 76. narozeniny dne 15. června. ● V Humpolci oslaví 82. narozeniny také 15. června dlouholetý aktivista SV ČR Jan Vondr ák. ● Luboš Záleský z Dražic oslaví 83. narozeniny 17. června. ● Fr antišek Reichel z Brna-Strávic, bude slavit 78. narozeniny 19. června. ● V Lounech se dožívá 89 let Ladislav Ver ner, 23. června. ● Předseda SV ČR doc. J an Minář z Prahy bude slavit 26. června své 80. narozeniny. ● Šéfredaktor Slovanské vzájemnosti a člen předsednictva SV ČR Pavel Novák z Prahy, oslaví 75. narozeniny 28. června. ● Jana Ingr išová v Lounech bude slavit 66. narozeniny 28. června. ● V Hradci Králové se dožívá 85 let dne 30. června Mir oslav Šimek. Všem jmenovaným i nejmenovaným oslavencům redakce blahopřeje! prospěch každému občanu naší země. Geografické položení Běloruska nás nutí nacházet rovnováhu mezi východem a západem. A kdyby to někdo nedokázal ocenit, tak musí pochopit, že jestli chceme přemýšlet o budoucnosti našeho státu, tak musíme nacházet vzájemně přijatelnou úroveň vztahu jak s Ruskem, tak i se Západem. ● Bělor usko zavedlo jako úřední jazyk r uštinu, kdežto Ukr ajina se tomu vzpír á. Proč? Ohledně tohoto řešení jsme šli civilizovanou cestou jako i jiné země, například Evropské unie. Při referendu občanů Běloruské republiky bylo rozhodnuto, že budeme mít dva státní jazyky, což je zajištěno ústavou. Podle mě to byl správný krok, který bral v úvahu přání všech občanů naší země. Hlavní je zabezpečení trvalého rozvoje státu. Vraťme se ale k Ukrajině. Chci říct, že jen ukrajinský národ může přijmout správné řešení této otázky. Při tom, podle mě, musí brát ohledy na zájmy všech občanů země. ● J ak Bělor usko vnímalo cvičení NATO u svých hr anic? Je jasné, že nás tato cvičení nenechávají chladnými a vedení naší země to již několikrát jasně řeklo. Události na Ukrajině a koncentrace vojsk NATO u našich hranic nás nutí přijímat dílčí rozhodnutí, abychom posílili naši bezpečnost. Jestliže tyto země při organizaci a provedení cvičení dodržují mezinárodní právo, nenesou žádná rizika. Nikdo si tedy nemůže stěžovat. Vždyť my také nepořádáme pouze cvičení běloruských ozbrojených sil, ale účastníme se i spojeneckých vojenských akcí s Ruskou federací. ● Co si myslíte o tom, že na oslavy konce dr uhé světové války nejspíše do Moskvy nepř ijedou některé hlavy evropských zemí? Nemám právo komentovat chování prezidentů, premiérů či dalších vysokých představitelů. To je jejich volba. Podle mě ale otázka účasti na vzpomínkových akcích, jejichž cílem je uctít padlé vojáky a ještě žijící veterány, mnohonárodnostní Rudé armády, se nachází spíš v morálně-mravní a ne v politické rovině. Tím více, čím větší mírou vojska Sovětského svazu osvobodila mnohé země současné Evropy. Je třeba vědět, že národ Běloruska velmi obezřetně přijímá tematiku druhé světové války a pokusy některých sou- časných zemí přepsat její závěry. našemu národu se podařilo přežít příliš mnoho hrůz, příliš mnoho obětí jsme přinesli na oltář vítězství. V letech války jsme ztratili každého třetího obyvatele naší země a měli jsme pak stejný počet obyvatel jako v sedmdesátých letech devatenáctého století. V Bělorusku neexistuje rodina, která by nebyla postižena touto tragickou válkou. Přál bych si, aby na to obyvatelé evropských zemí, kteří dostali možnost žít pod mírným nebem díky milionům padlých vojínů Rudé armády, nikdy nezapomněli. ● Bělor usku jsou vyčítány netransparentní volby, potír ání opozice a malý akcent na lidská pr áva. J ak na tyto výtky r eagujete a pr oč jsou vaše vztahy se Západem často tak vyostřené? Zmíním jeden fakt. V sankčních spisech EU se nacházeli novináři, představitelé volebních komisí, soudního dvora a jen za to, že řekli svůj vlastní názor. To podle mě podkopává základní principy té samé demokracie, o které nám EU neustále hovoří. Každá země jde svou cestou. Nicméně byste měli chápat, že nelze zhasnout v totalitním Sovětském svazu a probudit se v demokratické evropské republice. Na to je třeba určitý čas. Myslíme si, že nelze nějaké zemi naordinovat konkrétní cestu rozvoje. Je třeba, aby si ta, která samostatná země vybrala a uvědomila svou cestu. Ta by měla být určena vůlí národa. Za posledních dvacet let jsme ubránili naši nezávislost, suverenitu a územní celistvost a rozmnožili vlastní ekonomický i politický potenciál. To není málo. Z rozhovoru velvyslance Republiky Bělarus Vasilije Markoviče z Parlametního zpravodaje pro Slovanskou vzájemnost vybrala a upravila NATAŠA WEBEROVÁ Vûzni nacismu Při vzdávání pocty válečným veteránům ctíme zároveň i ty, kteří jako děti zažili hrůzy nacistických lágrů. Je těžké si představit, co tyhle děti musely prožívat v zajateckých nebo v koncentračních lágrech. Nyní jsou to již postarší lidé, ale nemohou při vzpomínkách zadržet slzy dojetí, třesoucíma rukama ukazují dokumenty. Skupina bývalých dětských vězňů, kteří byli spolu se svými rodiči odvlečeni do různých koncentračních táborů v Německu nebo v Rakousku, navštívila ve dnech 23.-25. března naši republiku. Byli ubytováni v penzionu Sv. Kryštofa, jehož zaměstnanci v čele s ředitelem Jaroslavem Němcem mají k Bělorusku hřejivý vztah. Navštívili Lidice a Terezín, kde uctili památku obětí fašistické zvůle položením věnců. Na zpáteční cestě navštívili Osvětim. Sešla jsem se s nimi ve středu 25. března ve Střední škole při velvyslanectví Ruské federace. Skupinu přivítal ředitel školy Sergej Salomakin. Setkání se zúčastnil i 1. tajemník velvyslanectví Bělarus Andrej Kucharčik. Po vřelém uvítání vystoupila skupina v běloruských lidových krojích. Dříve, než začalo vystoupení, každý člen souboru vypovídal, kde a v jakém lágru s rodiči žil, kolik mu bylo let a kolik sourozenců s ním tyto nacistické hrůzy prožívalo. Měla jsem za úkol provést je po Praze. A tak v běloruských lidových krojích, s běloruskými vlaječkami v ruce jsme při procházce Prahou reprezentovali Bělorusko. Těšíme se na další setkání, zážitky jsou nezapomenutelné. NATAŠA WEBEROVÁ, předsedkyně Společnosti česko-běloruského přátelství SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 188/2015, cena 10 Kč. Zakladatel: prof. Ing. Břetislav Chvála, DrSc. Vydavatel: Slovanský výbor ČR. Řídí redakční rada: šéfredaktor Pavel Novák, Karel Dostál, Eva Holečková, Zdeněk Hoření, Stanislav Hrzina, Jan Jelínek, Miloš Prošek, Jiří Stano, Mirko Svoboda, Jana Vacková, Nataša Weberová. Distribuci vede Alexandr Pospíšil. Redakce a administrace: Slovanský výbor ČR, Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1, III. patro, kabinet č. 147, tel./fax: 222 897 261, internetová adresa: www.slovanskyvyborcr.cz (jejím redaktorem je Václav Špíral). Adresa e-mail: [email protected]. Příspěvky zaslané redakci nemusí vždy vyjadřovat její stanovisko. Redakce si vyhrazuje právo úpravy příspěvku. Uzávěrka čísla dne 25. 5. 2015. Časopis registrován na MK ČR pod reg. č. 8038.ISSN-1212-3315.
Podobné dokumenty
Kosmodrom Vostoănyj: první start
Hojná účast lidí byla 7. května na Národním hřbitově v Terezíně při uctění památky
umučených vězňů. Na pietní akt přišli představitelé okresů Ústeckého kraje, z Klubu
českého pohraničí a Levicových...
stáhnout - Slovanský výbor ČR
boje proti fa‰ismu
Sovětská Rudá armáda, která osvobozovala největší část Československa, nesla největší tíhu boje proti fašismu ve druhé světové válce. Nepřál
bych si, abychom jednu tragédii opako...
stáhnout - Slovanský výbor ČR
Tento incident, po kterém na straně demonstrujícího dělnictva tekla krev těch nejchudších, předznamenal mnohé další události, kdy státní moc první republiky použila střelbu jako „demokratický“ argu...
Vanutí Utěšitele - Farnost Třebovice
rada sešla ke svému pololetnímu zasedání. Když si radní prohlíželi rozpočet, oči
jednoho z nich spočinuly na sumě za plat
záhadného strážce pramenů. „Kdo je ten
stařík?“ zeptal se pobouřeně. „Proč ...
Ke stažení: Orl-2015-6
společnosti, který spíš překáží. Sám jsem si jejich současnou existenci nazval Poslední indiánskou válkou.“
(včetně programu) / CONFERENCE BROCHURE
V rámci naší konference bychom rádi využili
nabízenou hyperbolu a pokusili se hledat hrdiny,
šibaly a antagonisty, kteří definují Balkán a jeho
obyvatele. Antropologii, etnologii, historii,
politol...
stáhnout - Slovanský výbor ČR
Viděl zničené obytné domy, spáleniště v Novém Sadu, vybombardovanou
rafinérii... A také na pitevním stole mrtvou sedmnáctiletou těhotnou dívku
s roztrženým břichem po explozi kazetové pumy, vedle n...
