otevřít časopis - Absolventi

Transkript

otevřít časopis - Absolventi
ABS LVENT
ČASOPIS PRO ABSOLVENTY
MASARYKOVY UNIVERZITY
2016
Iva Bittová
Nebojte se být sami sebou
VAŠE ALMA MATER
FENOMÉN
VĚDA A POZNÁNÍ
Filozofická fakulta
má nové budovy
Experti trénují boj
s hackery
Vědci přišli na to, jak
vzniká rakovina prsu
str. 2
str. 14
str. 21
OBSAH ČÍSLA
Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1
Filozofická fakulta omládla . . . . . . . . . . . . . 2
Většina čerstvých absolventů pracuje
nebo má práci zajištěnou . . . . . . . . . . . . . . . 3
Nobelisté přednášeli na Masarykově
2
univerzitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Temná hmota přinesla do Ceitecu dva
miliony eur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Děti a internet – pět rad pro rodiče . . . . . 7
Dvojice:
Roman Franc a Helena Továrková . . . . . 8
10
Nebojte se být sami sebou
Rozhovor s Ivou Bittovou . . . . . . . . . . . . . . 10
Experti trénují boj s hackery . . . . . . . . . 14
Mozek se snažíme pochopit
mozkem a to je náš limit
Rozhovor s Evou Brichtovou . . . . . . . . . . . 16
16
Optickým vláknem se podíváme na
neurony . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20
Škola mě naučila
koncentraci
Rozhovor se Zdeňkem Vítkem . . . . . . . . 24
Vzpomínka absolventa: Jak se studovalo
24
po válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28
Studenti u nás
pracují na reálných
softwarových projektech
Rozhovor s Janem Pazdziorou . . . . . . . . . 31
REDAKČNÍ RADA: Markéta Soukupová,
Petra Polčáková, Vítězslav Dohnal
VEDOUCÍ REDAKTORKA: Petra Polčáková
REDAKCE: Martina Fojtů, David Povolný,
Ema Wiesnerová
JAZYKOVÁ REDAKCE: Světlana Mičánková
FOTO NA OBÁLCE: Ondřej Surý
FOTO: Ondřej Surý, Jiří Sláma, archiv
měsíčníku Masarykovy univerzity Muni,
archiv MU, canstockphoto.com
GRAF. ÚPRAVA A SAZBA: Miroslav Chudík,
X Production s.r.o.
TISK: Tiskárna Didot, spol. s r. o.
VYŠLO v prosinci 2015 v nákladu
6 500 výtisků, neprodejné
KONTAKTY:
Za Stalina řídil Brno i cukrářský učeň . 39
MASARYKOVA UNIVERZITA
Žerotínovo nám. 9, 601 77 Brno
tel.: +420 549 493 566
e-mail: [email protected]
Klavíry oživují město . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
www.absolventi.muni.cz
Revoluce v daňovém přiznání . . . . . . . . 38
31
VYDALA: MASARYKOVA UNIVERZITA
Odbor vnějších vztahů a marketingu RMU,
Tiskový odbor RMU
ROČNÍK 2016
EDITORIAL
Úvodní slovo
Vážení čtenáři,
byl jsem redakcí časopisu požádán, abych na
úvod tohoto aktuálního čísla napsal pár slov.
Prý to mohou být třeba vzpomínky na studia,
pozdrav bývalým spolužákům anebo můj pohled na právo.
Takže od každého trochu a popořadě. Vzpomínek na studia na Právnické fakultě MU
v Brně mám kupodivu stále dost (i když jsem
státnicoval už před 13 lety). Nikoli pouze na
studium samotné, ale především na lidi, které
jsem během svého studia potkal. Ze spolužáků
to byli například dnešní významní politici (Kateřina Valachová, Jeroným Tejc), úředníci (Ivo
Pospíšil, Zdeněk Kapitán) a z akademiků třeba
profesor Fiala, docent Svatoň, docent Šimíček
a mnoho dalších.
Na co ovšem vzpomínám poslední dobou
nejčastěji, je hromada volného času a osobní svobody, které tehdejší studium provázely
(zkrátka konec zlatých devadesátých let). Při
studiu se tehdy stihlo skoro denně pracovat
a trochu si i vydělat na náročný sociální život
a navíc se k tomu každé léto dalo brigádničit
v zahraničí a následně pocestovat. Nevím, jak
to mají studenti dnes, ale snad mají i nyní,
v této podle mého příliš kariérní době, čas i na
mimostudijní aktivity. Protože po nástupu do
pracovního procesu budou na studijní léta jenom rádi vzpomínat jako nyní já. Další věc,
která se stala už dnes standardem a za nás byla
spíše výjimkou pro pár šťastlivců, je odborná
stáž na zahraniční univerzitě, a to nejméně na
www.absolventi.muni.cz
půl roku. Já jsem to štěstí měl, a kdybych mohl,
tak zahraniční stáže zavedu do studijního plánu povinně. Čím na vzdálenější univerzitě, tím
lépe.
Co se týče mého pohledu na právo, tak se
vzhledem ke své dosavadní praxi (kancelář ombudsmana, ministerstvo spravedlnosti, Justiční akademie) rozhodně nemůžu považovat za
akademika s odborně vědeckým pohledem na
právní otázky. Spíše jsem právo vždy využíval jako prostředek k řešení věcí (nikoli pouze sporů) a zjednodušeně řečeno jako zavedený a hlavně respektovaný systém, který tuhle
společnost drží pohromadě a jakžtakž funguje. Proto jsem se snažil k právu vždy přistupovat prakticky jako k prostředku, který zamezí
vzniku budoucích sporů a nejasností, než jako
k prostředku, který tyto spory a nejasnosti vytváří či prohlubuje. A k tomu mně studium
na fakultě určitě pomohlo, a to i v době, kdy
ASPI a Codexis byly ještě v plenkách a o systému Beck-online jsme si mohli nechat jen
zdát. A dole v budově ve fakultní studovně byla
k dispozici maximálně dvoje skripta na půjčení
pro celou fakultu…
Dnešní studenti Masarykovy univerzity si
tak můžou užívat možností studia na jedné
z nejlepších vysokých škol v zemi. Vybrali si
sice méně atraktivní město, než je Praha, ovšem
o to více je Brno pro studenty a jejich život přívětivější. Právnická fakulta i celá univerzita se
za těch pár let změnily k nepoznání a možnosti
studia jsou zde čím dál lepší.
Filip Glotzmann
ředitel Justiční akademie, absolvent právnické
fakulty z roku 2002
1
VAŠE ALMA MATER
Filozofická fakulta omládla
Těžké podmínky měla od začátku fungování univerzity v roce
1919 její filozofická fakulta. Vždyť už první její budova v areálu
v ulici Arna Nováka původně sloužila úplně jiným účelům, byl
v ní sirotčinec. Éra provizoria však z velké části skončila. Fakulta
zrekonstruovala nejstarší budovu z roku 1872 označovanou
písmenem A a pavilon B postavila úplně nový.
Zatímco počet studentů fakulty se za posledních patnáct let ztrojnásobil a nároky výuky
rostly, areál a zázemí školy vypadaly dlouhá léta
stejně. Proto došlo na zásadní stavební změny,
na něž bylo vyhrazeno více než 480 milionů
korun. Ten, kdo ještě před pár lety v budovách
A nebo B studoval, by je dnes nepoznal.
Změnil se hlavně druhý jmenovaný objekt,
který museli v první polovině roku 2012 dělníci kvůli špatnému stavu zdemolovat. Na jeho
místě vznikl zcela nový, v němž se stejně jako
ve zrekonstruované nejstarší budově začalo se
vším všudy učit v září letošního roku. „Získali
jsme potřebné zázemí pro vzdělávací a vědeckovýzkumnou činnost. Návrat části pracovišť do
hlavního areálu by také měl podpořit opětovné stmelování fakultní obce, která po léta měla
a dosud v jisté míře má umístěnu řadu pracovišť na různých místech Brna,“ uvedl při znovuotevírání současný děkan fakulty Milan Pol.
2
Narážel tak na fakt, že konci stavebních prací
předcházela několikaměsíční éra, kdy studenti
i učitelé docházeli studovat a pracovat do několika míst ve městě.
 V nové budově zůstaly původní sochy, které
po válce univerzita získala ze zaniklé německé
techniky.
Odměnou za ztížené podmínky je jim
teď moderní zázemí pro práci. Fakulta získala mimo jiné místo pro digitalizační oddělení,
prostor pro knihovní fondy, podzemní parkoviště a jedinečnou laboratoř s názvem Hume lab,
kde vědci zkoumají lidské kognitivní procesy.
V praxi to znamená, že například řeší, co se děje
v mysli člověka, když překládá cizojazyčné texty.
Nebo čím to, že se někdy rozhoduje v protikladu se svým svědomím a chodí třeba na červenou, i když se to nedělá.
Ve zrenovované budově však zůstaly také
upomínky na historii fakulty. Do zdi se vrátila
pamětní deska, která se našla při stavebních pracích a připomíná dvacáté výročí založení sirotčince. A také sochy, jež univerzita získala ze zaniklé německé techniky po druhé světové válce.
Areál filozofické fakulty tvoří ještě další objekty, k jejichž renovaci by mělo dojít v následujících letech. Pokud všechno dobře půjde,
začít by se mělo začátkem léta příštího roku.
Změny se nejvíc projeví v místech, kudy se
na fakultu vstupuje. Zmizí například takzvaný
Domeček, kam se donedávna chodilo na kávu,
a místo něj vyroste několik pater poslucháren.
Počítá se i se změnou vnitřního členění vstupního pavilonu a řadou dalších úprav. Možnost
užít si kompletně opravenou fakultu by měli
mít studenti a učitelé od podzimu roku 2018.
Martina Fojtů
ROČNÍK 2016
VAŠE ALMA MATER
Většina čerstvých absolventů
pracuje nebo má práci zajištěnou
Více než polovina letošních čerstvých držitelů
magisterských a inženýrských titulů z Masarykovy univerzity v období kolem letních promocí už věděla, jakou práci bude v nejbližší
době dělat. Pětatřicet procent z nich už totiž
pracovalo a třiadvacet procent vědělo, kde
pracovat bude. Necelá čtvrtina zatím práci neměla, ale chtěla ji hledat. U lidí, kteří zatím
nemají práci, navíc převládá spíše optimismus
a nezaměstnanosti se příliš neobávají.
Absolventi MU se také mohou těšit na výplatu, jež je o něco vyšší než v roce 2014. „Jejich průměrný hrubý nástupní plat činí letos
26 005 korun, což oproti předcházejícímu
roku představuje nárůst o 561 korun. Nejlépe
jsou na tom tradičně informatici, u nichž se
průměr hrubého nástupního platu pohybuje
lehce nad 45 000 korun,“ uvedl vedoucí absolventského průzkumu Jaroslav Nekuda ze
Střediska vědeckých informací na Ekonomicko-správní fakultě MU. Druhý nejvyšší nástupní plat mohou očekávat ekonomové a na
konci žebříčku v letošním roce skončili absolventi právnické a filozofické fakulty.
Údaje vyplynuly z letošní studie, které se
aktivně zúčastnilo 939 letošních absolventů prezenčního magisterského a navazujícího
magisterského studia, což představuje 39procentní návratnost.
Kromě vysokých nástupních platů mají informatici i další výhodu, práci totiž získávají
velice snadno. Potíže s hledáním místa mělo
jen necelých deset procent zaměstnaných
respondentů fakulty informatiky. Na ostatních fakultách pociťovalo obtíže přes dvacet procent dotazovaných, jako poměrně
obtížné hodnotilo získání práce téměř 40
procent zaměstnaných respondentů filozofické fakulty. „Zajímavý je velice malý podíl
varianty odpovědi ‚velice obtížné‘, který byl
v průměru na úrovni jen jednoho procenta,“
podotkl Nekuda.
Filozofové se také potýkají s tím, že spolu s kolegy z fakulty sociálních studií začínají
pracovat nejčastěji v zaměstnání mimo studovaný obor. Zatímco za celou univerzitu je
poměrně vysoký soulad mezi získaným vzděláním a jeho uplatněním v praxi, a to téměř
85 procent, čerství absolventi filozofické fakulty najdou práci v oboru jen v 60 procentech. „Nejvěrnější oboru jsou pak, stejně jako
loni, informatici, lékaři a právníci,“ dodal
Nekuda. Většina absolventů je také spokojená s tím, co jim domovská fakulta dala „do
života“. Se studiem na Masarykově univerzitě bylo spokojeno 70 procent letošních absolventů, což je asi o dvě procenta víc než loni.
Většina z nich si také podle vlastního
hodnocení našla perspektivní zaměstnání. O něco méně optimističtí jsou v tomto
směru stejně jako loni jen absolventi filozofické a pedagogické fakulty, celkově však
mezi všemi absolventy vysoce převažují pozitivní očekávání.
Průměrné
Průměrné hrubé
hrubé nástupní
nástupní platy
platy absolventů
absolventů MU
MU 2014 (n = 435)
40 000
45 162
50 000
FI
FSS
PedF
www.absolventi.muni.cz
FF
18 480
0
19 300
PřF
10 000
20 863
MU
23 710
LF
24 398
26 005
ESF
24 864
26 892
20 000
27 742
30 000
FSpS
PrF
Rektorem univerzity se
znovu stal Mikuláš Bek
Akademický senát zvolil v dubnu 2015 nového rektora. V čele univerzity další čtyři roky
zůstane Mikuláš Bek, jemuž druhé funkční
období začalo 1. září 2015.
Za jednu z hlavních priorit označil Bek posun
Masarykovy univerzity ve světových žebříčcích
vysokých škol. Cestou k tomu má být snižování počtů studentů připadajících na jednoho
učitele, větší internacionalizace školy a posilování mezioborové spolupráce na výzkumných
projektech s mezinárodním přesahem.
Doc. PhDr. Mikuláš Bek, Ph.D., (51 let) se stal
poprvé rektorem MU v září 2011, kdy ve funkci vystřídal Petra Fialu. Tehdy se o zvolení do
čela univerzity ucházelo celkem pět kandidátů.
Původní profesí muzikolog Bek se řízení univerzity ujal po několikaleté zkušenosti v pozici
prorektora pro strategii a vnější vztahy a vedení
Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty MU.
MU zařadila do přijímacích
testů otázky v cizím jazyce
Otázky v cizím jazyce se nově staly součástí
Testu studijních předpokladů, jehož úspěšné
zvládnutí je podmínkou pro přijetí na sedm
z devíti fakult Masarykovy univerzity. Nově
bude výsledky těchto testů uznávat i Fakulta
sociálních studií MU, kde uchazeči dříve skládali testy z obecných studijních předpokladů
od společnosti Scio (OSP).
Šest otázek v cizím jazyce je součástí subtestu zaměřeného na kritické myšlení. Uchazeči si
mohou vybrat variantu cizího jazyka už při podávání elektronické přihlášky ke studiu.
Cílem je ověřit, že uchazeč je schopen na
otázky v cizím jazyce reagovat, nejde tedy
o testování úrovně znalosti cizího jazyka.
Celý Test studijních předpokladů obsahuje
60 položek ověřujících vedle kritického i verbální, numerické a analytické myšlení, dále
prostorovou představivost a kulturní přehled.
Jednotnou přijímací zkoušku v podobě Testu studijních předpokladů využívá sedm z devíti fakult Masarykovy univerzity již více než
deset let. Za dobu jeho existence vzniklo přes
100 variant a bylo vytvořeno více než pět tisíc
otázek. Test už skládalo téměř čtvrt milionu lidí.
Odlišný způsob výběru uchazečů používá
lékařská fakulta, kde uchazeči absolvují oborové testy z biologie, chemie a fyziky. Uchazeči
o studium na fakultě sociálních studií si mohou vybrat, zda absolvují Test studijních předpokladů na MU nebo OSP u Scia. V obou
případech však zůstává povinnost složit test ze
základů společenských věd u společnosti Scio.
Uchazeči se musí rozhodnout, kterou variantu
preferují, už při podávání přihlášky.
Další informace na www.muni.cz/admission
3
VAŠE ALMA MATER
 Základní výzkum hmyzu nobelisty Julese
A. Hoffmanna výrazně přispěl k poznání lidské
imunity.
Nobelisté přednášeli
na Masarykově
univerzitě
Dva nositelé Nobelovy ceny, biologové Jules A. Hoffmann a Kurt Wüthrich, přednášeli
v rámci exkluzivního cyklu Mendel Lectures na
Masarykově univerzitě. Odborníci i studenti se
tak mohli seznámit s nejnovějšími výsledky jejich bádání.
Francouzský biolog Jules A. Hoffmann přispěl k objasnění toho, jak se aktivuje vrozená,
nebo také nespecifická, imunita, která je vlastní téměř všem živočichům a představuje první stupeň obrany organismů před cizorodými
látkami a organismy. Hoffmann se narodil
v Lucembursku. Vystudoval zoologii, chemii
a biologii, později si vybral právě biologii. Ve
svém výzkumu se věnuje především hmyzí
imunitě a hormonům. V současnosti působí
jako ředitel výzkumu Národního centra vědeckého výzkumu ve Štrasburku. V minulosti byl
také prezidentem Francouzské akademie věd.
Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství získal
v roce 2011 společně s imunologem Brucem
Beutlerem ze Spojených států amerických.
Švýcarský strukturní biolog Kurt Wüthrich se
zasloužil o rozvoj metod nukleární magnetické
rezonance, která umí kromě prostorové struktury
mapovat i dynamiku proteinů. Svou brněnskou
přednášku věnoval světu proteinů, které dlouhodobě studuje. Nobelovu cenu získal v roce 2002
za rozvoj metod nukleární magnetické rezonance, která právě jako jediná metoda dovoluje
kromě prostorové struktury mapovat i časovou
proměnnost neboli dynamiku bílkovin. Jak sám
Wüthrich poznamenal, významné ocenění se
jeho vědecké práce příliš nedotklo. „Největší rozdíl byl asi v tom, že najednou všichni začali číst
mé práce mnohem pozorněji,“ řekl s úsměvem.
Kromě přednášky se nobelista seznámil s prací strukturních biologů na Masarykově univerzitě a ve Středoevropském technologickém institutu Ceitec MU. „Zařízení pro strukturní biologii,
které mají vědci k dispozici v kampusu, patří podle mého názoru v současnosti mezi nejlepší laboratoře na světě,“ dodal Wüthrich.
Profesor Kurt Wüthrich se narodil ve Švýcarsku a kromě fyziky, chemie a matematiky získal
titul v oblasti sportu, který také spolu s fyzikou
jeden čas učil. V současnosti působí ve výzkumném institutu Scripps Research Institute v Kalifornii a také na univerzitě ETH v Curychu.
Správní rada má novou předsedkyni
 Marta Valešová
Patnáctičlenná Správní rada Masarykovy univerzity má nové předsednictvo. Do čela orgánu,
který dohlíží zejména na správu univerzitního
majetku, zvolili radní ředitelku Úřadu Regionální rady Jihovýchod Martu Valešovou. Místopředsedy jsou nově farář Českobratrské církve evangelické v Brně Jiří Gruber a mediální
odborník Petr Pleva.
Marta Valešová vystudovala evropská studia a politologii na Univerzitě Palackého
4
v Olomouci, dále na Miami University v USA
a Loughborough University ve Velké Británii.
Ve funkci předsedkyně Správní rady MU vystřídala někdejší ředitelku Fakultní nemocnice u svaté Anny Alenu Štětkovou, které již
skončilo druhé funkční období na postu předsedkyně, a proto nemohla být znovu zvolena.
Štětková působila ve Správní radě MU jedenáct let a za tu dobu byla třikrát předsedkyní
a dvakrát místopředsedkyní.
Členy správní rady veřejných vysokých škol
jmenuje na šestileté období ministr školství
po projednání s rektorem. Zastoupeni by měli
být zejména představitelé veřejného života,
územní samosprávy a státní správy. Funkční
období předsedů a místopředsedů je dvouleté.
Správní rada MU se vyjadřuje ke schválenému
rozpočtu nebo k Dlouhodobému záměru MU
a dává například předchozí souhlas v případě,
že chce univerzita získat nebo převést majetek.
Právnická fakulta
otevřela novou
knihovnu
Zcela přebudovaná knihovna je otevřená studentům i akademikům na právnické fakultě. Po šestnáct měsíců trvající přestavbě mají
budoucí právníci komfortní podmínky pro
studium a knihy získaly odpovídající zázemí.
Díky rekonstrukci získala fakulta
knihovnu, která splňuje parametry moderních zařízení tohoto typu. Odpadly i potíže
s vlhkostí, které způsobovaly zastaralá kanalizace a stáří budovy. Ta totiž pochází z roku
1932, kdy se ještě počítalo s tím, že se stane
základem tehdy plánovaného univerzitního
kampusu, jenž měl stát pod Kraví horou.
Objekt právnické fakulty nakonec vznikl
jako jediný. Historii budovy dodnes dokládají listiny, které se našly při rekonstrukci
v červnu 2014. Originály i základní kámen
se přesunuly do Archivu MU a na místě je
nahradily kopie, které zde zůstanou trvale.
Knihovna se díky přestavbě rozrostla o více
než 500 m2, protože se podařilo spojit suterénní prostor bývalé tělocvičny a předchozí
knihovny. Rekonstrukce a pořízení nového
vybavení stály přibližně 64,4 milionů korun.
Většinu nákladů uhradila fakulta z dotace rozvojového programu ministerstva školství.
Výzkum: Starší Češi
chtějí pracovat.
Nemoci si příliš
nepřipouštějí
První objektivní měření pracovní schopnosti zaměstnanců v České republice
provedli v uplynulých měsících experti Asociace institucí vzdělávání dospělých ČR, o. s., a Ústavu pedagogických
věd Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Z pilotní studie vzešlo, že Češi
jsou obecně stejně práceschopní jako
ROČNÍK 2016
 Biolog Richard Štefl. Jeho tým dostal na pět let přestižní grant.
lidé v Nizozemí nebo severských zemích.
Data navíc vyvrací zažitý stereotyp, že
Češi zneužívají lékařskou péči, aby se práci vyhnuli.
Více čtěte na online.muni.cz
Nové testy určí míru
dyslexie u uchazečů
o studium
Temná hmota přinesla do
Ceitecu dva miliony eur
Nejprestižnější evropský grant, který udílí Evropská výzkumná rada, zamířil do Středoevropského
technologického institutu Masarykovy univerzity (Ceitec). V konkurenci zkušených vědců z celého světa uspěl projekt biologa Richarda Štefla,
jehož cílem je studium detailních mechanismů
vzniku a funkce takzvané temné hmoty genomu.
Výzkum jeho týmu získal na dobu pěti let podporu ve výši 2 miliony eur.
„Významná finanční podpora mi umožní koncentrovat se na dlouhodobý výzkum.
Mohu si dovolit se znovu vrátit do laboratoře
a neřešit, zda má nebo nemá moje skupina financování na následující rok,“ vysvětluje důležitost grantu Richard Štefl z Ceitecu Masarykovy univerzity.
Temná hmota genomu – přezdívána nekódující RNA – je výzvou pro budoucí medicínu. „Výzkum temné hmoty genomu vědce stále překvapuje. Data ukazují, že v buňce je jen
málo pochodů, které by byly prosté temné hmoty genomu. Zdá se, že mnohé nemoci mají genetický původ právě mimo ,kódující‘ oblasti
genomu – v jeho temné hmotě,“ přibližuje svoji
práci Richard Štefl. „Moje skupina využívá pro
svoji práci nukleární magnetickou rezonanci
a studujeme detailní mechanismy vzniku temné hmoty genomu,“ dodává. Podobně jako temná hmota ve vesmíru je temná hmota genomu
v buňce všudypřítomná – tvoří více než 70 procent lidského genomu. Doposud ji však bylo těžké detekovat z důvodu krátkého poločasu života.
Až nové technologie umožnily její nalezení, což
otevírá novou kapitolu poznání v biologii a medicíně. „Temná hmota genomu je chybějícím
článkem pro pochopení mnohých buněčných
mechanismů a lidských nemocí, s nimiž si ještě
nedokážeme poradit. V současné chvíli je důležité pochopit, jak a proč tato temná hmota vzniká
a jaké jsou všechny její buněčné funkce,“ popisuje zjednodušeně Štefl, který na toto téma již publikoval články v prestižních vědeckých časopisech.
Richard Štefl působil několik let na ETH
v Curychu, na Kalifornské univerzitě v Los
Angeles a nyní vede výzkumnou skupinu
v Ceitecu.
Akademický klub nabízí kávu v atmosféře první republiky
Ojedinělá kavárna a restaurace s atmosférou
první republiky byla otevřena na Rektorátě
Masarykovy univerzity na Žerotínově náměstí 9. Prostor vznikl rekonstrukcí části Akademické menzy, která v budově funguje už od
roku 1920. Celková kapacita klubu je 54 míst,
z toho v restauraci je ve dvou místnostech k dispozici 36 a v kavárně 18 míst.
www.absolventi.muni.cz
Vysoké školy mají k dispozici testy, které
umožní stanovit míru dyslexie u uchazečů o vysokoškolské studium nebo u stávajících vysokoškoláků. Spolu s kolegy
z dalších pracovišť je vytvořili odborníci
ze Střediska pro pomoc studentům se specifickými nároky Masarykovy univerzity –
Teiresiás. Podle metodického pokynu ministerstva školství budou právě výsledky
těchto testů jednou z podmínek pro přiznání finanční dotace na zajištění služeb
těmto studentům ze strany vysokých škol.
Přestože počet lidí se specifickými poruchami učení neustále narůstá, nástroj
na testování míry dyslexie u dospělých
Čechů dosud neexistoval. K dispozici
byly jen testy pro dospívající studenty
středních škol, které však pro účely vysokých škol nevyhovovaly.
Univerzita se stala
členem Svazu
průmyslu
Masarykova univerzita se stala plnohodnotným členem Svazu průmyslu a dopravy ČR.
Díky tomu se podle Centra pro transfer technologií MU (CTT), které je kontaktním místem svazu, zlepší spolupráce s firmami.
„Svaz průmyslu a dopravy je nejvýznamnější a největší organizací svého druhu
v Česku, takže zaštítění členstvím dodává
naší univerzitě při komunikaci s firmami
prestiž a důvěryhodnost. Budeme mít možnost oslovovat nejdůležitější hráče českého
průmyslu s nabídkou spolupráce na aplikovaném výzkumu, s možností stáží studentů
ve firmách nebo s nabídkou vyvíjených i již
existujících technologií vytvořených našimi
vědci,“ uvedl Miroslav Mašek z Centra pro
transfer technologií.
Členy svazu jsou sice i další české univerzity, spíše však technického nebo obchodně
ekonomického zaměření. Masarykova univerzita má podle CTT co nabídnout i v technických oborech jako IT, biotechnologie, genové inženýrství nebo plazmové technologie.
5
INZERCE
Novinky z univerzity, informace
o nových vědeckých objevech
či pozvánky na zajímavé akce
přináší 3x ročně elektronický
newsletter. Přejete-li si jej dostávat, stačí si nastavit přeposílání pošty z elektronické adresy
v informačním systému MU na
jinou, kterou aktuálně čtěte.
Webové stránky pro absolventy nabízejí aktuální informace
a archiv dosud vydaných materiálů pro absolventy. Nechybí na nich možnost zanechat
vzkaz pro své spolužáky nebo
zveřejnit nabídku pracovní pozice. Na stránkách také najdete
souhrnné informace o všech benefitech, které univerzita nabízí
svým absolventům.
I když už jste studium ukončili,
univerzitní výhody nezmizely nadobro. Stanete-li se držiteli Karty
absolventa, můžete nadále zdarma využívat služeb fakultních
knihoven, pořídit si publikace
vydané Nakladatelstvím MU se
slevou. A to nejsou jediné výhody, které karta přináší. Aktualizované informace najdete na
www.absolventi.muni.cz/karta.
ROČNÍK 2016
VAŠE ALMA MATER
Děti a internet –
pět rad pro rodiče
České děti jsou spíše nadprůměrně ohroženy
riziky internetu. V Evropě však zároveň patří k těm digitálně nejgramotnějším a schopným využívat pozitivních stránek světové sítě.
Tyto a další závěry přinesla finální zpráva
celoevropského výzkumu EU Kids Online,
který sledoval chování dětí na internetu. Za
Česko se na něm podíleli vědci z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Ze závěrů studie chování dětí na internetu
vyplynulo pět hlavních zjištění. Čím více děti
používají internet, tím lepší jsou jejich digitální dovednosti a tím lépe dovedou využívat
i příležitostí, které internet nabízí. Na druhou
stranu pak čím častěji děti internet používají, tím větší je i riziko újmy. O to víc je tedy
potřeba věnovat se prevenci. Klíčovou roli
v tom, jestli bude internet pro děti přínosný,
sehrávají rodiče a jejich schopnost podporovat své potomky v pozitivním přístupu k online aktivitám. Je třeba si uvědomit, že všechna
rizika nemusí vést k újmě. Záleží na digitální gramotnosti dětí a jejich odolnosti. Ohroženější jsou spíše mladší děti, zejména dívky
a děti s problémy i z reálného světa. Nejvíce
děti znepokojuje pornografie, těsně následována násilím (zejména tím reálným nebo rea­
listickým) páchaným na těch nejzranitelnějších – dětech nebo zvířatech. Rizika násilných
obsahů si přitom veřejnost všímá daleko méně
než těch sexuálních. Výzkum nabídl i rady
rodičům.
„Výzvou je zejména více vzdělávat rodiče, aby
dokázali dát dětem potřebnou podporu a aby
se otupily konflikty, které v rodinách ohledně
používání internetu vznikají,“ uvedl vedoucí české sekce výzkumu, psycholog profesor David
Šmahel.
Výzkum EU Kids Online se odehrál v letech 2011 až 2014. Data se sbírala v 25 tisících domácnostech v 25 evropských zemích
včetně Česka. Vědci se dotazovali dětí ve věku
9 až 16 let a jejich rodičů.
Finální zpráva z výzkumu na:
http://goo.gl/wfhQ6F
5 rad pro rodiče
1.
2.
3.
4.
Informujte se o výhodách i rizicích, které jsou
s používáním internetu
spojené, a podporujte děti
už od raného věku v objevování online světa.
Zaměřte se na to, aby vaše
děti posilovaly své digitální dovednosti, a zvyšovaly
tak svoji odolnost vůči
potenciálním rizikům.
Myslete méně na rizika
internetu, berte je s rezervou a spíše se soustřeďte
na zábavné a pozitivní
aktivity, které online svět
vašim dětem přináší.
Pravidelně se bavte s dětmi o tom, s čím se setkávají na internetu a co
může být problematické.
5.
Nastavte jasná pravidla
vztahující se k chování
dětí v online prostředí.
První absolventi Masarykovy jUniverzity dostali diplomy
První absolventi Masarykovy jUniverzity
(MjUNI) dostali v květnu 2015 diplomy za
úspěšné studium. Univerzitní kino Scala zaplnilo okolo 150 dětí ve věku 9 až 14 let, které se
od října 2014 do května 2015 účastnily přednášek, workshopů a exkurzí na vybraných fakultách Masarykovy univerzity (MU).
Cílem dětské univerzity je podnítit zájem
o přírodovědné a technické obory mezi žáky
základních a studenty středních škol. Ze 170
přihlášených dětí jich 161 úspěšně absolvovalo první ročník juniverzity, přišly tedy minimálně na čtyři přednášky, které pro ně během
www.absolventi.muni.cz
podzimního a jarního semestru zorganizovaly
čtyři fakulty MU. Děti si vyzkoušely například
na lékařské fakultě možnosti ochrany proti ebole a při seznamování se s forenzní antropologií
na přírodovědecké fakultě zase vypátrat pachatele trestného činu.
Do druhého ročníku dětské univerzity se zapojilo více fakult – kromě přírodovědecké, lékařské, pedagogické a fakulty informatiky přibyly
právnická, ekonomicko-správní a fakulta sociálních studií. Počet přihlášek, tedy 170 studentů,
i věkové rozmezí zůstaly stejné, u některých přednášek byla ale nově doporučena věková hranice.
7
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Studovala jste na MU žurnalistiku a environmentalistiku. Proč?
Dlouho jsem přemýšlela o studiu dokumentaristiky, ale pak jsem se rozhodla zůstat v Brně.
Už na základní škole jsem organizovala vydávání školních nebo třídních časopisů, bavilo
mě psát, a žurnalistika tak byla docela logická
volba. Na environmentalistiku jsem pak přišla
vlastně až na dni otevřených dveří na fakultě,
i ta zapadala do mé životní filozofie.
Helena Továrková
(1985, Brno)
Odbornice na komunikaci a PR, ředitelka
Nadace Veronica, houslistka, absolventka
fakulty sociálních studií
Přestože vás oba obory zajímaly, zůstala
jste jen u bakalářského titulu. Stačí vám to?
Velkou roli v ukončení studia u mě hrála pracovní stáž ve Velké Británii, kde jsem pomáhala v organizaci Local Food Links, která podporuje místní zemědělství a produkci. Hodně
jsem se tam naučila a přičichla si k praktické
práci. Měla jsem pak pocit, že akademických
věcí jsem nasála dost, a bylo by dobré je zúročit. Vždycky jde hlavně o to, jak člověk vzdělání využije, a já jsem nikdy nepociťovala, že by
mě bakalářský titul omezoval v tom, co jsem
dělala.
Co vás vlastně s Romanem svedlo
dohromady?
Myslím si, že oba máme náklonnost k netradičním řešením. Když nám někdo řekne, že
něco nejde, tak to bereme tak, že se zatím jen
nenašel vhodný způsob, jak to udělat. Ráda
hledám jednoduchá řešení situací, které se jiným zdají komplikované, a Roman je v tom
ještě dál, nebojí se žádné situace a prožívá
naplno vše, co se děje. (Roman oponuje, že
nemá rád, když to o něm známí říkají, prý se
pořád všeho bojí.)
Dostáváte se často do hledáčku manželova fotoaparátu?
Jestli často, nevím, ale hlavně je to v situacích,
které bych sama raději nezachycovala. Například
když jsem si na snowboardu rozbila koleno a ledovala si ho zmraženým hráškem a měla jsem červený nos od pláče, rozhodl se, že je to ten nejlepší
moment pro fotku. Na druhou stranu se nestresuji, když mě někdo fotí, a dávno jsem se přenesla
přes hodnocení toho, jak na snímcích vypadám.
Pracovala jste v médiích, dělala jste PR
v Jihomoravském inovačním centru… Jste
tedy hodně zběhlá v komunikaci. Pomáháte s tím i manželovi?
Někdy a spíš proti jeho vůli. (Směje se.)
Jste oba hodně zaneprázdnění nejen prací, ale
řadou dalších aktivit. Kdy se doma potkáváte?
Helena: Když je nejhůř, tak mám Romana doma
na fotce a občas si dělám legraci, že musíme na dovolenou, abychom spolu strávili nějaký čas.
Roman: Myslím, že na to, kolik každý máme
práce, spolu trávíme hodně času, ale chtěl bych,
aby se nám podařilo být spolu víc.
8
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Kde jste se s Helenou potkali?
Poprvé to bylo na gymnáziu na Vídeňské, ale
to jsem o Hele ještě nevěděl, byl jsem o rok
výš. Ani na začátku vysoké jsme se neznali,
ale když jsem pořádal svou první výstavu fotek z pochodu neonacistů, chtěl jsem tam mít
i hudbu. Kamarád mi řekl, že jeho známá by
mi to pomohla domluvit, a tak jsem se s Helou u Červeného kostela potkal.
Když jsme u výstavy fotografií, jak jste se
k fotografování vůbec dostal?
Hodně oklikou a vlastně mi úplně otočilo život. Do osmnácti let jsem v podstatě jenom
běhal, moje vášeň byla stovka a měl jsem ambici být atlet. Když jsem se hlásil na vysokou,
zkoušel jsem různé obory a vzali mě na pedagogickou a sportovní fakultu na základy společenských věd a tělesnou výchovu. Ale nestačilo mi to a pořád jsem hledal předměty na
jiných fakultách. Taky mě začalo bavit focení a našel jsem si předmět žurnalistická fotografie. Právě pochod neonacistů jsem dostal
jako úkol a úplně mě to pohltilo, přestal jsem
i sportovat. Dopadlo to tak, že jsem ve třeťáku
udělal přijímačky na Institut tvůrčí fotografie
na Slezské univerzitě v Opavě a dostudoval
obě školy.
Jste fotograf na volné noze. Jak jste využil
vzdělání z MU?
Využil jsem ho určitě dost, hlavně v posledních letech, kdy jsem začal s kamarádkou
organizovat vzdělávací fotografické workshopy a dílny. Můžu si na kurzech vyzkoušet, co
jsem studoval o učení ostatních, a využiju
i sportovní zážitky. I když nejsem profesionální sportovec, jsem díky sportu zvyklý na řád,
náročnost, řekl bych, že jsem odolnější, a když
přijdou překážky, nevzdávám to.
Vypadá to tak. Už jste fotografoval řadu
osobností, jako byli Václav Havel či dalajláma. Asi nebylo jednoduché se k nim
dostat.
Bylo to tak, že když jsem chtěl fotit v Huse na
provázku, zavolal jsem Vladimíru Morávkovi,
a on mi řekl, ať přijdu. Právě tam jsem se pak
potkal s Václavem Havlem a hlavně jeho kancléřem, kterému jsem při čekání na závěr nějaké
schůzky nabídl bonbon, a dali jsme se do řeči.
Zeptal jsem se ho, jestli bych nemohl fotit pana
prezidenta, a za týden mi volali, že to jde. Myslím si, že člověk se může otevřeně ptát a nebát se.
Zatím mi to vychází.
Roman Franc
(1983, Brno)
Fotograf, sportovec, dokumentarista, absolvent fakulty sportovních studií
Je někdo či něco, koho nebo co byste chtěl
fotografovat?
Nemám žádný konkrétní sen. Přál bych, aby se
mi podařilo živit se focením i nadále, abych si
podržel schopnost zajímat se o věci, které mají
smysl, a ideálně, aby se mé fotografie lidem líbily
a ocenili je.
9
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Nebojte se být sami sebou
Patří mezi nejoriginálnější a mezinárodně nejúspěšnější české hudebníky, přestože
už tu dlouhé roky nežije. Iva Bittová se před osmi lety odstěhovala do USA, kde
vyprodává prestižní hudební sály. Domů se ale vrací poměrně často a ve Státech se
prý moc neohřeje. Nejen proto, že zájem o ni v Evropě od té doby vzrostl, ale taky
pro to, že na Masarykově univerzitě studuje už čtvrtým rokem hudební vědu.
10
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
V posledních letech vydáváte ročně dvě
desky i víc. Prožíváte teď nějaké speciální
inspirativní období?
To bych ani neřekla. Delší odmlku jsem měla
jen po roce 2007, kdy jsem se stěhovala do
USA a měla jsem hodně práce s vybudováním
zázemí a zabydlováním. Ale i z této změny
v mém životě jsem se snažila nasávat nějakou
inspiraci, takže i to období se teď nějak úročí.
Ale nikdy jsem nepřestala hudbu dělat úplně.
Nabíjí mě a potřebuju ji k životu.
Jak vznikají vaše desky?
Většinou se držím toho, že je dobré hrát, hrát,
hrát, zažít si to, dostat pod kůži a pak až jít točit. Jen výjimečně se stává, že jdeme do studia
něco nahrát hned, třeba jen po pár zkušebních
koncertech. Docela v houfu mi taky chodí nabídky z různých stran a žánrů a často z toho
vyjde i nějaká nahrávka. Je to pak taková pěkná archivace toho, co dělám.
popsat, o co že jde. Ale to je jejich problém. Ať
se snaží. Já se musím soustředit na svoji vlastní
práci. Za ta léta si myslím, že mám svůj originální zvuk a výraz, na který prostě lidi chodí.
Zkouším je samozřejmě překvapovat nějakým
novým programem nebo zajímavým hostem
anebo tím, že hodně improvizuju, ale to ke
mně taky patří. Lidé to vědí. Uchovávám si tak
jistou volnost, pocit svobody. Kdybych to jednou ohraničila nějakým žánrem, tak by to asi
nefungovalo. Vůbec si myslím, že hudba nemá
žádná omezení. Stylové a žánrové členění je tu
jen proto, že lidé mají potřebu věci pojmenovávat a zobecňovat. Aby člověk mohl říct, já
jdu studovat jazz, nebo já jdu studovat klasiku.
Jenže se tím někdy staví docela nesmyslné zdi.
Nestaráte se o svou image?
Desky berete jen jako archivaci své práce?
Nejsem ten typ umělce, který by se intenzivně věnoval práci v nahrávacím studiu. Když
nahrávám desku, většinou uzavírám nějakou
kapitolu. Jdu pak dál.
Nikdy jsem na tom nestavěla. Jsem prostě sama
sebou. Když přijdete do sálu, kde mám mít koncert, tak tam nenajdete nic. Lidi, kteří mě neznají, si i kolikrát říkají: Tady se bude něco dít?
Vždyť tady není vůbec nic nachystané. Jenže to
je právě ono. Jsem tam jen já, housle, publikum
a atmosféra sálu. A nehrozí mi, že vypadne nějaká krabička, na které stojí zásadní část koncertu,
nebo že si setřu make-up. Na to já prdím.
Máte radši živé koncertování?
Jak vypadá vaše příprava na koncerty?
Z nahrávky vychází úplně jiná energie, posluchač z toho má zcela jiný vjem. Hodně pracuju s dynamikou a expresí v konkrétním
sále, navíc hraju většinou akusticky a snažím
se akustiku používat jako podstatný efekt. Ve
studiu jste jako pod mikroskopem, vždycky se
musíte nějak přizpůsobit konkrétnímu zvukaři a ty silné exprese mi tam nejdou. Kromě
toho když hraju, potřebuju vidět reakce lidí.
Jejich chování je pro mě signálem, jestli je
všechno v pořádku, nebo je potřeba reagovat
na to, že něco nefunguje.
Vy stíháte sledovat reakce publika? Na koncertech vypadáte hodně ponořená do hraní.
Reakce publika prostě cítíte a já s tím hned
pracuju. Přece jen za tu spoustu let, co hraju,
je to už trochu rutina. Během své první improvizace si osahávám prostor a lidi v něm a podle
toho pokračuju. Mám i proto radši hraní pro
menší publika. Ty tisícové davy je dobré si jednou za čas užít, ale víc mi vyhovuje malý sál,
kde nad tím, co, jak a s kým dělám, mám větší
kontrolu. Když vidím, jak se lidi během koncertu otevírají a napojují, tak mi to dává sílu.
A je to vlastně vzájemné. Já dávám lidem svou
energii a oni mně zase vrací tu svoji.
Hudební kritiky ještě pořád nepřestalo
bavit hledat pro vás žánr. Je to i pro vás
téma?
Kdybych to řešila, už z toho asi něco vyleze
a do nějaké té škatulky se umístím. Ale chápu, že kritici potřebují kvůli medializaci nějak
www.absolventi.muni.cz
Snažím se dobře spát a dobře jíst, mít zázemí, být v klidu. Je to o každodenním životním stylu. Samozřejmě musím být připravená
na program, připomenout si hraný materiál
a celkově se udržovat v takovém rozpoložení,
abych měla dost energie. Housle jsou naštěstí
tak intenzivní disciplína, že mě vlastně pořád
udržují v dobré kondici.
Cvičíte tvrdě?
Jasně, to jinak nejde. Housle vás jinak nepustí.
Co to znamená?
Když necvičíte delší dobu na housle, tak vám
to hned vrátí. Je to na zvládnutí jeden z vůbec
nejtěžších hudebních nástrojů, a když mu nedáte čas, tak se s vámi prostě nebaví.
Cvičíte denně?
Musím. Cestování mi to někdy komplikuje,
ale cvičení je priorita, která musí být do mého
programu vždycky nějak zařazená.
Máte vztah k jedněm konkrétním houslím?
Teď mám zrovna nové od houslaře Bursíka
z Brna. Udělali jsme si oboustranně radost.
On je rád, že jsem si vzala jeho poslední zpracovaný nástroj, a já jsem ráda, že si ty krásné
housle sama rozezvučím.
Proč jste opustila ty původní?
Už mi nedávaly inspiraci a nebyly prostě úplně
ideální. Potřebuju nové impulzy. Když cítím
tuhle potřebu, nástroj prostě vyměním.
Myslel jsem, že houslisté většinou spíš
touží po starších nástrojích, které už mají
něco za sebou.
Kdybychom čerpali jen z těch starých, tak by
nám dřív nebo později musely dojít. A navíc
musíme podporovat houslaře, protože jejich
řemeslo jde dost na úbytě. Kromě toho beru
i jako určitou výzvu dobře ten nástroj rozehrát. Pan Bursík mi právě říkal, že se může
stát, že houslista nový nástroj zničí tím, jak ho
zahraje a nedobře slyší nebo špatně intonuje.
A když už zmiňujete staré nástroje. Můžete
mít housle velkého jména od slavného houslaře ze 17. století, ale to vám vůbec nezaručuje,
že budou mít dobrý zvuk. Pokud ležely dlouho ladem ve skříni a nehrálo se na ně, tak jsou
mrtvé. Na housle musíte hrát, aby fungovaly.
Takže doma žádnou sbírku houslí nemáte?
Většinou to dělám tak, že jeden nástroj odejde
a nahradí ho další. S panem Bursíkem jsme
udělali výměnu. Moje původní housle budou
putovat zase k někomu jinému, kdo si je užije
a komu dají inspiraci. Nejsem obecně člověk,
který by střádal věci.
Jak je to s vaším studiem na Masarykově
univerzitě? Přijde mi ohromně vtipné, že
jste odešla z Brna do USA, abyste chvíli
nato začala studovat v Brně.
Všechno je to takové vtipné. Odešla jsem
z Brna a Brno, nebo vůbec Evropa, si mě
o to víc žádá. Jakmile jsem přesídlila do Států, v očích mnohých jsem jako by stoupla. Je
zvláštní pocit, že vlastně děláte pořád to stejné, ale najednou, když žijete v USA, lidi mají
pocit, že jste něco extra, a získáte větší respekt.
Nenechávám se tím ale nějak ovlivňovat.
Ještě zpátky k té škole. Proč jste vlastně
nestudovala už v mládí?
Mladá léta jsem prožila za totality a po konzervatoři jsem dostala hned příležitost jít do
Divadla Husa na provázku, což bylo tehdy
to nejlepší, co jsem mohla jako umělec
11
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
chtít. Dodnes z toho čerpám. Říkala
jsem si tehdy, že bych zkusila pokračovat ve
studiu, ale hned jsem skončila, protože tehdejší systém víc zajímaly znalosti marxismu a leninismu než nějaký talent. Byla jsem tím pádem celý život v řadě věcí samouk, soustředila
jsem se na to, co mě zajímalo, co mi šlo a co
mi dělalo dobře. Věnovala jsem se taky třicet
let studiu houslí s profesorem Šťastným, který
ještě zažil to, že jsem se chystala hlásit na Masarykovu univerzitu.
Jak vás to vůbec napadlo?
Děti jsou odrostlé, mám něco za sebou a taky
víc času na čtení, a tak jsem si řekla, že bych
ráda něco studovala. V USA by to bylo dost
komplikované, protože bych si musela udělat
jejich high school nebo nějaké zkoušky, a na
to bych asi neměla čas a energii. A tak jsem zavolala své známé do Brna a ona hned zareagovala a všechno rozjela. Že prý Akademie staré
Ráda bych v budoucnu
něco napsala, třeba nějaké
příručky, jak hrát na
housle a simultánně zpívat.
hudby by pro mě bylo výborné studium. A tak
jsem se přihlásila, udělala zkoušky, vystudovala barokní zpěv a housle a letos jsem dostala
bakalářský diplom.
A budete pokračovat v magisterském
studiu…
Říkala jsem si, že to zkusím. Pokud to zvládnu, bude to dobře, a pokud ne, tak se vůbec nic neděje. Studuju jen pro sebe, chci
se něco dozvědět. Nedělám to kvůli titulu.
Ráda bych v budoucnu něco napsala, třeba nějaké příručky, jak hrát na housle a simultánně zpívat, a vůbec mám nějaké nápady, takže v tom mi studium určitě pomůže.
Něco samozřejmě zvládám trochu hůř, nejsem zrovna studijní typ se vším všudy, ale
je to pro mě velké dobrodružství, které mě
ohromně obohacuje.
Takže Brno a stará hudba jsou vlastně úplná náhoda.
Ale dobrá náhoda. Já to tak v životě většinou
mám, že za mnou dobré věci přicházejí tak nějak samy.
Obohatilo to nějak vaši tvorbu?
Ohromně. Úplně jsem se zamilovala do starého nižšího ladění a vůbec do hry na housle
se střevama. Jde o takový pěkný návrat ke kořenům a připadá mi to jaksi přirozenější, než
kam spěje soudobá hudba. Už se to pomaličku
začíná promítat i do mé hudby.
Chystáte nějaký konkrétní projekt?
Připravujeme program s Janem Čižmářem,
který hraje na loutnu a theorbu (velká basová
loutna rozšířená o dlouhý krk s pražci a basovými strunami – pozn. red.). Čerpáme z lamentací a z hudby 16. století. Myslím, že to
bude úžasné. Tenkrát se dával daleko větší
prostor improvizaci a to je vlastně něco, o co
se i já dlouhodobě snažím. Ostatně i notový zápis býval daleko jednodušší a čitelnější.
Dnes se zapisuje každý detail, je to často tak
složité, že to bez akademického vzdělání skoro
nemůžete zvládnout. Svazuje vás to, není tam
prostor pro interpretaci.
Jak si zapisujete svoji hudbu?
Jsem dost svérázná. Pro sebe si nic zapisovat
nemusím, a když hudbu připravuju pro spoluhráče, dost záleží na tom, o koho jde. Snažím
se muzikantům vyjít vstříc, ale nemám ráda,
když se jenom přečtou noty, odehraje se a jde
se dál. Hudba se má prožívat, a tak jsou i moje
zápisy vždycky jednoduché a muzikant tam
najde prostor pro vlastní projev, který musí
vyplynout z konkrétní situace na konkrétním
koncertě.
Když si pro sebe nic nepíšete, to máte
všechno v hlavě?
No, ano.
To tam toho musíte mít docela dost.
(Směje se.) Není to tak hrozné. Držím tam jen
to nejnutnější. Melodickou paměť mám, neskromně řečeno, úplně úžasnou, ale s přibývajícím věkem mám trochu problém s udržením textu. Musím si vše často připomínat
a občas to na tom stojánku mám jako takovou jistotu.
12
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Když se ještě vrátím ke škole, nebyl to pro
vás trochu šok, po letech zasednout do
školní lavice?
Iva Bittová
*1958
Ježišmarja, to víte, že jo. Když skončil první semestr, jak já jsem se strašně bála. První
zkouškové a pak před státnicemi. No hrůza.
Cítila jsem se jak malá holka. Byly to strašné
stavy. A k tomu si připočtěte, že mě na té škole
někteří znají a hlavně si myslí, že určitě všechno vím. Hahá.
Narodila se do muzikantské rodiny v Bruntále. Ovlivnil ji zejména její
otec, který byl všestranně talentovaným
hudebníkem. Vystudovala konzervatoř
v Brně a působila jako herečka a zpěvačka
v Divadle Husa na provázku. Později se
rozhodla více se věnovat hudební dráze.
Vystřídala různé žánry, až našla svůj osobitý hudební jazyk spojující sólový zpěv
a hru na housle. Kritici dodnes hledají
pojmenování tohoto stylu. V současnosti žije v USA, kam se po 17 letech života
v rodinném domě v Lelekovicích u Brna
přestěhovala, aby získala novou inspiraci.
V roce 2015 vystudovala bakalářský obor
Teorie a provozovací praxe staré hudby na
Filozofické fakultě MU a pokračuje v magisterském studiu hudební vědy.
Všiml jsem si, že vám bakalářskou práci
oponoval hudební skladatel Miloš Štědroň.
A on byl nadšený, říkal, že ta práce byla napsaná úžasně. Tak já mu teda věřím… Studovat
je prostě dobrodružné. Vším jsem prošla řádně a jdu dál.
V Česku jsme se sebou
často rychle spokojení.
Neumíme vystoupit ze své
komfortní zóny a najdeme
si vždycky nějakou
výmluvu, proč něco
nemůžeme.
Není moc lidí, aspoň v Česku, kteří by se
takhle vrhli na studium později než v těch
tradičních 20 až 30 letech…
Lidi si asi nevěří. Já jsem se taky docela bála.
Ale řídila jsem se instinktem, což dělám ve
svém životě ve většině případů. A taky jsem se
hned na začátku napojila na lidi, kteří mi dodali trochu kuráž. A měli pravdu, když říkali,
že je důležité projít si první zkouškou a pak
už člověk ví, co může čekat od těch dalších,
a získá sebedůvěru. Na začátku váháte, nevěříte si. Je potřeba sebrat odvahu a nebát se.
A to platí ve všem v životě. Ve škole i v hudbě.
My tady v Česku jsme se sebou často hrozně
rychle spokojení. Neumíme vystoupit ze své
komfortní zóny a najdeme si vždycky nějakou
výmluvu, proč něco nemůžeme. Jenže právě
taková rozhodnutí jsou přesně to, co nás posouvá dál.
Vy ráda vystupujete ze své komfortní
zóny?
Nikdo to nedělá rád, ale je to potřeba. U mě
to většinou vyplyne z různých rychlých impulzivních rozhodnutí: slíbím nějakou spolupráci, třeba na opeře, a pak to i obrečím, protože toho mám moc. Ale právě takové věci vám
nejvíc dají. Malé krůčky jsou sice výborné,
www.absolventi.muni.cz
ale… víte jak. I když narazíte a spálíte se, je
to zkušenost, ze které se dozvíte něco o sobě
a můžete zase pokračovat dál ve své cestě. Je
mi v tomhle docela sympatická americká kultura, kde všichni vnímají silnou konkurenci,
takže muzikanti si proto svoje koncerty opravdu hodně užívají. Nikdy totiž nevědí, jestli to
náhodou není naposledy. Kariéra vám v jednu
chvíli jede, ale už zítra se může objevit někdo
lepší. Někdy je to až nezdravě drsné, ale myslím, že bychom si z toho měli něco vzít. Tady
v Česku jsme všichni takoví… zaprdlí.
Původně jste se v Česku potýkala s nepochopením svojí hudby. To s tím taky
souvisí?
Myslím, že je to obecnější kulturní problém.
Ve Státech i v jiných zemích umějí víc ocenit
originalitu a svojskost. Vždycky jsem to tak
dělala a říkám to i na svých seminářích, že
je potřeba poslouchat svůj vnitřní hlas. Vytvořit si podle něj svůj vlastní svět, ať je jen
váš, původní a neopakovatelný, a pak do toho
třeba vložit něco, co se vám líbí okolo. Je to
moc důležité, pak z nás nebudou jen takové
mašinky.
Aby to ale člověk dokázal, musí překonat
velký stud, pustit lidi do své intimní zóny.
Vy sama toho ze sebe na koncertech ukazujete docela hodně. Jak jste ten ostych
překonala?
Někteří dokonce říkají, že jsem jak nahá…
A jak jsem to překonala? Věřila jsem, že to,
co dělám, je správné, hrála jsem si se zvukem
houslí, se svým hlasem a to mi pomohlo vrátit
se ke svému dětskému já, osvobodit se. Vezměte si, jak úžasně bezprostředně se chovají
děti, nemají zábrany. A my je pak vezmeme
a uděláme z nich ustrašené dospělé, kteří
v sobě dusí svoji podstatu a pak musejí chodit
na terapie. Není snadné se z toho vymanit, ale
každý tu šanci máme.
Jak se vám vlastně v USA nebo na světové
scéně daří? V Česku se o tom moc neví
nebo aspoň nemluví.
Mám ve Státech slušné zázemí, v New Yorku
nebo v Kalifornii jsem celkem zavedená umělkyně, a kam přijedu, tam mám plný sál. A to
není tak, že bych si jako někteří čeští umělci pronajala Carnegie Hall a hrála pro krajany.
Mám tu čest, že si mě Carnegie Hall zve sama.
Byla jsem tam už pětkrát a moc si toho vážím.
A že se o tom nepíše? Nemám potřebu se tím
nějak chlubit nebo to medializovat. Užívám si
to na místě a dělá mi to samozřejmě dobře.
Řekla bych, že mi to zdravě přidává na sebevědomí, a potvrzuje se mi, že to dělám správně.
Jenže o to víc na sobě zase musím pracovat.
Lidi na koncertech okamžitě vycítí, když jim
nedáváte tu správnou energii, řeknou si, že už
na to nemáte, a příště nepřijdou.
O svém přesunu do USA jste od začátku
říkala, že jde o dočasnou věc. Teď už tam
žijete docela kus života, osm let…
Ale já tam moc nejsem. Jsem pořád v luftě.
Přes léto jsem byla několik měsíců v Evropě,
hodně v Česku. Chtěla bych tam ale víc zakotvit, založit si třeba nějakou soukromou
školu. Ale to se uvidí. Mám totiž ještě jednu takovou vizi – že půjdu někam do hor do
jeskyně. Oheň. Bylinky. Žádné účty. To by
bylo fajn.
David Povolný
13
Experti trénují boj
s hackery
Na počítačích je dnes
závislé téměř všechno, co
lidé dělají. Do spleti kabelů
a procesorů vkládáme svá
nejcennější data. S vylepšováním technologických
možností ale roste i kreativita útočníků, kteří se
snaží informace zneužít. Na
Masarykově univerzitě proto
pracují expertní skupiny,
které jim v tom brání. Od
letoška k tomu navíc mají
zase o něco lepší vybavení.
14
Zvenčí na tom není nic nápadného. Prostě jen
budova, jejíž spodní okna jsou zakrytá černými
závěsy. Ani při vstupu do objektu v brněnské
Botanické ulici spadající pod Ústav výpočetní
techniky (ÚVT) MU nevidí laik nic, z čeho
by měl pocit, že by se tady mělo dít něco mimořádného. Ačkoliv obrazovka s úhlopříčkou
213 centimetrů, která je v místnosti za závěsy,
rozhodně nebývá běžným vybavením učeben.
A ty navíc není zvykem stavět pod úrovní země
a s vyvýšeným ochozem.
To, o čem je tady řeč, se jmenuje kybernetický polygon a je to fyzické zázemí pro cvičiště určené k boji proti virtuálním útokům. Na
univerzitě vzniklo na jaře letošního roku díky
22 milionům korun z evropských fondů a státního rozpočtu. „Polygon nám umožňuje vytvořit simulaci počítačové sítě v bezpečném uzavřeném prostředí, takže útoky je zde možné
zkoumat a testovat bez rizika ohrožení reálné
vnější infrastruktury,“ přiblížil Pavel Čeleda, šéf
Bezpečnostního oddělení ÚVT MU. Ještě důležitější část polygonu je ale robustní počítačová infrastruktura, která zabírá horní patra univerzitního vědeckotechnického parku CERIT
na fakultě informatiky a umožňuje zpracovávat
a uchovávat ohromné množství vědeckých dat.
Využití jedinečného pracoviště je primárně trojí: dělá se v něm výzkum, výstupy z něj slouží obohacování výuky vysokoškoláků a také se
v něm pořádají cvičení, díky nimž pilují svoje
obranné strategie nejrůznější domácí i zahraniční instituce.
Útoky nejsou sci-fi, týkají se i Česka
Předobrazem pro simulační scénáře jsou pro
experty reálné počítačové útoky. Celou sérii
jich Česká republika zažila na jaře roku 2013.
Hackeři tehdy vyřadili v průběhu čtyř dní
z provozu největší české zpravodajské servery,
weby bank nebo mobilních operátorů. Postupovali tak, že směrem k napadanému serveru
ROČNÍK 2016
FENOMÉN
Co je to kybernetický
polygon?
Fyzický i virtuální prostor v areálu
Ústavu výpočetní techniky Masarykovy univerzity v Brně, kde mohou
experti cvičit kybernetické útoky
a obranu proti nim, aniž by tím byly
ohroženy běžné počítačové sítě. Simulovat tak lze například virtuální
útok na jadernou elektrárnu nebo
vybavení mobilních operátorů.
Národní bezpečnostní
úřad
Instituce zřízená zákonem z roku 1998
je ústředním správním úřadem pro
oblast ochrany utajovaných informací
a bezpečnostní způsobilosti. V říjnu
roku 2011 ho česká vláda ustanovila
gestorem problematiky kybernetické
bezpečnosti a zároveň národní autoritou pro tuto oblast. Zástupci úřadu
a Masarykovy univerzity podepsali
v roce 2012 smlouvu o spolupráci,
což v praxi znamená, že škola pomáhá
se školením odborníků na bezpečnost
počítačových systémů a specialisté
z NBÚ jezdí na fakultu na speciální
cvičení.
www.absolventi.muni.cz
vyslali velké množství požadavků například na
zobrazení stránky. K serveru, pokud přímo nezkolaboval, se pak nemohli běžní uživatelé vůbec dostat. Poradenská společnost PwC odhadla způsobené škody na deset milionů korun.
Znovu se tak připomnělo, jak zranitelné internetové prostředí je. A že i tady platí, že útočníci jsou někdy o krok před těmi, kdo prostředí
chrání.
Také proto začal od 1. ledna letošního roku
platit zákon o kybernetické bezpečnosti. „Jde
o normu, která celou oblast kybernetické bezpečnosti reguluje a mimo jiné vyžaduje po různých institucích a jejich technické infrastruktuře, aby dbaly o bezpečnost svých počítačových
sítí a služeb,“ uvedl Jan Vykopal, který na ústavu výpočetní techniky vede bezpečnostní tým.
Ví, o čem mluví, experti z Masarykovy univerzity totiž byli mezi těmi, kdo zákon pomáhal
připravovat. Tématu se věnují už dlouho. Tým
s názvem CSIRT-MU byl třeba vůbec prvním
univerzitním týmem ze zemí Visegrádské čtyřky, který byl v roce 2009 zapsán a později akreditován organizací Trusted Introduces, jež skupiny podobného charakteru sdružuje po celé
Evropě.
Na podzim tohoto roku se lidé zaangažovaní v obraně českého kybernetického prostředí
sešli přímo v polygonu. Konalo se tady cvičení
s názvem Cyber Czech, kde se testovala obranyschopnost a připravenost ministerstev a dalších
důležitých úřadů. Inicioval ho Národní bezpečnostní úřad, s nímž univerzita už několik
let spolupracuje na zabezpečování sítí a školení
odborníků.
Kde získat víc specialistů?
Těch je v Česku nedostatek v různých ohledech.
Chybí lidé, kteří by uměli sítě bránit a atakům předcházet, a také specialisté na ekonomii
a právo, již například vytvářejí normy umožňující pachatele odhalit a postihovat.
Pomoct napravit by to postupem času měly
dva nové obory specializované na kybernetickou bezpečnost, do kterých teď na brněnských
vysokých školách přichází první studenti. Bakalářský nabízí Vysoké učení technické a navazující magisterský Fakulta informatiky Masarykovy
univerzity. „Absolventi by měli mít specifické
znalosti a dovednosti v oboru informační bezpečnosti a měli by též disponovat schopností
pohybovat se profesně v platném právním řádu
a aktuálních ekonomických reáliích,“ zdůrazňuje Radim Polčák z Ústavu práva a technologií Právnické fakulty Masarykovy univerzity.
Přednášky a semináře na magisterském oboru
proto kromě něj a jeho kolegů právníků budou
vést také pedagogové z fakulty sociálních studií
a samozřejmě informatici.
Martina Fojtů
Kybernetickou bezpečnost
už lze i studovat
Nový navazující magisterský obor
otevřela letos Fakulta informatiky
Masarykovy univerzity. Jmenuje se
Bezpečnost informačních technologií. Počítá se s tím, že jeho absolventi alespoň částečně vyplní poptávku po expertech, kteří jsou schopní
bránit počítačovou infrastrukturu
státních institucí i soukromých firem
proti kyberútokům. Studenti si na
něm nejen prohloubí svoje informatické znalosti, ale budou mít přehled
i o právních a ekonomických souvislostech celé problematiky.
15
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Mozek
se snažíme
pochopit
mozkem
a to je
náš limit
O svém povolání mluví jednou jako o umění a později přirovnává
výzkum mozku ke studiu vesmíru. Eva Brichtová, absolventka
Lékařské fakulty Masarykovy univerzity, je první ženou v Česku,
která získala docenturu v neurochirurgii. Kromě ní mají atestaci
v oboru jenom tři další ženy. Denně pečuje o lidi, kteří jí svěřují
do rukou snad nejcennější orgán v těle.
16
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Jak se k vám pacienti přesně dostávají?
Přicházejí dvěma hlavními cestami. Část pa­
cientů pošle k nám do neurochirurgické ambulance s konkrétní diagnózou neurolog a oni se
mnou tady pak konzultují léčebný postup. Vysvětluji jim, co přesně jejich problém znamená
a jaké existují léčebné možnosti. Poté pacientovi nabídnu operační řešení, a když souhlasí, tak
i termín operace. Na druhé straně provádíme
akutní zákroky, například když na heliportu
v naší nemocnici přistane vrtulník s pacientem
po úrazu hlavy. Takový člověk pokračuje většinou rovnou na operační sál.
Říkáte „když pacient souhlasí“. Jak často
se děje, že s operací nesouhlasí?
Někdo přijde jen na konzultaci, popovídat si
o alternativách léčby. Některé mozkové nádory
lze léčit jinak než operačně, například chemonebo radioterapií. To už je ovšem práce pro jiné
odborníky.
Váš obor se za posledních dvacet let
ohromně rozvinul. Zůstává vlastní práce
operatéra prací rukou?
Neurochirurgie doznala v posledních dvaceti
letech opravdu velkých změn. Technické vymoženosti, jako jsou navigační systémy a operační mikroskopy, zpřesnily operační přístupy
a techniky. Operování se tak stává jemnějším
a sofistikovanějším. Neurochirurgové byli dřív
hodně odkázáni na prostorovou představivost,
nemohli tolik využívat zobrazovací zařízení.
Orientovali se do značné míry podle klinického neurologického nálezu a k dispozici byla
pouze rentgenová vyšetření, která nedokázala
zobrazit mozkovou tkáň. CT vyšetření, které se
začalo používat v 70. letech 20. století, znamenalo v neurochirurgii zásadní zvrat. Další posun přinesla stále se zdokonalující magnetická
rezonance, která je schopná zjistit nejen anatomické struktury, ale i funkce mozku. Při operacích cévních mozkových lézí máme k dispozici
kontrastní látku, která pod mikroskopem přímo na operačním sále ukáže, zda jsme správně
naložili svorku na tepennou výduť. Také existují látky, které pod mikroskopem „rozsvítí“ nádorem postižené buňky. Můžeme tak během
operace přesně určit rozsah nádoru. Co se týká
léčby epilepsie, objevují se další nové možnosti,
jak zjistit, odkud epileptické záchvaty v mozku
vycházejí.
A co ta práce rukou?
Přiznejme si, že přes všechny významné technické vymoženosti pokrok nespěje kupředu tak
rychle, jak se donedávna předpovídalo. Technickému pokroku v medicíně velmi fandím
a vnímám ho jako velmi užitečnou pomoc při
své práci. Často patřím k prvním, kteří v praxi
zkouší nové technologie, a snažím se inovovat
standardní postupy. I přes existenci robotů však
zůstávají lidské ruce řízené lidským mozkem
www.absolventi.muni.cz
nejspolehlivějšími pracovními nástroji. V dnešní době je prvořadým kritériem úspěšnosti
operace zachování kvality života pacienta. Proto v případě rizika poškození neurologických
funkcí není operatér tolik radikální, ponechává
někdy část tumoru v těle a pacient se pak léčí
jinou, neoperační cestou.
Rozhodnutí o ponechání části nádoru jste
schopná udělat vy sama? Nebo se radíte
s kolegy?
Většinou o tom rozhoduje operatér na sále,
i když existují specializované indikační komise, na kterých se mezioborově diskutuje o možných léčebných postupech. Čím je nádor méně
zhoubný, tím víc jsme tlačeni k jeho radikálnímu odstranění, protože na něj zpravidla tolik
nepůsobí chemo- a radioterapie. Objemné nádory je nutné operovat už proto, aby byl eliminován tlak na okolní mozek. Jenom samotné
zvýšení nitrolebního tlaku totiž pacienta ohrožuje. Rozhodnutí o rozsahu resekce ale pořád
leží na operujícím neurochirurgovi.
Jak se člověk učí žít s tím, že neustále dělá
tak zásadní rozhodnutí?
Je to zvláštní pocit. Při operaci mozku máte život člověka ve svých rukou. Každá operace je
svým způsobem jedinečná a neopakovatelná.
Přestože se jedná o stejnou diagnózu a existují předem dané doporučené operační postupy,
kdykoli může nastat situace, která vyžaduje
rychlé rozhodnutí a reakci operatéra. Musíme
být pořád ve střehu.
Něco jako rutinu tedy nezažíváte?
Ale ano, zažíváme, ale když přijde zásadní problém, tak se na něj musíte umět okamžitě zaměřit a vyřešit ho v co nejrychlejším čase, aby
pacient nebyl ohrožen. Schopnost soustředit se
a rychle reagovat na vzniklou situaci jsou pro
neurochirurga jedny z nejdůležitějších vlastností. Některé zákroky jsou natolik složité, že
se nechcete rozptylovat třeba ani rádiem. Například zákroky v blízkosti kmene mozkového,
kde jakýkoliv zásah může ohrozit základní životní funkce pacienta. Kdysi jsem operovala
holčičce objemný mozkový nádor a vedle operačního sálu zrovna probíhala rekonstrukce.
Jely tam sbíječky, my jsme operovali asi šest hodin. Všem sestrám z toho hluku strašně třeštily
hlavy, ale já jsem nějaký ruch vůbec nevnímala.
Tři hodiny jsem pracovala s mikroskopem a nic
kolem pro mě neexistovalo. O to větší útlum
pak přijde, jakmile napětí povolí. Když mám
takový energetický výdej, musím se odreagovat,
jít někam do lesa, na kolo nebo za svým mazlíčkem. Mám doma klokana, kterého vypustím
do zahrady, dám si kávu a relaxuji.
Řekla bych, že to vypětí zažíváte i při operacích, které se dělají při vědomí pacienta.
Pro člověka to musí být hodně zvláštní…
Ano, je to specifické. Takové operace se dělají
kvůli kontrole řeči, nebo aby se předešlo postižení paměti. Na rozdíl třeba od hybnosti nohou to
totiž nejde postihnout přístroji. Pacienta v průběhu operace probudíme a zkoušíme ho, zda si pamatuje slova, která se před operací naučil.
17
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Takže pacient není při vědomí celou dobu?
Ne, to určitě ne. Anesteziologicky je vše velmi
přesně řízeno. Než se dostaneme k samotnému
patologickému procesu, tak operace probíhá
pod narkózou. Jakmile potřebujeme zjistit dotyčné funkce, tak pacienta z celkové anestezie
vyvedeme. Má zarouškovanou hlavu a mluví
s ním anesteziolog nebo psycholog. Uznávám,
že je to pro člověka velmi zvláštní pocit, protože
je při vědomí s otevřenou lebkou, i když ne při
takovém, aby mohl vstát a odejít.
Přiznám se, že jsem vůbec nevěděla, že
se epilepsie dá léčit operativně, ale podle
všeho je to teď vaše hlavní sféra zájmu.
Ano. Epileptochirurgii se nově věnuji od října
2014, kdy jsem se vrátila na neurochirurgickou
kliniku Fakultní nemocnice u sv. Anny. U epilepsií, které nereagují na farmakologickou léčbu, se pacientům odstraňuje část mozku, která
je odpovědná za vznik záchvatů.
Jak se zjišťuje místo, odkud záchvat
vychází?
Jde o poměrně komplikovaný proces, jímž se
zabývají neurologové epileptologové, kteří monitorují pacienta na EEG video jednotce. Podle
vnějších projevů v průběhu záchvatu a EEG záznamu dovedou docela přesně určit místo vzniku. Dál se provádí neuroradiologická vyšetření,
kde se hledá patologická oblast v mozku, která
by mohla korelovat s klinickým projevem. Poté
obvykle přichází na řadu neurochirurgové, aby
tuto oblast vyšetřili invazivně. Když je na povrchu mozku, otevřeme lebku, přiložíme elektrodu, která povrch snímá, a během dalšího záchvatu přesně zmapujeme patologické ložisko. Když
není problém na povrchu, použijeme takzvané
hluboké elektrody, což jsou velmi tenké drátky,
které se zavádí do vyšetřované mozkové tkáně.
Cítí to pacient?
Proceduru určitě. Celý postup se musí s pacientem dobře probrat a srozumitelně se mu musí
vše vysvětlit, protože s elektrodami v hlavě zůstává týden na EEG video monitorovací jednotce, což klade vysoké nároky na spolupráci
pacienta.
To, že místo zjistíte, ale nemusí znamenat,
že ho můžete operovat, že?
Ano, pokud by odstranění mozkové tkáně z oblasti místa vzniku záchvatu vedlo k pooperačnímu neurologickému postižení, musíme vše
s pacientem důkladně prokonzultovat. Spousta
záchvatů je natolik obtěžujících, že se při nich
pacientům opakovaně stávají úrazy a nemohou
žít plnohodnotný život včetně vykonávání určitých typů profesí. Pak mají silnou motivaci
se záchvatů zbavit a jsou ochotni strpět i určité
postižení. Zkoumání šíření záchvatové aktivity
v mozku v současnosti nabírá velice perspektivní výzkumný směr. Jak se zdokonalují techniky, můžeme sledovat dokonce aktivitu jednoho
neuronu. Dostáváme se tak do dimenzí, které
už si ani nedovedeme představit – mozek funguje jako celek a každá jeho součást představuje
další složitý celek. Je to jako mikro- a makrokosmos a my se mu snažíme porozumět. Háček
je ale v tom, že se mozek snažíme poznat opět
mozkem, což nás limituje.
Je tím pádem dokonalé porozumění
možné?
Podle mě je omezené. Kam až nás ale náš mozek pustí, je už spíš otázka filozofická.
K dospělým pacientům jste se vrátila loni
na podzim po dvanácti letech, která jste
strávila s těmi dětskými. Co vás k tomu
vedlo?
Chtěla jsem poznat neurochirurgii v plné šíři,
ale Brno je specifické tím, že dětská a dospělá
neurochirurgie se nedělají na jednom pracovišti. Po studiích jsem začala pracovat na neurochirurgii pro dospělé pacienty. Abych obsáhla i dětskou neurochirurgickou problematiku,
udělala jsem si takové pracovní intermezzo
v brněnské Dětské nemocnici. Dospělá neurochirurgie má ovšem mnohem širší spektrum
výkonů. Navíc se mi naskytla příležitost věnovat se epileptochirurgii, což pro mě představuje
novou výzvu.
Čím je ale specifická dětská
neurochirurgie?
Dětské pacienty většinou nelze „zaškatulkovat“
podle takzvaných standardů. Existuje spektrum
diagnóz, ale přístup k nim se výrazně liší podle
toho, jestli je dítěti šest měsíců, šest let nebo
šestnáct let. Málokdy se stane, že můžete nějaký
postup rutinně opakovat.
V médiích jsou občas vidět náročné operace velkých dětských nádorů. Jak je možné, že se něco nechá zajít až do takového
stadia?
Děti mají na jednu stranu tu výhodu, že jejich mozek vykazuje plasticitu a mají měkkou pružnou lebku, takže menší nádor v nitrolebí tolerují. Neurologické příznaky se tedy
zpočátku vůbec neprojeví a nádory mozku
jsou často diagnostikovány až ve chvíli, kdy
selhávají přirozené kompenzační mechanizmy, a pak je nutné akutní operační řešení.
Neurochirurgická péče o dětské pacienty je
náročná na psychiku. Musíte mít empatii, ale
18
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
zároveň si zachovávat náležitý profesionální
odstup.
Vůbec bych se nedivila, kdybyste řekla, že
jste se chtěla posunout také z toho důvodu. Tolik let s těžkými příběhy dětí musí
být náročné.
Tak jsem to nikdy nevnímala, je to zkrátka
jiná situace. Když přijde nemocné dítě, musíte se jako lékař věnovat jemu a ještě jeho rodiči, který je také ve velice složité situaci. Ale
to v mém rozhodnutí přejít jinam skutečně
nehrálo roli.
Přitom jste ale v dětské neurochirurgii dokázala spoustu věcí…
Hodně jsem se věnovala vrozeným vadám centrální nervové soustavy, zavedla jsem v Brně remodelační operaci kraniosynostózy, tedy předčasného srůstu lebečních švů. U novorozenců
tento předčasný srůst vyvolá deformaci lebky.
Mozek má snahu se fyziologicky vyvíjet, ale
předčasně srostlé lebeční švy mu to dovolují jen
do určitých směrů, v důsledku čehož mají děti
například úzký a protáhlý tvar hlavičky, nebo
naopak vysoký věžovitý.
Jak se to řeší?
Podstatou operace je uvolnění srostlých lebečních švů a remodelace plochých kostí lebeční
klenby. Je to trochu sochařská umělecká činnost, protože vytváříte nový tvar hlavy. Tyto výkony jsou poměrně náročné, protože se provádějí preventivně již ve věku čtyř až šesti měsíců,
aby se mozek mohl vyvíjet fyziologicky.
Z toho všeho mi plyne, že vaše specializace je opravdu hodně náročná. Proč jste si
ji vůbec vybrala?
Jako aktivní fotbalistka jsem původně plánovala, že se budu věnovat sportovní medicíně.
Vždycky mě ale přitahovaly složité, záhadné
a neprobádané věci, což lidský mozek bezesporu je. Zajímala mě také jeho anatomie a složitost fungování. Po čtvrtém ročníku jsem na
prázdninové praxi poprvé viděla operaci mozku
a o mém osudu bylo rozhodnuto. Od té chvíle
jsem věděla, že této nádherné profesi zasvětím
svůj život.
Studovala jste v době sametové revoluce.
Projevilo se to nějak?
Revoluce mi do studia podstatně zasáhla.
V prvním ročníku nás rozdělili do takzvaných
kruhů, ale na začátku druhého ročníku přišly
politické změny, takže si téměř nepamatuji,
jak jsme ten druhý ročník dokončili. Byla to
jedinečná a velmi specifická doba. Od třetího
ročníku se objevily snahy dát studiu nový řád.
Na jednotlivé předměty jsme se zapisovali individuálně podle prospěchu. Kliniky vypisovaly
termíny stáží, a pokud jste se dobře učila, mohla jste si sestavit rozvrh dle svých představ.
www.absolventi.muni.cz
Jak jste na tom se známkami byla vy?
Měla jsem dobré známky, takže jsem si mohla celkem pohodlně vybrat. S několika kamarády jsme navštěvovali v rámci tělesné výchovy
na fakultě lyžařský oddíl vedený doktorem Tomečkem. Jezdili jsme spolu na hory, takže jsme
se zapisovali na stejné stáže a vytvořili si takový svůj pseudokruh. Bylo to nesmírně fajn a já
na to vzpomínám moc ráda, stejně jako na celá
studijní léta.
Co dělají kolegové dnes?
Někteří z mých spolužáků dělají manažerskou práci, často jako lékaři začali, ale pak
se odešli věnovat obchodní činnosti v medicíně. Z ostatních jsou dnes anesteziologové,
kardiologové, internisti, neurologové a také
chirurgové.
Mozek funguje jako celek
a každá jeho součást
představuje další složitý
celek.
Eva Brichtová
*1970
Neurochirurgyně v brněnské Fakultní nemocnici u sv. Anny
Takže vy jako žena máte pomalu nejtěžší
specializaci?
V podstatě ano, vypadá to tak.
Ptám se proto, že ve vašem oboru je žen
velice málo – z asi 150 atestovaných specialistů na neurochirurgii v Česku jsou jen
čtyři ženy. Znamená to, že ho nezvládají,
nebo jim námaha nestojí za to a raději se
věnují něčemu jinému?
Spíš to druhé, ženy většinou upřednostňují
trochu jiné životní hodnoty a kariéra je přece
jen asi pořád důležitější pro muže. Já neříkám, že je pro mě kariéra prvořadá, aspoň ne
v tom pejorativním smyslu, ale moje profese vyžaduje opravdu spoustu odříkání, je časově náročná, a pokud nemáte tolerantního
partnera, tak není vůbec možné se jí věnovat. Já mám naštěstí skvělou rodinu, která mě
podporuje.
Proč je pro vás tahle práce tak lákavá?
Když dokážete pomoct člověku v tak těžké
chvíli, jakou přináší neurochirurgické onemocnění, naplňuje vás to. Zažíváte neuvěřitelný pocit, když lidský život zachráníte. Zní
to jako klišé, ale je to tak. Když do nemocnice přijede dítě s úrazem hlavy, rodičům se
najednou zhroutí svět. Když v takové chvíli
dokážete operací vrátit poraněné dítě bez následků zpět do plnohodnotného života, uvědomíte si smysl své práce. Můj obor se dotýká
Ještě na počátku studia na Lékařské
fakultě Masarykovy univerzity si jako
aktivní fotbalistka myslela, že se bude
věnovat sportovní medicíně, nakonec
ale vyhrála neurochirurgie. Po začátcích
ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně
odešla na dvanáct let do brněnské Dětské nemocnice, kde operovala vrozené
vady, nádory i úrazy nervového systému.
V Brně zavedla operační techniku remodelace lebky u novorozenců, jimž předčasně srostly lebeční švy. Je autorkou
dvou monografií zabývajících se dětskou
neurochirurgií a z České republiky jedinou aktivní členkou Mezinárodní dětské
neurochirurgické společnosti. Loni na
podzim se po letech vrátila k neurochirurgii dospělých pacientů a jako jedna
z mála v Česku se zabývá chirurgickou
léčbou epilepsie. Nedávno se vrátila
z odborné stáže v prestižním evropském
epileptochirurgickém centru v Bonnu. Po
náročných výkonech relaxuje nejraději
doma na zahradě se svým klokanem.
života samotného. Je to veliká satisfakce a třeba finanční ohodnocení pak člověk vnímá
jako druhořadé.
Martina Fojtů
19
VĚDA A POZNÁNÍ
Optickým vláknem se
podíváme na neurony
Zkoumání tělních dutin či některé typy operací se v současnosti
neobejdou bez endoskopu. Zařízení pro přenos obrazu pomocí
optických vláken jsou hodně rozšířená. Skleněná či plastová
vlákna v nich přesto mají ještě nevyužitý potenciál.
Výzkum týmu skotské University of Dundee, do něhož se zapojil i profesor Tomáš Tyc
z Ústavu teoretické fyziky a astrofyziky Přírodovědecké fakulty MU, ukázal nové možnosti využití optických vláken v lékařství
a biologii. Například při podrobnějším studiu procesů, které se odehrávají v mozku při
vzniku a rozvoji Alzheimerovy choroby. Významný objev zveřejnil prestižní časopis Nature Photonics.
Optickými vlákny se šíří informace v podobě fotonů, tedy částic světla. Fotony se uvnitř
vlákna určitým způsobem odráží a tak mohou přenášet obrazy či data. U endoskopu je
však pro dosažení potřebného rozlišení nutné
použít svazek mnoha desítek tisíc optických
vláken, protože každé přenáší jen jeden pixel
obrazu.
Tým vědců se zabýval takzvanými vícemódovými optickými vlákny, která jsou širší,
a proto se v nich světlo může šířit více způsoby. Některé fotony se například šíří přímo
podél osy vlákna, zatímco jiné běží po delších,
klikatých čarách svírajících s osou různé úhly.
Při vyslání krátkého světelného pulzu bude na
druhém konci vlákna pulz delší, protože fotonům trvá různou dobu, než se tam dostanou.
Kvůli tomu pak dochází k částečné ztrátě informace o obrazu, který fotony nesou.
„Dosud se odborníci domnívali, že se způsob šíření světla v těchto typech optických vláken prakticky nedá předpovídat, a jejich kapacitu tudíž nelze plně využít. My jsme ale
ověřili na běžných komerčních vláknech, že to
možné je, a to s vysokou přesností, a dokonce
i když je vlákno ohnuté nebo jinak deformované,“ uvedl Tyc.
Už dříve odborníci zjistili, že každé vlákno
lze charakterizovat takzvanou transformační
maticí, která vyjadřuje, jak se změní stav světla při průletu vláknem, a s jejíž pomocí se dá
výsledný obraz či informace zrekonstruovat
do původní podoby. Problém však byl s tím,
že při každé změně tvaru vlákna, například
při ohnutí, se transformační matice změnila
a bylo nutné ji opakovaně na vlákně proměřovat. „My jsme ukázali, že transformační matici lze spočítat jen z toho, když známe tvar
vlákna, který se měří podstatně snáz. Díky
tomu bude možné v reálném čase zobrazovat
objekty například i vláknem, jehož tvar se neustále mění,“ upřesnil Tyc.
Výsledek výzkumu tak umožní lepší využití potenciálu optických vláken. Místo svazku
desítek tisíc vláken se bude dát použít pouze
jediné vlákno, což dovolí sledovat bez výrazného poškození okolních tkání mnohem menší objekty v lidském těle, než je nyní možné.
„Může to otevřít cestu k novému typu endoskopu tloušťky lidského vlasu, který by umožňoval například pozorování jednotlivých neuronů v mozku,“ uvedl Tyc.
Odborníci k výsledkům došli postupnými
experimenty a teoretickými výpočty. Nejprve
vzali centimetr dlouhé vlákno a na něm prozkoumali různé typy šíření světla. Pro tak krátká vlákna lze průchod světla teoreticky dobře
spočítat a lze tak srovnat skutečné výsledky
s matematickým modelem. „Pak jsme vzali
delší, deseticentimetrový kus vlákna, kde se už
ale při přenosu informací začaly objevovat jiné,
jemnější efekty v šíření světla a objevily se nesrovnalosti mezi teoretickým modelem a skutečností,“ popsal průběh experimentu Tyc.
Nesrovnalosti se proto vědci snažili vysvětlit
například změnami indexu lomu světla na přechodu mezi jádrem a pláštěm vlákna, kde se
světlo odráží. „Postupně jsme vysvětlili většinu
efektů, které vznikají v delším vlákně, a zpřesnili teorii. Pak jsem zpracoval matematický
model pro šíření světla v ohnutém vlákně a vypočítal odpovídající transformační matici. Její
výsledky velmi dobře odpovídaly experimentálním měřením, což byl důkaz, že se dá transformační matice spočítat jen z toho, víme-li,
jak je vlákno deformované,“ dodal fyzik.
Výzkumnou práci vedl Tomáš Čižmár
z University of Dundee a podílel se na ní
i Martin Plöschner, který od letoška působí na Macquarie University v Sydney. Všichni tři spoluautoři jsou absolventi MU a ve
společném výzkumu chtějí pokračovat, zaměří se například na další typy deformací.
Chtějí mimo jiné zjistit, jak ovlivní přesnost přenosu informace zkroucení vlákna do
šroubovice.
Ema Wiesnerová
20
ROČNÍK 2016
VĚDA A POZNÁNÍ
Odborníci přišli na to, jak
vzniká rakovina prsu
Velký posun k poznání mechanismu, jakým
vznikají některé typy nádorů prsu a vaječníků, udělala laboratoř Lumíra Krejčího z Masarykovy univerzity a Mezinárodního centra klinického výzkumu Fakultní nemocnice
u sv. Anny. Objev, který může znamenat významný posun v léčbě, je natolik zásadní, že
o něm informoval jeden z nejprestižnějších
vědeckých časopisů – The Cell. Na výzkumu
čeští vědci spolupracovali s Francis Crick Institutem ve Velké Británii.
Vědci objevili dlouho hledané funkce jedné
rodiny proteinů, které potlačují vznik nádorů. Tyto proteiny se podílí na opravě zlomů
v DNA pomocí procesu nazvaného homologní rekombinace, při kterém dochází ke kopírování informace z nepoškozené kopie DNA
do místa, kde zlom nastal. „Pokud tento proces selže, mohou neopravené mutace v DNA
způsobit, že buňky ztratí kontrolu nad svým
růstem a chováním, což může vést ke vzniku nádorů,“ uvedl Lumír Krejčí, vedoucí výzkumného týmu z Lékařské fakulty a Přírodovědecké fakulty MU.
Objevení tohoto mechanismu bylo pro vědce naprosto nečekané a přidává novou úroveň
složitosti k chápání toho, jak je oprava zlomů
v DNA řízena. Pro výzkumníky je popsání celého procesu ohromným pokrokem, byť neznamená okamžitý prospěch pro koncového
pacienta. Pokud ale znají mechanismus vzniku
nemoci, vědí, na co se při zjištění rizika zaměřit.
„Očekávám, že pozornost vědců se nyní přesune
právě na tento druh původce rakoviny, otvírá
to totiž novou sféru možností, kde hledat specifické terapeutické látky,“ řekl Krejčí a doplnil,
že část jeho týmu už se věnuje hledání a testování látek, které budou usmrcovat specifické typy
nádorů.
Detailněji o objevu na online.muni.cz
Vědci sledují ve vzorcích
z Antarktidy výskyt rtuti
Vyšší teplota ve městech může
ovlivňovat zdraví obyvatel
Vzestup teploty vzduchu a větší extremita počasí
mohou podle klimatologů v následujících letech
negativně ovlivňovat především životní podmínky obyvatel měst. Vědci z Masarykovy univerzity
se zabývají právě globální změnou klimatu a jejími dopady na klima měst ve střední Evropě.
Nejen v České republice je hlavním projevem
současné globální změny klimatu postupné zvyšování teploty vzduchu či nárůst počtu tropických
dní. „Ve městech se utváří zvláštní kategorie klimatu. Jeho typickým projevem je například formování takzvaného tepelného ostrova města, v důsledku kterého je teplota vzduchu ve městech v řadě
situací vyšší než v jejich okolí. Například v létě za
jasného a klidného počasí může být teplota vzduchu během noci v centru Brna až o 5 °C vyšší než
v okolí města,“ uvedl ředitel Geografického ústavu
Přírodovědecké fakulty MU Petr Dobrovolný.
Rituální chování
Experimentální potvrzení souvislosti úzkosti a ritualizovaného chování přinesly výsledky
výzkumu mezinárodního týmu, do něhož patří Martin Lang a Jan Krátký z Ústavu religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity. Jejich studie uskutečněná v laboratorních
podmínkách dokládá, že lidé zažívající úzkost
ritualizují své chování, čili vyhledávají činnosti
s pevně danými pravidly.
„Vysvětlujeme si to tak, že člověk se snaží za
pomoci motorické činnosti minimalizovat míru
stresu, který zažívá v důsledku předjímané nejisté situace. Vycházíme přitom ze současných
koncepcí lidské mysli, které o ní hovoří jako
o důmyslném nástroji schopném předvídat vývoj situace na základě minulých zkušeností,“ popisuje jeden z autorů studie Jan Krátký.
Mediální průzkum
 Téměř sedm týdnů strávili letos vědci a technici na polární stanici Masarykovy univerzity na ostrově
Jamese Rosse v Antarktidě. Velké množství vzorků odebrali mimo jiné k chemickým analýzám. „Jejich hlavním cílem bude stanovení obsahu rtuti a jejích forem, což nám umožní získat nové informace o hromadění
a pohybu tohoto prvku v prostředí Antarktidy. Chceme ověřit i hypotézu, že rozklad těl mrtvých tuleňů, kteří
jsou na tomto kontinentu vrcholem potravního řetězce, je významným lokálním zdrojem jak živin dostupných
pro růst a rozvoj vegetace, tak těžkých kovů, které představují zátěžové prvky v prostředí,“ uvedl vědecký
koordinátor expedice Miloš Barták z Ústavu experimentální biologie PřF MU. Více na online.muni.cz
www.absolventi.muni.cz
Každodenní používání všech typů médií v Česku zmapovali odborníci z fakulty sociálních
studií v ojedinělém výzkumu. Získané údaje
poukazují zejména na to, že síťová a mobilní
média jsou v našich životech již bezpečně doma,
ale role tradičních médií se mění pomalu. Společností na jednu stranu hýbou hlavně novinky
v oblasti užívání internetu a mobilních telefonů, ale ukázalo se, že i v domácnostech mladých lidí má pořád nejdůležitější místo televize.
Televizor vlastní nebo ho používá 92 procent lidí. „Televizní vysílání je pro většinu lidí
stále dominantním zdrojem zpravodajství, a to
ve všech věkových skupinách,“ uvedl vedoucí
výzkumu Jakub Macek. Dvě třetiny populace
sledují zprávy každý den a jen zanedbatelná část
zprávy nesleduje vůbec.
21
PARTNER MU
Najít
manažery pro
zdravotnictví
je obtížné
Před sedmi lety vznikla v Brně soukromá oční klinika NeoVize. Její zakladatel Petr
Kocian, absolvent Ekonomicko-správní fakulty Masarykovy univerzity, se totiž spolu
s kolegou rozhodl rozjet vlastní zdravotnické zařízení. Tehdy měl za sebou dlouholetou
praxi z manažerských pozic v jiných nemocnicích a dnes provozuje už pět očních klinik
v Česku a na Slovensku, dětské oční centrum a urologickou ambulanci.
Než ale vůbec začal pracovat, zažil opravdu výjimečnou životní situaci. V roce 1983, když mu
bylo deset let, se spolu s rodiči a bratrem ocitl
ve skupině 66 Čechů a Slováků zajatých v Angole vojáky protikomunistické opozice UNITA. Byl tři měsíce v zajetí a absolvoval 1 300
kilometrů dlouhý pochod napříč angolskou
buší. Odnesl si z toho základní životní zkušenost: Co vás nezabije, to vás posílí. „Velkým
poznáním bylo zjištění, že lidé z vašeho okolí
mohou být neuvěřitelně zlí, ale i ohromně dobří.
Krizové situace odhalí podstatu každého až na
dřeň a většinou to není hezký pohled. Možná
díky zkušenosti z Angoly se snažím více přemýšlet o budoucnosti a být připraven na různé
va­rianty vývoje. Mít rezervu, zásoby a připravená řešení,“ uvedl Kocian.
Podobné smýšlení určitě najde uplatnění
v jeho současné práci. Kocian má totiž na
starosti strategické řízení i velkou část práce vrcholového managementu. „Časově je to
velmi náročné a čtyřicet hodin týdně na to
nestačí. Postupně se snažíme posilovat náš
22
manažerský tým, ale je obtížné nalézt vhodné kandidáty, kteří by měli nějaké povědomí
o zdravotnictví,“ podotkl Kocian.
Sám začínal v roce 1994 v jedné z prvních
soukromých nemocnic v České republice. Pak
se rozhodl rozšířit si vzdělání v oblasti zdravotnického managementu, a to o teorii zdravotnických systémů a zdravotního pojištění. Ke
studiu si vybral Ekonomicko-správní fakultu
Masarykovy univerzity. „Studium mi přineslo
množství nových poznatků a podnětů a také
kontakt se spolužáky. Zajímavé bylo prolnutí
studia s mou každodenní praxí. Nově získané
informace jsem ihned aplikoval ve své práci.
Stejně tak jsem mohl hned během přednášek
diskutovat o praktické stránce probíraného tématu,“ zavzpomínal na studia Kocian.
Ve zdravotnictví se pohybuje přes dvacet let a rozhodně ho nechválí. „Problém
je nekoncepčnost zdravotního systému
v České republice, jeho nestabilita a absence důrazu na kvalitu. Stát, zdravotní pojišťovny i pa­cienti upřednostňují nízkou cenu
s představou, že kvalita levné zdravotní péče
bude na stejně vysoké úrovni, jako je péče
poskytnutá za plnohodnotnou cenu,“ uvedl
Kocian. Podle něj je problém také neochota značné části lékařů vnímat ekonomickou
stránku zdravotnictví. „České zdravotnictví
potřebuje radikální změnu jak v oblasti financování a úhrad, tak v oblasti organizace a zodpovědnosti jednotlivých účastníků,“
zdůraznil majitel kliniky NeoVize.
Nezapomíná ani na studenty a spolupráci
s vysokými školami. „Klinika NeoVize je partnerem Masarykovy univerzity. Naši odborníci přednášejí studentům lékařské fakulty, já
zase dvakrát ročně přednáším na ekonomicko-správní fakultě. Kromě toho udělujeme
každoročně stipendium za nejlepší bakalářskou nebo diplomovou práci na téma podnikání ve zdravotnictví a medikům pak nabízím
stáže na naší brněnské klinice. Jsme otevření i studentům dalších oborů, třeba managementu či marketingu,“ doplnil Kocian.
Ema Wiesnerová
ROČNÍK 2016
PROJEKTY MU
www.darujmuni.cz/mjuni
www.absolventi.muni.cz
23
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Škola mě naučila koncentraci
Není to zase tak dávno, co se Zdeněk Vítek proháněl po televizních obrazovkách na lyžích při
mezinárodních závodech v biatlonu. Někdejší český reprezentant ale nedávno změnil roli a teď se
věnuje tomu, co studoval na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity. Zhruba před rokem
a půl se stal trenérem ženské biatlonové reprezentace.
Rozhovor děláme v době, kdy ještě nemáte sezonu, ale z toho, jak jsme se na něj
složitě domlouvali, je znát, že o letním
volnu si můžete nechat jen zdát. Co vůbec časově znamená být profesionálním
biatlonistou?
Máte pravdu. Pamatuju si to ještě ze závodní
kariéry a děcka to mají stejně – v létě jsem se
24
vždycky těšil na zimu, protože přes léto se trénuje, aby bylo v zimě co prodávat. Pracujeme
na tom, aby bylo v zimě z čeho brát. Ale ne,
že by to v zimě bylo o moc jednodušší. Když
se podíváte na úplný biatlonový vrchol, světový pohár a IBU Cup, což je druhá řada mezinárodních závodů, tak je toho hrozná spousta,
minimálně třicet závodů za sezonu, do toho
v únoru mistrovství světa nebo olympiáda. Volno máme jenom o Vánocích, jinak se jede prakticky pořád.
Co přesně se děje v létě?
Závody končí koncem března, do půlky dubna
se v závislosti na podmínkách lyžuje. Já jsem
z Krkonoš a tady se dá na Mísečkách jezdit
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
relativně dlouho. Člověk chce sice po závodech
pauzu, ale udržovat se musí, a nejlepší trénink
je stejně na sněhu, tím spíš, když ho má hned
u domu. Jinak volno máme tak od půlky dubna do půlky května, ale neplatí to doslova, trénuje se individuálně. Někdo při tom dohání
školu, někdo jede někam dál k moři, ale to taky
moc ne, protože za sezonu se nacestujeme dost.
A pak máme přes léto dva týdny dovolené, jinak už se trénuje a jezdí na soustředění.
Loni jste ukončil aktivní kariéru a hned se
vrhnul do trénování a rovnou u ženského
národního týmu. Vy jste si nechtěl od všeho toho shonu odpočinout?
Ale já jsem si částečně odpočinul. Předloni jsem se celou dobu chystal na sezonu, byl
jsem dokonce i na prvních závodech, ale měl
jsem problémy se zády, které se stupňovaly, až
mi záda úplně vypadla, a já jsem od nového
roku věděl, že už se nikam nepodívám. Dával
jsem tomu čas do poloviny ledna, že bych se
mohl ještě nominovat na olympiádu, ale záda
mě vůbec nepustila, tak jsem kariéru ukončil.
Nabídka převzít národní tým přišla, když jsem
byl na operaci se zády, a jak se to tak vyvinulo, byla to pro mě vzpruha. Už jsem se doma
nudil, o to větší chuť jsem měl to zkusit. Ale
neříkám, že bych do toho šel záměrně, to ne.
Dostal jsem nabídku a slušné podmínky a svaz
mě potřeboval, tak jsem to vzal. Kdybych kariéru ukončil na jaře po sezoně a pak za mnou
někdo přišel, abych se od dubna stal trenérem,
tak bych se mu možná vysmál. Takhle to bylo
příjemnější.
A se zády už dnes nemáte problémy?
Zrovna před chvilkou jsem se vrátil z kolečkových lyží. (Směje se.) Když se chci víc hýbat,
musím cvičit. Pokud cvičím, tak záda relativně drží, pokud to nepřeženu s nějakou fyzickou prací nebo dlouhým řízením. Ale já bych
nemohl skončit ze dne na den úplně. I když to
někdo zkusil, tak se stejně časem ke sportu aspoň trochu vrátil, máme to tak zažité. Spousta
lidí pořád rekreačně trénuje, což je i můj případ. Je to lepší pro tělo i pro psychiku, oboje je
zvyklé na zápřah, a když o něj najednou přijde,
je pak člověk hrozně nervózní, když se nehýbe.
Přece jen jsem se docela tvrdě připravoval od
nějakých deseti let do pětatřiceti, tak se snažím
udržovat.
Trenérem jste rok a pár měsíců. Už jste se
aklimatizoval a naučil se přemýšlet jako
trenér, a ne jako sportovec?
On se člověk v hlavě musí překliknout docela
rychle, nejde to jinak. Ale občas se neuhlídám
a ocitnu se spíš v kůži závodníka.
Jak se to projevuje?
Svrbí mě nohy. (Směje se.) Radši bych kolikrát
sám závodil, než stál na střelnici a něco hodnotil a kritizoval.
www.absolventi.muni.cz
Co všechno jste musel začít dělat jinak?
Je to úplně jiný pohled, já říkám, že je to přechod na druhou stranu barikády. Myslel jsem si,
že už jsem spoustu věcí pochopil jako sportovec,
ale jako trenér je stejně vidíte ještě úplně jinak.
Taky se mi stávalo, že mi něco říkali a mně běželo v hlavě jo, to jste chytří, a přesně tohle občas vidím i na holkách. Hned postřehnete, jestli
vaše sdělení padlo na úrodnou půdu, nebo ne.
A občas je na to rovnou i upozorním. (Směje
se.) Ale někdy zkrátka druhá strana na příjmu
je a někdy ne, to se nedá nic dělat.
Vy jste plánoval, že se po skončení aktivní
kariéry stanete trenérem, nebo to rozsekla
až tehdejší situace?
Musím říct, že tehdy jsem se plně koncentroval
na olympiádu, věděl jsem, že další možnost nominovat se už mít nemusím. Celou svoji sportovní kariéru jsem bojoval se střelbou vestoje
a zrovna poslední rok jsem měl pocit, že jsem
trošku přišel na to, jak se k tomu postavit. Těšil
jsem se na to, že to budu moct zúročit v sezoně,
a vůbec jsem nepřemýšlel, co bude dál. Olympiáda je většinou pro sportovce zlomový ročník, ke kterému se upínají, a po ní buď končí,
nebo dělají nějaká důležitá rozhodnutí. Já jsem
počítal s tím, že asi budu končit, ale nepřemýšlel jsem o tom, neřešil jsem to. Říkal jsem si,
že něco přijde, ale že to bude takový zvrat, to
jsem nečekal.
Ale měl jste v úmyslu rovnou začít trénovat? Nedivila bych se, kdybyste se chtěl
chvilku věnovat něčemu jinému.
V průběhu té nešťastné zimy a jara jsem přemýšlel i o angažmá někde v zahraničí, protože
se malinko peru s angličtinou, tak abych si ji
zlepšil. Nechal bych se někde zaměstnat jako
trenér, kvalifikaci na to mám. Ale pak jsem šel
na operaci, což plány trochu nabořilo. Musel jsem tři měsíce držet docela striktní režim
a hodně ležet. A pak za mnou přišli lidé z reprezentace a lákali mě, ať jdu k nim, že tím žiju
a že by to i potřebovali… Určitě jsem neplánoval začínat s trenéřinou rovnou u reprezentace, taky jsem měl plné zuby cestování a celého
toho kolotoče. To už jsem si spíš říkal, že půjdu do klubu doma v Jilemnici. Zkrátka žádné
velké ambice. Nevím, jestli jsem flink, ale já se
vždycky soustředím na to, na co zrovna mám.
Tehdy to bylo lyžování a sportovní život a ještě předtím taky to, abych dodělal školu, to byl
můj velký cíl.
25
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Dodělat školu byl cíl, ale co byl důvod, že jste do Brna studovat šel? Když
si vezmete všechno to dojíždění z Jilemnice a ještě navíc s nabitým sportovním
kalendářem…
Když jsem na fakultu sportovních studií nastupoval, tak na ní už někteří lidi z biatlonu
byli, třeba Jarda Soukup (další český reprezentant, pozn. red.). Pár jich dokonce pocházelo přímo od nás z klubu, čímž se vyřešilo
dojíždění. To mě mimochodem jako studenta
štvalo mnohem víc než učení. Že půjdu studovat, jsem se rozhodl někdy v 28. Medaili
z mistrovství světa jsem získal někdy v 25, ale
potom jsem měl nějaké problémy s břichem
a už se mi nepodařilo vrátit se s takovými výkony. Trochu mě to demotivovalo, ale zároveň
jsem na tom nebyl špatně, že bych měl skončit.
Ptal jsem se sám sebe, co s tím. Vysokou školu
jsem si chtěl udělat vždycky, tak jsem to zkusil. Věděl jsem, že jestli ne tehdy, tak později
už to nezvládnu.
Proč myslíte? Po kariéře, když už člověk
necestuje všude možně, to musí být naopak jednodušší, ne?
To je sice pravda, ale zase v té době jsem měl
jenom školu a lyžování a to mě udržovalo v pozoru. Já jsem dřív měl docela problém koncentrovat se, dělal jsem spoustu dalších věcí, což
lyžování neprospívalo. Kdybych šel studovat až
později, bylo by to stejné, dělal bych všechno
možné okolo a nestudoval. V každém případě
mě škola naučila větší koncentraci, i co se sportu týče.
A změnila něco i ve vaší sportovní
přípravě?
S mým pohledem na biatlon úplně nepohnula,
ale s mým pohledem na sport určitě ano. Udělal jsem si přehled. Lyžoval jsem od deseti let,
pak jsem začal s biatlonem, takže o tom jsem
toho věděl dost. Některé věci jsou u všech sportů podobné – jak co rozvíjet, kde přitlačit, v jakém věku, jaké jsou pochody v těle. To jsem
znal z praxe, ale na fakultě jsem si celou tuhle
mozaiku vložil do nějakého rámce, což mi chybělo. Získal jsem nadhled.
Na fakultě sportovních studií se obvykle v jednom ročníku potkávají zástupci
různých odvětví. Dalo se od nich něčím
inspirovat?
Ač jsem trávil spoustu času na závodech, tak ve
škole jsme měli dobrou partu. Kluci byli plavci, kulturisti, volejbalisté. Až na jednoho plavce
nebyl nikdo profesionál, ale od každého se dalo
něčemu přiučit. Třeba už jen drobnostmi, když
s námi chodil kulturista, který si nosil s sebou
jídlo do hodin, protože měl přesný jídelníček
kvůli nárůstu svalové hmoty.
Pořád platí, že je
český sport finančně
poddimenzovaný.
Studovat vysokou školu jste začal v roce
2005. Bylo to tehdy v prostředí, ve kterém
jste se pohyboval, běžné?
Mě v té době trénoval Ondra Rybář a třeba
ten už na vysokou chodil taky. Nejdřív byl
v Liberci a dnes si ještě dodělává doktorát
také na fakultě sportovních studií. Jinými
slovy, podporoval mě. Nehledě na to, že v té
době studoval i Jarda Soukup. Viděl jsem, že
se to stíhat dá, tak jsem to zkusil. Do Brna
jsme jezdili tři nebo čtyři a to se vždycky cestuje líp. Kdybych byl sám, tak bych si kolikrát v těch čtvrt na pět, kdy jsem vstával,
řekl, že nikam nejedu. Když ale čekali další tři lidi, tak bylo jasné, že musím. Nebylo nad čím přemýšlet. Když jsme se takhle
navzájem podrželi, tak člověk spoustu věcí
vydržel.
Říkal jste o těchto vzpomínkách i svým
svěřenkyním Evě Puskarčíkové a Jitce Landové, které nedávno na fakultě dodělaly
obor Speciální edukace bezpečnostních
složek (SEBS)? Mimochodem, je to vaše
zásluha, že se přihlásily?
Ne, to vůbec ne. Když začínaly ony, já jsem ještě závodil. Samozřejmě jsme se o tom bavili, ale
do ničeho jsem je nepřemlouval. Ony to ale
podle mě měly těžší. Na SEBS je hodně sebe­
obrany, úpolových sportů a k tomu jako lyžařky
26
nemají moc blízko. S jakoukoliv atletikou nebo
gymnastikou se setkaly na sportovních školách
už dřív a děláme to pořád, ale úpoly se prostě
musely naučit.
Jak velký je vlastně ženský tým, který
máte na starost?
Máme v týmu jedenáct holek a jsme na ně
tři trenéři. Sám bych je mít na hlavu všechny nechtěl. (Směje se.) Jirka Holubec je asis­
tent a Marian Málek je trenérem B týmu, ale
v podstatě celé léto trénujeme dohromady
a rozdělujeme se až na samotné závody. Jedenáct holek myslím s tím, že počítám i Gábinu Soukalovou, která se ale připravuje
s kluky.
Nevadí vám to?
Já s tím problém nemám, my nejenže trénujeme všechny holky dohromady, ale připravujeme se i společně s kluky. Po různých
akcích stejně jezdíme celý tým – asi dvacet
sportovců, dejme tomu šest trenérů, dva
fyzioterapeuti, dva maséři, zkrátka je nás
pomalu ke třiceti. Když se někam letí, tak
trenéři většinou jedou autem s bagáží a sportovci někdy letí, většinou ale variantu s autem volíme všichni. Gábina je občas i u nás,
ale jinak u mužů trénovala už před mým příchodem, sedí jí to tam, tak není důvod něco
měnit. Ono je to možná spíš horší pro ni,
protože přesně dopředu neví, co ji v přípravě
bude čekat. A musí se smířit s tím, že ať je
jakkoliv dobrá, tak pořád je žena, takže když
se jede dlouhý výjezd, tak klukům nemůže
stačit. Kdyby jim stačila, to by bylo hodně
špatné.
Jaké to je, mít na starost tak velkou ženskou skupinu? Funguje třeba jinak než
mužská?
Funguje. Není až tolik homogenní, co se týká
výkonnosti. Kdyby měly jet holky delší kolečko, tak se skupina za chvilku roztrhá, což
u kluků tolik nehrozí, protože výkonnost je
podobná a jeden tahá druhého. A především je tam větší dynamika emočních zvratů. Chvilku ha, ha, ha, za chvilku skoro brek.
Stává se to jen někdy, ale pak je to znát. Někdy mě trochu překvapí a zaskočí, ale co s tím
můžu dělat. (Směje se.) Já nejsem typ, který by
po nich řval.
Chopil byste se téhle výzvy i v mužské
reprezentaci?
Ono to asi vyzní zvláštně, ale já nemám tendence se někam tlačit. Dostal jsem nabídku k holkám s tím, že mi s tím Ondra Rybář pomůže
a že je to potřeba, tak jsem to přijmul. Kdyby
přišla nabídka od kluků a já bych měl dojem, že
na to stačím, tak bych to asi taky zkusil. Když
se na to dívám zpětně, tak ono vzít tohle místo
byla stejně hodně velká odvaha.
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Zdeněk Vítek
*1977
Někdejší úspěšný český reprezentant
v biatlonu aktuálně pracuje na pozici
trenéra biatlonové reprezentace žen,
na kterou nastoupil po tom, co chtěl
aktivity u reprezentace omezit její
současný šéftrenér Ondřej Rybář. Pro
svoje svěřenkyně je Vítek vzorem nejen
bronzovou medailí z mistrovství světa
v roce 2005, ale i svým vysokoškolským
studiem. Magisterský titul získal za práci o důležitosti psychiky pro úspěšnost
střelecké části biatlonu. Chtěl dokonce
pokračovat i na doktorském studiu, ale
nabídka stát se trenérem mu to zatím
znemožnila.
Aktivní kariéru jste končil v době, kdy se
biatlon dostal na vrchol popularity, ale vy
už jste si toho zase tolik neužil. Nemrzí
vás to?
Je pravda, že bych si to možná užil víc. My teď
máme výbornou strukturu tréninku a tým, který šlape, takže by se v něm dalo růst ještě lépe.
Ale nijak se tím netrápím. Ono to mělo i svoje
klady, mohl jsem si třeba dělat, co jsem chtěl.
Do jaké míry se právě popularita a povzbuzování fanoušků podepisuje na aktuálních výborných výkonech českých
reprezentantů?
Ono je to podporuje, ale jde hlavně o to, že
kluci i holky mají za sebou spoustu práce už
od žáků až po seniorskou kategorii, k tomu připočtěte pomoc všech trenérů a rodičů, takže to,
že vylezou až na ty nejvyšší stupně třeba v závodech světového poháru, už jsou jenom takové bonusy. Fanoušci jsou samozřejmě velká
pomoc, ale v největší míře je to pořád úspěch
samotných sportovců. To, že oni museli odvést všechnu tu dřinu, je neoddiskutovatelné
a nikdo jim v tom nepomůže. Když máme například nějaký těžší trénink, tak tam má každý
co dělat a vůbec se nekouká, co se děje kolem
a jestli na něj kouká někdo z fanoušků. Gró
www.absolventi.muni.cz
je pořád v tom, že chtějí závodit a chtějí být
nejlepší.
Na druhou stranu, není někdy pozornosti
příliš?
No, právě. Částečně jsem si tím taky prošel,
ale povinností, které mají závodníci, a hlavně
ti nejlepší, je dnes daleko víc. Odměnou jim
za to ale je, že mají profesionální podmínky
a můžou se soustředit opravdu jen na sport.
Funguje to také jako motivace v týmu. Když
ti mladší vidí, že ti, kteří dnes vozí medaile, si
to umí zařídit, umí stíhat i všechny propagační aktivity, tak je to posunuje. Není to, jako
když někdo výkonnostně vystřelí na olympiádě a najednou má kolem sebe novináře a všechen ten zájem a musí se s tím srovnat. Ale
nezávidím jim to. Na realizačním týmu teď
je, abychom jim s tím co nejvíc pomohli, na­
učili jsme se některé věci odmítat. Když jsme
pryč dva týdny a pak se na pár dní vrátíme do
republiky, najednou vás všichni všude chtějí,
ale to nejde. Den má pořád jenom 24 hodin.
Když se to přežene, odrazí se to na tréninku.
Pokud má závodník tři dny na regeneraci, trenér s tím počítá a podle toho všechno plánuje.
Když ale sportovec tři dny místo toho někde
jezdí, neodpočine si.
Biatlon patří pořád mezi menší sporty,
přesto teď má přízeň sponzorů a médií.
Nevyčítá vám to někdo z jiných disciplín?
Občas to cítit je, to se asi dá čekat. Ale nad
námi jsou ještě daleko vyšší sportovní patra,
kterým můžeme závidět my.
Financování menších sportů nebo sportu
obecně je velké téma. Přemýšlel jste někdy, jak by systém mohl fungovat lépe?
Já jsem shodou okolností v době, kdy jsem stál
kvůli zranění, začal koketovat s tím, že bych napsal rigorózní práci na rozvoj biatlonu v České
republice, takže jsem s tím tématem přišel hodně do kontaktu. Pořád platí, že je český sport finančně poddimenzovaný. Z různých pramenů
jsem se dočetl, že před revolucí se na jeho podporu dávalo asi dvakrát víc peněz než dnes. Ano,
o biatlon je zájem, plyne do něj víc peněz, ale to
není všechno. Nám hodně chybí kvalifikovaná
trenérská síla, protože lidé odchází jinam, a zázemí. Ale ani obecně neplatí, že všemu pomůže víc
finančních prostředků. Chce to obecně vymyslet lepší systém a vychytat ho tak, aby se peníze
neztrácely. Abych ovšem mohl navrhovat nějaké
konkrétní řešení, na to bych asi kromě té jedné
musel napsat ještě nějakou další rigorózní práci.
Martina Fojtů
27
HISTORIE
Vzpomínka absolventa:
Jak se studovalo po válce
Letos je tomu 70 let od zahájení výuky po druhé světové válce. V roce 1945, a to počínaje zimním
semestrem, začala v plném rozsahu všech vědních disciplín výuka na přírodovědecké fakultě.
Úvodem však musím uvést, že tento článek zdaleka nepopisuje všechny poznatky z této doby ani
dosažitelné dokumenty.
 Profesor Rudolf Musil
Abychom se seznámili s poválečným začátkem,
musíme se vrátit do doby o něco dřívější. Studium osmých tříd všech českých gymnázií bylo
ukončeno příkazem protektorátní vlády již
v létě roku 1944. Všichni studenti v rámci tzv.
totálního nasazení byli vysláni do nejrůznějších
podniků i mimo místo, kde bydleli, a to jako
manuální pracovní síly. Do školy se pak mohli vrátit teprve po skončení války, aby během
několika málo měsíců probrali učební látku osmých tříd.
Přednášková činnost všech fakult Masarykovy univerzity v zimním semestru roku 1945
započala v říjnu. Ačkoliv poměrně mnoho učitelů bylo odvlečeno do koncentračních táborů,
kde zahynuli, podařilo se děkanátu a vedoucím
kateder zajistit výuku tak, aby se to co nejméně negativně projevilo. Po skončení války až
do začátku zimního semestru se vedení snažilo
zpřístupnit budovy, které nebyly více poškozené, a upravit aspoň některé posluchárny. Stavební a zednické práce na budovách dělali dělníci profesionálních firem. Mnoho sbírkových
fondů bylo pouze uskladněných a bylo zapotřebí je vybalit a upravit tak, aby byly přístupné
i pro studenty. Studenti se pak podíleli pouze
na zpřístupnění sbírek a na jejich eventuálním
stěhování, tedy na tom, co bezprostředně souviselo s jejich výukou. Pokud si dobře vzpomínám, pro přednášky jako jediná nejvíce vyhovující byla tzv. „velká chemická posluchárna“,
která dnes již neexistuje. I tam však některá
 Pavilon fyziologie rostlin PřF. Poškozené byly i budovy v areálu v Kotlářské ulici. Emeritní profesor Rudolf
Musil vzpomíná na výuku v zimním semestru roku 1945 takto: „Po skončení války až do začátku zimního semestru se vedení snažilo zpřístupnit budovy, které nebyly více poškozené, a upravit aspoň některé posluchárny.
Stavební a zednické práce na budovách dělali dělníci profesionálních firem. Studenti se pak podíleli pouze na
zpřístupnění sbírek a na jejich eventuálním stěhování, tedy na tom, co bezprostředně souviselo s jejich výukou.“
28
okna nebyla ještě zasklená. Pro dokreslení si­
tuace uvádím, že v některých budovách se ještě
topilo v kamnech, což znamenalo zajistit uhlí
a dřevo.
Zájemcům o studium stačilo dojít na děkanát, který sídlil v dnešní vrátnici (to ukazuje,
jak velký byl úřednický aparát), tam předložit příslušnému referentu doklad o absolvování střední školy a uvést, které obory chce
studovat. Byl ihned zapsán jako řádný posluchač. Uvedený zápis nevyžadoval více než 10
až 15 minut. Žadatel obdržel útlou knížečku
– index přednášek, do které zapisoval po celou dobu studia. Index přednášek (index lectionum) byl vytištěn nejen česky, ale i latinsky. V tehdejší době se ještě předpokládalo, že
úředníci děkanátů všech států budou znát aspoň základy tohoto jazyka. Proto bylo možné
použít tento index s absolvovanými přednáškami i ke studiu v zahraničí, poněvadž byl srozumitelný všem univerzitám.
Úkolem posluchače bylo zapsat do indexu
názvy všech přednášek v daném semestru, které
chtěl absolvovat, jméno přednášejícího a u každé přednášky počet hodin týdně. V další rubrice bylo potvrzení kvestora, které oficiálně ověřilo správnost zápisu. Přednášející stvrdil svým
podpisem, že souhlasí, a dalším podpisem
pak, že posluchač navštěvoval přednášky řádně. Zkoušky z přednášek byly vždy u každého
přednášejícího individuální, v žádném případě,
i když bylo posluchačů poměrně hodně, nebyl
použit písemný test. Den zkoušky nebyl stanoven a bylo možné jej domluvit s přednášejícím.
Dva obory
Tehdejší posluchači si většinou zapisovali přednášky ze dvou různých oborů, ze kterých pak
předkládali státní práci a složili i příslušné státní zkoušky. Tím dosáhli možnost vyučovat jako
profesoři na středních školách. Uvedeným způsobem bylo pravděpodobnější získat zaměstnání po skončení studia. Samozřejmě bylo možné
již od samého začátku věnovat se doktorskému studiu z nějakého oboru, ale tuto cestu
ROČNÍK 2016
HISTORIE
volilo málo posluchačů. Většinou se stávalo, že
ke konci prvního způsobu studia si jednotliví
profesoři vyhlédli ty studenty, kteří měli podle
nich předpoklady doktorské studium úspěšně
zakončit, a nabídli jim pokračování ve studiu
k dosažení stupně doktorátu.
První způsob tedy znamenal, že dotyčný
studoval vždy dva vědní obory. Studium, které
tehdy trvalo čtyři roky, bylo mnohem složitější a náročnější než studium doktorské. V mém
případě to byl konkrétně zeměpis a přírodopis. Zatímco geografie tvořila s geomorfologií
jeden celek s jednou katedrou, u přírodopisu to bylo podstatně jiné. Přírodopis sestával
z přednášek čtyř samostatných vědních oborů,
které měly také samostatné katedry: mineralogie, geologie, botanika, zoologie a antropologie. Výhodou bylo, že tím si každý absolvent
položil velmi široký základ k jakékoliv další
činnosti.
68 hodin týdně
Vedle těchto přednášek museli si posluchači zapsat ještě povinně i některé, které více
méně sloužily pouze k doplnění středoškolského studia, které bylo koncipováno spíše podle protektorátních nebo německých
představ. Některé přednášky byly tehdy
pouze v německém jazyce. Z toho důvodu byly pro všechny studující tyto povinné přednášky: cvičení z mluvnice spisovné
češtiny I, II a III, přehled československých
dějin I a II, stručný přehled dějin české literatury I a II, praktická filozofie. Také se
předpokládalo, že si posluchači zapíší k přírodopisu k doplnění znalostí ještě přednášku z organické chemie, anorganické chemie
a experimentální fyziky, všechny přednášky
samozřejmě se zkouškou.
 České vysoké školy během války nefungovaly. Nacisté je uzavřeli 17. listopadu 1939. Jejich budovy pak
často sloužily jiným účelům. Například filozofická fakulta (na snímku) připadla správnímu úřadu oberlandrátu, na lékařskou fakultu na Úvoz se zase nastěhovali členové Hitlerjugend. Přes intenzivní snahu je opravit
poškozené budovy náporu studentů nestačily. Po válce se totiž počet posluchačů dramaticky zvýšil. Na
vysoké školy zamířili nejen ti, co nemohli po roce 1939 dostudovat, ale i všechny válečné ročníky. V začátcích
obnoveného fungování univerzity se tak učilo i v kině či divadle.
Čtenář se jistě ptá, jak bylo možné toto náročné studium zvládnout. Nebylo to jednoduché a představovalo to systematické studium
v průběhu celého semestru. Spočítal jsem ze
svého indexu všechny přednášky v zimním
semestru a došel jsem k tomuto číslu. Týdně
jsem absolvoval 68 hodin, tedy 24 různých
přednášek, číslo, které možná dnešním studentům připadá neuvěřitelné a myslí si, že
nebylo jistě nutné všechny přednášky navštěvovat. I když přednášky byly tehdy povinné,
nikdo účast na nich nekontroloval, teoreticky
to možné bylo. Prakticky však ne, a to z toho
důvodu, že v té době většinou neexistovala
k žádné přednášce nějaká literatura, kterou
by bylo možné ke zkoušce nastudovat. Člověk
musel tedy vyjít z toho, co na přednášce uslyšel a, což bylo horší, co si stačil zapsat. Jakákoliv neúčast znamenala, že se příslušnou část
nemohl naučit, a půjčení zápisu přednášené
látky od kolegy nebylo vzhledem k tomu, že
každý psal velmi rychle a tím i nečitelně, příliš vhodné.
Vedle přednášek pořádali učitelé ještě každou sobotu terénní exkurze. Ty nebyly povinné,
fakulta, respektive katedra, hradila plně jízdné,
a pokud trvaly více dní, i ubytování. Účast byla
jednoduchá. Na vývěsce jednotlivých kateder
viselo oznámení, kam se jede a v kolik hodin je
odjezd. Kdo se chtěl exkurze zúčastnit, napsal
tam jen své jméno. Mohu jen dodat, že přes nepovinnou účast byly všechny exkurze vždy plné.
Mohu jen konstatovat, že jsem přesvědčen,
že studium bylo v té době mnohem namáhavější, než je dnešní. Posluchači mu museli věnovat
všechen svůj čas. Bylo přitom jistě namáhavé
i pro přednášející.
Poválečné studium mělo ještě jednu zvláštnost, která vyplynula z tehdejší doby. Všichni
posluchači byli rozděleni do tří skupin a každá skupina měla poněkud rozdílné přednášky
a rozdílný jejich počet. Do první skupiny patřili ti posluchači, kteří studovali již před válkou
a nemohli studium dokončit pro uzavření vysokých škol. Do druhé patřili ti, kteří se přihlásili
ke studiu, ale nezačali studovat, poněvadž vysoké školy byly zavřeny. Třetí skupinu pak tvořili
lidé, kteří skončili studium střední školy v roce
1945 a ještě tentýž rok se přihlásili na vysokou
školu.
Dodnes nemohu pochopit, jak vše toto děkanát a nakonec i katedry zvládly s tak malým
počtem pracovníků. Jistě k tomu přispěla i poválečná euforie, kdy všichni počínaje úředníky
děkanátu a konče přednášejícími a posluchači
vkládali do učebního procesu mnohem více
nadšení, než tomu je za dnešní poměrně klidné doby.
Rudolf Musil
 Plátno o rozměrech 7,5 krát 13 metrů zdobí univerzitní aulu na právnické fakultě. Obraz malíře Antonína Procházky znázorňující Prométhea měl vernisáž v prosinci roku 1938. Když fakultu později obsadili nacisté, obraz
byl v zimě 1940/41 odstraněn. Plátno zachránili čeští dělníci, kteří pracovali na přestavbě budovy pro gestapo,
srolovali jej a schovali ve sklepě pod hromadou uhlí. Místo obrazu v aule visela německá orlice s hákovým
křížem. Obraz bylo nutné po válce rekonstruovat.
www.absolventi.muni.cz
Autor je emeritním profesorem na Ústavu
geologických věd Přírodovědecké fakulty MU.
29
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Studenti u nás
pracují na reálných
softwarových projektech
Počítače bavily Jana Pazdzioru od útlého věku. Dnes patří absolvent
fakulty informatiky, který se podílel na vývoji Informačního systému
Masarykovy univerzity, mezi přední odborníky vývojového centra
americké společnosti Red Hat v Brně, kde vytvořil i několik
patentovaných softwarových řešení.
www.absolventi.muni.cz
31
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
Kdy jste se poprvé dostal k počítači?
Dovezl mi ho táta někdy v roce 1986, bylo to
ZX Spectrum. Postupně jsem se od her přes
programovací jazyk BASIC dostal až ke komentovanému výpisu ROM toho počítače
a způsobu, jak počítače programovat na nízké
úrovni ve strojovém kódu. Posouval jsem se tak
až k těm nejnižším úrovním výpočetní techniky, abych se pak od nich zase postupně vzdálil
k sítím, databázím, aplikacím a řešením.
Informatiku jste tedy chtěl studovat hned?
Hlásil jsem se i na dvouobor matematiku-ekonomii, ale nakonec jsem zakotvil na matematické informatice na přírodovědecké fakultě,
která se pak přesunula na nově založenou fakultu informatiky. Na ekonomické předměty
na ekonomicko-správní fakultě jsem pak chodil mimo hlavní studijní program.
Jsem z Brna, takže
Masarykova univerzita
byla přirozená volba.
Proč jste si zvolil Masarykovu univerzitu?
Jsem z Brna, takže Masarykova univerzita byla
přirozená volba. Navíc jsem měl nějaké povědomí o tom, jak se dělá informatika na univerzitě
v porovnání s Vysokým učením technickým. Na
MU bylo zaměření teoretičtější a víc kombinované s matematikou, což mi jako absolventovi
Gymnázia na třídě Kapitána Jaroše vyhovovalo.
Měl jste na škole nějaké téma, kterému
jste se věnoval, které vás bavilo?
Bavily mě překladače, tedy způsoby, jak ze zápisu v algoritmu nějakého vyššího programovacího jazyka nakonec vznikne něco, co je počítač schopen přímo vykonat. Zvláštním typem
překladače je i typografický systém TeX, do jehož vnitřností jsem se ponořil ve své diplomové
práci. Zajímaly mě také sítě a unixové systémy,
tedy otevřené systémy a protokoly operačních
programů. Díky tomu jsem se dostal k prvnímu linuxovému počítači, který tam tehdy rozjížděl kolega Kasprzak. Na fakultě bylo velké
zázemí s počítači a sítěmi s jiným operačním
systémem než DOS a Windows, což mě oslovilo. Bylo zajímavé sledovat, že principy, které
se člověk naučil na systému jednoho dodavatele, byly přenositelné i na jiné operační systémy.
Platí to dodnes?
Ano. Určitě jsem v posledním týdnu použil při
své práci něco, s čím jsem se setkal už v roce
1993. Věci, které jsem se tehdy naučil, jsou stále
platné a mění se pouze vnější obálka.
32
Za studií jste dělal správce počítačových
sítí. Jak jste se k tomu dostal?
Od prvního ročníku jsem dělal správce počítačů na jedné střední škole. Na fakultě jsme
se s kolegy snažili vyzkoušet si co nejvíce věcí
na co nejvíce systémech. Tak si mě všiml Michal Brandejs a později mě oslovil s tím, jestli
nechci pomáhat se správou sítí ve vznikajícím
fakultním centru výpočetní techniky. Někde
možná ještě existuje sešit se záznamy o účtech
na unixových počítačích, které jsme studentům
zřizovali.
Zůstal jste u správy sítí a počítačů?
Jak počítačů a studentů přibývalo, snažili jsme
se správu jejich účtů a přístupů automatizovat. A pak jsme se dívali, jestli počítačová síť
a fakt, že studenti k ní mají přístup, může přinést další užitek. Vize tehdejšího děkana fakulty Jiřího Zlatušky byla, aby bylo studium mnohem otevřenější, aby studenti měli svobodnější
volbu předmětů a svého zaměření. V podstatě
šlo o kreditový systém a na informatice začal
vznikat projekt s názvem Fakultní administrativa, který to měl umožnit. Původně byl založený na posílání e-mailů, ale postupně vzniklo
jednoduché webové rozhraní, aby si studenti mohli zaregistrovat předměty, o které mají
zájem.
Tedy něco jako současný Informační systém MU?
Byl to svým způsobem základ. V roce 1998 totiž začal platit nový vysokoškolský zákon, který
změnil požadavky kladené na školy. Vize tehdy už rektora Zlatušky byla rozšířit kreditový
způsob studia a prostupnosti a ECTS na celou
univerzitu. Zkušenosti a principy, které fungovaly na fakultě informatiky v podobě Fakultní
administrativy, se postupně použily v kontextu
celé univerzity a rozšířily do celouniverzitního
informačního systému.
To bylo asi velké sousto.
Ten vývoj byl postupný. Nejprve šlo o evidenci
výsledků vědy a výzkumu, protože na to začalo
být jistým způsobem vázáno financování univerzity. V dalším kroku měl systém řešit studijní agendu. I to ale bylo potřeba výrazně podpořit právě v oblasti zpracování informací a dat,
protože není jednoduché umožnit studentům
výběr předmětů a zároveň dát jak studijnímu
ROČNÍK 2016
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
oddělení, tak studentům snadný nástroj, jak
ověřit, že splnili požadavky daného studijního
oboru. Vlastně jsem se od správy počítačových
sítí a systémů přesunul k tomu, jak zpřístupnit
data o studiu všem členům akademické obce.
I když se to zdá z dnešního pohledu, kdy má
každý přístup k internetovému bankovnictví
a dalším podobným službám, triviální, tehdy
to mnoho vysokých škol řešilo nasazováním
systémů, k nimž měla přístup jen studijní oddělení. My jsme ale uvažovali tak, že pokud je
student schopen se rozhodnout, jaký předmět
si zapíše nebo kdy půjde ke zkoušce, tak to nemusí nosit napsané na papíře na studijní, ale
může to zadat rovnou do systému, odkudkoli.
Jan Pazdziora
* 1974
Působí jako Senior Principal Software
Engineer v brněnské pobočce společnosti
Red Hat. Je absolventem Fakulty informatiky Masarykovy univerzity a během
svého doktorského studia patřil do nejužšího týmu lidí, kteří se podíleli na vývoji
a zavádění Informačního systému MU. Za
studií působil v Akademickém senátu Fakulty informatiky a také v Akademickém
senátu Masarykovy univerzity.
Věděl jste od začátku, že se podílíte na
vzniku systému, který bude jednou obsluhovat celou univerzitu a budou se o něj
zajímat i další školy?
Ne tak docela. Jeden z požadavků, který vysokoškolský zákon stanovil, byl, že škola vydá studentovi studijní průkaz. Což zní jako jednoduchý úkol do chvíle, než zjistíte, že studenti jsou
evidovaní někde v lokálních databázových souborech na jednotlivých fakultách a například
u mezifakultních oborů máte studenty, kteří jsou evidováni dvakrát či třikrát, a obzvlášť
u cizinců různými způsoby. Takže první věc,
kterou jsem ohledně evidence studií dělal, bylo
hledání duplicit a snaha dobrat se k tomu, kolik
máme vlastně na univerzitě studentů. A když
už jsem si byl dostatečně jistý, že jsem dostatečně mnoho duplicit vyházel, tak jsem tiskl a stříhal papírové kartičky nazvané Průkaz studenta.
Myšlenka, že by tím průkazem mohl být ISIC,
mne tehdy napadla jen letmo. V podstatě jsem
na začátku neměl pocit, že „postavíme něco velkého“, ale soustředil jsem se na to, že je nutné
zajistit aktuální potřeby školy. Naštěstí jádro
týmu, který na tom v té době pracoval, tvořilo
asi pět lidí, takže se dokázal rychle rozhodnout
a také udělat to, co bylo potřeba. O pár let později pak univerzita zavedla i ty ISIC průkazy.
Takže jste začali v podstatě evidencí studentů a postupně jste systém rozšiřovali.
Jak třeba vypadalo zavádění kreditového
systému?
Součástí všech změn byla samozřejmě i změna
studijních řádů univerzity i fakult a tým, který
se podílel na vývoji informačního systému, se
účastnil i debat o tom, co jsme vůbec schopni reálně podpořit a zvládnout. To pak mohlo
ovlivnit i podobu řádu a studia. Nemělo totiž
moc cenu zavádět kreditový systém, pokud by
to znamenalo, že se všechno bude evidovat na
papíře a studijní oddělení budou zavalená prací.
Tam, kde jsme to mohli ovlivnit, se proto nezaváděla dočasná řešení, ale fakulty přecházely na
možnost výběru předmětů postupně, jak jsme
přidávali i možnosti kontroly průchodu stu­
diem. V počátcích to někde bylo spíš formální,
www.absolventi.muni.cz
V roce 2003 nastoupil jako analytik a vývojář softwaru do společnosti SkyNet a od
roku 2006 působí v americké firmě Red
Hat, kde vytvořil i několik patentovaných
softwarových řešení.
kdy se jednotlivým předmětům sice přidělily
kredity, ale studenti neměli mnoho možností,
jak si něco volit.
Zavádění systému, do kterého má přístup
každý, muselo být náročné i z hlediska
technické vybavenosti a znalostí práce
s počítačem.
Samozřejmě to vedlo k tomu, že se systémem
budou pracovat i lidé, kteří do té doby s počítači nepřišli do kontaktu. Učitelé tehdy například
dostávali ze studijního oddělení vytištěný arch
papíru se jmény studentů, co přijdou ke zkoušce. Ten vyplnili, zapsali známky do indexu
a pak se často řešilo, že to spolu nesedí. Na druhou stranu v roce 1999, kdy se Informační systém rozjížděl, tu nebyl žádný pravěk, počítače
na škole byly. Navíc jsme systém postavili jako
webový s možností přístupu z jakéhokoliv internetového prohlížeče, takže učitelé i studenti
se mohli připojit odkudkoliv a ani si nemuseli
nic instalovat. Tehdy také vznikla Celouniverzitní počítačová studovna na Komenského náměstí a samozřejmě jsme se snažili všem ukázat,
že systém má své výhody a najdou v něm ak­
tuální údaje, s nimiž můžou pracovat.
Podílel jste se také na vývoji e-přihlášky.
Jaká tam byla úskalí?
Taková z dnešního pohledu obyčejná: Kdo je
vůbec uchazeč? Kdy přihláška vznikla a kdy je
závazná a vstupuje do přijímacího řízení? Pokud uchazeč musí na univerzitu poslat vytištěný a podepsaný papír, mají na něm být všechny ty údaje, které do e-přihlášky vyplnil? Kdo
bude kontrolovat, jestli podepsaný papír „sedí“
s daty v systému? Šlo mnohem více o procesní
problém než vlastní technické řešení. Důležitý
pak pochopitelně byl také provoz, například
dohledávání plateb složenkami a bankovními
převody a párování z různých systémů bylo zajímavým cvičením.
Kromě práce na informačním systému jste
byl na univerzitě také aktivní v senátech.
Co vás k tomu vedlo?
Byl jsem členem akademického senátu fakulty i univerzity, protože jsem se zajímal o dění
na škole. Mělo to samozřejmě i tu výhodu, že
jsem dokázal alespoň trochu ve studentských
senátech, které samozřejmě změny studijního
řádu nebo zavádění informačního systému řešily, vysvětlit, co jsme schopní technicky zajistit
a kam vůbec ve změnách studijních předpisů
směřujeme.
Byl jste u zrodu systému, na který se dnes
spoléhají studenti, učitelé, ale i vědci
a administrativní pracovníci univerzity.
Sledujete jeho další vývoj?
Občas se tam přihlásím, ale většina toho, co
systém umí, jak ovlivňuje možnosti studia
a fungování školy, není v běžném uživatelském
rozhraní příliš vidět. Málokdo ze studentů či
učitelů si asi uvědomuje, že rozhodně nevidí všechny funkce systému a velkou část tvoří
„skryté“ specializované aplikace a databáze, s nimiž pracují studijní oddělení, proděkani a další
lidé. Občas se ale setkám s reakcí, která potvrdí,
že systém funguje a dělá to, co má a co
33
SETKÁNÍ S OSOBNOSTÍ
a pokud se dostane k původnímu zdroji a ten ji
přijme. Fakt, že k programům existují zdrojové
kódy, dovoluje těm, kdo je nasazují, například
v okamžiku problému prozkoumat chování tak,
jak je popsáno, a ne jen se dohadovat, proč je
vnější projev takový, jaký je.
Vy jste aktuálně ve firmě na pozici s názvem Senior Principal Software Engineer.
Co to znamená?
jsme si představovali, že dělat bude. Byl jsem
před pár lety na Tchaj-wanu, kde jsem potkal
místní studenty, kteří na Masarykově univerzitě studovali anglické studijní programy. Pochvalovali si, že se mohli přihlásit do předmětů
z domu a nemuseli o prázdninách jezdit bivakovat před fakultu do Brna, aby se zapsali do
seminárních skupin. Říkali, že by bylo výborné,
kdyby se k něčemu podobnému aspoň přiblížily i jejich domovské univerzity.
Pracoval jste na vývoji informačního systému, byl jste na doktorském studiu, a přesto jste na univerzitní půdě nezůstal. Proč?
Chvíli jsem akademickou kariéru zvažoval, ale
když jsem měl pocit, že hlavní funkce informačního systému jsme zvládli, chtěl jsem si vyzkoušet něco nového.
Dnes pracujete ve společnosti Red Hat.
Čím se vlastně firma zabývá?
Dodáváme zákazníkům IT řešení postavená
na otevřených standardech a protokolech a na
open-source. V podstatě řešíme záležitosti týkající se infrastruktury, serverů, úložišť, databází
či cloudových řešení. Brněnská pobočka se zabývá především vývojem a testováním nových
produktů.
Jako laikovi mi přijde zajímavé, že profitujete na něčem, co je otevřené, tedy teoreticky kdokoliv může vámi navržené řešení
měnit.
Firmy a organizace, které nasazují software
dodávaný naší firmou, hledají dlouhodobá řešení. Programy jsou často primárně vyvíjeny
­„upstream“ komunitami a projekty, v mnohých
jsou lidé z naší firmy zapojeni. Prohlédnout
si zdrojový kód a měnit ho může každý, my
k tomu ale zákazníkům dodáváme schopnosti
a kapacitu tu změnu nebo novou funkcionalitu,
kterou potřebují či chtějí, s námi probrat a dostat do podoby, že bude akceptovatelná upstreamem, nevytvoří bezpečnostní či funkční problém a bude dostupná a podporovaná i v dalších
verzích. U softwaru, který dodáváme, klademe
důraz na otevřenost a možnost různých vzájemných nastavení, takže zákazník může jejich nasazení mnoha způsoby měnit. U zdrojového kódu
je ale vždy výhodou, pokud případnou změnu vidí více stran, včetně původních vývojářů,
34
Vyjadřuje to, co může můj šéf a vlastně všichni
ve firmě očekávat ohledně samostatnosti mého
fungování a rozhodování, flexibility, přesahu do
jiných projektů, oblastí a týmů, a také zkušenosti,
které v takové situaci mohu přinést nejen v technické oblasti, ale i oblasti procesní. Nemám formální podřízené, ale komunikuji s různými skupinami po celém světě a spolupracuji s nimi na
konkrétních a dosti proměnlivých projektech.
Za některé jsem zodpovědný jako za celek a pak
je hlavním úkolem vytvořit situaci a náladu příznivou pro spolupráci různých lidí z různých
týmů, často s různými prioritami, v jiných pracuji samostatně na nějaké části a dělám základní vývoj a v dalších jsem pouze v roli poradní
či konzultační. Musím být schopen vyjádřit svůj
názor na technický plán nebo architektonický
návrh či na vhodnost řešení z „business“ úhlu,
jak z pohledu zákazníka, tak firmy Red Hat.
Musíte mít zřejmě široký přehled o různých oblastech IT. Dají se vůbec ve vašem
oboru sledovat všechny novinky, nebo je
nutné se úzce specializovat?
Různí lidé jsou různí. Máme úzké specialisty,
ale máme i lidi, kteří mají snahu pokrýt velké množství oblastí, kdy pochopitelně nemohou jít až tak do hloubky. Ve své roli integrační
spolupracuji a spoléhám na jiné kolegy, kteří o konkrétních částech řešené problematiky
vědí mnohem víc. Na Red Hatu je mimochodem zajímavé právě to, že si člověk může do
značné míry zvolit, jestli chce být hluboce ponořen do nějakého tématu, nebo se pohybovat
napříč specializacemi.
Brno je někdy označováno jako české Silicon Valley. Projevuje se to nějak? Je třeba
těžké najít kvalitní zaměstnance?
IT firem je tu spousta, takže hledat kolegy
může být náročné. Na druhou stranu to, že nejsme jediní, je pozitivní v tom, že se spolu setkáváme, můžeme se inspirovat. Navíc v Brně
je výborné zázemí vysokých škol a nejen u nás
pracuje také spousta lidí, kteří studovali jinde
v České republice, a samozřejmě i cizinci.
Přesto, spolupracujete nějak úžeji s vysokými školami v Brně?
Rád bych věřil tomu, že náš způsob spolupráce s univerzitami nás odlišuje od jiných firem.
Studentů u nás pracuje opravdu hodně, v rámci stáží či částečných úvazků, a mnozí tady po
ukončení studia zůstávají. Se školami hledáme
společná témata, mnoho nás je aktivních jako
konzultanti či vedoucí bakalářských či diplomových prací nejen na brněnských, ale i na dalších
vysokých školách. Studenti u nás pracují na reál­
ných softwarových projektech a řada věcí, které dělali pro své závěrečné práce, v nich skutečně funguje. U nás platí, že témata zpracovávaná
studenty by neměla skončit v šuplíku vedoucího
práce, ale měla by se dostat do projektu.
Co to studentům přinese?
Opravdu praktické zkušenosti. Upstream projekt musí být ochoten studentovu práci přijmout,
což ho naučí vystavět řešení tak, aby zapadlo do
existujícího projektu, často ho několikrát předělat. Také si vyzkouší schopnost komunikovat
s lidmi, zákazníky či kolegy, kteří mají někdy vyhraněné názory na to, jak chtějí, aby jejich projekt fungoval. Zjistí, že námitka, kterou mu dal
vedoucí práce či starší kolega z firmy, je stejná,
jakou dostane od hlavního vývojáře projektu
z druhého konce světa. Ale také může vidět svoje jméno v seznamu přispěvatelů velkých a významných projektů, u konkrétní chytré funkce
či významné opravy nebo jenom u hlášení chyby. Práci na open-source projektech vidí hodně
lidí a je snazší prokázat svou kvalitu poukázáním
na veřejně dostupný záznam změny v repozitáři
projektu než složitě vysvětlovat budoucímu potenciálnímu zaměstnavateli, jak skvělý byl příspěvek do projektu, jehož zdroje a historie vývoje veřejně dostupné nejsou.
Studenti u vás získávají praxi. Jak ale
přicházejí vybavení ze školy? Mají dobré
znalosti?
Z toho, jak se bavím s lidmi, kteří se k nám hlásí na praxi či na regulérní pracovní pozice, se
ukazuje, že problém není ve znalostech. Co ale
občas postrádám, je zájem. Stává se, že na pohovorech těžko hledám téma, kde bych viděl
u studenta či absolventa, že ho něco opravdu
bavilo a on si zjišťoval další informace a studoval a zkoušel něco navíc. Mnozí sice mají splněné zápočty a zkoušky na výbornou, ale je otázka,
nakolik je studium obohatilo a ukázalo jim, že
dělat IT řešení může být zajímavá a kreativní
činnost, kde se dá tvořit, rozbíjet a znovu skládat. Je tolik různorodých open-source projektů,
do kterých se člověk může zapojit! Pochopitelně ti, co aktivitu projeví, mají pak snazší pozici – stačí ukázat, kde všude je jejich práce po­
užita. Takové pohovory mám nejraději.
Váš zájem o softwarová řešení neutuchá
ani po mnoha letech, jste dokonce autorem několika patentů v této oblasti. Máte
přesto někdy potřebu si od počítačů odpočinout? Jak relaxujete?
Volejbal, sauna, obyčejné věci. Nemám hlavní
vyhraněný koníček.
Ema Wiesnerová
ROČNÍK 2016
INZERCE
Knihy Masarykovy univerzity
www.muni.cz/press | [email protected]
Vládkyně všech nemocí. Příběh rakoviny
Siddhartha Mukherjee
Vědecký thriller o zhoubném bujení překvapuje čtenáře na celém světě svým
strhujícím tempem a hluboce lidským vyzněním. Jeho autor Siddharta Mukherjee, lékař, vědec a oceňovaný spisovatel, se na nádorové onemocnění dívá
s precizností buněčného biologa, s nadhledem historika a se zaujetím životopisce. Výsledkem je úžasně poutavá kronika nemoci, s níž lidé žijí a umírají
více než pět tisíc let. Příběh rakoviny začíná prvními doloženými zmínkami ve
starověku, graduje epochální bitvou ve dvacátém století, kdy se lidé snažili
nemoc vyléčit, ovládnout a porazit, a zatím končí radikálně novým pochopením
její podstaty.
Skutečnými hrdiny této biografie jsou však lidé svádějící neuvěřitelně těžký
zápas o život – od perské královny Atossy, jíž řecký otrok vyřízl maligní nádor
z prsu, přes první pokusy s jednoduchou radiací a chemoterapií v devatenáctém
století až po Mukherjeeho vlastní pacientku Carlu. Příběh rakoviny je totiž nejen
příběhem lidské vynalézavosti, houževnatosti a vytrvalosti, ale také arogance,
povýšenosti a nepochopení. Mukherjee líčí staletí objevů, omylů, vítězství
a úmrtí, promlouvá ústy svých předchůdců i současníků, kteří zasvětili všechen
důvtip souboji s nekonečně vynalézavým protivníkem. S protivníkem, o němž se
ještě před třemi desítkami let domnívali, že ho jednou provždy porazí. Vládkyně
všech nemocí nabízí také fascinující pohled do budoucnosti léčby rakoviny. Je
to velmi poučná kniha, která přináší naději a světlo těm, kdo chtějí této nemoci
porozumět.
Siddhartha Mukherjee byl za své dílo oceněn Pulitzerovou cenou (2011) a cenou
deníku Guardian. Časopis TIME knihu zařadil mezi 100 nejvlivnějších anglických knih
od roku 1923 a New York Times Magazine mezi 100 nejlepších odborných knih všech dob.
Z anglického originálu The Emperor of All Maladies: A Biography of Cancer přeložil prof. Jan Šmarda. Odborná redakce
prof. Jiří Vorlíček.
Kniha vyjde na konci roku 2015 (po uzávěrce tohoto čísla časopisu Absolvent). Předběžná cena: 580 Kč.
ISBN 978-80-210-7761-4; cca 580 stran; 17 × 24 cm; vázaná kniha s přebalem
Ukázka z knihy
Jako lékař jsem se učil ošetřovat pacienty s rakovinou, ale nedokázal jsem si představit, jak silně přitom trpí ztrátou svobody.
Avšak i periferně jsem vnímal, jak je tato nemoc mocná – neodbytná gravitační síla stahující všechno a všechny na svou oběžnou
dráhu. Jeden můj kolega, který právě dokončil stáž, si mě první týden vzal stranou, aby mi udělil radu: „Jmenuje se to hloubkový
tréninkový program,“ řekl skoro šeptem, „jenže ta hloubka ve skutečnosti znamená riziko utonutí. Snaž se dělat všechno proto, aby
ses neutopil. Pěstuj si svůj život mimo nemocnici, jinak tě to pohltí.“
Ukázalo se však, že vyhnout se pohlcení je nemožné. Každý večer jsem skončil v autě na chladném betonu nemocničního
parkoviště, ve světle zářivek, v pozadí skřípalo autorádio a já si v rozrušení připomínal události dne. Sžíraly mě osudy pacientů
a zároveň mě pronásledovala má vlastní rozhodnutí. Bylo adekvátní prodloužit chemoterapii šestašedesátileté farmaceutce
s rakovinou plic o další kolo, když na žádnou léčbu nereagovala? Bylo správné předepsat silnou, ale ověřenou kombinaci léků šestadvacetileté ženě s Hodgkinovým lymfomem a riskovat tak ztrátu její plodnosti, nebo by bylo lepší experimentovat a pokusit se
vybrat kombinaci, která by plodnost mohla zachovat? Bylo správné zařadit španělsky mluvící matku tří dětí s nádorem střeva do
nového klinického testovacího programu, když stěží dokázala porozumět formálnímu a nevyzpytatelnému jazyku informovaného
souhlasu?
A tak jsem se dennodenně soustředil na vše kolem rakoviny a přitom podrobně sledoval životy a osudy svých pacientů. Jako by
se před mýma očima přehrávaly v televizi s příliš vysoko nastaveným kontrastem barev a já se nemohl od obrazovky odvrátit.
Instinktivně jsem tušil, že moje zkušenosti jsou součástí mnohem rozsáhlejší války s rakovinou, jejíž obrysy jsem však zatím
nerozpoznával. Měl jsem začátečnický zájem o historii, ale zároveň i začátečnický nedostatek představivosti.
36
ROČNÍK 2016
Knihy Masarykovy univerzity
www.muni.cz/press | [email protected]
Analýza sociálněvědních dat (nejen) v SPSS
Rabušic, Ladislav – Mareš, Petr – Soukup, Petr
Autoři v knize vysvětlují, jak provádět statistickou analýzu pomocí programu SPSS. Jednoduchým způsobem přitom
studentům prezentují principy statistiky, významné metodologické aspekty analýzy dat a provádějí je možnostmi systému
SPSS při realizaci potřebných výpočtů a výstupů jak numerického, tak grafického charakteru. Kromě teoretického vhledu
obsahuje učebnice i praktické rady a je doplněna datovými soubory a pomůckami pro praktickou analýzu dat a úlohami
k procvičování. Podobná učebnice analýzy dat v sociálních vědách doposud nebyla v České republice vydána; bude tedy
přínosem jak pro studenty sociálněvědných oborů, tak i pro výzkumníky.
ISBN 978-80-210-6362-4; 508 stran; vázaná; 16 × 23 cm; 590 Kč
Forgotten Times and Spaces. New perspectives in paleoanthropological,
paleoetnological and archeological studies
Monografie přinese nejnovější poznatky o kulturním a biologickém vývoji člověka. Autorský kolektiv ve 41 příspěvcích
předkládá výsledky výzkumů z nejvýznamnějších světových archeologických lokalit se zvláštním zřetelem k vyhodnocení významu Moravy v období paleolitu. Kniha je doplněna řadou obrázků, grafů a přehledových tabulek. Vychází ve
spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR, Praha, v. v. i.
ISBN 978-80-210-7781-2; 624 stran; vázaná s přebalem; 21 × 26 cm ; 880 Kč
Games of Life. Czech Reproductive Biomedicine. Sociological Perspectives
Iva Šmídová, Eva Šlesingerová, Lenka Slepičková
Kniha Hry se životem se zabývá současnou reprodukční medicínou v České republice. Vychází přitom z analýzy instituce
biomedicíny jako konkrétního projevu normalizace moderní společnosti v rámci současného přístupu ke zdraví a nemoci. Zaměřuje se na tři specifické oblasti reprodukční medicíny: porody, asistovanou reprodukci a manipulaci s DNA
a embryi. Autorky chtějí zaplnit mezeru v kritické reflexi těchto témat v českém kontextu a otevřít o nich debatu. Zaměřují
se na témata každodenní praxe reprodukční medicíny a snaží se odpovídat i na obecnější otázky: Jak jsou udržovány hranice mezi normalitou/legitimitou a abnormalitou/nelegitimitou v rámci tří konkrétních polí reprodukční medicíny? Jakým
způsobem je ustavována důvěra v systém moderní reprodukční medicíny? A jak do tohoto procesu vstupují kategorie
genderu, statusu nebo etnicity?
978-80-210-7734-8; 164 stran; online (pdf)
Kniha je k dispozici ke stažení v čítárně Munispace: munispace.muni.cz
Rozbor filmu
Radomír D. Kokeš
Proč se vlastně zabývat analýzou filmu? Tato kniha vychází z předpokladu, že schopnost porozumět filmové výstavbě zásadně posiluje rovněž každodenní diváckou zkušenost. Cílem Rozboru filmu přitom není na zvídavé analytické otázky jen
odpovídat, ale naučit se je i klást. Názornost výkladu posilují stovky konkrétních příkladů i řada zevrubnějších rozborů
známých i méně známých filmových děl, jako jsou třeba Tenkrát na Západě (1968), Král Šumavy (1959), Krvavá neděle
(2002), Kdo chce zabít Jessii? (1966) nebo Titanic (1997). Díky srozumitelnosti a zároveň komplexnosti je kniha určena
širokému okruhu čtenářů: od milovníků kinematografie přes začínající filmaře až k uchazečům o studium uměnovědných
oborů a filmových studií.
ISBN 978-80-210-7756-0; 264 stran; brožovaná; 22 × 22 cm; 350 Kč
www.absolventi.muni.cz
37
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Revoluce v daňovém přiznání: Studenti
navrhli formulář na jednu stranu
Někdo má respekt z návštěvy zubaře, někdo zažívá podobné pocity, když má vyplňovat
daňové přiznání. Znají to i vysokoškoláci, ale na rozdíl od jiných se jim nechce nepříjemnosti
snášet a rozhodli se s nimi něco udělat. Studenti filozofické fakulty si řekli, že zkusí daňové
přiznání změnit k lepšímu a mimo jiné ho smrsknou na jednu stránku.
Formulář je zbytečně složitý, lidé se ho vlastně
bojí používat. Ale proč? Vždyť je to služba, která má lidem život ulehčovat. Z takových myšlenek se zrodil nápad, který pak rozpracovávala
skupina studentů oboru s názvem Informační
studia a knihovnictví pod vedením lektora Adama Hazdry. „Pro spoustu lidí je současný růžový
formulář komplikovaný. Neví, jak na něj, ale do
boje s úřady se v tomto ohledu nikomu nechce.
I na nich ale sedí lidé, kteří by věci rádi změnili,
jenže ti na to zase nemají čas,“ doplnil Hazdra,
proč se o inovaci pokusil se svým týmem on.
Aby to nebyla jen dojmologie, šli studenti
nejdřív do terénu a ptali se daňových poradců
nebo lidí z firem, zda mají z formuláře stejný
pocit. Ukázalo se, že ano. Přitom z výzkumu
vysokoškoláků vyšlo, že zhruba třetině uživatelů
by stačila jeho jednostránková verze. „Standardní daňové přiznání má několik stránek a je složité na pochopení. Přitom existuje řada malých
podnikatelů nebo lidí, kteří si jen přivydělávají,
neřeší věci, jako je odepisování auta, zohledňování manželství nebo počtu zaměstnanců, takže nic tak komplikovaného nepotřebují,“ přidal
38
další poznatek Jakub Ludwig, jeden ze studentů, kteří se na změnách podíleli.
Co s tím?
Studenti z filozofické fakulty je tedy navrhli a k nim i několik dalších doprovodných
služeb. Uživatelům totiž nejenže vadí nevstřícnost formuláře, ale schází jim také větší péče,
která s procesem podávání daňového přiznání
souvisí. „Například zpětná vazba od úřadu přijde jen ve chvíli, kdy občan udělá něco špatně, a také na to se čeká několik měsíců. Člověk
tak zbytečně dlouho žije v nejistotě,“ nelíbilo
se Hazdrovi ani jeho svěřencům. A tak přišli
například s tím, že by podavatel dostal zprávu
také v případě, že má všechno v pořádku, že by
vznikl web, který by zájemce vyplněním formuláře provedl, a další vylepšení.
Na jednosemestrální předmět tedy hodně
práce. „Když jsme se na začátku dozvěděli, co
se po nás bude na seminářích chtít, trochu jsme
se báli, že to bude hrozná nuda. To se nakonec určitě nepotvrdilo, spíš naopak. Uvědomili jsme si, že tady existuje na mnoha úrovních
problém, s nímž je třeba bojovat,“ okomentoval kus svého školního roku další ze studentského týmu Filip Svoboda.
Slova o nudě vyvrací i reakce, jaké novátorská myšlenka po tom, co informace o ní opustila školní areál, vyvolala. O nápadu psala a vysílala snad všechna ekonomicky orientovaná
média. Hazdrovi, který jinak pracuje pro společnost provozující portál Jobs.cz, zvonil telefon
několik dní. Řada lidí a institucí chtěla vědět,
jak daleko se svým plánem jsou, nebo poradit,
na co by ještě bylo dobré nezapomenout.
Hotovo totiž ještě není. Hazdra počítá s tím,
že to, co loni začal, bude v průběhu letošního
podzimu a zimy s dalšími účastníky svého kurzu ještě vylepšovat. Nebude na to sám. Spolupráci mu nabídli také specialisté z Generálního a finančního ředitelství a podnikatelských
uskupení. Při práci na novém formuláři se
tak sejdou všechny důležité skupiny lidí, které
s ním mají co do činění. To už dává docela slušnou naději, že se uživatelé lepší formy daňového přiznání skutečně dočkají.
Martina Fojtů
ROČNÍK 2016
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Za Stalina
řídil Brno
i cukrářský učeň
Když v únoru 1948 převzali v Československu moc komunisté, začalo jedno z nejtemnějších
období naší země. Trvalo až do smrti sovětského diktátora Josifa Stalina v roce 1953 a své
stopy zanechalo i v moravské metropoli. V letos vydaném průvodci městem, který má název
Brno stalinistické, popsali některé z nich historici Alexandr Brummer a Michal Konečný.
Jedním z míst, která jsou spojena se stalinistickým obdobím, je Stadion v Kounicově ulici.
„Budova, která byla postavena pro hnutí Sokol,
byla využívána oběma zločinnými ideologiemi dvacátého století, které se Československa
zmocnily,“ řekl Konečný. Různá shromáždění
a akce se tu konaly už za nacistické okupace
a komunisté v této tradici pokračovali.
Kromě shromáždění či sportovních akcí se
tu odehrál také jeden z nejvýznamnějších politických procesů v Brně. „V červnu roku 1952
začal proces označovaný dobovým tiskem jako
proces s agenty Vatikánu a teroristickými vrahy.
Byla to klasická konstrukce stalinistického procesu, při níž se pospojovaly různé kauzy, a na lavici obžalovaných se vedle sebe ocitli lidé, kteří
se vůbec neznali. Smutným výsledkem tohoto
soudu pak byly dva tresty smrti,“ popsal Konečný jednu z událostí spojených se Stadionem.
Jen o malý kousek dál, v současném sídle
Krajského ředitelství policie Jihomoravského
kraje, sídlilo od roku 1951 krajské velitelství
Státní bezpečnosti. „Při hledání informací mě
velmi zaujala podobnost mezi vyšetřovacími
www.absolventi.muni.cz
a zastrašovacími metodami StB a gestapa,“
okomentoval stručně historii této budovy druhý z autorů, Alexandr Brummer.
S obdobím stalinismu je svázána i budova
Nejvyššího soudu, v níž sídlil Krajský výbor
Komunistické strany Československa. „Je to
místo, kam chodil do práce Otto Šling, v té
době nejmocnější muž v Brně. Mezi jeho nejznámější akce patřila třídenní kampaň z roku
1949 s názvem Mládež vede Brno. Šling přišel
s myšlenkou, že mladí lidé obsadí všechny řídící a důležité funkce ve městě. Mladí svazáci tak řídili dopravu, studenti žurnalistiky dělali šéfredaktory a do čela Brna se na tři dny
dostal cukrářský učeň Josef Novotný,“ popsal
Brummer jednu z aktivit známého brněnského stalinisty.
Přes svou snahu vytvořit z Brna druhé centrum republiky ale nakonec Šling úspěchu nedosáhl. V říjnu roku 1950 byl zatčen a o dva
roky později odsouzen k trestu smrti v procesu s Rudolfem Slánským.
Připomenout si události té doby mohou
lidé také na rohu ulic Burešovy a Lidické. Za
komunismu byly na Slánského popud v Československu obnoveny tábory nucených prací
a ten brněnský stával právě v těchto místech.
„Lidé se do táborů nedostávali na základě
soudního rozhodnutí, ale jen na základě rozhodnutí tří vybraných osob, většinou z městských či okresních výborů strany,“ zdůraznil
historik Brummer a dodal, že jejich účelem
bylo nejen převychovávat protisocialistické
živly, ale i získávat pracovní síly pro potřeby
zestátněného průmyslu.
Připomínkou tuhého stalinismu je kupodivu i socha rudoarmějce na Moravském náměstí. „I když byla slavnostně odhalena až při
desátém výročí osvobození Brna od nacistů
v roce 1955, je s dobou stalinismu úzce spjatá.
Ještě před vztyčením sochy to totiž bylo kultovní místo, kde se stranické špičky loučily
s mrtvým Stalinem i s prezidentem Klementem Gottwaldem,“ uvedl Konečný a jeho kolega ještě dodal, že na tomto místě krátce stála
také socha Stalina – sádrový monument, který
vztyčili u příležitosti tryzny při jeho úmrtí.
Ema Wiesnerová
39
ESEJE A ZAMYŠLENÍ
Klavíry oživují město
Ještě v létě věnoval každý týden několik hodin tomu, aby Brnem nezněly falešné tóny klavírů.
Nakonec si student přírodovědecké fakulty Ondřej Vild raději našel pomocníky, kteří spolu s ním
obcházeli pět pian umístěných různě po Brně, kde si na ně mohl kdokoliv zahrát, a ladili je.
Klavíry oživují město už třetím rokem. První
stálo ve dvoře Domu pánů z Kunštátu záhy
poté, co se piana objevila v ulicích Prahy. „Když
jsem se o té akci dozvěděl, napadlo mě, že bych
mohl něco podobného udělat v Brně. Pak jsem
zjistil, že už existují stránky Klavíry pro Brno,
za kterými stojí Pavla Spurná a Martina Dobrovolná. Nabídl jsem jim tedy klavír, a tak jsme
začali spolupracovat,“ popisuje Vild, jak se
k celé iniciativě dostal.
Jeho nástroj skončil v Alfa pasáži a postupně
se k němu jinde přidaly další. „Pak přišla nucená pauza, zima. V ní by klavíry strašně utrpěly,
proto jsme je museli schovat a znovu je začali instalovat zase v dubnu a květnu,“ přibližuje
doktorand první rok fungování iniciativy. Organizátoři tehdy využili přestávku k tomu, aby
našli nová místa, kam piana postavit.
Loni hledali umístění pro šest klavírů a letos
pro pět. „Podařilo se nám získat povolení i pro
Jakubské náměstí, o které jsme usilovali od začátku, a na zdejší piano máme opravdu dobré
ohlasy,“ podotkl Vild. Zaznamenal snad jen jedinou stížnost na to, že na klavír se hraje až do
pozdní noci. I proto najdou zájemci na každém
z nástrojů papír s pravidly, která například velí,
aby lidé nehráli pozdě večer.
40
I když podle Vilda usedají ke klávesám hlavně lidé, kteří hrát umí, ne vždy je okolí přijímá
dobře. „Problematické bylo piano v Alfa pasáži. Pro lidi, co tam žili či pracovali, bylo přece jen těžké celý den neustále poslouchat klavír.
A bohužel často ty samé skladby pořád dokola,“ vysvětlil Vild, proč z některých míst piana
zmizela.
Podobné to bylo s nástrojem, který stál loni
v altánu v Denisových sadech. Často tam totiž
posedávají a popíjejí lidé a skoro každou noc
klavír poškodili. Aby si na něj mohli zahrát,
vypáčili zámky, a jednou dokonce utrhli víko.
„Letos jsme si s výběrem míst dali víc záležet,
a s vandalismem jsme se nesetkali, i stížnosti téměř zmizely,“ uvedl Vild.
Mladý přírodovědec, který hraje na klavír už
od první třídy, byl zvyklý denně cvičit zhruba
půl hodiny. „Od klasiky jsem se postupně dostal
k tomu, co mě opravdu baví, a to je hudba z filmů, která ale často pro klavír ani není určená,“
svěřil se Vild, který se na konci střední školy rozhodl pro přírodovědnou kariéru. „V té době mě
pohltila idea ochrany přírody a hudbu jsem si
chtěl nechat jako koníček,“ dodal.
Studoval systematickou biologii a ekologii a v doktorském studiu se věnuje vlivu
historických forem hospodaření v lesích na rozmanitost a druhové složení vegetace lesního
podrostu. Už několik let experimentuje v oblastech u Moravského Krumlova a v Podyjí, a až
dokončí disertační práci, rád by se systému hospodaření v lesích věnoval i dál.
Už teď má další přírodovědnou aktivitu,
aplikaci FlowerChecker. S kamarády vytvořili aplikaci pro telefony na určování rostlin. Síť
botaniků je schopná určit rostlinu z fotografie,
kterou jim zákazníci zašlou. Mají především zahraniční klientelu a denně zodpoví asi stovku
dotazů. „Občas nám pošlou fotografii i policisté a chtějí vědět, zda rostlina, kterou našli,
je, nebo není konopí,“ líčí historky z určování
rostlin Vild.
Zatím vše stíhá, i když, jak říká, občas se
musí jedné věci věnovat na úkor jiné. Kromě
určování rostlin, práce na výzkumu a ladění
pian ještě občas hrává v kavárnách. „Když jsem
třeba dva tři dny sám v terénu, tak potom potřebuji dělat něco jiného,“ dodává Vild, jehož
na aktivitě Klavíry pro Brno nadchla myšlenka,
že osloví lidi, kteří mají piano, ale nepotřebují
ho, a využije ho naopak pro ty, kteří chtějí hrát,
a nemají kde.
Ema Wiesnerová
ROČNÍK 2016
MASARYKOVA UNIVERZITA
www.muni.cz

Podobné dokumenty

sborník přednášek z dějin farmacie

sborník přednášek z dějin farmacie univerzitě v Budapešti v letech 1874–1876, kde nastoupil i na právnickou fakultu, studium práv však nedokončil. Jako lékárník pracoval v Spišské Nové Vsi, kde – jak to popisuje ve své autobiografii...

Více

vydání č. 2 - Asociace prádelen a čistíren

vydání č. 2 - Asociace prádelen a čistíren Ellis vyrábí strojírenské v˘robky jiÏ více Washex vyrábí praãky se ãtyfimi oddíly. pohybu a úãinnost praní je vysoká) a náplvyhlíÏející wals-extraktory s náplní aÏ 360 m˘m ohfievem parou, frekvenãním...

Více

Září / říjen - Rokytnice nad Jizerou

Září / říjen - Rokytnice nad Jizerou zastupitelstvo města, neboť krajina v Rokytnici bývala skutečně více otevřená. Nyní je to místy pouze zarostlá džungle. Zastupitelstvo proto pověřilo městský úřad provedením místních šetření, kdy s...

Více

Transformace brněnského kina Scala: Scala jako

Transformace brněnského kina Scala: Scala jako restrukturalizace se TIC muselo vypořádat s úspornou finanční politikou Magistrátu města Brna, jež si stanovila za cíl dorovnat schodek rozpočtu za rok 2010. 15 Jedním z kroků pro dosažení tohoto c...

Více

Sokolská 2/2010 - Držíme ti místo

Sokolská 2/2010 - Držíme ti místo co jsem začal pracovat pod vedením amerického nadřízeného a začal trávit volný čas s indickým kamarádem. Studenti přicházejí na fakultu ze středních škol s určitým jazykovým vybavením, chybí jim vš...

Více