Střílejte po sobě! - Dream Factory Ostrava

MAGAZÍN FESTIVALU DREAM FACTORY OSTRAVA 2013
ČT
2
3
3
SNÁŘ Z TOVÁRNY
K 6 . Č E R V NA
01
Dream Factory
V
E
RT
Ve stopě oběť hoří
Festivalové publikum se skládá
z různorodých skupin, takže není
výjimkou, že člověk osamělým výbuchem smíchu prořízne nastalé
ticho – ale co se zdá jako nepřátelství, může leckdy být i soustředěné mlčení. Panáky z bezedných
zdrojů nedocházejí, stejně jako
prášky všeho druhu z přenosných pohotovostních lékárniček,
umění je život a život je umění;
bez farmaceutického průmyslu by
to stejnak nebylo ono. Přespolní
umělci si odváději místní dívky
pod křídlem, zenová zahrada velvyslanectví se zas neobjevila v tajence křížovky, nad městem svítá
a přicházející den pomalu rozptyluje mlhu téměř londýnskou, jež
se těmi ostravskými ulicemi oné
noci tak rozmarně rozvalovala.
Přestalo pršet a zdá se, že aspoň
tady na Ostravsku se povodní být
nemusíme.
Dnes mám rande so svojim mestom, nejdem do baru len
tak chodím... slavnou píšničku Tublatanky před časem potkalo oživení v podobě nového klipu, který
byl zároveň předvolebním klipem
jistého žilinského pankáče. A to
nemluvím o časech, kdy inspiro(pokračování na další straně)
Střílejte po sobě!
Spíš než penis znepokojují mě vousy.
Nejlepší Obama je únor a nezpomeňte na vepřový sprej! Na srandičky tu
máte zasáhovku, tady se pracuje! A co
když přijde Rázlová? Těžko uvěřit, že
tady začínala jako vrátná. Některý
lidi jsou sympatický jen na fotkách.
Vyvenčí někdo Halíka?
Neuvěřitelný, drtivý rytmus natlakované komedie, z níž si ani naponěkolikáté
nezapamatujete ani třetinu, co třetinu,
kdyby aspoň pětinu vtipů, hlášek, hříček, míček, point (třeba tu s klepety),
historek, zápletek, narážek, zarážek,
vyrážek. Člověk se u toho zpotí jak
varan. Toť duo Tobiáš–Nebeský ve vrcholné formě, toť kostýmy Jany Prekové jak z nejdivočejších snů, toť herecký
ansámbl Zábradlí utržený ze řetězu.
Asi jim radil i Miloš Brázda, možná sám
velký Grossmann. „Nemusí to nic znamenat, ale mohlo by“. Tady neplatí jeden za jednoho, všichni táhnou provaz.
Nejsem tak tlustá jak vypadám. Váš tón
se mi nelíbí. Chcete mě sbalit?
Vojtěch Varyš
váni písní vytvořili Filip Nuckolls
a hoši z divadla M.U.T. v pražské
Komedii kouzelnou jízdu jménem
Praha-kořist (nebo se to jmenovalo jinak? Je to tak dávno). Ačkoli si
to o mně mnozí zcela nezávisle na
faktech i na sobě navzájem myslí,
rodilý Ostravák bohužel nejsem,
ale tuhle písničku od Tublatanky
si právě tady zazpívám vždycky
rád. I když mě jinak, stejně jako
Becketta, bere spíš ta beretta.
Martin Macháček: Svůj žánr jsem už našel
Když už jsem v té Ostravě!
S Martinem Macháčkem, dramatikem, performerem, kritikem a vůbec klíčovou osobou kožíškového uměleckého života, který na festivalu představil svou
show Mrkev v řiti a křik, jsme si povídali v klubu u Bezručů obklopeni jeho spolupracovníky a fanynkami. Rozhovor nečekaně zahájil přímo sám zpovídaný.
Začátek května. Píšu mail Vojtovi (Varyšovi), aby dojel do Kladna na premiéru inscenace Dana Špinara „Miláček“,
kterou dramaturguju.
A Vojta mě na oplátku prosí,
zda bych – v rámci svého ostravského
pobytu na Dream Factory – nenapsala
něco do zpravodaje „Snář z továrny“,
který bude redigovat.
Slibuju. Koneckonců, slibem
nezarmoutíš.
Začátek června.
Z Prahy do Ostravy odjíždím
v pondělí ráno.
Zaplavená Praha, nálada pod
psa a v tašce laptop napadený záhadným virem, který jsem si den před
tím nechtěně stáhla z Twitteru dramatika D. C. Jacksona, autora, jehož
hru („Můj romantický příběh“ – nenápadná reklama!) začínáme tentýž den
s režisérem Danem Špinarem zkoušet
u Bezručů.
Po složité logistice – já na nádraží v Libni (jinam se kvůli uzavírce dopravy nemůžu z Vysočan dostat) a Dan
na Hlaváku – sedíme konečně i s Danovou (krátkosrstou) kolií Agnes v kupé.
„Nevadí Vám, že se tady netopí? Nevěděla jsem, jestli tenhle vlak
vůbec vyjede, tak jsem radši ani nezapínala topení,“ ptá se průvodčí.
Do Ostravy se vracím – když
nepočítám krátké jednodenní návštěvy
– téměř po čtyřech letech. Příležitost
k takové lehce osobní bilanci. Cesta se
vleče a v hlavě naskakují útržky vzpo-
Vojtěch Varyš
Co o mně víte, co si o mně myslíte?
Víme vůbec něco o někom?
(pauza, restauarční hluk, Kobox pronáší přípitek)
Co tvůj mindrák z nedostatečného kožíšku? To je vlastně osobní téma, ne?
Ne, to je spíš proto, aby tam nějaké
téma vůbec bylo.
Ale tam je přece spousta témat.
Ano, ale...
partneři Dream Factory Ostrava 2013
Ty nám nechceš prozradit, co za tím je.
Asi ne, no.
Už jsi našel svůj žánr?
To rozhodně. Hentai.
Kolik už jsi vlastně napsal divadelních
textů a jakou pozici mezi nimi má Mrkev?
Těch textů už je asi deset, možná
patnáct. Mrkev je zvláštní tím, že
to vlastně celé shrnuje. Je to kompilát těch nejpodivnějších a nejzábavnějších věcí ze všeho, co jsem
napsal. Tedy mě to tak aspoň připadá.
Státní fond kultury
České republiky
Jak tě baví ta performativní složka,
když si to sám prezentuješ?
Ta mě baví moc.
Neuvažoval jsi přejít z formátu scénického čtení do plnohodnotnější inscenace, že bys to hrál bez papíru?
Přemýšlel. Nevím, jestli bych měl takovu disciplínu, ale je pravda, že bych se
to asi nemusel učit celé slovo od slova,
stačily by záchytné body.
A nemyslíš, že ta stylizace stydlivého
a nesmělého hocha, jak jsi hrál i tady
v Mrkvi, už se trochu přejídá?
Taky mě to napadlo, ale především to
není stylizace. Já opravdu jsem nesmělý.
Své hry si obvykle sám režíruješ, nezajímalo by tě do budoucna zůstat jen
u psaní, svěřit to nějakému divadlu či
režisérovi a nemít s tím výsledným
tvarem už nic společného? Nebo by
ti to vadilo?
Určitě nevadilo. Mým snem je vytvořit
autorsko-režijní tandem, s tím, že já
bych zůstal jen u toho psaní. V tomhle
směru mě právě fascinuje spolupráce
dvojice Egon Tobiáš – Jan Nebeský.
Cítíš napětí mezi psaním o divadle
a psaním pro divadlo, tedy mezi kritikou a vlastní tvorbou?
Obojí je kreativní práce. Nemělo by
to být suše svazující, ale ne každý to
tak bere. Obojí jsou výsadní tvůrčí
disciplíny a tak by se k tomu mělo
přistupovat.
Vojtěch Varyš
mínek, respektive flashbacky toho, co
se mi vybaví, když se řekne Ostrava…
Ostrava! Moje spolužačka z olomoucké
uměnovědy a úhlavní kamarádka Alice.
Francouzská kavárna na Stodolní. Eroticky podbarvený hlas Romana Svobody
v pořadu Na stopě.
Ale především Bezruči a tři
roky mého života, ohraničené letopočty
2005–2008.
Hodinové zpoždění z Prahy se
v Kolíně změnilo na téměř dvouhodinové. To to pěkně začíná, napadá mě.
A ke všemu ten vir… Přemýšlím, jestli
je to s počítačovým virem stejné jako
s lidským – čím delší inkubační doba, tím
horší léčení a delší rekonvalescence.
„Dámy a pánové, kvůli zaplavené trati jedeme nyní rychlostí pět kilometrů za hodinu!“
Dan usilovně vzdychá a Agnes
rezignovaně a smutně hledí před sebe.
Začátek zkoušky nestihneme.
Vstávání ve čtyři ráno se ukázalo jako
zhola zbytečné.Rozmýšlím si svůj úvodní fejeton do Snáře z továrny. Nic mě
nenapadá. Představuju si, jak zákeřný vir pomalu požírá všechny soubory
v mém notebooku.
Po půldenním martyriu vystupujeme ve Svinově. Leje. Možná si s sebou kromě počítačového viru vezeme
i nějaký vir špatného počasí.
Promrzlá si na zkoušce dávám
grog. Normálně piju víno, ale když jsem
v té Ostravě…
Odpoledne se potácím mezi
provazci deště a hledám opravnu, kde
by můj vir zlikvidovali. Nápad stále nikde. Promiň, Vojtěchu.
V noci, v Alicině bytě, zapínám
její notebook a otevírám mail. Vojtěch
se mě (nenápadně) ptá, na co se na
Dream Factory nejvíc těším…
Druhý den po zkoušce si ve
FRANCOUZSKÉ KAVÁRNĚ dávám palačinku se slaninou. Normálně slaninu
nejím, ale když jsem v Ostravě…
Večer si v klubu ve Vojtěchově
úvodníku přečtu, že prý jsem příležitostně ironická a přátelská. Ráda bych si tak
připadala, možná by mě něco napadlo.
Vyzvedávám laptop z počítačové nemocnice. Vpravdě lidová cena za
odvirování mi vhání slzy do očí. V Praze
bych stejnou službu pořídila několikanásobně dráž!
Jenže – teď už nemám žádnu
výmluvu, proč ten fejeton nemůžu napsat.
Před kladenským Vinnetouem
sedíme s Alicí a Danem u Bezručů. Popisuju úspěšný boj s virem.
„Víš, že teď mluvíš jinak?“ říká
Dan.
„Jak jinak?“
„No, tak děsně… spisovně!“
„Ale já tak v Ostravě mluvím
vždycky! Zvlášť, když se bavím s Alicí!“
„No jo, ale Ty tak mluvíš i do
telefonu…“
„No, normálně tak nemluvím.
Ale když jsem v té Ostravě…“
Po Vinnetouvi, na zahajovacím
večírku, se propojí mé dva oblíbené divadelní světy. Bezruči a Městské divadlo
Kladno, má bývalá působiště. Všichni se
překotně seznamují. Kladenský (ex)kolega Tomáš (Petřík) vypráví mému bezručáckému (ex)kolegovi Tomáši (Dastlíkovi), že nemůže zapomenout na jeho
Evžena (Oněgina). Dokonce si prý nechal (ex)kolegou (ostravským i kladenským!) Honzou (Vlasem) dovézt z Ostravy do Kladna placku s jeho portrétem.
Dojímáme se tím společně všichni tři.
S nástupem noci se oba divadelní světy propojují ještě více. Některým kladenským kolegyním vlhnou…
oči a rády by se se svými ostravskými
kolegy propojily úplně.
A naopak.
Začíná nenápadné oťukávaní
a zjišťování, zda je zájem i na druhé straně. Ke (kdysi) obligátní otázce „chceš?“
přichází i podstatná otázka dnešní doby
– zjišťování sexuální orientace (či preference) dotyčného (či dotyčné).
V tuto chvíli se stává má osoba
nepostradatelnou. Jsem znalkyní obou
táborů, tudíž na tyto otázky mohu zasvěceně odpovědět. I když, kdo ví…
Po páté hodině ráno nemá (jinak velmi přívětivá) barmanka s námi
už trpělivost. Odcházíme vstříc noční
Ostravě. Většina kladenských i ostravských kolegů uléhá. Někteří z nás ale
nevěří, že by měl večírek už skončit…
V potemnělém Díle dává servírka židle na stůl a nonstop Alibaba
nás překvapivě vítá mříží. Potácíme se
noční Ostravou a jedna ze dvou hlavních hvězd kladenského Vinnetoua mi
říká: „Víš, já myslím, že český herečky
by měly bejt hlavně krásný. Nemusej
bejt úplně dobrý. Ani talentovaný. Ale
prostě… krásný. To rozhodně!“
Při usínání v hotelu Mercu-
re (promiň, Alice!), kde jsem nakonec
skončila (v pokoji s exkolegou, jehož
sexuální preferencí jsem si už – bohužel
– dvacet let jistá), přemýšlím, co Vojtěchovi do zpravodaje napíšu…
Možná, že ani divadlo nemusí
bejt úplně dobrý. Ale mělo by bejt krásný. To rozhodně, říkám si.
I když – vlastně ne! Ne krásný,
ale… krásné!
Když už jsme v té Ostravě.
Ať žije Dream Factory 2013!
Syfilis, brlohy a střelba aneb Ostrava jako deštivé Chicago
Stoletý kurýr Ivana Motýla č. III
Ilona Smejkalová
Zprávy z Metra
Pořád prší a i vzhledem ke středečnímu programu bude tenhle text tak trochu noir. Píšu v denním baru Metro a to je
dobrej startovní začátek k nastavení tý správný atmosféry ve stylu americký tvrdý školy. O Metru jsem se zmiňoval už
včera, ale pro lidi, co třeba nejsou z Ostravy, je potřeba líp přiblížit, jak moc tvrdej tenhle podnik je. Kdyby se Blade
Runner odehrával v Ostravě, bude Deckard mezi zabíjením replikantů chodit sem. Chlápek, co sedí sám na baru a leje
do sebe panáky, by klidně mohla bejt lokální varianta Phila Marlowa. A okolí je taky stylový – posprejovanej betonovej
podchod, ze kterýho skrz světlo blikajících zářivek sledujete, jak do Ostravy padá déšť. O podobnejch místech psal William
Gibson v Neuromancerovi. A jak že tyhle literární stereotypy, od hard-boiled detektivek po kyberpunk, souvisí s divadlem?
Jednoduše – v inscenaci Denně (Poníci slabosti) (Divadlo Na Zábradlí, režie Jan Nebeský) se parta z Kriminálky Aneňák,
vybavená skvělým textem Egona Tobiáše taky věnuje nejrůznějším klišé a stereotypům od kriminálek, přes dojemný country cajdáky až po upírský horory. V čistě absurdním tvaru zazní rapovaná pocta Samuelu Beckettovi, hláška „To mi pohlaď
ježka“ i zřejmě nejlepší vtip o krabech a prasatech, co jsem kdy slyšel. Kolem a kolem si celkem dovedu představit, že by
Kriminálka Aneňák mohla fungovat jako zcela rovnocená alternativa k vyfešákovaným seriálům typu CSI. Miroslava Mejzlíka s upířími zuby a Petra Čvtrníčka v úboru Leningradského kovboje bych viděl v televizi rád.
A jak jinak dnešní text zakončit, než žánrově – pokud nepřestane lejt, koupím si zítra baloňák a zpoza zvednutýho límce začnu skrz hustej dým sledovat okolní šrumec. Najdete mě v Metru.
Kryštof Pavelka
Richard Krajčo alias policista Denny
v deštivém městě kriminálníků. Tipněte
si, zda následující 103 let stará novinová zpráva pochází z chicagských, nebo
z ostravských médií? „K půlnoci a po půlnoci vycházejí individua z brlohů a rozcházejí se do jednotlivých ulic na lov, ke
krádežím a k číhání na opozdilé chodce
spěchající ku svým domovům.“ Správnou
odpověď prozrazuje novinový titul, ze
kterého čerpáme: Ostravský deník, pondělí 25. července 1910. A co na to policie, tedy ostravští kolegové chicagského
policisty Dennyho? Na sklonku července
1910 zorganizovala razii, při níž za pouhé dvě noci zatkla v krčmách 43 osob,
z nichž 16 putovalo po výslechu rovnou
k soudu a Ostravský deník odsouzené
popisoval jako „ztracené existence, které
budí strach“.
Vesměs policie zabásla již trestané zloděje, rváče, lupiče a prostitutky.
„Zvláště ošklivý dojem vzbuzovaly cynické úsměvy žen – prostitutek a zlodějek,
v nichž veškerý cit byl už asi dávno ubit
životem, do něhož se dostaly,“ popisoval
reportér deníku atmosféru na policejní
stanici. „Co zločinů už napáchaly tyto osoby? A kolik set potuluje se jich po Ostravsku? Jsou to čísla zajisté strašná,“ přemítal
reportér tváří v tvář místnímu podsvětí.
Ostrava před první světovou
válkou byla nejen hospodářským centrem monarchie, nýbrž nechvalně proslulým městem zločinu, možno říci jakýmsi
rakouským Chicagem. Místem, ve kterém se kumulovalo obrovské bohatství
získané těžbou uhlí a ocelářským průmyslem, ovšem také mimořádně vysoká
zločinnost. „Bolestným dojmem působí
na člověka děti chudiny ostravské roznášející po domech ukradené uhlí,“ poznamenal Ostravský deník ve středu
27. července 1910. Ve městě se běžně
ozývala střelba, za nepovolené nošení
revolverů, kterými slovy deníku „tropili
výtržnosti“, byli v červenci zatčeni mladíci Michejda, Liberda a Kantor. Ve zprávě
nazvané Z OSTRAVSKÉHO BAHNA líčil
stejný deník neřesti také ve čtvrtek 21.
července 1910: „Policie zabývá se vyšetřováním skandálních případů. Několik
mladých školou povinných děvčat stiženo jest syfilidou. Až bude vyšetřování
provedeno, sdělíme podrobnosti.“ Bída
mravní a sociální, o jaké psal básník Petr
Bezruč, nebyla básnickou licencí, nýbrž
všední realitou. Policie zdála se býti bezmocná a zkorumpovaná, jak o tom vypovídá jiná ostravská historka zveřejněná
místním tiskem v pátek 22. července
1910. Je to skoro jako citát z Huffovy
hry Deštivé dny. „Jde-li člověk kolem
Haberfaldova hostince v pozdní hodině,
rozléhá se řev vevnitř a na ulici opilci válí
se po zemi. Je postrachem vedle oné putyky jíti. Zajímavo jest, že přes dva domy
nachází se policejní strážnice, která snad
nechce vše viděti.“
A k tomu domácí násilí: „Dělník
Chalupa, bydlící ve Zvěřinově ulici v Moravské Ostravě, pohádal se, vytáhl nůž,
a několikráte svou ženu bodl,“ informoval Ostravský deník v pondělí 25. červen-
ce. Stejné číslo novin upozorňovalo i na
tlupu cikánů, která potuluje se městem
a okolím. „Policie a četnictvo 15 cikánů,
na nichž lpí podezření, že se dopustili
krádeží, zatklo.“ A k obětem ostravského podsvětí denně přibývaly oběti práce.
„V továrně na sodu v Hrušově stalo se
strašné neštěstí. Dělník spadl do žíravé
kapaliny a popálil se hrozným způsobem,
ubožákovi padalo maso od kostí.“ To je
zase citace ze středy 3. srpna 1910.
Teď do toho ale nějak dostat
déšť. Deštivé dny, povodně, záplavy, boží
hněv namířený proti městu zločinu. Počasí na počátku léta 1910 se kupodivu
podobalo tomu letošnímu: déšť a přívalové průtrže mračen, krupobití ničící
úrodu. Tak tohle je třeba zpráva z pondělí 18. července 1910: „Padaly kroupy
jak malá jablka. Lidu se vzmáhá nepokoj
a úzkost, mnoho pozemků bylo zatopeno. Bleskem několik osob zabito. Mezi
Opavou a Krnovem celá sklizeň na vzdálenost 25 km těžce poškozena. Staré
stromy vyvráceny vichrem, ba zastaveny
i vlaky.“ Ostravský deník v této souvislosti citoval vědce Borise Weinberga, který
se snažil přijít na kloub vzniku krupobití, jehož odvrácením by bylo mnoho
sedláků uchráněno od bídy. „Weinberg
představil v Paříži aparát, který sestává
z ledničky, ve které lze udržeti kroupy,
které je pak možno zkoumati bez obav,
že roztají.“ Výzkumy v Paříži šly ale příliš
pomalu, takže v pondělí 1. srpna 1910 se
krupobití znova vrátilo do Slezska, navíc
doprovázeno prudkými bouřemi. „V pondělí rozpoutala se nad Beskydami šílená
bouře a blesky krvavě osvětlovaly oblohu.
Blesk uhodil také do domu pana Laboja a zabil dvanáctiletého syna Labojova
a tesaře Klimčáka a Bartoše, otce četných
rodin,“ popisoval Ostravský deník trojnásobnou tragédii z Bystřice nad Olší.
V Beskydech škodily kroupy,
v Ostravě vrazi, kteří byli stejně krutí
jako povodeň. Patnáctiletou E. Mušalovou se v červenci 1910 pokusil znásilnit
jistý nemrava z Ostravy-Přívozu. Dívka
se koupala v Odře a vylekána návrhy cizího muže, pustila se hlouběji do řeky.
Načež utonula.
Ivan Motýl
DNES / ČTVRTEK 6. ČERVNA
10.30 / Divadlo Petra Bezruče
MRZÁK INISHMAANSKÝ /
Divadlo Petra Bezruče (Ostrava)
16.00 / Stará Aréna
POKUS /
Divadlo STOKA (Slovensko)
17.00 a 20.00 / Divadlo Petra
Bezruče
DEŠTIVÉ DNY /
Divadlo Ungelt (Praha)
Pokus
Kam až může dojít nezávislý umělec
na Slovensku? Hrdý, směšný, tragický
i potměšilý autoportrét režiséra Blaho
Uhlára, vzpomínající také na jeho kultovní a dnes už fakticky zaniklé Divadlo
Stoka. Silný a vtipný zážitek.
Deštivé dny
Představení, po kterém se jen zaprášilo, a to předprodej skoro nestačil začít.
V hlavní roli Richard Krajčo, navíc ověnčený Cenou álie. Janusz Klimsza jej,
spolu s Davidem Švehlíkem, režíroval
v příběhu o chlapském přátelství na chicagské kriminálce z pera Keitha Huffa.
Komorní podívanou založenou na výrazných hereckých výkonech uvádí Divadlo
Ungelt.
Můj romantický příběh
Paměť muže a paměť ženy se trochu liší,
a to i když to prožili spolu. Co? Velkou
lásku. Amy i Tom na sebe trochu zbyli,
ale je jim fajn. Teda kdyby oba nejradši
ze všeho nevzpomínali na svou první
lásku. Diváci mají jedinečnou možnost
podívat se na „buranskou“ verzi skotské hry a pak ji porovnat s domácím
provedením: na podzim ji totiž budou
mít v Divadle Petra Bezruče, režisér
Daniel Špinar už pilně zkouší.
17.30 / Cooltour
MŮJ ROMANTICKÝ PŘÍBĚH /
Buranteatr (Brno)
18.30 / Divadlo Jiřího Myrona
SEN NOCI SVATOJÁNSKÉ /
NDM – Divadlo Jiřího Myrona
(Ostrava)
22.30 / Divadlo Petra Bezruče
– klub
L.A. SUNDAY / koncert
ZÍTRA / PÁTEK 7. ČERVNA
13.00 / Stará Aréna / foyer /
FESTIVALOVÁ DISKUSE
15.00 / Stará Aréna
JOŽKALIPNIKJEBOŽÍČLOVĚKANEUMÍLHÁT! NO. 13 /
Monstrkabaret Freda Brunolda
a Nová síť o.s. (Praha)
16.30 / Stará Aréna / foyer /
VIDĚNO JINAK – DEBATA
19.00 / Divadlo Petra Bezruče
EYOLFEK / Divadlo v Dlouhé
(Praha)
21.30 / Důl Hlubina
DOUPĚ /
Divadlo na cucky (Olomouc)
Snář z továrny / magazín festivalu Dream Factory Ostrava 2013 / Třetí číslo, vychází ve čtvrtek 6. června /
Redakce Vojtěch Varyš, Kryštof Pavelka / Spolupracovníci Ivan Motýl, Ilona Smejkalová / Fotografie Lukáš Horký
a archiv Dream Factory Ostrava / Grafika a sazba Lukáš Horký / kontakt [email protected] / www.dfov.cz /
Vydává festival Dream Factory Ostrava