Bulletin pro cizince ao cizincích

SLOVO
Bulletin pro cizince a o cizincích
Tento projekt je spolufinancován z prostředků Evropského fondu pro integraci státních příslušníků třetích zemí.
Tento projekt zaměřený na integraci cizinců je financován Ministerstvem vnitra České republiky.
Slovo #02_2013
10. rocník
NEPRODEJNÉ
03
22
BenefiCní koncert
LaChe Chave
Úvodní slovo
Že se integrační centra v roli informačního, komunitního a vzdělávacího střediska
poskytující služby migrantům (potřebné zvláště těm z třetích zemí) na celém území
ČR osvědčila, ukazuje přehled ročních aktivit IC. V uplynulém roce došlo na poli integračních center k růstu klientů-cizinců (ačkoliv se počet cizinců v ČR nezvýšil), kteří
využívali jejich služeb: právní poradenství, sociální poradenství, kurzy českého jazyka
a kurzy socio-kulturní orientace. Zvýšení počtu klientů bylo, mimo jiné, ovlivněno
i trvající ekonomickou krizí, kdy mnozí cizinci přišli o práci. Na stranách 5, 6 a 7 se
dozvíte, proč se IC rozšiřují a počty klientů rostou.
Jak by se chovali politici a zákonodárci, kdyby cizinci mohli volit, alespoň na komunální úrovni? Myslí se tím výhradně cizinci z třetích zemí (občané EU, pokud mají
trvalý pobyt v Česku, mohou volit na komunální úrovní a ve volbách do Evropského
parlamentu). Politici a zákonodárci by určitě častěji navštěvovali své voliče přímo
v občanských sdruženích a předpisy pro cizince by byly trochu shovívavější – voliče,
přece nemůžete zlobit. Ale realita je jiná, a proto někteří cizinci říkají: Když nemůžeme volit, když nemůžeme být zvoleni, nejsme ještě součástí této společnosti v tom
vyšším slova smyslu.
Ale v jednom jsou všichni cizinci diskriminováni: cizinec nesmí být, alespoň dle
platného práva, v dnešní době člen žádné z českých politických stran a hnutí. Podle
zákonu číslo 424 z roku 1991 se členem strany může stát jen občan České republiky
starší 18 let, což znamená, že to platí i pro cizince z EU; sice můžou volit a být voleni,
ale nemůžou se stát členy politické strany. Členství cizinců v politických stranách je
téma ne příliš známé, a proto jsme mu věnovali 8., 9. a 10. stranu.
Máte firmu, pracujete na živnostenský list? Určitě pokaždé se strachem navštěvujete
finanční úřad, protože nevíte, co vás tam čeká za překvapení. Do novelizace a změn
jednotlivých daňových zákonů dochází často a člověk, neprofesionál, to nezvládá
sledovat. V tom smyslu se může konstatovat, že to platí jak pro českého občana, tak
i pro cizince. Proto od tohoto čísla máme novou rubriku: pan Petr Zíka, účetní, vám
bude radit, jak na kontakt s úřady, na kterých závisí vaše podnikání. Začínáme tím
nejdůležitějším – finančním úřadem. Pečlivě si článek přečtěte, a pokud máte nějaký
konkrétní dotaz z vaší praxe, pošlete nám otázku na náš mail a my ji přepošleme
panu Zíkovi.
Už léta se píše a mluví o tom, že systém zdravotního pojištění pro cizince je prostě
deformovaný. Podle zákona musí mít cizinec s dlouhodobým pobytem zdravotní pojištění, ale sjednat si ho může pouze jako smluvní pojištění u komerčních zdravotních
pojišťoven. Ty jej inzerují jako „komplexní péči“, ale nabízené produkty se rozsahem
ani kvalitou nedají srovnávat s rozsahem veřejného zdravotního pojištění, a přitom
jsou o moc dražší. Ve Sněmovně už bylo více pokusů rozšířit systém veřejného zdravotního pojištění i pro cizince s dlouhodobým pobytem, ale během legislativního procesu se zatím vždy tento návrh ze znění poněkud „vytratil“. Teď stojíme před novým
pokusem a jak to probíhá si můžete přečíst v textu Reforma deformace? na straně 12.
Obsah:
Úvodní slovo
02
13
3
Refufest? Je to festival uprchlíků nebo „přišel
svátek“?
4
Integrační centra se rozšiřují a počty klientů rostou
5
Téma: Členství cizinců v politických stranách
8
Proč (ne)chodit na finanční úřad
11
Reforma deformace?
12
Co všechno byste měli vědět o své uklízečce
(a nechcete se zeptat)
15
Když cizinci mluví hezky česky
16
Umíme i česky a chceme
být svým studentům blíž
17
Svátek, který po staletí sjednocuje národy
19
Navruz pod širým nebem
20
Benefiční koncert Lačhe Čhave, o. s
22
Výstava „13 pro všechny“
23
Cizinci v ČR podle státního občanství
24
Informační bulletin pro cizince a o cizincích
vydává občanské sdružení SLOVO �1
Redakce:
Dragoljub Matić (šéfredaktor)
Goranka Oljača, František Kostlán, Lyubov Grunkovskaya
Na straně 14 otiskujeme text, že Ministerstvo vnitra ČR chystá zpřísnění podmínek
pro pobyt cizinců ze zemí mimo EU. Je součástí návrhu nového zákona o pobytu
cizinců, který vnitro rozeslalo dalším resortům k připomínkovému řízení, a pokud
projde ve vládě a v parlamentu, měl by začít platit od začátku příštího roku. Kromě
zpřísnění některých pravidel by ale měl zákon cizincům přinést i lepší ochranu a zjednodušení celého systému povolování delších pobytů.
ADRESA VYDAVATELE:
Francouzská 2, 120 00 Praha 2
Tel. | fax: 222 520 037
e-mail: [email protected]
Nebaví vás učit se češtinu? Možná už jste alergičtí na mluvnici a dostáváte tik, máte-li
vyslovit „ř“. Avšak zákon žádá, abyste se (integrační) jazyk naučili, pokud chcete
získat povolení k pobytu. Na straně 16 z textu Když cizinci mluví hezky česky vás
potěšíme informací, že existují i zajímavější způsoby, jak se dá češtině naučit.
Příjemné čtení vám přeje
Dragoljub Matić
Jazyková redakCE:
Lenka Jandáková
GRAFIKA:
Adam Bláha
[email protected]
TISK:
Datapont s. r. o.
OBÁLKA:
Šárka Hanušová
04
Text:
Foto:
05
Komentár
Jiřina Šiklová
Archiv
Text:
Foto:
Refufest?
Je to festival uprchlíku
nebo „prišel svátek“?
Na ostrově Kampa v Praze, který jako ostrov nevypadá, protože
je spojen malostranskou stranou města několika mosty a mostečky, byl festival honosně nazvaný Refufest. Co je to, proč
nemluví se česky? Převedu to do češtiny, ale stejně bude nutné
to slovo přeložit. Fest je slavnost, oslava nebo též festival. První
část slova refuge je možné přeložit jako útočiště, záchrana,
spása, útulek a mezi námořníky to znamená dokonce i nouzový
přístav.
Refugees jsou uprchlíci, migranti, prostě ti, co hledají někde
útočiště, možnost ochrany před pronásledováním, jinak řečeno,
hledají azyl.
Většina z nás si myslela, že zavládne-li mír zde, u nás, bude
tomu tak na celém světě. Byl to omyl. Cynicky se říkává, že mír
je tehdy, když je u nás klid, ale střílí se u sousedů. Doslova tak
tomu bylo po převratu l989, kdy my jsme byli svobodní, ale již
v létě roku následujícího sem k nám přicházeli, či spíše utíkali,
první uprchlíci z Balkánu. Jednou Albánci, pak zase Chorvaté,
někteří občané z Kosova, později někteří uprchlíci byli z  bombardovaného Sarajeva a Bělehradu. V různých fázích bojů
prchali přívrženci různých skupin. Podobně jako když od nás
prchali kdysi lidé před Hitlerem a nacisty, pak před komunisty
a dalšími mocenskými skupinami. Také našim lidem poskytovali
v zahraničí pomoc, alespoň v podobě ubytování v uprchlických
táborech s možností pokračovat či spíše utíkat dál a dál od své
původní vlasti. A také tento azyl poskytovali lidem různých
politických názorů nebo náboženství. Proč? No, přece tak se to
dělá, tak je to správné. Každý demokratický stát má povinnost
poskytnout uprchlíkům pomoc.
Předpokládá se to, očekává, a tak i u nás byly v letech devadesátých zřízeny různé tábory pro azylanty neboli uprchlíky. Někteří
se zde jen dočasně zastavili, jiní zde zůstali, požádali o azyl, měli
a mají možnost, budou-li zde pracovat a přijmou zákony chování v této republice za své, že získají i naše občanství. Zákony
musí přijmout, ale svoje přesvědčení, politické i náboženské, si
mohou ponechat. Do toho jim stát, který poskytne azyl, mluvit
nebude. Mít pověst státu, který pomoc poskytuje, kam lidé
mohou přicházet a nemusí se bát, je dokladem, že takový stát je
demokratický, z kterého lidé nemusejí utíkat před pronásledováním. Měli bychom být na sebe sama pyšní, se sebou spokojení. Samozřejmě, každý stát občas některé uprchlíky žádající
o azyl odmítne, nepřijme, ověřuje si jejich doklady, zkoumá
příčiny, proč odcházejí, chrání svoje občany před těmi, kteří sem
PhDr. Jiřina Šiklová
utíkají, protože mají za sebou zločineckou činnost. Je třeba ověřit, zda opravdu přišli k nám s těmi úmysly, které proklamují.
A dalším dokladem „správného státu“ je i to, že se potom ti
„nově přišlí“ (všichni jsme odněkud přišli, ne?) nemusejí skrývat.
Že je ti „domácí“ nenapadají, že se nemusejí skrývat.
I proto oceňuji to, co je v názvu článku, tedy Refufest, tedy
veřejnou oslavu, na které se uprchlíci sami představují.
Refuge festivaly začaly v roce 2004. Tehdy s pomocí našich organizací pro pomoc uprchlíkům, jako je OPU nebo Berkat a Invaze,
se poprvé představili na Václavském náměstí se svojí hudbou,
tanci. Lidé kolem chodící se na to dívali, občas jim někdo z těch
uprchlíků vysvětlil, proč jsou u nás, co se děje v jejich zemi, proč
odešli či museli odejít. Zájem se zvětšoval, veřejnost si na to
zvykala a v dalším roce,tedy v roce 2005, vystoupili znovu a tato
slavnost trvala celé dva dny. A zase měli úspěch. Pak již si troufli
dělat svoje setkání na jiných náměstích, kam přivezli i část své
kultury. Říká se, že láska prochází žaludkem a ochutnám-li to,
co jí ten druhý, tak se mu také přiblížím. Nejvíce předsudků
obvykle máme ve stravování. I tuto bariéru uprchlíci prolomili.
Na všech podobných setkáních je vždy pár stánků, kde se přímo
před očima návštěvníků vaří a pečou jejich domácí speciality.
Jídlo, které je pro tu kterou zemi typické. A ono to chutná i návštěvníkům. Předsudky se rozpadají. Ti lidé jedí jídla, jaká jíme
i my, jsme si tedy podobní. Pak jsme začali překládat název jako
festival, slavnost uprchlíků a stručněji „přišel svátek“. Koho???
Těch uprchlíků? Nejenom jejich, je to svátek nás všech, protože jsme v sobě překonali zábrany vůči cizincům, přijali jsme je
a jsme zvědaví na to, jak žijí, jaké písně hrají, jak tancují, jak se
oblékají.
A tak se letos na Kampě, stejně jako v minulých letech, objevilo plno stánků s drobnostmi, které se tam kdesi v cizině nosí,
vyrábějí, s jídlem, které ti lidé pro nás vaří, a s koncerty a vystoupeními na několika místech a podiích. Lidé si tam zvykli chodit,
podívat se i nakupovat, berou tam s sebou malé děti a i pro ně
je a bude samozřejmé, že zde žije cizinec, který je současně členem naší společnosti, tedy spoluobčanem. Bez řečí se tím hroutí
předsudky a svět se globalizuje z té lepší stránky. Z té stránky
lidské neboli humánní.
Zaplaťpámbu za tuto změnu v našich postojích a za toto
pochopení pro druhé.
Marie Říhová
IC Ústí nad Labem
IntegraCní centra se
rozšiRují a poCty klientU
rostou
V uplynulém roce došlo na poli integračních center k několika velmi zásadním
změnám, zejména z hlediska rozšíření
těchto center o významné nováčky. Na jaře
2012 bylo založeno Integrační Centrum
Praha o. p. s. (ICP), které v srpnu slavnostně otevřelo Komunitní a informační
centrum v Žitné ulici. ICP významně navýšilo poskytované služby v hlavním městě,
ale i koncepční práci pro imigranty, kteří
tvoří v Praze 38 % z celkového počtu všech
přistěhovalců pobývajících v ČR. Opravdovým nováčkem je Integrační centrum
pro cizince v Hradci Králové, které zakládá
Diecézní Charita. Na Vysočině bude založeno integrační pracoviště, které bude řízené
Správou uprchlických zařízení (SUZ). Jediným krajem, který zůstává nepokrytý, je
tedy Středočeský kraj, kde plánuje navázat
na své aktivity Poradna pro integraci. Statistické údaje sledované SUZ ukazují, že se
každoročně počet cizinců vyhledávajících
služby integračních center zvyšuje.
Integrační centrum Praha o. p. s. (ICP)
Integrační centrum Praha je zřízeno hlavním městem Praha a má roli informačního
a komunitního střediska poskytujícího
služby migrantům (centrála v Žitné ulici na
Praze 1 a pobočky na Praze 4, 12, 13 a 14).
Kromě toho se zabývá otázkami integrace migrantů v Praze také koncepčně. Po
vzoru zahraničních hlavních měst pro svou
informační strategii použilo motto, které
by mělo charakterizovat postoj hlavního
města k imigraci, tedy „Praha – metropole
všech“. Vybrané motto je příhodné, protože v současnosti je každý osmý obyvatel
Prahy cizinec a každý desátý je z tzv. třetí
země. Stejně jako to bývá obvyklé v ob-
dobných zahraničních centrech, tak i v ICP
je polovina zaměstnanců migračního původu. Díky tomu dokáží velmi dobře předat
informace, ale i svou migrační zkušenost
dalším přistěhovalcům.
Mezi nejúspěšnější počiny ICP bezesporu patří příprava koncepce integrace migrantů pro hlavní město, která byla v dubnu
2013 ve formě prozatímního Návrhu priorit
pro oblast integrace cizinců na území hlavního města Prahy pro období 2014–2016
předložena Komisi Rady hl. m. Prahy pro
oblast národnostních menšin a integrace cizinců. Návrhy se věnují detailním
prioritám a doporučením v oblasti analýzy
situace, financování aktivit, informovanosti
(migrantů, odborníků, včetně jejich síťování, a veřejnosti), vzdělávání a přístupu
k sociálním službám. Součástí praktických
doporučení je například analýza v oblasti integrace v Praze s minimálně tisíci
respondenty. Analýza bývá v evropských
metropolích vstupním předpokladem pro
smysluplnou koncepci integrace a především pro její naplňování. Jiným vybraným
doporučením je vytvoření komplexního informačního portálu v jazykových mutacích
pro migranty, ale také úředníky a veřejnost
na území hlavního města.
Do vzniku ICP v Praze chyběla potřebná
koordinace v oblasti integrace na úrovni
různých městských částí. Díky síťování
jednotlivých subjektů v městských částech,
vzdělávání odborníků, ale i díky spolupráci
na přípravě koncepce integrace se podařilo
výrazně podpořit toto síťování a spolupráci
v různých částech Prahy. Na Návrhu priorit
pro oblast integrace se podílelo 92 členů
z řad zástupců městských částí, neziskových organizací, Odboru azylové a mig-
rační politiky Ministerstva vnitra, UNHCR,
IOM, magistrátu, úřadů práce, pedagogických zařízení a samotných migrantů v rámci Fóra migrantů. Obdobně jako v zahraničí
se tak zapojují nově i migranti v Praze do
koncepční práce v oblasti integrace na
území své metropole.
Integrační centrum Praha zaplnilo mezeru v koordinaci a koncepční práci, která
byla v hlavním městě vzhledem k počtům
migrantů již poměrně zásadní. Byla rovněž
vydána obsáhlá brožura „Praha – metropole všech; Průvodce pro migranty žijící
v Praze“, která v metropoli na rozdíl od
jiných českých měst zatím chyběla.
ICP se zabývá také poskytováním služeb,
a to ve spolupráci se čtyřmi partnerskými neziskovými organizacemi OPU, PPI,
SIMI a InBáze, které dlouhodobě pracují
s imigranty. Během několika měsíců ICP ve
spolupráci s těmito organizacemi odstartovala právní a sociální poradenství, kurzy
českého jazyka, kurzy socio-kulturní orientace, komunitní a kulturní aktivity. Nejvíce
klientů jsou občané bývalého Sovětského svazu (Ukrajina, Rusko, Bělorusko,
Kazachstán), Moldavska, Spojených států
amerických a asijských států (Vietnam,
Mongolsko, Pákistán, Indie aj.).
Poskytované služby využívají také sociokulturních mediátorů, stejně jako se to
stává běžné i v dalších NNO. Pro vietnamskou komunitu působí mediátorka
jak přímo v centru, tak i terénní formou
a zájem o tyto služby je dle ICP velký. Kvůli
potřebě větší podpory migrantů z řad vietnamské komunity byla také v lednu 2013
otevřena kancelář pobočky Praha 12 ve
vietnamské tržnici SAPA. Všechny pobočky
06
také pořádají kulturní a komunitní aktivity,
které mají za cíl sblížit komunity migrantů
s majoritní společností v Praze.
Služeb právního poradenství využilo za
10 měsíců poskytování 374 klientů.
Sociálního poradenství využilo celkem
568 klientů.
Kurzy českého jazyka navštěvovalo
celkem 328 klientů, z čehož 232, tj. 70,7 %,
jich kurzy úspěšně dokončilo. Podobně
jako jiné organizace vybíralo ICP motivační
zálohu, a to ve výši 500 Kč.
Kurzy socio-kulturní orientace tvořilo
celkem 36 kurzů, kterých se zúčastnilo
322 lidí, z toho 214 unikátních klientů ICP.
Centra na podporu integrace cizinců
(CPIC)
Integrační centra Správy uprchlických
zařízení (SUZ) fungují v Jihočeském, Karlovarském, Libereckém, Moravskoslezském,
Olomouckém, Pardubickém, Plzeňském
a Zlínském kraji. V kraji Vysočina bude
v následujících měsících otevřeno pracoviště v Jihlavě.
Ze statistik klientů CPIC v posledních
letech vyplývá, že dochází k neustálému
zvyšování počtu na celkových 8880 v roce
2012 v těchto osmi pobočkách. Téměř
třináct procent z celkových počtů cizinců
v krajích navštíví CPIC, přičemž například
ve Zlínském kraji je to téměř čtvrtina lidí.
Zajímavým údajem je, že téměř polovina
všech klientů CPIC pochází z Vietnamu
(4 399 lidí). S výjimkou Plzeňského kraje,
kde dominují mezi klienty Ukrajinci, patří
ve všech krajích k hlavním klientům CPIC
občané Vietnamu. Až za nimi jsou s velkým odstupem Ukrajinci (1 790 lidí). Téměř
čtvrtinu všech klientů center SUZ obslouží
plzeňské integrační centrum.
V loňském roce využívali klienti nejvíce sociálně-právní poradenství, a to 651 cizinců.
Centrum zorganizovalo 34 kurzů českého jazyka pro 505 migrantů.
Kurzy socio-kulturní orientace využilo 210 lidí v celkem 14 vstupních kurzech.
Počet migrantů využívajících služeb centra byl v roce 2012 celkem 1 350 osob.
Již tradičně řeší pracovníci CPIC s klienty
nejvíce pobytové otázky, výuku češtiny
a vzdělávání, ale také občansko-právní
vztahy.
Vedoucí plzeňského centra Zuzana Sermešová přibližuje detailně, s čím se klienti
v současnosti nejvíce potýkají: „Cizinci se
na nás obracejí často s dotazy ohledně práce. V posledním čase dosáhlo velké množství cizinců na trvalý pobyt. Velká většina
z nich doufala, že získání trvalého pobytu
jim přinese více pracovních příležitostí, což
se nestalo, tzn. můžou se ocitnout na delší
dobu bez příjmů, což stejně jako Čechům
způsobuje velké problémy. Často se na
nás obrací také cizinci-Vietnamci, kteří po
získání trvalého pobytu přestanou platit
sociální a zdravotní pojištění a dostávají se
v důsledku dluhů do exekucí.“ Časté jsou
také dotazy na sloučení rodiny poté, co jeden člen rodiny získá trvalý pobyt. Bohužel
dle Zuzany Sermešové zůstává největším
problémem tzv. klientský systém fungující v důsledku neinformovanosti cizinců
a kvůli zájmům nekalých zprostředkovatelů, různých agentur a družstev. Aktuálně se
objevuje u vietnamské komunity drogová
problematika.
Kromě poradenských aktivit a kurzů
českého jazyka pro cizince realizují Centra
ještě doplňkové aktivity, jako jsou přednášky pro žáky a studenty na základních
i středních školách a v nízkoprahových klubech pro mládež, akce umožňující setkání
cizinců a majoritní společnosti formou
kulturních a sportovních akcí, tématických
večerů (např. Ruský večer, Čínský večer, Argentinský večer apod.). Pro migranty jsou
pořádány workshopy spojené s reáliemi
a kulturou ČR, jejichž úkolem je představit
cizincům život v ČR a seznámit je s českými
tradicemi, svátky apod. (např. workshop
Vánoce v ČR, Velikonoce v ČR).
Populární jsou fotbalové turnaje, jako
například opakovaně pořádaná akce v Karlových Varech nebo v Libereckém kraji.
S výborným ohlasem se setkaly rovněž
„Plzeňské mezinárodní hry“ složené z volejbalového a futsalového turnaje.
Ostravská muzejní noc pořádaná v Moravskoslezském kraji ve spolupráci s Knihovnou města Ostravy přitáhla pozornost
asi tří a půl tisíce lidí. Obdobná prezentace
různorodého prostředí proběhla i v rámci
olomoucké akce „Bez hranic“, která byla
doprovázena výstavou Jindřicha Štreita
s názvem „Jsme ze stejné planety“.
Za zmínku také stojí „Multikulturní
týden“ v Pardubickém kraji, který se zařadil
po třech úspěšných ročnících mezi tradiční
významné akce města. Inspirativní je také
plzeňské divadelní představení „S pohádkou kolem světa“, kdy hlavním tématem
byly cizí pohádky pojaté odlišnou formou.
Děti si mohly zažít cizí pohádky na „vlastní
kůži“, samy totiž secvičily a sehrály příběhy
například z Norska, Indie a Ruska.
V roce 2012 klienti CPIC nejvíce využívali
sociálního poradenství (6 880 klientů)
a kurzů češtiny (2 813 lidí). Služby sociálního poradenství jsou poskytovány buď
v kanceláři centra, nebo v terénu sociálními
pracovníky center nebo smluvně zajištěnými partnery.
Pro srovnání jednotlivých center na celorepublikové úrovni je možné uvést, že kurzy
češtiny navštívilo v jednotlivých centrech
mezi 214 lidmi (Pardubický kraj) po 583
lidí (Plzeňský kraj). Socio-kulturní kurzy
od 78 lidí (Jihočeský kraj) po 181 klientů
(Liberecký kraj), celkově pak ve všech
krajích 1 014 účastníků. Právní poradenství
využilo pouze 65 klientů (Moravskoslezský
kraj) a nejvíce pak 284 lidí (Plzeňský kraj),
celkem to bylo 1 034 klientů.
Sociální poradenství bylo nejvíce využívané, přičemž 547 klientům bylo poskytnuto
v Jihočeském kraji a 1 703 v Plzeňském kraji.
Centrum na podporu integrace státních
příslušníků třetích zemí v Ústeckém kraji
Služby ústeckého centra Poradny pro
integraci zahrnují sociální poradenství, a to
v kanceláře CPIC a terénní, právní poradenství, Informační centrum, kurzy českého
jazyka, kurzy socio-kulturní orientace. Jak
říká Eva Jandoušová, integrační pracovnice
centra: „V rámci služeb, které poskytujeme, se nám daří především v oblasti práce
s komunitami, poskytování podpory komunitám a pořádáním integračních aktivit.
Spolupracujeme také s českou komunitou,
která se v hojném počtu účastní akcí, na
kterých s námi cizinci spolupracují.“ Významnou aktivitou je v tomto ohledu festival „Barevná planeta“ v Ústí nad Labem,
který v roce 2012 oslavil již 13. ročník.
Centrum v Ústí nad Labem spolupracuje
také s pedagogy a školami pro podporu
kvalitní výuky češtiny jako cizího jazyka.
„Pedagogové se seznamují se způsoby
výuky, výukovými materiály a specifiky
výuky jednotlivých národností. Celkem
proběhla čtyři školení pro pedagogy. Dále
poskytujeme školení pracovníků pedagogicko-psychologických poraden, na nichž
se účastníci seznamují se vzdělávacími
systémy ve Vietnamu, Mongolsku, Rusku
a v arabských zemí,“ uvádí zástupkyně
ústeckého centra.
V loňském roce zorganizovalo ústecké
centrum také školení městské policie.
Policisté se proškolili v oblasti cizinecké
problematiky, seznámili se s počty cizinců
v Ústeckém kraji, jednotlivými komunitami
a jejich specifiky a základy interkulturní
komunikace. Celkem proběhlo školení pro
šest skupin policistů.
V roce 2012 poskytlo centrum služby
celkem 1 199 cizincům. Sociálně-právní
poradenství využilo 606 lidí.
Centrum nabídlo 25 jazykových kurzů
pro 361 lidí.
Bylo zorganizováno 31 kurzů socio-kulturní orientace pro 345 klientů.
Integračních aktivit z řad majority se
zúčastnilo 762 lidí.
Integrační centrum pro cizince v Hradci
Králové
Informační činnost, poradenství, kurzy češtiny, multikulturní a vzdělávací akce jsou
hlavní aktivity nového projektu Integračního centra pro cizince v Královéhradeckém
kraji, který v lednu 2013 zahájila Diecézní
charita Hradec Králové. „Integrační centrum pro cizince navazuje na dosavadní
aktivity Diecézní charity Hradec Králové
v oblasti integrace cizinců, které dále rozvíjíme a rozšiřujeme. V červnu bude centrum
otevřeno v nových a větších prostorách
objektu YMCA v Šafaříkově ulici,“ říká jeho
vedoucí ing. Jan Kočí.
Kromě tradičního sociálního a právního
poradenství, doprovodů na úřady, k zaměstnavatelům a lékařům nabízí centrum
také tlumočnické služby a zprostředkování
dalších kontaktů. Jazykové kurzy češtiny
pro cizince probíhají v Hradci Králové
i v regionech, kde jsou skupiny zahraničních pracovníků jako například v Náchodě,
Dvoře Králové nad Labem a v Ledči nad
Sázavou pro dělníky z Mongolska, kterým
centrum poskytuje i poradenství a organizuje volnočasové aktivity pro rodiče s dětmi. Integrační centrum spolupracuje také
s dobrovolníky v oblasti doučování cizinců.
V Hradci vznikl divadelní soubor Světáci,
který má za sebou divadelní představení
„Honza a tři zakleté princezny“ s velkým
ohlasem u diváků. „Soubor Světáci vznikl
spontánně letos v lednu a jeho členy jsou
Češi a cizinci z našeho kraje. V červnu
vystoupí Světáci s pohádkou na hradeckém
festivalu Poznejme se navzájem,“ popisuje
novou aktivitu centra Bc. Vlaďka Dobešová, koordinátorka integračních aktivit
a lektorka výuky ČJ.
Jihomoravské regionální centrum na
podporu integrace cizinců
Centrum spravuje Jihomoravský kraj ve
spolupráci s pěti partnery – nestátními
neziskovými organizacemi. Klienti Jihomoravského regionálního centra pochází
z více než 70 zemí. Specifikem Brna a okolí
je velké množství zahraničních studentů.
Ze zajímavostí, na které upozorňuje vedoucí centra Veronika Kollárová, zmiňme
již druhý multikulturní kalendář, jehož
cílem je představit náboženské svátky
a tradice devíti nejrozšířenějších náboženských komunit. Součástí kalendáře jsou
také tradiční recepty, které jsou na tyto
svátky připravovány. Pro brněnské klienty
byl vytvořen informační leták s mapou
města Brna, který mapuje organizace a instituce napomáhající integraci cizinců. Pro
usnadnění komunikace klientům z mongolské komunity byl vydán mongolsko-český
slovník, který byl distribuován převážně na
Blanensku, kde pobývá největší komunita
Mongolů. Jedná se o zcela ojedinělý počin
i v rámci České republiky.
08
Text:
Integrace
Goranka Oljača
Clenství cizincU
v politických stranách?
Aneb cizinec není našinec
Členství cizinců v politických stranách je
ne příliš známé a mezi těmi, kteří se podílí na politické participaci, jistě nejméně
veřejně frekventované téma. Což ovšem
neznamená, že se v životě neobjevuje.
Dlouhá léta natáčím rozhovory s cizinci,
mimo jiné i o jejich politickém angažmá,
a vím, že názory se velice různí. A často
jsou nejednoznačné.
Někteří mí spolubesedníci se například
otevřeně ptali, proč by se vůbec měli
angažovat v politice, když Češi sedí doma
a zúčastňují se tak málo voleb. Jiní naopak říkali: „Když nemůžeme volit, když
nemůžeme být zvoleni, nejsme ještě součástí této společnosti v tom vyšším slova
smyslu.“ V jednom ale byli zajedno – zaprvé, že se do politických stran nedostanou, a zadruhé, že tady chybí politická
vůle měnit vztahy k větší otevřenosti
a účasti cizinců ve veřejném životě.
Pravdou je, že občané z okruhu zemí EU,
pokud mají trvalý pobyt i tady, mohou
volit a být zvoleni v komunálních volbách
a do Evropského parlamentu. O členství
v politických stranách se jim ale, stejně
jako cizincům z tzv. třetích zemí, zatím
může jen zdát. Svědčí o tom i příklad
historika Thomase Oellermanna.
„Já jsem se dostal do Prahy v roce 2003
jako student. Byl jsem nadšeným sociálním demokratem z domova – z Německa –
a myslel jsem si, že sociální demokracie je
něco, co funguje všude, co se dá vždycky
propojit. Měl jsem spolužáky na univerzitě
v Německu a ti se stali úplně normálně
například členy britské labouristické strany
nebo, když studovali ve Francii, vstoupili
do francouzské sociální demokracie. Proto
jsem se pokusil tady i já stát členem ČSSD.
Nefungovalo to, aniž by mi někdo řekl, čím
to je. Nikdo se mnou nekomunikoval.“
Celou věc jaksi ospravedlňuje zákon
číslo 424 z roku 1991, podle kterého
se členem strany může stát jen občan
České republiky starší 18 let. Proč se tato
podmínka tak vytrvale udržuje na legislativním nebi a proč je právě partaj nedosažitelným vrcholem politické participace
cizinců? Další otázkou je, jestli politické
strany mají zájem změnit úpravu starou
22 let?
SLOVO STRAN
Anketu se zástupci stran za ODS otevírá
europoslanec Milan Cabrnoch:
„Vážíme si lidi, kteří přichází do ČR se usadit, pracovat a žít. Respektujeme i to, že
mají zájem zapojit se do veřejného života
včetně politického života. Každopádně
ODS tuto problematiku ve svých stanovách nemá definitivně vyřešenou a určitě
je to jedno z témat, o kterých budeme
diskutovat. Předpokládám, že změníme
stanovy při některé z příležitost – stanovy
v ODS totiž mění kongres. Osobně se hodně kloním k tomu, aby lidé, kteří do ČR přicházejí legálně, jsou tady delší dobu, chtějí
tady žít a pracovat, aby dostali legální,
legitimní možnost účastnit se politického
a veřejného života rovnoprávně s občany
ČR. V současné době ale neznám žádný
konkrétní návrh, který by vyřešil členství
cizinců v ODS.“
Nutnost být českým občanem se
v bledě modrém opakuje i v případech
Komunistické strany Čech a Moravy,
Strany Práv Občanů ZEMANOVCI nebo
Lidem–liberálních demokratů. I strana
TOP 09 dodržuje zákon ohledně cizinců.
Místopředseda strany Marek Ženíšek zároveň upozorňuje, že členství nepovažují
za jedinou formu participace.
„Musím zmínit naši celkem velkou síť
takzvaných registrovaných podporovatelů, kterými se prakticky může stát kdokoliv
a nezáleží na občanství. Zároveň se TOP
09 na svém prvním ustavujícím sněmu
usnesla, že s těmito podporovateli bude
komunikovat stejně jako se členy, že tedy
do jisté míry jsou na stejné úrovni jako
samotní členové. Vztahuje se to na oblast
připomínkování stranických materiálů,
různých programových materiálů, chození
či účast na konferencích, vzdělávání se
v rámci stranické struktury, popřípadě diskuse na našem komunitním portálu. V tuto
chvíli nepovažuji změnu legislativy týkající
se členství cizinců v politických stranách
za skutečný zásadní problém, nicméně se
nebráním diskusi nad tímto tématem.“
Zkrátka, připomínkování a debaty
by cizincům měly stačit. Formu neřádných členů má pro cizince rezervovanou
i Česká strana sociálnědemokratická. Jen
je pojmenovala jako spolupracovníky.
Existence spolupracovníků a podporovatelů se sice může tlumočit jako nakročení
stran k jinému, lepšímu řešení, ale také
i jako nepovedená náhražka plnohodnotného členství.
Na webových stránkách Strany zelených se píše, že chcete-li se stát členem/
členkou, stačí vyplnit formulář a potom
budete pozváni na členskou schůzku, kde
se dozvíte další podrobnosti. Znamená
to, že jako cizinka mám šanci stát se
řádnou členkou? Předseda strany Ondřej
Liška tomu dává zelenou, když říká:
„Ano, je to skutečně tak. My jsme stranou,
jejímiž členy jsou i lidé, kteří nemají české
státní občanství. Vím o jednom nebo dvou
případech cizinců ze zemí EU, kteří našimi
členy jsou. My jsme o tom uvažovali opakovaně, že by bylo třeba tu velmi nejasnou
úpravu, která v českém zákonodárství
je, zprůhlednit a jasně definovat, že se
členy politických stran v ČR mohou stávat
nejenom občané ČR, ale i občané jiných
zemí. Tradiční výklad tohoto zákona jim to
neumožňuje.“
V zákoně ale není sankce za nedodržování.
„Sankce tam není, nicméně je zřejmé,
že je potřeba v tomto udělat větší jasno,
a proto budeme iniciovat i změnu zákona.
Mimo jiné i kvůli tomu, že tady žijí i lidé,
kteří nejsou občané zemí EU. Například
druhá generace ve vietnamské komunitě
v ČR je z nějakých, pokud se nemýlím, 13
nebo 14 procent tvořena těmi, kteří se zde
už narodili. To znamená, že nejsou cizinci
nebo imigranti v tom tradičně chápaném
slova smyslu, nýbrž jsou to vlastně už domácí, ale stejně se nedostanou do členství
v politických stranách.“
Kdy a jakým způsobem navrhnete
změnu zákona číslo 424?
„Doufám, že za nedlouhou dobu bychom
prostřednictvím naší senátorky Elišky
Wagnerové už mohli přijít i s konkrétním
návrhem.“
Je to zatím spíše výjimka potvrzující
pravidlo.
VOX POPULI
Ve veřejném prostoru skoro neexistující otázku členství nedávno zviditelnila
diskuse, kterou organizovala Masarykova
demokratická akademie. Kromě JUDr.
Petra Kolmana z Právnické fakulty Masarykovy univerzity, který tématu poskytl
adekvátní právní rámec, bylo zajímavé
slyšet zkušenosti týkající se například
německé úpravy stejné otázky. V celém
německém politickém spektru se členství
podle Thomase Oellermanna řeší jinak.
„V Německu se cizinci vždycky účastnili
normálního života místní organizace. Nehrálo žádnou roli, jestli ten člověk-cizinec
má německé občanství, nebo ne. Německé
komunální volby se pochopitelně neobešly
bez účasti občanů Evropské unie. Na všech
kandidátkách se objevili cizinci ze zemí
EU, to znamená u všech stran – u liberálů,
CDU, konzervativců. Řekové nebo Italové
a Španělé jsou členy městského zastupitelstva za SPD. Navíc každé město má
poradní sbor pro cizince. Komunita cizinců
z jednoho města volí zástupce do toho
poradního sboru a kandidáti, mezi které se
zařazují i občané z mimoevropských států,
jsou vybíráni podle kritéria příslušnosti
k jednotlivým politickým stranám.“
Zajímavé je, že s názorem, že by pro
nás německý příklad mohl být inspirativní, nesouhlasila starší kolegyně Thomase
Oellermanna.
„Jako historička to vidím trošku jinak,
složitěji a hlavně jaksi nevidím nejen
důvod, ale potřebu a správnost v tom, aby
neobčané mohli být členy českých politických stran. To je velmi závažná otázka,
protože když se cizinci budou takto stávat
členy politických stran, samozřejmě že
budou hájit hlavně své potřeby a zájmy.
Oni nebudou schopní pořádně znát potřeby, zájmy, kulturu a problémy českého
národa.“ Za zmínku stojí i bezprostřední
reakce MUDr. Elšana Nazarova, předsedy
Sdružení Azerbajdžanců v ČR:
„Mám trvalý pobyt patnáct let. My
cizinci jsme tady, žijeme tady, prospíváme
vašemu státu a bereme ho jako svůj druhý
domov. Mám tady rodinu, manželka pracuje, já pracuji, takže nejde o to, že cizinci
přijdou a vezmou vám všechno. Neberte to
tak, že cizinci jenom berou a že teď obsadí
i politiku a budou to řešit proti vám. O to
nejde.“
Někteří debatující se naopak obávali
toho, že by hypoteticky noví zahraniční
členové mohli v určitém místě převážit
nad domácími hlasy. Předpoklad, že by
do stran vstoupili deseti tisíce členů-cizinců, se nezdá být reálný. V dnešní době
se spíš může stát, že nejenom v hypotetické rovině, celé zastupitelstvo budou
tvořit cizinci. To je podle Patrika Eichlera
z Masarykovy demokratické akademie
mnohem závažnější a na to poukazují
příklady z Chebu.
„Oni se s tím začínají potýkat jako
s reálným problémem, protože 40 nejlepších studentů chebského gymnázia jsou
Vietnamci. Mluví perfektně česky, mají
velmi dobré studijní výsledky a dříve nebo
později začnou chtít mít vliv na to, jestli
někde je lavička nebo dětské hřiště nebo je
tam nemocnice. A tím pádem začnou politiku ovládat, protože jsou dobří. A teďka
je otázka, jak to dělat, jestli budeme mít
zastupitelstvo plné cizinců anebo jestli
to začneme ‚odchytávat‘ skrz politické
programy. Ostatně ten politický program
může být také cesta politické socializace
těchto lidí v českém prostředí.“
Členství cizinců v politických stranách je
podle všeho téma zatím zcela marginální.
Nejen že strany neprojevují politickou
vůli na tom něco změnit, ani cizinci se do
stran nepokouší houfně přihlašovat. Má
smysl o tom vůbec debatovat? JUDr. Martin Rozumek, předseda Výboru pro práva
cizinců Rady vlády pro lidská práva, míní,
že: „Politická participace cizinců, respektive jejich volební právo pasivní a aktivní,
je velmi důležitou otázkou. Dokonce si od
ní slibuji, že by mohla prolomit nezájem
politiků o situaci, práva a povinnosti cizinců
v ČR. Já tady vidím velký nezájem ze strany
politické reprezentace, protože cizinec rovná se nevolič, a v podstatě si s ním můžou
firmy a ministerstva dělat politiku, jakou
chtějí. A myslím si, že tohle by se mělo
změnit.“
Myslíte si, že by mezikrokem mohla
být možnost členství cizinců v politických
stranách?
„Určitě. Aktivní a pasivní volební právo
bez možnosti být členem politické strany
mně přijde jako protimluv. Kandidovat jako
nezávislý je sice možné i podle současné
právní úpravy pro občany EU do Evropského parlamentu nebo do komunálních voleb, ale myslím si, že se to početně netýká
téměř nikoho.“
Zabýval se Výbor pro práva cizinců politickou participací? Máte nějaké usnesení
v tomto kontextu?
„My jsme zahlceni v poslední době palčivými problémy cizinců, jako je zdravotní
pojištění, neprodlužování pracovních povolení atd., takže v posledních letech jsme
se tímto bodem nezabývali, ale z pozice
předsedy se zasadím o to, abychom to brzy
změnili.“
Je docela možné, že se cizinci omezením
být straníky o nic neochuzují – obraz dění
v mnoha stranách totiž až moc připomíná
„handl“ a příliš málo správu věcí veřejných. Takže za velkou čest se to nepovažuje. Nicméně právě to je zároveň důvod,
aby se cizinci začali účastnit politického
dění a pokusili se tuto atmosféru měnit.
Jak řekl Thomas Oellermann: „Politická
scéna v ČR má jisté problémy – je to systém zahleděný do sebe. Kdyby se otevřel
nějakému novému vlivu s jiným pohledem
na svět a politiku, mohlo by to, ale také
nemuselo… vést k nějakému zlepšení.“
10
Text:
11
JUDr. Petr Kolman, Ph.D., VŠ pedagog ( PF MU Brno), člen rozkladových komisí ÚOHS a ČNB
Pár slov k jednomu zákazu
– aneb cizinci a ceské politické strany
Redakce bulletinu SLOVO (pro cizince a o cizincích) mě oslovila,
abych se stručně zamyslel nad jedním zajímavým, avšak českou
publicistikou doposud opomíjeným tématem – Cizinci a české
politické strany.
Patrně některé čtenáře a čtenářky hned na úvod překvapím,
ale cizinci nesmí být, alespoň dle platného práva, v dnešní době
členy českých politických stran a hnutí. A to dokonce ani občané ze sedmadvacítky (prozatím) spřátelených zemí EU. Ano,
píše se rok 2013, ale toto omezení skutečně v naší liberální demokracii opravdu stále existuje. Zejména pro člověka z otevřeného akademického prostředí je tato věc těžko pochopitelná.
Cizinec ze Rwandy či Konga se tak bude chtít stát členem
Strany zelených, takové starosti bych chtěl mít. Nicméně
pokud si uvědomíme, že toto přísné omezení dopadá třeba
i na občany Slovenska dlouhodobě žijící v ČR, tak shledáme, že
nejde jen o nějaký akademický pseudoproblém.
Před pár dny jsem mluvil na toto téma např. s předsedou
pražské pobočky SPD historikem Thomasem Oellermannem,
který vnímá jako citlivý problém, že jemu a jeho německým
přátelům je odpírán vstup do „sesterské“ ČSSD. Dodávám, že
jsem na toto téma též diskutoval i např. s předsedou Sdružení
Azerbajdžánců v ČR, MUDr. Elšanem Nazarovem, jím zastupovaný svaz to též vnímá jako diskriminaci. Navíc zde je to
násobeno faktem, že Azerbajdžán není v EU, takže čeští Azerbajdžánci se tohoto práva asi jen tak nedočkají.
výše, cizinec v ČR může být jen nestraníkem, nikdy straníkem.
Další zajímavou otázkou je, proč cizinci v ČR mohou kandidovat v tzv. městských (resp. obecních) zastupitelstev, ale nesmějí
již kandidovat do zastupitelstev krajů? Byť v obou případech
se jedná o územní samosprávy. Pozoruhodným paradoxem je,
že cizinci mohou kandidovat do zastupitelstva hl. města Prahy,
která je současně též krajem. Takže vyvstává otázka, proč cizinec s trvalým pobytem kupř.v Jihomoravském kraji je diskriminován oproti cizinci žijícímu trvale v Praze?
Silná vazba na určité typy důležitých voleb
Při řešení tohoto problému se z  pohledu pozitivně-právní úpravy musíme podívat do Ústavy a zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích (z. č. 424/1991 Sb.).
V naší normě norem – tedy v Listině základních práv a svobod,
která je nedělitelnou součástí Ústavy ČR – je garantováno právo
být členem politické strany jen našim občanům (čl. 20 odst. 2
Listiny) a prováděcí zákon o sdružování v politických stranách
a v politických hnutích (č. 424/1991 Sb.) stanoví, že členem
„může být občan starší 18 let“.
Pro kontext nutno uvést, že dle našeho platného práva
mají cizinci ze zemí Evropské unie s trvalým pobytem v Česku
aktivní a pasivní volební právo v našich komunálních volbách
a ve volbách do Evropského parlamentu. Tedy, nejen že sami
mohou volit, ale též mohou ve zmíněných volbách být voleni.
Proto bych pokládal za logické, pokud by zákonodárce umožnil
i členství cizinců (prozatím alespoň ze zemí EU) v politických
stranách, jinak jejich zapojení do tohoto procesu není plnohodnotné. Zejména ve větších městech je kandidatura v „komunálkách“ bez podpory politické strany značně komplikovaná a též
politické strany nemají větší motivaci přepouštět přední (volitelná) místa na kandidátkách nestraníkům. A jak jsme si řekli
Závěr
Zastávám neochvějný názor, že je vhodné právně odemknout
pomyslná vrata českých politických stran a hnutí cizincům ze
zemí EU s trvalým pobytem v ČR. V současné době se mi jeví
vhodné přiznat zmíněné právo občanům ze členských zemí EU,
nicméně v budoucnu, mj. s ohledem na stále globalizovanější
pojetí světa, bych se nebránil umožnit členství v našich politických stranách taktéž lidem z tzv. třetích zemí.
Myslím, že tato změna provedená novelizací § 2 zákona
o sdružování v politických stranách by nebyla ani protiústavní.
Výše jsme sice uvedli, že dle Ústavy ČR je garantováno právo
být členem politické strany jen našim občanům, nicméně je-li
něco ústavně garantováno pro někoho, nelze vyvozovat, že jiný
toto právo mít nemůže. Dle teorie ústavního práva jen nesmí
být upřeno občanům ČR. Jinak řečeno, naše Ústava ve svých
důsledcích nezakazuje členství cizinců v politických stranách,
jen je potřeba novelizovat výše citovaný zákon.
Ale možná je český zákonodárce o krok napřed a vzhledem
ke stávajícím poměrům v našich politických stranách myslí na
duševní zdraví cizinců...
Zpět k členství v politických stranách. Aktuálně nepodporuji
toto právo u všech cizinců, ale jen u těch, kteří mají v ČR řádně
povolen tzv. trvalý pobyt. K jehož legálnímu získání je mj. zapotřebí (zjednodušeně napsáno) 5 let nepřetržitého pobytu na
území ČR a bezúhonnost. U těchto osob je tedy již vybudován
určitý silnější právní i faktický vztah k České republice. Takže
v nadsázce napsáno, turistky z Dánska by v rámci své dovolené
nemohly účelově (či nahodile) ovlivnit např. kongres pražské
organizace Pirátské strany, ve které by se operativně staly
členkami.
Vstup cizinců do našich stran by je mohl částečně myšlenkově obohatit, kultivovat a modernizovat. A též by napomohl
k plnohodnotné integraci cizinců do naší společnosti. Takže by
šlo o oboustranně prospěšnou věc.
Text:
Petr Zíka, účetní
ProC (ne)chodit
na finanCní úRad
Během všedních, denních starostí musíme
všichni, a to většinou s nelibostí, navštěvovat různé státní úřady. Co si budeme
namlouvat, není to žádná radost a chvění
žaludku pociťujeme mnohdy již několik
dní předem.
Zkusme se tedy spolu zamyslet nad
tím, jak to chodí na finančních úřadech
a je-li třeba se jich obávat. Z celé té plejády úřadů, které cizinec musí navštívit,
má finanční úřad asi nejlépe stanovená
pravidla. Nesetkáváme se zde se situací,
kdy by správce daně vyžadoval něco nad
rámec zákona. Pravidla jsou jasná a předem stanovená. Za dvacet let novelizací
jednotlivých daňových zákonů dochází ale
ke změnám, které člověk, neprofesionál,
nezvládá sledovat. S určitou mírou trpké
ironie je možné konstatovat, že zde je
rozdíl mezi občanem a migrantem setřen.
Oba stojí před problémem, který přesahuje jejich možnosti.
Je zbytečné řešit otázku, jestli se
konkrétní referenti správce daně chovají
k cizincům lépe či hůře. To je otázkou svědomí konkrétního úředníka a při podávání
daňového přiznání nám to nepomůže.
Existuje ovšem několik pravidel, která
nám pomohou, a jim se budeme věnovat.
Pravidlo první: S finančním úřadem
komunikujeme.
Osobně, písemně, přes zplnomocněného
zástupce. S trochou nadsázky platí, že
nemusíme mít na zaplacení daně, finanční
úřad o tom ovšem musí vědět.
Pravidlo druhé: Nikdy nekrátíme svoje
příjmy. Přiznáváme vše, co jsme vydělali.
Dostaneme-li se totiž do sporu, máme
velkou šanci svoje výdaje prosadit a tím
dosáhnout kýženého snížení daňového
základu. Pokud nám ovšem finanční úřad
prokáže zatajení příjmů, dostáváme se
přímo do střetu se zákonem.
Pravidlo třetí: (obzvláště důležité pro
cizince bez trvalého pobytu, podnikající-
ho na živnostenský list).
Pokud to jde, používáme paušální odečet výdajů. A od roku 2013 to jde minimálně do 2 000 000,- ročně.
Jinak by totiž podnikající cizinec bez
trvalého pobytu musel vést podvojné
účetnictví. To s sebou nese řadu dalších
povinností a navíc je finančně náročné. Při
uplatňování výdajového paušálu zjišťuje
případná kontrola evidenci příjmů a pohledávek. Tuhle větu si přečtěte dvakrát.
Cítíte, jak osvobozuje od starosti?
Pravidlo čtvrté: Můžeme se naučit dělat
si daňové přiznání sami.
Na internetových stránkách ministerstva financí najdeme srozumitelný
elektronický formulář.
Můžeme si nechat přiznání udělat od
odborníka. Slušná cena je podle složitosti
od 500,- do 1000-Kč ročně.
Nikdy, opravdu nikdy si ale nedáme radit od známých. Každý máme trochu jiné
podmínky a to, co platí u jednoho, téměř
určitě nebude platit u druhého.
Pravidlo páté: Pracovník finančního úřadu nám v daňových otázkách neporadí.
Nikoli proto, že je zlý, ale prostě určité
věci dělat nesmí. Pokud se s takovou radou na finančním úřadě setkáme, jedná se
o výjimečně slušného člověka, který tím
mnohdy riskuje vlastní zaměstnání.
Pravidlo šesté: Na finanční úřad nemusíme chodit. Všechna podání je možné
zasílat poštou nebo elektronicky.
Případně přiznání odevzdáme dole
v podatelně. Není sice špatné svého konkrétního správce daně znát, rovněž je ale
zbytečné na sebe neustále upozorňovat
dotazy a připomínkami.
Tolik pro základní orientaci. Samozřejmě
je celá záležitost o něco složitější.
Můžeme potřebovat potvrzení bezdlužnosti nebo finanční úřad nařídí kontrolu
vašeho podnikání, potřebujeme někoho
zaměstnat nebo máme zaplatit pokutu za
dopravní přestupek. I tu může vymáhat
finanční úřad.
Další skupinou návštěvníků finančního úřadu bývají jednatelé společností.
Řada cizinců si v České republice založila
obchodní společnosti, převážně společnosti s ručením omezeným. Tyto společnosti jsou vždy, a to bez jakékoli výjimky,
povinny vést podvojné účetnictví. Zde je
možné doporučit jedině to, najít si kvalitního účetního za rozumnou odměnu.
Podle čeho poznáme účetního, kterému
můžeme věřit?
Vyjmenujeme si základní podmínky,
které jsou pro dobré rozhodnutí nejdůležitější:
1/ Účetní nám sdělí dopředu částku,
kterou si bude měsíčně či ročně počítat
za zpracování účetní agendy naší firmy,
a tato částka bude přiměřená, tj. bude
odpovídat počtu účetních dokladů a vůbec materiálů, které chceme zpracovat.
2/ Účetní nám vysvětlí, které naše
postupy dělají účetnictví složitější a tím
i dražší a naučí nás se těch zbytečných
uchránit.
3/ Účetní s námi jedná jako se svým
klientem, člověkem, který mu nosí práci,
tedy i peníze. Uslyšíme-li od něj výraz:
„Tomu byste nerozuměl/a/“, bez jakýchkoli průtahů si najdeme někoho jiného.
4/ Pokud jste si v předešlých odstavcích
přečetli, že se máte vyvarovat rad známých a přátel, zde to neplatí. Účetního si
samozřejmě nechte doporučit a nežijte
v představě, že můžete být rádi, že si na
vás udělal čas.
5/ Účetní za vás nebo s vámi vyřizuje
všechny kontroly finančního úřadu. Práci
s tím by měl mít zaplacenou již v ceně
své práce.
Zvládneme-li všechna úskalí finančního
úřadu, číhá na nás ještě zdravotní pojišťovna a Česká správa sociálního pojištění.
O nich ale někdy příště.
12
Text:
Foto:
Téma
Daniela Vrbová
archiv
Reforma
deformace?
Okruh veřejného zdravotního pojištění
pro cizince by se v budoucnu mohl rozšířit
o další skupiny – nejspíše o osoby samostatně výdělečně činné a možná i děti cizinců. Záměr potvrdilo v dubnu 2013 Českému
rozhlasu ministerstvo zdravotnictví.
Ke změně by mělo dojít v souvislosti
s nově připravovaným zákonem o pobytu cizinců a o veřejném pojištění. Prvně
jmenovaný zákon by měl současně nařídit,
aby komerční pojištění odpovídalo rozsahem tomu veřejnému. O konečné podobě
a definitivním začátku platnosti nového
zákona o pobytu cizinců však zatím nejsou
žádné informace.
Protože je tento bulletin pro cizince
a o cizincích v Česku, není třeba sáhodlouze rozepisovat, v čem tkví problém.
Systém zdravotního pojištění pro cizince
je prostě deformovaný. Na jednu stranu
je ze zákona povinné ho mít, na druhou
stranu ale tentýž zákon vlastně nenutí
komerční zdravotní pojišťovny
(u nichž si ho drtivá většina cizinců sjednává) do skutečné konkurence. Produkty,
které nabízejí, se tak rozsahem a kvalitou
rozhodně nedají srovnávat s rozsahem
veřejného zdravotního pojištění. A to
přesto, že se nazývají „komplexní péče“.
I k této skutečnosti lze nalézt celkem
argumenty pro a proti, o nichž ještě dále.
Podívejme se ale nejprve na ekonomickou
stránku věci.
Rozšířit systém veřejného zdravotního
pojištění vlastně zas taková revoluce
není – podobné návrhy už se v zákonech
(hlavně v tom o pobytu cizinců) párkrát
ocitly. Během legislativního procesu se
zatím vždy tento návrh ze znění poněkud
vytratil. Nevládní organizace pracující
s migranty i samo ministerstvo vnitra,
tedy předkladatel zákonů, poukazovalo
na shodné argumenty proti takovému návrhu jak ze strany poslanců, tak komerčních pojišťoven. Podezření, že mají mezi
politiky (poslanci) silnou lobby, lze podložit důkazy z více let a různých situací.
Například jedním z argumentů, proč
nerozšiřovat okruh veřejného zdravotního pojištění o další skupiny cizinců, je
údajná analýza Hospodářské komory. Ta
je rovněž úzce propojena s komerčními
pojišťovnami. Analýza je ale zjevně pouze
interní – ani po opakovaných žádostech
dosud nebyla veřejně předložena.
Nyní si ale analýzu objednal Úřad vlády:
při jakých parametrech by se vyplatilo
rozšířit systém veřejného zdravotního
pojištění? Úkolu se má zhostit 1. lékařská
fakulta Univerzity Karlovy, konkrétně tým
kolem MUDr. Helena Hnilicové. Ta je v zásadě pro rozšíření veřejného zdravotního
pojištění. „Ale slibuji, že v naší analýze
budeme co nejobjektivnější,“ prohlásila pro Český rozhlas MUDr. Hnilicová.
„Chceme dát na stůl konečně nějaká fak-
ta.“ Není totiž v zájmu nikoho, a politicky
je to rovnou sebevražda, nastavit systém
veřejného zdravotního pojištění tak, aby
byl v důsledku pro pojištěnce ztrátový –
a to „jen“ kvůli cizincům.
MUDr. Hnilicová, podobně jako
odborníci z řad neziskových organizací
zabývajících se migranty nebo tématem
zdravotního pojištění, uvádějí některé
ukazatele, které by mohly předem lehce
naznačit vstupy do analýzy.
Je to například tzv. efekt zdravého migranta. Do zahraničí se neodchází stonat.
Něco jiného je samozřejmě zdravotní turistika (zubaři, plastická chirurgie apod.),
na které čeští lékaři skutečně vydělávají.
Jenže v tomto případě jde o turisty a komerční pojistky ze zemí, odkud pocházejí.
Pokud se však člověk rozhodne přestěhovat svůj život do zahraničí, většinou
zvažuje i své zdravotní dispozice.
Postarat se o sebe v cizině, bez zázemí,
rodiny a v občas spíše znevýhodněném
pracovním prostředí je prostě mnohem
těžší než doma. Do zahraničí také odcházejí spíše mladí lidé, kteří jsou méně
nemocní už jen statisticky. Teprve po pár
letech (eventuálně po pár letech velkého
pracovního nasazení) se u nich mohou
začít projevovat různé nemoci. Pokud je
však těch let pět, mají už v Česku nárok
požádat si o trvalý pobyt. Ten jim automaticky umožňuje stát se účastníky
veřejného zdravotního pojištění.
„Říká se tomu cream skimming, slízávání
smetany,“ konstatuje Helena Hnilicová.
„Prostě komerčním pojišťovnám spadne
do klína ten nejlepší kmen pojištěnců.
A následné problémy se potom léčí až
díky veřejnému zdravotnímu pojištění.“
„Oficiálně nemáme informace o žádné
chystané legislativní změně v oblasti pojištění cizinců,“ napsal Českému rozhlasu
Konstantin Popsujevič z pojišťovny Maxima na dotaz, zda se komerční pojišťovny
nějak připravují na změny v zákonech.
„Z trhu je patrné, že se zatím jedná jen
o ničím nepodložené spekulace. Z tohoto
důvodu neuvažujeme o úpravě současného produktu pojištění cizinců do doby,
než budou uveřejněny chystané změny
příslušnou institucí oficiálně,“ dodává.
Mluví tu zejména o druhé části změny,
totiž povinnosti soukromých komerčních
pojišťoven rozšířit rozsah péče do srovnatelných parametrů s veřejným zdravotním pojištěním.
To je totiž onen „neekonomický“
argument, který je také často slyšet. Proč
by vlastně cizinci měli mít srovnatelnou
zdravotní péči jako Češi? Nežijí tu často
tak dlouho, neodvádí tak dlouho daně,
sociální a zdravotní pojištění, takže
vlastně smetanu slíznou oni. Jakmile
by byli vpuštěni do systému veřejného
zdravotního pojištění, zavalili by čekárny
zdravotnických zařízení. Nebo ne?
Stejně jako neexistuje zatím žádná
veřejná analýza, kolik vlastně soukromé
komerční pojišťovny dohromady vydávají
na proplácení zdravotní péče za cizince
a kolik z odváděného pojistného (v řádu
desetitisíců za pojištěnce ročně) putuje
dál pro další investice, eventuálně zisk,
nikdo nezná ani odpověď na otázku, zda
by cizinci stonali víc, kdyby věděli, že
mohou. Že jim to pojišťovna proplatí.
Jak Českému rozhlasu řekl americký
podnikatel žijící v Praze, na komerčním
pojištění mu nejvíc vadí nejistota, že mu
pojišťovna skutečně proplatí péči, kterou
jeho český lékař uzná za nejvhodnější.
„Nechce se mi každý rok platit 40 000
v hotovosti na přepážce za služby, které
nepotřebuji a u nichž si nejsem jistý, že
je budu smět využít. Radši bych platil za
produkt, o němž vím, že funguje, protože ho používají i lidé kolem mě. Taková
představa je pro mě mnohem realističtější a s tím bych neměl problém. Klidně
bych za to platil předem – rozumím, že
stát chce mít jistotu, že cizinci tu budou
za lékařskou péči platit. Mám ale problém
s placením za něco, co pak stejně nemůžu
čerpat,“ říká tento podnikatel, který
nechce uvádět své pravé jméno. Českému
rozhlasu se představil jako Bob.
To opět argumentaci proti navrhovaným
změnám v zákonům posouvá do spekulativní roviny. Byli by cizinci víc nemocní,
kdyby si byli jistější, že smějí? Nebo
do Česka prostě nejezdí pracovat, ale
stonat?
Teoreticky by to mohly ukázat příklady
cizinců, kteří v Česku byli zaměstnáni –
v tomto případě totiž spadají do veřejného systému. Když potom práci ztratí nebo
opustí a pracují například jen na dohodu,
musí si začít platit komerční pojištění.
O žádné takové statistice rovněž nemáme žádné informace. Jisté je jen to, že
je potřeba přihlédnout k nejčastějším
zaměstnáním a pracovním režimům
„zdejších“ cizinců. Pracovní poměr se jim
rozvazuje za skutečně nejrůznějších okolností. Například když pracovnice otěhotní
a zaměstnavatel by jí musel držet místo
a vyplácet mateřskou.
Jak se tedy ukazuje, nějaká analýza by
se skutečně hodila, protože jinak veřejná
debata stojí dost na vodě a je snadno
manipulovatelná do spekulativní roviny.
Minimálně jeden fakt je ale jistý. Rozhodně není fér, aby někdo zanedbával
své zdraví jen proto, že ho do toho tlačí
zákon.
Tento článek vychází z pořadu Zaostřeno na cizince,
který vysílal Český rozhlas Plus
14
15
Pujcka
Zdroj: Právo
Text: Archiv
Text:
Vnitro vyrukuje na cizince
s kvótami profesí
Co všechno byste mEli vEdEt
o své uklízeCce
(a nechcete se zeptat)
Ministerstvo vnitra chystá zpřísnění
podmínek pro pobyt cizinců ze zemí
mimo Evropskou unii na území České
republiky. Migranti za prací by už tak
neměli pracovat „pod cenou“ a složitější
bude pro cizince na našem území také
rozjezd podnikání. Vláda by pak měla mít
možnost stanovit pro jednotlivá odvětví
a profese početní kvóty.
Počítá s tím zcela nový zákon o pobytu
cizinců, který vnitro v uplynulých dnech
rozeslalo dalším resortům k připomínkovému řízení. Pokud změny ministerstvo
prosadí i ve vládě a na půdě parlamentu,
měly by začít platit od začátku příštího
roku.
Kromě zpřísnění některých pravidel má zákon cizincům přinést i lepší
ochranu a zjednodušení celého systému
povolování delších pobytů. Úředníci
vnitra si od toho slibují lepší kontrolu nad
migrací a tím i vyšší ochranu tuzemského
trhu práce.
Podle nových pravidel by tak už byl
nepřípustný právě tzv. sociální dumping,
kdy cizinci v ČR pracují „přesčas“ a zároveň za výrazně nižší mzdy, než za jakých
pracují občané EU.
Minimální mzda i pro cizince
„K žádosti o zaměstnaneckou kartu
bude cizinec nově předkládat pracovní
smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti a závazné ujednání o výši mzdy nebo
odměny,“ uvádí se k tomu v materiálu
ministerstva, který má Právo k dispozici.
Cizinec podle tohoto dokumentu nebude
smět v ČR pracovat za míň peněz, než je
minimální mzda. Ta je v současné době
stanovena na 8000 korun. Ve smlouvě
také bude muset mít stanoven počet
hodin práce týdně, který nesmí klesnout
pod patnáct.
Kromě ochrany českých zaměstnanců
to má zároveň zamezit vykořisťování cizinců ze strany velkých zaměstnavatelů.
Podnikatelé na stavbách
„Státní správa musí mít v ruce více
nástrojů, jak kontrolovat migraci. A musí
si umět jasně říct, co a koho potřebuje
a co nikoliv. Trh práce a imigrace bohužel doposud nebyly zcela pod kontrolou
státu,“ řekl k tomu šéf ministerského odboru azylové a migrační politiky Tomáš
Haišman.
Skoncovat by se tak mělo s benevolentním vydáváním živnostenských
oprávnění, která cizincům ze zemí mimo
EU často de facto suplují povolení k pobytu.
„Vede to k tomu, že např. na stavbách
tu pracují skoro samí podnikatelé,“ uvedl
Haišman s odkazem na časté zneužívání
tzv. švarcsystému.
Rozjet vlastní byznys tak má napříště
v České republice jít legálně pouze poté,
co cizinec na našem území už před žádostí o živnostenské oprávnění nejméně
dva roky pobýval za jiným účelem, a po
složení zkoušky z češtiny.
Výjimku z tohoto pravidla mají mít
pouze investoři, kteří u nás vytvoří
nejméně 20 pracovních míst a kteří sem
vloží minimálně pětimiliónový kapitál.
Nová úprava poprvé jednoznačně vymezuje kvalifikované profese, které se u nás
dlouhodobě nedaří obsadit českými
pracovníky a které tak mohou zaměstnavatelé nabídnout cizincům.
Jsou mezi nimi např. IT odborníci,
lékaři, inženýři nebo piloti. „Stát musí
hledat rovnováhu mezi tím, co mu jeho
okolí nabízí, a tím, co sám potřebuje,“
poznamenal k tomu Haišman.
Zaměstnanecké karty
Vnitro plánuje i zjednodušení systému
a zavedení jednotného povolení k pobytu
i k práci ve formě tzv. zaměstnanecké
karty.
Vydávat ji bude právě vnitro a slibuje
si od toho mimo jiné i lepší přehled o informacích, které o sobě cizinci českým
úřadům poskytují.
„V současné době se totiž často stává,
že např. úřadu práce cizinci hlásí více
dětí, aby získali větší úlevy na daních, ale
nám naopak děti zatajují, protože by nemohli prokázat dostatečný příjem na to,
aby je na našem území uživili,“ vysvětlil
Haišman.
Na našem území dlouhodobě pobývá
legálně téměř 450 tisíc cizinců.
Marie Heřmanová
„Já jsem původně učitelka v mateřské
školce. Nejsem uklízečka, mám řádné
vzdělání. Ale když jsem přišla do Čech, tak
jsem nejdříve sháněla práci. Dělala jsem
v kuchyni restaurace... Časem jsem začala
s úklidem po rodinách. Zařídila jsem si
živnostenské oprávnění a myslela si, že
jsem svobodnější. Není to ale tak jednoduché, jak jsem si představovala…“ vypráví
jednatřicetiletá Nina z Ukrajiny. Nina
nechala doma na Ukrajině malou dceru,
o kterou se nyní starají její příbuzní.
Podobných příběhů se ovšem v našich
domácnostech odehrává mnohem více.
Poslední dobou se o nich čas od času můžeme dočíst i v médiích. Placenou práci
v domácnosti přitom vykonávají hlavně
cizinky ze třetích zemí, pro které je starost o cizí rodiny často jedinou možností,
jak uživit své vlastní potomky.
Práce v domácnosti má ale mnohá
specifika, z nichž některá se především
pro ženy migrantky mohou stát potenciálně velmi nebezpečná. Pomocné práce
v domácnosti u nás nejsou vnímané
jako standardní zaměstnání a česká
vláda v létě odmítla ratifikovat Úmluvu
o pracovnících v cizí domácnosti, kterou
vydala Mezinárodní organizace práce
a která měla domácí práci postavit na
roveň běžnému zaměstnání. Ženy by tak
měly nárok například na vymáhání dodržování pracovní doby, placené přesčasy
apod. V současné situaci se ale mohou
svých práv domoci jenom velmi obtížně –
a jedná-li se o takzvanou „live-in“ formu
výpomoci, kdy pracovnice bydlí přímo
v rodině, situace se stává ještě komplikovanější. Ženám hrozí jak vykořisťování
ze strany zaměstnavatele, na které
nemusí nikdy nikdo přijít, tak naprostá
sociální izolace a psychické problémy s ní
spojené.
Kamenem úrazu však nejsou tolik samotné výše jmenované hrozby, ale právě
velmi omezené šance se bránit v případě,
že se stanou skutečností. „Minulí zaměstnavatelé si mysleli, že když
najmou Ukrajinku, tak že v práci budu dřít
jako kůň. Nemohla jsem si vzít žádné volno, nedodržovali pracovní smlouvu. Když
jsem si chtěla stěžovat, tak mi odvětili,
abych byla jako Ukrajinka vůbec ráda, že
bydlím v „civilizaci“. Přitom jsem ze Lvova!
Kdybych ztratila práci, měla bych velký
problém. Minimálně bych si musela rychle
hledat jinou. Kdybych ji nenašla, tak bych
ztratila pobyt. V dnešní době ekonomické
krize je těžké najít práci pro Čecha, natož
pro cizinku. Celá rodina na Ukrajině čeká
na moje peníze a já jsem vdova, tudíž
jsem za všechny zodpovědná,“ vysvětluje
Natalia, která pracuje jako pečovatelka
u seniora.
Mnoho žen se navíc dostává do paradoxní situace – vychovávají cizí děti, ale své
vlastní mohou vidět jenom několikrát
do roka. „Teď jsem dceři chtěla na Vánoce
koupit kožíšek, takový pěkný jsem viděla.
Když jsem ale byla v obchodě, tak jsem ani
nevěděla, jakou velikost potřebuje. Musela
jsem volat domů. Vždyť jsem ji půl roku
neviděla (pláč). Ale vím, jaké věci nosí Max
(dítě, o které pečuje), vidím jej, jak roste.“
Další příběh z Ukrajiny, tentokráte od
dvaatřicetileté Oxany.
Placenou práci v domácnosti v současné
době vykonává podle statistik Mezinárodní organizace práce minimálně 52
miliónů, ale možná až 100 milionů osob,
z nichž valnou většinu tvoří ženy, asi
92%. Spousta žen v západním světě dnes
například buduje svou vlastní kariéru či
raději tráví čas jiným způsobem, než je
péče o domácnost. Aktivněji dnes žijí
i prarodiče, kteří navíc většinou bydlí odděleně a nejsou tedy stále „při ruce“, jako
tomu bývalo dříve. A Česká republika
v těchto trendech Západ velmi rychle dohání. Pro mnohé ženy z rozvojových zemí
je placená práce v domácnosti daleko od
domova zároveň často jedinou šancí, jak
například zaplatit vzdělání svým potomkům nebo je zkrátka jenom uživit.
„Je to opravdu těžký být matkou v mém
věku, nemohla jsem se o dceru starat. Byla
to těžká situace. Neměla jsem prostě jinou
možnost! Musela jsem za prací do zahraničí. Tady jsem přišla na to, že jí můžu dopřát
komfortnější život. Ale přináší to s sebou
okolnosti, nebo spíš důsledky, jako že nejsem schopná se o ni osobně starat. Nemá
ke mně moc blízký vztah – zná mě jako
biologickou mámu, jako jejího sponzora,
ale když se jí zeptáš, kdo je její máma, odpoví, že má sestra. Možná je to jen otázka
času. Možná si jednou uvědomí, že jsem to
všechno dělala pro ni,“ vysvětluje čtyřiatřicetiletá Mary z Filipín, která v Česku
pracuje jako chůva.
Ve světě tak vzniká takzvaný globální
řetězec péče, kdy se migrantky starají
například v České republice o děti nebo
seniory a o jejich vlastní rodiny například
na Ukrajině se musí starat někdo jiný
(nejen v souvislosti s Ukrajinou odborníci hovoří o generaci tzv. sociálních
sirotků – dětí, které vyrůstají bez rodičů
pracujících v cizině). Je navíc velmi pravděpodobné, že poptávka po pracovnicích
v domácnostech se bude do budoucna
zvyšovat a problematika jejich práv bude
stále významnější.
Z tohoto důvodu se organizace Sdružení pro migraci a integraci a Člověk v tísni rozhodly tomuto tématu více věnovat
a od července loňského roku pracují společně s Národohospodářským ústavem
AV ČR a reklamní agenturou Ogilvy&Mather na projektu nazvaném „Rovné šance
na prahu českých domácností“.
Více o něm i situaci žen migrantek se
můžete dočíst na webu www.pracovnicevdomacnosti.cz.
16
Text a foto:
Tomáš Bystrý
Když cizinci mluví
hezky Cesky
Jan Ámos Komenský by měl radost, pokud by zavítal na Metropolitní univerzitu Praha. Jedna z nejstarších a největších soukromých vysokých škol v Česku poskytuje vzdělání v bakalářském, magisterském a doktorském stupni
studia v nejrůznějších oborech. A kromě toho nabízí cizincům také kurzy českého jazyka. To ale pochopitelně není
jediný důvod, proč by učitel národů jásal. Úsměv na tváři by mu jistě přinesl přístup zdejších vyučujících. Žádné
„biflování“ slovíček, ale třeba návštěva kavárny, kde obsluhují nevidomí a kde se nedomluvíte pomocí gest a mimiky, ale jen prostřednictvím mluveného slova.
„Nejtěžší je pro mě skloňování. Čeština
je opravdu velmi těžký jazyk,“ přiznává
osmnáctiletá Kseniya Degtyar z Ukrajiny
a o rok starší Alina Pomozova z Ruska, se
kterou už půl roku navštěvuje intenzivní
kurzy češtiny na Metropolitní univerzitě
Praha, jí přitakává. Obě přijely do Prahy
za studiem. Kseniya by se ráda věnovala
ekonomii, její spolužačka Alina by chtěla
studovat zahraniční obchod. V Česku jsou
už obě půl rok a stejnou dobu se učí česky. „Na kurzech se toho naučíme hodně,
jsme spokojené s výukou. Baví nás hlavně
různé exkurze. Je ale pravda, že musíme
ještě hodně studovat doma. Snažíme se
stále poslouchat češtinu, proto si často
pouštíme rádio nebo sledujeme české
filmy,“ říká Kseniya Degtya, která je
v komunikaci v češtině o kousek napřed
než její spolužačka Alina. Během rozhovoru své kamarádce několikrát překládá
otázky do ruštiny. „Nemáme zatím moc
českých přátel. Víme, že to je velká škoda,
protože bychom se více rozmluvily,“
vysvětluje lámanou češtinou devatenáctiletá Alina. Spolu s Kseniyií si podaly
přihlášku také na Metropolitní univerzitu
Praha, která má dlouholetou zkušenost
se vzděláváním cizinců v českém jazyce.
V současné době studuje na univerzitě
přibližně 700 cizinců a každý rok přijíždí
a také vyjíždí 120 studentů v rámci programu Erasmus. Přitom strategií školy je
naprostá integrace cizinců. Nejenže jsou
plně zapojeni do života školy (ples, přednášky, konference, sportovní klub), ale
je tu i zahraniční oddělení určené jenom
pro ně. „Studenti, kteří se u nás češtinu
učí, se potom často ucházejí o studium
na této univerzitě. Během kurzu se sžijí
s naším prostředím, naváží kontakty
s dalšími studenty a v neposlední řadě
také s vyučujícími. Je pak pochopitelné,
že se rozhodnou pro studium právě na
naší škole,“ říká vedoucí oddělení českého
jazyka pro cizince Mgr. Milan Vinduška.
Třiatřicetiletý rodák z Prahy tady sám
češtinu vyučuje. Jeho kurzy prošel
například velvyslanec Moldávie nebo
i thajská manželka českého diplomata.
Jeho studenti jsou cizinci všech věkových
kategorií, převážně jde ale o mladé lidi,
kteří se v Česku připravují na studium na
vysoké škole. „Jejich hlavní motivací je
naučit se jazyk, aby tady mohli studovat
v češtině zadarmo, což jim české vysoké
školství umožňuje, pokud splní všechny
nároky a studijní povinnosti,“ vysvětluje
sympatický pedagog. Svou práci má velmi rád a věnuje jí podstatnou část svého
volného času. „Víte, když to chcete dělat
trochu jinak, příprava vám zabere o to víc
času. V dlouhodobém intenzivním kurzu
se také musíte neustále přizpůsobovat
tempu studentů a jejich potřebám. Vzhledem k rozsáhlosti výuky je třeba pracovat
s velkým množstvím různorodých materiálů. Je samozřejmé, že příprava na takové
hodiny je náročnější,“ říká s úsměvem
Mgr. Vinduška. Se studenty – i těmi bývalými – je neustále v kontaktu. „Teď mi
zrovna píše mail jeden z mých někdejších
žáků. Byl velmi talentovaný, to musím
přiznat. Vždyť se podívejte, jak česky píše
téměř bez chyby.“
Jen si to představte. Jste cizinec a češtinu
se učíte jen pár týdnů. Váš češtinář s vámi
jede autobusem na úplný konec města,
se kterým se teprve seznamujete. Pak vás
vysadí na zcela neznámém místě a vaším
úkolem je dostat se do centra metropole, do městské knihovny. Používat jiný
jazyk než češtinu je během dorozumívání
zakázané. „Studenty to velmi baví, přijde
jim to vzrušující. Když pak nakonec na
místo určené dorazí, mají z toho radost,“
popisuje pedagog Metropolitní univerzity
Praha Mgr. Milan Vinduška. Do výuky zařazuje různé metody, jak své studenty naučit správně používat češtinu. V hodinách
jim pouští české pohádky i komedie, kde
svou roli mají také cizinci. Třeba úspěšný
a Oscarem oceněný snímek Kolja, který
vypráví příběh starého mládence Františka Louky, jenž přistoupí na fingovanou
svatbu s Ruskou Naděždou, která nutně
potřebuje české občanství. Záhy se ale
musí starat o jejího malého syna Kolju, se
kterým se stárnoucí muž později sbližuje.
Vedle toho svým studentům Vinduška
zprostředkovává i nebývalé exkurze.
Zvlášť oblíbená je návštěva Neviditelné
výstavy. Exkurze nabízí jedinečnou příležitost nahlédnout do světa nevidomých. Ve
zcela zatemněném prostoru se studenti
pohybují v modelovém bytě, pak na ulici
a také v zahradě. Průvodcem je nevido-
mý člověk, který nejen dává pokyny, jak
absolutní tmou projít, ale také klade řadu
otázek na věci běžné potřeby, které jsou
kolem nás. V závěru navštívíte bar, dovedou vás ke stolu, připraví vám například
kávu a vy si můžete vyzkoušet, jaké to je
vnímat svět bez pomoci jednoho z nejdůležitějších lidských smyslů – zraku. „Je to
výborný způsob, jak vnímat jazyk jen prostřednictvím sluchu,“ říká Mgr. Vinduška.
Akci si chválí i studentky Kseniya a Alina.
„Nic podobného jsme ještě nezažily, bylo
to něco úplně nového a moc se nám to líbilo, i když chvílemi to bylo pro nás velmi
těžké,“ shodují se obě studentky. Chválí si
i vztah se svým učitelem. „Umí být přísný,
ale zároveň je velmi kamarádský.“ Během
rozhovoru jsou v učebně pouze ony dvě.
Je totiž pár minut po vyučování a ostatní
studenti mají už další aktivity. Běžně ale
navštěvují kurzy ve zhruba patnáctičlenné sestavě.
„Na začátku navštěvuje kurz víc studentů, ale každoročně jich určité procento
odpadává. Nutí je k tomu hlavně rodinné
nebo finanční důvody. Stává se ale také
to, že prostě studium češtiny nezvládají
a kurz opustí předčasně,“ doplňuje Mgr.
Vinduška. Své studenty v hodinách čas
od času natáčí. Videa, na kterých na sebe
studenti reagují v nejrůznějších smyšlených komunikačních situacích, ukazují,
jaký pokrok cizinci v češtině činí. „Točíme
třeba scénky, které se můžou dít ve škole
nebo v obchodě. Podívejte se, jak se tenhle student zlepšil. Až vám pustím, jak
mluvil před třemi měsíci a jak komunikuje teď, tak ten rozdíl určitě zaznamenáte,“ říká pedagog soukromé vysoké školy
a pouští video, na kterém je v roli učitele
mladý muž afrického původu. Česky mluví bravurně. Další aktivitou jsou například
referáty a scénky, které si studenti doma
pečlivě připravují. Seznamují spolužáky
s kulturou své země nebo se svými koníčky. Po roce každodenního intenzivního
studia se studenti mezi sebou velmi dobře poznají. „Měli jsme tu jednou dokonce
i svatbu. Seznámili se v našem intenziv-
ním kurzu češtiny a pak se vzali. Kromě
svatby jsme také zažili několik rozvodů
a rozchodů... Život v České republice není
pro cizince vůbec jednoduchý,“ připomíná chápavě lektor češtiny. „Každý si
myslí, že studovat jazyk v zemi, kde se
tímto jazykem mluví, je nejefektivnější.
Ale má to i svou stinnou stránku. Pokud
máte s pochopením jazyka problémy, neutečete před nimi. Potíže ve škole se vám
vrací i v běžném životě a mohou vést až
k pocitům frustrace.
Čeština je opravdu obtížný jazyk, a samozřejmě krásný s celou svou rozmanitostí vyjadřování. Úspěch studenta ze
zahraničí ve studiu cizího jazyka přitom
závisí zejména na jeho motivaci. Ukazuje
se, že studenti se slabou motivací se obvykle českému jazyku nenaučí. Naopak
studenti se silnou motivací jsou schopni
se naučit česky, tak aby mohli studovat
na vysoké škole v češtině, za pouhý rok,
i když to ani pro ně není snadné.“
18
Text:
Foto:
19
Markéta Skočovská
Archiv eŠko
Text a foto:
Svátek, který po staletí
sjednocuje národy
Umíme i Cesky
a chceme být svým
studentUm blíž
Narodil se v Patagonii, otec je Galicijec, matka Argentinka se španělskými kořeny.
20 kurzů, 8 učitelů, 100 studentů.
Je jarní večer, sedím v kavárně u jednoho
stolu s Argentincem, Peruánkou, Venezuelankou, Portugalcem a Ukrajinkou, bavíme
se jen tak, o životě. Španělsky. Všichni jsme
studenti nebo učitelé jazykové školy eŠko,
s jejímž spoluzakladatelem, Santiagem
Fariñou, vystudovaným sociologem, jsem
si povídala o pár dní později na zahrádce
španělské restaurace.
Co tě před více než šesti lety přivedlo do
Prahy? A co sem přivádí ostatní Argentince?
Přijel jsem za svou tehdejší přítelkyní,
Argentinkou s českými kořeny, která tu na
Karlově univerzitě studovala bohemistiku.
Důvody příchodu jsou různé. Někdo sem
přijel za svými příbuznými a už zůstal,
někdo poznal na cestách českého partnera a rozhodli se žít tady, pár Argentinců
pracuje na ambasádě. Hodně lidí sem
přišlo ze Španělska, kam původně emigrovali, ale když tam nenašli kvůli krizi práci,
posunuli se dál. Nemám moc kontaktů na
Argentince, kteří tu žijí. Spíš bych řekl, že
je tu latinskoamerická komunita. Je to tu
těžší než třeba v Itálii a Španělsku, kde žije
hodně Argentinců, a to hlavně kvůli jazyku.
Kdo založil eŠko a s jakým záměrem?
Nápad založit jazykovou školu jsme měli
s mým kamarádem a současným kolegou
z eŠko, Carlosem Ferrerem, už dávno.
A před přibližně rokem a půl k tomu konečně došlo. Chtěli jsme nabídnout něco,
co v Praze do té doby neexistovalo. Kurzy
s rodilými mluvčími španělštiny, kteří ale
umí i česky. Současný trend učení jazyků
předpokládá, že není potřeba mluvit jinými
jazyky, než jaké člověk vyučuje. My si po
letech praxe myslíme, že je užitečné, když
lektor může používat i češtinu, výuku to
usnadňuje. Nemá smysl ztrácet dvacet
Navruz – jak ho videla naše redaktorka
minut z hodiny tím, že se aktivita vysvětluje začátečníkovi mimicky, když to můžeme
říct česky za půl minuty a zbylý čas využít
ke konverzaci ve španělštině. U pokročilých dovoluje znalost češtiny vysvětlit lépe
některé složitější rysy. Když znáš studentův
jazyk, můžeš odhadnout, co chce vlastně
říct, co tím myslí.
bude členěná podle témat. Neklade důraz
na gramatiku, nýbrž na plynulost hovoru
a slovní zásobu. Vyjít by měla v prosinci.
Když nepracuju, nejradši jsem venku s přáteli i studenty. Výhodou učení je, že znám
spoustu lidí s různými zájmy a schopnostmi. Vždycky mám spoustu příležitostí dát si
s někým pivo a zlepšovat si češtinu.
Na co dalšího kladete v eŠko důraz?
Studenti mají kromě klasických lekcí i online podporu. Pracujeme na sérii on-line
cvičení, která doplní naši učebnici Aventura, již teď je na našich webových stránkách
www.e-sko.cz mnoho jazykových cvičení
z jiných zdrojů, která doplňují klasickou
výuku. Opravy úkolů posíláme studentům
e-mailem, což šetří čas v hodinách. Carlos
spravuje stránky na Facebooku, kam pravidelně umisťuje minilekce španělštiny, což
je v Čechách unikát.
V našich kurzech je maximálně osm
studentů a kurz se otevírá, i když jich je
méně. Chceme, aby skupina fungovala,
aby měli všichni podobnou jazykovou úroveň. Nabízet kvalitní výuku, to je obchod,
ne mít v kurzu dvacet studentů, aby se to
finančně vyplatilo.
Byl bych rád, aby se tradicí stala neformální setkání učitelů a studentů, kteří tak
mají možnost vyzkoušet si, co se naučili
v hodinách. Mluvit znamená komunikovat.
A člověk komunikuje, když někoho pozná
blíže. Když nezná nikoho španělsky mluvícího, nepotřebuje španělsky komunikovat.
Aby studenti jazyk používali, potřebujeme
vytvářet vztahy, aby měli lidi potřebu
mluvit.
Jak ses vlastně česky naučil?
První rok a půl jsem uvažoval o tom, že se
vrátím do Argentiny, a proto jsem se češtinu ani nepokoušel naučit. Nicméně jazyky
mě vždycky zajímaly, takže když jsem se
rozhodl, že zůstanu na neurčito, řekl jsem
si, že už je to prostě potřeba. Nejvíce mi
pomohlo, když jsem začal chodit s Češkou
a s její rodinou mohl mluvit pouze česky.
Do kurzů jsem nechodil. Měl jsem jednoho
výborného profesora, tak dobrého, že už
u nikoho jiného studovat nechci. Učím se
z učebnice, slovníku, z internetu, ptám se
lidí a hlavně procvičuju v praxi.
Co děláš ve volném čase?
Momentálně pracuji na učebnici konverzace pro česky mluvící. Půjde o doplňující
materiál ke klasickým kurzům úrovně
B2–C1. Na rozdíl od ostatních učebnic
konverzace, které se soustředí na procvičování jednotlivých gramatických jevů, tato
Rena Horvátová
Co argentinského ti tu chybí?
Dřív mi chybělo jen maso, teď už i rodina.
Čas plyne, lidi stárnou, věci se mění a to
vytváří vzdálenost. Jezdím tam, ale můj
život je tady a jejich tam.
Jak vidíš svou budoucnost v Praze?
Báječně! Jen doufám, že letošní léto nebude tak studené jako to minulé. Díky eŠko je
víc věcí, které mě k Praze poutají. Už to nejsou jen přátelé jako dřív. V Argentině bych
se nemohl věnovat téhle práci, která mě
baví. Příští rok chystáme kurzy ve Španělsku, kde budeme bydlet přímo v rodinách
a snad také dokončíme náš on-line kurz.
Šel jsi někdy Svatojakubskou cestu, tedy
Camino de Santiago, jejíž jméno neseš?
Šel, ale jen 25 km, takže jsem nedostal
osvědčení, pro které potřebuješ ujít minimálně 100 km. Ale mohl by to být dobrý
plán pro příští rok.
Praha, Karlovo náměstí. Poslední týden
v březnu patřil oslavám staroperského
Nového roku Navruz. Vítání jara svedlo řadu migrantů z Blízkého východu
a Střední Asie žijících v Čechách ke
společným oslavám. Lákadla, jako je
bezesporu orientální bazar, exotická hudba, ochutnávka tradiční kuchyně, břišní
tanečnice nebo tradiční jurta, si nenechala
ujít dvoustovka obyvatel Prahy, kterým
svátek přiblížil kulturu a zvyky těch, již tu
našli svůj domov.
Ač tomu venkovní teplota neodpovídala,
skutečně se na jedné z nejfrekventovanějších ulic v Praze vítalo jaro. Teploty byly
sice silně pod nulou, přesto se našlo pár
odvážlivců, kteří vyrazili v sobotní odpoledne do ulic oděni do toho nejteplejšího, co
doma mohli najít. Starobylý perský svátek,
který po staletí sjednocuje národy Blízkého
východu a Střední Asie, uspořádala za podpory Prahy 2 nezisková organizace AMIGA.
Navruz nebo také Nowruz slaví převážně
muslimské země, ale s islámem se nikterak
nepojí. Lidé z mnoha zemí jej po staletí
slavili ještě před vznikem samotného náboženství, tedy 538 před Kristem.
Tradiční východní svátek jarní rovnodennosti, který symbolizuje vždy tolik očekávaný začátek jara, zrození nových životů
a probuzení přírody, se oslavuje převážně
v ulicích měst a neodmyslitelně k němu
patří dobré jídlo, hudba a tanec. V některých zemích, jako je například Ázerbájdžán
a Kurdistán, se na počest tohoto svátku
hraje na bubny, rozdělávají se uprostřed
prostranství ohně, které se přeskakují
a kolem nichž se tančí. V Iránu se Navruz
slaví 13 dnů a je v kalendáři stanovený jako
státní svátek.
„Karlák“, místo, kde se slaví Nový rok
Desítkou sjíždím z I. P. Pavlova na Karlovo
náměstí. Lidem, včetně mě, se do studeného sobotního povětří dvakrát vystoupit
nechce. Zima mě nutí pevněji obvázat
pletenou šálu kolem krku a zachumlat se
do kabátu. Dorazit na místo, kde se pořádají oslavy multikulturního festivalu, není
vůbec těžké. Už z dálky je slyšet hudba
a zpěv, uprostřed rozlehlého parku na
„Karláku“ stojí podium a kolem něj v půl
kruhu několik stánků s občerstvením,
ručně vyráběnými výrobky či informační
stánky neziskových organizací pracujících
s migranty. Kolemjdoucí nesměle nakukují, postávají, spěchají, po chvilce odcházejí
zpět na tramvaj nebo naopak zůstávají
a kupují si něco na zub od mladých stánkařů. I já se jdu podívat, spíš ze zvědavosti
než proto, že by mi kručelo v břiše.
Pořídím si pár fotek mladé Afghánky,
která se na mě přátelsky usměje a nabídne mi ochutnávku z tradiční kuchyně.
Odmítnu, přestože její sladké pečivo
zvané kolche vypadá lákavě. O kousek dál
si kupuju ručně vyráběné pralinky ČO-XO
a pořídím si ještě snímky tkalce, který
před zraky všech ukazuje tradici tohoto
starobylého řemesla. U stánku zastupující Kazachstán okukuji připomínkové
předměty a ručně vyráběné miniaturní
jurty. Dostávám od dvou sympatických
studentek sadu čtyřiadvaceti pohlednic
s fotografiemi jejich rodné země. Nedočkavě ji otevřu, prohlížím si jeden obrázek
za druhým a vtom uslyším vedle sebe
pozdrav: „Dobrý den!“ Přátelé z Iránu mi
podávají s úsměvem ruce. Je příjemné se
20
s nimi po letech zapovídat a dozvědět se
něco o svátku jara. „Přestože je Navruz
tradičním svátkem v mnoha muslimských
zemích, každá z nich jej slaví jinak, dle
svých zvyků a tradic. Ptali jsme se mnoha
Čechů, jestli o svátku už slyšeli, ale každý
jen zavrtěl hlavou. Přitom je to svátek,
který v jeden den spojuje miliardu lidí
na světě,“ říkají manželé a odcházejí blíž
k podiu, kde zrovna vystupuje Marwan
se svými syrskými baladami lásky. I já se
pomalu přiblížím a nechám se unášet tóny
strunného nástroje.
Po něm se na své vystoupení připravují
břišní tanečnice z formace Yanina Lyushyna, které předvedou tanec z různých
koutů východu. Při pohledu na odhalená
těla tanečnic pohupujících se v bocích
v rytmu hudby mi jde v tomto počasí mráz
po zádech. Zamířím si to k jurtě, která
se tyčí několik metrů za podiem, daleko
od hlasité hudby a zpěvu. Uvnitř tradičního obydlí kočovníků z Asie a Středního
východu je o něco tepleji, na vyřezávané
lavici posedává pár dětí a několik dalších
lidí tam potichu diskutuje. Další zvědavci
nakukují dovnitř.
„Muslimský Nový rok je mezinárodním
svátkem. V Kazachstánu jej slavíme tak,
Text a foto:
že všude stavíme jurty, podáváme tradiční
pokrmy a hrajeme různé hry,“ sdělí mi jedna z organizátorek akce Alina Khairulina,
studentka Anglo-americké univerzity, která v Čechách žije již čtyři roky a nepřestalo
ji mrzet, že když komunikuje v ruštině,
lidé se na ni dívají skrz prsty. Na podiu už
nastupují členové kapely Ekvátor. I ti mají
s sebou tanečnice. Svou hudbou si dokážou brzo přilákat pozornost návštěvníků,
kteří začnou tančit a tleskat do rytmu.
Dokonce to přiláká i samotné stánkaře,
kteří předvedou tradiční kazašské tance.
Kousek od podia opět potkávám Alinu.
„Navruz se slaví v jedenácti státech světa
a dnes jsme se rozhodli spojit všechny kultury dohromady a představit je na jednom
místě pomocí multikulturního festivalu.
Návštěvníci tu najdou zástupce zemí jako
je Sýrie, Kazachstán, Uzbekistán, Tatarstán, Pákistán, Irán, Ázerbájdžán a ti všichni mají zájem přiblížit svou kulturu a zvyky
české společnosti,“ říká organizátorka
a předsedkyně organizace AMIGA a zároveň prozrazuje, že za rok se můžeme
těšit na druhý ročník konání oslav svátku
Blízkého východu a Střední Asie.
Šárka Hanušová
Navruz pod širým nebem
A jak ho videla studentka Ceské zemedelské univerzity
Navruz! Že jste toto slovo nikdy neslyšeli? Určitě nejste výjimkou. Ani já
jsem dlouho nevěděla, odkud vítr vane.
Navruz nebo Nowruz je výraz pocházející ze staré perštiny a znamená Nový
den, respektive Nový rok. „Oslavovat
Nový rok koncem března?,“ ptali se mě
udiveně přátelé s výrazem, že jsem se asi
zbláznila.
Je 23. březen, pravé poledne a tři stupně pod nulou. Dnes je opravdu ten pravý
den oslavit příchod jara, říkám si v duchu
při pohledu na venkovní teploměr. Vyrážím na Karlovo náměstí v Praze, kde se
koná multikulturní festival k příležitosti
oslavy svátku Navruz.
Je krátce před třináctou hodinou a podle
počtu přítomných to vypadá, že jsem jedna z prvních příchozích. Na louce uprostřed parku stojí deset stánků, které jsou
postaveny do tvaru podkovy a naproti
se tyčí zatím opuštěné podium. Vyrážím
k prvnímu stánku, který obsluhuje krásně
a tradičně oděná žena a jenž patří Afghánistánu a afghánským tradičním pochutinám. Podobné uspořádání stánku mají
i zástupci z Pákistánu či Kazachstánu.
U dalšího stánku poznávám sympatickou studentku Sabinu z Ázerbájdžánu, se
kterou se rozpovídám o tom, co je vlastně
svátek Navruz. „V perském kalendáři
začíná nový rok dnem jarní rovnodennos-
ti, ta letos připadá na 20. březen. Není
to jen začátek roku v kalendáři, ale je to
především oslava příchodu jara, začátek něčeho nového,“ vysvětluje Sabina.
Navruz je totiž velice starobylý perský
svátek íránských národů. Oslavují ho lidé
v celé řadě zemí Střední a jižní Asie, ale
i Evropy (např. Albánie). Mezi jednotlivými národy se ustálil 21. březen jakožto
den největších oslav svátku. Pro Kurdy je
tento den vůbec nejvýznamnější, neboť
slunce, které je vyobrazeno na kurdské
vlajce, má přesně 21 cípů symbolizujících
toto důležité datum.
Přesto, že se Navruz slaví převážně
v muslimských zemích, není to svá-
tek náboženský, jak by si mohl leckdo
myslet. Lidé ho slavili dávno před tím,
než v 7. století samotný islám vznikl.
Ptám se Sabiny, jak moc je pro ně tento
svátek důležitý. „Navruz patří mezi čtyři
hlavní a nejdůležitější svátky v Ázerbájdžánu, je pro nás tak důležitý, jako jsou
pro vás třeba Vánoce,“ říká s úsměvem
Sabina. „Každý národ oslavuje tento den
po svém. Kurdové například dělají velké
ohně, které pak přeskakují, tato tradice
je stejná i u nás v Ázerbájdžánu. Také
prostíráme slavnostní stůl, kterému se
říká Haft Sín (Sedm S), to znamená, že
na stole je sedm pokrmů začínajících na
písmeno S a každý něco symbolizuje,“
dodává Sabina.
Potom spěchám k hlavnímu podiu, kde
už zní úvodní slova slečny Lyubov Grunkovsky, jedné z organizátorek festivalu,
pocházející z Běloruska a členky sdružení
PRAGmatiky, které je jedním z pořadatelů festivalu. Srdečně všechny vítá a připomíná, že hlavním cílem tohoto setkání
je spojit rozličné tradice a zvyky národů
ze Střední Asie a Blízkého východu
a seznámit českou veřejnost a všechny
návštěvníky s kulturou migrantů a jejich
světem. Potom se v rozhovoru se slečnou
Grunkovsky dozvídám: „Doposud každá
národnost slavila svátek Navruz v rámci svých komunit, ale letos se všichni
shodli na tom, že je načase tento svátek
a jeho oslavy představit i širší veřejnosti.
Největší zásluhu na konání festivalu má
ale slečna Alina Khairulina z občanského
sdružení AMIGA, která toto všechno vymyslela a zařídila,“ říká Lyubov. Hlavním
organizátorem Multikulturního festivalu
Navruz je občanské sdružení AMIGA
(Agentura pro migraci a adaptaci), jehož
cílem je adaptace a komunikace lidí
v multikulturním prostředí. Vedle tohoto
sdružení je to dále klub PRAGmatiky,
nestátní nezisková organizace rusky
mluvících lidí v České republice.
Následuje ženské pěvecké duo z Kazachstánu a po nich kazašský kytarista.
Když se rozhlédnu kolem sebe, nestačím
se divit, kolik lidí nakonec dorazilo, což je
poznat při mohutném potlesku, kterého
se umělcům dostává. Pak přichází na
jeviště nevšední umělec, ujgurský zpěvák
z Uzbekistánu Gafur Hamrakulof. Ujguři
přitom podobně jako Kurdové nemají
svůj vlastní stát.
Součástí festivalu je i postavená jurta,
tradiční obydlí kočovníků z centrální
Asie. Myslela jsem si, že jurta je výhradně
mongolskou specialitkou, ale dozvídám
se, že jurty se staví i v Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Turkmenistánu.
Na podiu zatím začíná naprosto
strhující vystoupení kurdských hudebníků. Celý dav včetně mne se začíná vlnit
do rytmu kurdské hudby a atmosféra je
opravdu báječná. Přímo před podiem
tančí čtyři Kurdové jejich tradiční tanec,
při kterém se drží za malíčky. Park na
Karlově náměstí se doslova mění v taneční parket.
Zastavuji se u stánku sdružení ázerbájdžánských studentů. Na pultu před
ním jsou malé květináčky oseté pšenicí.
Stejné jako osévají Češi na Velikonoce.
V tento moment jsem si uvědomila, že
Navruz pro mě vlastně není tak úplně
cizím svátkem, protože ve své podstatě
jsou si tradice, zvyky a oslavy příchodu
jara velice podobné, ba skoro totožné
v celém islámském, židovském a křesťanském světě. Jarní úklidy, zelená pšenice
jako symbol obnovy, pečení cukrovinek,
slavnostně prostřený stůl, rozdělávání
ohňů, to vše je důkaz propojení rozličných kultur po celém světě.
První ročník multikulturního festivalu
Navruz se vydařil. Škoda jen, že neměl
lepší propagaci. Myslím si, že nezainteresovaní lidé z široké veřejnosti ani nemohli
tušit, že se taková akce koná. Na internetu se dalo narazit na pár pozvánek, ale
člověk musel mít štěstí a dostat se na ty
správné stránky. Na druhou stranu musím říct, že návštěvníků přišlo více, než
bych očekávala. Nahrávalo tomu určitě
i strategické umístění festivalu v centru
města, a tak akce přilákala spoustu zvědavců, kteří třeba jen procházeli kolem.
Těším se a jsem zvědavá, co všechno
nám festival přichystá na příští rok.
22
Text:
23
Alžběta Smith Kiganda, výkonná ředitelka Lačhe Čhave, o. s.
Text:
Co se delo,
Co se deje,
Co se bude dít
BenefiCní koncert
LaChe Chave, o. s.
a tentokráte porádne
multikulturní!
Kafé na půl cesty v Centrálním parku
na Pankráci hostilo 8. června slavnostní
benefici ve prospěch občanského sdružení
Lačhe Čhave, které tak oslavilo 16 let své
existence. Bohatý program přilákal více
než 300 osob.
Lačhe Čhave, o. s. je organizací, která
na Praze 12, Libuši a v dalších městských
částech zdarma pomáhá cizincům a sociálně znevýhodněným osobám, primárně
dětem a mládeži. Provozuje nízkoprahový
klub Rozhledna v areálu ZŠ Smolkova,
sociálně aktivizační službu v přímém
vietnamském prostředí Klub Domino
v SAPĚ a nyní i hřiště Klokotská na Libuši,
které je otevřené široké veřejnosti všech
národností a na kterém se koná nespočet
sportovních a kulturních programů. A protože Lačhe Čhave pracuje nejvíce s dětmi,
potažmo s cizinci, byla benefice věnována
hlavně jim.
Na území Kafé na půl cesty, které nám
laskavým darem poskytlo své krásné
prostory, v sobotu vystoupilo nespočet kapel a sólistů. Celou akci provázel
bohatý multikulturní program. Pro děti
byla připravena velká skákací trampolína,
výtvarný workshop v režii reprezentantů
ruské komunity, dále workshop vyrábění
pravých indiánských šperků z Ameriky
a japonských origami. Svou kulturu,
tradiční pokrmy a nápoje zde prezentovala ázerbajdžánská organizace mládeže
žijící v Čechách AYSAP. Ruskou kulturu
a tradiční občerstvení zajistily organizace
Amiga a Pragmatiki. Sobotní setkání se
také mohlo pyšnit širokým zastoupením
africké komunity. Své tradiční jídlo přišli
představit zástupci z Ugandy a Kamerunu, kteří se sjeli z mnohých koutů České
republiky. Krásné ručně dělané šperky
k nám doputovaly z Ugandy a originální
pletení copánků a vlasovou kosmetiku
zajišťovala půvabná umělkyně z Nigérie.
Nechali jsme se uchvátit vystoupením
úžasné sólistky Aliny Khairuliny z Kazach-
stánu a ruského zpěváka Igora Rubinoviche v doprovodu kytary a mladičké
umělkyně též z Ruska. Celou akci také
doprovázel ugandský DJ Tonny, který nám
k závěru programu se svou kolegyní Immi
předvedli neuvěřitelné hudební vystoupení s bubnováním a tradičním tancem.
Díky našim skvělým návštěvníkům
a účinkujícím nezůstalo jen u poslechu –
všichni se roztančili v rytmu afrických
písní a melodií: babičky, malé holčičky,
vietnamští dobrovolníci a zřejmě s největším potěšením také přítomní pocházející
z afrických zemí.
Součástí sobotního programu bylo také
vyhlášení výsledků speciální výtvarné
soutěže, kterou občanské sdružení Lačhe
Čhave zorganizovalo a do které se přihlásily ZŠ Coňka, ZŠ K Dolům, ZŠ Mráčkova a děti z klubu Rozhledna. Sdružení
vyhlásilo soutěž o nejzajímavější návrh
placky Lačhe Čhave na téma Multikulturní
rok. Bylo neuvěřitelně zajímavé sledovat,
na základě došlých výtvorů, co si děti
myslí o soužití Čechů s cizinci. Z prací bylo
Redakce
zřejmé, že většinou rozdíly mezi etnickými skupinami ani nevnímají. Což je pro
integrační úsilí napříč pražskou společností dobrou zprávou.
Do soutěže nám přišlo na 150 prací,
z nichž 3 nejlepší se stanou předlohou
budoucích propagačních placek organizace Lačhe Čhave. První dvě vítězná místa
získaly slečny ze ZŠ Coňka, a vyhrály tak
jako první cenu „Den ředitelkou v Lačhe
Čhave“ a druhou „Den s profesionální
výtvarnicí a umělkyní“. Třetí místa máme
hned dvě, oceněným ze ZŠ K Dolům
a Mráčkova poputují odměny ve formě
zážitkové ceny „Odpoledne s osobním
trenérem geocachingu se speciálním
pokladem“.
Účastníci benefice si také měli možnost
zakoupit speciální charitativní biokoláče,
které pomáhaly vyrábět děti navštěvující
organizaci Lačhe Čhave. Za jejich prodej
se vybralo něco přes 3 500,- Kč, jež půjdou
ve prospěch sociálně znevýhodněných
dětí všech národností Klubu Rozhledna.
Občanské sdružení Lačhe Čhave děkuje
všem zúčastněným komunitám, účinkujícím, partnerským neziskovým organizacím, dobrovolníkům a městským částem, kteří nám pomohli ojedinělou akci
uskutečnit, a zvlášť zástupcům z Kafé na
půl cesty, bez jejichž laskavé a dobročinné
podpory by se akce nemohla uskutečnit.
A aby občané Libuše a Prahy 12, kde
Lačhe Čhave působí nejvíce, nezůstali
ochuzeni, bude pro ně dne 13. srpna na
hřišti Klokotská zorganizována speciální
benefice. Těšte se na sousedské grilování,
atraktivní hudební vystoupení i výrobu rukodělné čokoládovny. Občanské sdružení
Lačhe Čhave uspořádá akci na podporu
integrace cizinců a začlenění sociálně
ohrožených osob do společnosti na komunitní úrovni. A zve všechny! Více informací
v programech organizace na webových
stránkách www.lache-chave.cz.
Mladí cizinci by mohli mít od
příštího roku snadnější přístup
k českému občanství. Zákon
připravovaný ministerstvem
vnitra počítá s tím, že migranti,
kteří v Česku dlouhodobě žijí
a patří do tzv. druhé generace, budou moci získat státní
občanství pouze prohlášením.
K němu by měl stačit rodný list
a potvrzení o trvalém pobytu.
Nově by teď mohla na občanství snadněji dosáhnout širší
skupina mladých migrantů
do 21 let. Krok ministerstva
oceňují neziskovky pracující
s migranty, i když některé
z nich upozorňují, že hranice
jedenadvaceti let je příliš nízká.
*********
Odborná specializace nebo
vysokoškolský titul může být
v příštích letech snadnější
vstupenkou na tuzemský trh
práce, hlavně pro lidi ze zemí
mimo Evropskou unii. Úřady
kvůli ekonomické krizi mnohdy
dávají přednost spíše těm cizincům, kteří mají vyšší kvalifikaci.
„Záleží na situaci na trhu
práce. Je-li situace na trhu
práce špatná, tak je špatná
i pro cizince. A je ještě horší pro
cizince o to, že platí pravidlo
evropské, že přednost na jakékoli volné pracovní místo má
vždycky občan České republiky
nebo občan Evropské unie,“
vysvětluje Pavla Novotná
z Odboru azylové a migrační
politiky ministerstva vnitra.
Úřady práce nabízejí cizincům v současné době zhruba
patnáct stovek volných míst.
Na zelené a modré karty, které
usnadní práci kvalifikovaným
lidem, po nichž je na tuzemském trhu poptávka, Česko
přijímá téměř devět stovek
cizinců. Stále více budou žádaní vzdělanější lidé ze zahraničí,
a ne dělníci.
*********
Česko-vietnamská společnost
a Svaz Vietnamců v ČR ve
spolupráci s vietnamskou vládou připravila protidrogovou
kampaň, jejímž cílem je podílet
se na likvidaci vietnamské
příhraniční drogové kriminality.
Na základě dotačního programu MV ČR „Prevence drogové
kriminality v příhraničí“ začala
protidrogová kampaň která
má za sebou již dva semináře.
Vietnamský velvyslanec Do
Xuan Dong na nich uvedl:
„Následky drogové kriminality
postihují nejen klidný život
a štěstí určitého jednotlivce či
určité rodiny, ale nepříznivě
dopadají na celou naši komunitu a zároveň se v nich skrývá
nebezpečí, že poškodí tradiční
přátelské vztahy mezi vietnamským národem a Českou
republikou.“
*********
V cizincích pobývajících v tuzemsku 57 procent lidí spatřuje
velké bezpečnostní riziko.
Téměř tři pětiny veřejnosti si
proto stále myslí, že ne každý
cizinec, který zde žije, by měl
mít právo získat české občanství. Obavy lidí o bezpečnost
v souvislosti s cizinci ale oproti
minulému roku klesly o tři
procenta. Vyplývá to z průzkumu agentury STEM, kterého se
zúčastnila tisícovka lidí starších
18 let.
Cizí státní příslušníky žijící
v Česku považují za větší riziko
častěji lidé s nižším vzděláním
(základní – 70 % souhlasných
odpovědí, vyučení – 58 %, SŠ
s maturitou – 54 %, VŠ – 49 %).
„Názor, zda by každý člověk
žijící v ČR měl mít právo získat
občanství bez ohledu na svoji
národnost a etnický původ, je
v kontextu celé časové řady
od roku 1994 poměrně stabilní
a jeho zastoupení se udržuje
mírně nad 40 procenty,“ uvedli
autoři průzkumu.
Mezi dotázanými, podle
nichž cizinci nejsou velkým
rizikem, je v současné době
55 procent pro udělování občanství všem, zatímco z těch,
kteří cizince za velké riziko považují, je pro to jen 29 procent.
V pohledu na to, zda Češi
přistupují k cizincům bez předsudků a zaujatosti, je veřejnost
rozdělena na dva zhruba stejně
velké tábory. Podle 48 procent
dotázaných k nim Češi přistupují bez předsudků, opak si
myslí 52 procent respondentů.
Lidí, podle kterých přistupuje
česká veřejnost k cizincům bez
předsudků, ale od loňského
dubna o šest procent ubylo.
*********
Početná komunita zdejších
Vietnamců dostane důležitého
pomocníka. Vznikající česko-
-vietnamský slovník jim má
ulehčit osvojování nelehkého
slovanského jazyka, u nejmladších generací má naopak zamezit zapomínání vietnamštiny.
První díl slovníku vyšel před
několika týdny. Jedná se o dílo
skutečně velmi rozsáhlé. Jen
první část (písmena A až G) má
632 stran. Celkem se počítá
s šesti díly a 80 tisíci hesly.
Slovník není jen překladový, ale i výkladový. U českého
slova je tak jeho vietnamský
ekvivalent, definice, konkrétní
příklady jeho využití, případně
i vysvětlení různých významů.
*********
V českých školách se neustále
zvyšuje počet žáků a studentůcizinců. Z téměř dvou miliónů
dětí, žáků a studentů, kteří
navštěvují české školy – od
mateřských po vysoké – je
v současnosti zhruba 66 tisíc
cizinců. Nejvíc cizinců v tomto
školním roce najdeme na českých veřejných a soukromých
vysokých školách, kde studuje
přes 38 tisíc cizinců, a pak mezi
žáky základních škol, kam jich
dochází přes 14 tisíc.
Podle statistiků je to logický
důsledek toho, že se v České
republice obecně zvyšuje počet
cizinců, kteří zde dlouhodobě
pobývají, včetně těch, kteří
mají děti školou povinné.
Na základních školách tak
jde nejčastěji o Vietnamce,
Rusy a Ukrajince. Na českých
vysokých školách zase ve stále
větším počtu studují mladí
Slováci.
24
Text:
25
Redakce
Text:
Na zemEkouli nejsou cizinci
– každý je odnEkud
Generální tajemník OSN Pan Ki-mun
konstatoval, že by mělo mezinárodní
společenství společně reagovat na výzvy
emigrace. Konstatoval, že emigrace se už
stala důležitou součástí globalizace. Současným problémem je, jak plánovat emigrační politiku s cílem maximalizovat její
výhody. Dodal, že mezinárodní emigrace
je složitou otázkou a řešení této otázky
potřebuje komplexní plán. Diskuse po
několika letech pomáhá určit pět hlavních
cílů, musí se vytvořit bezpečné, legální
přistěhovalectví. Přistěhovalecká politika musí být v souladu s potřebami trhu
práce. Je nutné řešit problém nelegálních
přistěhovalců a podporovat integraci
imigrantů v místní komunitě. Kromě toho
by se mělo vytvářet příznivé prostředí pro
návrat přistěhovalců, tak by se lidé mohli
vrátit domů ve vhodnou dobu.
Zveřejněné údaje OSN ukazují, že
počet mezinárodních migrantů se zvýšil
ze 155 milionů v roce 1990 na 214 milionů
lidí v roce 2010. Severní Amerika a Evropa
jsou stále hlavními destinacemi emigrantů. Mexiko, Indie, Rusko, Čína a Bangladéš jsou zeměmi, ze kterých pochází
nejvíce emigrantů.
*********
Termín integrace „už je překonaný“,
protože imigranty je dnes třeba „respektovat a zapojit“ do občanského života,
prohlásila kancléřka Angela Merkelová
u příležitosti zahájení šestého summitu
o integraci v Berlíně.
Kancléřka kritizovala přetrvávající
předsudky a „strukturální diskriminaci“,
zejména podnikatelů z řad imigrantů,
kteří mívají největší problém získat úvěr.
Merkelová navrhuje posílit mobilitu na
trhu práce a podpořit uznávání zahraničních diplomů.
Cizinci v Německu tvoří 52 procent
nezaměstnaných bez diplomu.
Podle nové studie vypracované pro
Evropskou komisi musí děti z rodin nově
příchozích migrantů častěji čelit segregaci
a končí na školách, které nemají k dispozici dostatek zdrojů.
V důsledku toho mají slabý prospěch
a velmi často u nich hrozí, že školní docházku ukončí předčasně.
Analýza obsažená ve studii zdůrazňuje
význam autonomie škol a komplexního
přístupu k podpoře nově přistěhovalých
dětí migrantů ve vzdělávání. Patří sem
jazyková a akademická podpora, angažovanost rodičů a komunit a mezikulturní
vzdělávání. Podle studie by se měly školy
vyvarovat segregace a příliš brzkého zařazování žáků do skupin podle schopností.
Tímto způsobem mohou být znevýhodněny děti migrantů, které se teprve
adaptují na nové jazykové prostředí.
*********
Česká republika spolu s Portugalskem,
Estonskem a Španělskem zaznamenala
v roce 2012 nejméně žadatelů o azyl
v přepočtu na jeden milion obyvatel. ČR
celkem zaznamenala 740 žádostí o udělení azylu. Převažovali žadatelé z Ukrajiny
(24 %), Sýrie (9 %) a Běloruska (7 %). Azyl
byl udělen 175 žadatelům, z toho 50 osobám byl udělen status uprchlíka, 125
dalších získalo vedlejší ochranu a 5 žadatelů získalo azyl z humanitárních důvodů.
Odmítli jsme 545 žádostí. Data zveřejnil
Eurostat, statistický úřad Evropské unie.
V roce 2012 žádalo o azyl v 27 zemí EU
332 tisíc osob, 90 % z nich byli noví uchazeči, 10 % svou žádost zaslali v dřívějších
letech.
Mezi žadateli si prvenství drží Afghánci
(8 %), druhé místo obsadili Syřané (7 %),
těsně v závěsu se drželi Rusové (7 %),
Pákistánci (6 %) a Srbové (6 %). Německo, Francie, Švédsko, Spojené království
a Belgie zaznamenaly 70 % všech žádostí.
Stovky afrických uprchlíků, kteří utekli
před občanskou válkou v Libyi, dostaly
od italských úřadů 500 eur (13 000 korun)
za to, že zemi opustí a přesunou se do
Německa. Informoval o tom deník Die
Welt s odvoláním na dopis z německého
ministerstva vnitra.
V dopise zaslaném místním imigračním
úředníkům se údajně dopodrobna popisuje nejnovější praxe Italů. Utečencům mělo
být sděleno, že když dobrovolně odejdou
z italských přijímacích center, která se
měla následně zavírat, dostanou peníze.
Jde většinou o pracovní migranty ze
subsaharské Afriky, kteří byli donuceni
během války opustit Libyi, protože rebelové je dost často považovali za žoldáky
Kaddáfího režimu.
*********
V Evropské unii byl spuštěn Schengenský
informační systém (SIS) II. Elektronický
pátrací systém nyní dokáže nově ukládat
i biometrická data. Jeho hlavní poslání zůstává stejné. Pohraničníci, celníci
a policisté z jednotlivých zemí si mají
jeho prostřednictvím vyměňovat informace o osobách podezřelých ze spáchání
závažných trestných činů. Nový systém
umožňuje ukládat například pasové
fotografie a otisky prstů, umožní ale porovnávat například i DNA. Vyšetřovatelé
v celém Schengenském prostoru si nyní
mohou najít také údaje o kradených automobilech, střelných zbraních, osobních
dokladech a bankovkách. Systém nyní
rovněž umožní vydat evropský zatykač
bez nutnosti jeho zasílání poštou mezi
justičními orgány.
V současnosti jsou v systému uloženy
údaje o 1,2 milionu osobách a dalších
45,7 milionu položkách, jako jsou ztracené osobní dokumenty nebo automobily.
Díky zavedení SIS II bude možné kapacitu
databáze rozšířit až na 70 milionů údajů.
ICP – pobočka Prahy 13
Výstava
„13 pro všechny“
Integrační centrum Praha – pobočka Praha 13 a Městská část Praha 13 uspořádalo
fotografickou soutěž s názvem „13 pro
všechny“. Cílem soutěže bylo zamyslet se
nad problematikou migrace. Soutěž byla
rozdělena do tří okruhů: Cizinec Čechem
(fotky měly vyjádřit pocity cizince v českém prostředí), Čech cizincem (jak vnímá
cizinec českou společnost a jak se dívá na
Čechy) a Genius loci „13“ (specifická atmosféra prostředí a mezi lidmi v Praze 13).
příspěvky z Německa, Polska, Ruska,
Ukrajiny, Litvy i Estonska. Z celkového
počtu 140 fotografií odborná porota
vybrala nakonec 30, které se staly součástí
výstavy.
V kategorii Genius Loci vyhrál pan Vasyl
Tsytsey z Ukrajiny s fotografií „Duchovno“.
Do soutěže se přihlásilo 47 fotografů
z různých koutů Evropy. Dostali jsme
Kategorii Čech cizincem ovládl pan Michal Guzi s fotografií „Lara Croft“.
Výstava je členěna podle vyhlášených
okruhů:
A kategorii Cizinec Čechem nakonec
vyhrála Vaiva Katynaytite z Litvy se svou
analogovou fotografií „Vandana“.
Výstava proběhla v prostorách radnice
Městské části Prahy 13 a během měsíce
května se výstava stěhovala do Pardubic,
kde byla součástí Multikulturního týdne
pořádaného Centrem na podporu integrace cizinců.
26
Cizinci v ČR podle státního občanství
k 31. 12. 2011
ZEMĚ
Celkem :
Afghánistán
Albánie
Alžírsko
Angola
Argentina
Arménie
Austrálie
Ázerbájdžán
Bahrajn
Bangladéš
Barbados
Belgie
Belize
Bělorusko
Benin
Bhútán
Bolívie
Bosna a Hercegovina
Botswana
Brazílie
Bulharsko
Burkina Faso
Burundi
Čad
Černá Hora
Čína
Dánsko
Dominikánská republika
Džibutsko
Egypt
Ekvádor
Eritrea
Estonsko
Etiopie
Fidži
Filipíny
Finsko
Francie
Gambie
Ghana
Grenada
Gruzie
Guatemala
Guinea
Guinea-Bissau
Guyana
Haiti
Honduras
Hongkong
Chile
Chorvatsko
Indie
Indonésie
Irák
Írán
Irsko
Island
Itálie
celkem
434 153
182
313
656
168
112
2 025
524
775
12
113
2
523
3
4 199
47
1
64
2 193
98
332
7 435
25
3
9
131
5 579
311
30
1
570
90
2
111
93
2
450
264
2 715
7
132
5
814
24
65
18
6
2
17
25
98
2 487
1 191
155
280
296
625
28
2 933
ZEMĚ
Itálie
Izrael
Jamajka
Japonsko
Jemen
Jihoafrická republika
Jordánsko
Kambodža
Kamerun
Kanada
Kapverdy
Kazachstán
Keňa
Kolumbie
Kongo
Kongo,demokratická rep
Korea
Korea, lid. dem. rep.
Kosovo
Kostarika
Kuba
Kuvajt
Kypr
Kyrgyzstán
Laos
Lesotho
Libanon
Libérie
Libye
Lichtenštejnsko
Litva
Lotyšsko
Lucembursko
Madagaskar
Maďarsko
Makedonie
Malajsie
Maledivy
Mali
Malta
Maroko
Mauricius
Mauritánie
Mexiko
Moldavsko
Mongolsko
Mosambik
Myanmar
Namibie
Německo
Nepál
Niger
Nigérie
Nikaragua
Nizozemsko
Norsko
Nový Zéland
Omán
Pákistán
celkem
2 933
811
7
1 488
203
245
222
21
74
875
9
4 534
54
184
36
71
1 413
11
761
44
253
21
95
614
20
2
296
5
180
5
495
243
19
27
839
1 879
434
2
30
20
220
27
4
340
7 588
5 385
4
9
27
15 763
162
2
557
13
2 681
146
133
1
475
ZEMĚ
celkem
Palestina
Panama
Paraguay
Peru
Pobřeží slonoviny
Polsko
Portugalsko
Rakousko
Rumunsko
Rusko
Rwanda
Řecko
Salvador
Samoa
San Marino
Saúdská Arábie
Senegal
Seychely
Sierra Leone
Singapur
Slovensko
Slovinsko
Somálsko
Spojené arabské emiráty
Spojené královstv
Spojené státy
Srbsko
Srbsko a Černá Hora
Srí Lanka
Súdán
Sv_Tomáš a Princ_ostrov
Svatá Lucie
Svatý stolec (Vatikánský městský stát)
Svatý Vincenc a Grenadiny
Svazijsko
Sýrie
Španělsko
Švédsko
Švýcarsko
Tádžikistán
Tanzanie
Thajsko
Tchaj-wan
Togo
Tonga
Trinidad a Tobago
Tunisko
Turecko
Turkmenistán
Uganda
Ukrajina
Uruguay
Uzbekistán
Vanuatu
Venezuela
Vietnam
Zambie
Zimbabwe
Nezjištěno
144
29
30
192
66
19 058
217
3 282
4 842
32 377
3
939
14
1
1
134
56
3
12
37
81 253
295
2
7
4 924
7 317
2 297
607
83
49
2
3
850
1
1
572
751
643
526
120
18
699
307
11
3
4
652
1 494
37
21
118 932
18
1 768
1
87
58 205
44
23
639
19 – 21
Svátek, který po staletí
sjednocuje národy
Výstava „13 pro všechny“