snář z továrny - Dream Factory Ostrava

SO
SNÁŘ Z TOVÁRNY
MAGAZÍN FESTIVALU DREAM FACTORY OSTRAVA 2014
A 7.
ČERVN
A2
5
0
14
Dream Factory
T
BO
Místo kondomy
klingoni
Se v Ostravě člověku přihodí různé věci. Třeba lze potkat zarytého
abstinenta a šéfa Studia Hrdinů
Jana Horáka, který tvrdí, že katarze je zločin, a praktikuje, že pointa
je taky zločin (při vyprávění), a pak
vypije klidně celý tác panáků Jägermeistera. Ještěže může člověk
u snídaně potkat Ivanu Uhlířovou
s jejím nekonečným a nikdy nevyhasínajícím půvabem.
Marná sláva, havlovský
den skončil jako vždy Českou sodou a debaty o žloutence se nebezpečně přiblížily jiným diagnózám. A Veronika Žilková o mně
píše sitcom.
Jak říká Petr Boháč: „Říkal Šalda, že každého, kdo dědí
autorská práva, je třeba zastřelit.“. A škaredé holky nemají právo
na štěstí.
Vojtěch Varyš,
šéfredaktor
Kukura:
Rakouská bílá vína jsou skutečně nejlepší!
S Jurajem Kukurou jsme se sešli v šatně Divadla Petra Bezruče, konkrétně
v herecké koupelně. O přestávce festivalového představení Kukury, hry, kterou pro Kukuru a o Kukurovi napsal Martin Čičvák.
Jak Kukura vůbec vznikal?
Čičvák za mnou přišel, že něco píše.
On mi to dal přečíst, bylo to asi čtyřicet stránek, základní materiál, a já na
to nejdřív: „Proč to mám číst?“ Vychází to z našich rozhovorů. Řekl jsem
mu, ať to dopíše, nadchlo mě to. Je to
o komercionalizaci kultury. O dnešní
situaci. Pavel Kohout, kterého si velmi
vážím, nám doporučil, ať tomu dáme
podtitul „doktorandská práce o stavu
kultury“.
Sobotní blesky lásky a velkých pohárů piva
Jste ředitelem Divadla Aréna v Bratislavě, které Kukuru uvedlo jako první. Ale proč jste v tom nehrál?
Nechtěl jsem v tom hrát, jako intendant jsem si říkal, že když už nasadím
hru, která je o mně a jmenuje se po
mně, tak kdybych v tom ještě hrál,
bylo by to už moc. Myslím, že Rastislav Ballek to udělal skvěle. Rozdělení
role mezi čtyři herce je velmi moderní
postup. Ale později mi zavolal šéf Činoherního klubu Procházka, abychom
to udělali ještě u něj. To jsem nemohl
odmítnout, tak vznikla Čičvákova inscenace. A teď se objevila i třetí inscenace, natočila ji bratislavská televize.
(Stoletý kurýr 5)
Je sobota. A sobota v Ostravě, to je pěkný opruz. Nuda, až by jeden brečel, takže
se raději opije a s někým pobije. Všiml
si toho už řecký pokrokový básník Jannis
Ritsos, která v roce 1962 napsal báseň
Ostrava v sobotu večer. „V sobotu večer
v podloubích Ostravy/ blýská se něco
z nože a z rozhodnutí,/ hospody září/
bleskem lásky a velkými poháry piva.“
Také Dr. Factory dobře zná
diagnózu ostravské sobotní noci, proto publiku naordinoval Maupassantova
Miláčka v podání Městského divadla
z Kladna. Kladenští havířští penzisté
totiž vědí totéž, co ti ostravští. V sobotu si pije, v sobotu se dupe. A nakonec
jsou stejně všichni na plech. „Na tomto
plátně se promítají/ staré scény opilých
žen,“ poznamenal si Ritsos ve své ostravské poémě.
I v sobotu se ale v Ostravě musí
dřít, šichta střídá šichtu, ranní, odpolední, noční. Na Nové huti, ve Vítkovicích,
v chemičce, na koksovně. I v sobotu se
v těžkém průmyslu umírá. „Když týden
To je záznam které z těch inscenací?
Ne, to je úplně jiné, s jinými herci, je to
se mnou, ale je to v totálně jiné scéně,
kombinace obou těch inscenací. Je to
v podstatě původní Čičvákova verze.
Patříte pod župní, krajskou správu.
Nemáte potíže s úřady? Kvůli finacování, kvůli repertoáru? Česká divadla
se s tím potýkají často.
Ne, vůbec. Jsme pro ně reprezentativní
divadlo.
Vedete divadlo, které má velmi nekonvenční repertoár.
Vyprodáváme takovými inscenacemi,
jako je Kapitál, vychovali jsme si publikum. Máme tituly, jako Holocaust, Tiso,
Komunismus. Děláme texty, které vzni-
kají na objednávku, začínali jsme s tím,
že jsme nasazovali věci, které nikdo
nechtěl hrát. Třeba Albeeho hru Koza
aneb Kdo je Sylvie. To odmítlo několik
divadel. Teď chystáme inscenaci k výroční Slovenského národního povstání.
Oslovili jsme šest autorů, každý to popsal ze svého úhlu pohledu. Celek režíruje Sláva Daubnerová.
A jak je to s tím Borsalinem? A rakouskými bílými víny? To si Čičvák
vymyslel?
Ano, já nosím Borsalino a rakouská bílá vína jsou skutečně nejlepší!
A víte, jaká jsou ještě dobrá? Německá – hlavně bádenská...
Vojtěch Varyš
Partneři Dream Factory Ostrava 2014
A Werich povidá...
Státní fond kultury
České republiky
V dejvické ulici V. P. Čkalova se prochází Stierlitz a major Buchara říká: „Vždyť
to jde Stierlitz!“ Stierlitz si pomyslí: „Vždyť to jdu já!“. Ulicí V. P. Čkalova jde
V. P. Čkalov a potká docentku Kotrlou-Plecitou, o níž srbský teoretik Skandal Kokotić napsal „Štastná to žena!“, což ovšem nebyla narážka na Boženu Němcovou, ale na Vergilia. Ve svazích StB hledá Boháč zárodky Hamleta
a Odcházení je tragickou zprávou o konci světa. Kamila Polívková režíruje
Říši zvířat a kdekdo nesnáší Petra Kofroně. „Máme hodně společných zájmů,“
říká Macháček mezi pečenými psy a zahradními ploty Pavelkovi a deklamuje:
„Třeba trolling“. A Michael Rostock-Poplar na to: „Werich nebyl.“. Je popírání
werichocaustu zločinem?
Vojtěch Varyš
druhý se k sobotě naklonil,/ ryk hrůzy
divoké válcovnou zazvonil./ Stroje se
zvlčily — snad prasklo cosi v nich,/ snad
povolily tlaku niter ohnivých,“ veršoval
ve své Baladě o srdci básník Jan Vrba
v roce 1932. Hrdinovi tohoto kusu totiž jednu sobotu žhavá železná tyč probodne srdce. V reálu se něco takového
přihodilo před pěti lety na Nové huti:
„V sobotu 1. srpna 2009 před půlnocí
došlo na závodě Ocelárna společnosti
ArcelorMittal Ostrava ke smrtelnému
úrazu. Pětatřicetiletý zaměstnanec, který pracoval jako pánvař, byl přimáčknut
ocelovým slitkem.“
Ach ty soboty. Party střídá party, obdobně jako v představení A studia
Rubín z Prahy, které dnešní festivalový
den zakončí záběry z „buzní party“.
Také básník Milan Kozelka miloval ostravské party a ve své rozsáhlé skladbě o místním výtvarném mágovi Jirkovi
Surůvkovi mimo jiné napsal: „Blondýny
dotíraly, svezly ho na motorce,/ vzaly
ho na party, jedl mořské kraby,/ nevě-
děl, čí je, mluvil k dřevomorce:/ Blondyny, do dupy, ste fajne baby.“
Holky, pivo, sobota, tedy dokud je člověk při síle. Jinak sobotní nuda
u bedny. Třeba v sobotu 7. října 1989
dostal divák Československé televize na
výběr z těchto dvou filmů. Na prvním
programu Četník ze Saint Tropez, na
druhém snímek z Korejské lidově demokratické republiky Bývalý velitel. Normalizační vysílání „cukru a biče“. Hádejte,
na co se tehdy díval herec Norbert Lichý,
jenž dnes na dobrou noc zahraje v klubu
pod Divadlem Petra Bezruče? Nebo se
spíš někde ožral? Bývalo to nejrozumnější řešení, dokud tedy nepřišlo nedělní
ráno. „Ranní hosté ještě za tmy na první
pivo./ Číšník po šichtě ochutnává zákaznici,“ zaznamenal si jednu neděli básník
Robert Fajkus. Mimochodem lékař, tak
jako váš festivalový Dr. Factory. „Ostrava těsně před úsvitem neděle zaspí/
s hlavou skloněnou nad harmonikou,“
vstupoval do neděle řecký pozorovatel
Ostravy Jannis Ritsos.
Ivan Motýl
vylodili o několik set metrů jinde, než
měli, a skotské válečníky v kiltech kosily
německé kulomety jako zralé obilí.
Naše nažraná současnost se do
minulosti dívá s pobavením. Jak byli pitomí dříve, s těmi jejich válkami a koncentráky. V digitální éře Marka Zuckerberga
a zázračných hochu z Google.com přece
nic takového nepřipadá v úvahu. Jediný
problém globální vesnice spočívá v tom,
že vidíte do talíře i sousedům z Bangladéše. Otevírám u snídaně zpravodajské
servery a pročítám si komentáře pod
články. Nekonečná řeka tekutého hněvu.
Proud nezacílené nasranosti. Proti Cikánům. Proti Sockám. Proti Němcům. Proti Rákosníkům. Proti Buzerantům. Proti
Umělcům. Proti Židům. Proti Čechům.
Proti Všem. Někdo by to měl pořádně
celý srovnat, míní Lid.
Je mi trochu úzko.
Přesto: včera jsem při posledním cigáru
před spaním narazil na balkoně hotelu
Mercure (děkujeme řediteli DF Suchánkovi) na režiséra Jana Friče, který do
Ostravy přivezl svou inscenaci Velvet
Havel z Divadla Na zábradlí. S Frikym
jsme tam pak stáli dlouho, kouřili startky a hodně mluvili. O divadle, o všem,
o ničem. Režisér Frič pak šel aspoň na
hodinu spát, ráno musel stíhat vlak do
Prahy, kde dnes odpoledne zkouší. Stál
jsem tam pak ještě chvíli a zase sledoval, jak se ostravský střechy propalujou
do mizející tmy. Mám z té nečekané
balkonové invaze takovou pitomě naivní myšlenku: Možná není ještě všechno
úplně v hajzlu.
Invaze na balkoně
Včera uplynulo sedmdesát let od vylodění v Normandii, jedné ze zásadních operací války, která určila tvar a rytmus dneška. Na světovém konfliktu mě vždycky
zajímaly konkrétní příběhy, drobné omyly a přehmaty které za sebou táhnou
dlouhý stín dvacátého století.
Paragáni z osmdesáté druhé
výsadkové byli namísto určených doskokových ploch shozeni do hořícího pekla St. Mére Eglise. Úderný pátý prapor
plukovníka Jamese E. Ruddera, zabijáci
z jednotek Rangers, se se sebevražednou odvahou a za příšerných ztrát vyšplhali na fanaticky bráněný Pointe du
Hoc, aby namísto baterie těžkých děl
našli v betoonových kasematech jen načerno natřené dřevěné klády. Tam někde
se zrodilo heslo „Rangers jdou první.“
Commandos lorda Lovata,
skotští highlanders, se se za zvuků dud
Kryštof „Klus“ Pavelka
Boháč: Budeme odstřelovat tanečníky
S Petrem Boháčem jsem vyrazil z podlouhlé šňůry diváckého davu, který
– stejně nadšeně jako kdysi „farači“
razili z práce – vycházel ze zrovna
odehraného ostravského uvedení Antiwords. Seděli jsme ve tmě pod slunečníkem.
Cítil jsem, že to dneska nebylo úplně
ono.
Ze začátku to bylo, například oproti olomouckému uvedení, trošku tužší a pak
se to v půlce zlomilo. Je to stejné jako
u Audience – vždycky závisí na tom,
jak naladěné přichází publikum. Máme
v Antiwords několik záchytných bodů
a neustále zkoumáme, jestli máme přitlačit, nebo ne. Diváci se potom, myslím, docela chytali a smáli se „tak, kde
měli“. Zkrátka – někteří nemusí být naladění na takový druh divadla, mohou
mít zcela odlišná očekávání.
Já jsem to vždycky viděl v nějakém blackboxu nebo podobných
prostorách – ať již v NODu nebo
právě na Konviktu v Olomouci.
Nemáš pocit, že takhle diametrálně odlišný prostor nemohl té inscenaci ublížit?
Rozhodně neeee, tomu nemůže ublížit
skoro nic. Ale jedna docela podstatná
drobnost se tu přece objevila. Možná
to bylo tím, že jsme měli jinak světla
a nevynikaly rysy masek. Musíme na to
příště dát asi větší pozor, aby světla šla
z vrchu.
Jsou velké rozdíly v tom, jak obrážíte
festivaly?
To fakt záleží na spoustě věcí. Vždycky
to bude jiné na Floře a na Dream Factory než třeba na České taneční platformě, kam chodí i zahraniční publikum.
Já osobně jsem nejvíc zvědavý na Skupovku v Plzni.
Když to kritika (i festivalová) hodnotí, k čemu to nejčastěji přiřazuje?
Taneční divadlo, alternativa?
Být rypoušem sloním
Tím si nejsem vůbec jistý. K čemu to
přiřazuješ ty?
Přinášíme rozhovor s uměleckým šéfem Městského divadlo Kladno Danielem
Přibylem. Kladenská činohra se na Dream Factory dnes představí Maupassantovým Miláčkem v režii Daniela Špinara.
Hehe. Mě zaujalo, jak jsi říkal, že budete připravovat někdy v budoucnu
Zahradní slavnost jako minimalistickou operu. Máš nějaké konkrétnější
režijně dramaturgické nápady?
Samozřejmě, že mám. Jenom se mi o tom
nechce moc mluvit. Za tři dny mám v rámci Tance Praha premiéru projektu Animal
Existus. Příští rok zase máme v plánu spolupráci s norským divadlem poblíž Osla.
Bude se to jmenovat Snipers Lake a bude
tam profesionální odstřelovač, který bude
střílet po tanečnících. Takže to jsou naše
velké priority. Co pak bude s úřednickým
newspeakem, uvidíme. Rádi bychom se
do někoho strefovali.
Takže budete střílet i po úřednících?
To by bylo super! Přesto se budeme
muset smířit jenom s tanečníky.
Martin Macháček
Jsi jeden z relativně mála lidí v Čechách, kteří tady razí ideu dramaturga
jako hybatele, demiurga či intendanta.
Prostě osoby, která dává zcela zásadní ksicht celýmu divadelnímu baráku.
Domníváš se, že je to jedna z možných
cest, nebo směr, kterým se budou muset všichni, dříve či později, vydat?
Trochu jsi mi vzal pointu. Ono není moc
na výběr. Je to fakt trend, kterej je nezadržitelnej. Před asi pěti lety vyšla na
titulní stránce časopisu eater Heute
fotka, na který byli rypouši sloní vyvalený někde na pláži. A pod tím byl titulek „Přicházejí velká zvířata“. Kurátoři.
To, co jsou kurátoři v galeriích, který
vybíraj obrazy a směr, tak do týhle pozice se začínaj sunout i dramaturgové.
Je prosně jasný, že tohle je pozice, do
který se ta profese sune. Dramaturgii
vymysleli před dvě stě lety Schiller, Lessing s Goethe jako koncepční činnost.
Na to se v devatenáctém století nabalila řada dalších věcí – úprava textu,
spolupráce s autorem. Na jednu stranu
to rozšířilo portfolium tý profese, na
stranu druhou to oslabilo tu původní
intelektuálně-koncepční činnost. A od
poloviny dvacátého století se trochu
vracíme na začátek. Uvědom si, že
dneska máš dramaturgii sportovních
přenosů, dramaturgii reklamní kampaně a tak dále. Už je to slovo, který
dávno nespojujeme pouze s divadlem.
Z tý původně divadelní profesionální
činnosti je už dneska funkce.
Je něco právě z mimo divadelní oblasti, kde tě v poslední době zaujala
výrazná dramaturgie jako koncepční
věc?
Určitě jo. Hlavně obrovská míra interaktivity, na kterou je především mladší
generace automaticky zvyklá. Možnost
okamžitě upravovat a měnit text, proměňovat ho podle svejch potřeb. Tohle
je věc, kterou divadlo zatím neumí,
respektive se nad tím budeme muset
nějak zamyslet. Na věci jako hypertext
zatím ani literární věda, natož teorie
dramatu, nedokáže reagovat. Tak jako
se divadlo naučilo v devadesátých letech požívat techniku mixu, budeme se
muset naučit pracovat s touhle nestálostí a zároveň absolutním prolinkováním textů.
Kladno, kde jsi uměleckým šéfem
Městského divadla, je taková oblast/
neoblast, přitom ty máš zkušenosti
jak z „klasickýho“ oblastního divadla
(působil jsi v Hradci), tak z Prahy.
Vnímáš nějakej posun, třeba v tom,
jaký jsou podmínky pro mimopražskou tvorbu, nebo v přístupu diváků?
Domnívám se, že velkej rozdíl oproti
dřívějšku je v tom, že mobilita divadelníků, herců, režisérů, ale i diváků je
pořád větší a větší. A cítím, že tohle
má obrovský dopad. Dříve mít soubor
mimo Prahu znamenalo mít jakousi klauzuru, uzavřenou skupinu. Dnes
není problém být za hodinu, za dvě
všude po Čechách a bude se to stupňovat. Divadelní technologie umožňují
rychleji zkoušet. Tohle zrychlení napomáhá tomu, že rozdíly se trochu stírají.
Obsahuje to jistou svobodu a hlavně:
konec výmluv. Ať už jsi v Jihlavě, Šumperku nebo Těšíně, už se nemůžeš moc
vymlouvat na to, že jseš odříznutej od
světa. Hlavně je myslím důležitý při
práci na oblasti podchytit lokální specifika. A tím nemyslím něco ve smyslu
„zjistíme si, kdo se tu narodil a uděláme dramatizaci jeho románu“, ale lokální specifika v mentalitě města.
Ok. Máme toho už hodně, ale musím
zeptat na závěr: Co Kladno? Jak to
vypadá s rekonstrukcí divadla?
Teď hrajeme v malém sále divadla Lampion, historická budova je už čtyři roky
zavřená a marně se čeká na dokončení
rekonstrukce, protože firma, která vyhrála výběrový řízení, upadla do insolvence, což v Česku znamená neuvěřitelnej byrokratickej gordickej uzel.
Kryštof Pavelka
DNES / SOBOTA 7. ČERVNA
11.00 Stará Aréna
Audience
Projekce záznamu inscenace Jiřího
Menzela z Činoherního klubu
13.00 Důl Hlubina – Špica
Mileniny recepty / Studio Hrdinů
15.00 Důl Hlubina – Vršek
Pomocník Walser / Studio Hrdinů
18.00 Divadlo Petra Bezruče
Miláček / Městské divadlo Kladno
Off-topic snář
Je to jako sen. Plout mezi divadly,
narážet do lidí jako sloupů, vyprávět
si s nimi v překotném tempu přebíhání mezi sály kratochvilné řeči. Stát
v předsálí a sledovat, jak natěšeným
účastníkům sálají líce. DREAM FACTORY, festival, jehož hrubě tesané,
ošlehané obrysy se odlišují od zbylých
vpravdě jemňoučkých, šlechtěných
přehlídek.
Každý správný redaktor si
užene zranění nohy, některé obzvlášť
obskurní ženštiny s naddimenzovaným
makeupem si zlomí nehtíky v mikro-
šachtě a muži v oblecích si zašpiní kravatu hořčicí. Je to krajina záhad, věc,
kterou nepochopí ani Venca Kláry, natož PolotoVaryš, učedník boží.
Je to svět nepřetržité, obdivuhodně barevné haluze. Králové bálu
jsou Pavla Bergmannová a Lukáš Horký
– grafik, obrazozpytec.
Všechno se to tváří jako obskurní interní humor. JE TO TOP OF OFFTOPIC. Ale věřte, že jen díky tomu, jak
inspirativní je Ostrava a její špica hlubina.
Martin Macháček
18.30 Divadlo Jiřího Myrona
Quo vadis
Národní divadlo moravskoslezské
21.00 Divadlo Petra Bezruče –
Márnice
Dresscode: Amis & Amil
A studio Rubín
22.00 Divadlo Petra Bezruče –
Klub
Skrat
koncert – kapela Norberta Lichého
ZÍTRA / NEDĚLĚ 8. ČERVNA
11.00 Stará Aréna
Largo Desolato / Projekce záznamu inscenace Divadla Na zábradlí
14.00 Důl Hlubina – Špica
Salome Brut / La Fabrika
15.30 Důl Hlubina – Vršek
Kabaret Shakespeare / Roxy NoD
18.00 Divadlo Petra Bezruče
Spříznění volbou
Dejvické divadlo
Snář z továrny. Magazín divadelního festivalu Dream Factory Ostrava 2014. Ročník 6, číslo 5. Den pátý – sobota
7. června 2014. Šéfredaktor Vojtěch Varyš. Redakce Kryštof Pavelka, Martin Macháček. Guest star Ivan Motýl. Grafická
úprava. Fotografie Lukáš Horký, Josef Horák, Petr Lukáč a archiv DFOV. Kontakt [email protected]. Zpravodaj vydává festival Dream Factory Ostrava. Festival pořádá Dream Factory Ostrava. Spolupořadatel Divadelní společnost Petra
Bezruče s r.o. Ředitel festivalu Tomáš Suchánek.