Světlo se rodí ze tmy

Transkript

Světlo se rodí ze tmy
5. kapitola
Oáza Ghodria, pozdní léto roku 569 e. d.
Světlo se rodí ze tmy
Když se v dálce ozval dusot koní a výskot jezdců, shrnula si Shorei z čela
pramen hustých prošedivělých vlasů a setřela si pot z očí. Potom se zvedla, aby
vyhlédla klenutou bránou rozlehlého dvora na cestu lemovanou alejí palem.
Statek Etal Shar ležel uprostřed rozlehlých palmových hájů, a protože se blížil
svátek bohyně noci Miah, která měla na půl roku převzít vládu, začínala v oáze
Ghodria sklizeň datlí. Z rozlehlých hájů sem sváželi otroci s mezky obtíženými
velkými proutěnými koši první plody.
Shorei dohlížela na skupinu žen, které seděly kolem velké roztažené plachty a
opatrně třídily velké trsy datlí. Ghodrijské datle byly vyhlášené po celém jihu.
Ženy dávaly stranou nepoškozené zralé plody, které poputují v karavanách na
trhy vzdáleného Chagaru, Mesavu a Yazanu. Lehce poškozené plody se dávaly
stranou na další zpracování, aby jako sušené plody, datlový med či mouka
putovaly s karavanami po dlouhých stezkách až do Osttaru, kde se z nich bude
vyrábět vyhlášená pálenka ragi.
Shorein manžel Naram byl správcem největšího statku v oáze, ke kterému
patřila dobře třetina všech datlových hájů a jehož vlastníkem byl významný
šlechtický rod odkudsi ze severu. Kdyby se někdo Shorei zeptal, kdo je vlastně
její pán a kde žije, jen by rozpačitě pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. Za celý
svůj život majitele statku nikdy neviděla. I její manžel se s ním setkal jen dvakrát
a vyprávěl jí, že jde o urozeného, nesmírně bohatého šlechtice, který byl podle
jeho vyprávění pánem rozlehlých území na severu za Velkými pustinami. Ten
kraj se jmenoval Nîlpar a jejich pán sídlil ve velkém hradě na břehu široké řeky,
která se nazývala Dardún. To bylo vše, co Shorei o vlastníkovi Etal Sharu věděla
a co ji s ním spojovalo. Vlastně ještě jedna důležitá věc tu byla. Tamzi. Chlapec,
dnes již mladý muž, kterého milovala jako vlastního syna. Vlastně se ani
nejmenoval Tamzi, to jen ona tak pojmenovala malého, sotva dvouletého
chlapce, kterého její muž před dlouhými patnácti léty přivezl ze severu. Vychovávala jej spolu se svými dcerami a během oněch let k němu spolu s mužem
přilnuli jako k vlastnímu. Obzvláště její manžel se v chlapci v posledních letech
viděl a Tamzi jej doprovázel na cestách za obchodem, při všech jednáních a dnes
i na lovu, kam zrána vyrazili.
Předevčírem dorazil vážený host, budoucí nápadník její dcery. A protože vášní
všech mužů v oáze bylo sokolnictví, vyrazil Naram i s hostem na lov.
Shorei si zastínila oči před světlem zapadajícího slunce a skutečně uviděla
šestici jezdců, jak se v oblaku prachu blíží k bráně. Ano, jsou to oni.
„Pánové se vrací?“ zeptala se zvědavě jedna z žen, která seděla zády k bráně
velkého dvora. Shorei přikývla.
„Konečně, je načase. Už jsem byla netrpělivá. Dnes přiletěl holub ze severu
a Seoras říkal, že přinesl list. Jsem zvědavá, co v něm stojí.“
Shorei neříkala pravdu, protože nebyla ani tak zvědavá, jako spíše plná obav.
Zprávy ze severu přicházely jen velmi, velmi zřídka, a když dorazily, téměř vždy
to znamenalo, že ji její muž musel na dlouhé týdny a měsíce opustit. Přemýšlela,
zda se to bude zase opakovat. Zrovna teď, kdy bylo na statku nejvíce práce, by se
to hodilo nejméně. Navíc jejich nejstarší dcera Tiamat měla mít krátce po
ukončení sklizně svatbu a Narama čekalo důležité vyjednávání s rodiči jejího
nápadníka o výši věna.
Jezdci s výskotem projeli branou. Shorei se neubránila úsměvu při pohledu na
jednoho z nich, mladého urostlého mladíka, který zarazil svého koně a sokola,
kterého měl na levici, předal lovčímu, který jej doprovázel. Potom pružně
122
seskočil z koně a otočil se k malému děvčeti, jež mu běželo vstříc. Dívku chytil do
silných paží, vyhodil ji vysoko do vzduchu a poté ji obratně chytil. Byla to Parsa,
nejmladší ze tří dcer Narama a Shorei, která mezitím došla až k jezdcům.
Mladík se na ni otočil: „Imraan az dar, Nani. Dnes to byl úžasný lov. Představ
si, že můj sokol ulovil tři králíky a Hazirův orel chytil malou antilopu.“
„To jsem ráda, že se ti to líbilo,“ odpověděla a usmála se.
„Cestou zpět jsme se zastavili v tábořišti severně od oázy. Hazir se chtěl
podívat, jaké tam letos přivedli otroky. Představ si, Nani, že jsme tam viděli bílé
a plavovlasé zajatce odněkud ze severu. Nikdy jsem nic podobného neviděl
a Hazir také ne. Měli po celém těle úplně světlou pleť. Hazir tam málem koupil
jednu mladou otrokyni pro svého otce, ale neměl dost peněz.“
Shorei se zakabonila.
„Ty otrokyně byly nahé? Nechápu, proč tě tam Naram vodí. To není nic pro
mladého chlapce, jako jsi ty.“
Malé děvče se na mladíka nedůvěřivě obrátilo: „Bílé? To jako holubice? To si
nedokážu představit. Matko, půjdeme se tam zítra podívat, prosím.“
Shorei rázně zavrtěla hlavou.
„To určitě, ještě i ty. Stačí, že to viděl Tamzi. A nech už ho být, má práci. Musí
odvést koně do stájí. Víš přece, že máme váženého hosta.“
Mladík se na zklamané děvče usmál a udělal na ni směšnou grimasu. Parsa se
začala smát. Tamzi ji spokojeně pohladil po hlavě a řekl: „Matka má pravdu,
Parso, to není podívaná pro malá děvčata. Teď mám povinnosti, ale večer ti budu
vyprávět, co se na lovu událo. Platí?“
Parsa přikývla, Shorei ji vzala za ruku a přešla k manželovi, který se bavil
s Hazirem, nápadníkem jejich dcery. Oba muži již také sesedli a teď podali
ohlávky svých koní Tamzimu, aby je odvedl do stájí. Shorei se postavila stranou
a čekala, až oba hovor ukončí, protože se neslušelo, aby žena vstupovala do
hovoru mužů.
Přitom si je oba prohlížela a se zalíbením se dívala na Narama. Byl to krásný
muž. Přestože již byl v letech, zdobily jeho souměrnou tvář bohaté vlnité vlasy
a pěstěný vous. Vlasy, kdysi černé jako havraní peří, dnes prokvetlé stříbrem,
dodávaly Naramovi jistou aureolu vážnosti. Přes svůj věk měl stále štíhlou
a vysokou postavu jako v době, kdy se jako nápadník objevil v domě
Shoreininých rodičů. Krasavec původem z Chagaru, z bohaté rodiny, mohl
nabídnout jejím rodičům opravdu vzácné dary. Byl nejen bohatý, ale i urozený,
povídalo se o něm, že je levobočkem jednoho ze synů vládce Chagaru. Nebylo
tedy divu, že Shorei okamžitě padl do oka. Ovšem ani k ní nebyli bohové skoupí,
pokud se krásy týče. Byl to právě věhlas o její kráse, který překročil hranice oázy
a přivedl do Ghodrie i Narama. Podobné to bylo s jejich dcerami, jež zdědily
krásu svých rodičů, a tak nebylo divu, že kolem dvou starších, už se nápadníci jen
točili. Jedním z nich byl právě i Hazir z bohatého kupeckého rodu, syn Naramova
obchodního partnera z Chagaru. Hazir, který byl skoro o hlavu menší než Naram,
nebyl žádný krasavec, ale měl širokou, poctivou tvář. Přestože byl mlád, už mu
chyběly vlasy na skráních, a proto téměř nikdy neodkládal kulatou čapku
s dlouhým šátkem. Měl však veselé a dobrosrdečné hnědé oči a plné rty
rámované tmavým pěstěným vousem. Shorei si svým ženským instinktem byla
naprosto jistá, že to bude dobrý, milující a starostlivý muž, který svou ženu jistě
učiní šťastnou.
Konečně muži domluvili a Naram se tázavě otočil ke své ženě, která trpělivě
čekala, až jí bude věnovat pozornost.
„Přiletěl holub ze severu. Seoras povídal, že přinesl zprávu.“
123
„Ze severu? To bude od pana Beregira. Hazire omlouvám se, zpráva od pána
statku nesnese odkladu. Teď tě musím nechat ve společnosti Shorei. Odvede tě
s Parsou do tvého pokoje, uvidíme se při večeři.“
Y
Obloha venku již potemněla, když se osazenstvo statku začalo scházet na
večeři, přichystanou ve velkém otevřeném atriu zakrytém jen plátěným
baldachýnem. V Ghodrii téměř nikdy nepršelo. Dešť tu přicházel jen několikrát
do roka a byl tak vzácný, že se o něm mluvilo ještě dalších pár týdnů. Na
sloupech kolem atria hořely pochodně, jež osvětlovaly stůl, u kterého již čekali
účastníci večeře. Shorei se potichu bavila s oběma staršími dcerami. Nejmladší
Parsa poskakovala kolem stolu a hrála si se dvěma loveckými chrty. Tamzi
rozprávěl s Hazirem a jeho průvodcem Margosem, který zde zastupoval Hazirova
otce při jednání o obchodních záležitostech. Hazir i za hovoru stále pokukoval po
své budoucí choti a vypadalo to, že se nemůže vynadívat. A že bylo na co se dívat.
Tiamat vypadala opravdu skvostně. Dlouhé černé vlasy měla rozpuštěné
a sepnuté stříbrnou čelenkou. Velké tmavé oči měla zvýrazněné černou barvou,
plné rudé rty natřené olejem, aby se leskly jak zralé fíky. Oblečena byla do
lehkých vzdušných šatů z drahého khaspirského hedvábí, jež byly v pase sepnuté
Hazirovým darem, nádherným stříbrným pásem, díky němuž vzdušná látka
těsně obepínala její postavu a zdůrazňovala velká plná ňadra. Odhalené snědé
paže zdobilo do půli předloktí množství zlatých a stříbrných náramků.
Jediný, kdo chyběl a na koho se ještě čekalo, byl pán domu. Konečně se
objevil i on. Byl po koupeli a převlečený do slavnostních šatů, bohaté šedé vlasy
sčesané za uši. Když vstoupil do atria, pozdravil nejprve svojí ženu, se zalíbením
si prohlédl Tiamat, kterou políbil na tvář a cosi jí zašeptal, po čemž dívčiny tváře
pokryl ruměnec. Políbil i druhou dceru Kayneh a potom popadl do náručí Parsu,
se kterou se několikrát na místě otočil. Když ji postavil zpět na zem, popošel
k Hazirovi, pozdravil se s ním i s Margosem.
„Imraan az dar přátelé, vítám vás,“ řekl a pokynul směrem ke stolu.
„Omlouvám se, že jsem vás nechal nějaký čas čekat. Musel jsem odepsat na
důležitý list mého dobrodince ze severu. Holub přinesl tentokrát velmi důležité
zprávy a pán trval na okamžité odpovědi.“
Shorei se na muže zvědavě a znepokojeně podívala. Poznala, že se za jeho
předstíranou veselostí a lehkomyslností skrývá stín.
„Zase budeš muset odcestovat? Na jak dlouho?“
Naram se usmál a přikývl: „Máš pravdu, ženo. Opět mě čekají cesty, ale
tentokrát to ještě pár týdnů počká. Bohužel to vypadá tak, že v tomto obsazení se
u tohoto stolu na dlouhou dobu nesejdeme, takže si to dnes večer užijme. Ale
nechme zpráv z jiného světa, probereme je po jídle. Přátelé, stůl je připraven.
Prosím!“
Naram pobídl přítomné směrem ke stolu a pokynul mezi sloupoví atria, kde
stál majordomus. „Noste na stůl!“
Sám si sedl do čela stolu, jeho žena usedla po jeho levici a vedle ní její dcery.
Po Naramově pravici se posadil Tamzi s Hazirem a Margosem. Shorei manželova
slova znepokojila, a tak se na něj zpytavě podívala. Ten však dělal jakoby nic
a zvedl pohár, jenž jedna z otrokyň, které je u stolu obsluhovaly, naplnila vínem.
„Na zdraví našich budoucích snoubenců!“
Tiamat se zapýřila, upila krapet vína z poháru a rychle se sklonila k jídlu,
které před ní otrokyně položila. Hazir rychle vypil pohár do dna a přihlouple se
usmál. Naramův přípitek jej překvapil. Nebylo zvykem pít na zdraví snoubenců,
124
když ještě neproběhly zásnuby a nebyla projednána svatební dohoda. Naramovi
to však bylo zřejmě úplně jedno, protože natáhl ruku a nechal si dolít další pohár.
„Na zdraví našeho dobrodince ze severu!“
Naram do sebe obrátil druhý pohár vína. Shorei se na něj znepokojeně
podívala. Nepoznávala ho. Že má její muž víno rád, věděla, ale pil vždy jen
střídmě. Naram se rozhlédl a rozverně je pobídl.
„Tak do jídla přátelé, náš kuchař je v oáze vyhlášený.“
Jídlo bylo skutečně vynikající a složené z několika chodů, mezi nimiž
nechyběla zvěřina, čerstvé ovoce i sladké cukroví. K pití se podávalo vynikající
červené víno z Gholpiru, které přivezl jako dar Hazir. Naram během jídla
pravidelně natahoval ruku k otrokyni, která jeho pohár dolévala. Shorei jej
nesouhlasně sledovala, ale netroufala si cokoliv říci.
Během jídla se obě sestry i Tamzi zvědavě obraceli na Margose a Hazira
s otázkami, jak vypadá život ve městě, kam se měla Tiamat v nejbližší době
odstěhovat. Margos odpovídal ze široka.
„Víte, Chagar a Sîwar jsou nejstarší města Pětiměstí. Dokud bylo Pětiměstí
svobodné, o nadvládu nad celou zemí soupeřila právě tahle dvě města a jejich
dva vládnoucí rody, Chagarští Goniové a sîwarští Parnázové. Před dvaceti třemi
roky, však obsadili Chagar Gortrogové a od té doby spory skončily, protože
místodržící mocného gherkhana si vybral za sídlo Khaspir. Chagar tak sice přišel
o výsadní postavení, ale stále zde sídlí gherkhanův vyslanec a početná posádka.“
Na Margose navázal Hazir.
„Můj otec přišel do Chagaru jako vyslanec Gî nâatu s gherkhanovými vojáky.
Zná se osobně s princem Avrannem i jeho vyslancem Tirganem, však Gî nâat
taky financuje většinu jeho tažení. Je jedním z nejdůležitějších mužů Chagaru.
A ten má dnes skoro třicet tisíc obyvatel. Na jihu je větší jen Gîva na břehu
Gîvského jezera a Osttar, bývalé sídelní město osttarských darkhârů.“
Kayneh udiveně vydechla a závistivě se podívala na svou sestru.
„To není možné. Celá Ghodria nemá více jak šest tisíc obyvatel včetně otroků.“
Tiamat se spokojeně usmála a věnovala Hazirovi obdivný pohled. Ten se
nafoukl jako páv a začal hrdě popisovat nový dům, který jeho otec nechal stavět
pro budoucí novomanžele.
„Náš nový dům bude mít atrium jako statek Etal Shar, ale budovy kolem něj
budou dvoupatrové a zdobené balustrádami. V domě bude celkem dvacet
komnat a třetina z nich bude k dispozici paní domu. Kromě toho bude mít pět
služebných,“ řekl Hazir a významně se na Tiamat podíval. Ta sice sklopila oči, jak
se na dobře vychovanou dívku sluší, ale když do ní Kayneh drbla, aby dala najevo
svůj údiv a nadšení, neubránila se spokojenému úsměvu.
„Otec našel pro dům nádherný pozemek nedaleko Ettu…“
„Ettu? Co je to?“ přerušila jej zvědavě Parsa, nedbajíc toho, že se na ni matka
zaškaredila pro její chování, kterým tak drze skočila váženému hostu do řeči.
„Ettu je řeka, na jejímž levém břehu se rozkládá Chagar. Později se vlévá do
Shadnahu, největší řeky Pětiměstí. Z našeho nového domu na ni bude nádherný
výhled. Uvidíme celý říční přístav, odkud vyplouvají říční čluny až do Sîwaru. Na
opačnou stranu ze zahrad budeme mít výhled na Chrámový pahorek. Představte
si, že nový vládce Chagaru zahájil na Chrámovém pahorku výstavbu nového
chrámu, který bude celý obložen šedým a rudým shadnažským mramorem. Měl
by být hotový do tří let a bude zasvěcený nejvyššímu bohu Ghireshů Nirgilwalovi.“
„Za tři roky? To se mi nechce věřit. Skutečně?“ ozval se nedůvěřivě Naram.
„Opravdu. Pracuje tam dnem a nocí dva tisíce dělníků.“
„Dobře, to jsou ruce. Ale kde na to berou tak rychle zdivo? Pokud vím, šedý
mramor se těží v podhůří Nebeských sloupů a odtud je to do Chagaru více jak tři
125
týdny cesty. Tři týdny pro běžného poutníka! Doprava mramorových kvádrů po
řece bude trvat dvojnásob.“
„Avranno rozhodl, že bude stržen palác Goniů i s citadelou. Obě stavby jsou
obložené mramorem od řeky Shadnah. Od té doby co z Chagaru Ghireshové
vyhnali poslední Gonie jsou obě budovy prázdné.“
Na krátký okamžik se u stolu rozhostilo trapné ticho. Hazir se zarazil
a uvědomil si, že přestřelil, protože zapomněl, že jeho hostitel se vždy hrdě hlásil
k prastarému chagarskému vládnoucímu rodu. Hazirova rodina naopak patřila
k nové patricijské šlechtě, která se ke svému postavení a bohatství dostala až
poté, co byly z města staré šlechtické rody vyhnány. Margos se pokusil Hazirův
prohřešek napravit.
„Drahý Narame, omluvte Hazira za jeho prostořekost. Je to mladý muž
a nechal se unést svým nadšením. V Chagaru se za posledních dvacet let opravdu
hodně změnilo, ale město na Gonie stále nezapomnělo. Je to prastarý rod,
s kterým stojí a padá slavná minulost Chagaru. Vždyť z Goniů pocházel i slavný
rek Elshir, který vládl i Bílému městu na severu.“
Naram se usmál a mávl rukou.
„V pořádku Margosi, nezlobím se. Když Chagar padl, byl jsem již druhý rok
zde v oáze, takže všechny události znám jen z doslechu. A navíc jsem jen
levoboček a na dědictví Goniů tak jako tak nemám nárok. To, že nechodím dnes
o žebrácké holi, je zásluha mého dobrodince ze severu, který mě učinil správcem
svých rozlehlých statků v Ghodrii. Opusťme minulost a zapijme tu její trpkou
příchuť.“
„Děkuji, příteli, jste opravdu velkorysý a myslím, že Hazir to ocení. Nemám
pravdu?“ odvětil Margos a obrátil se na Hazira, který horlivě přikývl, šťastný, že
se jeho společenský prohřešek tak rychle a snadno smazal.
Margos, aby převedl hovor jinam, se zeptal: „To mi prozraďte, Narame, jak je
možné, že ten váš dobrodinec vlastní tak rozsáhlé statky tady na jihu, v podstatě
na dosah Pětiměstí? A jak jste se s ním vůbec sešel? To je opravdu velmi
zvláštní.“
Naram zvedl pohár k otrokyni, která stála za ním, aby mu dolila. Naram se
napil a na okamžik labužnicky přivřel oči.
„Je vynikající. Lehké, má jiskru a voní po třešních. Tady u nás máme vína
spíše z Pomoří, ale ani nejlepší azrazinské víno se gholpirskému růžovému
nevyrovná. V tom je ukryto kouzlo Nebeských sloupů. To mi, Hazire, jako
budoucí zeť budeš muset posílat pravidelně.“
Hazir si pospíšil s přikývnutím.
„Můj otec má v přístavu jeden z největších skladů s vínem. Najdete tam
gholpirské růžové, víno z modrých hroznů Yaddahu i těžké rudé z Khaspiru. Jaké
si jen budete přát.“
Naram se usmál a zatočil v ruce se skleněným pohárem plným lahodného
moku.
„Jedině růžové z Gholpiru, Hazire. To je nápoj mého mládí. Ale zpět k Vaší
otázce, příteli,“ obrátil se Naram k Margosovi.
„Potkal jsem pana Beregira v Pantě, krátce po pádu Chagaru. Byla to náhoda.
On hledal někoho, kde se postará o jeho statky na jihu, já nějaký zdroj obživy,
protože v Chagaru jsem přišel o všechno. Myslím, že nikdo z nás netuší, jak
mocný a bohatý je můj dobrodinec. Jeho lénem je Nîlpar na levém břehu
Dardúnu a to je kraj stejně rozlehlý jako celá chagarská provincie. Podle mě to
musí být vynikající diplomat, protože se mu podařilo udržet samostatnost
Ghodrie. Víte, Margosi, tahle ztracená oáza leží na pomezí tří království. Na jihu
Pětiměstí nebo Legdarion, jak se nazývá v katbatu, na severu Enqaindor, dnes
jsou obě pod korouhví s drakem. A na západě je Ulbar, osttarský darkhâr, který
126
je v současnosti posledním vládcem jihu, jenž není gherkhanovým vazalem. A to
znamená, že se musí hodně snažit, aby s Ghireshi dobře vycházel. A teď si,
Margosi, představte, že pan Beregir je pobočníkem ghireshského vojevůdce,
kterému se na severu mu říká Rômenkhôr. Podle toho co vím, tak právě můj pán
vyjednal příměří mezi ním a Ulbarem a do něj si šikovně zapracoval podmínku,
že Ghodria zůstane nezávislá. Má zde rozlehlé statky, o které by přišel, kdyby
Ghodrii Ulbar obsadil. Je to někdy prapodivné a směšné, na jak podivné libovůli
mocných visí svoboda takového kousku země, jako je tahle ztracená oáza. A kdo
ví, pro jakou malichernost mocných jednou o svou svobodu přijde. Ale nechme
už vzpomínání. Na zdraví nového pána Chagaru!“
Naram do sebe obrátil plný pohár vína a natáhl ruku pro další. Bylo na něm
vidět, že už je opilý a přestává se kontrolovat. Hazir s Margosem jej rozpačitě
sledovali, ale Naram, jako by je neviděl, pokračoval.
„Beregir Algatiren, pelerin nîlparský, regent nîllônský, aendîrl z Pelengornu
a věhlasný správce města Dôrminaru. Ano tak zní celý titul našeho dobrodince.
Z jeho libovůle je Ghodria svobodná a z jeho libovůle jsem já, Naram, z rodu
Goniů jeho správce. A z jeho libovůle musím do zimního slunovratu odvést svého
jediného syna na sever.“
Naram, aniž se ohlížel na překvapené obličeje stolovníků a vyděšený obličej
své ženy, se obrátil k Tamzimu.
„Dolej mu!“ poručil otrokyni a podíval se na překvapeného mladíka.
„Tak milý synu, kterému jsme dali se ženou jméno Tamzi. Je načase, abychom
si připili na tvůj skutečný původ. Přátelé, pozvedněte své číše. Co koukáte? I vy,
mé dcery. Všichni! I ty, ženo, a netvař jako při pohřbu,“ utrhl se opilý Naram na
svou vyděšenou a nechápající manželku.
„Mám tu čest představit Vám skutečnou a pravdivou tvář Tamziho do
nedávna syna správce Narama z rodu uprchlých a do světa rozprášených Goniů.“
Naram naráz vypil plný pohár vína a vztekle jím mrštil stranou. Ten se
roztříštil o jeden ze sloupů.
„Postav se Tamzi!“
„Otče?“
Překvapený mladík se postavil a nechápavě se podíval na Shorei, které
pomalu docházelo, co asi stálo ve zprávě, kterou dnešního dne přinesl holub.
„Tamzi od zítřka už nejsi Tamzi, ale budeš Celinor Algatiren, dartegin
z Pelengornu, neboť tak rozhodl můj pán a tvůj otec, pelerin nîlparský.“
Naram vzlykl a zhroutil se do svého křesla. Tvář si ukryl do dlaní. Kolem stolu
zavládlo rozpačité ticho, které přerušil až nechápavý dotaz malé Parsy.
„Otče, já tomu nerozumím. A proč už se Tamzi nejmenuje Tamzi, ale Celinor?“
Y
Bataar, léto roku 569 e. d.
K mladíkovi asi sedmnáctiletému, který ležel na střeše budovy a užíval si
odpoledního sluníčka, přistoupil jeho přibližně stejně starý přítel.
„Ekrame, chceš napít?“
Oslovený zvedl hlavu, otevřel jedno oko a podíval se na přítele.
„Díky Amale, kolik máme ještě času?“
Amal se podíval na nádvoří pokryté pískem, uprostřed kterého stál vysoký
dřevěný sloup. Kolem byl z různobarevných kamenů vyložen kruh, jenž byl
rozdělený do pravidelných dílců, uvnitř kterých byly geometrické obrazce. Podle
stínu, který každý den putoval po obvodu od jednoho obrazce ke druhému, se
řídil veškerý život v táboře Bataar.
127
„Ještě máme čas. Myslím tak půl dílce.“
„To je dobře,“ odpověděl Ekram a znovu zavřel oči. S tmou za jeho víčky se
jeho mysl rychle propadla do vzpomínek. Šest let. Dlouhých šest let už je v táboře
Bataar a každý den je tady stejný. Vstávání před úsvitem, úklid lůžka, rychlá
snídaně a poté začíná výuka. Šerm, lukostřelba, jízda na koni, léčitelství,
místopis, dějiny Nibrilartu, potom oběd a čas na odpočinek a odpoledne další
výcvik až téměř do soumraku. Večer společná lázeň nebo koupání v nedalekém
jezeře a spát. A další den znovu. Dlouhých šest let už neviděl hory. Jeho
myšlenky přeskočily k rodnému Ashandakhu. Jak je teď asi krásně na horských
pastvinách v sedle Kiba Lar. Svěží vítr, hebká hustá tráva, zvonce jaků, které
cinkají při každém pohybu. Téměř měl pocit, že je slyší. Jak dlouho už neviděl
trávu a stromy? Co asi dělá děda a otec? Chodí na lov horských koz? A matka?
Zpívá ashanské písně jeho bratrovi nebo sestře? Neví. Když jej v Biratharu
vypravovala na dlouhou cestu, měla velké břicho, již brzy se měl narodit jeho
další sourozenec. Bratr nebo sestra, kterého nikdy neviděl a neuvidí. Stejně jako
stovky jeho druhů žijících ve stejném táboře jako on, nikdy již neuvidí své rodiny
ani rodné domy. Ještě dva roky a čeká jej slavnostní přísaha gherkhanovi, a tím
začne jeho pouť ve službách pána Nibrilartu. Od toho okamžiku až do smrti už
bude patřit jeho tělo i mysl někomu jinému.
„Přihlásíš se dnes ke zkoušce?“ uslyšel Ekram Amalův hlas.
Otevřel oči, překulil se na břicho a přes okraj střechy se díval na velký dvůr,
pokrytý pískem. Jeho oči sklouzly stranou, kde za kamennými budovami byl
nevelký jednoduchý plot. Ekramovi nikdy nebylo jasné, na co tady vlastně je. Má
je chránit před útokem zvenčí, nebo jim má bránit v útěku? Obojí bylo stejně
nesmyslné. Kolem byl jen písek. Kam až oko dohlédne je jen mrtvá poušť. Neměl
tu kdo útočit a nebylo kam utíkat. Vzpomněl si, že na počátku jejich pobytu tady
se několik chlapců pokusilo utéct. Po čase stráže přivezli jejich mrtvá těla.
Zemřeli horkem a žízní. A přitom žili na břehu obrovského jezera. Jezero Cipac
bylo největším z několika jezer uprostřed stejnojmenné písečné prolákliny
obklopené horami a voda v něm byla slaná, stejně jako ve všech ostatních
jezerech v okolí. Tak slaná, že v ní nic nežilo, natož aby se dala se pít. V dávných
časech před mnoha věky zde prý bylo velké vnitrozemské moře. Asi to byla
pravda, protože na vyvýšených místech v okolí tábora se občas daly najít kostěné
skořápky mlžů a Amal, který se narodil u moře, říkal, že vypadají úplně stejně
jako mořské škeble. Ekram měl občas pocit, že i písek pouště je promíšený se
solí. Voda zde měla cenu zlata a čerpala se ze studní, které byly stovky stop
hluboké. Pumpy, které čerpaly vodu, pracovaly neustále. Ve dne i v noci stékal
maličký pramínek sladké vody do krytých kamenných rezervoárů na vodu.
Některé pumpy byly poháněny větrem nebo mezky, kteří chodili stále dokola s ojí
připevněnou z boku k chomoutu. A několik jich bylo poháněno lidskou silou.
Byla to ta nejstrašnější práce, která v táboře mohla být přidělena. Vždy to bylo za
trest. Několik dnů otupující dřiny na pálivém slunci vyhnaly provinilci z hlavy
veškeré myšlenky na vzdor a neposlušnost.
„Myslím, že ano. A ty?“ Ekram se podíval na druha, který seděl vedle něho
nohy spuštěné přes okraj střechy.
„Ne. Jsem mezi ongy teprve rok, ještě mám na složení zkoušky jedenáct
měsíců. Jak dlouho už jsi mezi ongy ty?“
„Rok a deset měsíců.“
„To bude první pokus?“
„Ano. Ale všechny předchozí zkoušky, altongskou i ongskou, jsem zvládl vždy
na první pokus.“
128
„To já taky, ale mluvil jsem s Erdinem. Toghenskou zkoušku dělal před třemi
měsíci. Říkal, že byla nejtěžší. Nikdy se prý tak nebál. Za všeho nejhorší prý byla
věž.“
Ekram zvedl hlavu a zvědavě se na druha podíval.
„Ty se stýkáš a bavíš s togheny?“
Program výcviku v táboře byl rozdělen podle dosaženého stupně a chlapci
z jednotlivých skupin neměli příležitost se stýkat, snad s výjimkou večerního
volna.
Amal přikývl: „Erdin je Ozgen jako já a do tábora jsme přišli spolu. Byl ze
stejné osady. Je to dobrý přítel, Ozgenové drží dohromady.“
Ekram přikývl. Bylo to zvláštní, protože přítomnost k jednotlivým národům
a kmenům se v táboře stírala. Byli jen toghenové, budoucí gherkhanovi vojáci.
Národnost ani kmenová příslušnost zde neměla žádný význam. Proto již od
prvních dnů v táboře byli rozděleni do malých skupin, jež byly záměrně složeny
z příslušníků
různých kmenů,
kteří
hovořili
odlišnými
navzájem
nesrozumitelnými jazyky. Kvůli tomu jim nezbývalo nic jiného než začít používat
ghitrosštinu, jazyk svých pánů a uchvatitelů, který byl jediným dorozumívacím
jazykem tábora. Byl to důležitý prvek výchovy budoucích vojáků. Čím dříve
přestanou používat rodnou řeč, tím dříve zapomenou na své kořeny.
„To jste měli štěstí. Já jsem z Ashandakhu, z povodí Džitmai. Všechny přátele
z Biratharu už jsem ztratil. Většina jich šla do jiných táborů. Od té doby, co jsem
mezi ongy, jsem ashanštinu neslyšel. Vlastně ani nevím, kdo je tady Ashan, kdo
Khant nebo Nishay. Všichni používají jen táborovou řeč.“
„Jo, máš pravdu. I my s Erdinem mluvíme táborovou řečí, někdy mám pocit,
že už jsem jazyk Ozgenů skoro zapomněl.“
„Vždyť je to jedno, odkud kdo pocházíme. Budou z nás toghenové,
gherkhanovi vojáci. A našim životem bude služba Pánovi draků. Viděl jsi ty
mapy, které nám ukazoval mistr Terataj? Gherkhanovy alathosy již ovládly téměř
všechny národy, co je Aya nosí. Lid kolem Velkého písku, Nogaimy, Orcheny,
Nivzary, Adeshe. Na severu Kharity, Kimery, v podhůří Nebeských pilířů
Ghowtry, Aarangy i Ozgeny. Yawary u velkého zálivu. Ovládli i západní země,
daleko za Nebeskými pilíři. Představ si to, Amale. Možná, že všechny tyhle země
a národy uvidíme.“
„Nebo taky neuvidíme, protože nám srazí hlavu v první bitvě, které se
zúčastníme. Víš, co se říká. Jen toghen, který přežije první bitvu a první rok
v gherkhanově vojsku, může pomýšlet na konec své služby. Polovina toghenů
nepřežije v armádě první rok.“
Ekram se sebejistě usmál. „To je osud a cesta — nitesh, jak říkají Ashanové. A
proto musíme cvičit, abychom byli nejlepší. Ale mně moje bába předpověděla
dlouhou cestu, já vím, že ty kraje navštívím. Prý uvidím i Nisabu.“
Amal se na přítele udiveně podíval.
„Horu učitelů? Vždyť se ani neví, jestli existuje. Prý je to jen pověra.“
„Není! Rúma byla z národa Khantů, prvních žáků, a vyprávěla mi, že její otec
Nisabu navštívil, ještě před tím, než je Ghireshové porazili.“
„Kdo je porazil?“
Ekram si uvědomil, že se nechal unést, proto s rozpaky odpověděl: „No,
Ghireshové, nájezdníci. Čtyři národy tak nazývají Ghitrosy, gherkhanovi
válečníky.“
Amal se na něj udiveně díval. „To je zvláštní. Ozgenové jim říkaji Chakrapani.
Znamená to totéž, nájezdníci.“
Ozval se dunivý zvuk bubnu, který ohlašoval konec polední přestávky a
svolával všechny chlapce k odpolednímu výcviku. Ekram s Amalem se bleskově
zvedli, aby se co nejrychleji dostali na seřadiště. Přijít pozdě nebo poslední
129
znamenalo vysloužit si potrestání. Ekram seskočil přímo ze střechy vysoké
dobrých deset stop a po dopadu se pružně překulil. I tohle patřilo k jeho výcviku.
Fyzická síla, pružnost a odolnost. Rychle přeběhl přes volný dvůr a snažil se co
nejdříve najít své místo v nastoupeném útvaru. Strkání a pohyb rychle ustaly
a během krátké chvíle na nádvoří stály čtyři seřazené útvary mladých i starších
chlapců a jinochů. Byli rozdělení podle věku a doby strávené v táboře. Dva roky,
čtyři roky, šest let a nejstarší, osm let. Donové, altongové, ongové a toghenové.
Po osmi letech byl toghen, pokud ve zdraví přežil všechny útrapy náročného
výcviku, připraven složit přísahu a byl slavnostně zařazen do pomocného sboru
některého alathosu.
Ekram stal ve třetím sboru ongů, kde byli chlapci ve věku čtrnáct až sedmnáct
let, kteří měli za sebou více jak čtyři roky pobytu v táboře. Před Ekramův útvar
předstoupil Taghaj, který měl ongy na starosti. Byl to starý voják původem
z ghitrosského kmene Nergajů.
„Ongové, dnes odpoledne pro dobrovolníky začíná pravidelná měsíční
zkouška, kdo ji úspěšně složí, bude zařazen mezi togheny. Kdo se hlásí?“
Na konci každého měsíce se mohli chlapci, kteří měli za sebou požadovaný
počet let, přihlásit ke zkoušce, jejíž úspěšné složení jim umožňovalo postoupit do
vyššího útvaru. Postup tedy nebyl samozřejmostí. Přibližně dvacet chlapců ze tří
set ongů zvedlo ruce a vystoupilo před ostatní. Ekram byl mezi nimi. Cítil
vzrušení a nervozitu. Každý z chlapců měl čtyři pokusy na složení zkoušky. Pokud
v žádném z nich předepsanou zkoušku nesložil, byl z tábora vyřazen. Kam byli
tito nešťastníci odvezeni, nikdo nevěděl, prostě zmizeli. V táboře se šeptalo, že
byli odváženi na práci do dolů a hutí Gozaru. Tam se prý nikdo vysokého věku
nedožil.
Taghaj chlapce přehlédl a spokojeně pokýval hlavou. Nikdy své svěřence ke
zkoušce nenutil. V táboře panoval řád a tvrdá kázeň, ale velitelé ponechávali
svým svěřencům volbu. Gherkhan potřeboval oddané, odhodlané a samostatné
vojáky, nikoliv bezduché stroje vykonávající rozkazy. Chlapci se seřadili, Taghaj
předal velení svému zástupci a odvedl chlapce ke stájím, kde si každý osedlal
jednoho malého stepního koně. Poté dostali výstroj, která obsahovala
jednoduchou zbroj, krátkou dýku a luk s pěti šípy. Poté celá skupina mlčky
nasedla a vyrazila do pouště. Jeli celé odpoledne a teprve k večeru dorazili
k rozlehlému komplexu hliněných staveb. V soumraku, který se přikradl velice
rychle, zahlédl Ekram jen nejasné obrysy, ale bezpochyby se jednalo o staré
opuštěné město Thraxů, kteří kdysi tyto kraje obývali. Prý kdysi stála na břehu
vnitrozemského moře, ze kterého zůstalo jen několik slaných jezer.
Chlapci se ubytovali v připravených stanech a podle příkazu šli ihned spát.
Zkoušky, které budou trvat několik dnů, začnou hned zítra ráno.
Y
Ekram vyčerpaně oddechoval a po nakrátko ostříhané hlavě a zaprášeném
čele mu stékaly potůčky potu. Sfoukl jednu z kapek, která se mu usadila na špičce
nosu. Množství dalších mu však stékalo po čele a po tvářích. Štiplavý pot ho pálil
v očích a po celém obličeji to nepříjemně šimralo. Nemohl si jej však otřít,
protože se křečovitě držel maličkých výstupků na kolmé cihlové stěně. Olízl si
vyprahlé rty a ohlédl se. Pod ním byla téměř kolmá hliněná stěna, končící
v písečném přesypu. Měl za sebou tři míle vyčerpávajícího běhu přes písečné
duny. Každý krok v jemném písku byl vykoupený obrovskou námahou. Potom jej
přivedli ke staré věži, vysoké dobrých sto stop.
„Tvůj další úkol je vylézt nahoru!“
130
Už když stál dole, připadal si vyčerpaný. Zvedl hlavu. Ještě mu zbývá asi
patnáct stop a bude nahoře. Jen vůlí ovládal třes unavených svalů.
Vybavilo se mu staré ashanské přísloví. „Když máš přejít čtyři horská sedla, i
po třech jsi pořad jen v půli cesty.“
Nikdy ho nechápal, nerozuměl mu až do tohoto okamžiku. Měl za sebou sice
více jak tři čtvrtiny obtížného lezení, ale přesto měl pocit, že už nedokáže
povylézt ani o píď. Jestli spadne, zpřeláme si všechny kosti a nebude první, komu
se to dnešního dne stalo. Už dva chlapci se ze stěny zřítili. První spadl z necelých
dvaceti stop a jen se hodně potloukl. Měl štěstí, ale zkoušky pro něj pro tentokrát
skončily. Druhému se to stalo téměř pod vrcholem věže, na stejném místě kde
teď stál on sám. Taghaj jej nechal odtáhnout stranou a potom mu z milosti
podřízl hrdlo. Lepší zemřít než žít jako mrzák, takové bylo heslo tábora.
„Ne. Nesmím na to myslet. Imaran je mocný a mě čeká dlouhá pouť. Dokážu
to. Musím to dokázat!“ zašeptal si Ekram pro sebe. Vlevo od sebe viděl souvislou
řadu úchytů vedoucích až nahoru k ochozu věže. Když se k nim dostane, už to
bude jednoduché, ale musí se tam dostat. Bylo to necelé tři stopy stranou od
místa, kde stál. Pod ním jich však bylo dalších osmdesát. Jednoduše to nepůjde,
bude muset riskovat. Skočit, zhoupnout se. Celá stěna věže byla pokryta malými
výstupky, spárami a skobami, které měly usnadnit výstup. Byly však rozmístěny
tak, že čas od času bylo nutno udělat riskantní krok, který byl spojen s rizikem
pádu a mimořádným fyzickým vypětím.
Vzepřel se na špičky chodidel na malém výstupku a natáhl ruku do strany, aby
dosáhl na další úchyt. Křečovitě natažené prsty šátraly po okraji výstupku.
„Bohové, že nemám ruce o tři palce delší!“
Musím skočit, jinak to nepůjde. Chvíli měřil vzdálenost. Zhluboka se nadechl
a pak se odrazil. Levé ruce se podařilo zachytit výstupek. Křečovitě zaryl prsty do
nevelké spáry. Jeho tělo se zhouplo a kratičký okamžik visel na jediné ruce, než
se mu podařilo zachytit se i druhou. Po chvíli tápání našly oporu i jeho nohy.
Přerývaně oddechoval a už se ani nepokoušel ovládnout třes vyčerpaných svalů.
Lepil se ke stěně a šeptem se modlil: „Imarane, pane všech osudů. Neopouštěj
mě, prosím. Nedopusť, abych spadl.“
Netušil, jak dlouhá doba uplynula, když konečně ucítil, jak se jeho vyčerpané
svaly pomalu uklidňují. Nahlas si poručil: „Musím nahoru. Musím teď, nebo už
ty unavené svaly nerozhýbu.“
Pomalu natáhl pravou ruku a chytil se dalšího výstupku. Zvedl levou nohu
a opatrně se vzepřel. Šlo to.
„Tři! Nezapomeň, tři body. Stále musíš mít oporu ve třech bodech,“ říkal mu
dole Taghaj, když jej posílal vzhůru.
Šlo to pomalu, ale postupoval. Zvedl hlavu a uviděl nad sebou napjatou
Taghajovu tvář. Už jen pár stop. Ucítil, jak jej zachytila pevná ruka a pomohla mu
přes okraj ochozu. Nohy se pod ním podlomily. Začal dávit vyčerpáním.
Taghaj seděl před ním a mlčky ho pozoroval. Dával mu čas, aby se uklidnil
a nabral alespoň nějaké síly. Ekram seděl opřený o zeď a snažil se uklidnit své
dýchání. Měl zavřené oči a hlavou mu běželo vše, co se odehrálo během
posledních dvou dnů. První den přezkoušení z ghitrosštiny, dějin Nibrilartu,
z místopisu. Druhý den lukostřelba, šerm, jízda na koni. Všechno to bez
problému zvládl. Dnešního dne ráno jim Taghaj řekl, že je čeká nejobtížnější
část, zkouška síly a odvahy. Nedokázal si představit, jak náročné a nebezpečné to
bude. A to ho ještě čeká poslední úkol.
„Připraven, Ekrame? Tak se zvedej, čeká tě poslední úkol.“
„Mám pocit, že už se neudržím na nohou, bolí mě každý kousek těla.“
„Na poslední úkol už sílu potřebovat nebudeš, ten bude o tvém srdci. Jdeme!“
Taghaj vedl Ekrama po starých rozvalených schodech ještě o patro výše do
131
nejvyššího patra věže. Byla tam nevelká místnost, která měla v obvodové zdi
jediné dveře. Taghaj je otevřel a Ekram viděl, že jsou to dveře do prázdna, za
kterými nebylo nic. Tedy byl tam asi osm stop dlouhý a půl stopy široký trám,
který čouhal ze zdi a končil v prázdnu. Ekram se na Taghaje nechápavě podíval.
Ten jen přikývl a pobídl ho, aby popošel k otevřeným dveřím.
„Vidíš tam na druhé straně ten otvor s tím železným zábradlím? Tak tam se
musíš dostat.“
„Dostat? Jak dostat? Copak umím lítat?“ namítl nechápavě Ekram, když se
díval do volného prostoru. Mezi věží, kde stáli, a protější stěnou se zábradlím
132
bylo dobře třicet pět stop volného prostoru. A otvor byl asi o dvacet stop níže než
jejich dveře.
„Nepotřebuješ umět lítat. Stačí, když skočíš,“ odpověděl naprosto klidně
Taghaj. Ekram se na něj podíval široce otevřenýma očima
„Skočit? Kdo by dokázal přeskočit třicet pět stop. Zřítím se dolů. Podívejte, to
je dobrých sto dvacet stop,“ namítl Ekram a podíval se z otevřených dveří dolů.
„Nezřítíš se, když to uděláš tak, jak ti řeknu.“
„Jak?“
„Vidíš, na konci toho trámu je provaz. Je k trámu dobře připevněný. Obvážeš
si ho kolem nohou a pak skočíš. Musíš se hodně odrazit. Je to lepší než se zřítit
dolů. Když se lano napne, škubne to a mohl by sis poranit kolena nebo kyčle.
Proto je třeba skočit, aby ses zhoupl. Až budeš viset na laně, už se jen rozhoupeš,
zachytíš se zábradlí a po něm se vsoukáš dovnitř. Jednoduché. Je to jasné?“
Ekram se na Taghaje vyděšeně podíval a hlavou mu prolétla Amalova slova
o jeho příteli a strachu, který při zkoušce zažil.
„Máš strach?“ uslyšel Taghajova slova.
„Jestli se bojíš, stačí, když po schodech sejdeš dolů. Ale zkoušku jsi nesložil.“
,A stejně před ní neuteču,’ prolétlo Ekramovi hlavu.
„Zkusím to! Poradíte mi něco?“
Taghaj se usmál. „Někteří, se chtějí vyhnout skoku, spustí se po laně dolů
a pak se zkouší rozhoupat. Na zábradlí však nedosáhnou, lano má přesně
takovou délku, že jim to neumožní. Leda by se lana pustili a skočili, ale to je
mnohem nebezpečnější než skok s lanem uvázaným kolem nohou. Ale dělej, jak
chceš.“
„Mohu se odtud vrátit?“ Ekram ukázal na konec trámu. Taghaj zavrtěl hlavou.
„Až vkročíš na trám, tyhle dveře se zavřou, a už ti zůstane jen jedna cesta.
Tam dolů!“ Taghaj ukázal do hlubiny pod nimi. Pak ustoupil stranou a uvolnil
cestu na trám. „Prosím!“
Ekram přidržuje se rámu dveří, opatrně vstoupil na trám. Z hloubky pod ním
se mu zatočila hlava. Na konec trámu, kde bylo připraveno lano, to byly jen dva
sáhy. Jemu to však připadalo nekonečně daleko. Spustil se na čtyři, posadil se na
trám obkročmo a pomalu se posouval dopředu. Uslyšel bouchnutí dveří. Otočil
se. Dveře se za ním zavřely. Zůstal sám, nebylo cesty zpět. Byl tu jen trám, lano
a hlubina pod ním. Pomalu se přesunul na konec trámu a vzal do ruky lano. Bylo
to dobré pevné lano, skoro palec silné. Podíval se do hloubky pod sebou.
Tentokrát už se mu hlava nezatočila, zvykal si. Jak to říkal Taghaj? Spustit se na
konec lana a zkusit se rozhoupat nebude fungovat? Rozhodl se, že to zkusí,
připadalo mu to lepší než skok. Udělal na konci lana uzel a spustil jej dolů.
Opatrně se sešoupl z trámu na lano a sjel po něm dolů, až se jeho nohy zarazily
o uzel, který na konci udělal. Začal sebou cukat, aby se s ním lano rozhoupalo.
Chvilku to trvalo, než získal cvik a zvýšil rozsah kývání na maximum. I tak mu
k zábradlí scházely více jak dvě stopy. Natáhl jednu nohu a při vší snaze pouze
zavadil špičkou chodidla o kov zábradlí. Takhle to skutečně nepůjde. Jedině, že
by se pustil lana. Ale stačila by setrvačnost pohybu k tomu, aby dosáhl na
zábradlí? Bude mít v rukách dost síly, aby se udržel? Podobné otázky se mu
honily hlavou, ale nakonec musel uznat, že Taghaj měl pravdu. Je to příliš
riskantní, je na to příliš unavený. S vypětím posledních sil vyšplhal po laně zpět
a znovu se posadil na trám. Přitáhl si konec lana, rozvázal uzel a začal si ho
omotávat kolem kotníku jedné nohy. Když zvedl druhou, zakolébal se. Rychle
nohu spustil, aby našel ztracenou rovnováhu. Takhle to nepůjde. Ohlédl se.
Pomalu se přesunul zpět ke dveřím a opřel se o ně zády. Teď mohl zvednout obě
nohy, aniž by riskoval pád do hlubiny. Začal obtáčet konec provazu kolem bosých
chodidel. Musí to udělat pořádně. Musí mít jistotu, že se mu nohy nevysmeknou.
133
S prvním úvazem nebyl spokojený, rozvázal ho a začal znovu. Konečně byl
hotový. Posunul se na konec trámu a pomalu a s námahou se postavil.
Balancoval s rozpaženými pažemi, lano omotané kolem jeho kotníků viselo dolů.
Přivřel oči.
„Nesmím se dívat dolů! Chci tam na druhou stranu. Tam.“
Upřel oči na otvor na druhé straně, pokrčil mírně kolena a začal se
předklánět. Přestal vnímat strach, zmocnila se ho jakási euforie. Rozpažil
a odrazil se.
Ze samotného skoku si nic nepamatoval. Uvědomění přišlo, až když ucítil
trhnutí a jeho tělo se zhouplo. Chvíli měl před očima černo, ale pak si uvědomil,
že opět vidí, jen bylo všechno jinak. To nahoře bylo dole a naopak. Chvíli trvalo,
než se zorientoval, a po tu dobu se jeho tělo houpalo bezvládně na laně.
„Musím se rozhoupat!“ přikázal si a začal se rytmicky pohybovat v rytmu
kolébání lana. Netrvalo dlouho a jeho ruce se pevně chytily zábradlí. Přitáhl se do
otvoru. Posadil se, zavřel oči a chvíli s úlevou zhluboka dýchal. Potom pomalu
rozvázal uzly, které poutaly jeho nohy. Hodil lano zpět do volného prostoru.
Postavil se a podíval se na trám na druhé straně. Dokázal to. Ucítil příliv energie
a nadšení, jako kouzlem z něj veškerá únava spadla. Seběhl rychle po schodech,
jako by za sebou ani neměl tu hroznou několikahodinovou námahu. Když
vystoupil z šera budovy do jasného světla, uvítal jej spokojený Taghajův úsměv.
„Vítám tě mezi togheny, Ekrame. A blahopřeji ti k úspěšnému složení
zkoušky.“
Uslyšel nadšený výskot a obklopili jej jeho druhové, kteří složili zkoušku před
ním. Plácali jej po ramenou a blahopřáli mu. I jeho se zmocnilo všeobecné
nadšení. Cítil se šťastný. Byl to pocit, který by v tom okamžiku nevyměnil za nic
jiného na světě. Ani za návrat domů. Konečně se na něj po letech strádání
usmálo štěstí. Měl najednou pocit, že temnota minulých let se rozpouští a před
sebou vidí jasné světlo.
„Jsem Ekram, toghen, voják velkého gerkhana!“
Y
Dôrminar, zima roku 570 e. d.
Celinor stál v rozlehlém přijímacím sále nîlparského pelerina a rozechvěle
čekal na přijetí. Jeho nervozita byla vcelku pochopitelná, vždyť dnes poprvé uvidí
svou novou rodinu a svého skutečného otce. Rozhlédl se. Sál byl prázdný, kromě
dvou stráží v bílých pláštích s erbem, na kterém byl strom se dvěma zkříženými
klíči. Byl to heraldický erb Algatirenů, od nepaměti správců Dôrminaru. Popošel
k oknu a podíval se na rozlehlé jezero, na jehož břehu palác stál. Nemohl se toho
pohledu nasytit. On, mladík vychovaný v suchých stepích a polopouštích jihu,
v životě neviděl tak rozlehlou vodní plochu. Od prvního okamžiku v něm
vyvolávala nelíčený údiv. A nebylo to jediné překvapení, které jej čekalo. Měl
pocit, že poslední týdny svého života jde z jednoho překvapení do druhého. Opět
se mu vybavil večer na statku Etal Shar, kde mu jeho poručník, kterého do té
doby považoval za svého otce, oznámil, kdo ve skutečnosti je a co jej v nejbližších
týdnech čeká.
Od onoho večera neuběhl ani měsíc, když se doprovázen Naramem, připojil
k velké karavaně, jež směřovala na severozápad. Karavanu tvořila dlouhá řada
mezků a vozů tažených volskými potahy, které přepravovaly na sever výsledky
bohaté sklizně datlí. Směřovala se svým nákladem do Merélosu, sídelního
města knížete Tareda, bratra velkého osttarského darkhâra. Naram a Celinor
134
s několika sluhy a dvaceti mezky však měli namířeno ještě dále na sever až do
Pelengornu, pohraničního hradu nîlparských knížat.
Karavana obtížená nákladem postupovala jen velmi pomalu, a tak trvalo
více jak týden, než přes Velké Pustiny dorazili k brodům na středním toku
Pustinné. Přechod mělkého písčitého koryta řeky zabral několika stovkám
zvířat a lidí téměř celý následující den. Poté pokračovali napříč pláněmi
Malých pustin, které již byly výrazně zelenější než stepi a polopouště na
opačném břehu. Po pravé straně viděli vysoké pohoří Ohnivého prstence. Byl to
nejnebezpečnější úsek cesty, protože se jednalo o kraj, kde se potulovaly tlupy
kočovných Dulginů, pro něž byly kupecké karavany oblíbeným cílem útoků.
Ghodrijská karavana však byla tak velká, že si žádná z potulných tlup na její
početný ozbrojený doprovod netroufla. Po dvou týdnech pochodu dorazili
k další řece, kterou byl divoký tok Haiwadurnu. Dva dny postupovali proti
proudu, než se dostali k brodům, u nichž ležel velký vojenský tábor, který se
jmenoval Oronhîd. Nejvýchodnější výspa moci azrazinského knížete Tareda.
Když překročili řeku, pokračovali tři dny na západ a potom se Naram se svými
sluhy na dohled od Merélosu od karavany oddělil. Celinora to mrzelo, protože
by se velice rád do města, o kterém tolik slyšel, podíval, ale jeho poručník o tom
nechtěl ani slyšet. Tak pokračovali dalších pět dnů na sever proti proudu
obrovské řeky, která se jmenovala Dardún. Na jedné straně obrovský, skoro
půl míle široký tok na druhé straně zelené travnaté pláně a za nimi husté zelené
lesy v podhůří Ohnivého prstence. Pro mladíka z pouštní oázy něco naprosto
nepředstavitelného. A co teprve když dorazili pod hradby Pelengornu. Řeka zde
vytvořila mohutný ohyb, na jehož vnějším okraji se na vysokém návrší nad
řekou tyčil mohutný kamenný hrad, kterému dominovala vysoká osmiboká věž.
„ Tak jsme na místě, Tamzi,“ řekl mu tehdy Naram.
„To je sídelní hrad vévodů z Pelengornu. Domnívám se, že to bude tvůj nový
domov. A dnes je to naposled, co jsem tě oslovil jménem, které ti dala Shorei,
protože ode dneška až do své smrti už budeš jen Celinor z Pelengornu.“
I když byl zvědavý a do nového domova se těšil, teprve tehdy mu došlo, že
tím opouští a ztrácí vše, co bylo spojené s jeho dětstvím.
„ Přijedu se na vás podívat, nikdy na tebe a Shorei nezapomenu.“
Naram se usmál a pohladil jej po rameni.
„Já vím, chlapče. My na tebe budeme se Shorei a tvými sestrami také
vzpomínat. Ale život urozených se ubírá jinými cestami, než jaké jsou souzené
prostému lidu. Věř mi, něco o tom vím. Budeš žít ve světě velkých událostí a na
malou oázu ztracenou v pouštích jihu brzy zapomeneš.“
„Nezapomenu. Nikdy. A navíc ty taky pocházíš z urozeného rodu. Goniové
bývali vládcové Chagaru!“
„Bývali, ale už nejsou! A já byl jen levoboček.“
„Ale já jsem taky jen levoboček nîlparského pelerina. A kdoví, co mě tam
čeká. Ale vychoval mě Naram z rodu Goniů.
Naram se na něj podíval a v očích se mu zaleskly slzy.
„Děkuji, chlapče. Vždy jsem si přál mít syna, ale bohové mi to nedopřáli.
Proto jsme tě se Shorei tak rádi přijali. Přál bych si, aby ve větru ještě jednou
zavlála korouhev s parvou, prastarým erbem Goniů. Nejsi sice Goni, ale byl jsi
vychován v duchu jejich zásad a tak máš jejich srdce. Na to nikdy nezapomeň,
chlapče.“
Za Celinorovými zády se s vrzáním otevřely dveře a v nich se objevil Lomar,
dosavadní správce Pelengornu, který byl poslední tři týdny jeho průvodcem,
protože Naram se musel z Pelengornu vrátit zpět do Ghodrie. Celinor se na něj
tázavě podíval a Lomar mu pokynul, aby šel k němu. Krátce si svého svěřence
135
prohlédl a potom jej povzbudivě poplácal po zádech. „To bude dobré.
A nezapomeň, dnes se z tebe stane dartegin. Tak se podle toho chovej! Důstojně!“
Celinor se zhluboka nadechl a vešel do audienčního sálu. Za sebou uslyšel
zvučný hlas majordoma, který jej představil.
„Celinor, nový dartegin z Pelengornu, vazal nîlparského knížete, přichází, aby
složil hold svému lennímu pánu.“
Jak zvláštně a nezvykle zněla ta obřadná slova Celinorovým uším. Krátký
okamžik měl neodbytné nutkání otočit se, aby se přesvědčil, zda to oslovení,
nepatří někomu jinému. On, prostý mladík z pouště, je vítán jako vévoda v tomto
nádherném paláci. To je sen z pohádek a pověstí Gholrinu. Bohové mi přejí.
Kdyby mě tak mohly vidět sestry a Shorei.
Rychle přelétl očima celý sál. Po stranách audienčního sálu stálo několik
stráží a na opačné straně byl nevysoký podstavec, na němž stála socha jakéhosi
muže, který přísně a přezíravě shlížel na osazenstvo sálu. To tvořila malá
skupinka dvořanů a sluhů, kteří byli seskupeni kolem podstavce, na němž kromě
sochy stála ještě tři křesla. Na prostředním seděl starší, ale ještě statný muž. Po
jeho levici žena středního věku a na opačné straně chlapec, který si hrál s dýkou.
Celinor, následován Lomarem, pomalu kráčel obřadným krokem, jak se to
učil v posledních týdnech, když pod dohledem svého učitele cvičil dvorní etiketu.
Zastavil se deset kroků před podstavcem. Nastala chvíle ticha. Uvědomil si, že si
ho všichni zvědavě prohlíží. Koutkem oka zahlédl šeptající dvořany, mezi kterými
proběhla vlna vzrušení. Nebylo divu. Nestávalo se každý den, aby nejmocnější
muž města přijímal vazalský hold od mladíka, o němž bylo veřejně známo, že je
bastard a nemanželský syn.
Po straně se ozval hlas majordoma.
„Beregir Algatiren, pelerin z Nîlparu, regent nîllonský a z vůle všemocného
Oronhira dôrminarský pelenhir.“
Celinor se obřadně uklonil. Uvnitř se chvěl vzrušením. Stojí pouhých deset
kroků od svého skutečného otce. Narovnal se a podíval se mu do tváře. Hladce
vyholená tvář, protože Beregir na rozdíl od svých vrstevníků nikdy nenosil
plnovous. Ostře řezané rysy s hlubokými vráskami mezi obočím a pevně sevřená
ústa s úzkými, téměř neznatelnými rty. Tváři vévodil mohutný orlí nos a široká
dopředu vysunutá brada, která ukazovala na obrovskou vůli tohoto muže. Oči
byly blízko sebe, hluboko posazené a měly neurčitou šedavou barvu. Celinor se
snažil z jeho tváře vyčíst náznak přízně a nalézt v jeho rysech něco, co by jej
oslovilo. Hleděl však do přísné tváře s tvrdýma vypočítavýma očima, které si jej
chladně a zkoumavě prohlížely. Na okamžik si přidal jako zboží, které kupující
kdesi na trhu prohlíží a váží, co mu koupě přinese.
Opět se ozval hlas: „Aruwen z rodu Hastamirů, nîlparská kněžna.“
Celinor se opět uklonil, tentokrát ženě sedící po otcově levici. Když zvedl
hlavu, díval se na svou nevlastní matku. Čekal-li nějaký náznak přízně nebo
vroucnosti, na který byl z minulosti zvyklý, zmýlil se. Pohled na kněžnu na něj
zapůsobil jako studená sprcha. Díval se do tvrdých nepřátelských očí, které jej
probodávaly jako nože. Aruwen musela být kdysi krásná žena, ale dnes její bledý
nezdravý obličej rámovaly černé vlasy sepnuté zlatou čelenkou a ukryté
v hedvábné roušce. Ani krásný oděv a šperky nedokázaly změnit její strhaný
výraz. Musí být nemocná, napadlo Celinora, když si prohlížel její tvář. Vysoké
ušlechtilé čelo dnes zbrázděné vráskami. Krásné černé oči, rámované řídkým
obočím a zespoda podmalované tmavými kruhy. Silný rovný, téměř neženský
nos. A plné široké rty, které již dávno ztratily svou přirozenou barvu, byly
pokryté rumělkovou rtěnkou. V bledé tváři vypadaly hloupě a nepatřičně a jen
zdůrazňovaly její nezdravý vzhled.
„Iarlor Algatiren, aendîrl z Marturu, budoucí kníže nîlparský.“
136
Celinor se pootočil doprava a opět se obřadně uklonil. Nyní měl možnost si
krátce prohlédnout svého budoucího bratra. Odhadl, že je o nějaké čtyři roky
mladší než on. Zjistil, že chlapec je více podobný matce než otci, protože jeho
rysy byly velmi jemné. Úzká protáhlá tvář s výraznýma černýma očima
a výrazným obočím. Ušlechtilý úzký nos s úzkým chřípím. Výrazné rudé rty.
Nakrátko střižené černé vlasy. Opravdu krásná, skoro dívčí tvář, ale bylo v ní
něco, co Celinora zneklidňovalo. Uvědomil si to, když si všiml pohrdlivě
ohrnutého horního rtu. Povýšenost, přezíravost to bylo to, čím chlapcův výraz při
pohledu na Celinora překypoval.
Celinor se obrátil zpět k Beregirovi a čekal, až bude vyzván, aby přednesl
předepsaný hold, jak se slušelo podle dvorní etikety. Bez ohledu na její pravidla
se však místo majordomovi výzvy ozval chlapecký hlas.
„Tak to je ten bastard, otče? Vypadá jako ti otroci z Hardazinu, které jsem
viděl na našich statcích v Nîlparu. Je hnědý, zrovna jako oni. A podívejte se na ty
dlouhé vlasy. Vypadá jako barbar. Stejně jako ti kejklíři na slavnosti. Tohle přece
nemůže být můj bratr?“
Z davu dvořanů se ozval smích, který okamžitě utichl, když se tím směrem
otočila Beregirova hlava. V odpověď se ozval hlas chlapcovy matky.
„Iarlore, on nikdy tvým bratrem být nemůže, protože je to jen panchart.
Levoboček tvého otce nikdy nebude dědicem práv Algatirenů. Ty jsi jediný syn,
který pochází z manželského lože, a proto jsi jediný právoplatný dědic
nîlparských pelerinů.“
„Ale proč z něj udělal otec dartegina? Já mám jen titul aendîrla. To jsem jeho
vazal? Já se mu klánět nebudu! Nebudu!“
„Nebudeš, Iarlore! Teď nosíš titul, který přísluší rodu tvé matky, ale jednou
budeš pelerin z Nîlparu a potom on bude tvým vazalem. Bohužel tvůj otec se
občas rád zapomene. Třeba když se kdesi na jihu spustil se s nějakou jižanskou
courou a pak nám tady jako hřebec předvádí své hříbě.“
„Tak dost!“ ozval se konečně Beregirův hlas, ale kněžna se nenechala odbýt.
„Je to hanba, pelerine. Nikdo z dôrminarské šlechty si nepamatuje, že by kdy
nějaký dôrminarský pelerin veřejně přijal a uvedl na dvůr svého bastarda a poctil
jej takovým titulem. Ignoroval jste můj nesouhlas. Přinutil jste mě, abych se
zúčastnila téhle nechutné taškařice. Řekla jsem Vám, že já nikdy matkou Vašeho
bastarda nebudu!“
Kněžnin hlas se třásl hněvem a nechutí. Celinor si připadal jako by jej právě
hodili do ledové vody. Teprve nyní mu docházelo, do jaké rodiny jej osud zanesl.
O vstřícnosti a rodinné lásce si tady bude moci nechat jen zdát.
„Nebudu přijímat hold od potomka nějaké coury z jihu, kterého jste se, ze
svého rozmaru, rozhodl povýšit na dartegina.“
Ozval se rozhodný a panovačný hlas knížete. „Tak dost! Dost už toho tlachání.
Chovejte se jako žena pelerina a ne jako ta poslední trhovkyně z přístavu. Celinor
je pelengornský dartegin, taková je má vůle. Nebudu už opakovat, že Celinor není
syn nějaké tanečnice nebo děvky z jihu. Takový by nikdy do paláce pelenhirů
nevstoupil. V jeho žilách proudí urozená krev a byl vychován jako Goni a to byl
královský rod. Není mým legitimním synem, ale urozenost mu nechybí! Povznesl
jsem jej do stavu, který odpovídá jeho krvi a původu.“
Beregir se otočil směrem k synovi a jeho tvrdý hlas o poznání změkl.
„Iarlore tvůj nevlastní bratr prožil celé mládí daleko na jihu, a tak není divu,
že je tak snědý. Však ta barva tady na severu brzy vybledne. Ještě se musí hodně
učit, aby vypadal tak důstojně jako ty. Až budeš nîlparským pelerinem, budeš
rád, že jižní bok tvého panství hájí oddaný a statečný vazal. Můj správce
z Ghodrie mi napsal, že Celinor dostal výborný výcvik a je vynikající jezdec.
Lomar jej nyní odveze zpět do Pelengornu a udělá z něj opravdového rytíře,
137
správného vazala nîlparského knížete. Až se Celinor vrátí, bude již vypadat jako
opravdový šlechtic. Pelengorn byl odjakživa sídlem druhorozených Algatirenů. Je
sice starší než ty, ale pelerinem budeš ty!“
„I panchart z urozené krve, je pořád jen panchart. O takový hold nestojím.
Odcházím!“
Kněžna se zvedla a v témže okamžiku ji zarazil ledový a panovačný Beregirův
hlas. „Už toho mám dost! Okamžitě se posaďte! Kde si myslíte, že jste? Jste
nîlparská kněžna a máte povinnosti vůči titulu Vašeho manžela. A pokud si
myslíte, že urozenost jeho krve se nevyrovná Vaší, tak vězte, kněžno, že členům
jeho rodu, skládali vazalskou přísahu vaši předkové. Až přijde čas, bude jeho
původ odhalen, ale kdy to bude, o tom rozhodnu já!“
Kněžna se zarazila a posadila se zpět do křesla. Beregir se otočil k majordomovi a pokynul mu. „Ať začne ceremoniál!“
Majordomus zatleskal a trubači stojící u stěny sálu zatroubili slavnostní
fanfáry. Poté majordomus pokynul Celinorovi, aby poklekl a odříkal dlouhou řeč,
kterou se poslední dva týdny učil nazpaměť. Rozechvělý mladíkův hlas odříkával
naučenou řeč plnou nových nezvyklých slov a názvů v jazyce, který sice znal, ale
nepovažoval jej za svou mateřštinu. Nebylo divu, že se několikrát zadrhl, což
vyvolalo na tváři kněžny a jejího syna pohrdlivý úšklebek. Beregirova tvář však
zůstala klidná a Celinor měl pocit, že v ní zahlédl stín porozumění.
Když skončil, Beregir povstal a sestoupil z podstavce. Sluha mu podal obřadní
meč, který Beregir vytáhl z pochvy a položil jej na Celinorovo rameno.
„Ve jménu starých bohů Enqaindoru i jediného pána Dâuronsara tě povyšuji
do rytířského stavu a propůjčuji ti právo nosit a užívat titul dartegina
z Pelengornu. Zároveň tě zavazuji k věrnosti vůči tvému erbu a lennímu pánu a
Městu. Přísahej, že se nikdy nezpronevěříš svému slibu!“
„Přísahám,“ ozval se Celinorův rozechvělý hlas.
„Povstaň, dartegine, a přistup blíž!“
Když se Celinor postavil, došel Beregir k němu, obřadně jej objal, poté jej
opásal zdobeným pásem a na hlavu mu položil malou vévodskou korunku.
Lomar mu mezitím připnul stříbrné rytířské ostruhy. Poté se Celinor uklonil,
několik kroků ustoupil, otočil se a následován Lomarem jako v mlze odešel ze
sálu. V očích cítil navenek se deroucí slzy a v nitru jím zmítaly rozporuplné
pocity.
Ano, byl pasován na rytíře.
Ano, stal se vévodou.
Ale současně přísahal věrnost rodu, jehož nechtěným členem se stal. Jak
záludně si to s ním osud pohrál. Uvidí ještě někdy své blízké, mezi kterými strávil
mládí a dětství? Měl pocit, že se každým krokem propadá do temnoty beznaděje.
Když vycházel ze sálu, bleskla mu hlavou otčímova slova.
„Nikdy nezapomeň na heslo rodu Goniů, Celinore! Světlo se rodí ze tmy.“
Y
138

Podobné dokumenty

zde - Yorran

zde - Yorran Tamzi – (Celinor) – chlapec neznámého původu svěřený jako dítě do péče Narama a Shorei, údajně levoboček Beregira správce Dôrminaru, původ jeho matky je zahalen tajemstvím Naram Goni – správce stat...

Více

Kata - ČUDK

Kata - ČUDK transparentní a mistři jednotlivých stylů k sobě nalézali jednoduší cestu. Docházelo často k tomu, že žák měl i dva či tri velmistry z jiných směrů. Od konce 18. století a v 19.století bylo započat...

Více

Koubek M_seminární práce_ II.tř - Czech Karate-Do Sport

Koubek M_seminární práce_ II.tř - Czech Karate-Do Sport ve vedení tohoto oddílu, kdy jsem s mými kamarády, podobnými nadšenci rozvíjeli činnost tohoto oddílu. Věnovali jsme se především naším svěřencům a osobní vývoj byl spíše dílem sebemotivace a vzáje...

Více