2. číslo
Transkript
2. číslo
30. 9. 2013 2. číslo Farní časopis Farnosti Radostín nad Oslavou a Pavlov Slovo úvodem, aneb o patronovi našeho časopisu Milí přátelé, dostává se Vám do rukou druhé číslo našeho farního časopisu. Tentokrát již se jménem „Nebojte se“. Na jiném místě se dočtete, jak tento název vznikal. Možná víte nebo nevíte, že patronem tisku a spisovatelů je svatý František Saleský. Proto bychom chtěli vložit vydávání tohoto našeho farního časopisu i všechny, kdo do něho budou přispívat nebo ho číst, do jeho ochrany. Bylo by tedy dobré se s životem tohoto světce blíže seznámit. František Saleský František se narodil 21. srpna 1567 na zámku rodiny de Sales v Savojsku. Když šel na studia, řekla mu jeho maminka, podle vzoru sv. Blanky: „Raději bych tě viděla mrtvého, než abych slyšela, že jsi upadl do smrtelného hříchu.“ Studoval teologii a filosofii v Paříži a v Padově. Nejoblíbenější jeho knihou byl „Duchovní boj“ od Skupoliho. V té době prodělal František velikou zkoušku vnitřního života: ztratil veškerou chuť k modlitbě a k práci. V jeho duši bylo temno. Stále ho trápila myšlenka, že je od Boha zavržen. Nepovolil těmto citům a modlil se: „Bože, obětuji ti celé své srdce. A kdyby mne stihl hrozný osud, že bych tě nesměl věčně milovat v nebi, chci tě milovat, alespoň pokud žiji.“ Touto jeho vytrvalou láskou a důvěrou se uzdravila jeho duše. V té době František onemocněl. Příznačná pro jeho smýšlení jsou slova, která tehdy řekl přátelům: „Až umřu, dejte mé tělo lékařům k pitvě, abych alespoň takto byl prospěšný světu.“ Uzdravil se, dokončil svá studia a stal se doktorem práv. Rodiče z toho měli velikou radost a vyhledali mu bohatou STRANA 2 nevěstu. Jaké však bylo jejich zklamání, když syn prohlásil, že chce být knězem. Otec po dlouhém zdráhání svolil, protože očekával, že jeho syn bude postupovat v církevní kariéře a stane se alespoň prelátem. František se však po kněžském svěcení v roce 1593 hlásil za misionáře v kraji Chablais, na jižním břehu Ženevského jezera, kde kalvinci na smrt nenáviděli všechno katolické. Sám František předtím prodělával po léta Bože, obětuji ti těžké vnitřní bocelé své srdce. A je, neboť Kalvíkdyby mne novo učení mělo vskutku stihl na mladého kahrozný osud, že tolíka silný vliv. bych tě nesměl Otec podruhé věčně milovat zklamaný se v nebi, chci tě rozhněval a nemilovat, alespoň chtěl ho pustit. pokud žiji. František tedy odchází bez rozloučení a bez otcova požehnání. Jedná podle svého svědomí. Sám Sámuprostřed uprostřednepřátel nepřátel Čtyři léta působil v tomto kraji. Sám uprostřed nepřátel. Přátelé ho zbaběle opustili. Spolubratři utekli nebo byli vyhnáni. Savojský kníže mu nedal povinný plat. František by umřel hladem, kdyby mu maminka občas potají neposlala nějaké peníze. Jako misionář putoval pěšky, bez zavazadel, v průvodu služebníka, jenž byl hluchoněmý. Prožíval nebezpečná léta, v kterých byly na něho dokonce podniknuty atentáty. Nejednou se musel v nebezpečí života skrýt ve stodole, nebo v peci na chléb. To všechno by podstoupil rád, kdyby měl alespoň trochu úspěch. Ale zdálo se, že všechno je zbytečné, nadarmo. Kázal, disputoval, navštěvoval jednotlivé rodiny, všechno marně. Kde ho při první návštěvě přijali vlídně a vyslechli, tam po druhé nalezl zavřené dveře, neboť moc protikatolického teroru byla veliká. Byla mu nabídnuta vojenská stráž na ochranu. On však odmítal: „Raději se chci vzdát svého úřadu, než bych dopustil, aby kalvínci roztrušovali, že chci vynutit jejich obrácení násilím. Nikoliv. Půjdeme k nim jako apoštolové, nemáme jiné zbraně než Boží Slovo. Čím větší překážky se mu stavěly do cesty, tím větší byla jeho důvěra v Pána Boha. Kázal prostě, srdečně, všímal si dětí, uděloval chudým almužnu, a tak zlomil odpor lidí a získal si jejich srdce. Za čtyři léta misionářské činnosti obrátil ke katolictví na 72 000 kalvínců. S neotřesitelnou trpělivostí a s velikou láskou k svěřené obci se mu nakonec podařila rekatolizace kraje. STRANA 3 SStrpělivostí trpělivostíaaláskou láskou Stařičký biskup Granier si přál, aby se František stal jeho pomocníkem a později jeho nástupcem. Tak se stal František v roce 1602 ženevským biskupem. František byl povahy bouřlivé a vznětlivé, nakloněný k prchlivosti a ke hněvu, ale vytrvalým přemáháním těchto vášní stal se vzorem tichosti, trpělivosti a laskavosti. Jeho vlídnost nebyla slabostí. Kde bylo třeba, dovedl i rázně zakročit. V jeho biskupském sídle byla žena, která svým životem působila mnoho pohoršení. Když ji František marně napomínal, vnímal, že to musí udělat veřejně z kazatelny. Tato se mu ďábelsky pomstila. Navedla jednoho šlechtice, který dovedl napodobit Františkovo písmo, aby jí napsal milostný dopis, podepsaný jménem biskupovým. Postarala se, aby tento dopis se stal veřejně známým. Pohoršení bylo veliké. I Františkovi přátelé věřili, že dopis je pravý. Lidé přestali chodit na jeho kázání. Jenom František zůstal klidný. Když mu ukázali padělaný dopis, řekl klidně: „Písmo je jako mé, ale způsob vyjadřování není můj.“ Potom však mlčel a spoléhal se na Boha. Po třech létech onemocněl padělatel dopisu na smrt, vyznal se ze svého zločinu a prosil svatého biskupa za odpuštění. Franti- šek za něho obětoval mši svatou. SSvatá vatá Jana JanaFrantiška Františka Spolu se svatou Janou Františkou de Chantal, s kterou ho pojilo vřelé duchovní přátelství, z a l o ž i l v roce 1610 řád sester Navštívení Panny Marie saleziánek. Když papež jmenoval Františka Saleského kuriálním kardinálem, z věrnosti ke své diecézi odmítl. Na jedné cestě do Lyonu zemřel František Saleský 28. prosince 1622 raněn mrtvicí a byl pochovaný v kostele Navštívení v Annecy, jižně od Ženevského jezera. Jana Františka de Chantal, která během svého řeholního života založila téměř 80 klášterů a zemřela v roce 1641, byla zde rovněž pochována. František Saleský získal zvláštní vážnost svým dialogem s kalvinstvím, který vedl i prostřednictvím letáků, které k tomu účelu nechal tisknout a roznášet do domů. Už v roce 1665 byl prohlášen za svatého a 16. listopadu 1877 jej papež Pius IX. povýšil na učitele církve. otec Pavel Prázdninové putování V tomto čísle se ohlédneme za prázdninovým putováním po krásách naší země, zavítáme do Itálie nebo vylezeme na Triglav. Že nevíte, co to je? Tak čtěte dál a jistě se to dozvíte. V letošním roce jsme také oslavili kulatá výročí hasičských sborů a v tomto čísle se ohlédneme za dvěma oslavami těchto STRANA 4 výročí. V následujícím zimním čísle pak najdete ohlédnutí další. Za celou redakci a všechny přispěvatele Vám přeji příjemný čtenářský zážitek a věřím, že si každý najde něco zajímavého, protože článků se nám tentokrát sešla celá hromada. Lucka Našli jsme název pro farní časopis Milí přátelé, tak tu máme název pro náš farní časopis. Jak nebo proč jsme se dopracovali právě k výzvě „Nebojte se“? Vašich návrhů se sešlo asi kolem dvaceti a nebylo jednoduché vybírat. Vedle názvů obsahujících jména patronů radostínského nebo pavlovského kostela včetně jejich různých zkratek, se objevily i latinské názvy, názvy propojující jména obou vesnic a další. Děkujeme za všechny. Po prvním hlasování prošly do dalšího kola tři favoriti, z nichž právě název „Nebojte se“ získal největší počet hlasů. do tradičních skupin věřící a nevěřící. Vede Nebojte se“ je potom ke zbytečv Bibli 365krát. ným tendencím Jakoby nás Bůh vytváření kasty každý den znovu věřících, která povzbuzoval. stojí nad ostatními. Přitom nejde tolik o to, co říkáme, důležité jsou spíš motivy našeho jednání, empatie, vzájemná úcta… Ještě když jsem chodila do školy a před písemkou nebo před zkouškou mi někdo řekl „Neboj se, to zvládneš“, hodně mi poNeboj se, to zvládneš Mně samotné se líbil z několika důvo- mohl. Ujištění o tom, že se nemáme bát, dů. Tím prvním bylo, že výzva „Nebojte najdeme i v Písmu Svatém. se“ není žádným násilným agitačním Ujištění na každý den termínem, ale naopak v něm cítím jistý Někteří si prý dali práci a spočítali, že niterný sjednocující prvek. Může tak „Nebojte se“ je v Bibli 365krát. Je to hezky být přijatelným názvem pro všechny. symbolické. Jakoby nás Bůh každý den Dle mého názoru je zbytečné dělení lidí STRANA 5 znovu povzbuzoval „Neboj se, neboj se.“ „Nebojte se“ byla také první slova Pána Ježíše, když se po ukřižování a zmrtvýchvstání objevil ve večeřadle mezi apoštoly. Jakým byla tehdy asi balzámem pro srdce mužů, kteří nechali všechen svůj majetek, rodiny a šli za Ježíšem. Možná prožívali velkou rozervanost, zbytečnost, marnost a strach z toho, co bude po ukřižování. Najednou se objeví mezi nimi a pevným hlasem je povzbuzuje: „Nebojte se.“ PPoselství oselství světu světu 16. října roku 1948 byl zvolen nový papež, pro nás známý Jan Pavel II. Podle vyprávění pamětníků tehdy dav, který zaplňoval celé Svatopetrské ná- městí ve Vatikánu, s napětím čekal na papežův pozdrav. Jan Pavel vystoupil na balkonek Svatopetrské baziliky se svou první větou: „Nebojte se,“ která zazněla do celého světa. Vedle naděje zaplavila srdce mnohých pokojem a jistotou, kterou jim nikdo nemohl vzít. Jakou máte vy zkušenost s báním se nebo nebáním se? Určitě se budeme ptát v některém, z dalších čísel. Strach je jedna ze základních emocí, která prvotně chrání náš život. Když je něco nebezpečné, bojím se toho a raději rychle uteču. V pocitu bezpečí a jistoty nám je ale asi každému lépe. Stránky tohoto časopisu mohou být také naší společnou snahou a sdílením se o tom, jak se učit nebát. Anna Z dopisů čtenářů Blahopřeji Vám k úspěšnému počinu a velmi zdařilému prvnímu číslu Farního časopisu. Dovolila jsem si přijít se svou troškou do mlýna. PPilíře ilíře zbožnosti zbožnostina naVysočině Vysočině Před pěti lety vydal Obecní úřad v Radostíně n. O. velmi zdařilou publikaci o minulosti a přítomnosti obce. Z jedné její pasáže jsem si vypůjčila název Pilíře. Je věnována křížům v okolí Radostína. Byly pořízeny jako poděkování za Boží pomoc a ochranu. K jednomu z osmnácti zde uvedených křížů bych ráda napsala něco bližšího, protože jsem jedna z mála ještě žijících pamětníků. Kříž se nachází na severním okraji Radostína, odbočíme-li u misijního kříže z ostrovské silnice na polní cestu, která nás zavede do „Žleba“. Po dvaceti minutách chůze se octneme uprostřed luk. Zdálky nám bude bělostí svítit tento kříž. STRANA 6 V hlavní části kříže čitelný nápis hlásá: Postaveno ku cti a chvále Boží. Za Boží ochranu a menším písmem věnování: K upomínce zemřelých majitelů usedlosti Jebavých v Radostíně č. 57. Tatínek tímto věnoval kříž rodu, ze kterého pocházela jeho manželka Marie – moje maminka a už tehdy jejich rod vymřel po mužské linii. Dal jej v roce 1940 postavit můj tatínek hospodář František Němec, na poděkování Bohu za ochranu. Při svážení úrody koňským potahem se na něho totiž v těchto místech převrátila korba plná brambor. Bylo to pěkných pár metrických centů. Tatínek zázrakem vyvázl bez újmy na zdraví. Poutníče, budeš-li míjet některý z těchto památníků, na ty kteří nás předešli na věčnost, věnuj za ně alespoň kratičkou modlitbu. Jejich odkaz bychom měli zachovat pro příští generace. I oni budou zpívat: „Dědictví otců zachovej nám, pane.“ Rodačka Anna, 80 let I my tímto děkujeme za pozitivní ohlas a zároveň bychom článek rádi použili jako první vlaštovku chystané rubriky Toulky Toulky děkanátem, děkanátem, ve které se seznámíme se zajímavými místy z blízkého okolí. Když se prázdniny nevyvedou Na prázdniny se všechny děti těší. To bývá teplé počasí. Já jsem chodil na vycházky do lesa. Tam byl chládek. Po cestě do lesa bylo horko. Po několika takových horkých dnech nastalo náhlé ochlazení. Šel jsem si odpočinout do altánu, jenže jsem tvrdě usnul a prochladl jsem. Taky foukal stu- dený vítr. Ráno jsem měl oteklou tvář a neviděl na oko. Pan doktor mě poslal do nemocnice, že mám obrnu lícního nervu. Týden mi dávali v nemocnici injekce a cvičili pohyby tváře. Pět týdnů jsem jezdil na rehabilitace do Žďáru. Uzdravil jsem se poměrně brzy. Udělala to náhlá změna počasí. Ludvík J. STRANA 7 Vzpomínky na prázdniny - Radosti z mládí Naše radosti byly jiné, než mají dnešní děti. My jsme měli naplánováno, co si koupíme za peníze, když nasbíráme hodně borůvek. Ráno, když troubili v Bohdalově Hajmrich, to bylo 6:45 hodin, my jsme už byli na polovině cesty do Zálom, nebo k Novému rybníku do Rovných hájů. Chodili jsme ve skupinkách. Našli si místo, nesmělo se přebíhat a cupat v borůvčí, ale sbírat pěkně od kraje. Na svačinu suchý chleba a kafe z praženého žita a cigorky. Koš jsme měli se sestrou asi na 10 l a sbíráčky. Nesmělo se ochutnávat, protože to by se už potom jedlo a do sběráčku by nepřibývalo. Až bylo nasbíráno, tak jsme už jedli a pusy jsme si namazali borůvkami. Někdy za námi přišla maminka, donesla nám oběd, pak nám pomohla nést borůvky domů. Když donesla rýžovou kaši posypanou skořicí, to byla pochoutka. Tenkrát byla rýže vzácná. Za peníze vydělané za borůvky jsme si koupili šaty do školy a sešity a knížky. Já si myslím, že tenkrát klíšťata, my jim říkáme pijáci, nebyla škodlivá. Taky se na nás chytala, no, to se poškrábalo a poslinilo a už to bylo dobré. Horší, když jsme chodili na maliny. Kopřivky v malenčí a to se člověk popálil všude a v noci nemohl spát. A ještě když nás z lesa hnala bouřka. To nebyla legrace. Taky jsme natrhali maliny, třeba jsem měla 2 litry a najednou přišel hajný a sebral nám to, že sbírá pro hraběnku. Měl na to škopek a sebral nám to všem. To jsme brečeli. Na borůvky, kde jsme sbírali, jsme si koupili palety za 5 Kč od hajného a měli jsme klid. (Palety byly něco jako vstupenky. Když jsme je měli, mohli jsme sbírat borůvky.) Po cestě domů jsme zpívali u dědiny „Hou, hou, borůvkáři jdou“ a byli jsme šťastní. O moři jsme ani ve snách nesnili. Teď vnuci řeknou: „Nó, to byla jiná doba!“ Ano, to bylo asi před sto lety. Teď říkají jen: „To je nuda“ a vymýšlí, co čert káže. Nečasová STRANA 8 Odkaz Sedmipočetníků O prázdninách se někteří z nás vydali na Balkán po stopách žáků Cyrila a Metoděje. Než se podíváme, jak cesta proběhla, zamysleme se společně nad jejich odkazem. Cesta na Balkán měla své opodstatnění – slavíme Rok víry a mimořádným způsobem si tak neustále snažíme především v modlitbě vyprošovat od svatého Cyrila a Metoděje dar hlásání evangelia, proto byla pouť uskutečněna po stopách jejich žáků, zvaných též jako Sedmipočetníci. Kdo by náhodou nevěděl, o kom je řeč, tak jen pro připomenutí to jsou: sv. Konstantin, sv. Metoděj, sv. Gorazd, sv. Kliment, sv. Naum, sv.Angelár, sv. Sáva. Jistě řada z Vás zná životopis svatých Cyrila a Metoděje a ví, jací to byli výjimeční křesťané pro náš národ, kteří se především nebáli svoji víru žít naplno a odhodlaně podstupovali i mnohá rizika, jen proto, aby vyhověli Božím záměrům. Jako jim nebyli lhostejní lidé, s kterými se stýkali, tak ani nám, by nemělo být jedno, že spousta lidí na světě ještě nepoznalo Krista. Je to v podstatě i náš životní úkol – šířit dílo Krista do všech končin svě- ta, nemám pravdu? Do jaké míry se o to snažíme? Je to otázka pro každého z nás na každý den, pokud děláme pravidelně zpytování svědomí. K tomuto bych ráda poznamenala ještě jednu věc. Jak už bylo řečeno v úvodu, prožíváme v tomto roce jubileum od příchodu svatých Cyrila a Metoděje, a při této příležitosti je i možnost si na internetu stáhnout dokument s názvem: CYRIL A METODĚJ - APOŠTOLOVÉ SLOVANŮ. Domnívám se, že právě i díky zhlédnutí onoho dokumentu, který je skutečně velmi krásně a dobře propracovaný, vřele všem doporučuji, budeme k našim postojům ve víře zodpovědnější a bude nás to vést k hlubšímu zamyšlení, do jaké míry je poselství těchto našich předků určeno konkrétně pro nás samotné. Lucie STRANA 9 Pouť na Balkán Letošní zahraniční pouť pod vedením o. Pavla Habrovce zamířila směrem na Balkán. Jelikož bylo naplánováno strávit v zahraničí celkem 14 dní, rozhodli jsme se, že zavítáme hned do několika zemí, ve kterých většina z naší skupiny ještě neměla možnost být. Pouť jsme zahájili v půlce července, v neděli. Sešli jsme se v Radostíně a po usilovném nabalení zavazadel do aut a požehnání od otce jsme mohli úspěšně vyrazit na cestu. Naše první zastávka byla v Rumunsku v jedné z českých vesniček Gernik, kde jsme navštívili naše známé. U nich jsme se zdrželi do dalšího dne, měli společně mši svatou, prohlídku okolí a i zasloužený relax a pohodu po namáhavé noční cestě. Po závěrečné fotce a vzájemném rozloučení se strýčkem a tetičkou jsme odjížděli směrem do Srbska, kde jsme ještě tentýž den večer navštívili hlavní město Bělehrad. Měli jsme namířeno přímo k bazilice, která byla zasvěcená jednomu z prvních žáků od svatého Cyrila a Metoděje, a tím byl sv. Sáva. Následující den byla v plánu celodenní cesta do Makedonie, zejména k Ochridskému jezeru, což je překrásné místo, které se stává, pokud to je možné, pravidelnou zastávkou při každé výpravě do zahraničí. Člověk tu může plavat, kam mu to síly dovolí. J A protože nám sluníčko svítilo, jak jen mohlo, byli jsme za tuto možnost nesmírně rádi. Další den jsme prožili celý v Ochridu. Nejprve při návštěvě kláštera sv. Klimenta a později také i sv. Nauma. Obě místa byla opravdu překrásná, zvláště o něco více, když se tu člověk mohl v duchu a společné modlitbě spojit se všemi křesťany a prosit za obrácení našeho národa k Bohu. Byli jsme rádi, že jsme také poblíž kláštera od sv. Nauma našli místa na přespání a mohli nabrat síly do dalšího dne, kdy nás čekalo hned zrána milé překvapení. A to v podobě tří pánů, kteří se ochotně nabídli, že nám udělají kratičkou projížďku po jezeře. Bylo to se všemi moc příjemné setkání, protože každý z nich byl opravdu laskavý a nesmírně srdečný. Po tom všem jsme si sbalili věci, a protože jsme byli už kousek od hranic s Albánií, měli jsme namířeno přímo tam. Zastavili jsme na místě, kam se mnozí z naší výpravy vrátili po několika letech. Pro- STRANA 10 jížděli jsme krásnými serpentýnami, potkali vzácná zvířátka, jako třeba osla, či hovnivály a večerní příjezd do města Vlore nám pak poskytnul příjemný odpočinek v jednom z barů, kde jsme se společně potěšili objednávkou třílitrového piva. Následující den v neděli jsme započali mší svatou poblíž města Berat, které jsme pak navštívili. Čekala nás krásná prohlídka hradu s nečekaně milým průvodcem, se kterým jsme si hezky rozuměli. Nejen kvůli jeho angličtině, ale zejména proto, že díky své laskavosti a vstřícnosti s námi strávil krásné chvíle a byl moc ochotný nám o všem hezky povyprávět. Zavedl nás do chrámu, v němž se údajně nacházeli ostatky svatého Angelára a Gorazda. Další den jsme dorazili do Chorvatska, do města Dubrovník, jež se vyznačuje svou krásnou kulturou, historií a je tu mnoho k vidění. Po dni stráveném koupáním v jadranském moři jsme zamířili směrem na Slovinsko, kde nás čekal výstup na jeho nejvyšší vrchol: Triglav - necelých 3000 m. Stoupání bylo místy opravdu náročné a těžké, pro některé to bylo opravdu traumatizující, ale myslím, že teď budu mluvit za všechny, když řeknu, že i přes nepříznivé počasí každý z nás ocenil teplo chaty, ve které jsme přespávali těsně pod vrcholem. Proto následoval zasloužený odpočinek, občerstvení a sloužení společné mše svaté v kapličce, jež byla součástí chaty. Bylo nám velkou ctí, že jsme ji neprožívali jenom v naší skupině, ale přidali se k nám i tři mladí, kteří pocházeli též z Česka. Následující den jsme časně vyrazili přímo na vrchol Triglav, kde jsme si užili pěkné momenty, ale poté jsme byli nuceni opět hezky šlapat zase dolů, nabrat velké krosny a pomalu sestupovat až do údolí k autům. Myslím, že celý pobyt pro nás všechny byl po všech stránkách jak duchovně obohacující, tak i okouzlující, už jen proto, že jsme měli možnost navštívit spoustu zemí, vidět mnoho krásného, setkat se s příjemnými lidmi. Každému z nás cesta přinesla nejen hodně nezapomenutelných zážitků, ale možná i díky tomu, že naše skupina byla věkově různorodá, tak jsme se učili být k sobě tolerantní, ohleduplní a laskaví, což nám všem též hodně dalo. Za veškerou organizaci patří dík nejen otci Pavlovi, ale i Aničce Janů a všem, bez kterých by tato cesta nemohla být uskutečněna. Pán Bůh zaplať! účastnice Lucie (redakčně kráceno) STRANA 11 Buon giorno Dráty poseté netrpělivými Svatopetrské náměstí vlaštovkami ve smutečních fracích ve mně vždy vzbudí nostalgii a podivný smutek. Léto končí a to příští je nám stejně vzdálené, jako budou za chvíli ty vlaštovky pomalu se ztrácející za obzorem. To jsou panečku poutníci! Bez cestovního pojištění, zásob jídla, mapy či GPS navigace doletí k cíli a zase se tat se nesluší! Pro ně je to obřad, rodinné vrátí. A než se tak stane, my můžeme v setkání, které trvá zhruba od 8 hodin do teple u kamen třídit fotky a vzpomínat půlnoci. Kvůli horku totiž obědvají spíše na naše letní putování. lehce a rodiny se schází až k večeři. Když Letos jsme se vydali do Itálie. Byla už se nemůžete ani pohnout, servíruje se jsem tam už několikrát, někdy jsme jekáva a po kávě, mimochodem nejlepší, nom projížděli a jindy se slunili u moře, jakou jsem kdy ochutnala, se pijí speciálale musím říct, že pravou tvář této země ní likéry pro dobré trávení. Základem jsou jsem poznala až nyní. Hotely, pláže směsi různých bylin, například kořenu i dálnice jsou v podstatě všude dost hořce apod. A opravdu fungují, protože podobné, avšak pokud chcete opravdu druhý den ráno nám po těch opulentních poznat nějakou zemi, jeďte do vnitrozehodech nic nebylo. Ale abyste si nemyslemí. Pozorujte domorodce, poslouchejte li, že jsme tam jen jedli. melodiku jejich dorozumívání, obdivujte Nezapomenutelných zážitků je tolik, že architekturu, zvyky, ochutnejte místní nevím, který z nich mám vybrat! Ze všech speciality. Úplně nejlepší ale je sednout míst na vás doslova dýchá historie. Malá si s nimi ke společnému stolu, nahlédměstečka rozesetá na kopcích jsou ponout do jejich domovů. Nám se to postavená z domečků z hnědých cihel s červedlo díky Anně, která má v Rieti mnoho venými střechami a oprýskanými okenipřátel, a tak jsme mohli navštívit Soňu a cemi. Když procházíte těmi uzounkými Angela. Italové jsou velmi vřelí a bezprouličkami, kdy se balkony protilehlých dostřední, výborní hostitelé. Musíte se přimů s květinami skoro dotýkají, máte popravit na menu o sedmi chodech, odmí- STRANA 12 město Bagnioregio cit, že jste se ocitli ve středověku. Ten pocit zmizí, když kolem vás rychle profrčí Ital na skútru nebo vás doslova přimáčkne ke zdi projíždějící auto. Na každém kroku narazíte na útulné zahrádky malých restaurací, pizzerií, kde vždy někdo sedí. Kouzelným místem je Bagnioregio, městečko na kopci, který vypadá jako ohryzané jablko. Nevede tam žádná silnice, dostanete se tam jen po mostě. Je to místo, kde se skutečně zastavil čas, v uličkách se toulají kočky, žádné známky civilizace neruší poklidnou atmosféru místa, kde se narodil sv. Bonaventura. Jeho rodný dům stihl stejný osud jako mnohé další – zřítil se do propasti, protože eroze horniny tufu, na kterém městečko stojí, neúprosně pokračuje. Příroda je zkrátka mocnější než člověk! To si uvědomíte i v Aquile, městě, které bylo zasaženo ničivým zemětře- sením. Popraskané vylidněné domy, okna bez skel, v centru staveniště. Nejsilnější emoce vás zasáhnou při návštěvě baziliky, jejíž vstupní část se zachovala, ale vejdete-li dovnitř, uvidíte zkázu. Strop kolem oltáře se zřítil, části zdí okolo také, masivní sloupy, které držely klenbu a zůstaly, jsou staženy žlutými popruhy. Chybějící části kolem oltáře byly provizorně nahrazeny průhledným polykarbonátem, oltář poslepovali, všude je lešení. Přesto se zde konají bohoslužby. Jen možná návštěvníci častěji hledí nad hlavu a přemýšlí, jestli se to celé nezřítí. Viděli a zažili jsme toho ještě mnohem více, navštívili jsme Řím, Orvieto, Bolsenu, Benátky, ale to je na dlouhé povídání… VO Katedrála v Orvietu STRANA 13 Naše putování na Velehrad Naše putování na Velehrad Tiskařský šotek zasáhl a článek se nám vytratil na cestě mezi připraveným prvním vydáním a poslední verzí prvního vydání. Tímto se autorce článku omlouváme a děkujeme za upomenutí. Takto krásný článek zde nesmí chybět. Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje na Velehradě je součástí velehradského kláštera a je nejvýznamnějším poutním kostelem České republiky. Z podnětu olomouckého biskupa Roberta založil moravský markrabě Vladislav Jindřich v blízkosti vesnice Veligradu (dnešní Staré Město u Uherského Hradiště), Velehradský klášter, jehož součástí byl i klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie (dnes je plné jméno „Bazilika Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje“). Tento kostel byl posvěcen biskupem Robertem na počátku výstavby 27. listopadu 1228. Současnou podobu získal na přelomu 17. a 18. století, po požáru v roce 1681. Ale i po přestavbách si kostel uchovává charakter románsko-gotické stavby. Přestavba byla dokončena druhým svěcením 2. října 1735. V roce 1927 byl na základě rozhodnutí papeže Pia XI. kostelu udělen titul papežské baziliky minor - menší a v roce 1985 papež Jan Pavel II. udělil Velehradu zvláštní vyznamenání - Zlatou růži. Velehrad jsem poprvé navštívila s rodiči již jako malá holka a okamžitě jsem si toto místo zamilovala. Vznešenost chrámu zdobeného Bohem nadanými řezbáři, malíři, sochaři, štukatéry, staviteli, architekty,… místo prostoupené modlitbami a přítomností Ježíše Krista, si okamžitě získalo mé srdce. A to jsem zdaleka ještě neměla tušení, jak moc mi zasáhne do života. Po několika letech, již jako devatenáctiletá dívka, jsem měla možnost se na Velehrad vrátit. V roce 1993 se zde konalo 1. celostátní setkání křesťanské mládeže. Musela jsem přerušit prima brigádu, abych se této akce mohla se svými přáteli zúčastnit. Bůh mi však vše stonásob vynahradil. Setkání Stejně jako my – Křižanováci a spousta dalších mladých z celé republiky, se na Velehrad vypravili i Radostínští. Brzy jsme se na Velehradě seznámili a navázali krásná přátelství. Já jsem zde navíc poznala svého budoucího manžela a přesně za dva roky na to, se nám narodil první syn. Nová naděje Roky plynuly, dětí přibývalo, ale na Velehrad jsme nezapomněli. Několikrát jsme ho i s dětmi znovu navštívili při příležitostech zdejších poutí, na poděkování za udě- STRANA 14 dříve než obvykle, tudíž zbývalo i dost času na přípravy pouti Bartolomějské. V uskutečnění snu mi pomohla i Maruška, která se přes všechny obtíže rozhodla pouť vykonat též. A tak jsme se 17. 8. s trochou obav, jak to všechno zvládneme, vydali na cesty. Pomoz bližnímu svému lené milosti. A pak jsme se dověděli o konání pěších poutí na toto milostiplné místo. Touha podniknout tuto pouť se ozývala stále silněji. Bolavé klouby, malé děti a nevědomost, jak se k pouti přihlásit, nedávaly příliš naděje na splnění snu. Navíc pouť se koná většinou týden před Bartolomějskou poutí zde v Radostíně a to je pro hospodyňky nejvíce spěchu. Napéct, navařit, naklidit, abychom mohli uvítat poutníky se vším, co k pouti patří. Ale Bůh upřímnou touhu vidí a pomáhá naplnit sny, které nejsou v rozporu s Jeho vůlí. V r. 2009 k nám přišel do farnosti o. Pavel a s ním i nová naděje na uskutečnění mého snu, protože o. Pavel se pěší poutě na Velehrad každoročně zúčastňuje. Následující rok – rok 2010 se konala 10. výroční pěší pouť na Velehrad. S manželem jsme oslavili 15té výročí svatby a navíc se pouť konala o týden Když opominu nedělní předetapu, z Radešínské Svratky na Vítochov, tak pěší pouť počíná vždy v pondělí, v kostelíčku sv. Michaela na Vítochově. Tento půvabný kostelík je postaven v románsko-gotickém slohu někdy v polovině 13. století, v nadmořské výšce STRANA 15 626 m, čímž se kostelík stává dominantou celého okolí. Celá pouť je zahájena v pravé poledne modlitbou Anděl Páně. Po ní dostávají „prvopoutníci“ svůj poutní křížek a všichni poutníci požehnání. A může se „vyrazit“! V doprovodu tří kněží a jáhna Kince, se po povinném sčítání (tenkrát nás bylo kolem 90) odchází na Karasínskou rozhlednu. (Batožiny se nám vezou v doprovodném vozidle.) Cesta z kopce do kopce je sice trošku zátěží na naše dýchací cesty, ale odměnou je nám nádherný rozhled po okolí. Ti větší nadšenci (většinou mladí) zde stihnou vyjít i na rozhlednu a pokochat se výhledem ještě rozsáhlejším. Ale nám stačí, že si chvilku můžeme oddechnout a jde se dál. Další zastávkou je Vírská přehrada, kde nás čeká i občerstvení od starostlivých Vítochovských obyvatel, kteří každoročně připravují pro poutníky spoustu jídla, které pak s námi putuje dál. Další zastávka následuje v Rovečném, kde je opět občerstvení od místních obyvatel. Jak brzy zjišťujeme, jídlo si na pouť opravdu brát nemusíme. Všude je spousta dobrých lidí, kteří se o nás s láskou starají. A cesta pokračuje. Jde se nádhernou krajinou naší rodné Vysočiny. Obdělaná pole a louky plné květin střídají voňavé lesy a malebné vesničky. Chvílemi se držíme podél potoka, jindy šplháme do kopců. Všude nás obklopuje krajina pozdního léta plná barev a vůní dozrávající úrody. V lesích se ozývá zpěv ptáčků a v dolinách slyšíme bublání potůčků, řek i šplouchání ryb v rybnících. Chvíle ticha či povídání s poutníky střídají modlitby růženců a korunky. Chůzi střídají odpočinky na občerstvení jak tělesné tak duchovní, které se děje především v kostelích, které cestou navštěvujeme. Cesta ubíhá tak rychle, že si sotva všimneme, že těch prvních 20 km je již za námi. Večer v kostele v Olešnici na nás čekají místní obyvatelé, aby si nás rozebrali do svých domovů a poskytli nám sprchu, večeři, nocleh, ale hlavně svá přátelství. Dlouho do noci si pak povídáme a poznáváme, že dobrých lidí je na světě stále hodně. Naplň naši duši pokojem Takto běží den za dnem. Okolní příroda poskytuje každý den nové překrásné scenérie, čímž se mohou kochat především oči. Společně si i od srdce zazpíváme. Tím a zpěvem přírody se pokochají uši. Dobrým jídlem od místních lidí zase chuťové buňky. O vůni lesa také nemusím zdlouhavě psát, tu má rád asi každý. Ale nejvíce se sytí naše duše. Modlitby, svátost smíření, kterou konáme za chůze v lůně Božího stvoření, myšlenky na cestu, které přednáší obětaví kněží, mše svaté a tiché rozjímání, i hluboké rozho- STRANA 16 vory s účastníky poutě nebo jen tak veselé popovídání, naplňují duši zvláštním klidem a radostí, která vydrží ještě dlouho po návratu domů. I když jsem měla někdy pocit, že těch 30 km další den již nezvládnu, přesto jsme šli stále dál a věřte – nevěřte, po pouti mě klouby přestaly úplně bolet. Každý den pouti připravuje něco nového krásného a ta drobná nepohodlí, která se na cestě mohou vyskytnout např. ve formě bolavých nohou, puchýřů a kuřích ok, trochy deště či žhnoucího sluníčka, lze s láskou obětovat na smír za hříchy naše i celého světa. Přes Letovice, Boskovice, Němčice, krásný kostel Panny Bolestné ve Sloupě, údolí Moravského krasu, Rostěnice, Milotice,… se dostáváme až na Klimentek, posvátné poutní místo, kde našli před více než 1000 roky útočiště i naši věrozvěstové sv. Cyril a Sv. Metoděj. Ale tito dva věrozvěstové nás provází vlastně celou poutí. Asi v každém kostelíku, kde se zastavujeme, jsou jejich sochy či obrazy a tak jdou tito dva Bohem obdaření bratři stále s námi. Loni jsme si navíc cestou předčítali z nádherné knihy Petra Piťhy: Slyšte slovo, zpívejte píseň a tak jsme mohli i více proniknout do jejich života a nesnadného poslání, které bezezbytku naplnili. Na Klimentku se setkáváme a modlíme společně se všemi poutníky, kteří na Velehrad míří ze všech čtyř světových stran. Po závěrečném požehnání se pak dělíme, abychom se zase setkali v sobotu na Velehradě na závěrečné mši svaté, které se účastní i otcové biskupové a spousta kněží z celé republiky. Závěrečná mše svatá na Velehradě má jen jedinou chybu, a to tu, že touto mší celé putování na Velehrad končí. I přes všechny bolístky, které pouť přinesla, všichni litujeme, že se již musíme rozloučit a vrátit se domů. Ale duchovní bohatství, které jsme si uložili hluboko do srdce, v nás zůstává dodnes. Snad příští rok…? Dvojí radost Ale Bůh to chtěl jinak. Do roka a do dne, přesně na počátek Velehradské poutě se nám narodil Pavlík. A v den, kdy naše starší děti odjížděli na Vítochov, aby se zúčastnili další poutě na Velehrad, jsme se s Pavlíčkem vrátili z porodnice. Děti si Pavlíčka stačili jen trochu pochovat a už odjížděli vstříc novému putování. Následující rok se ale touha pěší pou- STRANA 17 tě opět ozvala velmi intenzivně a tak po poradě s „odborníky“, jsme se loni opět mohli poutě zúčastnit - i s ročním Pavlíčkem. A tentokrát už nás nohy nebolely vůbec. I když jsme nesli na zádech o deset kilogramů více, šlo se nám velmi lehce a celou cestu jsme děkovali za obdařené milosti a prosili o pomoc do budoucnosti. Pouť za poutí I když druhý den po návratu z pěší Velehradské poutě, se konala pouť Bartolomějská, všechno jsme stihli nachystat. Naklidili jsme již před pěší poutí, trochu cukroví objednali v obchodě. Kluci hned po návratu posekali trávník a my jsme do večera stihli nachystat bramborový salát a ještě upéci dva moučníky jako prémii. Řízky se smažili až v neděli, aby byly čerstvé a hosté ani nepoznali, že jsme celý týden před poutí byli mimo domov. A se stejným úspěchem jsme tuto pouť absolvovali i letos, ale o tom snad příště. Dá-li Bůh, chtěli bychom pěší poutě na Velehrad zařadit mezi každoroční chvíle odpočinku a načerpání sil do všedních dní. Vždyť to, co nám přináší, zvysoka předčí to, co musíme obětovat. Sv. Cyril a sv. Metoděj byli na cestách téměř celý život a Panna Maria s Ježíškem se také něco nachodili, o sv. Pavlu ani nemluvě. Myslím si, že pěší poutě k víře patří a že by stálo za to, se k nim více vracet. Putovat pro načerpání sil k boji proti svodům dnešního světa a jako oběť na smír za hříchy vlastní i ty, které jsou páchány v dnešním světě mimo nás (i když pro nás je to vždy spíše odměna než oběť). Díky, Pane Bože, za Tvé nesmírné milosrdenství, za to jak nás zahrnuješ dennodenně svou Láskou! A prosím, dej, ať udělené milosti citlivěji vnímáme a ať dokážeme být za ně více vděčni. Lenka Vzpomínky na Velehrad Našla jsem si místečko ve stínu a ponořila se do myšlenek. Času bylo dost, nebylo kam spěchat. Tyto chvíle mám ráda, asi proto, že jich je tak málo. Nechala jsme se unášet rytmem hudby, která zněla, a popustila uzdu vzpomínkám. Pravděpodobně v souvislosti s předáváním víry z generace na generaci jsem si vybavila, jak jsme jako děti chodily s rodiči na mši svatou. Vidím jako dnes, jak jsem seděla vedle babičky, která byla tehdy v 80. letech minulého století zabalená ve vlněném šátku. V létě jsme si na ten šátek spolu sedaly, nosila ho neustále. Nevím přesně kolik let mně bylo, když jsem s tatínkem stála vzadu vedle lavice, jen vím, že měl svoje ruce sepjaté pod mojí bradou. Promítly se mi i chvíle, kdy jsme se v neděli musely zvednout od televize právě ve chvíli, kdy STRANA 18 v televizi bylo Studio kamarád, v dřívějších dobách jeden z mála pořadů pro děti. A vánoční pohádka na Štědrý večer? Ty chvíle, kdy jsme jako děti přemáhaly vlastní lenost a pohodlí, mám v živé paměti. vila vlna štěstí, radosti a především vděčnosti svým rodičům, že se jim podařilo předat „Dědictví otců“. Kéž by i moje děti, někdy v budoucnu v přítomnosti svých dětí, měly možnost si toto uvědomit. Jana (redakčně kráceno) A právě v tento den, v tuto chvíli, kdy zde se mnou byly i moje děti, mě zapla- Příběh z Velehradu Nejdřív musím poděkovat Panně Marii, že vyslyšela mé prosby, abych zdravotně zvládla pouť na posvátném Velehradě a zažila tam nezapomenutelné setkání. Díky tomu, že jsme jeli brzy, přijeli jsme na prostranství před bazilikou, když tam ještě nebylo moc lidí. Chvíli jsme s kamarádkou Maruškou byly v bazilice úplně vzadu, protože byla úplně plná a pak šly najít stinné místo. Odtud jsme krásně viděly na pódium, kde se sloužila mše svatá, a mohly jsme ji prožívat a obdivovat to obrovské nadšení mnohotisícového davu. Všichni se podivili, že záhřebský arcibiskup měl celou mši svatou i s kázáním v českém jazyce. Chci ale vyprávět něco jiného. Zabývám se již několik let bylinkami a snažím se jimi léčit sebe a své blízké, když mě o to požádají. Hlavním zdrojem informací o tom, které bylinky pomáhají při některých nemocech, je bylinkářská poradna otce J. A. Pleskače, která se vysílá na Českém rozhlase Brno každé první pondělí v měsíci. Tam kněz a léčitel otec Pleskač Zdálo se mně ale nejdříve poutavě nemožné se tam vypravuje o době, s ním setkat, kterou právě pro- zvlášť když jsem žíváme, a potom ho nikdy tam posluchači neviděla. volají s dotazy na využití rostlin při léčbě některých nemocí. V pondělí 1. července jsem chtěla poslouchat vysílání a sama se zeptat na některé informace. Rádio mě ale zklamalo a já jsem nic neslyšela. Jak jsem na to myslela, tak jsem si řekla, že otec Pleskač bude určitě na Velehradě. Zdálo se mně ale nemožné se tam s ním setkat, zvlášť když jsem ho nikdy neviděla. Po mši svaté jsme se s Maruškou vydaly podívat do kaple Cyrilky, kde jsou na fotografiích zachyceny naše významné osobnosti z řad řeholnic a církevních zastupitelů a u každého naspáno, jak byli perzekvováni totalitním reži- STRANA 19 mem. A zpět na určené stanoviště kolem nově vybudované galerie svatých. Je to zeď z cihel, oddělující poutní areál od silnice. Je několik metrů vysoká s deseti polokruhovými výklenky s lavičkami, které sloužily jako zpovědnice. Před každým výklenkem je sloup se sochou svatého. Na úplném konci jsme si sedly, abychom se najedly. Při jídle jsem si všimla kněze, sedícího na lavičce, který si povídá s manželi. Díky popisu, který jsem dostala od otce Pavla, mě na- padlo, že by to mohl být otec Pleskač. Když již zmínění manželé procházeli kolem nás, zeptala jsem se jich, jak se ten kněz jmenuje a oni mi moji domněnku potvrdili. Šla jsem tedy za ním a on mi ochotně zodpověděl mé dotazy. A tak stále myslím na to, jestli to byla jen pouhá náhoda, že jsem ve stotisícovém davu potkala člověka, na kterého jsem myslela, nebo jestli to setkání zařídil Pán Bůh, abych mohla pomoci svým bližním. Stále živý odkaz sv. Cyrila a Metoděje Misie na Velké Moravě skončila tragicky. Ne ovšem dílo Cyrila a Metoděje. Metoděj sám si vychoval své následovníky nejen morálně. Ti na místech vyhnanství pohotově vybudovali duchovní centra, která se v mnoha případech dochovala do současnosti. Nejlepším svědectvím je první generace světců: Po svatých Cyrilovi a Metodějovi jsou to jejich žáci, neboť i jim Bůh řekl: „Buďte svatí, neboť já jsem svatý“ (Lv. 11, 14). A tato výzva by měla platit také nám všem. Tato skutečnost je ve shodě s II. Vatikánským koncilem, který připomíná všeobecné povolání ke svatosti. Zánikem staroslověnské liturgie na Moravě nenastal její konec. Jsou spolehlivé historické důkazy, že se tato liturgie rozšířila v knížectvích nejen kolem Velké Moravy. Zvlášť významným místem byla Kyjevská Rus, kde vznikla klášterní centra, která se postarala o uchování staroslověnských písemných památek a jejich rozšiřování. S celou církví si připomínáme 50 let od zahájení II. Vatikánského koncilu. Tehdy vyšlo najevo, že námitky proti národním jazykům v liturgii se po více než tisíci letech nezměnily. Ovšem po vystoupení kardinála Tisseranta, který poukázal, mimo jiné na dílo svatých Cyrila a Metoděje, nastal zásadní průlom, který vyústil v rozhodnutí obdarovat všechny národy možností slavit liturgii v jejich mateřských jazycích. Je významné, že inspirátory této jazykové revoluce byli opět svatí Cyril a Metoděj. A my můžeme říct, že se nestali jen patrony Velké Moravy, ani Evropy. Tímto aktem se stali ve skutečnosti patrony národů celého světa. Ludvík STRANA 20 Pěšky na Velehrad Vešla jsem před pár lety do jednoho kostela v Brně. Měla jsem před těžkou zkouškou a srdce a ústa plná připravených proseb. Kázání kněze ale posléze úplně změnilo můj styl uvažování. Řekl zhruba toto: „Děkujte a chvalte Pána, svého Boha, to úplně stačí, nic jiného není třeba.“ Tenkrát se mi to zdálo nepravděpodobné a také nedostačující, ale poslechla jsem. Zkouška dopadla dobře (jen pro úplnost). Přesto stále hodně prosím a málo děkuji tomu, který to s námi myslí opravdu nejlépe, neskonale nás miluje, zná nás od věčnosti a volá nás naším jménem. Chtěla bych to tímto trošku napravit. Bylo by asi zdlouhavé vyjmenovávat vše, za co děkuji na naší pouti na Velehrad. Tak alespoň toto: Nebyla náhoda, že bylo nádherné počasí, že se nikomu nic vážnějšího nestalo, že bylo mezi námi spoustu krásných mladých lidí, takže jsme si opravdu nepřipadali jako hrstka posledních věřících důchodců, že jsme dostali na své pouti od různých dobrodinců tolik jídla, že se to dalo sotva sníst, že nás večer znavené s laskavým úsměvem přijímali do rodin, že šlo s námi několik obětavých kněží, ochotných kdykoli vyslechnout, vyzpovídat,… Když řeknu „děkuji“, a to chci, protože bylo za co na mé první pěší pouti na Velehrad děkovat, vzpomenu si na pár lidí, kteří uměli opravdu skvěle děkovat, mnohem lépe než já a určitě k nim patří například i zpěvák a textař totalitní doby, Karel Kryl (1944-1994). Jeho píseň „Děkuji“ dost přesně vyjadřuje i naše pocity díků za vše, co jsme na pouti mohli obdržet a prožít a to vskutku nemám na mysli jen dobra hmotná. Děkuji, děkuji za slabost, jež pokoře mne učí, pokoře, pokoře pro radost, pokoře bez područí, za slzy, za slzy děkuji: ty naučí mne citu, k živým, jež, k živým, jež žalují a křičí po soucitu, děkuji, děkuji, děkuji., pro sladkost, pro sladkost usnutí děkuji za únavu, děkuji za ohně vzplanutí i za šumění splavu, děkuji, děkuji, děkuji, Děkuji, děkuji za žízeň, jež slabost prozradila, děkuji, děkuji za trýzeň, jež zdokonalí díla, za to, že, za to, že miluji, byť strach mi srdce svíral, beránku, děkuji, marně jsi neumíral, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji… učitelka Eliška STRANA 21 Farní den v Radostíně farníci ze Cvikova. Po mši svaté měl krásný koncert dětský pěvecký sbor pod vedením paní učitelky Mgr. Věry Ochranové. Potom nám zahráli a zazpívali místní mladí hudebníci, v čele se skvělým Štěpánem Poulem. Nutno dodat, že někteří mladí tanečníci při jejich produkci „nevydrželi“ a šli si zatančit. V podvečer pak k tanci a poslechu zahrála hudební skupina DRING. Letošní farní den proběhl v neděli 30. června na místním hasičském cvičišti. Měli jsme velikou radost, že nám Pán Bůh dopřál hezké počasí a nebylo tedy zapotřebí využívat azylu kulturního domu. Veškeré potřebné zázemí skvěle připravili obětaví farníci, a tak jsme odpoledne od 14 hodin mohli zahájit slavnou mši svatou. Hlavním celebrantem byl P. Mgr. Petr Dujka, farář z Prostřední Bečvy z okresu Vsetín. Spolu s ním mši sv. sloužili náš duchovní správce P. Mgr. Pavel Habrovec a P. Mgr. Rudolf Repka, duchovní správce ze Severočeského Cvikova. Farního dne se zúčastnilo kolem 300 místních a přespolních, mezi nimi i vzácní hosté, Přijde mi velice dobré, že se lidé takto sejdou a mohou se potěšit duchovně i tělesně při dobrém občerstvení a zábavě. Třeba na Farní den v příštím roce najdou cestu i další občané. Já už se těším dnes. Josef Fabík Druhá hasičská pouť sv. Floriána v Kněževsi Svatý Florián je první rakouský svatý. Byl to původně plukovník římské armády, ale když se dozvěděl, že jsou mučeni a popravováni křesťané, tak se jim vydal na pomoc. Byl však zajat, a když se nechtěl zříct Krista, tak mu 4. května 304 uvázali mlýnský kámen na krk a hodili jej do řeky Emže blízko Lince. Zemřel mučednickou smrti ve vodě, a proto se později stal patronem hasičů, i když původní smysl jeho hasičství byl v hašení lidské zloby a nenávisti. Proto je zobrazován s nádobou vody života, která má hasit lidskou vyprahlost a zlo. Kaplička v Kněževsi je zasvěcena svatému Floriánu a byla postavena v 18. století. Střecha kapličky má tvar přilbice římského vojáka. STRANA 22 rána bylo zamračeno a vypadalo to na déšť, ale jak začala mše svatá, tak se svatý Florián přimluvil a i sluníčko vykouklo. Na této pouti se sešlo mnoho lidí z okolí a bývalých rodáků z Kněževsi, vždyť to byla teprve druhá mše svatá po víc jak 60 letech. Modré uniformy hasičů z okolí krásně ladily s okolní přírodou a dávaly mši svaté důstojný řád. Otec Pavel při kázání vyzvedl potřebu hasičů v běžném životě a požehnal jim. Prožili jsme krásné nedělní dopoledne a po skončení mše svaté mnoho lidí zůstalo si popovídat a posedět. Doufáme, že nám bude dopřáno v této tradici pokračovat a že se vždycky najdou ruce ochotné pomoct s přípravou. Prokop Karel Loňského roku byla v Kněževsi z popudu otce Pavla první hasičská pouť na návsi. Letošního roku jsme se na této poutí sešli na hřišti v Kněževsi. Bylo nejisté počasí, a tak se nám asfaltová plocha zdála pro mši svatou vhodnější. Od Jáhenské svěcení 13. července jsem byla s rodiči v Brně na jáhenském svěcení. Bylo tam také hodně našich známých, protože jeden z jáhnů je náš příbuzný. Pozorně jsem sledovala mši svatou s obřady jáhenského svěcení. Bohoslovců, kteří přijali svěcení, bylo celkem šest. Bylo přítom- no i velké množství kněží a bohoslovců. Po skončení obřadu jsme se spolu se zájezdem obyčtovských farníků vedených otcem Františkem Koukalem s „naším" jáhnem vyfotografovali. Pak jsme jeli domů. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek. O farní pouti ve Znětínku V sobotu 3. 8. 2013 se ve Znětínku uskutečnilo historicky druhé setkání rodáků a přátel obce Znětínek, tentokrát při příležitosti žehnání obecních symbolů – znaku a vlajky obce. Akce byla zahájena prezentací účastníků, o hodinu později proběhla na místním hřišti mše svatá s požehnáním znaku a vlajky. Během mše svaté starosta obce představil obecní symboly a jejich význam. Na závěr pronesl občanům přání, cituji: „Važme si prosím těchto obecních symbolů, které jsou symbolem svébytnosti obce, ať tato symbolika ve Vás probudí pocit sounáležitosti s rodným Znětínkem a hrdostí nad touto obcí, ať chrání naše domovy a naši obec a ať se nám v jejich znamení všem dobře daří.“ STRANA 23 dovalo položení věnce k pomníku padlých a sázení památné lípy. Odpoledne již následoval zábavný program – útok místních mladých hasičů, pohádka pro děti, vystoupení kynologického kroužku Záborná, malování na obličej, skákací hrad pro děti apod. Od sedmnácti hodin hrála k tanci a poslechu Bystřická kapela. Pro návštěvníky byla připravena po celý den v obecním domě výstava panenek a historických fotografií, zachycující vzácné okamžiky z dění v obci. Návštěvníci si mohli na místě zakoupit upomínkové předměty. Nálada byla skvělá, stejně jako počasí. Vratislav Novotný Po společném obědě starosta připomenul něco z historie obce a významné investiční akce z posledních let, násle- O farní pouti v Radostíně Již tradičně tečku za prázdninami píše pouť ke sv. Bartoloměji, jemuž je náš kostel v Radostíně zasvěcen. Nejinak tomu bylo i letos. Každý rok se naše farní společenství snaží na tuto slavnost připravit, jak nejlépe umí. Ať už se jedná o přípravu kostela, chystání všech možných dobrot nebo o úklid v našem srdci – tedy přijetí svátosti smíření. Aby bylo vše nachystáno a připraveno pro naše příbuzné a známé je zapotřebí mnoha sil a úsilí. Každá i ta nejnepatrnější po- moc se počítá, a když se všechny síly spojí, vznikne vskutku něco krásného. Hodnotu společného díla jsme mohli pocítit při hlavní slavnostní bohoslužbě v neděli, kdy sváteční atmosféru umocnil hudební doprovod scholy. Po jistě chutném obědě jsme při adoraci a svátostném požehnání poděkovali za obdržené milosti, které jsme získali během této pouti. CHALOUPKY, aneb jak jsme je prožili (nebo přežili?) Jako každý rok, i letos jsme se začali s vedoucími scházet už dávno před samotnými chaloupkami k chystání programu. Nyní jsme byli ale v menší časové tísni, protože několik z nás čekala maturita. I přesto se nám díky velmi dobré spolupráci podařilo připravit celotáborovou hru, ve které děti měly každý den zachránit některou z pohádek, které čaroděj Rumburak začaroval tak, aby měly špatný konec. Například v pohádce O kůzlátkách vlk podstoupil plastickou operaci, nebo v pohádce O dvanácti měsíčkách měl měsíc září zácpu, proto Maruška nedonesla jablka. Celý náš pobyt nás provázeli Cyril a Metoděj skrze o. Pavla při každé mši a STRANA 24 také během témátek, a radili nám, jak se po jejich vzoru stát lepšími lidmi. Po všech přípravách, které předcházely, nastal dlouho očekávaný den D - přesněji 5. srpen - a my mohli vyrazit. Ráno jsme se všichni nejdříve setkali na společné mši svaté v Radostíně a hned po ní začalo nakládání věcí do autobusu pana Havlíčka. Po příjezdu do Sněžného nejednomu dítěti zklamaně vyklouzlo z úst: „Tady budem bydlet?!“ Zvenku se fara zdála stará a neudržovaná. My vedoucí ale už věděli, že interiér fary je nově opraven, a pro naše účely byla budova také dostatečně prostorná. Po vybalení věcí a rozdělení dětí do skupinek nám už ne- STRANA 25 zbývalo nic jiného, než se vrhnout na všechny ty hry, které jsme pro děti nachystali. A nejen to. Ve středu jsme se vydali na celodenní výlet na Milovy, kde jsme se po asi šestikilometrovém pochodu vyřádili v milovském rybníku. Jeden den jsme také navštívili klaunovo vystoupení s písničkami pro děti, nechyběl táborák, stezka odvahy, batikování triček, několik her v lese a mnoho dalšího. Také víme, že bez obtížných situací by to nebylo ono. Letos nás doprovázelo velmi vydařené počasí. Chvílemi bylo až natolik vydařené, že některým dětem kvůli teplu tekla poměrně často krev z nosu. Proto nás už nepřekvapovalo, když některé přišlo se zakrváceným kapesníkem u nosu. Studené obklady byly vždy jako první pomoc nachystány k použití. Naštěstí toto počasí vystřídal vítaný déšť a o něco chladnější počasí. A tak jsme přežili Chaloupky bez větších zranění, se spoustou nových zážitků a nových kamarádů. Budeme se na vás, milé děti, dá-li Pán, moc těšit i příští rok. Míša Vokounová (vedoucí) Když jsme viděli ty batohy před farou, tak jsme si říkali: „Konečně je to tady, začínají nové chaloupky“. Když jsme přijeli před krásnou oranžovou faru a vyndávali věci z autobusu, byli jsme plni očekávání. Ty hry noční i denní všeho druhu. Byl tam taky krásný kostel sv. Kříže, do kterého jsme mohli chodit na mši svatou. Potom vedoucí zjistili, že to s námi nebude moc jednoduché. Běhali jsme nahoru, tam jsme chvíli byli a prohlíželi si svůj desetidenní domov, ale jakmile nás zavolali na první hru, tak to byl zase proud. Hráli jsme seznamovací hru s dekou. Odpoledne jsme šli do lesa, a tak to bylo po většinu času. Ale abyste si nemysleli, že tam byla nuda. A víte, že vůbec? Bylo to tam totiž supeeeeeeeeeer! Jára STRANA 26 120 let hasičů v Radostíně V letošním roce společně oslavujeme 120. výročí založení sboru dobrovolných hasičů v naší obci. Sbor tedy již existuje 5 generací a vznikl necelých 30 let po založení prvního českého dobrovolného hasičského sboru ve Velvarech. Hasičské sbory od svých počátků měly za úkol chránit občany zejména před požáry, ale postupně i před jinými typy mimořádných událostí. Vzpomenout můžeme třeba samaritány, kteří se velmi brzy stali součástí hasičů. Dnes požáry tvoří necelou jednu čtvrtinu všech událostí, u kterých hasiči zasahují. Po celou dobu svého působení se hasiči vždy řídili motem „Bohu ku cti a bližnímu ku pomoci“. O tom, že tato myšlenka byla vždy velmi ušlechtilá, svědčí i to, že prvním a na dlouhé roky i posledním prezidentem, který se prohlásil za protektora - ochránce hasičů, byl náš první prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jeho dcera byla starostkou sdružení samaritánů, kteří se následně spojili s dobrovolnými hasiči. Ušlechtilost poslání hasičů jen potvrzuje fakt, že i prvním starostou našeho sboru byl farář – páter Josef Načeradský. Mohlo by se zdát, že povolání, nebo spíše poslání, faráře je od práce hasičů na hony vzdálené. Opak je ale pravdou. Protože Bůh je přeci láska a slovo boží nás zve k tomu, abychom milovali, a také abychom věřili a doufali. A právě snaha pomáhat druhým v nouzi, když je jim nejhůře, když je potká nějaké neštěstí, je tím největším projevem lásky, lásky k bližnímu, ke svým spoluobčanům. V poslední době vidíme kolem sebe a zejména ve sdělovacích prostředcích jen samé zlo, podvody, krádeže apod. Jako by ani dobro neexistovalo. Ptám se: „Je tomu opravdu tak? Opravdu nás obklopuje jen to špatné?“ Vždyť jen v loňském roce hasiči pomáhali u 103.985 zásahů a zachránili 14.432 osob. V letošním roce postihly Českou republiku povodně. Hasiči (mimochodem bylo jich více jak 23.000) spolu s dalšími složkami integrovaného záchranného systému a dalšími dobrovolníky pomohli zachránit přes 500 lidí z ohrožení života velkou vodou. Zkusme se zamyslet a odpovězme si každý sám na předchozí otázku. Je spousta cest a příležitostí, jak pomáhat druhým. Jak projevovat svoji lásku ke všem bez rozdílu národnosti, rasy nebo povolání. Hasiči si již na začátku svého působení zvolili tuto cestu. Cestu pomoci druhým. Každý by si měl zvolit svou vlastní cestu, svůj vlastní styl a způsob, jak pomáhat, jak a čím naplnit svůj život. Možná, že při tom mnohdy šlápneme vedle. I to se často stává. Důležité je ale jít, ne stát jen na místě a láteřit, jak je všechno špatné. Jen tak může být svět lepší. S přáním pokoje Drahoslav Ryba Sbor dobrovolných hasičů v Krásněvsi. Založen 11. listopadu 1893. Přípravná schůze k založení se konala 16. července 1893. O založení sboru se velkou měrou přičinili Josef Skalka, majitel Škrobárny a domu č. 3 a starosta obce Antonín Kadlec, č. p. 23. Při založení měl sbor 24 členů. První ruční čtyřkolová stříkačka byla zakoupena za peníze ze sbírek a darů a byla posvěcena dne 11. listopadu 1893 místním farářem P. Josefem Načeradským, který se dne 7. května 1894 stal společně s Titusem Krškou z Velkého Meziříčí – starostou ústřední jednoty hasičské Moravy a Slezka a Martinem Milostným – řídícím školy v Radostíně, čestným členem sboru dobrovolných hasičů v Krásněvsi. V květnu 1924 byla ustavena „Samaritánská stráž“, která několik desítek let ošetřovala lehká i těžká zranění členů sboru při cvičeních a požárech a své služby poskytovali i ostatním občanům. V roce 1932 byla zakoupena automobilová stříkačka LAURIN & KLEMENT, na kterou čerpací techniku dodala firma Josef Raus z Velkého Meziříčí. Dne 5. června 1933 byla automobilová stříkačka slavnostně posvěcena panem farářem Jakubem Vokounem. V roce 1962 byla sboru přidělena motorová stříkačka DS 16. O tuto stříkačku měli zájem mladí členové, kteří utvořili soutěžní družstvo a v následujících le- STRANA 27 tech vítězí v okrskových i okresních soutěžích. Velkého úspěchu dosáhli v roce 1964, když se umístili na 2. místě v krajské soutěži v Brně – Líšni. V roce 1974 byla založena dvě družstva žáků. Na okresní soutěži ve Žďáře nad Sázavou se žáci 8. – 12. let umístili na l. místě a žáci l3. – l5. let na l0. místě. V roce 1995 slaví sbor další úspěchy a po vítězství v okrskové soutěži vítězí také v okresní soutěži v Novém Městě na Moravě. V tomto roce byla také sboru přidělena motorová stříkačká PPS 12. V roce 2002 obec zakoupila pro potřeby sboru automobil AVIA A21.1 Furgon, kterou si členové sboru přestavěli na hasičské zásahové vozidlo. S příchodem roku 2010 sbor za přispění obce zakoupil cisternovou automobilovou stříkačku TATRA 148 CAS 32, jež je využívána jako zásahové vozidlo. V tomtéž roce byly pořízeny radiostanice (vozidlová a ruční) a dále motorová pila. O rok později byla technika sboru doplněna o plovoucí čerpadlo a tři kusy dýchacích přístrojů Saturn S 71/20 - 5. Na podzim roku 2006 se skupinka hasičů rozhodla opravit elektroinstalaci historického automobilu Laurin & Klement. Po začátku prací a následném dalším průzkumu byl zjištěn celkový špatný technický stav automobilu a tím začala kompletní renovace historického hasičského vozidla Laurin & Klement Mh. Renovace byla dokončena v dubnu roku 2011. Tato re- STRANA 28 novace si vyžádala celkové finanční náklady ve výši cca 200 000 Kč. Většinu finančních výdajů hradil sbor ze svého rozpočtu, ale také získal i řadu sponzorů, kterým tímto chceme poděkovat za vloženou důvěru. Přibližně 95% prací při renovaci automobilu dělali sami členové SDH Krásněves. Zhotovení čalounění, či nástřik karoserie, byl ale v režii odborných pracovníků. Na renovaci se aktivně podílelo 5 členů SDH. Sboru se dochovala „PAMÁTNÍ KNIHA hasičského sboru“, která vydává svědectví o založení, obětavosti, odhodlání, hrdosti, zdokonalování, vyzbrojování, šlechetných milodárcích, úspěších, ale také o těžkostech, nesouhlasu a lidské zlobě. 120 let SDH Krásněves V neděli 23. 6. 2013 náš sbor oslavil 120. výročí svého založení. Oslava začala ráno srazem u hasičské zbrojnice. Odtud se členové sborů přesunuli k místní kapli zasvěcené Jménu Panny Marie, aby se zúčastnili mše svaté obětované za hasiče. Mše, která se díky pěknému počasí mohla uskutečnit venku u pomníku padlých válečných hrdinů, se kromě desítek hasičů z celého okrsku ve stejnokrojích, zúčastnili i věřící z okolních obcí. Po mši svaté proběhlo žehnání historického hasičského praporu, zásahového vozidla Tatra 148 CAS 32 a historického vozu Laurin & Klement. Po mši svaté proběhlo položení věnce u památníků obětí, kde byla vzdána pocta padlým válečným hrdinům. Po státní hymně následoval průvod obcí, kterého se účastnilo i mnoho dalších sborů. V čele průvodu šla vlajková četa se slavnostním praporem, k pochodu hrála dechová hudba z Nového Veselí, za kterou v průvodu kráčeli všichni hasiči. Následoval oběd členů a hostů v kulturním domě. Hasiče pozdravil ředitel územního odboru HZS kraje Vysočina Žďár nad Sázavou plk. Ing. Vladimír Sobotka, který poděkoval za dlouholetou úspěšnou činnost. Sbor jako kolektiv obdržel medaili „Za příkladnou práci“ a „Pamětní list“. V odpoledních hodinách po uvítání sborů proběhl nástup, při němž starosta SDH Krásněves přednesl zprávu o historii sboru. Slavnostní odpolední nástup se nesl v duchu udělování ocenění členům sboru za aktivní činnost a za zásluhy o rozvoj požární ochrany. Udělovaly se medaile i věrnostní stužky. Pro návštěvníky byl připraven bohatý program. Mezi jednotlivými požárními útoky netradiční soutěže žen a mužů v hasičském sportu, následovaly ukázky historického hašení. První ukázku hašení v dýchacích přístrojích předvedla místní jednotka s CAS 32 Tatra 148. Byl proveden zásah koňskou stříkačkou SDH Lavičky na hořící papírovou udírnu v dobových mundurech. Na řadu přišla i moderní technika. O slovo se při- STRANA 29 hlásili členové SDH Velká Bíteš, kteří předvedli ukázku vyprošťování zraněných osob z havarovaného vozidla pomocí vyprošťovacího zařízení. Členové SDH Krásněves se vřítili za zvuku hasičské trumpety v dobových uniformách s veteránem Laurin & Klement, aby všem připomněli, jak se dříve hasívalo. Jejich ukázka byla po zásluze (ostatně jako všechny ostatní) odměněna potleskem přihlížejících. Nabízené bohaté občer- stvení a dechová hudba k poslechu dotvářely slavnostní atmosféru dne. Celý průběh slavnostního odpoledne sledoval velký počet místních i přespolních občanů. Slavnostní nedělní den doprovázelo příjemné letní počasí. Díky patří všem zúčastněným jednotkám, hostům, veřejnosti a členům sboru, kteří se podíleli na hladkém průběhu oslav. Josef Weinhöfer Oprava kostela v Pavlově Milí přátelé, jak jistě víte, v tomto roce probíhá obnova kostela sv. Jakuba a Filipa v Pavlově – stavební a udržovací práce. Nedílnou součástí je sanace vlhkosti spodní stavby – interiér, obnova a doplnění dlažby, oprava zásypu obvodové zdi kostela, oprava ohradní zdi, výměna oken, výměna lavic, osazení mříže do závěru kostela u vstupu, vytápění, STL plynová přípojka, odběrné plynové zařízení. Dále předmětem této obnovy je restaurování hlavního oltáře a stavebně historický průzkum. Bylo nutné také provést záchranný archeologický průzkum. Stavební práce provádí firma LS MONT s.r.o., restaurátorské práce ak. mal. Kolmanová Eva, kteří ve výběrovém řízení podali nejnižší cenovou nabídku na provedení díla. Dále bylo vhodné současně s touto celkovou obnovou interiéru kostela také provést obnovu elektroinstalace kostela a celkovou výmalbu. Kdo jste mohli v posledních dnech nahlédnout do kostela, víte, že stavební práce, včetně obnovy a doplnění podlahy jsou hotové. Podobně elektroinstalace, zbývá pouze nainstalovat svítidla. Jsou zabudována nová okna včetně nových parapetů. Dokončuje se výmalba kostela. V podstatné části je nainstalována mříž u vstupu. V nejbližších dnech se započne s instalací lavic a topení. Bude nutné ještě vyrobit lavičky pro ministranty do presbytáře a za lavice. S montáží STRANA 30 původního opraveného oltáře se počítá v konci měsíci října a na začátku listopadu. Byli bychom rádi, kdyby všechny práce mohly být dokončeny do konce listopadu, abychom mohli obnovený kostel slavnostně otevřít na druhou neděli adventní. Co se týká financování této obnovy kostela. Podstatná část je hrazena dotací z Programu obnovy venkova ČR, SZIF. Celkové náklady činí 4.511.520 Kč. Celkové způsobilé výdaje 3.773.306 Kč; jde o výdaje bez DPH. Na DPH není poskytována dotace. Celková výše dotace 3.282.776,- Kč je poskytována v hodnotě 87% z celkových způsobilých výdajů a vyplacena bude až po skončení akce. Výdaje, na které nebude poskytnuta dotace a musí být kryty naší farností, činí 1.288.744,- Kč plus DPH. K tomu přistupují náklady na provedení záchranného archeologického průzkumu, elektroinstalaci kostela a výmalbu kostela. Někteří se ptáte, jak je to s restaurováním kazatelny. Ta v této akci není zahrnuta, a jestliže nedostaneme na ni další dotaci, bude nainstalována nazpět s tím, že se provedlo její ošetření proti červotoči. Na zajištění celé akce jsme si otevřely úvěr u České spořitelny. o. Pavel Mše v kulturním domě - z dopisů čtenářů Není to ono, že? Něco tomu chybí. Podle mého názoru je to ta jedinečná atmosféra, která přichází ve chvíli, jakmile vstoupíme do kostela. Tam na nás dýchá něco zvláštního, tam si uvědomujeme, kolik generací před námi sem vstupovalo stejným způsobem, možná ale s větší pokorou a vděčností. Pomalu se můžeme začít těšit, až práce skončí a vše bude, jak se říká, zase ve starých kolejích. Než ale do tohoto vlaku na starých kolejích nastoupíme, měli bychom si uvědomit, díky komu se vše, co se nyní realizuje, rozpohybovalo a dovede se do zdárného a v tomto případě i krásného konce. Je to samozřejmě náš pan farář o. Pavel, jemu patří díky. Vzdávám hold jeho energii, se kterou se do akcí tohoto rozměru pouští. On uskutečňuje to, co dokáže málokdo, a to hlavně z důvodu, že naráží na neustálé překážky a neporozumění. Když zhodnotím, kolik energie a času stála rekonstrukce pavlovského kostela ostatní farníky, tak s výjimkou několika jedinců bych řekla, že jsme to málem nepostřehli. Já osobně budu děkovat, stejně jako při každé návštěvě kostela, za zdraví své i celé své rodiny, za práci, kterou mám a díky níž mohu pořídit vše potřebné pro svoji rodinu. Řeknete otřepaná fráze. Jak pro koho. Stačí si uvědomit, kolik lidí by chtělo pracovat a nemůže, STRANA 31 kolik lidí nemůže pracovat z důvodu nemoci. Prací získáme prostředky k životu. Součástí života je i příprava na život věčný. Uvědomujeme si někdy, kolik peněz se někdy utratí za zbytečnosti? Kolik musíme každý rok vynaložit na to, abychom si střechu nad hlavou udrželi v dobrém stavu? Spočítala jsem si, že to, co při měsíční sbírce dávám na opravu kostela, je z tohoto pohledu směšný pakatel. Otec Pavel do tohoto projektu dává svoji energii, někdy určitě i spoustu nervů. Neměli bychom dopustit, aby se tyto starosti podepsali i na jeho zdraví. Na nás nyní záleží, abychom se postarali o finanční stránku a přehodnotili, jestli není v našich možnostech, podílet se na splácení úvěru větším podílem. Dokážeme si něco odepřít a přispět na dobrou věc, která v tomto případě bude vidět po další generace? Měli bychom myslet na to, že naše práce, nemusí být stálá, to, co nyní považujeme za samozřejmost, může kdykoliv skončit a my potřebujeme mít svoje místo, kam se můžeme vydat, když nám je dobře, kam se můžeme uchýlit, až nám bude nejhůře. A tak snad před Adventem „D DO DOMU HOSPODINOVA PŮJDEME S RADOSTÍ“. Jana (redakčně zkráceno) Pro děti Pro děti STRANA 32 STRANA 33 Pouť na Velehrad Farní den v Radostíně Setkání rodáků ve Znětínku Berme to s humorem - dnes z kostelních vývěsek STRANA 34 Celonárodní shromáždění pro modlitbu a půst … Poplatek zahrnuje stravování Nedovol starostem, aby tě ubíjely. Církev ráda pomůže. Sestry, nezapomeňte, že se můžete na našem bleším trhu výhodně zbavit toho, co vám doma překáží. Nezapomeňte vzít s sebou manžela. Irving a Jessie byli oddáni 24. října v našem kostele. Tak skončilo jejich přátelství od školních lavic. Kvůli nastalé konfliktní situaci se dnes nekoná původně ohlášené shromáždění za klid a mír. Barbara je stále v nemocnici a potřebuje dárce krve. Má také problémy s usínáním a prosí, zda by jí někdo nemohl zapůjčit nahraná kázání pastora Jacka. Tématem večerního kázání bude „Co je peklo?“ Přijďte a poslechněte si zkoušku našeho sboru. Potřebujeme osm nových obleků pro náš sbor. Důvodem je přijetí několika nových členů a zchátralost některých starých. Věřícím, kteří mají děti a nevědí to, oznamujeme, že v přízemí máme dětský útulek. Na zasmání i zamyšlení Řidič bezvěrec jede kolem řeky, když tu si všimne, že na břehu chytají ryby katolický kněz a rabín, přičemž opodál stojí cedule s nápisem "Pozor, blíží se konec vaší cesty!" Řidič zpomalí, vytočí okénko a zahuláká: "Starejte se o sebe, pámbíčkáři mizerní!" Načež dupne na plyn a uhání dál. Po chvíli se ozve mohutné žbluňknutí. Rabín se otočí na kněze a praví: "Já jsem vám říkal, velebný pane, že tam bude lepší napsat 'most v rekonstrukci'!" "Tak jaká byla zkouška?" "Velice nábožná." "Jak to, nábožná?" "No, profesor v černém, já v černém, profesor položil otázku, já se pokřižoval, za chvíli jsem odpověděl a on se pokřižoval." Jak se dělá byznys: Otec: Chci, aby sis vzal za ženu dívku, kterou ti vyberu! Syn: Ne. Otec: Je to dcera Billa Gatese. Syn: V tom případě ano! Otec přijde za Billem Gatesem: Otec: Chci, aby si vaše dcera vzala mého syna! Bill: Ne. Otec: Syn je viceprezident světové banky! Bill: V tom případě ano! Otec přijde za prezidentem světové banky. Otec: Chci, abyste zaměstnal mého syna jako viceprezidenta! Prezident: Ne! Otec: Je to zeť Billa Gatese! Prezident: V tom případě, ano! STRANA 35 FOBOFOBIE - Strach ze strachu? Každý z nás se něčeho bojí. Kromě profláklých pavouků, výšek nebo tmy existují i úsměvné fobie, pokud jimi tedy zrovna netrpíte. Anatidaefobie - strach z toho, že na vás někde nějak kouká kachna Hexakosioihexekontahexafobie strach z čísla 666 - Hipopotomonstroseskvipedaliofobie strach z dlouhých slov Lykantrofobie - strach z přeměny ve vlkodlaka Tabofobie - strach z vysychání míchy Něco, co nám v Česku nehrozí - Zytofobie - strach z piva Mageirocofobie - strach z vaření Nomofobie - strach ze ztráty mobilního signálu Rabdofobie – strach z kouzelnických hůlek Paraskevidekatriafobie – strach z pátku 13. Maniofobie – strach ze zbláznění se Macrofobie – strach z dlouhého čekání Levofobie – strach z věcí nalézajících se na levé straně těla Koumpounofobie – strach z knoflíků Chrematofobie – strach z peněz Metrofobie - strach (pravidelného rytmu) z básní Bendofobie – strach z práce ve fastfoodu A pro všechny apeirofobiky (strach z nekonečna) - nebojte se, tohle už je vážně poslední stránka! Lucka Redakce závěrem „Moc Kristova kříže a vzkříšení je větší než veškeré zlo, z něhož by člověk mohl a musel mít strach. Nebojte se toho, co jste sami vytvořili, nebojte se ani všeho, co člověk vyrobil a čím je den ode dne více ohrožován! A konečně, nebojte se sami sebe. (Jan Pavel II.) Druhé číslo časopisu Nebojte se je za námi. Chci poděkovat všem těm, kdo se nebáli a podělili se s námi o své zážitky, postřehy, myšlenky a znalosti. I Vy, kteří máte chuť psát nebo dokonce máte básnické střevo, nebojte se. Pošlete svůj pohled na místo, které znáte jen Vy či k němu cítíte silné pouto. Pošlete nám svůj zážitek, o který se chcete podělit. Pošlete nám životní zkušenost, radu. Pošlete nám klidně i svoji básničku. Nebojte se není jen časopis pro Vás. Nebojte se je časopis o Vaší farnosti. Je o Vás. A má tolik listů, kolik příběhů nám poskytnete. A Nebojte se. Za 3 měsíce se setkáme znovu. Jarda Slyšeli jsme od Svatého otce „Kolikrát pozvedáme hlas, abychom bránili naše práva. Kolikrát jsme však zároveň lhostejní k právům ostatních:“ 10. 9. 2013 lhostejní „Solidarita je slovo, které rozvinutějšímu světu nahání strach. Zkouší ho nepoužívat. Je to pro něj téměř neslušné slovo. Ale je to naše slovo!“ 10. 9. 2013 naše slovo „Pokud je někdo gay, hledá Boha a má dobrou vůli, kdo jsem já, abych ho soudil?" 7. 2013 kdo jsem já,29. abych ho soudil?" „Když se člověk uzavírá do svého sobectví, když se nechá okouzlit mocí, když se staví na místo Boha, otevírá tím bránu konfliktům.“ 7. 9. 2013 otevírá tím bránu konfliktům „N Nemějte strach!“ Jdeme--li hlásat Krista, On sám nás předchází a vede. Když posílal své učedníky na misii, slíbil: „ Já jsem s vámi po všechny dny“ (Mt 28,20). A tostrach!“ platí také pro nás! JežíšKrista nás nenechává samotné, nikdy nenechá Nemějte Jdeme-li hlásat nikoho samotného! Vždycky nás provází. 28. 7. 2013, , Světové dny mládeže, Brazílie Vždycky nás provází Citát vydání „Vše, co děláme, je jen kapka v moři, ale když bychom to nedělali, ta kapka by tam chyběla.“ Matka Tereza Kontakt na redakci Jaroslav Černý - tel.: 721 093 857 E-mail: [email protected] 8. 12. 2013příštího čísla Uzávěrka 8. 12. 2013 Poznámka redakce: Články, které nebyly použity v tomto čísle jsou uschovány pro čísla další.