Americké novince hanebného obohacování se vyhýbati

Americké novince hanebného obohacování se vyhýbati

Americké novince hanebného obohacování
se vyhýbati
Otto Ulč
Dosud jsem v České republice nepotkal člověka, který by si pochvaloval stav právního
vědomí, respektování zákonů, solidní výkon justičního aparátu. Při hledání nápravy neuškodí
rozhlédnout se v zahraničí, kdo jak si úspěšně počíná. Naléhavě doporučuji nejít dál neţ k
Atlantiku a ani trošku se nepotřísnit kopírováním praktik za velkou louţí. Po listopadu 1989
začali do naší rodné země přijíţdět všelijací rádci. Podílel jsem se na přípravách otevření
jedné z právnických fakult (nikoliv té plzeňské spěchám s ujištěním) a při té příleţitosti se
zejména snaţil sabotovat asistenci amerických poradců, kteří o evropské právní tradici neměli
zbla ponětí. V praţských novinách jsem se dočetl o vystoupení prominentních zámořských
juristů. Na právnické fakultě UK předvedli, jak vypadá proces před porotou. „Naši právníci,
advokáti i studenti práva mohli sledovat proces s vysokou právní kulturou...“ (Lidové noviny,
10. 12. 1991).
Proboha, zadrţte! Pouze připouštím, ţe američtí právníci jsou doopravdy přesvědčeni, ţe
jejich systém je ten zcela nejlepší (tvrdí to i slovutní profesoři jako Franklin E. Zimring z
chicagské univerzity), aniţ mají aspoň minimální ponětí o počínání jinde ve světě. Americký
systém, s anglosaskou tradicí obyčejového práva, precedentů a značného formalismu se
důkladně liší od kontinentální evropské tradice, zaloţené na právu římském, kodexech doby
napoleonské. Americký soudní proces zvaný adversarial charakterizuje nikoliv hledání
pravdy, viny či neviny, ale konflikt právníků, uplatňujících všemoţné – a tedy i nemoţné –
procedurální finesy ve prospěch klienta, jakoţ i k vylepšení vlastní reputace.
V kontrastu k leninskému principu, ţe lepší je odsoudit sto nevinných, neţ aby jeden viník
unikl, americká právní filozofie a praxe se odebírá opačným extrémním směrem. „Nikdy se
klienta neptám, zda je vinen - to mě nezajímá. Snaţím se vymyslet takovou obhajobu, které
by porota uvěřila,“ s pýchou v televizi prohlásil a tiskem se rovněţ projevil známý newyorský
advokát Ronald J. Kuby. „Není jejich povinností přispět k tomu, aby zprošťující rozsudek byl
správný,“ souhlasí Stephen Gillers, profesor právní etiky. „Právníci obhajují své právo mást“
(to mislead čili lhát – titul dlouhého pojednání v The New York Times, 21. 3. 1995). Před pár
roky jsem v nóbl hollywoodské restauraci obědval s jedním z bývalých obhájců Sirhana
Sirhana, vraha Roberta F. Kennedyho. Obhájce snad nikoliv nemorální, ale určitě amorální,
mi tehdy řekl: „Mojí povinností je udělat pro klienta cokoliv, jen abych ho z toho vysekal, i
kdyţ vím, ţe třeba bude zas vraţdit.“ Takto se ve své knize The Best Defense vyjadřuje Alan
Dershowitz, přeslavná profesorská autorita na Harvardově univerzitě.
V některých státech odsuzující rozsudek poroty musí být jednomyslný. Naskýtá se tak
výtečná příleţitost porotce ovlivnit úplatkem či, a to častěji, hrozbou újmy členu rodiny.
Nemůţe pak překvapit ţeň bizarních osvobozujících rozhodnutí.
Na rozdíl od Velké Británie v USA poroty fungují téţ v občanskoprávním soudnictví. V něm
dochází k obrovskému vyuţívání a zneuţívání. Dle sdělení Nejvyššího soudu proces zásluhou
dovolených procedurálních průtahů v Americe si v průměru vyţádá desetkrát víc času a
mnohonásobně víc peněz neţ ve Velké Británii. Amerika se stala tzv. litigatious society,
společností, v níţ uţ se skoro kaţdý soudí s kaţdým, osobní odpovědnost se přesunula na
někoho či něco jiného. Stali jsme se nation of victims – národem obětí. Jestliţe kradu, jsem
obětí kleptománie. Dentista, obviněný z nepříslušného osahávání pacientek, se domáhal od
státu milionu dolarů jako náhrady, neboť se stal obětí fondling disease – choroby pudící
ţenské plemeno osahávat.
Nejvíc si ovšem lebedí právnická profese. Jen čtyři procenta obyvatel této planety jsou
Američané, ale 70 procent všech právníků světa jsou rovněţ Američané. Příliš harmonie ve
společnosti ovšem není v jejich zájmu. K zajišťování svého vysokého ţivotního standardu si
vypomáhají všelijak. Zmíním se o dvou takových pilířích.
Tzv. contingency fee, dohoda mezi advokátem a klientem, ţe v případě výhry bude inkasovat
svůj podíl - třetinu aţ polovinu, a v případě prohry to klient bude mít zadarmo. Takţe klient
nemůţe tratit. A uţ se soudíme. Ve svém archivu mám tucty, snad veletucet příkladů, zmíním
se jen o těchto: Beach City, Kalifornie, plavec si šel zaplavat a zranil se. Nezaţaloval moře,
ale přímořské město. Porota mu přiznala náhradu škody ve výši deseti milionu dolarů. V
televizním dokumentárním záznamu společnosti ABC jsem sledoval, jak advokát Ken
Berkowitz vehementně obhajuje správnost rozhodnutí poroty, jeţ přiznala jeho klientovi sedm
miliónů dolarů proto, ţe jel za tmy na kole a vrazil do automobilu. Škodu musí hradit výrobce
bicyklu - nedostatečně varoval jezdce, ţe za tmy není vidět, poněvadţ je tma.
Druhým pilířem k podpoře takových nesmyslů je neexistence všude jinde ve světě
uplatňovaného logického principu loser pays čili odpovědnosti ţalobce hradit náklady procesu
a výlohy protistrany v případě prohry. S nevyhnutelným ovšem dopadem, ţe i iniciátoři
jakkoliv nesmyslných sporů mají vše gratis, nemohou prohrát a ţalovaná strana nikdy nemůţe
vyhrát – však ji kaţdé takové utkání stojí čas, nervy a nemalé advokátní výlohy. Například
výrobce letadel Beech Aircraft během čtyř roků byl ţalován 203 krát. Vţdy de iure vyhrál, ale
de facto prohrál, kaţdý ten spor stál přes půl milionu dolarů.
Snaha prosadit systém loser pays, tuto potřebnou logickou nápravu, naráţí na obrovský odpor.
Ostře se brání American Bar Association, advokátní komora – však jde o ţivobytí: jakmile by
ţalobci byli odpovědni za svou iniciativu, tím míň ţalob by bylo.
Dosud jsme se ještě zcela nevzpamatovali z ekonomického maléru, o nějţ se nejvíc zaslouţily
finanční a investiční instituce, lačné banky, ony hedge funds (praktiky současně sázet pro i
proti, v anglicko-českém slovníku překládáno jako druh termínového obchodu, zabezpečit se
proti ztrátě, opatrnická politika, ohradit ţivým plotem) s notnou asistencí hodně pokrokových
politiků, podporujících způsob ţivota na dluh, k nákupu sídel, posléze k nezaplacení.. Bublina
plaskla, její nafukovači se od způsobeného maléru rozhořčeně distancují.
Supové však nadále krouţí, nyní se soustředěním na počínání ţalobní, soudní, k získání
pořádného profitu. Zatímco banky poskytují půjčky ţadatelům s collateral - zárukou
adekvátního majetku k dispozici, v těchto případech jedinou zárukou investorů je potenciál,
naděje na příznivé soudní rozhodnutí: z kuloárů, kde by se údajně měla zjišťovat a prosazovat
spravedlnost, učinit příleţitost podobající se sázení na koníčky v Chuchli.
Podle údajů Federal Judicial Center, občansko-právní iniciativa u federálního soudu přijde v
průměru na 15.000 dolarů. Případy tzv. medical malpractice (zanedbání povinné lékařské
péče) populární, výnosné, stojí kolem sto tisíc dolarů. Ţalobce je nemá, jeho advokát je
nechce riskovat, a tak se obrátí k ochotným outsiderům, investorům, specializujícím se právě
v takovém byznysu. Momentálně uţ dosahuje obnos, přesahující jednu miliardu USD, a ve
státě New Yorku se tak angaţuje víc neţ 250 advokátních firem. The New York Times citují
(14. 11. 2010) Alana Zimmermana, zakladatele takové firmy, jménem LawFinance Group v
San Francisku: „Jestliţe chcete jít cestou občanské spravedlnosti, musíte mít peníze. Čím míň
je peněz, tím míň bude ţalobních iniciativ a také míň spravedlnosti.“ Tady to máte.
Investoři si účtují minimálně patnáctiprocentní úrok – od prvopočátku splácený nikoliv
advokátem, ale jeho mnohdy tuze pak nepříjemně překvapeným klientem. (Uvedeno
rozčarování ţeny, která v roce 1995 v blízkosti Philadelphie v automobilovém karambolu
utrpěla zranění, u soudu vyţalovala 169.125 USD, ale s dluhem investorům ve výši 221.000
USD.)
Ardec Funding, v červnu 2010 půjčil 45.000 USD (s úrokem 24 %) advokátovi na
Manhattanu, reprezentujícímu rodinu, jíţ se narodilo poškozené dítě. Advokát našel ochotné
svědky – odborníky, aby svědčili, jak potřeboval, proces proběhl v červenci, porota odsoudila
porodníka a nemocnici k zaplacení víc neţ půl milionu dolarů. Čili běţný, nikoliv neobvyklý
případ, na rozdíl od maxiţaloby jménem několika stovek dělníků, kteří se po teroristickém
útoku 11. září 2001 podíleli na záchranných pracích a údajně došli k úhoně dýcháním
tehdejšího tamějšího vzduchu, co byl k dispozici. Zaţalována nikoliv al-Kajda či Usáma bin
Ládin, ale město New York. (Nic překvapujícího, aplikovatelných precedentů nespočetně.
Flint, Michigan: třicetiletá ţena znásilněna, násilník nezjištěn, proto tedy zaţalován vlastník
domu, v němţ k činu došlo, a odsouzen k zaplacení 415.000 USD. New York City: Duševně
chorý Milo Stephens se uţ několikrát pokusil o sebevraţdu. Konečně se mu téměř podařila –
skočil v metru pod vlak a pozbyl jednu horní a jednu dolní končetinu. Byla mu přiznána
náhrada škody ve výši 650.000, platit musí město, daňoví poplatníci.) V tomto případě,
věřitelé, financovaní bankou Citigroup, dali k dispozici 35 milionů dolarů k ţalobám, které
ale skončily mimosoudním vyrovnáním – poskytnutím kompenzace ve výši 712,5 milionů. A
věřitelé inkasovali 11 milionů.
NYT ve své podrobné zprávě (14. 11. 2010) referují o stále neukončeném případu ze
Somerville v Texasu, 80 mil od Houstonu. V tomto vadnoucím městečku fungovala továrna
na výrobu a zpracování (treeting wood - podrobit chemickému působení) ţelezničních praţců,
s příslušným skladištěm tak louhovaného, nasáklého dřeva. Dennis L. Krueger tam začal
pracovat v roce 1974. Třicet let poté onemocněl rakovinou kůţe a jeho lékař došel k názoru,
ţe příčinou most likely (velmi pravděpodobně) bylo cosi neblahého chemického názvem
creosote. Dotyčný tedy mínil ţalovat: ale koho si z tamějších omezených neperspektivních
moţností vybrat jako cíl? S odůvodněním, ţe se chce doţít 101 let, vybral si prosperující,
tamější končinou projíţdějící vlaky ţelezniční společnosti BNSF. Na jeho úsilí vsadili
investoři, s kterými se nikdy nepotkal. To zařídil Jared R. Woodfill, advokát z Houstonu,
půjčkou 3,5 milionu dolarů od Stillwater Capital Partners (hedge fund v New Yorku), s
asistencí specialistů Oxbridge Financial Group, adresou tamtéţ. Čilý jurista Woodfill se vydal
kontaktovat 1700 obyvatel Somervillu, z nichţ čtvrtina ţije v bídných poměrech. Jeho
iniciativa se těšila značné popularitě. Podařilo se mu získat jako spoluţalobce nejen kohokoliv
s jakýmkoliv nádorem, ale i obyvatele s kypícím zdravím, nicméně téţ s nárokem na
důkladnou kompenzaci, a sice proto, ţe předmětná kauza negativně ovlivnila hodnotu jejich
nemovitostí. „Nebýt hedge fund k dispozici, nemohl jsem se do této ţaloby proti ţeleznici
pustit,“ advokát chudých připustil. Jeho úsilí se prozatím zdárně nevyvíjí. Dva procesy jiţ
prohrál, v třetím se odvolává. „Asi to nebyla ta nejlepší investice,“ posteskl si.
Takové novinky rovněţ nelze doporučovat, aniţ bych si ale troufal vyloučit pravděpodobnost
jejich zavedení v naší rodné zemi. Od někdejšího patetického systému advokátních poraden,
druţstev s omezeným počtem třeba jen jednoho tuctu pracovníků v krajském městě a s jedním
dojíţdějícím k obsluze příslušného okresu, teď v trţních kapitalistických podmínkách se
advokacie těší velikánské popularitě. Se zářivými prognózami náramných zisků se počet
jejích provozovatelů zmnoţil deseti či snad uţ i stonásobně. Máme teď před sebou realitu
nejen v podobě trapného fiaska plzeňského právního učení, ale i případů aţ groteskní lakoty,
nenaţranosti, jak třeba prokázal obskurní moravský advokátek, od jedné, mně nepříliš
sympatické politické strany se domáhající odměny ne v milionové, ale miliardové výši.