Nadační listy č. 11: duben 2009

N d è í listy
Nadaèní
Zorka Kohoutová
Královna èeské dechovky
è. 11/duben 2009
Slovo úvodem
Obsah
A máme tu první roèní vydání. Velmi si vážíme všech
našich ètenáøù, kteøí nám po celý rok zachovávali pøízeò
a postupnì se s našimi nadaèními listy seznamovali –
vìøíme, že se stejným zaujetím, jako my se napøíklad èíslo
od èísla seznamujeme se stále zajímavìjšími osobnostmi...
Osobnostmi, které sice neplní pøední strany bulvárù,
zato si o nich mùžete pøeèíst u nás. Osobnostmi, které
se chovají neuvìøitelnì mile, bezprostøednì a pøátelsky,
neboś jsou opravdovými umìlci...
Aś už jsou to Zita Kabátová, Jaroslav Èejka, Jarmila
Šuláková, Karel Fiala, Antonie Hegerlíková, Jiøí Suchý,
Eva Hrušková, František Peterka, Václav Pokorný,
nedávno zesnulý Karel Moudrý, èi osobnost tohoto
vydání Zorka Kohoutová. Ano, s tìmi všemi jsme si
povídali, ty všechny jsme vám pøipomenuli a vìøíme,
že øadu dalších, neménì zajímavých umìlcù, budeme
pøipomínat i nadále.
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Ceny Thálie 2008
2
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
Hovoøí Valérie Zawadská
6
Nezapomínáme ani na ty, kteøí už mezi námi nejsou...,
ale já bych málem zapomnìla pøedstavit témata aktuálního
vydání. Takže co vás v nìm èeká?
Zpìtnì se ohlédneme za bøeznovým udílením
Cen Thálie 2008, vzpomeneme na zpìvaèku a šansoniérku
Juditu Èeøovskou, povídat si budeme s královnou
dabingu Valérií Zawadskou a také s královnou dechovky
Zorkou Kohoutovou. Do umìleckého ateliéru nás zavede
talentovaná hereèka Šárka Urbanovská, v návaznosti na
její rozhovor se také dostaneme k tématu zajímavé historie
Švandova divadla. Ze zcela jiného soudku, a to pøímo
soudku pivního, je ètení o historii pivovarnického muzea,
úžasná je také historie fotografie s unikátními dobovými
materiály. A aby té historie nebylo pøespøíliš, zvolili
jsme i téma souèasnosti, a to prostøednictvím návštìvy
mìsta Mostu, známého svou kulturní a spoleèenskou
modernizací.
Pøejeme hezké poètení a tìšíme se na pøíští májové setkání.
Alexandra Stušková, DiS.
šéfredaktorka
Nadaèních listù
FENOMÉN
Švandovo divadlo
10
TALENT
Šárka Urbanovská
12
OSOBNOST
Zorka Kohoutová
16
CO MOŽNÁ NEVÍTE
22
Historie pivovarského muzea
KRÁSY NAŠÍ ZEMÌ
Mìsto Most
24
HISTORIE
Historie fotografie 1. èást
28
VZPOMÍNKA
Judita Èeøovská
32
KAM ZA KULTUROU
38
Šéfredaktorka:
Alexandra Stušková, DiS.
[email protected], tel: 739 077 131
www.nadace-zivot-umelce.cz
Grafická úprava:
Blanka Roubíčková
Redakce:
Ing. Tomáš Salač, Radek Brož,
Lýdie Soldánová, Jaroslava Řezníčková
Nakladatelství STUŠKOVÁ,
IČ: 742 66 756, DIČ: CZ6757020127,
R. č.: MK ČR E 18180
měsíčník 11/09, vychází 24. 4. 2009,
příští číslo vyjde 26. 5. 2009
Tiskárna v Ráji s.r.o., V Ráji 906, 530 02 Pardubice
1
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Č L E N O V É S P R ÁV N Í R A DY:
NADACE
Vladimír Prošek – předseda,
dramaturg, hudebník,
zástupce Uměleckého sdružení Artes
Jaromír Èerník – člen České filharmonie,
zástupce UNIE Odborový svaz
orchestrálních hudebníků ČR
RNDr. Jan Komín – hudebník,
zástupce Svazu autorů a interpretů
Miroslav Svoboda – člen sboru Statní
opery Praha, zástupce UNIE
Odb. svaz profesionálních zpěváků ČR
Prof. Jiøí Tomášek – profesor HAMU,
zástupce Asociace hudebních umělců
a vědců
Valérie Zawadská – herečka,
zástupkyně Herecké asociace
Č L E N O V É D O ZO R Č Í R A DY:
Prof. Jiøí Hlaváè – předseda,
prof. HAMU, zástupce Asociace
hudebních umělců a vědců
Ing. Michal Krùšek – člen Pražského
filharmonického sboru, zástupce UNIE –
Odb. svaz profes. zpěváků ČR
Ivan Pazour – člen orchestru
České filharmonie, zástupce UNIE
– Odb. svaz orch. hudebníků ČR
A PA R ÁT:
Ing. Dagmar Hrnèíøová
– výkonná ředitelka nadace
Lýdie Soldánová – tajemnice
REDAKČNÍ RADA:
Ing. Dagmar Hrnèíøová
– výkonná ředitelka nadace
Mgr. Daniel Rùžièka – šéfproducent,
Centrum vzdělávacích pořadů ČT
Ing. Martin Maøan
– ředitel společnosti INTERGRAM
2
Dne 28. bøezna 2009 probíhal v slavnostnì
vyzdobené historické budovì pražského
Národního divadla již šestnáctý roèník udílení Cen Thálie 2008. (Thálie – pojmenování
po jedné z bohyò umìní, po Múze komedie).
Jde o prestižní ocenìní udìlované Hereckou
asociací, nezávislou profesní a odborovou
organizací výkonných umìlcù – hercù s pùsobností na území Èeské republiky. Této
významné umìlecké události se samozøejmì
úèastnila i NADACE ŽIVOT UMÌLCE, která
každoroènì pøispívá finanèním obnosem,
urèeným pøímo ocenìnému umìlci. Letos
pøispìla nadace hned dvìma dámám ocenìným
za celoživotní umìní. A to, za operní
mistrovství sopranistce Alenì Míkové
a za celoživotní taneèní mistrovství baletce
Rùženì Mazalové.
ŽIVOT UMÌLCE
Ceny Thálie 2008
muzikál byla první oceněnou operní pěvkyně
Drahomíra Drobková, Thálii za celoživotní
mistrovství obdržel významný český operní
pěvec-basbarytonista Karel Berman. Za celoživotní mistrovství v oboru opereta byla oceněna vynikající operetní zpěvačka a také příležitostná herečka Nelly Gajerová.
(více informací www.ceny-thalie.cz)
Ceny Thálie se udělují od roku 1993, v průběhu
této doby bylo uděleno téměř na dvě stě cen.
Ty se udělují za mimořádné umělecké výkony
v uplynulém kalendářním roce interpretovi
a interpretce ve čtyřech oborech: v činohře,
v opeře, muzikálu či jiném hudebně dramatickém žánru a v baletu, pantomimě či jiném
tanečně dramatickém žánru. Od počátku udělování cen doznaly některé kategorie během
let změn, například původní opera, opereta,
muzikál se v roce 1996 rozčlenila na samostatnou kategorii opera a nově ustavenou kategorii opereta, muzikál a ostatní hudebnědramatické žánry. Od roku 1996 se uděluje také Cena
pro mladého činoherce.
Pro zajímavost – úplně prvním oceněným
umělcem v roce 1993 v oboru činohra byl
herec Pavel Landovský, Thálii za celoživotní
dílo v oblasti činohry obdržel tehdy herec Josef Kemr (vzpomínka v nadačních listech ŽIVOT UMĚLCE č. 3/08). V oboru opera, opereta,
To byla vzpomínka na rok 1993, nyní se vraťme
v čase o něco blíže, k atmosféře slavnostního
udílení Cen Thálie 2008. Celým večerem provázel, stejně jako vloni, herec, dramatik a režisér
Antonín Procházka. „Ceny Thálie se udělují
u příležitosti Mezinárodního dne divadla“, připomněl moderátor. „Měli bychom se vlastně zdravit
nazdar, protože Národní divadlo bylo postaveno
Na zdar českému národu“, dodal ještě úvodem.
Poté byla představena notářka Jaroslava Voclová, která dohlížela na regulérnost předávání
a předseda senátu ČR Přemysl Sobotka, který
měl nad předáváním Cen Thálie záštitu.
Udílení cen Thálie 2008 proběhlo v kategoriích:
činohra, opera, balet, opereta a muzikál, a to
zvlášť za mužský a ženský umělecký výkon.
Vedle výročních cen byly uděleny ještě tři oborové ceny: za celoživotní mistrovství, cena
pro mladého činoherce do 33 let a zvláštní
cena Kolegia pro udělení Cen Thálie.
Prezident Herecké asociace Václav Postránecký potvrdil, že výběr nominací nebyl vů-
3
NADACE ŽIVOT
bec jednoduchý: „Zaujaly
mě nejméně tři výkony, které
nebyly ani v širší nominaci,
z toho je vidět, jak malý vliv
mám jako prezident, a také
jak široké je pole pro výběr na
tyto prestižní ceny“,
uvedl ještě před
zahájením večera.
Jako první ze 12 kategorií byla vyhlášena kategorie opereta, muzikál a ostatní hudebnědramatické žánry. V ženské i mužské kategorii
byly nominováni vždy dva adepti. V ženské
kategorii obdržela Cenu Thálie Zuzana Kolářová za roli Velmy Kellyové v muzikálu Chicago
v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Mezi muži uspěl
Vlastimil Zavřel, díky parodické nadsázce
v roli komisaře Ledviny, v muzikálu Adéla ještě nevečeřela, který uvádí Divadlo Broadway.
„Tolik let jsem hrál činohru,
abych nakonec zjistil, že
jsem opereťák“, zavtipkoval při přebírání ceny.
sólo v představení Small Hour. „Lidé, choďte do
divadla, v televizi se nedozvíte všechno“, vzkázala divákům přímého přenosu. Mezi tanečníky
uspěl Vladimír Gončarov, představitel Čobana v představení Cikánské kořeny/í Severočeského divadla opery a baletu Ústí nad Labem.
Vladimír Gonèarov
Poté byla udělena první Cena Thálie za celoživotní dílo, baletce a choreografce Růženě
Mazalové, která ve „zlaté kapličce“ účinkovala
poprvé už v roce 1948. Po studiu choreografie
v Moskvě se vrátila a poté od roku 1969 působila, kromě jiného, v Porýnské německé opeře.
Vlastim Zavøel
Vlastimil
Zuzana Koláøová
Rùžena Mazalová
Po operetě přišel na řadu balet. Cenu Thálie
získala tanečnice Nataša Novotná z Taneční
jednotky 420PEOPLE z Divadla Archa Praha, za
Cenu Thálie za operu obdržela členka Národního divadla v Brně Dana Burešová, která podle poroty předvedla plně profesionální výkon
s hereckou přesvědčivostí v roli Alžběty ve
Wagnerově opeře Tannhäuser. Thálii za operu
v mužské kategorii si odnesl zpěvák čínského původu WeiLong Tao ze Severočeského
divadla opery a baletu Ústí nad Labem,
za ztvárnění postavy naivního básníka Hoffmanna v opeře Hoffmannovy povídky.
Také v této kategorii byla udělena Thálie za
celoživotní dílo, a to sopranistce Aleně Míkové, která začínala v amatérském souboru
Nataša Novotná
Pražská
zpěvohra.
Od roku 1954 zpívala
v Ústí, odkud po třech
letech přešla do Národního divadla a tam
působila plných třicet
let.
Alena Míková
Ocenění Thálie za celoživotní dílo v oblasti
Činohry převzala z rukou předsedy Senátu ČR
Přemysla Sobotky jedna ze zakladatelek Divadla Za branou, herečka Marie Tomášová, která
byla do Národního divadla angažována v polovině 50. let, ale od roku 1972 měla bývalým
režimem na osmnáct let zakázané divadelní
jeviště a mohla se věnovat pouze umělecké
recitaci v Lyře Pragensis.
V kategorii Činohra získala Thálii za mimořádný
činoherní výkon Petra Hřebíčková, představitelka titulní role v dramatu Maryša Městského
divadla Zlín. V mužské kategorii zaujal porotu
nejvíce Norbert Lichý za roli Mendela Singera
ve hře Job. „Děkuji Ostravě, která hodně dává
a hodně bere“, uvedl člen ostravského Divadla
Petra Bezruče.
Marie Tomášová
Norbert Lichý
Petra Høebíèková
Kolegium pro udělování cen Thálie udělilo
svou zvláštní cenu dramatiku Josefu Topolovi. Ten nesměl za totality publikovat a mohl
se živit pouze manuálně. Ze zdravotních důvodů se slavnostního předání nezúčastnil, a tak
cenu z rukou Jiřího Hlaváče, předsedy kolegia
Cen Thálie 2008, profesora na HAMU a předsedy dozorčí rady NADACE ŽIVOT UMĚLCE, převzal jeho syn Filip, který přečetl děkovný dopis
svého otce.
I letos byla udělena Cena pro mladého činoherce do 33 let. Skleněnou plastiku se stylizovanou divadelní maskou z tvůrčí dílny Bořka
Šípka převzal absolvent hereckého studia při
Národním divadle moravskoslezském v Ostravě Zbigniew Kalina. Ač polské národnosti, odbyl si učednická léta na české scéně Těšínského
divadla. Pak působil v Karlovarském divadle,
nyní rozvíjí své nadání v divadle v Příbrami.
redakènì zpracováno
I králové začínali „korunou“
číslo účtu
pro případné příspěvky 25334111/0100
adresa:
NADACE ŽIVOT UMĚLCE
Senovážné nám. 23
110 00 Praha 1
tel.: 224 142 295
www.nadace-zivot-umelce.cz
5
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
Hovoøí
Valérie Zawadská
Dnešní nadaèní rozhovor bude jistì pro mnohé
z vás milým pøekvapením. Budeme si totiž povídat se
známou hereèkou, skvìlou dabérkou, pøíležitostnou moderátorkou, ale také èlenkou správní rady
NADACE ŽIVOT UMÌLCE – Valérií Zawadskou.
Ještě než načneme otázky z oblasti herectví
a dabingu, dovolte mi pár dotazů týkajících
se Vaší působnosti ve správní radě NŽU. Byla
jste návrhem Herecké asociace, která Vám
tuto funkci nabídla, překvapena?
Svým způsobem ani ne, poněvadž o této variantě se mluvilo už před dvěma lety. Tehdy
jsem ale ještě nedosáhla té druhé pětadvacítky (úsměv), a proto jsem se do žádných funkcí
nehrnula. Měla jsem navíc i spoustu jiné práce
a k tomu dvě malé děti. Ale pak najednou přijde u člověka ten okamžik, kdy si řekne, že by se
rád, v tom nejlepším slova smyslu „obětoval“
a i tu práci dělá rád. Tak ji dělám ráda i já.
Funkci jste převzala po panu Petru Nárožném,
kterému skončilo volební období?
Ano i ne. Po něm byla napřed navržena paní
Jiřinka Bohdalová, ale vzhledem ke své opravdu velké pracovní vytíženosti, se nakonec této
funkce vzdala, což je pochopitelné. A mě pak
tajemnice Herecké asociace, paní Martina Albertová, velmi hezky oslovila a něžně naznačila, že to sice bude z časového hlediska i pro mě
šílené, ale že by bylo dobré, kdybych tu funkci
přijala.
Kdyby se Vás někdo jako členky správní rady
NŽU zeptal, co ta Vaše funkce vlastně obnáší,
co byste odpověděla?
Přečíst, prostudovat a ohodnotit stovky žádostí o příspěvky na různé formy uměleckých
projektů, důkladně zvážit a obezřetně sledovat
také finanční stránku, zodpovědně rozhodovat
zejména u žádostí na sociální příspěvky, u kterých si najednou uvědomíte, co všechno se
6
může člověku přihodit, když zůstane sám, nemocný a bezbranný, je toho opravdu hodně.
Je dobře, že NADACE ŽIVOT UMĚLCE existuje,
a že, především díky Intergramu, ty peníze má.
I když nemůže všechny uspokojit dostatečnou
finanční částkou, může pomoci alespoň málo.
Alespoň nějak...
Nadace podporuje starší výkonné umělce,
pomáhá prosadit zajímavé umělecké projekty a také myslí na mladé talenty. Kdo první
objevil talent u Valérie Zawadské?
To je ale hodně podpásová otázka (úsměv).
Pravděpodobně už učitelé na základní škole,
když mě vybírali pro recitace na tehdejších
akcích, jako byly MDŽ, VŘSR a podobně, jak to
dříve bývalo.
Pocházíte ze Šternberku na Moravě?
Ne, to je omyl. Já se tam pouze narodila. Bydleli
jsme nedaleko Olomouce, ve vesničce Pohořany. Moje o rok starší sestra Anička se narodila v Olomouci, ale když jsem se za rok a něco
měla narodit já, v olomoucké porodnici právě
malovali, a tak maminku odvezli do porodnice
do Šternberka. Jinak jsem vyrůstala na severní
Moravě, ale často jsme se stěhovali. Moji rodiče pracovali po celý život v zemědělství, a kde
byly lepší podmínky na bydlení, tak tam se
vždycky šlo.
Zřejmě Vás unavují donekonečna pokládané otázky týkající se dabingu. Ale přesto se
zeptám i já, po kom jste ten „úděl“ krásného
hlasu podědila?
Ne, ty otázky mě neunavují (úsměv), a po kom
jsem podědila hlas? Tak na to je jednoduchá
odpověď – to opravdu nevím...
Vloni v září proběhl v Přelouči již XIV. ročník
udílení cen Františka Filipovského, jedná se
o udílení cen za nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu. Vy jste tuto akci moderovala.
To bylo poprvé?
Ano, tuto akci v Přelouči jsem moderovala poprvé, ale moje první moderátorská zkušenost
to nebyla. Pravidelně například moderuji ples
jisté pojišťovny v Pardubicích, také často moderuji různé akce u nás v Řepích, kde bydlím...,
je toho více, na všechny si teď nevzpomenu,
ale rozhodně nějaké ty moderátorské zkušenosti mám a řekla bych, že to začalo právě
už na té základní škole, kde jsem kromě zmíněných recitací uváděla v Loučné nad Desnou
také programy tanečního a pěveckého souboru, ve kterém tančila i moje sestra a někteří mí
spolužáci.
Pojďte naše čtenáře s udílením cen Františka
Filipovského ještě trochu blíže seznámit.
Ráda, poněvadž celá ta historie udílení cen
je opravdu zajímavá. Letos se bude konat 15.
ročník, i když je to vlastně už ročník 16. Existoval totiž tzv. nultý ročník, který spolu s dalšími
báječnými lidmi vymyslela Pavlínka Filipovská.
Společně se usnesli, že by bylo dobré něco
takového založit, protože jsou oceňováni zpěváci, herci, režiséři, a tato herecká disciplína
oceňována není. Je na ní dost málo „vidět“, ale
přiznejme si, určitě by spoustě diváků nebylo
zrovna příjemné, den co den sledovat v televizi pořady s titulky. V tom nultém ročníku ještě existovala Cena
diváků, kdy diváci
posílali hlas svému
nejoblíbenějšímu
herci a herečce. Tehdy zvítězila se svým
přenádherným, sametovým hlasem
paní Věra Galatíková. Pak teprve
proběhl první ročník, druhý a třetí,
kdy jsem měla čest
převzít tuto cenu já
a pan Miroslav Mo-
ravec. No a pak nám tuto diváckou cenu „ukradl“ Týdeník televize do udělování cen TýTý, na
kterých se před x lety objevila i cena o nejoblíbenějšího dabéra a dabérku.
A to už jste dostala ocenění Vy.
Šestkrát po sobě jsem dostala cenu „malé zrcadlo“ a v roce 2000 „velké zrcadlo“ – cenu TýTý,
kdy jsem vyhrála v kategorii dabérka i absolutní vítěz s nejvyšším počtem hlasů. Moc jsem
si všech těch ocenění vážila (a dodnes vážím)
a měla jsem opravdu radost, že se udílení cen
za dabing zavedlo. Jenže pak se jistý pan ředitel, v jisté televizi a v jistém pořadu vyjádřil nějak v tom smyslu, že dabéři nejsou vidět, takže
to nemůže být soutěž o nejpopulárnější tvář,
což má vlastně TýTý ve své hlavní náplni, a že
by bylo snad lepší místo toho zavést kategorii
o nejlepšího ředitele.
To si děláte legraci?
Ne, nedělám, přísahám. Dva roky na to se v anketě TýTý kategorie dabingu opravdu zrušila.
Jsem velice šťastná, že oceňování pokračuje
v Přelouči a já mám dokonce tu čest sedět už
šestým rokem v hodnotící komisi. Snad se opět
dočkáme i udělování cen diváckých.
Co je u hodnocení dabingu nejpodstatnější?
Všechno. Tam se totiž nehodnotí jenom herecké mužské nebo ženské výkony, ale také zvuk,
režie, přidaly jsme i kategorii za seriál a já už
několik let bojuji i o to, aby byla další kategorie, a to kategorie – dětští herci. Bylo by skvělé mít dabingovou cenu pro dětského herce
a herečku. Je to však bohužel otázka financí,
jako všechno v dnešní době.
Dabingová cena pro dětského herce a herečku, třeba i nástupce krále a královny. Jistě víte
na co narážím, ale netušila jsem, že tyto tituly
máte s panem Moravcem dokonce i na glejtu,
já myslela, že jsou pouze symbolické.
To Vám hned vysvětlím. 11. dubna loňského
roku vymyslel pan Josef Odstrčil, šéf regionální
televize www.tvmikroregiony.eu, takovou napůl recesistickou a napůl opravdovou akci, že
korunují pana Mirka Moravce a jistou Zawadskou za krále a královnu českého dabingu. Celá
ta akce se udála v Sedlnicích a bylo to něco naprosto neuvěřitelného. Dostali jsme dokonce
7
N A DAC E Ž I V OT U M Ě LC E
i glejt od císaře Josefa II, řetěz se svými portréty
s korunkou na hlavě, no prostě všechno, co ke
korunovaci patří. Večer po tom předávání jsme
měli v Sedlnicích takové milé posezení, kde
jsme dostali nápad, že by bylo dobré vymyslet právě tu cenu dětského diváka, cenu pro
„prince a princeznu“ českého dabingu. No a letos mi to připomněli a já jim slíbila, že se o to,
bohužel už bez Mirka Moravce, pokusím, že to
nějak prosadím... ale opět, všechno je to otázka financí. Přesto
doufám, že na
to nebudu sama
a najde se více
lidí, kteří by tuto
akci rádi podpořili. Už i z jakési úcty
a piety, neboť ta
cena by se jmenovala, jak jinak – Cena Miroslava Moravce.
Myslíte, že může pana Miroslava Moravce některý z mužských kolegů nahradit?
Máte zřejmě na mysli v dabingu. To je těžká
otázka. Podle mého názoru není potřeba nahrazovat, ale vnímat, protože je tady spousta
vynikajících dabérů. Můžu jmenovat: Jiří Klem,
Jan Schánilec, Mirek Meduna, Michal Pavlata
a takto bych mohla pokračovat dál a dál.
Nezdá se Vám, že dnes lidé mluví tak nějak
hrubě? Kolikrát snad ani mluvit neumí.
Ne, nezdá, to je pravda. Všichni strašně spěcháme, ve všem, i v tom mluvení. Mimochodem já
mám slovenskou národnost a maďarsko polsko ukrajinské předky, ale čeština je pro mě
nádherný jazyk.
Paní Zawadská, která ze zahraničních hereček
se Vám dabuje nejlépe?
Vždycky se mi dobře dabuje kterákoliv herečka, která dobře hraje a od které můžu i něco
pochytit.
Proto ani nemám
ráda, když se odděluje herec a dabér. Pro
mě je dabing součástí herectví.
Jste známá také z televizních obrazovek
i z plátna kin. Chtěla
jste být vždycky herečkou?
Už jsem to říkala v mnoha rozhovorech, já
jsem jako malá chtěla být ředitelkou dětského
domova, protože jsme na vesnici měli dětský
domov, tak jsem to prostředí znala. V tom dětském domově jsem si chtěla zřídit divadelní
soubor, ve kterém bych byla režisérkou. Když
mě pak v 15ti letech nepřijali na pedagogickou
školu do Krnova, tak jsem se hrozně naštvala.
Měla jsem naštěstí podanou ještě přihlášku na
gymnázium do Šumperka a tam jsem se dostala. Bylo mi asi 16 let, když přijel do Šumperka
režírovat Jiří Císler Charlieho tetu. Jeho asistentka, paní Jiřina Jelenská, tehdy přišla vybírat
do třídy vhodné adeptky a mě nevybrali, protože jsem byla tlustá. Ve mně se Vám to zabejčilo: „No, počkejte, já vám ještě ukážu!“ Připravila jsem se na zkoušky do Brna, na JAMU, ale
vhledem k tomu, že jsem pořád měla těch 76
kilo živé váhy, tak mě ani tam nevzali. Nicméně
v roce 1977 mě přijali jako elévku do Severomoravského divadla v Šumperku a rok později
jsem udělala zkoušky v Praze na DAMU...
A svět filmu a divadla se otevřel... Škoda, že
se nám toho už více na stránky nevejde, ale já
věřím, že se nevidíme naposled a někdy příště
zase můžeme pokračovat tam, kde jsme dnes
skončily. Děkuji Vám za příjemný rozhovor.
Rádo se stalo.
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto: Eva Javùrková a www.tvarchiv.cz
A JEŠTĚ TROCHA SOUKROMÍ.
Paní Valérie Zawadská se narodila 19. 9. 1958 ve Šternberku na Moravě. Jedná se bezesporu
o jednu z našich nejlepších profesionálních dabérek, která svým hlasem okouzluje nejenom
diváky a posluchače, ale také svého, již 15 let životního partnera, muzikanta Romana „Krokuse“ Kříže, mimo jiné zakladatele české metalové kapely Wolfram, se kterým má dva syny,
dnes 14ti letého Honzu a 11ti letého Romana.
8
Přelouč – město(nejen) dabingu
Město, ležící na řece Labi, je součástí Pardubického kraje. Jeho výhodou je, mimo jiné, i poloha
na hlavním železničním koridoru Praha - Česká Třebová. Nejvýznamnějším městským symbolem
je znak města Přelouče, který znázorňuje na zlatém poli ležící černý rošt, obrácený držadlem
dolů. Tímto způsobem je ztvárněn na nejstarších pečetích již ze 16. století.
Dominantní stavbou města je Občanská záložna na Masarykově náměstí, vystavená v novorenesančním slohu, další významnou architektonickou památkou je pak také Základní škola v pseudorenesančním stylu,
zdobená zlacenými nápisy s hodinovou věží, či kostel sv Jakuba, nacházející se na severním okraji náměstí. Město Přelouč se pyšní mnoha
historickými památkami, ale také mnoha významnými kulturními
a společenskými akcemi.
7.–13. června 2009
5. ročník hudebního festivalu Polanského Přelouč.
Významná společenská událost, kterou pořádá ZUŠ Přelouč.
18.–21. června 2009
53. ročník Celostátního žákovského turnaje v kopané.
Jedná se o nejvýznamnější přeloučskou sportovní akci.
22. září 2009
Slavnostní udílení cen Františka Filipovského za nejlepší tvůrčí a herecké výkony v dabingu.
Významná kulturní akce, jejíž cílem je nejen vzpomínka na přeloučského rodáka Františka Filipovského, ale také snaha o přispění udržení vysoké úrovně českého dabingu.
24. října 2009
27. ročník taneční soutěže O přeloučskou věž. Jedná se o významnou podzimní
společenskou událost.
Město Přelouč se těší na Vaši návštěvu.
9
fenomén
Švandovo divadlo
Už dlouho jsme nenavštívili žádné divadlo,
abychom vás seznámili nejen se složením
umìleckého souboru, aktuálním programem èi cenou vstupenek, ale také s historií
a vznikem samotného objektu. Zajímavou
historii a ještì zajímavìjší pøítomnost má
Švandovo divadlo na Smíchovì. Zažilo slávu i pád, nìkolikeré pojmenování, uzavøení,
rozsáhlou rekonstrukci a také slavnostní
znovuotevøení. Doufejme, že symbolické
pády už budou jen na jevišti a sláva fenoménu dnešního vydání zùstane co nejdéle.
10
Švandovo divadlo nechal vybudovat na zahradě smíchovského domu U Libuše (dnešní
čp. 6, 7, 8) úspěšný divadelní podnikatel a režisér Pavel Švanda ze Semčic, ředitel jedné
z nejvýznamnějších kočovných
společností 19. století. Divadlo
bylo otevřeno 1. října 1881 Smetanovou Hubičkou za přítomnosti skladatele Bedřicha Smetany. Velkou konkurencí mu v té
době bylo, na druhém břehu Vltavy, Národní divadlo. To se otvíralo
v červnu téhož roku, avšak vzápětí
vyhořelo. První a druhá sezóna Švandova divadla patřila na dlouhou dobu k nejúspěšnějším,
k prudkému odlivu diváků došlo až při znovuotevření ND, 17. listopadu 1883.
železobetonovou konstrukci balkonů. Hlavní
novinkou bylo také zřízení foyeru po pravé
straně hlediště, se vchody přímo do sálu.
Poválečné společenské a politické změny se
nevyhnuly ani Švandovu divadlu. Výnosem
Zdeňka Nejedlého, tehdejšího ministra kultury, bylo zrušeno divadelní podnikání a od září
1945 tu začal působit nový soubor pod názvem
Realistické divadlo. Jeho první sezóna však
prokázala, že trvalejší zájem smíchovského
obyvatelstva se podchytit nepodařilo. Soubor
proklamoval, že nechce stavět na hvězdách,
ale na kolektivní práci všech svých členů a že
v probuzeném ensemblu vidí hlavní poslání
herecky výchovné a umělecky tvůrčí práce.
Dne 18. února 1953 bylo divadlo věnováno
Z. Nejedlému, k příležitosti jeho pětasedmde-
Název i podoba kamenného divadla na
Kinského třídě (dnešní Štefánikova ulice) se
během jeho téměř stotřicetileté existence
neustále měnily. Zásadní přestavbu divadla
nechal provést Švandův syn Karel, když v roce
1900 zaměnil hlediště s kapacitou 600 míst za
jeviště. Původně seděli diváci na místě dnešního jeviště. Vznikla tak dispozice prostoru, která
se dochovala dodnes.
V roce 1908 (do roku 1928) bylo divadlo přejmenováno na Intimní divadlo. Zhruba v roce
1922 následovaly velké úpravy. Tehdejší ředitelka a herečka Ema Jelínková-Švandová nechala rozšířit hlediště o 200 míst a vybudovat
sátých narozenin. Muselo tak začít používat
název Realistické divadlo Zdeňka Nejedlého. I přes všechny rozpory a politické okolnos-
ti se však v souboru v průběhu let objevila celá
řada vynikajících herců: Ivanka Devátá, Zdeněk
Dítě, Miloš Hlavica, Eva Klepáčová, také Jiřina
Štěpničková, Jiří Adamíra, Jaroslava Pokorná,
Valtr Taub, Jiří Novotný, Jiří Vala, Josef Vinklář,
v sedmdesátých a osmdesátých letech pak: Jiří
Klem, Marta Vančurová, Jan Hartl, Ota Sklenčka, Jan Hrušínský, Leoš Suchařípa, Jan Vlasák,
Zdeněk Žák, Pavel Pavlovský ad. Od roku 1976
vedl divadlo herec Zdeněk Buchvaldek, než ho
v roce 1987 vystřídal režisér Jiří Fréhar.
V průběhu osmdesátých let jeviště Realistického divadla Zdeňka Nejedlého realismus pomalu opouštěl. Vznikala netradiční tvorba založená na experimentování s prostorem (v době
rekonstrukce se uváděli představení v náhradních budovách, jako byl Palác kultury či Junior klub Na Chmelnici). V listopadu 1989 se
právě v tomto divadle rozhodlo o stávce a dalších akcích divadelníků proti komunistickému
režimu.
Budova byla dlouhá léta v havarijním stavu
a k rozsáhlé rekonstrukci došlo až na začátku
devadesátých let, kdy se stal ředitelem divadla
Karel Kříž. Divadlo bylo znovu slavnostně otevřeno 9. ledna 1992 pod novým názvem divadlo Labyrint. Objekt se výrazně zvětšil, propojil se s okolními budovami a byla zpřístupněna
druhá, menší scéna. V roce 1997 nastoupil do
funkce ředitele Richard Kraus, který však Labyrint dovedl až k úplnému zastavení činnosti,
rozpuštění souboru a uzavření budovy.
Současným názvem – Švandovo divadlo na
Smíchově – se divadlo vrací k původnímu
názvu a obnovuje tak tradici třetí nejstarší
divadelní budovy v Praze. Zřizovatel a majitel
budovy divadla, hlavní město Praha, vypsal
konkurs na obsazení divadla, ve kterém zvítězil
v roce 1999 současný ředitel Daniel Hrbek. Divadlo bylo po rozsáhlé rekonstrukci (architekt
David Vávra) slavnostně otevřeno v prosinci
2002, jako kulturní centrum, nejen divadelních aktivit, s repertoárovou scénou stálého činoherního souboru.
Švandovo divadlo je moderním evropským
kulturním centrem živých umění, jehož repertoár tvoří především inscenace stálého činoherního souboru, ale také další produkce, které
se dělí do pravidelných programových cyklů,
věnujících se různým žánrům a disciplínám živého umění.
Ke vnímání Švandova divadla jako kulturního centra přispívá zejména i to, že poskytuje
prostor alternativním skupinám a rozmanitým
projektům.
Divadlo nabízí
svým příznivcům možnost
setkávání
se
s výjimečnými
osobnostmi
českého,
evropského i světového umění
v rámci cyklu talk-show Scénické rozhovory.
V prostorech divadla probíhají také pravidelné
produkce koncertů nadžánrové, klasické hudby i world-music. K dalším zajímavým projektům patří tzv. Výtvarná zeď, jejíž hlavní myšlenkou je „pomíjivost divadla“. Mezi významné
aktivity divadla patří také programy pro děti
a mládež, literární matiné a křty knížek v rámci cyklu Literární kavárna. Důležitou součástí
v rozvoji Švandova divadla, coby kulturního
centra živých umění, je také podpora mladých
nezávislých tvůrců a výjimečných uměleckých
souborů „bez střechy nad hlavou“. Ve Švandově divadle díky tomu úspěšně působí soubory
Buchty a loutky, Farma v jeskyni, Dětské divadelní studio nebo Divadlo Letí.
Je toho opravdu hodně, co se v současnosti ve
Švandově divadle vytváří a veřejnosti nabízí.
Kdyby zakladatel Pavel Švanda ze Semčic obživl, jistě by spolu s námi obdivně zatleskal.
redakènì zpracováno
zdroj a foto: www.svandovodivadlo.cz
11
talent
Šárka Urbanovská
herečka a . . . . .
Tìch pár teèek znaèí mnohé, ponìvadž ze
setkání s mladou a talentovanou hereèkou se v prùbìhu rozhovoru vyklubalo
nakonec i setkání s šikovnou scénografkou, dobrou organizátorkou a šéfovou
Ateliéru Švandova divadla. To vše v jedné
osobì. A to ještì sportuje a umí skvìle
tancovat. Prostì všestranný talent...
Takže... kdy se projevil ten první tvůrčí
talent?
(smích) Já jsem odmalička taková dost všestranná. Moje maminka mi vždycky říkala, že
toho dělám hodně a nic pořádně, a že bych
si už konečně měla vybrat něco, co chci dělat
doopravdy. Bydlela jsem v Roztokách u Prahy,
tam jsem ještě dochodila pátou třídu a pak už
jsem přešla na osmileté gymnázium do Prahy.
Myslím, že právě tam se u mě nějaký ten první tvůrčí duch začal projevovat více. Původně
jsem chtěla dělat výtvarné umění a desing, ale
pořád jsem ještě nějak koketovala s divadlem.
Jednoho dne jsem se pak přimotala k divadelníkům, začala se s nima více scházet a už mě
divadelnictví chytlo a nepustilo.
Dusa, Fish, Stas a Vi – Smutní a Vlasatí
12
Šla jste tedy studovat herectví?
Ano, podala jsem si přihlášku na Vyšší odbornou školu hereckou a vystudovala jsem
činohru pod vedením Honzy Vlasáka a Jitky
Smutné. I po ukončení studia se pořád scházíme, jako absolventský ročník jsme totiž založili
divadelní soubor s příznačným názvem Smutní
a Vlasatí, takže spolu vlastně tvoříme a hrajeme stále. Je to takový můj srdeční soubor.
Kde Vás můžeme vidět při hraní?
Tak s již zmíněným souborem hrajeme např.
v Rubínu a na Klamovce, potom také občas
hraju v Balbínce (Balbínova poetická hospůdka), hostuji ve Švandově divadle v Žebrácké
opeře, a tak různě, jak se naskytne příležitost.
Dostala jsem i nabídku stálého angažmá v jednom oblastním divadle, ale odmítla jsem ji,
neboť to bylo dost daleko a také jsem se už
nechtěla vzdát svých rozvíjejících se nových
projektů tady v Praze.
A tak jsme se pozvolna dostali k Vaší zajímavé, hlavní pracovní náplni, a to vedení
Ateliéru Švandova divadla, jemuž už druhým
rokem šéfujete. Přibližte těm, co nevědí
a rádi by se třeba dozvěděli, co znamená
samotný pojem Ateliér Švandova divadla?
Ateliér Švandova divadla vznikl v září roku
2005. Je přidružen k Švandovu divadlu a prostřednictvím dílen se snaží dát veřejnosti
„ochutnat“ práci divadelníků. Je nutno říci, že
se tento ojedinělý projekt odehrává na půdě
profesionálního divadla, nedá se proto ani
srovnávat s dramatickými kroužky či jinými
zájmovými aktivitami. Jeho kouzlo a síla se nachází právě v přímém propojení s divadlem.
Dílny jsou tedy běžně přístupné veřejnosti?
Ano, pro veřejnost pořádáme dílny herecké,
scénografické, pohybové, prostě všechna zaměření, co se týkají práce v divadle. Většinou
jsou dílny rozděleny na tři setkání, během kterých mají lidé z ulice, (my jim říkáme uličníci,
ale ne podle toho, že by zlobili, ale že k nám
přijdou z ulice (smích), možnost nahlédnout
třeba do práce herce nebo režiséra, scénografa, choreografa, muzikanta apod. Prostě
si mohou všechno zkusit a poznat na vlastní
kůži. Všechny dílny vedou lektoři, kteří mají několikaletou praxi a jsou profesionály ve svých
oborech. Jsou mezi nimi také herci Švandova
divadla i jiných pražských divadel.
Kdo jsou převážně ti „uličníci“?
Jsou to většinou studenti středních a vysokých
škol, ale také jednotlivci, často také školní třídy
2. stupně. Pro ty máme speciální tvůrčí dílnu,
která bývá jen na jedno odpoledne a je zaměřena přímo na nějakou inscenaci tady v divadle. Tato dílna slouží zejména k tomu, abychom
tu chystanou inscenaci co nejvíce celým jejím
tvůrčím procesem přiblížily. Při představení
pak samotný prožitek z inscenace bývá silnější. Jelikož se dílen účastní také herci z divadla,
perličkou na závěr bývá i společná debata po
představení.
Jak se dá do dílen přihlásit? Vy máte nějaké
hodiny přístupné veřejnosti?
Podmínky přihlášení najdete na webových
stránkách www.svandovodivadlo.cz, sekce Ateliér Švandova divadla. Jsou tam vypsané i termíny, ale jelikož je sezóna rozdělena na dvě části, jsou to pevné termíny stanovené už půl roku
dopředu. Pokud se objeví nějaká samostatná
skupinka, která by chtěla dílnu na nějaké konkrétní téma, tak se to dá také zařídit. Je možné
náplň dílen nebo termínů konání upravit podle
zájmu skupiny, samozřejmě s ohledem na provoz divadla a s časovým předstihem.
Scénografická dílna mùže být zamìøena jak
na samotnou scénu, tak na tvorbu kostýmu
Jak jste se k této práci dostala?
Od známých jsem se dozvěděla, že Petra Bartošová, která měla dříve Ateliér Švandova divadla na starosti, odchází na mateřskou dovolenou. Chtěla tu práci předat někomu, koho to
bude bavit stejně jako ji a bude k tomu mít ten
správný přístup. Já už jsem se předtím zabývala různými projekty i vedením dětí, tak jsem se
s ní zkontaktovala, padly jsme si do oka a na to
místo mě doporučila. Tak jsem tu už druhým
rokem doma.
A co film? Ten Vás neláká?
Možná by mě i lákal, i když si nejsem jista, zda
bych byla vhodným filmovým adeptem. Já
už jsem nějaké ty malé roličky měla, ale myslím, že se cítím lépe v divadelním prostředí.
Je pravdou, že film a televize dokáže člověka
více medializovat, ale já mám přece jen raději
živý kontakt s publikem. Mám ráda i ten proces zkoušení, na jevišti se cítím lépe než před
kamerou. I když kdoví, nikdy neříkej nikdy.
(smích)
Pocházíte z herecké nebo divadelní rodiny?
Ne, to ne. Maminka byla dlouhá léta ředitelkou
mateřské školy, takže asi po ní mám vrozené
to spojení hry a pedagogiky, a tatínek je ekonomem. Snad jen pradědeček vedl trochu více
bohémský život, byl architektem a skvělým vypravěčem. Že by ty vlohy přeskočily až někde
od něho? (smích)
Jaké jsou Vaše zájmy kromě herectví a práce,
která je Vám určitě koníčkem.
Ano, to máte pravdu. Je fajn, když má člověk
svou práci propojenou s tím, co ho baví. U mě
jde vlastně o herectví a pak vedení toho Ateliéru. Díky této činnosti se vlastně dostanu i tam,
kam bych se jen jako herečka možná vůbec
13
talent
nedostala. Také se pokouším uplatnit své výtvarné počiny, a tak si občas zkusím roli scénografa v našem souboru. A co se týká těch zájmů – sportuji, lyžuji a moc ráda tancuji. Hned
jak slyším hudbu, tak se začnu vrtět a manžel
mi pak vyčítá, že se nakrucuju před chlapama!
(smích)
Jste tedy už i vdaná?
Ano jsem půl roku vdaná,
manžel je muzikant, hraje
v několika kapelách a především také skládá divadelní muziku.
A co děti?
O dětech přemýšlíme, ale
ještě máme nějakou tu vidinu do budoucna, takže tomu
spíše necháváme volný průběh. Až to přijde, tak to přijde, může to být klidně zítra,
může to být i za pět let.
Pojďme tedy od dětí ještě do práce. Působíte
v prostředí Švandova divadla, ve kterém
máte možnost se setkávat s řadou známých
tváří. Je Vám některá z nich nejbližší?
Tak samozřejmě každý člověk má někoho, kdo
je mu více či méně sympatický. Mně je ze stálého souboru Švandova divadla hodně blízká
a sympatická např. herečka Apolena Veldová
nebo Eva Leimbergerová, také herec Viktor
Limr, to jsou takoví fajn pohodoví lidi a ráda je
potkávám, ale určitě by se jich našlo více.
Švandovo divadlo je známé nejenom svou
modernizací a aktivitami ve více směrech, ale
také složením převažujícího mladého hereckého souboru. Hostuje a hostovala zde však
i spousta starších, nechci říci zkušenějších,
ale snad zralejších herců a hereček. Kdybyste
z těch měla jmenovat, kdo by to byl?
Tak určitě herečka Ivana Chýlková. Měla jsem
možnost ji vidět na jevišti i poznat osobně. Je
to opravdu profesionál.
n
i sv a to já
Sen noc
14
id iv a d
sk é – P
A z těch ještě starších? Koho jste třeba měla
ráda ještě jako malá holčička?
Tou otázkou jste mě trochu zaskočila, protože
skvělých herců té doby bylo opravdu hodně.
Ale já jsem se například jako malá moc ráda
dívala na večerníček Krkonošské pohádky. Byl
jako jediný hraný a já hrané pohádky miluju.
Už tam se mi moc líbili, a vlastně i od té doby
mám moc ráda všechny
Se svým mužem Zdeòkem
herce, kteří v tom hráli.
Paní Maciuchovou, pana
Prachaře, pana Řehoře
a pana Satoranského
a samozřejmě i Krakonoše Peterku.
Většina Vámi jmenovaných herců jsou také
z řad oceněných NADACÍ ŽIVOT UMĚLCE. Znáte
tuto nadaci?
Ano, znám. I když se musím přiznat, že ne moc
dlouho. Až jsem někde
od kamarádky dostala vaše nadační listy, na titulní straně byla tehdy Popelka, to si pamatuji,
a tak jsem se o této nadaci dozvěděla více. Vůbec jsem netušila, co všechno má ve svém programu, myslím, že je to jedna z nejprospěšnějších nadací, co tady u nás v uměleckém oboru
je. Jen by se o ní mělo vědět více.
No vidíte, a přitom jedním ze zakladatelů
a prvním výkonným ředitelem NADACE
ŽIVOT UMĚLCE byl právě herec ještě Realistického divadla pan Jiří Novotný.
Já říkám, že svět je malý a ten umělecký svět je
vždycky nějakýma cestičkama propojen.
Já jsem ráda, že jsme se tímto milým setkáním propojily i my a děkuji Vám za rozhovor.
Já děkuji Vám a zdravím všechny umělce☺ !
text: Alexandra Stušková, DiS.
foto: poskytla Šárka Urbanovská
lo
á c ti
li e v T ø in
R o le Jù
v ù n íc h
15
osobnost
Byl zaèátek mìsíce dubna a na obloze
po pøedchozích chladných dnech koneènì vysvitlo a zazáøilo slunce, které
však bylo zcela zastínìno mým setkáním
s neskuteènì bezprostøední, veselou,
usmìvavou a záøící Královnou èeských
dechovek, která slaví v mìsíci dubnu
narozeniny a která mì ten den nabila
energií více než to samotné sluníèko...
paní Zorka Kohoutová
Hned po uvítání mi nabídla útulné místečko
u velkého nazdobeného stolu, kde prý kdysi
dávno přede mnou sedával i „Ladinek Menšík“.
Mohlo mě také napadnout, že tito dva „lidoví“
umělci se určitě museli znát. Paní Zorka se od
srdce zasměje: „No bodejť, že jsme se znali!
Ještě dodnes mi dluží peníze“... a symbolicky
pozdraví Ladinka směrem „nahoru“, „o které
jsem ho obehrála v kartách. My tady u toho
stolu totiž hrávali ještě s několika přáteli karban.“ (smích) Původně jsem chtěla zavést řeč
hned na dechovku, ale toto téma mě zaujalo.
„To jste nevěděla?“ zeptá se paní Zorka zvesela a pokračuje: „Já jsem přebornice v karbanu
(smích), ale ne v nějakém obyčejném – Licitovaný mariáš, Poker, Black Jack ..., dokonce
jsem kdysi vyhrála i pokerovou soutěž, která
se pořádala v jednom pražském interhotelu
a jejíž výhrou byla desetidenní plavba na lodi.
Také můj manžel Karel Valdauf, místo toho
aby se mnou, jako s mladou holkou, chodil na
procházky, tak jsme chodili na karty. Já je ale
uměla už předtím, hrávaly jsme je po večerech
s mojí nevlastní babičkou, u které jsem bydlela
v Praze na Žižkově.“
Na Žižkově se však paní Zorka nenarodila,
narodila se 16. dubna 1931 na jednom z nejkrásnějších míst v Praze, v ulicí nacházející se
v místech tzv. Královské cesty, v Celetné č. 22.
16
„Hned vedle domu, kde jsem bydlela, byla prodejna tištěných písniček z filmů, prodával je
tam budoucí herec a zpěvák Vladimír Salač,
tehdy byl ještě studentem. Ty písničky já milovala, hlavně s Oldřichem Novým! Já milovala
všechny jeho filmy, nejvíce Dívku v modrém.
Nový byl také moje první, velká, platonická
láska, kde by mě napadlo, že jednou od něj
budu dokonce kupovat i chatu v Radešovicích.
Bohužel po rozvodu jsem o ni přišla“, vzpomíná paní Kohoutová. V Celetné ulici bydlela spolu s neprovdanou maminkou a tetou. Životní
podmínky v té době nebyly nikterak růžové,
maminka byla velmi mladá, peněz nebylo a tak
se malá Zorka častokrát stěhovala, někdy bydlela v penzionu, někdy dokonce i v klášteře, až
si maminka našla přítele, vdala se a po válce
se všichni společně přestěhovali do České Kamenice. Zorce bylo v té době 14 let, ještě tam
dochodila školu, při které už různě amatérsky
S maminkou a za ruku s tetou
zpívala, neboť zpěv a tanec ji bavil odmalička.
Ale Praha je Praha, příležitosti jsou zde větší
a tak se Zorka vrátila zpátky. „Můj nevlastní
otec bydlel na Žižkově a měl fantastickou maminku, tedy moji nevlastní babičku, která pak
už po odchodu jejích dospělých dětí zůstala
v bytě sama. Tak jsem se k ní nastěhovala. Různě jsem ji pomáhala a po večerech jsme spolu
hrávaly karty, to bylo fajn.“
Avšak pouze u sezení s babičkou nezůstalo.
Zorčin temperament musel do světa. „Já jsem
dělala všechno možné, ale hlavně mě bavilo chodit na filmy a také zpívat různé taneční
písničky. Už v prvních začátcích jsem zpívala
s Richardem Adamem nebo Rudolfem Cortézem, kteří nemohli sehnat partnerku, která by
spolu s nimi zpívala ty jejich humorné písničky,
až sehnali mě. Moc mě to bavilo, jezdívali jsme
různě po vystoupeních, až mě jednou zavolali
z Pražského kulturního střediska (PKS), to bylo
takové hlavní kulturní centrum té doby, oslovil
mě tehdy Ladislav Jacura, který mimo jiné psal
texty k lidovkám, jestli nemám na tři dny volno,
že by potřeboval na velikonoční program konferenciérku k Valdaufovi. Já si tehdy s ničím nelámala hlavu, řekla jsem si proč ne, a tak jsem
to vzala. Valdauf si všiml, že slušně zpívám,
i když to tehdy byly vesměs písničky z repertoáru orchestru Karla Vlacha, např. známá Kristýnka. Valdauf mě pak ale postupně začal psát
písničky tzv. na
tělo, v roce 1954
jsem
dostala
v jeho orchestru
angažmá
a najednou jsem
vyletěla nahoru jako střela.“
(smích)
S Valdaufem
Paní Zorka Kohoutová je neskutečně bezprostřední člověk, na nic se nehraje, co si myslí,
to řekne. Svým neutuchajícím elánem, a jistě
i touto vrozenou bezprostředností a otevřeností si záhy získala nejenom srdce publika,
ale také srdce o téměř dvacet let staršího Karla
Valdaufa, v té době již známého a uznávaného hudebníka a skladatele. „Zamiloval se do
mě asi po dvou měsících, ale skoro rok jsme
spolu jen chodili, než si něco dovolil, což bylo
dost zvláštní, neboť on byl svou vřelou náklonností k ženám dost známý. No, i když se naše
manželství nakonec nevydařilo, za jedno jsem
mu vděčná, a to
za svoje dva milované syny Jana
a Dana, já vím, že
bych je s nikým jiným neměla.“ Hezky ladí jejich jména, podotýkám:
„To je taky kuriózní historka s těmi
jmény, u prvního
Svatební foto
a zejména pak
u toho druhého“, rozpovídá se paní Zorka: „Já
jsem pořád chtěla holčičku a pak se narodil
první chlapec. Nevěděla jsem rychle, jaké mu
dát jméno a sestřičky U Apolináře, kde jsem rodila, mi řekly, že on už jméno přece má, že mu
ho vybral pan Valdauf. Mě úplně polilo horko,
neboť jak jsem ho znala, tak jsem se bála, že
mu vybral něco nenormálního. Ale ony na to,
ať se uklidním, že vybral pěkné jméno – Jan.
Ulevilo se mi a byla jsem ráda, neboť i můj dědeček se jmenoval Jan. U druhého těhotenství
už jsem věděla, že to asi bude zase chlapec,
a tak jsem jméno vybrala dopředu – Dan, aby
spolu kluci hezky ladili, ale v té době nám na
úřadech řekli, že takové jméno dát nejde, že
jedině Daniel. No umíte si to představit? Daniel Valdauf. Vždyť by si chudák zlomil jazyk.
Šli jsme na matriku do Vodičkovy ulice, Karel
Vladauf byl v té době známá osobnost, ztropil
tam povyk a jméno Dan mi nakonec vydobyl.“
(smích)
Paní Kohoutová mluví o svých synech dlouho
a s láskou, nadevše je miluje a vždy je stavěla
Se syny
17
osobnost
na první místo. I přesto, že osobní život neměla nikterak jednoduchý, své děti vychovala
slušně, nikdy je nezanedbávala a ještě při nich
stačila i udělat kariéru a vydobýt si titul Královna české dechovky. Se svou kapelou Kutilkou (pro zajímavost, název vymyslel malý
syn Honzík jako zkomoleninu slova kutálka)
jezdili každoročně do tehdejší NDR, kde natočili přes sto hudebních titulů v němčině. Zorka
se svou kapelou byli v Německu velmi oblíbení
a žádaní, poněvadž zpívali v češtině i v němčině. Také v tehdejším Československu slavila
úspěchy. Byly doby, kdy měla i pětadvacet až
třicet vystoupení do měsíce. Byla známá z desek, z rozhlasového i živého vystoupení, ale
zle, avšak během i po vystoupení u ní postrádáte takové to přátelské, srdečné a bezprostřední
chování. Vypadají moc uměle. To o Zorce Kohoutové říct rozhodně nemůžeme, ta by dokázala roztleskat i mrtvého. A co teprve, když se
dá dohromady s „králem české dechovky“ Pepíkem Zímou. „S Pepíčkem jsme točili hodně
v televizi, to bylo ještě za Valdaufa. Co my jsme
se toho spolu nazpívali, co všechno jsme spolu
zažili. Také na karty k nám chodíval. Ale to by
bylo vyprávění na sto let. On to byl zamlada,
a ještě pořád je, moc hezký mužský, ženské na
něj vždycky letěly. I o nás si lidé mysleli, že když
spolu zpíváme, tak spolu i něco máme, ale v životě ne. „On je jen král a já královna“, jak si nás
lidé pojmenovali.“ (smích)
S Pepíkem Zímou
také z televizních obrazovek. Například z tehdejšího populárního pořadu Sejdeme se na
Vlachovce. Ptám se, zda ji není líto, že tento
pořad už skončil. A proč vlastně skončil? „To
opravdu nevím, proč skončil, zřejmě proto, že
se začal dělat s jiným režisérem, změnila se
celá ta struktura pořadu a tím to pomalu začalo ztrácet sledovanost. Lidem se to už v nové
podobě tak nelíbilo. Zpočátku mi to bylo moc
líto, ale už jsem si tak nějak na všechno zvykla.
Nejsem sama, ke komu se „televizní svět“ nezachoval právě nejlépe. Vemte si například Jana
Rosáka. Vynikající konferenciér, moderátor,
báječný člověk s úžasným hlasem i vystupováním, a také už ho na obrazovkách málo uvidíte,
a to bychom mohli jmenovat dlouho. Změna
režimu i vedení vždy přináší změny dobré, ale
některé také neuvážené.“
Dávám paní Zorce v mnohém za pravdu, a to
nejen v otázkách výběru skladeb a pořadů
v našich médiích, ale také problému převahy
obrovské komerčnosti, která už i v tomto žánru
převálcovala kvalitu a zejména pak přátelské
a srdečné chování v kontaktu s publikem. Jistá
dvojice, která je v tomto oboru sice veleúspěšná (zejména díky dobrým manažerům) nezpívá
18
Paní Kohoutová měla vůbec štěstí na přátele,
a to ne na ledajaké. Dlouhá léta ji pojilo přátelství s Juditou Čeřovskou, na kterou v tomto vydání také vzpomínáme: „My byly velké
kamarádky, vždyť jsme bydlely obě na Letné,
kousek od sebe. Dodnes, když jdu kolem jejího
bytu a podívám se do zatažených oken, kde
bydlela, tak je mi z toho smutno. Znala jsem
také jejího přítele i její krásnou dceru. Ostatně
ta byla celá po mamince, Judita byla strašně
krásná holka. Často jsme spolu jezdívaly vystupovat. Při jejich písničkách obecenstvo tiše
S Karlem Vackem
poslouchalo, ani nedutalo a pak jsem přišla
já a při mých se zase smálo a tleskalo. Jak ona
byla taková svérázná a pro slovo si daleko nešla, tak mi vždycky z legrace říkala: „Já se na to
můžu vy...., při mých písničkách nic a při Tvých
tleskají jako blázni.“ A já ji vždycky objala, dala
jí pusu a obě jsme se rozesmály, neboť jsme věděly, jak to je.“
Rivalita, pomluvy a závist asi tehdy tolik nepanovaly jako dnes. „Ale byly také“, odpoví paní
Zorka: „Sice ne tak hodně, ale také se pomlouvalo. Jenže já byla vždy obklopena takovými
lidmi, se kterými jsme tyto věci nějak neřešily.“
K dalším významným přátelům patřil také již
zmiňovaný Vladimír Menšík. „Menšík bydlel
tady kousek ode mě, chodil hodně na karty
a jednou, když jsme ho s Pepíkem Zímou obrali, tak ty karty vzteky vyhodil z okna. (smích)
S Menšíkem jsem prožívala skoro každé Vánoce, protože v té době s námi točila televize
silvestrovské pořady. Je škoda, že je dnes tak
málo vysílají, to byla taková sranda. Menšík
byl úžasný, nenahraditelný. To co dnes dávají na Silvestra v televizi, na to se kolikrát ani
nedá dívat. My jsme nejvíce pracovali s Alexejem Noskem, to byl vynikající režisér, úžasný
člověk a také dobrý karbaník. (smích) I když
už nepracuje, dodnes se navštěvujeme. To přece nejde, na ty lidi, které jste měla ráda, jen tak
zapomenout.“
Paní Zorka nezapomíná ani na svou dávnou přítelkyni, kterou navštěvuje v nemocnici v Motole a která byla přesně před rokem titulní tváří
a osobností našeho prvního vydání, na paní
Zitu Kabátovou. „Zlatá Zita. Byla pro mě vždy
rádkyní, pomocnicí i přítelkyní. Když nemohla
po válce vystupovat, bylo to nejenom vůči ní,
ale také vůči
některým
ostatním slavným filmovým
hvězdám, nespravedlivé.
Paní Zita je
velmi chytrá
a
vzdělaná.
Nezasloužila
si, co ji potkalo. Ale vždy se
uměla poprat
se životem. Nikdy si nestěžovala. My jsme jí
s Valdaufem tehdy v té blbé době nabídli, aby
jezdila s námi, chtěli jsme ji alespoň trochu dostat zpátky do podvědomí lidí, kteří na ni nezapomněli, a myslím, že se to podařilo. Tehdy při
společných představeních jsme se hodně spřátelily. Když jsem přišla prvně do jiného stavu,
Zita už měla ročního Jirku, její vymodlené dítě,
které se jí narodilo až ve dvaačtyřiceti letech.
Mně bylo tehdy 27, ale Valdauf nebyl stále rozvedený. Váhala jsem, nevěděla co dělat, a tehdy mi Zita řekla: „Rozvedený, nerozvedený, vůbec o ničem neuvažuj, dítě je to nejkrásnější, co
Tě může v životě potkat.“ Dodnes jsem ji za ta
slova vděčná, měla pravdu. Moc si jí vážím.“
S Pepíkem Zímou s Josefem Bekem
Se Zitou Kabátovou
Paní Zorka Kohoutová se velmi dobře znala
i s další prvorepublikovou hvězdou Natašou
Gollovou, kterou zastupovala v zájezdním
představení s tehdejším populárním komikem
Joem Jarským. Gollová točila přes rok s Janem
Werichem Císařův pekař a Pekařův císař a Zorka ji ve skeči zdatně zastupovala. Psal se rok
1952 a bylo to její první veřejné vystoupení.
„To bylo ještě před Valdaufem. Bylo to tehdy
pro mne velmi zábavné a také poučné, hodně
jsem se otrkala před publikem. Nataša mi také
19
osobnost
říkala, že jsem ji v té době dost podobná.“ Když
se podíváme na fotografii dole, musíme dát
paní Gollové za pravdu.
Vzhledem ke své veselé povaze měla a má
paní Kohoutová spoustu přátel, vraťme se však
nyní ještě zpět k její velké lásce, a teď nemyslím té partnerské, ale té duševní – k dechovce.
V době kdy začínala, žádná jiná taková mladá
dívka tento žánr nezpívala. „Mě odjakživa bavilo všechno, co se točilo kolem zpěvu a tance“,
rozpovídá se zvesela paní Kohoutová. Zazpívá
mi pár tónů a já už jen čekám, kdy ještě zatancuje. „Když jsem byla mladá, tak jsem i závodně tancovala, myslím, že jsem to zdědila po
své matce, protože ta, i když to byla obyčejná
dělnická holka, tak také úžasně tancovala. Ale
nijak v tom nepokračovala, narodila jsme se ji
velmi brzy, bylo ji teprve 18 let. Lásku k lidovce ve mně probudil Valdauf, i když ona už tam
určitě byla, jen ještě spala a čekala na to probuzení. (smích)
Není mi moc jasný rozdíl mezi dechovkou
a lidovkou, tak se ptám odbornice. „Tam není
nějaký velký rozdíl“, vysvětluje mi paní Zorka:
„Snad jen, že lidovky, to jsou spíše národní
písničky.“
A nejoblíbenější písnička Královny české dechovky? „Já mám ráda ty, které mi napsal Valdauf za moje dva kluky. Za Honzu mi napsal:
Tvé vlasy kvetou, maminko, a za Dana mi dal:
20
Nevybouřené mládí.“ Jsou to texty, ze kterých
paní Zorka udělala nesmrtelné hity. Vdechla
jim život stejně jako svým dětem. Karel Valdauf
pro ni napsal spoustu písniček.
Paní Zorka Kohoutová byla celkem třikrát vdaná. První manželství s konferenciérem Otou
Kinským netrvalo ani rok, poté byla přes deset
let provdaná za Karla Valdaufa a potřetí si vzala
o pár let mladšího zpěváka Jaroslava Vaňátka,
se kterým nazpívala spoustu písniček a nahrála spoustu gramofonových desek. Není naším
zvykem zasahovat do soukromí vybraných
osobností, na rozdíl od ostatních médií se je
snažíme ctít a respektovat. Nejinak tomu bude
i u paní Kohoutové, a tak snad jen krátce můžeme zmínit, že ne vlastní vinou se jí ani jedno
manželství nevydařilo. Paní Zorka Kohoutová však dnes již bere vše s nadhledem a říká:
„Všem manželům jsem už všechno zlé odpustila a vzpomínám jen na to dobré. Mám tady
své milované syny, kteří jsou smyslem mého života, mám svého Damíška a nikomu nic nezazlívám.“ Mimochodem Damíšek je překrásný
kocour, který se kolem mě elegantně mihnul
ve dveřích. Na titulní straně časopisu je paní
Zorka také s Damíškem, ale s pejskem, kterého
už nemá. Kocourovi dala stejné jméno, aby se
jí to nepletlo. Je vtipná a originální i v takovýchto, pro někoho možná malicherných,
záležitostech.
Mimo lásky k dětem, k veselým lidem, ke kocourkovi i k dechovce, má ještě i jiné záliby.
Kromě zmíněného hraní karet, ráda vaří, ale
zejména dodnes velmi ráda jezdí automobilem. „Já řídím snad už odjakživa, strašně mě to
baví. To vždycky Pepíček Bek, první co ho zajímalo, když se jelo někam na představení, jestli
tam bude i Kohoutice, aby ho odvezla domů.
Toho jsem se něco navozila!“ Ke své obdivuhodné kondici paní Kohoutová poznamenává:
„Nekouřím a nepiju, i bez toho se ráda bavím
a vyhledávám společnost. A také, přes varování lékařů, mám ráda sluníčko. Ráda cestuji,
se synem jsme byli například v Thajsku, které
mě tak okouzlilo, že bych se tam ráda podívala
znovu.“
Mimo Thajska navštívila paní Kohoutová také
nesčetněkrát Ameriku, kde zpívala českým
krajanům, ale i Američanům. Liší se tamní publikum od našeho? „Ani ne“, odpoví mi paní
Zorka. „Všichni zpívají a tleskají stejně. Vždyť
oni jsou na dechovku zvyklí, jen v trochu jiné
podobě. Americká dechovka, to je vlastně jejich country, v tom není moc velký rozdíl. Já
jsem jezdívala do Ameriky již za minulého režimu, ale vždy jsem tu musela nechat obě děti,
oni moc dobře věděli, jak je mám ráda, že se
tedy určitě vrátím, tak mě pouštěli. A také se
jim muselo vždy něco podstrčit, vždyť víte, jak
to tehdy bylo.“
Se syny
Na závěr našeho povídání jsem paní Zorce položila otázku, čím by chtěla být, kdyby nebyla
zpěvačkou. Odpověděla bez váhání. „Maminkou. To je ta nejkrásnější role v životě...“
Text: Alexandra Stušková, DiS.
Foto: poskytla paní Z. Kohoutová
A jaké je to dnes? Jaký je život dechovky a samotné zpěvačky? „Spousta lidí tvrdí, že dechovka je bolševická záležitost, tudíž nemá
třeba na obrazovce co dělat. Já myslím, že je to
naprostý nesmysl. Dobře vím, že o tento žánr je
zájem pořád, vždyť ti lidé, co ji dříve poslouchali
a měli rádi, ti přece nevymřeli, ti tady jsou. Bylo
by fajn, zase potěšit ty, kteří si na dechovku
potrpí, ale sama s tím nehnu, to by musel chtít
někdo jiný. Snažím se tedy alespoň vystupovat
na různých zájezdních představeních. Se společným programem „Od Valdaufa po Vlacha“
jsme nějaký čas jezdily spolu s Yvetou Simonovou, to už ale skončilo. Potom jsem po tři roky
dělala Zahradu Čech, kde dělal konferenciéra
můj kamarád Zdeněk Vrba, který mě tam zval,
stále mám také svojí desetičlennou kapelu, se
kterou tu a tam vystupujeme. Mám doma nahraných i spoustu nových písniček, jen bohužel
není, kdo by je vydal. Ale nezoufám si, snad se
svého času dočkají.
Doufejme, že ano, poněvadž zapomenout na
paní Zorku Kohoutovou nelze, kdo ji měl možnost poznat, ten mi dá jistě za pravdu, a tak se
snad nezapomene ani na její písničky, zpívané
od srdce a s láskou.
V roce 2002 obdržela paní Zorka Kohoutová cenu SENIOR PRIX.
Tuto cenu uděluje každoročně NADACE
ŽIVOT UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.
21
co možná nevíte
Město Plzeň jsme už v našich nadačních listech sice představovali, přesto se tam ale pořád rádi vracíme, ať už osobně či ve vzpomínkách... Ve vzpomínkách na různých místech, když třeba právě
sedíme na zahrádce (teď máme na mysli tu restaurační) a zaháníme žízeň zlatavým mokem zvaným pivo. No a osobně se tam
určitě chystáme na proslulé májové oslavy spojené například
i s návštěvou Pivovarského muzea. Letos budou v rámci oslav 50.
výročí založení muzea prohlídky 8. a 9. května okořeněny také
ukázkami práce řemeslníků, soutěžemi a kvízy, ukázkou historického šermu a ochutnávkou pivních speciálů. Velkým lákadlem je i otevření Plzeňského historického podzemí přímo z budovy Pivovarského muzea. Tak co říkáte? Nepojedete s námi?
A než si plzeňské pivovarské muzeum prohlédnete, či než se v těchto horkých dnech napijete,
tak byste napřed měli vědět, co možná nevíte.
50 let od založení
Pivovarského muzea v Plzni
Kde jinde by mělo sídlit jediné odborné muzeum pivovarnictví, než v Plzni, ve městě kde
se pivo začalo vařit už krátce po jeho založení,
v roce 1295. Právo sladovat, vařit a čepovat
pivo bylo dědičné a vždy se vztahovalo k měšťanskému domu. Od krále Václava II. obdrželo
toto právo na 250 plzeňských měšťanů. Přes
sedmset let ale měšťané vařili pivo nadkvasné, nepříliš valné chuti. Do Plzně se v té době
dovážela kvalitnější piva z Bavor nebo ze Saska a také lacinější piva z blízkého okolí.
22
Až v roce 1839 se podařilo prosadit, aby se
právováreční měšťané raději spojili a stali se
podílníky moderního pivovaru, který bude vyrábět dostatek kvalitního piva. Stalo se. Roku
1842 otevřel poprvé Měšťanský pivovar svou bránu,
aby zde přijal uznávaného
odborníka z Bavor, sládka
Josefa Grolla. Tomuto, ani
ne třicetiletému muži, se
zde podařilo uvařit první
várku zlatavého, řízného a mimořádně lahodného podkvasného piva – plzeňského ležáku.
Věhlas nového piva se rychle rozšířil a tak dovoz piva do Plzně ustal. Naopak, brzy se začalo
vyvážet plzeňské. Zásluhu na tom měli tehdy
zejména formani, jejichž těžké vozy křižovaly
svět od města k městu. Zájem o plzeňský ležák
byl mimořádný. Pronikl i do západočeských
lázní,
kde ho objevili bohatí pacienti
lá
z německých zemí a Francie. Postupně
ho
h začal obdivovat celý svět, v sedmdesátých
letech 19. století i Amerika.
d
Přibývalo ale také pokusů, jak ho
napodobit, proto si dal Měšťanský
pivovar v roce 1859 zaregistrovat
ochrannou známku Plzeňské pivo
– Pilsner Bier a v roce 1898 byla zaregistrována dnes proslulá ochranná známka Pilsner Urquell – česky
Plzeňský Prazdroj.
Všechny tyto okolnosti daly vzniknout fenoménu, který popisuje expozice Pivovarského muzea v Plzni. Muzeum je umístěno
v původním právovárečném domě, v historickém jádru města. Četná zobrazení a plány
půdorysu středověkého města ukazují, že
budova se nacházela v těsné
blízkosti městského opevnění.
První písemná zmínka o existenci domu pochází z roku 1492, ale zbytky pozdně gotické architektury zdejší sladovny dokládají, že základy
budovy byly položeny podstatně dříve.
Zprávy o využití domu v souvislosti s vařením
piva se objevují v roce 1520 s příchodem majitele Matúše Sladovníka. Celkem se v budově
do počátku 19. století vystřídalo čtrnáct majitelů, z nichž polovina vykonávala sladovnické
řemeslo. Významnou přestavbu domu zahájil
počátkem 19. století Martin Kestřánek, za jehož
působení se v domě do roku 1867 stále sladovalo. Posléze sloužil objekt k různým účelům,
například jako sušárna surových kůží. V první
polovině 20. století byla v budově provozována
hostinská živnost.
Myšlenka na založení Pivovarského muzea
pochází z roku 1929, o pět let později byl ustaven přípravný muzejní výbor, jemuž se podařilo, mimo jiné prostřednictvím výzvy v tisku,
shromáždit rozličné předměty vztahující se
k pivovarnictví. Základ dnešní muzejní sbírky
tak tvoří dokumenty pocházející od právovárečných měšťanů, uchovávané v měšťanských
domech i v pivovaru, pozdějším Plzeňském Prazdroji. Budova pro provoz muzea byla vybrána
po druhé světové válce, tehdy byl objekt značně zchátralý, ale po vyklizení a vybavení exponáty bylo Pivovarské muzeum 8. května 1959
u příležitosti 100. výročí ochranné známky
„Plzeňské pivo“ slavnostně otevřeno.
Pivovarské muzeum vypráví příběh piva od starověku až po současnost. Původní právovárečný dům, ve kterém se muzeum nachází, dýchá
atmosférou středověku a odhaluje tajemství
výroby i způsobu podávání a pití piva od věků
dávno minulých. Součástí muzea je také pozdně gotická sladovna, hvozd, původní valečka,
ležácké sklepy, replika hospody z přelomu 19.
a 20. století, laboratoř z 2. poloviny 19. století
a část městských hradeb s ukázkou pěstování
ječmene a chmele.
Těšíme se na Vaši návštěvu
Pivovarské muzeum
Veleslavínova 6, 301 14 Plzeň
Tel., fax: +420 377 235 574, +420 377 224 955
E-mail: [email protected]
www.prazdroj.cz
23
krásy naší země
Když se øekne most, vybaví
se vìtšinì z nás obraz rovné
nebo obloukové, døevìné èi
železné spojnice pøes øeky
a železnice. Most však znaèí také
název mìsta, významného zejména ve
spojitosti s tìžbou hnìdého uhlí. A to
je vše, co o nìm víme? Kdepak. Judita
Èeøovská dokázala o tomto mìstì
vyprávìt celé hodiny, a tak nám to
nedalo a vypravili jsme se tam také.
Mìsto MOST
most od historie k souèasnosti
… A to doslova, neboť dnešní Most je dynamickým, moderním, průmyslovým, obchodním a kulturním centrem regionu. Ale i když
„starý Most“ byl zbořen, historie vzniku města
nezanikla, pojďme si ji stručně připomenout.
První zmínku o existenci Mostu nacházíme již
v roce 1040 v Kosmově Kronice české. Most
byl nejprve tržní osadou na křižovatce starých
dálkových cest a přechodem přes Komořanské
jezero. Osada byla patrně kolem roku 1210 přenesena na pravý břeh řeky Bíliny, kde se dalo
více prostorově rozvinout tržiště. To se pak
spolu s rostoucím významem hradu, postaveného na místě původní tvrze na vrchu Hněvín,
změnilo ve významné hospodářské centrum.
Koncem 13. století měl Most charakteristickou
podobu gotického města a plnil funkci nového hospodářského a sociálně – právního útvaru. Dobře prosperujícím bylo město zejména
v dobách vlády Jana Lucemburského, Karla
IV. a Václava IV.. Další rozvoj zmařil až rozsáhlý požár v roce 1515 (nebyl jediný), avšak co
oheň zničil, bylo brzy obnoveno a nové sociální a hmotné vybavení města dobu minulou
předčilo. V roce 1595 koupilo město od císaře
Rudolfa II. hrad Hněvín se všemi jeho dvanácti
vesnicemi a statky. V té době byl Most již mocným feudálem, jehož území sahalo od zemské
hranice v Krušných horách až do jižní části
dnešního Mostecka. V průběhu třicetileté války se v držení města i hradu postupně vystří-
24
Cestovní kanceláře
nabízejí lákavé dovolené
i poznávací zájezdy téměř po celém světě. Kdo má dostatek financí,
může si bez problémů zaletět skoro do
všech koutů planety. Zná však člověk zajímavé kouty a zákoutí své vlastní země?
Česká (a také Slovenská) republika má
tolik přírodních krás, historických památek, měst a vesnic, že určitě stojí za
to je navštívit. A nebudete k tomu
potřebovat ani drahou letenku… ani vízum.
dala císařská, saská i švédská vojska a po válce,
jako většina válkou zpustošených měst, i Most
upadl a ztratil svůj hospodářský a politický
význam.
Hospodářské poměry se začaly výrazně měnit
až počátkem 18. a 19. století. Počátkem 19.
století byla na městských pozemcích zahájena těžba uhlí na dole Zlatá trojka, až do
60. let 19. století se však jednalo pouze o primitivní formu dolování. Rozvoj průmyslového
podnikání na území města začal prudce stoupat od 70. let 19. století. Zásadní obrat přineslo zejména prodloužení železnice z Ústí nad
Labem do Chomutova, vedoucí přes Most. To
znamenalo spojení mosteckých dolů s širším
odbytištěm. Poslední čtvrtina 19. století město
zcela pozměnila. Prudce stoupl počet obyvatel
a byla zahájena mohutná výstavba bytů. Rozsáhlá stavební činnost pokračovala i počátkem
20. století. Ve 30. letech pak končí stavební
dějiny starého Mostu a po 2. světové válce začíná probíhat rozsáhlá výstavba nových čtvrtí.
V roce 1964 vydala vláda rozhodnutí o likvidaci starého Mostu, byla realizována roku 1967
a ukončena v roce 1982.
Starý Most
Mìstské divadlo
Hnìvín
Každé město má svoji charakteristickou tvář.
Pro Most je typická především moderní architektura, do níž je včleněno několik málo
historických prvků, pocházejících z původního
města. Je to například přesunutý děkanský kostel Nanebevzetí Panny
Marie, památka, která byla
v současnosti zachovaná opravdu jedinečným
způsobem. Po vypracování způsobu přemísťování objektů o velké
hmotnosti byl děkanský
kostel v Mostě prvním objektem,
na němž byl tento transfer odzkoušen. Výběr
místa byl určen vztahem k dalším dochovaným historickým památkám, jimiž jsou starý
městský špitál s kostelíkem sv. Ducha. Společně tak tvoří historický areál doplněný dalšími
přemístěnými exterierovými památkami ze
starého města.
Moderní architekturou je řešeno mostecké
náměstí, jehož základní kámen byl položen
12. června 1997. Dne 3. srpna 2006 bylo slavnostně otevřeno i druhé náměstí, jehož plocha je rozdělena zvlášť pro pěší a jízdní část.
Pěší zóna je vydlážděna žulovou a betonovou
mozaikou. Život celému městu vdechuje také
bohaté, kulturně – společenské dění. Stojí za
to navštívit i mostecké Planetárium a nebo
Hvězdárnu Dr. A. Bečváře, nacházející se na
hradě Hněvíně. Ten je vidět již z dálky, ční na
stejnojmenném vrchu a je z něj krásný výhled
na celé město.
Nesmíme vynechat ani další
moderní dominantu města,
kterou je Městské divadlo
v Mostě. Jinak samotná
kultura města byla doslova plodná už odjakživa.
Vynecháme-li významné, dávné historické osobnosti, zmiňme se
alespoň o těch „novodobějších“. V Mostě se narodila např. významná básnířka a spisovatelka
Eva Oubramová, známá zpěvačka a šansoniérka Judita Čeřovská, významný filmový herec Raoul Schránil, známý kostýmní výtvarník
a architekt Antonín Heythum, také spousta
známých malířů a výtvarníků, např. August
Wenzel Hablik či Josef Konstantin Beer.
Život celého města a regionu donedávna ovlivňoval především těžký průmysl – hornictví
a chemie. S těžbou hnědého uhlí se nepřestalo ani dnes, i když s ekonomickými změnami
přišla spíše orientace na lehký průmysl a služBrána hradu Hnìvín
Planetárium
25
krásy naší země
by. Současnými hlavními dodavateli v těžbě
hnědého uhlí jsou akciové společnosti Czech
Coal a.s. ,Vršanská uhelná a.s. a Litvínovská
uhelná a.s.
Mostecko, to však neznamená jenom hornictví.
V okolí Mostu dnes zraje víno i roste ovoce, ve
vodních nádržích se koupou rekreanti a také
rybáři čekají na svůj úlovek. K nejoblíbenějším odpočinkovým a rekreačním areálům patří vodní nádrž Matylda, která se nachází na
severním okraji města Mostu. Leží pod
dvěma mosteckými
vrchy, Hněvínem a Širokým vrchem. Tato
nádrž vznikla zatopením bývalého povrchového lomu a její rozloha dosahuje téměř
40 ha vodní plochy.
K městu Most patří také dusot závodních koní
a řev motorů. Autodrom Most a.s. provozuje
jeden ze dvou specializovaných
závodních okruhů v České Republice, který je, díky své poloze
nedaleko Prahy a zároveň při hranicích s Německem, v centru zájmu sportovní veřejnosti komerčně zajímavého regionu. Kromě
velkých závodů se na Autodromu
Most konají také různé motoristické akce, jako jsou firemní
a prezentační dny, testovací jízdy,
klubové tréninky atd. K dalším významným objektům patří dostihový areál zvaný Rekultivační park Velebudice. Mostecká
uhelná společnost, a.s., v souvislosti s úvahami o využití Velebudické výsypky, zpracovala
záměr vybudování rekultivačního parku jako
areálu odpočinku a zdraví, jehož dominantou
se stala dostihová dráha. Bylo nesporné, že Velebudická výsypka patří mezi největší výsypky
26
v bývalém Severočeském hnědouhelném revíru, byla vytvářena z nadložních zemin závodu Jan Šverma na
celkové výměře cca
790 ha. Dráha světových parametrů má
jako jediné závodiště v České republice
dráhu přímo pro rovinové dostihy o délce 1 200 m, šířka vnějšího
oblouku je 30 m a vnitřních řad 20 m. Jinak využití samotného areálu je velmi široké.
Město Most má v současnosti něco přes 67 000
obyvatel. Většinu návštěvníků mostecka tvoří
Češi z jiných regionů, zejména z Prahy, ze zahraničních jsou to především Němci a Holanďané. Během hlavní sezóny se město těší hlavně zájmu Švédů, Francouzů a Irů.
Tak jako každé jiné město má i Most zájem na
svém rozvoji. Proto byly také vytipovány rozvojové plochy, které jsou nabízeny investorům.
Ty plochy, které už byly využity,
poznáte ihned, jakmile do města přijedete.
Každé město naší republiky je
v něčem specifické. Některé
je starobylé, jiné je významné
třeba hudebními slavnostmi,
další pořádá pravidelné festivaly, spousta si jich zachovává
historický řád. Město Most je
v mnohém odlišné. Vsadilo na
dynamiku a modernizaci samotného obrazu
města a také života v něm. Až přijedete, nudit
se určitě nebudete. A pokud vám zůstane čas,
můžete se ještě vypravit i do nedalekého Litvínova. Ale o tom zase někdy příště...
redakènì upraveno
zdroj a foto: www.mesto-most.cz
Sobota 20. června 2009
Hrad Hněvín Most
DEN MAGISTRA
EDWARDA KELLEYHO
Divadelní scéna
od 11.00 hodin
Zahájení programu
Magistr Edward Kelley a hradní trubači
• DLOUHÝ, ŠIROKÝ A BYSTROZRAKÝ
představení Divadla rozmanitostí Most
od 13.00 hodin
• SAXANA DĚTEM
Legendární „Dívka na koštěti“ Petra Černocká se vrací v dětském pořadu plném her, soutěží a písniček.
od 15.00 hodin
• TŘI ČUNÍCI NEZBEDNÍCI
představení Divadla rozmanitostí Most
od 17.00 hodin
• KOUZELNICKÁ DISCOSHOW Z. Turka
od 21.00 hodin
• PANÍ MINISTROVÁ
Satirická komedie o tom, co dokáže moc udělat s ambiciozními hlupáky
Představení činohry Městského divadla v Mostě
Nádvoří hradu Hněvín – 11.00–18.00 hodin
Doprovodný kulturní program s historickou tématikou
Historický šerm * Vystoupení klauna * Medvědář – medvědi Tom a Jerry * Sokolník * Projíždka na koních * Dobové
soutěže pro děti a dospělé * Ukázky dobových řemesel * historické tržiště s řemeslnými výrobky a upomínkovými
předměty.
Kyvadlová autobusová doprava zajištěna z autobusové zastávky Zahražany od 10.30 do 23.00 hodin.
Zástávka bude samostatně označena.
Pořadatel: statutární město Most, www.mesto-most.cz ve spolupráci s Městským divadlem
v Mostě www.divadlo-most.cz.
Bližší informace: Centrum rozvoje turismu Mostecka, příspěvková organizace
Radniční 1, 434 69 Most. tel.: +420 476 105 314, +420 774 105 314
e-mail: [email protected], web: www.imostecko.cz ICQ: 376364459
27
historie
Historie
fotografie
1.
část
Fotografie – jedna z nejcennìjších vìcí našeho života. Fotografie svých blízkých si brali vojáci, když šli do války, fotografie na památku si berou všichni,
kdo se chystají na dalekou cestu, fotografii si tiskneme k srdci z lásky i pøi
vzpomínkách, díky ní zachycujeme radostné události èi se vracíme do míst, která jsme poznali. Fotografie si vystavujeme na nejoblíbenìjší místa v místnostech...
nejednou také pomohla fotografie pøežít èlovìku v jeho nejtìžších chvílích.
Je to vynález ze všech vynálezù nejvíce propojen s lidskými city...
a má také zajímavou historii.
Slovo fotografie pochází z řeckých slov φως fós („světlo“) a γραφις grafis („štětec“, „psací hrot“) nebo γραφη grafê, což dohromady dává „kreslení světlem“
nebo „zprostředkování pomocí obrysů“ nebo zkrátka „kreslení“.
Obecně můžeme říci, že počátky fotografie
sahají až do roku 1342, kdy bylo poprvé popsáno zařízení známé jako camera obscura,
či do roku 1519, kdy je známý italský „všeznal”
Leonardo da Vinci poprvé nakreslil. Jednalo se
o jakousi tmavou komoru s jediným malým otvorem, jímž procházelo světlo, které na protější straně vytvořilo převrácený obraz všeho, co
bylo před otvorem. Toto zařízení používali také
někteří malíři, aby si usnadnili práci. Později
byla do otvoru ještě zasazována čočka, která
28
zvětšila světelnost zařízení. I přes další vylepšení však princip zůstával stejný a další krok
na cestě k fotografii
museli učinit až chemici. Ti v průběhu16.
a 17. století zjistili, že
některé látky, ponechané v otevřeném
prostranství mění
svoji barvu. Tuto změnu však přičítali působení vzduchu nebo tepla, nikoliv světla, teprve
roku 1725 Johann Heinrich Schulze objevil, že
soli stříbra jsou citlivé
na světlo. Avšak až
o mnoho let později
vznikl kombinací těchto dvou samostatných
objevů první chemický
obraz na papíru. Postaral
se o to v roce 1813 Francouz Joseph Nicéphore Niepce.
starší dochovaná fotografie podle přírody. Je
na cínové desce, exponoval ji 8 hodin. Tento
objev kreslení sluncem nazval heliografie.
Litografický kámen postupně nahradil jinými podložkami, až skončil u skla, mědi, zinku
a stříbra. Později vytvořil snímek Prostřeného
stolu na skleněné desce, který je dlouho považován za nejstarší dochovanou fotografii.
Tímto okamžikem byl odstartován sled dalších
vynálezů, které výraznou měrou přispěly k vyvinutí fotografie, jakou známe dnes.
Joseph Nicéphore Niepce
J. P. Niepce ( 1765 – 1833) byl vojákem, ale po
onemocnění tyfem musel
z armády odejít. Začal se
věnovat vědě a technice (zajímavostí je
například také to, že
se mu jako jednomu
z prvních podařilo sestrojit velocipéd). Niepce byl zaujat zejména
Senefelderovou litografií
otevírající nové možnosti
reprodukční techniky. Potřebný solnhofenský
vápenec, z něhož se tisklo, se snažil nahradit
jiným dostupným materiálem. Nejprve zkoušel
kámen, na který nanášel různé látky a přitom
si pomáhal camerou obscurou. Své první poznatky publikoval už roku 1802. V roce 1822 se
mu podařilo získat první otisky. Na skleněnou
desku, zcitlivělou vrstvou asfaltu, zkopíroval
rytinu obrazu papeže Pia VII. a na osvětlených
místech asfalt vymyl směsí levandulového oleje a petroleje. Deska se bohužel rozbila ještě za
Niepceova života. Roku 1826 vytvořil Pohled
oknem na dvůr, který vešel do dějin jako nej-
Pohled oknem na dvùr
Prostøený stùl
Daguerrotypie
V Niepcových pokusech pokračoval jiný Francouz, Louis Jacques Daguerre. Zcela náhodou roku
1835 objevil, že rtuťovými
parami je možno vyvolat
obraz neviditelně zachycený na stříbrné desce,
na kterou působily účinky jodových par. Tak byla
vynalezena tzv. daguerrotypie – základ techniky
fotografování. Na osvit tu stačilo několik minut, avšak i daguerrotypie měla své problémy. Každý obrázek byl originálem a nebylo
možno z něho zhotovit
kopie. Povrch byl velmi
citlivý na dotek a tak obrázky musely být uchovávány za sklem jako
umělecké dílo. Kromě
toho byl obraz zrcadlově
převrácen. I když se tento poslední nedostatek
později podařilo odstranit zrcadlem, ostatní problémy zůstávaly. Navíc tu Fotografie vzniklá daguerrotypií
29
historie
byla vysoká toxicita použitých chemických látek.
Fotografií, které vznikly daguerrotypií, se do
dnešních dnů dochovalo
velmi málo, a proto o nich
lze hovořit jako o opravdových unikátech.
Calotypie
To anglický fyzik Wiliam Henry Fox Talbot se
pustil jinou cestou. Kus papíru natřel slabým
roztokem soli a usušil. Pak ho natřel ještě slabým roztokem dusičnanu stříbrného a opět
usušil. Tím na papíru vznikla vrstvička chloridu
stříbrného. Takto připravený papír Talbot asi půl
hodiny exponoval. Následovalo ustálení v jodidu draselném. Později objevil, že když přidá
kyselinu duběnkovou, papír se stane na světlo
mnohem citlivější a expozice se tak znatelně
zkrátí. Pozitiv se pak zhotoví tak, že se negativ
položil na další, stejným způsobem připravený
papír a osvětlí na slunci. Pak se stejným způsobem vyvolá a ustálí. Tak vznikla roku 1839 calotypie, která měla oproti daguerrotypii řadu
výhod. Především to byla možnost zhotovení
neomezeného množství kopií, retuš se mohla dělat jak na negativu tak na otisku, lépe se
prohlížela, měla teplejší tóny a nebyla tak citlivá na poškrábání. Přesto byla daguerrotypie
úspěšnější, neboť většímu rozšíření calotypie
bránilo mnoho jiných Talbotových patentů.
Nicméně brzy byly obě tyto techniky nahrazeny novějšími technikami.
Mokrý a suchý proces
Tzv. „mokrý” kolódiový proces, vynalezl
v roce 1851 Frederick Scott Archer (samotné
kolodium objevil roku 1846 německý profesor
chemie v Basileji Christian Friedrich Schönbein). V tomto procesu byla čistá skleněná deska
potažena kolodiem obsahujícím jodid draselný
a bromid draselný. Pak následovalo zcitlivění
ponořením do roztoku dusičnanu stříbrného.
Expozice se prováděla ve speciálním držáku.
Dalším krokem bylo vyvolání v roztoku síranu
železnatého a ustálení v kyanidu draselném.
Proces se ukončil vypráním a usušením. Výsledkem byl extrémně kontrastní, jemnozrnný
30
negativ, ze kterého se mohly zhotovit pozitivní
otisky jako u calotypie. Nový proces měl řadu
výhod. Zejména to byla vysoká citlivost, takže osvit trval několik vteřin, což dávalo větší
možnost fotografovat osoby. Cena byla jednou desetinou ceny daguerrotypie. Fotografie vytvořené mokrým procesem byly oproti
fotografiím vytvořených
daguerrotypií také mnohem ostřejší, nebyly sice
barevné, ale nabízely široké
spektrum odstínů. Zůstávala však jedna nevýhoda. Byl
to „mokrý” proces a desky
musely být připravovány na
místě.
Vynález se posunul dopředu v roce 1864, kdy
Sayce a Bolton začali používat želatinové a kolódiové emulse spolu s bromidem stříbrným. To
ještě ale stále ke vzniku nové techniky nestačilo. Takovým největším průkopníkem v této oblasti byl anglický lékař Richard Leach Maddox,
který v roce 1871 vytvořil bromostříbrné desky
s želatinovou emulzí. I když tyto desky byly
v počátku méně citlivé než jejich předchůdkyně, měly rozhodující výhodu v tom, že byly „suché”. Začátky byly ale komplikované a trvalo
celkem dlouho, než si
na ně lidé zvykli a než
nahradily kolódiový
proces. Jejich nezpochybnitelnou výhodou bylo, že fotografie
zhotovené touto technikou se jako první daly průmyslově vyrábět
a uschovat k pozdějšímu využití.
To si uvědomil i George Eastman a po určitém zlepšení těchto desek zavádí roku 1880
jejich výrobu. I když desky měly řadu výhod
a ve fotografických ateliérech se udržely až
do 2. poloviny 20. století, při fotografování
mimo atelier měly jednu nevýhodu, a to, že
při každém snímku bylo nutno desku vyměnit.
Tento poslední nedostatek pomohl odstranit
Američan Hannibal Goodwin, který roku 1887
vynalézá film, nový podkladový materiál pro
fotografickou emulzi. Jeho vynález roku 1889
uplatnil George Eastman při výrobě svitkových
filmů do svých přístrojů zn. Kodak, které začal
ihned vyrábět. Masovému rozvoji černobílé
fotografie už nic nestálo v cestě.
George Eastman
… Roky běžely a černobílá fotografie i první okouzlení z momentů
zachycených jinak než štětcem na
plátně, z lidí vyprchalo a samozřejmě chtěli víc. Nastal čas příchodu
nové etapy – etapy barevných fotografií. A o těch zase příště...
redakènì zpracováno
zdroj: www.historiefotografie.cz
foto: www.archiv.cz
31
vzpomínka
Vzpomínka
„Dominiku, -niku, -niku, ty jsi sám jak poustevník, já høíšnou duši mám, mùžeš
zázrak udìlat, když mì budeš míti rád, peklo, ïábla pøekonám...“
Vìøím, že každý z vás, kdo ète tyto øádky, si teï v duchu zanotoval i melodii.
Vìøím, že øada z vás si také vzpomene, kdo této úžasné písnièce vdechl život,
kdo ji nazpíval. Za jediný úsmìv úspìšné a obdivované zpìvaèky šedesátých a sedmdesátých let minulého století, by nejeden fanoušek peklo i ïábla pøekonal...
Judita Èeøovská .
Narodila se jako Judita Štěrbová, 21. dubna 1929 v Mostě. Pocházela z národnostně smíšené rodiny. Otec Emanuel Štěrba byl Čech a pracoval na dráze,
matka Maria Hausmannová byla Němka z dobře situované měšťanské rodiny.
Když v roce 1938 Němci zabrali Sudety, otec, coby Čech, se musel vystěhovat.
Zakoupil domek v Řevnicích u Prahy, kam za ním později přijela i manželka.
Judita zůstala s babičkou v Mostě a své rodiče navštěvovala o víkendech. Chodila do německé školy, na kterou bylo nutno udělat postupové zkoušky, měla
ale štěstí na třídní učitelku Bőhmovou, která zároveň učila zpěv a nad Juditou
držela ochrannou ruku, neboť si ji díky jejímu krásnému hlasu a zpěvu oblíbila.
Od dvanácti let se učila Judita také hrát na klavír a chodila na hodiny klasické-
32
ho zpěvu. Myšlenka, stát se zpěvačkou, ji však
tehdy vůbec nenapadla.
S babičkou zůstaly v Mostě až do roku 1944,
kdy začaly spojenecké nálety na chemické závody v Záluží, tehdy spolu odjely k Juditiným
rodičům do Řevnic. Ve zdejší české, měšťanské škole musela Judita opět skládat rozdílové
zkoušky. Jako dítě z národnostně smíšené rodiny to neměla vůbec jednoduché. Pro jedny
byla Němka, pro druhé zase Češka, jak se to
komu zrovna hodilo, často bývala terčem nadávek a urážek. Juditini rodiče byli v roce 1942
zatčeni, protože je někdo udal, že poslouchají
zahraniční rozhlas (rádio Londýn). Než je propustili, strávili v nacistickém vězení několik
měsíců. Maminka Judity, snad kvůli tomu, že
byla Němka, byla po válce zatčena ještě jednou, tentokrát pro změnu zase Čechy. Celé to
válečné a poválečné období ji zcela psychicky
zničilo. Dožila v psychiatrické léčebně v Dobřanech, kde v roce 1954, ve svých padesáti osmi
letech zemřela. Judita osud své matky nesla
těžce.
Babička Pauline Hausmannová vyvinula veškerou snahu, aby se mohla vystěhovat do
Německa, což se jí také podařilo. Judita zůstala v Řevnicích pouze s otcem. Na jeho přání
dokončila obchodní akademii v Berouně, v té
době už zpívala se studentskými kapelami při
různých školních oslavách. Krátce po maturitě,
v roce 1949, se zúčastnila soutěže amatérských
zpěváků v pražském hotelu Belvedere, ve které
zvítězila. Žádné zásadní důsledky pro její život
to však tehdy nemělo. Toužila odejít
z domova a tak po
maturitě nastoupila
do pražského Centrotextu jako cizojazyčná korespondentka, později se stala
sekretářkou. V té
době se seznámila
s právníkem Vladimírem Čeřovským, kterého si zanedlouho
vzala. Jako choť advokáta nemusela chodit do
zaměstnání, věnovala se domácnosti a svým
dvěma dětem, dceři Brigitě a synovi Ivanovi.
Zpívala už jen při oslavách v rodinném kruhu.
V roce 1957 se náhodou dozvěděla z plakátu
o soutěži Hledáme nové zpěváky (vzdálená
obdoba dnešní Superstar), nedalo ji to a přihlásila se. Pořad, který uváděl dr. Jan Pixa, se
vysílal v televizi, zpěváky doprovázel orchestr
Karla Krautgartnera, jenž byl výkonem Čeřovské tak nadšený, že ji přizval k další spolupráci.
Čeřovská postoupila do finále soutěže, kde obsadila druhé místo. Po tomto úspěchu jí bylo
nabídnuto angažmá v pražském tanečním
paláci Alhambra. Nabídku přijala a poprvé zde
vystoupila 13. července 1957. Bylo jí v té době
už 28 let, byla vdaná, měla dvě děti, ale i přesto
všechno velkou kariéru před sebou.
Čeřovská měla také
neobvyklý talent pro
výslovnost v cizích
jazycích,
zpívala
německy, anglicky,
francouzsky a rusky. V těchto jazycích
pak i uváděla celý
pořad s názvem Dva
modré
balonky.
Začínala s převzatými skladbami zahraničních zpěváků.
Skloubit účinkování
v nočních programech Alhambry s péčí o rodinu se jí dařilo
zejména díky tchánovi, kterého myšlenka, že
se Judita bude věnovat zpívání profesionálně,
nadchla natolik, že se nabídl i s hlídáním svých
vnoučat. Byl Juditě velkou oporou a jejímu zpívání velice fandil.
33
vzpomínka
cerně a domů si odvezli nahrávku s jejím hlasem. Zakrátko přišlo pozvání od hamburského
rozhlasu, kde Čeřovská v květnu 1964 natočila
první snímky s orchestrem Wernera Müllera.)
Rothemund pro ni zajistil hudebního aranžéra Willyho Hoffmanna, jenž nastartoval jedno
z nejdůležitějších období zpěvaččina života.
Téměř šest let se staral o výběr jejího repertoáru a aranžmá písní. Siegfried Rothemund byl
však manažerem a producentem pouze pro
Německo. V Čechách neměla Čeřovská nikoho,
zpívala tu jen příležitostně. Byla neustále v cizině. Během dvou let o ní byly natočeny také
tři filmy: Portrét jedné zpěvačky (1965), v němž
zpívala německy, anglicky a francouzsky, Judita a čtyři cikánské legendy a Vánoce v Rothenburgu (oba 1966) s německými vánočními
koledami.
Nucenou přestávku v každodenním kolotoči
mezi kariérou a domácností byla vážná autohavárie, ke které došlo 20. října 1959 u Dobříše.
Několik umělců se tehdy vracelo domů z rozhlasového vystoupení ve Strakonicích. Čeřovská, která původně v autě ani jet neměla, při
nehodě utrpěla mnoho vážných těžkých zranění, hrozila jí dokonce amputace pravé nohy.
Tři čtvrtě roku se léčila v nemocnici a s následky úrazů se pak už potýkala po celý život. Ke
zpívání se vrátila teprve po roce a půl. Jedno
z prvních vystoupení po této těžké nehodě
proběhlo v lednu 1961 v televizním pořadu
Mladá kavárna. Vrátila se také do Alhambry,
ale už jenom jako host.
I po téměř dvouleté odmlce se Judita Čeřovská dokázala se svým zajímavě zabarveným
hlasem prosadit na koncertech a na gramofonových nahrávkách. Začala druhá etapa její kariéry, která se velice slibně rozvíjela. Nejúspěšnějším pro ni byl rok 1964, kdy nahrála své
největší hity: Řekni, kdy ty kytky jsou, Dominiku, Malý vůz. V roce 1965 zaujala svým zpěvem
producenta Siegfrieda Rothemunda ze Západního Berlína, který právě hledal v Evropě hvězdy pro německou televizi ZDF. Rozhodl se s Čeřovskou spolupracovat. (V Německu ji ovšem
poznali už v roce 1963, kdy pracovníci německé televize zhlédli zpěvaččino vystoupení v Lu-
Ačkoli Čeřovská nerada vystupovala na písňových festivalech, byl pro ni velmi úspěšný festival v Rennes, ve Francii, v roce 1965. Zpívala
zde píseň Petera Seegera s textem Jiřiny Fikejzové Řekni, kde ty kytky jsou a klasický francouzský šanson Josefa Kosmy Spadané listí. Ke
svému velkému překvapení získala s druhou
cenou festivalu i Velkou cenu za interpretaci. Byla první československou zpěvačkou,
která na francouzském festivalu vystupova-
la. Okamžitě dostala nabídky k nahrávání desek, turné po Francii i vystupování v pařížské
Olympii, avšak nabídku odmítla.
Judita Čeřovská úspěšně vystupovala po celé
Evropě i v bývalém Sovětském svazu. Spolu
s Karlem Gottem, Hanou Hegerovou a Josefem Lauferem zpívala také na světové výstavě
EXPO ’67 v kanadském Montrealu v pořadu
Pop stars of Prague. Zde ji viděli někteří američtí hudební manažeři, kteří jí nabízeli zajímavé angažmá v zámoří. Ona však opět všechny
nabídky odejít do zámoří, a to zejména z rodinných důvodů, odmítla.
Po roce 1968 se cesty do zahraničí staly problémem. Žádný producent nemohl dlouho
čekat, zda zpěvačka dostane povolení vyjet za
hranice. Tehdy skončila také spolupráce Čeřov-
V roce 1974 nazpívala na singl písničku Akropolis, adieu a s ní získala velkou popularitu.
V roce 1976 dostala na písňovém festivalu
Zlatou bratislavskou lyru za přínos populární
hudbě.
Zhruba od roku 1980 účinkovala se dvěma kapelami, s Alfa klubem Ivo Moravuse v zájezdovém pořadu Branky, body, synkopy zpívala
evergreeny, šansony i nové věci, a s kapelou
I. S. Jazz Ensemble Ivana Smetáčka pořádali
zájezdy s písničkami swingového charakteru.
Občas hráli také v jazzovém klubu Reduta. Od
února 1989 dvakrát týdně vystupovali v sále
zrekonstruovaného hotelu Belvedere. V roce
1983 vyšlo v Supraphonu, po dlouhých patnácti letech od její poslední doma vydané
desky, „elpíčko“ Akropolis, adieu. V roce 1995
byla vydána i jeho upravená verze.
s Ivanem Smetáèkem
ské s jejím německým manažerem. Po úspěšných 60. letech mohla možná dojít až na samý
vrchol popularity, hlavně v cizině, ale nestalo
se tak. Musela by být kdykoliv k dispozici, bez
ohledu na byrokratické vyřizování výjezdní
doložky nebo na ideologické zádrhele. Čeřovská přišla o celoroční vízum a trvalou výjezdní
doložku. Na manažerovo telefonické zavolání
nemohla kdykoliv přijet, vystoupit a zpívat.
Rozešli se a dlouholeté společné úsilí přišlo
vniveč. Čeřovská začala jezdit po vlastech českých, zpívala na estrádách, mnoho vystoupení
měla také s klavíristou Mirkem Chytilem.
Repertoár Judity Čeřovské tvořily převážně
převzaté skladby šansonového typu s texty Jiřiny Fikejzové. Ve výběru se řídila instinktem,
chtěla náročnější melodie i texty, které však
nebyly určeny širokému okruhu posluchačů.
Judita Čeřovská se objevila také v malé filmové roli zpěvačky v povídkovém filmu Docela
všední neděle (1959), zahrála si i v seriálu Náhrdelník (1992). Jinak ve filmech ale častěji zazníval spíše její hlas. Např. v povídkovém filmu
Dýmky (1966), v hudební komedii Sedm žen
Alfonse Karáska (1967), Hříšní lidé města pražského (1968) nebo ve filmu Rebelové (2001).
Její osobní život i kariéru shrnuje dokument
35
vzpomínka
z cyklu Příběhů slavných – Velká holka (2005)
v režii Tomáše Kábeleho.
Po roce 1989 Judita Čeřovská již moc nevystupovala. Stále častěji se ozývala stará zranění,
vystupování pro ni bylo fyzicky i psychicky vyčerpávající. Sem tam se ještě objevovala v České televizi, kromě toho ji vyšlo na CD několik
ministr kultury Pavel Dostál. Judita Čeřovská
tento pořad uváděla spolu se zpěvákem Richardem Adamem. Podobný koncert si zopakovali ještě v roce 2000 v nabitém sále Městské
knihovny v Praze, kde ji obecenstvo ocenilo
nadšeným potleskem.
V roce 1994 obdržela Judita Čeřovská cenu
SENIOR PRIX. Tuto cenu uděluje NADACE ŽIVOT
UMĚLCE jako poděkování za celoživotní uměleckou činnost.
hitových výběrů (Dominiku, Malý vůz, Dlouhá
bílá noc, Je po dešti, Řekni kde ty kytky jsou
aj.). Na výsluní se dostala ještě v listopadu roku
1999, díky galakoncertu Zlatá platina, který
se uskutečnil ve velkém sále pražské Lucerny
a byl dárkem předním osobnostem naší populární hudby let minulých, kteří ve své době
vydali statisíce kusů hudebních nosičů. Hold
interpretům vzdalo Umělecké sdružení Artes,
hudební vydavatelství Supraphon a tehdejší
Judita Čeřovská byla vždy považována za neobyčejně atraktivní a půvabnou ženu s velice
podmanivým hlasem. Nicméně tento hlas se
stal populárnější více v zahraničí, než doma
v Čechách. Možná i proto je jedna z největších
pěveckých legend československé populární
hudby 20. století v povědomí domácího publika jaksi zapomenuta.
Judita Èeøovská zemøela 9. øíjna
roku 2001 v Praze, ve vìku 72
let. Je pochována na pražských
Olšanských høbitovech. Až budete mít cestu kolem, zajdìte vzpomenout a položit kytièku a tøeba
také zanotovat písnièku Dominiku, -niku, -niku...
text: Alexandra Stušková, DiS.
Podìkování panu Ing. Stanislavu Vaníkovi,
velkému obdivovateli JÈ za poskytnutí
fotografických materiálù.
36
REDUTA
KVĚTEN/MAY 2009
Live jazz every day from 9.30 p.m. Advanced booking possible 3 p.m.
(phone 224 933 487, fax 224 933 486)
JAZZ CLUB
1.
2.
3.
Fri
Sat
Sun
VÍT ŠVEC TRIO
SENIOR DIXIELAND
ELENA SONENSHINE & FRIENDS
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
Mon
Tue
Wed
Thu
Fri
Sat
Sun
TREVOR WATTS & VERYAN WESTON DUO
R. KRAMPL WIBE FANTASY
JAZZ EFTERRÄTT
JOSEF VEJVODA Q
IVAN AUDES TRIO
DIXIELAND MESSENGERS
MILAN SVOBODA BIG BAND
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
Mon
Tue
Wed
Thu
Fri
Sat
Sun
CABERNET JAZZ SAVIGNON
OLD TIMERS JAZZ BAND
REVIVAL SWING
LATIN WAVE
PETR KOŘÍNEK Q
IMPULS
BLUESMEN
18.
19.
20.
21.
22.
23.
24.
Mon
Tue
Wed
Thu
Fri
Sat
Sun
EVA SVOBODOVÁ Q
STEVE WHITE (USA).
MAREK ŠMAUS Q
MILAN SVOBODA Q
FRANTIŠEK UHLÍŘ TEAM
JANATHAN CROSSLEY el. band
BARTAS BAND
25.
26.
27.
28.
29.
30.
31.
Mon
Tue
Wed
Thu
Fri
Sat
Sun
FABRIK Q
EMIL VIKLICKÝ TRIO
GYPSY JAZZ FESTIVAL
VOLF JAZZTET
OLGA ŠKRANCOVÁ Q
KRATOCHVÍL – ACKERMAN
ŠAVLE MEČE
ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA
Reduta Jazz Club
Národní 20, 110 00 Praha 1
Telefon: 224 933 487, www.redutajazzclub.cz
37
k am za kulturou
Kam za kulturou
Praha
16. dubna–25. května / Václav Česák – Sochy. Autor využívá širokého spektra materiálů
eriálů
eriá
iálů (bronz,
(bro
(bron
kámen, nerez ocel a různé speciální hmoty). Prezentují Český a Pánský klub Obecního domu Praha.
Otevřeno denně od 10.00 hod.–19.00 hod., vstup do 18.00 hod.
www.obecni-dum.com
10. května / Stephen King, Simon Moore – Misery. Napínavý komorní příběh o úspěšném
bulvárním spisovateli. Hrají: Helena Karochová a Zbigniew Kalina, držitel ceny Thálie 2008.
V Žižkovském divadle hostuje Divadlo A. Dvořáka Příbram. Začátek v 19.00 hod, pražská premiéra.
www.zdjc.cz
16. května / Arnošt Goldflam – Doma u Hitlerů (scénické čtení). V šesti krátkých aktovkách
nazvaných „Z Hitlerovy kuchyně“ můžeme v režii A. Goldfama nahlédnout do Hitlerova soukromého
života. Uvádí divadlo Kolowrat, začátek ve 20.00 hod. (repríza)
www.divadlo-kolowrat.vstupenky-online.cz
Brno
23. května / Veletržní běh Brnem. 17. roč. běhu městem pro všechny věkové kategorie. Veletržní
běh Brnem bude probíhat v ulicích města – start a cíl na nám. Svobody. Více informací na stránkách
www.skspilberk.cz
29. května / Slavné muzikálové a filmové melodie z děl slavných muzikálů Andrew Lloyd Webbera,
Leonarda Bernsteina, Cole Portera, George Gershwina aj. Uvádí brněnské Janáčkovo divadlo. Začátek
v 19.00 hod.
www.ndbrno.cz
Olomouc
29. května / Robin Hawdon – Úžasná svatba. PREMIÉRA „úžasné“ situační komedie, která rozesmává
hlediště po celém světě. Uvádí Moravské divadlo Olomouc, začátek v 19.00 hod.
www.moravskedivadlo.cz
Pardubice
30. a 31. května / K. Hamwai – Čas katů. PREMIÉRA. Hra o tom, jak se čestný muž dostane do nebe.
Děj se odehrává v revoluční Francii roku 1794. Uvádí Východočeské divadlo Pardubice.
www.vcd.cz
Cheb
3. května / Stabat, Zjasněná noc, Divocí koně, začátek v 19.00 hod. a 4. května / Staré pověsti
české, úspěšná taneční inscenace určena především dětem. Začátek v 8.30 hod. a v 9.00 hod.
Představení Pražského komorního baletu Pavla Šmoka uvádí Západočeské divadlo Cheb.
www.balet-praha.cz
Vlčnov
29.–31. května / Jízda králů. Svojí výjimečností a pestrostí patří k nejvíce navštěvovaným folklorním
slavnostem v České republice. Nezapomenutelný zážitek pro návštěvníky i účinkující.
www.jizdakralu.cz
V pøíštím vydání: vzpomeneme na „nesmrtelného Menšíka“, zajedeme si do Uherského Hradištì, dopovíme historii vzniku fotografie, vybereme zajímavou osobnost a také další zajímavá témata.
Podìkování: Švandovo divadlo, Mìsto Pøelouè, Plzeòský Prazdroj, a.s., Statutární mìsto Most,
Jazz Club Reduta, Smetanova Litomyšl, o.p.s., Westernové mìsteèko Boskovice s.r.o.
Všem jmenovaným dìkujeme za poskytnutí inzerce.
38
kalendárium
Kalendárium
Pan Ladislav Simon (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozen 3. 4. 1929, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2001
Duben
NADACE ŽIVOT UMÌLCE
dodateènì blahopøeje všem
uvedeným jubilantùm k jejich
narozeninám.
Pan Miloslav Janda (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozen 11. 4. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1995
Pan Josef Somr (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozen 15. 4. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2004
Pan Jan Klusák (Svaz autorů a interpretů)
narozen 18. 4. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1997
Pan Josef Brabec (Unie – Odborový svaz orchestrálních hudebníků ČR)
SENIOR PRIX – cena, kterou
udìluje NADACE ŽIVOT UMÌLCE jako
podìkování za celoživotní umìleckou
èinnost.
narozen 20. 4. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Pan Josef Kubíèek (Herecká asociace)
narozen 24. 4. 1929, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2000
Pan Jaroslav Dufek (Správní rada NADACE ŽIVOT UMĚLCE)
narozen 26. 4. 1934, cena SENIOR PRIX udělena v roce 2005
Paní Zita Kabátová (Herecká asociace)
narozena 27. 4. 1913, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1993
Paní Marie Kmošśáková (Unie – Odborový svaz profesionálních zpěváků ČR)
narozena 30. 4. 1924, cena SENIOR PRIX udělena v roce 1998
- -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- ----------------------PØEDPLATNÍ LÍSTEK NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
Nadaèn í listy
Nadaèní listy
ty
Nad aèní listy
Nad aèní listy
JAR OS LAV
ÈEJKA
básník
pohybu
ZITA
VÁ u...
KABÁesTO
ou ve vínk
s nobl
KAREEL FFIALA
è.4/08 èervenec –
28.5.2008 9:33:41
U -slo 4 TISK.indd
U -slo 2 final.indd
KARE
MOU L
zpív
pív
ívall llilide
idem
m
.
N d è í ze
Nadaèní
listy
støecch..
h...
srpen
rpenn
1
1
8 8:41:18
102 D R Ý
– to jeletjen
mžik...
15.4.200
U -slo 5
final
TISK.ind
d 1
dd 1
U FINAL.in
è.5/08 záøí
23.9.200
8 10:38:01
Nadaèní listy
Nadaèní listy
Nadaèní listy
sty
Zorka Kohoutová
Antonie
Hegerlíková
Dáma (nejen) s kaméliemi ...
è.7/08 listopad
lili
Královna èeské dechovky
František Peterka
herec s duší sportovce
Václav
Václ
la v Pokorný
è. 11/duben 2009
Eva Hrušková
– šśastná Popelka
è.8/prosinec 08–leden 09
øíkk j mii to
øíkej
t prosím
p
potichouèku ...
è.9/únor 2009
è. 10
10/bøezen
0/bøezen 2009
TAJENKA: Oceněný dramatik ...
Tajenka: Josef Topol
- -- -- - - - - - - - - - - - --------------------- -----------------------
PØEDPLATNÍ LÍSTEK
NA NADAÈNÍ LISTY ŽIVOT UMÌLCE
...............................................................................................................................................................................
Jméno a příjmení objednávajícího
...............................................................................................................................................................................
Adresa a PSČ
...............................................................................................................................................................................
Telefon / e-mail
půlroční předplatné 100 Kč
roční předplatné 200 Kč
V ceně je zahrnuto balné a poštovné
Kupon zašlete na adresu: A. Stušková, Mánesova 983/36, 120 00 Praha 2, Vinohrady.
Předplatné zašlete na uvedenou adresu nebo na číslo účtu 1830237001/5500,
variabilní symbol: 20042008
Datum ......................................................
40
Podpis ..................................................................
51. ročník
Mezinárodního operního festivalu
Smetanova Litomyšl
12. června–6. července 2009
Vstupenky lze ještě zakoupit na tyto pořady
13. 6. • Litomyšl, Smetanův dům • 15.00 hod. a 20.00 hod.
Aleš Březina / Jiří Nekvasil: ZÍTRA SE BUDE...
Soudobá opera se Soňou Červenou v roli Milady Horákové
23. 6. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 20.00 hod.
Zuzana Lapčíková: ORBIS PICTUS – světová premiéra
Vokálně-instrumentální projekt na texty Jana Amose Komenského
26. 6. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 21.00 hod.
BALET 21. STOLETÍ – VEČER TŘÍ EVROPSKÝCH CHOREOGRAFU
Petr Zuska, Jacek Przybylowicz, Mario Schröder, Balet Národního divadla Brno
28. 6. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 20.00 hod.
EUROPA MUSICALIS
Slavnostní koncert k ukončení Českého předsednictví Evropské unie
3. a 4. 7. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 21.00 hod.
Bedřich Smetana: DALIBOR – premiéra inscenace
Opera Národního divadla moravskoslezského v Ostravě
6. 7. • Litomyšl, II. zámecké nádvoří • 19.00 hod.
HVĚZDY OPERNÍHO NEBE – ANNETTE DASCH
Galakoncert renomované německé sopranistky
více o programu na www.smetanovalitomysl.cz
prodej vstupenek:
www.ticketportal.cz, +420 224 091 439
41
µ
á Ö ×Þ
’£ áäá
§ _
’¤ àb
¢¢
«
ÈÛàà×æá璻 ’Ÿ’ÜÓݒÚá’ìàVæה
#Õç
¿Õ’ØãØÙââl”äæãÛæÕá
¤­®§¤
ÃèÙêÙâl ”ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè
¥¤®¤¤
ÇÕàããâ”çÜãë
¥¤®§¤
ÄãßàÕؔµäÕaŽ”¡”çÜãë”âՔßãâl×Ü
¥¦®§¤
ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè
¥§®¤¤
ÇÕàããâ”çÜãë
¥§®¥©
ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè
¥¨®¤¤
¶ÕâØÝè›ç”×ãàèç”çÜãë
¥©®¤¤
ÊÝââÙèã锽¢”¡”ÞÕߔÜã”îâXèÙ
¥©®¥©
ÇÕàããâ”çÜãë
¥©®¨©
ÇÜãë”âՔÁÕÝâ”ÇèæÙÙè
¥ª®¥©
ÇÕàããâ”çÜãë
¥«®¤¤
ÊÝââÙèã锽½¢”¡”ÞÕߔÜã”âÙîâXèÙ
¥¬®¤¤
ÇÕàããâ”çÜãë
ÂáÝÞÓ֒³âÓ_Œ’Ā’åÚáé’àӒÝáàjÕÚ
”
”
ālÖdܔÝâçäÝæãêÕ⏔ßâÝÜÕáݔ¿ÕæàՔÁÕíÙ ”ßèÙ揔Þٔäà⏔
âÕädèl ”äÙçèÙàÙß ”âÙaÙßÕâ×ܔîêæÕ莔ՔØÝêãߏ×ܔÞlîؔ
âՔßãâÝ¢”µßaâl”ëÙçèÙæâãêX”äãØlêÕâX ”ÞÕߔÊÝââÙèãé”Õ”
ÞÙÜã”ßÕáÕæXؔÖlà”ÖæÕèæ”ÃàؔºÝæÙÜÕâؔ×ÜæXâl”äãßàÕؔ
µäÕaŽ”äÙؔÇÕâèÙæãêãé”ÖÕâØãé”îàãèÝà׎¢”ÂÕälâÕꏔ
älÖdܔãؔîÕaXèßé”Øã”ßãâ×Ù¢”ÎXÖÕêՔՔäÙßêÕäÙâl”
âÙ×ÜíÖl¢
¸ÝêÕØàã”ê”Õæcâd ”§©”áÝ⢠”ÆْÝÙ®”ÊàÕçèÝáÝà”ÄلßÕ
ȒÚÞÓèàj’äáÞے¿ÓäÛᒽçÔ×Õ
ÈÛàà×æá璻» ’Ÿ’ÜÓݒÚá’à×ìàVæ×
·æÕîí”ßãáÙØÝٔՔäÕæãØÝٔâՔîâXác”älÖdÜí”ݡ
êãßcÜã”îXäÕØé”äàâX”ÛÕێ”Õ”äÙßêÕäÙâl ”äÝ”ßèÙæ×ܔ
çٔØã”çíèãçèݔäãÖÕêlèٔՔäãXØâd”îÕçádÞÙèÙ¢”ÊÝââÙèãé”
çٔã×Ýèâٔê”âÙaÙßÕâ×ܔæãàl×ܔՔêí”ÞÙâ”ç”âÕädèlá”
᎒ÙèٔãaÙßXêÕè ”×ã”êíáíçàl ”ÕÖí”çٔî”äæÙßcæâl”
çÝèéÕ×ٔØãçèÕà¢
¸ÝêÕØàã”ê”Õæcâd ”§©”áÝ⢠”ÆْÝÙ®”ÊàÕçèÝáÝà”ÄلßÕ
ȒÚÞÓèàj’äáÞے¿ÓäÛᒽçÔ×Õ
¾ÙØÝâÙaâc”äÙØçèÕêÙâl”çٔãØÙÜæXêX”ê”âXØÜÙæâc”
ç×ÙâcæÝݔçèÕæcÜã”älçßãê×ãêcÜã”àãáé ”ßØٔîՔîêéßé”
êãØãäXØé”âՔêXç”؏×Üâٔèã”äæÕêc”ßãéîà㔸ÝêãßcÜã”
îXäÕØ颔#ÙßX”êXç”èé ”áÝàl”âXê„èdêâl×Ý ”ÞÕߔØÝêãßX”
ÞlîØՔâՔßãâl×Ü ”èÕߔÞÙÞÝ×ܔÝâØÝXâçßX”ØæÙîéæՔêٔ
êãàâãçèÝ ”ÜãâX×ݔØãÖíèßÕ ”ÝâØÝXâÝ ”ßãêÖãÞãêc”Õ”ÞÙÞÝ×ܔ
âÙçäãéèÕâc”êßãâí ”âÙîßæãèâc”ßãéçßí”Õ”âÙãÖíaÙÞâc”
ØãêÙØâãçèÝ¢”¼ãØÝâãêc”äÙØçèÕêÙâl”äàâc”æãáÕâ¡
èÝßí ”ßæXçâ×ܔßãâl ”äXèÙàçèêl”Õ”ÜæÕêX”çäãàéäæX×ٔ
áÙîݔaàãêdßÙá ”äçÙá”Õ”ßãváÝ¢”ÂÙâÙ×ÜèٔçݔéÞlè”
ÞÙØÝâÙaâãé”äãØlêÕâãé ”ßèÙæãé”ÞÝâØٔê”#ƔâÙéêÝØlèÙ¢
ÊÙàߏ”ÕáĀ”èÙXèæ ”ª¤”áÝâ¢
ȒÚÞÓèàj’äáÞے¿ÓäÛᒽçÔ×Õ
ëëë¢ëÙçèÙæâãêÙ¡áÙçèÙ×ßã¢×î
ÞÙØÝâÙaâX”ØÝêÕØÙàâl”äÙØçèÕêÙâl”Ă”Ā”æÙáâl”Õß×Ù
ÝâÚãàÝâٔ«§«¤¤¤¤¤¤
„ßãàâl”êàÙèí”Ă”×ÕÖÕæÙè”ê”ÇÕàããâé”Ă”Ødèçßc”èXÖãæí
×ÙàãØÙââl”äæãÛæÕá”Ă”çäÙ×ÝXàâl”êlßÙâØãêc”Õß×Ù