Tajemné příběhy

Transkript

Tajemné příběhy

Tajemné příbě hy
Vítejte do světa děsivépravdy a ješ tě děsivějš í fikce. Vítejte do světa, kde skuteč nost bere na sebe podobu iluze.
Poznáte, který z následujících příběhů se skuteč ně stal a který si jen někdo vymyslel?
Bubá k
skuteč ně se stalo, podle [2]
Můj mladš í syn se jmenuje Tom, je mu deset a bojí se straš idla ve skříni. Spolužáci ze š koly i jeho starš í bratr
Lukáš si z něj proto dělají legraci. Každý den jim musí utíkat, každý den s nimi musí bojovat. Tom se jich ale
nebojí, bojí se pouze jediného - straš idla ve svéskříni. Každou noc nemůže usnout, každou noc se budí hrůzou.
Raději spí na zemi v kuchyni než ve svéposteli.
Dnes odpoledne Lukáš se svou partou Toma chytili a chtěli zavřít do skříně ke straš idlu. Tomáš se vzpíral, co mu
síly stač ily.
“Jak jednoduché,” prohlásil Lukáš a vlezl si do skříně sám, na ukázku.
Uslyš el jsem hluk, veš el do Tomáš ova pokoje a otevřel skříň. Na zemi ve skříni ležela hromádka š atů. Vš ichni na
ni vytřeš tili oč i.
“Č í to je,” zeptal jsem se.
“Lukáš ovo,” shodla se jednomyslně přihlížející parta dětí a dál zírala do skříně.
“A kde je Lukáš ?”
“Ve skříni.”
Lukáš ve skříni nebyl, jakoby se po něm země slehla. Ani policie jej nikde nenaš la.
“Říkal jsem, že je tam straš ilo,” křič el Tom.
Lukáš byl prohláš en za nezvěstného. Od tédoby ho už nikdy nikdo neviděl.
(Je mož né, aby měla skř íň otvor, který nikdo nenaš el, je mož né aby Lukáš utekl z domova?)
Burzovnímakléř
Paní Stoneovénedávno zemřel manžel, jenž celý život pracoval jako burzovní makléř. Dnes přiš el paní Stoneovou navš tívit pan Brooks, správce manželový ch peněz.
“Víte, paní. Vaš emu manželovi se poslední dobou moc nedařilo,” pravil pan Brooks.
“Co tím chcete říct?”
“Jeho konto se za poslední rok hodně ztenč ilo.”
“Jak moc ztenč ilo?” zeptala se s hrůzou paní Stoneová.
“Ú plně. Vš echny jeho akcie ztratily hodnotu.”
Paní Stoneová pochopila, že je na mizině. Pan Brooks jí ješ tě dal velkoryse 1000 dolarů, aby měla z č eho žít, než
si najde práci.
Več er neměla paní Stoneová dobrou náladu. Uvařila si kávu, prohlížela v novinách nabídky volný ch míst a zkouš ela do těch firem telefonovat. Nikde ji vš ak zaměstnat nechtěli. Najednou se zasnila se a převrhla š álek s kávou.
Káva polila celénoviny, na vý pisu akcií vš ak udělala kolem jednéfirmy kolo.
“Že by znamení,” pomyslela si paní Stoneová a za těch 1000 dolarů od pana Brookse si koupila akcie.
Cena akcií prudce stoupla, takže již za tý den mohla panu Brooksovi vrátit jeho peníze.
“Jak jste přiš la na tak vý hodný obchod?”
“Můj nebožtík manžel mi dal znamení,” řekla po pravdě.
“Zavolejte mi, až zase dostanete nějakéznamení,” rozlouč il se pan Brooks.
A taky že ano. Druhý den padla paní Stoneovédo oka jedna firma prodávající akcie. Kolem jejího inzerátu jakoby viděla jasný , bílý rámeč ek.
Zavolala svůj tip panu Brooksovi. Ten nelenil a za vš echny svépeníze nakoupil akcie. Cena akcií prudce stoupla.
Paní Stoneová č ekala na dalš í znamení.
Jednou več er, už byla v posteli, se udělal průvan a shodil svatební fotku na noč ním stolku. Fotka zapadla dozadu
za stolek. Paní Stoneová ji vytáhla, zároveň vš ak nahmátla vý pisy z konta svého manžela. A protože stejně nemohla spát, řekla si, že se na ně hned podívá. Rozsvítila si lampič ku, k tomu zapálila svíč ku, jak to rád dělával
její nebožtík manžel, a dala se do zkoumání. Z vý pisů bylo jasné, že cena akcií neklesla, někdo prodal.
Zafoukal průvan. “Drahý jsi tu?”
Vosk z hořící svíč ky ukápl na papíry a zakryl některá písmenka.
“Krade? Kdo krade?” pomyslela si paní Stoneová.
“Brooks.”
Paní Stoneová nad papíry nakonec usnula. Když se ráno probudila, byl už den.
1
“Brooks mě okrádá, musím ty akcie prodat, ale kdy?”
Pohlédla na složenénoviny, kterépřed chvílí přiš ly, a jasně viděla dalš í znamení: “PRO DEJ”.
Rozložila noviny s titulkem: “Zastupiteléhlasovali pro Dejvickou spalovnu.” a už vytáč ela telefon.
“Dobrý den, chtěla bych co nejrychleji prodat vš echny svéakcie. Děkuji.”
Ješ tě ten den přiš lo paní Stoneová v novinách poslední znamení od manžela: “Brooks zatč en pro zpronevěru.”
(Opravdu dostávala paní Stoneová rady od svého mrtvého manž ela. Nebo měla prostětalent na práci burzovního makléř e?)
Dá ma v č erném
Ten den byl něč ím zvláš tní. Snad tím, že paní Pecková š la se svou dcerou koupit nějakévhodnéš aty na ples.
Snad takétím, že přesně před deseti lety zemřela matka paní Peckové. Paní Pecková si dodnes nepřestala vyč ítat,
že u toho tenkrát nebyla. Její matka si vždy tolik přála spatřit na smrtelném loži milovanou tvář.
“Co tyhle mami?” ukazuje dcera matce jedny ze š atů.
“Ty ne, jsou moc provokativní,” namítá paní Pecková.
“A co tyhle?”
“Cítíš ten parfém,” zasnila se najednou paní Pecková, “takový měla jen moje máma.”
“Ty si to snad nikdy nepřestaneš vyč ítat,” vzdechne dcera, “vždyťto je už tak dávno.”
Paní Peckovéteď najednou zdá, že vidí svou matku č erně oděnou ve vedlejš ím oddělení. Rychle se k ní snaží
doběhnout. Dáma se jí ale ztrácí v davu.
“Neviděla jste tu prosím takovou dámu v č erném?” ptá se okolních prodavač ek.
Nikdo tu vš ak takovou dámu neviděl.
“Tady nic sluš ného nemají,” prohlásí nakonec dcera, “š la bych jinam.”
“Dobře, poč kej tady, skoč ím pro auto.”
Paní vybíhá rychle z obchodu, rovnou pod kola projíždějícího náklaďáku. Brzdy skřípou a paní stražena autem
padá na zem. Paní Pecková najednou vidí, jak se nad ní naklání ona dáma v č erném.
“Ahoj,” říká. Je to opravdu její matka. “Č lověk před smrtí vidět milovanou tvář. Tak jsem tady.”
Z obchodu vybíhá dcera.
“Mami, mami.”
Pozdě. Paní Pecková právě zemřela.
Dě deč ek
vymyšleno scé ná ristou, podle [2]
Když jsem byla malá, měla jsem dědeč ka ráda. Vždycky o prázdninách jsem jezdila k němu na venkov, starala se
s ním o dobytek. Před pěti lety měl děda mozkovou mrtvici. Letos jsem se po mnoha letech opět vydala dědu
navš tívit. V domě jsem naš la místo svého hodného dědeč ka zlého muže na invalidním vozíku. Nic mu nebylo
dost dobré. Kafe moc silné, č aj moc slabý .
Dnes jsem chtěla zavést do kůlny traktor. Kdysi jsem to uměla. Traktor vš ak nějak poskoč il, já spadla pod kola a
omdlela. Traktor se pomalu rozjel. Děda vš echno dění jako vždy pozoroval oknem. Nevím, kde se v něm vzala ta
nadlidská síla. Sklouzl z vozíku a dobelhal a doplazil se k traktoru. Opřel se o kolo, zastavil jej a vypnul. Pak se
sesunul mrtev k zemi.
(Je mož né, aby člověk po mozkové mrtvici se mohl dobelhat k traktoru a zastavit jej?)
Dě dictví
Pracuji jako sekretářka v jednéadvokátní kanceláři. Vč era byla u š éfa v kanceláři paní Smithová ohledně dědictví po svém nedávno zemřelém strý ci. Nic zvláš tního - kdyby nedoš el ten dopis. Elektronickou poš tou přiš el totiž
dopis, který tvrdil, že žena v kanceláři je podvodnice. Pověděla jsem to š éfovi. Šéf se mi sice vysmál, ale odložil
jednání s paní Smithovou na dalš í den. Umínila jsem si, že věci s dopisem přijdu na kloub, a napsala jsem odesilateli dopis. Téměř okamžitě mi doš la odpověď. Zemřelý strý c po mně chtěl, abych naš la jeho pravou neteř:
Myslela jsem si, že si ze mě někdo dělá legraci, ale stejně jsem se dala do hledání.
Když byla dnes v kanceláři mého š éfa opět paní Smithová, přivedla jsem ženu nalezenou za pomoci tajemného
pisatele dopisů. Ta ihned poznala v paní Smithovébý valou oš etřovatelku svého strý ce.
(Je mož né, aby zemř elý pomocí počítače komunikoval s okolím, nebo si ze sekretář ky někdo dělal legraci)
Dívka odnaproti
Clark byl jedním slovem playboy. Ve svém diáři měl spousty kontaktů na různédívky, který m střídavě telefonuje. Nemůže-li na več eři Andrea, urč itě s ním půjde Berta, nebo Cecílie. Clark měl dívek tolik, že si je až pletl.
Jednoho dne u jeho dveří ale zazvonila Ona.
2
“A...hoj.”
“Ahoj. Přiš la jsem se představit. Jsem Jane. Víš , zrovna jsem se přistěhovala. Bydlím támhle naproti.”
“Ne...nechceš jít dál?”
“Ne, ne. Už musím jít.”
“A nechceš přijít na več eři? Něco dobrého uvařím.”
“Muž, který vaří? To si nemohu nechat ujít. Přijdu. V kolik?”
“V sedm?”
“Dobrá, tak v sedm. Ahoj.”
Od téchvíle už Clark nemyslel na nikoho jiného. Bylo v ní něco tajemného, něco neskuteč ně krásného.
Na več eři přiš la přesně, poveč eřeli, popovídali si. Když se vš ak Clark pokusil o polibek, hned zase chtěla odcházet.
Postupem č asu se vš ak Clark s Jane sblíží, chodí spolu do kina nebo jen tak ven. Clark v Jane poznává ženu, se
kterou by rád strávil celý život: “Jane, miluji tě. Vezmeš si mě?”
“Clarku, taky tě mám ráda. Ale, víš , už jsem se jednou zklamala. Nerada bych se zklamala i v tobě.”
Jednou več er pak Clark někomu telefonuje.
“Taky tě miluji, Andreo.”
“Moc se těš ím na več er. Na tvékrásnétělo.”
Do jeho bytu vš ak mezitím vejde Jane a vyslechne celý rozhovor.
Clark dotelefonuje, otoč í se a uvidí Jane. Ta na nic neč eká, se slzami v oč ích bouchne dveřmi a utíká pryč .
Clark vyběhne za ní a chce se jí omluvit. Běží do domu naproti a buš í na dveře. Nikdo neotevírá. Před domem
hrabe zahradník trávu. Clark se ho ptá, jestli Jane zná.
“Ale pane. Tady už dvacet let bydlí náš pastor. Ú plně sám.”
Clark znejistí. Najednou vš ak spatří Jane, jak běží po ulici směrem ke hřbitovu. Utíká za ní. Ve hřbitovních dveřích se mu dívka jakoby rozplý vá před oč ima. Clark vběhne na hřbitov. Nikde nikdo. Jen na hrobě před ním leží
č erstvékvětiny. Clarkovi tuhne krev v žilách.
“Jane Whiteová, 1977-1998”
(Je mož né, aby se Clark zamiloval do ducha? Nebo Jane jen utekla a na h ř bitověbyl hrob někoho jiného?)
Duch
Na tu noc nikdy nezapomenu. Naš i jeli na víkend na chatu, tak jsme se s kamarádkami rozhodly, že si uděláme
bezva víkend. Tu noc jsme chtěli vyvolávat duchy. Když Andrea přinesla desku s písmenky a ukazovátko, mohli
jsme zač ít. Každá odříkala naš e kouzelnézaklínadlo, kterénás mělo chránit před vš ím zlý m a mohly jsme zač ít.
V rozích stolu jsme zapálily svíč ky a na stůl položily desku s písmenky. Prsty jsme se dotý kali ukazovátka, které
se mohlo po desce volně posunovat. Byla noc, místnost osvětlovaly jen svíč ky a oheň v krbu.
“Mám chodit s Bredem?” zeptala se z legrace Andrea.
Ukazovátko se zač alo pohybovat: “N...E”
“Hahaha, ale teď vážně. Jak se jmenuješ .”
“V..I....K.T...O.....R,” řeklo ukazovátko. Venku zač alo prš et.
Ukazovátko se pohybovalo dál: “S..O...S”
“Pomoc, on chce pomoc. Jak ti můžeme pomoci? Kde jsi?” Zač ala bouřka.
“N.A...P..Ů.D...Ě,” napsalo ukazovátko.
Domem se zač alo ozý vat podivnévrzání, jakoby na půdě někdo opravdu chodil.
“To je nesmysl, u nás na půdě nic není.” Vrzání se zesilovalo. Vtom nedaleko uhodl blesk. Vítr rozrazil okno a
sfoukl svíč ky.
“Tak dost,” vykřikla Andrea a hodila ukazovátko do ohně.
Vyš lehl prudký plamen a domem se rozlehl hlasitý smích. Zároveň s ním vš ak utichla bouřka i kroky z půdy.
Vš echny jsme si pořádně vydechly, že už je to za námi, a š ly spát.
Když jsem se ráno vzbudila, spatřila jsem, že ukazovátko zase stojí na stole. Andrea ho asi več er vytáhla z ohně.
Chtěla jsem se jí zeptat. Její postel vš ak byla uklizená, jakoby v ní nikdy nespala. Hledaly jsme, volaly. Marně.
Andreu od tédoby už nikdo nespatřil.
(Je mož né, aby Andrea v noci bez rozloučení odjela, nebo se tu noc opravdu n ěco stalo?)
Dů m
Sousedovic dcera Sylva si naš la přítele. Nic divného, vždyťjí bylo už 16. Jejímu otci se vš ak vyloženě nelíbil.
“Co s ním máš ?”
“Nic, jenom mě zavezl domů.”
“Nepovídej. Nechci, aby ses s tím zlodějem stý kala.”
3
“Tom není zloděj.”
“Ukradl auto.”
“To bylo dávno, on se teď změni...” rozhovor přeruš ily hrozivézvuky vycházející ze Sylvina pokoje.
Otec vběhl do pokoje a po chvíli hluk ustal.
“To rádio neš lo vypnout, musel jsem ho vytáhnout ze zásuvky.”
Tu noc měla Sylva š patnéspaní. Nemohla usnout a pořád se probouzela. Když je v jednu chvíli probudila, byla
postel v jednom místě promáč klá, jakoby na ní někdo seděl.
“Pomoc, tady někdo sedí,” Sylvy se zmocnil hysterický záchvat. Jakmile vš ak zač ala ječ et, promáč knutí bleskurychle zmizelo, takže když rodič e přiběhli, nic už neuviděli.
Ráno, když Sylviina matka odjížděla do práce, přitoč ila se k ní sousedka: “Slyš ela jsem v noci od vás divnézvuky. Víte, něco byste měla vědět. Před vámi tady bydlel jeden právník se synem. Joe se jmenoval, na ty jeho pronikavéoč i snad nikdy nezapomenu. Joe si tu naš el dívku, otec vš ak o nič em takovém nechtěl slyš et. Nebyla pro
syna právníka dost dobrá partie. Joe se otci chtěl pomstít a v noci zapálil jejich dům. Neš ťastnou náhodou v něm
vš ak uhořel také. Prý tam stále ješ tě bydlí jeho duch. Měl pokoj přesně tam, jak má teď Sylvie.”
Odpoledne se Sylva zase pohádala se svý m otcem. Sousedka v předtuš e zlý ch č inů zač ala v noci dům sledovat.
Před půlnocí spatřila temnou postavu, jak obchází dům s kanystrem a polévá jej. Zavolala tedy policii.
“Ruce vzhůru,” křikl seržant a namířil pistoli na tajemnou postavu.
“Nestřílejte,” zastavila policistu sousedka. Postava s kanystrem se pomalu otoč ila. Byla to Sylvie, jen na ty její
oč i nikdy sousedka nezapomene. Ty oč i patřily Joeovi.
(Je mož né, aby se Joeův duch usídlil v Sylvii?)
Fantom 305
podle [3]
Jel jsem stopem domů. Ten den mi snad každý zastavil a já si myslel, že budu doma snad už zítra. Od chvíle, co
mě poslední stop vysadil, neprojel kolem mně vůbec nikdo. Setmělo se a nastala noc. Když už jsem zač al ztrácet
naděli, prosvětlila les světla náklaďáku, vedle mne zastavil velký truck a z něj se vyvalilo krásnélidskéteplo. Za
volantem seděl velký chlap a povídá:
“Já jsem Charlie a tohle je můj Fantom 305”
Chtěl jsem vědět proč má jeho vůz tak divný jméno a Charlie řekl, že mu tak lidi sami zač ali říkat.
V dálce jsem uviděl světla motelu. Na křižovatce Charlie zastavil a řekl:
“To už dojdeš sám, vš echny je tam pozdravuj. Tu máš dolar pro š těstí a dej si na mne panáka.”
Vystoupil jsem a Charlie zmizel za zatáč kou. Veš el jsem do motelu a zavolal na barmana:
“Jednoho panáka, Charlie mi na něj dal.”
V tu chvíli hospoda ztichnula a já zač al mít divnej pocit.
“Nic si z toho nedělej. Víš , před pěti lety tam na křižovatce zastavil autobus plnej dětí. Charlie to zase žhavil 160
mil a když ho uviděl nedalo se už zastavit. Strhl volat a skonč il v lese. Od té doby se tu obč as zastaví tulák
s dolarem od Charieho. Tak dej si ješ tě jednoho a ten dolar vem si zpět. U nás neplatí ten, koho vezl Charlie a
Fantom 305.
Hrobka
Již dvacet let jsem š erifem v tomhle městě. Na to, co jsem viděl minulý měsíc, nikdy nezapomenu. Vš echno zač alo tím, že nejstarš í dcera Laneový ch utekla z domova a druhý den ji naš li zmrzlou v kamenolomu. Sotva stač ili
uložit dceru do rodinnéhrobky, dostala infarkt paní Laneová, nevlastní matka zemřelédcery.
Když š el správce hřbitova do hrobky uklidit, zhrozil se. Rakve byly vytahané, svícny převrženéa rozbité, květiny
rozházené vš ude kolem. Vš echno jsem vyš etřil, ale na nic nepřiš el. Dveře byly zamč ené, zámek neporuš ený .
Správce sotva stač il vš echno uklidit, když přiš el pan Lane položit do hrobky květiny. Odemknul dveře hrobky a
málem omdlel. Nepořádek v hrobce byl ješ tě větš í předtím a na zdi byl rudý nápis: “TADY NE”. Správce zase
uklidil a já jsem rozsypal na zem mouku. Stopy snad pachatele usvědč í. Druhý den ráno vš ak byla hrobka zase
rozbitá a rodě pomalovaná. Mouka na zemi vš ak byla neporuš ená.
Světlo do případu vnesl až zdejš í farář. Dcera prý utekla z domova proto, že ji matka tý rala. Farář tvrdil, že dcera
vedle matky nemá klid. Matč inu rakev odvezli na jinémísto. Od tédoby byl ve hrobce klid.
(Měli pachatelé klíč od hrobky? Mohli po sobězahladit stopy?)
Jeep
Byla válka. Dva vojáci se vraceli z města Jeepem zpět na svou základnu. Vtom je něco vymrš tilo ze sedadel a
odhodilo do příkopu u silnice. Ve stejném okamžiku zasáhla jejich Jeep bomba. Když se vojáci probrali z otřesu,
4
š li se podívat na bombou zasažený Jeep. V sedadle řidič e byla zaražená střepina z bomby. Na střepině bylo vyraženo příjmení jednoho z nic.
Před válkou vlastnil otec tohoto vojáka staré auto, na nějž si nechal vyrazit svéjméno. Auto dal do š rotu. Za
války se veš keréželezo ze š rotu používalo na vý robu bomb. Z otcova starého auta byla vyrobena právě ta bomba,
která zasáhla Jeep jeho syna. Synovi i jeho kamarádovi se vš ak nic nestalo.
(Je taková náhoda mož ná? Co vymrš tilo oba vojáky ze sedadel?)
Kamará d
Médceři, Líze, je 10 let. Celédny si hraje se svý m vymyš lený m, nehmotný m, kamarádem Stanleym. Vaří mu č aj,
prostírá pro něj u oběda, předstírá, že slaví jeho narozeniny. Líza měla odjakživa bujnou fantazii, stéle věřím, že
z toho jednou vyroste. Nebylo by na tom nic divného, kdyby...
Jednou u nás byla na návš těvě má kamarádka.
“Dobrý den paní, je mi to opravdu líto,” pozdravila Líza.
“Ahoj, co je ti líto?”
“No rozvádíte přece, ne? Stanley mi to řekl.”
“Ach Lízo, říkala jsem to přece, že lhát se nemá.” Vložila jsem se do hovoru. Byla to má nejlepš í kamarádka,
urč itě by mi řekla, že se rozvádí.
“Nech ji, je to pravda.”
Asi za tý den přiš la Líza za mnou do pokoje. Zrovna jsem telefonovala s jednou kolegyní z práce.
“Poč kej Lízo, nevidíš , že telefonoji.”
“Stanley tépaní vzkazuje, aby se š la rychle podívat na svou dceru. Není jí dobře.”
“Proboha Lízo, přestaň s tím Stanleym už koneč ně.”
Kolegyně se vš ak raději š la podívat. Její dcera dostala náhle vysokou horeč ku. V nemocnici ji zachránili život v
poslední chvíli.
“Lízo, měly bychom si promluvit o Stanleym,” navrhla jsem jednou.
“O Stanleym, proč ?” ptala se udiveně Líza.
Zazvonil telefon.
“Zemřela teta Agnes,” řekla jakoby nic Líza.
Zvedla jsem sluchátko: “Haló ! Oh, to je straš né.” Teta Agnes opravdu zemřela.
(Byla Líza jasnovidka, opravdu si s něký m povídala? Nebo to byla vš echno jen náhoda?)
Lékař
Na svou první službu nezapomene snad žádný lékař pohotovosti. Ta moje vš ak byla něč ím zvláš tní. Več er
přivezli pacienta s infarktem. Silně zanedbaný starš í muž přes veš kerou naš i péč i zemřel. Nemohli jsme vš ak
zjistit jeho jméno. Neměl u sebe nic jiného než přívěsek se sfingou.
Druhý den přiš li k nám na pohotovost rozruš ení manželé. V novinách prý psali, že u nás zemřel jejich dědeč ek.
“Ale u nás vč era zemřel jen jeden č lověk,” řekla sestra, “nevíme ale, jak se jmenoval. Kde jste to č etli?”
“V nekrologu.”
Ukázal jsem jim přívěsek se sfingou.
“Tak to byla pravda,” rozplakala se paní, “chudák Sam.”
(Jak mohli zjistit noviny totož nost mrtvého? Co vlastněmanž elé v novinách viděli?)
Letadlo
Můj přítel z dětství, Arthur dělá pilota malého letadla. Převáží různézásilky a lidi z místa na místo. Vybral si
stejnépovolání jako jeho otec, přestože se jeho otec při létání zabil. Když byl Arthur malý chlapec, věnoval mu
otec odznak armádních letců, malá křidélka. Pak nastoupil do letadla, vzlétl a vzápětí se zřítil k zemi. Zaseklo se
mu řízení. Ad tédoby nosil Arthur křidélka stále u sebe.
Dnes se Arthur vrátil zpět do míst, kde prožíval svédětství. Měl mi dovézt jaký si balíč ek. Dlouho jsme se neviděli, takže po velkém přivítání jsem zač al vyzvídat, jak se mu vede.
“A co tátova křidélka? Nosíš je pořád s sebou?”
“Nenosím, někde jsem je ztratil. Prohledal jsem snad vš echno, ale nemůžu je najít.”
Vtom jsme uslyš eli hluk.
“Artie, někdo ti krade letadlo!”
“Hej, poč kej, to je moje letadlo,” Arthur vyletěl z letiš tní budovy jak střela.
“Vraťse, ty hajzle!” křič el na vzdalující se letadlo. Bylo vš ak již pozdě.
Najednou jsem si vš iml mastnéskvrny na zemi: “Řekl bych, že daleko neuletí. Podívej, uniká mu olej.”
5
A skuteč ně. Letadlo zač alo ztrácet vý š ku a za chvíli se zřítilo nedaleko od nás. Utíkali jsme rychle ke vraku. Bylo
nutnévysvobodit pilota dříve, než letadlo vybuchne. V kabině vš ak nikdo nebyl. Jen na přístrojích vedle doutnající fotky Arthurova otce visela ztracená letecká křidélka.
“Buď rád, že to tak dopadlo, kdyby ti to letadlo neukradl, zabil bys se stejně jako tvůj táta.”
(Kdo ř ídil letadlo a jak to, ž e se ztracená letecká kř idélka zase objevila? Mohla od někud vypadnout? Nebo ž e by ř ídil letadlo duch zemř elého otce ve snaze zabránil tomu, aby se i Arthur zabil v letadle?)
Letnítá bor
Filip byl tichý , nenápadný chlapec. Rodič e ho každéprázdniny posílali na letní tábor. Filipovi se na táboře nikdy
nelíbilo, letos to ale bylo obzvláš tě hrozné. Zasedla si na něj totiž Brownovic dvojč ata a ve dne v noci ho pronásledovala. Zkouš ena na něm různékanadskéžertíky, ve stanu po něm házela peřiny, v noci jej pomazávala zubní
pastou. Filipovi se tábor změnil v uč iněnépeklo.
Jednu, ješ tě před budíč kem, se š la dvojč ata podívat kousek za tábor. Netuš í, že je nahoře na kopci č eká hrozné
překvapení. Vlk. Cení na dvojč ata zuby a chystá se ke skoku. Vypadá velmi hladově. Vtom ale odkudsi přibíhá
Filip a nebojácně hází na zem suš enky. Tím na chvíli odláká vlkovu pozornost a dvojč ata uteč ou.
V táboře nastalo mezitím hotové pozdvižení. Filip dostal horeč ku, zmítá se v posteli a křič í ze spaní. Přibíhá
vedoucí, shání se po Brownovic dvojč atech.
“Jestli mu zase něco udělala, přísahám, že je už tentokráte opravdu uš krtím!” slibuje vedoucí.
Filip se ale mezitím probouzí a vypráví svůj podivný sen. Vypráví, jak zachránil dvojč ata ze spárů vlka. O tom,
jak házel na zem suš enky. To už se ale u stanu objevují dvojč ata.
“Filipe, jak to, že ležíš v posteli?” diví se, “Vždyťjsi nás právě tam nahoře zachránil před vlkem!”
(Mohl bý t Filip zároveň na dvou místech, nebo se mu to jen zdálo? Př edstavovali si trý znitelé svého zachránce, nebo je
skutečněněkdo zachránil?)
Manželé
Někdy se stane, že č lověk opravdu nalezne svou životní lásku, se kterou dokáže š ťastně jít cestou života až na
samý konec. Jack a Sára vypadali jako, že právě naš li jeden druhého. Tedy - až do svatby. Potése jejich životy
proměnily v peklo. Jejich bytem létaly nejprve nadávky a potom i porcelán.
“Už tě nechci ani vidět.”
“A myslíš , že já tebe jo? Zmiz z mý ho života!”
Jack i Sára se odstěhovali. Jejich hlavním cílem bylo bý t co nejdál od toho druhého. Shodou náhod se vš ak oba
odstěhovali do stejného města. Do Los Angeles, města andělů, kde se pokouš eli zač ít nový život.
Jednou več er poslouchali oba stejnou rozhlasovou stanici: “A máme tady písnič ku pro Jacka s Sáru, kteří nedali
svélásce š anci. Jacku a Sáro, jestli nás slyš íte, zkuste to spolu znovu. Sejděte se v devět na pouti a dejte lásce
š anci!”
“To je ale shoda jmen,” pomyslela si Sára. Pokuš ení ji vš ak nedalo, a tak se vydala na pouť. Bloudila mezi kolotoč i a střelnicemi. Marně. Když odcházela, ješ tě se naposledy otoč ila.
“Sáro!”
“Jacku!”
“Odpusťmi to, myslel jsem jen na sebe.”
“Ne, ty mi odpusť, já za to mohla.”
Oba si padli do náruč í. Když odcházeli noč ní ulicí, byli oba neskuteč ně š ťastni. Byli spolu.
V tu chvíli se k nim z dálky tmou nesla dalš í “Jacku!”, “Sáro!”.
(Kolik Sár a Jacků se tu noc dalo zase dohromady? A kdo jim nechal zahr át tu písničku? V ž ádném rádiu o nikom takovém
nevěděli. Nebo ž e by to př ece jenom bylo město andělů?)
Má rnice
V nemocnič ním pokoji leží dva chlapci. Karel, syn zdejš ího lékaře je tu na pozorování, protože mu bý vá č asto
š patně, a Honza, který má těsně před operací. Oba se tu velice nudí. Proto, když več er přijde Karlův otec popřát
chlapcům dobrou noc, vezme mu Honza z kapsy magnetickou kartu, kterou se v nemocnici dají otevřít vš echny
dveře. Až v nemocnici trochu utichne ruch, pochlubí se Honza Karlovi se svý m lupem.
“Hele, co jsem si puč il od tvý ho táty.”
“Neblázni, na co ti to bude?” ptá se Karel.
“Pudem na průzkum!”
“Já sem v tý dle nemocnici vyrůstal, znám tu každý dveře.”
“Vš ude jsi urč itě nebyl. Jdem.” rozhodne Honza.
6
Kluci chvíli bloudí nemocnič ními chodbami, až dojdou k márnici. Dveře se kartou skuteč ně otevřou a oba se
octnou ve velkéstudenémístnosti. Honza se okamžitě žene k lednici s nebožtíky a chce se na nějakého podívat.
Vtom se dveře znovu otevřou, dovnitř vchází nemocnič ní zřízenec a přiváží vozík s dalš ím nebožtíkem. Kluci se
sotva stač í schovat. Zřízenec nechá naš těstí vozík vprostřed místnosti stát a zase odchází.
Na vozíku leží nebožtík v č erném pytli zapnutém na zip.
“Á kohopak tu máme?” běží Honza k vozíku.
“Pojď se taky podívat,” volá na Karla, “pojď se podívat koho nám to přivezli.”
Karel neochotně takévylézá ze svého úkrytu.
“Otevři to!” nakazuje Honza.
“Ne, já nechci,” brání se Karel.
“Ále, přeci nejseš srábotka! Srábotko, otevři zip.”
Karel skuteč ně nechce vypadat jako strábotka. Hlavu má otoč enou na opač nou stranu a už pomalu rozepíná zip.
Když se pak oba podívají osobě na vozíku do tváře, vykřiknou hrůzou.
“Ježiš marjá, vždyťto jseš ty!”
Opravu, na márnič ním vozíku v igelitovém vozíku, leží taky Karel. To už ale první Karel nevydrží a hroutí se s
infarktem k zemi. Karel zemřel, Honza má ze svého zážitku trauma na celý život.
(Karel měl jednovaječné dvojče, které mělo autonehodu. Protož e měl Karel slabé srdce, chtěl mu to otec š etrněvysvětlit až
ráno. Karel vš ak na tělo svého bratra narazil v márnici.)
Medaile
Můj táta má pohřební službu, v přízemí tak neustále stojí pár rakví. Když jsem byl menš í, hrávali jsme si v nich
s bráchou na schovávanou. Dříve mi dokonce ani nevadilo, že v kapli bý vá před pohřbem obč as i nebožtík.
Vč era byl u nás velký shon. Rodič e se na poslední chvíli chystali s bráchou do kina a do toho ješ tě otci volala
manželka sira Hammiltona, že se musí odložit jeho zítřejš í pohřeb. Prý někam ztratila medaile, se který mi si přál
bý t pohřben.
“Promiňte, pohřeb už ale nejde odložit”
“Vy to nechápete. Když něco chtěl, vždycky si naš el způsob, jak toho dosáhnout. Já mu to slíbila.”
“Víte co, paní Hammiltonová, já vám zavolám ráno.”
Za chvíli poté, co odeš li, ozvalo se silnébouchání na domovní dveře. Starš í muž ve sluš ivém obleku nutně potřeboval vidět sira Hammiltona. V ruce měl pytlík s medailemi, kteréjeho žena marně hledala.
Pustil jsem neznámého dovnitř. Normálně bych to neudělal, měl ale ty ztracené medaile, tak jsem myslel, že
udělám dobrý skutek. Poté, co se neochotně podepsal do knihy návš těv, zavedl jsem neznámého k rakvi a nechal
o samotě.
Po deseti minutách mi zač alo bý t divné, co tam tak dlouho dělá. Veš el jsem do kaple, neznámý tam vš ak nikde
nebyl. Jen na zemi ležel prázdný pytlík od medailí. Tu jsem se vš ak zděsil. V rakvi ležel starš í muž ve sluš ivém
obleku, vypadal úplně stejně jako můj neznámý návš těvník a na hrudi měl připnuty medaile. Podpis v knize návš těv zněl na jméno “sir Hammilton”.
(Mohou existovat dva podobní lidé, jak mohl člověk odejít z kaple, aniž jsem si ho vš imnul?)
Metro
Vypravil jsem se s manželkou do divadla. Nedaleko naš eho domu je stanice metra, tak jsme se ji rozhodli vyzkouš et. Přiš li jsme na liduprázdné nástupiš tě. Zrovna přijíždělo metro, nastoupili jsme a pohodlně se usadili.
Metro bylo úplně prázdné, stejně jako vš echny stanice, který mi jsme projížděli. Po chvíli jsme zač ali zrychlovat.
Metro jelo stále rychleji, už ani nezastavovalo ve stanicích. Tu jsem si vš iml muže s knírkem v č erném obleku.
Stál tu a upřeně na nás hleděl.
“Prosím vás, nevíte, kam tento vlak jede?”, zeptal jsem se.
“Tento vlak nejede nikam,” řekl muž. Když to dořekl, zhaslo světlo a nastala děsivá tma. Když se po chvilce
světla zase rozsvítila, stálo metro ve stanici, ze kteréjsme před chvílí vyjeli.
Na divadlo už nebylo ani pomyš lení, tak jsme š li domů. Na chodbě byl cítit plyn, vycházel z bytu naš í starésousedky. Žena si vzpomněla, že sousedka nechává klíč pod rohožkou. Otevřeli jsme dveře a naš li polomrtvou sousedku v obý váku. Zapnula si plynová kamínka a zapomněla je zapálit.
Vynesli jsme ji před byt a zač ali vyvětrat. Vtom jsme na stolku uviděli fotografii. Byl na ní muž s knírkem
v č erném obleku, kterého jsme potkali v metru, a naš e sousedka.
“Prosím vás, kdo to je,” ukázal jsem sousedce muže na fotografii.
“To je můj manžel,” zasnila se sousedka, “už je dvacet let po smrti. Vždycky říkal, že na mně bude dávat pozor.”
(Je mož né dostat se do metra, které nikde nestaví? Je mož né vidět člověka podobného mrtvému?)
7
Mlyná ř
podle [3]
Jednou v létě nás na cestě překvapila bouřka. Z temnéoblohy jen obč as osvětlovanéblesky se valily proudy vody
a stékaly nám po tvářích. Vítr rval stromům listí a fič el tak silně, že nebylo slyš et slova. Náhle jsme spatřili u
cesty stát starou stodolu, opuš těné polorozpadlé stavení. Vevnitř byla tma, ale sucho. Po chvíli se nám zač alo
zdát, že v zadním rohu stodoly osvětlují blesky jakousi postavu. Připlížili jsme se pomalu blíž a uviděli sedícího
muže, snad taky tuláka. Hlavu měl zakrytou kapucí a svou křídově vrásč itou bílou rukou nám kynul, abychom š li
blíž a posadili se. Pak zač al vyprávět...
Kdysi tu nedaleko bý val mlý n, vš ichni sedláci z okolí tam chodili mlít. Jednédeš tivénoci zaťukal na dveře poutník a žádal o jídlo a nocleh. Protože platil zlatem dali si mlynář s mlynářkou říct a pohostili jej. Hostitelům až oč i
přecházely při pohledu na poutníkovo bohatství. Poč kali si tedy, až poutník usne a svůj hrůzný č in skryli do
mlý nského náhonu.
Toho rána musel sedlák přicházející s obilím do mlý na dlouho buš it na vrata. Až mu koneč ně přiš el opilý mlynář
otevřít, sedlák hned spustil: “Tak co říkáte na syna?”
“Na syna?” divil se mlynář.
“Syn se vím přece vrátil, ani nechtěl vč era přespat u nás ve vesnici, chtěl vás hned vidět.”
Mlynářka se ješ tě ten den utopila v místech, kam hodili poutníkovo tělo, mlynář se pomátl na rozumu a od té
doby jej nikdo neviděl...
Bouřka skonč ila a náš vypravěč zmizel stejně tajemně, jako se objevil.
Moc pyramid
dne 12.8.1799 se skuteč ně stalo, podle [1]
Byl to děsivý vládce - v tédobě nemocnějš í na světě. Tento velký vládce přijel navš tívit velkého vládce staráho
světa. Řeč je o pánu francie a dobyvateli Evropy. Jmenoval se Napoleon Bonaparte. A přijel se podívat do Egypta na Cheopsovu pyramidu.
Jeho průvodce ho zavedl hluboko do útrob velkolepéstavby. Koneč ně stanuli v samém středu královy pohřební
komory. Průvodce zač al vykládat, co věděl o její historii, ale Napoleon ho mávnutím ruky přeruš il.
“Nechejte mě o samotě,” řekl Napoleon. Francouzsky.
“Ale, pane...”
“Odejděte!”
“Jak si přejete, pane,” zamumlal průvodce a vycouval z komory do teplé chodby. Napoleon zůstal v teplém,
nehybném, tichém vzduchu komory sám. Trvalo dlouho, než slavný vládce vyš el ven. Průvodce zvedl lampu.
Napoleon byl bledý a třásl se.
“Stalo se něco, pane?” zděsil se průvodce.
Zdálo se, že si ho Napoleon nevš ímá. “Nikdy se o této záležitosti nezmiňujte!” přikázal nakonec chraplavý m
hlasem průvodci.
“Rozumím pane,” zamumlal průvodce a vyvedl Napoleona chodbami opět ven, do suchého, bílého vedra egyptskéroviny.
Napoleon se vš ak později ve svém ruš ném životě o této příhodě zmínil. A naznač il, jen naznač il, že v nitru pyramidy zažil neuvěřitelnévěci. Snad, jak prozradil, tam dokonce spatřil i vizi svévlastní budoucnosti. Když pak na
ostrově svatéHeleny umíral, zdálo se, že se koneč ně chystá sdělit svétajemství jednomu z přátel. “Raději ne,”
řekl vš ak slabý m hlasem. “K č emu by to bylo dobré? Nikdy bys tomu neuvěřil!”
Krátce nato Napoleon zemřel. Tajemství pyramidy a její moci si vzal s sebou do hrobu.
Na cestě
Jela jsem s kamarádkami na párty. Protože jsem měla jako jediná řidič ák, musela jsem celou cestu řídit sama. Už
byla tma a silnice nebrala konce. Ješ tě k tomu zač alo prš et. Ani jsem nevěděla, jestli jedeme dobře. Kamarádky
zač ínaly mít hlad a mě se klížily oč i, div, že jsem se nesrazila s protijedoucím autem. Potřebovala jsem kafe.
Vtom Helena zahlédla reklamní billboard nedalekého motelu. Přestože ostatní kamarádky nic neviděly, na nejbližš í křižovatce jsem odboč ila směrem, kde měl bý t ten motel. Cesta vš ak po chvíli skonč ila. Lilo jako z konve a
nikde nic.
“Co tu chcete,” ozval se venku hlas. Podivný chlap s petrolejkou nakukoval dovnitř.
Přestože nás straš ně vyděsil, zmohli jsme se na odpověď: “měl by tu bý t motel”.
“Ale sleč inky, tady š iroko daleko nic není.”
To nám stač ilo. Otoč ila jsem auto a jela co nejrychleji zpátky. Vrátily jsme se zpět na místo, kde jsme odboč ily a
pokrač ovaly v cestě. Vtom jsem uviděla dalš ího muže se světlem. Na hlavě měl kapuci takže mu nebylo vidět do
tváře. Ukazoval, abychom zastavily. Spatřila jsem policejní auto.
8
“Budete tu muset poč kat, tam vpředu je zával. Několik aut je zavalený ch. Kdyby jste tudy jely o půl hodiny dřív,
tak jste tam zůstaly taky.”
“Ješ tě že jsi viděla ten billboard a my pak hledaly ten motel,” řekla jsem Heleně.
“Tady ale žádnébillboardy nejsou, je to zakázané,” řekl policista.
(Co vlastněHelena viděla, byla to halucinace, která jim zachránila ž ivot?)
Ná vště va ze zá hrobí
Pojiš ťovna, ve které byl pan Grant zaměstnán, se vyznač ovala vysoký m pracovním tempem. Pracovalo se na
150%, od rána do več era, od pondělí do neděle. Platilo zde nepsanépravidlo: “Když nepřijdeš v soboru, v neděli
se už ani neukazuj!”
Vč era dostal Grant nový případ. Rodině po zemřelém muži měla bý t vyplacena pojistka. Grantův š éf vš ak chtěl
ukázat, že muž spáchal sebevraždu, aby pojistka bý t vyplacena nemusela a jeho firma uš etřila. Byl to důležitý
případ, Grant tedy zůstal v práci přes noc. Setmělo se, odeš el poslední zaměstnanec a Grant v kanceláři osaměl.
Ne vš ak na dlouho.
Po domě se zač aly ozý vat tlumenékroky.
Grantovi se orosilo č elo. “Je tu někdo?” volal.
Nic.
Kdosi ve vedlejš í kanceláři zapnul kopírku.
Grant tam vběhl a rozsvítil. Nikde nikdo. Jen kopírka naprázdno kopírovala.
Když kopírku vypínal, zdálo se mu, že ve tmavém okně vidí za sebou jako v zrcadle muže v klobouku.
Prudce se otoč il. Nic.
Zhasnul tedy světla a vrátil se do svékanceláře. Tam mu vš ak někdo mezitím rozházel vš echny papíry po zemi.
Grant nevydrží s nervy a zavolá š éfovi.
“Pane,” koktá, “dějí se tu divnévěci.”
“Mě se to stává taky, Grante. Jen klid. To je z přepracování.”
Grant si jde tedy uvařit kávu. Zase slyš í ty kroky.
Kancelářemi teď se skuteč ně pomalu pohybuje jaký si zahalený muž s kloboukem.
Grantovi se rozbuš ilo srdce, utíká za přízrakem a chytá ho za krk: “Co tu děláte!”
Přízrak se chce vysmeknout, ale marně.
“Neblázni, Grante, to jsem já,” stává se z přízraku jeho vlastní š éf, “běž domů, já to za tebe dodělám sám.”
Grant se uklidní, poděkuje a odchází.
Šéf si v kanceláři rozloží na stole papíry a zač íná pracovat. Podobně jako Grant, i on slyš í v domě tlumenékroky.
Venku zač íná bouřka. Proudy vody buš í do okenních tabulek a obč asnézáblesky osvětlují potemnělékanceláře.
Na chodbě někdo zapnul větrák. Šéf ho jde zase vypnout.
Zase ty kroky. Teď se k němu blíží.
Chce utéct zpět do kanceláře. Nemůže. Dveře se před ním samy zavírají. Otáč í se.
Stojí těsně za ním. Zahalený v č erném. Jen blesky osvětlují jeho bledou tvář.
Srdce vypovídá službu a š éf se hroutí k zemi.
“Pane,” poleká Grant, “přiš el jsem vám jen říct, že už odcházím. Pane, co je vám? Pane!”
(Je mož né, aby mrtvý muž zjednal tímto způsobem poř ádek, aby byla rodiněvyplacena pojistka, na kterou mají nárok?)
Panenky
Jmenuji se Elizabeth a vyrábím hadrovépanenky. Přestože se mépanenky vš em velice líbí, jejich prodejem si
moc peněz nevydělám. Proto pracuji jako sekretářka v jednéfirmě. Můj š éf se mnou jedná jak se svý m majetkem. Pořád mě nadává, uráží a ponižuje před zákazníky. Dávno bych dala vý pověď, ale potřebuji peníze na živobytí.
Když vč era přiš la naš e firma o velmi důležitého zákazníka, š éf si mě zavolal a zase mi zač al nadávat.
“To kafe je moc horké, odneste ho! Už jste mi opatřila ty letenky?”
“Kde je moje kafe, kam ho nesete? Vy jste fakt neschopná...”
Těš ila jsem se domů, až dodělám zase nového panáč ka. Vypadal úplně jako můj š éf. Vtom jsem dostala nápad.
Vzala jsem jehlu a zapíchla ji do panáč ka. Ve stejnou chvíli se Elizabetin š éf zhroutil k zemi. Infarkt.
(Je mož né, aby Woodoo opravdu existovalo, nebo to byla jen shoda n áhod?)
Peně ženka
9
Na střední š kole jsem měl přítele. Jmenoval se Pavel. Byl to sirotek, své rodič e nikdy nepoznal. Pavel velmi
toužil po studiu na univerzitě. Jeho pěstouni vš ak byli chudí na neměli na jeho studium peníze. Pavel se tedy
pokouš el získat sportovní stipendium jako hráč amerického fotbalu.
Každý den po š kole jsme trénovali v parku. Toho dne tam Pavel naš el peněženku. Nebyly v ní peníze, pouze
řidič ský průkaz a kreditní karty. Pavel se rozhodl peněženku vrátit.
“Budou si myslet, že jsi ty peníze ukradl,” varoval jsem ho.
Majitel vš ak bydlel blízko a Pavel chtěl udělat dobrý skutek. Adresa z peněženky jej zavedla do bohatéč tvrti
před velkou, honosnou vilu. Zabuš il na dveře. Otevřel mu vysoký , nepříjemný domovník.
“Přejete si?” ptá se domovník.
“Dobrý den, já jdu vrátit panu Smithovi peněženku, co jsem naš el.”
“Pan Smith tu nebydlí, pojďte dál. Pan Johnson hned přijde.”
“Já ale nechci mluvit s panem Johnsonem. Přiš el jsem jen vrátit peněženku panu Smithovi,” myslí si Pavel.
Mezitím přichází pan Johnson. “Co si přejete, pane?”
“Já chci mluvit s panem Smithem.”
“Pan Smith tu není.”
“Přiš el jsem mu vrátit peněženku.” Pavel zač íná bý t mírně zmaten.
“Hmm, to je zajímavé, pojďte dál.” zve jej pan Johnson.
“Ale já jsem jenom přiš el vrátit peněženku.”
“Pojďte dál. Posaďte se. Vaš i rodič e jsou kdo?”
“Proč , proč se zajímáte o moje rodič e?”
“A proč jste sem přiš el. Kdo vás navedl?”
“Kdo by mě měl navést? Já jsem jenom přiš el vrátit peněženku.”
“Ty kreditní karty jsou již dva roky proš lé! Kdo vás navedl? Přiznejte se!”
“Já jsem přiš el vrátit peněženku. Co to má vš echno znamenat. Já jdu pryč !”
Pavel se otoč í k odchodu. Na stolku vedle něj přitom spatří fotku muže, kterému je velmi podoben. Pavel vezme
nohy na ramena a co nejrychleji uteč e.
“Co si o tom myslíte?” obrátí se pan Johnson na domovníka, “může to bý t On?”
“Již dva roky hledáme ztraceného dědice Smithový ch č tyřiceti milió nů a on k nám teď přijde sám,” pokrač uje
pan Johnson, “máme jeho adresu?”
“Myslím, že ji nebude těžkézískat,” odpoví domovník, “měl bundu se znakem zdejš í střední š koly.”
“To je vý borné, hned zítra jej musíme kontaktovat.”
(Je mož né, aby Pavel naš el peněž enku již dva roky mrtvého muž e? Mohla peněž enka lež et v parku bez povš imnutí dva roky,
nebo nějaký zloděj ji panu Smithovi ukradl a za dva roky ji odhodil v parku? Byla to opravdu zvláš tní náhoda, která př ivedla
Pavla do domu muž e, o němž nikdy neslyš el a po němž nakonec zdědil 40 miliónů? Nebo jsme si to jen vymysleli?)
Poč ítač
Můj strý c byl jednou pozván s manželkou a velkou oslavu ke svému š éfovi. Měli vš ak doma malé dítě, takže
museli si najmout dívku na hlídání. Strý c ji přivezl autem. Měla s sebou přenosný poč ítač a velkémnožství knížek, že se musí uč it. Dítko se jí velmi líbilo, prohlaš ovala, že si budou spolu hrát. Když pak půjde dítko spát, že
bude tak pracovat na svém poč ítač i, že ani nestač í vyplenit lednič ku. Vypadala velmi spolehlivě.
“Tak už běžte, aťto stihnete. Já to tu zvládnu.”
“Urč itě to zvládneš ?” ujiš ťovala strý cova manželka.
“Kdyby někdo volal, tak nechej běžet záznamník. Zvedni to jenom, když budeme volat my.”
Oba manželétedy odjeli. Když se vš ak blížili k š éfovu domu, vš imla si manželka, že si dívka zapomněla v autě
taš ku s poč ítač em.
“Musíme se vrátit. Bez poč ítač e se nemůže uč it.”
“Zkusím tam zavolat,” prohlásil strý c.
Telefon vš ak nikdo nebral.
“Něco se muselo stát,” řekla manželka, “vraťme se!”
Strý c otoč í auto a za chvíli už přijíždějí k domu. Něco se skuteč ně stalo. Dveře jsou rozbitéa z domu se ozý vá
křik. Oba běží rychle do domu. Tam vidí nepořádek, spoustu rozbitý ch věcí a na židli spoutanou dívku.
Když ji rozváží, vypráví dívka o zloději v domě, který se vš ak zajímal jen o majetek a nikomu neublížil.
Zavolají policii, která zloděje za chvíli zloděje zatkne.
Strý ci se uleví, že to tak dobře dopadlo. “Ješ tě, že jsi zapomněla u nás v autě ten poč ítač .”
“Já jsem ale poč ítač nikde nezapomněla, mám ho tady,” diví se dívka a ukazuje taš ku.
Je to skuteč ně ta taš ka, kterou manželéviděli v autě. Byla vš ak celou dobu u nich doma.
(Co viděli manž elé v autě? Co je př inutilo zavolat domů a pak se i vrátit? Počítač to nebyl!)
10
Portrét
Jmenoval se Alfons a byl to malíř, krajinář. Krajiny vš ak maloval vš ak pouze do chvíle, než v sobě objevil tu
zvláš tní moc a zač al malovat portréty. Nádhernéportréty.
Pamatuji se, jak dokonč oval portrét jednéstaréženy. Portrét byl velmi krásný a poslední tahy š tětcem jej dovedly
k naprostédokonalosti.
“Váš portrét je hotov,” prohlásil malíř.
Žena by měla bý t ráda, ale - zdá se, že není. “Kdy si pro něj mohu přijít?” ptá se s třesoucím se hlasem.
“Ve středu.”
“Už ve středu?”
“Ano.” odvětí malíř posmutněle.
Ve středu pověsil malíř portrét téstaréženy mezi ostatní svéportréty. Dosud žádný portrét, který namaloval, si
portrétovaná osoba již nevyzvedla. Zemřela.
Alfons měl zvláš tní moc, koho namaloval, ten zemřel. Maloval tedy osoby těžce nemocné, lidéna pokraji sil,
nevyléč itelně nemocní si k němu chodili pro svůj poslední portrét. Malíř je tím zbavoval jejich pozemského trápení.
Zpráva o Alfonsový ch schopnostech se rychle š ířila po okolí. Jednou zaklepala na malířovy dveře mladá žena,
byla viditelně ve š patném stavu.
“Dobrý den, já bych chtěla namalovat portrét.”
“Já vám ho ale neudělám.”
“Opravdu bych ho moc potřebovala.”
“Tohle je soukromý ateliér.”
“Vím, nemohu vám moc zaplatit.”
“Já si ale vybírám, koho budu portrétovat.”
“Vaš e manželka mě ale k vám poslala, že mi pomůžete!”
Malíř tedy neznámou dívku namaluje. Vznikne velkolepédílo. Nejkrásnějš í portrét, jaký kdy Alfons namaloval.
“Váš portrét je hotov, madam.”
“Kdy si pro něj mohu přijít?”
“V pondělí.”
V pondělí ráno zvoní u malířový ch dveří policie: “Žena, kterou jste portrétoval, byla nalezena mrtvá.”
“Byla přece nemocná?”
“Byla úplně zdravá. Pouze se rozeš la s přítelem, tak trpěla depresemi. Zemřela za záhadný ch okolností.”
Malíř si uvědomí, že tu mladou ženu vlastně zavraždil a rozhodne se vytvořit poslední svédílo. Zač ne malovat
sám sebe. Pracuje dnem i nocí, téměř nevychází z domu.
Uklizeč ka pak ráno nalezne mrtvémalířovo tělo ležící pod dokonč ený m autoportrétem.
(Byla to náhoda, ž e koho malíř namaloval, zemř el? Dostal malíř infarkt ze zaviněné smrti mladé ž eny, nebo měly jeho obrazy
skutečnětu magickou moc?)
Požá rnístanice 303
K nezbytnému inventáři naš í požární stanice patřil i desetiletý Jack. Rodič e už neměl, a tak veš kerý svůj volný
č as trávil u nás na stanici. Zde se o něj přímo vzorově staral pan Stone. Protože Stoneovi nemohli mít děti, bral
Jacka skoro jako vlastního syna. Jack se zajímal o hasič skou techniku, pomáhal ji č istit a opravovat.
Vš ichni hasič i se s Jackem kamarádili, pouze naš emu novému veliteli se jeho přítomnost moc nelíbila. Požární
stanice prý není žádnédětskéhřiš tě. Jednou, když jel Jack vyhnán velitelem na kole domů, spatřil hořící dům.
Vběhl do domu, kde slyš el, jak někdo volá o pomoc. Jack si přehodil přes hlavu deku, rozběhl se za volajícími
hlasy a radil jim, aby se nebály a lehly si na podlahu.
Když přiběhl uš piněný Jack zpět na požární stanici ohlásit požár, velitel mu zpoč átku nevěřil. Pan Stone jej vš ak
přemluvil: “Já Jackovi věřím. Když říká, že hoří, tak skuteč ně hoří.”
Stone jede s Jackem k hořícímu domu nejprve sám. Když vš ak vidí, že chlapec skuteč ně nelhal, zavolá si posily.
Hasič i s ohněm chvíli zápasí, nakonec je ale oheň uhaš en. Pan Stone se unavený vrátí zpět k autu, odkud Jack
sledoval poč ínání hasič ského sboru.
“Zvládli jsme to spolu pane, že?” ptá se Jack.
“Zvládli, jsme teď skvělý tý m,” řekne pan Stone a nasadí Jackovi na hlavu svou přílbu, “teď si jeden z nás.”
Jack je š ťasten.
Stone odchází za velitelem. “Přežili to vš ichni?” ptá se.
“Vš ichni, tedy - až na jednoho,” odpoví velitel a odkryje deku. Na zemi pod dekou leží Jack.
“Jacku, Jacku, jak to?” panu Stoneovi se nedaří zadržet slzy, “vždyťjsme spolu před chvílí...”
Stone se otoč í k autu, kde s Jackem mluvil. Jack tam ale není. Jen přílba leží na zemi.
11
(Kdo př iš el na stanici a zavolal hasiče k pož áru? Byl to opravdu duch chlapce, který byl již mrtvý a udusil se dý mem, když se
snaž il pomoci obyvatelům v domě, a nebo si chlapce jen hasič Stone př edstavoval?)
Př edpis
Peterson, náš lékárník, je již hodně starý . Přesluhuje a měl by pomý š let na penzi. Má takévnuka, který vystudoval a chce po něm lékárnu převzít. Starému Petersonovi se vš ak do penze ješ tě nechce. Přiš el by o to, co ho na
praxi lékárníka nejvíce bavilo. Přiš el by o kontakt s lidmi. Mladý Peterson mu tedy alespoň pomáhá.
Jednou musí starý lékárník na chvíli pryč , zanést práš ky jednéstarédámě.
“Přijde ješ tě Hariet Samuelsová,” dává pokyny vnukovi, “má si vyzvednout 10mg Equicetu. Recept ti připíchnu
tady na nástěnku.”
Když paní Samuelsová skuteč ně přijde, předpis jakoby se do země propadl. Mladý Peterson si není jist, jestli to
skuteč ně mělo bý t 10mg. Poč ká tedy na dědu a ten zavolá doktorovi.
“Proboha ne. Má to bý t 1mg ne 10mg,” zhrozí se lékař, “10mg by ji zabilo!”
Hariet dostane správnou dávku svého léku a ztracený předpis se objeví stejně záhadně, jako zmizel.
“Přísahám dědo, že tu předtím nebyl,” duš uje se mladý lékárník.
“Opravdu 1mg,” zírá děda na předpis, “jak jsem to jen mohl tak poplést?”
(Opravdu př edpis zmizel a tím zachránil Hariet ž ivot, nebo ho mladý Peterson jen někam ztratil?)
Restaurace
Pan Harris s manželkou mají takovou malou restauraci. Žijí sami. Měli sice syna Johna, ale už léta o něm nemají
žádnézprávy. Paní Harrisová věří, že vystudoval vysokou š kolu a pak na ně zapomněl. Panu Harrisovi vš ak před
lety doš el dopis od armády, že jejich syn zahynul ve válce. Svémanželce vš ak o dopise nic neřekl, stále chudák
věří, že se s Johnem jednou setká.
Harrisovi jsou velice milí lidé. Č as od č asu dokonce pozvou k sobě domů nějakého bezdomovce a paní Harrisová
pro něj připraví velice dobrou več eři.
“Dejte si ješ tě. Ješ tě vám přinesu mléko, John vždycky vypil hektolitry mléka.”
“Kdy jste naposledy měl něco teplého?” ptal se se zájmem pan Harris.
“Už se ani nepamatuji.” mumlal host a jídlo přímo hltal.
Neznámý bezdomovec nestač il Harrisům za jídlo ani poděkovat, zemřel.
“Urč itě byl nemocný ,” přemý š lel přivolaný policista, zatímco jeho kolegovévynáš eli mrtvéz restaurace, “každý
bezdomovec má nějakou nemoc. Neberte si do domu taková individua. Co kdyby vás vykradl?”
“My rádi pomáháme lidem, takoví chudáci nám přece nemohou nic udělat.”
“No nic,” rozlouč il se policista, “nashledanou.”
“Myslíš , že děláme dobře, když těm bezdomovcům takhle pomáháme?” zač ala pochybovat paní Harrisová, když
zůstali sami.
“Co měli na tomhle světě? Nic. Jen samá trápení. V nebi je jim urč itě lépe.” opáč il pan Harris.
Za nějaký č as přivedl Harris dalš ího bezdomovce. Roztrhaný kabát, dlouhéš pinavévlasy, ruce plnézažloutlý ch
boláků.
“Dáte si vepřové?” š vitořila paní Harrisová a nenápadně zamíchala hostovi do jídla pěknou dávku jedu.
“A jak se vlastně jmenujete?” vyzvídal Harris.
“Jméno nemám, od tédoby, co jsem dostal tu ránu do hlavy si nic nepamatuji.”
Ani tento host za jídlo nestihl poděkovat. Za asistence policie opět opouš těl restauraci nohama napřed.
“Hleďte, byl to voják,” vš iml si policista známek na krku bezdomovce, “nějaký John Harris, neznáte ho náhodou?”
(Je mož né, aby se dopis od armády spletl? Je mož né, aby se ve stejný den narodili dva lidé se stejný m jménem?)
Rozhlasový moderá tor
John nepatřil mezi příjemné moderátory rozhlasový ch pořadů. Svý m svérázný m, drsný m humorem si dobíral
vš echny, kteří mu do rádia telefonovali.
“A máme tu dalš ího otravu!”
“Dobrý den, rád bych mluvil s Johnem.”
“Mluvíš s Johnem, kdo si myslíš , že tu je. Americký prezident?”
Přes to vš echno patřil jeho pořad k těm nejsledovanějš ím. Toho več era byla velká bouřka, jeden blesk dokonce
uhodil i do budovy rádia. John zrovna vysílá a chystá se na dalš ího posluchač e.
Na první lince volá nějaký chlapec: “Dobrý den, můžete mi říci, proč jste se nikdy nesetkal se svý m synem?”
“Do mého syna vám nic není, nashledanou.” odsekne moderátor a přepíná na druhou linku.
12
Na druhélince je ale stejný hlas: “Vy jste mi neodpověděl. Proč jste se nikdy nesetkal se svý m synem?”
“Kdo jste, co po mně chcete, já s vámi nebudu mluvit!” křič í John a přepíná na dalš í linku.
Tam je ale stejný hlas: “Vy jste mi neodpověděl.”
“Kdo jste, kdo jste?” zač íná moderátor ztrácet nervy.
“Jsem váš syn.”
“Můj syn je ale mrtvý . Zabil se loni v létě!”
“Jsem tvůj syn, tati. Proč jsi se se mnou nechtěl sejít?”
Události v moderátorskékabině sledují zpoza skla režisér a asistentka: “To je schíza, co?” Oba totiž slyš í pouze
Johna, žádný volající na lince není. Bouřka přeruš ila spojení.
Na moderátorově stole najednou leží baseballová rukavice.
“Proč jsi se mnou alespoň neš el hrát baseball, tati?”
“Já jsem, jsem měl strach. Jel jsem za tebou, ale jak jsem tě uviděl, dostal jsem strach a zase jsem ujel.”
“Jiní otcovése svý mi syny hrají baseball. Proč ty jsi se mnou nikdy nehrál?”
Za Johnový mi zády dopadl baseballový míč ek a kutálí se po místnosti.
“Já jsem měl opravdu strach. Odpusťmi to, prosím!” křič í moderátor a hledá míč ek.
Režisér s asistentkou nevidí ani rukavici ani míč ek. Za sklem vidí pouze Johna, jak se svíjí v křeč ích a na někoho
křič í.
Tu noc měl Johnův pořad největš í sledovanost. Byl to vš ak zároveň jeho pořad poslední.
(Opravdu je mož né, aby moderátor slyš el svého již mrtvého syna právěv okamž iku, kdy blesk vyř adil telefony z provozu?
Nebo to byly jen nějaké zhmotnělé vý čitky svědomí?)
Ruka mumie
podle [1]
“Lorde Carnarvone, ve jménu Božím, buďte opatrný . Staří Egypťanéměli vědomosti a moc, kterése vymykají
naš emu chápání! Váš přítel, Hrabě Louis Hamon.”
Lord Canarvon si přeč etl dopis, pohrdavě se zasmál a zavrtěl hlavou: “Nějaký ztřeš těný dopis mě neodradí od
toho, abych tu hrobku prozkoumal!” Během několika dní jeho expedice objevila bájnou hrobku Tutanchámona, a
č tyři měsíce nato Lord Carnarvon zemřel. Co přimělo Louise Hamona, aby svému příteli napsal a varoval ho?
Byla to zkuš enost s rukou mumie...
Roku 1375 před naš ím letopoč tem se král Achnaton pohádal se svou dcerou. A protože jako král si mohl leccos
dovolit, nechal ji rovnou popravit. Nestač ilo mu vš ak, že byla mrtvá: “Usekněte jí ruku. Když nebude její tělo
celé, nikdy nevstoupí do posmrtného života.”
Princeznu tedy pohřbili bez ruky. Její ruka se dědila v arabský ch rodinách z pokolení na pokolení. Ve dvacátému
století patřila jakémusi š ejkovi. Jednou onemocněl š ejk malárií. Vyléč il ho právě hrabě Hamon.
“Hamone. Vyléč il jste mě. Dovolte, abych vám dal vzácný dar.” Šejk podával Hamonovi princezninu ruku.
“Takový dar nemohu přijmout.”
“Jen berte”
Hamonova žena pohled na ruku nesnáš ela. Chtěli proto věnovat ruku nějakému muzeu, ale nikdo ji nechtěl. Hamonovi tedy zamknuli ruku do trezoru a zapomněli na ni. Když v říjnu 1922 trezor otevřeli, strnuli hrůzou. Ruka
nebyla vysuš ená, ale hebká a svěží.
“Spal ji,” žádala paní Hamonová.”
“Ne, zaslouží si řádný pohřeb.”
31. října, v podveč er svátku zesnulý ch, tedy přeč etl hrabě Hamon modlitby ze starodávnéKnihy mrtvý ch. Když
knihu ale zavřel, zhaslo světlo a domem otřásla rána. Náhlý poryv větru rozrazil dveře. Hamonovi padli na podlahu a ve dveřích se objevila egyptská žena.
“Proboha! Ona nemá ruku!” hlesla paní Hamonová.
Postava se sklonila k ruce a zmizela. Vítr se uklidnil a světlo se zase rozsvítilo. Ruka vš ak byla pryč .
Hamon se po této zkuš enosti rozhodl varovat svého přítele lorda Carnarvona. Lord mu vš ak neuvěřil a zemřel.
Smrtícípá tek
Nikdy jsem nebyla pověrč ivá. Až do toho osudného pátku. Pátku třináctého. Ten več er nás s Helenou kluci pozvali na diskotéku. Pak jsme chtěly ješ tě společ ně zajít k nám a dívat se na video. Tehdy jsem si půjč ila “Smrtící
pátek”, dnes bych to už neudělala.
Zazvonil zvonek.
“Heleno, pojď. Kluci tu už jsou.” volala jsem.
Helena vš ak stojí jako přimražená a upřeně zírá televizi. Nevnímá.
“Podívej se na to,” promluvila, “to je straš né!”
“Co je straš né? Nech’toho a pojď!” odbyla jsem Helenu a tahala ji za rukáv.
13
“Tolik mrtvý ch, a těch světel! Samá krev!”
“O č em to proboha mluvíš ? Ta televize je přece vypnutá.”
“Podívej se, ty to nevidíš . Tolik krve, ach, to je hrozné,” třásla se.
Helenina hra mě přestala bavit: “Jestli nepůjdeš , půjdu sama.”
“Nechoďte nikam,” zač ala Helena najednou hystericky křič et, “nechoďte nikam stane se vám něco straš ného!”
“Co by se nám mělo stát? Nic se nestane” konejš ila jsem ji.
“Něco straš ného se stane, viděla jsem to v televizi!” Helena se zhroutila a zač ala plakat.
“Hele, kluci, běžte sami,” obrátila jsem se na naš i návš těvu, “já tu zůstanu s Helenou, nějak jí není dobře.”
Heleně se viditelně ulevilo, že jsem zůstala doma. Č etly jsme si, povídali a pak mě napadlo pustit televizní zprávy.
Najednou jsme obě zůstaly sedět jako přimražené. Zpráva o železnič ním neš těstí nám vyrazila úplně dech. Auto,
který m kluci jeli, zůstalo stát na přejezdu a bylo sraženo vlakem. Oba zahynuli. Kdybychom tehdy jely s nimi,
zahynuly bychom také.
Helena mi tehdy zachránila život. Jenom š koda, že jsme neviděly ten film. V kazetě totiž nebyla páska.
(Mohla Helena v televizi něco vidět, když ve videokazetěvůbec nebyla páska a televize byla navíc vypnutá?)
Soud
Muž zavraždil svou manželku. Je zatč en, obviněn a vypovídá u soudu...
“Co jste dělal ten več er,” ptá se prokurátor.
“Byl jsem pořád doma.”
“To je blbost, jak by jsi mě pak mohl zabít?” Je to možné? Muž vidí zavražděnou stát v zadním rohu místnosti.
Na č ele mu vyráží kapky potu.
“Tento lístek o parkování ale tvrdí...”
“Ten lístek jsem nikdy neviděl.”
“Lžeš . Podívej, nikdo ti nevěří.” Zavražděná stojí vpravo pod oknem.
“Nelžu, dokaž mi to!” rozkřikne se muž na zavražděnou.
“Je vám něco?” ptá se soudce, který pochopitelně u okna nikoho nevidí.
“Hlídač s parkoviš tě se na vás pamatuje,” vmísí se do hovoru prokurátor.
“Ten chlap z parkoviš tě ti to zavařil, co?” směje mrtvá.
“Dej pokoj, nic mi nedokážou,” křič í muž na mrtvou.
“S ký m to mluvíte?” prokurátor zač íná ztrácet nervy.
“Klid v soudní síni,” ukonč uje hádku soudce, “Běžte si sednout. Dospěla porota k nějakému závěru?”
“Duš evně nezpůsoben.”
(Je mož né, aby vrah viděl mrtvou, nebo to jen hrál, aby byl uznán duš evněnezpůsobilý ?)
Supermedvě d
Můj brácha Jiří je už dlouho nemocný . Lékaři si s ním nevědí rady, žádný lék nepomáhá. Nemoc se stále zhorš uje. Jediné, co dokáže Jirkovi vrátit radost, je jeho Supermedvěd - medvěd s č ervený m š átkem uvázaný m na zádech. Dala mu ho maminka, ješ tě než ji přejelo auto. Jirka nemůže bez medvěda udělat ani na krok, jeho Supermedvěd musí bý t vš ude s ním. Pořád sní, že spolu zachrání svět.
Když jsem jednou přijela ze š koly domů, přiběhla sousedka, že Jirku odvezli do nemocnice. Tak rychle jsem na
kole snad ješ tě nikdy nejela. Jakmile jsem veš la do nemocnič ního pokoje a uviděla tátu, jak nehybně sedí nad
postelí, bylo mi vš e jasné. Jirka umřel.
Doma, jakoby se něco změnilo, nikdo neběhal po domě, nikdo nezachraňoval svět. Vtom jsem uviděla Jirkova
Supermedvěda ležet na zemi. Jirka by přece bez medvěda neudělal ani krok, musíme mu ho přinést!
“Tati, musíme zpět. Rychle!” jako by mě něco nutilo ke spěchu.
V pokoji ale už Jirka nebyl. Sestra nám řekla, že ho před chvílí odvezli do márnice. Vozík jsme zastihli ješ tě na
chodbě. Jirka ležel klidně, nedý chal. Dala jsem mu Supermedvěda do náruč í. Najednou vidím, že jeho ruka pomalu objímá medvídka a oč i se zač ínají otevírat.
“Sestro!” zač ali jsme s tátou křič et, “sestro, pojďte sem.”
Jirka zase zač al dý chat. Ležel vedle svého Supermedvěda a byl š ťasten. Lékaři si to nedovedli vysvětlit.
(Dopustil se lékař hrubé chyby a prohlásil Jirku za mrtvého, nebo ho jeho hračka skutečněprobudila k ž ivotu?)
Svě dek
Manžel paní Martinové, velmi bohatédcery jednoho naftového magnáta, se zase vrátil pozdě domů.
“Kde jsi zase byl?” vyš těkla paní Martinová na svého muže.
14
“Kde byl, kde byl...” opakoval slova pestrobarevný papouš ek.
“Měl jsem důležitéjednání.”
“Jednání? V hotelu? S tou blondý nkou? Nevoď mě za nos! Dobře vím, co děláš , když nejsi doma.”
“Ale drahá, víš přece, že miluji jen tebe.”
“Rozhodla jsem se požádat o rozvod, už nebudu financovat tvémilostnérománky.”
“Rrrozvod, rrrozvod...” křič el papouš ek.
“To neuděláš . Jsem prezident tvénadace. A tvůj manžel.”
“Už nejsi nic. Teď jsi nula.”
Manžel pomalu přeš el ke krbu a vzal do ruky těžítko.
“Harry, co to děláš ? Harry, nechej toho. Pomoc.” Ozvala se tupá rána a tělo paní Martinovése pomalu sesunulo
k zemi. Harry Martin ješ tě vzal svémanželce š perky, rozbil okno a pak odeš el.
Ráno přiš la do pokoje služka, aby jako každý den uklidila. Když spatřila mrtvolu svézaměstnavatelky, spustila
straš ný křik. Přivolaná policie se ihned pustila do vyš etřování.
Za chvíli veš el do pokoje i pan Martin: “Ach, to je hrozné. Lízo, co ti to udělali” Rozplakal se.
“Jsem komisař Dreyfus, upřímnou soustrast. Budu se vás muset zeptat na několik otázek. Něco se mi tu nezdá.”
“Vždyťje to jasné. Zloděj přiš el zvenku, rozbil okno, zabil nebohou Lízu, ukradl jí ukradl š perky a utekl.”
“No jo, ale přiš el-li zvenku, musely by bý t na koberci š lápoty, ale nejsou.” namítl komisař, “no nic, ješ tě se uvidíme. Nashledanou pane Harry.”
“Harrry,” opakoval papouš ek, “Harrry nechej toho. Harry, co to děláš ? Pomoc...”
Harry Martin ztuhnul.
(Co to komisař slyš el? Mohl komisař uvěř it svědectví papouš ka?)
Tabule
Ta uč itelka matiky byla prostě děsná. Nechala nás po š kole jenom proto, že jsme zapomněli domácí úkol. Sama
si š la nakoupit a my tam museli č ekat, až se vrátí. Seděli jsme ve třídě a nudili se. Vš ichni už byli dávno pryč , jen
náš hluchoněmý š kolník Griffin obcházel třídy a vyměňoval žárovky.
Někteří žáci si z chudáka Griffina dělali legraci. Křič eli na něj sprostá slova, posmívali se mu. Někdy se mi zdálo, že přestože je š kolník neslyš el, dobře věděl, co na něj křič í.
Jak jsme tam tak seděli a pozorovali padající prach, napadlo nás něco nakreslit na tabuli. Když ale udělali první
č áru, přeběhl nám mráz po zádech. Při kreslení vycházelo z tabule děsivésténání. Rozhodli jsme se přijít oněm
hrůzný m zvukům na kloub. Jeden z nás tedy zůstal ve třídě a dělal č áry na tabuli. My ostatní jsme se vydali po
stopě děsivý ch zvuků.
Tak dlouho jsme bloudili š kolou, až nás zvuky zavedly do kotelny. Tam ležel Griffin zavalený těžkou rourou a
těžce dý chal. Když jsme š kolníka vytáhli a zavolali pomoc, tajemnézvuky rázem ustaly. Tenkrát jsme zachránili
Griffinovi život.
(Kdo vydával zvuky, když je š kolník hluchoněmý a jak se mohly zvuky š íř it š kolou až do tř ídy?)
Tlusťoch
V malém pokoji seděl na židli tlustý , asi dvousetkilový chlap, a fascinovaně zíral na televizi. Vš ude kolem bylo
plno suš enek, smažený ch brambůrek a nepořádku.
Tu přiš la do pokoje š tíhlá, upravená paní a položila před tlusťocha talíř s jídlem.
“Tohle je velice speciální hamburger, Dicku. Je totiž poslední, který jsem ti udělala. Odcházím.”
“Neruš , teď to je nejzajímavějš í.”
“Posloucháš vůbec, co ti říkám, Dicku. Opouš tím tě.”
Dick se rozplakal.
“Ty pláč eš ? Máš mě opravdu rád? Ach, Dicku!”
“Neruš , teď toho psa zastřelí,” kanuly Dickovi slzy po tváři.
“Teď toho mám ale fakt dost. Budu spát u babič ky.” Paní se sehnula pro kufry a odcházela.
Vtom vš ak Dick zakaš lal a sesunul se k zemi.
“Dicku, neumírej, zůstanu tu s tebou,” paní běžela zavolat pohotovost.
Bylo vš ak již pozdě. “Bohužel, paní, je nám líto. Byl to infarkt.” řekl tiš e lékař a s kolegou pomalu zvedali tlusťocha na nosítka. Dickova ruka najednou sjela a rozbila televizor.
Obrazovka zajiskřila. “Co to? Podívejte. On dý chá!” Dick zase žil.
(Dick opravdu př ež il. Rozvedl se s manž elkou a dál sledoval televizi. Opravdu mohl elektrický š ok z televize zachránit Dickovi ž ivot?)
Trezor
15
Pracuji jako prodavač v jednom luxusním klenotnictví. Bylo páteč ní odpoledne, těsně před zavírací dobou. Můj
š éf už odejel na chatu. Když odcházel srazil se ješ tě ve dveřích s mladou sleč nou ve velký ch brý lích. “Dobrý den,
jmenuji se Stoneová. Poslali mě sem z agentury. Mám tu nastoupit na místo úč etní.”
Poslal jsem sleč nu Stoneovou rychle do kanceláře. Ješ tě měla přijít jedna má stálá (a bohatá) zákaznice. Za chvíli
se skuteč ně veš la do klenotnictví manželka místního bankéře i se svou malou dcerkou. Zatímco si paní vybírala
š perky, její dcerka zkoumala prodejnu. Tak se stalo, že se dcerka dostala až do otevřeného trezoru. V tom momentě mě napadlo, že jsem trezor zapomněl zavřít. Rychlý m pohybem jsem přibouchl dveře a dál se věnoval
zákaznici.
“Ten náhrdelník je skuteč ně krásný , děkuji vám. A nashledanou. Emily, pojď! ... Kde jsi? ... Emily?” bankéřova
dcera nebyla k nalezení. “Neviděl jste mou dceru?”
Dostal jsem zlétuš ení. Běželi jsme k trezoru. “Pomó c. Mami. Pusťte mě ven,” ozý valo se zevnitř.
Paní dostala hysterický záchvat. “Otevřete ten trezor, rychle.”
“Já neznám kombinaci. Tu zná jen můj š éf, ten už ale odejel na chatu.” ... “Zavolám mu.” ... “Proboha, zapomněl
si tu mobilní telefon.”
Zavolali jsme policii, aby trezor otevřela. “Pane, to ale bude trvat celou noc. Vzduchu v trezoru je ale jen tak asi
na dvě hodiny.” Policejní technik se pustil do otevírání.
Volání z trezoru pomalu sláblo. Zmocnila se nás panika.
V tu chvíli přiš la sleč na Stoneová, naš e nová úč etní. “Pusťte mně, já to otevřu.”
Sleč na Stoneová si klekla k trezoru. “Emily, slyš íš mně? Polož hlavu na trezor a řekni první č íslo od 1 do 99,
kterétě napadne.”
“Já nevím.”
“Ale víš , řekni nějakéč íslo.”
“56”
“A teď doleva, nebo doprava”
“doleva”
Sleč na Stoneová natoč ila č íselník na trezoru přísluš ný m směrem na patřič néč íslo. Ozvalo se klapnutí.”
“Znovu, Emily. Řekni zase nějakéč íslo.”
“89, doleva”
Sleč na znovu natoč ila č íselník, znovu se ozvalo klepnutí.”
“A teď naposledy” ... “Emily slyš íš mě?” ... “Emily!”
“jedna” vzdechla Emily. V trezoru zač al docházet vzduch.
“Jaký m směrem?” ... “Emily, doleva nebo doprava?”
“doprava”
Sleč na otoč ila č íselník o jedno doprava ... a nic.
“Emily, to je š patně, řekni jinéč íslo”
V trezoru vš ak bylo už ticho. Sleč na tedy otoč ila č íselník o jedno doprava.
“Cvak, ” dveře se pomalu otevřely.
“Ach, Emily!” vzdechla na smrt vystraš ená matka. Pomoc přiš la v poslední chvíli.
“Kde je ta paní, co to otevřela. Chtěla bych jí poděkovat?” po zachránkyni vš ak jakoby se země slehla.
Hledání ztracené zachránkyně přeruš ila svý m příchodem starš í tlustá paní: “Dobrý den. Jmenuji se Stoneová.
Poslali mě sem z agentury. Mám tu nastoupit na místo úč etní.”
(Kdo byla ta tajemná zachránkyně, proč zmizela a proč se druhá ú četní jmenovala stejně? Jak mohla otevř ít trezor pomocí
náhodný ch čísel?)
U jezera
Stevensovi si chtěli udělat bezva víkend, zajeli tedy tábořit k jezeru. Zatímco manželéStevensovi se víceméně
úspěš ně pokouš eli postavit stan, vydal se jejich desetiletý syn nasbírat č ervy. Chtěli potom s tátou chytit něco
k več eři. Chlapec se sklenicí hledá č ervy a jde stále hloub a hloub do lesa.
Vtom narazí na chřestý š e. V touze po boji s lítou š elmou se Stevens junior neovládne, chytne klacek a zač ne do
chřestý š e š ťourat a dloubat. V boji vš ak zvítězí chřestý š a uš tkne. Chlapec vykřikne, spadne na zem a neví, co má
dělat. Najednou si vš imne, že vedle něj nějaký muž v invalidním vozíku.
“To nic. Jsem lékař, pomohu ti,” konejš í muž chlapce, “máš u sebe š átek?”
“Ano.”
“Zavaž si tu nohu. Nad ránou... Dobře. Já nemohu hý bat rukama, musíš teď sáhnout do mébraš nič ky vzadu a
vyndat z ní takovou odsávač ku.”
Chlapec z braš nič ky na vozíku skuteč ně vyndá umělohmotnou odsávač ku.
“Teď si musíš ránu důkladně vysát. Bude to trochu bolet, ale jsi chlap, musíš něco vydržet.”
16
Malý Stevens přiložil odsávač ku na ránu a vysál. To už ale takézač al působit hadí jed v jeho těle, hlava se mu
motala, zrak se kalil. Chlapec se svalil na zem a omdlel.
Mezitím se rodič ům podařilo postavit stan a zač ali svého syna postrádat. Byl již dlouho pryč , takže se jej vydali
hledat. Jenom doufali, že se mu nic nestalo. Běhali po lese, volali. Marně. Rodič e zač ínají propadat panice. Volají a křič í. Křič í a volají. Když tu se chlapec probudí, slyš í svérodič e a zač ne volat taky.
Po chvíli Stevensovi svého syna skuteč ně najdou a zavolají pomoc. Přiletí vrtulník s lékařkou, který mu píchne
sérum.
“To jsem dlouho neviděl, aby si chlapec z města tak pěkně oš etřil uš tknutí,” chválila lékařka.
“Já si ji sám neoš etřil. To mi poradil jeden takový doktor.”
Lékařka se na chvíli zarazí. “Na invalidním vozíku?” ptá se.
“Ano, vy ho znáte?” diví se chlapec.
“Co to je za doktora?” zajímají se rodič e.
“Místní rodák. Vystudoval medicínu a pak se sem chtěl vrátit a provozovat tu praxi. Cestou zpět měl vš ak autonehodu a ochrnul. Přesto tu dlouhou dobu bydlel a vš em poskytoval užiteč nérady. Byl to takový zdejš í anděl
strážný .”
Rodič e lékařč ina odpověď trochu zarazila. “Byl?” ujiš ťují se.
“Ano byl. Ten doktor zemřel již před několika lety!”
(Kdo tedy zachránil chlapci ž ivot? Byl to skutečněduch, nebo si chlapec jen vybavil nějaké vzpomínky, jak oš etř ovat uš tknutí
hadem? A nebo vás chceme jenom nachytat?)
Ú tě k
Carol byla z těch žen, kterépracují na plnéobrátky. Pracovní stres ji vš ak viditelně velmi zmáhal, proto jí š éf
donutil udělat si krátkou dovolenou. Carol si tedy chtě - nechtě vyrazí autem do hor, kde má pronajatou chatu.
Bezpeč ná jízda není její silnou stránkou. Cestou telefonuje, přehrabuje papíry, a tak se stane, že v závratnérychlosti málem narazí do velkého skalního převisu.
Přes vš echny útrapy Carol přece jen dorazí k chatě, kde ji již netrpělivě oč ekává místní správcová.
“Tak, tady máte klíč e. Doufám, že se vám u nás bude líbit. Nechám vám ješ tě na zápraží noviny, aby jste si měla
za dlouhý ch več erů co č íst.”
Carol vš ak bez práce zřejmě nemůže žít. Sedá si do křesla a zapíná poč ítač . Vtom slyš í z venku křik dětí. Před
domem si skuteč ně hrají nějakéděti. Carol na ně křič í, aby š ly pryč a neruš ily ji. Než se stač í otoč it, děti skuteč ně
zmizí. Jakoby se do země propadly.
Druhý den se děti objeví opět. Tentokráte vš ak na Carol mávají.
“Carol, je č as. Pojď s námi.”
“Kam mám jít?” diví se Carol. Než se stač í otoč it, děti opět záhadně mizí.
Přítomnost těch podivný ch dětí vrtá Carol neustále hlavou. Več er tedy zavolá správcovéa stěžuje si.
“Děti. Tady žádnéděti nikdy nebyly.” diví se správcová.
Třetí den se vš ak děti opět objeví.
“Carol, pojď s námi. Už je č as.”
“Na co je č as? Kam mám jít? A proč s vámi?”
“Podívej se do novin,” radí děti.
Carol se podívá do novin, odejde za dětmi a zmizí.
Dalš í den přiš la za Carol správcová. Klepe na dveře, hledá Carol. A nic.
Pohledem zavadí o noviny. Zvedne je a č te. Č te o tom, jak nedaleko naš li v autě mrtvou dívku, která s autem
narazila do skalního převisu. Č te takéo tom, jak na druhéstraně hor spadl ze srázu autobus plný dětí. Č te a nechápe.
(Byla Carol opravdu duch? Odeš la opravdu za dětmi na Věčnost? Komu tedy dala správcová klíče a s ký m telefonovala?)
Ú tě k II.
Václav byl odjakživa duš e nespoutaná. Na jednom místě nikdy dlouho nepobyl. Není se tedy co divit, že od první
chvíle ve vězení myslel na útěk. Deset let byla příliš dlouhá doba. Ze státního vězení se doposud nikomu nepodařilo utéct, přesto si Václav udělal plán. Věřil, že bude první, komu se útěch povede.
Vězni tam tehdy pracovali v prádelně a v truhlárně. Václav, který obvykle pracoval v truhlárně, se prohodil
s jedním z vězňů pracujícím v prádelně. Václav tedy š el do prádelny a jeho spoluvězeň do truhlárny. Po skonč ení
směny si Václav vlezl do prač ky a č ekal, co se bude dít.
A taky, že se dělo. Na konci směny vždy strážní vězně kontrolovali podle seznamů a teď jim jeden v prádelně
chyběl. Sirény se rozhoukaly, strážní zač ali pobíhat, nastal zmatek. Po chvíli byl vš ak ztracený vězeň nalezen
v truhlárně, takže se zdálo, že je vš echno v pořádku.
17
Václav si poč kal, až strážní zkontrolují vozíky s prádlem, které byly nachystané na odvoz pryč , a do jednoho
z vozíků si vlezl. Vozík byl skuteč ně naložen do auta a odvezen ven z věznice. Václavovi se to skuteč ně povedlo,
byl volný !
“Až to zastaví, tak už jenom nepozorovaně vyklouznu,” přemítal.
Auto jelo ješ tě dlouho, ale pak opravdu zastavilo. Vš echny vozíky s prádlem byly vyloženy z auta a zavezeny do
neznámémístnosti. Václav ješ tě chvíli poč kal, pak vykoukl z vozíku.
Na to, co spatřil, ješ tě dlouho nezapomene.
“Státní věznice - Florida.”
(Mohl mít Václav opravdu takovou smůlu, ž e utekl z jednoho vězení do jiného?)
Wheezer
Můj syn Tom a jeho pes Wheezer byli nerozluč ní přátelé. Podnikali spolu vý lety do okolí, spali spolu. Jeden bez
druhého chvíli nevydržel. Oba byli š ťastni až do toho dne. Chystali jsme se na vý let, Wheezer pobíhal vesele
okolo. V tom se za zatáč kou vynořilo auto. Řidič Wheezera v térychlosti přehlédl.
“Promiňte, neviděl jsem ho,” omlouval se.
Co pomohou omluvy, když ztratíte nejlepš ího přítele. Pohřbili jsme Wheezera na zahradě. V noci nemohl Tom
usnout, pořád myslel na Wheezera. V tom uslyš el klepání na dveře. Tom seš el dolů a dveře otevřel. Za dveřmi
stál pes a vrtěl ocasem.
“To je Wheezer,” vykřikl radostí Tom.
Když jsme ráno otevřeli Wheezerův hrob, byl prázdný .
(Mohou existovat dva stejní psi? Kdo mohl odnést Wheezerovo tělo z hrobu?)
Zahrada
ManželéSchurovi byli už v důchodu. Děti měli už velké, takže v malém domku s velkou zahradou žili sami. Paní
Schurová na zahradě pěstovala růže, kteréjí vš ak způsobovaly podivnéproblémy.
Jednou odpoledne zalévala s manželem růže, když tu se jí zatoč ila hlava a málem omdlela. Vtom zač ala drmolit:
“Honem musíme zavolat Jackovi, než udělá hloupost. Chce dát náš dům do zástavy, aby měl peníze na nějaký
obchod, je to š patná investice.”
Pan Schur rychle vytoč il č íslo svého syna. “Haló Jacku, to jsi ty? Nedělej to.”
“Co nemám dělat?”
“Vš ak ty dobře víš . Chceš prodat náš dům, ale nevíš , že ten obchod se ti nevyplatí. Nedělej to.”
“Kdo ti to řekl?”
“Babič ka měla takovévidění.”
Jack slíbil, že se přesvědč í, zdali je obchod skuteč ně tak vý hodný , jak si myslí.
Za několik dní krmila Marie, dcera manželů Schurový ch svémalédítě. Do toho zazvonil poš ťák. Marie š la otevřít. Zatímco byla pryč , rozbilo její dítko sklenič ku.
V tu samou chvíli dostala paní Schurová opět vidění: “Honem, musíme zavolat Marii. Její dítě má v jídle sklo.”
Marie se mezitím vrátila k dítěti a chtěla pokrač ovat v krmení, když tu zazvonil telefon.
“Marie, nedělej to. V tom jídle je sklo.”
Opravdu.
Stav paní Schurové se den ode dne zhorš oval. Doktoři si s ní nevěděli rady. Pouze si mysleli, že její podivné
stavy způsobuje vůně jejich vzácný ch růží. Pan Schur tedy vš echny růže znič il. Když dokonč il svédílo zkázy,
zazvonil telefon: “Ahoj tati, tady Jack. S tím obchodem jste měli pravdu. Kdybych vás neposlechl, přiš li bychom
o střechu nad hlavou. Díky. A pěkně peč uj o ty vaš e růže.”
(Je mož né, aby měly růž e takovou moc?)
Zá mek
Moje teta je už hodně stará. Bydlí v jednom takéhodně starém pavlač ovém domě. Kromě toho, že je moje teta
stará, je takévelice důvěřivá. Dveře svého bytu otevře každému, kdo jen na ně zaťuká. Protože zloč inů ve č tvrti,
kde teta bydlí, stále přibý vá, přemluvil jsem ji, aby si pořídila lepš í zámek.
“Teď se k vám nikdo se zlý mi úmysly nedostane,” pravil zámeč ník firmy Bezpeč ný domov, když odcházel. Teta
byla spokojená. Nejmodernějš í zámek otevíraný zevnitř klíč em vypadal opravdu bezpeč ně.
Druhý den když se teta vrátila z nákupu, ozvalo se klepání a č ísi hlas: “Jsem z plynáren, přiš el jsem vám zkontrolovat plynoměr, pusťte mě prosím dál.”
Teta se ze vš ech sil snažila otoč it klíč em, ale nic. Zámek se ani nehnul.
“Promiňte, ten zámek se nechce otevřít,” křič ela teta, “přijďte prosím později”
18
“Hmm,” řekl hlas a odeš el.
Teta chtěla zavolat zámeč nickou firmu Bezpeč ný domov, aby zámek opravila. Firma vš ak v žádném telefonním
seznamu nebyla, jakoby neexistovala.
Za chvíli se ozvalo klepání znovu: “Tady policie, otevřete.”
Tentokráte se zámek bez problémů otevřel. Za dveřmi stál policista.
“Nebyl u vás muž, co říkal, že je z plynáren?”
“Ano, byl. Nemohla jsem vš ak odemknout dveře,” přiznala se teta.
“To je dobře. Byl to zloděj. Kdyby jste mu otevřela, zabil by vás a okradl. Už jsme ho chytli, takže se tu nějakou
dobu neukáže.”
Nějaký č as se zámek bez problémů otevíral. Jednou se klepání ozvalo naléhavěji než kdy jindy: “Pomoc, otevřete
rychle dveře. Pomoc.” naléhal hlas.
Zámek vš ak zase zač al stávkovat.
“Promiňte, ale ten zámek nejde otevřít,” omlouvala se teta, “nemám zavolat policii?”
“Ne, já zaklepu vedle.”
Zakrátko bylo u sousedů hotovépozdvižení. Sousedka byla nalezena mrtvá.”
Jakže to říkal ten zámeč ník, “teď se k vám nikdo se zlý mi úmysly nedostane?”
(Opravdu nějaká síla ochraňovala tetu, nebo to byla jen náhoda?)
Zá pasník
Billy už nebyl dobrý m zápasníkem, větš inu svý ch posledních zápasů prohrál. Byl již starý a mladý m zápasníkům
již prostě nestač il. Z ringu vš ak chtěl odejít jako vítěz. Vyhrát svůj poslední zápas si přál tak moc, že si svévítězství koupil. Jednoduš e zaplatil svému soupeři, aby po druhém kole padl a už nevstal.
Těsně před zápasem se vš ak Billyho naděje rozplý vají. Přichází za ním jeho soupeř.
“Hele, Billy, rozmyslel jsem si to. Nenechám tě vyhrát.”
“Vždyťjsme se tak domluvili a já ti zaplatil.”
“Tu dohodu ruš ím. Nevyhraješ .”
Billy si umíní, že bude bojovat jako nikdy a že vyhraje za každou cenu. Svůj poslední zápas nesmí prohrát.
Nastává zápas. Billy skuteč ně bojuje jako nikdy. Ú der střídá protiúder. První kolo, druhékolo. Krev se řine, pot
stéká po tělech. Třetí kolo. Soupeř koneč ně klesá k zemi a Billy se stává vítězem. Je unavený , zmlácený , ale
š ťastný . Přibíhá lékař, aby vyš etřil soupeře.
“Je mrtev,” konstatuje, “je mrtev už půl hodiny. Bojoval jste s mrtvolou!”
Billy stojí jako opařený . Jak to, vždyťse mnou bojoval, vš ichni to viděli.
(Mohl Billy tak touž it po vítězství, ž e bojoval i s mrtvolou? Nebo jeho protihráč chtěl vyhrát natolik, ž e př estož e bylo jeho
tělo mrtvé, jeho mysl bojovala dál a dávala impulsy už mrtvému tělu?)
Zbraň
Manželé Simonovi bydlí v domě sami. Děti jim vyrostly a odstěhovaly se, jen obč as je jezdí navš těvovat. Ve
č tvrti, kde Simonovi bydlí se zač íná rozmáhat zloč in. Vykradli sousedy odnaproti, když byli na dovolené. Sousedy, co bydlí vedle zloději nejen vykradli, ale i důkladně zmlátili. Panu faráři někdo otrávil psa.
Pan Simon tedy vytáhne ze skříně starý revolver, co má po svém otci, bý valém policistovi. Zbraň řádně vyč istí,
namaže a na střelnici s ní nauč í střílet nejen sebe, ale i manželku. Po nějakédobě se pan Simon chystá odjet na
služební cestu.
“Neodjížděj, já se tu sama bojím,” prosí paní Simonová.
“Víš , že to nejde, ale máš tady přece tu pistoli po tátovi.”
“Ale já se s ní bojím střílet. Ješ tě někoho zraním.”
“Táta vždycky říkal, že ta pistole je bezpeč ná, střílí prý jen na zloč ince, dobrélidi nechá na pokoji.”
V noci má paní Simonová zvláš tní sen. Za spaní ji probudí podivnézvuky, kroky a řinč ení skla. Č elo má orosené
a celá se klepe strachem. Pomalu otevře zásuvku na noč ním stolku, třesoucí se rukou vyndá pistoli a jde ke schodiš ti. Schová se za rohem, kroky se k ní pomalu blíží.
“Nééééééé,” křič í paní Simonová. Prudce se otáč í a střílí na osobu na schodech.
“Nééééééé,” křič í paní Simonová. Prudce se otáč í a zmítá na posteli.
“Slyš íš , miláč ku. Probuď se, to se ti jen něco zdálo.” Pan Simon ješ tě neodjel. Až zítra.
Dalš í noc je paní Simonová opravdu sama doma. Za spaní ji probudí podivnézvuky, kroky a řinč ení skla. Č elo
má orosenéa celá se klepe strachem. Pomalu otevře zásuvku na noč ním stolku, třesoucí se rukou vyndá pistoli a
jde ke schodiš ti. Schová se za rohem, kroky se k ní pomalu blíží.
“Nééééééé,” křič í paní Simonová. Prudce se otáč í a mač ká kohoutek na svézbrani.
19
“Mami, poč kej, to jsem já! Nestřílej!” ze tmy vybíhá syn paní Simonové. Ta stále hystericky mač ká kohoutek.
Zbraň vš ak nestřílí.
Koneč ně si paní Simonová uvědomuje, že střílí na vlastní dítě, pouš tí pistoli z rukou a omdlévá. Pistole padá po
schodech dolů, kde koneč ně vystřelí. Tím zároveň konč í i řinč ení skla a ozý vá se tupá rána.
Syn jel kolem, tak chtěl svou matku navš tívit. Zapomněl si vš ak klíč e, proto musel lézt domů přes balkó n. Ve
stejný okamžik se do domu vloupal zloděj, který vzbudil matku. Matka střílela na syna, zbraň ale nevystřelila,
zato potom po pádu na zem náhodně vystřelila a zabila zloděje.
(Je mož né, aby pistole stř ílela opravdu jen na lumpy a nezabila syna, ale zlod ěje ano? Nebo jsme si to jen vymysleli?)
Zeď
Seržant Greg byl jedním z drsný ch policistů. Uměl vymlátit doznání viny i z naprosto nevinného č lověka. Snad i
papeže by donutil, aby se přiznal k vraždě. Ten den bylo vykradeno několik bytů. Policistéihned zatkli George,
známého zlodějíč ka se specializací na byty.
“Udělal jsi to, ty hajzle! Přiznej se!” zač al seržant Greg mírně.
“Neudělal.” hájil se George. Tentokráte byl skuteč ně nevinný .
Greg bouchl do stolu: “Ale udělal! A já to z tebe dostanu.”
“Já jsem vážně nevinej.”
Seržantovi doš la trpělivost. Teď už se z vyš etřovací cely ozý valy jen tupérány a sténání. Když se po chvíli otevřely dveře, nebyl na George pěkný pohled. Obleč ení měl potrhané, po pomláceném oblič eji mu stékaly praménky krve.
“Odveďte ho!” křikl seržant.
George se zvedl ze země a pomalu odcházel. Ve dveřích vš ak zavrávoral, až se musel zachytit o zeď. Byl tak
potluč ený , že ho nakonec museli podpírat, aby do svécely vůbec doš el.
Krátce nato George na následky svý ch zranění zemřel. V místech, kde se opřel o zeď, zůstal po něm krvavý flek.
Seržant sice nechal místnost několikrát vymalovat a stěnu vyč istit, krvavý flek se vš ak na ní objevoval zas a znova.
Za nějaký č as zůstal Greg ve vyš etřovací cele sám. Chtěl zrovna odejít, když tu se před dveře samy zavřely a
neznámá síla ho uchopila pod krkem. Ze strachu se vůbec nezmohl na odpor.
Za pár minut byl Greg nalezen mrtev. Na krku měl velkéfleky po š krcení, jeho vrah se ale nikdy nenaš el. A krvavý flek se od tédoby na stěně cely již neukázal.
(Kdo Grega uš krtil? Byla to pomsta mrtvého vězně?)
Literatura a použitéprameny:
[1] Deary T., Hepplewhite P.: Straš liví Egypťané, z cyklu Děsivédějiny, Egmont Č R,s r.o., Praha 1999
[2] Dick Clark Productions: Beyond Relief (TV seriál, Věřte - nevěřte), 1997, Premiéra TV, a.s. 1999
[3] Č erný , M.: píseň
20

Tajemné příběhy

Transkript

Podobné dokumenty

Telepatie - Gymnázium Ústí nad Orlicí

povaha orla

John Hardy: Konec QE? Konec virtuální reality!

Geschichte der Juden in Tscheraditz bei Saaz. Dějiny Židů v

Harry Potter - Speciální základní škola a Mateřská škola Teplice, U

LAUREN KATEOVÁ

elitmagazin2012