etnik ve starší době mimořádně významnou roli. Svědčí o

etnik ve starší době mimořádně významnou roli. Svědčí o

etnik ve starší době mimořádně významnou roli. Svědčí o tom 12 litevských božstev Andaj (➚ *An(t)-deivas), ➚ Dalia, ➚ Dievas, ➚ Janda, ➚
Laima, ➚ Verpiančioji, ➚ Metančioji, ➚ Audėtoja, ➚ Gadintoja, ➚ Sergėtoja, ➚ Nukirptoja, ➚ Išskalbtoja a 6 lotyšských božstev ➚ Dēkla, ➚
Dievs, ➚ Laima, ➚ Kārta, ➚ Rīšu māte a ➚ Vīkala, která místní tradice
s fenoménem o. spojovala. Dvě nejvýznamnější baltská božstva, Dievas
(~ lot. Dievs) a Laima, se vyznačovala tím, že znala lidský o. Zároveň patří
k menšině božstev, která mají Litevci a Lotyši společná. O. se také věnuje
velké množství lidových písní. Ze všech těchto faktů lze vyvodit, že kult
božstev o. nejspíš sahá hluboko do prehistorie. Baltské kmeny nejen že
koncept o. znaly, ale dokonce hrál v jejich životech významnou roli. Nelze
se proto divit, že mnozí litevští a lotyšští obrozenci dospěli k názoru, že
jejich předkové byli velcí fatalisté. Viz například heslo z knihy Lettische
Grammatik (1783) G. F. Stendera: „Liktens – osud. Jestli dávní Lotyši měli
nějakou filosofii, tak osud bezpochyby tvořil její základ. Dodnes jsou Lotyši tímto pohledem na svět úplně pohlceni. Kam člověk přijde, tam slyší:
tas jau bija viņam likts ‚to už mu bylo souzeno.‘“ Litevský filosof a mytolog A. J. Greimas varuje před zjednodušeným výkladem těchto faktů:
ano, pro baltské národy byl koncept o. důležitý, ale není pravda, že už
od prvopočátků své existence byly fatalistické. Význam sloves, která litevština používá v souvislosti s o., svědčí spíše pro to, že věřily, že bohové
jejich o. znají, nikoli že ho přímo určují. Další významy lit. slova lémti jsou
totiž „hádat“, „usoudit“, „přát“, „určit“, jejichž společným jmenovatelem
je spíše význam „konstatovat“ než „přikázat“. Kromě toho Lotyši v souvislosti s o. používají slovesa laîst a likt, jejichž původní významy mají
pasivní charakter: „nechat“, „pustit“, „zůstat“. Vedle těchto sloves používá
lotyština i další, která uvádíme v heslech ➚ Kārta a ➚ Laima. Jméno této
posledně jmenované litevské i lotyšské bohyně o., někdy ve tvaru láimė,
lot. laĩme, dříve sloužilo i jako výraz pro „osud“. Lit. likìmas a lot. liktenis
jsou novější výtvory. Litevština používá i výrazu dalià „úděl“. Greimasově
teorii by nasvědčoval i fakt, že ani u jednoho z božstev o. nelze prokázat,
že by šlo o původní baltské božstvo, jehož jedinou funkcí bylo rozhodovat o o. člověka. Dievas má mnoho dalších činností a funkcí, o Laimě a Kārtě se často mluví i jako o pomocnicích žen. Dalia a 7 litevských
bohyň o. jsou novodobé výtvory a ➚ Rīšu māte a ➚ Vīkala souvisejí s o.
jen vzdáleně: zjevují se, když má člověk zemřít. Pozoruhodnou družinu
představuje sedmero litevských bohyň o. zvaných ìndėvės: Verpiančioji,
Metančioji, Audėtoja, Gadintoja, Sergėtoja, Nukirptoja, Išskalbtoja. Tyto
bohyně měly ovládat plátno lidského života. Poprvé se objevily v jedné
západolitevské legendě zapsané A. L. Jucevičiusem v 19. století. Později
je zmiňuje i litevský obrozenec Simonas Daukantas a doplňuje je o další
dvě. Zřejmě jde o výplod literární fantazie obou autorů, protože lidová
144
Pecols v představách
novodobého řezbáře.
Mytologická stezka
v lese u vesnice
Dūkštos (východní
Litva). Foto David
Šimeček.
slovesnost tyto bohyně nezná. Jména bohyň naznačují, co má která z nich
na starosti: Verpiančioji přede len, Metančioji navléká přízi na tkalcovský
stav, Audėtoja plátno tká, Gadintoja jej kazí, Sergėtoja střeží, Nukirptoja
stříhá a Išskalbtoja pere.
*Pakulas (zapsáno v podobě Pocols, Pacols, Pikoliuni) – pruský ‚létající zlý duch‘. Poprvé toto theonymum zapsali G. von Polenz a P. Speratus
roku 1530 a přidali i ekvivalent z římského pantheonu: Pocols – Furiae.145
Římské jméno Furiae se do češtiny překládá jako „lítice“, tj. bohyně pomsty, ale v přeneseném smyslu se tímto jménem označovali i „zlí duchové“. *P. jsou častěji charakterizováni jako „létající duchové či čerti“.146 Víru
145
Georg von Polenz a Paul Speratus: Episcoporum Prussie Pomesaniensis atque Sambiensis
Constitutiones Synodales, 1530.
146
Pockols – die fliegende geister oder Teufell, podle Sudauerbüchlein – Der vnglaubigen Su-
145
v „atmosférické duchy“ připisoval Prusům v polovině 16. století J. Maeletius/Malecki.147 A na konci 17. století uvedl božstvo Pacols bez jakékoliv
další charakteristiky Ch. Hartknoch.148 Jméno patrně vzniklo zkřížením
theonym ➚ *Patulas (zapsáno ve formě Patollus, Patollo) ‚bůh ➚ podsvětí‘
a ➚ *Pikulas (zapsáno v podobě Pecols, Pikols, Pykullis) ‚bůh podsvětí
a temnoty‘. Lze ho tedy spíš vysvětlit jako konstrukt kronikářů. Jméno
snad vzniklo písařskou chybou záměnou původního t za c, a patrně tedy
nejde o jméno zděděné z baltského či dokonce indoevropského pantheonu. Dále heslo ➚ svět.
Bibl.: Ivanov & Toporov, MNM II, 296–297; LPG 233, 245–246, 295.
Parckuns viz *Perkūnas
pareģis, pareģuonis – lotyšský „zřec, věštec“. Pojmenování je utvořeno
od slovesa paredzêt „spatřovat, pozorovat, předvídat, tušit“ : redzêt „vidět“
(~ lit. regjti „vidět“). Dále viz hesla ➚ kněží a ➚ věštec.
Bibl.: Fraenkel II, 712; ME III, 89, 502.
Pargrubrius viz *Grubrius
Parstuken viz barzdukai
*Patulas (zapsáno jako Patollus, Patollo) – pruský ‚bůh ➚ podsvětí‘
(➚ svět). Poprvé jeho jméno zmiňuje biskup z Warmie ve stížnosti papeži z roku 1419 Collatio episcopi Warmiensis. Stížnost měla podpořit
Řád německých rytířů proti polským králům a text mj. uvádí: „Neboť
jak velkou víru k Bohu [Řád německých rytířů] měl, snaží se s nemalým
a obtížným úsilím nabýt země pruské, ze které od počátku byli vyháněni
a vyhnáni kmenové, otrocky sloužící démonům, uctívající Patolla, Natrimpa a jiná potupná fantasmata.“149 Představy Prusů o bohu podsvětí
*P. vložil kronikář Simon Grunau150 do popisu praporu bájného krále
dauen ihrer bockheiligung mit sambt andern Ceremonien, so sie tzu brauchen gepflegeth;
text je zachován v několika rukopisech ze 16. století. Pikoliuni – die fliegende Geister oder
Teuffel, podle Chronicon des Landes Preussen Collogirt durch Joannem Bretkium Pfahrern
zu Labiau, 1588.
147
Quos ipsi Deos esse credunt, uidelicet Pocollum – aëreorum spirituum, podle De Sacrificiis
Et Idolatria Vetervm Borvssorvm, Liuonum, aliarumque uicinarum gentium, 1551.
148
Selectae dissertationes historicae de variis rebus Prussicis, 1679.
149
Nam quantam fidem ad deum habuerit (Ordo fratrum Teutonicorum), probat primo
multiplex et difficilis labor acquisicionis terre pruwsie, de qua ab inicio expellende erant et
expulsi (sic) sunt gentes seruientes demonibus, colentes patollum Natrimpe et alia ignominiosa fantasmata, ...
150
Dominikánský mnich Simon Grunau, původem z městečka Tolkemit poblíž Frauen-
146
Witowuda: „Prapor bylo bílé sukno 5 loktů dlouhé, 3 lokty široké a měl
na sobě vyobrazeny tři postavy jako by lidské. Modré byly jejich šaty
a byla zachycena jejich poprsí v takovéto formě: jeden byl [vyobrazen]
jako muž mladé postavy bez vousů, korunován věncem z klasů, vesele
se tvářící, bůh obilí, zvaný Potrimppo. Druhý [Perkūnas zobrazen] byl
jako hněvivý muž středního věku, jeho obličej byl jako oheň, korunován
plameny, jeho brada byla kadeřavá a černá. Proto jsou oba [vyobrazeni]
ve svých vlastnostech, ten veselý, jak se rozhněvanému směje, a ten druhý se vztekem nadouvá. Na třetím vyobrazení byl starý muž s dlouhým
zeleným vousem, barva jeho [tváře] byla úplně mrtvolná, ověnčen byl
bílým plátnem, jako by to byl turban. Na oba ostatní hledí zespoda. Je nazýván Patollo. Mimoto tam byl [zobrazen] štít, na němž stáli dva bílí koně
a mezi nimi byla umístěna tvář jako lidská, ale byl to medvěd s otvřenou
tlamou. Na štítu a praporu byla také písmena v písmu nám neznámém,
v takové formě a způsobu, jako zde dole je možno shlédnout a uvidět
[v knize následuje vyobrazení].“151 Dále se Simon Grunau zmiňuje o obrovském, věčně zeleném dubu, na němž jsou vyobrazení tří vrchních
bohů: Perkuna, Potrumppa [sic] a Patolla. „Třetí obraz patřil Patollovi,
nacházel se na třetí straně. Jeho součástí byly [tři] lebky: lidská, koňská
a kravská, a ty v čase jejich svátků vystavovali na vrcholu [stromu] k uctívání.“152 Poté Grunau zmiňuje v souvislosti s Pruskem prastarý solární
kult, který byl vystřídán kultem triády Patollo, ➚ Potrimpo a ➚ Perkuno,
s bohem podsvětí na prvním místě: „Na počátku obyvatelé země pruské
nevěděli nic o uctívání bohů nebo bohyň, s výjimkou uctívání Slunce.
burgu (dnes Fomborku) na severovýchodě Polska, pracoval na své kronice Cronica und
beschreibung allerlüstlichenn, nützlichsten und waren historien des namkundigenn landes
zu Prewssen v letech 1517–1521 a 1529. Tiskem vyšla pod titulem Preussische Chronik
v Lipsku až v letech 1876–1889.
151
Das bannir war ein weisz tuch 5 elen langk, 3 elen brett und hett in sich gewurcht 3 bilde
der gestalt wie mennir, blo waren ire cleider und woren brustbilder in solcher formen: das
eine war wie ein man junger gestalt ane bardt, gekronett mit saugelen und frolich sich irbot
und der gott vom getreide und hies Potrimppo. Das ander war wie ein zorniger man und
mittelmessigk alten, sein angesicht wie feuer und gekronet mit flammen, sein bart craus und
schwarcz, und sogin sich beide an noch iren geschiglichkeiten, der eine frolich wie er des
andern zornigen lachete und der ander auffgeblosen in zornn. Das dritte bilde war ein alter
mann mit einem langen groen bardt und seine farbe gantz totlich, war gekronet mit einem
weissen tuche wie ein morbant unde sag von unden auff die andern an unde his Patollo mit
namen. Sust aber wu es ein schilt war, woren stetis 2 weise pferde, die in hilden zwischen in,
auff dem schilde war ein brust bilde wie ein mensch und ein angesichtt wie ein beer mit offenem munde. So woren im schilde und im bannir buchstaben und schriffte unsz unbekant
noch solcher form und weise, wie hie undene ist gemerckt und gesehen ...
152
Das dritte bilde Patolli hilt inne die dritten seitte, und sein cleinott war ein todten Kopff
vonn eim menschin, pferde und ku, und diesen zu zeiten in iren festen in eim toppe unslitt
brandten zur erungk.
147
Poté, když přišli Kimbrové, přinesli s sebou tři idoly svých bohů, z nichž
jednoho nazývali Patollo, druhého Potrimpo a třetího Perkuno.“153 Významnou roli boha podsvětí potvrzují i další slova S. Grunaua: „Patollo
– nejvyšší modla Brutenova takto nějak pojmenována obyvateli Brudenie, nyní Prusy zvanými. Tento [bůh] byl děsivým božstvem noci ...“154
Ve jménu božstva se vyděluje prefix pa- „pod-“ a základ *tul(a)- „země,
půda“, který se v různých apofonických stupních objevuje též v prus. talus
„podlaha místnosti“, lit. pã-talas „postel“, lot. pa-tali „podušky“, starorus.
tьlo „dno“, stsev. þel „půda, základ, dno“, lat. tellūs „země“, sr. římská božstva Tellus, Tellurus, Tellumo, dále meditullium „vnitrozemí“ apod. Nejistá
je souvislost se skt. pātāla- „podsvětí“, které bývá odvozováno od slova
pāta- „pád“, ale stejně dobře může jít o stejný základ jako ve slově talātala„peklo“, plus prefix pā-.
Bibl.: Fraenkel I, 549, 552; II, 1093; Ivanov & Toporov, MNM II, 293–294;
LPG 154, 192, 195–197; Pokorny 1959, 1061; Puhvel 1974, 79–81; Radke
1965, 298.
pauŗi – lotyšští ‚neviditelní duchové [smrti]‘; podrobněji viz heslo ➚ vėlijā.
Bibl.: ME III, 129.
*Pelengabija – litevská ‚bohyně ohniště‘. J. Łasicki v De Diis (op. cit.) si
koncem 16. století zapsal: „Pelengabie je bohyně, o níž se věří, že se stará, aby domácí ohniště byla stále zářící.“155 První složku jména tvoří lit.
pẽlenas „otevřené ohniště“ (~ lot. pˆlns „ohniště“, prus. pelanne „popel“).
Viz též heslo ➚ *Gabija.
Bibl.: Fraenkel I, 126–127, 566; LPG 352, 357–358, 372–373, 389.
Perdoytus viz Bardaits
Pergrubrius viz *Grubrius
*Perkūnas – baltský ‚bůh hromu‘ a jeden z trojice hlavních bohů baltských národů. Theonymum dobře dokládají všechny tři zdokumentované
baltské jazyky: lit. perknas, též perkuonas (Daukantas) „hrom, úder bles153
Von anbegin die einwoner des landes zu Preussen wusten noch von gotte noch von gotthin
zu sagin, sundir die sonne sie geerht haben. Do aber die Cimbri qwomen, die brochten mit
ihn 3 bilde ihrer abgotte, den einen Patollo sie nanten, das ander Potrimpo, das dritte Perkuno.
154
Patollo der obirster abgott der Bruteni also ettwan genant die einwoner Brudenie itzundt
Preussen genant. Dieser war ein irschrocklicher got des nachtes ...
155
Polengabia diva est, cui foci lucentis administratio creditur.
148
ku“, personifikován jako ‚Bůh hromu‘. Slovo perkūnija „bouře s hromy
a blesky“ je kolektivum k perk«' nas podobně jako je kelmijà „místo, kde je
mnoho pařezů“ kolektivum ke kélmas „pařez“. Dále lot. p³rkûns „hrom“
má ablautové varianty p³rkuôns, p³rkauns, p³rkàunis id., též s významem
„Bůh hromu“. A konečně prus. percunis „hrom“ (vokabulář z Elbingu) <
*perkūns < *perkūnas. Jméno bylo poprvé zapsáno roku 1261 v dodatku
k rusko-církevněslovanskému překladu spisu Chronographia Jana Malaly z Antiochie (491–578). Text popisuje, jak kulturní hrdina Sovij zavedl
u baltských národů (Litevců, Jatvingů, Prusů, ale též baltskofinských Lívů
a Jämů, tj. zřejmě Estonců) uctívání několika pohanských bohů: ... prelestь
Sovij vъvede vně i prinositi žrъtvu skvernymъ bogam Andaevi i Perkunovi rekše gromu i Žvoruně rekše sucě i Teljaveli isgkuznecju skovavše jemu
slъnce jako světiti po zemli i vъverъgšju jemu na nebo slъnce. „... Sovij zavedl pověru, aby se přinášely oběti strašlivým bohům Andajevovi a Perkunovi, zvanému ‚hrom‘, a Žveruně, nazývané ‚fena‘, a Teljaveli – kováři,
který Slunce vykoval, aby jim Zemi osvětlovalo a jenž jim je na nebesa
umístil.“ Ve 13. století zaznamenala jméno P. jako Perkune tzv. Livonská
rýmovaná kronika Livländische Reimchronik anonymního autora, která
zachycuje dějiny Řádu německých rytířů v letech 1143–1291 na území
dnešního Lotyšska a Estonska. Kroniku sepsal střední hornoněmčinou
pravděpodobně člen řádu dobře obeznámený s jeho vnitřní strukturou
i dokumentací, dost možná i jeho mluvčí (herold). Roli, jíž hrál P. v litevském folkloru, ilustruje jedna z nejkrásnějších dain s pozoruhodným
mytologickým obsahem. Na počátku 19. století ji zapsal folklorista Rėza
(Rhesa) v blízkosti města Tilžė (něm. Tilsit, dnes Sovetsk v Kaliningradské enklávě). Text je citován podle Schleichera (1857, 3), český překlad
R. Parolek:
.
M énuo Saulùžę védė
.
pìrmą pavasar élį.
.
Saulùžė ankstì k élės,
Mėnùžis atsiskýrė.
.
M énuo víens vaikštinė'jo,
.
Aušrìnę
. pamyl éjo.
Perkпns dideí supýkęs
jį kárdu pérdalyjo.
Ko Saulùžės atsiskýrei,
.
Aušrìnę pamyl éjei,
.
Víens naktý vaikštin éjei?
„Měsíc se Sluncem se ženil.
Bylo to v prvních dnech zjara.
Než Slunce s úsvitem vstalo,
Měsíc se od něho vzdálil.
Měsíc sám po nebi kráčel,
s Jitřní se miloval hvězdou.
Perkúnas vzplál proto hněvem,
mečem svým rozťal ho vpůli.
Proč jsi se od Slunce vzdálil,
s Jitřní se miloval hvězdou?
Proč ses sám po nocích toulal?“
Litevská tradice zná i situaci, kdy ➚ Dievovi předcházel P., sr. kad Dievo nebūtų, tai jis (= Perkūnas) būtų Dievu, bet kadangi Dievas esąs, nes jis
149
Kámen s Perkūnasovým křížem ve vesnici Zervynos, Dzūkija (jižní Litva). Foto David Šimeček.
niekados nemirštąs, tai ir Perkūnas negalįs būti Dievu, nors pirmiaus jis
valdęs svietą ir neretai nužengdavęs ant žemės... „Kdyby Dieva nebylo, tak
by on (= Perkūnas) byl Dievem, ale vzhledem k tomu, že Dievas [prý] je,
protože nikdy [prý] neumírá, Perkūnas [prý] nemůže být Dievem, přestože světu vládl dříve a nezřídka sestupoval na zem“. (Toporov 1972, 294)
150
Z etymologického pohledu má k P. nejblíže stsev. theonymum FjDrgyn ‚matka Thora‘, tj. ‚boha hromu‘, ale též personifikovaná „země“ [Oddrúnargrátr 10]. Její mužský protějšek FjDrgynn měl být otcem bohyně
Frigg. Primární je asi tvar ženského rodu analogický ke germ. *fergunjō.
Od něj nebo z neutra *fergunjan lze odvodit i další příbuzná germánská
jména, ale významy typu „zalesněná hora“ působí poněkud vzdáleně: gót.
fairguni „hora, pohoří“, jihošvédské místní jméno Færghin(s)gyl (1349),
stang. firgen-holt „horský les“, starohornoněmecké jméno pohoří Fergunna (Kronika moissiacká, roku 805), středohornoněmecké Firgunnea – pohoří „Krušné hory“ či „Český les“. Zatím nikdo nepředložil uspokojivou
etymologii jména *P. Nově zde můžeme jméno vysvětlit jako složeninu
slovesného kořene *per- „bít, udeřit“156 a jmenného kořene *kun-, který lze identifikovat v lat. cuneus „klín“ (sr. něm. Donnerkeil „blesk“, lépe
„hromoklín“). Dále kořen dokládají tocharské A nom. sg. f. *käñ „kámen“, instrumentál pl. kñās-yo (*kunÔā), a možná het. kunkunuzzi- „druh
kamene (diorit?)“157, který se užíval jako „mlýnský kámen“. Dodejme, že
složeniny s první složkou slovesnou a druhou jmennou nejsou sice tak
běžné jako v opačném pořadí, nicméně jsou doloženy i v baltských jazycích.158 Předpokládanou složeninu *per-kuno pak lze interpretovat jako
činitelské jméno „bijící [hromovým] klínem/kamenem“ → „bůh hromu“
i jako nomen instrumenti „úder [hromového] klínu/kamene“ → „blesk/
hrom“. Přesnou funkční obdobou baltského P. je slovanský bůh hromu
*Perunъ. Nevyřešenou záhadou bylo chybějící -k- ve slovanském theonymu, které snad lze vysvětlit jako důsledek zkřížení jména boha *Perunъ
a slova *pьrvjьnjь „první, dřívější“. V hypotetické, ale zcela pravděpodobné formulaci *Perkunъ – pьrvjьnjь(jь) bogъ „Perkunъ – nejprvnější
z bohů“ může komparativ *pьrvjьnjь spolu s gen. pl. *bogъ vyjadřovat
i superlativ. Přesnou paralelu dokládá kronikářský záznam z 16. století
pro nejvyššího boha pruského pantheonu (➚ *Uka-pirmas): Ockopirmus
– der erste Gott Himmels vnd Gestirnes „první bůh nebe a souhvězdí.“159
Baltské jméno ‚boha hromu‘ proniklo i do baltsko-finských jazyků: fin.
perkele, dial. perkeles, perkule „ďábel“, karel. perkeleh id., votsky pwrku
156
Lit. periù, pe9ti „bít; šlehat metlou v lázni“, lot. peŗu, pèrt id.; stsl. perD, pьrati „bít; prát“,
pьrjD, pьrěti „vést spor“, pьrD, perti „dupat, tisknout“, lat. premō „tisknu“, albánsky pres
„odseknout, odříznout“, arménsky orotam „hřmít“, avest. pәrәt- „boj, bitva“, skt. p4t-,
p4tanā „boj, svár“ (Pokorny 1959, 818–819).
157
Véd. aśáni- „blesk, úder blesku“: áśan- „kámen, skála“ a áśman- „blesk“ & „kámen, skála“; lit. Perkū́no akmuõ „blesk“ = „Perkunův kámen“ (Schrader & Nehring I, 396; Gimbutas 1973, 475; LKŽ IX, 834).
158
Příkladem může být lit. kreĩpratis „kormidelní kolo“ < kreĩpti „obracet; dávat směr“ &
rãtas „kolo“, lot. vaNbacis „ten, kdo koulí očima“ < vaNbât „koulet“ & acs „oko“.
159
Sudauerbüchlein – Der vnglaubigen Sudauen ihrer bockheiligung mit sambt andern Ceremonien, so sie tzu brauchen gepflegeth; viz LPG 245–246.
151
„peklo“, est. (archaicky) pergel, pärkel, perkläne „ďábel“, põrgu „peklo“,
staroest. Perckun Nohl /perkuni-nōl’/ „blesk“ (Göseken 1660, apud Thomsen), doslova „Perkunův šíp“; a do mordvinštiny: erzja puŕg‘ińe, p‘iŕg‘ińe,
p‘iŕg‘ide „hromobití“.160 P. je jedním z trojice nejvyšších baltských bohů
(podrobněji o ní viz ➚ *Deivas/Dievas). Litevský mytolog G. Beresnevičius míní, že P. měl víceméně rovnocenné postavení s bohem nebes,
spravedlnosti a zeleně Dievasem, a vyslovuje teorii, že byl dokonce jeho
synem. Mají totiž mezi sebou dobrý vztah, avšak P. na přání Dievase pronásleduje ➚ *Velinase/Velniase, zatímco Dievas žádná jeho přání neplní.
Kromě toho Litevci a Žemaiťané P. často oslovovali přízviskem dievaitis
a přípona -aitis v litevštině tvoří zdrobněliny a též označení potomků.
Proti této teorii ovšem mluví výše zmíněný mýtus: „P. nemůže být synem
Dievase, přestože světu vládl dříve a nezřídka sestupoval na zem.“ Mýtus
by se ale dal vysvětlit tak, že Dievas stvořil ➚ svět a nechal syna, aby jej
spravoval. Pak by měla Beresnevičiusova teorie opodstatnění. V litevském
folkloru působí P. na zemi opravdu mnohem častěji než Dievas. V lotyšském folkloru je řada zmínek o tom, jak Dievs sjel na saních z nebeské
klenby na zem, navštívil nějaký pozemský statek apod., avšak na Litvě
Dievas sestupuje na zem většinou jen v podobě žebráka, aby vyzkoušel
laskavost lidí, kdežto P. je na zemi velmi aktivní: zápolí na rozložitých dubech s Velniasem, pronásleduje jej po lesích a kopcích, a když mu v tom
nějaký člověk vypomůže, dostane od něj za odměnu pušku, která vždy
trefí cíl a není třeba ji nabíjet. Když se Velnias schová do nějakého člověka, či pokud někdo vede zhýralý život, je krutý k blízkým, a dokonce se
P. posmívá, ten do takového člověka bez váhání udeří bleskem. (V případě, že člověk byl nevinný a Velnias si jej jen vybral za úkryt, takového člověka přijme do své říše na obloze a lidé jej prohlásí za „čistého“
a „šťastného“, neboť zemřel bezbolestně a byl ihned přijat pod ochranu
jednoho z bohů.) Roli správce země však P. vyloženě nehraje – správu
nebes i země má na starosti spíše Dievas. Výstižnější by bylo přirovnání, že Dievas má „zákonodárnou moc“ a Perkūnas/Pērkons „výkonnou
moc“ a o moc soudní se oba dělí: podle litevských představ někdy P. udeří
do člověka sám ze své vůle, někdy ale proto, že o vině člověka rozhodl
Dievas. Díky aktivitě na zemi patřil P. k velmi populárním bohům na Litvě a za hlavního „patrona“ si ho vybrala třída vládců a válečníků. Proto
se stal ve 13.–14. století nejvýznamnějším bohem litevského velkoknížectví. Pojmenovali podle něj mnoho míst, postavili mu mnoho dřevěných
soch a oltářů (hlavně na kopcích) a zasvětili mu četné svatyně – včetně
malého kamenného kostelíka ve Vilniusu na místě, kde dnes stojí klasicistní katedrála sv. Stanislava a Vladislava. Tento kostelík byl postaven
160
Thomsen 1890, 207; SKES 523–524.
152
u příležitosti křtu krále Mindaugase roku 1251. Když se po jeho smrti
litevská knížata vrátila k pohanství, přeměnili kostelík na hlavní svatyni
P. Archeologické výzkumy dokládají, že šlo o poměrně složitou stavbu:
neměla střechu, aby nezmizel kontakt s oblohou, ale podlahu dláždily
glazované cihly. Na zemi bylo 6 obětních ohnišť a při zdi kamenný oltář. Ten měl po každé straně 6 stupňů: každý symbolizoval jeden měsíc/
znak zvěrokruhu. O obětech P. není mnoho zpráv, ale jistě se konaly; jinak by mu lidé nestavěli svatyně. Petr Dusburský se ve 14. století zmínil
o svatyni ➚ Romowe v pruském kraji Nadruva, kde sídlil kněz ➚ Kriwe.
Simon Grunau o 200 let později doplňuje, že tato svatyně sestávala z mohutného dubu, ve kterém byly vyřezány podobizny bohů ➚ Patrimpa,
P. a ➚ Patolla, a tzv. věčného ohně, který kněz Kriwe současně udržoval
dubovými poleny. Kněz spolu s významnými představiteli lidu obětoval
P. pod dubem kozla. Jan Długosz rozvádí příbuznost Litevců se starověkými Římany a tuto teorii zakládá mj. na věčném ohni, který Litevci udržovali k poctě bohu hromu, podobně jako Římané udržovali věčný oheň
k poctě Jupiteru. Kronika Sudauerbüchlein podrobně popisuje slavnostní
obětování kozla 14 pruským bohům, mj. i P. Luteránský kněz M. Praetorius v Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne (op. cit.) z konce 17.
století popisuje zkušenost jednoho kolegy z pruské vesnice Metirkviečiai,
hraničící se Žemaitskem (Žmudí): jeho farníci v čele s vaidilutisem přišli
ve velkém houfu k dubu, který rostl u vesnice. U dubu ležel kámen a stála
vysoká tyč s visící kozlí kůží, květinami a obilnými klasy. Na kameni stála
nádoba plná nějakého nápoje. Po chvíli přišla slavnostně oděná žena se
džbánem, z něhož nalila něco do nádoby na kameni. ➚ Vaidilutis se z ní
napil a poděkoval jakémusi bohu za jídlo a přístřeší. Poté se přítomná
mládež vzala za ruce a tančila kolem tyče. Tančit přestala ve chvíli, kdy
se vaidilutis začal opět modlit. Potom se opět napil, dotkl se tyče a sejmul
z ní kozlí kůži, kterou si vzal pro sebe, a obilí rozdělil přítomným. Pak
se kolem něj všichni sesedli a on jim vyprávěl o starém pruském náboženství, zmínil bohyni země Žemynu a P. Z toho vyplývá, že společnými
jmenovateli obětí P. byli kozel, dub a oheň. Baltské národy P. prosily a)
o zahnání či přemožení Velniase/Velna a zlých duchů; b) o dostatek deště
a někdy i potažmo o dobrý vzrůst obilí; c) o bouřku jen na těch místech,
kde nemůže uškodit lidem. Humornou variantou této prosby je západolitevská (žemaitská čili žmuďská) ústně tradovaná modlitba:
Perkūne dievaiti,
nemušk žemaitį,
bet muški gudą
kaip šunį rudą!
„Perkūnasi, Dievův synu,
nebij do Žemaiťana,
ale bij do Bělorusa
jak do hnědého psa!“
153
Na Litvě se lidé před negativními
projevy P. činnosti snažili i rituálně
chránit: pálili větvičky vrby a obešli
místo, kam neměl blesk uhodit.
Litevská mytoložka N. Laurinkienė P. charakterizuje jako „aktivního, ohnivého, plného energie
– typicky indoevropského boha“.
P. má opravdu mnoho společného
s jinými indoevropskými bohy, mj.
skandinávským Thorem, indickými Parjanyou a Indrou (blíže v hesle ➚ *Velinas/Velnias). Ohnivost
a podoba s jinými bohy hromu se
nejvíce projevuje ve vzhledu a atributech. Nejčastěji se P. zjevuje jako
muž středního věku s rudými vlasy a vousy, někdy i s kníry. V části
pohádek mu dokonce na hlavě hoří
oheň. Povahou je energický a prchlivý – ale není zlý na lidi, zlobí se
jen na Velniase (to se říká, když
hřmí). Po nebi jezdí v železném či
ohnivém povozu taženém dvěma
kozly či čtyřmi bílými koňmi. V některých pohádkách jsou i jeho koně
popsáni jako „ohniví“. Tyto kozly
či koně pohání bičem, a vždy když
jím práskne, objeví se blesk. Proto
se za jeho domov považuje „povětří“, „nižší obloha“. Zbraní Dievase/
Dieva je meč; P. má jako jiní bohové hromu sekeru, a mýtu dobře
Perkūnas v představách moderního řezbáře. odpovídají četné nálezy tohoto náLes u vesnice Dūkštos (východní Litva). Foto stroje užívaného od doby kamenné.
David Šimeček.
Ostatně na Litvě bylo zvykem rozdělávat oheň pomocí třísek z dubového dřeva a pazourkové sekery; a to
je další nepřímá vazba sekery a ohně, s nímž je spojen P. Mimo P. sekyrek
existují i „P. střely“ – tak se říká belemnitům (viz hesla ➚ kaukaspenis a ➚
laumės papas). O obou těchto „zbraních“ se říkalo, že dopadly na zem,
když jimi P. chtěl zasáhnout Velniase. Nález podobné sekyrky či kulky byl
velkou událostí, neboť se tyto „zbraně“ považovaly za posvátné a léčivé.
154
Sekyrky vyrobené z pazourku i měkké belemnity šlo strouhat na jemný
prášek, kterým se léčily řezné rány i všemožné choroby. Lidé P. spojovali
i s kopci – často do nich udeřil blesk, byly blíže obloze a podle některých
mýtů P. právě po kopcích honil Velniase. Více je P. spojen s dubem: v koruně dubu zápasí s Velniasem a dub je také prostředník mezi ním a lidmi.
Proto se mu obětovalo právě pod duby. V Lotyšsku P. zdaleka nedosáhl té
popularity jako na Litvě (kde je dosud oblíbena i kletba po perkūnais, volně přeloženo „u sta hromů“). V Lotyšsku je spíše personifikovanou bouří
a nebeskou bytostí, která se účastní dění na obloze. Účast P. v ➚ nebeské
svatbě dokládají s výjimkou dvou litevských dain (z nichž jednu uvádíme
výše) hlavně dainy lotyšské. Lotyši spojovali P. jako Litevci s duby, ale
místo kozlů mu obětovali obilí s prosbou, aby dal lidem dostatek deště:
Ko dosim Pērkoņam
Par vasaras grandumiņu?
Lasti rudzu, lasti miežu,
Pusbirkava apinīšu.
„Co dáme Pērkonovi
za letní zahřmění?
Jeden vůz161 žita, jeden vůz pšenice,
půl pudu162 chmele.“ (LD 28818)
Množství plodin v písni může být přehnané, ale i tak slouží za doklad
toho, že lotyšští rolníci měli boha ve velké úctě. V lotyšské lidové ornamentice je znám „Pērkonův kříž“, který se jinak označuje i jako „ohnivý kříž“ či „svastika“. Jde o kříž podobný znaménku + a každá linie je
na konci prodloužena o krátkou kolmou čárku na jednu stranu. Za pozornost stojí i P. rodina, která je v porovnání s rodinami ostatních baltských bohů asi nejpočetnější. V lotyšském folkloru má dcery a manželku,
které „vážou síta a prší drobný deštík“ (LD 33699, 33708), snachu, která
„vysoko jen burácí“ (LD33707) a 4, 5, 6 nebo i 9 synů, kteří
Cits spēra, cits rūca,
Cits zibināja,
Cits laida migliņu
Avota malā.
„Jeden bil, jeden hřměl,
jeden sršel blesky,
další mlhu vypouštěl
na okraji studánky.“ (LD 33704,1)
Všichni členové rodiny jsou tedy vlastně personifikovanými prvky
bouře. Ve folkloru litevském je situace o dost jiná: P. má sice také někdy 4
syny, ale jinak 1 či 3 bratry, matku a bývalou choť. Ze 3 bratrů či 4 synů je
každý spojen s jednou světovou stranou a má velkou hodnotu pro různé
161
Lasts nebo laste je jednotka objemu a váhy, používaná hlavně v hanze, kterou Lotyši přejali od Němců (něm. die Last) a odpovídá přibližně 2 tunám, případně nákladu 1 povozu.
Píseň tedy slibuje Pērkonovi 4 tuny obilí.
162
Ruská váhová jednotka, odpovídající zhruba 164 kg.
155
předpovědi. Tak přijde-li první jarní bouře ze severu, bude chladný rok;
přijde-li ze západu a potáhne se na východ či na sever, vyroste z rané setby
dobré obilí, ale ten rok zemře hodně dětí. Mytologové V. N. Toporov, N.
Vėlius, G. Beresnevičius a N. Laurinkienė si všimli nápadných spojitostí
mezi P. a bohyní/vílou Laumė a vyvodili z toho, že snad bývala jeho chotí
(blíže ➚ Lauma). P. matku překvapivě nenacházíme v litevském folkloru, ale ve spisu J. Łasického De Diis (op. cit.) ze 16. století: „Percuna tete
je matka hromu a blesku, jež v lázni myje slunce, unavené a zaprášené,
a druhý den jej vypouští čisté a zářící.“163 V litevštině však slovo tetà označuje tetu – je tedy možné, že šlo o P. tetu. Zápis dává do souvislosti P. se
sluncem; nelze tak vyloučit, že měl v baltské mytologii roli nebeského
kováře, který ukoval slunce a měl přízvisko Teliavelis (možná lit. kalvẽlis „kováříček“; viz ➚ Teljavelis). I v lotyšských dainách nacházíme řadu
zmínek o „kováři, který ková v nebesích, a uhlíky se sypou do řeky Daugavy“. Ukul Dceři Slunce prsten, zlatou brož a korunku, Dievovu synu
zase meč a třmeny k sedlu. Nikde však není řečeno, že se jedná přímo o P.;
zůstáváme tak ve sféře dohadů. Na Litvě je P. dodnes oblíben i v krásné
literatuře inspirované mytologií. Mj. v novele Kazyse Boruty Baltaragisův
mlýn P. vystoupí až na konci, zato do děje zasáhne velice radikálně.
Bibl.: Balys, J., Perkūnas lietuvių liaudies tikėjimuose. Tautosakos darbai
III, Vilnius 1937, 151; Blažek 2011; BRMŠ I, 333–334, 344 > Dusb; BRMŠ
I, 555, 576 > Dl; BRMŠ II, 581, 593 > Las; BRMŠ II, 66–67, 104 > Grun;
BRMŠ II, 127–133, 144–148 > Sud; BRMŠ III, 130–133, 246–249, 254 >
Prae; EH II, 228; Fraenkel 1962–1965, 575; Kokare 1999, 27–31; Kraukle
2008, 31; Larsson 2002, 219; Laurinkienė 1996; Lehmann 1986, 104–105;
LPG 56–60, 87–88, 194, 246–251, 356, 533–540; Mažiulis III, 265; ME
III, 208–209; II, 424; Parolek 1998, 75; Schleicher 1857, 3; Schrader &
Nehring I, 397; Toporov 1972, 294.
Pieguļas māte – lotyšská bohyně „Matka pastvy koní“. Jedna z velmi četných bohyní Matek (viz blíže heslo ➚ Mātes), jejíž jméno je odvozeno
z lot. piẽguļa, což znamená „noční hlídání“.
Bibl.: ME III, 253.
Piena māte – lotyšská bohyně „Matka mléka“. Další z četných bohyň Matek. Její jméno je odvozeno z lot. piẽns „mléko“, což odpovídá lit. píenas.
Blíže viz hesla ➚ Mātes a ➚ Brēķina.
Bibl.: ME III, 276.
163
Percuna tete mater est fulminis atque tonitrui, quae solem fessum ac pulveruntum, balneo
excipit, deinde lotum et nitidum posteradie emittit.
156
*Pikulas (zapsáno v podobě Pecols, Pikols, Pykullis) – baltský ‚bůh ➚
podsvětí a temnoty‘. Pruský *Pekols/*Pikols je doložen u nejdůvěryhodnějších kronikářů ze 16. století s charakteristikami: Pecols – Pluto,164 tj.
řecko-římský ‚bůh podsvětí‘; Peckols – „bůh pekla a temnoty“;165 [credunt..] Pocclum (akuz.) – „[věří v] boha podsvětí a temnot“;166 Pikols
– ‚bůh pekla a temnoty‘.167 O jeho litevském protějšku jménem *Pikulis psal jako první M. Praetorius v Idolatria veterum Prussorum, 4. díle
Preussische Schaubühne (op. cit.), a to vícekrát. Poprvé v trojici s jasně
litevskými božstvy: „Kromě toho jsou také ještě bohové hněvu a neštěstí:
Pykullis, Giltyne, Magyla“;168 podruhé ve společnosti bohů, z nichž jeden,
*Potrimpas, je znám pouze z pruské tradice: „... tak v Romowe především jiné [bohy] uctívají, které nazývají Pykullis, Perkunas, *Potrimpas“.169
V poslední zprávě Praetorius zaznamenal, že Pykullis má i svůj podřízený personál: „Jiný druh bůžků jsou ti, kterým se říká kobold; ty staří
Prusové pokládají za sluhy Pykulise, tj. čerta.“170 Lexikografové litevštiny
z 18. století se více méně shodují v charakteristikách: Brodowski (1730)
Pikuls – Irae Deus „bůh hněvu“; Ruhig (1747) Pikullus - der Zorngott der
Heyden „bůh hněvu pohanů“. Naproti tomu výklad obdobného lotyšského theonyma ovlivnila lidová etymologie. J. Lange v lotyšském slovníku zaznamenává Pihkals /Pīkals/ = „Peekalnis horský bůh pohanských
Lotyšů“.171 Vychází ze zvukové blízkosti lot. slova piekalne „svah hory“,
piekalnaîns „pahorkatý“. Podobně G. F. Stender volí ve své lotyšské gramatice charakteristiku Pihkols – „horský bůh; z pikolns namísto peekalns
‚pahorek‘.“172 Baltské jazyky znají i odpovídající apelativum: prus. pickūls „čert“, pyculs „peklo“, lit. pikùlas „čert“, lot. pikuls „zlý duch, čert“.
Označení „čerta“ i „boha ➚ podsvětí“ se vykládá dvěma způsoby. Podle
jednoho jde o původní baltský výraz, utvořený od stejného kořene jako
164
Georg von Polenz & Paul Speratus: Episcoporum Prussie Pomesaniensis atque Sambiensis
Constitutiones Synodales, 1530.
165
der helle vnd Finsternus ein Gott (Sudauerbüchlein – Der vnglaubigen Sudauen ihrer
bockheiligung mit sambt andern Ceremonien, so sie tzu brauchen gepflegeth; text je zachován v několika rukopisech z 16. století.).
166
deum inferni et tenebrarum (J. Maeletius/Malecki: De Sacrificiis Et Idolatria, op. cit.
1551).
167
der Hellen vnd der Finsternis Gott (Chronicon des Landes, op. cit. 1588).
168
Sonsten sind auch noch Zorn- und Unglückgötter Pykullis, Giltyne, Magyla.
169
... so sie in der Romove vor allen andern angebetet haben, geheissen Pykullis, Perkunas und
Padrimpus.
170
Eine andere Art der Götterchen sind diejenigen, die man Kobold nennet, die die alten
Preussen vor Diener des Pykulis, i.e. des Teufels gehalten.
171
Peekalnis der heydn. Letten Beggott (Vollständiges deutsch-lettisches und lettisch-deutsches
Lexikon, 1777).
172
Der Berggott; von pikolns anstatt peekalns ein Anberg (Lettische Grammatik, kapitola Lettische Mythologie, Mitau 1783).
157
lit. pìktas „zlý, špatný“, pìkčius „čert“, pỹkti „zuřit, být zlý“, peĩkti „hanět,
pomlouvat“, lot. pikts „zlý“, pîkt „stát se zlým, zuřivým“. Podle druhého
výkladu do baltských jazyků proniklo slovanské označení „pekla“ či jeho
obyvatel, srov. stsl. pьkъlъ „peklo, pekelník, kníže pekel“, vedle častějšího
významu „smůla“, který nese i palatalizovaná dubleta pьcъlъ, dále staropolsky piekeł, pkieł „peklo“, starorusky a v ruské církevní slovanštině
pьklъ, peklъ, pьkъlъ, pekolъ „peklo“, starorusky též „smůla, pryskyřice“173
aj. Významy „čert“ i „peklo“ přišly do Pobaltí zřejmě až s křesťanstvím.
Bohaté varianty východoslovanských forem naznačují, že je lze pokládat
za zdroj baltských termínů. Zvuková blízkost domácích baltských slov
s významy „zlý“ či „zuřit“ pak způsobila některé sémantické posuny.
Bibl.: F I, 563, 589; Gerullis 1926, 119–120; Ivanov & Toporov, MNM II,
296–297; LPG 233, 245–246, 295, 532, 544, 612; Mažiulis III, 279–280;
ME III, 213, 230, 255.
*Pilnitis/*Pilwitis – pruský ‚bůh bohaté úrody‘. Jeho jméno nelze
jednoznačně rekonstruovat. Doložené zápisy jména vedou spíš k výchozí
podobě *Pilwitis než *Pilnitis (z 8 vybraných reprezentativních pramenů je
poměr 5 : 3). Záměna u/v a n ale patří k nejběžnějším písařským chybám,
a tak není třeba spekulovat o paralelní existenci dvou zvláštních variant.
K nejčastějším charakteristikám *P. patří ‚bohatství‘ a ‚plné stodoly‘. První
z nich odpovídá řecko-římskému božstvu bohatství Plutonovi/Plutovi,
v druhé ho autoři srovnávají s římskou bohyní úrody Ceres. *P. výchozí
funkci tedy lze rekonstruovat jako ‚bůh bohaté úrody‘. Následujících 8
přibližně chronologicky seřazených pramenů uvádí téměř všechny informace, které jsou o *P. známé:
Georg von Polenz & Paul Speratus: Episcoporum Prussie (op. cit.,
1530): Piluuytus – Ceres.
Sudauerbüchlein (op. cit., text je zachován ve více rukopisech z 16. století): Pilnitis – „Bůh, který vytváří bohatství a naplňuje stodoly.“174
Jemu blízký tzv. „tisk A“: Piluitus – „Bůh, který vytváří bohatství a naplňuje stodoly.“175
J. Maeletius/Malecki: De Sacrificiis (op. cit. 1551): Piluitum – „Boha
bohatství, který se v latině nazývá Pluto.“176
173
Vykypěl, ESJS 12, 738–739; Vasmer III, 226; Shevelov 1964, 340, 437; Shevelov píše speciálně na str. 344–345 o tzv. třetí palatalizaci, která mění předslovanské veláry *k, *g, *x
po hlásce *ь (také po *ī, *į) na *c, *z, *ś/*š; velára se zachovává, když následuje konsonant
nebo *ъ, *y. Proto je stsl. tvar pьkъlъ aj. regulérní a dubleta pьcъlъ může odrážet adaptaci
lat. picula, což je zdrobnělina slova pix, -cis „smůla“.
174
Der Gott macht reich vnd füllet die Scheuren.
175
Der Gott macht reich vnd füllet die scheunen.
176
Deum divitiarum quem latini Plutum uocant.
158
J. Łasicki De Diis (op. cit.; 1582 nrbo 1584, vydáno 1615): Pilnitum
–„Boha bohatství.“177
Chronicon des Landes Preussen (op. cit. 1588): Piluitus – „Má být bůh
hojnosti, který vytváří bohatství.“178
I. C. I. Behm: Duae orationes (op. cit. 1644): Pilvuvytus – Cererem.
I. B. Ch. Hartknoch: Selectae dissertationes (op. cit. 1679): Polunytis.
V etymologické perspektivě se snáze analyzuje varianta s -n-, jež stojí
blízko lit. pìlnas, lot. piNns „plný“, prus. pilnan „celý“. Frekventovanější varianta s *w připomíná sémanticky vzdálenější lit. piNvas „[tlusté] břicho,
žaludek“, byť oba baltské etymony mají původ ve stejném slovese lit. pìlti
„[na]plnit, lít, sypat“, lot. piNt „kapat“. Z vnějších mimobaltských paralel
stojí za pozornost archaické pol. oplwity, pol. obfity „hojný“ a ř. πλοῦτος
„bohatství, hojnost“, odkud pochází i ř. theonymum Πλούτων ‚bůh bohatství’.
Bibl.: Fraenkel I, 591–593; Gerullis 1926, 119–120; LPG 233, 245–246,
295, 299, 362.
podsvětí – nižší sféra ➚ světa v baltské mytologii a sídlo důležitých bohů,
zemřelých, ale i čertů a pekelných bytostí, k jejichž démonizaci někdy
dodatečně přispělo křesťanství, popřípadě literatura. Viz hesla ➚ Barzdukai, ➚ Bauba, ➚ Drebkulis, ➚ Jods, ➚ Jupis, ➚ *Kaukas, ➚ Līkcepure,
➚ Nelabais, ➚ Nijolė, ➚ *Pakulas, ➚ *Patulas, ➚ *Pikulas, ➚ +Sovius, ➚
*Trimpas, ➚ velija, ➚ velinas, ➚ Velna māte.
polární záře – astronomický jev, který je znám i v Lotyšsku, byť se tam
neobjevuje tak často jako třeba v severním Finsku (➚ svět, ➚ nebe). Pozoruhodné je, že lotyština má pro tento spíše výjimečný přírodní úkaz hned
pět pojmů: jodi, baigi, kāvi, murgi, pāvi. Lotyši dříve věřili, že jde o zjevení zlých duchů či duší padlých vojáků. Podobnou představu měli i Finové,
skandinávské národy a dokonce i Inuité (Eskymáci). Stručně a výstižně ji
popsal luteránský kněz G. F. Stender (lotyšsky Vecais Stenders, „Stender
starší“) v knize Lettische Grammatik (1783): „Jods – polní a lesní čert,
strašidlo. Množné číslo Jodi má jiný význam – jsou to vzdušní duchové
a duše zemřelých. Dodnes někteří Lotyši, když uvidí polární záři, říkají:
Jodi kaujas ‚vzdušní duchové spolu bojují‘; a protože tento jev byl strašný
na pohled, říkali také: baigi, kas kaujas ‚strašní duchové, kteří spolu bojují‘. Jiní ho vysvětlují takto: kaŗu ļaužu dvēseles kaujas ‚duše padlých vojáků
spolu bojují.‘“ Tato lidová představa byla rozšířena po celém Lotyšsku.
Pro její exotičnost si ji oblíbili i vzdělanci, kteří zaznamenávali zvyky
177
178
Deum divitiarum. sal sein ein Gott der fulle, vnd der Reich machet.
Sal sein ein Gott der fulle, vnd der Reich machet.
159
lotyšských rolníků. Jeden z nich například roku 1830 napsal do časopisu
Latvijas avīze: „Sám jsem slyšel, jak jeden hlupák, když uviděl polární
záři, řekl s hlubokým povzdechem: ‚Ach Bože, co s námi teď bude?‘“ P. z.
totiž Lotyšům věstily nějakou katastrofu: válku, epidemii či hladomor.
A co jednotlivé názvy p. z. znamenají? Slovo jodi, jak poznamenal již
Stender, je plurál od slova Jods, které označuje zlého ducha (➚ Jods). Slovo baîgi je zřejmě odvozeno od adj. baîgs „strašný“ nebo od stejně znějícího substantitva, které značí „strašidlo“, „zjevení“, „halucinace v horečce“.
Jméno kYvi je utvořeno od slovesa kaût „bít“ a znamená zřejmě něco jako
„ti, kteří zabili“. Slovo pāvi je buď polotyštěný plurál od německého slova
der Pfau „páv“, které snad Lotyši slyšeli u německých šlechticů a nějak
si spojili barevnost pavího ocasu s barevností p. z., nebo je to tabuová
náhražka za kāvi, aby se vyslovením tohoto pravého jména nepřivolalo
zlé znamení. A slovo mùrgs dříve označovalo různé druhy zjevení, mj.
i zlý sen, noční můru – to je též jediný význam tohoto slova, který se
dochoval v dnešní lotyštině. Podle etymologa K. Karulise slovo souvisí
s indoevropským kořenem *mer- „lesknout se, blýskat se“. P. z. tedy přes
svou krásu nehrála v mínění lotyšských rolníků žádnou veselou roli. Dnes
je již p.z. zbavena mytologického kontextu a užívá se pro ni výraz ziemeļblāzma „severní záře“. Starší název se přesto objevil mj. v názvu románu
Visvaldise Lāma Kāvu blāzmā z roku 1989.
Bibl.: BRMŠ 195, 203 > Stend 1783; Karulis I, 357; Kursīte 1996, 344–346;
LPG 627; LTT 14182–14207; ME I, 250; ME II, 179, 205, 669.
Potrympus – pruské božstvo. Jméno P. se objevuje v následujících kontextech: Potrympus & Bardoayts ... Castor & Pollux; Potrimpus der Gott der
fliessender Wasser; Potrympum fluviorum ac fontium; Potrimppo (Grunau
Chron.). Více viz hesla balt. ➚ *Trimpas a prus. ➚ *Patulas.
*Prigirstytis – litevské božstvo ‚naslouchající bůh/duch‘. Lze se o něm
dočíst už u J. Łasického v De Diis (op. cit.): „Prigirstitis je ten, který slyší
šeptající. Proto když si dva lidé šeptají, nakazuje se jim šeptat co nejtišeji,
aby nahlas mluvícího neslyšel Prigirstitis.“179 V Žemaitsku tedy očividně
neplatilo české „mluvte nahlas, protože co je šeptem, to je čertem“. Łasicki
je ale jediný kronikář, který se o P. zmiňuje, a litevský mytolog Rimantas
Balsys dochází k závěru, že P. v 17. století již na západní Litvě neznali.
Proto je zmíněný úryvek jedinou zprávou, která je o P. k dispozici. Vysvětlit jméno P. není těžké – většina mytologů se domnívá, že souvisí s lit.
slovem prigirsti, girsti „začít slyšet“. Jméno se přepisuje jako Prigirstytis,
179
Prigirstitis hic est, qui murmurantes exaudire putatur. Iubent igitur vt quis sumisso murmure, hoc vel illud loquatur, ne clamantem Prigirstitis audiat
160
neboť koncovka -titis v litevštině neexistuje. Je možné, že podle P. vznikl
Praetoriův lesní bůh ➚ Girstis. Bůh s jedinou funkcí – naslouchat šeptajícím – je zjev dost neobvyklý, a proto se nabízí myšlenka, že P. je buď
tabuové jméno pro nějakého významného a nevypočitatelného boha,
anebo nešlo o božstvo, ale jen o ducha, který nikdy nenabyl konkrétnějších rysů. Tuto teorii podořil i N. Vėlius, že „Łasicki (lépe řečeno [jeho
zdroj] Laskowski) ... všechna božstva, mytické bytosti i uctívané objekty
jmenoval jednotně ‚bohy‘“.
Bibl.: BRMŠ II, 576, 594 > Las 48; LPG 369; RB 355.
psohlavci viz sumpurņi
pūķis viz áit(i)varas, resp. velijā
Puķu māte – lotyšská bohyně „Matka květin“. Spolu s Ziedu māte „Matkou květů“ tvoří dvě z mnoha lotyšských bohyní-Matek. Mytolog Pēteris
Šmits je zařazuje mezi novější Matky, vytvořené lidovými pěvci podle
vzoru Matky větru, Matky ohně, Matky lesa a dalších nejstarších Matek.
Usuzuje tak z toho, že u žádného indoevropského ani ugrofinského národa nebyl doložen kult květin. Květiny totiž nehrály důležitou roli v životě
baltských kmenů, protože na rozdíl od lesů či ohně lidem ani neprospívají, ani neškodí (podrobněji ➚ Mātes). V případě Ziedu māte je navíc
možné, že se o žádnou nadpřirozenou bytost nejedná: lotyšská mytoložka
E. Kokare se domnívá, že v následující daině se jedná o pouhé epiteton
v poetickém oslovení léta:
Vasariņa, Ziedu māte,
Dod tu man visu labu,
Visupirms noziedēt
Manam miežu līdumam.
„Léto, moje Matko květů,
dej mi všechno nejlepší,
nejdříve ať rozkvete
moje pole ječmenné.“ (LD 28253)
Je ale také možné, že autor písně přirovnává léto k bohyni – Matce květů.
V lotyštině je to o něco pravděpodobnější než v češtině, protože slovo
vasara „léto“ je ženského rodu. Otázka existence kultu není tedy jasná.
P. m. je jedna z mála mladších Matek, na které lze narazit v historických
pramenech. Její jméno totiž uvádí G. F. Stender (Vecais Stenders „Stender
starší“) ve své Lettische Grammatik (1783), ale o její funkci či obětech se
nezmiňuje.
Bibl.: BRMŠ IV, 198 > Stender 1783, §218; Kokare 1999, 179; PŠ 131.
Pumpurs, Andrejs (1841–1902) – lotyšský autor eposu ➚ Lāčplēsis o stejnojmenném silákovi, kde vytvořil i několik nových postav jako Koknesise
161
nebo literárně dotvořil postavu ‚víly útesu Staburags‘ (➚ Stabradze/Staburadze). Více baltských bohů vytvořil polský historik Teodor ➚ Narbutt.
*Puš(k)aitis či *Putskaitis – pruský ‚bůh plodnosti země, strážce posvátných hájů, kterého symbolizoval bez nebo šeřík‘. Jeho jméno uvádí nejdůležitější prameny o pruské mytologii z 16. a 17. století: Puschkayts – „Puškaits, latinsky Sambucus – podzemní bůh [nacházející se] pod posvátným
hájem bezu.“180 Putscaetus – „... [v] které bohy oni sami věří, totiž ... boha
Putskayta, jenž posvátné háje střeží“.181 Putscetus – „... [v] které bohy oni
sami věří, totiž ... Putskaita, posvátných hájů strážce“.182 Puschkaitus – „...
má být bůh přes plody země, jakož i rozličné obilí“. 183 *Pušaitis [zapsáno
v podobě Puſszaitis] – „... mezi božstvy Země jsou Zemepatis, Zemine či
také Zemele, Zemelukštis, Pušaitis“.184
Jméno božstva je tedy zapsáno ve dvou základních variantách a každá dává možnost jiné etymologie. Výchozí formu *Puš(k)ait- lze vysvětlit prostřednictvím lot. slovesa puškuôt, pušķuôt „zdobit [květinami]“, sr.
pušķis, pušks „kytice“. Obdobně je utvořeno jméno Pū[án védského boha
plodnosti od slovesa pú[yati „kvete“. Příbuzná jsou asi i další jména v jiných mytologických tradicích: avestský zlý duch Apaoša- (*„nekvetoucí“), řecký bůh stád, polí a lesů Πάν < *pāusōn. Derivačním sufixem -aitis
se tvoří v litevštině především zdrobněliny, např. jaunikáitis „mladíček“
: jaunìkis „mladík“, a patronymika, např. kálvaitis „kovářův syn“ : kálvis
„kovář“ anebo gimináitis „pokrevně příbuzný, člen rodu“ : gimini „rod“.
Obdobný sufix má i stará pruština u jmen plodů stromů: krichaytos „třešně“, sliwaytos „švestky“, wisnaytos „višně“. Pokud byla výchozí podoba
theonyma *Putskait-, nabízí se srovnání s lit. pùtinas „kalina, černý bez“,
lot. putenes „kalina, jeřabina“; a obě jména se odvozují od slovesa typu lit.
pùsti, puntù, putaũ „opuchat, otékat“. Nejasný je zbytek theonyma, a je lákavé uvažovat o existenci pruského slova *kait- „les“, které by odpovídalo
keltským formám jako bretonsky coet, starovelšsky coit „les“, gótskému
haiþi „pole“, haiþiwisks „divoký“, něm. Heide „vřesoviště“ aj. Může se ale
skrývat v pruských místních jménech typu Koitelauken z roku 1308, kde
180
Puschkayts – latine Sambucus – der Erden Gott vnter dem heiligen holtz des Holunders. Viz
Sudauerbüchlein, op. cit.; text se zachoval v několika rukopisech z 16. století.
181
..quos ipsi deos esse credunt, videlicet ... deum qui sacros lucos tuetur. Viz J. Maeletius/
Malecki: De Sacrificiis (op. cit. 1551).
182
... quos ipsi deos esse credunt, videlicet ... Putscetum sacrorum lucorum tutorem. Viz De
Diis (op. cit.).
183
Puschkaitus sal sein ein Gott vber die fruchte der Erden als allerleÿ getreÿdes. Viz Chronicon
des Landes (op. cit. 1588).
184
... unter den Erd-Göttern sind Zemepattys Zemyne oder auch Zemele, Zemelukſztis,
Puſszaitis. Viz Matthaeus Praetorius ve 4. knize Idolatria veterum Prussorum spisu
Preussische Schaubühne z 80. let 17. století a vydaného 1703.
162
je druhá složka prus. laucks „pole“ (~ lit. laũkas, lot. laũks). Dále také
heslo ➚ svět.
Bibl.: Fraenkel II, 677–678, 681; Gerullis 1926, 119–120; Ivanov & Toporov, MNM II, 353–354; LPG 246, 295, 362, 532; Mažiulis 2004, 33; ME III,
438, 440; Otrębski II, 261; Pokorny 1959, 521: indoevropské *kaito- „les“;
Toporov 1974, 3–36; Toporov III, 158; IV, 147–152.
Ragaina – litevská ‚bohyně lesa‘. Jediný kronikář, který o této žemaitské
bohyni podává zprávu, je J. Łasicki v De Diis (op. cit.): „Medeina a Ragaina jsou bohyněmi lesa.“185 Její jméno je odvozeno od slovesa typu lit.
regjti „vidět“ (~ lot. redzêt), podle některých mytologů od slova rãgas
„roh“ (~ lot. rags; odtud je utvořeno adj. ragaina „rohatá“; prus. ragis,
rus. rog „roh“). Podle M. Gimbutienė v termínu ragaina splynuly obě
výchozí ideje. R. se nápadně podobá lit. výrazu rãgana, který označuje
čarodějnici, vědmu, věštkyni (~ lot. ragana). To zavdalo příčinu různým
teoriím o tom, jak může bohyně lesa souviset s čarodějnicemi, protože
pohádkové čarodějnice často sídlí právě v lese. Zmíněná M. Gimbutienė
považuje R. za lunární bohyni186 noci, zimy, smrti a zrození (dále heslo
➚ svět). Tyto náboženské představy zděděné ze společného indoevropského období byly degradovány po příchodu křesťanství, a činnost R. se
následně omezila na les, kde jméno bohyně přešlo na její služebnice. W.
Mannhardt přichází s teorií, že Łasicki podle všeho nerozlišoval mezi
božstvy, duchy, strašidly a lidmi. Zprávy o věštkyni žijící v lese si špatně
vyložil a považoval je za zprávy o lesní bohyni. R. Balsys nachází jinou
zajímavou souvislost: upozorňuje, že čarodějnice v pohádkách často figurují v událostech, které lze vyložit jako iniciace: hrdina je musí porazit
či přelstít, aby dokázal svou dospělost (podobně lotyšská ➚ Velna māte).
A protože se podle M. Eliadeho v této části iniciace objevovali předkové
rodu, představitelé totemu či bohové, je dost možné, že právě R. byla bohyní, která měla na starost iniciaci. Její role „nepříjemné zkoušející“ pak
přispěla k její degradaci na ošklivou a zlou čarodějku.
Bibl.: BRMŠ II, 581, 594 > Las 47; Gimbutienė 2002, 55; DLKŽ 648, 663;
LPG 55, 356, 374, 400; ME III, 464, 502; RB 345, 348.
ragana viz čarodějnice
*Ratainyčia (zapsáno Ratainicza) – litevská ‚koňská bohyně‘. J. Łasicki
v De Diis (op. cit.) ji nesprávně komentuje v mužském rodě: „Ratainyčia
185
186
Modeina et Ragaina sylvestres sunt dii.
Lunární proto, že slovo rãgas „roh“ v jejím jméně odkazovalo na srpek měsíce.
163
je pokládána za boha koní.“187 Její jméno je odvozeno od lit. rãtas „kolo“,
pl. rãtai „vůz“, podobně lot. rats, pl. rati. Příbuzné je starohornoněmecké
rad, stir. roth, lat. rota „kolo“, véd. rátha-, avest. raθa- „vůz“; původní indoevropský kořen tvořilo sloveso zachované ve stir. rethim „běžím“ a lit.
ritù : rìsti „kutálet se“.
Bibl.: Fraenkel II, 703; LPG 357; Pokorny 1959, 866.
Rauga māte „Matka kvásku“ viz Mātes a Raugupatis
Raugupatis – pruský ‚bůh, který napomáhá kvašení piva/těsta‘ V Idolatria veterum Prussorum 4. dílu Preussische Schaubühne (op. cit., 1703) M.
Praetorius uvádí božstvo jménem R., které lze interpretovat jako „pán
kvašení“, sr. lit. ráugas „zkvašené těsto“ = lot. raûgs, lit. rū'gti „kvasit, kysat“, lot. rûgt id.
Bibl.: Fraenkel II, 705, 746; LPG 545.
Rīgas māte „Matka Rigy“ viz Mātes
Rīšu/Rīšķu māte & Vīkala – lotyšský ‚duch spojený s lidským osudem‘
nebo ‚duch předoucí nit života‘(?). R. m. je jedna z asi sta lotyšských mateřských bohyň, která se však od většiny Matek liší. Slovo māte v jejím
jméně nelze vykládat jako „správkyně“ (jako je Matka lesa správkyní lesa
a Matka větru má na starost všechny druhy větru) ani jako „matka“ (mj.
Jānisova matka) a patří ke třetí skupině Matek, kterou nejlépe charakterizuje poznámka lotyšské mytoložky E. Kokare, že slovo māte dříve znamenalo zcela prostě „žena“ (blíže viz heslo ➚ Mātes). Podobně asi u R.
m. slovo māte jen naznačovalo, že jde o ducha ženského rodu (tuto teorii
lze ale vztáhnout na všechny Matky, a asi u poloviny z nich slovo māte
nabírá i výše zmíněné implicitní významy). I zmínky o R. m. v lotyšském folkloru napovídají, že byla spíše ženským duchem než bohyní. Je
i možné, že na ducha, tedy na mytickou bytost nižšího stupně, degradovala z původního statusu bohyně, což by potvrzovala teorie uvedená
v lotyšské Mitoloģijas enciklopēdija: „Jak se mytologické systémy hroutí,
jejich božstva mají tendenci degradovat na pouhé duchy. Tito duchové
pak mají tendenci zůstávat v lidském povědomí jako duchové zlí.“ V jedné z lidových představ je R. m. ztotožněna s duchem zvaným ➚ Vīkala
a i v jiných představách se tito dva duchové od sebe nijak zásadně neliší.
Následující popis se proto týká obou. Ve sbornících lotyšských pohádek
a lidových představ (v dobové terminologii „pověr“) nacházíme dva druhy příběhů o Vīkale a R. m. V jednom ani jedna z nich člověka nijak
187
Ratainicza equorum habetur deus.
164
neovlivňuje a „...chodí v noci, lidskému oku neviditelná, příst na kolovrátcích, které patří děvčatům. Jestliže se některému děvčeti podaří k ní
připlížit tak tiše, že ji není vůbec slyšet, a zastavit kolovrátek, tak přestane
příst“. V jiných příbězích ale nelze předení zastavit a duch tím ohlašuje
smrt někoho z domu. Lotyšská mytoložka J. Kursīte má za neobvyklé, že
smrt symbolizuje samotný akt předení, a ne až přetržení nitě, jak je to
obvyklejší v indoevropských mýtech. Zřejmě již to, že člověk najednou
spatří předení niti vlastního života nebo života někoho z domácnosti, je
tak extrémní situace, že ji člověk zažije jen krátce před smrtí. J. Kursīte
spojuje jména obou ženských duchů s indoevropskými kořeny ve významu „ohýbat, stáčet“. R. m. odvozuje od lot. slovesa ràisît & rist „vázat“
= lit. raišýti & rìšti id., prus. per-rēist „zavázat“ < *„roi$-, které souvisí
právě s indoevropským kořenem *„er-, z něhož pochází i lotyšské v³rpt
„příst“. Jméno Vīkala pak obdobně odvozuje od lot. slovesa vīt „plést, vít“
= lit. výti, které pochází z indoevropského kořene *„ei-: *„ī- (a z něj pak
mj. i lat. vīēre „vázat“, česky vít). R. m. i Vīkala jsou tedy opravdu bytosti,
které vážou nebo předou nit lidského života.
Bibl.: Fraenkel II, 690, 1267; ME III, 470; Kursīte 1996, 341; LTT IV,
2016; MEnc I, 136; Pokorny 1959, 1158–1159.
Rugių̃ bóba – pruské božstvo „Žitná bába“. Duch či božstvo nižšího řádu,
které mělo na starosti dobrou úrodu obilí. Věřili v něj litevsky mluvící
obyvatelé Pruska až do poloviny 19. století. Lexikograf F. Kurschat R. b.
definoval jako „bohyni – ochránkyni setby“. Představoval ji snop obilí,
svázaný do podoby ženy, který vesničané koncem sklizně vozili s poslední fůrou žita do vsi, kde ho polévali vodou a tančili s ním. Zároveň vozili
i snop, který byl na poli sklizen jako poslední a jemuž se říkalo bámba,
což v litevštině znamená „pupek“. Ženci, jenž na poli tento poslední snop
sklidí, se říkalo bambėrėža, „řezač pupku“. To litevskému filozofu a mytologovi A. J. Greimasovi připomínalo odříznutí pupeční šňůry; proto se
zamýšlel nad souvislostí Žitné báby a roditelky-země – kult R. b. podle něj
nahradil kult země roditelky. Úkolem R. b. bylo na jaře při setbě zajistit
oplodnění země a při žni zabezpečit její úspěšný porod, tj. dobrou úrodu.
Na oslavu konce žní (lit. javapjūtės pabaigtuvės) se také pojídal černý či
bílý kohout, někdy slepice. Obětování drůbeže je typické pro rituály spojené s božstvy úrodnosti polí a plodnosti domácích zvířat, které popsal
Stryjkowski. Jde např. o božstva Krūminė Pradžių̃ Varpų̃ (jediné božstvo!)
či Chaurirari. Drůbež se zřejmě obětovala proto, že je ze všech domácích
zvířat nejplodnější. Odtud i vejce jako symbol plodnosti a nového života
na jaře. Dnes nelze zjistit, zda byl původně R. b. obětován kohout, ale
je pravděpodobné, že ano. O R. b. se možná jedná i v zaříkání, které je
zaznamenáno v protokolu ze soudního procesu z Kotrynou Gailiuvienė,
165
podezřelou z čarodějnictví, z roku 1560. Nápadná je zmínka o kohoutu:
Baba thawa walla, Baba ne thawa walla, wanicku Gaidin, neschith wischtha, milam Diewa. A. Augstkalns tuto větu chápe jen jako úryvky, které
převedl do moderního litevského pravopisu: Boba – tavo valia, Boba –
ne tavo valia... vainiką... gaidys... nešit vištą... mielam Dievui, tj. „Bábo
– po tvé vůli, Bábo – proti tvé vůli... věnec... kohout... ponesete/nesete?
slepici... milému Bohu.“ R. Jasas a R. Balsys si všímají zmínky o věnci,
který mohl být upletený z klasů jako další typická součást oslav konce
žní. Zaříkání je podle nich magická formule směřovaná právě R. b. Možnosti jsou čtyři: 1) R. b. je stará pruská bohyně plodnosti, která se dříve
jmenovala jinak a postupem času se okruh její činnosti zúžil na úrodnost
polí (podobně jako u lotyšské Matky hnoje ➚ Mēslu māte); 2) R. b. zprvu
tuto roli neměla, ale převzala ji po kultu země roditelky (viz výše A. J.
Greimas) a o pár století později ji opět ztratila, 3) K. Gailiuvienė neznala přesné sféry působnosti bohů a obracela se prostě k první bohyni,
která ji napadla; 4) jde o jiné božstvo. Ať už byla R. b. duch, který se
vyvinul z bohyně plodnosti, či ne, jisté je, že po 16. století podlehla procesu degradace. Na začátku 20. století už byla naprosto desakralizována
a degradována na pouhé strašidlo, o kterém dospělí vyprávěli dětem, aby
nepošlapaly obilná pole: „V žitě dřepí Žitná bába a ta chytá děti. Tak dlouho je tiskne na svou železnou hruď, dokud je nezadusí, nebo je nutí sát
kolomaz ze svých prsou, a neposlušným dětem dává přes uši; je to žena
s přísným pohledem a v pravé ruce drží prut; někdy mívá obuté železné
boty, jež nazouvá chyceným dětem.“
Bibl.: BRMŠ II, 213–217; Greimas 2005, 484–485; LKŽ XI, 892; RB 134–
136 > Balys.
Rūšu māte – lotyšská hohyně „Matka pohřebních návrší“ či „Matka pohřebních jam“; spolu s bohyněmi Smilšu māte „Matka písku“; Kapu māte
„Matka hrobů“ tvoří tři z asi sta lotyšských Matek (více o nich viz heslo
➚ Mātes). Funkce Matky hrobů a Matky písku jsou jasné, spolu s Matkou země měly na starost hroby a tělesnou schránku pohřbeného člověka
(na rozdíl od ➚ Veļu māte, jež se ujímala jeho duše a odváděla ji do Země
duší). V případě Matky písku šlo o písek, z něhož se v Lotyšsku často
stavěla pohřební návrší. R. m. je ze všech Matek nejzáhadnější, neboť o ní
víme jen to, že nějak souvisí s Veļu māte, Matkou duší zemřelých:
Rūšu māte, Veļu māte,
Ved bariņu galiņā!
Drīz gulēt man jāiet
Baltā smilšu kalniņā.
„Rūšu māte, Matko duší,
veďte lidi za vesnici!
Já si brzy lehnout půjdu
na písečný vršek bílý.“ (LD 27528)
166
Pobaltské hřbitovy
jsou vždy na kopcích
či vyvýšeninách.
Foto Pavel Řezníček.
Poslední dvojverší je zjevně metaforické označení smrti, neboť bílá barva v lotyšském folkloru se často zmiňuje v souvislosti se smrtí a Matkou
duší zemřelých, navíc baltské národy vždy pohřbívaly své mrtvé na kopcích a návrších. Protože slovo Rūšu zřejmě neoznačuje duše zemřelých,
nezdá se, že by R. m. v této daině bylo jen jiné jméno Matky duší. Současná lotyšská mytoložka J. Kursīte její jméno odvozuje buď od lot. slova
rūsa „rez“, jež snad nějak souviselo s kovovými předměty, které se dřív
vkládaly mrtvým do hrobů, nebo od indoevropského kořene *reu(H)-,
rozšířeného v lotyštině o s, který znamená „trhat, sbírat, hrabat, kopat“.
S ním asi souvisí mj. lot. nářeční slovo rūsis „hromada, brázda“, jež by
i morfologicky přesně odpovídalo hledanému slovu, neboť gen. pl. je právě rūšu. R. m. tedy nejspíše byla Matkou hrobových jam, anebo naopak
Matkou pohřebních náspů či návrší.
Bibl.: Kursīte 1996, 329–331.
Sāta māte – lotyšská bohyně „Matka sytosti“ anebo „Sytá matka“; další
z asi sta lotyšských „Matek“. Lot. sãts znamená „nasycující“. Blíže viz heslo ➚ Mātes.
Bibl.: ME III, 809.
Saulės duktė „dcera Slunce“ viz lot. ➚ Saũles meîtas „Dcery Slunce“
Saũles meîtas – lotyšská božstva „Dcery Slunce“. Jde o bytosti z baltských
literárních mýtů a obyvatelky lotyšské mytické oblohy (➚ nebe, ➚ svět).
Objevují se i v litevských dainách pod jménem Diẽvo dukrýtės „Dievasovy
dcery“ nebo spíše „nebeské dcery“, protože zde se slovo Dievas zachovalo
167
ve svém dávném významu „nebe“. S. m. se dochovaly i v několika pohádkách pod jménem Sáulės dùkros „Dcery Slunce“. Jejich počet není dán –
někdy se mluví o jediné Dceři Slunce, a tehdy podle H. Biezaise bývá míněno samo Slunce (➚ nebeská svatba), většinou se ale píše o Dcerách Slunce
bez určení, kolik jich je. Co se týče jejich role v mytologii, názory se různí.
Tak P. Slavėnas a astronom J. Klētnieks je mají za personifikované planety,
mytoložka E. Kokare za personifikované svítání, mytolog W. Mannhardt
za personifikované svítání a smrákání. Faktem je, že z folklorního materiálu
(v historických pramenech je nenajdeme) nelze s jistotou určit, zda vznikly personifikací přírodního jevu či nikoliv. Podívejme se nejprve na Dcery Slunce z lotyšských dain. Jsou pro ně typické 4 vlastnosti; 1) vznešený
vzhled – podobně jako u ostatních nebeských bytostí jsou oděny do hedvábí, zlata a stříbra, a z drahých kovů jsou i jejich nástroje a osobní věci:
Saules meita sudrabota,
Pūriņš zelta lapiņām;
Zīda cimdi, zīda zeķes,
Zīda visi prievitiņi.
„Dcera Slunce celá stříbrná,
truhla na věno s lístky zlatými;
rukavice i ponožky hedvábné,
hedvábné má i podvazky.“ (LD 33980)
2) ženské práce – jakkoliv vznešeně jsou oděné, jsou podobné lidským
dcerám v tom, že se nevyhýbají žádné ženské práci:
Kas tur spīd, kas tur zvēro
Viņā lauka galiņā?
Saules meita sienu grāba
Ar sudraba grābeklīti.
„Co tam svítí, co se blyští
na tom druhém konci pole?
Dcera Slunce seno hrabe
stříbrnými hráběmi.“ (LD 33816)
3) koně – jako všechny nebeské bytosti mají své koně:
Saules meita savus zirgus
Jūriņā peldināja;
Pate sēd kalniņā,
Zelta groži rociņā.
„Dcera Slunce své koníčky
v moři plavila;
na kopečku seděla,
otěže v ruce držela.“ (TDz 10192)
4) vztah s Auseklisem – ten je „správným“, „pravým“ ženichem Slunce, případně jeho dcer, přesto v některých písních jeho námluvy nejsou
úspěšné:
Trīs rītiņi neredzēja
Auseklīša uzlecam;
Saules meita ieslēguse
Ozoliņa kambarī.
„Tři jitra jsme neviděli
Auseklise vycházet;
Dcera Slunce ho zavřela
do dubové komory.“ (LD 34022)
168
v jiných mu dokonce S. m. přebere Měsíc. Ovšem nejčastěji lidové písně zpívají o vztahu Dcer Slunce s Dievovy syny (➚ Dieva dēli), který se
podobá vztahu mladých lidí na zemi – Dcery Slunce a Dievovi synové si
spolu hrají, tajně se pozorují, dělají si různé naschvály a také se namlouvají (o námluvách více viz ➚ nebeská svatba):
Dieva dēli, Saules meitas
Rotaļām spēlējās,
Rotaļām spēlējās
Pa rociņu rociņām.
„Dcery Slunce, Dievovi syni
společně si hráli,
společně si hráli
ručičky si podávali.“ (LD 33758)
Dieva dēli klēti cirta,
Zelta spāres spārēdami,
Saules meita cauri gāja,
Kā lapiņa drebēdama.
„Dievovi syni stodolu stavěli,
střechu ze zlatých trámů,
Dcera Slunce napříč prošla,
jako list se třásla.“ (LD 33754)
Saules meitas danci veda
Zaļas birzis pakrēslī;
Dieva dēli lūkojās
Caur ozola lapiņām.
„Dcery Slunce tancovaly
v stínu háje zeleného;
Dievovi syni se dívali
skrze listí dubu.“ (LD 33959)
To v litevských pohádkách je obraz Dcer Slunce dosti odlišný. Nesou
rysy pohádkových postav, ale zároveň i rysy božstev a navíc komunikují
s lidmi. Dovídáme se i jejich jména: Aušrìnė („Jitřenka“), Vakarìnė („Večernice“), Indraja („Třtina, Rákosí“/“Jindřiška“), Vaivora („Borůvka),
Žiezdrė („Písčina“) a Salyja („Louka při řece“). Pohádky rozlišují Dcery
Slunce, které ještě žijí u matky, a ty, které se již provdaly. To je třeba Indraja, jejíž muž se jmenuje Salys (někdy i Sielys) a vyznačuje se tím, že
měl zámek, který se propadl do země. Indrajou se vůbec pohádky zabývají nejvíce: představují ji jako cestovatelku, která putuje za Sluncem buď
na východ, nebo na západ a nachází jeho zámek na moři. Pečuje též o lidi
a učí je o užitečných rostlinách. Jméno Saules meita proniklo i do estonské tradice, kde najdeme v eposu Kalevipoeg dívku jménem Salme; v dialektech se objevuje archaičtější podoba Salve.
Bibl.: Aixenval’d, Petruxin, Xelimskij 1982, 167; DLKŽ 56, 135, 156, 700,
909; Gimbutienė 2002, 108–111; Kokare 1999, 42–44; ME II, 592, III,
772; SLDDĢ 255–270, 281–289; http://www.liis.lv/folklora/mitol/origin/
saules_meitas.htm
*Saulijā – baltská ‚bohyně Slunce‘. Nejstarší svědectví o uctívání Slunce mezi Prusy přináší Peter von Dusburg ve spisu Cronica terre Prussie
z roku 1326: „A poněvadž tak Boha nepoznali, proto se stalo, že v dů-
169
Některé litevské náhrobky a kříže kombinují křesťanské motivy s pohanskými. Zde motivy
slunce na hřbitově v Mančiagirė, Dzūkija (jižní Litva). Foto Igor Vítek.
sledku zbloudění od Boha všechna stvoření uctívala totiž Slunce, Měsíc,
hvězdy, hromobití, ptactvo, čtyřnožce až po ropuchu. Měli také háje, pole
a vody posvátné...“188 Nicméně žádný z pramenů nezachycuje původní
188
Et quia sic deum non cognoverunt, ideo contigit, quod errando omnem creaturam pro deo
coluerunt, scilicet solem, lunam et stellas, tonitrus, volatilia, quadrupedia eciam usque ad
bufonem. Habuerunt eciam lucos, campos et aquae sacras..
170
pruské theonymum. I první zprávy o Slunci v litevské mytologické tradici
se omezují na jazyk textu, v tomto případě církevněslovanský/staroruský dodatek k překladu Chronographie Ioanna Malaly z Antiochie, datovaný do roku 1262: „Sovij zavedl pověru přinášet oběti strašlivým bohům Andaevovi a Perkunovi, zvanému ‚hrom‘, a Žveruně, nazývané ‚fena‘,
a Teljaveli – kováři, který vykoval Slunce, aby osvětlovalo Zemi, a jenž
Slunce umístil na nebe.“189 Původní litevský výraz pro sluneční božstvo
zaznamenává až Jonas Bretkūnas (něm. Johann Bretke) v litevsky psané
Postille z roku 1591: „Pohané se podle své hloupé přirozenosti domnívali,
že je mnoho bohů, proto si i mnoho bohů sami vymysleli a je uctívali,
jeden říkal, že Slunce je bůh, jiný, že Měsíc, jiný za boha zase jinou věc
považoval, stejně jako Litva se doposud hloupě modlila k Žemepatisům
a Kaukům.“190 Lotyšskou obdobu zaznamenává v soudobém pravopisu
G. F. Stender ve svém Soupisu: „Saule, [bohyně] ‚Slunce‘, se podle pohanských Lotyšů provdala za [boha] Měsíce. Z tohoto svazku se jako první
zrodily hvězdy. Na tomto místě se slýchává ve starých lotyšských písních
o Saules meitas, ‚dcerách Slunce‘, o něž se Dieva dēli, ‚synové [vrchního]
boha‘, ucházeli a od nichž drobné dárky dostávaly.“191 V Lotyšské gramatice192 Stender věnoval samostatnou kapitolu lotyšské mytologii. Zde zaznamenal i následující píseň, kterou uvádíme v přepisu do současného
lotyšského pravopisu:
Saule Mēnesi sacirta
ar asajo zobeni,
kam paņēma Ausekļam
saderētu līgaviņ?
„Slunce Měsíc rozseklo
ostrým mečem,
proč vzal Jitřní hvězdě
zasnoubenou nevěstu?“
Jméno solární bohyně je identické s názvem „slunce“ v balt. jazycích,
kde je ženského rodu: lit. sáulė, lot. saũle, prus. saule. Týž rod má stsev.
sól, středovelšsky haul (též maskulinum), oproti gót. sauil a stsl. slъnьce
(*sulniko-) „slunce“, která jsou neutra, zatímco ř. Ἥλιος a védský Sū'rya189
.. prelestь Sovij vъvede vně i prinositi žrъtvu skvernymъ bogam Andaevi i Perkunovi rekše
gromu i Žvoruně rekše sucě i Teljaveli isgkuznecju skovavše jemu slъnce jako světiti po zemli i vъverъgšju jemu na nebo slъnce.
190
Pagonis sawa durna prigimima sekdami, daug Diewu tare essanczu, tůgi ir daug Diewu
patis saw pramane ir garbinoia, kits tare iog Saule butu Diewas, kits iog Menu, kits kita
daikta Diewu essant tikeia, kaip ir durnai Lietuwa pirmschu metu, meldessi Szemepaczus,
Kaukus [za revizi překladu vděčíme Vaidasi Šeferisovi].
191
Saule, die Sonne, war bey den Heidnischen Letten verheiratet und zwar an den Mond. Aus
dieser Ehe wären die ersten Sterne gezeugt worden. Daher hört man in den alten lettischen
Liedern Saules meitas, Sonnen Töchter, nach welchen die Deewa dehli Gottessöhne gefreyt
und eine kleine Mitgabe bekommen.
192
Lettische Grammatik, Mitau 1783.
171
jsou maskulinní božstva, jejichž jména mají s baltským femininním protějškem společný derivační sufix *-Ôo-/ *-Ôā-. Ve východobalt. folkloru
hraje významnou roli ‚dcera Slunce‘, lit. Saulės duktė, lot. Saules meita.
Jméno proniklo i do estonské tradice, kde najdeme v eposu Kalevipoeg
dívku jménem Salme; v dialektech se ještě objevuje archaičtější podoba
Salve. Dále hesla ➚ svět, ➚ nebe.
Bibl.: Aixenval’d, Petruxin, Xelimskij 1982, 167; Fraenkel II, 765; LPG
58–59, 87, 425, 623, 627; Pokorny 1959, 881.
*Seitonys (zaznamenán lat. pl. Seitones) – litevský ‚věštec z uvázaných
amuletů‘. Jeden z druhů pruských a žemaitských (západolitevských) věštců (➚ věštec), které popisuje M. Praetorius (viz též úvod k heslu ➚ kněží) a jejichž jméno souvisí s lit. slovem siẽti „vázat“ = lot. sìet. Praetorius
o nich píše: „Seitones na chorého člověka či zvíře přivazovali určité věci
či amulety a po sejmutí z člověka anebo zvířete uměli předpovědět jeho
život či smrt. Takových lidí je ještě sdostatek v Nadruvě a Skalvě [části Pruska], avšak jen někteří z nich toto umění ovládají, velké množství
z nich jsou podvodníci.“
Bibl.: BRMŠ III, 163, 273; Fraenkel II, 783; Prae 4, kap. 15, §XI.
Sēņu māte – lotyšská bohyně „Matka hub“. Jedna z více než sta bohyníMatek, přičemž první část jejího jména lot. sẽne – „houba“ je převzato
z baltsko-finského pramene, sr. liv., est. seen „houba“. Blíže víc heslo ➚
Mātes.
Bibl.: ME III, 827.
Sergėtoja – jedna z litevských ‚sudiček‘. Jde o ženský rod substantiva sergėtojas „strážce, hlídač“, které je utvořeno od lit. slovesa sérgėti „hlídat,
střežit“. Blíže viz heslo ➚ osud.
Bibl.: Fraenkel II, 776.
*Sietonys (zaznamenán lat. plurál Sietones) – litevský ‚věštec ze síta‘.
Jeden z druhů pruských a žemaitských (západolitevských) věštců (➚ věštec), které popisuje M. Praetorius (viz také úvod k heslu ➚ kněží). Jmenují
se podle lit. slova síetas „síto“ = lot. siêts. Dovídáme se o nich jen toto: „Sietones byli vaidilové, kteří dobře ovládali umění věštit pomocí krouživých
pohybů sítem. Takových lidí je ještě dnes mnoho mezi Nadruvy a Skalvy“
[pruské kmeny, v Praetoriově době v části Pruska].
Bibl.: BRMŠ III, 163, 273; Fraenkel II, 783; Prae 4, kap. 15, §XII.
Siliniczus viz Kerpyčius
172
Skalsa – pruská ‚bohyně hojnosti‘. M. Praetorius uvádí, že „... Skalsa je
totéž, co roh hojnosti; proto slaví její svátek“.193 Litevské slovo skalsà znamená „hojnost, dostatek, štěstí“, sr. skalsùs „vydatný, hojný, výživný“.
Bibl.: Fraenkel II, 794; LPG 545.
Skauģa māte – lotyšská bohyně „Matka závisti“. Jedna z asi sta
mytologických Matek. Lot. skàuģis znamená „závistivec“ (~ lit. skáugė
„závist“). Blíže viz heslo ➚ Mātes.
Bibl.: ME II, 876.
Slunce viz *Saulijā, Saules meitas, nebeská sauna a nebeská svatba
Smilšu māte – lotyšská bohyně „Matka písku“. Jedna ze asi stovky
lotyšských „Matek“. Lot. smìl(k)ts znamená „písek“. Blíže viz hesla ➚ Rūšu
māte a ➚ Mātes.
Bibl.: ME III, 963–964.
+
Sovius – litevská mytická bytost a postava kulturního hrdiny. Jméno
Sovij (*Sovius?) se objevuje v dodatku ke staroruskému překladu spisu
Chronographia Jana Malaly z roku 1262: „Byl člověk [jménem] Sovius,
ulovil divokého kance. Odebral mu 9 slezin a dal je svým potomkům, aby
je upekli.“194 Dále se v textu dovídáme: „Ó, veliká zaslepenost ďábelská,
jež svedla litevský kmen a Jatvjagy a Prusy a Jämy [Estonce] a Livy
i mnohá jiná plemena, aby se Soviovými nazývaly a věřily, že Sovius bude
průvodcem jejich duší do podsvětí. Ten [Sovius], kdož ve věku Abimeleka
žil. Ještě dnes své mrtvé na hranicích spalují, jako Heléni Achillea a Aianta
podle svého obyčeje. Sovius zavedl pověru přinášet oběti strašlivým bohům Andaevovi a Perkunovi, zvanému ‚hrom‘, a Žveruně, nazývané ‚fena‘,
a Teljaveli – kováři, který vykoval Slunce, aby osvětlovalo Zemi, a jenž
Slunce umístil na nebe.“195 Jméno S. není původní v baltských jazycích;
pokus spojit je s přivlastňovacím zájmenem typu lit. sãvas „svůj“ nedává
smysl. Alternativně může jít o adaptaci některého z byzantských jmen,
193
Skalsa ist gleichsam Cornu Copiae, dem zu Ehren sie auch ein Fest gehalten. (Idolatria
veterum Prussorum, reprezentující IV. svazek Deliciae Prussicae, op. cit. 1703).
194
Sovij bě člověkъ. Ulovivšju emu divij veprь. Izemše iz nego 9 slezenicь i izdastь ei ispeči
roženymъ dětem nego.
195
O velikaja prelestь diavolьskaja jaže vъvede vъ litovskyj rod i jatvezě i v prusy i vъ emь i vъ
livь i inym mnogo jazyki iže soviceju naričjutsja. Mnjašče i dъšamъ svoimъ sušča provodnika vъ adъ Sovьja. Byvšu emu vъ lěta Avimelexa iže i ině mrtva telesa svoja sъžigajutь
na kradaxъ jakož Axileos i Eantъ i inii po rjadu Ellini. Siju prelestь Sovij vъvede vně
i prinositi žrъtvu skvernymъ bogam Andaevi i Perkunovi rekše gromu i Žvoruně rekše sucě
i Teljaveli isgkuznecju skovavše jemu slъnce jako světiti po zemli i vъverъgšju jemu na nebo
slъnce.
173
např. Εὐσέβιος nebo Σάβας, ale chybí etymologická motivace. Originální
řešení předložil baltista I. Lemeškin. Vyšel z předpokladu, že ve větě Sovij
bě člověkъ bylo původně opačné pořadí prvních dvou slov, tedy *bě Sovij. Ve skutečnosti má jít o slovo jediné, staroruské běsovij, tedy „běsův,
ďáblův, čertův“ atd. Pak lze první větu přeložit: „Běsův člověk ulovil divokého kance.“ Viz též heslo ➚ podsvětí.
Bibl.: Lemeškin 2009, 36–37, 184, 328; LPG 56–68.
Spalvaînis – lotyšský ‚pohádkový silák‘, resp. jedno z jeho jmen, i když
známější je silák ➚ Lāčplēsis ve stejnojmenném národním eposu. Jméno S. je utvořeno z lot. spaNva „peří, srst zvířat; barva srsti“ (~ lit. spalvà
„barva“), znamená tedy buď „opeřený“ nebo „chlupatý“. Hrdina vystupuje jen v několika pohádkách. V jedné má za otce ➚ medvěda, který do své
jeskyně unesl dívku z blízké vesnice. V jiné pohádce jsou motivy společné pohádkám jiných evropských národů – (mj. i české pohádce Boženy
Němcové Neohrožený Mikeš). S. se v této pohádce vydá do světa spolu se
dvěma dalšími siláky, zachrání tři princezny, ale druhové ho zradí a králi řeknou, že mu dcery zachránili jen oni dva. Významný je fakt, že S.
společníci se jmenují Kokupļāvējs „Ten, který kosí stromy“ a Kalnugāzējs
„Ten, který převrací hory“. Tato jména inspirovala Andreje Pumpura
k vytvoření postavy Koknesise.
Bibl.: LPT II; ME III, 983.
Stabradze, Staburadze – lotyšská ‚víla útesu Staburags‘. Její jméno je odvozeno od 18 metrů vysokého vápencového útesu Staburags, který se tyčil nad největší lotyšskou řekou Daugavou u města Koknese ve středním
Lotyšsku, a byl oblíbeným cílem výletů do roku 1965, kdy ho sovětská
vláda dala srovnat se zemí při výstavbě vodní elektrárny Pļaviņas. Jméno
útesu je složeninou slov stabs „sloup“ a rags „roh; útes“. S. je postava z lotyšských lidových písní a pověstí, kterou proslavil národní epos Lāčplēsis. V něm vystupuje jako krásná víla, jež oplákává zemřelého milence
a žije na dně řeky Daugavy v křišťálovém zámku pod útesem Staburags,
zachraňuje utonulé a pečuje o osiřelá děvčata. Jednou z těchto dívek je
Laimdota, s níž se ve vílině péči seznámí hrdina ➚ Lāčplēsis. Postavu víly
S. vytvořil autor eposu Andrejs ➚ Pumpurs volně na základě lidových pověstí a 11 dain, které v knize Urgeschichte des Estnischen Volkstammes un
der kaiserlich Russischen Ostseeprovinzen Liv-, Esth- und Kurland (1846)
uveřejnil profesor tartuské univerzity F. Krūze. V jejich popisu uvedl, že je
získal od jakési 103 let staré venkovanky prostřednictvím kněze Stendera.
Badatel Jāzeps Rudzītis se domnívá, že šlo o J. Ch. Stendera – vnuka G. F.
Stendera, tzv. Stendera staršího, jehož dílo zde často citujeme. Podle těchto pověstí a dain vznikl epos F. Mālberģise Staburags un Liesma (Stabu-
174
rags a Plamen), který významně ovlivnil Pumpurovu představu o víle Staburadze. Výrazu „volně na základě lidových pověstí“ jsme v předchozím
odstavci použili proto, že v žádné písni ani pověsti nenajdeme zmínku
o krásné víle S., která by žila v křišťálovém zámku a pečovala o osiřelé
dívky. Příběhy o útesu Staburags jsou spíše typické místní pověsti, které
vznikly podle podoby útesu. Dobové fotografie ukazují poměrně štíhlý,
vysoký skalní útvar, který tvarem vzdáleně připomínal lidskou postavu. Blízko vodní hladiny se na útesu nacházelo mnoho prohlubní, dutin a velká jeskyně. Dutinami protékala v tenkých pramíncích voda a ta
ve fantazii lidových tvůrců vyvolala představu, že útes přede a tká:
Stabas-raga māmuliņ
Zīdu diegu šķeterēj’;
Zīdu diegu šķeterēj’,
Nēzdaudziņu rakstīja.
„Maminka Staburaga
hedvábnou přízí tkala;
hedvábnou přízí tkala,
kapesníček vzorovaný.“ (KL 273-279)
V jiné ze zmíněných 11 dain se skrývá představa, že útes Staburags má
v péči děvčata:
Es tev lūdzu, Stabu-rags,
Dod man vienu nēzdaudziņ’,
Dod man vienu nēzdaudziņu,
Nēzdaudziņu audējiņ’.
„Prosím tebe, Staburagu,
dej mi jeden kapesníček,
dej mi jeden kapesníček,
kapesníčků tkadlenu.“
V písni se zřejmě „tkadlenou“ myslí dívka z některé okolní vsi. I v jiných
pověstech a písních jsou „dcerami a syny Staburaga“ myšleni lidé z okolí,
kteří si ho váží jako významného krajinného prvku a spojují s ním svou
identitu. Dochovaly se i konkrétnější pověsti o panně, jež v útesu sídlí
a tkaním pomáhá jak děvčatům nashromáždit dostatek plátna na věno,
tak hospodyním, které dostávají od šlechty tolik práce, že nemají čas
doma utkat látku na oblečení rodině. Fakt, že útes připomínal lidskou
postavu, zase stál u zrodu mnoha různých pověstí o jeho původu. Uveďme dvě z nich: „Je tomu už dávno, co jeden mládenec vyplul na Daugavu
rybařit. Náhle se zvedly strašlivé vlny, člun se převrátil a ženich se utopil.
Ubohá nevěsta plakala na břehu řeky celé dny a noci, až se proměnila
v útes.“ A druhá: „V útesu Staburags žije šedovlasý stařec, jenž o půlnoci
rozděluje svůj majetek těm, kdo o něj poprosí. O večerech před skálou
sedí panna a omývá sebe i své dlouhé vlasy v průzračné vodě.“ Tyto dainy
a pověsti tedy přispěly k vytvoření obrazu víly S., jak ji popsal básník A.
Pumpurs v eposu Lāčplēsis.
Bibl.: APL 150–152, 168–171; KL 273–279; L 75–77, 93–96, 109, 149, 151;
Pumpurs 1987.
175
Sumpurņi [přesný zápis s intonací by byl sùmpur̃ņi] – lotyšští ‚psohlavci‘.
Tyto mytické bytosti lotyšských pověstí a pohádek měly podobu lidí s psí
hlavou. Někteří s. ale mohli mít i ptačí hlavu anebo jen jedno oko, jedno
ucho nebo jednu nohu a při chůzi se vzali za ruce s jiným podobným člověkem, který měl oko, ucho a nohu na druhé straně těla. Podle jména ale
mezi s. převažovali lidé s psí hlavou: suns znamená lotyšsky „pes“ a pu9ns
„čumák, tlama“. Obdobné je lit. šumbur̃nis a šun(i)aburnis. Mohlo by se
zdát, že se s. podobají vlkodlakům a některé pověsti je dokonce s nimi
zaměňují – mj. čaroděj prý mohl člověka proměnit ve vlkodlaka i psohlavce, když jej opásal kouzelným pásem. Ale lze vysledovat, že původně
šlo o dva odlišné typy bytostí, mezi kterými byly tyto rozdíly: 1) baltští
vlkodlaci často nebyli lidem nebezpeční. Někdy šlo dokonce o lidi, kteří si
jen ze zvědavosti vyzkoušeli proměnu ve vlka, proběhli se po lese a pak se
proměnili zpět v člověka. S. byli naopak krutí, lidi vždy pronásledovali, živili se jejich masem a pili jim krev. Někdy lidi i uvěznili, aby si je vykrmili.
2) vlkodlak byl člověk, který mohl měnit podobu i povahu z lidské na vlčí
a naopak, pokud mu někdo nespálil vlčí kůži, nedotkl se jeho šatů apod.,
ale s. byl psohlavcem od narození. 3) vlkodlaci se vyskytovali jednotlivě
či ve skupinách, zatímco psohlavci tvořili celý národ, který měl vlastní
ostrov či zemi (obvykle v hlubokém lese), držel pospolu a útočil vždy
ve větším počtu. Mimo to se s. od sebe navzájem lišili společenským postavením: měli jakési krále či náčelníky, kteří se poznali podle dlouhého
ocasu. O psohlavcích se také říkalo, že mají oděv z listí stromů a spí „jako
prasata“ – na hromadě, s nohama u hlav jiných psohlavců. Když člověk
zabloudí do jejich země a začnou jej pronásledovat, může se zachránit tak,
že si obuje sandály či krpce196 patou dopředu a nasype si do nich popel,
čímž zmate svou pachovou stopu. S. též nemohou zvednout hlavu, a proto se doporučovalo vylézt na strom. Český čtenář najde lotyšské psohlavce v knize Souboj nad propastí, převyprávěném národním eposu Lāčplēsis, který je zčásti založen na lotyšských pověstech. Hrdina ➚ Lāčplēsis
v něm dopluje na neznámý ostrov, ale nemůže se zdržet, protože na něj
a na jeho druhy zaútočí s. Ostrov je tedy variantou „země psohlavců“.
Podle lotyšské Mitoloģijas enciklopēdija může mít víra v s. původ v útoku
nějakého etnika, kdy tváře jeho příslušníků připomínaly psí obličej. I podle P. Šmita jsou s. kombinací mytických bytostí a vzpomínek na nějaký
dávný kmen. S. se liší od ➚ Vadātājse, který dovede být velmi nepříjemný,
ale lze se ho poměrně snadno zbavit, či pūķise (viz hesla ➚ áit(i)varas a ➚
vilce), který sice může člověku zapálit dům a odnést mu duši do pekla, ale
činí tak jen tehdy, když se mu člověk zaprodá či se k němu chová neuctivě.
196
Jednoduché boty, vlastně kus kůže přivázaný na chodidlo. U nás se dochovaly například
jako součást valašského kroje.
176
Tři úrovně světa –
ilustrace ke knize
Litevské pohádky.
Autor Vojtěch
Jirásko.
S. jsou naproti tomu jednoznačně zlí a ani nevinný člověk proti nim nemá
velkou šanci. Ze všech mytických bytostí Lotyšů jsou s. nejnebezpečnější
a nejkrutější.
Bibl.: APL 214–216; LTT 28985–28993; ME III, 419, 121–123; MEnc II
220–221; PLP 60; PŠ 103.
*Sutvaras (zapsáno Sotwaros) – litevský ‚bůh dobytka‘. Polský kronikář
Stryjkowski zapsal několik jmen litevských božstev, která nemají obdobu
u jiných autorů. Mj. je to i Sotwaros, ‚bůh dobytka‘, kterému prý Litevci obětují před ohněm kapouny. Podle Mannhardta je theonymum zkomolené lit. sùtvaras „tvůrce, stvořitel; dílo“, což je derivát prefigovaného
slovesa sutvérti „stvořit“. Může ale jít i o adaptaci polského slova stwór
„stvoření, tvor“ apod.
Bibl.: LPG 330, 339.
svět – toto pomocné heslo shrnuje představy o světě v mýtech baltských
národů. Podle archeologických nálezů, různých zmínek v lidové slovesnosti a v kronikách můžeme odvodit, že baltské kmeny svět interpretovaly podobně jako ostatní společenství na srovnatelné úrovni kultury
pomocí duálních protikladů, např. západ – východ, nízko – vysoko, den
– noc, oheň – voda, starý – mladý. Protiklady nebyly radikální a vesměs
177
nešlo o vyložený boj mezi nimi; také se nerozlišovalo, že by jeden z prvků byl dobrý a druhý špatný. Jen v případě západ – východ nacházíme
určité známky toho, že východ se vnímal pozitivněji: vychází tam slunce,
objevuje se Jitřenka, mezi baltskými kmeny oblíbená (➚ Auštra, ➚ Auseklis); to západ byl za mořem a tedy tajemný, neznámý. Podle některých
zdrojů se říše mrtvých tzv. vélů (➚ *velijā) nacházela pod zemí (➚ podsvětí) anebo právě na západě, někdy také na severu. Jindy bývá západ
synonymem pro „jiný, onen svět“ či „říši bohů“. Zajímavé je, že protiklad elementů žena – muž v baltské mytologii téměř nefiguruje, vyskytuje
se prakticky jen v mýtech o ➚ nebeské svatbě (➚nebe). Zemi si Baltové
představovali plochou a v jejím středu obrovský strom – tzv. strom světa,
jaký známe z mytologie jiných evropských národů (mj. ve Skandinávii to
byl jasan Yggdrasil). Na Litvě byl tímto stromem dub či javor, v Lotyšsku dub či bříza, někdy jen sloup ze dřeva. Tento ústřední strom lze
symbolicky rozdělit na 3 části. První jsou kořeny, které byly spojovány
s podzemím, vodou, hady a obojživelníky a též se specifickým litevským
hudebním nástrojem kañklės, lot. kuõkle(s).197 Druhou částí je kmen,
který rostl nad zemí a souvisel tak se vším, co je na ní a nad ní: lidmi,
včelami, rostlinami, domácími i divokými zvířaty. Třetí část tvoří větve,
které sahaly až do nebes a byly spojovány s ptáky, povětřím a nebeskými
tělesy. K nejvýznamnějším božstvům spojeným s jevy přírody viz hesla
➚ *Bangputīs, ➚ Bangu māte, ➚ *Beržulis, ➚ *Deivas, ➚ Drebkullis, ➚
*Ežerinis, ➚ Gaujas māte, ➚ *Grubrius, ➚ *Ievulis, ➚ Mātes, ➚ Mēness,
➚ Meža māte, ➚ Mjnuo, ➚ nebeská sauna, ➚ nebeská svatba, ➚ *Patulas,
➚ *Perkūnas, ➚ polární záře, ➚ *Puš(k)aitis, ➚ Ragaina, ➚ Saules meitas,
➚ *Saulijā, ➚ Ūdens māte, ➚ *Ukapirmas, ➚ Vēja māte, ➚ Zemes māte, ➚
Ziemeļmeita, ➚ *Zwaigstikas, ➚ *Žemepatis.
Bibl.: Laurinkienė 1996, 99; MEnc II, 220; Vėlius 1983.
Sytá matka viz Mātes
Szullinnys viz *Šulininis
*Šilinyčius (zapsáno Siliniczus) – litevské ‚božstvo lišejníku a mechu‘.
Uvedený přírodní materiál se používal k vyplňování mezer mezi kládami
při stavbě chalup. Blíže viz heslo ➚ *Kerpyčius & *Šilinyčius.
*Šulininis (zapsáno Szullinnys) – pruský bůh či duch ‚ochránce studní‘. Tato nadpřirozená bytost byla uctívaná v Prusku, kde ji roku 1684 M.
197
Prabaltské východisko *kantlijā potvrzuje i baltská výpůjčka ve fin. kantele „harfa“
(Fraenkel I, 215).
178
Praetorius zaznamenal v díle Deliciae Prussicae (op. cit.): „Připisují téměř každé věci boha či spíše démona, pod jehož vládou to či ono roste,
umírá a vůbec se děje. Proto se jich občas dovolávají jako pomocníků. …
Szullinnys stojí [jako vládce] nad studněmi.“198 Jeho jméno jasně vychází
od lit. slova šulinỹs „studna“ : šùlė „sud“.
Bibl.: BRMŠ III, 148, 260; Fraenkel II, 1032; LPG 521, 545; Prae 4, kap.
9, §XXIV.
Tabakas māte „Matka tabáku“, viz heslo Mātes
Tarškulis – jedno z přízvisek litevského boha hromu ➚ Perkūnase. Je
utvořeno od lit. slovesa tarškjti „hlučet, hlomozit, klapat“ atd.
Bibl.: BMRT 111; F I, 1063.
Tikkla/Tīkla viz Dēkla
Tirgus māte – lotyšská bohyně „Matka trhu“. Jde o jednu ze stovky
lotyšských „Matek“. Lot. tìrgus znamená „trh“. Příbuzné je lit. tu9gus
a praslovanské *tъrgъ „trh“. Blíže viz heslo ➚ Mātes.
Bibl.: ME IV, 194–195.
Tavvals – litevské božstvo. Kronikář J. Łasicki (známý spíše pod latinským jménem Lasicius) popsal v De Diis (op. cit.) mnoho litevských
bohů. Mezi jinými uvádí též theonymum T., jež charakterizuje slovy:
„Bůh – podporovatel umění (či obratností).“199 T. může být zkomoleninou theonyma ➚ *Teljavelis, jehož nositel byl popsán jako nebeský kovář, tedy řemeslník par excellence. Podle jiného výkladu jde o zkomolené litevské slovo tėvẽlis „tatíček“, tj. o zdrobnělinu slova tjvas „otec“. Lze
ale připustit, že se ve jméně T. zkřížilo jméno *Teljavelise a slova tėvẽlis
„tatíček“.
Bibl.: LPG 54, 67, 68, 356.
*Teljavelis – litevský ‚nebeský kovář‘. První zprávu o tomto božstvu přináší Haličsko-volyňský letopis k roku 1252: „Jeho pokřtění bylo jen lest
a on tajně obětoval svým bohům: prvnímu Nonadějovi, Teljavelovi, Diverikisovi, zaječímu bohu [a] Mějdějnovi. Když vyjel na pole a na pole
vběhl zajíc, nesměl vkročit do lesa ani ulomit prut. Obětoval svým bo198
Sie schreiben noch fast einem jeglichem Dinge einen Gott, oder einen Daemon vielmehr, zu,
unter dessen Regierung dieses oder jenes fortgeht, wächst oder zu nicht kömpt, deswegen sie
sie auch bisweilen als Helfer anrufen. … Szullinnys der den Brunnen vorsteht.
199
Deus auctor facultatum.
179
hům, těla mrtvých nechával spalovat a zjevně se držel pohanství.“200
Podrobnější je dodatek k rusko-církevněslovanskému překladu historického díla Chronographia Jana Malaly z Antiochie (491–578) z roku
1261. Informuje nás, jak postava jménem Sovij zavádí mezi pobaltskými národy, konkrétně Litevci, Jatvingy, Prusy, ale také Livy a Jämy (tj.
zřejmě Estonci) uctívání několika pohanských božstev: „... Sovij zavedl
pověru přinášet oběti strašlivým bohům Andaevovi a Perkunovi, zvanému ‚hrom‘, a Žveruně, nazývané ‚fena’, a Teljaveli – kováři, který vykoval
Slunce, aby osvětlovalo Zemi, a jenž Slunce umístil na nebe.“201 Z uvedených úryvků lze vyčíst, že v litevském pantheonu 13. století *T. figuroval v blízkosti boha hromu, ať už je Hromovládce nazýván ➚ Perkunas
či Diviriks.202 *T. je kovář, který vykoval Slunce a umístil je na nebesa
(➚ nebe). Z řady etymologií jeho jména jen dvě řešení zohledňují roli
kováře. Někteří baltisté vidí v theonymu zkomolenou zdrobnělinu lit.
kalvẽlis od slova kálvis „kovář“ (Wolter). Záměnu samohlásek v první
a druhé slabice lze přijmout jako běžnou písařskou chybu při přepisu
neznámého vlastního jména. Substituce t- za k- působí méně pravděpodobně, ale není nemožná. Polský baltista Smoczyński upozornil, že německy píšící písaři při zápisu pruštiny vzájemně zaměňovali k a t v pozici před předními samohláskami. Tím spíše je pravděpodobný týž výklad
v případě písaře, jehož mateřštinou byl východoslovanský jazyk, kde
měkkostní korelace hraje výrazně silnější roli než v němčině. Za pozornost ale stojí i alternativní řešení, předpokládající skandinávský původ
jména. Toporov upozornil na blízkost záhadného litevského theonyma
a staroseverského jména Þjálfi, které měl nést pomocník boha hromu
Thora (= stsev. Þórr). Etymologicky spřízněné jméno nesl kulturní hrdina Þjelvar, který podle starošvédského, přesněji starogutnijského, textu
zvaného Gutasaga učinil z ostrova Gotland souš tak, že jej obešel s ohněm. Jméno Þjálfi lze promítnout do pragermánské podoby *Þelban-,
zatímco Þielvar představuje složeninu *Þelba-harja-. Další etymologie
není jednoznačná. Východisko je možné hledat ve stsev. þjálf „práce“
nebo þiálfi, þálmi „pouto, smyčka“.
200
Kreščenie že ego lьstivo byst: žrjaše bogomъ svoimъ vtaině, pervomu Nъnadějevi, i Teljaveli i Diverikъzu, zaejačemu bogu (,) Mějdějnu: egda vyěxaše na pole i vyběgnjaše zajacь
na pole, v lěsъ roščenija ne voxožaše vnu i ne smějaše ni rozgy ulomiti, i bogomъ svoimъ
žrjaše, i mertvyxъ telesa sožigaše, i poganьstvo svoe javě tvorjaše. Do češtiny přeložila Jitka
Komendová; viz Haličsko-volyňský letopis, Praha: Argo 2010, 88.
201
.. prelestь Sovij vъvede vně i prinositi žrъtvu skvernymъ bogam Andaevi i Perkunovi rekše
gromu i Žvoruně rekše sucě i Teljaveli isgkuznecju skovavše jemu slъnce jako světiti po zemli
i vъverъgšju jemu na nebo slъnce.
202
Jeho jméno může být vysvětleno z lit. Dievo rykštė „Dievův prut“, tj. „blesk“, jeden z hlavních atributů boha hromu.
180
Bibl.: Blažek 2009, 72–73; Brückner 1886, 1–3; LPG 51, 58–60; Smoczyński
2000, 147–149; Toporov 1970, 537–543; Wolter 1886a, 640–641.
Trenktinis – litevské přízvisko boha hromu ➚ Perkūnase. Je utvořeno
od lit. slovesa treñkti „udeřit, uhodit“, tedy „ten, kdo vládne úderem hromu a blesku“.
Bibl.: BMRT 111; Fraenkel II, 1118.
*Trimpas/*Trimpā/*Trimpus – baltské božstvo nejasné funkce, zato se
zastoupením ve všech třech baltských tradicích. Lit. Trimpas či Trimpa
přežívá v kletbě eik sau po Trimpų „jdi k čertu“, kterou zachytil litevský
literát, etnograf a historik Simon Daukantas (1793–1864). Lot. dial.
Trinpus se dochovalo v zaříkávání typu Laj Trinpus nuo taviem laùkiem,
lùopiem, pļavām, dārziem un ganīklām nuogriežās „Ať se Trinpus odvrátí
od tvých polí, zvířat, luk, zahrad a pastvin.“ (Trejland 1881; přeložila
Tereza Kabeláčová); prus. toponymum Trympauwe, do 20. století známo
jako Trömpau. Ve funkci theonyma se v pruské tradici objevuje dokonce
ve 3 či 4 různých variantách s rozdílnými prefixy: a) Antrimpus sal sein
Gott des Meers vnd der See; Antrimpum, deum maris; Wasser-Götter
Antrimpus; Antrympus Neptunus; b) Autrympus; Autrimpus der Gott des
Mehres vnd der grossen Sehe; c) Natrimpe; d) Potrympus & Bardoayts
... Castor & Pollux; Potrimpus der Gott der fliessender Wasser; Potrympum fluviorum ac fontium; Potrimppo (Grunau Chron.). Není jasné,
zda prefix an- není jen výsledek chyby v zápisu prefixu au-. Ojedinělý
výskyt prefixu na- dovoluje uvažovat i o záměně na- za an-, které mělo
být správně spíše au-. Čtyři varianty se tak zužují na dva prefixy aua pa-. Pruskému prefixu au- nejčastěji odpovídá slovanské u-, např. prus.
aumūsnan „umývání“, aulāut „umřít“, zatímco prefix po- (balt. *pa-)
odpovídá shodně slovanskému po-, např. podāst „poddá se“. Theonymum se tradičně odvozuje od slovesa typu lit. trenpti „dupat“, patrenpti
„po nějaký čas dupat“. V. N. Toporov upozorňuje na obdobný archaismus v římském hymnu Carmen Saliare bratří Saliů Juppiterovi: Quomne
tonas, Leucesie, prai tet tremonti „Když zahřmíš, Leucesie [= bože světla],
před tebou se třesou.“
Bibl.: Fraenkel II, 1116–1117; Mažiulis III, 302, 334; Toporov, Prusskij
jazyk I, 176.
tukšumi – lotyšsky „prázdnota“. Slovo je odvozené od lot. tukšs „prázdný“. V lotyšském folkloru a mytologii je tak nazýván kraj na severu (➚
Ziemeļmeita). Viz také ➚ svět.
Bibl.: ME IV, 256–258.
181
Ūdensdepis, někdy též jen Depis – lotyšský ‚vodní duch zjevující se v podobě ropuchy‘. Lotyšský mytolog Pēteris Šmits ve 20. letech 20. století
zapsal tuto lidovou představu: „V dolním Kurzeme [západním Lotyšsku]
se dodnes často mluví o Depisovi či Ūdensdepisovi, který prý žije ve vodě
a o polednách do ní stahuje lidi, co zůstali na břehu.“ Janīna Kursīte pak
upozorňuje, že lotyšské slovo depis znamená „ropucha“, ūdens je „voda“.
Výsledná složenina tedy vede k vodní bytosti v podobě ropuchy.
Bibl.: Kursīte 1996, 332; LTT I, 356; ME I, 455.
Ūdens gars – lotyšský „vodní duch“. Podobně jako ➚ Ūdensdepis je zaznamenán ve Šmitově sborníku pověr další vodní duch: „Vodní duch vypadá jako starý muž. Žije v řekách, jezerech a bažinách a živí se rybami.
Ve dne se neukazuje a z vody vychází jen v noci. Za tichých nocí pluje
po vodě v prázdném člunu bez vesel. Čarodějové si k němu okolo půlnoci
chodí pro vodu, s jejíž pomocí pak léčí nemocné.“ Lot. ūdens /ûdens/
znamená „voda“, gars „pára; duch“ (~ lit. gãras id.).
Bibl.: Kursīte 1996, 331–332; LTT IV, 1883; ME I, 603; IV, 404–405.
Ūdens māte „Matka vody“ a Jūŗas (novým pravopisem Jūras) māte
„Matka moře“. Jedny z nejvýznamějších z více než stovky lotyšských
Matek (viz hesla ➚ Mātes, ➚ svět). Podle L. Adamoviče je dokonce nejstarší z nich právě Matka vody; z ní se postupně měly vyvinout Matky
konkrétnější. Zajímavé je, že ač má Ū. m. mnohem širší pole působnosti
než konkrétnější Matka moře, zmiňují se o ní jen dva historické prameny
(Lettische Grammatik G. F. Stendera z roku 1783 a Vollständiges deutschlettisches und lettisch-deutsches Lexikon Jakoba Langeho z let 1772–1777),
několik dain a jedna lidová představa, zatímco s Matkou moře se setkáváme mnohem častěji nejen v dainách, ale i v zaříkáváních a zmiňují ji
tři historické zdroje. Výše uvedení G. F. Stenders a J. Lange ji též uvádí
ve svých slovnících a dále o ní píše superintendant kuronských vévodů
Paul Einhorn roku 1649 (tedy mnohem dříve) v knize Historia lettica: „...
měli také zvláštní bohy a bohyně, jako Matku nebo Bohyni moře, které
se dovolávali rybáři [...]. A co více, slyšel jsem, že si rybáři naříkali, že to
prý Matka neboli Bohyně moře se na ně rozzlobila a nedala jim zdaru při
[...] rybolovu.“ Vlastnosti těchto tří božstev úzce souvisely s vlastnostmi
živlu, jemuž vládly – vody. Ta Lotyšům jednak mohla uškodit, dokonce
vzít život, jak svědčí mj. tato daina:
Dod, māmiņa, kam dodama,
Nedod mani zvejniekam:
Zvejnieciņa dvēselīte
Ūdens mātes rociņā.
„Dej mě, komu chceš, maminko,
rybáři mě nedávej:
Rybářovu duši celou
Matka vody v rukou má.“ (LD 9549)
182
ale i následující lidová pověra: „Když se člověk jde koupat po slunce
západu, Matka vody ho stáhne do hlubin.“203 Ale Matky vodního živlu mohly lidem i prospívat, dopřát jim dobrý úlovek, a dokonce vrátit
zdraví a život. Lotyši totiž věřili, že existuje takzvaná „zdravá voda“ či
„voda zdraví“ (veselības ūdens), kterou je možno si vyprosit v určitý den
u pramene tekoucího na východ. Touto dvojakou povahou Matka vody
a Matka moře připomínají Matku větru. Jsou jí podobné i tím, že se lidoví pěvci nezajímají jen o to, jak jim mohou prospět či uškodit, jako
u mnoha jiných Matek, ale popisují i jejich atributy. U Matky větru paprsek z rákosí a útek z pěny, u Matky vody a moře to jsou peníze (zřejmě
jantar):
Es redzēju Ūdens māti
smiltīs naudu skandinot.
„Viděl jsem Matku vody,
jak v písku penězi cinká.“ (LD 30731)
Es redzēju jūriņā
Uz akmeņa uguntiņu;
Tur žāvēja Jūras māte
Savu zeltu, sudrabiņu.
„Co jsem viděl na moři?
Na kameni ohýnek;
tam sušila Matka moře
svoje zlato, stříbro.“ (LD 30914)
Kromě toho měla Matka moře jako jediná z tří bohyň vodstev dcery
(Jūras meitas), byť není zcela jasné, zda šlo přímo o její dcery, protože
jejich jméno znamená doslova „Dcery moře“ a ne „Dcery Matky moře“.
Jisté ale je, že měla alespoň služky:
Jūras māte, Jūras māte,
Valdi savas kalponītes:
Sasegušas baltas sagšas,
Nelaiž mani maliņā.
„Matko moře, Matko moře,
zkroť si svoje služebné:
oblékly si bílé plédy,
nechtějí mě pustit na břeh.“ (LD 30772)
Dodejme ještě, že lot. ūdens /ûdens/ „voda“ odpovídá žemaitskému
a lit. unduõ, vedle standardního lit. vanduõ, prus. unds (Enchiridion),
wundan (vokabulář z Elbingu). Lot. jūra, jūŗa, jūre, starolotyšské jūris
„moře“ má obdobu v lit. jū́ra, pl. jū́ros, jū́rės, jū́rios, jū́riai id. a prus. iūrin
(Enchiridion), *iuriay namísto luriay (vokabulář z Elbingu) id.
Bibl.: Einh 584; Fraenkel I, 198; II, 1163, 1194–1195; LTT IV, 1883; ME II,
122; IV, 404–405; Kursīte 1996, 331–2.
Uguns māte – lotyšská bohyně „Matka ohně“. Jedna z asi stovky lotyšských „Matek“ Její jméno je odvozeno z lot. uguns „oheň“
203
Kad pēc saulītes norietēšanas iet peldēt, tad Ūdens māte ierauj dziļumā (LTT IV, 1883).
183
a je příbuzné lit. ugnìs a praslovanské *ogъnь. Blíže viz heslo ➚
Mātes.
Bibl.: ME IV, 294-295.
*Ukapirmas (zapsáno i Ockopirmus s řadou variací) – pruský ‚první bůh
nebe a hvězd‘, popřípadě ‚nebe a země‘. Nejpřesnější informaci o tomto
bohu i jeho jménu podává spis Sudauerbüchlein (op. cit.) ze 16. století.
Dočteme se zde, že Ockopirmus byl „první bůh nebe a hvězd“204 (u Łasického a v tzv. „tisku A“ potom „bůh nebe a země“). Tomu odpovídá i etymologie: doslova „nejprvnější“, sr. prus. ucka- „nej-“ (ucka kusaisin „nejslabší“, ucka isarwiskai „nejvěrněji“) a pirms „první“. I jiní autoři jméno
zachycují v zásadě správně, zkoušeli mu ale najít římské protějšky (interpretatio Romana): Occopirmus = Saturnus (von Polenz & Speratus 1530;
Behm 1644), Occopirmum – deum nautarum, qualis olim apud Romanos
fuit Portunnus (Malecki 1551). Ostatní seznamy pak už jméno různě komolí, zjevně v důsledku písařských chyb. Nejčastěji bývá m zaměněno
za n: Okopirnus (Bretkunas 1588), Occopirnus (Hartknoch 1679), a toto n
dále za u: Occopiruum (Łasicki 1615). Tvar Occopurnus, který zapsal Mislenta, zaměňuje i původní m za n, a navíc i za u. Toporov soudí, že jméno
*Uka-pirmas „nejprvnější“ označovalo totéž božstvo „samo o sobě“ jako
lit. Dievas a lot. Dievs, v obou případech jednoduše „bůh“. Pak lze zvažovat baltské východisko *Ukapirmas Deivas „nejprvnější bůh“, z něhož si
západní Baltové ponechali první část a východní Baltové druhou. O prabaltském stáří první složky snad nepřímo svědčí jméno vrchního božstva
v baltsko-finském pantheonu: fin. Ukko205 a est. Uko (Kalevipoeg), pokud
jde o baltskou výpůjčku. Dále viz hesla ➚ Deivas, ➚ nebe, ➚ svět.
Bibl.: Blažek 2004, 193–194; LPG 245; Toporov 1972, 294.
Upes māte – lotyšská bohyně „Matka řeky“. Patří mezi stovku lotyšských
„Matek“, ovšem folklorní materiál o ní neposkytuje mnoho informací.
Jedna z mála dain, kde U. m. vystupuje, je tato:
Upes māte, Jūras māte,
Sargi manus bāleliņus!
Vēju māte, cilā viegli
Baltajos zēģelīšus!
204
205
„Matko řeky, Matko moře,
střežte moje bratříčky!
Matko větrů, čechrej zlehka
jejich bílé plachty!“ (LD 30890)
Der erste Gott Himmels vnd Gestirnes.
Kalevala 9.33–34: Tuo Ukko, ylinen luoja, itse ilmojen jumala „ten Ukko, nejvyšší stvořitel, sám bůh nebes“; 48.356–57: Oi Ukko, ylijumala, Ukko, pilvien pitäjä „Ó Ukko, vysoký
bože, vládče oblaků“; překlad J. Holeček.
184
Řeka Ūla u Merkinė (jižní Litva). Foto David Šimeček.
K etymologii jména dodejme, že lot. upe znamená „řeka, potok“, podobně i lit. ùpė.
Bibl.: ME IV, 300.
Upinis *Deivas – litevský „říční bůh“. Jeho jméno zaznamenal ve své Kronice206 Matys Stryjkowski v podobě Upinis Dewos. K božstvu poznamenává, že má ve své moci řeky. Obětuje se mu bílé selátko, aby v řekách
tekla čistá a průzračná voda. Lit. ùpinis je adj. „říční“ utvořené od slova
ùpė „řeka“.
Bibl.: LPG 331.
urguči – lotyšská „strašidla; duchové či duše zemřelých“. K etymologii
názvu sr. lot. urgučas „neštěstí“. Blíže o nich pak viz ➚ velijā.
Bibl.: ME IV, 304–305.
Ūsiņš, též Ūsenis, Ūsinis – lotyšský ‚včelí bůh a patron koní‘. První informaci o tomto božstvu přináší jezuita Joannis Stribingius ve zprávě o mi206
„Która przedtem nigdy światła nie widziała“, Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi kijowskiej, moskowiewskiej, siewierskiej, wołyńskiej, podgórskiej etc. w Królewcu
u Jerżego Osterbergera (1582).
185
siích v lotyšské části Livonska z roku 1606: „Bohu koní, kterého nazývají
Deviņ Ūšiņe, obětují každý zvlášť dva solidy a dva chleby a kousek tuku,
které vhazují do ohně.“207 S koňmi spojují Ū. i lotyšské dainy:
Ūsiņš jāja pieguļā
Ar deviņi kumeliņi.
Es tev lūdzu, Ūsiņ brāl,
Dod man pāri ceļa zirgu.
„Ūsiņš šel na stráž
s devíti koňmi.
Prosím tě, Ūsiņši, bratře,
dej mi pár koní osedlaných.“ (LD 30082)
Autor Lotyšské gramatiky (1783), Lotyšského lexikonu (1789) a jeden
z prvních sběratelů lotyšského folkloru G. F. Stender (1714–1796; tzv.
Stender Starší), zaznamenal: Uhsinsch, swehts uhsiņsch der Bienen Gott,
von uhsas, der Bienen gelbe Wachshosen. „Ūsinš, svēts ūsiņš – včelí bůh;
od ūzas ‚kalhoty‘, včelí žluté voskové kalhoty“. Je zřejmé, že Stenderova
lidová etymologie je mylná. Lot. ūzas „kalhoty“ představuje relativně
mladou adaptaci švédského slova huso „dlouhé kalhoty“; od theonyma se
zásadně liší hláskou z. Formálně stojí nejblíže lot. ūsa „vous“, adj. ūsainis,
ūsaîns „vousatý“, ale spolu s lit. ūsaῖ, est. ūz byly přejaty z rus. usy „vousy“. Navíc chybí jakákoliv souvislost mezi „vousy“ a ‚bohem včel a koní‘.
Je tedy třeba hledat jiný výklad. Jako vhodný kandidát pro srovnání se
nabízí postava ze Rgvédu jménem Auśijá-208, která se objevuje v hymnech
věnovaných božským dvojčatům-jezdcům Aśvinům; z narážek vyplývá,
že Auśijá- je jejich chráněncem. Ze dvou pasáží Rgvédu lze vyčíst i o jeho
vztahu k medu a včelám,209 což překladatele védských textů R. Griffitha
vedlo k jeho identifikaci s medonosnou včelou. Tento dvojí funkční paralelismus upřednostňuje toto řešení před výkladem Elizarenkové a Toporova – ti ve jménu hledají souvislost s kořenem *aus-, který v baltské
tradici označuje Jitřenku (viz lit. ➚ Aušrinė, lot. ➚ Auseklis).
207
Deo Equorum, quem vocant Dewing Vschinge, offerunt singuli 2 solidos et duos panes et
frustum pinguedinis, quem in ignem conijciunt.
208
Etymologicky jde o patronymikum utvořené od véd. uśíj- ‘epiteton obětníků i boha Agniho’ (~ avest. usiÆ- ‚označení obětníka odmítajícího zoroastrijské náboženství‘). Utvořeno
je zřejmě od slovesa typu véd. vāś-/uś- „přát si, toužit“ nebo vāś- „řvát, bučet“, sr. oset.
wasun „zpívat“ (EWAI I, 234–235; II, 527–528, 547–548).
209
yZbhih. sudānū auśijZya vazíje dīrgháśravase mádhu kóśo áks. arat/ kak[ôvantaf stotZraf
yZbhir Zvataf tZbhir ū s. ú ūtíbhir aśvinZ gatam [RV I, 112.11]
(„Jakými [silami], ó, vy dva s překrásnými dary pro kupce Dīrghaśravase,
syna Uśidžova, sud naplnil se medem,
jakými jste pomohli velebiteli Kakšivantovi,
se stejnou podporou přicházíte sem, ó, Aśvinové.“);
utá syZ vām mádhuman máks. ikārapan máde sómasyauśijó huvanyati [RV I, 119.9]
(„Vám ta včela zašeptala, co spojeno je s medem. V opojení sómou Uśidžovec hlučně
hovoří.“)
186
Bibl.: Biezais 1994; Blažek 2012, 53-60; Elizarenkova 1999, 134, 148, 608,
616; Elizarenkova & Toporov 1964, 66–84; EWAI I, 234–235; Griffith
1889[1987], 173; Ivanov & Toporov, MNM II, 551; Jonval 1929, 139; LPG
442, 625; ME IV, 409–411.
užkalbjtojas – litevsky „zaříkávač“. Sloveso užkalbjti „zaříkáváním zahánět nemoc“ je tvořeno prefixem už- „za-“ a vlastním slovesem kalbjti
„mluvit, říkat“ : kalbà „řeč“. Blíže o nich viz zejména heslo ➚ kněží.
Bibl.: Fraenkel I, 207; II, 1173–1174.
užovka (lit. žaltỹs , lot. zaNktis) – had, jenž v baltské mytologii představuje jedno z nejdůležitějších zvířat. O jeho významu svědčí jak historické
zdroje, tak dochovaná zaříkání a modlitby, ale i přísloví a také pohádky
(➚ Eglė). Historické zdroje a hlavně kroniky podávají zajímavý, byť ne
vždy přesný obraz. V hesle ➚ Brēķina uvádíme dvě z historických zpráv,
které se dochovaly o užovkách v Lotyšsku. Na Litvě jsou známé zprávy od J. Maleckého a J. Łasického. Jan Malecki, katolický kněz v Prusku,
v knize Epistola de sacrificiis et idolatria veterum Borussorum (1551) píše:
„Lotyši a Žemaiťané [Žmuďané] ve svých obydlích pod kamny či v koutě
u okna chovají hady, které uctívají jako božstva. V určitém období roku
je čarodějové modlitbami zvou ke stolu. Hadi vylézají, po ubrusu lezou
na stůl, ochutnávají pokrmy na stole a poté opět zalézají do svých děr.
Když hadi odlezou, lidé začínají s radostí jíst a jsou přesvědčeni, že v tom
roce se jim bude dařit dobře. Pokud hadi na modlitby čarodějů nevylezou
ven či neochutnají na stole prostřené pokrmy, věří, že se jim v tom roce
stane velké neštěstí.“210 Polský historik J. Łasicki uvádí v De Diis (op. cit.)
podobný popis: „Jako domácí bohy si drží černé, tučné čtyřnohé hady,
které nazývají Giuoitos. Na ty s bázní a úctou hledívají, když ze svých děr
vylézají k pokrmům a když byli pojedli, opět zalézají. Když se někomu,
kdo doma chová užovky, stane nějaké neštěstí, mají za to, že se k nim choval neuctivě.“211 Přestože je zde řeč o „černých, čtyřnohých hadech, které
nazývají Giuoitos“ (lit. gyvãtė „zmije“), ve skutečnosti jde o černé užov210
Praeterea Lituani et Samogitae in domibus sub fornace, uel in angulo uaporarii, ubi mensa stat,
serpentes fouent, quos numinis instar colentes, certo anni tempore precibus sacrificuli euocant
ad mensam. Hi uero exeuntes, per mundum linteolum conscendunt, et super mensam assident.
Ubi postquam singula fercula delibarunt, rursus discedunt, seque abdunt in cauernis. Serpentibus digressis, homines laeti fercula illa praegustata comedunt, ac sperant illo anno omnia
prospere sibi euentura. Quod si ad preces sacrificuli non exierint serpentes, aut fercula super
mensam posita non delibauerint, tum credunt se anno illo subituros magnam calamitatem.
211
Nutriunt etiam quasi deos penates, nigri coloris, obesos et quadrupedes quosdam serpentes
Giuoitos vocatos. Hos timore perculsi, dum ex antrix aedium ad pastum appositum prorepunt seque pasti in ea recipiunt, aspiciunt et colunt. Si quid infortunii accidat cultori,
serpentem male fuisse tractatum censent.
187
ky. Představa čtyř nohou mohla
vzniknout na základě dvojitého
penisu užovčího samečka a výraz
gyvatė se v Žemaitsku používá
i k označení užovky. Podle české
baltistky Petry Butzke není jasné,
zda Baltové užovky opravdu považovali za božstva. Zdá se spíše,
že je brali jako prostředníky mezi
Motiv užovky na litevské sponě v tradičním stylu.
tímto světem a světem nadpřirozeným. Klíčem k pochopení toho, jak baltské kmeny užovky vnímaly, je
chování těchto plazů: jednak to, že se zdržovali u chlévů, neboť tam byl
dostatek myší, a jednak to, že užovka je jediný živočich v regionu, který
se dokáže jak plazit po zemi, tak plavat ve vodě, tak zalézt pod kámen,
a navíc pravidelně svléká kůži. Proto byly spojovány jednak s domácností
a považovány za ochránce domu, případně za podobu, kterou na sebe berou božstva domácích zvířat, jednak spojovány se střední a nejnižší vrstvou světa (➚ svět) a s představou neustálé obnovy života (schopnost „převlékat si kůži“ jim v očích Baltů někdy připsala nesmrtelnost). Považovali
je i za prostřednice mezi zemí a vodou, tj. mezi střední a nejnižší sférou
světa. Odtud představa, že vodní říši vládnou užovky (v pohádce o Eglė),
která je českému vnímání světa cizí. Přesný a jednoznačný koncept toho,
jak byla užovka vnímána, se asi nepodaří rekonstruovat, neboť se měnil v závislosti na době i oblasti. Je nepochybné, že u baltských národů
existoval kult užovek. Svědčí o tom mj. tato dochovaná litevská večerní
modlitba, v níž se již mísí kult užovek s křesťanstvím:
Dėkavojame tau, meilingas žalty,
Už suteiktas gerybes ir dovanas.
Dėkavojame tau, suklaupę ant kelių,
Dėkavojame tau, geras Dieveli.
Būk tu meilingas, suteik ir rytojui
Viso to, kiek davei šiandieną!
Prašome tave, duok ir kitą dieną!
Žalty, žalty, suteik, suteik,
Ko prašom! Visa priduok!
Iš sunkaus vargo vaduok!
„Děkujeme ti, milá užovko,
za všechno, co jsi nám dala.
Děkujeme ti na kolenou,
děkujeme Ti, milý Bože.
Buď nám milostivý, dej nám i zítra
všechno to, co jsi dal dnes!
Prosíme tě, obdaruj nás i zítra!
Užovko, užovko, dej nám,
o co tě prosíme! Všeho hojně!
A osvoboď nás od těžké bídy!“ (Butzke)
Z litevských přísloví plyne další zajímavost. Říká se totiž mj.: „Zabiješli užovku, přijde neštěstí, neboť ostatní užovky ti vydojí krávy.“212 Užovky
212
Jeigu žaltį užmuši, tai bus blogai, nes kiti žalčiai išmelš karvę.
188
jsou tedy laskavé, prospívají zvířatům i domu a jeho obyvatelům, pokud
je krmí a dobře s nimi zacházejí. Pokud ne, dovedou se i mstít. V tom se
podobají ➚ áitvarasovi a lotyšskému domácímu duchu jménem ➚ Mājas
kungs. Z lingvistického hlediska jsou lit. žal(k)tỹs, lot. za l̂ (k)tis „užovka“
deriváty baltského označení zelené barvy, která je pro kůži nejběžnější
užovky obojkové dost častá: lit. žãlias, lot. zaļš, prus. saligan /zalijan/.
Bibl.: BRMŠ II, 584, 597 > Las; BRMŠ II, 204–205, 209 > JohMal; Butzke 2009, 20–67; DLKŽ 965; Fraenkel II, 1287–1288; LPG 296 > Mal; LPG
359 > Las; ME IV, 684; MEnc II, 179–180.
Vadātājs – lotyšský ‚duch, který o nocích svádí lidi z cesty‘. Jde o mytickou bytost nejnižšího řádu – strašidlo, které mate lidem cestu. Je to
prý duše člověka, který zemřel předčasně či násilnou smrtí, a nyní musí
bloudit mezi živými a mást jim cestu, dokud kvůli němu nezabloudí určitý počet lidí, aby našel věčný klid. Zjevuje se v podobě stařenky či přátelského poutníka a svede lidi z cesty tak, že jim zmate zrak a člověk vidí
něco jiného, než co se kolem něj nachází – třeba místo domu vidí les. Jeho
tradice je již dost christianizována, asi také proto, že zprávy o něm pocházejí až z konce 19. století. Jako nejspolehlivější prostředek proti vlivu
V. se totiž uvádí pokřižování a odříkání Otčenáše. Staršího původu bude
rada obout si pravou botu na levou nohu a naopak – to způsobí, že se
svět „zrcadlově obrátí“ a člověk ho opět uvidí správně. Motiv obrácených
sandálů se objevuje i v hetitském mýtu o Telepinovi. Jméno lotyšského
ducha způsobujícího ztrátu orientace je odvozeno od slovesa vadât „vodit
(sem a tam)“.
Bibl.: ME IV, 429; www.liis.lv/folklora/mitol/origin/vadatajs.html.
vaidilà – litevský ‚kouzelník, potulný zpěvák; druh vysoce postaveného
kněze starých Prusů‘. Varianty: např. ženský protějšek vaidìlė „kněžka
pohanských Litevců“ nebo vaideliòtas „kněz pohanských Litevců i Prusů“; pruská paralela waidelotte213„pruský kněz a čaroděj“ (*waidlōtojis; sr.
sloveso waidleimai v 1. osobě pl. konjunktivu „abychom čarovali“, známé
z tzv. Třetího katechismu zvaného Enchiridion) je zkomolena přizpůsobením němčině, v níž Simon Grunau popsal pruskou kultovní lokalitu Romove čili Rikoiotu, což byla svatyně z mohutného dubu, věčného ohně,
waidelottů, kteří o něj pečovali a nejvyššího kněze zvaného Kriwe, jehož
ctily všechny baltské kmeny. Titul je utvořen ze slova typu lit. váidas „zjevení, výtvor fantazie“, sr. prus. 3. sg. waidinna „ukázat“.
Bibl.: Fraenkel II, 1179–1180.
213
Podle pruského slova bylo utvořeno lot. vaidelis „pohanský kněz“ (ME IV, 434).
189
*Valgina (zapsáno Walgina) – litevský/á ‚bůh/bohyně domácích zvířat
určených ke konzumaci‘. Žemaitská, tedy západolitevská bohyně, zapsaná
v díle J. Łasického De Diis (op. cit.): Ratainicza eguorum habetur deus,
ut Walgina aliorum pecorum. „Ratainicza se má za boha koní a Walgina za božstvo ostatního dobytka“. Proč obě možnosti – bůh i bohyně?
V litevštině totiž koncovka -a nejčastěji ukazuje na slovo ženského rodu,
avšak může označovat i slovo rodu mužského a u jména W. navíc Łasicki
neuvádí, jedná-li se o boha či bohyni. A protože jméno evidentně souvisí
s lit. válgyti „jíst“, prus. walge ‚esseth‘ (Grunau), vedlo to mj. badatele H.
Usenera k tomu, že tuto bytost prohlásil za boha krmení dobytka. Ženské
varianty se drží R. Balsys a Usenerovi odporuje s tím, že není důvod, aby
V. v tom případě nebyla i bohyní krmení koní, ne jen „všeho dobytka“.
A protože nejdůležitější složkou potravy litevského rolníka bylo dříve
maso domácích zvířat – pro vysokou výživnost se ho Litevci snažili jíst
co nejčastěji – R. Balsys usuzuje, že V. byla spíše bohyní „krmení“ lidí, tj.
zajišťovala dostatek bravu a skotu. Balsys dál upozornil na zvyk dělit se
při všech vhodných příležitostech s celou vesnicí (později jen se sousedy
a žebráky) o jídlo, zvláště pak o maso např. ze zabijačky. Tento zvyk se dochoval až do 20. století a dle Balsyse je to pozůstatek zvyku obětovat část
poraženého zvířete V. Je však také možné, že podobně jako jiným božstvům úrodnosti a plodnosti jí býval obětován bílý nebo černý kohout.
Bibl.: BRMŠ II, 582, 594; Fraenkel II, 1189–1190; LM I 426; RB 160–161.
*Vandelučiai (zapsáno Wanduolutti) – litevští ‚věštci z vody‘. Jeden z druhů pruských a žemaitských (západolitevských) věštců (➚ věštec), které
popisuje M. Praetorius (viz také úvod k heslu ➚ kněží). Jejich název je
odvozen od lit. slova vanduõ „voda“. Pro něj je to obecný výraz pro všechny vaidily, kteří mají co do činění s věštěním z vody, jejích vln, pěny apod.
Také se jim prý říká Udones. V knize se Praetorius zabývá převážně jejich
„poddruhem“, věštci nazývanými Nerutti (v moderní podobě *Neručiai
ze starší *Nerutiai; z lit. nérti „potápět se“ = lot. nìrt), kteří se „potápí pod
vodu a nejen že dovedou přesně říci, jaké ryby tam jsou, či nejsou, a zda
je možno doufat v dobrý úlovek, ale i to, zda bude dobré či špatné počasí.
Říkalo se, že zaříkávají a začarovávají ryby, aby nebylo možno je chytit,
jak se to stalo jednomu správci v Passenheimu, jenž poté, co zakázal rolníkům rybařit v jezeře Leliškės, nemohl v něm chytit ani jednu rybu. Proto si pozval jednu takovou Nerutė [Nerutte], tj. vaidilė, která se potopila
do jezera, ale nemohla (či nechtěla) se postavit kouzlům, leda by správce
sám zemřel společně s rybami v jezeře. O podobném čarodějnictví mluví
i Hennenberger a Simon Grunau“.
Bibl.: BRMŠ III, 164, 273; LPG 552; Prae 4, kap. 15, §XIV.
190
Vánoce viz Bluķķu dievs
vārdotājs – lotyšský „zaříkávač“. Výraz je utvořen od slovesa vYrduôt „zaříkávat“, sr. lit. va9dyti „pojmenovat; uřknout, zaříkávat, očarovat“, vše je
odvozeno od východobalt. slova pro „jméno“: lit. va9das, lot. vYrds id.,
také „slovo, řeč, zaříkávání“. Blíže viz heslo ➚ kněží.
Bibl.: Fraenkel II, 1198; ME IV, 500–502.
Vęcainis – jeden z lotyšských regionálních názvů pro domácího ducha
z kategorie ➚ Mājas kungs. Doslova „stařec“, srov. lot. vȩcs „starý“.
Bibl.: ME IV, 514, 517; MEnc II, 207.
*Vecais tēvs (zapsáno v podobě Wazzajs Tehws) – lotyšský „Starý otec“;
jedno z epitet ➚ Pērkona. Předchůdce lotyšského národního obrození G.
F. Stender (lotyšsky nazýváný Vecais Stenders „Stender starší”) vydal knihu Lettische Grammatik (1783), která obsahuje kapitolu Lettische Mythologie. V ní uvádí v soudobém pravopise lotyšský termín Wazzajs Tehws,
který vysvětluje takto (lotyšská slova zapisujeme v dnešní ortografii):
„Starý otec anebo prostě vecais – stařík; tak nejčastěji Lotyši jmenovali
boha, který sídlil na obloze a který jezdil po oblacích, aby se podíval, co
dělají lidé. Ještě dnes Lotyši při bouřce říkají: vecais baras ‚stařík se hádá‘
nebo vecais kājās ‚stařík už je na nohou‘“. Z toho vyplývá, že měli na mysli
boha hromu Pērkona a V. t. bylo jedno z jeho přízvisek. Tvoří je lot. vˆcais
„starý“ (~ lit. vẽčas) & tę̃vs „otec“ (~ lit. tjvas). Stejné přízvisko měl i bůh
hromu u Estonců: Vana-Esä „Starý otec“.
Bibl.: Laurinkienė 1996, 142; LPG 627; ME IV, 177, 514, 517.
Vēja māte – lotyšská „Matka větru“. Nejlépe doložená lotyšská Matka (podrobněji o těchto bytostech viz hesla ➚ Mātes, ➚ svět). Zpívá o ní 70 dain
a vyskytuje se i v lidových představách, které jako „pověry“ sebral P. Šmits
(Latviešu tautas ticējumi, sv. 1 a 4. Rīga 1941), a v několika pohádkách.
Podobně jako ostatní Matky není chtonickým božstvem a je úzce spojena
s živlem, kterým vládne – i její vlastnosti vyplývají z vlastností větru. Je
tedy nevypočitatelná. Může být laskavá a mateřská, pomáhat při provívání zrní (na pomoc se dá přivolat hvízdáním), houpat děti a lesní zvířata
a tím napomáhat rozkvětu života:
Zīlīte, žubīte, kur tavi bērniņi?
Kas viņus šūpo, kas viņus auklē?
Vējmāte šūpo,
Vējmāte auklē.
„Sýkorko, pěnkavko, kdepak máš děti?
Kdo je houpá, kdo se o ně stará?
Matka větru je houpá,
Matka větru se o ně stará.“ (LD 2094)
191
Ale umí též bouřit, hvízdat, bourat – tedy brát majetek a život ničit:
Ai, lielā Vēja māte,
Met jel mieru vakarā,
Daža laba dvēselīte
Uz ūdens līgojās.
„Aj, ty velká Matko větru,
utichni k večeru,
nejedna živá duše
kolébá se na moři.“ (LD 30693)
Ovšem i tím čas od času naopak člověku pomůže, takříkajíc mu promete cestu, když se její síla obrátí proti nepřátelskému duchu:
Nu var iet tumšu nakti,
Nu nav velnu šai zemē:
Vēja māte apēduse
Velna māti launagā.
„Teď můžem do temné noci,
už na zemi čerti nejsou:
Matka větru už si dala
Matku čerta k svačině.“ (LD 34057)
Pokud se Matka větru příliš rozběsnila, šlo ji utišit zaříkáváním, které
začínalo slovy Ai, lūdzama, Vēja māte či Ai, lielā Vēja māte apod. a obsahovalo prosbu, aby si šla lehnout do koruny uschlého stromu či do suché
trávy. Suchá, tedy pasivní rostlina coby protiklad zelené, aktivní, je totiž
v lotyšských zaříkáních často používána k neutralizaci nějaké člověku nebezpečné činnosti či nepřátelského tvora. Stejně nevypočitatelná – jednou
pečující, podruhé nebezpečná – je Matka větru i v krásné literatuře, mj.
v divadelní hře Anny Brigadere z roku 1905, kterou po 80 letech Lotyši
zfilmovali v koprodukci s Československem jako Pohádku o Malíčkovi.
Zde dává V. m. Malíčkovi téměř nesplnitelný úkol: ohlídat její čtyři syny.
Při plnění této úlohy Malíček málem zmrzne, ale přesto, že syny Matky větru nakonec neuhlídá, dostane od ní kouzelnou píšťalku. Podobně dvojaký
charakter měl vítr i v mytologii starověkých Řeků. Mimo tyto dvě tváře
má lotyšská V. m. (Matka větru) ještě tři úkoly: 1) provázet ➚ Pērkona
a po bouři do moře házet zlato (což má zřejmě znázorňovat zlatou sluneční záři po bouřce):
Pērkons brauca pa jūriņu
Ar sidraba ratiņiem;
Vēja māte pakaļ skrēja,
Zeltu meta jūriņā.
„Pērkons jel po moři
ve stříbrném kočáře;
za ním Matka větru
zlato hází do moře.“ (TDz 10505)
2) zametat dvůr a cestu v domě Dieva (➚ Dievs) a Měsíce (➚ Mēness).
Podle současné lotyšské mytoložky J. Kursīte to byla její původní a nejdůležitější funkce, mj. proto, že zametání bylo v Lotyšsku jedním ze symbolů
obnovy a šlo i o součást očistných rituálů při významných svátcích a v důležitých, předělových chvílích lidského života jako svatba či narození dítěte.
192
Apsagrieza Vēja māte
I veinādi, i otrādi,
Dieva namu slaucīdama,
Mēnestiņa istabiņu.
„Obrátila Matka větru
se na jednu, druhou stranu,
když Dievu dům zametala,
pokojíček Měsíci.“ (LD 34049)
3) V. m. měla také (stejně jako mnoho jiných lotyšských bohyň) za úkol
příst a tkát a pomáhat při těchto činnostech ženám. V lotyšském pojetí
světa (➚ svět) šlo o činnosti spojované se stvořením Země. O tom svědčí
i fakt, že V. m. tkala na stavu, který měl paprsek214 z rákosí, s pomocí útku
upředeného z pěny – z dain lze vytušit, že Lotyši věřili, že život vznikl,
když se kol kamene uprostřed moře začala točit voda a tvořit pěna:
Skataties jūriņāi,
Kādi balti audekliņi:
Niedru šķieti, putu audi,
Vēja māte audējiņa.
„Podívejte na moře,
jak běloučká plátýnka:
paprsek z rákosí, útek z pěny,
tkadlenou je Matka větru.“ (LD 31003)
K etymologii jména dodejme, že forma vēja /vẽja/ představuje gen. sg.
od lot. vējš /vẽjš/ „vítr“ = lit. vjjas.
Bibl.: Forssman 2001, 113–114; Kursīte 1996, 12, 336–338; ME IV,
552–254.
*Vėjdeivas – pruský „bůh větru“. V podobě Wejdiews „Windgott“ theonymum zaznamenal M. Praetorius v Preussische Schaubühne (op. cit.). Je
to složenina litevských slov vjjas „vítr“ & diẽvas „bůh“. Je lákavé vidět zde
paralelu v římském bohu podsvětí jménem Vēdiiovis (Gellius)/ Vēdīus
(Martianus Capella)/ Vējovis (Varro). Stejný původ jako první složka
jména mají i indoíránské názvy boha větru: véd. Vāyú-, avest. Vaiiu-; primárně „vítr; vzduch“.
Bibl.: Ivanov & Toporov, MNM I, 227; KEWA III, 190–191; Radke 1965,
306–310.
*Vėjonys (zapsáno Wejones) – litevští ‚kouzelníci ovládající vítr‘. Jeden
z druhů pruských a žemaitských (západolitevských) kouzelníků (viz úvod
hesla ➚ kněží), které popisuje M. Praetorius: „Wejones pozorovali větry
a uměli je i bouře měnit a podle své vůle nasměrovat. Toto umění ovládají
někteří lidé v Nadruvě [část Pruska], a když ve vesnici vzplane požár, je
možno s úžasem pozorovat, jak snadno může být měněn směr větru, neboť jsem to zčásti sám zažil v říjnu roku 1648 v Nybudžiai. Někteří z těch214
Jakýsi velký hřeben, volně ke tkalcovskému stavu připevněný, jímž se přiráží útek k již
utkanému plátnu.
193
Vėtrungės – poznávací
znamení rybářských
člunů z Malé Litvy.
Každý rybář měl svůj
znak. Foto Jindřich
Čeladín.
to směrovačů větru umí také zaříkávat oheň a zavolavše na anděla ohně
(jak říkají) jménem, umějí mu poručit, aby nikde neškodil.“ Jméno litevských ‚směrovačů větrů‘ je utvořeno z lit. slova vjjas „vítr“ = lot. vẽjš.
Bibl.: BRMŠ III, 163, 273; Fraenkel II, 1216; LPG 552; Prae 4, kap. 15,
§XIII.
*Vėjopatis (zapsáno Wejopat(t)is) – pruské božstvo „pán větru“. Jméno
V. zaznamenává poprvé Praetorius v Preussische Schaubühne (op. cit.).
Popisuje, že jej vyobrazovali jako člověka o dvou tvářích (pozoruhodnou
paralelu představuje římský Jānus), s otevřenými ústy, křídly na ramenou,
rozpaženýma rukama, v jedné soudek, ve druhé ryba, na hlavě kohouta.
Jméno je složeno z lit. vjjas „vítr“ (= lot. vẽjš) & stlit. patìs *„pán“, později
pàts „manžel, choť; sám“ = lot. pats. Praetorius uvádí též synonyma Wejpons (druhá složka představuje adaptaci polského pan, které odpovídá
stlit. patìs) a Wejdiews. Stejného původu jako první složka theonyma jsou
též indoíránská jména boha větru: véd. Vāyú-, avest. Vaiiu-; primárně
„vítr; vzduch“.
Bibl.: Fraenkel II, 1216; I, 551; Ivanov & Toporov, MNM I, 227; KEWA
III, 190–191; LPG 542.
*velijā, pl. *velijās – východobaltské pojmenování pro ‚duše zemřelých‘.
Východobaltská terminologie popisující záhrobní svět (➚ podsvětí) je pozoruhodně bohatá, a to jak počtem různých termínů, tak i jejich odvozenin. Za ilustraci může posloužit lit. veli, vėli „duše zemřelých“, pl. vilės,
vẽlės „postavy zemřelých podobné duchům“, s mnoha deriváty jako vėlìnės
a veliaĩ „svátek zemřelých, dušičky“, vẽlinas „čert, ďábel“, s různě zkrácený-
194
Náhrobky na Kurské kose v předkřesťanském stylu. Nejčastějšími motivy bývají slunce, měsíc,
želva a ptáci. Foto David Šimeček.
mi variantami vélnias, velnas, veln(t)s, véls id., velinuvà „zlý duch“, velniavà
& velniuvà, archaicky též velinuvà „peklo; čerti; chaos“ obdobně lot. velis,
pl. veļi „duchové zemřelých; čas duchů“, velēnieši „duchové zemřelých“,
vęNns „čert, ďábel“. Už roku 1793 Josef Dobrovský215 spojil baltská označení „čerta“ či „ďábla“ s obdobným staročeským bohem jménem Veles.
Poprvé se objevuje na počátku 15. století v textu Tkadleček ve společnosti
čerta a draka: Ký jest črt, aneb ký veles, aneb ký zmek tě proti mně zbudil?
Dále se objevuje v kázání litoměřického kněze z roku 1471: O nechme již
těch hříchuov u velesa!. Bez koncového -s je jméno poprvé zapsané v písni
roku 1426: Vele, vele, stojí dubec prostřed dvora. (Jakobson). Východní Slované měli dokonce dva bohy podobného jména: staročeskému Velesovi
přesně odpovídá staroruský Velesъ; a jen u východních Slovanů byl znám
další bůh Volosъ, vždy s epitetem „bůh skotu“.216 Nicméně, vztah ke skotu
prozrazuje i lotyšský velis, jak prozrazuje následující daina:
215
216
V dopise z 5. 5. 1793. Viz Jakobson 1969, 585.
skotii bogъ, skotьja bogъ, bogъ skotьja.
195
Kas tur skani gavilēja
Kapu kalnu galiņā?
Mūs māsiņa gavilēja
Veļu govis ganīdama.
„Kdopak nahlas zpíval
tam nahoře na hřbitově?
Naše sestra tam zpívala,
duší krávy pásla.“ (Jakobson 1969, 585)
Navzdory blízkosti baltských a slovanských jazyků se zachovalo jen
překvapivě málo společných mytologických termínů a odvozeniny kořene *„el- představují právě takový případ. Vzhledem k sémantice baltských slov se etymologie hledá v indoevropském kořeni *„el-, jehož primární význam „zemřít“ se rekonstruuje na základě tocharského A wäl-/
wal- „zemřít“, slov v hieroglyfické luvijštině arha wala-/wara- id., a luvijského walant-/ulant- „nebožtík“. Další příbuzná slova posunula význam
k „zemřít v boji“ → „bojovat“: het. walh- „bojovat“; prus. ūlint[wei] „bojovat“; č. válka, ukrajinsky valjava „bitevní pole pokryté mrtvými“; stsev.
valr „mrtvoly na bitevním poli“; stang. wal-dād „vražda“, aj. Na slovanské
půdě našel Ivanov odpovídající formu ve jménu víly Vela v makedonském fokloru. Další termíny s podobnými významy jsou v lotyštině iļģi,
ļeļi, pauri, urguči, vecīši.
Bibl.: Fraenkel II, 1218; Ivanov 1986, 53; Ivanov & Toporov 1973, 15–27;
Jakobson 1969, 580–599; ME IV, 529–532; Melchert 1993, 250–251; Niederle 1924, 112–115; Pokorny 1959, 1144.
*velinas/*Velinas/*velnias/VȩNns – východobaltský ‚čert, ďábel‘ a jako
Velns člen trojice nejvyšších baltských bohů vedle ➚ Dieva/Dievase a ➚
Perkūnase/Pērkona. Lit. vẽlinas „čert, ďábel“, s různě zkrácenými variantami vélnias, velnas, veln(t)s, véls id., velinuvà „zlý duch“, velniavà &
velniuvà, archaicky též velinuvà „peklo; čerti; chaos“; lot. vȩNns „čert, ďábel“. Zřejmě baltská výpůjčka v mordvinském Velen-pas označovala ‚boha
– ochránce občiny‘. Významový posun lze vysvětlit tak, že uctívání nebožtíků se postupně transformovalo v kult domácího bůžka. Další etymologii viz východobalt. ➚ *velijā ‚duše zemřelých‘. *V. je společný litevské i lotyšské mytologii a i jeho obraz je v obou tradicích dost podobný.
Od jiných bohů jako Dieva(se) a Perkūnase/Pērkona se ale dost liší:
1) nemá žádnou rodinu; 2) vyskytuje se téměř výhradně v pověstech, pohádkách a lidových představách, zatímco v dainách jen zřídka; 3) není
nebeský bůh, ale bývá naopak spojován s nejnižší vrstvou ➚ světa (➚ podsvětí); 4) nedochovaly se žádné informace o jeho kultu. V. byl totiž po příchodu křesťanství rychle ztotožněn se Satanem (viz výše překlad velinas
do češtiny) a každou zmínku o něm vrchnost stíhala. Ovšem původně
neměl s biblickým ďáblem ani evropským čertem nic společného. Byl třetím z trojice nejvyšších baltských bohů, do níž patřil společně se zmíněnými Dievasem a Perkūnasem/Pērkonem. Podle mytologa G. Beresnevi-
196
čiuse byl bratrem Dievase a strýcem Perkūnase. Ve většině pověstí
a pohádek však stojí proti nim. Dievas a Perkūnas/Pērkons totiž udržují
pořádek a spravedlnost, zatímco ve V. je zosobněn chaos. V. je nevypočitatelný: někdy chytrý, jindy extrémně hloupý či nešikovný, má různé
zvláštní nápady a vůbec se chová jako trickster.217 V tom se podobá skandinávskému bohu Lokimu. V etiologických mýtech, které mohou mít
íránský původ a Baltům je zprostředkovali Slované, V. spolu s Dievasem
stvoří svět. Hlavním stvořitelem je sice Dievas, ale V. je pracovitější a vynalézavější. Oba vystupují ve stvořeném světě jako hospodáři, ale V. má
například velká stáda skotu a používá kosu, zatímco Dievas seče své obilí
majzlíkem. Mýty nesdělují, jak V. získal stáda a nástroje; naopak se věnují téměř výhradně tomu, jak Dievas přechytračí V. a získá jak jeho nástroje, tak stáda a lepší úrodu (viz též Dievs/Dievas). Už zde je V. hloupější,
důvěřivý a má rysy trickstera: pokouší se stvořit zvířata jako Dievas, jenže
místo ptáků stvoří ropuchy a místo lidí ➚ vlky. Podle M. Gimbutienė byl
ze tří hlavních baltských bohů nejstarší: Dievas měl podobu mladého
muže, Perkūnas muže zralého a V. muže starého, šedovlasého. V některých pohádkách má více hlav (➚ Jods). Jakási „mnohočetnost“ je pro něj
vůbec typická: mytologové zdůrazňují, že má schopnost proměnit se
v člověka jakéhokoli vzhledu, nejčastěji „Němčíka“ – německy hovořícího, městsky oblečeného člověka – a také v mnoho zvířat a věcí, převážně
černých: černého psa/kocoura/koně, černý sloup apod. A v baltské mytologii má tři dosti odlišné tváře (podoby i povahy), které vznikly v různých
dobách a v různých kulturních souvislostech. Tyto tři tváře se navzájem
dosti prolínají, ale my se je pokusíme popsat odděleně. V. se často zjevuje
v podobě člověka, který kulhá, je hrbatý či má jen jedno oko. Jak poznamenal litevský mytolog N. Vėlius, tyto rysy jsou v baltské mytologii typické pro „ty bytosti, které ztělesňují chaotické, živelné síly země a podzemí“.
A to je jeho nejstarší indoevropská tvář, kdy v sobě V. spojuje rysy několika bohů jiných indoevropských národů. Litevskou archeoložku M.
Gimbutienė zaujalo jedno oko, a dává proto V. do souvislosti se skandinávským bohem Odinem, který obětoval oko, aby se mohl napít z pramene vševidoucnosti Mimir, který vytéká zpod kořenů stromu světa. I v litevských pohádkách si V. potírá oko vodou z pramene, aby se stal
vševidoucím, ale když to po něm zopakuje nějaký člověk, V. mu dotyčné
oko vypíchne. V pohádkách lotyšských pořádá čert hostinu s čarodějni217
Trickster „šibal“ – v mytologii a folkloristice označení pro postavu božstva, člověka či
zvířete, jakéhosi nezávislého ducha, někdy šprýmaře, který se neřídí společenskými normami a v zásadě si dělá, co chce. Někdy disponuje nezvyklou odvahou a inteligencí, a tím
pomůže lidem (např. Prometheovi se podaří ukrást pro lidstvo oheň), někdy zvláštním
způsobem přispěje i ke stvoření světa, v jiných situacích se nechá ošálit, jindy lidem a bohům schválně škodí. V našich pohádkách má nejblíže k postavě trickstera liška.
197
Čert v podání řezbáře z 20. století. Kurská kosa – park dřevěných soch na Vrchu čarodějnic
v Juodkrantė. Foto Igor Vítek.
cemi, kde si všichni účastníci potřou oči kouzelnou mastí. Po nich to udělá i člověk, který se na hostinu vloudil, a rázem vidí vše v pravém světle:
to, co měl za klobásy, jsou pečení hadi, a to, co měl za maso, jsou dětské
ruce. Druhý den v hospodě díky této kouzelné masti pozná v jednom člověku čerta, ale ten mu vypíchne obě oči. Proto M. Gimbutienė považuje
V. za „vševidoucího boha“ a podtrhuje jeho podobnost s Odinem. V jiné
podobě má V. řadu tělesných prvků společných se skotem: na hlavě mu
rostou kravské rohy, má kozlí bradku, kozí nohy a kravský ocas. A protože v mýtech o stvoření světa i v některých pohádkách vystupuje jako majitel velkých stád, je možné, že šlo původně o ekvivalent východoslovanského boha skotu Volose (➚ *velijā). Vzhledem k etymologii jeho jména
a spojitosti s podzemním světem bývá považován i za vládce říše vélů (viz
opět ➚ *velijā). Někteří mytologové tuto teorii vyvracejí, jelikož o přímém V. spojení s vély nejsou v baltském folkloru žádné zmínky. V. se nezřídka objevuje i v pověstech vysvětlujících původ nějakého krajinného
prvku, nejčastěji jeskyně či velkého balvanu: „Pověst vypráví, že kdysi
dávno nesl V. podél řeky Lėvuo velký pytel s kamením. V něm byla spousta malých kamenů a jeden velký. Tak ten velký kámen propadl až na dno
198
a prodřel pytel. Za chvilku se pytel protrhl a ten velký kámen buch, bác
a spadl na louku u vesnice Smilgiai. Potom hned tou dírou žuch, žuch,
žuch, vysypaly se všechny ostatní kameny na pole. Od té doby leží na břehu řeky Lėvuo spousta kamenů a tomu místu se říká Akmenutė [volně
přeloženo „Kamenička“]. A na koňské pastvině u Smilgiai dodnes leží ten
velký kámen, který V. ztratil.“ Proč V. nesl v pytli kameny, o tom pověst
mlčí. V jiných litevských i lotyšských pověstech jimi chtěl V. zřejmě zahradit řeku. Někdy mu v tom zabrání po evropském způsobu první ranní
kohout, jindy Perkūnas/Pērkons. V těchto příbězích N. Laurinkienė spatřuje souvislost V. s jiným indickým démonem Vrtrou, který zahradil kamenem řeky. Bůh Indra ho za to potrestal a řeky opět uvolnil. Druhá tvář
V. je baltská. Podle litevské a lotyšské tradice patří k hlavním znakům
čerta, že žije v bažině a nechá se ošálit. Bažiny jsou „bránami“ do nejnižší
části světa a souvisí s V. spojením s ➚ podsvětím. A jistá V. duševní omezenost je duševní omezeností světa chaosu (➚ Velna māte). Jednu pohádku o tom, jak se V. dal přelstít, uvádíme v hesle ➚ Lāčplēsis. V lotyšské
mytologii má V. protivníky i mezi zvířaty – bojí se vlka a medvěda, kteří
jej neustále pronásledují. Šibalský V. ovšem není vždy jen hloupým, pronásledovaným prosťáčkem. Je velmi silný, posmívá se ostatním bohům
i lidem, láká je do bažin, učí je pálit kořalku a na Litvě je dokonce zaznamenána pohádka, v níž svlékne člověka z kůže. V jednom syžetu litevských pohádek je čert představován jako majitel podzemní kovárny, silný
a šikovný kovář, který nabídne hrdinovi kovářský souboj. A. J. Greimas
z toho soudí, že V. byl původně kovář, kterému Kalvelis (➚ Teljavelis)
ukradl tajemství zpracování železa, a proto se mu podařilo ukovat Slunce.
Mnohem hojněji je v litevském i lotyšském folkloru doložen motiv V. stálého boje s bohem hromu Perkūnasem/Pērkonem, který bývá uváděn
v souvislosti s lovem nebo k němu dokonce přirovnáván. Laurinkienė
upozorňuje, že i zde se jedná o starý indoevropský motiv boje boha hromu s představitelem chaosu, avšak téma tohoto syžetu zahrnuje některé
typicky baltské detaily, proto je zde uvádíme jako V. ‚baltskou tvář‘:
„Za dávných časů, když byl Perkūnas ještě bohem, často se zjevoval
za deště v podobě člověka. Jednou šel po lese lovec. Najednou se zatáhla
obloha, začalo pršet, burácet a bít hrom. Lovec si stoupne pod strom
a vidí, že kousek od něj stojí dub, co má ve kmeni vyhnilou dutinu. A pokaždé, když se hřmění vzdálí, tak z té díry ve stromě vyleze jakýsi Němčík
v červeném kloboučku a dělá do mraků obličeje. A jak zahřmí, tak ten
Němčík hned zase šup zpátky do stromu. Lovec měl u sebe stříbrný peníz.
Vzal ho, zuby ohnul a jak ten Němčík vylezl ze stromu, zamířil a vystřelil.
Z Němčíka se smůla vylila proudem a hned přestalo hřmít. Lovec kouká,
vidí – přichází nějaký vousatý člověk a říká mu: ‚Děkuji ti, člověče, že jsi
mého nepřítele zabil. Už to bylo 7 let, co mě dráždil. Já ti za to nabiji puš-
199
ku tak, že co živ budeš, nebudeš ji muset nabíjet – jen zamíříš a pokaždé
se trefíš.‘ A tak se stalo. Lovec střílel, dokud živ byl, a nemusel nabíjet, jak
zamířil, hned se strefil. A když umřel, nechal pušku synovi, ale ten už ji
musel nabíjet.“
Pohádky tohoto typu jsou rozšířeny zvláště na Litvě. Všimněme si, že
pro člověka je snazší přemoci V., protože žije na zemi, a jako zástupce
střední vrstvy světa má k V. v nejnižší vrstvě světa „blíže“ než nebeský
bůh Perkūnas. V jiných variantách se V. schovává pod lískou (➚ Lazdona)
či ve smrku. Někdy s Perkūnasem přímo bojuje, a to v dubu nebo na kopci – tedy na místech, která jsou Perkūnasovými atributy. N. Laurinkienė
předkládá dvě hypotézy o tom, odkud se vzal tento jejich boj. Podle první
pronásleduje Perkūnas V. za to, že mu sebral nějaký důležitý předmět.
Tento motiv je znám ze skandinávské mytologie, kde obr Thrymr ukradne bohu hromu Thorovi jeho atribut – kladivo Mjöllnir. I na Litvě jsou
známé pohádky, v nichž V. ukradne Perkūnasovi dýmku, nůž, sekeru či
kámen na stavbu domu. Druhá hypotéza zní, že jejich nepřátelství nemá
původ v konkrétní události, nýbrž jde o starý indoevropský mýtus o boji
boha Indry s asury (démony), kteří byli bohy v době, kdy ještě nebyl stvořen Vesmír. Patřili mezi ně i zmínění Vrtra a Vala. Po stvoření Vesmíru
nebyli tito dva bohové úplně zničeni, ale noví bozi, dévové, zastoupeni
právě Indrou, se je snažili vyhladit. Mimo tyto dvě hypotézy tu je i možnost, že Perkūnas pronásleduje V. za to, že mu unesl ženu ➚ Laumė, jak
to popisuje několik litevských pohádek. V indické mytologii je hlavním
asurou bojovný, přísný a mstivý Varuna, který se ale později stal dévou,
zatímco ostatní asurové byli odsunuti do kategorie periferních lehce negativních bohů, a začali být spojováni s chaosem, podzemím a vodami.
Přitom Varuna byl mezi asury původně bůh pořádku a spravedlnosti,
vládce nebes, světla, země i podsvětí. Později se ale střetl s bohem světla
Mitrou a začal místo něj dohlížet na řád světa v noci, tj. takto se rozdělila úloha obou indických bohů a Varunovými atributy se mimo vládu
v noci staly skot, černá barva, kameny a jako zbraň má provaz se smyčkou. Vzhledem k tomu, že i V. v litevských pohádkách je velice přísný
a někdy trestá oběšením, dochází M. Gimbutienė k závěru, že je baltským
ekvivalentem Varuny. To by do jisté míry vysvětlilo některé rozpory ve V.
obrazu: jeho spojitost s nebeskými bohy i s podvětím, moc a inteligenci
a zároveň hloupost, agresivitu i snadnou porazitelnost. Dalo by se říci,
že V. je zástupcem typu starého, mocného a přísného druhu bohů, který
vládl nebi i podzemí, ale později byl přemožen a degradován. V postavě
V. lze tedy najít prvky indických asurů Varuny, Valy a Vrtry, skandinávských bohů Odina a Lokiho, obra Thrymra i slovanského boha Volose. Je
zvláštní, že ve dvou případech se jedná o tři různé postavy z jedné mytologie. To přímo vybízí k tvorbě různých výkladů: že baltská mytologie za-
200
chovala dávný stav indoevropské mytologie, kdy počet mytických postav
ještě nebyl tak velký a vlastnosti jedné postavy se nedělily mezi postavy
dvě. Nebo je naopak možné, že si Baltové několik božstev pocházejících
z indoevropské pravlasti spojili v jedno. Není ani vyloučeno, že po příchodu křesťanství byla jménem Velinas/Velns pojmenovávána všechna
božstva mužského rodu, která měla jen trochu negativní konotace. Třetí
tvář V. je novější a přejatá od jiných evropských národů. Jeho jménem je
totiž někdy nazýván biblický satan – pokušitel a žalobce; V. se ale kromě
toho vyskytuje v pohádkách coby zlý duch, který posedne krále či princeznu a odnáší lidi do pekla. Vzhledem k jeho nebezpečnosti bylo pro V.
vymyšleno mnoho tabuových jmen, aby se vyslovením pravého jména
nepřivolal skutečný V. K nejznámnějším tabuovým jménům pro V. patří
lit. nelabasis, ➚ baubas, ➚ būkas, lot. ➚ nelabais, ➚ Jupis, ➚ Nīkšķis, ➚
Jods aj. Nejznámějším litevským čertem je bezpochyby Pinčukas z novely
Kazyse Boruty Baltaragisův mlýn a z muzikálu Velnio nuotaka (Čertova
nevěsta). V Lotyšsku je znám ➚ Līkcepure z eposu Lāčplēsis.
Bibl.: Ajxenval’d, Petruxin, Xelimskij 1982, 175; Beresnevičius 2004, 153–
158; Fraenkel 1218–1219; Gimbutienė 2002, 124–128; Greimas 2005,
153–155; Ivanov & Toporov 1973, 15–27; Jakobson 1969, 585; Kokare
1999, 192–197; Laurinkienė 1996, 141–166; MEnc 222–223; PŠ 157; Pūtelis, p.c. 2011.
Veliuonà (u Łasického zapsáno v podobě Vielona) – starolitevská ‚bohyně duchů předků‘. Božstvo popsal poprvé J. Łasicki v De Diis (op. cit.)
slovy: „Vielona – božstvo duší, jíž se tu oběť přináší, aby se mrtví uspokojili.“218 Jméno je utvořeno z lit. veliónis „nebožtík“, veliónė „nebožka“.
Další etymologie viz východobalt. ➚ *velijā, tj. ‚duše zemřelých‘.
Bibl.: Fraenkel II, 1218–1219; LPG 357.
Velna māte „Matka Velna (čerta)“ a Joda māte „Matka joda (běsa)“ –
dvě lotyšské mytické bytosti nižšího řádu (➚ podsvětí), jejichž funkce
se z velké části překrývají. Jejich jména jsou poněkud matoucí, neboť
s ➚ Velnem a ➚ Jodem bývají v lotyšském folkloru spojovány jen zřídka.
Podle druhé složky jmen je lze řadit do kategorie Matek (viz heslo ➚
Mātes). I teorie Aldise Pūtelise, podle níž slovo „matka“ ukazuje na to, že
dotyčná mytická bytost je zosobněním či esencí dané věci, by mluvila pro
jejich přidělení k ostatním Matkám: Matka větru by tak byla esencí větru
a Matka Velna jakýmsi „Velnem na druhou“. (To by též vysvětlovalo, proč
Velns nebývá uváděn jako její syn.) Ale čtenáři, který se již seznámil s hesly Matka větru, Matka lesa apod., bude jasné, že jde o trochu jiné bytosti.
218
Vielona Deus animarum, cui tum oblatio offertur, cum mortui pascuntur.
201
Matka lesa je správkyní lesa, ale Matka běsa nemůže být správkyní běsa.
Patří totiž do jiné kategorie Matek: ne mezi Matky živlů, ale k Matkám
jiných mytických bytostí. Matky v této kategorii se vyznačují tím, že podle všeho neexistoval jejich kult. Rozumějme: spíše než v zaříkáváních,
obětních formulích apod. se s nimi setkáme v narativních mýtech. Je to
logické: lotyšský rolník si potřeboval oběťmi usmířit Matku ohně, aby mu
nezapálila stavení, lotyšský rybář zase Matku moře, aby mu nepřevrátila
loď, kdežto V. m. ani J. m. k ničemu nepotřebovali. Jejich úloha byla jiná:
symbolizovat nebezpečnost a zároveň jistou duševní omezenost světa
chaosu. V lidových představách totiž V. m. krade lidem děti a zaměňuje
je za svoje. V lidových písních zase bývají obě součástí delších mýtů, které
vypráví mladý zpěvák o kouzelné fazoli. Základ těchto mýtů je podobný
anglické pohádce Jack a kouzelná fazole, ale poté se v jednotlivých
případech rozvine do typicky baltského syžetu: hrdina dostane bílou či
tzv. tureckou fazoli, zasadí ji na zahrádce a ona mu vyroste až do nebes. Hrdina po ní vyleze a v nebesích potká mytické obyvatele lotyšské
oblohy, případně přihlíží ➚ nebeské svatbě. V některých variantách tam
s jejich pomocí porazí právě Matku Velna či joda. Zajímavé je, že zde
je opět souvislost s anglickou pohádkou, v níž Jack zabije obra: V. m.
totiž podle Janīny Kursīte nese jisté rysy obryně (mj. se živí ještěrkami
a žábami). J. Kursīte uvádí, že tyto varianty jsou písněmi iniciačními.
Dnes již sotva zrekonstruujeme, jak u baltských kmenů iniciační obřady
vypadaly a jakou úlohu v nich hrály V. m. a J. m.. Ale snad nebudeme
daleko od pravdy, když napíšeme, že dříve zřejmě každý lotyšský mladík,
když chtěl dokázal dospělost, musel porazit a zabít právě jednu z těchto
dvou nebezpečných Matek – ať už ve snu, v hraném boji či poražením
jiného nepřítele:
Es nokalu zobentiņu
Deviņiemi asmiņiem,
Es sacirtu Joda māti
deviņiem gabaliem.
Apskrien mani brūni svārki
Joda mātes asinīm. [...]
„Ukul jsem si meč
o devíti čepelích,
rozsekal jsem Matku běsa
na devět kusů.
Polévá se můj hnědý plášť
krví Matky běsa. [...]“ (LD 34043)
Matka Velna prohrává ale také v boji s Matkou větru:
Nu var ieti tumšu nakti
Nu nav velnu šai zemē:
Vēja māte apēdusi
Velna māti launagā.
„Teď můžem do temné noci,
už na zemi čerti nejsou:
Matka větru už si dala
Matku čerta k svačině.“ (LD 34057)
202
A jak tyto bytosti vypadaly? Jejich typickým znakem jsou jiskřící vlasy
nebo nehty:
Es redzēju Velna māti
ābelē koklējam:
pieci pirksti, pieci nagi
piecas uguns dzirkstelītes.
„Uviděl jsem Matku čerta
v jabloni na kokle [lot. hud. nástroj] hrát:
má pět prstů, má pět nehtů,
pět ohnivých jiskřiček.“ (TDz III, 8260)
Mimo ohně bývají obě Matky spojovány se vzduchem a větrem: „Ķēvesdēls neujel ani pořádný kus cesty a už za sebou uslyšel dutý hukot, jako
by se vichřice zvedala. Ohlédne se a co nevidí: jde za ním Matka čerta
a syčí.“ (Kursīte )
J. m. je úzce spojena i s vodním živlem:
[...] Es uzkāpu debesīs
Pa pupiņas zariņiem.
Es atradu Dieva dēlus
Kumeliņu seglojot.
Es tev lūdzu, Dieva dēls,
Seglo cieti kumeliņu,
Seglo cieti kumeliņu,
Kaldin’ asu zobeniņu,
Lai es jāju pār jūriņu
Jūdu māti sakapāt. –
Sakapāju Jūdu māti
Deviņos gabalos,
Man noskrēja brūni svārki
Jūdu mātes asinīm.
Es tev lūdzu, Dieva dēls,
Kur es viņus izmazgāšu?
Tai upē izmazgāsi,
Kur deviņas straumes tek."
[...] Vyšplhal jsem do nebe
po větvičkách fazole.
Tam jsem našel Dievovy syny
jak sedlají koníčka.
Prosím tebe, Dievův synu,
sedlej pevně koníčka,
sedlej pevně koníčka
a ukuj mi meč,
abych mohl za mořem
Matku běsa rozsekat. –
Rozsekal jsem Matku běsa
na devět kusů.
Polil se mi můj hnědý plášť
krví Matky běsa.
Prosím tebe, Dievův synu,
kde si ho mám opláchnout?
Umyj si ho v té řece,
kde je devět proudů.“ (LD 34043, 11)
V těchto písních je J. m. zabita vždy za mořem. J. Kursīte a etymolog
K. Karulis upozorňují na možnou souvislost se jménem indické vodní
nestvůry (krokodýla?) zvané v klasickém sanskrtu Yādas-. Ve starším
védském sanskrtu slovo yZdas- znamenalo mj. „tekutina“.
Bibl.: Karulis I, 357; KEWA III, 17; Kursīte 1999, 67–69; Latviešu tautas
pasakas par velniem 153; LTT 32388–32400.
Veļu māte – lotyšská bohyně „Matka vélů“. Jedna ze stovky lotyšských
Matek (➚ Mātes). A spolu s Matkou větru, Matkou moře, Matkou země,
203
Matkou hnoje aj. je V. m. nejstarší a nejrozšířenější bohyní-matkou. Je
s podivem, že její jméno nezachytil žádný raně novověký kronikář. Zřejmě neměla na starosti žádnou viditelnou část praktického života. Veļi je
lotyšský název pro duše, zpravidla se tím míní duše zemřelých. Protože
v češtině pro takové bytosti není jméno, užíváme počeštěnou variantu
tohoto slova – vélové (blíže viz heslo ➚ velijā). V. m. byla vládkyní vélů
a podle starších představ mohla být (jako obdobné bohyně jiných národů) původně duší zemřelé významné a mocné ženy, možná i královny. Lotyšský mytolog Pēteris Šmits tento názor ve 20. letech 20. století
vyvrací s tím, že se mu zdá „velice naivní představa, že by vélové tisíce
let žili v republice a jen co by zemřela nějaká významná žena, hned by
přešli na monarchii“. Později byl tento názor zcela opuštěn. V. m. je spíš
skutečnou bohyní, byť „nižšího řádu“ než třeba ➚ Laima. Zjevuje se buď
jako kráva či jako žena s kravskýma nohama (podobu krávy na sebe bralo
mnoho bohyň, nejen indoevropských) nebo jako bíle oděná žena (bílá
barva u baltských kmenů symbolizovala nemateriální = onen svět):
Balta sēd Veļu māte
Baltābola kalniņāi.
Pilna roka baltu puķu
Klēpei balta villainīte.
„Bílá sedí Matka vélů
na kopci pod bílou jabloní.
Ruka plná bílých květin,
v klíně bílý pléd.“ (TDz 49478)
Lidové písně o ní s oblibou říkají, že je bohatá. Toto označení patří
v lotyšském fokloru bytostem, které mají k dispozici neomezený počet
věcí. V tomto případě jsou ovšem místo věcí míněny duše zemřelých, jejichž počet navíc neustále narůstá.
Úkolem V. m. bylo jednak k sobě lstí lákat lidi, aby získala nové vély
do své říše:
Veļu māte pievīluse
Manu vecu māmuliņu:
Ielikuse medus bļodu
Pašā dobes dibinā.
„Matka vélů přilákala
moji starou maminku:
položila mísu medu
na samé dno jámy.“ (LD 27536, 4)
Dále V. m. rozmlouvala s právě zemřelými lidmi a radila jim, jak překonat vodní plochu či močál, aby se dostali do země vélů. Podle J. Kursīte
se jedná o iniciační rituál:
Velāniešu māmuliņa,
Kā pār purvu pārbridīšu?
Cel, meitiņa, lindraciņus,
Bried basām kājiņām.
„Má maminko vélů,
jak mám močál přebrodit?
Zvedni, dcerko, sukýnku,
přebroď se naboso.“ (LD 34264)
204
Mimo lstivosti patřila k nejvýraznějším vlastnostem V. m. zlomyslnost.
Radovala se, když někdo zemřel a ona získala nový přírůstek do svého
království:
Veļu māte priecājās
Kapa virsū dancodama:
Redzēj‚ manu māmuliņu
Skaistu, baltu novedam.
„Matka vélů tancovala
na hrobě samou radostí:
Viděla, jak mou maminku
krásnou, bílou vezou.“ (LD 27539)
Když V. m. vélů usnula, zhasl oheň života nějakého člověka a ten pak
zemřel. Vidíme to v této daině:
Kur, Anniņa, tu tecēji
Ar uguns vācelīti?
Aizmigusi Veļu māte,
Izdzisusi uguntiņ.
„Kam jsi běžela, Aničko,
s ohněm v košíku?
Usnula Maminka vélů,
zhasnul jí ohýnek.“ (LD 27523)
Podle Elzy Kokare za touto písní stojí dávná tradice udržovat v domě
věčný oheň, který postupně začal symbolizovat posloupnost a soudržnost
generací, ale také představa, že posmrtný život nejen bezprostředně navazuje na život před smrtí, ale též se mu dost podobá. Tak jako člověk
za života na tomto světě potřebuje oheň a teplo, tak ho potřebuje i Matka
vélů a její poddaní. V. m. byla předmětem kultu – lidé se na ni v písních
obracejí laskavě a s úctou, zřejmě ze strachu před ní. J. Kursīte zaznamenává, že právě tak se Lotyši v dainách a zaříkáváních obraceli k bytostem
nebezpečným, zatímco paradoxně např. k vélům, kteří jim nemohli nijak
škodit, zato byli dušemi jejich vážených předků, se neobraceli tak uctivě
a někdy je dokonce po hostině vyháněli ven. Co se týče obětí, Matka vélů
pro sebe měla vyhrazeny lesní plody. V lotyšské mytologii to je starý symbol smrti a zároveň i plodnosti:
Kur, māsiņa, tu tecēsi
Ar to krūkļu vācelīti?
Es tecēšu odziņās,
Veļu māte ogas prasa.
„Kam poběžíš, sestřičko,
s tím košíkem z krušiny?
Poběžím na lesní plody,
Matka vélů si je žádá.“ (TDz 49487)
Na závěr uveďme zajímavost, že se dainy spokojují s popisem činnosti V. m. na tomto světě a téměř nikdy nepopisují vládu nad jejím královstvím. Nevíme tedy, jak o vély pečuje a zda je krutou či laskavou vládkyní.
Bibl.: Kokare 1999, 186–189; Kursīte 1996, 319, 330–331; Kursīte 1999,
63–66; PŠ 12, 14, 30.
205
Verpiančioji – jedna z litevských ‚sudiček’(➚ osud). Její jméno je odvozeno od slovesa verpiù : ve9pti „příst“.
Bibl.: Fraenkel II, 1227.
věštec (lit. būrijas, lot. gàišreģis) – společensky důležitá postava, o které
lidé věří, že je schopna správně vyložit budoucí události. Baltské národy měly díky relativně pozdnímu nástupu křesťanství různé typy věštců
rozlišované často podle způsobu věštění. Více k jednotlivým skupinám
viz hesla: ➚ kněží, ➚ būrėjas, ➚ bùrtvis, ➚ gàišreģis, ➚ Lekkutones, ➚ pareģis, ➚ *Seitonys, ➚ *Sietonys, ➚ *Vandelučiai, ➚ *Viduronys, ➚ zĩlniẽks,
➚ zīmlēmis, ➚ žynỹs.
*Viduronys (zapsáno Widdurones) – litevští ‚věštci z vnitřností‘. Jeden
z druhů pruských a žemaitských (západolitevských) věštců (➚ věštec),
které popisuje M. Praetorius (viz také úvod hesla ➚ kněží). Jejich označení je utvořeno z lit. vidurỹs „střed, vnitřek“, pl. viduriaĩ „vnitřnosti“; jde
o derivát kratší formy téhož významu vidùs = lot. vidus „vnitřek; střední část trupu, břicha, pasu“. Předpovídání budoucnosti z vnitřností bylo
u indoevropských národů běžné, za příklad mohou posloužit římští haruspices. Praetorius o nich píše toto: „Widdurones jsou věštci aneb vysvětlovači znamení, kteří uměli prorokovat z vnitřností bohům obětovaných
zvířat (a snad i lidí, neboť i ti bývali u starých Prusů obětováni bohům)
1). V této době někteří Nadruvové [pruský kmen, v Praetoriově době část
Pruska] po prozkoumání prasečí sleziny, jater apod. dovedou říci, jaká
bude zima, jaká bude úroda, která setba vyroste lépe – zda raná či pozdní.“ Informaci o vnitřnostech obětovaných lidí Praetorius přejímá ze starších kronik, které úmyslně zdůrazňují krutost pruských kmenů, a proto
není jisté, zda v tomto bodě mají pravdu, avšak co se týče Prusů 17. století,
kteří předpovídají z prasečích vnitřností, není důvod mu nevěřit.
Bibl.: BRMŠ III, 162, 272; Fraenkel II, 1238–1239; LPG 551; Prae 4, kap.
15, § VIII.
Vidzemes māmuliņa – lotyšská „Maminka kraje Vidzeme [severní Lotyšsko]“. Jedna z mnoha baltských bohyní-Matek. Více viz heslo ➚ Mātes.
Vīkala – lotyšský ‚duch předoucí v noci tajně na kolovrátcích děvčat‘. Lot.
slovo vīkala primárně označovalo část ženského oděvu. Utvořeno může
být od slovesa vīkst „připravit, chystat“, vèikt „činit“ apod. Též viz lot. ➚
Rīšu/Rīšķu māte.
Bibl.: ME IV, 636; 524.
206
vilce – lotyšské alternativní označení pūķise (viz heslo ➚ áit(i)varas) rozšířené u hranic s dnešním Estonskem. Jde o bytost ženského rodu, která
svému pánu přináší peníze a potraviny. Jméno je asi odvozeno od slovesa
vìlkt „vléci, táhnout“, které Lotyši nejčastěji používali k označení činnosti
vilce a pūķise. V. se zjevovala nejčastěji v podobě ohnivého hada. Známe
přitom dva druhy: naudas, peněžní, která nosila peníze a byla namodralá,
a maizes nebo labības – chlebová či obilní, která nosila obilí a byla světlá.
Bibl.: Kursīte 1996, 325; ME IV, 585; www.liis.lv/folklora/mitol/origin/
vilce.html.
vilktakis, vilkolakis (lit.), vilkats, vilkacis (lot.) viz vlkodlak
vlk – šelma, která měla v baltské kultuře a mytologii významné místo, a je
vedle ➚ medvěda asi vůbec nejdůležitějším zvířetem. Na rozdíl od negativního pojetí v západní Evropě, které sílilo hlavně ve středověku (zde
byl považován za milujícího rodiče, ale také za kruté, lstivé zvíře), byl
vlk v baltských pověstech přece jen pozitivnější postavou. Podle některých autorů mohlo jít o odraz pojetí vlka u národů živících se prapůvodně jen lovem, sběrem a rybolovem (lidé proto údajně neměli přímý
důvod vlky nenávidět, když nechovali domácí zvířata). Mnohem spíše šlo
i u baltských národů o magickou manipulaci s postavou vlka jako krutého nepřítele, který škodil pastevcům ve středověku a v hladových letech
ohrožoval i sběrače plodin. Totemický vztah baltských etnik k vlku jako
zakladateli a ochránci národa (blíže ➚ vlkodlak) tak lze vysvětlit jako
druh magické ochrany před vlkem tím, že s ním navázali příbuzenský
vztah. I v baltské mytologii má ale vlk vedle pozitivních stránek řadu negativních rysů, které se dochovaly se zejména v lotyšských lidových představách, pohádách a pověstech. Lotyši měli snad i nejvíce tabuových jmen
pro vlka: „Lesní bůh“, „Lesní lupič“, „Lesní muž“ (➚ Meža tēvs), „Dievův
pes“, „pán“, „bratříček“, „kmotříček“ apod. V litevských a lotyšských lidových představách má vlk nadpřirozené schopnosti – má rozum 9 mužů
a schopnost vzít člověku hlas. Když Litevci a Lotyši potkali na cestě vlka
anebo se jim o něm zdálo, věřili, že to je dobré znamení. Když se o vlku
zdálo dívce, znamenalo to, že brzy přijedou namlouvači dohodnout svatbu. Sen o vlku také hraje důležitou roli v legendě o založení litevského
hlavního města Vilniusu (viz Přílohy). Podle litevských lidových představ vlčí maso a vlčí zuby dokonce léčí nemoci. Zajímavou roli hrál vlk
v etiologických mýtech o stvoření světa, zvířat a lidí. Baltské označení
vlka jménem „Dievův pes“ má zvláštní vztah k tomuto mýtu: ➚ Velns
se díval, jak ➚ Dievs stvořil člověka a vdechl mu nosními dírkami život.
Chtěl sám vymodelovat člověka z hlíny, ale vycházeli mu pořád jenom
vlci. Když se jim pokusil vdechnout život, nepodařilo se mu to, i když
207
Vlk v záchranné stanici národního parku Līgatne, Lotyšsko. Foto Jindřich Běťák.
foukal ze všech sil. Šel k Dievovi požádat o radu. Dievs mu řekl, že vlci
ožijí, když zavolá: „Vstávejte, vlci, sežerte Velna!“ Velns tedy začal křičet:
„Vstávejte, vlci, sežerte Dieva!“, ale vlci se ani nepohnuli. Nakonec se schoval za keř a pošeptal: „Vstávejte, vlci, sežerte Velna!“ To se hned vlci
zvedli a vyřítili se za ním. Tak ho honí až dodnes. Podle některých pověstí
je hon na Velna i úkolem medvěda. Vlk mohl být nazýván „Dievův pes“
proto, že pronásledoval Velna „ve službách“ Diev(a)se, ale podle N. Vėliuse vzniklo toto označení až pod vlivem křesťanství. Baltské jazyky jinak
zachovávají pojmenování vlka zděděné z indoevropského prajazyka: lit.
viNkas, lot. vìlks, prus. wilkis. K baltským tvarům mají nejblíže slovanské
formy jako stsl. vlьkъ, pol. wilk; z dalších skupin jazyků potom albánské
uľk, ujk, véd. v4ka-, avest. vәhrka-, tocharské B walkwe; vše je odvozeno
z indoevropského *„Ck„o-. Příbuzné formy se zachovaly i v dalších indoevropských větvích s menšími či většími odchylkami; větší změny patrně
vznikly z tabuových důvodů: gót. wulfs, stsev. ulfr id., vedle archaičtějšího
feminina ylgr (*„Ck„ô-), lat. lupus, ř. λύκος, aj.
Bibl.: EIEC 646–648; Fraenkel II, 1251–1252 ; ME IV, 588–589; 65, 71,
108, 136–138, 148–149, 155–159, 161–162, 164, 166–167, 169, 173, 180–
181, 186, 223, 226; Vėlius 1977, 276–277.
208
vlkodlak (lit. viNktakis, vilkãtas, vilkólakis, vilkalokas, viNktrasa; lot. vilkacis, vilkats, vilkateks; kadars) – ‚mytická bytost, člověk, který má schopnost proměnit se ve vlka, případně člověk proměněný ve ➚ vlka proti své
vůli‘. Pověsti o v. byly oblíbené u všech baltských národů. Víra v lidi, kteří
se mohou proměnit ve zvíře, je rozšířená po celém světě a víra ve v. byla
kdysi rozšířená po celé Evropě. Bylo již vysloveno mnoho teorií, které vysvětlují, proč vznikly. Jedna z nich vidí příčinu v duševním onemocnění
(lykantropie), kdy si postižený člověk myslí, že je vlk; jiná za inspiraci pro
vznik konceptu vlkodlaka považuje zločince, kteří utekli před spravedlností a žili sami v divočině. Podle lotyšské Mitoloģijas enciklopēdija víru
v lidskou schopnost stát se vlkem když ne zapříčinila, tak aspoň posilovala touha chudých rolníků po schopnosti nalovit si masa, co hrdlo ráčí.
Litevský mytolog N. Vėlius a ruský lingvista a mytolog V. N. Toporov sledují víru ve v. zpět v čase až do dob totemistického přesvědčení, že vlk je
dávným předkem a též ochráncem národa. Z toho mohly pramenit obřady, kdy se přítomní převlékali za vlka, aby potěšili ochránce kmene, a rovněž zvyk šamanů v transu komunikovat s vlky. Pro tuto teorii by mluvil
záznam řeckého historika Hérodota z 5. století před Kr. o národě Neurů,
který dle jeho popisu žil na území dnešního Běloruska: „Zdá se, že jsou
tito lidé čarodějníky. Skythové a Řekové, kteří ve Skythii bydlí, o nich
říkají, že se jednou za rok každý Neur promění na několik dní ve vlka
a potom se zase vrací ke své podobě. Mě ovšem tyto řeči nepřesvědčují,
oni však to přesto tvrdí a přísahají na to.“ (Hérodotos IV, 105; překlad
Jaroslav Šonka) Část historiků míní, že se zde mluví o Slovanech, zatímco
lotyšský mytolog P. Šmits přesvědčen, že šlo o Balty, protože část Běloruska dříve obývaly baltské kmeny. Baltské pověsti o vlkodlacích jsou také
ve srovnání s podobnými pověstmi jiných národů vysoce archaické. Jen
málo z nich podlehlo vlivu christianizace a je mj. jen malý počet pověstí,
v nichž by v. byl výslovně nepokřtěný člověk. Do baltských příběhů se
nepromítl ani pozdně středověký a raně novověký strach z vlků a v. a přesvědčení, že to jsou služebníci ďábla.219 Zajímavé je, že vrchnost a kněží
byli přesvědčeni, že se do vlka vtěluje jen duše člověka, zatímco litevští
a lotyšští nevolníci věřili, že se lidské tělo mění ve vlčí. Co se týče vlků a v.,
baltská mytologie se nejvíce podobá severské. Vlci jsou v ní důležitými
zvířaty a příběhy o v. se vyznačují fantazií – mají mnoho zajímavých motivů. Význam vlka a v. v lotyšské mytologii potvrzují už historické prame219
Paradoxem je, že strach rozdmýchávala inkvizice, která se prohlašovala za křesťanskou, ale
v Bibli jsou všechna zvířata Božím stvořením a o vlkodlacích se v ní nepíše. Americký spisovatel Barry Lopez hony na vlkodlaky a čarodějnice připisuje strachu z divokého, tělesného prvku lidské povahy, který středověká kultura potlačila. Vzhledem k tomu, že Pobaltí
bylo v té době ještě dost stranou od evropských kulturních událostí, ani strach z vlkodlaků
tu mezi vládnoucí vrstvou neměl masový ráz a nevolníky zasáhl jen okrajově.
209
ny. Na začátku novověku bylo Pobaltí zbytkem Evropy pokládáno
za „zemi vlkodlaků“, podobně jako později Balkán začal být spojován
s upíry. Tato obliba v. a fakt, že zvláště lotyšští v. (vilkači) jsou mnohem
méně nebezpeční než v. západní, má zřejmě původ v livonském220 folkloru, kde je právě v. oblíbenou postavou a zdaleka ne vždy je krutý či
nebezpečný. Přispěly k tomu i zmíněné historické zprávy: „Často
a mnohokrát se proměňovali ve vlky a běhali coby vlkodlakové – tak se
jim říkalo...“, píše Salomon Henning o Lotyších roku 1589. Nejvíce ale
tento názor pomohl utvořit zápis v knize švédského klerika Olafa Magnuse Historia de Gentis Septentrionalibus z roku 1555: „Obyvatelé Livonska,
Pruska a Litvy po celý rok trpí velké ztráty na dobytku od vlků, neboť jejich zvířata v lese, jakmile se jen trochu oddělí od stáda, hned roztrhají
a sežerou vlci; a přesto tyto ztráty nepovažují za tak velké jako ty, které jim
způsobují lidé, kteří se mění ve vlky. V den narození Páně, když se začne
stmívat, se na určeném místě schází velké množství vlků, ve které se
proměnili lidé z nejrůznějších končin, a útočí na zvířata i lidi s tak
neuvěřitelnou prudkostí, že obyvatelům těchto zemí způsobují ztráty
větší než vlci. [...] Vloupají se do pivních sklepů, vypijí několik sudů piva
a také piva jednoduchého, doma vyrobeného,221 a prázdné sudy pak naskládají uprostřed sklepa jeden na druhý; v tomto ohledu se odlišují
od vlků. [...] Mezi Litvou, Žmudí a Kuronskem je jedna zeď, zřícenina
hradu, kde se jich v určitou roční dobu schází tisíce a zkoušejí svou zdatnost ve skoku: kdo nemůže zeď přeskočit, jak se stává tlustším, toho jejich
vůdci zbičují. Konečně pak se říká, že se mezi nimi nacházejí i velcí
pánové i nejvyšší zástupci šlechty. [...] Kdokoli jen chce, může se proměnit
ve vlka a celý svůj život se v určitou dobu scházet se svými druhy a přinášet
zkázu, ano i smrt lidem a zvířatům, ten získá od člověka, který tyto čáry
dobře ovládá, toto přírodě naprosto protivné umění se přeměňovat, a to
takovým způsobem, že mu dá vypít pohár piva [...] a vysloví při tom jistá
slova.“ Podobný způsob přeměny popsal i superintendant kuronských
vévodů Paul Einhorn roku 1627. Podle baltského folkloru existovaly tři
různé příčiny proměny ve vlka: 1) mohlo to být prokletí způsobené čarodějem, čarodějnicí či jen závistivým člověkem, a v tom případě se postižený nemohl sám proměnit zpátky v člověka; 2) mohla to být kletba, pod
jejímž vlivem se člověk musel pravidelně měnit ve vlka a zpět (někdy jen
na 1 noc, jindy až na 3 roky; na rozdíl od západoevropských pohádek se
to nedělo při úplňku, ale za novoluní); 3) mohlo jít o člověka, který se
ve vlka proměnil z vlastní vůle buď ze zvědavosti, či proto, že se chtěl bez
220
Etnikum hovořící baltsko-finským jazykem. Livové původně žili podél celého pobřeží
Baltského moře v dnešním Lotyšsku. Rok 2000 přežili už jen poslední dva uživatelé livského jazyka, po roce 2010 jde zřejmě o vymřelý jazyk.
221
V lotyšském překladu miestiņš „domácí pivo“.
210
dozoru lidí toulat po lese, najíst se masa, či se někomu
mstil zardoušením jeho dobytka či dokonce jeho samého. A jak se v. dá mezi lidmi
rozpoznat? Litevské i lotyšské lidové představy se shodují v tom, že podle vlčího
ocasu – v. ho má i v lidské
podobě. Nejsnáze se to zjistí
v sauně: když na takového
člověka vylijete studenou vodu, ukáže se jeho vlčí ocas.
Podle litevských pramenů je Vlkodlačí borovice u městečka Mazsalaca v severním
ocas krátký a člověk-vlkodlak Lotyšsku. Podlezením kořenů se člověk proměnil ve
má někdy i nápadně řídké vlka. Zdroj: Archiv národního parku Skaņaiskalns.
zuby. Lotyšské prameny zase zmiňují vlčí oči nebo uši. Litevské a lotyšské
zdroje se ale dost rozcházejí ve způsobu, jak určit, zda vlk není jen proměněný člověk: podle lotyšských má takový vlk zadní část těla vyšší než
přední. Dá se odhalit také tak, že když jej uvidíte s kořistí, buď ho pozdravíte a v tu ránu se jeho kořist promění v hada, žábu či hnůj, nebo když ho
oslovíte: „Kmotříčku, dej mi taky!“ A pokud je oslovený vlk ve skutečnosti člověkem, nechá vám půlku své kořisti. Podle litevských zdrojů má
takový vlk pod krkem bílou skvrnu (měl-li před proměnou na krku bílý
šátek), na krku náhrdelník či má lidské zuby. První příčina proměny
ve vlka, kterou jsme jmenovali, totiž očarování, je v pohádkách a lidových
představách méně častá. Člověk se v tomto případě stal vlkem proti své
vůli, když ho čaroděj opásal kouzelným pásem (motiv převzali Baltové
od Rusů). Dále mohl dát čaroděj člověku napít kouzelného nápoje, v němž
plaval malilinký vlk, a řekl: „Co jsem já, buď i ty!“. Nebo čaroděj člověka
zaklel na jeho vlastní svatbě – na Litvě tyto pohádky často končí smutně:
někdo zastřelí vlka a zjistí, že měl pod kožichem čerstvé svatební kvítí.
Tento syžet asi vznikl v důsledku staré víry, že po narození, za přechodových částí roku (slunovraty, svátky) a právě během svatby je člověk nejzranitelnější a zlí duchové naopak nejsilnější. Podle litevských zdrojů jste
se mohli proměnit zpět v člověka, jen když se a) přetrhl kouzelný řemen;
b) někdo vás oslovil jménem; c) pokud jste potkali opět svého čaroděje.
Dle lotyšských tradic vám zase musel nějaký spravedlivý člověk podat
krajíc chleba či vás poranit. Druhá příčina byl přímý úmysl proměnit se
ve vlka, což využívali jak čarodějové, tak obyčejní lidé, kteří o této možnosti slyšeli a chtěli ji vyzkoušet. Na Litvě se člověk mohl vlkem stát, když
udělal kotrmelec přes jeden nebo dva pařezy anebo mezi dvěma pařezy,
211
kde byl navíc zapíchnutý nůž. Dále k přeměně stačilo překotit se přes několik větviček zapíchnutých v zemi, popřípadě přeskočit několik dřevěných hřebenů anebo si jen svléknout šaty. Lotyšský folklor zná kromě
svléknutí i možnost výt a obejít přitom třikrát strom, jehož koruna sahá
až k zemi. Podobně mohlo stačit podejít strom sehnutý tak nízko, že jeho
koruna zapustila kořeny, nebo prolézt černou košilí či koňským chomoutem. Všechny jmenované úkony jsou složité a neobvyklé, zřejmě aby se
zajistilo, že se člověk nestane vlkem jen omylem. Výjimkou je odložení
šatů, ale to zdůrazňuje dobrovolné vydělení sebe sama ze společnosti
a lhostejnost k jejím normám, podobně jako velice častý motiv lotyšských
pohádek o v.: vyprávění o tom, jak se člověk proměnil ve vlka tak, že nahý
prolezl mezi kořeny stromu, které vystupují nad povrch země. Tento motiv Lotyši zřejmě přejali od Livonců, avšak lotyšský folklor navíc někdy
dodává, že strom musí být ohnutý a jeho koruna sahat skoro až k zemi.
Některé prameny uvádějí, že člověk při tom musel říci „Chci se stát vlkem!“, případně že tuto proměnu musel provést v určitou dobu (v noci,
za úplňku atd.). Mohlo by se zdát, že na posledním způsobu proměny
není nic zvlášť riskantního. Jenže k tomu, aby měl strom kořeny vysoko
nad zemí, musel být vystaven silnému vlivu větru nebo vody a stát na otevřené pláni či na okraji lesa, kde je dobře vidět, či nedaleko jezera nebo
řeky, kudy často vedly cesty. Přestože člověk proměnu prováděl v noci,
riskoval, že ho na otevřeném místě někdo uvidí (nejznámější lotyšská
„Vlkodlačí borovice“, lot. Vilkaču priede, stojí na břehu řeky Salacy blízko
městečka Mazsalaca a vede kolem ní stezka přírodním parkem Skaņaiskalns). Proměna zpět v člověka byla snadná: oblékli jste se, udělali jste
kotoul anebo obešli strom opačným směrem, či prolezli kořenem, košilí
nebo chomoutem zpátky. Lotyšské příběhy o v. ale často zdůrazňují, že
když se někdo mezitím dotkl vašich šatů, museli jste už navždy zůstat vlkem. O lidech, kteří nechtě zůstali ve vlčí kůži, baltské pohádky také
pojednávají. Téměř všechny podtrhávají smutek člověka, který je nucen
být tím, kým není, a jíst to, co by normálně nejedl. Vynahrazuje si to
alespoň tak, že loví jen zvířata, která jedí lidé. V některých pohádkách se
takový člověk-vlk nakonec sbratří s vlky, ale nikdy mezi ně úplně nezapadne: chodí se oknem dívat do svého starého domova, a když je mezi
vlky, musí spát proti větru, aby neucítili, že vlastně není vlk; někdy se před
nimi musí schovávat a občas ho i najdou a roztrhají. Podle N. Vėliuse
měly pohádky za úkol upozorňovat na pocity lidí neprávem vydělených
z lidské společnosti. Český čtenář jednu takovou pohádku najde
v přeloženém sborníku Kārlise Skalbeho Jak jsem plul ke Královně Severu.
Na závěr se podívejme na původ slov označujících v.: lit. a lot. výrazy si
jsou vesměs podobné, ale podobnost je zavádějící, neboť slova vilkólakis
a vilkalokas jsou politevštěné přejímky z polštiny (pol. wiłkołak „vlkod-
212
lak“ znamená doslova „vlčí kůže“; -łak je zkrácené staré slovanské slovo
*dlaka či *dolka, které znamená „kožich, kůže“; český ekvivalent vlkodlak
skupinu -dl- zachovává), zatímco ostatní varianty jako lit. viNktakis,
vilktãkas, vilkatakỹs a lot. vìlkataks, vilkatˆks představují složeninu slov
„vlk“ & „utíkat“: lit. viNkas (lot. vìlks) „vlk“ a tekjti (lot. tecēt) „téct; běžet“.
V. je tedy ten, kdo běhá jako vlk. Lit. viNkakis a lot. vilkacis „vlk“ se někdy
považují za složeninu slov „vlčí oko“, sr. lit. akìs a lot. acis „oko“, ale může
se jednat i o zmíněnou složeninu slov „vlk“ a „běžet“, z níž však bylo
vynecháno t pro snazší výslovnost. Lotyšské slovo kadars znamená „vlkodlak“.
Bibl.: BRMŠ I, 118, 124; BRMŠ II, 325, 337, 689, 690 > SalHenn; BRMŠ
III, 582, 594 > EinhAbg; EH I, 573; DLKŽ 848, 944–945; Fraenkel II,
1252–1253; Lopez 2004, 228–242; LPG 315, 414, 419, 444, 462, 466, 489,
630; LPT XIII; LTT 32913–32949; Machek 1971, 695; ME IV, 587–588;
OlMag; Vėlius 1977, 268–279; www.liis.lv/foklora/mitol/origin/vilkacis.
htm.
výr viz Ievulis
Widdurones viz *Viduronys
Widewuto – postava pruské mytologie, ‚jeden ze dvou legendárních bratrů, kteří u Prusů vytvořili novou instituci vládnutí, opírající se o náboženskou reformu, reprezentovanou bratrem Brutenem‘. Legendu zapsal dominikánský mnich Simon Grunau, původem z městečka Tolkemit poblíž
Frauenburgu (dnes Fromborku) na severovýchodě Polska, v Cronica (op.
cit.), vytištěné jako Preussische Chronik v Lipsku až v letech 1876–1889.
Více viz hesla ➚ Bruteno a ➚ *Patulas.
Zemes māte – lotyšská bohyně „Matka země“. Jedna z asi stovky lotyšských mateřských bohyň (➚ Mātes, ➚ svět). První složka je gen. sg.
od slova zeme „země“ (~ lit. žẽmė, prus. semmē). V lotyšském folkloru
vystupuje v podobných kontextech jako ➚ Veļu māte nebo jako personifikovaná, avšak blíže nespecifikovaná Země. V řadě případů je nejasné,
zda je řeč o Matce země či o Zemi jako takové:
Māte, māte, mīļa māte,
Ne tā mana mūža māte,
Zemīt‚ mana mūža māte,
Glabā manu augumiņu.
222
„Matka, matka, milá matka
není moje matka věčná,
zem je moje matka věčná,
to ona mě chová.“222 (LD 27730)
Doslova „chová mé tělo“.
213
Nejčastěji Matka země vystupuje jako božstvo, které „má klíček
od hrobu“ (LD 27519), čeká na umírajícího člověka, přijímá jej k sobě
a s Matkou vélů vládne jeho duši v Zemi vélů. Na rozdíl od Matky vélů se
při jeho smrti zaměřuje spíše na jeho tělesnou schránku:
Lai ir grūti, kam ir grūti,
Grūt‘ veciem ļautiņiem:
Zemes māte kaulus prasa,
Veļu māte dvēselīti.
„Ať je těžko, komu chce,
nejtíže je lidem starým:
Matka země kosti žádá,
Matka vélů duši.“ (TDz 49320)
Z. m. se od Matky vélů liší i tím, že není krutá – umírajícího k sobě
neláká a netancuje radostí nad jeho smrtí. Jen jej jako správná matka přijímá do své náruče a někdy i kolébá:
Šūpo mani, māmuliņa,
Neba mani daudz šūposi;
Šūpos mani Zemes māte
Apakš zaļa velēniņa.
„Kolébej mě, má maminko,
už se mě moc nenahoupeš;
pohoupe mě Matka země
pod zeleným drnem.“ (LD 27406)
Z některých pramenů vysvítá, že význam a funkce Z. m. dříve zřejmě byly mnohem širší. Mj. luteránský kněz A. W. Hupel ve 4. svazku své
rozsáhlé zprávy Topographische Nachrichten von Lief- und Ehstland píše
o bohyni Erdgöttin („Bohyně země“), a lze předpokládat, že má na mysli Z.
m.: „Mají takový zvyk ohradit nějaký starý strom či prázdné prostranství,
zvláště pak na místě staré shořelé chalupy nebo nějakou kupu kamenů,
a tam obětovat Bohyni země první mléko, máslo, vlnu a peníze. 23. dubna pro ni podřezávají černého kohouta a pro tento účel ve zmíněném
prostranství bývá zvláštní obětní kámen. Takové místo, které jim je
jakýmsi dům střežícím bohem, mají v neobyčejné úctě: přelézt přes plot
a utrhnout si tam jahodu nebo malinu, seknout do posvátného stromu
apod. je v jejich očích zločin, který má nevyhnutelně za následek neštěstí
či náhlou smrt. Tato rolnická pověra je velice stará a nejspíše společná
všem Lotyšům, Livoncům i Estoncům“. Z. m. se objevuje i v této daině:
Sabarōju kumeliņu,
Na ar auzom sabarōju;
Zemes mōte sabarōja
Ar ōrysku ōbuleni.
„Nakrmil jsem koníčka,
ale ne ovsem;
Matka země ho krmila
pěkným jablíčkem.“ (TDz 54451)
W. Mannhardt se domníval, že Z. m. dříve měla na starosti i rostliny a zvířata. V jeho době sice tato daina ještě nebyla zapsána, ale zpětně
potvrzuje, že by mohl mít pravdu. Na základě této a pár podobných dain
214
J. Kursīte vyslovila názor, že funkce Matky země byla původně spojena
nejen se smrtí a říší duší, ale vůbec s koloběhem života a také plodností.
A P. Šmits ji považuje dokonce za jednu z hlavních bohyň vůbec: vzhledem k tomu, že ve většině indoevropských mytologických systémů existuje protiklad Otec Nebes – Matka Země, dochází k závěru, že u Lotyšů
tímto základním párem byli Dievs – Debesstēvs a Z. m.
Bibl.: Hup IV, 1789; Kursīte 1996, 329; LPG 622; ME IV, 708; PŠ 26, 92;
Toporov 2000b, 239–371.
Zemessieva – lotyšská „Zemní/Podzemní žena“, zvláštní strašidlo,
o němž se dochovalo jen několik představ. Podle nich mění lidské děti
za svoje a podobá se v tom české Polednici. Lidští rodiče od ní mohou dítě
dostat zpátky, pokud špatně zacházejí s jejím dítětem. To pak Z. přiběhne
a řekne matce: „Já se o tvé dítě tak dobře starám, a ty o to moje tak špatně, že v jednom kuse pláče! Tady, vezmi si ho nazpátek!“ Z různých náznaků v lidových představách lze usuzovat, že Z. měla patřit k nějakému
podzemnímu národu, který se vyznačoval nepoměrně velkými hlavami
a malými těly. Podle Janīny Kursīte je Z. novější variantou Matky země
(➚ Zemes māte). Jiné představy ji naproti tomu přirovnávají k ➚ Laume.
První složkou jména je gen. sg. od slova zeme „země“, druhou slovo siẽva
„manželka“ (sr. starohornoněmecké hīwa „manželka“ : hīwo „manžel“).
Bibl.: Kursīte 1999, 67; LTT 16339–16341; ME III, 861; IV, 708.
Ziedu māte – lotyšská „Matka květů“. Patří mezi asi stovku mytických
Matek. Její jméno je odvozeno od lot. ziêds = lit. žíedas „květina“. Blíže viz
heslo ➚ Puķu māte „Matka květin“.
Bibl.: Fraenkel II, 1305; ME IV, 739.
Ziemeļa māte – lotyšská mytická bytost „Matka severáku“. Také ona patří
mezi asi stovku mytických Matek. Lot. ziemelis, gen. ziemeļa „severák“ je
utvořeno od slova zìema „zima“, sr. lit. žiemà, prus. semo, praslovansky
*zima. Blíže viz heslo ➚ Mātes.
Bibl.: ME IV, 742.
Ziemeļmeita – lotyšská „Dcera Severu/Severáka“, v literárních překladech ‚Královna Severu‘ či ‚Dcera Zimy‘.
Bytost známá z lotyšské lidové slovesnosti a krásné literatury, jedna
z nejrozporuplnějších postav lotyšské mytologie. Již samo její jméno
nemá jednoznačný význam: není jasné, zda je zkratkou za Ziemeļu meita
„Dcera Severu“ nebo za Ziemeļa meita „Dcera Severáka“. Do české literatury ji navíc baltista a překladatel Radegast Parolek uvedl jednou jako
„Královnu Severu“ (sborník pohádek Jak jsem plul ke Královně Severu)
215
a jindy jako „Dceru Zimy“ (v eposu Lāčplēsis; česky Souboj nad propastí).
Podle J. Kursīte Lotyši tuto bytost přejali z mytologie severských národů.
Ve finském eposu Kalevala vystupuje Pohjolan tytär „Dcera Pohjoly“, což
je Severní království. Pokud tomu tak je, pak by se Z. mělo překládat jako
„Dcera Severu“. Vedle ➚ Ūsiņše není v lotyšském folkloru bytost s tolika
možnými identitami a výklady. 1) V dainách ji najdeme mezi svatebními
písněmi v roli dcery sedláka Ziemelise:
Kur jūs jājat, bandenieki,
Riņķotiemi kažokiem?
Ziemeļami viena meita,
Tās mēs jājam lūkoties.
Vai jūs jājat, vai nejājat,
Jūs jau viņas nedabūsat;
Tai pašai līdzi auga
Gobas zemes arājiņš.
„Kam jedete, podruhové,
ve vyšívaných kožiších?
Ziemelis má jednu dceru,
tu si jedem namlouvat.
Můžete si stokrát jet,
nedostanete ji nikdy;
vyrůstal s ní už od mala
oráč dobré země.“ (LD 14425, 4)
2) Někdy vystupuje jako ztělesnění severu a zimy (chladu, sněhu); 3)
jindy jde o vládkyni severu, který Lotyši nazývají tukšumi223 „sever; severozápad“ a který bývá, podobně jako západ, v lotyšské mytologii spojován
s říší vélů – duší mrtvých (➚ svět). Dcera Zimy se v těchto případech
zjevuje jako krásná žena, která k sobě láká námořníky a rybáře, ale láká
je proto, aby zemřeli v chladných mořích a do říše vélů přibyly další duše;
4) Někdy také vládne polární záři a stejně jako ona je krásná, ale nedostupná. Podobně nesourodý je i obraz Dcery Pohjoly ve finské Kalevale:
jedná se o krásnou dceru zlé čarodějnice, na které není nic nadpřirozeného, a přesto ji v 8. runě zastihujeme, jak sedí na oblouku světla a tká
zlaté roucho. Všechny tyto postavy ale mají přece jen něco společného:
jde o krásná stvoření ženského rodu, která přitahují muže, ale ti je nikdy
nedostanou.
V Lotyšsku je nejznámější tato lidová píseň o Dceři Severu:
Tēvis, tēvis, tais’ man laivu,
Aud, māmiņa, zēģelītes,
Lai es braucu jūriņā
Ziemeļ’ meitas lūkoties!
„Stav mi, stav člun, tatínku,
tkej, maminko, plachty,
ať můžu plout na moře
za Královnou Severu!“ (LD 30875)
V 19. století na sebe Dcera Severu vzala pátou tvář. Spisovatele národního obrození zaujala hlavně její krása a v jejich dílech má proto veskrze
223
Plurál od slova tukšums „prázdnota“, které je utvořeno od adj. tukšs „prázdný“, sr. lit.
tùščijas, stsl. tъštь id. (ME IV, 256–268).
216
pozitivní charakter. Tak v eposu Lāčplēsis vystupuje jako laskavá vládkyně
severních moří a polární záře, která hrdinu ➚ Lāčplēsise a jeho druhy
ochrání před svým otcem Severákem a ukáže jim cestu. Nejpropracovanější postavou se stala v novoromantické pohádce Kārlise Skalbeho „Jak
jsem plul ke Královně Severu“. Tam má podobné vlastnosti a úlohu jako
v Lāčplēsisovi, a navíc ztělesňuje sny mladého autora: svou jemností, krásou, morální vyspělostí, zcestovalostí a vůlí změnit svět pomáhá hlavnímu hrdinovi povznést se a uprchnout z omezené Země tučného prasete.
Bibl.: APL 207–214; KL 317–321; Kursīte p.c. 2011; L 121, 133, 134–140,
146; Pumpurs 1987, 55–59; Skalbe 1983, 23–31.
zólniẽks – lotyšsky „věštec“. Jeden z celé řady věštců (viz hesla ➚ kněží, ➚
věštec), který se specializoval na věštby podle pozorování ptáků. Jméno je
utvořeno od slovesa zīlêt „věštit“, jež pochází od slova zĩle, které označuje
ptáka užívaného k věštění nebo sýkorku. Příbuzné je lit. žýlė „sýkorka“. Primárně zřejmě „sýkorka modrá“, srov. lot. zils „modrý“, lit. žìlas „sivý“, podobně rus. sinica „sýkorka“ : sinij „modrý“, česky sýkorka modřinka apod.
Bibl.: Fraenkel II, 1308–1309; ME IV, 732–733.
zīmlēmis – lotyšsky „vykladač znamení“. Jeden z celé řady věštců (viz hesla ➚ kněží, ➚ věštec), jehož specializace není zřejmá. Samotné jméno je
utvořeno od slovesa zīmlemt „věštit z určitých znamení“, derivátu lot. zìmêt
„označit“, lit. žymjti „označovat“ : lot. zìme „(poznávací) znamení, stopa“,
lit. žymi „poznávací znamení, symbol“ < balt. *źinm-, sr. lit. žinóti „znát“.
Bibl.: Fraenkel II, 1309; ME IV, 735.
Zirgu māte – lotyšská „Matka koní“. Jedna z přibližně sta lotyšských Matek (více heslo ➚ Mātes), jejíž jméno napovídá, že pečovala o koně. Její
podobu neznáme, a protože se o ní nedochovalo mnoho folklorního materiálu, nedovíme se ani, kdo a jaké oběti jí přinášel. Heslo má proto, že
jako jedna z mála Matek má svůj konkrétní příbytek:
Jauni puiši nezināja,
Kur guļ zirgu māmulīte:
Vidū staļļa apakš grīdas,
Zaļa zīda nēzdogā.
„Mladí hoši nevěděli,
kde Maminka koní leží:
vprostřed stáje pod podlahou,
v zeleném hedvábném šátku.“
(LD 32499)
Odtud lze vyvozovat, že asi i některé další Matky sídlily někde v hospodářství (Mēslu māte, Piena māte, Govju māršava). Lot. zi9gs znamená
„kůň“; odpovídá mu lit. žìrgas „oř“ a prus. sirgis „hřebec“.
Bibl.: ME IV, 726–727.
217
*Zwaigstikas – pruský ‚bůh nebeských světel‘. Jeho jméno zaujímá v soupisech pruských bohů 6 × druhou a 1 × čtvrtou příčku a zapisovalo se
obvykle ve formě Suaixtix (von Polenz & Speratus 1530; Mislenta; Hartknoch 1679), s drobnými variantami jako Suaixtis (Behm 1644), Suaistix
(„Sudauerbüchlein“), ale též odlišněji Swaikticks (Bretkūnas 1588) nebo
Schwaytestix („tisk A“). Třikrát je spojován se světlem, ve dvou případech se Sluncem (von Polenz & Speratus 1530; Behm 1644). M. Praetorius v Deliciae Prussicae (op. cit.), podal nejsrozumitelnější vysvětlení:
„Kromě toho nejsou méně božsky uctívány další objekty [doslova stvoření] jako Slunce, Měsíc, Hvězdy. Ty jsou, předpokládám, zahrnuty pod
jménem Szweiksduks. Slovo samé může znamenat „vládce hvězd“ [zde si
Praetorius nahradil koncové -tix slabikou -duks, snad veden blízkostí lat.
dux „kníže“]“.224 Praetoriův závěr lze podpořit i etymologicky. Prus. ak.
swāigstan znamená „lesk, světlo“; doloženo je též sloveso erschwāigstinai
„osvětluje“. Nejbližší paralela bývá hledána v bsl. označení „hvězdy“; je tu
však rozdíl v derivačních sufixech: lit. žvaigždi & žvaigzdi, dial. žvaizdi
„hvězda“, lot. zvài(g)zne id.; dále slovanské *zvězda id., s depalatalizovanou variantou v západoslovanském *gvězda. To vedlo Fraenkela k tomu,
že původ pruských slov i theonyma hledal v baltoslovanském *śveit- > lit.
šviẽsti „osvětlovat, dávat světlo, zářit“, stsl. světъ „světlo; svět (= místo, kde
je světlo)“. V zásadě jsou obě řešení možná. Dále též heslo ➚ svět.
Bibl.: Fraenkel II, 1043–1044, 1324; LPG 546.
žába – označení obojživelníků, a to zejména ropuchy, jejichž podobu
na sebe v baltské mytologii brali domácí duchové a chtonické bohyně,
později degradované na čarodějnice. Viz též hesla ➚ čarodějnice, ➚ Gausu māte, ➚ Mājas kungs, ➚ Mātes.
*Želus (zapsáno Zelus) – litevské ‚božstvo zodpovědné za růst trávy‘.
Kronikář Praetorius v De idolatria veterum Prussorum, IV. oddílu spisu
Deliciae Prussicae (op. cit.), kap. IX, §24, zaznamenal: „Uctívají jednoho
boha ... [jménem] Zelus, aby tráva dobře rostla, podle zelu ‚zelenám se‘.“225
Přesné litevské paralely jsou želiù, žélti „růst, pučet“, žeNvas „zelenavý, žlutavý“, želvỹs & žeNvis „mladý strom“, žoli „tráva“, vše z indoevropského
*ĝhelH3- „zelený, žlutý“. Pozoruhodnou obdobu lze nalézt v římské mytologické tradici. Ovidius zaznamenal v Kalendáři226 božstvo jménem Helernus a jeho posvátný háj v místech, kde Tiberus opouští Řím: Adiacet
224
Ausser diesen sind nicht minder göttlich geehrt worden andere Creaturen als: Sonn, Mond
und Sterne. Diese sind, halte ich, unter dem Namen der Szweiksduks angebetet worden.
Denn selbiges Wort bedeuten kann ein Sternregierer.
225
So beehren sie einen Gott...Zelus, dass die Grass wohl wachsen, a zelu i.e. ich grüne.
226
Fasti VI, 105–06; český překlad Ivan Bureš.
218
antiquus Tiberino lucus Helerni/pontifices illuc nunc quoque sacra ferunt.
„Při toku Tiberu z Říma háj prastarý Helernův leží,/často v něm konají
kněží oběti ještě i dnes“. Jméno Helernus pochází z *helesinos, podobně
jako latinské slovo ornus „jasan“ z *osinos. Příbuzné je lat. (h)olus, pl. (h)
olera „zelenina“, jehož starší podobu helus, helusa zachytil gramatik doby
Augustovy Verrius Flaccus. Díky výtahům Festa (2.–3. století n. l.) a Paula
Diacona (8.–9. století) je známe i dnes. Příbuzná může být i první složka
snad thráckého ženského složeného jména Ζηλυ-δηζη, které se objevuje
v jednom řeckém nápise z Bithynie na severozápadě Malé Asie.
Bibl.: Detschew 1957, 182; Dumézil 1973, 308; Fraenkel II, 1297, 1322;
Georgiev 1975, 34, 19; LPG 545; Pokorny 1959, 429–431.
*Žemepatis – litevské božstvo ‚pán země‘. Theonymum se objevuje už
ve vůbec prvním tištěném litevském textu, překladu luteránského katechismu od Martina Mosvidia (Königsberg 1547) ve veršovaném úvodu: Kaukus, Szemepatis ir laukasargus pameskiet,/visas welnuwas deiwes
apleiskiet „Kauků, Žemepatise a Laukosargů se vzdejte,/ opusťte všechny
ďábelské duchy a deivy.“ J. Łasicki v De Diis (op. cit.) píše, že permultos
Zemopacios, id est, terrestres ii venerantur, „přemnohé Žemepatise, to jest,
[božstva] země uctívají“. Jde o jasnou složeninu lit. žẽmė „země“ & stlit.
patìs „pán“. Dále viz heslo ➚ svět.
Bibl.: Fraenkel II, 1299; I, 551; LPG 280, 356.
*Žemina – litevská ‚bohyně země‘. J. Łasicki v De Diis (op. cit.) zaznamenal: „Jsou ještě bohyně země Žemina a včel Austheia, o jedné i druhé
věří, že má vliv na potomstvo.“227 Objevuje se též v Daukšově žemaitském překladu Ledesmova katechismu, tiskem vydaném roku 1595.
V pasáži, kde se řeší otázka, kdo první přestoupil Boží zákon, najdeme
řadu mytologických jmen: „Obzvláště ti, kteří uctívají oheň, Žeminu,
hady, užovky [zoologicky užovka; přeneseně užíváno i jako zmije, jedovatý had], Pęrkûna, stromy, háje, Mędeinu, Kauky a další ďábly; a pak ti,
kteří čarují, zaříkávají, připravují lektvary, odlévají cín a vosk, věští z pěny
a varlat, a takoví, kteří v to věří; ti všichni se zříkají Boha a přidávají se
k ďáblu a chovají se stejně, jako kdyby byli rovni Pánu.“228 Jméno Ž. je
utvořeno z lit. žẽmė „země“ (~ lot. zeme, prus. semmē).
Bibl.: Fraenkel II, 1299; Ivanov & Toporov, MNM I, 439–440; LPG 357, 402.
227
Sunt etiam deae Zemina terrestris, Austheia apum, utraeque incrementa facere creduntur...
228
(uvádíme v historickém pravopisu): Szitie îpaczei, kurie gárbiną vgnį, źęmîną, giwatés
źálczius, Pęrkûną, mędźiús, ałmíś, Mędeinés, kaukús ir kitús biéssus: ir anié, kurie źinauia
búrę, nůdiią, áłwu yr waßkú łâia, ant’ pútos ir ant pâuto węźdi: ir kurie tã tiki: ßitie wissi
Diewo atsiźada, ir pristôia węlnóp ir vź Wießpaty sau ápturi.
219
žuvų̃ piemuõ, žuvų̃ karãlius – litevští duchové „Rybí pastýř“ a „Rybí
král“. Dva druhy litevských vodních duchů, známých z pohádek. „Rybí
pastýř“ byl stařík s dlouhými vlasy, který obvykle seděl v rákosí a hlídal
ryby, „pasoucí se“ na mělčině. Jen málokdy jej však někdo spatřil – v pohádkách obvykle hrdina slyší jen jeho hlas, jak svolává své „stádo“ či žádá
rybáře, aby mu vrátili rybu, kterou právě ulovili a která patří jemu. To
„Rybí král“ se zjevoval v podobě velké ryby s korunkou na hlavě. Když takovou rybu rybář uviděl, bylo to znamení, že ve vodě je mnoho ryb a jeho
lov bude úspěšný. Když ale tuto rybu ulovil, musel ji hned pustit, jinak by
z vody všechny ryby zmizely. Podobní duchové jsou známí i Estoncům.
Lit. žuvìs znamená „ryba“ (~ lot. zivs/zuvs, prus. zuckis), piemuõ „pastýř“
(~ ř. ποιμήν), karãlius „král“ (< bělorusky koroľ).
Bibl.: DLKŽ 312, 579, 983; Fraenkel I, 219, 585; II, 1323; RB 290–291.
*Žvėronys, pl. *Žvėroniai (zapsáno Szweronei) – litevští ‚kněží starající
se o posvátná lesní zvířata‘. Jeden z druhů pruských a žemaitských (západolitevských) kněží, které popisuje M. Praetorius (viz úvod k heslu ➚
kněží). Zmiňuje se u nich ale jen o tom, že uctívali posvátná lesní zvířata,
zvláště losy, sovy apod. a starali se o ně. Na jiném místě Praetorius o uctívání zvířat píše: „Vedle užovek za posvátné měli rovněž výry a losy [...]“
[o výrech více ➚ Ievulis]. „Zde je třeba připomenout, co píše kronika
Řádu. Stojí v ní, že každý člověk ze zmíněných pruských zemí měl svého
zvláštního bůžka, kterého uctíval jako svého boha. Jedni uctívali Slunce,
jiní Měsíc, další hvězdy. Stejně tak někteří lidé měli za posvátná domácí
zvířata, užovky, žáby či hrom. Další měli za posvátné lesy, jiní zase vody.
Avšak je třeba rozlišovat uctívání bohů od uctívání pouhých věcí posvěcených. Jako bohy uctívali Pikulase, Perkūnase [...]. Zato užovky a sovy
jim samy od sebe nebyly svaté, bylo třeba je posvětit. A mohl si nejen
celý jeden kraj, ale i každý jednotlivý člověk svobodně vybrat, co přiřadit
k bohům a mít za posvátné, jako například: jeden k bohům řadil a za posvátné měl Slunce, jiný Měsíc, třetí hvězdy, ten losa, ten bílé, onen zase
černé koně, tj. zčásti je obětoval bohům, zčásti krmil, zčásti jen nepodřezával a šetřil, na počest bohům [...]. Proč to či ono zvíře měli za posvátné,
to lze snadno pochopit: když vykonávali nějakou práci a toto zvíře se jim
náhodou ukázalo a práce skončila zdárně, tehdy toto zvíře měli za posvátné. [...] Zatímco Žveronei patří mezi Vaideloty, kteří posvátná zvířata
v lesích, zvláště losy a sovy mají uctívat a mít na pozoru.“229 Nic dalšího,
např. zda Prusové v těchto zvířatech viděli pouhé „posly dobrých zpráv“,
zda měli za to, že je posílají bohové, či zda jim samotným přisuzovali
229
Item Szweronei sind Weidulotten gewesen, die die geheiligte Tiere in Waldern, insonderheit
Elendte, Eulen etc. – beehret und in Acht genommen haben.
220
zvláštní schopnosti, s jejichž pomocí prospívají lidem, Praetorius neuvádí. V 17. století funkce Ž. zřejmě již zanikala anebo postupně ztrácela
na významu. Jméno uctívačů a ochránců divokých zvířat je utvořeno z lit.
žvėrìs „(divoké) zvíře“. Příbuzné je i hornolot. zvêris, prus. ak. pl. swīrins
a dále stsl. zvěrь „divoká zvěř“, lat. ferus „divoký“ a ř. θήρ „zvíře“.
Bibl.: BRMŠ III, 167, 255–256, 276; Fraenkel II, 1327; Pokorny 1959, 493;
LPG 554; Prae 4, kap. 11, §I–IV, kap. 14, §XXI.
*Žvėruna (zapsáno Žvoruna) – litevské božstvo. Jednu z prvních informací o litevských božstvech přináší dodatek k rusko-církevněslovanskému překladu historického díla Chronographia Jana Malaly z Antiochie
(491–578) z roku 1262. Informuje nás, jak postava jménem Sovij zavádí
mezi pobaltskými národy, konkrétně Litevci, Jatvingy, Prusy, a také Livy
a Jämy (tj. zřejmě Estonci), uctívání několika pohanských božstev: „Sovij
zavedl pověru přinášet oběti strašlivým bohům Andaevovi a Perkunovi,
zvanému ‚hrom‘, a Žveruně, nazývané ‚fena‘, a Teljaveli – kováři, který
vykoval Slunce, aby osvětlovalo Zemi, a jenž Slunce umístil na nebe.“230
Nejblíže theonymu stojí lit. žvėrìnė „večerní hvězda“, tj. ‚planeta Venuše‘.
Sr. dál didžióji žvėrìnė ‚planeta Jupiter nebo Saturn‘, doslova „velká Večernice“, a mažóji žvėrìnė ‚planeta Mars‘, doslova „malá Večernice“ (LKŽ).
Ohledně atributu ‚fena‘ dodává Mannhardt, že může jít o souhvězdí Psa
(Canis major; jeho součástí je i nejjasnější hvězda Sirius), v ruské tradici
suka, tj. ‚fena‘. Lit. žvėrìnė je odvozeno od slova žvėrìs „(divoké) zvíře“.
Příbuzné je i hornolot. zvêris, prus. ak. pl. swīrins, a dále stsl. zvěrь „divoká zvěř“, lat. ferus „divoký“, ř. θήρ „zvíře“.
Bibl.: Fraenkel II, 1327; LPG 56–60, 64–65; Pokorny 1959, 493.
žynỹs / žynė – litevsky „čaroděj/čarodějka, prorok/prorokyně, věštec/
věštkyně“ a žynỹstė „čarodějnictví“. Oba pojmy jsou utvořeny od slovesa žinóti „znát, vědět“; podobně synonymum žiñčius (*žintius); lot. žìnis
„věštec“, žĩņauka „věštkyně“, žìņât „věštit“ jsou adaptovány z lit., jak prozrazuje ž-; regulérní střídnicí by bylo z-. K náplni jejich činnosti viz blíže
➚ čaroděj/čarodějnice, ➚ kněží, ➚ věštec, a tam odkazy na další hesla.
Bibl.: Fraenkel II, 1310; ME IV, 813.
230
… prelestь Sovij vъvede vně i prinositi žrъtvu skvernymъ bogam Andaevi i Perkunovi rekše
gromu i Žvoruně rekše sucě i Teljaveli isgkuznecju skovavše jemu slъnce jako světiti po zemli
i vъverъgšju jemu na nebo slъnce.
221
Přílohy
Seznamy pruských božstev
(I) Georg von Polenz, (luteránský biskup sambijské diecéze; 1478–1550)
a Paul Speratus (dvorní kazatel v Královci; 1489–1551): Episcoporum Prussie
Pomesaniensis atque Sambiensis Constitutiones Synodales 1530 – viz LPG 233.
...sunt autem pro lingua
barbara barbarissimi hi:
1. Occopirmus,
2. Suaixtix,
3. Ausschauts,
4. Autrympus,
5. Potrympus,
6. Bardoayts,
7. Piluuytus,
8. Parcuns,
9. Pecols, atque
10. Pocols
qui Dei, si eorum numina secundum
illorum opinionem pensites, erunt:
Saturnus,
Sol,
Aesculapius,
Neptunus,
Castor et
Pollux,
Ceres,
Juppiter,
Pluto,
Furiae.
Stejnými seznamy bohů se inspirovali autoři tří dalších pramenů. V levém sloupci jsou nejprve jména bohů, která uvádí I. A. Coelestin Mislenta v Dissertatio prooemialis (první polovina 17. stol.), v druhém pak
stejní bohové, jak je zapsal I. B. Chr. Hartknoch v Selectae dissertationes
historicae de variis rebus Prussicis z roku 1679.
Occopurnus
Suaixtix
Auxschautis
Autrympus
Potrympus
Bardoayts
Polunytis
Parcuns
Pecols atque
Pacols
Occopirnus
Suaixtix
Auxschautis
Autrympus
Potrympus
Bardoayts
Polunytis
Parcuns
Pecollos atque
Pacols
222
Třetí pramen sepsal I. C. I. Behm. Jedná se o Duae orationes historicae
de duplici divinae gratiae fundamento, publikované v Regiomonti (Königsbergu) roku 1644. Levý sloupec uvádí Nomina nominum, quibus sacrum
cultum praestabant, ipso son barbara et horrida fuerunt a v pravém sloupci
jsou jména uvedená slovy Haec barbara barbarorum Borussoum nomina
notabant:
Occopirmus
Suaixtis
Auschauts
Autrympus
Potrimpus
Bardoijts
Pilvuvytus
Parcuns
Pecols
Pocols
Saturnum
Solem
Aesculapium
Neptunum
Castorem et
Pollucem
Cererem
Jovem
Plutonem
infernales Furias
(II) Sudauerbüchlein – Der vnglaubigen Sudauen ihrer bockheiligung
mit sambt andern Ceremonien, so sie tzu brauchen gepflegeth; text je zachován v několika rukopisech ze 16. století (viz LPG 245–246). Za lomítkem vpravo následuje vždy zápis jména a analogický výklad z blízkého
tzv. „tisku A“ (viz LPG 299):
Ockopirmus – der erste Gott Himmels vnd Gestirnes/Ockopirnus – den
Gott himels vnd der erde
Swaystix – der Gott des Lichtes/Schwaytestix – der gott des lichtes
Auschauts – des Gott der Gebrechen Kranken und Sunden/Auschlauis
[+Auschkauts] – der Gott der gebrechen Kranken und gesunden
Autrimpus – der Gott des Mehres vnd der grossen Sehe/Antrimpus – der
Got des mehrs vn der See
Potrimpus – der Gott der fliessende Wasser/Protrympus [+Potrympus] –
der Gott der fliessenden Wasser
Bardoayts – der Schiffe Gott/Gardoayts – der Schiff Gott
Pergrubrius – der lest wachsen laub vnd gras/Pergrubius [+Pergrubrius]
– der lest wachsen laub vnnd Gras
Pilnitis – der Gott macht reich vnd füllet die Scheuren/Piluitus – der Gott
macht reich vnd füllet die scheunen
Parkuns – der Gott des Donners, Plitzen vnd Regens/Parcknus – der Gott
des Donners Blicksens vnnd Regens
Peckols – der helle vnd Finsternus ein Gott/Pocklus – der Gott der Hellen
vnd Finsternus
223
Pockols – die fliegende geister oder Teufell/Pockollus – die fliegenden Geister oder Teuffel
Puschkayts – der Erden Gott vnter dem heiligen holtz des Holunders/
Puschkayts – latine Sambucus, der Gott vnter dem Holtze Holunder
Barstucke – die kleinen Mennichen/Barstucke – die kleinen Menlin, die
wir die Erdmenlin oder Wichtole nennen
Markopole – die Erdtleuthe/Markkoppolle – die Edelleute
(III) Johannes Maeletius [Jan Malecki]: De Sacrificiis Et Idolatria Vetervm Borvssorvm, Liuonum, aliarumque uicinarum gentium (1551) – viz
LPG 295.
...quos ipsi Deos esse
credunt, uidelicet: deum nautarum, qualis olim apud Romanos fuit
Occopirmum,
Portunnus;
Potrympum,
deum fluuiorum ac fontium;
Piluitum,
deum divitiarum quem latini Plutum uocant;
Pergrubrium,
deum ueris;
Pargnum,
deum tonitruum ac tempestatum;
Pocclum,
deum inferni et tenebrarum;
Poccollum,
deum aëreorum spirituum;
Putscaetum,
deum qui sacros lucos tuetur;
Auscautum,
deum incolumitatis et aegritudinis;
Marcoppolum,
deum magnatum et nobilium;
Barstuccas,
quos Germani Erdmenlen, hoc est, subterraneos
uocant...
(IV) J. Łasicki: De Diis (op. cit.; 1615) – viz LPG 362. Spisek i komentář
se téměř neliší od Maleckého:
...quos ipsi deos essecredunt, uidelicet:
Occopiruum
deum coeli et terrae,
Antrimpum
maris,
Gardoeten
nautarum,
Potrympum
deum fluviorum ac fontium,
Pilnitum
divitiarum,
Pergrubrium
ueris,
Parguum
tonitruum ac tempestatum,
Pocclum
inferni et tenebrarum,
Pocollum
aëreorum spirituum,
Putscetum
sacrorum lucorum tutorem,
Auscūtum
incolumitatis et aegritudinis,
224
Marcoppolum
Barstuccas,
magnatum et nobilium,
quos Germani Erdmenlin, hoc est, subterraneos vocant...
(V) Chronicon des Landes Preussen Collogirt durch Joannem Bretkium
Pfahrern zu Labiau (1588) – viz Gerullis 1926, 119–120. Autor uvádí svůj
spisek 14 pruských bohů slovy: In sonderheÿt aber list man das die Sudawen vierzehen Götter geehret vnd angebetten haben.
Als
Okopirnus
Pergrubrius
Perkuns
Swaikticks
Piluitus
Auschauts
Puschkaitus
Barstucke
Marcopole
Antrimpus
Potrimpus
Bardoaits
Pikols
Pikoliuni
sol sein ein Got des himels vnd gestirns.
sol ein Gott der Erdengewechs, der laub vnd gras lies
wachsen.
sal sein ein Gott des donners, plitzens vnd Regens.
sal sein ein Gott des Lichts.
sal sein ein Gott der fulle, vnd der Reich machet.
Ein Gott der verbrechens (sic!), der die menschen
wegen ihrer sunden straffet.
sal sein ein Gott vber die fruchte der Erden als allerleÿ
getreÿdes.
solten sein kleÿne menlein des Pußkaiten diener die
wir Wicholt nennen.
die Erdleute vnd des Pußkeitten diener.
sal sein ein Gott des Meeres vnd der See.
der Gott der fliessender wasser.
Ein Gott vber die Schiffe.
der Hellen vnd der Finsternis Gott.
die fliegende Geister oder Teuffel.
(VI) Matys Stryjkowski: Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej
Rusi kijowskiej, moskowiewskiej, siewierskiej, wołyńskiej, podgórskiej etc. w
Królewcu u Jerżego Osterbergera (1582). Připojený český překlad respektuje co nejvěrněji slovosled a dikci polského originálu.
Po v ě s t o z a l o ž e n í Vi l n i u s u
Swinterog Utenussowic wielki xiądz Litewski, w zeszłych leciech staruszek,
mając pokój od Krzyżaków Pruskich, którzy w ten czas mieli co czynie
z Prussy pogany, spokojnie w Litwie panował, a potym syna Germonta
xiążę Zmodźkie za żywota swego, na xięstwo wielkie Litewskie panom i bojarom zalecił i naznaczył, aby go sobie za pana wczas wybrali. A gdy z trafunku, z Germuntem przerzeczonym synem swoim wielki xiądz Litewski
Swintorog jachał w łowy, podobało mu się miejsce w puszczy bardzo ozdob-
225
ne miedzy górami, gdzie rzeka Wilna wpada w Wilją, i prosił syna swego
Germunta przykazując mu, aby na tym miejscu i między tymi rzekami
po śmierci ciało jego według obyczaju pogrzebu pogańskiego spalił, i aby już
potym nie gdzie indzie, jedno na tymże miejscu jednym, ciała inszych
xiążąt Litewskich, także panów i bojar zacniejszych palono, i pogrzeby odprawowano: bo przedtym palili trupy martwe na tym miejscu gdzie kto
umarł. Potym też Swintorog Utenussowic rychło dokonał żywota swego w
Nowogrodku, zostawiwszy syna Germonta na państwo Litewskie, a wykonał wieku swego lat 98, a na xięstwie Litewskim tylko 2 lecie. Giermont
jeszcze za żywota ojcowskiego, będąc na wielkie xięstwo Litewskie, Ruskie
i Żmodźkie, spólnym wszech stanów zezwolenim wybrany, po śmierci zaś
ojcowskiej, roku 1272, w Kiernowie był na stolicę w czapce xiążęcej podnoszony, według obyczaju zdawna zwykłego, i od przodków podanego. Potym
czyniąc dosić roskazaniu, i wolej ojcowskiej, uczynił i założył wielkie zhlisce
między górami, na tym miejscu gdzie Wilna rzeka do Wiliej wpada; lassy
wszystki okoliczne kazał wysiec, a uprzątnąwszy plac szeroki, poświęcił ono
miejsce, z worozbitami swoimi, obyczajem pogańskim, nabiwszy bydła rozmaitego bogom swoim na ofiarę; tamże naprzód ciało ojca swego Swintoroga Utenussowica, według zwyczaju spalił, ubrawszy go w zbroję i w szaty
jego co nadroższe, i szablę, sajdak, włócznią, chartów z wyżłami po parze,
jastrzęba, sokoła i konia żywotnego, na którym sam jezdzywał, i sługę albo
kochanka jego, nawierniejszego i namilszego, żywego z nim pospołu spalili,
złożywszy wielki stos drew dębowych i sosnowych; rysie zaś i niedźwiedzie
paznogcie, panowie i bojarowie około stojąc w ogień miotali, dlatego, iż
wierzyli o dniu sądnym, na który umarli wszyscy znowu do żywota przywróceni mieli stanąć, a iż bóg jeden jakiś (którego nie znali, tylko o nim
tak wierzyli) wszechmocny i nad wszystkie insze bogi najwiętszy, miał wszystkich ludzi dobre i złe sprawy sądzić, siedząc na górze wysokiej i przykrej, na którą górę trudno wierzyli wieść bez paznogci rysich albo niedźwiedzich. ... A w Trokach się nowa stolica xiążąt Litewskich poczęła; ale nie
długo trwała, bo Gedimin rychło potym zajachawszy w łowy, zwykłym
obyczajem, czynił ostępy ńad brzegami rzeki Wiliej, które wony czasy lasami i puszczami wielikimi, gęstymi a gwałtownymi zawiesisto zarosłe, łożyskami tylko przechowaniem rozmaitemu zwierzowi tak wielkiemu jako
i małemu były. Tak tedy Gedimin bawiąc się łowami, a z ostępu na ostęp
przejeżdżając, przyjechał ze wszystkim orsakiem dworu i myślistwa swego
na zgliska poświęcone przodków swoich, gdzie rzeka Wilna do Wiliej wpada, od Trok Starych cztery mile, które zgliska, to jest plac palenia ciał xiążęcych i panów przedniejszych Litewskich, fundował był na tym miejscu
Swintorog, a po nim Germont syn jego, jakośmy o tem wyższej napisali, gdzie też kapłani Litewscy obyczajem pogańskim bogom swoim ofiary za dusze zmarłych xiążąt, (bo o śmiertelności dusz, o dniu sądnym, i o zmartwy-
226
chwstaniu wielce trzymali) czynili, i ogień wieczny ustawicznie we dnie i w
nocy bez przestanku (jako też ono był w Rzymie obyczaj ceremoniej Vesti
boginiej) na tym miejscu za pilnością kapłanów k temu ustawionych gorzał, który ogień Litwa i Żmodź, Prussowie, i Lotwa za osobliwego Boga mieli i chwalili. Tam tedy Gedimin około przerzeczonych żglisk w puszczy
między górami, które dziś Łysymi zowią, polując, imo inszego zwierzu
mnóstwa sam postrzelił tura wielkiego s kusze, i zabił go na tej górze gdzie
dziś wyszny zamek Wileński, która, górę od tego tura i dziś Turzą górą
zowią, a skórę i rogi jego złotem oprawione, miasto zacnych klejnotów długo w skarbie chowano, aż do czasów Witołdowych a Witold iż pospolicie
s tych rogów na wielkich biesiadach, i częstowaniu posłów postronnych pijał, tedy jeden darował za wielki upominek cesarzowi Rzymskiemu Sigmuntowi, królowi Węgierskiemu, na onym sławnym zjazdzie królów
i xiążąt w Lucku, roku 1429, jako o tym będzie niżej. A teras rzecz przedsię
wziętą kończę. ... Gedimin spracowawszy się łowami, tudzież iż wieczór był
zaszedł, a noc ciemna nadchodziła, do Trok też omieszkał, pocieszywszy się
znacznie z zabitego ręką własną tura, nocował w kotarhach ze wszystkim
dworem swoim na zgliskach mianowanych na łące Swintorozie od Swintaroha xiążęcia nazwanej, gdzie dziś puszkarnia, stajnie i niższy zamek.
A gdy po pracy jak to bywa twardym snem był zmorzony, śniło mu się iż
na tej górze i na tym miejscu, gdzie tura ubił, i gdzie dziś Wilno z zamkami
stoi, widział wilka wielkiego, i mocnego, a prawie jakoby żelazną blachą
warownie przeciw wszelkim postrzałom uzbrojonego, w tym wilku zaś słyszał sto wilków ogromnie wyjących, których głos po wszystkich stronach roznosił. Ocuciwszy się tedy Gedimin, wpadł mu ten sen w myśl. I gryzł się
długo sam z sobą, chcąc zgadnąć coby się przez to znaczyło. ... Tym sposobem Gedimin nazajutrz wstawszy, ten sen wszystkim panom i dworzanom
swoim opowiedział, radząc się i pytając, coby się im ten sen zdał, a coby
znaczyło. Bo Litwa w on czas jako pogani leda czemu wierzyli, o sami burtami, albo wróżkami, jako Rzymianie Aruspicis, extis, avium volatu, etc.
tak wojnę jak domowe sprawy zawżdy odprawowali. Lecz ten sen i wykład
jego nie dał się żadnemu tak zgoła gryść, aż musiało przyść na Krywe
Krywejta biskupa Litewskiego pogańskiego, któremu było imię Lizdejko.
A ten, jako Latopiszcze świadczą, za Witenesa ojca Gediminowego był nalezion w orlim gniazdzie w jednej puszczy przy gościńcu, a niktórzy powiadają, iż w kolebce ochędożnej na drzewie zawieszonego sam Witenes nalazł,
i chować go dal ućciwie jako syna .... Bo się też tak właśnie i z naszym
Lizdejkiem w on czas działo, który będąc na dworze xiążęcym wychowany,
w naukach gwiazdarskich, według biegów pogańskich, w wiezdźbierstwach,
snów wykładach, (jako niegdy Joseph i Mojżesz w wszelkiej mądrości Egiptskiej) był wyćwiczony, aż potym był za Gedimina, nawyszym biskupem
albo przełożonym nabożeństw pogańskich, którego z urzędu Kriwe Kriwej-
227
to zwano, o którym urzędzie apud Cromerum, Miechovius Długossum,
Erasmum Stellam, Dusburchium, najdziesz jasno świadectwa; Ten tedy
Lizdejko, biskup nawyższy, nie inaczej jako Joseph Faraonowi ... on sen
o wilku na Turzej górze stojącym i o stu wilków inszych w nim wyjących,
tym kształtem porządnie i prawdziwie wyłożył: „Iż wilk ten któregoś widział, jakoby z żelaza ukowanego, Wielki Kniazie Gediminie! znaczy to: iż
na tym miejscu zglisk, przodkom twoim poświęconych, będzie zamek mocny i miasto tego państwa główne, a sto wilków w tvm wilku ogromnie wyjących, których się głos no wszystkie slrony rozchodzi, to znaczą: iż ten zamek i to misto, zacnością i dzielnością obywatelu w swoich, tudzież;
wielkimi sprawami potomków twoich Wielkich Xiędzów Litewskich, którzy
tu będą mieli stolec swój, rozgłoszy się i rozszerzy z wielką sławą po wszystkich stronach świata, i cudzym narodom w rychle z tej stolice z wielką sławą
panować będą. Tak mądry i prawdziwy a ku rzeczy wykład snu Lizdejkowego, Gedimin pochwaliwszy i ofiary bogom swoim na zgliskach odprawiwszy wnet nie długo odkładając, obesłał wołości okoliczne, rzemieśników też rozmaitych, cieślów, murorzów, kowalów, kopaczów i materiej
k temu wszelkiej dostatki sposobiwszy, począł murować naprzód wyszny
zamek na Turzej górze, na której sam z kusze tura wielkiego był postrzelił.
Wymierzył potym plac na nizny zamek na Swintoroze, które miejsce w on
czas krzywą doliną nazywano, przy uściu Wilny rzeki, gdzie do Wiliej wpada, tamże zamek nizny z drzewa z wyniosłymi wieżycami, i z blankami
Gedimin wielką pretkością, ale z więtszą pilnością, zbudował kosztownie,
a dokonawszy obu zamku, mianował ich Wilnem od Wilny rzeki, Także
i miasto prętko się przy zamkach nad Wilna i Wilją osadziło, bo Gedimin
z Trok stolicę swoje tegoż roku do Wilna przeniósł i tam ją na potomne czassy ugruntował; za czym wielkio zebranie ludzi, jak“ orłowie do ścierwu
prętko się w wielkie miasto i rozwlokłe possady zgromadziło.
<http://historiapolski.eu/viewtopic.php?f=22&t=1023&start=30>
„Svintorog Utenusovič, velký kníže litevský, v minulých letech stařec,
maje klid od Řádu německých rytířů, kteří v ten čas měli co do činění
s Prusy pohany, spokojeně Litvě vládl. Poté syna Germonta, knížete žemaitského za jeho života, do čela knížectví litevského pánům a bojarům
doporučil a naznačil, aby si ho za vládce včas zvolili. Když pak náhodně s Germontem, řečeným synem svým, velký kníže litevský Svintorog
na lov vyjel, zalíbilo se mu velmi krásné místo v pralese mezi horami, kde
se řeka Vilnia vlévá do Viliji, a požádal syna svého Germonta, aby na tom
místě mezi oněmi řekami po smrti tělo jeho dle pohanského pohřebního
obyčeje spálil a aby poté nikde jinde, jen na tomtéž jediném místě byla
spalována těla ostatních knížat litevských, taktéž i jiných pánů a bojarů,
a tamtéž pohřbena, neboť dříve pálili těla nebožtíků, kde kdo zemřel.
228
Potom též Svintorog Utenusovič rychle dokonal svůj život v Novogrodku ve věku 98 let, z toho v knížectví litevském pouze dva roky, zůstaviv
synu Germontovi vládu nad Litvou. Germont ještě za života otcova, byv
do čela Velkoknížectví litevského, žemaitského a ruského společnou volbou všech stavů vybrán, po smrti otcově, roku 1272, v Kernově byl v knížecí čapce na trůn vyzdvižen, dle dávného zvyku, od předků zděděného.
Poté, aby učinil zadost přání i vůli otcově, založil velké žároviště mezi horami, na tom místě, kde Vilnia řeka do Viliji vpadá. Lesy všechny v okolí
vymýtit nechal a vyklizený široký prostor zasvětil onomu pohřebišti spolu
se svými věštci podle pohanského obyčeje, poraziv různé druhy dobytka
jako oběť bohům. A tam jako první tělo svého otce Svintoroga Utenusoviče podle zvyklostí spálil, obléknuv ho do zbroje a jeho nejdražších
šatů, i šavle, toulec, kopí, chrty s dalšími loveckými psy po páru, jestřába,
sokola i koně silného, na kterém sám jezdíval. Sluhu či oblíbence jeho
nejvěrnějšího a nejmilejšího, živého s ním společně spálili, když poskládali velkou hranici polen dubových a borových. Rysí a medvědí drápy
pak pánové i bojaři kolem hranice stojící do ohně metali, neboť věřili, že
o soudném dni se všichni nebožtíci měli do života vrátit a že jakýsi jediný
bůh (kterého neznali, jen o něm takto smýšleli), všemocný a nade všemi
ostatními bohy největší, měl všechny lidi dobré i zlé spravedlivě soudit,
sedě na hoře vysoké a příkré, na jejíž vrchol, jak věřili, je obtížné vylézt
bez drápů rysích či medvědích. ...
V Trakai vzniklo nové sídlo litevských knížat, ale netrvalo dlouho,
neboť Gediminas brzy poté na lovu, jak bylo zvykem, procházel lovecké revíry nad břehy řeky Vilije, které v oněch časech byly porostlé lesy
a pralesy velikými, hustými a popínavými, a představovaly pouze útočiště pro rozmanitou zvěř, malou i velkou. Tak tedy Gediminas, bavě
se lovem a přejížděje z revíru do revíru, přijel se vším svým dvorským
a loveckým doprovodem na žároviště zasvěcené jeho předkům, kde řeka
Vilnia do Vilije ústí, čtyři míle od Starých Trakai. Žároviště, tj. místo spalování těl knížat a nejpřednějších velmožů Litvy, založil na onom místě
Svintorog a po něm syn jeho Germont, jak už jsme o tom napsali výše,
kde též litevští kněží dle pohanského obyčeje bohům svým oběti za duše
zemřelých knížat (neboť nadmíru dbali na posmrtnou cestu duše, soudný den i zmrtvýchvstání) činili a oheň věčný ve dne v noci v tom místě
pod dohledem kněží k tomu ustanovených nepřetržitě hořel (jako v Římě
na počest bohyně Vesty), kterýžto oheň Litva, Žemaitsko, Prusové i Lotyšsko za zvláštního boha měli a uctívali. Tam tedy Gediminas v okolí
popsaného žároviště v pralese mezi horami, které se dnes Lysými nazývají, loviv, kromě množství jiné zvěře tam postřelil z kuše obrovského
tura a zabil ho na té hoře, kde se dnes Vyšší hrad vilenský nachází. Horu
proto dnes Tuří horou nazývají. Kůži a rohy jeho byly zasazeny do zla-
229
ta a přechovávány jako poklad až do časů Witoldových. Witold obvykle
z těch rohů pil na velkých hostinách a pohoštěních poslů odjinud. Tehdy
jeden daroval na památku císaři římskému Zikmundovi, králi uherskému, na onom slavném sněmu králů a knížat v roce 1429 v Lucku, jak
o tom bude řeč dále. A tím ta věc končí. Gediminas, unaven lovem, a také
když přišel večer a nadcházela temná noc, do Trakai se též zpozdil, těše se
značně z tura zabitého vlastníma rukama, nocoval ve stanech s veškerým
dvorem svým na zmiňovaném pohřebišti na Svintorogově louce, nazvané
podle Svintoroga knížete, kde se dnes nacházejí zbrojnice, stáje a Dolní
hrad. A když po tom výkonu, jak to bývá, tvrdým spánkem byl zmožen,
zdálo se mu, že na oné hoře a na tom místě, kde zabil tura a kde dnes
Vilnius s hrady stojí, viděl vlka velikého a silného, takřka jakoby železným plechem obrněného proti všem výstřelům. Slyšel jeho vytí, jako by
sto vlků v něm usilovně vylo a jejich hlas se rozléhal na všechny strany.
Probudiv se, Gediminas si vryl ten sen do mysli. I trápil se dlouho sám
se sebou, chtěje se dovědět, co sen znamená. Když nazítří v tomto stavu
Gediminas vstal, o snu vyprávěl všem svým šlechticům a dvořanům, aby
se poradil, co by na onen sen řekli a co by to mělo znamenat. Na Litvě
v onen čas jako pohané věřili lecčemus, s [kněžími] burty či věštkyněmi,
tak jako Římané s věštci z vnitřností či letu ptáků, se radili jak o vojenských, tak domácích záležitostech. Leč nikdo nedokázal onen sen vysvětlit, až muselo přijít na Krive Krivaitise, litevského velekněze pohanského,
jehož jméno bylo Lizdejko. A ten, jak svědčí Letopisy, za Vitenese, otce
Gediminase, byl nalezen v pralese během návštěvy, a někteří povídají, že
už v kolébce upravené, na stromu zavěšené ho nalezl sám Vitenes a vychovat jej dal jako vlastního syna... Tak tomu bylo i s naším Lizdejkem,
který, vychován na dvoře knížecím v naukách hvězdářských, v duchu pohanském v naukách věšteckých, vykládání snů (jako kdysi Josef a Mojžíš
z všeliké moudrosti egyptské) byl vycvičen, aby se poté za Gediminase
stal nejvyšším veleknězem, zastupující víry pohanské, jehož úřad byl nazýván Krive Krivaitis, o němž už Cromer, Miechovius, Długosz, Erasmus
Stella, Dusburg nacházeli jasné svědectví. Tedy onen Lizdejko, nejvyšší
velekněz, nejinak než Josef faraonovi ... sen o vlku stojícím na Tuří hoře
a o stu dalších vlků v něm vyjících řádně a pravdivě vyložil: ‚Že vlk, kteréhož jsi jako by ze železa vykovaného viděl, velký kníže Gedeminasi, značí
toto: že na tom místě, kde je pohřebiště zasvěcené tvým předkům, bude
mocný hrad a hlavní město tohoto státu. Sto vlků v onom vlku silně vyjících, jejichž hlas se na všechny strany rozléhal, to znamená, že ten hrad
a to město, proslulé šlechetností a pracovitostí svých obyvatel a velkými
činy potomkův tvých, velkoknížat litevských, kteří tu budou mít sídlo,
rozhlásí se a rozšíří s velkou slávou po všech stranách světa, a cizím národům z tohoto sídla s velkou slávou panovat budou.‘ Tak moudrý, pravdivý
230
a věcný Lizdejkův výklad snu Gediminas pochválil a bohům svým oběti
na pohřebišti dlouho neodkládal. Obeslal okolní obce, aby získal různé
řemeslníky, tesaře, zedníky, kováře, kopáče, a k tomu dostatek všelikého stavebního materiálu, a započal s výstavbou nejprve Vyššího hradu
na Tuří hoře, na níž sám tura velikého kuší střelil. Vyměřil potom prostor
pro Dolní hrad na Svintorogu, kteréžto místo se v ten čas Křivým údolím
nazývalo, při ústí Vilnie řeky, kde do Vilije vpadá. Tam tedy dolní hrad ze
dřeva s vysokými věžemi a cimbuřím Gediminas nákladně zbudoval velkou rychlostí a ještě větší pílí. Dokončiv oba hrady, pojmenoval je Vilno
podle Vilnie řeky. Taktéž město při hradech nad Vilnií a Vilijou se rychle
zalidnilo, neboť Gediminas své sídlo z Trakai téhož roku do Vilna přenesl
a do budoucna potvrdil. Díky tomu se shromáždilo mnoho lidí, jako se
orlové ke kořisti slétají, rychle se ve velké město proměnilo.“
231
Primární zdroje v chronologickém pořadí
Následující přehled není standardní bibliografií, ale uvádí i základní informace o autorovi nebo autorech, za jakých okolností bylo pramen zapsán
a zpravidla publikován s mnohaletým či někdy mnohasetletým odstupem.
Bibliografická data jsou proto zasazena do českého textu a české zkratky
sv.= svazek, s. = strana, vyd. = vydání následují bezprostředně po názvu
díla v originálním jazyce. Pro chronologické řazení je určující doba vzniku textu, nikoli jeho publikace. Výjimku tvoří stručné výnosy, buly, nebo
zprávy z konkrétního roku, které lze jednoznačně časově zařadit, jen byly
někdy přepsány s mírným administrativním zpožděním. Kroniky a díla,
která byla sepisována více let, jsou řazena podle zahájení záznamů. Tam,
kde není známo datum rukopisného záznamu, ale jen vydání tiskem,
platí pro chronologické řazení vícesvazkové publikace opět rok vydání
prvního svazku. Několik textů historického charakteru je z důvodu časového odstupu několika set let od popisovaných událostí řazeno podle let
tvorby historika. Pokud je známo orientačně např. jen století vzniku díla,
je titul řazen pro jistotu na začátek daného období.
Tacitus, Publius (Gaius) Cornelius (56–117). Germania. Napsáno roku
98. Leipzig: Alfons Holder, 1878.
Wulfstan. Zpráva o cestě po Prusku. (Napsáno roku 890). In: Scriptores
Rerum Prussicarum. Sv. I. Leipzig 1861. s. 732–735.
Breve Chronicon Silesiae (Annales Cisterciensium in Heinrichow 970–
1410). In: Scriptores Rerum Silesiacarum. Sv. V. Ed. Gustav Adolf Harald
Stenzel. Wrocław: Josef Max & Komp., 1847 & Mierzyński, Antoni. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Źródļa do Mytologii Litewskiej. Sv. II, Wiek
XIV i XV. Warszawa 1896. s. 69.
Canaparius, opat; mnich z Meziříčí; Bonifacius, Bruno, arcibiskup;
Vita S. Adalberti episcopi. Vita secunda auctore Brunone archiepiscopo.
(Napsáno v letech 999, 1000 a 1004). In: Scriptores Rerum Prussicarum.
Sv. I. Leipzig 1861.
Bremen, Adam von. Adami Bremensis Gesta Hammaburg. Ecclesiae
pontificum. (Zpráva o roku 1075). In: Scriptores Rerum Germanicarum in
usum scholarum. Hannover & Leipzig 1907. Také citováno in: Krantz, Albert (asi 1450–1517). Chronica regnorum aquilonarium Daniae, Sueciae,
et Noruagiae. Strassburg 1546–1548.
232
Bosau, Helmold von (asi 1120–asi 1177), německý kněz a kronikář.
Cronica Slavorum. (Napsáno asi roku 1167). 1. vyd.: Frankfurt: Siegmund
Schorkel, 1556. Dále mj.: Hannover: B. Schmeidler, 1909. Česky vyšlo
jako: Vyhubení Slovanů pobaltských. Slovanská kronika bošovského kněze
Helmolda. Praha 1925.
Bula papeže Inocence III. z 5. října 1199. Innocentii III. PP. Epist. Prima
Lib. II ep. 191. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. I. Rīga & Leipzig
1848. s. 336.
Zpráva ze 13. století o vesnici v Pomezanii jménem Heiligenwalde a jejím okolí zvaném Silva sacra. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens
von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen
Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer
Grabhügel). Königsberg 1827.
Kadłubek, Vincenc (1160–1223), biskup krakovský, později cisterciácký
mnich. Chronica seu originale regum et principum Poloniae. (do roku
1203). In: Monumenta Poloniae Historica. Sv. II. Ed. August Bielowski.
Bula papeže Honoria III. z 15. června 1218. In: Voigt, Johannes. Codex
diplomaticus Prussicus. Sv. I, 12, č. XII. Königsberg 1836.
Scholasticus, Oliverus, biskup z Paderbornu. Oliverii Scholasticii
Historia regum Terre sancte. (Napsáno roku 1220). In: Die Schriften des
Kölner Domscholasters Oliverus. Tübingen: Bibliothek d. Litterar. Ver. in
Stuttgart, 1894.
„Lotyš“, Jindřich (Lettis, Henricus de) (asi 1187–1259), rižský kněz.
Chronicon Livonicum vetus. (Napsáno v letech 1225–1227). Vydáno např.
jako Heinrici Chronicon Lyvoniae ex recensione Wilhelmi Arndt in usum
scholarum ex Monumentis Germaniae historicis recudi fecit Georg. Heinr.
Pertz. Hannover 1874.
Bula papeže Řehoře IX. z 23. ledna 1232. In: Raynaldo, Odorico.
Annales ecclesiastici ad annum 1232, č. 6–7. Lucca: Leonardo Venturini,
1747–1756. Přetištěno in: Preussisches Urkundenbuch. Ed. F.G. von Bunge. Königsberg 1882.
Mírová smlouva Řádu německých rytířů s Prusy ze 7. února 1249. In:
Wölky, Carl Peter a Saage, Johann Martin. Codex diplomaticus Warmiensis. Sv. I, č. 19. Mainz: Franz Kirchheim, 1860.
Volyňská kronika (též známá jako Hypatiova kronika; napsáno ve druhé
polovině 13. století). In: Polnoe sobranie russkixъ Lětopisej. Sv. II. SanktPetěrburg: Archeografičeskaja komisija, 1843. Část týkající se litevské
mytologie v němčině in: Brückner, Aleksander. „Beiträge zur litauischen
Mythologie“. Archiv für slavische Philologie. Sv. IX. Berlin 1886. s. 1–12.
Lützelburg, Heinrich von, biskup kuronský v letech 1251–1263.
Smlouva o propůjčení poloviny oblasti Kretingen a dalších oblastí. (Nach
der Belehnung des Velthune, seines Bruders Reygyn, des Twertikine und des
233
Saweyde mit der Burg Cretyn und der Hälfte der Burgsuchung überläßt Bf.
Heinrich von Kurland dem Deutschen Orden das ihm verbliebene Drittel
der anderen Hälfte, wofür der Orden ihm und der Stadt Memel ein Stück
Weide- und Buschland zur Nutzung überläßt). Sepsáno v Memelu (dnešní
Klaipėdě) 4. dubna 1253. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches
Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1881.
Neznámý západoruský kněz. Dodatek ke „Chronografii“, kronice Syřana
Ioanna Malalase (563). (Napsáno roku 1261). Vydáno jako: Chronika Ioanna Malaly v slavjanskom perevode. ed. V. M. Istrin. Oděsa: Ekonomičeskaja
tipografija, 1905–1911. Část týkající se litevské mytologie in: Mierzyński,
Antoni. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Źródļa do Mytologii Litewskiej.
Sv. I, Ot Tacyta do konca XIII wieku. Warszawa 1892. s. 127–129.
Cantimpré, Thomas von, dominikánský mnich. Thomae Cantipratani
Bonum universale de apibus II. (Napsáno roku 1263). Douai: Colvenerius,
1597.
Thierberg, Konrad von, komtur Řádu německých rytířů. Privilegium
pro město Königsberg z 28. února 1286. In: Preussisches Urkundenbuch. Sv.
I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1882.
Neznámý autor. Livländische Reimchronik. Rýmovaná středoněmecká
kronika Řádu mečových bratří v Livonsku do roku 1290. 1. vydání Rīga:
L. Bergmann, 1817. Také in: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. I. Rīga
a Leipzig 1848. s. 493–829.
Brühaven, Berthold von, komtur v Královci. Výnos o připsání pozemku
jistému Konradu Kochovi z roku 1292. In: Preussisches Urkundenbuch. Sv.
I. Ed. F.G. von Bunge. Königsberg 1882.
Marburg, Wigand von, herold na dvoře řádového velmistra v Marienburgu. Německy psaná rýmovaná kronika Řádu německých rytířů,
dochovaná pouze ve fragmentech. (Od roku 1293 do roku 1393. Napsáno
roku 1394). In: Schütz, Caspar. Historia Rerum Prussicarum. Gdańsk
1592. & Die Chronik des Wigand v. Marburg. Ed. Theodor Hirsch. In:
Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. II. Leipzig 1863.
Bardowik, Albrecht von, magistr, kancléř města Lübecku. Registrum
známé jako Lübecká kronika. (Napsáno roku 1298). In: Die Chroniken der
niedersächsischen Städte. Lübeck, Sv. II. Ed. K. Koppmann. Leipzig 1899.
Dokument o vesnicích Ratytien a Bulichien ze 14. století. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preußens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange
der Herrschaft des Deutschen Ordens. Sv. III, Die Zeit vom Frieden 1249 bis
zur Unterwerfung der Preußen 1283. Königsberg 1828.
Instrukce pro církevní vizitace v pruské diecézi Pomezanie ze 14.
století. In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Přílohy LXXV
a LXXVII. Königsberg 1837.
234
Sack, Konrad, komtur v Güter. Blíže nepopsaný dokument z roku 1304.
In: Preussisches Urkundenbuch. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg
1882.
Sigfried, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání pozemku dvěma
Prusům, Hermannu Maldite a jeho bratru Strambote z roku 1309. In: Voigt,
Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Johannes, biskup sambijské diecéze. Smlouva o pronájmu „posvátného
pole“ řádovému konventu pro zřízení pastviny z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Johannes, biskup sambijské diecéze. Stížnost ohledně „posvátného pole“
z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II.
Königsberg 1836–1861.
Wildenberg, Friedrich von. Smlouva s biskupem a chrámovou kapitulou sambijské diecéze z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus
Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Johannes, biskup sambijské diecéze. Smlouva o pronájmu pozemku
Prusovi Stagote z roku 1325. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus
Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Výnos chrámové kapituly v Ermlandu z roku 1325. In: Wölky, Carl Peter
& Saage, Johann Martin. Codex diplomaticus Warmiensis. I, Mainz: Franz
Kirchheim, 1860. s. 375.
Blíže neurčený zdroj z Pruska roku 1326. In: Töppen, Max. Historischcomparative Geographie von Preussen. Gotha 1858.
Dusburg, Peter von († 1326), člen Řádu německých rytířů. Cronica Terre Prussie. (Napsáno roku 1326). Vydáno jako: Petri de Dusburg,
Ordinis Teutonici Sacerdotis Chronicon Prussiae etc. auctore et collectore
Christophoro Hartknoch, Jenae 1679 & Chronicon Terrae Prussiae von Peter von Dusburg. Ed. Max Töppen. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv.
I, Leipzig 1861. s. 3–269.
Johannes, biskup sambijské diecéze. Dokument o určení hranic z roku
1327. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis
zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.
Johannes, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání pozemku jeho
synovci Frowinovi z roku 1327. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus
Prussicus. Sv. III. Königsberg 1836–1861.
Dokument o určení hranic z roku 1332. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Výnos sambijské kapituly z roku 1334. In: Voigt, Johannes. Geschichte
Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des
deutschen Ordens. Sv. III, Die Zeit vom Frieden 1249 bis zur Unterwerfung
der Preußen 1283. Königsberg 1828.
235
Executoriale Engelberts, Bischofs von Dorpat, als päpstlichen Bevollmächtigten gegen den Deutschen Orden 1336 Nov 15. In: Livländisches,
Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Sv. II, č. 778. Ed. F.G. von
Bunge. Königsberg 1853. s. 229.
Jeroschin, Nikolaus von, kaplan velmistra Řádu německých rytířů
a jeho kronikář. Kronike von Pruzinlant. (Rozšířený překlad kroniky Dusburga do němčiny; napsáno roku 1340). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. I. Ed. Ernst Gottfried Wilhelm Strehlke. Leipzig 1861.
Dzierzwa (Dirswa, Traska). Annales Polonorum. (O letech 965–1343.
Napsáno ve 40. letech 14. století). In: Mierzyński, Antoni. Mytologiae
Lituanicae Monumenta. Źródļa do Mytologii Litewskiej. Sv. I, Ot Tacyta
do konca XIII wieku. Warszawa 1892. s. 152.
Kniprode, Winrich von, maršál Řádu německých rytířů. Výnos
o svěření založení obce Heiligenwalde Volkwinu von Dobrin z roku 1344.
In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. III. Königsberg
1836–1861. s. 70.
Neznámý autor. Latinská zpráva z konce 14. či začátku 15. století
o dobytí Vilniusu litevským velkoknížetem Kęstutisem roku 1345. In: Voigt,
Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. VI. Königsberg 1861.
Sampetrinum Erfurtense (Chronicon Sancti Petri). (Do roku 1355). In:
Scriptores Rerum Germanicarum. Sv. III. Ed. Iohann Burchard Mencken.
Leipzig 1730.
Jakob, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání louky Heinrichovi
von Regenwalde z roku 1357. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens
von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen
Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer
Grabhügel). Königsberg 1827.
Kniprode, Winrich von, maršál Řádu německých rytířů. Dokument ze
3. listopadu 1377. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV. Leipzig 1874.
Rabe, Engelhard & Tettingen, Werner von, rytíři Řádu německých
rytířů. Wegeberichte. (Zprávy z výzvědných výprav na nepřátelské litevské
území. Sepsáno mezi lety 1384–1402). In: Scriptores Rerum Prussicarum.
Sv. II. Ed. Theodor Hirsch. Leipzig 1863. s. 662–708.
Mírová smlouva litevského velkoknížete Vytautase (Witolda) s Řádem
německých rytířů z roku 1398. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Sv. IV. Königsberg: F. G. von Bunge.
Zápis ze soudního procesu v Prusku roku 1415. In: Scriptores Rerum
Prussicarum. Sv. II. Ed. Theodor Hirsch. Leipzig 1863. s. 540.
Ruperti, Andreas, kněz gdaňský. Collatio episcopi Warmiensis facta coram summo pontifice per dominum Andream plebanum in Danczk.
Napsáno roku 1419. Část týkající se pruské mytologie in: Voigt, Johannes.
Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herr-
236
schaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827. s. 587.
Johannes VI. Ambundi, arcibiskup rižský v letech 1418–1424, Spanheim, Siegfried Lander von, velmistr Řádu mečových bratří v letech
1415–1424, a livonští a kuronští biskupové. Allgemeine Landesordnung.
Vydáno roku 1422. In: Akten und Rezesse der livländischen Ständetage. Sv.
I, č. 299. Rīga: Oskar Stavenhagen, 1907.
Junge, Michael (†1443), biskup sambijské diecéze v Prusku v letech
1425–1442. Articuli per Prutenos tenendi et erronei contra fidem abiciendi.
Příkaz vydaný roku 1426. In: Foliant archivu v Königsbergu Alte babstliche Privilegia (s. 215) & Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der
Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.
Jacobson, Heinrich Friedrich. Výtah ze Scharpenberg, Henning, arcibiskup rižský v letech 1424–1448. Statuta provincialia concilii Rigensis.
Napsáno v lednu 1428. In: Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Příloha VIII. Königsberg
1837. s. 59–72.
Scharpenberg, Henning, arcibiskup rižský v letech 1424–1448. Statuta
provincialia concilii Rigensis. Napsáno v lednu 1428. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1881.
Beringer, Heinrich, pruský mnich. Die Predigt an den Hochmeister
Paul von Russdorf. (Napsáno roku 1428). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV. Leipzig 1874.
Russdorf, Paul Belenzer von, velmistr Řádu německých rytířů v letech
1423–1440. Neue Landesordnung. (Vydáno 24. ledna 1434). In: Töppen,
Max. Acten der Ständetage Preussens unter der Herrschaft Deutschen Ordens. Leipzig: Max Töppen, 1874.
Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen
Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Královec 1837; & Schöneck, Nikolaus von, biskup sambijské diecéze v Prusku v letech 1442–70.
Mandát ze 4. října 1442. In: Foliant archivu v Königsbergu Alte babstliche
Privilegia, s. 125.
Erlichshausen, Konrad VI. von, velmistr Řádu německých rytířů v letech 1441–1449. Landesordnung für das Niederland. (Vydáno 18. října
1444). In: Töppen, Max. Acten der Ständetage Preussens unter der Herrschaft Deutschen Ordens. Leipzig: Max Töppen, 1874.
Długosz, Jan (1415–1480), diplomat, voják a tajemník krakovského
biskupa. Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae. Sv. 1–12. (Napsáno
v letech 1455–1480). In: Joannis Długossii Opera Omnia. Kraków: Alexander Przezdziecki, 1876–1877.
237
Blumenau, Laurentius (asi 1415–1484), dvorní právník pruského velmistra, později mnich. Historia de ordine Theutonicorum cruciferorum.
(Napsáno roku 1457). In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV. Leipzig
1874.
Piccolomini, Enea Silvio (Aeneas Sylvius) (1405–1464), kardinál
a později papež Pius II., podle zpráv od Jeronýma Pražského. Europa.
Napsáno v letech 1458–1464. In: Voigt, G. Enea Silvio de Piccolomini als
Papst Pius II. und sein Zeitalter. Sv. 1–3. Berlin 1856–1863.
Chronicon Dubnicense. (Do roku 1479). In: Historiae Hungariae Fontes
Domestici. Sv. I. Script. III. Ed. M. Florianus. Budapest 1881. s. 1–204.
Nejmenovaný zdroj z roku 1483. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.
Neznámý autor. Zedel zu einem verlorenen Briefe. (Lístek s rukopisem
ze 16. století z archivu v Königsbergu). In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série I, sv. II. Königsberg 1846. s. 224.
Plettenberg, Walter (Wolter) von (asi 1450–1535), velmistr Řádu
mečových bratří v Livonsku. Draggun und allen sînen rechten eruen twe
Hakenn landes im gebede vnd Kerspel to Goldingen in dusser naskreuen
scheidung gelegen. Interste antogaende an enem hilligen busche, genomet
Elkewalke etc. De dato am avende Thomae 1503. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Sv. II, č. 589. Ed. F. G. von Bunge.
Königsberg 1853.
Sachsen, Friedrich von, velmistr Řádu německých rytířů v letech
1497–10. Landesordnung. (Vydáno roku 1503). In: Jacobson, Heinrich
Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.
Grunau, Simon (1470–1530/1537), dominikánský mnich v Gdańsku.
Cronica und beschreibung allerlüstlichenn, nützlichsten und waren historien des namkundigenn landes zu Prewssen. (Psáno v letech 1517–1529).
Vydáno jako: Simon Grunau’s preussische Chronik. In: Die preussischen
Geschichtsschreiber des XVI. und XVII. Jahrhunderts. Sv. I.–III. Ed. M.
Perlbach, R. Philippi a P. Wagner. Leipzig 1876–1896.
Stella, Erasmus († 2. 4. 1521), lékař a radní ze Zwickau. Erasmi Stellae,
de Borussiae antiquitatibus, libri duo. (1. vydání roku 1518). In: Acta Borussica ecclesiastica, civilia, literaria. Sv. I. Königsberg 1739.
Německy psaný anonymní spisek, mnohokrát přepsaný a přetištěný
pod různými názvy. Das Sudauerbüchlein (Sudavský spisek. Sepsáno
zřejmě mezi lety 1520–1530). 1. vyd.: Wahrhafftige Beschreibung der
Sudawen auff Samland, sambt jhren Bockheiligen und Ceremonien. Ed.
Hieronymus Maletius. Königsberg: Hieronymus Maletius, 1561. Dále
238
vytištěno mj. in: Erleutertes Preussen. Sv. V. Königsberg 1742. & in: Kol.
Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai. Sv. II. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 2001.
Miechow, Mathias de (Maciej z Miechowa, vl. jm. Maciej Karpiga)
(1457–1523), kanovník krakovské kapituly, lékař, historik, zeměpisec, alchymista, profesor krakovské akademie a později radní města Krakova.
Chronica Polonorum. Kraków 1521.
Brandenburg, Albrecht von (1490–1545), markrabě brandenburský
a později arcibiskup magdeburský & Polenz, Georg von (1478–1550),
luteránský biskup sambijské diecéze & Speratus, Paul (1489–1551), dvorní
kazatel v Královci. Artickeln der Ceremonien und anderer Kirchenordnung.
(Dekret vydaný roku 1526). In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte
der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und
Posen. Königsberg 1837.
Brandenburg, Albrecht von (1490–1545), markrabě brandenburský
a později arcibiskup magdeburský & Polenz, Georg von (1478–1550),
luteránský biskup sambijské diecéze & Speratus, Paul (1489–1551), dvorní
kazatel v Královci. Constitutiones synodales. (Dekrety vydané roku 1530).
In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen
Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.
Hennenberger, Caspar (1529–1600). Pobeten. (Citát o roku 1531 z neznámé kroniky neznámého autora, pravděpodobně kameníka), in: Erclerung der preussischen grössern Landtaffel. Königsberg 1595.
Krantz, Albert (asi 1450–1517), rektor rostocké univerzity, profesor
teologie v Hamburku a diplomat. „Suetia liber I prologus“ in: Chronica
regnorum aquilonarium Daniae, Sueciae, et Noruagiae. Strassburg 1546–
1548.
Mosvidius, Martinus (Mažvydas, Martynas,1510–1563), katolický
kněz na Litvě, později luteránský kněz v Prusku. Catechismvsa prasty szadei, makslas skaitima raschta yr giesmes. Königsberg: H. Weinreich, 1547.
Jako Katechismus vom Jahre 1547 in: Litauische und Lettische Drucke des
16. Jahrhunderts. Sv. I. Göttingen 1874.
Freyberg, Johannes. „Von dem Sudawen“. In: Preussische Chronik.
(Napsáno roku 1548). Preussische Chronik des Johannes Freiberg. Ed. F. A.
Meckelburg. Königsberg 1848.
Herberstein, Siegmund von (1486–1566), rakouský císařský vyslanec v Rusku. Commentarii Rerum Moscovitarum. Wien 1549. Autorem
přepracované vydání: Basel: Johannes Oporinus, 1551. Autorem doplněné
a přepracované vydání: Basel: Johannes Oporinus, 1556. Rozšířené vydání textu z roku 1556 v autorově německém překladu: Moscouia der
Hauptstat in Reissen, durch Herrn Sigmunden Freyherrn zu Herberstain,
Neyperg vnd Guetenhag Obristen Erbcamrer, und obristen Erbtruckhsessen
239
in Kärntn, Römischer zu Hungern und Beheim Khü. May. etc. Rat, vnd
Presidenten der Niderösterreichischen Camer zusamen getragen. Wien:
Zimmermann, 1557.
Maletius, Johannes (Maeletius/Malecki, Jan,1482–1567), pruský
překladatel, teolog a nakladatel polského původu. Epistola de sacrificiis et
idolatria veterum Borussorum, Livonum, aliarumque uicinarum gentium,
Ad Clarissimum Virum Doctorem Georgium Sabinum, Illustrissimi Principis Prussiae etc. Ed. Georg Sabinus. Königsberg 1551. In: Acta Borussica
ecclesiastica, civilia, litararia. Königsberg 1731. Další vydání mj.: Libellus.
De sacrificiis et idolatria veterum Borussorum etc. Ed. Hieronymus Maletius. Königsberg 1563.
Funccius, Johannes (1518–1566), evangelický teolog. Zpráva o roce
1217 in: Commentariorum in praeced. chronologiam libri decem. (Napsáno
roku 1558). Wittenberg 1570.
Funcke, Johannes, luteránský kněz v Královci. Protokoll der Kirchenvisitation, die... Johannes Funcke im... Gebiet Grobin... 1560, Juli 19–26
vorzog. In: Sitzungsberichte der Kurländischen Gesellschaft für Literatur
und Kunst a. d. J. 1905. Mitau (Jelgava): Oskar Stavenhagen, 1906.
Willichius, Jodocus (1501–1552), pruský profesor z Frankfurtu nad
Odrou. Commentaria in C. Taciti Germaniam. 1560.
Bülow, Stephan, dvorní kazatel kuronského vévody a kuronský superintendant. Schreiben an Herzog Gotthard Kettler (zpráva z vizitační
cesty po kuronských luteránských farnostech). Napsáno roku 1565. In:
Sitzungsberichte der Kurländischen Gesellschaft für Literatur und Kunst.
Mitau (Jelgava): Gustav Otto, 1905.
Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody
a kronikář německého původu & Einhorn, Alexander († 1575), dvorní
kazatel kuronského vévody. De Doctrina et ceremoniis sinceri cultus diuini Ecclesiarum Ducatus Curlandiae, Semigalliaque etc. In Livonia – Kirchenordnung, wie es mit der LEHR / Göttliches worts, Ausstheilung der
Sacrament, Christlichen Ceremonien, ordentlicher Ubung des waren Gottesdiensts, In den Kirchen des Herzogthumbs Churlandt und Semigallien in
Lieflandt sol stets vermittelst Göttlicher hülff gehalten werden. Anno Salutis
1570. In: Sehling, E. Die evangelischen Kirchenordnungen des XVI. Jahrhunderts. Sv. V. Leipzig 1913.
Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody
a kronikář německého původu & Einhorn, Alexander († 1575), dvorní kazatel kuronského vévody. Instructio generalis omnibus Pastoribus et Ecclesiae ministris praescripta etc. Vydáno roku 1570. In: Sehling, E. Die evangelischen Kirchenordnungen des XVI. Jahrhunderts. Sv. V. Leipzig 1913.
Einhorn, Alexander († 1575), dvorní kazatel kuronského vévody &
Einhorn Paul († 1655), jeho vnuk, kuronský luteránský kněz a později
240
superindendant. Reformatio gentis Letticae in ducatu Curlandiae. (Zpráva
z Alexandrovy vizitace farností Selburg a Dünaburg [dnešní Sēlpils
a Daugavpils] roku 1570). Rīga 1636. In: Scriptores Rerum Livonicarum.
Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 605–637.
Amtliches Schreiben des Amtmanns von Labiau an den Oberburggrafen
Christoph von Kreytzen vom 26. November 1571 (úřední dopis správního
úředníka z Labiau vrchnímu purkrabímu Christophu von Kreytzen z 26.
listopadu 1571). In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série I, sv. II.
Königsberg 1846. s. 227.
Ledesma, Jakub. Nauka Chrześciańska, abo Katechizmik dla Dźiatek
etc. Kraków 1572. Rozšířeno a do litevštiny přeloženo jako: Daukša, Mikalojus (asi 1530–1613), litevský katolický kněz, humanista a představitel
protireformačního hnutí. Katechismas arba Mokslas kiekwienam krikszczionii priwalvs. Paraszitas per D. Jakuba Ledesma theologa Societatis Jesu.
Iszgulditas iż liecżuvio Laukiszko ing Lietuwiszka per Kuniga Mikałoju
Daugsza kánonika Żemaicziu. Vilnius 1595.
David, Lucas (1503–1583), kancléř kulmského biskupa a historik Albrechta von Brandenburg. Preussische Chronik. (Dějiny Pruska
z luteránského pohledu do roku 1410. Napsáno v letech 1573–1583).
Königsberg 1812. Také in: Kol. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, sv. II.
Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 2001.
Russow, Balthasar (asi 1536–1600), livonský luteránský kněz. Chronica
der Prouintz Lyfflandt. Rostock 1578.
Stryjkowski, Maciej (asi 1547–asi 1593), polský spisovatel, básník
a historik. Jako autor uváděn italský historik sloužící v litevské armádě
Alessandro Guagnini (1538–1614). Sarmatiae Europeae descriptio, quae
Regnum Poloniae, Lituaniam, Samogitiam, Russiam, Masoviam, Prussiam, Pomeraniam... complectitur. Kraków 1578.
Stryjkowski, Maciej (asi 1547–asi 1593), polský spisovatel, básník
a historik. Która przedtem nigdy światła nie widziała, Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi kijowskiej, moskowiewskiej, siewierskiej,
wołyńskiej, podgórskiej etc. Königsberg: Georg Osterberger, 1582. 3. vyd.:
Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi etc. Warszawa: Malinowski, 1846. Výběr z díla přeložený do latiny: Historiae Lituanae etc.
Přeložil Wijuk Kojalowicz, rektor vilenské jezuitské koleje. 1. díl. Gdańsk
1650, 2. díl Antwerpen 1669. Viz Kojal.
Lubenau, Reinhold (1556–1631), radní města Královce. Jeho popis
cesty z Královce do Rigy roku 1585 vyšel mj. jako: Beschreibung der Reisen
des Reinhold Lubenau. In: Mitteilungen aus der Stadtbibliothek zu Königsberg in Preussen. Sv. IV. Königsberg: W. Sahm, 1912.
Kozicki, Józef (Joseph). Inventarium. (Vydáno 9. června 1585). Také
in: Akta ziemskie Rosieńskie in: Baliński, Michał & Lipiński, Tymoteusz.
241
Starożytna Polska pod vzgledem historycznym, jeograficznym i statystycznym. Sv. III. Warszawa: S. Orgelbrand Księgarz, 1846. s. 525.
Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody a kronikář německého původu. Warhafftiger und bestendiger Bericht, wie
es bishero und zu heutiger Stunde in Religionssachen im Fürstenthume
Churland und Semigalen in Lieffland ist gehalten worden. Rostock 1589.
In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 293–
330.
Wunderer, Johann David (1570–asi 1622), německý student. (Deník
z cesty po Dánsku, Švédsku, Pobaltí a Rusku v letech 1589–1590).
Německy vyšlo in: Frankfurtischen Archiv für ältere deutsche Literatur
und Geschichte, sv. II. Frankfurt am Main: J. C. von Fichardt genannt Bauer von Eyseneck, 1812. s. 163–255.
Bretkūnas, Jonas (Bretke/Bretkus, Johann, 1536–1602), litevsky píšící
pruský luteránský kněz a historik. Postilla, tatai esti trumpas ir prastas
Ischguldimas euangeliu. Königsberg 1591.
Waissel, Matthäus (1543–1602). Chronica Alter Preussscher, Eifflendischer und Curlendischer Historien etc. (S použitím úryvků ze Sudauerbüchlein). Königsberg: Georg Osterberger, 1599.
Annuae Litterae Societatis Jesv ad Patres et Fratres ejusdem Societatis.
Anni 1600, 1601, 1604, 1605. Antwerpen 1618. Některé části citovány in:
Wolter, E. Perkunastempel und litauische Opfer- oder Deivensteine. In:
Mitteilungen der litauisch-literärischen Gesellschaft. IV. 1899. s. 393.
Stribingius, Joannis, člen jezuitské koleje, posílaný na misijní cesty
do jihovýchodní části Livonska (dnešního Latgalska – východního Lotyšska), bližší informace o něm nejsou známy. Jeho zprávy z misijních cest
z let 1606 a 1608 se objevily ve Výroční zprávě (Annuae Litterae) rižského
jezuitského kolegia. Převyprávěl jiný člen kolegia, Ertmanus Tolgsdorff
(† 1620). Šlo o ručně psané podklady pro oficiální zprávy posílané do Vilniusu. Vydáno např. jako: Kurtz, Eduard. Die Jahresberichte der Gesellschaft Jesu über ihre Wirksamkeit in Riga und Dorpat 1583–1614. Lateinischer Text mit deutscher Übersetzung. Rīga 1925.
Fabricius, Dionysius (1564–1617), livonský katolický kněz. Livonicae
historiae compendiosa Series. Napsáno v letech 1611–1620. In: Scriptores
Rerum Livonicarum. Sv. II. 1848. 2. vyd. Rīga & Leipzig 1853. s. 427nn.
Tecnon, Johannes, arcijáhen a generální vikář biskupa z Wenden
(dnešní Cēsis{pl.fem.}). Visitatio Livonicarum ecclesiarum facta anno
1613 a die Transfigurationis Domini usque ad 11am Octobris per R.D.
Archidiaconum Vendensem et Rmi Episcopi Livoniae Vicarium. (Zpráva
o vizitaci livonských farností Rositen/Rēzekne, Ludsen/Ludza a Marienhausen/Viļaka). In: Archiv für die Geschichte Liv- Esth- und Curlands. Sv.
I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1842.
242
Lasicius, Joannes (Łasicki, Jan, 1534–asi 1600), polský historik a kněz
Jednoty bratrské. De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum et
falsorum Christianorum. In: Michalonis Litvani de Moribus Tartarorum
Litvanorum et Moschorum Fragmina X multiplici Historia referta Et Johan. Lasicii Poloni De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum et
falsorum Christianorum, item de religione Armeniorum et de initio Regiminis Stephani Batorij nunc primum per J. Jas. Grasserum C. P. ex manuscripto authentico edita. Basel: Conrad Waldkirch, 1615. Další vydání: viz
LasMannBiel.
Pravděpodobně Stribingius, Joannis, člen jezuitské koleje nejprve
v Rize, posléze ve Wenden (dnešní Cēsis{pl.fem.}), posílaný na misijní
cesty do jihovýchodní části Livonska (dnešního Latgalska – východního
Lotyšska), bližší informace o něm nejsou známy; Ertmanus Tolgsdorff
(† 1620) a další wendenští jezuiti. Annales Residentiae Vendensis soc.tis
Jesu. 1618. In: Mitteilungen aus der Livländischen Geschichte. Sv. IV. Rīga:
Gesellschaft für Geschichte und Altertumskunde, 1849.
Wagner, Erhard z Insterburgu. Vita et mores Lithvanorum, in Borussia sub districtu Insterburgensi et Ragnitensi degentium, brevi delineatione
adumbrata per Erhardum Wagner Insterburg. Borussum. krátká dizertace.
Königsberg: Georg Osterberger et Johannes Fabricius, 1621. In: Acta Borussica ecclesiastica, civilia, literaria. Sv. I. Königsberg 1790. s. 532–550.
Mislenta, Coelestin (1588–1653), pruský luteránský teolog. Opis
Constitutiones synodales in: Manuale Pruthenicum seu Repetitio corporis
doctrinae ecclesiarum Pruthenicarum. Königsberg 1626.
Einhorn, Paul († 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. Wiederlegunge der Abgötterey. Rīga 1627. Některé pasáže in:
Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga & Leipzig 1853. s. 639–652.
Consistorial vnd Visitation Ordnungh, wie es in Liefflandt hinfüro
zue halten. (Nařízení švédské královny Kristýny I. o vizitacích určené
luteránským kněžím v Livonsku. Vydáno 18. února 1633). In: Lundström,
E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första
skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660. Příloha XVI.
Uppsala & Stockholm 1914.
Olearius, Adam (1603–1671), tajemník holštýnského knížete Friedricha III. a jeho vyslance do Persie. Offt begehrte Beschreibung der Newen
Orientalischen Reise, so durch Gelegenheit einer hollsteinischen Legation
an den König in Persien geschehen (obsahuje i popis cesty do Livonska
z roku 1635). Schleswig 1647.
Einhorn, Alexander († 1575), dvorní kazatel kuronského vévody a Paul
(† 1655), jeho vnuk, kuronský luteránský kněz a později superintendant.
Reformatio gentis Letticae in ducatu Curlandiae. (Zpráva z Alexandrovy
vizitace farností Selburg a Dünaburg [dnešní Sēlpils a Daugavpils] roku
243
1570). Rīga 1636. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig
1853. s. 605–637.
Articuli Visitationis Publicati et a Supremo Consistorio Approbati.
(Dotazník pro luteránské kněží a jejich farníky). Tartu, červen 1636 +
1638. In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den
svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva
1660. Přílohy XX. + XXIV. Uppsala & Stockholm 1914.
Protocollum Inferioris Consistorialis Iudicii Districtus Rigensis A. 1637
mense Maio.+ Acta Visitationis Consistorialis ao. 1638. + Protocollum
Consist. Districtus Rigensis A. 1638 Mense Januar. + Protocollum Visitationis districtus Kokenhusensis habit. anno 1640. + Protocollum Visitationis districtus Kokenhusensis anno 1641. Protocollum Consist. Districtus
Rigensis A. 1671. (Protokoly z vizitací luteránských farností v rižském
okrsku (existuje i dnes) v okolí Rigy, v severozápadním Lotyšsku, Livonsku a v okrsku Kokenhusen/Koknese). In: Die Bibliothek der Gesellschaft
für Geschichte und Altertumskunde zu Riga (Rīgas Vēstures un senatnes
pētītāju biedrības bibliotēka). Sbírka pramenů ze 14.–18. století, dnes přístupná v Lotyšském státním historickém archivu (Latvijas Valsts vēstures
arhīvs) www.arhivi.lv/engl/en-dep-lvva.htm
Gravamina der H. Pastoren in Liefflandt, welche in dem Synodo zu
Wenden gehalten Anno 1638 Dom. Esto mihi sindt afgenommen worden.
In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660.
Příloha XXVI. Uppsala & Stockholm 1914.
Recessus Generalis der Kirchen-Visitation des Insterburgischen vnd anderen Littauschen Aembtern im Hertzogthumb Preüszen. (Protokol z vizitace pruských farností). Königsberg: Lorentz Segebaden Erden, 1639.
Některé části citovány in: Bezzenberger, Adalbert. „Zur litauischen Bibliographie“. In: Mitteilungen der litauisch-literärischen Gesellschaft. I.
1883.
Behm, Johannes († 1648), profesor teologie a dvorní kazatel v Královci.
Duae orationes historicae de duplici divinae gratiae fundamento. Königsberg 1644.
Einhorn, Paul († 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. De ataxias incommodo et boni ordinis commodo et utilitate oratio,
cum... M. Hermannus Toppius...ecclesiarum districtus Grobinensis Praepositus constitueretur. Rīga 1648.
Einhorn, Paul († 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. Historia Lettica (das ist Beschreibung der Lettischen Nation in
welcher von der Letten als alten Einwohner und Besitzer des Lieflandes,
Curlandes und Semgallen Namen, Uhrsprung oder Ankunfft ihrem GottesDienst, ihrer Republica oder Regimente so sie in der Heydenschafft gehabt,
244
auch ihren Sitten, Geberden, Gewonheiten, Natur und Eigenschaften etc.
gruendlich und uembstaendig Meldung geschickt). Der Teutschen Nation
und allen der Historischen Warheit Liebhabern zu einem noethigen Unterricht zusammen getragen und in den Druck verfertiget durch Paulum Einhorn, Fuerstlichen Curlaendischen Superintendenten P. M. Tartu: Johann
Vogeln, der Koenigl. Acad. Buchdruker, 1649.
Instructio ad Theodorum Praetorium. Stockholm, 29. října 1650. In:
Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660.
Příloha XXXIX. Uppsala & Stockholm 1914.
Wijuk-Koialovicius, Albertus (Vijūkas-Kojalavičius, Albertas / Wijuk-Kojałowicz, Wojciech, 1609–1677), litevský rektor vilenské jezuitské koleje. Historiae Lituanae. (Výběr a latinský překlad Stryjkowského
díla Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi). Sv. I, Historiae
Lithuanae pars prior, de rebus Lithuanorum ante susceptam Christianam
religionem conjunctionemque… cum regno Poloniae. Gdańsk 1650. Sv. II,
Historiae Lithuanae pars altera a conjunctione cum Regno Poloniae ad unionem corum Dominiorum libri octo. Antwerpen 1669.
Klein, Daniel, pruský luteránský kněz v Tilsitu (Tilžė, dnešní Sovětsk
v Kaliningradské oblasti). Grammatica Lituanica. Königsberg 1653.
And den Haubtmann zu Ragnit wegen der Abgötterey, so von einigen
Littawen bei einer Eichen zwischen Bojargallen und Rudschen mitten
im Walde getrieben wird. Den 31: Juli A. 1657. (Úřední dopis pruského
kurfiřta). In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série III, sv. 10. Königsberg (1858–1866). s. 159.
Martini, Wilhelm, pruský luteránský kněz ve Werden (Verdainė, 1 km
od Heydekrugu, dnešní Šilutė, Litva). A lituo nomen ducis gens Littawa
agresti. In: Klein, Daniel. Gesangbuch. Königsberg 1666.
Schultz, Theophil, pruský luteránský kněz v Kattenau (Katniava, dnešní
Zavěty v Kaliningradské oblasti). Compendium Grammaticae Lituanicae.
Königsberg 1673.
Vrchní církevní konsistoř pro oblast Livonska. Verordnung v. 1. Mai
1677.
Hartknoch, Christoph (1644–1687), pruský historik a profesor na
gymnáziu v Toruni, učitel Praetoriův. Opis Constitutiones synodales in:
Selectae dissertationes historicae de variis rebus Prussicis. Frankfurt &
Leipzig 1679.
Hartknoch, Christoph (1644–1687), pruský historik a profesor na
gymnáziu v Toruni, učitel Praetoriův. Selectae dissertationes historicae de
variis rebus Prussicis. Frankfurt & Leipzig 1679.
Praetorius, Matthaeus (1635–1704/1707), pruský luteránský, později
katolický kněz litevského původu. Deliciae Prussicae oder Preussische
245
Schaubühne. (Napsáno roku 1684). Vydáno např. jako: Matthäus Prätorius Deliciae Prussiae. Berlin: W. Pierson, 1871.
Bretkūnas, Jonas (Bretke/Bretkus, Johann, 1536–1602), litevsky píšící pruský luteránský kněz a historik. Historia Rerum Prussicarum
(nedochovaný manuskript). Úryvky citovány in: Praetorius, Matthaeus.
Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. Napsáno roku 1684.
Vydáno např. jako: Matthäus Prätorius Deliciae Prussicae. Berlin: W. Pierson, 1871.
Bretkūnas, Jonas (Bretke/Bretkus, Johann, 1536–1602), litevsky píšící
pruský luteránský kněz a historik. Manuskript kázání. Dochován jen citát
in: Praetorius, Matthaeus. Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. (Napsáno roku 1684). Vydáno např. jako: Matthäus Prätorius Deliciae
Prussicae. Berlin: W. Pierson, 1871.
Hastfer, Jacob Johann, švédský generální guvernér pro oblast Livonska
v letech 1687–1695. Výnos ze 4. října 1693.
Kirchenbuch zu Ronneburg (dnešní Rauna). Zápis z 3. listopadu 1717.
In: Protokoll der lettisch-literärischen Gesellschaft v. J. 1910 §4.
Kelch, Christian (1657–1710), estonský luteránský kněz německého
původu. Liefländische Historia oder kurze Beschreibung der denkwürdigsten Kriegs- und Friedensgeschichte Ehst- Lief- und Lettlandes etc. Tallinn:
Johannes Mehner, 1695.
Brand, Johann Arnold von († 1691), vyslanec kurfiřta Friedricha Wilhelma von Brandenburg do Ruska a později profesor práv v Duisburgu.
Johann-Arnolds von Brand Reisen durch die Mark Brandenburg, Preussen,
Churland, Liefland, Pleskovien etc. Ed. Heinrich-Christian von Hennin.
Wesel: Heinrich-Christian von Hennin, 1702.
Brodowski, Jakob (1692–1744), preceptor (v Prusku se říkalo „Präcentor“), lexikograf a folklorista v pruských Trempen (Trempai, dnešní
Novostrojevo v Kaliningradské oblasti). Lexicon Germano-Lithvanicum
et Lithvano-Germanum. Sv. I-II. (Napsáno v letech 1713–1744, manuskript). První díl vydán jako: Brodovskis, Jokūbas. Lexicon GermanoLithuanicum et Lithuano-Germanum. Sv. I, Abtilgen die Gesetze – Futter
unter Sattel. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2009.
Praetorius, Matthaeus (1635–1704/1707), pruský luteránský, později
katolický kněz litevského původu. Nachricht von der Littauer Art, Natur
und Leben. In: Erleutertes Preussen. Sv. I. Königsberg 1723.
Niesiecki, Kasper (1682–1744), polský jezuitský teolog, historik a lexikograf. Korona Polska przy złotey wolności starożytnemi Rycerstwa Polskiego y Wielkiego Xięstwa Litewskiego kleynotami naywyższymi Honorami
Heroicznym, Męstwem y odwagą, Wytworną Nauką a naypierwey Cnotą,
nauką Pobożnością, y Swiątobliwością ozdobiona Potomnym zaś wiekom
na zaszczyt y nieśmiertelną sławę Pamiętnych w tey Oyczyźnie Synow po-
246
dana Przez X. Kaspra Niesieckego Societatis Jesu. Sv. II + IV. Lviv: Drukarnia Collegium Lwowskiego Societatis Jesu, 1728–1743.
Ruhig, Philipp (Ruigys, Pilypas, 1675–1749), luteránský kněz v pruských Walterkehmen (Valtarkiemis, dnešní Olchovatka v Kaliningradské oblasti), filozof, folklorista a překladatel. Littauisch-Deutsches und
Deutsch-Littauisches Lexicon. Sv. I.–II. Königsberg 1747.
Dalins, Olof von (1708–1763). Geschichte des Reiches Schweden. Ze
švédštiny do němčiny přeložili J. Benzelstierna a J. C. Dähnert. Greifswald:
Anton Ferdinand Röse, 1756.
Rostowski, Stanislaus (Stanisław) (1711–1784), jezuita polského původu působící ve Vilniusu a v Polocku. Lituanicarum Societatis Jesu historiarum provincialium. Pars I. Vilnius: S. R. M. et Reipublicae Academicis
Societatis Jesu, 1768. Další vydání jako: Lituanicarum Societatis Jesu historiarum libri decem. Ed. Jean Martinov. Paris: V. Palme, 1877.
Lange, Jakob (1711–1777), luteránský kněz ve Smiltene a později livonský generální superintendant původem z Pruska. Vollständiges
deutsch-lettisches und lettisch-deutsches Lexikon. Pro seznam bohů použito: Einh, SalHenn, Kelch, Sud, JohMal a Las. Oberpahlen (dnes Põltsamaa, Estonsko) & Mitau (Jelgava): Steffenhagen 1772–1777.
Börger, Johann Ludwig, luteránský kněz v Ermes (dnešní Ērģeme
v severním Lotyšsku). Versuch über die Altertümer Lieflands und seiner
Völker, besonders der Letten. Rīga 1774.
Hupel, August Wilhelm (1737–1819), livonský luteránský pastor a spisovatel německého původu. Topographische Nachrichten von Lief- und
Ehstland. Sv. I.–IV. Rīga: Johann Friedrich Hartknoch, 1774, 1777, 1782,
1789.
Ostermeyer, Gottfried, luteránský kněz v Trempen (dnes Novostrojevo v Kaliningradské oblasti). Kritischer Beytrag zur altpreussischen Religionsgeschichte. Marienwerder 1775.
Stender, Gotthard Friedrich (lotyšsky nazýván i Vecais Stenders „Stender starší”, 1714–1796), baltský Němec, luteránský kněz v Selburgu
(dnešní Sēlpils) a jeden z předchůdců lotyšského národního obrození.
Lettische Grammatik. Obsahuje kapitolu „Lettische Mythologie“. Mitau
(Jelgava) 1783.
Stender, Gotthard Friedrich (lotyšsky také nazýván Vecais Stenders
„Stender starší“, 1714–1796), baltský Němec, luteránský kněz v Selburgu (dnešní Sēlpils) a jeden z předchůdců lotyšského národního obrození.
Lettisches Lexikon. Mitau (Jelgava) 1789.
Rėza, Liudvikas Gediminas Martynas (1776–1840), pruský profesor
teologie v Královci litevského původu a první litevský folklorista. Dainos
oder Litthauische Volkslieder, gesammelt, übersetzt und herausgegeben von
L. J. Rhesa. Königsberg 1825.
247
Nesselmann, Georg Heinrich Ferdinand. Littauische Volkslieder, gesammelt, kritisch bearbeitet und metrisch übersetzt. Berlin: F. Dümmler, 1853.
Hervord, Heinrich von († 1370), dominikánský mnich v Minden. Liber de rebus memorabilioribus sive Chronicon Henrici de Hervordia. Ed.
August. Potthast. Göttingen 1859.
Diessenhofen, Heinrich von (1300–1376). Latinská kronika střední
Evropy. In: Beiträge zur Geschichte Böhmens I. Abtheilung. Quellensammlung. Anhang zum II. Bande. Praha & Leipzig: Verein der Deutschen in
Böhmen, 1865. Část týkající se litevské mytologie in: Scriptores Rerum
Prussicarum. Sv. III. Leipzig 1866. s. 420.
Idrísí. Zpráva o severních zemích. In: „Ein Abschnitt aus dem arabischen Geographen Idrisi“, Verhandlungen der Gelehrten Estnischen Gesselschaft. Sv. VII, Heft 3/4, Tartu 1873. s.1.
Juškevič (Juška), Antanas. Lietuviškos dainos. Sv. I.–III. Kazaň 1880–
1882.
Barons, Krišjānis (1835–1923). Latvju dainas. Sv. I, II, III (A, B, C), IV,
V, VI. (Poprvé vydáno v letech 1894–1915). Rīga 1922.
Abecední přehled zkratek primárních pramenů – rovněž jde o zčásti
český text a nikoli pouhou bibliografii (č. = číslo, s. = strana, Sv. = svazek). Zkratka Mann (viz ale dále tato zkratka v přehledu): označuje čísla
stránek s termíny, jež uvádí sám Mannhardt či editoři rižského vydání
LPG v přehledech historických událostí či ve vlastních teoriích, případně
v opisných slovních spojeních, která přímo nesouvisí s citáty ze zdrojů.
A dále zkratka Dusb apud Mann: označuje výskyt termínů, jež Mannhardt či editoři rižského vydání LPG zmiňují ve vlastních rozborech, kde se
opírají o daný primární či sekundární zdroj, resp. ho krátce doslova citují.
1483: Nejmenovaný zdroj z roku 1483. In: Voigt, Johannes. Geschichte
Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des
deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.
Akel: Akeliewicz/Akielewicz/Akelaitis, Nikołaj/Mikalojus. Uwag. In:
Lełewel, Joachim. Pisma rozmaite. Sv. III. Poznań 1863.
AnnLit1600: Annuae Litterae Societatis Jesv ad Patres et Fratres ejusdem
Societatis. Anni 1600. Anni 1605. Antwerpen 1618. Některé části citovány
in: Wolter, E. „Perkunastempel und litauische Opfer- oder Deivensteine“.
In: Mitteilungen der litauisch-literärischen Gesellschaft, IV. 1899. s. 393.
AnnLit1601: Annuae Litterae Societatis Jesv ad Patres et Fratres ejusdem Societatis. Anni 1601. Antwerpen 1618.
AnnLit1604: Annuae Litterae Societatis Jesv ad Patres et Fratres ejusdem Societatis. Anni 1604. Douai 1618.
AnnVen: Zřejmě Stribingius, Joannis, člen jezuitské koleje nejprve
248
v Rize, posléze ve Wenden (dnešní Cēsis{pl.fem.}), posílaný na misijní
cesty na jihovýchod Livonska (dnes Latgale, východní Lotyšsko), bližší
informace o něm nejsou známy; Ertmanus Tolgsdorff († 1620) a další
wendenští jezuiti. Annales Residentiae Vendensis soc.tis Jesu. 1618. In:
Mitteilungen aus der Livländischen Geschichte. Sv. IV. Rīga: Gesellschaft
für Geschichte und Altertumskunde, 1849.
Artick: Brandenburg, Albrecht von (1490–1545) braniborský
markrabí a pak arcibiskup magdeburský; Polenz, Georg von (1478–1550)
luteránský biskup sambijské diecéze a Speratus, Paul (1489–1551) dvorní
kazatel v Královci. Artickeln der Ceremonien und anderer Kirchenordnung. Dekret z roku 1526. In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte
der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und
Posen. Königsberg 1837.
Baer: Kirchenbuch zu Ronneburg (dnešní Rauna). Zápis ze 3. listopadu
1717. In: Protokoll der lettisch-literärischen Gesellschaft v. J. 1910 §4.
Behm: Behm, Johannes († 1648) profesor teologie a dvorní kazatel
v Královci. Duae orationes historicae de duplici divinae gratiae fundamento. Königsberg 1644.
Bend: Bender, Johannes. De veterum Prutenorum diis. Dissertatio historico-critica. Braunsberg 1868.
Ber: Beringer, Heinrich, pruský mnich. Die Predigt an den Hochmeister Paul von Russdorf. Napsáno roku 1428. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV. Leipzig 1874.
Berkh: Berkholz, Christian August: „Etwas Kirchliches aus Riga, von
1604–1618.“ In: Rigasches Kirchenblatt. Roč. 6 (1869–1870), č. 48.
Bert: Bertuleit, Hans. „Das Religionswesen der alten Preussen mit
litauisch-lettischen Parallelen“. In: Sitzungsbericht Altertumsgesselschaft
Prussia. Heft 25. Königsberg 1924.
Bezz: Bezzenberger, Adalbert. Beiträge zur Geschichte der litauischen
Sprache auf Grund litauischer Texte des XVI. und des XVII. Jahrhunderts.
Göttingen: R. Peppmüller, 1877.
BezzMythAltlit: Bezzenberger, Adalbert. „Mythologisches in altlitauischen Texten“. In: Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen,
I. Göttingen: R. Peppmüller, 1877.
BezzLitForsch: Bezzenberger, Adalbert. Litauische Forschungen. Beiträge zur Kenntnis der Sprache und des Volkstums der Litauer. Göttingen:
R. Peppmüller, 1882.
BezzVeck: Bezzenberger, Adalbert. citace in: Veckenstedt, Edmund.
Die Mythen, Sagen und Legenden der Zamaiten (Litauer). Heidelberg: E.
Veckenstedt, 1883.
Biel: Bielenstein, August Johann Gottfried. Lettische Grammatik. Mitau (Jelgava) 1863.
249
BielGrenz: Bielenstein, August Johann Gottfried. Die Grenzen des lettischen Volksstammes und der lettischen Sprache. Sankt-Petěrburg 1892.
BielMann: Bielenstein, August Johann Gottfried. „Einige Bemerkungen zu Dr. Mannhardts ‚Beiträge zur Mythologie der lettischen Völker‘“.
In: Magazin der Lettisch-Literarischen Gesselschaft, XIV. Mitau (Jelgava)
1868.
Blum: Blumenau, Laurentius (asi 1415–1484), dvorní právník pruského velmistra, později mnich. Historia de ordine Theutonicorum cruciferorum. Napsáno roku 1457. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV.
Leipzig 1874.
Börg: Börger, Johann Ludwig, luteránský kněz v Ermes (dnešní Ērģeme v severním Lotyšsku). Versuch über die Altertümer Lieflands und
seiner Völker, besonders der Letten. Rīga 1774.
Brem: Bremen, Adam von. Adami Bremensis Gesta Hammaburg.
Ecclesiae pontificum. Zpráva o roku 1075. In: Scriptores Rerum Germanicarum in usum scholarum. Hannover a Leipzig 1907. Též citováno in:
viz Krantz.
Bretk: Bretkūnas, Jonas (Bretke, Bretkus, Johann) (1536–1602), litevsky píšící pruský luteránský kněz a historik. Historia Rerum Prussicarum.
Nedochovaný manuskript. Úryvky citovány in: Praetorius, Matthaeus.
Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. Napsáno roku 1684.
Vydáno mj. jako: Matthäus Prätorius Deliciae Prussicae. Berlin: W. Pierson, 1871.
BretkPos: Bretkūnas, Jonas (Bretke, Bretkus, Johann) (1536–1602), litevsky píšící pruský luteránský kněz a historik. Postilla, tatai esti trumpas
ir prastas Ischguldimas euangeliu. Königsberg 1591.
BretkRuk: Bretkūnas, Jonas (Bretke, Bretkus, Johann) (1536–1602),
litevsky píšící pruský luteránský kněz a historik. Manuskript kázání.
Dochován pouze citát in: Praetorius, Matthaeus. Deliciae Prussicae oder
Preussische Schaubühne. Napsáno roku 1684. Vydáno např. jako: Matthäus Prätorius Deliciae Prussicae. Berlin: W. Pierson, 1871.
Brod: Brodowski, Jakob (1692–1744), preceptor (v Prusku se říkalo
„Präcentor“), lexikograf a folklorista v pruských Trempen (Trempai,
dnešní Novostrojevo v Kaliningradské oblasti). Lexicon Germano-Lithvanicum et Lithvano-Germanum. Sv. I–II. Napsáno v letech 1713–1744, manuskript. První díl vydán jako: Brodovskis, Jokūbas. Lexicon GermanoLithuanicum et Lithuano-Germanum. Sv. I, Abtilgen die Gesetze – Futter
unter Sattel. Vilnius: Lietuvių kalbos institutas, 2009.
Brück: Brückner, Aleksander. „Osteuropäische Götternamen. Ein
Beitrag zur vergleichenden Mythologie“. In: Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen, 50.
Göttingen 1922.
250
BrückBaltLas: Brückner, Aleksander. „Besprechung von Grienberger ‚Die Baltica des Libellus Lasicki‘“. In: Kwartalnik historyczny, XI. Lviv
1877. s. 99. (Časopis dle všeho začal vycházet až roku 1887, a tak je datum
chybné. Svědčí pro to i fakt, že všechna ostatní uvedená díla Brücknera
pocházejí nejdříve z 80. let. Zřejmě jde o rok 1897, neboť recenzované
dílo vyšlo roku 1896.)
BrückBei: Brückner, Aleksander. „Beiträge zur litauischen Mythologie“. In: Archiv für slavische Philologie. Sv. IX. Berlin 1886.
Bül: Bülow, Stephan, dvorní kazatel kuronského vévody a kuronský
superintendant. Schreiben an Herzog Gotthard Kettler (Zpráva z vizitační
cesty po kuronských luteránských farnostech). Napsáno v roce 1565. In:
Sitzungsberichte der Kurländischen Gesellschaft für Literatur und Kunst.
Mitau (Jelgava): Gustav Otto, 1905.
Cant: Cantimpré, Thomas von, dominikánský mnich. Thomae Cantipratani Bonum universale de apibus II. Napsáno roku 1263. Douai: Colvenerius, 1597.
CDW: Wölky, Carl Peter a Saage, Johann Martin. Codex diplomaticus
Warmiensis I. Mainz: Franz Kirchheim, 1860.
Cisz: Ciszewski, Stanisław. Ognisko. Studium Etnologiczne. Kraków
1903.
ConSyn: Brandenburg, Albrecht von (1490–1545), braniborský
markrabí a později arcibiskup magdeburský; Polenz, Georg von (1478–
1550), luteránský biskup sambijské diecéze a Speratus, Paul (1489–1551),
dvorní kazatel v Královci. Constitutiones synodales. Dekrety vydané roku
1530. In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.
Crit: Töppen, Max. Critica de historia Borussiae antiqua. Königsberg
1847.
Dauk: Ledesma, Jakub. Nauka Chrześciańska, abo Katechizmik dla
Dźiatek etc. Kraków 1572. Rozšířeno a do litevštiny přeložil Daukša, Mikalojus (asi 1530–1613), litevský katolický kněz, humanista a představitel
protireformace. Katechismas arba Mokslas kiekwienam krikszczionii priwalvs. Paraszitas per D. Jakuba Ledesma theologa Societatis Jesu. Iszgulditas iż liecżuvio Laukiszko ing Lietuwiszka per Kuniga Mikałoju Daugsza
kánonika Żemaicziu. Vilnius 1595.
Dav: David, Lucas (1503–1583), kancléř kulmského biskupa a historik Albrechta von Brandenburg. Preussische Chronik. Dějiny Pruska z luteránského pohledu do roku 1410. Napsáno v letech 1573–1583.
Königsberg 1812. Také in: Kol. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, Sv. II.
Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 2001.
Diar: Rath und Abschiedbuch von 1531. Diarium curiae. Foliant 284b
archivu v Königsbergu B186.
251
Dl: Długosz, Jan (1415–1480), diplomat, voják a tajemník biskupa krakovského. Annales seu cronicae incliti Regni Poloniae. Sv. 1–12. Napsáno
v letech 1455–1480. In: Joannis Długossii Opera Omnia. Kraków: Alexander Przezdziecki, 1876–1877.
DomErm1325: Výnos chrámové kapituly v Ermlandu z roku 1325. In:
Wölky, Carl Peter a Saage, Johann Martin. Codex diplomaticus Warmiensis. I. Mainz: Franz Kirchheim, 1860. s. 375.
Dub: Chronicon Dubnicense. Do roku 1479. In: Historiae Hungariae
Fontes Domestici. Sv. I, Script. III. Ed. M. Florianus. Budapest 1881. s.
1–204. Doplněno o zápis z: Diessenhofen, Heinrich von (1300–1376),
Latinská kronika střední Evropy. In: Beiträge zur Geschichte Böhmens I.
Abtheilung. Quellensammlung. Anhang zum II. Bande. Praha a Leipzig:
Verein der Deutschen in Böhmen, 1865. Část týkající se litevské mytologie in: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. III. Leipzig 1866. s. 420.
Dusb: Dusburg, Peter von († 1326), člen Řádu německých rytířů. Cronica Terre Prussie. Napsáno roku 1326. Vydáno jako: Petri de Dusburg,
Ordinis Teutonici Sacerdotis Chronicon Prussiae etc. auctore et collectore
Christophoro Hartknoch, Jenae 1679 a Chronicon Terrae Prussiae von Peter von Dusburg. Ed. Max Töppen. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv.
I. Leipzig 1861. s. 3–269.
Einh: Einhorn, Paul († 1655), kuronský luteránský kněz a později superintendant. Historia Lettica (das ist Beschreibung der Lettischen Nation
in welcher von der Letten als alten Einwohner und Besitzer des Lieflandes,
Curlandes und Semgallen Namen, Uhrsprung oder Ankunfft ihrem GottesDienst, ihrer Republica oder Regimente so sie in der Heydenschafft gehabt,
auch ihren Sitten, Geberden, Gewonheiten, Natur und Eigenschaften etc.
gruendlich und uembstaendig Meldung geschickt). Der Teutschen Nation
und allen der Historischen Warheit Liebhabern zu einem noethigen Unterricht zusammen getragen und in den Druck verfertiget durch Paulum Einhorn, Fuerstlichen Curlaendischen Superintendenten P.M. Tartu: Johann
Vogeln, der Koenigl. Acad. Buchdruker, 1649.
EinhAbg: Einhorn, Paul († 1655), kuronský luteránský kněz a později
superintendant. Wiederlegunge der Abgötterey. Rīga 1627. Některé pasáže
in: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 639–652.
EinhAtax: Einhorn, Paul († 1655), kuronský luteránský kněz. De
ataxias incommodo et boni ordinis commodo et utilitate oratio, cum... M.
Hermannus Toppius...ecclesiarum districtus Grobinensis Praepositus constitueretur. Rīga 1648.
EinhRef: Einhorn, Alexander († 1575), dvorní kazatel kuronského
vévody a Paul († 1655), jeho vnuk, kuronský luteránský kněz a později
superindendant. Reformatio gentis Letticae in ducatu Curlandiae. Zpráva
z Alexandrovy vizitace farností Selburg a Dünaburg (dnešní Sēlpils
252
a Daugavpils) roku 1570. Rīga 1636. In: Scriptores Rerum Livonicarum.
Sv. II. . Rīga a Leipzig 1853. s. 605–637.
Engelb: Executoriale Engelberts, Bischofs von Dorpat, als päpstlichen
Bevollmächtigten gegen den Deutschen Orden 1336 Nov 15. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Sv. II. Ed. F. G. von
Bunge. Königsberg 1853. s. 229.
Erl1693: Hastfer, Jacob Johann, švédský generální guvernér pro oblast
Livonska v letech 1687–1695. Výnos ze 4. října 1693.
Fabr: Fabricius, Dionysius (1564–1617), livonský katolický kněz. Livonicae historiae compendiosa Series. Napsáno v letech 1611–1620. In: Scriptores
Rerum Livonicarum. Sv. II. 1848. 2. vydání Rīga a Leipzig 1853. od s. 427.
Frey: Freyberg, Johannes. „Von dem Sudawen“. In: Preussische Chronik. Napsáno roku 1548. Vydáno jako: Preussische Chronik des Johannes
Freiberg. Ed. F. A. Meckelburg. Königsberg 1848.
Fried1322: Wildenberg, Friedrich von. Smlouva s biskupem
a chrámovou kapitulou sambijské diecéze z roku 1322. In: Voigt, Johannes.
Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Funcc: Funccius, Johannes (1518–1566), evangelický teolog. Zpráva
o roce 1217 in: Commentariorum in praeced. chronologiam libri decem.
Napsáno roku 1558. Wittenberg 1570.
Funck: Funcke, Johannes, luteránský kněz v Královci. Protokoll der
Kirchenvisitation, die... Johannes Funcke im... Gebiet Grobin... 1560, Juli
19–26 vorzog. In: Sitzungsberichte der Kurländischen Gesellschaft für Literatur und Kunst a. d. J. 1905. Mitau (Jelgava): Oskar Stavenhagen, 1906.
Goe: Goebel, Severin (1530–1612), královecký lékař. Histori vnd Eigendlicher Bericht von Herkommen, vrsprung vnd vielfeltigem brauch des
börnsteins. Königsberg 1566.
GottCultPreuss: Autor neuveden. Gottesidee und Cultus bei den alten
Preussen. Ein Beitrag zur vergleichenden Sprachvorschung. Berlin 1870.
Grav1638: Gravamina der H. Pastoren in Liefflandt, welche in dem Synodo zu Wenden gehalten Anno 1638 Dom. Esto mihi sindt afgenommen
worden. In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under
den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660. Příloha XXVI. Uppsala a Stockholm 1914.
Grenz1332: Dokument o určení hranic z roku 1332. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Grienb: Grienberger, Theodor. „Die Baltica des Libellus Lasicki. Untersuchungen zur litauischen Mythologie“. In: Archiv für slavische Philologie, 18. Berlin 1896.
Grimm: Grimm, Jacob Ludwig Karl. „Namen des Donners“. In: Grimm:
Kleinere Schriften. Sv. II, Abhandlungen zur mythologie und Sittenkunde.
Berlin: F. Dümmler, 1865.
253
Grun: Grunau, Simon (1470–1530/1537), dominikánský mnich
v Gdańsku. Cronica und beschreibung allerlüstlichenn, nützlichsten und
waren historien des namkundigenn landes zu Prewssen. Psáno v letech
1517–1529. Vydáno jako: Simon Grunau’s preussische Chronik. In: Die
preussischen Geschichtsschreiber des XVI. und XVII. Jahrhunderts. Sv. IIII. Ed. M. Perlbach, R. Philippi a P. Wagner. Leipzig 1876–1896.
Hart: Hartknoch, Christoph (1644–1687), pruský historik a profesor
na gymnáziu v Toruni, učitel Praetoriův. Opis Constitutiones synodales
in: Selectae dissertationes historicae de variis rebus Prussicis. Frankfurt
a Leipzig 1679.
HartDiss: Hartknoch, Christoph (1644–1687), pruský historik a profesor na gymnáziu v Toruni, učitel Praetoriův. Selectae dissertationes historicae de variis rebus Prussicis. Frankfurt a Leipzig 1679.
Heilw: Zpráva ze 13. století o vesnici v Pomezanii jménem Heiligenwalde a jejím okolí zvaném Silva sacra. In: Voigt, Johannes. Geschichte
Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des
deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.
Heilw1344: Kniprode, Winrich von, maršál Řádu německých rytířů.
Výnos o svěření založení obce Heiligenwalde Volkwinu von Dobrin z roku
1344. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. III. Königsberg 1836–1861. s. 70.
Heilw1377: Kniprode, Winrich von, maršál Řádu německých rytířů.
Dokument ze 3. listopadu 1377. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. IV.
Leipzig 1874.
Helm: Bosau, Helmold von (asi 1120–asi 1177), německý kněz
a kronikář. Cronica Slavorum. Napsáno asi roku 1167. Poprvé vydáno
tiskem: Frankfurt: Siegmund Schorkel, 1556. Dále např.: Hannover:
B. Schmeidler, 1909. Česky vyšlo jako: Vyhubení Slovanů pobaltských.
Slovanská kronika bošovského kněze Helmolda. Praha 1925.
HennBes: Hennenberger, Caspar (1529–1600), německý luteránský
kněz a zeměpisec v Prusku. Kurtze und warhafftige Beschreibung zu Preussen. Königsberg 1584.
HennErc: Hennenberger, Caspar (1529–1600), německý luteránský
kněz a zeměpisec v Prusku. Erclerung der preussischen grössern Landtaffel
oder Mappen. Königsberg: Georg Osterbergern, 1595.
Herber: Herberstein, Siegmund von (1486–1566), rakouský císařský
vyslanec v Rusku. Commentarii Rerum Moscovitarum. Wien 1549. Autorem přepracované vydání: Basel: Johannes Oporinus, 1551. Autorem
doplněné a přepracované vydání: Basel: Johannes Oporinus, 1556. Rozšířené vydání textu z roku 1556 v autorově německém překladu: Moscouia der Hauptstat in Reissen, durch Herrn Sigmunden Freyherrn zu
254
Herberstain, Neyperg vnd Guetenhag Obristen Erbcamrer, und obristen
Erbtruckhsessen in Kärntn, Römischer zu Hungern und Beheim Khü. May.
etc. Rat, vnd Presidenten der Niderösterreichischen Camer zusamen getragen. Wien: Michael Zimmermann, 1557.
Herv: Hervord, Heinrich von († 1370), dominikánský mnich v Minden. Liber de rebus memorabilioribus sive Chronicon Henrici de Hervordia.
Ed. August Potthast. Göttingen 1859.
Hon: Bula papeže Honoria III. z 15. června 1218. In: Voigt, Johannes.
Codex diplomaticus Prussicus. Sv. I, 12, č. XII. Königsberg 1836.
Hup: Hupel, August Wilhelm (1737–1819), livonský luteránský pastor
a spisovatel německého původu. Topographische Nachrichten von Liefund Ehstland. Sv. I.–IV. Rīga: Johann Friedrich Hartknoch, 1774, 1777,
1782, 1789.
Idr: Idrísí. Zpráva o severních zemích. In: „Ein Abschnitt aus dem arabischen Geographen Idrisi“, Verhandlungen der Gelehrten Estnischen Gesselschaft. Sv. VII, Heft 3/4, s. 1. Tartu 1873.
Inn: Bula papeže Inocence III. z 5. října 1199. Innocentii III. PP. Epist.
Prima Lib. II ep. 191. In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. I. Rīga a Leipzig 1848. s. 336.
InstKV: Recessus Generalis der Kirchen-Visitation des Insterburgischen
vnd anderen Littauschen Aembtern im Hertzogthumb Preüszen. Protokol z vizitace pruských farností. Königsberg: Lorentz Segebaden Erden,
1639. Některé části citovány in: Bezzenberger, Adalbert. „Zur litauischen
Bibliographie“. In: Mitteilungen der litauisch-literärischen Gesellschaft. I.
1883.
Instr1650: Instructio ad Theodorum Praetorium. Stockholm, 29. října
1650. In: Lundström, E.H.J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den
svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva
1660. Příloha XXXIX. Uppsala a Stockholm 1914.
InstrGen: Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského
vévody a kronikář německého původu a Einhorn, Alexander († 1575),
dvorní kazatel kuronského vévody. Instructio generalis omnibus Pastoribus et Ecclesiae ministris praescripta etc. Vydáno roku 1570. In: Sehling, E.
Die evangelischen Kirchenordnungen des XVI. Jahrhunderts. Sv. V. Leipzig
1913.
InstrPom: Instrukce pro církevní vizitace v pruské diecézi Pomezanie
ze 14. století. In: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des
katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Přílohy
LXXV a LXXVII. Königsberg 1837.
Jac: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg
1837.
255
Jer: Jeroschin, Nikolaus von, kaplan velmistra Řádu německých rytířů
a jeho kronikář. Kronike von Pruzinlant. Rozšířený překlad Dusburgovy
kroniky do němčiny. Napsáno roku 1340. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. I. Ed. Ernst Gottfried Wilhelm Strehlke. Leipzig 1861.
JL: „Lotyš“, Jindřich (Lettis, Henricus de) (asi 1187–1259), rižský kněz.
Chronicon Livonicum vetus. Napsáno v letech 1225–1227. Vydáno mj.
jako Heinrici Chronicon Lyvoniae ex recensione Wilhelmi Arndt in usum
scholarum ex Monumentis Germaniae historicis recudi fecit Georg. Heinr.
Pertz. Hannover 1874.
Jodoc: Willichius, Jodocus (1501–1552), pruský profesor z Frankfurtu
nad Odrou. Commentaria in C. Taciti Germaniam. 1560.
JohBrand: Brand, Johann Arnold von († 1691), vyslanec kurfiřta
Friedricha Wilhelma von Brandenburg do Ruska a později profesor práv
v Duisburgu. Johann-Arnolds von Brand Reisen durch die Mark Brandenburg, Preussen, Churland, Liefland, Pleskovien etc. Ed. Heinrich-Christian
von Hennin. Wesel: Heinrich-Christian von Hennin, 1702.
JohMal: Maletius, Johannes (Maeletius, Malecki, Jan) (1482–1567),
pruský překladatel, teolog a nakladatel polského původu. Epistola de
sacrificiis et idolatria veterum Borussorum, Livonum, aliarumque uicinarum gentium, Ad Clarissimum Virum Doctorem Georgium Sabinum,
Illustrissimi Principis Prussiae etc. Ed. Georg Sabinus. Königsberg 1551.
In: Acta Borussica ecclesiastica, civilia, litararia. Königsberg 1731. Další
vydání např.: Libellus. De sacrificiis et idolatria veterum Borussorum etc.
Ed. Hieronymus Maletius. Königsberg 1563.
Jung: Junge, Michael († 1443), biskup sambijské diecéze v Prusku
1425–1442. Articuli per Prutenos tenendi et erronei contra fidem abiciendi.
Příkaz vydaný roku 1426. In: foliant archivu v Königsbergu „Alte babstliche Privilegia“ s. 215. Dále Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der
Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.
Kadl: Kadłubek, Vincenc (1160–1223), biskup krakovský, později
cisterciácký mnich. Chronica seu originale regum et principum Poloniae.
Do roku 1203. In: Monumenta Poloniae Historica. Sv. II. Ed. August Bielowski. Lviv 1872.
Kelch: Kelch, Christian (1657–1710), estonský luteránský kněz německého původu. Liefländische Historia oder kurze Beschreibung der denkwürdigsten Kriegs- und Friedensgeschichte Ehst- Lief- und Lettlandes etc.
Tallinn: Johannes Mehner, 1695.
KirchOr: Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského
vévody a kronikář německého původu a Einhorn, Alexander († 1575),
dvorní kazatel kuronského vévody. De Doctrina et ceremoniis sinceri cultus diuini Ecclesiarum Ducatus Curlandiae, Semigalliaque etc. In Livonia
256
– Kirchenordnung, wie es mit der LEHR/Göttliches worts, Ausstheilung der
Sacrament, Christlichen Ceremonien, ordentlicher Ubung des waren Gottesdiensts, In den Kirchen des Herzogthumbs Churlandt und Semigallien in
Lieflandt sol stets vermittelst Göttlicher hülff gehalten werden. Anno Salutis
1570. In: Sehling, E. Die evangelischen Kirchenordnungen des XVI. Jahrhunderts. Sv. V. Leipzig 1913.
Klein: Klein, Daniel, pruský luteránský kněz v Tilsitu (Tilžė, dnešní
Sovětsk v Kaliningradské oblasti). Grammatica Lituanica. Königsberg
1653.
Kojal: Wijuk-Koialovicius, Albertus (Vijūkas-Kojalavičius, Albertas /
Wijuk-Kojałowicz, Wojciech) (1609–1677), litevský rektor vilenské jezuitské koleje. Historiae Lituanae. Výběr a latinský překlad Stryjkowského
díla Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi. Sv. I, Historiae
Lithuanae pars prior, de rebus Lithuanorum ante susceptam Christianam
religionem conjunctionemque… cum regno Poloniae. Gdańsk 1650. Sv. II,
Historiae Lithuanae pars altera a conjunctione cum Regno Poloniae ad unionem corum Dominiorum libri octo. Antwerpen 1669.
Konr: Jungingen, Konrad von (1355–1407), velmistr Řádu německých
rytířů. Zákon z roku 1394. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von
den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. VI, Die Zeit des Hochmeisters Konrad von Jungingen, von 1393 bis
1407. Verfassung des Ordens und des Landes. Königsberg 1834. s. 17.
Konr1304: Sack, Konrad, komtur v Güter. Blíže nepopsaný dokument
z roku 1304. In: Preussisches Urkundenbuch. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge.
Königsberg 1882.
KozInv: Kozicki, Józef (Joseph). „Inventarium“. Vydáno 9. června
1585. In: „Akta ziemskie Rosieńskie“ in: Baliński, Michał a Lipiński,
Tymoteusz. Starożytna Polska pod vzgledem historycznym, jeograficznym
i statystycznym. Sv. III. Warszawa: S. Orgelbrand Księgarz, 1846. s. 525.
Krantz: Krantz, Albert (asi 1450–1517), rektor rostocké univerzity,
profesor teologie v Hamburku a diplomat. „Suetia liber I prologus“ in:
Chronica regnorum aquilonarium Daniae, Sueciae, et Noruagiae. Strassburg 1546–1548.
Kur1253: Lützelburg, Heinrich von, biskup kuronský v letech 1251–
1263. Smlouva o propůjčení poloviny oblasti Kretingen a dalších oblastí.
(Nach der Belehnung des Velthune, seines Bruders Reygyn, des Twertikine und des Saweyde mit der Burg Cretyn und der Hälfte der Burgsuchung
überläßt Bf. Heinrich von Kurland dem Deutschen Orden das ihm verbliebene Drittel der anderen Hälfte, wofür der Orden ihm und der Stadt Memel
ein Stück Weide- und Buschland zur Nutzung überläßt). Sepsáno v Memelu (dnešní Klaipėdě) 4. dubna 1253. In: Livländisches, Esthnisches und
Curländisches Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1881.
257
Kursch: Kurschat, Friedrich. Wörterbuch der littauischen Sprache. Sv.
1, 2. Halle 1870, 1883.
KurschGramm: Kurschat, Friedrich. Grammatik der littauischen
Sprache. Halle 1876.
Labiau: Úřední dopis správního úředníka z Labiau vrchnímu purkrabímu
Christophu von Kreytzen z 26. listopadu 1571. In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série I, sv. II. Königsberg 1846. s. 227.
Land1422: Johannes VI. Ambundi, arcibiskup rižský v letech 1418–
1424, Spanheim, Siegfried Lander von, velmistr Řádu mečových bratří
v letech 1415–1424, a livonští a kuronští biskupové. Allgemeine Landesordnung. Vydáno roku 1422. In: Akten und Rezesse der livländischen
Ständetage. Sv. I, č. 299. Rīga: Oskar Stavenhagen, 1907.
Land1434: Russdorf, Paul Belenzer von, velmistr Řádu německých
rytířů v letech 1423–1440. Neue Landesordnung.Vydáno 24. ledna 1434.
In: Töppen, Max. Acten der Ständetage Preussens unter der Herrschaft Deutschen Ordens. Leipzig: Max Töppen, 1874.
Land1444: Erlichshausen, Konrad VI. von, velmistr Řádu německých
rytířů v letech 1441–1449. Landesordnung für das Niederland. Vydáno
18. října 1444. In: Töppen, Max. Acten der Ständetage Preussens unter der
Herrschaft Deutschen Ordens. Leipzig: Max Töppen, 1874.
Land1503: Sachsen, Friedrich von, velmistr Řádu německých rytířů
v letech 1497–1510. Landesordnung. Vydáno roku 1503. In: Jacobson,
Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.
Landg1292: Brühaven, Berthold von, komtur v Královci. Výnos
o připsání pozemku jistému Konradu Kochovi z roku 1292. In: Preussisches
Urkundenbuch. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1882.
Lang: Lange, Jakob (1711–1777), luteránský kněz ve Smiltene a později
livonský generální superintendant, původem z Pruska. Vollständiges
deutsch-lettisches und lettisch-deutsches Lexikon. Pro seznam bohů použito: Einh, SalHenn, Kelch, Sud, JohMal a Las. Oberpahlen (dnešní Põltsamaa, Estonsko); a Mitau (Jelgava): Steffenhagen 1772–1777.
Las: Lasicius, Joannes (Łasicki, Jan) (1534–asi 1600), polský historik
a kněz jednoty bratrské. De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum et falsorum Christianorum. In: Michalonis Litvani de Moribus Tartarorum Litvanorum et Moschorum Fragmina X multiplici Historia referta
Et Johan. Lasicii Poloni De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum
et falsorum Christianorum, item de religione Armeniorum et de initio Regiminis Stephani Batorij nunc primum per J. Jas. Grasserum C. P. ex manuscripto authentico edita. Basel: Conrad Waldkirch, 1615. Další vydání:
viz LasMannBiel
LasMannBiel: Lasicius, Joannes (Łasicki, Jan) (1534–asi 1600), polský
258
historik a kněz jednoty bratrské, Mannhardt, Wilhelm a Bielenstein, August Johann Gottfried. „De Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum et falsorum Christianorum. Mit Erläuterungen von W. Mannhardt
und ‚Einige Bemerkungen’ von A. Bielenstein“. In: Magazin der LettischLiterarischen Gesselschaft, XIV. Mitau (Jelgava) 1868.
LD: Barons, Krišjānis (1835–1923). Latvju dainas. Sv. I, II, III (A, B,
C), IV, V, VI. Poprvé vydáno v letech 1894–1915. Rīga 1922.
Les: Leskien, August. Die Bildung der Nomina im Litauischen. Leipzig:
S. Hirzel, 1891.
LesLes: Leskien, August. Litauisches Lesebuch mit Grammatik und
Wörterbuch. Heidelberg: Hirt und Streitberg, 1919.
LietDain: Juškevič (Juška, Juškevičius), Antanas. Lietuviškos dainos.
Sv. I–III. Kazaň 1880–1882.
LivOrd1677: Vrchní církevní konsistoř pro oblast Livonska. Verordnung v. 1. Mai 1677.
Lub: Lubenau, Reinhold (1556–1631), radní města Královce. Popis
cesty z Královce do Rigy roku 1585. Vydáno mj. jako: „Beschreibung der
Reisen des Reinhold Lubenau“. In: Mitteilungen aus der Stadtbibliothek zu
Königsberg in Preussen. Sv. IV. Königsberg: W. Sahm, 1912.
Lüb: Bardowik, Albrecht von, magistr, kancléř města Lübecku. Registrum známé jako Lübecká kronika. Napsáno roku 1298. In: Die Chroniken
der niedersächsischen Städte Lübeck. Sv. II. Ed. K. Koppmann. Leipzig
1899.
Lyffl: Russow, Balthasar (asi 1536–1600), livonský luteránský kněz.
Chronica der Prouintz Lyfflandt. Rostock 1578.
Mal: Neznámý západoruský kněz. Dodatek ke „Chronografii“, kronice Syřana Ioanna Malalase (z roku 563). Napsáno roku 1261. Chronika
Ioanna Malaly v slavjanskom perevode. Ed. V. M. Istrin. Oděsa: Ekonomičeskaja tipografija, 1905–1911. Část týkající se litevské mytologie in:
Mierzyński, Antoni. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Źródļa do Mytologii Litewskiej. Sv. I, Ot Tacyta do konca XIII wieku. Warszawa 1892. s.
127–129.
Mann: Mannhardt Wilhelm (1831-1880) byl knihovník městské
knihovny v Gdańsku, který sebral a analyzoval nejdůležitější historické
zdroje k baltské mytologii – příslušné pasáže z kronik, světských dokumentů i církevních protokolů – v knize Letto-Preussische Götterlehre. Vydána ale byla až roku 1934 v Rize a okamžitě se stala základním kamenem
pro studium baltské mytologie, naši encyklopedii nevyjímaje (viz zkratka
LPG).
MannLettSonn: Mannhardt, Wilhelm. „Die lettischen Sonnenmythen“. In: Zeitschrift für Ethnologie. VII. Berlin 1875.
Mart: Martini, Wilhelm, pruský luteránský kněz ve Werden (Verdainė,
259
1 km od Heydekrugu, dnešní Šilutė, Litva). „A lituo nomen ducis gens
Littawa agresti.“ In: Klein, Daniel. Gesangbuch. Königsberg 1666.
ME: Endzelīns, Jānis a Mīlenbachs, Kārlis (Mühlenbach, Karl). Latviešu valodas vārdnīca. Lettisch-deutsches Wörterbuch. Sv. 1-6. Rīga 1923–
1932.
Med1326: blíže neurčený zdroj z Pruska roku 1326 in: Töppen, Max.
Historisch-comparative Geographie von Preussen. Gotha 1858.
Miech: Miechow, Mathias de (Maciej z Miechowa, vl. jm. Maciej Karpiga) (1457–1523), kanovník krakovské kapituly, lékař, historik, zeměpisec,
alchymista, profesor krakovské akademie a později radní města Krakova.
Chronica Polonorum. Kraków 1521.
Mierz: Mierzyński, Antoni. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Źródļa
do Mytologii Litewskiej. 1. ot Tacyta do konca XIII wieku. 2. Wiek XIV
i XV. Warszawa 1892, 1896.
MierzLas: Mierzyński, Antoni. „Jan Lasicki źródļo do Mytologii Litewskiej“. In: Rocznik Cesarsko-Królewskiego Towarzystwa Naukowego
Krakowskiego. Sv. 18. Kraków 1870.
MierzLasKiev: Mierzyński, Antoni. „Ian Lasickij i ego sočinenie: De
Diis Samagitarum“. In: Trudy III. archeol. s’ezda v Rossii. Sv. II. Kyïv 1878.
Mikk: Mikkola, Josef Julius. „Etymologische Beiträge“. In: Beiträge
zur Kunde der indogermanischen Sprachen, 21. Göttingen: R. Peppmüller,
1896.
Mikl: Miklosich, Franz (Miklošič, Franc). Die Fremdwörter in den slavischen Sprachen. Wien: K. K. Hof- und Staatsdruckerei, 1867.
Mír: Mírová smlouva Řádu německých rytířů s Prusy ze 7. února 1249.
In: Wölky, Carl Peter a Saage, Johann Martin. Codex diplomaticus Warmiensis I, č. 19. Mainz: Franz Kirchheim, 1860.
Mír1398: Mírová smlouva litevského velkoknížete Vytautase (Witolda)
s Řádem německých rytířů z roku 1398. In: Livländisches, Esthnisches und
Curländisches Urkundenbuch. Sv. IV. Königsberg: F. G. von Bunge.
Mis: Mislenta, Coelestin (1588–1653), pruský luteránský teolog. Opis
Constitutiones synodales in: Manuale Pruthenicum seu Repetitio corporis
doctrinae ecclesiarum Pruthenicarum. Königsberg 1626.
MLLGI: nejmenovaný článek in: Magazin der Lettisch-Literarischen
Gesselschaft. I. Mitau (Jelgava) 1828.
Mosv: Mosvidius, Martinus (Mažvydas, Martynas) (1510–1563),
katolický kněz na Litvě, později luteránský kněz v Prusku. Catechismvsa
prasty szadei, makslas skaitima raschta yr giesmes. Königsberg: H. Weinreich, 1547. Jako Katechismus vom Jahre 1547 in: Litauische und Lettische
Drucke des 16. Jahrhunderts. Sv. 1. Göttingen 1874.
Nar: Narbutt, Teodor. „Mitologia Litewska.“ In: Dzieje starożytne narodu litewskiego, I. Vilnius 1835.
260
NarkGail: Protokol o procesu s Annou Narkuwen (lit. Ona Narkuvienė) a Catharinou Geilawen (lit. Kotryna Gailiuvienė) u soudu pruského města Tilsit (lit. Tilžė, dnes Sovetsk v Kaliningradské oblasti) prosinec 1559–leden 1560. Das Verhör von Anna Narkuwen und Catharina
Geilawen aus der Stadt Tilsit in Herzogtum Preussen, die der Hexerei beschuldigt werden den 29. Dezember 1559-16. Januar 1560. Před 2. světovou
válkou nalezeno v Staatsarchiv Königsberg, publikováno in: Augstkalns,
Alvils. „Tilžės lietuvių burtai XVI a. teismo aktuose“. In: Tautosakos darbai, Sv. 3. Kaunas 1937. Zde použit litevský překlad publikovaný in: Kol.
Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, Sv. II. Sestavil Norbertas Vėlius. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas, 2001.
Ness: Nesselmann, Georg Heinrich Ferdinand. Die Sprache der alten
Preussen in ihren Überresten erläutert. Berlin 1845.
NessLied: Nesselmann, Georg Heinrich Ferdinand. Littauische
Volkslieder, gesammelt, kritisch bearbeitet und metrisch übersetzt. Berlin:
F. Dümmler, 1853.
Nies: Niesiecki, Kasper (1682–1744), polský jezuitský teolog, historik
a lexikograf. Korona Polska przy złotey wolności starożytnemi Rycerstwa
Polskiego y Wielkiego Xięstwa Litewskiego kleynotami naywyższymi Honorami Heroicznym, Męstwem y odwagą, Wytworną Nauką a naypierwey
Cnotą, nauką Pobożnością, y Swiątobliwością ozdobiona Potomnym zaś
wiekom na zaszczyt y nieśmiertelną sławę Pamiętnych w tey Oyczyźnie Synow podana Przez X. Kaspra Niesieckego Societatis Jesu. Sv. II + Sv. IV.
Lviv: Drukarnia Collegium Lwowskiego Societatis Jesu, 1728–1743.
Nik: Jacobson, Heinrich Friedrich. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg 1837.
a Schöneck, Nikolaus von, biskup sambijské diecéze v Prusku 1442–1470.
Mandát ze 4. října 1442. In: foliant archivu v Königsbergu „Alte babstliche Privilegia“, s. 125.
Ol: Olearius, Adam (1603–1671), tajemník holštýnského knížete
Friedricha III. a jeho vyslance do Persie. Offt begehrte Beschreibung der
Newen Orientalischen Reise, so durch Gelegenheit einer hollsteinischen Legation an den König in Persien geschehen. Obsahuje i popis cesty do Livonska z roku 1635. Schleswig 1647.
OlDal: Dalins, Olof von (1708–1763). Geschichte des Reiches Schweden. Ze švédštiny do němčiny přeložili J. Benzelstierna a J. C. Dähnert.
Greifswald: Anton Ferdinand Röse, 1756.
OlPad: Scholasticus, Oliverus, biskup z Paderbornu. Oliverii Scholasticii Historia regum Terre sancte. Napsáno roku 1220. In: Die Schriften des
Kölner Domscholasters Oliverus. Tübingen: Bibliothek d. Litterar. Ver. in
Stuttgart, 1894.
Osterm: Ostermeyer, Gottfried, luteránský kněz v Trempen (dnešní
261
Novostrojevo v Kaliningradské oblasti). Kritischer Beytrag zur altpreussischen Religionsgeschichte. Marienwerder 1775.
Picc: Piccolomini, Enea Silvio (Aeneas Sylvius) (1405–1464), kardinál
a později papež Pius II., podle zpráv od Jeronýma Pražského. Europa.
Napsáno v letech 1458–1464. In: Voigt, G. Enea Silvio de Piccolomini als
Papst Pius II. und sein Zeitalter. Sv. 1–3. Berlin 1856–1863.
Plak: Plāķis, Juris. Leišu valodas rokas grāmata. Rīga 1926.
Plett: Plettenberg, Walter (Wolter) von (asi 1450–1535), velmistr Řádu
mečových bratří v Livonsku. Draggun und allen sînen rechten eruen twe
Hakenn landes im gebede vnd Kerspel to Goldingen in dusser naskreuen
scheidung gelegen. Interste antogaende an enem hilligen busche, genomet
Elkewalke etc. De dato am avende Thomae 1503. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Sv. II, č. 589. Ed. F. G. von Bunge.
Königsberg 1853.
Pobeten: Hennenberger, Caspar (1529–1600), německý luteránský
kněz a zeměpisec v Prusku. „Pobeten“. Citát o roku 1531 z neznámé kroniky neznámého autora, pravděpodobně kameníka, in: Erclerung der preussischen grössern Landtaffel. Königsberg 1595.
Pol: Dzierzwa (Dirswa, Traska). Annales Polonorum. Napsáno ve 40.
letech 14. století. In: Mierzyński, Antoni. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Źródļa do Mytologii Litewskiej. Sv. I, Ot Tacyta do konca XIII wieku. Warszawa 1892.
Prae: Praetorius, Matthaeus (1635–1704/1707), pruský luteránský,
později katolický kněz litevského původu. Deliciae Prussicae oder Preussische Schaubühne. Napsáno roku 1684. Vydáno mj. jako: Matthäus Prätorius Deliciae Prussicae. Berlin: W. Pierson, 1871.
PraeLitArt: Praetorius, Matthaeus (1635–1704/1707), pruský luteránský, později katolický kněz litevského původu. Nachricht von der Littauer Art, Natur und Leben. In: Erleutertes Preussen. Sv. I. Königsberg 1723.
PreussUr: Preussisches Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1882.
Priv1286: Thierberg, Konrad von, komtur Řádu německých rytířů.
Privilegium pro město Königsberg z 28. února 1286. In: Preussisches Urkundenbuch. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1882.
Proc: Zápis ze soudního procesu v Prusku roku 1415. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. II. Ed. Theodor Hirsch. Leipzig 1863. s. 540.
ProtRig1637: Protocollum Inferioris Consistorialis Iudicii Districtus
Rigensis A. 1637 mense Maio. In: Die Bibliothek der Gesellschaft für Geschichte und Altertumskunde zu Riga (Rīgas Vēstures un senatnes pētītāju
biedrības bibliotēka). Sbírka pramenů ze 14.–18. století, dnes přístupná
v Lotyšském státním historickém archivu (Latvijas Valsts vēstures arhīvs)
www.arhivi.lv/engl/en-dep-lvva.htm
262
RagAbg: And den Haubtmann zu Ragnit wegen der Abgötterey, so von
einigen Littawen bei einer Eichen zwischen Bojargallen und Rudschen mitten im Walde getrieben wird. Den 31: Juli A. 1657. Úřední dopis pruského
kurfiřta. In: Neue Preussische Provinzialblätter. Série III (1858–1866), sv.
10. Königsberg. s. 159.
RatBul: Dokument o vesnicích Ratytien a Bulichien ze 14. století. In:
Voigt, Johannes. Geschichte Preußens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des Deutschen Ordens. Sv. III, Die Zeit vom Frieden 1249 bis zur Unterwerfung der Preußen 1283. Königsberg 1828.
Reim: Neznámý autor. Livländische Reimchronik. Rýmovaná
středoněmecká kronika Řádu mečových bratří v Livonsku do roku 1290.
Poprvé vydána: Rīga: L. Bergmann, 1817. Také in: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. I. Rīga a Leipzig 1848. s. 493–829.
Rez: Rėza, Liudvikas Gediminas Martynas (1776–1840), pruský profesor teologie v Královci litevského původu a první litevský folklorista. Dainos oder Litthauische Volkslieder, gesammelt, übersetzt und herausgegeben
von L. J. Rhesa. Königsberg 1825.
Rost: Rostowski, Stanislaus (Stanisław) (1711–1784), jezuita polského
původu působící ve Vilniusu a v Polocku. Lituanicarum Societatis Jesu
historiarum provincialium. Pars I. Vilnius: S.R.M. et Reipublicae Academicis Societatis Jesu, 1768. Další vydání jako: Lituanicarum Societatis Jesu
historiarum libri decem. Ed. Jean Martinov. Paris: V. Palme, 1877.
Ruh: Ruhig, Philipp (Ruigys, Pilypas) (1675–1749), luteránský kněz
v pruských Walterkehmen (Valtarkiemis, dnešní Olchovatka v Kaliningradské oblasti), filozof, folklorista a překladatel. Littauisch-Deutsches
und Deutsch-Littauisches Lexicon. Sv. I–II. Königsberg 1747.
Řeh: Bula papeže Řehoře IX. z 23. ledna 1232. In: Raynaldo, Odorico.
Annales ecclesiastici ad annum 1232, č. 6–7. Lucca: Leonardo Venturini,
1747–56. Přetištěno in: Preussisches Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge.
Königsberg 1882.
Sab: Sabinus, Georg (1508–1560), diplomat a první rektor univerzity
v Königsbergu. Dopis kardinálu Pietru Bembovi z prosince 1545. In: Erleutertes Preussen. Königsberg 1742.
SalHenn: Henning, Salomon (1528–1589), tajemník kuronského vévody a kronikář německého původu. Warhafftiger und bestendiger Bericht,
wie es bishero und zu heutiger Stunde in Religionssachen im Fürstenthume
Churland und Semigalen in Lieffland ist gehalten worden. Rostock 1589.
In: Scriptores Rerum Livonicarum. Sv. II. Rīga a Leipzig 1853. s. 293–330.
Sam1322: Johannes, biskup sambijské diecéze. Stížnost ohledně
„posvátného pole“ z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus
Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Sam1325: Johannes, biskup sambijské diecéze. Smlouva o pronájmu
263
pozemku Prusovi Stagote z roku 1325. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II. Königsberg 1836–1861.
Sam1327: Johannes, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání pozemku jeho synovci Frowinovi z roku 1327. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. III. Königsberg 1836–1861.
Sam1334: Výnos sambijské kapituly z roku 1334. In: Voigt, Johannes.
Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. III, Die Zeit vom Frieden 1249 bis zur
Unterwerfung der Preußen 1283. Königsberg 1828.
Sam1357: Jakob, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání louky
Heinrichovi von Regenwalde z roku 1357. In: Voigt, Johannes. Geschichte
Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des
deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.
SamDarg1327: Johannes, biskup sambijské diecéze. Dokument
o určení hranic z roku 1327. In: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von
den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827.
SamLand1309: Sigfried, biskup sambijské diecéze. Výnos o připsání
pozemku dvěma Prusům, Hermannu Maldite a jeho bratru Strambote
z roku 1309. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II.
Königsberg 1836–1861.
SamLand1322: Johannes, biskup sambijské diecéze. Smlouva
o pronájmu „posvátného pole“ řádovému konventu pro zřízení pastviny
z roku 1322. In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. II.
Königsberg 1836–1861.
Samp: Sampetrinum Erfurtense (Chronicon Sancti Petri). Do roku
1355. In: Scriptores Rerum Germanicarum. Sv. III. Ed. Iohann Burchard
Mencken. Leipzig 1730.
Schleich: Schleicher, August. Litauische Grammatik. Praha 1856.
Schultz: Schultz, Theophil, pruský luteránský kněz v Kattenau (Katniava, dnešní Zavěty v Kaliningradské oblasti). Compendium Grammaticae Lituanicae. Königsberg 1673.
Siles: Breve Chronicon Silesiae (Annales Cisterciensium in Heinrichow
970–1410). In: Scriptores Rerum Silesiacarum. Sv. V. Ed. Gustav Adolf Harald Stenzel. Wrocław: Josef Max & Komp., 1847. Dále Mierzyński, Antoni. Mytologiae Lituanicae Monumenta. Źródļa do Mytologii Litewskiej. Sv.
II, Wiek XIV i XV. Warszawa 1896. s. 69.
Stell: Stella, Erasmus († 2. 4. 1521), lékař a radní ze Zwickau. Erasmi
Stellae, de Borussiae antiquitatibus, libri duo. Poprvé vydáno roku 1518.
In: Acta Borussica ecclesiastica, civilia, literaria I. Königsberg 1739.
264
Stend: Stender, Gotthard Friedrich (lotyšsky nazýván i „Vecais Stenders“, Stender starší) (1714–1796), baltský Němec, luteránský kněz
v Selburgu (dnešní Sēlpils) a jeden z předchůdců lotyšského národního
obrození. Lettische Grammatik. Obsahuje kapitolu „Lettische Mythologie“. Mitau (Jelgava) 1783.
StendWB: Stender, Gotthard Friedrich (lotyšsky také nazýván „Vecais
Stenders“, Stender starší) (1714–1796), baltský Němec, luteránský kněz
v Selburgu (dnešní Sēlpils) a jeden z předchůdců lotyšského národního
obrození. Lettisches Lexikon. Mitau (Jelgava) 1789.
StRi: Scharpenberg, Henning, arcibiskup rižský v letech 1424–1448.
Statuta provincialia concilii Rigensis. Napsáno v lednu 1428. In: Livländisches, Esthnisches und Curländisches Urkundenbuch. Ed. F. G. von Bunge.
Königsberg 1881.
StRiJac: Jacobson, Heinrich Friedrich. Výtah ze Scharpenberg, Henning, arcibiskup rižský v letech 1424–1448. Statuta provincialia concilii
Rigensis. Napsáno v lednu 1428. In: Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Příloha VIII.
Königsberg 1837. s. 59–72.
Strib / StribTolg / StribTolg1608: Stribingius, Joannis, člen jezuitské
koleje, posílaný na misijní cesty do jihovýchodní části Livonska (dnešního
Latgalska 2 východního Lotyšska), bližší informace o něm nejsou známy.
Převyprávěl jiný člen kolegia, Ertmanus Tolgsdorff († 1620). Zpráva
z misijní cesty z roku 1608. In: Výroční zprávy (Annuae Litterae) rižského
jezuitského kolegia. Ručně psané podklady pro oficiální zprávy posílané
do Vilniusu. Vydáno např. jako: Kurtz, Eduard. Die Jahresberichte der
Gesellschaft Jesu über ihre Wirksamkeit in Riga und Dorpat 1583–1614.
Lateinischer Text mit deutscher Übersetzung. Rīga 1925.
Stryj: Stryjkowski, Maciej (asi 1547–asi 1593), polský spisovatel, básník a historik. Która przedtem nigdy światła nie widziała, Kronika polska,
litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi kijowskiej, moskowiewskiej, siewierskiej, wołyńskiej, podgórskiej etc. Königsberg: Georg Osterberger, 1582. 3.
vydání: Kronika polska, litewska, żmudzka i wszystkiej Rusi etc. Warszawa: Malinowski, 1846. Výběr z tohoto díla přeložený do latiny: Historiae
Lituanae. Přeložil Albertus Wijuk-Koialovicius, rektor vilenské jezuitské
koleje. 1. díl Gdańsk 1650, 2. díl Antwerpen 1669. Viz Kojal
StryjSarm: Stryjkowski, Maciej (asi 1547–asi 1593), polský spisovatel, básník a historik. Jako autor uváděn italský historik sloužící v litevské
armádě Alessandro Guagnini (1538–1614). Sarmatiae Europeae descriptio, quae Regnum Poloniae, Lituaniam, Samogitiam, Russiam, Masoviam,
Prussiam, Pomeraniam... complectitur. Kraków 1578.
Sud: Německy psaný anonymní spisek, mnohokrát přepsaný a přetištěný pod různými názvy. Das Sudauerbüchlein (Sudavský spisek).
265
Sepsáno pravděpodobně mezi lety 1520–1530. Poprvé vytištěno jako:
Wahrhafftige Beschreibung der Sudawen auff Samland, sambt jhren
Bockheiligen und Ceremonien. Ed. Hieronymus Maletius. Königsberg
1561. Dále vytištěno např. in: Erleutertes Preussen. Sv. 5. Königsberg 1742.
Dále in: Kol. Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai, Sv. II. Vilnius: Mokslo ir
enciklopedijų leidykla, 2001.
Szir: Szirwid, Konstantin (Szyrwid, Sirvydas, Širvydas, Konstantinas).
Dictionarium trium linguarum. Napsáno kolem roku 1620, rozšířené vydání 1642. Vilnius 1713.
SzirPunkt: Szirwid, Konstantin (Szyrwid, Sirvydas, Širvydas, Konstantinas). Punktai sakimu. Sbírka jeho kázání v litevštině s překladem
do polštiny. Sv. I Vilnius 1629, sv. II Vilnius 1644.
Tac: Tacitus, Publius (Gaius) Cornelius (56–117). Germania. Napsáno
roku 98. Leipzig: Alfons Holder, 1878.
Töpp: Töppen, Max. Geschichte der preussischen Historiographie von
P. von Dusburg bis auf K. Schütz. Berlin 1853.
Töpp1846: Töppen, Max. „Geschichte des Heidenthums in Preussen“.
In: Neue preussische Provinzialblätter. Série I. Königsberg 1846.
TöppCrit: Töppen, Max. Critica de historia Borussiae antiqua. Königsberg 1847.
TöppMas: Töppen, Max. Aberglauben aus Masuren. Gdańsk 1867.
Tysz: Tyszkiewicz (Tiškevičius), Konstantin. O kurhanach na Litwie
i Rusi zachodniéj. Berlin 1868.
TyszRzut: Tyszkiewicz (Tiškevičius), Eustachy. Rzut oka na żródła archeologii krajowej. Vilnius 1842.
Us-Solm: Usener, Hermann Karl, a Solmsen, Felix. Litauische und lettische Götternamen. Bonn 1894.
Viln: Neznámý autor. Latinská zpráva z konce 14. nebo ze začátku 15.
století o dobytí Vilniusu litevským velkoknížetem Kęstutisem roku 1345.
In: Voigt, Johannes. Codex diplomaticus Prussicus. Sv. VI. Königsberg
1861.
Vis1633: Consistorial vnd Visitation Ordnungh, wie es in Liefflandt hinfüro zue halten. Nařízení švédské královny Kristýny I. o vizitacích určené
luteránským kněžím v Livonsku. Vydáno 18. února 1633. In: Lundström,
E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första
skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660. Příloha XVI.
Uppsala a Stockholm 1914.
Vis1636: Articuli Visitationis Publicati et a Supremo Consistorio Approbati. Dotazník pro luteránské kněží a jejich farníky. Tartu, červen 1636.
In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande 1621 till freden i Oliva 1660.
Příloha XX. Uppsala a Stockholm 1914.
266
Vis1638: Articuli Visitationis. Dotazník pro luteránské kněží a jejich
farníky. Tartu, červen 1638. In: Lundström, E. H. J. Bidrag till Livlands
Kyrkohistoria under den svenska tidens Första skede fran Rigas intogande
1621 till freden i Oliva 1660. Příloha XXIV. Uppsala a Stockholm 1914.
Vis1668, Vis1677 atd. až po Vis1767: Protokoly z vizitací luteránských
farností v Livonsku z konkrétních let. In: Die Bibliothek der Gesellschaft
für Geschichte und Altertumskunde zu Riga (Rīgas Vēstures un senatnes
pētītāju biedrības bibliotēka). Sbírka pramenů ze 14.–18. století, dnes přístupná v Lotyšském státním historickém archivu (Latvijas Valsts vēstures
arhīvs) www.arhivi.lv/engl/en-dep-lvva.htm
VisKok1638–1641: Acta Visitationis Consistorialis ao. 1638. Protocollum Visitationis districtus Kokenhusensis habit. anno 1640. Protocollum
Visitationis districtus Kokenhusensis anno 1641. Zprávy z vizitací luteránských farností v okrsku Kokenhusen (dnešní Koknese). In: Die Bibliothek
der Gesellschaft für Geschichte und Altertumskunde zu Riga (Rīgas Vēstures un senatnes pētītāju biedrības bibliotēka). Sbírka pramenů ze 14.–18.
století, dnes přístupná v Lotyšském státním historickém archivu (Latvijas
Valsts vēstures arhīvs) www.arhivi.lv/engl/en-dep-lvva.htm
VisLiv1613: Tecnon, Johannes, arcijáhen a generální vikář biskupa
z Wenden (dnešní Cēsis {pl.fem.}). Visitatio Livonicarum ecclesiarum
facta anno 1613 a die Transfigurationis Domini usque ad 11am Octobris
per R. D. Archidiaconum Vendensem et Rmi Episcopi Livoniae Vicarium.
Zpráva o vizitaci livonských farností Rositen (Rēzekne), Ludsen (Ludza)
a Marienhausen (Viļaka). In: Archiv für die Geschichte Liv- Esth- und Curlands. Sv. I. Ed. F. G. von Bunge. Königsberg 1842.
VisRig1638, VisRig1671: Protocollum Consist. Districtus Rigensis A.
1638 Mense Januar. Protocollum Consist. Districtus Rigensis A. 1671. Protokoly z vizitací luteránských farností v rižském okrsku (existuje i dnes:
okolí Rigy a severozápadní Lotyšsko). In: Die Bibliothek der Gesellschaft
für Geschichte und Altertumskunde zu Riga (Rīgas Vēstures un senatnes
pētītāju biedrības bibliotēka). Sbírka pramenů ze 14.–18. století, dnes přístupná v Lotyšském státním historickém archivu (Latvijas Valsts vēstures
arhīvs) www.arhivi.lv/engl/en-dep-lvva.htm
VoigtPreuss: Voigt, Johannes. Geschichte Preussens von den ältesten
Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Königsberg 1827–1839.
Vojt: Canaparius, opat; mnich z Meziříčí a Bonifacius, Bruno, arcibiskup. Vita S. Adalberti episcopi. Vita secunda auctore Brunone archiepiscopo. Napsáno v letech 999, 1000 a 1004. In: Scriptores Rerum Prussicarum.
Sv. I. Leipzig 1861.
Vol: Volyňská kronika (také známá jako Hypatiova kronika). Napsáno
ve druhé polovině 13. století. In: Polnoe sobranie russkixchъ Lětopisej, Sv.
267
II. Sankt-Petěrburg: Archeografičeskaja komisija, 1843. Část týkající se
litevské mytologie v němčině in: Brückner, Aleksander. „Beiträge zur litauischen Mythologie“. Archiv für slavische Philologie. Sv. IX. Berlin 1886.
s. 1–12.
Wag: Wagner, Erhard z Insterburgu. Vita et mores Lithvanorum, in
Borussia sub districtu Insterburgensi et Ragnitensi degentium, brevi delineatione adumbrata per Erhardum Wagner Insterburg. Borussum. krátká
dizertace. Königsberg: Georg Osterberger et Johannes Fabricius, 1621.
In: Acta Borussica ecclesiastica, civilia, literaria. Sv. I. Königsberg 1790.
s. 532–550.
Wais: Waissel, Matthäus (1543–1602). Chronica Alter Preussscher, Eifflendischer und Curlendischer Historien etc. S použitím úryvků ze Sudauerbüchlein. Königsberg: Georg Osterberger, 1599.
Warm: Ruperti, Andreas, kněz gdaňský. Collatio episcopi Warmiensis
facta coram summo pontifice per dominum Andream plebanum in Danczk.
Napsáno roku 1419. Část týkající se pruské mytologie in: Voigt, Johannes.
Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Sv. I, Die Zeit des Heidentums (mit Abbildungen altpreußischer Grabhügel). Königsberg 1827. s. 587.
Weg: Rabe, Engelhard a Tettingen, Werner von, rytíři Řádu německých
rytířů. Wegeberichte. Zprávy z výzvědných výprav na nepřátelské litevské
území. Sepsáno mezi lety 1384–1402. In: Scriptores Rerum Prussicarum.
Sv. II. Ed. Theodor Hirsch. Leipzig 1863. s. 662–708.
Wig: Marburg, Wigand von, herold na dvoře řádového velmistra v Marienburgu. Německy psaná rýmovaná kronika Řádu německých rytířů,
dochovaná pouze ve fragmentech. Od roku 1293 do roku 1393. Napsáno
roku 1394. In: Schütz, Caspar. Historia Rerum Prussicarum. Gdańsk 1592.
Dále „Die Chronik des Wigand v. Marburg“. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. II. Ed. Theodor Hirsch. Leipzig 1863.
Wolt: Wolter, E. „Mythologische Skizzen“. In: Archiv für slavische
Philologie. Sv. IX. Berlin 1886. Dále „Ein Westrussisches Zeugnis über
litauische Götter“. In: Litovskij katichizis N. Daukši. Po izdaniju 1595
goda vnov’ perepečatannyj i snabžennyj ob’jasnenijami E. Vol’terom.
Priloženie k 52. tomu zapisok imp. Akademii Nauk. Č. 3. Sankt-Petěrburg
1886.
Wulf: Wulfstan. Zpráva o cestě po Prusku. Napsáno roku 890. In: Scriptores Rerum Prussicarum. Sv. I. Leipzig 1861. s. 732–735.
Wund: Wunderer, Johann David (1570–asi 1622), německý student.
Deník z cesty po Dánsku, Švédsku, Pobaltí a Rusku v letech 1589–1590. In:
Frankfurtischen Archiv für ältere deutsche Literatur und Geschichte, Sv. II.
Frankfurt nad Mohanem: J. C. von Fichardt genannt Bauer von Eyseneck,
1812. s. 163–255.
268
Zedel: Neznámý autor. „Zedel zu einem verlorenen Briefe“. Lístek
s rukopisem ze 16. století nacházející se v archivu v Königsbergu. In: Neue
Preussische Provinzialblätter. Série I, Sv. II. Königsberg 1846. s. 224.
Zkratky nejčastěji citovaných děl
APL = PUMPURS, Andrejs. 1988. Lāčplēsis, latvju tautas varonis.
Rīga: Zinātne.
BMRT = TOPOROV, Vladimir N. 2000. Baltų mitologijos ir ritualo
tyrimai. Přel. Erdvilas Jakulis. Ed. Nikolaj Michailov. Vilnius: Aidai.
BRMŠ = Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai I, II, III, IV. Ed. Norbertas
Vėlius. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996, 2001, 2003, 2005.
BSI = Balto-slavjanskie issledovanija.
DLKŽ = Dabartinės lietuvių kalbos žodynas. Vilnius: Valstybinė politinės ir mokslinės literatūros leidykla, 1954.
EH = Endzelin, J. & Hausenberg, E. 1934–1938 & 1956. Ergänzungen
und Berichtigungen zu K. Mühlenbachs Lettisch-Deutschem Wörterbuch,
I & II. Riga: Herausgegeben vom lettischen Kultursfonds & Chicago: Herausgegeben von der Gruppe der Lettischen Baltologen in Chicago.
EIEC = Encyclopedia of Indo-European Culture, ed. by J. P. Mallory &
D.Q. Adams. London – Chicago: Fitzroy Dearborn Publishers, 1997.
ESIJ = Ėtimologičeskij slovaŕ iranskix jazykov, Tom 2, ed. V. S. Rastorgueva & D. I. Ėdel’man. Moskva: Vostočnaja literatura 2003.
ESJS = Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 1–15, ed. Eva
Havlová et alii. Praha: Academia (1–14) / Tribun EU (15).
ESSJ = Ėtimologičeskij slovaŕ slavjanskix jazykov, 1n, ed. O. N. Trubačev et alii. Moskva: Nauka 1974n.
EWAI = Mayrhofer, Mannfred. 1986n. Etymologisches Wörterbuch des
Altindoarischen, I–III. Heidelberg: Winter.
F = FRAENKEL, Ernst. 1962–1965. Litauisches etymologisches Wörterbuch, I-II. Göttingen: Vandhoeck & Ruprecht / Heidelberg: Winter.
IT = IVANOV, V. V. – TOPOROV, V. N. 1974. „Baltijskaja mifologija
v svete sravnitelno-istoričeskich rekonstrukcij indoevropejskich drevnostej“. Zeitschrift für Slawistik 19, 144–157.
KEWA = Mayrhofer, Mannfred. 1976. Kurzgefasstes etymologisches
Wörterbuch des Altindischen, Band III. Heidelberg: Winter.
KL = RUDZĪTIS, Jānis. 1988. „Komentāri“. In: PUMPURS, Andrejs.
Lāčplēsis, latvju tautas varonis. Rīga: Zinātne.
L = PUMPURS, Andrejs. 1975. Lāčplēsis. Latyšskij epos, vossozdannyj
po narodnym predanijam. Z lotyštiny přeložil Vladimir Děržavin. Moskva: Glavnaja redakcija vostočnoj literatury.
LD = BARONS, Krišjānis. 1989–1994. Latvju dainas I, II, III (A, B,
269
C), IV, V, VI. Poprvé vydáno v letech 1894–1915. Rīga: Zinātne. Dainy
jsou číslované, proto v textu encyklopedie čísla uvedená za zkratkou LD
neznačí stránku, ale číslo dainy.
LIV2 = Lexikon der indogermanischen Verben2, eds. Rix, H. et al.
Wiesbaden: Reichert 2001.
LKŽ = Lietuvių kalbos žodynas, I–XX. Vilnius: Mintis/Lietuvių kalbos
instituto leidykla 1968–2002.
LM = Lietuvių mitologija I.–IV. 1995–2003. Ed. Norbertas Vėlius. Vilnius: Mintis.
LPG = MANNHARDT, Wilhelm. Letto-Preussische Götterlehre (Latviešu-Prūšu mitoloģija). Psáno v 80. letech 19. století, poprvé vydáno
Rīga: Latviešu literāriskā biedrība, 1936.
LPT = ŠMITS, Pēteris. 1925–1937. Latviešu pasakas un teikas I.–XV.
Rīga: Latviešu folkloras krātuve.
LTD = Latviešu tautas dziesmas
<http://latviandainas.lib.virginia.edu/tei.latv11.xml?lang=lav&div_
id=latv11_s3ss2>
LTT = ŠMITS, Pēteris. 1940–1941. Latviešu tautas ticējumi I.–IV.
Rīga: Latviešu folkloras krātuve. Všechny pověry jsou očíslované, čísla
uvedená v textu encyklopedie u zkratky LTT tedy neznačí stránku, ale
číslo pověry.
ME = MÜHLENBACH, Karl. 1923–1932. Latviešu valodas vārdnīca.
Lettisch-deutsches Wörterbuch, I.–IV. Ed. Jānis Endzelīns. Rīga: Herausgegeben vom lettischen Kulturfond.
MEnc = Mitoloģijas enciklopēdija I.–II. Rīga: Latvijas enciklopēdija,
1993–1994.
MNM = Mify narodov mira, I–II, ed. S. A. Tokarev. Moskva: Sovetskaja
ėnciklopedija 1988.
PL = „Teksty, zapisannye u narodnych pevcov i skazitelej“. „Paralleli
k otdel’nym pesnjam eposa“. In: PUMPURS, Andrejs. Lāčplēsis. Latyšskij
epos, vossozdannyj po narodnym predanijam. Z lotyštiny přeložil Vladimir Děržavin. Moskva: Glavnaja redakcija vostočnoj literatury 1975.
PŠ = ŠMITS, Pēteris (Pėteris Šmitas). 2004. Latvių mitologija. Z lotyštiny přeložil Dainius Razauskas. Vilnius: Aidai.
RB = BALSYS, Rimantas. 2006. Lietuvių ir prūsų dievai, deivės, dvasios:
nuo apeigos iki prietaro. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.
RL = RUDZĪTIS, Jānis. 1975. „Lāčplēsis i jego mesto v istorii latyšskoj
kul’tury“. In: PUMPURS, Andrejs. Lāčplēsis. Latyšskij epos, vossozdannyj
po narodnym predanijam. Z lotyštiny přeložil Vladimir Děržavin. Moskva: Glavnaja redakcija vostočnoj literatury.
SKES = Suomen kielen etymologinen sanakirja, ed. Y. H. Toivonen et
alii. Helsinki: Lexica Societatis Fenno-Ugricae XII (1955n).
270
SLDDĢ = BIEZAIS, Haralds. 1998. Seno latviešu debesu dievu ģimene.
Rīga: Minerva.
TDz = ŠMITS, Pēteris. 1936–1939. Tautas dziesmas I.–IV. Rīga: Latviešu folkloras krātuve.
WLS = Wörterbuch der litauischen Schriftsprache: Litauisch-Deutsch,
Bd. I, von Max NIEDERMANN, Alfred SENN & Franz BRENDER. Heidelberg: Winter 1932.
ZBM = TOPOROV, V. N. 1972. „Zametki po baltijskoj mifologii“. In:
Balto-slavjanskij sbornik. Moskva: Nauka, 289–314.
271
Úplná bibliografie
Adamovičs, Ludvigs. 1937. Senlatviešu reliģija vēlajā dzelzs laikmetā. Rīga:
Kr. Barona biedrības apgāds.
Ajxenval’d, A. Ju. & Petruxin, V. Ja. & Xelimskij, E. A. 1982. K rekonstrukcii mifologičeskix predstavlenij finno-ugorskix narodov. BSI [1981],
162–192.
Akeliewicz (Akielewicz, Akelaitis), Mikalojus. 1863. Uwagi. In: Pisma
rozmaite. T. III, ed. Lełewel, Joachim. Poznań: Żupański.
Balsys, Rimantas. 2006. Lietuvių ir prūsų dievai, deivės, dvasios: nuo apeigos iki prietaro. Klaipėda: Klaipėdos universiteto leidykla.
Baltų religijos ir mitologijos šaltiniai I, II, III, IV, ed. Norbertas Vėlius. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidykla, 1996, 2001, 2003, 2005.
Balys, J. 1937. Perkūnas lietuvių liaudies tikėjimuose. Tautosakos darbai
III, Vilnius.
Bartholomae, Christian. 1904[1961]. Altiranisches Wörterbuch. Berlin: de
Gruyter.
Beekes, Robert S. P. 1995. Comparative Indo-European Linguistics. An Introduction. Amsterdam / Philadelphia: Benjamins.
Bender, Johannes. 1868. De veterum Prutenorum diis. Dissertatio historico-critica. Braunsberg: Huye.
Beresnevičius, Gintaras. 2004. Lietuvių religija ir mitologija: sisteminė studija. Vilnius: Tyto alba.
Berkholz, Christian August. 1869–1870. Etwas Kirchliches aus Riga, von
1604–1618. In: Rigasches Kirchenblatt, Jg. 6, N. 48.
Bertuleit, Hans. 1924. Das Religionswesen der alten Preussen mit litauisch-lettischen Parallelen. In: Sitzungsbericht Altertumsgesselschaft
Prussia. Heft 25. Königsberg.
Bezzenberger, Adalbert. 1877. Beiträge zur Geschichte der litauischen
Sprache auf Grund litauischer Texte des XVI. und des XVII. Jahrhunderts. Göttingen: R. Peppmüller.
Bezzenberger, Adalbert. 1877. Mythologisches in altlitauischen Texten.
Beiträge zur Kunde der indogermanischen Sprachen 1, 41–46.
Bezzenberger, Adalbert. 1882. Litauische Forschungen. Beiträge zur
Kenntnis der Sprache und des Volkstums der Litauer. Göttingen: Peppmüller.
272
Bezzenberger, Adalbert apud Veckenstedt, Edmund. 1883. Die Mythen,
Sagen und Legenden der Zamaiten (Litauer). Heidelberg: Winter.
Bielenstein, August Johann Gottfried. 1863. Lettische Grammatik. Mitau
(Jelgava): Lucas.
Bielenstein, August Johann Gottfried. 1868. Einige Bemerkungen zu
Dr. Mannhardts ‚Beiträge zur Mythologie der lettischen Völker‘. In:
Magazin der Lettisch-Literarischen Gesselschaft XIV. Mitau (Jelgava).
Bielenstein, August Johann Gottfried. 1892. Die Grenzen des lettischen
Volksstammes und der lettischen Sprache. Sankt-Petersburg: Eggers.
Biezais, Haralds. 1961. The Latvian Forest Spirit. In: The Supernatural
Owners of Nature. Stockholm – Göteborg and Uppsala: Almqvist and
Wiksell, 15–19.
Biezais, Haralds. 1975. Baltische Religion. Stuttgart – Berlin – Köln – Mainz: Kohlhammer.
Biezais, Haralds. 1994. Gaismas dievs seno latviešu reliģijā. Rīga: Minerva.
Biezais, Haralds. 1998. Seno latviešu debesu dievu ģimene. Rīga: Minerva.
Biezais, Haralds. 2006. Seno latviešu galvenās dievietes. Rīga: Zinātne.
Biržiška, M. 1925. Dainų istorijos vadovėlis, III. Kaunas: „Vyties“ bendrovė.
Blažek, Václav. 2001. On the Baltic Theonyms: Baltic-Italic Correspondences in Divine-Names. Journal of Indo-European Studies 29, 351–365.
Blažek, Václav. 2003. Slavic *ezero vs. *ozero. In: Studia etymologica Brunensia 2: Sborník příspěvků z konference „Etymologické symposion“
(Brno, IX, 2002), eds. I. Janyšková & H. Karlíková. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 243–257.
Blažek, Václav. 2004a. Balto-Fennic mythological names of Baltic origin.
Baltistica 39/2, 189–194.
Blažek, Václav. 2004b. Baltský horizont ve východočeské hydronymii? In:
Spisovnost a nespisovnost. Zdroje, proměny a perspektivy. Sborník příspěvků z mezinárodní konference konané ve Šlapanicích (únor 2004),
ed. E. Minářová & K. Ondrášková. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity, 291–303.
Blažek, Václav. 2006. Baltijskie gorizonty v vostočnočešskoj gidronimii?
Balto-slavjanskie issledovanija 17, 76–92.
Blažek, Václav. 2010. The Indo-European „Smith“. Washington D.C.: Institute for the Study of Man (Journal of Indo-European Studies, Monograph Series 58).
Blažek, Václav. 2011. Perkūnas versus Perunъ. In: Baltai ir Slavai: Dvasinių kultūrų sankirtos / The Balts and the Slavs: Intersections of Spiritual
Cultures (International Conference dedicated to the memory of academician Vladimir Toporov; Vilnius, Sept 2011). Vilnius: Valstybės
žinios, 55–58.
273
Blažek, Václav & Hofírková, Lucie & Kovář, Michal. 2011. Rané prameny o národech uralské jazykové rodiny. Linguistica Brunensia 59/1–2,
189–224.
Blažek, Václav. 2012. Latvian Ūsiņš ‘bee-god and patron of horses’. Baltistica 47/1, 53-60.
Brigadere, Anna. 1998. Sprīdītis. Rīga: Zvaigzne ABC.
Brückner, Aleksander. 1886. Beiträge zur litauischen Mythologie. Archiv
für slavische Philologie 9, 1–12.
Brückner, Aleksander. 1897. Besprechung von Grienberger Die Baltica
des Libellus Lasicki [1896]. Kwartalnik historyczny 11, s. 99.
Brückner, Aleksander. 1922. Osteuropäische Götternamen. Ein Beitrag
zur vergleichenden Mythologie. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung auf dem Gebiete der indogermanischen Sprachen 50, 161–197.
Brugmann, Karl. 1906. Grundris der vergleichenden Grammatik der indogermanischen Sprachen, II.1. Strassburg: Trübner.
Butzke, Petra. 2009. Symbolika užovek v litevském folkloru. Žalčių simbolika lietuvių tautosakoje. Praha: Diplomová práce obhájená na Univerzitě Karlově.
Ciszewski, Stanisław. 1903. Ognisko. Studium Etnologiczne. Kraków: Akademia Umiejętności .
Coleman, Robert. 1992. Italic [numerals]. In: J. Gvozdanović (ed.), Indo-European Numerals. Berlin – New York: Mouton de Gruyter, 389–
445.
Detschew, Dimiter. 1957. Die thrakischen Sprachreste. Wien: Rohrer.
Dini, Pietro U. & Mikhailov, Nikolai. 1995. Mitologia Baltica. Studi sulla
mitologia dei popoli baltici. Antologia. Pisa: ECIG.
Dumézil, Georges. 1973. (H)Elernus. Journal of Indo-European Studies 1,
304–307.
Dundulienė, Pranė. 1989. Pagonybė Lietuvoje: Moteriškosios dievybės. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.
Dundulienė, Pranė. 2008. Lietuvių liaudies kosmologija. Vilnius: Mokslo
ir enciklopedijų leidybos institutas.
Elizarenkova, Taťjana Ja. 1999. Rigveda (Mandaly I–IV). Moskva: Nauka.
Elizarenkova, Taťjana Ja. & Toporov, Vladimir N. 1964. O drevneindijskoj
Ušas (U[as) i ee baltijskom sootvetstvii (Ūsiņš). In: Indija v drevnosti.
Мoskva: Nauka, 66–84.
Encyclopedia of Indo-European Culture, ed. by J. P. Mallory & D. Q. Adams.
London – Chicago: Fitzroy Dearborn Publishers, 1997.
Endzelin, J. & Hausenberg, E. 1934–1938 & 1956. Ergänzungen und Berichtigungen zu K. Mühlenbachs Lettisch-Deutschem Wörterbuch, I &
II. Riga: Herausgegeben vom lettischen Kultursfonds & Chicago: Herausgegeben von der Gruppe der Lettischen Baltologen in Chicago.
274
Erhart, Adolf. 1984. Baltské jazyky. Praha: SPN.
Ėtimologičeskij slovaŕ slavjanskix jazykov, 1n, ed. O. N. Trubačev et alii.
Moskva: Nauka 1974n.
Etymologický slovník jazyka staroslověnského, 1–15, ed. Eva Havlová et
alii. Praha: Academia (1–14) / Tribun EU (15).
Feist, Sigmund. 1939. Vergleichendes Wörterbuch der gotischen Sprache3.
Leiden: Brill.
Forssman, Berthold. 2001. Lettische Grammatik. Dettelbach: Röll.
Fraenkel, Ernst. 1962–1965. Litauisches etymologisches Wörterbuch, I–II.
Göttingen: Vandhoeck & Ruprecht / Heidelberg: Winter.
Frisk, Hjalmar. 19732–19913. Griechisches etymologisches Wörterbuch,
I–II. Heidelberg: Winter.
Gamkrelidze, Tamaz V. & Ivanov, Vjačeslav V. 1984. Indoevropejskij jazyk
i indoevropejcy. Tbilisi: Izdatel’stvo Tbilisskogo univerziteta.
Georgiev, Vladimir I. 1975. Die thrakischen Götternamen. Ein Beitrag
zur Religion der alten Thraker. Balkansko ezikoznanie 18/1, 5–56.
Gerullis, Georg. 1922. Die altpreussischen Ortsnamen. Berlin – Leipzig:
Walter de Gruyter.
Gerullis, Georg. 1926. Bretke als Geschichtsschreiber. Archiv für slavische
Philologie 40, 119–120.
Gimbutas, Marija. 1963. The Balts. London: Thames & Hudson.
Gimbutas, Marija. 1973. Perkūnas/Perun: The Thunder God of the Balts
and the Slavs. Journal of Indo-European Studies 1, 466–478.
Gimbutienė, Marija. 2002. Baltų mitologija. Senovės lietuvių deivės ir dievai. Vilnius: Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.
(Anonym) Gottesidee und Cultus bei den alten Preussen. Ein Beitrag zur
vergleichenden Sprachvorschung. Berlin: Peiser 1870.
< http://archive.org/stream/gottesideeundcu00unkngoog#page/n12/
mode/2up >
Graves, Robert. 1982. Řecké mýty, I–II. Praha: Odeon (z anglického
originálu The Greek Myths, Harmondsworth: Penguin Books 1972 až
1974 přeložil Jiří Hanuš).
Greimas, Algirdas Julius. 2005. Lietuvių mitologijos studijos. Vilnius: Baltos lankos.
Grienberger, Theodor. 1896. Die Baltica des Libellus Łasicki. Untersuchungen zur litauischen Mythologie. Archiv für slavische Philologie 18,
1–86.
Griffith, Ralph T. H. 1889[1987]. Hymns of the Çgveda, I–II. New Delhi:
Munshiram Manoharlal.
Grimm, Jacob Ludwig Karl. 1865. Namen des Donners. In: Grimm, Jacob
L. K.: Kleinere Schriften. Bd. II, Abhandlungen zur mythologie und Sittenkunde. Berlin: F. Dümmler, 402–438.
275
Güterbock, Hans G. & Hoffner, Harry A. 1989. The Hittite Dictionary
(L–N). Chicago: The Oriental Institute of the University of Chicago.
Haličsko-volyňský letopis, přeložila Jitka Komendová ze staroruského originálu Galicko-Volynskaja letopis’. Praha: Argo, 2010.
Hamp, Eric P. 1980. nãmas, namiẽ. Baltistica 16/1, 44.
Heger, Ladislav (překladatel). 1962. Edda. Praha: Státní nakladatelství
krásné literatury a umění.
Hérodotos. 1972. Dějiny, přeložil Jaroslav Šonka. Praha: Odeon.
Holthausen, F. 1916. Etymologien. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 47, 307–312.
Illič-Svityč, Vladislav M. 1963. Imennaja akcentuacija v baltijskom i slavjanskom. Moskva: Izdatel’stvo Akademii nauk SSSR.
Ivanov, Vjačeslav V. 1986. O mifopoėtičeskix osnovax latyšskix dajn. BSI
[1984], 3–28.
Ivanov, Vjačeslav V. & Toporov, Vladimir N. 1973. A comparative study
of the group of Baltic mythological terms from the root *vel-. Baltistica
9/1, 15–27.
Ivanov, Vjačeslav V. & Toporov, Vladimir N. 1974a. Baltijskaja mifologija
v svete sravnitelno-istoričeskich rekonstrukcij indoevropejskich drevnostej. Zeitschrift für Slawistik 19, 144–157.
Ivanov, Vjačeslav V. & Toporov, Vladimir N. 1974b. Issledovanija v oblasti
slavjanskix drevnostej. Moskva: Nauka.
Ivanov, Vjačeslav V. & Toporov, Vladimir N. 1983. K probleme ltš. Jumis
i baltijskogo bliznečnogo kul’ta. BSI [1982], 140–175.
Ivanov, Vjačeslav V. & Toporov, Vladimir N. 1987. Baltijskaja mifologija.
In: Mify narodov mira, I. Moskva: Sovetskaja Ėnciklopedija, 153–159.
Jackson, Peter. 2006. The Transformations of Helen. Indo-European Myth
and the Roots of the Trojan Cycle. Dettelbach: Röll (Münchener Studien
zur Sprachwissenschaft, Beiheft 23, Neue Folge).
Jacobson, Heinrich Friedrich. 1837. Geschichte der Quellen des katholischen Kirchenrechtes der Provinzen Preussen und Posen. Königsberg:
Bornträger.
Jakobson, Roman. 1969. The Slavic god Velesъ and his Indo-European
cognates. In: Studi linguistici in onore di Vittore Pisani, Vol. II. Brescia:
Paideia, 579–599.
Janda, Michael. 2005. Eleusion. Entstehung und Entwicklung der griechischen Religion. Innsbruck: IBS 119.
Jaskiewicz, W. C. 1952. A study in Lithuanian Mythology: Jan Łasicki’s
Samogitian Gods. Studi Baltici I (IX), 65–106.
Jonval, Michel. 1929. Les chansons mythologiques lettonnes. Paris: Picart.
Jouet, Philippe. 1989. Religion et mythologie des Baltes. Une tradition indoeuropéenne. Milano – Paris: Archè „les belles lettres“.
276
Juškevičius, Antanas. 1883. Liėtùviškos svotbìnės dájnos. Kazań: Učenye
zapiski Imperatorskago Kazańskago universiteta.
Kalevala. Karelofinský epos, přeložil Josef Holeček. Praha: Státní
nakladatelství krásné literatury, hudby a umění 1953 (1. vydání začalo
vycházet 1894).
Karulis, Konstantīns. 1992. Latviešu etimoloģijas vārdnīca, I–II. Rīga:
Avots.
Kokare, Elza. 1999. Latviešu galvenie mitoloģiskie tēli folkloras atveidē.
Rīga: Mācību apgāds NT.
Kraukle, Daina. 2008. Latviešu ornaments. Rīga: Jumava.
Kudirka, Juozas. 1993. Lietuviškos Kūčios ir Kalėdos. Vilnius: Vaga.
Kurschat, Friedrich. 1876. Grammatik der littauischen Sprache. Halle:
Waisenhaus.
Kurschat, Friedrich. 1870–1883. Wörterbuch der littauischen Sprache,
1–2. Halle: Waisenhaus.
Kurschat, Alexander. 1968–1973. Litauisch-deutsches Wörterbuch, I–IV,
hrgb. Wilhelm Wissmann & Erich Hofmann. Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht.
Kursīte, Janīna. 1996. Latviešu folklora mītu spogulī. Rīga: Zinātne.
Kursīte, Janīna. 1999. Mītiskais literatūrā, folklorā, mākslā. Rīga: Zinātne.
Larsson, Jenny Helena. 2002. Nominal compounds in the Baltic languages. Transactions of the Philological Society 100/2, 203–231.
Lasicius, Joannes (Łasicki, Jan) – viz Mannhardt 1868.
Latvija. Autoceļu karte [Mapa Lotyšska se seznamem obcí]. Rīga: Jāņa
sēta 2008.
Laurinkienė, Nijolė. 1996. Senovės lietuvių dievas Perkūnas. Vilnius: Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas.
Lehmann, Winfred P. 1986. A Gothic Etymological Dictionary. Leiden:
Brill.
Lemeškin, Ilja. 2009. Sovijaus sakmė ir 1262 metų chronografas (pagal Archyvinį,Varšuvos, Vilniaus ir I.J. Zabelino nuorašus). Vilnius: Lietuvių
literatūros ir tautosakos institutas.
Leskien, August. 1891. Die Bildung der Nomina im Litauischen. Leipzig:
Hirzel.
Leskien, August. 1919. Litauisches Lesebuch mit Grammatik und Wörterbuch. Heidelberg: Winter.
Lexikon der indogermanischen Verben2, eds. Rix, H. et al. Wiesbaden: Reichert 2001.
Lietuvių kalbos žodynas, I–XX. Vilnius: Mintis 1968–2002.
Lietuvių mitologija, ed. Norbertas Vėlius. I–IV. Vilnius: Mintis 1995–
2003.
Lopez, Barry Holstun. 2004. Of Wolves and Men. New York: Scribner.
277
Mannhardt, Wilhelm. 1868. Beiträge zur Mythologie der lettischen Völker. Johan Lasicii Poloni de Diis Samagitarum caeterorumque Sarmatorum et falsorum Christianorum. Mit Erläuterungen von W. Mannhardt und ‚Einige Bemerkungen’ von A. Bielenstein. Magazin der
Lettisch-Literarischer Gesselschaft XIV, St. 1. Mitau (Jelgava).
Mannhardt, Wilhelm. 1936. Letto-Preussische Götterlehre. Rīga: Magazin
der Lettisch-Literärischen Gesellschaft / Latviešu Literāriskā biedrība
XXI (psáno v 80. letech 19. st.).
Martinaitis, Marcelijus. 2009. Mes gyvenome: biografiniai užrašai. Vilnius:
Lietuvos rašytojų sąjungos leidykla.
Mayrhofer, Mannfred. 1976. Kurzgefasstes etymologisches Wörterbuch des
Altindischen, Band III. Heidelberg: Winter.
Mayrhofer, Mannfred. 1986n. Etymologisches Wörterbuch des Altindoarischen, I–III. Heidelberg: Winter.
Mažiulis, Vytautas. 1988, 1993, 1996, 1997. Prūsų kalbos etimologijos žodynas, I–IV. Vilnius: Mokslas.
Mažiulis, Vytautas. 2004. Prūsų kalbos istorinė gramatika. Vilnius: Vilniaus universiteto leidykla.
Meiser, Gerhard. 1986. Lautgeschichte der umbrischen Sprache. Innsbruck:
IBS 51.
Melchert, H. Craig. 1993. Cuneiform Luvian Lexicon. Chapel Hill: Author.
Mierzyński, Antoni. 1870. Jan Lasicki: źródło do Mytologii Litewskiej.
Rocznik Cesarsko-Królewskiego Towarzystwa Naukowego Krakowskiego
18. Kraków.
Mierzyński, Antoni. 1878. Ian Lasickij i ego sočinenie: De Diis Samagitarum. In: Trudy III. archeologičeskogo s’ezda v Rossii, T. II. Kyïv.
Mierzyński, Antoni. 1892–1896. Mytologiae Lituanicae Monumenta.
Źródła do mytologii Litewskiej. 1. Ot Tacyta do konca XIII wieku. 2.
Wiek XIV i XV. Warszawa: Kowalewski.
Mikkola, Josef Julius. 1896. Etymologische Beiträge. Beiträge zur Kunde
der indogermanischen Sprachen 21, 218–225.
Miklosich, Franz. 1867. Die Fremdwörter in den slavischen Sprachen.
Wien: K.K. Hof- und Staatsdruckerei.
Mitoloģijas enciklopēdija, I–II. Rīga: Latvijas enciklopēdija 1993–1994.
Mitologijos enciklopedija, I–II. Z lotyštiny přeložily I. T. Ermanytė, L. Kudirkienė, R. Kvašytė, Ž. O. Markevičienė, D. Murmulaitytė, I. N. Sisaitė, G. Šlapelytė, R. Zajančkauskaitė. Vilnius: Vaga, 1997, 1999.
Mühlenbach, K. 1923–1932. Lettisch-deutsches Wörterbuch, I–IV, redigiert von J. Endzelin. Rīga: Lettische Bildungsministerium.
Narbutt, Teodor. 1835. Mitologia Litewska. In: Dzieje starožytne narodu
litewskiego. I. Vilnius: Marcinowski.
278
Nesselmann, Georg Heinrich Ferdinand. 1845. Die Sprache der alten
Preussen in ihren Überresten erläutert. Berlin: Reimer.
Neuland, Lena. 1977. Jumis, die Fruchtbarkeitsgottheit der alten Letten.
Acta Universitatis Stockholmiensis. Stockholm Studies in comparative
religion 15, 1–186.
Niederle, Lubor. 1924. Život starých Slovanů, Díl II, svazek 1. Praha:
Bursík & Kohout.
Novotná, Petra & Blažek, Václav. 2007. Glottochronology and its application to the Balto-Slavic languages. Baltistica 42/2, 185–210 & 42/3,
323–346.
Novotná, Petra & Blažek, Václav. 2009. Feno-sámské jazyky: test vzájemné
příbuznosti. In: Sámové – jazyk, literatura a společnost, edd. Vendula Hingarová, Alexandra Hubáčková, Michal Kovář. Praha: Mervart,
81–114.
Orel, Vladimir E. 1997. Neslavjanskaja gidronimija bassejnov Visly i Odera. BSI [1988–1996/1997], 332–358.
Otrębski, Jan. 1965. Gramatyka języka litewskiego, Tom II. Warszawa:
Państwowe wydawnictwo naukowe.
Ovidius. 1942. Kalendář – FASTI, přeložil Ivan Bureš. Praha: Otto.
Ozoliņš, Gatis. Totēmiskais lācis latviešu tautas pasakās. Aktuālās problēmas literatūrzinātnē 7, 280-292.
Parolek, Radegast. 1996. Litevská literatura. Vývoj a tvůrčí osobnosti. Praha: Bohemika.
Parolek, Radegast (ed.). 1998. V kruhu krásy. Malá antologie z lotyšské
a litevské lidové poezie. Praha: Bohemika.
Pastoureau, Michel. 2011. Medvěd. Dějiny padlého krále. Praha: Argo.
Pike, Albert. 1992. Indo-Aryan Deities and Worship as Contained in the
Rigveda. Whitefish (Montana, USA): Kessinger Publishing.
Pilāts, Valdis & Ozoliņš, Jānis. 2003. Status of Brown Bear in Latvia. Acta
Zoologica Lituanica 13, No. 1. 65-71.
Piročkinas, Arnoldas. 2004. Čekų-lietuvių / lietuvių-čekų kalbų žodynas.
Vilnius: Žodynas.
Pisani, Vittore. 1968. Rom und die Balten. Baltistica 4/1, 7–21.
Plāķis, Juris. 1926. Leišu valodas rokas grāmata. Rīga: Valters un Rapa.
Pokorny, Julius. 1959. Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern
– München: Francke.
Polomé, Edgar C. 1995. Notes on the Baltic religious vocabulary. Linguistica Baltica 4, 35–40.
Popławski, P. A. 2001. Zachodni zasięg hydronimii typu bałtyckiego.
Onomastica 46, 157–170.
Preussisches Urkundenbuch, ed. F. G. von Bunge. Königsberg: Hartung
1882.
279
Prosdocimi, Aldo L. 1969. Lituano ẽžeras, latino Egeria. Studi baltici 10,
130–142.
Puhvel, Jaan. 1974. Indo-European Structure of the Baltic Pantheon. In:
Myth in Indo-European Antiquity, ed. by G. J. Larson et al. Berkeley –
Los Angeles: University of California Press, 75–85.
Pumpurs, Andrejs. 1975. Lāčplēsis. Latyšskij epos, vossozdannyj po narodnym predanijam. Z lotyštiny přeložil Vladimir Děržavin. Moskva:
Glavnaja redakcija vostočnoj literatury.
Pumpurs, Andrejs. 2008. Lāčplēsis, latvju tautas varonis. Rīga: Zvaigzne
ABC.
Radke, Gerhard. 1965. Die Götter Altitaliens. Münster: Aschendorf.
Reichelt, Hans. 1911. Avesta Reader. Texts, Notes, Glossary and Index.
Strassburg: Trübner.
Rodinný atlas světa. Praha: Kartografie Praha 2001.
Rudzītis, Jānis. 1975. Kommentarii. Z lotyštiny přeložil J. I. Abyzovy. In:
Pumpurs, Andrejs. Lāčplēsis. Latyšskij epos, vossozdannyj po narodnym
predanijam. Z lotyštiny přeložil Vladimir Děržavin. Moskva: Glavnaja
redakcija vostočnoj literatury.
Rudzītis, Jānis. 1975. Lāčplēsis i jego mesto v istorii latyšskoj kul’tury“. In:
Pumpurs, Andrejs. Lāčplēsis. Latyšskij epos, vossozdannyj po narodnym
predanijam. Z lotyštiny přeložil Vladimir Děržavin. Moskva: Glavnaja
redakcija vostočnoj literatury.
Ryžakova, Svetlana. 2009. Egle – koroleva užej: o sposobach interpretacii
odnogo skazočnogo sjužeta v litovskoj kul’ture. In: Mif v fol’klornych
tradicijach i kul’ture novejšego vremeni. Moskva: RGGU, 49–70.
Schall, H. 1964. Berlin – ein slawobaltischer Flurname. Zeitschrift für vergleichende Sprachforschung 78, 126–146.
Schall, H. 1966. Baltische Gewässernamen in Flusssystem „Obere Havel“
(Südost-Mecklenburg). Baltistica 2/1, 7–42.
Schall, H. 1970. Preussische Namen längs der Weichsel (nach Lucas David, ca. 1580). In: Donum Balticum. to Prof. Ch.S. Stang on the occasion
of his seventieth birthday, ed. Velta Rūķe Draviņa. Almqvist & Wiksell,
Stockholm, 448–464.
Schleicher, August. 1856. Litauische Grammatik. Praha: Calve.
Schleicher, August. 1857. Litauisches Lesebuch und Glossar. Praha: Calve.
Schmid, Wolfgang P. 1979. Lett. jumis, eine sprachwissenschaftliche
Nachprüfung. In: Humanitas Religiosa. Festschrift für Haralds Biezais
zu seinem 70. Geburtstag dargebracht von Freunden und Kollegen.
Uppsala: Almqvist & Wiksell international, 261–267.
Schrader, Otto & Nehring, Alfons. 1917–1929. Reallexikon der indogermanischen Altertumskunde, I–II. Berlin–Leipzig: Walter de Gruyter.
280
Shevelov, George Y. 1964. A Prehistory of Slavic. The Historical Phonology
of Common Slavic. Heidelberg: Winter.
Smoczyński, Wojciech. 2000. Untersuchungen zum deutschen Lehngut im
Altpreussischen. Kraków: Wydawnictwo Uniwersytetu Jagellońskiego.
Smoczyński, Wojciech. 2007. Słownik etymologiczny języka litewskiego.
Wilno: Uniwersytet wileński.
Stanevičius, S. 1967. nedokončený rukopis o dějinách Litvy. In: Raštai. Vilnius: Vaga.
Stang, Christian S. 1966. Vergleichende Grammatik der baltischen Sprachen. Oslo – Bergen – Tromsø: Universitetsforlaget.
Stejskal, Martin & Marenčin, Albert. 1991. Labyrintem tajemna aneb
Průvodce po magických místech Československa. Praha: Paseka.
Stundžienė, Bronė. Medžių simbolika lietuvių dainose. In: Šiaurės Atėnai
1995, 3, 13-14.
Suomen kielen etymologinen sanakirja, ed. Y. H. Toivonen et alii. Helsinki:
Lexica Societatis Fenno-Ugricae XII (1955n).
Szirwid, Konstantin (Szyrwid, Sirvydas, Širvydas, Konstantinas). 1629–
1644. Punktai sakimu I–II. Vilnius.
Szirwid, Konstantin (Szyrwid, Sirvydas, Širvydas, Konstantinas).
1619/1713. Dictionarium trium linguarum. 1. vydání 1619; 5. rozšířené
vydání 1713. Vilnius: Academicis Societatis Jesu.
Šmits, Pēteris. 1925-1937. Latviešu pasakas un teikas I.-XV. Rīga: Latviešu
folkloras krātuve.
Šmits, Pēteris. 1940–1941. Latviešu tautas ticējumi. Rīga: Latv. Kult.
fonds.
Šmits, Pēteris (Pėteris Šmitas). 2004. Latvių mitologija. Z lotyštiny přeložil
Dainius Razauskas. Vilnius: Aidai.
Švec, Luboš & Macura, Vladimír & Štol, Pavel. 1996. Dějiny Pobaltských
zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Tacitus, Cornelius Publius. 1909. Germanie, z latiny přeložil Rudolf
Schenk. Praha: Otto.
Tacitus, Cornelius Publius. 1959. Germania, herausgegeben, übersetzt
und mit Erläuterungen versehen von Eugen Fehrle. Heidelberg: Winter.
Téra, Michal. 2009. Perun – bůh hromovládce. Sonda do slovanského archaického náboženství. Červený Kostelec: Mervart.
Thomsen, Vilhelm. 1890. Beröringer mellem de finske og de baltiske (litauisk-lettiske) Sprog. Kobenhavn: Dreyer.
Tischler, Johann. 1990. Hethisches etymologisches Glossar, Lieferungen
5–6 (L–M). Innsbruck: IBS 20.
Toporov, Vladimir N. 1966a. O baltijskix ėlementax v gidronimii i toponimii k zapadu ot Visly. Slavia Pragensis 8, 255–263.
281
Toporov, Vladimir N. 1966b. K voprosu o toponimičeskix sootvetstvijax na baltijskix territorijax i k zapadu ot Visly. Baltistica 1/2,
103–111.
Toporov, Vladimir N. 1968. O baltijskom ėlemente v gidronimii verxnego
Nareva. In: Studia Linguistica slavica baltica Canuto-Olavo Falk, sexagenario a collegis amicis discipulis oblata (Lund 1966). Malmö: Slaviska
och baltiska studier 8, 285–297.
Toporov, Vladimir N. 1970. K balto-slavjanskim mifologičeskim svjazjam. In: Donum balticum. To Professor Christian S. Stang on the occasion of his seventieth birthday, ed. by Velta Rūķe-Draviņa. Stockholm:
Almqvist & Wiksell, 534–543.
Toporov, Vladimir N. 1972a. Zametki po baltskoj mifologii. In: Baltoslavjanskij sbornik, ed. V. N. Toporov. Moskva: Nauka, 289–314.
Toporov, Vladimir N. 1972b. „Baltica“ Podmoskov’ja. In: Balto-slavjanskij sbornik, ed. V. N. Toporov. Moskva: Nauka 217–280.
Toporov, Vladimir N. 1974. Ob indoevropejskix sootvetstvijax odnomu
baltijskomu mifologičeskomu imenu. Balt. Puš(k)ait- : dr.-ind. Pū[án,
dr.-greč. Πάν. In: Balto-slavjanskie issledovanija, ed. Tamara M. Sudnik. Moskva: Nauka, 3–36.
Toporov, Vladimir N. 1976. K frakijsko-baltijskim jazykovym paralleljam, II. In: Balkanskij lingvističeskij sbornik, ed. T. V. Civjan. Moskva:
Nauka, 59–116.
Toporov, Vladimir N. 1980. Vilnius, Wilno, Vil’na: gorod i mif. In: Balto-slavjanskie ėtnojazykovye kontakty, ed. Tamara M. Sudnik. Moskva:
Nauka, 3–71.
Toporov, Vladimir N. 1982. Drevnjaja Moskva v baltijskoj perspektive.
BSI 1981[1982], 3–61.
Toporov, Vladimir N. 1983. Galindy v zapadnoj Evrope. BSI 1982[1983],
129–140.
Toporov, Vladimir N. 1988. Baltijskij ėlement v gidronimii Pooč’ja, I. BSI
1986[1988], 154–177.
Toporov, Vladimir N. 1989. Baltijski ėlement v gidronimii Pooč’ja, II. BSI
1987[1989], 47–69.
Toporov, Vladimir N. 1993. Ešče raz o baltizmax v češskix zemljax. Slavia
62, 51–63.
Toporov, Vladimir N. 1997a. Baltijskij ėlement v gidronimii Pooč’ja, III.
BSI 1988–1996[1997a], 276–310.
Toporov, Vladimir N. 1997b. Baltijskie sledy po Verxnem Donu. BSI
1988–1996[1997b], 311–324.
Toporov, Vladimir N. 1997c. K voprosu o drevnejšix balto-finnougorskix kontaktax po materialam gidronimii. BSI 1988–1996 [1997c],
325.
282
Toporov, Vladimir N. 2000a. Iz indoevropejskoj ėtimologii, VI (1–2). Ėtimologija 1997–1999, 172–185.
Toporov, Vladimir N. 2000b. K rekonstrukcii balto-slavjanskogo mifologičeskogo obraza zemli-materi *ZemÔa & *Mātē (*Mati). BSI XIV,
1998–1999, 239–371.
Toporov, Vladimir N. 2002. K interpretacii nekotoryx motivov russkix
detskix igr v svete osnovnogo mifa (prjatki, žmurki, gorelki, salki-pjatnaški). Mythologica Slavica 5, 71–112.
Toporov, Vladimir N. & Trubačev, Oleg N. 1962. Lingvističeskij analiz
gidronimov Podneprov’ja. Moskva: Izdateľstvo Akademii nauk.
Töppen, Max. 1846. Geschichte des Heidenthums in Preussen. Neue preussische Provinzialblätter 1, 297–316.
Töppen, Max. 1847. Critica de historia Borussiae antiqua. Königsberg: Regiomonti Dalkowski.
Töppen, Max. 1853. Geschichte der preussischen Historiographie von P. von
Dusburg bis auf K. Schütz. Berlin: Hertz.
Töppen, Max. 1867. Aberglauben aus Masuren. Gdańsk: Bertling.
Trautmann, Reinhardt. 1910. Die altpreussische Sprachdenkmäler. Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht.
Trautmann, Reinhold. 1923. Baltisch-Slavisches Wörterbuch. Göttingen:
Vandenhoeck & Ruprecht.
Trinkūnas, Jonas. 2009. Lietuvių senosios religijos kelias. Vilnius:
Asveja.
Trubačev, Oleg N. 1967. Iz slavjano-iranskix leksičeskix otnošenij. Ėtimologija 1965, 3–81.
Trubačev, Oleg N. 1968. Nazvanija rek pravoberežnoj Ukrainy. Moskva:
Nauka.
Trubačev, Oleg N. et al. (ed.) 1974n. Ėtimologičeskij slovaŕ slavjanskix jazykov. Moskva: Nauka.
Trubačev, Oleg N. 1981. Replika po balto-slavjanskomu voprosu. BSI
1980[1981], 3–6.
Tyszkiewicz (Tiškevičius), Eustachy. 1842. Rzut oka na żródła archeologii
krajowej. Vilnius: Zawadzki.
Tyszkiewicz (Tiškevičius), Konstantin. 1868. O kurhanach na Litwie i Rusi
zachodniéj. Berlin: Bock.
Untermann, Jürgen. 2000. Wörterbuch des Oskisch-Umbrischen. Heidelberg: Winter.
Usener, Hermann Karl & Solmsen, Felix. 1894. Litauische und lettische
Götternamen. Bonn: Cohen.
Vaitkevičius, V. 2004. The main features of the state religion in thirteenthcentury Lithuania. BSI XVI, 331–356.
Vanagas, A. 1980. Maksimaľnyj areal baltijskoj gidronimii i problema
283
proisxoždenija baltov. In: Ėtnografičeskie i lingvističeskie aspekty ėtničeskoj istorii baltijskix narodov. Riga: Zinatne, 119–123.
Vanagas, A. 1981a. Litovskie gidronimy slavjanskogo proisxoždenija. BSI
1980[1981], 151–162.
Vanagas, A. 1981b. Lietuvių hidronimių etimologinis žodynas. Vilnius:
Mokslas.
Váňa, Zdeněk. 1990. Svět pohanských bohů a démonů. Praha: Panoráma.
Vasmer, Max. 1986–1988. Ėtimologičeskij slovaŕ russkogo jazyka, I–IV.
Moskva: Progress (z německého originálu Russisches etymologisches
Wörterbuch, I–III, Heidelberg: Winter 1950–1958, přeložil Oleg N.
Trubačev).
Vėlius, Norbertas. 1977. Mitinės lietuvių sakmių būtybės. Vilnius:
Vaga.
Vėlius, Norbertas. 1983. Senovės baltų pasaulėžiūra. Vilnius: Mintis.
Vendryes, J. & Lambert, Pierre-Yves. 1996. Lexique étymologique de ľirlandais ancien (Lettre D). Dublin: Institute for Advanced Studies – Paris: CNRS.
Voigt, Johannes. 1827–1839. Geschichte Preussens von den ältesten Zeiten
bis zum Untergange der Herrschaft des deutschen Ordens. Königsberg:
Bornträger.
Vykypěl, Bohumil. 2011. Studie k šlechtickým titulům v germánských, slovanských a baltských jazycích. Etymologie jako pomocná věda historická, 2. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
Walde, Alois & Hofmann, Johann B. 1938–1954. Lateinisches etymologisches Wörterbuch. Heidelberg: Winter.
Wolff, Fritz. 1910. Avesta. Die heilige Bücher der Parsen (übersetzt von
Fritz Wolff ). Strassburg: Trübner.
Wölky, Carl Peter & Saage, Johann Martin. 1860. Codex diplomaticus
Warmiensis, Bd. I. Mainz: Kirchheim.
Wolter, E. 1886a. Mythologische Skizzen. Archiv für slavische Philologie
IX, 635–642.
Wolter, E. 1886b. Ein Westrussisches Zeugnis über litauische Götter. In:
Litovskij katichizis N. Daukši. Po izdaniju 1595 goda vnov’ perepečatannyj i snabžennyj ob’jasnenijami E. Vol’terom. Priloženie k 52. tomu
zapisok imp. Akademii Nauk, Č. 3. Sankt-Petěrburg.
Ziemeļvidzeme [Mapa severní části Lotyšska]. Rīga: Jāņa sēta, 2006.
K dalšímu čtení v češtině
Baugová, Anna. 1979. Hadí prsten: Pohádky. Z lotyštiny přeložil Vojtěch
Gaja. Ilustroval Jiří Šindel. Praha: Albatros.
Beresnevičiūtė-Nosálová, Halina. 2006, Litva. Praha: Libri.
284
Boruta, Kazys. 1987. Baltaragisův mlýn. Z litevštiny přeložil Vojtěch Gaja.
Praha: Odeon. (Novela s prvky litevské mytologie a folkloru.)
Čertovské pohádky. Z lotyštiny a litevštiny přeložil Vojtěch Gaja. Předmluvu napsal Radegast Parolek. Ilustroval František Skála. Praha: Svoboda, 1978.
Dejmek, Jindřich. 2010. Lotyšsko. Praha: Libri.
Diamantová sekera. Baltské pohádky. Z ruštiny přeložil Jaroslav Tichý.
Několik vydání, např. Praha: Svět sovětů, 1988 či Lidové nakladatelství, 1983. (Čtivý výběr z litevských, lotyšských a estonských pohádek,
vyprávěný ovšem s ruskou dikcí, a s nádhernými ilustracemi, které
bohužel všechny postavy, včetně hrdinů litevských a estonských pohádek, odívají do západolotyšských krojů. Některá vydání také neoznačují, které pohádky patří kterému národu.)
Frolcová, Věra & Večerková, Eva. 2010. Evropské Vánoce v tradicích lidové
kultury. Praha: Vyšehrad. (Informuje i o litevských vánočních tradicích.)
Gebauer, Jan. 1865. Ukázky z litevských národních písní [z výboru Schleicherova]. Literární listy 1865, 15.IV., č. 2, s. 39–43; 22.IV., č. 3, s. 66–
67; 29.IV., č. 4, s. 84–87.
Geitler, Leopold. 1873. „Překlady litevských písní“. Lumír, s. 506.
Hebedová, Petra & Hofírková, Lucie. 2012: Estonsko. Praha: Libri.
Litevské koledy. Vybrala a přeložila Dagmar Váňová. (Texty litevských
koled a jejich překlady do češtiny, včetně několika koled s mytickými
motivy.) www.litevskekoledy.cz
Litevské národní písně z původního jazyka dle sebrání dra. L. Rhesy
přeložené. Vybral a přeložil F. L. Čelakovský. Praha: Šollovská knihtiskárna, 1827.
Litevské písně lidové. Z němčiny přeložil Jaroslav Haasz. Praha: Česká
akademie věd a umění, 1973.
Litevské písničky a pohádky. Přeložil Václav Vážný. Praha: J. Ottova Světová knihovna, 1916.
Litevské pohádky. Vybrala a přeložila Věra Kociánová. Praha: Pecka, 2010.
Pumpurs, Andrejs. 1987. Souboj nad propastí. Z lotyštiny přeložili Radegast Parolek & Vojtěch Jestřáb. Praha: Albatros. (Zčásti překlad, zčásti
převyprávění lotyšského národního eposu Lāčplēsis.)
Skalbe, Kārlis. 1983. Jak jsem plul ke Královně severu. Z lotyštiny vybral
a přeložil Radegast Parolek. Praha: Svoboda. (Výběr poetických pohádek.)
Štoll, Pavel & Slabihoudová, Naděžda & Vlčková, Alena. 2008. Slovník
pobaltských spisovatelů. Praha: Libri.
Švec, Luboš & Macura, Vladimír & Štoll, Pavel. 1996. Dějiny pobaltských
zemí. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
285
V kruhu krásy. Malá antologie z lotyšské a litevské lidové poezie. Z lotyštiny
a litevštiny přeložili Radegast Parolek, Jaroslav Kabíček a Dagmar Váňová. Úvod napsal Radegast Parolek. Praha: Bohemika, 1998.
Zubatý, Josef. 1893. Z baltské daemonologie, Listy filologické 20, 34–37.
Zubatý, Josef. 1894. O alliteraci v písních lotyšských a litevských. In:
Věstník Královské české společnosti nauk, třída filosoficko-historickojazykozpytná, 1–37.
Pou ž i té d i g i t á l n í z d roj e
Litevské koledy. Vybrala a přeložila Dagmar Váňová. Texty litevských koled a jejich překlady do češtiny, včetně několika koled s mytickými motivy: www.litevskekoledy.cz
Internetové stránky a elektronický katalog Litevské národní knihovny
Martynase Mažvydase (Lietuvos nacionalinė Martyno Mažvydo biblioteka): www.lbn.lt
Souborný elektronický katalog více lotyšských knihoven: http://roze.
lanet.lv:8991/F/?func=option-update-lng&file_name=find-b&local_
base=lnc04&p_con_lng=lav
Digitalizovaný výběr z Antologie klasické litevské literatury (Lietuvių klasikinės literatūros antologija): www.antologija.lt
Letonika – lotyšsko-anglicko-lotyšský a litevsko-lotyšsko-litevský slovník: http://www.letonika.lv/groups/default.aspx?g=2
Latviešu foklora: http://www.liis.lv/folklora/mitol/origin/auseklis.htm
Šmits, Pēteris. Latviešu tautas ticējumi. Rīga 1940–1941. in: AILAB, Latvijas Universitātes Matemātikas un informātikas institūta Mākslīgā
intelekta laboratorija: http://www.valoda.ailab.lv/folklora/ticejumi
Seznam souborů folklorní hudby v Lotyšsku (Latvijas folkloras grupu katalogs): http://folklora.lv/kopas/alfabets.shtml
Slovníček méně obvyklých výrazů
ablautový – označení se vztahuje k tzv. ablautu, tj. jevu střídání či obměn
hlásek v kořenech slov při flexi (skloňování nebo časování)
antropomorfizovaný / antropomorfní – vytvářený podle vzoru nebo
podoby člověka; jev, kdy lidé přisuzují např. přírodním jevům lidské
rysy a tak vznikají i některá božstva
apofonický – apofonie označuje podobně jako ablaut jev střídání (alternaci) hlásek v kořenech slov v závislosti na gramatickém významu
dendrologická kalibrace – metoda určování stáří dřevěných materiálů
a odvozeně staveb nebo předmětů s dřevěnými prvky podle analýzy
letokruhů
286
derivační sufix – přípona, díky níž vzniká odvozený tvar slova
emendace – oprava v rukopisu nesprávně zapsaného tvaru jména
etiologický mýtus – druh mýtu, který vysvětluje původ nebo příčinu
jevů: svátku, společenských institucí, národa, lidského kmene/rodu,
založení města apod.
etymon – v řečtině dosl. „pravdivý smysl“; termínem se volně označuje
i výchozí slovo, které je předmětem etymologického výkladu, tj. v této
encyklopedii např. jména bohů v záhlaví hesel
exogamní – termín se vztahuje k pravidlu nepříbuzných vztahů potřebných pro uzavření sňatku v řadě kultur
haplologie – jev, kdy se při výskytu dvou stejných slabik ve slově za sebou
jedna z nich eliminuje (vypustí)
chtonické božstvo – termín označuje božstva, jejichž výskyt je vázán
na pozemské prostředí bez ohledu na to, jestli na zemi, v zemi nebo
v podzemí. Původně šlo o označení protikladu nebeských bohů
na Olympu v antickém Řecku.
kosmologický – týkající se představ o uspořádání světa
metateze – termín označuje záměnu vzájemné polohy dvou hlásek ve slově, ke které dochází za účelem např. snazší výslovnosti apod.; českým
ekvivalentem je přesmyčka.
onomatopoie / onomatopoetický – termín označuje zvukomalebnost
slov, která mohou být vytvořena i jako nápodoba zvuku, který vydává
označovaný předmět nebo živočich
ortografie – pravopis nebo uznávaný způsob zápisu
patronymikum – nebo také patronymum – část vlastního osobního jména, které je odvozeno od jména otce nebo jiného mužského předka
prefix – předpona
primordiální – prvotní, prapůvodní
superintendant / superintendent – zde titul a úřad duchovního v evangelické církvi, v některých ohledech obdoba biskupa v katolické církvi
theonymum – jméno božstva
(K lingvistické terminologii lze dále odkázat na tituly: Brabcová, Radoslava & Martincová, Olga. 1992. Současný český jazyk: slovník lingvistické
terminologie. Praha: Karolinum; popř. Lotko, Edvard. 2000. Slovník
lingvistických termínů pro filology. Olomouc: Univerzita Palackého.)
Seznam použitých zkratek
adj
aj.
ak.
apod.
adjektivum
a jiný
akuzativ
a podobně
atd.
avest.
balt.
Bibl.
287
a tak dále
avestsky/avestský
baltsky/baltský
bibliografie
č.
dial.
est.
fem.
fin.
gen.
germ.
gót.
het.
hn.
hom.
id.
ir.
kap.
karel.
Kr.
lat.
lit.
liv.
lot.
mj.
např.
něm.
nom.
op. cit.
číslo
dialekt/dialektický
estonsky/estonský
femininum
finsky/finský
genitiv
germánsky/germánský
gótsky/gótský
hetitsky (chetitsky)/hetitský (chetitský)
hornoněmecky/hornoněmecký
homérsky/homérský
identického významu
irsky/irský
kapitola
karelsky/karelský
Kristem
latinsky/latinský
litevsky/litevský
liv(on)sky/liv(on)ský
lotyšsky/lotyšský
mimo jiné
například
něměcky/německý
nominativ
citované dílo
pers.
pl.
pol.
pozn.
prét.
prus.
resp.
rus.
ř.
s.
sg.
skt.
sl.
sr./srov.
stang.
stir.
stlit.
stsev.
stsl.
tj.
tzv.
véd.
persky/perský
plurál
polsky/polský
poznámka
préteritum
prusky/pruský
respektive
rusky/ruský
řecky/řecký
strana
singulár
sanskrtsky/sanskrtský
slovansky/slovanský
srovnej
staroanglicky/staroanglický
staroirsky/staroirský
starolitevsky/starolitevský
staroseverský
staroslověnsky/staroslověnský
to jest
takzvaný
védsky (védsko-sanskrtsky)/védský (védskosanskrtský)
MARTA EVA BĚŤÁKOVÁ
VÁCLAV BLAŽEK
Encyklopedie baltské mytologie
První vydání. Vydalo nakladatelství Libri,
Hořejší nábřeží 17, 150 00 Praha 5, [email protected], www.libri.cz,
v roce 2012 jako svou 575. publikaci.
Odpovědný redaktor Michal Schwarz.
Obálka a grafická úprava Pavel Rajský. Sazba Artedit s. r. o., Praha.
Vytiskla .............
ISBN 978-80-7277-505-7