DCŽM Ktiš - Už 20 let otevřeno mladým lidem

UŽ 20 LET OTEVŘENO MLADÝM LIDEM
Občanské sdružení MOST – České Budějovice
Biskupství českobudějovické
www.dcm.bcb.cz
Děkujeme Bohu a lidem,
jejichž dobrotou může
Diecézní centrum života mládeže Ktiš
už 20 let být místem setkávání!
Občanské sdružení Most – České Budějovice
Občanské sdružení Most – České Budějovice je dobrovolným společenstvím
dětí, mládeže a lidí, kteří usilují o výchovu mladé generace a jejich morální,
kulturní a duchovní formaci i o rozvoj tělesné zdatnosti. OS Most – ČB zaštiťuje
technicky a dobrovolnicky činnosti DCŽM Ktiš a spolupracuje také s Diecézním
centrem mládeže České Budějovice. Spolupráce probíhá i v opačném směru.
Příprava a realizace aktivit se děje dobrovolnicky, ať už členy sdružení nebo
těmi, kdo jsou prostřednictví členů osloveni a koordinováni.
Slovo Mons. Pavla Posáda, delegáta pro mládež ČBK
a pomocného biskupa českobudějovického
Když Bible na počátku nádherným způsobem popisuje stvoření světa, vesmíru
a člověka, opakuje vícekrát větu: co Bůh udělal, bylo dobré, nebo dokonce velmi
dobré.
A najednou se objevuje překvapivé tvrzení: to nebylo dobré. Asi se ptáte, co se
biblickému pisateli nelíbilo. Že člověk byl sám. Neměl bytost, která by s ním
korespondovala. A protože člověk byl stvořen jako obraz živého Boha, který žije
ve společenství – v Trojici osob: Otec, Syn a Duch svatý, tak i člověk nese v sobě
hlubokou touhu po společenství. Opravdu není dobré, aby byl člověk sám!
Nejcennějším darem pro každého z nás na této zemi jsou vztahy s druhými.
Tomu se učíme od prvních krůčků nejprve doma v rodině, později ve společenství a tak se připravujeme na své životní povolání, které se uskutečňuje také
ve vztazích např. jako manželé, nebo později jako rodina. Pro mnohé je tímto
celoživotním společenstvím řeholní komunita, nebo jiný způsob zasvěceného
života s Kristem. 
Biskupství českobudějovické
Biskupství je správní úřad biskupa, který stojí v čele diecéze. Českobudějovická
diecéze zahrnuje obyvatele především jihočeského kraje, z části pak krajů Vysočina, středočeského a plzeňského. Diecézní biskup má na starosti péči o všechny
věkové a sociální kategorie obyvatel. Aby mohl tento úkol účinně uskutečňovat,
zřizuje v rámci biskupství orgány, kterým svěřuje konkrétní oblasti. Takto vzniklo
Diecézní centrum mládeže České Budějovice (DCM) a Diecézní centrum života
mládeže Ktiš (DCŽM).
Zvláště mladý člověk, je-li duchovně zdravý, touží po životě ve společenství.
Jednou z mnoha příležitostí jsou i Diecézní centra života mládeže. My si letos
s velikou vděčností Bohu i mnoha lidem, kteří na tomto díle pracovali, připomínáme už 20 let působení našeho Diecézního centra života mládeže ve Ktiši.
Určitě by to byl velký zástup lidí, kteří prošli tímto domem za dvacet let. A každý
byl nějak osloven a obohacen touto zkušeností. Chtěl bych popřát tomuto
místu mnoho dalších příležitostí k objevení pramenů života a radosti, která
člověka zaplaví, když pozná sám sebe jako bytost, která je schopna být zde
pro druhé a nejen být sobecky zahleděn do sebe. Ve Skutcích apoštolů čteme
jedno překvapivé slovo, že blaženější je dávat než brát. A abychom mohli dávat,
je zapotřebí objevit druhého a obrátit se od sobectví k lásce. Věřím, že právě to
je posláním tohoto centra. Můžeme říci, že zde rosteme v největší moudrosti,
když se učíme růst v lásce.
Všem, kdo zde slouží druhým i všem, kdo sem přicházejí objevit krásu života, rád
žehnám!
Mons. Pavel Posád, delegát pro mládež ČBK
a biskupský vikář pro mládež v českobudějovické diecézi
S odstupem let
vnímám svůj čas strávený ve službě na Ktiši za velice přínosný.
Byl to čas fyzické práce, osobního hledání a sžívání se s lidmi. Hledalo se i tehdy
nevyjasněné zaměření domu do budoucnosti.
Vznikla krásná přátelství, z nichž mi některá přetrvávají dodnes. Můj život by byl dnes
chudší o spoustu skvělých setkání i o hodně pěkných i ne tak pěkných zážitků. Myslím, že už
se mi v životě nestane, že bych ráno otevřela dveře na dvůr a přede mnou stála sousedovic
kráva, která chce mermomocí dovnitř a také už stěží najdu skoro za "chalupou" tolik borůvek,
že jsme z nich s Markétou udělaly večeři pro celý dům a také jsem od té doby nezažila pravou
podzimní šumavskou mlhu, která sedne na dvůr a vstane až za týden.
Přeji vám všem, kdo jste ve službě na Ktiši hodně síly, smíchu a pokoje… Marie, v týmu
2000 – 2002
Slovo starostky obce Ilony Mikešové
Několik slov k tomu, co pro obec znamená existence DCŽM v naší obci. Když
v roce 1991 vyhořel dům s příslušenstvím č.p. 1, skončila tím jedna kapitola
jednoho domu ve Ktiši. Když se Biskupství Českobudějovické rozhodlo opravit
tuto nemovitost a zřídit ve Ktiši centrum života mládeže, vůbec jsem netušila,
co se za tímto názvem skrývá. Dnes je tomu 20 let, kdy byla bývalá fara zrekonstruována a znovu otevřena jako Diecézní centrum života mládeže. Obec
Ktiš navázala s centrem dlouhodobou spolupráci, která se v průběhu 20 let
postupně spolu s jejími týmovými pracovníky, kněžími a v neposlední řadě
i návštěvníky vyvíjela. Dnes je DCŽM spolu se všemi, kteří zde pracují, rekreují
se, vzdělávají či „jen“ meditují, nedílnou součástí naší obce. Jeho název plně
vystihuje smysluplnost tohoto areálu. Je to dům, v jehož centru se setkává především mládež nejen z Jižních Čech, ale z celé ČR a nebojím se říci, že i z Evropy.
Místo zde nacházejí i děti, rodiny a senioři. Není proto podstatné to, co přineslo
bytí diecézního centra mně jako občance obce. Je důležité, co přinesla jeho
existence naší obci. Hledala jsem jedno slovo, které by vystihlo důležitost této
stavby právě v naší obci. Nenašla jsem jej, protože jedním slovem nelze popsat,
jak moc je pro naši obec, naše občany, naše děti důležité, že máme středisko
právě u nás ve Ktiši. S děním v centru jsou spojeny naše děti a to díky Nízkoprahovému klubu Jablíčko, na který smysluplný program již více jak 5 let, každý
týden, připravuje a zároveň spolu s nimi realizuje tým centra. Centrum se pro
ně stalo místem, kam každou středu mílovými kroky utíkají od všedních věcí
a domácích a školních povinností. Jednou větou by se mohlo říci: Centrum
nám občanům obce a našim dětem otevřelo srdce a my jsme do něj vstoupili.
Teď už mi nezbývá než věřit, že zkušenosti nabyté v centru využijí občané naší
obce, jejich děti a děti jejich dětí i ve svém soukromém životě. Závěrem bych
chtěla poděkovat všem, kteří se zasloužili o to, že naše obec není jen „jednou“
z obcí České republiky, ale je obcí, o které se mluví, píše a stala se turistickým
zázemím pro všechny lidi různých věkových skupin. Děkuji těm, kteří stáli při
zrodu myšlenky opravit vyhořelý dům č.p. 1, děkuji těm, kteří finančně podpořili opravu domu, který ke Ktiši patřil a patří, děkuji těm, kteří stáli v těžkých
začátcích nově otevřeného centra a děkuji těm, kteří stále intenzivněji rozvíjí
myšlenku lidí, kteří bytí DCŽM ve Ktiši navrhli a po té i zrealizovali. Přeji centru
mládeže hodně úspěchů v jejich další činorodé práci a hodně lidí, kteří se
do centra života mládeže budou vracet právě proto, že se jim tu líbí a jsou tu
spokojeni.
Ilona Mikešová, starostka obce Ktiš
Jako pracovník
Diecézního centra mládeže v Českých Budějovicích (DCM) jsem
DCŽM Ktiš navštěvoval pravidelně a tým "ktišských" spolupracovníků jsem
vždy vnímal jako velmi blízké osoby. Tato malebná vesnička má své kouzlo a setkávání
mladých v tomto centru bylo vždy touto geografickou polohou velmi umocněno. Daleko
více však „oduchovňovalo“ každá setkání to, že se mladí setkávali ve jménu TOHO, který je
počátkem a dárcem všeho dobrého, co člověk prožívá a dokáže si uvědomit.
DCŽM by byla pouze hezká fara v krásném prostředí, kdyby zde nebyl centrující záměr
se přiblížit Bohu a toto přiblížení zprostředkovat mladým lidem, kteří jsou v současném
světě mnohem více vystaveni mnohým nebezpečím. S určitým časovým odstupem si
více uvědomuji, že práce s mládeží je opravdu něco "posvátného a potřebného", neboť
v ní ovlivňujeme budoucnost naší země i církve. Prožitý čas by měl mít určitou kvalitu
a to i kvalitu duchovní, neboť to formuje mladou duši, která je velmi náchylná a mnohdy
přitaká moderním a ohrožujícím zálibám, a to nemluvím o drogách, gamblingu, alkoholu,
ale o určitých postojích, které devalvují křesťanské hodnoty, jež vybavují mladého člověka
ke správnému rozhodování a konání.
V rámci tohoto jubilea chci popřát DCŽM, tedy hlavně lidem, kteří zde žijí a pracují, i těm,
jež centrum navštívili, pravidelně navštěvují a navštíví, hlavně Boží požehnaní. Ať se nesetkávají na Ktiši pouze s jinými mladými lidmi, milými pracovníky a kněžími, ale aby se zde setkali
hlavně s Bohem, který je a bude vždy větší než naše srdce.
Pavel, pracovník DCM 2005 - 2010
Slovo Antona Geyra,
vysídleného ktišského rodáka
My, bývalí obyvatelé farnosti srdečně děkujeme za pozvání k 20letému výročí
existence Centra setkávání mládeže diecézí Budějovice, Pasov a Linec.
Do roku 1945/46 byl kostel, fara a hřbitov ve Ktiši středem farnosti. Po našem
vysídlení byla na bývalé faře nejprve umístěna služebna lesní správy. V roce
1992 hledalo hnutí katolické mládeže z Pasova na Šumavě vhodné místo,
kde by umístilo středisko pro společné setkávání mládeže všech tří diecézí.
Jako objekt jsem tehdy mohl navrhnout bývalou ktišskou faru. Po pracných
přestavbách bylo 10. června 1995 hotovo a následovalo slavnostní zasvěcení
pány biskupy Liškou za Budějovice a Ederem za Pasov. Jako zvláštnost, malý
klenot, byla v bývalé stáji fary zabudována kaplička s uměleckými mosaikami.
Od té doby je toto místo i pro nás jedním z cílů při našich návštěvách starého
domova. A péče o náš domovský kostel je díky vedení centra v nejlepších
rukách. Zachování kostela a bývalé fary nám leží velmi na srdci a jsme vděčni,
že i my jsme zde našli místo pro setkávání, i když už mezi mládež nepatříme.
Přejeme středisku i nadále hodně úspěchů při činnosti spojující národy.
Anton Geyer
Slovo ředitele DCŽM P. Romana Dvořáka
V devadesátých letech jsme s naším společenstvím pár krát uvažovali o cestě
na DCŽM Ktiš, ale nikdy to nevyšlo. Až během formace v semináři zde probíhal
ministrantský tábor, jehož jsem byl spoluorganizátorem. Několikrát jsem zdejší
prostředí zažil a využil i během kaplanských let na různých místech, ať už
s farním táborem či duchovní obnovou. Jako obrovská věc mi přišlo krásné
zázemí po všech stránkách!
Když mi biskup Jiří Paďour v r. 2009 svěřil na starost pastorci mládeže v diecézi,
stal jsem se po P. Jaroslavovi dalším ředitelem DCŽM.
Měl jsem na srdci jednak dobré sestavení týmu a jeho život, dále jak dávat
o tomto místě vědět a co připravovat pro mládež, aby to odpovídalo jejich
potřebám a v neposlední řadě, jak zajistit a rozvíjet technicky dům.
Během mého působení v DCŽM zde sloužilo 16 „týmáků“ a na všechny moc
rád vzpomínám. Je to veliké dobrodružství sledovat, co kdo přinese nového.
Zároveň je úžasné pozorovat osobní růst každého jednoho i společného díla.
Je pravdou, že žít v týmu není samo sebou a vyžaduje to dost úsilí. Každé složení
týmu mělo svá specifika, přednosti i limity a to mi dávalo nové a nové inspirace
a výzvy. Všem týmákům jsem opravdu vděčný!
Mnoho lidí mi při nástupu připomínalo, že geografická poloha Ktiše není vhodná
(především z hlediska dopravní dostupnosti) pro centrum mládeže. Říkal jsem
si, že to může být pravda, ale že uvidíme, co se s tím nechá dělat. Začali jsme společně s týmem různými cestami dávat o nás vědět do světa, každý využíval svých
kontaktů a snažili jsme se nabízet nejen možnost kdykoli přijet, ale také obnovy
a tematické akce, které mohly vzbudit větší zájem mládeže. Mnoho z nich přijíždí
z míst, kde jen těžko nacházejí věřící vrstevníky a zde zakouší jakousi duchovní
rodinu, evangelní zázemí. Velice mě těší nejen nespočet mladých, kteří zde
prožili důležité chvíle svého života, ale i to, když zvou své kamarády a kamarádky
a když odjíždějí s tím, že jsou naplněni a vybaveni do všedních dnů. Za vše bych
jmenoval ENTERcamp, který každoročně přivede na toto místo 150 mladých
účastníků a dalších téměř 100 dobrovolníků. Je veliké povzbuzení, když i rodiče
přicházejí s tím, jak je to důležitá událost v životě jejich dětí. Nezapomínám ale ni
na akce, které co do počtu jsou možná zanedbatelné, nikoli však co do významu
životních kroků. Jsem vděčný Pánu, že mohu být u jeho působení zde!
V poslední části se chci zastavit u technického zázemí. Přece jen léta
po rekonstrukci utíkají a tak nám nezbývá, než některé věci už opravovat a jiné
ještě dodělávat, protože se během rekonstrukce nezvládli nebo se až časem
ukázala jejich potřeba. Navázali jsme na předchozí aktivity a podařilo se toho
mnoho – dodělat hřiště a s ním i terénní úpravy, zrekonstruovat pergolu a elektroinstalaci v kostele, odvodnit západní a severovýchodní část domu, obnovit
nátěr fasády, podbití a oken, instalovat na dvůr kříž (autorem je sochař Ivan
Šmilauer z Pacova) a v neposlední řadě postavit přístřešek na dřevo, které je pro
mnohé nejčastější myšlenkou při vyslovení „DCŽM Ktiš“. V tom všem jsme se
snažili zajistit vše potřebné v dostatečné úrovni pro programy. Je zřejmé, že by
se tyto věci nezvládly bez pomoci a podpory mnohých ochotných pomocníků
a dobrodinců. Jsem rád, že i mnoho mladých lidí se zapojuje do praktických
potřeb DCŽM a získávají další rozměr pohledu na společenství. Jsem vděčný
všem, kdo jakýmkoli způsobem (modlitbou, financemi, dobrým slovem, prací
apod.) pomáhají!
Co mě napadá na závěr? Vděčnost. Vše, co bylo popsáno, je nějak náročné, ale vděčnost v tom všem převládá. Kéž DCŽM Ktiš je dál místem víry, naděje,
života!
Roman Dvořák, ředitel DCŽM od 2009
Slovo předchozích ředitelů
10. června 1995 byla obyčejná sobota, na Ktiši však vzniklo něco nového, Bohem
požehnaného. Otec biskup Antonín Liška spolu s pasovským biskupem Franz
derem kapli i dům posvětili. Svěcenou vodou nešetřili. Pro malou vesničku to
byla mimořádná událost: dva biskupové, 7 kněží, dva jáhni, mnoho mladých.
Přítomen byl pan starosta, místní i další hosté.
Zbývala otázka: co bude se Ktiší dál? Už několik měsíců jsme se otce biskupa
ptali, zodpovědní z Pasova i z Linze byli zoufalí – tolik marek a šilinků přestavba
stála – a jak to bude dál? Všem bylo jasné: tady musí žít a pracovat tým mladých
a kněz.
Otec biskup Antonín k tomu všemu mlčel. Už předtím se nechal slyšet, že Ktiš
byla špatná volba, vyhozené německé peníze. „Na Ktiši nejsou věřící... A vůbec: je
to na konci světa. Mládežníci z Pasova, Lince i Budějovic si Ktiš přesto prosadili.“
Už bylo odpoledne, podávaly se koláče, kafe i čaj, když pan biskup konečně řekl
větu, na kterou všichni čekali: „P. Švehla to dostane na půl roku na starost!
Sv. Florián a přátelé z nebe celou slavnost sledovali. Okamžitě podali zprávu
vyšším instancím: „Ktiš je posvěcena a schválena. Uvolněte stavidla Božího
požehnání!“ Nemuseli říkat dvakrát. Od toho dne to na Ktiš padalo a pršelo,
často z nebe i lilo.
Během několika týdnů byl kompletní i čtyřčlenný tým. Z mnoha stran - Prachatice, Vodňany, Vimperk a především Český Krumlov - jsme cítili obrovskou pomoc,
solidaritu a přátelství.
Socialistická středisková obec Ktiš na okraji vojenského prostoru Boletice se díky
Diecéznímu centru života mládeže – farou u svatého Floriána – stala místem
dobrodružství, setkání, duchovních cvičení, formace animátorů, mnoha ztřeštěností i radostí, novým pojmem v diecézi.
To však v den svěcení ještě nikdo netušil.
P. Bohuslav Švehla, ředitel DCŽM v letech 1995-1996
Do DCŽM Ktiš jsem přišel v roce 2005 a společně s týmáky Lucií Protivínskou
a Milanem Zimčíkem jsme navázali na činnost P. Švehly a dalších, kdo přicházeli
po něm. Na DCM v Českých Budějovicích v té době působil Petr Gabrhel. Na
Ktiši rozvíjela činnost pro mládež rodina Švarcova. Kromě činnosti s mládeží
v naší diecézi jsme spolupracovali na různých přeshraničních projektech s mládeží ze sousedních zemí (Rakouska a Německa). Mladí měli řadu příležitostí
k vzájemnému setkávání a prohlubování vztahů včetně znalosti jazyků. V té
době jsme připravovali také několik Světových dnů mládeže (Kolín n. Rýnem,
Sydney) a řadu setkání mladých na národní úrovni. Po odchodu Lucie a Milana
se vystřídalo v DCŽM několik dalších týmáků. Služba mládeži pro řadu z nich
znamenala nejen práci, ale díky této činnosti se rychleji vžili do role otců či
matek, kterou zanedlouho řada z nich také fakticky přijala. Děkuji Pánu za léta
prožitá na Ktiši a přeji nástupcům hodně darů Duch sv., radosti, světla a pokoje.
P. Jaroslav Karas, ředitel DCŽM v letech 2005-2009
Diecézní centrum života mládeže Ktiš
Místo, které biskup svěřuje mladým lidem, aby zde nacházeli otevřené dveře
a prostředí k růstu v oblasti přirozených hodnot, duchovního života i intelektuálního rozvoje
Starost o přicházející mládež svěřuje biskup týmu mladých lidí a knězi
Na počátku stála touha mladých setkávat se a sdílet hodnoty života
Inspirací se stala fara v severočeských Příchovicích, kam již od r. 1979 přichází mládež a P. Mirek Šimáček se jim zde věnuje
Důležitým momentem je bratrské společenství inspirované životem evangelia
Čas dne naplňuje modlitba, Boží slovo, sdílení zkušeností, společná starost
o druhé a služba, práce a přirozeně také hry, hudba apod.
Do r. 1989 se vše děje s puncem ilegality
V devadesátých letech 20. století se může v naší zemi začít svobodně setkávat i křesťanská mládež
Nyní je možné vytvořit formu, a tak vzniká místo zvané Diecézní centrum
života mládeže
Kromě potřeby vhodného objektu se ukazuje touha po lidském zázemí
Aby mladí lidé přijížděli do společenství a aby byla dobře zajištěna péče
o ně, vytváří se tým žijící na místě a tvořící jistý druh komunity
Zkušenost místa otevřeného takto mladým lidem se postupně přenáší do dalších diecézí a vznikají DCŽM Vesmír (HK), ADCŽM Nazaret Praha – Kunratice
(PH), DCŽM Mamre Osová Bítýška (BR), ADCŽM Přístav Rajnochovice (OL),
DSM stará Ves nad Ondřejnicí (OO) a v neposlední řadě DCŽM Ktiš (ČB)
Pro volbu místa hraje roli také krása a možnosti okolí – to vše přispívá k rozvoji člověka
Z historie DCŽM Ktiš
V devadesátých letech se i v českobudějovické diecézi uvažuje o místu setkávání
mladých lidí a tehdejší biskup ThDr. Antonín Liška, CSsR. rozhodl o zřízení DCŽM.
Zájem projevují také sousední diecéze Linec a Pasov. Vytipovány jsou dvě bývalé
fary – Ktiš a Frantoly. Po zvážení různých aspektů je nakonec zvolena Ktiš. K tomu
jistě přispívá i fakt, že vysídlení obyvatelé Ktiše hledají možnost k rekonstrukci
a využití místní fary a navazují kontakty jak v Bavorsku, tak v Čechách.
Ktišská fara nebyla od r. 1946 (po vysídlení původního obyvatelstva) obsazena
knězem. Užívána byla jako kanceláře a byty, hospodářské budovy jako stáje.
Postupně pustne až do neobyvatelného stavu. Zkázu většiny hospodářských
budov ještě dokonal požár, před nímž však byla uchráněna obytná část budovy.

Když si vzpomenu na Ktiš, uvědomím si, že se usmívám.
V roce 1995 jsem vyměnila práci v Praze za práci na Ktiši. V obchodě při
nakupování, jsem se setkala s realitou malé zapadlé vesničky. „Nemáme. Uzeninu
vozí ve středu, zeleninu v úterý, mražený dovezou příští týden.“ Když jsem pochopila řád
obchodu, daleko snadněji jsem vymýšlela, co uvaříme.
Nedávno se mě moje děti ptaly, od kdy mám mobil, počítač. Docela se zarazily při mé
odpovědi, že teprve před 12 lety jsem měla první mobil. V jejich očích jsem prožila kus
života ve středověku.
Když jsem před 20 lety začala pracovat na Ktiši, nebyl na faru zaveden telefon. Neměli jsme
mobil ani připojení k internetu. Měli jsme jen budku u pošty. Když jsme vyhlásili nějakou
akci, nikdy jsme netušili, kolik mladých přijede. Nikdo nám to nehlásil, nepotvrdil. Prostě
takový středověk.
Přesto se mi tam žilo dobře. Ta možnost být Bohu blízko, tvořit společenství v modlitbě
v práci, zábavě mi dala hodně. Když si vzpomenu na Ktiš, tak se usmívám.
Katka, v týmu 1995 - 1996
Ve spolupráci českobudějovického, pasovského a lineckého biskupství i místních
rodáků probíhá rekonstrukce zchátralé fary. Kromě stávající dispozice fary přibývají
podkrovní pokoje, stáj se proměnila v kapli Sv. Rodiny, kterou mozaikami a vitrážemi opatřil pan Antonín Klouda. Již do oprav se zapojilo množství mladých dobrovolníků a tak ještě před vlastním začátkem činnosti centrum sdružovalo různé skupiny mládeže. Dům a kapli slavnostně požehnal 10. června 1995 českobudějovický
biskup ThDr. Antonín Liška, CSsR. za účasti zástupců pasovské a linecké diecéze.
Přichází první tým a toto místo se stává nejen „Domem setkávání“, ale také domovem pro mládež i dobrodince, napříč národnostmi. Též rodiny využívají rády toto
prostředí.
V průběhu let se ukázala potřeba přestavby vytápění (r. 1998), stavby kolen
(r. 2000-2002), přístřešků na dřevo (r. 2010), hřiště (dokončeno r. 2013), obnova
fasády (r. 2014) apod. Na dvoře se stal dominantou kříž vytvořený sochařem
Ivanem Šmilauerem (r. 2014).
Římskokatolickou farnost jako takovou spravoval v uvedeném období většinu
času P. Karel Rendl z Chvalšin a po jeho smrti (2. května 2012) P. Josef Sláčík, vikář
z Prachatic.
V týmu na DCŽM
Ktiš působím od září 2014. Pro tuto službu bylo velmi těžké
se rozhodnout, opustit místo a přátele, na které jsem byla zvyklá, a záleželo
mi na nich. Začátek pro mě v naprosto cizím prostředí (dříve jsem DCŽM skoro
nenavštěvovala) byl náročný. Ostatní členové týmu se již velmi dobře znali, proto jsem si
občas připadala jako cizinec a musela jsem si svoji pozici v týmu vydobýt, překonat svoje
předsudky, ostych či počáteční nedůvěru ostatních.
Svoji službu v týmu vnímám jako velice krásnou, ale náročnou. Často je nutné jít přes své
hranice a limity. Naučila jsem se zde mnoho podstatného pro život – přijímat každého
člověka bez rozdílu, být „nad věcí“ a respektovat názory druhých. Také jsem získala mnoho
praktických dovedností od topení, přes malování místností, sekání trávy či práce v lese se
dřevem. Týmáctví je velká škola života.
Věřím, že až moje služba v týmu skončí, budu na DCŽM moc ráda vzpomínat a vracet se tam.
Eva, v týmu od 2014
Kdo se o to stará?
Zázemí vytváří tým
Stálá přítomnost tří mladých lidí a kněze
Ochota dát svůj čas a schopnosti službě mládeži
Komunitní ráz života
Společný život v duchu evangelia
Příprava programů pro děti a mládež
Modlitba – soukromá i společná
Boží slovo – zdroj síly a inspirace
Služba po vzoru Krista
Práce – péče o dům a okolí
Sdílení životních situací
Vzájemnost
Osobní vztahy s příchozími
Věková blízkost účastníkům
Otevřenost
Zapojení dalších dobrovolníků
Ohlédnutí do života týmů
Technicky zajištěný dům se stal předpokladem, aby 1. srpna 1995 mohl nastoupit tým mladých lidí (Jan Hašek, Kateřina Vilímová a Kateřina Kotašková) spolu
s knězem P. Bohuslavem Švehlou. Mohlo tak začít další dějství ktišské fary, která
začala plnit roli centra života mládeže P. Bohuslav byl od 1. 1. 1996 pověřen
zároveň správou Římskokatolické farnosti Vodňany, a protože nebylo možné
dlouhodobě se plně věnovat oběma úkolům, byl od 1. 7. 1996 pověřen péčí
o DCŽM P. Milan Habrda. Tehdy dochází také k prvním obměnám v týmu.
Mladí lidé přicházející do týmu žijí naplno pro službu, kterou podle možností
a s ohledem na osobní situaci věnují cca 1 – 3 roky svého života. Náplní každého
dne je společná modlitba, práce, příprava programů, přijetí příchozích.
Od r. 1997 následuje období, kdy pro naše DCŽM nebyl vyčleněn kněz. O zázemí
se stará dál tým pod vedením Václava Švarce a Jitky Adensamové, vypomáhají
kněží z okolí. Velkým přínosem je přítomnost mužů v rámci civilní služby
do doby, než je státem zrušena povinná vojenská služba.
V roce 2004 je péčí o mládež v českobudějovické diecézi pověřen P. Jaroslav
Karas, který se rok nato ujímá též vedení DCŽM Ktiš. Začíná další etapa, kdy je
v týmu opět přítomen kněz.
Od července 2009 jej vystřídal P. Roman Dvořák.
Mezitím se zde vystřídalo mnoho mladých lidí, kteří se rozhodli věnovat určité
období svého života službě mladým lidem. Od vzniku do r. 2015 jich bylo na 48
(včetně 4 kněží).
Stálý tým by se neobešel bez spolupráce s mnohými
dobrými lidmi z obce, z okolí, ale i ze vzdálených míst.
Jaké máme cíle?
Zdravý růst mladého člověka
Neopomenout individualitu a vést k sociálnímu začlenění
Doprovázení mladých na životní cestě
Objevování smyslu a hodnoty života
Nacházet své místo v životě
Křesťanství jako životní styl
Evangelium v praxi – život po vzoru Ježíšově
Poskytnout zázemí a přijetí kdykoli (nejen během připravených akcí)
Otevřenost vůči lidem hledajícím
Rozvoj sociálního cítění, solidarity
Vytváření rodinné atmosféry
Když jsem šel
do týmu, rozhodně jsem si nepředstavoval, co všechno tu
nakonec budu dělat. Není to jen práce s mladými lidmi, které je tu tedy
požehnaně, ale v týmu můžete zažít takový mix napříč řemesly. Ideální týmák by měl
možná zvládat od každého řemesla kus, protože by to tu stoprocentně uplatnil. Což já
sice neumím, ale neustále to zkouším. A nejen já. Práce v týmu je neustále o výzvách a těch
je najednou pokaždé hned několik, což je velice náročné. A čas odpočinku? Ten takřka není.
Je to však vždy velice zajímavé poznat něco nového, či si něco nového zkusit. Některé věci
bych ale opakovaně dělat nechtěl, přesto musím, protože když se zvládne jedna věc, musí
se zvládnout ještě další dvě a tři atd. A nároky se tedy tím pádem neustále zvětšují.
Být týmákem je již teď obrovskou školou života, pokory, trpělivosti. Nejvíce jí však možná
docením až s odstupem několika let.
Standa, v týmu od 2013
Jak rozvíjíme lidský rozměr?
Důraz na vztahy
Prohlubování přátelství
Prostor přijetí a tolerance
Povzbuzení ze strany týmu i účastníků
Zapojení příchozích
Rozměr služby (příprava programů, domácí práce…)
Brigády – péče o prostředí, v němž se setkáváme
Vděčnost
Respekt vůči druhým
Umění děkovat
Omluva i odpuštění
Prostředí rozhovorů a verbalizace prožitků
Pozitivní motivace jednáním druhých
Dobrý vzor mezi vrstevníky
Vnímání krásy v přírodě
Vycházky, hry, zábava
Sport, koupání
A co duchovní oblast?
Souvisí s dobře nastavenými lidskými hodnotami
Naslouchání, výklad, rozhovory nad Božím slovem
Boží slovo uváděné v každodenní praxi
Společná modlitba
Prostor soukromé modlitby
Naslouchání, duchovní rozhovory
Prostor pro diskuzi
Programy na duchovní témata
Inspirace pro duchovní život
Nacházení souvislostí všedního a duchovního života
Společné bohoslužby
Svátosti
Svědectví o Božím působení
Rozvoj umění mluvit
o duchovních tématech
Respekt k niterným
záležitostem druhého
Stálá otevřenost
Možnost přijet kdykoli, nejen na pořádané akce
Zázemí stálého týmu
Společná modlitba
Setkání
Čerpání nových sil a inspirací
Studium (nejen během „zkouškového“ či „svaťáku“)
Podílení se na programu a chodu domu
V několika větách složených ze slov nelze vypovědět,
co prožívá člověk žijící v centru života mládeže. Avšak dovolte několik
střípku všedních chvil.
Jsou dny, kdy vnitřní prázdnota paralyzuje mé tělo i mysl, avšak intenzita vztahů (v týmu,
druhými, Bohem i s sebou) dává smysl. Jsou dny, kdy mi vlastní omezenost a neschopnost
překážejí v dokončení práce, ale je to pro mě výzva k překonání vnitřních hranice a schopnost posunout se o další schod výše. Jsou dny, kdy je práce nad hlavu a nevím co začít dříve,
ráno se budím a nejsem schopna pohnout ani nohou, ale mám-li být upřímná, každý večer
jsem vděčna za nespočet chvil a setkání i práce, které jsem mohla prožít a něčemu se naučit.
Jsou dny, kdy mám sociální fobii, na druhou stranu jsem nesmírně ráda za každého človíčka
rozličného věku, který navštíví toto centrum, neboť právě díky nim DCŽM Ktiš žije, neboť oni
jsou srdcem centra, bez něhož by nebylo života.
Ktiš je více než práce a služba! Je to nekonečné dobrodružství a jsem vděčná, že mohu být
jeho součástí, i když nikdy nevím, jak to dopadne.
Jana, v týmu od 2013
Duchovní obnovy
Adventní, postní, svatodušní
Modlitba a ztišení
Příležitostné (vysokoškoláci, atd.)
Společenství
„Na přání“ (farnosti, společenství, …)
Relaxace
Exercicie pro „cetileté“ a vysokoškoláky
Načerpání nových podnětů
Všechno, co jsi prožil, už ti nikdo nemůže sebrat.
A za dva roky se dá prožít docela dost.
Působení v týmu DCŽM se na mě podepsalo dozajista nesmazatelně, a tím fakt
nemyslím svůj levý palec (Honzovi po pracovním úrazu tento palec přišívali – pozn.
redakce). Pominu druhořadé projevy jako neschopnost zapamatovat si jména lidí, které
potkám (bylo jich fakt hodně a kapacita prostě přestala stačit), neschopnost uvařit „jen“
dvě - tři porce, absolutní absence potřeby pouštět doma topení, nebo náhlé bolesti zad při
pohledu na větší množství dřeva.
Jako pro čerstvého absolventa pro mne „týmáctví“ bylo „first Job“ a tedy i pořádnou lekcí
pokory. Je něco jiného připravovat se na akci v běhu každodenních povinností týmáka, a tak
jsem dostal ochutnat toho, co jsem mnohdy předešlým týmákům vyčítal. Práce na DCŽM
jistě přinesla nespočet pěkných okamžiků, stejně jako nezměrné množství těch všedních,
o to víc únavnějších a někdy bolestnějších. Ale právě ty druhé mění člověka možná mnohem
víc. Nakonec je hezké vidět, jak dílo Boží, konané unavenými, nedokonalými a mnohdy
skutečně nedisponovanými lidmi (třeba mnou) vzkvétá, navzdory na první pohled jasným
předpokladům neúspěchu. Inu být dělníkem na vinici Páně neznamená, že musíte rozumět
vínu. Na druhou stranu to dává určité možnosti se něco přiučit. Každopádně mi někdy večer
chybí žabí skřehotání, ráno bučení krav, a když mě někdo v práci fakt vytočí, pak zatoužím
po možnosti zmizet na chvíli do kotelny, báječného útočiště znavených týmáků.
Honza (Dědek), v týmu 2009 - 2011
Prázdniny
Podzimní, pololetní, jarní
Hry
Silvestr – přelom občanského roku
s radostí, zábavou i duchovní reflexí
Výlety
Smysluplné trávení volného času
Modlitba
Možnost poznat nové přátele
Práce
Hudba
V prosinci roku 2009 jsem se stala členkou týmu
DCŽM Ktiš a 9 měsíců poté na pár dalších let týmu DCM v Českých Budějovicích. Byly to zajímavé počátky práce s mládeží. Jako jedinému děvčeti v týmu se
mi vybavuje spousta zážitků. U některých se dodnes usmívám, ale najdou se i takové,
které mě doteď mrzí. Každopádně to byla forma drsného sebepoznání.
Ktiš má kouzelná zákoutí a fascinující výhled, ale i jistý druh rozervanosti a samoty, kterou mi
pocitově připomíná Severní Čechy. Výhled mě vždy ohromoval a dodnes ve mně vzbuzuje
poetické myšlenky. Životem prošla také spousta lidí, účastníků akcí, pořadatelů, místních …
Deset událostí z Ktiše, za které jsem ráda, jsou: seznámení se s Aničkou Mácovou; krásný
pokoj s výhledem na kopce; vhled do mužských povah - do té doby jsem neměla možnost
pobývat s tolika muži naráz (Marek, Honza, František, Roman); možnost vařit pro velkou
spoustu lidí se zjištěním, že se to dá jíst; možnost účastnit se rekolekcí Sekce pro mládež;
ranní modlitby v kapli na biskupství a denní modlitba církve; donucení se řídit po letech auto
v rámci přípravy na CSM ve Žďáru n.S. (děkuji zejména Honzovi Liškovi za jeho trpělivost
a všem, kteří mě nechali jet svým autem); schopnost přijímání kritiky a organizace; zjištění,
že jsem schopná stát si za svou osobností a slovem; zjištění, že jsem schopná odpouštět.
Tak a teď deset negativ… Věřím, že se mnohé na Ktiši změnilo a změní. Změna zabraňuje
stagnaci. Důležité je živé společenství tolerantních a vstřícných lidí, kteří vědí, za kým jdou
a proč. To, když se podaří, vznikají úžasné věci!
Vendy, v týmu 2009 - 2010
Velikonoční program
Intenzita velikonočních událostí
Naděje
Liturgie
Radost
Prohloubení vnímání
Slavení
Naslouchání
Zpěv
Utrpení a život
Tradice
Mám ráda ten moment, kdy se vyjede na poslední kopeček před Ktiší a před vámi se rozprostře známý výhled… na krajinu, na kostel.
Chvilka napětí, jestli bude všechno tak, jak si pamatuju, a pak už se vjíždí na náves a dolů
k faře. Je to, jako bych se vracela domů.
Prvně jsem na Ktiši byla na podzim roku 2009. Pocházím z daleka, pracovala jsem tehdy v Praze,
jela jsem do neznáma. Ale hned mě to prostředí okouzlilo a slíbila si, že sem budu jezdit (utíkat
před ruchem velkoměsta). Vůbec by mě ale nenapadlo, že se za pár let ocitnu v týmu.
Začátky pro mě byly objevováním venkovského života. Kráva hned za okny kuchyně, noční žabí
koncerty, kuny pobíhající na půdě nad mým pokojem, nepřátelští pavouci… Ale také jsem se
prvně v životě svezla traktorem! A dostala se k činnostem, které by mě jinak asi minuly – topení
v kotli, malování všech možných částí domu, práce v lese na dřevě a mnoho dalšího.
Strávila jsem v týmu na DCŽM Ktiš dva roky a za tu dobu prošla domem spousta lidí. Nejen
účastníků, ale i různých návštěv a pomocníků (práce bylo vždycky dost). Jsem vítací typ, být
s lidmi mě nesmírně těšilo (i když při náročném víkendu jsem také toužila po samotě). A díky
působení v týmu mám mnoho nových přátel. Za to jsem vděčná. Nejhezčí pro mě ale bylo být
mezi mladými, nechat se jimi inspirovat, vnímat Boží doteky v jejich životech, vidět, jak se rádi
a nadšeně vrací a sledovat, jak během let rostou – fyzicky, osobnostně, duchovně.
Chybí mi společné modlitby, sdílení a slavení eucharistie. Tím je život v týmu podle mě jedinečný.
Tady jsem objevila mnohé významy a krásu liturgie. Toho si cením asi nejvíc.
Pracuju teď na DCM v Českých Budějovicích, takže se na Ktiš dostanu poměrně často. A vidím, jak
se tu mnohé mění. Účastníci odrostli, jezdí noví, změnilo se zázemí i vybavení domu (musím říct,
že k lepšímu). Ale pořád Ktiš zůstává místem setkání. Se sebou, s druhými, s Bohem.
A místem s výhledem, který mě nikdy nepřestane fascinovat.
Terezka, v týmu 2011 - 2013
ENTERcamp, ENTERjunior
Prázdninový pobyt pro mládež
Věk 13-15 let (ENTERjunior)
Věk 16-23 let (ENTERcamp)
Témata: sebepřijetí, duchovní život, vztahy, odpuštění, identita, hudba
Malé skupinky
Obnovení víry
Osobní rozhovory
Společenství
Svědectví
Liturgie
Modlitba, chvály, adorace
Kreativní přístupy
Hosté
Workshopy
Dělený program
Hry
www.entercamp.cz
Tematické víkendy
Mezi mužem a ženou
Víkend pro „cetileté“
Dámská jízda – víkend pro holky
Práce šlechtí
Do patnácti
Když se řekne Ktiš…
Než jsem nastoupila na Ktiši do služby týmačky, neměla jsem vůbec jasnou
představu, do čeho jdu. Křesťanským akcím a hlavně moderovaným modlitbám jsem
se dost vyhýbala. Ale v tu dobu jsem poznala, že to je výzva, kterou přede mě klade Pán,
a nebylo co dál řešit. Tak začala pořádná dvouletá jízda a velká škola života. Bylo to náročné,
ale s odstupem času můžu říct, že bych do toho šla znovu.
Ktiš mi přinesla mnoho nových přátelství, spoustu praktických know-how (třeba jak usmažit
ledově povařené řízky, tzv. dinosauřáky, nebo že vývar z berana fakt není dobrý nápad), menší
či větší krize a notnou dávku sebepoznání díky soužití v týmu. Nejvíce mi v paměti utkvěla
různá šokující nebo vtipná překvápka – např. pokus vysvětlit celní správě, která nás po 11
večer zastavila na cestě z Budějovic, proč máme auto s německými nápisy skoro až ke stropu
zaskládané toaletním papírem. Nebo zcela nezáměrné přesvědčení paní na benzínové pumpě,
že se jí porouchala. Zděšení, když jsem úplně bez přípravy poprvé improvizovala bohoslužbu
slova pro skupinu 50 hostů z ekumenické seznamky nebo třeba objev, že smích může škodit
zdraví (ověřeno několikadenním záchvatem tří členů týmu).
Jsem vděčná všem svým spolutýmákům - Helence, Terezce, Standovi, Jirkovi, Janče a P. Romanovi - že to se mnou vydrželi, ačkoli někteří z nich se domnívají, že jim šlo párkrát o život.
Můj velký dík patří také všem předchozím týmům a dobrodincům, protože kvůli nim už jsme
měli na čem stavět, na co navazovat. Všem, kteří si hrají s myšlenkou na týmáctví doporučuji
zdejší luxus v podobě kaple otevřené 24 hodin denně, čistého vzduchu, nádherných výhledů
a záruky, že se nebudete nudit. Největším obdarováním však jsou lidé, kteří přijíždějí.
Přeji všem nynějším i budoucím týmákům a kněžím, ať je jejich služba naplňuje a drží při sobě.
Kéž zde stále platí v některých případech až krutě pravdivá hesla: „Možnost přijet kdykoliv“
a „Kdo má, tomu bude přidáno!“
Jarka, v týmu 2012 – 2014
Víkendy pro biřmovance, programy na zakázku
Pro různá společenství
Zaměření na týmové aktivity
Rozvoj životních hodnot
Možnost tvořit program samotnou skupinou
Zázemí pro akce se skupinami dětí a mládeže nejen o prázdninách
Zadaná témata a konzultace programu
Podněty pro duchovní život
Reakce na konkrétní situaci skupiny
Reflexe společenských otázek
Mezinárodní spolupráce
JAM.DAYS – mezinárodní hudebně kreativní projekt
Pobyty společenství z Německa či Rakouska
Českoněmecké skupiny v rámci projektu „Stavět mosty“
Odbourávání jazykových bariér
Vzájemná kulturní inspirace
Nacházení cest ke sblížení pohraničních oblastí
Prvně jsem byla na Ktiši v adventu 2003 na duchovním
víkendu se spolčem. Měli jsme se krásně, i když to pro mě skončilo trochu
neslavně zlomenou rukou. Už tehdy mě to místo okouzlilo a chtěla jsem se vrátit.
Netušila jsem, že se mi to splní a dokonce na delší dobu.
V průběhu studia na Teologické fakultě jsem několikrát DCŽM navštívila. Ve čtvrtém ročníku
jsme měli povinnou praxi a tu jsem prožila o Velikonocích na Ktiši. Tehdy tu „týmačili“ Lucka
s Milanem, vedl je P. Jaroslav. Tyhle dny byly určující a nakonec jsem další rok v červnu nastoupila
do týmu. Neměla jsem ale úplně dokončené studium, chyběla mi obhajoba a 2 státnice.
Zážitků z té doby mám spoustu. Většinou veselé, jezdili fajn lidé, občas mi vyprávěli zajímavé
příběhy. Mírně adrenalinový zážitek byl, když mě cestou na nákup zastavila policejní kontrola
a zjistilo se, že auto má propadlou technickou. Nakonec vše dobře dopadlo, nikdy na to asi
nezapomenu.
Bohužel po 8 měsících nastala pro mě velké dilema vzhledem k nedokončenému studiu. Při nejlepší snaze se mi nedařilo skloubit tým a školu, zkrátka jsem si musela vybrat. Situace byla velmi
náročná. Nebyla za mne náhrada a nedařilo se jí sehnat přes četné pokusy. Opět vše dobře
dopadlo, sice jsem odešla, ale noví týmáci se objevili a Ktiš pokračuje dál. Mám z toho velkou
radost a přeji co nejvíce dalších spokojených let.
Maruška, v týmu 2008 - 2009
Nízkoprahový klub Jablíčko
Určeno dětem školního věku z obce Ktiš
Socializace
Rozvoj základních dovedností
Otevřenost
Zásady „fair play“
Podpora osobnostního růstu
Individuální přístup
Hry
Tvořivé činnosti
Všeobecný rozhled
Hudba
Sport
Pohyb
Pro koho jsme?
Především mládež (15 – 30 let)
Skupiny
Děti
Věřící
Rodiny
Hledající
Jednotlivci
Lidé dobré vůle
Na Ktiš jsem se poprvé dostal v roce 1995 při otevření
centra. Bylo mi tehdy 20 let a doprovázeli jsme se spolčem z Vimperka
hudbou a zpěvem otevření centra. Tehdy jsem ještě nevěděl, že v centru budu žít rok
a půl jako člen týmu. V roce 1996 jsem nastoupil po přerušení studia a svatbě na civilku.
Tehdy byl na Ktiši ještě otec Slávek, Helenka a Katka. Ty během prázdnin odešli z centra
a přišla to týmu Maruška (má manželka) a Dája. Byli jsme bez kněze. Pod svou ochranu nás vzal
o. Bohouš Richter, kterému za hodně vděčíme a nesmí zapomenout na P. Tampíra ze Lhenic a ani
na P. Rendla z Chvalšin – upřímného, pracovitého a stále veselého. Prožité chvíle byly hluboké
a intenzivní, snadné i nesnadné. Byla to příležitost seznámit se a sblížit s mnoha osobnostmi.
Chvíle poznávání, vítání a loučení…
Vzpomínám na víkend, kdy v DCŽM proběhlo setkání kněží - dříve narozených (včetně tajně vysvěcených z let komunistických). My jsme byli nezkušení „kuchaři“ a tak se nám podařilo k obědu
udělat řízky na první pohled krásné, ale z hovězího masa!!! Myslím, že jich bylo na počet a na nás
nezbývalo, proto jsme neochutnali. Žádný z kněží si nepostěžoval! Pochválili, poděkovali! Jaká
skromnost. Protože na nás nakonec přeci nějaký řízek vyšel, zjistili jsme, že řízky jsou dosti tuhé!
S odstupem jsem si uvědomil, jaký to byl dar prožít rok a půl v domě s kaplí a s Pánem ve svatostánku. Když se vracím na Ktiš, nejraději se vždy zastavuji v kapli. Pán s námi. Bez Něj bychom
to nezvládli. Protože jsem konvertita (obrácení jsem prožil v 18 letech), znamenal a znamená
do dnes pro mě čas na Ktiši prohloubení víry, formaci a prožití nenápadné Boží blízkosti. To si
uvědomuji až zpětně. Vždy, když se objevím na Ktiši, ožijí všechny vzpomínky. Na setkání
a obdivuhodné zážitky a vybavují se mi konkrétní lidé. Byl to velice nahuštěný rok a půl, který
ovlivnil mou budoucnost.
Každoročně jsem se vracel na Ktiš s dětmi ze společenství a ze školy (školní výlety) a vychutnával
srdečné přijetí. Jsem rád, že po dvaceti letech je v centru kněz a Pán Ježíš je stále ve svatostánku,
vztazích, srdcích…
Martin, v týmu 1996 – 1997
Technické zázemí
Kaple v domě
Společenská místnost
Pokoje různých velikostí
Kuchyně
Jídelna
Hřiště (malá kopaná, volejbal, nohejbal…)
Dvůr s jedinečným výhledem do kraje
Zahrada
Pergola
Ohniště pro táboráky
Stolní tenis
„Fotbálek“
Knihovna
Stolní hry
Farní kostel sv. Bartoloměje
Křížová cesta v nedalekém lese
Koupání – obecní rybník
Také jsem prošla Centrem života mládeže ve Ktiši. Strávila jsem zde nezapomenutelné dva
roky v letech 2001 až 2003. A to v tom dobrém i v tom špatném.
Velmi nepříjemnou zkušeností byli častí „věřící“ návštěvníci z Německa. Nebyli jsme pro ně
nic víc, než personál, a jejich chování bylo často za hodně hranicemi obecných pravidel
lidského soužití.
Dál se mi vybavuje nekonečná práce „od nevidím do nevidím“. Vyhlášené tzv. „pracovní
víkendy“ si personál odmakal povětšinou sám, jen s podporou nezničitelné Vendy Příplatové, které tímto znovu děkuji za její pracovitost.
Mrzelo mě i to, když jsem se při odchodu dozvěděla, že někteří z těch, o které jsme se starali,
a oni nám při odjezdu děkovali a lichotili, si na nás stěžovali.
Upřímně, můžu pouze konstatovat, že tato moje pastorační praxe byla neuvěřitelná škola
života. Později jsem pracovala třeba v supermarketu, či jako operátorka provozu – pro normální lidi to znamená „dělnice ve fabrice“, ale tak vysilující jako Ktiš to zdaleka nebylo.
Ona „výhoda“ bydlení na faře také znamenala, že jsme se vlastně ani pořádně nevyspali,
protože návštěvníci tam byli vždy za účelem něco užít a noční dupání a třískání dveřmi
nám k odpočinku moc nepřispělo.
Z těch příjemnějších věcí – poznala jsem tady svého muže – Milana Cínu (který tehdy vedl
kuchyni), letos budeme manželé 10 let, ale spolu jsme již 15.
Můj muž – i já - s velkou láskou vzpomíná na návštěvy Církevní školky z Č. Budějovic. Vždy
úžasně zvládnutý program, přehled o všem, co se děje, velká ochota pomáhat i s údržbou
domu, maminky v doprovodu velmi akční. Sestřičky byly i čistě lidsky vzato – cituji „skvělý
ženský“.
Vím, že teď to vypadá, že jsem nejnespokojenější a nejnevděčnější bývalý zaměstnanec
DCŽM. Ale kdepak. Dodnes mne zdraví děti, které vůbec neznám, protože někdy prošli
Ktiší. Potkávám úsměvy dospělých táborníků, kteří pozdravují mého muže a znovu děkují
za skvělé jídlo. Stále se zdravíme s Ktišskou starostkou paní Mikešovou i ostatními lidmi
z obce Ktiš. S některými ex-kolegy jsme stále v kontaktu.
Prostě – bylo to tehdy nesmírně náročné, určitě jsem byla příliš mladá a nezkušená na
post správce DCŽM. Ale každého z kolegů přede „mnou“ i po „mojí“ éře moc ráda uvidím
a na setkání určitě přijedu.
Díky.
Jitka, v týmu 2001 – 2003
Ty, kdo sem přicházíš,
tato slova slyš: Tady je Ktiš!
Pozdraven budiž: Boží tvor, pták i myš.
Neboj se, přistup blíž:
Tady je Ktiš! - … tak teď to víš.
Z lesa ses vynořil,
na kopec vystoupil,
co nevidíš? Tady je Ktiš!
Přiznávám hned na začátku, že mé rozhodování opustit rodinu, přátele a místa, kde jsem se cítila
doma, a odstěhovat se na „druhý konec republiky“, trvalo dlouho a nebylo vůbec jednoduché.
Jenže jsem nemohla „volání“ neslyšet, a tak jsem se jednoho dne zeptala Boha, zda po mě tuhle
šílenou věc opravdu chce. V tu chvíli mi došlo, že Bůh má občas bláznivé nápady jako třeba
chodit po vodě. Vzala jsem Bibli, náhodně ji otevřela a mé oči se zaryly do úryvku „Ježíš kráčí
po moři“. „Neboj se, pojď!“ To pro mne byla jasná odpověď. Nezbylo mi, než sebrat všechnu svou
odvahu, zapomenout na jakékoli výmluvy a obavy a s důvěrou vystoupit z loďky plné jistot
na neznámé, někdy i rozbouřené moře.
Ktiš se pro mne nakonec stala třetím domovem a i teď se tam moc ráda vracím a nostalgicky
vzpomínám na 11 měsíců zde prožitých. Abych byla upřímná, musím říct, že jsem se zpočátku
trochu topila. První bouře přišla hned o týmové dovolené, kdy jsem zjistila, že v našem týmu jsou
všichni velmi rádi sami a dělají si věci po svém. To pro mě jako „týmového hráče“, který potřebuje
nutně ostatní, byl tvrdý náraz. Postupně jsme se ale sžívali a snažili se tvořit tým, který si je
vzájemně oporou a dokáže spolupracovat, za což jsem svým kolegům opravdu vděčná!
Zažili jsme společně mnoho věcí. Vzpomenu jen na pár „všedních“ perliček. Například akce
„malování“. Poprvé jsem v ruce držela malířský štětec a to hned několik hodin v kuse. Malovali
jsme asi do jedné ráno, druhý den jsme skončili trochu dříve, abychom se pak ještě neplánovaně
vypravili na ples, kam jsme dorazili někdy po tombole. Tradiční ktišskou specialitou je dělání
dřeva. Je to dřina, ale pro mne naprosto skvělá teambuldingová aktivita! Uznávám, že může být
i trochu nebezpečná. Já se kvůli ní podívala na pohotovost s naraženým prstem i na oční, když
jsem se v oku pokoušela transportovat malé dříví, jak ten předmět v oku nazvala lékařka. No, kdy
si člověk uvědomí, že má v oku skutečně „trám“, který vážně nevidí, jen pociťuje následky?
Nemohu nezmínit také místní děti a oficiální založení klubu Jablíčko. Stát se při karnevalu Pipi
Dlouhou Punčochou, vítat snoubence jdoucí na přípravu jako Šmoulinka (kdo by byl čekal,
že zrovna máme Šmoulí den) nebo se před prázdninami loučit jako Robinsonka na opuštěném
ostrově s asi 25 dětmi, které vám na památku věnují svoji panenku a kdykoli se na Ktiš přijedete
podívat, se vám vrhají do náruče. Tak to jsou jen malé střípky vzpomínek.
A co mi to všechno dalo? Překonala jsem strach a zjistila, že se mu musím postavit čelem, a to
nejen při vaření. Uvědomila jsem si, že každý člověk je opravdu jiný a vnímá věci jinak. Co přijde
naprosto normální a přirozené mně, to pro ostatní může být zcela nesmyslné a nepochopitelné.
Ve vztazích je proto nutná komunikace! Řekla bych, že jsem se za ten rok víc osamostatnila a pro
rodiče jsem přestala být už tou malou holčičkou, která bez jejich pomoci nic nezvládne. Viděli,
že se dokážu postarat nejen o sebe, ale i o ostatní, když je to potřeba. Získala jsem větší sebejistotu, což se mi pak v práci rozhodně hodilo.
V domě jsou lidé, v oknech mříž,
hlady tu neumřeš, plná je spíž.
Neboj se, přistup blíž,
Tady je Ktiš!
Buď tedy vítán každý, kdo přicházíš!
Nad vší tou nádherou svou duši ztiš.
Kdybych se teď měla vrátit zpět do té lodičky a rozhodnout se znovu, zda se vypravím na moře,
rozhodně bych své rozhodnutí nezměnila. Jsem opravdu moc vděčná za tuto zkušenost, za lidi,
které jsem během tohoto roku poznala i za zážitky, které jsem s nimi prožila!
Barča, v týmu 2010 - 2011
Malá farnost pod velkým kopcem, aneb „jarní salát se zálivkou“.
Na Ktiši jsem pracoval v letech 1997 až 2001 jako svobodný a pak ještě v letech 2004 až 2006,
to už jako manžel a otec. V obou obdobích jsem zde byl v době, kdy nebyl uvolněn žádný kněz
pro práci s mládeží. Byla to doba hledání a zrání, a to jak v zaměstnání, tak i v osobním životě.
Neustále se řešilo co s DCŽM, jak dál a já jsem se rozhodoval jak naplnit svůj život. Práce v církvi
a pro Krista mne velmi naplňovala, ale zároveň jsem toužil po manželství a po dětech. Nastoupil
jsem do zažitého týmu s Maruškou a Martinem Hubáčkovými a s Dájou Brožkovou. Postupně se
tým obměnil, až jsme byli ve složení Vašek Švarc, Martin Vacek, Pavla Šimková a Magda Nováková.
Jednou jsme seděli v klubovně a během hovoru jsme zjistili, že jsme se všichni narodili v neděli.
Zůstali jsme si velmi blízcí i po letech. Pavlu jsem si v květnu 2001 vzal za manželku, Magda se
stala mojí švagrovou a Martin si vzal Pavly biřmovací kmotru.
Vzpomněl jsem si na jednu úsměvnou příhodu. Tenkrát jsme měli nějakou početnější skupinu, asi
30 dětí. Pavla dovařovala polévku. Vedle už se modlili před jídlem. Ještě trochu dochutit…, ale co
se nestalo, malé plastové víčko od dochucovadla spadlo do husté polévky a nešlo najít. No, Pánu
Bohu poručeno – odnesli jsme hrnec do jídelny, v Pavle by se krve nedořezal. A vida, hrnec se
vrátil zpět do kuchyně a nikdo si nestěžoval. Když se najedli návštěvníci, tak jsme zasedli ke stolu
také my. Jíme a jíme a najednou Pavla vidí ve svém vlastním talíři malé červené víčko od Magi.
Až později se svěřila, že se úpěnlivě modlila k Panně Marii.
Máte rádi první jarní salát se zálivkou? Je to taková hořko-sladko-slano-kyselá pochoutka.
Je-li všechno správně vyvážené, moc si na něm pochutnáte. Tak takhle nějak vidím dnes dobu
strávenou v DCŽM Ktiš – od všeho trochu, ale vyvážené. Někdy jsem si to užil, jindy přečkal
nebo přetrpěl, ale bylo toho tak akorát… Ve skrytu duše doufám, že si to podobně užili i ti, kteří
se mnou tehdy sloužili a pokud ne a byl jsem tomu příčinou já, tak, prosím, přijměte po letech
mou omluvu. Rád na vás na všechny vzpomínám.
Vašek, v týmu 1997 – 2001 a 2004 - 2006
ZVON MLÁDEŽE A DCŽM
KAŽDÝ MŮŽE ZANECHAT DLOUHODOBOU STOPU 20. VÝROČÍ DCŽM KTIŠ.
I VY MŮŽETE JAKOUKOLI ČÁSTKOU PŘISPĚT NA ZVON MLÁDEŽE A DCŽM!
Milí mladí lidé, vážení rodáci a obyvatelé Ktiše, týmáci minulí i současní, drazí
dobrodinci a přátelé Diecézního centra života mládeže, společnými prostředky
nechme vzniknout zvonu, který nese svou hodnotu napříč generacemi, není
němý, ale činí momenty důstojnými a slavnostními.
Hlas zvonu při nejrůznějších příležitostech svolává, shromažďuje, zve, upozorňuje, vybízí, informuje, připomíná něco, co souvisí se životem. Provází člověka
v radostných i náročných momentech. Dlouhotrvající památkou (životnost
zvonu je 800 let) dvacetiletého působení DCŽM může být zvon, který necháme
odlít do věže ktišského kostela. Ačkoli my už mladí nebudeme, zvon se svou
svěžestí bude připomínat to, co jsme skrze DCŽM a život ve Ktiši prožili a získali.
Zvon zní: aby ohlašoval čas; aby vybízel k modlitbě (ráno, v poledne, večer
i mimořádně); aby svolával k bohoslužbám; aby oznamoval radostné a mimořádné zprávy; aby upozorňoval na nebezpečí; aby vyzýval k modlitbě za zemřelé (umíráček)
Zvon mládeže a DCŽM: připomene vždy dobrodince mladých lidí; ty, kdo se
o mládež starali a starají (ať už jsou kdekoli); sponzory zvonu; mládež; všechny
přicházející v průběhu let do DCŽM; vyzve k modlitbě za uvedené skupiny; hlas
zvonu, kdekoli jej uslyšíme, připomene duchovní propojení s DCŽM; bude
svolávat k modlitbě tým a mládež v DCŽM
Současné zvony: 3 malé zvony typu „umíráček“, 2 bez nápisů, třetí z r. 1780 (sv.
Jan Nepomucký)
Zvony rekvírované v r.1917: Velký z r. 1843 (520 kg, možná i více); střední
z r. 1804 (250 kg); malý z r. 1830 (115 kg)
Pořízení 3 zvonů v r. 1923, prostředky vybrány sbírkou v letech 1922-23:
„Sv. Bartoloměj“ (361 kg); „Sv. Rodina“ (212 kg); „Sv. Florián“ (104 kg) – všechny
rekvírované v r. 1942
Nový zvon/zvony: v případě dostatku prostředků můžeme odlít soustavu
v ladění c2 – zvon mládeže J.N. Neumann (cca 300 kg) – es2 (cca 180 kg) – f2
(cca 130 kg)
Náklady: na zvon mládeže cca 300 tis. Kč; na sestavu cca 610 tis. Kč
Zasvěcení zvonu mládeže a DCŽM: Sv. Jan Nepomuk Neumann
Sv. J. N. Neumann vytváří propojení mládeže i regionu: jihočeský rodák z Prachatic – vztah ke kraji, německý otec a česká matka – dialog mezi národy;
hledání životní cesty – období studia a dospívání; nasazení sil pro druhé – dobrovolnictví; zakládání škol a kostelů – starost o intelektuální a duchovní formaci
dětí a mládeže
Možnost daru na pořízení zvonu: označená pokladnička v kostele; bankovní
účet: 2762919389/0800, var. symbol: 12; zpráva pro příjemce: ZVON; na vyžádání vystaví Římskokatolická farnost Ktiš darovací smlouvu pro odečet ze základu
daně
Upomínky: Dárce nad 150 tis. Kč uvedeme přímo na zvonu; první 4 dárce nad
75 tis. Kč pozveme k odlévání zvonu; dárce nad 50 tis. Kč uvedeme na lité tabulce ve věži i v lodi kostela; nad 10 tis. věnujeme malou repliku zvonu; dále
budeme poskytovat drobné upomínkové předměty.
Bůh ať odplatí všem dárcům, zahrnujeme je do svých modliteb!
Jak nás můžete kontaktovat:
DCŽM Ktiš, Ktiš 1, 384 03
Mobil: 731 402 826
E-mail: [email protected]
web: www.dcm.bcb.cz/DCZM-Ktis
Občanské sdružení MOST – České Budějovice
Biskupská 4, 370 21 České Budějovice
Mobil: 731 402 807
E-mail: [email protected]
IČO: 49021125
web: www.dcm.bcb.cz/OS-MOST
Přijet je možné kdykoli – z praktických důvodů je lépe nás předem kontaktovat
Jak nás můžete podpořit:
Modlitba za mladé lidi a za ty, kdo o ně pečují
Materiální podpora (potraviny, psací potřeby, …)
Dobrovolnická práce při realizaci aktivit nebo provozu a drobných
opravách DCŽM
Finanční podpora na zajištění pořádaných akcí a dalšího rozvoje:
č. účtu: 4200053535 / 6800
Děkujeme všem dobrodincům DCŽM Ktiš a mladých lidí a modlíme se za ně!
Svědectví členů týmu byla místy redakčně upravena, děkujeme za pochopení.
Fotografie: Archiv DCŽM, Jiří Škoch
Autor křížové cesty a mozaiky z kaple DCŽM: Antonín Klouda