Německé dogy v mém životě

Komentáře

Transkript

Německé dogy v mém životě
Německé dogy v mém životě
Německou dogu myslím není třeba dlouze představovat. Snad každý
milovník psů si již při vyslovení názvu plemene vybaví krásného, a hlavně
obrovského psa. Německá doga by však zdaleka neměla být pouze
velká. V ideálním případě, a tak o tom hovoří i standard našeho plemene,
by mělo jít o dogu, která je impozantní a vzbuzuje respekt i úctu svou
mohutností a velikostí, ale současně je velmi elegantní a ušlechtilá.
„Čím mne vlastně zaujala německá
doga?“
Dovolím si krátce citovat ze standardu:
„Německá doga spojuje ve svém ušlechtilém
vzhledu velikost, sílu a harmonickou stavbu
těla s hrdostí a elegancí. Díky svým dokonalým proporcím, a především díky mimořádně výrazné hlavě působí jako ušlechtilá socha. Má být Apollonem mezi psy.“ Tedy jakýmsi božstvem.
Bohužel zdaleka ne všechny německé
dogy takto působí. To je dáno hlavně tím, že
jde o plemeno nesmírně náročné zejména na
výživu a v neposlední řadě na vzájemné harmonické soužití s člověkem a na výchovu. To
vše vyžaduje veliké úsilí a péči, která stojí doslova čas a peníze. Bez vzájemné lásky a nadšení by to však bylo málo.
„Jak jsem se dostal ke své první
německé doze a kdy tomu tak bylo?“
Na tuto otázku mám celkem přesnou odpověď. Došlo k tomu čirou náhodou.
Vyrůstal jsem odmala na plzeňském předměstí v rodinném domku s rodiči a starším
bratrem, hodně času jsme věnovali sportu.
U domu byl jako hlídač černý německý ovčák, mimochodem zcela nevychovaný. Po
jeho smrti jsme tak nějak samozřejmě uvažovali, že by zde měl být pes i nadále. Mezi zva-
Goliáš se svojí rodinou
62
žovanými plemeny byla i německá doga
a čirá náhoda tomu chtěla, že jsme se jednoho dne jeli podívat na roztomilá štěňátka.
Bylo to v létě roku 1989.
„Takže pohled na malá štěňátka
mne, jak se říká, dostal?“
Bohužel u mne tomu bylo spíše naopak.
Se směsicí posvátné hrůzy a současného respektu i obdivu jsem nemohl odtrhnout oči
od obrovské černé matky štěňat, přičemž
mojí hlavní myšlenkou bylo, zda jsem od ní
stále bezpečně daleko. S koupí štěněte jsme si
zdaleka nebyli tak jistí, spíše naše hrdost a namlouvání si, že přece vše musíme zvládnout,
nám nedovolila odmítnout a utéct takříkajíc
„bez boje“. Proto jsme si o prázdninách roku
1989 přivezli naši první německou dogu – černou fenku Andromedu. Mimochodem –
– všechny naše skryté obavy a pochybnosti
o nás samotných se během jejího života ukázaly jako zcela oprávněné.
„To nezní úplně idylicky, čím to tedy,
že s dogami žijeme stále?“
Na to je jednoduchá odpověď – protože
je máme rádi a obdivujeme je pro jejich
vzhled, mohutnost, současnou eleganci a povahu. My jsme s matkou poměrně brzo začali jezdit po výstavách psů, hlavně díky tomu,
Talisman Miréz Bohemia
že část tehdejších nejvýznamnějších chovatelů a zároveň představitelů Klubu chovatelů
německých dog žila nedaleko Plzně, ve 20 kilometrů vzdálených Přešticích. Již v následujícím roce, tedy 1990, jsme se s tehdejším
předsedou klubu, panem Ladislavem
Langmajerem a hlavním poradcem chovu panem Josefem Hodanem podívali na Světovou
výstavu psů do Brna. Tam mě definitivně
uchvátily německé dogy svým vzhledem
i ovladatelností, především nádherní psi – za
všechny vzpomínám na obrovského skvrnitého psa z Rakouska (El Cid Grand Elegance
chovatelky a současně majitelky, paní Aurelie
Pravitas) a nádherně ušlechtilého černého
psa z Německa (Frey v. d. Ofnethöhle pana
Alberta Schleichera). Zde jsem definitivně zatoužil po tom, mít vždy podobně krásného
a velikého společníka i doma po svém boku.
Díky naší první feně (Andromedě od sv.
Jiří ze spojení Dandy Framil × Aida
z Dobřanské Lhoty) jsme se postupně dostávali k veškerému dění v našem klubu, k výstavám, bonitacím a dalším akcím… A netrvalo
dlouho, kdy matka převzala odpovědnou
funkci ve výboru klubu, kterou zastává prakticky dodnes. Tím jsme byli oba stále více
vtahováni do života s německými dogami a já
sám očarováván jejich krásou, ušlechtilostí
a impozantností.
Ve svém maturitním roce 1991 jsem si pak
u rodičů doslova vyškemral skvrnité štěně,
pejska Shine z Cianky od manželů Krsových
z Přeštic. Šlo o psa ze spojení Carmello
z Kolomazné pece × Dolce Vita vom Haus
Tiefenbach. V té době ještě bylo povoleno kupírování uší a já měl to obrovské štěstí, že částečně i díky tomu jsem se seznámil s vynikajícím výcvikářem psů, panem Karlem
Němcem. Od té doby jsem za ním pravidelně až do jeho skonu docházel a jen on má zásluhu na tom, že výchova dalších našich dog
byla vždy již daleko snazší. Se Shinem jsem
složil nejen zkoušku z výkonu, ale i získal
první výstavní tituly jako např. Český šampion, Klubový vítěz v roce 1995.
„Jakou má německá doga povahu?“
Většinou a převážně od narození úžasnou, milou a citlivou… Ovšem vzhledem
k její velikosti je třeba nesmírné trpělivosti
a důslednosti při výchově. Optimální povahu
opět vymezuje standard plemene: „Chováním a povahou je přátelská, milá a ke svému
majiteli velmi příchylná, obzvláště k dětem.“
Soužití našich dog s dětmi, ale i třeba kočkou
a pejskem malého plemene je přirozeně přátelské a bezproblémové. Jen je nezbytné vždy
mít vše pod kontrolou a na vše dohlédnout,
protože německá doga může vážit jako urostlý muž…, proto musí být stoprocentně ovladatelná.
„Jakého věku se dogy dožívají?“
Bohužel německá doga patří k plemenům s vůbec nejkratší průměrnou délkou života. Je to skutečnost, která trápí každého
správného chovatele a milovníka dog. Není
výjimkou, že naši společníci odcházejí ve
věku okolo 6 let, ale i mladší. Naštěstí i starší… Naše první tři dogy se dožily věku okolo
9 let. Největším problémem bývají onemocnění srdce, zažívacího ústrojí a vzhledem
k velikosti i kostí a kloubů. Správnou péčí
Shine z Cianky
Goliath del Castello delle Rocche
však lze i mnohým těmto problémům předcházet nebo je alespoň oddálit.
„Následovaly další německé dogy?“
Naše první dogy nás opustily řádově okolo roku 2000. Poté následovaly dvě další, obě
ze zahraničních krytí, od vynikající české
chovatelky paní Jany Štětkové. Z její chovatelské stanice „Bohemia Abrus“ jsme si přivezli dvě štěňátka. Bylo to v roce 2002 a šlo
o černého – plášťového – psa Vivaldiho a skvrnitou fenu Wanett. Vivaldi byl po otci
Vendetta de Royal Topaz a matce Presley
Bohemia Abrus, Wanett po Pendragon
d´Iskandar a Quartett Bohemia Abrus.
S nimi jsme objeli poměrně hodně výstav
u nás i v zahraničí, Vivaldi dokonce získal
nejvyšší titul mezinárodního šampiona krásy
i Klubového vítěze (mladých v roce 2003
a „dospělých“ v roce 2005). Oba zemřeli ve
věku 7,5 roku během několika měsíců před
více než čtyřmi roky.
Já sám jsem začal rovněž posuzovat německé dogy na výstavách. Je pro mne potěšením sledovat nádherné jedince, ať již u nás, či
v zahraničí. Jsem vděčný, že v posledních letech jsem měl možnost posuzovat klubové
výstavy i v cizině, na Slovensku, v Polsku,
Itálii, Litvě a Rakousku. Vždy se snažím
o spravedlivé hodnocení, s ohledem na své
znalosti, zkušenosti a svoji představu o „ideálu krásy německé dogy“, to vše samozřejmě
v souladu se standardem plemene. Určitě si
myslím, že je třeba posuzovat tak, aby z výroku rozhodčího bylo čitelné, jaké znaky
u německých dog, a tedy i v jejich chovu preferuje a podporuje. Zároveň nestavět hodnocené jedince na téměř srovnatelnou kvalitu
tím, že všechny ohodnotím stejnou známkou. To jsou mé zásady, kterých se snažím
jako rozhodčí držet, aniž bych musel odhlížet od toho, co se mně samotnému líbí.
Navíc věřím, že taková hodnocení mohou
mít pro méně zkušené chovatele a majitele
smysl.
Mně samotnému dělá obrovskou radost
pohled na německou dogu, která mne uchvátí svojí krásou, mohutností, současně elegancí a vznešeností. Bylo mi ctí vidět na vlastní
oči mnoho psů a fen, kteří u mne tyto pocity
vyvolávají. Jen namátkou mohu jmenovat…
Nearco des Pulckerrimi, Extra vom Hause
Fresena, Timm v. d. Ofnethöhle, UnAnno
a UnSogno Indios dell? Armida, Aida vom
Schloss Laupheim, Centa Uttis, Hiroshima
de la Benjamine, Sergei a Oriflame des Terres
de la Rairie, Festus von Himmelkron,
Butterfly Claudia Bohemica, Tan–Jinger della Baia Azzurra, Cesarine d?Iskandar, Valdez
a Arabela della Baia Azzurra, Yublot de Can
Duran… tohle je opravdu jen malý zlomek
z těch, jež zanechali stopu v mém srdci.
Ohromně si vážím práce a můj obdiv patří mnoha chovatelským stanicím, které dokážou po léta držet vysokou, až výjimečnou
kvalitu odchovů. Příkladem mohou být v zahraničí: „von Beelen“, „Indios dell? Armida“,
„des Terres de la Rairie“, „von der
Ofnethöhle“, „des Petites Vernieres“, „della
Baia Azzurra“, „de Garaba“, „de Can
Duran“, „del Regno di Fantasia“,
„Margarejro“… a mnohé další, nejmenované.
U nás opět jen několik příkladů: „z Cianky“,
„Uttis“, „Bohemia Abrus“, „Bisdog
Vivaldi Bohemia Abrus, 2002 –2009
63
Bohemia“, „Bonoda“, „Říčanská
hvězda“, „Norach“, „Cevelob“…
zdaleka nejde vzpomenout všechny.
„Zůstanu věrný plemeni
německá dogy?“
Z mého předchozího vyznání
je jasná odpověď, že bych velmi
rád, pokud mi to zdraví, rodina,
zaměstnání a ostatní faktory dovolí. Jde totiž o náročný, i když
překrásný koníček!
Nyní máme doma skvrnitou
tříapůlletou fenu Tali (celým jménem Talisman Miréz Bohemia,
po rodičích Beowulf del Castello
delle Rocche a Filipa Quinci
Etc.) a mladého černého psa Cesarine d' Iskandar – nar. 2007
Goliáše (Goliath del Castello delle Rocche, po rodičích Yublot de Can Duran hraničí. Fena je ze zahraničního krytí od česa Chilla del Castello delle Rocche), tomu kých chovatelů, manželů Rezkových od
jsou 2 roky. Oba jsou výstavně nesmírně ús- Prahy a pejsek od známého italského chovapěšní a získávají nejvyšší tituly doma i v za- tele, pana Alberta Malagutiho. Tito vzácní
64
lidé jsou současně našimi nejlepšími přáteli, za což jim mnohokrát děkuji.
Všem milovníkům našich dog
přeji hlavně co nejpevnější zdraví,
zároveň i jejich čtyřnohým kamarádům. Stejně tak hodně radosti
a neutuchajícího nadšení pro německé dogy. Povídání se hodí zakončit slovy bývalého čestného
předsedy našeho klubu, pana
Langmajera: „Ať nám dogy
jdou!“
Kontakt na klub: Klub chovatelů německých dog, p. o. box 37,
323 00 Plzeň, web: www.nemecka-doga.cz, předseda KCHND:
Miroslav Václavík (zároveň místopředseda ČMKU), místopředseda: Milan Krinke, jednatel:
MUDr. Jan Čelakovský (https://www.facebook.com/jan.celakovsky).
text a foto: MUDr. Jan Čelakovský

Podobné dokumenty