O psaní - Literární jednohubky

Transkript

O psaní z „Literárních jednohubek“
Pavel Šimík Šíma
O psaní
z „Literárních jednohubek“
1
O psaní
z „Literárních jednohubek“
text - © 2015 Pavel Šimík Šíma
ilustrace – free images & clipart
kniha neprošla plnou redakční úpravou
(překlepy a nedoklepy vyhrazeny)
kniha je volně ke stažení
(vylučuje se však zasahování do její grafické a obsahové stránky)
2
Poznámka
Kdo jsem? Autor a kritik, který nejen píše, ale snaží se i
druhým mluvit do psaní (ovšem v dobré víře, nakonec
vždy si můžeme odnést jako autoři z kritiky jen to, co se
nám hodí). Píšu již od střední a jako kritik pracuji několik
posledních let (stejně tak i co se týče psaní o tvůrčím psaní).
3
Namísto úvodu
Proč vznikla tato kniha? E-book? Měl jsem už dost
opravování a úprav na svém webu (viz „Literární jednohubky“),
jak člověk stárne a zdraví mu chatrní, mizí člověku i síla a
nadšení, práce se stává těžší a těžší. A také jsem pozbyl onen
náboj. Nemylte se, nikdy jsem si nemyslel, že bych mohl změnit
svět, ale můžeme se změnit my sami (k dobrému či k špatnému).
O čem to tedy je? O psaní. Ano, tato kniha je opisem toho,
co bylo kdysi na mých stránkách (co do obsahu) a představím vám
zde jen to nejdůležitější, co stojí za zmínku. Čas jsou přeci peníze,
přestože je tato publikace zdarma, tak proč se zatěžovat
zbytečnostmi?
Takže vzhůru do toho...
4
Část první
Jak se stát pisálkem...
(Jaké jsou ty správné ingredience?)
- špetka talentu - láska ke knihám - láska ke psaní - minimální znalost gramatiky - dobrý a neotřelý nápad - vypsaná ruka - nekonečná trpělivost - ždibec štěstí -
5
Špetka talentu
Talent. Co toto slůvko znamená? Jak můžeme změřit a zvážit
to, co popisuje? Míru talentu? Odkud se bere? Kdo nám jej dal?
Sudičky? Osud? Bůh? Jak je možné, že existují lidé, kteří dokáží z
mála vytvořit až neskutečné hodnoty (věci) v podobě soch,
hudebních skladeb, obrazů, knih a podobně, zatím co jiní nejsou
schopni napsat ani řádku, vytesat jen obyčejnou věc, či namalovat
cokoliv, co vidí dnes a denně?
Co naučí člověka, aby vzal do ruky onen pomyslný nástroj,
ať už jím je dláto, štětec, pero či či cokoliv jiného, aby jeho
prostřednictvím ukázal světu, že právě v něm je ukryto to, co
jiným chybí (a co jim mohou ostatní závidět)? Je talent prokletím,
nebo požehnáním? Komu se žije lépe? Člověku, který je neustále
hnán svou vnitřní potřebou k tomu, aby svou činnosti vyjádřil to,
co mu bylo dáno do vínku, nebo člověk, který v ničem výjimečně
nevyniká a je mu jedno, zda cokoliv napíše, namaluje, či vysochá?
A co vy? Máte v sobě také onu potřebu jít výš? Překonat
svou vlastní nedokonalost? Onen pomyslný stín, byť toto může
vyznívat jako obyčejné a provařené klišé? Ano, někdo může říci:
"Mám talent, ale co s tím?" Měl by se také hýčkat a pěstovat?
Nebo raději zahodit, protože s ním není spojeno nic dobrého, jen
usilovná práce a dřina (spolu se ztraceným časem), aniž by
dotyčný věděl, jak dopadne (zda vyhraje a bude první za onou
pomyslnou metou, nebo padne vysílen a poražen do prachu).
6
Láska ke knihám
S láskou ke knihám je to jiné, než s láskou ke psaní (o které
si budem psát dále). Který "knihomol" (či jen občasný čtenář) by
nemiloval vůni papíru a šustění obrácených stránek. Rád se
nezačítával do příběhu oblíbených autorů, popřípadě se
nenechával (jen tak) unášet v obrazech toho či onoho poety.
Ve čtení je určité kouzlo (okamžiku). Každodenní a všední
starosti jsou pryč, zůstává jen kniha a čtenář. My a náš malý přítel
z papíru. Kouzelné stránky naplněné myšlenkami a obrazy jiných
autorů, kteří také propadli onomu pozlátku tvůrčího psaní (bez
ohledu na to, jakkoliv jsou úspěšní a bohatí).
Vždyť měřítkem lásky ke čtení (a psaní) není jen velikost
naší peněženky (či šporkasy), ale i to, jak zacházíme se slovy a jak
zacházíme i se slovy jiných autorů, kteří také rádi obcují s těmi
přelétavými múzami. Co je pak lepší? Co si více vychutnáme?
Prožijeme? Psaní nebo čtení? Kdo nikdy žádnou knihu nepřečetl,
nemůže tušit, čeho všeho jsou autoři schopni a neuvidí, kolik
práce jich může stát napsání toho či onoho textu.
Nakonec i v knihovnách a antikvariátech (či knihkupectvích)
je určité kouzlo, které vyvěrá skrze napsané řádky i samotné
obálky knih. Jenže, v nové knize to tolik vidět není, jako v té,
která je již ošoupaná, odřená a s ohnutými konci listů...
7
Láska ke psaní
S láskou je to těžké i v běžném životě. Láska může nejen
hřát a vynášet nás do nebetyčných výšin, ale i pěkně zabolet a
srazit nás na kolena. Ale my se tu nebudeme bavit o lásce k našim
protějškům (partnerům), či ke zvířátkům (mazlíčkům). Láska má
přeci více podob. Můžeme milovat živé bytosti, neživé věci, svou
práci, určité místo, koníček a třeba i psaní (které samo o sobě
může patřit jak ke koníčkům, tak i k naší obživě.
Co je tedy důležité? Vytvořit si k psaní určitý vztah. Milovat
ten pocit, kdy se můžeme ponořit do svého světa fantazie a
prohánět se po jeho nekonečných dálkách. Radovat se z takřka až
nekonečných možností, jak si pohrát s osudy svých hrdinů. Svět
našich příběhů se tak trochu podobá i našemu reálnému světu.
Stejně jako my prožíváme dnes a denně své problémy a starosti,
tak i naši hrdinové se musí každý den probíjet proti nástrahám
osudu a překračovat ony "klacky", které jim osud v podobě autora
háže pod nohy. Jak souvisí dřina se psaním a následnou úpravou
textu s láskou ke psaní?
Psaní je přeci jako hra na hudební nástroj. Slyšíme, jak naše
prsty buší do klávesnice psacího stroje nebo počítače, cítíme
jednotlivé klávesy pod svýma rukama (pod svými prsty), ale zatím
co jsme fyzicky připoutání ke stolu, vnitřně jsme volní a můžeme
prožívat takřka nekonečné variace (obměny) cizích životů, nebo
jen útržků (či pohlednic) z osudů našich postav (ať už jsou úplné
8
nebo ne). Můžeme se opájet svou lehkostí a touhou po tom, dát
nejen svým postavám, ale i svému příběhu (se vším, co k tomu
souvisí) život. Je to příliš, nebo naopak málo? Může být i psaní
drogou? Bez ohledu na to, zda se psaním živíme, nebo píšeme jen
tak pro radost...
9
Minimální znalost gramatiky
Nestačí jen vědět, jak uvést čtenáře do svého příběhu (viz
samotný úvod povídky, novely nebo románu). Nestačí jen vědět,
jak stvořit svůj příběhový svět a své postavy takovým způsobem,
aby byly co nejvíce uvěřitelné a pak celek uvést do pohybu (jako
hodinový strojek). Jak zaplétat a rozplétat různé dějové linky, jak
natahovat čtenáře prostřednictvím zápletek a jejich rozuzlení. Jak
čtenáře k sobě připoutat přiléhavými detaily a hrát si s ním jako
dětskou pannou. Aby si k příběhu vytvořil určitý vztah, fandil jeho
postavám, rád se pohyboval ve vašem světě spolu s jeho hrdiny a
dychtivě čekal, co nového je potká. Bude to dobré nebo zlé? Jak si
s nimi Osud (zde autor) pohraje? Je tu ještě jeden faktor, který si
pohrává se čtivostí příběhu...
Autor může být sebelepším vyprávěčem, může mít príma
myšlenky a nápady. Může být přímo kouzelníkem, který dokáže
ostatní zavést do nevídaného světa, který nemá obdoby... Ale
pokud nezvládne základy gramatiky (mluvnice), stane se jeho dílo
hromadou suti, trosek a hlubokých propastí, které bude muset
čtenář při pročítání překonat. Pak se ze čtení a toulek po říši
autorovy fantazie stane čtení jen galejemi, kdy se bude čtenář
spíše pozastavovat a přemýšlet, jak se to či ono píše, jaký správný
slovní tvar tu a tam patří, či na co zase autor zapomněl.
Není přímo autorovou ostudou, když nezvládá něco, co se
učíme od první třídy, minimálně od druhého stupně základní
10
školy? Ne jak číst a psát jednotlivá písmenka a slova, ale jak s
nimi pracovat, aby byly co nejsrozumitelnější pro samotné čtenáře
a nebyly překážkou v naší pouti za úspěchem. Ano, bohatí a
úspěšní spisovatelé na to mají lidi. My ne. A když už vás (či nás)
trápí gramatické chybky a nedostatky, je třeba se poohlédnout po
dalším páru očí, existuje pro ně určitá speciální zkratka, říká se jí:
betareader. Tak... A jedeme dál!
11
Dobrý a neotřelý nápad
Nápady prý leží na každém kroku. Otázkou je, zdali tomuto
tvrzení můžeme věřit. Ono se řekne, že o ně můžeme zakopávat
kdykoliv vylezeme na ulici, vstaneme z postele, nebo zajdeme do
práce či na dovolenou. O čem to tedy je? Kdo rozhoduje, kdo z
nás bude mít úspěch a kdo ne? Kdo se bude vyhřívat na výsluní a
kdo bude naopak stát kdesi v temném koutku. Kdo má na to, být
slavným a kdo je srab a Osud si s ním pěkně zahrává a vymetá s
ním všechny rohy, jako kdyby byl dotyčný jen kus hadru na holi.
Všichni nemohou být slavní... Všichni nemohou být úspěšní... Pak
bychom všichni byli znovu jen průměrnými jedinci, kdyby každý
z nás vyhrál svůj osobní boj se slávou. A teď se zamysleme: Je to
skutečně pravda? Nebo je za tím i ještě něco navíc?
Podívejme se kolem sebe. Kdo z nás je dítkem bohatých
rodičů? Kdo z nás má rodinu a známé, o které se může opřít?
Strýčka či tetičku na tom správném místě? Jak je možné, že jiný se
stejným nápadem prorazí, zatím co my se musíme potýkat z
nezájmem? Můžeme mít tisíce dobrých nápadů, ale pokud je
neprobudíme k životu, nebudeme věřit, že se prosadíme a
nebudeme bojovat s veškerým protivenstvím, pak neuspějeme.
Ano, vypadá to jako nějaký laciný návod od člověka, který se nudí
a neví co s penězi... Tak vymýšlí kraviny, kterým lidé možná i
uvěří a zase na tom vydělá balík. Za naději! Za falešnou iluzi? Jen
kvůli onomu pocitu vítězství, alespoň na malý okamžik stát na té
12
bedně vítězů a být při tom. Prožít si to...
Jak je to tedy? Musíme si jej hýčkat? Jako malé dítě? Říkat
si: "To bude dobrý! To vyjde, je to přeci príma myšlenka!" Byla
by škoda, kdyby zůstala ležet ladem... Ale nyní vážně, co je
důležité? Jak onen nápad (a počáteční myšlenku) uchopíme, jaký
jí dáme náboj a onu hybnou sílu, která nám samotným pak
pomůže, abychom došli svého vytouženého cíle. Proměnili
myšlenku ve skutek. V onen počin. Z jednoduché fráze, věty, či
myšlenky vytvořili dílo, které jí bude prodchnuto a bude ji z něj
cítit. Jenže, naneštěstí tu jsou ještě další skutečnosti, které musí
být splněny, aby se z myšlenky stal onen "velký čin". Musíme mít
v sobě alespoň špetku talentu, mít rádi literaturu a také bychom
měli mít alespoň v malíku základy gramatiky. Proč to všechno?
Skládat slova k sobě je umění, sečtělí autoři vědí, jak s texty
pracují jiní a pokud nemají chybu v každé druhé větě, neumoří se
tolik opravami. Jedno souvisí s druhým, ale nepředbíhejme...
13
Vypsaná ruka
Ono se řekne: "Vypsaná ruka, že ano?" Vypsaná ruka... No
dobře, ale co si pod tímto pojmem má jeden představit? Někdo
může psát od nevidím do nevidím a nedosáhne žádného kýženého
výsledku. Jak tedy psát?
Pomohou stohy popsaného papíru? Je za tím i něco více?
Talent? Zkušenosti? Nebo musíme za tím psaní vidět i něco
jiného? Učení se! Není důležité, kolik toho napíšeme, ale jak! Proč
to či ono píšeme a za jakým účelem?
Čeho chceme svým psaním dosáhnout. Jakým stylem, jakou
formou? Chceme se poučit se svých chyb? Náš text musí o něčem
být a něco vypovídat. Mít duši. Musí být napsaný tak, aby si své
čtenáře nejen přitáhl, ale i udržel! Že už to znáte? Nic nového?
Pod sluncem?
Je to jednoduché! Pod tímto pojmem se neskrývá nic jiného
než fakt, že dotyčný autor nejen ví, jak pracovat s textem po
stránce stylistické, formální a gramatické, ale také to, že se našel v
tom či onom stylu, žánru či formě.
Někdo rád píše poezii a jiný zase prózu. Ten má rád sci-fi
žánr a druhý zase fantasy. Jsou autoři, kteří si libují v
sáhodlouhých popisech a jsou zase jiní autoři, kteří dávají
přednost dialogům. V čem spočívá pak ona vypsanost?
14
V přitažlivosti textu, v jeho bezchybnosti a čtivosti. Taková
práce autora je pak prostá chyb, nedostatků a dalších (kupříkladu
logických lapsů v ději a podobně). Jinak píše začátečník a jinak
zkušený autor. Co je pro oba stejné? Jeden už onou trnitou cestou
sebeoběvování a učení prošel a dalšího to teprve čeká.
Nic není zadarmo! Avšak pozor: stále je se co učit a nikdy
nesmíme usnou na vavřínech...
15
Nekonečná trpělivost
Každý, kdo se dá na onu trnitou cestu autorského psaní
(protože se výsledky jeho snažení objeví až později), musí počítat
s tím, že to bude chvíli trvat, než se vypíše a než bude jako autor
dostatečně zralý, aby se staly jeho texty opravdu oblíbenými a
čtenými. Vyjma lidí opravdu talentovaných.
Ono talent není všechno, ale lidé, kteří jsou tímto "darem"
obdaření, těm toto může jít lépe a rychleji se vyšvihnout nad svou
pomyslnou "laťku" a dosáhnou svého "levelu", zatím co my
ostatní, nám nezbude nic jiného než dřina, dřina a zase dřina. Ale
pokud to myslíme vážně a nenecháme se odradit, bude to stát za
to.
Co více k tomuto říci? Nenechte se odradit počátečními
neúspěchy. Ty jsou jen dočasné, jsou-li vaše texty opravdu dobré,
svou cestu ke čtenáři si dříve (nebo později) najdou...
16
Ždibec štěstí
Tak a nyní... Nyní nezbývá než si vychutnat onen krátký
pocit euforie! Do toho!
.........................................................................................................
Pěkné že? Príma pocit? Ta slast! Jenže... Ono to po chvíli
vyprchá a namísto pocitu vítězství se nám do mysli vkrade ještě
jiný pocit! Obavy. Co s tím textem mám dělat? Kam s ním? Pan
Neruda to určitě věděl... Kam s ním! Ale bez legrace, protože náš
napsaný text si opravdu zaslouží více, než aby zůstal trčet kdesi v
šuplíku či na skříni, kde by na něj jen sedal prach a čtenáři o něm
nevěděli. Naskýtá se nám hned několik možností:
• Nechat svůj text kolovat mezi kamarády (což je krapet
neefektivní).
• Vyvěsit svůj text na internet (existuje řada
literárních serverů, stačí si jen vybrat ten, který nám
"sedne").
• Existují také nakladatelství (vydavatelé), kteří
publikují i nezavedené (a začínající autory), za peníze
vám i poradí jak na to, nebo provedou gramatickou
korekturu a podobně (ovšem také za samotnou publikaci si
také zaplatíte, všechno vám předem spočítají a vy se jen
rozhodnete, zda do toho jdete, nebo ne).
• Pokud nevěříte literárním serverům a nechce utrácet za
publikaci u vydavatele, zkuste nějakou literární soutěž
(Zde se však musíte pokusit napsat daný text podle zadání
soutěže, jinak skončí v koši poroty, musí splňovat
17
všechny zadané podmínky, není to však patřičná výzva?
Naučit se psát podle toho či onoho zadání? ).
• Poslední možnost, která mne napadá, jsou "zájmové
časopisy", které od autorů "berou" texty, jež se jim hodí
do "krámu" (čili ediční řady, podle zařazení časopisu čtení pro děti a mládež, pro ženy - například o životě, o
lásce, a podobně).
18
Část druhá
Uvařme si příběh...
(Dali jsme do textu vše a přece není jedlý?)
- popisy prostředí - trocha historie nezaškodí - popisy postav - nejen lidé mají charaktery - popisy děje - dějové zvraty - povídka -
19
Popisy prostředí
Stejně jako se děj toho či onoho filmu odehrává v určitém
prostředí (reáliích), tak se i děj povídky odehrává v určitém
prostředí, které vytváří samotný autor (kupříkladu i vzhledem k
užitému žánru a podobně). Povídka o námořnících se bude
nejspíše odehrávat na moři, kosmonauté budou létat ve vesmíru a
akrobati hopsat v cirkuse. Prostředí je tedy důležitým faktorem
(ne-li článkem) naší prózy, protože vytváří živnou půdu pro naše
příběhy. Řečeno zcela laicky: postavíme si svůj svět (je jedno,
zdali se bude zakládat na pravdě, nebo bude zcela fiktivní).
Důležité je to, zdali bude pro čtenáře dostatečně přitažlivý.
Vždyť... Svět naší fantazie je přeci bezbřehý!
Pozor však na jednu maličkost: i svět našich hrdinů by měl
mít hlavu a patu, řídit se určitými "fyzikálními zákony" (a dalšími,
např.: přírodními či společenskými) a měl by být postaven (pokud
nejde o absurditu či parodii) na čtenáři známých faktorech (fyzika,
chemie, historie a podobně). Ano, správně namítáte, že takový
svět Alice Za zrcadlem je dočista bláznivý... Souhlasím. Zde
záleží nejen na vkusu a příčetnosti autora, ale i na jeho odvaze
vytvořit světy zcela nevšední a mnohdy chaotické, které se těm
našim zažitým zdaleka ani nepodobají...
20
Trocha historie nezaškodí
Ať už si vytvoříme jakkoliv barvitý a podrobný svět našich
literárních postav, nesmíme zapomínat na jednu maličkost, čím je
naše dílo (čili text co do rozsahu) "delší" a popisuje život hrdinů v
delším časovém období (v rámci historické linky bez ohledu na
místo děje), život našich postav s sebou přináší také potřebu
popsat čtenáři i nějaká ta historická fakta, která se váží nejen ke
světu, v němž jsou tyto postavy zasazeny, ale také fakta o
samotných hrdinech, kteří mají také svou zcela osobitou historii
(něco prožili, narodili se a kupříkladu i zemřeli v té či oné době,
která může být zcela specifická pro daný příběh). Jinak bude
vypadat povídání z dob Ludvíka XVI. a jinak z dnešní doby (či
doby daleko v budoucnosti, kdy budou lidé pobývat třeba i nejen
na Měsíci, ale i na dalekých světech).
21
Popisy postav
Jak už bylo řečeno, hrdinové příběhu oživují naše povídky,
novely a romány zcela nezaměnitelným způsobem (nejen podle
svého vzhledu, chování a charakterů). Vždyť příběh bez
literárních postav by byl jen zcela statickým celkem, ve kterém by
nebyl život a podobal by se jen skulptuře vytesané do kamene,
která by sice o něčem vypovídala a měla svou uměleckou
hodnotu, ale byla by zcela mimo chápání světa stvořeného pro své
literární postavy (jako Země na počátku, kdy na ní ještě nebyl
život), ono to s sebou může přinášet i určité napětí a touhu po
objevování (pokud toto není účelem autora a nejedná se o sci-fi
příběh, kdy posádka rakety nachází zcela nový a neobjevený svět
bez života a podobně).
22
Nejen lidé mají charaktery
I lidé mají své charaktery, nehledě na fakt, že je každý z nás
jiný, jinak myslíme a jinak se projevujeme (ať už svými činy nebo
verbální komunikací). Stejně tak v našich příbězích nebudou
(pokud to není záměrem autora) dvě zcela totožné postavy, které
budou jednat, myslet a cítit stejně. Každá literární postava může
být zcela jedinečná (jako sněhová vločka - prý neexistují dvě
stejné sněhové vločky a kolik jich v zimě poletuje vzduchem,
nebo se do sebe zaklesnou a vytvoří onou nám známou sněhovou
peřinu).
Taktéž hrdinů může být v našem příběhu nepočítaně, ať už v
podobě hlavních postav, vedlejších postav, popřípadě v podobě
komparzu (tedy hrdinů, kteří nedělají nic jiného, než že vytvářejí
pro celou událost určité křoví a jsou v příběhu jen do počtu a
dotvářejí tak určitou atmosféru). Můžeme vytvořit nekonečné
množství zbabělců, hrdinů, zamilovaných či naopak zklamaných
postaviček, které budou žít svým zcela osobitým způsobem. A
pokud nemá autor sklerózu a umí zacházet s více postavami
najednou, může rozehrát docela zajímavou "šachovou partii" ve
svém příběhu. A ani zde se fantazii meze nekladou...
23
Popisy děje
Našinec by řekl: "Pořád se něco děje." Není vteřiny, kdy by
nedocházelo k nějakým událostem, které se nás mohou (ale také
nemusejí) dotýkat. Stejné je to i v našich příbězích. Události
odehrávající se v našich výtvorech nemusí mít vliv (alespoň ten
bezprostřední) na všechny literární postavy. Mohou však vytvářet
svou posloupností (v rámci určité časové osy) historii a to ať už co
se našeho smyšleného světa týče, tak co se týče samotných postav,
které mohly to či ono prožít (být toho součástí), nebo naopak jen o
tomto promlouvat (třeba i v podobě kronikářů či historiků).
24
Dějové zvraty
Možná jsem už o tom psal, co si představit pod pojmem:
"dějové zvraty", že jde o jakési imaginární "klacky", pomoci
kterých autor zpestřuje život našim hrdinům (tím způsobem, že
jim ty klacky doslova háže pod nohy). Ovšem, co by to byl za
příběh, kdyby se v něm nic nedělo. Byl by nudný a nezáživný.
Stejně tak, kdyby vše probíhalo vždy jako po drátkách a nebylo by
žádného protivenství, které by ten či onen příběhový děj řádně
okořenilo. Stačí pomyslet na to, jak bychom se asi měli, kdyby se
nám v životě jen dařilo a nebylo by ničeho, co by nám stálo v
cestě, nebylo by co zdolávat a překonávat. Bavil by vás takový
život?
Pomoci dějových zvratů můžeme tedy udělat svůj příběh
zajímavější. Můžeme jej i řádně zašmodrchat (zde záleží jen na
tom, jak je autor zdatný ve vedení více dějových linek a jejích
zamotávání - aby se v tomto nezamotal i on sám). Tento stav věci
v ději našich příběhů můžeme označit i jako: "zápletka" (od slova
zaplétati, nejde však o pletení svetrů, šálů a kulichů, ale o
zamotávání hlav svým čtenářům). Jak je vidět, naše příběhy
nejsou jednoduchými celky, ale obsahují řadu ingrediencí, které ve
svém konečném množství (a dosahu) určují kvalitu samotného
díla. Tedy i jeho čtivost.
Nesmíme však zapomínat také na opak samotných zápletek a
tím je: "rozuzlení" (čili určité rozhřešení, které může mít, ale také
25
nemusí, dopad na naše postavy). V případě, že náš příběh
zachycuje svou dějovou linkou delší časové období, může
obsahovat libovolné množství zápletek a jejich rozuzlení. Stačí se
podívat na "rodinné ságy" (jako určitý literární žánr epických
rozměrů, kdy autor pohlíží na vývoj a život nejen celých rodin, ale
i populací, záleží zde na tom, jak dalece chce svůj příběh
rozvinout - nejen do pomyslné šířky a délky, ale i co se čtvrtého
rozměru týče - samotného času).
26
Povídka
Stáli proti sobě. Mířili na sebe zbraněmi. Dva sokové v lásce.
Za ranního úsvitu na louce v malém remízku, kde jim až na řídkou
mlhu nic nebránilo v tom, aby si navzájem ukončili ono životní
trápení. Co by byl život bez lásky? Bez té sladké bolesti, která
hýbe nejen světem, ale i srdci a těly těch, jež jí podlehnou? A s
láskou přichází i strach a žárlivost, co kdyby se objevil někdo, kdo
nás předběhne a stane se tím pravým, osobou milovanou, která
nás odsune na druhou kolej?
Možná právě nejen to kolovalo v mysli našich hrdinů, kteří
neochvějně stáli proti sobě. Ne, ještě neměli zvednuté ruce. Jejich
zbraně jen tiše spočívaly v jejich rukou a zatím mířily k zemi. Jak
lehké je ukončit něčí život? Proč vlastně? Kdo dal komukoliv
právo toho druhého zabít? Sprovodit ze světa? Kdo z nás je výše
nežli samotný bůh? Vítr jim čechral vlasy na odkrytých hlavách.
Oba je měli černé a kučeravé. Zatím co jeden z nich měl oči
černé, druhý je měl naopak nebesky modré. Oba nosili plnovous.
Oba také měli na sobě bílé košile a kalhoty tmavé barvy. Kdesi
zaržal nervózně jeden z koní. Ani se neohlédli, jen si dál vyzývavě
hleděli do tváře.
„Ukončíme to?“ zeptal se ten modrooký.
„Proč si nevychutnat ten okamžik?“ zasmál se černooký muž.
„Vždyť za chvíli můžeme být už mrtví...“
„Bojíš se smrti? Mluvko...“ odplivl si modroočko.
27
„Nebojím se smrti!“ řekl ten první. Švihl několikrát zkušeně
mečem a zamyslel se.
„Zbabělče!“ provokoval jej modrooký sok v lásce.
„Nevyměníme si zbraně?“ zašklebil se černooký šermíř. „Co
takhle pistole?“
„Jsi lepším šermířem než já, proč bys to dělal?“
„Protože jsi lepším střelcem...“
Oba na sebe pohlédli. Slunce zvolna rozpouštělo nízkou mlhu
nad loukou. Bylo polojasno. V noci pršelo a bylo to znát. Oba měli
zmáčené boty a voda jim divoce čvachtala v nízkých střevících.
Meče nebo pistole? Jakoby to nebylo jedno.
„Dobře!“ řekl modrooký muž. „Ať je po tvém...“
Jejich sekundanti jim vyměnili meče za křesací pistole. Oba si
je nejdřív zkusmo potěžkali v dlaních. Kam až ta doba pokročila?
Ze souboje tváří v tvář se boj přesunul na dálku. Dnes je už možné
zabít člověka na několik kroků, ne-li ještě dál. Bez ohledu na to,
aby mu bylo nutné pohlédnout do tváře.
„Proč?“ zarazil se náhle modroočko. „Měl bys pocit viny?
Necháš tu špinavou práci na kulce, namísto, abys mi probodl
srdce svým vlastním mečem?“
„Nechci být vrahem, až se vrátím ke své vyvolené...“ ušklíbl se
černooký muž.
„Co když se k ní už nevrátíš?“ zamračil se jeho sok. „Osud
bývá vrtošivý!“
28
„Pánové, čas běží!“ řekl jim jeden ze sekundantů. „Nemáme
na to celý den, nebo si řekněte nový čas, kdy chcete skončit se
svými životy, budeme vám k službám...“
Oba se ohlédli k muži s vysokým cylindrem. Ach ta etiketa!
Pravidla!
„Víte, co máte dělat?“ zeptal se jich tentýž muž. „Postavíte se
k sobě zády. Až řeknu, uděláte každý pět kroků, pak se otočíte a
vystřelíte! Kdo dřív a přesněji vystřelí, má větší šanci na
úspěch...“
Postavili se zády k sobě. Slunce jim začalo hřát do tváře. Vítr
na obloze rozehnal bílá oblaka. Zdálo se, že dnes bude hezky,
pěkný den na umírání. Na pokyn jednoho ze sekundantů se vydali
každý opačným směrem. Pět kroků. Co je to pět kroků? V
porovnání s věčností. Nic. Oba měli před očima tutéž ženu.
Krásku! Dlouhé zvlněné blond vlasy, kulatou tvář s malým
nosíkem, modrýma očima jako studánky a malými ústy,
vykrojenými do tvaru srdce. Vždy usměvavá, vždy přátelsky
naladěná. Kdo ví, třeba bylo lámání mužských srdcí jejím
koníčkem. Žena krev a mléko. Žena tisíce tváří. Anděl s ďáblem v
těle.
Jedna, dvě, tři, čtyři, pět... A otočka. Zvednout zbraň a zamířit!
Vystřel! Oblaka prachu. Nikdo z nich nepadl k zemi. Minuli! Oba?
Jaká náhoda. Dostali druhou zbraň. Znovu tatáž procedura. Pět
kroků, otočka, zamířit a pal! Znovu bez výsledku.
„Zde jsou zpět vaše meče, pánové!“ řekl tentýž muž v cylindru.
29
Výměna zbraní. Čas běžel. Proč to všechno? Kvůli jedné mysli?
Jednomu srdci? A jednomu tělu? Pocitu chvilkové rozkoše a
omámení? Falešnému pocitu lásky? Poblouznění? Začali se bít
meči s jednou rukou za zády. Obrana a útok. Obrana a útok. Krok
dopředu, dozadu, do strany. Vlevo i vpravo. Kroužili kolem sebe
jako dva kohouti.
Zbraně jim takřka jiskřily v ranním slunečném dni. Kdesi
přestali překvapeně zpívat ptáci. Meče se míhaly vzduchem a
neomylně se do sebe zaklesovaly. Oba byli dobrými šermíři. Nikdo
z nich nechtěl tomu druhému dát jakoukoliv výhodu. Bili se
dlouho. Vteřiny divoce ubíhaly a stávaly se z nich minuty. Jejich
sekundanti začali být nervózní. Nečekali, že bude souboj tak
dlouhý. Vždyť zákon souboje zakazoval a oni zde byli se svými
svěřenci na zapřenou. Proč nezemřít za krále a za vlast, když
můžete zemřít v souboji?
„To stačí!“ řekl ten modrooký. „Zabij mne, nebudu se bránit!
Nemá to cenu...“
„Nemůžu tě jen tak zabít!“ zavrtěl hlavou černooký muž. „Co
když si nás vyvolila oba? Co když ona s námi hraje svou hru? Na
kočku a na myš?“
„A čeká, že se tu navzájem pobijeme jako sokové v lásce...“
otřel si čelo ten druhý. „Také mi to vytanulo na mysl. Jsme
podvedeni! Oba?“
„Kdo ví...“ svěsil modrooký muž meč a pokynul svému
sekundantovi. „Zabít se můžeme vždy. Ruším souboj!“
30
„Souhlasím, vydáme se za ní a zeptáme se jí, komu patří její
srdce!“ pokynul černooký sok svému kolegovi. „Pojďme!“
Nenávist se změnila v podezření. Jak se to zdálo být naivní!
Komické. Jako ze špatné hry. A bláznivé zároveň. Podvedeni, oba
a hned nadvakrát. Vydali se na koních k sídlu své milé. Prošli
železnou bránou. Nebylo zamčeno. Koně nechali na nevelkém
nádvoří před domem ve tvaru písmene U, aby se vydali do domu.
Po schodišti svižně vykročili k pokoji milované ženy. Avšak...
Proklatě! Nebyla sama. Byla nahá s dalším mužem! V posteli. Než
otevřeli dveře, slyšeli oba tiché vzdechy a obdivná slůvka.
„Proč?“ zeptali se takřka naráz. „Podvedla jsi nás!“
„Nečekala jsem, že to přežijete!“ zamračila se.
„Protože jsem dobrými šermíři?“ zeptal se jí ten modrooký.
„Čubko!“
„Nevěrnice, omámilas nás svými sladkými lži a svedla svým
tělem! Skončíš v pekle!“ řekl ten druhý.
„Pánové!?“ řekl muž, který na blonďaté krasavici až do této
chvíli ležel a pohyboval se sem a tam v divokém rytmu. Ještě teď
měl kapky potu na čele. „Copak to nechápete?“
„A co máme chápat?“ zeptali se oba svorně.
„Ona nechce vás, ale vaše peníze!“ řekl muž věcně. „A teď
vypadněte, jste tu za křeny!“
„Mor na vás!“ řekl ten modrooký a odešel z místnosti.
„Sbohem!“ pronesl ten druhý a práskl za sebou dveřmi.
31
„Nejsou sladcí?“ zasmála se blonďatá krasavice. Prsa se jí
mocně dmula na hrudi. Zavrtěla se blahem a zašeptala: „Kde
jsme to skončili?“
„A není vám jich líto, má milá?“ zeptal se jí její zákonitý
manžel.
„A vám, můj milý, není líto, že z vás dělám paroháče?“
zamračila se.
„Jakoby tomu kdy nebylo jinak,“ odfrkl si. „Ale dobře víte, má
drahá, že také nejsem svatý!“
„Pravda,“ přikývla. „Škoda jen těch peněz, které mi mohli oba
věnovat!“
Jak vidíte, nepoužil jsem přehršel popisů. Vůbec jsem se
nevěnoval místu děje. Naši hrdinové mohli svůj souboj konat
kdekoliv, kde je jen kousek lesa, louka s dobrým výhledem a
hlavně klid (tedy vše beze svědků). Samotné místo děje zde
nebylo důležité. Po pravdě, jde jen o takovou momentku, které
bylo vše podřízeno (viz účel světí prostředky).
Co se historie mého imaginárního světa týče, také jí tu
nebylo potřeba. Nač se rozkecávat o tom, v jakém světě oba žili?
Kde se narodili, jací byli jejich rodiče, jak prožili své životy, kde
studovali, a co všechno zažili, než je pomyslný osud svedl
dohromady. Doba a společnost, jíž byli součástí, zde také nehraje
prim. To vše se stalo podružným.
32
Samotné postavy jsou popsány jen do takové míry, aby je
bylo možné od sebe oddělit. Aby čtenář věděl, kdo proti sobě stojí.
Dva sokové v lásce, které (oba) ona milovaná dívka podvedla, jak
se mají čtenáři možnost dozvědět ze samotného závěru této
kratičké povídky. Tato práce je příkladem, že ne všechny texty
musí mít rozsah románu či jen novely. Žádné rozkecávání o tom,
jaká kdo měl na těle znaménka, zdali byl tu či jinde ochlupený, či
mu nechyběl na těle nějaký úd. Natož charaktery obou hlavních
postav, jakoby byla v popředí jen jejich řevnivost a touha se
pomstít (za každou cenu, avšak čestným způsobem).
Jak už jsem napsal o odstavec výše, není zde důležité, jaký
kdo měl charakter, kdo z nich byl hodnější, moudřejší,
spravedlivější a čestnější. Jak se kdo choval a jednal v té či oné
situaci. Proč taky, když oba hrají v této povídce jen takový štěk. A
nic víc. Jsou jen prostředníky k dokreslení celé situace. Stejně tak
detaily naší hrdinky (jejich vzájemné společnice a konkubíny)
nejsou na programu dne. Protože se povídka pohybuje jen v rámci
určitého "náčrtu" (či pohlednice z dané doby), není nutné vědět o
hrdinech vše (do mrtě).
Děj je vlastně jednoduchý. Za úsvitu se oba i se svými
sekundanty setkávají, aby se oba (pokud možno) navzájem
sprovodili ze světa. Jeden druhého viní z toho, že se do nich
(obou) zamiloval předmět jejich lásky, dokud jim nedošlo, že je
zde něco špatně. Ano, celá zápletka mohla být více rozepsána
(třeba i do patřičných detailů v podobě flashbacků, ale možná, že
33
by již pak tato povídka ztratila něco ze svého "kouzla" a
"dynamiky" - pokud vůbec něco z toho vlastní).
Celá zápletka se točí okolo souboje. Není zde nic jiného. Jen
on a on (a jejich zbraně). Vedlejšími postavami tu jsou oba jejich
sekundanti a pak předmět jejich zájmu s mužem, který byl
právoplatným "vlastníkem" oné krásky (mám na mysli manžela).
Celek se pak zdá jako špatně postavená hra. Jakoby oba manželé
využívali svého postavení a milovali se i s jinými (v jakémsi
volnějším svazku, přestože mravy a zákony tehdejší doby hovoří
své). Avšak nebyla v každé době předkládaná na obdiv právě
zkaženost lidí? Kam se "hrabe" Sodoma a Gomora.
Co říci závěrem? Celá povídka se klidně mohla odehrávat ve
Francii. Anglie byla na něco podobného příliš konzervativní, ale
nenechme se mýlit. Třeba i takové Španělsko, Rusko, Polsko,
nebo i jiné země, by mohly být pěkným zázemím k rozepsání
mnohem širší hry. Stejně tak co se všech hrdinů týče (mohli být
lépe a uvěřitelněji zasazeni do děje) nejen do místa, ale i doby
(času králů, roztopášnictví, bohatství a bídy) bez ohledu na onu
pomyslnou časovou osu (přeci jen, historické události by mohly
ještě plastičtěji obkreslit celý příběh). Zde však o nějakých
událostech mimo děj není řeči. Ani zbla...
Proč pak tento příklad? Aby bylo jasné, že není třeba se vždy
(do mrtě) držet všech pouček a doporučení! Záleží jen na autorovi,
jak svůj příběh rozehraje a čeho se bude držet. Ať už půjde o
dlouhé epické dílo o šlechtickém rodu kdesi ve starém Rusku, či o
34
rodinu žijící kdesi ve Spojených státech dnešní doby, nebo
existenci bakterií na daleké planetě, která ještě nemá ani jméno...
A ještě na závěr: případné nedostatky v této "povídce" si
properte sami! Alespoň poznáte (na vlastní kůži), jaké je to být
kritikem!
35
Část třetí
Psaní v praxi
(...naostro...)
- začínáme- test s uzlem - první slovo - první věta - první odstavec - první stránka - první povídka - co dodat -
36
Začínáme
Píšete? A smím-li se zeptat, o čem? Jak vůbec píšete? Máte
svůj styl? Je vaše povídání zajímavé? Máte i svůj vyhraněný žánr?
Proč se na toto ptám? Protože všechny tyto otázky jsou důležité!
Co chcete svým čtenářům sdělit? Jakým způsobem? Jakou
formou? Jak chcete, aby vaše texty na čtenáře působily? Chcete se
prosadit? Nebo píšete jen tak pro radost, vlastně by v tom neměl
být žádný rozdíl, zda píšete jen tak, nebo pro peníze.
K čemu je tento obrazový návod? Snad nebude pro kočku,
ale pomůže vám zamyslet se nad tím, co se s vámi a vaší myslí
děje, když píšete, nebo se marně snažíte napsat byť jen jediné
slůvko. Psát povídky to není, jako když natáhnete autíčko na
klíček. Jsou dny, kdy z člověka prostě nic nevyleze. Nejen tiskařští
šotkové Překlepníčci, ale i múzy (a múzáci) mají své dny.
Problémem s blokem ve psaní se říká prokrastinace, ale o něm tu
není řeč, to důležité, co by vás mělo zajímat je fakt, jak psát, aby
vaše psaní mělo smysl.
Že jen mlátím prázdnou slámu a snažím se objevit znovu
Ameriku? K čemu, když již byla objevena? Jenže... I objevené
můžeme stále objevovat a v tom je ona krása, dívat se na známá
fakta očima neználka, který netuší, jaké krásy může onen tajemný
a ještě neprozkoumaný svět v sobě skrývat...
37
Test s uzlem
Nejspíše si říkáte, proč sem - sakra - ten člověk vložil
prázdnou stránku. Jenže to je právě ten vtip, v tom je skryta ona
pointa! Znáte z jisté (a blíže nejmenované) reklamy obrázek, který
vysvětluje sílu onoho pracího prostředku? Test s uzlem ukáže, že
dokáže proniknout i do látky, která je pevně zavázána - do uzlu...
Co má tento test v reklamě společného s prázdnou stránkou?
38
Už jste určitě nejednou viděli (v jiném návodu), jak se na vás
jeho autor snaží zapůsobit právě onou prázdnou stránkou, která by
ve vás měla asociovat určité pocity... Co cítíte, když se na ni
zadíváte?
Prázdná stránka, pfff. A co s ní? Je to přeci jen kus
nepopsaného papíru, či virtuální plochy v textovém editoru. Což
takhle se na tuto stránku podívat jinak? Jiným pohledem? Jinýma
očima? Čím vším ji můžete popsat? Ano, můžete podotknout, že
slovy, ale... Jaká slova zvolíte? Jak se budete vyjadřovat?
39
První slovo
A máme první slovo. Není slůvko "máma" prvním slovem,
které kdy dítě poprvé vysloví? Pokud jím není kupříkladu: "táta".
První slovo, hurá, máme první slovo! Pro nás toto může znamenat
malé vítězství. Stránka již není čistá a neposkvrněná. Je popsaná, a
co na tom, že jen jedním jediným slůvkem? Však k němu časem
přidáme další...
40
První věta
Že tuto větu znáte ze Slabikáře? Ano, použil jsem ji
záměrně. Snad nebudu tímto porušovat copyright, jde přeci jen o
jednu větu. Pro jistotu napíšu toto: "Ano, použil jsem tuto větu z
dob svého dětství, kdy jsem se jako malý capart učil snad v první
třídě vyslovovat - a číst - první slůvka. Děkuji!"
41
Máme tu první větu, která se skládá z několika slůvek. Naše
imaginární stránka je popsaná o mnohem více, než tomu bylo u
onoho prvního slůvka. "Máma má mísu!" Není to príma zpráva?
Ale když se nad touto větou zamyslíme, zase toho tolik nevíme.
Nevíme, jak je stará (ta mísa), jak vypadá (jak je velká, zda je
pomalovaná či jakou má barvu) a podobně.
Takže? Pojďme dál a pokusíme se celou situaci blíže
specifikovat. Mísa je sice jen obyčejná porcelánová věc, ale třeba
je ona máma neobyčejnou bytostí. Nebo je vše jinak, protože
prozatím můžeme o všem jen hádat...
42
První odstavec
Hned od pohledu je jasné, že zde máme více informací...
Alespoň o té míse. O mamce nepadlo ani slovo, ale třeba není
maminka středem zájmu, protože je důležitá (v onom pohledu)
právě mísa. Je to jasné, víme, odkud je ona mísa a jak asi vypadá.
Tedy bez patřičných detailů, o kterých jsme si psali u minulé
kapitolky, ale třeba to vážně není důležité. Kolik takových mís
existuje ve světě a stojí (či leží) v našich kuchyních?
43
Všimli jste si také, jak je tento text napsaný? Autorka má k
míse určitý citový vztah, a když ne k ní, pak k mamince, která je
na svou mísu patřičně hrdá, protože může být opravdu skvostem
(a být krásným doplňkem, který existuje jen proto, aby kuchyň
dotyčné maminky patřičně ozvláštnila). Je opravdu krásná!
Nezbývá, než jí věřit.
A dál? Co se s tou mísou stalo? Zůstala někde ležet? Sedal
na ni prach? Byla používána nebo nikoliv? Stále je zde příliš
mnoho otázek. Nemyslíte?
44
První stránka
Konečně tady máme pořádnou porci textu. Hned několik
odstavců. Sice nepadlo ani slovo o tom, jak si ji máme v duchu
představit, ale to nevadí, protože jsme se dozvěděli, co se s ní
stalo. A to je velmi důležité! Proč? Protože každá povídka by měla
mít (byť i ten nejjednodušší) děj, který bude odněkud někam
směřovat.
45
Co se stalo? Mísa se rozbila. Vlastně byla rozbita!
Kocourem... Naše hrdinka byla natolik odvážná a měla toho
kocourka ráda, že vše vzala na sebe. Mísu měla ráda i maminka,
jenže jak se zdá, neplakala jen pro tu mísu, ze které zbyly jen
střepy. Nevíte? Přečtěte si text ještě jednou.
Spolu s tímto textem přichází i určité podobenství, jinotaj či
alegorie. Nevěříte? Máme zde mísu, která je na střepy, ale... Co se
může ještě rozbít? Také do podoby střepů? Proč maminka vlastně
pláče? Jen kvůli oné míse? Nebo se stalo ještě něco dalšího? Děj
této povídky i přes svou jednoduchost nesměřuje jen jedním
směrem, máme tu i další události!
Jaké? Co se stalo s otcem hrdinky? Odešel! Kam? Někam
pryč, to také není důležité, ale jisté je, že maminka nepláče jen pro
tu mísu, ale i ze ztráty svého muže (a otce své dcerky).
Vyprávěčka se to časem dozvídá také. Už ví, že za to nemůže jen
ona, kocour Mikeš, ale i její otec, který obě (ji i její matku)
opustil. Proč? Kdo ví.
Jedno je jisté, čtenáři mají možnost se dozvědět spoustu věcí.
Pamatujete jak to začalo? Nejdříve tu bylo slůvko: "Máma.", pak
přišla jednoduchá věta ze Slabikáře, aby byla myšlenka více
rozvedena do podoby jediného odstavce, který byl následně
rozveden touto popsanou stránkou!
46
Vidíte ten rozdíl? Nejdřív tu byla stránka prázdná! Čistý
list... A nyní tu máme popsaný kus papíru. Ale to ještě není konec,
protože je celé povídání bez začátku a bez konce, nemá úvod ani
pointu. Je jaksi o ničem a zasloužilo by si více rozepsat, aby byl
příběh co nejvíce úplný...
47
První
povídka
48
Vidíte? A jednoduchá povídka je na světě. Má začátek,
konec, i nějaký ten děj. Víme, jak se vyprávěčka jmenuje, o kom
že to celé je (jaké postavy, zvířata a věci zde účinkují), a také,
odkud a kam celý příběh směřuje.
Sice zde opět zůstalo mnoho nezodpovězených otázek a
tajemství, například proč ten kocour skákal na tu kredenc (opravdu
jen proto, že měl zlobivou náladu?), ale to nevadí, protože tento
text splňuje všechna základní kritéria povídky.
Co na tom, že nevíme, jak vypadal kocour, jak vypadala
mísa, jakou vizáž měli lidští hrdinové a hrdinky, ale občas nejsou
detaily příliš důležité, pokud je na přetřesu dne právě děj
samotného příběhu. Rozbita byla nejen mísa, ale i vztah. Vztah
mezi manžely a také vztah mezi manžely a dítětem. Lenka se svou
matkou zůstaly opuštěny v neúplné rodině, a jejích otec a partner
(podle úhlu pohledu) zmizel bůh ví kam.
Také vás napadlo, že by bylo možné tuto povídečku více
rozepsat? Roztáhnout ji více do šířky i do délky? Přidat více
událostí, více detailů... Dát příběhu větší hloubku, ale pak by tento
textík nevypadal, jako by jej napsalo dítě z prvního stupně
základní školy. Proč by mělo být autorem (či autorkou) právě dítě?
Vlastně je to jedno, klidně by ji mohl napsat dospělý člověk, to
není důležité. Na čem tedy záleží? Na pohledu na věc, na oné
cestě, kterou jsme v tomto miniaturním návodu spolu prošli! Od
prázdné stránky k povídce...
49
Že jsem vám nenapsal, jak pracovat s detaily? Jak uvést
postavy do příběhu? Jak s nimi manipulovat v rámci děje (i vlastní
psychologie postav), aby byly co nejuvěřitelnější? Že jsou detaily
velice chudé a my jsme plně závislí na své fantazii? No a? Pokud
chcete vědět více, podívejte se jinam, i tento web je plný dalších
informací! Tady přeci šlo jen o to, jak zaplnit prázdnou stránku!
A co onen test s uzlem? Nevyprali jsme prázdný list?
Dočista! Ale v inkoustu... A tak to má být, protože psaní je o tom,
jak co nejsmysluplněji zaplnit prázdné řádky. Tak zase někdy,
přátelé!
50
Co dodat?
Jsme na konci, ale netruchlete! Že jste se dohromady nic
nedozvěděli? Ale co to? Dozvěděli jste se spoustu věcí! A to nejen
o naší malé hrdince, která nám svěřila svůj příběh. Své pocity a
postoje... Aniž by Lenka prozradila víc, než by měla, vždyť i
čtenářova fantazie by měla být jednou z hlavních složek, která
dotváří naše příběhy.
Je toho málo, myslíte si? Ne, je toho tak akorát. To ostatní
nechám na vás, protože za vás nikdo nenapíše ani řádku! Byť jen
jediné slůvko. Vy jste těmi, kdo přednáší svým čtenářům své
příběhy. Čtenáři jen přicházejí k vám a nechávají se unášet na
vlnách vaši fantazie, aby za přispěním své fantazie (a svého
vnitřního pohledu) mohli prožít vámi přednášené příběhy a
alespoň na krátký okamžik zažít něco, co se (třeba i) v běžném
životě zažít nedá.
A ten kapesník? Máte-li rýmu, vysmrkejte se do něj. Pokud
je příliš hezký, a úhledný, na rýmu, dejte si jej do kapsy.
Nezapomeňte však na onu prázdnou stránku! Na to kouzlo, které
přichází z vás a prostřednictvím vás (i vaší tvorby) naplňuje
všechny čtenáře, kteří vás poctí svou návštěvou. Kouzlo tvoření,
kouzlo autorské tvorby, které se rodí mnohdy velmi těžko, protože
nikdo neřekl, že psaní je procházkou růžovým sadem!
51
Část čtvrtá
Typografie
Ono se řekne, navrhni si vzhled svého díla (bez ohledu na to, zda jde o povídku či
delší literární útvar). Napiš nějaký úvod (předmluvu či prolog) a pak se vrhni do
psaní jednotlivých kapitol. Občas do textu vlož nějaký ten obrázek, dopis či poetické
dílo, a je vymalováno. Čeho se vyvarovat a co naopak dělat, aby náš text vypadal co
nejlépe (a čtenář se v něm neztrácel)? Snad odkazy uvedené níže napoví...
- základy- titulní strana - poděkování - úvod - kapitoly - označení kapitol - písmo - přímá řeč - korespondence - poezie v próze - co nedělat - ilustrace - závěr - obsah -
52
Základy
53
Záhlaví - po lopatě samostatný řádek nad textem,
obvykle je na něm název díla a jméno autora (není podmínkou).
Nadpis - může jít o název kapitoly, její číslo a podobně
(viz číslování kapitol).
Tělo stránky - vlastní stránka obsahující text, obrázky,
grafy a podobně.
Poznámka pod čarou - plní roli vysvětlivek k danému
slůvku nebo slovnímu spojení.
Zápatí - textový řádek pod stránkou, většinou je obsazen
číslem stránky.
54
Titulní strana
55
Titulní strana většinou plní dvě funkce: reprezentuje a
slouží jako vějička. Hlavní věcí, která je vždy zřejmá je: název
knihy.
Dalším důležitým prvkem je nejen případná ilustrace, ale
i vlastní grafická podoba obálky (přebalu jako celku). Co
čtenáře přiměje vzít tu či onu knihu do ruky? Název knihy? Nebo
ilustrace, která na něj vybafne zpoza jednotlivá písmena?
Jméno autora je třetí a velmi důležitou informací,
přednáší čtenářům jen jedno - kdo danou publikaci napsal či
převyprávěl (čili kdo za to může). Ono je to dobré i jako prosté
vyjádření faktu, kdo je autorem dané knihy. Bez autora by
žádná kniha přeci jen nevznikla!
56
Poděkování
57
Poděkování slouží k jediné věci - k poděkování.
Zač autoři děkují? Většinou za pomoc či podporu při
psaní - jakýmkoliv způsobem, ať už jde o betareading,
korektury, a podobně (a to nejen rodině, blízkým, přátelům,
známým, kolegům a dalším). Prosím, neděkujte celému světu,
stejně se všem čtenářům nezavděčíte!
58
Úvod
59
Úvody do příběhu plní povětšinou roli předmluv
(prologů), které krátce představují určité skutečnosti, jež
kupříkladu předcházely ději daného příběhu, který se čtenáři
dostane do rukou.
Samotný úvod může být různě dlouhý (co do rozsahu) a
to podle uvážení autora. Příliš dlouhé prology však mohou
působit opět spíše negativně, a mohou odvádět od čtení, pokud
nejsou "k věci" a čtenáře spíše nudí, než aby je navnadily k
dalšímu čtení.
60
Kapitoly
61
Pokud je váš příběh delší (rozsahem), určitě použijete
kapitoly k rozlišení částí děje (delší povídky či novely), aby se
čtenáři v příběhu mohli lépe orientovat. Samotný název kapitoly
by pak měl být dostatečně odlišen od běžného textu (kupříkladu
větším fontem, či tučným nebo podtrženým písmem a podobně).
U podtrženého písma pozor, používá se při tvorbě webových
stránek v podobě linku (odkazu na další stránky) a samotný
nadpis by pak mohl být zaměněn s oním linkem.
Vlastní text dané kapitoly by pak měl být dostatečně
oddělen od nadpisu a v rámci přehlednosti řádně naformátován do
odstavců a podobně. Pro ilustraci opět stačí nahlédnutí do
oblíbené knihy oblíbeného autora.
62
Označení kapitol
63
Názvy kapitol mohou být vyjádřeny (napsány) různě,
podle toho, jaký důraz autor klade na fakt, co by měl ten či onen
název vyjadřovat. Může jít jen o prosté slovní spojení kapitoly s
číslovkou, či zcela specifické slovní spojení, které má s danou
kapitolou něco společného, kupříkladu: Dovolená u moře.
Pokud používáte jen číslovky (vypsané slovy), pak je vše
jednoduché, např.: Jedna, Dvě, Tři (a tak dále).
Někteří autoři užívají i římské číslice. Pak je někdy
problém se v textu orientovat, pokud je zcela neovládáte, je-li
kapitol více a jejich sled (názvů) je směsicí písmen, jejíž význam
si pak čtenáři musí přeložit, např.: XLI (41 - nemýlím-li se).
Pokud jde o kratší literární útvar (co do rozsahu),
mnohdy postačí jen několik shodných znaků, které jsou odděleny
"nahoře i dole" volným řádkem, např.: ----- či ***** (apod.).
64
Písmo
65
Běžné písmo (obecný styl bez jakéhokoliv zvýraznění) se používá při psaní nejčastěji, kdyby byl celý povídkový text (či
román) sepsán jiným typem písma (kupříkladu tučně či kurzivou),
stal by se text pro čtenáře nečitelným. Pro ilustraci stačí
nahlédnout do jakékoliv běžné povídkové knihy či novely.
Tučné písmo slouží ke zvýraznění dané informace, kterou
s sebou to či ono slovo či slovní spojení přináší, je pak viditelně
odděleno od okolního textu, který je napsán běžným písmem.
Pokud je to nutné, mohou být tučným písmem vypsány i celé
věty či souvětí (vzhledem k vlastní důležitosti).
Kurzíva se také používá k oddělení slůvek (či slovních
spojení) od běžného textu, ale nepůsobí tolik výrazně, autoři ji
používají většinou u vlastních jmen (lidí, zvířat a věcí), které takto
chtějí oddělit od okolního textu pro svou vlastní důležitost
(vzhledem k příběhu a jeho ději).
Tento odstavec je směsicí různých stylů, jakou důležitost
dát různým informacím, to je už plně na posouzení samotného
autora. I zde platí: čím méně, tím lépe!
66
Přímá řeč
67
Přímá řeč může mít mnoho forem, kupříkladu jen jako
jednotlivé repliky, které pronášejí hrdinové, kteří mezi sebou
vedou určitý dialog (pokud nejde o monolog osamělého herce).
Jednotlivé výroky mohou být uvozeny do uvozovek (tak jak je
obecně běžné), nebo i jiným způsobem, viz níže. Vždy je však
dobré, aby čtenář věděl, co má sloužit jako prostý popisný text
a co jako přímá řeč, aby zbytečně netápal a neztrácel se v
textu.
Pokud nepoužijete uvozovky, můžete přímou řeč oddělit
od běžného textu kupříkladu pomlčkou na počátku přímé řeči.
Pokud použijete shodnou formu v celém příběhu, bude čtenáři
jasné, které části textu slouží jako repliky hrdinů a které jako
běžný literární text.
Povětšinou si nevystačíme jen s přímou řečí (mluvou
jednotlivých hrdinů), ale musíme ji doplnit o uvozovací věty, které
s sebou nesou další informace (co kdo dělal, jak vypadal či jak se
cítil právě v době, kdy tu či onu repliku zrovna pronášel). Pokud
použijete jen dialogy, může celkové vyznění působit spíše
sterilně a čtenář nemusí být v obraze.
68
Korespondence
69
Také užitá korespondence v prozaickém textů může mít
svůj smysl, kupříkladu v rámci ozřejmění obsahu toho či onoho
dopisu, o kterém nemusí mít postavy příběhu ani páru (na rozdíl
od čtenáře). Příběh se pak může vyvíjet libovolným směrem (i v
rámci dané korespondence, která může mít různou důležitost) a
dopisy v nich mohou sloužit nejen jako nosiče informací, ale i
pěkně zamíchat s dějem (v rámci reakce jednotlivých postav,
pokud na ně narazí - i v rámci jejich obsahu a důležitosti pro
jednotlivé hrdiny).
Text dopisu je dobré opět oddělit od běžného
prozaického textu, kupříkladu jako samostatný odstavec, nejlépe i
viditelně (kupříkladu kurzivou), aby bylo zřejmé, který text je
povídkový a který je textem vloženým (ve formě dopisu, který si
mezi sebou jednotliví hrdinové posílají, či toto hodlají nebo
nehodlají udělat, a dopis již napsali).
70
Poezie v próze
71
Do textu vložené verše by měly mít své opodstatnění
(stejně jako ilustrace), pokud do textu vložíte báseň, a ta nebude
souviset s příběhem (prostě tam jen bude), opět bude působit
rušivě. Pokud je v příběhu poezie, kterou hrdinové vyjadřují
své city a pocity, pak je vše v pořádku.
Při psaní básní nepoužívejte verzálky (VELKÁ
PÍSMENA) opět to může rušit při čtení, použijte raději kurzivu,
odsazení na střed a samotnou poezii oddělte od prozaického textu
kupříkladu volným řádkem (jak sloučit poezii s prozaickým
textem, kterého je součástí, to už je na posouzení autorů).
72
Co nedělat...
73
U nadpisů používejte stejnou velikost fontu, pozor také
na překlepy, chyby v nadpisu jsou první věcí, které trknou čtenáře
do očí. Text pak působí zbytečně neprofesionálně.
Pozor na chybějící a nadbytečné mezery v textu, na
neopravené překlepy či nadbytečnou interpunkci, všechny
nedostatky pak odvádějí čtenáře od čtení a ten namísto aby se
věnoval ději, přemýšlí, co je v textu špatně.
Přímá řeč je v povídkovém (či románovém) textu
důležitá, nejenže čtenář vidí, jak spolu jednotlivé postavy
komunikují, ale také mohou dialogy hrdinů posouvat děj pěkně
vpřed a přinášet (bokem) nové informace, které z popisů
kupříkladu zjistit nemůže. Nikdy nedávejte dialog postav za
sebou na jednotlivé řádky (tak jak spolu hrdinové mluví), ale
odsaďte vždy novou přímou řeč na nový řádek (a to nejen pro
přehlednost).
Nevkládejte do textu zdrobněliny (působí zbytečně
dětinsky), ikonky, které označují náladu dané osoby (smajlíky),
nebo zkomolená slůvka (která pravidla českého pravopisu
neznají), text je pak zbytečně nečitelný a může čtenáře odradit
od čtení.
74
Ilustrace
75
Tento ukázkový text obsahuje vloženou grafiku (zde
obrázek mimoňů).
Použité obrázky by měly korespondovat s textem, do
kterého byly vloženy. Logicky by zde měl být důvod, proč jsou v
textu užity tyto grafické prvky (může jít i o grafy či tabulky).
Nadbytečné obrázky, které nemají s příběhem nic společného
mohou působit spíše rušivě!
76
Závěr
77
Závěr (epilog) - není povinný, příběh jej může (ale také
nemusí) obsahovat. Povětšinou jde o dovětek k příběhu, co se
událo po ukončení příběhu, aby byl čtenář více v obraze.
Text by měl být k věci, měl by logicky zakončovat celý
příběh, ať už je důvod sepsání jakýkoliv. Někdy je lepší závěr
vypustit zcela, než aby obsahoval informace, které čtenáři nic
nedají a zbytečně kazí celkový dojem z knihy.
Dovětky (P.S.) do textu nedávejte! Raději je zapracujte
do vlastního textu. V tomto případě jde o zcela nadbytečný text,
který jen vyjadřuje názor autora (vyprávěče).
78
Obsah
79
Obsah - není povinný, autor jej může (a nemusí) uvádět
na konci své publikace (knihy: novely či sbírky povídek), slouží k
rychlejší orientaci v textu.
Seznam kapitol (a podobně) - obsahuje název kapitol a
jejich umístění v publikaci. Pokud jde o povídkovou knížku, může
obsahovat názvy povídek a jejich umístění v knížce. Nikdy
nedávejte do obsahu položku: "Obsah", nevypadá to pak
příliš profesionálně. Pokud není obsah dlouhý na tři strany...
80
Část pátá
Střípky
(Aneb takový malý BLOG s různými nápady a postřehy.)
- psychologie postav - nedostatky autorských textů - autorský zákon - pod vlivem alkoholu - mezi nebem a zemí - do boje - hry lásky šálivé - muži a ženy - co s nedokončenými texty - buďme kritičtí - o tvůrčím psaní v kostce - klišé - když se řekne: super-hrdina - chudák češtin - povídali, že mu hráli - jak postavit povídku - staňme se žurnalisty - chvilka poezie - co je a co není fanfikce -
81
Psychologie postav
Jak se stát "psychologem" snadno a rychle? Na první pohled
to nejde, protože každý psychiatr či terapeut se musí na svou praxi
připravovat a to nejen po teoretické, ale zejména i po praktické
stránce. Ono pracovat s lidskou "duší" (tedy vlastně myslí), to není
jen tak... Ale co má společného psychologie (jako vědní či
medicínský obor) s literaturou? Pan Freud by nejspíš koukal.
Mnoho...
Jako lidé jsme bytosti nestálé, věčně pobíhající, něco kutící a
na to či ono myslící... Stejně tak se neustále potýkáme s onou
pocitovou stránkou věci. Protože naše životní realita okolo nás na
nás samotné nedoráží jen prostřednictvím našich pěti smyslů, mezi
které patří: zrak, sluch, čich, hmat a chuť (o šestém smyslu se
nevyjadřuji, protože jedni tvrdí, že existuje, zatím co druzí, že
nikoliv). Oněch pět smyslů, které jsou také u každého člověka
jinak "seřízeny" (každý člověk vnímá svůj okolní svět jiným
způsobem, nehledě na fakt, že někteří lidé jsou znevýhodněni
právě tělesným postižením v podobě hluchoty či slepoty, apod.),
tvoří jakousi vstupní bránu nejen nás samotných do tohoto světa,
ale i naopak.
Je zajímavé, že co člověk, to jiný názor na danou věc či
problematiku. Podívejme se například na imaginární křídu, která
leží na zcela imaginárním stole. Jde o docela banální pomůcku pro
82
psaní na tabuli. Pamatujete si, jak vypadá? Když se na ni
podíváme, nejspíše se neshodneme, zdali je více šedá nebo bílá,
pro každého bude jiná. Taktéž je to i s jednotlivými událostmi,
které nás životem provázejí, co je pro jednoho katastrofou, to
může být pro druhého "požehnáním" a pobídkou k překonání další
pomyslné laťky. Právě toto "rozdílné vnímání světa" můžeme
použít i v našich příbězích.
Jak už bylo řečeno, svět okolo nás nejen vnímáme (tak, že jej
vidíme, slyšíme, cítíme: čichem či hmatem, či jej můžeme
ochutnat, třeba i v podobě nějakých těch lahůdek), ale také
musíme na ty či ony podněty jakýmkoliv způsobem reagovat.
Nemám na mysli zrovna onen klasický případ rozdvojení reakcí v
podobě "útoku" či "útěku" (jakýchsi obranných pudů, které nám
zbyly po zvířatech). Když se rozhlédneme okolo, můžeme vidět
nejen marast našeho světa, který podlehl mamonu bohatství a
spotřeby (a s tím spojeným drancováním planety a rozséváním
odpadů naší činnosti široko daleko), ale také můžeme spatřit onu
krásu přírody, která nám ještě zbyla.
Stejně tak se můžeme zaposlouchat do líbezného zvuku
švitořícího ptactva v lese, nebo si naopak zakrývat uši před řevem
motorové pily. Naše mysl (spolu s našim tělem tvoří jeden celek a
jedno nemůže být bez druhého) pak musí vyhodnocovat tisíce
vjemů v jediném okamžiku a filtrovat je takovým způsobem, aby
se k nám "dovnitř" dostalo jen to nejnutnější a nejdůležitější.
Stejně tak musí postavy v našem příběhu reagovat na vzniklé
situace a nechovat se neadekvátně (viz logické a dějové lapsy).
83
Proč se tedy sáhodlouze rozepisuji ohledně vnějších vjemů,
které neustále dorážejí na naše smyslové orgány? Zkuste si
představit, že byste se vznášeli kdesi ve vesmíru (jen čistě
hypoteticky, dobře víme, že ve vakuu se jen tak - bez skafandru přežít nedá), necítili byste teplo ani chlad, nevěděli byste kde je
nahoře a kde dole, neslyšeli byste ani hlásku a neviděli nic než
nekonečnou čerň (jakoby všechny hvězdy rázem pohasly). Vsadím
se s vámi, že byste se za několik minut dočista zbláznili... A abych
nezapomněl, nejen postavy v našich příbězích vnímají to či ono,
také čtenáři, kteří se dali do louskání našich textů (prací) nejsou
necitelnými bytostmi, i oni cítí bolest, smutek, radost či strach, a
my jako autoři můžeme pocity hrdinů přenést (svým způsobem) i
na ně, aby se stali ještě více součástí našeho příběhu...
Jak se stát "psychologem" snadno a rychle? Na první pohled
to nejde, protože každý psychiatr či terapeut se musí na svou praxi
připravovat a to nejen po teoretické, ale zejména i po praktické
stránce. Ono pracovat s lidskou "duší" (tedy vlastně myslí), to není
jen tak... Ale co má společného psychologie (jako vědní či
medicínský obor) s literaturou? Pan Freud by nejspíš koukal.
Mnoho...
Ale popojedem. Vezmeme to z jiné strany (oproti vnímání
okolního světa). Co se podílí na vývoji lidské mysli a
psychiky? Je to rodina jako základní článek společnosti (popřípadě
vychovatelé v dětských domovech)? Mohou za to, jak myslíme a
jak se chováme party a klany, do kterých se mohou (a také
84
začleňují) nejen mladí lidé? Může za to společnost a její
všeobecné podmínky (včetně svobod, práv a nařízení, které tu jsou
pro toho či onoho občana - lidskou bytost). Lidé jsou přeci tak rádi
ovládáni.
Čí výchova je přednější a větším přínosem? Rodinná,
klanová či společenská (dá-li se to tak říci)? Nikdo se přeci nerodí
jako kriminálník, nebo génius. Bůh ví, čím by byl Hitler, kdyby se
narodil v jiné zemi a jiné době. Totéž platí i pro naše postavy,
které žijí a vystupují v našich příbězích. Zasadili jsme je do
určitého prostředí, které je musí zákonitě změnit, protože jim
nezbývá, než se přizpůsobit. Co tedy ovlivňuje kvalitu našich
literárních postav - po psychologické stránce - autorský záměr
nebo prostředí, ve kterém nechá autor svou postavu žít, vyrůstat a
podobně?
Pořád však nejsme u cíle své cesty, jaký význam má
psychologie pro naše literární postavy. Co je vlastně psychologie?
Jde o sledování a výzkum chování jednotlivců (či skupin lidí)
vzhledem k jejich setrvávání v té či oné společnosti? Nebo je
otázka položena špatně a záleží jen na tom, co chceme my sami ze
svých postav mít? Génie? Hlupáky? Či jen zcela průměrné a v
ničem nezajímavé bytosti.
Je míra výše inteligenčního kvocientu (IQ) jediným
faktorem, kterým můžeme měřit vyspělost jedince, přestože právě
ona vyspělost může být měřena a vyhodnocena nejen schopností
řešit rébusy a hádanky, ale také fakt, do jaké míry je ten či onen
85
člověk schopen se začlenit do dané společnosti a být pro ni třeba i
užitečným? Jak užitečný pro nás může být vesnický blázen? Nebo
vychytralý lapka kdesi v lese? Či snad velký stratég, který se
chystá na svou poslední bitvu?
Jinak se bude chovat člověk, který neovládá nejen své
myšlení, ale třeba i motoriku (svalů) a jinak se bude chovat
osobnost s velmi vysokým IQ. Pak záleží nejen na vývoji postav,
ale i na jejich zkušenostech. Nestalo se také vám, že se vám při
psaní toho či onoho příběhu doslova vaše postavy splašily a žili si
svým vlastním životem?
Pomalu se blížíme k cíli. Narodili jsme se a žijeme v určitém
světě, máme zde své blízké, přátele, kamarády a podobně.
Snažíme se najít si zde své místo. Nejenže okolní svět vnímáme,
také na něj patřičně reagujeme a snažíme se sladit nejen s
potřebami "společnosti" ale také s naší nabídkou (co všechno
můžeme pro druhé znamenat a jak může být naše existence pro
ostatní přínosem - po pravdě, ono jen to užívání si naše životy a
naše potřeby nenaplní). Takže... Jsme tady, máme své potřeby a
abychom je naplnili, na oplátku plníme potřeby a sny druhých.
Jsme autoři, píšeme své příběhy (je jedno, zda o životě skutečném
nebo smyšleném).
Bez ohledu na to, zda chceme své čtenáře vyděsit, rozplakat,
rozesmát nebo přimět k zamyšlení. Píšeme proto, abychom se
alespoň na okamžik stali něčím jiným a nejen součástí tohoto
světa, nebo chceme svým postavám vdechnout život a oddělit
86
zcela jedinečným způsobem jednu postavu od druhé? Dát jim
život se vším, co k tomu náleží. Třeba i touhou něčím a někým
být, milovat a najít si své místo... Na psychice našich postav
(stejně jak tomu bývá v reálu) se může podepsat řada událostí,
které ta či ona postava musí prožít, např.:
kladné prožitky: láska, zamilovanost, přátelství, vítězství
a podobně,
záporné prožitky: ztráta milované bytosti, životní a
profesní prohra, prožití velmi traumatického zážitku (kupříkladu i
živelné katastrofy, která zasáhne mnohem širší počet literárních
postav).
Jaké by to bylo, stát se reálnou románovou postavou? Ne jen
vymyšlenou bytostí, kterou předložíme svým čtenářům, ale
člověka, který skutečně cítí, myslí a rozhoduje se a také má ty či
ony charakterové vlastnosti. Že se vám to již děje, když píšete své
vlastní příběhy? Stáváte se tím, čím chcete být, třeba i jen na malý
okamžik a ožíváte ve zcela specifických realitách (světech), které
pak se vším všudy přednášíte svým čtenářům.
Bez psychologie postav, určitých vzorců chování a
charakterů by se však naše (lépe řečeno: vaše) postavy od sebe v
ničem nelišily, protože zde nestačí jen to, aby se od sebe lišily
velikostí, váhou, barvou pleti, vlasů či očí. To důležité je to, jakým
způsobem reagují na vnější podněty, co je dokáže rozesmát, co je
zdeptá a přiměje k pláči. Z čeho se radují a po čem touží. Nestačí
87
jen zmasakrovat půlku vesnice či planety nějakými monstry z Alfa
Centauri. Naše postavy by měly umět nejen žít, ale se také
vzdělávat, aby v tom či onom světě přežily (stejně jako my v tom
našem reálném).
Pro nás autory existují vždy nejméně dva světy. Ten reálný,
ve kterém sami existujeme spolu s dalšími bytostmi, zvířaty a
věcmi; a svět nereálný (svět fantazie), který si přetváříme ke
svému obrazu. A to nejen tím, že si určíme, co se stane či nikoliv.
Kdo se narodí, zemře, kdo přežije a kdo padne jako hrdina. Kdo
bude nemocný a kdo zdravý. Či snad, kdo se zamiluje, ožení nebo
provdá, a kdo zůstane do smrti panicem či pannou.
Lidské osudy jsou spjaty nejen s jejich zázemím (například
rodinným, jinak bude smýšlet a jednat osoba z chudinské čtvrti a
jinak osoba z paláce či bohaté rodiny), ale také tím, jak jim káže
jejich svědomí (pokud jej mají a nejde o nějaké hrdiny, kterým
osud vše dopředu nalinkoval takovým způsobem, že nemohou
sejít ze své cesty, ani nesmí).
Míru schopnosti přežít a adaptovat se na cizí světy dáváme
svým hrdinům právě my sami – autoři. Tak a nyní se vrhneme
(konečně) na jádro pudla! Stejně jako v reálu i naše postavy budou
naprosto "svobodnými jednotkami", které budou reagovat na
danou situaci a rozhodovat se, co provedou a kterou cestou se
vydají. Budou vláčeni mořem svých citů a pocitů (aniž bychom
udělali ze svého dílu "tele-novelu" a dávali na onu pocitovou
stránku přílišný důraz), budou se muset rozhodovat, zda
88
poslechnou srdce či rozum. Volit mezi menším zlem, aby
kupříkladu přežili. Své texty učiníte uvěřitelnějšími jen tehdy,
pokud přenesete nejen onu "psychologii" myslící a cítící bytosti
do svého příběhu, ale také ji správně (a náležitým způsobem)
začleníte do příběhu, aby co nejuvěřitelněji na čtenáře zapůsobil.
Jaká je tedy pointa? Naše postavy nejsou nemyslící monstra,
která jen plní rozkazy. Můžete jim dát takovou míru inteligence,
jakou uznáte za vhodné. Mohou se radovat z bezstarostného
života, či být svázání svou temnou stránkou (v podobě strachu a
úzkosti). Géniové a monstra. Tyto bytosti nejsou ve světě příliš
vzácnými. Avšak existují a nemusí jít o sériového vraha, nebo
výsledek nepodařeného vědeckého pokusu, či rovnou takřka
šíleného vědce. Od posledního žebráka a pomatence, až po krále a
hrdiny, kteří táhnou neohroženě proti zlu, všechny postavy musí
být něčím výjimečné, jedinečné, aby se neztratily v davu těch
ostatních, které jim dělají křoví.
Kupříkladu svým chováním, jednáním a myšlením (a třeba i
nazíráním na svět okolo sebe). Sobci či lidé naplnění láskou k
poslední květině, ti všichni mají právo zaplnit náš čistě imaginární
svět, avšak jen podle naší potřeby. Aby účel nesvětil prostředky a
čtenář se nezamýšlel: "Kristova noho, co ten autor s těmi svými
hrdiny zase provádí..."
89
Nedostatky autorských textů
Nejen po dobu mé redaktorské činnosti na jednom z
literárních serverů, ale i z textů svých kolegů, které pranýřují
chyby a nedostatky druhých autorů, jsem si všiml, jak těžké je
mnohdy uhlídat onu gramatickou, typografickou a obsahovou
stránku věci. Ono není těžké (tedy alespoň většinou) napsat
nějaký smysluplný text, který má "hlavu" a "patu", ale dát mu
určitou formu, aby se dal číst. Nikdo přeci neřekl, že být
"spisovatelem" je lehké.
Abych nezapomněl, než se dám do rozepisování, mou
oblíbenou výmluvou (všech chyb a nedostatků nejen v mém textu)
je svedení všeho na tiskařské šotky Překlepníčky. To, co visí na
dveřích, či kde, je možná jeden z nich, ale kdo ví? V čem tedy
dělají autoři nejvíce chyb? A je vůbec správné, že se pouštím do
nějakého vypisování, když si stejně každý dělá to, co uzná za
vhodné (a co chce)? Nejspíš to cenu nemá, ale třeba se najde
alespoň jeden čtenář, kterého tento textík osloví. Takže vzhůru
dolů a držme si klobouky...
Nejčastější prohřešky proti "čistotě" literárního díla:
Formátování textu - stačí se podívat na
kterýkoliv neupravený text, co se zejména odsazení odstavců a
přímé řeči týče. Text je v jednom bloku, je hůře čitelný, dialogy
hrdinů jsou utopeny v popisném textu, mnohdy jednotlivé
"repliky" začínají a končí na tomtéž řádku, nedá se na to dívat a
duše i mysl kteréhokoliv jen trochu pořádného autora (čtenáře)
90
zapláče. Jaká je rada? Dodržovat odstavce a odsazovat vždy na
nový řádek každou novou přímou řeč (a to nejen pro přehlednost
textu). Celek pak vypadá mnohem profesionálněji.
Chybějící mezery a interpunkce - učíme
se to už od první třídy. Jak vypadá i ta nejprostší věta? Cituji:
"Ema má mísu." Vidíte to také? Věta začíná velkým písmenem,
pak následuje sled slůvek, které jsou od sebe odděleny mezerami a
na konci věty (světe div se) je odpovídající interpunkce (zde se
jedná o prostou popisnou větu bez jakéhokoliv citového zabarvení,
jen nám sděluje, že Ema má mísu, tečka). Ano, literární text není
SMS-ka, vážení a milí!
Správné užití čárek ve větách - je to
pravda, interpunkce nemusí být vložena jen na konci vět a souvětí,
ale také uvnitř jednotlivých větných celků. Nejčastěji chybí čárky
u oslovení: "Ahoj Pavle, jak se dneska máš?" Proč tam má být?
Mne se neptejte, jukněte se do "Pravidel českého pravopisu".
Další čárky schází zejména u spojek (nejčastěji před: ale, že, aby a
podobně), třeba sami přijdete u kterých ještě. Také při vkládání vět
dovnitř vět jiných (viz vložená věta) je nutno tuto vloženou větu
oddělit od zbytku textu čárkou. Další příklady uvedu i časem,
protože mám na srdci i něco jiného a času není nikdy nazbyt.
Což takhle zájmena? - kapitolka sama pro
sebe. Nejčastější chyby jsou ve psaní:
a) ji/jí a ni/ní - pokud nevíte, jakou správnou koncovku u tohoto
91
zájmena dát (zda "dlouhou" či "krátkou"), dosaďte si za to či ono
zájmeno slůvka: TU pro krátké "ji" a TÉ pro dlouhé "jí". Uvedu
příklad: Dal jí květiny. (TÉ ženě) Viděl ji před obchodem. (TU
ženu) Podíval se na ni. (na TU ženu) Mohl na ní oči nechat. (na
TÉ ženě)
b) mne/mně a mě/mi - vyzkoušejte tuto pomůcku (dva pády jsou
zde totožné, viz tvar skloňovaného zájmena "já"): 2. a 4. pád
(mě/mne) a 3. a 6. pád (mně), u 3. pádu je možný i tvar: mi,
příklady: Beze mne nikam nechoďte! (2.p.) Viděl mě. (4.p.) Řekl
mi, že to není pravda. (3.p.) Říkali o mně, že jsem blázen. (6.p.)
Shoda podmětu s přísudkem - obecně platí:
jakého je rodu (a čísla) podmět, takovou musí mít koncovku
přísudek, opět pomohou "Pravidla českého pravopisu". Snad
napoví i těchto několik příkladu: Slečna odešla z baru. (TA slečna)
Slunce hřálo jen velmi slabě. (TO slunce) Dveře se otevřely. (TY
dveře) Muži běželi jako o závod. (TI muži) Existují i složitější
případy, ale těmi se dnes nebudu zaobírat, například: Muži i ženy
pracovaly (i pracovali) na poli. (jedno i druhé by mělo být
správně)
Číslovky - číslovky jsou v textu důležité,
nepopírám, nebudu zde ani probírat všechny druhy číslovek
(základní, řadové, apod.), spíš se zaměním na jeden fakt a tím je:
uvádění číslovek buďto v "klasické podobě", nebo "opisem".
Mnohdy není dobré, když i z určité potřeby "šetřit slovy a znaky"
napíšeme ve svém textu tu či onu číslovku v "číselné podobě" (tak
92
jak se matematicky píší). Ono sice pak "hezky v textu razí", že
ano? Ale "fajnšmekři" a sečtělí čtenáři se mohou "chytat za nos".
Co je tedy lepší? Uveďme si několik příkladů:
a) číslice: Narodil se 5.5.1972. Vážila přesně 54 kilogramů, ale
nevěřila tomu. Vlak jel v 10:45. Měl před sebou ještě 30 minut
chůze. Loď byla dlouhá přesně 345 metrů. Trvalo mu 25 dnů, než
se tomu naučil.
b) opis: Narodil se pátého května v sedmdesátém druhém roku
minulého století. Vážila přesně padesát čtyři kilogramy, ale
nevěřila tomu. Vlak jel ve tři čtvrtě na jedenáct. Měl před sebou
ještě půl hodiny chůze. Loď byla dlouhá přesně tři sta čtyřicet pět
metrů. Trvalo pětadvacet dnů, než se tomu naučil.
Užití velkých a malých písmen - pozor na
vlastní jména (ať už měst, řek, hradů, kopců, lidí či čehokoliv),
píšou se vždy velkým písmenem na začátku, opět pomohou
pravidla. Příklad: Petr Novák, Bystřice nad Olší, Salava, Lego a
další.
Slovosled - občas se stane, že jako autoři při psaní
někde zašantročíme "zdravý rozum" a podaří se nám napsat
kdejakou "ptákovinu", třeba toto: Les potkal Petra u Pavla. (Petr
potkal Pavla u lesa.) Čtenář pak marně hledá, co tím chtěl autor
říci.
Chyby v ději (logické lapsy) - děj není
nic jiného, než "běh času" v naší povídce, ve které dochází k těm
93
či oněm událostem (zápletkám), které naše hrdiny jakýmkoliv
způsobem ovlivňují a nutí je konat, myslet, mluvit, či dělat
cokoliv jiného. Když napíšu toto: Petr jel autobusem zhruba pět
minut, pak přestoupil na jiný a za deset minut byl doma. Jedna se
o děj, nebo jen o popis událostí? Ale zpět k samotným "lapsům"
(divné slovo): Zavřel okno a vypadl dveřmi. (Zavřel dveře a
vypadl oknem.) Zapálil v krbu a šel pro dříví. (Šel pro dříví, aby
mohl zapálit v krbu.)
Opakování slůvek a slovních spojení (i
motivů) - i sebelepší text dokáže "pěkně zabít" neustálé
předkládání toho či onoho našim čtenářům (aniž by to bylo
důležité a nemohlo to být "okecáno" jinak), stálé "omílání" toho či
onoho dokola umoří i toho nejodvážnějšího a nejzarytějšího
čtenáře, příklad: Stál na vrcholu kopce a sledoval západ slunce.
Byl to překrásný západ slunce. Slunce zapadalo za kopcovitý
obzor, který byl posetý spoustou stromů. Zapadající slunce barvilo
obzor i nebe do červena. Čas jakoby se zastavil. Ptáci a mraky
byly v tomto západu slunce jasně patrní. Ještě nikdy neviděl něco
tak krásného. Překrásný západ slunce na sklonku překrásného
letního dne.
Přílišná ukecanost v popisech - ono to
není dobré, když se čtenář ztrácí v popisných pasážích našich
textů, ne každý si libuje ve čtení popisných detailů (jaké používal
kupříkladu pan Balzac). Příklad: Na modré, ještě mokré podlaze,
která se sestávala z několika desítek, či rovnou stovek, kachlí o
94
velikosti dvacet krát dvacet centimetrů, zely šlápoty bot o velikosti
deset. Ten kdo je za sebou zanechal, si nejspíše nevšiml, že je
podlaha vytřená a že musí chvíli počkat, než uschne, aby na ní,
když přijde, žádné šlápoty nenadělal. Kdo má potom tu špínu po
něm uklízet? Paní uklízečka je již beztak dost zmožená prací v
jiném patře, ještě aby se vracela sem a opravila svou práci, či se
musela vydat kontrolovat každé patro, jestli se tam také neobjevilo
nějaké to prase, které neví, jak se chovat a co znamená čistota,
tedy půl zdraví. Ten kdo nepracoval manuálně, ten to snad nikdy
neocení.
Přílišné holdování dialogům - přímá řeč je
príma, zvláště, kdy děj hezky posouvá vpřed a čtenář nejenže ví,
vo čem se povídá(lo), ale také má možnost se i něco dozvědět o
příběhu (nějaké ty klepy ze zákulisí, které mu autor v tom či onom
dialogu svých literárních postav připravil). Občas se ale stává, že
autor jaksi "tluče prázdnou slámu". Čili jeho dialogy nejsou "k
věci" a vůbec nejsou pro samotný děj přínosem. Jukněte sem:
"Ahoj Vašku."
"Ahoj."
"Jak se máš?"
"No tak různě, znáš to."
"No právě, že neznám. Povídej."
"Ale..."
95
"Prosím tě, jde to z tebe jako z chlupaté deky..."
"No víš, jak bych to... Když já tak nerad o sobě mluvím!"
"Ty jsi byl vždycky divnej, vždyť na tom nic není, prosím tě.
Povídej."
"Vo čem?"
"O sobě?"
"O mně? A proč nepovídáš ty o sobě?"
"Prosím tě, jako já bych byla něčím zajímavá. Ty povídej!"
"Já tě jako zajímám? Já?"
"No ano, proč jinak myslíš, že bych s tebou jako mluvila?"
"To se divím, teda, včera jsi o mne ani pohledem nezavadila!"
"Včera není dnes..."
"A co Honza? Ten už je pro tebe luft, jako?"
"Kterej Honza?"
"No, ty jich máš ještě víc?"
"No, mám..."
"A to mi říkáš jen tak?"
"A co jako?"
"Že jsi jako to..."
"No, jen to řekni, no!"
"No to..."
96
"Jsem zvědavá jako..."
"Kurva!"
"Ty seš...!"
"Co jsem, no? Co jsem? Včera jsi o mně nevěděla a dneska? A
předevčírem? To byl zase Tonda!"
"Hajzl seš, víš? Já to věděla, že s tebou nemám mluvit! Vůbec se
dávat do řeči! S takovým..."
"Co jsem?"
"Osel jsi!"
"Osel?"
"Jo, nanicovatý osel a nic víc!"
"Tak to ti pěkně děkuju!"
"Není zač a víš co?"
"Nevím..."
"Běž se vycpat i s tím svým Tondou, a dalšími... Dneska jsem
chtěla být jen s tebou!"
"Fakt jo?"
"Ale už nechci!"
"Tak běž někam, víš?"
"Taky že jdu, blbečku..."
"Ženská jedna... bláznivá."
97
Autorský zákon
Pokud autor dodržuje všechny zákonem stanovené
podmínky, nemusí se o něj zajímat. Koho by bavilo pročítat
sbírku paragrafů a odstavců, přestože neznalost zákona i zde
neomlouvá. Jak je to tedy? Měl by autor cokoliv dodržovat, aby
se nedostal s tímto zákonem "do křížku"? Jak je to vůbec s
používáním cizích textů v našich vlastních dílech, popřípadě s
užíváním ilustrací (či obrázků z internetu) v našich pracích.
Potřebujeme svolení, abychom použili tu či onu citaci, či ten či
onen obrázek či fotografii? Ano i ne. Nezbývá, než se vydat do
hlubin zákoutí zakrouceného paragrafu. Čert aby to spral.
Čas letí a také čas jsou peníze. Takže to vezmeme zkrátka,
kdo chce, může si daný zákon (jako publikaci) zakoupit v
některém z knihkupectví (popřípadě na netu) nebo si sehnat
nějakou tu "on-line verzi" (pokud je vůbec k dispozici). Je to
pěkná bifle (kam se hrabe "písmo svaté"), jenže je tu také malý
problém, zákony se občas novelizují a pokud mne paměť neklame,
pánové "tam nahoře" na nás chystají další novelu (čili úpravu)
tohoto zákona. Takže... Koupit či nekoupit? Půjčit či nepůjčit?
Zagoooglit? To už zbývá jen a jen na vás. Ono, bůh ví, kdy to
vůbec bude... Ale abych se nezakecal, proberme si několik pojmů
(naleznete je i v "abecedě správného spisovatele"):
98
autor - osoba, která je autorem toho či onoho díla
(psaného textu, obrázku či fotografie, hudebního zápisu, filmové
či zvukové nahrávky a podobně), tedy jde o dílo vytvořené daným
člověkem, jehož je ta či ona práce jeho "duševním vlastnictvím"
(neplést si s vlastnictvím "osobním", je rozdíl něco "mít" a něco
"vytvořit"). Když si něco pořídíme, tak si to většinou koupíme, ale
nemusíme být autorem dotyčného díla (ať už má jakoukoliv
podobu),
autorské dílo - již zmiňovaná práce autora v té
či oné podobě (viz kniha, obraz, fotografie, elpíčko, DVD a
podobně), v dnešní době si většinou (až na výjimky) autor nic
nevydává sám, jsou na to různé "renomované" společnosti, které
se postarají nejen o vydání (publikaci) autorovy práce (díla), ale i
o reklamu a podobně. Na trhu však existují společnosti (a firmy),
které za úplatu to či ono autorovo dílo vydají, zveřejní a podobně
(kupříkladu povídku či román vydaný vlastním nákladem),
autorská smlouva - existuje mnoho druhů smluv,
které zohledňují práva a povinnosti obou stran, ať už jde o autora,
či protistranu, která se zaváže k uskutečnění vlastní publikace (ať
už plně na svůj vrub, či za přispění autora, nebo rovnou za plné
režie samotného autora). Nebudu nic vypisovat, sám v tom mám
už pěkný "bordel", nehledě na to, že jsem také už "autorský
zákon" (či zákoník) už dlouho nečetl. Kdo má zájem, může opět
nahlédnout do zmiňované publikace, popřípadě se poptat toho či
onoho nakladatele, jaké jsou u něj "podmínky" a jaké výhody a
99
nevýhody bude mít případná publikace právě u něj "jako u
nakladatele či vydavatele" (pokud se budeme pohybovat stále u
textu v podobě knih, sbírek povídek či básní). Každý jen trochu
solidní vydavatel se nebude snažit žádného autora podfouknout,
důležité je si každou smlouvu řádně pročíst, nebo s ní zajít za
člověkem, který dané problematice rozumí (na mne nekoukejte),
mělo by v ní být co jmenovitě autor "přepisuje" na toho či onoho
vydavatele, na jak dlouho, do kdy se daný vydavatel zavazuje text
publikovat a další náležitosti (ať už se jedná o návrh, jak bude
vypadat samotná obálka knihy, jak kvalitní bude mít papír, zda
bude obsahovat ilustrace, jaký bude mít rozsah, případné
korektury či počet výtisků, apod.). Sám jsem ještě knižně nic
nevydal, je dobré se proto obrátit i na zkušenější autory, kterým už
něco vyšlo. Není to žádná hanba!
Abych případné autory nezaváděl "nedostatkem informací":
ono je toho v publikaci mnohem více, třeba i co se ochrany
autorských prací (děl) týče a to nejen knih, ale i hudebních a
filmových nahrávek, možnost jejich produkce na veřejnosti,
autorské odměny (a v jaké výši) a další a další "skutečnosti",
kupříkladu i "ochrana autorského díla" po smrti autora. Jak
morbidní, ale pravdivé. Pozůstalí se občas dokáží pěkně poprat o
práce zesnulého umělce a to hezky nevybíravým způsobem - a to
právě v rámci vidiny "brzkého zbohatnutí". Ale abych neměl
"nemístné poznámky", jsme (žijeme) v moderní době, proto mají
"svůj díl ochrany" i programové kódy (čili hry a aplikace napsané
v tom či onom programovací jazyce a podobně). Je tam toho
100
prostě fůra.
Tak, nyní se vrhneme na další problematiku a tou je: "užití
cizích textů a grafiky" (zde obrázků či fotografií) ve svých
vlastních pracích. Ano či ne? Stačí, když si "děláme" své vlastní
internetové stránky (jak se říká: na koleně). Musíme se dívat, zda
jsou kupříkladu fotografie či jinak vyhotovené obrázky (kresbou)
volně k užití (dneska se tomu říká: FREE), nebo se za jejich užití
musí "zaplatit" (čili uhradit onen pověstný autorský poplatek, bez
něhož by "převod práv k užívání" nebyl možný). Bác ho a "krádež
je na světě". Já to nevymyslel... To oni... Páni poslanci, senátoři a
tak dále. I stěny mají uši. Abych byl úplný (ve svém rádoby
výkladu), mnohdy stačí i "souhlas autora" ke zveřejnění
dotyčného snímku (zde kupříkladu fotografie), pokud za toto autor
nechce žádnou finanční náhradu (v případě, že doslovně neuvede,
že je dotyčná fotografie k volnému užití). Pes aby se v tom vyznal.
U citací (viz doslovného uvedení cizího textu i s názvem
knihy a jménem autora) je to jednodušší, pokud ovšem dodržíme
"pravidla" a nepřevezmeme citovaný text za vlastní, nebo (nedej
bože) si jej upravíme k "obrazu svému". Pokud si "půjčíme" jen
části textu a doslova a do písmene je uvedeme v některé ze svých
prací (i s výše zmíněnými skutečnostmi - ze kterého díla ten či
onen úryvek pochází a od koho že je - kdo jej vlastně spáchal, pak
by k problémům s "vlastnictvím daného útržku textu" problém být
neměl). U některých citací (zejména autorů, na kterých se ona
"právní ochrana nevztahuje" - viz doba, po kterou je to či ono
dílko ještě "ve vlastnictví i zesnulého autora") se uvádí jen jméno
101
vlastníka (například u citací mistrů dávnověku, kupříkladu filosofů
a podobně). Tam by mělo stačit jen uvést jméno autora a je
vymalováno. Pokud jsme autory dané "citace" my sami, pak není
co řešit, co jsme si upekli, to si také sníme...
102
Pod vlivem alkoholu
Z výchovných důvodů zde nemůžu (jako obrázek) vložit
nějakou tu flašku (čili láhev alkoholu - popřípadě "flašku lahve"
jak řekla jedna postava v jednom nejmenovaném českém seriálu,
z nám dobře známého prostředí). Co má společného alkohol a
tvůrčí psaní? Z literatury, či historie (lépe řečeno z historie života
některých autorů) je známo, že se někteří spisovatelé při svém
psaní "dopovali" alkoholem, čili používali jej jako stimulant (pro
své múzy). Střízliví prý nedokázali napsat ani řádku. Nechme je
však spát spánkem spravedlivým, pokud jde o autory, kteří již
nejsou mezi námi a těm, kteří ještě žijí, bych si dovolil doporučit:
nepřehánět to, čili nechlastat! Proč? Na různých "reklamách" se
uvádí: "Alkohol za volant nepatří!", což takhle: "Alkohol ke psaní
nepatří také!", popřípadě ještě lépe: "Přemíra pití alkoholu, v
jakékoliv podobě, může ovlivnit kvalitu vašeho díla!"
Jak jsem na to vůbec přišel? Ne, nepíšu své texty "nadraný",
ale na jistém webu, zde: Triumvirát, jsem nalezl jedno zajímavé
(až takřka extravagantně laděné) video, ve kterém se jeho autoři
vyjadřují k jistému nešvaru, kterým není nic jiného, než používání
alkoholu v našich povídkách (tedy čistě literárními postavami).
Pokud vás toto video zajímá (je nejen poučné, ale i zábavné),
jukněte sem: http://triumvirat.cz/2013/05/rumove-video/
(můžete také prostě jen "zavítat" na stránky tohoto webu, zmíněné
video naleznete také v "novinkách", čili na hlavní stránce).
103
Vraťme se však k myšlence psaní textů ve střízlivém,
podnapilém (či jinak označovaném) stavu, kupříkladu i pod obraz,
jak by asi vypadal "daný" text? Zkusme krapet "zafantazírovat" a
pusťme svou představivost z otěží...
"Text střízlivý"
Schylovalo se k velké epické bitvě. Na obou stranách se až po
obzor táhly zástupy obou velikých armád, jejichž členové, vojáci
různého vzhledu a rasy, bojovně zvedali k nebi své zbraně a bušili
do svého brnění. Nebe bylo černé, plné dešťových mraků, ale
nepršelo. Kdesi v dálce se několikrát zablesklo. Celý svět čekal,
kdy se protivníci rozeběhnou vstříc sobě i vlastní záhubě...
"Text podnapilý"
Schylovalo se k veliké epické bitvě. Na obou stranách se až k
obzoru táhli zástupy dvou velkých armád, jichž členové, vojáci
různého vzhledu a rasy, bojovně zvedaly k nebi své zbraně a bušily
do svého obrněného brnění. Nebe bylo černočerné, plné
dešťových mraků, ale nepršelo. Někde v dáli se několikrát
zablesklo a zahřmělo tak mocně, až všem rozbušila srdce. Celý
nabušený svět čekal, kdy se protivníci rozběhnou proti sobě a
budou se řezat hlava nehlava...
"Text řádně unavený"
Bilo před bitvou. Na obou stranách bylo bojovníků jako sraček.
Dvě velké armády čekaly na jediný povel, aby se proti sobě
rozběhli. Bušili a třískali do svého brnění. Rámus to byl veliký,
104
mísil se ze hřměním v dálce. Nebe bilo černé jako noc a všem se z
toho rozbušilo srdce. Svěrače se jim svíraly, oči rozšiřovali a uši
nastražovali. Čas se zastavil. Celý svět čekal, kdy se všichni
rozeběhnou proti sobě a pomlátí se navzájem...
"Text pod obraz"
Bylo před bitvou... Na oběma stranách bilo lidí jako mravenců...
Dvě ve veliké armády na sebe čekali. Na jediný... povel. Aby se
rozeběhli, bouchali do sebe. Rámus to byl strašný. Kdesi u obzoru
duněla bouře. Byla to silná bouře... Nebe černé jako noc! Všude
lidí a příšer jako... sraček. Čas stál. Svět čekal až se všichni
poblijou... pobijou! Navzájem...
"Extrémně nadraný autor"
Kurva to byla bitka. škyt Nebe čumělo! Hřmělo. Všude vojáků
jako mravenců Armády na nic nečekaly a navzájem se po po...
(zakročila cenzura) Všude se válela střeva kuafix Nebe bylo černé
všichni byli černí! Pobili se navzájem a chci chcípli!
Přeháním, že ano? Ano! Musím se sám přiznat, že jsem své
příklady trochu (více) "zdramatizoval", autor pod obraz by nejspíš
neviděl nejen na obrazovku počítače, ale ani na klávesnici,
popřípadě by si připadal, že plave v moři poletujících kláves. A
nevěděl by, na kterou kliknout a na kterou ne. Takže rada na závěr:
při psaní s alkoholem velmi opatrně!
105
Mezi nebem a zemí
Byť se může zdát, že se jedná o bytosti čistě imaginární
(éterické) a z jiného světa, musíme jako autoři připustit (třeba
jen maličko), že existují... Kdopak? No přeci múzy (popřípadě i
Múzy - s velkým "em") a šotci (Tiskařští šotci - či šotkové),
kteří se podílejí na naší autorské tvorbě. Zatím co múzy mohou
mít i charaktery běžné, v podobě té či oné ženy či muže, nebo i
předmětu, který nás v čemkoliv inspiruje (tedy z masa a kostí),
šotci jsou tvorové neviditelní (lidským okem naprosto
nepostřehnutelní). Jeden druh těchto "tvorů" víceméně pomáhá,
zatím co ten druhý vyloženě škodí!
Jak jsem na to přišel? Je to jednoduché! Každý autor se přeci
vymlouvá na nedostatek invence a inspirace tím způsobem, že
skuhrá na nevšímavost múz (pokud jde o muže) či múzáků (pokud
jde o ženy). Osobně věřím, že jsou múzy osobami (či stvořeními)
zcela bezpohlavními a pokud jsou rozlišitelné (či rozlišitelní) pak
podle vnější podoby jako takové a ne podle "pohlavních znaků"
(pokud nejde opravdu o stvoření z masa a kostí, která nás veskrze
milují a jsou našimi partnery a podobně). Osobně si myslím, že
mé múzy (naneštěstí jen ty éterické) povětšinou pomáhají jiným (a
"obcují" s jinými autory), zatím co na mne nemají čas. Ono se
může zdát, že je mi alespoň jedna múza (či čúza) věrná, protože
jak jinak bych mohl psát tento text? Ať je to jak chce, i múzy si
autor musí hýčkat a starat se o ně, jinak mu utečou! Když vám to
106
"nepíše", nechte toho, vydejte se do přírody, pusťte si film (NE
plyn! To byste toho už mnoho nenapsali...), zaposlouchejte se do
nějaké pěkné hudební skladby, vyjděte si s přáteli, nebo se opijte
(ale musíte být starší 18-ti let, pokud chcete užívat alkohol, ale
podotýkám, že tato možnost zbývá až naposled, kdy nepomáhá nic
jiného a termín dopsání vašeho textu se neúprosně blíží).
Zatím co múz není nikdy dost, šotků by se nejraději každý
autor zbavil. Nejsou v ničem prospěšní, autorovi vyloženě škodí
(jak už bylo řečeno). Dělají mu různé naschvály a vůbec se snaží o
to, aby měl autor se svými texty co nejvíce práce. Nesmíme se
však ničemu divit, mají to v popisu práce! Prostě si jen tak lebedí
na naší klávesnici (ať už u PC či psacího stroje) a čekají, až nás
naše múzy zase svedou a my se dáme do psaní. Co proti nim
pomůže? V první řadě nedřímat při studiu mateřského jazyka!
Dále používat kontrolu pravopisu, jako takovou preventivní síť, ve
které většina práce šotků uvízne. Pomůže také další pár očí (viz
známý přítel či přítelkyně v roli poradce a kritika - betareader musí ovšem o gramatice a stylistice vědět o něco více nežli my
samotní). V neposlední řadě pomohou i různé příručky a články
(nejen o psaní, ale i o tom, nač ta gramatická pravidla vůbec jsou a
proč je dobré ovládat náš spisovný jazyk).
Ať už se budete zlobit jak z múzami, tak se šotky, vězte, že
prostě do našeho autorského života patří! Osobně jsem hodně
zvědavý, kolik šotkovin mi mí šotci do tohoto textu vrazili a co mi
sem "nasekali" za prasárny! Hezký den všem...
107
Do boje!
Než se dám do psaní tohoto článku, musím se přiznat, že se
vyhýbám popisům bitev (či jen soubojů) jako čert kříži. Ono to
totiž není jen tak, aby vyjádření dané situace vypadalo co
nejreálněji a nejuvěřitelněji. Pokud se dáme do "vybudování"
bitevního scénáře ve svém příběhu, měli bychom vědět o čem
píšeme, aby se naše vyprávění nezvrhlo v neuvěřitelný "blábol".
Ne, myslím to upřímně a od srdce. Kdo se vyžívá, třeba i v rámci
užitého žánru, v popisech bitevních scén či osobních soubojů
(tedy nejen dvou armád proti sobě, ale i boji muže proti muži),
měl by se dostatečně informovat (ať už prostřednictvím odborné
literatury, dokumentárních filmů, či rady odborníků) jak ta či ona
zbraň funguje a jaký má účel (k čemu slouží, kdy je k užitku a kdy
už ne). A je jedno, zda se v našich příbězích mezi sebou "tlučou"
elfové se skřety, nebo dvě znepřátelené armády po čas Třicetileté
války v Evropě.
Nejenže každé bitvě v historii předcházelo určité plánování
(třeba i u soubojů o srdce milované ženy je nutné si domluvit
"schůzku" na určitém místě a sjednat, jaké zbraně budou použity),
což pak je nutné udělat tehdy, když jdou proti sobě dvě armády,
které se rozhodly (na pokyn svých generálů a maršálů) svést
rozhodující bitvu kdesi na poli u nějaké té (do této chvíle) takřka
bezejmenné vesnice či osady. Každá armáda se sestává z více
"složek", ty historické měly kupříkladu pěchotu, dělostřelectvo,
108
jezdectvo a podobně. Bylo nutné nejen vést útok viz hlavní síly,
ale také si krýt "křídla", aby dotyčné jednotky nemohl nepřítel
napadnout z boku a odříznout je od zbytku seskupení. Kdy použít
pěchotu? Kdy jízdu? Kdy po sobě střílet z děl a pušek, a kdy
vyslat muže na steč? Jinak se bojovalo za Napoleona a jinak ve
Druhé světové válce. Tady napoví jak odborná literatura, ať už
půjde o různé encyklopedie, historické dokumenty (v psané či
hrané podobě), nebo i dobové zážitky hrdinů (osob), které toto
skutečně zažily. Jednou věcí je psát o něčem, co jsme skutečně
zažili a věcí druhou je psát o něčem, o čem jsme jen "slýchávali"
(či na toto téma zhlédli nějaký ten film nebo dokument).
Každopádně musí být naše vyprávění dostatečně fundované, aby
čtenáři neměli ani tucha, že tu a tam takřka "vaříme z vody".
Čemu se tedy vyhnout? V první řadě zběsilému popisu
bitevní vřavy "hlava nehlava", byť k tomuto zřejmě v historii
nakonec stejně docházelo při boji muže proti muži. Ale ať už se
ten či onen bitevní scénář zvrhl v cokoliv, vždy mu předcházel
alespoň nějaký (třeba i ten sebeprostší) plán. A je jedno, zda jde o
bitvu "ofenzivní", či "defenzivní" (ono se jak obránci tak útočníci
většinou uchylovali k různým druhům lstí a podvodů, jak své
protivníky zmást a dát jim "na frak"). Zkuste si pročíst nějakou tu
literaturu, která pojednává o dané době. Zkuste se "informovat",
jaké zbraně byly používány a hlavně se ujistit, jakým způsobem se
s tou či onou zbraní zacházelo (v čem byly její výhody a
nevýhody, a podobně). Abychom se pak netopili ve snaze popsat
dané skutečnosti, které potřebujeme k posunu svého příběhu,
109
protože se v našich příbězích události dostaly do takové "polohy",
že je střet neodvratný (ať už pomoci zbraní, tak i pomoci kouzel
ve světě fantasy žánru, přestože se zdá, že bude popis bitvy v
tomto žánru nejjednodušší, i zde má boj svá pravidla).
Vraťme se však ke zbraním... Jakou dobu popisujeme? V
jakém žánru se pohybujeme? Jde o historický román? Příběh ze
současnosti, nebo rovnou sci-fi? Těžko se budou vojáci z římské
doby ohánět paprskomety, nebo u napoleonských válek používat
letadla či ponorky! Přestože v našich hlavách a srdcích vře "horká
krev", držme se (co nejblíže) reality, byť budou naše příběhy jen
čistou fikcí, měli bychom mít všech pět pohromadě. Kupříkladu
nepoužijeme jízdu na dobývání hradu, či katapulty a dobývací
věže u bitvy na otevřené pláni (tedy, pokud nejsou vojevůdci v
tom či onom příběhu doslova "na hlavu", nebo se k tomu hradu to
či ono vojsko musí nějak dostat). Jaké zbraně vůbec existují?
Pokusme se to vzít v "kostce":
úplně první zbraní byl nejspíš kámen (a to různé velikosti,
podle fyzické zdatnosti jeho vlastníka), kdy dotyční "válečníci"
prostě nejen na sebe, ale i na lovnou zvěř házeli kamení,
dalším druhem zbraně může být kus opracovaného
kamene, který je přivázán pruhy zvířecí kůže na jakémsi topůrku a
hle, první sekerka je na světě (Jak dlouho se používal tento druh
zbraně, vždy jej měli ještě indiáni při dobývání Severní Ameriky
bílým mužem, přestože zde kámen vystřídal kov a ono uchycení
bylo také více "vymakané"? Zde je hezky "vidět" onen kontrast
110
mezi zbraněmi z "doby železné" a zbraněmi střelnými.),
s potřebou útočit na nepřítele z větší vzdálenosti přišly na
řadu oštěpy, ať už "jen" s opracovaným koncem (seříznutým do
špičky) či z připevněným hrotem (nejdříve z kamene, pak už i z
kovu). Když jsme u oštěpů, což takhle luk a šípy? Jako lehčí
"obdoba" oštěpu s doletem na větší vzdálenost. Ovšem i zde
pozor, těžko budou bojovat jezdci s těžkými a velkými luky na
koních, když mohou použít luky lehčí a kratší, které jsou při jízdě
"méně neohrabané", zatím co "pěchotě" je to většinou jedno,
protože běží po svých (přestože se luk s velkým dostřelem také
"pronese"),
s uměním opracovávání kovů (stejně tak co se týče lití
železa do formy) se zbraně zdokonalily do podoby různých nožů a
mečů, nůž sloužil nejen pro zpracování ulovené zvěře, ale také pro
"tichý boj zblízka", zatím co meč byl vynikajícím prostředkem k
bodání a sekání většího počtu nepřátel (byl mnohem efektivnější
než nůž, avšak také těžší a zacházení s ním si vyžádalo patřičný
trénink). Nehledě na to, že existuje nepřeberné množství nožů a
mečů (nejen co se vývoje těchto zbraní týče, ale také historické
lokace, ve které se ta či ona zbraň používala),
s vynalezením střelného prachu (tuším to bylo v Číně) se
lidé začali zamýšlet, zda by se boj muže proti muži nedal vyřešit i
jiným způsobem, zde pomoci děl, která proti nepříteli vystřelovala
díky prachové náplni, ucpávce a do hlavně vloženému náboji
vlastní projektily v podobě kamenných a kovových koulí, děla lidé
111
používají s oblibou dodnes, jen jejich vzhled se díky pokroku v
technologii poněkud změnila (nejen co se jejich vzhledu a
funkčnosti týče, ale i samotné náboje se již oněm "koulím" toliko
nepodobají), děla mohou být jak na lafetě, tak v dělové věži tanku
či na palubě válečné lodi (i zde záleží, v jaké historické době se
jako autoři pohybujeme, abychom se vyhnuli nějaké té nepřesnosti
a nevrazili kupříkladu na palubu fregaty jejího veličenstva za doby
admirála Nelsona dělové věže s kanóny o ráži 280 mm a podobně,
čtenáři by buďto spadli pod stůl, nebo si významně ťukali do
čela),
netuším, kdo vynalezl první pistoli, ale někdo z lidí
zřejmě dostal nápad, co by se stalo, kdyby u sebe vojáci nosili
"malé osobní kanóny", dostatečně lehké a přesné na to, aby jimi
mohli "kosit" co největší počet protivníků (s postupem času se ze
zepředu nabíjených zbraní staly poloautomatické zbraně s
vlastním zásobníkem, kdy již nebylo nutno pracně zbraň po
každém výstřelu nabíjet, stačilo jen měnit zásobníky), ovšem
pozor: i pistolí je mnoho druhů a to nejen díky způsobu nabíjení,
tedy nejen nabíjení "zepředu", ale také "do bubínku" či
prostřednictvím zmíněného zásobníku, nehledě i na fakt, že i u
pistolí se používá střelivo různé "ráže" (což může ovlivnit nejen
dostřel, ale i fakt, proti jakým cílům je daná zbraň užita),
puška je vlastně "jen" rozměrnější podobou pistole, má
mnohem delší dosah (dostřel), ale na tuto vzdálenost bývá i
přesnější, puška se hodí pro střelbu na dálku (v rámci stovek
112
metrů, zatím co pistole jen v řádu metrů, maximálně několik
desítek metrů v rámci účinného dostřelu), moderní odstřelovací
pušky dovedou "zabíjet" na vzdálenost několika kilometrů (tedy
jednoho či dvou), i zde existují různé druhy pušek (od loveckých
až po poloautomatické či automatické pušky), kupříkladu v první
světové válce neměli pěšáci ani potuchy, že budou za několik
desítek let existovat samopaly a podobně (kdyby šli na indiány
bílé tváře s AK47, bylo by na tom zcela jistě něco špatně),
vynechali jsme nějakou zbraň? Zamyslíme-li se
kupříkladu nad husitskými válkami, pak určitě ano. Každá doba
měla i své zcela specifické zbraně, nehledě na fakt, že některé
druhy zbraní přežily i staletí... Pokud bychom se však vydali od
"osobních zbraní" směrem ke zbraním, které obsluhuje více lidí
(vojáků, letců, námořníků, apod.), pak bychom neměli vynechat:
kanóny, kulomety (i tanky, letouny, lodě ) a další. Ovšem, v tomto
případě se už jedná o "sofistikovaná" zařízení (bojovou techniku)
na ničení nejen lidských životů, ale i staveb a vlastně i všech věcí
(a předmětů), které mohou být zničeny. Povětšinou
prostřednictvím projektilu s výbušnou náloží, kterou "zapálí"
roznětka v momentu dopadu či dosažení určité vzdálenosti a
výšky nad terénem, ale to je už jiný "příběh",
zapomněl jsem snad jen na miny či jen nálože obecně (v
terénu ukryté prostředky k ničení lidí a techniky), ať už s pomocí
tlakové roznětky (viz šlápl jsem na minu) či roznětky magnetické
(proti pohyblivým pancéřovaným cílům), nebo časovacího
113
zařízení (bomba je někdy bomba) či jen prostého doutnáku (opět
pozor na dobovou realitu, aby kovbojové ve westernu neužívali
válečky dynamitu časované digitálním spouštěčem - viz ona
bomba s ciferníkem).
Snad tento velmi hrubý výčet postačí. Stačí se jen ohlédnout
za vývojem lidské civilizace a potřebou lidí ovládnout nejen dané
území (co se jeho obyvatel, ale i dalšího "bohatství týče", ať už jde
o nerostné zdroje, výhodné umístění, apod.). Kdo nemá rád velké
(a epické) bitvy, může svést nějaký ten souboj o srdce "vyvolené
ženy a dívky", pro kterou se dotyční dva sokové bijí. Kdysi stačily
pěsti, ale nač si ničit klouby, kosti a svaly, když můžeme použít
nože, meče a pistole... Podotýkám, že nejsem historikem, natož
odborníkem co se zbraní týče, ale i z vlastní zkušenosti vím, jak je
mnohdy těžké, napsat nějaký ten popis souboje či bitvy (a je
jedno, zda na souši, na vodě či ve vzduchu), aby to mělo hlavu i
patu a čtenář tomuto uvěřil...
Co napsat na závěr? Opravdu zde žádný příklad neuvedu.
Opravdu se popisům těchto událostí vyhýbám jak jen můžu,
protože se vždy pohybuji na tenkém ledě (co je a co již není nejen
možné, ale i uvěřitelné, kupříkladu nejen v použití toho či onoho
druhu zbraně, ale také v postupech obrany a útoků, protože
zacházení s danou zbraní má vždy svá vymezená "specifika" a
svůj zcela osobitý způsob používání). Nestačí jen napsat, že se
dotyčný hrdina postavil proti stovce mužů a hrdinsky se oháněl
mečem, hlava nehlava, sekal do svých nepřátel, až krev a střeva
létala kolem, že se zdálo, že namísto deště prší krev a vnitřnosti
114
(za jeku samotného hrdiny a nepřátel, kteří hynuli velmi
bolestivou smrtí).
Posledním zamyšlením by snad mohl být fakt, jak dalece je
náš hrdina "nesmrtelný", aby dokázal vzdorovat přesile (i té
očividné), zda by nebylo lepší utéci či se vzdát (nebo to rovnou
ukončit, pokud by nepřítel neměl s jeho osobou žádné slitování).
Avšak to vše záleží už jen a jen na nás, jak tuto problematiku
využijeme ve své tvorbě a do jaké míry se budeme držet nejen
"logiky věci", ale také toho, k čemu ta či ona zbraň sloužila a kdy
mohla (i nemohla) být použita...
115
Hry lásky šálivé
Opravdu se nemusíte bát, že to jde s těmito stránkami z
kopce (jak se říká). Ne, ne, ne a ještě jednou ne. O co se jedná v
tomto článku? Mezi námi, ono ten obrázek není zase tak špatný,
dívka na něm zobrazená na nás sice rozkošně vystrkuje zadeček,
ale ve vší počestnosti (protože to, co má být skryto také skryto
zůstává)! Máte pravdu, jde o "rozkošného zajíčka", ale mi jde o
docela něco jiného a tím je: erotika v našich autorských dílech.
Nač narážím? Na fakt, že by vše, o čem píšeme a co se týká
erotiky, mělo také zůstat erotikou a ne "pornem"! Vězte, že vím, o
čem píši, protože jsem se už setkal s nejedním autorským
počinem, který by se hodil tak k zveřejnění leda na nějakém tom
"soft" či rovnou "hard" porno-serveru. Ne, nejsem prudérním
člověkem, ale věřím, že i erotika v literatuře má své hranice (a to
nejen vkusu), pomineme-li jistého markýze De sade (kdo chce,
může nakouknout zde, odkaz na Wiki):
http://cs.wikipedia.org/wiki/Markýz_de_Sade,
popřípadě zde (odkaz týkající se pana Casanovy):
http://cs.wikipedia.org/wiki/Giacomo_Casanova,
kteří jako muži byli velkými svůdníky a také si svá
"dobrodružství" zaznamenali nejen ve svých pamětech, ale i
příbězích, které vyprávějí nejen o lásce "duchovní" ale také
"světské" (láska k tělu není přeci hříchem, nehledě na fakt, že
116
nevědomost hříchu nečiní).
Ovšem v rozumných mezích a co se autorských textů týče:
ve vší počestnosti! Opravdu si nedělám legraci! Když autor zmrší
svůj jinak docela dobrý a čtivý text přímo "pornografickými"
popisy soulože (a to do všech detailů) a zničí tím i onu
romantickou a lehce erotickou atmosféru, není co dodat.
Dotyčnému spisovateli byste nejraději utrhli hlavu,
popřípadě jej za ten či onen "orgán" pověsili do průvanu, ať se v
něm sem a tam chvíli "komíhá" a přijde na jiné myšlenky. Ano,
"červená knihovna" má své místo v literatuře, ale čeho je moc,
toho je až příliš.
Díky tomuto krapet "lechtivému" tématu nemohu uvést
jakékoliv příklady (už z principu), protože tyto texty jsou o
"tvůrčím psaní", texty, které se zabývají tématikou tělesné lásky
(jejíž popisy se blíží k encyklopedii o způsobu a druhu tělesného
kontaktu s druhým pohlavím) patří do jiného žánru, který má s
uměním již pramálo společného, alespoň co se psaného textu
týče...
Nejsem prudérním člověkem, lehkou erotiku (i v románech a
povídkách - nejen - pro ženy) snesu a nemusí jít vyloženě o
"červenou knihovnu", která se zabývá lidskými vztahy, jež se
odehrávají na tělesné úrovni. Ale i v literatuře obecně, má toto
téma svou hranici a své pole působnosti, aby chvíle určené nejen
"milování" a oddávání se "tělesným rozkoším" nepokazily celé
autorovo dílo. Jsem pro lásku, její prožívání, ať už v platonické,
117
nebo jiné formě, ale pamatujte, že čím méně je odkryto, tím více
zůstane ve čtenářově fantazii. Ona lehká erotika a "přelet anděla s lukem a šípy) dokáže příběh ozvláštnit více, nežli "otrocky
uvedený popis", jak potěšit svou partnerku (i s nevšedními detaily
v podobě toho či onoho - protože tento článek mohou číst i
mladiství pod osmnáct let, nebudu uvádět detaily).
Na světě je sice tak málo lásky, ale proboha, jen
kultivovanou formou! Prostřednictvím romantické atmosféry,
hořících svící, ohně v krbu, otevřeného vína, rozestlané postele,
rozházených svršků, či tichých vzdechů a decentního vrzání toho
či onoho druhu nábytku. I nahodilé setkání na pláži (či jinde) a
náhlé zahoření nebývalými city má své kouzlo, jen to nepokazte
tím, že začnete svým čtenářům vysvětlovat, jak na to... Ono se to
prý nezapomíná, jako jízda na kole, ale někdy je opravdu méně
více nežli více...
Pamatujte na to, až se vaše pero (kuličkové), popřípadě i
klávesnice počítače (spolu s vaším srdcem) řádně "rozohní" a vy
budete chtít popsat čtenářům, jak pan X a paní Y propadli
chvilkové slabosti a tělesné vášni...
118
Ženy vs. muži
Při pročítání webu jsem narazil na zajímavý článek na
stránkách, které se zabývají autorskými texty (viz Triumvirát),
text v plném znění si můžete prohlédnout zde Bojovnice v
dějinách a příbězích na jejich stránkách. Začínám myslet
na to, že se z tohoto webu stala hluboká (a nekonečná) studnice
nápadů a postřehů (a vo tom to je). Ne, nechci tomuto projektu
dělat až přílišnou reklamu, ale když se jeden začte do nabízených
"tématických článků", nezbude mu, než se zamyslet nad tím, co
svým čtenářům předkládají. Nechci s tímto článkem polemizovat,
spíš se pozastavit nad postavením muže a ženy (či ženy a muže)
nejen v naší společnosti (a jaký má dosah vnímání pohlaví nejen v
rámci společenského postavení), ale i samotných hrdinů našich
příběhů (kteří ožívají v naší tvorbě). Takže, držme si klobouky,
pojedeme z kopce...
Nebudeme se zde dopodrobna zabývat vývojem lidské
společnosti od úsvitu věků, kdy bylo ono "vládnoucí postavení"
střídavě přiřazováno tomu či onomu pohlaví (viz matriarchát či
patriarchát). Jedno je jisté, kdyby nebylo obojího, lidstvo by
vymřelo, to jen ve vývoji lidské společnosti spolu s vnějšími tlaky
a podněty (v rámci potřeby přežití) se tyto role vystřídaly (stačí
zagoooglit, popřípadě vyhledat odbornou literaturu, je to už pěkná
řádka let, co jsem dokončil studia, proto se na mne nesmíte zlobit).
Nakonec ono vůdčí postavení mužů či žen bylo popsáno i v
literatuře (ať už v bájích, pověstech, legendách či historické
119
literatuře, nebo i literatuře faktů). Nekecám! Stačí se jen ohlédnout
do historie... Žena sice dává mužům (i světu) nové potomky v
podobě dětí, stará se o své mužské protějšky, ale také je (zejména
podle písma svatého) strůjcem všeho zla na světě (prý za to může
svedení pod stromem Poznání, kdy dala Eva Adamovi jablko,
které jí podsunul jistý dlouhý, slizký a velmi neupřímný tvor had). Věřili byste tomu? A jsme u kamene úrazu! Ano, i toto je
jeden z "mužských pohledů", který přežil staletí (či tisíciletí) a
přinesl mnohým ženám "bolest a utrpení".
Nechme však ono "okecávání" role mužů a žen, kdo komu
"vládne" a kdo je v onom "podřízeném postavení" (vlastně i
dnešní pohled společnosti hovoří za vše, ať už jde o onu
emancipaci a začlenění žen do společnosti a to nejen po stránce
profesní, ale také "lidské", ženy přeci nejsou o nic horší než muži to jen jho minulosti stále ženy pokládá za něco, co se nemůže
mužům rovnat). Ale dost, než mne nějaká ta žena plácne přes
prsty, že zde píši nesmysly (kdo nahlédne na začátek 20. století,
popřípadě se "nachýlí" i více do minulosti, ten mi jistě dá za
pravdu - žena tehdy patřila za plotnu, ke smetáku a do postele).
Obraťme však list, protože mnoho žen publikovalo i v
minulosti pod mužským pseudonymem a staly se slavnými
osobnostmi (a to nejen na poli literárním, ale i vědním, politickém
a dalším), stačí uvést jména jako: Mary Shelleyová (Frankenstein),
Maria Curie-Skłodowska (věda - radioizotopy), Marie II.
Stuartovna (politika), královna Viktorie (britská královna), apod.
120
Kam tím mířím? Pokud se ohlédneme za rolí ženy v
současné společnosti (i vzhledem k historii vztahů muže a ženy teď nemám na mysli přátelství a lásku), jakou roli budou hrát obě
pohlaví (tedy muži i ženy) v naší autorské tvorbě? Jakou roli hrály
postavy v příbězích v minulosti? Na koho autoři sázeli více? Na
muže či ženy? Třeba i v rámci posazení toho či onoho příběhu do
určitého prostředí a doby. Kdy došlo k onomu přelomu, kdy se
ženy "prosadily" i jako postavy našich povídek a románů? Nemám
na mysli nějaké vedlejší role (či štěky), ale rovnou hlavní role
(jako hlavní postavy příběhu, kterým se proplétají od začátku až
do konce), kdy mají stejná "práva" jako muži a nejsou
odstrkovány kamsi do pozadí...
Který z těchto obrázků se vám líbí více? Jde o vyjádření
postav v určitých podmínkách, zde to vypadá na bojovníky a
bojovnice (nejspíše ze světa fantasy a podobně). Nalezneme zde
jak ženy tak muže (nebo rovnou obojí). Co se vám jako autorům
líbí více? Muž bojovník (stačí si vzpomenout na Conana) či žena
bojovnice (viz Xena princezna bojovnice), pokud se budeme držet
fantasy žánrů a podobně? Všechny příklady (včetně výše
uvedených názvů hrdinů a děl u literárního či filmového
zpracování) jsou jen ilustrativní.
121
(zveřejněné obrázky jsou FREE k nekomerčnímu užití, poskytovatel: Media Trade (c) 1998 Vrtulník 4 - multimediální kolekce)
Pokud nejde o naše vlastní postavy, které nám vždy přirostou
k srdci, komu fandíte více? Bez ohledu na případné sympatie? Jak
je kdo pohledný, mrštný, odvážný a udatný, popřípadě ovládá to či
ono bojové umění (nebo i kouzla). Koho preferujete více? Muže či
ženy (jako hlavní hrdiny)? A proč vlastně? Můžete namítnout, že v
určitém žánru, historické době či prostředí, či profesi se
"nadržování" určitému pohlaví prostě nevyhneme, kupříkladu:
námořníci - ženy na loď nepatřily (už ze zásady,
protože prý přinášely námořníkům neštěstí), ruku na srdce, což
neexistovaly také ženy pirátky, které si v ničem ze svými
mužskými protějšky "nezadaly" (a byly ještě ukrutnější a
drsnější),
kosmonauti - do vesmíru (alespoň ze začátku) létali
především muži, stejně ve sci-fi příbězích figurovali více muži,
než se i ženy "dostaly" do role kosmonautek (třeba i jako vědkyně,
lékařky a podobně), nakonec, ženy už i dnes létají mimo Zemi
"běžně",
122
vojáci - obecně mají čtenáři možnost se setkat více s
muži bojovníky, nežli se ženami, ty měly své místo zejména v
zázemí (jako kuchařky a ošetřovatelky), ale kupříkladu v takových
Husitských válkách bylo možné vidět i ženy ve zbrani (taková je
historická realita),
vědečtí pracovníci (mnohdy takřka
šílení) - i zde se pohybují více muži, nenechme se však
mýlit, že jsou ženy méně "chytré" a mají nižší IQ (Nekouká na
mne z poza rohu nějaká ta ženská? Ne, chvála bohu...),
prospektoři a objevovatelé - i zde mají
muži prim, ale kdo ví, třeba historie ukrývá (stejně jako pera
autorů) nějaká ta ukrytá fakta, kupříkladu co se "zlaté horečky" na
Aljašce týče, zde hrály své role i ženy (po boku mužů),
policisté - v dnešní době vidíme spolu obě
pohlaví, kdysi hráli hlavní roli povícero muži, stejně tak i v roli
detektivů (kupříkladu takový Sherlock Holmes od pana
A.C.Doyla),
pomineme-li profese - ženy vládly mužům v
dané historické době mužům jak ve společnosti, tak i v soukromí,
ne nadarmo se říká: "Za vším hledej ženu!" či "Kam čert nemůže,
pošlou ženskou!" Úloha žen ve společnosti i autorských počinech
bude proto větší, než si (my muži) třeba i připouštíme. Postačí se
ohlédnout za Johankou z Arku, Kleopatrou, apod. I král Artuš prý
123
vedl spor s jedním ze svých rytířů kvůli ženě, která mu "zahnula"
s jiným...
Ženy dovedou intrikovat, plánovat a kalkulovat mnohdy
lépe, nežli muži! Máme se proto bát o své postavení? Bez ohledu,
že existují profese, které se hodí spíše pro muže. Jedno je však
jisté, ženy mají v našem reálném světě (i světě fantazie) jednu
důležitou roli, a tou je pokračování rodu. Pokud v budoucnu
nebudeme jako lidé rovnou klonováni a pěstování v umělém
prostředí (což v tuto chvíli vypadá jako sci-fi). Kde by lidstvo bylo
bez nich? Ruku na srdce, kdyby pánbůh nechtěl, aby vše
fungovalo jak tomu je doposud, vymyslí jiný způsob, jak by se
lidstvo mohlo rozmnožovat, vyvíjet a růst. Naštěstí nejsou lidé
pavouky, housenkami, nebo mravenci...
Jaká je tedy pointa celého tohoto vyprávění? Neexistuje
jednotný názor na to, jaké postavení mají nejen v životě, ale i v
našich textech muži a ženy! Nemůžeme také ono mužské a ženské
pokolení zatracovat. Otázku myšlení a jednání pominout také
nemůžeme, protože (prý) muži a ženy nejen myslí, ale i jednají
jinak. Což však není pravdou je fakt, že by byly ženy vůči mužům
méněcenné (a to i v literatuře či rovnou v oblasti literárních
postav). Mohou za to nejspíš obecně zažité postoje a nálady. To
jen my lidé přidáváme svým postavám tu či onu roli a
zvýhodňujeme jedno před druhým... Možná by zde bylo na místě
uveřejnit nějakou anketu, ale už z jisté "lenivosti" se mi nechce
vymýšlet patřičné otázky, které by se týkaly tohoto tématu...
124
Na čem tedy záleží? Na zkušenosti a postojích samotného
autora? Na jeho pohledu na svět? Na mužskou a ženskou roli?
Jaké role chce v rámci svého příběhu (i autorského záměru)
upřednostnit. A nám čtenářům nezbývá, než toto akceptovat, bez
ohledu na to, že zde onen boj o rovnoprávnost snad nikdy
neutichne a kdo ví, třeba jednou v budoucnu ženy opět vyhrají (a
stanou se "vládnoucí vrstvou" nad námi muži, kupříkladu zde dílo
Vladimíra Párala - "Země žen" apod.).
Historie hovoří za vše a vše se přeci opakuje v jakýchsi
cyklech. Jeden si nikdy nemůže být jistý, co mu přinese
budoucnost. Už jen pohled nad takovou malou vzpouru literárních
postav může být zajímavý (z pohledu autora, který zrovna píše ten
či onen příběh), protože právě postavy v našich příbězích si
mnohdy žijí svým docela nezávislým životem (nám navzdory) a
překvapují nás na každém kroku. Co potom takové čtenáře...
125
Co s nedokončenými texty
Je to takřka jako prokletí. Jeden se rozjede a začne psát ten či
onen příběh... Ze začátku se mu daří, ale s postupujícím časem
začíná mít pocit, že mu jaksi dochází dech. Čí je to vina? Proč
hned hledat nějakého toho viníka? Co se stane, když autorovi (jak
se říká) vyschne inspirace?
Bylo by určitě lehké (a příjemné) svést všechno na ony
neposedné a nestálé múzy, které autorům neustále našeptávají (do
ouška) další a další nápady. Pomineme-li fakt, že jde o prostý fakt,
že si autor na svá bedra naložil až příliš, jak je možné, že v určité
fázi psaní své povídky (či novely) prostě třískne s perem,
propiskou, psacím strojem nebo klávesnicí počítače a začne si rvát
vlasy?
Pravdou je, že jen psát o tomto stavu autorovy mysli se mi
naprosto příčí. Proč? Protože také vlastním několik
nedokončených rukopisů. Dotyčné texty jsou v různé fázi
rozpracovanosti, ale od jistého bodu došlo k jejich náhlé smrti
(jako infarkt). Ať jsem dělal cokoliv, nedokázal jsem tyto
načrtnuté a rozepsané příběhy přivést k životu. Konec, tma!
Bez ohledu, zda jde o autorskou lenost (myšleno obecně),
nebo neochotu se dále zaobírat tím či oním příběhem, probírat jej
ze všech stran a dumat nad tím, proč daný text (zatraceně) nejde
dopsat, musím otevřeně říci (napsat), že je to jen má vina! Ano...
126
Autor si může za vše sám! Proč? Protože pařez! Berte tento
fakt jako následující příklad: Hráč počítačových her si koupí hru,
na kterou prostě nemá! Ať dělá cokoliv, nedaří se mu ji dohrát.
Buďto je na něj příliš těžká, nebo příliš promyšlená a vymakaná.
Dokud nedozraje, nehne s ní a může si třeba klidně rvát vlasy,
nebo rozmlátit klávesnici svého počítače, nedohraje ji!
Vysvětlení je tedy naprosto jednoduché, abychom zvládli
vyšší level ve psaní, musíme do něj dozrát (jako když zraje sejra),
dokud nemáme dostatek zkušeností a nevím "jak na to", pak se
svým textem prostě nepohneme! A basta (fidli). Na konci mne
napadá, zda by nebylo lepší své práce prostě házet do koše! Či je
rovnou zapalovat v plechovém kbelíku, protože jsou nad naše
síly...
Prý se říká, že pro jedno kvítí slunce nesvítí, proč ne pak pro
jeden text, který nemá ani konec a jeho děj i s postavami (a
prostředím) je naprosto odrovnaný? Své "urničky" můžeme pak
buďto skladovat v šuplíku, nebo důstojně pochovat a již se k nim
nevracet, ale to je již na každém z nás, jak se ke svým
"nenarozeným dětem" postavíme...
Že jsme přešli do dokonalé morbidity? Může být, ale když si
přečtete následující textík pod následujícím odkazem, pochopíte,
že to není snadné (tedy, buďto zapomenout, nebo se neustále - a
marně - snažit o oživení něčeho, co by mělo raději odpočívat v
pokoji).
127
Buďme kritičtí
Co je vůbec kritika? Co si máme pod tímto pojmem
představit? Takřka šíleného čtenáře, který se zaobírá kritikou (a
recenzemi) autorských textů, nebo autora samotného, který si
doslova rve vlasy z hlavy a diví se (v koutku duše i mysli), jak je
možné, že ze sebe dokázal vyplodit takové "slátaniny"? Že je můj
text opět poněkud expresivně laděný a že zase jdu až do "detailů"?
Ano, nemusíte mi věřit ani slovo... Kritika totiž bývá
jakýmsi dvojsečným mečem, který může být (stejně jako oheň)
nejen dobrým sluhou, ale i zlým pánem. Ono totiž (stejně jako
psaní) i kritice se je třeba učit, aby neurážela, netvářila se
nabubřele (ani kritik nesežral onu pověstnou moudrost světa).
Měla by být "konstruktivní" a měla by pravdivě vyjadřovat to, co
si autor kritiky o tom či onom textu skutečně myslí (v čem je
dobrý, v čem špatný a co by se na něm dalo zlepšit).
Existují totiž (více jak) dva pohledy na věc, stejně jako
existují dva druhy kritiků: píšící a nepíšící (vlastní autorské práce).
Jinak bude své dílko kritizovat samotný autor, který má ke své
práci určitý vztah a jinak kritik, který jej jen čte a snaží se o co
nejvíce subjektivní hodnocení. Své texty si můžeme nechat
"zkritizovat" jinými čtenáři (či rovnou osobou, která jej ohodnotí
po všech stránkách), nebo být sami sobě kritiky (a prostřednictvím
pohledu "cizíma očima" provést analýzu toho, co známe takřka
jako své vlastní boty).
128
Co je těžší? Být sám sobě kritikem a říci si (sám sobě do
očí), jak si na tom stojíme, nebo přijmout (byť i záporně laděnou)
kritiku někoho cizího? Pravda bývá mnohdy těžká a onen pocit z
"dobře vykonaného díla" mnohdy nestačí! Na začátku je vždy
nepopsaný list, ještě neposkvrněný našimi myšlenkami, který jen
vyzývavě čeká, čím že jej zprzníme, ať už jde o samotné dílo nebo
kritiku na něj...
Co vše můžeme na dotyčném textu zkritizovat? Mnoho! Od
vlastní formy, stylu, gramatiky, až po obsahovou a dějovou
stránku. Jak autor pracuje s textem, s postavami, s popisy postav a
prostředí, jak mu postavy žijí v příběhu, jak jednají, jak myslí, co
říkají, co se děje a co neděje (i v rámci samotné uvěřitelnosti
příběhu), kde dělá autor chyby (zda nemá v textu nějaké ty dějové
lapsy) a v neposlední řadě i to, jak na nás text jako celek působí.
Ano, popis všech oblastí kritiky je poněkud krátký a příliš
"doširoka" vyjádřený.
Vždyť hodnotit můžeme text už od nadpisu (jak moc je
chytlavý), či od prvního dojmu (jak moc se autor věnoval své
práci), zda je text řádně naformátován, neobsahuje očividné
gramatické a stylistické chyby (viz práce po dokončení díla - ono
"pilování" je stejně důležité jako psaní samotné), popřípadě, jak se
autor vypořádal se základní myšlenkou příběhu, dějovým zvratem,
či vyústěním samotného příběhu (stejně tak, co přinesl konec
příběhu jeho postavám, včetně prostředí, ve kterém se příběh
odehrával).
129
Ale ano, nepíšu "hlouposti", stačí se podívat na jednotlivé
žánry, kupříkladu "katastrofické romány" nebo "romány válečné".
Jak se tedy stát dobrým kritikem? Tím, že se budeme vyjadřovat
věcně, jasně a pokud to jde i stručně. Bez zbytečného okecávání,
pokud ovšem není autorský text doslova Sodomou a Gomorou.
Také musíme po pravdě (a bez příkras či vytáček) autorovi
říci (či napsat), jak na nás jeho dílo působilo a co si o něm
myslíme. Ono pověstné "poplácávání po ramenou" nikomu
nepomůže. Tak mne napadá, že právě na literárních serverech hrají
autoři a čtenáři onu oblíbenou hru na vrácení komentářů a dobrého
hodnocení. Pak dostává ona kritická stránka věci pěkně na frak,
protože se zpětná vazba (získaná právě díky četbě našich děl
čtenáři) kamsi tiše vytrácí a pozbývá svůj smysl.
Kritik je (ne)přítelem čtenáře. Měl by bez osobních sympatií
říci autorovi, jak si na tom stojí (v čem je dobrý a kde mu to
skřípe). Kritik, který jen maže med kolem autorových úst, není
kritikem! A jakou roli zde hraje kritika nás samotných (viz
sebekritika)? I my se musíme (jako autoři) naučit dívat se na své
práce prostřednictvím již zmíněných "cizích očí" (pohledu z
jiného úhlu), jak by se na tento text díval někdo jiný?
Pokud to neumíme, nezbývá, než zavolat na pomoc
nezaujatého kamaráda, aby nám řekl to, nač se bojíme (my sami)
třeba jen pomyslet! A vo tom to je... Když se dívám (kritickým
pohledem) na tento článek, říkám si, že je zase krapet ukecaným,
jenže... takový už jsem! Ukecaným autorem...
130
Někde jsem už slyšel, že příliš používám uvozovky, pravda,
kdysi jsem "ujížděl" na vykřičnících. Jeden si prostě nevybere!
Napadá mne také, zdali chce znát názor na tento text mého
druhého já... Že vás to naprosto nezajímá? Ale mne ano, říká:
"Tenhle text je dohromady vo ničem, není v něm nic nového!" I to
je kritický pohled na věc.
131
O tvůrčím psaní v kostce
Tento článek není návodem, jak se stát úspěšným
povídkářem nebo spisovatelem románů. Každý autor musí touto
trnitou cestou projít sám a nikdo za něj (samotného) nic nenapíše.
Nejlepším učitelem je sám život, popřípadě vlastní snaha o
vyniknutí v tom či onom oboru (pokud je to v silách a
"odbornosti" jednotlivce).
Psaní textů je jednou z mála činností, kterou nemusíme
studovat (přestože existují kurzy tvůrčího psaní, či studijní obory,
které se touto problematikou zaobírají), avšak abychom byli
úspěšnými autory, musíme na sobě zapracovat, což znamená, že
musíme nejen neustále pokoušet své múzy, ale také být sečtení
(nejen pro dostatek slovní zásoby, ale i proto, abychom viděli, jak
s texty zacházejí jiní autoři). Prosté čtení textů ještě nikoho
ničemu nenaučilo... Nakonec, nemusíte se mnou souhlasit!
Než se staneme autory
Každý člověk by se alespoň jednou v životě rád stal spisovatelem.
Produkty jejich práce je vidět na každém kroku v podobě knih,
které dotyční autoři vytvořili. Jaké jsou však předpoklady pro
"zrod" (byť jen průměrného) autora?
•Talent - špetka talentu je velmi důležitá, autor by měl mít cit pro
psaní, stejně jako mají hudebníci cit pro hudbu a malíři pro práci s
perem či štětcem.
132
•Píle - vytrvalost je další důležitou složkou vedoucí k úspěchu,
prvotní nezdar (či několik nezdarů jdoucích po sobě) by neměl být
příčinou ke konci autorova psaní (či pokusu o tuto činnost).
•Znalost gramatiky - povědomí o správném užívání rodného
jazyka úzce souvisí se čtivostí textu, pokud autor ve své práci
naseká nekonečné množství chyb a překlepů, čtenář se bude
zamýšlet spíše nad tím, jak se co píše, nežli nad samotným
příběhem (a jeho dějem).
•Sečtělost - nejde zde však o znalost literatury (autorů a jejich děl)
jako o co nejširší slovní zásobu, která spolu s uměním užití těchto
slůvek ve větách (viz stylistika) umožní autorovi, aby byly jeho
texty náležitě čtivé.
Čemu je třeba se naučit
Psát slůvka do vět a tyto věty klást za sebou, aby dávaly určitý
smysl (měly tedy jistou formu a styl) se učí žáci již na základní
škole (viz slohové práce). Co je však potřeba k tomu, aby autor
uměl využívat všech předností tvůrčího psaní?
•Vytvoření vlastního světa - umění postavit funkční svět, který
by mohl autor použít při psaní své práce (budou v něm přeci žít a
jednat jeho literární postavy).
•Vytvoření vlastních postav příběhu - literární postavy si nejsou
podobné (jako vejce vejci), ale liší se, stejně jako lidé v reálném
světě, mají rozdílné potřeby, jinak myslí, jednají, komunikují s
ostatními a mají jiné životní plány.
133
•Vytvoření vlastní zápletky - nač by byla ta či ona povídka,
kdyby se v ní nic nedělo a nedocházelo k zápletkám (krizím a
kolizím v ději), kdyby šlo v autorských pracích vše jako po drátku,
bylo by toto čtení nudou. V povídkovém (či románovém) textu se
musí něco dít, příběh musí někam směřovat a musí mít svou
příběhovou osu - linku (v případě románu i více). Postavy v tomto
ději musí žít, řešit dané situace (podle autorova záměru) a bavit
čtenáře (popřípadě jej děsit, či rozjitřit, nebo i zaujmout, a to
vzhledem k užitému žánru, např.: horor, sci-fi, dobrodružná
literatura či červená knihovna, apod.). Jen popis "běžného života"
bude pro čtenáře nudným, pokud nebude příběh zpracován
"účelově" a to i vzhledem k vlastní formě a žánru.
•Vyústění příběhu - každý příběh jednou končí, děj dospěje ke
svému konci a čtenář má možnost zjistit, jak celé vyprávění
dopadne (bez ohledu na to, zda dojdou literární postavy - i
samotný příběh k určitému "rozhřešení", pointa bude pro čtenáře
očekávanou, nebo naopak nečekanou či prostě jen vyšumí do
prázdna). Čím je příběh kratší, tím by měla být samotná pointa
"výraznější" a měla by u čtenáře vyvolat určité pocity (či přimět k
otázkám a zamyšlením).
Co by neměli autoři opomíjet
Psát smysluplné příběhy není žádná legrace, bez ohledu na fakt,
zda píšeme své texty pro radost, či nás tato práce živí.
•Znalost věci - autor by měl vědět o čem píše, proto je dobré si
prostudovat nejen všechny dostupné informace, které jsou k
134
dispozici, kupříkladu: dané reálie - pokud píšeme příběh z určitého
prostředí, jak se tam či jinde lidé oblékali, jak se chovali, jak spolu
komunikovali, apod., v případě určitého žánru, zde sci-fi, autor by
měl mít alespoň obecné povědomí o dané problematice, aby
nevařil z vody a nepsal nesmysly (třeba i v rámci vědeckého
vývoje a pokroku, nebo užití určitých oborů lidské činnosti,
přístrojů a podobně).
•Zarputilost a pracovitost - je důležité být zapálen pro svou věc
a nevzdávat se, pokud to zrovna nejde (a autorovi vypoví jeho
představivost - jak se říká: múzy mu odmítnou poslušnost). Není
dobré spěchat a nutit se do psaní, tvůrčí psaní je dlouhý proces,
který nelze odbýt jen prostým sepsáním daného příběhu, bez toho,
aniž by autor věnoval pozornost jak detailům, které dotvářejí tu
správnou atmosféru, tak správnému užívání dialogů, aby jeho
literární postavy jen nemlátily prázdnou slámu, ale hovořily k věci
(protože i dialogy dokáží posouvat děj hezky vpřed).
•Věnování se gramatické a stylistické stránce věci - není nic
horšího, než když autor odflákne dokončovací práce na svém
projektu a nechá text plný gramatických chyb, překlepů, logických
lapsů (v ději), text mu bude skřípat i ve stylistice (nehledě na
poměrně rozšířenou zaujatost pro věc - určitý zápal ve psaní, kdy
je autor schopen napsat "páté přes deváté" a jeho text pak jaksi
nedává smysl). Každý autor by měl mít na paměti, že je jeho dílo
také jeho vizitkou, a pokud svou práci odflákne, nebudou se k
němu čtenáři (rádi) vracet.
•Další pár očí navíc - selže-li vše (kontrola pravopisu, vlastní
135
"vidění textu" - viz ony růžové brýle), pomůže betareader, ovšem,
je nutno vybírat pečlivě (aby dotyčný pomocník při úpravě textu
nenadělal více škody než užitku).
Úskalí autorské tvorby
Vytrvalý autor, který ví o čem píše, ví jak postavit svůj příběh,
oživit v něm své postavy, vložit do příběhu zápletky a jejich
rozuzlení, užít správně detaily prostředí, apod., ještě nemusí mít
vyhráno. Pokud se mu podaří "postavit" funkční příběh s
uvěřitelnými postavami i dějem, musí počítat s faktem, že nemusí
najít pro svou práci (ihned) odpovědného vydavatele
(nakladatele). Jednou věcí je napsat daný příběh a druhou je jej
patřičně udat (čili stát se úspěšným spisovatelem).
136
Klišé
Každý se s nimi během svého života setkal, kupříkladu ve
filmu, knize, apod. Ať už jde o přímo srdcervoucí filmové scény,
nebo stránky knihy, vyprávějící svůj zcela osobitý příběh, kdy
autor čtenáře ani v nejmenším nešetří. A pak vám to dojde, jako
byste už něco podobného viděli, nebo četli, ale o žádné [dežavy]
nepůjde. Právě jste se setkali s klišátkem (či klišátky) a nešlo o
blízké setkání třetího druhu...
Co je vůbec klišé?
Jak takové klišátko poznáme? Na první pohled? Nejspíše
půjde o "zažité" slovní obraty nebo dějové obrazy, pomoci kterých
se samotný autor snaží přeskočit (či jen přikrášlit) určité momenty
ve svém příběhu, ať už z lenivosti (musel by dotyčné skutečnosti
příliš okecat), nebo z falešného pocitu uspokojení (proč to
neudělat jednoduše, když to tak pěkně zní), že právě to či ono jeho
textu pomůže, aby měl větší lesk a slávu (čili se blýskl před očima
svých čtenářů). Ano, přiznám se, že mohou být klišátka v textu
užitečná, ale mnohdy účinkují spíše opačným způsobem, dokáží
textu více uškodit, než pomoci.
Několik příkladů:
a) Princ s princeznou se vzali a byli spolu šťastni až do smrti.
Pokud nezemřeli, žijí dodnes.
137
b) Jejich setkání bylo zcela náhodné, předtím se nikdy neviděli,
neznali se, ale byla to láska na první pohled.
c) Byl celý od krve, ale zvítězil. Svým nikdy neztupitelným mečem
pobil všechny nepřátele a zvítězil. Sám proti nekonečné přesile...
d) Narodil se jako chudý syn v jedné bezvýznamné vesnici, ale byl
předurčen vládnout této zemi a tak se i stalo.
e) Kdyby nebyl nesmrtelný, zcela jistě by na svá zranění zemřel a
žádné lektvary a balíčky první pomoci by mu nepomohly.
O klišé v praxi
Myslím, že budou tyto příklady stačit. Pokud máte rádi
klišátka a rádi si počtete o této problematice, stačí jen kliknout na
následující odkaz (viz stránky kolegů z Triumvirátu): Úsměvná
klišé. kde naleznete hned několik článků ohledně klišátek v
autorských textech a to i v příkladech, ať už jde o armádu, zlo,
lektvary, lidské osudy, plánování zloduchů, lásky až za hrob a
podobně. Jistě přibudou další, protože klišátek je mezi autory
nepočítaně... Ať toto bude znít také jako klišé: "Nejde o reklamu!"
Prostě jen umějí psát články na správná témata...
Proč klišé?
Kdo vůbec tento pojem vymyslel a uvedl v praxi, pominemeli různé výklady (i odbornějšího charakteru), viz wiki? Jsou
klišátka tak oblíbená? Opravdu je čtenáři a diváci tolik žerou? V
knize, nebo ve filmu? Přestože ví (či jen tuší) jak ten či onen
138
příběh dopadne, najednou na ně zaútočí ta či ona léty užívaná
fráze (jeden by řekl, že už doslova převařená).
Představme si nějakou tu milostnou scénu, kdy v ní ONA
říká (v jeho objetí) JEMU: "Miláčku, hned jak jsem tě spatřila,
byla to láska na první pohled! Navždy tě budu milovat!" Tady
nejspíš už ono klišé hraničí s patosem. Či kupříkladu
nesmrtelného akčního hrdinu, který bez nabíjení své zbraně
zastřelí všechny nepřátele a pak s klidem pronese: "Tak tohle jsem
vážně nečekal."
Nejspíš bychom zde mohli začít hezky rozsáhlou a
hlubokomyslnou úvahu na toto téma, ale tento článek přeci jen
patří mezi "střípky" a neměl by mít podobu románu. Tak tedy:
"Proč klišé?"
Klišé a autor
Možná není tato otázka položená správně. Co třeba: "Proč
autoři používají různá klišátka, přestože to mnohdy očividně bije
do očí?" Na jedné straně může jít o neznalost věci, nevyzrálost
autora, nebo jen o jeho lenost či snahu "splynout z davem" dalších
autorů. Proč to nenapsat tak, když je jiná cesta mnohem pracnější?
Pokud budeme šidit své texty a budeme se vyhýbat práci (ať už
jde o pilování děje, literárních postav, dialogů a podobně), pak to
odnesou naše příběhy.
Čtenář si všimne, nehledě na to, že oko není knoflík. Bude-li
těch klišátek příliš, bude mít pocit, že je něco špatně, a pak
139
nastoupí pocit, nutkání či tendence obracet stránky... "Našel ji.
Znal její podobu sice jen z vyprávění, ale hned jak ji uviděl, tušil,
ne věděl, že je to ona. Kniha kouzel a magie..." Poznámka autora
tohoto článku: "Všechna zde zmíněná klišátka jsou
buďto volně převyprávěna, nebo jím
vymyšlená."
Klišé a kritik
Každého jen trochu jsoucného kritika při pročítání
klišovítých textů nejspíše obsype kopřivka, popřípadě mu začne
běhat mráz po zádech, nestoupnou mu-li rovnou všechny chlupy
na těle. I toto může být považováno za klišé. Nejspíš si jen protře
oči, nebo jen zamrká, či se pousměje.
Autorský text přeci není o tom, že do něj pod vlastním
dojmem většího čtenářova požitku narveme kdejaká obecně
známá klišátka (pokud nevymyslíme svá vlastní). Ano, tu a tam
nějaké úsměvné klišé v textu zase tolik nevadí, ale všeho s mírou.
Už z výše uvedených příkladů pod odkazem Triumvirátu přijdete
na to, že se některým klišátkům nevyhnuli ani velcí umělci...
140
Když se řekne: super-hrdina
Už jste se někdy zamysleli nad tím, jakou roli hrají superhrdinové v našem světě? Nemyslím teď jejich roli zachránců
světa, ale tu druhou, roli literárních postav jako výsledek určitého
vývoje u hrdinů našich příběhu. Představte si, jaké by to bylo,
kdyby nebylo Supermana, Spidermana, Ironmana, Hulka,
Batmana a dalších...
Byl by svět našich knih a filmů o to chudší? Nesmíme
zapomínat na komiksy! Netouží lidstvo po nějaké síle, která zde
bude plnit roli ochránce? Jak je to vůbec s tou nezničitelností
super-hrdinů? A je jejich stav těla i ducha (pro ně samé) prokletím
nebo požehnáním?
Jako dítě jsem doslova hltal příběhy o bytostech, které jsou
neporazitelné. Líbil se mi zejména Superman, který sice přišel o
matku a otce, ale pobytem na naší planetě (Zemi) dosáhl přímo
nadpřirozených schopností (a možností). Co na tom, že neustále
musel bojovat se zlem (ať už pozemským či mimozemským)?
Nebo že se nemohl vydat na odpočinek, jít do důchodu, najít si
holku (ženu) a mít s ní kupu dětí?
Není osudem super-hrdinů zůstat o samotě? Nehledě na fakt,
že se museli adaptovat na naše prostředí či na své superschopnosti (a zvyknout si). Jeden z kolegů mi řekl, že se superschopnostmi přichází i velká odpovědnost. Ano, taková bytost
141
totiž může mnoho a zastavit ji není jednoduché.
Každý z nás určitě viděl nejeden film, ve kterém hrála
postava někoho, kdo ovládal síly, o kterých se nám smrtelníkům
může jen zdát. Odkud se však tyto postavy vzaly? Zrodila je snad
potřeba vytvořit bytosti, které by se pohybovaly ve sférách bohů?
Staří Řekové měli svůj Olymp a Dia (s jeho suitou), co má naše
současná společnost? A tak přišli na řadu lidé, kteří díky genové
mutaci získali nepředstavitelnou moc a sílu, aby bojovali s
bezprávím. Či se přestěhovali na naší Zemi z jiné galaxie, aby zde
naoko žili spořádaný život, dokud je jejich druhé já nepřinutilo
přejít na stranu dobra (či zla) a nevybojovat svůj velký boj.
Všimli jste si, že se super-hrdinové objevili nejdříve v
obrázkových knížkách? Pro děti? Co takový Asterix a Obelix ze
slavné galské vesnice? Gumídci méďové se svou hopsinkovou
šťávou? Co se týče příběhu pro děti, vždy zde existoval nějaký ten
zázračný elixír, který dodal našim hrdinům až nadlidskou moc.
Pokud jde o příběhy pro dospělejší populaci, zde nastoupila
věda ve svém pozitivním či negativním smyslu. I ten nejlepší
dobrý skutek či počin lze zneužít! A zlo prý nikdy nespí. Stejně
jako želvy Ninja, které se také proměnily díky mutaci v tvory
myslící jako lidé, aby opět bojovaly na straně hodných lidí proti
všemu zlu, které na Zemi existuje. Není zde ukrytá určitá paralela?
Nebo, ještě lépe, nejsou všechny příběhy jako přes kopírák? Vždy
je tu jeden (či více) super-hrdina(nů), aby všem ukázal(i), že
bojovat za správnou věc se vyplatí a má smysl.
142
Je tedy role super-hrdinů jen prostým vývojem postav,
jakousi jejich evolucí, aby zaplnili prázdné místo, nebo jde o
zažité klišátko? Těch hrdinů je přeci nepřeberné množství,
kupříkladu Japonská kultura (zvláště kreslené filmy - anime) je
jich plná. Nekonečný souboj dobra a zla se musel promítnout i do
zrodu hrdinů, jejichž inteligence, síla a nadpozemské vlastnosti
překračují běžné hranice nejen literárních, ale i filmových postav.
Je to dobře nebo špatně? A kam tento vývoj vůbec povede? Kdo
přijde po super-hrdinech?
143
Chudák češtin
Tak jsem si zase jednou sedl ke stolu a zadumal se nad
češtinou... Ne však proto, abych machroval jak ji umím, jsou lidé,
kteří její taje ovládají mnohem lépe, ale proto, že nejen jako
redaktor jsem se už na SASPI setkal s kdečím... Jak kdysi říkal
mistr Ander (z Košic), cituji: „Chodím po světě, však, a všímam
sebe, čo sa okolo mňa děje...“ (za Slovenčinu se omlouvám)
Jako by si samotní autoři ani neuvědomovali, že jejich práce
je nejen jejich vizitkou, ale že pokud budou psát kvalitní texty a
budou věnovat pozornost hlavně oněm „dokončovacím pracem“,
budou jejich texty čtivější a čtenáři se k nim budou ještě raději
vracet. Ať už je má snaha jakákoliv, připadá mi, jako bych na zeď
hrách házel (a ještě přitom občas dostal i po hlavě – tím hrachem,
pokud se odrazil pod jiným úhlem a praštil mě přes palici). Tož
tak... A o čem bude řeč? Nechte se překvapit! A proč to sem
dávám, když to stejně nikdo nečte? Proto a to vám jako odpověď
musí stačit...
Když se jeden zamyslí, jaké chyby dělají nejvíce začínající
autoři, napadne jej plno věcí! Jenže, tento text nemůže být příliš
dlouhý (čili obsáhlý) a proto se zaměřím jen na ty největší
nedostatky, tedy takové ty „kaňky“, nebo prasátka, které bijí přímo
do očí... Čeho si všimne čtenář, když rozklikne to – či ono –
dílko? Chvilka napětí... Ano? Bude toho víc!
144
Rozvržení textu
Každý čtenář si všimne, jak je daný text rozčleněn do
odstavců, jak je odsazená přímá řeč a zda jsou jednotlivé věty
napsány tak, jak se patří a sluší! Je-li text v jednom bloku a přímá
řeč se v něm utápí jako osamělý trosečník na svém bídném voru,
je zde něco v nepořádku...
Sledujte:
Spadne na jedné stavbě cikán ze čtvrtého patra do kádě s vápnem.
Po chvilce se zvedne a postaví se. Protře si oči a povídá:“
Chlapi,co budeme robit?“ A jeden z dalších cikánů,kteří stáli
okolo a jen tak se poflakovali,povídá:“ Chvílu jsi bílý a už bys
robil“
Vidíte to taky? Text po úpravě:
Spadne na jedné stavbě cikán ze čtvrtého patra do kádě s vápnem.
Po chvilce se zvedne a postaví se. Protře si oči a povídá: „Chlapi,
co budeme robit?“
A jeden z dalších cikánů, kteří stáli okolo a jen tak se poflakovali,
povídá: „Chvílu jsi bílý a už bys robil.“
V textu nalezneme spoustu chyb. Nejenže schází mezery za
interpunkcí, najdeme zde i nadbytečné mezery na začátku přímé
řeči a občas i chybějící znaménko na konci věty. Copak se dá
takový text někam poslat? Jako svou vizitku? Kdybychom tak
pracovali i v zaměstnání (je jedno, v jaké profesi), určitě bychom
145
brzy dostali padáka!
Které souvětí je čitelnější?
- Víte,proč mají čápi vysoké nohy?Aby je žáby nekopaly do prdele.
- Víte, proč mají čápi vysoké nohy? Aby je žáby nekopaly do
prdele.
A jedeme dál. Jaképak další nedostatky trápí nejen začínající
autory?
Shoda podmětu s přísudkem
Co tento pojem znamená? Podmět ve větě musí být ve shodě
s přísudkem (a to v rodě nebo i čísle). Nemůžete napsat: Holubi
letěly. Auta jezdili. Muži sekaly trávu. Pavel se opalovala. Dívky si
kupoval pleťové mléko. A podobně. Zde dávám jako ukázku text,
jak by to mělo vypadat (tedy alespoň doufám), protože jeden
nikdy neví:
To ráno bylo chladno. První mrazíky polevily. Slunce vystoupilo
na oblohu. Denní teplota také vystoupila do přijatelných výšin.
Mraky se rozestoupily. Po obloze letěli ptáci. Stromy se kývaly ve
větru. Veverky sbíraly šišky. Vlci nevyli na měsíc, ale spali ve
svých doupatech.
Houbaři se probudili a ještě z rána se vydali na houby. Poslední
houby rostly v lese v mlází. Staré rozeschlé a červy prolezlé houby
létaly lesem jako šrapnely. Lesem se také nesly člověčí nadávky.
146
Hulákání houbařů se rozléhalo široko daleko. Zajíci a jiná zvěř
hledala svůj úkryt. I kanci se dali na ústup.
Zato ve vesnici se děly docela jiné věci. Děti si naopak hrály
doma. Jejich matky vařily obědy. Psi s kočkami se honili na
zahradě. Některé ženy věšely prádlo. To však neschlo, přestože
viselo na šňůře, protože se zatáhlo. Mraky přinesly déšť. Velké
kapky padaly dolů na zem a tvořily hluboké kaluže.
Muži se vraceli domů. Houby však nenesli. Byli smáčení deštěm. V
botách jim čvachtala voda. Muži se mračili a hubovali počasí.
Jejich prádlo vysychalo doma pod střechou. I špačci by se styděli,
kdyby to slyšeli.
Odpoledne seděli rodiče s dětmi doma a hráli si stolní hry, nebo
sledovali televizi. Domácí mazlíčci se ukryli před deštěm. Ptáci
zalezli do svých hnízd. Kočky se schovaly pod okap. Psi se ukryli
do boudy. Myši měly pré. Mravenci svolali poradu. Velká voda
zalila nedalekou louku.
K večeru se počasí uklidnilo. Obloha se vyjasnila. Začali cvrlikat
cvrčci. Žáby u rybníka kuňkaly o sto šest. Komáři létali a píchali,
co jim síly stačily. Lidé se jim postavili a začali je hubit chemií i
plácačkami. Nic nepomáhalo.
Slunce zapadlo a nastala noc. První hvězdy vyšly na oblohu a
měsíc nad řekou se vysmíval vlkům, kteří stále polehávali a nevyli
na jeho obraz, či nevzhlíželi k nebi. Den vystřídala noc a svítání
bylo ještě daleko. Jen občas se neslo krajem soví zahoukání, nebo
psí zaštěkání...
147
Interpunkce
Jedním z dalších problémů jsou chybějící čárky, nebo
nevhodné použití interpunkce (zejména tří teček). Jeden by si
možná řekl: „Zatracená znaménka, k čemu tam v tom textu vůbec
jsou?“ Chyba lávky, jsou důležitá a to nejen pro samotnou
čitelnost, ale také k rozdělení jednotlivých vět a souvětí do
krátkých bloků textu s určitou informací. Jak by asi vypadal text
bez znamének?
Příklad:
Ráno vstal Jarda levou nohou a zadkem napřed Nezvonil mu
budík to by nebylo ještě tak hrozné kdyby právě dneska nesměl
zaspat Ono se to lehce řekne ale o to hůře udělá Co naplat Vyletěl
z postele jako namydlený blesk zakopl přitom o šatstvo pohozené
volně po pokoji a málem hodil držku Od srdce si zanadával a
vyběhl do chodbičky aby zamířil na toaletu a do koupelny
Splachovač nestačil doševelit když si Jarda čistil zuby Ale
takovým stylem že by všichni zubaři popadali smíchy Co
nevyřešila zubní pasta dotáhla k dokonalosti ústní voda a
deodorant Neuplynulo ani deset minut a Jarda v pomačkaném
obleku který si ani nestačil včera večer vyžehlit vypadl z domu s
vlasy které mu vlály na všechny strany Je snad všem jasné že si
zapomněl klíče a jeho schůzka nedopadla dobře ale to je již jiný
příběh
Tak a je to! Kdepak je začátek a konec věty? Jak jsou
roztříděny věty v souvětích? Nevidíte nic, oči jsou zvyklé na
148
interpunkci. A kdybych do textu ještě zamíchal velká a malá
písmena (mnozí autoři tak rádi jejich velikost pletou), pak by byl
text určitě nečitelný. Tentýž text, avšak s interpunkcí:
Ráno vstal Jarda levou nohou a zadkem napřed. Nezvonil mu
budík, to by nebylo ještě tak hrozné, kdyby právě dneska nesměl
zaspat. Ono se to lehce řekne, ale o to hůře udělá! Co naplat?
Vyletěl z postele jako namydlený blesk, zakopl přitom o šatstvo
pohozené volně po pokoji a málem hodil držku. Od srdce si
zanadával a vyběhl do chodbičky, aby zamířil na toaletu a do
koupelny. Splachovač nestačil doševelit, když si Jarda čistil zuby.
Ale takovým stylem, že by všichni zubaři popadali smíchy. Co
nevyřešila zubní pasta, dotáhla k dokonalosti ústní voda a
deodorant. Neuplynulo ani deset minut a Jarda v pomačkaném
obleku, který si ani nestačil včera večer vyžehlit, vypadl z domu s
vlasy, které mu vlály na všechny strany. Je snad všem jasné, že si
zapomněl klíče a jeho schůzka nedopadla dobře, ale to je již jiný
příběh...
Psaní číslovek
U číslovek se zdržíme jen krátce. Jsou důležité, protože nám
mohou sdělit nejen přesný údaj (ať už jde o počet, délku, šířku,
výšku, váhu, datum, čas a podobné věci), ale také pěkně zprznit
samotný text, pokud je použijeme v zrovna v nesprávném tvaru.
Jak to? Proč to? I číslovky můžeme mnohdy opsat slovy. Ne však
vždy...
Několik příkladů:
149
1+1=2
Jedna plus jedna, rovná se dvě. (nejspíš)
Pracovali jako mourovatí a plnili plán na 150%.
Pracovali jako mourovatí a plnili plán na sto padesát procent.
Narodil se 1.3.2001.
Narodil se prvního března roku dva tisíce jedna.
Bylo mu 51 let.
Bylo mu padesát jedna let.
3 muži kráčeli po poli a hledali ztracené kolo od traktoru. Proč?
Protože bez kola ten traktor nemohl pokračovat v práci. Hledali
jej 2 hodiny, ale bez výsledku. Bylo takové horko, že vypili 3
balené vody o obsahu 1 litr. Po 12:00 to vzdali a vydali se domů.
Traktor zanechali na poli, protože bez kola jej asi sotva někdo
ukradne, či odcizí...
Fuj, že ano? A teď správně!
Tři muži kráčeli po poli a hledali ztracené kolo od traktoru. Proč?
Protože bez kola ten traktor nemohl pokračovat v práci. Hledali
jej dvě hodiny, ale bez výsledku. Bylo takové horko, že vypili tři
balené vody o obsahu jednoho litru. Po dvanácté hodině to vzdali
150
a vydali se domů. Traktor zanechali na poli, protože bez kola jej
asi sotva někdo ukradne, či odcizí...
Překlepy
Překlepy jsou kapitolou, samou pro sebe. Bylo mi řečeno, že
vše nemám svádět na pravopisné šotky, ale řádně si svůj textík
pročíst. Zkontrolovat, zda se v něm nevyskytují různé tvary (a
patvary), které pravidla spisovné češtiny neznají. V mnohém nám
v této věci mohou pomoci textové editory, ve kterých píšeme!
Alespoň ty lepší, viz Word od MS Office, nebo Textový editor
patřící OpenOffice.
Taková kontrola pravopisu je k nezaplacení, nesmíme však
na ní nechat vše, pouze najít (případnou) chybu a sami ji pak
opravit (ať už z hlavy, jak dané slovo má vypadat, nebo použít
přiložený seznam možných slov a vybrat jedno z nich, které by se
dalo za ten, či onen, překlep dosadit). Že je to složité? Ale kde
že...
Čekáte, že vám sem naservíruju nějaký text plný překlepů?
Že si budu trápit svou hlavu? Mozkové závity? Nenechte se zmást,
určitě to znáte, když vás vlastní prsty neposlouchají a dokáží na
klávesnici počítače, nebo psacího stroje vykouzlit taková slova, že
by našemu rodnému jazyku záviděl nejeden světový jazyk. Ne
nadarmo se říká, že je čeština bohatým jazykem (co se slov týče).
A nevěšte hlavu, třeba i v tomto textu naleznete nějaký ten
zapomenutý a přehlédnutý překlep!
151
Tak a zazvonil zvonec a všemu je konec. Zase někdy, moji
milí, ono... Kdyby byl tento text delší, nikdo by jej nečetl a k
čemu by potom byl, že ano? Tak se mějte hezky a pokuste se svým
textům dát lepší tvář, tedy tu lidskou!
P.S. A pokud to nepůjde hned, neházejte flintu (pero, psací stroj,
nebo klávesnici) do žita! Ono se to časem spraví, uvidíte! Tak a to
jsem zvědav, kolik chybek jsem nasekal do tohoto textu, nechám
se překvapit!
152
Interview o psaní
Proč psát? Jak psát? A o čem? Jak se pozná dobrý autor od
toho špatného? Co pro nás může psaní znamenat? Nejen o tom se
můžete dozvědět v tomto zcela fiktivním dialogu...
+ „Jak dlouho už se věnujete psaní?“
„Uf, tak to už je... víc jak dvacet let.“
+ „Stalo se, že jste už něco nedopsal a když už jsme u toho,
kolik jste toho za tu dobu stačil napsat?“
„No, není toho mnoho! Pět novel, další tři jsem nedokončil a také
jsem napsal několik desítek povídek...“
+ „Píšete pořád, nebo jen někdy? A kdy a kde vůbec píšete?“
„Když mám náladu a čas a také když mě chytí múzy!“
+ „Věříte na múzy? Nebo v ně? Či jak se tomu říká?“
„Vy ne? Na ty éterické bytosti, které autorům šeptají do ouška
sladká slova... Spíše než o múzy jde o určité rozpoložení, bez
kterého to prostě nejde! Jako když jdete na ryby, ale ty zrovna
neberou, můžete tam prosedět půl dne, ale bez valného
výsledku...“
153
+ „Čeho si ceníte na psaní nejvíce?“
„Právě toho psaní! Být duší někde jinde, stvořit si svůj vlastní svět
a oživit jej svými postavami a dělat si v něm, co se mi zlíbí...
Bohužel to nefunguje vždy, občas si jednotlivé postavy dělají samy
co chtějí a děj se vybere docela jiným směrem, než člověk původně
zamýšlel...“
+ „Když jsme u toho, publikoval jste někdy? Myslím knižně...“
„Ne, jen na Internetu... Knižně mě zatím nikdo nevydal, nejspíš se
nehodím do žádné edice, nebo nakladatelského záměru!“
+ „Trápí vás to? Štve a hněte, jak se říká?“
„Ani ne, zvykl jsem si...“
+ „A není to škoda?“
„Když se tak ohlédnu za svou tvorbou a těmi roky strávenými u
psacího stroje a klávesnice počítače... Ani se nedivím, že jsem
nevyšel v papírové podobě!“
+ „Není to jen falešná skromnost?“
„Věřím, že se mám stále co učit...“
+ „Co byste vzkázal začínajícím autorům? Kdybyste měl
možnost jim nějak pomoci?“
„Ať neházejí flintu do žita a pokud to se psaním myslí doopravdy,
ať se nevzdávají... Jen ten, kdo se o to neustále pokouší a stále se
154
snaží vytříbit svůj styl a hlavně se chce v psaní najít, ten může v
budoucnu něco dokázat. Nejdůležitější je, nebýt se svým psaním
spokojený a pořád se snažit o zvyšování nároků na sebe sama!“
+ „Máte na mysli onu pomyslnou laťku?“
„Přesně tak. Autorům nepomůže, když se budou poplácávat po
ramenou a říkat si, jak jsou dobří, zatímco jejich tvorba tomu
nebude odpovídat...“
+ „Co korektura a vy? Máte rád opravy svých textů? Ony
dokončovací práce, jak se říká?“
„Nesnáším to! Nesnáším to nikdy nekončící přepisování, mazání a
dopisování... Chvála bohu za počítače! Ale pokud se chce autor
prosadit, musí sám na sobě neustále pracovat a nespokojit se byť i
s malým vítězstvím...“
+ „Neusnout na vavřínech?“
„Přesně tak! Vždy je co zlepšovat...“
+ „A nebojíte se, že pro samé opravy a pilování nebude nikdy
čas na vlastní publikaci?“
„Autor by měl vědět, kdy přestat a kdy předvést svůj text širokému
publiku, jak jinak by se mohl dozvědět, jak moc je jeho práce
dobrá?“
+ „Máte rád kritiku? Kritizujete rád?“
155
„Máte na mysli konstruktivní kritiku?“
+ „Ano, právě tu mám na mysli. Na které straně oné pomyslné
barikády byste stál nejraději? Jako kritik, nebo kritizovaný
autor?“
„Pokud se týče mých prací, rád se dozvídám, kde mi to skřípe.
Autor není schopen vidět svou práci plně jinýma očima, vždy bude
postižen oním... Já tomu říkám: autorská slepota! Jde o stav, kdy
si autor myslí, že je jeho práce dobrá a že v ní vychytal vše, co se
dalo, avšak opak bývá mnohdy pravdou!“
+ „A co kritik ukrytý ve vás?“
„Pokud můžu, rád pomůžu druhým autorům, ovšem ne vždy se
jeden trefí...“
+ „Také občas šlápnete vedle? Jak se pozná dobré dílo? Ať už
jde o povídku, novelu, nebo báseň?“
„Dotyčný text musí mít duši, musí být o něčem a musí mít
patřičnou formu. Jinak se píše poezie a jinak próza. Nejde o to jen
zaplnit určitý počet normostran, ale ten text musí o něčem
vypovídat. Stačí se jen podívat kolem sebe, například takoví
politici, nadělají řečí a vy nakonec zjistíte, že mluvili o ničem a
dohromady nic neřekli...“
+ „Chtěl byste být také politikem?“
„Chraň bůh, pryč od politiky... Ne, stačí mi, když můžu být
156
autorem a kritikem!“
+ „Dejme tomu, že máte v rukou nějaký text, který je vcelku
dobře napsaný, jak poznáte, že má autor talent?“
„Je to jako s filmem. Stačí se podívat, jakou má daný snímek
kompozici, jak se v něm pohybují herci, co říkají, jaký je děj,
hudba, jaké efekty a o čem že to vlastně je. I film musí mít duši,
musí o něčem vypovídat, poukazovat na určitý problém, může a
nemusí nabízet řešení, a podobné je to i s texty, tedy povídkami a
básněmi...“
+ „Stejně tak, jak lze natočit dobrý, nebo špatný film, lez také
napsat dobrou, nebo špatnou knihu, či sbírku básní? Co by
měl takový dobrý autor ovládat?“
„Měl by umět psát spisovnou češtinou... Tedy lépe řečeno: nedělat
v textu pravopisné chyby, měl by umět rozčlenit text do odstavců a
kapitol. Dobrý autor se nedívá, jak se co píše, ale pracuje s
postavami, popisy prostředí i samotným dějem... U poezie
samozřejmě pracuje i s jinými věcmi, jako jsou: verše, rýmy,
rytmus a podobně...“
+ „Promiňte, že vás vyrušuji, ale každý přeci děláme chyby,
nikdo není neomylný a každý má právo na omyl...“
„A od čeho je tu potom kontrola pravopisu, že? Ale teď vážně.
Pokud neumíme správně česky, pak musíme přemýšlet nejen nad
samotným příběhem, ale také nad tím, jak se co správně píše. Je
157
to zbytečná práce navíc. Nehledě na to, že každý dobrý autor má v
sobě byť jen špetku talentu a za sebou moře práce. Je to jako s
diamantem, může být sebekrásnější – myšleno v surovém stavu -,
ale tu opravdovou krásu a hodnotu mu dá až jeho vybroušení do
patřičného tvaru. Autor, který má talent, ale nepíše, se podobá
spíše tomu diamantu v surovém stavu. Jen jeho píle a ochota
postupovat vpřed, a chuť autorsky růst, z něj může udělat diamant
broušený... Po kterém je větší poptávka a tím vzroste i jeho cena!“
+ „Není to tedy o tom, umět se správně prodat? Tedy
vystihnout ten správný okamžik?“
„To určitě ano, ale tady záleží také na štěstí a určitých obchodních
schopnostech. Stačí jen mít alespoň špetku z toho, o čem tu byla
řeč, umět správně používat slova a umně je poskládat do vět a
také vědět, o čem chce člověk psát a patřičně to podat...“
+ „Co je na psaní nejtěžší? Myslím, nejen v tom prosadit se,
ale ve vlastní tvorbě?“
„Dokončovací práce! Ono pilování a broušení textu k dokonalosti.
Je to práce do úmoru a nikdy nevíte, zdali vám něco neuniklo, ať
už po stránce gramatické, či stylistické!“
+ „Myslíte si, že začínající autoři na toto hřeší? Tedy, že
nevěnují patřičnou pozornost právě oněm dokončovacím
pracem?“
„Určitě, ono pokud by se chtěl dotyčný autor prosadit a vyjít
158
knižně, měl by jeho text být na odpovídající úrovni a pokud v něm
bude moře gramatických a stylistických chyb, skončí jeho rukopis
nejspíš někde v koši a v lepším případě jej sežerou myši...“
+ „Dá se psaní naučit?“
„Určitě! Naučit se dá nejen gramatice, ale také stylistice. Člověk
však musí mít vůli a chuť psát a také musí mít onen talent, bez
kterého to nejspíš nepůjde. Psát umí přeci kde kdo, učíme se tomu
už od první třídy základní školy, ale psát o něčem, to je již věc
jiná...“
+ „Není tomu tak, jako v tom přísloví: Mnoho povolaných, ale
málo vyvolených? A ne každému je shůry dáno? Co je podle
vás nejdůležitější: píle, nebo talent?“
„Podle mne obojí, ale jedno bez druhého se neobejde. Stejně
špatný může být autor, který je talentovaný, ale nevypsaný, jako
ten autor, který má talentu poskrovnu, ale už toho hodně
napsal...“
+ „Když už se pořád točíme okolo toho psaní, dá se opravdu,
ale opravdu poznat, že ten, nebo ten na to skutečně má?“
„Uf, to je těžká otázka... Jak poznáte nejlepšího pěvce? Podle jeho
zpěvu? Jak poznáte nejlepšího malíře? Podle toho, co namaloval.
Stejně tak nejlepší spisovatel se pozná podle toho, co napsal...“
+ „V čem je podle vás ono tajemství úspěchu ve psaní?“
159
„V tom, dát do své tvorby také kus sebe sama, nejen té lásky ke
psaní, ale i kus své duše, nebo svého srdce... Těžko se to popisuje,
člověk to musí prožít!“
+ „Je tedy psaní něco jako vnitřní naplnění? Naplnění vlastní
touhy po tom něco vytvořit a nechat za sebou? Ono nutkání po
vyjádření se určitým způsobem, stejně jako například i v
jiných profesích, ať už zpěvem, malbou, sochou, nebo
knihou?“
„Ono se to bude nejspíš zdát jako klišé, ale pokud se do své tvorby
patřičně nepoložíte a takřka jí nepropadnete, pak zcela jistě nic
hodnotného nevytvoříte, tak maximálně nějaký ten polotovar...“
+ „A ještě jednu z posledních otázek: Co je to být
spisovatelem, podle vás a vašeho skromného úsudku? Smím-li
to tak nazvat?“
„Nejde o to být spisovatelem myšleno profesně, na světě je mnoho
spisovatelů a ne všichni jsou dobří a na výši. Stejně tak najdete v
knihkupectví mnoho knih a ne všechny stojí za přečtení...“
+ „Ale?“
„Jde o ono vnitřní naplnění a potřebu být něčím, nebo někým, a
něco pro sebe nebo pro druhé udělat. Překonat svůj vlastní stín i
hranici vlastního poznání a pokusit se vytvořit cokoliv, co vás
převyšuje už svou vlastní podstatou. Nejde jen o to, něco napsat,
ale oživit daný text sebou samým, jako když kdysi na začátku světa
160
Bůh řekl: 'Budiž světlo!' A jeho přání se stalo skutkem! Zde
myšleno zcela metaforicky...“
+ „Jaký je potom rozdíl, mezi dobrým a špatným autorem, ať
už poezie, nebo prózy?“
„Špatný autor si myslí, že je dobrým autorem a že už na sobě
nemusí pracovat, zatímco dobrý autor stále pochybuje o své
tvorbě a schopnostech!“
+ „Pochybujete o sobě?“
„Ano, stále o sobě pochybuji!“
+ „Pak tedy platí vaše vlastní slova, že je stále se co učit!“
„Ano, pořád je co zdokonalovat! Hlavní je, neusnout na vavřínech
a pokoušet se dál jít svou vlastní cestou. Najít sám sebe, svůj
vlastní styl a hledat neotřelá témata, či ta již zažitá podat
způsobem, který tu ještě nebyl...“
+ „Lehce se o tom mluví, ale hůře dělá, že ano?“
„Přesně tak... Jedna věc je o psaní diskutovat a jiná je psát!“
+ „Než se rozloučíme, mohu se zeptat na to, zda je možné, aby
byl autor - dobrý autor - se sebou zcela spokojen?“
„Dobrý autor se sebou samým spokojen nikdy nebude na sto
procent! Čím je autor spokojenější, tím více by na sobě měl ještě
pracovat!“
161
+ „A úplně na závěr, co by neměl žádný autor postrádat?
Pokud by chtěl opravdu vycházet i knižně?“
„Měl by se umět prodat. Ono se sice říká, že dobré ovoce se
prodává samo, ale mnohdy je tomu třeba pomoci. Není nad
známosti, konexe, nebo tipy dobrých přátel. Dneska existuje na
trhu řada nakladatelství, která vaši práci vydají knižně, ale budete
si muset také za to zaplatit! Nic není zadarmo, jak se říká: Za
peníze v Praze dům. A za peníze vám dneska udělají i korekturu,
ovšem, který spisovatel má tolik finančních prostředků, aby si to
vše mohl dovolit? Bude rád, když mu něco vyjde a těch několik
kousků jej zase nevytrhne..."
+ „Ale to pak vypadá, jako byste hanil onu snahu prosadit se v
reálném světě, nebo se snad mýlím?“
„Taková je realita, mnoho i dobrých autorů ztroskotá na tomto
posledním kroku a uchýlí se raději k publikaci na Internetu, kde to
nestojí takřka žádné peníze. Nebo přestanou psát, či píší jen do
šuplíku, protože v tom nevidí žádný smysl...“
+ „A není to škoda?“
„Je, důležité je nebát se prezentovat na veřejnosti a každý časem
přijde na to, jak moc touží po tom, stát se autorem povídek, novel,
nebo básní a jak moc tíhne k této tvorbě. Zda má chuť se učit a
pracovat na sobě, nebo to vzdá a bude se raději věnovat něčemu
jinému...“
162
+ „Děkuji za rozhovor a přeji mnoho úspěchů v další tvorbě,
ať už autorské, nebo kritické...“
„Rádo se stalo!“
163
Povídali, že mu hráli...
Možná se teď sami sebe ptáte, copak že chtěl autor tímto
nadpisem říci? Vysvětlím! Nebudu se ptát, kdo z vás napsal
nějakou tu povídku. Určitě se mezi vámi najdou dobří (či o chlup
horší) autoři, nebo i takoví, kterým to ještě nejde (tak jak by
chtěli) a netuší proč – v čem dělají chybu. Nečekejte žádnou
„literární teorii“, mezi námi, kdo dneska píše podle nějaké teorie?
Kolik lidí zvládá teoretický výklad (toho či onoho) a přejdeli k praxi, skutek-utek... A proto se vrhneme rovnou na praxi.
Pokusím se na příkladech ukázat, jak co nejlépe namíchat ten
správný koktejl, tedy... text (čili povídku), aby byl alespoň trochu
čtivý! Držte mi palce... A za případné „šotky“ se omlouvám, když
se kácí les, padají (či létají) třísky!
Slíbil jsem, že nebudu psát o teorii, ano, ale něco napsat
musím. Z čeho se skládá taková povídka? Ze slov, že ano? Slova
jsou složena do vět a ty do odstavců. Celek potom tvoří hotové
dílo. Nebudeme zde však řešit takové věci, jakými jsou: postavy a
jejich charakteristika, děj – popřípadě vývoj děje (zápletka vs.
rozuzlení, včetně nějaké té pointy), jak používat popisy a přímou
řeč. Na to hodíme bobek. Pomineme-li výše zmíněné fakty, co
ještě potřebujeme k tomu, abychom slepili nějaký ten text? Nápad!
Stvoříme si nějaký svět, zde modelovou situaci a hodíme do něj (i
do ní) nějaké postavy a uvidíme, co se bude dít!
164
Příklad č. 1: Docela prostý text
Byl večer. Do obchodu vstoupil muž s černou kuklou na hlavě.
Neohlížel se. Přešel k muži u pokladny a vytáhl zbraň. Z kapsy
vyndal papír, na kterém stálo: „Tohle je přepadení, naval prachy,
jinak je zle!“ Prodavač otevřel šuplík pokladny, vložil do
papírového pytlíku všechnu hotovost a neznámý muž vyběhl z
obchodu a zmizel v šeru noční ulice.
(Jde o docela popisný text, co říkáte? Dohromady o ničem, řekl
bych, že jde o takový novinový článek, který prostě a jasně
vypovídá o nějaké té události, která se stala tam a tam (tehdy a
tehdy). Nic víc! O nějaké „literární hodnotě“ hovořit nelze.)
Příklad č. 2: Text mírně rozvedený
Byl večer. Po ulici za výkladem občas projelo auto, či přešel
zamyšlený chodec. Prodavač si chvíli propočítával hotovost, aby
hned na to zavřel dvířka pokladny a projel očima prázdný
obchůdek s plnými regály. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž
s černou kuklou na hlavě. Také on si pohledem přeměřil prostor
mezi regály a pak přešel k pultu s pokladnou. Z kapsy u bundy
nejdříve vytáhl zbraň a namířil s ní na prodavače. Hned na to
vyndal z kapsy zmuchlaný papír, na kterém byl ručně napsaný text,
stálo v něm: „Tohle je přepadení, naval prachy, jinak je zle!
Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě!“ Prodavač se vyděsil a
pohledem se ujistil, že to neznámý útočník myslí vážně. Pak
otevřel šuplík pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu
hotovost. S třesoucí se rukou jej podal neznámému. Ten na nic
165
nečekal a vyběhl dveřmi ven, aby vzápětí zmizel kdesi v šeru noční
ulice, po které dál jezdila auta a procházeli se chodci, jako by se
nic nestalo.
(Text se jeví podrobnější, je v něm více popisů – informací, ale
stále je to málo. Stále nevíme nic, jen to, že došlo k loupeži, ta se
podařila a zloděj zmizel i s lupem.)
Příklad č. 3: Text s více detaily
Byl večer jako každý jiný. Tedy skoro, protože venku drobně pršelo
a jemný vítr hnal dešťové kapky proti výloze, po jejímž skle volně
stékaly k chodníku. Po spoře osvětlené ulici za výkladem občas
projelo auto, či přešel zamyšlený chodec. Provoz nebyl silný.
Občas bylo dokonce slyšet zatroubení klaksonu, či nadávky
chodců, ať už šlo o nějakého opilce, nebo člověka, kterého zrovna
někdo obtěžoval. Lidé zde byli různí a za noční tmy bylo možné
cokoliv. Jeden aby se takřka bál vyjít na ulici.
V obchodě nebylo ani živáčka. Zboží v regálech bylo urovnané s
mnohdy až přehnanou pečlivostí. U každého druhu visela cenovka
s ručně napsanou sumou. U pultu s elektronickou pokladnou stál
uzívaný prodavač, který si snad z nudy propočítával hotovost, aby
se trochu zabavil. Když dospěl ke konečné sumě, poznamenal si ji
do notesu a zavřel dvířka pokladny. Pak projel očima prázdný
obchůdek s plnými regály a litoval upršeného počasí, které mu
kazilo kšefty. Kdyby byl večer teplý a nebe jasné, měl by v krámě
více zákazníků. Když tu náhle do obchodu vstoupil muž s černou
kuklou na hlavě a vyrušil jej ze snění.
166
V prodavači to trochu hrklo. Strachem se nedokázal pohnout a jen
tiše s vykulenýma očima sledoval cizího návštěvníka, jak si
pohledem přeměřil prostor mezi regály a pak přešel k pultu s
pokladnou. Chvíli na sebe jen tak civěli, než muž s kuklou vytáhl z
kapsy u bundy svou zbraň. Byl jí velký bubínkový revolver. Zbraní
namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu. Hned
na to vyndal z kapsy zmuchlaný umaštěný papír, na kterém byl
ručně napsaný text, v něm stálo: „Tohle je přepadení! Naval
prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě!
Nesnaž se zavolat policajty!“
Prodavač chvíli ohromeně zíral na kus papíru v mírně se třesoucí
ruce neznámého muže a snažil se pochopit, co se děje. Po
několika vteřinách vše pochopil, vyděsil se a pohledem se ujistil,
že to neznámý útočník myslí opravdu vážně. Nezbývalo mu nic
jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice pod pultem schovanou
brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat. Stěží by stačil vystřelit,
když na něj ten muž v kukle stále mířil s prstem na spoušti a čekal
na prodavačovu sebemenší chybu. Pak otevřel šuplík pokladny a
vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl –
několik papírových bankovek a hrst drobných.
Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda si nedělá
srandu, když mu prodavač podával pytlík i s hotovostí s třesoucí
se rukou. Hned na to vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby
si uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil papír
i s pistolí do jedné z kapes kožené bundy a do druhé vložil pytlík s
hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z
167
hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po
něm nebylo ani památky.
Prodavač nasucho polkl, utřel si kapesníkem orosené čelo a
pohledem projel celý obchůdek. Ještě se trochu třásl strachem, ale
bezprostřední nebezpečí pominulo. Čím byla hotovost v porovnání
s jeho životem? Mezi regály nebylo ani živáčka. Jen prázdná
pokladna tiše vypovídala o tom, co se tu před chvíli odehrálo. Měl
sto chutí zavolat policii, ale co kdyby se mezitím ten muž vrátil?
Vždyť tu měl tolik zboží! Pomalým krokem zamířil ke dveřím a
zamkl. A na ulici za výlohou stále projížděla auta a kolem výlohy
se procházeli nezúčastnění chodci. Stalo se ještě něco, přestalo
pršet. Studený vítr již jen rozmazával zbylé kapky na výloze, ale
nové na ní již nepřibývaly...
(Zdá se, že je v textu již dostatek podrobností. Je v něm nejen více
popisů – jak to vypadalo na ulici a v obchůdku, ale také více
emocí /na obou stranách, ať už šlo o prodavače, či lupiče/. Avšak
stále zde něco schází...)
Příklad č. 4.: Stále něco chybí...
Dialogy?
168
„Zatracená noc,“ řekl si prodavač v obchodě. „Zatracené
počasí... To jsou kšefty!“
„To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého. „Hrajete
si na četníky a lupiče?“
namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu. Hned
na to vyndal z kapsy zmuchlaný umaštěný papír, na kterém byl
ručně napsaný text, v něm stálo: „Tohle je přepadení! Naval
prachy, jinak je zle! Pokud budeš dělat problémy, sejmu tě!
Nesnaž se zavolat policajty!“
169
„Jen nestřílejte!“ vykřikl prodavač přidušeně. „Všechno vám
dám...“
Prodavač chvíli ohromeně zíral na kus papíru v mírně se třesoucí
ruce neznámého muže a snažil se pochopit, co se děje. Po
několika vteřinách vše pochopil, vyděsil se a pohledem se ujistil,
že to neznámý útočník myslí opravdu vážně. Nezbývalo mu nic
jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice pod pultem schovanou
na prodavačovu sebemenší chybu. Pak otevřel šuplík pokladny a
vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou měl –
několik papírových bankovek a hrst drobných.
„Víc toho nemám, nejdou kšefty, je mi líto,“ zavrtěl hlavou a s
vystrašenou tváří hleděl na lupiče.
Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda si nedělá
srandu, když mu prodavač podával pytlík i s hotovostí s třesoucí
se rukou. Hned na to vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby
si uvědomil, že nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil papír
i s pistolí do jedné z kapes kožené bundy a do druhé vložil pytlík s
hotovostí. Pak vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z
hlavy, aby nebudil zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po
něm nebylo ani památky.
„Ježíši!“ vydechl, když bylo po všem. „Tak... Co teď? Prachy jsou
pryč... Volat policii? Zamknout? Bože...“
170
(Tak a je to. Máme tu popisy prostředí i situace, která náhle
nastala. Dokonce i reakce prodavače, který byl zřejmě k smrti
vystrašený. Mohl by i onen násilník promluvit? Jak by to asi
vypadalo, kdyby spolu vedli byť jen krátký dialog?)
Příklad č. 5: Více dialogů
171
„To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého. „Hrajete
si na četníky a lupiče?“
„Drž hubu a žádné blbosti!“ řekl náhle zakuklený muž. „Tohle je
přepadení...“
namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu.
„No tak! Na co čekáš? Naval prachy, jinak je zle!“ pohrozil
neznámý prodavači zbraní.
„Jen nestřílejte!“ vykřikl přidušeně. „Všechno vám dám...“
„Tak nemel a dělej!“ ozval se násilník. „Nemám na to celou
noc...“
172
Prodavači nezbývalo nic jiného, než vyplnit jeho přání. Měl sice
pod pultem schovanou brokovnici, ale nemělo cenu ji vytahovat.
Stěží by stačil vystřelit, když na něj ten muž v kukle stále mířil s
prstem na spoušti a čekal na sebemenší chybu. Pak otevřel šuplík
pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou
měl – několik papírových bankovek a hrst drobných.
vystrašenou tváří hleděl na lupiče.
„To je všechno?“ zeptal se. „Opravdu už víc nemáš?“
„Ne, pane...“ zavrtěl prodavač hlavou a držel ruce na pultě, aby
je bandita stále viděl.
„Teď vyjdu ven a zmizím na ulici, rozumíš?“ zeptal se prodavače.
„Rozumíš?“
„Ano, pane!“
„A o nic se nesnaž, nebo ti to tu rozstřílím...“ pohrozil prodavači
zbraní. „A žádní policajti!“
Zakuklený násilník chvíli zíral na prodavače, zda vše pochopil a
pak vše proběhlo opět velmi rychle. Muž jakoby si uvědomil, že
nemá cenu v obchodě nadále setrvávat, strčil pistolí do jedné z
kapes kožené bundy a do druhé vložil pytlík s hotovostí. Pak
vyběhl ven na ulici a ve dveřích si strhl kuklu z hlavy, aby nebudil
zbytečnou pozornost. Několik vteřin na to už po něm nebylo ani
památky.
„Ježíši!“ vydechl, když bylo po všem. „Tak... Co teď? Prachy jsou
pryč... Volat policii? Zamknout? Bože... Denní tržba je pryč!“
173
(Nezní to lépe, hovoří-li lupič s prodavačem? Nezdá se vám tento
text příliš ukecaný a psaný na efekt? Kdo ví, každopádně vidíte,
co všechno lze do příběhu vložit pro dotvoření atmosféry a
vytvoření určitého napětí a dokreslení děje. Samozřejmě by bylo
zajímavé nechat v obchůdku policistu, který by se mohl na chvíli
ukrýt někde v koutku a pak na lupiče vytasit svou zbraň, i zde
bychom měli hned několik možností, jak by mohla tato krátká
povídka dopadnout. Vybereme si však jen jednu z nich - tu
dobrou, samozřejmě - pro prodavače...)
Příklad č. 6: Více postav v ději
174
V obchodě nebylo takřka ani živáčka. Jediným zákazníkem byl
policista, kterému právě skončila služba. Tak proč si nezajít na
něco dobrého před spaním? Zboží v regálech bylo urovnané s
„To si snad děláte srandu?“ zeptal se náhle neznámého a jedním
okem mrkl na policistu, který také překvapeně pohlédl ke dveřím.
„Hrajete si na četníky a lupiče?“
„Drž hubu a žádné blbosti!“ řekl zakuklený muž. „Tohle je
přepadení...“
175
pokladnou. Policisty si zřejmě nevšiml. Uniformovaný muž se
stačil ukrýt za hromadou konzerv se žrádlem pro psy. Prodavač s
lupičem na sebe jen tak chvíli civěli, než muž s kuklou vytáhl z
namířil na prodavače a s výmluvným gestem ukázal na kasu.
„No tak! Na co čekáš? Naval prachy, jinak je zle!“ pohrozil
neznámý prodavači zbraní.
„Jen nestřílejte!“ vykřikl přidušeně. „Všechno vám dám...“
„Tak nemel a dělej!“ ozval se násilník. „Nemám na to celou
noc...“
Prodavači nezbývalo nic jiného, než vyplnit jeho přání. K regálům
se neodvažoval ani pohlédnout, aby náhodou nevzbudil v lupiči
jakoukoliv pozornost. Přestřelka s policií bylo to poslední, co ve
svém obchůdku chtěl. Měl sice dokonce pod pultem schovanou
na sebemenší chybu. Raději přenechal jakoukoliv akci policii.
Zatím se však muž v uniformě neprojevil. Pak otevřel šuplík
pokladny a vložil do papírového pytlíku všechnu hotovost, kterou
měl – několik papírových bankovek a hrst drobných.
vystrašenou tváří hleděl na lupiče. V duchu se ptal sám sebe, kdy
konečně ten muž zákona vyskočí a zatkne toho chuligána, který se
mu snaží vzít jeho celodenní příjem.
176
„To je všechno?“ zeptal se. „Opravdu už víc nemáš?“
„Ne, pane...“ zavrtěl prodavač hlavou a držel ruce na pultě, aby
je bandita stále viděl. Měl dojem, že slyšel nějaký zvuk, v duchu se
modlil, aby ten šerif s pistolkou na sebe nesvrhl snad celý regál.
Určitě by to měli oba spočítané – on i policista.
„Teď vyjdu ven a zmizím na ulici, rozumíš?“ zeptal se lupič
prodavače. „Rozumíš?“
„Ano, pane!“ přikývl prodavač. Policista stál kus od lupiče, ten si
jej však nevšiml. Byl stále zaměstnaný obsluhou obchůdku.
„A o nic se nesnaž, nebo ti to tu rozstřílím...“ pohrozil prodavači
zbraní. „A žádní policajti!“
„Tady je policie, ani se nehni!“ ozvalo se od regálů. „Pusť tu
zbraň, počítám do tří!“
„Cože?“ nechápal muž v kukle a s očima jako tenisáky pohlédl na
prodavače a pak na policistu. „Kde se tu ten hajzl vzal?“
„Odhoď zbraň a na podlahu! Hned!“ zavelel policista.
„Si děláš srandu, ne?“ řekl jen a odhodil zbraň do kouta, aby si
poslušně lehl na podlahu. „Hajzle, tohle mi zaplatíš!“
Těžko říci, zda byla tato slova mířena k prodavači, či policistovi,
který násilníka spoutal, vrátil peníze prodavači s tím, ať mu
napíše, kolik toho v pytlíku bylo. Po prošacování muže v kožené
bundě zavolal vysílačkou na rameni posily a opřel se o pult.
„To je večer, co?“ zeptal se prodavače a otřel si čelo kapesníkem.
„Díky bohu, že jste tady byl!“ řekl mu prodavač. „Na co jste tak
177
dlouho čekal?“
„Na pravou chvíli...“ pokrčil policista rameny. Až na pot na čele
na něm nebyla znát jediná známka nervozity. „Nechtěl jsem, aby
tu ten zmetek začal střílet... Vše bude v pořádku, díval jsem se ven
a nezdá se, že by měl nějakého komplice!“
Prodavač nasucho polkl a také si otřel kapesníkem orosené čelo a
bezprostřední nebezpečí pominulo. Lupič ležel spoutaný na zemi a
v ulici byla již slyšet policejní siréna. Do obchodu vešlo několik
dalších policistů. Chvíli mluvili s mužem, který byl již po službě a
pak sepsali s prodavačem výpověď. Pětadvacet minut na to byl
obchůdek znovu jako vymetený. Hotovost byla zachráněna a
prodavač pro dnešek raději zamkl krám. A na ulici za výlohou
stále projížděla auta a kolem výlohy se procházeli nezúčastnění
chodci. Stalo se ještě něco, přestalo pršet. Studený vítr již jen
rozmazával zbylé kapky na výloze, ale nové na ní již nepřibývaly...
(Uf, ani nevíte, jakou to dalo práci vložit do příběhu další osobu!
Snad se to povedlo. Samozřejmě, že by bylo možné do textu vložit
více detailů (jak vypadal prodavač, policista, či lupič), něco z
jejich minulosti, něco z toho o čem a jak myslí, ale zbytečně bych
tím natahoval svůj text. Nakonec, jde přeci jen o příklad a ne
nějakou soutěžní povídku. A nakonec malá třešnička na onom
pomyslném dortu...)
Příklad č. 7: Jen přímá řeč?
„To je dneska den, žádné kšefty!“ řekl si prodavač, když právě
178
počítal dosavadní tržbu. „Počasí na draka a zákazníci žádní...“
„Brý večer...“ ozvalo se zpoza dveří.
„Zdravím, co to bude?“ pousmál se prodavač s vidinou nějakého
zisku.
„Dejte sem prachy, tohle je přepadení!“ řekl neznámý muž, když si
navlékl kuklu ve dveřích.
„Přepadení?“ zeptal se prodavač nechápavě. „Na co si to
hrajete? Na lupiče a četníky?“
„Naval prachy, debile a neškleb se tak!“ ukázal mu neznámý svou
zbraň. „Tak bude to?“
„Prachy? Chcete prachy?“ zeptal se jej muž za pultem s již docela
jinou grimasou ve tváři.
„Jo, prachy, blbče! Dej je sem a rychle!“
„Hned... Všechno vám dám, jen nestřílejte!“ koktal prodavač a
rychle otevřel pokladnu. „Dám vám, co chcete, jen nestřílejte!“
„A to je všechno?“ zamračil se lupič, když nahlédl do papírového
sáčku, který mu prodavač podával s třesoucí se rukou. „Je to
všechno?“
„Všechno...“ polkl nasucho prodavač. „Víc toho nemám... Kšefty
nejdou!“
„Tak dobře!“ souhlasil lupič. „Jdu ven, žádné blbosti, jinak
střílím!“
„Jasně...“ souhlasil muž za pultem. „Nebudu dělat problémy...“
179
„Tak já jdu a nevolej poldy! Jinak...“ ukázal ono výmluvné gesto a
zmizel ve dveřích.
„A denní tržba je pryč,“ řekl si prodavač s oroseným čelem.
„Doprdele! Aspoň žiju...“
(Ano, je to psáno na efekt, alespoň vidíte, jak to vypadá, když je
děj veden pomoci dialogů – s minimem popisů – abych ukázal na
pravý opak, kdy jsme rozjížděli příběh jen za pomoci popisného
textu.)
180
Jak postavit povídku
Nejspíš by chtěl každý alespoň jednou v životě zakusit onen
sladkokyselý život spisovatele a pokusit se napsat nějaký kratší či
delší příběh. Jak na to? Jak svůj nápad zrealizovat, aby to mělo
hlavu a patu? Aby se nám ostatní nevysmáli? Pokusme se to
vyřešit v jednotlivých bodech. Mějte však na paměti, že nikdo
učený z nebe nespadl a že je dobré začínat u malých věcí a
prostřednictvím kratších textů postupovat k stále těžším a těžším
textům (od povídky k novele, apod.). Na druhé straně ani kniha
povídek není k zahození! Nechte onu pomyslnou laťku stoupat
pěkně přirozeně a za ničím se nehoňte...
Námět
O čem by tak ta povídka měla být? Náměty mnohdy leží na
každém kroku, takřka na chodníku, stačí jej jen zvednout a
„přimět k životu“. Jenže tak narychlo? Sehnat nějaký nápad? Kde
jej vzít a nekrást? Mám na mysli námět pro naši krátkou
ukázkovou povídku, vy spěchat nemusíte... Co takhle osamělý
muž a vražda v kulaté místnosti? Že je to největší blbost, jakou
jste kdy slyšeli? Ano, i naprosto šílené nápady mají mnohdy šanci
na úspěch. Tak dobře, musí stačit klasická místnost v klasickém
bytě... A máme svůj námět.
181
Forma a žánr
S námětem souvisí forma. Už na počátku bychom měli mít
jasno, zda z našeho velkolepého dílka bude báseň, nebo povídka.
Rozhodli jsme se pro povídku. (Tedy má maličkost se rozhodla.)
Ještě stále váháme, zda půjde o běžný příběh ze života, krimi, scifi, fantasy, horor, nebo snad něco ze „žurnalistiky“? Třeba takový
fejeton nebo zamyšlení... Ne, ne, povídka bude stačit.
Takže? Když jsme u té vraždy, hodíme si mincí! Když padne
lev, bude to krimi povídka, když padne panna bude to také krimi
povídka. Dělám si legraci, žánr může být i smíšený, ani ryba ani
rak, prostě jak to komu sedne.
Postavy
Postavy jsou důležité. Oživují příběh a prostřednictvím
dějové linky jej také vyprávějí a (a spolu se čtenáři) i prožívají.
Samozřejmě, že čistě imaginárně, jak jinak? Bez postav by z
povídky byly jen popisy. Hromada kulis, nic víc.
Zatím máme osamělého muže... Jak by měl vypadat? Měl by
být vysoký? Hubený? Malý, nebo tlustý? Co takhle muž středních
let, malinko při těle, sto osmdesát centimetrů vysoký, černých
vlasů a očí. Nebo chcete modrookého blonďáka? Než se pustíte do
práce, vždy to jde změnit. Tak dobře, půjde o hnědovlasého
neoholeného "típka".
182
Jakou bude mít povahu? Bude melancholikem? Cholerikem?
Či snad sangvinikem nebo flegmatikem? Bude otevřený, nebo
uzavřený vůči svému okolí (viz extrovert či introvert). Je to
důležité, můžeme čerpat i z hrdinovy povahy, osobnosti a jeho
životních postojů. Nebudeme se napínat.
Vzhled už máme, hnědé oči a vlasy, vyšší postava, začínající
otylost... Povaha? Mírně zakřiknutý romantik se sklony k těžké
melancholii, která přechází až v patologickou flegmatičnost.
Mouchy, snězte si mě! Další postavy mohou přijít časem. Jde-li o
krátkou detektivku, nejspíš by v příběhu mohla figurovat i nějaká
ta mrtvolka. Jak morbidní!
Místo děje
Každý příběh se někde odehrává. A to nemyslím jen v čase
(ať už jde o historickou prózu, nebo literaturu fantasy a sci-fi, tedy
buďto v časech minulých či budoucích, nebo kdesi v bezčasí).
Dáme si blíže neurčenou současnost na blíže neurčeném místě?
Nebudeme se proto zatěžovat bližšími reáliemi, jakými jsou
skutečné názvy měst a jejich místopis (ať už jde o názvy ulic,
pamětihodností a podobně). Ulehčí nám to práci.
Místo děje bude tedy blíže neurčené, tuctové... Zapadlá
příměstská čtvrť, kde po vás ani pes neštěkne? Tak dobře, občas
ano, ale pes který štěká, nekouše. Jak to tam bude vypadat?
Povídka se přeci neodehrává ve vakuu. Hrubý nákres máme, jak to
asi vypadá v takové víceméně „zanedbané“ čtvrti? Špinavé ulice?
183
Hromady odpadků? Zchátralé domy? Na každém rohu drogový
dealer nebo šlapka? To by nám zase přibyly postavy, škrtáme. Bez
nich bude příběh jednodušší...
Kde bude bydlet? Bude náš hrdina mít vůbec nějaký domov?
Dejme tomu že ano. Obyčejný činžovní dům se špinavými – místy
třeba i vytlučenými – okny. Nic neříkající nájemníci, kteří jsou
jako naschvál bůh ví kde – pomůže nám to. Někdo možná
podotkne: „A co vybavení bytu?“ Uvidíme! Možná postačí stůl,
pár židlí, letitá kuchyňská linka, stará sedačka a obývací stěna s
televizí a v ložnici rozvrzané letiště, které pamatuje lepší časy.
Záchod a koupelna (o stavu se raději nebudeme vyjadřovat) je
samozřejmostí...
Zápletka
Co by to byl za příběh, kdyby neměl nějakou tu zápletku. V
každém příběhu by se mělo něco dít, i v životě se pořád něco děje.
A když náhodou ne, tak k tomu dochází skrytě a mimo nás (či
mimo naše literární postavy). I život literárních postav by měl
fungovat podle určitých principů (jak tomu bývá v realitě) a to
vzhledem k tomu, do jakého žánru se pouštíme (jinak budou lidé
jednat a myslet ve středověku či pravěku, jinak v budoucnosti,
ovšem to neznamená, že současný člověk nemyslí a nic nedělá).
Ale vraťme se k zápletce. Co by se mělo stát, aby byl příběh
přitažlivý? Aby to mělo šmrnc? Grády? Ale pozor, jde přeci jen o
krátkou povídku a proto není příliš složitá (a propracovaná)
184
zápletka žádoucí. Už vím, muž (náš hrdina) se vrátí domů a najde
v něm mrtvolu. Není to už provařené téma? Nic moc? Co takhle
mrtvolu mladé dívky? Dívky z lepší společnosti... Jak se tam
vzala? Co dělala v této zanedbané (chudinské) čtvrti? Byla závislá
na drogách? Byla závislá na někom? Zamilovaná? Poblázněná?
Nebo... Unesená?
A to třeba i fyzicky? Nestrávil s ní náš hrdina noc? No...
Přeci jen, erotika dokáže příběh patřičně okořenit, ale... Je nutno
se držet na uzdě, proto necháme některé skutečnosti stranou.
Mrtvá dívka (krásná až oči přecházejí, kam se hrabě Sněhurka)
musí stačit. Nezapomínejme na dostatek podrobností a
vybudování patřičné atmosféry, aby nám čtenáři neutekli ještě
před dočtením (nuda není dobrým společníkem spisovatelů)!
Pointa
Ještě než se vrhneme do díla, měli bychom vědět, kam asi
bude příběh směřovat a jaké bude mít jeho děj vyústění. Jaký bude
konec? Naše postava se vyleká a skočí z okna? Pokud bude bydlet
někde v patře, nejspíš by se zranila, nebo rovnou zabila. Mohl by
ji postihnout infarkt, ale to bychom byly nejspíš zase moc
morbidní. Nejspíš postačí úlek a nevolnost. Ti drsnější mohou
zapříčinit, aby třeba i hodila šavli. Není to málo?
Co útěk? Zavolání policie, nebo pracné ukrývání oběti ve
skříni, či za závěsem sprchovacího koutu? Ani výtahová šachta
není špatný nápad, pokud je v domě výtah. Ať už se náš hrdina
185
vydá policii, nebo uprchne, či se pomátne na rozumu, nějak svůj
krátký příběh zakončit musíme.
Abychom však dodrželi „literu zákona“, musím dodat, že
pointa by měla být takovou třešničkou na dortu (čím je příběh
kratší, tím by měla být vychytanější). Může být překvapivá,
děsivá, humorná, nebo jen tak vyšumět do prázdna.
Zapomněli jsme na něco?
Hm... Možná už to bylo řečeno, s postupujícím příběhem (a
napsanými řádky) nás mohou napadnout další skutečnosti a my
můžeme svou práci vylepšit a obohatit o další nápady, myšlenky a
podobně. Nesmíme také zapomínat na to, v jakém žánru píšeme –
jde-li o humorný text, neměl by postrádat humor a srandu (třeba i
ten černý), pokud chceme čtenáře postrašit, měla by být mezi
řádky cítit tísnivá atmosféra strachu, u detektivky bychom neměli
zapomínat na napětí a hádanky. Ovšem, je-li žánr „volný“,
můžeme udělat pěkný koktejl – bude-li k užitku, na to přijdeme až
po sepsání textu. Takže... Jdeme do toho!
Realizace 1 (okno)
Okno? Výkladní skříň. Také to zažíváte? Máte vše
promyšlené a bác ho. Co dělat? Máme propadat panice?
Zmatkovat? Co se to děje? Co se to stalo? Samotná situace by
byla dobrým námětem úvahy nebo fejetonu na téma autorské
impotence. Když to přijde, nic nepřijde! Takže? Zhluboka se
nadechněte a pak zase vydechněte. Nepropadejte panice!
186
Ono to přejde, to se jen naše múzy vyděsily, že zase musí
něco dělat! Nádech, výdech... Ještě nic? Podívejte se z okna,
udělejte si kafe, zajděte si na záchod. Ono to zase přijde, je to
jako... Nutná potřeba, i když na čas zmizí, je tu stále a ozve se s
ještě větší naléhavostí...
Realizace 2 (text povídky)
Ze špinavé ulice zabočil k zanedbanému vchodu jednoho z mnoha
oprýskaných činžovních domů jakýsi muž ve středních letech. Byl
naprosto tuctovým představitelem své třídy. Kdysi možná
vydělával pěkné peníze, možná měl i rodinu, děti, auto a psa, ale
dnes? Dnes z něj byla troska. Člověk bez perspektivy, který se živil
náhodným zaměstnáním, neměl stále pracovní místo, o přátelích
ani nemluvě. Jeho život skončil na periferii města, ovšem ne v té
lepší čtvrti. Ne nadarmo se říká, že šaty dělají člověka. Možná se i
podle toho, díky obnošenému obleku, také i cítil.
Vešel do vchodu a vydal se po schodech do patra. Vzduch zde byl
zatuchlý a páchl po zvratcích, výkalech a odpadcích. Výtahová
šachta byla do poloviny zasypána různým kuchyňským a
domovním odpadem. Výtah už nejezdil pěkně dlouho, ani on si už
nepamatoval, zda byl v provozu, když se sem přistěhoval. Vytáhl z
kapsy saka klíče a strčil je do zámku. Bylo z podivem, že jej ještě
někdo z nájemníků, či náhodných chodců nepřišel vykrást. V této
čtvrti si nouze podávala ruku s bídou a každý, kdo měl jen něco
navíc, se mohl stát potencionální obětí. Mladé dívky zde chodily
po třech a jen ve dne, aby je večer, nebo v noci někdo neznásilnil,
187
či náhodou i za bílého dne neodtáhl kamsi do průchodu.
Třískl za sebou dveřmi. Byt byl tichý. Z kohoutků nekapala voda.
Lednici nebylo slyšet. Možná mu vypnuli vodu, elektřinu i plyn.
Měl dluhy a pěkně dlouho už neplatil ani za nájem. Nakonec, kdo
by chodil po této čtvrti dům od domu a vybíral dlužné částky?
Leda tak s policií či partou vymahačů dluhů. Nezouval se.
Prošlapané koberce byly plné špíny a kousků jídla. Ani skvrny od
nápojů nebyly výjimkou. V lednici ležely dvě či tři krabice
zkyslého mléka. Vytáhl PET láhev s minerálkou a vztekle zabouchl
dvířka. V dřezu se válelo špinavé nádobí.
Vydal se do obýváků. Televize stejně nešla, avšak právě obývací
pokoj vypadal z celého bytu nejlépe. I ložnice se starou
rozvrzanou postelí byla plná kde čeho a nedalo se tam spát. Až
sem k němu doléhal pach nesplachovaného záchodu. Nepomohlo
ani otvírat okna. Když překročil práh, zůstal zaraženě stát na
místě. Pod sedačkou, která pamatovala lepší časy leželo čísi tělo.
Muž si prohrábl strniště hnědých mastných vlasů. Už chtěl
proběhnout bytem a zkontrolovat jej, zda v něm nemá cizí
návštěvníky, ale bylo zamčeno. Pod konferenčním stolkem leželo
několik lahví od vína. Co se tu stalo? Marně pátral v paměti. Že
by on?
Dívka byla nahá. Její kostnaté tělo s povislou kůží vypovídalo o
tom, že mohla být kdysi velmi krásnou a podle šatů poházených
okolo pocházela nejspíše z lepší společnosti. Co však dělala zde?
V téhle díře? V téhle čtvrti? V tomto domě? Otřásl se. Nikde
neviděl krev. Nebyla nemocná? Co když brala drogy?
188
Předávkovala se? Vůbec si nevybavoval poslední noc, natož ráno,
kdy odešel z domu. Co bude dělat? Policie sem sotva dorazí a
mrtví lidé zde byli takřka na každém kroku. Dalo by se říci, že na
denním pořádku. Této čtvrti se každý rozumný člověk vyhýbal.
Nejspíš šlo o narkomanku, která potřebovala peníze na další fet a
proto se prodávala. Měl nouze o známosti a s posledními penězi si
nejspíše řekl: „Proč si nevrznout?“
Odsunul konferenční stůl a díval se na ní, jak tam leží bez života. I
teď byla krásná. Spala jako Sněhurka, avšak zde nebylo žádného
spanilého prince na bílém koni. Na hlavě měla velkou bouli. Ve
tváři však nenalezl žádný náznak překvapení, nebo bolesti. Ještě
měla na podbřišku zaschlé sperma. Spala s ním? S kým jiným? Co
se tu sakra stalo? Proč je mrtvá? Nemohl si vzpomenout. Kdosi
přešel hlučně po schodišti kolem jeho bytu. Kroky utichly kdesi v
přízemí. Uslyšel bouchnutí dveří výtahové šachty kdesi v horním
patře a žuchnutí jakéhosi pytle z odpadky. Copak je celý svět
jednou velkou popelnicí?
Rozhlédl se kolem. Tady přeci zůstat nemůže? Otevřel okno a
rozhlédl se. Vzduch byl poměrně svěží, vypadalo to na déšť, ale
zatím nepršelo. Možná, že tady nemůže zůstat on. Co když jsem
vrahem? zamyslel se. Co když šlo o nešťastnou náhodu? Záleží na
tom? Otázkou bylo, jak z toho ven, ať už se stalo cokoliv. Když se
ještě naposledy zadíval do její takřka nevinné tváře, připadalo
mu, jako by se i usmívala. Možná konečně našla svůj klid a mír.
Zatím co on... Zabalil její tělo do starého koberce a ten vynesl
ven. Šel dolů do přízemí, jako by se nic nedělo. Venku na dvorku
189
otevřel kontejner na odpadky. Jakoby věděl, že bude poloprázdný
a hodil tělo i s kobercem dovnitř. Copak nešlo o člověka? Ne, teď
když byla mrtvá, podobala se více loutce. Zasunul víko nazpět a
vydal se s posledními penězi do nejbližšího pajzlu.
Začalo drobně pršet. Otřel si ruce špinavým kapesníkem a zahodil
jej do trávy. Ulice byla pustá. Automobily zde jezdily jen občas. Tu
a tam zahlédl nějakou postavu, avšak nikdo, koho potkával se k
němu nehlásil. Život zde se stal anonymní záležitostí, osobitým
přežíváním, kdy se každý staral jen o sebe. Když dorazil do
hospody, déšť zesílil. Možná bůh plakal nad promarněným
životem, ale na tomto místě, které se podobalo peklo to bylo jedno.
Pilování a úpravy
Tak... Povídka je napsaná. Přiznám se, že jsem ji napsal "z
fleku", tedy jak se říká: z patra a příliš jsem nad tím neuvažoval.
Pokud máte problémy se psaním – co se týče samotného děje,
jednání postav, jejich vzhledu, nebo vzhledu prostředí, dělejte si
poznámky a časovou osu. Každý píše jinak a nemá cenu zde dělat
obsáhlé rozbory.
Teď, když jsem svůj text dopsali, je dobré rozdýchat onu
euforii z dokončení a zamyslet se nad tím, zda příběh dopadl tak,
jak měl a jak jsme zamýšleli. Když tak nad tím uvažuju, napsal
jsem ho docela jinak, než jsem předpokládal, ovšem základní body
příběhu byly dodrženy.
190
Nyní by měla nastat ona těžká a úmorná práce s hledáním
chyb, překlepů, logických lapsů v ději a podobně. Je dobré nechat
si povídku na chvíli uležet a zase se k ní vrátit. Přečíst si ji jinýma
očima, nebo zavolat svému betareaderovi. Víc očí víc vidí. A
žádný dobrý nápad – jak svou práci vylepšit – není k zahození.
Hodně pomůže kontrola pravopisu. (pamatujte na ony "růžové
brýle", nejen ženy a dívky dokáží klamat tělem, ale také váš text)
Co napsat na závěr?
Psaní je nikdy nekončící práce. Jde o běh na opravdu dlouhé
trati, kdy se můžeme nejen zlepšovat, ale také stagnovat. Záleží
jen na nás, jak budeme ke své tvorbě přistupovat. Chceme-li být s
každým novým textem lepšími a lepšími (na onom pomyslném
žebříčku), nebo se budeme brouzdat v jezírku své vlastní
průměrnosti.
Poslední věta? Souvětí? Hodně čtěte! Bohatá slovní zásoba a
umění práce s textem jsou nejlepšími devízami, které můžeme
jako autoři vlastnit! Kdo je sečtělý a ví, jak na to, má u sebe velké
plus a tím i odrazový můstek k mnohem vyšším metám, než si jen
dovedeme představit.
191
Staňme se žurnalisty
Každý z nás má občas potřebu reflektovat své názory,
myšlenky či postřehy na dění okolo, ať už jde o události ve
společnosti, politice, nebo ekonomice. Kdo by se nechtěl stát
žurnalistou, nebo jen přispívat do novin či časopisů? Je lehké být
publicistou? S jakými žánry (styly) se vůbec můžeme setkat? V
čem jsou jejich úskalí? Jak rozlišit úvahu od fejetonu? Jak napsat
novinový článek, reportáž, nebo se poprat s interview? Mnozí si
nejspíš říkají, že je to jedno a že málokdo narazí na kterýkoliv z
uvedených žánrů. Ovšem, psaní není jen o krásné literatuře, ať už
jde o poezii nebo prózu. Občas našinec zabrousí i do jiných vod,
ve kterých jde také o dobrý styl, postřeh a schopnost zachytit
okamžik co nejpravdivěji (a v co nejstravitelnější a čtivé formě).
P.S. Za případné "šotky" se předem omlouvám. Použitá
"humorná" forma není na závadu...
Článek
"Novinový článek je literární žánr obsahující jasné, věcné, logické
a srozumitelné vyjádření myšlenky nebo popis události. Článek
hledá souvislosti, příčiny, následky a analyzuje, třídí a zobecňuje.
Obsahem článku jsou:
* základní myšlenka (teze)
* argumentace
192
* závěry
Článek je výsledkem subjektivního přístupu autora k dané
problematice i k výrazovým a jazykovým prostředkům, proto je
řazen mezi žánry publicistické. V laickém pojetí slovo článek
znamená téměř jakýkoli útvar v novinách kromě zprávy." *)
--- příklad --25. července tohoto roku došlo v obci Horní-dolní k napadení
hlídky Policie v místním hostinci, který je nechvalně známý
výtržnostmi, jež se zde pravidelně vyskytují díky netoleranci
místních štamgastů k těm přespolním, kteří zde nemají trvalé
bydliště. Koho by nenaštvaly slovní hříčky typu: "Co to piješ? Jsi
úplně hloupý horal! Vrať se do hrobu, magore! V této hospodě se
čepuje močka, chceme svou oblíbenou značku!"
Podle vyjádření policie a majitele hostince nedošlo k obětem na
životech, ovšem ke škodě na majetku ano, přestože její výše
nepřekročila hranici pro trestný čin a tak byl poslední incident
brán jako přestupek - výtržnost - a to nejen proti obecnému
chování ve společnosti, ale také v rámci poškozování majetku v
soukromém vlastnictví. Po zaplacení vcelku mastných pokut byla
hospoda dočasně uzavřena a nejvzpurnější hosté na několik hodin
zavřeni do obecní šatlavy v podobě místní stanice Policie, která je
v provozu každý druhý den v týdnu. Nehledě na to, že minimálně
jednomu z nich hrozilo nařčení z napadení veřejného činitele.
Majitel hostince nechce o pozastavení své činnosti ani slyšet.
Stejně tak nemá obecní zastupitelstvo k tomuto incidentu jasný
193
postoj. Vše se bude nejspíše řešit v průběhu další dnů, týdnů, ne-li
měsíců. Kam až sahá láska k pěnivému moku? Nehledě na fakt, že
zde bude mít i své slovo zištnost, ať už jde o majitele hostince,
nebo obecné zastupitelstvo, které vždy přivítá jakýkoliv zdroj
příjmů pro obecní kasu.
Esej
"Esej (řeckého původu, latinsky exagium – vážení, francouzsky
essai – pokus, zkouška; v češtině maskulinum i femininum[1]) je
literární odborně publicistický žánr středního či kratšího rozsahu,
úvaha na určité téma, spočívající v přemýšlení o faktech a jejich
hodnocení. Autor eseje posuzuje problém v širším kontextu,
komentuje současná řešení a naznačuje nová, často klade otázky a
společně se čtenářem na ně hledá odpověď. Esej je tedy jakýsi
dialog autora se sebou samým i se čtenářem. Je často psána živým,
obrazným jazykem. Nejběžnějšími tématy je: literatura, politika,
věda, umění, společnost apod." *)
--- příklad --Pozastavme se nad jedním z mnoha nešvarů, který může potrápit
kohokoliv z nás. A nemusíme být vášnivými milovníky piva. Stačí
se jen ocitnout v nesprávnou dobu na nesprávném místě. O čem že
to mluvím? O propuknutí vzájemné nevraživosti na půdě tak
posvátné, jakou je (a může být) hospoda. Pro některé znamená
více než kostel, pro jiné je to místo, o které by nezavadili ani
omylem.
Existuje několik druhů lidí. Jsou zde ti, kteří nedají alkohol do úst
194
a vyhýbají se mu jako čert kříži. Pak jsou zde tací, kterým se
alkohol nehnusí, ale nemusí jej ve velkém množství. Nakonec zde
máme skupinu lidí, pro které je tato společensky uznávaná droga
vším, bez ohledu na to, zda jde o pivo, nebo kořalku.
Říkáte si, co na tom ti lidé vidí? Sedět za stolem, čumět do blba a
prolévat své těžce vydělané peníze hrdlem? Tu a tam rozbít
někomu držku, nebo vymlátit celou hospodu? Stačí se jen
pozastavit a zamyslet se. Ale vždyť zde nejde jen o ono pití a
holdování alkoholu, ale také o vzájemný dialog a komunikaci mezi
hosty (ať už slovní, nebo fyzickou).
Hospoda může být nejen místem vzájemných potyček, nenávisti,
nevraživosti a fyzické výměny názorů, ale také prostředníkem k
prohlubování vzájemné komunikace, občanského soužití a
budování neochvějné důvěry. Vždyť všichni v hospodě jsou na
jedné lodi a vzdávají hold stejnému pozlátku, kterým je nejen pivo,
ale i alkoholické nápoje obecně. Pro abstinenty může být tato
argumentace jako jed, zatímco pro štamgasty přímo písmem
svatým.
Záleží na úhlu pohledu, na charakteru dotyčného člověka a na
velikosti hotovosti v peněžence. Do hospody jako král a z výčepu o
žebrácké holi. Nedává jim ono opojení alespoň na čas
zapomenout na nikdy nekončící šeď běžného života? Abstinenti by
zcela jistě mohli namítnout, že krásy života leží všude kolem nás,
ano, je tomu tak. Ale není s každým pivem i ta nejošklivější holka
vždy krásnější? O to překvapivější pak bývá vystřízlivění a
probuzení do chmurné reality.
195
Jako lidé máme svobodnou vůli. Záleží na nás, jak se rozhodneme,
zda se popereme, propijeme výplatu, nebo si dáme jen pár kousků
a půjdeme poslušně za rodinou, ať už je svět okolo nás krásný,
nebo ne. Pivo chutná vždy, v kteroukoliv noční či denní dobu. Tak
proč si jej nedopřát?
Fejeton
"Fejeton (z franc. feuilleton respektive feuille [foj] = lístek), či též
poznámka pod čarou, v češtině také tzv. podčárník, je specifický
publicistický žánr, obvykle používaný v tisku jako protějšek k
hlavním článkům. Vtipně zpracovává zdánlivě nevýznamné, ale
zajímavé téma a ukazuje všední věci v novém světle, přičemž je
autor hodně subjektivní a vychází z vlastních zážitků.
Pojem fejeton je žánrovým označením pro nový literárně
publicistický útvar, který vznikl a rozvinul se na místě novinových
fejetonů jako méně rozsáhlý článek, či spíše krátký komentář
typický silným subjektivním nádechem a lehkou stylistickou
formou, zaměřený na aktuální společenské nebo kulturní téma,
často o několika volně spojených tématech.
Napsán je lehkým zábavným slohem, mnohdy satiricky
komentující či ironizující trefně vybrané dobové události. Častá je
nadsázka, humorné postřehy nebo hyperbola. Typický humor
obsahuje i užívání prostředků komiky, jazykové hry a hry se slovy
či užití knižních tvarů. Autor se většinou soustředí na jeden fakt,
využívá sarkasmu, fejeton by měl být gradován do pointy a
obsahovat nové, nečekané pohledy na věc a vést čtenáře k
196
zamyšlení nad tématem (proto často obsahuje nezodpovězené
otázky)." *)
--- příklad --Máte rádi pivo? Láká vás typická hospodská atmosféra? Nebojíte
se, že občas dostanete na držku? Pak vám bude nejlépe v jedné z
mnoha hospůdek v naší milované vlasti, která se může pyšnit
výběrem z mnoha skvělých značek tohoto pěnivého moku.
Společné zájmy prý dokáží sdružovat podobně smýšlející lid.
Ovšem je zde i kámen úrazu, jak je známo, v lásce a boji je
dovoleno vše, toho se drží při vzájemných šarvátkách také
štamgasti, kteří tyto hospůdky rádi navštěvují.
Náklonnost k pivu a hospodské atmosféře může přerůst v případě
názorové neshody ve vzájemnou nevraživost, kdy si dotyční
neberou servítky. Dojdou-li argumenty, nastoupí přesvědčování
fyzické v podobě rány pěstí, nebo kopance (kamkoliv). Není
výjimkou, že při tomto vzájemném dialogu občas létá nejen
vybavení hostince, ale málem i samotní zákazníci. Každý by dnes
chtěl být Remkem, ne-li rovnou Gagarinem.
Naštěstí nemají poživatelé pivního moku tolik síly, aby své
soukmenovce vystřelili až na oběžnou dráhu. Ano, občas v tom
lítáme všichni, bez rozdílu, zda jsme viníky, nebo jsme se v této
šarvátce ocitli jen mimochodem. Co na to mohou říci ti, kteří do
hospody nechodí a pivo nepijí? Nestává se hospodská rvačka
naším národním sportem? Otázkou je, zdali by tato bohulibá
činnost nemohla být zapsána i jako jedna z disciplín letních
olympijských her!
197
Nezbláznil jsem se, mám na mysli hod půllitrem, židlí, či stolem.
Dále pak skok přes překážky, či válení sudů mezi střepy a
polámanými židlemi. Určitě by šlo o zpestření již nabitého
sportovního programu. Škoda jen, že dochází k olympiádě jen
jednou za čtyři roky, zatímco k bitkám v hospodě vícekrát do roka.
Vítězové však nedostanou žádný metál, či čestné uznání, ti nejlepší
snad jen želízka, popřípadě předvolání k sepsání protokolu a
úhradě vzniklé škody. Ne nadarmo se říká: "Sportem ke zdraví a
trvalé invaliditě!" A přeci jen je lidské oko (spolu s pamětí)
nedokonalé a co oči nevidí, to srdce nebolí.
Interview
"Interview (z francouzského entrevoir, přeneseno do anglického
inter a view) je metodicky vedený rozhovor s cílem získat
potřebné informace, používaný především v žurnalistice.
Interview je také publicistický (někdy i zpravodajský) žánr." *)
--- příklad --"Dobrý den, jmenuji se Daniel Brázda. Dorazil jsem dnes
dopoledne do místního hostince v Horní-dolní, abych si promluvil
nejen s majitelem zdejší provozovny, ale také s velitelem hlídky
Policie, která zasahovala onoho inkriminovaného dne k zatím
nejdrsnějšímu projevu výtržnosti, který kdy v této vsi vznikl! Komu
dáme slovo nejdříve? Co byste k tomu řekl, jako majitel podniku?"
"Tož, co bych jako tento, že jo? Prostě se tu štamgasti zase jednou
pobili, jako obvykle..."
198
"Podle přivolané hlídky nešlo jen tak o obyčejnou rvačku, nebo
snad ano? Kdo vůbec zavolal Policii? Byl jste to vy? Neškodí
tento negativní projev vzájemné nesnášenlivosti obchodu?"
"Víte... Pivo se pilo, pije a bude pít pořád. S viníky jsem se
domluvil na zaplacení škody. Nějaké to rozbité pivní sklo, židle,
stoly, jedno vysklené okno, ale k větším škodám nedošlo..."
"Co vy na to nadstrážmistře Kobylo? Jaká byla situace toho
večera?"
"Prováděli jsme inkriminovaného večera zrovna hlídkovou činnost
a projížděli obcí, když jsme obdrželi z dispečinku hlášku, že došlo
k hromadné rvačce ve zdejším hostinci, proto jsme ihned vyrazili
na místo. Když jsme však dorazili na místo, bylo již po incidentu.
Hlavní viníci se rozprchli. K finančnímu vyrovnání již došlo a
případné stíhání bylo proto již z popudu majitele podniku
pozastaveno."
"Takže podle vás nedošlo k vážnějšímu pochybení, či porušení
pořádku, nebo ohrožení majetku a života spoluobčanů?"
"Ne, nedošlo. Proto jsme tento případ odložili. Máme dost dalších
nevyřešených případů, nehledě na fakt, že i přes zjevnou
razantnost se tento incident obešel bez obětí na životech,
výraznějšímu ublížení na zdraví, nebo ničení majetku v osobním
vlastnictví. Škody jsou minimální a těch několik boulí, odřenin a
podlitin si každý vyléčí sám."
"Poslední otázka na majitele podniku... Nebojíte se, že by mohlo
do budoucna dojít k podobnému incidentu? Jako majitel
199
provozovny jste přeci jen odpovědný za dodržování pořádku,
nehledě na bezpečnost a pohodlí svých hostů..."
"Tož, to víte... Občas se lidé v hospodě poperou, to snad patří k
tomu. Samozřejmě, kdybych se bál, nemohl bych mít hospodu, že
jo? Doufám, že chlapi dostanou rozum, hlavně ti přespolní. Pokud
všem chutná pivo stejně a je ho dost, proč se ještě vzájemně
popichovat?"
"Dobrá otázka. Přejme tedy nejen tomuto hostinci, obci, ale i
hlídkujícím policistům co nejvíce klidu a spořádaného soužití.
Loučím se s vámi z hospůdky v Horní-dolní a přeji krásný
slunečný den..."
Perex
"Perex, v žurnalistice – zpravodajství a publicistice, je označení
pro krátký text (obvykle 2 - 5 vět), jehož účelem je uvést a upoutat
pozornost na následující delší text článku a/nebo naznačit, o čem
článek bude. Na co nestačí upoutat titulek nebo podtitulek, to
rozvádí perex, aby se čtenář mohl rozhodnout, má-li věnovat čas
čtení celého článku a jde-li o téma, které ho zajímá. Podle
„obrácené pyramidy,“ jednoho z principů publicistiky, obsahuje
perex ty nejzajímavější informace, jež pak článek rozvádí
dodáváním dalších podrobností. Měl by tedy působit jako lákavá
„ochutnávka“ článku, který uvozuje.
Někdy je perex chápán jako podtitulek, to ale není správné
přirovnání, protože perex je většinou delší, obsahuje volnější a ne
tak úsečné formulace a nemusí stroze charakterizovat uváděný
200
článek, ale může třeba citovat jeho nejzajímavější větu. Perex
může též sloužit jako doplňková informace ve výpisu článků, kde
by výpis s plným obsahem článků byl příliš komplexní nebo
zahlcující a naopak výpis pouze titulků nicneříkající. Tento typ
výpisu se hojně vyskytuje u informačních nebo tematických
serverů a blogů." *)
--- příklad --V jedné z mnoha vísek na českopolském pohraničí došlo k
nevídanému incidentu. Onoho večera létalo nejen pivní sklo, ale
také židle a stoly. Nechybělo mnoho a naučili by se létat i samotní
hosté. Co bylo zdrojem této roztržky? Do jaké míry planí ona
sousedská soudržnost a kolik stačí k tomu, aby onen pomyslný
pohár trpělivosti přetekl? Unikli viníci před spravedlností?
Reportáž
"Reportáž (z franc. reporter – přinášet) je literární útvar používaný
především v žurnalistice, reportáž popisuje a zobrazuje skutečnost
na základě konkrétních faktů, většinou získaných přímou účastí
nebo pozorováním. Autor reportáže - reportér či reportérka - se
pohybuje na hranici zpravodajství a publicistiky: událost popisuje
a zároveň ji i hodnotí, jeho postoj je často zřetelný a ovlivňuje
kompozici. Podstatnými znaky reportáže je věcnost, důraz na
detail (vyžaduje všímavost reportéra), přesný a pokud možno
objektivní. Reportáž je jakýmsi rozšířeným zpravodajstvím,
podrobnější a „přímo u toho“. Reportáž může být psaná +
obrazová (noviny), rozhlasová či televizní.
201
Základními metodami tvorby reportáže jsou:
* pozorování
* přímá účast
* sběr faktů
* konfrontace pohledů
Většinou se jedná o jejich kombinaci, v některých reportážích
výrazně převažuje některá ze složek, s čímž souvisí i výběr
kompozice (dramatická, lineární, k. kontrastu, kruhová). Reportér
je pozorovatel (a často i účastník) popisované události, což mu
přináší specifický pohled na ni a čtenáři pak i lepší
zprostředkování zážitku. Základem reportáže je popisný postup.
Reportáž chce vyvolat názornou představu prostředí. Usiluje o
zajímavost. Užívá expresivních obrazných a aktualizovaných
prostředků. Může mít někdy formu interview." *)
--- příklad --"Vážení posluchači, ocitl jsem se jako obyčejný host uprostřed
pravé a nefalšované hospodské bitky. Ano, kolem mne létají nejen
půllitry, ale také židle a takřka i stoly. Mám co dělat, abych také
jednu nedostal! Au...
Tak to bylo těsné, pokusím se vyhnout hlavnímu chumlu, ve kterém
se hlava nehlava bijí zdejší osadníci spolu s přespolními. Důvod
této roztržky mi není znám, ale díky hlasitým nadávkám a
výhrůžkám je mi jasné, že se předmětem sporu mohla stát nejen
zdejší hospoda, ale i pivo, které se zde čepuje.
202
Mohu podotknout, že je výborné, má chuť a díky odpovídající
teplotě i říz. Právě někdo prohodil jedno pivní sklo zavřeným
oknem. Rachot tříštícího se skla na okamžik přehlušil ryk boje.
Majitel a hostinský v jednom mi něco naznačuje, nejspíš, abych se
také ukryl v kuchyni a vyčkal příjezdu Policie, která si jako vždy
dává na čas.
Těžko říci, kdy dorazí ochránci zákona, jak je všeobecně známo,
nikdy se do bitky nepouštějí a vyčkávají, až opadne hlavní nápor
boje. Pokusím se nyní prokličkovat mezi rozvášněnými pijáky piva
a ukryji se za lítačkami, jak se říká dveřím, které jde otevřít
oběma směry.
Před několika vteřinami mne jen těsně minula židle. Kdosi se mi
otřel o záda, div jsem neupadl. Ano, je to velmi autentické a
nebojím se říci, že by ani skupina nacvičených kaskadérů
nesehrála věrohodněji tento hospodský spor, který se neřeší
diplomatickou cestou, ale pomoci síly a nadávek.
Pokud tuto bitku přežiji, přinesu vám další zprávy ohledně
dozvuků. Jak to vypadá budou materiální škody nemalé, tipuji to i
na nějaké to zranění, snad nikdo nedojde k úhoně a nevypustí zde
duši. Mohu-li ještě pronést malinkou poznámku, tak Policie ještě
stále nedorazila a výsledek tohoto incidentu je ve hvězdách, čili
nejasný.
Prozatím se loučím a mizím v kuchyni, kde je normálně vstup
zakázán, ovšem jsem vděčen majiteli podniku i kuchaři, že mi
dovolili, aby se tato kuchyně stala mým dočasným azylem. Tolik z
provozovny v Horní-dolní..."
203
Rozhlásek
"Rozhlásek je vtipná veršovaná forma komentáře k nejrůznějším
aktuálním událostem či otázkám, nebo přehledu událostí
posledních dnů či uplynulého týdne, umísťovaný v novinách jako
protiváha k vážným informacím na místo nebo spolu s fejetonem,
sloupkem nebo entrefiletem, původ má v satiře a vyznačuje se
lehkým stylem." *)
--- příklad --V provozovně v Horní-dolní pobili se snad i sloni. Pivní sklo
(jakožto i stoly a židle), leželo všude rozházeno po zemi ledabyle.
Nepomohla ani přivolaná policejní hlídka, výtržníci jsou
potrestáni jen zřídka. Kdo škodu zaplatí a hospodu uklidí? To vědí
snad už jen všichni svatí...
Sloupek
"V žurnalistice je sloupek publicistický útvar používaný v
novinách, vznikl „na objednávku“ na počátku 20. let 20. století.
Sloupek stojí na vtipném námětu, konkrétní podnět
zevšeobecňuje, často ironizuje. Na rozdíl od fejetonu je sloupek
stručnější, obvykle nepřesahuje jeden sloupek novinové sazby.
Známým českým sloupkařem byl Karel Čapek. Zakladatelem je
Karel Poláček a sloupek byl psán na okraj novin kurzívou jako
reakce na aktuální téma. V anglosaské literatuře má sloupek
(column) podobný námět, ale je blíže našemu fejetonu, především
svým rozsahem." *)
204
--- příklad --"Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!"
Tímto mottem by se mohli řídit čeští pijáci (jako členové národa
bratra Jana Žižky), kteří svedli svůj boj v místní provozovně v
Horní-dolní, jinak velmi tiché obci, kde lišky dávají takřka dobrou
noc.
Jak je známo, každý spor (či bitva) musí mít svou příčinu a kdo
hledá, nějaký důvod si vždy najde. Ono se sice říká, že opakovaný
vtip již není vtipem, ale říkejte to nachmeleným poživatelům
tohoto zlatavého a nahořklého moku, který se stal našim zeleným
zlatem. Kdyby jen sběratelé chmelu, či pivovarníci tušili, k čemu
všemu lze použít jejich produkt.
Tam kde končí zábrany a lidský úsudek mírně kolísá, dochází k
probouzení skrytých vášní. Jak je známo jsme jako lidé tvory
nedokonalými a necháváme se často strhnout k nepravostem. Snad
i tento boj skončí slavným vítězstvím a čest s pravdou (spolu s
láskou k pivu) nedojde k úhoně a zvítězí nad lží, záští a nenávistí.
Doufejme jen, že v těchto žabomyších válkách českého národa,
který si tolik vytrpěl nezhasne zbytečně jediný lidský život. A proto
pijme pivo pro radost, ne však pro zlost, ať zvítězí diplomacie a
soudržnost.
____________________________________
*) Vysvětlující texty byly převzaty z
Wikipedie (otevřené encyklopedie), zdroj:
http://cs.wikipedia.org/.
205
Chvilka poezie
Každý autor se alespoň jednou pokusil obcovat s "poetickou
múzou" (nebo "múzákem"), myšleno jako pokus o vytvoření
básně, ať už tento pokus dopadl jakkoliv. Poezie patří na rozdíl od
prózy do „řeči vázané“ (veršované). Samozřejmě, že existuje také
poezie v próze, ale nás bude zajímat nejen poezie jako prostředek
pro vyjádření citů, nálad a prožitků (viz milostná, přírodní,
společenská a reflexní lyrika), ale i poezie epická. Že je na vás té
teorie moc? Na mne také (občas se cítím jako kozel, který se stal
zahradníkem), nuže pojďme dál, trocha teorie snad nikoho
nezabije.
P.S. Texty jsem převzal z "Wiki" a "Literatury" (viz poznámka
pod čarou).
Poezie obecně:
Poezie (z řeckého poiésis – tvorba) je básnictví. Poezie je
vedle prózy a dramatu základním druhem literatury. Autor toho
druhu umění je označován za básníka, resp. básnířku.
Jedná se o jazykové dílo, které se od běžné mluvy odlišuje
používáním uměleckých prostředků (rým, rytmus, metrum,
obraznost nebo symbolika).
Ve starověku toto slovo znamenalo veškerou literární tvorbu,
někdy v období klasicismu získal tento termín nový význam, který
206
označoval dobré dílo - bez ohledu na to, zda bylo psáno veršem či
nikoli. Teprve později získal tento termín dnešní význam.
Dnes nepovažujeme za poezii všechna díla, která splňují
popsané znaky (např. rituální texty, středověké vědecké texty,
některá staroasijská díla, reklamní slogany atp.). Zrovna tak ale
existují díla, která nesplňují některé, nebo dokonce i žádné tyto
znaky, přesto jsou označována jako poezie – jedná se především o
báseň v próze.
Přívlastek „poetický“ není jen synonymum pro básnický, ale
označuje rovněž povznášející náladu, synonymum pro romantický
atd.
Do středověku neexistovalo prakticky dílo psané jinou než
veršovanou formou, teprve s rozvojem vzdělanosti začal rozvoj
prózy, který vedl k oslabení poezie. Přesto až do 18. století byla
poezie převažujícím žánrem, teprve v 19. století se poměr mezi
poezií a prózou vyrovnal a ve 20. století získala próza převahu.
Za první poezii lze považovat staré sumerské básně. Za další
významnou poetickou tvorbu lze považovat řeckou a později i
latinskou literaturu. Kořeny a vývoj dnešní poezie lze hledat až ve
středověké literatuře, kdy se rozvíjela především epika ve formě
rytířských románů, kronik, tato témata po vynálezu knihtisku
postupně začala přebírat próza a v dnešní době v poezii
jednoznačně převažuje lyrika.
207
Jak se poezie dělí?
-> poezie epická (vyjádření děje),
-> poezie lyrická (popisy bez děje),
-> poezie lyricko-epická (náznak děje, postav a prostředí).
Epická poezie je označení pro básnické dílo, jehož základní
obsahovou složkou je děj, popis událostí a interakce mezi
postavami. Ten bývá doplněn popisem prostředí a charakterů a
také dialogy.
Zpravidla jde o rozsáhlejší básnická díla, k nejběžnějším
žánrům patří epos a balada. Epická poezie vznikala především v
nejstarším období, v antické a lidové poesii, pozdější epická díla
jsou zpravidla reminescencemi na antické a lidové texty. V
moderní poezii je značně neobvyklá.
Opakem epické poezie je poezie lyrická, v níž tvoří
dominující část obsahu vnější či vnitřní popis bez časového
rozměru. Jakousi kombinací je lyrickoepická poezie, kde slouží
lyrické básnické prostředky (popisy, úvahy) k vyjádření
souvislého děje.
Lyrická poezie je druh poezie vyslovující subjektivní
básníkovy pocity, jeho úvahy, myšlenky a nálady, upřednostňující
monologické vyjádření v první osobě. Lyrika nezachycuje časovou
následnost událostí, své téma rozvíjí v časově souběžných
obrazech.
208
Lyrika většinou neobsahuje děj, byť může obsahovat některé
epické prvky jako jsou náznak děje, postava a prostředí.
Slovo "lyrika" je odvozeno z řeckého pojmenování
veršovaného zpěvu doprovázeného hrou na lyru (lyrika
melé=lyrou doprovázené verše).
(více na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Poezie;
http://cs.wikipedia.org/wiki/Epická_poezie;
http://cs.wikipedia.org/wiki/Lyrická_poezie)
Kde se s ní můžeme setkat?
Otázka je myšlena zcela vážně. Nemyslím poezii psanou pro
radost, například na papír, účtenku, nebo zadní stranu reklamního
letáku (napsanou jen z chvilkového rozmaru, nebo díky určitému
citovému zážitku). Jak to tedy s poezií je a kde všude se s ní
můžeme setkat (ať už jde o poezii lyrickou, epickou, nebo i
lyrickoepickou)?
Mezi nejčastější formy lyriky patří:
-> óda – čili oslavná báseň,
-> hymnus – slavnostní píseň,
-> elegie (žalozpěv) – vyjadřuje smutek,
-> píseň – prostá zpěvná báseň,
nenechte se však mýlit, také epické celky mohou být veršované, ať
už se jedná o:
-> bohatýrskou píseň (bylinu, o činech bohatýrů),
209
-> historický zpěv (o historických událostech),
-> epos (rozsáhlý děj),
-> legendu (vyprávění o životě a skutcích světců),
popřípadě může být i součástí prozaického textu (viz veršované
prozaické texty), například v:
-> bájích – (jako pokus o výklad vzniku světa a vysvětlení
přírodních jevů)
-> pohádce – (s nepravděpodobným dějem a nadpřirozenými
jevy),
-> pověsti – (text s pravdivým jádrem, avšak s velkým podílem
fantazie, váže se na určitou osobu),
-> bajce – (viz příběhy ze života zvířat, či zosobněných věcí,
většinou s mravoučným závěrem),
mezi lyrickoepické skladby (viz děj s lyrickými vložkami) patří:
-> balada (pochmurný děj, tragický závěr a dramatický spád, ať už
jde o klasickou, nebo sociální baladu),
-> romance (veselé básně se smavými náladami),
-> básnická povídka (poema) o událostech ze života jedinců.
Zde všude se můžeme setkat s „vázaným slovem“ (čili
poetickými texty). Že je ta teorie "nuda a děs"? Také si myslím,
ale s poezii nejsou žerty.
210
Co je vůbec báseň?
Tedy, jak nejlépe charakterizovat poetický text? Jak už bylo
řečeno výše, jedná se o vyjádření pocitů, nálad, či pohledů na svět.
Báseň může mít své uplatnění v různých formách lyrických i
epických textů. Na rozdíl od prózy (čistě prozaického textu, který
si zakládá na ději, postavách a popisech prostředí a podobně) se
poezie nedrží jen dějové (epické) stránky věci, ale snaží se o onu
pocitovou stránku, kterou vyjadřuje prostřednictvím veršů, jež
mohou být (ale i nemusí) vázány rýmy. U poezie se také nehledí
na doslovné užití interpunkce, celých vět, nebo velikosti písmen
na začátku jednotlivých veršů (to vše je na uvážení autora, ovšem
celá báseň by pak měla mít – pokud možno - jednotnou formu).
Z čeho se skládá?
Báseň je vytvořena pomoci libovolného počtu veršů a slok,
pokud nejde vyloženě o předem daný básnický útvar (například
sonet, kdy zde platí určitá pravidla pro užití daného počtu slok,
veršů a typu rýmu). Podíváme-li se na jakoukoliv báseň, ať už ji
tvoří jediná sloka, nebo více slok (strof), můžeme si všimnout, že
se skládá nejen z určitého počtu bloků textu (viz sloka), ale také z
jednotlivých řádků (veršů), které tvoří melodické jednotky s rýmy
(u vázaných veršů), jimiž jsou vlastně konce veršů, kryjících se s
koncem větného úseku (pokud tomu tak není a tento úsek
přesahuje i do dalšího verše, jedná se o enjabement - čili přesah).
Proto se nám může zdát, že někdy jednotlivé větné úseky tvoří i
dva (nebo více) veršů.
211
Nestíháte? Zde je doslovný příklad užití strofy v básni:
Verš s rýmem na konci – a (sedí),
verš s rýmem na konci – b (píše).
Verš s rýmem na konci – a (hledí),
verš s rýmem na konci – b (dýše).
Samotné rýmy (na konci veršů) mohou mít různá schémata
(podle toho, s kterým veršem v básni mají zvukovou shodu, ať už
jde o shodu alespoň jedné souhlásky a samohlásky, nebo jen
samohlásky (v tomto případě jde o takzvanou asonaci). Rýmová
schémata mohou mít následující podobu:
a) střídavý rým – abab,
b) sdružený rým – aabb,
c) obkročný rým – abba,
d) rým přerývaný – abca abcb.
Jednotlivé rýmy se mohou v jednotlivých slokách (strofách)
kombinovat a to takovým způsobem, že může mít i každá sloka
jiný druh rýmu (například první sloka: abab; druhá: aabb; třetí:
abab; a podobně).
Co je to rytmus?
Posledním prvkem, který ovlivňuje kvalitu básně je rytmus.
Jedná se o pravidelné opakování zvukových schémat, i toto
schéma má své specifické členění:
212
-> použití přízvučných a nepřízvučných slabik – trochej (-U),
-> užití nepřízvučné a přízvučné slabiky – jamb (U-),
-> použití přízvučné a dvou nepřízvučných slabik – daktyl (-UU),
kdy jejich pravidelné opakování vytváří takzvané metrum, kdy
opakující se jednotky nazýváme stopou (ať už jde o stopu
daktylskou, daktylotrochejskou, trochejskou, nebo jambickou).
Příklad (za "nedoslovnou" shodu se
omlouvám):
Velké, širé, rodné lány
|-U|-U|-U|-U|
(Sládek - 4 stopý trochej)
Za trochu lásky šel bych světa kraj
|U-|U-|U-|U-|U-|
(Vrchlický - 5 stopý jamb)
Koho bych miloval širém tom na světě
|-UU|-UU|-UU|-UU|
(Neruda - 4 stopý daktyl)
213
Samotný rytmus můžeme dělit na:
-> sylabický (viz sylaba = slabika), je založen na shodném počtu
slabik a rýmů (české lidové písně, staročeská lyrika),
-> tónický, je založen na shodném, nebo pravidelně proměnlivém
počtu přízvučných slabik ve verši (viz ruská hrdinská epika, nebo
germánská poezie),
-> časoměrný, je založen na střídání krátkých a dlouhých slabik
(slabika krátká – s krátkou samohláskou – slabika dlouhá, ať už
přirozeně – s dlouhou samohláskou, nebo polohou, následují dvě
souhlásky), jako příklad užití uveďme antickou literaturu
(homérský epos), nebo Kollárovu „Slávy dceru“ - předzpěv,
-> přízvučný (sylabotónický), je založen na pravidelném střídání
přízvučných a nepřízvučných slabik (běžné například pro českou
poezii).
Příklady poetických textů:
Tolik základy teorie psaní poezie. Že každý z vás píše po
svém a jen málokdo hledí na použití verše, rýmu a rytmu ve svých
dílech? Taková pěkná báseň není jen o tom, aby se rýmovala, ale
musí také znít čtenářovu uchu a něco v něm zanechat (tedy ve
čtenáři), pokud kulhají rýmy a rytmus, nejspíš to na chvíli ovlivní
také čtenářovo „ucho“, pokud si vaši báseň čte nahlas. Pro
uvedení příkladů zde není dostatek prostoru. Ale pokusím se uvést
alespoň nějaké úryvky (alespoň co se jednotlivých forem užití
poezie týče).
214
Úryvky:
Óda – „Cválajúce dni“
Jan Smrek
Bujni žrebci, neosedlani
- nezasiahne ich blesk ženú sa vpred,
ženú sa vpred,
kopyty rozbíjajú lebky
a nechávajú za sebou
dokaličené ľudské mrtvoly.
***
„Achnatonův hymnus na Slunce“
(překlad Z. Žába,
přebásnila V. Kubíčková)
Krásné a zářící se objevuješ na obzoru,
ó slunce živoucí, počátku všeho žití!
Když na východě objevilo ses,
zemi jsi naplnilo krásou svoji.
Skvěješ se vznešené a velké
vysoko nad zeměmi všemi,
paprsky tvoje objímají světy,
215
světy, jež zrodily se z tebe,
a ty jsi Den a spoutáváš je všecky,
ty spoutáváš je pro drahého syna.
***
Elegie – „Tyrolské elegie“
Karel Havlíček Borovský
I
Sviť, měsíčku, polehoučku
skrz ten hustý mrak,
jakpak se ti Brixen líbí? Neškare se tak!
Nepospíchej, pozastav se,
necho ještě spát:
abych s tebou jen chvilinku mohl
diškurýrovat.
Nejsme zdejší, můj měsíčku,
toť znáš podle křiku;
neutíkej, nejsem treu und bieder,
jsem zde jen ve cviku.
216
***
Píseň – „Píseň o rose“
Jiří Suchý
Já zpívám píseň o rose
Která se v trávě třpytí
Nikdo však na ni není zvědavý
Na první pohled zdálo se
Že posluchače chytí
Teď však to vidím vic a vic
Že rosa
Nikoho Nebaví
***
Epos – „Epos o Gilgamešovi“
(přeložil L. Matouš)
Gilgameš otevře ústa svá
a mluví k Ištaře vznešené:
„Co ti mám dát, až si tě budu brát?
Mám ti dát olej pro tvé tělo a pro tvé roucho?
Mám ti dát chléb a něco k jídlu?
217
Věru, mám chléb, jaký se na bohy sluší
a mám též nápoj, hodný krále.“
***
Legenda – „Legenda o Jidášovi“
Byla kdas zima veliká,
jakž stála řěka všeliká.
Had křěhnuv nemohl otéci
tam, kdež chtěl přěs zimu léci.
Člověk ho vzem hi oživí;
za malý čas had sě vzkříví,
ten dóm, v němž ožíl, škařědě
po přirozeném svém řiedě.
Člověk pak poláv hadovi,
popudí jho ne rád slovy.
Had sě rozhněvav v svéj chlipě,
pustí sě naň velmi sípě;
nemoh samému nic sdietí,
zjědovi jmu jeho děti.
***
218
Bajka – „Vlk a jehně“
Antonín Jaroslav Puchmajer
Vlk, jehňat vrah je litější v světě,
jednou v létě
žízně stanul nad potokem,
kamž i přišlo jehně tichým krokem;
onen chlemtal stoje výš,
toto pilo povzdál níž.
Vlk se na něj ošklibá a vrčí:
„Co mi,“ praví, „kalíš vodu, pyšný mane?“
Jehně hrozí se a skrčí
pokorně mu právě: „Jemnost pane!
Nemohu ti jistě
kalit vody, co tu čistě
od tvých noh k mým ústům hrčí.“
„Víš-li,“ osupí se, „hromské zvíře,
jak jsi sedě v díře
vloni na mne vrčelo,
vřeštělo a bečelo?“
***
219
Balada – „Kytice“
Karel Jaromír Erben
Zemřela matka a do hromu dána,
siroty po ní zůstaly;
i přicházely každičkého rána
a matičku svou hledaly.
I zželelo se matce milých dítek;
duše její se vrátila
a vtělila se v drobnolistý kvítek,
jimž mohylu svou pokryla.
Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly;
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateřídouškou nazvaly.
***
Romance – „Romance o Karlu IV.“
Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu 220
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
„Nuž dej sem zlaté číše páže,
a nalej vína – dolej výš dnes, pane Bušku, čehos zvíš!“
král Karel vesel káže.
„Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše vloni hrálo toť první víno, které v Čechách zrálo aj tedy vzhůru, pijme již!“
A pili – král však náhle prsknul „To že je víno? Tenhle kvas?
Vždyť křiví ústa, láme vaz!“
a zlostně rukou mrsknul.
***
Tolik některé příklady týkající se užití poezie u různých
uměleckých forem. Na samotný závěr tohoto vcelku nudného
textu o poezii mi dovolte přiložit poslední dva příklady (u prvního
z nich, kdo chce, nechť si najde dotyčného poetu a jeho báseň
celou, vypsal jsem zde jen první tři strofy, které snad – jak doufám
– vystihují podstatu tvorby poezie, ať už jde o básníka či jeho dílo
221
– komu není dáno..., druhým příkladem je sonet o "dějinách
sonetu"). Ne každý autor se totiž může stát dobrým poetou, ale
může se o to alespoň pokusit, ať už píše jen druhým (či sobě) pro
radost, či se snaží prorazit. Pokud myslíte na autora tohoto článku,
pak vězte, že s poetickými múzami příliš neobcuje, i přesto mu
však poezie není cizí...
„Abeceda osudu“
Jiří Kolář
Abeceda osudu je zrcadlem poezie a všednosti
a má základ v básnickém tvoření
Slyšte veliké děti
naučím vás abecedu
abyste se od těch
kteří v ní dovedou číst
nedaly oklamat
Když ráno vstanete
odříkejte jakoukoli milovanou báseň
vyhledejte knihu
otevřete ji
vezměte první písmenko prvního verše
a hledejte v následující abecedě
222
To písmeno vám ukáže
s čím budete muset toho dne počítat
Jestli se k vám přikloní poezie
děkujte Bohu
neboť je to jediný
kdo může člověku přisoudit být či nebýt básníkem.
***
ukázka sonetu:
„Sonet o dějinách sonetu“
Josef Svatopluk Machar
(Čtyři knihy sonetů, 1891–1893)
Vlastenci staří, již dávno leží
pod deskou v klínu mohyly,
své staré znělky v potu, trudu, stěží
a nemotorně robili.
Kdož přišli potom, dvoje čtverospřeží
si rýmů nejdřív v papír vstavili,
však jak v ně práskli, rýmy běží, běží,
až pasažéra – jádro – ztratili.
223
A pozděj sonet byl jak výstřel z děla:
vyrazil kouř, a rána zaduněla,
zda ostře – slepě, – pro kouř nevíš už.
Moderní sonet nyní jest jak nůž,
vylétne z pochvy, v modro zahrává,
a když se tkne, do krve řezává.
***
____________________________________
Použitý zdroj:
(volně převzaté texty či doslovné citace)
Literatura (maturita v kostce)
- multimediální učebnice a encyklopedie © Agentura Modré stránky 1996-2001
Wiki (WikipediE)
otevřená encyklopedie
(http://cs.wikipedia.org/wiki/)
– překlepy a nedoklepy vyhrazeny –
224
Co je a co není fanfikce
Také jste měli potřebu napsat nějaký již publikovaný příběh
(jiného autora) jinak, tedy jiným způsobem, protože se vám
nelíbilo, jak autor (kupříkladu) zakončil své dílo, vedl dějovou
linku jiným směrem nebo udělal se svými postavami to, co se vám
jako čtenářům nelíbilo, a vy máte pocit, že by mohl být příběh
napsán jinak?
Autoři, kteří napíšou na motivy jiného díla svůj vlastní text
(svou vlastní práci), nekopírují původní děj, ale vytvářejí svůj
vlastní, jsou tvůrci fanfikce. Kupříkladu by za fanfikci mohlo být
pokračování Harryho Pottera, který by si vzal Hermionu a jako
dospělý se zapletl do dalších dobrodružství. Koho si to vůbec vzal
v originále?
Co tedy je a není fanfikce?
Abych znovu neobjevoval Ameriku, dovolím si citovat Wiki
(zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/):
„Fanfiction, též fanfikce, fan fiction nebo fan-fiction (méně se také
používá tvar funfiction a jeho odvozeniny), je literární dílo
vycházející primárně z díla již existujícího a sepsané jeho
fanouškem. Dílem, na kterém je fanfiction vystavena a které se
označuje také jako canon či kánon, je často krásná literatura, ale
také například film, televizní seriál či komiks. V naprosté většině
225
případů nemá fanfiction komerční ambice a šíří se především
prostřednictvím internetu.“
Jaký je princip?
Opět použiji citát z Wiki:
„Principem fanfiction je použití postav, námětů a světa
vytvořeného původním autorem, ovšem tak, že výsledné dílo není
jen kopií (plagiátem) původního díla, ale kreativním výtvorem
fanouška. Nové dílo tedy často volně dějově navazuje na děj
původní knihy (povídky, komiksu, aj.) nebo vytváří odbočky a nové
verze.“
Nač si dávat při psaní fanfikce pozor?
Nekopírovat původní děj! Nepřebírat původní části textu z
originálního díla a přebírat jakékoliv jeho pasáže za vlastní!
Původní text je chráněn autorským zákonem, jde o duševní
vlastnictví dotyčného autora, který napsal svou práci a my jen
navazujeme na jeho dílo. Tedy, pokud jsme nažhavenými
fanoušky, ať už jde o „Harryho Pottera“, „Start Trek“, „Hvězdnou
bránu“ a další.
Co tedy můžeme a co nemůžeme?
Nemůžeme:
- užívat cizí autorské texty, obecně můžeme jen citovat z prací
jiných autorů (a to včetně uvedení jména autora a názvu díla),
226
- nemůžeme používat originální postavy, pokud si to autor sám
vyloženě nepřeje, některé postavy (a to i v jiných uměleckých
oborech, například film), jsou také chráněny autorským zákonem a
na jejich užití je nutná licence (souhlas autora), napadají mne
postavy „Vetřelce“, „Predátora“, „E.T.“ a další,
- nemůžeme brát základní myšlenku a ideu za vlastní, původní
(originální) dílo je přeci výtvorem cizího autora, ne naším.
Můžeme:
- použít originální postavy, pokud není uvedeno jinak a autor
(veřejně) netrvá na svém souhlasu k jejich užití,
- používat vystavěné světy (v rámci toho či onoho díla, zde
kupříkladu svět hvězdných bran „Hvězdná brána“ či svět
kouzelníků a kouzel - „Harry Potter“), můžeme také k již
vytvořenému prostředí dodávat své vlastní popisy (reálie) v rámci
naší fanfikce,
- v rámci děje můžeme také již použité události posouvat jiným
směrem (co se dějové linky týče – doslova musíme vytvořit svůj
vlastní příběh, abychom tak nekopírovali příběh původní),
- odkazovat na již proběhlé události, které se staly v originále (na
které navazujeme),
- a podobně.
Co tedy musíme?
Na základě již vytvořeného funkčního světa, jeho postav a
děje navázat (v rámci tohoto žánru – fanfikce) na originální příběh
227
a posunout jej zcela jiným směrem (abychom svou prací
nekolidovali s originálem). Vše ostatní je pak na nás, ať už k
příběhu přidáme další postavy, další světy a děj posuneme
jakýmkoliv směrem a budeme se držet původní myšlenky
(samotného námětu příběhu).
Ukázka z originálu:
Kapitola první Chlapec, který zůstal naživu
Pan a paní Dursleyovi z domu číslo čtyři v Zobí ulici vždycky hrdě
prohlašovali, že jsou naprosto normální, ano, děkujeme za optání.
Byli opravdu poslední, od koho byste čekali, že se zaplete do
něčeho podivného nebo záhadného, poněvadž takové nesmysly
zkrátka a dobře neuznávali. Pan Dursley byl ředitelem firmy
jménem Grunnings, která vyráběla vrtačky. Byl to vysoký, tělnatý
chlapík, který neměl málem žádný krk, zato měl velice dlouhý knír.
Paní Dursleyová byla hubená blondýna a krk měla skoro dvakrát
delší než jiní lidé, což se jí velice hodilo, poněvadž ho celé hodiny
natahovala přes plot a slídila, co se děje u sousedů. Dursleyovi
měli malého synka, který se jmenoval Dudley, a podle jejich
názoru to byl ten nejúžasnější chlapec na světě. Dursleyovi měli
všecko, co si přáli, přesto však měli i své tajemství a ze všeho
nejvíc se báli, aby ho někdo neodhalil. Měli strach, že by to snad
vůbec nepřežili, kdyby se někdo dozvěděl o Potterových. Paní
Potterová byla sestra paní Dursleyové, už několik let se však
neviděly; po pravdě řečeno, paní Dursleyová předstírala, že
žádnou sestru nemá, poněvadž její sestra a ten budižkničemu,
kterého si vzala za muže, se od Dursleyových lišili natolik, že víc
228
to ani nebylo možné. Dursleyovy jímala hrůza při pomyšlení, co
by řekli sousedé, kdyby se Potterovi ukázali u nich v ulici.
Dursleyovi věděli, že Potterovi mají také malého synka, ale nikdy
ho neviděli. Ten kluk byl další důvod, proč o Potterovy ani trochu
nestáli; nepřáli si, aby se jejich Dudley s takovým dítětem stýkal.
Harry Potter a kámen mudrců
J.K.Rowlingová
Ukázka z fanfikce:
Byla už skoro půlnoc a v domě číslo čtyři na Zobí ulici se stále v
jednom z několika oken svítilo. Obrýlený chlapec, který se již
několikrát dostal ze spárů největšího černokněžníka té doby, byl
otočený zády k oknu a zaujatě si povídal se svou kamarádkou.
Hermiona Grangerová se rozhodla, že po tom, co se před dvěma
týdny stalo na ministerstvu kouzel, svého dlouholetého přítele
nenechá samotného, a ředitel jejich školy jí to jen nadšeně
odsouhlasil. Stále ještě cítil vinu, tolik věcí mohlo být jinak, kdyby
s tím chlapcem jednal na rovinu.
Bylo dohodnuto, že první tři týdny zůstanou Harry s Hermionou u
Dursleyových a pak se pomocí letaxu přemístí ke Grangerům. Jak
je Brumbál sám ujistil, oba krby budou ten den přesně v poledne
připojeny k letaxové síti.
„Docela se na tvoje rodiče těším,“ řekl Harry.
„Nemáš proč,“ pokrčila rameny Hermiona.
„To si nemyslím, nikdy jsem se s nimi pořádně nesetkal, jen jednou
na Příčné, když jsme nastupovali do druhého ročníku, a to se
229
setkáním snad ani nazvat nedalo.“
„Ano, pamatuji si to. To bylo poprvé, kdy jsi použil letax a potom
ses objevil u Borgina a Burkse.“
„Přesně tak,“ přikývl Harry a zašklebil se, když si to vybavil.
„Každopádně,“ nadechl se, „co všechno tvoji rodiče vědí?“
„No,“ protáhla se a odložila hřeben, kterým si doteď rozčesávala
neposlušné kudrliny. „Co přesně máš na mysli?“
„Tak v první řadě Voldemorta.“
Harry Potter a talisman života
Katren
(http://fanfikce.cz/)
Poznámka:
I psaní fanfikce má své záludnosti. Přestože se zdá, že
můžeme vše, opak je pravdou, musíme se držet nejen zažitého
světa, ale také do tohoto světa nepřidávat žádné skutečnosti, které
by mu neodpovídaly, a které by z naší fanfikce učinily jen snůšku
blábolů. Když fanfikce, pak se držme svého koryta, tedy nejen co
se uvěřitelnosti týče, ale také užitého žánru (fantasy, sci-fi a
podobně) a celkového „ducha příběhu“. Tak...
230
Část šestá
Abeceda správného spisovatele
Určitě si řeknete, co že je to (proboha) za blábol!? Abeceda správného spisovatele...
Pche! Pravda. Ono to totiž není jen tak, psát čtivé texty a hrát si se svými čtenáři.
Všeho musí být tak akorát, ani málo ani moc. I zde platí, že všeho moc škodí a proto
jděme rovnou na věc, zbytek napoví další stránky o tvůrčím psaní...
- písmeno „A“ až „Z“ -
231
Rejstřík „A - Ž“
abeceda - učíme se ji už od první třídy. Kdo by ji neznal,
prostřednictvím písmen tvoříme slova a jimi pak slovní spojení a
celé věty. Co je důležité? Vědět, jak k sobě ta písmenka správně
poskládat. Když napíšeme: "Ema má mísu!" zřejmě to stačit
nebude. Pokud však napíšeme: "Ema držela v rukou porcelánovou
mísu s rustikálními motivy. Vypadala opravdu hezky a starožitně."
je to o něčem jiném, že ano?
abstrakce - v podstatě jde o cokoliv, co se vymyká běžné
realitě a dostává až fantaskní podobu. Představte si Nebe a Peklo a
pak se je pokuste popsat!
absurdita - je často užívána autory, kdy popisují až neskutečné
situace, při kterých i rozum zůstává stát, na první pohled se
neslučují se skutečností, ale stávají se, jen mají nezvyklou podobu,
která doslova bije do očí. Užívá se v mnoha žánrech ať už v poezii
nebo v próze.
analfabet - jde o člověka, který neumí číst ani psát a nechodil
do školy. Občas vypadají práce autorů, jakoby byli také oni sami
minimálně částečnými nevzdělanci. Ve skutečnosti však na své
texty kašlou a řádně se o ně nestarají. Ono to nějak dopadne, že
ano?
autobiografie - literární dílo (text) ve kterém jsou užity
události, popisy a charaktery osob, které se dotýkají života
232
samotného autora (které ve skutečnosti prožil, byl na uvedených
místech a potkal popsané osoby, byť třeba i částečně nebo úplně
změnil jejich identitu). I autobiografická díla bývají velmi žádaná,
zvláště u starých mistrů, nebo osob, které se velmi proslavily.
autor - osoba, která má v duševním vlastnictví to či ono dílo, ať
už jde o knihu, hudební skladbu, obraz nebo sochu (je tedy
autorem tohoto uměleckého díla, viz malíř, sochař, básník,
prozaik, hudební skladatel, programátor a podobně).
autorský text - jde o "literární práci" toho či onoho autora
(povídku, novelu, román, divadelní hru, filmový scénář, nebo
jakýkoliv "novinářský text"). Cokoliv, co autor napíše pod vlastní
režií, má to hlavu i patu a určitou formu (i obsah), to lze za
autorský text pokládat.
autorské vychrlení - co si pod tímto pojmem představit?
Představte si sopku, ve které to už pěknou chvíli vře a bublá. Síly
jsou už tak velké, že to prostě ta hora neustojí a vybuchne! Bum!
Prásk! Prsk! Fííííí! Tak nějak (neverbálně, když si mne představíte,
jak kolem sebe mávám rukama) si můžete představit ono
"autorské vychrlení", kdy to prostě na autora přijde a on to ze sebe
musí dostat - stůj co stůj. Co? No přeci výplody svých múz
(nápady, postřehy či rovnou celé texty a podobně). Na kvalitu
tohoto (díla) hledět nemůžeme, protože to hlavní teprve přijde (až
dojde k uklidnění)... Přepisování, dopisování, škrtání a podobně.
Včetně trhání vlasů ve stylu: "Co že jsme to vůbec napsali?!"
autorský zákon - zákon který se zabývá nejen autorstvím
jako takovým, ale i povinnostmi a právy autora, stejně tak chrání
233
autorské dílo jako takové (včetně programů ve smyslu
programového kódu, proto je i počítačový program či video-hra
také chráněn(a) autorským zákonem jako duševní výdobytek).
Autorským dílem mohou být nejen klasická díla o kterých zde již
byla řeč (viz autor), ale i hudební nahrávky, filmové klipy ve
vlastní režii a další.
autorský záměr - nehledejte za tím nic exotického, jde jen
o to, co chce ten či onen autor se svým textem udělat (jakou má
mít podobu, obsah, o čem to má být a podobně).
bajka - jde o text, ve kterém zvířata jednají a myslí jako lidé,
bajky mívají obvykle "výchovný podtext" (viz pointa s
ponaučením).
báseň - literární dílo skládající se z veršů a slok, verše končí
rýmy (danou zvukomalebnou shodou, existují různé vzorce a
podoby veršů, stejně tak se poetická díla řídí určitým rytmem, u
něhož jde o užití znělých a neznělých slabik). I podle básní se
pozná, za je člověk "zavedený" a "vypsaný", či je naprostým
nováčkem a jeho básně se podobají kvičení prasete běhajícího po
dvorku. Toto jsou sice stránky věnované próze, ale nikde není
psáno, že i v prozaických textech nemůžeme použít poetické díla
(či prvky), kupříkladu v podobě textů písní a podobně.
bestseller - sen každého autora, napsat knihu, o kterou se
budou čtenáři doslova bít v knihkupectvích a odstrkovat se od
pultů s knihami. Jde o složeninu dvou anglických slůvek - velmi
234
prodávaný.
bibliografie - zde seznam (sbírka) knih autora - jeho
souhrnné autorské dílo (v našem případě co za svůj - dosavadní život napsal a podobně).
bojové scény - vyskytují se v mnoha žánrech, od rvačky v
hospodě až po epické bitvy odehrávající se ve světě autorovy
fantazie, každá užitá bitva (souboj) má svůj "scénář" (čili děj,
podle kterého tato bojová scéna probíhá), každý autor, který se dá
do popisů rvaček či bitev, by měl mít alespoň základní znalosti
užívaní použitých zbraní, popřípadě způsob útoků a obrany (ať už
s použitými zbraněmi či proti nim). V tomto případě se šikne
nějaký "odborný poradce", který nám vychytá mouchy z
dotyčných pasáží, aby vyprávění působilo co nejvěrohodněji a
čtivě.
brk - klasická a základní pomůcka písařů historické doby. V době
počítačů a psacích strojů se jedná už jen o jakousi historickou
kuriozitu, která původně sloužila ptákům, ale byla jim vytržena a
patřičně seříznuta, aby jí mohli písaři psát (za skřípání na papíře,
při kterém mnohým naskakovala husí kůže, ale jeden si zvykne).
brak - literatura druhořadé kvality, ovšem to neznamená, že je
tato literatura bezcenná, mnohdy se řadí do třídy "odpočinkového
čtení". Často je lepší si pročíst i několik knih druhořadé kvality (ať
už jde o horory, sci-fi, nebo fantasy, či romány pro dospělé červenou knihovnu), než se prokousávat těžkotonážní literaturou
zavedených a slavných autorů.
235
časová osa - v literatuře může jít o vymezení děje od
určitého momentu k momentu jinému (právě v pomyslném toku
času od bodu "A" do bodu "B") se vším, co se mezi těmito dvěma
body děje i vzhledem k osobám a prostředí, které jsou součástí
samotného příběhu (i s případnými následky - viz kauzalita).
celek - v širším měřítku se jedná o celkový pohled na literární
dílo (povídku nebo báseň), jedná se zde o to, jak toto dílo působí
na čtenáře (třeba i svými částmi - u poezie jsou to sloky a verše, u
prózy odstavce a podobně).
citace - jedná se o vyjádření cizí myšlenky, která určitým
způsobem orámuje náš literární text, citace by měla být doslovná
(i s uvedením autora a jeho díla, ze kterého autor tu či onu
myšlenku čerpal).
citoslovce - docela zajímavý slovní druh, který dokáže
pěkně oživit text, podívejme se na následující příklady: a) Pavel se
dal do opravy svého zánovního vozu. Byl sice vyučeným
automechanikem, ale časem vyšel ze cviku a jeho nadávky se
nesly otevřenou garáží široko daleko. b) Pavel se dal do opravy
svého milovaného zánovního vozu. Byl sice vyučeným
automechanikem, ale jak čas běžel, ztratil hodně ze své zručnosti a
citu pro tuto práci. Jeho láteření se neslo otevřenými dveřmi
široko daleko: "Kurva! Au! Doprdele! Fííí... Já se na to! Aaa!
Vyseru! A je to!"
číslovky - co je číslovka, to nejspíš všichni víme. Občas je
236
však dobré, nepoužívat číslovky klasické (viz 1234567890), ale
pokud to jen trochu jde (a nehledí se na přesné množství kilogramů, metrů, roků, apod.), pak je dobré číslovky opsat slovy.
Ono ty číslice sice hezky "razí", ale profesionálněji naše texty
budou vypadat tehdy, když je prostě opíšeme. Chce to však mít ten
správný cit, kdy ponechat číslovku a kdy ji opsat.
číslovky římské - hodí se třeba u číslování kapitol, nebo k
čemukoliv, co nelze očíslovat klasickými číslicemi. Ono to vypadá
docela "exoticky", nemyslíte? Jukněte: MCXIII.
černý humor - černý humor je druh humoru (ať už v podobě
mluveného slova - vtipu - či popisu humorné situace, která
nekončí pro dotyčné šťastně) hojně užívaný v parodiích a
komediích (ať už se jedná o divadelní hru nebo povídku).
čtenář - čtenářem je člověk (osoba), který čte a pročítá
autorské texty (nepleťte si - prosím - čtenáře s kritikem), čtenář čte
(pro požitek), kritik kritizuje (možná také pro požitek, ale čtenář
autorovi nevytváří žádné kritiky, je jen uživatelem a poživatelem
autorských textů, bez vedlejších činností v podobě kritiky daného
díla).
čtivost - čtivost je velmi důležitým předpokladem k úspěchu
v prosazení vlastního textu. Pod tímto pojmem si čtenáři mohou
představit text s velmi zajímavým obsahem (bez ohledu na žánr),
který přímo láká k přečtení (třeba i díky užité problematice z toho
či onoho oboru, který může být pro čtenáře i exotickým,
například: "Vzpoura na lodi Bounty", "Robinson Crusoe", "Sever
proti jihu" a podobně). Čtivými mohou být i práce našich autorů,
237
záleží však na užitém stylu, námětu a celkovém provedení textu
(jakou problematikou, prostředím či událostmi se budou zabývat).
Je jedno, zda půjde o historický román, povídku ze současnosti
nebo dílo zabývající se dalekou budoucností.
detektivka - jde o žánr zabývající se "bojem" mezi zločinci
a policisty (nejde však o skutečný boj, přestože se mohou v tomto
žánru vyskytovat i akční souboje a honičky, ale mnohdy má příběh
spíše podobu šachové partie, kdy není vždy jasné, proč dotyční
konají tak a ne jinak), co se postav týče, nemusí jít nutně jen o tyto
dvě sorty hrdinů, ale i o obyčejné lidi, kteří žijí v určitém
prostředí, jež je buďto načichlé zločinem, nebo se zločin
jakýmkoliv možným způsobem objeví u nich (ať už jde o krádež,
zabití či vraždu, podvod nebo jiný trestný čin). Důležité je, aby k
rozuzlení motivu i samotného činu docházelo velmi pomalu (po
malých dávkách) a čtenáři si k postavám našli svou cestu a přímo
dychtili zjistit, kdo že za všechno může a kdo je všeho strůjcem.
děj - jedná se o sled událostí, které čtenáře provádějí příběhem,
tyto se dějí právě samotným hrdinům vyprávění a patřičným
způsobem zasahují do jejich životů (kladným či záporným
způsobem), ovlivňují je a nutí je jednat podle přání autora, který si
tímto i může se čtenáři pohrávat a vést dějovou linku (včetně
myšlení a jednání postav) jiným směrem, než čtenář původně
předpokládal.
dialog - rozhovory postav jsou v povídkovém a románovém
238
příběhu velmi důležitým faktorem, pokud postavy v našem
vyprávění skutečně myslí a jednají jako lidé v běžném životě (živí
lidé). Svět v literárním díle je mnohdy obrazem naší skutečné
reality (bez ohledu na to, ve které době se daný příběh odehrává a
nakolik autor samotný příběh přetvořil k obrazu svému, aby
vynikla ta či ona přednášená myšlenka a podobně). Samotné
dialogy mohou příběh hezky vést vpřed a poskytovat čtenářům
podnětné informace týkající se děje. Čtenář pak může mít pocit, že
je součástí vyprávění a může dotyčným hrdinům fandit, milovat
je, nebo rovnou nenávidět. Rozhovor s patřičnou intonací může
text obohatit o určitou hloubku a třeba i nový pohled na věc
(událost, osobu nebo místo děje).
diakritika - znaménka nad písmenky jsou velmi důležitá,
literární text není esemeskou, pokud tato esemeska (SMS jako
zpráva z mobilu) není použita v ději (kupříkladu pro dokreslení
situace a přidaní určité autentičnosti). V běžném textu by však
autor neměl šidit svou práci a měl by řádně používat všechny
háčky a čárky nad písmenky (tam kam patří), aby jeho text pak
nevypadal odbytě a odfláknutě.
dobrodružná literatura - literatura zabývající se
povětšinou objevnými cestami, nebo mají svůj námět v
událostech, které se skutečně staly a pro svůj zajímavý náboj byly
zpracovány "po svém" (podle nejlepšího mínění autora - viz užité
žánry), obecně mezi dobrodružnou literaturu můžeme řadit
kupříkladu i: westerny, historickou prózu, sci-fi i fantasy žánr a
podobně, obecně jde o rozsáhlejší epické vyprávění z dalekých a
239
exotických krajin.
epika - používá se jak v poezii tak v próze. Stačí se podívat na
"Pána prstenů" či jiná velká díla zabývající se reálnou či fiktivní
historií, ve které se příběh zabývá nejen daným prostředím, ale i
životem hrdinů a to mnohdy od jejich narození až do smrti (viz
epický epos). Dalšími formami epiky jsou: písně, legendy, báje,
pohádky, pověsti i bajky, existují však i povídky, novely a romány
s mnohem širším rozměrem (co se obecných atributů týče), který
jde více do hloubky (nejen co se popisů a děje týče, ale i množství
postav, událostí a podobně).
etika - jde o "teorii morálky", která zkoumá morálku nebo
morálně relevantní jednání a jeho normy. Je disciplínou praktické
filozofie. Můžeme ji "použít" vzhledem k jednání našich postav,
jejich myšlení a charakterů, které se vytvořily působením různých
vlivů fungujících v našich příbězích (stejně jak tomu je v realitě).
Stačí nahlédnout na tento odkaz: http://cs.wikipedia.org/wiki/Etika
(aby nebyl tento výčet příliš dlouhý).
epos - jedná se o básnické dílo, ve kterém převládá epika nad
lyrikou. Jedná se o rozsáhlé veršované skladby s bohatým dějem,
mnohdy popisující vyjímečné události a vyjímečné hrdiny (osoby
do těchto událostí zasahující). Vznikaly i po staletí, kdy byly
doplňovány a upravovány, nejspíš nic pro současné autory, kteří
mají rádi příběhy napsané během několika hodin, dní či měsíců.
Ovšem pozor, některá díla vznikala i celé roky...
240
erotika - lechtivé scény do knih také patří (a to nemyslím
rovnou "červenou knihovnu"). Naše povídky a romány přeci
nejsou (alespoň primárně) porno-dílky. Cože? I lehká erotika se
může lehce stát těžkým pornem, pokud to přeženeme nejen s
detaily, ale i postupy (jak na to a co ti dva - či více aktérů - spolu
vlastně dělali).
estetika - jde o obor filosofie, který se zabývá krásném,
které působí na člověka prostřednictvím dojmů a pocitů získaných
z pozorování přírodních a uměleckých výtvorů (Wiki opět
napoví). Krátce řečeno, co je estetické, mělo by to být podle těchto
měřítek i krásné a naopak. Mohlo by se o tomto diskutovat...?
Mohou být pak i naše texty estetické? Lahodící oku, mysli i srdci?
Přemýšlejme!
fantasy - literární žánr jehož děj se odehrává povětšinou v
prostředím postaveném mimo naší realitu, jehož postavy jsou
povětšinou bájnými či smyšlenými bytostmi (nepleťme si však se
sci-fi, které je postaveno do budoucnosti), fantasy je oblíbeným
žánrem začínajících autorů, kteří si myslí, že tento žánr snese vše,
bohužel, opak je pravdou (i tento žánr má svá pravidla, stačí se jen
začíst do prací autorů, kteří toto píší a uvidíte). Není pravdou, že
papír snese vše!
fejeton - jedná se o kratší text, který za pomoci vtipného
zpracování (kupříkladu i s nadhledem) popisuje a "řeší" tu či onu
situaci nebo nešvar. Ironie, sarkasmus a hyperbola je pro tyto texty
241
přínosem. Takže hurá do článku na určité téma. Jen kdybych
věděl, co ta cizí slůvko vlastně znamenají.
filosofie - jde o kritické, soustavné a racionální zkoumání
světa, jeho zákonitostí a podobně (opět Wiki napoví). Nikdo přeci
netvrdí, že i naše postavy nemusí (a nemohou) zkoumat své
fiktivní světy, reality i prožitky. I hrdinové našich příběhů jsou
svým způsobem živými bytostmi (které cítí a mají své potřeby),
aby naše vyprávění působilo na čtenáře co nejvěrohodněji.
flashback - doslovný překlad zní: pohled vzad (či záblesk
minulosti), jedná se o zpětný pohled na události v našich
příbězích, kdy se děj nemusí odehrávat pouze v současnosti, ale i
v minulosti našich hrdinů, kteří se právě díky vzpomínkám mohou
vracet k důležitým momentům svých životů a to či ono přednést
svým čtenářům (co je důležité pro samotný příběh i jeho dějovou
linku). Pokud jste milovníky cizích slůvek, jde o retrospektivu.
forma - u tohoto slůvka nejde jen o formu literárního díla
(povídka, novela, román, báseň, divadelní hra), ale i o způsob
vyprávění, kupříkladu z první (ICH formy) a třetí (ER formy)
osoby, kdy je vyprávěčem buďto hlavní hrdina, nebo osoba, která
prostupuje celým příběhem, ale čtenář ji nikdy nepozná (viz
vyprávěč). Vyprávění z pohledu první osoby bývá bohatší na
prožitky a myšlenkové pochody hrdinů. I vlastní forma (způsob
podání) literárního díla je velmi důležitá, tedy o dodržení všech
náležitostí, které to či ono dílo musí obsahovat a podobně. Že je
toho na vás moc? Na mne také!
formátování - co se týče úpravy textu jde o rozdělení textu
242
do odstavců, kapitol (stejně tak případných úprav velikosti a fontu
daného písma, například podtržené písmo, tučné nebo kurzívu).
glosy - jedná se o krátké a vtipné komentáře k čemukoliv.
gramatika - jde o jeden ze základních kamenů při psaní
textu, co se týče úpravy a faktické správnosti textů (jde o správné
slovní tvary, užití znamének a interpunkce, popřípadě rozčlenění
textů do vět, či užití uvozeného textu - přímé řeči - a podobně).
Nakonec, nač jsme celé roky chodili do školy?
gramatika on-line - existuje hromada webových odkazů
jak a co "dělat a psát správně", dovolil jsem si vybrat jen některé z
nich:
http://prirucka.ujc.cas.cz/
http://www.mojecestina.cz/
http://www.pravidla.cz/
http://interval.cz/ (na hlavní stránce stačí do
okénka: Hledat vypsat slůvko "hříchy" nebo celou sekvenci viz "Hříchy pro šíleného korektora" a na dotyčných stránkách vám
vyjedou odkazy na všechny články publikované na tomto serveru.)
Hříchy pro šíleného korektora - autoři článků: Dalibor Behún a
Petr Behún (zdroj: interval.cz)
243
grafika - i grafická úprava je důležitá (a to nejen díky
přiloženým ilustracím), chce to jen mít smysl pro danou věc (i tyto
stránky mají jistou úpravu, pak jen nezbývá, než se trefit do citu a
chuti čtenářů). Obecně platí, čím méně je těch "vychytávek", tím
lépe (pokud nejde o encyklopedie, které jsou plné tabulek,
nákresů, obrázků a fotografií). U krásné literatury se více sází na
představivost čtenáře, než na obecné přiblížení děje, postav a
prostředí pomoci grafických prvků, avšak kupříkladu u literatury
faktů toto zase tolik nevadí a jsou zde nákresy a obrázky i vítány
(pro dokreslení celkové situace a podobně).
grafomanie - přeneseně a velmi nadsazeně lze říci, že jde o
nemoc "ze psaní", lépe řečeno: psací nemoc autorů, kteří usilovně
a do odpadnutí buší do kláves psacího stroje či počítače za účelem
stvoření toho či onoho literárního díla (možná by šlo říci, že se
jedná o určitý stav posedlosti, která hraničí až s hysterií - u velmi
těžkých případů - kdy autor odchází od svého stolu v jen
výjimečných případech). Přeháním? Možná ano, možná ne...
guma - nač ta guma? Ke gumování! Mazání (viz tlačítko:
"DELETE", nebo "BACKSPACE"). Velmi důležité nejen u
ukecaných autorů (doslova grafomanů). Je dobré si s textem řádně
pohrát, opravit jej a také upravit (viz přepisování a mazání v
textu). Patřičně vychovaný autor ví, co je jeho textu k užitku a co
mu naopak škodí, přestože každý autor velmi nerad cokoliv ve
svém dílku maže. I zde platí: čím méně, tím lépe. Přiléhavější
detaily pomohou příběhu lépe, než ukecané a únavné popisy, které
i tak zbytečně zdržují děj i čtenáře. Je však nutné dodat, že i staří
244
mistři si často libovali v několik desítek stran dlouhých popisech,
které obšírně čtenářům přibližovaly to či ono a jeden pak netuší,
zda má pokračovat ve čtení, nebo přeskakovat řádky či rovnou
celé odstavce.
hra - život je prý hrou a my jsme jejími herci! Ale kdo to ví?
Můžeme si nejen hrát se čtenáři a vodit je za nos (prostřednictvím
svých povídek a básní), ale také psát divadelní hry (kupříkladu
prostřednictvím scénářů), i zde však platí, že znalosti ohledně této
problematiky se vyplatí. Také netuším, co zde ještě napsat...
historická povídka - povídka zasazená do dobových
kulis (popisů prostředí), ve kterých se pohybují postavy smýšlející
určitým způsobem (vhodným pro danou dobu) a jsou oblečeni do
dobových kostýmů. Jaký je vůbec účel historické prózy?
Kupříkladu právě v přiblížení událostí, které proběhly v minulosti
a v poukázání na životy postav, které jsou pro autora zajímavé a
jejichž osudy mohl autor i (svým způsobem) změnit či upravit
samotný běh událostí vzhledem k potřebám vlastního příběhu (viz
historická fikce), kdy se autor plně nedržel faktů, ale mírně je
poupravil (pak jde nejspíš o mísení žánrů a účel zde světí
prostředky). U historické povídky tedy nejde o literaturu faktů, ale
o umělecké dílo s vlastním pohledem toho či onoho autora na věc.
horor - žánr, který má své čtenáře řádně vylekat a vyděsit,
může se držet historických a faktografických reálií, stejně tak co
se týče místopisu - popisů prostředí, ve kterém se příběh odehrává,
245
ale jeho hlavní náplní je uvést čtenáře do atmosféry obav a
strachu, která je postavena na různých jevech a událostech, jež se
plně neslučují s běžnou realitou. Kdo si přečte nějaký horor v
knižní podobě, nebo se podívá na ten či onen filmový snímek, ten
brzy pochopí.
hrdina - takto můžeme označit povětšinou hlavní (ale také i
vedlejší) postavy našich příběhů, jedná se o literární postavy, které
mají nejen svůj osobitý vzhled, ale také charakter a
způsob jednání. Procházejí celým vyprávěním a mají na něm
rozhodující podíl právě díky své existenci v samotné dějové lince
(ať už se pohybují ve středu dění, nebo se o nich jen "mluví").
Stejně jako by bez herců nebyla divadelní hra, nebyla by bez
literárních postav povídka povídkou, protože by postrádala jednu
ze svých hlavních složek, bez postav by naše vyprávění bylo jen
statickým celkem, mrtvými kulisami, které o ničem nehovoří
(kupříkladu jako planeta bez lidí). Spolu s popisy prostředí a
vlastním dějem (událostmi) tvoří postavy jednu z hlavních složek
našich příběhů.
charakter - můžeme se zabývat nejen charaktery našich
literárních postav, které budou pro každého hrdinu jedinečnými,
ale také kupříkladu způsobem samotného vyprávění, či popisem
prostředí (co autor, to jiný pohled na prostředí i samotné hrdiny).
Kupříkladu lze toto vidět u workshopů (dílen tvůrčího psaní), kdy
mají čtenáři možnost vidět vzhledem k určitému zadání různé
pohledy na danou věc, ať už jde o prostředí, děj či postavy (tak jak
246
dané skutečnosti vidí sami jednotliví autoři).
chyba - obecně lze tímto slůvkem označit jakýkoliv nedostatek
v našem textu, ať už gramatický, stylistický či jiný (třeba i
typografický). Občas je chybou dát se do psaní toho či onoho
příběhu, protože je nad naše síly a my jej (třeba i) nedokončíme.
Sám mám v šuplíku asi tři nedokončené příběhy, které v tom
pomyslném šuplíku nejspíše i zůstanou...
ilustrace - jde o grafické "zpestření" literárních textů. Hezky
a příjemně doplňují psaný text a mohou i pomoci čtenářově
fantazii (kvalitní ilustrace zvyšuji kvalitu našich dílek, hojně se
užívají kupříkladu v dětské literatuře, v literatuře pro dospělé už
tak "hojné" nejsou).
inkoust - barva do tiskárny (toner), nebo náplň do
propisovacího pera, občas se takto říká i úředníkovi v kanceláři.
Kdysi byl inkoust (nebo spíše způsob jeho použití) zvýrazněn v
podobě kaněk, které hyzdily texty jejich pisatelů v době, kdy se
psalo ještě pomoci per, jež se buďto natahovaly z lahviček, nebo
plnily bombičkami. Jde o nostalgický pohled do minulosti, jak asi
psali spisovatelé, když neměli k dispozici psací stroje nebo
počítače?
informace - všeobecně známý pojem, kde bychom dnes byli
bez informací? Pro spisovatele jsou informace velmi důležité, aby
nepsal voloviny a obecně věděl, o čem píše.
interpunkce - nejde o nic jiného, než o čárky, tečky,
247
vykřičníky, otazníky a další znaménka, která se používají v
literárních textech. Interpunkce má velmi důležitou úlohu při
"stavbě vět", nejenže rozděluji souvětí do vět, ale také věty
ukončují a dodávají jim patřičný "důraz" (kupříkladu u otázky,
rozkazu a podobně).
ironie - způsob, jakým podáváme své myšlenky široké
veřejnosti (viz ironický pohled na věc). Co je tedy ironie? Zapalte
své mozkové závity, nebo si zagoooglete! Ano, i toto je můj
osobní ironický pohled na věc, nikoli však pohrdavý. Příklad:
"Dnes je ale krásně!" pronesl řečník, zatím co venku lilo jako z
konve.
jazyk - i toto slůvko může mít více výkladů. Jazyk v botě.
Jazyk v ústech. Nebo způsob, či forma dorozumívání
(prostřednictvím jazyka, tedy verbální formou). Každý mluví řečí,
kterou se naučil. Jsou i takoví, kteří dokáží mluvit i psát hned
několika jazyky. Avšak existují i takoví, kteří se neumí takřka
podepsat, nebo napsat souvislou větu. Podle nosa poznáš kosa a
podle způsobu vlastního projevu samotného autora (viz nejen co
na srdci to na jazyku).
jednota - jedná se o soudržnost, tedy nejen lidí v určité
skupině (podle víry, způsobu uvažování či obživy), i celé naše
texty by měly mít jednotnou formu (vždy podle toho, o čem a jak
píšeme, tedy i jakým způsobem).
jednotvárnost - toto slůvko "zavání" ubíjející nudou, stejně
248
jako může být krajina za oknem ujíždějícího vlaku jednotvárná,
tak i naše texty mohou být svým způsobem jednotvárné, nudné, o
ničem, pokud jen zachycují a popisují běžné události (co kdo
udělal, řekl a co si myslel), aniž by autor do svého vyprávění
vložil děj se zápletkami a jejich vyústěním. Existují povídky a
povídky. Mohou být "o ničem", nebo mohou být pro čtenáře
zajímavé. Záleží jen na nás, jakou podobu budou mít kraje naší
bezbřehé fantazie.
komedie - povětšinou jde o zařazení divadelní hry nebo
filmového snímku do dané škatulky, komedií může být však i
psaný text, pokud obsahuje různé dějové zvraty (zde rovnou
veselé či úsměvné "skeče"), které tento text nejen ozvláštňují, ale
dávají mu i určitou formu (zde veselou a úsměvnou) a nemusí jít
jen o divadelní či filmový scénář (pozor na parodii, která je krapet
někde "jinde").
koncentrace - velmi užitečná vlastnost či dovednost, bez
pořádné koncentrace jeden nepřijde na kloudnou myšlenku
(opakem koncentrace je nesoustředění, kdy je autor na pokraji
zhroucení a takřka si rve vlasy, kam že se jeho múza zatoulaly).
klišé - slůvko pocházející z Francouzštiny (kdo chce, ať si jej
vygoooglí, nač máme ten internet), může stejně posloužit (v poezii
či próze) nebo rovnou uškodit, záleží na správném množství (ani
moc, ani málo), avšak vždy jen podle toho, zda budou daná
klišátka plnit svůj účel, povětšinou jsou nadbytečným faktorem v
249
našich textech, ale mnohdy mají nejen v poezii zajímavé a milé
opodstatnění (své existence v daném textu).
kreslený vtip - nejde o nic jiného, než o vyjádření
myšlenky, či dané situace prostřednictvím obrazového motivu,
který může být doprovázen i textem - dialogem nebo krátkou
glosou (ať už se jedná o skutečnost a reakci na tu či onu
problematiku, nebo čistě o myšlenkový impulz autora).
kritika - způsob podání hodnocení daného literárního díla,
kdy čtenář posoudí všechny klady a zápory samotného textu, a
pokusí se také autorovi pomoci (nebude mu jen mazat med kolem
úst, jak je dobrý) tím, že se vyjádří k nedostatkům a nabídne
možnosti k jejich nápravě. Kritika by měla být konstruktivní.
Podotýkám, že i kritice se je třeba učit.
kvalita - za kvalitou lze spatřit (označit) míru spokojenosti
s textem (nejen po technické, ale i stylistické stránce), kdy je
nedostatků v textu minimum a naopak na povrch vyvěrají jen
přednosti samotné práce. Čím kvalitnější jsou naše díla, tím lepší
reklamu (a vizitku) nám poskytují okolním čtenářům, kteří se
(třeba i) k nám budou vždy rádi vracet.
láska – láska ke psaní, bez ní to snad ani nejde. Pokud
nemá jedinec vztah ke psaní, pak nemá smysl, aby se o cokoliv
pokoušel, pokud k tomuto není nucen, kupříkladu ve škole, nebo v
práci (což ovšem může být nejen zavádějící, ale hlavně i pěkně
otravné). Kdo nemá rád psaní jako takové, ať zvedne ruku!
250
legenda - jedna z forem epického vyprávění, legendy se
povětšinou nezakládají na pravdě, ale mohou mít ve svém obsahu
alespoň špetku reality (ať už se odehrávají v jakékoliv době a
jejich postavami je kdokoliv).
literatura - označení pro jeden z "druhů umění", jde o
vyjádření myšlenek a pocitů autorů psanou formou, kdo chce
sochat či malovat, nebo "psát hudbu", ať jde jinam...
literární servery - jde o webové (internetové) stránky,
které se zabývají povětšinou bezplatnou publikací autorských
textů (bez ohledu na formu a žánr). Autor zde má možnost zjistit
případné ohlasy na své texty (viz ona pověstná zpětná vazba) a z
kritiky čtenářů "zjistit" jak na tom se svou tvorbou vlastně je (byť
třeba i jen omezenou formou). Mezi nejznámější literární servery
v České republice patří: Liter Epika Písmák Saspi
Totem (internetové vyhledávače vám vždy napoví). Na některých
serverech lze publikovat jak poezii, tak prózu, některé jsou
specializované jen na danou formu či žánr, zatím co na jiných lze
publikovat i vlastní ilustrace, umělecké fotografie a další. Je třeba
vždy hledat podle zaměření toho či onoho serveru.
literární soutěž - jedná se o autorské klání, ve kterém
všem soutěžícím "jde" nejen o umístění na nejvyšším místě (viz
ona pomyslná bedna vítězů, zde 1.-3. místo), ale počítá se i účast v
té či oné soutěži (viz "obecné povědomí"). Hlavní roli v dobrém
umístění hraje nejen vypsanost autora, ale i jeho schopnost napsat
kvalitní, působivá a čtivá dílka podle toho či onoho soutěžního
zadání. Výhrou v soutěži nemusí být jen o dobrém umístění, ale
251
kupříkladu i případná možnost publikace daného dílka
nakladatelem a jeho umístěním ve sbírce povídek a podobně.
logika - také logika má (zejména) v literatuře svůj smysl,
více však v próze než v poezii (kde je brán na zřetel ona pocitová
stránka věci), u povídek je do popředí vystaven právě samotný děj
(který by měl být nejen uvěřitelný, ale měl by se odehrávat podle
určitého vzorce - který nemusí být zažitý - ale způsob samotného
podání by neměl postrádat jisté logické prvky a zákonitosti, které
platí jak v našem světě, tak ve světě našich příběhů - bez ohledu
užitý na žánr a podobně). Nejlépe lze toto vysvětlit na tzv
"logických lapsech", kdy jde o jednání hrdiny, které nemá
na první pohled smysl a stává se naprosto neuvěřitelným.
morbidita - určité vyžívání si v nechutnostech, které mohou
souviset s nemocí a smrtí (popřípadě i stavem po smrti kupříkladu ohledně užívání zombie jako literárních postav), či
popisování stavů a pocitů, které souvisejí s touto problematikou.
Proč ne? Proč ano? I toto zřejmě patří do literatury.
myšlenka - hlavní hybná síla naší mysli, vše prý vzniklo z
myšlenky, která byla přenesena nejen do slov, ale i do hmatatelné
podoby. Bůh ví.
múzy - zřejmě se jedná o éterické bytosti, které nám podsouvají
naše příběhy (viz našeptávání do ouška), mohou mít různou
podobu a promlouvat k nám různými způsoby. Obecně můžeme
říci, že jsou múzy hlavní formou našich výmluv, když nám to
252
nejde (psaní) a říkáme, že múzy stávkovaly a podobně.
nadpis - název díla (všeobecně). V obecné rovině platí: čím je
nadpis nejvšednější a přiléhavější, tím větší máme šanci, že si
chytíme toho svého čtenáře.
námět - cokoliv, co nás přimělo k napsání toho či onoho textu.
návod - kdo by neznal návody k použití. Většinou se jich
držíme jen tehdy, kdy vše ostatní selže. Otázkou je, do jaké míry
jsou návodem k užití tvůrčího psaní i tyto stránky.
nedostatek - oznamuje (či označuje) nemilý stav věci,
čehokoliv se nám v textu nedostává, to nám také chybí a schází.
Většinou můžeme sázet na chyby v textu, ať už po stránce
gramatické, stylistické nebo jiné.
nepřímá řeč- jde o projev hrdiny v myšlenkách, to co "řekl",
nebylo ve skutečnosti proneseno, ale čtenář ví, co si ten či onen
hrdina myslel. Občas to není na škodu.
novela - text svým rozsahem zařazený mezi povídky a
romány (nic pro grafomany a autory, kteří šetří písmenky). Také
novely mají své kouzlo, jejich děj může být košatější, než tomu
bývá u povídky, svou roli si zde zahraje více postav, které mohou
vystupovat v mnoha prostředích, avšak celkově není příběh zas
tolik složitý, jak tomu může být u románů, kde se mohou autoři
skutečně vyřádit.
253
obsah - může jít jak o vypsání jednotlivých kapitolek (i s
číslem stránky) na konci knihy, nebo o popis (či o vyjádření
skutečnosti), vo čem že ten či onen příběh je (třeba i po obsahové
stránce). Občas totiž forma vyhrává nad obsahem a to má autor
(aniž by to i věděl) takový malý průšvih.
oddanost - oddanost věci je mnohdy jediným faktorem, který
nás drží u psaní, když nás ten "zbytek" opouští a naděje odmítá
zemřít (aby emigrovala do lepších časů).
odkazy - může jít o odkazy na jiná díla a autory v našich
textech, popřípadě o internetové linky na ty či ony webové
stránky.
odstavce - způsob formátování textů, je důležité, aby naše
texty nebyly v jednolitém bloku, ale byly členěny do odstavů
(kupříkladu podle myšlenky, střihu v ději či změně v podání
vyprávění, kupříkladu i vložením přímé řeči, která by měla být
také odsazena na nový řádek, pokud je to možné). Přehlednost je
důležitým faktorem ve čtivosti textu, čtenář se neztrácí a také má
možnost si odpočinout - respektive jeho oči (či zraky). Unavený
čtenář naše práce nedočte, zaklapne knihu či počítač a jde si dát
dvacet. Kam bychom přišli?
opravy - nestačí jen napsat ten či onen text (povídku nebo
báseň), důležitou náplní naší práce jsou také opravy textů, kdo to
odbude (a hodí na toto bobek), ten dříve nebo později zapláče.
254
parodie - jedná se o humorné (až ironické) podání jiného
příběhu (v psané či hrané podobě), které má čtenáře (či diváky)
pobavit. Nic víc za tím nehledejme.
pilování - nejde o obrábění čehokoliv (tedy daného
materiálu), ale o opečovávání našich literárních textů (takřka až k
naprosté dokonalosti). Tato činnost s sebou přináší nejen mazání,
přepisování, dopisování textu, ale i určitý "kritický pohled" a
"nespokojenost" se svým vlastním textem (viz také opravy).
písmenko - základní stavební jednotka textu (bez písmenek
by nebylo slov a bez nich...), představte si bílou (prázdnou)
stránku, neděsí vás to?
pocitovka - nejde o nic jiného, než o textík (či dílko) které
se zaobírá pocitovou stránkou života literárních postav (jak myslí,
cítí a prožívají to či ono), právě s důrazem na onu "citovost". K
psychologii postav má tento text trochu dál než "psychologická
literatura", která se zabývá životem hrdinů a to nejen z pohledu
jejich charakteru, ale i psychiky. Pocitovka obvykle vše příliš řeší
a snaží se na čtenáře až nepřiměřeně zapůsobit.
popisy - jde o text, který popisuje dané události,
prostředí nebo postavy, nemělo by jich být málo, ani
příliš (nedostatek popisů sice více tříbí čtenářovu představivost,
ale ne všichni čtenáři mají dostatečně vypracovanou fantazii,
zatím co přehršel popisů může čtenáře unavit a navodit jim pocit,
že se začínají nudit a mohou i začít přeskakovat řádky, odstavce i
255
stránky), naštěstí ne každý píše jako staří mistři (kupříkladu
Balzac a další).
postavy - oživují naše příběhy (viz hrdina).
povídka - svým způsobem jde o nejkratší formu prozaického
textu, povídky bývají velmi oblíbené pro jejich určitou střídmost (i
co se děje, postav a prostředí týče), není nutné se tolik rozepisovat
a příliš komplikovat děj, čím je text kratší, tím více by měl na
čtenáře zapůsobit.
- web zabývající se povětšinou povídkami pro dospělé čtenáře v různých žánrech -
pointa - vyústění (obecně: závěr příběhu, bez ohledu na jeho
délku), většinou se užívá u povídek, která by měla mít určité
vyústění (humorné, nečekané či jiné).
pravidla českého pravopisu - neznáte? Príma
potěšení! Pomáhají všem autorům nejen v tom, jak a co psát, ale
také jim (třeba i) vysvětlí, že to co píší (a jak to myslí) je pěkná
volovina (viz psaní slůvek a to nejen v rámci jejich skládání z
jednotlivých písmenek). Nikde není psáno, že musí každý autor
znát gramatiku až do mrtě a vědět, jak se co píše, ale všeobecná
znalost by měla být podmínkou (alespoň u začínajících autorů).
prokrastinace - divné slovo, že ano? Zní takřka jako
jazykolam. Co vůbec znamená? Jde o vědomé odkládání svých
povinností. Také vás napadá slůvko: lenost? Jenže skutečnost není
256
tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. A jaký význam má
toto slůvko v tvůrčím psaní? Jde o určitý blok ve psaní, kdy autor
psát chce, ale nemůže! Proč? Bůh ví, ale třeba za to může právě
ona "prokrastinace"
překlepy - jedná se o chyby z nepozornosti autora a to v
případě, když přepisuje (či píše) své texty na počítači (či na
psacím stroji). Velkou úlohu zde hraje fakt, zda dotyčný ovládá
psaní všemi deseti, nebo jen datluje na klávesnici. Někteří autoři
jsou schopni psát dvěma i více prsty rychleji, než ti, kteří zvládají
"celý prstoklad". Na překlepy je dobrá "kontrola pravopisu", avšak
jen do té míry, pokud tato funkce ("všech lepších textových
editorů") v textu nenadělají ještě větší "prasárny" než samotný
autor.
přímá řeč- dialog literárních postav (mluvené slovo hrdinů,
které je odlišeno od běžného popisného textu, slouží nejen k
vyjádření toho, jak a o čem naši hrdinové mluví, ale také může
dialog našich postav vést děj hezky vpřed). Záleží jen na nás, jak
se k přímé řeči postavíme. Její užití a četnost závisí na formě a
způsobu podání samotného příběhu tím či oním autorem. Za
přímou řeč se počítá i samomluva (monolog) postavy, která v
příběhu vystupuje sama o sobě...
příručky o tvůrčím psaní - mnoho příruček (a kurzů)
na internetu jsou k mání za peníze, na těchto stránkách však tomu
tak není a všechny publikace si můžete stáhnout (či prohlížet)
zdarma.
psychologie - jde nejen o obor v lékařství, ale i o jeden z
257
"oborů" týkajících se tvůrčího psaní, protože i literární postavy
žijí, myslí, cítí a jednají jako lidé v naší běžné životní realitě. Je tu
však jeden malý a podstatný rozdíl - literární postavy mohou být
takové, jak je chce autor mít (s tím čím oním charakterem, pocity
a podobně), zatím co člověk v běžném životě nemá na výběr (geny
ani charakter nepustí, včetně výchovy a společnosti, ve které žije),
ať už jde vnímání okolního světa nebo vývoj postav.
publikace - jde o zveřejnění díla, ať už se jedná o vydání
povídky, románu či básnické sbírky nakladatelem, nebo
zhudebnění textu písně vydavatelskou firmou (hudebním
producentem, viz nazpívaný text písně tím či oním interpretem),
výstavu obrazů v galerii či zfilmování autorského scénáře
filmovou společností (za přičinění filmového producenta a
dalších). Pokud máte chuť publikovat svá díla zdarma (bez nároku
na honorář), zkuste tento odkaz: http://www.ebookeater.cz/
(podle tvůrců tohoto portálu je publikování na tomto webu
ZDARMA, avšak také bez nároků na odměnu z vydání díla, které
si mohou ostatní uživatelé stáhnout - také ZDARMA, viz
"nevýhradní licence ke kreativnímu dílu", před vlastní publikací je
dobré si pročíst nejen "Obchodní podmínky" ale také "Podmínky
publikování").
quasi- - (kvazi-) - první část složených slov spojujících část
druhou s významem latinského slova quasi = "jakoby", "asi",
např.: quasivědecký = zdánlivě vědecký (a omezující jejich
význam významem přibližně, jen zdánlivě podobným tomu,
258
připomínajícím to, co je vyjádřeno druhou částí daného slova).*
Quasimodo - nevzhledný člověk, zpravidla s tělesnou vadou
(podle stejnojmenné postavy hrbáče z románu "Chrám Matky
Boží v Paříži" (1831) V. M. Huga).*
__________________
* (ne) doslovná citace významů slov začínajících na písmeno "q",
které se obsahově (i formálně) blíží problematice tvůrčího psaní,
apod. (viz přesné a plné znění, str. 579, písmeno q), zdroj: Lumír
Klimeš - "Slovník cizích slov" - Státní pedagogické
nakladatelství Praha (1987)
rada - dobrá rada nad zlato (nejen o tom, jak se poprat s tvůrčím
psaním, pomůže i kritika dané literární práce), pokud vás zajímají
(nejen) literární soutěže, ale také to, jak si na tom stojíte, podívejte
se na tento odkaz: Triumvirát (níže je také odkaz na
Facebook).
Vše, co jste chtěli vědět o psaní, a nechtěli jste se zeptat.
román - co do rozsahu nejdelší literární dílo (v prozaické
podobě), autorovi se meze nekladou (ani co se popisů, dialogů a
děje týče, bez ohledu na množství postav, které se mohou proplétat
celým příběhem - od narození až do smrti).
259
rozsah - délka poetického a prozaického textu (u soutěží i
jinde se povětšinou měří v normostranách - NS, což není nic
jiného, než jedna strana o řádkování 1,5 s fontem o velikosti 12 a
třiceti řádcích po šedesáti úhozech - pokud dobře počítám, mělo
by mi vyjít přesně 1800 znaků).
rozuzlení - vyvrcholení příběhu, ukončení děje se všemi
jeho zápletkami a rozvětveními, ne vždy bývá v podobě
rozhřešení (závěr může vyšumět do prázdna, mít neurčitou
podobu, nebo být v prospěch či neprospěch postav samotného
příběhu).
rým - zvukomalebná shoda na konci veršů, existují různé druhy
rýmů (toto jsou však stránky o próze, básnící musí hledat jinde).
rytmus - nejen poetický text, ale i próza musí mít svůj
"rytmus", jde o určitý styl vyprávění, které se nese v určitém
duchu a ubíhá v určitém rytmu (podle posouzení autora) vpřed jako řeka (tu rychle, tu pomalu - viz akční scény či naopak
romantické, nostalgické a jiné chvilky). Stejně jako přehršel
akčních scén může unavit, tak mohou unavit i popisné pasáže, kdy
se vesměs nic neděje. Je dobré držet se určitého zlatého středu a
netrápit své čtenáře hluchými místy ani příliš zbrkle vedeným
vyprávěním.
sbírka - obecně řečeno: svazek povídek nebo básní.
sci-fi - jeden ze žánrů, který se zabývá vývojem vědy a
260
techniky (a implementace tohoto technologického vývoje do
samotného příběhu), obecně jde o příběhy odehrávající se v blízké
či vzdálené budoucnosti (na Zemi či jinde ve Vesmíru), kdy autor
ve svém textu využívá nejen poznatků moderní doby, ale kráčí ve
svém vyprávění mnohem dál (do budoucnosti, viz vědeckáfantastika), tento žánr může být jak "čistý" (postavený vyloženě na
vědeckých základech) nebo smíšený s jinými žánry, kupříkladu:
fantasy. Jako příklad autora tohoto žánru si dovolím uvést odkaz
na tyto stránky: http://www.klilad.eu/ (Ladislav Klimeš
2013).
sloh - způsob podání daného vyprávění, podle určitého zadání
(ne každý měl rád slohové práce).
slovo - spolu s písmeny tvoří základ slovního projevu, slova
se skládají do vět a tak dále. I slovo může sloužit jako zbraň.
Záleží na tom, jak je podáno (způsobem či formou).
sloka - jedná se o: část básně o více slokách (kdy každou
sloku tvoří určitý počet veršů), nebo b) báseň o jedné sloce
(takovou jednohubku). Sloka může mít libovolný rozsah (počet
veršů), ale toto je zase o poezii.
slovosled - způsob ukládání slov za sebou (slovosled je
důležitý ve způsobu podání samotného textu - chybný slovosled
může dané pasáže učinit nesrozumitelnými).
spisovatel - člověk který píše (bez ohledu na to, zda je čten
či nikoliv), otázkou je, kolik textů dělá autora spisovatelem
(nejspíše by celá problematika byla do diskuze na dlouhé hodiny).
261
Co by řekl spisovatel? "Píšu, tedy jsem!" Nechme jej v tom,
alespoň bude od něj klid.
styl - každý autor píše jiným stylem, jinak přistupuje ke psaní
a jinak se vyjadřuje. Co se stylu týče, autor by se v něm "měl
najít". Cesta k vlastnímu stylu je povětšinou dlouhá a trnitá.
svět - literární svět může být (ale i nemusí) předobrazem
našeho světa (na psaní je nejlepší fakt, že každý autor si může
vytvořit svůj vlastní svět a oživit jej podle svých představ).
šotek - Šotek tiskařský! Výmluva pro autory, kteří se
dostatečně nevěnují svým textům (co se oprav a úprav týče).
Ovšem, existuje zde polehčující okolnost – šotkové opravdu
existují.
test - ať už jde o testy v autoškole, či v hodině českého
jazyka, jsou testy nedílnou součástí našich životů, některé testy (a
kvízy) však existují jen pro zábavu a potěšení jejich luštitelů.
text - literárním textem může být obecně jakkoliv dlouhý text
(co do rozsahu), a to v podobě poezie či prózy (ovšem za literární
text se považují také další práce autorů, které není nutno
vypisovat, kupříkladu: scénáře, texty písní, žurnalistické texty a
podobně) - cokoliv autor napíše, má to určitou formu a lze toto
roztřídit podle obecně zadaných měřítek - lze považovat za
literární text (pozor však na toto: účtenka z obchodu literárním
textem není, přestože má svou ustálenou podobu a formu, byť se
jako zákazníci také občas zasmějeme, nebo zapláčeme nad
262
konečným součtem).
text písně - autorské texty nemusí mít jen psanou podobu,
ale také hranou, a to i v případě, kdy je text písně toho či onoho
autora převeden do "mluveného" či "zpívaného" slova
(prostřednictvím písně v tom či onom hudebním žánru).
textovky (SMS) - každý to zná (prostě textovka z mobilu),
i v povídkách a románech má své místo, pozor však na úpravu
běžného textu, ten není textovkou (tedy bez diakritiky a
interpunkce)!!!
trudomyslnost (viz Divadlo J.C.) - stav mysli
autora, kterému ulétly včely (tedy múzy) a je na suchu, nemá o
čem psát, ztratil nit a má pocit, že pro něj život skončil.
tvůrčí psaní - ono není psaní jako psaní, když se však
řekne tvůrčí psaní... Abychom to nenatahovali, jde o cílenou
tvorbu prozaických či poetických textů v rámci zlepšování se (viz
osobní růst).
ubíjení čtenářů - zde se jedná naopak o stav mysli
samotného čtenáře, který drží v rukou knížku (román či sbírku
povídek nebo básní), tluče se jí do hlavy a křičí: "Nuda, nuda,
nuda!" Kdepak asi udělal autor chybu?
ukázky - může jít nejen o ukázky "naší" práce (zde textů
obecně), ale také ukázky "cizích textů" (viz citace).
úvaha - zamyšlení, spíše "žurnalistického typu" (kupříkladu
263
jako fejeton a podobně), prim v něm má pohled z více úhlů
(pohledu). Úvaha se pokouší přednést určitý problém a (třeba i) jej
svým způsobem analyzovat a přinést možné řešení. Nepleťme si
však úvahu s fejetonem.
uvěřitelnost - co se "uvěřitelnosti příběhu" týče, pak je
dobré, když si čtenář vezme náš příběh za svůj a ztotožní se nejen
s vyprávěním, ale i s postavami a prostředím. Pokud se začte,
máme vyhráno (jako autoři).
uvozovky - slouží k "uvození" a odlišení tohoto textu (slov,
slovních spojení, či přímé řeči) od běžného textu.
variace - obměna - využívá se ve více oborech lidské
činnosti, nejen ve tvůrčím psaní, byť literatura tento pojem nezná
(kupříkladu v hudbě jde o obměnu hudebního tématu). Což takhle
využít tento pojem ve střídání dějových linek či hrdinů (podle
jejich vystupování a důležitost hrát v tu či onu dobu hlavní roli).
vazba - jako autoři můžeme mít "vazbu" (určitý vztah) ke
svému dílku (textu), stejné vazby mohou mít hrdinové našich
příběhu k čemukoliv (co si jen usmyslíme, k prostředí, či jedna
postava k druhé). Bez ohledu na to, jak velkými vazouny jsou...
Ne každý hrdina je udělaný (čili supermanem), ale to si zase
dělám krapet legraci.
verše - jedná se o pojem z poezie, veršem rozumíme ucelenou
rytmickou a tématickou jednotku, jsou autoři, kteří píší nejen
poezii v próze, ale také své prozaické texty hezky zveršují. Mnohé
264
povídkáře nejspíše napadne: "Nejsou to šílenci?"
vydavatel - osoba nebo společnost podílející se na publikaci
autorského díla (v našem případě autorského textu), existují jak
zažití vydavatelé (nakladatelství, producenti apod.) tak nové
společnosti, které zprostředkují možnost publikace toho či onoho
textu i za pomoci vydání vlastním nákladem (po dohodě s autorem
o podobě a způsobu zpracování díla: obálka, ilustrace, sazba,
případná korektura a podobně, včetně počtu kusů), na internetu lze
najít i již "zavedené firmy", kupříkladu zde: knihovnička.cz (kde
najdou autoři, kteří nemají zájem handrkovat se se zavedenými
"kamennými" vydavateli). Upozornění: nejde o reklamu!
vyjadřování - obecně se jedná o způsob komunikace
(tvoření slov a vět). Naše vyjadřování může být plynulé, nebo také
ne. Záleží na nás, jak moc se budou čtenáři při pročítání našich
textů zadrhávat.
workshop(y) - velmi obecně řečeno jde o "dílny tvůrčího
psaní" ve kterých se autoři cvičí nejen ve psaní poezie či prózy na
určité téma v rámci určitého zadání (ať už jde o formu či obsah),
ale také v kritice cizích textů. Workshopy jsou oblíbenou
kratochvílí nejen na literárních serverech (např.:
SASPI), ale i v reálném životě při setkání autorů (naživo), ať už
jen za tímto účelem, nebo i v rámci programu u příležitosti setkání
autorů a čtenářů (v rámci toho či onoho žánru, třeba i čtení
autorských textů a podobně). Pokud hledáte nějaký aktuální
265
workshop v okolí vašeho bydliště, budete muset "zagoooglit"
(protože se situace ohledně workshopů neustále mění)...
xerox (zde kopírka či víceúčelová tiskárna)
- co jako autoři oceníme, pokud zrovna rozesíláme své texty (či
jen jejich fragmenty a ukázky) na všechny strany? Že máme
možnost je zkopírovat a vytvořit určité množství kopii podle
našeho uvážení. Pak už zbývá jen doufat, že práce kterou jsme si
dali s tím či oním textem stála za to a že se na ni někdo chytí. A
nebo také ne...
yard - anglická délková míra (3 stopy = 36 palců = 0,9144 m),
hodí se k přiblížení atmosféry u příběhů odehrávajících se (nejen)
v anglicky mluvících zemí (Spojené království, apod.).*
yetti - označení pro sněžného člověka (sněžného muže), který
domněle žije na vysokohorských svazích Himálaje. Pokud píšete
povídku odehrávající se v tomto prostředí (s určitým nádechem
tajemna), mohou se postavy setkat s tímto sněžným mužem... (ale
také nemusí).*
yorkshire - [jorkšir] - může znamenat jméno hrabství v sv.
Anglii (viz hlavní město: York), nebo název zušlechtěného
plemena zvířete (záleží na autorském záměru, apod.).*
____________________
* (ne) doslovná citace významů slov začínajících na písmeno "y",
266
které se obsahově (i formálně) blíží problematice tvůrčího psaní,
apod. (viz přesné a plné znění, str. 784, písmeno y), zdroj: Lumír
Klimeš - "Slovník cizích slov" - Státní pedagogické
nakladatelství Praha (1987)
začátek - stejně jako život má svůj počátek a konec, tak i
naše povídky a příběhy mají své začátky. Co k tomu dodat? Každý
koncipuje úvod příběhu po svém, je však důležité, aby se čtenář
začetl, jinak existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že náš
příběh či báseň odloží.
zápletka - jedná se o nečekané zašmodrchání příběhu (kdyby
v našich příbězích šlo všechno jako po drátkách, byla by v nich
nuda), zápletek může být celá řada a celý příběh zamotaný
podle přání autora, důležité však je, aby se autor ve svém povídání
sám nezamotal.
zamyšlení - (viz úvaha) Proč by se také naše postavy
nemohly zamýšlet nad svým životem (a tak dále)?
závěr - cokoliv začne, to má i svůj konec (stejně jako tyhle
stránky a celá abeceda), jsou autoři, kteří konce nemají rádi
(jakoby nevěděli, že každý konec může být zároveň i novým
začátkem), jsou také autoři, kteří jsou rádi, že to s koncem mají za
sebou. Konec konců, o koncích tu už bylo i něco řečeno (viz
poenta). Co dodat? Proč si nenechat "otevřená vrátka", třeba pro
pokračování našeho vyprávění? Ale to je zase jiný příběh.
267
zvukomalba - tento pojem se většinou používá v poezii.
Může nám i prozaický text znít "v uších"? Může! Záleží však
právě na již zmiňované čtivosti, na stylu autora (jak moc je
vypsaný) a na tom, jak moc se nám příběh (třeba i díky určité
exotičnosti) líbí a zamlouvá.
žánr- zde je důležité, co nám "sedne" (někdo píše rád fantasy,
jiný sci-fi, další detektivky), existují autoři, kteří se specializují jen
na určitý žánr, kupříkladu: Lem, King, May, Verne a další. (Není
většina z nich už po smrti? Pardon!) Důležité je však najít si nejen
svůj styl, ale i žánr, někteří to mají rádi promíchané a na ten či
onen žánr příliš nehledí (pozor však na pohádku o Pejskovi a
Kočičce a vaření dortu).
268
Obsah
Poznámka …................................................................................................... 3
Namísto úvodu …............................................................................................ 4
Část první (Jak se stát pisálkem) …............................................................ 5
Špetka talentu …............................................................................................. 6
Láska ke knihám …......................................................................................... 7
Láska ke psaní …............................................................................................ 8
Minimální znalost gramatiky …..................................................................... 10
Dobrý a neotřelý nápad …............................................................................ 12
Vypsaná ruka …............................................................................................ 14
Nekonečná trpělivost …................................................................................ 16
Ždibec štěstí …............................................................................................. 17
Část druhá (Uvařme si příběh) ….............................................................. 19
Popisy prostředí …....................................................................................... 20
Trocha historie …......................................................................................... 21
Popisy postav ….......................................................................................... 22
Nejen lidé mají charaktery …....................................................................... 23
Popisy děje ….............................................................................................. 24
Dějové zvraty …........................................................................................... 25
Povídka ….................................................................................................... 27
Část třetí (Psaní v praxi) …........................................................................ 36
Začínáme …................................................................................................. 37
Test s uzlem …............................................................................................. 38
První slovo …................................................................................................ 40
269
První věta ….................................................................................................. 41
První odstavec ….......................................................................................... 43
První stránka …............................................................................................. 45
První povídka …............................................................................................ 48
Co dodat? …................................................................................................. 51
Část čtvrtá (Typografie) ….......................................................................... 52
Základy …..................................................................................................... 53
Titulní strana …............................................................................................. 55
Poděkování …............................................................................................... 57
Úvod …......................................................................................................... 59
Kapitoly ….................................................................................................... 61
Označení kapitol …...................................................................................... 63
Písmo …....................................................................................................... 65
Přímá řeč ….................................................................................................. 67
Korespondence …........................................................................................ 69
Poezie v próze ….......................................................................................... 71
Co nedělat …................................................................................................ 73
Ilustrace ….................................................................................................... 75
Závěr …........................................................................................................ 77
Obsah …....................................................................................................... 79
Část pátá (Střípky) ….................................................................................. 81
Psychologie postav …................................................................................... 82
Nedostatky autorských textů …..................................................................... 90
Autorský zákon …......................................................................................... 98
Pod vlivem alkoholu …................................................................................ 103
Mezi nebem a zemí …................................................................................ 106
270
Do boje …................................................................................................... 108
Hry lásky šálivé …...................................................................................... 116
Ženy vs. Muži …......................................................................................... 119
Co s nedokončenými texty …..................................................................... 126
Buďme kritičtí …......................................................................................... 128
O tvůrčím psaní v kostce …........................................................................ 132
Klišé …........................................................................................................ 137
Když se řekne super-hrdina ….................................................................... 141
Chudák češtin …......................................................................................... 144
Interview o psaní …..................................................................................... 153
Povídali, že mu hráli …............................................................................... 164
Jak postavit povídku …............................................................................... 181
Staňme se žurnalisty ….............................................................................. 192
Chvilka poezie …........................................................................................ 206
Co je a co není fanfikce ….......................................................................... 225
Část šestá (Abeceda správného spisovatele) ….................................... 231
A ................................................................................................................. 232
B ................................................................................................................. 234
C ................................................................................................................. 236
D ................................................................................................................. 238
E ................................................................................................................. 240
F ................................................................................................................. 241
G ................................................................................................................. 243
H ................................................................................................................. 245
CH .............................................................................................................. 246
I .................................................................................................................. 247
271
J ................................................................................................................. 248
K ................................................................................................................. 249
L ................................................................................................................. 250
M ................................................................................................................ 252
N ................................................................................................................. 253
O ................................................................................................................. 254
P ................................................................................................................. 255
Q ................................................................................................................. 258
R ................................................................................................................. 259
S ................................................................................................................. 260
T ................................................................................................................. 262
U ................................................................................................................. 263
V ................................................................................................................. 264
W ................................................................................................................ 265
X ................................................................................................................. 266
Y ................................................................................................................. 266
Z ................................................................................................................. 267
Obsah .............................................................................................. 269 - 272
272
V Bystřici dne 3.1.2015
Text je součástí webu „Literární jednohubky“
( www.psimik.sweb.cz )
273

O psaní - Literární jednohubky

Transkript

Podobné dokumenty

Seznam četby k nové maturitě z ČJ

Výpravná propagační brožura o projektu - první vydání

Urs Widmer O normě, odchylkách ao hotových

1. Slovanské gymnázium ŠKOLNÍ SEZNAM LITERÁRNÍCH DĚL K