červen 2015 - Základní škola, Ostrava – Poruba, I. Sekaniny

Beznázevník
Časopis pro žáky 2. stupně ZŠ Ivana Sekaniny, Ostrava – Poruba,
duben – červen 2015
Tak už nám to končí. Prožili jsme tady krásných devět let a myslím, že jsme si je
všichni moc užili. V první třídě jsme nevěděli, co všechno nás na základní škole čeká, a
vzhlíželi jsme k těm nejstarším, tedy k deváťákům. Mám dojem, že nějak podobně nás teď
vidí dnešní prvňáčci. Říkají si, jak jsou ti deváťáci velcí, rozumní a dospělí (což samozřejmě
není tak zcela pravda).
Za tu dobu jsme zde zažili spoustu zážitků, a to jak s učiteli, tak i v třídním kolektivu.
Vytvořili jsme si ve třídě silná pouta a určitě na sebe budeme moc rádi vzpomínat a budeme
se dál scházet.
Na škole jsme se zúčastnili také velkého množství akcí. Jedna z nejpovedenějších,
alespoň podle mého názoru, byl školní ples. Ještě dnes si vyprávíme různé historky z tohoto
dne …
A co se týče paní učitelek a pánů učitelů? To víte, že jsme si na ně mnohokrát
stěžovali. V naší třídě častokrát zazněly věty, jak jsou nespravedliví, jak si na nás ty učitelky
zasedly a podobně… S odstupem času jsme si však uvědomili, že ne vždycky jsme byli tak bez
viny, jak jsme tvrdili. S jistotou víme, že na ně budeme s láskou vzpomínat a vyprávět
historky, které se nám s nimi přihodily.
Nedokážu Vám teď napsat, co nám bude chybět nejvíc. Snad kolektiv ve třídě, paní
učitelky a učitelé a možná celková pohoda, která na naší škole panuje.
Také nevíme, co nás na střední škole čeká, ale s jistotou Vám řeknu, že na roky
strávené na základní škole nikdy nezapomeneme.
Simona Břemková, 9. B
FAMÓZNÍ ÚSPĚCH S MINIPODNIKY!!!
Jak asi víte a pokud nevíte, tak se to teď dozvíte, zúčastnili jsme se projektu minipodniky.
Konkrétněji dvě skupinky ze tříd 8. A a 8. B. Šlo o to, že jsme si založili fiktivní podnik a museli jsme
dělat věci, které tato činnost obnáší.
Na našich dvou firmách, FOTOART a STAY STRONG, jsme pracovali zhruba půl roku, každé
pondělí, v některých hodinách i odpoledne v našem volném čase. Když už se přibližovalo datum
odjezdu do Ústí nad Labem, kde jsme se měli předvést před jinými firmami a pořadateli, měli jsme
všechno potřebné hotové (prezentaci, letáky, plakát, nápis, propisky, vizitky, jmenovky, nálepky,
firemní trička, atd.). Myslím, že není od věci zmínit paní učitelku Havránkovou, která nám byla
ochotna pomoct ve výtvarné výchově, děkujeme.
Ve středu 3. června jsme vyjeli s paní ředitelkou Bukovskou a panem učitelem Chytilem
vlakem LEO Express do Prahy, kde jsme přestoupili a dorazili do Ústí. Byli jsme ubytováni na
internátu, v pokojích po třech. Další den ráno jsme se přesunuli do hotelu Clarion, kde se konference
konala. Tam jsme si vyzdobili náš stůl, pověsili název naší firmy, nalepili na zeď bílé plátno jako
pozadí, před kterým se fotilo, nafoukli balonky, apod. a podobně postupovala druhá třída.
Celkově ty naše stánky působily v porovnání s ostatními stánky jako pěst na oko, prostě byly
nejvýraznější. Potom byla menší pauza na občerstvení a jako první se předváděly prezentace. Šli jsme
asi jako druzí, a myslím, že to holky zvládly úžasně, sama bych se tam ani nedokázala postavit.
Následoval oběd, měli jsme řízek s bramborovou kaší. Po něm jsme měli obchodovat s ostatními
podniky. Zprvu to bylo docela stresující, ale pak jsem si zvykla.
Myslím, že vyplňování různých nabídek, poptávek, paragonů, faktur, komunikace s cizími
lidmi mi dalo něco do života. Jinak mezi lidmi chodila i porota, která se ptala na věci ohledně
podnikání, obchodování, marketingu, atd. a podle toho nás hodnotila. Když bylo obchodování
ukončeno, všechno jsme uklidili a v napětí jsme čekali na vyhodnocení. Můžu přiznat, že jsme si
docela věřili a nakonec jsme jako FOTOART vyhráli první místo za prezentaci a STAY STRONG druhé
místo za obchodování. Nedivte se nám, že jsme chodili s nosem nahoře, když se mezi soutěžícími
vyskytovaly převážně střední školy.
Potom jsme si vyjeli lanovkou na rozhlednu, podívali se do přírodního a zrcadlového bludiště,
a pak, když jsme se vrátili, jsme ještě dostali rozchod, abychom se mohli podívat do obchodů.
Následující den jsme se sbalili a jeli do Prahy, kde jsme si prohlédli některé památky, např. Karlův
most, katedrálu svatého Víta, pražský hrad, Staroměstské náměstí, Orloj, sochu svatého Václava a
Václavské náměstí, kde jsme taky dostali rozchod, abychom si mohli něco koupit, najíst se, apod.
Večer jsme došli na nádraží a jeli domů.
Celé ty tři dny jsem si hodně užila. Jsem šťastná, že jsme se tak skvěle umístili. Byli jsme
úžasný kolektiv, ani jednou jsme se nepohádali a hodně jsem si oblíbila lidi, kteří tam se mnou byli.
Ani neví, co pro mě znamenají. Chtěla bych všem poděkovat za úžasný zážitek, nikdy na to
nezapomenu (a že jsem pořádný sklerotik). Nevím, jestli není ‚‚trapné‘‘ napsat, že jsem se u psaní
posledních vět rozbrečela.
Sabina Gelnarová, 8. B
ZASLOUŽENÁ ODMĚNA
David Hrdlička na roztrhání!!!
aneb přehled výsledků nejen v chemických soutěžích
Ve školním kole celostátní soutěže „Hledáme nejlepšího mladého chemika ČR“ dne 20. 11. 2014
nejprve David Hrdlička vybojoval skvělé druhé místo. Musíme dodat, že prvenství mu „sebral“ jeho
spolužák Martin Velička. V tomto kole soutěže odpovídali soutěžící na třicet otázek z různých oblastí
anorganické i organické chemie. Otázky byly testové, ne vždy byla správná jen jedna možnost. Během
40 minut mohli soutěžící dosáhnout 40 bodů.
V lednu 2015 proběhlo krajské kolo, kdy David postoupil z prvního, teoretického kola do
druhého, praktického. Celkově tak obsadil 4. místo v kraji a postoupil do celostátního kola, které se
uskuteční 11. 6. 2015. Výsledky krajského kola byly slavnostně vyhlášeny v hotelu Harmony za účasti
představitelů města, kraje i Akademie věd a hlavní sponzor soutěže BorsodChem MCHZ, s. r. o.
uspořádal exkurzi do tohoto chemického závodu.
Ve školním kole chemické olympiády vybojoval David Hrdlička opět 2. místo a postoupil do
okresního kola této soutěže. 1. místo opět obsadil Martin Velička.
V okresním kole pak i v konkurenci studentů gymnázií vybojoval krásné sedmé místo. Martin
Velička obsadil také pěkné dvanácté místo.
Eurorebus
15. 6. budeme opět držet palce nejen Davidu Hrdličkovi, ale i Martinu
Veličkovi a také Dominiku Bohušovi při reprezentaci naší školy ve finále
vědomostní soutěže Eurorebus. Ta se bude dokonce konat v Top Hotelu
Praha.
Soutěž probíhá po dobu celého školního roku a utkávají se v ní
jednotlivci, školní třídy i celé školy. V letošním roce se soutěž Eurorebus koná
již po dvacáté a vy si můžete pro inspiraci prohlédnout lákavé ceny pro vítěze
na stránkách www.eurorebus.cz.
Nezbývá než popřát soutěžícím, ať se jim podaří ještě před koncem
školního roku zabojovat a možná i vyhrát …
Kluci, hodně štěstí, věříme, že vyhrajete!!!
Další mimořádné úspěchy našich spolužáků
Václav Namyslo z 7. A reprezentoval naši školu v okresním kole matematické
soutěže Pythagoriáda. Ve velké konkurenci i mezi studenty gymnázií dosáhl
plného počtu bodů a v soutěži zvítězil! Vaškovi gratulujeme a přejeme mu další
úspěchy nejen v matematických soutěžích.
Na konci dubna jsme se dozvěděli další příjemnou zprávu. Okresní komise
biologické olympiády v Ostravě udělila Janu Veselskému ze 7. B druhé místo
v okresním kole biologické olympiády. Honzo, gratulujeme!
DEN ZEMĚ
Žáci 7.B si 24. dubna ke Dni země připravili program
pro své nejmladší spolužáky i předškoláky z okolních
mateřských škol (O. Synka, L. Podéště a O. Jeremiáše). Na
celou akci se připravovali několik týdnu předem, seli
afrikány
do
truhlíků a učili se
novým
informacím
o
bylinkách,
bobulovinách,
jarních bylinách, listnatých i jehličnatých stromech. Prvňáci,
druháci, třeťáci i předškoláci byli dobré publikum a snažili
se na mnohdy nelehké otázky bravurně odpovídat.
Nakonec si odnesli všichni malou sazeničku, sladkou
odměnu, dáreček od našich nejstarších spolužáků a medaili
Malý zahradník.
Čištění lesa
Naše škola se připojila k výzvě UKLIĎME ČESKO. Pro nás to znamenalo obléct si pracovní či
sportovní oděv a obuv. Dostali jsme rukavice a šlo se uklízet.
Do plastových pytlů jsme sesbírali všechno, co někdo v
Osočníku a Za Dvorem pohodil nebo vyhodil. Asi aby se
nemusel obtěžovat s odpadem do sběrného dvora.
Někteří z nás uklízeli s velkým nasazením, jiní to brali
vlažně a byli i tací, co se moc nepředřeli. Ve finále se nám z
větší části obě lesní lokality za obchodním centrem Globus
(Osočník i Za Dvorem) podařilo trochu uklidit. Našli jsme
několik obrazovek ze starých televizorů, rozpadlý počítač,
mnoho prázdných lahví, několik pěnových matrací a řadu
dalšího neuvěřitelného harampádí, které do lesa nepatří…
Husovy stopy
Rok 2015 je rokem 600. výročí mučednické smrti mistra Jana Husa na kostnickém koncilu. Toto
výročí je pro nás velmi důležité; mistr Jan Hus svým životem a smrtí podnítil v Českých zemích
reformní hnutí, které o století předběhlo reformaci evropskou. Mistr Jan Hus zůstává symbolem,
který nás od té doby provází dějinami. Proto se i naše škola připojila ke kampani „Husovy stopy“.
Tyto stopy – hodnoty – nám v české zemi leží pod nohama, a my je můžeme
ignorovat a přehlížet, ale stále zde jsou. Můžeme je také pošlapat tím, že jimi v
srdci pohrdneme kvůli tomu, že jsou příliš staré a do dnešní doby se nehodí.
Nebo se k těmto hodnotám můžeme přihlásit a postavit se na ně tím, že jim
uvěříme a začneme je následovat svým každodenním životem…
Zkusme se po nich sami vydat.
Osvětim a Březinka 2015
Nejprve pohledem paní učitelky:
V lednu uplynulo 70 let od osvobození neblaze proslulého koncentračního tábora AuschwitzBirkenau v Osvětimi. Dne 29. dubna 2015 jsme si krutost a nelidskost nacistického pracovního a
vyhlazovacího tábora připomněli návštěvou tohoto dnes již pietního místa. Exkurze se zúčastnili žáci
8. a 9. ročníků pod vedením Mgr. D. Petřkové a Mgr. L. Mazurkové. Letos jsme si mohli také
prohlédnout nově otevřenou expozici České republiky nazvanou „Vězni z českých zemí v Osvětimi“.
Naši žáci byli pozornými posluchači a jsem pyšná na to, že byli průvodkyní pochváleni nejen za své
znalosti o historii 2. světové války, ale rovněž za své chování během celé prohlídky.
Mgr. Lenka Mazurková
A jak to viděla jedna z mladších účastnic:
Školní výlet do Osvětimi
Ve středu 29. dubna jsme se školou vyjeli do koncentračních táborů Osvětim a Březinka. Tuto
možnost měli vybraní žáci osmých a devátých tříd. Vyjížděli jsme brzy ráno, cesta autobusem do
Osvětimi trvala kolem dvou hodin. Mezitím nám pustili dokumentární film Šedá zóna (grey zone).
Přijeli jsme na místo, zaparkovali a vyšli jsme na parkoviště, kde jsme se spočítali a následně jsme
došli k hlavní bráně, kde nám paní učitelka rozdala vstupenky. Když jsme vešli dovnitř přes hlavní
bránu, rozdali nám sluchátka, abychom více rozuměli tomu, co nám česky mluvící mladší průvodkyně
říká.
Vyprávěla nám o tom, jak to lidé, kteří byli uvězněni a terorizováni v koncentračním táboře,
měli velice těžké. Nacisté v koncentračním táboře Osvětim uvěznili kolem 25 miliónů lidí, z toho
několik miliónů Židů. Židé byli přivezeni do tábora vlakem, aniž by věděli, že jdou do plynu a
podobných zařízení, kde zahynou. Tito lidé jeli do Osvětimi s radostí, protože nevěděli, kam jedou.
Vlakem jeli přibližně 5 dní a to bez pití, bez jídla, takže není divu, že většina lidí byla totálně
vyčerpaná a některé děti zahynuly rovnou ve vlaku. Jakmile si vystoupili z vlaku, nacisté jim přidělili
oblečení, obuv, byli důkladně prohlédnuti a vlasy jim ostříhali nakrátko. Ostříhané vlasy se používali
dále, aby měli nacisté peníze. K jídlu dostávali např. bezmasé polévky, něco, co jen zřídka připomínalo
kafe. Není divu, že některé dospělé ženy vážily jen 30 kg. Děti šly rovnou do plynu a dvojčata sloužily
k lékařským experimentům. Vězni spávali na postelích po dvaceti, aby ušetřili místo. Proto lidé
dostávali všelijaké nemoci a nejčastěji vši. Skoro nikomu se z tábora nepodařilo uprchnout. Podařilo
se to jenom pár jedincům. Jedna spalovací pec mohla spálit až 350 těl denně, další lidé se likvidovali
v plynových komorách.
Paní průvodkyně nám při prohlídce vyprávěla smutné příběhy jednotlivých lidí. Občas mi při
tom bylo až k pláči, protože vidět ty lidi na obrazech a v duchu si říkat, že trpěli, je smutné. Šli jsme
pak po jedné chodbě a po stěnách byly vystaveny fotky nejvýznamnějších lidí v rámečcích. Bylo jich
opravdu hodně. V jedné z budov se nacházely pozůstatky lidí. Přibližně sedm tun vlasů, které jim holili
při příjezdu. Několik set kufrů, ve kterých si přivezli své věci. Boty, ve kterých se opravdu nedalo
chodit. Dále byly po chodbách pověšeny obrazy lidí a z toho byly asi tři obrazy, které vyobrazovaly
vyhublé ženy. Podívaná opravdu hrozná a smutná, jak tam trpěli lidé a nejvíce děti.
Po této prohlídce jsem si toho hodně uvědomila. Například to, že řešíme až moc malé věci.
Kdyby oni v té době měli řešit problémy, které řešíme my teď, tak to mají jako nějakou hru. Měli
bychom si všichni uvědomit, kolik máme v dnešním světě možností a že nejsme skoro v ničem
omezeni. A měli bychom uctívat ty lidi, kteří v té době zahynuli. Nikdy nevíme, mohla to být třeba
naše prababička, babička, teta nebo pradědeček, dědeček, strejda…
Jana ŠANDOVÁ, 8.B
Výlet do Olomouce
Za ty čtyři roky, které jsme strávili na druhém stupni, jsme jako třída na větším výletě nebyli.
Proto jsme se nemohli dočkat, když jsme v pátek 5. 6. na výlet konečně vyrazili. Nejtěžší pro nás bylo
vybrat si termín tak, abychom se ho mohli zúčastnit všichni. Ale i tak jsme nakonec jeli bez Kuby
Boruně, což nás všechny opravdu mrzelo. Do Olomouce jsme jeli z Ostravy opravdu brzy ráno a už v 7
hodin jsme byli na místě, takže všechno bylo ještě zavřeno. Tak jsme se zatím jenom tak procházeli a
prohlíželi si město a také navštívili kostel, který byl opravdu překrásný. Dále jsme se šli podívat do
Pevnosti poznání, která byla opravdu úžasná. Mohli jsme si zde například vyzkoušet kostýmy ze 7leté
války. A tohle byla opravdu velká atrakce. Dále jsme si mohli prohlédnout mnoho exponátů z fyziky a
přírodopisu. Když jsme ukončili prohlídku v Pevnosti poznání, přesunuli jsme se do centra. A myslím,
že to bylo jedno z nejkrásnějších měst, které jsem kdy viděla. Na závěr dne jsme si zašli do Galerie
Šantovka a poté už jsme se pomalým krokem přesunuli směrem k nádraží. Musím říct, že jsme si ten
výlet opravdu všichni skvěle užili a byl moc krásný. A také vtipných historek z toho dne máme plno,
ale ty všechny si raději necháme pro sebe. :-)
Adéla KIRŠNEROVÁ , 9.B
ZE SLOHOVÝCH PRACÍ ŽÁKŮ DRUHÉHO STUPNĚ
Historka, která se vypráví v naší rodině
Příběh, který Vám budu vyprávět, se traduje u nás v rodině už velmi dlouho. Odehrál se v
polovině 19. Století, kdy byli pánové a poddaní. Je to příběh mé praprababičky, která, žila se svým
manželem na zámku v Náměšti nad Oslavou, jenž v té době patřil šlechtickému rodu Hauqwitzů.
Manželství mé praprababičky trvalo již několik let a nebylo naplněné, bylo bezdětné. Situace se
ale změnila ve chvíli, kdy se její vztah s pánem zámku stal bližším. Z této aférky, která trvala nějaký ten
čas, se praprababičce narodila dcera Marie. Marie byla její jediná dcera. Hrabě je finančně podporoval
po celou dobu jejich života na zámku, ale nikdy ji neuznal za svou právoplatnou dceru.
Marie vyrůstala vychovávána matkou a nevlastním otcem, který si k ní bohužel nikdy nenašel
cestu. Nikdy to své ženě neodpustil, ale zůstal s nimi.
Marie se v dospělosti provdala z lásky za Františka Šabackého. Manželství bylo velmi šťastné a vzešlo
z něj 5 dětí – František, Marie, Magda, Jiří, Anička. Můj děda, Jiří, který již nežije, byl nejvíce podobný
na otce praprababičky.
(autor neznámý)
Znáte to? Když se sejde celá rodina u jednoho stolu a vzpomíná? Buď nám dědeček povídá,
co zažil, nebo se směje tomu, jací jsme byli. Jelikož měl děda 3 starší bratry, má svých vzpomínek až
až. Nejraději mám jednu, při které se můžu smíchy utlouct. Těším se, až vyrostu, budu mít své vlastní
děti a budu jim vyprávět tuto historku. Oni to zas budou vyprávět svým potomkům a takhle to půjde
pořád dokola. Doufám, že se vám náš rodinný příběh bude líbit. Možná si mnoho z vás pomyslí, že
nejsme normální.
Vzpomínáte si na to, když vás maminka nebo tatínek upozorňovali, že si nemáte hrát s míčem
doma? Zasmáli jste se a pomysleli jste si: Pravidla jsou od toho, aby se přece porušovaly nebo
zakázané ovoce chutná nejvíc. Byli jste si naprosto jisti, že se nic nemůže stát. Ale každý z nás už moc
dobře ví, že to tak není.
Bylo nedělní odpoledne. Přesněji bylo zimní odpoledne. Bratři Dybovi zase nevěděli, co dělat.
Nechtěli to ani říkat rodičům, však to znáte, řekli by vám: Nudíte se? Tak se běžte učit. To oni ale
slyšet nechtěli. Už se nemohli dočkat, až zmizí sníh a budou si moct zahrát společně fotbal. Jelikož byl
nejstarší z bratrů opravdu lump, navrhl: ,,Kluci, co kdybychom si tak zahráli fotbálek? Bude sranda.“
Fanda řekl: ,,Jo, to je skvělý nápad, proč ne?“ Můj děda, mladší ze sourozenců, ale nesouhlasil. ,,Co
když nás načapají rodiče? Musíme být hrozně potichu. Já to riskovat nehodlám.“ Bratři se mu hned
začali posmívat: , No Jindro, ty jsi ale posera!“ Ale protože byl děda opravdu mazaný, řekl si, že kdyby
je přistihli, vymyslel by si, že ho k tomu starší bratři přemluvili.
Kopali si, smáli se. Byli šťastní, protože to byl sport, který milovali. Dávali si pozor. Věděli
dobře proč. Jejich maminka měla totiž velice ráda květiny. Měli je doslova všude. Prababička o ně
opravdu pečovala, dokonce bych řekla, že měla ke každé nějaký vztah. No a co se nestalo. Nejstarší
bratr kopl míč na parapet, kde stál květináč s nádhernou fialkou. Květináč spadl na zem a roztříštil se
na malé kousky. Všichni 4 stáli v pokoji omámení. Nevěřili svým očím. Věděli, že tohle je konec
legrace. Děda se vylekal, utíkal do kuchyně požalovat taťkovi, co se stalo, řval: ,,Tati, tati! Kluci rozbili
maminčin oblíbený květináč!“ Praděda vyskočil ze židle a už jste mohli slyšet jen dupot, jak šel
rozzuřeně do pokoje. Samozřejmě, že kluci už měli tepláky nacpané polštáři pro případ, že by dostali
po zadku. Ale mýlili se. Doplatil na to ten, co takovou hloupost vymyslel. Kdo jiný než nejstarší
z bratrů, Standa. Praděda byl opravdu rázný a přísný. Standa dostal facku přes celou pusu. Praštil se
hlavou o roh stolu. Naštěstí se nic vážného nestalo, jinak bych vám to tady nevyprávěla. Na druhý
den přišli ze školy. A rohy od stolu byly ohoblované. Proč? Jak říkal můj praděda: ,,Aby se tato
nepříjemnost už nikdy neopakovala.“
Takových příběhů, má děda hrozně moc. Ale tato se mi vryla přímo do paměti. Od té doby
jsem už věděla, že si nemám doma kopat s míčem. Může se mi to vymstít tak, jak se to vymstilo
mému strejdovi.
Nathaly Al-Awa, 9. A
Co mi vyprávěla…
Za úplňku měla má sestra zvláštní sen. Nemohla už déle spát, křičela ze spaní a tím vzbudila
polovinu paneláku. Ráno, když jsme opravdu všichni vstali, mi začala vyprávět příběh, který se jí zdál.
Vydala se na procházku s kamarády, ale začalo se stmívat, proto se rozloučili a odešli. Moje
sestra tak zůstala sama. Domů se jí ještě nechtělo, a tak se rozhodla, že se ještě projde. Zašla až do
lesa, kde uviděla zvláštní třpytivou věc. Byla zvědavá a šla se na tu věc podívat. Jen co udělala tři
kroky, země se pod ní náhle propadla. Začala volat o pomoc, protože padala neznámo kam. Její volání
bylo slyšet i u nás doma, protože sestra doopravdy křičela. „Pomóóóóc,“ hlasitě plakala ze spánku a
neustále se dožadovala pomoci.
Po dlouhém pádu bolestivě dopadla na velmi měkký povrch, který ji zachránil před vážným
úrazem. Později si vzpomněla, že dopadla na postel ve velmi přepychovém domě. Dům byl vyzdoben
jako na zámku. Moje sestra, Tamarka, byla velmi zvědavá, a tak se šla podívat, kde se to vlastně
ocitla. „Nestačila jsem se divit,“ vyprávěla a živě si představovala krajinu, „byla krásná, plná
kouzelných zvířat a rostlin.“
Po chvíli si všimla zvláštního stvoření, duhové jednorožky, která ji zavedla k celému stádu
těchto zvířat. „Duhová jednorožka vypadala jako poník s malým, roztomilým růžkem na čele. Měl
kudrnatou hřívu ozdobenou barvami duhy a lučním kvítím, “ s nadšením popisovala Tamarka.
Stádo duhových jednorožek ji dovedlo až k mohutnému vodopádu. Tam se před nimi
najednou objevil vchod do tajné jeskyně za vodopádem. Na onom magickém místě stála svatyně
s pramenem mládí. Tamarka se zalekla, ale schovala si pár kapek do kapsy…
Příběh už bohužel nepokračuje dál, protože se Tamarka probudila. Je ještě malá, a proto si
myslela, že v oblečení, které měla ve snu na sobě, najde kapky pramenu mládí. Hledala a pobíhala po
pokoji, ale vodu z pramenu nenašla.
Sofie Margareta Adamová, 8. A
Co mi vyprávěl kartáček na zuby
Vzpomínám si, jak jsem ještě visel v obchodě, zelený kartáček značky Oral-B, mezi svými
kolegy a čekal s načesanými štětinkami na někoho, kdo by si mě koupil. Od svých příbuzných jsem
tenkrát slýchával příběhy o tom, jak je to úžasné, když si vás někdo koupí, a tak naivně jsem si myslel,
že čištění zubů musí být ta nejlepší práce na světě. Jak já jsem se mýlil!
Z ničeho nic nastal můj den. Myslím, že byl zrovna čtvrtek a kolem našeho regálu šla slečna.
Byla pěkná, měla krásný úsměv a bílé zuby. Na první pohled jsem věděl, že je to ta pravá! Už
natahovala ruku směrem ke mně, zavřel jsem oči a čekal na ten skvělý okamžik. Když se však dlouho
nic nedělo, otevřel jsem je a viděl, jak ta mladá paní odchází s mojí růžovou kamarádkou. Nelžu,
málem jsem se rozbrečel, ještě kdybych mohl… Ale nakonec jsem měl ten den ‚‚štěstí‘‘, protože mě
koupila jedna maminka s malým chlapcem. Ten kluk se mi nelíbil už od začátku.
Když jsme dorazili k nim domů, skončil jsem v takové bílé krabici, kde byli jiné, taky ještě
nepoužité, hygienické potřeby. Mezi nimi jsem se ale moc dobře necítil, byl jsem úplně nový a ostatní
mě neměli moc v lásce. Asi za pár dní, teď si nejsem jistý, protože tam byla tma, mě vytáhli.
Tak začala moje práce. Do rukou mě však dostal ten malý chlapec, který vypadal tak na čtyři
roky. Jelikož to se mnou ještě moc dobře neuměl, pomáhala mu maminka. Ale nebylo to zase tak
strašné, jako když mě donesl do školky. Tolik dětí jsem pohromadě ještě neviděl, moc šancí jsem
neměl, no… Spolu se mnou byly na jedné dlouhé polici kartáčky, každý ve svém kelímku a se svou
pastou. Některé vypadaly nově, jiné ještě použitelně a ty další… o těch už radši nemluvím. Když si šli
všichni umýt zuby, vždycky jsem tomu nemehlu alespoň jednou spadl, ale mu to asi vůbec nevadilo.
Hodně tlačil na zuby a ohýbal mi tak štětinky. Divil jsem se, že mu z těch dásní neteče krev. Za
nějaký ten čas jsem vypadal k nepoznání. Štětinky jsem měl do všech stran, polámané a některé mi i
chyběly. Moje tělo mělo všude zaschlé fleky od pasty a kelímek, ve kterém jsem odpočíval, vypadal
podobně.
Ještěže mě jeho maminka vzala za pár dní domů. Když už jsem myslel, že jsou mé dny
sečteny, tak místo toho, aby mě hodila do koše, mě umyla od pasty a dala zase do krabice. Už to ale
nebyla ta bedna s novými hygienickými potřebami, tahle i docela páchla. Když jsem se po chvíli
rozkoukal, byl jsem ve skříni, zase ve tmě, začal jsem rozpoznávat předměty kolem sebe. Byly tam
staré věci, houbičky a podobně. Těm už ale bylo úplně všechno jedno, ani nevím, jestli si všimly, že
tam jsem. Nevěstilo to nic dobrého. Zanedlouho jsem zjistil, že už nebudu čistit zuby, nebudu dělat
daleko horší věci. Umývali se mnou záchod! A dokonce i klec od nějakého zvířete, nejspíš králíka nebo
morčete. Páchlo to odporně. Říkám vám, že kdybych mohl zvracet, tak by ti dva viděli, co ještě nikdy.
Prožíval jsem to pořád dokola, krabice, děs, krabice, děs,…
A teď? Teď jsem skoro plešatý a zrovna mě ta maminka nese směrem ke koši, kde snad mezi
odpadky dojdu pokoje. Loučím se s vámi a až budete nadávat na svoji práci, vzpomeňte si na mě!
Sabina Gelnarová, 8. B
Pohled na svět očima značkových bot
Naše velikost je 7. Jsme peprmintové barvy a občas zapácháme. Nosí si nás jedna slečna,
která se jmenuje Janča. Teď vám povykládáme náš životní příběh.
Byla z nás jedna velká bezbarvá látka. Vzal si nás do rukou jeden vousatý pán a začal na nás
kreslit návrh. Občas to zabolelo, když na nás moc hluboko přitlačil. Vzal do rukou obrovské nůžky a
začal nás stříhat. A v tu ránu jsme hlasitě zařvali: „Áááu!“ A začaly jsme krvácet. Krev kapala na zem a
my jsme byly vystřihnuty v daný tvar, který chtěl mít. Vzal gumu a ostatní věci a lepil na nás dekorace.
Po tom, když už jsme měli tvar boty, tak nás nastříkal barvou, tato část byla velice lechtající a byla
velice příjemná. Když už jsme mysleli, že už bude brzy konec, tak na nás ťafnul kolečko s nápisem
Converse All Star, tímto jsme zjistily, že jsme velice kvalitní a značková obuv, která půjde na trh.
Jakmile jsme celí uschli, tak nás šoupl do krabice, zavřel a někam nás odnesl. V krabici byla tma, takže
si z cesty nic nepamatuji, jen to, že mi můj vlastní bratr pořád šlapal na vlasy, tedy na moje tkaničky.
Ale propleskl jsem ho, a bylo to zase v pohodě.
„Konečně taky něco vidím“, řekl jsem, když mě v obchodě otevřela prodavačka po
několikadenní cestě, aby nás zkontrolovala, zdali se nám nic při cestě nestalo. Vzala si nás tedy do
rukou a prohlížela si nás z těch nejrůznějších stran, dokonce i do mě strkala prsty, zdali něco není
vevnitř. Když se ujistila, že jsme velice v pořádku, zase nás zavřela zpátky do krabice a dala do skladu.
Po 176 dnech, 4 hodinách a 48 minutách si nás otevřela jedna velice příjemná dívka. Po
chvilce jsem zjistila, že se jmenuje Janča. Vyndala si nejprve mého bratra a obula si ho na nohu a poté
vzala mě a udělala to samé. Cítil jsem se velice příjemně. Když se s námi procházela po obchodě,
zjistili jsme, že jsme v prodeji obchodu A3 Sport. Po krátké procházce si nás koupila a my jsme byli
šťastní, že máme svůj domov. Dala nás zase do krabice, takže z cesty nemáme zase nic. Doma si nás
vystavila na zem a my tam čekali, až si nás na sebe vezme.
Vzala si nás hned na druhý den do školy. Když jsme byli s ní, tak jsme se cítili velice pohodlně.
A občas nás zašimrala, hlavně při tom, jak si upravovala naše vlasy (tedy tkaničky). To nám bylo velice
příjemné. Otevřela vstupní dveře a vyšla s námi i ven. To jsme teprve nečekali, co nás čeká. Začala
utíkat za svou kamarádkou a to nás velice bolelo, protože jsme na to nebyli zvyklí. Ale po chvilce toho
nechala a my si oddechli. Vešla nejspíše do haly své školy a to jsme se vylekali, protože tam bylo tolik
dětí, kolik jsme ještě nikdy nezažili. Přišla do třídy a zasedla do lavice. K Janči přišla kamarádka a
pochválila nás, že jsme velice pěkné. Začali jsme se červenat, ale moc to nešlo naštěstí poznat.
Celé dopoledne bylo super, poznávali jsme její třídu a celý svět. Přišla domů a vyzula si nás.
„Héj, bráško, cítíš to taky? Něco, nebo někdo tu smrdí,“ tiše jsem řekl bratrovi. A on si čichl a zašeptal
také: „Ano, cítím, nejsme to náhodou my, kteří tady smrdíme?“ Já jsem jen smutně přikývl a byli jsme
oba smutní, protože jsme zapáchali a nikdo se o nás nepostaral. Tak jsme na té chodbě leželi a spali.
K večeru si nás Janča vzala dovnitř domů, vzala si do rukou mokrý hadřík a začala nás otírat. Měli
jsme opět pocit čistoty a svěžesti. Pak nás zase dala na chodbu.
A takto to bylo každý den, někdy nás dokonce nechala celý den odpočívat a jindy nás zase nosila celý
den. S bráchou jsme rádi, že jsme u takové hodné dívky a že se o nás hlavně tak dobře stará. A
doufáme, že budeme nesmrtelní a budeme žít navěky a nikdy nás naše majitelka neopustí.
Jana ŠANDOVÁ, 8.B
Jen láska zná umění obdarovávat a sama brát
Láska je zajímavá věc, někdo říká, že je to nepopsatelný pocit, někdo zase říká, že se dá
jednoduše chemicky vysvětlit. Já si však myslím, že každý má tak trochu pravdu. Když jste opravdu
zamilovaní a najdete si někoho, s kým tento pocit sdílíte, je to úžasné a opravdu nepopsatelné. Láska
však není vždy příjemná. Někdy vás láska dostane až na samotné dno a někdy vám zlomí srdce. Ale co
je nejdůležitější, že láska bere čas. Protože vždy se musíte naplno věnovat tomu, kterého milujete. A
čas je právě to nejhodnotnější, co máme.
Když to vezmu ze svého pohledu, miluji baseball. Mám rád všechny sporty, ale jak říká jeden
citát: „Baseball je láska, ostatní sporty jsou jen sporty“. A právě baseball je žrout mého času zde na
Zemi. Víte, nemusíte být zrovna nejlepší hráč nebo podepsat smlouvu za 100 000$ a baseball bude
mít pořád místo ve vašem srdci. A proto hraju baseball, je to něco, co naplňuje můj život. Holky jsou
super, ale jsou náladové a nikdy to s nimi daleko nedotáhnete. Mojí holkou je rukavice a pálka.
Někteří říkají, že baseballisté nedělají nic jiného a nemají na nic jiného čas. Mají pravdu. Ale děláme
to proto, že jsme našli naši životní lásku. A tu by měl najít každý, protože jinak je úplně zbytečný a
ztracený. A pokud existuje opravdu někdo, kdo nás stvořil, Bůh nebo nějaká vyspělá rasa, chci jim říct
děkuji. Děkuji za to, že jste mi umožnili najít něco, co naplňuje můj život radostí, smutkem a láskou.
Zamyslete se nad tím, co máte rádi, co rádi děláte, co milujete. Dám vám příklad. Derek Jeter,
nejslavnější baseballový hráč, měl sen. Měl sen, že bude hrát pro tým v Bronxu a to New York
Yankees. Pocházel z chudé rodiny z New Jersey a byl to úspěšný student a sportovec. Dostal se na
Collage, kde hrál první univerzitní ligu a právě tam začala jeho kariéra. Sjížděli se na něho dívat scouti
z každého týmu v MLB, ale když později v New Yorku zjistili, že neumí odpálit curveball, odstavili ho a
už to vypadalo, že Derek se nikam nedostane.
Derek to však díky své píli, trpělivosti a lásce k baseballu nevzdal a každý den chodil trénovat
odpal do pálkařské klece, kde napálil až tisíc míčů. Nakonec se do Yankees dostal a prožil zde celý svůj
život. Tady mu láska sice vzala čas, ale jeho spoluhráče obdarovala skvělým spoluhráčem a hlavně
přítelem. A jsem rád, že znám člověka, který se mnou chodí trénovat před a po trénincích, abychom
se prosadili na svých pozicích, kde tak moc chceme hrát. Na konec bych se rád vrátil k Derekovi,
protože cítím potřebu vám říct, jak se Derek minulý rok rozloučil se svými fanoušky, spoluhráči a
celým baseballem. Cituji: „Z mého pohledu jsem měl nejlepší práci na světě. Dostal jsem šanci být
shortstopem New York Yankees, a ten je jenom jeden. Pokaždé jsem se snažil, i když to je moje práce,
zajistit vám zábavu a radost ze hry, ale nikdy se to nevyrovná tomu, co jste dali vy mně. Proto vám
děkuji, velmi vám děkuji“.
Tomáš Kovala, 9. A
Veršujeme jako o život
Klasický limerick je pětiveršová básnička pocházející z anglické literatury se stavbou alba. To
znamená, že poslední verš se rýmuje s prvním a druhým, třetí a čtvrtý se rýmují navzájem. Limerick
má být vtipný, může být i lehce přidrzlý. Měl by mít také klasickou stavbu – rým i rytmus.
Jako příklad zdařilých limericků uvádíme básně žáků sedmých ročníků.
Sýrový limerick
Byl jednou jeden sýr,
jmenoval se hermelín.
Tento sýr plesnivý je,
musíme čekat, než dozraje.
Byl jednou jeden sýr hermelín.
Niva plesnivá též je,
do zelené barvy dozraje.
I když je plesnivá jíst se dá,
Do žaludku nám sama napadá.
Niva plesnivá je.
Eidam nejlepší chuť má,
jako příloha se ke všemu dát dá.
Se šunkou do chleba ho dáme,
To si krásně pochutnáme.
Protože Eidam nejlepší chuť má.
Spousty druhů sýrů máme,
k večeři si jeden dáme.
Třeba goudu všichni znají,
tu si rádi všichni dají.
Spoustů druhů sýru máme.
Bašandová Kristýna 7.B
Dívka z Ostravy
Byla jedna dívka v Ostravě
a měla dlouhé vlasy na hlavě
Ke kadeřnici nikdy nešla,
však k holiči si cestu našla,
ta holohlavá dívka v Ostravě.
Anna Doudová 7.B
Klec
Byla velká pec,
na ní stála klec.
A v té kleci
byly velké věci
a to není kec.
Jakub Hýža 7.B
Hrneček
Byl jeden stoleček,
na něm stál hrneček.
Když hrneček spadl,
na zvuk důraz kladl.
Rozbil se malý hrneček.
Jan Veselský 7.B.
Dědečkové ze Slezska
Byl jeden dědeček z Poruby,
kalhoty nosil naruby,
a každé pondělí,
vařil zelí,
ten starý opičák z Poruby.
Byl jeden dědeček z Hrabůvky,
a nechtěl nosit přezůvky,
chodil bosý,
lovil losy,
ten cestovatel z Hrabůvky.
David Jedlička 7.B
Hanslík Libor 7.B
SVATBA
Kdy už se konečně vdáš?
Myslím, že se dřív vydáš!
Nevdáš-li se,
Ožením se,
Však už nemáš u mě šanci žádnou, ty to znáš!
Barbora Smyčková, 7. A
Byl jednou jeden pes,
co oběhl celý les.
Našel si tam kamarády,
co ho měli velmi rádi.
Byl jednou jeden pes.
Byl jeden dědeček z Ostravy,
jel na výlet do Opavy.
Tam si koupil dva domy,
u nich zasadil stromy.
Ten náš dědeček z Ostravy.
Jiří Jan Kňazovčík, 7. A
Dědeček si dobře žil,
a tak zde už na vždy byl.
Pěstoval tam jablka,
ochočil si zde vlka.
Jó, ten si dobře žil.
Šel dědeček na zajíce,
nepůjde už nikdy více.
Zajíci mu utekli,
vůbec se ho nelekli.
Tak dopadl lov na zajíce.
Sofie Glacová, 7. A
Našel si tu ženu,
křestním jménem Lenu.
Do rána však byla pryč,
protože jí koupil myš.
Už neměl žádnou ženu.
Václav Namyslo, 7. A
Čertovské pohádky
Literární soutěž s názvem Čertovské pohádky, kterou pro děti z Ostravy pořádá
městský obvod Ostrava - Mariánské Hory a Hulváky, se konala již pátým rokem. Letos bylo
úkolem mladých spisovatelů vymyslet a napsat krátkou originální pohádku na téma Čert
v kuchyni. Měl se v ní objevit alespoň jeden čert a děj se měl nějakým způsobem vztahovat
ke kuchyni.
Letošní ceny byly více než lákavé, vždyť spisovatel, jehož pohádka vyhraje, pojede
s celou rodinou na dovolenou do Chorvatska. A to už stojí za to.
Do soutěže se z naší školy přihlásilo mnoho nadějných spisovatelů, jejichž snahu
bychom rádi podpořili. Proto jsme se rozhodli jejich práce otisknout v aktuálním čísle
časopisu. Sami si najděte svého vítěze a vyberte si tu nejpěknější pohádku…
Čert v kuchyni
Za dávných časů tak jak to na tom světě bývalo, děly se i v pekle všelijaké věci. Sám pekla
pán se rozhněval na své líné čerty, kteří nechtěli dříví chystat a pod kotly topit a chystal se je proto
potrestat. Svolal pekelnou radu a rozhodl, že pošle každý rok jednoho čerta na svět na zkušenou, zda
umí podvádět slušné lidi a dělat i různé čertovské kousky. Svolal všechny čerty a los padl na mladého
čerta Bleble.
Čert Bleble se musel ihned vypravit na svět. Procházel krajinou, až přišel k vesničce, ve
které bydlel pekař Pepa se svou ženou Eliškou. Nebyli příliš bohatí, ale trápilo je, že neměli děti.
Jednou, když jel pekař pro mouku, potkal na cestě divného chlapíka. Dal se s ním do řeči a postěžoval
si na své trápení, že se svou ženou velice touží po děťátku. ,,Já jsem čert Bleble a mohu ti splnit každé
přání, " chlubil se čert. Chci však, abyste mi umožnili vařit ve vaší kuchyni, kde bych připravil lektvar
pro splnění vašeho přání. " Pepa chvíli váhal, zda se má spolčit s čertem, ale pak se rozhodl: ,,Musím
se domluvit se svou ženou, jestli tě do naší kuchyně pustí. "
Eliška souhlasila, a tak se čert Bleble nastěhoval do její kuchyně. Pro Elišku vařil jen
obyčejný bylinkový čaj, který měla pít ráno i večer. Pro pekaře vařil jen chlebovou polévku a sliboval,
že miminko určitě přijde. Zato pro sebe a své čertovské kumpány pekl pečínky, vařil pálivé čertovské
gulášky a pekl čertovsky dobré koláče. Za krátký čas, ale začalo v kuchyni zásob ubývat, až z nich
nezbylo vůbec nic. Pekařova žena Eliška pila každodenní čaj z bylin, ale děťátko nepřicházelo. Když
pekař viděl, jak on i jeho žena strádají a čert hostiny pro pekelníky chystá, velice se rozzlobil, protože
mu došlo, že ho čert podvedl. Popadl koště a vyhnal Bleble z domu.
Pekař Pepa a jeho žena Eliška začali znovu péci pro vesničany chleba a pečivo. Již nikdy
neuvěřili planým slibům. Čert Bleble se musel vrátit do pekla ke svým kotlům, kde přikládá dříví snad
ještě dnes.
Vojta Santoris, 6. A
Čertoraich
Bylo, nebylo v jedné zatuchlé kuchyni. Tato kuchyně nebyla nějak obyčejná, byla to pekelná
kuchyně. Vařila se tam samá pálivá jídla jako třeba chilli papričky po čínsku nebo pepřová polévka.
Vařili tam různí čerti, ale pracoval zde ještě jeden čert jménem Čertoraich. Měl úžasný talent na
vaření.
Jednoho dne přišel na inspekci pan zla a pekla - samotný Lucifer. Jakmile se to dozvěděl
vedoucí kuchyně, nechal vše na Čertoraichovi. Však Čertoraich měl dost sebevědomí, aby se ujal této
výzvy. Vytáhl pánev a začal ihned kuchtit.
Nejdříve rozehřál olej na pánvi, pak nakrájel česnek a přidal jej na pánev. Vytáhl skleničku
pepřů, rozdrtil je svými kopyty a přidal je. Čert mu podal sklenici nakládaných víl. Čertoraich nebyl
škrt a celou ji tam nasypal. Po půl hodině smažení vzal Čertoraich pánev a šoupl ji do pece. Peklo se
to dalších 15 minut. Mezitím nasekal nahrubo hada a osmahnul ho do zlatova.
Když bylo osmaženo a upečeno, nazdobil to Čertoraich na talíř. Moc úžasné to nebylo,
vypadalo to jako ze skládky. Pak přinesli Luciferovi tento talíř, ten ochutnal a vzápětí mu začaly hořet
oči. Ale jak!
I přes pálení očí se oblizoval až za rohy. Poděkoval a pak se vytratil v dýmu jako správný čert.
Ale byl poctivý a dal Čertoraichovi obrovské ocenění.
O týden později obdržel Čertoraich dopis z jednoho pořadu, který vysílali v peklovizi. Čertoraich byl
radostí bez sebe. Den na to se vydal do pořadu ,,Čertíkovy dobroty“. Vařil lépe, než ten čertík, který
tam byl, proto ho z té show vyrazili. Všimnul si ho však jeden producent, který měl nadšení pro
takové kuchaře.
Čertoraich se stal velmi známým kuchařem. Byl dokonce tak známý, že mohl odejít do
lidského světa. Nakonec tedy skončil Čertoraich v lidském světě a natáčel pořad ,,Ano, šéfe!“ a změnil
si jméno na Pol Rajch. A teď dělá lidem ze života peklo.
Libor Hanslík, 7. B
O dvou čertovských kamarádech
Bylo, nebylo, za devatero řekami, za desatero horami a jednou malou vesničkou, žil v pekle
čert jménem Bucifal. Bucifal se kamarádil s velice hodným čertem Krafem. Bylo známé po celém
pekle, že tito dva čertovští kamarádi umí výborně vařit, a proto je vládce pekel jmenoval vrchními
kuchaři čertovské kuchyně. Krafa ale jednou napadla ohromná myšlenka, kterou sdělil Bucifalovi:
„Bucifale, co kdybychom zkusili vařit ve světě, třeba bychom si i vydělali nějaké peníze“. Bucifal si
tento nápad ani na chvilku nerozmýšlel a jen kývnutím hlavy odpověděl.
Druhého dne ráno se rozloučili s ostatními čerty a vydali se na cestu. Cesta byla velmi
dlouhá, ale to tyto dva kamarády od svého nápadu neodradilo. Když tu dostal Kraf velký hlad, posadil
se na zem a rozepnul si svůj batoh z vepřové kůže. Pomalu z něj vytáhl dva zdobené ubrousky.
Bucifal se také zastavil ve své cestě a Kraf mu podal kouzelnou vařečku. Najednou třikrát zaklepali
vařečkou na ubrousky a na nich se znenadání objevily velké kupy jídla. V tom spočívalo jejich
čertovské tajemství. „Krafe, půjdeme do téhle vesnice“ a ukázal na malou vísku na obzoru. Jak řekl,
tak udělali.
Ve vesnici se na ně lidé začali dívat s vykulenýma očima, hned jak vešli do středu náměstí.
„Lidé, nás se bát nemusíte, my jsme jen vyhlášení čertovští kuchaři. Dnes Vám chceme nechat
ochutnat naše dobroty, o kterých se Vám ani nesnilo!“ pronesl Kraf. Lidé si začali něco šeptat a po
chvíli se rozhodli, že jim propůjčí pekaři svou kuchyň. Čerti neotáleli, vešli do pekárny a vařečkou
začali poklepávat na talíře, talířky misky a mističky. Nikdo je neměl vidět, ale ve dveřích vykukovala
hlava zvědavého pekaře a jeho ženy. Bucifal ani Kraf o jejich přítomnosti nevěděli a jídlo nerušeně
vynesli na náměstí. Všem lidem moc chutnalo a dokonce za něho i zaplatilo drobné peníze. Kamarádi
moc poděkovali a poprosili o nocleh na jednu noc. Když tu pekař zvolal: „No, já nevím, vy totiž
podvádíte, máte kouzelnou vařečku“. Najednou se strhnul velký povyk, ale čerti se dokázali ubránit.
„To sice ano, ale jídlo chutná dobře, jen když ho vykouzlí dobrý a zkušený kuchař. Schválně si to
můžete zkusit!“ pronesl naštvaně Bucifal. Pekař vzal do ruky vařečku a poklepal s ní o misku. Jídlo,
vykouzlené vařečkou v jeho ruce, dal ochutnat lidem, ale ti zvolali: „To jídlo není vůbec dobré!“ Pekař
se bránil, jak chtěl, ale platné mu to nic nebylo.
Za nějakou dobu se lidé domluvili a dali čertům nabídku, že si mohou otevřít restauraci na
náměstí. Čerti byli moc rádi a od těch dob se v jednou dalekém městě jmenuje jedna hospoda po
nich, U dvou čertovských kamarádů. Zavítáte-li někdy do těchto krajů, stavte se na po čertech dobrý
guláš.
Barbora Smyčková, 7. A
Zmatený čert
Bylo, nebylo jedno království vyhlášené svými neuvěřitelně dobrými specialitami. Tyto
dobroty vařila paní Dobrosrdečná. Podle jména byste si řekli, že to bude hodná a štědrá paní, ale byla
to zlá a hádavá vdova. Muž jí umřel ve válce a od té doby se paní Dobrosrdečná chovala ke všem
s neúctou.
Naopak v lesích toho království se ukrýval čert Jonáš, který měl za úkol hledat na zemi zlé
duše a odnášet je do pekla. Ačkoli to byl čert, byl hodný a milý. Lidí mu bylo tuze líto, když je tahal
v pytli dolů pod zem.
Jednoho dne se doslechl, že na hradě vaří zlá vdova, a tak se pro ni vypravil. Jonáš se hrozně
vylekal, jakmile uslyšel ten křik, který se ozýval z černé kuchyně. Proměnil se v kuchtíka a chtěl se
nenápadně zamíchat mezi ostatní pomocníky. „Co tady okouníš? Hybaj do práce!“ rozkřikla se paní
Dobrosrdečná na čerta Jonáše. Čerti nemají moc v lásce vodu a on musel umývat nádobí. Snažil se to
ošidit a talíře jen tak trochu opláchnout, ale ostatní kuchtíci si toho všimli a začali mu nadávat. Jonáš
se rozčílil a jak tak kolem sebe prskal, proměnil se zpátky v čerta.
Paní Dobrosrdečná stála jako opařená. Jonáš švihnul ocasem, až vylil hrnec s polévkou.
Místo, aby utekl pryč, plivnul na kuchtíky a ti zkameněli. Byla tu ještě vdova, která se na něj rychle
vrhla a začala jej tahat za uši. Jonáš neváhal a vytáhl kouzelnou hůlku. Moc to s ní ještě neuměl, ale
jeho děda mu kdysi poradil: „Hůlku použij, až ti bude nejhůř!“ Zdálo se mu, že už nejhůř je, a proto
hůlku namířil na vdovu a ona se proměnila v kozu s dvěma ocasy.
Čert se ani neohlídnul a upaloval pryč, aby snad nezkazil něco dalšího. Až už byl téměř za
branami města, pomyslel si, že ty nevinné kuchtíky nemůže nechat tak. Vrátil se tedy zpět a všechny
je proměnil v normální lidi. Však jedna chybička se vloudila. Kouzlo zapůsobilo i na paní
Dobrosrdečnou a ta se proměnila v milou, klidnou a dobrosrdečnou ženu. Vrhla se na Jonáše, ale
tentokrát z lásky. Čert se však lekl, že jej chce zase tahat za uši, a proto raději utekl do pekla
s nepořízenou.
Sofie Glacová, 7. A
Zákeřný čert a chytrá princezna
Bylo jednou jedno království. Žil tam šťastně král s královnou. Měli však jediné trápení. Chtěli
mít dítě, ale plynuly měsíce a královna byla čím dál víc smutnější a ustaranější a nevěděla, co si počít.
Když byl jednou král na lovu a královna zůstala doma sama, rozhodla se, že si k dítěti
dopomůže a vydala se přes Černý les a Ďáblovu horu, až došla na samý kraj království. Věděla, že tam
se jí přání splní. Došla ke zchátralé chatrči a váhavě zaklepala. Dvířka se sama otevřela a královna
vstoupila. Chatrč byla špinavá, na stropě visely pavučiny a bylo poznat, že zde dlouho nikdo neuklízel.
„Vítej,“ ozvalo se hlubokým hlasem, „co si žádáš, královno?“ Královna opatrně usedla na
dřevěnou židli a povídá: „Chtěla bych dítě, holčičku.“ Ze tmy vyšel na první pohled děsivý čert. Měl
jedno kopyto, černý kožich a na hlavě se mu blýskaly rohy. „Splním tvé přání, ale mám podmínku,“
odpověděl čert. „Cokoliv, jen mi dej holčičku,“ vyhrkla královna. „Važ svá slova, když ti dám potomka,
chci, abych měl přístup do všech míst království, do všech pokojů, koutů i zákoutí,“ odpověděl čert.
„Přijímám tvou nabídku,“ pověděla nedočkavě královna. „Dobrá, budeš mít tedy dceru.“
Za týden se královně narodila krásná holčička, všichni se radovali, hlavně král byl šťastný. Jen
královna se obávala čertova podivného přání. Holčičku pojmenovala Markétka. Rostla jako z vody a
každý si ji hned zamiloval. Byla krásná, veselá, kde mohla, pomohla a druhým poradila. Jednou, když
si hrála na schodech vedoucí do královské kuchyně, našla na zemi ležet podivný proutek. Zvědavě jej
zvedla, a když jím mávla, kuchař, který šel právě kolem, znehybněl. Po druhém mávnutí se opět začal
pohybovat. Princezna si proutek raději schovala.
Čert měl pro svou podmínku důvod, lákalo ho bohatství královské rodiny a chtěl ukrást jejich
majetek. Měl velmi zákeřnou povahu a jednoho dne se dostal až do středu hradu. Jistěže nebyl
místní, v hradu se nevyznal a místo do královské pokladny si to zamířil do královské kuchyně. Protože
se začaroval do lidské podoby, nikdo si nevšiml, že je to čert. Hlavní kuchař se na něj obořil: „Co tu
jen tak postáváš, mazej uvařit polévku!“ Čert se nevzmohl ani na slovo, a tak šel udělat, co po něm
kuchař chtěl. Jenže vařit vůbec neuměl, a proto omylem vysypal do polévky celou slánku, přidal do ní
maliny místo rajčat a nakonec ji ještě připálil, takže to nakonec nebyla ani polévka. V tu chvíli si to do
kuchyně přiskotačila malá Markétka se svým proutkem, a protože byla velmi chytrá, poznala čerta.
„Ty jsi přece čert!“ vykřikla překvapeně. Čert se lekl a chtěl utéct, ale princezna byla rychlejší. Vytáhla
proutek a čerta znehybnila. Chvíli ho tak nechala, aby mu dala za vyučenou a poté ho osvobodila.
Čert zahanbeně utekl z hradu a už se nikdy ke království nepřiblížil. Od té doby žili všichni v hradu
šťastně a spokojeně a báchorka o čertovi dodnes koluje v království.
Eva Lasáková, 7. A
O setkání Honzíka a Lucinky s čertem
Byla jednou jedna vdova a ta žila sama se svými dětmi. Starší se jmenoval Honzík a mladší
byla Lucinka. Jednou máma musela jít nakoupit do města, a tak zůstal Honzík s Lucinkou sám. Po
chvíli, co maminka odešla, někdo zaklepal na dveře. Honzík se šel podívat. Za dveřmi stál čert
převlečený za myslivce, který Honzíkovi a Lucince řekl: „Mě posílá vaše maminka, abych vás
pohlídal.“ Honzík ho tedy pustil dál.
Děti se pana myslivce zeptaly, jak se jmenuje. Myslivci to sice chvíli trvalo, ale nakonec řekl:
„Já se jmenuju Bonifác. Nechcete si zahrát nějakou hru?“ Děti nadšeně vykřikly: „Ano, chceme, co
třeba si zahrát na babu.“ Čert souhlasil. Jako první měl babu Bonifác. Bonifác byl však ze všech
nejrychlejší, proto jí hned předal Honzíkovi. Honzík však stál hned za Lucinkou, a proto ji moc dlouho
neměl. Po hodině hraní se Lucinka rozplakala, že už ji to nebaví, když nemůže nikoho chytit. Proto
Bonifác vymyslel, že si zahrají na kuchtíky.
První vařila Lucinka, té se to moc nepovedlo. Poté byl na řadě Honzík, který raději udělal jen
chleba s máslem. Bonifác si mezitím natrhal trávu a zaletěl koupit koření. Když Bonifác začal vařit
svou polévku, vůně se roznesla po celé chalupě. Bonifác připravil polévku z: trávy, majoránky,
grilovacího koření, sedmi myších ocásků a ze sedmi chlupů pravé čertovské kůže. Honzík s Lucinkou si
každý třikrát přidali. Na chvíli si odpočinuli, jenže během toho, jak odpočívali, narostl jim čertovský
kožich s rohy a ocasem.
Jakmile to děti zjistily, začaly plakat. Honzík po chvíli přestal a chytil čerta za ocas. Čerta to
tak vylekalo, že se probudil, vyskočil z postele a praštil se hlavou o strop. „Co je děti,“ zeptal se.
Jakmile si ale všiml, že děti mají čertovský kožich, přestal se divit. Honzík se zeptal: „Nemáš nějaký
protirecept?“ Čert odvětil: „Mám, ale v čertovské kuchařce u nás v pekle.“ „Tak tady máš papír a
tužku a ať už si zpátky,“ řekl mu na to Honzík.
Čert dorazil do pekelné kuchyně a bál se, že ho někdo uvidí, avšak tam nikdo nebyl, ani
kuchařka. Čert ji začal hledat, ale najít ji nemohl. Už chtěl odejít, avšak za dveřmi se něco ozvalo. Při
schovávání zakopl o hrnec, pod kterým byla ukryta ta kuchařka. Rychle ji vzal a schoval se ve skříňce.
Nejprve nevěděl, jak utéct, ale nakonec si vzpomněl na kouzlo teleportace. Ve chvíli, kdy jej dořekl,
objevil se u Honzíka a Lucinky.
Bonifác začal hledat v kuchařce recept. Našel zde 3 takové. Všechny tři udělal, ale děti ne a
ne se proměnit zpět. Poté ho něco napadlo. Skočil si do pekla pro kouzelnou vařečku, která vypadala
jako čertovský ocas. A touto vařečkou to zamíchal.
Po dlouhém čekání se děti proměnily zpět. Když Bonifác odcházel, řekl dětem: „Neříkejte
mamince, co se tu dneska stalo.“ Bonifác už byl pryč, když se maminka vrátila z nákupu. Děti svůj slib
neporušily a mamince nic neřekly. A jestli ještě neumřely, tak tam žijí dodnes.
Václav Namyslo, 7. A
Smlouva s čertem
Před dávnými časy, v bohatém království, vyhnal král ze zámku vrchního kuchaře Fricka za to,
že opakovaně přesolil jídlo. Král tedy vyhlásil soutěž o nového vrchního kuchaře. V kraji bylo známo,
že král miloval dobré jídlo a kuchaři, se kterými král nebyl spokojen, se se zlou potázali. Proto se
přihlásili jen dva zájemci. První zájemce se jmenoval Matěj, byl to mladý syn chudého chalupníka,
hodný a ochotný chlapec, který se teprve nedávno vyučil kuchařskému řemeslu. Ten druhý se
jmenoval Jiří a byl zkušenější, ale byl zlý, arogantní a šlo mu jen o peníze a dobré bydlo u královského
dvora.
Ve stanovený den oba zájemci se sešli na nádvoří a čekali, co se bude dít. Po chvíli si je dal král
předvolat a řekl: „Ten, kdo z vás mi dnešní večeři lépe připraví, stane se mým kuchařem. “ Komorník
zavedl oba do kuchyně a hned se pustili do práce.
Jiří si dělal z Matěje legraci a posmíval se, že vůbec neumí vařit. Večer se rychle blížil a Jiřímu
se nevedlo. Podařilo se mu jídlo připálit a navíc bylo nedobré a příliš suché. Když Matěj odešel do
spižírny, Jiří zoufale zvolal: „Kéž by mi pomohli všichni čerti, abych vyhrál!“ A tak se také stalo.
Najednou se objevil čert a ptá se Jiřího: „Čeho si žádáš, kuchaři?“ Jiří mu vše pověděl. „Inu,
kamaráde, s tímto ti pomoci dokážu, jen svou krví mi tento list podepiš, tato naše smlouva na sedm
let pouze platit bude, pak tvoje duše propadne peklu!“ poučil čert Jiřího. Jiří, protože byl hloupý a
nade vše toužil po místě vrchního kuchaře, smlouvu podepsal. V šest hodin večer zazněly zvony a oba
kuchaři nesli pyšně králi svá jídla. Jiří přinesl smažené králičí jazýčky s křupavoučkými bramborami
a brusinkovou omáčkou, Matěj přišel s vepřovou pečínkou. Večeře uběhla velice rychle a než se
všichni nadáli, král si dal zavolat oba dva zájemce a prohlásil: „Mým vrchním kuchařem bude Jiří.“
Matějovo jídlo bylo dobré, ale příliš prosté a nehodí se pro krále.“ Matěj se smutně sbalil a vydal se na
cestu domů.
Léta ubíhala, čert pomáhal Jiřímu vařit a král byl velice spokojen. Zahrnul Jiřího zlaťáky a ten
se nosil pyšně jako páv, k ostatním sloužícím byl hrubý a nikdo ho neměl rád. Vařil vždy sám, a tak
zůstalo tajemstvím, co stojí za jeho kuchařským uměním. Sedm let uběhlo jako voda a jednoho večera
čert povídá: „Dnes je to sedm let, co ti pomáhám vařit. Toto je tvá poslední večeře a pak půjdeš se
mnou.“ V Jiřím by se krve nedořezal, ale vzpamatoval se a řekl: „Já s tebou, čerte, nepůjdu, kliď se
odtud, nebo zavolám faráře.“ Toho se čert bál a zmizel. Jiří byl spokojený, jak s čertem vyběhl. Donesl
králi čerstvě uvařenou večeři a spokojeně odcházel, když tu se z hodovní síně ozval strašný křik.
„Okamžitě mi zavolejte kuchaře,“ křičel král jako pominutý. Stráž přivedla Jiřího do hodovní síně a ten
když uviděl, co králi přinesl, Jiří se skácel k zemi, až se propadl na samotné dno pekla. Na talíři se to
místo vybraných lahůdek hemžilo housenkami a šváby. Tak se čert pomstil za nedodržení smlouvy a
získal Jiřího duši. Inu, s čerty není radno si zahrávat.
Král si vzpomněl na Matěje, který se mezitím stál vyhlášeným kuchařem, a dal jej povolat na
zámek. Matěj zůstal stále tím dobrosrdečným mládencem, kterého měl každý rád. Král s ním byl velmi
spokojen a Matěj už na zámku zůstal. Brzy se oženil s krásnou švadlenkou a měli spolu kupu dětí. Ale
to už je, milé děti, jiná pohádka.
Kristýna Bašandová, 7. B
Čertík Pepík
Bylo, nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami si na paloučku u lesa zkoušeli svá kouzla
čerti. Byl mezi nimi i jeden malý, mlsný čertík, kterému říkali Pepík. Kousek od místa, kde si hrál,
zahlédl osamocenou chaloupku, neváhal a šel se do ní podívat. Všude bylo ticho, uklizeno a ani stopa
po živáčkovi. Že by v chaloupce nikdo nežil?
Najednou někdo bouchl dveřmi. Čertík Pepík se lekl a pomyslel si: „Co budu dělat? Kam se
schovám?“ Narazil na nějakou podivnou místnost. Všude bylo schované jídlo, pití a Pepík nevěděl,
kam se ukryje. Uslyšel, jak se k němu někdo přibližuje. V té chvíli si řekl: „Nepodléhej panice!“ Otevřel
šuplík a udělal si z něj velmi dobrou skrýš. Byly tam hrnce s pokličkou. Neváhal a rychle se schoval do
hrnce, který mu připomínal lodičku. „To jsem měl ale štěstí.“ Na chvíli se mu ulevilo, ale zároveň
poslouchal, kdo to vlastně přišel. Nějaký malý člověk?
Čertík vykoukl z hrnce, aby zjistil, jak vypadá. Uslyšel jen jeho pláč. Pepík neváhal a šel se
podívat, komu je na světě tak smutno… Dlouze na sebe koukali, když najednou čertík tichým hláskem
začal mluvit na malého chlapce: „Ahoj, já se jmenuji Pepík, a kdo jsi ty?“ Chlapec vylekaně odpověděl:
„Já jsem František.“
Potom se spolu dali do řeči. „Jak to, že jsi sám, bez maminky a tatínka?“ zeptal se Pepík.
„Maminku s tatínkem mi uvěznili za to, že pokáceli vzácný strom v královské zahradě. Byl to strom
mládí. Kdo k němu přišel a dotkl se ho, byl zázračně omlazen.“ Odpověděl František. „To je mi líto.“
Odvětil Pepík.
Protože oba dostali hlad, rozhodli se, že si udělají něco k jídlu. František měl moc rád
palačinky. Čertík Pepík proto vytáhl kuchařku, aby věděl, jak na to. V tu chvíli se do vaření pustil i
Pepík. Bum, prásk! Všechno kolem začalo lítat. Z učmouzeného čertíka Pepíka se najednou stal čertík
bílý. Výborně se spolu najedli a čertíkovi Pepíkovi začalo být milého Františka líto. Každý si přece
zaslouží svou maminku a svého tatínka…
Čertík se tedy rozhodl, že vysvobodí Františkovy rodiče. Bylo to ovšem tajemství a František
se nesměl nic dozvědět. Malý čertík Pepík se vydal do tajemné komnaty, kde byla uvězněna maminka
s tatínkem. Ale mělo to jeden háček. Františkovi rodiče byli hlídáni králem. Čertík neváhal a nabídl
králi peníze. Vykouzlil 1000 $. Král s nabídkou souhlasil a maminku s tatínkem propustil.
Když se večer setkal František s Pepíkem u prostřeného stolu, přišli i jeho rodiče. Malý
chlapeček nevěřil vlastním očím. Byl velmi překvapený a nevěděl, co má říct. Rozběhl se svým
rodičům přímo do náruče. Pak si sedli všichni ke stolu a pořádně se naládovali palačinkami. Pepíka
hřálo u srdce, jak to všechno dopadlo a palačinky ho hřály v plném bříšku.
Tereza Měntielová, 8. A
Čert v kuchyni
Oliver byl dobrý, moderní čert. Rád se díval na televizi, hrál fotbal a chodil do kina. Bydlel
v jednom obyčejném ostravském bytě. Kvůli tomu, že vypadal přesně tak, jako čerti z pohádek, často
se na něj lidé na ulicích otáčeli a prohlíželi si ho. On byl na to ale už zvyklý a nevadilo mu to. A také
proto mohl pracovat ve firmě, která natáčela reklamy do televize. Reklamy s čertem byly totiž
opravdu oblíbené.
A tak jel čert Oliver jednoho dne zase natáčet. Jeho práce ho moc bavila, takže už během
cesty o ní přemýšlel. Co si pro něj asi dneska připravili…
Už když vcházel do své kanceláře, slyšel: „Tak, to je dobře, že jsi už tady. Půjdeme natáčet
reklamu na kuchyně, tak se připrav.“
„KUCHYNĚ?! Proč to musí být zrovna kuchyně?!!“ napadlo hned čerta Olivera, ale nahlas nic
říct nemohl. Pro něho nebyla kuchyň jenom název pro část bytu. Vždyť kuchyně, vaření a všechno
s tím společného neměl rád ze všeho nejvíce! Dokonce ani u sebe doma kuchyň neměl a často chodil
jíst do restaurace.
Ale to už ho volali, kde je, že už čekají. A tak se s ostatními pomalu vydal do jednoho
obchodního domu, ve kterém se prodávalo vybavení a nábytek do kuchyní.
„Takže Oliver bude vytahovat z trouby plech s cukrovím… A bude se přitom usmívat!“
To mu ale moc nešlo. Plech ho pálil, cukroví padalo a pak z něj už zbývaly jenom drobečky.
Všichni byli na čerta Olivera naštvaní a jemu to šlo čím dál hůř. Tak moc se těšil, až bude mít po práci
a nebude muset být pořád v nějaké kuchyni.
Během toho dne se mu rozbily tři talíře, vylily dva hrnky s mlékem, uklouzl na rozlitém oleji,
spadla mu spousta cukroví, ale nejhorší ze všeho bylo, když se přímo na něj vysypala celá mouka.
Vždyť se z něj stal bílý čert! Tak to už se mu opravdu nelíbilo. Ale režisér byl jiného názoru. „Bílý čert
Oliver, vždyť to bude opravdu skvělá reklama!“
„No to určitě! Ještě v nich budu vypadat takhle hrozně!“ myslel si Oliver. Po chvíli
přemlouvání si to trochu rozmyslel a dovolil, aby se několik reklam natočilo.
Měly nakonec takový úspěch, že se točila i spousta dalších. Lidem se takové reklamy líbily
ještě mnohem více než ty s obyčejným čertem a bílý čert Oliver se stal brzy velmi známým a
oblíbeným. A on byl vždycky moc rád, když ho lidé na ulicích poznávali a chtěli se s ním bavit. To, že
v reklamách vypadal jako divný bílý čert, mu tak přestalo vadit. Nakonec mi ten den hrozného
natáčení v kuchyni přinesl štěstí, napadalo ho často. A to přitom kuchyně tak neměl rád!
Simona Hejdová, 8. A
Redakční rada Vám přeje úspěšné ukončení školního roku a
krásné prázdniny plné zážitků!