Misijní příběhy 3Q2007 - Církev adventistů sedmého dne

Misijní
PŘÍBĚHY
3. ČTVRTLETÍ 2007
Misijní
1. Konečně volný!
PŘÍBĚHY
MARADONA MAGUBA
Jako voják Demokratické republiky Kongo jsem byl poslán chránit obyvatele
v oblasti těžkých bojů. Místní zrovna pořádali evangelizační setkání, a tak
jsem je strážil a zároveň poslouchal.
Má jednotka byla převelena do jiné oblasti ještě před skončením těchto
setkání. Po měsíci těžkých bojů jsem už toužil jen zemřít. Chtěl jsem jít
do kostela předtím než zemřu, ale nevěděl jsem o žádném poblíž. Pak jsem
uslyšel nějaké rozhlasové vysílání. Šel jsem po zvuku a našel Církev
adventistů sedmého dne. Opět jsem slyšel zprávu o milosti a zákonu.
Když byla má jednotka znovu převelena, našel jsem si zde adventistickou
modlitebnu, kam jsem mohl chodit na bohoslužby. Ale můj velitel mě nechtěl
pouštět v sobotu do sboru. Když jsem se pokoušel tajně vyplížit, chytili mě
a zbili.
Neviděl jsem žádnou možnost, jak svobodně vyznávat svou víru, tak jsem
uprchl z armády. Věděl jsem, že půjdu do vězení, když mě najdou, a tak jsem
se ukrýval mezi Pygmeji. Myslel jsem si, že tam mě hledat nebudou. Ale
chytili mě a odvedli zpátky do tábora, kde mě vojáci hodili do hluboké jámy,
odkud jsem nemohl vyšplhat.
Jednoho dne mě vytáhli ven, abych jim spravil auto, jsem totiž automechanik.
Opravil jsem auto a znovu utekl. Tentokrát jsem šel do města, kde jsem chodil
do sboru. Našel jsem kazatele, který mi řekl, že vojáci se tu už po mně sháněli,
ale on že mi chce pomoci.
Dva dny jsem u něj zůstal, pak mě vzal k mému bývalému veliteli a zařídil
mé propuštění z armády, abych mohl pracovat pro církev. Chvála Bohu,
velitel mě opravdu propustil. Byl jsem svobodný muž!
Řídil jsem nákladní auto pro církev a studoval Bibli.
O rok později jsem byl pokřtěn do Boží církve. Dnes
jsem skutečně svobodný – od armády, svobodný
k službě Bohu.
MARADONA MAGUBA žije a sdílí se o svou víru ve městě Goma,
v Demokratické republice Kongo.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
2. Vše se v dobré obrátí
PŘÍBĚHY
Maria Medina vyrůstala v Chile v rodině s otcem alkoholikem. V patnácti musela
odejít ze školy kvůli práci. Rok na to spolu s matkou utekly z domu. Když Maria
ve svých osmnácti otěhotněla, chtěla své dítě vychovávat raději sama pro případ,
že by otec jejího dítěte byl stejného ražení jako otec její. Společně se svou
matkou, bratrem a dítětem sdílela malý byt. Snažili se vyjít, jak jen to šlo.
Když Marii bylo 21, dostala od sousedky-adventistky nějaké knížky o Bohu a
nabídku na společné studium Bible. Maria milovala čtení Bible. Tehdy si poprvé
ve svém životě uvědomila, že ji Bůh miluje. Začala navštěvovat Církev adventistů
sedmého dne a těšila se ze svého nového vztahu s Bohem.
Když se dozvěděla o síle odpouštění, uvědomila si, že musí odpustit svému otci
to, co udělal jejich rodině. Jeho alkoholismus zničil vše, pro co celá rodina tvrdě
pracovala. Měsíce se modlila za sílu, která by jí pomohla vrátit se. Až pak se
mohla octnout tváří v tvář svému otci. „Otče,“ řekla, „odpouštím ti to, cos udělal
mně i mé rodině. Nechci žít s nenávistí v srdci, a tak ti odpouštím.“
„Jak mi to můžeš odpustit?“ vzlykal. Pak jí vyprávěl, jak se pokoušel přestat
s pitím, a třebaže se zatím zcela nezbavil tohoto návyku, pije mnohem míň než
v době, kdy spolu žili jako rodina.
Mariina matka i bratr jsou neslyšící. Sdílela s nimi svou víru, ale bylo pro ně
obtížné nalézt v církvi přátele. Časem však také přijali adventistickou víru a
vstoupili do církve.
Maria má radost, že Bůh přinesl tolik dobrého do jejího života, který začal tak
špatně. Velice ráda sdílí svou víru s ostatními.
Misijní dary umožňují vytvoření materiálů a podporu evangelizačních programů,
které pomáhají přivádět lidí jako Maria ke Kristu. Děkujeme.
MARIA MEDINA žije v jižním Chile, kde se o svou víru dělí
s každým, kdo je ochotný jí naslouchat.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
PŘÍBĚHY
3. Věrná přítelkyně
HANS OLSON
Setsuko a Meiko se přátelí už 15 let od chvíle, kdy Setsuko, knižní evangelistka,
zaklepala na dveře Meiko a nabídla jí předplatné časopisu Znamení doby. Meiko se
časopis líbil, a tak si ho předplatila a koupila si i některé knihy. Dcera Meiko začala
chodit do sobotní školy.
I když se Meiko s rodinou přestěhovala blíže k rodičům jejího manžela, zůstala ve
styku se Setsuko. Meiko pokračovala ve čtení časopisů a knih.
Jako žena nejstaršího syna v japonské kultuře byla Meiko nucena respektovat
šintoistickou víru své tchýně. Meiko ji doprovázela do svatyní, ale sma chtěla nalézt
nový smysl života. PřI jejím hledání jí byla Setsuko věrnou přítelkyní. Meiko se v té
době nemohla zabývat křesťanstvím, ale dál četla Znamení doby a vyhledávala další
knihy, které by jí mohly pomoci vyřešit spory v jejím životě a přinést jí mír. Časem
tak nalezla Boha, kterého hledala.
Rodina Meiko se nakonec vrátila do Yokohamy a obě přítelkyně se mohly opět vídat.
Setsuko pozvala Meiko na návštěvu do svého sboru. Daleko od své tchýně Meiko
konečně cítila, že může začít navštěvovat křesťanskou církev. Když Meiko seděla ve
shromáždění, pošeptala přítelkyni: “Konečně jsem doma.”15 let Meiko bojovala přI
hledání smyslu života a nakonec našla to, co hledala.
Meiko chválila Boha, že její manžel neodporoval její touze stát se křesťankou. Ale teď
čelila jinému problému: jako věrná snacha nemohla skrývat svou víru v Boha před
matkou svého muže. Ale jak jí to měla říci a přitom ji nezranit? Meiko nakonec své
tchýni jemně vysvětlila svou novou náboženskou zkušenost, a ta pozorně naslouchala.
Meiko se omlouvala, že ji takto zklamala. Trápilo ji, že by její příbuzní mohli
odmítnout uznat její vyznání víry v Krista. Ale tchýně přála Meiko jen to dobré. Jejich
vztah se stal bližším, než byl kdy dříve. Respektovali navzájem své víry.
Když byla Meiko pokřtěna, požádala svou přítelkyni Setsuko, aby pro ni byla i nadále
průvodcem v jejím duchovním životě.
Misijní dary pomáhají přinášet víru v Ježíše i k srdcím svázaným kulturou a pověrami.
Děkujeme vám za ně.
SETSUKO IWAI a SEINO (MEIKO) KATSUMATA žijí v Yokohamě, kde se dále chtějí dělit
O svou víru s druhými. HANS OLSON je redaktorem časopisu Mission.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
4. Boží vedení (1. část)
PŘÍBĚHY
Zlom komunismu ve východní Evropě zanechal mnoho lidí neschopných
vydělat si dost peněz na živobytí. Maria jako mnoho dalších hledala práci
v jiné zemi. I když měla pedagogické vzdělání, pracovala pro jednu rodinu na
Středním východě – uklízela, vařila a starala se o dítě. Třebaže jsou takoví
pracovníci velice málo placeni na místní standardy, pro Marii to byl dobrý
výdělek.
Maria i další adventistky zjistily, že jejich nová zaměstnání, I přesto, že jsou
podřadná a zřídka ceněná, jim nabízí výjimečné příležitosti ke sdílení jejich
víry. „My – mé sestry v Kristu a já – žasneme, když přemýšlíme nad tím, jak
nás Bůh vede. Vcházíme do domovů bohatých a vlivných lidí této země,
staráme se o jejich domy a děti. A i když neovládáme tak dobře jejich jazyk,
svými životy můžeme ovlivnit ty, kteří by jinak neotevřeli své dveře a
nenechali nás sdílet naši víru a povědět jim o Boží lásce.“
„Lidé v této zemi nechtějí nic vědět o křesťanech ani o jejich Bohu, takže jim
nemůžeme kázat. Ale vidí Boha v našich životech a Bůh činí zázraky a otevírá
jejich srdce našemu poselství. Jaksi cítí, že nejsme jako jiní křesťané. Často
nám říkají: „Jste jako muslimové, jste nám velice blízcí.“
V místě, kde pracuje Maria, se širší rodina často shromažďuje u večeře. Po
jídle sedí, baví se o politice a k tomu popíjí. Jednoho večera, když se muži
bavili, si Mariin zaměstnavatel poručil od Marie donést nějaký alkohol. Maria
mu na to jemně odpověděla, že to neudělá. Najednou celá místnost ztichla a
25 tváří se dívalo jen na ni. Její zaměstnavatel byl překvapen takovým
odmítnutím a i Maria se cítila trapně.
Pak ale v sobě ucítila sílu a vysvětlila mu to: „Nepodávám alkohol, protože
ho nepiji. Alláh ho zakazuje. A věci, kterých se neúčastním, nenabízím
druhým.“ Její zaměstnavatel přikývl. Maria odešla z místnosti přemýšlejíc
jestli bude pokárána nebo hůře – propuštěna.
(Pokračování příští týden...)
MARIA žije a sdílí se o svou víru na Středním východě.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
5. Boží vedení (2. část)
PŘÍBĚHY
Maria odešla z místnosti přemýšlejíc, jestli odmítnutí podávat mužům alkohol by
mohlo znamenat konec v jejím zaměstnání. Modlila se a výsledek nechala na Bohu.
O chvíli později si ji bratr jejího zaměstnavatele přivolal zpátky do místnosti, kde byla
shromážděna celá rodina. „Myslel jsem, že jste nějaká náboženská fanatička,” řekl,
„ale díval jsem se na internet a našel jsem, že Církev adventistů sedmého dne je dobře
známá organizace. Vaše webové stránky vysvětlují, proč dodržujete sobotu namísto
neděle i proč nepijete alkohol a nekouříte.” Usmál se a dodal: „Zahanbila jste nás,
protože my jsme muslimové a měli bychom tyto principy následovat, ale nečiníme tak.
Jste tak odlišná od ostatních křesťanů, které jsme potkali. Rád bych se dozvěděl víc
o vaší víře.”
Maria se usmála. Bůh požehnal její snahu sdílet svou víru a oslavil tak své jméno,
i když ona sama jim to nebyla schopna vysvětlit pro jazykovou bariéru.
„Bůh nám umožnil být v této zemi v takovéto době, ” říká Maria. „Jednoho dne třeba
nebude možné svědčit těmto důležitým lidem, ale to, co s nimi sdílíme teď, v nich
zůstane.” Stovky rodin v této zemi se právě teď ve svých domovech dozvídají o víře
adventistů.
Jednoho dne zaměstnavatel donesl Marii kousek masa, aby ho pro něj upravila. Maria
si uvědomila, že to je vepřové a slušně odpověděla, že to je nečisté maso a že se ho
nebude dotýkat. Překvapilo ho to, a tak se zeptal: „Jak víte, že to maso není dobré
jíst?” Mariiny jazykové znalosti nebyly dostatečné, aby mohla vše vysvětlit, a tak
vytáhla z tašky Bibli, nalistovala 3. Mojžíšovu, 11. kapitolu a požádala ho, aby si ji
přečetl. Během toho, jak četl, mu Maria vysvětlila, že tato kniha je část Tóry, kterou
muslimové uznávají jako jeden ze svatých spisů. Šéf i jeho žena si vše četli spolu
a nalezli i jiné věci, které je zaujaly. Debatovali nad tím a později je Maria slyšela, jak
říkají: „Ti adventisté jsou větší muslimové než my sami.”
Maria ví, že má víc než jen práci; má misi sdílet Boží lásku a Jeho zaslíbení s lidmi,
které potká, s lidmi, kteří říkají, že věří, ale neví nic o své víře. „Každý čin, každý
krok, který uděláme, jim ukazuje, v koho věříme, ” vysvětluje. „Každý den je
svědectví Boží lásky.”
Misijní dary pomáhají obstarávat materiály, které umožňují sdílet Boží lásku se všemi
lidmi.
MARIA žije a sdílí se o svou víru v jednom z velkoměst na Středním východě.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
6. Cesta víry
Misijní
PŘÍBĚHY
CARMELO GONZALES
Jako člen jiné denominace jsem rád chodil do kostela a do nedělní školy. Učil jsem
v mládežnické třídě a moje žena Doris učila děti. Byli jsme šťastná křesťanská rodina.
Miloval jsem Boha a chtěl jsem mu sloužit. Pak se ale do mé mysli začaly vkrádat
pochybnosti. Přemýšlel jsem, jestli je má víra opravdu založena na Bibli.
Jak jsem přemýšlel o tom, v co věřím, nacházel jsem víc a víc věcí, které se nezdály,
že by následovaly učení Bible. Ptal jsem se na něco z toho svého pastora, ale jeho
odpovědi mě neuspokojily.
O týden později mi volala sestra, že začala navštěvovat nějaké náboženské semináře a
že byla nadšená z jejich kázání. Zaujalo mě to a požádal jsem ji, aby mi poslala kazetu
s nahrávkou toho semináře. Když mi přišla, nedočkavě jsem si ji poslechl. Řečník
mluvil o soše ve snu krále Nebúkadnesara a o tom, co to znamená. Ten řečník byl
opravdu dobrý, ale spousta z toho, co říkal, bylo podivné. Zaznamenal jsem si texty z
Bible tak, abych si je mohl později vyhledat. Dohledal jsem si každou biblickou
referenci a jen těžko jsem tomu mohl uvěřit. Každý text z Bible jakoby dokazoval
řečníkova slova.
Zavolal jsem sestře a poprosil ji o zaslání dalších kazet. Brzo jsem obdržel bednu,
která obsahovala 30 dalších nahrávek. Jak jsem je poslouchal, vrtalo mi hlavou – jsou
tyto nahrávky Boží odpovědí na mé modlitby za pravdu? Věděl jsem, že ten řečník byl
adventista a o adventistech jsem věděl velice málo. Ani osobně jsem žádného neznal.
Zavolal jsem telefonnímu operátorovi a vyžádal jsem si číslo na adventistický sbor v
mém okolí. Zavolal jsem tam a nechal jsem jim zprávu.
Další den mi volal mladý pastor a pozval mě na středeční modlitební shromáždění do
blízké modlitebny. Přišel jsem a místní členové mi hned vytvořili příjemnou atmosféru.
O den později mi pastor volal znova a pověděl mi o sboru, který se nachází ještě blíže
našemu domu a navrhl mi, abych se tam podíval. V této malé skupince jsem se cítil
velice dobře. Začali jsme s rodinou navštěvovat tento malý adventistický sbor. Rychle
jsme se spřátelili s ostatními členy shromáždění a rozhodli jsme se, že Bůh nás dovedl
do této církve.
Jsem křesťan už mnoho let, ale teď jsem ten nejšťastnější křesťan, protože jsem nalezl
pravdu v Bohu a novou milující rodinu.
CARMELO GONZALES žije se svou rodinou v portorickém městě Ponce.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
7. Ať se stane cokoliv,...
PŘÍBĚHY
Co pro vás znamená víra? Pro Jamese Cherogonyho z Keni znamená vše. A i když je
mu teprve 20 let, stála ho už tři roky života.
James byl premiant na jedné keňské střední škole, když mu jeden z jeho spolužáků
představil víru Adventistů sedmého dne. James s ním navštívil bohoslužbu a brzy
odevzdal svůj život Kristu.
Jak se blížila maturita, studenti se připravovali na celostátní zkoušky. Získat dobré
bodové ohodnocení znamená možnost studovat na kvalitní univerzitě a připravit se do
budoucna. James si nebyl jistý tím, co půjde studovat. Byl výborný v mnoha oblastech.
Když byly vyvěšeny termíny zkoušek, dvě z nich připadaly na sobotu. James šel za
ředitelem a vysvětlil mu, že z důvodů své víry nemůže zkoušky skládat v sobotu. Ale
namísto pomoci se dočkal vyloučení ze školy. Když se Jamesovi rodiče dozvěděli, co
se stalo, rozzlobilo je to. Odmítli jakkoli zasahovat do rozhodnutí školy.
James dokončil všechny požadavky na maturitu kromě těchto dvou zkoušek, a teď by
musel opakovat přinejmenším jeden rok střední školy a znova všechny zkoušky, aby
mohl odmaturovat. Ale jeho rodiče odmítli zaplatit školné na další rok. Dva roky
zůstal James doma, pracoval, pomáhal rodině a psal dopisy a snažil se nalézt školu,
která by nevyžadovala sobotní vyučování nebo zkoušky v sobotu.
Pak se James dozvěděl o adventistické střední škole připojené k adventistické
Východoafrické univerzitě v keňském Baratonu. Tam by mohl dokončit svá studia a
složit zkoušky. Rozechvělý James si zažádal o přijetí a byl přijat. Vládní nařízení
donutila Jamese opakovat více než jen poslední rok střední školy, ale James se
nenechal odstrašit.
Přes všechny zkoušky James zůstal věrným adventistou, jehož víra osvěcuje rodinu i
přátele. Jeho rodiče pochopili, co pro něj znamená víra a už je více netrápí ztracené
zkoušky a roky.
James je odhodlaný nevzdat se za žádných okolností své víry v Boha. Vaše misijní
dary pomáhají mladým lidem jako je James dosáhnout svého vzdělání v prostředí,
které potvrdí a posílí jejich víru.
JAMES CHEROGONY žije v Keni. Dokončuje střední školu a chce studovat dál, aby mohl
lépe sloužit svému Bohu.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
8. Jen se modlete!
PŘÍBĚHY
CLYDE VILLAN
„Pomoc! Pomoc!” Zoufalé volání mě probudilo uprostřed noci. Přicházelo z lesa
nedaleko horské chaty, kde jsem spolu s rodiči vyučoval na misijní škole. Probudil
jsem svého kolegu, popadl baterku a běžel za hlasem.
„Učiteli, pomozte!” ozvalo se znova. Našli jsme oběť, Datu (náčelníka) Campilana,
jak leží v kaluži krve příliš slabý na to, aby se mohl plazit dál. Jeho levá noha byla
probodnuta ostrým bambusovým klackem, který se používá k lovu divočáků a jelenů.
Křičel jsem o pomoc a vesničané přiběhli. Ale když viděli svého vůdce, odmítali se ho
dotýkat nebo i přijít blíž. „Co se děje?” ptal jsem se. „Proč se mu bojíte pomoci?” Ale
nikdo neodpověděl.
S kolegou jsme se nachystali, že přeneseme Datu do naší chaty, ale on řekl: „Jen se
modlete, mistře. Věřím, že váš Bůh je mocný.”
Řekl jsem mu, aby zavřel oči a kývnul na kolegu, aby mu podržel nohu. Bez varovaní
jsem vytáhl bambusový klacek z jeho nohy. Křičel v bolestech, ale kolík byl pryč.
Zavázal jsem ránu čistou látkou, abych zastavil krvácení a odnesli jsme ho do naší
chaty. Umyli jsme mu zranění a obvázali obkladem s dřevěným uhlím.
Řekl jsem mu, že ho musíme vzít do nemocnice, protože nemáme léky na jeho
ošetření. On ale odmítl. „Pokud mám zemřít, zemřu ve své vlastní vesnici, ” řekl.
Pak jsem si připomněl jednu lekci z našeho misionářského výcviku. Tito lidé věří, že
když někdo zemře v jejich péči, duše mrtvého bude vyžadovat doprovod na své cestě
na onen svět. Jinými slovy, když náčelník zemře, budeme zabiti. Není divu, že se ho
nikdo nechtěl dotknout.
Ale Datuova víra byla silná. „Jen se modlete, mistře a váš Bůh mě uzdraví.” Modlili
jsme se celou noc. Další ráno jsem běžel do města koupit antibiotika. Pokračovali jsme
v léčbě a modlili se za Boží ozdravnou moc.
Bůh vyléčil Datu Campilana. Ukazuje svoji jizvu a vykládá vesničanům, že Bůh
misionářských učitelů je mocný a uzdravuje.
CLYDE VILLAN byl v době sepsání tohoto příběhu studentským misonářem na misijní škole
v Sil-angon. Dnes studuje ve jihofilipínské škole Mountain View College.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
9. Magií k úžasnému Spasiteli
PŘÍBĚHY
ANTONIO SINABARE
Vyrostl jsem v Mozambiku, v rodině, která uctívala tradiční bohy a praktikovala
magii. Jednou jsem onemocněl a ztratil jsem vědomí na několik hodin. Moji rodiče i
s celou svou magií mi nebyli schopni pomoci.
Má sestra navštěvovala jednu křesťanskou církev. Všiml jsem si, že když zpívají
křesťanské písně, cítím se lépe. Tak jsem tu církev začal také navštěvovat, abych v ní
našel uzdravení. Jejich pastor si mě vzal k sobě domů, aby mi pomohl. Když uviděl
ďábelské provázky, které jsem nosil, řekl mi, abych je sundal. Poslechl jsem a od toho
dne mě přestaly mdloby.
Pastor mi řekl, že mám ducha proroctví a uzdravování, dar od Boha, který mám
používat k požehnání ostatních. Prorokoval jsem a pokládal jsem ruce na lidi, kteří pak
byli uzdraveni. Byl jsem naplněn pýchou, že plním Boží úkol. Brzy jsem se ale měl
dozvědět nové věci.
Spory rozdělily náš sbor a můj pastor a já jsme vytvořili novou skupinu. Pastor k nám
pozval učitele, aby nás učil o Bibli, a doufal tak v posílení našeho nového sboru. Ten
nás učil takové věci, které jsem nikdy předtím neslyšel. Ukázal nám, že když lidé
zemřou, nejdou hned do nebe, ale spí dokud Ježíš nepřijde. Když nám pověděl Boží
pravdu o sobotě, naše skupinka se rozdělila. Osm členů včetně mě a mé ženy začalo
navštěvovat adventistický sbor v sobotu, a v neděli pak naši církev.
Když jsme se ženou vstoupili do CASD, dozvěděl jsem se, jak pořádat evangelizační
setkání a jak dávat biblické hodiny. Navštěvoval jsem sousedy a členy církve a nabízel
jsem jim společné studium Bible. Uspořádal jsem malou sérii evangelizačních
shromáždění a šest lidí pak následovalo Ježíše a vstoupilo do CASD. Někteří vůdci
z jiných církví nám vyhrožovali, ale já jsem nemohl přestat sdílet Boží pravdu s jinými.
Přestěhovali jsme se do oblasti, kde nebyla žádná adventistická kongregace, a založili
jsme zde sbor. Čím víc jsem učil jiné, tím silnější byla má vlastní víra. Bylo to jako
oheň v mých kostech; musel jsem sdílet svou víru s ostatními. Během šesti let mi Bůh
pomohl založit dva sbory. Jejich členové jsou věrní a kongregace stále roste. Jeden
sbor má teď 40 členů.
Už nejsem pyšný na schopnosti, které jsem myslel, že mi dal Bůh. Mám radost
z pokorného vyučování o Boží pravdě a výchovy nových věřících jak přivést své
přátele k Ježíši a vyučovat je.
ANTONIO SINABARE provozuje svůj obchod v mozambickém městě Tete.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
10. Zachraňující bolest
PŘÍBĚHY
DASS KUMAR
Ganesan vyrostl v rodině, která uctívala místní bůžky v jejich rodném městě
v Indii. Strávili mnoho času modlením se k nim a utráceli peníze za jejich
zdobení. Ganesan pokračoval v této oddanosti až do dospělosti.
Jednoho dne byl při práci zasažen silnou bolestí ve tváři, která byla tak
prudká, až upadl. Bolest ustoupila, ale často se vracela a narušovala tak jeho
práci, spánek, celý život. Doktoři mu nebyli schopní od ní ulevit, a tak po
několik měsíců Ganesan chodil do chrámu nabízet své dary a modlit se o
pomoc. Ale bolest se vracela každý den. Někdy dokonce tak zesílila, až si
Ganesan myslel, že jen smrt bude vysvobozením.
Jednoho dne se o Ganesanových problémech dozvěděla jeho sestřenice a
pozvala ho na návštěvu do její církve, aby se za něj její členové modlili.
Ganesan přišel a lidé se modlili, ale bolest neustávala. Chtěl se toho dozvědět
víc o Ježíši, kterého křesťané uctívali, ale kazatelova slova se mu zdála příliš
složitá.
Pak jeden den, když si četl svou Bibli, někdo zaklepal na dveře. Uviděli jeho
Nový zákon a zeptali se na jeho víru. Ganesan odpověděl, že hledá Boha a
uzdravení ze své bolesti, která ničí jeho život. Tito návštěvníci mu nabídli
společné studium Bible a Ganesan souhlasil.
Jak Ganesan a jeho sestra Mohana studovali Bibli, uvědomili si, kolik času a
peněz promrhali uctíváním bůžků, kteří je neslyší ani nevidí a nemohou
vyslyšet jejich modlitby. Odstranili tyto modly ze svého domova a odevzdali
se uctívání jediného pravého Boha.
Mohana a Ganesan navštěvovali evangelizační shromáždění a byli jedni
z prvních, kteří se nachali pokřtít v Kristu Ježíši. Když byl Ganesan křtěn,
ucítil na sobě něčí dotek. Brzy si uvědomil, že bolest ve tváři, která ho po
měsíce sužovala, je pryč.
Ganesan si změnil jméno na Jákoba, toho, který
zápasil s Bohem. On i jeho sestra nyní sdílí svou víru
a svědectví se svými sousedy a zvou je, aby přišli a
viděli, že Ježíš je živý, všemocný Bůh.
JACOB GANESAN je kazatelem v indickém městě Chennai (Madras)
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
Misijní
11. On-line setkání s Bohem
PŘÍBĚHY
DAVID PRICE
Iris Chan milovala surfování po internetu. Často se jen tak vloudila do
chatové místnosti, aby věděla, co se kde děje. Však to poslední, co čekala, že
najde na internetu, byl Bůh.
Iris vyrosla v čínské rodině, kde nevěřili v Boha ani se nezajímali o jiné
náboženství. „Na více než 25 let jsem vyloučila Boha ze svého života,“ říká.
V roce 2001 Iris emocionálně zasáhl traumatický rozchod. Jednou, když
surfovala na internetu, vešla do chatové místnosti a potkala zde člověka, který
žil nedaleko od ní – v Sydney v Austrálii. Překvapil ji svým prohlášením, že
je křesťan - adventista sedmého dne a vegetarián. Iris byla překvapená, ale
nijak ji to neodrazovalo. Odpověděla mu, a tak vzniklo on-line přátelství,
které časem vedlo k Irisině návštěvě jednoho adventního sboru.
S touto zkušeností se vrhla do období intenzivního dotazování se na Boha a
Bibli. Kazatel trpělivě zodpovídal její otázky a pomáhal jí nalézt odpovědi,
které hledala. Iris přiznává, že byla ohledně křesťanství stále skeptická, když
přijala pozvání navštěvovat seminář o Danielovi a Zjevení. Ale tam poznala,
že Bible je pravdivá a hodnověrná. Po několika měsících dalších otázek a
odpovědí Iris odevzdala svůj život Kristu a byla pokřtěna.
Iris teď používá své počítačové dovednosti k službě Bohu. Pracuje jako
webmaster svého sboru a vytvořila on-line kurzy biblických proroctví jako
součást iniciativy Sydneyského sdružení. V současné době se věnuje více než
jedné stovce on-line studentů.
Irisin příběh ukazuje, jak Bůh může použít jakékoli médium, aby dosáhl i
těch, co ho nehledají a přitáhl je k sobě. „Neexistuje médium, které by Bůh
nemohl použít k dosažení lidí, kteří něco hledají, i když je to něco, co neumí
pojmenovat,“ říká Iris.
Advetistické Discovery Center v Sydney neustále hledá nové cesty k zasažení
lidí evangeliem. Iris ví, že to funguje, protože Bůh použil internet, jedinou
věc, kterou byla nadšená, aby získal její srdce.
DAVID PRICE je zástupcem ředitele Adventist Discovery Center v Sidney, v Austrálii.
© General Conference Office of Adventist Mission. Překlad: Pavla Spurná
INSIDE
12. Jeden muž pro Boha
Story
JOHN T. NOEL
Žiji na vesnici v jižním Súdánu. Většina místních obyvatel navštěvuje
protestanstskou církev, která zde působí už 100 let. Jednoho dne přišel do naší
vesnice John Charles. Navštívil nás jednou v neděli a já jsem ho pozval na naši
bohoslužbu. Překvapilo mě, když řekl, že měl bohoslužbu už včera. „Kam
chodíváš v sobotu?“ zeptal jsem se. Pověděl mi, že byl ve své chatrči, četl Bibli,
zpíval a oslavoval Boha o samotě.
„Jak to, že oslavuješ Boha v sobotu?“ zeptal jsem se ho. Odpověděl mi: „Nejdřív
ti povím o Ježíši.“
Řekl jsem mu, že znám Ježíše, ale on mi vysvětlil, že kdybych opravdu znal
Ježíše, následoval bych Jeho přikázání. Po dlouhém rozhovoru pozval mě a mého
bratra k sobě domů, abychom se dozvěděli víc. John Charles nám četl z Bible o
Boží lásce. Vysvětlil nám, že Bůh navrhl principy, podle kterých by chtěl,
abychom žili. Nalistoval Desatero přikázání a přečetl je. Když četl to čtvrté,
uvědomil jsem si, že to je důvod, proč John světí sobotu. Já i můj bratr jsme uvěřili.
Naši přátelé nás varovali, že John Charles je falešný učitel, ale já jsem s nimi
sdílel to, co nás naučil včetně Desatera. Nakonec nás deset začalo studovat
s Johnem Charlesem. Všichni jsme uvěřili, ale naše rodiny nás nechtěly nechat
odejít bez boje z naší protestantské církve. Můj otec si dokonce přinesl své kopí,
aby mě donutil si to ještě rozmyslet. Odmítl jsem. Ale měl jsem jiný problém.
Jako mnoho místních mužů jsem měl dvě manželky. Tázal jsem se Boha, co mám
dělat a On mi odpověděl, abych si vybral tu, která bude se mnou sdílet mou víru.
Tak jsem vzal obě své ženy s sebou na studium Bible. Má první manželka neměla
o mé vyznání zájem. Vrátil jsem jí její věno a ona odešla k rodičům. Má druhá
žena však uvěřila a oba jsme byli pokřtěni.
Někteří z nových věřících začali evangelizovat v ostatních vesnicích. Já jsem
zůstal v té naší, kde studuji s lidmi, kteří toho chtějí vědět víc o Bohu. Do
dnešního dne se 28 místních stalo adventisty a více než 100 dalších v celé oblasti
díky smělé službě Johna Charlese. Dokonce mé rodiče zajímá dovídat se Boží
pravdu z Bible.
Vaše misijní dary pomáhají měnit životy mnohých v Súdánu i jinde po celém světě.
JOHN T. NOEL žije a sdílí se o svou víru ve své vesnici na jihu Súdánu.
INSIDE
Story
13. Rybářova modlitba
A. B. ARLOO
V africkém státě Ghana má Církev adventistů sedmého dne silné zastoupení. I
přesto zde zůstávají nedotčená místa jako je například oblast Afram na východě
Ghany. Do této oblasti s nehostinným terénem a nepříznivým klimatem je velice
těžké se dostat. Až do nedávna většina z 1,6 miliónů obyvatel žijících v této
oblasti nikdy neslyšela adventní poselství. V roce 2002 tým z Globální misie
vstoupil do oblasti Afram, aby zasel semínka evangelia. Jednoho dne se
evangelisté dozvěděli, že Bůh už dávno před nimi připravil úrodnou půdu.
Maxwell Vitashi je starý rybář žijící v této oblasti. Jednou pádloval na svém člunu
proti proudu několik mil, aby našel dobré místo pro výlov. Když však zatáhl za
sítě, člun se náhle převrhl a on se octl v prudkém proudu řeky.
Maxwell plaval směrem k nejbližšímu břehu, ale řeka byla široká a jemu ubývalo
sil. Bál se, že zemře. I když nebyl křesťan, modlil se: „Bože, zachraň mě.“
Najednou ucítíl, jak ho jakási síla postrčila do místa mezi dva pařezy. Zachytil se
jich a nepouštěl, lapajíc po dechu. Rozhlédl se kolem sebe. Byl naprosto sám.
Ruce už měl zkřehlé od studené vody a říkal si, jestli přece jen v řece nezahyne.
Opět se modlil.
Zničehonic se na řece objevil člun. Dva muži pádlovali směrem k Maxwellovi,
vytáhli ho z vody a posadili do člunu. Dopádlovali ke břehu, kde ho jemně
položili na zem. Maxwell si vydechl úlevou. Pak se rychle posadil, aby poděkoval
mužů, kteří ho zachránili. Ale nikdo tam nebyl. Prohlédnul pobřeží i řeku, ale
nikde nenašel jedinou známku po svých zachráncích.
Maxwell doklopýtal do vesnice, kde všem pověděl, co se mu stalo. „Kdo byli ti
muži?“ ptali se ho. Ale Maxwell nevěděl. Celý život žil v této oblasti a nikdy
předtím je neviděl.
Maxwell sice ztratil svůj člun, ale radoval se, že Bůh celého vesmíru sestoupil
dolů, aby zachránil jeho život a zjevil svou přítomnost pokornému rybáři, který
až doposud ani neznal Boží jméno. Když tým z Globální misie dorazil do vesnice
krátce po Maxwellově zkušenosti, rybář je uvítal a pozval své přátele a rodinu,
aby si poslechli a dozvěděli se o Bohu, který vyslýchá zoufalé modlitby.
A. B. ARLOO je vedoucím Gloální misie a oddělení Sobotní školy ve východoghanském sdružení.
Nové modlitebny
ve středozápadní Africe
Vystupujeme z kánoe a začínáme se proplétat mezi malými rákosovými
chatrčemi na kůlech. Děti si hrají v blátě a prasata a kozy čmuchají mezi
odpadky. Pomalu se blížíme k domku, z nějž zaznívá zpěv. Vyšplháme
se po žebříku nahoru, kde nás uvítají zářivé úsměvy. Polovina
přítomných je mladší 12 let, ale všichni jsou naši bratři a sestry adventisté sedmého dne.
Tato část afrického Beninu je stále ještě ovládána čarodějnictvím. Stát se
křesťanem-adventistou často znamená odloučení od rodiny a komunity.
Přátelé jim často radí, aby požádali šamana o “juju”, tajemný prostředek
k vyřešení jejich problémů. V takové situaci je často velmi těžké věrně
stát na straně Boha, kterého nelze vidět.
Ale tito úžasní křesťané dál slouží Bohu a jsou “světlem uprostřed
temnoty”. Touží po tom, aby mohli mít své vlastní modlitebny - nejen
z rákosí a větví, ale z materiálu, který je stejně pevný jako jejich víra.
Když vidím jejich důvěru a odhodlání, chtěl bych jim pomoci...
Dary 13. soboty v tomto čtvrtletí
pomohou při výstavbě deseti
nových modliteben nebo
evangelizačních středisek
ve středozápadní Africe.