Klikni pro zobrazení nebo stažení zpravodaje

Klikni pro zobrazení nebo stažení zpravodaje

1
VOJENSKÉ SDRUŢENÍ REHABILITOVANÝCH AČR
ZPRAVODAJ č 3/2009
ZPRÁVY OD PRAMENE 3/2009
Zatímco většina našich členů proţívá prázdninové měsíce a tráví zaslouţeně svoji
důchodcovskou dovolenou se svou rodinou, výkonný orgán naší Ústřední rady, tedy
Předsednictvo ÚR s trvalým napětím proţívá měsíce, o kterých mohu s plnou odpovědností prohlásit, ţe jsou pro nás velikou ţivotní zkouškou, zda se nám podaří zabodovat
u potřebné nadpoloviční většiny nastávajících poslanců a stávajících senátorů Parlamentu v otázce podpory naší konečné záleţitosti, kterou vyjadřuje připravený poslanecký návrh ODS a ČSSD „Zákon o kompenzaci za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v
letech 1948 aţ 1989 a o změnách některých souvisejících zákonů“. Musím předeslat, ţe
tato přesná formulace předkládaného návrhu zákona je vyvrcholením letitých jednání a
postupného řešení našich stanovisek, někdy i sporných s poslanci, kteří byli a jsou
ochotni postavit se na stranu nás, mimosoudně rehabilitovaných občanů, drţitelů
osvědčení o mimosoudní rehabilitaci. Pětileté uplynulé období od převzetí odpovědnosti
stávajícím naším předsednictvem ÚR probíhalo v neustálém napětí, zda nalezneme
podporu těch, kteří o nás v Parlamentu rozhodují a nakonec rozhodnou. Musím především odpovědět na otázky, které se oprávněně sypou z naší členské základny. Podle
usnesení Sněmovny při zahájení jednání o programu letního jednání Sněmovny bylo
díky vystoupení poslance Dr. Robina Böhnische schváleno, ţe bod návrhu zákona o
kompenzaci bude projednán 17. července. Jak vidno, dopadlo vše jinak, protoţe dostal
mimořádně přednost antidiskriminační zákon, jehoţ neprojednání by bylo stálo naší republiku mnoho milionů. A tak přijde ve Sněmovně na jednání nové kolo programu Sněmovny po provedených předčasných volbách.
Váţení kolegové,
23. září od 10 hodin proběhne ve Velkém sále Ministerstva obrany v Praze Na
Valech, celostátní aktiv předsedů VSR všech stupňů. Předpokládáme téţ účast významných hostů, představitelů Ministerstva obrany a Generálního štábu AČR, ředitelů KVV,
se kterými naše předsednictvo ÚR, Územní rady a Krajské rady VSR soustavně spolupracují. Očekáváme účast představitelů obou komor Parlamentu České republiky a
představitelů Výboru pro obranu jak Sněmovny, tak Senátu. Jsme si plně vědomi sloţitosti situace na politické scéně republiky vzhledem k předčasným parlamentním volbám
počátkem října. Jsme si vědomi i důsledků hospodářské krize. Snad právě proto jako
předsednictvo a Ústřední rada cítíme velikou odpovědnost za toto naše zářijové jednání.
Myslím, ţe vystoupení vzácných hostů, od kterých budeme očekávat jejich slovo k námi
poţadovanému kompenzačnímu zákonu bude mj. určitým podnětem k zamyšlení kaţdého z nás před nastávajícími volbami do Sněmovny.
2
Podle závěrů, které přijalo naše předsednictvo na svém mimořádném jednání dne
28. července předpokládáme při našem celostátním aktivu připomenout význam 20. výročí pádu komunistické totality v naší zemi. V této souvislosti bude aktivu objasněn konečný poslanecký návrh „Zákona o kompenzaci za ztrátu zaměstnání z politických důvodů v letech 1948 aţ 1989“, o který nyní velice usilujeme. Pro ředitele Krajských vojenských velitelství, kteří se za poslední léta na svých postech vystřídali, poslouţí stručný
a pravdivý výklad o naší politické perzekuci v rámci známé dvacetileté bolševické normalizace, který poslouţí k pochopení důvodů našeho mnohaletého úsilí, kterým je nakonec náš poţadavek kompenzačního zákona. Na našem aktivu zazní i krátká a výstiţná
zpráva předsedy sociální komise naší ÚR. Pro naše krajské rady máme připraven úkol
zabezpečit na tomto aktivu vystavení dokumentů o práci našeho Vojenského sdruţení
rehabilitovaných za poslední léta. Za činnost a aktivity našich organizací, se nemáme
důvod stydět. V diskusi očekáváme aktivní přístup našich předsedů. Poděkujme těm, co
naši práci podporují. Nebojme se říci pravdu o naší dlouholeté práci v našich městech a
obcích, stejně jako o naší spolupráci a podpoře naší současné profesionální armády.
Do našeho nastávajícího celostátního aktivu máme před sebou čas jednoho měsíce. Věřím, ţe se nám podaří dosáhnout osobní účasti pana současného místopředsedy
vlády a ministra obrany pana MUDr. Martina Bartáka, kterým jsem byl přijat na svoji
ţádost s pomocí pana náměstka MO Ing. Padělka 23. června k asi 50 minutovému rozhovoru. Pan ministr počítal i s přítomností pana generála Ing. Stanislava Procházky, kterého jsem byl nucen z důvodů jeho onemocnění omluvit. Otevřeně musím vyjádřit podporu stávajícímu ministru obrany MUDr. Martinu Bartákovi. Jeho přístup k problematice
nás rehabilitovaných je diametrálně odlišný v porovnání s jeho předchůdkyní paní Parkanovou, která si dovolila ze své moci ministryně obrany nás hrubě uráţet. Skončila ve
své funkci při vyjádření nedůvěry vládě Sněmovnou. Naše členská základna včetně
svých rodin v jiţních Čechách, by neměla zapomenout vyjádřit svůj názor ve volbách na
její politické chytračení přestupem do jiţ čtvrté politické strany, (byla členem ODA, KDU,
KDU-ČSL a nyní její promyšlená změna trička v přestupu do TOP O9), kde dostala zajištění svého zvolení ve funkci volebního lídra v Jihočeském kraji, coţ je výsledkem dalšího
chytráctví pana Miroslava Kalouska, které by jí mělo udrţet opětovně ve vrcholné politice našeho státu po parlamentních volbách. Svobodné volby jsou jedinou cestou, jak
skončit s politickou prostitucí chytráků.
Věřím, ţe kaţdý účastník celostátního aktivu předsedů VSR všech stupňů se s
plnou odpovědností připraví na toto jednání, po němţ by mělo dojít k rozhodujícímu
souboji hlasů pro naše konečné odškodnění za závěr našeho dvacetiletého očekávání
od našeho Parlamentu. Těším se na setkání s Vámi.
10. srpna 2009
PhDr. Miroslav Pavlík, předseda ÚR VSR AČR
PODĚKOVÁNÍ PATŘÍ VŠEM
Váţení přátelé, členové Vojenského sdruţení rehabilitovaných AČR !
V poslední době se objevila kritika našich členů, na coţ má kaţdý právo, ale někdy kritika pramení z neznalosti věcí. Zatím jde o jedince, ale i to vadím nám, kteří obětujeme
svůj volný čas a obětujeme jej rádi ve prospěch našich členů. Stačí se jen trochu dívat
kolem sebe, stárneme, ubýváme přirozenou cestou a tak proč si ještě znepříjemnit zbytek ţivota. Nebudu hovořit o tom, oč se aktivně snaţí PÚR udělat pro naše členy, to
přenechám na předsedovi ÚR. Chci seznámit naše členy s některými fakty a napomoci
tak k lepšímu nazírání na problémy VSR.
3
Tak na příklad se kritizuje výše odvodu z členských příspěvků do pokladny ÚR
VSR. Proto doporučuji nahlédnout do hospodaření roku 2008.
V roce 2008 byl příjem do pokladny ÚR ze členských příspěvků 83.300 Kč, z úroku na běţném účtu 697 Kč, tedy celkový příjem 83.997 Kč.
Naproti tomu vydání za telefony 19.455 Kč, jízdné 15.500 Kč, poštovné 4.870 Kč,
Zpravodaj 3.875 Kč, komise ÚR 3.218 Kč, kancelářské potřeby 2.611 Kč, vedení účtu
1.928 Kč, tisk Informátora 1.731 Kč, kopírování 697 Kč, odměny 33.225 Kč, občerstvení
9.805 Kč, reţie 5.646 Kč. Vydání celkem 102.593 Kč.
Z toho plyne, ţe nám chybělo 18.596 Kč. Byla otázka jak přeţít. Proto jsme jiţ
několik let sháněli sponzorské dary od krajů a organizací. Například v roce 2008 jsme
získali 116.000 Kč jak pro ÚR, ale i pro KR VSR a některé ÚzO a dary na sociální a charitativní účely v hodnotě 88.000 Kč. Z darů pro sociální účely jsme například mohli umoţnit rekreaci našich aktivních členů v hotelu Ramzová v Jeseníkách. Otázka je, kam se
poděly další částky z darů. Tak na příklad ÚzO pořádají střelecké a jiné soutěţe, vydávají historické dokumenty, na spolkovou činnost organizací VSR, kulturní, sportovní činnost
organizací, na dopravu, materiál k uskutečnění výstavky apod. V kaţdé smlouvě s dárcem je přesně uvedeno na jaký účel lze finanční prostředky pouţít, to musí být dodrţeno a za to odpovídají předsedové KR VSR - členové ÚR VSR. Zatím jsme nikdy neměli
problém s vyúčtováním. Smlouvy podepisuje předseda a na základě plné moci i tajemník
ÚR. Málokdo si dovede představit, jaké úsilí musí být na tuto činnost vynaloţeno.
Největšími kritiky jsou ti, co sedí pěkně doma za stolem, dojdou na schůzi a kdyţ
tam není občerstvení, tak tuto schůzi předčasně opustí a je jim zatěţko přispět na činnost organizace 80 Kč v časech, kdy vše podraţilo. Nevadí jim dát za pivo více jak 20 Kč
a často to není jenom jedno za den. Musíme se zamyslet, jak dál. Jak jsem uvedl, dosavadní příspěvek nestačí a nikde není zaručeno, ţe se sponzorským darům bude trvale
dařit. Mohl bych uvést i organizace, kde se od členů vybírá mnohem více.
Toto navýšení by pokrylo zčásti dosavadní schodek. Kdyţ si někdo myslí, ţe by se
vše dalo řešit jinak, nechť se ozve, rádi si dáme poradit. Je mezi námi hodně členů, kteří ještě aktivně pracují či dokonce podnikají! Bylo by od nich ušlechtilé, kdyby tedy poskytli mimořádný příspěvek do pokladny ÚR VSR. Musím tady poděkovat některým našim členům, ţe sponzorské dary našemu sdruţení poskytují.
Bylo by nespravedlivé nepoděkovat všem krajům (Radám kraje) , podnikům jako
je Moravostav a.s., Severočeské doly a.s. a dalším. Děkujeme jim za důvěru.
Chci ještě seznámit naše členy s tím, ţe poprvé jsme obdrţeli státní dotaci od
ministerstva obrany na pietní akce ve výši 102.000 Kč. Tyto prostředky jsou určeny jenom pro tento účel (kytice,věnce)! Kaţdá Krajská rada obdrţela určitou částku na její
vyuţití a za to rovněţ odpovídá člen ÚR z příslušného kraje. Uvedené finanční prostředky jsou jen pro tento rok, nelze je převádět do dalšího roku. PÚR vydalo Směrnici k této
dotaci a tam jsou další podrobnosti a stanovené povinnosti.
Jsem přesvědčen, ţe jsem odpověděl všem čestně zcela otevřeně, ţe jsem vám
dal náměty k přemýšlení a ţe se nebude nikdo zlobit, pokud jsem se jej trochu dotknul.
Víte, a je to jiţ veřejné tajemství, ţe PÚR dělá vše proto, aby byl přijat zákon k
našemu odškodnění, za tím je bezpočet jednání s poslanci dvou největších stran, v nichţ
je jiţ konečně k tomuto návrhu zákonu shoda. Nerad bych slyšel, ţe ten, kdo nejvíce
reptá, bude první ve frontě, aţ se budou psát ţádosti o tento příspěvek.
Přeji všem našim členů pevné zdraví, spokojenost v rodině a zaslouţilý příjemný
odpočinek.
Plk. Ing. Vladimír Horák, tajemník ÚR VSR AČR
4
ZBOROV - 92. VÝROČÍ BITVY U ZBOROVA
Československé legie vznikaly ve Francii, v Itálii, nejpočetnější byly síly legií
v Rusku. Jiţ v srpnu roku 1914 byla vytvořena Česká Druţina, jeţ působila od října na
haličské frontě ve výzvědné sluţbě. Zásluhou bývalých zajatců byla v roce 1916 vytvořena brigáda.
Sám T. G. Masaryk přijel 16. května 1916 do Ruska s cílem vybudovat tam československou armádu, jeţ by svými hrdinskými činy celému světu dokázala, ţe Čechoslováci chtějí ţít samostatně, a ţe to bude vyspělý samostatný stát.
Působením podvratných ţivlů se ruská armáda začala uvolněním kázně rozvracet.
Ruský ministr vojenství Kerenskij spolu s generály se rozhodl další rozvrat armády zastavit novým mocným nástupem právě u Zborova. Československá brigáda se přihlásila
do úderné skupiny a po třech letech odloučení jednotlivých částí byla soustředěna
v okolí městečka Jezerné.
22. června 1917 brigáda obsadila bitevní linii jihozápadně od Zborova v délce několika kilometrů. Zákopy obsadil 1. pluk Jana Husa, 2. pluk Jiřího z Poděbrad a 3. pluk
Jana Ţiţky z Trocnova. Názvy pluků dosvědčují, ţe brigáda měla ráz husitský.
Zákopy, které naši dobrovolníci po Rusech převzali, byly špinavé, zanedbané a
velice špatné. Museli je opravit a hlavně prohloubit, aby lépe chránily proti nepřátelskému dělostřelectvu. Při prohlubování se našlo mnoho zakopaných nábojů – několik kilometrů takových nálezů jasně dokazovalo odpor ruských vojsk proti válčení. Naše brigáda, ač špatně vyzbrojená, svým bojovým nadšením převzala hlavní úlohu v útoku dne 2.
července. Touto úspěšnou bitvou dne 2. července 1917 u Zborova, konkrétně asi 10 km
východně u vesnice Kalinivka na sebe brigáda upozornila. Někteří ruští velitelé, nechtějíce na sebe vzít odpovědnost z moţného nezdaru a z moţných ztrát, se vzdávali velení a
bojů se účastnili jako niţší velitelé nebo dokonce jako prostí vojáci. Jejich odpovědná
místa zaujali čeští důstojníci - Čeček, Syrový, Švec, Husák.
Postavení československé brigády však bylo těţké. Proti 3550 našim dobrovolníkům stály nepřátelské síly i se zálohami v počtu okolo 12000 muţů, výborně vyzbrojených, jimţ nescházely nejen kulomety, ale ani minomety a zákopová děla.
Nepřítel byl ukryt ve kvalitně vybudovaných zákopech, chráněných širokými a
hustými drátěnými překáţkami. Bylo štěstí, ţe v první nepřátelské linii byly kromě Maďarů a Němců také dva pluky české, a to 35. plzeňský a 75. jindřichohradecký, jeţ svou
pasivitou nemálo přispěly k válečnému úspěchu brigády.
Kdyţ bylo rozhodnuto, ţe hlavní útok provede naše brigáda, bylo za ní postaveno
pět baterií děl, jeţ dva a půl dne ničily drátěné překáţky a nepřátelské zákopy. Potřebné
rozkazy byly vydány den před bitvou, která začala 2. července ráno před 6. hodinou,
kdy ruská děla znovu zahájila palbu.
Legionáři si pro případ smrti navzájem opisovali adresy a na dobře chráněných
místech je uschovali spolu s dopisy, fotografiemi a s důleţitými dokumenty, jeţ by je
v zajetí mohly prozradit. Prohlédli pušky, kolem pasu navěsili aţ po deseti granátech,
které jim v bojích vţdy konaly nejlepší sluţby.
V 9 hodin byl telefonicky předáván rozkaz velitele brigády: „Všem velitelům nařizuji začít okamţitě s nástupem podle instrukcí, jeţ jim uţ byly sděleny zvláštním rozkazem. Se jménem Masarykovým do boje! Ať ţijí svobodné Čechy, ať ţije svobodná Rus!
Velitel brigády plukovník Trojanov.“
Rotní trubači zatroubili k útoku, naši vojáci vyskákali ze zákopů a v dešti nepřátelských kulí, sehnuti, běţeli kupředu. Nepostupovali v linii, jak bylo zvykem, ale ve skupinách, tvořili hloučky o síle 5 – 10 muţů. Tato česká bojová taktika se dobře osvědčila.
5
Překvapený nepřítel nevěděl kam má střílet dříve. Kdyţ namířil na jednu skupinu, ta
padla k zemi a jiná zase vyskočila běţela dále.
Tak se za poměrně malých ztrát legionářům podařilo přiblíţit se k nepřátelským
zákopům, místy jen 300 metrů vzdáleným. Částečně kryti, odpočinuli si u drátěných
překáţek, aby nabrali sílu k hlavnímu úderu.
Po břiše dolézali k drátům, pak vyskočili, někde s nůţkami v ruce proběhli drátěnými překáţkami, jinde, kde nebyly překáţky dostatečně děly rozstříleny, naházeli na ně
pláště a jako kočky je přelézali. Pak uţ byli v zákopech, z nichţ se ještě kouřilo od granátů.
Po dobytí první nepřátelské linie postupovali naši vojáci dále a „nepřemoţitelní“
Němci ustupovali s velkými ztrátami. Ve druhé linii byl nad velitelským stanovištěm jednoho praporu německý nápis: „Kdo dobude tyto zákopy, zničí Rakousko!“ Toto proroctví
se také splnilo. Brzy byla dobyta i třetí linie nepřátelských zákopů a nepřítel ve zmatku
utíkal.
V této bitvě bylo brigádou zajato 62 důstojníků, 4200 muţů, ukořistěno 20 děl a
mnoţství kulometů.
Ztráty brigády byly: 1900 mrtvých, 700 zraněných a 11 pohřešovaných. Celkové
ztráty tak činily více neţ čtvrtinu muţstva. Největší ztráty utrpěl první pluk.
Po bitvě u Zborova obdrţela brigáda od T. G. Masaryka telegram uznání, díků a
dalšího povzbuzení k boji za svobodu a demokracii budoucího státu, druhý telegram obsahoval ideový program dalšího boje s heslem „Čechové a Slováci, vpřed!“
Vítězství našich legií však nezachránilo ruskou armádu. Demoralizované ruské
masy nemohly zadrţet protiútok Němců, jimţ bylo umoţněno rozvinout na celé frontě
nový útok.
Naše brigáda hájila zákopy do poslední chvíle. Aţ kdyţ Kozáci donesli zprávy, ţe
Němci ruskou frontu prorazili, a Rusové zmateně ustupují, začali ustupovat také naši.
Bylo uţ ale pozdě. Němci pronikli hluboko do týlu brigády, věděli o brigádě české a snaţili se ji zaskočit a zničit. Jednotlivé části brigády byly v kritickém postavení, musely si
v mnohých případech cestu probíjet se značnými ztrátami. Zejména u Tarnopolu došlo
s Němci k prudkým bojům.
I kdyţ se nástup ruské armády nezdařil, hrdinství naší brigády v bitvě u Zborova
přineslo našemu hnutí neocenitelný prospěch. Získali jsme si sympatie ruského národa,
který se uţ na nás přestal dívat jako na cizince.
Zborov a Tarnopol nám otevřely cestu k ruskému generálnímu štábu, který do té
doby přijímal do své armády české dobrovolníky jen velmi neochotně. Po bitvě u Zborova se názor celého štábu rychle změnil a Kerenskij hned po této bitvě povolil nábor českých dobrovolníků – zajatců.
Nábor v zajateckých táborech umoţnil stavět nové útvary. Zaslouţil se o to sám
T. G. Masaryk, který přijel do Ruska budovat legie a politicky je usměrňovat.
Uţ v říjnu 1917 vznikl armádní sbor, do jehoţ osudu zasáhla bolševická revoluce.
Válečná fronta na Východě se počátkem roku 1918 zhroutila.
Jednotky českých a slovenských dobrovolníků, zvané legie, se staly zvláště od
roku 1917 hlavní oporou a argumentem odbojové Národní Rady Československé.
Nedaleko od města Zborov, u vesnice Kalinivka je vybudovaný velice důstojný
památník s hromadným hrobem skoro dvou set padlých legionářů. Delegace naší
Ústřední rady se tam měla moţnost účastnit pietního aktu u příleţitosti 90. výročí této
bitvy. O tomto vzpomínkovém aktu je zpráva v našem Zpravodaji č. 3 z roku 2007.
Zpracoval Genpor. Ing. Stanislav Procházka
6
KONEC VÁLKY - ROZHODNUTÍ O POUŢITÍ ATOMOVÉ BOMBY
Před 64 roky ve dnech 4. aţ 11. února 1945 několik minut pro 17. hodině se
v Jaltě – přímořských lázních na Krymu uskutečnila konference šéfů vlád USA, SSSR a
Velké Británie. Stalin navrhnul koordinaci ve smyslu vstřícného postupu obou hlavních
front, jejímiţ výsledkem by měla být společná finální ofenzíva v létě 1945. Ţádal zesílení
bombardování německých ţelezničních tratí.
Generál Marshall (NGŠ) informoval o chystané ofenzívě 21. britské armádní skupiny a 9. americké armády pod Montgomeryho velením a o připravovaném překročení
Rýna severně od řeky Ruhr na frontě široké 48 km s pouţitím pěti divizí. Připomněl připravovaný letecký výsadek na východním břehu Rýna 1. března 1945.
Gen.plk. Antonov (NGŠ) zdůraznil, ţe vzhledem k německým protiútokům
v Ardenách urychlila sovětská armáda svoji ofenzívu, uţ 12. ledna 1945 zničila 45 nepřátelských divizí, Němci ztratili 400 tisíc mrtvých, raněných a zajatců. Dále konstatoval,
ţe na východní břeh Odry a do okolí Berlína bylo ze západní fronty, z Itálie a ze středního Německa staţeno 56 svěţích divizí.
Roosevelt Stalinovi sdělil, ţe 9. ledna 1945 se vylodili Američané v Tichomoří vylodili na Luzonu a ţe pronikají k Manile. Na závěrečném setkání Sověti potvrdili platnost
slibu, daného Harrimanovi a Deanovi v říjnu 1944, ţe SSSR vstoupí na Dálném východě
do války do tří měsíců po německé kapitulaci.
Koncem února 1945 byly soustředěny na západní frontě proti Německu 4 milióny
muţů (z toho byly tři čtvrtiny Američanů) - tj. 7 armád skládajících se z 53 pěších a 20
tankových divizí, které podporovalo 17500 vojenských letadel.
Spojenci překročili Siegfriedovu linii, Rýn překročili 23. března 1945 v Remagenu
(Gen. Patton). Montgomery rozvíjel ofenzívu na sever na Brémy a na Hamburk.
V Tichomoří se Američané vylodili na Iwodţimě 19. 2. a na Okinawě 1. 4., kde byl japonský odpor urputný a americké jednotky utrpěly veliké ztráty.
Úspěchy letectva měly určité problémy. Po náletu na Dráţďany, kde padlo
v polovině února za oběť při pouţití zápalných bomb aţ 70 tisíc civilistů, německá propaganda označila tuto akci jako teroristický nálet. Toto bombardování bylo provedeno
po sovětské ţádosti o vyřazení důleţitých dopravních center.
Roosevelt jiţ pro svoji pokročilou nemoc neposkytl pro blíţící se konec evropské
války ţádnou politickou instrukci, uţ se zajímal jen o ustavení Organizace Spojených
Národů.
Západní a východní fronta byly od sebe vzdáleny pouhých 560 km. Američané
rozhodli obsadit ruhrskou průmyslovou pánev, kde byla více neţ polovina průmyslové
kapacity Německa, nikoliv útočit na Berlín, ale zabránit Wehrmachtu v ústupu do „alpské
pevnosti“. Tato ofenzíva se týkala sedmi armád, generál Bradley dostal úkol postoupit
na východ a setkat se s Rusy na Labi. Montgomeryho armáda měla postoupit na sever
k Lübecku a k dánsko-německé hranici.
Útok Američanů na Berlín by znamenal velmi těţké ztráty. Dále byla obava, aby
vleklé boje nezadrţely přesun amerických divizí do Tichomoří. Eisenhower informoval
28. 3. 1945 Montgomeryho o změně plánu a přítomnu řekl: „Mým cílem nebyl Berlín, ale
zničení nepřátelské síly a jejich schopnost odporu“.
Sovětské velení připravovalo k útoku na Berlín hlavní masu sovětských vojsk, zahrnující 19 vševojskových, 4 tankové armády se 46600 děl a minometů a 6300 tanků.
Tyto síly byly podporovány více neţ 8000 letadel.
Na západě tvořili Američané tři čtvrtiny vojsk a USA zajišťovala 45% světové výroby zbraní a dvě třetiny stavby lodí.
7
Stalinovi poslal Eisenhower 28. 3. 1945 zprávu, v níţ mu sdělil veškeré podrobnosti svého plánu – tj. obklíčení Porúří, likvidaci německých sil v „Ruhrské kapse“ do
konce dubna a pohyb na východ s cílem se setkat se sovětskými vojsky v blízkosti
Dráţďan a zamezit německým vojskům v ústupu na jih.
Neobsazení Berlína Američany a zřeknutí se cíle nesmírné politické hodnoty způsobilo, ţe berlínský statut zůstal otevřen a město se stalo nejen ohniskem studené války, ale po dobu třiceti let i zdrojem moţného nového světového poţáru. Tímto krokem
také Američané předem vyloučili moţnost alespoň částečného ovlivňování politické situace v Polskou.
V „Ruhrské kapse“ uzavřeli Američané 1. dubna 1945 více neţ 317 tisíc německých vojáků a 16. dubna, kdy sovětská vojska přešla do útoku na Berlín, byli Američané
uţ v Norimberku. Vídeň osvobodila sovětská vojska 13. dubna. Prezident Roosevelt zemřel 12. dubna a novým prezidentem se stal Truman.
K setkání americké 69. pěší divize a 58. sovětské gardové divize došlo u Torgau
(Torgavy) na Labi dne 25. dubna. Německo bylo rozděleno, obklíčení Berlína dokončeno,ale v Holandsku, Dánsku a v Norsku byla ještě izolovaná ohniska odporu, stejně jako
v prostoru Čech a Moravy.
Dalším problémem bylo, kdyţ se Britové pokoušeli pozitivně vyřešit osvobození
Čech, jmenovitě Prahy. Praha byla totiţ uţ v rámcových plánech sovětských operací pro
rok 1945, ale prakticky ji bylo moţné zahrnout do dalšího postupu aţ po obsazení Horního Slezska koncem března 1945. Berlínský směr sice zůstával hlavním, ale pozvolný
postup z Maďarska přes Slovensko pokračoval, 4. dubna vstoupila sovětská armáda do
Bratislavy a 26. dubna do Brna.
Poté, co se 16. dubna Američané zmocnili Norimberka, 26. dubna překročili u
Ingolstadtu a Řezna Dunaj. Šance pro další operace v Čechách byly proto stejné, Montgomery poslal NGŠ generálu Marshallovi kabelogram, v němţ upozorňoval na „významné politické výhody, plynoucí z osvobození Prahy a co největší části Československa
americko-britskými silami“. Eisenhower však na výsledek jednání nečekal a 24. dubna
poslal telegram NGŠ generálu Antonovovi, v němţ mu oznamoval svůj úmysl postupovat
na Plzeň a Karlovy Vary. Po poradě se Stalinem Antonov odpověděl obratem, ţe si sovětská armáda vyhrazuje jako prostor činnosti oblast severně od toku Labe a celé údolí
Vltavy, tudíţ i Prahu. To bylo jasné mocenské ohrazení a varování, neboť konečné rozhodnutí ve Washingtonu dosud nepadlo. Generál Marshall proto dne 28. dubna poslal
Eisenhowerovi v plném znění Montgomeryho text. Na to Eisenhower odpověděl:
„…nebudu se k získání politických výhod pokoušet o ţádný neoprávněný vojenský krok,
pokud nedostanu výslovné rozkazy od Kombinovaných šéfů štábů“.
Churchill stejnou reakci předpokládal a 30. dubna, v den, kdy Hitler spáchal sebevraţdu, a sovětská vojska vstoupila do Moravské Ostravy, napsal osobní dopis Trumanovi: „…nemůţe být pochyb, ţe osvobození Prahy a co moţno největšího území západní části Československa našimi armádami by mohlo mít zásadní vliv na poválečnou
situaci v této zemi a moţná i na sousední státy. Pokud západní spojenci nesehrají při
osvobozování Československa větší roli, půjde tato země cestou Jugoslávie“. Truman
zůstával nerozhodnut a chtěl se zachovat podle vývoje situace. Stalin rozhodnutý byl a
1. května schválil plán praţské operace, jeţ měla navazovat na dobytí Berlína.
Představitelé československé vlády v Londýně 4. května poţádali o osvobození
Prahy oficiálně a generál Patron pak dostal od Eisenhowera souhlas se vstupem na československé území. Jako cíle byly stanoveny Karlovy Vary a Plzeň, ale připouštěl se
„průzkum“ aţ do Prahy. Opatrný Eisenhower tuto direktivu ihned sdělil Antonovovi.
V sobotu 5. května, kdy v Praze vypuklo povstání, reagoval Antonov velice ostrou
výhrůţkou o „moţném promíchání vojsk“. Eisenhower mohl slíbit, ţe svá vojska zastaví
8
na linii Plzeň – Karlovy Vary – České Budějovice. V Praze mohli být Američané do 24
hodin. Stalin vydal rozkaz ignorovat původní harmonogram a zahájit praţskou operaci
bez odkladu a neprodleně.
Situace se komplikovala, kdyţ 7. května podepsal v Remeši šéf řídícího štábu
OKW generál Alfred A. Jodl za německou stranu bezpodmínečnou kapitulaci. Princip
bezpodmínečné kapitulace i vzdání se všem spojencům současně byl sice respektován,
ale Stalin pojal podezření, ţe Angloameričané chtějí válku ukončit předčasně a „vyrvat
mu tak plody vítězství“.
Kdyţ pak zcela neinformovaná Česká Národní Rada podepsala ráno 8. května
dokument, umoţňující německým jednotkám odchod z Prahy na západ, byl uţ Stalin o
zákulisním spiknutí téměř přesvědčen.
Generál Marshall (NGŠ) se sice snaţil prostřednictvím gen. Deana věc vysvětlit,
ale Stalin, před nímţ se generálové třásli, nedokázal tak váţný nesoulad v postupu
svých partnerů pochopit a napětí mezi spojenci nečekaně stouplo. Nakonec bylo akceptováno řešení – remešská kapitulace bude posuzována jako „předběţný protokol“ a celá
kapitulace s reprezentativním sovětským zastoupením bude zopakována v Berlíně –
Karlshorstu, coţ se také ještě 8. května stalo. Pro Američany to byla jen diplomatická
dohra, Eisenhower dávno předtím odeslal kombinovaným šéfům štábů svoje poslední
válečné hlášení: „Poslání spojeneckých vojsk bylo dovršeno 7. května 1945 v 02.41 hod.
místního času“. Bezpodmínečná kapitulace vstoupila v platnost 9. května 1945.
Sovětským tankům se podařilo dorazit do Prahy 9. května v časných ranních hodinách, doslova na poslední chvíli, ale přece ještě včas na to, aby jim v Berlíně „opravená“ kapitulace zajistila, ţe se tak stalo v posledních dnech války, nikoliv v prvních hodinách míru.
NGŠ gen. Marshall vydal 8. května odpoledne rozkaz k přesunu amerických sil
z Evropy do Tichomoří. Zpět domů do USA bylo odesláno pouze 1,8 milionu vojáků. Proti Japonsku mělo být nasazeno ještě 6 milionů Američanů. NGŠ se to zdálo málo, neboť
v Japonsku bylo ještě 2,5 milionu muţů a v zámoří 4 miliony. Úspěch proto závisel na
tom, zda se japonskému velení podaří či nepodaří dostat před americkou invazí do Japonska dostatek posil z Číny.
Americké letectvo provedlo 25. února 1945 počtem 231 bombardérů první hromadný zápalný nálet na Japonsko ve směru na Tokio, při němţ zahynulo nejméně půl
milionu civilistů – byl to hromadný masakr. Při útoku na Okinawu koncem března to bylo
dalších 50 tisíc mrtvých. Do 1. dubna dospěla zkáza japonských měst - rozsáhlých částí
Tokia, Ósaky a Nagoje takového rozsahu, ţe došlo k přeměně na zemědělské plochy.
Byla vyhlášena celonárodní mobilizace. Japonské hospodářství se hroutilo, neomezená
ponorková válka znemoţnila do země přísun surovin jihovýchodní Asie. Rafinace ropy
klesla o 83%, výroba draků letadel o 60%. Válečné lodě byly pro nedostatek pohonných
hmot zakotveny v přístavech a zamaskovány. Bez invaze se však Japonci zřejmě nevzdají.
Rezoluce japonské Horní sněmovny vyzývala k „pětadvacetileté totální válce
s angloamerickými válečnými štváči“, trval zuřivý odpor zcela odříznutých japonských
vojáků na Guamu, Tinianu a Saipanu. Na Marianách pokračoval zoufalý odpor ještě deset měsíců, podobně tomu bylo také na Mindanau, Negrosu a v horských oblastech Luzonu.
První útoky kamikadze ze objevily v bitvě o Leyte koncem října roku 1944 a od
útoku na Okinawu v březnu 1945 výrazně zesílily. Vedle letadel sebevrazi začali vyuţívat
také pilotované bomby s raketovým pohonem. Za tři měsíce poškodili takto 176 a potopili 26 amerických plavidel. Američané začali uvaţovat o pouţití bojových plynů, jeţ mě-
9
ly Japonce vypudit z bunkrů a z podzemních úkrytů. Tím by ovšem byla narušena Ţenevská konvence a proto byla tato úvaha zamítnuta.
Boje na Japonské frontě byly velice těţké a ztrátové. Při útoku na vlastní Japonsko bylo nutné počítat se ztrátami nejméně 250 tisíc mrtvých a raněných za předpokladu, ţe Sovětské armádě se podaří v Mandţusku zadrţet jádro elitní Kvantungské armády.
Průběh americké invaze měl probíhat ve dvou fázích. První fáze – označená
„OLYMPIC“ bylo vylodění na Kjúšú předběţně 1. prosince 1945. Druhá fáze –
„CORONET“ měla za cíl o tři měsíce později hlavní ostrov – Honšů. Obě operace byly
svěřeny generálu Mac Arthurovi.
Program výroby jaderné bomby měl název „MANHATTAN PROJECT“, začal
v srpnu 1942 a v květnu 1945 zaměstnával uţ 150 tisíc lidí. Od ledna 1945 se začala
procvičovat posádka, určená pro svrţení této mimořádné zbraně.
Vojenský pověřenec projektu genpor. Leslie Groves 30. prosince 1944 informoval
NGŠ gen. Marshalla, ţe první bomba o ničivé síle asi 10 tisíc tun TNT bude připravena
k 1. srpnu 1945. Zůstávalo otázkou, jak takovou zbraň pouţít. Truman rozhodl vytvořit
tzv. prozatímní výbor („Interim Comittee“), jenţ by zpracoval doporučení. Tento výbor
byl vytvořen 2. května 1945.
Po vyslechnutí technické analýzy došel NGŠ gen. Marshall k závěru, ţe tato zbraň
by sice mohla urychlit ukončení války, ale ţe nejde o zbraň pouţitelnou pouze z ryze
vojenských důvodů, ţe se tu problém dotýká „prastarého vesmíru“ a ţe by Japonci měli
být v tomto směru varováni.
Na poradě, konané dne 31. května 1945 se většina ze šestnácti účastníků vyslovila pro pouţití bomby, přičemţ se více debatovalo o formách neţ o podstatě věci. NGŠ
gen. Maarshall jako jediný vznesl otázku, zda by neměli být informováni také Sověti, a
uvaţoval o pozvání sovětských odborníků na první zkoušku zbraně v Novém Mexiku.
Proti tomu byl člen výboru Byrnes. „Poskytneme-li Rusům informaci, třeba jen všeobecnou, bude Stalin hned ţádat společnost.“ Generál Grovers dodal, ţe sovětská strana má
v jaderném výzkumu velké zpoţdění a proto nemá smysl při výrobě jejich bomby pomáhat. Nato Byrnes uzavřel věc rozhodnutím o pokračování v tajnosti.
Ernest O. Lawrence, jeden ze čtyř vedoucích vědců MANHATTAN DISTRICT navrhl, aby se zbraň Japoncům k zastrašení demonstrativně předvedla, ale J. Robert Oppenheimer, který skupinu technického vývoje vlastní bomby v Los Alamos vedl, byl
skeptický.
Začalo se uvaţovat, ţe nejprve bude vybrán ryze vojenský cíl a Japonci tak budou
varováni a pokud pak kapitulaci nepřijmou, bude další bomby svrţena na vojenskocivilní lokalitu. Byrnes měl vyhraněný názor - „řekneme-li Japoncům, ţe bombu pouţijeme na vybranou vojenskou oblast, dají tam dopravit naše zajaté“.
Technický vývoj jaderné zbraně začal americkou politiku ovlivňovat rychlým tempem.
Probíhal vývoj dvou typů bomb, jednak na bázi uranu, jednak na bázi plutonia.
Typ na bázi plutonia byl povaţován za méně problémový a vcelku spolehlivý, byl vyroben jen jeden kus. O druhém panovaly pochyby, byly ho vyrobeny dva kusy.
Z vojenského hlediska to bylo naprosté minimum.
První setkání Trumana s Churchillem a se Stalinem bylo ve dnech 17. července aţ
2. srpna 1945 na konferenci v Postupimi, tato konference nesla kódové označení
TERMINAL. To bylo také poslední setkání tzv. „velké trojky“ během války i z důvodů
symbolických.
Britové uţ pro tichomořskou válku vyčlenili zvláštní flotilu a 300 bombardérů, Sověti průběţně hlásili transfer svých elitních jednotek z Německa a jejich soustřeďování
10
na Dálném Východě. Ani Britové, ani Sověti se neměli podílet na okupaci poraţeného
Japonska. Plutoniová bomba byla úspěšně odpálena na zkušební věţi v Jarnada del Merto 160 metrů nad úrovní pouště. O tom dostal ještě téhoţ večera v 19.30 hod. kabelogramem z Washingtonu zprávu člen výboru pro atomovou bombu Stimson. Ten o tom
neprodleně informoval prezidenta Trumana a Byrnese.
Stimson nařídil Arnoldovi, členu výboru, vybrat čtyři města jako moţné cíle (Hirošima, Kokura, Niigata a Nagasaki) s tím, ţe nesmí k pouţití zbraně dojít před 2. srpnem,
a musí to být bez zastřeného varování. Klíčové rozhodnutí padlo na NGŠ generála Marshalla.
Churchill 17. července 1945 čekal s obavami na výsledky voleb. Drtivější vliv na
něj však mělo zjištění, ţe jeho země je válkou zcela vyčerpána, starý evropský pořádek
se zhroutil a o osudu kontinentu teď budou rozhodovat Američané a Sověti.
Dne 18. července 1945 dostal Stimson dva důleţité dokumenty. V prvním byla
podrobná zpráva jeţ potvrzovala, ţe USA mají v rukou atomovou bombu, kterou mohou
Japonce donutit ke kapitulaci a druhý dokument obsahoval dešifrované japonské hlášení, ţ něhoţ vyplývalo, ţe ještě před postupimskou konferencí navštívil japonský velvyslanec v Moskvě Molotova a z pověření svého ministra zahraničí poţádat SSSR o mírové
zprostředkování, nehovořilo se o bezpodmínečné kapitulaci. Projevili jen ochotu
k odstoupení dobytých území. Sověti toto odmítli.
Přípravy k pouţití atomové bomby byly v plném chodu a Američané učiní vše pro
zamezení velkým ztrátám při invazi do Japonska.
S úspěšným pokusem atomové bomby se změnil celý ráz postupimské konference. Truman a Byrnes, který teď byl novým ministrem zahraničí, usoudili, ţe se atomová
bomba můţe stát nástrojem ke zmenšení sovětského vlivu na Dálném Východě. Bomba
se tak měla stát prostředkem k anulování či aspoň omezení závěrů dohod z Jalty. Síla
výbuchu bomby byla 15 aţ 20 kilotun, tedy více, neţ se vůbec očekávalo. Churchill radil,
aby se Rusům sdělilo pouze nutné minimum pro pouţití této nové zbraně.
Stalin ale nic nevěděl a ve formálních rozhovorech prosazoval větší sovětskou roli
ve světě. V Polsku, Bulharsku a v Jugoslávii uţ byly ustaveny zcela prosovětské vlády,
v Maďarsku, Rumunsku a v Československu tento proces začíná a také v Rakousku doufala sovětská strana v podobný vývoj.
Stalin vystoupil s poţadavkem na sovětské základny v Turecku a na mocenskou
přítomnost ve Středomoří, včetně nároků na italské kolonie a rovněţ doporučil zřízení
pověřenecké správy nad Koreou, Hongkongem a nad Indočínou. To by Moskvě poskytlo
dříve nevídaný vliv. Tyto sovětské ambice byly nepochybné.
Konzervativní strana prohrála ve Velké Británii volby a pro zbytek postupimské
konference bude britským zástupcem Clement Attlee.
Ještě 24. července 1945 zaslali Truman, Churchill a Čankajšek Japoncům ultimátum, v němţ se poţadovala bezpodmínečná kapitulace, pokud tato země nemá být naprosto a zcela zničena. V ultimátu nebylo řečeno nic o budoucím postavení císaře. Japonská odpověď byla zamítavá.
Za cíl pouţití atomové bomby byla vybrána Hirošima. Dne 5. srpna v 02.45 hod.
místního času odstartoval ze základny na Tinianu těţce naloţený bombardér B-29 Enola
Gay v doprovodu dvou dálkových stíhaček a 6. srpna byla atomová bomba na Hirošimu
svrţena. Účinky této uraniové bomby byly ještě větší, neţ bomby plutoniové při pokusu
v Novém Mexiku. Nad městem se zvedl ohnivý hřib do výše 12 kilometrů. Všechna pozorovací letadla, rozmístěná v okruhu několika set kilometrů od epicentra výbuchu, zaznamenala světelnou i tlakovou vlnu. Většinu obětí tvořili nepochybně civilisté. Japonská
vláda přiznala, ţe jenom počet mrtvých činil 130 tisíc osob.
11
Japonci americké hrozby podceňovali, jejich generální štáb také váhal, kdyţ od
regionálního velitelství obdrţel zprávu, ţe celé město Hirošima bylo zničeno jedinou
bombou. Velké ohňové bombardování bylo mnohem horší. Japonští generálové prohlásili, ţe s tím dokáţí ţít. Předpokládali, ţe Američané mají ještě jednu atomovou bombu,
jeţ padne na Japonsko, ale ţe válka bude pokračovat.
Japonskému velvyslanci v Moskvě bylo sdělenou, ţe po návratu Molotova
z Postupimi bude přijat k rozhovoru. Velvyslanec Sató předpokládal, ţe se Moskva konečně vyjádří k japonské prosbě o mírové zprostředkování. Molotov však místo toho
předal 7. srpna sovětské vyhlášení války, jeţ vstupovalo v platnost od ranních hodin dne
8. srpna. Stalin tak splnil svůj slib, ţe do války na Dálném Východě vstoupí tři měsíce po
ukončení války v Evropě.
Třetí a rozhodující rána dopadla na Japonce 9. srpna. Cílem mělo být město Kokura s velkým vojenským arzenálem. Pilot bombardéru Bocks Car major Charles W.
Sweeney nalétával na město třikrát, viditelnost však byla velice špatná a proto zvolil
náhradní cíl, jímţ bylo Nagasaki. Tady také bomba minula cíl asi o 2 km, ale přesto vyhladila z povrch země více neţ polovinu města a za oběť padlo nejméně 60 tisíc lidí.
Prohlášení, vysílající japonský rozhlas 10. srpna, akceptovalo podmínky postupimského ultimáta s výhradou, ţe se nesmějí týkat panovníka. Stimson jako jediný pochopil, ţe pouze císař má pravomoc přinutit japonské generály k přijetí kapitulace a ţe
to můţe předejít mnohým obtíţím hlavně u izolovaných jednotek v Číně a v Indonésii.
Zaslaná odpověď tuto podmínku akceptovala s výhradou, ţe se císař musí podřídit nejvyššímu spojeneckému veliteli. S tím souhlasila Velká Británie SSSR. Japonské váhání
znamenalo, ţe si Moskva bude nárokovat podíl na okupaci Japonska. Nakonec rozhodl
císař, který poţádal stoupence „válečné strany,“ aby přijali americké podmínky. Ti se
sice podrobili, ale řada z nich vzápětí spáchala seppuku – sebevraţdu, aby nemuseli podepsat potupný mír.
V noci 14. srpna dal císař nahrát zprávu o kapitulaci, jeţ se 15. srpna vysílala
rozhlasem. V ní stálo: „Nepřítel začal pouţívat novou a nejkrutější bombu, jejíţ ničivé
účinky jsou nevyčíslitelné a která si bere za oběť mnoho nevinných ţivotů.“
Závěrem: Tři roky, osm měsíců a 8 dní po bombardování Pearl Harboru tak
skončila válka.
Bylo by chybou předpokládat, ţe o osudu Japonska rozhodla atomová bomba.
Jeho poráţka byla jistá ještě dříve, neţ byla svrţena první bomba. V té době jiţ 90%
japonského loďstva bylo potopeno nebo vyřazeno z bojů. Vzdušné i námořní síly byly
ochromeny, průmysl byl v troskách a zásoby potravin se rychle sniţovaly.
Na bitevní lodi Missouri v Tokijském zálivu byla 2. září 1945 podepsána kapitulace
Japonska.
Podle různých pramenů zpracoval
Genpor. v.v Ing. Stanislav Procházka
AKADEMICKÝ ROK 2008/2009 V KURZU TŘETÍHO VĚKU V BRNĚ
V pondělí 1. června 2009 byl ukončen další ročník Kursu 3. věku na Univerzitě
obrany v Brně, organizovaný ve spolupráci s brněnskou městskou radou VSR. Při této
příleţitosti vyslovil prorektor UO pro vnější vztahy plk. Průcha obdiv nad vůlí seniorů účastníků K3V se i nadále v pokročilém věku vzdělávat a tím přispět k obohacení svého
ţivota. Poté pan prorektor předal kaţdému „studentovi“, který splnil stanovené podmínky, diplom o absolvování kursu, podepsaný rektorem UO. Na závěr popřál čerstvým absolventům hodně zdraví, úspěchů a ţivotního optimismu. Na tuto oficiální část navázalo
12
autorské čtení člena VSR plk. doc. PhDr. Jiřího Sedláka, CSc. z připravované knihy s příznačným podtitulem „Zápisky politického vězně“. Kniha by měla vyjít v příštím roce.
V návaznosti na předcházející ročníky K3V byl právě skončený ročník kursu věnován především aktuální bezpečnostní a obranné problematice, ale i některým obecným
otázkám ţivota v současné společnosti. O tom nejlépe svědčí následující přehled přednesených témat:
 Konec společného státu Čechů a Slováků a chronologie jeho rozpadu
 Trendy ve vývoji bezpečnostního prostředí
 Současný terorismus a extremismus
 Vzdušné síly AČR
 Automatizované systémy řízení letového prostoru
 90. let československého vojenského letectva
 Interoperabilita
 Populační vývoj v ČR: stav, trendy, mezinárodní srovnání, postavení rodiny v ČR
 Moţnosti zabezpečení potřeb AČR lidskými zdroji v mírových a válečných podmínkách
 Aktivní zálohy AČR
 E-learning a jeho role v systému vzdělávání v podmínkách AČR
 Nové metody při výuce cizích jazyků
 Veřejný ochránce práv a jeho úloha v demokratické společnosti
 Krizové řízení a integrovaný záchranný systém Jihomoravského kraje
 Zdravý ţivotní styl
 Kritické myšlení a argumentace během komunikace
Přednášejícími byli nejen vysokoškolští učitelé z ústavů a kateder UO, ale i pracovníci KVV v Brně, Úřadu veřejného ochránce práv a krajského úřadu Jihomoravského
kraje. Za tuto jejich práci a obětavost jim bylo vysloveno poděkování.
Do kursu se letos přihlásilo rekordních 45 zájemců především z řad členů VSR a
jejich rodinných příslušníků, ale i ze Svazu letců a z klubů vojenských důchodců, průměrná účast na přednáškách se v tomto ročníku zvýšila na cca 35 seniorů.
V současné době se připravuje další ročník K3V, vycházející jednak ze zájmu
účastníků kursu a jednak z podnětů odborných pracovišť UO. Věřím, ţe bude stejně
úspěšný jako ročník právě skončený.
Plk. doc. Ing. Jaroslav Kalous, CSc.
člen MěR VSR Brno
20. VÝROČÍ SAMETOVÉ REVOLUCE
Vzpomínat na historické události má smysl a účel je udrţovat a oţivovat paměť
národa zejména na doby nejtěţší, vymezené roky 1948 aţ 1989, ale hlavně na padesátá
léta dvacátého století.
V roce 1948 se komunisté se chopili moci. V OSN byla v té době hlasováním
schválena Deklarace lidských práv a svobod. V té době náš tehdejší parlament odhlasoval zákon č. 231 „Na ochranu republiky“. A právě tento zákon se stal hlavním nástrojem
komunistické justice při likvidaci tzv. třídních nepřátel.
„Sametová revoluce uvolnila prostor práva, ale nenaplnila spravedlnost.“
Nedělitelnou součástí spravedlnosti je však také nutnost potrestání viníků za napáchané zločiny. A právě toto se nestalo. Vznik kolektivistické totality nás přesvědčil, ţe
ztrátu naší svobody mohou způsobit nejen agresivní záměry sousedních států, ale i rezignace většiny spoluobčanů na demokratické hodnoty a právě tak i na zločinné spiknutí
části domácí politické reprezentace.
13
Byly to osudné okamţiky, kdy kaţdý z nás byl nucen se rozhodnout, protoţe komunistická diktatura zpečetila na čtyřicet let chybnou orientaci na Sovětský svaz, zahájenou jiţ během druhé světové války. Většina lidí sklonila hlavu, lidé v sobě umlčeli to
lepší já i rozum, a pak převzali z rukou „vítězů“ úřady, profesury, moc a peníze.
Statisíce čestných spoluobčané zakusily v kriminálech, v táborech nucených prací
a v jednotkách PTP na vlastní kůţi násilné uplatňování východoevropského socialistického pojetí práv jedince a jeho role ve společnosti.
Organizace Spojených Národů potvrdila nezadatelná lidská práva a prohlásila, ţe
jedinec se můţe zločinné státní moci bránit i silou. Protikomunistický odboj proti odstranění demokratických principů byl nejen legitimní, ale i jediný moţný způsob obrany
všech zdravých sil v našem národě.
Největším problémem současné české společnosti je všeobecný nedostatek respektu k ústavě a neochota k naplňování principů právního státu.
Demokracie musí vţdy vycházet z postojů občanů, kteří jsou ochotni za ni bojovat
a její prosazování garantovat i svými ţivoty. Čas nám prokázal, ţe náš odpor i odboj
proti komunistickému reţimu byl spravedlivý a morálně oprávněný. Bez uplatňování a
hájení demokratických hodnot není naše společnost schopna řešit svoje dnešní problémy.
Definitivní úder z milosti uštědřila spravedlnosti první porevoluční amnestie prezidenta Havla, která se rovnala generálnímu pardonu pro představitele poraţené komunistické moci.
Byl vytvořen federální zákon o politických stranách v němţ bylo zafixováno právně podloţené další moţné působení komunistické strany na naší politické scéně. Negativní důsledky těchto kroků jsou patrné dodnes.
Totalita nastupuje nenápadně. Nerozpoznají-li lidé její nebezpečí včas, roste cena, kterou je v budoucnu třeba zaplatit za znovunabytí svobody. Mnozí se k totalitnímu
reţimu hrdě hlásí dokonce i dnes. Jak je vidět, někteří lidé neradi mění své přesvědčení.
Přes nenaplněnou spravedlnost, na kterou právem čekají příslušníci VSR, je třeba
ocenit jejich optimismus, jejich ţivotní sílu, která jim pomohla překonat křivdy a bezpráví. Proţili ţivot slušných lidí, kteří si mohou stát za svým i s tak velkým odstupem času.
Za represivní postihy, které je v době komunistické nadvlády postihly, jim zcela
právem uznání a přiznání charakteru účastníka 3. – protikomunistického odboje, protoţe
je i v souladu se zákonem „O protiprávností komunistického reţimu."
Je otázka, zda můţe nebo má být revoluce sametová. Jestli připustíme, ţe společenský převrat, změna politického systému můţe být sametová, pak je to proces nestandardní. Je pravda, ţe se nám podařilo nalézt mírumilovnou cestu. Víme ale, ţe kaţdý nestandardní proces má také nestandardní důsledky. Při klasické revoluci ti, kteří
drţeli moc, by se ji snaţili všemi prostředky bránit. Přišlo by se ale k tomu, ţe by se
správně pojmenovala minulost a došlo by k důslednému vyrovnání. Pojmenoval by se
předešlý reţim jako komunistická diktatura, označili by se viníci, komunističtí předáci a
jejich pomahači by byli potrestáni. To znamená, ţe by byla stanovena kritéria, hodnoty
a přijatá určitá morálka.
Nestandardní řešení spočívalo v tom, ţe komunistické vedení v souvislosti s vnitropolitickou i zahraničněpolitickou situací odevzdalo moc pokojně a povaţovalo potom
za morální a za spravedlivé, ţe nebude terčem ţádných represí. Ti, kteří přebírali na základě nějaké dohody na tuto zdánlivou spravedlnost přistoupili. Toto bylo určující pro
utváření základu tohoto státu ze strany demokraticky zvolené politické reprezentace.
Toto se potom i odráţelo v budování konkrétních institucí, především v jejich personálním obsazení.
14
Pokud se má hovořit o spravedlnosti, jejíţ nedílnou součástí je vypořádání se s
minulostí, pak zde není důvod k nějakému optimismu.
Označení revoluce za „sametovou" bylo chybným krokem, neboť vedlo k dezorientaci širokých vrstev obyvatelstva ale i justice. Nedošlo ani k pojmenování zločinů
v padesátých letech a normalizačního procesu, ani k označení těch, kteří se oněch zločinů dopustili.
Spravedlnosti se dosahovalo cestou rehabilitace a cestou potrestání viníků. Co se
týče rehabilitace, do poloviny devadesátých let bylo rehabilitováno více neţ 207 tisíc
osob. Co se týká potrestání viníků podle údajů z Úřadu pro dokumentaci zločinů komunismu v době od roku 1995 do současnosti bylo 178 osob stíháno, 86 osob obţalováno,
17 osob pravomocně odsouzeno.
Cílem demokratického politického systému nemůţe být jen tvorba nových zákonů
a jejich výkladu, ale také vybudování právního řádu, jehoţ smyslem je dosaţení spravedlnosti a objektivního právního rozhodování, které je oporou vyspělé svobodné společnosti.
Zpracoval: Genpor. Ing. Stanislav Procházka
JAK JSME PŘIŠLI O PENÍZE
Pokud vás napadlo, ţe jsme zbytečně utráceli za hlouposti, jste úplně vedle! Dokonce nás ani nikdo neokradl, ani jsme se nezavázali ručit za nějakou půjčku, ani na nás
nepřišel exekutor. Rozhodli jsme se uspořádat poznávací zájezd do dvou moravských
zámků. Jedním z nich byl Rájec nad Svitavou a druhým byl nedaleký zámek Lysice.
K tomu jsme učinili potřebné kroky, jeţ nám ukládají směrnice Krajského vojenského
velitelství Olomouc. Jedem měsíc před plánovanou akcí jsme podali ţádost o zajištění
autobusu příslušnému orgánu KVV. Tento orgán vyhlásil přesně podle nařízení MO ČR
výběrové řízení. To proběhlo a přihlásili se tři zájemci. Kaţdý z nich oznámil cenu za
provedení celého zájezdu. Nejniţší cenu nabídla jistá firma ze Svitav., a to něco přes
devět tisíc Kč.
Nebudu komentovat náladu, jeţ zavládla po zjištění této skutečnosti. Za cestu
z Olomouce na jmenované zámky a zpět do Olomouce jsme podle dokladu ujeli 146 km
a za přistavení autobusu a za jeho odstavení 186 km!! Je přirozené, ţe jsme se proti
takovému plýtvání finančními prostředky organizace ozvali. Bylo nám vysvětleno, ţe
všechno je v souladu s příslušnými předpisy a zákony ve znění pozdějších nařízení. Jediným kladem, jehoţ jsme svým jednáním dosáhli, bylo sníţení ceny zájezdu ze strany
dopravce o patnáct procent.
Nechceme jenom kritizovat, nabízíme i celkem jednoduché řešení podobných situací: Po ukončení výběrového řízení, jeţ má trvat tři dny, oznámí KVV výsledky zadavateli zájezdu. Ten by zhodnotil, zda je výběr optimální. V případě nesouhlasu s cenou by
bylo správné zajistit dopravce, který je mimo výběrové řízení, ale nabídne cenu niţší,
neţ je nejniţší cena z výběrového řízení. Třeba není takovéto řešení podle litery zákona,
ale rozhodně neodporuje zdravému selskému rozumu.
Plk. Karel Štěpánek
předseda ÚzO VSR Olomouc
SLOVENSKÉ NÁRODNÍ POVSTÁNÍ
Slovenské národní povstání začalo 29. srpna 1944 ve 20 hodin mobilizací záloţních ročníků 1938 a 1939. Ráno následujícího dne svolal plk. Golián poradu všech důstojníků na velitelství v Banské Bystrici a oznámil jim, ţe od tohoto okamţiku je Sloven-
15
sko ve válce s Německem a ţe všechny jednotky slovenské armády se povaţují za jednotky 1. československé armády.
Prezident Jozef Tiso nato v rozhlasovém projevu ujišťoval Slováky, ţe na Slovensko přijdou německé jednotky s cílem zlikvidovat partyzánské bandity a ţe slovenské
jednotky jim v tom budou pomáhat. V noci na 1. září úderné skupiny jednotky zbraní SS
„Schill“ odzbrojily bratislavskou posádku.
Dvě slovenské divize měly pomoci při proniknutí Sovětské armády na československé území přes Dukelský průsmyk. Obě tyto divize byly bez odporu 30. srpna skupinou „Heinscil“ odzbrojeny a muţstvo internované. Některé jednotky se probily na území
ovládané SNP nebo k partyzánům a zbytek upadl do zajetí.
V den vypuknutí SNP sovětské velení rozhodlo v nevýhodných podmínkách připravit v průběhu několika dnů riskantní útočnou operaci v Karpatech, a to i přesto, ţe
uţ od 3. září mělo od partyzánů hlášení o odzbrojení výše jiţ zmíněných dvou divizích.
Sovětské velení mělo uţ od 4. srpna vojenský plán povstání a návrhy koordinace povstalecké ozbrojené akce s jednotkami Sovětské armády. Bylo zde také Čatlošovo memorandum – vojenská nabídka ministra obrany. Byl zde i Husákův dokument, doručený
Karolem Šmidkem o vývoji situace na Slovensku, určený sovětské straně a moskevskému vedení KSČ, nabízející Slovensko politicky k dispozici SSSR.
Pro sovětské představitele byla určující nově vzniklá situace na sovětsko – německé frontě po vypuknutí povstání neţ různorodé plány a návrhy, přicházející ze Slovenska. Plán SNP nebral do úvahy moţnosti bleskových protiopatření z německé strany
a nezohlednil silnou nepřátelskou obranu přístupů ke Karpatům. Je pravda, ţe generální
štáb teoreticky připouštěl, ţe i přes nevhodné frontové podmínky můţe převáţit politické
hledisko a Sovětská armáda můţe dostat rozkaz jít na pomoc Slovensku dříve, neţ bude
útok sovětských jednotek přes Karpaty připravený.
Návrh slovenských komunistů na připojení Slovenska k SSSR Stalin okamţitě zamítl jako naprosto nereálný. Aţ do vypuknutí SNP také nedala sovětská strana najevo
svoje záměry ani československé vládě v Londýně, ani Slovenské Národní Radě.
Stalin sledoval svoje strategické zájmy a armádu pouţíval na podporu těch národně osvobozeneckých akcí, jeţ mu vyhovovaly. Dobře věděl, ţe na Slovensku spolu
zápolí dva proudy – komunistický a nekomunistický, takţe připravované povstání mu
dává příleţitost k výraznému posílení komunistického vlivu. Proto uţ neţ došlo
k povstání, podporoval ho vysazováním většího počtu partyzánských skupin. Kdyţ pak
povstání 29. srpna vypuklo, Stalin usoudil, ţe příchod sovětské armády bude znamenat
podporu komunistického elementu a rozhodl se k uskutečnění karpatsko-dukelské operace. Politické hledisko převáţilo nad strategickým.
Povstalci kontrolované území bylo na počátku povstání ohraničeno na východě
linií Levoča – Spišská Nová Ves – Dobšiná, na západě linií Ţilina – Bánovce nad Bobravou, na severu a na jihu dosahovalo bývalých hranic slovenského státu a zabíralo plochu o rozloze 20 tisíc km2, na němţ ţilo kolem 1,7 milionu obyvatel. Ze 37000 vojáků
zápolné armády zůstalo asi 9000 věrných bratislavské vládě, asi 18000 vojáků vytvořilo
jádro 1. československé armády na Slovensku. K nim se připojilo kolem 29000 záloţníků
a později také 2860 příslušníků 2. paradesantní brigády československého armádního
sboru v SSSR, přepravených na Slovensko letecky.
Povstalecké jednotky byly organizovány do pěších praporů, dělostřeleckých baterií, dále neměly tři obrněné vlaky, 12 tanků a 20 letadel. Partyzánů bylo aţ 26000, většinou slovenské národnosti, v řadách partyzánů bojovali ale také Češi, Rusové, Ukrajinci, Němci, Maďaři, Francouzi, Jugoslávci a Ţidé.
16
První boje začaly na severozápadním úseku jiţ 29. srpna na přístupech k Ţilině.
Povstalecké jednotky měly zaujmout obranu u Strčena, kde úzké údolí Váhu vytváří ideální terén pro obranu. K vojákům se připojily partyzánské skupiny nadporučíka Velička.
Útok německého dělostřelectva a střemhlavých bombardérů způsobil, ţe povstalci
přes velice statečnou obranu museli své pozice opustit, ustoupit a zaujmout nové
obranné pásmo na linii Grúň - Jánošíkovo.
Zpolitizovaná československá armáda
Od 20. září začala Komunistická strana Slovenska cílevědomě usilovat o získání
úplné kontroly nad armádou. Poţadovala, aby byli do velitelských funkcí jmenováni důstojníci zcela oddaní revolučnímu boji slovenského lidu – rozuměj – komunistické straně.
Ke všem jednotkám byli dosazeni tzv. osvětoví důstojníci, aby tam dohlíţeli na velitele.
Velení armády bylo politicky podřízeno Slovenské Národní Radě a vliv londýnské vlády
byl prakticky zcela eliminován.
Štáb armády byl zredukován na minimum a uvolnění důstojníci byli odesláni na
frontu. Současně byla vyhlášena druhá celková mobilizace.
Vojenský chemický ústav v Zemianských Kostolanoch začal vyrábět výbušniny uţ
v roce 1943. k 18. září ústav vyrobil 18 tun výbušnin. Později byla výroba přesunuta na
Tri Vody, kde se 27. září začaly vyrábět protipěchotní a protitankové miny. Ke dni 20.
října bylo armádě a partyzánům dodáno 2000 protipěchotních a více neţ 3000 protitankových min. V ţelezničních dílnách byly postaveny tři obrněné vlaky – „Štefánik“, „Hurban“ a „Masaryk“. Kaţdý z nich měl dělový vůz, dva vozy s tanky LT-35 nebo LT-38 a
kulometný vůz.
Civilisté ve věku 17 aţ 60 roků byli vyuţíváni k budování opevnění, k údrţbě letištních ploch a k opravám silnic a ţelezničních tratí.
Německé přípravy na všeobecnou ofenzívu
Povstalecké jednotky ustupovaly a dostaly rozkaz bránit přístupové cesty do údolí
Nízkých Tater.
K 1. říjnu měli povstalci ve zbrani 25000 muţů a kolem 5000 neozbrojených vojáků v pěti taktických skupinách.
Němci zaútočili 3. října na Ţiar nad Hronom a město dobyli, čímţ zároveň rozdělili
3. taktickou skupinu do dvou částí. Některé z jejích jednotek musely ustoupit aţ
k Banské Štiavnici. Dalším cílem generála Hüffleho bylo zničit centrum povstání. Toto se
zatím Němcům nepodařilo, i kdyţ zničili řadu jednotek povstalců a zbytek demoralizovali.
V té době byli povstalci posíleni příchodem 2. československé paradesantní brigády ze SSSR. Byla dopravena letecky na letiště Tri Duby s veškerou výzbrojí mezi 25. zářím a 15. říjnem.
Generál Viest přiletěl z Moskvy 7. října a převzal velení 1. čsl. armády. Paradesantní brigáda dostala od nového velitele rozkaz dobýt znovu Jalnou. Útok začal 10. října a po tuhých bojích brigáda Jalnou obsadila a vyčistila od německých jednotek úsek
mezi Jalnou a Budčou. Tato akce na tomto úseku dočasně stabilizovala povstaleckou
obranu.
Na 5. října svolal Heinrich Himmler do Vídně poradu, na níţ vyjádřil svoji nespokojenost s pomalým postupem vojenských operací proti povstalcům s tím, ţe povstání
nebylo ještě zcela zlikvidováno. Generál Hüffle dostal rozkaz k okamţitému zahájení
ofenzivních akcí. Byla mu z Polska přidělena 2. Sturmbrigade SS „Dirlewanger“ a 18.
divize pancéřových granátníků SS „Horst Wessel“ z Maďarska.
Generál Viest mohl proti německé ofenzivě postavit 18 pěších praporů, 27 dělostřeleckých baterií, 3 obrněné vlaky, 10 aţ 12 lehkých tanků a 20 letadel.
17
Německá ofenzíva započala 19. října 1944. Hlavní úder byl plánován z jihovýchodu na Lučenec jednotkami divize „Horst Wessel“ – 10 tisíc muţů úderné skupiny
„Schill“. Před útokem byla bombardována Banská Bystrica a letiště Tri Duby. Úderná
skupina „Schill“ vedla útok na Krupinu a podařilo se jí prolomit obranu a město obsadit.
Divize „Horst Wessel“ vedla hlavní útok na Muráň, na Tisovec a na Červenou Skalu a
tento prostor obsadila.
Velitelství 3. armády se 26. října přesunulo do Donoval. Banská Bystrica byla vyklizena bez boje. Generál Viest vydal svůj poslední rozkaz 1. čsl. armádě 28. října, přijal
poráţku armády jako organizovaného celku a všechny vojáky vyzval, aby odešli do hor a
pokračovali v partyzánské válce.
Němci 29. října začali likvidovat jak zbytky armády, tak i partyzány. Zradou se
Němcům podařilo zatknout 3. listopadu v Pohronskom Bukovci generály Viesta a Goliana. Oba byli převezeni do Berlína a tam jako zrádci popraveni. S nimi byli zlikvidováni
také generál Imrich Jurech a plukovníci Souhrada, Pekník a Krátký. Po vyčerpání
v horách zemřel na Chabenci komunistický funkcionář Jan Šverma. V horách Němci zajali 15 členů americké vojenské mise a dopisovatele Martena a Nováka z agentury Associated Press. Celá tato skupina zemřela v koncentračním táboře Mauthausen.
Mnoho partyzánů a bývalých vojáků zahynulo hladem a vyčerpáním. Aţ na jaře
1945, kdyţ se fronta přiblíţila, partyzáni obnovili ofenzívu a spojili se s postupující sovětskou armádou.
Povstalci ztratili přibliţně 4000 padlých a 5000 zajatých. Po poráţce povstání
Němci v Bratislavě zřídili kombinovanou jednotku, jejímţ úkolem bylo pacifikovat Slovensko. Tyto jednotky měly okolo 500 aţ 600 muţů a úzce spolupracovaly s Hlinkovou
gardou.
Závěrečné měsíce: Část jednotek 1. čsl. armády ustoupila po potlačení povstání
do hor a připojila se k partyzánům, část byla zajata a část se nenápadně vytratila do
civilu.
Německo obsadilo zbytek slovenského území. Slovenská vláda byla zreorganizována, její nespolehliví členové bylo odstraněni. Novým ministrem obrany se stal Hašík.
Ten začal okamţitě organizovat domobranu a polní jednotky Hlinkovy gardy. Domobrana měla celkem 41533 muţů, více neţ dvě třetiny nebyly ozbrojeny a byly vyuţívány ke
stavbě opevnění. Morálka jednotek domobrany byla velice nízká a většina muţstva se
zajímala jen o návrat ke svým rodinám. Pouze asi 2000 muţů bylo oddaných bratislavské vládě.
Jozef Tiso s některými členy vlády a s předsedou Národního shromáţdění opustil
3. dubna Bratislavu. Pod ochranou generála SS Hüffleho se odebrala do Kremsmünsteru
v Rakousku. V květnu se skrýval v Kapucínském klášteře v Altöttingeru, kde byl vypátrán a 6. června 1945 zatčen americkou CIS a vrácen Československu.
Sovětská armáda obsadila během dubna většinu slovenského území a postupovala na Moravu.
Některé polní jednotky Hlinkovy gardy ustoupily s s německými jednotkami na
Moravu i do Čech, kde byly zajaty postupujícími světskými a československými jednotkami.
Závěrem:
1)
Celková politická situace byla pro povstání nepříznivá, povstání nebylo připravené, protoţe část slovenského obyvatelstva s válkou nechtěla mít nic společného a nebyla ochotna vše obětovat pro její ukončení. To vysvětluje i nízkou morálku některých jednotek v průběhu povstání. Ačkoliv bylo povstání připraveno důstojníky armády, bylo silně ovlivňováno komunistickou stranou Slovenska, ale i exilovou vládou v Londýně.
18
2)
Povstalcům se nepodařilo splnit jejich hlavní záměr – otevřít sovětské armádě
Karpatské průsmyky. Ztratili dvě divize, jeţ byly nejlépe vycvičené a vyzbrojené. V Zápolné armádě byly převáţně záloţní jednotky, sloţené ze záloţníků starších ročníků.
3)
1. čsl. armáda neměla ţádné průzkumné jednotky, nebyla připravena na provádění zpravodajské činnosti a nebyla vybavena moderními spojovacími prostředky, především radiostanicemi. Výzbroj a výstroj slovenské povstalecké armády byla sice v roce
1938 moderní, ale v roce 1944 jiţ zastaralá. Motorizace jednotek byla velice nízká. Do
příletu 1. stíhacího pluku ze SSSR nemělo letectvo ţádná moderní letadla. Spojenci se
snaţili dodávat zbraně, ale většinou jen lehké, a to ještě jenom v omezeném mnoţství.
Rovněţ zásobování potravinami bylo velice špatně organizované.
4)
Partyzáni se počtem vyrovnali bojovým jednotkám, byli stateční a uvědomělí bojovníci. Byli ale jen lehce vyzbrojeni a vycvičeni pouze pro vedení partyzánského boje a
nikoliv pro boj s regulérní armádou. Byli řízeni přímo ze svého velitelství v Kyjevě, nebyli
podřízeni velení 1. čsl. armády.
5)
Pokud jde o sílu nepřítele, pak německé jednotky, vyslané na Slovensko na začátku povstání, byly narychlo vytvořené bojové skupiny. Kdyţ však Němci zjistili celkový
rozsah povstání, museli k jeho potlačení vyslat další jednotky.
6)
Přínosem SNP byla skutečnost, ţe světu ukázalo, ţe slovenský národ není loutkou
nacistického Německa a ţe se chce postavit po bok Spojenců do boje proti tomuto nepříteli.
Z vojenského hlediska povstání narušilo německou dopravu, ztíţilo podporu jednotek Wehrmachtu,bojujícím na karpatské frontě a vázalo německé jednotky, které byly
potřebné na frontě. I po potlačení povstání museli Němci udrţovat na slovenském území
svoje jednotky.
Kdyby nebylo slovenského odboje a SNP, vítězní Spojenci by nebyli tak velkorysí
k chování Slovenska během válečných let, protoţe by muselo nést odpovědnost za válečné zločiny, muselo by platit válečné reparace a nést i další důsledky.
Ke cti 1. čsl. armády na Slovensku nutno zdůraznit, ţe se jako celek nepříteli nevzdala.
V závěru nutno dodat:
Česká vojenská a politická emigrace směřovala po okupaci českých zemí do Polska s centrem v Krakově. K ní se po skupinách začali přidávat slovenští vojáci. Uskutečnil se přelet čtyř slovenských letadel do Polska.
V srpnu 1939 opustil Slovensko velitel letectva – letecký akrobat major Ambruš
útěkem do Francie. Krátce po něm uprchl také generální inspektor slovenské armády –
generál Viest, jenţ byl ve Francii pověřen organizací a výcvikem československé divize.
Ve Francii proti Němcům v roce 1940 bojovali dva pěší pluky československé divize. Zbytky divize pak byly přesunuty do Velké Británie a zorganizovány jako československá samostatná brigáda, později přezbrojená na obrněnou brigádu.
Tisíce Slováků se k partyzánům přidalo na Ukrajině. V roce 1942 začala dezerce
slovenských vojáků k sovětské armádě, nejvíce – asi 2000 vojáků v říjnu 1943 u Melitopolu. Vojáci této skupiny se později stali základem 2. čsl. paradesantní brigády v SSSR.
Slováci, usedlí v Jugoslávii, vytvořili rámci partyzánů J. B. Tita 1. slovenskou dobrovolnickou brigádu „Jánošík“ v síle asi 2300 muţů a ţen.
K italským partyzánům zběhlo asi 1000 vojáků a důstojníků od 2. technické divize.
Podíl Slováků na československém odboji prudce vzrostl po vstupu 1. čsl. armádního sboru v SSSR na východní Slovensko na podzim roku 1944. Byla vyhlášena mobilizace, tisíce Slováků se hlásilo dobrovolně. Výlučně slovenská byla 4. brigáda tohoto sbo-
19
ru. Tisíce Slováků bojovaly v československé zahraniční armádě a nasazovaly své ţivoty
za obnovu Československa a jeho demokratických tradic.
Z různých materiálů zpracoval:
Genpor. v.v. Ing. Stanislav Procházka
Váţení kolegové, čtenáři našeho Zpravodaje, v letošním roce je jeho
vydávání umoţněno díky finančním podporám vedení krajů, jak uvádíme:
ZPRAVODAJ č. 1 vyšel díky podpoře KRAJE VYSOČINA
ZPRAVODAJ č. 2 vyšel díky podpoře
ZLÍNSKÉHO KRAJE
ZPRAVODAJ č. 3 vychází díky podpoře OLOMOUCKÉHO KRAJE
ZPRAVODAJ č. 4 vyjde díky podpoře JIHOMORAVSKÉHO KRAJE.
Ústřední rada vyjadřuje vedení těchto krajů a jmenovitě jejich hejtmanům upřímný dík za jejich finanční pomoc a za jejich velice kladný vztah
k našemu sdruţení.
Redakční kolektiv ţádá všechny přispěvatele, aby své příspěvky do ZPRAVODAJE zasílali
pokud moţno e-mailem na adresu: [email protected]
nebo poštou na adresu:
Plk. RNDr. Miloš Ondrák, Rýchorské sídliště č. 122, 542 24 Svoboda nad Úpou.
Zpravodaj najdete také s řadou dalších informací na našich webových stránkách:
http://rehabilitovani-vojaci.ic.cz
Zpravodaj vydává ÚR VSR, vedoucí redakčního kolektivu Miloš Ondrák
Otisknuté příspěvky se nemusí shodovat se stanoviskem ÚR VSR
ani redakčního kolektivu.
Za obsahovou stránku příspěvku ručí autor.
Redakční kolektiv si vyhrazuje právo na případné krácení a na jazykovou úpravu.
Zpravodaj č. 2/2009 vychází nákladem 640 výtisků
Redakční uzávěrka Zpravodaje VSR č. 4/2009 bude 20. listopadu 2009