Křesťanská tradice stavění betlémů v evangelickém prostředí

Křesťanská tradice stavění betlémů v evangelickém prostředí

PhDr. Lenka Blažková, Ph.D.: Křesťanská tradice stavění betlémů v evangelickém prostředí
V adventním čase se betlémy stavějí
hezkou řádku staletí ve všech možných
koutech světa. Způsoby jejich ztvárnění
nabývají neuvěřitelného množství podob.
Jedno však zůstává všem těmto
různorodým zobrazením vždy společné –
zviditelňují křesťanskou zvěst o narození
Spasitele. Přesto ovšem ani v ryze
křesťanském prostředí nebyly betlémy
bezvýhradně přijímány a živelně stavěny.
Velmi dobře lze tento jev demonstrovat na
příkladu německy mluvících zemí,
Německa především, kde vedle sebe od
16. století žili katolíci a protestanti. (Pro
lepší
orientaci
v
problematice
připomeňme, že v roku 2009 v Německu
žilo cca 38% katolíků – tradičně katolické
oblasti jsou na jihu země, především
Bavorsko, a na západě Porýní. K
protestantským církvím se v uvedeném
roce hlásilo zhruba 47% - evangelická je
severní polovina Německa. Čím dál tím
vyšší počet osob se uvádí již „bez vyznání“
a početně zesiluje skupina muslimských
věřících - 4%) Prvně jmenovaní byli
tradičními obdivovateli a staviteli betlémů,
druzí naopak ušli poměrně dlouhou, o to
však zajímavější cestu než tradiční betlém
přijali
jako
rovnocennou
součást
vánočního koloritu. Z větší části jsem se
v následujícím povídání nechala inspirovat
hlavními myšlenkami úvodního proslovu,
proneseného u příležitosti zahájení
loňského mezinárodního betlémářského
kongresu v Innsbrucku. Proslov byl
publikován v červnovém čísle rakouského
betlémářského
zpravodaje
Der
Krippenfreund. Právě proběhlý kongres je
téma, k němuž se rakouští kolegové na
stránkách svého časopisu s oblibou vracejí.
Zahajující proslov přednesla Margarethe
Schmidt, farářka evangelického zemského
kostela ve Württembergu, dnes již na
odpočinku. Ve svém pohledu na jesličky či
betlémy neupřednostňuje tato odbornice
na danou problematiku toliko kvalitu
uměleckého zpracování námětu Božího
narození, jeho historickou či řemeslnou
hodnotu, nýbrž a především hloubku
duchovního zamyšlení, kterou ten který
betlém vyjadřuje. Zajímavý je rovněž její
pohled na betlémy z pozice evangelické
věřící. I když jen ve zjednodušených
obrysech, lze se díky němu ve stručnosti
zorientovat v rozdílném způsobu prožívání
vánočních oslav narození Ježíše Krista mezi
katolíky a protestanty.
Betlémy a jednotlivými daráčky byla
Margarethe Schmidt fascinována již od
dětství. Ovšem teprve po odchodu do
penze získala dostatek času i prostředků
zapojit se do betlémářského hnutí, což
také s velkou chutí a elánem učinila, a to
zejména na poli organizace vánočních
výstav betlémů. Několik let pracovala
například
v
zemském
muzeu
v
Ludwigsburgu,
kde
každoročně
spolupracovala na přípravě výstav, každý
rok s jiným tématem, týkajícím se
zobrazení Kristova narození. Odtud byl už
jen krůček k vytváření vlastní sbírky
jesliček. Betlémy začala nakupovat z
vlastních prostředků, ale jaké – například
peruánské nebo z rukou tvůrců z Afriky,
jiné uspořádala sama, abych za pomoci
pečlivě sestavených scén byla schopna
lépe demonstrovat a vyložit hluboké
duchovní poselství dávné vánoční historie
(sbírka je součástí nadace, nesoucí její
jméno – Krippenstiftung Margarethe
Schmidt). Jak Schmidt sama říká, právě
ono „vykládání“, povídání o biblickém
poselství narození Ježíška bylo tím
hlavním, co ji na betlémech fascinovalo
především. Křesťanská zvěst byla, a
dodnes je, ztvárňována tolika různými
způsoby, a přitom její hloubka a smysl
zůstávají neměnné, duchovní podstata
zůstává vždy stejná.
Právě při povídání si na jedné z prvních
výstav
betlémů,
které
Schmidt
zorganizovala v malém evangelickém
kostelíku ve Schwarzwaldu, se jedna ze
starších návštěvnic, katolička, bezmála
urazila vystavením betlémů (tradičního
katolického dědictví) v evangelickém
prostředí a na adresu organizátorů vznesla
výčitku: „Betlémy, to je přeci katolická
záležitost!“. Bezděky tak zopakovala
mínění tolik rozšířené jak mezi katolíky,
tak evangelíky.
Betlémě. Anděl, který ve verších zve
překvapené, možná trošku vystrašené
pastýře, i další zaskočené přítomné k
jeslím, promlouvá přes dlouhá staletí také
k lidem dnešních dnů. Zve k jesličkám,
nabádá každého, ať odloží své starosti,
poklekne před jeslemi a s důvěrou se bez
obav Ježíškovi svěří, ať si s ním popovídá. Z
jímavého ztvárnění Ježíška v jesličkách čiší
atmosféra pokory a lásky, kdy člověka
opouštějí všechny těžkosti a jediné, na co
se může s pokorou soustředit, je tichá
osobní modlitba.
Právě okolo myšlenky, co pro koho betlém
a jeho stavění v době adventu znamená,
se odvíjí i následující povídání. Pro nás o to
zajímavější, že pojednává o prostředí nám
nepříliš známém. Ne všichni jsme byli
vychováni přímo v katolickém duchu,
nicméně duchovní tradice, která je nám v
našem prostoru obecně přístupná, je
většinově katolická. Rovněž nejokázaleji
slavené svátky roku, Vánoce a Velikonoce,
dnes už jakkoli komercionalizované, ve své
podstatě koření v tradičním křesťanském
kalendáři. Vyprávění o cestě tradičních
betlémů ven mimo zdi katolických kostelů
je zajímavým spojením počátku se
samotným cílem této poutě staletími,
kterým byla a jsou lidská srdce.
Příspěvek
Margarethe
Schmidt
je
tematicky uveden vánoční písní, kterou
roku 1535 sepsal, a o čtyři roky později
také zhudebnil, velký německý teolog a
následně náboženský reformátor Martin
Luther (1483 – 1546). Její volný přepis z
pera evangelického básníka duchovní
lyriky a náboženské prózy, Jana
Třanovského (1592 – 1637), jsme otiskli na
úvodní stránce tohoto vydání Zpravodaje. I
když jazyk zmíněných veršů pro nás dnes
může být poněkud hůře srozumitelný, plně
vystihuje dobovou hlubokou víru, úctu a
především lásku k Dítěti narozenému v
Portrét Martina Luthera z roku 1529 od Lucase Cranacha
staršího
Proto se zdá až k neuvěření, že o nějakých
sto let později od sepsání Lutherovy
jímavé vánoční básně, se evangelíci začali
velmi odmítavě stavět proti tradičním
vánočním betlémům. Ostatně na základě
pečlivého studia Písma se vůbec odmítavě
stavěli k plastickým vyobrazením i svatých,
skutečnou váhu pro ně měla výhradně
trojice: Kristus, Písmo, Víra. Podle názoru
evangelických teologů hrozilo, že pokud by
se věřící modlil u obrazu některého ze
svatých, velmi snadno by se s ním mohl
ztotožnit a obrazu by pak mimoděk
připisoval jistou magickou sílu, což bylo
z hlediska
evangelického
rouháním.
Tendence zakazovat zobrazování svatých
se zostřily zejména v souvislosti s tzv.
švýcarskou reformací Ulricha Zwingliho
(1484
–
1531),
švýcarského
humanistického teologa a zakladatele tzv.
reformované církve. Na rozdíl od Luthera
vycházel
Zwingli
především
ze
starozákonní židovské tradice a důsledně
lpěl na bezvýhradném dodržování
desatera božích přikázání. Nu a hned první
přikázání říká: „Já jsem Pán, tvůj Bůh.
Nebudeš mít žádného jiného Boha kromě
mne. Nesmíš udělat žádný obraz nebo
nápodobu ... Nemějte modly a neslužte
jim!“ Proto si do kostelů reformovaných
církví, a to až do dnešních dnů, betlémy
svou cestu nenašly.
Proč část evangelických církví betlémy
odmítá, je tedy zřejmé. Ale co ty ostatní?
První betlémy se do zemí „za Alpami“, tj.,
do katolické střední Evropy a dále na
sever, dostaly zhruba okolo roku 1562.
Tehdy jezuité představili poprvé jesle v
pražském Klementinu (další jesličky pak
postavili jezuité v kostelech v Altöttingu
1601, v Mnichově 1607, v Innsbrucku
1608) a správně postřehli, jak betlém s
figurkami, které téměř jako „živé“
předváděly příchod Spasitele na svět, na
prosté věřící mocně působil. Účinek na
diváky byl obrovský – postavy oblečené
jako lidé tehdejší doby, pravděpodobně
jemně vyvedené voskové tváře s
výmluvnými grimasami, hebké, živě
gestikulující ruce, v tom všem jako by
diváci spontánně spatřovali sami sebe,
jako by to byli oni či jejich blízcí, kdo
pokorně klečí u prostých jeslí. A právě
tady se setkáváme s jedním z důvodů
odmítání betlémů v evangelickém
prostředí, které už beztak mělo k
zobrazování a uctívání svatých silné
výhrady. Betlém totiž strhával pozornost
věřících k detailům, okouzloval víc jejich
oči než srdce a odváděl je tak od skutečné
podstaty příliš názorně a barvitě
zobrazené křesťanské zvěsti. Z betlému se
rázem
stal
nástroj
náboženského
soupeření mezi oběma vyznáními. Ne
nadarmo se však říká, že cesty Páně jsou
nevyzpytatelné a Boží trpělivost s lidským
tápáním a hledáním nezměrná. Betlémy
působily na všechny, kdo je zhlédli, a tak
se díky očitým svědkům šířily z Prahy
celkem rychle dál. Otevíraly lidem nejen
oči, ale i srdce.
Pohnutí se neubránil ani evangelický farář
a básník, Paul Gerhardt, který pod
dojmem spatřeného barokního betlému
zkomponoval píseň „Tady u tvých jeslí
stojím“ („Stojím tady u tvých jeslí, ó Ježíši,
můj Živote. Přicházím, nesu a daruji Ti, cos
Ty sám jsi mi dal: ber, tady máš, to je má
duše a hřích, srdce, duch a mysl, vezmi si
to všechno a nech si, co se Ti líbí. ...“ Píseň
přišla na svět ve velmi těžkém období
(okolo roku 1633), kdy v Evropě zuřila
třicetiletá válka. Tou dobou byla zhruba
celá
jedna
třetina
německého
obyvatelstva zcela zdecimována. Říká se
však, že právě tato Gerhardtova píseň
dokázala zraněnou německou duši
opětovně uzdravit.
Betlém se tak z
nebezpečného nástroje nečekaně změnil
v dar, téměř v požehnání. Dokázal totiž
sblížit Boha s člověkem právě skrze
barokní jesle, kdy betlém, tento pro lidi
tehdejší doby opojný svátek pro oči i
srdce, pomohl člověku nejen pochopit, ale
především přijmout velikou křesťanskou
zvěst, kterou s sebou narození Spasitele
nese.
Krátce na to se v Lipsku objevil další,
milostí Boží obdařený evangelík, hudební
skladatel Johann Sebastian Bach (1685 –
1750). Zejména ve svých vánočních
oratoriích rozezněl a v barvitých tónech
vykreslil celou historii narození Ježíška.
Dokonce oprášil i výše uvedenou píseň
Paula Gerhardta a znovu ji oživil, navíc ve
zcela novém hávu. „Tady u tvých jeslí
stojím“ („Ich steh´an deiner Krippe hier“)
je jedna z nejznámějších evangelických
vánočních písní, která se postupem času
stala hudebním dědictvím i katolické obce.
Zpívá se v mnoha křesťanských kostelích
na celém světě a přeložena byla do celé
řady světových jazyků. Tím se dostáváme
zpátky k betlémskému poselství - také
betlémy se dnes stavějí v mnoha různých
podobách v mnoha různých zemích a v
době vánoční je najdeme jak v katolických,
tak i evangelických rodinách. Je to zásluha
postupného historického vývoje. Lidé se
dokázali otevřít jeden druhému a sobě
navzájem.
Obří pyramida na předvánočně vyzdobeném náměstí v
Mainzu
Cesta betlémů evangelickým prostorem
ovšem byla dlouhá a nelehká. Obzvlášť
dobře ji lze sledovat například v dějinách
Krušných hor a Krkonoš před rokem 1945.
Až do vypuknutí třicetileté války, žili
katolíci a evangelíci na území Čech v jisté
symbióze,
pochopitelně
s lokálními
výjimkami.
Nicméně
po
porážce
protestantů ve zmíněném vojenském
konfliktu a definitivním vítězství katolické
moci, se v původně evangelických
oblastech začala prosazovat katolická
protireformace;
obzvlášť
tvrdě
postupovala jednak v okolí Prahy, zejména
však ve slezském prostoru. Slezští
evangeličtí statkáři, kteří se nemohli jen
tak vzdát víry, v níž byli vychováni, utráceli
hotové jmění v neustálých pokutách, jimiž
byli trestáni, pokud odmítali pravidelně
navštěvovat katolické bohoslužby, za
opakovanou neúčast hrozilo dokonce
vězení. Jelikož nesměli veřejně praktikovat
svou víru, scházeli se tajně v lesích v
horách, kde se účastnili utajovaných
evangelických bohoslužeb. Netřeba asi
zdůrazňovat, jak silně
podobnými
omezeními trpěli. Když pak později dobyl
Fridrich Veliký v sedmileté válce (1756 –
1763) Slezsko zpět na Rakousku (bitva u
Leuthenu
1757),
obdrželi
tamější
evangelíci svá náboženská práva nazpět a
veškerá dosavadní, především jezuitská,
represe byla zastavena. Evangelické
obyvatelstvo si mohlo oddychnout. Jezuité
odešli, ovšem betlémy, které s sebou
původně do Slezska přinesli, zůstaly. Zde
se konečně ukázalo, že betlém už dávno
není nějakým prostředkem pro upevnění
víry, či snad nástrojem náboženského
soupeření, nýbrž že Kristovo narození
samo o sobě je tím skutečným kořenem a
prazákladem křesťanské víry, který mezi
křesťany nestaví klín, nýbrž je dokáže
spojovat. Následkem toho se v českém,
slezském a saském prostoru postupně
zrodila svébytná betlémářská kultura,
ovlivněná
specifickými
podmínkami,
přírodními, kulturními i hospodářskými,
jednotlivých oblastí, s takovými krajovými
zvláštnostmi jako byly mechanické
betlémy (jak uvádějí Večerková, Frolcová,
vyvinuly se tyto mechanické betlémy z
původních Buckelberge, u nás známých
pod názvem štufenwerk, a jejich tradice
bývá spojována s německým hornickým
městem Schneeberg. Tyto obdélníkové
skříňky s plastickým vyobrazením práce
v šachtě vyráběli invalidní horníci, nosili na
zádech a předváděli na jarmarcích a ve
školách za malou úplatu. Pomocí ruční
kliky uváděli do pohybu figurky i těžní
zařízení. Do středu tohoto technického
hornického díla vstoupil jesličkový
fenomén asi počátkem 19. století, přičemž
podobu vyřezávaných sošek ovlivnily
tyrolské figury, přinášené do kraje
podomními obchodníky z Grödener Tal
v jižním
Tyrolsku.
Zpočátku
se
protestantským řezbářům v Krušnohoří
mohlo zdát toto umění katolické, nicméně
biblický příběh se pomalu, ale se stále větší
oblibou dostával do hornického prostředí.
Podrobněji viz Večerková, E., Frolcová, V.:
Evropské Vánoce v tradici lidové kultury,
Vyšehrad 2010, s. 334) nebo tzv. vánoční
pyramidy (jedná se o dřevěnou věžovitou
konstrukci, která se k vrchu zužuje, sestává
z několika nad sebou upevněných
talířovitých plošin, otáčejících se kolem
vertikální osy. Dřevěná křídla, upevněná
na vrcholku osy, uvádí do pohybu teplo
stoupající z hořících svíček, uchycených na
okraji plošiny. Na plošinách se vyskytují
různé figury – pastýři, králové, horníci a
vesničané, myslivci, lesní zvířata, ba i
Herodesovi vojáci. Obíhají dokola,
symbolizují cestu do Betléma. Svatá rodina
je umístěna na kotouči blízko osy, takže
ostatní postavičky kolem ní procházejí.
Dodnes je tento výrobek krušnohorských
řezbářů oblíben. Viz Večerková, E.,
Frolcová, V.: Evropské Vánoce v tradici
lidové kultury, Vyšehrad 2010, s. 335).
Vánoční pyramida, současná tvorba
Dlužno podotknout, že oblast východního
Německa byla co do rychlosti přijetí a
zdomácnění betlémů spíše výjimkou, do
jiných evangelických oblastí betlémy
pronikaly mnohem obtížněji. Novou šanci
dostaly betlémy až později, paradoxně
vždy po prodělaných válečných letech, a to
jednak v prusko-francouzských válkách na
přelomu let 1870 – 1871 a v zákopech
první světové války. Společenství lidí
různých vyznání totiž sice svedla
dohromady válka, nicméně prožité hrůzy
lidi vzájemně sblížily. Právě odtud byl jen
krůček k uzavírání smíšených manželství, v
jejichž rámci pak dostaly betlémy svou
jedinečnou šanci.
Jak bylo několikrát zdůrazněno, tím
nejhlavnějším smyslem betlémů bylo
především otevírat lidská srdce a v
jednoduché podobě do nich přenést
křesťanskou zvěst. Velký kus práce
odvedla v tomto ohledu v Německu velmi
populární nadace diakonie v Hamburku,
tzv. Das Rauhe Haus, založená v roce 1833.
Nadace funguje dodnes a pomáhá sociálně
vyloučeným dětem, mladistvým a jejich
rodinám,
starým
lidem,
mentálně
postiženým a psychicky nemocným vést,
vzhledem k jejich možnostem, co možná
plnohodnotný život v rámci společnosti.
Vznik zařízení inicioval německý teolog
Johann Hinrich Wichern (1808 – 1881),
který
předložil
tehdejší
politické
reprezentaci města návrh na vybudování
chráněné vesničky za branami Hamburku
pro zanedbané a vyloučené děti z chudých
čtvrtí města. V tomto duchu byla založena
škola zvaná Paulinum, z níž se později
vyvinula dnešní Wichernova škola, která
při zmíněné nadaci dodnes funguje.
Johann Hinrich Wichern
Wichern v roce 1832 pracoval jako učitel v
nedělní škole v jedné z nejchudších čtvrtí
Hamburku, kde děti žily v neuvěřitelně
špatných sociálních i hygienických
podmínkách. Rozhodl se, že se těmto
dětem musí dát nějaká naděje do dalšího
života, musí se jim pomoci, aby dokázaly
opustit bludný kruh sociálně vyloučeného
života ve skutečně bídných podmínkách
hamburských chudinských čtvrtí. Smyslem
nadace bylo umožnit dětem a mladistvým,
žijícím v Rauhe Haus, zařadit se do
běžného života a postavit na vlastní nohy.
Hlavní důraz se přirozeně kladl na jejich
plnohodnotné začlenění
nejen
do
společenství lidí, ale i křesťanských
věřících. Výchova dětí probíhala bez
příspěvků státu, hrazena byla výhradně z
prostředků věřících a vlastních výdělků
členů komunity. Optimálním výsledkem,
resp. zakončením pobytu v domě, bylo
navrácení dětí zpět k rodičům, s nimiž
ostatně děti během svého pobytu v Rauhe
Haus zůstávaly v kontaktu. Je však třeba
popravdě přiznat, že jen velmi zřídka se
situace v chudých rodinách zlepšila
natolik, aby děti mohly být vráceny zpět.
Jak ovšem Wichernova nadace Rauhe
Haus souvisí s naším tématem? Překvapivě
úzce. Jak již lze snadno odtušit, při své
výchovné a vzdělávací práci s těmito
vykořeněnými
dětmi,
a
hlavně
mladistvými, vedení nadace odhalilo
specifické kouzlo a duchovní sílu betlémů,
které se podařilo do působení nadace
úspěšně začlenit. Koncem 19. století začali
obyvatelé domu zhotovovat figurky do
betlémů a nabízet je k prodeji. Evangelíci,
a to zejména evangeličtí faráři, kteří práci
nadace Rauhe Haus velmi podporovali,
přicházeli s těmito figurkami do styku a
pomáhali s jejich prodejem. Díky
pramenům víme, že například rodina
jednoho
evangelického
faráře
ve
Württemberku poprvé o Vánocích roku
1876 zpívala již zmíněná píseň „Já stojím
zde před tvými jeslemi“ právě před
takovými jeslemi, které vyrobily děti z
Rauhe Haus. Tragické válečné běsnění, a
především katastrofické důsledky druhé
světové války, mělo za následek naprostou
devastaci většiny do té doby zdánlivě
neměnných hodnot. Zničeno bylo mnohé,
zničen byl mezi jinými městy také
Hamburk a s ním i jesličky vyráběné nadací
Rauhe Haus. Avšak jako zázrakem se v
rodině evangelického faráře Hartmanna
Leubeho v Ludwigshafenu zachovalo torzo
jeslí, které Leubeho pradědeček získal
roku 1862 právě z nadace Rauhe Haus (viz
http://www.elk-wue.de/).
Malované
figurky ze směsi sádry a papírmaše se jako
vysoce ceněné dědictví předávají v rodině
z generace na generaci již 150 let.
Na pozemcích, zakoupených pro potřeby nadace Rauhe
Haus, stál pouze jediný dům, postavený z červených
cihel. Právě podle něj byla nadace pojmenována
(zkomoleno z "das rote Hause" - červený dům).
Stavění betlémů má svá tradicí zažitá
pravidla, která však ne vždy a všude bývají
bezezbytku
naplněna.
V
podobě
jednotlivých betlémových celků, a to se
týká figurek, krajiny i staveb, se vždy vedle
tradice významně odráží také osobnost
tvůrce či stavitele betlému, jeho
společenské a kulturní zázemí, osobní
postoje, fantazie, víra, národnost a mnohé
další. Je jen a jen dobře, že se do betlémů
promítá tolik různých faktorů, přispívá to
totiž k jejich úžasné pestrosti. Asi nejlépe
vyjadřuje
betlémské
poselství
a
různorodost jeho zobrazování, nejen
napříč časem, radostné zvolání: „Kristus
přišel K NÁM.“ K nám! A tak se Ježíšek rok
co rok rodí v jeskyních, chudých stájkách,
ruinách
dávných
paláců,
v oázách
vyprahlých pouští, pod zasněženými
alpskými vrcholky, před branami bohatých
italských měst, v zapadlých vesničkách,
pod palmami, mezi smrčky či jedlovým
chvojím, zkrátka všude tam, kam zvěst o
jeho příchodu doletěla a byla vyslyšena.
Co do symboliky jsou ve vyprávění
biblického příběhu nejbohatší betlémy
vzniklé tradičně v katolickém prostředí.
Žádný detail v jejich případě nebyl
ponechán náhodě. Za vše mluví například
už jen Mariino roucho, vždy vyvedené
v odstínech červené a modré barvy, tedy v
barvě ranních červánků, symbolizujících
úsvit nového dne nového světa, který
s příchodem Mariina dítěte nastal
křesťanům. V betlémech, které zobrazují i
další scény příběhu Narození, má hluboký
symbolický význam třeba odpočinek Marie
ve vysokém stupni těhotenství na hrobě
Jákobovy ženy Ráchel, která mu zde
zemřela při porodu jejich druhorozeného
syna – obraz plný typické dvojznačnosti,
kdy radost i utrpení jdou ruku v ruce. V
současné betlémářské produkci takto
hlubokou symboliku, vycházející z detailní
znalosti bible, zpravidla nenajdeme (a
často ani nehledáme), což ovšem
neznamená, že by dnešní betlémy
nevyjevovaly skrze své „obrazy“ vnímavým
pozorovatelům skrytá poselství. Možná
jsou ta poselství jen méně „božská“, však o
to více lidská. V betlémech se odrážejí
zájmy jejich tvůrců, životní peripetie i
významné události, radosti i obavy.
V neposlední řadě velmi často spěchají
Ježíška v jesličkách pozdravit dokonce
přátelé a blízcí betlémářů. Lze říci, že
betlém je vlastně jakýmsi specifickým
zrcadlem – nejen samotného tvůrce, jeho
osobního života, ale také doby, prostředí
nebo společně prožité historie. Mezi všemi
katolickými betlémy, které během své
betlémářské práce paní Margarethe
Schmidt viděla a studovala, v ní snad
nejhlubší pohnutí vyvolaly tzv. atomové
jesle Hanse Höflera (1903 – 1985) z
Dornbirnu. Jako hlava rodiny s devíti dětmi
musel Höfler o existenci svého rodu tvrdě
bojovat. Volného času neměl nikdy nazbyt,
a přestože měl v chudém Vorarlbersku
k dispozici jen nedostatečné a primitivní
prostředky k umělecké práci, vytvořil za
pomoci obyčejné vlnité lepenky dílko, nad
nímž se tají dech. Vzhledem k neustálé
hrozbě jaderné války, jíž byli lidé po druhé
světové válce a v období tzv. studené války
neustále vystaveni, nechal se inspirovat
právě atomovou bombou. Na lepenku
vymaloval působivý obraz atomového
hřibu s obličejem ďábla a do popředí
umístil ohořelý trámek, kde se odehrává
působivé divadlo. Josef se pokouší
v zoufalém gestu ještě Marii a dítě zakrýt
svým tělem a vzpírá se proti dolů se
řítícímu trámu. Jen dva malí nenápadní
andílci trám společně podpírají. Opět
symbolický obraz utrpení, zmaru a zároveň
naděje. Od Höflera bylo neuvěřitelně
odvážné, pro někoho snad i troufalé, spojit
takto výmluvně křesťanské vánoční
poselství s osudem celého světa. A přece
je i v něm proslovena ta velká pravda
zrození Krista. A už vůbec nejde o to, jestli
katolická nebo evangelická.
Když bývá v katolické rodině o Vánocích
stavěn betlém, členové rodiny se u něj
zpravidla také modlí. Když se betlém staví
v rodině evangelíků, u betlému se zpívá a
čte z Písma. U betlémářů se zpravidla
scházejí členové rodiny, blízcí příbuzní a
přátelé, společně obdivují betlém a nad
jednotlivými
figurkami
rozjímají,
připomínají si jejich tvůrce, jsou-li
majitelům ještě známí, nebo se vzpomíná
na to, kde a jak člověk k té které figurce
přišel. Samostatnou kapitolou pak je
vzpomínání u vlastnoručně vyrobených
figurek. A o tom to živé betlemářství
dodnes je. Vůbec nevadí, jestli se někde
hlavní náboženský význam stavění
betlémů snad trošku vytratil, protože svůj
hlavní cíl betlém dokáže přesto bohatě
naplňovat i v této, třebas trochu
nábožensky okleštěné formě. Otevírá
lidská srdce, v čemž přetrvává jeho
nejhlubší poselství a síla. Současná
vánoční tradice a s ní spojené vystavování
betlémů v čase adventu už často nemají
žádný konfesní, dokonce i přímo
náboženský význam. Jde „jen“ o prostou,
vzájemně sdílenou radost Vánoc. Což
vůbec není málo.
Obrázky jsou z archivu autorky.
Rytina zobrazující činnosti dětí v nadaci
Zpravodaj Příbramských betlémářů č. 43 ze srpna
2013, s. 13 – 25.