3 MBRichie Kotzen

„MOC PŘEMÝŠLÍŠ, NEPŘEMÝŠLEJ, SPOJ HLAVU A VŮBEC CELÝ TĚLO
S K YT AROU A HRAJ. A NAVÍC, CHYBY JSOU DOBRÝ, PŘIJĎ SE
PODÍVAT NA MĚ, KOLIK BĚHEM KONCERTU UDĚLÁM CHYB. JSOU
INSPIRATIVNÍ !"
Richie
chie Kotzen se narodil v roce 1970 v
Pensylvánii a od šesti let nedělal nic
jiného, než hrál na kytaru a piano.
pi
Samozřejmě chodil do školy, ale
veškerý
rý svůj volný čas věnoval
cvičení, a to hlavně jamování s
nahrávkami
pouštěnými
v rozhlasových stanicích. Mimořádně talentovaný kluk pak za pomoci vyhlášeného vyhledavače kytarových talentů
Mika Warneyho vydal své debutové
album a první
vní videoškolu ve svých
osmnácti letech.
letech
Postupem času
prošel mnoha styly a spoluprací
spo
s
mnoha muzikanty
anty (Poison, Mr. Big,
Stanley Clark, Greg Howe...
Howe ), začal se
více věnovat zpěvu
pěvu a skládání
s
rockových
písní.
Dnes
má
ji
již
silnou
fanouškovskou základnu po celém
světě a je bezpochyby
by kytarovým velikánem, i když už nyní nehraje takové divočiny,
jako předvádí na společných CD s Gregem Howem. Je už trochu jinde a je rád, že to tak
je. U příležitosti jeho pražského koncertu 18. 3. v Retro Music Hall v rámci turné k
nedávno vydanému CD Go Faster, jsem měl možnost si před ním nejen zahrát, ale také
ho řádně vyzpovídat.
Dlouhá léta jsi byl vídán zásadně s kytarou Fender Telecaster.. Poslední dobou však
hraješ na svůj signovaný model Stratocastera RK STR 145. Proč jsi přesedlal na
stratocastera?
V roce 1995 mě firma Fender oslovila, že by udělala mnou signovaný nástroj, a chtěli
vyrobit hned dva modely; jak telecaster,
telecas
tak stratocaster. Poté jsem je různě střídal jak
na nahrávkách, tak při živém hraní, víceméně podle nálady. V období Poison to bylo tele,
pak v období Mother Head's
s Family Reunion to byl strat, s Mr. Big to bylo napůl a pak
dlouho už jen tele RK 145. Ke stratu jsem se vrátil asi před čtyřmi roky
ro a Fender obnovil
výrobu těchto modelů. Tentok
krát
rát v bílé barvě a custom snímači DiMarzio pod značkou
STR 145 RK. První měl označení STR 135 RK. Oba typy kytar mají naprosto stejný krk,
který přesně sedí mé ruce, a tak je
j střídám více méně podle nálady. Ted' mám
momentálně „strato“ období.
Ten proklatě tlustý krk na tvých telecasterech
telecasterech byl tvůj požadavek, proč až taková
tloušťka?
Poté, co mi Fender věnoval jeden model z custom shopu, začali jsme spolupracovat
spolupraco
na
úpravách dle mých návrhů. Krk je o něco tlustší, než byl na onom modelu, a přidal
jsem k tomu nějaké „comfort cuts“ (vybrání dřeva na těle v místě dotýkajícím
do
se břicha a
zkosení těla v místě dotyku pravé ruky), tak abych měl větší pohodlí při hře. V
podstatě to, co je na každém běžném stratocasteru, má i můj model telecasteru.
Takže ten krk je prostě přesně pro tvé ruce...
Velikost krku je striktně osobní volba, kytara vám musí padnout dobře do ruky,
a pokud jsem měl možnost toto si ohlídat, udělal jsem to. Prostě když ji vezmu
do ruky, musím se cítit dobře a pohodlně, protože to je moje kytara. Mám
poměrně velké ruce a tloušťka krku má zásadní vliv na celkový sustain kytary,
takže proč bych nevolil raději tlustší krk?
Jakou značku a jakou sílu strun používáš?
Od svých osmnácti hraji na d'Addario 011-.049, nic speciálního.
To je docela náročné na ruce. Měl jsi někdy problémy se šlachami?
Ne, nikdy. Jen úplně v začátcích, když jsem byl malý, měl jsem určité problémy. Ale
spravilo se to odpočinkem a změnou, například jak jsem držel kytaru, úhlem
ruky... Tyhle problémy vždy vychází z toho, že děláte něco špatně.
Tvoje nahrávky mívají většinou dost bohaté aranžmá, množství vokálů,
efektů, piano, hammondky, atd. Ale živě hraješ jen v triu a zpíváš sám.
Zastáváš ten názor, že live je něco jiného než studiová verze a není třeba, a b y
t o z n ě l o s t ej n ě j a k o n a C D ?
Jednoznačně. Hudba by měla být tvořena živě. Studiová nahrávka by měla být
živým záznamem kapely ve studiu. Ale je to prostě jen záznam v daném čase a
momentálním rozpoložení. A pokud písničce sluší bohaté aranžmá, proč je neudělat.
Dobrá píseň funguje jak s bohatým aranžmá, tak například jen s pianem nebo
akustickou kytarou. Pro mě je hudba hlavně živé hraní, protože každý koncert
a každá píseň je pokaždé nový a originální moment a nová zkušenost. Nemám
důvod snažit se na pódiu vytvářet kopii záznamu ze studia. Přestože akordy jsou
stejné, melodie taky, je každý koncert originálem. A kdyby někdo chtěl slyšet naživo naprosto stejný projev jako z CD, nemuseli bychom nikam jezdit. Stačilo by
vložit CD do přehrávače a na velké aparatuře ho přehrát. O tom to přece není.
Proč nepoužíváš alespoň nějaké efekty,které máš na nahrávkách (wah-wah,
rotowibe, tremolo...)?
Hodně to závisí na tom, jakým způsobem pojmu turné. V podstatě žádné speciální
efekty nepotřebuji. Jsou totiž až tou poslední věcí, o kterou se starám. Jsou
to další věci v řetězci, které se můžou porouchat. Trávím dost času na
turné, kdy se něco může ztratit nebo poškodit, a moje hudba ani speciální efekty
nevyžaduje. Vystačím si s jedním zesilovačem a dvoudvanáctkovou bednou. V období
Poison jsem měl docela dost efektů, měl jsem dokonce dvě aparatury. Jednu na
čistý zvuk a jednu na zkreslený. Byly to stejné zesilovače, jen jinak nastavené. Byl to
opravdu skvělý setup, ale byly moc velké a těžké :-) Dnes jsou pro mě tyto věci
absolutně nepodstatné, k vyjádření své hudby mám vše, co potřebuji. Musím
myslet také na to, že na turné mám k dispozici málo prostoru. Do letadla toho
moc nacpat nemohu. Takže se řídím tím, abych cestoval co „nejlehčí“. Dalším
důvodem je také to, že hraji svoji muziku. Mohu si v podstatě hrát, co chci a jak
chci, a to je na tom to krásné. Všechno si mohu přizpůsobit sám sobě, nikomu
jinému.
Vždy se mi líbily tvoje instrumentální skladby. Kdybys dostal nabídku třeba
účastnit se dalšího turné G3 s Joem Satrianim a Steve Vaiem, přijal bys?
Pravděpodobně bych neodmítnul, protože jsou to skvělí lidé a to, co dělají, je
opravdu „cool“. Ale není to to, co dělám a chci dělat já. Mám za sebou asi
sedmnáct cédéček, a z toho asi tři instrumentální. V mém srdci je na prvním
místě hraní a zpívání vlastních písní. Ale kdybych byl osloven, abych se zúčastnil
projektu G3, neřekl bych ne. Jsem však absolutně spokojený v pozici, kterou
mám nyní. Zpěv a kytara, to je mé srdce.
Co si myslíš, že je na hudbě nejpodstatnější, jaký by měl být
přístup k ní?
Hudbu musíš dělat vždy na sto procent tak, jak ji cítíš. Vždy, když se učíš
s jakékoli řemeslo, tak existují postupy, které se musíš naučit. Když chceš
být malířem, musíš vědět, jak se který štětec chová, co udělají barvy, když
se smíchají dohromady. A stejné je to s hudbou. Musíš se naučit hrát na
hudební nástroj, musíš se naučit noty, jak spolu souvisí, co z takového
vztahu mezi nimi vznikne a jak spolu znějí. Někomu to trvá pár let, někomu
celý život. Záleží na tom, jak moc se na to soustředíš. Tohle všechno se
musíš naučit, ale hned jak to budeš umět, tak na to v podstatě musíš
zapomenout a musíš se snažit najít sebe sama. Víš, když hraji nebo zpívám,
tak nepřemýšlím o technice. Slyším něco ve své hlavě, a tak to zahraji, nebo
když hraji, tak něco slyším a na to reaguji - někdo něco zahraje a já na to
odpovím. Prostě se to děje, ta muzika je tady teď, jde to z tebe, není to
něco, co bys vymyslel dopředu. Prostě si nemůžeš naplánovat, jak co zahraješ,
tak to nefunguje. Někdo může žasnout nad tím, jak rychle něco dokážeš zahrát,
ale ten opravdový smysl vidím v kreativitě. Je to spojení, které musíš najít, a
je jedno, jak ho najdeš, to je u každého jiné.
Většinu svých CD sis produkoval sám. Když se ohlédneš zpátky, jsi
spokojen, nebo bys něco udělal jinak?
V ideálním případě, když natočím CD, tak v momentě, kdy se rozhodnu, že je
hotové, tak jsem z něho stoprocentně nadšený. Nedívám se zpátky, protože to není
důležité. Je to něco, co se událo v minulosti, a je to v podstatě momentka, jaký jsem
v té době byl. Když poslouchám něco, co jsem udělal před patnácti lety, je to
dobrá šance vidět, kam jsem se posunul. Je logické, že už necítím to pravé
spojení s tím, co jsem v té době dělal. Jsou samozřejmě i věci, které když si
poslechnu teď, tak mi ještě pořád něco říkají a jsou pro mě inspirací i teď. A tak
je pořád hraji na koncertech. A hraji je rád. Mají pro mě pořád velkou hodnotu. A
tak se mnou zůstávají.
Nyní hraješ na svůj signovaný model zesilovače anglické výroby značky
Cornford, dříve jsi hrál na Marshally, jaký je v nich rozdíl?
Asi před sedmi lety mi Paul Cornford poslal zesilovač na vyzkoušení. Ležel nějaký
čas ve studiu a já ho ani nezapojil. A pak jednou jsem ho zkusil a bylo to fakt
dobré. Byl to tenkrát model MK5O. Pak jsem s ním absolvoval nějaké koncerty v
Anglii a Paul se rozhodl, že by rád vytvořil zesilovač ve spolupráci se mnou. A tak
mám vlastní model zesilovače
silovače RK1OO.
RK
V podstatě je můj zesilovač mojí
specifickou součástí. Nerozumím technickým
technic kým věcem, jak se dají udělat, ale vím,
jak chci, aby se zesilovač
vač choval. Je to nejlepší zesilovač,
zesi
na jaký jsem kdy hrál.
Je to naprosto jednoduchý jednokanál
jed
s minimem ovládacích prvků a to mám
rád. Dovedu
edu zahrát samozřejmě na spoustu jiných a pořád to zní tak, že jsem to
já. Zvuk totiž nevychází
zí z aparatury, ale především z vás — jakým stylem na
kytaru
u hrajete a co do čeho na ní hrajete — čili vlastně z vaší hlavy
hla
a přeneseně i
rukou. A pokud
kud máte ještě podle vašich požadavků vyrobenou kytaru a zesilovač,
jde to od té hlavy až k reproduktoru mnohem snadněji. A to se mi na tom líbí.
Mám svou perfektní kytaru,
ru, která si bezvadně rozumí s mým zesilovačem, a celé
si to bezvadně rozumí s Richiem. To je celé.