KOMPARATIVNÍ ZPRAVA final - Operační program Vzdělávání pro

Transkript

2013
KOMPARATIVNÍ ANALÝZA
PROINKLUZIVITY ŠKOLSKÉ
LEGISLATIVY:
FINSKO, RAKOUSKO
A ČR
Závěrečná zpráva
Pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy zpracoval
SocioFactor s.r.o.
SocioFactor s.r.o.
Chopinova
1 523/10
702 00 Ostrava – Přívoz
www.sociofactor.eu
OBSAH
1.
1.1.
1.2.
1.3.
1.4.
KOMPARATIVNÍ ANALÝZA PROINKLUZIVITY ŠKOLSKÉ LEGISLATIVY...................................3
CÍLE KOMPARATIVNÍ ANALÝZY ........................................................................................3
OTÁZKY ..........................................................................................................................4
KONTEXT ANALÝZY .........................................................................................................4
METODOLOGIE ...............................................................................................................8
2.
ŠKOLSKÝ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM VE FINSKU .......................................................................9
2.1. VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM A INSTITUCIONÁLNÍ ZAKOTVENÍ – INFORMACE O SYSTÉMU ............9
2.1.1. HISTORICKÝ VÝVOJ ŠKOLSKÉHO SYSTÉMU .......................................................................9
2.1.2. PRINCIPY FINSKÉHO VZDĚLÁNÍ ...................................................................................... 11
2.1.3. STUPNĚ FINSKÉHO VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU ................................................................ 12
2.2. INKLUZE – INKLUZÍVNÍ VZDĚLÁVACÍ POLITIKA A PRAXE .................................................. 20
2.2.1. PISA (PROGRAMME FOR INTERNATIONAL STUDENT ASSESSMENT) ................................ 23
2.3. ŽÁCI SE SVP – OBLAST SPECIÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ.......................................................... 25
2.4. VZDĚLÁVÁNÍ PŘISTĚHOVALCŮ A ROMŮ......................................................................... 29
3.
3.1.
3.2.
3.3.
3.4.
3.5.
3.6.
3.7.
3.8.
3.9.
3.10.
3.11.
3.12.
ŠKOLSKÝ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM V RAKOUSKU ................................................................. 30
VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM A INSTITUCIONÁLNÍ ZAKOTVENÍ ................................................... 30
ADMINISTRACE A ŘÍZENÍ ............................................................................................... 32
POVINNÁ ŠKOLNÍ DOCHÁZKA ........................................................................................ 33
ŽÁCI SE SPECIÁLNÍMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI ......................................................... 36
INKLUZE........................................................................................................................ 40
UČITELÉ A PERSONÁL ŠKOL............................................................................................ 42
AKTUÁLNÍ DEBATY A TRENDY ........................................................................................ 43
FINANCOVÁNÍ ŠKOL ...................................................................................................... 44
ZÁKLADNÍ STATISTICKÉ UKAZATELE ............................................................................... 45
EVALUACE .................................................................................................................... 45
INTERNACIONALIZACE VZDĚLÁVACÍHO SYSTÉMU .......................................................... 48
POZNATKY Z PRAXE ...................................................................................................... 49
4.
4.1.
4.2.
4.3.
ŠKOLSKÝ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM V ČESKÉ REPUBLICE ........................................................ 51
VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM A INSTITUCIONÁLNÍ ZAKOTVENÍ ................................................... 51
ŽÁCI SE SPECIÁLNÍMI VZDĚLÁVACÍMI POTŘEBAMI ......................................................... 73
INKLUZÍVNÍ VZDĚLÁVÁNÍ .............................................................................................. 83
5.
SROVNÁNÍ STATISTICKÝCH DAT ..................................................................................... 87
6.
ZÁVĚR ........................................................................................................................ 104
PŘÍLOHY ............................................................................................................................... 111
2
1. KOMPARATIVNÍ ANALÝZA PROINKLUZIVITY
ŠKOLSKÉ LEGISLATIVY
1.1. CÍLE KOMPARATIVNÍ ANALÝZY
Cílem komparativní analýzy je provedení srovnání platné školské legislativy v přístupu ke
vzdělávání žáků s hendikepem (u nás žáci se SVP) v ČR a ve Finsku a Rakousku, včetně
systému školského poradenství. Jedná se o deskripci témat souvisejících s podporou
inkluzívních opatření a programů v rámci platných legislativ a školských systémů
ve vybraných zemích. Komparativní studie bude opatřena kvalitativním komentářem.
Na základě provedené komparace navrhneme případná další opatření a náměty, která jsou
realizována v rámci tzv. dobrých praxí srovnávaných zemí, tak aby bylo možné využít tato
opatření pro zlepšení proinkluzívního vzdělávání v OPVK s případným využitím pro
programovací období 2014+.
Pro komparaci byl zvolen finský školský systém, jelikož je jedním z nejvíce inkluzívních
systémů v rámci EU. Všichni žáci jsou po dlouhou dobu vzděláváni společně v heterogenních
skupinách, přesto Finsko dosahuje opakovaně výborné výsledky v rámci šetření TIMSS a
PISA. Rakouský školský systém byl do srovnávací studie zařazen proto, že Rakousko je zemí,
která vychází z historicky společných základů vzdělávání, avšak zdejší systém vzdělávací
politiky nebyl ovlivněn dlouhými desetiletími vlády komunistického režimu.
3
1.2. OTÁZKY
1. Jaké jsou rozdíly v přístupu ke vzdělávání žáků s hendikepem v ČR a ve vybraných
evropských zemích?
2. Je možné a vhodné využít rozdílné přístupy ke zvýšení proinkluzivity ve vzdělávání a
k nastavení proinkluzivních opatření ve vzdělávání v rámci programovacího období
2014+?
1.3. KONTEXT ANALÝZY
Odpověď na první otázku je deskriptivní povahy, kdy se na základě sekundární analýzy
dokumentů zpracovávají a porovnávají data z jednotlivých států. Druhá otázka vyžaduje
senzitivu a ohled na odlišné kontexty analyzovaných vzdělávacích systémů, které jsou
v jednotlivých státech ovlivněny historií, kulturou a třeba i administrativně-správním
uspořádáním.
Školské systémy v zemích EU jsou velmi různorodé a v mnohých aspektech odlišné. Ale i přes
tyto rozdíly v nich lze nalézt shodné prvky a principy, jsou ovlivňovány podobnými trendy a
voláním po harmonizaci, jejich výsledky jsou ale v různých národních státech odlišné.
Můžeme tvrdit, že i přes snahu vzdělávací systémy vystavit stejným podmínkám
a požadavkům, na úrovni jednotlivých států jsou formovány zaběhnutou tradicí a místními
podmínkami a kontexty. Tato skutečnost je současně i limitem pro naši komparativní
analýzu. Srovnání, které provádíme, vychází z dostupných statistických dat a popisů
shromážděných o jednotlivých vzdělávacích systémech na úrovni Organizace pro ekonomický
rozvoj a spolupráci (OECD) a EU. V některých momentech komparace pokulhává a nelze ji
provést, protože jsou vzdělávací systémy nekompatibilní.
4
Při srovnávání jsme se drželi standardní mezinárodní klasifikace stupňů vzdělávání
International Standard Classification of Education (ISCED - Mezinárodní norma pro klasifikaci
vzdělávání), která se používá při popisu a srovnávání vzdělávacích systémů ve světě.
Mezinárodní norma umožnuje porozumět tomu, zda je určitý typ školy ekvivalentní jinému
podobnému typu školy v jiném státě. ISCED rozlišuje 7 úrovní podle stupně vzdělávání.
Zaměříme se na:
ISCED 0 - preprimární vzdělávání (předškolní vzdělávání)
ISCED 1 - primární vzdělávání (první stupeň základního, povinného vzdělávání),
ISCED 2 - nižší sekundární vzdělávání (druhý stupeň základního, povinného vzdělávání)
ISCED 3 - vyšší sekundární vzdělávání (v ČR střední školství).
Komparace byla prováděna podle této mezinárodně platné klasifikace.
Preprimární vzdělávání (ISCED 0) v zemích EU
Jedná se o předškolní vzdělávání, které předchází primárnímu vzdělávání a je pro inkluzivitu
rovněž důležité.
Primární vzdělávání (ISCED 1) v zemích EU
Primární vzdělávání neboli první stupeň základního vzdělávání označuje úroveň ISCED 1.
Představuje stupeň, na kterém je základní vzdělávání zahájeno a začíná systematické
vzdělávání, které je současně zahájením povinné školní docházky. Tolik k formě. Co se týká
obsahu primárního vzdělávání, tak ten je zaměřen zejména na vytváření základní
gramotnosti, na rozvoj základních dovedností jako je čtení, psaní, počítání, dále na rozvoj
základních postojů a vědomostí o světě. Obvyklý věk dětí při zahájení primárního vzdělávání
se pohybuje v rozmezí pěti až sedmi let. Poměrně záhy je primární vzdělávání zahájeno
v Nizozemsku. Také v anglosaských zemích (Anglie, Skotsko a Wales) se začíná již od pěti let.
Oproti těmto raným nástupům do školy jsou země, kde je počátek vzdělávání posunut až do
věku sedmi let dítěte. Sem se řadí skandinávské země: Dánsko, Finsko a Švédsko.
5
Odlišnosti nalézáme nejen v délce a struktuře primárního vzdělávání, ale i v oblasti obsahu
vzdělávání, hodinových dotacích, počtu učitelů na žáka, velikosti škol a tříd, míře diferenciace
ve výuce a v dalších klíčových prvcích vzdělávání. Co se týká pestrosti vyučovacích předmětů,
tak v tomto momentu se primární školství až tolik neliší. Ale významné rozdíly spočívají
v časových dotacích, které jsou určeny jednotlivým vzdělávacím oblastem a také v celkovém
časovém rozmezí vzdělávání.
Nižší sekundární vzdělávání (ISCED 2) v zemích EU
Nižší sekundární vzdělávání neboli druhý stupeň základního vzdělávání je označován jako
úroveň ISCED 2 a jejím smyslem je dokončení základního vzdělávání ve smyslu nabytí
základních dovedností a vědomostí jako předstupeň k dalšímu vzdělávání. Obvykle do ISCED
2 vstupují děti ve věkovém rozmezí deset až dvanáct let. Délka druhého stupně se pohybuje
mezi dvěma až šesti roky. Nižší sekundární stupeň vzdělávání je v zemích EU oproti
primárnímu vzdělávání poměrně pestrý a jeho proměnlivost je značná. Zatímco například
v Belgii trvá druhý stupeň pouhé dva roky, tak v Německu je mu vyčleněno celých šest let.
Ukončení ISCED 2 ovšem nemusí být zároveň ukončením povinného vzdělávání.
Co se týká celkového zaměření ISCED 2, tak na něm převažuje všeobecné vzdělávání. Rozvíjí
a rozšiřuje vědění z prvního stupně. Objevují se v něm výuka ICT, jazyků nebo výchova
k občanství. Počet hodin určených jednotlivým předmětům se různí. Výjimečně se setkáme
s pevně vymezeným učebním plánem.
Ukončení ISCED 2 je formalizováno a i zde jsou odlišnosti. Lze ho ukončit závěrečnou
zkouškou, obdržením známek a celoroční prací nebo závěrečnou zkouškou s přihlédnutím
k celoroční práci.
Vyšší sekundární vzdělávání (ISCED 3) v zemích EU
Vyšší sekundární vzdělávání obvykle navazuje na ukončení povinné školní docházky.
Ale v některých zemích je i vyšší sekundární vzdělání součástí povinné docházky (Belgie,
Maďarsko). Obvykle do vyššího sekundárního vzdělávání nastupují děti ve věku čtrnáct až
6
šestnáct let. V délce vzdělávání nalézáme velké rozdíly. Obvyklé rozpětí je mezi dvěma a pěti
lety. Obvykle je pro nástup do ISCED 3 vyžadováno dokončení ISCED 2.
Přestože se jednotlivé systémy vzájemně liší, v určitých momentech lze podobnosti nalézt.
Ty se týkají především důrazu na demokratizaci vzdělávání. Z tohoto pohledu je
problematizováno selektování a přerušování vzdělávacích drah, za což je ČR kritizována. Platí
zde, že čím větší je výběrovost podle typu a zaměření školy, tím větší jsou i nerovnosti ve
vzdělávání, které se tímto snadno reprodukují.
Porovnání trendů
Při komparacích musíme být obezřetní a srovnávat nejen systémy, ale i jejich evoluci a
vývojové tendence. Každý vzdělávací systém se vyvíjel v historických kontextech jednotlivých
národních států. Situaci v oblasti školství v EU musíme porovnávat s vědomím této historické
podmíněnosti. Zvláštnosti vzdělávacích systémů jsou značné, a proto je třeba srovnávací
analýzy provádět, ale i interpretovat velmi obezřetně. Současným trendem je snaha
o zajištění prostupnosti vzdělávacího systému, rovnosti přístupu ke vzdělávání, začlenění
evropské dimenze ve vzdělávání a multikulturní výchovy, důraz na rozvoj klíčových
kompetencí, posilování všeobecného vzdělávání, prostor pro komunikaci a schopnost
participace, ICT, jazyky, inkluzi, respektování specifických potřeb, diverzifikaci vzdělávací
nabídky, začlenění environmentálních témat, občanskou participaci, demokratické přístupy,
kompetence pro řešení problémů, omezení předčasných odchodů ze vzdělávání,
demokratizaci (i) vyšších stupňů vzdělávání, decentralizaci, vazbu na trh práce, důraz na
účast sociálních partnerů, konkurenceschopnost, mobilitu, spolupráci, diverzitu a celoživotní
učení.
Co se týče speciálního vzdělávání, tak se počet dětí se zvláštními vzdělávacími potřebami
pohybuje v jednotlivých zemích v rozmezí přibližně 1 % - 18 %. Na dolní hranici (pod 2 %)
nalezneme Řecko, Itálii, Švédsko, Nizozemsko. Na horní hranici zase Dánsko (necelých 12 %)
či Finsko (téměř 18 %). ČR eviduje necelých 10 %, ale většina zemí vykazuje údaje kolem 3 %.
Uvedené rozdíly jsou způsobeny způsobem posuzování speciálních vzdělávacích potřeb a
dalšími faktory (financování apod.). Ve speciálních školách nebo speciálních třídách se v EU
vzdělává průměrně od 1 % do 4 % dětí, jsou zde ale také rozdíly napříč státy. Obecným
7
trendem, který se v EU prosazuje, je růst významu individuální integrace / inkluze a významu
individuálních vzdělávacích programů a jejich rozšíření. Častá je také transformace
speciálních škol do speciálních poradenských center. Významným trendem je volání po
rovnosti šancí a příležitostí, důraz na vstřícnost vůči vzdělávacím potřebám a individualizace
výuky a odstraňování sociálního znevýhodnění a dalších bariér v přístupu ke vzdělání.
1.4. METODOLOGIE
Metodologie vychází ze sekundární analýzy dokumentů. Při komparacích jsme využili analýzu
několika hlavních informačních zdrojů. Především se jednalo o sekundární zpracování dat
z databází EU Eurybase v rámci Eurydice (www.eurydice.org), projektu EU Sokrates,
založeného v roce 1980. Eurydice pravidelně vydává publikaci Key Data on Education in
Europe. Výsledky zemí OECD jsou prezentovány v publikacích s názvem Education at
a Glance (česká verze Stručný pohled na školství) a Education Policy Analysis (česká verze
Analýza vzdělávací politiky). Dále jsme vyšli ze zdrojů v rámci projektu INES (Indicators of
Education Systems), který byl založen v roce 1988 a je projektem zemí OECD, jehož cílem je
přispět ke kvalitě a aktuálnosti údajů z oblasti vzdělávání. Okrajově jsme se inspirovali
informacemi ze zdroje Euroactiv, z výsledků mezinárodního výzkumu PISA a jednotlivých
ministerstev. Také jsme využili dat ze statistik Eurostatu a Evropské agentury pro rozvoj
speciálního vzdělávání.
8
2. ŠKOLSKÝ VZDĚLÁVACÍ SYSTÉM VE FINSKU
2.1. Vzdělávací systém a institucionální zakotvení – informace o systému
2.1.1. Historický vývoj školského systému
Abychom mohli proniknout trochu hlouběji do finského vzdělávacího systému, který je
jedním z nejúspěšnějších školských systémů světa, musíme si nejdříve osvětlit proces, kterým
se tento systém utvářel.
Finský vzdělávací systém se prakticky drží evropské linie vzdělávání. Jeho kořeny sahají až do
14. století, od kdy se datuje první písemná zmínka o škole na území Finska. Jednalo se
o katedrální školu ve městě Turku.1 Nutno podotknout, že v tomto období bylo Finsko
součástí Švédského království. Nadvláda Švédů trvala téměř sedm století a promítla se také
do způsobu a obsahu vzdělávání.
Dlouhou dobu měla ve Finsku, stejně jako v jiných evropských zemích, výhradní právo na
poskytování vzdělávání církev. V 16. století ustanovil švédský král Luteránskou církev jako
finskou národní církev. Jejím úkolem byla především výuka základních dovedností (čtení,
psaní, počítání) ve finském jazyce. Dnes se kolem 85 % obyvatelstva hlásí k luteránské církvi.
Státní školství se ve Finsku začíná formovat od roku 1860, ale to se již týká jiné historické
epochy, protože v tomto období bylo ve Finsku ustanoveno velkoknížectví v unii s carským
Ruskem. Jedním z velkých milníků této doby byl vznik první střední školy, na které se
vyučovalo ve finském jazyce. Do této doby byla finština spíše jazykem nižších společenských
tříd a finsky se vyučovaly jen základní dovednosti. Naproti tomu švédština byla jazykem
vzdělaných a vyšších tříd.2
1
PRŮCHA, J. Školství ve Finsku. Praha: Ústav školských informací, 1987.
9
Nejvýznamnějším mezníkem finské historie byl rok 1917, kdy došlo k vyhlášení nezávislosti,
které se velkou měrou promítlo právě do školství. Již v roce 1919 byla vydána obecná
ustanovení, která vymezovala povinnou školní docházku a také studium na gymnáziích jako
bezplatné pro všechny žáky. Velmi významnou událostí bylo přijetí školského zákona v roce
1921, tímto zákonem byla ustanovena šestiletá povinná školní docházka.
Pravděpodobně jedna ze zásadních reforem vzdělávání s ohledem na výborné výsledky
finských studentů ve srovnání v rámci komparace PISA nastala těsně po 2. světové válce.
Klíčovým aspektem byl konsensus politických stran, který určil reformu školství jako prioritu
státu. Základem se stal terénní výzkum z roku 1945, který proběhl ve 300 školách a položil
základ pro reformu. Tato reforma probíhala poměrně dlouho a to od konce 2. světové války.
Asi o dekádu později přešlo zřizování nově devítiletých škol na jednotlivé samosprávy.
Reformní legislativa o jednotné devítileté základní škole, byla přijata až v roce 1968. Samotná
realizace reformy byla započata v roce 1972 a dokončena v roce 1977.3
Realizace reformy školství byla ve Finsku složitá a dlouhodobá. Velice důležité byly různé
okolnosti a vlivy, mezi nimi například fakt, že reforma byla spojena se začleňováním mladých
učitelů do systému, to znamenalo, že na mnoha místech Finska se protáhla až do doby než
starší učitelé odešli do penze.4 Svým způsobem byla spojena s generační obměnou v rámci
vzdělávacího systému.
Za klíčové pro úspěch této reformy je považováno nové kurikulum všeobecných/jednotných
škol (comprehensive schools), do jehož pětileté přípravy byly zapojeny stovky pedagogů.
Autoři změn si již na počátku 70. let uvědomili, že naplnění ambiciózního plánu vytvoření
společné školy pro všechny děti bude vyžadovat různé systémy podpory a vysokou míru
porozumění, znalostí a dovedností každého jednotlivého učitele. Nezbytnou podmínkou pro
výkon učitelské profese se tak stalo ukončené univerzitní pedagogické vzdělání. 5
2
FINNISH NATIONAL BOARD OF EDUCATION [online]. Helsinki, 2012 [cit. 2013-07-09]. Dostupné z:
http://www.oph.fi/english
3
Pojďte do školy!: nerovné šance na vzdělávání znevýhodněných dětí. Editor Iva Janská, Tomáš Habart. Praha:
Člověk v tísni, 2011, str. 140.
4
Tamtéž, str. 141.
5
Tamtéž, str. 141.
10
Nelze odhlédnout od faktu, že vývoj finského školství je v posledních dekádách spjat
s rozvojem finské ekonomiky i s celospolečenským důrazem na sociální stát a sociální a
ekonomickou rovnost. Ekonomické problémy země z počátku 90. let 20. století vedly k cílené
diverzifikaci
ekonomiky
s důrazem
na
vytvoření
znalostní
společnosti
založené
na informacích, výzkumu a vývoji. Diverzifikace vedla k úzké spolupráci terciárního
vzdělávání a průmyslu. Právě z firemního prostředí vzešly požadavky na vzdělávací systém
směřující k rozvoji kreativního myšlení studentů a k rozvoji jejich schopností řešit konflikty,
pracovat v týmu a vytvářet projekty propojující odlišné sektory.6
2.1.2. Principy finského vzdělání
Finský vzdělávací systém řídí Ministerstvo školství a kultury (Ministry of Education and
Culture - http://www.minedu.fi). Rozhodnutí o obsahu právních předpisů o vzdělávání
a výzkumu jsou schvalovány ve finském Parlamentu na základě vládních návrhů. Vláda a
Ministerstvo školství a kultury je zodpovědné za přípravu a realizaci vzdělávání a vědy.
Na státní úrovni dále pracuje Národní rada pro vzdělávání (Finnish National Board of
Education - http://www.oph.fi), která se zabývá především obsahem vzdělání a Národní
správa školství, která zajišťuje finanční prostředky. Jedním ze základních principů finského
vzdělávání je, že všichni lidé musí mít rovný přístup ke kvalitnímu vzdělávání a odborné
přípravě. Stejné příležitosti pro vzdělávání by měly být dostupné pro všechny občany, bez
ohledu na jejich etnický původ, věk, bohatství nebo kde žijí. Vzdělávací politika je
postavena na principu celoživotního vzdělávání.
Národní rada pro vzdělávání zpracovává dokument ohledně rozvoje školství a výzkumu a
vláda jej schvaluje v pětiletých cyklech. Vzdělávací politika operuje s termíny jako kvalita,
efektivita, spravedlnost a internacionalizace. Aktuálně definované priority vzdělávání sledují
zvýšení úrovně vzdělávání, zlepšení kvalifikovanosti pedagogických pracovníků, zajištění
efektivity vzdělávání, předcházení sociálnímu vyloučení dětí a podpoře edukace dospělých.
6
Tamtéž, str. 142
11
Zvláštní pozornost je věnována zvyšování kvality a účinku edukace, vzdělávání pedagogických
pracovníků, výzkumu a otázce internacionalizace.
Základní právo na vzdělávání je ukotveno ve finské Ústavě. Veřejné orgány musí zajistit
rovné příležitosti pro každého obyvatele ve Finsku. Zejména se to týká vzdělání po skončení
povinné školní docházky a rozvíjení se, bez ohledu na finanční situaci. Ve Finsku je vzdělání
na všech úrovních zdarma – od předškolní k vyššímu vzdělání. Vzdělávání dospělých je jediná
forma vzdělávání, která je zpoplatněna.7
2.1.3. Stupně finského vzdělávacího systému
Mezinárodní norma umožňuje porozumět tomu, zda je určitý typ školy ekvivalentní jinému
podobnému typu školy v jiném státě. ISCED rozlišuje 7 úrovní podle stupně vzdělávání.
Zaměřujeme se na celkem čtyři z nich:
ISCED 0 – preprimární vzdělávání (předškolní vzdělávání)
ISCED 1 - primární vzdělávání (první stupeň základního, povinného vzdělávání),
ISCED 2 - nižší sekundární vzdělávání (druhý stupeň základního, povinného vzdělávání)
ISCED 3 - vyšší sekundární vzdělávání (v ČR střední školství).
Předškolní vzdělání (Pre-primary education)
Předškolní vzdělání není ve Finsku povinné, ale těší se velké popularitě. Své děti do
mateřských škol zapisuje od roku 2007 až 99 % rodičů (viz níže tabulka č. 2). Předškolní péči
musí ze zákona zabezpečovat obce. Specifikum finského systému je, že předškolní vzdělání je
pouze na jeden rok. Předchází mu možnost navštěvovat do 6 let denní centra (školky) nebo
„rodinné“ skupiny (rodinná centra). Tyto služby jsou zpoplatněny, výše poplatku se odvíjí od
výše rodinných příjmů. Předškolní vzdělávání 6-letých je již bezplatné a obce rozhodují
o formě, jakou bude předškolní péče zajištěna (předškolní vzdělávání ve školách, denních
centrech, či jinou formou).
7
Ministry of Education and Culture [online]. 2013 [cit. 2013-07-09]. Dostupné z:
http://www.minedu.fi/OPM/?lang=en
12
Podle finského školského zákona (628/1998) má každé dítě právo na předškolní vzdělávání,
které zpravidla začíná jeden rok před zahájením povinné školní docházky, tedy v roce, kdy
dítě dosáhne věku šesti let. Předškolní vzdělávání klade důraz na přípravu dítěte na školní
docházku. Národní vzdělávací program pro předškolní vzdělávání je stanoven Finskou
národní radou pro vzdělávání.
Minimální rozsah předškolního vzdělávání je 700 hodin za rok. Předškolní vzdělávání je ve
Finsku zdarma. Předškoláci, kteří žijí více než pět kilometrů od školy, nebo je pro ně cesta
jinak nebezpečná, mají nárok na bezplatnou školní dopravu.
Cílem předškolního vzdělávání je, aby si děti osvojily schopnost učení a pozitivního vnímání
sama sebe, získávají základní dovednosti, znalosti a schopnosti z různých oblastí vzdělávání
v souladu s věkem. V roce 2009 se předškolního vzdělávání ISCED 0 zúčastnilo celkem 56 989
šestiletých předškoláků. To představuje 99,4% z celé věkové skupiny.8 V čase navíc
pozorujeme nárůst počtu šestiletých předškoláků, kteří se předškolního vzdělávání účastní.
Tabulka č. 2 - Účast na předškolním vzdělávání v letech 2005-2009
Předškolní vzdělávání ve
2005
2006
2007
2008
2009
12 276
12 970
12 250
12 434
12 580
42 943
43 090
44 061
43 499
44 405
55 219
56 060
56 111
55 933
56 985
95.2
97.9
99.8
99.5
99.4
spolupráci se školami
Předškolní vzdělávání v
rámci denní péče
Celkem
Podíl účasti 6-letých na
předškolním vzdělávání
(v %)
zdroj: FINNISH NATIONAL BOARD OF EDUCATION [online]. Helsinki, 2012 [cit. 2013-07-09]. Dostupné z:
8
13
V tabulce jsou dostupné údaje k roku 2009. S tímto omezením v oblasti dat se budeme
potýkat poměrně často. Údaje na stránkách Finské národní rady pro vzdělávání jsou
zveřejňována v cyklech po pěti letech. Proto na těchto stránkách budou zveřejněna další
aktuální čísla až v příštím roce (2014). Tato tabulka dokládá fakt, že jednoleté předškolní
přípravy se ve Finsku účastní skoro 100 % dětí ve věku šesti let a to i přesto, že je tato
příprava nepovinná.
Primární vzdělávání (Basic education)
Povinná školní docházka začíná ve Finsku v roce, kdy dítě dovrší sedmi let a trvá devět let.
Nicméně 1 % začíná s docházkou o rok dříve, k tomu je ale zapotřebí disponovat souhlasem o
způsobilosti pro školní docházku. Základní vzdělání je devítileté a je poskytováno bezplatně.
Základní vzdělání je ukončeno po absolvování devíti ročníků nebo po uplynutí deseti let.
Existuje možnost doplnění základního vzdělání o dobrovolný desátý ročník, který je určen
těm, kteří nebyli přijati do dalšího vzdělávání nebo těm, kteří využijí času pro další
naplánování studia.
Učebnice a další materiály, nástroje atd. jsou k dispozici zdarma. V základním vzdělávání je
žákům k dispozici jedno jídlo denně zdarma. Mimo to jsou pro žáky zdarma také školní
zdravotní péče a další „školní“ sociální a zdravotní služby. Jakmile se objeví speciální potřeby,
vzniká na péči okamžitý nárok.
Síť základních škol pokrývá celou zemi. Místa vzdělávání berou ohled na dojíždění žáků, tak
aby bylo jejich cestování co nejkratší a nejbezpečnější. Místní úřady mají ze zákona povinnost
poskytovat vzdělání pro děti školního věku žijící na území dané obce, toto kritérium je
kritériem spádovosti. Je formulováno obecně, přičemž primárním zájmem je nalézt umístění
pro dítě poblíž místa bydliště, což obvykle není problém, protože Finsko disponuje poměrně
širokou sítí škol. Do umísťování dětí mají právo mluvit i rodiče a zvolit školu, která nejvíce
vyhovuje jejich potřebám a očekáváním. Rodiče přitom zvažují, jak komplikované pro dítě
bude dojíždění do vzdálenějšího místa.
14
Specifikem Finska je velmi nízká hustota zalidnění, která je přibližně 7 krát menší než průměr
zemí Evropské unie a hustota zalidnění je napříč zemí nerovnoměrná. To má dopady i na
organizaci vzdělávání, kdy je řešena otázka fyzické dostupnosti škol a redukovány nerovnosti
v jejich dostupnosti. Zejména v severních částech země je dojíždění problémem. Žáci na
základních školách, kteří bydlí více než 5 km od školy, nebo pokud je jejich dojíždění
vyhodnoceno jako „nebezpečné“, mají nárok na bezplatnou přepravu. Ve velkých městech
pak mají žáci hromadnou dopravu zdarma, v menších městech je tato služba zajišťována
prostřednictvím školních autobusů. Přesahuje-li denní doba jízdy 3 hodiny, má žák nárok na
bezplatné ubytování a stravu v místě školy. Pokud je vzdálenost ke škole kratší než
5 kilometrů, chodí žáci obvykle pěšky nebo jezdí na kole. Vyhláška upravuje minimální počet
škol pro jednotlivé obce a definuje 5 kilometrové „pásmo dostupnosti“. Větší obce se dělí do
okrsků a v každém jsou minimálně dvě školy zajišťující primární vzdělávání, jedna škola
zajišťující vzdělávání sekundární. V každém okrsku je třída pro děti se speciálními
vzdělávacími potřebami.
Vyučovací den má na finské základní škole osm až deset vyučovacích hodin. Záleží na každé
škole, jak si na jednotlivé vyučovací dny poskládá rozvrh. Vyučovací hodina trvá 45 minut.
Mezi jednotlivými hodinami jsou 15 minutové přestávky. Na prvním stupni je povinné
přestávku trávit na školním dvoře, a to celý rok za každého počasí. Přestávka na oběd má 30
minut.
Vyučovacím jazykem jsou většinou finština nebo švédština (převážně v oblastech kolem
Turku s početnou švédskou menšinou). V oblasti Laponska se vyučuje také v laponštině,
podmínky jsou vytvořeny i pro vzdělávání jiných minoritních skupin a pro uživatele
znakového jazyka.
V primárním a nižším sekundárním vzdělávání je vzděláváno přibližně 25 000 žáků (4,6%)
přistěhovaleckého původu, jejichž integrace je podporována v mnoha ohledech.9
Základní vzdělání je rozděleno do ročníků. Ročníky 1 až 6 převážně vyučují třídní učitelé
(první stupeň) a ročníky 7 až 9 učitelé specializovaní dle jednotlivých předmětů (druhý
9
15
stupeň). Učitelé mají metodologickou volnost – mohou si sami zvolit vyučovací metody,
které používají, aby bylo dosaženo cílů stanovených ve vzdělávacím programu. Národní
vzdělávací program obsahuje pokyny pro výběr metody.
Školní rok, který má 190 pracovních dní, začíná v polovině srpna a končí na začátku června.
Letní prázdniny mají okolo 60 dnů. Školní týden trvá pět dní. Minimální hodinová dotace je
devatenáct až třicet hodin, odvíjí se od úrovně a volitelnosti předmětů. Směrnice
nepředepisují počet žáků ve třídě, s výjimkou speciálního vzdělávání, kde se může vzdělávat
max. 6 - 10 žáků v jedné třídě, v závislosti na druhu postižení. Do tříd jsou obvykle
zařazovány stejně staré děti, ale někdy mohou být v jedné třídě vzděláváni žáci různého
věku, což platí obvykle u menších škol.
Výukové materiály jsou většinou vyráběny komerčními vydavateli. Školy a učitelé sami
rozhodují o materiálech a používaných učebnicích. Totéž platí pro využívání informačních a
komunikačních technologií.
Legislativa týkající se vzdělávání na základních školách se řídí především školským zákonem
(č. 628/1998), vyhláškou k základnímu vzdělávání (č. 852/1998) a také nařízením vlády
o obecných národních cílech. Velice důležitá je také vyhláška, upravující časovou minimální
dotaci jednotlivých předmětů (č. 1435/2001). Vláda rozhoduje o celkovém přidělování času
tím, že definuje minimální počet hodin pro hlavní předměty v průběhu základního
vzdělávání.10
Každá provincie, kterých je celkem šest, má svůj vlastní resort školství a kultury. Místní
správu zajišťují úřady, které hrají hlavní roli v poskytování vzdělávání. Zřizovatelé, obvykle
místní orgány školské správy a samotné školy, vypracovávají vlastní vzdělávací programy pro
předškolní a základní vzdělávání v rámci národního vzdělávacího programu.
Národní vzdělávací program určuje Finská národní rada pro vzdělávání (Finnish National
Board of Education - http://www.oph.fi). Jedná se především o cíle a základní obsah různých
předmětů, stejně jako zásady a kritéria hodnocení žáků. Současné kurikulum platí od roku
10
16
2004. V rámci programu si školy utvořily vlastní kurikula. Učitelé si vybírají učební metody a
mají přitom značnou míru svobody, stejně tak i při výběru výukových materiálů. Mezi
povinné hlavní předměty v základním vzdělávání patří mateřské jazyky (finština, švédština) a
literatura, druhý národní jazyk, cizí jazyky, environmentální studia, výchova ke zdraví,
náboženství (či etika), historie, sociální studia, matematika, chemie, fyzika, biologie, zeměpis,
tělocvik, hudební výchova, výtvarná výchova, pracovní výchova. Učitelé hodnotí žáky na
základě cílů a hodnotících kritériích daných kurikulem. Hodnocení je založeno na každodenní
práci ve škole, průběžných testech. Neúspěch a opakování ročníku je v případě, že neuspěl
v jednom či více předmětech nebo nevykazuje nutné znalosti a schopnosti pro zvládnutí
dalšího ročníku. Děje se tomu ale výjimečně.
Vyhláška o základním vzdělávání se zmiňuje o zátěži dětí mimo školu a stanovuje, že děti
musí mít po příchodu ze školy a v rámci přípravy na vyučování dostatek času na odpočinek,
koníčky i načerpání sil.
Pedagogové musí disponovat bakalářským vzděláním z univerzity nebo polytechnické školy.
Učitelé na prvním stupni mají většinou všeobecné vzdělání v oboru pedagogiky. Předmětoví
učitelé na druhém stupni disponují magisterským studiem pedagogiky. Zvláštní nároky jsou
věnovány třídním učitelům, kteří musí mít složenou zkoušku. Nepodléhají žádným inspekcím,
jsou ministerstvem a Radou vedeni k dosažení konkrétního kurikula.
Ve Finsku samozřejmě existují i soukromé základní školy, které zahrnují kolem 3 % žákovské
populace. Soukromí zřizovatelé škol musí získat vládní licenci. Zřizovatelé jsou ve velké
většině případů různé sdružení nebo spolky s náboženským základem. Soukromé školy mají
stejné právní předpisy a národní vzdělávací programy jako veřejné školy.11 Výše veřejného
financování, kterou zajišťuje stát, je stejná jako ve státním sektoru. Obecně platí, že se na
financování školství podílí stát a místní úřady – ty hradí asi 58% nákladů.
Od roku 2010 dochází v základním školství ke snížení velikosti výukových skupin (tříd).
Byl zaveden program na potírání šikany. Tento program, zaměřený na zvýšení bezpečnosti ve
škole, se zvýšil spokojenost žáků a jejich motivace. Náklady hradil v obou případech stát. Byly
11
Tamtéž
17
zahájeny projekty na podporu kvality vzdělávání, mezi nimi i projekty zaměřené na
vzdělávání pedagogů s cílem zlepšit efektivitu vzdělávání a také uspokojení z práce.
VYŠŠÍ SEKUNDÁRNÍ VZDĚLÁVÁNÍ
Vyšší sekundární vzdělávání je rozděleno do všeobecného vzdělávání a dalšího odborného
vzdělávání a přípravy. Důležitá čísla pro představu o rozložení studentů jsou procentuální
rozložení na jednotlivých typech středních škol. Po základním vzdělání 95,5 % absolventů
škol pokračuje v dalším vzdělávání: v dobrovolném základním vzdělání (2,5%), na středních
školách (54,5%) nebo v počátečním odborného vzdělávání a přípravy (38,5%).12
Všeobecné vyšší sekundární vzdělání (General upper secondary education)
Všeobecné vyšší sekundární vzdělávání pokračuje ve výukových a vzdělávacích úkolech
základního vzdělávání pro studenty ve věku 16 až 19 let. Všeobecná vyšší sekundární škola
končí maturitní zkouškou, která dává nárok k pokračování na všech typech vysokých škol.
Maturitní zkouška je vypracovávána na národní úrovni, kde se nachází centralizovaný orgán
pro kontrolu jeho jednotlivých zkoušek podle jednotných kritérií.
Podmínkou pro přijetí na všeobecné vyšší sekundární vzdělávání je vysvědčení ze základního
vzdělání. Studenti se přihlašují na všeobecné a odborné vzdělávání prostřednictvím
společného systému podávání přihlášek.
Všeobecné vyšší sekundární školy jsou založeny na kurzech bez uvedení třídy nebo ročníku.
Rozsah učiva je na tři roky, ale tato studia mohou být realizovaná ve dvou, třech nebo
čtyřech letech. Studenti mohou pokračovat ve studiu buď jako skupina nebo jednotlivě.
Všeobecné vyšší sekundární vzdělávání je primárně zdarma, tedy založeno na stejné bázi
jako základní vzdělání. Studenti si oproti základnímu vzdělávání hradí jen materiály potřebné
k výuce.
12
Tamtéž
18
Studium na tomto typu škol upravuje stejně jako na všech ostatních stupních finského
vzdělávacího systému speciální legislativa. Účel a cíle všeobecného vyššího sekundárního
vzdělávání byly stanoveny všeobecným zákonem o středním školství (č. 629/1998).
Nařízení vlády o všeobecných národních cílech všeobecného vyššího sekundárního
vzdělávání a rozdělování jednotlivých vyučovacích hodin (č. 955/2002) dále rozpracovává cíle
vzdělávání a přidělování času, který je určen pro výuku různých předmětů nebo skupin
předmětů a výchovné poradenství. Finská národní rada pro vzdělávání (Finish National Board
of Education - http://www.oph.fi) rozhoduje o cílech a základním obsahu učiva jednotlivých
vyučovacích předmětů, tematických modulů a výchovném poradenství (národní vzdělávací
program).
K samostatné maturitní zkoušce se vztahují dva předpisy, a to zákon o organizaci maturitní
zkoušky (č. 672/2005) a nařízení vlády o maturitní zkoušce (č. 915/2005).
Odborné vzdělávání a příprava (Vocational education and training)
Cílem odborného vzdělávání a přípravy je především zlepšit pracovní dovednosti, reagovat
na potřeby trhu práce a na podporu celoživotního vzdělávání. Odborné vzdělávání se skládá
z počátečního odborného vzdělávání a dalšího vzdělávání.
Celkem ročně navštěvuje počáteční odborné vzdělávání 146 000 studentů. Z nich 4 500
navštěvuje kurzy připravující počátečního odborného vzdělávání. Největší procentuální
zastoupení v jednotlivých oborech má technologie a doprava (cca 36%), obchod a správa
(19%) a zdravotní a sociální služby (17%). Dalšími obory jsou cestovní ruch a gastronomie
(13%), kultura (7%), přírodní zdroje (6%) a volný čas a tělesná výchova (2%). Strukturu
vzdělávacího systému představuje následující schéma.
19
Obrázek č. 1 – Struktura vzdělávacího systému
zdroj: Eurydice (http://eacea.ec.europa.eu/index_en.php)
2.2. Inkluze – inkluzívní vzdělávací politika a praxe
Je zřejmé, že dnešní velké úspěchy finského vzdělávacího systému v oblasti začleňování žáků
se speciálními vzdělávacími potřebami (dále jen SVP) do škol si vyžádaly velice tvrdou a
koncepční práci v minulých desetiletích. Tento proces byl nastartován již v 70. letech
minulého století. Právě od této doby se ve Finsku datuje vládou podporovaná integrace
v základním vzdělávání, která byla podpořena důležitou legislativní reformou. Určitou
akcelerací si tento proces prošel po roce 1983, kdy byl přijat zákon o všeobecných středních
školách. Podstatou tohoto zákona bylo zastavení vyčleňování některých dětí se SVP ze
vzdělávacího procesu. Dalším důležitým mezníkem byl rok 1985 a vydání nového Národního
programu vzdělávání pro střední školy. Tento program byl klíčový zejména z pohledu
podpory integrace ve formě změny vzdělávacích a učebních osnov, tak aby mohly být použity
speciální vzdělávací programy také na běžných školách.13
13
European Agency for Development in Special Needs Education [online]. 2009 [cit. 2013-07-14]. Dostupné z:
http://www.european-agency.org/
20
V těchto letech se začínají objevovat první případy integrace skupin žáků s konkrétním
znevýhodněním. Jako první skupina byly integrovány děti s lehkou mentální retardací.
Klíčovým z tohoto pohledu byly upravené osnovy, a to směrem k maximálnímu zohlednění
potřeb žáků s lehkou mentální retardací. Prakticky okamžitě v roce 1985 došlo k integraci
dětí se střední mentální retardací a některými těžšími formami. Asi nejdůležitějším krokem
v tomto ohledu bylo, že péče o tyto děti přešla z ministerstva sociálních věcí
na ministerstvo školství.14
V další etapě integračního procesu od roku 1997 byli jedinci s nejtěžšími formami mentální
retardace, kteří byli dlouhodobě segregování v ústavech sociální péče, zařazeni pod správu
institucí v rámci středoškolského systému vzdělávání. Komplexní reforma školské legislativy
v roce 1998 a nový zákon o základním vzdělávání (č. 628/1998) měly za cíl garantovat
rovnost ve vzdělání a stejné podmínky pro všechny jedince v rámci povinné školní docházky.
Předcházející školská legislativa, založená především na institucionálních formách péče, byla
ve většině případů nahrazena legislativou centralizovanou, založenou za účelem a obsahem
definovat edukační proces, jeho stupně, úrovně, formy, práva a povinnosti studentů.15
Od počátku 90. let dochází ke snížení počtu speciálních škol a roste počet speciálních tříd
v běžných školách.
Celý dosud popsaný vývoj inkluzívního vzdělávání ve Finsku vyústil v projekt započatý v roce
2002, s hlavním cílem rozvoje kvality vzdělávání jedinců se speciálními vzdělávacími
potřebami v hlavním, ale také speciálním proudu vzdělávání, ale i v odborném, profesním a
praktickém vzdělávání. Jako hlavní cíle projektu byly stanoveny podpora, zvýšení rovných
šancí ve vzdělávání a prevence segregace některých dětí. Projekt se zaměřil na vzdělávání
jako celek od nejnižší formy až po profesně orientované kurzy. Jejich účelem bylo
zreformovat stávající pracovní prostředí, propojit řízení, instrukce a systém podpůrných
služeb (zdravotní péče, sociální zabezpečení, denní centra a služby pro mládež apod.)
ve výchově a vzdělávání. Jejich aktivity byly založeny na nepřetržité spolupráci a také
evaluaci procesu.
14
Tamtéž
15
21
V březnu roku 2006 byla ministerstvem ustavena řídící skupina, aby připravila návrh
dlouhodobé strategie pro rozvoj speciálního vzdělávání v předškolním a základním
vzdělávání. Důraz byl přenesen směrem k prevenci a co nejvčasnější podpoře. Od roku 2011
došlo ke změně školského zákona, byl revidován národní vzdělávací program pro předškolní
a základní vzdělávání v souladu s novými ustanoveními. Cílem bylo posílit práva žáků na
speciální podporu v případě potřeby a oblast prevence. Také byly provedeny úpravy v oblasti
s nakládáním s osobními daty žáků. Nárok na podporu je dán spoluúčastí učitele, žáka
a rodičů.
Inkluzívní politika je založena na několika prvcích: zrušení oddělených osnov pro žáky se SVP,
zpracovávání individuálních vzdělávacích plánů, poskytování „širších“ služeb školami, rozvoji
místních partnerství, průběžném vyhodnocování výsledků systému, důrazu na zapojení
odborných pracovišť apod.
V současnosti je důraz kladen na podporu pedagogů. Inkluzívní vzdělávání si vyžaduje
investice do jejich vzdělávání. Studie ukázaly, že se mění nároky na učitele. Existuje tlak na
přizpůsobování se potřebám dětí, na kooperaci, a učitelé jsou konfrontováni s rostoucími
nároky. Nárůst sociálních problémů a počtu zasažených žáků vede k potřebě rozvíjet
u učitelů pedagogické a sociální znalosti a dovednosti, otevřenost vůči interakci s jejich
prostředím a schopnosti učit v heterogenních skupinách.
Ministerstvem byl zpracován byl Plán rozvoje vzdělávání a výzkumu pro roky 2011 – 2016,
který určuje základní obsah a opatření pro národní vývoj v nadcházejících letech. Ty se týkají
toho, že speciální vzdělávání je vyvíjeno jako nedílná a přirozená součást hlavního proudu
vzdělávání. Poskytovatelé vzdělávání jsou povinni vypracovat své plány pro místní rozvoj na
základě národního plánu. Cílem je zajistit bezpečnost, prevenci sociálního vyloučení,
včasných zásahů a záruk základních vzdělávacích práv všech účastníků vzdělávání na všech
úrovních vzdělávacího systému.
22
2.2.1. PISA (Programme for International Student Assessment)
Není náhodou, že koncepční změny ve finském školství uvedené v předcházející kapitole
vyústily ve výborné výsledky finských studentů v mezinárodním srovnání. Jednalo se o
mezinárodní projekt OECD pod názvem Programme for International Student Assessment,
zkráceně PISA. V tomto projektu jsou hodnoceni žáci ve věku 15 let z pohledu jejich
čtenářské, matematické a přírodovědné gramotnosti. Sběry dat probíhaly v letech 2000,
2003, 2006, 2009 (měření proběhlo i v roce 2012, ale zveřejnění výsledků je plánováno až 3.
12. 2013). Výzkumu se účastnilo 65 zemí, z nichž některé jsou členskými zeměmi OECD a
některé země se tohoto výzkumu účastnily jako nečlenské. Stěžejní jsou výsledky
jednotlivých gramotností, které vypovídají o schopnostech žáků ve věku 15 let. Finsko se
umístilo ve čtenářské gramotnosti na druhém místě.
Tabulka č. 3 – Čtenářská gramotnost, průměrné výsledky zemí OECD
Korejská republika
Finsko
Kanada
Nový Zéland
Japonsko
Austrálie
Nizozemsko
Belgie
Norsko
Estonsko
Švýcarsko
Polsko
Island
USA
Švédsko
Německo
Irsko
Francie
Dánsko
Velká Británie
Maďarsko
Portugalsko
Itálie
Slovinsko
Řecko
Španělsko
Česká republika
Slovensko
Izrael
Lucembursko
Rakousko
Turecko
Chile
Mexiko
539
536
524
521
520
515
508
506
503
501
501
500
500
500
497
497
496
496
495
494
494
489
486
483
483
481
478
477
474
472
470
464
449
425
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
○
○
○
○
○
○
○
▼
▼
▼
je nad průměrem zemí OECD
není statisticky významně rozdílný od průměru OECD
je pod průměrem zemí OECD
▲
○
▼
je statisticky významně lepší než výsledek ČR
není statisticky významně rozdílný od výsledku ČR
je statisticky významně horší než výsledek ČR
zdroj: Ústav pro informace ve vzdělávání (http://archiv.uiv.cz/)
23
V roce 2009 se v přírodovědecké gramotnosti Finsko umístilo na 1. místě a v gramotnosti
matematické na 2. místě. Celkově je to skvělý výsledek. V rozmezí let 2000 a 2009 své
výsledky významně vylepšilo. Důležitou informací také je, že rozdíl mezi testovanými školami
ve Finsku je mizivý.
Obrázek č. 2 – Změny ve výsledcích zemí OECD v letech 2000 a 2009
24
2.3. Žáci se SVP – oblast speciálního vzdělávání
Cílem speciálního vzdělávání ve Finsku je pomáhat a podporovat žáky takovým způsobem,
aby jim byly umožněny rovné příležitosti dokončení povinné školní docházky v souladu
s jejich schopnostmi a společně s jejich vrstevníky.
Každý žák má právo na speciální a podporované vzdělávání, pokud to odpovídá jeho
potřebám. Speciální vzdělávání je poskytováno v rámci systému v předškolním, sekundárním
a odborném vzdělávání. Cílem je podpořit žáky do té míry, aby měli stejné příležitosti a šance
k dokončení vzdělávání v souladu s jejich schopnostmi a to společně s jejich vrstevníky.
Důraz je kladen na ranou péči a na prosazení společenských hodnot, které z deklaratorní
roviny vstupují do reálného naplnění už v neprimárním vzdělávání. Důraz je kladen na rozvoj
dítěte v rámci sociálních vztahů.
Podstatou finského přístupu k žákům se SVP je brzká diagnostika. Tedy řešení daného
problému již od útlého věku. Pomoc Finové člení do několika oblastí. Zejména to jsou oblasti
kognitivní, sociální, emocionální a fyzické. V této oblasti dochází k součinnosti tří
ministerstev a to Ministerstva sociálních věcí, školství a zdravotnictví, to poslední jmenované
je zodpovědné za vedení klinik, které se zaměřují na zdraví dětí. Obce mají na starosti
praktické uspořádání služeb. Kliniky posuzují fyzické, duševní a sociální způsobilosti dětí
v předškolním věku, poskytují různá preventivní opatření (očkování atd.). Kliniky také
podporují zdravé prostředí pro vývoj děti a zdravý životní styl rodin. Významnou roli zde
hraje také funkce diagnostická, kdy kliniky včas identifikují konkrétní problémy dětí a dále
postupují tak, aby se jim podařilo tyto problémy v co nejkratší době odstranit, pokud je to
možné. Kliniky také spolupracují s různými dalšími odborníky na problematiku (např.
mladých rodin atd.). Služby poskytované těmito klinikami jsou zdarma, jsou k dispozici pro
každou rodinu a téměř každá rodina také tyto služby využívá.16
16
25
Podpora se odehrává na několika rovinách, obecně se člení do podpory všeobecné,
intenzivní a speciální. Jedná se o stupňovitou podporu. Vzdělávání dětí se SVP v předškolním
vzdělávání probíhá tak, že jsou nejčastěji zařazeny do běžných tříd (kolem 70%). Na jednu
třídu tak připadá 1 až 3 děti se SVP. Za alternativu jsou považovány programy integrace,
které propojují 5 dětí se SVP se 7 dětmi ve třídě. Jsou zde dva učitelé, jeden z nich je
speciální pedagog. Poslední variantou jsou speciální třídy, kde je do 8 dětí se SVP a opět je
zde dvojice pedagogů (zařazeno je cca 6% dětí). Poměrné zastoupení těchto tří alternativ se
regionálně liší. Pro děti jsou vypracovávány individuální vzdělávací plány a kladen je důraz na
spolupráci s rodinou. Zde je prostor pro rozpoznávání potřeb dítěte a včasnou diagnostiku.
V předcházejících odstavcích jsme charakterizovali postup při diagnostikování nějakého
problému ještě před nástupem dítěte do předškolní přípravy. Některé problémy nebo
speciální vzdělávací potřeby se mohou objevit až na dalších stupních vzdělávání. V průběhu
předškolního a základního vzdělání přebírají diagnostikou povinnost od klinik např.
logopedičtí pracovníci, psychologové, lékaři a v neposlední řadě rodiče a učitelé, kteří jsou
s dětmi v každodenním kontaktu a proto mohou upozornit na vyskytující se problém jako
první.17 Pokud se jedná o menší identifikované potíže s učením, je potřeba žáka naplněna
podporou speciálního pedagoga a podpory v rámci hlavního vzdělávacího proudu. Pokud je
situace vážnější a dítě nezvládá své zapojení do běžného vzdělávání, je přeřazeno do
speciálního vzdělávání. Tomuto předchází zdravotní a psychologické vyšetření nebo vzniká
sociální zpráva o stavu žáka. Každému přeřazenému žákovi je sestaven individuální
vzdělávací plán, který sestavuje speciální pedagog. 18
Důvodem k zařazení dítěte do oblasti speciálně pedagogické péče může být jedna nebo více
poruch učení, handicap, nemoc, opožděný vývoj, emoční poruchy nebo jiné srovnatelné
důvody (Organisation of Education, 2010). Diagnostikovány jsou následující kategorie žáků se
SVP s / se:
17
18
National system overview on education systems in Europe – Finland.
26
 lehkými potížemi v učení,
 středně těžkými potížemi v učení,
 zrakovým postižením,
 tělesným a dalším postižením,
 sluchovým postižením,
 emocionálními a sociálními potížemi,
 specifickými poruchami učení,
 těžkým intelektovým deficitem,
 s problémy nespadajícími do výše uvedených kategorií (cukrovka).
Celkově zahrnuje vzdělávání pro mládež se speciálními vzdělávacími potřebami poměrně
značný počet žáků – asi 17 % z celkové populace žáků základních škol. To je důsledkem
snahy školské politiky ve Finsku diagnostikovat co možná nejspolehlivěji žáky s různými
poruchami a zajistit pro ně adekvátní způsoby výuky. Velký je také počet žáků (více než
15 000 ročně), u nichž jsou diagnostikovány specifické poruchy učení a deficity dílčích
funkcí, nejčastěji plynoucí ze sociálně - psychologických příčin (např. snížení sociální
adaptability). Právě z tohoto důvodu se vývoj speciálního vzdělávání ubírá směrem výzkumu
na poli pedagogickém a sociálně psychologickém.19
Po včasném diagnostikování přichází různé alternativy vzdělávání žáků se SVP na všech
stupních vzdělávání. Alternativou číslo jedna je vždy ve finském systému začlenit žáky se
SVP do běžných tříd a to i v případech, které se jeví jako obtížné. Jsou k tomu používány
různé podpůrné prostředky, např. žáci se SVP navštěvují v běžných třídách jen předměty,
ve kterých jim nečiní jejich hendikep problémy. Další variantou je individuální pomoc
v hodinách ze strany asistentů pedagoga. Speciálně pedagogická podpora může být
částečná, kdy má žák upraveny osnovy v jednom či několika předmětech, ale nadále má
status běžného žáka s tím, že dostává pár hodin podpory týdně. Může dojít také
k vyhotovení individuálního vzdělávacího plánu nebo k ustanovení speciální vzdělávací
skupiny na některé z úrovní finského vzdělávání. Nejrozšířenější formou podpory žáků je
doučování a to ve spolupráci s rodiči. Speciální pedagogové jsou standardní součástí finských
škol. Cest jak integrovat žáky se SVP ve Finsku je mnoho.
19
HAVEN, HEIKKI (ed.). Education in Finland. Statistics and indicators. Helsinki: SVT Education, 1999.
27
Pokud se žáky nepodaří integrovat do vzdělávacího systému s ostatními vrstevníky, jsou
vzděláváni ve speciálních školách, ale toto procento je ve Finsku nízké. Důvodem pro
vzdělávání ve speciálních školách, bývá jedna nebo více poruch učení, postižení, nemoc,
opožděný vývoj, emoční porucha nebo jiné srovnatelné důvody. V případech, kdy je žák
převeden do speciálního vzdělávání, je nutné vyhotovit kvalifikované úřední rozhodnutí.
Toto rozhodnutí je založeno na zprávě psychologa nebo lékaře. K rozhodnutí o převodu do
speciálního vzdělávání má kompetenci školní rada v dané obci. Podle základního školského
zákona je přijetí žáka do speciálního vzdělávání vždy třeba konzultovat s rodiči nebo
zákonnými zástupci. Je-li rozhodnutí o převodu do speciálního vzdělávání podáno proti
souhlasu rodiče nebo opatrovníka, rodič nebo opatrovník může podat proti rozhodnutí
opravný prostředek Zemskému státnímu úřadu.20
Speciální školy mají do padesáti žáků a obvykle jsou propojeny s běžnými školami formou
speciálních tříd. Celkem je provozováno 8 speciálních škol, které jsou určeny pro žáky se
sluchovým, zrakovým postižením a tělesným postižením. Tyto školy jsou centra šíření know
how a zajišťují další vzdělávání speciálních pedagogů formou seminářů.
V oblasti odborného vzdělávání a přípravy jsou studenti se speciálními vzdělávacími
potřebami integrováni do hlavního vzdělávacího proudu, pokud je to možné. V případě
studentů s těžkým zdravotním postižením odborné speciální školy poskytují školení
a rehabilitační programy. Odborné speciální vzdělávání může být poskytováno
i prostřednictvím učňovského vzdělávání. Každý poskytovatel vzdělávání je odpovědný
za organizování potřeby speciálního vzdělávání a odborné přípravy a služeb pro studenty se
speciálními potřebami vzdělávání.21 Pokud není možné zapojení žáků do běžných tříd, je
žákům poskytována podpora v menších skupinách. U těžce zdravotně postižených žáků jsou
k dispozici již zmíněné rehabilitační programy odborných speciálních škol. Existují
i specializovaná učiliště (oppisopimuskoulutus).
20
21
28
Součástí speciálního vzdělávání je také adekvátní příprava speciálních pedagogů. Některé
univerzity nabízí programy speciální pedagogiky jako roční nástavby po magisterském studiu.
Také ji lze studovat dvouoborově v kombinaci s učitelstvím nebo jinými blízkými obory.
Studium speciální pedagogiky je magisterské.
2.4. Vzdělávání přistěhovalců a Romů
Specifickou oblastí finského vzdělávacího systému a vzdělávání žáků se SVP je vzdělání
přistěhovalců a Romů, na svých webových stránkách to uvádí i Finská národní rada pro
vzdělávání (Finish national board of education - http://www.oph.fi).
Principem tohoto druhu vzdělání je nabídnout lidem pohybujících se ve Finsku možnost
fungovat jako rovnocenní členové finské společnosti a zaručit přistěhovalcům stejná
vzdělávací práva jako ostatním občanům. Cílem vzdělávání přistěhovalců je rovnost, funkční
dvojjazyčnost a multikulturalismus. Dalším cílem je připravit přistěhovalce pro integraci do
finského vzdělávacího systému a společnosti a podporovat jejich kulturní identitu.
Přistěhovalci s trvalým pobytem ve Finsku, kteří spadají do skupiny povinné školní docházky
(věk 7-17), mají právo na stejné základní vzdělávání jako Finové. Cílem je zajistit, aby dospělí
imigranti získali vzdělání potřebné pro pracovní život a aby si udrželi své stávající odborné
dovednosti.22
Další problematikou, ke které se vyjadřuje rada pro vzdělávání na svých stránkách, je
vzdělávání romské komunity ve Finsku. Dnes je problematika vzdělávání Romů pod
dohledem týmu pro romskou problematiku. Hlavním úkolem je rozvíjet a realizovat
celostátní školící program pro romské komunity a podporovat romský jazyk a kulturu. Tým
pořádá kurzy a semináře a rozvíjí a poskytuje vzdělávací a informační služby. Také vydává
pravidelný informační bulletin Latšo Diives, hlavně ve finštině.23
22
23
Tamtéž
Tamtéž
29
3. Školský vzdělávací systém v Rakousku
3.1. Vzdělávací systém a institucionální zakotvení
Na počátku roku 2011 mělo Rakousko 8 404 252 obyvatel a 2 836 050 z nich byly ve věku
0 až 29 let (33 %). Ve školním roce 2011/2012 vykonávalo celkem 523 550 žáků povinnou
školní docházku. Vyučovacím jazykem je němčina a v jazykově smíšených oblastech
(Carinthia, Burgenland) jsou bilingvní základní školy, kde se vyučuje i slovinsky, chorvatsky,
maďarsky a rumunsky.
Ve školním roce 2009/2010 navštěvovalo přibližně 88 % žáků veřejné vzdělávací instituce.
Zbývajících 12 % docházelo do škol soukromých. Ve veřejných školách se za vzdělávání
neplatí, v soukromých ano. Většina soukromých škol je zřizována a provozována katolickou
církví. Legislativní kompetence v oblasti vzdělávání jsou rozděleny mezi Bund (Federace) a
Länder. Na úrovni Länder je odpovědnou institucí Länder Parlament. Další odpovědnost za
implementaci legislativy leží na Ämter der Landesregierung (administrativní orgán devíti
rakouských Bundesländer). Federace a Bundesländer mají podle ústavy sdílené legislativní
kompetence. Federace se věnuje spíše celkovému rámci, zatímco detailní implementace
náleží Bundesländer. Federace má všeobecnou odpovědnost za fungování vzdělávacího
systému a „virtuálně“ pokrývá všechny školy a zodpovídá za školní instrukce, veřejné
i soukromé školy a za organizaci učitelů (počty). Tyto otázky řeší federální legislativa.
Federální ministerstvo školství (Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur) je
dohledovým orgánem nad primárním i sekundárním školstvím. Dohled má taktéž nad
vzděláváním učitelů (Pädagogischen Hochschulen). Do vzdělávání jsou zapojena i jiná
ministerstva (Bundesministerium für Wissenschaft und Forschung, Bundesministerium für
Wirtschacht, Familie und Jungen, Bundesministerium für Gesundheit).
Länder zodpovídají za zajištění učitelů a personálu ve veřejném školství, soukromé školy si
personální otázku řeší samy. Navíc podporují obce (municipalities) při budování a udržování
30
škol prostřednictvím fondů na školy a prostředků, které administrují. Školky rovněž spadají
do působnosti Länder.
Školy jsou autonomní, co se týká nakládání s rozpočtem a možností přizpůsobení kurikula
místním potřebám. Celý systém spadá pod dohled inspektorů, kteří jsou zemští, okrskoví pro
povinnou školní docházku a předmětoví pro vyšší sekundární vzdělávání. V roce 2002
Universitätengesetz (Universities Act) transformoval univerzity z federálních institucí
na veřejnoprávní, které jsou dále již mimo federální působnost. Financování je zajištěno
federální úrovní prostřednictvím tříletých globálních rozpočtů na základě dohod a
vyjednávání.
Strukturu vzdělávacího systému ilustruje následující schéma.
Obrázek č. 3 – Struktura vzdělávacího systému
31
Legislativní základ upravuje Školský zákon č. 20/2006 Sb. Byl postupně měněn a doplněn
Zákonem č. 242/1962 o školské organizaci, Zákonem č. 76/1985 o Povinné školní docházce a
Zákonem č. 472/1986 o školním vyučování.
3.2. Administrace a řízení
Na poli vzdělávání nese zodpovědnost federální a provinční (krajská) úroveň – legislativní
i exekutivní. Krajská úroveň odpovídá částečně nebo úplně za učitele v rámci povinného
vzdělávání a také za školy zemědělské a lesnické (medium-level). Celá administrace je vedena
a rozdělena mezi federální, provinční a lokální aktéry. Lokální administrátoři jsou nezávislí.
Federální úroveň je odpovědná za legislativu a fungování povinného vzdělávání, výuky a
kurikula, privátní školy, strukturální nastavení systému, školní inspekci a za celý systém
vyššího středního vzdělávání a středního a vyššího technického a odborného vzdělávání.
Odpovědnost zahrnuje záležitosti kolem služebního zákona, vzdělávání učitelů a tréninkové
zařízení. Federální úroveň tvoří legislativní rámec a provinční zodpovídá za implementaci
legislativy a za organizaci veřejných škol povinné školní docházky. Jedná se o „vnější“
organizaci, která se týká organizační struktury škol, zřizování škol, školních „okresů“,
stanovování počtu žáků na třídu a vyučovací doby.
Národním orgánem je ministerstvo školství ((Bundesministerium für Unterricht , Kunst und
Kultur) sídlící ve Vídni, které je nejvyšším výkonným orgánem v oblasti vzdělávání. Má tyto
odbory: Centrální divize (řeší rozpočet, řízení, PR, granty), dále Office of Religious Affairs,
Divize I (všeobecné vzdělávání, plánování a mezinárodní vztahy), Divize II (technické a
odborné vzdělávání), Divize III (školní a personální management, právní záležitosti), Divize IV
(kulturní záležitosti), Divize V (pedagogické záležitosti, statistiky, IT a vzdělávání dospělých) a
Divize VI (humanitní vzdělávání).
Administrace na regionální úrovni se týká provincií (krajů). Ta se projevuje prostřednictvím
Landesschulräte (provinční školní výbory). Odpovědnost spočívá v naplňování školské
legislativy prostřednictvím vlastních administrátorů (úřady - Offices of the Province
32
Governments). Všech 9 provincií má zřízeno Landesschulräte. Jsou řízeny guvernéry provincií,
výborem a úřadem. Členové výboru jsou voleni, mají i členy „konzultační“. Sem patří církve,
sociální partneři, Landesschulinspektoren (školní inspektoři), Office Director (''Amtsdirektor''),
zástupci studentů. Mezi volené členy patří Landesschulrat president (výkonný ředitel) a také
rodiče a učitelé. Respektuje se politické zastoupení ve výboru. Výbor rozhoduje o detailním
provádění legislativy v provincii. Vydává vyhlášky, pokyny a rozhoduje o personálním
obsazení ředitelských postů. Výkonnou stránkou věci se zabývá úřad – Office. Ten
zaměstnává školní inspektory, přiděluje učitele do škol apod.
Federální
úroveň
předává
výkonné
pravomoci
přímo
lokální
úrovni
(souvisí
s administrativním členěním) prostřednictvím Bezirksschulräte (místní školní výbory). Ty se
skládají z ředitele, kolegia a úřadu. Výboru předsedá starosta. Jedná se o autoritu první
instance pro všechny Allgemein bildende Pflichtschulen (všeobecné školy povinné docházky)
na území. Členové jsou dvojí druhu – volení a „konzultační“.
3.3. Povinná školní docházka
Povinná školní docházka je rozložena do 9 let a věk nástupu do školy je 6 let. Člení se do tří
etap: primární vzdělávání, nižší sekundární vzdělávání a první rok vyššího sekundárního
vzdělávání. Tyto tři etapy pokrývají věk dětí od 6 do 15 let a etapy umožňují studium na
různých typech škol.
Etapa vzdělávání
Věk žáků
Typ školy
Primární
6 až 10 let
Volksschule nebo Grundschule (základní
školy), Sonderschule (speciální školy)
Nižší
sekundární
10 až 14 let
Hauptschule (všeobecné střední
vzdělání)
Neue Mittelschule (nové střední školy,
pilotní program)
33
Allgemein bildende höhere Schule (AHS)
– Unterstufe (střední akademické školy –
nižší úroveň)
Volksschuloberstufe (vyšší úroveň
primárního vzdělávání)
Sonderschule (speciální školy)
První rok vyšší
sekundární
14 až 15 let
Allgemein bildende höhere Schule AHS(Oberstufe) (akademická střední
škola – vyšší úroveň)
Oberstufenrealgymnasium
Polytechnische Schule (pre-profesní
škola)
Berufsbildende mittlere Schule
(technická a odborná škola)
Berufsbildende höhere Schule (technická
a profesní vyšší odborná škola)
Bildungsanstalt für
Kindergartenpädagogik
/Sozialpädagogik (škola pro učitele ve
školkách a vychovatele)
Berufsbildende Pflichtschule
(„zkrácené“ odborné školy)
Sonderschule (speciální školy)
Kritéria přijetí jsou dána dosažením šesti let věku k 1. září. Děti, které nedosáhly
předepsaného věku, a které dosáhnou šesti let k 1. březnu, mohou být přijaty dříve, pokud
prokážou předpoklady pro vzdělávání a sociální kompetence. V rámci prvních 4 let školní
docházky děti navštěvují obecnou, nebo zvláštní školu. Obecná škola má za úkol dětem
poskytovat všeobecné vyvážené vzdělání a rozvíjet jejich emocionální, sociální i fyzické
schopnosti. Do speciální školy jsou zařazeny děti s fyzickým, nebo duševním postižením,
34
které by nezvládaly učivo obecné školy, ale jsou školní docházkou připravovány na začlenění
do světa práce. Od 9 let mohou děti navštěvovat i školy soukromé.
Přechod na nižší sekundární vzdělávání je plynulý na základě úspěšného dokončení čtyř tříd
primárního vzdělávání. Přijetí na Allgemeinbildende höhere Schule (AHS) je podmíněno
dokončením čtyř let nižšího sekundárního vzdělávání nebo přijímacími testy. Přijímání do
škol je dáno místem bydliště a věkem. Dítě z daného okrsku má automaticky nárok na
přijetí, naopak škola mimo okrsek, v němž bydlí, může dítě odmítnout.
Školní rok zahrnuje 180 dní (5 dní v týdnu). Délka školního roku variuje mezi jednotlivými
Länder (od prvního nebo druhého pondělí v září do soboty mezi 28. červnem a 4. červencem
až 5. – 11. červencem). Některé školy mají pětidenní režim, jiné zase šestidenní. Počet
vyučovacích hodin se pohybuje od 20 (primární vzdělávání) až do 35 (sekundární vyšší
technické a odborné školy) za týden. Výuka hodiny trvá 50 minut. Minimální počet hodin za
rok činí 630 hodin do 7 let věku dítěte, pro děti do 10 let 750 hodin, 870 hodin pro děti
nižšího sekundárního stupně a 960 pro děti vyššího sekundárního stupně.
Od školního roku 2007/2008 byl omezen počet dětí ve třídách primárních škol,
Hauptschulen, AHS a Polytechnischen Schulen. Minimum činí 10 dětí v primárním vzdělávání
a 20 dětí v Hauptschulen. Děti jsou zařazovány do tříd podle věku, v sekundárním vzdělávání
(Hauptschule, Polytechnische Schule) jsou děti zařazovány do tříd podle znalosti němčiny,
matematiky a cizího jazyka. V Polytechnische Schule jsou děti rozdělovány do odborných
skupin podle jejich zájmu (tematické skupiny). Pravidlem je, že děti v primárním vzdělávání
mají jednoho učitele na všechny předměty vyjma náboženství (Religion) a ručních prací
(Handarbeit). V sekundárním stupni vyučující učitelé předměty dle své aprobace.
Rámcové požadavky ve vztahu ke kurikulu jsou dány federálním ministerstvem
(Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur) a proces jejich konzultací zahrnuje
i aktéry na úrovni Land, stejně tak do nich mluví i organizace učitelů. Povinnými předměty
v primárním vzdělávání jsou náboženství, místní geografie, historie, biologie a němčina, dále
čtení, psaní, matematika, hudební výchova, výtvarná výchova, textilní/technická výchova,
sport, také zahraniční jazyk (od 2003/2004) a bezpečnost v dopravě (povinná praktika).
35
V nižším sekundárním vzdělávání žáci pokračují ve zmíněných předmětech, které jsou
doplněny všeobecnými, vědeckými nebo technickými předměty. Ministerstvo má ve své
kompetenci proces schvalování učebnic. Školy pak mají právo volného výběru učebních textů
a do jisté míry mohou přizpůsobit učební plány specifickému vybavení školy. V Rakousku je
patrné usilování o větší autonomii škol a decentralizaci školství.
Během povinné školní docházky neexistuje žádný formální systém externího testování. Školy
mohou provádět autoevaluace, ovšem tuto povinnost jim zákon nenařizuje. Ohodnocení
provádí učitel na základě školní účasti a výsledků ústních, písemných, praktických či
výtvarných prací a úkolů. Pravidlem je, že postup na vyšší úroveň je podmíněn kladným
zvládnutí výsledků ve všech předmětech. Výjimku tvoří primární vzdělávání – jeden předmět
může být ohodnocen záporně (neuspěl/a). Děti v primárním vzdělávání skládají písemné
zkoušky (testy) ve čtvrtém roce školní docházky a to z němčiny a matematiky. Žáci obdrží
výslednou zprávu.
3.4. Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami
Speciální vzdělávání je zaměřeno na žáky, kteří jsou rozpoznáni jako děti se speciálními
vzdělávacími potřebami (Sonderpädagogischer Förderbedarf). Speciální potřeby jsou
identifikovány, pokud má dítě fyzické nebo mentální postižení a absentuje u něj schopnost
zvládnout kurikulum Volksschulen (primární vzdělávání), Hauptschulen (všeobecné střední
vzdělání) nebo Polytechnische Schulen (pre-odborné školy) bez pomoci speciální asistence.
Podle § 9 zákona č. 242/1962 o základní škole (Volksschule) mají děti, vyžadující speciální
péči právo na sociální integraci a na způsob vyučování vyhovující jejich druhu postižení.
§ 11 upravuje zřizování společných tříd základních (Volksschulklassen) a speciálních
(Sonderschulklassen). V tomto zákoně nalezneme rámcové vymezení speciálních škol – co se
týká jejich typů, počtu žáků, požadavků na vzdělání učitelů, učebních plánů a organizace
vzdělávání. Podle § 25 je možné zřizovat speciální školy jako zcela samostatné školy, nebo ve
formě speciálních tříd při Volksschule či Hauptschule, nebo Polytechnické školy, popř. při
speciální škole jiného typu.
36
Zákon č. 76/1985 upravující povinnou školní docházku ji vztahuje i na žáky se speciálně
vzdělávacími potřebami, přičemž § 8 popisuje možnosti jejich vzdělávání a § 15 možnosti
zproštění školní docházky.
Zákon č. 472/1986 se věnuje organizaci školy a vytváření tříd a školních skupin a přitom bere
v úvahu, zda je ve třídě žák se speciálními vzdělávacími potřebami. § 17 ukládá povinnost
vytváření učebního plánu pro žáky se speciálně vzdělávacími školské radě. Současně školní
konference určuje, jaké předměty odpovídající věku žáka budou vyučovány. Rozhodnutí by
přitom mělo co nejvíce odpovídat potřebám žáka. O postupu žáka se SVP do vyššího ročníku
informuje § 25, postup je umožněn, pokud nabízí lepší možnost rozvoje, rozhodnutí je na
třídní konferenci.
Zmíněny byly regionální školské rady. Ty mají za úkol monitorovat vývoj v oblasti SVP na
regionální úrovni (shromažďování informací o počtech žáků se SVP), přidělovat speciální
pedagogy, zjišťovat potřeby žáků tj. provést výrok o SVP. Rozhodnutí vychází
z vyhodnocování podpůrných opatření dostupných ve školách hlavního vzdělávacího proudu,
rozlišení typu problému např. poruchy učení, problémy dětí s jiným rodným jazykem,
rozhodnout o kurikulu a sledovat vývoj dítěte s možností revidovat výrok o
SVP.
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami tedy mohou navštěvovat speciální školy
(Sonderschulen), které se jejich potřebám věnují nebo se učí v inkluzívních programech
primárních škol a Hauptschulen. Snahou je žáky zapojit do inkluzívních vzdělávacích
programů, aby se předešlo jejich předčasnému odchodu ze vzdělávacího systému, nebo
v pozdějším věku sociálnímu vyloučení, především kvůli značným bariérám při vstoupu na trh
práce. Ve školním roce 2008/2009 bylo více než 50 % všech žáků se speciálními
vzdělávacími potřebami zapojeno do inkluzívních programů („integration classes“), zatímco
ostatní zůstaly ve speciálních školách. Rodiče mají právo na výběr mezi těmito dvěma
formami. Děti se učí podle speciálního kurikula nebo podle přizpůsobeného kurikula
primárních nebo všeobecných škol.
Všechny speciální školy s výjimkou speciálních škol pro děti s těžkým postižením (severe
disabilities) jsou rozděleny na primární úroveň I. (1. a 2. rok), primární úroveň II. (3. a 4. rok)
37
a sekundární úroveň (5. až 8. rok). Pokud je potřeba, speciální školy mohou zařadit 9. třídu
jako odbornou přípravu nebo přípravu na odborné vzdělávání. Speciální školy tvoří
specializované školy pro děti s fyzickým postižením, pro děti s postižením sluchu, zraku,
s formami těžkých a behaviorálních postižení. Přijetí do speciální školy je podmíněno oficiální
zprávou, ve které jsou speciální vzdělávací potřeby posouzeny.
Pro speciální školy jsou předepsány maximální počty žáků ve třídách. Rozmezí je od 8 do 15
dětí ve třídách. Kurikula jsou přizpůsobena, a to tak, že platí zásada dosahování cílů bez
přetěžování žáků. Myslí se rovněž na další potřeby, například stravovací návyky.
Principy vyučování vychází z orientace na dítě a jeho potřeb, sociálních kontextů vzdělávání,
orientace na reálný život, praktičnosti, orientace na vzdělávání, adekvátnosti, aktivity
a motivace, individualizace, diferenciace, monitorování výsledků a terapeutické činnosti.
Inkluzívní vzdělávání žáků se SVP zahrnuje několik forem podpor: dítěti je přidělen speciální
pedagog (i více), probíhá týmové vyučování (společně s třídním učitelem), je vyhotoveno
zvláštní kurikulum a zpracován individuální vzdělávací plán. Upraveny jsou také výukové
materiály a metody.
Důležitá je také komunikace rodičů se školou a Centry speciální pedagogiky
(Soderpädagogisch Zentren). Ta byla vyhodnocena školními inspektory jako velmi přínosná.
Centra speciální pedagogiky se zaměřují na poradenskou činnost, poskytování aktuálních
informací z oblasti speciální pedagogiky a „New learning culture“. K žákům se SVP se
v Rakouském vzdělávacím systému snaží přistupovat individuálně, jsou vytvářeny
individuální vzdělávací plány, kdy se jedná o upravené kurikulum dané školy. Žáci jsou
vzděláváni tak, aby nebyli přetěžováni. 24
Speciálně pedagogická centra jsou obvykle zřizována ve speciálních školách. Spolupracují se
školskou radou, poskytují poradenství rodičům, ale i pedagogům, spolupracují s jinými
24
Wirksamkeit
Sonderpädagogscher
Zentren.
[Online].
[cit.
2013-07-11].
Dostupné
z:
http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=&esrc=s&frm=1&source=web&cd=1&ved=0CC4QFjAA&url=http%3A%
2F%2Fwww.cisonline.at%2Ffileadmin%2Fkategorien%2FWirksamkeit_von_SPZPublikation_3.6.2009.doc&ei=V67jUb3uF8XUswb9vIBo&usg=AFQjCNEhQCBVkZbavH40mFspTQGvxZIFA&sig2=7ERRmMYQ5ceFZxkgsWd-7A&bvm=bv.48705608,d.Yms
38
školami, poskytují výukové materiály a také vydávají rozhodnutí o SVP. Následující tabulka
ukazuje rozložení žáků se SVP v roce 2011/2012.
Tabulka č. 4 - Rozložení žáků se SVP ve školním roce 2011/2012
Typ školy
Typ školy
NiederOberVorarlOberRakousko Burgundland KärtenNiederSalzburg Steiermark Tirol Vorarl- Wien
Rakousko Burgundland Kärten österreich österreichSalzburg Steiermark Tirol
berg Wien
österreich österreich
berg
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami 2011/2012
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami 2011/2012
Všechny typy škol 30.978
840
2.156 5.752
5.354
2.253
3.547
2.336 1.961 6.779
Všechny typy škol 30.978
840
2.156 5.752
5.354
2.253
3.547
2.336 1.961 6.779
Volksschulen
6.423
145
566
688
1.531
259
987
289 347
1.611
Volksschulen
6.423
145
566
688
1.531
259
987
289 347
1.611
Hauptschulen
6.379
121
487
676
1.651
397
993
273 70
1.711
Hauptschulen
6.379
121
487
676
1.651
397
993
273 70
1.711
Sonderschulen
13.748
339
559
4.031
1.460
1.365
619
1.351 1.148 2.876
Sonderschulen
13.748
339
559
4.031
1.460
1.365
619
1.351 1.148 2.876
Polytechnische
Polytechnische
658
45
79
64
161
8
114
20
1
166
658
45
79
64
161
8
114
20
1
166
Schulen
Schulen
Neue Mittelschulen 2.438
184
390
282
393
101
447
86
366
189
Neue Mittelschulen 2.438
184
390
282
393
101
447
86
366
189
Allgemein bildende
Allgemein bildende 34
9
2
23
9
2
23
höhere Schulen 34
höhere Schulen
darunter
AHSdarunter
AHS- 19
5
14
19
5
14
Unterstufe
Unterstufe
Sonst. allg. bild.
Sonst. allg. bild. 314
6
1
10
10
36
65
7
179
6
1
10
10
36
65
7
179
(Statut-)Schulen1 1) 314
(Statut-)Schulen )
Berufsschulen
922
61
147
76
283
305 29
21
Berufsschulen
922
61
147
76
283
305 29
21
Berufsbildende
Berufsbildende
52
1
10
33
5
3
1
10
33
5
3
mittlere Schulen 52
mittlere Schulen
Sonstige ber.bild.
Sonstige ber.bild. 5
1
4
1
4
(Statut-)Schulen 5
(Statut-)Schulen
Berufsbildende
Berufsbildende
5
4
1
4
1
höhere Schulen 5
höhere Schulen
Lehrerbildende
Lehrerbildende
mittlere Schulen mittlere Schulen
Lehrerbildende
Lehrerbildende
höhere Schulen höhere Schulen
Schulen
im
Schulen
im .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Gesundheitswesen.
Gesundheitswesen
Akademien
im
Akademien
im .
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
.
Gesundheitswesen.
Gesundheitswesen
Zdroj: Statistik Austria.[online].[cit.2013-07-16],
http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bildung_und_kultur/index.html
39
Děti se speciálními vzdělávacími potřebami v mainstreamových školách mohou postoupit do
dalšího roku, pokud to znamená větší příležitost k jejich rozvoji. O tom rozhoduje konference
(class conference). Žáci mohou navštěvovat instruktáže v další nižší nebo vyšší úrovni
z němčiny a matematiky, pokud je to vhodné pro jejich individuální vzdělávání. Doposud
chybí instrukce pro vzdělávání v posledním 9. roce, probíhá pilotáž. Finanční prostředky na
podporu odborného vzdělávání poskytuje jedno z ministerstev (Bundesministerium für
Arbeit, Soziales und Konsumentenshutz).
Po ukončení povinného vzdělávání existuje možnost odborného vzdělávání pro mladé osoby
s různými formami postižení. Berufsausbildungsgesetz (Vocational Training Act) přijatý
v roce 2003, přišel s integračním modelem odborného vzdělávání. Model zvyšuje šance na
pracovní uplatnění mladých lidí s postižením. Přičemž 7. a 8. ročník se věnuje také výběru
kariérní dráhy.
Ve školním roce 2011/2012 bylo ve školách celkem 30 978 žáků se SVP. Ve speciálních
školách jich bylo vzděláváno 13 748. Integrovaných ve Volksschulen (primární školy) bylo
6 423 žáků, integrovaných v Hauptschulen (všeobecné střední školy) bylo 6 379 žáků,
v Polytechnische Schulen (pre-odborné školy) bylo 658 žáků a v Neue Mittleshulen bylo 2 438
žáků. 25
3.5. Inkluze
Od roku 1984 se utváří nové paradigma ve vztahu k dětem se speciálními vzdělávacími
potřebami. Byl zahájen program integrace žáků do běžného systému (inkluzívní vzdělávání)
školství. Projekt byl zahájen dohodou ministerstva s radou osob se zdravotním postižením.
Děti začaly být přijímány do školek a nabízely se i možnosti předškolního vzdělávání
(přípravné třídy). Vše v úzké spolupráci a kooperaci s rodinou.
Děti, které potřebují pomoc, mají k dispozici odborné asistenty. K ruce jsou také specialisté
z řad učitelů, kteří poskytují formy asistence. Také se ve školách objevil asistující personál.
25
Statistik Austria. [online]. [cit. 2013-07-10]. Dostupné z:
http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bildung_und_kultur/formales_bildungswesen/schulen_schulbesuc
h/029658.html
40
Speciální školy neměly zůstat izolovanými institucemi. Začaly spolupracovat a navazovat
kontakty s ostatními školami. Podpora se týkala nejen dětí, ale i také rodičů. Zahrnovala
nejen asistenci, ale i supervizi, poradenství a terapii.
Žádné dítě by nemělo být vylučováno ze vzdělání, pokud např. byla překážkou doprava.
Znamenalo to jednak rozvoj propojení světa handicapovaných a zdravých dětí, ale vedlo to
i k rozvoji vzdělávacích programů.
V roce 1984 byla zřízena první integrovaná třída. V letech 1985 – 1988 se objevily další
pilotní integrované třídy, které byly průběžně monitorovány. V roce 1988 byla změněna
legislativa a byla určena kvóta 10 % speciálních tříd na školách v kraji (provincii). V roce 1991
byla kvóta rozšířena na 20 %. V roce 1992 dochází k další diskusi a rozšíření projektu.
Inkluzívní projekt se rozšiřuje z primárního na sekundární školství. V roce 1996 projekt
zasahuje i do 9. tříd, do Polytechnische Schule. V roce 1998 inkluzívní vzdělávání proniká do
dalších typů škol (akademické střední školy, střední úroveň technických a odborných škol
apod.). Od roku 2001 je implementován projekt na nabídku pracovních příležitostí pro
zdravotně postižené žáky, aby jim usnadnil přechod ze školy na trh práce. V roce 2003 je
Vocational Training Act upraven, aby prodloužil dobu přípravy na trh práce a umožnil přístup
k odborným kvalifikacím.
Inkluzívní vzdělávání zapojuje do procesu vzdělávání nejen žáky, ale i další aktéry, organizace
a také rodiče. Pro rodiny existuje forma finanční podpory například: doprava zdarma,
bezplatné učebnice apod.
Inkluzívní vzdělávání je dostupné na základních školách (Volksschule), nových všeobecných
školách a na Polytechnische Schule (9. ročník) a od 2012/13 též na některých odborných
učilištích.
Existují tři formy inkluzívního vzdělávání:
 Inkluzívní třídy – žáci se a bez speciálních vzdělávacích potřeb jsou společně
vyučováni.
41
 Třídy s podporou pedagogů – běžné třídy, kde jeden nebo dva žáci se SVP dostávají
zvláštní podporu speciálního pedagoga na pár hodin týdně (v závislosti na jejich
postižení).
 Spolupracující třídy: jsou obvykle odděleny od speciálních tříd, pokud jde
o organizaci, existuje plán, podle kterého jsou žáci vedeni společně.
Zvláštní pozornost se věnuje imigrantům a úspěšnosti jejich dětí ve vzdělávacím systému.
V Rakousku je mnohojazyčnost žáků vnímána spíš negativně, zvlášť pokud mají žáci první
jazyk, svou mateřštinu jiný, než jazyk německý. Ovšem kompletní bilingvismus je považován
za elitní jev. Rakouský vzdělávací systém si klade za cíl zajistit i dětem cizincům rovné
podmínky na vzdělání a začlenit je do vzdělávacího systému, přičemž by děti měly zvládnout
němčinu i mateřský jazyk. Mnoho jazyčnost je individuální i společenská příležitost. Nejvíce
dětí s jiným mateřským jazykem, než je němčina mluví bosensko-chorvatskou srbštinou a
turecky.26
K zásadám inkluzívního vzdělávání, které je rozvíjeno v pre-primárním vzdělávání, patří:
 Včasná podpora v běžných mateřských školách.
 Kooperativní řešení problémů v týmu už v mateřské škole.
 Vytváření heterogenních skupin.
 Podpora dětí se stigmatem, znevýhodněním.
 Individuální kurikula pro každé dítě.
 Vstupy speciálních pedagogů.
3.6. Učitelé a personál škol
Učitelé vyučující na primárních školách, Hauptschulen, Sonderschulen a Polytechnische
Schulen se vzdělávají na University Colleges of Teacher Education (veřejné i soukromé), které
končí bakalářskou zkouškou. Učitelé náboženství na všeobecných školách se vzdělávají na
26
Bundeinstitut Bildung, Inovation, Entwiklung das österreichischen Schulwessens [online]. [cit. 2013-07-14]
Dostupné z: https://www.bifie.at/system/files/buch/pdf/NBB2012_Band2_Kapitel06_0.pdf
42
soukromých University Colleges of Teacher Education. Učitelé AHS musí absolvovat nejméně
4,5 roku na univerzitních studiích a zakončit je zkouškou, po které obdrží diplom. Učitelé
odborných předmětů se připravují na odborných univerzitách, technických a jiných.
Učitelé primárních škol jsou vzděláváni všeobecně, zatímco učitelé nižšího a vyššího
sekundárního vzdělávání mají obvykle dva předměty. Na technických a odborných školách se
mohou specializovat na skupinu předmětů nebo předmětnou odbornou oblast.
Učitelé jsou zaměstnanci federální nebo Länder (veřejný sektor). Jsou tedy buď federální,
nebo provinční.
Od roku 2007 jsou učitelé připravováni v Pädagogische Hochschulen a to pro výuku ve
školách Volksschule, Hauptschule, Allgemeine Sonderschule a Polytechnische Schule.
Požadavky a nároky na vzdělávání učitelů jsou předepsány, včetně kurikul a hodinových
dotací.
Učitelé jsou při své práci podporováni různými prvky. Za volbu podpory odpovídá
management školy, který má čelit například syndromu vyhoření a podporovat rozvoj lidských
zdrojů.
3.7. Aktuální debaty a trendy
V roce 2007 byl v Rakousku s utvořením nové vlády reorganizován vzdělávací systém.
Od 1. března 2007 jsou ministerstva zodpovědná za přípravu učitelů (Nundesministerium für
Unterricht, Kunst und Kultur) a za univerzity, Fachhochschulen a vědecký výzkum
(Bundesministerium füt Wissenschaft und Forschung). Reforma zahrnovala oddělení
strategických a operativních kompetencí při řízení škol. Prosazována byla větší autonomie a
decentralizace škol.
V popředí zájmu je zlepšování kvality inkluzívního vzdělávání a to prostřednictvím vytvoření
indikátorů inkluzívního vzdělávání, koncepci individuálních vzdělávacích plánů a vytvoření
43
kritérií pro formální hodnocení žáků se SVP. Patří sem také snižování bariérovosti a změny
ve vzdělávání učitelů, ovlivňování jejich sebepojetí a postojů.
V roce 2011 a 2012 proběhly kulaté stoly pod vedením ministerstva školství s cílem propojit
různé aktéry (NNO, úředníky, pedagogy univerzit apod.) a hledat cesty zlepšení systému a
nalézt shodu pro politická rozhodnutí.
3.8. Financování škol
Vzdělávací systém je dotován z federálních, krajských a obecních zdrojů, největším
donátorem je federální rozpočet. Nejvíce financí rozděluje ministerstvo školství. V roce 2006
na školství vydalo 9,104 milionů EUR, tedy 13,76 % z celkového federálního rozpočtu.
Zbytek je dáván z jiných ministerstev, která přispívají na investice do vzdělávání, např.
Bundesministerium für Wirtschaft Familie und Jungend přispívá na budování nových škol.
V roce 2001 došlo k převodům federálního majetku (pozemků a budov) na Federal Real
Estate Agency, od které si ministerstvo školství najímá dvě třetiny budov a třetinu od jiných
pronajímatelů (obce, soukromí majitelé).
Školy zabezpečující povinnou školní docházku jsou provozovány kraji (provinces), obcemi
nebo obecními sdruženími. Zatímco většinu škol provozují obce, kraje zabezpečují provoz
Berufsschulen (povinné distanční odborné vzdělávání). Tito provozovatelé zajišťují zřízení,
provoz, údržbu a opravy budov, platby „na hlavu“, vybavení a pomůcky, školního lékaře a
ostatní zaměstnance (provozní personál). Zaměstnávání učitelů je zase záležitostí krajů
(province), vyplácí jim mzdy. Tyto náklady jsou kryty z federálního rozpočtu.
Ve veřejném sektoru se žádné poplatky za vzdělávání nevybírají. Reformy školám vymezily
finanční autonomii, školy sami rozhodují o tom, jak finanční prostředky využijí. Školy tak smí
nakupovat výpočetní techniku a další technické vybavení, které potřebují. Některé toho
využívají pro zřizování tréninkových prostor, kde se žáci připravují v reálných podmínkách
pro zaměstnání, aby jejich vstup do praxe byl usnadněn.
44
3.9. Základní statistické ukazatele
Ve školním roce 2011/2012 primární školy (Volksschulen) navštěvovalo 328 121 žáků.
Celkem těchto škol bylo provozováno 3 135, bylo v nich 17 929 tříd a vyučovalo v nich 32 729
učitelů.
Kolem 70 % žáků, kteří navštěvovali Volksschule, zamířilo na Hauptschule (všeobecné střední
školy) a kolem 30% na Allgemein bildende höhere Schule (akademické střední školy).
V Rakousku tento poměr variuje podle regionů.
Hauptschule (2011/2012) bylo 1 089 s celkem 8 273 třídami a 163 659 žáky. Vyučovalo v nich
29 430 učitelů. V Allgemein bildende höhere Schule, kterých bylo 341, studovalo v 8 568
třídách celkem 199 890 žáků. Učitelů bylo 21 873.
V Polytechnische Schule, kterých bylo 255 s 878 třídami, studovalo 18 022 studentů. Učitelů
bylo 2 385.
V Berufsbildende mittlere Schule, kterých bylo 182 s 6 633 třídami, studovalo 138 328 žáků.
Učitelů bylo 5 087. 27
3.10. Evaluace
Do 70. let bylo hodnocení školského systému založeno na porovnání výsledků podle
předepsaných regulí a záležitostí školní inspekce. Začátek systematičtějšího přístupu byl
spojen s reformou v sedmdesátých letech. Bylo založeno Zentrum für Schlentwicklung (ZSE),
které monitorovalo školní výsledky. Také ústav Evaluation and Education v Gratzu sledoval
výsledky školních inovací a změn. V září 2006 byla založena instituce Bindungsforschung,
Innovation, Enwiklung des österreichischen Schulwesens (BIFIE). Má celkem tři centra a
27
Statistik Autstria. [online]. ]cit. 2013-07-12] Dostupné z:
http://www.statistik.at/web_de/statistiken/bildung_und_kultur/formales_bildungswesen/schulen_schulbesuc
h/index.html)
45
zabývá se realizací mezinárodních srovnávání, výzkumem a hodnocením vzdělávání. Spadá
pod ministerstvo a má za úkol zlepšování vzdělávacího systému pomocí tvorby vzdělávací
politiky, navrhování reforem a provádění evaluace. Činnost institutu je zakotvena v Zákoně o
zřízení institutu pro vzdělávací výzkumy, inovace a rozvoje rakouského vzdělávacího
systému. Institut mapuje kvalitu školství a zpracovává zprávy včetně návrhů na řešení.
Jednou z analýz je práce Žáci/žákyně se závažnými problémy vývoje jako výzva pro školu:
Podpůrné systémy pro žáky se specifickými poruchami učení a poruchami chování. Tato
zdůrazňuje potřebu včasného rozpoznání poruchy chování a intervence. Důraz péče
orientované na děti ze znevýhodněného sociálního prostředí, či s obzvláště problémovým
chováním, se přesouvá na prevenci a ranou intervenci.
Dalším institutem spadajícím pod BMUKK, který se zabývá prevencí problémového chování,
je školní psychologické poradenství. Organizace se zaměřuje na programy spojené s prevencí
toxikomanie, násilí, psychoterapie a psychického zdraví učitelů.
Přesto v Rakousku neproběhla žádná systematická evaluace národního školského systému.
Statistiky jsou více deskriptivní povahy a nevypovídají mnoho o kvalitě a výsledcích
vzdělávání.
Rakousko se účastnilo srovnávání v rámci komparace PISA (2009). Z následujícího výčtu zemí,
v nichž žáci dosáhli nadprůměrných výsledků úspěšnosti ve vědě (přírodovědná gramotnost)
napříč vybranými zeměmi OECD, je zřejmé, že se Rakousko pohybuje pod průměrem a ve
srovnání s Českou republikou zaostává. V oblasti čtenářské gramotnosti vykazuje Rakousko
také podprůměrné a horší výsledky než ČR.
46
Tabulka č. 5 – Čtenářská gramotnost, průměrné výsledky zemí OECD
Korejská republika
Finsko
Kanada
Nový Zéland
Japonsko
Austrálie
Nizozemsko
Belgie
Norsko
Estonsko
Švýcarsko
Polsko
Island
USA
Švédsko
Německo
Irsko
Francie
Dánsko
Velká Británie
Maďarsko
Portugalsko
Itálie
Slovinsko
Řecko
Španělsko
Česká republika
Slovensko
Izrael
Lucembursko
Rakousko
Turecko
Chile
Mexiko
539
536
524
521
520
515
508
506
503
501
501
500
500
500
497
497
496
496
495
494
494
489
486
483
483
481
478
477
474
472
470
464
449
425
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
▲
○
○
○
○
○
○
○
▼
▼
▼
je nad průměrem zemí OECD
není statisticky významně rozdílný od průměru OECD
je pod průměrem zemí OECD
▲
○
▼
je statisticky významně lepší než výsledek ČR
není statisticky významně rozdílný od výsledku ČR
je statisticky významně horší než výsledek ČR
Pokud porovnáme změny výsledků čtenářské gramotnosti v čase, tak si Rakousko významně
pohoršilo.
47
Obrázek č. 4 – Porovnání změn ve výsledcích zemí OECD za roky 2000 a 2009
3.11. Internacionalizace vzdělávacího systému
V §2 základní legislativní normy School Organisation Act, je uvedeno, že žáci mají být vedeni
k účasti na kulturním dění Evropy i světa. Od roku 1978 v Civic Education in Schools byly
položeny základy evropského vzdělávání, kdy byla dimenze Evropy a světa začleněna do
vzdělávání. V roce 2004 proběhla kutikulární revize a do mnoha škol byla zavedena výchova
k občanství.
48
V primárním vzdělávání se internacionalizace projevuje rozvíjením zájmu žáků o cizí jazyky,
aby získali základní dovednosti v komunikaci a interakci s lidmi jiných kultur. Výuka cizího
jazyka současně posiluje vlastní identitu. Cizí jazyk je začleněn už na první úrovni, tj. od první
do čtvrté třídy, kde si žáci mohou vybrat až z osmi cizích jazyků. Výuka jazyka je uzpůsobena
ranému věku žáků.
V nižším sekundárním vzdělávání (5. až 8. stupeň) jsou začleněny povinný předmět historie a
sociální studia a kurikulum Evropa a její integrace. Se zvyšujícími se stupni vzdělávání se
mohou žáci zapojit do výměnných programů.
3.12. Poznatky z praxe
Rakouský školský systém umožňuje žákům se SVP pokračovat ve vzdělání i po ukončení
povinné školní docházky. Školy studentům poskytují odborné poradenství, aby byli co
nejlépe připraveni na profesní život. Poradenství je poskytováno individuálně ve spolupráci
s odborníky, studentem a také jeho rodiči, ale také formou veletrhů, přímých setkání
s odborníky z praxe, nebo prostřednictvím výcvikového prostoru v rámci praxe. Zvláštní
pozornost je budoucímu profesnímu životu žáků věnována v 7. a 8. třídě, kdy mají děti
možnost vybírat si své budoucí povolání. Důraz je kladen na talent, nadání žáku na určitou
oblast a také jejich zájmy.28
Primárním cílem je začlenění lidí s nějakým typem znevýhodněním do profesního života, aby
mohli nabýt soběstačnosti. Pomoc v oblasti zaměstnanosti nekončí jen přípravou ve škole,
ale pokračuje také asistencí, která je studentům poskytována, jako asistence při hledání
zaměstnání (job coaching). Jedná se o preventivní opatření. Snahou je zabránit sociálnímu
vyloučení znevýhodněních studentů po ukončení školní docházky, dále také umožnit
studentů ve školní docházce pokračovat i po ukončení povinné školní docházky a to právě
s návazností na praxi a trh práce.
28
Community Integration Sonderpädagogik [online]. [cit. 2013-07-10] Dostupné z:
http://www.cisonline.at/fileadmin/kategorien/BO_-_Unterricht_im_integrativen_Setting.pdf
49
V Rakousku se osvědčilo zavedení Center speciální pedagogiky, která umožňují lepší orientaci
v problematice pro školy i žáky se SVP i rodiče, těm je zde poskytnuto odborné poradenství a
informace o možnostech vzdělávání dětí se SVP. Velký důraz je zde kladen na pečlivé
zaškolení pedagogického personálu v oblasti inkluzívního školství a speciální pedagogiky.
50
4. Školský vzdělávací systém v České republice
4.1. Vzdělávací systém a institucionální zakotvení
Vzdělávací soustava v ČR
Právní předpisy, které upravují poslání, systém a správu školství bývají vymezovány jako tzv.
školské právo. Rozlišují se na předpisy upravující soustavu mateřských, základních, středních
a vyšších odborných škol a soustavu školských zařízení a na právní předpisy z oblasti
vysokých škol.
Z výše uvedeného vyplývá, co lze zahrnout pod pojem vzdělávací soustava v České
republice. Podle zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším
odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), vzdělávací soustavu tvoří mateřské školy,
základní školy, střední školy, konzervatoře, vyšší odborné školy, základní umělecké školy a
jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky.
Vzdělávací soustavu kromě škol tvoří dále tzv. školská zařízení, jež poskytují služby a
vzdělávání, které doplňují nebo podporují vzdělávání ve školách nebo s ním přímo souvisejí,
nebo která zajišťují ústavní a ochrannou výchovu anebo preventivně výchovnou péči. V praxi
se jedná o tyto druhy školských zařízení – školská zařízení pro další vzdělávání pedagogických
pracovníků, školská poradenská zařízení, školská zařízení pro zájmové a další vzdělávání,
školská účelová zařízení, výchovná a ubytovací zařízení, zařízení školního stravování a školská
zařízení pro výkon ústavní výchovy, ochranné výchovy a pro preventivně výchovnou péči.
Vzdělávací soustava v ČR je širší než výše uvedené vymezení podle školského zákona. Patří
do ní také vysoké školy, vzdělávací zařízení státních úřadů, občanských sdružení, společností
zřizovaných podle občanského a obchodního zákoníku i vzdělávací činnost osob oprávněných
podle živnostenského zákona.29
29
Herzánová, E. Pracovněprávní vztahy zaměstnanců ve školství, Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy
Univerzity, 2009; Friedl, A. Školské zákony. Praha: Nakladatelství EUROUNION Praha, s.r.o., 2005.
51
Systém vzdělávání
Předškolní vzdělávání je zpravidla poskytováno dětem ve věku 3 až 6 let. Vzdělávání
v mateřské škole není nárokové. Děti jsou k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole
přijímány na základě žádosti zákonného zástupce. Přijetí dítěte se zdravotním postižením
k předškolnímu vzdělávání v mateřské škole je podmíněno kladným doporučením školského
poradenského zařízení (zákon č. 561/2004 Sb.).
Základní (primární) vzdělání je poskytováno základními školami, víceletými gymnázii a
konzervatořemi (od 6. resp. 8. do 9. ročníku) v délce trvání devíti (deseti v případě základních
škol speciálních) let. Základní vzdělání je dosaženo úspěšným ukončením 9. popř. 10. ročníku
základního vzdělávání (nebo odpovídajícího ročníku gymnázia či konzervatoře) anebo
úspěšným ukončením kurzu pro získání základního vzdělání.
Žák, který po splnění povinné školní docházky nezískal základní vzdělání, může pokračovat
v základním vzdělávání, nejdéle však do konce školního roku, v němž dosáhne 18. roku věku.
Žákovi se zdravotním postižením může ředitel školy ve výjimečných případech povolit
pokračování v základním vzdělávání do konce školního roku, v němž žák dosáhne 20. roku
věku.
Se souhlasem zřizovatele školy může být pokračování v základním vzdělávání prodlouženo až
do 26. roku věku (novela školského zákona, 158/2006 Sb.). To se týká zejména těžce
zdravotně postižených žáků, kteří byli podle dřívějších školských předpisů osvobozeni od
povinné školní docházky nebo měli několik odkladů povinné školní docházky a k základnímu
vzdělávání byli přijati až v pozdějším věku v souvislosti se změnou právních přepisů (žáci
s těžkým mentálním postižením, žáci s více vadami a žáci s autismem). Tito žáci jsou
převážně vzděláváni podle Rehabilitačního vzdělávacího programu pomocné školy.
Školský zákon umožňuje za stanovených podmínek (doporučení školského poradenského
zařízení a zajištění vyučování osobou s dosaženým vzděláním ukončeným nejméně maturitní
zkouškou) individuální vzdělávání, někdy též označované jako domácí vzdělávání na prvním
stupni základní školy. V připravované novele školského zákona je nově upraveno individuální
vzdělávání i na druhém stupni ZŠ.
52
Vzdělávání v základní škole je rozděleno na dva stupně – první stupeň (1. – 5. ročník) a druhý
stupeň (6. – 9. ročník). Základní škola speciální je rozdělena na první stupeň - od 1. do 6.
ročníku a druhý stupeň od 7. do 10. ročníku.
Pro osoby, které nezískaly základní vzdělání, může základní a střední škola po projednání se
zřizovatelem a krajským úřadem organizovat v souladu s rámcovým vzdělávacím programem
základního vzdělávání kurzy pro získání základního vzdělání. Kurzy mají denní nebo dálkovou
formu a jsou zakončeny zkouškou. Tu je možno konat i bez předchozího vzdělávání v kurzu.
Podrobnosti o průběhu kurzů stanoví vyhláška 48/2005 Sb., § 12 a13.
Dokladem o dosažení základního vzdělání je vysvědčení z devátého ročníku nebo příslušného
ročníku gymnázia resp. konzervatoře či dokladu o absolvování kurzu pro získání základního
vzdělání. Míra nedokončenosti základního vzdělání je menší než 1 procento.
Počty žáků ve třídách základních škol jsou upraveny vyhláškou č. 48/2005 Sb., o základním
vzdělávání a některých náležitostech plnění povinné školní docházky (§ 4).
Obecné informace
Na základních školách, středních školách a vyšších odborných školách začíná školní rok 1. září
a končí 31. srpna následujícího roku, v měsících červenci a srpnu jsou hlavní školní prázdniny.
Vyučovací hodina trvá 45 minut, vyučuje se 5 dní v týdnu. Počty dnů výuky v rámci školního
roku se liší dle počtu dnů, na které připadají státní svátky a také v důsledku situace, kdy
datum zahájení či ukončení školního roku připadá na den volna (víkend). V rámci školního
roku jsou vyhlašovány podzimní, vánoční, jednodenní pololetní, jarní a velikonoční
prázdniny. Ředitelé škol mohou vyhlásit ředitelské volno v celkovém rozsahu maximálně 5
dnů.
Výsledky vzdělávání jsou vyjádřeny klasifikačním stupněm (1 – 5), slovně nebo kombinací
obou forem hodnocení, na konci každého pololetí je vydáváno vysvědčení.
53
Povinná školní docházka
Povinná devítiletá školní docházka je stanovena zákonem č. 561/2004 Sb., § 36. Žáci mohou
plnit povinnou školní docházku nejvýše do konce školního roku, v němž žák dosáhne
sedmnáctého roku věku.
Povinná školní docházka začíná počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě
dosáhne šestého roku věku, pokud mu není povolen odklad. K povinné školní docházce
mohou být přijaty i děti mladší 6 let. Dítě, které dosáhne šestého roku věku v době od září do
konce června příslušného školního roku, může být přijato k plnění povinné školní docházky
již v tomto školním roce, je-li přiměřeně tělesně i duševně vyspělé a požádá-li o to jeho
zákonný zástupce. Podmínkou přijetí dítěte narozeného v období od září do konce prosince k
plnění povinné školní docházky je také doporučující vyjádření školského poradenského
zařízení, podmínkou přijetí dítěte narozeného od ledna do konce června doporučující
vyjádření školského poradenského zařízení a odborného lékaře, která k žádosti přiloží
zákonný zástupce (zákon č. 561/2004 Sb., § 36, odst. 3).
Žáci plní povinnou školní docházku v tzv. spádové škole (základní škole zřízené obcí nebo
svazkem obcí, v němž má místo trvalého), pokud zákonný zástupce nezvolí pro žáka jinou než
spádovou školu.
Ředitel spádové školy je povinen přednostně přijmout žáky s místem trvalého pobytu
v příslušném školském obvodu, a to do výše povoleného počtu žáků uvedené ve školském
rejstříku (zákon č. 561/2004 Sb., § 36, odst. 5).
Zákon tedy neumožňuje řediteli školy odmítnout přijetí žáka se zdravotním postižením či
jiným druhem speciálních vzdělávacích potřeb, pokud není naplněna kapacita školy. Pokud
bude zákonný zástupce žáka trvat na přijetí žáka, musí škola přijmout každého žáka majícího
trvalé bydliště ve spádovém obvodu školy a poskytnout mu vzdělávání způsobem a formami
respektujícími jeho speciální vzdělávací potřeby.
Do roku 2011 bylo v platnosti ustanovení vyhlášky č. 73/2005 Sb., ve kterém bylo uvedeno,
že žák se zdravotním postižením se přednostně vzdělává formou individuální integrace
v běžné škole, pokud to odpovídá podmínkám a možnostem školy. Ustanovení vyhlášky bylo
54
v rozporu se zákonem, řada škol se však na něj v minulosti odvolávala, pokud rodiče dítěte se
zdravotním postižením žádali jeho přijetí do spádové školy. Novelou vyhlášky z roku 2011
bylo toto sporné ustanovení odstraněno.
Školský zákon platný od roku 2004 nezná pojem „osvobození od plnění povinné školní
docházky“, které bylo v předchozí právní úpravě aplikováno zejména v případě dětí
s hlubokým mentálním postižením. Vhodné vzdělávání těchto žáků stanovuje místně
příslušný krajský úřad (zákon 561/2004 Sb., § 42).
Při základní škole může být zřízena přípravná třída pro děti se sociálním znevýhodněním.
Vzděláváním v této třídě se děti se sociálním znevýhodněním připravují na vzdělávání
v základní škole. V těchto třídách se děti vzdělávají podle školních vzdělávacích programů
vytvořených na základě Rámcového vzdělávacího programu pro předškolní vzdělávání.
Sekundární vzdělání navazuje na primární a je zpravidla v délce jednoho, dvou, tří nebo čtyř
let. Sekundární vzdělání je poskytováno středními školami a dělí se na střední vzdělání (délka
1-2 roky), střední vzdělání s výučním listem (délka 2-3 roky) a střední vzdělání s maturitní
zkouškou (zpravidla v délce 4 roky).
Terciární vzdělání umožňuje absolventům maturitních oborů dále zvyšovat svou kvalifikaci
studiem buď na vysokých školách, nebo vyšších odborných školách.
55
Obrázek č. 5 – Schéma vzdělávacího systému v ČR
56
Statistické údaje
Dle údajů Českého statistického úřadu bylo v prvním čtvrtletí roku 2013 v České republice 10
512,8 tisíce obyvatel. V prosinci 2012 činil počet osob ve věku 0 až 29 3 442 140
Ve školním roce 2012/2013 navštěvovalo základní školu 807 950 žáků, z toho 32 533 se
vzdělávalo ve speciálních třídách/školách. 38373 žáků základních škol se vzdělávalo
s využitím individuálního vzdělávacího plánu. Asistent pedagoga působil v 3968 třídách
běžných základních škol a 1770 třídách speciálních. Mateřskou školu navštěvovalo 35 4340
dětí. V denní formě vzdělávání ve středních školách se vzdělávalo 443 714 žáků, v ostatních
formách vzdělávání pak 27 033. Asistent pedagoga působil v 229 běžných třídách středních
škol a 234 třídách speciálních. Vysokou školu v uvedeném období navštěvovalo 381 272
studentů, z toho 333 501 tvořili studenti veřejných vysokých škol.
Tabulka č. 6 Základní vzdělávání – věková struktura žáků – podle území, školní rok
2012/2013
v tom narození
v tom narození
Žáci
31. 8.
Žácicelkem 1. 9. 2006 a 1. 9. 2005 až 1. 9. 2004 až 1. 9. 2003 až 1. 9. 2002 až 1. 9. 2001 až 1. 9. 2000 až 1. 9. 1999 až 1. 9. 1998 až 1. 9. 1997 až 1. 9. 1996 až 1. 9. 1995 až 1. 9. 1994 až
31. 8.
1. 9.
2006 a 1. 9.
až 1. 31.
9. 2004
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1. 9.
až 1994 a
později
31.2005
8. 2006
8. 2005
31.2003
8. 2004
31.2002
8. 2003
31.2001
8. 2002
31.2000
8. 2001
31.1999
8. 2000
31.1998
8. 1999
31.1997
8. 1998
31.1996
8. 1997
31.1995
8. 1996
31.1994
8. 1995
celkem
1994
dřívea
později
31. 8. 2006 31. 8. 2005
31. 8. 2004 31. 8. 2003 31. 8. 2002 31. 8. 2001 31. 8. 2000 31. 8. 1999 31. 8. 1998 31. 8. 1997 31. 8. 1996 31. 8. 1995
dříve
18letí a
mladší 6 let 6letí
7letí
8letí
9letí
10letí
11letí
12letí
13letí
14letí
15letí
16letí
17letí
18letí
staršía
mladší 6 let 6letí
7letí
8letí
9letí
10letí
11letí
12letí
13letí
14letí
15letí
16letí
17letí
starší
Území
Území
Česká republika
Česká republika
807950 763
807950 763
82161
82161
100519
100519
95512
95512
92827
92827
91433
91433
82497
82497
81045
81045
78393
78393
77964
77964
21669
21669
1759
1759
511
511
897
897
502
502
2015
2015
2413
2413
2701
2701
3117
3117
3440
3440
3819
3819
4219
4219
4506
4506
3354
3354
1078
1078
472
472
893
893
CZ0
CZ0
z
toho
z speciální
toho
speciální
třídy
třídy
32533
4
32533
4
Zdroj: MŠMT, 2013
57
Tabulka č. 7 Počty žáků a studentů SŠ – VŠ (vývoj v období 2005 – 2012)
Obory gymnázií
Obory
Nástavbové
Vzdělávání v
Vyšší odborné
Vysokoškolské
odborného
studium
konzervatořích
vzdělávání
vzdělávání
vzdělávání SŠ
bez oborů
nástavbového
studia
denní
ostatní denní
ostatní denní
ostatní denní
ostatní denní
ostatní prezenč ostatní
ní
2011/
2012
2010/
2011
2009/
2010
2008/
2009
2007/
2008
2006/
2007
2005/2
006
134 342 623
319 162 10 611
16 843
19 639
3 311
246
20 737
8 598
284 558 112 004
138 157 909
339 550 11 095
19 259
23 948
3 349
211
21 234
8 566
283 486 117 097
142 902 949
356 867 11 022
19 699
24 821
3 238
197
20 681
8 068
277 184 116 396
145 044 977
362 154 11 092
19 847
25 212
3 323
212
20 759
7 268
264 304 109 209
145 447 923
368 261 11 143
20 232
23 261
3 411
195
22 295
6 479
250 269 97 283
145 450 904
375 598 11 393
20 722
22 518
3 356
178
22 696
4 954
241 151 85 815
143 758 847
376 850 10 895
21 419
23 836
3 334
161
23 881
4 911
245 457 75 707
Zdroj: ČSÚ, 2013
Vyučovacím jazykem v MŠ/ZŠ/SŠ je čeština. Obce, kraje případně MŠMT zajišťují vzdělávání
příslušníků národnostní menšiny v jejím jazyce. Tuto problematiku upravuje zákon
č. 561/2004 Sb. v § 14:
(1) Obec, kraj, popřípadě ministerstvo zajišťuje pro příslušníky národnostních menšin
vzdělávání v jazyce národnostní menšiny v mateřských, základních a středních školách, a to
v obcích, v nichž byl zřízen výbor pro národnostní menšiny, pokud jsou splněny podmínky
stanovené tímto zákonem.
58
(2) Třídu mateřské školy lze zřídit, pokud se ke vzdělávání v jazyce národnostní menšiny
přihlásí nejméně 8 dětí s příslušností k národnostní menšině, třídu základní školy lze zřídit,
pokud se ke vzdělávání v jazyce národnostní menšiny přihlásí nejméně 10 žáků s příslušností
k národnostní menšině; mateřskou školu nebo základní školu s jazykem národnostní menšiny
lze zřídit za předpokladu, že všechny třídy budou v průměru naplněny nejméně 12 dětmi
nebo žáky s příslušností k národnostní menšině v jedné třídě.
(3) Třídu příslušného ročníku střední školy lze zřídit, pokud se ke vzdělávání v jazyce
národnostní menšiny přihlásí nejméně 12 žáků s příslušností k národnostní menšině; střední
školu s jazykem národnostní menšiny lze zřídit za předpokladu, že všechny třídy budou
v průměru naplněny nejméně 15 žáky s příslušností k národnostní menšině.
Ve školním roce 2012/2013 působilo v ČR 21 základních škol vyučujících v polštině. V ČR
působila také jedna ZŠ vyučující bilingvně v češtině a němčině.
Zřizovatelská působnost
Základní, mateřské a střední školy jsou v ČR zřizovány ministerstvy (zejm. ministerstvo
školství), krajskými a obecními úřady či svazky obcí, dále soukromými právnickými osobami a
církvemi. Dominantními zřizovateli mateřských škol jsou obce (z celkového počtu 5011 MŠ ve
školním roce 2012/2013 je to 4693). Dominantními zřizovateli základních škol jsou obce
(z celkového počtu 4095 ZŠ ve školním roce 2012/2013 je to 3634). V případě středních škol
je nejčastěji zřizovatelem krajský úřad (př. z celkového počtu 369 gymnázií ve školním roce
2012/2013 je to 270, 69 gymnázií zřizuje soukromá právnická osoba).
Systém řízení
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky (MŠMT) je ústředním
orgánem státní správy pro předškolní zařízení, školská zařízení, základní školy, střední školy a
vysoké školy, pro vědní politiku, výzkum a vývoj, včetně mezinárodní spolupráce v této
oblasti, a pro vědecké hodnosti, pro státní péči o děti, mládež, tělesnou výchovu, sport,
turistiku a sportovní reprezentaci státu (zákon č. 2/1969, § 7).
59
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy je zřízeno zákonem č. 2/1969 Sb., o zřízení
ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších
předpisů.
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podle zákona 2/1969 Sb.:
(§ 20) plní v okruhu své působnosti úkoly stanovené v zákonech a v jiných obecně závazných
právních předpisech;
(§ 21) ve své činnosti se řídí ústavními a ostatními zákony a usneseními vlády;
(§ 22) zkoumá společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzuje dosahované
výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek;
zpracovává koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládá
vládě České republiky
(§ 23) předkládá za svěřená odvětví podklady potřebné pro sestavení návrhů státních
rozpočtů republiky a pro přípravu jiných opatření širšího dosahu;
zaujímá stanovisko k návrhům, které předkládají vládě České republiky jiná ministerstva,
pokud se týkají okruhu jeho působnosti;
(§ 24) pečuje o náležitou právní úpravu věcí patřících do působnosti České republiky:
- připravuje návrhy zákonů a jiných právních předpisů týkajících se působnosti MŠMT
- připravuje návrhy, jejichž přípravu mu uložila vláda;
- dbá o zachování zákonnosti v okruhu své působnosti a činí podle zákonů potřebná opatření
k nápravě;
(§ 25) zabezpečuje ve své působnosti úkoly související se sjednáváním mezinárodních smluv,
s rozvojem mezistátních styků a mezinárodní spolupráce;
zabezpečuje ve své působnosti úkoly, které vyplývají pro Českou republiku z mezinárodních
smluv, jakož i z členství v mezinárodních organizacích;
(§ 27) zpracovává a v rozsahu nezbytném pro plnění vlastních úkolů také využívá informace z
ostatních ministerstev a nižších orgánů státní správy.
Podle zákona č. 561/2004 Sb. § 169 ministerstvo dále řídí výkon státní správy ve školství
v rozsahu stanoveném tímto zákonem a odpovídá za stav, koncepci a rozvoj vzdělávací
soustavy.
60
Ministerstvo vytváří podmínky pro výkon ústavní a ochranné výchovy a preventivně
výchovnou péči a vzdělávání osob umístěných ve školských zařízeních k tomu zřizovaných
a dále pro další vzdělávání pedagogických pracovníků. Za tímto účelem zřizuje a zrušuje
a) školská zařízení pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a školská zařízení pro
preventivně výchovnou péči, dále mateřské, základní a střední školy pro děti a žáky
umístěné v těchto školských zařízeních a
b) zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků.
Ministerstvo dále zřizuje a zrušuje
a) mateřské, základní a střední školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, pokud je
nezřídí obec, svazek obcí nebo kraj,
b) školy, jejichž činnost je upravena mezinárodními smlouvami.
Ministerstvo může ve výjimečných případech hodných zvláštního zřetele zřizovat i jiné
školy nebo školská zařízení a zrušovat je.
Další kompetence MŠMT jsou vymezeny v § 169a až 170 zákona č. 561/2004 Sb..
Ministerstvu je podřízena Česká školní inspekce. Jedná se o samostatný správní úřad
s celostátní působností, který je organizační složkou státu. Organizačně je členěn na ústředí
ČŠI se sídlem v Praze a na inspektoráty ČŠI. Do vedení ČŠI je jmenován ústřední školní
inspektor V čele jednotlivých inspektorátů ČŠI stojí ředitel inspektorátu.
Svoji inspekční činnost provádí ČŠI ve školách a školských zařízeních zapsaných do školského
rejstříku a na pracovištích osob, kde se uskutečňuje praktické vyučování nebo odborná
praxe. Vymezení pravomocí ČŠI je uvedeno v ustanovení § 174 až 176 školského zákona.
Jedná se zejména o zjišťování a hodnocení podmínek, průběhu a výsledků vzdělávání (podle
příslušných školních vzdělávacích programů), sledování a hodnocení efektivnosti vzdělávací
soustavy, zjišťování a hodnocení naplnění školního vzdělávacího programu a jeho soulad
s právními předpisy a rámcovým vzdělávacím programem, výkon státní kontroly dodržování
právních předpisů, které se vztahují k poskytování vzdělávání a školských služeb (státní
kontrola je vykonávána podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších
předpisů), výkon veřejnosprávní kontroly využívání finančních prostředků státního rozpočtu
61
(dle zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Podle vyhlášky MŠMT č. 17/2005 Sb., o podrobnějších podmínkách organizace ČŠI a výkonu
inspekční činnosti, se inspekční činnost vykonává na základě plánu hlavních úkolů ČŠI na
příslušný školní rok. Plán schvaluje ministr školství, mládeže a tělovýchovy na návrh
ústředního školního inspektora. Návrh plánu hlavních úkolů ČŠI na příslušný školní rok se
sestavuje s využitím předchozích školních inspekcí, na základě poznatků MŠMT a
s přihlédnutím k podnětům krajských úřadů, zřizovatelů škol a školských zařízení, ředitelů
škol a školských zařízení a školských rad.
Kromě tohoto plánu se inspekční činnost vykonává také na základě podnětů, stížností a petic,
které svým obsahem spadají do působnosti ČŠI. V případě inspekční činnosti konané na
základě stížnosti prošetřuje ČŠI jednotlivá tvrzení uvedená ve stížnosti a výsledek šetření
předává zřizovateli školy či školského zařízení k dalšímu řízení. Zřizovatel následně informuje
ČŠI o vyřízení stížnosti a o případných opatřeních přijatých k nápravě.
Inspekční činnost vykonávají na základě písemného pověření od ústředního školního
inspektora nebo jím pověřené osoby (zpravidla ředitele příslušného inspektorátu) školní
inspektoři, kontrolní pracovníci a přizvané osoby.30
Vývoj v oblasti řízení školství po roce 1989
Po listopadu 1989 dochází v důsledku pádu komunistického režimu k transformaci českého
školství. Jeho pilíři jsou nový školský zákon 561/2004 Sb. a Národní program rozvoje
vzdělávání ve školství (Bílá kniha). Dne 13. prosince 1990 přijala Česká národní rada zákon
564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství. Přijatým zákonem bylo zavedeno
odvětvové řízení školství. Na úrovni správních jednotek – okresů (v Praze na úrovni
městských částí) vznikla detašovaná střediska ústřední správy školství – školské úřady, na
něž Ministerstvo školství delegovalo některé své pravomoci. Přijetím tohoto zákona tak
učitelé přestali být zaměstnanci ministerstva vnitra (resp. školských odborů úřadů státní
správy). Přijetí tohoto zákona mělo dopad i na organizační strukturu ministerstva školství –
bylo vytvořeno pracoviště pro řízení škol na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Olomouci.
30
Univerzity; Friedl, A. Školské zákony. Praha: Nakladatelství EUROUNION Praha, s.r.o., 2005.
62
V souvislosti s reformou státní správy však bylo odvětvové řízení školství zákonem
č. 284/2002 Sb. zrušeno. Po zrušení okresních úřadů k 31. 12. 2002 došlo k novému přesunu
kompetencí, a to zejména na krajské úřady. Působnost krajů je od té doby dvojí: jednak jsou
na ně přeneseny správní působnosti centrální správy a zrušených školských úřadů a jednak
mají
samostatnou
působnost
jako
výraz
samosprávy
(MŠMT,
http://www.msmt.cz/ministerstvo/historie).
Obce, svazky obcí
Obec je povinna zajistit podmínky pro plnění povinné školní docházky dětí s místem
trvalého pobytu na jejím území a dětí umístěných na jejím území ve školských zařízeních
pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy, které se nevzdělávají ve školách
zřízených při těchto školských zařízeních.
Obec:
a) zřizuje a zrušuje základní školu, nebo
b) zajišťuje plnění povinné školní docházky v základní škole zřizované jinou obcí nebo
svazkem obcí.
Na území obce, části obce nebo na území více obcí se vymezují školské obvody spádové
školy, konkrétní postup je stanoven školským zákonem. Pokud je v důsledku nestanovení
školského obvodu spádové školy ohroženo plnění povinné školní docházky, pak školský
obvod stanoví krajský úřad. Stanovení školského obvodu se nevztahuje na školy samostatně
zřízené pro žáky se zdravotním postižením a školám, které nejsou zřizovány obcí nebo
svazkem obcí (zákon č. 561/2004 Sb., § 178).
Obec nebo svazek obcí zřizuje a zrušuje:
a) mateřské školy,
b) mateřské a základní školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny
c) zařízení školního stravování sloužící dětem a žákům škol, které zřizuje.
63
Obec je povinna zajistit podmínky pro předškolní vzdělávání v posledním roce před
zahájením povinné školní docházky pro děti s místem trvalého pobytu na jejím území a pro
děti umístěné na jejím území v dětském domově. Obecní úřad buď zřídí mateřskou školu
nebo je povinen zajistit předškolní vzdělávání v mateřské škole zřizované jinou obcí nebo
svazkem.
Obec nebo svazek obcí může dále zřizovat a zrušovat:
a) základní umělecké školy,
b) školská zařízení pro zájmové vzdělávání,
c)
školská účelová zařízení a
d) školy nebo školská zařízení, které jinak zřizuje kraj nebo ministerstvo, pokud prokáže
potřebné finanční, materiální a personální zabezpečení jejich činnosti orgánu, který vede
rejstřík škol a školských zařízení (zákon č 561/2004 Sb., § 179).
Obec nebo svazek obcí zajišťuje výdaje právnických osob vykonávajících činnost škol a
školských zařízení, které zřizuje, s výjimkou výdajů, které škole poskytuje krajský úřad na
zajištění pedagogické přímé vyučovací, přímé výchovné, přímé speciálně pedagogické nebo
přímé pedagogicko-psychologické činnosti
Obec nebo svazek obcí přiděluje právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských
zařízení, které zřizuje, dotace stanovené zákonem o státním rozpočtu k částečné úhradě
výdajů na provoz a provádí s nimi finanční vypořádání (zákon č 561/2004 Sb., § 180).
Obecní úřady obcí s rozšířenou působností
Obec s rozšířenou působností je obec, která vykonává státní správu v přenesené působnosti
pro obce a jejich občany ve svém správním obvodu. Obecní úřad je jedním z orgánů obce a
jeho poslání upravuje zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
Obecní úřady obcí s rozšířenou působností mají svou úlohu především v oblasti financování
škol a školských zařízení zřizovaných územními samosprávnými celky. Tyto školy a školská
64
zařízení jsou v převážné míře financována ze státního rozpočtu prostřednictvím rozpočtů
krajů.
Obecní úřady obcí s rozšířenou působností v souladu s ustanovením § 161 odst. 7 školského
zákona zpracovávají návrhy rozpisů rozpočtů finančních prostředků státního rozpočtu
poskytovaných právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení, které
zřizují obce nebo svazky obcí, v souladu se zásadami stanovenými MŠMT a krajskými
normativy a předávají je krajskému úřadu.
Obecní úřady obcí s rozšířenou působností dále zpracovávají a předkládají krajskému úřadu
rozbory hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu poskytovanými právnickým
osobám vykonávajícím činnost škol a školských zařízení, které zřizují obce nebo svazky obcí,
podle osnovy a postupu stanoveného MŠMT.
Krajské úřady
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), v § 2 vymezuje orgány kraje, kterými jsou
hejtman kraje, rada kraje, zastupitelstvo kraje, krajský úřad a zvláštní orgán kraje. Krajský
úřad plní úkoly jednak v samostatné působnosti uložené mu zastupitelstvem nebo radou
kraje a zároveň úkoly v přenesené působnosti vyplývající ze zákona. Krajský úřad tvoří ředitel
krajského úřadu a zaměstnanci kraje zařazení do krajského úřadu.
Ze školského zákona krajskému úřadu vyplývá povinnost plnit úkoly nadřízeného správního
orgánu ředitelů škol a školských zařízení, které zřizuje stát, kraj, obec nebo svazek obcí
v souvislosti s jejich rozhodováním ve správním řízení v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb.,
správní řád. Případy rozhodování ředitelů ve správním řízení jsou vymezeny v ustanovení
§ 165 odst. 2 školského zákona. Ve všech stanovených případech má účastník řízení
(v případě nezletilých dětí a žáků jejich zákonný zástupce) právo podat odvolání
k odvolacímu orgánu, kterým je krajský úřad.
Krajský úřad má dále za povinnost zpracovávat v souladu s dlouhodobým záměrem
vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky dlouhodobý záměr vzdělávání a
rozvoje vzdělávací soustavy v kraji a předkládat jej MŠMT k vyjádření. Dlouhodobý záměr
65
obsahuje analýzu vzdělávací soustavy v kraji a stanovuje na základě předpokládaného
demografického vývoje, vývoje na trhu práce a záměrů dalšího rozvoje kraje zejména cíle a
úkoly pro jednotlivé oblasti vzdělávání, strukturu vzdělávací nabídky, především strukturu
oborů vzdělání, druhů, popřípadě typů škol a školských zařízení a jejich kapacitu a návrh na
financování vzdělávání a školských služeb v kraji. Dlouhodobý záměr se pravidelně
vyhodnocuje a v případě potřeby upraví či doplní.
Krajský úřad má také stanovenu povinnost každoročně zpracovat výroční zprávu o stavu a
rozvoji vzdělávací soustavy v kraji a předložit ji zastupitelstvu kraje a ministerstvu. Výroční
zprávy musejí být zveřejňovány způsobem umožňujícím dálkový přístup. Krajský úřad vede
část tzv. školského rejstříku. Jedná se o rejstřík škol a školských zařízení a právnických osob,
které jejich činnost vykonávají, a rejstřík školských právnických osob. Účinností zápisu školy a
školského zařízení do rejstříku škol a školských zařízení vzniká právnické osobě, která
vykonává činnost školy nebo školského zařízení, právo poskytovat vzdělávání a školské služby
a právo vydávat doklady o vzdělání stanovené školským zákonem. Zároveň vzniká škole či
školskému zařízení nárok na přidělování finančních prostředků ze státního rozpočtu nebo
z rozpočtu územního samosprávného celku.
Krajský úřad vede ve školském rejstříku údaje o mateřských školách a školských zařízeních
s výjimkou mateřských škol a školských zařízení zřízených ministerstvem.
Krajský úřad v přenesené působnosti prostřednictvím krajských normativů a v souladu se
zásadami stanovenými MŠMT:
a) rozepisuje a poskytuje právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských
zařízení, které zřizuje kraj, finanční prostředky podle § 160 odst. 1 písm. d) školského
zákona;
b) rozepisuje a poskytuje přímo právnickým osobám vykonávajícím činnost škol a školských
zařízení, které zřizují obce nebo svazky obcí, finanční prostředky podle § 160 odst. 1 písm. c).
Při rozpisu vychází z návrhů předložených obecními úřady obcí s rozšířenou působností.
66
O rozpisu prostředků informuje krajský úřad příslušné obecní úřady obcí s rozšířenou
působností.
Krajský úřad finančně vypořádává finanční prostředky státního rozpočtu, které poskytuje na
činnost škol a školských zařízení, a to podle pokynů stanovených Ministerstvem školství,
mládeže a tělovýchovy ČR a postupem stanoveným zvláštním právním předpisem,31 a
předává výsledky finančního vypořádání ministerstvu; zajišťuje sumarizaci účetní závěrky
právnických osob vykonávajících činnost škol a školských zařízení zřizovaných kraji, obcemi
nebo svazky obcí ve svém správním obvodu a zpracovává a vyhodnocuje rozbory
hospodaření s finančními prostředky státního rozpočtu přidělovanými podle osnovy a
postupu stanoveného ministerstvem.
Další úlohou krajského úřadu v oblasti školství je uznávání zahraničního vzdělání na úrovni
základního, středního nebo vyššího odborného vzdělání. Krajský úřad má dvě možnosti: a)
vydá osvědčení o uznání rovnocennosti zahraničního vysvědčení v České republice nebo b)
vydá
rozhodnutí
o
uznání
platnosti
zahraničního
vysvědčení v České
republice
(„nostrifikace“)32.
Kraj je dále povinen zajistit dopravu žákům do spádové školy a ze spádové školy, pokud
vzdálenost spádové školy od místa trvalého pobytu žáka přesáhne 4 km (zákon č. 561/2004
Sb. § 178).
Kraj je povinen zajistit podmínky pro uskutečňování středního a vyššího odborného
vzdělávání, vzdělávání dětí, žáků a studentů se zdravotním postižením a zdravotním
znevýhodněním, dále jazykového, základního uměleckého a zájmového vzdělávání a pro
výkon ústavní výchovy. Za tímto účelem kraj zřizuje a zrušuje:
a) střední školy,
b) vyšší odborné školy,
c)
mateřské, základní, střední školy a školská zařízení pro děti a žáky se zdravotním
postižením,
d) základní školy speciální,
e) školy při zdravotnických zařízeních,
f)
školská výchovná a ubytovací zařízení a zařízení školního stravování pro děti, žáky a
31
32
Vyhláška č. 531/2002 Sb., kterou se stanoví zásady a termíny finančního vypořádání vztahů se státním rozpočtem.
Herzánová, E. Pracovněprávní vztahy zaměstnanců ve školství, Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy Univerzity
67
studenty škol, které zřizuje,
g)
střední školy s vyučovacím jazykem národnostní menšiny
h) jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky,
i)
základní umělecké školy,
j)
školská zařízení pro zájmové vzdělávání a
k)
dětské domovy.
Kraj může dále zřizovat a zrušovat
a) mateřské a základní školy s vyučovacím jazykem národnostní
b) školská zařízení podle (zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků, školská
poradenská zařízení, zařízení pro zájmové vzdělávání aj).
c)
školy a školská zařízení, které jinak zřizuje obec nebo ministerstvo, pokud kraj prokáže
potřebné finanční, materiálové a personální zabezpečení této školy nebo školského
zařízení (zákon č. 561/2004 Sb., § 181).
Kurikulární reforma
Podstatou kurikulární reformy je změna cílů a obsahu vzdělávání směrem k utváření a rozvoji
životních dovednosti tzv. klíčových kompetencí a k přípravě žáků pro praktický život. Změnou
procházejí i procesy řízení vzdělávání, jeho průběžná diagnostika a způsoby hodnocení
dosahovaných výsledků.
Příprava současné kurikulární reformy probíhala ve druhé polovině 90. let minulého století
a vrcholila celonárodní diskusí „Vzdělávání pro 10 milionů“ a vznikem Národního programu
vzdělávání v ČR (tzv. Bílé knihy). Samotná změna kurikula započala tvorbou rámcových
vzdělávacích programů (RVP) pro předškolní a základní vzdělávání, které byly schváleny
v roce 2004. Byly ověřovány na vybraných pilotních mateřských a základních školách, na
základě pilotáže vyhodnocovány a upravovány tak, aby co nejvíce vyhovovaly praxi. Na tyto
RVP navázal postupný vznik RVP pro všechny další vzdělávací obory.
Od roku 2005 začaly všechny mateřské a základní školy v zákonem stanoveném dvouletém
období připravovat své školní vzdělávací programy (ŠVP). Většina škol zvolila své
koordinátory pro tvorbu ŠVP. Týmy učitelů si zpracovaly SWOT analýzu školy, začaly si podle
svých zkušeností dotvářet obsah vzdělání a pracovat na postupech a vhodných vyučovacích
68
metodách, kterými by dosáhly stanovené cíle. Postupně tak začaly vznikat ŠVP, ve kterých
mohli učitelé uplatnit nový přístup ke vzdělávání a své zkušenosti z výuky.
Nejen v zahraničí, ale také u nás, se každá reforma sleduje a vyhodnocuje, probíhají
evaluační výzkumy. Na základě zjištěných výsledků se reforma hodnotí, přistupuje se k jejím
případným úpravám a stanovují se nové priority, jsou upravovány rámcové vzdělávací
programy (Metodický portál RVP).
Rámcové vzdělávací programy
Na státní úrovni jsou zpracovávány rámcové vzdělávací programy (RVP) pro jednotlivé obory
vzdělání. Tyto programové dokumenty konkretizují obecné cíle vzdělávání, specifikují klíčové
kompetence důležité pro rozvoj osobnosti žáků, vymezují věcné oblasti vzdělávání a jejich
obsahy, charakterizují očekávané výsledky vzdělávání a stanovují rámce a pravidla pro tvorbu
školních vzdělávacích programů, včetně učebních plánů.
Na základě rámcových vzdělávacích programů a pravidel v nich stanovených si jednotlivé
školy vytvářejí školní vzdělávací programy. Dosud byly vydány rámcové vzdělávací programy
pro předškolní vzdělávání, pro základní vzdělávání (včetně programu pro základní školu
speciální), pro 279 oborů středního vzdělávání, včetně konzervatoří, pro jazykové školy s
právem státní jazykové zkoušky a pro základní umělecké školy (Národní ústav vzdělávání,
http://www.nuv.cz/ramcove-vzdelavaci-programy).
Rámcové vzdělávací programy - ZŠ
Základní školy si vytvářejí své školní vzdělávací programy na základě Rámcového
vzdělávacího programu pro základní vzdělávání (RVP – ZV). RVP – ZV obsahuje přílohu, která
upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením (dříve osnovy zvláštní školy).
Nejedená se o samostatný RVP, skladba předmětů, jejich časová dotace se však liší a příloha
není plně kompatibilní se základním rámcem. Obsah vzdělávání je upraven pro potřeby žáků
s lehkým mentálním postižením. Podle RVP-ZV-LMP se vzdělává v základních školách
praktických (dříve zvláštních školách), lze podle ní vzdělávat také žáky s lehkým mentálním
69
postižením ve speciálních třídách či individuálně integrované do běžných škol. Vzdělávání dle
RVP ZV i RVP ZV – LMP umožňuje získání základního vzdělání.
Dalším rámcovým vzdělávacím programem je Rámcový vzdělávací program pro obor
vzdělávání Základní škola speciální. Dle uvedeného RVP si své školní vzdělávací programy
vytvářejí základní školy speciální, ve kterých se vzdělávají žáci se středně těžkým a těžkým
mentálním postižením, autismem nebo kombinovaným postižením. Absolvováním
vzdělávání dle RVP ZŠS získávají žáci základy vzdělávání. I se základy vzdělávání mohou
pokračovat ve vzdělávání na střední škole. Podmínkou pro umožnění vzdělávání v tomto
stupni vzdělávání je splnění povinné školní docházky.
Legislativní rámec
Dne 1. ledna 2005 nabyl účinnosti zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním,
středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Tento zákon nahradil do té
doby platné zákony upravující příslušné oblasti školství, a to zákon č. 29/1984 Sb.,
o soustavě základních škol, středních škol a vyšších odborných škol (školský zákon), ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství,
ve znění pozdějších předpisů, a do jisté míry zákon č. 76/1978 Sb., o školských zařízeních,
ve znění pozdějších předpisů.
Podle důvodové zprávy k návrhu zákona je kladen důraz na rovnost vzdělávacích příležitostí
pro všechny a odstranění překážek, které by tomu bránily, respektování vzdělávacích potřeb
jednotlivců při vzdělávání, kvalitu vzdělávacího procesu. Zmínka je též o prostředí vzájemné
úcty, respektu ke všem osobám a opatřeních proti projevům diskriminace a netolerance,
pokud jde o přístup ke vzdělávání. Zároveň je tak zdůrazněno úsilí o zabezpečení přístupu ke
vzdělávání dětem se speciálními vzdělávacími potřebami.
V ustanovení § 2, odst. 1 tohoto zákona jsou uvedeny zásady, na kterých je vzdělávání
postaveno. V souvislosti s inkluzivním vzděláváním jsou podstatné zejm. zásady:
a) rovného přístupu každého státního občana České republiky nebo jiného členského státu
Evropské unie ke vzdělávání bez jakékoli diskriminace z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví,
70
jazyka, víry a náboženství, národnosti, etnického nebo sociálního původu, majetku, rodu
a zdravotního stavu nebo jiného postavení občana,
b) zohledňování vzdělávacích potřeb jednotlivce,
Ve vztahu k iluzivnímu vzdělávání je též podstatné již zmíněné ustanovení § 35, odst. 6.,
které všem žákům zaručuje plnění povinné školní docházky ve spádové škole (pokud se
zákonný zástupce nerozhodne jinak a není naplněna kapacita školy).
A dále ustanovení § 16, které dětem se speciálními vzdělávacími potřebami zaručuje právo
na zajištění vzdělávání v souladu s jejich potřebami.
Na školský zákon navazuje řada subzákonných norem (vyhlášek), které detailněji upravují
stanovené oblasti (předškolní vzdělávání, základní vzdělávání atd.)
Pracovníci ve školství
Jedná se o zaměstnance, kteří jsou v pracovněprávním vztahu k zaměstnavateli, jímž je
právnická osoba vykonávající činnost školy nebo školského zařízení (dále také škola). Tyto
zaměstnance lze dle vykonávané práce rozdělit do dvou skupin – na pedagogické a
nepedagogické pracovníky.
Vymezení první skupiny zaměstnanců nalezneme v zákoně č. 563/2004 Sb., o pedagogických
pracovnících, v platném znění (dále jen „zákon o pedagogických pracovnících“). Tento zákon
se vztahuje na pedagogické pracovníky škol a školských zařízení, která jsou zapsána do
rejstříku škol a školských zařízení, a na pedagogické pracovníky v zařízeních sociální péče
(nevztahuje se tedy na pedagogické pracovníky vysokých škol) a upravuje kvalifikační
předpoklady pro výkon jejich činnosti.
Podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, na vysoké
škole plní funkci učitelů akademičtí pracovníci, kteří jsou v pracovněprávním vztahu k vysoké
škole, upraveném zákoníkem práce. Ze zákona o vysokých školách vyplývají určité odchylky
pracovněprávních vztahů akademických pracovníků. Jedná se např. o možnost uzavírat
pracovní poměr na dobu určitou v délce pěti let aj.33
33
Univerzity.
71
Financování škol a školských zařízení zřizovaných územními samosprávnými celky
MŠMT stanovuje tzv. republikové normativy. Jedná se o výši výdajů připadajících na
vzdělávání a školské služby pro jedno dítě, žáka nebo studenta příslušné věkové kategorie
v oblasti předškolního vzdělávání, základního vzdělávání, středního vzdělávání a vyššího
odborného vzdělávání na kalendářní rok.
Krajské úřady na základě republikových normativů stanovených pro příslušný školní rok
stanovují krajské normativy podle pokynů stanovených vyhláškou č. 492/2005 Sb.,
o krajských normativech. Krajské normativy stanoví krajský úřad jako výši výdajů podle
připadajících na tzv. jednotku výkonu na kalendářní rok. Jednotkou výkonu je jedno dítě, žák,
student, ubytovaný, stravovaný, lůžko, třída, studijní skupina, oddělení aj. Součástí krajských
normativů jsou příplatky na speciální vzdělávací potřeby dětí, žáků a studentů.
V případě škol zřizovaných jinými církvemi nebo náboženskými společnostmi ministerstvo
rozepisuje prostřednictvím normativů a poskytuje formou dotace finanční prostředky přímo.
Ministerstvo poskytuje krajskému úřadu dotace na zvláštní účet finanční prostředky na
činnost škol a školských zařízení, které nezřizuje kraj, stát, obec, svazek obcí nebo
registrovaná církev nebo náboženská společnost (zákon č. 561/2004 Sb., § 162).
72
4.2. Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami
Relevantní právní předpisy
•
Úmluva o právech dítěte
•
Úmluva o právech osob se zdravotním postižením
•
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a
jiném vzdělávání (školský zákon) ve znění pozdějších předpisů
•
Vyhláška č. 73/2005 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními
vzdělávacími potřebami a dětí, žáků a studentů mimořádně nadaných a její novela
vyhláška č. 147/2011 Sb.
•
Vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských
poradenských zařízeních a její novela vyhláška č. 116/2011 Sb.
•
Vyhláška 492/2005 Sb., o krajských normativech
•
Vyhláška č. 48/2005 Sb., o základním vzdělávání a některých náležitostech plnění
povinné školní docházky
•
Vyhláška č. 177/2009 Sb., o bližších podmínkách ukončování vzdělávání ve středních
školách maturitní zkouškou, ve znění pozdějších předpisů
•
Vyhláška č. 13/2005 Sb., o středním vzdělávání a vzdělávání v konzervatoři, ve znění
pozdějších předpisů
Dle ustanovení § 16 školského zákona jsou za děti, žáky a studenty (dále jen žáci) se
speciálními vzdělávacími potřebami považováni žáci se zdravotním postižením, žáci se
zdravotním znevýhodněním a žáci se sociálním znevýhodněním. Speciální vzdělávací
potřeby žáků zjišťuje školské poradenské zařízení – pedagogicko-psychologická poradna,
speciálněpedagogické centrum a od roku 2012 také středisko výchovné péče.
Za zdravotní postižení je školským zákonem považováno mentální, tělesné, zrakové nebo
sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové
poruchy učení nebo chování.
73
Za zdravotní znevýhodnění je považováno zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo
lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při
vzdělávání (jedná se zejména o chronická a dlouhodobá onemocnění a mírnější stupně
specifických poruch učení).
Sociální znevýhodnění je definováno jako:
a) rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně
patologickými jevy,
b) nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo
c) postavení azylanta, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníka řízení o udělení
mezinárodní ochrany na území České republiky.
Bližší specifikace skupiny žáků se sociálním znevýhodněním uvedené v § 16 odst. 4 písm. a)
školského zákona – „rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení
sociálně patologickými jevy“ je uvedena ve vyhlášce č. 73/2005 Sb., ve znění vyhlášky č.
147/2011 Sb. - za žáka se sociálním znevýhodněním se pro účely poskytování vyrovnávacích
opatření považuje zejména žák z prostředí, kde se mu nedostává potřebné podpory
k řádnému průběhu vzdělávání včetně spolupráce zákonných zástupců se školou, a žák
znevýhodněný nedostatečnou znalostí vyučovacího jazyka.
Práva žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami (dále také SVP) mají právo:
-
na vzdělávání, jehož obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám
a možnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umožní,
a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení
-
na zohlednění speciálních vzdělávacích potřeb při hodnocení žáka (zákon č. 561/2004
Sb., § 16, odst. 6).
Žáci se zdravotním postižením a zdravotním znevýhodněním mají právo:
-
na stanovení vhodných podmínek při přijímání ke vzdělávání a při jeho ukončování
odpovídajících jejich potřebám (zákon č. 561/2004 Sb., § 16, odst. 6).
74
V případě žáků se zdravotním postižením může ředitel školy v odůvodněných případech
prodloužit délku středního a vyššího odborného o 2 školní roky (zákon č. 561/2004 Sb., § 16,
odst. 6).
Podpůrná opatření pro žáky se zdravotním postižením
Ve vyhlášce č. 73/2005 Sb. jsou definována tzv. podpůrná opatření, která jsou určena žákům
se zdravotním postižením. Podpůrná opatření zahrnují:
-
využití speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání,
-
kompenzační, rehabilitační a učební pomůcky, speciální učebnice a didaktické
materiály,
-
zařazení předmětů speciálně pedagogické péče,
-
poskytování pedagogicko-psychologických poradenských služeb,
-
zajištění služeb asistenta pedagoga,
-
snížení počtu žáků ve třídě nebo studijní skupině
-
nebo jinou úpravu organizace vzdělávání zohledňující speciální vzdělávací potřeby
žáka.
Vyrovnávací opatření pro žáky se sociálním a zdravotním znevýhodněním
Novelou vyhlášky z roku 2011 byla nově zavedena vyrovnávací opatření zaměřená na
prevenci či minimalizaci školního neúspěchu žáků se sociálním a zdravotním
znevýhodněním. Vyrovnávací opatření při vzdělávání žáků se zdravotním nebo sociálním
znevýhodněním zahrnují:
-
využívání pedagogických, popřípadě speciálně pedagogických metod a postupů, které
odpovídají vzdělávacím potřebám žáků,
-
poskytování individuální podpory v rámci výuky a přípravy na výuku,
-
využívání poradenských služeb školy a školských poradenských zařízení,
-
individuální vzdělávací plán
-
služby asistenta pedagoga.
Škola vyrovnávací opatření poskytuje na základě pedagogického posouzení
vzdělávacích potřeb žáka, průběhu a výsledků jeho vzdělávání, popřípadě ve spolupráci se
75
školským poradenským zařízením. Vyrovnávací opatření může tedy škola navrhnout bez
doporučení školského poradenského zařízení. Výjimkou je zajištění služeb asistenta
pedagoga pro žáky se zdravotním znevýhodněním a zpracování individuálního vzdělávacího
plánu, kde je podle školského zákona nezbytné doporučující školského poradenského
zařízení.
Vyhláška také uvádí podpůrná opatření určená žákům mimořádně nadaným. Jedná se
o využití:
-
speciálních metod, postupů, forem a prostředků vzdělávání,
-
didaktických materiálů,
-
poskytování pedagogicko-psychologických služeb,
-
nebo jinou úpravu organizace vzdělávání zohledňující vzdělávací potřeby těchto žáků.
V žádném právním předpise či jiném závazném dokumentu však nejsou detailněji popsána
podpůrná a vyrovnávací opatření, která je možné při vzdělávání jednotlivých cílových skupin
žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a mimořádně nadaných žáků využít. Zákon tak
sice žákům se SVP přiznává právo na přizpůsobení vzdělávání jejich potřebám, nikde však
nejsou definovány standardizované postupy pro naplnění uvedeného práva.
V době vzniku této studie je v přípravě novela školského zákona, která by měla přinést
změnu v kategorizaci žáků se SVP. Součástí připravovaných legislativních změn je také tvorba
katalogu podpůrných opatření, který by měl být součástí prováděcího předpisu nahrazujícího
vyhlášku č. 73/2005 Sb. Katalog je v současné době v přípravě. Tento katalog by měl
detailněji popisovat jednotlivá podpůrná opatření a jejich aplikaci.
Novelizace § 16 vychází z dlouhodobé kritiky horizontální kategorizace dle jednotlivých typů
speciálních vzdělávacích potřeb.
Stávající kategorizace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP) uvedená ve
školském zákoně (ŠZ) vychází z horizontálního členění na žáky se zdravotním postižením,
zdravotním znevýhodněním a sociálním znevýhodněním. Toto dělení má však výrazné limity.
V celé řadě případů nelze jednoznačně určit, do které kategorie žáka zařadit nebo zařazení
neodpovídá potřebám dítěte. Za zdravotní postižení jsou např. považovány pouze specifické
76
poruchy
chování,
„nespecifické“
poruchy
chování
v souvislosti
s psychiatrickým
onemocněním dítěte však za zdravotní postižení považovány nejsou. Škola v takovém
případě nemá nárok na příplatek k normativu, který by mohla využít na financování vhodné
podpory takového dítěte. Podobných příkladů je více. Například žáci s těžkou epilepsií,
psychiatrickým onemocněním, cystickou fibrózou či s onkologickým onemocněním dle
současného nastavení spadají pouze do kategorie zdravotního znevýhodnění (školská
legislativa nezná termín vnitřní postižení) a školy nemají nárok na finanční prostředky
k zajištění potřebné podpory pro tyto žáky.
Kategorie zdravotního postižení uvedené ve školském zákoně navíc neodpovídají
kategoriím užívaným resorty zdravotnictví a sociálních věcí (s tímto záměrem byla
kategorizace ve ŠZ od počátku připravována). Toto se ukázalo jako zásadní problém zejména
v souvislosti se zařazováním romských žáků do základních škol praktických. Ukázalo se, že
pro kategorii lehké mentální postižení byly ve školství užívány jiné hodnoty IQ, než stanovuje
Mezinárodní klasifikace nemocí, resp. za žáka s lehkým mentálním postižením byl považován
i žák, který měl IQ mezi 85 a 70, což je zcela nepřijatelné.
Velmi citlivým problémem je zařazování žáků do kategorie sociálního znevýhodnění, užívání
tohoto označení je vnímáno jako stigmatizující. Kromě toho ale také nejsou dána závazná
kritéria, podle kterých by bylo možné sociální znevýhodnění „diagnostikovat“.
Zásadním problémem je ale skutečnost, že školy v současné době pobírají příplatek
k normativu pouze na žáky se zdravotním postižním, nikoliv již na žáky se zdravotním a
sociálním znevýhodněním, přestože tito žáci potřebují mnohdy velmi intenzivní podporu při
vzdělávání a školy mají ze zákona povinnost jim tuto podporu poskytnout.
Ve většině případů tak školy na podporu žáků se sociálním znevýhodněním rezignovaly a tito
žáci bývali nezřídka přeřazováni do základních škol praktických, aniž by jim byla v běžných
školách poskytnuta cílená podpora, která by výrazně zvýšila jejich šanci na úspěšné
dokončení vzdělávání v běžné škole. Obdobně se dostatečné podpory nedostává žákům se
zdravotním znevýhodněním.
77
V aktuálně platné české legislativě je realizace podpůrných opatření a čerpání finančních
prostředků na ně podmíněno stanovením diagnózy. Tento model do značné míry odráží
situaci v poradenství, kdy jsou primárně využívány normované diagnostické nástroje, jejichž
cílem je určit, zda je sledovaný jedinec „v normě“ či mimo ni. Hlavním cílem je stanovení
diagnózy, stanovení vhodné intervence je z hlediska důležitosti až na druhém místě.
V reakci na výše uvedené nedostatky stávající právní úpravy byla odbornou veřejností
navržena nová kategorizace, která žáky s handicapem dělí nikoliv podle druhu diagnózy, ale
podle míry potřebné podpory při vzdělávání - žák s potřebou podpůrných opatření ve
stupni 1 až 5 (nejnižší – 1, nevyšší – 5). Toto pojetí je mnohem vhodnější, neboť nestaví na
obtížích dítěte, ale na stanovení míry podpory, kterou žák potřebuje při vzdělávání
a následném stanovení konkrétních podpůrných opatření. Model je spravedlivější a
umožňuje lepší kontrolu výdajů státního rozpočtu, neboť finanční prostředky na realizaci
podpory budou uvolňovány na základě stanovení skutečných potřeb žáka a nikoliv na
stanovení konkrétní diagnózy (i v rámci jedné diagnózy mohou být značné rozdíly v míře
potřebnosti podpory). V souvislosti se vzděláváním žáků se speciálními vzdělávacími
potřebami se tedy i v ČR výhledově upouští od medicínského přístupu, který klade důraz na
stanovení přesné diagnózy a upřednostňuje přístup, jehož podstatou je stanovení
konkrétního postupu intervence a praktická pomoc přímo ve výuce.
Nový systém posuzování míry potřebnosti podpory ve školství by měl být sjednocen s dalšími
resorty. Z tohoto důvodu byla zvolena jako výchozí vzor Mezinárodní klasifikace funkčních
schopností a disability, na kterou přecházejí také resorty zdravotnictví a sociálních věcí.
Možnosti vzdělávání žáků se SVP
V odstavci 1 § 3 vyhlášky č. 73/2005 Sb. jsou definovány formy tzv. speciálního vzdělávání
určeného žákům se zdravotním postižením. Tito žáci se mohou vzdělávat formou:
individuální integrace v běžné třídě běžné školy, ve speciální třídě či škole
určené žákům s jiným druhem postižení.
tzv. skupinové integrace (jedná o nevhodné užití termínu integrace) ve
speciální třídě zřízené pro žáky se zdravotním postižením v běžné škole nebo
škole určené žákům s jiným druhem postižení,
78
ve speciální škole, případně kombinace uvedených forem speciálního
vzdělávání.
Vyhláška tedy v rozporu s obecně platnou definicí integrace označuje individuální integrací
také vzdělávání ve speciální třídě či škole určené žákům s jiným druhem postižení. Přitom
integrací se obecně rozumí situace, kdy je žák s jakýmkoliv handicapem začleněn do
vzdělávání v hlavním vzdělávacím proudu.
Novelou vyhlášky č. 73/2005 Sb. (vyhl. 147/2011 Sb.) bylo odstraněno ustanovení
deklarující individuální integraci jako preferovanou formu vzdělávání žáků se zdravotním
postižením.
V běžné třídě může být individuálně integrováno nejvýše 5 žáků se zdravotním postižením.
Ve školním roce 2012/2013 se v základních školách vzdělávalo 72110 žáků se zdravotním
postižením, z toho bylo 40 888 žáků vzděláváno formou individuální integrace.
Žáci jsou do některé z forem speciálního vzdělávání zařazováni na základě informovaného
souhlasu zákonného zástupce (resp. zletilého žáka) se zařazením do příslušné formy
vzdělávání a doporučení školského poradenského zařízení.
Obdobně je upraveno i zařazení do vzdělávacího programu upraveného pro žáky se
zdravotním postižením (i zde je třeba informovaného souhlasu a doporučení školského
poradenského zařízení).
Od roku 2011 (přijetím vyhlášky 147/2011 Sb.) je v platnosti ustanovení znemožňující
vzdělávání žáků bez zdravotního postižení podle vzdělávacích programů upravených pro
žáky se zdravotním postižením. Ustanovení se především týká vzdělávání podle vzdělávacích
programů určených žákům s mentálním postižením (RVP-ZV- přílohy pro vzdělávání žáků
s lehkým mentálním postižením a RVP pro základní školu speciální).
Novela vyhlášky umožňuje do speciální třídy resp. školy zařazení žáka s jiným druhem
zdravotního postižení, než pro který je určena, nebo žáka se zdravotním znevýhodněním.
79
Uvedené žáky je možné takto zařadit na základě žádosti zákonného zástupce/zletilého žáka
a písemného doporučení školského poradenského zařízení.
Nezbytnou podmínkou je
také udělení informovaného souhlasu zákonným zástupcem/zletilým žákem se zařazením
do speciální školy či třídy. Počet takto zařazených žáků nesmí přesáhnout 25% nejvyššího
možného počtu žáků. V případě žáka se zdravotním znevýhodněním škola musí pravidelně
vyhodnocovat, zda oprávněnost vzdělávání ve speciální škole či třídě trvá. Žák se zdravotním
znevýhodněním nesmí být vzděláván podle vzdělávacího programu pro žáky se zdravotním
postižením.
Novela vyhlášky ponechává možnost vzdělávání žáků se sociálním a zdravotním
znevýhodněním ve speciální škole či třídě, zpřísňuje však možnosti jejich zařazení. Tito žáci
mohou být zařazeni do speciální třídy resp. školy, pokud i přes poskytovaná vyrovnávací
opatření v běžné škole dlouhodobě selhávají. Do speciální školy či třídy by měli být zařazeni
po dobu nezbytnou pro vyrovnání jejich znevýhodnění. Tito žáci musejí být nadále vzděláváni
podle běžného vzdělávacího programu.
V případě žáků se zdravotním znevýhodněním není doba, po kterou mohou být vzděláváni
ve speciální škole, časově omezena. Škole je uložena povinnost, aby nejméně jedenkrát za
rok vyhodnocovala, zda důvody pro zařazení do speciální školy trvají a v případě jejich
pominutí navrhla návrat do běžné školy.
V případě žáků se sociálním znevýhodněním, kteří i při zohledňování individuálních
vzdělávacích potřeb a uplatňování vyrovnávacích opatření v běžné škole celkově dlouhodobě
selhávají, je možnost jejich zařazení do speciální školy či třídy časově omezena na dobu
nejdéle pěti měsíců.
Typy speciálních škol
V paragrafu vyhlášky 5 jsou uvedeny typy speciálních škol pro účely jejich označování.
a) mateřská škola pro zrakově postižené, základní škola pro zrakově postižené, střední škola
pro zrakově postižené (střední odborné učiliště pro zrakově postižené, odborné učiliště pro
80
zrakově postižené, praktická škola pro zrakově postižené, gymnázium pro zrakově postižené,
střední odborná škola pro zrakově postižené), konzervatoř pro zrakově postižené,
b) mateřská škola pro sluchově postižené, základní škola pro sluchově postižené, střední
škola pro sluchově postižené (střední odborné učiliště pro sluchově postižené, odborné
učiliště pro sluchově postižené, praktická škola pro sluchově postižené, gymnázium pro
sluchově postižené, střední odborná škola pro sluchově postižené),
c) mateřská škola pro hluchoslepé, základní škola pro hluchoslepé,
d) mateřská škola pro tělesně postižené, základní škola pro tělesně postižené, střední škola
pro tělesně postižené (střední odborné učiliště pro tělesně postižené, odborné učiliště pro
tělesně postižené, praktická škola pro tělesně postižené, gymnázium pro tělesně postižené,
střední odborná škola pro tělesně postižené),
e) mateřská škola logopedická, základní škola logopedická,
f) mateřská škola speciální, základní škola praktická, základní škola speciální, odborné
učiliště, praktická škola,
g) základní škola pro žáky se specifickými poruchami učení, základní škola pro žáky se
specifickými poruchami chování,
h) mateřská škola při zdravotnickém zařízení, základní škola při zdravotnickém zařízení,
základní škola speciální při zdravotnickém zařízení.
Školy si však samy mohou tvořit své názvy podle příslušných ustanovení školského zákona a
výše uvedené typy označování pro ně nejsou závazné.
Počet žáků ve třídě zřízené pro žáky se zdravotním postižením a třídě školy při
zdravotnickém zařízení je 6 až 14 žáků. Třída zřízená pro žáky s těžkým zdravotním
postižením má nejméně 4 a nejvíce 6 žáků (vyhláška 73/2005 Sb., § 10).
Základní vzdělávání pro žáky se zdravotním postižením, kteří se vzdělávají ve třídách nebo
školách s upraveným vzdělávacím programem, může s předchozím souhlasem ministerstva
trvat deset ročníků; první stupeň je tvořen prvním až šestým ročníkem a druhý stupeň
sedmým až desátým ročníkem (zákon č. 561/2004 Sb.).
Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami včetně žáků s těžkým zdravotním postižením
mohou po ukončení povinné školní docházky pokračovat ve vzdělávání na střední škole,
81
pokračování na konkrétním typu střední školy není předem omezeno. Teoreticky se tedy
může i žák s mentálním postižením ucházet o přijetí na gymnázium.
Existují vzdělávací obory, které jsou primárně určené žákům se zdravotním postižením:
-
Praktická škola jednoletá 78–62–C/01
Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání praktická škola jednoletá je určen pro
žáky s těžkým stupněm mentálního postižení, souběžným postižením více vadami a
autismem, kteří ukončili základní vzdělávání v základní škole speciální podle
vzdělávacího programu určeného pro tuto skupinu žáků (Rámcový vzdělávací
program pro základní školu speciální, Díl II), případně dobíhajícího Vzdělávacího
programu pomocná škola a Rehabilitačního vzdělávacího programu pomocné školy.
Praktická škola jednoletá doplňuje a rozšiřuje žákům teoretické i praktické
dovednosti získané v průběhu povinné školní docházky. Za předpokladu respektování
individuálních zvláštností a schopností žáků je vzdělávací proces zaměřen na rozvoj
komunikačních dovedností a dosažení nejvyšší možné míry samostatnosti a
nezávislosti na péči druhých osob.
Poskytuje přípravu na osvojení manuálních dovedností a jednoduchých činností
využitelných v oblastech praktického života, které absolventům usnadní integraci do
společnosti (VÚP, RVP Praktická škola, 2009).
-
Praktická škola dvouletá 78–62–C/02
Rámcový vzdělávací program pro obor vzdělání praktická škola dvouletá dává
možnost získat střední vzdělání žákům se středně těžkým stupněm mentálního
postižení, případně s lehkým mentálním postižením v kombinaci s dalším zdravotním
postižením, které jim znemožňuje vzdělávání na jiném typu střední školy.
Praktická škola dvouletá doplňuje a rozšiřuje všeobecné vzdělání dosažené v průběhu
povinné školní docházky. Vzdělávací proces je zaměřen na získání základních
82
pracovních dovedností, návyků a pracovních postupů potřebných v každodenním
i v budoucím pracovním životě.
Poskytuje základy odborného vzdělání a manuálních dovedností v oboru dle zaměření
přípravy a vedoucích k profesnímu uplatnění. Získané dovednosti mohou žáci také
využít v dalším vzdělávání.
-
obory kategorie E (nejsou určeny výhradně žákům se SVP, nicméně se jich v nich
vzdělává 70 % žáků se SVP) jsou zakončeny výučním listem, mají ale jednodušší
teoretickou přípravu a důraz se klade na praktické dovednosti. Jde o takové obory,
jako Zahradnické práce, Zednické práce, Keramická výroba, Kartáčnické a košíkářské
práce apod.
Finanční podpora vzdělávání žáků se SVP
Příplatek k základnímu normativu je stanoven pouze pro děti, žáky a studenty se zdravotním
postižením. Výše tohoto příplatku se liší podle druhu zdravotního postižení. V příloze je
uveden příklad násobků základního normativu pro jednotlivé druhy zdravotního postižení
v karlovarském kraji (příplatky se regionálně liší, nastavení výše příplatku je do určité míry
v kompetenci krajů).
4.3. Inkluzívní vzdělávání
V únoru roku 2010 se stala součástí právního řádu ČR Úmluva o právech občanů se
zdravotním postižením. Její ratifikací se Česká republika zavázala k zavedení systému
inkluzívního vzdělávání na všech úrovních vzdělávací soustavy.
Přechod od segregovaného vzdělávání dětí se speciálními vzdělávacími potřebami k jejich
integraci do škol hlavního výchovně-vzdělávacího proudu a zajištění rovného přístupu ke
vzdělávání pro všechny požaduje již Národní program rozvoje vzdělávání v České republice
tzv. Bílá kniha. Individuální integrace jako preferovaná forma vzdělávání dětí, žáků a
83
studentů se speciálními vzdělávacími potřebami je pak deklarována v dalších strategických
i legislativních dokumentech.
Doposud však chyběla jednotná koncepce a systémová podpora začleňování dětí se
speciálními vzdělávacími potřebami do škol hlavního vzdělávacího proudu, což se v praxi
projevuje tím, že řada běžných škol stále není na integraci těchto dětí dostatečně připravena.
Stávající vzdělávací model, který jen pozvolna přijímá pro-inkluzívní opatření, nadále trpí
zásadními organizačními, legislativními, personálními, ale i didakticko-metodickými
nedostatky.
Začleňování do hlavního vzdělávacího proudu se netýká pouze dětí se zdravotním
postižením, ale také dětí se sociálním a zdravotním znevýhodněním. Zatímco podpora
vzdělávání dětí se zdravotním postižením byla již legislativně ukotvena, problematika
podpory vzdělávání žáků se sociálním a zdravotním znevýhodněním byla do roku 2010 zcela
opomíjena. Že se jedná o závažný problém, se ukázalo zejména v souvislosti s odsuzujícím
rozsudkem Štrasburského soudu pro lidská práva ve věci diskriminace romských dětí ve
vzdělávání a jejich zvýšeného umisťování do škol určených žákům s lehkým mentálním
postižením.
V reakci na výše uvedené skutečnosti připravilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy
– sekce pro speciální vzdělávání ve spolupráci s odborníky Národní akční plán inkluzívního
vzdělávání (NAPIV), který byl v březnu 2010 přijat vládou ČR usnesením číslo 206. NAPIV byl
rámcovým dokumentem zaměřeným na zajištění rovného přístupu
všech osob ke
vzdělávání. Obsahuje nutná opatření ke zvýšení inkluzívního přístupu v českém školství.
Sleduje tři hlavní cíle:
Zvýšit míru inkluzívního pojetí vzdělávání v českém vzdělávacím systému.
Působit preventivně proti sociální exkluzi jednotlivců i celých sociálních
skupin.
Přispět ke zvýšení sociální koheze české společnosti.
84
Realizace NAPIV měla být rozdělena do dvou fází – přípravné v letech 2010 až 2013 a
následné realizační. Cílem přípravné fáze bylo na základě široké odborné diskuse za účasti
zástupců dotčených resortů, zástupců akademické obce, zástupců odborných profesních
platforem, odborníků z praxe či zástupců neziskových organizací vytvořit konkrétní návrhy
strategií a opatření směřujících k podpoře inkluzívního vzdělávání na všech stupních
vzdělávací soustavy bez rozdílu zřizovatele.
Cílem druhé fáze pak měla být připravená a schválená opatření realizovat a dosáhnout tak
maximální možné míry rozvoje inkluzívního vzdělávání v České republice.
Aby mohlo dojít ke zvýšení inkluzivity českého vzdělávacího prostředí, je třeba provést
zásadní změny zejména v oblasti legislativy, financování podpory vzdělávání žáků se
speciálními vzdělávacími potřebami a v neposlední řadě také systému profesní přípravy
pedagogů a systému školního poradenství. V důsledku politických změn však realizace NAPIV
byla již v prvním roce ukončena a není v ní pokračováno.
Důvody pro odsuzující rozsudek ESLP
Nejzávažnějším problémem původní právní úpravy platné do 1. 9. 2011 bylo umožnění
zařazení žáka bez postižení do školy či třídy zřízené pro žáky se zdravotním postižením
(včetně školy či třídy pro děti s mentálním postižením) pouze na základě souhlasu zákonného
zástupce bez doporučení školského poradenského zařízení. Hlavním důvodem bylo
umožnění dosažení potřebného počtu žáků ve třídě, aby mohla probíhat výuka. Řada
speciálních škol se v období přípravy uvedené právní úpravy potýkala s nedostatkem žáků a
přijetí dětí bez postižení umožnilo jejich další fungování. Ve vyhlášce však nebylo jakkoli
upraveno, podle jakého vzdělávacího programu má být takový žák vzděláván. Toto opatření
bylo jedním z důvodů, kvůli kterému byla Česká republika odsouzena Evropským soudem pro
lidská práva (ESLP) ve věci D. H. a ostatní proti České republice. V tomto soudním procesu
byla Česká republika odsouzena za nepřímou diskriminaci romských dětí ve vzdělávání,
neboť téměř jedna třetina romských dětí se vzdělává ve školách zřízených pro žáky
s mentálním postižením, řada z nich bez diagnózy mentálního postižení. Zařazení žáka bez
mentálního postižení do vzdělávacího programu určeného žákům s mentálním postižením,
ke kterému v důsledku rozporné právní úpravy docházelo, výrazným způsobem omezuje jeho
85
možnosti pokračování ve vzdělávání a získání odpovídajícího pracovního a společenského
uplatnění.
V ČR existují základní školy, které přijaly za svůj koncept inkluzivního vzdělávání a snaží se je
jej ve své každodenní praxi rozvíjet. Systémová podpora však stále chybí a na úrovni
legislativy je stále setrváváno ve fázi integrace. V ČR všeobecně chybí společenská podpora
rozvoje inkluzivního vzdělávání a dle údajů zjišťovaných společností EDU-in v rámci kampaně
Česko mluví o vzdělávání je velká část společnosti s vysokou mírou selektivity českého
školství spokojena, na druhou stranu by přibližně stejný počet lidí přivítal koncept školy pro
všechny. Zjištěné údaje spíše svědčí o tom, že veřejnost ještě není s uvedenou
problematikou dostatečně obeznámena a nedokáže posoudit klady a zápory jednotlivých
systémů vzdělávání. Velký odpor mezi pedagogy vzbuzuje dříve deklarované rušení
základních škol praktických, zřízených pro žáky s lehkým mentálním postižením (bývalých
zvláštních škol), do kterých byli tradičně přeřazováni i žáci, kteří z různých důvodů selhávali
ve školách hlavního vzdělávacího proudu. Učitelé běžných škol jsou zvyklí na to, že je
možnost zbavit se žáků vyžadujících odlišný přístup či intenzivnější podporu a učitelé
speciálních škol usilují o udržení škol, ve kterých pracují. Nelze to samozřejmě paušalizovat,
situace však vypovídá o tom, že ani učitelská veřejnost ještě z velké části není připravena
přijmout koncept školy pro všechny, zejména tehdy, chybí-li systémová podpora ze strany
centrální exekutivy, zejména v plošném zajištění podpory učitelů při přípravě na vzdělávání
heterogenních kolektivů.
86
5. Srovnání statistických dat
Srovnání vybraných statistických dat ilustruje některé rozdíly mezi vzdělávacím systémem ve
Finsku, Rakousku a České republice. Nejdříve uvádíme počty žáků v jednotlivých zemích od
roku 1998 do roku 2008. Následující graf znázorňuje celkový počet osob zapsaných do
systému formálního vzdělávání v každé zemi s vyloučením předškolního vzdělávání. Pokrývá
všechny úrovně vzdělávání od základního až po terciární. Jak vidíme, v absolutních číslech je
nejvíce žáků v České republice, následuje Rakousko a nakonec Finsko.
Počet žáků a studentů
(uvedeno v 1000)
1251,3
2008
1467,8
1855,4
1251,3
1457,3
2007
1855,6
1246,4
2006
1470,8
1869,3
1239,9
2005
1461,9
1911,9
1206,3
2004
1452,4
1933,7
1192,5
2003
1429
1927,7
1178,8
2002
1422,1
1935,3
1171,7
2001
1463,6
1931,8
1152,3
2000
1458,8
1906,2
1125,5
1999
1442,9
1875,2
1100,6
1998
1426,1
1913,9
0
500
1000
Finsko
Rakousko
1500
2000
2500
Česká republika
87
Největší počet žáků v absolutních číslech, mezi sledovanými zeměmi, vykazuje v průběhu let
1998 – 2008 Česká republika. V daném období byl zaznamenán pokles počtu žáků v ČR.
Finsko i Rakousko vykazují v průběhu téhož období mírný nárůst počtu žáků.
Další graf sleduje předpokládanou délku školní docházky. Ta odpovídá očekávanému počtu
let vzdělávání v průběhu celého života a její výpočet se provádí prostřednictvím sčítání měr
účasti na vzdělávání za jednotlivé roky pro všechny věkové skupiny. Tento typ odhadu bude
přesný za předpokladu, že bude dosavadní model vzdělávání fungovat i v budoucnosti.
Odhady jsou založeny na údajích počítaných na osobu. Pro ilustraci smyslu tohoto pojmu, byl
uveden následující příklad: přepokládaná délka školní docházky pro desetiletého žáka bude
jeden rok, pokud budou zapsáni všichni desetiletí žáci (v roce sběru dat). Pokud bude
zapsáno pouze 50 % desetiletých, očekávaná délka školní docházky bude pro věkovou
skupinu 10 let činit půl roku.
88
Pozn. data za EU za rok 1998 nejsou k dispozici.
Graf věnující se předpokládané délce školní docházky ukazuje tendenci prodlužování délky
školní docházky. Nejvýraznějším státem je v tomto případě Finsko, kde v roce 2008 činila
délka předpokládané školní docházky 20,5 roku. Velmi podobnou předpokládanou délku
vykazují ČR (17,5 roku) a EU (17,2 roku). Nejkratší délku školní docházky dosahovalo v roce
2008 Rakousko – 16,6 let.
89
Další z ukazatelů představuje procentní podíl čtyřletých dětí, které jsou zapsané do
předškolních zařízení zaměřených na vzdělávání. Tato zařízení poskytují vzdělávací péči
malým dětem. Mohou to být buď školská anebo neškolská zařízení. Zaměstnávají personál s
kvalifikací specializovanou na vzdělávání. Střediska celodenní péče, kde od personálu není
vyžadována kvalifikace z oblasti vzdělávání, sem nebyla nezahrnuta.
Míra účasti čtyřletých dětí v předškolním vzdělávání v průběhu let 1998 až 2008 ve všech
sledovaných zemích vzrostla. Nejmenší podíl dětí ve věku 4 let, které se účastní předškolního
vzdělávání, vykazuje Finsko, kde v roce 2008 jen mírně překročila polovinu (52,5%).
V Rakousku dosahuje podíl těchto dětí 85,6% a v České republice 86,8%.
Poměr žák/učitel v základním vzdělávání je ukazatelem vypočítaným tak, že se vydělí počet
žáků s plnou školní docházkou počtem učitelů s plným pracovním úvazkem na úrovni ISCED
1. Započítávají se pouze učitelé v aktivní službě (včetně pedagogů speciálního vzdělávání).
Poměr žák/učitel by neměl být zaměňován s průměrnou velikostí třídy, protože nebere v
úvahu speciální případy jako malé skupiny žáků vyžadujících speciální péči či oblasti
specializovaných/minoritních
předmětů,
anebo
rozdíl
mezi
počtem
hodin
výuky
poskytnutých učiteli a počtem vyučujících hodin předepsaných pro žáky např. v případě
učitele pracujícího na směny.
90
Pozn. údaje za Rakousko v roce 2000 nejsou k dispozici.
Z grafu je patrné, že mezi sledovanými třemi zeměmi má Česká republika největší počet žáků
na 1 učitele. Zatímco v ČR připadalo v roce 2008 na 1 učitele 18,1 žáků, ve Finsku to bylo
téměř o 4 méně (14,4 žáků) a v Rakousku o více než pět žáků na jednoho učitele méně (12,9
žáků).
Ukazatel osmnáctiletí v procesu vzdělávání
představuje procentní podíl všech
osmnáctiletých osob, které stále ještě navštěvují nějaký typ školy (všechny stupně ISCED).
Poskytuje údaje o počtu mladých lidí, kteří se nevzdali úsilí o zlepšení svých schopností
cestou počátečního vzdělávání a zahrnuje jak ty, jejichž vzdělávací kariéra probíhala plynule,
bez prodlev, tak i ty, kteří ve vzdělávání pokračují, ačkoliv museli některé stupně v minulosti
opakovat.
91
Největší podíl osmnáctiletých, které se vzdělávají, vykazuje dlouhodobě Finsko. V roce 2008
zde jejich podíl na celkovém počtu osmnáctiletých činil 93,5%. Česká republika se v rozmezí
let 1998 a 2008 posunula z posledního místa mezi sledovanými zeměmi na druhé místo
s 88,1 %. Rakousko v roce 2008 vykazovalo necelé tři čtvrtiny osmnáctiletých, kteří navštěvují
nějaký typ školy (72,5%). Průměr za EU 27 činí 77%.
Předčasné odchody ze vzdělávání jsou ukazatelem, který se týká osob ve věku 18 až 24 let.
Tyto osoby musí splňovat dvě následující podmínky: nejvyšší dosažené vzdělání odpovídá
ISCED 0, 1 nebo 2 a tito respondenti uvedli, že ve 4 týdnech přecházejících šetření
neabsolvovali žádné vzdělávání (čitatel). Jmenovatel sestává z celkové populace stejné
věkové skupiny s vyloučením těch respondentů, kteří neodpověděli na otázku „nejvyšší
dosažená úroveň vzdělání“ a „účast na vzdělávání a školení“. Čitatel i jmenovatel vychází z
Výběrového šetření pracovních sil EU.
92
Nejmenší podíl osob ve věku 18 až 24 let, kteří předčasně odešli ze vzdělávání, vykazuje
Česká republika s 5,4% v roce 2009. 9,9% takovýchto osob vykazuje Finsko a 8,7% Rakousko.
93
Následující graf uvádí celkový počet osob, které jsou zapsány do oblasti terciárního
vzdělávání (včetně univerzitních a neuniverzitních studií) ve formálním vzdělávacím systému
každé ze zemí. Odpovídá cílové populaci pro politiku vyššího vzdělávání. Informuje o počtu
osob majících přístup k terciárnímu vzdělávání, u kterých se předpokládá, že dokončí svá
studia a přispějí tak k navýšení dosažené úrovně vzdělanosti obyvatelstva v dané zemi
v případě, že budou po skončení svých studií v zemi nadále žít a pracovat.
Počet studentů
- terciární vzdělávání
(uvedeno v 1 000)
309,6
284,8
2008
392,5
309,2
2007
261
362,6
309
2006
253,1
337,4
306
2005
244,4
336,3
299,9
2004
238,5
318,9
291,7
2003
229,8
287
283,8
2002
223,7
284,5
279,6
264,7
260
270,2
261,2
253,7
262,9
252,9
231,2
250
247,5
215
2001
2000
1999
1998
0
50
100
150
Finsko
200
Rakousko
250
300
350
400
450
Česká republika
94
V mezidobí let 1998 a 2008 došlo k navýšení počtu studentů v terciárním vzdělávání ve všech
třech sledovaných zemích. Nejrazantnější byl tento nárůst v ČR, kde počet studentů
v terciárním vzdělávání vzrostl téměř jednou tolikrát – z 215 tis. na 392,5 tis. Ve Finsku
studovalo v roce 2008 v terciárním vzdělávání bezmála 310 tis. studentů, v Rakousku pak
téměř 285 tisíc studentů.
Další graf znázorňuje úroveň dosaženého vzdělání mladých lidí, která je definována jako
podíl mladých lidí ve věku 20-24 let, kteří získali minimálně vyšší středoškolské vzdělání, tzn.
dle klasifikace ISCED stupně 3A, 3B nebo programy 3C na celkové populaci stejné věkové
skupiny kromě těch, kteří v tomto šetření (výběrové šetření pracovních sil EU) neodpověděli.
Úroveň dosaženého vzdělání mladých lidí
- podíl populace ve věku 20 - 24 let s alespoň vyšším středošk.
vzděláním
(uvedeno v %)
85,1
86
2009
78,6
2008
78,4
2007
78,1
2006
77,9
2005
77,5
2004
77,1
2003
76,9
2002
86,2
84,5
84,7
85,8
84,5
85,8
85,3
84,2
85,8
85,3
2000
76,6
0
10
20
Finsko
30
40
Rakousko
50
60
Česká republika
70
80
91,8
91,8
83,4
85,9
85,1
76,6
91,6
86,5
84,1
76,7
2001
91,9
91,2
91,4
92,1
92,2
96,1
90,6
87,7
85,1
91,2
90
100
EU (27 zemí)
95
Tento ukazatel se jeví být z dlouhodobého hlediska stabilním. V roce 2009 tvořil podíl
populace ve věku 20 - 24 let s alespoň vyšším středoškolským vzděláním na celkové populaci
stejné věkové skupiny v ČR o málo více než devět desetin (91,9%). Téměř devíti desetin pak
tento podíl dosáhl ve Finsku (85,1%) i v Rakousku (86%).
Statistika žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
Následující statistiky se věnují počtu dětí ve věku povinné školní docházky, zejména žákům se
speciálními vzdělávacími potřebami a jejich zařazení ve speciálních školách, speciálních
třídách či do hlavního vzdělávacího proudu ve sledovaných zemích. Použitá statistická data
reprezentují v případě Finska a Rakouska školní rok 2010/2011, v případě České republiky
školní rok 2011/2012.
a) Počet žáků ve věku povinné školní docházky
Nejvíce žáků (v absolutních číslech) povinných školní docházkou s počtem 835 796 žije
v České republice, následuje Rakousko se 770 762 školou povinných žáků a Finsko s 545 188
žáky.
96
Ve všech sledovaných zemích navštěvují školou povinní žáci převážně veřejné školy.
Soukromé školství ve Finsku a České republice zajišťuje vzdělávání pro jen o málo více než
2% žáků, v Rakousku pak pro téměř jednu desetinu školou povinných žáků.
97
b) Žáci se speciálními vzdělávacími potřebami ve věku povinné školní docházky
Graf nám udává počet školou povinných žáků se speciálními vzdělávacími potřebami
v absolutních číslech ve sledovaných zemích. Je patrné, že nejvíce těchto žáků, téměř 73 tisíc,
žije v České republice. Ve Finsku je školou povinných žáků se SVP téměř 46 tisíc a v Rakousku
bezmála 30 tisíc.
Tento graf nám dokládá podíl žáků se SVP na celkovém počtu školou povinných žáků.
V žádném ze států nepřekračuje podíl žáků se SVP ani jednu desetinu. Nejvyšší zastoupení
má opět Česká republika s 8,7%, následována Finskem s 8,3% a Rakouskem, kde podíl žáků
se SVP dosahuje pouhých 3,8%.
98
V České republice je počet žáků se SVP téměř rovnoměrně zastoupen jak v primárním, tak
sekundárním vzdělávání. Ve Finsku jsou žáci se SVP zastoupeni z větší části v primárním
vzdělávání (o 6 517 osob) a v Rakousku naopak v sekundárním (o 8 272 osob).
Z grafu je patrné, že vzdělávání žáků se SVP zajišťuje převážně veřejné školství. Největší
počet žáků se SVP se v rámci soukromého školství vzdělává v ČR.
99
Tento graf udává rozložení školou povinných žáků se SVP napříč speciálními školami,
speciálními třídami v běžných školách a běžnými třídami v běžných školách, tedy v hlavním
vzdělávacím proudu. Nejvíce dětí se SVP, téměř šest desetin, se v hlavním vzdělávacím
proudu vzdělává v Rakousku. V ČR a ve Finsku počet dětí se SVP, které se vzdělávají
v běžných třídách na běžných školách, také přesahuje polovinu (v ČR o 4,2 %; ve Finsku o 4,5
%).
Speciální třídy v běžných školách navštěvují v Rakousku pouhé 2,3% žáků se SVP, v České
republice téměř desetina žáků se SVP (8,9 %) a ve Finsku téměř jedna třetina (31,8 %).
Téměř čtyři desetiny ze školou povinných žáků se SVP v Rakousku navštěvují speciální školy,
následuje více než třetina z těchto žáků v ČR (36,8 %) a více než desetina ve Finsku (13,7 %).
100
Dále uvádíme statistiky věnující se školou povinným žákům se SVP ve speciálních školách,
speciálních třídách a v hlavním vzdělávacím proudu.
Česká republika má v porovnání s Rakouskem a Finskem v absolutních číslech nejvyšší počet
žáků se SVP zařazených ve speciálních školách ve věku povinné školní docházky, následuje
Rakousko a Finsko.
101
Nejvyšší počet žáků se SVP ve věku povinné školní docházky navštěvuje speciální třídy
v běžných školách ve Finsku (14 462), téměř o polovinu méně jich je v ČR (6 469) a v
Rakousku jich je pouze 684.
102
Nejvyšší počet (v absolutních číslech) školou povinných žáků se SVP se vzdělává v hlavním
vzdělávacím proudu v České republice (39 277). Početně následuje Finsko (24 744) a
Rakousko (16 943).
103
6. Závěr
Každá komparace má svá úskalí, ne jinak je tomu i v tomto případě. Srovnáváme vzdělávací
systémy, které jsou produktem různorodých podmínek, historických okolností a systémových
změn v rámci národních států. Nicméně už jednoduché porovnání výsledků PISA ukazuje, že
existují rozdíly v úspěšnosti systémů. Na jedné straně podle těchto výsledků stojí vzdělávací
systém finský, který kontrastuje se systémy českým a rakouským, které k sobě mají historicky
blíže.
Z porovnání ukazatelů tří zemí vyčteme, že největší počet žáků a studentů v absolutních
číslech, mezi sledovanými zeměmi, vykazuje v průběhu let 1998 – 2008 Česká republika.
V daném období zaznamenáváme pokles počtu žáků v ČR. Finsko i Rakousko vykazují
v průběhu téhož období mírný nárůst počtu žáků. V čase se prodlužuje délka školní docházky.
V roce 2008 činila ve Finsku délka předpokládané školní docházky 20,5 roku, menší byla v ČR
(17,5 roku) a EU (17,2 roku) a nejkratší byla v Rakousku (16,6 let). Také míra účasti čtyřletých
dětí v předškolním vzdělávání v průběhu let 1998 až 2008 ve všech sledovaných zemích
vzrostla. Nejmenší podíl dětí ve věku 4 let vykazuje Finsko, kde v roce 2008 jen mírně
překročila polovinu (52,5%). V Rakousku dosahuje podíl těchto dětí 85,6% a v České
republice 86,8%. Česká republika má největší počet žáků na jednoho učitele (18,1). Ve Finsku
připadá na učitele 14,4 žáků a v Rakousku 12,9 žáků. Největší podíl osmnáctiletých, které se
vzdělávají, vykazuje dlouhodobě Finsko (93,5%). Česká republika se v rozmezí let 1998 a
2008 posunula z posledního místa mezi sledovanými zeměmi na druhé místo s 88,1 %.
Rakousko v roce 2008 vykazovalo 72,5%. Nejmenší podíl osob ve věku 18 až 24 let, kteří
předčasně odešli ze vzdělávání, vykazuje Česká republika s 5,4% v roce 2009. 9,9%
takovýchto osob vykazuje Finsko a 8,7% Rakousko. V mezidobí let 1998 a 2008 došlo
k navýšení počtu studentů v terciárním vzdělávání ve všech třech sledovaných zemích.
Nejrazantnější byl tento nárůst v ČR. V roce 2009 tvořil podíl populace ve věku 20 - 24 let
s alespoň vyšším středoškolským vzděláním na celkové populaci stejné věkové skupiny v ČR
o málo více než devět desetin (91,9%). Téměř devíti desetin pak tento podíl dosáhl ve Finsku
(85,1%) i v Rakousku (86%).
104
Nejvíce žáků (v absolutních číslech) povinných školní docházkou s počtem 835 796 žije
v České republice, následuje Rakousko se 770 762 školou povinných žáků a Finsko s 545 188
žáky. Ve všech sledovaných zemích navštěvují školou povinní žáci převážně veřejné školy.
Soukromé školství ve Finsku a České republice zajišťuje vzdělávání pro jen o málo více než
2% žáků, v Rakousku pak pro téměř jednu desetinu školou povinných žáků. Nejvíce žáků se
SVP, téměř 73 tisíc, žije v České republice. Ve Finsku je školou povinných žáků se SVP téměř
46 tisíc a v Rakousku bezmála 30 tisíc. Podíl žáků se SVP na celkovém počtu školou povinných
žáků je nejvyšší v ČR (8,7%), následována je Finskem (8,3%) a Rakouskem (3,8%). V České
republice je počet žáků se SVP téměř rovnoměrně zastoupen jak v primárním, tak
sekundárním vzdělávání. Ve Finsku jsou žáci se SVP zastoupeni z větší části v primárním
vzdělávání a v Rakousku naopak v sekundárním. Vzdělávání žáků se SVP zajišťuje převážně
veřejné školství. Největší počet žáků se SVP se v rámci soukromého školství vzdělává v ČR.
Nejvíce dětí se SVP, téměř šest desetin, se v hlavním vzdělávacím proudu vzdělává
v Rakousku. V ČR a ve Finsku počet dětí se SVP, které se vzdělávají v běžných třídách na
běžných školách, také přesahuje polovinu (v ČR o 4,2 %; ve Finsku o 4,5 %). Speciální třídy
v běžných školách navštěvují v Rakousku pouhé 2,3% žáků se SVP, v České republice téměř
desetina žáků se SVP (8,9 %) a ve Finsku téměř jedna třetina (31,8 %). Téměř čtyři desetiny
ze školou povinných žáků se SVP v Rakousku navštěvují speciální školy, následuje více než
třetina z těchto žáků v ČR (36,8 %) a více než desetina ve Finsku (13,7 %).
Česká republika má v porovnání s Rakouskem a Finskem v absolutních číslech nejvyšší počet
žáků se SVP zařazených ve speciálních školách ve věku povinné školní docházky, následuje
Rakousko a Finsko. Nejvyšší počet žáků se SVP ve věku povinné školní docházky navštěvuje
speciální třídy v běžných školách ve Finsku (14 462), téměř o polovinu méně jich je v ČR
(6 469) a v Rakousku jich je pouze 684. Nejvyšší počet (v absolutních číslech) školou
povinných žáků se SVP se vzdělává v hlavním vzdělávacím proudu v České republice (39 277).
Početně následuje Finsko (24 744) a Rakousko (16 943).
Pokud porovnáme český a finský vzdělávací systém, tak evidentní je ve Finsku větší
zastoupení a využití asistenta pedagoga a také speciálního pedagoga a obecně zde nalézáme
větší prostor pro individuální práci s žákem. Oproti formálním naplňováním kritérií se
setkáváme se systémem, který je komplexní, propracovaný a vnitřně propojený a stojí na
hodnotách sociálního konsenzu a prosazování rovnosti šancí a podmínek a to od
105
předškolního věku. Liší se i vybavenost škol pomůckami, ale i prostorovým řešením a
členěním prostou podle aktivit, které ve třídě probíhají. Větší důraz je ve Finsku kladen na
kooperativní výuku a poměrné zastoupení různých forem výuky (frontální, skupinová,
individuální). Zdá se, že diagnostika je více propracovaná a zejména je aplikována v raném
věku dítěte. Individuální plánování se uplatňuje už v předškolním vzdělávání. Diagnostika je
obecně zaměřená na individuální potřeby dítěte, než na zařazení do té které kategorie
„postižení“. Finské školství diagnostikuje mnohem širší rozsah SVP, než jak je tomu v ČR nebo
ještě zřetelněji v Rakousku. Diagnostika je senzitivnější, a proto je ve speciálním vzdělávání
zařazeno poměrně hodně dětí. Přesto mnohdy postačuje krátkodobá podpora, aby dítě
udrželo s ostatními krok a dosahovalo dále běžného standardu.
Celkové pojetí inkluze ve Finsku je širší a odehrává se na celospolečenské bázi, nejedná se
jen o začlenění dítěte do konkrétního školního prostředí. Rozvíjeny jsou sociální kompetence
dětí a sociální hodnoty. Do finského školství jsou směřovány finanční prostředky
s očekáváním, že náklady vynaložené na zajištění rovných šancí se společnosti vrátí.
Evidentně více prostoru mají pedagogové, pracují např. souběžnou formou (tandem) nebo
spolupracují se speciálními pedagogy, kterých může působit více. Počet žáků ve třídách je
menší, jsou stanoveny kvóty – poměry žáků se SVP a bez SVP.
Dostupnost vzdělávání je ve Finsku garantována, systém reflektuje značnou míru
nerovnoměrného osídlení země. V tomto směru má české školství výhodu – kopíruje sídelní
strukturu, která je pro rozmístění škol optimální. Přesto je v ČR problematický vznik
segregovaných škol (na základě etnického kritéria), míst koncentrace sociálního neúspěchu a
životní neperspektivy. Jak ve Finsku, tak v Rakousku se pozornost upírá na předškolní
vzdělávání a prosazení inkluzívní praxe již v raném věku dětí. Zájem o poslední předškolní
třídu je ve Finsku značný, motivováni jsou i samotní rodiče, kteří děti do systému včleňují
sami.
Zatímco v českém a rakouském vzdělávacím systému existuje více rozdrobenosti a variant
vzdělávacích drah (diferenciace), Finové sledují kontinuální úspěšnost v rámci hlavního
vzdělávacího proudu. Oproti principu heterogenní skladby tříd ve Finsku a částečně
i v Rakousku pozorujeme českou přetrvávající homogenizaci. Bariér mezi stupni vzdělávání je
stále dost, což kontrastuje s plynulostí finského systému. Ten nedělí děti ani v primárním ani
106
v nižším sekundárním vzdělávání do různých typů a proudů, ale drží princip jednotné školy.
Nejnadanější žáci nejsou ze systému vybíráni a oddělováni. To je v rozporu s principem
deklarované rovnosti.
Přitom je ve Finsku kladen důraz na zjišťování a naplňování potřeb dětí, nejedná se jen
o potřeby vzdělávací, ale i zdravotní a sociální, tedy celý komplex potřeb. Doučování, které
v ČR v řadě případů supluje neziskový sektor a dobrovolníci, je ve Finsku integrální součástí
výuky. Výraznou oporou je ve Finsku řada legislativních opatření a konkrétních vyhlášek,
které ukládají povinnosti samosprávám, přitom je systém centrálně řízen. Odlišná je ve
sledovaných zemích příprava například speciálních pedagogů. Ve Finsku je systém
nejnáročnější a klade důraz na výukovou praxi.
Další odlišnost spočívá ve společenské prestiži profese pedagoga. Zatímco v ČR mírně klesá,
ve Finsku patří profese k nejprestižnějším. Také zájem o studium na pedagogických fakultách
je značný. Odlišnost je i v rozsahu a intenzitě spolupráce mezi odbornými učiteli a speciálními
pedagogy. Zatímco v ČR se spoléhá na nepravidelnou pomoc asistenta pedagoga, ve Finsku
je asistence širším pojmem v podobě školní asistence. Dělba rolí je zřejmá. Nároky na učitele
jsou značné, zejména v heterogenním prostředí tříd, toto finský systém vnímá a hledá cesty,
jak pedagogy podpořit, motivovat a rozvíjet.
Český vzdělávací systém podle výsledků testování žáků v sobě nese nerovnost šancí, zejména
pro děti z nižších společenských strat. Podíl dětí s nedostatečnými výsledky je také značný.
Když se poohlédneme po finském příkladu a budeme tak činit s jistou obezřetností, abychom
ho zcela nemytizovali, tak tajemství úspěchu tohoto systému spočívá ve srovnání s českým
i rakouským systémem především v přijetí systémové změny, na kterou teprve navazují dílčí
inkluzívní praxe. Systémová změna spočívá v souboru principů a opatření, k nimž patří
důsledné deklarování rovného přístupu ve vzdělávání, zajištění faktického rovného přístupu
ve vzdělávání a fungování předškolního dobrovolného vzdělávání. Systém operuje s včasnou
a spolehlivou diagnostikou a identifikací typů SVP, na rozlišení poruch učení a jejich příčin a
to na individuální úrovni. Systém působí preventivně, aby zamezil vyčleňování dětí se SVP ze
vzdělávacího procesu a to na základě programu jednotné školy v primárním a nižším
sekundárním vzdělávání. Systém obsahuje prvky eliminující sociální nerovnosti – řadu
doprovodných opatření např. zajištění dopravy do školy, stravování, pomůcek. Inkluzívní
107
přístup se prosazuje již na úrovni předškolního vzdělávání a kalkuluje s reálnou podporou
rodičů. Finský systém je komplexní a projekt inkluze je aplikován na vzdělávání jako celek –
od nejnižší formy až po profesně orientované kurzy. Klade důraz na začleňování žáků se SVP
do běžných tříd a to i v případech, které se to jeví jako obtížné. Pracuje s různými formami
asistence, využívá školních asistentů. Výrazem individuálního naplňování potřeb je
vyhotovování a naplňování individuálních vzdělávacích plánů. Systém umisťování žáků do
speciálních škol je striktně monitorovaný a vychází z kvalifikovaného rozhodování. Systém
poradenství není vůči škole vnější, ale je zakomponován do role speciálního pedagoga, který
je často i psychologem.
V Rakousku i Finsku je rozhodnutí ohledně formy umístění dítěte závislé i na rodičích. V obou
zemích je možné, aby žáci se SVP pokračovali ve studiu i po základní škole. Obě země se
zaměřují na péči o imigranty a děti cizinců, poskytují rovný přístup ke vzdělání, snahou je,
aby v dospělosti byly tyto děti plně integrovány.
S ohledem na výše uvedené doporučujeme:
 Zkvalitnit diagnostiku a obohatit ji o sociální rozměr a senzitivitu.
 Zdůraznit a rozšířit roli speciálních pedagogů v systému.
 Pilotně ověřit model tandemových učitelů.
 Přejít na model heterogenních tříd a zavést poměrné kvóty pro zastoupení žáků se
SVP ve třídách.
 Eliminovat model segregovaného školství v okolí sociálně vyloučených lokalit.
 Zvýšit důraz na zjišťování individuálních potřeb žáků a jejich naplňování
prostřednictvím individuálních vzdělávacích plánů.
 Vzdělávat (DVPP) a motivovat pedagogy.
 Zavádět do systému principy a opatření eliminující sociální nerovnosti – podpůrné
prvky.
 Motivovat rodiče ke spolupráci, angažovat je v procesu rozhodování.
 Rozvinout formy školních asistencí, které jsou dočasnou a úspěšnou intervencí ve
prospěch dítěte.
 Podpořit společenskou prestiž profese pedagoga.
 Zapojit a více angažovat samosprávy do podpory inkluzívního vzdělávání.
108
 Zaměřit pozornost na eliminaci nerovností v rámci předškolního vzdělávání.
 Doučování, které je suplováno NNO a dobrovolníky, začlenit do vzdělávacího procesu.
109
ZDROJE:
Bazalová, B. Vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami v zemích Evropské unie a v
dalších vybraných zemích. Brno: Masarykova univerzita, 2006.
Bílá kniha. Národní program rozvoje vzdělávání v České republice. Praha: Ministerstvo školství,
mládeže a tělovýchovy, 2001. 98 s. Dostupné z http://www.msmt.cz/bila-kniha/narodniprogram-rozvoje-vzdelavani-v-ceske-republice-bila-kniha-2001.
European Agency for Development in Special Needs Education [online]. 2009. Dostupné z:
Eurydice [online]. 2009 [cit. 2013-07-04]. Dostupné z:
http://eacea.ec.europa.eu/education/eurydice/eurypedia_en.php
EVROPSKÁ AGENTURA pro rozvoj speciálního vzdělávání. Klíčové principy zlepšování kvality
inkluzívního vzdělávání – Doporučení odpovědným politickým činitelům, Odense 2009,
Dánsko: Evropská agentura pro rozvoj speciálního vzdělávání.
FINNISH NATIONAL BOARD OF EDUCATION [online]. Helsinki, 2012. Dostupné z:
Friedl, A. Školské zákony. Praha: Nakladatelství EUROUNION Praha, s.r.o., 2005.
Hájková, V., Strnadová, I. Inkluzivní vzdělávání. Praha: Grada, 2010.
Haven, H. (ed.). Education in Finland. Statistics and indicators. Helsinki: SVT Education, 1999.
Herzánová, E. Pracovněprávní vztahy zaměstnanců ve školství. Brno: Pedagogická fakulta Masarykovy
Univerzity, 2009.
Janská, I, Habart, T. Pojďte do školy!: nerovné šance na vzdělávání znevýhodněných dětí. Praha:
Člověk v tísni, 2011.
Kivirauma, J., Klemelä, K., Rinne, R. Segregation, integration, inclusion - the ideology and reality in
Finland. European Journal of Special Needs Education [online]. May 2006, Vol. 21, No. 2,
Dostupný z
http://web.ebscohost.com/ehost/pdfviewer/pdfviewer?vid=3&hid=18&sid=67b7bbd26e76-4d50-b810-810f68102f6a%40sessionmgr4.
Ministry of Education and Culture [online]. 2013 Dostupné z: http://www.minedu.fi/OPM/?lang=en
National system overview on education systems in Europe – Finland [online].
PISA - Organisation for Economic Co-operation and Development [online]. Dostupné na
http://www.oecd.org/pisa/.
Průcha, J. Školství ve Finsku. Praha: Ústav školských informací, 1987.
Structures of Education and Training Systems in Europe: Finland 2009/2010. In National Education
Systems and Policies [online]. Eurydice.
Školský zákon. Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání.
561/2004.
The Salamanca Statement and Framework for action on Special Needs Education [online]. Salamanca:
UNESCO, 1994. Dostupné z http://www.unesco.org/education/pdf/SALAMA_E.PDF.
Zákon č. 198/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o
změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, MŠMT ČR [online]. Dostupné na
http://www.psp.cz/sqw/sbirka.sqw?cz=198&r=2012.
Zákon č. 472/2011 Sb., kterým se mění školský zákon [online]. Dostupné na
http://www.msmt.cz/dokumenty/zakon-c-472-2011-sb-kterym-se-meni-skolskyzakon?highlightWords=472%2F2011.
Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání.
Dostupné na http://www.msmt.cz/dokumenty/novyskolskyzakon?highlightWords=561%2F2004.
Zákon o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů. 563/2004.
110
Přílohy
Předškolní vzdělávání – školy, třídy, děti/dívky – podle zřizovatele
Školy
Zřizovatel
Třídy
z toho
celkem
MŠMT
Obec
Kraj
Jiný resort
Soukromník
Církev
pro děti bez
SVP
Děti
v tom na školách
celkem
pro děti se
SVP
8
pro děti bez
SVP
v tom na školách
celkem
pro děti se
SVP
20
0
12 14230
14194
Dívky
20
pro děti bez
SVP
v tom na školách
celkem
pro děti se
SVP
8
0
144
0
36 343016
342601
144
4693
4681
77
5
72
244
11
233
2586
182
2404
0
0
0
0
0
0
0
0
0
194
180
14
397
365
32
6967
6627
39
35
4
81
71
10
1627
1547
pro děti bez
SVP
pro děti se
SVP
58
0
58
415 165608
165474
134
914
68
846
0
0
0
340
3374
3236
138
80
751
727
24
Vzdělávání ve středních školách, DFV – postižení žáci/dívky podle formy integrace, žáci/dívky bez ZP ve VÚ a DgÚ, ve školách pro žáky bez SVP – podle území
Postižení žáci
celkem
Území
Česká
republika
počet
škol
CZ0
ve speciálních třídách
počet žáků
celkem
654 13109
z toho
dívky
4488
počet
škol
84
počet
tříd
603
individuálně integrovaní
počet žáků
celkem
5302
z toho
dívky
1927
počet
škol
637
počet žáků
celkem
7807
z toho
dívky
2561
Žáci bez ZP ve třídách ve VÚ a DgÚ
počet
škol
počet žáků
počet
tříd
0
celkem
0
0
z toho
dívky
0
111
Statistické údaje za rok 2012/2013
Základní vzdělávání – školy, třídy, žáci/dívky – podle území
Třídy
Území
Školy
Česká republika
z toho speciální třídy
CZ0
celkem
v tom ročníky
1. stupně 2. stupně
4095 41739
613
Žáci
celkem z toho dívky
na 1. stupni
na 2. stupni
celkem z toho dívky celkem z toho dívky
25187
16552 807950
391115 488106
237601 319844
153514
1938
2103 32533
12066 14755
5349 17778
6717
4041
Základní vzdělávání – žáci/dívky podle druhu postižení – podle území a formy integrace
v tom postižení
Území / Forma integrace
Česká
republika
Žáci ve
speciálních
třídách
podle druhu
postižení
CZ0
Celke
m
mentální
z toho
celke
středn těžk hlubok
m
ě těžké é
é
žáci
72110 18475
z toh
o
dívky
23733
žáci
vadami řeči
tělesné
vývojové
poruchy
chování
více vadami
vývojov
é
autismu
z
z
z
z
z
poruchy
s
z toho
celke toho celke toho celke toho celke toho celke
celke toho
hluchoslep učení
m
těžk
m
těžk
m
těžk
m
těžk
m
m
těžk
í
é
é
é
é
é
746
75
1113
508
632
183
3367
665
1256
384
5275
7
34521
4437
128
3034
942
287
26
509
246
280
87
937
180
525
163
2050
3
10514
742
17
528
2105
741
75
539
308
204
65
1878
498
254
81
4579
0
3843
910
128
1854
889
283
26
230
146
84
30
524
131
113
43
1797
0
1205
181
17
374
z toh
o
11553 7045
dívky
Individuáln
žáci 40888 1314
ě
CZ0CZ z toh
integrovaní
0
o
12180 603
postižení
dívky
žáci
zrakové
2223
7648
31222 17161
sluchové
118
5
0
574
200
428
118
1489
167
1002
303
696
7
30678
3527
0
1180
53
4
0
279
100
196
57
413
49
412
120
253
3
9309
561
0
154
112
Základní vzdělávání – školy, žáci – podle oborů vzdělání a ročníků – podle území
Obor vzdělání / Území
Školy
v tom v ročníku
Žáci
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
79-01-C/01 - Základní škola
CZ0
4060 801295 106240 99803 94429 92867 91378 82226 81473 78727 74099
53
79-01-B/01 - ZŠ speciální (dále ZŠS)
CZ0
386
6655
458
473
513
575
618
649
826
1103
z toho individuálně integrovaní
CZ0
44
51
3
4
10
3
8
7
11
1
79-01-C/01 - ZŠ, pro žáky škol bez SVP
CZ0
79-01-B/01 - ZŠS, pro žáky škol bez SVP
CZ0
95
500
37
34
48
23
44
53
89
82
51
39
CZ0
44
51
3
4
10
3
8
7
11
1
3
1
79-01-C/01 - ZŠ, pro žáky škol se SVP
CZ0
375
19670
1369
1616
1627
1926
2201
2415
2700
3048
2717
51
79-01-B/01 - ZŠS, pro žáky škol se SVP
CZ0
291
6155
421
439
465
552
574
596
737
1021
CZ0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
733 707
3
1
3685 781625 104871 98187 92802 90941 89177 79811 78773 75679 71382
2
682 668
0
0
113
Základní vzdělávání – školy, třídy, žáci/dívky – podle zřizovatele
Třídy
Zřizovatel
Celkem
MŠMT
Obec
Kraj
Jiný resort
Soukromník
Církev
ZŠ pro žáky bez spec. vzděl. potřeb
MŠMT
Obec
Školy
celkem
4095 41739
Žáci
v tom ročníky
1. stupně 2. stupně
na 1. stupni
na 2. stupni
celkem z toho dívky celkem z toho dívky
25187
16552 807950
391115 488106
237601 319844
153514
613
4041
1938
2103 32533
12066 14755
5349 17778
6717
46
240
83
157
1344
402
519
157
825
245
46
240
83
157
1344
402
519
157
825
245
3634 37967
23216
230080 303735
147073
14751 773528
241
982
461
9049
3281
4020
1427
5029
1854
282
2553
281
2531
1250
1303 20338
7779
9374
3520 10964
4259
1232
1299 20023
7622
9111
3386 10912
4236
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
91
599
410
189
7017
3005
5016
2188
2001
817
32
209
119
90
1593
555
844
281
749
274
42
380
228
152
5723
2776
3404
1656
2319
1120
13
79
43
36
524
206
261
98
263
108
3686 38395
23550
233242 305907
148190
0
0
0
3583 37601
23024
521
377153 469793
14845 782125
0
0
14577 770444
381432 476218
0
0
375933 468363
0
0
0
229528 302081
146405
Kraj
8
80
42
38
890
413
488
230
402
183
Jiný resort
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
Soukromník
63
397
293
104
5478
2470
4181
1909
1297
561
126
5313
2616
3186
1575
2127
1041
4359 13937
5324
Církev
32
317
191
409
3344
1637
MŠMT
46
240
83
157
1344
402
519
157
825
245
Obec
51
366
192
174
3084
1220
1430
552
1654
668
ZŠ pro žáky se spec. vzděl. potřebami
1707 25825
9683 11888
114
Kraj
274
2473
1208
1265 19448
7366
8886
Jiný resort
0
0
0
0
Soukromník
28
202
117
Církev
10
63
37
3290 10562
4076
0
0
0
0
0
0
85
1539
535
835
279
704
256
26
410
160
218
81
192
79
Předškolní vzdělávání – školy, třídy, děti/dívky – podle území
Školy
Děti
z toho
v tom na školách
celkem pro děti bez
celkem
pro děti se
pro děti bez
pro děti se
SVP
SVP
SVP
SVP
Území
Česká
republika
Třídy
CZ0
5011
4901
110 14972
14641
Dívky
v tom na školách
celkem
331 354340
pro děti bez
SVP
350957
v tom na školách
pro děti se
SVP
celkem
3383 170705
pro děti bez
SVP
169505
pro děti se
SVP
1200
115
Vzdělávání ve středních školách – školy, třídy, žáci/dívky, nově přijatí, absolventi – podle druhu vzdělávání
Školy
Druh vzdělávání
celkem
Střední školy –
celkem
Třídy
z toho forma
v tom forma
z toho
vzdělávání celkem
vzdělávání
celkem
dívky
denní ostatní
denní ostatní
1347
1337
střední
123
122
1
0
248
střední s
výučním listem
522
516
32
0
4928
z toho zkrácené
28
25
4
0
39
1148
1140
164
315
315
0
1094
1085
153
30
10
nástavbové
400
309
SŠ pro žáky bez SVP
1202
1192
18
17
1
0
44
střední s
výučním listem
459
453
32
0
4342
z toho zkrácené
28
25
4
0
39
1134
1126
164
315
315
0
1080
1071
153
30
10
395
304
střední s
v
maturitní
tom zkouškou
víceleté
v
4leté
tom
zkrácené
střední
střední s
v
maturitní
tom zkouškou
víceleté
v
4leté
tom
zkrácené
nástavbové
Žáci
404 20918 19440
z celku forma
vzdělávání
denní
1965
938
1940
0 100558
33579
98892
185
659
0
850
0 13579
0 338065 183694 328530
0
0 81644
3121
celkem
ostatní
z toho
dívky
44670
81644
25
978
1666 34441 12024
33818
746
172
616
9535 72216 39117
69340
0 11098
5837
11098
58141
0 255011 137963 246768
8243 60252 32673
20
0
13
0
1292
266
0
685
1410
1061
0 30166
13998
118
586
64
623 27985
9138
27531
454
85
288
57
2876 70442 39561
68917
1525
5849
10276
0
2111 59822 33480
58617
1205
130
345
0 10276
14357 15809 13939
5995
7791
6148
7739
3517
3690
4049
9656 104969 51717
185
659
0 337495 183429 327960
0
0 81644
81644
25
136
196
1666 32490 11113
31867
191
205
746
172
616
9535 72077 39052
69201
0 11098
5837
11098
58002
0 10365
0 254441 137698 246198
8243 60113 32608
20
0
13
0
1292
266
0
674
13972
348
320
93625
0 30099
650
24
31173
1061
9
6092
232
0 95291
1410
9656 106816 52564 100724
ostatní
344
391
44670
denní
765
261
850
z celku forma
vzdělávání
101
416
0
ostatní
z toho
dívky
607
1478 463301 228835 436266 27035 118680 56284 109024
0
celkem
866
0 13499
3121
denní
462
191
987
0 10445
404 20037 18559
z celku forma
vzdělávání
1478 470754 232209 443719 27035 121583 57598 111927
0
Absolventi za školní rok
2011/2012
Nově přijatí do 1. ročníku
118
98877
6092
175
138
111
64
623 26710
8550
26256
454
85
288
57
2876 70352 39517
68827
1525
5849
10276
0
2111 59732 33436
58527
1205
9
130
345
0 10276
866
607
101
765
344
232
24
320
14290 15809 13908
5983
7760
6148
7732
3512
3683
4049
116
SŠ pro žáky se SVP
145
145
0
881
881
0
7453
3374
7453
0
2903
1314
2903
0
1847
847
1847
0
105
105
0
0
204
0
1549
677
1549
0
782
326
782
0
475
210
475
0
střední s
výučním listem
63
63
0
0
586
0
5267
2406
5267
0
1951
911
1951
0
1275
588
1275
0
z toho zkrácené
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
14
14
0
0
80
0
570
265
570
0
139
65
139
0
90
44
90
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
14
14
0
0
80
0
570
265
570
0
139
65
139
0
90
44
90
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
5
5
0
0
11
0
67
26
67
0
31
12
31
0
7
5
7
0
střední
střední s
v
maturitní
tom zkouškou
víceleté
v
4leté
tom
zkrácené
nástavbové
Vzdělávání v konzervatořích – žáci podle státního občanství – podle území
Konzervatoře celkem
Území
Česká
republik CZ0
a
Konzervatoře pro žáky bez ZP
Konzervatoře pro žáky se ZP
v tom státní občanství
celke Česká
ostatn ostatní ostatn celke Česká
ostatn ostatní ostatn celke Česká
ostatn ostatní ostatn
Slovensk
Slovensk
Slovensk
m
m
m
republik
í státy evropsk í státy
republik
republik
o
o
o
a
EU 27 é státy světa
a
a
3629
3460
66
17
64
22
3558
3390
65
17
64
22
71
70
1
0
0
0
117
Vzdělávání ve středních školách, DFV – postižení žáci/dívky podle formy integrace, žáci/dívky bez ZP ve VÚ a DgÚ, ve školách pro žáky bez SVP – podle území
Postižení žáci
celkem
Území
počet škol
Česká republika CZ0
ve speciálních třídách
počet žáků
654 13109
počet škol počet tříd
4488
84
603
Žáci bez ZP ve třídách ve VÚ a DgÚ
individuálně integrovaní
počet žáků
5302
1927
počet škol
počet žáků
637
7807
počet škol počet tříd
2561
0
počet žáků
0
0
0
Obory odborného vzdělání SŠ bez oborů nástavbového studia – školy, třídy, žáci/dívky – podle formy a druhu vzdělávání
Školy
Forma vzdělávání / Druh vzdělávání
celkem
z toho forma
vzdělávání
denní
Celkem
1048
1039
střední vzdělávání
123
122
střední vzdělávání s výučním
listem
521
515
28
25
848
841
30
10
903
894
18
17
458
452
z
zkr. stud. stř. s výučním listem
toho střední vzdělávání s maturitní
zkouškou
zkr. stud. stř. s maturitní
zkouškou
SŠ pro žáky bez SVP
z
listem
toho
střední vzdělávání s maturitní
Třídy v denní formě vzdělávání
28
25
834
827
Žáci
v tom
celkem
ostatní
běžné
třídy
177 13779,94 12314,92
1
třídy pro žáky se třídy ve škole při
ZP
ZÚV
1366,02
247,71
10
234,71
28 4889,76
3738,45
1055,31
39,29
39,29
0
139 8590,14
8514,14
76
13,04
0
177 12917,92 12314,92
603
4
20
1
13,04
celkem
99 309575
z toho
dívky
z celku forma
vzdělávání
denní
ostatní
143176
298977
10598
1965
938
1940
25
96 99708
33394
98233
1475
850
185
659
191
0 205642
107598
198027
7615
1410
1061
118
1292
0 302237
139843
291639
10598
416
261
391
25
0 94441
30988
92966
1475
3
0
0
43,72
10
33,72
28 4303,73
3738,45
565,28
39,29
39,29
0
0
850
185
659
191
139 8518,14
8514,14
4
0 205120
107348
197505
7615
4
0
118
zkouškou
zkouškou
SŠ pro žáky se SVP
listem
z
toho střední vzdělávání s maturitní
zkouškou
zkouškou
30
10
20
13,04
13,04
0
0
1410
1061
118
1292
145
145
0
862,02
0
763,02
99
7338
3333
7338
0
105
105
0
203,99
0
200,99
3
1549
677
1549
0
63
63
0
586,03
0
490,03
96
5267
2406
5267
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
14
14
0
72
0
72
0
522
250
522
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
0
119

KOMPARATIVNÍ ZPRAVA final - Operační program Vzdělávání pro

Transkript

Podobné dokumenty

Ples ZŠ - Základní škola Rosice

Školství v Katalánsku a Valencii

Výrocní zpráva - textová cást