Dům Slavie – historie

DŮM SLAVIE
Úvod
Dům Slavie v Jirsíkově ulici č. 2 v Českých Budějovicích je možné hodnotit ze dvou hledisek.
Jeden pohled je politicko – kulturní, druhý stavebně - historický. Hledisko stavebně - historické lze
shrnou jednoduše: jde o zdařilou novorenesanční stavbu vhodně umístěnou do volného prostoru podle
návrhu známého pražského architekta Ignáce Ullmanna, částečně upravenou domácím inženýrem
Schmidtem. Politicko – kulturní aspekt je složitější a často je pojat subjektivně tou či onou stranou.
S maximální stručností lze říci, že německý Spolkový dům (dnes dům Slavie) byl postaven v souvislosti
se založením, nebo dokonce jako odpověď na založení
české Besedy českobudějovické a následně postavení
jejího vlastního domu. Beseda českobudějovická byla
založena a postavena v souvislosti s německou radnicí a
německými územními orgány, nebo dokonce jako
odpověď na rychlý nárůst českého obyvatelstva města,
které nebylo přiměřeně zastoupeno ve správě města,
přičemž bylo nuceno používat úřední řeč němčinu.
Z historie Budějovic – Budweis
V době vyměřování nového královského města Budějovic kolem roku 1265 z iniciativy krále
Přemysla Otakara II. neměl král k dispozici české měšťany s určitým kapitálem, které by mohl přivést do
nového města. Na jihu Čech sice již prosperovala rožmberská města s měšťany, ale s nimi nemohl
Přemysl Otakar počítat. Zejména proto, že Budějovice byly založeny ve skutečnosti proti Rožmberkům.
Angažoval proto hlavně měšťany s kapitálem z Rakouska a z Bavor. Německy mluvící měšťané se
v novém městě usadili a vytvořili i německou většinu ve správě města. Od 13. století až do roku 1918,
s několika výjimkami, spravovali město německy mluvíc občané. Nemuseli to být zrovna Němci
(purkmistr Taschek byl kupř. původně Čech), jen oficiálně používali němčinu. Výjimkou byl Ondřej
Puklice ze Vztuh, ale jen krátce, poněvadž ho skupina Němců ubila.
Staletí podíl Čechů a Němců ve městě kolísal přibližně v poměru „půl na půl“. Po polovině
19. století se však podíl Čechů stále zvyšoval, až na přelomu 19. a 20. století bylo Čechů asi 2/3 a Němců
1/3. Podle dobových materiálů však německá menšina (ve správě města většina) „stavěla“ české územní
většině překážky při zakládání českých škol a v občansko – právním jednání. Hlavně s cílem odstranit
jazykovou nerovnost či bojovat proti ní byly založeny české spolky a organizace jako Slovanská Lípa.
Matice školská, Beseda českobudějovická, Beseda lidu apod. Dva roky poté, kdy Beseda postavila
„Besedu“ Na sadech, postavily německé spolky Spolkový dům.
Beseda českobudějovická
Beseda byla založena v roce 1862. Byl to od začátku český,
kulturní, osvětový a též politický spolek, jehož základní úkol spočíval
v kulturním, politickém a hospodářském povznesení českého obyvatelstva.
Dne 8. září 1862 byl ustanoven prozatímní výbor Besedy a na první valné
hromadě dne 31. prosince 1862 bylo zvoleno řádné vedení Besedy.
V letech 1868 a 1869 si rychle rozvíjející Beseda postavila Na Sadech
vlastní budovu. Slavnostní otevření Besedy se konalo dne 16. ledna 1870.
Německá část obyvatelstva neměla v té době centrální velký areál, kde by
sídlila ústředí německých spolků. Většinou měli německé spolky klubovny
ve Wendlerově hostinci (na rohu Divadelní a nábřeží Malše proti divadlu).
Spolkový dům
Spolkový dům, později převážil název Německý dům, byl postaven na pravém břehu Malše
v letech 1871 a 1872. Sloužil od počátku jako kulturní, společenské a také politické centrum
budějovických Němců. Pořádaly se v domě plesy, přednášky, divadelní
představení, koncerty a akce německých spolků. V přízemí byla restaurace.
Čepovalo se pivo z Měšťanského pivovaru.
Ke Spolkovému domu přiléhala zahrada, která užší částí vedla proti
proudu Malše až k pozdější Alešově ulici. Zahrada byla v roce 1876 osázena
stromy a upravena v dobovém romantickém stylu. Na zahradě byla veranda,
v sezóně letní restaurace, malé sportoviště, půjčovna loděk, lůželmík a
v letech 1877 až 1888 říční plovárna.
Spolkový dům versus Beseda
Z dobových podkladů je patrné, že zpočátku ve 2. polovině 19. století existovala mezi Spolkovým
domem a Besedou určitá konkurence i rivalita, ale nacionalismus v tom nehrál ještě zásadní roli. To se
začalo projevovat až při neshodách Němců a Čechů při přípravách a odhalení pomníku Josefu II. v roce
1883, ale pořád se spory pohybovaly v určitých mezích. Podle vlasteneckých novin Budivoj, které
rozhodně nebyly nakloněny německým obyvatelům, se ve Spolkovém domě pořádaly i české akce.
Za hostinského Martina Svidenského se konaly ve Spolkovém domě ve velkém sále vojenské koncerty
a dole v restauraci po celou zimu každý pátek jitrnicové hody s veselou zábavou a rozmanitým
„vyražením“ (dnes by se řeklo povyražením).
V té stejné době v zimním období na přelomu let 1876 a 1877 pořádal hostinský Rudolf Zych
v Besedě také jitrnicové hody, ale každý čtvrtek rovněž s veselou zábavou. Přitom hostinský Rudolf
Zych působil ve Spolkovém domě a ke dni 1. srpna 1876 převzal
hostinec v Besedě. Na jeho místo ve Spolkovém domě přišel Martin
Svidenský. Ve Spolkovém domě jsou známi i další hostinští Čechové
(alespoň dle českého jména).
Stavba Spolkového domu
Beseda
koupila
pozemky
na
stavbu
„besedního“ domu. Němci proto založili zvláštní
spolek s názvem „Fondverein des deutschen Hauses
in Budweis“, který měl spravovat fond potřebných
finančních prostředků k výstavbě spolkového domu
a řídit vlastní výstavbu. Oficiálně začal spolek řídit
akci usnesením valné hromady ze dne 26. března
1871. Na této valné hromadě byly přijaty plány a
rozpočty civilního inženýra Carla Schmidta, které
vycházely z návrhu pražského architekta Ignáce
Ullmanna. V datech jsou drobné nesrovnalosti,
např. Karel Kakuška uvádí, že na duplikátních
materiálech „Vereinshaus der Deutschen in Budweis“ je datum 12. dubna 1871 (originály se
nezachovaly). Základní kámen spolkového domu byl položen dne 24. července 1871.
Není doloženo, jaký měl Ignác Ullmann vztah k městu, k německým spolkům a opačně, ale
jednoznačně
spolkového
byl
domu
přizván
k návrhu
významný
pražský
architekt, který stavěl v té době v Praze
výrazné novorenesanční objekty (Prozatímní
divadlo, Českou techniku, Českou spořitelnu,
Vyšší dívčí školu, vily aj.; vypracoval také
v soutěži
návrh
Národního
divadla).
Z nezjištěného důvodu však přepracoval
Ulmannův projekt budějovický Carl Schmidt. Historik Jakub Pavel uvedl přímo, že Ullmannův projekt
nevhodně upravil místní stavitel. Spolkový dům nemá např. sochy a vertikály nad hlavní římsou, typické
pro pražskou novorenesanci. Srovnáním zachovaného Ullmannova nákresu a skutečným provedením
podle Schmidta však nedošlo ke změně základních proporcí a zřejmě ani půdorysu, i když půdorys
objektu podle Ullmanna se nezachoval.
Carl
Schmidt
nerealizoval
některé
figurální
a dekorativní reliéfy a zvýšil trojúhelníkový štít
(tympanon), který kryje na průčelí hřeben sedlové
střechy. Vyšší tympanony jsou následně i na bocích
a vzadu. Zadní stěna domu (směrem k muzeu) je nápadně jednoduchá. Pravděpodobně pro nedostatek
peněz se dům na této straně provizorně uzavřel s tím, že se dokončí později. Originální Ullmannovy plány
se však nezachovaly, nelze tedy odpovědně srovnávat, jen je možné dospět k závěru, že Ullmannův palác
v Českých Budějovicích je méně členitý (nabízí se méně okázalý) než jeho práce v Praze.
Slavnostní otevření Spolkového domu se konalo
na Silvestra dne 31. prosince 1872.
Původně měl Spolkový dům plynové osvětlení. Stylové
lustry zhotovila budějovická firma Jan Stegmann.
Do domu se vystupovalo impozantním schodištěm
(později bylo nevhodně odstraněno). Přilehlá zahrada
byla v místech dnešní Dukelské ulice ohraničena plnou
zdí. Směrem k divadlu byly dvě brány a litinový plot.
Karel Kakuška ve stavebně historickém průzkumu
domu Slavie z února 1993 upozorňuje, že v publikaci
„Heimatbuch
der
Berg- u, Kreisstadt Böhmisch
Budweis“ z roku 1930 je nesprávně uvedeno, že
Spolkový dům byl vybudován podle plánů profesora B.
Gruebera. Dokazuje, že autorství Ignáce Ullmanna a
Carla Schmidta je předmětem a potvrzeno studiem
historika dr. Vladimíra Denksteina „Ullmannův návrh
Německého domu v Českých Budějovicích“, uveřejněný v Ročence Kruh pro pěstování dějin umění za
rok 1967 a 1938.
Německý dům
Böhmerwaldbund,
Liedertafel,
Musikverein, Politischer Verein, Deutscher
Kaufmännischer Verein a další. Výhradně
německé spolky v domě, kde hlavně (později
asi zcela) zněla němčina, zřejmě postupně
způsobily, že zanikl název Spolkový dům
a ustálil se termín Německý dům. V češtině
i v němčině.
Může se připomenout asi první vážnější problém Češi – Němci, při kterém hrál úlohu Spolkový
tehdy již Německý dům. Týkalo se to odhalování pomníku Josefa II. dne 28. října 1883. Ještě předtím se
na radnici ohradil vůdce Čechů dr. August Zátka proti poskytnutí příspěvku na stavbu pomníku.
Z Německého domu vyšel toho dne nebývalý
slavnostní
průvod
na
sady
k pomníku.
Po odhalení pomníku a projevech kráčel průvod
zpět do Německého domu, kde slavnosti
pokračovaly v celém objektu. Stručně řečeno
podle
Daniela
Kováře:
Zřízení
pomníku
a především nadšené nacionalistické projevy
německých
řečníků
neprospěly
česko
–
německým vztahům.
Německý dům působil i pozitivně na vztahy mezi Čechy a Němci. Dne 21. prosince 1913 se
konalo v Německém domě shromáždění městských zastupitelů a voličů (zúčastnilo se asi 700 občanů),
na kterém bylo doporučeno schválit návrh dr. Augusta Zátky o česko – německém vyrovnání, tzv.
Českobudějovický pakt. Česká většina obyvatel města měla mít např. ve správě města poměrné
zastoupení. Ještě předtím dne 20. března 1913
byla
v Německém
domě založena nová
německá pokroková politická strana, do které
vstoupil německý starosta města Josef Taschek.
Stále ještě nebylo jisté, jak „vyrovnání“
dopadne, ale vůdce Čechů August Zátka a
zvláště vůdce Němců Josef Taschek alespoň
pochopili nutnost spolupráce. Roku 1914 však
vypukla 1. světová válka
se neuskutečnil.
a budějovický pakt
Ve 30. letech 20. století se Německý dům stal v souvislosti
s nástupem
Hitlera
sudetoněmeckých
v Německu
politických
a
zvýšenou
stran
centrem
aktivitou
německého
hitlerovského nacionalismu. V Německém domě bylo zřízeno
kino, kde se promítaly propagační nacistické filmy. V době
německé okupace byl Německý dům pro české obyvatelstvo
symbolem nacismu. Dobový tisk v letech 1939 až 1945 uvádí, jací
nejvyšší nacisté v Německém domě hřímali.
Slovanský dům
Po skončení 2. světové války byl v Německém domě zřízen Krajský sekretariát KSČ, později
pod názvem Krajský výbor KSČ. Zrovna tehdy nebyla k dispozici vhodnější budova. Na Husovce
u Dlouhého mostu, kde potom KV KSČ sídlil, působila ještě obchodní a hospodářská komora a po ní
některé referáty nového KNV. Majetkově vlastnila Německý dům po Fondvereinu od roku 1942 německá
politická strana NSDAP. Dekretem Okresního národního výboru v Českých Budějovicích z 27. ledna
1947 byla na Německý dům vložena národní správa. Dne 17. května 1949 byl objekt, to již jako
Slovanský dům, prohlášen za konfiskát a dne 2. března 1950 odevzdán městu České Budějovice.
Kdy oficiálně vznikl název Slovanský
dům, není přesně zjištěno. Používal se zcela
běžně. Např. ve zprávě z V. Sjezdu krajské
konference KSČ v roce 1949 se uvádí: „Jihočeští
komunisté
demokracie
na
spolu
se
vyhlásili
slavnostním
zástupci
dne
zasedání
čs.
11.
ve
sociální
července
velkém
sále
Slovanského domu sloučení. Ke sloučení došlo na
základě učení marxismu - leninismu“. Slovanský
dům navštívil mimo jiné i nechvalně známý politik Gottwald.
Koncentrace politiků KSČ ve Slovanském domě a časté, ne-li permanentní připomínání Stalina
zřejmě způsobilo, že hovorově se Slovanskému domu říkalo Staliňák. Po roce 1951 uvolnil Krajský
národní výbor budovu bývalé obchodní komory na Husovce, kam se přestěhoval KV KSČ ze Staliňáku.
Chvíli byl Staliňák volný, až dne 17. listopadu 1956 byl předán Ministerstvu národní obrany.
Dům armády
Dům Slavie měl v době, kdy jej vlastnila
armáda, několik názvů (Posádkový dům armády,
Dům československé armády, Dům armády).
Hovorově jednoduše Armáďák.
To byl nečekaně silný termín, který se používal
ještě 50 let poté. V úředních písemnostech byl
uveden správný aktuální název domu a v závorce
(Armáďák), aby bylo všem jasné, kde to je. Přispělo
k tomu to, že radnice názvy domu pořád měnila.
Sice se po armádě objevil termín restaurace Slavie,
ale dům měl název jiný, který byl na průčelí domu velkými písmeny uveden, což naznačovalo, že Slavie
není celý dům, ale jen restaurace s vinárnou.
Armáda se k domu chovalo celkem slušně a nevyvolávala konflikty. Dům sloužil nejen armádě,
ale i obyvatelstvu. Velký sál byl druhý největší ve městě, po velkém sále sokolovny, a měl dobrou
akustiku. Lidový název Staliňák docela rychle a definitivně zanikl. Dne 13. února 1960 předalo
Ministerstvo národní obrany dům státu a stát v roce 1962 městu.
Dům kultury
Dům Slavie měl od roku 1962 různé názvy.
Nejčastěji Park kultury a oddechu, Městský dům
osvěty a Městský dům kultury, přičemž se
v 70. letech 20. století názvy i vracely či
obnovovaly v důsledku reorganizací, které neustále
iniciovaly územní a politické orgány města. Náplň
se však v podstatě neměnila. Koncerty, divadla
domácí i zájezdová, shromáždění, výstavy,
slavnosti týkající se MDŽ a jiných „Dnů“, besedy,
taneční, populární čaje, klubová činnost (ta zejména do doby než byl postaven Dům kultury ROH),
tělocvična, restaurace. Mimořádný rozmach kultury v Armáďáku přinesla 60. léta 20. století zvaná
výstižně „zlatá šedesátá“.
V domě sídlilo Divadlo pro 111 (D 111), kde působil Eduard Váňa. D 111 uvedlo v roce 1964
premiéru hry tehdy začínajícího dramatika Václava Havla, „Zahradní slavnost“. Dále Divadlo hudby,
divadlo Parku kultury a oddechu nazvané ProVás, hostovalo Divadlo poezie z krajské knihovny. Sídlil
zde taneční orchestr Metroklub za kapelníků Mitisky a Krčka, domovské právo měl v Armáďáku také
taneční orchestr Antonína Chadta, působil tam jihočeský soubor písní a tanců „Úsvit“, dále Daleko
nejmenší divadlo (DND). V paměti jsou ještě mistři v tanečních hodinách nebo muzikantské trio „Sešlá
trojka“. V Armáďáku často účinkovali herci Jihočeského divadla.
Dům Slavie byl kulturním centrem města
(areál ROH na Senovážném náměstí se teprve stavěl,
dům Besedy neměl tak velké prostory a zázemí a
sokolovna byla zařízena pro tělovýchovu). Domem
Slavie „prošla“ řada kulturních osobností města.
Po 60. letech 20. století přibyla ke kulturní
činnosti
Městskému
domu
kultury
ideologie
a propagace socialismu. Konkrétně v roce 1978
spravoval MDK celkem 12 agitačních skříněk
a 44 výlepových ploch ve městě. Agitace zvaná
názorná se plánovala a pololetně vyhodnocovala.
Okolí domu Slavie
Původní Spolkový dům byl postaven
„na zeleném“. Do roku 1870 v těch místech
byla louka a zbytky bastionu barokního
opevnění. Prostor se územně nacházel
za hradbami města. Sice již stálo městské
divadlo z roku 1819, ale od Bílé věže
zakomponované do hmoty divadla vedla
podél dnešní Jirsíkovy ulice parkánová zeď
směrem k hradební věži Mandě. Městské
muzeum
Dukelská
ještě nestálo, ani se nerýsovala
ulice.
K zahradě
Spolkového
domu přiléhaly dlouhé parcely domů a domků v Rybní ulici. Materiál na stavbu domu se zřejmě vozil
od Divadelní ulice po nábřeží Malše. Cesta kolem bývalých hradeb, která se nazývala Am Zwinger,
vycházela ze Senovážného náměstí.
Léta se místům, kde ještě existoval parkán mezi velkou a nízkou hradbou, říkalo lidově Cvingr.
Zanikl až zbořením věže Mandy a postavením školy - sirotčince v roce 1904 a zcela zmizel postavením
hereckých domů v roce 1942.
Místo pro Spolkový dům vybral a vykoupil Spolek budějovických Němců velmi dobře. Je to
atraktivní exponované místo, které se podílí na panoramatu města nad Malší. Opticky se dá objektu
vytknout, že mohl mít vyšší vertikální rozměr nebo alespoň jednu vertikálu. Na panoramatu dnes vyniká
více blok Savoye. Nevýhodou místa Spolkového
domu byly poměrně časté záplavy vodou z Malše
a z Mlýnské stoky. Několikrát se oba tyto toky
v těch místech spojily.
Z výtvarného hlediska bylo okolí poškozeno
stavbou Krumlovského mostu, který nájezdovou
vozovkou oddělil dům od původní zahrady. Most
s původním názvem Dimitrovův most byl otevřen
v roce 1954. Počítalo se se stoletou vodou, takže
most leží poněkud nahoře a dům Slavie má patu
dole. Nestojí v zahradě, ale pod silnicí.
Slovanská zahrada
V roce 1945 byla fyzicky ještě zachovalá dlouhá zahrada Německého domu. S tím, jak se
Německý dům přejmenoval na Slovanský, obdržela zahrada název Slovanská. Zprvu stále byla obehnána
plotem a zdí. Po likvidaci původního stylového plotu a bran vzniklo veřejné prostranství – Slovanská
zahrada, či spíše park, ale tvar Slovanský park není doložen. Naopak je doloženo, že po úpravě zahrady
pojmenovala rada městského národního výboru dne 21. ledna 1949 tento park Leninovými sady. Podle
Daniela Kováře nebyl název Leninovy sady dosud oficiálně zrušen. Prakticky se vůbec nepoužíval
a úplně z topografie zmizel.
O vzniku Leninových sadů v Českých Budějovicích informovalo Svobodně slovo dne 2. února
1949 v článku Leninovy sady: „K návrhu Svazu ČSP
a doporučení propagačního referenta uctívá rada MěNV
v Českých Budějovicích světový význam a památku tvůrce
Velké říjnové socialistické revoluce Vladimíra Iljiče
Lenina pojmenováním nově zakládaných sadů
u
Slovanského domu Sady Leninovými.“
Roku 1993 byla v parku blíže k hereckým domům
zřízena stálá letní divadelní scéna (jeviště, hlediště
a v suterénu domu Slavie občerstvení).
Jirsíkova ulice
První
název
pro
půdorys
dnešní
Jirsíkovy ulice byl Am Zwinger. To byla jen
cesta kolem parkánové zdi. Nejbližší objekt
od cesty byla hradební věž Manda a c. k.
policejní kasárny (stály u muzea do roku
1965). V části u Malše divadlo. Oficiálně byla
tato ulice otevřena v roce 1880 a dostala
jméno
Spolková
Vereinshausgasse)
(Vereinsgasse
podle
již
nebo
stojícího
Spolkového domu Němců. Roku 1921 byla Spolková přejmenována na Musejní. Dne 8. listopadu 1946
u příležitosti padesátin tehdejšího předsedy vlády byla Musejní přejmenována na Třídu Klementa
Gottwalda. Používalo se zkráceně Gottwaldova. Poslední přejmenování se uskutečnilo k 1. lednu 1991
na ulici J. V. Jirsíka. Běžně se užívá kratší tvar Jirsíkova. (Nějakou dobu se přesně nevědělo, o jakou
ulice jde, poněvadž Jirsíkova ulice se dříve jmenovala jako dnešní ulice U Černé věže.)
V čase Gottwaldovy třídy byla „Jirsíkova“ v letech 1949 až 1960 jednou z nejživějších ulic
ve městě. Jezdily tudy trolejbusy do Rožnova a u hereckých domů a u Slovanského domu byly zastávky.
Současně tudy jezdila veškerá doprava jih –
sever.
Do roku 1952 byla v provozu u divadla blíže
k Malši
benzinová pumpa.
Na křižovatce
u Zlatého mostu byly instalovány první
semafory ve městě. Osobní a nákladní doprava
byla z Lidické, přesněji z Wilsonova náměstí,
odkloněna přes Krumlovský most v roce 1954 a
trolejbusy pak v roce 1960.
Restaurace Slavie
Restaurace měla v době neonů svůj vlastní zeleně svítící neon. Restauratéři nebo vedoucí
restaurace se střídali. Po 2. světové válce a v 50. letech 20. století vedl restauraci Jan Císler, který
současně v domě bydlel. Byl to jeden z bratrů Císlerů, kteří ve městě působili ve známých restauracích
(Na Rychtě, U Alžíru, U tří sedláků). Jan Císler měl syna Jiřího Císlera (1928 v ČB – 2004 v Praze),
který sportoval a chodil do houslí, hrál v orchestru Jihočeského divadla. (Jen přeběhl z Armáďáku
do divadla.) Postupně se stal divadelním a filmovým hercem, režisérem (např. v Semaforu) a po roce
1989 v Praze majitelem divadla.
Dům Slavie
O tom, že má dům Slavie stále kulturní potenciál (vhodná architektura, střed města a současně
umístění v parku, parkoviště místní a na Senovážném, městská hromadná doprava tamtéž), svědčí
obnovení a výsledek tanečních čajů v listopadu 2008. Mladá fronta Dnes uvedla článek s titulkem „Do
vyprodaného Armáďáku se vrátily čaje“.
Ke dni 30. června 1993 ukončil Městský dům kultury přípravu k transformaci příspěvkové
organizace v akciovou společnost podle usnesení zastupitelstva města č. 30/93 ze dne 25. února 1993.
Vedle inventury majetku, zajištění dokladů o vlastnictví nemovitostí, zpracování právních podkladů apod.
to znamenalo, že od 30. června 1993 nebude organizace čerpat žádné příspěvky od Úřadu města České
Budějovice. V roce 1993 byla provedena oprava pláště domu Slavie a výměna oken. První pardubická
stavební společnost České Budějovice zajistila opravu fasády a nabarvila ji ne příliš vhodnou
světlou citrónově žlutou barvou.
Přibližně v pololetí 1993 byly umístěny na domu Slavie ještě starší tabulky firem a organizací:
DŮM KULTURY SLAVIE, MĚSTSKÉ KULTURNÍ DOMY České Budějovice, RESTAURACE
SLAVIE, Předprodej vstupenek, DIVADLO D 111 (část souboru odešla), AKADEMIE J. A.
KOMENSKÉHO (původně Socialistická akademie, která sídlila v klášteru na Piaristickém náměstí),
OBČERSTVENÍ (to umístěno v suterénu v bočním traktu směrem k hereckým domům) a na zadním
průčelí dole NDD, s. r. o., NÁBYTEK (prodej a sklad nábytku v někdejší tělocvičně). Bývala zde
i tabulka VALTICKÁ VINÁRNA. Po roce 1989 také cestovní kancelář Clubtour - Ta spol. s r. o. (Výčet
je pouze informativní, zachycující stav v roce 1993. Např. do roku 1990 byla na průčelí také umístěna
pamětní deska s delším textem, z něhož vyplývalo, že zde sídlil KV KSČ a úřadoval zde Josef Paleček
(1945 – 1951.)
Organizace MDK umožňovala činnost a podporovala folklórní soubor Úsvit, Jihočeské pěvecké
sdružení a skupinu fotografů FOTOS. Dále umožňovala činnost a dle možností vypomáhala klubu
Esperanto, filumenistům, filatelistům, Bridge klubu, Dechovému orchestru města a několika hudebním
skupinám. Seznam není úplný, často nějaký soubor z pod „střechy“ Slavie odešel, jiný přišel. Mohou se
jmenovat hudební skupiny Minesengři, Beat Sharpers, kapela Babouci, Metroklub, Filmklub, divadelní
soubor Zeyer a další.
Orientačním připomenutím klubů, spolků, skupin apod. se ilustruje historická skutečnost, že
od počátku Německého domu přes Dům armády, Městský dům osvěty, Městský dům kultury a Dům
kultury Slavie do roku 1993 a i poté, soustředil, provozoval a zajišťoval dům kulturní, osvětovou
a spolkovou činnost ve městě.
V 1. pololetí 1993 byly na ekonomickém úseku instalovány první počítače. Následovala doba
akciové společnosti.
Pro Odbor územního plánování a architektury Milan Binder a Jan Schinko.
Podklady:
Karel Kakuška – Stavebně historický průzkum Slavie, 1993
Daniel Kovář a Pavel Koblasa – Ulicemi města Českých Budějovic, 1998
Dobové noviny a archivy autorů