Upolín 2013 - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor

Transkript

U P O L Í N
Prosinec 2013
Informační zpravodaj AOPK ČR, Správy CKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec
zdarma
Rašelinná jizerská louka v nadregionálním biocentru ÚSES Jizerské louky v NPR Rašeliniště Jizerky ( k článku na str. 37)
Plotnový vodopád poskytuje v mrazivých zimách zcela jiný obraz, než jsme zvyklí (k článku na str. 11)
foto: Tomáš Korytář
foto: Jarmila Sýkorová
OBSAH
Aktuálně
ÚVODNÍ SLOVO (Jiří Hušek)..............................................................................................................................................................2
OPRAVA KOZÍ STEZKY (Vladimír Vršovský)...................................................................................................................................... 3
JEŘÁB STROM ROKU 2013 (Šárka Mazánková)...............................................................................................................................6
PŘÍRODNÍ PAMÁTKA ČERNÁ DESNÁ NOVÉ CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ V JIZERSKÝCH HORÁCH (Jarmila Sýkorová)..................................... 11
JUBILEJNÍ ODCHYTY PTÁKŮ NA JIZERCE V ROCE 2013 (Tomáš Korytář)...........................................................................................12
EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITY V LIBERECKÉM KRAJI (Radka Tomášová).................................................................................... 15
Enviromentální výchova
QUESTING (Lenka Zadrobilová)..................................................................................................................................................... 16
Praktická opatření
VÝŘEZ KOSODŘEVINY V MALOPLOŠNÝCH ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍCH (Vladimír Vršovský).....................................................18
PÉČE O DROBNÉ VODNÍ PLOCHY OBNOVA BIOTOPU OBOJŽIVELNÍKŮ V JANOVĚ NAD NISOU (Radek Studený)................................... 20
REVITALIZACE TICHÉ ŘÍČKY (Kamil Farský)...................................................................................................................................22
Seriály
Ohrožené druhy rostlin (16):
KOPRNÍK ŠTĚTINOLISTÝ (MEUM ATHAMANTICUM JACQ.) (Jarmila Sýkorová)................................................................................... 23
Ohrožené druhy živočichů (16):
RORÝS OBECNÝ (APUS APUS) (Václav Tomášek)............................................................................................................................ 25
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (9):
JAVORY, JAVORY, MOJE JAVORY... (Tomáš Korytář)...........................................................................................................................27
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (3):
CIZINCI NA RASPENAVSKÉM NÁDRAŽÍ (Šárka Mazánková)..............................................................................................................30
Povedené stavby (14):
DŘEVĚNÁ KOSTKA (Jana Mejzrová)............................................................................................................................................... 33
Tip na výlet (16):
NEJKRÁSNĚJŠÍ VÝLETY DO CHRÁNĚNÝCH KRAJINNÝCH OBLASTÍ ČR (Jiří Hušek).............................................................................34
Zeleným pohledem (13):
LUČANY NAD NISOU (Jana Mejzrová)............................................................................................................................................35
Územní systém ekologické stability (2):
ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY V JIZERSKÝCH HORÁCH (Tomáš Korytář)......................................................................... 38
Představujeme přírodu Libereckého kraje (3):
HAMERSKO (Jarmila Sýkorová)..................................................................................................................................................... 43
Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (9):
ARMILLARIA (Jitka Doubnerová, Květa Morávková).................................................................................................................... 47
na 1. straně obálky: Chalupa čp. 292 v Černé Říčce (foto: J. Mejzrová)
1
AKTUÁLNĚ
ÚVODNÍ SLOVO
Jiří Hušek
V roce 2013 si bez velkých oslav připomněla CHKO Jizerské
hory už pětačtyřicáté výročí svého vyhlášení. Za všechna ta
majíli se lesní ekosystémy přizpůsobovat užívaným
léta prošla krajina Jizerských hor a její příroda dynamickým
vývojem s mnoha peripetiemi, na které musela i Správa
CHKO přiměřeně reagovat v kontextu doby. Bez nadsázky
lze říci, že poslední roky patří k nejnáročnějším obdobím
pro ochranu přírody a krajiny, jakkoli dramatické vlivy
znečištěného ovzduší a kořistného lesního hospodaření jsou
minulostí, mnohými již milosrdně zapomenutou. V Jizerkách
proběhla renesance mnoha rozličných zájmů, veřejných
i privátních, které se s různou mírou intenzity potkávají
s ochrannými podmínkami CHKO. Jsou to zájmy
hospodářské, finanční a developerské, rekreační (viz úvodník
minulého Upolínu) a mnohé další, více či méně legitimní.
Jejich nositeli jsou nejen zavedení správci či vlastníci
pozemků, ale stále častěji nezávislé podnikatelské subjekty,
samosprávy na krajské i komunální úrovni nebo nevládní
organizace či zájmové skupiny. Jejich aktivitu mnohdy
startuje a mocně akceleruje výhodné ekonomické
technologiím nebo naopak technologie přirozeným
možnostem lesa jiskřící podmnožinou tohoto diskursu je
debata nad výstavbou stále nových lesních cest a nad jejich
asfaltováním. Nebo celá lesnická disciplína hrazení bystřin a
strží, která ve své technické preciznosti zamrzla před sto lety
a obtížně vstřebává požadavky na přírodě blízké úpravy
vodních toků. Nebo finanční spor o takzvanou „náhradu
újmy za ztížené hospodaření“, kdy lesnický subjekt, který
hospodaří na pozemcích státu, vymáhá po tomtéž státu
zastoupeném rezortem životního prostředí jakousi iluzorní
finanční ztrátu, kterou měl utrpět tím, že mu v rezervacích
není umožněno chovat se jako v běžném hospodářském lese.
Přesto existuje velké množství společných otázek,
nad kterými není žádného sporu, nebo které po dlouhém
vyjednávání
skončily
konsensem
či
přijatelným
kompromisem. Není zásadního sporu nad hospodářskými
postupy v lesích, ať už těžebními zásahy nebo zakládáním a
výchovou porostů. Ve spolupráci se podařilo
prostředí národních a zejména evropských
dotací. Ty na jedné straně mohou podpořit
mnohé pozitivní rozvojové potřeby a
pomoci odstranit překážky ve zne
výhodněném regionu. Na straně druhé
však dávají možnost vzniknout
projektům, jejichž veřejný přínos je
diskutabilní, ekonomická návratnost
zcela mimo realitu a vliv na chráněnou
krajinu neblahý. Uplatnění zájmu ochrany
přírody je v tomto prostředí stále
komplikovanější a neobejde se bez trvalé
otevřené komunikace se všemi partnery v území,
nejlépe na bázi oboustranně výhodné spolupráce.
V pozitivním duchu adventního času mohu zodpovědně říci,
že se to v mnoha případech docela dobře daří. Příkladem
budiž vývoj vztahu mezi Správou CHKO (respektive naším
regionálním
pracovištěm AOPK
ČR)
a
jedním
z nejvýznamnějších „hráčů“ v území, Lesy ČR. Východiska
pro spolupráci nejsou úplně ideální. Hlavní zájmy LČR
v území jsou zcela přirozeně hospodářské a ekonomické.
Zákon o lesích se se zákonem o ochraně přírody a krajiny
příliš nepodporují, spíše si v některých částech a výkladech
odporují. Lesnické školství rozhodně nekultivuje vstřícnost
k ochraně přírody, na druhé straně úzké přírodovědné
vzdělání řady ochranářů je nesmiřuje s hospodářským
využíváním předmětu jejich studia. Třecích ploch (mnohdy
s „vysokým stupněm drsnosti“) je ve vztahu lesníků a
ochránců přírody dost a dost. Například věčná diskuse o tom,
nastartovat intenzivní přeměnu náhradních
porostů amerického smrku pichlavého
na porosty s jizerským smrkem, listnáči
a jedlí správnost tohoto postupu si
ověřujeme právě nyní, kdy nepůvodní
pichlavé smrky začínají plošně
hynout
na
houbovou
infekci.
Podobnou shodu s lesníky jsme našli
na přeměnách nepůvodní borovice
kleče, která byla vysázena na rašeliniš
tích, včetně rezervací. Stejně jsme se
po delším čase shodli na nápravě škod, které
byly v minulosti způsobeny na vodním režimu
jizerských lesů necitlivými lesnickými melioracemi.
Spolupracujeme
na
vytváření
rozsáhlých
ploch
s rozvolněným porostem stromů a keřů a s potřebnými
terénními úpravami pro tetřívka, jehož počty se
se vzrůstajícími mlazinami začaly kriticky snižovat.
Společně připravujeme projekty pro obnovu lesů a zvýšení
biologické rozmanitosti pro evropské dotační programy (ano,
tady je to právě ten případ pozitivního vlivu dotací).
Podílíme se na výstavbě zařízení pro návštěvníky včetně
naučných stezek a koordinujeme přístup k rekreačnímu
využívání hor, zejména pak k hromadným akcím. Mnohé je
vyřešeno, leccos nás ještě čeká, a to nejen v diskusích s Lesy
ČR, ale se všemi ostatními partnery. Vážení čtenáři, přijměte
články v tomto Upolínu nejen jako zajímavé informace, ale
také jako příspěvek k další partnerské komunikaci. Přeju nám
všem příjemný a uspokojivý rok 2014.
Tetřívek obecný (Tetrao tetrix), foto: Libor Dostál
2
AKTUÁLNĚ
OPRAVA KOZÍ STEZKY
Vladimír Vršovský
Opěrná zeď na Kozí stezce
I.
Strmé severní srázy Jizerských hor jsou od počátků turistiky
velmi lákavým cílem návštěvníků. Z údolí Smědé se náhle
tyčí hradba hor, svahy jsou pokryté četnými skalními útvary
divokých tvarů a některé vrcholy jsou korunovány
impozantními skálami, z nichž některé jsou pro svoji
atraktivitu zpřístupněné turistům. Úzkými údolími proudí
bystřiny, na nichž skalnatý terén a velké výškové rozdíly
umožnily vznik vodopádů a peřejí.
Obtížné terénní podmínky ovlivnily i způsob lesního
hospodaření v minulých staletích a výsledkem jsou
zachovalé bukové porosty, svojí rozlohou v České republice
zcela unikátní, které jsou dnes chráněny v národní přírodní
rezervaci Jizerskohorské bučiny. Není mnoho cest, které
procházejí těmi nejdivočejšími srázy severních svahů
Jizerských hor. Stoupají především údolími podél toků a
jsou historickými spojnicemi mezi libereckojabloneckým
podhůřím a místy na frýdlantské straně pohoří. Původní
úzké stezky, které vznikly jako cestičky hraběcích lesníků,
dřevařů a následně prvních turistů, byly postupně doplněny
o lesní cesty, dokonce sjízdné tehdy používanými povozy.
V některých případech můžeme dodnes obdivovat odvahu a
um tehdejších stavitelů, kteří se nebáli v takto obtížných
foto: Vladimír Vršovský
podmínkách (a to i z dnešního pohledu) naprojektovat a
realizovat náročnou stavbu.
Nejznámější je pochopitelně Štolpišská alpská silnice,
s opravdu monumentální opěrnou zdí zvanou Galerie. Tato
lesní cesta prochází údolím Velkého Štolpichu a vyúsťuje až
na náhorní plošině. V dobrém stavu se dochovala až
do dnešních dnů, rekonstrukcí cesty a mostku prošla
v devadesátých letech minulého století. Stavba měla to
štěstí, že byla velmi dobře zdokumentována, dochovalo se
dost kvalitních fotografií, využitých i k vydání pohlednic, a
byla již od svého vzniku turisticky hojně využívána, mimo
jiné i proto, že umožňovala přístup k atraktivnímu
Štolpišskému vodopádu.
Neméně unikátní stavba lesní cesty však vznikla také v údolí
Černého potoka. I tato cesta – Kozí stezka – vede turisticky
velmi přitažlivým územím. Ve spodní části z ní odbočuje
horský chodník k vodopádu Černého potoka, jen o něco
výše další odbočka ke skalní vyhlídce Hajní kostel a
v závěru jsou návštěvníci odměněni výstupem na významný
vyhlídkový bod Frýdlantského cimbuří. Vrcholové skalisko
je zde opatřeno železným žebříkem. Po celou dobu výstupu
se nabízí nádherné výhledy na divoké srázy po obou
stranách údolí, na nápadnou skálu s výrazným převisem
3
AKTUÁLNĚ
zvanou Nos, ale hlavně na velmi zachovalé staré bukové
porosty, místy až pralesovitého charakteru. Na rozdíl
od populární Štolpišské silnici neexistuje ke Kozí stezce
mnoho dochovaných dokumentů – vlastně skoro žádné.
Velké převýšení (výškový rozdíl mezi Bílým potokem a
vrcholem Frýdlantského cimbuří je cca 500 m) překonává
Kozí stezka rozvinutím serpentin, které jsou obdobně jako
ve Velkém Štolpichu vybaveny opěrnými zdmi,
vyskládanými na sucho z masivních žulových kvádrů.
V závěru údolí, pod nejstrmějším stoupáním, úprava cesty
víceméně končí a následuje velmi prudký, pro chůzi náročný
úsek (dnes již značně poškozený). Stavbu cesty
foto: Vít Polák
pravděpodobně ukončila 1. světová válka, není však zřejmé,
zda bylo vůbec záměrem cestu dostavět až na vlastní
náhorní plošinu, či zda se zde nechtěli stavitelé ještě více
rozmáchnout a postavit buď další serpentiny, či v části
nad skalním objektem Nos údolí dokonce přemostit a dostat
se tak do lepších terénních podmínek. Tyto otázky budou
zatím jen předmětem spekulací a fantazie, pokud se snad
někdy někde nevynoří dosud neobjevené archivní materiály.
Cesta postupně ztrácela význam pro lesní hospodářství,
který ostatně nikdy nebyl zásadní, v druhé polovině
dvacátého století byla víceméně opuštěna, nebyla využívána
a ani důsledně udržována a povodně začátkem padesátých
let ji značně poškodily. Povodňové události způsobily škody
především na obou opěrných zdech, které se následně
zhroutily. Obrovské žulové kvádry vytvořily pod zbytky zdí
„kamenná pole“ a tyto výsypové kužele postupně zarůstaly
lesem. Výstup údolím pro turisty byl však dále možný.
II.
Z podnětu státního podniku Lesy České republiky vznikl
v roce 2007 záměr Kozí stezku, včetně opěrných zdí,
rekonstruovat (první žádost o vydání výjimky pro stavbu
byla podána v květnu 2007). Poměrně ambiciózní záměr
předpokládal obnovu stezky v původním rozsahu, včetně
4
obou rozvalených opěrných zdí. Není zřejmé, co bylo
hnacím motivem záměru, protože lesnický význam této
cesty byl v této době již nulový. Od doby výstavby cesty
na počátku dvacátého století se v oblasti významně změnily
poměry lesnické a ochranářské. Lesní ekosystémy po obou
stranách údolí jsou součástí NPR Jizerskohorské bučiny,
jsou evropsky významnou lokalitou a ptačí oblastí soustavy
Natura 2000 a představují v Jizerských horách jedno
z nejcennějších území z pohledu dochovaného stavu
přírodního prostředí. Dokonce tato část představuje jedno
z nejklidovějších území i v rámci poměrně plošně rozsáhlé
NPR Jizerskohorské bučiny, např. ve srovnání s oblastí
Srázů nebo Lysých skal.
Správa CHKO JH se k takto rozsáhlé stavbě stavěla velmi
rezervovaně. Nezpochybňovala nutnost opravy vlastní lesní
cesty, která byla i vlivem dlouhé neúdržby ve špatném stavu,
měla však vážné obavy o vliv stavby na okolní prostředí,
v případě, že by došlo k obnově opěrných zdí v původním
rozsahu.
Následovalo několik jednání a opakovaná žádost o vydání
výjimky ze zákona o ochraně přírody a krajiny. Mezitím
investor nechal zpracovat projektovou dokumentaci, ale
rozsah rekonstrukce, která v ní byla navržena, nebyl plně
v souladu s představou ochrany přírody o způsobu opravy, a
to výhradně v případě opěrných zdí. Je třeba vysvětlit, že
tato jednání a na ně navazující úřední akty se odehrávaly
v době, kdy rozhodování o výjimkách bylo přímo
delegováno na usnesení vlády ČR (podle tehdejší právní
úpravy zákona o ochraně přírody a krajiny). Správa CHKO
Jizerské hory vydávala pouze odborné stanovisko,
s doporučením jak s žádostí naložit, kterým se pochopitelně
vláda ČR nemusela řídit.
V březnu roku 2008 vláda v usnesení č. 301/2008 nakonec
stanovila podmínky pro jednotlivé stavební úseky, přičemž
prakticky vyloučila obnovu opěrných zdí v původních
objemových parametrech. Usnesení vlády zde tedy
neakceptovalo v plném rozsahu zpracovanou projektovou
dokumentaci. S opravou vlastní lesní cesty však již
v podmínkách nebyl žádný problém.
Následoval rok, kdy celá záležitost usnula. Lesní cesta
bez údržby, tedy bez pravidelného čištění podélných
příkopů, příčných svodnic a dávno již zanesených
propustků, chátrala dále. Jakoby se investor upnul pouze
na problematické budování opěrných zdí a osud vlastní cesty
byl již odsunut na vedlejší kolej. Po tomto roce, kdy
„otevřený“ spis ležel nečinně na Správě CHKO JH, vnesl
do celé záležitosti další děj odbor dopravy na MÚ Frýdlant.
Jeho oznámení o zahájení stavebního řízení bylo poněkud
překvapivé, protože stavebník Lesy ČR neměl k dispozici
závazné stanovisko Správy CHKO Jizerské hory, bez něhož
AKTUÁLNĚ
nemůže stavební úřad povolení o stavbě vydat. Navíc nebylo
vůbec zřejmé, zda tento úřad dobře pochopil, že projektová
dokumentace, předložená stavebníkem, není plně v souladu
s podmínkami v usnesení vlády ČR. Vyřešení těchto
nesouladů si vyžádalo komunikaci mezi dotčenými orgány
státní správy, nicméně ve velmi krátké době, již závěrem
března roku 2009, vydala Správa CHKO Jizerské hory
závazné stanovisko, které respektovalo podmínky usnesení
vlády ČR a které tedy nesouhlasilo s opravou opěrných zdí
v původním rozsahu. Následně ještě stihl rovněž v březnu
2009 vydat MÚ Frýdlant rozhodnutí, které souhlasilo
s opravou Kozí stezky, dle podmínek stanovených
v usnesení vlády ČR – tedy logicky bez oněch
problematických opěrných zdí. Tím byla pravděpodobně
první etapa této záležitosti uzavřena. Investor měl v ruce
platné úřední povolení pro stavbu v národní přírodní
rezervaci, byť nejspíše nebylo zcela podle jeho představ.
Do vlastní opravy se však přímo nehrnul, ačkoliv tuto
určitou liknavost je možno vysvětlit i zdlouhavým
výběrovým řízením, na jehož základě jsou u státního
podniku pro takovéto zakázky vybíráni dodavatelé.
III.
Druhá etapa této kauzy začala opět více než roční
nečinností. Teprve na jaře roku 2010 obnovily Lesy ČR
jednání, nyní vybaveny statickým posudkem, který označil
opěrné zdi jako nestabilní a nebezpečné. Tuto argumentaci
podpořil investor i instalací varovných tabulí na hraně
rozpadlých zdí. Jednání se již nevedla o opravě cesty, ale
o „zajištění bezpečnosti návštěvníků“. Na skutečně aktuální
míru rizika zřícení zbytků zdí byly rozdílné názory, zvláště
proto, že od doby rozpadu zdí uplynulo již půl století,
výsypové kužele byly již porostlé náletovým lesem a
posouzení vlastních zdí byla více méně spekulace, protože
o způsobu stavby se nedochovaly žádné materiály. Statický
posudek navrhoval varianty řešení, které ale opět
předpokládaly úplnou obnovu zdí, přestože pro tuto možnost
nebyla v roce 2008 vydána výjimka.
Začátkem června se na místě sešli zástupci LČR a Správy
CHKO JH, aby dohodli postup přijatelný pro obě strany. To
už bylo jasné, že obnova zdí v původní podobě je nereálná
varianta. Původní projekt ani posudek statika neřešily
bohužel jiné varianty zabezpečení opěrných zdí, z nichž
některé mohly být výrazně úspornější a šetrnější vůči
přírodnímu prostředí. Projektu navíc citelně chyběl také plán
organizace stavby, ze kterého by bylo možné posoudit míru
vlivu stavby na přírodní prostředí. S podobnými stavbami
s omezeným přístupem pro techniku, včetně stanovení jejich
limitů, nebyly v Jizerských horách z posledních desetiletí
žádné zkušenosti. V průběhu jednání se hledaly varianty,
které by více zohlednily i aspekty šetrnosti k přírodnímu
prostředí. Ve hře byla i proveditelná možnost přesměrování
návštěvníků lesa novou krátkou stezkou mezi opěrnými
zdmi a odstranění nestabilních částí zdí s uložením kamenů
v místě.
Nakonec byla po diskuzi Lesy ČR nabídnuta varianta, která
vycházela ze změny účelu komunikace (odvozní cesta x
turistická stezka) a která neřešila obnovu zdí v původní
hmotě. Navržená varianta předpokládala, že pro účely
turistiky bude potřebná finální úprava zdí v podstatně
menším objemu, při zachování optimální šířky stezky do
2 m. Počítalo se tedy s tím, že opěrné zdi budou obnoveny
ve výrazně nižší podobě, s co nejmenšími přesuny hmot,
protože cílovým stavem není obnova lesní cesty pro potřeby
lesního provozu.
Zatímco vznikal nový projekt, tentokrát již průběžně
konzultovaný se Správou CHKO Jizerské hory, do hry
vstoupila „vyšší moc“ a počátkem srpna roku 2010
při ničivých záplavách ve Frýdlantském regionu byla vlastní
Kozí stezka zcela zdevastována. Je zajímavé, že i když byl
v dlouhých úsecích cesty splaven materiál místy až
do hloubky přes půl metru, vlastní opěrné zdi nebyly nijak
výrazně zasaženy. Odstranění povodňových škod muselo
proběhnout přednostně před řešením opěrných zdí a tak
začátkem roku 2011 Správa CHKO Jizerské hory na základě
žádosti investora poměrně rychle zúřadovala výjimku
pro opravu Kozí stezky podle původní projektové
dokumentace z roku 2007. Souběžně probíhaly konzultace
s projekční kanceláří, která připravovala podklady
pro dohodnutý způsob opravy opěrných zdí. Přibližně v této
době se zároveň vynořil velmi problematický projekt zřízení
Via feratty (zajištěné cesty) na Frýdlantské cimbuří,
některými účelově spojovaný s opravou turistického
chodníku – Kozí stezky. Protože tento projekt byl umístěn
do jedné z nejcennějších částí Jizerskohorských bučin, již
od začátku odmítla správa CHKO Jizerské hory tyto dvě
5
AKTUÁLNĚ
záležitosti spojovat a jasně deklarovala, že spolu nesouvisí a
že budou řešeny samostatně.
IV.
Začátkem roku 2011 již byla také po určitých úpravách
připravena projektová dokumentace k opravě opěrných zdí a
v únoru 2011 tedy Lesy ČR opět žádají o udělení výjimky
pro stavbu v NPR a o závazné stanovisko jako podklad
pro rozhodnutí příslušného stavebního úřadu. Tyto potřebné
výjimky a souhlasy nakonec stavebník v květnu 2011
získává.
Správě CHKO Jizerské hory není známo, proč
v následujících téměř dvou letech opět projekt usnul a to
zvláště s ohledem na skutečnost, že Lesy ČR v závěru
projednávání – tedy od roku 2010 – argumentovaly
především havarijním stavem opěrných zdí, rizikem jejich
zhroucení a konkrétní místo opatřily tabulemi se zákazem
vstupu. Skutečnost je však taková, že žádost o stavební
povolení (směrovaná stavebnímu úřadu při MÚ Frýdlant)
spolu s platným závazným stanoviskem a vyřízenou
výjimkou ze základních ochranných podmínek NPR podaly
až v březnu 2013. Konečně v dubnu 2013 se „úředně“
oprava opěrných zdí dořešila a investor obdržel od tohoto
úřadu rozhodnutí – stavební povolení.
Výše podrobně popsaný postup dokládá, jak je někdy ob
tížné sladit záměry investora se zájmy ochrany přírody, jak
těžké je najít kompromis u projektů, situovaných
do nejzachovalejších částí Jizerských hor, vycházejících
občas z nereálných a nerealizovatelných představ a
obsahujících jasná rizika pro přírodní prostředí. V tomto
konkrétním případě asi dlouhá doba (i když více než
polovina tohoto časového období proběhla „nečinně“)
přispěla k postupnému tříbení názorů na obou stranách a
výsledný kompromis je snad i pro obě strany přijatelný.
Pro úplnost je jenom vhodné uvést, že příslušný spis k této
kauze obsahuje 23 dokumentů a projektové dokumentace
ve třech verzích.
V.
Vlastní realizace stavby proběhla v létě roku 2013. Zakázku
u investora vysoutěžila firma Terma a.s. z Hradce Králové a
ukázalo se, že má s takovýmito nestandardními stavebními
pracemi dobré zkušenosti. Opěrné zdi byly postupně
rozebrány až na základovou spáru, která musela být nově
vyrovnána. Na ní pak pracovníci dodavatelské firmy
s pomocí bagru, ale hlavně s velkým podílem ruční práce
postupně zeď vyskládali a vyklínovali nasucho bez použití
betonu. Počasí během stavby nebylo optimální, občasné
velmi silné deště a bouřkové epizody rozhodně průběh
stavby neulehčily. Práce probíhaly za plné turistické sezóny,
cesta byla sice formálně uzavřena, ale pracovníci vždy
umožnili
návštěvníkům
stavbou
bezpečně
projít.
Na přelomu července a srpna byla stavba investorem
převzata (kolaudace dosud neproběhla). Je pravda, že
situace na stavbě nyní vypadá poněkud syrově, ostatně jak je
to u většiny staveb v lese po jejich dokončení obvyklé.
Stopy po stavební činnosti ještě nezapadaly listím, otevřené
plochy nezarostly trávou. Ze zkušenosti je však možné
předpokládat, že se během několika málo let vzhled místa i
pohledově opět vrátí k přírodě bližšímu.
Oprava Kozí stezky a opěrných zdí s přestávkami
zaměstnávala pracovníky LČR a SCHKO JH šest roků.
Výsledek, s ohledem na dopad na přírodní prostředí
v lokalitě, považuje Správa CHKO JH za akceptovatelný.
Zatím se sice nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce
opravy některých turistických odboček z této cesty (na Hajní
kostel, na vrchol Frýdlantského cimbuří), které sice byly
v původním projektu, ale investor na ně nekladl takový
důraz jako vlastní cestě. Ty se vylepšení dočkají
v následujících letech, vrcholová oblast Frýdlantské cimbuří,
se zase stavebně zklidní a stane se opět místem, kde turisté
mohou hledat klid v hlubokých bukových lesích.
JEŘÁB STROM ROKU 2013
Šárka Mazánková
Každým rokem vyhlašuje státní podnik Lesy České
republiky jednu z lesních dřevin stromem roku. Letošní, již
čtrnáctý ročník byl věnován jeřábu. Jeřáb ptačí patří mezi
všeobecně známé stromy. Málokdo však ví, že jeřábů
existuje celá řada druhů.
Jedná se o opadavé stromy nebo keře se střídavými
jednoduchými nebo lichozpeřenými listy, na okraji
pilovitými. Jeřáb (Sorbus) patří do početné čeledi růžovitých
(Rosaceae), kterou sdílí spolu s růžemi, ostružiníky, hlohy,
6
mochnami, jahodníky, kuklíky a mnoha dalšími rody.
Samotný rod Sorbus patří k nejkomplikovanějším rodům
v Evropě – uvádí se okolo 160 známých druhů. V České
republice je podle Klíče ke květeně ČR z roku 2002 uvedeno
18 druhů, ale výzkum z posledních let, kdy bylo popsáno
několik dalších druhů, ukazuje, že to není zdaleka konečné
číslo. Za vysoký počet druhů může nepohlavní způsob
rozmnožování (tzv. apomixie), kdy nedochází k oplození a
vzniklá semena jsou geneticky identická s mateřským
AKTUÁLNĚ
Památná oskeruše u Horních Řepčic
jedincem. Mnoho kříženců znesnadňuje určování, kříží se
jak mezi sebou, tak i s příbuznými rody (kříženci
muchojeřáb, hruškojeřáb, jeřáboplodec).
Z volné přírody Libereckého kraje jsou doposud známy čtyři
druhy jeřábů: jeřáb ptačí, jeřáb břek, jeřáb dunajský a letos
nově popsaný jeřáb bezdězský. Krom těchto druhů se
můžeme setkat i s dalšími pěstovanými, místy i zplaňujícími
druhy: jeřáb muk, jeřáb zvrhlý, jeřáb prostřední, snad i jeřáb
oskeruše aj.
Jeřáb ptačí
Nejznámější a nejrozšířenější je jeřáb ptačí (Sorbus aucupa
ria). Vyskytuje se jako nevysoký strom, dorůstá okolo 15 m.
Šedohnědá kůra s příčnými lenticelami (lenticela je průduch
v kůře stromu) se později mění v odlupčivou borku.
Letorosty jsou přímé, poněkud pýřité, starší větévky šedé,
lysé, pupeny střídavé červenofialové bělavě plstnaté
(u poddruhu jeřábu ptačího olysalého S. a. glabrata jsou
lysé). Listy jsou lichozpeřené, lístky hrubě pilovité ve 4 až 7
jařmech (jařmo je dvojice proti sobě rostoucích, tedy
vstřícných lístků zpeřeného listu). Bílé lehce nažloutlé květy
uspořádané do vrcholíku kvetou od konce května
do poloviny července a nepříjemně páchnou kvůli obsahu
trimethylaminu.
Drobné kulovité oranžově červené malvice trpké chuti
foto: Šárka Mazánková
dozrávají koncem léta. Solitérní stromy plodí již od 10 let,
stromy rostoucí v porostu od 20 let. Jeřáb ptačí je poměrně
krátkověká dřevina, v průměru se dožívá se 80 až 100 let.
Jeřáb ptačí představuje typickou evropskou dřevinu
s širokým areálem zasahujícím až na Sibiř. Roste ponejvíce
v podrostu jehličnatých lesů, jako pionýrská dřevina vytváří
souvislé porosty v případech, kdy dojde k odumření nebo
vyvrácení jehličnanů v úrovni. Tyto téměř uzavřené jeřábiny
vytvářejí dočasné lesní fytocenózy popisované v některých
zdrojích jako asociace VaccinioSorbetum, významné
z hlediska ochrany půdy před zabuřeněním. Jeřábinu
zpravidla potlačí až další generace smrku. V Jizerských
horách, ale také např. v Krkonoších, se jeřáb vyskytuje
v obou poddruzích jeřábu ptačího. Hojnější jeřáb ptačí pravý
(Sorbus aucuparia subsp. aucuparia) se uplatňuje zejména
v podúrovni smrkových a bukosmrkových porostů.
V nižších polohách nachází uplatnění i mimo les
na kamenných snosech a hrobkách, mnohde se využívá jako
působivý alejový strom (v osadě Jizerka, podél cesty na
Štěpánku či Slovanku, při silnici na Kozákov aj.). Jeřáb
ptačí olysalý (Sorbus aucuparia subsp. glabrata) se
roztroušeně vyskytuje na skalních seskupeních vrcholových
partií Jizerských hor.
Díky své odolnosti vůči mrazu, přizpůsobivosti a
nenáročnosti na půdy je jeřáb vhodný jako meliorační a
7
AKTUÁLNĚ
zpevňující dřevina, která se v současnosti používá např.
pro prosadbová a podsadbová centra – budoucí centra
biodiverzity na náhorním platu Jizerských hor.
Jeřáb ptačí představuje i cennou okrasnou dřevinu, která se
podílí na estetice krajiny v průběhu celého roku. Význam
má i jako zdroj potravy pro drozdovité ptáky, drobné
obratlovce i pro tetřívka obecného, který je v Jizerských
horách chráněn v rámci Ptačí oblasti. Poněkud nedoceněným
zůstává jako ovocný strom. Přitom bylo vyšlechtěno více
sladkoplodých odrůd (kultivarů) a jednu z nich (zvanou jako
cv. Edulis, nebo též Moravica či Dulcis) můžeme považovat
za cosi jako rodinné stříbro. Kolem roku 1820 ji objevili
salašníci v Ostružné na Šumpersku. O její šíření se pak
postaralo i rakouské Ministerstvo orby prostřednictvím
subvencí na roubování.
A jak poznat sladkoplodý jeřáb od planého? Příroda nám
krom chuti plodů poskytla i drobnou nápovědu v podobě
zoubků na okraji lístků sladkoplodý jeřáb má okraj lístku
zoubkatý jen do jedné třetiny od špičky, zbytek je
celokrajný, planý má lísky zoubkované po celém obvodu.
Navzdory obecně rozšířené pověře nejsou ale ani plané
jeřabiny jedovaté kyselina parasorbinová se vařením zničí.
Přes častý výskyt, snadné pěstování a nenáročný sběr je
jeřáb stále nedoceněnou dřevinou. Pro jeho obsahové látky
jej lze využít v léčitelství jako prostředku regulujícího
střevní činnost (průjem a zácpa), diuretikum v dětském
lékařství, na bolesti kloubů, revma, dnu, záněty horních cest
dýchacích. Květ jeřábu má estrogenní účinek lihový
výtažek lze použít k léčbě ženských hormonálních potíží.
Pražené jeřabiny se používaly jako náhražka kávy, z jeřabin
se získávalo sladidlo sorbit, vyrábí se z nich likéry, protlaky,
čaj z listů, květů i plodů, ocet, víno, kompoty, marmelády,
likéry, šťávy, sirupy, v Polsku vyhlášená pálenka jerząbjak.
Pro značné množství vitamínu C lze označit jeřabiny
za citrony severu – spolu se šípky a rakytníkem patří
k nejbohatším přírodním zdrojům tohoto vitamínu. Hořké
jeřabiny musí projít mrazem, dříve sebrané lze zbavit
hořkosti povařením ve vodě a slitím, nebo ponecháním
ve vodě s octem přes noc.
Pěvci a zpěváci ocení účinky jeřabiny na pružnost hlasivek.
Kůrou jeřábů se barvila vlna (podle mořidla
na červenohnědou až zelenou barvu).
Jeřáb břek
Dalším jeřábem stromovitého vzrůstu, který se vyskytuje
na území Libereckého kraje, je jeřáb břek (Sorbus tormina
lis). Má rovný kmen, košatou korunu a dosahuje výšky 15 až
25 m. Kostičkovitě rozbrázděná borka starších exemplářů
připomíná hrušeň. Jednoduché pětilaločné listy se tvarem
podobají listům hlohu, ale jsou větší (až 10 cm dlouhé).
8
Květy jsou uspořádány do řídkého chocholíku, plodem jsou
drobnější hnědé světleji tečkované malvičky (břekyně),
po dozrání poživatelné (mají moučně sladkou chuť).
Břek je dřevinou poměrně náročnou na živný podklad a
teplejší klima. Na území Libereckého kraje zasahuje
z Českého středohoří. Pěkný exemplář roste poblíž
Stvolínek u přírodní památky Kaňon potoka Kolné. Jde
o méně běžnou dřevinu, zařazenou do Červeného seznamu
do kategorie C4a (druhy vyžadující další pozornost). Plody
se díky obsahu tříslovin používaly jako prostředek proti
průjmu (odtud vědecký název tormina = břišní kolika).
Tmavé pevné dřevo se používalo v kolářství a řezbářství a i
dnes je na trhu vysoce ceněno.
Ostatní jeřáby
Převážně na Českolipsku se setkáme s jeřábem keřovitého
nebo stromovitého vzrůstu do 4 m výšky s kulatými výrazně
červenými malvicemi s velkými lenticelami a vzpřímenými
kališními cípy. Jde o jeřáb dunajský (Sorbus danubialis),
který v širším smyslu patří pod souborný druh jeřáb muk
(Sorbus aria agg). Listy má jednoduché, čepel kosníkovitou
jeřáb dunajský
až okrouhle kosníkovitou, na bázi klínovitou, nad spodní
třetinou dvojitě hrubě pilovitou a zprohýbanou. Roste např.
na Hradčanských stěnách na Mimoňsku, Jeleních vrších a
jinde.
Čerstvou novinkou je v letošním roce nově popsaný
hybridogenní druh z okruhu Sorbus intermedia agg. jeřáb
bezdězský (Sorbus pauca). Vznikl zřejmě zpětným křížením
hybrida S. aucuparia x S. danubialis s druhem S. danubialis.
Svým výskytem (v počtu 14 plodných jedinců) je omezen
pouze na Malý a Velký Bezděz. Jelikož byl tento endemit
popsán až v roce 2013, není veden ani v nejnovějším
Červeném seznamu, z téhož důvodu není ani chráněn
zákonem, autoři jej však hodnotí jako kriticky ohrožený
druh.
V Libereckém kraji se sice nevyskytuje, ale kousek dál,
takřka „co by kamenem dohodil“ (v Labském Dolu,
AKTUÁLNĚ
typům ochrany. V rámci obecné ochrany je chráněn stejně
jako ostatní druhy rostlin a živočichů před zničením,
jeřáb sudetský
zdroj: www.botany.cz
Rudníku, Čertově zahrádce, Úpské jámě) roste jeřáb
sudetský (Sorbus sudetica), endemit Krkonoš. Jedná se
o hybridogenní druh vzniklý v poledové době křížením
Sorbus aria x S. chamaemespilus z doby, kdy se ještě oba
mateřské druhy v Krkonoších vyskytovaly. Jde o vzrůstem
nevysoký keř 0,5 m až 2 m vysoký, se střídavými
jednoduchými obvejčitými listy. Kvítky v chudém
vrcholičnatém květenství jsou světle růžové. Plody jsou
červené, kulovité, téměř lysé malvice. Jeřáb sudetský je
zvláště chráněný druh v kategorii kriticky ohrožený.
Alespoň za zmínku stojí určitě i jeřáb oskeruše (Sorbus do
mestica). Oskeruši můžeme za pomoci hned několika
superlativů označit za nejstarší, nejmohutnější a nejplodnější
ovocný strom Evropy, který se dožívá i několika set let.
Borka je brázditá, listy lichozpeřené podobně jako u jeřábu
ptačího, květy na rozdíl od květů jeřábu ptačího voní,
protože neobsahují trimetylamin. Malvice jsou větší,
jablíčkovitého nebo hruštičkovitého tvaru, žlutozelené
s červenými „líčky“. Vzhledem ke své teplomilnosti se
oskeruše uplatňuje zejména na jižní Moravě, kde je zčásti
snad i původní, a v Českém Středohoří. To jsou v současné
době dvě centra jeho rozšíření v České republice a zde také
najdeme největší počet starých exemplářů tohoto vzácného
stromu (mnoho z nich je vyhlášeno za památné stromy).
Liberecký kraj je pro tento impozantní strom příliš
nehostinný, i když není vyloučeno, že se tu a tam pěstuje
v zahradách v teplejších částech kraje na Českolipsku,
možná i na Turnovsku (pokud o nějaké pěkné víte, dejte
nám vědět). Nejbližší památná oskeruše roste v poli u obce
Horní Řepčice poblíž Úštěku. V současné době zažívá
oskeruše renesanci, v Tvarožné Lhotě na Jižní Moravě se
pořádají Slavnosti oskeruší věnované této dřevině a
produktům z ní.
Jeřáby a ochrana přírody
Z pohledu zákona č. 114/1992 Sb., podléhá jeřáb různým
poškozováním a sběrem, který by mohl vést až k zániku
populace. Jako dřevina rostoucí mimo les podléhá i ochraně
před poškozováním a ničením a za určitých podmínek je
vyžadováno i povolení ke kácení. Zvláštní druhová ochrana
se vztahuje na dva druhy: jeřáb český (Sorbus bohemica) a
jeřáb sudetský (krkonošský) (Sorbus sudetica). Oba jsou
prohlášeny za druhy kriticky ohrožené. Několik jeřábů
vyhlásily orgány ochrany přírody za památné stromy.
Nejvíce položek v Ústředním seznamu ochrany přírody patří
jeřábu oskeruši (celkem 25), následuje jeřáb břek s 23
položkami (17 jednotlivců, 5 stromořadí, jedna skupina),
jeřáb ptačí 18 položek (vše v rámci skupin nebo stromořadí,
žádný jednotlivec), jeřáb muk 2 exempláře (pravděpodobně
jde ale o Sorbus intermedia jeřáb prostřední).
V Libereckém kraji máme vyhlášen jediný jeřáb ptačí
v rámci skupiny památných stromů v arboretu na Bukovině.
O ohroženosti rostlinných taxonů lépe vypovídají tzv.
Červené seznamy, které se čas od času aktualizují. Jak to
vypadá s klasifikací jeřábů z hlediska jejich ohroženosti
v České republice (Červené seznamy a vyhláška 395/1992
Sb.) znázorňuje ve zjednodušené formě tabulka.
Jeřáb a etymologie
Výklad vědeckého názvu Sorbus má několik variant.
V latině znamená Srb, což se nejspíš vztahuje k místu
původního výskytu nejmohutnějšího z jeřábů – oskeruše,
která pochází z jihovýchodní Evropy a Středozemí. Další
z variant výkladu názvu míří do keltštiny, kde sorb znamená
trpký, což už více souvisí i s jeřábem ptačím. Jeho vědecké
druhové jméno aucuparia vysvětluje proč právě ptačí: aves
capere = chytat ptáky jeřabiny používali čihaři jako
vnadidlo na ptáky (viz též německý Vogelbaum). Třetí
varianta vychází z latinského slova sorbeo = srkám,
polykám šťávu a souvisí také s arabským šerbet, sorbet =
druh limonády. Některé německé dialekty připodobňují
jeřáb k jasanu nebo tisu, příp. k obojímu dohromady
(Eibenesche = tisový jasan) pro vnější podobnost listů a rudé
bobule připomínající tis.
Jeřáb a lidové zvyky a pověry
Jeřáb se díky svému rozšíření i využití stal součástí mýtů a
lidových zvyků různých evropských národů. Věřilo se
například, že nechat v blízkosti domu růst jeřáb přináší
štěstí. Keltové považovali jeřáb za dárce plodnosti a
ochránce před zlými silami – má moc odvracet zlá kouzla a
neštěstí. Vysazovali ho na posvátných místech jako jsou
kamenné kruhy, v místech, kde se konaly soudy a
vyhlašovaly věštby. V keltském horoskopu má jeřáb
9
AKTUÁLNĚ
vyhrazena dvě období v roce: 1. 10. dubna a 3. 11. října.
Lidé narození v těchto dnech prý mají touhu měnit svět
k lepšímu.
V irské mytologii je jeřáb zobrazován jako strom života.
Často jej vysazovali na hřbitov, kde měl zabránit mrtvým
vstát z hrobu. V Irsku také spojují jeřáb s Brigidou, múzou
umění, předení a tkaní, protože jeřábové dřevo bývalo
tradičním materiálem pro výrobu kolovrátků a vřeten.
Druidové vyráběli ze dřeva kouzelné hůlky a používali je při
obřadech, jeřábové dřevo se pálilo pro věštění a vyvolávání
duchů. Někde ze dřeva vyráběli máselnice, aby čarodějnice
nemohly mařit stloukání másla, lodní stožáry, aby loď
chránili před zlými kouzly.
Staří Germáni zasvětili jeřáb bohovi hromu Donarovi.
Poskytoval ochranu před zlými mocnostmi a přinášel štěstí.
Někde sedláci připevňovali větévky jeřábu na dveře chlévů,
aby ochránili dobytek před nemocemi a zlými silami –
červená barva má být obzvlášť účinná při potírání zla.
ZDROJ:
VYHLÁŠKA
395/1992
Jinde ale platil jeřáb za symbol posměchu a pohrdání –
necudné dívce vysadili před dveře jeřáb. Inu jiný kraj, jiný
mrav.
Ostatně i v Čechách se dochovaly zvyky, které se pojí
k jeřábu. V mnoha vsích jižních Čech zdobili lidé kolem
svátku sv. Vavřince (10. srpna) okna, někdy celá průčelí
domu jeřabinami (obdobně jinde na sv. Bartoloměje –
24. srpna). Tento zvyk má původ v legendě, že sv. Vavřince
stíhali vojáci. Večer se před nimi ukryl do domu, který si
pronásledovatelé označili větvičkou jeřabiny. Když ho ráno
hledali, byly jeřabiny na všech domech, takže sv. Vavřinec
utekl.
Na závěr jedno lidové moudro: Mnoho jeřabin, přisej
ozimin (urodí se!). Vzhledem k letošní mimořádně bohaté
úrodě jeřabin, by se tedy mělo ozimům dařit.
PROCHÁZKA 2000
GRULICH 2012
kategorie:
A3
jeřáb prostřední (Sorbus intermedia)
druhy vyhynulé nebo ne
zvěstné
C1
jeřáb český (Sorbus bohemica)
jeřáb olšolistý (Sorbus alnifrons)
jeřáb olšolistý (Sorbus alnifrons)
druhy kriticky ohrožené
jeřáb sudetský (Sorbus sudetica)
jeřáb džbánský (Sorbus gemella)
jeřáb řecký (Sorbus graeca)
jeřáb džbánský (Sorbus gemella)
jeřáb hardeggský (Sorbus
jeřáb milský (Sorbus milensis)
hardeggensis)
jeřáb opominutý (Sorbus omissa)
jeřáb dubolistý (Sorbus quernea)
jeřáb soutěskový (Sorbus portae
jeřáb manětínský (Sorbus
bohemica)
rhodanthera)
jeřáb manětínský (Sorbus rhodanthera)
C2
jeřáb rakouský (Sorbus austriaca)
jeřáb labský (Sorbus albensis)
druhy silně ohrožené
jeřáb muk (Sorbus aria)
jeřáb krasový (Sorbus eximia)
jeřáb krasový (Sorbus eximia)
C3
jeřáb karpatský (Sorbus carpatica)
jeřáb dunajský (Sorbus danubialis)
druhy ohrožené
jeřáb řecký (Sorbus graeca)
C4
jeřáb karpatský (Sorbus carpatica)
jeřáb hardeggský (Sorbus hardeggensis)
druhy vyžadující další
pozornost
10
jeřáb dubolistý (Sorbus quernea)
jeřáb břek (Sorbus torminalis)
AKTUÁLNĚ
PŘÍRODNÍ PAMÁTKA ČERNÁ DESNÁ NOVÉ CHRÁNĚNÉ ÚZEMÍ V JIZERSKÝCH
HORÁCH
Jarmila Sýkorová
Celkový pohled na Plotnový vodopád s částí přilehlé bučiny
Od vyhlášení posledních „maloplošek“ v Jizerských horách,
přírodních památek Jindřichovský mokřad a Fojtecký
mokřad, uplynulo letos právě 10 let. Po trochu delší časové
odmlce, během níž Správa CHKO řešila jiné naléhavé
pracovní úkoly včetně transformace dvou samostatných
pracovišť AOPK do jediného, jsme se letos opět více
zaměřili na přírodovědecky hodnotné lokality, které si podle
našeho názoru zasluhují zvýšené ochranářské pozornosti a
péče. A že se nemusí nutně jednat o hodnoty v Jizerkách
aktuálně objevené (i takové ale jsou), dokazuje nová
přírodní památka Černá Desná. Lokalita jako taková totiž
patří mezi známá a dlouhodobě vyhledávaná turistická
lákadla. Šlo tedy spíše o to zdejší přírodní hodnoty přesněji
pojmenovat, vyhodnotit z širšího pohledu a „zviditelnit“ je i
pro vzdálenější regiony. A samozřejmě zajistit jim náležitou
ochranu.
Nově vyhlášená přírodní památka leží při červeně značené
turistické stezce, spojnici Desné se Souší. Zahrnuje
člověkem nejméně ovlivněnou část údolí Černé Desné
s
unikátním
souborem
subrecentněrecentních
geomorfologických útvarů, zejména vodopádů, peřejí,
skalních ploten, obřích hrnců a kotlů. To vše vymodelované
v podložní porfyrické středně zrnité žule. Celek dotváří
levobřežní balvanitý les, který je dobrou ukázkou zachovalé
horské acidofilní bučiny. Chráněné území je severojižně
protaženo podél říčky Černé Desné. Leží v nadmořské výšce
585 685 m (převýšení je tedy rovných 100 m) a jeho
celková rozloha činí 2,23 ha.
Ve vybraném strmém potočním úseku leží hned čtyři
výrazné tektonicky podmíněné údolní stupně, které tok
kopíruje čtyřmi vodopády. Jedná se o vodopády pravé,
to znamená vzniklé přímo na skalním podloží, nikoliv
na volných balvanech nebo blocích jako v některých jiných
případech v Jizerských horách. Ve směru proti proudu
(z těchto pohledů jsou vodopády a kaskády nejpůsobivější)
návštěvník postupně míjí vodopád Plotnový (podle asi 20 m
dlouhé lasturnatě modelované horní skalní plotny), poté
vodopád Dlouhý (peřejovitý až kaskádovitý víceramenný
11
AKTUÁLNĚ
a konipas horský (Motacilla cinerea).
Čípek objímavý je za plodu nápadný svými jasně
červenými bobulemi.
S genezí údolí Černé Desné, jako jediného
z jizerskohorských toků, se pojí zajímavá hypotéza o říčním
pirátství. Podle ní odtékaly kdysi vody z výše ležící oblasti
Souše do sousedního údolí Černé Říčky. Někdy v období
starších čtvrtohor je ale podchytil prudší a dravější
pravostranný tok Černé Desné, který tím získal značnou
vodnost a tím také erozní sílu, a postupně vymodeloval údolí
až do dnešní působivé podoby.
Pro uchování zmíněných přírodních hodnot je nezbytné
vyloučit jakékoliv nevhodné lidské zásahy do morfologie
údolí a udržet v Černé Desné dostatečné, pokud možno co
nejpřirozenější
průtokové
poměry.
Samozřejmě
při respektování provozu výše položené soušské přehrady.
úsek o výšce 11 m, s rozlehlým a hlubokým vývařištěm a
zajímavými silně asymetrickými skalními kotli), po delší
části peřejí následuje vodopád Bukový a hned nad ním
atraktivní asi 3 m vysoký vodopád Hrncový, pojmenovaný
podle obřího žulového hrnce, podle odborníků jednoho
z nejdokonalejších svého druhu v republice.
Součástí přírodní památky je také bučinou porostlá balvanitá
část svahu mezi potokem a značenou cestou. V lesním
podrostu se díky vyšší vlhkostí vzduchu a klimatické inverzi
(jev, kdy chladný vzduch stéká nebo se drží při dně údolí,
zatímco výše položené partie jsou znatelně teplejší)
vyskytují i některé vzácnější bylinné druhy výše položených
horských smrčin. Patří k nim např. čípek objímavý
(Streptopus
amplexifolius),
bělokvětý
pryskyřník
platanolistý (Ranunculus platanifolius) nebo v květu
obzvláště nápadný mléčivec alpský (Cicerbita alpina).
Z kapraďorostů tu najdeme žebrovici různolistou (Blechnum
spicant) nebo starobylou plavuň vranec jedlový (Huperzia
selago). V blízkosti vody žije skorec vodní (Cinclus cinclus)
mapka: Stanislav Budka
JUBILEJNÍ ODCHYTY PTÁKŮ NA JIZERCE V ROCE 2013
Tomáš Korytář
Tradiční podzimní odchyty ptáků v Jizerských horách
pod patronací severočeské pobočky České společnosti
ornitologické proběhly letos již podesáté. Jubilejnímu
ročníku bohužel nepřálo počasí a od pátku 13. do soboty
21. září zůstávaly speciální odchytové sítě často složené a
dorazivší ornitologové pozorovali Jizerské hory z tepla
chalupy skrz kapky deště. Pokud nepršelo, chytání do sítí
komplikoval silný vítr, který sítě nadouval, ptáci je tedy
viděli a vyhýbali se jim. I přes nepřízeň počasí se nakonec
podařilo okroužkovat poměrně značné množství ptáků a
zaznamenat i některé zajímavé druhy, jako je krahujec
obecný (Accipiter nisus), pěnice pokřovní (Sylvia curruca),
křivka obecná (Loxia curvirostra), šoupálek dlouhoprstý
12
(Certhia familiaris) nebo lejsek černohlavý (Ficedula
hypoleuca). V noci se pak povedlo chytit sýce rousného
(Aegolius funereus), sovu, pro kterou byla v Jizerských
horách vyhlášena Ptačí oblast, součást soustavy Natu
ra 2000.
I přes úsilí všech kroužkovatelů byl počet chycených ptáků
oproti roku 2012 poloviční. Zajímavostí je, že v letošním
roce se akce zúčastnili čtyři studenti parazitologie
z Veterinární a farmaceutické univerzity v Brně. Ti milé
ptáčky opatrně umístili do speciálně upravené sklenice tak,
že jim koukaly jen hlavičky, a za pomoci „repelentu“ z nich
nechali odpadat veškerou parazitickou havěť, jako jsou např.
ptakotrudky, všenky či klíšťata. Nakonec však
AKTUÁLNĚ
z Duchcova, Anička Pikešová z Mostu, Markéta Ticháčková
Sítě na okrajích luk byly určeny k odchytu lindušek.
s překvapením zjistili, že ptákům v Jizerských horách se
docela daří držet si parazity od těla.
V klečových a smrkových porostech v okolí Národní
přírodní rezervace Rašeliniště Jizerky, stejně tak i
na loukách osady Jizerka, se tato akce konala od roku 2004
již po deváté, kdy zázemím vždy byla chata Severočeského
muzea. Pouze jednou, a to v roce 2005, se ornitologové
uchýlili na terénní stanici Správy CHKO Jizerské hory
na Mariánskohorských boudách. Kvůli lepšímu zázemí a
především umístění a rozmanitému terénu se v roce 2005
akce vrátila na Jizerku. Za zmínku stojí, že na Mariánách se
v síti zatřepetal lejsek šedý (Muscicapa striata).
Hned při prvním ročníku v roce 2004 se povedlo odchytit
(v Jizerkách poprvé a zatím naposledy) slavíka modráčka
tundrového (Luscinia svecica svecica), dále např. křivky
obecné (Loxia curvirostra), hýly obecné (Pyrhulla pyrhulla),
pěvušky modré (Prunella modularis), králíčky obecné
(Regulus regulus) a čečetky zimní (Carduelis flammea).
Ač se mnohým může zdát, že jde o běžné horské či lesní
ptáky, jsou právě tyto druhy tím, co láká kroužkovatele
na Jizerku. Oproti jiným odchytovým akcím pořádaným
v České republice je právě Jizerka specifická spektrem
lesních druhů. Díky tomu a snad i díky podzimní atmosféře
v Jizerských horách, s ranními mrazíky, večerním troubením
jelenů a podzimním tokem tetřívků, obliba i reputace
odchytové akce na Jizerce roste. Od roku 2004 se akce
zúčastnilo na dvacet aktivních kroužkovatelů. Někteří z nich
se na Jizerce kroužkovat ptáky de facto naučili. Jak roste
zájem kroužkovatelů, daří se i odchytávat větší množství
ptáků a význam akce tím roste též. Mezi ty, kteří
nevynechali ani jeden ročník, patří samozřejmě duchovní
otec a garant této akce Martin Pudil z Liberce, dále zkušení
kroužkovatelé Petr Lumpe, Ivan Svoboda a Karel Novotný
z Mělníku nebo Jiří Mikšíček z Frýdlantu. Kroužkování
ptáků rozhodně není výsadou jen mužů. V posledních letech
se pravidelně akce zúčastňují i dámy Martina Hanzlíková
z Prahy a Milena Prokopová až z Tachova.
Z laického pohledu se může zdát, že chytání a kroužkování
ptáků je týráním zvířat a není pro výzkum ptáků nutné.
Věřte však, že tomu tak není. Jak prokázaly i zahraniční
studie, ptáci zvládají celou proceduru, tj. chycení
do speciálních sítí, přesun v látkovém pytlíku a manipulaci
v rukou kroužkovatele, bez újmy a správně umístěný malý
kovový kroužek na nožce jim nijak nepřekáží a nebrání
v pohybu na zemi ani ve vzduchu a ani např. samicím
při hnízdění. To dokládají i zpětné odchyty okroužkovaných
jedinců. Právě tyto zpětné odchyty, tzv. retrapy, jsou důležité
a jsou smyslem kroužkování. Lze z nich získat cenná data
o jednotlivých ptačích druzích a jejich biologii. Např. kudy
táhnou do zimovišť či zpět na hnízdiště, jestli vůbec odlétají,
jestli se jejich migrační trasy mění, jestli populace
jednotlivých druhů spolu v rámci areálu komunikují, kolik
se ptáci dožívají let, ale i třeba zda jsou si ptačí páry věrné.
Kroužkování nám může také podat informace o velikostech
ptačích populací, o jejich změnách i příčinách těchto změn.
A právě tyto informace pak pomáhají ptáky a jejich prostředí
chránit. K ochraně jakéhokoliv druhu je totiž nutné znát
o něm maximum informací, abychom se mohli správně
rozhodovat, jaká opatření a zda vůbec budeme realizovat.
Zárukou, že je s ptáky v rámci kroužkování správně
zacházeno a že netrpí, je skutečnost, že každý zájemce
o kroužkování musí získat licenci od Kroužkovací stanice
při Národním muzeu v Praze potom, co absolvuje speciální
kurz a složí písemnou, ústní a praktickou zkoušku, při kte
rých prokáže nejen znalosti z ornitologie, ale i ty správné
schopnosti, jak s ptáky zacházet.
Za desetiletou historii bylo na Jizerce odchyceno a označeno
kroužkem více než 6 tisíc ptáků běžných i zajímavých, často
i nelesních druhů. Patří mezi ně ledňáček říční (Alcedo
atthis), skorec vodní (Cinclus cinclus), linduška rudokrká
(Anthus cervinus), rákosník obecný (Acrocephalus
Kroužkovatelé v plném nasazení
13
AKTUÁLNĚ
Budníček pruhohlavý (Phylloscopus inornatus) zdroj: http://birdsvoices.net
scirpaceus) a proužkovaný (A. schoenobaenus), datel černý
(Dryocopus martius), jiřička obecná (Delichon urbica),
bramborníček hnědý (Saxicola rubetra) a černohlavý
(Saxicola torquata), sedmihlásek hajní (Hippolais icterina),
rehek zahradní (Phoenicurus phoenicurus) či lelek lesní
(Caprimulgus europaeus). Každým rokem však dominují,
podle toho jak se termín akce „trefí“ do jejich tahu, králíčci
obecní (Regulus regulus), budníčci menší (Phylloscopus
collybita), pěvušky modré (Prunella modularis), červenky
obecné (Erythacus rubeculla) a sýkory uhelníčci (Periparus
ater). Nemáme zde prostor vyjmenovat všechny zjištěné
druhy, kterých bylo na šest desítek. Kdo by měl zájem
o podrobnější informace, může kontaktovat Mgr. Martina
Pudila
ze
Severočeského
muzea
v
Liberci
([email protected]).
Ptáci okroužkovaní na podzim v Jizerských horách pak
většinou míří na jih do teplejších zimovišť. V roce 2006 byla
např. zastižena červenka na jihu Francie a to 43 dní
po okroužkování na Jizerce. Králíček okroužkovaný u nás
pak byl po 21 dnech odchycen v Lucembursku, linduška
luční nedaleko Ženevy a např. budníček menší na Mallorce.
Že se ptáci do Jizerských hor vracejí, dokládají každoroční
retrapy přímo na Jizerce. Letos se povedlo zkontrolovat
pěvušku modrou po dvou letech od okroužkování.
Odchyty a kroužkování ptáků probíhají na Jizerce i v jiných
termínech a to také při akcích pro veřejnost ať už pořá
daných Správou CHKO Jizerské hory (Tajemná rašeliniště
Jizerských hor, Soví noc) nebo Společností pro Jizerské
hory, o.p.s. (Dravci v akci). Seznámit se podrobně s ptáčky a
s jejich kroužkováním se zájemci mohou také při Vítání
ptačího zpěvu, které pořádá Česká společnost ornitologická
každý rok na jaře na řadě míst v republice, v Jizerských
horách pak nedaleko Raspenavy. I při těchto příležitostech
lze vidět zajímavé ptáky a dokonce i opravdové vzácnosti.
Letošní rok se Martinu Pudilovi při Dravcích v akci sice
nepovedlo chytit žádného dravce, ale poprvé v Jizerských
horách chytil vzácného zatoulance ze Sibiře budníčka
pruhohlavého (Phylloscopus inornatus). Tento drobný
ptáček, ne nepodobný našim budníčkům, hnízdí v daleké
sibiřské tajze, kde obývá rozhraní vysokého a nízkého
křovinatého lesa. Hnízdo si staví na zemi u trsů rostlin nebo
spadaných větví. K nám jen výjimečně zavítá při své daleké
cestě do zimovišť v Indii a jihovýchodní Asii. V posledních
letech přibývá pozorování tohoto budníčka v celé Evropě a
tak se s ním třeba ještě někdy v Jizerských horách setkáme.
Jak vidíte, je paleta ptačích návštěvníků Jizerských hor
velmi pestrá a možná nás při budoucích ročnících odchytů
ptáků na Jizerce čekají další překvapení. Nezbývá než
doufat, že příští rok bude jizerské počasí v první polovině
září k ornitologům přívětivější než to letošní. Pokud budete
mít tou dobu cestu přes Jizerku, neváhejte se na chatě
Severočeského muzea zastavit. Kroužkování ptáků probíhá
přímo před chalupou, takže můžete nahlédnout ptáčkařům
pod prsty a samozřejmě se dozvědět o ptáčcích mnoho
nového.
(Děkuji Mgr. Martinu Pudilovi, zoologovi Severočeského
muzea v Liberci, za poskytnutí dat z desetileté historie
odchytů na Jizerce.)
Poslední pohled do objektivu a můžu letět sýkora
parukářka (Lophophanes cristatus)
Pro zájemce, kteří se o kroužkování a o ptácích chtějí dozvědět víc, přidáváme několik odkazů:
Česká společnost ornitologická: www.birdlife.cz
Společnost spolupracovníků Kroužkovací stanice Národního muzea: www.czechringing.com
Kroužkovací stanice Národního muzea: www.nm.cz/Prirodovedeckemuzeum/OddeleniPM/Krouzkovacistanice
14
AKTUÁLNĚ
EVROPSKY VÝZNAMNÉ LOKALITY V LIBERECKÉM KRAJI
Radka Tomášková
Evropsky významná lokalita Cihelenské rybníky
Dalo by se říct, že rok 2013 nebyl z pohledu soustavy
Natura 2000 zvlášť výjimečný, ale přeci jen jsme drobné
změny zaznamenali. V říjnu vyšlo ve Sbírce zákonů nové
nařízení vlády č. 318/2013 o stanovení národního seznamu
evropsky významných lokalit. Toto nařízení vymezuje
jednotlivé evropsky významné lokality (EVL) a uvádí,
v jaké kategorii zvláště chráněného území je nebo bude
lokalita (nebo její části) zařazena.
Jsou evropsky významné lokality, u kterých je ochrana
celého území nebo jeho části zajištěna
stávajícím
chráněným územím, ať už velkoplošným (chráněná krajinná
oblast, národní park) nebo maloplošným (přírodní rezervace,
přírodní památka), ale jsou i lokality, kde je ochrana
zajištěna smluvně (tzv. „smluvní ochrana“). Smlouva
o ochraně dané lokality je uzavřena mezi orgánem ochrany
přírody a vlastníkem dotčeného pozemku. Dále jsou lokality,
nebo jejich části, kde postačuje základní ochrana podle
§ 45c odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a
krajiny. Základní ochrana se například vztahuje na EVL
vymezené pro letní kolonie netopýrů. Většinou se jedná
o půdy kostelů, zámků či starých usedlostí.
Krajský úřad Liberec, který spravuje EVL mimo
foto: Jakub Čejka
velkoplošná chráněná území, pokračoval v roce 2013
ve vyhlašováním vybraných EVL přírodními památkami
(PP). A tak na území Libereckého kraje přibyla přírodní
památka Zahrádky u České Lípy, jejímž hlavním posláním
je ochrana páchníka hnědého (Osmoderma eremita), který
osidluje staré listnaté stromy s mohutnými dutinami a
množstvím trouchnivějícího dřeva. PP Zahrádky u České
Lípy byla vyhlášena na území zámeckého parku s navazující
Valdštejnskou lipovou alejí.
Důvodem vyhlášení další přírodní památky Skalice u České
Lípy bylo významné zimoviště netopýra velkého (Myotis
myotis) v opuštěném pískovcovém lomu. Nově byla
vyhlášena i přírodní rezervace (PR) Údolí Jizery, která
částečně zasahuje do EVL Údolí Jizery a Kamenice. Tato
rezervace vznikla sloučením bývalé PP Galerie a PR Údolí
Jizery u Semil a Bítouchova a důvodem k vyhlášení jsou
cenná lesní společenstva na svazích a dně údolí (zejména
suťové lesy a acidofilní bučiny) a přirozená bezlesá
společenstva na skalních výchozech. Tok řeky Jizery
doprovázený nesouvislými štěrkovými náplavami je
biotopem evropsky chráněného druhu vranky obecné
(Cottus gobio), která je dalším předmětem ochrany PR.
15
AKTUÁLNĚ
SDO pro EVL Bílá Desná kanál protržené přehrady.
V letošním roce Správa chráněné krajinné oblasti Jizerské
páchník hnědý (Osmoderma eremita)
zdroj: Wikimedia Commons
Jihozápadně od Nového Boru byla vyhlášena PP Červený
rybník, kde je chráněno rašeliniště, navazující podmáčené
lesní porosty a populace ohrožených druhů rostlin a
živočichů, především mechu srpnatky fermežové
(Hamatocaulis vernicosus).
V minulém čísle jsme se zmínili o zpracovávání Souhrnu
doporučených opatření (SDO) pro evropsky významné
lokality v rámci soustavy Natura 2000, které připravuje
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Připomeňme jen, že
pro každou EVL se zpracovává dokument, který popisuje
nároky předmětu ochrany, současný stav lokality a navrhuje
vhodná opatření pro udržení a případně zlepšení podmínek
pro předmět ochrany. Seznámit se s tímto dokumentem je
možné v Ústředním seznamu ochrany přírody
(www.drusop.cz). Aby mohl být dokument zveřejněn, musí
být projednán s významnými vlastníky a následně schválen
ministerstvem životního prostředí. V roce 2012 zpracovala a
projednala Správa chráněné krajinné oblasti Jizerské hory a
krajské středisko Liberec SDO pro 11 evropsky významných
lokalit. Ministerstvo však zatím schválilo pouze jeden, a to
hory a krajské středisko Liberec zpracovává SDO pro
10 dalších EVL. EVL Cihelenské rybníky a EVL Manušické
rybníky jsou vhodným biotopem pro kuňku obecnou
(Bombina bombina). EVL Český Dub základní umělecká
škola je zajímavá letními koloniemi netopýra velkého (My
otis myotis) a naopak zimoviště v EVL Západní jeskyně
vyhledává vrápenec malý (Rhinolophus hipposideros).
Západní jeskyně je výjimečná i svou krápníkovou výzdobou.
Významnou letní kolonií netopýra velkouchého (Myotis
bechsteinii) a netopýra černého (Barbastella barbastellus)
jsou acidofilní bučiny a suťové lesy s javorem klenem
v EVL Vápenice Basa. Zde se nacházejí i druhově pestrá
luční společenstva a i několik krasových jeskyní, které
využívají netopýři k přezimování. Litorální část EVL
Červený rybník je vhodné stanoviště pro mech srpnatku
fermežovou (Hamatocaulis vernicosus). V těsné blízkosti
Liberce nalezneme EVL Luční potok, kde se střídají úseky
písčitoštěrkového dna a úseky s jemnými naplaveninami,
které vyhledávají mihule potoční (Lampetra planeri).
A zbývá představit poslední tři EVL, které se nacházejí
na území CHKO Jizerské hory. Jedná se o EVL Bukovec,
EVL Rašeliniště Jizerky a EVL Jizerské smrčiny. Na bohaté
půdy vulkanického Bukovce jsou vázány květnaté bučiny a
druhy teplejších pahorkatin, které se na Bukovci prolínají
s typicky horskými druhy. Jeden z nejrozsáhlejších
komplexů rašelinných ekosystémů v Jizerských horách
představuje Rašeliniště Jizerky. V centrální části náhorní
plošiny Jizerských hor narazíme na EVL Jizerské smrčiny,
kterou tvoří celek horských, rašelinných a podmáčených
smrčin, rašelinišť a vrchovišť, skalních výchozů a
balvanových akumulací.
QUESTING
Lenka Zadrobilová
Co je to questing? To jsem do srpna letošního roku netušila
ani já. Quest jako poklad z počítačových her, to
byla možná malá nápověda. Anglické slovo,
pro které se stále hledá český název.
Zatím se ujalo slovo hledačka.
Hledačka může někomu připomínat
geocaching, ke kterému ovšem
většinou potřebujeme přístroj GPS,
vzdáleně také může připomínat
stopovanou za pokladem. Quest
provádí danou trasou pomocí
veršovaného textu, zadává úkoly, které
směřují k vyplnění tajenky a nakonec
jsou účastníci odměněni nalezením pokladu.
16
Hledačky nejsou v terénu nijak značené, nehyzdí tak
prostředí dalšími cedulemi či značkami. K jejich
projití potřebujete list hledačky stažený
z webu. V České republice se hledačky
zatím počítají na jednotky, takže je
na webu musíte hledat jednotlivě,
ale v krátké budoucnosti se
předpokládá vznik jednotných
webových stránek. Questy neboli
hledačky jsou trvalé a předpokládá
se, že na jejich vzniku se obvykle
budou podílet skupiny lidí školy,
místní spolky, občanská sdružení,
kulturní instituce jako muzea, knihovny a
ENVIROMENTÁLNÍ VÝCHOVA
podobně. K tvorbě dobrého questu je třeba důkladně se
seznámit s místním přírodním, kulturním a historickým
dědictvím a tyto znalosti pak vtipně a kreativně využít.
Questing je zábava a poučení současně a má význam nejen
pro místní obyvatele, ale i jako turistická atrakce. V Anglii a
Skotsku je populární už 150 let, v USA má dvacetiletou
historii a jeho popularita stále roste.
O posledním prázdninovém týdnu jsem byla součástí týmu,
který se sešel na půdě střediska ekologické výchovy
DIVIZNA, aby se pod vedením Blaženy Huškové pokusil
první libereckou hledačku vytvořit. Skupina jsme byli
vskutku různorodá – od lektorů ekologické výchovy, přes
ředitelku občanského sdružení, pracovníky Správy CHKO
až po básníka. První liberecká hledačka vznikala v Lidových
sadech a v prostoru tzv. Zlatého kříže. Při tvorbě jsme se
nejdříve zamysleli, co bychom chtěli hledačům přiblížit, co
zůstává běžným návštěvníkům města skryto. Okolí Li
dových sadů je bohaté na přírodní, kulturní i historické
skvosty – muzeum, ZOO, botanická zahrada, vilové čtvrti,
krásná zeleň. Je tedy otázka, na co upozornit? Nakonec jsme
se domluvili, že musíme upozornit na detaily, kterých si
běžný návštěvník nevšimne. A takových detailů se našlo
většina z nás hodně dobře, těchto detailů jsme si většinou
nevšimli nebo možná neměli čas si všimnout. A nebo jsme
měli dojem, že místo přece známe tak dobře, že nás nic
nemůže překvapit. Zkušenost to byla každopádně zajímavá.
V další etapě jsme si celou trasu rozdělili po zastaveních,
na která jsme se vydali veršovat, abychom se za dvě hodiny
opět sešli a texty seskupili, podrobili kritice a upravili
do vhodných tvarů. Zábava to byla velká, někomu se verše
tvořily samy od sebe, někdo se dost zapotil. Myslím, že se
nám podařila vytvořit pěknou hledačku, na pěkném místě,
s pěknou odměnou. A jak se na ni vydat?
První liberecká hledačka pod názvem Bez mobilu, bez mailu,
věnujem se detailu je fyzicky snadná, psychicky náročná
(zejména pro lingvisty a architekty) a je nutné, aby při ní
osoby mladší patnácti let doprovázela dospělá osoba. Délka
hledačky je přibližně tři kilometry, takže na její klidné projití
je třeba asi půldruhé hodiny. Hledačka je přístupná
celoročně, ale v zimě musí lidé zákonitě počítat s větší
fyzickou náročností v případě silné sněhové pokrývky.
Do terénu stačí si vzít jen papír a tužku, hodit se ale může i
dalekohled. Začátek hledačky je u Střediska ekologické vý
chovy DIVIZNA na můstku přes Jizerský potok (na křižovatce
mnoho – užili jsme si je při první procházce, na kterou jsme
se vydali všichni dohromady, kdy jsme debatovali nad místy
zastavení a vybírali jsme, které detaily jsou ty
nejzajímavější. Soustředěním na jednotlivá místa se člověk
stane vnímavějším, a přesto, že prostor Lidových sadů znala
ulic Tichá a Sovova v libereckých Lidových sadech). Abyste
ale mohli na quest vůbec vyrazit, je třeba mít vlastní list
hledačky,
který
si
můžete
zdarma
stáhnout
na www.divizna.eu, nebo si jej osobně vyzvednout
v pracovní dny v SEV DIVIZNA.
(Článek byl napsán s využitím textů z www.zooliberec.cz.)
foto: Lenka Zadrobilová
17
PRAKTICKÁ OPATŘENÍ
VÝŘEZ KOSODŘEVINY V MALOPLOŠNÝCH ZVLÁŠTĚ CHRÁNĚNÝCH ÚZEMÍCH
Vladimír Vršovský
Nevhodné výsadby kleče podél horního toku Jizery
Borovice kleč (Pinus mugo), známá též pod označením
kosodřevina, je jedním z druhů borovic spíše keřovitého
vzrůstu. Dosahuje výšky přibližně 2,5 metrů, má často kři
volaké kmeny, položené na zemi a až v koncích vystupující.
Malé drobné šišky (2 6 cm) zrají tři roky a na jedincích je
možno najít šišky různě staré, včetně těch již otevřených a
bez osiva. Kleč tvoří více či méně zapojené porosty a je
hlavní dřevinou nad horní hranicí lesa v Krkonoších.
V Jizerských horách se (až na drobné výjimky) vyskytuje
na vrchovištích. V Čechách je dále ještě původní v oblasti
Šumavy, v ostatních pohořích je její výskyt výsledkem
lidské činnosti (byla vysazována z důvodů ochrany půd,
protipovodňových i estetických). Výsadby kleče byly
v minulosti uskutečněny jak v pohořích, kde se vůbec
přirozeně nevyskytovala, ale i v pohořích, kde byly původní
porosty doplňovány a plocha porostů kosodřeviny navy
šována. Například v Krkonoších, kde rostla před příchodem
člověka na ploše cca 4500 ha a kde byla následně tato
plocha vlivem pastevectví a senaření podstatně snížena, jsou
první výsadby datovány již do konce 19. století, pokračovaly
i ve století dvacátém a vlastně až na nátlak KRNAPu byla
realizace podrobných zalesňovacích plánů zastavena až v
roce 1991.
18
V Jeseníkách, kde kleč nikdy přirozeně nerostla, byly
provedeny výsadby koncem 19. a v první polovině
20. století. Podle údajů lesnické evidence je dnes v tomto
pohoří 205 ha porostů kleče. I zde byly výsadby motivovány
důvody protipovodňové ochrany a byly situovány především
nad horní hranicí lesa a do mimořádně cenných botanických
lokalit Malé a Velké kotliny.
V obou výše uvedených pohořích dnes probíhá postupná
redukce nevhodných výsadeb porostů kleče. V Krkonoších
proběhla odborná diskuze pracovníků KRNAPu, výřezu
předcházelo zpracování podrobných plánů a vlastní výřez
probíhá podle stanoveného časového harmonogramu
po etapách v režii národního parku.
V Jeseníkách je situace mnohem komplikovanější, dohoda
mezi orgány ochrany přírody a státním podnikem Lesy ČR
delší dobu vázne. V nedávné minulosti byly zpracovány
odborné studie, které si částečně protiřečí, ale i zde již
redukce porostů kosodřeviny v menší míře proběhla a
pravděpodobně bude pokračovat.
Jistě je na místě položit si otázku, čím porosty kleče vadí a
proč ochrana přírody požaduje a realizuje jejich odstranění.
Pro obě zmiňovaná pohoří a částečně i pro Jizerské hory
především platí, že porosty kleče pokrývají plochy
původních druhově bohatých alpinských luk nad horní
hranicí lesa a přirozených bezlesí (např. v rašeliništích).
Zároveň výsadby nerespektují přirozený strukturu
ostrůvkovitého výskytu kleče (přirozené porosty nerostou
většinou v plném zápoji). Především v Krkonoších porosty
kleče pokrývají lokality s výskytem unikátních fenoménů
neživé přírody arktoalpinské tundry (mrazové půdní for
my).
V Jizerských horách se porosty kleče přirozeně vyskytují
na ploše asi 65 70 ha. Z velké části se tyto porosty
nacházejí v národních přírodních rezervacích Rašeliniště
Jizery a Rašeliniště Jizerky, v menší ploše pak v některých
dalších přírodních rezervacích (Klečové louky, Vlčí louka,
Černá jezírka, Nová louka). Především v národní přírodní
rezervaci Rašeliniště Jizery jsou porosty kleče na velkých
souvislých plochách, často zapojené a téměř neprostupné,
podél toku Jizery proniká kleč až do nivních poloh, kde roste
spolu s jalovcem obecným nízkým.
Kleč však byla hojně vysazována při zalesňování kalamitních
holin, především na rašelinné půdy a do mrazových poloh,
kde výsadby smrku trpěly mrazem a lesnický provoz se zde
potýkal s vysokým podílem nezdaru. Časově toto období
spadá především do osmdesátých a devadesátých let
minulého století. Část výsadeb byla situována i do vlastních
rezervací, kde byla kleč používána v podsadbách rašelinných
smrčin poškozených imisemi. Jedním z důvodů použití kleče
Borovice blatka (Pinus mugo nothosubsp. rotundata)
bylo právě nedostatečné množství původního sadebního
materiálu jizerskohorského smrku vhodného do těchto
extrémních poloh. Při těchto výsadbách byla bohužel
částečně zalesněna i některá bezlesí, která jsou jinak místem
pro specifickou rašelinnou květenu.
Lesnická evidence dnes uvádí redukovanou plochu
klečových porostů 370 ha, z toho však cca 300 ha připadá
na porosty ve stáří do 25 let, tedy porosty, které mají původ
ve
výsadbách
v
posledních
třech
desetiletích.
Problematičnost těchto výsadeb navíc ještě zvýrazňuje
skutečnost, že byl často používán sadební materiál
nevhodného původu (z Krušných hor, z Vysokých Tater),
v některých případech je i sporné, zda se nejedná o hybridy
s borovicí blatkou. Tyto problémy byly a jsou ochraně
přírody známy a v plánech péče o maloplošná chráněná
území byla již před více lety navržena opatření k postupné
redukci kosodřeviny. Nejen z důvodů časových a finančních
však v minulosti k realizaci dosud nedošlo a problém
nenápadně narůstal. Porosty kleče v posledních cca 5 až
7 letech začaly výrazně odrůstat a jejich vitalita byla
v některých místech velmi nápadná. Nejnovější plány péče,
zpracovávané v letech 2010 a 2011 na problém naléhavě
upozornily a jeho řešení již nejde odkládat.
Postupně došlo i ke shodě s pracovníky Lesů ČR.
Kosodřevina totiž nebyla vysazována pouze v rezervacích,
ale v daleko větší míře i mimo ně a výřez kosodřeviny
19
v Jizerských horách je tedy úkolem i pro provozní lesníky.
Pro běžného návštěvníka hor je k vidění snad nejnázornější
příklad zapojených porostů kleče, plně vitálních a
v polohách, kde by měl růst smrkový les, podél Štolpišské
silnice v oblasti přírodní rezervace Na Čihadle. Přímo proti
této rezervaci, na druhé straně lesní cesty, jsou rozsáhlé
porosty kosodřeviny. Lesy České republiky při jednáních
deklarovaly, že považují kleč za náhradní dřevinu (podobně
jako v minulém století hojně vysazovaný smrk pichlavý) a
podle toho budou i postupovat tedy budou tyto porosty
postupně vychovávat a upravovat s konečným cílem zde
zavést stanovištně původní dřeviny v těchto polohách
především smrk. Předmětem diskuzí mezi pracovníky
ochrany přírody a lesníky tedy nebylo zda vůbec, ale jak.
Oboustranně nepřijatelná varianta byl především jednorázový
výřez kosodřeviny v zapojených porostech s následným
vznikem holiny. V těchto typech porostů bude redukce
provedena opakovanými zásahy v průběhu více desetiletí.
S ohledem na kompetence a priority a v neposlední řadě i
s přihlédnutím k finančním možnostem budou aktivity
Správy CHKO Jizerské hory směrovány výhradně do porostů
kleče v maloplošných chráněných územích. Přeměna
rozsáhlých porostů kleče mimo tyto rezervace (např. právě
v oblasti náhorní plošiny u Čihadel) bude postupně
realizována v rámci běžného lesního hospodaření a tato
opatření jsou i dnes už současí nově schválených lesních
hospodářských plánů.
Jako výraz společného chápání problému a vzájemné
spolupráce při jeho řešení přišly Lesy ČR s nabídkou
finanční pomoci při realizaci výřezu kosodřeviny v NPR
Rašeliniště Jizery. Tato nabídka byla v roce 2012 využita a
v roce 2013 se za stejných podmínek proběhla další etapa.
V tomto roce byl proveden výřez kosodřeviny i v některých
plochách v PR Nová louka. V NPR Rašeliniště Jizery byly
v uplynulých dvou letech odstraněny výsadby kosodřeviny
prioritně z nevhodně zalesněných bezlesí a z některých poloh
podél horního toku Jizery. Protože úplná redukce
kosodřeviny (a to jak v rezervacích, tak v běžném
hospodářském lese) rozhodně není činností proveditelnou
kampaňovitě a jednorázově v průběhu několika málo let,
budou se tato opatření postupně provádět pravděpodobně
v průběhu několika příštích desetiletích.
PÉČE O DROBNÉ VODNÍ PLOCHY OBNOVA BIOTOPU OBOJŽIVELNÍKŮ V JANOVĚ
NAD NISOU
Radek Studený
Návštěvník Jizerských hor má možnost pozorovat celou
řadu obojživelníků. Často se jedná o mloky skvrnité
lezoucí po deštích přes lesní cesty, jindy turistovi
od nohy v lese při sběru hub odskočí skokan hnědý či
ropucha obecná. Chataři a chalupáři zase na svých
skalkách a v zahradních jezírcích nejednou narazí
na čolky obecné či čolky horské, kteří se zde schovávají
před žárem poledního slunce, aby mohli v noci vyrazit
za potravou.
Všechny tyto druhy obojživelníků spojuje jejich potřeba
vodního prostředí, kde se rozmnožují a přeměňují
z pulců na žáby a z larev na dospělé čolky a mloky.
Až na výjimky se jedná o stojaté vody různých
velikostí, od zaplavených vyjetých kolejí na lesních
cestách, studánek, tůní, odvodňovacích příkopů, až
po požární nádrže a rybníčky. Všechna tato místa se
v čase mění, samovolně či uměle zanikají, přičemž se
stává, že nová vhodná místa mnohdy již samovolně
nevznikají. Lesní cesty jsou zpevňovány, tůně zarůstají,
rybníčky jsou zaneseny sedimentem či znečištěny.
V takovýchto případech je vhodné přistoupit k obnově
stávající či vytvoření nové vhodné vodní plochy.
Příkladem obnovy ekologických funkcí drobné vodní
nádrže může být průtočná vodní nádržka na pozemku
obce Janov nad Nisou, která je napájena z vodního
20
Stav před započetím prací
foto: Radek Studený
kolektoru odvodňujícího podmáčenou louku. Dříve šlo
pravděpodobně o nejvýše položenou nádrž systému
nádrží, jejichž vody poháněly stroje místních
řemeslníků. Poté, co nádrž pozbyla svého účelu, bylo
upuštěno od její údržby a tak se začala postupně
rozpadat, zazemňovat splaveným štěrkem, větvemi a
listím. Občas někdo přidal cihlu, kusy desek, rozbitý
kýbl nebo značku zákazu vjezdu.
Při mapování výskytu obojživelníků v okolí Janova
nad Nisou v roce 2012 jsem zjistil, že se celá plocha
hladiny zatáhla bujným porostem trav, které zakořenily
v mocné vrstvě sedimentu. Hustý kořenový systém,
zachytávající vodou unášené částečky, urychluje tvorbu
sedimentu a značně tím tak přispívá k zániku lokality.
Opakované kontroly loni i v letošním roce mě utvrdily
v tom, že nádrž není čolky využívána vůbec a žábami
jen velmi omezeně. Jiná vhodná lokalita nebyla
v blízkém okolí nalezena, a proto jsem se letos
na podzim rozhodl, se souhlasem majitele pozemku,
sediment v nádrži odstranit.
Proč na podzim? Podzimní měsíce jsou obecně
pro takovéto činnosti nejvhodnějším obdobím v roce.
Larvální stádia obojživelníků vodní prostředí již
opustila a dospělci přicházejí do vody zimovat těsně
před prvními mrazíky. Nehrozí tedy nechtěné vyhození
či vypumpování larev a pulců z nádrže. Nedoporučuji
ani jejich přenášení na jiná místa. Ty totiž nemusí po
skytovat vhodné podmínky k životu nebo se zde již
vyskytují jedinci stejného druhu, se kterými budou nově
příchozí muset bojovat o potravní zdroje. Je nutné si
také uvědomit, že většina obojživelníků je u nás
zákonem chráněna a pro manipulaci s nimi a pro zásah
do jejich prostředí je nutné získat výjimku od orgánu
ochrany přírody, v tomto případě od Správy CHKO.
Před čištěním nádrží, ale i zahradních jezírek tedy
doporučuji přihlédnout k jejich vodním obyvatelům a
vybrat nejvhodnější období pro realizaci prací.
Sediment tvoří nejčastěji směsice zetlelých listů,
naplaveného písku a úlomků větví a má konzistenci
bahnitého jogurtu. Takovouto hmotu nelze vyčerpat ani
vyházet lopatou, nejvíce se mi osvědčil starý proutěný
koš, kterým se hmota nabírala. Vytěžený sediment byl
poté rozprostřen v tenké vrstvě na travnaté plochy v
okolí tůně. Vrstva časem slehne a proroste trávou.
Převrstvíteli kopku starých větví, trsů trávy a kamenů
sedimentem, vyrobíte tak obojživelníkům i plazům
vhodné zimoviště.
Na závěr bych rád poděkoval janovským obyvatelům
L. Černému, J. Říhovi, O. Šoltysovi a T. Šoltysové
za pomoc při realizaci prací.
Na tekuté bahno zafungoval až proutěný koš
Napouštění nádrže po vyčištění
foto: Taťjana Šoltysová
foto: Radek Studený
21
REVITALIZACE TICHÉ ŘÍČKY
Kamil Farský
Nové koryto Tiché říčky s migračně průchodnými stabilizačními objekty
Na podzim letošního roku byla stavebně dokončena dlouho
dopředu připravovaná investiční akce „Revitalizace Tiché
říčky“ v Karlově u Josefova Dolu a v Janově nad Nisou.
Jejím účelem bylo obnovení narušeného vodního režimu
v lokalitách, kde se v minulosti nevhodně provedly rozsáhlé
meliorační úpravy (odvodnění pozemků, napřímení, masívní
opevnění a zahloubení koryta vodního toku a pod.) a tím
došlo k vymizení řady cenných rostlinných a živočišných
druhů z tohoto zajímavého území v centrální části CHKO
Jizerské hory. Stavba byla pojata jako revitalizační, tzn.
za účelem nápravy nevhodně provedených úprav směrem
k původnímu, přírodě blízkému stavu, a proto na ní byly
uvolněny dotační prostředky EU prostřednictvím Operačního
programu Životní prostředí. Investorem stavby byly Lesy
ČR, s. p. Hradec Králové, Správa toků oblast povodí Labe.
Projekt revitalizace Tiché říčky zahrnuje:
1. revitalizaci upraveného koryta toku a jeho nivy v lokalitě
„Podkova“ v k. ú. Karlov u Josefova Dolu zrušením
(zasypáním) původního kapacitního koryta, vytvoření
nového mělkého koryta miskovitého profilu, meandrujícího
v nivě Tiché říčky, společně s vyhloubením dvou tůní –
22
foto: Kamil Farský
biotopů mokřadních druhů rostlin a živočichů a dále
zaslepení vtoků stávajících trubních kanálů tvořících systém
odvodnění pozemků v potoční nivě vodního toku;
2. vyhloubení nové tůně a zaslepení stávajícího systému
odvodnění pozemků v povodí Tiché říčky v blízkosti silniční
komunikace spojující Hrabětice a hráz vodárenské nádrže
Josefův Důl na Kamenici;
3. zaslepení vtoků a výtoků
ve stávajícím systému
odvodnění pozemků v lokalitě Jablonecká chata v pramenné
části Tiché říčky v k. ú. Janov nad Nisou.
Pracovníci Správy CHKO Jizerské hory se aktivně uplatnili
při navrhování tohoto záměru a odborně oponovali
zpracovaný projekt. Před zahájením stavby byly vytyčeny
přírodně cenné plochy a dále plochy pro souběžně probíhající
botanický a hydrologický monitoring, které nesměly být
stavbou dotčeny. Práce na realizaci záměru byly zahájeny
v druhé polovině roku 2012. V průběhu realizace stavby bylo
nutné usměrňovat prováděcí firmu při zakládání nových
stabilizačních objektů v trase nového koryta vodního toku,
aby byly průchodné pro migrující vodní živočichy, zejména
ryby. Reakce nepoučené veřejnosti na probíhající stavbu byly
SERIÁLY
přinejmenším opatrné až skeptické vzhledem k jejímu
„neutěšenému“ vzhledu při pohybu techniky na staveništi.
V současnosti již můžeme optimisticky konstatovat, že
požadovaných efektů se při realizaci stavby podařilo
dosáhnout nehledě k esteticky dobře působícímu pohledu
na rozvolněné koryto Tiché říčky v lokalitě „Podkova“ a dvě
drobné tůně pro vodní rostliny a živočichy. Stopy
po stavebních úpravách na zbylých lokalitách stavby
v katastru Janova nad Nisou již v současnosti nepoučené oko
neuvidí.
Zahájení stavby
foto: Kamil Farský
Co se zde bude dít dál? Stavba musí být řádně zkolaudována
a po dobu její udržitelnosti 10 let bude řádně udržována
s parametry navrženými v projektu. Příbřežní pozemky
v části „Podkova“ budou po dobu minimálně 5 let sečeny
v rozsahu určeném podle výsledků souběžně probíhajícího
biologického monitoringu. Po dohodě s investorem stavby
může být dodatečně přistoupeno ke zřízení odpočivného
místa pro veřejnost s možností výhledu na revitalizovanou
lokalitu a seznámení se s tím, co a za jakým účelem zde bylo
provedeno.
Nová tůň v lokalitě Podkova
foto: Kamil Farský
Ohrožené druhy rostlin (16)
KOPRNÍK ŠTĚTINOLISTÝ (MEUM ATHAMANTICUM JACQ.)
Jarmila Sýkorová
Jakkoliv bývá koprník rostlinou přehlíženou pro svoji
celkovou nenápadnost a z běžného lidského pohledu
„obyčejnost“ (ostatně jako valná část jeho příbuzných
z čeledi rostlin miříkovitých), je v mnoha ohledech rostlinou
zajímavou. A to právě pro nás, obyvatele a obdivovatele
Jizerských hor.
Místo v galerii vzácných jizerskohorských rostlin a tím i
v našem upolínovém seriálu mu náleží už jen tím, že jej
vyhláška řadí mezi druhy v ČR ohrožené. Nejnovější červený
seznam cévnatých rostlin z roku 2012 tento status potvrzuje.
Je jediným existujícím druhem svého rodu už to je
zajímavost, byť se jedná o aktuální taxonomické hodnocení
specialistů, jejichž pohled na postavení druhů v botanickém
systému se časem může změnit. Roste pouze v Evropě a to
v nepravidelném pásu od Pyrenejského poloostrova
přes střední Evropu a Anglii až po jih Skandinávie.
Jihovýchodní výskyt dosahuje k italským Apeninám a
na
Balkán,
východní
hranice
jeho
přirozeného
středoevropského rozšíření prochází severní polovinou naší
republiky a protíná Krkonoše. Tam a v sudetských pohořích
na západ od nich roste, dále na východ už ne.
Pro jizerskohorské sušší louky a pastviny je koprník druhem
velice typickým, protože mu vyhovuje zdejší kyselé
silikátové podloží. Místy se vyskytuje i v dosti bohatých
populacích, zejména v méně lesnaté jižní až jihovýchodní
části hor (např. v okolí Janova nad Nisou, Horního Maxova,
Polubného, Tesařova, Příchovic). Početné porosty ale
najdeme i na sever odtud, např. v NPR Rašeliniště Jizery
Detail květenství
23
SERIÁLY
Koprníková louka na Jizerce
nebo na Jizerce. Pro sušší jizerskohorské louky býval a
leckde dosud je druhem natolik typickým, že se pro ně vžilo
pojmenování „koprníkové louky“ (podobně jako v Krušných
horách, kde je tato bylina rovněž hojná). Z hlediska rozšíření
v Jizerských horách je rozhodně zajímavé i to, že na západ
od Janova nad Nisou (s výjimkou jediné izolované lokality
v Hraničné), tj. v bližším okolí Liberce, tento druh chybí.
A neroste ani na Frýdlantsku. Jakoby tedy hranice jeho
rozšíření doslova půlila i naše Jizerské hory. Není zcela
jasné, proč tomu tak je, protože západněji ležící Ještědský
hřbet a dokonce i Podještědí své koprníkové lokality mají,
byť jsou ojedinělé a dnes možná už spíše jen historické.
Celkový vzhled rostliny za květu je patrný z fotografie. Jedná
se o vytrvalou bylinu (vytrvává válcovitým vícehlavým
podzemním oddenkem) dorůstající výšky 30 50 cm.
Vyznačuje se hustou přízemní růžicí dlouze řapíkatých listů,
jejichž čepel je typicky několikanásobně dělena do krátkých
nitkovitých (štětinovitých) úkrojků, jaké známe třeba i
u běžně pěstovaného kopru. Ta podobnost se logicky
promítla i do českého pojmenování rostliny. Ze středu listové
růžice vyrůstá v létě, obvykle v červnu až červenci, hrubě
rýhovaná květní lodyha s vrcholovým okoličnatým
květenstvím, složeným z bílých až bělorůžových kvítků.
Plodem jsou jako u všech miříkovitých rostlin dvounažky
velikostí i vzhledem podobné kmínu.
24
Již v úvodu bylo řečeno, že koprník botanicky patří do veliké
čeledi rostlin miříkovitých (Apiaceae), pojmenované podle
„vlajkové“ rostliny, nám dobře známého miříku celeru. Starší
generaci je čeleď známá spíše pod označením rostliny
mrkvovité nebo ještě dříve označované jako okoličnaté. Tato
čeleď se mimo jiné vyznačuje vysokým obsahem
aromatických látek v rostlinných pletivech. Proto se z ní
rekrutuje i velké množství užitkových rostlin. Některé
poskytují kořenovou zeleninu (mrkev, petržel, pastinák nebo
celer), jiné se užívají k dochucení a kořenění potravy
(libeček, kopr, petržel kudrnka, fenykl, kmín, čechřice,
všedobr aj.) nebo se využívají v lékařství a léčitelství (fenykl,
kopr, všedobr, andělika, případně druhy s obsahem
jedovatých látek). Podobné kulinářské a léčitelské využití má
či spíše míval i náš koprník: jeho silně vonné oddenky
nakládali horalé do kořalky, kterou pak užívali jako žaludeční
lék. V malé míře se podobně jako u kopru využívaly přímo
zelené listy. Dnes jsou léčivé účinky koprníku člověkem
poněkud pozapomenuty a tak už jen zvěř jej na loukách
vyhledává jako oblíbenou pochoutku.
O českém jménu rostliny už zmínka padla. Latinské jméno
pro rod (Meum) převzal prý jeho autor Linné od Dioskorida,
který takto označoval jinou příbuznou (a podobnou) rostlinu.
Druhové jméno v sobě údajně skrývá název hory Athamas
ve východořecké Thesalii, což v té době musela být
SERIÁLY
Koprník štětinolistý vzácný druh sušších
jizerskohorských luk a pastvin
významná lokalita popisované rostliny.
Na závěr už jen drobný, nikoliv ale nepodstatný postřeh a
současně apel na vlastníky luk a pastvin v Jizerských horách.
Koprníkové louky se v poslední době často objevují mezi
plochami navrhovanými územními plány k zástavbě.
Logicky. Nejsou podmáčené, obvykle navazují na zástavbu
nebo leží přímo uprostřed ní. Pokud k takovým návrhům
padne ze strany ochranářů „ne“ s odůvodněním, že se jedná
právě o lokalitu chráněného koprníku, mějte, prosím,
pochopení. Díky poválečným a zejména novodobým
změnám v obhospodařování zemědělských pozemků už
takových druhově pestrých luk v horách mnoho nezbylo a
trendy, bohužel, nejsou pro ohrožený koprník příliš
povzbudivé.
Ohrožené druhy živočichů (16)
RORÝS OBECNÝ (APUS APUS)
Václav Tomášek
Rorýs obecný (Apus apus)
Nemusíte bydlet uprostřed pustých hvozdů, abyste spatřili
pozoruhodné a vzácné živočichy v jejich přirozeném
chování. Pokud žijete na sídlišti a pozdvihnete na jaře a v létě
hlavu k nebesům, spatříte zde s velkou pravděpodobností
prvotřídního letce, který může býti směle označován jako
Messerschmitt mezi ptáky. Jedná se o rorýse obecného,
jediného zástupce řádu svišťounů (Apodiformes) na našem
území, který žije pospolitě a při letu vydává typicky pisklavý
zdroj: Wikimedia Commons
hlas. Tento pták tráví prakticky celý svůj život v oblacích a
po zemi není schopen se pohybovat. Důvodem je zkrácená a
unikátně anatomicky uzpůsobená noha, která je
aerodynamicky „zatažená” pod tělo a jejíž všechny prsty
směřují dopředu (tzv. pamprodaktylní noha). Rorýsům proto
činí vzlétnutí ze země nepřekonatelné obtíže. Ve vzduchu je
však skutečným akrobatickým mistrem a patří také mezi
nejrychlejší ptáky na této planetě. Dospělec dokáže letět
25
SERIÁLY
rychlostí přes 210 kilometrů za hodinu. Jeho manévrovací
schopnost činí z rorýse téměř nepolapitelného fantoma
oblohy, pouze výjimečně se stává kořistí ostříže lesního či
puštíka obecného. Denně nalétá asi 800 kilometrů a při
nepřízni počasí může odletět na několik dní až 1000
kilometrů daleko do slunných lovišť.
Obyvatelům měst pomáhají rorýsi redukováním „obtížného
hmyzu“, neboť hlavní složku jejich potravy tvoří komáři,
mšice a mouchy. K nám přilétá koncem dubna a ihned si
hledá vhodné dutiny k zahnízdění, které často nachází v lid
ských sídlech, především ve fasádách a atikách bytových
domů. Rorýsi mají vysokou hnízdní fidelitu, což znamená, že
každý pár má svou dutinu, kterou využívá opětovně každý
rok. Dojdeli ke zničení dutiny, pár již v daném roce nejspíše
nezahnízdí. Rorýsi se totiž u nás zdržují jen 4 měsíce,
přičemž mláďata vychovávají 40 až 60 dnů (podle počasí).
Hnízdo si vystýlají stébly travin, listy či kousky papíru a poté
kladou až 3 vejce, ze kterých se po třech týdnech líhnou
mláďata. Rodiče se o mláďata starají s velkým úsilím a
potravu na hnízdo nosí asi tucetkrát za den. Při každém
příletu s potravou mají ve voleti nasbíráno několik stovek
hmyzích jedinců, takže jeden pár rorýsů za den uloví přes
20 tisíc kusů potravy. Nastanouli nepříznivé klimatické
podmínky, tzn. při poklesu teploty či vytrvalých deštích, kdy
je potravy poskrovnu, jsou rorýsí mláďata schopna upadnout
do zvláštního stavu strnulosti, ve kterém přečkají nepříznivé
období. Jejich vývoj pak trvá i dvojnásobnou dobu oproti
optimálním podmínkám.
Ve vzduchu tento fantom městské oblohy tráví také noc a
za letu tedy také spí. Samotný spánek se nepodobá tomu
lidskému. Rorýs za letu spí zpravidla při klesání pouze
několik vteřin, kdy jedna hemisféra zcela letarguje a druhá
funguje jako jakýsi autopilot. Po pár vteřinách jeho mozek
opět obnoví plnou funkčnost a fázi letargie opakuje, dokud
není odpočatý. Není výjimkou, že od prvního vylétnutí
z hnízda se mladý rorýs postaví na nohy až po několika
letech. K prvnímu zahnízdění totiž dochází zpravidla až
ve třetím roce života, kdy se mladý jedinec, s navigační
schopností srovnatelnou s moderními GPS přístroji, vrací
poprvé od narození do míst kde spatřil světlo světa a odkud
před dvěma roky poprvé vylétl. Ve svém natálním prostředí
pak mladý rorýs zakládá novou rodinu, ovšem pouze
za předpokladu, že je zde stále vhodné prostředí k hnízdění.
Jednou z nejvážnějších hrozeb pro tento druh je totiž ztráta
hnízdních lokalit, kterou v posledních letech zapříčiňuje
především neohleduplné zateplování fasád. Přitom stačí
málo, při realizaci zateplovacích prací ponechat na domech
větrací otvory volně přístupné, do fasády zabudovat několik
budek a neprovádět práce v době hnízdění rorýsů.
Rorýs obecný je naší legislativou řazen mezi zvláště
26
chráněné druhy, neboť jeho početnost v posledních dekádách
pozvolna klesá. V současnosti v ČR hnízdí asi 60 tisíc párů a
na Liberecku klesá početnost místní populace poměrně
výrazně. Vzhledem k nedostatku hnízdních příležitostí pak
hledají rorýsi netradiční místa k výchově potomstva, byly
zaznamenány případy, kdy rorýsi hnízdili v Jizerských
horách v 900 metrech nad mořem a v budkách pro sýce
rousného. Letošní dlouhé jarní deště mají na svědomí desítky
úhynů rorýsů nejen v našem kraji a je tedy pravděpodobné,
že stavy rorýsů budou i nadále klesat.
Jak rorýsům pomoci?
Potkáteli rorýse na zemi, pokuste se jej zvednout, aby mohl
vzlétnout nebo zavolejte pracovníky záchranné stanice
spadající do příslušné oblasti – pro Liberec a okolí je takovou
organizací záchranná stanice ZOO Liberec (t.: 728 040 610).
Máteli informace o hnízdění, můžete je zadat na portál
Birds.cz, nebo emailem kontaktovat pracovníky správy, kteří
zaznamenají hnízdiště do databáze, aby bylo možno
při rekonstrukcích obývaných domů postupovat vhodným
způsobem.
Význam tohoto druhu a nutnost aktivní ochrany si
uvědomuje již také široká veřejnost a výsledkem je
ambiciózní projekt rorýsí věže. Jedna taková věž letos
vyrostla v areálu základní školy Arbesova v Jablonci
nad Nisou a při plném obsazení poskytne azyl až 48 párům
tohoto opeřence. Každý z nás může vytvořit rorýsům vhodné
podmínky pro zahnízdění pomocí závěsných budek, které se
dají koupit v obchodech s domácími potřebami či
na internetu. Pro hnízdění rorýsů jsou vhodné nižší budky
hluboké asi 20 centimetrů, vysoké 17 centimetrů a široké
30 centimetrů. Obdélníkový vletový otvor má mít rozměry
35 x 70 milimetrů a budku je nutné umístit minimálně
4 metry nad nejbližší horizontální překážkou. Podrobné
návody na výrobu různých typů budek pro rorýse najdete
na www.rorysi.cz.
Budka pro rorýsy instalovaná na zatepleném
domě
zdroj: www.rorysi.cz
SERIÁLY
Památné stromy v CHKO Jizerské hory (9)
JAVORY, JAVORY, MOJE JAVORY...
Tomáš Korytář
Klen v Horním Polubném
Jedním z typických stromů vyšších poloh České republiky a
tedy i Jizerských hor je javor horský neboli klen (Acer
pseudoplatanus). Jde o charakteristický druh suťových lesů a
horských klenových bučin. V České republice se s ním
můžete setkat od 400 m do 900 m, výjimečně i výše (např.
v Krkonoších, na Šumavě a v Jeseníkách i ve 1200 m).
Javor klen je vázán na vlhká spíše stinná stanoviště, jako jsou
např. prameniště nebo náplavy a vyhovuje mu vlhké horské
klima. Ale roste i ve vá
pencových oblastech, a to
na úpatí skal na sutích.
Lesníci klen používají ja
ko meliorační a zpevňující
dřevinu v místech s mělčí
či suťovou půdou, neboť
klen lesní půdu dobře stíní
a svým opadem zlepšuje.
Bohužel lesy s větším za
stoupením javoru klenu
jsou dnes u nás vzácné.
Ve volné krajině kleny
mnohdy vyrůstají na ka
dvounažka javoru klenu
Klen u Bohdalovic
menných snosech, kamenicích, zídkách i na zbytcích starých
staveb, protože tato antropogenní stanoviště se charakterem
blíží zmíněným suťovým lesům. Oproti jiným javorům nebyl
klen nikdy hojně využíván k výsadbám v parcích, ale
v podhorských a horských oblastech byl často vysazován
v alejích a také jako tzv. rodový strom u chalup a statků či
jako hraniční strom do míst hranic vlastnických držav,
katastrů a podobně. Javor klen se ve vhodných podmínkách
dožívá 300 až 400 let,
výjimečně i přes 500 let.
V dospělosti je to
mohutný strom s rozloži
tou korunou a silným
kmenem s typickou,
v plátcích se odlupující
borkou. Klen dosahuje
výšky 35 40 m.
Snad i díky tomu, že
javorový list je jako sou
část vlajky symbolem
Kanady,
většina
lidí
charakteristický
tvar
kresba: Tomáš Korytář
27
SERIÁLY
javorového listu zná. Na kanadské vlajce
je však severoamerický javor cukrový
(Acer saccharum) a náš domácí javor
s podobně ostře zašpičatělými laloky
listů je javor mléč (Acer platanoides).
Javor klen nemá laloky listů na rozdíl
od
uvedených
dvou
příbuzných
zašpičatělé, zářezy zasahují pouze
do poloviny čepele. Vstřícné, po obvodu
nerovnoměrně pilovité listy dosahují
velikosti 10 20 cm a jsou nejčastěji
pětilaločné.
Kromě
již
zmíněné
charakteristické borky poznáme klen
také podle typických plodů dvounažek
(tzv. nosů) s vypouklými semeny a
List javoru klenu
křídly, která svírají ostrý úhel. U javoru
mléče jsou křídla dvounažek víceméně v jedné linii. Javor
klen kvete zároveň s rašením listů (někdy až po olistění),
kdežto javor mléč kvete před rašením listů. Semena javorů se
šíří pomocí větru a díky zmíněným „křídlům“ překonávají i
relativně velké vzdálenosti. Semena navíc dobře klíčí a
pod jediným klenem na neudržované louce tak mohou být
tisíce semenáčků.
Javor klen má jemné, těžké a pevné dřevo, které bylo
využíváno hojně v truhlářství, řezbářství a kolařství a i dnes
je nepostradetelné při výrobě hudebních nástrojů, zejména
Smržovské kleny
28
máli vlnkované letohruhy. Javory
kleny byly od středověku využívány
v tzv. popelářství k výrobě potaše
(uhličitanu draselného suroviny
nezbytné pro výrobu skla). Pálením
javorového dřeva se získával
draselný popel. Historicky se tento
popel získával také spalováním
celých stromů tzv. na stojato.
Do kmene javoru se vytesal otvor,
ve kterém se udržoval oheň, dokud
strom pomalu nevyhořel. Z popela
se pak vyluhováním vodou a
následným odpařením získávala
potaš. V lesích Jizerských hor tak
kresba: Tomáš Korytář
v době rozvoje sklářství bylo
zastoupení klenu touto činností výrazně sníženo.
Všechny památné javory v oblasti Jizerských hor, ale i
v rámci Libereckého kraje, jsou javory horské (kleny).
Pravděpodobně z důvodu větší odolnosti klenů
v podhorském a horském prostředí nenajdeme mezi
památnými stromy žádného zástupce příbuzného javoru
mléče. Ale i přesto rostou v Jizerských horách významné
exempláře javoru mléče, hodné pozornosti a ochrany (hojný
je např. v alejích), ale o nich si povíme příště.
Památných javorů klenů je na území CHKO Jizerské hory
Novoveský klen
SERIÁLY
Kleny na Kristiánově nedaleko Kamenického potoka
vyhlášeno čtrnáct. Najdeme mezi nimi několik kmetů, jakým
je bezesporu klen v Horním Polubném při odbočce
na Jizerku. Tento nádherný strom je však již ve fázi
senescence (stárnutí) a vyžaduje pravidelnou péči, aby byla
zajištěna jeho provozní bezpečnost. Bohužel, v letošním roce
byly kořeny tohoto klenu vážně poškozeny při rekonstrukci
blízké chalupy. Případ řeší Česká inspekce životního
prostředí. Nezbývá než doufat, že nejmohutnější klen
Jizerských hor tuto „ránu osudu“ přečká. Za zmínku dále
stojí klen v Albrechticích v Jizerských horách s nádherným
svalovitě stočeným kmenem či klen na okraji Bohdalovic
nebo kleny ve Smržovce. Mezi tzv. památné stromy čekatele,
tj. stromy, které jsou relativně mladé (do cca 200 let), ale již
dnes vynikají významem nebo vzrůstem, patří klen
v Hraničné nad Nisou nedaleko kamenolomu, javor klen
v Dětřichovské ulici v Krásné Studánce nebo v roce 2010
vyhlášený Lužecký klen u železniční zastávky Lužec
pod Smrkem.
Jedním z nejmladších památných klenů, a to jak věkem, tak
datem vyhlášení (2010), je Novoveský javor. Roste uprostřed
stráně nad kostelem v Nové Vsi nad Nisou. Stráň kdysi nesla
jméno nejslavnějšího pytláka Jizerských hor Augustina
Zenknera, řečeného Stammel, tedy Stammelův kopec neboli
Stammelberg, a celou jí procházela javorová alej. Do dneška
se bohužel zachovaly pouze čtyři stromy, tři rostou
Klen na Kristiánově u bývalé školy
v kamenné mezi v horní části a čtvrtý,
nejkrásnější
Novoveský javor, nedaleko pod nimi. Ten lze zároveň
považovat za hraniční strom, neboť stojí v průsečíku hranic
tří pozemků. O jeho hraničním významu svědčí i skutečnost,
že se dochoval a že jeho koruna pravděpodobně nikdy nebyla
vystavena přímé konkurenci ostatních stromů v aleji.
Za zmínku stojí, že Novoveský javor se v roce 2009 stal
stromem Jablonecka.
Jak vidíte, je rodina památných javorů klenů v oblasti
Jizerských hor veliká a pestrá. A pravděpodobně se bude i
rozrůstat. V osadě Kristiánov v Jizerských horách se nachází
rozptýlená skupina více než stoletých javorů klenů. Ať už se
jedná o tři stromy s až bizarními korunami u cesty
od Kamenického potoka, vysoký klen s krásně pravidelnou
košatou korunou u bývalé školy či mohutný javor naproti
hájovně, všechny si zasluhují naši pozornost a ochranu.
Význam těchto stromů není pouze v jejich estetické a
ekologické hodnotě, ale také nám připomínají historii a lidi,
kteří v těchto místech pracovali a žili.
S javory kleny se na stránkách Upolínu určitě ještě setkáme.
29
SERIÁLY
Nepůvodní druhy v Jizerských horách (3)
CIZINCI NA RASPENAVSKÉM NÁDRAŽÍ
Šárka Mazánková
turan roční (Erigeron annuus)
Napadlo vás někdy sledovat, co roste na nádraží?
Jistě, jsou nádraží, kde ještě rozkvétají předzahrádky, jako
třeba v Raspenavě. Taková nádraží ale aby dnes člověk
hledal lupou. Na celé trase z Hejnic do Liberce, kterou denně
absolvuji, je Raspenava světlou výjimkou (a to díky
pokladní, paní Lettnerové, která se o květiny ve volných
chvílích stará). Když zaměříte pohled pozorněji, zjistíte, že to
zde žije i mimo záhonky... tím nemyslím jen párek kachen,
který občas vyleze ze zavodněného příkopu zpoza kolejiště a
neohroženě se producíruje mezi kolejemi. Nástupiště i celá
trať s náspy představuje specifický biotop, který ožívá hned
při prvním jarním oteplení. Nejprve se rozvinou koberce
drobných kvítků titěrných jarních efemér osívky jarní a
huseníčku rolního (Jako efeméry se označují rostliny
s „jepičím“ životem [Ephemera = jepice]. Využívají volného
prostoru v době, kdy se ostatní rostliny ještě plně nezmátožily
ze zimního spánku, rychle vyklíčí, vykvetou, vytvoří semena a
uhynou, aby pak v příhodných pomínkách mohly zase vyrazit.
Celé to trvá jen pár týdnů.). Po této první jarní předzvěsti se
již v kolejích i na náspech vystřídá celá plejáda rostlin:
pomněnky, rozrazily, hledíček, vrbovky, kopřiva, kozlíček,
Jak to už na nádražích chodívá, setkávají se tu domácí i
cizinci. A cizinci, kterým se tu zalíbí, zůstanou na chvíli nebo
i na delší dobu. (Řeč je stále o kytkách, ačkoliv situace se zdá
v tomto případě ne nepodobná té člověčí). Někteří cizinci
u nás sídlí tak dlouho, že již platí za našince, jiní přicestovali
teprve nedávno, před 100, 200 lety (viz archeofyty a neofyty
dále v textu). Řekli byste, že se nacházíme ve společnosti
se Severoameričany, Středoasijci, Armény, Balkánci či
obyvateli Středozemí? Jejich cesty byly rozmanité, mnohé
rostliny utekly ze zahrad a parků, kam byly záměrně
dovezeny pro okrasu (zlatobýl kanadský, turan roční, hledík
bér, lipnice, sveřep, rosička, zblochanec, jetel, rukevník,
úhorník, zlatobýl, rožec, netýkavka atd., atd.
rukevník východní (Bunias orientalis)
30
SERIÁLY
bér (Setaria sp.)
bez černý (Sambucus nigra)
bodlák obecný (Carduus acanthoides)
bolševník velokolepý (Heracleum mantegazzianum)
bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria)
bříza bradavičnatá (Betula pendula)
česnáček lékařský (Alliaria petiolata)
divizna černá (Verbascum nigrum)
divizna malokvětá (Verbascum thapsus)
drchnička rolní (Anagallis arvensis) ARCHEOFYT
hadinec obecný (Echium vulgare)
heřmánek terčovitý (Matricaria discoidea) NEOFYT
heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum)
hledíček menší (Microrrhinum minus)
hledík větší (Antirrhinum majus) NEOFYT
hluchavka bílá (Lamium album)
hluchavka nachová (Lamium purpureum)
hulevník Loeselův (Sisymbrium loeselii) ARCHEOFYT
huseníček rolní (Arabidopsis thaliana) ARCHEOFYT
huseník lysý (Arabis glabra)
chundelka metlice (Apera spicaventi)
jasan ztepilý (Fraxinus excelsior)
javor klen (Acer pseudoplatanus)
javor mléč (Acer platanoides)
jestřábník savojský (Hieracium sabaudum)
jetel plazivý (Trifolium repens)
jetel rolní (Trifolium arvense)
ježatka kuří noha (Echinochloa crusgalli) ARCHEOFYT
jílek vytrvalý (Lolium perenne)
jírovec maďal (Aesculus hippocastanum) NEOFYT
jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) ARCHEOFYT
jitrocel větší (Plantago major) ARCHEOFYT
kakost maličký (Geranium pusillum)
kakost smrdutý (Geranium robertianum)
kerblík lesní (Anthriscus sylvestris)
kokoška pastuší tobolka (Capsella bursapastoris)
ARCHEOFYT
komonice (Galeopsis sp.)
komonice bílá (Melilotus albus)
kopřiva dvoudomá (Urtica dioica)
kozlíček polníček (Valerianella locusta)
krabilice zápašná (Chaerophyllum aromaticum)
krtičník hlíznatý (Scrophullaria nodosa)
křen selský (Armoracia rusticana)
lipnice roční (Poa annua)
lipnice smáčknutá (Poa compressa)
lnice květel (Linaria vulgaris)
locika kompasová (Lactuca serriola)
lopuch (Arctium sp.)
lopuch plstnatý (Arctium tomentosum) ARCHEOFYT
lopuch větší (Arctium lappa)
mák (Papaver sp.) ARCHEOFYT
mák vlčí (Papaver rhoeas)
merlík bílý (Chenopodium album agg.)
mléč rolní (Sonchus arvensis)
mochna husí (Potentilla anserina)
netýkavka malokvětá (Impatiens parviflora)
ARCHEOFYT
okřehek menší (Lemna minor)
oměj (Aconitum sp.)
opletník (Calystegia sp.)
osívka jarní (Erophila verna agg.)
pámelník bílý (Symphoricarpos albus) NEOFYT
pampelišky smetánky (Taraxacum sect. Ruderalia)
pelyněk černobýl (Artemisia vulgaris)
pěťour maloúborný (Galinsoga parviflora)
pcháč rolní (Cirsium arvense)
písečníce douškolistá (Arenaria serpyllifolia agg.)
podběl lékařský (Tussilago farfara)
pomněnka drobnokvětá (Myosotis stricta)
pomněnka rolní (Myosotis arvensis)
popenec břečťanolistý (Glechoma hederacea)
pryšec kolovratec (Euphorbia helioscopia)
přeslička rolní (Equisetum arvense)
větší), jiné nenápadně ulpěly nebo se vpašovaly do nějakého materiálu či
obchodní komodity cestující po železnici. To je případ třeba rukevníku
východního, druhu původního v oblasti Arménské vysočiny, který byl do
Raspenavy (a Jindřichovic) zavlečen s vlnovým odpadem v roce 1957.
Nádražní vegetace by mohla sloužit jako učebnice do hodin ekologie.
Na příkladu raspenavského nádraží si můžeme názorně vysvětlit hned
řadu nepřehledně působících pojmů okolo tzv. SYNATROPNÍCH rostlin
(tj. rostlin doprovázejících člověka). Rostliny či vegetaci vyskytující se
na stanovištích silně ovlivněných člověkem, ponechané spontánnímu
vývoji (na rozdíl od těch pěstovaných) označujeme jako RUDERÁLNÍ.
Na nádraží se ale setkáme i s flórou SEGETÁLNÍ, tj. s polními plevely.
Jelikož ale pole ze severního podhůří Jizerských hor už vymizela, nachází
plevele útočiště právě třeba zde.
Synantropní rostliny botanici poměrně složitě člení podle doby zavlečení,
úmyslnosti či neúmyslnosti zavlečení a stupně zdomácnění (naturaliza
ce). Ve velmi zjednodušené formě si klasifikaci přiblížíme v následujícím
textu:
APOFYTY jsou rostliny v naší flóře původní, které se vyskytují
na člověkem pozměněných stanovištích. Jako ukázka by mohl posloužit
kakost smrdutý (Geranium robertianum). Jde o druh na nádraží celkem
běžný, rostoucí v kolejišti. Jeho přirozeným stanovištěm jsou stinné
listnaté lesy bohaté na živiny. Původním stanovištěm kopřivy dvoudomé
(Urtica dioica) jsou stanoviště bohatá dusíkem lužní lesy, pobřežní
houštiny, suťové lesy. Zajímavý je výskyt zblochance oddáleného
(Puccinelia distans). Tato kdysi velmi vzácná tráva se svým výskytem
vázala na neméně vzácné biotopy slaniska. V současnosti dokázal zblo
chanec zareagovat na zimní solení silnic a expandoval podél komunikací.
Dalšími příklady apofytů jsou třtina křovištní, starček Fuchsův, pýr
plazivý, kerblík lesní nebo rozrazil břečťanolistý.
ARCHEOFYTY a NEOFYTY jsou naproti tomu druhy zavlečené, cizího
původu. Rozdíl mezi nimi je vymezen časově, přičemž mezníkem se stal
rok 1492, kdy došlo po objevení Ameriky k prudkému rozvoji
zámořských cest i vnitrokontinentální dopravy. S tím souvisel i dovoz
nových plodin a okrasných rostlin. Zároveň se přivezlo mnoho semen
neúmyslně jako příměs obilí, krmiv, různých materiálů apod.
Jako archeofyty tedy označujeme rostliny, které na naše území migrovaly
od dob neolitu do konce středověku. Jedná se o druhy původem většinou
kakost smrdutý (Geranium robertianum)
31
SERIÁLY
kokoška pastuší tobolka (Capsella bursapastoris)
ze Středozemí nebo východní Evropy, všeobecně známé. Na nádraží je
zastupuje např. jitrocel větší a jitrocel kopinatý, mák setý, lopuch
plstnatý, drchnička rolní, kokoška pastuší tobolka, heřmánkovec
nevonný, huseníček rolní, starček obecný, hulevník Loeselův, úhorník
mnohodílný, z trav rosička krvavá, ježatka kuří noha nebo sveřep střešní.
Také neofyty na nádraží rozhodně nechybí. Vedle výše zmíněného
arménského rukevníku východního sem patří i asijská netýkavka
malokvětá či středojihoamerický pěťour maloúborný. Severní Ameriku
reprezentují turan roční, turanka kanadská, zlatobýl kanadský, pámelník
bílý. Z Balkánu se rozšířil jírovec maďal. Za neofyt se sklonem
k invaznímu šíření se považuje také slunečnice topinambur. Od 17. století
se v Evropě pěstuje pro hlízy podobně jako brambory. Políčko
topinambur myslivci rok co rok obdělávají pod tratí pod Vápenným
vrchem (již mimo nádraží).
Jiná terminologie pracuje s pojmy ADVENTIVNÍ (zavlečený,
introdukovaný) druh tj. v území nepůvodní, INVAZNÍ nepůvodní druh,
jehož početnost v území vzrůstá (zlatobýl kanadský, netýkavka
malokvětá), naproti tomu termín EXPANZIVNÍ druhy je vyhrazen pro druhy
původní, které se v území šíří (třtina křovištní). K tomu je nutné
poznamenat, že zdaleka ne každý nepůvodní druh musí být nutně druhem
invazním, jak se občas v tisku překrucuje. Od uchycení prvního semínka
k masovému šíření rostliny na novém území uběhnou desítky až stovky
let a to ještě jen u několika málo úspěšných druhů. Odhaduje se, že flóru
ČR v současnosti tvoří 1378 nepůvodních druhů, tj. 33,4% z celkového
počtu druhů (4 132). Za invazní se považuje 90 druhů, tedy pouze 2%
naší flóry.
Problematika nepůvodních druhů je nesmírně zajímavá a také závažná.
Působením globalizovaného obchodu a cestování a s tím spojeným
přesunem hmot narostla do celosvětových dimenzí. Nepůvodní druhy,
které se „zvrhly“ k invaznímu šíření působí v novém areálu nemalé
hospodářské škody. Dostaly se tak do středu zájmu nejen biologů,
zemědělců, lesníků, ale postupně i ekonomů a politiků (alespoň ve světě
tomu tak je).
Cizí flóra nás obklopuje v podstatě všude, malé raspenavské nádraží nám
jen posloužilo jako vhodný objekt pro představení několika imigrantů
z rostlinné říše... a také pro rozšíření povědomí o rozmanitosti přehlížené
vegetace v méně reprezentativních částech našich sídel.
32
ptačinec prostřední (Stellaria media)
pupalka dvouletá (Oenothera biennis agg.)
pýr plazivý (Elytrigia repens)
rdesno blešník (Persicaria lapathifolia)
rosička krvavá (Digitaria sanguinalis) ARCHEOFYT
rozrazil břečťanolistý (Veronica hederifolila agg.)
rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys)
rozrazil rolní (Veronica arvensis)
rožec rolní (Cerastium arvense)
rukevník východní (Bunias orientalis)
řeřicha chlumní (Lepidium campestre)
řeřišničník písečný (Cardaminopsis arenosa)
starček Fuchsův (Senecio ovatus)
starček obecný (Senecio vulgaris) ARCHEOFYT
sveřep střešní (Bromus tectorum) ARCHEOFYT
svízel bílý pravý (Galium album subsp. album)
svízel přítula (Galium aparine)
svlačec rolní (Convolvulus arvensis)
štětka planá (Dipsacus fullonum)
štírovník růžkatý (Lotus corniculatus)
šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius)
tolice (Medicago sp.)
truskavec ptačí (Polygonum aviculare agg.)
třtina křovištní (Calamagrostis epigejos)
turan roční (Erigeron annuus) NEOFYT
turanka kanadská (Conyza canadensis) NEOFYT
úhorník mnohodílný (Descurainia sophia) ARCHEOFYT
vikev plotní (Vicia sepium)
vikev ptačí (Vicia cracca)
violka rolní (Viola arvensis)
vlaštovičník větší (Chelidonium majus)
vratič obecný (Tanacetum vulgare)
vrba jíva (Salix caprea)
vrbina penízková (Lysimachia nummularia)
vrbina tečkovaná (Lysimachia punctata)
vrbovka (Epilobium sp.)
vrbovka horská (Epilobium montanum)
vrbovka chlumní (Epilobium collinum)
vrbovka úzkolistá (Epilobium angustifolium)
zběhovec plazivý (Ajuga reptans)
zblochanec oddálený (Puccinellia distans)
zlatobýl kanadský (Solidago canadensis)
Mák vlčí (Papaver rhoeas)
SERIÁLY
Pozn.: Právě v Raspenavě jsem si dělala během čekání
na přípoj poznámky, ze kterých vznikl seznam doprovázející
článek. Sledované území je vymezeno zhruba výhybkami
z obou stran nádraží. Mnohé taxony je třeba dopřesnit nebo
doplnit. I tak přehled obsahuje poměrně úctyhodných 113
druhů rostlin (okrasné rostliny z předzahrádky zde nejsou
zahrnuty). Některé botanické nálezy jsou zde v rámci CHKO
jedinečné, což je dáno charakterem lokality a způsobem
údržby (pravidelné používání herbicidů), nadmořskou výškou
350 m (migrují sem teplomilnější druhy Frýdlantské
pahorkatiny a Žitavské pánve) a také tím, že se spíš sledují
druhy přirozenějších stanovišť než těch narušených.
Pro srovnání, v nedaleké přírodní rezervaci Vápenný vrch,
která se řadí v rámci Jizerských hor z hlediska floristického
k velmi bohatým lokalitám, inventarizační průzkum v roce
2011 potvrdil 204 druhy.
Rosička krvavá (Digitaria sanguinalis)
Sveřep střešní (Bromus tectorum)
Povedené stavby (14)
DŘEVĚNÁ KOSTKA
Jana Mejzrová
Bez vody nelze žít. Mnohde nelze žít bez veřejného
vodovodu, který ji do našich domů přivádí z vodojemů. A ty
nacházíme většinou volně v krajině, na kopcích, přiměřeně
vysoko nad domy, které zásobují. Voda totiž musí dotéci až
do vyšších pater a zároveň její tlak nesmí být tak velký, aby
potrubí roztrhal.
Minimalisticky ztvárněný vodojem v Oldřichově v Hájích
Tak také nad obcí Oldřichov v Hájích vyrostla před pár lety
jednoduchá dřevěná kostka, zapuštěná do travnatého svahu
s opěrnou zídkou. Nehraje si na chaloupku, objem vody
skrývá pod zemí a nad terén vyčnívá jen geometrický obal
technologie. Dřevěný obklad neruší okolní přírodu.
To je vše minimalismus bez ozdob často postačí.
foto: Jana Mejzrová
33
SERIÁLY
Tip na výlet (16)
NEJKRÁSNĚJŠÍ VÝLETY DO CHRÁNĚNÝCH KRAJINNÝCH OBLASTÍ ČR
Jiří Hušek
Na tomto místě čtenáři Upolínu pravidelně nacházejí text,
který je zve k návštěvě některého z nepřeberné řady
zajímavých a přírodně cenných míst v Jizerských horách a
jejich okolí. V dnešní pozvánce na výlet učiním výjimku a
seznámím vás s knihou, která kromě Jizerských hor nabízí
pozvání do unikátních částí přírody v celé naší republice.
Kniha se jmenuje Nejkrásnější výlety do chráněných
krajinných oblastí ČR a vydala ji na sklonku roku 2012
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR. Ta ve svém edičním
plánu kromě odborných knih, sborníků a příruček
pro ochranářskou praxi počítá také s vydáváním publikací,
které chtějí českou přírodu a její ochranu přiblížit nejširší
veřejnosti. Právě ta
kovou knihou mají být
Nejkrásnější výlety. Je
jími editory jsou Zdeněk
Patzelt, excelentní foto
graf a bývalý ředitel
Národního parku České
Švýcarsko, a Karolína
Šůlová,
která
má
dlouholetou praxi v prá
ci s veřejností na Minis
terstvu
životního
prostředí
a
dnes
v Agentuře ochrany pří
rody a krajiny ČR.
Na zpracování textů se
podílelo na 40 odborní
ků z jednotlivých Správ
CHKO od Slavkovského
lesa až po Beskydy
s podrobnou znalostí
míst, o kterých píšou.
Právě to knihu viditelně
odlišuje od ostatních tu
ristických průvodců a
výběrů, kterých jsou
dnes plná knihkupectví.
Dostává se nám na stůl
soubor čtyřiadvaceti po
zvánek do všech čes
kých a moravských CHKO (s výjimkou Šumavy, kde zdejší
CHKO je vlastně jakýmsi vnějším ochranným pásmem ná
rodního parku a není zařazena do souboru oblastí
spravovaných AOPK ČR).
Každá oblast se představuje krátkým profilem, ale základ
34
obsahu tvoří právě pozvánky na výlet. Vždy je to jedno pěší
putování a jedna cyklistická vyjížďka s popisy
nejzajímavějších zastávek a přírodních pozoruhodností.
Provázejí návštěvníka těmi opravdu nejkrásnějšími místy
našich chráněných území. Výlety jsou rozumně dlouhé, pěší
tůry zpravidla do 15 kilometrů, cyklovýlety pak obyčejně
nepřesahují 50 km a jsou tak přístupné i méně sportovně
disponovaným návštěvníkům nebo rodinám s dětmi.
Každá kapitola je doplněna přehlednou mapkou
popisovaných tras. Samotné texty jsou jednoduché, nezahl
cují čtenáře balastem a nejsou zatížené přehnaným odbornic
tvím, přesto poskytují všechny základní informace potřebné
k absolvování a užití si
výletu. Neomezují se
jenom na přírodu a
krajinu, ale nevyhýbají
se ani informacím
o historických pozoru
hodnostech,
možno
stech odpočinku a ob
čerstvení nebo o do
pravní
přístupnosti
východisek. Knížka si
určitě najde místo
v knihovně mnoha
pravověrných turistů i
obyčejných milovníků
přírody a české krajiny.
Správy CHKO s její
pomocí jaksi mimoděk
představují i dlouho
dobé výsledky své prá
ce, a to bez zbytečného
mentorování a školo
metského
zdůraz
ňování
nezbytnosti
ochrany
přírody
v dnešním civilizačně
zatíženém světě.
Kniha
zatím
není
ve volné distribuci,
na pultech knihkupec
tví ji snad najdeme v blízké době. Už dnes je ale možné si ji
objednat za cenu 320 Kč v knihovně AOPK ČR (Kaplanova
1931/1, 148 00 Praha 11 Chodov) nebo na emailové adrese
[email protected]).
SERIÁLY
Zeleným pohledem (15)
LUČANY NAD NISOU
Jana Mejzrová
Kostel Nejsvětějšího srdce páně v Horním Maxově v pohledu přes část přírodní rezervace Malá Strana
Lučany nad Nisou leží přímo za Jabloncem nad Nisou
ve směru na Tanvald a většinou svých katastrů spadají
do CHKO Jizerské hory, kde sousedí na západě s Jabloncem
nad Nisou, na severozápadě s Janovem nad Nisou,
na severovýchodě s Josefovým Dolem, na východě
s Jiřetínem pod Bukovou a na jihovýchodě se Smržovkou.
Území města je velmi členité s dominantami Slovanky
(820 m) v Maxovském hřbetu a Krásného (797 m) s roz
hlednou Bramberk, od nichž klesá několika údolími
(Jindřichov, centrální Lučany, Záhoří) k jihu k Lučanské a
Lužické Nise. Krajina je mírně zvlněná s mnoha údolíčky a
drobnými hřebínky. Na rozdíl od hlubokých údolí Bílé Nisy
s Bedřichovem a Janovem a Kamenice s Josefovým Dolem
se nezařezává tak hluboko do údolí a zůstává otevřenější a
méně strmá. Stejně jako jinde v Jizerských horách tu
najdeme mnoho žulových skalních výchozů i obřích balvanů
v lesích i na loukách a v mělkých depresích objevíme cenné
mokřady. Nejvyšším místem je na území CHKO JH
Slovanka (820 m), nejníže leží místo, kde Lučanská Nisa
opouští katastr (530 m).
Vody z lučanských katastrů stékají z větší části na jih a západ
od Maxovského hřbetu, který je evropským rozvodím,
do povodí Nisy a dále Odrou do Baltského moře. Méně vody
odtéká Smržovským potokem na východ do Kamenice,
Jizery a Labem do Severního moře. Přímo na rozvodí bývala
hospoda na Krojčenku, z jejíž střechy stékala voda
do různých moří. V území najdeme dva menší rybníky,
Křísák a rybník na Malé Straně, a mnoho drobných
technických nádrží, sloužících kdysi jako zásobníky vody, a
náhonů rozvádějících vodu pro pohon brusíren a malých
manufaktur. Rybník v přírodní rezervaci Malá Strana prošel
v letošním roce rekonstrukcí, byla opravena hráz a částečně
odbahněno dno.
Území je charakteristické střídáním odlesněných prostorů
se souvislou i rozptýlenou zástavbou a menších lesních
celků. Větší lesní porosty na Maxovském hřbetu a Krásném
nenavazují na centrální část Jizerských hor. Zemědělská půda
tvoří asi 32 %, zástavba a ostatní plochy 35 %, lesy 30 % a
vodní plochy méně 1 %. Oblast Horního Maxova, Horních
Lučan a částečně i Jindřichova patří mezi krajinářsky
nejhezčí v CHKO JH s dalekými výhledy z Maxovského
hřebene, Ferdinandova kopce, Hrachového kopce a mnoha
jiných míst, především rozhleden Bramberk a Slovanka.
Přestože je krajina již historicky dlouho lidmi využívaná a
poměrně odlesněná, zachovaly se i zde přírodní hodnoty.
V povodí Rovného potoka najdeme nejzachovalejší komplex
mokřadů a rašelinných luk na chudých půdách v Jizerských
horách (chráněný v přírodní rezervaci Malá Strana vyhlášené
35
SERIÁLY
v roce 1994). Roste zde množství vzácných druhů rostlin
(např. rosnatka okrouhlolistá, všivec bahenní, všivec
mokřadní, prha chlumní, prstnatec Fuchsův, lilie zlatohlávek
pravá, koprník štětinolistý, vemeník zelenavý). Cenná
mokřadní společenstva vlhké a mokré louky jsou chráněné
i v údolí Jindřichovského potoka v přírodní památce
Jindřichovský mokřad. I zde se vyskytuje řada zvláště
chráněných a v území neobyčejných druhů rostlin (např.
prstnatec májový, vachta trojlistá a upolín evropský).
Území města Lučany nad Nisou je na území CHKO Jizerské
hory rozděleno do tří zón. Přírodní rezervace Malá Strana i
s ochranným pásmem je zařazena do první zóny CHKO JH a
tvoří 4 % rozlohy území města. Třetí zóna zaujímá „volnou“
krajinu s rozptýlenou zástavbou a hospodářské lesy (91 %
území města). Do čtvrté zóny patří souvisle zastavěné území
města v údolní poloze (5 % území města).
Území první zóny se téměř shoduje s regionálním biocentrem
ÚSES Malá Strana, na které navazuje regionální biokoridor,
vedoucí z Harcovských bučin do regionálního biocentra
Cikaňák nad Josefovým Dolem.
Na území Lučan nad Nisou nezasahuje soustava Natura
2000, tedy ani Ptačí oblast Jizerské hory ani evropsky
významné lokality.
V CHKO Jizerské hory tu není vyhlášen žádný památný
strom.
Kromě přírodní rezervace a přírodní památky najdeme
Malá kaplička za Frajšicem symbolicky ukončuje
zástavbu
36
Rybník Křísák i jeho okolí jsou biologicky cenné.
na území města i další místa s cennými druhy rostlin a
živočichů. Například mokřad v údolíčku za pilou vedle
lyžařského areálu s prstnatci a rosnatkou, kde občas hnízdí i
bekasina otavní. Suché louky na Hrachovém kopci jsou
domovem ještěrky živorodé, křepelky polní, bramborníčka
hnědého nebo chřástala polního. Velmi cenné jsou i mokré
louky v okolí rybníka Křísák včetně vlastního rybníka.
V drobných mokřadech a vlhkých loukách Horních Lučan se
vyskytují prstnatce, vemeník, všivec nebo pětiprstka
žežulník.
Lučany mají i bohatou historii, která se projevuje členěním
krajiny, uspořádáním pozemků a zástavby, dochovanou
lidovou architekturou i drobnými památkami při historických
cestách.
První písemné zmínky o obci jsou z let 1623 a 1634, v těch
dobách patřila k semilskému panství pánů ze Smiřic. Po Bílé
hoře a období Albrechta z Valdštejna připadla v roce 1635
rodu Des Fours, kteří sem přišli z Lotrinska ve Východní
Francii. Za nich byl v roce 1662 ze semilského panství
oddělen statek Smržovka s vesnicemi Smržovkou,
Tanvaldem, Lučany, Novou Vsí a Janovem, který se později
spojil s panstvím Hrubý Rohozec, vrchnost pro Lučany
sídlila ve Smržovce na zámečku. Obyvatelé se živili
drobným zemědělstvím, které v podstatě vytvořilo obraz
SERIÁLY
zdejší krajiny, tkalcovstvím a logicky dřevařstvím. Sklářství
se začalo rozvíjet až v 18. století, ale krajinu výrazně
ovlivnilo drobnými vodními nádržemi, náhony a typickými
stavbami brusíren a mačkáren.
Nejcennějším fenoménem je dochovaná struktura a charakter
rozptýlené zástavby v Horních Lučanech a Horním Maxově
s množství tradičních staveb lidové architektury a drobnou
architekturou kapliček, křížků a pomníčků, postupně
místními lidmi a spolky pěkně opravovaných. Domy jsou
rozmístěny nepravidelně podél starých, někde ještě
nevyasfaltovaných cest, i mimo ně v loukách. Místy se
setkáme se zbytky starých alejí nebo krásnými solitérními
stromy. Osobité je centrum Horního Maxova s domy spíše
městského charakteru, dokládajícími tehdejší význam
samostatné obce, a Malá Strana s domy hustěji řazenými
při cestě.
Výrazné dominanty, které jsou i architektonicky zajímavými
stavbami, hledejme na Bramberku a Slovance. Kovová
rozhledna na Slovance byla postavena v roce 1887
na pozemku, darovaném panem Seibtem, podle návrhu
vídeňské firmy Wagner, která rozhlednu předtím vystavovala
na Světové výstavě železáren ve Vídni. V hodině dvanácté se
Pěkně opravený tradiční zděný dům v centru Horního Maxova
dočkala opravy a nového otevření v roce 2000. Kamenná věž
na Bramberku stojí od roku 1912, kdy mohutná stavba
z hrubě opracované žuly podle návrhu jabloneckého
architekta Roberta Hemmricha nahradila starou dřevěnou
rozhlednu z roku 1889.
Významný orientační bod v sedle mezi Maxovským
hřebenem a Bramberkem představuje štíhlá věž kostela
Nejsvětějšího srdce Páně v Horním Maxově, který spolu
s farou, hospodou, bývalou školou a záložnou (dnes převážně
objekty Domova Maxov) tvoří centrum Horního Maxova.
Duchovní život lidí kdysi zajišťovaly i kaple Bolestné Panny
Marie na Malé Straně (dnes slouží rekreaci) s křížovou
cestou na Slovanku (opravena letos na podzim), kaple Panny
Marie Sedmibolestné v Jindřichově (zničená po roce 1960),
pověstmi opředená Brechschmiedova kaplička v Horním
Maxově a řada křížů v krajině. Krásnou památkou je socha
sv. Františka z Assissi na Frajšicu z roku 1765 (ukradená
v roce 2004, nalezená ve Vídni a navrácená městu v roce
2011).
V krajině najdeme mnoho dosud zachovaných objektů lidové
architektury, roubených domů se starými strmými
hambalkovými i mladšími mírnějšími vaznicovými
37
SERIÁLY
střechami, ale pouze chalupa čp. 503 na Horním Maxově a
brusírna čp. 192 v údolí Nisy patří mezi památkově chráněné.
Pozorný návštěvník si všimne i posledních exemplářů starých
stodol, které kdysi bývaly součástí téměř každé chalupy.
Pozornost si zaslouží i vilky a vily z 1. pol. 20. století
s citlivě opravenými dekorativními fasádami.
Zajímavostí je okolí chalupy architekta Rainiše
s proměnlivou galerií experimentálních dřevěných stavbiček.
Věž, postavená jako „hráň dřeva“, ale uváděná jako
rozhledna Scholzberg, stála na louce nad chalupou v letech
2006 2012.
Krásná krajina a blízkost Jablonce nad Nisou čím dál víc láká
k nové výstavbě, můžeme tu objevit zcela tradiční, ale i
novodobě zajímavá řešení domů.
Územní systém ekologické stability (2)
ÚZEMNÍ SYSTÉM EKOLOGICKÉ STABILITY V JIZERSKÝCH HORÁCH
Tomáš Korytář
Oleška tvoří osu nadregionálního biokoridoru, který spojuje NRBC Jizerskohorské bučiny s NRBC Poustecká obora, které se
nachází severně od Frýdlantu.
V loňském Upolínu jsme se dozvěděli co je to územní systém
ekologické stability (ÚSES), co ho tvoří, jaké má funkce,
úrovně a také jaké má problémy. Tentokrát se podíváme
podrobněji na ÚSES na území Jizerských hor a to podle jeho
hierarchie.
38
foto: Petra Menclová
Nadregionální ÚSES
Na území Jizerských hor se nacházejí dvě nadregionální
biocentra, obě zahrnují to přírodně nejcennější území CHKO
Jizerské hory.
Prvním z nich jsou Jizerskohorské bučiny s rozlohou při
SERIÁLY
bližně 2 700 ha. Hranice biocentra je totožná s hranicí
Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny a jeho
území zahrnuje severní svahy Jizerských hor s největším
komplexem lesa s dominantním zastoupením buku v České
vysočině (geomorfologické provincii, která zabírá podstatnou
část českého území). Jedná se o území s dochovanými
fragmenty původních přírodních a přirozených bukových a
smíšených, převážně suťových lesů, včetně pestrých
rostlinných a živočišných společenstev s širokým spektrem
stanovišť od dubového až po bukosmrkový lesní vegetační
stupeň. Najdeme zde fragmenty květnatých bučin a
květnatých jedlin. Pestrost biotopů je dána velkým rozsahem
nadmořské výšky území s výskytem geomorfologicky
významných útvarů, skalních komplexů, balvanitých svahů
s roklemi, potoků s kaskádami a vodopády. Zachovalost
tohoto území je zaručena jednak zákonnou ochrannou,
jednak obtížnou přístupností území. O Jizerskohorských
bučinách již bylo mnoho napsáno (v Upolínu např. v prosinci
1999) a tak jen to nejzákladnější. Toto území je vyhlášeno
genovou bankou pro buk lesní a javor klen a zároveň je díky
svým vlastnostem potenciální genobankou pro jedli, jilm
horský, jasan, lípu a další dřeviny. Z rostlin stojí za zmínku
výskyt tisu červeného (Taxus baccata), lilie zlatohlávku
(Lilium martagon), čípku objímavého (Streptopus
amplexifolius), měsíčnice vytrvalé (Lunaria rediviva),
podbělice alpské (Homogyne alpina), vrance jedlového
(Huperzia selago), kokoříku mnohokvětého (Polygonatum
Bukové porosty v hřebenových partiích Ořešníku v NRBC Jizerskohorské bučiny
multiflorum), žebrovnice různolisté (Blechnum spicant),
lýkovce jedovatého (Daphne mezereum) a např. vrby slezské
(Salix silesiaca). Ze živočichů se v Jizerskohorských
bučinách můžeme setkat např. s mlokem skvrnitým
(Salamandra salamandra), ještěrkou živorodou (Zootoca
vivipara), lejskem malým (Ficedula parva), holubem
doupňákem (Columba oenas), skorcem vodním (Cinclus
cinclus) a dalšími. O zachovalosti a přírodní hodnotě území
vypovídá i hojný výskyt zástupců hmyzu a především
některých reliktních druhů. Existence takto velkého
komplexu bučin zaručuje kromě přežití řekněme běžných
druhů především podmínky pro život vzácných druhů
živočichů, které jsou náročné na velikost svých teritorií,
např. čáp černý (Ciconia nigra), sokol stěhovavý (Falco
peregrinus), sýc rousný (Aegolius funereus), rys ostrovid
(Lynx lynx) a další. Zájemcům o podrobnější informace
o území doporučujeme publikaci Národní přírodní rezervace
Jizerskohorské bučiny, kterou vydal Jizerskoještědský
horský spolek v roce 2002, případně knihu Chráněná území
ČR svazek III. Liberecko (vydaly AOPK ČR a EkoCentrum
Brno, Praha, 2002).
Druhým nadregionálním biocentrem jsou Jizerské louky. Jde
o rozsáhlé území v severovýchodní části náhorní plošiny
Jizerek. Biocentrum zahrnuje plošně největší jizerská
rašeliniště v pramenné oblasti a při toku Jizery a Jizerky,
rašelinné louky, zbytky podmáčených smrčin, cenné porosty
kleče, ale i zachovalé bučiny a fragmenty suťového lesa
39
SERIÁLY
na Bukovci a vlhké louky s řadou vzácných druhů na jeho
úpatí. Do biocentra náleží i vrchol hory Smrk a celá osada
Jizerka. Rozloha biocentra činí cca 2 300 ha. Jeho součástí je
pět
maloplošných
zvláště
chráněných
území
–
NPR Rašeliniště Jizery, NPR Rašeliniště Jizerky,
PR Bukovec, PR Černá jezírka a PR Rybí loučky. Z důvodu
ucelenosti území jsou do biocentra zahrnuty kromě přírodně
cenných oblastí i poměrně rozsáhlé lesní porosty s často
nevhodnou skladbou dřevin (smrkové monokultury
s nepůvodním smrkem pichlavým a borovicí neznámého
původu). Na plochách mimo uvedená chráněná území je
postupně realizována rekonstrukce dřevinné skladby pomocí
pionýrských a přípravných dřevin (javor, jeřáb, bříza)
směrem k přirozeným smrčinám s bukem, jedlí a klečí (podle
stanoviště). Severovýchodní hranici biocentra tvoří státní
hranice a východním cípem zasahuje biocentrum až na území
Krkonošského národního parku.
Těžištěm biocentra Jizerské louky jsou společenstva
rašelinišť, rašelinných luk, podmáčených a rašelinných
smrčin. Unikátní jsou porosty původní borovice kleče (Pinus
mugo) a jalovce obecného nízkého (Juniperus communis
subs. alpina) a společenstva šterkopísčitých náplavů v
NPR Rašeliniště Jizery. Typickými představiteli rostlin
rašelinišť jsou rosnatka okrouhlolistá (Drosera rotundifolia),
ostřice chudokvětá (Carex pauciflora), borůvka bažinná
(Vaccinium uliginosum), kyhanka sivolistá (Andromeda
polifolia), šicha černá (Empetrum nigrum), kriticky ohrožená
blatnice bahenní (Scheuchzeria palustris) aj. Roste zde také
bříza karpatská (Betula carpatica), která mnohem lépe
odolává horskému klimatu než běžná bříza bělokorá.
Na rašeliniště je vázána také fauna bezobratlých, kde
za zmínku stojí reliktní druh pavouka Pardosa sphagnicola
nebo střevlíček Agonum ericeti. Z obratlovců je častá zmije
obecná (Vipera berus), ještěrka živorodá (Zootoca vivipara),
skokan hnědý (Rana temporaria). Z ptáků se lze setkat
s pěvuškou modrou (Prunella modularis), linduškou luční
(Anthus pratensis), vzácně zde hnízdí bekasina otavní
(Gallinago gallinago). Typickým druhem rašelinišť je pak
tetřívek obecný (Tetrao tetrix), pro kterého byla společně
se sýcem rousným vyhlášena Ptačí oblast Jizerské hory
(součást soustavy Natura 2000), do které spadají obě
nadregionální biocentra. Kdo by se chtěl dozvědět
o rašeliništích více, tomu doporučujeme již zmíněnou knihu
Chráněná území ČR svazek III. Liberecko, ve které najdete
informace nejen k jednotlivým zvláště chráněným územím, a
pak především knihu Jizerskohorská rašeliniště (Miroslav
Jóža, Pavel Vonička a kolektiv, vydal Jizerskoještědský
horský spolek, o.s., Liberec, 2004).
Nadregionální biocentra jsou propojeny nadregionálními
biokoridory. Ty jsou tvořeny osou a ochrannou,
40
tzv. nárazníkovou zónou, která je široká maximálně 2 km.
Šířka osy nadregionálního koridoru je v lese minimálně 40
m, u lučních společenstev 50 m, přičemž po určitých
vzdálenostech jsou do koridoru vkládána lokální a regionální
biocentra.
Jizerské louky s Jizerskohorskými bučinami spojuje
biokoridor v podobě dvou os. Jedna jeho část jde údolím
Hájeného potoka k lokalitě Na Písčinách, druhá pak
vystupuje severně na Vlašský hřbet a po severozápadním
svahu údolí Ztraceného potoka pokračuje do regionálního
biocentra Úbočí Smrku.
Na jih vychází z Jizerskohorských bučin nadregionální
biokoridor v Oldřichovském sedle, vede přes bučiny
nad Betlémem, Zaječí Důl a Fojtku do Kateřinek a
přes oblast Žulového vrchu do Harcovských bučin.
Z centrální části biocentra vede další nadregionální
biokoridor do oblasti Milíře, dále pokračuje údolím Černé
Nisy pod Mniškový vrch, odtud pokračuje přes Malinový
vrch a Vysoký hřbet až do Hraničné a do Harcovských bučin.
Na východě tvoří osu dalšího nadregionálního biokoridoru
tok řeky Jizery. Oba tyto biokoridory pak v jižní části oblasti
Jizerských hor propojuje nadregionální biokoridor Hradešín
Prameny Úpy, který probíhá od Prosečského hřbetu
přes Černostudniční hřbet, překračuje údolí Kamenice
ve Velkých Hamrech a údolím Rejdického potoka
přes Šumburk a Rejdice spadá až do údolí Jizery. Odtud
pokračuje až do krkonošského regionálního biocentra
Prameny Úpy (Prameny Labe).
Regionální ÚSES
Základem pro osu nadregionálních biokoridorů jsou
regionální biocentra (RBC). Jak jsme se již dozvěděli
v minulém čísle, jde o plošně rozlehlejší ekologicky
významné krajinné celky s minimální plochou podle typů
společenstev od 10 do 50 ha. RBC v Jizerských horách
představují především přirozené nebo polopřirozené lesní
porosty jako jsou zbytkové porosty klimaxových smrčin
na Černé hoře a Holubníku a na vrcholu Jizery (RBC Prales
Jizery), dále smrkové bučiny na Cikáňáku u Josefova Dolu
(svahy v údolí Kamenice pod vodním dílem Josefův Důl),
na Dlouhém kopci nad Desnou, v Jedlovém dolu (sahá až
k Mariánskohorským boudám), na Mariánské hoře a
v Harcovských bučinách (genofond místního buku a smrku)
a hodnotné porosty bučin Nad Betlémem a v Kateřinkách
v oblasti Javorového vrchu.
Některá RBC zahrnují přírodně cenné lokality Jizerských
hor, které jsou dnes již chráněny jako tzv. maloplošná zvláště
chráněná území. RBC Černá hora zahrnuje stejnojmennou
přírodní rezervaci s rašeliništěm Vánoční louka a přírodní
rezervaci Na Čihadle s nejzachovalejším vrchovištěm
SERIÁLY
Jizerských hor. RBC Prales Jizery je totožné s přírodní
rezervací Prales Jizery a přírodní rezervace Jedlový důl je
jádrovým území RBC Jedlový důl. RBC umožňují
dlouhodobou existenci cenných rostlinných a živočišných
společenstev horských smrčin, bučin a rašelinišť, obdobně
jako výše popsaná nadregionální biocentra.
Mezi lesními regionálními biocentry je určitou výjimkou
Úbočí Smrku. To zahrnuje západní svahy Měděnce, částečně
východní svahy Sviňského vrchu a údolí Ztraceného potoka
(„kar“ až pod vrchol Smrku). Vzhledem k značnému rozpětí
nadmořských výšek (500 až 1 060 m) a rozdílnému
geologickému podloží (ruly, svory a žuly) se na území
nachází rozmanitá mozaika lesních ekosystémů
společenstva náhorních plošin, nižších a vyšších klimaticky
extrémních vrcholů (Vršovský, Pavlů, 1998).
Další výjimkou je pak, bohužel, biocentrum Milíř. Jde o cca
70 ha biocentrum mezi Kateřinskou a Elektrárenskou cestou
západně od Bedřichovské přehrady na Černé Nise. Toto
biocentrum je tvořeno převážně ekologicky nestabilními
smrkovými porosty s velkým podílem nepůvodního smrku
pichlavého a je potřeba zde směřovat ke změně druhové
skladby k přirozené, to znamená především zvýšit podíl buku
a jedle a podpořit i další dřeviny jako je jeřáb ptačí nebo
javor klen.
Jediným nelesním biocentrem regionálního významu je Malá
Strana v Horním Maxově. Jde o komplex podhorských a
silně podmáčených luk se vzácnými společenstvy rostlin a
živočichů. Zahrnuje prameniště a mělkou terénní depresi
po obou březích Rovného potoka neboli Rábenky. Najdeme
zde např. orchideje prstnatec májový (Dactylorhiza majalis),
prstnatec fuchsův (Dactylorhiza fuchsii), vemeník zelenavý
(Platanthera chlorantha), za pozornost stojí výskyt všivce
bahenního (Pedicularis palustris). Ze živočichů je nutno
zmínit čolka horského (Triturus alpestris), chřástala polního
(Crex crex) nebo bramborníčka hnědého (Saxicola rubetra).
Bohužel častý obrázek z Jizerských hor: nestabilní
smrkové porosty v regionálním biocentru Milíř
Louky v RBC Malá Strana s porosty vrb a bříz
Louky byly v minulosti extenzivně využívány pro seno a
nejsou téměř dotčeny melioracemi ani jinými zásahy. Jedná
se o přírodně, vodohospodářsky a i z hlediska ochrany půdy
velmi cennou lokalitu. Biocentrum je víceméně ztotožněno
s ochranným pásmem přírodní rezervace Malá Strana.
V podhůří Jizerských hor najdeme severovýchodně
od Raspenavy regionální biocentrum Chlum, zahrnující
stejnojmenný vrch se smíšenými lesními porosty buku, klenu
a smrku a také podmáčené pastviny s dvěma rybníky,
rákosinou a olšovými lesíky u jeho jihozápadního úpatí.
V západní části oblasti Jizerských hor jsou vymezeny jako
regionální biocentrum smíšené lesy Novoveského vrchu mezi
Novou Vsí u Chrastavy a Krásnou Studánkou.
Kostru výše zmíněného nadregionálního biokoridoru
Hradešín Prameny Úpy v jižní části oblasti Jizerských hor
vytváří lesní regionální biocentra Prosečský hřbet severně
od Horní Proseče u Jablonce nad Nisou, Hradešín u Dobré
Vody u Jablonce n. N., Huť (Prameny Žernovníka) u Dolní
Černé Studnice, Muchov na Černostudničním hřbetu
nad Tanvaldem a Kamenné Mlýny v údolí Rejdického potoka
pod Šumburkem. Tato biocentra jsou součástí lesního
komplexu významných příměstských lesů táhnoucích se
přes Prosečský a Černostudniční hřbet. V převážné části jde
o smrkové monokultury s různou příměsí stanovištně
původních i introdukovaných dřevin, kdy jmenovaná
biocentra svou uceleností a druhovou skladbou (např. větší
zastoupení bukových porostů) představují ekologicky
stabilnější porosty, zvláště v případě Muchova a Kamenných
Mlýnů, kde se jedná o hodnotné porosty s převahou buku.
I když se na první pohled může zdát, že vzhledem k vysoké
lesnatosti území je propojení cenných lesních porostů, které
jsou zahrnuty do nadregionálních či regionálních biocenter,
neproblematické, ve skutečnosti tomu tak není. Jak jsme se
již zmínili, řada porostů v Jizerských horách je
po prodělaných kalamitách stále v rekonstrukci, převládají
monokultury smrku, mnohdy s vysokým podílem
nepůvodního smrku pichlavého. Takovéto prostředí má
41
SERIÁLY
nízkou ekologickou stabilitu a pro řadu rostlin a živočichů
představuje vlastně i bariéru, kterou mohou stěží překonat,
natož využívat ke svému životu. Proto mnoho biokoridorů je
sice vymezeno, ale svou funkci plní jen velmi omezeně.
Navíc vymezování biokoridorů má svá pravidla a není
možné, aby biokoridor kličkoval horami a tzv. vychytával
poslední fragmenty přírodě blízkých biotopů. Koridory jsou
vedeny po logických a daných liniích např. vodních tocích
nebo podél průseků a musí dodržovat maximální délky a
minimální šířky, aby byla zaručena jejich funkčnost. Jejich
přerušení je sice možné, ale opět má svá pravidla. Např.
maximální délka regionálního lesního biokoridoru je 700 m
(pak musí následovat lokální biocentrum), jeho minimální
šířka 40 m a jeho přerušení může činit max. 150 m, ale s tím,
že v tomto přerušení pokračuje v rozměrech lokálního
biokoridoru (min. šířka 20 m, max. přerušení 15 m). A přeru
šením je myšleno vedení biokoridoru přes nevhodný nelesní
biotop (např. i komunikaci), který migraci organismů sice
omezuje, ale stále ještě umožňuje, a nevytváří
nepřekonatelnou bariéru. Tu může představovat právě i
vzdálenost, kdy zjednodušeně řečeno organismy „nevidí
na druhý břeh“ a tím pádem nepodstoupí riziko migrace
vytváření je veřejným zájmem, na kterém se podílejí
vlastníci pozemků, obce i stát, realita je značně jiná. Dnes
řada existujících prvků především lokálního ÚSES je často
využívána v rozporu se stanoveným managementem a
u mnohých navržených prvků pravděpodobně nedojde
realizace do stavu, který by naplňoval jejich účel.
přes nevhodné prostředí. U řady organismů k tomu přistupují
i morfologická a fyziologická omezení (způsob pohybu,
způsob šíření semen, velikost apod.). Dobře vymezené
koridory na stabilních liniích jsou předpokladem pro obnovu
nevhodných porostů v nich, případně jejich doplnění směrem
k přírodě blízkým biotopů.
Problém s nevhodnými porosty je pak ještě očividnější
v případě lokálních biocenter, kde je přirozený či přírodě
blízký lesní porost spíše výjimkou. Cílovým stavem lesních
porostů v ÚSES by měly být lesní ekosystémy tvořené
různověkými porosty s přirozenou druhovou skladbou a
s vyvinutým bylinným a keřovým patrem. Nedílnou součástí
takovýchto lesů by mělo být také např. mrtvé dřevo a to jak
stojící, tak i padlé pomalu se rozpadající kmeny.
Samozřejmě, že ÚSES nevylučuje lesnické hospodaření
v lesích, ale to by mělo směřovat k výše uvedenému cíli a
především v tzv. jádrových částech biocenter a
v biokoridorech by mělo mít výrazně extenzivní charakter (tj.
být přírodě blízké).
Obdobná situace je i u nelesních prvků ÚSES. Na jedné
straně jsme svědky zarůstání řady luk náletovými dřevinami,
na straně druhé pak stojí až příliš intenzivní údržba pozemků
(zemědělské hospodaření, rekreace). Obojí ve výsledku
snižuje rozmanitost živočišných a rostlinných druhů,
v případě intenzivního hospodaření i ekologickou stabilitu
daného území. I když zákon o ochraně přírody jasně říká, že
ochrana systému ekologické stability je povinností všech
vlastníků a uživatelů pozemků tvořících jeho základ a jeho
Lokální ÚSES
Lokální biocentra (LBC) tvoří plošně méně rozlehlé
ekologicky významné krajinné celky (obvykle do 5 až
10 ha). V Jizerských horách najdeme LBC od limitních, 3 ha
velkých, až po 45 ha velké LBC Mechoviště nedaleko
Bedřichova. Zatímco v rozsáhlých lesních porostech není
s výměrou problém, v zastavěném území měst a obcí je často
velmi obtížné dostát při vymezování lokálního ÚSES
metodickým pravidlům. S rozrůstající se zástavbou a změnou
hospodaření v krajině ubývá pozemků s přírodě blízkými,
ekologicky stabilními biotopy. Jak již bylo napsáno výše,
v řadě LBC neodpovídá stav biotopů požadovanému stavu.
Je pravdou, že opět i díky vyhlášeným přírodním rezervacím
a památkám je několik LBC (PR Klečové louky,
PR Vápenný vrch, PR Klikvová louka, PR Nová Louka a
PP Tichá říčka) vymezeno na lokalitách s cennými
společenstvy a jejich ekologická stabilita i funkčnost je
zaručena i zákonnou ochranou těchto území. Na druhou
stranu mnoho LBC vyžaduje řekněme revitalizaci. Ať už se
jedná o změnu nevhodné dřevinné skladby lesních porostů
(viz výše), či o pravidelnou a sofistikovanou péči o nelesní
LBC (údržba mokřadních a vlhkých luk, extenzivní pastva,
podpora přirozeného vodního režimu, tvorba tůní
pro obojživelníky, redukce náletových dřevin apod.). Právě
extenzivně využívané nelesní biotopy, jakými jsou vlhké a
mokřadní louky a mokřady, z krajiny mizí. ÚSES je pak
výbornou možností jak tyto lokality zachovat, případně i
vytvářet nové. V letošním roce se např. úspěšně dokončila
42
Mokré louky s porostem náletových dřevin v LBC
Horní Lučany
SERIÁLY
Nová tůň v LBC Podkova v Karlově
revitalizace vodního toku Tiché říčky v LBC Podkova
v Karlově, v rámci které byly vybudovány i tůně
pro obojživelníky.
Jedním ze stěžejních problémů současného lokálního ÚSES
je vedení biokoridorů zastavěným územím. Pro Jizerské hory
jsou charakteristická dlouhá údolí vodních toků, podél nichž
a podél hlavních komunikací došlo k rozvoji obcí a měst
(např. Janov nad Nisou, Josefův Důl, Desná, Tanvald,
Smržovka, Lučany, Raspenava, Hejnice). Zástavba je
mnohdy téměř souvislá, přičemž ploty zahrad navazují jeden
na druhý a zasahují až k toku, který je často regulovaný.
Takovéto prostředí v podstatě znemožňuje migraci řadě or
ganismů, a to jak údolím podél vodního toku či přímo jím
(o regulacích toků a jezech jako bariérách jsme se zmínili již
minule), tak napříč údolím. Nalézt průchod pro alespoň
jediný biokoridor je značně obtížné. Pokud se najdou vhodné
lokality, často je proti vlastník či obec. Nezbývá tak činit
kompromisy a přes tato území někdy slevit i z metodických
doporučení pro parametry lokálního ÚSES.
K popsanému navíc přistupují záměry nových liniových
staveb, především silnic. O nově budované silnici
na Frýdlant I/13 jsme se již zmínili. V úseku od Albrechtic
do Frýdlantu přetne tato silnice dva lokální biokoridory a
navíc i nadregionální biokoridor z Jizerskohorských bučin
do Poustecké obory. Věřme, že se podaří zapracovat
požadavky ÚSES do připravované projektové dokumentace,
aby nebyla snížena jeho funkčnost na žádné z úrovní.
Lokální ÚSES je vypracován a implantován do současně
platných územních plánů většiny obcí. V rámci zpracování
územních plánů Správa CHKO JH provádí hodnocení a
aktualizaci jednotlivých generelů ÚSES, zejména vymezení
biocenter a trasy biokoridorů. Rovněž při schvalování lesních
hospodářských plánů jsou uplatňovány požadavky
na podchycení jednotlivých prvků ve slovním popisu
v hospodářských knihách, jemnější způsoby hospodaření a
úpravu druhové skladby směrem k přirozenému zastoupení
při obnovách porostů. Mimo CHKO Jizerské hory pak
uplatňují požadavky na ochranu a tvorbu lokálního ÚSES
při pořizování územních plánů obecní úřady obcí
s rozšířenou působností (Frýdlant, Liberec, Jablonec
nad Nisou, Tanvald).
Představujeme přírodu Libereckého kraje (3)
HAMERSKO
Jarmila Sýkorová
Lesnatá oblast na jih od spojnice Osečné se Stráží
pod Ralskem, severní výspa bývalého vojenského prostoru
Ralsko, to je kraj, který Vám chceme přiblížit v letošním
pokračování našeho cyklu, věnovanému přírodě Liberecka.
Oblast po dlouhá léta běžným občanům nedostupná, vojáky a
chemickou uranovou těžbou těžce zkoušená, doslova
zaprodaná. Po odchodu vojsk v 90. letech minulého století
sem velmi rychle našli cestu ekologové a terénní badatelé,
aby ze znovu objevovaných střípků bývalého přírodního
bohatství zdejšího kraje poskládali novou mozaiku. A jak se i
přes neblahou minulost ukázalo, není těch střípků, tedy
dochovaných hodnot, právě málo.
Dokladem toho je i nebývale vysoká koncentrace přírodních
památek, vyhlášených v porevolučním období doslova „za
humny“ jižní zástavby Hamru na Jezeře. Je jich tu celkem
šest, každá něčím specifická, jedinečná. Od roku 2010 o ně
pečuje Správa CHKO Jizerské hory, stejně jako o ostatní
„vojenská“ chráněná území v Libereckém kraji. To je další
dobrý důvod, proč jsme se rozhodli pozvat Vás právě sem.
Z vyhlídky na Děvíně máme celou rybniční pánev
jak na dlani. Vzdálený obzor rámují kopce
Lužických hor.
43
SERIÁLY
K turisticky nejznámějším a také nejnavštěvovanějším
místům na Hamersku patří zřícenina středověkého hradu
Děvína, rozkládající se na vrcholu stejnojmenného kopce,
součásti přírodní památky Děvín a Ostrý. Kromě obou kop
ců, jmenovaných v názvu (Ostrý, dosahující 452 m, najdete
na mapách též pod označením Hamerský Špičák), patří
k chráněnému území ještě třetí, méně nápadný vrch
Schachtenstein. Chráněné protáhlé trojvrší je budováno
pískovcem křídového stáří, skrze nějž v třetihorách pronikla
úzkou tektonickou puklinou čedičová hornina. Vyvřelinu
polzenit doprovázejí zrudnělé vrstvy, které byly dobývány a
z větší části vytěženy již v dávné minulosti, patrně za časů
Děvín s Ostrým korunují jihovýchodní břehy Hamerského rybníka
Albrechta z Valdštejna. Památkou na středověké dolování je
hluboká povrchová štola na Schachtensteinu, lépe řečeno
puklina, která tu zbyla po vytěžené surovině. Hlavním
důvodem územní ochrany jsou ale zdejší lesy s hodnotným
bylinným patrem. Na Děvíně a zčásti i na Ostrém je to
květnatá bučina, přecházející pod hradem do bučiny
vápnomilné. Ta hostí lesní orchideje včetně silně ohrožené
okrotice červené, ale také lýkovce, lilie či na Liberecku
vzácný žlutě kvetoucí náprstník velkokvětý. Pískovcové
vrcholové skály porůstá reliktní bor, jehož součástí je i velmi
44
vzácná ostřice vřesovištní. Stinné a vlhké skalní zářezy
Schachtensteinu vyhovují jiné chráněné rostlině, rojovníku
bahennímu. K nejvýznamnějším živočišným obyvatelům
přírodní památky patří netopýři, zimující v podzemních
štolách. Ze severní výspy hradní zříceniny se nabízí pěkný
výhled na přilehlý Hamerský rybník i vzdálené pohraničí.
Hrad samotný založili již ve 13. století mocní Markvarticové.
Nakrátko jej držel dokonce i král Přemysl Otakar II. a
po něm jeho syn Václav II. V posledu jej opět získali
potomci původních zakladatelů, Vartemberkové, jimž hrad
sloužil až do 16. století. Tehdy přestal plnit úlohu sídla a
posléze v pobělohorském období docela zpustl.
V podhradí stojí nejen za zmínku, ale i za návštěvu
romantické Děvínské jezírko. Najdete ho jen kousek
od křižovatky cest při zeleně značené stezce. Rybník
podkovovitého tvaru vznikl na vydatných pramenech,
napájejících také níže položený Hamerský rybník. I toto
místo hostí pestrou faunu a flóru. Např. hned u výpusti se
dají nalézt vzácní vodní měkkýši pisivky a roste tu, snad
na jediném místě z celého širokého okolí, zajímavá
miříkovitá rostlina potočník vzpřímený.
Doslova jen pár desítek metrů na jihovýchod od popsaného
SERIÁLY
Impozantní jihovýchodní stěna Širokého kamene
chráněného „trojvrší“ se rozkládá na naše středoevropské
poměry nebývale rozložitá pískovcová stolová hora, nynější
přírodní památka Široký kámen. Horní okraj plošiny (430 m)
lemují rozeklaná skaliska, na jejichž temenech a římsách
se dochovaly cenné fragmenty reliktního boru. V bylinném
podrostu sice převažují na živiny nenáročné keříčky jako
brusinka, borůvka či vřes, nechybějí ale ani rostlinné
vzácnosti, typické pouze pro tento biotop. K zajímavostem
patří evropsky chráněná kapradina vláskatec tajemný, která
se ovšem u nás vyskytuje jen v kapradinám zcela nepodobné
prvoklíčkové (proklové) podobě. Roste skrytě v hlubokých
skalních puklinách. Na povlovnějším severním svahu
pískovcového útvaru se dlouhodobě udržuje početná
populace chráněného rojovníku bahenního. Protože lokalita
je také významným hnízdištěm dravců, sov a řady
drobnějších ptačích druhů, je v hnízdním období přístup
do vrcholových partií památky zakázán. Ostatně, o nic
nepřicházíte, pokud si namáhavý výstup odřeknete i v jiném
ročním období. Centrální plošinu totiž v současné době
pokrývá málo vábná oplocená paseka s mladými lesnickými
Velký a Malý Jelení vrch se nápadně zvedají nad
okolní lesnaté moře. Vpravo navazuje pískovcový
Kozí hřbet.
výsadbami, které nahradily vichřicí a škůdci zničený starý
les.
V jihovýchodním pokračování linie Děvín Široký kámen
leží Novinská hůrka (443 m), při jejímž úpatí, ukryt
ve vzrostlém jehličnatém lese, leží velice atraktivní komplex
pískovcových skal, který je další přírodní památkou.
Pro podkovovitý půdorysný tvar skalního hřebene se lokalitě
dostalo přiléhavého názvu Divadlo. Na strmých skalách tu
můžeme obdivovat nápadné povrchové útvary voštiny,
dutiny, římsy, mísy nebo dokonce skalní okna. Mohutné
obloukové skalní okno (či spíše již bránu) si můžeme
prohlédnout v severní větvi podkovy, která je schůdnější než
větev protilehlá, kde vrcholové stezičky často končí
nad příkrou stěnou, někdy až 10 m vysokou. Zraky
návštěvníka poutají barevné limonitové (železivcové)
inkrustace, vystupující místy na povrch skal v podobě rour,
žlábků a nepravidelně prolamovaných linií. Jednu takovou
geologickou atrakci, vypreparovanou železivcovou rouru,
Skalní okno v přírodní památce Divadlo
najdete jen kousek od zmíněného skalního okna. Přestože
předmětem ochrany je v tomto případě hlavně neživá
příroda, nebyl by dojem z místa úplný bez lesního prostředí.
I tady se zachoval vrcholový boreokontinentální bor
s typickým podrostem nenáročných bylin a s bohatými
porosty mechů a lišejníků. Potěšitelné je, že se do zdejších
lesů pomalu navracejí i vzácné lišejníky provazovky.
V korunách borovic neujdou pozornosti návštěvníků podivné
„čarověníky“, v nichž při bližším pohledu rozpoznáte jeden
ze symbolů vánoc, jmelí bílé. Některé borovice mají kmeny
nápadně obrostlé mladými jehličnatými větévkami. Jedná se
o severoamerickou borovici tuhou. Ta se prozatím do okolí
nešíří a zdejší přírodu neohrožuje, na rozdíl od jemnolisté
borovice vejmutovky, jejíž zmlazení Správa CHKO bedlivě
hlídá a v souladu s plánem péče čas od času odstraňuje.
Lesní cesta, procházející mezi Divadlem a Širokým
kamenem, ústí v jihozápadním směru nedaleko křižovatky
45
SERIÁLY
U Sochora na jednu z místních páteřních zpevněných cest. Ta
nás po několika desítkách metrů dovede k další, v pořadí již
čtvrté přírodní památce, ke Stohánku. Ochrany se v tomto
případě dostalo vypreparované pískovcové věži s vrcholovou
semixerotermní (tedy relativně teplomilnou) vegetací a
se zbytky středověkého osídlení. Stěny věže jsou téměř
kolmé a ohromují svou až dvacetimetrovou výškou. Jsou
na nich patrné mikroformy selektivního zvětrávání pískovce
převisy, kapsy, dutiny, voštiny. Vrcholové plató Stohánku
(397 m) bylo již v dávné minulosti zpřístupněno úzkým
schodištěm tesaným do skály. Porůstá je fragment teplomilné
borové doubravy se zakrslými exempláři dubu zimního a
s některými bylinami v našich chladných severních
končinách jinak nevídanými, např. hvozdíkem kartouzkem,
kakostem krvavým nebo ožankou kalamandrou. Na písčitých
osypech podél úpatní obvodové pěšinky nás možná zaujme
množství droboučkých nálevkovitých útvarů. Jedná se
o populární zemní pasti mravkolva. Stohánek zmiňují
historické prameny v souvislosti se skalním hrádkem,
vybudovaným v raném středověku šlechtickým rodem již
zmíněných Markvarticů. Hrádek existoval ještě v době
husitských válek, avšak za vpádu lužických vojsk
do severních Čech byl pobořen a brzy nato zcela zchátral.
Zříceninu v 18. století s povolením vrchnosti obsadil
poustevník Jeroným památkou na něj je zbytek tesané
poustevny. Vystoupáteli až na vrchol, jistě oceníte výhled
na okolní zvlněné lesnaté „moře“ s bližšími i vzdálenějšími
krajinnými dominantami nebo pohled na impozantní skalní
stěnu protilehlého Dlouhého kamene.
Od Stohánku se můžete po hlavní cestě vrátit zpět do Hamru
nebo se při dostatku sil a času vydejte k poněkud odlehlé
přírodní památce, k Jelením vrchům. Cesta je dlouhá sice jen
něco přes kilometr, ale počítejte v závěru s namáhavějším
stoupáním. Budete míjet zajímavé pískovcové skály
s úpatními roklemi, které Vám zpestří pochod jinak trochu
jednotvárným kulturním borem. Přírodní památka se sice
jmenuje Jelení vrchy, na mapě ale oba sousední kopce
hledejte pod názvy Velký Jelení vrch (514 m) a Malý Jelení
vrch (500 m). Lokalita je cenným komplexem bučin,
suťového lesa a vrcholové semixerotermní vegetace. Oba
mírně protáhlé kopce buduje čedičová hornina, nápadně
vystupující na vrcholech v podobě obnažených skalních
suků. I tady, podobně jako u Děvína, vznikl na kontaktu
třetihorní vyvřeliny s pískovcem tvrdý železivec, jehož
úlomky jsou rozesety po úbočích. Vrcholové skály hostí
teplomilnou vegetaci s vzácnou růží Jundzillovou, jeřábem
dunajským, smldníkem olešníkovitým, tolitou lékařskou
nebo trávami kostřavou sivou a strdivkou sedmihradskou.
rostlinnou vzácností je silně ochrožená kapradinka skalní,
opětovně zde nalezená po desetiletích nezvěstnosti. Výstup
na vrchol Velkého Jeleního je sice téměř horolezeckým
výkonem, odměna v podobě úchvatných dalekých výhledů
za tu námahu ale stojí.
Ať už jste se rozhodli vrátit se již od Stohánku nebo
přicházíte k Hamru ze směru od Jeleních vrchů, budete
cestou míjet Černý rybník. Je to další z mimořádných lokalit
a další přírodní památka, pojmenovaná Rašeliniště Černého
rybníka. Kromě vlastní vodní plochy a zazemněného
rybničního litorálu je chráněna i přilehlá část rašelinného
lesa. Mělké vody osídlila kriticky ohrožená masožravá
bublinatka vícekvětá, která tu byla objevena teprve
před nemnoha lety a hned v takovém množství, že se tím
lokalita dostala na čelo v rámci celé ČR. Minimálně stejnou a
možná i větší raritou je kapraď hřebenitá, uváděná z okraje
rašelinné březiny. Objevena tu byla i kyhanka sivolistá, jinak
spíše vzácný obyvatel horských vrchovišť. Z ostatních
rostlinných vzácností jmenujme ještě „masožravku“ rosnatku
okrouhlolistou, ostřici plstnatoplodou, vrbinu kytkokvětou,
mochnu bahenní či leknín bělostný, jehož listy a květy zdobí
hladinu rybníka po celé léto. Vzhledem k nadmořské výšce
(320 m) jistě překvapí i horský sedmikvítek evropský a
suchopýr pochvatý. Entomologové velice oceňují zdejší
bohaté populace vážek zjistili tu zatím 33 druhů včetně
evropsky chráněné vážky jasnoskvrnné a vážky běloústé.
Území si alespoň zčásti můžete obejít po pěšince v kraji lesa.
Zrašelinělé „houpavé“ litorální části rybníka se ale raději
s dostatečnou rezervou vyhněte. Bažina může být zrádná.
Nedávno byl zrevitalizován prostor kolem potoka
pod rybníkem, který jistě velmi rychle zapadne do seznamu
zdejších biologicky hodnotných míst. První průzkumy to již
naznačují.
Náš okruh po přírodně cenných lokalitách Hamerska se
uzavírá. Alespoň ve zkratce jsme spolu navštívili šest
přírodních památek a nahlédli jsme i do jejich nejbližšího
Na travnatých terasách vykvétá lilie zlatohlavá s dalšími
v květu nápadnými druhy dubohabřin. Bezesporu největší
Černý rybník s navazujícím litorálním rašeliništěm.
46
SERIÁLY
okolí. Na závěr se ještě nabízí procházka po břehu
samotného Hamerského rybníka, počítaného rovněž
k místním přírodním specialitám. Z rostlinných vzácností,
které jinde v širším okolí už nejsou k vidění, tu ještě roste
kriticky ohrožený pryskyřník velký, ve vodě pak silně
ohrožený rdest prorostlý a alpský. Na suchých píscích v okolí
obvodových cestiček se při troše štěstí najde i neméně vzácná
tráva ovsíček časný. A pokud Vás více než botanické či
zoologické poklady, pro laika prakticky „neviditelné“, více
láká rekreační sportovní vyžití, jste na Hamersku rovněž
na správné adrese. Pominemeli samotné jezero jako
všeobecně známé a stále vyhledávané letovisko, najdete tu
kilometry značených a vesměs i dobře upravených cyklotras.
Některé z nich, např. letos opravená Ocasovská cesta,
spojnice Osečné s Děvínem, a na ni navazující nově
vybudované úseky kolem Děvína si našli i ti, kdo propadli
kouzlu inline bruslení.
Vrcholovou plošinu Stohánku zpřístupňuje tesané
schodiště.
Představujeme spolupracující nevládní neziskové organizace (9)
ZO ČSOP ARMILLARIA
Jitka Doubnerová, Květa Morávková
Základní organizace Českého svazu ochránců přírody
Armillaria byla založena v roce 1996 Květou Morávkovou a
Janem (Honzou) Zemanem. Profesionální zaměření a
osobnosti zakladatelů určily i zaměření organizace, která
kombinuje odborné činnosti, zapojování dobrovolníků
do ochrany cenných ekosystémů a praktickou ekologickou
výchovu. V současné době má základní organizace 13 členů,
5 zaměstnanců a cca 20 až 30 spolupracujících
osob – dobrovolníků, brigádníků, spolupra
covníků na projektech a aktivitách.
Mapování ohrožených a invazivních
druhů rostlin a management pří
rodně cenných oblastí jsou zamě
řeny především na mokřadní a
květnaté louky, ale i na větší
územní celky se zachovalými
ekosystémy
vyšší
přírodní
hodnoty – zejména přírodní parky
a okraje chráněných krajinných ob
lastí Libereckého kraje. Praktická pé
če spočívá především v seči a využití
sena květnatých luk, mozaikovité seči různě
vlhkých luk a v potlačování invazivních rostlin
(zejména křídlatky, třapatky a netýkavky) v povodích řek.
Armillaria je tímto způsobem aktivní v Liberci – Vesci a
na Frýdlantsku, zejména v přírodní rezervaci Meandry Smě
dé a v přírodním parku Peklo, v dalším území kraje pak
na dílčích asi 20 lokalitách. Od roku 2000 má ZO zaregis
trovaný i pozemkový spolek Mokřady a louky Liberecka.
Do této péče o přírodu a krajinu zapojuje dobrovolníky, zej
ména mladé lidi a vlastníky pozemků přírodních
lokalit a biotopů.
Nosným programem při vzniku ZO
ČSOP Armillaria byla také ochrana
ptactva. Programy byly založené
zejména na mapování doupných
stromů a vyvěšování budek
k ochraně hnízdění dutinového
a zpěvného ptactva v oblasti
Harcovského a Prosečského
hřebene
a
oblasti
Rádla.
Do projektu se v letech 1999
2001 zapojily i děti, které vyráběly
budky a účastnily se vyvěšování.
Dlouhodobě je Armillaria aktivní v prak
tické ekologické výchově. Vedle poznávání pří
47
SERIÁLY
rodně cenných lokalit se zaměřuje zejména
na programy třídění recyklovatelných odpa
dů pro školy a s nimi související
přednáškovou a osvětovou činnost. Do dnes
již dvacetiletého projektu sběru a třídění od
padů je či bylo zapojeno okolo 85 škol všech
stupňů od mateřinek po vysoké školy a ko
lem 10 dalších sběrných míst v Libereckém
kraji. Pro občany bylo vybudováno několik
recyklačních dvorečků v Liberci, dnes ale
Armillaria provozuje jen jediný z nich –
v Rovné ulici hned vedle stanice ČD Rů
žodol.
Armillaria v Liberci každoročně koordinuje
jarní i podzimní kampaň ČSOP Ukliďme si
svět (Clean up the World), pořádá akce
pro veřejnost pravidelně jako Den Země či
Setkání s přírodou, ale i podle aktuální po
třeby a zájmu přednášky, besedy, kulaté
stoly, semináře, konference apod.
ZO ČSOP Armillaria působí především
na Liberecku a zaměřuje se na silně ohrožené
příměstské lokality na rozhraní Jizerských
hor a Ještědského hřbetu, např. na Lukášov,
Vesecké údolí, Prosečský hřeben, Rašovku,
Vápenici, Císařský kámen. Že příroda je i
ve městě, připomíná Armillaria svou péčí
o oblast Lidových sadů v Liberci (naučná
stezka v okolí Zoologické zahrady a DDM
Větrník a naučná stezka Vesecké údolí, dnes
navazující na NS Mojžíšův pramen – Císař
ský kámen) a lesíku „Opičák“ u libereckého
letiště. Přímo v Jizerských horách a na Černé
Studnici Armillaria rozšířila svou činnost
z ochrany přírody na péči o ohrožené objekty
kulturního dědictví a spolupracuje s aktivní
mi občany v Krásné u Pěnčína, kteří usilují
o záchranu místní fary a Kittlova domu a
v nabídce programů pro ně hledají novou
náplň.
Armillaria provozuje v Liberci v ulici U Nisy
362/6 Ekocentrum, které se stalo základnou
i pro Asociaci nestátních neziskových or
ganizací Libereckého kraje a pro sdružení
Změna pro Liberec.
Armillaria sídlí je v ulici Rychtářská 926/4
v
Liberci,
kontaktní
email
je
[email protected]. Aktuální informace
jsou zveřejňovány na www.armillaria.cz.
48
Strakapoud velký moc při kroužkování „nespolupracuje“ a svým ostrým a silným zobákem se často statečně brání. (k článku na str. 12)
Silně ohrožená kapradinka skalní (Woodsia ilvensis) patří bezesporu k největším rostlinným vzácnostem celé oblasti.
( k článku na str. 42)
Jeřáby na Bukovci (k článku na str. 6)
Toto číslo informačního zpravodaje Správy CHKO Jizerské hory a Krajského střediska Liberec
bylo vydáno s finanční podporou Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor.
UPOLÍN, informační zpravodaj Správy CHKO Jizerské hory a krajského střediska Liberec. 15. ročník, číslo 1, prosinec 2013. Povoleno Ministerstvem kultu
ry České republiky pod evidenčním číslem MK ČR E 11 944. Vydává Správa CHKO Jizerské hory a krajské středisko Liberec, U Jezu 10, 460 01 Liberec 4,
tel.: 482 428 999, email: [email protected]. Odpovědný redaktor: Stanislav Budka. Tiskne Geoprint, s. r. o. Náklad 200 ks. Neprodejné.

Upolín 2013 - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor

Transkript

Podobné dokumenty

Maloplošná chráněná území Libereckého kraje

Silva 2010 - Silva Bohemica

zdarma - Veselý výlet

N á vrh - Loučná nad Desnou

519f54da4c1dc_Upol - Správa CHKO Jizerské hory

návrh NPR Razula - Velké Karlovice

Janov. K-OD 05_12

Upolín 2012 - Nadace pro záchranu a obnovu Jizerských hor

Plán péče - Správa CHKO Jizerské hory

Výroční zpráva 2010

Seznam semen 2013-2014

KRAJSKÝ STAROSTA MARTIN PŮTA - Starostové pro Liberecký kraj

129 Koutulovití (Diptera: Psychodidae) Jizerských hor a Frýdlantska

PT2013 - Biologická olympiáda

Muzeum v přírodě-ROCHUS UH-oznámení