ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE Září 2013 Číslo 1

Číslo 1
Září 2013
Ročník IX
ČASOPIS STUDENTŮ GYMNÁZIA ŽIDLOCHOVICE
Milí čtenáři,
vzhledem k tomu, že s prvním Intelektem přicházíme zpravidla koncem září
či začátkem října, tak konstatování, že nám začal nový školní rok, je poněkud mimo
čas. Možná že zajímavější pro vás bude informace, že náš studentský časopis tímto
číslem vstupuje do svého devátého ročníku, a tudíž už vychází déle, než trvá studium
normálního žáka na našem gymnáziu.
A je to číslo svým způsobem zvláštní. Má totiž dvacet stran; takovou plochu
se nám naposledy podařilo zaplnit v únoru 2012, tedy před více než půldruhým rokem. A to navzdory skutečnosti, že naše redakční řady se od konce minulého školního
roku nijak nerozšířily, tudíž to stále táhneme jen ve čtyřech. Už z této prosté matematiky jasně vyplývá, že Intelekt by v takovém rozsahu nemohl vycházet bez přispění
vás, našich věrných spolupracovníků a čtenářů. Ostatně se o tom můžete přesvědčit,
když se začtete do tohoto výtisku.
Přejeme vám hezkou zábavu!
VAŠE REDAKCE
Reprezentanti Gymnázia Židlochovice na místě nejvyšším! O historickém úspěchu
tříčlenného družstva našich oktavánů v soutěži O pohár rektora brněnské Univerzity
obrany si můžete přečíst na dvoustraně 6 a 7.
-1-
Vtipy a rébusy pro bystré hlavy
Vtipy
• Chlápek na nádraží osloví
slečnu táhnoucí těžký kufr:
„Slečno, nebolí vás z toho ruka?“
„Ano,“ odpoví slečna v očekávání galantní pomoci.
„Tak proč si to nevezmete do
druhé?“
• Myslivec kupuje pro psa
misku na vodu a prodavač se
ho ptá: „Nechcete misku s nápisem PRO PSA?“
„To není potřeba. Pes číst neumí a já mu upíjet nebudu.“
• Novomanželé vycházejí
z kostela, nevěsta uvidí u schodů dva žebráky a pošeptá manželovi:
„Miláčku, dej jim něco, to
VYBRÁNO Z INTERNETU
jsou moji bývalí manželé.“
• Stojí blondýnka v parku a čte ceduli: VSTUP JEN SE PSEM NA VODÍTKU!
Sama pro sebe si říká: „No, nějaký špagát bych našla, ale kde vezmu toho psa?“
• Teorie je, když všechno víme, ale nic nefunguje.
Praxe je, když všechno funguje, ale nikdo neví proč.
My jsme spojili teorii s praxí, nic nefunguje a nikdo neví proč.
• Na zastávce se potkali dva kamarádi z vojny.
„Tak co, už ses oženil?“
„Ještě ne.“
„No a na co čekáš?“
„Na autobus.“
Rébusy
 Vrah je odsouzen k trestu smrti. Má si vybrat mezi třemi místnostmi. První je plná
ohně, druhá je plná nájemných vrahů s nabitými zbraněmi a třetí místnost je plná
lvů, kteří tři roky nežrali. Která místnost je pro vraha nejbezpečnější?
 Jednoho dne se starý vesničan vracel z trhu domů. Měl s sebou kozu, vlka a v
podpaží svíral hlávku zelí. Vesele si pískal, jak se mu handlování povedlo, když vtom
přišel k řece. Na břehu měl přivázanou malou pramici a už chtěl nasednout, když tu
ho náhle dobrá nálada opustila. „Safra,“ říkal si, „vždyť já se do té lodičky se vším tím
nevejdu. A když tu nechám vlka samotného, sní mi kozu. Když tu nechám kozu, sní
mi zelí. Jak já to jenom provedu?“
Pomožte staříkovi dostat vlka, kozu a zelí na druhý břeh. Do loďky se mu při
tom vejde jen jedna věc. A na žádném z břehů při tom nesmí nechat samotného vlka
s kozou nebo kozu a zelí.
VERONIKA BENEŠOVÁ (oktáva)
-2-
Bacha na resty!!!
Tak už je to tady. Nový školní rok. A i ten nejzarytější odpůrce relativnosti
času začne chápat, že ten padouch Čas cválá jiným tempem o prázdninách a jiným
ve školním roce. Všichni tušíme, jak to s těmi rychlostmi je…
Každý rok to začíná stejně: založím si nové sešity na předměty, vypíšu známkovací sešit, písemky zvládám chystat i opravovat včas, průběžně vzniklé „vícepráce“ likviduji docela svižně a v termínech. Dokonce chodím spát téhož dne, co jsem
vstala. No a pak to začne. Práce a povinnosti se začnou množit geometrickou řadou,
Fibonacciho králíci jsou proti nim hubkaři. A protože člověk je jenom člověk a protože nejen školou živ je člověk, začne se zvyšovat hromádka nevyřízených papírů,
počet neodkladných e-mailů a mé životní tempo a tep.
Ale nejsem žádný hubkař. Postupně jsem vyzkoušela několik různých metod, jak vyzrát na resty. Nejsměšnější asi byla ta, jak jsem si založila složku „Resty“.
Protože jakmile daný papír nebo papírek složka sežrala, spokojeně jsem na něj zapomněla a úkol byl víceméně odsouzený k zapomenutí (nebo já k průšvihu). Prostě se
to neosvědčilo. Takže dosud nejlepším způsobem zdolávání restů zůstává nejpřízemnější možná metoda: sedět na zadku ve škole tak dlouho, dokud věci nevyřídím.
No, nemyslete si, že je to zaručeně cesta k vítězství. Protože jak tak člověk dělá ty papíry, občas přestává
myslet. Nemějte mi to za zlé: spousta z nich je opravdu
zbytečná. Obsah některých však má dopad i na mé blízké okolí. Třeba toho, na který si píšu osnovu proslovu na
ples. Má už za ta léta stálou strukturu, ale nesmí se nic
zapomenout, aby vše v ten večer „V“ běželo hladce. Aby
lidi věděli, jak a kde se najíst a napít, kdy a za kolik se budou prodávat losy do tomboly, kdo hraje, zpívá a tančí.
Doprčic, TANČÍ! A je to tady. Jak tak přepisuji program z loňského plesu do letošního, ohlašuji tanečníky polonézy: studenty sexty, septimy a oktávy. A teď by
se hodilo s Karlem Hynkem (Máchou) zvolat Dane, Marku, Katko! (chápete, jakože
„Hynku, Viléme, Jarmilo!“), já na Vás ZAPOMNĚLA!!! S nácvikem letošní polonézy
totiž poprvé v historii gymnázia vypomohli i kvintáni – Daniel Chlup, Marek Otýpka
a Katka Furchová. A já je omylem zasklila jako sklenář. Nelenili, vstávali ráno „na
sedm“ a trénovali polonézu s mou třídou a dalšími spolužáky z jiných tříd. A já na
ně zapomněla…
Svůj omyl jsem zjistila asi měsíc po plese. A umínila si, že to napravím. Jak?
No přece krátkým omluvným článkem v InTELEktu. Jenomže jak se mi kupily ty resty, tak nějak jsem postupně prošvihla dubnovou, květnovou a červnovou uzávěrku.
Samozřejmě s patřičnými výčitkami svědomí. Ale teď už se nedám. Je nový školní
rok: písemky zvládám chystat i opravovat včas, průběžně vzniklé „vícepráce“ likviduji docela svižně a v termínech. Dokonce chodím spát téhož dne, co jsem vstala. A
nesnáším resty. Tak abych zlikvidovala ten „loňský“: Dane, Marku a Katko, díky za
Vaši pomoc, bez Vás by nemohla tančit polonézu celá má třída. Věřím, že mé opomenutí Vám nepokazilo ples a rádi si polonézu zase zatančíte. Víte, že mnozí hosté
chodí na náš školní ples právě proto, že ho zahajuje dvacet párů krásných mladých
lidí v černé a bílé?
Tak nashledanou v pátek 7. února 2014. V osm večer to začne…
Mgr. HANA STRAVOVÁ
- 3-
MICHAELA ŠEDOVÁ z kvarty o svém hobby - Vodáckém klubu Rajhrad
Za všechno může taťka...
• Ahoj, slyšeli jsme o tom, že jsi v nějakém klubu vodáků. Jak ses k tomu dostala?
„Ahoj, slyšeli jste správně. Chodím do rajhradského vodáku, jak mu říkáme s holkami z týmu. Celkově k vodáctví mě dovedl taťka. No, popravdě jsem si ze začátku myslela, že si ze mě táta dělá legraci, když mi pověděl o tom, že by vedl vodácký oddíl.“
• Tvůj táta vede vodácký oddíl? Jak ho to napadlo?
„Kdysi dávno prý také jezdil. No, jelikož mě naučil skoro všechno, co znám a umím,
když se jedná o pramice, tak to nejspíš bude i pravda.“
• Musíš mít individuální plán? Jak zvládáš kombinovat sport a školu?
„Ne, o individuální plán jsem nežádala. Samo sebou školu stíhám někdy hůř. Po náročném večerním tréninku bych si někdy ráda přispala, ale škola volá. Když se jede
na závody, odjíždíme už v pátek. Někdy i před školou. A vracíme se většinou v neděli
k večeru. To jsem někdy tak vyčerpaná, že nemyslím na nic jiného než postel.“
• Jaké řeky jsi už sjížděla?
„Z českých a moravských řek například Sázavu, Berounku, Divokou Orlici, Otavu,
samozřejmě i Vltavu, no a na Slovensku třeba Hron. Mimo tyto jsem sjela i spoustu
dalších řek.“
• Co považuješ za svůj dosavadní největší úspěch?
„Asi bych měla mluvit o třech titulech mistrů České republiky, které se nám podařilo
s posádkou vyhrát. Ale podle mě je největší úspěch druhé místo na maratonu, který
se konal minulý rok. Ujely jsme 25 kilometrů za necelou hodinu a padesát minut.
Navíc jsme nejeli v kategorii juniorek, jak jsme zvyklé, ale v kategorii žen.“
• Jaký byl tvůj zatím největší zážitek při sjíždění řek?
„Teď mě tak napadá sjíždění vodního kanálu pod Vírskou přehradou na pramici. S
mou posádkou jsme byly jediné, kdo si troufl na takovou vodu a nejel na raftu. Jízda
byla senzační!“
• Která zajímavá místa jsi už díky tomu navštívila?
„Závody jsou většinou bohužel tak náročné, že nemáme moc času se ani podívat po
okolí. V sobotu se končí dost pozdě a v neděli zase hned ráno začíná další disciplína.“
• Podporují tě v tom rodiče?
„Určitě. Táta nás vozí na závody a zařizuje za nás spoustu věcí. A mamka se občas
ukáže jako výborná psychická podpora.“
• Máš ještě nějaké jiné koníčky? Jaké?
„Ráda plavu, ale to uplatním i ve vodáku. Baví mě i atletika a florbal. Celkově ráda
sportuji. Jeden z méně náročných koníčků je kreslení a malování.“
• Je tenhle koníček hodně náročný? Ať už finančně, nebo fyzicky?
„Ve vodáckém klubu se platí každoročně takzvané příspěvky, žádná velká částka, ale
když je závodní sezóna, platíme si každé závody. Naštěstí dostává klub nějaké peníze od Svazu vodáků České republiky, a tak ani tato částka není závratná. Z fyzické
stránky náročnosti je to dost individuální. Někteří do oddílu chodí jen kvůli zábavě,
ti se podle mě příliš nenadřou. Já se ale snažím udržovat ve formě, aby mě jen tak
-4-
něco nepřekvapilo. Ale i přesto, že jednou týdně plaveme, že jednou až třikrát do
týdně jezdíme na lodích, že skoro každý den cvičím a že jeden den v týdnu cvičíme
s holkami z týmu společně, i přes to všechno se kolikrát při závodění dostanu až na
pokraj sil.“
• Jaké speciální pomůcky k tomu potřebuješ?
„Není toho příliš. Potřeba je pádlo odpovídající výšce, vesta, helma na ježdění slalomů a na obtížné sjezdy a klekačku. Někdy si také půjčujeme neopren.“
• Od kolika let se tomu věnuješ?
„Řekla bych, že tak od osmi let, ale dlouho jsem se spíš jen snažila o ježdění, než
jezdila.“
• Jezdíš s rodiči často rekreačně na vodu?
„Vlastně jo, o prázdninách jedeme vždy alespoň jednou. A přes školní rok někdy
jedeme třeba i jen na den.“
• Co ještě plánuješ do budoucna?
„Teď v blízké budoucnosti míříme na Krumlovský maraton, je to jedna z posledních
událostí na vodě před zimou. Na další rok potom plánujeme začít jezdit ještě kanoe
a kajaky.“
•Jak se těšíš na vodácký kurz, který každá třída absolvuje v septimě?
„Strašně moc, budu totiž na vodě a zároveň i se všemi ze třídy…“
Děkujeme za rozhovor.
VERONIKA BENEŠOVÁ, TEREZA PAVKOVÁ (oktáva)
-5-
Jak jsme vyhráli pohár rektora...
Ve středu 18. září se konal již pátý ročník vědomostně-dovednostní soutěže
O pohár rektora Univerzity obrany v Brně a tentokrát se zúčastnila i jedna skupinka
reprezentující naši školu, jmenovitě Renata Konečná, Jan Srnec a já, níže podepsaný
pod tímto článkem.
Naše přípravy na tuto výzvu však začaly už o dva týdny dříve, když jsme se
odhodlávali sestavit tým a odeslat pozvánku. Avšak ani k tomuto kroku by nedošlo,
kdyby naše kapitánka nevzala - s podporou pana ředitele - iniciativu do svých rukou. Samotná pozvánka byla ale pro některé skutečnou vědomostní zkouškou,
protože mezi plánovanými disciplínami byl zařazen i test z reálií Anglie a Irska v anglickém jazyce. No nic, přečetli jsme si wikipedii a doufali v úspěch.
A je to tu! Den D. Člověk si vstane s úsměvem na rtech, že nemusí do školy,
protože jede na soutěž, a hned vám teploměr a počasí zkazí náladu, když vám místo
vysněných 23 stupňů a sluníčka dává šest a nějakou tu přeháňku. Vybaveni tedy teplejším oblečením vyrážíme vstříc osudu. Hned u vchodu se jdeme přihlásit do soutěže a
paní nám s úsměvem na tváři říká: „ Vy jste to Gymnázium Židlochovice? Jste jediní, s
kterými nepřijel učitel, takoví osamocení kapříci.“ Naštěstí nám věnuje dostatek svého
času, aby nám ukázala, kudy do šaten, na záchod a předává nám další informace o
průběhu závodu.
Všechno zatím probíhá podle našich představ. Možná až na to, že jako jedni
z mála účastníků se nerozběháváme, nýbrž jen líně postáváme a občas nějakou část
svého těla protáhneme a také zjišťujeme, že jeden nejmenovaný člen našeho týmu,
jehož jméno zní jako jedna lesní zvěř, podcenil akumulační schopnost asi pěti vrstev
oblečení zadržovat teplo a postupně mu začíná být teplo.
Přichází vedoucí závodu, aby nám řekl pár hezkých slov a namotivoval nás, a
dále má dojít k losování pořadí na startu. Jsem zvolen jako losovač, ale ještě než strčím
ruku do klobouku, říkám: „ To jste neměli dělat. Já vytáhnu určitě jedničku.“ No a co
se nestane! Je tam! My, co jsme ztuhlí ještě z postele, nevíme ani, kudy pořádně běžet,
a máme jít první na start. Tolik štěstí na začátek jsme si ani nemohli přát...
5, 4, 3, 2, 1 a už vybíháme branou ven z areálu na relativně krátký, šestikilometrový běh po brněnských „terénních
vlnkách“. Zhruba první kilometr není nic náročného. Asfalt, rovinka a
občas nějaký cyklista, ale pod Červeným kopcem se začínají dít věci!
U orientačního bodu „dřevěný houpací kůň“ jsme nuceni opustit krásnou, hedvábnou cestu a běžet kamsi
mezi větve do prudkého kopce. Pozoruji nejenom na sobě pramínky
potu snad na všech místech, kde se
může člověk potit, a také z normálního dechového tempa pomalu přecházíme na dýchání ve stylu buldok.
A aby toho nebylo málo, na vrcholku místo občerstvovací stanice čekají mužíci oblečení v maskáčích a s
úsměvem nám předávají test z reálií.
Není ani tak těžké, jak jsme čekali. Poznáte, kdo je na obrázku vlevo?
-6-
První test zvládáme a pokračujeme v běžeckém závodě. Po nějakých sto metrech se opět cesta zvedá a z běhu se zase stává jen rychlá chůze do kopce. Naštěstí
vystoupáme do nejvyššího bodu a dále už to musí být snazší. Po krásných 15 minutách
běhu po temeni, kdy stíháme nabrat síly na další postup, se cesta začíná svažovat a to je
čas, kdy za to pořádně vezmeme. Běží se vskutku skvěle, když tu náhle slyším jen tupý
zvuk, jako by něco spadlo na zem. Otáčím se a zjišťuji, že to něco je naše Renďa a že si
asi chtěla schrupnout. Jen pád nebyl zrovna do měkkého a zanechal jí na koleni nemalé
známky. Zpět na nohy se však dostává stejně rychle jako na zem, a proto pokračujeme
bez větší časové ztráty.
Přistupujeme k druhému testu, který je ze všeobecných znalostí. Ten zvládáme zatím nejlépe a můžeme hned pokračovat. Na cestě nás čeká ještě orientační
běh. Zvolením správné taktiky získáváme dostatečný náskok. Těsně před cílem nás
ještě zdrží na malou chvíli test matematicko-fyzikální, ale ten díky několikaleté skvělé
přípravě ve škole zvládáme také dobře a probíháme cílem s časem 1:00:19. Konečně.
Nejtěžší část dne je za námi a nám už nezbývá než se vrhnout na poslední fyzické aktivity v areálu, které už nejsou měřené v celkovém čase. Než tak ale můžeme učinit, je
zapotřebí ošetřit poraněné koleno naší kapitánky.
Nejdřív náš čeká hod granátem na cíl. Nic složitého a získáváme 6 z 9 bodů.
Dále pokračujeme na vzduchovky. Ty ovšem nejsou nijak kvalitní a kvůli tomu, že vám
jednou střelou vyletí naráz dva broky, si odnášíme jen malý bodový zisk. Jako další
je překážková dráha. Přelez, přeskoč, nepodlez a dráha překonána jako všechny naše
fyzické aktivity ve slušném čase. Čekají nás už jen lanové speciality, s kterými si hravě
poradíme, a závod na koloběžkách. I přes nefunkčnost brzd a mého mírného poničení
slalomu, jelikož jsem neodhadl, že nedokážu projet slalom v maximální rychlosti, však
v koloběžkové části dominujeme! Pak už jen počkat na výsledky. Čekání nám zkracuje
pravý vojenský guláš. No nevím, z čeho se takový vojenský guláš vyrábí, ale v tuhle
chvíli nám stačí cokoliv poživatelného.
A je to tu! Vyhlášení, na které tu všichni napjatě čekají. Nastupujeme před
prorektora univerzity obrany, který nám všem děkuje za účast a pronáší pár slov, a
nadchází to nejdůležitější! Věříme si, že bychom v „top deset“ být mohli, takže nás
nižší posty moc nezajímají. Ale od 14. místa to začíná být velice napínavé! Zvláště pak,
když většina zúčastněných škol jsou gymnázia a vyhlašovaní probíhá asi takto: „Na
třináctém místě je Gymnázium... Křenová. Na dvanáctém Gymnázium Kyjov.“ Tolik
infarktů jako dnes jsem ještě nikdy za sebou neměl. Vyhlašuje se již 5. místo, na nás
všech už lze pozorovat úsměv od ucha k uchu a pocit úspěchu. Když už je po oznámení
4. místa jasné, že budeme na bedně, začínáme si gratulovat.
Ale je to první místo! Moje reakce je taková, že koukám s otevřenou pusou
jako kapr, následně začnu jásat a objímat se s celým týmem. To je aspoň výkon! Nikdo
tomu nevěřil, že bychom mohli uspět, a přece! Pohár a krásné upomínkové dary jsou
naše! Ještě fotečka do kroniky závodů a máme volno. Zažil jsem už spoustu různých
závodů, ale doposud nikdy jsem nejel domů s takovým nadšením jako dnes. Je to totiž
pro mě první výhra, na niž jsem si za dobu svého studia na gymnáziu mohl sáhnout.
Tato soutěž se mi líbila nejvíc ze všech, na kterých jsem kdy byl, a doufám, že
se další ročníky našich spolužáků po nás pokusí náš výkon zopakovat. Mrzí mě pouze
to, že jsme se k této soutěži dostali tak pozdě a že nemůžeme jet příští rok obhajovat
prvenství.
MICHAEL BÖHM (oktáva)
----------------------------------------------------------------------------------------------------(Další informace o této soutěži si můžete přečíst a fotogalerii s více než 200 snímky najdete na webové stránce http://info.unob.cz/Stranky/2013/09/20130920.aspx.)
-7-
Beseda se Sokratem
V pondělí 9. září 2013 se uskutečnila beseda třídy oktávy se zástupcem firmy
Sokrates, která se specializuje na přípravu kurzů k přijímacím zkouškám na vysokou
školu. Oním zástupcem byl Mgr. Pavel Petr, který měl za úkol nás seznámit s možnostmi pomaturitního vzdělávání.
Nejdříve byl každý z nás dotázán, jakou vysokou školu má v plánu studovat.
Přibližně třetina žáků ještě nebyla plně rozhodnuta. Jelikož šibeniční termín přihlášek
na vysokou školu pro příští školní rok je 28. února 2014, zbývá více než pět měsíců
času.
Dozvěděli jsme se, že tzv. terciární vzdělávání zahrnuje školy vysoké (VŠ) a
vyšší odborné (VOŠ). Vyšší odborné školy se od vysokých liší větším důrazem na praxi. Jejich absolventi mají ale horší příležitost získat místo, a to kvůli absenci vysokoškolského titulu.
Získali jsme přehled o přihláškách na vysoké školy. Stále se ještě někde používají papírové tiskopisy, tzv. „oranžové papíry“ z dob minulých, v současnosti ale
většina škol používá e-přihlášky. Výhoda internetových přihlášek je kromě pohodlnějšího vyplňování i ta, že za ně školy vybírají menší poplatek. Průměrná výše poplatku
za jednu přihlášku se pohybuje kolem 500 korun, z toho přibližně čtyři stovky tvoří
čistý zisk vysoké školy. Bylo nám doporučeno, abychom kromě svého vysněného oboru měli vymyšlený tzv. plán B. To znamená obor, u kterého je šance na přijetí velmi
vysoká, například některé ekonomické nebo strojírenské obory. Za ideální počet Mgr.
Petr považuje tři až čtyři přihlášky. U každé je nutno počítat s přibližně pětistovkou, je
to ale jistě lepší než zkušenost s Úřadem práce.
Udivujícím faktem pro mě bylo, že přibližně čtvrtina studentů nestuduje jednu, ale rovnou dvě vysoké školy. Podle Mgr. Petra se to dá zvládat, zvláště když jsou
oba studované obory na jedné fakultě. Je totiž poměrně časté, že některé předměty
jsou absolvovány v rámci obou oborů, není tedy potřeba je studovat (a skládat z nich
zkoušky) dvakrát.
Nakonec jsme byli obdarováni informačními brožurami, ve kterých byly některé obecné informace o vysokých školách a nabídky přípravných kurzů. Žáky zadních řad ale více než nabídky přípravných kurzů na FF MU, 96 hodin bratru za 6999
korun, zaujala celostránková reklama na kondomy s velmi vtipným kvízem.
Celých 45 minut přednášky bylo naplněno velmi zajímavými informacemi,
pro jejichž sepsání by bylo potřeba mnohem většího místa, než je zde k dispozici.
Besedu jsem shledal jako velmi přínosnou a doporučil bych ji všem budoucím oktavánům, kterým určitě pomůže se zorientovat v jejich možnostech do budoucna.
JIŘÍ MUSIL (oktáva)
Školní výlet (sekunda 2012/13)
S Viktorem, Vendi, Míšou, paní učitelkou Pazderskou a paní učitelkou Zemenovou
Od pondělí 17. do středy 19. června jsme byli se třídou na školním výletě na
Čeřínku. Sraz byl v 07:45 na autobusovém nádraží v Brně u hotelu Grand. V 08:00
jsme odjeli autobusem Student Agency do Jihlavy. Měli jsme ještě čas, než pojedeme
dál, a tak jsme se vypravili do jihlavských katakomb. Velmi nám to s kamarádkou
připomnělo horor Katakomby, takže jsme celou exkurzi čekali, že na nás něco „bafne“.
Většinou jsme to byly my samy. Naštěstí jsme všichni průchod katakombami přežili, a
tak se mohlo v cestě pokračovat. V 11:00 nám jel autobus do Cejle, odkud jsme šli asi
dva kilometry na chatu Čeřínek. Jedinou záchranou bylo, že nám odvezli zavazadla.
Na chatě nás přivítal správce s obědem, který všem alespoň trochu zvedl náladu.
-8-
Většina z nás přijela s představou, že rozdělit se do pokojů bude to nejlehčí.
Bylo to však přesně naopak. My holky jsme byly v pohodě, jelikož jsme měly pokoje
po čtyřech a to nám vyhovovalo. Kluci na tom byli hůř. Měli pokoje po dvou a někteří
se nemohli dohodnout, s kým budou. Nakonec to bylo tak, že je Viktor musel rozhodit
podle svého. (Skoro celé odpoledne jsme tak museli poslouchat jejich protesty, ty však
ničemu nepomohly). Odebrali jsme se do svých pokojů a vybalili si. Pak nastalo to
pro nás nejnudnější. Vymýšlení pravidel. Zabralo to dost času, ale stejně jsme většinu
z nich nedodržovali. Další hra byla velice zajímavá. Stoupli jsme si do kroužku, Viktor
nám po něm poslal toaleťák, a my si z něj měli něco utrhnout. Podle počtu útržků jsme
měli říct to, co o nás nikdo neví. Poté přišly pizzy (ne, nebyla večeře). Šlo o celotřídenní hru, kde jsme na pizze zobrazovali spokojenost či nespokojenost se všemi hrami.
Přišel čas na jídlo, ale opět ne v podobě večeře. Byla teprve svačina. Po ní jsme
se přesunuli na nedalekou sjezdovku, abychom si zahráli další hru. Rozdělili jsme se
do dvou týmů a pomocí úst jsme přenášeli vodu z jedné mísy do druhé. Po dokončení
přišel konečně čas na večeři. Dále jsme dostali za úkol sebrat nějakou přírodninu a
dát ji do kruhu podle toho, na jakém místě se v kolektivu cítíme. Na závěr večera jsme
si zahráli hru, ve které jsme museli podle střídavých pokynů sebe a svého kamaráda
nakreslit příšerku. Dvě nejpodobnější měly vyhrát, ale nakonec šlo jen o to se zasmát.
Ráno nás vzbudili brzo a my museli na rozcvičku. Náladu nám ale spravila
snídaně v podobě všeho možného. Po jídle jsme si sbalili věci a „hurá“ na výpravu po
naučné stezce. Byla to dlouhá cesta, ale plná zábavných her. Jedna z nich byla stoupnout si do kruhu, a pokud byla odpověď na otázku ANO, udělat krok dopředu. Znaveni vedrem, a překonavše menší problém v podobě ztracení jedné skupiny a následně
psa, jsme se došourali na chatu. Všichni jsme měli náladu na nějakou vodní hru. Ta se
uskutečnila po obědě v podobě vodní přehazované (místo míčku byl pytlík s vodou).
Po odpolední svačině jsme se rozdělili do skupin a šli hrát další hru s názvem
stanoviště. Když jsme nějaký úkol neudělali, dostali jsme handicap. Tato hra mě bavila
nejvíc asi proto, že jsme vyhráli. V jedné disciplíně bylo za úkol přenést pomocí tří (v
našem případě dvou) provázků láhev od minerálky mimo kruh. Měli jsme nejrychlejší
čas, a to 2 vteřiny, a tak jsme na sebe byli pyšní. Nebyla to však jediná disciplína, ve
které jsme vynikali nad ostatními. V jiné bylo za úkol postupně a jiným způsobem
(nejdříve ukazovat, pak mluvit a nakonec navigovat) předat informaci o poloze kostiček na začátku a postavit je. Jako jediný jsme tento úkol zvládli, a tak jsme měli další
důvod k hrdosti. Přišla večeře a po ní strašidelná hra. Po setmění jsme dostali svíčky a
šli ke sjezdovce, kde nám je Viktor zapálil. Úkolem bylo dostat se po sjezdovce nahoru,
aniž by si nás všimla čarodějnice. Když nás zpozorovala, zhasla nám svíčku. A od toho
tu byl kamarád, aby se se svíčkou vrátil a přinesl ji zapálenou. S kamarádkou se nám
to stalo hned na začátku. Spolužákům, kteří šli s námi, ji čarodějnice zhasla, a tak jsme
se rozhodli, že je půjdeme zapálit spolu. Jenže kamarádce tu svíčku sfoukl vítr, a tak
jsem šla sama se třemi svíčkami na začátek a pak zase zpátky. Tím jsem docílila toho,
že moje svíčka jaksi dohořela dříve, než měla, ale dostala jsem se až do cíle. Na konci
jsme dostali památeční klíč a šli spát.
Ráno zase rozcvička. Snídaně byla ale o to zábavnější. Po dvojicích jsme měli
svázané dvě ruce (každý jednu) a museli se tak najíst. Po snídani nás čekalo velké
pexeso, při kterém jsme museli hledat dvojice obrázků v lese. Následovala svačina a
prohlédnutí pizz, které jsme v průběhu výletu dodělávali. Na ukončení výletu jsme
udělali děkovnou provázkovou síť. Pak na oběd a „hurá“ domů. Do Brna jsme dojeli v
16:15 a postupně se rozešli domů.A tak skončil náš druhý školní výlet na gymnáziu.
ADÉLA FELCMANOVÁ (tercie)
-9-
Nepíšeme do šuplíku (Z vlastní literární tvorby)
Tahle Noc
MAGDA KARHÁNKOVÁ (sexta)
Nesnáším to ticho.
Nesnáším ten chlad.
To ticho noční osamělosti.
Ten chlad podzimní žádosti.
To, co křičí celou noc.
Ten, co pálí celou noc.
Křičí bez milosti.
Pálí bez lítosti.
Nesnáším tu tmu.
Tuhle tmu noční zlosti.
Tu, co svítí celou noc.
Svítí bez hrdosti.
Duše bez těla
KAROLÍNA KLEINOVÁ (sexta)
Jednou to potká každého z nás. Naše těla přestanou fungovat a naše duše ztratí tu
nezbytnou životní schránku, která nás držela ve světě lidí tak dlouho, možná i tak krátce.
Nakonec z ní zůstane jen studený kus masa, který bude vydán do země červům a bakteriím
jako nezbytná potrava. Co se ale stane s duší? Přijde do nebe, jak tomu věří spousta lidí? Nebo
skončí v nicotě, kde není ani světlo, ani tma, vůbec nic? Nebo jen přejde do jiné schránky, která
jí vymaže všechny vzpomínky a poskytne nový požitek z toho našeho světa? Kdo ví…
„Kde… to jsem?“ zeptala jsem se sama sebe. Když jsem otevřela oči, nemohla jsem
uvěřit. Dívala jsem se… na sebe. Jenže to nebylo zrcadlo ani žádný odraz ve skle. Byla to postel a na ní jsem ležela já, krev mi prosakovala skrze obvazy na hlavě, oblečení potrhané leželo
na zemi, místo pravé ruky čouhal jen nechutný pahýl. Zvedl se mi žaludek.
Netušila jsem, co se mi stalo v posledních hodinách, ale konečně jsem si uvědomila,
co se to vůbec děje. Umírala jsem. A já byla duch, který se díval, jak doktoři bojují o to, aby
zachránili mé tělo. Co se proboha stalo? Měla jsem dopravní nehodu? Napadl mě nějaký
vzteklý pes?
Ozval se nepříjemně pištivý zvuk. Odtrhla jsem oči od svého těla a pohlédla na monitor vedle. Můj tep se zastavil. Zemřela jsem.
Po pár dnech se konal pohřeb. Sešla se spousta lidí. Všichni oblečeni v černých róbách. Někteří plakali, jiní jen mlčky stáli u rakve a poslouchali knězova slova. Přispěchala
jsem k matce.
„Mami, nebreč,“ utěšovala jsem ji. Jenže ona mě neslyšela, neviděla, necítila moji
ruku na svém rameni. Jen dále plakala nad ztrátou svého nejstaršího dítěte.
***
Uběhl měsíc a já stále bloudila po domě, nikým neviděna, nikým nevnímána. Vypadalo to, že se moje rodina už úspěšně vypořádávala s mojí smrtí. Byla jsem ráda za to, že
se tím už tolik netrápí. Když jsem se podívala na svoji ruku, polekala jsem se.
„C-Co se to…,“ zakoktala jsem. Začala mizet. Konečky prstů již nebyly vidět a postupovalo to dále. Drobně jsem se usmála.
„Chápu,“ poznamenala jsem a dívala se na svoji rodinu. Šťastnou rodinu.
Nejen pozůstalí se musí smířit s tím, že už nikdy neuvidí toho člověka, kterého měli
tolik rádi. I samotná duše se musí vyrovnat se svou smrtí. Že už nikdy nebude mluvit s rodinou, s přáteli. Bloudí tak dlouho po světě, dokud si to sama neuvědomí. A jakmile se to stane
-zmizí.
- 12 -
Dva až tři pohledy na vilu Tugendhat
Ke konci roku 1928 vytvořil architekt Ludwig Mies van der Rohe návrh vily
pro manžel Tugendhatovy a právě na tuhle ojedinělou stavbu se jela třída sexta se
dvěma studenty septimy podívat. Exkurze se uskutečnila ve středu 25. září a jako doprovod s námi jely paní učitelky Jarošová a Stravová.
Prošli jsme všechna tři podlaží domu a dozvěděli se nejdůležitější informace
o jednotlivých částech. Architekt měl neomezené finance, tak si mohl dovolit vzácné
materiály a originální řešení technického zázemí. Jde o funkcionalistickou stavbu s
interiérem ve stejném stylu, takže celý prostor působí otevřeně a jednoduše.
Myslím si, že restaurátoři odvedli obrovský kus práce, protože vila si během
války a po ní prošla těžkým obdobím. Z tohoto důvodu je většina nábytku přesnými
kopiemi, ale spousta částí je původní, např. onyxová stěna nebo půlkruhová stěna z
makasarského ebenu.
Osobně se mi exkurze moc líbila a teď můžu jen doufat, že si jednou třeba
pořídím křeslo Barcelona nebo okna, která lze zasunout do podlahy.
MICHAELA KURKOVÁ (sexta)
***
Jak všichni víte (alespoň doufáme), v Brně stojí již od roku 1930 rodinná vila
Grety a Fritze Tugendhatových, která byla v roce 2012 zrekonstruována a uvedena do
původního stavu tak, jak tam manželé bydleli, a jež dvacet let před touto rekonstrukcí
byla také svědkem jednání o rozdělení Československa. A právě v této vile jsme se se
svou třídou sextou ve středu 25. září ocitli.
Měli jsme zde domluvenou prohlídku, přičemž jsme byli rozděleni na dvě
půlky, protože jedna prohlídková skupina může obsahovat jen 15 osob. Naše dělení
bylo určitě jednodušší než to česko-slovenské, protože stačilo udělat pomyslnou čáru
mezi výtvarkáři a hudebkáři.
V 10 hodin první skupina vstoupila do vily. Nejdříve jsme se podívali do
garáže, kde byla zaparkována dobová tatra, která patřila domovníkovi, jenž měl vedle
garáže i svůj příbytek. Hned poté jsme prošli do vily, a to rovnou do třetího patra třímetrovými dveřmi sahajícími až ke stropu. Museli jsme strčit nohy do zvláštního stroje, který nám přiškvařil k botám igelitové obdélníky, abychom neznehodnotili podlahy. Navštívili jsme pokoje manželů Tugendhatových, překvapivě oddělené. V každém
však byla vestavěná skříň sahající opět až ke stropu do výšky tří metrů. Následoval
dětský pokoj, kde byl použit běžný dobový nábytek, protože se počítalo s dětskou hravostí. Hned za vedlejší zdí byl pokoj pro služebnou a taky pro hosty a dceru z prvního
manželství paní Grety.
V druhém patře se nacházela hlavní obývací místnost, rozdělená onyxovou
stěnou na několik částí, na jedné straně s velkou knihovnou, ve které je tajná místnost
neznámých účelů, napravo od knihovny zimní zahrada. Zajímavá jsou také dvě velká
600kilová okna, která se mohou celá zasunout do země, čímž vzniká spolu s terasou
velký otevřený prostor třeba pro domácí grilování. Nesmí se také zapomenout na půlkruhovou stěnu z makasarského ebenu, za kterou byla na stole podepsána dohoda o
rozdělení ČSFR a která byla nějaký čas pohřešována, ale už je opět na svém místě. V
tomto patře se také nachází kuchyně a velká jídelní terasa.
Poslední (vlastně nejnižší) patro je vyhrazeno pro technické zázemí vily se
strojovnou pro unikátní ventilační systém, kladkovými stroji, motory pro spouštění
oken, skladem uhlí, kotelnou,žehlírnou, sušárnou a šatnou.
Zde jsme se také po prohlídce rozloučili a mohli jsme vilu opustit.
LUCIE VÍTKOVÁ, JAKUB VESELÝ (sexta)
- 13 -
Festival vědy na Monte Bú
V pátek 13. září se kvinta zúčastnila Festivalu vědy v Brně na Kraví hoře.
Původně nám bylo řečeno, že půjdeme do planetária, tak jsme všichni předpokládali,
že nastane dvouhodinová válenda na pohodlných sedačkách a koukačka do stropu
na hvězdy, ovšem nakonec se ukázalo, že budeme pouze u jeho budovy. Poblíž ní se
totiž rozkládalo menší stanové městečko, složené ze stanovišť brněnských univerzit, společně s jedním stanem policejním a jedním hasičským. Pro chlapeckou část
návštěvnictva byl asi nejvíce apelující stánek Univerzity obrany, kde si všichni, kdo
měli zájem, mohli osahat policejní pistoli CZ 75 Phantom a nově zavedenou útočnou
pušku armády ČR – CZ BREN 805. Dále si ve stanu Policie ČR mohli zastřílet tréninkovou pistolí na terč.
Obecně nejnavštěvovanějším stánkem byl ale ten patřící Mendelově univerzitě, kde se rozdávala jogurtová zmrzlina z tekutého dusíku - jejich vyslanci pak
později v hlavním stanu předváděli nesčetné množství chemických pokusů. Mezi
další, neméně důležité účastníky patřila i Masarykova univerzita, kde jste si mohli
vyzkoušet všechno možné, od pozorování preparátů pod mikroskopem přes zkoumání kvality potravin až po stavění vlastního „blikátka“ v IT sekci. Počasí nám sice
moc nepřálo, ale zato se jednalo o velice zajímavou exkurzi.
IVO DOBROVOLNÝ (kvinta)
Zámecká slavnost
Ta slavnost se konala v neděli 8. září od 10 hodin v areálu židlochovického
zámku. Byla zde řada stánků jak s jídlem, tak se šperky a dalšími drobnostmi.Celá
slavnost byla pojata ve stylu třicátých let 20. století. Na programu byla prohlídka
zámku, přehlídka dobového oblečení a dobových kol.
Jak jsem se dostala k slavnosti zrovna já? Díky nabídce dělat průvodkyni na
zámku. Nás průvodců bylo asi devět a každý za celý den (10-18 hod.) provedl dvě
až tři skupiny asi po 30 lidech. Jelikož celá slavnost měla navozovat atmosféru první
republiky, i my jsme museli vypadat v duchu tohoto období.
Moje první prohlídka byla vcelku příšerná, protože jsem byla dost nervózní
a spoustu věcí jsem zapomněla, ale pak už to bylo mnohem lepší a já jsem taky byla
mnohem míň nervózní, a tak jsem si svou druhou „exkurzi“ už i užila.
Celé
slavnosti byly zakončeny koncertem vokálního
souboru Noach
ve společenském
sále zámku. Myslím, že to pro mě
byla zajímavá
zkušenost, a příští rok bych si
provádění ráda
zopakovala.
TATIANA
LVOVSKÁ
(kvarta)
- 14 -
Už jsme tady!
Někdy si říkám, jak těch pět měsíců můžu bez hokeje vůbec přežít. Ovšem uteklo
to vcelku rychle a se začátkem letní přípravy se začal přibližovat i nový extraligový ročník.
Již koncem června byl všem modrobílým fandům znám soupeř pro úvodní zápas sezóny.
Chuť na hokej byla pak o to větší!
Pátek 13. září 2013 – konečně nastal den D, kdy se otevřely brány do nové extraligové sezóny. „Dobýt“ Rondo se chystaly Pardubice. Pardubice, do jejichž svatyně nám
nepadl po celou loňskou sezónu jediný vítězný gól. Není tedy divu, že se Brno stalo za tu
dobu pro perníkáře terčem posměchu. Ještě více pak jásali, když do jejich kabiny zavítal
náš - již bývalý - trenér Venera. Nutno podotknout, že brněnský titul vicemistrů z předminulé sezony byl z velké části jeho zásluhou… Zápas Kometa versus Pardubice tak byl o to
pikantnější.
Do víru modrobílého pekla jsem se vydala železniční cestou o půl páté odpoledne. Spolu se mnou tak učinilo ještě několik dalších hokejových přívrženců, kteří nastupovali na trase Rajhrad-Brno. Šalina číslo osm na brněnském nádraží však už byla komeťáky
doslova narvaná. Po pozdravu s turnikety obdrželi všichni příchozí nalepovací logo klubu
a poté se většina vydala ke stánkům s pivem. Ovšem ti zodpovědnější svedli lítý boj o své
místo k stání v sektoru E. To šlo ztuha, neboť kotel byl již hodinu před zahajovacím buly
naplněn k prasknutí. Chudáci ti, kdož se snažili prodírat davem deset minut před utkáním,
nesouce v jedné ruce klobásu a v druhé pivo.
A pak to konečně začalo! Hala potemněla a všechny tribuny zahalila choreografie,
která v Rondu dosud nebyla k vidění. Za bouřlivého pokřiku „UŽ JSME TADY!“ vjeli borci
na led a zahájili tak šedesátou sezonu brněnského hokejového klubu. V první dvacetiminutovce jsme z naší strany mohli sledovat aktivní hru, avšak i přesto jsme po jejím skončení
prohrávali 0:1. Hrstka fandů v červených dresech, majících na prsou rádoby koně, ovšem
nebyla slyšet. Fakt, že prohráváme, tedy nikdo nedal
znát. Ve druhé třetině byla atmosféra o to silnější, když
Modrobílá romance
naši kluci stav otočili. To, že Pardubičtí nakonec jed- VERONIKA FREYOVÁ (sexta)
nobrankové manko dotáhli, je naprosto zanedbatelné,
Místo, kde život je
neboť v posledním dějství jsme opět vedli. Minuty
a Starobrna správná míra
ubíhaly a modrobílý dav se těšil z naděje, že konečně
kde emoce jsou v bodu varu
prolomíme ono pardubické prokletí. To by však nebyli
a každý modrou šálu svírá
rozhodčí, aby svým soukmenovcům z Čech nepomohli. Minutu před koncem na nás hosté vlétli v šesti. Naši
Tam víra s láskou k historii
odolávali tlaku a třem jasným faulům celých 59 sekund.
klubu, jenž kdysi v Brně byl
V té poslední nám však spadlo srdce hluboko do kaljedenáctkráte slavným mistrem,
hot. Vteřina a čtyři desetiny dělila Brno od tříbodového
ač mnohé šance utopil
zisku. Díky sudímu Hribikovi, který otevřeně sympatizuje se západní půlkou republiky, jsme získali body
I nadále tam lidé věří
pouze dva. I přes křivdy českých rozhodčích se město v návrat těch slavných, zlatých let
pod Špilberkem mohlo radovat po dlouhém roce z vý- a s nejvěrnějším kotlem v zádech
hry nad Pardubicemi. A věřte, že to byl krásný pocit.
toužíme vrátit pohár zpět
Jen tak pro zajímavost – po zápase podala Kodo Brna
meta stížnost na zmiňované pány, kteří řídili utkání.
Disciplinární komise se rozhodla oba hošíky potrestat,
Tak vyzbrojeni novou sílou
a to pětiprocentní srážkou z částky odměn. Posuďte
těšíme se vždy na září
tedy sami, jak tvrdý je to trest…
nechť na brněnském nočním nebi
VERONIKA FREYOVÁ (sexta)
nám Kometa zas zazáří
- 15 -
Z koňského sedla
O prázdninách jsem se svou sestřenicí byla na prázdninách u tety. Moje sestřenice má tři dostihové koně a jezdí. A protože už dlouho nejezdila a musela jít trénovat, šla jsem jeden den s ní.
Přišly jsme do jízdárny hodinu a půl před tréninkem, abychom koně stačily
připravit. „Takže tohle je Fayard,“ začala nás představovat sestřenice Jana. „Ahoj,“ pozdravila jsem trochu nervózně (musím se přiznat, že z koní mám patřičný respekt).
Kůň na pozdrav zafrkal a tím byla kapitola seznamování za námi.
Jana musela jít ještě něco zařídit s trenérkou a já si procházela stáje. Napočítala jsem 28 jezdeckých koní a jednu klisnu s hříbětem. „Á, tady jsi,“ našla mě Jana, když
jsem se zrovna kochala hříbátkem. „Pojď, musíme připravit Fajdu,“ řekla a odtáhla mě.
Vyvedly jsme ho z maštale ven na dvorek a tam ho přivázaly k zábradlí.
Pustily jsme se s chutí do hřebelcování. Já pravou, Jana levou půlku koně. Zjistila jsem, že je dost náladový, takže když není v dobrém rozpoložení, je nutné okamžitě
z bitvy odstoupit, protože by byla předem prohraná a Fajda by samozřejmě vyhrál
(jak jinak, že?). Poté přišlo na řadu česání ocasu a hřívy. Na mě vyšlo česání ocasu.
Stála jsem pomalu dva metry od koňské oháňky, bála jsem se přiblížit, abych nějakou
neschytala, a máchala jsem do vzduchu s matným předsvědčením, že opravdu češu
ohon, a ne vzduch. Když to Jana uviděla, začala se strašně smát a doporučila mi, abych
si stoupla na stranu, a přesvědčovala mě, že koně do stran nekopou (no, jen si to představte). Pak jsme mu vyčistily kopyta, skočily jsme pro sedla a oprátku, nastrojily Fajdu
a vzhůru do sedla.
Hodinu a půl Jana strávila v sedle, střídáním krok, klus, cval. Fayard měl asi
velmi dobrou náladu, protože poslouchal jako správný dostihový kůň. Potom jsem
přišla na řadu já. Jana seskočila a řekla mi, abych vyskočila na koně. Bylo to fakt těžké.
Kůň pořád popocházel a já jsem se bála, že to bude jako v těch komediích, kdy člověk
vyskočí na bujného oře, on popojde a osoba, která doufala, že ji kůň ušetří, leží na
zemi. Ale nakonec jsem (s Janinou pomocí) vítězně seděla na koni. Ale to jsem ještě
neměla vyhráno. Jana sice pořád chodila se mnou a vedla Fajdu, ale já jsem se pořád
necítila dobře. „Prostě se uvolni, polož nohy do třmenů a pořádně stiskni nohy, abys
měla nad koněm kontrolu,“ doporučovala mi Jana. Nevím, kdo tento citát vyřkl, ale
opravdu nejkrásnější pohled je z koňského sedla. Najednou na Janu někdo zavolal,
ona se na něj otočila a to neměla dělat. V té chvíli se Fajda rozjel a já začala křičet.
Začala jsem Fajdu řídit (nebo jsem si aspoň myslela, že to dělám). Skvělá scéna, kdy já
křičím a jsem úplně orosená, kůň se zmateně točí do kolečka a Jana se válí pomalu na
zemi a ztěžka popadá dech, jak se směje. Nakonec se rozhodla, že mi pomůže a zabrzdila ho. Netušíte, jak jsem jí za to byla vděčná. Nakonec jsme ho osprchovaly, usušily a
odvedly do stáje. Za odměnu, že mě neshodil, jsem mu dala jablko a rozloučila se. Byl
to úžasný zážitek a myslím, že od té doby mám ke koním už trochu blíž.
KRISTÝNA BILAVČÍKOVÁ (kvarta)
Budky, budky, budliky
Středa odpoledne. Poslední týden prázdnin.
Celý den posloucháme: „Pojďte si hrát na schovávanou…“, „Tak už půjdete?“
nebo „My už chceme hrát“. My s kamarádkou jsme na konci léta v oblasti plné chatařů
a rybářů měly jiné starosti než si hrát na pikanou. Ale po půlhodince otravného přemlouvání jsme tedy nakonec svolily. Ostatně, kdo by to chtěl poslouchat i celou noc?
Po pár kolech jsme si my dvě našly bezvadnou skrýš, kde jsme mohly již zmí- 16 -
něné skupiny probírat a hodnotit. Skrýš sice ne příliš vábně vonící i vyhlížející, ale zato
stoprocentně neodhalitelnou.
Tato předtucha se nám potvrdila. Hlas mojí šestileté sestřenky zněl po čtvrthodině hledání tak zoufale, že jsme nakonec usoudily, že raději vylezeme, nebo se
rozbrečí. That wasn´t a good idea!
Otevíráme dveře se škodolibým smíchem, který nás v následující vteřině přešel. Naši zlomyslnost nám oplatily fyzikální zákony! Gravitace udělala svoje. Milá latrínka pohyb dvou ne zrovna hubených dívek jaksi nepřežila a převrátila se dozadu.
Sestřenka, která viděla, jak padáme, a to jí závidím, okamžitě běžela do chaty
a na všechny zakřičela: „S holkama spadla kadibudka!“ Hlasitý záchvat smíchu byl slyšet až ven. Nikdo jí nevěřil (taky bych nevěřila). Když vyběhli ven, byly jsme už z naší
„bezvadné“ schovky venku.
Nastala trapná chvíle ticha. Tu narušil až smích mého strejdy. V tu chvíli mi
to vtipné nepřišlo, jelikož jsem měla od stěn omlácenou hlavu a navíc na mě kámoška
spadla, ale teď se tomu taky směju. Sestřence nyní stačí, když se na mě podívá nebo
někdo řekne slovo spojené s touto tragédií a začne se s chrochtavými zvuky smát. Od
té chvíle mi začala říkat (promiňte mi ten výraz): „Hajzlíku!“
BARBORA VEČEŘOVÁ (kvarta)
Pátek třináctého
Odkud pochází obava z pátku třináctého a co zlého vlastně představuje? Původ symboliky není přesně znám, ale často se přiřazuje křesťanství. Pátek byl dnem,
kdy byl ukřižován Ježíš Kristus, a u poslední večeře sedělo 13 lidí, z nichž třináctý,
Jidáš, Ježíše zradil. Jiné zdroje mluví o souvislosti s řádem templářů, jejichž zatýkání,
pronásledování, mučení a vraždění mělo začít právě v pátek třináctého (v říjnu roku
1307, nařízené francouzským králem Filipem IV. Sličným).
Třináctka je nešťastné číslo i pro hinduisty či vikingy, kteří věřili, že shromáždění třinácti lidí na jednom místě přináší neštěstí, nebo dokonce smrt. Naopak ve
starověkém Egyptě nebo v Číně považovali třináctku za šťastné číslo. Smůla přičítaná
třináctce může souviset i s „nešťastným“ postavením čísla 13 za magickým číslem 12,
které symbolizuje dokonalost, úplnost a jednotu: je 12 měsíců v roce, 12 znamení zvěrokruhu, Ježíš měl 12 učedníků, na Olympu sídlí 12 nejvýznamnějších řeckých bohů,
Hérakles (Herkules) musel splnit 12 úkolů, což mu zabralo 12 let... I Evropská unie
tento symbol využila a její vlajka má 12 hvězd uspořádaných do kruhu.
Prokletí pátku je silně spojeno s křesťanstvím: mělo to být v pátek, kdy Eva nabídla Adamovi jablko, což v důsledku vedlo k jejich vyhoštění z ráje, Kain zabil Ábela
v pátek, potopa měla rovněž začít v pátek, Šalamounův chrám byl zničen v pátek, a jak
už bylo řečeno, v pátek byl ukřižován Ježíš.
V některých zemích věří, že v pátek byste neměli měnit ložní prádlo (jinak
budete mít zlé sny) a rozhodně byste se neměli vydávat na cesty. Pátek třináctého se
však stal fenoménem až v 20. století a silnou měrou se na něm podílela média. Věděli
jste, že můžete dokonce i trpět chorobným strachem z pátku třináctého neboli paraskavedekatriafobií? (Παρασκευή = pátek, δεκατρείς = třináct, φόβος = strach). Krásné
slovo.
Pátek třináctého nastane maximálně třikrát ročně, někdy dokonce pouze jednou. V roce 2013 jsme jej měli před pár týdny v září a čeká nás ještě v prosinci. Do
konce tohoto školního roku si jej užijeme ještě jednou, a to těsně před jeho závěrem - v
pátek 13. června 2014.
(VYBRÁNO Z INTERNETU)
- 17-
Moravané získali Česku opět finále Davis cupu!
Pražská O2 aréna šílí! Radek Štěpánek
právě porazil Nicholase
Almagra a čeští tenisté
tak senzačně vyhráli nad
favorizovaným Španělskem ve finále Davisova
poháru.
Stejné místo o
téměř deset měsíců později: náš daviscupový
tým s Berdychem a Štěpánkem v čele stojí před
branami do finále, chtěl
by navázat na loňské vítězství. Ale proti je tým
Argentiny.
Argentinci dorazili do Prahy bez TOMÁŠ BERDYCH, rodák z Valmezu
svých největších hvězd: aktuálně 7. nejlepšího tenisty světa Juana Martína del Potra a
výborného deblisty Davida Nalbandiana.
Asi ve čtvrt na tři odpoledne v pátek 13. září jsem stála před pražskou O2
arénou a snažila si uvědomit, že po čtyřech letech zase na vlastní pěst zažiju atmosféru Davisova poháru. Před čtyřmi lety jsem byla také na semifinále, které se tehdy
hrálo v ostravské ČEZ aréně. Můžete hádat, kdo tehdy stál proti sobě – ano, Česko a
Argentina. Tehdy jsme vyhráli těsně 3:2 a rozhodovaly až nedělní dvouhry. Jak tomu
bude letos?
Než se dostanete do samotného srdce haly, je nutné absolvovat osobní prohlídku, projít dvěma turnikety a teprve pak jste uvnitř. Tenisová atmosféra na vás
dýchá na každém rohu. Nejrůznější stánky s tenisovými potřebami i fanouškovskými
nezbytnostmi, jako jsou například trika v národních barvách, kšiltovky apod.
Jsou téměř tři hodiny odpoledne. Už zbývá jen občerstvit se a najít své místo, což v hale, která může pojmout přes sedmnáct tisíc diváků, je trošku náročnější
úkol.
Čtvrteční los rozhodl, že jako první se utkají čerstvý vítěz US Open ve čtyřhře Radek Štěpánek a argentinská jednička pro toto semifinále Juan Mónaco. První
zápas začíná krátce po čtvrt na čtyři. Ze začátku si oba tenisté drží své podání, ale
pouze do stavu 1:2 pro Mónaka, který využije breakball a odskakuje na 1:3. Ovšem
Radek Štěpánek si vzápětí bere ztracený servis zpět a poté srovnává na 3:3. První
set je velmi vyrovnaný, za stavu 5:5 si oba vzájemně vezmou servis, takže první set
vrcholí tiebreakem, v němž Štěpánek jednoznačně přejede Mónaka 7:3, a tak po více
než hodině získává první sadu 7:6.
Do druhého setu vlétl Radek Štěpánek ve velkém stylu a brzy vedl už 3:0! Ale
Juan Mónaco zabojoval a srovnal na 3:3. Jenže při svém podání za stavu 4:3 a 40:30
pro Štěpánka udělal dvojchybu a daroval tak Štěpánkovi vedení 5:3. Ten už vedení
nepustil a druhý set v pohodě doservíroval do konce, za 42 minut jej získal poměrem
6:3.
- 18 -
Třetí sada probíhala jednoznačně pod taktovkou rodáka z Karviné. Mónaco
měl problémy už při svém prvním servisu, ale zachránil se a vedl 1:0, jenže od té
doby už mu Štěpánek dovolil pouze jednu jedinou hru a vybojoval pro český tým
cenný první bod, když porazil Juana Mónaka 7:6, 6:3 a 6:2, což je výsledek, který už
jednou Štěpánek proti Mónacovi uhrál. Před čtyřmi lety v Ostravě porazil Štěpánek
Mónaka navlas stejným rozdílem.
Do druhého duelu proti sobě nastoupili Tomáš Berdych a Leonardo Mayer.
Tito hráči proti sobě hráli vůbec poprvé! Mayer na sobě upozornil na US Open,
kde odehrál skvělý zápas proti obhájci titulu Andymu Murraymu. A už od úvodních
gamů zápasu proti Berdychovi bylo vidět, že na rozdíl od Mónaka se skvěle adaptoval
na rychlý tvrdý povrch, který naši pořadatelé v Praze proti Argentincům nachystali.
Ukázalo se, že Mayer bude opravdu těžký soupeř. Hrál agresivně, sebevědomě a dočkal se za stavu 3:3 brejku a šel do vedení. Jenže Berdych předvedl obrat hodný hráče
top 5, obrátil vývoj setu a získal ho po pětačtyřiceti minutách 6:4.
Do druhého setu vstoupili oba hráči dobře, své úvodní servisy si udrželi.
Avšak za stavu 1:1 využil Mayer nabízené breakbally a vedl. Berdychovi se ale opět
podařilo srovnat na 4:4, ale už nic víc. Mayer byl ve druhé sadě lepším hráčem a vyhrál ji 6:4.
Namotivovaný (čti: zdravě naštvaný) Berdych vlétl do třetí sady, hned v úvodu získal rychlý brejk, vedl 3:0 a odstup tří her od Mayera si udržel - 6:3.
Start do čtvrtého setu opět vyšel rádkovi z Valašského Meziříčí, čistou hrou
sebral Argentinci podání, vzápětí brejk potvrdil při vlastním servisu a vedl 2:0. Kdo
ale čekal, že to Mayer „zabalí“, tak se spletl. Berdych sice držel náskok dvou her, ale za
stavu 5:3 se Mayerovi povedlo snížit na 5:4. Následovala bitva o Berdychovo podání.
Mayer měl sice breakball na 5:5, ten ale nevyužil. Naopak Tomáš Berdych dokázal
proměnit matchball při vlastním servisu a zvítězil v celém utkání 6:4, 4:6, 6:3 a 6:4.
Náš daviscupový tým tak vedl po pátečních dvouhrách 2:0.
Páteční návštěvnost O2 arény se vyšplhala téměř k jednácti tisícům diváků a
jsem velmi ráda, že jsem mohla být jedním z nich!
Sobotní čtyřhru jsem sledovala z tepla našeho obýváku.
Náš deblový pár Štěpánek, Berdych suverénním způsobem vyhrál,
a tak nebylo už co řešit.
Nic na tom nezměnily
ani nedělní prohry Lukáše Rosola a debutanta
Jiřího Veselého. Naši
tenisoví reprezentanti
jsou po roce opět ve finále a o „salátovou mísu“ si zahrají v listopadu
proti Srbsku. Tentokrát
ale ne v Praze, nýbrž
v Bělehradě.
TEREZA PAVKOVÁ
(oktáva)
RADEK ŠTĚPÁNEK, rodák z Karviné
- 19-
Přijďte se pobavit!
3.-5. 10. – Burčákové slavnosti v Hustopečích
10. 10. – Premiéra filmu Kameňák 4
11. 10. – Zkrocení zlé ženy (William Shakespeare), Městské divadlo Brno, 19:00
11. 10. – Kali a Peter Pann live, klub Millenium Velké Pavlovice, 21:00
17. 10 – Koncert Suzi Quatro v Brně, hala Vodova, 19:30
24. 10. – Turné čtyř můstků Zdeňka Izera, Semilasso, 19:00
TEREZA PAVKOVÁ (oktáva)
Moje nečekaná setkání
Od té doby, co se moje choť stala jednou ze sedmi radních v městské části
Brno-Starý Lískovec, „musí“ navštěvovat takřka všechny místní společenské a kulturní
akce, jako jsou hody a vinobraní, a já je musím samozřejmě navštěvovat s ní.
Jednou z takových kulturních akcí je tradiční starolískovecký festival folk a
country muziky, pořádaný občanským sdružením Živý Lískovec. Letos v srpnu vsadili
spíše na moravskou (zejména brněnskou) dramaturgii, a tak jsme místo ufňukaných
Nedvědů či chroptícího Vyčítala mohli sledovat t brněnské folkové kapely či seskupení
F. T. PRIM, Bokomara, Kamelot, Janoušek a Vondrák neboAG Flek ze Zlína. Jedinými
hosty ze západu republiky byli severočeský Modrotisk a Plzeňák Samson a jeho parta.
À propos - málem bych zapomněl na bývalou hvězdu středního proudu Naďu Urbánkovou (Praha, původem ze severovýchodních Čech), která letos vystupuje s Bokomarou.
Ale hudba není to hlavní, o čem vám chci povědět. Začalo to u stánku s klobásami. Já jsem si právě tu svou vychutnával vstoje u stolku, když jsem ve frontě zahlédl paní Chlupovou, maminku Daniela z mé třídy sexty a jeho bráchy z tercie. Ona
si mne nevšimla, tak jsem považoval za vhodné a slušné, když si pak znovu sedla do
hlediště, na ni aspoň zdálky zamávat. A byl tam i pan Chlup. Vida Rajhraďáky, jak je
jim naše starolískovecká kultura dobrá...
Netrvalo dlouho a oslovil mě vousatý muž středního věku. Bylo už přítmí,
takže mi chvíli trvalo, než jsem ho poznal: Slávek Křena, můj bývalý spoluhráč z dnes
již neexistujícího Šachového klubu Židlochovice. Vlastně pardon: pan Ing. Bohuslav
Křena, Ph.D., proděkan pro vzdělávací činnost v bakalářském studiu Fakulty informačních technologií Vysokého učení technického v Brně. To je dlouhá funkce, co?
Slávek je dlouholetým příznivcem našeho gymnázia, a když bylo škole před dvěma lety
úzko a chtěli nás zrušit, patřil mezi akademiky k našim největším zastáncům.
Třetí setkání bylo nejkurióznější. V areálu mě pozdravil muž přibližně v mém
věku, já jeho také, připadal mi dost známý, ale za živého boha jsem nevěděl, kam ho
zařadit. Uběhly snad dvě minuty a přišel za mnou můj bývalý spolužák a nyní kamarád
ze sídliště Víťa Zbořil (také Mgr. a zároveň šéf firmy, která pro nás organizuje školní
výlety). Že prý je tam s bráchou z Vyškova a ten se ho ptá, jestli mě náhodou nezná.
Ano, jeho brácha byl ten známý, jehož jsem nepoznal. Až teď mi to došlo! Kolega Zbořil! Vyškovští šachisté! Vždyť se s ním a jeho svěřenci potkáváme (a utkáváme) pravidelně na krajském přeboru, a jednou dokonce na celostátním! Ale že oba Zbořilové, z
nichž jednoho znám víc než 40 let a druhého nějakých šest nebo sedm, jsou bratři, na
to jsem přišel až díky festivalu folkové hudby ve Starém Lískovci.
Tak vidíte, jak je ten svět malý...
Mgr. ANTONÍN TOVÁREK
inTELEkt. Časopis studentů Gymnázia Židlochovice, Tyršova 400. Vychází měsíčně. Grafická příprava a jazyková úprava textu: Antonín Továrek. Grafika křížovky: Jiří Musil. Cena 5 Kč.
- 20 -