Santiago popáté – 2011

Santiago de Compostela popáté
11.5. - 8.6.2011
„Každé ráno se dáváme na cestu,
každé ráno jdeme dál.
Den za dnem nás volá naše pouť,
jdem za hlasem Compostely.
Dál, dál, výš a výš! Bůh nám pomáhej!“
Volný překlad části hymny francouzských poutníků.
Pouť je cesta za účelem návštěvy určitého poutního místa, v našem případě Santiaga
de Compostela. Křesťané ji podnikají jako pokání za hřích v touze po očištění a
posvěcení. Já se těšil hlavně na poutníky jak na cestě, tak společné večery s nimi. Ve
španělské katedrále sv. Jakuba jsem si přál hlavně uzdravení svého nemocného
pravého ramene a rozsvítil svíčku pro Štěpána a Martinu s jedním velkým přáním…;
to první se už začalo plnit.
Podruhé jsem doprovázel svého přítele Mirka (dále už jen M.); loni pěšky, letos na
kole. Přál jsem si, aby atmosféru cesty zachytil na svůj fotoaparát, a myslím, že se mu
to podařilo. Cesta byla pro mne radostí, radostí z poznávání. Pro dobře připraveného
a houževnatého Mirka byla přece jen trochu těžší, hlavně při překonávání velkého
převýšení skoro každý den.
Úvodem musím napsat, že o památkách na francouzské cestě Camino francese
z Pyrenejí do Santiaga už blíže nepíši, neboť jsem tak učinil v předchozích denících,
zrovna jako na části cesty ze Santiaga směrem na jižní Sevillu, což je Camino via
della Plata.
1
11.5. st ve 4.30 hod. jsme odjeli s M. z Jičína jeho osobním autem. Už ve 12 hod.
jsme překročili francouzské hranice a po ujetí 810 km jsme v Mulhouse (Mylhúzy)
obědvali. Poté jsem vystřídal M.
v řízení
a
dokončili
cestu
u
Montluconu, což bylo za den 1297 km.
Už před 18. hod. jsme se ubytovali
v hotelu typu Formule 1 za 37 € pro
oba. Výborná byla večeře od Jitky a
víno červené i bílé. Cesta byla velmi
pohodlná za příjemného počasí, teplota
kolem 23°C, jen občas trochu sprchlo.
12.5. čt ráno jsme hned napoprvé zaspali a vstávali až v 7.20 hod. Stihl jsem připravit
teplou snídani a za hodinu jsme opustili hotel. Celou noc vydatně pršelo a drobný
déšť nás doprovázel celé dopoledne. Po 390 km jsme zastavili až za Bordeaux, kde
jsme obědvali a já mohl popíjet bílý Tramín, neboť M. mě vystřídal v řízení a
dokončil cestu na start putování
v
Sant Jean Pied de Port. Autem to bylo
celkem 1901 km. M. výborně plnil
funkci navigátora a tak se nám jelo
výborně; tuto cestu jsme zvládli za 19
hodin, tj. průměrem 100 km za
hodinu. Po vyzvednutí poutního pasu
jsme se ubytovali v malém poutním
penzionu
zaparkovali
za
12
auto
€,
a
na
měsíc
prohlédli
si
městečko na úpatí Pyrenejí. Stále bylo
zataženo, ale teplota kolem 21°C.
Výborná byla teplá večeře z domácích
zásob zakončená výborným sýrem a
červeným vínem.
2
13.5. pá
Sant Jean
Pied de Port – Ibaňeta
(1053) – Roncesvalles
(952) 27 km – Zubiri
55 km – Pamplona 76
km, převýšení 1400 m.
Pěší poutníci odcházeli
do 7 hod., ale my až po
8. hod. Při snídani mě
oslovila
Češka
ze
Sedlčan, která přijela
včera
pozdě
vlakem,
večer
kde
se
seznámila se starším
Švýcarem,
který
jí
nabídl partnerství na
poutní cestě – zajímavá
„seznamka“.
Po
nezbytném focení na
mostě
jsme
začali
stoupat o 1000 m výše
do
hor,
překročili
španělské
hranice
a
dosáhli
nejvyššího
místa Ibaňeta a sjeli
dolů do poutního místa
Roncesvalles.
Obloha
s velkou oblačností a
také
spadla
občas
nějaká kapka vody. Pro
dlouhý
výjezd
bylo
3
počasí optimální s teplotou cca 15°C. Ve 14 hod. jsme poobědvali a následoval
dlouhý sjezd se 3 výjezdy o 100 až 300 m nahoru a počasí se velmi zlepšilo. Ve vsi
Zubiri jsme se převlékli do lehkého cyklistického oblečení, posilnili se na další cestu,
trochu se vyhřáli na slunci a sledovali přicházející poutníky. Cestu jsme ukončili až
v Pamploně, kde jsme se ubytovali ve
velké
noclehárně
„Ježíš
a
Marie“
v centru města. M. v seznamu ubytoven
zjistil, že tu inzerují kuchyňku, která
byla nahoře v patře, a nikdo o ní nevěděl
a my ji max. využili. Další perlička: na
palandách pod námi spali dva Italové
z Milána, resp. z Peschiery Borromeo,
kteří bydlí 100 m a 500 m od firmy
Rosacometta, kterou jsme s Jitkou 10 let
v ČR zastupovali. Neuvěřitelné! Jak
„malý je svět“. Byli asi o 10 let mladší
než my a chtějí dojít také do Santiaga,
asi za 30 dní. Po 3 letech jsem viděl
katedrálu bez lešení, už po opravě. Večer se M. procházel ještě po městě a bylo
neskutečných 28°C a ulice obležené mladými lidmi.
4
14.5. so Pamplona – Estella 50 km – Vianna 90 km
Všichni vstávali už kolem 6. hod., a tak jsme se k nim přidali i my. Dlouho jsme
snídali a moc se nám nechtělo do zamračeného dne, neboť v noci pršelo. Bohužel
začalo pršet vydatněji hned, jak jsme opustili Pamplonu, hlavní město oblasti
Navarra. Navíc jsem měl defekt, který nás zdržel o 10 minut a déšť ještě zhoustl.
Vrátili jsme se do předměstské kavárny, kde jsme odpočívali a čekali na lepší počasí.
Po 10. hodině vybaveni proti dešti jsme pokračovali do 50 km vzdálené Estelly, kde
5
jsme v parku u řeky poobědvali a
pokračovali dle plánu do 40 km vzdálené
Vianny. Zde jsme se ubytovali za 6 €
v menší
ubytovně
s vybavenou
kuchyňkou. Oslovila nás dáma z Košic
bydlící v Polsku a já ještě komunikoval
s mladým sympatickým Sardem (26 let).
Do debaty s námi se zapojila i mladší
Švédka,
která
cestuje
také
sama.
Povečeřeli jsme poslední výborné jídlo
z domova od Jitky a popíjeli červené,
které poutníci mohou čepovat vedle
vinařského závodu neomezeně zdarma.
Dnes bylo chladněji, jen 15°C.
15.5. ne Vianna – Logroňo
10 km – Navarette 25 km –
Najera
48
km
–
San
Domingo 69 km – Belorado
90 km - Vilafranca 103 km
Vyjeli jsme v 7.45 hod., ale
opět chladno, spíše zima, jen
11°C. Je pravda, že jsme ve
vyšší nadmořské výšce, než
jsme zvyklí. Do Navarette jsme trochu bloudili, ale napravili jsme to cestou do
6
Najery, kde jsme
jeli
po
„autovia“
(neplacená dálnice)
a potkávali mnoho
španělských
cyklistů na nedělní
vyjížďce.
dokonce
na
oběd
M.
vyhledal
stejnou
lavičku jako loni při
pěším
putování
nedaleko supermercada, které má jediné ve městě v neděli otevřeno. Po obědě M.
navrhl koupit grilované kuře k večeři, což byl dobrý nápad. Po obědě slunce už
trochu hřálo, asi 16°C. Pokračovali jsme cestou pěších poutníků, štěrkovou lesní
cestou s vyhlídkou na krásné pohoří a mezi vinicemi s mnoha starými akvadukty.
Brzy jsme přijeli do Belorada, kde jsme chtěli přenocovat, ale všechny ubytovny byly
již plné. Pokračovali jsme až do 16. hodin do Villafranca, což bylo asi tajné přání M.,
7
neboť jsme tu nocovali minulý rok. Bylo to pěkných, ale náročných 103 km
s převýšením min. 800 m. Ubytování za obvyklých 6 € a už jsme pospíchali do blízké
restaurace na cervezu, tj. pivo, neboť žízeň byla veliká. Večer nám dělali společnost
Japonci a Italové z oblasti Aosty, kteří jdou pěšky a nohy mají samé puchýře. Jak
kuře, tak i víno bylo výborné a spalo se moc dobře.
16.5. po Villafranca – Burgos 38 km – Hornilos 73 km – Hontanas 84 km –
Frómista 117 km
Ráno klasika, tj. teplá snídaně, a odjezd v 7.40 hod. Většina pěších poutníků už je na
cestě, neboť v 8 hod. všichni musí opustit ubytovny, aby je personál zase připravil do
13. hod. pro další poutníky. Teplota jen 11°C, malá oblačnost a hned stoupání 330 m
na pas Pedraja 1150 m n.m., kde jsme se zahřáli, i když M. prstům na rukou byla
zima a zlobil se, že jsem jel trochu rychleji, ale na kopci na něho vždy počkal. M. mi
to oplácel v nádherných sjezdech do Burgosu kolem vonících keřů, kde mi stále
ujížděl. Překrásný Burgos byl ozářen sluncem, ale teplota nepřekročila 15°C; město
leží v nadmořské výšce 900 m. První cesta vedla ke katedrále a na náměstí jsme
popili cervezu. Já ještě vyhledal prodejnu kol, kde jsem dohustil kola, koupil si brýle
8
a nové neoprenové návleky na cyklistické boty. Potom jsme projížděli městem po
známých památkách z předchozích cest s cílem opustit město směrem na Santiago.
Na oběd jsme zastavili v malé středověké vsi Hornilos, kde žijí jen z poutníků. Bylo
tu neobyčejně příjemně a hlavně velmi teplo – obrovská změna proti včerejšku.
Převlékli jsme se do letního a dlouho obědvali a popíjeli. Bylo nám tu moc dobře a
těšili se ze všeho. Trochu nás udivilo, když taxík přivezl asi z Burgosu dva mladé
„poutníky“, kteří si sedli k vedlejšímu stolu a objednali si obrovské bagety a velká
piva; možná je to novodobý styl „poutnické cesty“. Do Hontanas mě M. opět ujel,
neboť 11 km dlouhá šotolinová
cesta zdejší mesetou ve výšce cca
900 m n.m způsobila „vyklepání“
matky přichycující nosič a tak
jsem měl problémy, které jsem
odstranil až
v Hontanas díky
obstarání šroubu o průměru 6
mm. M. mě za rychlou opravu
odměnil cervezou a sám si užíval
své kafíčko.
9
Cesta dolů ke zřícenině San Anton už po asfaltce byla úžasná, nikdo nikde, kolem
zelené pole, převážně obilí a silnice bez aut až do Frómisty. Míjeli jsme ves
Castrojenz, nad níž ční obrovský starý hrad. Dlouhou rovinou bez aut jsme přijeli až
k řece Pisuerga, kde je hranice staré Kastilie a Leonu. Vstoupili jsme do provincie
Palencia a podél zavlažovacích kanálů dojeli díky příznivému větru rychle do
10
Frómisty, což bylo 117 km.
Místo velké ubytovny jsme
dali
přednost
malému
penzionu za 7 €, kde bylo
velmi příjemné posezení na
prosluněné zahradě a teplota
večer
se
přibližovala
neuvěřitelným 25°C. Odměnili
jsme se tím, že jsme si koupili
koňak
Veteráno
večer
a
zaplatili poutnické menu za 9
€. Překrásně bylo celý večer a
užívali
jsme
si
skvělou
s neznámými
dovolenou
poutníky. Společnost při večeři
nám dělala Kanaďanka a starší
Němec, velmi upovídaný.
17.5. út Frómista – Carrión 20 km – Sahagun 62 km – Mansilla 118 km – Leon
138 km
Vstávali jsme po 6. hod. a
dobře posnídali. Ošetřili svá
kola a těšili se na další
slunečný
nezklamal.
den,
který
Cesta
byla
nás
po
náhorní plošině ve výšce 850
m, velmi rovinatá, téměř bez
provozu
asfaltových
po
nádherných
cestách
a
tak
rychle ubíhala; já říkal: rovina jako v Holandsku. V Sahagunu jsme byli už v 10.30
hodin. Při obědě nedaleko románského kostela San Tiso a San Lorenzo nás oslovila
11
poutnice z Komárna, 45 let, zeměměřička, také putující sama. Řekl bych, že většina
poutníků chodí sama. Opět výborný oběd jen 150 m od památek v malém parku.
Odpoledne
se
obloha
trochu
zatáhla, což bylo naše štěstí.
Uháněli jsme rovinatou krajinou
s mírným větrem v zádech, kolem
jen obilí nebo kukuřice. Silnice
opět bez provozu aut, neboť
souběžně vede neplacená dálnice.
Ubytovali
jsme
se
v klášteře
„Santa Maria de Carbajal“ za
dobrovolný
poplatek,
a
tak
platíme jako vždy 3 € za osobu.
Odpoledne prohlídka katedrály a
na teploměru bylo 28°C, potom
románská bazilika San Isidoro,
což je klášterní kostel. Povečeřeli
jsme
v historickém centru na
náměstíčku Santa Maria a už ve 21.30 hod. jeptiška uzavřela bránu naší ubytovny.
18.5. st Leon – Astorga 51 km - Rabanal 72 km – Foncebanon 79 km – El Acebo
92 km – Molinaseca 104 km
Tentokráte spolubydlící rušili
už od 5. hod., a my leželi
přímo u dveří, kde prošlo cca
60 poutníků, kteří pospíchali
na
další
většinou
cestu.
Já
odjíždíme
s M.
jako
poslední, ale opět to bylo pár
minut po půl osmé. Do
Astrorgy nás provázelo chladnější počasí, ráno jen 14°C, ale v Astorze už 20°C.
12
Zatímco M. si prohlédl interiér biskupského paláce od Gaudího, já obstaral nákup na
oběd. Sluneční paprsky začaly příjemně hřát. Po prohlídce překrásné radnice a
katedrály
jsme
více jak hodinu
obědvali
a
popíjeli
proti
přímo
muzeu.
Výborně
občerstveni jsme
pokračovali
po
úzkých
asfaltových
cestách
do
Leonských
hor
zcela
bez
provozu. Počasí nám přálo a jelo se ve velké pohodě. Krátká zastávka byla
v Rabanalu na ovoce – vitamíny - a nikdy nechybějící cervezu.
13
Zde začalo dlouhé stoupání v nádherné barevné kulise květin kolem silnice až do
nejvyššího místa Svatojakubské cesty k železnému kříži (1525). Zde jsme připili
s mladými Španěly, též na kolech, našim Veteránem a následoval překrásný 15 km
dlouhý sjezd o 900 m níže do Molinaseca, kde jsme se stejně jako loni ubytovali za 5
€,
což
bylo
velké
přání M. Byli jsme
skoro první, kteří zde
chtěli
trávit
noc.
Následoval nákup pro
večerní vaření a tak
jsme
si
opravdu
pochutnávali;
masíčko,
usmažená
dobré
brambory,
cibule,
mnoho zeleniny, sýry, nakládané červené papriky, pivo, víno a nakonec moučník.
Společnost nám dělal mladý 31letý Slovák ze Spišské Nové Vsi, který se rozešel
nedávno se svou dívkou, dva měsíce před svatbou.
14
19.5. čt Molinaseca – Ponferrada 8 km – Villafranca 33 km – Trabadero 44 km –
Pedrafita de Cebreio 65 km – Alto de Poye 75 km – Triacastela 81 km - Samos
99 km – Sarria 111 km
Vstali jsme skoro v půl sedmé a
většina
poutníků
už
byla
na
odchodu. Snídali jsme na terase, kde
bylo jen 14°C, ale nám se to zdálo
příjemné. Před 8. hod. jsme opustili
ubytovnu směr Ponferrada a já se
těšil na třetí horskou etapu na El
Cebreio 1300 m n.m. s dalšími
dvěma průsmyky San Roque 1270
m n.m. a Alto de Poyo 1335 m n.m..
Překrásné hory lemují cestu do
Ponferrada. Po krátké projížďce
městem jsme si prohlédli románský
hrad
a
městskou
bránou
jeli
k barokní
radnici.
Do
Villafranca
byl
silnější
provoz
kamionů
zajišťujících
výstavbu dálnice.
Zde si M. koupil
návleky na boty,
které
ztratil,
a
v parku jsme si
dopřáli láhev červeného, jež jsme předtím nakoupili přímo ve vinařském závodě, ale
jen 4 lahve. Chutnalo nám moc, ale čekalo také obtížné stoupání více jak 800 m
nahoru. Byl to stejně náročný den jako včera a jako první den v Pyrenejích.
15
M. jel ale výborně a byl to velice
vyrovnaný partner. V kostele El
Cebreio (1330) při tiché vzpomínce
na všechny doma jsem v duchu
děkoval
i
M.,
že
je
mým
společníkem. Dopřáli jsme si tu
druhé občerstvení před restaurací,
což byl kamenný dům s doškovou
střechou s překrásnou vyhlídkou na
pásmo vrchů Galicie, kam jsme
vstoupili. M. měl radost, že tuto
náročnou etapu zvládl a objednával
další piva a zakončil to svou
oblíbenou kávičkou. Následoval
sjezd po nádherné široké silnici do
městečka Triacastela, kde naše rychlost občas přesáhla 60 km za hodinu. Ve sjezdech
byl M. opět rychlejší díky trekovému kolu, které je přece jen rychlejší než mé horské.
Předpokládal jsem zakončení cesty v Triacastela, ale M. opět chtěl pokračovat dalších
30 km do
města
Sarria, kde
jsme spolu
spali
při
loni
pěším
putování.
Obloha
na
se
chvíli
zatáhla,
dokonce
začaly padat první kapky deště, ale měli jsme štěstí, že vítr odehnal mraky jiným
směrem a my dojeli do Sarrie před 17. hod. bez deště (jen trochu zahřmělo).
16
Ubytovali jsme se ve známém útulném penzionu jako loni za 8 € nedaleko kostela. Po
rychlé hygieně a pravidelném praní prádla jsme šli koupit dobíječku baterek
fotoaparátu, kterou M. zapomněl v albergu (ubytovně). Potom velký nákup a příprava
bohaté večeře s velkým množstvím salátů a zakončení červeným vínem jako vždy.
20.5. pá Sarria – Portomarin 26 km – Palas de Roi 52 km – Arzua 80 km –
Monte de Gozo 121 km
Poprvé jsem zaspal a M. mě vzbudil až v 6.40 hod. Zvládl jsem však připravit snídani
a odjeli jsme v 8 hod. Po stopách poutníků byl tentokráte velmi a velmi náročný
terén, část cesty jsme museli kolo tlačit a tak M. hodně nadával. Asi po 8 km jsme
přetnuli pěknou asfaltovou cestu, po níž jsme velmi brzy klesli k téměř vyschlému
jezeru pod městem Portomarin. Dopoledne byla velká oblačnost, teplota po ránu jen
13°C,
ale
odpoledne
25°C.
Cestu
eukalyptovými háji a borovicovými lesy jsme
si vychutnávali a počasí bylo už krásné.
Několikráte jsme zastavili na cervezu a poté
také na bílé víno s výborným moučníkem. Na
známou ubytovnu na periferii Santiaga Monte
de Gozo jsme přijeli až v 18 hod., kde nás jako
vždy příjemně přivítal šéf v recepci, když mě
dokonce poznal z předchozích pobytů a řekl:
„Ahoj,
buďte
vítáni“.
Dostali
jsme
osmilůžkový pokoj jen pro nás. Opět skvělá večeře a družba s Němci a sympatickou
Slovinkou a tak jsme večer v kuchyňce skončili až po 22. hod.
17
21.5. so Monte de Gozo – Santiago 6 km – po městě 14 km - Negreia 43 km
Dnes má narozeniny můj mladší syn Štěpán a od něho přišla první gratulace k cestě
do Santiaga; 860
km na kole za 8
dní.
Ráno
sladké
po
snídani
jsme očistili svá
kola od bláta a
ošetřili řetězy. Po
příjezdu
do
Santiaga jsme kola
navíc předali do
cykloservisu,
neboť u mého byl
prasklý jeden drát a M. musel koupit nové nášlapné pedály, neboť původní neuměli
opravit. V Oficině de los Peregrinos jsme si po 9. hod. vyzvedli Credencial del
Peregrini,
tj.
poutnické
vysvědčení o vykonané cestě.
Trochu jsme bloudili při hledání
kavárny „Porta di Camino“,
dokonce se na chvilku ztratili;
pomohla SMS. Do oběda jsme se
toulali po historickém centru a
v poledne
následovala
každodenní mše v kostele Sv.
Jakuba
pro
poutníky
celého
světa, kde jsme nemohli chybět.
15
minut
předem
požádali
všechny v katedrále ke klidu a
přesně v poledne jeden z pěti
kněží, kterým ještě sekundoval
18
mladý černoch, jmenoval země a nástupní místa, odkud poutníci dnes do katedrály
přišli; ze St. Jean Pied de Port „peregrini de República Checa“ a mezi nimi byl M. a
já. Za poutníky promluvila poutnice z Německa. Zpívaná mše byla ve španělštině a
přidávali se občas poutníci z polozaplněného chrámu. V části mše hovořil kněz
mluvící německy a jiný zase italsky. Následovalo přijímání, resp. poutníci dostávali
do sevřených rukou, někteří přímo do úst, od všech kněží hostie za zvuků varhan a
zpěvu. Poté 8 mužů v tmavočervených hábitech uvolnilo největší kadidelnici světa
visící na 15 m dlouhém laně, kterou zapálili a postupně rozhoupali, až létala nad
hlavami poutníků až ke stropu katedrály, cca 12 m. Byl to od nich artistický kousek.
Když kněží opustili chrám, odnesli i
kadidelnici a hodinová mše skončila. Po
mši M. bohužel čekal na jiném místě, než
bylo domluveno, a tak jsme se potkali o
něco déle díky SMS. Vyzvedli jsme si svá
opravená kola, nakoupili na oběd a
v blízkém parku na slunci se posilnili na
krátkou, ale kopcovitou cestu do Negreia.
19
Ubytovna pro poutníky tu má jen 20 lůžek a všechna byla obsazená. Tak jsme se
ubytovali v hotelu pro poutníky za 12 €, který byl velmi čistý, prostorný a málo
obsazený. Nakoupili jsme v supermarketu na večeři a také na neděli, neboť ve
Španělsku v neděli se koupí pouze čerstvý chléb.
Využili jsme pěknou kuchyňku a hodně času
k přípravě výborné večeře a nechybělo ani dobré
víno jako vždy. V hotelu převažovali poutníci
z Německa. Zatím co M. byl na internetu, já se
bavil s Němkami, které jdou poutní cestu pěšky
už třetím rokem.
22.5. ne Negreia – Cee 55 km – Finisterre 70
km – Cabo Finisterre 73 km – a zpět 76 km
M. v noci dlouho nemohl usnout a ráno jsem ho
nemohl probudit, jak tvrdě spal. Po dobré snídani
jsme po 8. hod. opustili hotel a za chladného, ale
slunečného počasí jsme začali dlouho stoupat do borovicových lesů a eukalyptových
20
hájů. Před 12.
hod.
jsme
„sletěli“ o 400
m
níže
do
městečka Cee,
přímo k moři.
Při obědě nás
trochu
rušil
nedělní
trh
přímo
před
kostelem, kde
jsme obědvali.
Podél moře jsme dokončili cestu do Finisterre, kde jsme se překvapivě snadno
ubytovali za pouhých 5 €. Přítomná ubytovatelka si mě pamatovala z předchozích
návštěv.
Následoval 3
km
dlouhý
výjezd
na
západní
cíp
Evropy
–
španělsky
Cabo
Finisterre, kde
jsme
se
u
nultého
kilometru
fotili. O radost jsem se telefonicky podělil se svou ženou a synem Štěpánem, kteří
právě v Jičíně slavili jeho narozeniny. Při cestě zpět na ubytovnu M. zachytil o mé
zadní kolo a než „vyšlápl“ z nových pevných nášlapných pedálů, upadl na silnici a
způsobil si mnoho malých odřenin. Velkou péči mu věnovala mladá ubytovatelka a
tak se při ošetření nakonec usmíval. Poprvé jsme měli studenou večeři, ale velmi
21
kvalitní – sušená šunka, dobré sýry, zeleninové saláty a výborná vína. Večer byla
ještě procházka k moři s výhledem na západ slunce, ve 21.30 hod – nádhera.
Překvapilo mě, že poprvé jsme zde obdrželi zvláštní diplom o cestě ze Santiaga do
Finisterre.
23.5. po Finisterre – Muxia 36 km
Až v 8.15 hod po snídani jsme opustili ubytovnu a pokračovali nedaleko od moře
překrásnou, ale velmi náročnou cestou do Muxie. Nebylo rovného úseku; buď nahoru
nebo dolů, a tak jsme na krátkém úseku pouhých 36 km nastoupali neuvěřitelných
1000 m, převážně borovicovými lesy a eukalyptovými háji, zcela bez provozu aut a
minimálně bylo i poutníků. V 11 hod. jsem přesvědčil M., abychom se zde ubytovali
a odpočali si. Nakonec návrh přijal a tak na pobřeží s vyhlídkou na rozbouřené moře
22
jsme se občerstvili a čekali na 13. hod. na otevření alberga (ubytovny). Teplota
nepřesáhla 21°C, ale foukal silný vítr a tak o koupání se nám mohlo jen zdát.
Ubytovna jen pro 24 poutníků, ale velmi prostorná, čistá. Po osobní hygieně jsme
vyprali skoro všechno prádlo a následovala procházka podél moře s posezením
v hospodě na pivě s vyhlídkou na mořské vlny. M. nebyl líný a ještě vyběhl na blízký
kopec s vyhlídkou. Skvělá
večeře, skoro jako každý den
teplá,
neboť
využíváme
kuchyňky. M. připravil pestré
saláty a víno, já ostatní –
maso, přílohy, sýry, pivo,
moučníky, ovoce. Zde jsme
dostali
v pořadí
již
třetí
diplom o vykonané cestě;
tentokráte trasa Finisterre – Muxia.
24.5. út Muxia – Berdolas 13 km + 10 km zajížďka = 23 km Brandomil 45 km +
10 km zajížďka – Negreia 77 km
Odjeli jsme před 8. hod., ale 2x jsme bloudili a to v dosti náročném terénu, neboť
nám chyběla podrobná mapa. Počasí nám opět přálo a tak to nevadilo, neboť druhou
polovinu cesty jsme jeli po super silnici s minimálním provozem; cesta převážně
eukalyptovými háji a borovicovými vonícími lesy. Příjemná byla skoro hodinová
zastávka u starého románského mostu v Brandomilu, kde jsme se posilnili a popili
23
cervezu a lahvičku červeného. Už ve 13.30 hod. jsme se ubytovali v albergu města
jako jedni z posledních, neboť kapacita je jen 20 lůžek. Sympatická je tato ubytovna
na rozdíl od té včerejší, která byla asi 4x větší, ale jen 24 lůžek, nadměrné nevyužité
prostory a zcela nedostatečné vybavení kuchyně. Odpoledne jsme využili teplé počasí
k relaxaci a velkému nákupu a večernímu hodování. M. velmi prospěl včerejší
odpočinek
rána
a
měl
od
lepší
náladu
než
v předchozích
dnech,
„ničila“
kdy
ho
neustálá
stoupání a klesání,
minimálně 1000 m
denně,
ale
spíše
více. Popili jsme
cervezu
v baru a
využili zdarma internet v místní knihovně k vyřízení pošty.
25.5. st Negreia – Santiago 25 km – Banderia 56 km – Silleda 68 km – Lalín 82
km
Ještě k včerejšímu večeru; kuchyňku zcela obsadili Španělé a Italové a vyvářeli skoro
2 hodiny něco na způsob ruských pirohů. Váleli těsto a smažili a smažili. Potom pro
10 lidí vařili špagety a plotny byly ušpiněné a obsazené. Tak jsem je důrazně
napomenul, že kuchyňka není pro rodinné vaření, ale pro 24 poutníků. Večer se nám
omluvili a nabízeli nám své jídlo, pití, ovoce, moučníky a víno. Vše se obrátilo
nakonec k dohodě, což jsem byl rád. Stáli o to, abychom byli jejich společníky, a
nakonec jsme se dlouho bavili, ještě po 22. hodině.
Ráno překvapivě všichni vstávali před 6. hod. a odcházeli už v 6.30 hod., a my
poprvé odjeli už v 7.30 hod. za teplého počasí do Santiaga, přímo do kavárny „Porta
di camino“, kde jsem na oplátku objednal kávu zase já. Také zde se M. nelíbilo
dlouhé stoupání a zajížďka do města a tak škareděl; byla to však nejkratší a snadná
24
cesta na jih z města. Odtud již za velmi teplého dopoledne jsme pokračovali po
poutní cestě Camino della Plata na jih směrem Sevilla. Do oběda jen 56 km a potom
oběd. Táhlé dlouhé
kopce se M. moc
nelíbily a tak jsem
navrhl cestu ukončit
už po 82 km v Lalínu,
kde byla poutnická
ubytovna za pouhých
5 €. Je to velká, ale
nehezká
betonová
budova mezi starými
hezkými domy. Měla
sice kuchyňku, ale opět bez vybavení nádobím. Ostatní poutníci nám záviděli naše
vlastní nádobí, díky němuž jsme mohli připravit opět dobrou večeři, tentokráte v režii
M. Po večeři jsme využili mimořádně teplého večera k posezení na zahradě a
popíjení červeného a ochutnání sýrů a dokonce i moučníků.
26.5. čt Lalín – Ourensee (150) 59 km – Sandias 96 km
Tentokráte
jsme
odjeli po snídani opět
v 7.30
hod.,
neboť
nás čekaly dvě horské
prémie; jedna před
Ourensee do výšky
790
m
n.m.
San
Domingo a druhá San
Martino 818 m n.m.,
poté dlouhý sjezd do
stotisícového
města,
kde jsme obědvali. Ráno bylo zataženo, což nám vyhovovalo, a v poledne už 24°C
25
a
znovu
jsme
museli
stoupat dalších 700 m.
Ubytovali jsme se jako
jediní v poutní ubytovně
v Sandias za 5 €. Dlouhou
chvíli
jsme
věnovali
prohlídce historické části
obce a poté nákupu na
večeři. Naše štěstí opět
bylo, že jsme měli sebou
dostatek
nádobí,
v posledních
vybavení
kuchyní
neboť
dnech
bylo
minimální, skoro žádné.
Užívali jsme si večerního
slunce skoro až do 22
hodin.
27.5. pá Sandias – Verín 36 km – A Gudiňa 75 km
Po půlnoci jsem se odstěhoval od M. o patro výše, aby mě nerušil svým chrápáním,
asi jako já jeho rušil do půlnoci. Spalo se nám dobře až do 7. hod., kdy jsme
posnídali, a těsně po osmé hodině pokračovali v cestě do Verínu.
26
Museli jsme vystoupat do dvou průsmyků a ten vyšší byl Estibadas 848 m n.m. před
Verínem. Zatím co M. fotil starý hrad v Monterrei, já nakupoval jídlo na oběd. Počasí
nám
přálo;
v poledne
ráno
sice
22°C,
ale
jen
13°C,
vzhledem
k nadmořské výšce stále kolem 800 m
n.m. to bylo příjemné. Příjemná byla i
hodinová zastávka ve Verínu, kde jsem
si koupil chybějící rukávy na předloktí
a M. popíjel svou kávu s moučníkem.
Poté začalo dlouhé táhlé stoupání 10.5
km do sedla Fumales 879 m n.m., sjezd
dolů, a znovu do průsmyku Meson de
Erosa 895 m n.m.. Mezitím byla
zastávka
v baru
na
cervezu
a
improvizovaný oběd. Do A Gudiňa
(1067) jsme přijeli už po 15. hod., ale
albergo bylo plné poutníků (napsáno
„completo“). Ubytovali jsme se vedle v hotelu Oscar za 25 € oba; pěkný čistý pokoj
byl mnohem příjemnější než plná hala poutníků. Dnes jsme jeli podél portugalské
hranice asi 15 km, velmi členitým terénem mezi barevnými, převážně žlutými keři po
překrásné široké asfaltové silnici a opět téměř bez provozu.
27
28.5. so A Gudiňa – Lubia 25 km – Padornelo 35 km – Puelta de Sanabria 55 km
– Mombuey 79 km – Rio Negro del Puente – Santa Marta 115 km
Překrásné slunečné ráno a po snídani už před půl osmou jsme začali stoupat na pas
Caniso 1085 m n.m. a zase sjeli dolů. Potom zase nahoru k tunelu, kde byla výška
1230 m n.m., kde jsme odbočili po vedlejší poutnické cestě do Lubia, asi o 250 m
dolů a znovu začali stoupat na pas Palacios cca 1320 m n.m.. Proti nám jen poutníci
pěšky, na kole, a jeden dokonce
s koněm. Na nejvyšším bodě poutní
cesty Camino della Plata do Sevilly
jsme zastavili na kávu a převlékli se
do kraťasů, neboť teplota i v této
nadmořské výšce přesahovala 20°C.
Potom jsme sjížděli podél portugalské
hranice
do
Národního
parku
Montezinho, bez jakéhokoliv provozu
– nádhera! Zastávka na oběd byla
v překrásném kamenném městečku
Puelta de Sanabria, kde jsme si
prohlédli starý kostelík na vrcholu
28
a pod ním dole u kašny
poobědvali více jak 1.5
v překrásném
hod.
prostředí
za
slunce,
které hřálo až moc;
min. 25°C. Další cesta
už byla velice pohodlná
po
náhorní
plošině
s asfaltovým povrchem,
téměř po rovině a tak
velmi rychle ubíhala. Krátká byla zastávka na staré domy pod zemí, ale bez lidí, což
mně připomnělo podobná místa v turecké Kapadocii, v Sierra Nevadě poblíž Granady
nebo nedávno v Meymandu v Iránu. Obyvatelé jsou prototypem troglodytů;
v jeskyních se
rodí,
žijí
umírají.
a
Po
115 km jsme
zastavili
v malé
vsi
Santa Marta, i
když M. chtěl
pokračovat do
velkého města Benavente, dalších 27 km. Rychlý byl nákup v malém krámku, sprcha
a doplnění tekutin. Ubytovna pro poutníky je zde velmi skromná, ale prostorná. Za
dobrovolný příspěvek tu s námi spali 3 Španělé a dvě mladé dívky, Španělka a
Francouzska, kterým jsme dali vyprat naše prádlo. Byly to dvě kolegyně z práce, ale
závislé na cigaretách, možná i drogách, které na nás žádaly, ale my je neměli. Byly
velmi hlučné a M. je musel napomenout „silencio prego“. Ta starší, rozumnější, se
přišla po chvilce omluvit za výkřiky a hlučné chování své psychicky narušené
kamarádky, které chce pomoci právě touto poutní cestou do Santiaga. Večer jsme
zakončili sledováním finále mezi Barcelonou a Manchesterem 3 : 1.
29
29.5. ne Santa Marta – Benavente 28 km - Villanueva del Campo 55 km Villafrechos 79 km – Medina de Rioseco 90 km - La Sudaria 114 km – Peňaflor
de Hornija 124 km – Cigueňuela 145 km
Již v půl osmé po snídani jsme opustili ubytovnu, která byla zdarma. Trochu
zataženo, ale teplo, a na silnici ráno nebyl nikdo kromě nás. Celý den byly cesty jen
s minimálním provozem. Překrásné široké asfaltky vedou po náhorní plošině
s nepatrným výškovým převýšením, skoro jako v Polabí, jen o 700 m výše položené.
Krátká
byla
první
zastávka na pravidelný
přípitek
koňakem
Veteráno a M. ještě na
kávu s moučníkem; ale
začaly
padat
první
kapky deště. Proto už
v 11 hod. jsme zastavili
na oběd, neboť jsme se
báli černých mraků nad
30
námi. Zde mi M. hodně ujel a musel jsem projíždět vesničkou, abych ho vůbec našel.
Obědvali jsme v přístřešku autobusové zastávky u radnice v centru vesnice
Villamayor de Campos.
Poté už za příznivého
počasí jsme se zastavili
v Medina de Rioseco a
velmi
snadno
rovinatých
po
silnicích
přijeli do malé vsi Cigueňuela, což
bylo 145 km. Na závěr nás trochu
vystrašila bouřka a tak jsme jeli docela
rychle. Cesta trvala jen 6.5 hodiny
s průměrem 23 km za hodinu. Malou
ubytovnu jsem znal z předchozího
pobytu a byla opět jen za 3 €. Byli
jsme tu jedinými návštěvníky. Bouřka
však začala mezi mnou a M., když
kritizoval dnešní délku snadné etapy,
když včera si přál pokračovat po
náročných stoupáních v horách a po 115 km a 7,5 hod. v sedle chtěl ještě pokračovat
dalších 27 km! Po těchto a předchozích kritických výtkách jsem přestal mít chuť
společně pokračovat v cestě. M. odmítl nabídku jít se mnou na večeři, jak bylo
předtím domluveno (v neděli jsou obchody zavřené a tak zpravidla chodíme na
poutnické menu za cca 9 €), a tak jsem byl rozhodnutý, že ho ráno doprovodím na
vlakové nádraží do Valladolidu, aby se vlakem snadno dostal ke svému autu a mohl
být dříve doma. Vyhrocenou situaci, tzv. „ponorku“ jsem konzultoval telefonicky
s Jitkou doma. Za signálem jsem musel stoupat 1,5 km na kopec.
31
Večerní menu v blízké
restauraci bylo báječné
a
navíc
jsem dostal
místo
obvyklé
láhve
vína
dokonce
dvě.
Přitom jsem ještě mohl
v TV sledovat koridu a
poté
jsem
se
ještě
dlouho bavil s poutníky,
abych si zlepšil náladu.
30.5. po Cigueňuela – Valladolid 12 km – Majados 39 km – Iskar 57 km – Villa
Verde 68 km – Coca 82 km – Santa Marta de Real Niva 105 km
M. ráno poprvé jako první uvařil čaj; označil to za vstřícné gesto, což jsem odmítl.
Pokud s ním dále nepojedu, chce se vrátit na Camino francese. Já chtěl pokračovat
podle předem napsaného programu, ale bez M. A tak po chvilce váhání M. ustupuji,
neboť nechci, aby se vracel po stejné cestě, kterou už zná a navíc by mohl mít
problémy s komunikací. Asi rozhodlo i jeho „mrzí mě, že ztrácím největšího
kamaráda“. A tak jsme pokračovali spolu nadále, i když určitá pauza by byla pro oba
lepší. Nemohu necitovat z SMS od Štěpána: „Taková dlouhá cesta, to je psychicky
náročné a ponorka je spíš pravidlem než výjimkou“. Vzpomněl jsem si i na nedávnou
cestu do Afriky, jak nás, Martina i mě, naše spolucestující dívky po měsíci společné
cesty
„štvaly“.
Snadná je cesta
do Valladolidu,
kolem nás jsou
tisíce slunečních
kolektorů, které
se otáčejí stále
ke
slunečním
paprskům.
32
Míjíme stovky nových domů, v kterých nikdo nebydlí a to je u většiny velkých měst
ve Španělsku. Vše nabízejí se slevou a tak M. říká, že jsou tu ceny poloviční než
v Jičíně. (10 000 Kč za metr čtvereční). Valladolid je moderní nové město, které má
plno zeleně, ale též výškových staveb, a tak mi to připomnělo náš Zlín. Asi 30 km
jsme jeli po autovia za velkého provozu a velmi rychle, a pak odbočili do vsi
Majados. M. na kávu a oba na koňak Veteráno. Potom už jsme pokračovali po
nádherných silnicích skoro bez aut; úplná idylka. V jedné části dokonce souběžná
cyklostezka v délce cca 12 km, kde se procházelo jen pár jedinců; říkáme si, kdo to
všechno platí? EU? Ve
vsi Iskar je přátelské
setkání s místními staříky
u vína, sýru a klobásy
poblíž silnice, kde se
scházejí
denně.
86letého
Od
důchodce
dostáváme ještě na cestu
pytlík sladkostí na oslavu
„Anny“, jeho dcery. Ve
Villa
obědvali
Mayor
Verde
jsme
na
náměstí
pod
stříškou,
neboť začala bouřka a
drobně pršet. Poté jsme
se přesunuli do baru a
popíjeli dobré bílé víno
snad 2 hodiny, než se
vyjasnilo. Dále už jen
pohodlná cesta do Santa
Marta de Real Niva, kde
je malá poutnická ubytovna pro 6 osob, ale slušné vybavení. Zakončení cesty opět
koňakem a cervezou, rychlá sprcha, nákup na večeři a dlouhé vyváření a popíjení.
33
31.5. út Santa Marta de Real Niva – Segovia 32 km – San Rafael 68 km - Pas
Guadarramo (1511) 74 km – Las Rozas 107 km
Po bohaté snídani jsme odjeli před osmou hodinou do překrásného města Segovia.
Velmi pohodlná byla asfaltka s malým provozem, který zesílil až těsně před
samotným vjezdem do historického města, ležícího v nadmořské výšce 1000 m. Už
z dálky jsme viděli velmi pěkný, až pohádkový Alcazár, pevnost a královský palác.
Nejvíce nás uchvátil symbol města, třípatrový římský akvadukt, sestavený jen
z opracovaných
kamenů
už
z doby Etrusků;
něco
úžasného.
Zde
jsme
ponechali
kola
svému osudu a
více jak 2 hod.
se toulali starým
městem.
Nelitovali jsme
vstupné
34
do
nádherné katedrály a
dokonce se účastnili
části dopolední mše.
Katedrála je skutečně
ohromná;
boční
obrovské
chodby,
po
stranách výklenky se
zamřížovanými oltáři
a uprostřed velká loď; v samotném středu katedrály pak zamřížovaný chór pro
mnichy. Přes malý počet oken je v katedrále dost světla, neboť stěny a sloupy jsou
bílé, světlo se od nich odráží. Překrásné historické město plné turistů a nejvíce asi
z Japonska. M. měl svou kávičku, já zase cervezu. Před opuštěním tohoto nádherného
města jsme v parku ještě ochutnali grilované kuře a popili pivo i víno. Oba jsme se
shodli na tom, že Segovia je skutečný skvost. Pokračovali jsme cestou na Madrid
nádhernými piniovými háji Národním parkem de la Guenca, kde bylo stále co
obdivovat. Odpolední zastávka na bílé víno a dobré moučníky od staříka byla v San
35
Rafaelu, asi 1250 m n.m. Odtud jsme jen 32 minut stoupali na nejvyšší sedlo na
zpáteční cestě do výšky 1511 m n.m. a následoval fantastický sjezd o 500 m níže do
Collado Villalba. Zde M. forma vrcholila a stoupal do sedla skvěle. S větrem
v zádech jsme pokračovali po nádherné asfaltce podél čtyřproudové dálnice směrem
na Madrid. Po 5 hodinách v sedle jsme ukončili
cestu cca 30 km před hlavním městem Španělska
v obci Las Rozas po ujetí snadných 107 km.
Ubytovali jsme se v luxusním hotelu za 54 € oba,
nakoupili
dobroty
v blízkém
supermercadu,
odpočívali a těšili se na zítřejší cestu vlakem do
Madridu. Do hlavního města je skoro nemožné
přijet na kole a zrovna tak je obtížné ho na kole
opustit; všechny výpadovky jsou dálnice placené
nebo neplacené. O tom jsem přesvědčil už před 4
roky, kdy jsem dokázal opustit Madrid jedině autostopem i s kolem.
1.6. st Las Rozas – Madrid vlakem; po Madridu 12 km
Dnes v Madridu skoro odpočinkový
den. Velmi rychle a snadno jsme se
přesunuli vlakem do hlavního města
Španělska. Nebyl ani čas na koupení
jízdenky a
vystoupili
za
na
35
minut
hlavním
jsme
nádraží
Madrid – Chamartín a na kole se po
přeplněných silnicích a chodnících
dostali do centra města na náměstí
Puerta del Sol. Po 500 m jsme už
odložili
své
batohy
v depozitu
hostalu, kde jsme se za 23 €
ubytovali. Pokoj byl k dispozici až
ve 12 hod., což nám nevadilo.
36
Na kole jsme se toulali historickým centrem: Plaza Mayor s původní radnicí, kolem
tržnice sv. Marca, byli svědky
střídání stráže před královským
palácem
(Palazzo
Reale),
nahlédli do zahrad Jardines de las
Vistillas;
baziliku
prohlédli
sv.
si
Františka,
katedrálu, divadlo a mnoho
atraktivních
Obědvali
nedaleko našeho hotelu za slunečného,
ale chladného dne, bylo jen 21°C.
Odpoledne jsme se znovu toulali, ale
už
pěšky,
zastavili
se
na
kávu
v zahradě galerie Prado ve čtvrti
Huertas
a
těšili
se
z překrásné
procházky po historickém městě.
37
budov.
jsme
v parku
Cervezu jsme ochutnávali v jedné pivnici na zahrádce v malé uličce. Večer jsme
zvládli ještě procházku kolem
náměstí Puerta del Sol, které
bylo plné malých stanů, kde
protestovala mládež nejen ze
Španělska
proti
současnému;
všemu
globalizaci,
ekonomice, bohatství druhých
atd.;
policie
jen
přihlížela
řádění mladých, kteří se opíjeli
a
hulákali.
Bohužel
to
pokračovalo do časných ranních hodin a tak jsme se moc nevyspali.
2.6. čt Madrid – nádraží na kole 8 km – vlakem Guadalajara 55 km ; dále zase
kolo - Jadraqua Atienza (1057) 104 km , pohoří Sierra Ministra.
Na pokoji s námi
s námi
spal
nějaký Asiat, asi
Číňan, ale moc se
tam
nevyskytoval,
a
sympatický
Mexičan.
Po
snídani na hotelu
v hale jsme odjeli
na stanici metra, abychom se pohodlněji a rychleji dostali na železniční stanici
Chamartín. Bohužel, kola v metru se přepravují až od 10. hod., tj. po ranní dopravní
špičce. A tak jsme velmi snadno a rychle jeli na nádraží na kole. Zakoupili jsme si
jízdenky na příměstský vlak, ale jízdenky na kolo nám odmítli prodat a tvrdili, že
tento vlak kola nepřepravuje. Přesto jsme už za 3 minuty seděli v čistém
poloprázdném vlaku a více jak hodinu jeli do 55 km vzdáleného města Guadalajara,
38
kde vlak končil. Jízdné stálo
4.20 €. Ve městě jsme doplnili
náš „benzin super“ Veteráno a
na kole pokračovali náhorní
planinou ve výšce často vyšší
než 1000 m. Po krásné asfaltce
s minimálním provozem jsme
jeli málo obydlenou krajinou,
kde bylo kolem silnice samé
obilí, hlavně pšenice a ječmen,
někde
už
sklizený.
Velmi
těžkým soupeřem však byl celý
den silný vítr, většinou proti
nám a k večeru docela chladný.
Ubytování
bylo
stále
v nedohlednu a tak nezbylo než
dojet do větší historické vsi
Atienza s velkým hradem, kde
jsme se ubytovali v pěkném hotelu po 15 € a za odměnu si dopřáli poutnické menu
včetně snídaně za 10 €.
3.6. pá Atienza – Almazan (950) 55 km – pas Lubian (1093) 67 km – pas El Viso
(1087) 84 km - Soria (1050) 88 km , krajina „La Mancha“.
Opět jsme si přispali, zvládli
skoro dvě snídaně, a po náhorní
plošině ve výšce kolem 1000 m
pokračovali
krajinou
„La
Mancha“ – psal o ní Cervantes
v knize „Don Quijote de la
Mancha“
asfaltce,
skoro
po
nádherné
stále přímo,
39
občas až 6 – 7 km, jen malé terénní vlny a dva průsmyky; Lubia 1093 m n.m. a El
Viso 1087 m n.m. a silnice opět bez provozu. Kolem obrovské lány obilí; pšenice,
ječmen a občas i žito. Jen nevíme, kdo to kdy zasel a kdo to sklidí, když malé vesnice
tu skoro žádné nejsou. Ještě, že
občas prohodím slovo s M., jinak
by tu bylo moc smutno. Jsou to
rozsáhlé
pláně
poseté
dříve
větrnými mlýny, dnes větrnými
elektrárnami,
a četnými
středověkými rytířskými hrady.
V Almazanu zastávka na oběd a
v knihovně jsem vyřídil mnoho
mailů, zatím co M. popíjel kávu.
Byl však smutný a prý se cítil
sám, osamocený, což mě mrzelo.
Do Sorie jsme už jeli po neplacené dálnici, což bylo zde dovoleno a bylo to rychlé a
pohodlné; M. se to neobyčejně moc zamlouvalo. Ubytovali jsme se v centru města
40
přímo na náměstí v hostalu a cenu jsem usmlouval ze 40 € na 30 € pro oba (vedlejší
hostal chtěl dokonce 50 €). Pokoj byl velmi stísněný a tak kola zůstaly na balkoně
pokoje. Počasí proti včerejšímu dni mimořádně příznivé, jen slabý vítr a spíše nám
foukal do zad. Teplá večeře v provizorních podmínkách chutnala báječně; ještě
dobře, že máme dostatek nádobí na vaření a servírování (4 talíře, plechové pohárky,
hliníková nádoba na máslo, sýry, šunku atd., dvojitý ešus a hlavně plynový vařič pro
horolezce); šetří nám to mnoho peněz a hlavně si pochutnáváme a vaříme kdykoliv se
nám zachce.
4.6. so Soria (1050) –
Puberto di Piqueras (1710)
– Torrecilla (600) 82 km –
Logroňo (384) 115 km,
pohoří Kariola Cordil a
Sierra Cebollera
Výborně odpočatí před 8.
hod.
jsme
pokračovali
výstupem na nejvyšší průsmyk na naší cestě ve výšce 1710 m n.m., opět s malým
provozem za chladného počasí, jen 12°C, ale jelo se výborně. V okolí jen keře a
občas lesy, ale většinou jen skály. 5 km před vrcholem ve výši 1500 m je tunel pro
41
auta, který M. lákal, přestože je tam zákaz kol. Nakonec souhlasil s objížďkou a
pomalým tempem jsme vystoupali do sedla ve výšce 1710 m n.m., což je nejvýše při
našem pobytu ve Španělsku. Překvapilo
nás
dokonce
slunce
těsně
před
vrcholem. Dlouhý sjezd byl překrásný,
ale teplo nám nebylo. Krátká zastávka
pro M. na kávu a zahřátí se a znovu
jsme sjížděli do nádherného kaňonu ve
vsi Torrecilla, kde jsme v „autoservisu“
nakoupili a před ním u fontány dlouho
obědvali a odpočívali. M. stačil ještě
navštívit kostel a nafotil svatbu.
42
Je to okouzlující místo, kolem borové háje a svěží horský vzduch. Do Logroňa nás
na chvilku zastavil déšť a tak jsme popili bílé víno a poté „sletěli“ do nízko
položeného města, jen 384 m n.m. Zde začalo pršet trochu více, ale to už nám
nevadilo. Ubytovali jsme se v dražším
albergu za 10,5 € + 1 € poplatek za
kolo v centru města. Ubytovna byla
brzy obsazená, neboť už jsme znovu
na nejvíce navštěvované cestě Camino
francese.
Šli
jsme
na
pivo
a
nakupovat. M. měl chuť na pizzu a tak
jsem se připojil. V ubytovně je pouze
mikrovlnka a to nám stačilo. Dlouho
jsem si povídal s učitelkou z Torina,
která chce dojít do Santiaga, ale po 3
dnech už je unavená. Večer byla silná
bouřka a velký liják, ale to nám pod
střechou ubytovny nevadí, popíjíme
červené víno a k tomu máme suchou
šunku a sýr a je nám dobře.
43
5.6. ne Logroňo – Estella 50 km – Pamplona 96 km – Villava 101 km
Na Francouzské cestě jsme potkávali mnoho poutníků v protisměru, pěšky i na kole.
Udivuje nás, jak za 3 týdny všechno obilí kolem silnice dozrálo. Místo zelené barvy
všude žlutá, až do
a
zlata,
obilí
vonělo. Také keře
více
rozkvetly.
Obědvali
jsme
v Estelle u řeky
v parku
na
stejném
místě,
jako před 3 týdny
při
cestě
Santiaga.
cesta
do
Známá
do
Pamplony je členitá, ale málo frekventovaná, neboť souběžně vede neplacená
dálnice, autovia. V Pamploně nás zastavil déšť a tak v baru jsme začali cervezou a
skončili u bílého vína. Barmanka nám přinesla ještě plněné bagety a místní drink
44
z ovoce. Více jak hodinu jsme se bavili s barmankou - „čarodějnicí“, sympatickou
Holanďankou žijící ve Španělsku a jejím přítelem. Nakonec nechtěli vůbec zaplatit;
přátelství je prý přednější než peníze. Déšť ustal jen na chvilku a tak jsme zvolili
albergo na periferii Pamplony, které bylo téměř prázdné, nové, čisté, ale na poutnické
poměry drahé, 14 €, což nám ale nevadilo. Překročili jsme opět hranici 100 km a tak
jsme se odměnili, neboť jsme byli moc spokojeni, a do cíle zbývala už jen jedna
etapa. Večeři jsme si dopřáli jako obvykle v neděli v restauraci a to poutnické menu
za 8.50 €, ale bylo malé množství všeho včetně vína; skoro bída ve srovnání s jinými
večeřemi ve Španělsku.
6.6. po Villava – Zubiri 20 km – Roncesvalles
49 km – Pas Ibaňeta (1057) 52 km – Sant Jean
Pied de Port 78 km
Ráno jsme lehce posnídali a za teplého počasí
15°C za hodinku přijeli do Zubiri, kde jsme
připili Veteranem a M. si dal ještě kávu. Poté
následovaly dva pasy, Erro 801 m n.m. a
Mezquiriz 922 m n.m. a mezitím prudké sjezdy,
opět po nádherných asfaltkách s malým provozem.
45
Potkávali jsme opět
mnoho
poutníků
v protisměru, pěších i
na kole, kteří začali
svou
pouť
v Pyrenejích
zrovna
jako my 13. května.
Obdivovali jsme opět
krásné baskické domy
a tak jsme 5 km před
posledním
poutním
místem ve Španělsku
zastavili
na
V Roncesvalles
přesně
ve
12
oběd.
nás
hod.
vítaly zvony a byl
jsem tak dojatý, že
slzy smáčely mé oči.
Neobešlo se to v restauraci bez skleničky
bílého vína a teprve poté jsme vystoupali
do průsmyku Ibaňeta, kde začala hustá
mlha, která nás doprovázela skoro 20 km
při nádherném sjezdu do Francie, kam
jsme přijeli ve 14 hodin. V poutnické
kanceláři, kde jsme cestu začali, jsme ji
také
ukončili
razítkem
v našem
poutnickém pase. Na blízkou ubytovnu,
kde bylo naše auto, už nás doprovázely
první kapky deště a vydatně pršelo až do
46
večera.
V prázdné
otevřené ubytovně jsme
začali
oslavovat
náš
šťastný návrat po ujetí
2320 km. Následoval
nákup na cestu domů
autem. Ubytování za
stejných 12 € a měli
jsme k dispozici dům
včetně
vybavené
kuchyně. Přesto jsme si
dopřáli večeři v blízké
restauraci a zakončili
tak společnou poutní
cestu
na
Španělsku.
kvalita
menu
kole
po
Bohužel
francouzského
byla
mnohem
horší, než všechna ve
Španělsku. Zeleninová
polévka, to byly skoro jen brambory a mrkev v teplé vodě; boloňské špagety byly
chutnější než „salsiče“ s kečupem a hranolky za 10 €, a sklenička vína za další 1 €.
Když jsem to kritizoval, tak se to M. nelíbilo. Je pravda, že on je spokojený skoro se
vším, zatím co já jsem zmlsaný kuchyní mé maminky a ženy Jitky. Pravdu měl
Štěpán, který nedávno při návštěvě Francie říkal totéž: „neumí vařit a ještě je to
drahé“. Pozdě večer přišli na pokoj ještě další poutníci, zřejmě Američané. Po večeři
na chvilku přestalo pršet a tak jsme naložili svá kola do auta a já se těšil na cestu
domů. Před spaním jsme chutnali sýr a víno ve společnosti tří Holanďanů, kteří zde
začínají poutní cestu na kolech. Dva „mladíci“ středního věku a s nimi cyklista starší
o 6 let jak já, do Santiaga jede už počtvrté; poprvé jel přímo z Holandska, což bylo
2500 km (podobně já v roce 2007 z Madridu domů – 3300 km).
47
7.6. út za stálého deště jsme se vraceli po stejné trase a vystřídali se v řízení; přespání
v Mulhouse ve Formuli 1 za 30 € pro oba po ujetí cca 1100 km.
8.6. st opět stálý déšť po cestě s příjezdem do Jičína odpoledne. Celkem zpět asi 1955
km.
Vzhledem k tomu, že jsem zapomněl své stručné poznámky z cesty v posledním
hotelu v Mulhouse, vydávám tento deníček se zpožděním, až po návratu z další cesty
ve Švýcarsku. Tímto také děkuji Pavlu Hejlovi a jeho kolegyni Šárce, kteří mi
pomohli v jeho obstarání a zaslání zpět.
V Jičíně 2. června 2011
Ivan
Foto Miroslav Jiran
Jitka Press
Jičín
Copyright © Jitka 2011
48